Datasets:

fewshot-goes-multilingual

/

cs_squad-3.0

like 3

006653

... protože pes se snaží v hierarchii propracovat výše. Ustalování charakterových vlastností psa probíhá přibližně do třetího roku jeho života. Chování dospělého psa je zčásti dáno jeho geneticky danými vlastnostmi, jako je typ nervové soustavy, temperament a instinkty, které jsou dále modifikovány během socializace a učením. Pes je mentálně zhruba na úrovni dvou až dvouapůlletého dítěte,...

Co ovlivňuje chování psa?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pes_dom%C3%A1c%C3%AD

Chování dospělého psa je zčásti dáno jeho geneticky danými vlastnostmi, jako je typ nervové soustavy, temperament a instinkty, které jsou dále modifikovány během socializace a učením.

Pes domácí (Canis lupus f. familiaris) je největší domestikovaná šelma a nejstarší domestikované zvíře vůbec, provázející člověka minimálně 14 tisíc let. Obecně se předpokládá, že se jedná o zdomácnělého a umělým výběrem změněného vlka obecného. Celosvětová populace psů je odhadována na 500 miliónů, přičemž toulavých a opuštěných psů je minimálně 370 miliónů, nezisková organizace 600million odhaduje počet jen toulavých psů na světě právě na 600 miliónů zvířat. Úloha psa v lidské společnosti byla vždy rozmanitá, člověku je pomocníkem při lovu nebo při přehánění stád, zaujímá funkci strážce majetku, svého majitele a dalších domácích zvířat, používá se k přepravě nákladů, jako tažný nebo saňový pes, může být cvičen pro použití v ozbrojených složkách či k asistenci hendikepovaným osobám. Zvláště v západní kultuře je nezastupitelná jeho funkce jako společníka člověka. Ve východní a jihovýchodní Asii a tradičně i v Evropě sloužil pes i jako potravinové zvíře, viz psí maso. Pes je také důležitým laboratorním zvířetem[zdroj?]. V zemích třetího světa žijí v okolí domorodých vesnic psi obecně nazývaní páriové jen ve volném vztahu s lidmi. Pes dingo je zdivočelý domestikovaný pes, avšak v současné době je možné najít i jejich chovatele, kteří je chovají a označují jako obyčejné psy. Obecně za to ale bývají spíše kritizování. Zdivočelí a toulaví psi jsou hygienickým problémem mnoha velkých měst[zdroj?], v přírodě je zdivočelý pes považovaný za škodnou, která ohrožuje divoká zvířata a dobytek. Tito psi jsou též rezervoárem vztekliny a v 99 % případů vztekliny u člověka nákaza pochází právě od toulavých psů. V Česku jsou chovány přibližně 1 až 2 miliony psů. To je na obyvatele nejvíce v Evropě. Chov psů je na celostátní úrovni upravován zákonem na ochranu zvířat proti týrání, veterinárním a mysliveckým zákonem. Místní vyhlášky pak upravují konkrétní podmínky týkající se držení psů, jejich pohybu na veřejných prostranstvích a poplatků ze psů. Celostátní evidence psů neexistuje, evidován je pouze počet lovecky upotřebitelných psů podle mysliveckého zákona – 30 624 kusů k 31.12.2006 a dále plemenné knihy evidují počty zapsaných štěňat s průkazem původu. Během dlouhého soužití psa a člověka bylo vyšlechtěno nespočet plemen rozdílné velikosti, proporcí, délky a struktury srsti i povahy. V současnosti Mezinárodní kynologická federace uznává 343 plemen, a mnoho dalších uznáno není. Kynologie a chov psů jsou v Česku zaštítěny Českomoravskou kynologickou unií, která zastupuje Česko v Mezinárodní kynologické federaci FCI, a minoritně též Českomoravskou kynologickou federací, která spadá pod United Kennel Clubs international (UCI). Nejbližší příbuzný domácího psa je vlk obecný – od psa se liší v nanejvýš 0,2 % sekvence mtDNA. Od vlka se ale pes liší morfologicky – psi mají kratší a širší čenich, celkově širší lebku, více dopředu postavené oči, méně robustní zuby a menší a plošší bubínkové výdutě (bullae tympanicae) na lebce. Některé pro psa charakteristické morfologické znaky včetně povrchové struktury mozku jsou vlastní též šakalům a kojotům a tato podobnost vedla k teoriím o původu psa z těchto šelem nebo o polyfyletickém původu psa, což je teorie, která říká, že předkem psa jsou kříženci psovitých šelem. Žádné genetické testy ale nepotvrzují spřízněnost psa s šakalem, v úvahu připadá jen přikřížení vlčka etiopského nebo dhoula, pro tuto teorii však nejsou žádné přímé důkazy. První analýzy mtDNA ukázaly, že předkové psích plemen se od vlka oddělily asi před 135 000 lety, jiné výzkumy toto datují do doby před 76–121 000 lety. Možná se tak stalo ve Východní Asii, kde výzkumy odhalily velkou různorodost genů místních psů, což by ukazovalo na centrum domestikace, jiná analýza polymorfismu mtDNA provedená v roce 2009 tuto teorii nepotvrdila, výsledky tohoto výzkumu ukazují podobnou diversitu i u psů žijících v okolí Afrických vesnic i v Portoriku. Další studie publikovaná ve stejném roce, která analyzovala již celý mitochondriální genom a ne jen vybrané úseky, znovu prokázala největší diversitu v Asii a označila jako centrum domestikace psa Jihovýchodní Asii na jih od řeky Jang-c'-ťiang, přičemž počet předků je odhadován na nejméně 51 vlčic, které žily před 5400-16 300 lety. Tedy v době, kdy v dané oblasti lidé začali pěstovat rýži. Teorii o jihoasijském původu psa potvrzují i analýzy chromozomu Y, u kterého byla také nalezena největší diversita právě u psů v Jihovýchodní Asii. Podle těchto výzkumů pochází pes z 13-24 vlků-zakladatelů. Další přikřižování vlka jinde na světě se v genetické výbavě současného psa příliš neprojevilo, i když k němu určitě docházelo, jediné významnější důkazy místního křížení psa s vlkem byly nalezeny ve Skandinávii (regionální haploskupina mtDNA d1), ve Středozemí a na Blízkém východě (regionální haploskupina d2) a v Japonsku, kde někteří psi původních japonských plemen nesou mtDNA již vyhynulého vlka japonského (C. lupus hodophilax). Studium genů původních amerických plemen nepotvrdilo teorii nezávislé domestikace vlka i v Novém světě, mexický naháč je příbuzný ostatním psům, a ne severoamerickým vlkům. Kosterní nálezy jsou s výsledky studií DNA poněkud v rozporu: nejstarší nalezená kostra přisuzovaná psovi je stará 33 000 let a pochází z ruského pohoří Altaj, lebka psa z jeskyně Goyet je stará 31 700 let, lebky psovitých šelem nalezené v Předmostí u Přerova s mamutí kostí v tlamě jsou z mladého paleolitu, asi 28-22 tisíc let staré, v Chauvetově jeskyni byly nalezeny stopy dítěte doprovázeného velkým psem/vlkem. Neboť tyto kostry postrádají některé znaky charakteristické pro moderního domácího psa, v některých případech není jasné jedná-li se skutečně o psa, nebo jen o ochočeného vlka. Výjimku tvoří lebka psa z jeskyně Goyet, která se od vlčích lebek liší tvarem a délkou čenichu a zubů a skutečně se podobá spíše psovi. Nesoulad mezi archeologickými nálezy a analýzou mtDNA současných psů se pokouší vysvětlit studie publikovaná v roce 2008, která zkoumala mtDNA 11 neolitických psů nalezených v Evropě. Analýza nalezla haplotyp, který se u současných psů vůbec nevyskytuje, a velké zastoupení haplotypu C, který je u současných evropských psů přítomen jen u 5 % populace. To by mohlo ukazovat na domestikační centrum psa i v Evropě s tím, že původní populace byla postupem času z větší části nahrazena psy původem právě z jihovýchodní Asie. S jistotou je existence domácího psa potvrzena v nálezech starých 12 000-14 000 let, a to v Německu (lokalita Bonn-Oberkassel) – zde byl nalezen nejstarší známý hrob psa, v Turecku (lokalita Çayönü) a v Izraeli (natufiánská kultura z Levanty), opět se jedná o hroby psů, jejichž stáří je odhadováno na 12 tisíc let. Nejstarší nalezené kostry psů v Číně byly nalezeny v neolitickém sídlišti Nanzhuangtou v provincii Hebei, které bylo osídleno před 10 500–9700 lety, a v lokalitě Jiahu v provincii Henan (7000-5800 let př. n. l.), v Severní Americe je nejstarší dobře zdokumentovaný nález domácího psa 9000 let starý a pochází z jeskyně Danger Cave. Přestože byly nalezeny kostry psů i v odpadních jámách se znaky kuchyňského zpracování, hroby jiných potvrzují status domácího psa jako člena rodiny. Z těchto kosterních pozůstatků psů z doby kamenné a bronzové můžeme odvodit šest původních evropských typů, jakýchsi primitivních plemen, psů: Canis familiaris palustris, pes bažinný (rašelinný) byl pes menší až střední velikosti (kohoutková výška 40–45 cm), s menší kulatou hlavou, výrazným stopem a špičatým nosem. Kostry psů tohoto typu jsou nalézány v rašelinných polích neolitických sídlišť ve Švýcarsku (Hauterive-Champreveyres), Německu (Oberkassel, Teufelsbrucke, Oelknitz), Francii (Saint-Thibaud-de-Couz, Pont d'Ambon) a ve Španělsku (Erralia). Je považován za prapředka teriérů, pinčů, kníračů, špiců či čivav. Canis familiaris intermedius, pes popelištní, byl středně velký pes se širokým čelem a kratší širokou čenichovou partií. Žil na území Švýcarska, Bavorska i Česka. Je považován za předka honičů, barvářů, španělů, retrívrů, ohařů, setrů, jezevčíků, pudlů, pekinézů a maltézských psů. Canis familiaris inostranzewi byl poprvé popsán při vykopávkách v oblasti Ladožského jezera, velcí psi byli nalezeni také na Ukrajině v lokalitě Mezin a v Německu (Kniegrotte). Byl mohutnější a větší než pes bažinný. Od tohoto typu se odvozuje původ severských tažných psů, severských loveckých plemen psů, lajek, eskymáckých psů a samojedů, dále též buldoků, buldočků, boxerů, velkých horských molossoidních plemen a salašnických psů. Canis familiaris leineri se objevil později, je to pes mladší doby kamenné. Byl to velký pes s úzkou lebkou, který je možný prapředek dnešních chrtů, štíhlých psů lovící pomocí zraku. Jako jsou faraonský pes, afgánský chrt, barzoj, saluka, irský vlkodav, deerhound, greyhound a whippet. Canis familiaris matris optimae, pes bronzový, je nejmladším plemenem, které se v oblasti střední Evropy objevilo asi 4-5 tisíc let př. n. l. Byl středně velký, měl nízkou lebku s plochým čelem, nevýrazným stopem a špičatým nosem. Je považován za předka všech ovčáckých psů, jako je německý ovčák, belgický ovčák, kolie, bobtail, briard, velškorgi. Canis familiaris decumanus je občas popisován jako pes robustní tělesné stavby a předek dnešních mastifů a dog. Jiní autoři za předka molossoidních plemen považují psa typu Canis familiaris inostranzewi. Pes patří mezi psovité šelmy a stavbou těla je podobný svým příbuzným. Má štíhlé svalnaté tělo s mohutným hrudníkem. Na hrudník je pod úhlem asi 40 ° nasazen svalnatý krk, který nese hlavu s prodlouženou čenichovou partií. Oči jsou menší, naopak ušní boltce nápadné, původně vzpřímené a zašpičatělé, u prošlechtěných plemen též klopené a převislé. Končetiny jsou stavěny pro vytrvalost v chůzi i běhu. Pes je prstochodec, našlapuje na pružné nášlapové polštáře, což jsou zrohovatělé bezsrsté útvary na tlapkách, drápy jsou pevné, tupé a nezatažitelné. Na hrudní končetině má pes pět prstů, z nichž palec je zakrnělý a nedotýká se země, na pánevních končetinách jsou zpravidla jen čtyři prsty. Ocas psa je obecně středně dlouhý a jen málokdy je zcela rovný, často bývá šavlovitý, srpovitý nebo aspoň jeho konec je stočený vzhůru. Tělo psa je zpravidla kryté srstí různé délky i struktury. Primitivní plemena psů, zdivočelí psi, jako je dingo a novoguinejský zpívající pes, a páriové na celém světě jsou si navzájem velmi podobní a je možné, že takto vypadal původní "prapes": jsou to psi střední velikosti, vážící 14–20 kg, tvarem těla připomínají malého vlka nebo lišku. Mají vzpřímené uši klínovitého tvaru, špičatý čenich, oči mandlovitého tvaru a dlouhý stočený ocas. Jsou krátkosrstí a typické zbarvení je světle hnědé nebo červenohnědé, někdy též s bílými znaky. Stavbou těla i lebky jsou tito původní psi podobní vlku indickému (C. lupus pallipes), vlku himálajskému (C. lupus chanco) a již vyhynulému malému druhu vlka Canis variabilis, který žil na území dnešní Číny před 200 000-500 000 lety. Mezi dnešními plemeny psů existují obrovské rozdíly co do velikosti i tělesných proporcí: nejmenším plemenem je čivava, s ideální hmotností 1,5 až 3 kg, obecně největšími psem je irský vlkodav s kohoutkovou výškou minimálně 71 cm, rekordmanem je nicméně německá doga s kohoutkovou výškou přesahující 1 metr, nejtěžšími psy jsou bernardýn a anglický mastif, s hmotností přesahují 100 kg. Feny (samice psa domácího) jsou všeobecně menšího vzrůstu, nižší váhy, jsou méně mohutné než psi. Chováním jsou spíše něžnější, přítulnější a věrnější. Mají klidné, vyrovnané chování, obvykle se dají lépe cvičit. Mají méně dominantní chování. Obtížněji ovladatelná je fena v době hárání, kdy se snaží utíkat ke psům. U některých fen se někdy objevuje tzv. falešná březost, kdy se chovají, jako by očekávaly štěňata. Naopak psi (samci psa domácího) jsou všeobecně většího vzrůstu, jsou mohutnější a těžší. Obvykle jsou vytrvalejší při práci i při sportu, často se dokáží naučit více cviků než feny. Mají dominantnější chování a větší ambice být pánem smečky nebo rodiny. Bývá hůře ovladatelný, je proto nutná tvrdší ruka, ale psům tvrdší výcvik nevadí tolik jako fenám. Největší problémy jsou s ovládáním v blízkosti háravé feny. Některé problémy (např. nechtěná štěňata, utíkání za háravými fenami, dominantní chování) se dají omezit nebo vyřešit kastrací. Podrobnější informace naleznete v článku Anatomie psa domácího. Kostra psa se bez ohledu na plemennou příslušnost psa skládá z 271–282 kostí. Kostra se dělí na tři hlavní části – lebku, která chrání mozek a nese silné čelisti umožňující masožravý způsob života, osový skelet – páteř a hrudní koš, které tvoří osu těla a chrání vnitřní orgány, a kostru končetin. U většiny psů je růst dlouhých kostí do délky dokončen mezi 10. a 12. měsíci věku, Kosterní svaly psa se šlachami upínají na kosti a přenáší na ně svalovou práci, čímž umožňují pohyb celého zvířete. V psích svalech je jen málo vazivové složky, převládá svalová tkáň, přičemž v hlubokých svalech končetin zcela převládají pomalá červená vlákna typu I, která zajišťují neustálé napětí, aniž by se unavila. V povrchových svalech jsou červená vlákna společně s rychlými bílými vlákny typu II.A, která umožňují rychlý silový pohyb a přitom jsou rovněž velmi odolná proti únavě. Svaly odpovídají přizpůsobení psa jako vytrvalého běžce. Pes ale nemá žádný mechanismus pro neúnavné stání a v klidu usedá nebo lehá. Pes má dobře vyvinuté mimické svaly, které umožňují širokou obličejovou mimiku. Žvýkací svaly jsou mohutné, pes o hmotnosti 20 kg dokáže při skusu vyvinout tlak až 165 kg. Dospělý pes má 42 zubů, štěně 28 mléčných zubů. U psů začíná výměna zubů mezi 4.–5. měsícem věku a do 7. měsíce je již zcela ukončena. Většina plemen psů má skus nůžkový, psi se zkráceným čenichem mívají předkus. Zuby jsou přizpůsobené k chycení kořisti a oddělování masa od kostí, psi nemají schopnost žvýkat potravu a v dutině ústní ji rozmělnit na malá sousta, kusy potravy polykají vcelku. Trávicí soustava také svou stavbou odpovídá faktu, že pes je především masožravec. Poměr délky jeho trávicí trubice a délky těla je asi 5–6:1. Má jednokomorový žaludek, poměrně krátké tenké střevo a jednoduché tlusté střevo podkovovitého tvaru. Pes má oproti stejně velkému vlku až o 30 % menší hmotnost mozku, psí mozek váží v závislosti na velikosti psa 68–135 g a tvoří tak 0,2–1 % tělesné hmotnosti. Čichové laloky psa, tedy část mozku, kde jsou zpracovávány čichové vjemy, váží asi 60 g, zatímco u člověka je to 4× méně. Psi jsou vybaveni velkým množstvím pachových žláz – apokrinní potní žlázy jsou spojeny s chlupovými folikuly a jsou hojné především v kůži slabin a mezinoží, na plecích a na krku. Tyto jsou zodpovědné za typický pach psí srsti. V okolí řitního otvoru psa se nachází tři typy pachových žláz, z nichž nejvýznamnější jsou anální váčky (sinus paranalis), párové váčkovité duté útvary, 5–30 mm velké, které produkují páchnoucí, žlutý, žlutohnědý nebo hnědý sekret, ulpívající na výkalech. Pachové potní žlázy jsou hojné také na povrchu prstních polštářů na tlapkách. Tlapky jsou také jediné místo na těle psa, kde se vyskytují pravé, ekrinní potní žlázy. Celkem se na 1 cm2 polštáře nachází 400–500 žláz. Sekret má funkci při označování teritoria – hrabání po vykonání potřeby není pokusem výkaly zahrabat, ale slouží k rozetření výměšků těchto žláz. Sekrece také zvyšuje přilnavost polštářků k povrchu, čímž usnadňuje pohyb po suché a hladké podložce, a udržuje tlapky pružné. U psa nemají potní žlázy téměř žádnou úlohu v termoregulaci. Podrobnější informace naleznete v článku Exteriér psa. Zatímco vnitřní anatomie je u všech psů víceméně stejná, vzhledem a vnějšími znaky se jednotlivá plemena výrazně liší. Popis exteriéru ideálního jedince konkrétního plemene je zaznamenán ve standardu plemene, přičemž v Česku se psi s průkazem původu posuzují především podle standardů Mezinárodní kynologické federace, FCI. Při popisu exteriéru psa je prvotní informací výška psa v kohoutku: pod 35 cm hovoříme o malých psech, mezi 35 až 50 cm se jedná o psy střední, psi s kohoutkovou výškou mezi 50–80 cm jsou velcí a nad 80 cm kohoutkové výšky dorůstají obří plemena. Dalším exteriérovým znakem je tělesný rámec psa, tzn. poměr mezi délkou těla a kohoutkovou výškou, ten může být buď čtvercový nebo obdélníkový. Hlava psa je rozdělena na dva hlavní celky: mozkovnu a čenichovou partii. Přechod mezi mozkovnou a čenichem se nazývá stop. Podle poměrů délek mozkovky a nosu se psi dají obecně rozdělit do tří skupin: brachycefalická plemena (neboli krátkohlavá) jsou psi se zkrácenou čenichovou partií a s dopředu směřujícíma očima. Častý je předkus, kdy je horní čelist kratší než čelist spodní. Příkladem krátkolebého plemene je anglický buldok, mops či boxer. Zkrácení čelistí s sebou přináší také zdravotní problémy způsobené zúžením nozder či relativně dlouhým měkkým patrem, viz brachycefalický syndrom. mezocefalická plemena jsou psi, u kterých se délka lebky od týlu ke stopu víceméně rovná délce čenichové partie od stopu ke špičce čenichu. Poměr délky a šířky mozkovny je též přibližně 1 : 1. Do této skupiny patří většina psů. dolichocefalická plemena (neboli dlouhohlavá) jsou psi s prodlouženou a plochou mozkovnou, často je u nich vystupující týlní kost. Délka hlavy přesahuje její šířku. Čenichová partie je rovněž dlouhá, obvykle s mozkovnou v poměru 1 : 1. Dolicocefalickými plemeny jsou chrti, kolie a jezevčíci. Existuje u nich predispozice k podkusu, kdy je dolní čelist kratší než čelist horní, a ke vzniku oronazálních fistul. Na úrovni stopu jsou umístěné oči. Pes má kulatou zornici a duhovku, která je u většiny plemen psů hnědá, ideálně tmavohnědá. U jiných plemen je povolená barva světle hnědá, jantarově žlutá, modrá, nebo i nestejně zbarvené oči. Ve vnitřním koutku oka se nachází třetí oční víčko, spojivkou pokrytá chrupavčitá ploténka, která chrání oko před případnými cizími tělesy, jako je prach nebo písek. U zdravého oka je třetí víčko nenápadné. Původním tvarem hlavy je hlava klínovitá, též vlčí. Čenichová partie postupně směrem k čenichu zužuje. Je typická pro německé ovčáky, špice, šiperku, kolie a mnoho dalších. Hlava hranatá je charakteristická kratší čenichovou partií, která se nezužuje. Je mohutná, s patrnými lícními kostmi. Hranatou hlavu mají například molossoidní plemena nebo americký pitbulteriér. Kulatou hlavu mají malá společenská plemena, jako je opičí pinč nebo shih-tzu. Speciálně u čivavy se navíc vyžaduje vypouklé čelo a hlava tzv. jablkovitá. Vejčitá hlava je charakteristickým znakem anglického bulteriéra. Tvar ušního boltce, jeho velikost a postavení velice ovlivňuje celkový výraz hlavy. Původní jsou uši vzpřímené, prošlechtěná plemena mají uši s měkkou chrupavkou, které visí podle lící dolů. Klopené uši jsou uši vzpřímené, jejichž přibližně horní polovina je přehnutá dopředu a částečně nebo úplně zakrývá ústí zvukovodu. Poloklopené uši jsou vzpřímenější a lehčí než klopené, dopředu je ohnutá jen špička ucha a ústí zvukovodu je volné. Ucho tvaru růžového lístku je malé, vysoko nasazené klopené ucho, složené nazad a odkrývající vnitřek boltce i vstupu do zvukovodu. Ušní boltec může být nasazený nízko, středně vysoko nebo vysoko, přičemž hodnocení toho, co je nízko a co je vysoko zpravidla záleží na standardu plemene. Obecně mají vysoko nasazené uši – například špicové, novofundlandský nebo bernský salašnický pes, nízce nasazené uši má bígl nebo anglický kokršpaněl. Stejně tak ve velikosti ušního boltce jsou značné meziplemenné rozdíly, v poměru k hlavě má malé uši německý špic nebo šarpej, brazilská fila nebo tosa-inu, naopak nápadně dlouhé ušní boltce mají honiči. Dlouhé lalokovité uši honičů totiž dobře zachytávají pachy a pomáhají psovi držet stopu zvěře. Podle Guinessovy knihy rekordů byl psem s vůbec nejdelšíma ušima bloodhound Tigger, jehož pravé ucho měřilo 34,9 cm a levé ucho 34,2 cm. Současným držitelem rekordu je coonhound, s ušima dlouhýma 31 a 34 cm. V minulosti se u mnohých plemen provádělo kupírování uší. Původně se kupírovala pracovní plemena, která byla určena k hlídání stád i domů před vlky a medvědy – bylo tak odstraňováno "slabé místo", kam se mohla šelma zakousnout. Ze stejného důvodu se kupírovaly uši psům určených pro psí zápasy. Později se některá plemena kupírovala čistě z estetických důvodů, ke zvýraznění formátu psa či linií jeho hlavy. V Česku je kupírování uší zakázáno od roku 1993 a od 1. 3. 2004 ČMKU zakazuje vstup kupírovaným jedincům na kynologické akce. Hlava plynule přechází v krk. Spojnici mezi krkem a hřbetem tvoří kohoutek, ten je tvořen lopatkovým okrajem převyšujícím trnové výběžky prvních 3-4 hrudních obratlů. Lopatka psa je dlouhá a šikmá a s ramenní kostí by měla svírat úhel 90°- 100° a se zemí asi 45°-50°. Společně s ramenní a hrudní kostí tvoří podklad předhrudí. Při správném zaúhlení a dostatečně dlouhé pažní kosti jsou hrudní končetiny umístěny na nejnižším bodě hrudníku a kolmice spuštěná od kohoutku k zemi prochází loktem. Zakřivení ramenní kosti kopíruje klenutí žeber, hrudní končetiny jsou umístěné rovně pod tělem. Nadprstí by mělo být silné, pružné a šikmé, úhel mezi předloktím a nadprstím by se měl pohybovat mezi 25–30°. Při slabém nadprstí dochází k vytáčení tlapek, příliš strmé nadprstí nedostatečně tlumí nárazy při pohybu a vede ke zvýšené zátěži kloubů. Na hrudních končetinách má pes pět prstů, na pánevních čtyři, zakončené tupými drápy, které slouží při běhu jako tretry. Občas má pes i na pánevních končetinách vyvinuté první prsty, tzv. paspárky, neboli vlčí drápy, označené tak, přestože vlci je nemají. U některých plemen (briard, pyrenejský horský pes) jsou naopak vyžadované dobře vyvinuté dvojité paspárky. Tvar tlapky odpovídá využití psa. Kočičí tlapka, která je kratší, umožňuje psovi větší vytrvalost, zaječí tlapka je delší, zvyšuje rychlost psa a usnadňuje kličkování. Hrudník bývá dlouhý a dostatečně hluboký, sahající k loktům – je-li mělký, neposkytuje tolik prostoru pro srdce a plíce, psi s hlubším hrudníkem působí těžkopádně. Břicho je obvykle lehce vtažené. Výrazně vtažené břicho se požaduje u chrtů, naopak u novofundlandského psa či výmarského ohaře má být břicho rovné. Hřbet by měl být rovný a pevný a žádoucí jsou spíš kratší bedra, která dobře přenáší sílu pohybu ze zadních nohou. Při správném zaúhlení pánevních končetin by pánev měla být skloněná oproti horizontální linii asi o 30°, v kolenním kloubu by měl být v postoji úhel 125°, správný úhel v hlezenním kloubu je asi 130°. Hlezno je postavené kolmo k zemi a svislé osy končetin jsou rovnoběžné. Tyto obecné zásady však neplatí u všech plemen, například špicové mají na pánevních končetinách strmé úhlení – úhly jsou větší, než ty popisované jako ideál, naopak německý ovčák je často přeúhlený, s úhlem v kolenním kloubu blízkému 90°. Krátké končetiny jezevčíků či baseta jsou způsobeny achondroplazií, poruchou osifikace, která u lidí způsobuje trpasličí vzrůst. Nosní houba by měla být dobře pigmentovaná a nozdry dostatečně široké. Nosní houba je obvykle chladná a vlhká, zvlhčována sekretem, ve kterém se rozpouštějí pach nesoucí molekuly a umožňují tak jejich zachycení a zpracování. Uvnitř psího nosu jsou stočené nosní skořepy pokryté čichovou sliznicí, jejíž plocha se průměrně pohybuje od 70 do 200 cm2. Větší plocha čichové sliznice je u psů s delší čenichovou partií, u krátkolebých plemen je menšího rozsahu. Sliznice je silná v průměru 0,10–0,12 mm a obsahuje asi 220 miliónů čichových buněk, zatímco člověk má pouhých 5 miliónů čichových receptorů. Čichové laloky psa, tedy část mozku, kde jsou zpracovávány čichové vjemy, váží asi 60 g, zatímco u člověka je to 4× méně – přitom mozek člověka je celkově 10× větší než psí mozek. Čich je nejvyvinutější a nejvýznamnější smysl psa. Odhaduje se, že může být až 100 000× citlivější než čich lidí. Z plemen s nejvyvinutějším čichem patří např. bloodhoundi, kteří dokáží hledat podle pachové stopy staré i několik dní. Čenich a nos pes používá například i při vyhrabávání možné kořisti nebo naopak zahrnování zeminy při zahrabávání kostí nebo potravy. Psí oči jsou podobné očím lidským, ale v mnoha ohledech se od nich liší. Jsou plošší než lidské oči a jejich čočka nemůže zaostřovat stejně dobře jako u lidí, proto pravděpodobně netvoří tak ostrý obraz. Psi jsou dalekozrací, na krátkou vzdálenost nevidí ostře a k prozkoumání blízkých předmětů používají hlavně čich a hmat. Na druhou stranu mají psi, stejně jako ostatní šelmy, v oku za sítnicí tapetum lucidum, odrazivou vrstvu, která umožňuje dobré vidění i za šera, psí oči (a odpovídající zrakové centrum v mozku) jsou také citlivější na pohyb. Psí sítnice obsahuje více světločivných buněk tyčinek, které umožňují vnímání kontrastu. Psi mají větší zorničku a oči položené v porovnání s člověkem více do stran, což jim umožňuje lepší periferní vidění. Psi jsou barvoslepí, ale to neznamená, že nemohou vidět žádné barvy. Nerozlišují oranžovou, žlutou a zelenou barvu a pravděpodobně je vnímají jako odstíny žluté, červenou pak vidí jako hnědošedou nebo černou. Vnímají modrou barvu, ale nerozliší ji od fialové. U lidí se podobná vada vidění označuje jako deuteranopie. Je to proto, že mají v sítnici oka pouze dva druhy světlocitlivých receptorů – čípků. Třetí, který se vyvinul u primátů a který rozlišuje červenou a oranžovou barvu, byl potřeba k rozeznávání zralých plodů, což psi nepotřebují. Na druhou stranu, sítnice psího oka má více druhého typu fotoreceptorů ve tvaru tyčinek, které sice téměř nerozeznávají barvy, ale jsou citlivější. Psi tak dokáží rozeznat více stupňů šedi než lidé. Toto složení fotoreceptorů vzniklo proto, že vlci, ze kterých se psi vyvinuli, loví v noci a potřebují se spolehnout na citlivější zrak i při malém množství světla. Rozsah slyšení zdravého psa, tedy frekvenční rozsah který pes vnímá jako zvuk, je větší než u lidí, psi vnímají zvuk o kmitočtech 40 Hz až 60 000 Hz. Taktéž nižší frekvence vnímají psi citlivěji než lidé. Sluchové schopnosti psů dále zlepšuje jejich ušní boltec, který je pohyblivý a pomáhá směrovat zvukové vlny do zvukovodu. Psí plemena se vztyčenýma ušima dokáží podvědomě napnout a částečně otočit každý z ušních boltců směrem, z kterého předpokládají šíření poslouchaného zvuku. Podrobnější informace naleznete v článku Srst psa. Obecně můžeme rozdělit psí srst do několika druhů: Dlouhá srst s podsadou je tvořena hustou kratší podsadou a pevnými pesíky, které přes ni přesahují. Hladká srst je tvořena krátkými a přiléhajícími chlupy. Hedvábná srst má dlouhé jemné pesíky a může být bez podsady, nebo s hustou jemnou podsadou. Náročná na péči, jinak plstnatí. Kudrnatá nelínající srst má kudrnaté jemné pesíky bez podsady. Upravuje se stříháním. Hrubá srst je tvořena hrubými silnými pesíky a velmi hustou podsadou. Upravuje se trimováním. Zvláštní druh srsti se nechává plstnatět a formuje se postupně do provazců nebo ploten. Všichni psi línají, obvykle 2× ročně. U kudrnaté a hrubé srsti se ale odumřelé chlupy zachycují v ostatních chlupech a samy nevypadávají. Základem zbarvení srsti je pigment melanin, přesněji jeho formy, černý eumelanin a hnědý feomelanin. Výsledné zbarvení srsti je fenotypový projev účinku genů, které řídí druh produkovaného pigmentu, tvar pigmentových granulí, množství granulí v chlupu s jejich rozvrstvení. U psů je řízeno asi 12 geny z celkem 12 lokusů. Výsledná barva srsti je výsledkem vzájemného působení těchto genů, přičemž stejný fenotypový projev nemusí znamenat, že psi jsou stejného nebo alespoň podobného genotypu. Například černě zbarvený pes je většinou černý působením tzv. dominantní černé na lokusu K, jedná se o dominantní alelu, která potlačuje vznik feomelaninu. Pes s genotypem Kk a KK bude černý. Ovšem stejnou barvu srsti může mít i jedinec kk, bude-li zároveň recesivním homozygotem v aguti-sérii, tzn. aa kk. Podobně funguje i žluté zbarvení – může být dáno působením genu v aguti-sérii nebo v sérii Extension, nebo zbarvení bílé. Pro podrobnější informace viz článek Genetika zbarvení psů. Počet dechů u malého psa se pohybuje v rozmezí 15 až 30 za minutu, u velkého psa pak mezi 10–20 za minutu. Krev psa tvoří asi 10% jeho tělesné hmotnosti, psí srdce pak skoro 0,8% tělesné hmotnosti, což je více v porovnání s ostatními savci. Tepová frekvence u malých plemen se pohybuje mezi 90 – 120 pulsy za minutu, u velkých plemen 60 – 90 pulsů za minutu, u štěňat je normální tepová frekvence i 200 pulsů za minutu. Pes je teplokrevný živočich a má stálou tělesnou teplotu mezi 37,5–39 °C. U štěňat může být fyziologická teplota až do 39,5 °C. Obecně nejvyšší teplota je naměřena večer, nejnižší ráno, mírně zvýšená teplota může být důsledek stresu, strachu nebo fyzické námahy zvířete. Tělesná teplota se zjišťuje pomocí teploměru zasunutého do konečníku psa, hodnocení povrchové teploty či vlhkosti nosní houby není směrodatné. Feny pohlavně dospívají v 7. až 12. měsíci života. V tomto veku jsou schopné rozmnožovaní, i když krytí se při prvním hárání nedoporučuje z vícerých důvodů. Prvním z nich je nedokončený vývoj kostry a s tím související nedostatečný prostor v pánvi. Dalším je pozastavení tělesného vývoje feny při březosti. Často se můžeme setkat s názorem, že při prvním hárání fena nemůže zabřeznout. Jde o mylný názor. První hárání může mít jiný průběh než pozdější hárání, může byť i kratší, fena je však schopná počít mladé. Hárání rozdělujeme do tří fází: První fáze se nazývá proestrus. V tomto období dozrávají ve vaječníkách folikuly a dochází ke zduření pochvy. Feny si zvyknou častěji močit, případně jsou přítulnější. Ke konci tohoto období se objevuje světlečervený krvavý výtok z pochvy způsobený praskáním cév sliznice. Toto období trvá přibližně 10 dní. Navazuje na něj další období, odborně nazývané estrus, nebo též období vlastní říje. Praskají folikuly, uvolňují se vajíčka a výtok se z červené mění na hnědou. Ke konci estra je fena ochotná kopulovat. Některé feny si zvyknou být neposlušné, vyhledávají psí společnost. Druhá fáze plynule přechází do další fáze nazývané metestrus. Je to období konce říje. Na vaječnících vzniká žluté tělísko, které hormonálně udržuje březivost a sliznice dělohy je připravená přijmout oplodněná vajíčka. Při úspěšném krytí přechází říje do březosti. V případě, že krytí neproběhlo, přejde fena do stádia pokoje, tzv. anestrus. Celé období říje trvá od tří do čtyř týdnů. Pes má diestrický cyklus – to znamená, že se říje vyskytuje u psů dvakrát ročně. Feny hárají zpravidla začátkem jara a koncem léta. Páření (krytí) je složitý reflexní děj, který tvoří celá řada podmíněných a nepodmíněných reflexů. Při páření dochází k zasunutí ztopořeného údu psa do pochvy feny. Vlastní páření dělíme na tři fáze: 1. předehra, 2. akt páření, 3. svázání. Předehra slouží k seznámení se zvířat. Psi pobíhají, hrají si a fena hravě psovi uniká při jeho pokusech přejít do další fáze páření. Akt páření začíná plynulým přechodem z předešlé fáze. Fena je připravená přijmout psa, rozkročí zadní nohy, ohne ocas na bok. Za příznivých podmínek dochází k zasunutí částečně ztopořeného penisu do pochvy. Táto fáze trvá jen několik sekund a plynule přechází do fáze svázání. Svázání je fáze, při které dochází k enormnímu zvětšení penisu (především jeho části nazývající se uzel), což zabezpečí přechod dávky semene do pochvy a následně dělohy feny. Ejakulace semene probíhá u psa po kapkách v sekundových až třísekundových intervalech během celého průběhu fáze a skládá se ze tří frakcí – prostatické, spermatické a opět prostatické. Během svázání přehodí pes zadní nohu přes hřbet feny a oba zůstávají stát se zadky přitisknutými k sobě. Fáze svázání může trvat až půl hodiny, obvykle to však bývá méně. Březost feny trvá průměrně 63 dní. Průběh březosti je velmi individuální. Některé feny na začátku březosti mění své chování – jsou mazlivější, víc jedí. U jiných se zase projevuje nechutenství. Několik dní před porodem dochází ke zvětšení mléčných žláz a ke zduření pochvy. Feny si zvyknou omezit pohybovou aktivitu, přijímají méně potravy a v připravené porodní bedně si vyhrabávají brloh. Porod probíhá ve třech fázích a trvá od 6 do 12 hodin, případně déle. První fáze porodu se projevuje nepokojem feny, jejíž míra je velmi individuální. Ve druhé fázi dochází k otevření krčku dělohy. Třetí fáze porodu začíná vypuzením plodu a končí porodem placenty. Plody jsou uloženy ve dvou placentách, přičemž první plodový obal praská už v porodních cestách. Z druhé placenty vysvobozuje matka štěně lízáním, případně překousnutím. Pupeční šňůru taktéž fena přehryzne. Štěňata se rodí slepá a hluchá, nemají ani vyvinutý čich. Mají dobře vyvinutý sací reflex. Dokáží se přesouvat na kratší vzdálenost lezením, neumí se však postavit. 12 dnů po narození otevírají oči. V přibližně 20. dni života začínají reagovat na zvukové a čichové podněty. V období mezi třetím a dvanáctým týdnem se jim zdokonalují smysly a začínají byť sociálně aktivní. Toto období je velmi důležité z hlediska socializace, t. j. navykání štěňat na různé živočišné druhy. Mezi 6. a 8. týdnem je vhodné období na odchod štěňat k novým majitelům. Třetí až šestý měsíc života je důležitý pro výchovu a výcvik, protože je ochotné a schopné rychle se učit. Mezi šestým měsícem a rokem života přichází psí puberta, která pro chovatele - začátečníky představuje jedno z nejhůře zvladatelných období, protože pes se snaží v hierarchii propracovat výše. Ustalování charakterových vlastností psa probíhá přibližně do třetího roku jeho života. Chování dospělého psa je zčásti dáno jeho geneticky danými vlastnostmi, jako je typ nervové soustavy, temperament a instinkty, které jsou dále modifikovány během socializace a učením. Pes je mentálně zhruba na úrovni dvou až dvouapůlletého dítěte, do určité míry je schopen řídit se racionálním plánem nezávislým na vrozených vzorcích chování a vykazují znaky elementární rozumové činnosti. Chování je také to, čím se domácí pes nejvíce odlišuje od vlka, a to v důsledku domestikace a s ní spojenou dlouhodobou selekci na určitý typ chování. Pes v tomto směru vykazuje silné znaky neotenie, což se stav, kdy vzorce chování mláďat, v tomto případě vlčat, přetrvávají až do dospělosti. Psi, na rozdíl od dospívajících vlků, nemají tendenci opouštět svou smečku ani přebírat vedení smečky stávající, jsou mnohem méně dominantní, a jejich lovecké pudy jsou do jisté míry potlačeny a modifikovány. Každý pes má vrozený určitý typ vyšší nervové činnosti, temperament, který se dá charakterizovat jako souhrnný projev podmíněných i nepodmíněných reflexů a určuje míru vzrušivosti, způsob reakce na podněty a délku trvání této reakce. Ve svém důsledku ovlivňuje rychlost a ochotu k učení psa, přizpůsobivost k podmínkám prostředí i emoce psa. Čtyři základní typy vyšší nervové činnosti se ve své základní čisté podobě příliš často nevyskytují, rozlišují se řady mezitypů. Obecně je ale možné tvrdit, že pes sangvinik je ideálním psem, který je dobře pohyblivý, rychle reaguje na podněty, ale jeho projevy jsou vyrovnané, není zbrklý. Nenechá se vyprovokovat k extrémním agresivním nebo naopak obranným reakcím, pracuje radostně a ochotně. Je přizpůsobivý, nebojácný, lehce se vychovává a cvičí. Vyrovnaný a pomalý typ, flegmatik, je pomalejší a těžkopádnější, jeho výcvik trvá déle, reflexy se vytvářejí pomaleji, stejně tak je pomalejší střídání vzruchu a útlumu. Obecně se jedná o přátelské a nekonfliktní psy. Pes flegmatik je ideální společník do rodin. Nevyrovnaný, silný, dráždivý pes, cholerik, u kterého převažují reflexy vzruchu nad reflexy útlumu, naopak jako společník není příliš vhodný. Vyniká hbitostí a neúnavností a typická je pro něj aktivní obranná reakce, má sklony k agresivitě a dominantnímu chování. V rukách zkušeného psovoda může být dobrým pracovním psem, vynikající v dynamických sportech, jako je obrana nebo agility, při špatném vedení se z takového jedince snadno stane nezvládnutelný pes. Pes melancholik se slabým typem nervové činností je plachý až bázlivý, nesnáší a nedokáže se přizpůsobit silným podnětům a v běžných situacích má naopak nedostatečný útlum a může reagovat až hystericky. Jsou labilní, lekaví, převládá pasivní obranná reakce. Často to bývají uštěkaní, nebo naopak tiší a plaší psi vykazující známky nejistoty. Má sklony k žárlivé závislosti na majiteli. Při důkladně socializaci během štěněcího věku může být melancholik dobrým společníkem v tiché rodině nebo u osaměle žijícího člověka, k práci se ale nehodí. Etogram je souhrnný popis inventáře vrozeného chování zvířete. Představuje souhrn funkčních okruhů chování, které má pes vrozené, instinktivní. Lovecké chování je funkční okruh chování psa, který byl nejvíc změněn v průběhu domestikace. Samotný základ loveckého chování je dědičný, učením se jen upevňuje nebo do určité míry tlumí. Dědičné vlohy k určité formě loveckého chování jsou předmětem dlouhodobé selekce psa k vykonávání určité práce. U vlků na lovu probíhá celý řetězec navzájem na sebe navazujícího chování: při lovu malé kořisti je sekvence tvořena fixováním nalezené kořisti očima, plížením se směrem ke kořisti, rychlým výpadem a smrtícím zákusem, často ještě se zatřepáním. Loví-li vlci velkou kořist, pořadí je následující: stopování kořisti – štvaní – stržení kořisti – usmrcení. Celý program se u domácích psů vyskytuje poměrně vzácně, běžně například u basenjiho, u severských psů a některých teriérů. Není náhoda, že se jedná o psy s poměrně vlčí fyziognomií, často se vzpřímenými ušními boltci, kteří bývají dominantní a hůře cvičitelní. Znaky neotenie jsou u nich totiž vyjádřené méně než u jiných plemen. Podobně je tomu u chrtů, u kterých je lovecké chování rovněž upevněno, chrti ochotně vyhledávají kořist a štvou ji, ale řetězec chování je nedokončen, u chrtů chybí chování vedoucí ke stržení kořisti a jejímu zabití. Ohaři mají rovněž velký lovecký pud, ale tento už je výrazněji modifikován. Pes vyhledá kořist, ale namísto jejího štvaní jí tzv. vystaví – strne v charakteristické pozici směrem ke zvěři a tak vůdce upozorní na její přítomnost. Upozornění na výskyt kořisti je úkol mladých vlků – u ohařů bylo toto chování dlouhodobým umělým výběrem posíleno a doba vystavování prodloužena. U ohařů, setrů a pointrů se selekce na juvenilní chování během lovu s člověkem projevuje středně vyjádřenou neotenií, jsou to psi s dospělými proporcemi, ovšem uši bývají klopené. Instinktivní program lovu malé kořisti je základem přinášení. Ochota aportovat je vrozená vlastnost psa, během výcviku se instinkt jen dále modifikuje. Rozenými přinašeči jsou retrívři, naopak plemena, kde jsou lovecké pudy nežádoucí, se učí aportovat hůře až těžko. Program lovu velké kořisti je zase využíván při nácviku obrany, kde se využívá instinkt stržení kořisti jako pevný zákus do rukávu. Ovčáci mají vrozené vlohy k pasení – to je rovněž silně pozměněné lovecké chování, při kterém pes využívá svou schopnost fixovat dobytek očima ("eye"), pomalé plížení a rychlé výpady ke shánění stáda dohromady a přehánění určitým směrem. Ovčácká plemena mají obvykle vzpřímené uši, při manipulaci se stádem jim to totiž dává výhodu – silueta šelmy se vzpřímenýma ušima jim pomáhá lépe stádo ovládat, dobytek má větší respekt. Psí plemena vyšlechtěná ke střežení, jako jsou pastevečtí psi nebo špicové, mají lovecké pudy výrazně potlačeny. Neotenické znaky jsou nich vyjádřeny silně a vzhledem jsou podobní vlčatům – většinou mají klopené uši, kratší čenichovou partii, v poměru k tělu větší a kulatou hlavu. Vetřelce označují štěkáním, čímž přivolávají nadřazené členy smečky – člověka. U malých společenských psů také v mnoha případech došlo k potlačení loveckého chování, ovšem z jiného důvodu – společníci člověka šlechtěni pro svou "roztomilost" začali vykazovat výraznější znaky neotenie, jako je stočený ocas, krátký nos a velké, dopředu směřující uši, a potlačení loveckých pudů bylo jen důsledkem této selekce na vzhled. Jedním ze základních skutečností vycházejících z obranného chování je tzv. útěková vzdálenost – individuálně odlišná vzdálenost od pociťované hrozby, kterou se pes bude snažit zachovat. Čím větší je vyvolaný strach psa, tím je útěková vzdálenost delší. Pes se bude snažit o udržení vzdálenosti i za cenu útěku, ale dojde-li k přiblížení podnětu na kritickou hranici, u psa se rozvine obranná reakce. V zásadě rozlišuje dva typy obranné reakce. Aktivní obranná reakce je charakteristická aktivním snažením psa vyhnout se hrozbě – může se jednat o uskočení, či o útěk, ovšem nemá-li pes možnost útěku, může vyústit v obranný útok. Při pasivní obranné reakci je pes doslova paralyzován strachem. Uhýbá pohledem, přitiskne se k zemi či se schovává za psovoda, výrazná je strachová mimika obličeje, v extrémním případě se může pes pomočit. Při vystupňování situace se může objevit pseudoagresivní chování, kdy pes kouše ze strachu. Pasivní obranná reakce je projevem slabé nervové soustavy, viz nahoře, pes melancholik. Pro psa je zcela přirozená a instinktivní potřeba hájit si vlastní teritorium, tedy území, které pes považuje za své. Projevem teritoriálního chování je teritoriální agrese – pes aktivně brání své teritorium před cizími jedinci vlastního druhu a před cizími lidmi – a označování teritoria močí, trusem a hrabáním. Teritoriálního chování psa využívá člověk od nepaměti – určitá plemena psů jsou vyšlechtěna pro ochranu a obranu lidí i majetku a teritoriální agrese je u nich zvlášť rozvinutá, tito psi hlídají instinktivně a bez výcviku. Příkladem jsou pastevečtí psi, rotvajler, hovawart. V teritoriálním chování existují jisté rozdíly mezi pohlavími, dospělí samci označují své teritorium močí, dospělé samice obvykle značkují jen při hárání jako projev sexuálního chování. Pes přijímá potravu hltavě, po velkých kusech, má žaludek s velkou schopností se roztáhnout a velice snadno zvrací. Vlci v žaludku přenášejí potravu na místo, kde ji mohou v klidu zkonzumovat, zahrabat nebo jí přinášejí vlčatům. U psů část tohoto chování zůstala zachována jako atavismus – zahrabávání potravy na dobu nouze, zvracení potravy štěňatům, stejně tak požírání zdechlin, u domácích psů obvykle nežádoucí chování, je běžným potravním chováním vlka, který zkonzumuje všechno, co najde. Psi si, na rozdíl od vlků, hrají rádi až do vysokého věku – opět se jedná o projev neotenie. Solitární hra není pro psa, jakožto sociálně žijící zvíře, příliš typická – vyskytuje se spíš u štěňat, u dospělých psů je příznakem osamělosti a nudy. Při této hře si pes hraje s předmětem představujícím kořist, nebo s částí vlastního těla. Hrabání v zemi nebo hra s kameny je rovněž příkladem solitární hry. Při dlouhodobém chybění sociálního partnera ke hře a nedostatku vybití se může ze solitární hry vyvinout stereotypní chování projevující se olizováním pacek, honěním vlastního ocasu nebo ničením předmětů. Sociální hra, kdy si pes hraje s člověkem nebo s jiným psem, je pro psa přirozenější. První náznaky sociálních her se objevují už u jeden měsíc starých štěňat, nejintenzivněji si hrají 6–8 týdnů stará štěňata. Sociální hra psů má svá pravidla – začíná výzvou ke hře, která typicky sestává z hravé poklony, kdy se pes položí na zem přední částí těla, přičemž zadek zůstává ve vzduchu. K výzvám ke hře patří i hopsavé úskoky směrem k partnerovi, zvedání packy, přehnané pohyby. Výzvy ke hře se opakují i v průběhu samotné hry, čímž psi potvrzují, že se stále jedná o hru. Základními typy sociálních her jsou hravé kousání, kdy psi naznačují boj, zákus do krku či plecí, vycenění zubů či vrčení, dále hravé zápolení, kde je cílem srazit partnera k zemi, hravé honičky. Zvláštním druhem her jsou sexuální hry, kdy na sebe psi naskakují a předvádějí kopulační pohyby. Psi znají rovněž hlasové komunikační hry, kdy se štěkáním ve vysoké tónině navzájem provokují k další hře. Pes je sociální tvor, dobře vybavený k životu ve společnosti – smečce. S jedinci svého druhu a s člověkem psi komunikují pomocí širokých výrazových prostředků, řečí těla vyjádřenou polohami těla, ocasu, hlavy, uší či pysků, pohledem a ritualizovanými gesty, zvukovými a pachovými signály. Sdělení není dáno jen jednou částí těla – například vrtění ocasu obecně znamená jen vzrušení, má-li pes přátelské úmysly je dále vyjádřeno tím, držením ocasu – nízko nebo vysoko, polohou uší, pysků. Psi jsou přirozeně naladěni ke komunikaci s člověkem – při řešení problémů se obrací k člověku a už štěňata jsou schopna rozumět lidským gestům, jako je naznačování očima a ukazování prstem. Dalším přizpůsobením se životu s člověkem je štěkot – dospělí vlci neštěkají, štěkání není vlastní ani primitivním psům, ale prošlechtění psi používají štěkání zcela přirozeně, a to téměř výhradně ke sdělování informací lidem. Pro psa je přirozené respektovat člověka jako vůdce – jen velmi málo psů je přirozeně dominantních natolik, aby sami usilovali o vedoucí postavení. V případě nedůsledného, nedostatečného vedení, při rozmazlení psa a jeho polidšťování ale pes může cítit absenci vůdce a následně se sám postaví do jeho role. Získané chování psa se vyvíjí až během jeho života na základě učení. Průměrný pes se dokáže naučit 165 slov a nadprůměrně inteligentní psi až 250 slov, psi dokážou počítat do čtyř nebo pěti a registrují chybný výsledek při jednoduchých počtářských úlohách, jako je 1+1=1 nebo 1+1=3. Pro psa je velmi důležité vtištění, které probíhá od 3. do 7. týdne věku štěněte, jinak také raná socializace. Během této doby se štěně seznamuje se všemi věcmi, které v dalším životě bude vnímat jako běžnou součást prostředí, štěně, které není v této fázi v těsném kontaktu s člověkem nikdy nebude přítulné, naopak štěně, které si člověka vtiskne jako příslušníka vlastního druhu, má předpoklady stát se dobrým společníkem člověka, nezanedbaná socializace může příznivě ovlivnit i některé negativní vrozené vlastnosti psa, jako je slabý nervový typ. Období rané socializace plynule přechází do socializačního období, které trvá asi do 12. týdne věku. Během této doby dochází k osvojování sociálních návyků a upevňování sociálního chování, štěně během hry poznává schopností svého těla i vlastnosti okolních předmětů a pokračuje rovněž návyk na zvuky a situace, které pak v dospělosti nebudou u psa vyvolávat strach. Špatná zkušenost v tomto období naopak může vést ke strachu trvalému. Učení podmiňováním je u psů hlavním procesem, kterým dochází k vytvoření získaného chování. Klasické podmiňování je se psy přímo spjato, a to díky výzkumům ruského fyziologa a nositele Nobelovy ceny, I. P. Pavlova. Původně zcela neutrální podnět, v tomto případě zazvonění zvonku nebo rozsvícení žárovky, se ve spojení s podáváním potravy mění ve spouštěč chování – stává se z něj podnět podmíněný. Psi po vystavení podmíněnému podnětu sliní, i když potravu nedostanou. Pes získává během života určité zkušenosti, které, pokud se opakují nebo jsou-li silně vnímány, tvoří základ pro vytváření těchto podmíněných reflexů. Na cíleném vytváření podmíněných reflexů je založena klasická teorie výcviku psa. Například učení povelu sedni probíhá tak, že pes se po vydání povelu uvede do požadované podoby (zatlačením na záď, trhnutí vodítkem vzhůru apod.) a po zaujetí správné pozice je odměněn pamlskem. Opakováním se u něj vytvoří podmíněný reflex, kdy si pes po uslyšení povelu "sedni!" sedá automaticky. K udržení reflexního oblouku je důležité načasování povelu a odměn – odměna musí přijít zhruba do 2 s od splnění povelu, aby došlo k žádoucímu upevnění reflexu. Stejně tak trest je nesmyslný, přijde-li příliš pozdě. Vyšším stupněm učení je operantní podmiňování, neboli učení se metodou pokus – omyl. Pes má přirozenou tendenci opakovat činnost, která mu vynesla odměnu, a naopak se vyhýbá činnosti, po které následuje trest. Operantního podmiňování se využívá při některých způsobech výcviku, jako je clicker training, dále se uplatňuje při učení psa zákusu do ochranného rukávu, překonávání žebříku, při rozlišování osob a věcí, je podkladem naučeného chování jako je otevírání dveří – pes skáče na dveře, až se mu je náhodně podaří otevřít, na druhé otevření už bude potřebovat pokusů méně, výsledkem je otevírání dveří na první pokus. Podle profesora S. Corena se celková inteligence psa skládá ze tří složek: instinktivní, adaptivní a pracovní inteligence. Instinktivní inteligence se týká geneticky zakódovaných dovedností, dále upevněných cíleným výběrem a šlechtěním daných plemen na určitý druh výkonu. Adaptivní inteligence je dále tvořena schopností učit a schopností samostatně řešit problémy. Ta je u prošlechtěných plemen psů horší než u vlků nebo u dingů. Psi se častěji obracejí k člověku se žádostí o pomoc, ale samostatně problémy řešit spíš neumějí. Pracovní inteligence je charakterizována schopností osvojit si povel při co nejmenším počtu opakování a stejně tak uposlechnutí povelu na co nejmenší počet opakování povelu. Mezi plemena, která obecně vynikají adaptivní inteligencí, patří dobrman, německý ovčák, norský losí pes, pudl, puli a šeltie. Teriéři, malamut, sibiřský husky, samojed, basenji, čivava, knírač a šiperka mají výbornou schopnost řešit problémy, ale hůře a pomaleji se učí, naopak zlatý a labradorský retrívr a belgický ovčák se učí dobře a rychle, ovšem samostatná schopnost řešení problémů je u nich omezená. V žebříčku pracovní inteligence se na prvním místě umísťuje border kolie, dále je pudl, německý ovčák, zlatý retrívr, dobrman, šeltie, labrador, papilon, rotvajler a australský honácký pes. Na posledních příčkách je afgánský chrt, basenji, anglický buldok, čau-čau, barzoj, pekingský palácový psík, anglický mastif, baset a shih-tzu. V dnešní době existuje mnoho druhů krmiv pro psy. Patří mezi ně například maso, granule, BARF, ale i zbytky po lidské potravě. Mezi stravu pro psa nebezpečnou patří čokoláda (theobromin je pro psy vysoce toxický), hrozny a hrozinky, avokádo, vařené kuřecí kosti (štěpí se a mohou poškodit žaludek či střeva), syrová játra (možná toxicita . vitamínem A), česnek, cibule, sladkosti obsahující xylitol (zvyšuje u psů hladinu inzulinu), mandle, ořechy, potraviny obsahující kofein (způsobuje u psů poruchy srdečního rytmu), čaj, rajčata, brambory, droždí, sušenky, houby, syrové vaječné bílky, tučné mléko a další. Granule je obecný termín pro krmiva vyráběná extruzí. O krmení granulí existuje mnoho sporů, neboť je prokázáno, že méně kvalitní granule nebo granule s nevhodným složením mohou poškozovat psí zdraví. Mezi tyto problémy patří oslabení imunity, kožní problémy nebo rakovina. U granulí je proto klíčové vybírat je podle složení. Granulí s lepším složením se také může podávat méně, neboť jsou výživnější. Doporučuje se granule střídat i s jinými druhy krmiv. Pes je v různých kulturách vnímán různě: někde je uctíván, jinde zatracován. Je důležitým zvířecím symbolem v mnoha kulturách. Egypťané podobně jako Inkové, Peršané či Indové uctívali psa jako strážci podsvětí a průvodce do království smrti. Pro psa to znamenalo velké ocenění, neboť Egypťané povyšovali kult smrti nad vše ostatní. Jejich bůh Anubis měl lidské tělo a psí hlavu. Egypťané si psů vážili natolik, že když pes zemřel, zabalzamovali ho a uložili jeho ostatky na zvláštní pohřebiště. Nejstarším zobrazeným psem je pes, kterého můžeme označit za předchůdce dnešních chrtů. Také nacházíme často zobrazení ohařů, které Egypťané používali při lovu zajíců a gazel. Akkadská bohyně Gula byla patronkou psů v Mezopotámii. Lidé jí z vděčnosti nosili psy vymodelované z hlíny. Na sumerských pečetích jsou často zobrazení psi s velkou hlavou, podobní dnešním mastifům, kteří se v Mezopotámii objevili o něco později než chrti. Tito psi sloužili k lovu lvů a divokých prasat, nebo jako bojoví psi. Přibližně 1000 let př. n. l. došlo v Mezopotámii k promíchání krve tibetských dogovitých psů do místních molosoidních plemen. Tito psi se vyznačovali nízkým prahem agresivity a používali se jako váleční psi. Kroniky dokládají cílený chov molosoidních psů na psích farmách. Řekové si psů též vážili. Chovali ve svatyních boha Asklépia posvátné jedince, kteří pomáhali uzdravovat nemocné. Lovec Orion měl dva psy – Procyona a Siria. Jejich jména nesou jedny z nejjasnějších hvězd na obloze – Sirius a Prokyon. Řecký strážce podsvětí Kerberos měl 3 psí hlavy. I Íkaros vlastnil psa jménem Maira, který dovedl jeho dceru k jeho mrtvému tělu. Řekové chovali především velké psy na boj a malé psy pro potěšení. Na širých pláních používali Řekové k hlídání stád ovcí před vlky předchůdce dnešních pastýřských psů. Z těchto psů se později vyvinula plemena jako komondor, kuvasz a kangal. Římskou bohyni lovu Dianu, podobně jako boha obchodu Merkura, doprovází lovečtí psi. Římané byli zřejmě první, kteří se zabývali systematickým chovem psa - plemenitbou. Vlastnit psa bylo stejně módní jako vlastnit otroka. Mezi oblíbená plemena patřili zejména větší psi, kteří sloužili jako hlídači dvora a majetku, o čemž svědčí i varovné nápisy, které archeologové objevili v Pompejích. Dnešní tabulky "Pozor pes" mají tedy historii sahající až do této doby. Starověký Řím byl i místem psích zápasů, pro které byla šlechtěna speciální plemena psů. Své zastoupení našla v Římě i lovecká a společenská plemena. Ve středověku byly nejpopulárnější lovečtí psi, tou dobou vznikala řada plemen, která jsou předky dnešních psů nebo dokonce přežila až do současnosti. Společenští psi byli spíše vzácností a vyskytovali se hlavně u šlechty. Vztah křesťanství jakožto náboženství ke psům není nijak vyhraněný. Ale pes je například věrným průvodcem Tobiáše. Dále byl po několik století lidmi ve Francii uctíván i přes zákaz katolické církve svatý Guinefort, což byl chrt, známý jako ochránce dětí. V islámu je pes považován za nečisté zvíře, proto většina muslimů psy nechová. Žádný zákaz (haraam) chovu psů ale v islámu neplatí, i když si to mnoho muslimů myslí. Není zakázáno dotýkat se psů, pouze jejich slin. Přesto existují výjimky, které toto pravidlo vyvracejí, např. saluki. Saluky byly vysoce ceněné a majitelé, většinou muslimové, na ně nedali dopustit. V novověku se rozšířil chov jak loveckých, tak i společenských psů. V 19. století se začaly konat psí výstavy a byl kladen důraz na exteriér psů, případně jejich chování. V současnosti jsou psi velmi oblíbení domácí mazlíčci, chovaní téměř po celém světě. Psa chová či chovalo mnoho význačných osobností, například Adolf Hitler (Blondie) nebo Barack Obama (několik portugalských vodních psů). Podrobnější informace naleznete v článku Zákony týkající se nebezpečných psů podle zemí. V některých zemích je omezen nebo zakázán chov plemen psů, která jsou považována za nebezpečná. V Česku žádné plemeno zakázáno není, ale omezující zákony platí například na Slovensku. Mezi zakázanými plemeny se často objevují plemena jako americký pitbulteriér, anglický bulteriér, argentinská doga, brazilská fila, bandog nebo tosa inu. Chov psů zakazují také někteří majitelé domů kvůli možnému hluku nebo znečišťování bytů. Podrobnější informace naleznete v článku Psi v literatuře. Podrobnější informace naleznete v článku Psí maso. Psí maso je v některých kulturách dodnes součástí jídelníčku. Nejčastěji je konzumováno v Číně, Jižní Koreji a Vietnamu. V Číně se ročně zabije a zkonzumuje asi 10 milionů psů. Ve Vietnamu se na maso ročně zabijí až 5 milionů psů. V Jižní Koreji je na farmách na psí maso chováno více než dva a půl milionu psů. Na celém světě je na maso ročně zabito až 30 milionů psů, především v Asii. V Evropě je od začátku 20. století rozšířeno jen velmi málo, je často považováno za tabu. Častěji se jedlo jen za 2. světové války. Judaismus a islám konzumaci psího masa zakazují. Bývalo rozšíření i mezi Indiány (Apačové, Siouxové). Virová hepatitida – smrtelné virové onemocnění všech kategorií psů, které končí úhynem jedince z důvodu selhání všech orgánů, nejvíce postižená jsou játra. Vakcinace spolehlivě brání nákaze. Leptospiróza – bakteriální smrtelné onemocnění způsobující druh Leptospira spp. patřící mezi spirochéty, přenosné na člověka, které se vyznačuje selháním vnitřních orgánů, nejvíce postižené jsou játra a ledviny. Přírodním rezervoárem jsou hlodavci. Spolehlivá obrana je vakcinace. Parainfluenza – virová infekční laryngotracheitida neboli "psincový kašel" způsobující záchvatovitý silný kašel, kterému lze předcházet vakcinací. Parvoviróza – akutní, vysoce nakažlivé virové onemocnění, které končí jejich smrtí v důsledku dehydratace a bakteriální sepse. Onemocnění postihuje střevo, kostní dřeň, lymfoidní tkáň a svalovinu srdce myokard. Nákaze se bráníme pravidelnou vakcinací. Nemoc je nejvíc nebezpečná pro štěně. Psinka – smrtelné virové onemocnění, které je dobře tlumené vakcinací. Onemocnění se šíří kapénkovou infekcí i transplacentárně. Rozlišuje se zánětlivá a nezánětlivá forma. Postiženi mohou být všichni masožravci. Vzteklina – smrtelné akutní virové onemocnění přenosné na člověka. Majitelé psů mají ze zákona povinnost u nich provést vakcinaci, která se každoročně opakuje. Prvoci: Lamblie střevní, Cryptosporidium parvum, Neospora caninum, Babesia canis Helminti: Škrkavka psí, Škrkavka šelmí, Tasemnice psí, Měchožil zhoubný, Ancylostoma caninum, Uncinaria stenocephala, Trichuris vulpis Roztoči: Demodex canis, Sarcoptes canis, Cheyletiella yasguri, Trombicula autumnalis Hmyz: Ctenocephalides canis, Linognatus setosus Ostatní: Klíště obecné Podrobnější informace naleznete v článku Kynologie. Věda, která se zabývá studiem psů, se nazývá kynologie. Mezinárodní unií je Mezinárodní kynologická federace (FCI), v Česku má pobočku u České kynologické unie. Psí sporty jsou speciální sporty pro psy nebo pro psy s majiteli. Oblíbené jsou zejména pro svoji účelnost, pokud jde o budování vztahu mezi psem a psovodem. Dělí se na 3 kategorie: 1.: Pachová poslušnost, 2.: Poslušnost, 3.: Obrana. Mezi psí sporty patří např. agility, coursing, flyball, obedience nebo tanec se psem. Podrobnější informace naleznete v článku Plemena psů. V průběhu soužití psa s člověkem se podařilo vytvořit nejrůznější plemena psů, které jsou obrazem lidských potřeb. V dnešní době máme velké množství plemen psů, které se liší velikostí, zbarvením a účelem. Podrobnější informace naleznete v článku Mezinárodní kynologická federace. Plemena ovčácká, pastevecká a honácká Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi Teriéři Jezevčíci Špicové a tzv. primitivní plemena Honiči a barváři Ohaři Slídiči, retrívři a vodní psi Plemena společenská Chrti FCI neuznaná plemena Podrobnější informace naleznete v článku United Kennel Clubs International. Honiči Plemena lovecká Teriéři Plemena užitková Plemena pracovní Plemena společenská Chov psů může v některých případech vyvolávat negativní dopady na okolí[zdroj?]: znečišťování veřejných prostranství výkaly a močí, (srov. český vynález sáčku na psí exkrementy) obtěžování hlukem, (štěkot, vytí, kvílení) napadání lidí psem včetně těch se smrtelnými následky (srov. Bojová plemena psů nebo Zákony týkající se nebezpečných psů podle zemí), plašení nebo zabíjení zvěře. V anglofonním prostředí se hovoří o dichotmii cat people x dog people, čili kočičí lidé vs. psí lidé, a to na základě afinity k jednomu ze zmiňovaných druhů zvířat (en:Cat people and dog people). Doris Baumannová: Výchova a výcvik psů, Aktuell, 1994, ISBN 80-88733-17-0. Eberhard Trumler: Tykáme si se psem, Dona, České Budějovice 1996, ISBN 80-86136-58-2. Bruce Fogle: Atlas psů do kapsy, Cesty, Praha 2000, ISBN 80-7181-456-3. Bojová plemena psů Dingo Kynologie Plemena psů Pracovní pes Psí bouda Psík mývalovitý Psinec (psírna) Psohlavci Psovod Štěně Vlk Zákony týkající se nebezpečných psů podle zemí Obrázky, zvuky či videa k tématu pes domácí ve Wikimedia Commons Galerie pes domácí ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo pes ve Wikislovníku Taxon Canis lupus familiaris ve Wikidruzích Českomoravská kynologická unie

ENTITY

OTHER

009907

... republika v centru Balkánského poloostrova. Hlavním městem je Bělehrad. Jako samostatný stát vzniklo 5. června 2006 po rozpadu soustátí Srbsko a Černá Hora, kdy Černohorci rozhodli těsnou většinou pro vystoupení ze společného státu v referendu konaném 21. května 2006. Dne 17. února 2008 pak došlo k jednostrannému vyhlášení samostatnosti provincie Kosovo, což vedlo k napětí na mezinárodním i vnitropolitickém poli. Srbsko sousedí na severu s Maďarskem, na východě s Rumunskem a Bulharskem, na jihu s Makedonií, na jihozápadě s Černou Horou a dále s Albánií nebo mezinárodně plně neuznaným Kosovem, na západě pak s Bosnou a Hercegovinou a Chorvatskem. Srbsko je kandidátskou zemí Evropské unie. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Srbska. Počátky srbského státu jsou spojeny...

Je Srbsko kandidátskou zemí Evropské unie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Srbsko

Srbsko je kandidátskou zemí Evropské unie.

Srbsko (srbsky С / Srbija, oficiálně Republika Srbsko, Р С) je republika v centru Balkánského poloostrova. Hlavním městem je Bělehrad. Jako samostatný stát vzniklo 5. června 2006 po rozpadu soustátí Srbsko a Černá Hora, kdy Černohorci rozhodli těsnou většinou pro vystoupení ze společného státu v referendu konaném 21. května 2006. Dne 17. února 2008 pak došlo k jednostrannému vyhlášení samostatnosti provincie Kosovo, což vedlo k napětí na mezinárodním i vnitropolitickém poli. Srbsko sousedí na severu s Maďarskem, na východě s Rumunskem a Bulharskem, na jihu s Makedonií, na jihozápadě s Černou Horou a dále s Albánií nebo mezinárodně plně neuznaným Kosovem, na západě pak s Bosnou a Hercegovinou a Chorvatskem. Srbsko je kandidátskou zemí Evropské unie. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Srbska. Počátky srbského státu jsou spojeny se dvěma historickými územími, s vnitrozemskou Raškou a s přímořskou Dukljou (Zetou). Kromě nich existovalo v raném středověku několik dalších nezávislých předstátních útvarů (Mačva, Braničevsko). Sjednocený srbský stát vznikl poměrně pozdě, až ve vrcholném středověku. Formování Srbska bylo v rámci Balkánu jedním z nejkomplikovanějších procesů středověku. Střídavý tlak sousední Byzance, Bulharska, Uher a později Osmanské říše se podepsal na politickém, ekonomickém i historickém vývoji srbské země. Ovlivněno bylo i náboženské myšlení a tím i kultura, která byla v rámci Srbska velice různorodá. Během 6. století do oblasti přišli Slované (Srbové). Jako v celé oblasti vlivu Východořímské říše se zde po církevním schizmatu prosadilo pravoslavné křesťanství. V polovině 10. století vzniklo první království v Rašce, kterému vládl Časlav Klonimirović. Největší moci dosáhlo středověké Srbsko za vlády dynastie Nemajnićů. Car Dušan Veliký (1331 – 1355) připojil k Srbsku většinu západního Balkánu i velkou část Řecka a byl považován vedle Karla IV. za nejmocnějšího vladaře tehdejší Evropy. Zlomem v dějinách Srbska byla bitva na Kosově poli v roce 1389, po níž se Srbsko postupně dostávalo pod nadvládu Osmanské říše. Definitivně zanikl srbský stát roku 1455, kdy Osmané dobyli jeho hlavní město. Za turecké nadvlády docházelo v 17. a 18. století ke stěhování Srbů z Kosova na sever do Vojvodiny a Krajiny. Faktickou nezávislost získalo Srbsko roku 1805 za povstání, které vedl Karađorđe Petrović. Turkům se sice podařilo nakrátko obnovit kontrolu nad celým územím, ale po dalším povstání Srbů pod vedením Miloše Obrenoviće roku 1814 byla Osmanská říše nucena uznat autonomní postavení Srbska. Svrchovanost Turecka byla po roce 1830 již čistě formální (Turci měli právo udržovat na srbském území šest opevněných měst a dvě pevnosti, sultán formálně potvrzoval srbského knížete a na hradbách měl vedle srbského vlát také turecký prapor), de iure získalo Srbsko samostatnost až po rusko-turecké válce v roce 1878, kdy rovněž podstatně rozšířilo své území směrem na jih. V průběhu 19. století došlo několikrát k dynastickým převratům, kdy se na trůně střídaly dynastie Karađorđevićů a Obrenovićů. Kníže Milan Obrenović nechal Srbsko prohlásit královstvím a stal se prvním novodobým srbským králem. Od počátku 20. století usilovaly všechny balkánské státy o definitivní vypuzení Turků z Balkánu. Tohoto cíle bylo dosaženo v první balkánské válce (1912-1913), ve které Srbové bojovali ve spojenectví s Černou Horou, Bulharskem a Řeckem. Srbská 1. armáda pod vedením prince Alexandra zvítězila nad tureckou armádou v bitvě u Kumanova, po níž Osmanská říše kapitulovala. Srbsko připojilo Novpazarský sandžak, většinu Kosova a Makedonie. Spory o získané území mezi spojenci vedly zakrátko k vypuknutí druhé balkánské války, v níž Srbové zvítězili nad Bulharskem a svůj zábor ještě rozšířili. Související informace naleznete také v článku První světová válka. Atentát na Ferdinanda d'Este, který provedli 28. června 1914 mladí srbští nacionalisté z Bosny, postavil Srbsko do obtížné situace. Rakousko-Uhersko vyvolalo ostrou kampaň proti Srbsku a proti Srbům žijících na území monarchie. Srbští politici se snažili vyvrátit obvinění a proto atentát ostře odsoudili. Válce se však nevyhnuli. Válku proti habsburské monarchii vedlo Srbsko již od začátku s pomocí černohorských vojáků, zprvu úspěšně - odrazili první i druhý pokus o invazi do země. V roce 1914 však nastal zlom ve kterém Rakousko-Uhersko 6. listopadu zaútočilo na celé frontě a srbská armáda se prakticky zhroutila. Už 3. prosince však armáda pod vedením generála Živojina Mišiće vyrazila do protiofenzivy. Rakousko-uherská linie na řece Kolubaře zakolísala a rozpadla se. Tím byl osvobozen Bělehrad, který byl pod nadvládou Habsburků pouze 13 dní. Srbové se tak stali středem obdivu spojenců ze západu i z východu, hlavně díky poražení silné armády. Tento úspěch byl však později nahrazen velikou ztrátou. Bulhaři zabrali většinu území Makedonie a Němci s Rakušany plánovali opětovný útok. Do čela armády byl tehdy opět dosazen generál Živojin Mišić. Ten na chvíli zatlačil bulharská vojska a pokusil se spojit se spojeneckými expedičními silami, ale to se nepodařilo a Bulhaři Makedonii opět zabrali. Srbsko pak bylo rozděleno na dvě oblasti. Jedna (severní) byla okupována Rakouskem-Uherskem a jižní část byla naopak pod bulharským vedením. Bulharsko se na rozdíl od habsburské říše snažilo připojená území zabrat natrvalo a tak na okupovaném území začala silná bulharizace, ničení dokumentů a knih v srbštině a bulharština se stala úředním jazykem na úřadech a ve školách. Srbská armáda se však v exilu znovu zformovala na ostrově Korfu, za pomoci spojenců se přesunula na Soluňskou frontu a na podzim 1918 uskutečnila úspěšnou ofenzívu, během které osvobodila prakticky celé srbské území. Ihned po válce se začalo utvářet Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Království Srbsko ztratilo během první světové války okolo 1 250 000 obyvatel, tedy asi 28% veškeré populace. Související informace naleznete také v článku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Mezi světovými válkami bylo Srbsko centrem velkého státu, který zahrnoval skoro polovinu Balkánského poloostrova. Vládla mu nadále srbská královská dynastie Karađorđevićů. Spojení jihoslovanských národů bylo inspirováno sjednocením Itálie nebo Německa a oficiální politikou byla snaha o zformování jednotného jugoslávského národa. Během celého meziválečného období se ale nedařilo příbuzné, avšak historicky velmi odlišně se vyvíjející entity, pro tuto myšlenku plně získat. Konflikty vznikaly v mnohonárodní Bosně, v Makedonii se smíšeným srbsko-bulharským obyvatelstvem, v Kosovu, ale zejména v Chorvatsku, jehož požadavky na autonomii se nedařilo po celých 23 let uspokojivě vyřešit. Království SHS, přejmenované roku 1929 na Jugoslávii, bylo součástí Malé dohody, namířené hlavně proti Maďarsku (spor o Vojvodinu), vyostřené vztahy mělo také s Bulharskem (poválečný spor o Makedonii) a částečně s Albánií. Jugoslávie byla zasažena i světovou hospodářskou krizí, byť její dopady nebyly vzhledem k zemědělskému charakteru hospodářství tak dramatické jako v západní Evropě. Složitou vnitropolitickou situaci s častým střídáním vlád a nestabilních parlamentních koalic se pokusil král Alexandr vyřešit 6. ledna 1929 nastolením královské diktatury. Roku 1934 byl však král na státní návštěvě v Marseille spolu s francouzským ministrem zahraničí Barthouem zastřelen a na trůn formálně dosedl jeho jedenáctiletý syn Petr II. Související informace naleznete také v článku Balkánské tažení. Po vypuknutí války zůstávala Jugoslávie zpočátku neutrální. Regent Pavel však v březnu 1941 pod dojmem rostoucí moci Německa v Evropě vyjednal přistoupení Jugoslávie k Ose Berlín-Řím-Tokio. Proti tomu vypukly v Srbsku bouřlivé protesty, král Petr II. byl 27. března 1941 prohlášen za předčasně plnoletého a smlouvu s Osou okamžitě vypověděl. Německo a jeho spojenci na to 6. dubna 1941 vtrhli ze všech stran do Jugoslávie. Královská vojska byla během několika dnů poražena, na území Jugoslávie vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko a zbytek území byl okupován německými, italskými, maďarskými a bulharskými vojsky. Chorvatští ustašovci zahájili v roce 1941 na území chorvatského státu brutální genocidu srbského obyvatelstva, při které zavraždili stovky tisíc Srbů a dalších asi 300 000 vyhnali do Srbska. V okupovaném a okleštěném zbytku Srbska byl ustanoven loutkový režim generála Milana Nediće. Takřka současně vypukl proti okupantům odboj, jejž vedly nezávisle na sobě dvě organisace. Dragoljub Mihailović, jmenovaný později ministrem obrany exilové vlády v Londýně, vedl organisaci zvanou "Jugoslavenska vojska u otađbini"(Jugoslávské vojsko ve vlasti); po vzoru odbojářů z balkánských válek a 1. světové války se jejím příslušníkům říkalo Četnici. Konkurentem pro ně byl komunistický partyzánský odboj, jehož vůdcem byl Josip Broz Tito. Partyzáni vlastními silami osvobodili velké části území především na rozhraní Srbska a Bosny a jejich síla na úkor četniků neustále rostla. Zatímco Mihajlovićovi vojáci bojovali především proti chorvatským ustašovcům, partyzáni zaměřovali své útoky na německé okupanty a získávali přívržence i mezi nesrbskými národy Jugoslávie. Odboj zvláště zesílil po kapitulaci Itálie na podzim 1943, kdy Německo muselo převzít bývalou italskou okupační zónu a navzdory několika silným ofenzívám se mu již nepodařilo partyzány rozhodujícím způsobem porazit. Britská vláda, která byla největším podporovatelem četniků, začala postupně vidět v Titovi perspektivnějšího spojence, a celý mocenský střet dvou odbojových křídel rozhodl postup Rudé armády, která 20. října spolu s partyzánskou armádou NOVJ (Národně osvobozenecká vojska Jugoslávie) osvobodila hlavní město Bělehrad. Po 2. světové válce ovládli Jugoslávii komunisté a byla ustavena mnohonárodnostní federativní republika pod vedením Tita jako prezidenta. Titův režim si však na rozdíl od loutkových komunistických režimů východní Evropy, zcela závislých na Moskvě, počínal nezávisle, což vedlo na přelomu 40. a 50. let k silné roztržce mezi Titem a Stalinem, který se však invaze proti Jugoslávii neodvážil. Jugoslávie nebyla jako jediná komunistická země součástí Varšavské smlouvy a občanské i ekonomické svobody zde byly značně vyšší než v ostatních státech východní Evropy. Po Titově smrti v roce 1980 postupně slábla autorita režimu a koncem 80. let se rozhořel spor o osamostatnění členských zemí, kterému bránili zejména právě Srbové, dominující v orgánech jugoslávského státu. Po pádu komunismu se rozhořela občanská válka v Jugoslávii, během které se postupně odtrhlo Slovinsko, Chorvatsko, Republika Makedonie i Bosna a Hercegovina, Srbsko a Černá Hora zůstaly ve společné federaci pod názvem Svazová republika Jugoslávie, jejímž představitelem byl Slobodan Milošević. Organizace spojených národů neuznala stát jako nástupnický po Jugoslávii, schválila ale tuto federaci. V roce 1995 během operace Bouře bylo chorvatskou armádou vyhnáno do Srbska asi 200 000 Srbů z území Srbské Krajiny. Válka mezi Srby a Albánci na území Kosova se začala stupňovat. Intenzita konfliktů a počet jejich obětí začaly narůstat v únoru 1998. Ve vyhrocených střetech proti sobě stály na jedné straně Kosovská osvobozenecká armáda (UCK) a na druhé straně srbské ozbrojené síly. Rada bezpečnosti OSN dne 23. září 1998 ostře odsoudila násilí, kterého se dopouštěly obě strany, a vyjádřila hluboké znepokojení nad prudkým zhoršením humanitární situace v Kosovu. Na základě alarmujících poznatků schválila rezoluci č.1199, která doslova uvedla, že "zhoršení situace v Kosovu představuje hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti". Souhlas s použitím "všech dostupných prostředků a opatření" odmítly udělit Rusko a Čína. Bez schválení druhé rezoluce Rady bezpečnosti OSN se stala válkou nelegální. Tehdejší prezident USA Bill Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě. Důležitou roli při řešení kosovské otázky sehrála americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová. 24. března 1999 zahájily letecké síly NATO bombardování Jugoslávie, a tedy i Srbska, aby přinutily vládu Jugoslávie stáhnout se z Kosova, historického území, a ukončit boj proti separatistům z UCK. Vzdušné údery proti Srbsku, které dostaly název Operace Spojenecká síla, trvaly až do 10. června 1999 a byly velkou manifestací vojenských schopností NATO, zejména Spojených států. Operace Spojenecká síla proti Jugoslávii byla první válkou NATO. Celkem se na ní podílelo svými vojenskými kapacitami třináct členských států. Česká republika se spolu s Maďarskem a Polskem stala členskou zemí NATO 12. března 1999, 12 dnů před zahájením Operace Spojenecká síla a stala se první zemí bývalého východního bloku, která se k Alianci připojila. Dne 17. února 2008 vyhlásilo Kosovo s podporou USA a EU jednostranně nezávislost na Srbsku, kterou Srbsko odmítá uznat. Přes intenzivní snahu G. W. Bushe, který se stal americkým prezidentem v lednu roku 2000, se dodatečně neprokázaly důvody pro vedení války a tato válka je považována za válku nelegitimní. V současné době pokračuje Západ ve své snaze naklonit si srbské politiky na svoji stranu. Po omluvě za bombardování Bělehradu šéfa NATO Jense Stoltenberga v roce 2015, vyjádřil při své návštěvě země v roce 2016 lítost nad civilními oběťmi také americký viceprezident Joe Biden. V roce 2002 se federální parlament rozhodl pro změnu názvu na Státní společenství Srbsko a Černá Hora a udělení větší pravomoci oběma republikám. Černá Hora však stále cítila potřebu se zcela osamostatnit a tento již víceméně samostatný stát, který se Srbskem měl již jen společnou obrannou politiku, uspořádal 21. května 2006 referendum o nezávislosti, ve kterém zvítězili zastánci nezávislosti, a 3. června vyhlásila Černá Hora nezávislost. Srbsko po dvou dnech vyhlásilo vlastní samostatnost 5. června 2006. V roce 2007 vstoupilo Srbsko do Středoevropské zóny volného obchodu. Nyní probíhá pomalá transformace země pod vedením demokratických stran. Krize v Srbsku pokračuje nadále, především kvůli sporům o status Kosova, které v roce 2008 vyhlásilo jednostrannou nezávislost. 22. prosince 2009 podalo Srbsko přihlášku do Evropské unie a 1. března 2012 byl Srbsku udělen status kandidáta na členství v Evropské unii.Země se postupně demokratizuje, nicméně stále se potýká s vysokou nezaměstnaností a korupcí, která se objevuje ve všech úrovních státní správy. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Srbska. Na severu Srbsko hraničí s Maďarskem (151 km), na západě s Chorvatskem (241 km), Bosnou a Hercegovinou, Černou Horou, na jihozápadě s Kosovem, na jihu s Makedonií (221 km), na východě s Bulharskem (318 km) a Rumunskem (476 km). Srbsko leží v jihovýchodní Evropě ve vnitrozemí Balkánského poloostrova na severu země se nachází Panonská nížina, jíž protéká řeka Dunaj do kterého se vlévají řeky Tisa, Sáva a Morava, přitékající z jihu země. Směrem na jih se terén zvedá a přechází v Dinárské hory, které pokrývají většinu západního a Centrálního Srbska. Nejvýchodnější části země zasahují do Valašské nížiny. Východní hranice rovněž přetíná Karpatský oblouk. Karpaty se na východě Srbska setkávají s pohořím Staré Planiny , kde se nachází nejvyšší hora Srbska Midžur vysoká 2169 m. Na jihu Srbska, na hranicí s Kosovem, leží rozsáhlé pohoří Kopaonik. Na jihu země, na trojmezí s Kosovem a Černou Horou, leží pohoří Mokra Gora (max. 2156 m). Dinárské hory hory následují tok řeky Driny, která tvoří hranici Srbska a Bosny a Hercegoviny, tvoří celou hranici s Černou Horou a jižní hranici s Bosnou a Hercegovinou. Na východě Srbska leží pohoří Zlatibor (1496 m). Téměř všechny vody řek Srbska prostřednictvím řeky Dunaj tečou do Černého moře. Dunaj, druhá největší evropská řeka, protéká Srbskem v délce 588 kilometry (21 % její celkové délky) a jde o největší zdroj sladké vody v zemi. Jeho největší přítoky v Srbsku jsou Velká Morava (nejdelší řeka, která leží jen v Srbsku s 493 km délky), Sáva a Tisa Jediná výrazná výjimka je řeka Pčinja, která se vlévá do Egejského moře. Vzhledem ke tvaru terénu jsou přírodní jezera pouze vzácné a malé. Většina z nich se nachází v nížinách Vojvodiny, jako je ledovcové Palićko jezero (s plochou 6 kilometrů čtverečních je největším přírodním jezerem Srbska) nebo četná mrtvá ramena podél tekoucích řek (jako Zasavica a Carska bara). V Srbsku jsou nicméně četná umělá jezera, většinou postavené jako vodní přehrady; největší je přehrada na Dunaji Železná vrata s plochou 163 čtverečních kilometrů na srbské straně (další část patří k Rumunsku; celková plocha přehrady je 253 kilometrů čtverečních), stejně jako i nejhlubší (s maximální hloubkou 92 metrů). Další umělé jezero je přehrada Perucac na Drinu a částečně umělé jezero Vlasinsko jezero. Největší vodopád Jelovarnik, ležící v pohoří v Kopaonik, je 71 metrů vysoký Relativně hojné množství neznečištěných povrchových vod a četné podzemní přírodní a minerální vodní zdroje vysoké kvality vody může znamenat šanci na export a ekonomické zlepšení. Podrobnější informace naleznete v článcích Politický systém Srbska a Politické strany v Srbsku. Republika Srbsko je zastupitelská demokracie, parlamentní republika s vícestranickým systémem. Srbsko získalo plnou nezávislost po referendu v roce 2006, kdy Černá Hora vystoupila z federace Srbsko a Černá Hora. Srbsko má diplomatické styky se 188 členskými státy OSN, Vatikánem, Maltézským řádem a Evropskou unií. Zahraniční vztahy jsou vedeny prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí. Srbsko má na mezinárodní úrovni síť 65 velvyslanectví a 23 konzulátů. V Srbsku se nachází 65 zahraničních ambasád, 5 konzulátů a 4 styčné kanceláře. Ozbrojené síly Srbska nesou název Vojska Srbije (srbsky В С). Oficiálně byly zřízeny dne 8. června 2006 nařízením srbské Skupštiny. Samostatná srbská armáda vznikla po vyhlášení nezávislosti Černé Hory z těch jednotek armády Srbska a Černé Hory, které se nacházely na území Republiky Srbsko. Dle ústavy Srbska slouží armáda k obraně země před nebezpečím zvenčí a k plnění různých misí a cílů v souladu se zákony a principy mezinárodního práva, které reguluje použití síly. Nasazení armády za hranicemi Republiky Srbsko může schválit pouze Skupština. Srbské ozbrojené síly se skládají ze tří samostaných celků: Pozemního vojska (armády), letectva a protivzdušné obrany. Srbsko také patří mezi velké výrobce a vývozce vojenské techniky v regionu. V roce 2011 bylo vyvezeno vybavení za 250 milionů USD. Srbsko vyváží po celém světě, zejména na blízký východ, do Afriky, jihovýchodní Asie a Severní Ameriky. Zbrojní průmysl dosáhl za leta významného růstu a každý rok pokračuje. Srbsko se skládá z tzv. Centrálního Srbska, které však netvoří správní celek, a autonomní oblasti Vojvodiny. Do roku 1999 bylo pod srbskou kontrolou také Kosovo, které poté k Srbsku náleželo do 17. února 2008 již jen formálně. V dobách SFRJ, do roku 1989, byly Vojvodina s Kosovem srbskými autonomní oblastmi s velice širokou autonomii, pak však tato autonomie byla omezena. Nyní je Vojvodina i nadále autonomní oblastí, dříve srbské Kosovo (v roce 1989 byl vrácen dřívější oficiální název Kosovo a Metohija) bylo v letech od roku 1999 do 17. února 2008 zvláštní oblastí pod mezinárodní správou garantovanou OSN, která byla vyňata z dosahu srbské správy. Podle mezinárodního práva, garantovaného Chartou OSN i usnesením Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě o územní celistvosti OSN bylo Kosovo nedílnou součástí Srbska a podle OSN, Srbska a některých dalších zemí je jí dodnes. Fakticky však kosovský parlament vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát, který byl již uznán mnoha státy. Historicky se Srbsko skládá z řady historických oblastí, především (bývalého regionu Rakousko-Uherska) Vojvodiny, která zahrnuje Bačku, část Banátu, Srem, jakož i nepatrnou část původního Srbska, a 'centrálního' Srbska, které zahrnuje regiony: Šumadija, Mačva, Stig, Negotinska krajina, Brankovina, Sandžak. Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Srbska. Srbská ekonomika je spíše slabší v Evropě. Příčinou slabé ekonomiky je válka v devadesátých letech 20. století. V poslední době však v Srbsku roste průměrná mzda a HDP na obyvatele se také pomalu zvyšuje. Srbská, neboli jugoslávská ekonomika za komunismu byla v tehdejším východním bloku silná. Existovaly zde soukromé firmy a lepší byly i politické vztahy se západem oproti jiným komunistickým státům. Silná ekonomika se však začala hroutit koncem 70. let. V Jugoslávii nastaly národnostní problémy a tím se i zisky firem dostávaly do ztrát. Největší krizi však srbská ekonomika zažila v letech 1992–1995, kdy nastala válka mezi státy, které tvořily rozpadající se Jugoslávii. Politici financovali hlavně zbrojní průmysl. Po válce byly na Srbsko uvaleny od OSN sankce za způsobení válečných zločinů. Po válce se však ekonomika nerozvíjela, kvůli dalšímu národnostnímu problému, tentokrát v Kosovu. Začátkem 21. století se ekonomika začala vzpamatovávat a v současné době roste. Srbsku se v poslední době říká "Balkánský tygr", hlavně kvůli nejrychleji rozvíjející se ekonomice v regionu. Srbsko je jedinou evropskou zemí, která má podepsané smlouvy o volném obchodu jak s Evropskou unií tak i s Ruskou federací. Podrobnější informace naleznete v článku Doprava v Srbsku. Srbsko je považováno za spojnici mezi "západem a východem".[zdroj?] V současné době se buduje hlavně silniční síť.[zdroj?] Velké plány jsou například okolo Bělehradu, kde je nově postavený obchvat. I přes nekvalitní vedlejší silnice jsou dálnice ve velmi dobrém stavu. Hlavní dálniční tahy vedou ze severu na jih; jedná se o spojení Maďarska a Chorvatska s Makedonií. Důležitou součástí nákladní dopravy je řeka Dunaj, na jejíž březích se nacházejí významné podniky infrastruktury. Při bombardování silami NATO byly zničeny mosty v Novém Sadu a dalších městech, tím byla tato dopravní tepna přerušena. Železniční Železniční síť v Srbsku je tvořena hlavními tahy, vedoucími do jednotlivých bývalých jugoslávských republik. Na severu, ve Vojvodině, je síť velmi hustá s množstvím tratí vedoucích do Rumunska, Chorvatska a Maďarska. Oproti např. Bosně a Hercegovině je stav a hustota sítě v celé zemi mnohem lepší, vzhledem k charakteru státu; sever je průmyslově i zemědělsky aktivní a jih skýtá jak velká města (například Niš), tak i významné koridory do dalších zemí (například do Černé Hory). Silniční Celým Srbskem prochází dálnice Subotica – Bělehrad – Niš, s napojeními i do sousedních zemí. U sítě silniční se se směrem na jih situace zhoršuje. Bělehrad je, stejně jako v případě železniční dopravy, i v dopravě automobilové hlavním dopravním uzlem v zemi. Silniční síť je (mimo několik hlavních tahů) ve velice neutěšeném technickém stavu. Řadí se tak po Albánii na druhé nejhorší místo v Evropě.[zdroj?]. (V současné době - 05.2017 již okresní silnice jsou v dobrém stavu, taktéž hlavní dálnice ze severu na jih je v dobrém technickém stavu). Dálnice je placená, platí se mýto na mýtních branách a lze platit v dinárech, eurech a nově i platební kartou. Maximální povolené rychlosti pro osobní vozy v obci: 50 km/h mimo obec: 80 km/h rychlostní silnice: 130 km/h dálnice: 120 km/h Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Srbska. Většinovým etnikem jsou Srbové, kteří tvoří 82 % populace země, bez Kosova. Dalším významným národem jsou Albánci v Srbskem neuznaném Kosovu. Tvoří zde kolem 90% kosovské populace. Naopak v severní části Srbska, ve Vojvodině, žije vedle Srbů mnoho dalších národů. Asi největší menšinu zde tvoří Maďaři, kteří zde žijí hlavně z historického důvodu, jelikož Vojvodina dlouhou dobu patřila k Maďarsku. Vedle Srbů a Maďarů zde žije menší počet Rumunů, Slováků a Rusínů. Ve Vojvodině však žije i nepočetná česká menšina a dříve početnější německá menšina. Hlavním náboženstvím je pravoslaví, jež vyznávají hlavně Srbové a Rumuni. Albánci jsou naopak muslimové a Maďaři římskokatolické víry. Muslimové jsou však i na západě Srbska v Sandžaku, zde islám vyznávají Bosňáci, neboli muslimští Slované. Významným etnikem v této oblasti jsou i Turci, kteří vyznávají stejné náboženství. Oficiálním jazykem je srbština, standardizovaná forma srbochorvatšiny, s 88% rodilých mluvčích v zemi. Srbština je také jediný evropský jazyk, který aktivně používá jak cyrilici, tak latinku. Srbská cyrilice je oficiální abecedou Srbska. Byla navržena v roce 1814 srbským filologem Vukem Karadžičem, který vytvořil abecedu na fonemických principech. Průzkum z roku 2014 ukázal, že 47% srbské populace upřednostňuje latinku, 36% cyrilici a 17% je to jedno. Po staletí se Srbsko rozkládalo na hranici mezi východem a západem, území Srbska bylo rozděleno mezi východní a západní polovinu římské říše, poté mezi Byzancí a Uherským království a v raném novověku mezi Osmanskou říší a habsburskou říši. Tyto překrývající se vlivy mají za následek kulturní rozmanitost po celém Srbsku. Jeho severní část má spíše profil střední Evropy, zatímco jih je charakteristický pro širší Balkán či dokonce Středomoří. Byzantský vliv na Srbsko byl siný. V první řadě díky rozšíření pravoslaví v raném středověku. Srbská pravoslavná církev má v Srbsku trvalý statut a mnoho srbských klášterů, tvořící nejcennější kulturní památky, vzešlo ze středověku. Srbsko má pět monumentů zapsaných v kulturním dědictví UNESCO: dřívější středověké hlavní město Stari Ras a klášter ze 13. století Sopoćani; klášter Studenica z 12. století; římský komplex Gamzigrad–Felix Romuliana; středověké náhrobky Stećci; a nakonec ohrožené středověké památky v Kosovu (klášter Visoki Dečani, Chrám Bohorodičky Ljevišské, monastýr Gračanica a klášter Peć). Nejslavnějším srbským spisovatelem je Ivo Andrić, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Spisovatel Milorad Pavić se proslavil především svým románem Chazarský slovník, k postmodernismu byl řazen Danilo Kiš, v Kanadě prorazil spisovatel Prvoslav Vujčić. Zejména jako dramatik proslul Branislav Nušić. V oblasti výtvarného umění získala světový věhlas Marina Abramovićová, představitelka performance artu a body artu. Z jugoslávské filmové školy nakonec nejvíce vynikl režisér Emir Kusturica. K úspěšným režisérům patří i Dušan Makavejev. V modelingu se prosadila Emina Jahovićová. V populární hudbě za hranice země pronikli Željko Joksimović či Lepa Brena. Nejslavnějším srbským vědcem a Srbem vůbec je fyzik Nikola Tesla. Matematička a fyzička Mileva Marićová výrazně přispěla k objevům Alberta Einsteina, jako jeho první žena. Geofyzik Milutin Milanković zaujal teorií o vlivu astronomických faktorů na zemské klima. Fyzik a vynálezce Michael Pupin výrazně zkvalitnil telefonní komunikaci. Osvícencem a otcem moderní srbské vzdělanosti byl Dositej Obradović. Reformátorem srbského jazyka a národním buditelem byl Vuk Karadžić. Historik Georgij Aleksandrovič Ostrogorskij zasvětil své oceňované dílo tématu Byzantské říše. Poměrně pozdě se rozvinula srbská tenisová škola, nicméně stala se nesmírně úspěšnou. Fenomenálním tenistou se stal především Novak Djoković. Světovou jedničkou byla i Monika Selešová, Ana Ivanovićová a Jelena Jankovićová. Uznání došli i fotbaloví trenéři Bora Milutinović a Vujadin Boškov.

VERB_PHRASE

YES_NO

006705

... Paraxiálním (nulovým) paprskem se nazývá takový paprsek, které leží v blízkosti optické osy a svírá s ní velmi malý úhel (menší než 2°). Princip vzájemné nezávislosti paprsků lze považovat za platný pouze tehdy, pokud nepřihlížíme k ohybovým jevům. Ve skutečnosti může docházet k ovlivňování paprsků a vzniku jevu, který se nazývá interference. Tento princip říká, že všechny paprsky z téhož nebo různých zdrojů postupují prostorem tak, jako by ostatní paprsky neexistovaly. Pokud dojde k zastínění svazku světelných paprsků clonou, postupují paprsky v místě nezastíněném...

Jak se nazývá ovlivňování paprsků?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Geometrick%C3%A1_optika

Ve skutečnosti může docházet k ovlivňování paprsků a vzniku jevu, který se nazývá interference.

Geometrická optika (též zvaná paprsková optika) je částí optiky, která se zabývá studiem šíření světla v prostředí, jehož rozměry jsou velké ve srovnání s vlnovou délkou světla. Geometrická optika si tedy nevšímá vlnových vlastností světla. Geometrická optika je postavena na několika principech princip přímočarého šíření světla princip vzájemné nezávislosti paprsků princip záměnnosti chodu paprsků zákon odrazu zákon lomu Tato pravidla posloužila k vytvoření Fermatova principu. Princip přímočarého šíření světla říká, že pokud světlo, které se šíří homogenním prostředím, dopadá na překážky, které jsou dostatečně velké ve srovnání s vlnovou délkou světla, pak pozorujeme, že světlo se šíří přímočaře. Toto přímočaré šíření světla umožňuje zavést představu světelného paprsku. Pokud máme velmi malý (bodový) zdroj světla uzavřený v neprůhledné schránce, v níž se nachází malý kruhový otvor, přičemž kruhový otvor musí být dostatečně velký, aby nedocházelo k ohybovým jevům, pak světlo může unikat ze schránky pouze kruhovým otvorem a šíří se vnějším prostředím, přičemž vytváří světelný kužel s vrcholem ve zdroji světla. Průřez kužele je dán velikostí kruhového otvoru. Světelný kužel lze dobře spatřit na stínítku, které do něj umístíme. Tento světelný kužel je možné spatřit v mírně znečistěném prostředí, např. ve vzduchu s drobnými částečkami prachu apod., kdy dojde k jeho zviditelnění v důsledku rozptylu na znečišťujících částicích. Takový světelný kužel se nazývá svazkem paprsků. Svazek paprsků se obvykle vyznačuje jen některými jejími význačnými paprsky, které svazek charakterizují. Jde např. o paprsek probíhající středem svazku, popř. na nějaké hraně svazku apod. Paraxiálním (nulovým) paprskem se nazývá takový paprsek, které leží v blízkosti optické osy a svírá s ní velmi malý úhel (menší než 2°). Princip vzájemné nezávislosti paprsků lze považovat za platný pouze tehdy, pokud nepřihlížíme k ohybovým jevům. Ve skutečnosti může docházet k ovlivňování paprsků a vzniku jevu, který se nazývá interference. Tento princip říká, že všechny paprsky z téhož nebo různých zdrojů postupují prostorem tak, jako by ostatní paprsky neexistovaly. Pokud dojde k zastínění svazku světelných paprsků clonou, postupují paprsky v místě nezastíněném clonou dále bez jakéhokoli vlivu paprsků, které byly clonou odstíněny. Stejně je tomu také v případě, že dochází k protínání paprsků z více zdrojů. Princip záměnnosti chodu paprsků říká, že pokud se paprsek šíří z bodu A do bodu B, může se šířit také z bodu B do bodu A. Tento princip je platný i v případě, že dochází k odrazu nebo lomu paprsku. Změníme-li tedy směr libovolného paprsku na opačný, bude paprsek postupovat stejnou cestou. Geometrická optika položila základy pro tvorbu optického zobrazení, např. pomocí čoček a zrcadel. Znalost optického zobrazení posloužila pro pochopení a konstrukci optických systémů. Optika Světlo Huygensův princip Eikonálová rovnice

ENTITY

OTHER

010780

... fotonů. Při tlaku řádově 10−4 Pa se mlýnek zastaví. lesklá plocha odráží fotony, foton při dopadu předá kinetickou energii, tmavá plocha je pohlcuje - tato hypotéza je ale mylná, jelikož kinetická síla dopadajících fotonů je příliš malá pro buzení takového makroskopického pohybu. Pro důkaz částicového charakteru světla (fotonu) je nutno použít Nicholsův radiometr. Přístroj vynalezl v roce 1873 chemik William Crookes jako vedlejší produkt svého výzkumu. Snažil se jím změřit působení světla, které ovlivňovalo jeho přesná kvantitativní chemická měření. Toto zařízení je také někdy využíváno v experimentální parapsychologii...

Kdo vynalezl Crookesův mlýnek?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Crookesův_mlýnek

Přístroj vynalezl v roce 1873 chemik William Crookes jako vedlejší produkt svého výzkumu.

Crookesův mlýnek je jednoduchý fyzikální přístroj, demonstrující působení energie elektromagnetického záření. Skládá se ze skleněné baňky, z níž je částečně vyčerpán plyn. Uvnitř je na jehlovém ložisku umístěn mlýnek se čtyřmi listy. Listy jsou z jedné strany černé (pohlcuje záření) a z druhé strany bílé (odráží záření). Dopadající záření způsobí, že se tmavé strany listů začnou pohybovat směrem od zdroje záření. Pro funkci mlýnku se uvádějí dvě vysvětlení závislá na stupni vakua v baňce: černá plocha se více zahřeje a protože teplý vzduch za listem má vyšší kinetickou energii, začne se "mlýnek" otáčet proti směru dopadajících fotonů - tento jev nastane při tlaku kolem 1 Pa a je způsoben přeneseným teplem nikoliv částicovým charakterem fotonů. Při tlaku řádově 10−4 Pa se mlýnek zastaví. lesklá plocha odráží fotony, foton při dopadu předá kinetickou energii, tmavá plocha je pohlcuje - tato hypotéza je ale mylná, jelikož kinetická síla dopadajících fotonů je příliš malá pro buzení takového makroskopického pohybu. Pro důkaz částicového charakteru světla (fotonu) je nutno použít Nicholsův radiometr. Přístroj vynalezl v roce 1873 chemik William Crookes jako vedlejší produkt svého výzkumu. Snažil se jím změřit působení světla, které ovlivňovalo jeho přesná kvantitativní chemická měření. Toto zařízení je také někdy využíváno v experimentální parapsychologii v pokusech snažících se prokázat existenci telekineze. Testované osoby se mají pokusit pouhou silou vůle roztočit mlýnek opačným směrem než kterým ho otáčí světlo - tento jev je ale způsoben přenosem tepla z ruky testované osoby. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Crookesův mlýnek ve Wikimedia Commons Jak funguje světelný mlýnek? Heslo Radiometr v Ottově slovníku naučném

PERSON

PERSON

003984

Únor je podle gregoriánského kalendáře druhý měsíc v roce. Má 28 dní, v přestupném roce má 29 dní. Třikrát v historii měl únor i 30 dní. Český název měsíce vysvětlují jazykovědci tím, že se v tuto dobu při tání ledu ponořují ledové kry na řekách (únor = nořiti se). V římském kalendáři byl únor posledním měsícem v roce. Právě proto tento měsíc má proměnlivý počet dnů a právě k němu se přidával v přestupném roce jeden den. Při přechodu z juliánského na gregoriánský kalendář se tento zavedený postup neměnil. Varianty původně římského (respektive latinského) názvu Februarius obsahuje většina evropských jazyků. Únor začíná vždy stejným dnem v týdnu jako březen a listopad, s výjimkou přestupného roku....

Kolikrát v historii měl únor 30 dní?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Anor

Třikrát v historii měl únor i 30 dní.

Únor je podle gregoriánského kalendáře druhý měsíc v roce. Má 28 dní, v přestupném roce má 29 dní. Třikrát v historii měl únor i 30 dní. Český název měsíce vysvětlují jazykovědci tím, že se v tuto dobu při tání ledu ponořují ledové kry na řekách (únor = nořiti se). V římském kalendáři byl únor posledním měsícem v roce. Právě proto tento měsíc má proměnlivý počet dnů a právě k němu se přidával v přestupném roce jeden den. Při přechodu z juliánského na gregoriánský kalendář se tento zavedený postup neměnil. Varianty původně římského (respektive latinského) názvu Februarius obsahuje většina evropských jazyků. Únor začíná vždy stejným dnem v týdnu jako březen a listopad, s výjimkou přestupného roku. Tehdy začíná ve stejný den jako srpen. Únor začíná vždy stejným dnem v týdnu jako loňský červen. Při výpočtu úroků podle některých metod se únor bere jako ostatní měsíce, tzn. že má 30 dnů. K únoru se váže řada pranostik. V následujícím seznamu jsou uvedeny jen ty, které se váží k celému měsíci únoru. Vynechány jsou pranostiky, které se váží ke konkrétním únorovým dnům (např. Hromnice, svátek sv. Háty/Agáty nebo sv. Marka). Únor bílý – pole sílí. Sněhový únor – sílí úhor. Únorová voda – pro pole škoda. Únor – úmor: kdyby mohl, umořil by v krávě tele a v kobyle hříbě. Kdyby měl únor tu moc jako leden, nechal by v krávě zmrznout tele. Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem. Když v únoru mráz ostro drží, to dlouho již nepodrží. Když záhy taje, dlouho neroztaje. Když únor vodu spustí, ledem ji březen zahustí. Když tě v únoru zašimrá komár za ušima, poběhneš jistě v březnu ke kamnům s ušima. Leží-li kočka v únoru na slunci, jistě v březnu poleze za kamna. Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky. V únoru sníh a led – v létě nanesou včely med. Teplý únor – studené jaro, teplé léto. Co si únor zazelená – březen si hájí; co si duben zazelená – květen mu to spálí. Mnoho mlh v únoru přivodí mokré léto. Když větrové na konec února uhodí, moc obilí se na poli neurodí. Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky. V únoru-li vítr neburácí, jistě v dubnu krovy kácí. Když v únoru mráz ostro drží, to dlouho již nepodrží. Můžeš-li se v lednu vysléci do košile, připravuj si na únor kožich. Je-li v únoru zima a sucho, bývá prý horký srpen. V únoru když skřivan zpívá, velká zima potom bývá. Když skřivánek v únoru zpívá, brzy se pod nosem slívá. Skřivánek-li v únoru zpívat počne, v dubnu jistě umlkne. Je-li únor mírný ve své moci, připílí s mrazem březen i v noci. Když v únoru mušky lítajú, to v marcu robky v ruce chuchajú. Jestli února měsíce jest teplo, nepohrdej hned pící, která ti zůstává, neb s námi ráda zima po Veliké noci zahrává. Nechce-li severňák v únoru váti, v dubnu se to musí přec jenom státi. V únoru prudký severníček – hojné úrody bývá poslíček. Když půlnoční větrové v tomto měsíci silné jsou, bývá dobrá čáka úrody na ovoce; pakli ale ne, tak přicházejí v měsíci dubnu, máji a škodí vínu a stromům. Obrázky, zvuky či videa k tématu únor ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo únor ve Wikislovníku – 30. únor Únor 1948

NUMERIC

NUMERIC

000578

Severus Snape je literární postava z románů o Harrym Potterovi spisovatelky Joanne K. Rowlingové. Je považován za hlavního tragického hrdinu celé literární série. Narodil se 9. ledna 1960 čarodějce Eileen Prince-Lloydové, provdané Snapeové a mudlovi Tobiasi Snapeovi, má tedy jen z poloviny čistou krev. Patnáct let byl profesorem lektvarů na bradavické Škole čar a kouzel, šestnáctý rok vyučoval Obranu proti černé magii. Je nejméně oblíbeným profesorem Harryho Pottera, ke kterému se od začátku chová s despektem a záští. Severus Snape má podle popisu sinalou pleť, studené černé oči, hákovitý nos, mastné černé vlasy po ramena a žluté zuby....

Je Severus Snape literární postavou v románech o Harry Potterovi?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Severus_Snape

Severus Snape je literární postava z románů o Harrym Potterovi spisovatelky Joanne K. Rowlingové.

Severus Snape je literární postava z románů o Harrym Potterovi spisovatelky Joanne K. Rowlingové. Je považován za hlavního tragického hrdinu celé literární série. Narodil se 9. ledna 1960 čarodějce Eileen Prince-Lloydové, provdané Snapeové a mudlovi Tobiasi Snapeovi, má tedy jen z poloviny čistou krev. Patnáct let byl profesorem lektvarů na bradavické Škole čar a kouzel, šestnáctý rok vyučoval Obranu proti černé magii. Je nejméně oblíbeným profesorem Harryho Pottera, ke kterému se od začátku chová s despektem a záští. Severus Snape má podle popisu sinalou pleť, studené černé oči, hákovitý nos, mastné černé vlasy po ramena a žluté zuby. Obléká se výhradně do dlouhého černého hábitu, ve kterém připomíná "přerostlého netopýra". Ve filmu ho hraje Alan Rickman. Jméno Severus je stejně jako jména jiných postav odvozeno z latiny, znamená přísný - na rozdíl od ostatních latinských jmen šlo ale o poměrně běžné středověké jméno. Příjmení Snape je odvozeno od jména malé vesnice v hrabství Suffolk, možná je i souvislost s anglickým slovesem snappy (kousavý, nevrlý). Jedná se patrně o nejpropracovanější charakter celé knižní série. Severus Snape se narodil 9. ledna 1960 v Cokeworthu mudlovi Tobiasi Snapeovi a čarodějce Eileen Prince-Lloydové. Neměl příliš šťastné dětství, otec byl alkoholik a násilník. Severus se proto spíše obracel k rodině matky, rodině kouzelnické, což vedlo k tomu, že si vytvořil kouzelnickou přezdívku Princ dvojí krve. Jeho vztah s otcem byl základem jeho nenávisti k mudlům a mudlovským kouzelníkům. Výjimkou byla stejně stará dívka, místní kouzelnice z mudlovské rodiny Lily Evansová, do které se hluboce zamiloval. Z knih také vyplývá, že již před příchodem do Bradavic měl malý Severus enormní zájem o magii - podle slov svých spolužáků znal už při svém příjezdu "více kleteb než půlka studentů sedmého ročníku". Tato informace svědčí také o jeho nadprůměrném nadání. Mladý Snape byl však značně neoblíbený a žárlil na Harryho otce. Harry se v pátém díle Harry Potter a Fénixův řád učí od Snapea nitrobranu, aby se jeho mysl nespojovala s myslí lorda Voldemorta. Jednou se mu podaří spojit se s myslí Snapea a vidí několik jeho vzpomínek: jak muž s hákovitým nosem křičí na ženu, za jejímiž zády se krčí malý černovlasý chlapec. Mladý Snape leží na posteli a očividně se nudí, tak sestřeluje hůlkou mouchy ze stropu. Chlapec se snaží nasednout na koště, ale nejde mu to a děvče vedle něj se mu směje. V pátém díle se také Harry ponoří do myslánky se Snapeovými vzpomínkami. Tam uvidí Snapea, asi patnáctiletého, jak píše NKÚ z Obrany proti černé magii, ve třídě s ním jsou také James Potter, Sirius Black, Peter Pettigrew a Remus Lupin. Když hodina skončí, jdou tito čtyři k jezeru, kde si dívky máčí nohy ve vodě. Je mezi nimi i Harryho matka - Lily Evansová. K jezeru jde také Severus. Když ho James a Sirius spatří, začnou na sebe všichni tři navzájem vrhat různé kletby. Nebelvírští jsou v přesile a tak se za Snapea postaví Lily, ale uražený a rozzuřený Snape ji za to nazve mudlovskou šmejdkou. Lily se otočí a odchází pryč. V sedmém díle Harry Potter a Relikvie smrti se dozvídáme ze Snapeovy vzpomínky, že se s Lily znali od dětství, bydleli kousek od sebe. Obdivoval její magii a seznamoval ji se světem kouzelníků, který zná díky matce lépe než Lily, jejíž příbuzní jsou mudlové. Toto přátelství ale vadí Lilyině sestře Petunii, která žádné čarodějné schopnosti nemá. Snape nemá Petunii rád, protože je jen mudla. On i Lily dostanou dopisy z Bradavic. Petunie nikdy nepřestane žárlit na svou sestru a její schopnosti. Na škole je Snape zařazen do Zmijozelu, zatímco Lily se dostane do Nebelvíru. Snape vyniká v předmětech Lektvary a Obrana proti černé magii. Mezi zmijozelskými se Snape mění, žárlí na Jamese Pottera a jeho přátele, protože si s Lily čím dál víc rozumějí. Navzdory tomu mu jednou James Potter zachrání život, když Severus málem padne do léčky, kterou mu nastražili se Siriusem Blackem. Za to ho Snape nenávidí ještě víc. On si s Lily přestává rozumět, poslední kapkou je chvíle, kdy ji Snape nazve mudlovskou šmejdkou. I když se jí omlouvá, jejich názory se natolik liší, že se jejich cesty již nikdy nespojí. Snapeova láska k ní však stále přetrvává. Stane se sice stoupencem lorda Voldemorta, tzv. Smrtijedem, ale když se dozví, že věštba, kterou vyslechl od profesorky Trellawneyové v hostinci U Prasečí hlavy a donesl lordu Voldemortovi, se týká jejího syna a že je lord Voldemort chce zabít všechny, žádá Voldemorta, aby ji ušetřil. Navštíví také tajně ředitele školy Albuse Brumbála a prosí ho, aby Lily zachránil. Brumbál mu řekne, že se mu hnusí, protože chce zachránit jen Lily, ale ona že nikdy nebude bez syna a muže šťastná. Tak ho Snape poprosí, aby je zachránil všechny, že pro Brumbála udělá cokoli. Jenže Lily položí život za svého syna a Snape je zcela zdrcen. Brumbál ho požádá, zda by mu pomohl ochránit to, za co Lily položila život a co tu po ní zbylo - to je Harry. Snape mu to slíbí, ale nechce, aby se to kdokoli kdykoli dozvěděl. Tehdy dostane místo profesora Lektvarů a ředitele zmijozelské koleje. Ještě před Voldemortovým pádem roku 1981 vstupuje Severus Snape do Fénixova řádu. Albus Brumbál, který jej přijímá, tvrdí, že Snape lituje svých činů a že on mu věří. Do Voldemortova pádu tedy fungoval jako dvojitý agent. Vystavoval se smrtelnému nebezpečí ze strany Voldemorta a Smrtijedů jen proto, aby ochránil syna Lily Potterové - Harryho. Přestože je nepopiratelným odborníkem na lektvary a vynikajícím kouzelníkem, jeho pedagogické metody jsou značně rozporuplné. Svým studentům se často vysmívá a ponižuje je a viditelně nadržuje své vlastní koleji. Velice rád strhává body nebelvírským studentům, které nenávidí ještě více než ostatní. V první knize Harry Potter a Kámen mudrců ho Harry se svými přáteli podezírají, že chce ukrást Kámen mudrců pro Voldemorta, na konci knihy se však dozvídáme, že jej chtěl ukrást profesor Quirell a Snape kámen ochraňoval. Také rok po roce usiluje o místo profesora obrany proti černé magii, které mu patnáct let ředitel Albus Brumbál nepřidělil. Teprve poslední rok svého působení v Bradavicích toto místo získá. To se mu stane osudným, protože je to prokleté, každý, kdo tam nastoupí, tam vydrží jen rok. Nutno dodat, že velmi pozvedne úroveň tohoto předmětu. Na konci téhož školního roku, při napadení Bradavic smrtijedy zorganizovaném Dracem Malfoyem, zabije odzbrojeného Albuse Brumbála kletbou Avada Kedavra. Tento čin je však spáchán na přímou žádost samotného Albuse Brumbála. Po pokusu o zničení jednoho z viteálů je Brumbál postižen kletbou, která ho pomalu zabíjí. Blízká smrt je pro něj tedy nevyhnutelná. Protože ale věří, že Draco Malfoy se ještě může změnit, nechce, aby ho zabil. Proto si na Snapeovi vyžádá slib, aby ho zabil sám, namísto Malfoye. Snape pak uprchne společně se Smrtijedy na neznámé místo. Krátce poté se Voldemort dostává k plné moci a Snape se stává bradavickým ředitelem. I když je na straně dobra, podaří se mu až do úplného konce klamat Pána zla. Ten ho zabije jen proto, že se domnívá, že Snape se zabitím Albuse Brumbála stal právoplatným majitelem Bezové hůlky, jenže hůlka sice patří kouzelníkovi, který předchozího majitele porazil nebo zabil, ale Brumbála před smrtí odzbrojil Malfoy a toho později odzbrojil Harry. Právoplatným majitelem hůlky je tedy Harry a Snape zemřel zbytečně. Harry se příliš podobá svému otci, na kterého má Snape jen ty nejhorší vzpomínky. Ti dva k sobě nikdy nenajdou cestu, ale přetrvávající láska k Lily způsobí, že Snape nikdy Harrymu doopravdy neublíží, a když mu hrozí smrtelné nebezpečí, vždycky ho chrání. Byl to on, kdo jednoho mrazivého večera poslal k Harrymu svého patrona v podobě stříbrné laně, což byl mj. také patron Lily Potterové a předal mu pravý meč Godrika Nebelvíra, aby jím mohl zničit jeden z viteálů. Smrt Severuse Snapea je o to bolestnější, že jsme pravou tvář tohoto muže poznali až po jeho smrti, kdy si Harry prohlédne jeho vzpomínky, které mu Snape předal těsně před svou smrtí. Teprve tehdy Harry zjišťuje, že Snape ho po celou dobu chránil. Se Severusem Snapem odchází také poslední spojení Harryho s minulostí rodičů a jejich přátel. Obrázky, zvuky či videa k tématu Severus Snape ve Wikimedia Commons

VERB_PHRASE

YES_NO

012064

Spytihněv I. (kolem r. 875 – 915) byl český kníže z rodu Přemyslovců, starší syn Bořivoje I. a jeho ženy Ludmily. Spytihněvovým mladším bratrem byl jeho následník na českém knížecím stolci Vratislav I. == Mezi Velkou Moravou a Bavorskem == V době otcovy smrti nebyl ještě zletilý, takže Čechy spadaly krátký čas pod přímou vládu velkomoravského Svatopluka. Nástup mladého Přemyslovce na knížecí stolec se časově přibližně překrýval se skonem nejslavnějšího panovníka Velké Moravy někdy v roce 894. Poté se rodící český stát odpoutal od Velké Moravy a začal se orientovat na východofranskou říši, především na Bavorsko. Čechy se roku 895 vymanily ze závislosti na velkomoravské říši. Podle Fuldských letopisů se téhož roku objevil na Říšském sněmu v Řezně, aby vzdal poctu Východofranckému králi Arnulfu Korutanskému. Dle latinské liturgie byl proto prvním křesťanským...

Byl následníkem Spytihněva I. jeho mladší bratr?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Spytihn%C4%9Bv_I.

Spytihněvovým mladším bratrem byl jeho následník na českém knížecím stolci Vratislav I.

Spytihněv I. (kolem r. 875 – 915) byl český kníže z rodu Přemyslovců, starší syn Bořivoje I. a jeho ženy Ludmily. Spytihněvovým mladším bratrem byl jeho následník na českém knížecím stolci Vratislav I. == Mezi Velkou Moravou a Bavorskem == V době otcovy smrti nebyl ještě zletilý, takže Čechy spadaly krátký čas pod přímou vládu velkomoravského Svatopluka. Nástup mladého Přemyslovce na knížecí stolec se časově přibližně překrýval se skonem nejslavnějšího panovníka Velké Moravy někdy v roce 894. Poté se rodící český stát odpoutal od Velké Moravy a začal se orientovat na východofranskou říši, především na Bavorsko. Čechy se roku 895 vymanily ze závislosti na velkomoravské říši. Podle Fuldských letopisů se téhož roku objevil na Říšském sněmu v Řezně, aby vzdal poctu Východofranckému králi Arnulfu Korutanskému. Dle latinské liturgie byl proto prvním křesťanským vládcem v Čechách, byť Metoděj pokřtil už Bořivoje I. == Spytihněv I. jako kníže == Za vlády Spytihněva I. byla celá plošina ostrohu nad řekou Vltavou, kde jeho otec nechal vystavět kostelík Panny Marie, obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Spytihněv je pravděpodobně také zakladatelem skupiny hradišť, která stála na hranicích původní přemyslovské domény (tzv. knížecího rodového patrimonia). Jedná se o hradiště Tetín, Libušín, Budeč, Mělník, Stará Boleslav a Lštění. Pro tato hradiště je společná vzdálenost od centra - Pražského hradu (26–34 km), podobný způsob výběru místa a výstavby, i způsob, jakým jsou zmiňována v písemných pramenech (vždy druhořadé vůči Pražskému hradu). Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Spytihněvovou manželkou byla zřejmě žena pohřbená několik let po jeho smrti do jeho hrobky na Pražském hradě pod podlahou kostela Panny Marie a jejíž náušnice pocházejí nejvýš z prvních desetiletí 10. století. O jejich případných potomcích není nic známo. == Související články == Knížecí rodové patrimonium == Literatura == BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1. CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568-1055. Praha: Vyšehrad, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7021-845-7. LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu 872-972. Od Bořivoje I. po Boleslava I. Praha: Libri, 2006. 267 s. ISBN 80-7277-308-9. NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha: Jan Laichter, 1912. 782 s. SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0. TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7. WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 464 s. ISBN 978-80-7106-563-0. ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8. == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Spytihněv I. ve Wikimedia Commons

VERB_PHRASE

YES_NO

007139

... zabývající se studiem organismů z říše živočichů (Animalia). Tradičně se zoologie zabývá také studiem prvoků (protozoologií), kteří v současnosti již ovšem nejsou považováni za živočichy. Název pochází z řečtiny: ζ (zoon) = zvíře, živočich, tvor; λ = slovo Zoologii lze dělit na všeobecnou zoologii, zabývající se obecnými jevy a zákonitostmi vlastními všem nebo mnoha skupinám živočichů, a systematickou zoologii, která studuje jednotlivé skupiny živočichů. Aplikovaná zoologie přenáší teoretické znalosti zoologie do praxe (např. lesnická zoologie). Za zakladatele zoologie je považován Aristoteles. Odborníci zabývající se zoologií se nazývají zoologové. Anatomie - věda o vnitřní stavbě těl živých organizmů Cytologie - zkoumá buňky, případně jednotlivé buněčné organely Embryologie - zkoumá vývoj zárodku (embrya) Etologie - zabývá se chováním živočichů Fyziologie - zkoumá životní procesy...

Kdo je považován za zakladatele zoologie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zoologie

Za zakladatele zoologie je považován Aristoteles.

Zoologie je přírodní věda spadající do okruhu biologických věd, zabývající se studiem organismů z říše živočichů (Animalia). Tradičně se zoologie zabývá také studiem prvoků (protozoologií), kteří v současnosti již ovšem nejsou považováni za živočichy. Název pochází z řečtiny: ζ (zoon) = zvíře, živočich, tvor; λ = slovo Zoologii lze dělit na všeobecnou zoologii, zabývající se obecnými jevy a zákonitostmi vlastními všem nebo mnoha skupinám živočichů, a systematickou zoologii, která studuje jednotlivé skupiny živočichů. Aplikovaná zoologie přenáší teoretické znalosti zoologie do praxe (např. lesnická zoologie). Za zakladatele zoologie je považován Aristoteles. Odborníci zabývající se zoologií se nazývají zoologové. Anatomie - věda o vnitřní stavbě těl živých organizmů Cytologie - zkoumá buňky, případně jednotlivé buněčné organely Embryologie - zkoumá vývoj zárodku (embrya) Etologie - zabývá se chováním živočichů Fyziologie - zkoumá životní procesy probíhající v těle živočichů Histologie - studuje tělesné tkáně Morfologie . - zabývá se vnější stavbou těl živočichů a jejich jednotlivých částí Organologie - zkoumá jednotlivé orgány Taxonomie (systematika) - zabývá se tříděním živých organizmů na základě jejich příbuznosti Parazitologie - věda o cizopasnících Pedozoologie - věda o půdních živočiších Tradiční zoologické obory vymezené zájmem o určitou taxonomickou skupinu, v některých případech již taxonomicky neplatnou (například prvoci nebo červi). Zoologie bezobratlých: Protozoologie - věda o prvocích Helmintologie - věda o červech, zejména parazitických Entomologie - věda o hmyzu Arachnologie - věda o pavoukovcích Akarologie - věda o roztočích Malakologie (malakozoologie) - věda o měkkýších Zoologie obratlovců: Ichtyologie - věda . o rybách Batrachologie - věda o obojživelnících Herpetologie - věda o plazech Ornitologie - věda o ptácích Mammaliologie - věda o savcích Primatologie - věda o primátech Ekologie živočichů - studuje vztah živočicha k prostředí Gradologie - zabývá se přemnožováním (gradacemi) škůdců (např. lesních nebo zemědělských) Paleozoologie - zaobírá se historickým vývojem živočichů na Zemi Veterinární lékařství - zabývá zdravotní problematikou, léčbou nemocemi i prevencí nemocí domácích i divoce žijících zvířat. Zoogeografie - zkoumá rozšíření živočichů Zootechnika - zabývá se chovem zvířat Kryptozoologie - pseudověda o zvířatech, o jejichž existenci nemáme nezvratný důkaz Seznam zoologů dle zkratek Živočichové Obrázky, zvuky či videa k tématu zoologie ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo zoologie ve Wikislovníku

PERSON

PERSON

004740

Andrej Hlinka (27. září 1864, Černová, dnes část Ružomberku – 16. srpna 1938, Ružomberok) byl slovenský katolický kněz, politik, vůdčí osobnost slovenského národního hnutí, signatář Martinské deklarace a zakladatel a vůdčí osobnost Hlinkovy slovenské ľudové strany (tzv. Ľuďáků). Hlinka absolvoval kněžský seminář při Spišské kapitule, na kněze byl vysvěcen v roce 1889. Byl farářem na různých místech, naposledy v Ružomberku. Už v mládí začal politickou kariéru v řadách křesťanskodemokratické Ľudové strany, vedené hrabětem Zichym. Stranu opustil poté, co se vzdala principů národnostní tolerance, a stal sa významným představitelem pravicového křídla Slovenské ľudové strany. V roce 1897 se stal redaktorem Ľudových novin, v roce 1906 založil Ľudovou banku a v roce 1910 slovenské tiskárny v Bratislavě. Mezitím byl v letech 1906–1909 ve vězení, protože se vyslovil proti národnostnímu útlaku v Uhersku a žádal pro Slováky slovenské školy. Ve vězení se setkal a polemizoval s pozdějším maďarským komunistickým vůdcem Bélou Kunem. Psal a překládal teologická díla....

Kdo byl Andrej Hlinka?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Hlinka

Andrej Hlinka (27. září 1864, Černová, dnes část Ružomberku – 16. srpna 1938, Ružomberok) byl slovenský katolický kněz, politik, vůdčí osobnost slovenského národního hnutí, signatář Martinské deklarace a zakladatel a vůdčí osobnost Hlinkovy slovenské ľudové strany (tzv. Ľuďáků).

Andrej Hlinka (27. září 1864, Černová, dnes část Ružomberku – 16. srpna 1938, Ružomberok) byl slovenský katolický kněz, politik, vůdčí osobnost slovenského národního hnutí, signatář Martinské deklarace a zakladatel a vůdčí osobnost Hlinkovy slovenské ľudové strany (tzv. Ľuďáků). Hlinka absolvoval kněžský seminář při Spišské kapitule, na kněze byl vysvěcen v roce 1889. Byl farářem na různých místech, naposledy v Ružomberku. Už v mládí začal politickou kariéru v řadách křesťanskodemokratické Ľudové strany, vedené hrabětem Zichym. Stranu opustil poté, co se vzdala principů národnostní tolerance, a stal sa významným představitelem pravicového křídla Slovenské ľudové strany. V roce 1897 se stal redaktorem Ľudových novin, v roce 1906 založil Ľudovou banku a v roce 1910 slovenské tiskárny v Bratislavě. Mezitím byl v letech 1906–1909 ve vězení, protože se vyslovil proti národnostnímu útlaku v Uhersku a žádal pro Slováky slovenské školy. Ve vězení se setkal a polemizoval s pozdějším maďarským komunistickým vůdcem Bélou Kunem. Psal a překládal teologická díla. V roce 1918 se Hlinka stal členem nově vytvořené Slovenské národní rady. Na samém počátku byl nakloněn myšlence jednotného "československého národa", rychle ji však opustil. Ještě v témže roce se podílel na založení Slovenské ľudové strany, jíž se stal předsedou. Byl vůdčí osobností delegace Slováků, která v létě 1919 působila ve Francii na Versailleské konferenci, kde žádal autonomii pro Slovensko. Na tuto konferenci však nebyl Hlinka vůbec vpuštěn a po návratu byl uvězněn. Důvodem uvěznění bylo, že cestoval do Versailles na falešný pas. V roce 1924 byl jmenován papežským komořím a v roce 1927 apoštolským protonotářem. V roce 1925 se jeho strana přejmenovala na Hlinkovu slovenskú ľudovú stranu (HSĽS), jíž byl až do konce svého života lídrem a hlavním ideologem. V letech 1918 až 1938 byl vůdce poslanecké frakce SĽS a posléze HSĽS v československém Národním shromáždění. Krátce před svou smrtí se dohodl na spolupráci mezi HSĽS, Konradem Henleinem a politickým vůdcem maďarské menšiny v Československu, hrabětem Esterházym. Ideologický základ Hlinkova politického přesvědčení a politiky tvořilo hluboké vlastenecké cítění (zvýrazněné nejprve maďarskou nadvládou a posléze zřetelně slabším postavením Slováků v Československu), klerikalismus a antikomunismus. Jestliže v mládí byl odpůrcem útlaku Slováků ze strany Maďarů, po vzniku Československa se stal vášnivým odpůrcem "pražské centralizace" a faktu, že většinu moci ve státě soustředili ve svých rukou Češi. Po Hlinkově smrti stanul v čele jeho strany Jozef Tiso. Strana postupně ovládla situaci na Slovensku a po vzniku Slovenského štátu převzala veškerou moc (teoreticky, prakticky ovšem byla její moc a moc jejích představitelů omezena přáními Německa). Strana se změnila ve skutečně masovou a z Hlinky se stala kultovní osobnost nového režimu. Odvolávaly se na něj i nově založené organizace Hlinkova garda (napodobenina německých Sturmabteilung) a Hlinkova mládež (napodobenina německých Hitlerjugend). V dubnu 1939 přijal Slovenský sněm zákon o zásluhách Andreje Hlinky (83/1939 Sl.z.). Po obnovení Československa v roce 1945 a příchodu komunistů k moci, byl Hlinka jakožto antikomunista, klerikalista a odpůrce pragocentrismu a centralizace státu, nejen komunisty označen jako fašista. Po sametové revoluci byl tento negativní obraz některými změněn. V Slovak National Biography uveřejněné roku 1991 je o něm napsané: "one of the most significant personalities in modern Slovak history, a nationalistic Christian politician and representative of Slovak autonomic efforts" (česky: "jedna z nejvýznamnějších osobností moderní slovenské historie, nacionalistický křesťanský politik a představitel slovenských autonomistických snah"). Jeho tvář byla vyobrazena na poslední slovenské tisícikorunové bankovce před zavedením eura. V říjnu 2007 pak Národní rada Slovenské republiky přijala zákon č. 531/2007 Z.z., o zásluhách Andreje Hlinky o státotvorný slovenský národ a o Slovenskou republiku. Je po něm pojmenován slovenský Řád Andreje Hlinky.

PERSON

PERSON

004236

Brno (německy Brünn, latinsky Bruna, maďarsky Berén, v jidiš ב Brin) je statutární město, počtem obyvatel i rozlohou druhé největší město v České republice, největší město na Moravě a bývalé hlavní město Moravy. Je sídlem Jihomoravského kraje, v jehož centrální části tvoří samostatný okres Brno-město. Město leží na soutoku řek Svratky a Svitavy, má přibližně 381 tisíc obyvatel a v jeho metropolitní oblasti žije asi 600 tisíc obyvatel. Brno je centrem soudní moci České republiky, stalo se totiž sídlem jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího státního zastupitelství. Kromě toho je celkově významným administrativním střediskem, protože zde sídlí státní orgány s celostátní kontrolní působností a další důležité instituce. Za zmínku stojí například Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, veřejný ochránce práv nebo Státní zemědělská a potravinářská inspekce....

Které město je rozlohou druhé největší v České republice?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Brno

Brno (německy Brünn, latinsky Bruna, maďarsky Berén, v jidiš ב Brin) je statutární město, počtem obyvatel i rozlohou druhé největší město v České republice, největší město na Moravě a bývalé hlavní město Moravy.

Brno (německy Brünn, latinsky Bruna, maďarsky Berén, v jidiš ב Brin) je statutární město, počtem obyvatel i rozlohou druhé největší město v České republice, největší město na Moravě a bývalé hlavní město Moravy. Je sídlem Jihomoravského kraje, v jehož centrální části tvoří samostatný okres Brno-město. Město leží na soutoku řek Svratky a Svitavy, má přibližně 381 tisíc obyvatel a v jeho metropolitní oblasti žije asi 600 tisíc obyvatel. Brno je centrem soudní moci České republiky, stalo se totiž sídlem jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího státního zastupitelství. Kromě toho je celkově významným administrativním střediskem, protože zde sídlí státní orgány s celostátní kontrolní působností a další důležité instituce. Za zmínku stojí například Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, veřejný ochránce práv nebo Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Od roku 1777 je Brno také sídlem římskokatolické brněnské diecéze, biskupským chrámem je katedrála svatého Petra a Pavla na Petrově. Město je významným střediskem vysokého školství s 34 fakultami čtrnácti univerzit a dalších vysokých škol s více než 83 000 studenty. V Brně je zákonem zřízeno studio České televize a Českého rozhlasu. Na Brněnském výstavišti jsou tradičně konány velké mezinárodní výstavy a veletrhy. Rozsáhlý areál výstaviště započal svůj provoz již roku 1928 a dnes je považován také za jednu z kulturních památek města. Největší zde pořádanou událostí je Mezinárodní strojírenský veletrh. Brno proslulo i coby dějiště velkých motoristických závodů konaných na blízkém Masarykově okruhu, tato tradice sahá až do třicátých let 20. století. K nejprestižnějším závodům patří Grand Prix ČR, součást seriálu Mistrovství světa silničních motocyklů. Brno také každoročně hostí mezinárodní přehlídku ohňostrojů Ignis Brunensis, pořádanou od roku 1998. Návštěvnost této události se typicky pohybuje mezi jedním až dvěma sty tisíci návštěvníků po každý den jejího konání.K nejvýznamnějším dominantám města patří hrad a pevnost Špilberk na stejnojmenném kopci a katedrála svatého Petra a Pavla na vršku Petrov, utvářející charakteristické panorama města a často vyobrazovaná jako jeho symbol. Druhým dochovaným hradem na území Brna je Veveří, kdysi vybudovaný nad řekou Svratkou a dnes se tyčící nad Brněnskou přehradou. Další významnou památkou je funkcionalistická vila Tugendhat, která byla zapsána mezi Světové dědictví UNESCO. Historické městské jádro bylo vyhlášeno městskou památkovou rezervací. K turisticky atraktivním lokalitám patří také Chráněná krajinná oblast Moravský kras, jejíž nejjižnější část zasahuje na území města. Brno je rovněž vinařskou obcí v rámci Velkopavlovické vinařské podoblasti. == Název města == Nynější název města Brna se odvíjí od názvu někdejší osady ležící na brodu přes řeku Svratku, která vznikla v této lokalitě okolo roku 1000. Ovšem starší původ tohoto názvu není zcela jasný. Nejstarší název je Brnen, lze se ale setkat i s označeními jako Brvnn, Brin nebo Brnno. V latině bylo Brno označováno jako Bruna a v němčině jako Brünn. Mezi lety 1949 a 1992 bylo Brno oficiálně označováno jako "krajské město Brno", předtím neslo název "Zemské hlavní město Brno", který se ujal v době první republiky, ačkoli Brno bylo hlavním městem již dávno předtím. Na některých starších dokumentech (mapách, různých listinách apod.) lze nalézt označení "Královské hlavní město Brno". První písemná zmínka o Brně pochází z roku 1091 z Kosmovy kroniky, kde je psáno: "Český král Vratislav I. vtrhl s vojskem na Moravu a oblehl hrad Brno...".Podle města Brna byl pojmenován lehký kulomet BREN (Brno + Enfield), známá zbraň druhé světové války, používaná především armádou Spojeného království. Také například kulinářská specialita brněnský řízek nebo malý asteroid "2889 Brno", objevený astronomem Antonínem Mrkosem. V brněnské mluvě zvané hantec, jejíž užívání dnes již není zcela běžné, se Brno označuje jako Brnisko nebo Bryncl, možné je také označení Štatl, které je ze zmíněných tří nejtypičtější mezi rodilými obyvateli, i když původně označuje spíše jen centrum Brna. == Historie == Za přímého předchůdce Brna je považováno hradiště Staré Zámky na katastru dnešní Líšně, jedno z hradisek Velkomoravské říše, jehož osídlení se datuje od konce neolitu až do začátku 11. století. === Počátky, středověk a novověk === První nálezy pozůstatků v brněnské oblasti jsou přibližně z paleolitu a byly nalezeny v oblasti Stránské skály, první doložené slovanské osídlení brněnské oblasti je z doby kolem 5. až 7. století. Dějiny města Brna byly vždy pevně svázány s dějinami Moravy, již v 11. století od dob údělných knížectví na Moravě Brno zastávalo mimořádně důležitou úlohu ve správě země. Ražba mincí v Brně začala v 11. století, kdy zde brněnská knížata razila nejstarší brněnský denár. První písemná zmínka o Brně je v Kosmově kronice roku 1091. Roku 1243 byla Brnu udělena práva městská, v polovině 13. století byl založen hrad Špilberk, roku 1292 bylo tehdejšímu královskému městu Brnu uděleno právo volit rychtáře. V roce 1324 založila královna Eliška Rejčka na Starém Brně kostel Nanebevzetí Panny Marie, dnes baziliku a místo jejího posledního odpočinku. V Brně sídlila od poloviny 14. do začátku 15. století Janem Jindřichem založená moravská větev Lucemburků, moravských markrabat. Poslední moravský Lucemburk Jošt byl na podzim 1410 dokonce zvolen římským králem, začátkem následujícího roku ale zemřel na Špilberku. Je pohřben v kostele svatého Tomáše, který založil jeho otec Jan Jindřich.V Brně byl markraběcí dvůr, zasedal zde moravský zemský sněm a další vrcholné politické instituce tehdejší Moravy. Brno je bývalé moravské hlavní město a od středověku je zejména spolu s Olomoucí jejím historicky nejvýznamnějším městem. V roce 1777 bylo založeno brněnské biskupství, roku 1839 přijel do Brna první vlak z Vídně, čímž začal provoz parostrojní železnice na území dnešní České republiky. Roku 1850 bylo Brno poprvé administrativně rozšířeno připojením 20 okolních katastrálních území. V letech 1859–1864 bylo zbořeno téměř kompletně celé městské opevnění, v letech 1896–1916 proběhla v historickém jádru rozsáhlá asanace, při níž bylo asi 240 domů nahrazeno novostavbami nebo zcela odstraněno. Roku 1869 v Brně poprvé na území dnešního Česka vyjela do ulic města tramvaj, tehdy tažena koňmi. === Významné bitvy === V 15. století zůstalo Brno během husitských válek po celou dobu pevnou baštou katolictví a husité město nezískali. V létě roku 1467 město Brno obléhalo hrad Špilberk, kde sídlila posádka (husitského) českého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad. V 17. století bylo Brno obléháno roku 1643 a znovu roku 1645 švédskými vojsky pod vedením generála Lennarta Torstensona. Šlo o významnou epizodu v třicetileté válce. Švédům se však město nikdy dobýt nepodařilo. V 18. století bylo Brno obléháno roku 1742 pruskými vojsky pod vedením Fridricha II. Velikého, ovšem rovněž neúspěšně. V prosinci 1805 proběhla východně od Brna bitva u Slavkova, známá též jako "bitva tří císařů". Město samo se do bitvy nezapojilo, francouzská armáda jej však bez boje dočasně obsadila a císař Napoleon I. zde několikrát přenocoval. Několik měsíců bylo Brno francouzskou armádou obsazeno též v roce 1809 a Napoleon ve městě opět několik dní pobyl. Na konci dubna 1945 bylo Brno osvobozeno Rudou armádou pod velením maršála Rodiona Malinovského v rámci bratislavsko-brněnské operace. === Brno hlavním městem Moravy === Před několika staletími bylo Brno po dlouhou dobu ve sporu s Olomoucí o postavení hlavního města Moravy. Tento spor zřejmě zapříčinil kníže Břetislav I., který v roce 1055 rozdělil Moravu na dvě navzájem nezávislá území, olomoucký a brněnský úděl, později vznikl i samostatný znojemský úděl. To vedlo k decentralizaci moci a vzniku tří, později znovu dvou, center na Moravě. Znovusjednocení Moravy započalo roku 1182 z vůle římskoněmeckého císaře Fridricha I. Barbarossy vznikem Markrabství moravského. V roce 1348 za vlády markraběte a krále Karla byl zřízen moravský zemský soud a moravské zemské desky, oboje zároveň v Brně a v Olomouci, ale pozice hlavního města Moravy byla stále nejasná, přestože oficiálně byla vždy první uváděna Olomouc. Byla totiž větší a ekonomicky silnější, byla sídlem biskupa, později univerzity, měla výhodnější polohu blíže centru země (Moravy), Brno bylo naproti tomu sídlem markraběte (moravského vládce) a později hrála roli i blízkost rakouské metropole Vídně. Moravský zemský sněm, jenž byl od 14. století zákonodárnou institucí v markrabství, zasedal střídavě v obou městech (krátkou dobu i ve Znojmě), stejně tak zemský soud zasedal střídavě a zemské desky byly také vedeny v obou městech. Olomouc však měla po dlouhou dobu výhodnější postavení než Brno a to až do třicetileté války, kdy byl v Brně roku 1636 zřízen královský tribunál, instituce natolik významná, že se Brno stalo de facto jediným hlavním městem Moravy, ale ne nadlouho. Nejvýznamnějším milníkem sporu se stal až přelom let 1641–1642. V roce 1641 markrabě a císař Ferdinand III. nařídil, aby byl zemský sněm i soud spolu s královským tribunálem a zemskými deskami trvale přemístěn z Olomouce do Brna, čímž bylo ukončeno střídavé zasedání zemského sněmu a soudu v obou městech. Roku 1642 se Olomouc vzdala švédskému vojsku a tím těžce upadl její politický význam na Moravě ve prospěch Brna, tehdy byly do Brna také přemístěny celé zemské desky, a Brno se poté definitivně stalo jediným politickým centrem země. Avšak konečné vyřešení sporů o hlavní město Moravy mezi Brnem a Olomoucí náleží až markrabímu a císaři Josefu II., který v roce 1782 přiznal nárok na označení Brna hlavním městem trvale. To bylo později potvrzeno i zemskou ústavou, stejně jako např. působením vrchního zemského soudu, jehož působnost se ale nevztahovala jen na celou Moravu, ale i na Rakouské Slezsko. Brno pak bylo hlavním městem Moravy až do roku 1928, kdy byla Země Moravská sloučena se Zemí Slezskou. Poté bylo Brno zemským hlavním městem Země Moravskoslezské. Nakonec byla roku 1948 komunistickou vládou zrušena moravskoslezská zemská samospráva a s ní zanikla i pozice jejího hlavního města. Moravské zemské desky jsou dnes národní kulturní památkou a jsou uloženy v Moravském zemském archivu v Brně. === 20. století a Velké Brno === Roku 1919 byla k Brnu připojena dvě sousední města Královo Pole a Husovice a 21 dalších obcí. Vzniklo tak tzv. Velké Brno s asi 7× větší rozlohou a počtem obyvatel asi 222 tisíc oproti původním asi 130 tisícům. Roku 1921 se Brno stalo zemským hlavním městem země Moravské v tehdejší první republice, předtím bylo hlavním městem Markrabství moravského, o sedm let později se stalo zemským hlavním městem země Moravskoslezské. Mezi lety 1936 a 1940 byla na Svratce vybudována nad Brnem vodní nádrž Brněnská přehrada (zpočátku nazývána Kníničská přehrada). V roce 1939 bylo Brno v předzvěsti druhé světové války obsazeno německou armádou a 26. dubna 1945 osvobozeno Rudou armádou. Krátce po válce docházelo od 30. května 1945 v rámci obdobných celostátních snah k vysídlování německého obyvatelstva Brna. Po komunistickém převratu z února 1948 upadl v té době tradiční politický a hospodářský význam Brna jako hlavního města, a to zákonem o krajském zřízení přijatým 21. prosince 1948. Tímto zákonem bylo zrušeno zemské zřízení a Morava byla rozdělena do několika krajů podřízených Praze (s účinností od 24. prosince 1948). Krajské zřízení po roce 1948 nerespektovalo hranice historických zemí. Město Brno se tehdy stalo sídlem Brněnského kraje a po reformě v roce 1960 sídlem Jihomoravského kraje. V roce 1949 ztratilo Brno postavení statutárního města. Roku 1968 se podle zákona o národních výborech stalo znovu statutárním městem, k obnovení tohoto statusu došlo také po sametové revoluci v roce 1990. Roku 2000 vznikl samosprávný Jihomoravský kraj, jehož krajským městem se Brno stalo. V průběhu 20. století se Brno několikrát rozšiřovalo. Kromě vzniku Velkého Brna v roce 1919 se jednalo o roky 1944 (připojen městys Líšeň), 1957 (okolí Brněnské přehrady), 1960 (čtyři obce), 1971 (osm obcí) a naposledy 1980, kdy se součástí města stal Útěchov. === 21. století === V roce 2017 vytvořilo město strategii zvanou Brno 2050, v níž popsalo vize do budoucnosti ve třech oblastech: kvalita života, městská správa a zdroje. Podle ní má v Brně v roce 2050 žít 600 tisíc obyvatel, má zde růst moderní architektura, fungovat spolupráce v rámci metropolitní oblasti, plánuje se zavedení politiky otevřených dat či participativní správy občany. V oblasti dopravní má jít o napojení města na vysokorychlostní tratě a zvýšení provozu na tuřanském letišti, vize dále počítá např. s využíváním obnovitelných zdrojů. == Geografie == Brno leží na jihovýchodě České republiky na soutoku řek Svratky a Svitavy a protékají jím potoky Veverka, Ponávka, Říčka a několik dalších menších toků. Tok Svratky je v Brně dlouhý přibližně 29 km, u Svitavy délka činí asi 13 km. V katastru města se nachází Brněnská přehrada a několik malých rybníků a jiných vodních ploch, například Žebětínský rybník nebo nádrže v Mariánském údolí. Brno je ze tří stran chráněno zalesněnými kopci Brněnské vrchoviny, na jihozápadě pak začínají nížiny Dyjsko-svrateckého úvalu, nadmořská výška města se pohybuje mezi 190–497 m n. m., značná část území Brna (6379 ha, 28 %) je pokryta lesy. Kromě kopců Petrov a Špilberk se na katastru města nacházejí také vrchy Bílá hora, Červený kopec, Hády (z části), Kamenný vrch, Kraví hora, Medlánecké kopce, Mniší hora, Palackého vrch, Stránská skála, Strom a Žlutý kopec, nejvyšším vrcholem je Kopeček (479,41 m n. m.). Nejvyšší bod na katastru města s nadmořskou výškou 497 m se nachází severně od Útěchova.Brno má poměrně rozmanité přírodní zázemí a mírné klima, což je dáno jeho polohou mezi Českomoravskou vrchovinou a nížinami jižní Moravy. Průměrná roční teplota dosahuje 9,4 °C, průměrné roční srážky 505 mm, průměrný počet dnů se srážkami je 150, průměrný sluneční svit za rok činí 1 771 hodin a převažující směr větru je severozápadní. Od východu na západ je město dlouhé 21,5 km a celkově zabírá plochu 230 km2. Na katastru Brna se nachází několik desítek chráněných území, například část chráněné krajinné oblasti Moravský kras, národní přírodní památka Stránská skála, národní přírodní rezervace Hádecká planinka, přírodní památka Bílá hora nebo přírodní rezervace Bosonožský hájek. K trvalému pobytu v Brně je přihlášeno 400 tisíc obyvatel, což jej v žebříčku největších měst Evropské unie řadí na 69. místo (stav v roce 2011). Brněnská aglomerace, administrativně vymezená dle vyhlášky č. 561/2006 Sb. za účelem hodnocení a snižování hluku obcemi Brno, Adamov, Bílovice nad Svitavou, Česká, Kuřim, Lelekovice, Modřice, Ostopovice, Podolí, Popůvky, Rozdrojovice, Řícmanice, Šlapanice, Troubsko má zhruba 450 tisíc obyvatel. V samotné brněnské metropolitní oblasti ale žije asi 600 tisíc obyvatel, což ji činí po pražské a ostravské třetí největší v Česku (podle Eurostatu žilo v roce 2004 v širší metropolitní oblasti Brna 730 tisíc obyvatel), přičemž celý Jihomoravský kraj má asi 1,2 milionu obyvatel. Brno je odvěkou křižovatkou obchodních cest, která spojovala severní a jižní evropské civilizace po staletí, a po staletí bylo jediným právoplatným hlavním městem autonomní moravské země. Město je jako součást podunajského regionu historicky spjato s Vídní, vzdálenou 110 km. V minulosti bylo Brno známé také jako významné průmyslové město, někdy přezdívané jako "rakouský Manchester". === Stav ovzduší === V roce 2013 přesahoval v Brně počet dní, po které smí být legálně překročen denní limit pro polétavý prach. Město mělo dlouhodobé problémy s překračováním limitů pro znečištění oxidem dusičitým nebo rakovinotvorným benzo-a-pyrenem. Od roku 2010 se situace výrazně zlepšuje, čísla koncentrací, která byla naměřena v roce 2016, jsou nižší o desítky procent než před šesti lety. == Kultura == Brněnský magistrát vynakládá na oblast kultury ročně kolem tří čtvrtin miliardy korun. Ve městě působí řada muzeí, divadel a dalších kulturních institucí, pořádá se zde řada festivalů a nejrůznějších kulturních akcí. Krom toho je v Brně je také zřízena Hvězdárna a planetárium Brno, tři botanické zahrady, nebo například Zoo Brno, jež je svojí rozlohou 65 ha jednou z největších v Česku. Brno od 90. let zažívá kulturní "znovuzrození", fasády jsou opravovány, různé výstavy, přehlídky apod. jsou zakládány a rozšiřovány, do města se postupně vrací rytmus "menšího evropského velkoměsta", Brnu se ovšem stále ještě někdy může dostávat ne zcela lichotivé pověsti "nudného maloměsta". V roce 2007 se v Brně konal summit 15 prezidentů zemí Evropy, roku 1996 navštívila Brno britská královna Alžběta II., v roce 2010 její syn, princ Charles, v roce 2009 papež Benedikt XVI. a další. Brno i přes svůj městský charakter zachovává tradiční moravskou lidovou kulturu včetně lidových slavností, na kterých nechybí moravské kroje, moravská vína (město je vinařskou obcí v rámci Velkopavlovické vinařské podoblasti s několika viničními tratěmi, včetně obnovené vinice na svahu Špilberku), moravská dechová hudba, lidové tance a soutěže. Na rozdíl od menších obcí v Brně mají své hody lokálně jednotlivé městské části, ovšem ne všechny. Mezi městské části, kde se pravidelně pořádají tradiční hody, patří například Řečkovice a Mokrá Hora, Židenice, Líšeň nebo Ivanovice. V Brně se nachází řada tzv. "kamenů zmizelých" - Stolpersteine, které zde byly do chodníků vsazeny 9. června 2010 a 16. června 2011 německým umělcem Gunterem Demnigem. === Kulturní památky === V Brně je možné, pravděpodobně díky jeho bohaté historii hlavního města Moravy, nalézt stovky kulturních památek, včetně devíti národních kulturních památek a jedné památky zařazené na seznam Světového dědictví UNESCO. Většina hlavních brněnských památek se nachází v jeho historickém jádru, zdejší městská památková rezervace je počtem objektů druhá největší v České republice, ovšem až s velkým odstupem za Prahou (Brno: 484 objektů; Praha: 1 330 objektů). Brno může být také označováno jako kolébka některých nových trendů v oblasti moderní architektury a její konkrétní podoby někdy nazývané též jako funkcionalismus. Tento profil města, známý a oceňovaný ve světě, výrazně pomohl vtisknout zejména Bohuslav Fuchs, jeden z velmi respektovaných architektů 20. století. Podílela se na něm ale i řada dalších tvůrců jako Arnošt Wiesner, Emil Králík, Jindřich Kumpošt, Otto Eisler. Je zde možné vidět velmi pestrou řadu památek tohoto stylu. Následující seznam uvádí pouze některé z nejvýznamnějších památek. Hvězdičkou označené objekty jsou národními kulturními památkami. === Místní a mezinárodní festivaly === V Brně je každoročně na přelomu května a června pořádán festival zábavy Brno – město uprostřed Evropy, jehož součástí je i přehlídka a možnost jízdy starými dopravními prostředky Dopravní nostalgie, Zábava pod hradbami hradu Špilberk s koncertem brněnské filharmonie, lidová hradní slavnost na témže hradu. Součástí tohoto festivalu je i mezinárodní soutěžní přehlídka ohňostrojů Ignis Brunensis, latinsky "Plamen Brněnský", největší soutěžní show ohňostrojů ve střední Evropě. Od června do září probíhá v centru města Brněnské kulturní léto, jehož součástí je i divadelní festival Brněnské shakespearovské hry; ukončují je folklorní Brněnské lidové slavnosti. V srpnu se každý rok konají Dny Brna – oslavy úspěšné obrany města před Švédy roku 1645, jejichž součástí jsou i rekonstrukce dobových bitevních scén. Od roku 2001 se každoročně koná svátek balónového létání Baloon Jam. V Brně se také pořádá mezinárodní festival Divadelní svět, zahájen Nocí kejklířů a vrcholící Slavností masek, Divadelní svět je největší podobnou akcí ve střední Evropě. V Brně se konají dva výroční festivaly symfonické hudby – Mezinárodní hudební festival Brno, známý pod tímto jménem již od roku 1965, a Mezinárodní hudební festival Špilberk pod širým nebem. V roce 2004 se konal u příležitosti 100. výročí světové premiéry opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa v Národním divadle v Brně první ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno. Multižánrový hudební festival Semtex Culture se věnuje populární hudbě mládeže a Alternativa Brno experimentální hudbě. Do roku 1989 se v Mariánském údolí konaly Mírové slavnosti. Častým místem konání hudebních i jiných produkcí jsou hala Rondo (DRFG Arena) či náměstí Svobody v brněnském centru. V Brně se také konal mezinárodní filmový festival Cinema Mundi, přehlídka filmů z celého světa, které se ucházejí či ucházely o Oscara. Od roku 2000 zde probíhá filmový festival s gay a lesbickou tematikou Mezipatra (původně Duha nad Brnem). === Muzea a knihovny === Nejvýznamnějším muzeem v Brně je Moravské zemské muzeum, které je druhou nejstarší a nejrozsáhlejší muzejní institucí v republice a první na Moravě. Bylo založeno Hospodářskou společností pro povznesení orby, přírodovědy a vlastivědy v roce 1817, kdy byl Biskupský dvůr na Zelném trhu převeden církví na tuto společnost. První instalace byly provedeny až v roce 1828. Po roce 1880 bylo přistavěno tzv. d'Elvertovo křídlo, které uzavřelo dvůr z jižní strany, v roce 1908 byl zakoupen i sousední Dietrichsteinský palác, muzeum bylo rekonstruováno a během první světové války uzavřeno. Po znovuotevření v roce 1923 muzeum fungovalo až do roku 1944, kdy bylo opět uzavřeno. Po roce 1948 bylo muzeum postátněno a byla provedena rekonstrukce, při níž byly objeveny části středověkých budov. V roce 1968 proběhly velkolepé oslavy 150 let muzea. Později byly přikoupeny a pro muzejní účely rekonstruovány další budovy, např. Palác šlechtičen, či nově postavený pavilon Anthropos. Celý rok 2018 byl ve znamení oslav 200. výročí založení muzea. Ve městě dále sídlí Muzeum města Brna na hradě Špilberk, Technické muzeum v Brně založené v roce 1961, Muzeum romské kultury, Muzeum českého a slovenského exilu 20. století, Diecézní muzeum v Brně a Mendelovo muzeum (jedná se o první celouniverzitní muzeum v Česku, které propaguje velikána světové vědy Gregora Mendela; původně bylo součástí Moravského zemského muzea pod názvem Mendelianum). V Brně sídlí Moravská zemská knihovna, přední odborná veřejná knihovna na Moravě a s přibližně 4 miliony dokumentů druhá největší knihovna ve státě, dále městská veřejná knihovna Jiřího Mahena v Brně s řadou poboček a mnoho dalších menších knihoven. === Umělecké galerie === Největší uměleckou galerií v Brně je Moravská galerie, jež je zároveň druhým největším muzeem umění v Česku. Galerie se zabývá uměním v celé jeho šíři a jejíž tradice sahá až do roku 1818, kdy bylo založeno Františkovo muzeum; v roce 1829 vznikl umělecký spolek, jenž nakupoval první umělecká díla pro tuto galerii. Této galerii patří Pražákův palác, Jurkovičova vila v Žabovřeskách a sbírky v Uměleckoprůmyslovém muzeu či Místodržitelském paláci. Spolu s vídeňským Muzeem užitého umění vlastní a spravuje rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici u Jihlavy a od roku 1963 pořádá Mezinárodní bienále grafického designu. V prostorách MG se nachází sbírky obrazů (mimo jiné i obrazy Rubense), sbírky rukopisů a dávných děl, sbírky moderního a současného umění (např. Jan Zrzavý), sbírky užitého umění (např. Dušan Jurkovič), sbírky grafického designu (např. Aleš Najbrt, Alfons Mucha), sbírku fotografií (např. Josef Sudek), sbírku uměleckých děl pro nevidomé a slabozraké a sbírku bibliofilií a uměleckých knižních vazeb. Moravská galerie je spojena se jmény jako František Franc, Dagmar Halasová, Vlasta Kratinová, Albert Kutal a August Prokop. Dalšími galeriemi v Brně jsou Dům umění města Brna, jehož součástí je i Galerie G99. V DUMB jsou pořádány výstavy tzv. mladého umění, tato instituce spolupořádá Cenu Jindřicha Chalupeckého pro umělce mladší než 35 let. Budova DUMB se nachází na Malinovského náměstí a byla po druhé světové válce přestavěna do současné podoby Bohuslavem Fuchsem. Již od svého dostavění roku 1910 sloužila pro umění, nejprve jako německý Künstlerhaus (dům umění) a později jako výstavní sál mladých. K dalším centrům výtvarného umění patří galerie Brněnského kulturního centra (Galerie mladých, Galerie kabinet, Galerie U dobrého pastýře), Wannieck Gallery v areálu zrekonstruované Vaňkovky pod patronátem Richarda Adama a letohrádek Mitrovských, místo konání výstav, doprovodných akcí k veletrhům a společenských akcí. === Divadla === V Brně můžeme nalézt nejstarší divadelní budovu ve střední Evropě, kterou je divadlo Reduta na náměstí zvaném Zelný trh. Divadelní tradice v Brně má mít kořeny až do 17. století, kdy se v tehdejší městské taverně, dnešní Redutě, odehrávaly občasné divadelní produkce pravděpodobně již v 60. letech 17. století, ovšem vlastní divadlo lóžového typu bylo v tomto komplexu vystavěno až roku 1733. První doložené profesionální a česky hrané představení se odehrálo roku 1767 opět v Redutě, šlo o představení Zamilovaný ponocný provedené bádenskou divadelní společností, tentýž rok zde koncertoval Wolfgang Amadeus Mozart se svojí sestrou Annou Marií. Mozartova rodina totiž tou dobou v Brně trávila Vánoce, tuto vzácnou návštěvu dodnes připomíná soška malého Mozarta před Redutou a jeho jméno nese i Mozartův sál v Redutě. Národní divadlo Brno je jedním z předních představitelů operní, činoherní a baletní scény města Brna, pod názvem Národní divadlo v Brně zahájilo svoji činnost roku 1884. Dnes do správy této instituce patří Mahenovo divadlo postavené roku 1882, Janáčkovo divadlo postavené roku 1965 a divadlo Reduta, která je onou nejstarší divadelní budovou střední Evropy. S Národním divadlem v Brně je spjata také osobnost světově uznávaného skladatele Leoše Janáčka. Zajímavostí je, že Mahenovo divadlo se stalo prvním plně elektricky osvětleným divadlem na evropském kontinentu, kvůli tomu musela být v blízkosti divadla dokonce postavena malá parní elektrárna a sám Thomas Alva Edison přijel roku 1911 do Brna zhlédnout svůj výtvor. Jedním z nejvýznamnějších . představitelů brněnského divadla je také Městské divadlo Brno, jehož historie sahá do roku 1945, a které zahrnuje scénu hudební a činoherní, oboje velmi úspěšné, vstupenky bývají brzy vyprodány a divadelní uskupení navíc v každém roce odehraje na 150 představení v zahraničí. Dále v Brně působí řada divadel jako jsou autorské scény Divadlo Bolka Polívky, loutkové divadlo Radost, Divadlo Vaňkovka pro děti, dále Divadlo Polárka, G Studio, Divadlo v 7 a půl (Kabinet múz), Divadlo na Orlí (hudebně-dramatická laboratoř JAMU) a další. Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo a Divadlo U stolu spolupracují v rámci Centra experimentálního divadla. Repertoár brněnských divadel tedy může být právem považován za relativně pestrý a výjimkou nejsou ani vystoupení zahraničních uměleckých souborů, jako například Shen Yun Performing Arts roku 2011.Brněnská divadla prošla dlouhým vývojem a původní scény se proto mohou od těch dnešní podstatně lišit, například Mahenovo divadlo se dříve nazývalo Městské divadlo a hrálo německy, součástí Národního divadla v Brně se stalo až za první republiky v roce 1918, podobně tomu bylo s divadlem Reduta. Mezi lety 1971 a 1978 se některé činoherní inscenace dokonce odehrávány na brněnském výstavišti kvůli rekonstrukci Mahenova divadla. === Kina === Do 90. let 20. století v Brně fungovalo několik desítek kin. Během 90. let zanikla kina Jadran, Jalta, Kinokavárna Boby, Kinokavárna Rio, Premiéra Club, Slavia a Světozor. Po otevření multikina v nákupním centru Olympia v nedalekých Modřicích v roce 1999 vznikla zbývajícím kinům technicky lépe vybavená konkurence, tato konkurence ještě narostla roku 2001 vznikem dalšího multikina Velký Špalíček v centru města. Tato situace vedla k uzavření kin Alfa, Beseda, Kapitol, Morava, Svratka a Svět. Z původních menších kin tak zůstaly pouze kina Art (ulice Cihlářská) a Lucerna (ulice Minská). Kino Art je ve správě Turistického informačního centra města Brna, Lucerna, druhé nejstarší stále hrající kino v České republice, je v soukromém vlastnictví. Provoz kina Scala (Moravské náměstí), které patří městu, byl jako prodělečný zastaven v prosinci 2011. Od října 2013 kino provozuje Masarykova univerzita, která kromě promítání sál využívá i pro konference a výuku. === Hudební kluby === V Brně lze najít několik známých klubů. Dvoupatrové Mersey je jedním z nejstarších klubů v České republice vůbec. Kultovním místem je pak největší brněnský hudební klub Fléda, známý velkými koncerty i pátečními tanečními akcemi, dává šanci i začínajícím českým kapelám. V samotném srdci města stojí legendární Skleněná louka, která v prostoru Sklenick nabízí útočiště tanečnímu undergroundu. Znovuotevřený (roku 2012) Kabinet múz se stal útočištěm brněnských hipsterů, kapel, divadel a DJů. U kolejí VUT pak stojí Yacht, který proslul svými HC/Punkovými koncerty organizovanými Loser Crew a dalšími DIY promotéry. Později jej však nahradily spíše kluby Boro (zaniklý v létě 2014), Vegalité a klub Praha. V dubnu 2014 bylo na ulici Veveří otevřeno Sono Centrum. === Gastronomie a noční život === V Brně se nachází stovky různých restaurací nabízející domácí i cizí druhy pohoštění, vináren s moravským vínem, kaváren, různých klubů a dalších. V obdobích turistické a především festivalové sezóny centrum města často pulzuje životem a stává se dějištěm kulturních akcí, jako jsou divadelní a jiná umělecká vystoupení v ulicích, přehlídky historických vozů, lidové slavnosti a řada dalších. V době mimo takovéto kulturní akce život v ulicích centra města utichá, a to zejména v nocích před pracovními dny. Nejvýznamnější skupinu vyznavačů nočního života v centru města tvoří studenti, kterých je v Brně na sto tisíc. V noci je nejrušnějším místem historického jádra města terminál hromadné dopravy před hlavním vlakovým nádražím, odkud vyjíždějí takzvané "rozjezdy" noční autobusové dopravy a působí zde několik non-stop restaurací a stánků rychlého občerstvení, díky čemuž se v tomto místě pohybují lidé v podstatě nepřetržitě. K významným brněnským gastronomickým zařízením patří dvě restaurace, které, jako dosud jediné mimopražské, zvítězily v každoročním celostátním výběru Maurerův výběr Grand-restaurant. V roce 2005 to byla restaurace U Kastelána (v Kotlářské ulici) a roku 2013 restaurace Koishi fish & sushi (v Údolní ulici). V soutěži Gourmet 2016, pořádané brněnským Turistickým informačním centrem, uspěly restaurace Simplé, kavárna Coffee Fusion, pivnice Lokál u Caipla, vinárna Retro Consistorium, cukrárna Raw with Love a bar Super Panda Circus. Mezi dalšími oceněnými dále byly v kategorii restaurací Koishi, Restaurant Pavillon, Borgo Agnese, Palazzo Restaurant, Forhaus, Castellana trattoria, La Bouchée a Retro Consistorium, v kategorii kaváren SKØ, Kafec, Punkt. . , Cafe Mittte, Café Placzek, Kavárna Era a Spolek, v kategorii pivnic Výčep Na stojáka, Zelená Kočka Pivárium, Ochutnávková pivnice a Pivovarská Starobrno (zmíněny byly i podniky Lucky Bastard Beerhouse, Hostinec u Bláhovky a Pegas . ), v kategorii vináren Garage Wine, Petit Cru wine bar & shop, Kohout na víně, Don Pintxos, U Tří knížat, Jedna báseň a Baroko, v kategorii cukráren cukrářství Bukovský, Cukrářství Martinák a cukrárna Kolbaba a v kategorii barů Runway, Bar, který neexistuje, Rotor bar, Cubana, Spirit bar a Two Faces coctail bar. K dalším známým podnikům s dlouhou tradicí patří i Stopkova plzeňská pivnice z konce 19. století a také Restaurant Černý medvěd, existující minimálně od 18. století. === Média === V Brně sídlí velké redakce nejvýznamnějších celostátních médií – deníků Mladá fronta DNES a Brněnský deník (dříve Rovnost), jejichž redakce zajišťují denní výrobu regionálních zpravodajských příloh svých titulů, a menší redakce deníků Právo a Blesk. V roce 1961 bylo založeno brněnské studio nynější České televize, jeho Redakce zpravodajství dnes zajišťuje denní výrobu podvečerního vysílání zpravodajského pořadu Události v regionech (dříve Jihomoravský večerník) vysílaného na televizní stanici ČT1. Sídlí zde také redakce zpravodajství TV Nova a malá redakce Prima family. Český rozhlas (brněnské studio založeno v roce 1924) vysílá z Brna na okruhu ČRo Brno a jeho zpravodajská redakce přispívá do zpravodajských pořadů vysílaných na okruhu ČRo Radiožurnál. V Brně sídlí i početná redakce České tiskové kanceláře. Na území města vysílá denně od 6 ráno do půlnoci soukromá stanice Brněnská televize (B-TV) dostupná v kabelových sítích UPC, O2TV a NETBOX – věnuje se lokálnímu zpravodajství z města a kraje. V Brně sídlí i několik soukromých regionálních rádií. Město Brno také vydává své informační noviny pod názvem Brněnský Metropolitan, tento měsíčník je zdarma a informuje o rozvoji města, kultuře a lokální politice, vedle něj jednotlivé městské části obvykle vydávají své vlastní informační plátky, ve vozech MHD je pak zdarma poskytován měsíčník Šalina vydávaný Dopravním podnikem města Brna, různé další veřejné noviny vydávají také vysoké školy a podobné instituce. Zdarma jsou k dispozici také brněnské kulturní týdeníky Metropolis a kulturní magazín Kult oba informující o kulturním dění ve městě a jeho okolí, dále kultuře a to hlavně hudbě se pak věnuje brněnský "Cliché Brünn", který bývá zdarma po kavárnách a podobně. A stejně jako i v jiných městech, v Brně jsou distribuovány také tiskoviny, jako 5+2 dny, Metro a další. === Brněnské pověsti === Historie Brna je opředena mnohými pověstmi. Například se traduje pověst o strašlivém brněnském draku, který se v Brně kdysi ocitl a terorizoval okolí. Jeden ze statečných měšťanů však lstí obávaného draka zabil a ten dodnes visí vycpaný na Staré radnici, jako připomínka na tuto událost. Jako připomínka na vítězství při obléhání Brna švédským vojskem roku 1645 se v katedrále svatého Petra a Pavla zvoní poledne v 11 hodin dopoledne, o čemž pojednává pověst o zvonění na Petrově. === Brněnský hantec === Hantec je specifická, výhradně brněnská řeč, která byla původně běžně používána v 19. století a na začátku 20. století spíše sociálně slabšími vrstvami obyvatel. Dnes je jednou z kulturních zvláštností Brna. Své základy má v tehdejší češtině, němčině, cikánštině, jidiš a dalších jazycích a také místních argotech. Hantec je natolik odlišný od češtiny, že jen pro pouhé porozumění slovem nebo písmem je nezbytně nutná buďto jeho znalost nebo použití slovníku. Ačkoli není hantec běžně používán, některá jeho slova jsou i dnes dobře známá a vesměs běžná. Typickým příkladem mohou být výrazy: šalina (tramvaj), štatl (město Brno, centrum), špinky (cigarety), Prágl (Praha), škopek (pivo) . , chálka (jídlo), love (peníze), švestky (policie), hokna (práce), mařka (dívka/žena), čórkař (zloděj), kéma (kamarád) nebo cajzl (Pražan). Původ slova cajzl je složitější, s podobně znějícím slovem hajzl má společného jen velmi málo. == Sport == Na katastru Brna se částečně nachází Masarykův okruh, kde je každoročně pořádána Velká cena České republiky v rámci Mistrovství světa silničních motocyklů (od roku 1965) a další velké motoristické závody. Dále dostihová dráha Brno-Dvorska, sportovně využívané letiště v Medlánkách, několik zařízení pro vodní sporty a řada dalších sportovišť. Nachází se zde několik veřejných i neveřejných fotbalových hřišť, sportovní hala Rondo (DRFG Arena) a další kluziště, několik baseballových stadionů, tělocvičen atd. V Brně je několik sportovních klubů, které většinou hrají nejvyšší ligy daného sportu. Mezi jinými to jsou fotbalový klub FC Zbrojovka Brno hrající na Městském fotbalovém stadionu Srbská, tým ledního hokeje HC Kometa Brno hrající v hale Rondo (DRFG Arena), basketbalový tým Basket Brno, ženské basketbalové týmy Basket Žabiny Brno (hrající . v hale Rosnička v Žabovřeskách) a KP Brno, čtyři baseballové týmy – AVG Draci Brno, Hroši Brno, VSK Technika Brno a MZLU Express Brno; dále tým amerického fotbalu Brno Alligators, dva ragbyové kluby RC Dragon Brno a RC Bystrc, volejbalové týmy mužů (Volejbal Brno) a žen (VK KP Brno), florbalový klub Bulldogs Brno, klub národní házené 1. NH Brno, lakrosový klub Brno Ravens LC, atletické kluby VSK Univerzita Brno (muži) a AK Olymp Brno (ženy), a další. V Brně probíhají i mezinárodní sportovní soutěže, například v roce 2009: Grand Prix ČR (mistrovství světa silničních motocyklů), Evropský pohár v triatlonu, Mistrovství Evropy kadetů v baseballu, Mezinárodní tenisový turnaj žen WTA, Velká cena Brna CDI-W (světový pohár v drezuře koní), Fed Cup v tenise žen ČR–Španělsko v únoru 2009, Fed Cup v tenise žen ČR–USA v dubnu 2009 a řada dalších. == Architektura a charakter města == Historické jádro města, obklopené řekami Svratkou a Svitavou, rozkládající se pod kopci Petrov a Špilberk, se začalo formovat již začátkem 11. století. Jeho nejvýraznějšími dominantami jsou hrad Špilberk, založený ve 13. století jako královský hrad, a katedrála svatého Petra a Pavla obklopena domy královské stoliční kapituly, její počátky sahají až do 11. století. V historickém jádru lze nalézt velké množství velkých a bohatě zdobených kostelů, náměstí, paláců, pasáží, kašen, fontán, soch, věží a značné množství různých pozoruhodných architektonických detailů. Budovy jsou vystavěny v nejrůznějších architektonických slozích a zpravidla tvoří uzavřené kontinuální bloky přibližně stejné stavební výšky, jejich fasády jsou většinou ve dobrém stavu a jsou zdobeny arkýři, terasami, rizality, helmicemi, kupolemi a podobně. Povrch ulic je obvykle tvořen kamennou dlažbou, většina jádra města je pěší zónou s minimální dopravou. Zajímavostí jsou různé drobné architektonické prvky a nebo např. obelisk a kolonáda s kašnou v Denisových sadech, či podzemní prostory (brněnská kostnice, mumie v kapucínské kryptě, Mincmistrovský sklep, apod.). V zóně do dvou až tří kilometrů severně od historického jádra se rozkládá kompaktní ulicová zástavba z průběhu 19. a první poloviny 20. století s velkými bloky bohatě zdobených domů, včetně skupiny honosných obytných domů Tivoli na Konečného náměstí a velkého množství vil a rodinných domů včetně vily Tugendhat, zapsané do listiny světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná zejména o městské čtvrti Veveří, Černá Pole, Královo Pole a Žabovřesky. Na okrajích města se rozkládají sídliště z druhé poloviny 20. století složená z panelových domů (Lesná, Líšeň, Bystrc, Kamenný Vrch, aj.), množství modernějších budov a areálů, například výšková budova Fakultní nemocnice Brno ve Starém Lískovci nebo kampus Masarykovy univerzity v Bohunicích (největším svého druhu ve střední Evropě) v jehož blízkosti se nachází obchodní centrum Campus Square a Moravský zemský archiv. Jižně od centra města se rozkládá prudce se rozvíjející oblast výškových kancelářských budov podél ul. Heršpické (M-Palác, Spielberk Towers, AZ Tower a jiné). Výškové budovy se nachází také v severní části centra města na hranici s Královým Polem, jde o skupinu výškových budov kancelářského komplexu v Šumavské ulici, další jsou v Králově Poli (např. v areálu VUT), na Lesné a jinde. Především jižně až východně od středu města se můžeme setkat s množstvím opuštěných a chátrajících především průmyslových objektů a areálů, tzv. brownfieldů. Tento problém je postupně řešen, a objekty bývají buď likvidovány nebo rekonstruovány, například bývalá továrna Vaňkovka. Na východě vnitřního města (čtvrť Zábrdovice – ulice Cejl, Bratislavská apod.) můžeme běžně najít zchátralé velkoměstské domy, špinavé ulice a zanedbaná prostranství; obyvatelé této části města jsou z velké části Romové, kteří často byli nastěhováni do domů po vysídlených Němcích. === Městské parky a náměstí === V Brně se nachází mnoho parků různých velikostí, mezi nejbohatší svým vybavením a zároveň největší patří park Lužánky, otevřený veřejnosti roku 1786, jako první veřejný park na Moravě a v Čechách, dále kopcový park Špilberk pod stejnojmenným hradem či rozsáhlý lesopark Wilsonův les. Parky jsou obvykle vybaveny množstvím soch, fontán a dalších prvků zpříjemňujících atmosféru parku. Na povšimnutí stojí například umělý potůček nebo dopravní hřiště v Lužánkách, skalka a vyhlídkový altán v parku Špilberk, fontány v parku na Moravském náměstí nebo kolonáda a obelisk v Denisových sadech na Petrově, které jsou vůbec prvním veřejným parkem na Moravě a Čechách zřízeným . veřejnou správou.Nejvýznamnější historická náměstí v Brně jsou náměstí Svobody (dříve Dolní trh) a Zelný trh (dříve Horní trh), v historickém centru Brna se dále nalézá Dominikánské náměstí (dříve Rybí trh) s komplexem barokních budov Nové radnice (dříve Zemského domu) nebo Šilingrovo náměstí (dříve Svinský trh), jež se rozkládá na místě bývalé brány brněnského opevnění. Největším náměstím v Brně je Moravské náměstí, v roce 2010 bylo vybaveno bronzovým modelem, který zobrazuje město v polovině 17. století v době neúspěšného obléhání Brna Švédy. V Brně se nachází celkově desítky náměstí, některá z nich svým charakterem připomínají parky, zejména Slovanské náměstí, které je dokola obklopené alejí, Obilní trh a částečně i Moravské náměstí. === Hrady a zámky === V Brně se nachází dva velké a staré hradní komplexy. Jde o hrad Špilberk nad historickým jádrem města, založený ve druhé polovině 13. století jako přední královský hrad na Moravě. Špilberk byl kdysi trvalým sídlem moravských markrabat, tehdejších vládců Markrabství moravského, a na krátký čas se stal sídlem krále celé Svaté říše římské, v 17. a 18. století byl hrad přestavěn na barokní citadelu. Druhým je hrad Veveří nad Brněnskou přehradou, který byl podle pověsti založen kolem roku 1059 brněnským údělným knížetem Konrádem I. Hrad a pevnost Špilberk je sídlem Muzea města Brna se stálými expozicemi a také častým dějištěm různých kulturní událostí, Špilberk je i s parkem okolo národní kulturní památkou. Naproti tomu hrad Veveří je po špatné údržbě a necitlivých přestavbách za socialismu a chátrání v 90. letech 20. století ve špatném technickém stavu. Hrad byl zpřístupněn veřejnosti teprve na začátku 21. století, od té doby také probíhá řada oprav, které mají navrátit památku do původního stavu. Na katastru města lze také nalézt také několik zámků vystavěných v různých stylech. Největším z nich je klasicistní zámek v Líšni přestavěný začátkem 18. století z tvrze Janem Kryštofem z Freynfelsu. Dále se jedná o barokní chrlický zámek založený olomouckými biskupy roku 1561, v 16. století renesančně upravený řečkovický zámek, medlánecký zámek, zámek v Brněnských Ivanovicích, letohrádek Mitrovských na Starém Brně či Bauerův zámeček v areálu brněnského výstaviště. === Brněnské podzemí === Především měšťanská sklepení tvoří veřejnosti částečně přístupné podzemí v centru města. Rozsáhlé sklepy se nacházejí pod Zelným trhem, Dominikánským náměstím, Římským náměstím, Moravským náměstím, Petrovem, pod ulicí Orlí a Pekařskou ulicí. Roku 2010 byl zpřístupněn Mincmistrovský sklep (sklepení zaniklého domu mincmistrů pod Dominikánským náměstím), kde byla zahájena ruční ražba pamětního brněnské groše. V dubnu 2011 bylo nastálo pro veřejnosti otevřeno podzemí pod Zelným trhem a v červnu 2012 brněnská kostnice. Ta se nachází pod Jakubským náměstím u chrámu svatého Jakuba, pochází pravděpodobně ze 17. a 18. století a po pařížských katakombách je druhou největší kostnicí v Evropě. V květnu 2016 byl zpřístupněn protiatomový kryt 10-Z pod Špilberkem v Husově ulici. Známé a veřejnosti přístupné jsou také kasematy na Špilberku, vybudované v době baroka v příkopech středověkého hradu a od konce 18. do konce 19. století využívané jako obávaný žalář. === Kašny, fontány a významné sochy a památníky === Nejhonosnější brněnskou kašnou je barokní kašna Parnas z konce 17. století na Zelném trhu. Kašny či fontány můžeme nalézt i na mnoha jiných náměstích, nádvořích a parcích, například na náměstí Svobody a jinde. Fontány jsou v Brně běžným doplňkem parků a náměstí, několik se jich je k vidění v parku Špilberk, na Moravském náměstí, před Janáčkovou akademií múzických umění a na mnoha jiných místech. Památníky velmi významných osobností a událostí spojených s Moravou a s Brnem jsou vybudovány především v historickém jádru města. Před Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity stojí socha Tomáše Garriguea Masaryka, před Právnickou fakultou stejné univerzity socha Edvarda Beneše, na Špilberku busta brněnského hrdiny z třicetileté války, maršála císařských vojsk na Moravě Louise Raduita de Souches. Za zmínku stojí také socha římského krále Jošta a jeho otce moravského markraběte Jana Jindřicha na portálu Místodržitelského paláce, kde jsou v přilehlém kostele oba pohřbeni. == Obyvatelstvo == === Počet obyvatel === V Brně žije necelých 400 tisíc obyvatel. Podle výsledků Sčítání lidu, domů a bytů 2011, zatím posledního celostátního sčítání, dosáhlo Brno k 26. březnu 2011 celkem 385 913 obyvatel. K 1. lednu 2019 žilo podle Českého statistického úřadu ve městě 380 681 osob. Do Brna kromě toho dojíždí navíc sto tisíc lidí za prací i za studiem, reálná velikost města se tedy pohybuje okolo půl milionu osob.V roce 1389 mělo tehdejší Brno, fakticky dnešní historické jádro města ohraničené hradbami, 999 domů, ve kterých žilo asi 8 400 obyvatel. Po připojení předměstských obcí v roce 1850 žilo v tehdejším městě 49 460 osob. Největší přírůstek zažilo obyvatelstvo Brna v období let 1850–1919 za průmyslové revoluce a zejména následným připojením okolních obcí (Velké Brno); do roku 1940 pak počet obyvatel stagnoval a od 50. let 20. století opět rostl. Mírný pokles po roce 1989 kopíroval trend velkých měst v celé republice vlivem suburbanizace: lidé se stěhovali za administrativní hranice města, v němž však nadále pracují a využívají služby. Statisticky tak v Brně lidí ubývalo, fakticky jejich počet rostl, což indikoval rostoucí počet obyvatel okresu Brno-venkov, zvláště v prstenci obcí přímo sousedících s Brnem (obvody obcí s rozšířenou působností Kuřim a Šlapanice). Po roce 2016 začal počet obyvatel města znovu narůstat. === Struktura populace === Při sčítání lidu v roce 2011 bylo v Brně zjištěno 385 913 obyvatel, z toho 191 395 (49,60 %) s národností českou, 72 367 (18,75 %) moravskou, 5 956 (1,54 %) slovenskou, 3 271 ukrajinskou (0,85 %), 1 487 vietnamskou (0,39 %) a 464 (0,12 %) polskou, ostatní národnosti nepřesáhly 0,1 % ve svých zastoupeních. Celkem 91 529 obyvatel (23,7 %) národnost neuvedlo. Při sčítání lidu v roce 2001 bylo v Brně zjištěno 376 172 obyvatel, z toho 286 120 (76,1 %) s českou národností, 70 258 (18,7 %) moravskou, 95 (<0,03 %) slezskou, 5 795 (1,52 %) slovenskou a 374 (~0,1 %) romskou. Tedy z hlediska národnostního složení město zaznamenalo výrazný pokles počtu obyvatel hlásících se k české národnosti, který tak podruhé od roku 1991 klesl pod polovinu. Podle náboženského vyznání bylo v roce 2001 v Brně celkem 134 399 (35,7 %) věřících, z toho se 111 673 (83 %) hlásilo k římskokatolické církvi. Z obyvatelstva staršího patnácti let (322 164 – 85,6 %) mělo za nejvyšší dosažené vzdělání 188 880 (58,6 %) lidí středoškolské (49,5 % z nich s maturitou), 56 490 (17,5 %) základní, 57 758 (17,9 %) vysokoškolské, 14 955 (4,6 %) vyšší odborné a nástavbové a 4 081 (1,3 %) nezjištěné či bez formálně dosaženého vzdělání. Hustota zalidnění katastru Brna je přibližně 1 759 obyvatel na km2. === Zdravotní péče a kriminalita === Brno má relativně dobrou dostupnost zdravotní péče, počet lékařů na 1000 obyvatel byl v roce 2009 v Brně 8,5 (Česká republika: 4,3; Praha: 7,3), v roce 2009 bylo v Brně spácháno 16 042 trestných činů, v roce 2008 pak 17 416 trestných činů, objasněnost se pohybuje okolo 33 % (Česká republika: 38,9 %), což kopíruje trend velkých měst a výrazně se neliší od dalších velkých měst České republiky. V roce 2001 bylo v Brně zjištěno 2,45 obyvatele na byt, Česká republika má průměr 2,64. == Osobnosti == S Brnem je vedle mnoha významných domácích osobností spjata i řada světových osobností vědy a kultury. Narodili se nebo působili zde např. fyzik Ernst Mach, logik Kurt Gödel, genetik Gregor Mendel, po němž je pojmenována Mendelova univerzita v Brně (všichni tři německojazyčného původu), operní pěvkyně Maria Jeritza nebo spisovatel Milan Kundera. == Doprava == Městská hromadná doprava v Brně tvoří poměrně rozsáhlý systém sestávající ze 11 linek tramvají, 13 linek trolejbusů (tvořící největší síť trolejbusové dopravy v České republice) a 41 denních a 11 nočních linek městských autobusů. Šaliny, jak zdejší běžně nazývají tramvaje, mají v Brně dlouhou tradici, poprvé vyjely do ulic města již roku 1869, tedy jako první na území dnešní České republiky. Místní MHD je zapojena do Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje a přímo dopravně napojuje také některé příměstské obce. Jejím hlavním provozovatelem je Dopravní podnik města Brna, který také provozuje rekreační lodní dopravu na Brněnské přehradě a pro zájemce turistický minibus poskytující krátkou prohlídku Brna. Noční autobusová doprava má centrální uzel u hlavního vlakového nádraží, odkud v pravidelných intervalech vyjíždí tzv. "rozjezdy". Pro posílení hromadné dopravy je také plánováno vybudování podpovrchové dráhy typu S-Bahn.Železniční doprava zahájila v Brně provoz roku 1839 díky trati Vídeň–Brno, což byla první železniční trať s parním provozem na území dnešní České republiky. Nyní je Brno železničním uzlem nadregionálního významu, pro osobní dopravu zde slouží devět železničních stanic a zastávek. Dnes plně vytížené hlavní nádraží, které je mimo jiné centrálním uzlem regionální vlakové dopravy, denně využije 50 tisíc pasažérů a projede jím okolo 500 vlaků. Stávající hlavní nádraží je zastaralé a kapacitně nevyhovující, stavba nového nádraží byla ale několikrát z různých důvodů odložena. Po desetiletí se diskutuje o možné změně jeho polohy a na toto téma byla vypsána dvě referenda (v letech 2004 a 2016), obě však pro nízkou účast neplatná. Silniční doprava dělá z Brna mezinárodní křižovatku dálnic. Jižním okrajem města vedou dvě dálnice, D1 z Prahy přes Brno do Ostravy a dále do Polska a D2 do Bratislavy, kousek za hranicemi Brna začíná dálnice D52 směrem na Vídeň, dále je plánována dálnice D43 severním směrem na Svitavy. Brnem také prochází evropské mezinárodní silnice E50, E65, E461 a E462. Ve městě je postupně budován Velký městský okruh, bylo zde postaveno několik silničních tunelů (Pisárecký, Husovický, Hlinky a Královopolský), další tunely jsou plánovány. Také kvůli zvýšenému náporu individuální dopravy jsou ve městě budovány parkovací domy a podzemní parkovací stání. Leteckou dopravu umožňují dvě fungující letiště, jedním je mezinárodní veřejné letiště Tuřany. Osobní doprava na tomto letišti zažívá v posledních letech velký nárůst, létají odtud pravidelné linky například do Londýna, Milána, Říma a dalších měst, letiště je mimo jiné také jednou ze dvou základen letecké služby Policie ČR. Druhým je malé vnitrostátní letiště Medlánky sloužící především rekreačním aktivitám, jako jsou lety balónem, lety kluzáků či pilotáž leteckých RC modelů.Cyklistika je ve městě rozšířená také díky nížinnému charakteru krajiny, stávající cyklostezky v roce 2011 měřily celkově přibližně 38 km, cyklostezky či dráhy pro bruslaře na kolečkových bruslích jsou dále postupně rozšiřovány. Z Brna vede také zhruba 130 km dlouhá cyklostezka do jednoho z jeho partnerských měst, Vídně. Městem prochází i několik turistickým stezek KČT. == Ekonomika == Od roku 1990 zaniklo mnoho firem, vytvořených nebo vyčleněných v rámci privatizace z bývalých národních podniků. Byly mezi nimi i některé tradiční firmy. Jiné podniky byly restrukturalizovány a v konkurenčním prostředí se udržely. Zatímco před rokem 1990 měly v Brně velkou váhu strojírenské podniky, od té doby se hospodářství města do značné míry přeorientovalo na lehký průmysl, logistiku a služby. V současnosti zažívají tato odvětví nebývalý rozvoj, o čemž svědčí i to, že v roce 2011 na 21. ročníku Veletrhu nemovitostí a investičních příležitostí MIPIM ve francouzském Cannes dostalo Brno trojí prestižní ocenění v soutěži Cities of the Future (města budoucnosti). Výrobní závody se soustřeďují především do nových průmyslových zón v Brně a okolí, jakými jsou Černovická terasa, Český technologický park, Průmyslová zóna Modřice, Průmyslová zóna Šlapanice a další. Průměrná mzda činila k 1. lednu 2018 v Brně 35 715 Kč. === Zpracovatelský průmysl === Mezi nejznámější firmy brněnské historie patří strojírny Zetor (světoznámý výrobce traktorů), Zbrojovka Brno (mj. výrobce pušek), Královopolská (významná strojírna v Králově Poli), První brněnská strojírna a další. V 19. století Brno díky vysoce rozvinutému textilnímu průmyslu získalo přezdívku "rakouský" resp. "moravský Manchester". === Terciární a kvartérní sektor === Společnost Veletrhy Brno, dříve Brněnské veletrhy a výstavy, vlastní značně rozsáhlé a architektonicky okázalé Brněnské výstaviště, na němž se každoročně pořádá řada výstav a veletrhů s mezinárodní účastí. Brněnské výstaviště je svými 0,13 km2 výstavní plochy jedním z největších výstavišť světa, zaujímá 23. místo, jeho celková rozloha činí 0,36 km2. Mezi hlavní události patří Autosalon, Mezinárodní strojírenský veletrh, Go-Regiontour a další. Dříve mezi hlavní akce patřil i veletrh moderní počítačové a komunikační techniky Invex. Brno také ve světě módy proslulo po Evropě pořádáním mezinárodního módního veletrhu Styl s výstavou Kabo.V Brně také roste mnoho velkých administrativních center především podél ulic Heršpické a Vídeňské na jihu města, příkladem může být Český technologický park, společný projekt britské firmy B&O a města, Spielberk Office Centre, Brno Business Park, Axis Office Park, Vienna Point Brno a další. Po roce 2000 v Brně otevřely svoje pracoviště zahraniční technologické firmy jako IBM, Honeywell, Siemens, AVG Technologies, Cisco Systems, AT&T, SGI, Red Hat, Alstom, Motorola a jiné. Přirozeně řada těchto firem má v Brně svá sídla pro Českou republiku, například Red Hat in the Czech Republic, AVG Technologies CZ, s.r.o., SGI Česká republika nebo mají v Brně své významné mezinárodní centrály, například Honeywell Global Design Center Brno, IBM Delivery Centre Central Europe Brno a další. Svá sídla mají v Brně i významné domácí firmy, například známý dopravce Student Agency, IT společnost GyTy a řada dalších. V posledních letech se v Brně začíná také rozvíjet kvaternární sektor ekonomiky, tedy činnosti ve vědě, výzkumu a školství, příkladem může být CEITEC (Středoevropský technologický institut), International Clinical Research Centre in Brno (ICRC), AdMaS (Advanced Materials, Structures and Technologies) nebo Cetocoen (Centrum pro výzkum toxických látek v prostředí). Město nadále vyvíjí snahy tyto aktivity podporovat, příkladem může být Jihomoravské inovační centrum a jeho Technologický inkubátor VUT. ==== Prodejní síť ==== V Brně se nachází velké množství nákupních center, jedněmi z nejoblíbenějších jsou Galerie Vaňkovka, Nákupní centrum Královo Pole a Olympia Brno, která však z větší části leží až za hranici města. Největšími jsou Olympia Brno, která je druhým největším obchodním centrem v České republice, a Avion Shopping Park Brno. Některá velká nákupní centra jsou otevřena non-stop, jako například již zmíněné Nákupní centrum Královo Pole, zároveň je běžné, že ve velkých nákupních centrech jsou pravidelně pořádány různé výstavy a kulturní akce, například ve Vaňkovce, Olympii a dalších. Brno má v současnosti plošný standard maloobchodní prodejní plochy 1,5 m2 na obyvatele, což je stav plně srovnatelný s podmínkami ve městech západní Evropy. Významnou místní sítí maloobchodních prodejen je Brněnka. ==== Turismus ==== Turismus zaznamenává v Brně od 90. let 20. století velký rozmach. Město je výchozí turistickou destinací za poznáním přírodních a kulturních zajímavostí Brna a jižní Moravy. Na severovýchodě území Brna začíná chráněná krajinná oblast Moravský kras a na jih se rozprostírají vinice s vinnými sklípky. Město je ze severu, východu i západu obklopeno zachovalými smíšenými lesy, které nabízejí mnoho příležitostí pro turistiku a cykloturistiku, na území města, mezi několika městskými částmi se nalézá obora Holedná. Roku 2006 navštívilo brněnská informační centra přes 205 tisíc turistů, z toho 83 tisíc cizinců. Nejvíce město navštěvují Rusové, Poláci a Italové, v jarním období Němci, Rakušané, Španělé a turisté z Asie a USA.Počet přenocování zahraničních turistů v ubytovacích zařízeních v Jihomoravském kraji v roce 2008 překročil 778 tisíc. Takto vysokého zastoupení zahraničních návštěvníků kraje lze připsat významu Brna jako regionální obchodní a kulturní metropole, vytvářející potenciál pro příjezdový cestovní ruch orientovaný na veletržní a kongresovou turistiku a také jižní Moravě, jako kraji vína s řadou kulturních, historických a přírodních zajímavostí. Ve městě bylo na konci roku 2007 celkem 59 hotelů a 23 jiných hromadných ubytovacích zařízení, jejich celková kapacita byla 9002 lůžek a 4316 pokojů.V oblasti cestovního ruchu v Brně na nějakou dobu vzbudilo nečekaný zájem odhalení hodinového stroje na náměstí Svobody (nepřesně označovaného jako Brněnský orloj) vyrobeného z africké žuly a záměrně tvarovaného tak, aby připomínal projektil, ovšem někdy též tvarově ztotožňovaného s penisem. Tato záležitost byla silně medializována a stavba se velmi brzy stala kontroverzní a známou v celé České republice. == Správa a členění města == Brno je územně členěné statutární město s magistrátem a primátorem, spravované podle statutu města Brna. Vedle zastupitelstva města a rady je orgánem města i sněm starostů, jehož členy jsou starostové jednotlivých brněnských městských částí a primátor města Brna. Brno samo o sobě tvoří okres Brno-město, tedy je obcí s rozšířenou působností pouze pro vlastní území. Pro účely senátních voleb je území Brna rozděleno mezi volební obvody 55, 58, 59 a 60. === Městské části === Správní členění Brna prošlo dramatickým a dlouhým vývojem, zvláště pak po roce 1945. Od podzimu 1990 se Brno člení na 29 samosprávných městských částí. Každá z nich má vlastní volené zastupitelstvo, radu a starostu, znak a vlajku. Brno se skládá celkově ze 48 katastrálních území, jejichž hranice jsou často rozděleny do několika městských částí. Velikost městských částí se zásadně liší od zhruba 600 obyvatel (MČ Brno-Ořešín) až po přibližně 60 tisíc obyvatel (MČ Brno-střed). Mezi největší městské části Brna patří (dle počtu obyvatel) Brno-střed, Brno-sever, Brno-Bystrc a Brno-Královo Pole. Naopak nejmenší městské části jsou Brno-Kníničky, Brno-Útěchov a Brno-Ořešín. Dle katastrální výměry jsou největšími městskými částmi Brno-Bystrc, Brno-Tuřany, Brno-Líšeň a Brno-střed, nejmenšími pak Brno-Útěchov a Brno-Nový Lískovec. == Úřady a instituce == === Justiční === Brno je centrem české justice, která je tím i geograficky oddělena od moci výkonné a zákonodárné sídlící v Praze. V Brně sídlí v bývalé Zemské sněmovně v Joštově ulici Ústavní soud České republiky. Své sídlo zde má i Nejvyšší soud České republiky (Burešova ulice), Nejvyšší správní soud České republiky (Moravské náměstí) a Nejvyšší státní zastupitelství (Jezuitská ulice).Městský soud v Brně má působnost jako okresní soud pro celé město, pro okolní obce má působnost Okresní soud Brno-venkov. Oba soudy sídlí v novém Justičním areálu Brno v Polní ulici. V Justičním paláci v Rooseveltově ulici sídlí Krajský soud v Brně s působností pro celý Jihomoravský kraj (od roku 1960). V Brně také sídlí příslušné krajské, okresní a městské státní zastupitelství, na Moravském náměstí navíc sídlí pobočka Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. === Vzdělávací === V Brně sídlí celkem 34 fakult 14 různých univerzit a vysokých škol. První vysoké školy zde byly založeny na konci 19. století, mezi nimi byla předchůdkyně Vysokého učení technického v Brně, která byla svého času jedinou institucí poskytující vysokoškolské vzdělání na Moravě, od roku 1899 v češtině. Roku 1918 vznikla Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, která je jedinou univerzitou v ČR nabízející studijní program veterinární medicíny. O rok později byla založena Masarykova univerzita, jež se stala druhou největší univerzitou v České republice a největší univerzitou na Moravě, a téhož roku byla zřízena také Mendelova univerzita v Brně, která je mimo jiné nejstarším vysokým zemědělským a lesnickým učením v dnešním Česku. Později vznikly i další veřejné vysoké školy jako například Univerzita obrany, jediná vojenská vysoká škola v České republice nebo Janáčkova akademie múzických umění, o jejíž vznik v Brně za svého života usiloval známý umělec Leoš Janáček. Po sametové revoluci byly zakládány také soukromé vysoké školy, z nichž dnes největší jsou B.I.B.S., Akademie STING či Vysoká škola Karla Engliše. V současné době na veřejných vysokých školách v Brně studuje asi 84 tisíc studentů a přes 6 tisíc studentů na soukromých vysokých školách.Sídlí zde také archeologický ústav, biofyzikální ústav, centrum výzkumu globální změny, psychologický ústav, ústav analytické chemie ., ústav biologie obratlovců, ústav fyziky materiálů a ústav přístrojové techniky Akademie věd České republiky.V Brně se v roce 2010 nacházelo také celkem 63 středních škol různého zaměření, jako jsou gymnázia, střední průmyslové školy a další, čtyři z nich jsou zřizovány církvemi. Na středních školách v Brně studuje celkově přes 31 tisíc studentů, což je asi polovina všech středoškolských studentů Jihomoravského kraje. Krom toho je v Brně zřízeno celkem 12 vyšších odborných škol s téměř 3 tisíci studenty. Tedy v Brně celkově studuje přes 120 tisíc studentů. Ve městě je dále zřízeno 66 obecních základních škol, 4 základní školy soukromé a 1 církevní celkem s přibližně 25 tisíci žáky. === Náboženské === V Brně působí řada církevních institucí a je zde možné nalézt desítky náboženských staveb. Na území města je celkem 42 kostelů a chrámů, z toho jedna katedrála a jedna bazilika, 32 kaplí a několik desítek klášterů. Dále brněnská mešita, která je první v České republice, a synagoga Agudas achim, v Brně dříve stála také Velká synagoga, Polský templ a Nová synagoga. Město je sídelním místem biskupství brněnské římskokatolické diecéze a církevního soudu, biskupství brněnské diecéze Církve československé husitské a brněnského seniorátu Českobratrské církve evangelické. Město usiluje též o zřízení papežské univerzity. === Ostatní úřady a instituce === Mezi další celostátní orgány sídlící v Brně patří sídlo veřejného ochránce práv v Údolní ulici, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže na třídě Kapitána Jaroše, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí na Šilingrově náměstí, zvláštní mezinárodní matrika u úřadu městské části Brno-střed v Dominikánské ulici, . Odvolací finanční ředitelství na Masarykově ulici, Státní zemědělská a potravinářská inspekce v Květné ulici, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský v Hroznové ulici, Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv v Hudcově ulici a Vinařský fond v budově krajského úřadu na Žerotínově náměstí. Od roku 2017 je Brno také sídlem Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. V Brně sídlí i profesní komory některých profesí, jsou to Komora daňových poradců v Kozí ulici, Komora patentových zástupců v Gorkého ulici, Komora veterinárních lékařů na Palackého třídě a jediná pobočka České advokátní komory na náměstí Svobody. V Brně se nachází i mnohé regionální úřady v čele s krajským úřadem Jihomoravského kraje na Žerotínově náměstí, své sídlo zde mají i úřady městských částí a krajské oddělení bezpečnostních složek či dalších úřadů. V Brně sídlí i Vazební věznice Brno a je zde zřízena pobočka České národní banky, studio České televize a studio Českého rozhlasu.Město je také sídlem celkem 11 nemocnic, 5 odborných léčebných ústavů a mnoha dalších zdravotnických zařízení (stav 2007). Například Fakultní nemocnice Brno, patřící k největším zdravotnickým zařízením v České republice, v roce 2009 bylo v nemocnici ošetřeno více než milión pacientů. Ve městě je celkově 202 ordinací praktických lékařů, 302 ordinací stomatologů, 75 ordinací dětských lékařů a stovky dalších ordinací. Pod Fakultní nemocnicí u sv. Anny vzniklo zdravotnické centrum klinické medicíny. Stavba vznikla ve spojení s klinikou Mayo, základní kámen byl položen v roce 2008, k otevření Mezinárodního centra klinického výzkumu (ICRC) došlo v roce 2012. == Partnerská města == Partnerskými městy Brna jsou: == Metropole v okruhu 300 km == Tento orientační nástroj zobrazuje pouze města, která jsou hlavními městy států nebo zemí ve významu územní jednotky a jsou za metropole obecně v evropském kontextu považována a nebo s počtem obyvatel přesahujícím 300 tisíc. Vzdálenost je uvedena jako přibližná geografická vzdálenost bez ohledu na dopravní infrastrukturu. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Literatura === DŘÍMAL, Jaroslav; PEŠA, Václav, a kol. Dějiny města Brna I + II. Brno: Blok, 1969 / 1973. 296 / 380 s. KUČA, Karel. Památky Brna. Brno: Národní výbor města Brna, 1989. 183 s. KUČA, Karel. Brno : vývoj města, předměstí a připojených vesnic. Praha: Baset, 2000. 644 s. ISBN 80-86223-11-6. KLENOVSKÝ, Jaroslav. Brno židovské : historie a památky židovského osídlení města Brna = Jewish Brno : history and monuments of the Jewish settlement in Brno. 3. upr. a rozš. vyd. Brno: ERA, 2002. 118 s. ISBN 80-86517-44-6. SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska 1. A-I. Praha: Academia, 1994. 651 s. ISBN 80-200-0474-2. Dějiny Brna (od 2011) PROCHÁZKA, Rudolf, a kol. Dějiny Brna 1: Od pravěku k ranému středověku. Brno: Statutární město Brno a Archiv města Brna, 2011. 736 s. ISBN 978-80-86736-25-9. JAN, Libor, a kol. Dějiny Brna 2: Středověké město. Brno: Statutární město Brno a Archiv města Brna, 2013. 1071 s. ISBN 978-80-86736-36-5. FASORA, Lukáš; ŠTĚPÁNEK, Václav, a kol. Dějiny Brna 6: Předměstské obce. Brno: Statutární město Brno a Archiv města Brna, 2017. 1245 s. ISBN 978-80-86736-54-9. KROUPA, Jiří, a kol. Dějiny Brna 7: Uměleckohistorické památky. Historické jádro. Brno: Statutární město Brno a Archiv města Brna, 2015. 885 s. ISBN 978-80-86736-46-4. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Brno ve Wikimedia Commons Encyklopedické heslo Brno v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Slovníkové heslo Brno ve Wikislovníku Téma Brno ve Wikicitátech Kategorie Brno ve Wikizprávách Průvodce Brno ve Wikicestách Územně identifikační registr ČR. Obec Brno v Územně identifikačním registru ČR [online]. Dostupné online. Statutární město Brno, brno.cz Turistické informační centrum Brno, ticbrno.cz Encyklopedie dějin města Brna, encyklopedie.brna.cz Staré mapy města Brna, vilemwalter.cz/mapy

LOCATION

LOCATION

002378

Tridentský koncil (latinsky Tridentinum) byl 19. ekumenický koncil uznaný katolickou církví. Svolal jej papež Pavel III. roku 1545 a zasedal v italském Tridentu (italsky Trento, latinsky Tridentum). Účastnilo se jej asi 255 biskupů, kteří reagovali na vznik protestantství a položili základ katolické reformace. Koncil schválil 16 dogmatických dekretů, které se věnují mnoha aspektům křesťanské víry. Koncil zasedal v období 13. prosincem 1545 a 4. prosincem 1563. Předsedali mu postupně tří papežové - Pavel III., Julius III. a Pius IV. Jeho průběh se členil do tří období (1545-1549, 1551-1552 a 1562-1563) a 25 zasedání. Koncil odmítl reformaci a proti ní...

Kdo svolal tridentský koncil?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tridentský_koncil

Svolal jej papež Pavel III. roku 1545 a zasedal v italském Tridentu (italsky Trento, latinsky Tridentum).

Tridentský koncil (latinsky Tridentinum) byl 19. ekumenický koncil uznaný katolickou církví. Svolal jej papež Pavel III. roku 1545 a zasedal v italském Tridentu (italsky Trento, latinsky Tridentum). Účastnilo se jej asi 255 biskupů, kteří reagovali na vznik protestantství a položili základ katolické reformace. Koncil schválil 16 dogmatických dekretů, které se věnují mnoha aspektům křesťanské víry. Koncil zasedal v období 13. prosincem 1545 a 4. prosincem 1563. Předsedali mu postupně tří papežové - Pavel III., Julius III. a Pius IV. Jeho průběh se členil do tří období (1545-1549, 1551-1552 a 1562-1563) a 25 zasedání. Koncil odmítl reformaci a proti ní vymezil katolickou nauku o spáse a ospravedlnění, svátostech a biblickém kánonu. Zasadil se o sjednocení liturgie v římskokatolické církvi a omezil rozdílné místní praxe; tím byla fixována podoba tzv. tridentské mše, výhradní formy římského ritu až do vydání misálu Pavla VI. v roce 1970. Cíle koncilu byly dva: Reagovat na vznik protestantství a definovat nauku katolické církve v diskutovaných otázkách. Císař Karel V. se zasazoval, aby protestanti měli na koncilu svůj hlas, přestože byl sám katolíkem. Oproti papeži se také snažil o znovusjednocení víry v německých zemích, protože to nejlépe odpovídalo jeho potřebám centralizace moci. Během druhého zasedání koncilu v letech 1551-1552 byli protestanti dvakrát pozváni a koncil vydal záruky pro bezpečnost reformátorských vyslanců. Bylo jim nabídnuto právo diskutovat, avšak upřeno hlasování. Philipp Melanchthon a Johann Brenz spolu s dalšími německými lutherány vyrazili na cestu na koncil, a to spolu se svými vyznáními (Melanchthon se svým irenickým vyznáním známým jako Confessio Saxonica). Avšak upření práva hlasovat a průběžný úspěch vojenské kampaně proti císaři Karlu V. je přimělo ukončit protestantskou spolupráci s koncilem. Připravit reformu církevní discipliny a správy. Tento cíl byl důvodem svolání i předešlého, Pátého lateránského koncilu, kterému předsedali Julius II. a Lev X., a jedním z důvodů úspěchu reformace. Koncil zasedal v 25 zasedáních, avšak celá polovina z nich byla věnována slavnostním vyhlášením. Hlavní část práce byla vykonána ve výborech a kongregacích, jejichž práci koordinoval papežský legát. Koncil učinil přítrž zneužívání církevní moci a zavedl disciplinární reformu, která zahrnovala i odpustky, stav řádů, vzdělání kléru, rezidence biskupů a zákaz soubojů. Doktrinální rozhodnutí koncilu jsou rozdělena do dekretů, které obsahují pozitivní vyjádření dogmat katolické církve a kratší kánony, které zavrhují (anathematizují) protestantský pohled na sporné otázky. Tato vyjádření jsou velmi strohá a přesná. Protestantské pozice však často dokumenty zachycují ve vyhrocené podobě a někdy jsou směšovány s jinými herezemi, které zavrhují i protestanti. Po znovustvrzení Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry (3. zasedání) byl schválen dekret (4. zasedání) stvrzující, že deuterokanonické knihy jsou na stejné úrovni jako ostatní knihy biblického kánonu (proti Lutherovu zúžení biblického kánonu). Tentýž dekret staví do vztahu k Písmu tradici jako měřítko víry. Latinská Vulgáta je označena za autoritativní text pro použití v teologii. Ospravedlnění (6. zasedání) podle koncilu je nabídnuto na základě víry a dobrých skutků proti luteránské nauce "sola fide" a popisuje víru jako postoj, který v průběhu života člověka postupně roste. Je odmítnuta také teze, že člověk je pod vlivem milosti zcela pasivní a nečinný. Největší péči věnuje koncil svátostem. Koncil stvrzuje svátostnou povahu sedmi svátostí a označuje eucharistii za účast na skutečné Kristově oběti, kdy je chleba a víno proměněno v tělo a krev Krista (13. a 22. zasedání). Koncil užívá pojmu transsubstanciace, avšak pouze v kontextu aristotelské hylemorfické teorie a nemá dogmatickou závaznost. Dekret stanovuje, že Kristus je "vere, realiter, substantialiter" (opravdu, skutečně, podstatně) přítomen v konsekrovaných způsobách. Kristova oběť může být při mši vztažena na živé i zemřelé a její zpřítomňování se děje na základě Ježíšova příkazu apoštolům "To čiňte na mou památku," čímž ustanovil zároveň svátost kněžství. Koncil potvrdil praxi přijímání pod jednou způsobou (21. zasedání), ačkoli s určitými regionálními výjimkami, a předal v této otázce poslední slovo papeži. Svěcení (23. zasedání) podle koncilu a učení církve vtiskuje nezrušitelné znamení (character) do duše. Kněžství Nového zákona nahrazuje kněžství starozákonní. Souhlas Božího lidu není nezbytný k platnosti svátostí. V dekretu o manželství (24. zasedání) se potvrzuje hodnota celibátního způsobu života, zavrhuje se konkubinát. Platnost manželství je církevně-právně vázána na výměnu souhlasu před knězem a dvěma svědky. V případě rozvodu není nevinné straně dovoleno sezdat se za života manžela znovu, i když se ten dopustil cizoložství. Koncil se zabývá i dalšími konkrétními praxemi v církvi, naukou o očistci, svatých, uctívání ostatků, o odpustcích. Koncil dává za úkol zvlášť zřízené komisi připravit seznam zakázaných knih (Index Librorum Prohibitorum), avšak tato komise index svěřuje do správy papeži. Papeži je postoupena i příprava katechismu a nové vydání breviáře a misálu. Ustanovení koncilu schválil 26. ledna 1564 papež Pius IV. bulou, která zavazuje všechny členy katolické církve uposlechnout rozhodnutí koncilu. Na svolání koncilu za podmínek nevýhodných pro protestanty reagoval již r. 1545 Martin Luther pamfletem Wider das Papsttum zu Rom, vom Teufel gestiftet ("Proti římskému papežství založenému od ďábla"). Soustavný kritický rozbor dekretů Tridentského koncilu z luteránských pozic podal v letech 1566-72 teolog Martin Chemnitz ve čtyřsvazkovém díle Examen Concilii Tridentini ("Zkoumání Tridentského sněmu"). Concilium Tridentinum. Diariorum, actorum, epistularum, tractatuum nova collectio, vyd. Görres-Gesellschaft, 21 sv., Freiburg 1901-2001. Šusta Josef (ed.), Die Römische Curie und das Konzil von Trient unter Pius IV. Actenstücke zur Geschichte des Conzils von Trient, I-IV, Wien, Alfred Hölder 1904-1914. Georg Schreiber: Das Weltkonzil von Trient. Sein Werden und Wirken. 2 Bände. Freiburg 1951. Hubert Jedin: Geschichte des Konzils von Trient. 4 Bände. Freiburg im Breisgau 1949-1975 (I: 1949, II: 1957, III: 1970, IV: 1975). Remigius Bäumer (Hrsg.): Concilium Tridentinum. Wege der Forschung 313. Darmstadt 1979. Paolo Prodi (Hrsg.): Das Konzil von Trient und die Moderne. Schriften des Italienisch-Deutschen Historischen Instituts in Trient 16. Berlin 2001. Kavka František - Skýbová Anna, Husitský epilog na koncilu Tridentském a původní koncepce habsburské rekatolizace Čech. Počátky obnoveného pražského arcibiskupství 1561-1580, Praha, UK 1969. Šusta Josef, Pius IV. před pontifikátem a na začátku pontifikátu, Praha 1900. Seznam koncilů a synod Obrázky, zvuky či videa k tématu Tridentský koncil ve Wikimedia Commons Tridentský koncil ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích

PERSON

PERSON

008394

... nenazývají varhanami, ale positivem. Malý přenosný positiv se nazývá portativem. Každý stroj má svoji vlastní vzdušnici, která nese píšťaly. Ke každému stroji vede od hracího stolu traktura. Zdroj vzduchu naopak bývá pro všechny stroje společný, i když některé stroje mohou mít vlastní vyrovnávací měch. ==== Píšťaly ==== Zdrojem zvuku u varhan jsou různé píšťaly. Prouděním vzduchu skrz ně (nebo vibracemi kovového jazýčku) vzniká zvuk. Délka píšťaly rozhoduje o frekvenci zvuku; čím je píšťala delší, tím hlubší tón vydává. Každá píšťala může hrát pouze jeden tón - zvuk varhan vzniká simultánním hraním více píšťal najednou. Hlasitost tónu ovlivňuje tlak vzduchu. Píšťaly lze rozdělit podle různých kriterií: dle fyzikálního způsobu vzniku zvuku: retné (labiální): Zvuk zde vzniká chvěním vzduchového sloupce, podobně jako u zobcové flétny....

Co je zdrojem zvuku u varhan?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Varhany

Zdrojem zvuku u varhan jsou různé píšťaly.

Varhany (někdy označované za "královský nástroj") jsou největší a mechanicky nejsložitější hudební nástroj, respektive jsou strojem užívaným v hudbě (varhanní stroj). Varhany se řadí mezi vícehlasé aerofony. Tóny se v něm tvoří v dřevěných nebo kovových píšťalách buď chvěním vzduchových sloupců, nebo chvěním kovových jazýčků (podle druhu píšťal). Stlačený vzduch se do píšťal vhání obvykle měchem. Varhany mohou mít až sedm manuálů (klaviatur), dvě pedálnice (klaviatury pro nohy), desítky rejstříků a až desítky tisíc píšťal velikosti od 11 mm do 20 m. == Historie == Předchůdci tohoto nástroje byly Panova flétna a dudy. Dlouhá staletí usilovného zvětšování a zdokonalování dala vznik "královskému" nástroji, který zdobí největší katedrály světa stejně jako malý venkovský kostelík. Jsou nadále budovány i v moderních koncertních sálech. Největší službu umění vykonaly varhany v době hudebního baroka, kdy se na ně provozovaly velkolepé koncerty. Ale hlas varhan neztratil své kouzlo ani dnes – svědčí o tom vyprodané varhanní koncerty ať v koncertních síních s moderními elektrifikovanými nástroji nebo ve chrámech s historickými nástroji. V Praze je takovou historickou koncertní síní např. bazilika sv. Jakuba na Starém Městě. Pro varhany psali hudbu skladatelé všech dob (Johann Sebastian Bach v období baroka, Antonín Dvořák v době romantismu či Petr Eben v moderní hudbě) a každá doba měla také své slavné varhaníky a stavitele těchto nástrojů. České varhanářství bylo velmi ovlivněno varhanářstvím německým, proto zde občas uvádíme i německé pojmy. Mezi tradiční české výrobce varhan patří od roku 1873 krnovská firma RIEGER-KLOSS (dnes RIEGER - KLOSS VARHANY, s.r.o.), která již vyrobila 3732 varhan do všech světadílů. == Princip == Různorodosti barvy tónů varhan se dosahuje akustickým spoluzněním alikvotních tónů vznikajících v několika píšťalách současně. Tento princip odpovídá elektrofonické aditivní syntéze používané u elektronických hudebních nástrojů. == Části varhan == === Stroje === Varhany sestávají z více strojů. Jednotlivé stroje mívají různou velikost a zpravidla bývají umístěny na různých místech a podle toho mívají i své vlastní pojmenování, např.: Hlavní stroj – zpravidla největší stroj Horní stroj – stroj umístěný nad hlavním strojem Prsní stroj – stroj umístěný před hráčem (tj. zpravidla pod hlavním strojem, který bývá umístěn výše) Positiv – menší stroj Zadní positiv – positiv umístěný za zády hráče (zpravidla v zábradlí kruchty) Žaluziový stroj – stroj umístěný ve skříni, uzavíratelný žaluziemi pro plynulé tlumení zvuku Pedál – stroj s basovými píšťalami, ovládaný zpravidla pedálnicí (pedálem)Zejména v romantické době se stavěly stroje i na dalších místech: Spodní stroj – stroj umístěný zpravidla po obou stranách v úrovni hracího stolu Zadní stroj – stroj umístěný za hlavním strojem Vzdálený stroj – stroj umístěný ve větší vzdálenosti, např. až na druhé straně kostelaKaždý ze strojů bývá tradičně umístěn ve vlastní varhanní skříni, ale může být umístěno i více strojů v jedné skříni. Naproti tomu může být i jeden stroj rozdělen do více skříní – např. pedál do dvou skříní po obou stranách hlavního stroje. Obvykle je každý ze strojů ovládán jedním manuálem (klaviaturou) nebo pedálnicí (pedálem) hracího stolu, proto počet strojů obvykle odpovídá počtu manuálů a pedálů u varhan. Pedál mají varhany zpravidla jen jeden (výjimkou jsou španělské varhany, které mívají pedály dva). V českých kostelích nejčastěji nacházíme dvoumanuálové varhany, které mají zpravidla hlavní stroj, positiv a pedál. Varhany ve větších kostelích bývají trojmanuálové, výjimečně čtyřmanuálové – i ve velkých koncertních síních. Naproti tomu malé varhany mohou být i jen jednomanuálové s pedálem. Malé varhánky, které by měly jen jeden manuál bez pedálu, se nenazývají varhanami, ale positivem. Malý přenosný positiv se nazývá portativem. Každý stroj má svoji vlastní vzdušnici, která nese píšťaly. Ke každému stroji vede od hracího stolu traktura. Zdroj vzduchu naopak bývá pro všechny stroje společný, i když některé stroje mohou mít vlastní vyrovnávací měch. ==== Píšťaly ==== Zdrojem zvuku u varhan jsou různé píšťaly. Prouděním vzduchu skrz ně (nebo vibracemi kovového jazýčku) vzniká zvuk. Délka píšťaly rozhoduje o frekvenci zvuku; čím je píšťala delší, tím hlubší tón vydává. Každá píšťala může hrát pouze jeden tón - zvuk varhan vzniká simultánním hraním více píšťal najednou. Hlasitost tónu ovlivňuje tlak vzduchu. Píšťaly lze rozdělit podle různých kriterií: dle fyzikálního způsobu vzniku zvuku: retné (labiální): Zvuk zde vzniká chvěním vzduchového sloupce, podobně jako u zobcové flétny. Výška tónu je dána především délkou kmitajícího vzduchového sloupce: otevřené: Horní konec píšťaly je otevřený, a proto se délka kmitajícího sloupce rovná délce akustické půlvlny. Tyto píšťaly produkují kromě základního tónu sudé i liché alikvoty. válcovité – nejběžnější tvar píšťal kónické – nahoru se zužující trychtýřovité – nahoru se rozšiřující kryté (kryty): Horní konec píšťaly je uzavřený pohyblivou zátkou (kvůli ladění) a proto se délka kmitajícího sloupce rovná délce akustické čtvrtvlny. Tyto píšťaly produkují kromě základního tónu jen liché alikvoty. polokryté: Přechod mezi otevřenými a krytými - jejich základní kmitočet leží také mezi. Zpravidla jsou konstruovány jako: trubicové: zátka má v sobě otvor, zpravidla ještě se vsazenou trubicí kónické: jejich průřez se směrem nahoru zužuje, nahoře je malý otvor jazykové (jazyky): Zvuk vzniká chvěním kovového jazýčku, jehož rozměry a materiál určuje výšku tónu; délka těla píšťaly (rezonátor) má vliv pouze na zabarvení výsledného zvuku, ale jeho výšku podstatně neovlivňuje. jazykové píšťaly nárazné: Jazyk zde naráží podobně jako např. plátek u klarinetu nebo u hoboje. Zvuk takové píšťaly je ostrý, obsahuje množství harmonických (alikvotních) tónů. jazykové píšťaly průrazné: Jazyk zde prokmitává podobně jako např. plátek u harmoniky nebo u harmonia. Zvuk takové píšťaly je kulatější, obsahuje méně harmonických (alikvotních) tónů. dle materiálu: dřevěné, zpravidla s obdélným průřezem kovové, zpravidla s kruhovým průřezem: zpravidla cínové (tj. ze slitiny cínu a olova) v gotické době, ale někdy i dnes, měděné u levných varhan nebo z dob, kdy bylo cínu nedostatek (za války, po válce) zinkové. (Za války docházelo často k rekvírování varhanních píšťal, podobně jako kostelních zvonů, na strategickou surovinu pro zbrojní průmysl. Zinkové píšťaly se pak často používaly jako náhražka cínových.) výjimečně z jiných materiálů (amatérské konstrukce, levné domácí varhánky, portativy, hračky, extravagantní nápady atd): papír, sololit, překližka, umělé hmoty apod. dle mensury (viz níže): píšťaly s normální mensurou píšťaly široké píšťaly úzkéPodle uvedených kriterií pak celé píšťalové řady vytvářejí rejstříky. Přitom se však v průběhu rejstříku může měnit jak mensura, tak i použitý materiál (ve spodní části dřevo, v horní cín) či stavba (ve spodní části kryté, ve střední polokryté a v horní otevřené). ==== Rejstříky ==== Každý stroj sestává z několika řad píšťal čili rejstříků (registrů), které je zpravidla možno nezávisle zapínat a vypínat. (To je vymoženost od doby renesance; v gotických varhanách zpravidla hrály všechny rejstříky najednou.) Každý rejstřík sestává z řady píšťal, uspořádaných nejčastěji v půltónové stupnici, které mají shodnou barvu a další parametry (hlasitost) zvuku. Píšťaly hlubokých či naopak velmi vysokých tónů mohou mít z různých důvodů tvar, materiál i konstrukci odlišnou od zbývajících, přesto (nebo právě proto) budou znít stejně. Kolika a jakými rejstříky varhany disponují se nazývá disposice. Každý stroj může mít jiný počet rejstříků a rejstříky jednotlivých strojů se liší, čímž se dosahuje různé síly i charakteru zvuku při hře na různé manuály. Výška rejstříku vypovídá o tom, v jaké výšce píšťaly znějí. Udává se podle toho, jakou délku má otevřená labiální píšťala nejnižšího tónu, který je zpravidla na klávese velké C. Udává se ve stopách (ft, někdy se značí také čárkou ') a většinou jde o celočíselnou mocninu čísla 2 (takže klasické rejstříky mají výšky 1' , 2' , 4' , 8' a 16' - vyšší rejstříky nalezneme jen na velikých varhanách). Názvů rejstříků je téměř nepřeberné množství (mohou jich být stovky; většina takových až exotických názvů vznikala v romantice, kdy se varhanáři pod tlakem módy snažili napodobit všechny možné zvuky, například ptačí cvrlikání, lidský hlas – vox humana, názvy různých hudebních nástrojů apod.) Proto uvedeme jen několik základních: Otevřené píšťaly: Normální mensura: Principál je prakticky základním rejstříkem téměř každých varhan. Nejčastěji kovový, v základní délce u hlavního stroje má 8 stop. U dalších strojů nebo u menších varhan a positivů může být jen 4stopý nebo 2stopý. Oktáva: zpravidla stejné konstrukce a mensury jako principál, posazená o oktávu výš (tj. např. pro 4stopý principál bude oktáva 2stopá) Superoktáva: další oktáva nad oktávou Široká mensura: Flétna Úzká mensura: Salicionál Gamba Mixtura: Rejstřík složený z několika řad malých píšťal, vytváří zvukovou korunu (posiluje alikvotní tóny) nad principály. Kryté píšťaly: Kryt velký (Copula major): Zpravidla osmistopý základní rejstřík u strojů, ve kterých principál na osmistopé posici není disponován. Zpravidla (ve spodních partiích) dřevěný. Kryt malý (Copula minor): O oktávu výše posazený nad velkým krytem, tj. čtyřstopý. Bourdon: Zpravidla 16stopý, či 8stopý, zpravidla dřevěný rejstřík disponovaný na hlavním stroji středně velkých či větších varhanách. Subbas: 16stopý zpravidla dřevěný rejstřík, zpravidla základní rejstřík disponovaný v pedálu. Echobas: Zpravidla jde o subbas o nižším tlaku vzduchu (většinou je snížen asi o jednu třetinu) Jazykové píšťaly (u českých varhan jsou spíše vzácností, disponují se většinou jen do větších varhan) Trubka (Trompeta): 8stopý rejstřík na hlavním stroji, jeho zvuk je lesklý, čistý. Hoboj: Disponován spíše na slabším manuálu. 8stopý. Bombard: Zpravidla 16stopý rejstřík v pedálu, či manuálu. Jeden z nejhlasitějších rejstříků varhan. Pozoun: Nejčastěji 16stopý rejstřík v pedálu. Regál: Často na pozici základního rejstříků u malých portativů. U velkých varhan disponován v 32stopé až 4stopé poloze na slabších manuálech či v pedálu. Ophicleide: Výkonný, většinou 16stopý rejstřík v pedálu (výjmku tvoří Contra Ophicleide - 32stopá varianta). Jeho varianta zvaná Grand Ophicleide je nejhlasitějším varhanním rejstříkem. ==== Vzdušnice ==== Řady píšťal jsou postaveny na vzdušnici, ze které proudí do píšťal vzduch. Každý stroj má ve varhanní skříni zpravidla jednu vzdušnici, nesoucí příslušné řady píšťal, ovšem u větších varhan můžou být píšťaly rozděleny i mezi více vzdušnic. Vzdušnice obsahuje ventily, ovládané hráčem prostřednictvím hracího stolu, ze kterého se pohyb kláves přenáší do vzdušnic pomocí traktury. Dále je zde zařízení, které umožňuje hráči zvolit, které řady píšťal budou v činnosti, tj. rejstříkovat. Existují různé způsoby řešení. Nejznámější systémy jsou: Zásuvková vzdušnice: Hrací ventily vpouští vzduch do tónových kancel, což jsou malé komůrky nad hracími neboli tónovými ventily - každá klávesa totiž ovládá jeden takový ventil. Z kancel pak proudí vzduch otvory do píšťal. V cestě mu ale ještě stojí zásuvky, což jsou posuvné lišty s otvory, ovládané manubrii od hracího stolu prostřednictvím rejstříkové traktury. Pokud se otvory v lištách kryjí s otvory ve vzdušnici, je rejstřík zapnut a vzduch může proudit do příslušných píšťalových řad. Tato vzdušnice byla typickou pro mechanickou trakturu v renesanční a barokní éře stavby varhan. Kuželková vzdušnice: Píšťaly stojí na rejstříkových kancelách, což jsou dlouhé komory, probíhající pod celými řadami píšťal. Do těchto komor se pouští vzduch přes rejstříkové ventily. Z rejstříkových kancel se pouští vzduch do jednotlivých píšťal vlastními kuželkovými ventily. Znamená to, že každá píšťala má svojí příslušnou kuželku. Tónová traktura pak musí najednou zdvihat kuželky pro všechny rejstříky daného stroje. Tyto vzdušnice našly rozšíření za romantické éry, zvláště pak ve spojení s pneumatickou trakturou.Kromě těchto dvou nejznámějších způsobů uspořádání můžou existovat i jiné systémy a jejich různé kombinace. ==== Varhanní skříň ==== Varhanní skříň je to, co je zpravidla na každých varhanách nejvíce vidět. Varhany mohou mít více skříní, případně skříň dělenou. Každá skříň skrývá varhanní stroj, jehož hlavní částí je, jak jsme uvedli, vzdušnice, nesoucí řady píšťal. (Někdy ovšem může být jeden stroj např. symetricky rozdělen do dvou skříní anebo naopak jedna skříň může ukrývat více strojů.) Z varhanního stroje jsou zpravidla vidět pouze přední píšťaly, kterým bývá věnována zvláštní umělecká pozornost; řada těchto předních, viditelných píšťal se nazývá prospekt. Nebývá zvláštností, že varhanní skříň, na rozdíl od vlastních varhan, navrhuje, vyrábí či restauruje jiný řemeslník či jiná firma. Na varhanní skříni je kromě akustických a technických parametrů významná i stránka výtvarného provedení, která zpravidla koresponduje s provedením interiéru kostela a s jeho architekturou. Samozřejmě by ale styl varhanní skříně měl korespondovat i se stylem varhan. ==== Traktura ==== Rozvádí pohyby kláves a rejstříkových manubrií či klapek do jednotlivých strojů. Traktura může být: mechanická – pracuje zpravidla pomocí táhel (abstrakty), pák, úhelníků, hřídelí) a dalších mechanických elementů pneumatická – pomocí vzduchových trubiček, které ovládají vzduchová relé tlakový systém – při stlačení klávesy stoupne tlak v pneumatické traktuře výpustný systém – při stlačení klávesy poklesne tlak v pneumatické traktuře elektrická – pomocí kontaktů a elektrických kabelů se přivádí el. proud do elektromagnetů, ovládajících ventily mechanicko-elektrická – kombinace obojího. === Hrací stůl === Hrací stůl umožňuje varhaníkovi ovládat všechny varhanní stroje z jednoho místa. Zpravidla je každý varhanní stroj ovládán jedním manuálem, sestávajícím z řady kláves, neboli tastaturou, neboli klaviaturou, neboli klavírem, podobným, jaký známe např. u harmonia nebo u fortepiana; basový stroj je zpravidla ovládán pedálem, neboli pedálnicí, sestávající z řady pedálových kláves. Během hry může varhaník využívat různé manuály a tím měnit charakter zvuku. Kromě manuálů jsou na hracím stole umístěna rejstříková táhla (manubria) či klapky, která umožňují i během hry zapínat a vypínat jednotlivé rejstříky. U komplikovaných skladeb, které vyžadují časté rejstříkování, proto varhaníkovi může vypomáhat druhá osoba, tzv. registrátor. Volba vhodných rejstříků je podstatnou součástí toho, jak je ta či ona varhanní skladba interpretována. V některých případech autor varhanní skladby použití vhodných rejstříků předepíše, často ale leží volba registrace na interpretovi, který musí volit rejstříky podle toho, jaké rejstříky jsou u těch kterých varhan k dispozici. === Zdroj vzduchu === Stlačenému vzduchu, určenému k rozeznívání píšťal, případně i k pohonu pneumatické traktury, se ve varhanářské terminologii říká vítr. Měchy – tradiční zdroj větru, poháněný kalkantem (měchy jsou poháněny ručním či nožním pohonem) Ventilátor – v současnosti používaný zdroj větru, poháněný elektromotorem, s regulátorem (tento zdroj vzduchu umožňuje stavbu větších varhan - u těch největších by musely být stovky kalkantů!)V obou případech se stlačený vzduch vede nejprve do zásobního měchu (hlavního měchu), který vyrovnává tlak vzduchu, a teprve potom je rozváděn vzduchovými kanály do jednotlivých vzdušnic. Při jiných tlacích na jednotlivých manuálech se používají ještě "pomocné měchy". Používaný tlak vzduchu je různý, zpravidla od 50 mm vodního sloupce až do 2500 mm vodního sloupce. == Tónový rozsah == Tónový rozsah varhan, nahlížený podle rozsahu manuálu, se může zdát (ve srovnání s jinými klávesovými nástroji, např. s klavírem, čembalem nebo harmoniem) poměrně malý, neboť zpravidla obnáší čtyři až čtyři a půl oktávy (některé varhany ovšem mají až sedmioktávový manuál): od velkého C do tříčárkovaného c, případně tříčárkovaného d, f, g, až čtyřčárkovaného c. Tento rozsah se týká rejstříku v základní poloze, kterou je 8 stop. Vzhledem k tomu, že varhany mohou obsahovat rejstříky od 64 stop až po 1 stopu, může být jejich celkový tónový rozsah 6–9 oktáv. Proto se říká, že varhany jsou hudebním nástrojem, který má největší tónový rozsah (nepočítáme-li elektronické zdroje zvuku). Varhanám se také říká královský nástroj, protože je to opravdu král mezi nástroji. == Nej... == === Největší varhany === na světě: Atlantic City Boardwalk Hall (dříve Convention Hall), New Jersey: 7 manuálů, 1 pedál, 1255 rejstříků, 33 112 píšťal. Největší píšťala měří přes 19 metrů (rejstřík zvaný Diaphone-Dulzian, jeden ze dvou skutečných 64stopých rejstříků), nejtěžší váží 1 tunu. Hala má 41 000 míst k sezení. Některé píšťaly vydávají tóny pod subkontraoktávovou polohu s osmi kmity za sekundu, jiné zase vydávají zvuk o síle 130 dB na vzdálenost 1 metru (rejstřík Grand Ophicleide - tlak vzduchu je zde 100'' (2,5 m vodního sloupce - vysokotlaké rejstříky většinou nepoužívají tlak vzduchu větší než 35 cm vodního sloupce), což tyto varhany činí nejhlasitějším a vůbec největším hudebním nástrojem, který byl kdy postaven. Varhany byly ovšem poškozeny různými událostmi (např. hurikán nebo nepozornost dělníků) a proto je v současné době asi jen 30 % varhan funkčních (jedna z osmi komor - Right Stage). na světě (plně provozuschopné): Wanamaker Grand Court Organ, Philadelphia: 6 manuálů, 1 pedál, 28 604 píšťal. největší chrámové varhany - Passau, dóm sv. Štěpána: 5 manuálů, 233 rejstříků, 17 974 píšťal ==== Česká republika ==== V České republice se o post největších varhan dělí dva nástroje. Z hlediska počtu píšťal je největší nástroj v chrámu sv. Jakuba staršího v Praze 1 na Starém Městě se 4 manuály, 1 pedál, 91 rejstříkem (95 při započtení transmisí) a 8 277 píšťalami. Z hlediska počtu rejstříků jsou za největší považovány varhany v kostele sv. Mořice v Olomouci, které disponují 5 manuály, 1 pedálem, 95 rejstříky a 8 054 píšťalami. Některými zdroji uváděný údaj 135 rejstříků a 10 400 píšťal nelze srovnávat se specifikacemi ostatních nástrojů, neboť jsou kromě znějících rejstříků číslovány i spojky (ovládací prvky) a do počtu píšťal zahrnuta i tzv. "zvuková centra". === Nejstarší varhany === dochované a dosud funkční: v Sionu v bazilice Notre-Dame-de-Valè: 1 manuál, 1 pedál, 8 rejstříků (postaveny koncem 14. století) funkční v Česku: v kostele Nejsvětější Trojice ve Smečně (postaveny 1587, přestavěny 1621, zrekonstruovány 1999 do podoby z konce 16. století) v Praze: chrám Matky Boží před Týnem na Starém Městě pražském z roku 1673: 2 manuály === Nejstarší a největší dosud fungující varhanářské firmy v českých zemích === Rieger – Kloss, Krnov – od r. 1873 Organa, Kutná Hora – od 19. stol. (Tuček & Melzer), nyní cca 10 zaměstnanců === Unikátní varhany v Česku === Plaské varhany – raně barokní varhany z roku 1688 v Plaském klášteřeKamenná divadla v Česku, která mají své stálé divadelní varhany, jsou Národní divadlo v Praze Příbramské divadlo Janáčkovo divadlo v Brně Jihočeské divadlo Stálá divadelní scéna v Klatovech == Odkazy == === Reference === === Literatura === SYCHRA, Method Lumír. K dějinám varhan a varhanní hry v Čechách. Praha: Obecná jednota cyrillská, 1912. 36 s. Dostupné online. Historická studie sleduje téma nástroje, jeho uplatnění i osobnosti varhaníků a skladatelů v Čechách od 13. do konce 17. století. S bohatým poznámkovým aparátem.. [nedostupný zdroj] KOUKAL, Petr. Dobře rozladěné varhany. K dějinám hudebního ladění v českých zemích. NPÚ, Telč, 2013, 176 s. ISBN 978-80-905631-0-0. (recenze knihy on-line) === Související články === Seznam varhaníků Seznam českých varhanních festivalů === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu píšťalové varhany ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo varhany ve Wikislovníku Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem jsou varhany Ing. Petr Bernat: Anatomie varhan ITEM: Malá encyklopedie varhan Varhany na Varhaníci online Miloslav Šimek: Přehled varham v ČR, Evropě a USA Josef Žižka: Varhanní články Moravští a čeští varhaníci: varhaníci.info Štěpán Svoboda: Varhany a varhanáři v České republice Varhanní Hudba (nahrávky mp3) Fórum pro varhaníky: forum.organistae.cz Téma Varhany ve Wikicitátech

ENTITY

ENTITY

001110

Kabát je česká rocková skupina z Teplic existující od roku 1983 a na hudební scéně aktivně působící od roku 1989. Za svou více než 25letou kariéru skupina vydala 11 studiových alb, kterých se prodalo přes 1 000 000 kopií, reprezentovala Česko na soutěži Eurovision Song Contest ve Finsku v roce 2007, kde ovšem neuspěla, a v roce 2015 vyhrála desátého slavíka za 1. místo v anketě Český slavík. Návštěvnost jejich vystoupení se pohybuje okolo 20 000 lidí na jeden koncert. Největším úspěchem skupiny bylo výroční vystoupení na pražském Vypichu roku 2014, kam dorazilo přes 70 000 fanoušků. Kapela je veřejností považována za nejúspěšnější aktivně působící českou hudební skupinu. Od roku 1989 hraje bez personální změny a nikdy od té doby nepřerušila svoji činnost. Hudební skupinu Kabát založil v roce 1983 v Teplicích spolu s kamarády ze školy baskytarista Milan Špalek. K původně thrashmetalové skupině se připojil zpěvák Josef Vojtek, kytarista Tomáš Krulich a bubeník Radek Hurčík. V roce 1985 byli někteří členové skupiny odvedeni na tehdy povinnou vojenskou službu a Kabát přibližně na tři roky zastavil svoji činnost....

Kdy získala skupina Kabát svého desátého Českého slavíka?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kab%C3%A1t_(hudebn%C3%AD_skupina)

Za svou více než 25letou kariéru skupina vydala 11 studiových alb, kterých se prodalo přes 1 000 000 kopií, reprezentovala Česko na soutěži Eurovision Song Contest ve Finsku v roce 2007, kde ovšem neuspěla, a v roce 2015 vyhrála desátého slavíka za 1. místo v anketě Český slavík.

Kabát je česká rocková skupina z Teplic existující od roku 1983 a na hudební scéně aktivně působící od roku 1989. Za svou více než 25letou kariéru skupina vydala 11 studiových alb, kterých se prodalo přes 1 000 000 kopií, reprezentovala Česko na soutěži Eurovision Song Contest ve Finsku v roce 2007, kde ovšem neuspěla, a v roce 2015 vyhrála desátého slavíka za 1. místo v anketě Český slavík. Návštěvnost jejich vystoupení se pohybuje okolo 20 000 lidí na jeden koncert. Největším úspěchem skupiny bylo výroční vystoupení na pražském Vypichu roku 2014, kam dorazilo přes 70 000 fanoušků. Kapela je veřejností považována za nejúspěšnější aktivně působící českou hudební skupinu. Od roku 1989 hraje bez personální změny a nikdy od té doby nepřerušila svoji činnost. Hudební skupinu Kabát založil v roce 1983 v Teplicích spolu s kamarády ze školy baskytarista Milan Špalek. K původně thrashmetalové skupině se připojil zpěvák Josef Vojtek, kytarista Tomáš Krulich a bubeník Radek Hurčík. V roce 1985 byli někteří členové skupiny odvedeni na tehdy povinnou vojenskou službu a Kabát přibližně na tři roky zastavil svoji činnost. Podle skupiny došlo ke zlomu v roce 1989, kdy vydali některé své písně na projektových albech Rockmapa a Ultrametal. Tehdy Kabáti vystupovali s kytaristy Jiřím Buškem a René Horňákem, kteří kapelu chvíli poté opustili a byli nahrazeni vracejícím se Tomášem Krulichem a novým kytaristou Otou Váňou. Ten samý rok obsadila skupina třetí místo v anketě Objev roku se skladbou "Koleda, koleda". V letech 1989 a 1990 natočila skupina své první demo s názvem Orgazmus, které ovšem nikdy oficiálně nevyšlo a šířilo se mezi posluchači na audiokazetách. V roce 1991 poté Kabáti uvedli na trh pod společností Monitor své debutové album, Má jí motorovou. Na vydání desky měl velkou zásluhu také Petr Janda, který kapele umožnil zveřejnění některých písniček na projektu Rockmapa. Zde si jich všimli právě lidé z vydavatelství Monitor a nabídli kapele Kabát spolupráci. Alba se celkově prodalo 69 000 kusů. Skupina díky tomuto úspěchu vyhrála ceny Anděl v kategorii Objev roku a zároveň obsadila 3. místo ve vídeňské soutěži talentů. S vydáním první desky se managementem skupiny stala společnost Sokol's Power Voice, se kterou Kabát spolupracoval až do roku 1999. V roce 1992 Kabáti vydali koncertní album Živě!, které bylo nahráno na koncertech v Brně a Břeclavi. Na tomto "živáku" kromě písní z předchozí studiové desky kapela vydala také píseň "Žízeň", jež se stala prvním velkým hitem skupiny. Další rok vyšlo album Děvky ty to znaj, které měla skupina natočeno za dva týdny. Obal desky nakreslil malíř Petr Urban, jemuž Kabáti následně věnovali písničku "Pivrnec". K propagaci alba skupina vyrazila na své první "velké" turné, které vzbudilo obrovský zájem. Koncert v pražské Lucerně se podařilo vyprodat tři dny před začátkem vystoupením a současně byl vyhlášen akcí roku. Alba se celkem nakonec prodalo okolo 85 000 kusů, čímž se podařilo překonat počet prodaných kopií předchozí desky. V září roku 1994 vydala skupina třetí řadovou desku Colorado, za kterou za necelé dva týdny získala zlatou desku za tehdejších 25 000 prodaných kusů a na konci listopadu také platinovou desku za 50 000 prodaných kusů. Obě ocenění Kabát přebral na vyprodaném koncertu v pražské Lucerně. S touto deskou se kapela zároveň dostala také do českých rádií, a to paradoxně s bluegrassovou písní "Colorado", která byla původně zamýšlena pouze jako vtip. Toto album se stalo nejúspěšnější studiovou nahrávkou v historii skupiny, prodalo se ho kolem 96 000 kopií. Píseň "Jak ti šlapou Kabáti" se později stala hymnou českého hokejového týmu, který v roce 1996 vyhrál mistrovství světa. Na začátku roku 1995 skupina získala za album Colorado od časopisu Rock Report ceny skupina roku a deska roku. Ocenění přebrala také od časopisu Bang, a to v kategorii skupina roku, album roku a radost roku. Mezitím skupina ve studiu Hacienda nahrávala čtvrtou desku, kterou vydala v listopadu téhož roku pod názvem Země plná trpaslíků. Původní název měl podle kapely znít Sněhurka je negr, ale nakonec nebyl použit. I přes rozporuplné přijetí fanoušky se celkový počet prodaných kusů vyšplhal na 82 000. Zpěvák Vojtek o ní s odstupem času prohlásil, že je to jeho nejméně oblíbená deska, a to především z důvodu studia, ve kterém se točila. K propagaci tohoto alba vyrazila v roce 1996 Kabát na turné, během kterého vystoupila ve čtrnácti sportovních halách a kulturních domech po celém Česku. Po turné k albu Země plná trpaslíků začala skupina ve studiu Propast nahrávat další studiové album. To nakonec vyšlo v říjnu 1997 pod názvem Čert na koze jel. Obal, který navrhl Martin Lepka, znázorňuje čerta sedícího na ženském poprsí. Ten se podle některých novinářů podobá tehdejšímu předsedovi vlády České republiky Václavu Klausovi, textař a baskytarista Kabátu Milan Špalek ovšem tuto teorii odmítl se slovy, že se "jedná pouze o čertíka, který je Klausovi jen podobný." Alba se nakonec prodalo 72 000 kopií a kapela se v ten samý rok umístila v anketě Český slavík na 11. místě. Po vydání desky navíc skupina vyrazila v březnu 1998 na turné po České republice. Koncert v brněnské hale Rondo byl natáčen a později vysílán Českou televizí. V Českém slavíku se Kabáti propadli o pět pozic na 16. místo. Poté následovalo album MegaHu, které vyšlo v květnu roku 1999 a bylo nahráno ve studiu Sono Records. Na přebalu desky se objevila fotka mořícího bezdomovce z Košťan, o kterém kolovala fáma, že má "penis gigantických rozměrů". V říjnu 1999 odjela skupina na koncertní šňůru po Česku. Turné měl poprvé na starosti Radek Havlíček a Petr "Panki" Volek z agentury Pink Panther Agency. MegaHu se nakonec prodalo 50 000 kusů a skupina se poprvé ve své historii umístila v první desítce ankety Český slavík, konkrétně na deváté pozici. Ten samý rok také kapela přešla od dosavadního managementu Sokol's Power Voice ke skupině Pink Panther Agency. Zároveň Kabáti změnili strategii koncertování. Místo velkého počtu koncertů v malých klubech začali upřednostňovat méně koncertování ve větších prostorách s profesionální zvukovou a světelnou technikou. V listopadu 2000 vyšlo album Go satane go. V rámci reklamy na tuto desku byly vyvěšeny billboardy se slogany Go satane go, které se nelíbily skupině důchodců. Ti podali oficiální stížnost k Radě pro reklamu se slovy, že se jedná o "urážku všech křesťanů, židovských obcí a muslimů žijících v Česku." Žádost byla zamítnuta, jelikož se nejednalo o urážku, ale pouze o parodii na slogany Go Ježíšku go od společnosti Eurotel. Celá záležitost se dostala do televizních zpráv a udělala tak skupině reklamu. K podpoře desky kapela vyrazila na turné a plně spolupracovala s Pink Panther Agency. Během turné Kabáti vystoupili v sedmi sportovních halách a celková návštěvnost byla kolem 30 000 fanoušků. Pražský koncert byl zároveň zaznamenán a později vydán jako první DVD kapely. Počet prodaných alb Go satane go se v té době vyšplhal ke 48 000 kopií. Další album vyšlo v roce listopadu 2001 a jednalo se o kompilaci Suma sumárum, která obsahovala 2 CD. Na prvním byl výčet v té době největších hitů skupiny, plus jako bonus předělaná verze písně "Má jí motorovou" a nová píseň "Pohoda". Ta se na kompilaci objevila na nátlak manažera skupiny a její nahrávání provázely projevy nespokojenosti ze strany textaře Špalka, kterému se vůbec nelíbila. Nakonec se ovšem stala jedním z největších hitů skupiny. Druhé CD obsahovalo zvukový záznam z koncertu z turné k předchozímu albu Go satane go. Kompilace se nakonec prodalo přes 130 000 kusů, stala se v té době nejprodávanějším albem kapely a získala šestiplatinovou desku. Následující rok Kabáti jako první České republice připravili turné, během kterého bylo pódium umístěno ve středu sportovních hal. Celkem turné navštívilo 60 000 fanoušků, čímž byla překonána návštěvnost minulého turné k albu Go satane go. Na podzim téhož roku kapela odletěla do USA na své první větší turné v zahraničí. Poté bylo vydáno historicky první DVD skupiny nazvané Suma sumárum - Best of video, čímž se kapela přidala k hrstce českých interpretů, kteří do té doby vydali DVD. Na něm se objevili jak videoklipy skupiny, tak záznam koncertu z turné Go satane go z pražské sportovní haly Tipsport arena. V Českém slavíku se Kabát umístil na třetím místě. Dalším albem je deska Dole v dole, která vyšla 14. října 2003 a následně se stala čtyřplatinová. Před vydáním desky skupina koncertovala na Slovensku a v den vydání se přesunula do Česka, kde začalo halové turné. Kapela poprvé ve své historii vyprodala všechny zimní stadiony, ve kterých během turné vystoupila. V prosinci poté Kabát přebral ve Státní opeře Praha svého prvního zlatého slavíka v kategorii skupina roku. Následující rok kapela zvítězila v cenách Anděl v kategoriích album roku rock, skupina roku a nejprodávanější titul roku, kterého se v té době prodalo přes 78 000 nosičů. Poté skupina vyrazila na své první samostatné open-air turné, během kterého vystoupila na deseti fotbalových stadionech v Česku a na jednom na Slovensku. Celková návštěvnost turné byla přibližně 180 000 fanoušků a průměr návštěvnosti na koncert 15 000 diváků. Ještě ten samý rok Kabáti vydali DVD Kabát 2003-2004. To obsahovalo záznam vystoupení z koncertu v pražské T-Mobile areně, záznam z koncertu na atletickém stadionu Slavia a dokument k turné 2004. Poté skupina s velkým náskokem obhájila první místo v Českém slavíkovi. Na jaře 2006 začali Kabáti pracovat na nové studiové desce. Podle původních plánů mělo album vyjít již v září téhož roku, ale kvůli nedopsaným textům se jeho vydání postupně odkládalo. Deska, která dostala název Corrida, nakonec vyšla 8. prosince 2006. Kvůli tomu bylo původně podzimní turné odloženo na jaro roku 2007. Po pěti dnech prodeje získali Kabáti za album tříplatinovou desku za 45 000 prodaných kopií. Do konce roku 2006 se alba prodalo 56 900 kusů, za což skupina v roce získala cenu Anděl za nejprodávanější desku roku 2006. Skupina v roce 2007 vyhrála s písní "Malá dáma" české kolo mezinárodní soutěže Eurovision Song Contest a postoupila do semifinále, které se konalo ve Finsku v Helsinkách. Do finále soutěže už ovšem nepostoupila. Krátce po návratu z Finska kapela vyjela na turné k tehdy poslední desce Corrida. Tato koncertní šňůra čítala celkem třináct koncertů po fotbalových stadionech a celková návštěvnost se pohybovala okolo 240 000 diváků. Na konci roku poté Kabáti získali svého třetího zlatého slavíka v kategorii skupina roku. V roce 2008 získala kapela cenu Deska roku 2007 Allianz v kategorii Nejprodávanější interpret patnáctiletí za prodej 825 606 kusů alb. Poté vystupovala na českých a slovenských festivalech. Během vystoupení skupiny na festivalu Votvírák se podle pořadatele nacházelo v areálu přes 50 000 lidí. V listopadu vyšlo DVD Kabát Corrida 2007, které obsahuje záznam koncertu z lehkoatletického stadionu na Slavii v Praze. Součástí balení byl i dokument z celého turné. Limitovaná edice obsahovala také knihu s fotkami, která však byla širší než samotný obal, takže musela být stažena z prodeje a znovu vydána v upravené verzi. Tento rok skupina opět zvítězila v anketě Český slavík a připsala si tak své čtvrté prvenství. Již na začátku roku 2009 skupina oznámila, že pro tento rok chystá pouze jeden koncert pod širým nebem, který by měl být v září a byl by k příležitosti oslavy 20 let ve stejné sestavě. Do tohoto termínu chtěli Kabáti vydat také novou řadovou desku, což se ovšem nepovedlo. Výroční koncert byl nakonec stanoven na 12. září 2009 na louce u pražského letohrádku Hvězda. K příležitosti koncertu byly dovezeny speciální tribuny z Maďarska, které se používají při závodech Formule 1 na Hungaroringu. Zvukový aparát L'Acoustics o výkonu přes 500 000 W dodala společnost Black Box Music, pódium a zastřešení pro tuto událost zapůjčila Stageco, osvětlení bylo od firmy AC Lighting a na realizaci se podíleli odborníci z celé Evropy. Výbavou se tak jednalo o koncert na úrovni světových interpretů, jako jsou například AC/DC, The Rolling Stones, Robbie Williams nebo Metallica. Několik dní před koncertem manažer skupiny, Radek Havlíček, oznámil, že je již prodáno 50 000 vstupenek. Na koncertě, který začal přesně v plánovaných osm hodin večer, kapela zahrála 36 svých největších hitů od alba Má jí motorovou až po do té doby nejnovější album Corrida. Celkem se nakonec dostavilo přes 60 000 fanoušků, čímž se Kabát vyrovnal koncertu Jana a Františka Nedvědových na pražském Strahově a předčil srpnový koncert Madonny na Chodově, jenž se uskutečnil ve stejném roce. Celé vystoupení na Vypichu kapela nahrávala a ke konci listopadu ho vydala na dvou DVD v rámci "živáku" nazvaném Po čertech velkej koncert. Na konci roku kapela s náskokem téměř 10 000 bodů porazila v anketě Český slavík skupinu Chinaski a vyhrála tak svého pátého slavíka. V roce 2010 získali Kabáti na konci listopadu zlatého slavíka v kategorii skupina, a to i přesto, že v&nbsp Česku ani jednou nevystoupili a odehráli pouze čtyři koncerty na slovenských festivalech. Cenu za kapelu převzal Vladimír Kočandrle ze společnosti EMI, jelikož členové skupiny v té době pracovali na připravované desce. Dne 10. prosince 2010 vydali CD s názvem Banditi di Praga. Přestože vyšlo pouhé tři týdny před koncem roku, stalo se s 68 000 prodanými kopiemi nejprodávanějším albem v Česku za rok 2010. S touto deskou Kabáti zároveň překonali hranici 1 000 000 prodaných nosičů, za což 21. dubna 2011 během vystoupení v pražské O2 areně obdrželi diamantovou desku. Stejnou desku dostal také jeden vylosovaný fanoušek skupiny, který si zakoupil poslední album Banditi di Praga. Během nadcházejícího turné, které čítalo sedmnáct koncertů v halách po České a Slovenské republice, kapela zvolila variantu s pódiem uprostřed haly, která se osvědčila již na turné Suma sumárum v roce 2002. Díky této koncepci návštěvnost překonávala rekordy jednotlivých hal. Skupina pražský koncert v O2 areně zaznamenávala a následně vydala na CD a DVD pod názvem Banditi di Praga Turné 2011, které se stalo tříplatinové. Ke konci roku kapela ještě získala svého sedmého zlatého slavíka a zároveň také cenu Anděl v kategorii nejprodávanější deska roku 2011. Další rok kapela vystupovala pouze na festivalech a získala za turné k desce Banditi di Praga cenu OSA v kategorii koncert roku. Její baskytarista Milan Špalek zároveň obdržel ocenění jako nejúspěšnější textař roku. Na rok 2013 kapela nachystala turné s big bandem, které podle vlastních slov tajně připravovala téměř čtyři roky. Kvůli velké technické náročnosti mělo turné pouze šest zastávek v Česku a tři na Slovensku. Později Kabáti přidali ještě jeden koncert, a to ve svých rodných Teplicích na fotbalovém stadionu Na Stínadlech, který navštívilo více než 20 000 diváků. Celé scéna turné, které se jmenovalo Banditi di Praga po 30ti letech, byla pojata ve stylu 30. let a designu klubů a kabaretů z té doby. Big band se ke kapele vždy připojil přibližně v polovině koncertu a zároveň s ním se odhalila také celá scéna, kterou doplňovaly tanečnice. Z největších hitů se ovšem bigbandovských aranží dočkala jen píseň "Dole v dole", ostatní zahráli Kabáti bez big bandu. Na konci roku skupina oznámila, že se v roce 2014 vrátí na Vypich a uspořádá další výroční koncert. V listopadu 2013 zároveň vyšla reedice kompilace Suma sumárum původně vydané v roce 2001. Původní 2 CD byla byla upravena Vladimírem Fialou, takže se kvalita zvuku starších skladeb podobala kvalitě nových písní. Zároveň byly jako bonus přibaleny 2 DVD s videoklipy a záznamem koncertu z roku 2001, které původně vyšly v samostatné edici Suma sumárum - Best of video z roku 2002. Celá reedice byla balena v novém obalu a obsahovala aktuální fotky skupiny. Na konci roku kapela v anketě Český slavík skončila na úkor skupiny Kryštof na druhém místě, čímž byla přerušena série šesti vítězství v řadě. Na rozdíl od oslavy výročí v roce 2009, kdy Kabát odehrál pouze jeden koncert, přidala skupina během roku 2014 kromě avizovaného vystoupení na Vypichu také jeden koncert na Slovensku, a to na festivalu Topfest. Kapela původně plánovala vydat novou studiovou desku ještě před létem 2014, nakonec ale kvůli nedostatku textů, které píše Milan Špalek, nedodržela ani termín před výročním koncertem. Celý koncert, který se uskutečnil 13. září 2014, zahajovala jako předskokan vítězka soutěže Hlas Československa 2014 Lenka "Lo" Hrůzová. Ta s frontmanem skupiny Josefem Vojtkem spolupracovala již během soutěže, jíž se v roli mentora také účastnil. Po jejím krátkém setu nastoupila dánská rocková skupina D-A-D, kterou si Kabáti pozvali jako speciální hosty. Stejně jako před pěti lety i tento rok Kabáti připravili show s kvalitním zvukem, spoustou světel a s pyrotechnickými efekty. Celé vystoupení bylo zároveň zaznamenáváno a později vydáno na DVD. Podle neoficiálních odhadů Po čertech velkej koncert II navštívilo celkem 75 000 lidí, což je největší počet lidí na jednom koncertu českého interpreta. Samotná kapela přesný počet diváků nezveřejnila, pouze uvedla, že přišlo víc lidí, než v roce 2009. Vzhledem k tomu, že několik dnů před i po koncertu pršelo, byla louka na Vypichu vlivem použití těžkých aut na odvoz techniky naprosto zdevastována, což vzbudilo protesty některých místních obyvatel. Management kapely pak na vlastní náklady dal celou louku do pořádku a znovu osel trávu. Na konci roku 2014 vyhrála skupina Kabát v anketě Český slavík zlatého slavíka s náskokem přibližně 7 000 bodů. V květnu 2015 vyšla dlouho odkládaná deska Do pekla/do nebe, na níž se objevilo dvanáct písní. Pro toto album se kapela domluvila na spolupráci s producentem Yardou Halešicem, jelikož podle vlastních slov potřebovala "pořádně nakopnout". Zároveň také zkoušela několik různých studií, včetně berlínského Riverside Studios, nakonec ale s ohledem na největší spokojenost preferovali spojení s mixem z českého Sono Records. Na albu se objevila píseň "Brousíme nože", kterou kapela věnovala českým hokejistům. Tuto písničku zahrála na zahajovacím ceremoniálu mistrovství světa v ledním hokeji 2015, které se konalo v Česku. V rámci propagace alba se kapela vydala na open air turné po jedenácti městech v České republice. Během turné také odehrála jeden koncert na Slovensku, a to na festivalu Topfest. Na konci listopadu Kabáti ve státní opeře Praha převzali jubilejního desátého zlatého slavíka. Dne 15. prosince 2015 poté vystoupili na vánočním koncertu ve vyprodané O2 areně v Praze. Před koncertem kapela převzala od společnosti Pink Panther Media "pětiplatinovou" desku za v tu dobu více než 50 000 prodaných nosičů CD Do pekla/do nebe. Pár dní na to skupina vystoupila také ve vyprodaném brněnském klubu Sono Centrum. V dubnu 2016, pár dní před udílením ocenění Ceny Anděl 2015, kapela prohlásila, že byla z těchto cen "de facto" vyřazena, jelikož album Do pekla/do nebe prodávala převážně v síti prodejen Tesco, které ovšem nehlásí prodeje alb Mezinárodní federaci hudebního průmyslu. Zároveň uvedla, že je schopná doložit, že Kabáti prodali koncovým zákazníkům za rok 2015 celkem 52 000 fyzických nosičů alba. Ceny Anděl 2015 nakonec vyhrála kapela Kryštof se svým albem Srdcebeat, kterého se prodalo 28 753 kusů. OSA později oznámila, že podle nahlášených prodejů za rok 2015, jež obdržela od jednotlivých vydavatelů, nejvíce desek skutečně prodala kapela Kabát, a to přes 50 000 kusů. Na výsledky ocenění to ale již nemělo vliv. K písni "Valkýra" z alba Do pekla/do nebe vyšel na začátku července 2016 videoklip, který byl nejdražší v historii kapely. V létě 2016 pak skupina objela Topfest, Vysočinafest a putovní festival Hrady CZ. V listopadu 2016 vyšel multinosič Kabát 2013-2015, který obsahuje záznam z vystoupení v pražské O2 areně v rámci turné s big bandem z roku 2013, záznam z výročního koncertu na pražském Vypichu a jako bonus navíc poslední řadové CD Do pekla/do nebe. Na konci listopadu kapela pojedenácté vyhrála Českého slavíka. Kabáti zároveň slavností večer zahajovali písní "Myslivecký ples" z alba Do pekla/do nebe. Na podzim roku 2017 kapela plánuje halové turné "Do pekla/Do nebe". Na tomto turné Kabáti postaví pódium opět uprostřed, jako tomu bylo při turné k albu Banditi di Praga. Zároveň by během turné podle Vojtka chtěli navštívit i taková města, v nichž dosud nehráli. Mezi ně skupina plánuje zařadit Chomutov, Třinec, Znojmo a Bratislavu. Přestože byla skupina založena původně jako thrashmetalová, tento styl Kabátům vydržel pouze do vydání jejich debutové desky Má jí motorovou. Poté se začali postupně přibližovat k hard rocku, klasickému rocku a bigbítu. Zpěvák Josef Vojtek v roce 1993 řekl, že Kabáti hrají "přímočarej rock 'n' roll". V textech se v začátcích skupiny objevovaly hlavně vulgarity, sexuální motivy a opěvování opilosti. Těchto motivů ovšem od vydání desky Colorado ubylo a začaly se objevovat především jednoduché a humorné texty, ve kterých je často komentováno politické nebo sociální dění v Česku a ve světě. V některých skladbách zároveň Kabáti začali kombinovat další hudební styly jako je country nebo big beat. Také odehráli jedno koncertní turné za doprovodu big bandu, jinak ale běžně vystupují jako klasické rockové kvarteto (dvě kytary, baskytara, bicí) se zpěvákem. Veškeré texty, až na pár výjimek, píše ve skupině Milan Špalek. Vždy k tomu ovšem potřebuje prvně slyšet hudbu, podle které pak text napíše. Tu skládá dvojice kytaristů Ota Váňa a Tomáš Krulich. Všechny texty jsou psané v češtině. O anglickém textu uvažovali u písničky "Malá dáma" k příležitosti vystoupení na evropské hudební soutěži Eurovision Song Contest, nakonec se ale podle Špalka rozhodli, že "nebudou podlejzat". Vojtek ještě doplnil, že "jsou Češi, tak zpívaj česky". Hudební styl skupiny je občas urážlivě označován jako agro metal, a to především kvůli začátkům skupiny a přebalu desky Má jí motorovou. Na ten se totiž Kabáti nechali nafotit ve vepříně spolu s prasnicemi a traktorem. Členové kapely totiž nechtěli napodobovat americké skupiny a rozhodli se dle vlastních slov působit jako "naprostí burani". Kytarista Tomáš Krulich je znám tím, že na koncertech kouří cigarety. Podle vlastních slov si jich za vystoupení zapálí kolem sedmi. Některé ovšem po chvíli uhasí, jelikož musí zpívat. Druhý kytarista Ota Váňa zase na koncertech téměř vždy nosí kšiltovku. Josef Vojtek - zpěv Tomáš Krulich - kytara, doprovodný zpěv Milan Špalek - basová kytara, zpěv, doprovodný zpěv Radek "Hurvajs" Hurčík - bicí, doprovodný zpěv Ota Váňa - kytara, doprovodný zpěv Orgazmus (1990 . ) Má jí motorovou (1991) Děvky ty to znaj (1993) Colorado (1994) Země plná trpaslíků (1995) Čert na koze jel (1997) MegaHu (1999) Go satane go (2000) Dole v dole (2003) Corrida (2006) Banditi di Praga (2010) Do pekla/do nebe (2015) Živě! (1992, Monitor) Suma sumárum (2001, Monitor/EMI) Po čertech velkej koncert (2CD, 2009, EMI) Banditi di Praga Turné 2011 (2CD . , 2011, EMI) Suma sumárum (2001, Monitor/EMI) Box 2007 (8CD, 2007, EMI) Kabát 2013-2015 (3 DVD, 1 CD ., 2016) Original Albums Vol. 1 (4CD, 2016) Suma sumárum - Best of video (VHS/DVD, 2002, EMI) Kabát 2003-2004 ( . 2 DVD, 2004, EMI) Kabát Corrida 2007 (2008, EMI) Po čertech velkej koncert (2 DVD/Blu-ray, 2009, EMI) Banditi di Praga Turné 2011 (2 DVD, 2011, Pink Panther) Obrázky, zvuky či videa k tématu Kabát ve Wikimedia Commons Oficiální stránky Oficiální facebook profil Stránky fanklubu

DATETIME

DATETIME

002655

... obsahuje kanabinoidy, pro které se především pěstuje. Konopí rumištní (Cannabis ruderalis Jan.), je plevelnou rostlinou zavlečenou k nám ze sibiřské oblasti. Dorůstá výšky do 1,5 m, stonek je tenký, větvený, slabě olistěný. Jedná se o planou formu konopí, u které obsah delta-9-THC není významný. V Evropě se s ním běžně setkáme v Rumunsku či Bulharsku kolem cest, ale nalézt jej můžeme i u nás - podél Dyje či na Pálavsku. Konopí bylo používáno v mnoha civilizacích,...

Odkud k nám bylo zavlečeno konopí rumištní?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Konop%C3%AD

Konopí rumištní (Cannabis ruderalis Jan.), je plevelnou rostlinou zavlečenou k nám ze sibiřské oblasti.

Konopí (Cannabis) je rod jednoletých bylin z čeledi konopovitých. Jsou to dvoudomé byliny se vzpřímenými lodyhami, samičí rostliny bývají nižší než samčí, které jsou štíhlejší a dozrávají asi o měsíc dříve. Lodyhy jsou vysoké okolo 2 až 3 metrů a jsou v horní části větvené. Listy jsou dlanitě složené, 3 až 9 četné se zubatými čárkovitými žilnatými lístky. Stopkaté samčí květy jsou uspořádány do lat, samičí úžlabní květy jsou přisedlé. Jsou to rostliny větrosnubné. Plodem je jednosemenná nažka. Hlavní kořen je vřetenový s mnoha postranními kořínky. Konopí je teplomilná rostlina, ve střední a jižní Evropě se pěstuje v teplejších oblastech na neutrálních až mírně kyselých hlinitých půdách s dostatkem vláhy a dusíku v půdě. O taxonomii konopí se nejen mezi botaniky dosud vedou spory. Někdy se Cannabis považuje za monotypický taxon s označením Cannabis sativa, který se dále rozděluje na poddruhy C. sativa subsp. sativa a C. sativa subsp. indica Lam. Častější polytypický koncept ale počítá s rozdělením na dva druhy: C. sativa a C. indica nebo tři druhy: C. sativa L., C. indica Lam. a C. ruderalis Jan. Konopí seté (Cannabis sativa L.), je charakteristické svým dlouhým, štíhlým stonkem. Je to všestranně využitelná plodina. Jeho nejznámější využití je v textilní výrobě a také pro výrobu papíru. Ze stonku se po zpracování namáčením a třením získávají vlákna, která se spřádají. Z konopného textilního vlákna se vyrábějí provazce, lana, plachty, rohože i pytle velmi pevné a odolné proti vlhkosti a hnilobě. Z krátkých vláken se vyrábí např. koudel pro utěsňování šroubovaných spojů potrubí. Rostliny pěstované pro vlákno, textilní rostliny, mají mít co největší výšku a co nejméně kolének. Vlákniny je v rostlině asi 25 %, zbytek je dřevitá hmota - pazdeří, které se lisuje bez pojiva do briket pro spalování nebo se používá jako tepelně izolační materiál. Na území České republiky se konopí asi 40 let vůbec nepěstovalo, pěstování se obnovilo až v roce 1996. Zákon č. 167/98 Sb., o návykových látkách určuje, které odrůdy je povoleno pěstovat. Semena obsahují olej bohatý na vitamin A,D,E . Obsahuje nenasycené mastné kyseliny Omega6 a Omega3 v poměrném zastoupení 3:1 (přibližně stejné je zastoupení v lidském těle). Vylisovaný olej se používá v potravinářství, kosmetice, k výrobě mýdel, mazadel a barev. Pokrutiny zbylé po vylisování se zkrmují. Celá semena jsou pod tradičním názvem "semenec" běžně používána jako krmivo pro ptactvo. Obsahují dále mastné kyseliny (palmitová, stearová, olejová, linolová, linolenová). Některé kultivary se stejně jako konopí indické pěstují pro léčebné a rekreační účinky, které poskytují jeho metabolity kanabinoidy (zejm. THC, CBD, CBC). Sušené listy a především samičí květenství se nazývají také marihuana, koncentrovaná pryskyřice se nazývá hašiš. Po celosvětovém zákazu pěstování konopí v roce 1961, daném Jednotnou úmlouvou OSN o omamných látkách, došlo postupně k vyšlechtění odrůd konopí setého se sníženým obsahem THC. V 80. letech uznala EU pěstování konopí s obsahem THC do 0,2 % pro technické či průmyslové účely a vznikl pojem technické či průmyslové konopí. V ČR umožňuje pěstování konopí (THC max. 0,3 %) Zákon č. 167/98 Sb., o návykových látkách, který současně pěstitelům určuje i ohlašovací povinnost při osetí plochy nad 100 m2. ĆSÚ udává osetou plochu v ČR technickým konopím na 427 ha v roce 2015. Nárůst oproti roku 2014 o 300 ha je velmi výrazný . Paragraf č. 285 trestního zákoníku od 1. 1. 2010 stanovil, zjednodušeně citováno, že ten kdo pro svou potřebu přechovává nebo pěstuje v malém množství konopí s obsahem THC nad 0,3% , dopouští se přestupku a může být potrestán pokutou až 15 000 Kč a ten kdo totéž činí s větším množstvím, dopouští se trestného činu. Nabízení nebo prodej je však vždy trestným činem. Konopí indické (Cannabis indica Lam.), je košatější než konopí seté a má širší listy. Má stejně jako konopí seté na listech a samičích květenství vrstvičku pryskyřice, která obsahuje kanabinoidy, pro které se především pěstuje. Konopí rumištní (Cannabis ruderalis Jan.), je plevelnou rostlinou zavlečenou k nám ze sibiřské oblasti. Dorůstá výšky do 1,5 m, stonek je tenký, větvený, slabě olistěný. Jedná se o planou formu konopí, u které obsah delta-9-THC není významný. V Evropě se s ním běžně setkáme v Rumunsku či Bulharsku kolem cest, ale nalézt jej můžeme i u nás - podél Dyje či na Pálavsku. Konopí bylo používáno v mnoha civilizacích, od Asie po Evropu (a později Severní Ameriku) již od neolitu.

LOCATION

LOCATION

002980

... Běžně chovaní sklípkani patří do čeledi Sklípkanovití (Theraphosidae). Sklípkanům se lidově říká vlastně nesprávně tarantule. Tento název přísluší původně pavoukům z čeledi slíďákovití, které poprvé popsal Carl von Linné a podle lokality výskytu v jihoitalské provincii Tarent je pojmenoval aranea tarantula. Ovšem i cizojazyčné formy tohoto jména se v běžné řeči často přenášejí na zcela jiné druhy velkých pavouků. Tělo sklípkanů se dělí na dvě části, hlavohruď a zadeček. Mají osm nohou, díky nimž se mohou rychle pohybovat. Převážně u sklípkanů čeledi Theraphosidaese na spodní straně chodidla nacházejí zvláštní chloupky, které jsou na konci rozštěpeny do mikroskopických chloupků. To jim umožňuje se pohybovat i po hladkých plochách, například šplhat po skle. Na hlavohrudi...

Kolik nohou mají sklípkani?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Skl%C3%ADpkani

Mají osm nohou, díky nimž se mohou rychle pohybovat.

Sklípkani (Mygalomorphae) jsou členovci řádu pavouci (Araneida). Patří k největším suchozemským bezobratlým živočichům. Jsou to dokonalí lovci, kteří se během 300 miliónů let téměř nezměnili. Běžně chovaní sklípkani patří do čeledi Sklípkanovití (Theraphosidae). Sklípkanům se lidově říká vlastně nesprávně tarantule. Tento název přísluší původně pavoukům z čeledi slíďákovití, které poprvé popsal Carl von Linné a podle lokality výskytu v jihoitalské provincii Tarent je pojmenoval aranea tarantula. Ovšem i cizojazyčné formy tohoto jména se v běžné řeči často přenášejí na zcela jiné druhy velkých pavouků. Tělo sklípkanů se dělí na dvě části, hlavohruď a zadeček. Mají osm nohou, díky nimž se mohou rychle pohybovat. Převážně u sklípkanů čeledi Theraphosidaese na spodní straně chodidla nacházejí zvláštní chloupky, které jsou na konci rozštěpeny do mikroskopických chloupků. To jim umožňuje se pohybovat i po hladkých plochách, například šplhat po skle. Na hlavohrudi se nacházejí klepítka (chelicery), pomocí nichž kořist usmrtí vstříknutím jedu. Chelicery jsou tzv. ortognátně orientovány tzn., že se chelicery otevírají podélně s osou pavoukova těla. Vedle klepítek mají ještě makadla (pedipalpy), která slouží k opoře při běhu a k rozmnožování. Na konci těchto makadel mají samečci tzv. samčí bulby, ve kterých samci přenáší sperma, když hledají samici a chtějí se s ní spářit. Na zadečku se nacházejí čtyři snovací bradavky, pomocí nichž mohou tkát pavučiny. Sklípkani netkají sítě, pavučinu používají například při rozmnožování, k vytvoření kokonu nebo při svlékání. Dále mají mnozí sklípkani na zadečku žahavé chloupky, které slouží k obraně. Sklípkan má celkem 6 párů končetin První pár je přeměněn na klepítka (chelicery). V nich je umístěna jedová žláza. Druhý pár je přeměněn na makadla (pedipalpy). Slouží k uchycování a ke žvýkání potravy, je to také pomocné pářicí ústrojí u samečků. Třetí až šestý pár končetin slouží k pohybu, jsou složeny z osmi článků (coxa, trochanter, femur, patella, tibia, metatarsus, tarsus, tarsální drápek) a poslední dva nesou zpravidla na spodní straně zvláštní chloupky (scopulae). Tyto chloupky slouží například jako přísavky a umožňují sklípkanům pohyb po hladkých površích. Sklípkani se dělí podle způsobu života na stromové, zemní a podzemní druhy. Stromoví sklípkani žijí hlavně v pralesích, kde přebývají v korunách stromů a kde si také stavějí hnízda. Zemní sklípkani se skrývají v úkrytech na zemi, například pod kameny čí kousky dřeva, a opouští je při hledání potravy. Podzemní sklípkani žijí ve zvláštních chodbičkách tvaru trubice, jež jsou vystlány pavučinou. Samičky těchto druhů tráví skoro celý život v úkrytu a živí se hmyzem, který se ocitne v blízkosti vchodu do jejich nory. Menší, převážně pouštní druhy se živí hmyzem či jinými pavoukovci. Větší druhy loví hmyz, ale také ještěrky, malé hady, hlodavce, stromové druhy také ptačí mláďata. Sklípkan probodne svou kořist klepítky a vstříkne do těla jed, čímž ji ochromí. Kořist sežere tak, že ji do těla vstříkne trávící enzymy a pozře již rozloženou potravu v tekutém stavu. Zbytky kořisti, které sklípkan nedokáže rozložit (kosti,kůže), jsou zformované do takřka pravidelné "kuličky" a odhozeny. V případě, že jsou sklípkani chováni v zajetí v teráriu je zajímavostí, že tyto "kuličky" zpravidla nosí na jedno místo v teráriu. Sklípkani mají několik obraných taktik. Většina sklípkanů používá k obraně právě tuto metodu. Nejdříve zaujme obranné postavení - vzpřímí hlavohruď a roztáhne klepítka. Pokud toto nepřítele neodradí, bleskurychle se na něj vrhne a silně jej udeří. Pokud ani toto nezapůsobí, vrhne se na nepřítele po druhé a tentokrát již s jedovatým kousnutím. Pro člověka je kousnutí sice velmi bolestivé, ale ne smrtelně nebezpečné. Nejnebezpečnější jsou rody z Asie a Afriky, které jsou i zdraví nebezpečné. Ostatní sklípkani mají jed člověku neškodný. Tento způsob obrany mají většinou jen sklípkani z Ameriky. Pokud je pavouk v nebezpečí, nastaví proti útočníkovi zadeček a rychlými pohyby zadních nohou z něj stírá chloupky, které se uvolňují do vzduchu k útočníkovi. Tyto chloupky při kontaktu s kůží způsobují svědění a pálení; jejich vdechnutí je ještě nebezpečnější. Chloupky se sklípkanovi obnovují při dalším svleku. Při tomto druhu obrany pavouk nadzvedne zadeček a ostříkne útočníka proudem trusu. Tuto taktiku však používají jen zřídka. Největším sklípkanem je sklípkan největší, který má tělo dlouhé 12 cm a rozpětí nohou dosahuje až 30 cm. Ve střední Evropě žijí jen tři druhy pavouků, kteří jsou blízkými příbuznými sklípkanů (patří do stejného podřádu). Jsou to sklípkánci rodu Atypus patřící do čeledi Atypidae. Samičky některých druhů se mohou dožít až 25 let. Samci sklípkanů se obvykle dožívají okolo dvou až tří let po dosažení pohlavní dospělosti. Všechny tři druhy sklípkánků vyskytující se v České republice jsou zařazeny na červený seznam. Při zkoumání zkamenělých pozůstatků zvířat (fosilií) je možné vypozorovat zpětné klíče k jejich kmenovému vývoji. První odkazy na fosilní příbuzné dnešních sklípkanů byly objeveny v úlomcích jantaru ze středního devonu v Severní Americe, a jsou tedy staré téměř 350 milionů let. Před 310 až 240 milionů, v tzv. karbonu, patřili sklípkani nejhojnějším druhům pavouků vůbec. Teprve ode dvou milionů let př. n. l., od třetihor, žili také ve střední Evropě. Protože se sklípkani během milionů let tělesně skoro vůbec nezměnili, jsou po právu označováni jako "živoucí fosilie".

NUMERIC

NUMERIC

000400

Papež (z lat. papa a řec. π, papas, zdrobnělý výraz pro otce) je hlava katolické církve. Papež je suverénem Vatikánu a také zároveň nejvyšším představitelem hierarchie římskokatolické církve a biskupem města Říma. Tato diecéze se označuje také jako Svatý stolec (případně též Apoštolský stolec), který je též subjektem mezinárodního práva. Podle katolického učení je papež zástupcem (náměstkem) Ježíše Krista na Zemi a nástupcem svatého apoštola Petra a je neodvolatelný. Pokud stávající papež zemře, nebo pokud se vzdá úřadu, sejdou se za účelem volby nového papeže kardinálové, kteří jsou mladší 80 let, na konkláve. Papež musí být zvolen alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných kardinálů. Současný papež František byl zvolen na konkláve 13. března 2013 poté, co k 28. únoru 2013 odstoupil jeho předchůdce Benedikt XVI. Následující tituly jsou všechny oficiálními...

Kdy byl zvolen papež František papežem?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pape%C5%BE

Současný papež František byl zvolen na konkláve 13. března 2013 poté, co k 28. únoru 2013 odstoupil jeho předchůdce Benedikt XVI.

Papež (z lat. papa a řec. π, papas, zdrobnělý výraz pro otce) je hlava katolické církve. Papež je suverénem Vatikánu a také zároveň nejvyšším představitelem hierarchie římskokatolické církve a biskupem města Říma. Tato diecéze se označuje také jako Svatý stolec (případně též Apoštolský stolec), který je též subjektem mezinárodního práva. Podle katolického učení je papež zástupcem (náměstkem) Ježíše Krista na Zemi a nástupcem svatého apoštola Petra a je neodvolatelný. Pokud stávající papež zemře, nebo pokud se vzdá úřadu, sejdou se za účelem volby nového papeže kardinálové, kteří jsou mladší 80 let, na konkláve. Papež musí být zvolen alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných kardinálů. Současný papež František byl zvolen na konkláve 13. března 2013 poté, co k 28. únoru 2013 odstoupil jeho předchůdce Benedikt XVI. Následující tituly jsou všechny oficiálními papežovými tituly: římský biskup (episcopus Romanus); náměstek (zástupce) Kristův (vicarius Christi); nástupce apoštola Petra - podle teologie Římskokatolické církve označován za "prvního z apoštolů . "; italský primas (primas Itálie); arcibiskup a metropolita Římské provincie (archiepiscopus et metropolita provinciae Romanae); suverén státu Vatikán; nejvyšší pontifik (pontifex summus nebo někdy také původní římské pontifex maximus); služebník služebníků Božích (servus servorum Dei). Papež na listiny připojuje ke svému jménu pouze poslední ze zmiňovaných titulů, servus servorum Dei. Titul "papež" není oficiálním titulem a používá se na veřejnosti (v médiích a v běžné řeči). Oficiální oslovení: Vaše Svatosti; Svatý Otče. Dříve užívané tituly: patriarcha Západu (opuštěn v roce 2008); vikář Apoštolského stolce; vikář Petrův. hlava Svatého Stolce. Papežové si po svém zvolení vybírají papežské jméno a současně přestávají užívat své původní občanské jméno a příjmení. Původně římští biskupové působili pod svým původním jménem. Tradici papežského jména zavedl v roce 533 Mercurius, který se nechal se nazývat Janem II., protože byl pojmenován podle pohanského boha. Volbou jména papežové odkazují na příslušného světce - patrona, mnohdy vyjadřují i návaznost na předchozí papeže téhož jména. Dosud posledním papežem, který si jméno nezměnil, byl v roce 1555 Marcel II. Nejčastějšími papežskými jmény byli Jan, Benedikt a Řehoř. Ve druhém tisíciletí si žádný papež nezvolil dosud nepoužité jméno, průlomem se stal až papež František v roce 2013, před ním byl naposledy prvním svého jména Lando v roce 913, který si ovšem jméno nezvolil, ale ponechal si své rodné. Z řady vybočují též Jan Pavel I. a Jan Pavel II., kteří jako jediní používali dvojici jmen. V současné době je pro vzhled papeže charakteristická bílá klerika, bílé cingulum a bílé solideo. Tato tradice vznikla v 16. století, kdy papež Pius V., dominikán, nosil bílý řádový hábit, což se pak přeneslo i na nedominikánské papeže. (Bílé solideo nosí též premonstrátští opati.) Benedikt XVI. obnovil tradici nošení červené papežské obuvi, jako pokrývku začal nosit sametovo-kožešinovou čepici camauro, která do papežského šatníku patřila od 12. století. V minulosti užíval papež korunu zvanou tiára. Nenosí se od 11. listopadu 1964, kdy 264. papež Pavel VI. svou osobní tiáru veřejně odložil a prodal v Americe. Výnos daroval chudým v Indii. Tiára je uložena v chrámu Neposkvrněné Panny Marie ve Washingtonu. Papežská mozetta má většinou červenou barvu, podle liturgické doby se však liší materiál (satén, samet, serž) či lemování. Mezi Velikocemi a Letnicemi nosí papež bílou damaškovou mozettu lemovanou hermelínem. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny papežství. Papež je podle katolického pojetí a podle pojetí některých dalších církví nástupcem apoštola Petra, který byl prvním biskupem města Říma a zřejmě zemřel roku 67 v Římě mučednickou smrtí. Podle zmiňovaného pojetí, které se zakládá na výkladu Matouše 16,18-19, má Petr, resp. jeho nástupci, přednostní postavení před ostatními apoštoly, resp. biskupy. 1. list Klementův (kolem roku 98) je raným historickým dokumentem, který má dokládat přednostní postavení římské církevní obce, když se její biskup, Klement Římský, snažil vyřešit spory v Korintě. Dopis nijak nedefinuje nadřazenost papeže, ale je psán v tónu nadřazeného pastýře. Užití titulu papež je poprvé dosvědčeno v době papeže Marcellina († 304), který je takto nazván na jednom náhrobku. Oficiálně se však papa poprvé nazval Siricius (385-399), tento titul je pak fixován v době Řehoře Velikého (590-604). Titul papa označoval v raných dobách i ostatní biskupy, patriarchy a opaty především na Východě. Po schizmatu, které následovalo po Chalkedonském koncilu roku 451, označuje titulem papež svou hlavu i alexandrijská pravoslavná a koptská pravoslavná církev. Teprve později se v římskokatolické tradici začal papežem nazývat jedině římský biskup. Od dob papeže Lva I. (440-461) nese římský biskup označení pontifex maximus, které až do císaře Gratiana náleželo pouze římským císařům coby nejvyšším velekněžím. Papež Jan II. (pontifikát 533-535) byl prvním papežem, který si při nástupu do funkce změnil jméno. Rozhodl se tak proto, že jeho rodné jméno Mercurius je odkazem na římského boha Merkuria. Jan II. usoudil, že Mercurius není vhodné jméno pro nejvyšší autoritu křesťanské církve. Po klasickém období dějin papežství dochází od konce 9. do začátku 11. století k tzv. temnému období papežství, kdy prestiž papežů výrazně opadla vlivem jejich pokleslé morálky. Vznikla situace, kdy významné římské šlechtické rody měly výrazný vliv na volbu a vládu jednotlivých papežů (viz též pornokracie). Tato situace se začala měnit v polovině 11. století v souvislosti s obnovnými hnutími v církvi (Cluny, Hirsau atd.) a s bojem o investituru. Roku 1059 byla volba nového papeže po smrti nebo odstoupení dosavadního římského biskupa svěřena nejvyšším hodnostářům církve, tedy kardinálům, a jejich jedině k tomuto účelu svolanému shromáždění, tzv. konkláve. Období od pontifikátu Řehoře VII. do smrti Bonifáce VIII. lze považovat na nejvýznamnější éru středověkého papežství, které bojovalo o svrchovanost nad světskými vládci a dosáhlo v tomto směru například za pontifikátu Inocence III. významných úspěchů. Roku 1309 přestěhoval Klement V. papežskou rezidenci na přání francouzského krále Filipa IV. Augusta do francouzského Avignonu. Odtud se papežové vrátili do Říma teprve roku 1377. Toto avignonské zajetí mělo dohru ve velkém schizmatu, kdy současně vládli z Říma a Avignonu dva papežové a od roku 1409, kdy pisánský koncil zvolil Alexandra V., dokonce tři. Tuto roztržku ukončil teprve kostnický koncil, který roku 1417 zvolil nového papeže, Martina V. (1417-1431). Po období renesančních papežů Julia II., Lva X. a Klementa VII. přichází období tzv. katolické reformace, kterou vyvolala protestantská reformace a následný Tridentský koncil. Další významný milník souvisí s 1. vatikánským koncilem, který definoval dogma o papežské neomylnosti a přiznal papeži v rámci římskokatolické církve nejvyšší jurisdikci. Pokud papež zemře, tradičně jeho smrt ověřuje kardinál kamerlengo (komoří) tím, že třikrát osloví papeže jeho jménem. Pokud je toto oslovení bez odezvy, je papež prohlášen za mrtvého. Dnes papežovu smrt ověřuje lékařský personál a ověření kardinálem kamerlengem je jen rituální. Ten musí poté potvrdit úmrtní list a uvědomit veřejnost přes kardinála vikáře. Kardinál kamerlengo zapečetí papežovy soukromé komnaty a také zajistí rozlomení Rybářova prstenu a papežovy pečetě. Také má na starost zařízení papežova pohřbu a novemdieles (devět dní smutku). V případě abdikace papeže se postupuje podobně, tedy komnaty jsou zapečetěny a prsten a pečeť zničeny. V novověku byl jediným papežem, který abdikoval, Benedikt XVI., který si i jako emeritní papež ponechal papežské jméno. Podrobnější informace naleznete v článku Konkláve. Papež je volen sborem kardinálů ve volbě zvané konkláve. Při vstupu do konkláve přísahají kardinálové, že dodrží pravidla stanovená papežem a neprozradí nic z hlasování či samotných jednání. Poté se rozesadí podél zdí Sixtinské kaple a přijmou hlasovací lístek s nápisem "Eligo v summum pontificem ... " (já volím za nejvyššího pontifika ...). Napíší jméno kandidáta a jednotlivě pak chodí k oltáři, na kterém je ciborium (kalich s talířkem). Vyzdvihnou lístek nad hlavu, aby ukázali, že volili. Položí lístek na talířek a sesunou ho do kalichu. Hlasy jsou sčítány vrchním volitelem a jeho třemi asistenty. Každý z asistentů přečte jméno na lístku nahlas a zapíše do seznamu. Poslední asistent propíchne střed lístku jehlou a navleče ji na nit. Lístky jsou po volbě spáleny s chemikáliemi, které vytvoří černý kouř. Pokud byl papež zvolen, jsou do ohně přidány jiné chemikálie, aby byl kouř bílý. Tím se dá najevo lidem venku mimo konkláve, že papež byl zvolen.

DATETIME

DATETIME

006208

... Roku 1997 natočil další výtečné filmy, kde potvrdil své nesporné herecké kvality, a to thriller Ďáblův advokát (The Devil's Advocate), kde stvořil samotného Satana, a krimidrama Krycí jméno Donnie Brasco (Donnie Brasco), které vzniklo na základě skutečných událostí a vypráví příběh o newyorské mafii. O dva roky později byl do kin uveden snímek Vítězové a poražení (Any Given Sunday), kde ztělesnil roli trenéra Tonyho Damata, a thriller Insider: Muž, který viděl příliš mnoho, který pojednává o nekalých praktikách v tabákovém průmyslu. Oba tyto filmy se můžou pyšnit nadprůměrným hodnocením ze strany diváků i kritiků. V novém tisíciletí se Al Pacino blýskl ve filmu Insomnie, kde si zahrál veterána losangelské policie, thrilleru o CIA Test (The Recruit), v adaptaci klasické divadelní hry Williama Shakespeara, Kupec benátský (The Merchant of Venice) a v dramatu Maximální limit (Two for the Money), kde ztvárnil postavu mocného šéfa obrovské národní korporace, která dává tipy na sportovní sázky. V roce 2003 se Al Pacino objevil po boku hvězd Meryl Streepové a Emmy Thompsonové v pozoruhodné a strhující šestidílné televizní minisérii HBO Andělé v Americe (Angels in America),...

Ve filmové adaptaci které hry Williama Shakespeara se objevil herec Al Pacino?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Al_Pacino

V novém tisíciletí se Al Pacino blýskl ve filmu Insomnie, kde si zahrál veterána losangelské policie, thrilleru o CIA Test (The Recruit), v adaptaci klasické divadelní hry Williama Shakespeara, Kupec benátský (The Merchant of Venice) a v dramatu Maximální limit (Two for the Money), kde ztvárnil postavu mocného šéfa obrovské národní korporace, která dává tipy na sportovní sázky.

Alfredo James Pacino (* 25. dubna 1940 New York) je americký filmový herec, příležitostně se věnuje také režii. Al Pacino patří k nejvýznamnějším americkým hercům, ztvárňuje především typ antihrdiny. Do češtiny jej nejčastěji dabuje Jiří Prager. Narodil se v Harlemu, v New Yorku. Když mu byly dva roky, jeho rodiče se rozvedli. Přestěhoval se s matkou do Bronxu, kde žili jeho prarodiče, kteří do Ameriky přišli z Corleone na Sicílii. Nejprve navštěvoval High School of the Performing Arts, poté začal studovat herectví v newyorské herecké škole Actors' Studio Lee Strasberga. V letech 1982 – 1984 v Actors Studiu působil jako jeden z uměleckých ředitelů. Jeho celoživotní láskou je divadlo, je velkým fanouškem všech her od Williama Shakespeara. Al Pacino se nikdy neoženil. V roce 1989 se jeho přítelkyni, J. Tarrantové, narodila dcera Julia Marie. V lednu 2001 jeho dlouholetá přítelkyně Beverly D'Angelová porodila dvojčata Antona Jamese a Olivii Rose. Za celoživotní dílo byl vyznamenán Zvláštním Zlatým lvem na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách 1994 a na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu 1996. V roce 2007 byl oceněn cenou AFI Lifetime Achievement Award za celoživotní filmové dílo. V současné době žije v New Yorku. Svou divadelní kariéru zahájil v roce 1963, v roce 1968 získal cenu Obie za roli v divadelním představení Indiani chtějí Bronx. V následujícím roce debutoval na Brodwayi ve hře Nosí tygr kravatu?, za kterou byl oceněn cenami Tony a Theatre World Award. První menší filmovou roli ztvárnil v roce 1969 ve filmu Já, Natálie (Me, Natalie). V roce 1971 režiséra Francise F. Copollu zaujala jeho role narkomana ve filmu Panika v Needle Parku (The Panic in Needle Park) a nabídl mu roli ve svém novém filmu Kmotr (The Godfather). Právě role Michaela Corleoneho v mafiánské sáze podle románu Maria Puza ho proslavila a otevřela mu dveře k další kariéře. Snímek i jeho pokračování je mnohými filmovými žebřičky řazen mezi nejlepší filmy všech dob. Za tuto roli byl také nominován na Oscara, Zlatý glóbus a ceny BAFTA. V roce 1973 si zahrál po boku Gena Hackmana ve filmu Strašák (Scarecrow) a v kriminálním dramatu Serpico, za který vyhrál Zlatý glóbus a byl opět nominován na Oscara. Následující rok si zopakoval svou roli Michaela Corleoneho v pokračování Kmotr II (The Godfather II.), za kterou byl oceněn cenou BAFTA a potřetí byl nominován na Oscara i Zlatý glóbus. V 70. letech ještě stihl natočit krimi drama Psí odpoledne (Dog Day Afternoon), kde ztvárnil bankovního lupiče Sonnyho, za který byl opět nominován na Oscara i Zlatý Glóbus a získal cenu BAFTA, drama Sydneyho Pollacka Bobby Deerfield, a justiční thriller ... A spravedlivost pro všechny (... And Justice for All), kde ztělesnil postavu Arthura Kirklanda, který si musí vybrat mezi kariérou nebo vlastním svědomím. Za tento neproměnil už svou pátou nominaci na Oscara. Na začátku 80. let Al Pacino natočil krimi thriller Na lovu (Cruising) a rodinné drama Autor!Autor! (Author!Author!). Výraznou a dodnes nezapomenutelnou roli mu přinesla spolupráce s Brianem de Palmou, s nímž natočil výborné krimi drama Zjizvená tvář (Scarface), kde Pacino ztvárnil postavu arogantního drogového krále Tonyho Montanu. Za tuto roli získal nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon. Po válečném filmu Revoluce (Revolution), který nebyl přijat s velkým nadšením, se Al Pacino na pár let stáhl do ústraní a věnoval se naplno své vášni, divadlu. Přijal role jak v inscenacích na Brodwayi, tak i na mimobroadwayských a londýnských scénách. Za své postavy v divadelních hrách Americký bizon a Julius Caesar sklidil velký úspěch. K filmovým rolím se vrátil v roce 1989, kdy si zahrál detektiva Franka Kellera v krimi thrilleru Moře lásky (Sea of Love), za kterého získal nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon v dramatu. Na počátku 90. let se Al Pacino objevil ve filmu Dick Tracy, za který získal nominaci na Oscara, a završil trilogii o mafiánské rodině ve snímku Kmotr III (The Godfather III). V roce 1991 si zahrál s Michelle Pfeifferovou v romantické komedii Frankie a Johnny. Osudovým rokem pro Al Pacina se stal rok 1992. Nejdříve se objevil po boku hereckých es jako Jack Lemmon, Ed Harris nebo Kevin Spacey v adaptaci úspěšné divadelní hry o vypsání soutěže jednou realitní kanceláří Konkurenti (Glengarry Glen Ross), a poté ve filmu Vůně ženy (Scent of a Woman), kde vytvořil postavu slepého podplukovníka, který si ke konci svého života znovu začíná uvědomovat krásu života. Nominace na Oscara i Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli za film Konkurenti sice neproměnil, ale po šesti nominacích, které vyšly naprázdno, byl za tuto roli oceněn Oscarem i Zlatým glóbem za nejlepší herecký výkon v hlavní roli. V průběhu 90. let se ale Al Pacinovi podařilo natočit více oceňovaných a kvalitních snímků. V roce 1993 to byl film Carlitova cesta (Carlito's Way), kde se opět sešel s Brianem de Palmou a exceloval v roli portorikánského zločince Carlita Briganteho. Další kritikou i diváky velmi pozitivně přijatý film bylo krimidrama z roku 1995, Nelítostný souboj (Heat), kde si opět zahrál s Robertem De Nirem. Roku 1997 natočil další výtečné filmy, kde potvrdil své nesporné herecké kvality, a to thriller Ďáblův advokát (The Devil's Advocate), kde stvořil samotného Satana, a krimidrama Krycí jméno Donnie Brasco (Donnie Brasco), které vzniklo na základě skutečných událostí a vypráví příběh o newyorské mafii. O dva roky později byl do kin uveden snímek Vítězové a poražení (Any Given Sunday), kde ztělesnil roli trenéra Tonyho Damata, a thriller Insider: Muž, který viděl příliš mnoho, který pojednává o nekalých praktikách v tabákovém průmyslu. Oba tyto filmy se můžou pyšnit nadprůměrným hodnocením ze strany diváků i kritiků. V novém tisíciletí se Al Pacino blýskl ve filmu Insomnie, kde si zahrál veterána losangelské policie, thrilleru o CIA Test (The Recruit), v adaptaci klasické divadelní hry Williama Shakespeara, Kupec benátský (The Merchant of Venice) a v dramatu Maximální limit (Two for the Money), kde ztvárnil postavu mocného šéfa obrovské národní korporace, která dává tipy na sportovní sázky. V roce 2003 se Al Pacino objevil po boku hvězd Meryl Streepové a Emmy Thompsonové v pozoruhodné a strhující šestidílné televizní minisérii HBO Andělé v Americe (Angels in America), která byla oceněna pěti Zlatými glóby a jedenácti cenami Emmy. Seriál je natočen podle stejnojmenné hry oceněné Pulitzerovou cenou, pohrává si s realitou a řeší témata jako homosexualita, AIDS a rakovina. V roce 2006 se připojil k filmovým hvězdám Georgi Clooneymu, Bradu Pittovi a Mattu Damonovi a zahrál si ve třetím pokračování filmu Dannyho parťáci (Ocean's Thirteen). V roce 2007 jsme mohli Al Pacina vidět v německém krimi thrilleru 88 minut (88 Minutes), kde si zahrál vysokoškolského profesora Dr. Jacka Gramma, který zároveň pracuje jako forenzní psychiatr FBI. V roce 2008 přišel do kin snímek Righteous Kill, kde se potřetí sešel s Robertem De Nirem. Já, Natálie / Me, Natalie (1969) Panika v Needle Parku / Panic in Needle Park (1971) Kmotr / The Godfather (1972) Strašák / Scarecrow (1973) Serpico (1973 . ) The Godfather: Part II (1974) Psí odpoledne / Dog Day Afternoon (1975) Bobby Deerfield (1977) ...a spravedlnost pro všechny / ...And Justice for All (1979) Cruising (1980) Author! Author! (1982) Scarface (1983) Revolution (1985) The Local Stigmatic (1989), také režie a produkce Sea of Love (1989) Dick Tracy (1990) The Godfather: . Part III (1990) Madonna: Truth or Dare (1991) Frankie and Johnny (1991) Glengarry Glen Ross (1992) Vůně ženy / Scent of a Woman (1992) Carlito' . s Way (1993) Jonas in the Desert (1994) Two Bits (1995) Heat (1995) City Hall (1996) Looking for Richard (1996), také režie a produkce . Pitch (1997) Krycí jméno Donnie Brasco / Donnie Brasco (1997) The Devil's Advocate (1997) The Insider (1999) Any Given Sunday (1999) Chinese Coffee (2000 .), také režie Insomnia (2002) S1m0ne (2002) People I Know (2002) The Recruit (2003) Gigli (2003) The Merchant of . Venice (2004) Two for the Money (2005) 88 Minutes (2006) Dannyho Parťáci 3/Ocean's Thirteen (2007) Jack and Jill (2011) Oscar 1972 – . Nominace za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za film Kmotr 1973 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli za film Serpico 1974 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli za film Kmotr II 1975 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon v . hlavní roli za film Psí odpoledne 1979 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli za film ... A spravedlivost pro všechny 1990 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za film Dick Tracy 1992 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli . za film Konkurenti 1992 – Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli za film Vůně ženy Zlatý glóbus 1973 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon v dramatu za film Kmotr 1974 – Nejlepší mužský herecký výkon v dramatu za film Serpico 1975 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon . v dramatu za film Kmotr II 1976 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon v dramatu za film Psí odpoledne 1978 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon v dramatu za film Bobby Deerfield 1980 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon v dramatu za film ... A spravedlivost pro všechny 1983 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon v komedii nebo muzikálu za film Autor!Autor! 1984 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon v dramatu za film Zjizvená tvář 1990 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon v dramatu za film Moře lásky 1991 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za film Dick Tracy 1991 – Nominace za nejlepší mužský herecký . výkon v dramatu za film Kmotr III 1993 – Nominace za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za film Konkurenti 1993 – Nejlepší mužský herecký výkon v dramatu za film Vůně ženy 2001 – Cecil B. DeMille Award 2004 – Nejlepší mužský herecký výkon v mini sérii nebo TV seriálu za seriál Andělé v Americe Emmy 2004 – Vynikající hlavní role v mini sérii nebo ve filmu za seriál Andělé v Americe V tomto článku byl použit překlad textu z článku Al Pacino na anglické Wikipedii. Encyklopédia filmu, Obzor 1993 Obrázky, zvuky či videa k tématu Al Pacino ve Wikimedia Commons (česky) Al Pacino v Česko-Slovenské filmové databázi (česky) Al Pacino na Kinoboxu.cz Al Pacino v Internet Movie Database (anglicky) Stránky fanoušků

ENTITY

ENTITY

010062

... Bohemians Praha, kde odehrál podzimní část Gambrinus ligy. Po zimní přípravě v Plzni byl na testech v FC Nitra, kde se zranil, a těsně před koncem přestupního období si jej vybral nováček slovenské Corgoň ligy FK Senica. V sezóně 2010/11 hostoval v FC Vysočina Jihlava. V létě 2011 přestoupil z Plzně do SK Dynamo České Budějovice, hned na prvním tréninku se nepříjemně zranil a neabsolvoval letní přípravu, v září nastoupil k jednomu prvoligovému utkání, vzápětí však odešel hostovat znovu do druholigové Jihlavy, s níž vybojoval postup do Gambrinus ligy. V létě 2012 se vrátil do Budějovic. Dne 11. září 2013 byl zatčen Policií České republiky kvůli jeho údajnému podílu na ovlivňování zápasů. == Rodina == Jeho otec Milan Halama a bratr Michal Halama také hráli fotbal na ligové úrovni v FK Jablonec. Strýc Václav Halama byl fotbalistou, trenérem a managerem. == Reprezentace == Od...

Kdo byl Strýc Václava Halamy?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Halama

Strýc Václav Halama byl fotbalistou, trenérem a managerem.

Jan Halama (* 14. července 1988, Jablonec nad Nisou) je český fotbalista, v současnosti hráč klubu FK Bohemians Praha, kde hostuje z Dynama České Budějovice. == Hráčská kariéra == Svoji fotbalovou kariéru začal v šesti letech v rodném Jablonci. Ze začátku hrál v útoku, později v záloze a v dorostu se z něj postupem času stal stoper i pro svou vyspělou postavu. V FK Jablonec působil až do roku 2003, než si ho vyhlédla pražská Sparta. Zde s ročníkem 1987 získal mistrovský dorostenecký titul. V roce 2006 přestoupil do FK Marila Příbram, kde si pod trenérem Tobiášem ve svých osmnácti letech odbyl svůj prvoligový debut na hřišti Zlína a na jaře 2007 se stal členem základní sestavy, když po boku zkušeného Tomáše Hunala odehrál v celé sezóně 15 utkání. Příbram však v téže sezóně sestoupila z nejvyšší soutěže a Halama přestoupil do FC Viktoria Plzeň, jejímž hráčem byl následující čtyři roky. Pod trenérem Levým se z něho od 8. kola sezóny 2007/08 stal jeden ze stálých členů základní sestavy. V následující sezóně pod trenérem Šilhavým se do sestavy neprosazoval. Více příležitostí mu dal trenér Pavel Vrba, přesto v září 2009 odešel na hostování do FK Bohemians Praha, kde odehrál podzimní část Gambrinus ligy. Po zimní přípravě v Plzni byl na testech v FC Nitra, kde se zranil, a těsně před koncem přestupního období si jej vybral nováček slovenské Corgoň ligy FK Senica. V sezóně 2010/11 hostoval v FC Vysočina Jihlava. V létě 2011 přestoupil z Plzně do SK Dynamo České Budějovice, hned na prvním tréninku se nepříjemně zranil a neabsolvoval letní přípravu, v září nastoupil k jednomu prvoligovému utkání, vzápětí však odešel hostovat znovu do druholigové Jihlavy, s níž vybojoval postup do Gambrinus ligy. V létě 2012 se vrátil do Budějovic. Dne 11. září 2013 byl zatčen Policií České republiky kvůli jeho údajnému podílu na ovlivňování zápasů. == Rodina == Jeho otec Milan Halama a bratr Michal Halama také hráli fotbal na ligové úrovni v FK Jablonec. Strýc Václav Halama byl fotbalistou, trenérem a managerem. == Reprezentace == Od svých patnácti let postupně povoláván do všech mládežnických výběrů (U16-U20). Bývalý člen širšího kádru reprezentace U-21. == Reference == == Externí odkazy == Profil hráče na iDNES.cz

PERSON

DENOTATION

000189

... de Maupassanta, s níž měl dva syny: Patricka (*1944) a Oliviera (*1949). Patrick je lékařem, Olivier se několik let věnoval herectví a hrál v několika filmech společně s otcem. Později pracoval jako pilot Concorde pro Air France. Louis de Funè se poprvé objevil v divadle ve hře Slaměný milenec, před kamerou v roce 1946 ve filmu Barbizonovo pokušení. Různými vedlejšími rolemi se "prokousával" celých 15 let, než začal být úspěšný....

Ve kterém filmu se herec Louis de Funè poprvé objevil před kamerou?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Louis_de_Fun%C3%A8s

Louis de Funè se poprvé objevil v divadle ve hře Slaměný milenec, před kamerou v roce 1946 ve filmu Barbizonovo pokušení.

Louis Germain David de Funè de Galarza [lwi də fy.nɛ] (31. července 1914, Courbevoie, Francie - 27. ledna 1983 v Nantes) byl slavný francouzský herec a komik. Jeho synové se jmenují Daniel Charles Louis de Funè de Galarza, Olivier de Funè a Patrick de Funè. Narodil se jako nejmladší ze tří dětí nedaleko Paříže rodičům, kteří přišli do Francie v roce 1904 ze španělské Sevilly. Jeho otec Carlos Luis de Funè de Galarza (1871-1934) byl původně právník a pocházel z Málagy. Ve Francii obchodoval s klenoty. Matka Leonor Soto y Réguéra (1878-1957) se narodila v městečku Ortigueira v Galicii. Louis měl sestru Marii (1909-1993), která se provdala za režiséra Françoise Gira. Bratr Charles (1908-1939) byl zastřelen v 2. světové válce. V dětství se věnoval kreslení a hře na klavír. Kromě francouzštiny dobře ovládal i španělštinu a angličtinu. Než se stal hercem, Louis neúspěšně vystřídal řadu zaměstnání: byl kožešník, dekoratér, aranžér, účetní, prodavač. Koncem třicátých let začal pracovat jako pianista v pařížské čtvrti Pigalle. Přitom absolvoval Simonovy herecké kurzy. V roce 1936 se oženil s Germaine Carroyer, s níž měl syna Daniela (*1937). V roce 1942 se rozvedli. O rok později se oženil s Jeanne Barthelémy de Maupassant (praneteří Guy de Maupassanta, s níž měl dva syny: Patricka (*1944) a Oliviera (*1949). Patrick je lékařem, Olivier se několik let věnoval herectví a hrál v několika filmech společně s otcem. Později pracoval jako pilot Concorde pro Air France. Louis de Funè se poprvé objevil v divadle ve hře Slaměný milenec, před kamerou v roce 1946 ve filmu Barbizonovo pokušení. Různými vedlejšími rolemi se "prokousával" celých 15 let, než začal být úspěšný. V divadle, které ho vyneslo na výsluní díky divadelní hře Oskar, hrál i řadu epizodních rolí, než získal svou první hlavní roli ve filmové komedii Četník ze Saint Tropez - získal si tak coby strážmistr Ludovic Cruchot celou Evropu. Pak už se mu nabídky jen hrnuly. Ve filmu Fantomas ztvárnil komisaře Juva, zahrál si zde spolu se Jeanem Maraisem. Poté se setkal s režisérem Gérardem Ourym a natočil za spolupráce herce André Bourvila komedii Smolař. Výsledkem 11 752 000 diváků se zapsal do francouzské filmové historie, stejně tak jako pozdější film Velký flám (natočený ve stejné spolupráci), kde výsledek byl 17 000 000 diváků za tři měsíce (ve francouzských kinech tento rekord překonal až Titanik). Zatímco ve Francii byl řadu let enormně úspěšný, v USA byl téměř neznámý s výjimkou komedie Dobrodružství rabína Jákoba z roku 1973. V Česku a na Slovensku jeho popularitě napomohl výrazný výkon dabingu Františka Filipovského. Jeho herecký styl se opíral o živelnou komiku a neuvěřitelné mimické schopnosti, jež zdědil hlavně po matce, které mu vynesly přezdívku Muž tisíce tváří, nebo Muž s tváří z gumy. Své typické grimasy okoukal z grotesek s Charlie Chaplinem, kačerem Donaldem i od Laurela a Hardyho. Louis de Funè miloval svoji rodinu, zahradu a film. Žil na zámku Clermont na Loiře u Nantes, rád trávil čas ve skleníku, kde se věnoval růžím. Podařilo se mu vyšlechtit oranžovou La rose de Louis de Funè, která je oficiálně uznaným druhem. De Funè měl problémy se srdcem a s každou svojí rolí, ve kterých představoval různé cholerické postavy, riskoval srdeční infarkt, jejž prodělal po skončení natáčení filmu Četník a četnice a na který nakonec dne 27. ledna 1983 také zemřel. 1979 . Lakomec 1981 Zelňačka Slaměný milenec (Ĺamant de paille) - statista Dům doni Bernardy - plačka Winterset - Hanriot Thermidor - tulák Tramvaj do stanice Touha - Pablo Dominika a Dominika (Dominique et Dominique) - pan Ernest Brouk v hlavě (La puce à ĺoreille) - Augustin Feraillon Ach, ty krásné bakchantky (Ah! Les belles Bacchantes) - komisař Leboeuf Poppi - Poppi Miláček Ornifle - Machetu Zasněme se (Faisons un rê) - manžel Oskar (Oscar) - Barnier Velký valčík (La grosse valse) - celník Roussel Valčík toreadorů (La valse des toreadors) - generál

ENTITY

ENTITY

011415

Reproduktory jsou elektro-akustické měniče, tj. zařízení (elektrické stroje), které přeměňují elektrickou energii na mechanickou energii ve formě zvuku. Obvykle se skládají z membrány, z pohonné části, do které je přiváděn vstupní signál a dalších dílů. Zvláštním případem malých reproduktorů jsou sluchátka. == Dělení reproduktorů dle způsobu vyzařování == Přímovyzařující – kmitající membrána je bezprostředně navázána na prostředí, do kterého se akustická energie vyzařuje. Obvyklá účinnost nepřevyšuje několik málo procent. Nepřímovyzařující (tlakové) – mezi prostředím, do kterého se akustická energie vyzařuje, a mezi membránou, je vložen zvukovod a popřípadě další pomocné akustické obvody. Toto uspořádání obvykle zvyšuje účinnost, umožňuje...

Jak se nazývá zařízení, které přeměňuje elektrickou energii na mechanickou energii ve formě zvuku.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Reproduktor

Reproduktory jsou elektro-akustické měniče, tj. zařízení (elektrické stroje), které přeměňují elektrickou energii na mechanickou energii ve formě zvuku.

Reproduktory jsou elektro-akustické měniče, tj. zařízení (elektrické stroje), které přeměňují elektrickou energii na mechanickou energii ve formě zvuku. Obvykle se skládají z membrány, z pohonné části, do které je přiváděn vstupní signál a dalších dílů. Zvláštním případem malých reproduktorů jsou sluchátka. == Dělení reproduktorů dle způsobu vyzařování == Přímovyzařující – kmitající membrána je bezprostředně navázána na prostředí, do kterého se akustická energie vyzařuje. Obvyklá účinnost nepřevyšuje několik málo procent. Nepřímovyzařující (tlakové) – mezi prostředím, do kterého se akustická energie vyzařuje, a mezi membránou, je vložen zvukovod a popřípadě další pomocné akustické obvody. Toto uspořádání obvykle zvyšuje účinnost, umožňuje dosahovat vysokých vyzářených výkonů, tvarovat směrový diagram apod. == Dělení reproduktorů dle pohonu == elektrodynamické elektromagnetické elektrostatické piezoelektrické plazmové pneumatické Další === Elektrodynamické === Tento princip pohonu je nejběžnější. Základem těchto reproduktorů je cívka a permanentní magnet. Cívka se pohybuje ve válcové štěrbině mezi pólovými nástavci magnetického obvodu. Princip činnosti spočívá v působení síly na vodič, kterým protéká elektrický proud v magnetickém poli. Síla se přenáší na membránu a způsobuje její pohyb. Kromě konvenčních typů existují zvláštní provedení : Páskový reproduktor je zvláštní typ elektrodynamického reproduktoru. Bývá používán pro vysoké, někdy pro střední frekvence. Principem je pásek z elektricky vodivého materiálu, nebo membrána páskového tvaru, umístěná v poli silného magnetu. Uspořádání je obdobné jako u páskového mikrofonu. Plošné elektrodynamické reproduktory[zdroj?] jsou tvořeny membránou velké plochy, ukotvenou v napínacím rámu. Na membránu bývá po celé ploše upevněn vodič cívky, často tenký hliníkový drát nebo fólie, uspořádaný do meandru. Membrána o velké ploše je umístěna v těsné blízkosti plošného magnetu. Bývají někdy označovány jako "magnetostatické" pro svoji vzdálenou podobu s elektrostatickými měniči. Reproduktor s ohybovou vlnou[zdroj?] používá trochu odlišný princip působení. Na rozdíl od běžných elektrodynamických reproduktorů, kde se předpokládá u ideálního provedení pístový pohyb tuhé membrány, zde naopak se používá membrána pružná. V důsledku toho dochází k tomu, že pro danou frekvenci kmitá pouze určitá část membrány, čím je frekvence vyšší, tím je plocha menší. Nízké frekvence vyzařuje membrána celou plochou, vysoké jenom malé části plochy v blízkosti kmitací cívky. === Elektromagnetické === Tento princip není dnes příliš používán. Základem je membrána, např. z tenkého železného plechu, kterou přitahuje pevně umístěná cívka s jádrem (elektromagnet), nebo malý magnet, umístěný v poli budící cívky, který pohybuje s membránou. V historii se na tomto principu vyráběly např. sluchátka pro spojaře nebo telefonii a také reproduktory k radiopřijímačům. Výhodou je poměrně jednoduchá konstrukce, nevýhodou většinou značné zkreslení a omezený frekvenční rozsah. === Elektrostatické === Membrána z tenké fólie s vodivou vrstvou bývá umístěna mezi dvě pevné elektrody, obvykle ve tvaru sítěk. Reproduktor pracuje na principu vzájemného přitahování a odpuzování elektricky nabitých desek. Podle uspořádání a vzdálenosti elektrod vyžaduje značně velké provozní a polarizační napětí (stovky až tisíce Voltů). Mohou být vyráběny jako vysokotónové, nebo i širokopásmové, ovšem vyžadují značné rozměry. Na stejném principu se konstruují i vysoce kvalitní sluchátka. === Piezoelektrické === Využívá se piezoelektrického jevu. Destička z piezomateriálu je mechanicky spojena s vhodnou membránou, nebo přímo tvoří membránu. Použití je spíše pro levné vysokotónové jednotky (malá výchylka membrány), nebo pro tlakové měniče i poměrně velkých výkonů (malé sirény apod.). Jejich zásadní nevýhodou je poměrně nerovnoměrná frekvenční charakteristika a větší zkreslení. Výhodou bývá poměrně vysoká účinnost, jednoduchá konstrukce a nízká cena. === Plazmové reproduktory === Tyto reproduktory nemají membránu. Využívá se změn tlaku vzduchu, vyvolaných koronou nebo obloukovým výbojem. Na tomto principu se dají realizovat převážně vysokotónové měniče, výhodou je kmitočtový rozsah, neomezovaný hmotností membrány. Přestože je princip znám dlouho a experimenty se prováděly již kolem roku 1900, je použití reproduktorů na tomto principu velmi okrajové. Ve starší literatuře se pro tyto měniče používá označení ionofon. === Pneumatické === V praxi se tohoto principu běžně nepoužívá. Tradují se informace o sporadickém použití pro vytváření extrémně vysokých zvukových hladin, např. pro simulaci hluku při testech dílů pro letectví a kosmonautiku. Principem je modulace unikajícího stlačeného vzduchu z kompresoru pomocí ventilu, ovládaného budícím signálem. Na stejném principu, s ventilem ovládaným nikoliv elektricky, ale mechanicky – přenoskou – byly počátkem 20. století vyráběny i gramofony. === Další principy === Zajímavý princip reproduktoru představuje tzv. rotary woofer[zdroj?] (nezaměňovat s rotujícími reproduktory – Leslie efekt). V otvoru ozvučnice se otáčí lopatky ventilátoru, u kterého se náklon lopatek mění budícím signálem. Princip připomíná fenestron. Použití je zvláště pro velmi nízké frekvence a generování infrazvuku. Jeden z méně obvyklých principů se v praxi častěji používá, a to pohon membrány pomocí servomotoru. Membrány – obvykle více membrán, např. 2 nebo 4 – jsou táhly napojeny na obvod kotouče, který je pootáčen pomocí servomotoru. Membrány tak konají pístový pohyb, vynucovaný natáčením serva. Použití je pouze pro nízké kmitočty a poměrně velké výkony. Existují další fyzikálně možné principy, ale jejich použití je spíše v rovině pokusů. Mezi ně patří např. využití magnetostrikčního jevu, který se používá u měničů pro ultrazvuk, nebo využití Johnsen-Rahbeckova jevu (změna součinitele tření mezi vodičem a polovodičem vlivem změny elektrického potenciálu). == Dělení reproduktorů dle účelu == Podle účelu použití většina výrobců odlišuje několik různých skupin. Nejčastěji to bývá: pro domácí použití (spotřební elektronika, HiFi soustavy) vysoce kvalitní měniče pro studiové monitory, HiEnd audio apod. pro profesionální použití (výkonné PA systémy apod.) ozvučení automobilů pro elektrické hudební nástroje (speciálně vyráběné reproduktory pro aparatury zvláště elektrické kytary, baskytary, klávesových nástrojů apod.) reproduktory a reprosoustavy pro přenos mluveného slova (městský rozhlas, sirény apod.), zde se často používají tlakové reproduktory se skládaným (reentrantním) zvukovodem speciální (např. ozvučení pod vodní hladinou, pro vědecké pokusy, jednotky s velkým výkonem, vojenské použití aj.)Dělení není jednotné ani závazné, některé výrobky mají vlastnosti, které jim dovolují použití pro různý účel. Také je do jisté míry na tom kterém výrobci, jak ve svém výrobním programu reproduktory rozdělí. == Dělení reproduktorů podle frekvenčního rozsahu == Z hlediska frekvenčního rozsahu se vyrábějí reproduktory s různými vlastnostmi. Je to dáno jednak jejich účelem jednak fyzikálními vlastnostmi jednotlivých konstrukcí. Některé reproduktory se provozují jen v úzkém frekvenční pásmu, např. o šířce jen jedné oktávy (např. v sirénách), nebo např. pouze v pro přenos řeči v telekomunikační technice (obvykle požadovaný rozsah od několika set Hz po 3-5kHz), některé jsou určeny pro přenos zvuku v levné spotřební elektronice, domácích Hi-Fi soupravách nebo profesionálních ozvučovacích systémech. Různé nároky na požadované vlastnosti (výkon, rozměry, účinnost, frekvenční charakteristika, zkreslení, cena aj.) daly vzniknout široké škále vyráběných typů. Pro vysoce kvalitní přenos zvuku se obvykle požaduje co nejširší přenášený frekvenční rozsah, nejlépe v celém slyšitelném pásmu (20Hz až 20kHz). Z mnoha důvodů je výroba reproduktoru, který by celé takto široké pásmo přenesl, velmi obtížná. Na takový reproduktor jsou kladeny zcela protichůdné požadavky. Např. pro přenos nízkých frekvencí je vhodné, aby reproduktor měl tuhou membránu velkých rozměrů, což znamená i dosti značnou hmotnost kmitajících částí, naopak pro přenos vysokých frekvencí je nutné mít membránu velmi lehkou. Proto je výhodné přenášet celý požadovaný frekvenční rozsah pomocí více různých měničů, které jsou optimálně přizpůsobeny pro dílčí, poměrně úzká frekvenční pásma. Z těchto reproduktorů se sestavují reprosoustavy, které kromě reproduktorů obsahují často pomocné akustické obvody, a většinou další elektronické části (přívodní konektory, výhybky, popřípadě zesilovače aj.). === Širokopásmové === Patří mezi ně např. univerzální reproduktory určené obvykle pro nenáročné použití např. v dopravních prostředcích, televizorech a levné spotřební elektronice Jejich maximální frekvenční rozsah je od 45 – 15 000 Hz, běžně se ale setkáme s širokopásmovými reproduktory s frekvenčním rozsahem 55 – 13 500 Hz, je ale možné vyrobit speciální reproduktory, které dokážou pokrýt celé akustické pásmo 20 Hz až 20 tisíc Hz. Poměrně výjimečně se vyskytují širokopásmové reproduktory pro vysoké nároky na přenos zvuku, jejich nevýhodou bývá omezená zatížitelnost[zdroj?] ==== Koaxiální reproduktory ==== Za širokopásmové se často v praxi označují i reproduktory, složené ze dvou či více měničů. Častá je montáž malého vysokotónového reproduktoru na zvláštní držák, který je součástí koše, před membránu hlubokotónového reproduktoru, obvykle v ose. Toto bývá časté u reproduktorů pro ozvučení automobilů. Pro profesionální a studiové použití se vyrábějí reproduktory, kde je tlaková vysokotónová jednotka umístěna za magnetickým obvodem hlubokotónového reproduktoru a otvor v pólovém nástavci je součást zvukovodu, nebo může být umístěna v prostoru mezi středovým pólovým nástavcem a kupolkou membrány. Výhybka může být umístěna samostatně (reproduktor tak má vyvedeny samostatně svorky obou měničů), nebo může být výhybka součástí koaxiálního reproduktoru. === Hlubokotónové (basové) reproduktory === Rozsah: 20 – 1 500 Hz (nízkorezonanční o velkém průměru) 35 – 5 000 Hz (běžný basový nebo tzv. středobasový) Konstrukce: Základní předpoklad je velký zdvih membrány a malá tuhost zavěšení a nízká vlastní rezonance reproduktoru. Výchylky membrány dosahují až 5 mm. Horní zavěs membrány bývá zhotoven z gumy, pěnové gumy, polyuretanu, někdy z impregnovaného textilu. Membrány jsou většinou papírové, méně často z plastu, někdy kovové nebo sendvičové. Koše reproduktorů se vyrábějí z plechu, nebo z hliníkových slitin, výjimečně z plastu (pouze u malých rozměrů). Průměry reproduktorů bývají 150 – 600 mm kruhového tvaru, udávají se obvykle v palcích Výkon na nižších frekvencích je úměrný druhé mocnině součinu efektivní plochy membrány a výchylky. U některých reproduktorů mívá střední pólový nástavec otvor, aby vzduch mohl proudit kolem kmitací cívky. === Středopásmové (středotónové) reproduktory === Rozsah 80 – 12 000 Hz Konstrukce: Materiál membrán bývá papírovina, kevlar, polypropylen, sendvič, výjimečně i jiné materiály. U kvalitních středotónových reproduktorů je kladen důraz hlavně na nízké zkreslení, protože je lidský sluch v této oblasti nejcitlivější. Kromě klasických kónusových membrán se vyrábějí kalotové (membrána ve tvaru vrchlíku). Průměry membrán reproduktorů bývají v zhruba v rozmezí 50 – 180 mm pro použití v HiFi soustavách, pro profesionální účely i větší. Pokud jsou montovány ve společné ozvučnici s hlubokotónovým reproduktorem, mívají uzavřený koš nebo se montují do uzavřeného krytu, aby je hlubokotónový reproduktor neovlivňoval. === Vysokotónové (výškové) reproduktory === Rozsah obvykle od 2 000 do 20 000 Hz, někdy i více Konstrukce: Membrána nemá zpravidla z důvodu požadavku co nejširšího vyzařování tvar kužele, ale kulového vrchlíku – kaloty. Průměr membrány je většinou do 30 mm. Materiály membrán jsou plasty, textilní úplety (hedvábné), sendvičové konstrukce (na textilní základ se napařuje vrstva kovu), kovové (titan, dural), keramika, aerogel a podobné materiály. Některé vysokotónové reproduktory mají kmitací cívku chlazenou ferrofluidem, který zároveň tlumí rezonance systému Vyrábějí se i páskové reproduktory, kde není zvuková vlna vyzařována pomocí kaloty, ale kmitajícího pásku. Pro nenáročné použití v levné spotřební elektronice, zvláště přenosných radiomagnetofonech, a v levných ozvučovacích systémech se používají piezoelektrické vysokotónové jednotky Pro profesionální použití (PA systémy apod.) se vysokotónové reproduktory vyrábějí nejčastěji jako tlakové, s vysokou účinností. Tlakové reproduktory mohou mít různé provedení zvukovodu, jak rotačně symetrické, tak čtvercového nebo obdélníkového tvaru. Zvukovod se mimo jiné podílí na tvarování směrového diagramu reproduktoru. Některé reproduktory mají úmyslně jiný vyzařovací úhel ve vertikální a horizontální rovině, např. 90 x 60 stupňů. Zvukovod může být pevnou součástí reproduktoru. Některé reproduktory jsou vyráběny jako samostatné jednotky bez zvukovodu (tzv. drivery) a zvukovody (různého tvaru) se dodávají samostatně. V takovém případě je možné vhodnou kombinací driveru a zvukovodu dosáhnout požadovaných vlastností. == Části elektrodynamického reproduktoru == === Koš reproduktoru === Koš reproduktoru je základní nosnou konstrukcí reproduktoru. Slouží pro připevnění reproduktoru do skříňky a zároveň nese elektromagnetický obvod, závěsy membrány a připojovací terminál. U výškových reproduktorů bývá bez otvorů, u hlubokotónových musí být opatřen co největšími otvory aby uzavřený vzduch pod membránou negativně nezvyšoval tuhost zavěšení membrány a nezhoršoval tak akustické vlastnosti zařízení. Ohraničení otvorů mívá aerodynamický tvar pro co nejlepší proudění vzduchu. Konstrukce koše musí být co nejpevnější a zároveň musí mít antirezonanční vlastnosti. U levných reproduktorů se používají koše vylisované z plechu, také se používá polyamid či jiný plast, zejména u reproduktorů pro použití ve vlhku. Dražší reproduktory mívají koš ze silnostěnného odlitku slitin hliníku. Koš mívá po obvodu otvory pro upevňovací šrouby, kterými je reproduktor uchycen k ozvučnici. U miniaturních reproduktorů tyto otvory často chybí, reproduktory se upevňují pomocí různých úchytů, rámečků nebo i lepením. U vysokotónových reproduktorů a leckterých nepřímovyzařujících jednotek koš jako takový neexistuje. Membránový systém, zvukovod a další části jsou montovány přímo k magnetickému obvodu. K ozvučnici se reproduktor často uchycuje pomocí zvukovodu. V současnosti je většina vyráběných reproduktorů s membránou a košem kruhového tvaru. Existují i reproduktory eliptické, kde je koš i membrána eliptického tvaru. Časté to bývalo u širokopásmových reproduktorů, zvláště pro TV přijímače. === Magnetický obvod === Je to základní součást pohonu elektrodynamického reproduktoru. Magnetické pole ve válcové vzduchové mezeře mezi pólovými nástavci je vybuzováno permanentním magnetem uloženým nejčastěji ve vnějším plášti magnetického obvodu nebo tvoří podstatnou součást středového sloupku magnetického obvodu. Magnet bývá z jednoho kusu, ale může být složen i z několika shodných, umístěných na sobě, nebo několika různých segmentů, umístěných vedle sebe po obvodu. Magnety se používají nejčastěji feritové, ze slitiny AlNiCo a v poslední době se prosazují (zejména u drahých reproduktorů pro profesionální použití) neodymové magnety. U reproduktorů vyráběných v 30. až 40. letech 20. století bývalo běžné, že byl použit elektromagnet, který zároveň sloužil jako tlumivka napájecího zdroje. Pólové nástavce bývají někdy vybaveny zkratovacími prstenci. U některých reproduktorů je vnitřní pólový nástavec plný, u některých má otvor. Tento otvor může být součástí zvukovodu některých výškových systémů, nebo umožňuje proudění vzduchu z prostoru kmitačky (chlazení a zvýšení poddajnosti celého systému). Pro některé účely, hlavně pro instalaci do klasických televizorů s CRT obrazovkou a pro soustavy, které mají pracovat v blízkosti televizorů a monitorů, se vyrábějí reproduktory, u kterých je magnetický obvod stíněný, nebo omezen tak, aby vnější mag. pole bylo co nejmenší. === Kmitací cívka === Kmitací cívka je další podstatnou částí pohonu elektrodynamického reproduktoru. Nejčastěji to bývá vinutí z izolovaného vodiče (měď, hliník, poměděný hliník), navinuté na tzv. formeru (cívkové těleso), který je spojen s membránou. Former může být vyroben i jako část membrány. Jako vodič může být použito i profilovaného drátu (čtvercový průřez nebo pásek). Vinutí bývá obvykle ve dvou vrstvách, u některých (zejména středových a vysokotónových tlakových reproduktorů) často jen jedna vrstva, výjimečně 4 vrstvy (některé basové reproduktory). Former může být z papíroviny, pro vyšší výkony z hliníku, kaptonu, skelných vláken apod. V některých případech bývá samonosné vinutí, vlastní vinutí je pouze prosyceno vhodným lepidlem. V některých případech mají kmitací cívky 2 samostatná vinutí (tzv. dvoucívkové reproduktory, obvykle pro subwoofery). Na cívku, zejména u výkonných reproduktorů, jsou kladeny značné nároky. Musí snášet teploty vznikající při vysokém zatížení, být tuhá, nesmí se deformovat, přitom – zejména u reproduktorů pro vysoké frekvence – musí mít co nejmenší hmotnost. === Membrána === Tvar membrány basových a středových reproduktorů je většinou kuželový, buď v rozvinutelném nebo nerozvinutelném tvaru (tzv. NAWI tvar- zkratka z něm. nicht abwickelbar). U širokopásmových reproduktorů se často používá lehká pomocná membrána menšího průměru, která je upevněna před hlavní membránou, a zlepšuje vyzařování vysokých frekvencí. U některých reproduktorů je v membráně vytvořena jedna nebo více vlnek, které rozdělují membránu na několik koncentrických mezikruží. Nízké frekvence pak vyzařuje celá plocha membrány, nejvyšší jen vnitřní mezikruží. U výškových se často používá tvar vrchlíku (kalota), nebo mezikruží (zejména u tlakových). Materiály membrán Papír: Nejrozšířenější, vyrábí se nanášením papírové suspenze na speciální síta nástřikem. Je levný, u většiny basových reproduktorů. Z důvodu zvýšení tuhosti, odolnosti vůči vlhku a k utlumení nežádoucích vlastních kmitů, se na papírovou membránu většinou nanáší speciální lak. Polypropylen: Levná výroba a dostatečná tuhost membrány bez nutnosti dalších úprav. Výhodou také může být odolnost proti vlhkosti. tkaniny prosycené fenolickými pryskyřicemi – časté u levných tlakových reproduktorů Kevlar nebo uhlíková vlákna spojená speciální pryskyřicí – velmi kvalitní, ale velmi drahé (výrobcem je např. firma B&W). Místo kevlarových vláken se také často používají lacinější vlákna skelná. Kovové membrány: Většinou hliníkové nebo titanové. Výhodou je nízká hmotnost a vysoká tuhost membrány. Nevýhodou je obvykle vyšší cena a hlavně vlastní rezonance na vyšších frekvencích. Sendvičové membrány: Skládají se z více vrstev (např. papír + kov) okrajově, zvláště pro drahé HiFi reproduktory, se používají další materiály – např. kaloty pro zpevnění potažené oxidem hlinitým, sloučeninami titanu, membrány z aerogelu a další. === Zavěšení membrány === Membrána je obvykle připevněna tak, aby se mohla pístově pohybovat. U většiny reproduktorů s kónickou membránou bývá membrána zavěšena na celém vnějším obvodu závěsem ke koši a středícími prvky k vnitřní části koše nebo k magnetu. Závěs může být ze stejného materiálu jako membrána, vytvořený např. jednou nebo několika vlnkami, které se deformují a umožňují pístový pohyb. Papírový závěs obvykle neumožňuje velký pohyb membrány, proto se používá převážně u středotónových reproduktorů. U basových reproduktorů bývá závěs často z impregnovaného textilu, gumy, pěnové pryže, molitanu [zdroj?]a podobných poddajných materiálů. Aby se mohla kmitací cívka pohybovat poměrně přesně v úzké mezeře magnetického obvodu, musí být zejména u reproduktorů větších rozměrů membrána zavěšena i kolem svého středu. Používá se na to středící prvek, montovaný ke koši nebo magnetickému obvodu. Tento díl je obvykle z impregnovaného textilu, mívá soustředně vylisované vlnky (vlnovec). Brání zároveň vnikání nečistot do mezery mag. obvodu. Svou poddajností se podílí na vlastnostech reproduktoru. U rozměrově malých reproduktorů, sluchátek a měničů s kalotovou membránou tento prvek nebývá. === Vývody a připojovací svorky === Pro připojení ke zdroji signálu jsou reproduktory vybaveny různými svorkami. U levných a miniaturních reproduktorů to bývají jednoduchá pájecí oka. Často se používají fastony (někdy i různého rozměru pro nezáměnnost připojení – polarita), u dražších i tlačné nebo šroubovací svorky. Kladná svorka bývá označena obvykle červenou barvou nebo znaménkem +. Smluvně platí, že při přivedení napětí souhlasné polarity se membrána pohybuje dopředu. Vývody od kmitací cívky ke svorkám mohou být jak vodičem, kterým bývá vinuta vlastní cívka (u některých vysokotónových měničů a levných miniaturních reproduktorů), většinou je však vývod z mechanických důvodů zesílen. U dražších vysokotónových měničů se často používají páskové vývody, napojené v těsné blízkosti kmitací cívky, nebo přímo na vlastním formeru. Často se používají laněné vývody. U reproduktorů s větší výchylkou jsou to měkká ohebná lanka mezi připojovacími svorkami a membránou. Někdy jsou letmo ukotvena ke středicímu vlnovci. Lanka musí být dostatečně dlouhá, aby membráně umožnila plnou výchylku a současně aby nedocházelo k jejich mechanickému namáhání, případně pazvukům. == Kvalita reproduktorů a jejich použití == Kvalitu a použití reproduktoru určují následující vlastnosti: Jmenovitá impedance – je zpravidla o cca 10–20 % větší než stejnosměrný odpor kmitací cívky, běžná hodnota je několik jednotek až několik desítek ohmů. Impedance se vždy mění s frekvencí, jmenovitá impedance je přibližně nejnižší impedance v pracovním pásmu (t.j. nad rezonančním frekvencí). Běžné hodnoty jmenovité impedance se pohybují v hodnotách 4,6, 8 Ohmů, reproduktory do kytarových reproboxů a vysoce výkonné výškové systémy mívají často 16 Ohmů. Naopak reproduktory pro ozvučování automobilů se často zhotovují s malou jmenovitou impedancí, 3.2 či 2 Ohmy, občas i méně. Frekvenční rozsah – je dán frekvenční charakteristikou, která definuje závislost (akustického tlaku) na frekvenci zvuku. Může být uváděn ve zjednodušené formě číselně (od-do), pro definovaný pokles citlivosti při krajních frekvencích (např. -3 nebo -10dB) Příkon – určuje, jak velký elektrický příkon je reproduktor schopen zpracovat při jeho přeměně v akustický výkon, obvykle se pohybuje v jednotkách až stovkách wattů, vyšší je u basových a středobasových reproduktorů, nižší pak u reproduktorů středotónových a vysokotónových. Vzhledem k poměrně nízké účinnosti zařízení je vyzářený akustický výkon obvykle poměrně malý i při vysokém příkonu. Charakteristická citlivost – určuje vyzářený akustický výkon (hladinu akustického tlaku) při daném příkonu – obvykle při příkonu 1 Wattu měřené ve vzdálenosti 1 metru v ose reproduktoru. Charakteristické citlivosti 102 dB na 1 W (1 m) odpovídá účinnost cca 10 %. Směrová charakteristika – používá se "vyzařovací diagram", který určuje závislost akustického výkonu na směru vyzařování. Směrová charakteristika je proměřována pro horizontální i vertikální poslechovou rovinu. Rezonanční frekvence – pod touto frekvencí obvykle vyzářený výkon reproduktoru strmě klesá. U reproduktorů s malým tlumením se při rezonanci značně zvyšuje výchylka membrány, což většinou znamená vyšší zkreslení a sníženou zatížitelnost kolem rezonanční frekvence. U basových reproduktorů se může rezonanční frekvence pohybovat obvykle v rozmezí 20–70 Hz. Při zabudování basového reproduktoru do uzavřené ozvučnice se rezonanční frekvenci zvýší. U středotónových a vysokotónových měničů bývá rezonanční frekvence obvykle mimo pásmo pracovních frekvencí. Kvalita materiálu, zkušenosti elektroakustických inženýrů, pečlivost a zručnost výrobců, tradice výroby === Thiele-Smallovy parametry reproduktoru === Pro popis a simulaci chování elektrodynamických reproduktorů na nízkých frekvencích se používají tzv. Thiele-Smallovy parametry. Jejich omezení spočívá v předpokladu, že se membrána chová jako ideální píst a nedochází k její deformaci a na dalších zjednodušujících předpokladech. Sd – efektivní plocha membrány Mms – hmotnost membrány, včetně spolukmitajícího sloupce vzduchu Cms – poddajnost zavěšení kmitacího systému Rms – mechanický odpor kmitacího systému N·s/m Le – indukčnost kmitací cívky Re – stejnosměrný odpor kmitací cívky Bl – součin indukce magnetického pole v mezeře magnetického obvodu a délky vodiče v mag. poli Fs – rezonanční frekvence reproduktoru F s = 1 2 π ⋅ C m s ⋅ M m s {\displaystyle F_{\rm {s}}={\frac {1}{2\pi \cdot {\sqrt {C_{\rm {ms}}\cdot M_{\rm {ms}}}}}}} Qes – elektrický činitel jakosti (ideálně by měl být okolo 0,45) Q e s = 2 π ⋅ F s ⋅ M m s ⋅ R e ( B l ) 2 {\displaystyle Q_{\rm {es}}={\frac {2\pi \cdot F_{\rm {s}}\cdot M_{\rm {ms}}\cdot R_{\rm {e}}}{(Bl)^{2}}}} Qms – mechanický činitel jakosti Q m s = 2 π ⋅ F s ⋅ M m s R m s {\displaystyle Q_{\rm {ms}}={\frac {2\pi \cdot F_{\rm {s}}\cdot M_{\rm {ms}}}{R_{\rm {ms}}}}} Qts – celkový činitel jakosti Q t s = Q m s ⋅ Q e s Q m s + Q e s {\displaystyle Q_{\rm {ts}}={\frac {Q_{\rm {ms}}\cdot Q_{\rm {es}}}{Q_{\rm {ms}}+Q_{\rm {es}}}}} Vas – ekvivalentní objem (t.j. objem uzavřené ozvučnice, při kterém se rezonanční frekvence reproduktoru zvýší na druhá odmocnina ze dvou – násobek) V a s = ρ ⋅ c 2 ⋅ S d 2 ⋅ C m s {\displaystyle V_{\rm {as}}=\rho \cdot c^{2}\cdot S_{\rm {d}}^{2}\cdot C_{\rm {ms}}} kde ρ je hustota vzduchu (1.184 kg/m3 při 25 °C), a c je rychlost zvuku (346.1 m/s při 25 °C). Xmax – maximální lineární výchylka kmitacího systému (uvádí se v jednom směru, někdy také ale jako špička-špička) Xmech – maximální výchylka kmitacího systému (při jejím překročení dochází k poškození reproduktoru) Pe VdVd = Sd·Xmax EBP – Efficiency Bandwidth Product – odvozený parametr, kterým se posuzuje vhodnost použití reproduktoru do otevřené ozvučnice E B P = F s Q e s {\displaystyle EBP={\frac {F_{s}}{Q_{es}}}} Znom – jmenovitá impedance reproduktoru η0 – jmenovitá energetická účinnost (obvykle v procentech) == Zvláštní druhy reproduktorů == Zemní reproduktory Deskové reproduktory (hrající obrazy a zdi) == Odkazy == === Reference === === Literatura === L. Svoboda, M. Štefan : Reproduktory a reproduktorové soustavy C. Smetana : Ozvučování K. Toman : Reproduktory a reprosoustavy B. Sýkora : Reproduktory a reproduktorové soustavy trochu jinak, ARB 5/1993 Borwick, John : Loudspeaker and Headphone Handbook by John Borwick, Focal Press, (2001) Lukeš, Jaroslav : Věrný zvuk, SNTL, (1962) === Související články === Reproduktorová soustava === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu reproduktor ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo reproduktor ve Wikislovníku Reproduktory – parametry, měření Databáze technických údajů reproduktorů (angl.) Reproduktory s ohybovou vlnou (angl.) Elektrostatický reproduktor – postup výroby (angl.) Hiend sestava s plazmovým reproduktorem (angl.) Pneumatický reproduktor (angl.)

ENTITY

ENTITY

012258

Morčák velký (Mergus merganser) je velký vrubozobý pták z čeledi kachnovití s rozsáhlým areálem rozšíření. Hojně se vyskytuje na velkém území Evropy, Asie a Severní Ameriky (viz mapka níže). == Popis == Délka těla: 58 – 80 cm Rozpětí křídel: 100 cm Hmotnost: 1100 – 2000 g Morčák velký je o něco větší než kachna divoká. Má dlouhé tělo, velkou hlavu a tenký, na konci zahnutý zobák s pilovitými okraji pro lepší uchopení kořisti. Ve svatebním šatě má samec lesklou, tmavě zelenou hlavu, šedozelený hřbet, sněhově bílé boky a červené končetiny a zobák. Samice není zdaleka tak výrazně zbarvena, ale i přesto působí půvabným dojmem hlavně díky odstávajícím perům v týle, která nejsou u samce tak nápadná. Je celá šedá s hnědou hlavou a stejně jako samec má červený zobák a končetiny. Po zbytek roku jsou obě pohlaví zbarvena stejně. == Chování == Morčáka velkého nalezneme na jezerech a pomalu tekoucích řekách, velice...

Jakou barvu má hlava Morčáka velkého?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Morčák_velký

Ve svatebním šatě má samec lesklou, tmavě zelenou hlavu, šedozelený hřbet, sněhově bílé boky a červené končetiny a zobák.

Morčák velký (Mergus merganser) je velký vrubozobý pták z čeledi kachnovití s rozsáhlým areálem rozšíření. Hojně se vyskytuje na velkém území Evropy, Asie a Severní Ameriky (viz mapka níže). == Popis == Délka těla: 58 – 80 cm Rozpětí křídel: 100 cm Hmotnost: 1100 – 2000 g Morčák velký je o něco větší než kachna divoká. Má dlouhé tělo, velkou hlavu a tenký, na konci zahnutý zobák s pilovitými okraji pro lepší uchopení kořisti. Ve svatebním šatě má samec lesklou, tmavě zelenou hlavu, šedozelený hřbet, sněhově bílé boky a červené končetiny a zobák. Samice není zdaleka tak výrazně zbarvena, ale i přesto působí půvabným dojmem hlavně díky odstávajícím perům v týle, která nejsou u samce tak nápadná. Je celá šedá s hnědou hlavou a stejně jako samec má červený zobák a končetiny. Po zbytek roku jsou obě pohlaví zbarvena stejně. == Chování == Morčáka velkého nalezneme na jezerech a pomalu tekoucích řekách, velice často bývá chován jako okrasný pták v parkových jezírcích. Je částečně tažný, jedinci ze severoevropských oblastí na zimu migrují do střední a jižní Evropy, kde se zdržují od listopadu do března. Mimo období rozmnožování se nijak neozývá, tokající samec však vydává hluboké "kerr kerr". Morčák je skvěle přizpůsoben k lovu ryb, dokáže poměrně rychle plavat i v 3 metrových hloubkách a k jejich lepšímu uchopení má skvěle přizpůsobený zobák (viz popis). Jeho potravou se občas stávají i jiní vodní živočichové, nejčastěji měkkýši, korýši nebo slávky; pro mláďata je hlavní složkou potravy vodní hmyz. Hnízdí od dubna do května a nejčastěji zahnizďuje v dutinách stromů, pod loděnicemi, na skalách nebo ve velkých dřevěných budkách. Ročně klade 6 až 17 vajec, na kterých sedí po dobu 30 – 35 dní. Mláďata se plně osamostatňují ve věku 60 – 70 dní. == Poddruhy == M. m. merganser – Evropa a severní část Asie. M. m. orientalis – Asie. M. m. americanus – Severní Amerika. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byly použity překlady textů z článků Common Merganser na anglické Wikipedii a Tracz nurogęś na polské Wikipedii. === Literatura === Bezzel, E. (2007): Ptáci. Rebo Productions. ISBN 978-80-7234-292-1 === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu morčák velký ve Wikimedia Commons Galerie morčák velký ve Wikimedia Commons Biolib

ADJ_PHRASE

OTHER

006651

... Podrobnější informace naleznete v článku Anatomie psa domácího. Kostra psa se bez ohledu na plemennou příslušnost psa skládá z 271–282 kostí. Kostra se dělí na tři hlavní části – lebku, která chrání mozek a nese silné čelisti umožňující masožravý způsob života, osový skelet – páteř a hrudní koš, které tvoří osu těla a chrání vnitřní orgány, a kostru končetin. U většiny psů je růst dlouhých kostí do délky dokončen mezi 10. a 12. měsíci věku, Kosterní svaly psa se šlachami upínají na kosti a přenáší na ně svalovou práci, čímž umožňují pohyb celého zvířete. V psích svalech je jen málo vazivové složky, převládá svalová tkáň, přičemž v hlubokých svalech končetin zcela převládají pomalá červená vlákna typu I, která zajišťují neustálé napětí, aniž by se unavila. V povrchových svalech jsou červená vlákna společně s rychlými bílými vlákny typu II.A, která umožňují rychlý...

Kolik kostí tvoří kostru psa?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pes_dom%C3%A1c%C3%AD

Kostra psa se bez ohledu na plemennou příslušnost psa skládá z 271–282 kostí.

Pes domácí (Canis lupus f. familiaris) je největší domestikovaná šelma a nejstarší domestikované zvíře vůbec, provázející člověka minimálně 14 tisíc let. Obecně se předpokládá, že se jedná o zdomácnělého a umělým výběrem změněného vlka obecného. Celosvětová populace psů je odhadována na 500 miliónů, přičemž toulavých a opuštěných psů je minimálně 370 miliónů, nezisková organizace 600million odhaduje počet jen toulavých psů na světě právě na 600 miliónů zvířat. Úloha psa v lidské společnosti byla vždy rozmanitá, člověku je pomocníkem při lovu nebo při přehánění stád, zaujímá funkci strážce majetku, svého majitele a dalších domácích zvířat, používá se k přepravě nákladů, jako tažný nebo saňový pes, může být cvičen pro použití v ozbrojených složkách či k asistenci hendikepovaným osobám. Zvláště v západní kultuře je nezastupitelná jeho funkce jako společníka člověka. Ve východní a jihovýchodní Asii a tradičně i v Evropě sloužil pes i jako potravinové zvíře, viz psí maso. Pes je také důležitým laboratorním zvířetem[zdroj?]. V zemích třetího světa žijí v okolí domorodých vesnic psi obecně nazývaní páriové jen ve volném vztahu s lidmi. Pes dingo je zdivočelý domestikovaný pes, avšak v současné době je možné najít i jejich chovatele, kteří je chovají a označují jako obyčejné psy. Obecně za to ale bývají spíše kritizování. Zdivočelí a toulaví psi jsou hygienickým problémem mnoha velkých měst[zdroj?], v přírodě je zdivočelý pes považovaný za škodnou, která ohrožuje divoká zvířata a dobytek. Tito psi jsou též rezervoárem vztekliny a v 99 % případů vztekliny u člověka nákaza pochází právě od toulavých psů. V Česku jsou chovány přibližně 1 až 2 miliony psů. To je na obyvatele nejvíce v Evropě. Chov psů je na celostátní úrovni upravován zákonem na ochranu zvířat proti týrání, veterinárním a mysliveckým zákonem. Místní vyhlášky pak upravují konkrétní podmínky týkající se držení psů, jejich pohybu na veřejných prostranstvích a poplatků ze psů. Celostátní evidence psů neexistuje, evidován je pouze počet lovecky upotřebitelných psů podle mysliveckého zákona – 30 624 kusů k 31.12.2006 a dále plemenné knihy evidují počty zapsaných štěňat s průkazem původu. Během dlouhého soužití psa a člověka bylo vyšlechtěno nespočet plemen rozdílné velikosti, proporcí, délky a struktury srsti i povahy. V současnosti Mezinárodní kynologická federace uznává 343 plemen, a mnoho dalších uznáno není. Kynologie a chov psů jsou v Česku zaštítěny Českomoravskou kynologickou unií, která zastupuje Česko v Mezinárodní kynologické federaci FCI, a minoritně též Českomoravskou kynologickou federací, která spadá pod United Kennel Clubs international (UCI). Nejbližší příbuzný domácího psa je vlk obecný – od psa se liší v nanejvýš 0,2 % sekvence mtDNA. Od vlka se ale pes liší morfologicky – psi mají kratší a širší čenich, celkově širší lebku, více dopředu postavené oči, méně robustní zuby a menší a plošší bubínkové výdutě (bullae tympanicae) na lebce. Některé pro psa charakteristické morfologické znaky včetně povrchové struktury mozku jsou vlastní též šakalům a kojotům a tato podobnost vedla k teoriím o původu psa z těchto šelem nebo o polyfyletickém původu psa, což je teorie, která říká, že předkem psa jsou kříženci psovitých šelem. Žádné genetické testy ale nepotvrzují spřízněnost psa s šakalem, v úvahu připadá jen přikřížení vlčka etiopského nebo dhoula, pro tuto teorii však nejsou žádné přímé důkazy. První analýzy mtDNA ukázaly, že předkové psích plemen se od vlka oddělily asi před 135 000 lety, jiné výzkumy toto datují do doby před 76–121 000 lety. Možná se tak stalo ve Východní Asii, kde výzkumy odhalily velkou různorodost genů místních psů, což by ukazovalo na centrum domestikace, jiná analýza polymorfismu mtDNA provedená v roce 2009 tuto teorii nepotvrdila, výsledky tohoto výzkumu ukazují podobnou diversitu i u psů žijících v okolí Afrických vesnic i v Portoriku. Další studie publikovaná ve stejném roce, která analyzovala již celý mitochondriální genom a ne jen vybrané úseky, znovu prokázala největší diversitu v Asii a označila jako centrum domestikace psa Jihovýchodní Asii na jih od řeky Jang-c'-ťiang, přičemž počet předků je odhadován na nejméně 51 vlčic, které žily před 5400-16 300 lety. Tedy v době, kdy v dané oblasti lidé začali pěstovat rýži. Teorii o jihoasijském původu psa potvrzují i analýzy chromozomu Y, u kterého byla také nalezena největší diversita právě u psů v Jihovýchodní Asii. Podle těchto výzkumů pochází pes z 13-24 vlků-zakladatelů. Další přikřižování vlka jinde na světě se v genetické výbavě současného psa příliš neprojevilo, i když k němu určitě docházelo, jediné významnější důkazy místního křížení psa s vlkem byly nalezeny ve Skandinávii (regionální haploskupina mtDNA d1), ve Středozemí a na Blízkém východě (regionální haploskupina d2) a v Japonsku, kde někteří psi původních japonských plemen nesou mtDNA již vyhynulého vlka japonského (C. lupus hodophilax). Studium genů původních amerických plemen nepotvrdilo teorii nezávislé domestikace vlka i v Novém světě, mexický naháč je příbuzný ostatním psům, a ne severoamerickým vlkům. Kosterní nálezy jsou s výsledky studií DNA poněkud v rozporu: nejstarší nalezená kostra přisuzovaná psovi je stará 33 000 let a pochází z ruského pohoří Altaj, lebka psa z jeskyně Goyet je stará 31 700 let, lebky psovitých šelem nalezené v Předmostí u Přerova s mamutí kostí v tlamě jsou z mladého paleolitu, asi 28-22 tisíc let staré, v Chauvetově jeskyni byly nalezeny stopy dítěte doprovázeného velkým psem/vlkem. Neboť tyto kostry postrádají některé znaky charakteristické pro moderního domácího psa, v některých případech není jasné jedná-li se skutečně o psa, nebo jen o ochočeného vlka. Výjimku tvoří lebka psa z jeskyně Goyet, která se od vlčích lebek liší tvarem a délkou čenichu a zubů a skutečně se podobá spíše psovi. Nesoulad mezi archeologickými nálezy a analýzou mtDNA současných psů se pokouší vysvětlit studie publikovaná v roce 2008, která zkoumala mtDNA 11 neolitických psů nalezených v Evropě. Analýza nalezla haplotyp, který se u současných psů vůbec nevyskytuje, a velké zastoupení haplotypu C, který je u současných evropských psů přítomen jen u 5 % populace. To by mohlo ukazovat na domestikační centrum psa i v Evropě s tím, že původní populace byla postupem času z větší části nahrazena psy původem právě z jihovýchodní Asie. S jistotou je existence domácího psa potvrzena v nálezech starých 12 000-14 000 let, a to v Německu (lokalita Bonn-Oberkassel) – zde byl nalezen nejstarší známý hrob psa, v Turecku (lokalita Çayönü) a v Izraeli (natufiánská kultura z Levanty), opět se jedná o hroby psů, jejichž stáří je odhadováno na 12 tisíc let. Nejstarší nalezené kostry psů v Číně byly nalezeny v neolitickém sídlišti Nanzhuangtou v provincii Hebei, které bylo osídleno před 10 500–9700 lety, a v lokalitě Jiahu v provincii Henan (7000-5800 let př. n. l.), v Severní Americe je nejstarší dobře zdokumentovaný nález domácího psa 9000 let starý a pochází z jeskyně Danger Cave. Přestože byly nalezeny kostry psů i v odpadních jámách se znaky kuchyňského zpracování, hroby jiných potvrzují status domácího psa jako člena rodiny. Z těchto kosterních pozůstatků psů z doby kamenné a bronzové můžeme odvodit šest původních evropských typů, jakýchsi primitivních plemen, psů: Canis familiaris palustris, pes bažinný (rašelinný) byl pes menší až střední velikosti (kohoutková výška 40–45 cm), s menší kulatou hlavou, výrazným stopem a špičatým nosem. Kostry psů tohoto typu jsou nalézány v rašelinných polích neolitických sídlišť ve Švýcarsku (Hauterive-Champreveyres), Německu (Oberkassel, Teufelsbrucke, Oelknitz), Francii (Saint-Thibaud-de-Couz, Pont d'Ambon) a ve Španělsku (Erralia). Je považován za prapředka teriérů, pinčů, kníračů, špiců či čivav. Canis familiaris intermedius, pes popelištní, byl středně velký pes se širokým čelem a kratší širokou čenichovou partií. Žil na území Švýcarska, Bavorska i Česka. Je považován za předka honičů, barvářů, španělů, retrívrů, ohařů, setrů, jezevčíků, pudlů, pekinézů a maltézských psů. Canis familiaris inostranzewi byl poprvé popsán při vykopávkách v oblasti Ladožského jezera, velcí psi byli nalezeni také na Ukrajině v lokalitě Mezin a v Německu (Kniegrotte). Byl mohutnější a větší než pes bažinný. Od tohoto typu se odvozuje původ severských tažných psů, severských loveckých plemen psů, lajek, eskymáckých psů a samojedů, dále též buldoků, buldočků, boxerů, velkých horských molossoidních plemen a salašnických psů. Canis familiaris leineri se objevil později, je to pes mladší doby kamenné. Byl to velký pes s úzkou lebkou, který je možný prapředek dnešních chrtů, štíhlých psů lovící pomocí zraku. Jako jsou faraonský pes, afgánský chrt, barzoj, saluka, irský vlkodav, deerhound, greyhound a whippet. Canis familiaris matris optimae, pes bronzový, je nejmladším plemenem, které se v oblasti střední Evropy objevilo asi 4-5 tisíc let př. n. l. Byl středně velký, měl nízkou lebku s plochým čelem, nevýrazným stopem a špičatým nosem. Je považován za předka všech ovčáckých psů, jako je německý ovčák, belgický ovčák, kolie, bobtail, briard, velškorgi. Canis familiaris decumanus je občas popisován jako pes robustní tělesné stavby a předek dnešních mastifů a dog. Jiní autoři za předka molossoidních plemen považují psa typu Canis familiaris inostranzewi. Pes patří mezi psovité šelmy a stavbou těla je podobný svým příbuzným. Má štíhlé svalnaté tělo s mohutným hrudníkem. Na hrudník je pod úhlem asi 40 ° nasazen svalnatý krk, který nese hlavu s prodlouženou čenichovou partií. Oči jsou menší, naopak ušní boltce nápadné, původně vzpřímené a zašpičatělé, u prošlechtěných plemen též klopené a převislé. Končetiny jsou stavěny pro vytrvalost v chůzi i běhu. Pes je prstochodec, našlapuje na pružné nášlapové polštáře, což jsou zrohovatělé bezsrsté útvary na tlapkách, drápy jsou pevné, tupé a nezatažitelné. Na hrudní končetině má pes pět prstů, z nichž palec je zakrnělý a nedotýká se země, na pánevních končetinách jsou zpravidla jen čtyři prsty. Ocas psa je obecně středně dlouhý a jen málokdy je zcela rovný, často bývá šavlovitý, srpovitý nebo aspoň jeho konec je stočený vzhůru. Tělo psa je zpravidla kryté srstí různé délky i struktury. Primitivní plemena psů, zdivočelí psi, jako je dingo a novoguinejský zpívající pes, a páriové na celém světě jsou si navzájem velmi podobní a je možné, že takto vypadal původní "prapes": jsou to psi střední velikosti, vážící 14–20 kg, tvarem těla připomínají malého vlka nebo lišku. Mají vzpřímené uši klínovitého tvaru, špičatý čenich, oči mandlovitého tvaru a dlouhý stočený ocas. Jsou krátkosrstí a typické zbarvení je světle hnědé nebo červenohnědé, někdy též s bílými znaky. Stavbou těla i lebky jsou tito původní psi podobní vlku indickému (C. lupus pallipes), vlku himálajskému (C. lupus chanco) a již vyhynulému malému druhu vlka Canis variabilis, který žil na území dnešní Číny před 200 000-500 000 lety. Mezi dnešními plemeny psů existují obrovské rozdíly co do velikosti i tělesných proporcí: nejmenším plemenem je čivava, s ideální hmotností 1,5 až 3 kg, obecně největšími psem je irský vlkodav s kohoutkovou výškou minimálně 71 cm, rekordmanem je nicméně německá doga s kohoutkovou výškou přesahující 1 metr, nejtěžšími psy jsou bernardýn a anglický mastif, s hmotností přesahují 100 kg. Feny (samice psa domácího) jsou všeobecně menšího vzrůstu, nižší váhy, jsou méně mohutné než psi. Chováním jsou spíše něžnější, přítulnější a věrnější. Mají klidné, vyrovnané chování, obvykle se dají lépe cvičit. Mají méně dominantní chování. Obtížněji ovladatelná je fena v době hárání, kdy se snaží utíkat ke psům. U některých fen se někdy objevuje tzv. falešná březost, kdy se chovají, jako by očekávaly štěňata. Naopak psi (samci psa domácího) jsou všeobecně většího vzrůstu, jsou mohutnější a těžší. Obvykle jsou vytrvalejší při práci i při sportu, často se dokáží naučit více cviků než feny. Mají dominantnější chování a větší ambice být pánem smečky nebo rodiny. Bývá hůře ovladatelný, je proto nutná tvrdší ruka, ale psům tvrdší výcvik nevadí tolik jako fenám. Největší problémy jsou s ovládáním v blízkosti háravé feny. Některé problémy (např. nechtěná štěňata, utíkání za háravými fenami, dominantní chování) se dají omezit nebo vyřešit kastrací. Podrobnější informace naleznete v článku Anatomie psa domácího. Kostra psa se bez ohledu na plemennou příslušnost psa skládá z 271–282 kostí. Kostra se dělí na tři hlavní části – lebku, která chrání mozek a nese silné čelisti umožňující masožravý způsob života, osový skelet – páteř a hrudní koš, které tvoří osu těla a chrání vnitřní orgány, a kostru končetin. U většiny psů je růst dlouhých kostí do délky dokončen mezi 10. a 12. měsíci věku, Kosterní svaly psa se šlachami upínají na kosti a přenáší na ně svalovou práci, čímž umožňují pohyb celého zvířete. V psích svalech je jen málo vazivové složky, převládá svalová tkáň, přičemž v hlubokých svalech končetin zcela převládají pomalá červená vlákna typu I, která zajišťují neustálé napětí, aniž by se unavila. V povrchových svalech jsou červená vlákna společně s rychlými bílými vlákny typu II.A, která umožňují rychlý silový pohyb a přitom jsou rovněž velmi odolná proti únavě. Svaly odpovídají přizpůsobení psa jako vytrvalého běžce. Pes ale nemá žádný mechanismus pro neúnavné stání a v klidu usedá nebo lehá. Pes má dobře vyvinuté mimické svaly, které umožňují širokou obličejovou mimiku. Žvýkací svaly jsou mohutné, pes o hmotnosti 20 kg dokáže při skusu vyvinout tlak až 165 kg. Dospělý pes má 42 zubů, štěně 28 mléčných zubů. U psů začíná výměna zubů mezi 4.–5. měsícem věku a do 7. měsíce je již zcela ukončena. Většina plemen psů má skus nůžkový, psi se zkráceným čenichem mívají předkus. Zuby jsou přizpůsobené k chycení kořisti a oddělování masa od kostí, psi nemají schopnost žvýkat potravu a v dutině ústní ji rozmělnit na malá sousta, kusy potravy polykají vcelku. Trávicí soustava také svou stavbou odpovídá faktu, že pes je především masožravec. Poměr délky jeho trávicí trubice a délky těla je asi 5–6:1. Má jednokomorový žaludek, poměrně krátké tenké střevo a jednoduché tlusté střevo podkovovitého tvaru. Pes má oproti stejně velkému vlku až o 30 % menší hmotnost mozku, psí mozek váží v závislosti na velikosti psa 68–135 g a tvoří tak 0,2–1 % tělesné hmotnosti. Čichové laloky psa, tedy část mozku, kde jsou zpracovávány čichové vjemy, váží asi 60 g, zatímco u člověka je to 4× méně. Psi jsou vybaveni velkým množstvím pachových žláz – apokrinní potní žlázy jsou spojeny s chlupovými folikuly a jsou hojné především v kůži slabin a mezinoží, na plecích a na krku. Tyto jsou zodpovědné za typický pach psí srsti. V okolí řitního otvoru psa se nachází tři typy pachových žláz, z nichž nejvýznamnější jsou anální váčky (sinus paranalis), párové váčkovité duté útvary, 5–30 mm velké, které produkují páchnoucí, žlutý, žlutohnědý nebo hnědý sekret, ulpívající na výkalech. Pachové potní žlázy jsou hojné také na povrchu prstních polštářů na tlapkách. Tlapky jsou také jediné místo na těle psa, kde se vyskytují pravé, ekrinní potní žlázy. Celkem se na 1 cm2 polštáře nachází 400–500 žláz. Sekret má funkci při označování teritoria – hrabání po vykonání potřeby není pokusem výkaly zahrabat, ale slouží k rozetření výměšků těchto žláz. Sekrece také zvyšuje přilnavost polštářků k povrchu, čímž usnadňuje pohyb po suché a hladké podložce, a udržuje tlapky pružné. U psa nemají potní žlázy téměř žádnou úlohu v termoregulaci. Podrobnější informace naleznete v článku Exteriér psa. Zatímco vnitřní anatomie je u všech psů víceméně stejná, vzhledem a vnějšími znaky se jednotlivá plemena výrazně liší. Popis exteriéru ideálního jedince konkrétního plemene je zaznamenán ve standardu plemene, přičemž v Česku se psi s průkazem původu posuzují především podle standardů Mezinárodní kynologické federace, FCI. Při popisu exteriéru psa je prvotní informací výška psa v kohoutku: pod 35 cm hovoříme o malých psech, mezi 35 až 50 cm se jedná o psy střední, psi s kohoutkovou výškou mezi 50–80 cm jsou velcí a nad 80 cm kohoutkové výšky dorůstají obří plemena. Dalším exteriérovým znakem je tělesný rámec psa, tzn. poměr mezi délkou těla a kohoutkovou výškou, ten může být buď čtvercový nebo obdélníkový. Hlava psa je rozdělena na dva hlavní celky: mozkovnu a čenichovou partii. Přechod mezi mozkovnou a čenichem se nazývá stop. Podle poměrů délek mozkovky a nosu se psi dají obecně rozdělit do tří skupin: brachycefalická plemena (neboli krátkohlavá) jsou psi se zkrácenou čenichovou partií a s dopředu směřujícíma očima. Častý je předkus, kdy je horní čelist kratší než čelist spodní. Příkladem krátkolebého plemene je anglický buldok, mops či boxer. Zkrácení čelistí s sebou přináší také zdravotní problémy způsobené zúžením nozder či relativně dlouhým měkkým patrem, viz brachycefalický syndrom. mezocefalická plemena jsou psi, u kterých se délka lebky od týlu ke stopu víceméně rovná délce čenichové partie od stopu ke špičce čenichu. Poměr délky a šířky mozkovny je též přibližně 1 : 1. Do této skupiny patří většina psů. dolichocefalická plemena (neboli dlouhohlavá) jsou psi s prodlouženou a plochou mozkovnou, často je u nich vystupující týlní kost. Délka hlavy přesahuje její šířku. Čenichová partie je rovněž dlouhá, obvykle s mozkovnou v poměru 1 : 1. Dolicocefalickými plemeny jsou chrti, kolie a jezevčíci. Existuje u nich predispozice k podkusu, kdy je dolní čelist kratší než čelist horní, a ke vzniku oronazálních fistul. Na úrovni stopu jsou umístěné oči. Pes má kulatou zornici a duhovku, která je u většiny plemen psů hnědá, ideálně tmavohnědá. U jiných plemen je povolená barva světle hnědá, jantarově žlutá, modrá, nebo i nestejně zbarvené oči. Ve vnitřním koutku oka se nachází třetí oční víčko, spojivkou pokrytá chrupavčitá ploténka, která chrání oko před případnými cizími tělesy, jako je prach nebo písek. U zdravého oka je třetí víčko nenápadné. Původním tvarem hlavy je hlava klínovitá, též vlčí. Čenichová partie postupně směrem k čenichu zužuje. Je typická pro německé ovčáky, špice, šiperku, kolie a mnoho dalších. Hlava hranatá je charakteristická kratší čenichovou partií, která se nezužuje. Je mohutná, s patrnými lícními kostmi. Hranatou hlavu mají například molossoidní plemena nebo americký pitbulteriér. Kulatou hlavu mají malá společenská plemena, jako je opičí pinč nebo shih-tzu. Speciálně u čivavy se navíc vyžaduje vypouklé čelo a hlava tzv. jablkovitá. Vejčitá hlava je charakteristickým znakem anglického bulteriéra. Tvar ušního boltce, jeho velikost a postavení velice ovlivňuje celkový výraz hlavy. Původní jsou uši vzpřímené, prošlechtěná plemena mají uši s měkkou chrupavkou, které visí podle lící dolů. Klopené uši jsou uši vzpřímené, jejichž přibližně horní polovina je přehnutá dopředu a částečně nebo úplně zakrývá ústí zvukovodu. Poloklopené uši jsou vzpřímenější a lehčí než klopené, dopředu je ohnutá jen špička ucha a ústí zvukovodu je volné. Ucho tvaru růžového lístku je malé, vysoko nasazené klopené ucho, složené nazad a odkrývající vnitřek boltce i vstupu do zvukovodu. Ušní boltec může být nasazený nízko, středně vysoko nebo vysoko, přičemž hodnocení toho, co je nízko a co je vysoko zpravidla záleží na standardu plemene. Obecně mají vysoko nasazené uši – například špicové, novofundlandský nebo bernský salašnický pes, nízce nasazené uši má bígl nebo anglický kokršpaněl. Stejně tak ve velikosti ušního boltce jsou značné meziplemenné rozdíly, v poměru k hlavě má malé uši německý špic nebo šarpej, brazilská fila nebo tosa-inu, naopak nápadně dlouhé ušní boltce mají honiči. Dlouhé lalokovité uši honičů totiž dobře zachytávají pachy a pomáhají psovi držet stopu zvěře. Podle Guinessovy knihy rekordů byl psem s vůbec nejdelšíma ušima bloodhound Tigger, jehož pravé ucho měřilo 34,9 cm a levé ucho 34,2 cm. Současným držitelem rekordu je coonhound, s ušima dlouhýma 31 a 34 cm. V minulosti se u mnohých plemen provádělo kupírování uší. Původně se kupírovala pracovní plemena, která byla určena k hlídání stád i domů před vlky a medvědy – bylo tak odstraňováno "slabé místo", kam se mohla šelma zakousnout. Ze stejného důvodu se kupírovaly uši psům určených pro psí zápasy. Později se některá plemena kupírovala čistě z estetických důvodů, ke zvýraznění formátu psa či linií jeho hlavy. V Česku je kupírování uší zakázáno od roku 1993 a od 1. 3. 2004 ČMKU zakazuje vstup kupírovaným jedincům na kynologické akce. Hlava plynule přechází v krk. Spojnici mezi krkem a hřbetem tvoří kohoutek, ten je tvořen lopatkovým okrajem převyšujícím trnové výběžky prvních 3-4 hrudních obratlů. Lopatka psa je dlouhá a šikmá a s ramenní kostí by měla svírat úhel 90°- 100° a se zemí asi 45°-50°. Společně s ramenní a hrudní kostí tvoří podklad předhrudí. Při správném zaúhlení a dostatečně dlouhé pažní kosti jsou hrudní končetiny umístěny na nejnižším bodě hrudníku a kolmice spuštěná od kohoutku k zemi prochází loktem. Zakřivení ramenní kosti kopíruje klenutí žeber, hrudní končetiny jsou umístěné rovně pod tělem. Nadprstí by mělo být silné, pružné a šikmé, úhel mezi předloktím a nadprstím by se měl pohybovat mezi 25–30°. Při slabém nadprstí dochází k vytáčení tlapek, příliš strmé nadprstí nedostatečně tlumí nárazy při pohybu a vede ke zvýšené zátěži kloubů. Na hrudních končetinách má pes pět prstů, na pánevních čtyři, zakončené tupými drápy, které slouží při běhu jako tretry. Občas má pes i na pánevních končetinách vyvinuté první prsty, tzv. paspárky, neboli vlčí drápy, označené tak, přestože vlci je nemají. U některých plemen (briard, pyrenejský horský pes) jsou naopak vyžadované dobře vyvinuté dvojité paspárky. Tvar tlapky odpovídá využití psa. Kočičí tlapka, která je kratší, umožňuje psovi větší vytrvalost, zaječí tlapka je delší, zvyšuje rychlost psa a usnadňuje kličkování. Hrudník bývá dlouhý a dostatečně hluboký, sahající k loktům – je-li mělký, neposkytuje tolik prostoru pro srdce a plíce, psi s hlubším hrudníkem působí těžkopádně. Břicho je obvykle lehce vtažené. Výrazně vtažené břicho se požaduje u chrtů, naopak u novofundlandského psa či výmarského ohaře má být břicho rovné. Hřbet by měl být rovný a pevný a žádoucí jsou spíš kratší bedra, která dobře přenáší sílu pohybu ze zadních nohou. Při správném zaúhlení pánevních končetin by pánev měla být skloněná oproti horizontální linii asi o 30°, v kolenním kloubu by měl být v postoji úhel 125°, správný úhel v hlezenním kloubu je asi 130°. Hlezno je postavené kolmo k zemi a svislé osy končetin jsou rovnoběžné. Tyto obecné zásady však neplatí u všech plemen, například špicové mají na pánevních končetinách strmé úhlení – úhly jsou větší, než ty popisované jako ideál, naopak německý ovčák je často přeúhlený, s úhlem v kolenním kloubu blízkému 90°. Krátké končetiny jezevčíků či baseta jsou způsobeny achondroplazií, poruchou osifikace, která u lidí způsobuje trpasličí vzrůst. Nosní houba by měla být dobře pigmentovaná a nozdry dostatečně široké. Nosní houba je obvykle chladná a vlhká, zvlhčována sekretem, ve kterém se rozpouštějí pach nesoucí molekuly a umožňují tak jejich zachycení a zpracování. Uvnitř psího nosu jsou stočené nosní skořepy pokryté čichovou sliznicí, jejíž plocha se průměrně pohybuje od 70 do 200 cm2. Větší plocha čichové sliznice je u psů s delší čenichovou partií, u krátkolebých plemen je menšího rozsahu. Sliznice je silná v průměru 0,10–0,12 mm a obsahuje asi 220 miliónů čichových buněk, zatímco člověk má pouhých 5 miliónů čichových receptorů. Čichové laloky psa, tedy část mozku, kde jsou zpracovávány čichové vjemy, váží asi 60 g, zatímco u člověka je to 4× méně – přitom mozek člověka je celkově 10× větší než psí mozek. Čich je nejvyvinutější a nejvýznamnější smysl psa. Odhaduje se, že může být až 100 000× citlivější než čich lidí. Z plemen s nejvyvinutějším čichem patří např. bloodhoundi, kteří dokáží hledat podle pachové stopy staré i několik dní. Čenich a nos pes používá například i při vyhrabávání možné kořisti nebo naopak zahrnování zeminy při zahrabávání kostí nebo potravy. Psí oči jsou podobné očím lidským, ale v mnoha ohledech se od nich liší. Jsou plošší než lidské oči a jejich čočka nemůže zaostřovat stejně dobře jako u lidí, proto pravděpodobně netvoří tak ostrý obraz. Psi jsou dalekozrací, na krátkou vzdálenost nevidí ostře a k prozkoumání blízkých předmětů používají hlavně čich a hmat. Na druhou stranu mají psi, stejně jako ostatní šelmy, v oku za sítnicí tapetum lucidum, odrazivou vrstvu, která umožňuje dobré vidění i za šera, psí oči (a odpovídající zrakové centrum v mozku) jsou také citlivější na pohyb. Psí sítnice obsahuje více světločivných buněk tyčinek, které umožňují vnímání kontrastu. Psi mají větší zorničku a oči položené v porovnání s člověkem více do stran, což jim umožňuje lepší periferní vidění. Psi jsou barvoslepí, ale to neznamená, že nemohou vidět žádné barvy. Nerozlišují oranžovou, žlutou a zelenou barvu a pravděpodobně je vnímají jako odstíny žluté, červenou pak vidí jako hnědošedou nebo černou. Vnímají modrou barvu, ale nerozliší ji od fialové. U lidí se podobná vada vidění označuje jako deuteranopie. Je to proto, že mají v sítnici oka pouze dva druhy světlocitlivých receptorů – čípků. Třetí, který se vyvinul u primátů a který rozlišuje červenou a oranžovou barvu, byl potřeba k rozeznávání zralých plodů, což psi nepotřebují. Na druhou stranu, sítnice psího oka má více druhého typu fotoreceptorů ve tvaru tyčinek, které sice téměř nerozeznávají barvy, ale jsou citlivější. Psi tak dokáží rozeznat více stupňů šedi než lidé. Toto složení fotoreceptorů vzniklo proto, že vlci, ze kterých se psi vyvinuli, loví v noci a potřebují se spolehnout na citlivější zrak i při malém množství světla. Rozsah slyšení zdravého psa, tedy frekvenční rozsah který pes vnímá jako zvuk, je větší než u lidí, psi vnímají zvuk o kmitočtech 40 Hz až 60 000 Hz. Taktéž nižší frekvence vnímají psi citlivěji než lidé. Sluchové schopnosti psů dále zlepšuje jejich ušní boltec, který je pohyblivý a pomáhá směrovat zvukové vlny do zvukovodu. Psí plemena se vztyčenýma ušima dokáží podvědomě napnout a částečně otočit každý z ušních boltců směrem, z kterého předpokládají šíření poslouchaného zvuku. Podrobnější informace naleznete v článku Srst psa. Obecně můžeme rozdělit psí srst do několika druhů: Dlouhá srst s podsadou je tvořena hustou kratší podsadou a pevnými pesíky, které přes ni přesahují. Hladká srst je tvořena krátkými a přiléhajícími chlupy. Hedvábná srst má dlouhé jemné pesíky a může být bez podsady, nebo s hustou jemnou podsadou. Náročná na péči, jinak plstnatí. Kudrnatá nelínající srst má kudrnaté jemné pesíky bez podsady. Upravuje se stříháním. Hrubá srst je tvořena hrubými silnými pesíky a velmi hustou podsadou. Upravuje se trimováním. Zvláštní druh srsti se nechává plstnatět a formuje se postupně do provazců nebo ploten. Všichni psi línají, obvykle 2× ročně. U kudrnaté a hrubé srsti se ale odumřelé chlupy zachycují v ostatních chlupech a samy nevypadávají. Základem zbarvení srsti je pigment melanin, přesněji jeho formy, černý eumelanin a hnědý feomelanin. Výsledné zbarvení srsti je fenotypový projev účinku genů, které řídí druh produkovaného pigmentu, tvar pigmentových granulí, množství granulí v chlupu s jejich rozvrstvení. U psů je řízeno asi 12 geny z celkem 12 lokusů. Výsledná barva srsti je výsledkem vzájemného působení těchto genů, přičemž stejný fenotypový projev nemusí znamenat, že psi jsou stejného nebo alespoň podobného genotypu. Například černě zbarvený pes je většinou černý působením tzv. dominantní černé na lokusu K, jedná se o dominantní alelu, která potlačuje vznik feomelaninu. Pes s genotypem Kk a KK bude černý. Ovšem stejnou barvu srsti může mít i jedinec kk, bude-li zároveň recesivním homozygotem v aguti-sérii, tzn. aa kk. Podobně funguje i žluté zbarvení – může být dáno působením genu v aguti-sérii nebo v sérii Extension, nebo zbarvení bílé. Pro podrobnější informace viz článek Genetika zbarvení psů. Počet dechů u malého psa se pohybuje v rozmezí 15 až 30 za minutu, u velkého psa pak mezi 10–20 za minutu. Krev psa tvoří asi 10% jeho tělesné hmotnosti, psí srdce pak skoro 0,8% tělesné hmotnosti, což je více v porovnání s ostatními savci. Tepová frekvence u malých plemen se pohybuje mezi 90 – 120 pulsy za minutu, u velkých plemen 60 – 90 pulsů za minutu, u štěňat je normální tepová frekvence i 200 pulsů za minutu. Pes je teplokrevný živočich a má stálou tělesnou teplotu mezi 37,5–39 °C. U štěňat může být fyziologická teplota až do 39,5 °C. Obecně nejvyšší teplota je naměřena večer, nejnižší ráno, mírně zvýšená teplota může být důsledek stresu, strachu nebo fyzické námahy zvířete. Tělesná teplota se zjišťuje pomocí teploměru zasunutého do konečníku psa, hodnocení povrchové teploty či vlhkosti nosní houby není směrodatné. Feny pohlavně dospívají v 7. až 12. měsíci života. V tomto veku jsou schopné rozmnožovaní, i když krytí se při prvním hárání nedoporučuje z vícerých důvodů. Prvním z nich je nedokončený vývoj kostry a s tím související nedostatečný prostor v pánvi. Dalším je pozastavení tělesného vývoje feny při březosti. Často se můžeme setkat s názorem, že při prvním hárání fena nemůže zabřeznout. Jde o mylný názor. První hárání může mít jiný průběh než pozdější hárání, může byť i kratší, fena je však schopná počít mladé. Hárání rozdělujeme do tří fází: První fáze se nazývá proestrus. V tomto období dozrávají ve vaječníkách folikuly a dochází ke zduření pochvy. Feny si zvyknou častěji močit, případně jsou přítulnější. Ke konci tohoto období se objevuje světlečervený krvavý výtok z pochvy způsobený praskáním cév sliznice. Toto období trvá přibližně 10 dní. Navazuje na něj další období, odborně nazývané estrus, nebo též období vlastní říje. Praskají folikuly, uvolňují se vajíčka a výtok se z červené mění na hnědou. Ke konci estra je fena ochotná kopulovat. Některé feny si zvyknou být neposlušné, vyhledávají psí společnost. Druhá fáze plynule přechází do další fáze nazývané metestrus. Je to období konce říje. Na vaječnících vzniká žluté tělísko, které hormonálně udržuje březivost a sliznice dělohy je připravená přijmout oplodněná vajíčka. Při úspěšném krytí přechází říje do březosti. V případě, že krytí neproběhlo, přejde fena do stádia pokoje, tzv. anestrus. Celé období říje trvá od tří do čtyř týdnů. Pes má diestrický cyklus – to znamená, že se říje vyskytuje u psů dvakrát ročně. Feny hárají zpravidla začátkem jara a koncem léta. Páření (krytí) je složitý reflexní děj, který tvoří celá řada podmíněných a nepodmíněných reflexů. Při páření dochází k zasunutí ztopořeného údu psa do pochvy feny. Vlastní páření dělíme na tři fáze: 1. předehra, 2. akt páření, 3. svázání. Předehra slouží k seznámení se zvířat. Psi pobíhají, hrají si a fena hravě psovi uniká při jeho pokusech přejít do další fáze páření. Akt páření začíná plynulým přechodem z předešlé fáze. Fena je připravená přijmout psa, rozkročí zadní nohy, ohne ocas na bok. Za příznivých podmínek dochází k zasunutí částečně ztopořeného penisu do pochvy. Táto fáze trvá jen několik sekund a plynule přechází do fáze svázání. Svázání je fáze, při které dochází k enormnímu zvětšení penisu (především jeho části nazývající se uzel), což zabezpečí přechod dávky semene do pochvy a následně dělohy feny. Ejakulace semene probíhá u psa po kapkách v sekundových až třísekundových intervalech během celého průběhu fáze a skládá se ze tří frakcí – prostatické, spermatické a opět prostatické. Během svázání přehodí pes zadní nohu přes hřbet feny a oba zůstávají stát se zadky přitisknutými k sobě. Fáze svázání může trvat až půl hodiny, obvykle to však bývá méně. Březost feny trvá průměrně 63 dní. Průběh březosti je velmi individuální. Některé feny na začátku březosti mění své chování – jsou mazlivější, víc jedí. U jiných se zase projevuje nechutenství. Několik dní před porodem dochází ke zvětšení mléčných žláz a ke zduření pochvy. Feny si zvyknou omezit pohybovou aktivitu, přijímají méně potravy a v připravené porodní bedně si vyhrabávají brloh. Porod probíhá ve třech fázích a trvá od 6 do 12 hodin, případně déle. První fáze porodu se projevuje nepokojem feny, jejíž míra je velmi individuální. Ve druhé fázi dochází k otevření krčku dělohy. Třetí fáze porodu začíná vypuzením plodu a končí porodem placenty. Plody jsou uloženy ve dvou placentách, přičemž první plodový obal praská už v porodních cestách. Z druhé placenty vysvobozuje matka štěně lízáním, případně překousnutím. Pupeční šňůru taktéž fena přehryzne. Štěňata se rodí slepá a hluchá, nemají ani vyvinutý čich. Mají dobře vyvinutý sací reflex. Dokáží se přesouvat na kratší vzdálenost lezením, neumí se však postavit. 12 dnů po narození otevírají oči. V přibližně 20. dni života začínají reagovat na zvukové a čichové podněty. V období mezi třetím a dvanáctým týdnem se jim zdokonalují smysly a začínají byť sociálně aktivní. Toto období je velmi důležité z hlediska socializace, t. j. navykání štěňat na různé živočišné druhy. Mezi 6. a 8. týdnem je vhodné období na odchod štěňat k novým majitelům. Třetí až šestý měsíc života je důležitý pro výchovu a výcvik, protože je ochotné a schopné rychle se učit. Mezi šestým měsícem a rokem života přichází psí puberta, která pro chovatele - začátečníky představuje jedno z nejhůře zvladatelných období, protože pes se snaží v hierarchii propracovat výše. Ustalování charakterových vlastností psa probíhá přibližně do třetího roku jeho života. Chování dospělého psa je zčásti dáno jeho geneticky danými vlastnostmi, jako je typ nervové soustavy, temperament a instinkty, které jsou dále modifikovány během socializace a učením. Pes je mentálně zhruba na úrovni dvou až dvouapůlletého dítěte, do určité míry je schopen řídit se racionálním plánem nezávislým na vrozených vzorcích chování a vykazují znaky elementární rozumové činnosti. Chování je také to, čím se domácí pes nejvíce odlišuje od vlka, a to v důsledku domestikace a s ní spojenou dlouhodobou selekci na určitý typ chování. Pes v tomto směru vykazuje silné znaky neotenie, což se stav, kdy vzorce chování mláďat, v tomto případě vlčat, přetrvávají až do dospělosti. Psi, na rozdíl od dospívajících vlků, nemají tendenci opouštět svou smečku ani přebírat vedení smečky stávající, jsou mnohem méně dominantní, a jejich lovecké pudy jsou do jisté míry potlačeny a modifikovány. Každý pes má vrozený určitý typ vyšší nervové činnosti, temperament, který se dá charakterizovat jako souhrnný projev podmíněných i nepodmíněných reflexů a určuje míru vzrušivosti, způsob reakce na podněty a délku trvání této reakce. Ve svém důsledku ovlivňuje rychlost a ochotu k učení psa, přizpůsobivost k podmínkám prostředí i emoce psa. Čtyři základní typy vyšší nervové činnosti se ve své základní čisté podobě příliš často nevyskytují, rozlišují se řady mezitypů. Obecně je ale možné tvrdit, že pes sangvinik je ideálním psem, který je dobře pohyblivý, rychle reaguje na podněty, ale jeho projevy jsou vyrovnané, není zbrklý. Nenechá se vyprovokovat k extrémním agresivním nebo naopak obranným reakcím, pracuje radostně a ochotně. Je přizpůsobivý, nebojácný, lehce se vychovává a cvičí. Vyrovnaný a pomalý typ, flegmatik, je pomalejší a těžkopádnější, jeho výcvik trvá déle, reflexy se vytvářejí pomaleji, stejně tak je pomalejší střídání vzruchu a útlumu. Obecně se jedná o přátelské a nekonfliktní psy. Pes flegmatik je ideální společník do rodin. Nevyrovnaný, silný, dráždivý pes, cholerik, u kterého převažují reflexy vzruchu nad reflexy útlumu, naopak jako společník není příliš vhodný. Vyniká hbitostí a neúnavností a typická je pro něj aktivní obranná reakce, má sklony k agresivitě a dominantnímu chování. V rukách zkušeného psovoda může být dobrým pracovním psem, vynikající v dynamických sportech, jako je obrana nebo agility, při špatném vedení se z takového jedince snadno stane nezvládnutelný pes. Pes melancholik se slabým typem nervové činností je plachý až bázlivý, nesnáší a nedokáže se přizpůsobit silným podnětům a v běžných situacích má naopak nedostatečný útlum a může reagovat až hystericky. Jsou labilní, lekaví, převládá pasivní obranná reakce. Často to bývají uštěkaní, nebo naopak tiší a plaší psi vykazující známky nejistoty. Má sklony k žárlivé závislosti na majiteli. Při důkladně socializaci během štěněcího věku může být melancholik dobrým společníkem v tiché rodině nebo u osaměle žijícího člověka, k práci se ale nehodí. Etogram je souhrnný popis inventáře vrozeného chování zvířete. Představuje souhrn funkčních okruhů chování, které má pes vrozené, instinktivní. Lovecké chování je funkční okruh chování psa, který byl nejvíc změněn v průběhu domestikace. Samotný základ loveckého chování je dědičný, učením se jen upevňuje nebo do určité míry tlumí. Dědičné vlohy k určité formě loveckého chování jsou předmětem dlouhodobé selekce psa k vykonávání určité práce. U vlků na lovu probíhá celý řetězec navzájem na sebe navazujícího chování: při lovu malé kořisti je sekvence tvořena fixováním nalezené kořisti očima, plížením se směrem ke kořisti, rychlým výpadem a smrtícím zákusem, často ještě se zatřepáním. Loví-li vlci velkou kořist, pořadí je následující: stopování kořisti – štvaní – stržení kořisti – usmrcení. Celý program se u domácích psů vyskytuje poměrně vzácně, běžně například u basenjiho, u severských psů a některých teriérů. Není náhoda, že se jedná o psy s poměrně vlčí fyziognomií, často se vzpřímenými ušními boltci, kteří bývají dominantní a hůře cvičitelní. Znaky neotenie jsou u nich totiž vyjádřené méně než u jiných plemen. Podobně je tomu u chrtů, u kterých je lovecké chování rovněž upevněno, chrti ochotně vyhledávají kořist a štvou ji, ale řetězec chování je nedokončen, u chrtů chybí chování vedoucí ke stržení kořisti a jejímu zabití. Ohaři mají rovněž velký lovecký pud, ale tento už je výrazněji modifikován. Pes vyhledá kořist, ale namísto jejího štvaní jí tzv. vystaví – strne v charakteristické pozici směrem ke zvěři a tak vůdce upozorní na její přítomnost. Upozornění na výskyt kořisti je úkol mladých vlků – u ohařů bylo toto chování dlouhodobým umělým výběrem posíleno a doba vystavování prodloužena. U ohařů, setrů a pointrů se selekce na juvenilní chování během lovu s člověkem projevuje středně vyjádřenou neotenií, jsou to psi s dospělými proporcemi, ovšem uši bývají klopené. Instinktivní program lovu malé kořisti je základem přinášení. Ochota aportovat je vrozená vlastnost psa, během výcviku se instinkt jen dále modifikuje. Rozenými přinašeči jsou retrívři, naopak plemena, kde jsou lovecké pudy nežádoucí, se učí aportovat hůře až těžko. Program lovu velké kořisti je zase využíván při nácviku obrany, kde se využívá instinkt stržení kořisti jako pevný zákus do rukávu. Ovčáci mají vrozené vlohy k pasení – to je rovněž silně pozměněné lovecké chování, při kterém pes využívá svou schopnost fixovat dobytek očima ("eye"), pomalé plížení a rychlé výpady ke shánění stáda dohromady a přehánění určitým směrem. Ovčácká plemena mají obvykle vzpřímené uši, při manipulaci se stádem jim to totiž dává výhodu – silueta šelmy se vzpřímenýma ušima jim pomáhá lépe stádo ovládat, dobytek má větší respekt. Psí plemena vyšlechtěná ke střežení, jako jsou pastevečtí psi nebo špicové, mají lovecké pudy výrazně potlačeny. Neotenické znaky jsou nich vyjádřeny silně a vzhledem jsou podobní vlčatům – většinou mají klopené uši, kratší čenichovou partii, v poměru k tělu větší a kulatou hlavu. Vetřelce označují štěkáním, čímž přivolávají nadřazené členy smečky – člověka. U malých společenských psů také v mnoha případech došlo k potlačení loveckého chování, ovšem z jiného důvodu – společníci člověka šlechtěni pro svou "roztomilost" začali vykazovat výraznější znaky neotenie, jako je stočený ocas, krátký nos a velké, dopředu směřující uši, a potlačení loveckých pudů bylo jen důsledkem této selekce na vzhled. Jedním ze základních skutečností vycházejících z obranného chování je tzv. útěková vzdálenost – individuálně odlišná vzdálenost od pociťované hrozby, kterou se pes bude snažit zachovat. Čím větší je vyvolaný strach psa, tím je útěková vzdálenost delší. Pes se bude snažit o udržení vzdálenosti i za cenu útěku, ale dojde-li k přiblížení podnětu na kritickou hranici, u psa se rozvine obranná reakce. V zásadě rozlišuje dva typy obranné reakce. Aktivní obranná reakce je charakteristická aktivním snažením psa vyhnout se hrozbě – může se jednat o uskočení, či o útěk, ovšem nemá-li pes možnost útěku, může vyústit v obranný útok. Při pasivní obranné reakci je pes doslova paralyzován strachem. Uhýbá pohledem, přitiskne se k zemi či se schovává za psovoda, výrazná je strachová mimika obličeje, v extrémním případě se může pes pomočit. Při vystupňování situace se může objevit pseudoagresivní chování, kdy pes kouše ze strachu. Pasivní obranná reakce je projevem slabé nervové soustavy, viz nahoře, pes melancholik. Pro psa je zcela přirozená a instinktivní potřeba hájit si vlastní teritorium, tedy území, které pes považuje za své. Projevem teritoriálního chování je teritoriální agrese – pes aktivně brání své teritorium před cizími jedinci vlastního druhu a před cizími lidmi – a označování teritoria močí, trusem a hrabáním. Teritoriálního chování psa využívá člověk od nepaměti – určitá plemena psů jsou vyšlechtěna pro ochranu a obranu lidí i majetku a teritoriální agrese je u nich zvlášť rozvinutá, tito psi hlídají instinktivně a bez výcviku. Příkladem jsou pastevečtí psi, rotvajler, hovawart. V teritoriálním chování existují jisté rozdíly mezi pohlavími, dospělí samci označují své teritorium močí, dospělé samice obvykle značkují jen při hárání jako projev sexuálního chování. Pes přijímá potravu hltavě, po velkých kusech, má žaludek s velkou schopností se roztáhnout a velice snadno zvrací. Vlci v žaludku přenášejí potravu na místo, kde ji mohou v klidu zkonzumovat, zahrabat nebo jí přinášejí vlčatům. U psů část tohoto chování zůstala zachována jako atavismus – zahrabávání potravy na dobu nouze, zvracení potravy štěňatům, stejně tak požírání zdechlin, u domácích psů obvykle nežádoucí chování, je běžným potravním chováním vlka, který zkonzumuje všechno, co najde. Psi si, na rozdíl od vlků, hrají rádi až do vysokého věku – opět se jedná o projev neotenie. Solitární hra není pro psa, jakožto sociálně žijící zvíře, příliš typická – vyskytuje se spíš u štěňat, u dospělých psů je příznakem osamělosti a nudy. Při této hře si pes hraje s předmětem představujícím kořist, nebo s částí vlastního těla. Hrabání v zemi nebo hra s kameny je rovněž příkladem solitární hry. Při dlouhodobém chybění sociálního partnera ke hře a nedostatku vybití se může ze solitární hry vyvinout stereotypní chování projevující se olizováním pacek, honěním vlastního ocasu nebo ničením předmětů. Sociální hra, kdy si pes hraje s člověkem nebo s jiným psem, je pro psa přirozenější. První náznaky sociálních her se objevují už u jeden měsíc starých štěňat, nejintenzivněji si hrají 6–8 týdnů stará štěňata. Sociální hra psů má svá pravidla – začíná výzvou ke hře, která typicky sestává z hravé poklony, kdy se pes položí na zem přední částí těla, přičemž zadek zůstává ve vzduchu. K výzvám ke hře patří i hopsavé úskoky směrem k partnerovi, zvedání packy, přehnané pohyby. Výzvy ke hře se opakují i v průběhu samotné hry, čímž psi potvrzují, že se stále jedná o hru. Základními typy sociálních her jsou hravé kousání, kdy psi naznačují boj, zákus do krku či plecí, vycenění zubů či vrčení, dále hravé zápolení, kde je cílem srazit partnera k zemi, hravé honičky. Zvláštním druhem her jsou sexuální hry, kdy na sebe psi naskakují a předvádějí kopulační pohyby. Psi znají rovněž hlasové komunikační hry, kdy se štěkáním ve vysoké tónině navzájem provokují k další hře. Pes je sociální tvor, dobře vybavený k životu ve společnosti – smečce. S jedinci svého druhu a s člověkem psi komunikují pomocí širokých výrazových prostředků, řečí těla vyjádřenou polohami těla, ocasu, hlavy, uší či pysků, pohledem a ritualizovanými gesty, zvukovými a pachovými signály. Sdělení není dáno jen jednou částí těla – například vrtění ocasu obecně znamená jen vzrušení, má-li pes přátelské úmysly je dále vyjádřeno tím, držením ocasu – nízko nebo vysoko, polohou uší, pysků. Psi jsou přirozeně naladěni ke komunikaci s člověkem – při řešení problémů se obrací k člověku a už štěňata jsou schopna rozumět lidským gestům, jako je naznačování očima a ukazování prstem. Dalším přizpůsobením se životu s člověkem je štěkot – dospělí vlci neštěkají, štěkání není vlastní ani primitivním psům, ale prošlechtění psi používají štěkání zcela přirozeně, a to téměř výhradně ke sdělování informací lidem. Pro psa je přirozené respektovat člověka jako vůdce – jen velmi málo psů je přirozeně dominantních natolik, aby sami usilovali o vedoucí postavení. V případě nedůsledného, nedostatečného vedení, při rozmazlení psa a jeho polidšťování ale pes může cítit absenci vůdce a následně se sám postaví do jeho role. Získané chování psa se vyvíjí až během jeho života na základě učení. Průměrný pes se dokáže naučit 165 slov a nadprůměrně inteligentní psi až 250 slov, psi dokážou počítat do čtyř nebo pěti a registrují chybný výsledek při jednoduchých počtářských úlohách, jako je 1+1=1 nebo 1+1=3. Pro psa je velmi důležité vtištění, které probíhá od 3. do 7. týdne věku štěněte, jinak také raná socializace. Během této doby se štěně seznamuje se všemi věcmi, které v dalším životě bude vnímat jako běžnou součást prostředí, štěně, které není v této fázi v těsném kontaktu s člověkem nikdy nebude přítulné, naopak štěně, které si člověka vtiskne jako příslušníka vlastního druhu, má předpoklady stát se dobrým společníkem člověka, nezanedbaná socializace může příznivě ovlivnit i některé negativní vrozené vlastnosti psa, jako je slabý nervový typ. Období rané socializace plynule přechází do socializačního období, které trvá asi do 12. týdne věku. Během této doby dochází k osvojování sociálních návyků a upevňování sociálního chování, štěně během hry poznává schopností svého těla i vlastnosti okolních předmětů a pokračuje rovněž návyk na zvuky a situace, které pak v dospělosti nebudou u psa vyvolávat strach. Špatná zkušenost v tomto období naopak může vést ke strachu trvalému. Učení podmiňováním je u psů hlavním procesem, kterým dochází k vytvoření získaného chování. Klasické podmiňování je se psy přímo spjato, a to díky výzkumům ruského fyziologa a nositele Nobelovy ceny, I. P. Pavlova. Původně zcela neutrální podnět, v tomto případě zazvonění zvonku nebo rozsvícení žárovky, se ve spojení s podáváním potravy mění ve spouštěč chování – stává se z něj podnět podmíněný. Psi po vystavení podmíněnému podnětu sliní, i když potravu nedostanou. Pes získává během života určité zkušenosti, které, pokud se opakují nebo jsou-li silně vnímány, tvoří základ pro vytváření těchto podmíněných reflexů. Na cíleném vytváření podmíněných reflexů je založena klasická teorie výcviku psa. Například učení povelu sedni probíhá tak, že pes se po vydání povelu uvede do požadované podoby (zatlačením na záď, trhnutí vodítkem vzhůru apod.) a po zaujetí správné pozice je odměněn pamlskem. Opakováním se u něj vytvoří podmíněný reflex, kdy si pes po uslyšení povelu "sedni!" sedá automaticky. K udržení reflexního oblouku je důležité načasování povelu a odměn – odměna musí přijít zhruba do 2 s od splnění povelu, aby došlo k žádoucímu upevnění reflexu. Stejně tak trest je nesmyslný, přijde-li příliš pozdě. Vyšším stupněm učení je operantní podmiňování, neboli učení se metodou pokus – omyl. Pes má přirozenou tendenci opakovat činnost, která mu vynesla odměnu, a naopak se vyhýbá činnosti, po které následuje trest. Operantního podmiňování se využívá při některých způsobech výcviku, jako je clicker training, dále se uplatňuje při učení psa zákusu do ochranného rukávu, překonávání žebříku, při rozlišování osob a věcí, je podkladem naučeného chování jako je otevírání dveří – pes skáče na dveře, až se mu je náhodně podaří otevřít, na druhé otevření už bude potřebovat pokusů méně, výsledkem je otevírání dveří na první pokus. Podle profesora S. Corena se celková inteligence psa skládá ze tří složek: instinktivní, adaptivní a pracovní inteligence. Instinktivní inteligence se týká geneticky zakódovaných dovedností, dále upevněných cíleným výběrem a šlechtěním daných plemen na určitý druh výkonu. Adaptivní inteligence je dále tvořena schopností učit a schopností samostatně řešit problémy. Ta je u prošlechtěných plemen psů horší než u vlků nebo u dingů. Psi se častěji obracejí k člověku se žádostí o pomoc, ale samostatně problémy řešit spíš neumějí. Pracovní inteligence je charakterizována schopností osvojit si povel při co nejmenším počtu opakování a stejně tak uposlechnutí povelu na co nejmenší počet opakování povelu. Mezi plemena, která obecně vynikají adaptivní inteligencí, patří dobrman, německý ovčák, norský losí pes, pudl, puli a šeltie. Teriéři, malamut, sibiřský husky, samojed, basenji, čivava, knírač a šiperka mají výbornou schopnost řešit problémy, ale hůře a pomaleji se učí, naopak zlatý a labradorský retrívr a belgický ovčák se učí dobře a rychle, ovšem samostatná schopnost řešení problémů je u nich omezená. V žebříčku pracovní inteligence se na prvním místě umísťuje border kolie, dále je pudl, německý ovčák, zlatý retrívr, dobrman, šeltie, labrador, papilon, rotvajler a australský honácký pes. Na posledních příčkách je afgánský chrt, basenji, anglický buldok, čau-čau, barzoj, pekingský palácový psík, anglický mastif, baset a shih-tzu. V dnešní době existuje mnoho druhů krmiv pro psy. Patří mezi ně například maso, granule, BARF, ale i zbytky po lidské potravě. Mezi stravu pro psa nebezpečnou patří čokoláda (theobromin je pro psy vysoce toxický), hrozny a hrozinky, avokádo, vařené kuřecí kosti (štěpí se a mohou poškodit žaludek či střeva), syrová játra (možná toxicita . vitamínem A), česnek, cibule, sladkosti obsahující xylitol (zvyšuje u psů hladinu inzulinu), mandle, ořechy, potraviny obsahující kofein (způsobuje u psů poruchy srdečního rytmu), čaj, rajčata, brambory, droždí, sušenky, houby, syrové vaječné bílky, tučné mléko a další. Granule je obecný termín pro krmiva vyráběná extruzí. O krmení granulí existuje mnoho sporů, neboť je prokázáno, že méně kvalitní granule nebo granule s nevhodným složením mohou poškozovat psí zdraví. Mezi tyto problémy patří oslabení imunity, kožní problémy nebo rakovina. U granulí je proto klíčové vybírat je podle složení. Granulí s lepším složením se také může podávat méně, neboť jsou výživnější. Doporučuje se granule střídat i s jinými druhy krmiv. Pes je v různých kulturách vnímán různě: někde je uctíván, jinde zatracován. Je důležitým zvířecím symbolem v mnoha kulturách. Egypťané podobně jako Inkové, Peršané či Indové uctívali psa jako strážci podsvětí a průvodce do království smrti. Pro psa to znamenalo velké ocenění, neboť Egypťané povyšovali kult smrti nad vše ostatní. Jejich bůh Anubis měl lidské tělo a psí hlavu. Egypťané si psů vážili natolik, že když pes zemřel, zabalzamovali ho a uložili jeho ostatky na zvláštní pohřebiště. Nejstarším zobrazeným psem je pes, kterého můžeme označit za předchůdce dnešních chrtů. Také nacházíme často zobrazení ohařů, které Egypťané používali při lovu zajíců a gazel. Akkadská bohyně Gula byla patronkou psů v Mezopotámii. Lidé jí z vděčnosti nosili psy vymodelované z hlíny. Na sumerských pečetích jsou často zobrazení psi s velkou hlavou, podobní dnešním mastifům, kteří se v Mezopotámii objevili o něco později než chrti. Tito psi sloužili k lovu lvů a divokých prasat, nebo jako bojoví psi. Přibližně 1000 let př. n. l. došlo v Mezopotámii k promíchání krve tibetských dogovitých psů do místních molosoidních plemen. Tito psi se vyznačovali nízkým prahem agresivity a používali se jako váleční psi. Kroniky dokládají cílený chov molosoidních psů na psích farmách. Řekové si psů též vážili. Chovali ve svatyních boha Asklépia posvátné jedince, kteří pomáhali uzdravovat nemocné. Lovec Orion měl dva psy – Procyona a Siria. Jejich jména nesou jedny z nejjasnějších hvězd na obloze – Sirius a Prokyon. Řecký strážce podsvětí Kerberos měl 3 psí hlavy. I Íkaros vlastnil psa jménem Maira, který dovedl jeho dceru k jeho mrtvému tělu. Řekové chovali především velké psy na boj a malé psy pro potěšení. Na širých pláních používali Řekové k hlídání stád ovcí před vlky předchůdce dnešních pastýřských psů. Z těchto psů se později vyvinula plemena jako komondor, kuvasz a kangal. Římskou bohyni lovu Dianu, podobně jako boha obchodu Merkura, doprovází lovečtí psi. Římané byli zřejmě první, kteří se zabývali systematickým chovem psa - plemenitbou. Vlastnit psa bylo stejně módní jako vlastnit otroka. Mezi oblíbená plemena patřili zejména větší psi, kteří sloužili jako hlídači dvora a majetku, o čemž svědčí i varovné nápisy, které archeologové objevili v Pompejích. Dnešní tabulky "Pozor pes" mají tedy historii sahající až do této doby. Starověký Řím byl i místem psích zápasů, pro které byla šlechtěna speciální plemena psů. Své zastoupení našla v Římě i lovecká a společenská plemena. Ve středověku byly nejpopulárnější lovečtí psi, tou dobou vznikala řada plemen, která jsou předky dnešních psů nebo dokonce přežila až do současnosti. Společenští psi byli spíše vzácností a vyskytovali se hlavně u šlechty. Vztah křesťanství jakožto náboženství ke psům není nijak vyhraněný. Ale pes je například věrným průvodcem Tobiáše. Dále byl po několik století lidmi ve Francii uctíván i přes zákaz katolické církve svatý Guinefort, což byl chrt, známý jako ochránce dětí. V islámu je pes považován za nečisté zvíře, proto většina muslimů psy nechová. Žádný zákaz (haraam) chovu psů ale v islámu neplatí, i když si to mnoho muslimů myslí. Není zakázáno dotýkat se psů, pouze jejich slin. Přesto existují výjimky, které toto pravidlo vyvracejí, např. saluki. Saluky byly vysoce ceněné a majitelé, většinou muslimové, na ně nedali dopustit. V novověku se rozšířil chov jak loveckých, tak i společenských psů. V 19. století se začaly konat psí výstavy a byl kladen důraz na exteriér psů, případně jejich chování. V současnosti jsou psi velmi oblíbení domácí mazlíčci, chovaní téměř po celém světě. Psa chová či chovalo mnoho význačných osobností, například Adolf Hitler (Blondie) nebo Barack Obama (několik portugalských vodních psů). Podrobnější informace naleznete v článku Zákony týkající se nebezpečných psů podle zemí. V některých zemích je omezen nebo zakázán chov plemen psů, která jsou považována za nebezpečná. V Česku žádné plemeno zakázáno není, ale omezující zákony platí například na Slovensku. Mezi zakázanými plemeny se často objevují plemena jako americký pitbulteriér, anglický bulteriér, argentinská doga, brazilská fila, bandog nebo tosa inu. Chov psů zakazují také někteří majitelé domů kvůli možnému hluku nebo znečišťování bytů. Podrobnější informace naleznete v článku Psi v literatuře. Podrobnější informace naleznete v článku Psí maso. Psí maso je v některých kulturách dodnes součástí jídelníčku. Nejčastěji je konzumováno v Číně, Jižní Koreji a Vietnamu. V Číně se ročně zabije a zkonzumuje asi 10 milionů psů. Ve Vietnamu se na maso ročně zabijí až 5 milionů psů. V Jižní Koreji je na farmách na psí maso chováno více než dva a půl milionu psů. Na celém světě je na maso ročně zabito až 30 milionů psů, především v Asii. V Evropě je od začátku 20. století rozšířeno jen velmi málo, je často považováno za tabu. Častěji se jedlo jen za 2. světové války. Judaismus a islám konzumaci psího masa zakazují. Bývalo rozšíření i mezi Indiány (Apačové, Siouxové). Virová hepatitida – smrtelné virové onemocnění všech kategorií psů, které končí úhynem jedince z důvodu selhání všech orgánů, nejvíce postižená jsou játra. Vakcinace spolehlivě brání nákaze. Leptospiróza – bakteriální smrtelné onemocnění způsobující druh Leptospira spp. patřící mezi spirochéty, přenosné na člověka, které se vyznačuje selháním vnitřních orgánů, nejvíce postižené jsou játra a ledviny. Přírodním rezervoárem jsou hlodavci. Spolehlivá obrana je vakcinace. Parainfluenza – virová infekční laryngotracheitida neboli "psincový kašel" způsobující záchvatovitý silný kašel, kterému lze předcházet vakcinací. Parvoviróza – akutní, vysoce nakažlivé virové onemocnění, které končí jejich smrtí v důsledku dehydratace a bakteriální sepse. Onemocnění postihuje střevo, kostní dřeň, lymfoidní tkáň a svalovinu srdce myokard. Nákaze se bráníme pravidelnou vakcinací. Nemoc je nejvíc nebezpečná pro štěně. Psinka – smrtelné virové onemocnění, které je dobře tlumené vakcinací. Onemocnění se šíří kapénkovou infekcí i transplacentárně. Rozlišuje se zánětlivá a nezánětlivá forma. Postiženi mohou být všichni masožravci. Vzteklina – smrtelné akutní virové onemocnění přenosné na člověka. Majitelé psů mají ze zákona povinnost u nich provést vakcinaci, která se každoročně opakuje. Prvoci: Lamblie střevní, Cryptosporidium parvum, Neospora caninum, Babesia canis Helminti: Škrkavka psí, Škrkavka šelmí, Tasemnice psí, Měchožil zhoubný, Ancylostoma caninum, Uncinaria stenocephala, Trichuris vulpis Roztoči: Demodex canis, Sarcoptes canis, Cheyletiella yasguri, Trombicula autumnalis Hmyz: Ctenocephalides canis, Linognatus setosus Ostatní: Klíště obecné Podrobnější informace naleznete v článku Kynologie. Věda, která se zabývá studiem psů, se nazývá kynologie. Mezinárodní unií je Mezinárodní kynologická federace (FCI), v Česku má pobočku u České kynologické unie. Psí sporty jsou speciální sporty pro psy nebo pro psy s majiteli. Oblíbené jsou zejména pro svoji účelnost, pokud jde o budování vztahu mezi psem a psovodem. Dělí se na 3 kategorie: 1.: Pachová poslušnost, 2.: Poslušnost, 3.: Obrana. Mezi psí sporty patří např. agility, coursing, flyball, obedience nebo tanec se psem. Podrobnější informace naleznete v článku Plemena psů. V průběhu soužití psa s člověkem se podařilo vytvořit nejrůznější plemena psů, které jsou obrazem lidských potřeb. V dnešní době máme velké množství plemen psů, které se liší velikostí, zbarvením a účelem. Podrobnější informace naleznete v článku Mezinárodní kynologická federace. Plemena ovčácká, pastevecká a honácká Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi Teriéři Jezevčíci Špicové a tzv. primitivní plemena Honiči a barváři Ohaři Slídiči, retrívři a vodní psi Plemena společenská Chrti FCI neuznaná plemena Podrobnější informace naleznete v článku United Kennel Clubs International. Honiči Plemena lovecká Teriéři Plemena užitková Plemena pracovní Plemena společenská Chov psů může v některých případech vyvolávat negativní dopady na okolí[zdroj?]: znečišťování veřejných prostranství výkaly a močí, (srov. český vynález sáčku na psí exkrementy) obtěžování hlukem, (štěkot, vytí, kvílení) napadání lidí psem včetně těch se smrtelnými následky (srov. Bojová plemena psů nebo Zákony týkající se nebezpečných psů podle zemí), plašení nebo zabíjení zvěře. V anglofonním prostředí se hovoří o dichotmii cat people x dog people, čili kočičí lidé vs. psí lidé, a to na základě afinity k jednomu ze zmiňovaných druhů zvířat (en:Cat people and dog people). Doris Baumannová: Výchova a výcvik psů, Aktuell, 1994, ISBN 80-88733-17-0. Eberhard Trumler: Tykáme si se psem, Dona, České Budějovice 1996, ISBN 80-86136-58-2. Bruce Fogle: Atlas psů do kapsy, Cesty, Praha 2000, ISBN 80-7181-456-3. Bojová plemena psů Dingo Kynologie Plemena psů Pracovní pes Psí bouda Psík mývalovitý Psinec (psírna) Psohlavci Psovod Štěně Vlk Zákony týkající se nebezpečných psů podle zemí Obrázky, zvuky či videa k tématu pes domácí ve Wikimedia Commons Galerie pes domácí ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo pes ve Wikislovníku Taxon Canis lupus familiaris ve Wikidruzích Českomoravská kynologická unie

NUMERIC

NUMERIC

007868

Belgie (nizozemsky België, francouzsky Belgique, německy Belgien), oficiálně Belgické království, je federativní konstituční monarchie ležící v západní Evropě. Belgie hraničí s Francií (620 km) na jihu, s Lucemburskem (148 km) a Německem (167 km) na východě a s Nizozemskem (450 km) na severu. Ze severozápadu omývá Belgii Severní moře (66 km). Belgie je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO). V zemi jsou tři oficiální jazyky: nizozemština, francouzština a němčina. Kulturně, politicky a sociologicky se Belgie skládá ze dvou velkých společenství, nizozemsky mluvících Vlámů a frankofonních Valonů, v zemi žije také menší německá komunita. Belgická federace se skládá ze 3 společenství, rozdělených podle jazykového principu, Vlámského společenství (niz. Vlaamse Gemeenschap) Francouzského společenství (fr. Communauté francaise) Německojazyčného společenství (něm....

Jaké jsou oficiální jazyky Belgie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Belgie

V zemi jsou tři oficiální jazyky: nizozemština, francouzština a němčina.

Belgie (nizozemsky België, francouzsky Belgique, německy Belgien), oficiálně Belgické království, je federativní konstituční monarchie ležící v západní Evropě. Belgie hraničí s Francií (620 km) na jihu, s Lucemburskem (148 km) a Německem (167 km) na východě a s Nizozemskem (450 km) na severu. Ze severozápadu omývá Belgii Severní moře (66 km). Belgie je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO). V zemi jsou tři oficiální jazyky: nizozemština, francouzština a němčina. Kulturně, politicky a sociologicky se Belgie skládá ze dvou velkých společenství, nizozemsky mluvících Vlámů a frankofonních Valonů, v zemi žije také menší německá komunita. Belgická federace se skládá ze 3 společenství, rozdělených podle jazykového principu, Vlámského společenství (niz. Vlaamse Gemeenschap) Francouzského společenství (fr. Communauté francaise) Německojazyčného společenství (něm. Deutschsprachige Gemeinschaft) a ze 3 regionů, rozčleněných podle . principu územního: Vlámský region (Flandry, niz. Vlaams Gewest, něm. Flandern) Valonský region (fr. Région Wallonne, něm. Wallonie) Region Brusel-hlavní město (niz. Brussels Hoofdstedelijk Gewest, fr. Région de Bruxelles-Capitale, . něm. Die Region Brüssel-Hauptstadt) Každý region a každé společenství má svůj vlastní legislativní orgán – parlament, a orgán exekutivní – vládu (či radu), s výjimkou Vlámska a Vlámského společenství, které mají vládu i parlament dohromady. Včetně orgánů federálních tak v Belgii působí 6 vlád a 6 parlamentů zároveň. Patronem Belgie je svatý Josef, národní heslo zní Jednota posiluje (niz. Eendracht maakt macht, fr. L'union fait la force, něm. Einigkeit macht stark). Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Belgie. V nejstarších dobách obývalo Belgii několik různých keltských kmenů. V dobách římské říše byly tyto kmeny, nacházející se v oblasti mezi Severním mořem, Rýnem, Seinou a Marnou (tj. na jihu dnešního Nizozemska, v Belgii, severní Francii a na západě Německa), označovány latinským slovem Belgae, tedy Belgové. Odtud pochází název státu Belgie. Z genetického výzkumu však vyplývá, že dnešní Belgičané mají s dávnými Belgy pramálo společného. Mezi první dobře zdokumentované události patří ovládnutí oblasti Římany v prvním století před naším letopočtem, v pátém století pak území dnešní Belgie osídlil germánský kmen Franků. Po rozpadu franské říše Karla Velikého došlo k rozdělení území mezi západofranskou říši Karla Holého a říši Lothara I. Hranici mezi oběma říšemi tvořil tok řeky Šeldy. V průběhu středověku se oblast postupně rozdrobila na množství drobných feudálních států, nicméně ve 14. a 15. století řadu z nich sjednotili burgundští vévodové. V 15. století tyto státy získaly určitou autonomii a začaly se označovat názvem Sedmnáct provincií. Ke klíčovému zlomu došlo za Osmdesátileté války (1568–1648), která se v posledních třiceti letech kryla i s nám dobře známou třicetiletou válkou (1618–1648). Zatímco severní Nizozemí si dokázalo uchovat nezávislost, jeho jižní část, dnešní Belgie, byla dobyta Španěly a připadla španělské, později rakouské větvi Habsburků. Na konci 18. století se Belgie nakrátko zmocnili Francouzi. Roku 1815, po Napoleonově porážce u Waterloo, se Belgie stala součástí Spojeného království nizozemského, jako nárazníkový stát mezi Francií a Nizozemskem. Po 15 letech vypukla v bruselském operním divadle La Monnaie revoluce a Belgie se tak roku 1830 stala nezávislou a neutrální konstituční monarchií. Jako první belgický král usedl na trůn o rok později Leopold I. Během první i druhé světové války byla Belgie přes svoji deklarovanou neutralitu okupována Německem. V roce 1921 byla založena Belgicko-lucemburská ekonomická unie (do účinnosti přišla v roce 1922). Spolupráce mezi těmito státy se projevovala např. vytvořením měnové unie, kdy bylo možno používat až do zavedení eura belgický frank na lucemburském území a naopak. V roce 1949 byla Belgie zakládajícím členem NATO. Belgické Kongo získalo nezávislost v roce 1960 a Ruanda-Urundi o 2 roky později. Belgie je zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství (EHS), Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratomu), které daly základ budoucí Evropské unii. Od 19. století více prosperovalo Valonsko s rozvinutým průmyslem i kulturou, Flandry byly kulturně i ekonomicky zaostalejší zemědělská země, kolem 60. let 20. století se však situace postupně otočila. V průběhu 20. století docházelo k různým třenicím mezi Vlámy a Valony. Federalizace Belgie proběhla v pěti etapách v období od roku 1970 do roku 2001. Prvním signálem byl v roce 1968 rozpad univerzity v Lovani na vlámskou a francouzskou univerzitu. Roku 1970 byl do ústavy zanesen princip tří "kulturních společenství" (vlámské, frankofonní a germanofonní) a tři územní "regiony". V roce 1980 z názvů společenství odpadlo slovo "kulturní", všechna tři společenství a rovněž vlámský i valonský region zřídila své "rady" (parlamenty) a "exekutivu" (vlády). Rada i vláda valonského společenství se však sloučila s radou a vládou valonského regionu. V letech 1988–1989 zřídil vlastní parlament a vládu i Region Brusel - hlavní město, současně byla regionům předána pravomoc nad veřejnými pracemi a dopravou a společenstvím působnost v oblasti vzdělávání. V roce 1993 se do ústavy dostala formulace, že "Belgie je federální stát, který se skládá ze společenství a regionů", čímž se stala Belgie federací de iure, a společenství a regiony získaly další kompetence. Pátou etapou federalizace byly v roce 2001 Lambermontská a Lombardská dohoda, kterou do kompetence regionů přešlo i zemědělství, mořský rybolov a zahraniční obchod, zároveň do kompetence regionů i společenství přešly otázky volebních výdajů, financování politických stran a regionální rozvoj. Lombardská dohoda rozdělila parlament Bruselského regionu na frankofonní a vlámskou část se zákazem majorizace. Po roce 2000 sílí na vlámské straně snahy o úplné rozdělení Belgie. Filip Dewinter, předseda nacionalistické strany Vlámský zájem, požaduje "sametový rozvod", za jehož vzor považuje rozdělení Československa v roce 1993, rovněž vlámští křesťanští demokraté (předseda Yves Leterme) podporují další prohlubování autonomie. Hlavní překážkou rozdělení je dvojjazyčné hlavní město Brusel. Dne 13. listopadu 2006 belgická televize odvysílala fiktivní vyhlášení vlámské nezávislosti, za tento žert bylo vedení televize kritizováno. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Belgie. Geomorfologicky se Belgie dá rozdělit na 3 oblasti: pobřežní nížiny, rovinu (plató) v centrální části Belgie, a na hornaté Ardenny na jihovýchodě země. Nížiny při pobřeží sestávají převážně z písečných dun a tzv. polderů. Centrální rovina zabírá většinu Belgie. Je to jemně zvlněná oblast s úrodnou půdou, protkaná sítí mnoha vodních toků – mezi nejvýznamnější patří Máza (niz. Maas, fr. Meuse) a Šelda (niz. Schelde, fr. Escaut). Třetí oblast, Ardenny, je hornatá a zalesněná, s nepříliš úrodnou půdou a nevhodná pro zemědělství. Částečně zasahuje i do severní Francie. Nachází se zde nejvyšší bod Belgie, Signal de Botrange, o výšce 694 metrů. Historicky se Belgie člení na 10 provincií. Vlámsko na severu zahrnuje (od západu k východu): Západní Flandry Východní Flandry Vlámský Brabant Antverpy Limburk Valonsko na jihu zahrnuje: Henegavsko Valonský Brabant Namur Lutych Lucemburk Belgické klima je přímořské, spadá do mírného podnebného pásu. Srážky jsou časté ve všech ročních obdobích. Průměrná teplota v lednu je 3 °C, v červenci 18 °C. Průměrné srážky činí 65 milimetrů v lednu, v červenci 73 milimetrů. Vzhledem k vysoké hustotě zalidnění (jedné z nejvyšších na světě) a ke svému umístění, musí Belgie čelit vážným ekologickým problémům. Například zpráva z roku 2003 tvrdí, že kvalita říční vody v Belgii je nejhorší v Evropě a jednou z nejhorších v 122 zkoumaných zemí světa. Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Belgie. 10 provincií tvoří 2 regiony a Brusel je 3. regionem: Brusel (1 018 029 ) Antverpy (448 709) Gent (226 220) Charleroi (200 578) Lutych (195 576) Bruggy (117 351) Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Belgie. Belgie je vysoce rozvinutý průmyslový stát s velkou koncentrací výroby a intenzivním zemědělstvím. Hlavní průmyslová odvětví jsou hutnictví, strojírenství, chemie a textil. Hlavními průmyslovými oblastmi jsou Brusel, Antverpy, Lutych a Gent. Těžba uhlí se již téměř zastavila. Zemědělství je vysoce produktivní, živočišná produkce převažuje nad rostlinnou. Využití půdy: orná půda 27 %, louky a pastviny 20 %, lesy 21 % a voda 6 %. Důležitý je chov prasat, skotu, drůbeže a ovcí, význam má i rybolov. Pěstuje se pšenice, ječmen, brambory, cukrová řepa, chmel a jablka. Typické jsou menší farmy s vysokými hektarovými výnosy. Dopravně nejvýznamnější jsou přístavy Antverpy a Oostende se spojením do Velké Británie a ropný terminál Zeebrügge. Nejatraktivnějšími turistickými středisky v oblastmi jsou Brusel, Antverpy, Bruggy, Oostende, Waterloo, Spa a vrchovina Ardeny. V Belgii je velmi rozvinutá síť železnic, dálnic, silnic a vodních cest. V Antverpách, Gentu a Zeebrügge se nachází jedny z největších evropských přístavů. Dříve v Belgii bývala velmi rozvinutá síť tzv. vicinálních drah – kombinace železnice a tramvajových tratí. Její pozůstatky jsou však stále patrné v některých městských a příměstských tramvajových tratích. V Bruselu se taktéž nachází metro a významné mezinárodní letiště. Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Belgie. Belgie má vysokou hustotu zalidnění (365 obyv. na km2), v Evropě má vyšší pouze Nizozemsko a několik malých států, jako např. Monako. Odhaduje se, že asi 85% národa je římskokatolické víry. Nejvyšší hustotu zalidnění má oblast známá jako "vlámský diamant", kterou vymezují aglomerace Bruselu, Antverp, Gentu a Lovaně. Další velká města jsou Lutych, Charleroi, Mons, Kortrijk, Bruggy, Hasselt a Namur. Nejnižší hustotu zalidnění mají Ardenny. Dne 1. ledna 2006 žilo v Belgii 10 511 382 lidí, z toho 6 078 600 ve Vlámsku, 3 413 978 ve Valonsku a 1 018 804 v Bruselském regionu. Belgie má velmi vysokou míru urbanizace – ve městech žije 97,2 % obyvatel (2005). Odhaduje se, že 98 % dospělé populace je gramotných. Školní docházka je povinná od šesti do osmnácti let, ale mnoho Belgičanů studuje až do 23 let. V rámci zemí OECD má Belgie 3. nejvyšší procento lidí ve věku 18–21 let zapsaných na vyšší školu nebo univerzitu. Podíl lidí s funkční negramotností je však znepokojivý – v letech 1994–1998 činil 18,4 %. Belgické páry vykazují největší rozvodovost na světě[zdroj?] - neobstojí zhruba 64 ze 100 manželství. Značnou část belgické populace tvoří Vlámové (58 %) a Valoni (31 %). Zbývajících 11 % představují příslušníci dalších evropských národů (zvláště Italové, Francouzi a Němci), ale také přistěhovalci ze severní Afriky (zejména z Maroka a Alžírska) a z Turecka. Po jazykové stránce je Belgie nejednotná. Nizozemsky mluví přibližně 60 % obyvatel, francouzsky 40 % a německy necelé 1 %. Brusel, ve kterém žije 8 % obyvatel, je oficiálně bilingvní (francouzsko-nizozemský). Původně se v Bruselu mluvilo převážně nizozemsky, avšak poté, co Belgie získala roku 1830 nezávislost, převládla v hlavním městě francouzština, která byla jediným oficiálním jazykem. Jak vlámština (belgická varianta nizozemštiny), tak belgická francouzština vykazují drobné rozdíly ve slovní zásobě a sémantice oproti variantám užívaným v Nizozemsku a ve Francii. Francouzsky se hovoří převážně na jihu země, vlámsky zase na severu. Němčina se užívá na malé části území na východě Belgie. Kulturní život Belgie se rozvíjí hlavně uvnitř všech tří národnostních společenství. Kromě Královské vojenské akademie totiž nemá Belgie žádné dvojjazyčné univerzity ani jednotná média, společné kulturní, či vědecké instituce. Spisovatel Maurice Maeterlinck získal Nobelovu cenu za literaturu. Charles de Coster obnovil slávu postavičky Enšpígla. Průkopníkem vlámštiny v druhdy převážně frankofonní Belgii byl Hendrik Conscience. Guido Gezelle psal západním vlámským dialektem. Hugo Claus proslul vlámsky psaným románem Smutek Belgie. Francouzsky psali symbolistický básník Emile Verhaeren, Marguerite Yourcenar či Henri Michaux. Dnes třeba Jan Theuninck či Amélie Nothomb. Jedním z neslavnějším detektivkářů světa byl Georges Simenon, jenž stvořil postavu komisaře Maigreta. Velkou tradici má belgický komiks. Tvůrcem slavného Tintina byl Hergé, dalšími významnými komiksovými autory byli André Franquin (tvůrce Gastona), Morris (tvůrce Lucky Luka) či Peyo (tvůrce Šmoulů). V klasické hudbě vynikl především renesanční skladatel Jacob Obrecht. Z interpretů houslisté Eugè Ysaÿ a Henri Vieuxtemps. Francouzský šanson obohatil Jacques Brel. César Franck, hudební skladatel 19. století, se narodil v Lutychu, ale většinu života prožil v Paříži. Pracoval jako varhaník a vyučoval skladbu. Jako skladatel se však prosadil až v pozdějším věku, zejména svou Symfonií d moll a Sonátou pro housle a klavír A dur. V pop-music 20. století se mezinárodního věhlasu dočkal francouzsky zpívající Salvatore Adamo. Belgičané se začali poměrně hodně prosazovat v globálním popu v nedávné době. Celosvětové hity měli raper s rwandskými kořeny Stromae (zejm. Alors en dance), Kate Ryan, Lara Fabian či Gotye. Ve skupině Transglobal Underground se proslavila zpěvačka Natacha Atlas. Nejslavnějším belgickými filmovými tvůrci jsou bratři Dardennové, již prosluli sociálními dramaty. Režisérka Chantal Akermanová byla představitelkou feministického avantgardního filmu. Jean-Claude van Damme se stal hvězdou akčních snímků. V Belgii se narodila (v rodině holandské šlechty) i hollywoodská hvězda Audrey Hepburnová. Belgie je známá vyspělým výtvarným uměním a architekturou. Na jejím území se vyvíjely všechny významné evropské umělecké slohy, od románských, gotických, barokních a renesančních architektur, přes vlámské renesanční a barokní stavby a obrazy, až k renesanční vokální hudbě v jižní části nížin. Řada osobností tohoto regionu ovlivnila světové umění a vědu. Byli to například: Pieter Brueghel starší, známý malíř 16. století a zakladatel malířské dynastie, a v 17. století působící významný malíř (a zároveň diplomat) Peter Paul Rubens. Dalšími významnými malíři různých epoch na dnešním belgickém území byli mj. tzv. "vlámští primitivisté" Jan van Eyck a Hans Memling, později Quinten Matsijs, Jacob Jordaens a zvláště Anthony van Dyck. Představitelem secese byl malíř Henry van de Velde. Pro 20. století je nutno zmínit jména Constant Permeke, René Magritte, Paul Delvaux a James Ensor. Symbolistou byl litograf Félicien Rops. K tachismu a abstraktnímu expresionismu náležel Pierre Alechinsky. Victor Horta byl jedním z nejdůležitějších představitelů secese v architektuře.Hergé (civilním jménem Georges Remi) byl belgický kreslíř 20. století, tvůrce komiksové postavičky Tintin. V počínajícím 21. století jsou mezinárodně známí malíři Luc Tuymans a Michael Borremans. Nositelem Nobelovy ceny za fyziku je François Englert, za chemii Ilja Prigogine, za fyziologii Christian de Duve, Corneille Heymans, Jules Bordet a Albert Claude. Georges Lemaître nastolil slavnou hypotézu o vzniku vesmíru Velkým třeskem. Andreas Vesalius posunul poznání v oblasti anatomie, chemik Jean-Baptiste van Helmont založil studium plynů, Abraham Ortelius byl tvůrcem prvního atlasu, kartografii ovlivnil i matematik Gerhard Mercator, jeho Mercatorovo zobrazení se užívá dodnes. Leo Baekeland vynalezl bakelit a fotografický papír, Étienne Lenoir první úspěšný stacionární plynový spalovací motor, Zénobe Gramme první prakticky využitelný motor na stejnosměrný proud. Solvayův proces objevil chemik Ernest Solvay. Fyzik Joseph Plateau jako první představil iluzi pohybujícího se obrazu. Vynálezcem saxofonu byl Adolphe Sax. Významnými matematiky byli Eugè Charles Catalan, Jean Bourgain či Pierre Deligne. Robert Cailliau pomáhal vynalézt systém WWW. Středověká kronika Jeana Froissarta patří k nejvýznamnějším historiografickým dílům středověku. Henri Pirenne byl významným historikem-medievalistou. Humanista Justus Lipsius se pokoušel vytvořit křesťanskou verzi stoicismu. Do humanistického okruhu patřil i nakladatel a tiskař Christophe Plantin. Descartovo dílo rozvíjel filozof Arnold Geulincx. Průkopníkem užití statistických metod v sociologii byl Adolphe Quetelet, jinak též astronom. Victor D'Hondt je tvůrcem metody rozdílení volebních mandátů. Jako literární teoretik proslul Paul de Man. Paul Otlet byl průkopníkem informační vědy. Marxistickým teoretikem byl Ernest Mandel, Chantal Mouffeová je politoložkou poststrukturalistické a postmarxistické orientace. Tenistky Kim Clijstersová a Justine Heninová byly světovými jedničkami. Eddy Merckx byl legendárním cyklistou, stejně jako jeho velký soupeř Freddy Maertens. Legendou motorového sportu, zejména závodu 24 hodin Le Mans, je Jacky Ickx. Šest zlatých olympijských medailí vybojoval lukostřelec Hubert Van Innis. Z fotbalistů jsou známí především Eden Hazard, Thibaut Courtois, Radja Nainggolan, či Kevin De Bruyne.

CLAUSE

OTHER

002768

K2 (baltsky Čhogori, česky Čchokori, urdsky ک ٹ, transliterováno Ke tū, nebo Lambá Pahár, čínsky 乔, oficiální přepis Qogir, pinyin Qiáogē Fē, český přepis Čchiao-ke-li feng), známá též pod anglickým názvem Mount Godwin-Austen, je hora v pohoří Karákóram v Asii, nejvyšší hora Pákistánu a druhá nejvyšší hora světa. Nachází se na hranici mezi pákistánskou částí Kašmíru a čínskou autonomní oblastí Sin-ťiang. Dosahuje výšky 8611 m nad mořem. Ačkoli se to nezdá, jméno Čhogori (resp. čínské Qogir a další odvozené tvary) dali hoře západní cestovatelé. Vytvořili ho ze dvou slov místního jazyka balti, čhogo = velký a ri = hora. Ve světě se přesto více vžil ještě umělejší název K2. Hora si ho vysloužila v 19. století, kdy expedice, která zkoumala celou oblast, přidělila této hoře i sousedním vrcholkům označení K1 až K5 (K2 zůstalo dodnes, ostatní byly přejmenovány)....

Jaká je výška K2?

https://cs.wikipedia.org/wiki/K2

Dosahuje výšky 8611 m nad mořem.

K2 (baltsky Čhogori, česky Čchokori, urdsky ک ٹ, transliterováno Ke tū, nebo Lambá Pahár, čínsky 乔, oficiální přepis Qogir, pinyin Qiáogē Fē, český přepis Čchiao-ke-li feng), známá též pod anglickým názvem Mount Godwin-Austen, je hora v pohoří Karákóram v Asii, nejvyšší hora Pákistánu a druhá nejvyšší hora světa. Nachází se na hranici mezi pákistánskou částí Kašmíru a čínskou autonomní oblastí Sin-ťiang. Dosahuje výšky 8611 m nad mořem. Ačkoli se to nezdá, jméno Čhogori (resp. čínské Qogir a další odvozené tvary) dali hoře západní cestovatelé. Vytvořili ho ze dvou slov místního jazyka balti, čhogo = velký a ri = hora. Ve světě se přesto více vžil ještě umělejší název K2. Hora si ho vysloužila v 19. století, kdy expedice, která zkoumala celou oblast, přidělila této hoře i sousedním vrcholkům označení K1 až K5 (K2 zůstalo dodnes, ostatní byly přejmenovány). Expedici vedl Henry Haversham Godwin-Austen, jméno K2 dal hoře T. G. Montgomerie. Po veliteli expedice má K2 své další jméno, Mount Godwin-Austen. Ani to se příliš nevžilo. Urdské Lambá Pahár znamená Vysoká hora, ale i v urdštině se ujalo pojmenování ک ٹ (Ke tū je urdský fonetický přepis anglického K two, tedy česky Ká dvě). K2 drží jeden statistický primát mezi všemi 14 osmitisícovkami - odehrálo se zde nejvíce nezdařených pokusů o výstup na vrchol. Přestože je K2 o 239 metrů nižší než Mount Everest, její relativní převýšení od úpatí na vrchol je větší. Navíc jsou její svahy mnohem strmější a obtížnější. První úspěšný výstup na K2 se odehrál 31. července 1954, kdy dva členové italské expedice, Achille Compagnoni a Lino Lacedelli stanuli na vrcholu. Na další úspěšný pokus se čekalo plných 23 let, 8. srpna 1977 pokořilo vrchol sedm členů japonské expedice. První ženou na K2 byla polská horolezkyně Wanda Rutkiewiczová v roce 1986 (bez kyslíkového přístroje). Do srpna 2008 zdolalo vrchol K2 305 horolezců (mezi nimi 11 žen), nejméně 76 lezců zde naproti tomu zemřelo (35 na sestupu z vrcholu). Nejvíce obětí v historii výstupů na K2 si hora vybrala roku 1986, kdy zde zahynulo celkem 13 horolezců. V roce 2008 zde během série nehod při jediném výstupu zemřelo 11 horolezců. První člověk na světě, který zdolal K2 dvakrát, je český horolezec Josef Rakoncaj (1983 a 1986). Po něm se to doposud podařilo pouze španělskému horolezci Juanitovi Oiarzabalovi (1994 a 2003) a Šerpovi Jangbu (2000 a 2001 s kyslíkovým přístrojem). Josef Rakoncaj se spolulezcem Agostinem da Polenzou také v roce 1983 přežili nejvyšší bivak v historii K2, po dosažení vrcholu hory museli přenocovat jen 50 metrů pod ním. Jediné dva (neúspěšné) pokusy o zimní výstup na K2 provedli Poláci klasickou cestou v letech 1987/1988 a 2003/2004. Protože K2 se nachází mnohem blíže centrální Asii než Everest, zimy jsou zde daleko studenější a delší. Na K2 dnes vede 10 tras, z nichž většina nebyla pro svou obtížnost opakována. 1954 - Abruzziho pilíř. Klasický a nejfrekventovanější výstup na K2 vede JV pilířem. Pojmenován byl po Luigi Amadeovi vévodovi Abruzzském, který se jako první (s bratry Brochelerovými) pokusil touto cestou prostoupit v roce 1909. Dosáhl tehdy asi 6200m. Následovaly tři neúspěšné americké výpravy v letech 1938, 1939 a 1953. Reálnou šanci dosáhnout vrcholu měl Fritz Wiessner roku 1939, dosáhl tehdy v dobrém čase a za pěkného počasí 8400m, ale sestoupil na naléhání Šerpy Pasanga Dava-lamy, který ho doprovázel. První výstup se podařil Italům roku 1954 (viz výše). Celkově strmý výstup překonává v 7700m obtížnou skalní stěnu nazývanou Černá pyramida, výše v 8200m navazuje nejnebezpečnější část - sněhový kuloár Butylka pod převislou ledovou stěnou (zde došlo k velkému neštěstí v roce 2008). 1978 - SV hřeben. Tímto hřebenem se pokoušela vystoupit už úplně první expedice na K2 - mezinárodní výprava v roce 1902. Dosáhla tehdy 6600m. Téměř úspěšná byla o 3/4 století později polská výprava, která pronikla až 200 metrů pod vrchol. V roce 1978 jejich linii použili Američané, kteří však v 8000m přetraverzovali V stěnou do klasické cesty. Na vrchol vystoupili Lou Reichardt a James Wickwire, o den později je následovali John Roskelley a Rick Ridgeway (Reichardt a Roskelley bez kyslíkových přístrojů). Tento výstup plný sněhových převisů nebyl nikdy opakován. Technicky se přitom jedná o nejsnazší cestu. 1981 - Z hřeben. Trasu Z hřebenem zkoušeli zlézt Američané roku 1975 a Britové roku 1978. Obtížný skalní hřeben nakonec zlezla japonsko-pákistánská expedice (na vrchol vystoupili Japonec Eiho Ohtani a Pákistánec Nasir Sabir). Jejich výstup zopakovala malá americká výprava v roce 1993 (Dan Mazur a Jonathan Pratt) bez kyslíku a v roce 1997 znovu Japonci expedičním způsobem. 1982 - S pilíř. Japonská expedice získala povolení pro výstup na K2 z Číny a otevřela novou cestu impozantním S pilířem. Bez kyslíkových přístrojů dosáhlo celkem sedm horolezců vrcholu hory. Jejich výstup byl zopakován následující rok italskou expedicí (a J.Rakoncajem), poté ještě Američany (1990), Španěly (1994), Poláky a Rusy (1996) a Kazachy (2007). Až na jednu výjimku všechny tyto výstupy bez kyslíku. 1986 - J stěna. Tadeusz Piotrowski a Jerzy Kukuczka z Polska zlezli velmi nebezpečnou jižní stěnu K2 alpským stylem. Piotrowski se zabil při sestupu klasickou cestou. Jejich výstup nebyl nikdy zopakován. 1986 - Magic Line. Magickou linií je nazýván jihozápadní hřeben hory. První zdařilý výstup provedli opět Poláci Przemyslaw Piasecki, Wojciech Wroz a Slovák Peter Božík. Wroz se zabil pádem při sestupu klasickou cestou. Jediný, kdo výstup zopakoval, byl Španěl Jordi Corominas roku 2004. Oba výstupy bez kyslíkových přístrojů. 1990 - Japonská expedice otevřela dlouhou trasu napříč SZ stěnou z Číny. Dva horolezci vystoupili na vrchol. Japonci se během výstupu nečekaně "srazili" s Poláky lezoucími ilegálně do SZ stěny přes sedlo Savoia z Pákistánu. Poláci poté výstup vzdali. 1991 - Francouzi Pierre Beghin a Christophe Profit patřící mezi horolezeckou elitu své doby, vystoupili přes sedlo Savoia do japonské trasy SZ stěnou a zlezli K2 alpským stylem. Toho roku byli navíc jediní, kdo na hoře uspěl. 1994 - Česenův pilíř. Jedná se o pilíř protínající jižní stěnu. Pokoušel se o něj Angličan Doug Scott roku 1983 a Slovinec Tomo Česen roku 1986. Česen prostoupil celý pilíř do 8100 metrů, kde se napojuje na klasickou cestu. Odtud sestoupil. Jeho výstup dokončili až k vrcholu hory Španělé (Baskové) v roce 1994. Později tuto trasu zopakovalo několik dalších výprav. Jedná se o nejbezpečnější trasu na K2. 2007 - Z stěna. Devět ruských horolezců otevřelo několikrát zkoušenou cestu západní stěnou. Expedičním způsobem, ale bez kyslíkových přístrojů otevřeli technicky nejobtížnější trasu na K2. 31. července 1983 - Josef Rakoncaj - výstup severním pilířem 5. července 1986 - Josef Rakoncaj - Abruzziho hřeben 20. července 2007 - Libor Uher - Česenův pilíř (Baskická cesta, JJV pilíř) 1. srpna 2012 - Pavel Bém - Abruzziho hřeben 26. července 2014 - Radek Jaroš a Jan Trávníček - Abruzziho hřeben

NUMERIC

NUMERIC

007312

... Karboxylové kyseliny – kyselina 6-hydroxykynurenová Vitaminy – kyselina L-askorbová (vitamin C) Jinan dvoulaločný se objevil v knize Jaroslava Foglara Stínadla se bouří, kde jedna ze skupin Vontů zvaná Uctívači ginga užívá listy ginkga jako odznak příslušnosti. Motiv ginga se objevuje i v trilogii o Uctívačích ginga, kterou napsal Svatopluk Hrnčíř a navazuje tak po několika desítkách let na příběhy Jaroslava Foglara. Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) byl inspirován...

Ve které knize Jaroslava Foglara se objevil jinan dvoulaločný?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jinan_dvoulalo%C4%8Dn%C3%BD

Jinan dvoulaločný se objevil v knize Jaroslava Foglara Stínadla se bouří, kde jedna ze skupin Vontů zvaná Uctívači ginga užívá listy ginkga jako odznak příslušnosti.

Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba), zvaný také ginkgo biloba, je dvoudomý opadavý strom. Je jediným druhem rodu jinan z monotypické čeledě jinanovitých. Čeleď přísluší do fylogeneticky velmi prastarého řádu jinanotvaré, který má právě jen tuto jedinou čeleď. Podle již překonaného morfologického a anatomického způsobu zařazování flory byly vedle sebe řazeny taxony podobné si vzhledem nebo vlastnostmi. Z toho vyplývá následující. V anglosaské taxonomické literatuře je druh Ginkgo biloba řazen do samostatného oddělení Ginkgophyta, což je podporováno moderními výsledky genetických výzkumů. V evropské literatuře převládá systém, v němž se na úrovni oddělení slučují všechny nahosemenné rostliny jako Pinophyta, včetně tohoto druhu; odděluje se teprve na úrovni samostatného pododdělení (subdivisio) Ginkgophytina, případně na úrovni třídy (classis) Ginkgopsida. Tento posledně jmenovaný přístup také dodržuje i Květena České republiky (viz cit. lit.). S rozvojem vědy a poznáním genetických zákonitostí vzniklo moderní kladistické třídění APG III, ve kterém jsou jednotlivé taxony setříděny na podkladě monofyletického hlediska, vycházejícího z molekulárních dat genových sekvencí určitých úseků DNA, mimo jiné genů pro ribozomální RNA. Podle něho existují 4 řády jinanotvaré, cykasotvaré, borovicotvaré a liánovcotvaré které jsou zařazeny do společné třídy jehličnany. Nejstarší prehistorické stopy po rostlině podobné jinanu vedou až do geologického období rozhraní karbonu a permu v prvohorách, tj. do období asi před 300 až 270 miliony let. Za tak dlouhou dobu si jinan prošel svou érou širokého rozšíření v juře (asi před 200 miliony let), kdy jeho areál zabíral celou Severní polokouli i obdobím postupného úpadku až do dnešních dnů, které mohly být jeho posledními. Z amerického kontinentu vymizel před 7 miliony, z Evropy před 3 miliony let. Přestože se s ohledem na současné přírodní podmínky jeví jako rostlina nenáročná, zůstal v přírodě zachován pouze v jediném druhu a jen na malém území v jihovýchodní Číně, kde byl nově "objeven" pro Evropu. Jinan je statný strom s kuželovitou až rozkladitou korunou, který dorůstá do výšky 30 až 40 metrů. Je to dlouhověký strom, nejstarší doložený jinan je starý okolo 4700 let a roste v Číně, provincii Guizhou, v okresu Changshun. Borka kmene je šedá, ve stáří široce brázditá. Větve jsou téměř vodorovně odstálé. Řapíkaté listy vyrůstají ve svazečcích na silně zkrácených větvičkách. Listová čepel je plochá, klínovitá, rozdělená zářezem na dva laloky, s vějířovitou žilnatinou. Olistění jinanů má cévní svazky uspořádané podobně jako jehličnany, jiné vlastnosti jsou však bližší listům opadavých krytosemenných rostlin. Je to nahosemenná rostlina, nemá květy ani plody, vajíčka nejsou chráněna v květech a vyvíjející se semena v plodech. Dužnaté obaly semen obsahují organické kyseliny, jež jsou původcem zápachu i možného podráždění pokožky, glyceridy, steroly a estery. Jinan je dvoudomý, to znamená, že jeden strom má samčí rozmnožovací orgány a některý druhý zase samičí. Samčí rostliny vytvářejí plodolistové šišticovité útvary podobné jehnědám, zatímco samičí rostliny vytvářejí shluky nazelenalých semeníků zavěšených na tenké stopce nesené krátkým brachyblastem. Vajíčka jsou zpravidla dvě spolu, jedno z vajíček pravidelně zakrňuje. Při opylování větrem se dostane pyl ze samčích rostlin na polinační kapku vajíčka samičí rostliny, dosah je asi do vzdálenosti 5 km. Pylová zrna jsou při vysychání kapky vtahována do pylové komory vajíčka. Uvnitř vyklíčené pylové láčky vznikají bičíkaté spermatozoidy, k oplození vaječné buňky dochází až po dozrání a odpadnutí semene ze stromu. Ve vajíčku vznikne semeno, která je postupně obaleno dužnatým obalem a připomíná plod třešně o průměru 2 až 3 cm. Na povrchu má dužinu, uvnitř sklerotické jádro pod nimž je škrobnaté živné pletivo s dvouděložným embryem. K opylení dochází v květnu až červnu, semeno dozrává v říjnu až listopadu, mění barvu ze zelena do žluta. S opylenými semeny dozrávají současně i neopylená, oboje nelze od sebe pohledem odlišit. Stromy začínají plodit až ve věku 35 let. Vegetativně může druh být množen z nevyzrálých řízků (15 cm dlouhých) odebraných v červenci/srpnu a zasazených do pařeniště se spodním vyhříváním, nebo z vyzrálých řízků (15 až 30 cm) odebraných v prosinci které uložíme do pařeniště, kde příští jaro zakoření. Také ho lze množit roubováním na semenáče nebo hřížením větví. Důvodem vegetativního množení je především záruka žádaného pohlaví rostliny, ale také vlastnosti odrůdy. Dřevina je oblíbena pro neobvyklý tvar listů, někdy je list považován za symbol, nebo dřevina za kultovní rostlinu. Roste poměrně pomalu, asi 30 cm za rok, nesnáší trvalý stín nebo zamokřené půdy, vyhovují mu teplejší stanoviště, živné humózní, propustné půdy. Dobře snáší průmyslové prostředí, je odolný proti průmyslovým exhalacím. Nemá žádné závažné choroby ani škůdce. Snese i mrazy přes -20 °C. Se starými exempláři druhu, přestože jde o oblíbené dřeviny, se lze setkat spíše méně často než u jiných dřevin. Většinou bývá pěstován volně. Koruny jsou v mládí téměř pravidelně větvené, později velmi nepravidelné. V parcích se pěstují převážně samčí rostliny. Nevýhodou pěstování samčích stromů, je vysoce alergenní pyl. Oplodí zralých semen silně zapáchají po fekáliích. Ve velkovýrobě může být jednoduše množen výsevem semene nebo vegetativně. V Číně a Japonsku se semen používá v tradičních kuchyní, semena se zbaví dužiny, pak se máčí ve slané vodě, praží a prodávají k přímé spotřebě nebo se přidávají do dezertů. Toxické sloučeniny nejsou však při úpravě rozkládány teplem a při požití většího množství slané pochoutky nebo dlouhodobém užívání, způsobují otravy, především u dětí. V zahradní architektuře je jinan méně často používaný okrasný strom. Někdy býval vysázen jako alej ve městech, ale s ohledem na velmi malebně nepravidelné, široké, prosychající a řídké koruny, které tyto starší dřeviny v pouličních alejích tvoří, jde spíše o méně častý jev. V pouličních alejích jsou ceněny dřeviny s menšími nebo úzkými, pravidelnými korunami, které mohou tvořit jen mladé rostliny tohoto druhu, nebo štíhlé kultivary. Je známo přes 90 kultivarů a forem, třetina se komerčně pěstuje.[zdroj?] V Japonsku je jinan dvoulaločný často pěstován jako dřevina v nádobě v asijském zahradním umění, pěstování bonsají. Často je atraktivní pro neobvyklý tvar listu. Je oficiálním stromem japonského hlavního města Tokia, symbolem Tokia je list ginkga. Ginkgo je někdy nabízen jako léčivo pro farmakologické využití. Je sbírán a prodáván list (Folium ginkgo bilobae) od jara do léta. Droga se podává buď ve formě krátce vařeného odvaru, nebo ve formě tinktury. Droga podle tvrzení prodejců a biolib.cz rozšiřuje cévy, preventivně se má používat proti náhlým mozkovým příhodám, proti infarktu myokardu i proti poškození buněk vznikající při degenerativních nemocích spojených se stářím, otocích mozku atd. Ovšem podle široké studie National Center for Complementary and Alternative Medicine a National Institute on Aging of the National Institutes of Health nemá žádné prokázané účinky na paměť, žádné prokázané účinky na snížení krevního tlaku u starších osob. Nemá žádnou prokázanou účinnost proti srdečním chorobám, tedy ani proti infarktu, ani nechrání kognitivní funkce stejně jako není prevencí proti demenci u starších osob a ani proti žádnému typu rakoviny. Dokonce je podle IARC výtažek (Ginkgo biloba extract) klasifikován jako možná karcinogenní látka. Použití přípravků s drogou má ale řadu kontraindikací a může způsobit zdravotní komplikace. Přesto jsou dále nabízeny potravinové doplňky z jinanu dvoulaločného při poruchách paměti, nedokrvení dolních končetin, při Alzheimerově chorobě (jejíž průběh údajně zpomaluje), při impotenci způsobené zhoršeným průtokem krve tepnami penisu, při hluchotě způsobené nedostatečným průtokem krve ke sluchovým nervům, při chronickém pískání v uších i při chronické závrati. Podle studie z roku 2008 je droga také zcela neúčinná proti Alzheimerově chorobě, kterou měla údajně mírnit. Podle NutritionBusinessJournal se však jen za rok 2007 prodalo výrobků z Ginkgo biloby za 107 milionů dolarů. V čínské tradiční medicíně je jinan používán po tisíce let k léčbě astmatu, zažívacích potíží, kašle, omrzlin a senility stejně jako při použití částí těla tygrů nebo nosorožců, jde o národní kulturní dědictví. Obsahuje přibližně na 60 biologicky aktivních látek. Mezi nejdůležitější patří následující: Terpentýny – bilobalid, ginkgolid Flavonoidy – amentoflavon, bilobetin, sekvoiaflavon, kvercetin, kamferol, ginkgetin Karboxylové kyseliny – kyselina 6-hydroxykynurenová Vitaminy – kyselina L-askorbová (vitamin C) Jinan dvoulaločný se objevil v knize Jaroslava Foglara Stínadla se bouří, kde jedna ze skupin Vontů zvaná Uctívači ginga užívá listy ginkga jako odznak příslušnosti. Motiv ginga se objevuje i v trilogii o Uctívačích ginga, kterou napsal Svatopluk Hrnčíř a navazuje tak po několika desítkách let na příběhy Jaroslava Foglara. Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) byl inspirován nádherným vzhledem stromu a krásou jeho listí k napsání básně nazvané Ginkgo biloba. Zářez rozdělující list ve dvě stejné části symbolizoval pro něho přátelství a jednotu dvou milujících se lidí. Moštěnský jinan Osvračínský jinan Rokycanský jinan Celkem AOPK eviduje 47 památných stromů tohoto druhu. Vědecký název rodu Ginkgo má původ koncem 17. stol. nepřesným přepisem čínského jména 銀 (Yínxì, český přepis jin-sing) jako "ginkyo" resp. "ginkgo" německým lékařem a botanikem Engelbertem Kaempferem v jeho díle "Amoenitatum xoticarum" (Lemgo, 1712), ve kterém tento druh jako první zmínil; původní čínské jméno v doslovném překladu značí "stříbrná meruňka". Druhové adjektivum biloba je odvozeno z latiny a vztahuje se ke tvaru listů; ze slov bis (dva, dvojí) a lobos (lalok). Převodem z latiny vzniklo i české druhové označení. Japonci používají pro plody i název "stříbrná meruňka".

ENTITY

ENTITY

003565

Čipová sada (anglicky chipset) je jeden nebo více integrovaných obvodů (čipů), které jsou navrženy ke vzájemné spolupráci a jsou obvykle prodávány jako jediný produkt. V oblasti počítačů je termín obvykle používán k označení specializovaných čipů na základní desce nebo na rozšiřujících kartách. U počítačů třídy PC tento termín obvykle označuje dva čipy na základní desce – tzv. northbridge (česky severní můstek) a tzv. southbridge (česky jižní můstek). V dnešní době northbridge...

Je čipová sada integrovaný obvod?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Čipová_sada

Čipová sada (anglicky chipset) je jeden nebo více integrovaných obvodů (čipů), které jsou navrženy ke vzájemné spolupráci a jsou obvykle prodávány jako jediný produkt.

Čipová sada (anglicky chipset) je jeden nebo více integrovaných obvodů (čipů), které jsou navrženy ke vzájemné spolupráci a jsou obvykle prodávány jako jediný produkt. V oblasti počítačů je termín obvykle používán k označení specializovaných čipů na základní desce nebo na rozšiřujících kartách. U počítačů třídy PC tento termín obvykle označuje dva čipy na základní desce – tzv. northbridge (česky severní můstek) a tzv. southbridge (česky jižní můstek). V dnešní době northbridge a southbridge výrobce někdy implementuje do jednoho čipu – funkci obou zastupuje jeden celistvý čip; výrobci takovýchto čipových sad jsou často nezávislí na výrobcích základních desek. Čipová sada se dnes (2009) stará o komunikaci mezi procesorem, sběrnicemi, sloty, řadiči a dalšími součástmi na základní desce. Mezi nejznámější producenty čipů patří společnostem jako NVIDIA, AMD, VIA Technologies, SiS a Intel. Dříve vyvíjené ATI. AMD vždy vyvíjela čipsetové sady pouze pro své platformy. ATI vyvíjela pro Intel i AMD platformy. AMD 900 série AMD 970 AMD 990X AMD 990FX AMD 800 série AMD 870 (jižní můstek SB750) AMD 880G (VGA HD 4250, jižní můstek SB750/SB850) AMD 890GX (VGA . HD 4290, jižní můstek SB850) AMD 890FX (jižní můstek SB850) AMD 700 série AMD 790GX (VGA HD 3300, jižní můstek SB750) AMD 790FX (SB750) . AMD 790X (SB750) AMD 785G (HD 4200, SB710) AMD 780G (HD 3200, SB700) AMD 780M (HD 3200, SB700) AMD 780V . (HD 3100, SB700) AMD 770 (SB700) AMD 760G (HD 3200, SB710) AMD 740G AMD 600 série (vyvíjená ATI) AMD M690V AMD M690T – mobilní . verze AMD 690G (Radeon X1250, SB600) AMD 690V (Radeon X1200, SB600) AMD 580X CrossFire (Radeon X200, ALi M1575) AMD 570X . CrossFire (Radeon X200, ALi M1575) AMD 480X CrossFire (Radeon X200, IXP400) AMD Express 1000 série (vyvíjená ATI) ATI Radeon Xpress 1150 (Radeon X . 300, IXP400) ATI Radeon Xpress 1100 (Radeon X300, IXP400) AMD-700 série AMD-762 (760MPX + 768) AMD-761 (760 + 766) AMD-751 (750 + . 756) AMD-600 série AMD-640 (640 + 645) ATI CrossFire Xpress 3200 ATI Radeon Xpress 1250 ATI Radeon Xpress 1100 ATI Radeon Xpress 200, 200M SB750 SB710 SB700S – zaměření na servery SB700 SB600 AMD-768 AMD-766 AMD-756 AMD-645 Intel vždy vyvíjel čipsetové sady pouze pro své platformy. Intel x50 série Intel X58 Podporuje procesory Core i7. Intel P55 Podporuje procesory Core i5 a Core i7. Intel H55 / H57 Podporuje procesory Core i3, i5 a i7 s grafikou Intel x40 série Intel G41 čip 829G41, jižní můstek ICH7, grafika Intel GMA X4500 Intel G43 čip . 829G43, jižní můstek ICH10, grafika Intel GMA X4500 Intel G45 čip 829G45, jižní můstek ICH10, grafika Intel GMA X4500HD Intel P43 jižní můstek ICH10 Intel P45 jižní můstek ICH10 Intel Q45 jižní můstek ICH10 Intel X48 jižní můstek ICH9 Intel x30 série Intel G31 Express Podporuje paměti typu DDR2. Oficiálně podporuje do 1066 MHz System Bus. Intel G33 Express Podporuje paměti typu DDR2 a DDR3. Intel G35 Express Podporuje paměti typu DDR2 P31 P35 Express Podporuje procesory Intel Core 2 Duo/Quad/Extreme. Intel X38 900 série 963Q, 965P/G/Q, 975X (pro Intel Core 2 Duo) 910GL, 915P/PL/G/ .GL/GV, 925X/XE, 945P/PL/G/GZ/GSE, 955X (pro Pentium D/XE) . 910GML/GMZ, 915GM/PM, 945PM/GM 945PM/GM + Intel PRO/Wireless 3945ABG + Intel Core Solo = Centrino (třetí generace .) 945PM/GM + Intel PRO/Wireless 3945ABG + Intel Core Duo = Centrino Duo Řada Intel E700 E7205 (for Pentium 4 servers) E7500/E7501/E . 7505 (for Xeon servers)) E7520/E7525/E7530 (pro dual Xeon servers) i800 série i875p = optimized i865 i865G ./P 4 GB dual-channel DDR 533 MHz FSB AGP8x SATA i850e, i855G (855GME pro Pentium M) i845E/GV Bus 533 . MHz AGP4x 2GB DDR PC2700 max NVIDIA vyvíjela pro Intel i AMD platformy. nForce 900 980 nForce 700 720 750 780i SLI 790i SLI nForce 600 630 650i 650i SLI 650i Ultra 680 . a SLI 680 SLI 680i LT SLI nForce 500 520 550 SLI AMD 570 SLI AMD 570 SLI Intel 590 SLI AMD 590 SLI Intel nForce 4 430 SLI Intel Series AMD SLI/XE Ultra Intel Intel x16 nForce 3 Go Professional nForce 2 Ultra 400Gb Ultra 400R Ultra 400 nForce 1 VIA CLE266 VIA CN700 VIA CN896 VIA CX700 VIA CX700M2 VIA P4M900 VIA VT8237R VIA VX700 Asus Biostar DFI EVGA Gigabyte Intel MSI ASRock

VERB_PHRASE

YES_NO

002140

... Thajská monarchie má původ a také se vyvinula z principů domorodého vedení. Způsob vlády domorodých vůdců nebyl ovšem tak neomezený jako u králů v rozvinutějších společnostech. Thajská monarchie odstartovala v Sukhothaii s množstvím králů kteří byli velmi blízko k lidem. Pojetí absolutní monarchie bylo adoptováno z Khmerské říše na začátku Ayutthayské éry. Od Sukhothaiské éry až dosud vládlo zemi osm dynastií a přechody od jedné k druhé byly obvykle velice krvavé. Samotný Bangkok má rozlohu 1568 km2, z toho asi 700 km2 tvoří zastavěné městské oblasti. Město hraničí s dalšími šesti provinciemi: Nonthaburi, Pathum Thani, Chachoengsao, Samut Prakan, Samut Sakhon a Nakhon Pathom. S výjimkou Chachoengsao, tato provincie, spolu s Bangkokem, tvoří větší metropolitní oblast. Bangkok se nachází v deltě řeky Menam-Čao-Praja v centrálních pláních Thajska. Řeka se vine městem v jižním směru a vlévá se do Thajského zálivu přibližně 25 km jižně od centra města....

V deltě jaké řeky se nachází Bangkok?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bangkok

Bangkok se nachází v deltě řeky Menam-Čao-Praja v centrálních pláních Thajska.

Bangkok je hlavní město Thajska a nejlidnatější město v zemi. Thajci ho znají pod jménem Krung Thep Maha Nakhon nebo zjednodušeně Krung Thep. Město zaujímá 1 568 km2 v deltě řeky Čao-Praja ve středním Thajsku a žije zde více než 8 milionů obyvatel, což je 12,6 % všech obyvatel země. Přes 14 milionů lidí (22,2 %) žijících v okolí metropolitní oblasti Bangkoku, dělá Bangkok světovým velkoměstem. První zmínky o Bangkoku nalezneme v 15. století, kdy plnil úlohu malé obchodní stanice, během království Ajutthaja. Nezadržitelný růst však znamenal, že se stal místem dvou hlavních měst: Thonburi v roce 1768 a Rattanakosin v roce 1782. Bangkok byl srdcem Siamské modernizace na konci 19. století, kdy se dostal pod tlak ze západu. Město se stalo centrem politických bojů v průběhu 20. století, když byla zrušena absolutistická monarchie a došlo k mnoha převratům a vzpourám. Město rychle rostlo od roku 1960 do roku 1980 a dnes působí veliký vliv na politiku, hospodářství, vzdělávání, média a moderní společnost Thajska. Asijský investiční boom v roce 1980 a 1990, vedl mnoho nadnárodních společností k založení regionálního zastoupení. Město je nyní hlavní regionální silou v oblasti financí a obchodu. V samotném městě je k vidění rušný pouliční život a mnoho kulturních památek. Notoricky známé red-light districts, dodaly městu exotický půvab. Historický Grand Palace a buddhistické chrámy, včetně Wat Arun a Wat Pho, stojí v kontrastu s jinými turistickými atrakcemi, jako jsou například noční scény Khaosan a Patpong. Bangkok je mezi světovými nejnavštěvovanějšími turistickými destinacemi hned po Londýně a Paříži. Časopisem Travel + Leisure byl třikrát po sobě jmenován nejlepším městem na světě. Díky svému rychlému růstu má Bangkok problém s dopravou a to i přes rozsáhlé rychlostní sítě. To spolu s navyšováním soukromých automobilů způsobuje ochromující dopravní zácpy. To zapříčinilo závažné znečištění ovzduší v roce 1990. Město se od té doby obrátilo k veřejné dopravě ve snaze vyřešit tento závažný problém. Čtyři linky rychlé přepravy jsou nyní v provozu a další jsou ve výstavbě. Až do konce 18. století Bangkok představoval jen malý přístav a obchodní centrum. To se však změnilo s příchodem dynastie Chakri, které vládne ještě dnes. Tu před více než 200 lety založil Rama I., který byl v roce 1782 korunován a nařídil vybudování nového hlavního města. Tím se stal Bangkok a nahradil město Thonburi, které leželo na levém břehu řeky Chao Phraya a dnes je z něho čtvrť v Bangkoku. Bangkok a Thonburi byly oddělovány řekou. Král Taksin však zvolil za své hlavní město Thonburi, ale většinu hlavních staveb dal postavit na pravém břehu řeky, tedy v Bangkoku. Taksin, poučen tragédií po útoku barmských armád na Ayutthayu v roce 1767, chtěl, aby řeka protékala městem a dala se využít jako úniková cesta do pevnosti v Chantaburi na východním pobřeží poblíž dnešní Kambodži. Později se Chao Phaya Chakri stal Králem Siamu a barmská hrozba už nebyla tak významná, jelikož byl Siam znovu silný. Rama I. za žádnou cenu nechtěl opustit město a tak změnil taktiku. Místo únikových cest, budoval opevnění města. Proto se rozhodl zanedbávat západní stranu, kde se nacházelo Thonburi a veškeré stavby soustředil do Bangkoku. Prvně nechal vystavět svůj vlastní palác. Aby na něj vzniklo místo, musel vysídlit obyvatele čínské osady asi 3 km jižněji, kde Číňané stále žijí. Oblast se dnes jmenuje Sampheng Road a stala se z ní slavná čínská nákupní čtvrť. Velký palác a Chrám smaragdového Budhy byly dokončeny v roce 1785. Nové hlavní město se teď rozkládalo na východní straně řeky a začalo používat nové jméno.. Originální název města zní: Krung Thep Maha Nakhon Amorn Rattanakosindra Mahindrayutthaya Mahadilokpop Noparattana Radchhani Burirom Udom Rachnivet Mahastan Amorn Pimarn Avatarn Satit Sakututtiya Vishnukarm Prasit. Přeloženo do češtiny: "Město andělů, velké město, věčné a nádherné sídlo hinduistického boha Indry, vznešené město, kde je uloženo devět skvostných drahokamů (diamant, rubín, smaragd, žlutý safír, granát ., modrý safír, měsíční kámen, zirkon, kočičí oko), královské město s mnoha velkolepými paláci a stavbami, věčné město, kde sídlí bohové a má svůj domov hinduistický bůh Krišna, město stvořené bohem Višnou." Takto dlouhý název by si jistě skoro nikdo nezapamatoval a tak se mu zkráceně již od roku 1782 říká Krung Thep, tedy Město andělů. Přesto ho celý zbytek světa zná pod jménem Bangkok, což byl název původní osady, a znamená to pravděpodobně město oliv a v samotném Thajsku bylo používané před 200 lety. Od 24. června 1932, kdy skupina v západní Evropě vzdělaných důstojníků a členů vlády uskutečnila mohutný útok proti absolutní monarchii, je Thajsko konstituční monarchií a v jejím čele stojí král Bhumiphol Adulyadej jako hlava státu. Změna od absolutní ke konstituční monarchii byla pravděpodobně nejdalekosáhlejší posun v thajské historii, ale nebyla to první změna ve struktuře monarchie a jistě to nebyl také nejnásilnější a nejkrvavější přechod. Thajská monarchie má původ a také se vyvinula z principů domorodého vedení. Způsob vlády domorodých vůdců nebyl ovšem tak neomezený jako u králů v rozvinutějších společnostech. Thajská monarchie odstartovala v Sukhothaii s množstvím králů kteří byli velmi blízko k lidem. Pojetí absolutní monarchie bylo adoptováno z Khmerské říše na začátku Ayutthayské éry. Od Sukhothaiské éry až dosud vládlo zemi osm dynastií a přechody od jedné k druhé byly obvykle velice krvavé. Samotný Bangkok má rozlohu 1568 km2, z toho asi 700 km2 tvoří zastavěné městské oblasti. Město hraničí s dalšími šesti provinciemi: Nonthaburi, Pathum Thani, Chachoengsao, Samut Prakan, Samut Sakhon a Nakhon Pathom. S výjimkou Chachoengsao, tato provincie, spolu s Bangkokem, tvoří větší metropolitní oblast. Bangkok se nachází v deltě řeky Menam-Čao-Praja v centrálních pláních Thajska. Řeka se vine městem v jižním směru a vlévá se do Thajského zálivu přibližně 25 km jižně od centra města. Tato oblast je plochá a nízko položená, s průměrnou výškou 1,5 m nad hladinou moře. Dříve zde byly bažiny, ale postupně byly odčerpány a pro potřeby zemědělců se zde budovaly kanály od 16. až po 19. století. Tato spletitá vodní síť sloužila jako primární způsob dopravy až do konce 19. století, kdy se začaly stavět moderní silnice. Do té doby většina obyvatel žila na vodě a nebo v dosahu její blízkosti. Díky tomu si město v průběhu 19. století vysloužilo název "Benátky východu". Mnoho z těchto kanálů je dnes již zrušeno, ale některé z nich stále křižují město a slouží jako odvodňovací kanály nebo dopravní cesty. Problém je však veliké znečištění. Povrch, na kterém Bangkok leží, je tvořen z měkkého mořského jílu. Studie prokázaly, že se město propadá o 10 až 30 mm ročně a části města jsou již někde i metr pod hladinou moře. Existují obavy, že město může být ponořené do roku 2030. Hrozí zde stále větší povodně a vláda staví nové a nové povodňové bariéry. K extrémním záplavám zde došlo v letech 1995 a 2011. Stejně jako většina Thajska, má Bangkok tropické, vlhké a suché klima a je pod vlivem monzunového systému. Prakticky zde platí jen 2 roční období. Období dešťů začíná s příchodem jihozápadního monzunu kolem poloviny května. Září je nejdeštivější měsíc, s průměrnými srážkami 344 mm. Deštivá sezóna trvá až do října. Horké období je obecně suché, ale také se vidí příležitostné letní bouře. Nejvyšší zaznamenaná teplota v Bangkoku je 40,8 °C v květnu 1983 a nejnižší zaznamenaná teplota je 9,9 °C v lednu 1955. Tento více než 200 akrů veliký park, byl otevřen roku 1987 u příležitosti 60. narozenin krále Ramy IX. Nachází se zde největší botanická zahrada ve města a 8 metrový uměle vytvořený vodopád. Na tomto místě byla kdysi královská botanická zahrada, která byla součástí královského paláce Dusit. Zoologickou zahradou se stala až roku 1954. Oblast je velká necelých 50 akrů a ani expozicemi moc nevyniká. I přesto je zastávkou mnoha lidí, kteří zde relaxují a hledají odpočinek. Tento park je dominantou v centru města. Nalezneme ho v blízkosti Si Lom - Sathon v obchodní čtvrti a má rozlohu 57,2 ha. Pro Thajce je park místem, kam se mohou schovat před rušným a uspěchaným životem ve městě. Ráno park může sloužit jako sportovní aréna, kde je možno využít 2,5 km dlouhou běžeckou trať nebo večer, jako romantické místo, kde si můžete pronajmout loďku a plout na umělém jezeře. Pokud park navštívíte, můžete se zastavit i v hadí farmě, která je součástí Chulalongkornovy nemocnice, kde se předvádí, jak se odebírá hadům jed a jak se má s nimi zacházet. Hřiště Bangkoku se nachází nedaleko letiště Don Muang a zabírá plochu 70 akrů. Najdete tu prakticky vše, co k zábavnímu parku patří. Horské dráhy, miniatury slavných budov, umělý sníh a mnoho dalšího. Připravte si však hodně peněz, protože řadě atrakcí prostě neodoláte. Vstupné se vrací za případného deště delšího než 2 hodiny. V Bangkoku žije 8280925 obyvatel, podle sčítání lidu v roce 2010. Nicméně množství lidí, kteří dojíždějí do města ze sousedních provincií, zvýší počet obyvatel na 14 565 547. Bangkok je kosmopolitní město, sčítání lidu prokázalo, že zde žije 81 570 Japonců a 55 893 čínských státních příslušníků, stejně jako 117 071 cizích státních příslušníků z jiných asijských zemí, 48 341 z Evropy, 23 418 z Ameriky, 5 289 z Austrálie a 3 022 z Afriky. Z přistěhovalců ze sousedních zemí je zde 303 595 z Barmy, 63 438 z Kambodži a 18 126 obyvatel z Laosu. Sport je pro Thajce neodmyslitelnou součástí každodenního života. Provozuje se zde celá řada sportů. Ten nejznámější je zajisté thajský box. Zápasy se odehrávají hlavně na stadionech Rajadamnern a Lumpini a jsou pravidelně vysílány v televizi. Dalším sportem je golf. V Thajsku je několik profesionálních hřišť a dále vznikají nová a nová hřiště. Dalším tradičním sportem je pouštění draků, ten má svá pevné pravidla a na obloze je možno spatřit neuvěřitelné barvy a tvary jednotlivých draků. V poslední době se stal v Thajsku velmi populárním sportem také fotbal. Velkou sledovanost zde má anglická fotbalová liga Premier League. S 12 miliony návštěvníky, je Bangkok 3. nejnavštěvovanějším městem na světe. Domácí cestovní ruch je také prominentní. Odbor cestovního ruchu zaznamenal 26 861 095 thajských a 11 361 808 zahraničních návštěvníků Bangkoku v roce 2010. Bangkok je plný památek, zajímavostí a městský život se líbí různým skupinám turistů. Královské paláce a chrámy, stejně jako několik muzeí představují své významné historické a kulturní turistické atrakce. Nákupní a jídelní zážitky nabízejí širokou škálu možností a cen. Město je také známé pro svůj divoký noční život. Bangkok je ekonomické centrum Thajska. V roce 2010 mělo město ekonomický výkon ve výši 1,3 bilionu bahtů (824 mld. Kč). To činí 29,1% z celého HDP Thajska. HDP na jednoho obyvatele tedy bylo 160 556 bahtů (101 868 Kč), což je téměř trojnásobek celostátního průměru. Ve městě se vyrábí převážně automobilové součástky, zbraně a bytové doplňky. Hlavní příjmy však tvoří cestovní ruch s rostoucím počtem návštěvníků. Přibližně třetina všech bank se nachází v Bangkoku. Ačkoliv bangkokské kanály dříve sloužily jako hlavní způsob dopravy, dnes jsou už dávno překonány v důležitosti provozu. Charoen Krung Road, první silnice západního typu, byla dokončena roku 1864. Od té doby se silniční síť velice rozšířila. Ovšem silnice nestačily na rychlý růst města a od roku 1990 sužují město dopravní zácpy. Ačkoliv železniční doprava byla zavedena v roce 1893 a elektrické tramvaje sloužily městu v letech 1894-1968, začal první systém rychlé přepravy fungovat až v roce 1999. Starší systémy veřejné dopravy zahrnují rozsáhlou autobusovou síť a lodní služby, které stále fungují na řece Menam-Čao-Praja. Taxi se objeví ve formě automobilů, motocyklů, a tuk-tuků. Bangkok je spojen se zbytkem země prostřednictvím národních dálnici a železniční sítě, či vnitrostátními lety. Staletá námořní doprava je stále v přístavu Khlong Toei. Čtyřicet osm hlavních silnic spojuje různé oblasti města. Oba břehy spoje jedenáct mostů přes řeku Čao-Praja. Rychlý růst města po roce 1980 vyústil ke zvýšení vlastnictví osobních vozidel a dopravní poptávky. To způsobuje ochromující dopravní zácpy, evidentní roku 1990. Situace je tak vážná, že se důstojníci dopravní policie cvičili v základech porodnictví. Přestože vystavěli 230 km cyklostezek podél silnic, kolo je stále dost nepraktické, hlavně v centru města, protože ji většinou sdílí s chodci. Bangkok má rozsáhlou autobusovou síť poskytující místní tranzitní služby v oblasti Velkého Bangkoku. Bangkok Mass Transit Authority (BMTA) provozuje monopol na autobusovou dopravu. Dohromady má BMTA 3 506 autobusů a spolu s ostatními soukromými autobusy je v Bangkoku celkem 16 321 autobusů. Působí na 470 linkách v celém regionu. Přestože stále spousty lidí denně dojíždějí, počet cestujících klesá. V roce 2010 bylo hlášeno v průměru 1 milion přepravených lidí denně, ale to je jen čtvrtina z počtu přepravených lidí v roce 1992. Taxíky jsou všudypřítomné a je to populární způsob přepravy. Od srpna 2012 je 106 050 vozů, 58 276 motocyklů a 8 996 tuk-tuků (motorizované tříkolky) registrovaných pro použití jako taxi. Motocykly jsou převážně používány na kratší trasy a tuk-tuky jako atrakce pro turisty. Bangkok je jedním z nejrušnějších uzlů asijských letecké dopravy. Dvě komerční letiště slouží městu, starší Don Mueang International Airport a nové mezinárodního letiště, obyčejně známé jako Suvarnabhumi. Letiště Suvarnabhumi, které nahradilo Don Mueang jako hlavní letiště v Bangkoku, bylo otevřeno roku 2006. V roce 2011 odbavilo 47 910 744 cestujících. To jej dělá 16. nejzaměstanějším letištěm na světě a 5. v asijsko-pacifickém regionu. Nicméně, toto množství provozu je již nad jeho projektovanou kapacitou 45 milionů cestujících. Don Mueang byl od té doby znovu otevřen pro vnitrostátní lety v roce 2007. Suvarnabhumi prochází expanzí s cílem zvýšit jeho kapacitu na 60 milionů, což se očekává, že by mohlo být dokončeno do roku 2016. BTS Skytrain je nejjednodušší a také nejrychlejší dopravní prostředek. Nadzemní rychlodráha byla uvedena do provozu roku 1999. V provozu jsou 2 linky a přestoupit se dá ve stanici Siam. Provozní doba je denně od 6:00 do 24:00. Jednotlivou jízdenku si můžete koupit v některém z automatů. Tato jízdenka je platná pouze pro jednu cestu s jízdným, které si zvolíte. Cena jednotlivé jízdy se pohybuje od 15 do 40 THB. Bangkok byl od začátku centrem moderního vzdělávání v Thajsku. První školy v zemi byly založeny zde na konci 19. století. Město má 5 nejstarších univerzit: Chulalongkorn, Thammasat, Kasetsart, Mahidol a Silpakorn. Byly založeny v letech 1917 až 1943. Město od té doby pokračovalo ve své dominanci a to zejména v oblasti vysokoškolského vzdělávání, většina univerzit, veřejných i soukromých škol, se nachází v Bangkoku nebo v metropolitní oblasti. Chulalongkorn a Mahidol jsou pouze thajské univerzity a objevily se v top 500 Times Higher Education a QS World University Rankings. Poptávka po vysokoškolském vzdělávání vedla k založení mnoha dalších univerzit a vysokých škol, veřejných i soukromých. Hodně zdravotnických prostředků v Thajsku je neúměrně soustředěno v hlavním městě. Město má 42 veřejných nemocnic, 5 univerzitních nemocnic, 98 soukromých nemocnic a 4 063 registrovaných klinik. Do nemocnic v Bangkoku jezdí mnoho cizinců kvůli levnějším službám. Odhaduje se, že v roce 2011 navštívilo Bangkok 200 000 zdravotních turistů. Bangkok má relativně mírnou kriminalitu, ve srovnání s městskými protějšky po celém světě. Dopravní nehody jsou hlavní nebezpečí, zatímco přírodní katastrofy jsou vzácné. Ačkoliv hrozba nebezpečí je v Bangkoku poměrně nízká, lidé si musí dávat pozor na kapsáře a podvody s kreditními kartami. Do konce roku 1980 byla v Bangkoku kriminalita zhruba čtyřikrát větší než ve zbytku země. V roce 1990 vzrostly krádeže motorových vozidel a organizované trestné činnosti a to zejména od zahraničních gangů. Obchod s drogami, zejména s metamfetaminovými pilulkami, je také chronický. Nejčastější případ v roce 2010 hlášený policii bylo vloupání a to ve 12 347 případech. Dále krádeže motocyklů s 5 504 případy, 3 694 případů napadení a 2 836 případů zpronevěry. Závažné trestné činy: 183 vražd, 81 loupeží gangu, 265 loupeží, 1 únos a 9 případů žhářství. Trestné činy proti státu byly mnohem častější, včetně 54 068 případů souvisejících s drogami, 17 239 případů zahrnujících prostituci a 8 634 týkající se hazardních her. Statistika dopravních nehod v roce 2010: 37 985 nehod, 16 602 zraněných a 456 úmrtí. Celkové škody byly 426 420 000 bathů. Nicméně, míra smrtelných úrazů je mnohem nižší, než ve zbytku Thajska. Západ ho zná jako Hotel Bangkok. Patří mezi nejhorší vězení na světě, a pokud se zde ocitnete, znamená to, že zde budete více jak 25 let. V posledních letech se počet vězňů téměř ztrojnásobil, protože vláda tvrdě zakročila proti obchodníkům s drogami. Ve vězení si nyní odpykává trest 8 000 trestanců, což je dvakrát více, než je jeho původní kapacita. Vězni tráví v celách 15 hodin denně a světlo na celách svítí 24 hodin denně. První 3 měsíce musíte nosit železné okovy na nohou. Každý desátý odsouzený se pokusí spáchat sebevraždu. Podává se zde jedno jídlo denně a to většinou rýže v masové omáčce. Aby vězeň přežil, potřebuje dostávat peníze od rodiny nebo známých a to minimálně 3 000 Kč měsíčně. Když za vámi přijde vaše rodina, zavedou vás do velké návštěvní místnosti, kde se navzájem překřikuje minimálně dalších třicet lidí, kteří přišli za vašimi spoluvězni. Ve vězení se šíří mnoho chorob jako je žloutenka, HIV nebo tuberkulóza. Když onemocníte, musíte si výdaje s léčením platit sami, takže mnoho chudých vězňů umírá i na méně závažné nemoci. Vězení nalezneme v provincii Nonthaburi u břehu řeky Chao Phraya asi 11 km severně od centra Bangkoku. V Bangkoku se nachází neuvěřitelné množství chrámů. Uvádí se, že jich zde nalezneme kolem 500. Chrámy, jejichž názvy začínají na "Rat-, Racha (čti: rača-), Maha-", byly založeny členy královské rodiny nebo opatrují nesmírně uctívané předměty (před jménem mají často slovo Phra). Takových významných chrámů je v Thajsku kolem 180. Pokud se rozhodnete pro návštěvu nějakého chrámu, pamatujte vždy na slušné a vhodné oblečení. Do některých chrámů vás bez toho ani nevpustí. Tato městská památka by měla být prvním místem, kam turista zamíří. Velký palác, také často nazývaný jako Královský palác, je obrovská stavba, která se nachází v ulici Thanon Na Phra Lan. Stavba paláce začala za vlády Ramy I. roku 1782. Až do roku 1946 zde měla sídlo královská rodina. Celý komplex je obehnán vysokou bílou zdí a je rozdělen do několika částí. Největší stavbou je bezesporu Chakri Maha Prasad (česky Trůnní sál Chakri), kterou slavnostně otevřel Rama V. roku 1882. Součástí paláce je i chrám Wat Phra Kaeo, kde se nachází smaragdová soška Buddhy. Areál je otevřen denně od 8:30 do 15:30. Vstupné (březen 2013) je 500 THB (včetně vstupenky na Vimanmek Royal Mansion). Podrobnější informace naleznete v článku Wat Phra Kaeo. Chrám smaragdového Buddhy je považován za nejposvátnější buddhistický chrám v Thajsku. Je to silný nábožensko-politický symbol thajské společnosti. Nachází se v historickém centru města v areálu Královského paláce, na jehož horní terase byl postaven roku 1784. Branou byl přímo spojen s královskou residencí. V jeho hlavní budově je vysoko na zlatém oltáři uložen nejposvátnější předmět Thajska - soška Buddhy. Není však vytesána ze smaragdu, ale ze zeleného jadeitu a je vysoká 66 cm. První zpráva o ní pochází již z roku 1434. Interiér chrámu kromě ní vyplňují další sochy i nástěnné malby s motivy z Buddhova života. Dveře zdobí scény z eposu Rámájana, doplněné perleťovými ornamenty. V sousedství hlavní svatyně se nachází soukromá kaple pro panovníka. Součástí palácového komplexu je také muzeum, kde jsou k vidění všechny kostýmy, do nichž bývá socha smaragdového Buddhy oblékána. Vstupné do chrámu je společné se vstupem do Královského paláce. Tomuto buddhistickému chrámu se říká Chrám úsvitu a patří mezi nejznámější památky Thajska. Jeho historie sahá minimálně do 17. století, ale do dnešní podoby byl uveden až na začátku 19. století. Je umístěn na západním břehu řeky Čao Praja ve čtvrti Yai. Do roku 1785 zde byla umístěna zmiňovaná soška smaragdového Buddhy do doby, než byla přemístěna do chrámu Wat Phra Kaeo. Dominantou chrámu je pak 82 metrů vysoká věž, ze které je krásný výhled na celou čtvrť. Chrám je otevřen pro veřejnost denně od 8:30 do 17:30. Vstupné je 30 THB pro cizince. Pro Thajce je vstup zdarma. Jedná se o nejmladší chrám v Bangkoku. Byl postaven z italského mramoru roku 1899 na příkaz krále Chulalongkorna (Ramy V.), který je zde i pochován. Mramorový chrám, jak se mu také říká, se nachází ve čtvrti Dusit. Na nádvoří je pak k vidění 53 Buddhových soch z celé Asie. Otevřeno je denně od 6:00 do 18:00 a vstupné činí 20 THB (březen 2013). Tento velký a rozsáhlý chrám sousedí s Královským palácem. Byl založen v 16. století a tím se stává nejstarším chrámem v Thajsku. Největší atrakcí je zajisté obrovská 46 metrů dlouhá a 15 metrů vysoká socha ležícího Buddhy, znázorňující umírajícího Buddhu v pozici, kdy dosáhl nirvány. Chrám je také považován za první centrum veřejného vzdělávání a je někdy nazýván první thajskou univerzitou. Otevírací doba je od 8:30 do 18:00 a vstupné je 100 THB (březen 2013). Palác byl postaven v italském renesančním a neoklasicistním stylu. Stavět se začalo v roce 1907 a stavba byla dokončena roku 1915. Kopule paláce je kopií Dómu Sv. Petra v Římě. Vstupné činí 50 THB. Pro fanoušky astronomie a biologie, se zde nachází ráj na zemi. K muzeu se snadno dostanete ze stanice BTS Ekkamai. Vstupné pak činí 30 THB. Byl vystaven roku 1940 ve stylu art deco, na počest státního převratu v roce 1932. Památník je vysoký 24 m a nachází se nedaleko od Khao San Road. Tento památník byl slavnostně otevřen roku 1940, k uctění hrdinských činů a padlých při konfliktu mezi Thajskem a Francií na hranici mezi Thajskem a Indočínou roku 1939. Tyčí se do výšky 50 metrů. Krásný pohled na něj je z nadzemní rychlodráhy BTS, která ho obkružuje. Hlavní atrakce v Bangkoku je nakupování. Tomu nahrávají velmi nízké ceny zboží a je zvykem o konečné ceně smlouvat. V posledních letech se zvýšil počet supermarketů, kterých je zde ke stovce. Čínská čtvrť se nachází v jedné z nejstarších oblastí Bangkoku. Do oblasti byli Číňané přemístěni v 18. století na příkaz krále Ramy I. Do konce roku 1891 nechal král Rama V. postavit mnoho silnic, včetně Yaowarat Road. Další známé ulice jsou například Charoen Krung Road nebo Mungkorn Road. Existuje zde mnoho obchodů, kde je k mání zlato, oděvy, elektronika, místní pochoutky a mnoho dalšího. Ceny pozemků kolem ulice Yaowarat jsou jedny z nejdražších v Bangkoku, kvůli nedostatku místa pro další stavbu. Pokud chcete poznat čínskou kulturu naplno, navštivte tuto čtvrť v období některého z čínských svátků a vychutnejte si tu nezapomenutelnou atmosféru. Ačkoliv je prostituce v Thajsku nelegální, ve čtvrti Patpong tento zákon neplatí. Pokud si představujete Thajsko jako sexuální ráj, tak je to právě kvůli tomuto místu. Nejznámější ulice se jmenují Soi Cowboy a Nana Plaza, na kterých nalezneme několik slavných go-go barů. Historie této proslulé čtvrti se začala psát roku 1946, kdy se zde nahromadilo několik hospůdek v těsném sousedství. Za války ve Vietnamu se Patpong stal útočištěm amerických vojáků, kteří zde hledali zábavu a relaxaci. Přes den se zde konají veliké trhy, ale musíte počítat s vyšší cenou, než v okolí. A pokud se rozhodnete využít z některých erotických služeb, pamatujte vždy na rizika spojená s pohlavními nemocemi. V Bangkoku nalezneme nespočet tržišť, kde se dají koupit čerstvé potraviny. Ty největší jsou zachycené na mapách. Snad nejlepší tržiště se nachází u hotelu Shangri-La a jmenuje se Bang Rak Market. Tento mrakodrap má 85 podlaží a do výšky měří 304 m. Nalezneme ho v ulici 222 Ratchaprarop Road ve čtvrti Ratchathewi. Je to nejvyšší budova ve městě a zároveň nejvyšší hotel v jihovýchodní Asii. Název je odvozen od jména stavitele, jímž byl Panlert Baiyoke. Projekt vypracovala firma Plan Architects Company. Stavba začala v roce 1990 a rozpočet činil 3,8 miliard THB. Byla dokončena roku 1997 a s přidáním antény o dva roky později se výška budovy zvýšila na 328 metrů. Na 77. patře se nachází veřejná hvězdárna, na 83. patře střešní bar nazvaný "Roof Top Bar & Music Lounge" a v 84. podlaží najdeme krásnou otočnou vyhlídku s rozsahem 360°, nazývanou Nebeská cesta. Samotný Baioke Sky Hotel, zaujímající 22. - 74. patro, nabízí 673 pokojů v dostupné cenové kategorii. Vstupné do hvězdárny a na vyhlídku činí 300 THB. Pokud jste v hotelu ubytovaní, máte to zdarma. Jmenuje se Sukhumit Road a patří mezi nejmodernější oblasti v Bangkoku. Délka ulice je úctyhodných 400 km a táhne se podél východního pobřeží Thajska. Prochází přímořským letoviskem Pattayou a končí v provincii Trat u hranic s Kambodžou. Charakteristickým poznávacím znamením je dnes jedna z linií nadzemní rychlodráhy BTS. Historie tohoto luxusního hotelu sahá až do roku 1876. Bohužel se nám dnes zachovala jen nepatrná část z původního hotelu. Hotel získal několikrát po sobě titul nejlepšího hotelu světa. Jeho součástí jsou i jedny z nejlepších lázní na světě. Této kategorii samozřejmě odpovídají i restaurace a bary. Ceny začínají na 8 000 Kč za noc a cena prezidentského apartmá, které mimochodem zabírá jedno celé patro, činí pak 90 000 Kč za jedno vyspání. Mezi pravidelné návštěvníky patří například Tom Cruise. Ankara, Turecko (2012) Astana, Kazachstán (2004) Brisbane, Austrálie (1997) Budapešť, Maďarsko (1997) Čchao-čou, ČLR (2005) Čchung-čching, ČLR ( .2011) Fukuoka, Japonsko (2006) George Town, Malajsie (2012) Hanoj, Vietnam (2004) Jakarta, Indonésie (2002) Kanton, ČLR (2009) . Lausanne, Švýcarsko (2009) Manila, Filipíny (1997) Moskva, Rusko (1997) Peking, ČLR (1993) Petrohrad, Rusko (1997) Phnom Penh, Kambodža . (2013) Prefektura Aiči, Japonsko (2012) Pusan, Jižní Korea (2011) Soul, Jižní Korea (2006) Tchien-ťin, ČLR (2012) Vientiane, Laos (2004) Washington D.C., USA (1962) Obrázky, zvuky či videa k tématu Bangkok ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Bangkok ve Wikislovníku

LOCATION

LOCATION

002137

... Terén v centru města je velmi plochý, průměrná nadmořská výška činí 4 m. Velkým problémem je dopravní hluk a silné znečištění vzduchu i vodních toků - Šanghaj je na 4. místě mezi městy s nejznečištěnějším ovzduším na světě. Městskou květinou je magnólie (Magnolia denudata). Klima je subtropické se zimními teplotami v rozmezí -1° až 8°, v létě pak teploty dosahují 28° až 35° a vlhkost vzduchu nepříjemně stoupá přes 80%. Průměrná roční teplota činí 15,3 °C; roční úhrn srážek 1 135 mm, z čehož největší část spadne od května do září....

Na kolikátem místě mezi městy s nejznečištěnějším ovzduším na světě je Šanghaj?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0anghaj

Šanghaj je na 4. místě mezi městy s nejznečištěnějším ovzduším na světě.

Šanghaj (上 Šang-chaj, pinyin: shà hǎ) je s více než 20 miliony obyvatel nejlidnatější město Číny a významné hospodářské centrum této země. Rozkládá se při ústí řeky Jang-c'-ťiang do Východočínského moře a od roku 2004 vystřídalo s ročním obratem nákladu 380 milionů tun Rotterdam na pozici největšího kontejnerového přístavu světa. Šanghaj náleží mezi čtveřici měst se zvláštním statutem, která jsou v rámci ČLR postavena na roveň provinciím. Název města je tvořen znaky "nahoře/vzhůru" a "moře" a lze jej vykládat jako "nad mořem" nebo "směřující k moři", nicméně jeho původ a přesný výklad je nejasný. V čínštině se pro Šanghaj užívá též zkratek Chu (TZ: 滬, ZZ: 沪, Hù) a Šen (申, Shē). Šanghaj se rozkládá jižně od ústí Jang-c'-ťiang do moře, podél řeky Chuang-pchu, která má v těchto místech šířku kolem 400 m. Terén v centru města je velmi plochý, průměrná nadmořská výška činí 4 m. Velkým problémem je dopravní hluk a silné znečištění vzduchu i vodních toků - Šanghaj je na 4. místě mezi městy s nejznečištěnějším ovzduším na světě. Městskou květinou je magnólie (Magnolia denudata). Klima je subtropické se zimními teplotami v rozmezí -1° až 8°, v létě pak teploty dosahují 28° až 35° a vlhkost vzduchu nepříjemně stoupá přes 80%. Průměrná roční teplota činí 15,3 °C; roční úhrn srážek 1 135 mm, z čehož největší část spadne od května do září. Za rok se v průměru vyskytne 110 dnů s deštěm. Nejvhodnější období k návštěvě nastává na sklonku jara a počátkem podzimu. První zmínka o místě - tehdy zvaném Chua-tching (華) - pochází z období dynastie Sung (960), záhy se zde rozvinul přístav, který si roku 1074 vysloužil zřízení vlastního berního úřadu. Roku 1553 bylo město opatřeno hradbami na ochranu proti pirátům. I když počet obyvatel časem vzrostl ke 200 000 a kromě obchodu se ve městě rozvíjela textilní výroba, zůstávala Šanghaj přístavem pouze oblastního významu. Situace se změnila v 19. století, kdy strategická poloha při ústí největší čínské řeky učinila ze Šanghaje jedno z hlavních středisek obchodu se Západem. Nankingská smlouva, kterou roku 1842 po prohrané první opiové válce uzavřela Čína s Británií, stanovila Šanghaj jedním z pěti smluvních přístavů, které mají být otevřeny mezinárodnímu obchodu. V Šanghaji vznikla cizinecká čtvrť, nepodléhající čínským úřadům (od roku 1854 spravovaná tzv. Šanghajskou městskou radou), která se stala vstupní branou západních vlivů do Číny. Počet obyvatel výrazně vzrostl za tchajpchingského povstání v 50. letech 19. století díky přílivu uprchlíků, kteří se z okolního venkova uchylovali pod ochranu cizinecké čtvrti; podobná situace se opakovala za boxerského povstání roku 1900, kdy město překročilo hranici jednoho milionu lidí. Na počátku 20. století měla kosmopolitní Šanghaj dvě moderní univerzity a byla symbolem moderní a prosperující Číny, stejně jako působištěm drogových gangů a synonymem hříchu. V Šanghaji vydával Čchen Tu-siou vlivný pokrokový časopis Mládí (青, Čching-nien), roku 1919 bylo město mezi dějišti největších demonstrací proti postoupení bývalých německých koncesí v Číně Japonsku (Hnutí 4. května). Silný marxistický vliv ilustruje i skutečnost, že v Šanghaji byla roku 1921 založena Komunistická strana Číny. Když se v dubnu 1927 šanghajští dělníci pod komunistickým vedením pokusili ovládnout město, byli zmasakrováni Čankajškem za pomoci Zeleného gangu; bez řádného soudu bylo tehdy popraveno na 5 000 lidí. Téhož roku vznikla sloučením cizineckých čtvrtí s okolními obcemi Velká Šanghaj čítající 2,6 milionu obyvatel; zároveň bylo město vyčleněno z provincie Ťiang-su a postaveno na roveň provincii. Tříměsíční bitva o Šanghaj, kde se 13. srpna 1937 vylodila japonská vojska, byla jedním z prvních střetů druhé čínsko-japonské války. Boje o město si vyžádaly 200 000 padlých. Čínští obránci museli přes statečný odpor nakonec ustoupit a v letech 1937-1945 tak byla Šanghaj okupována císařským Japonskem. V tomto období se též stala cílem tisíců zahraničních uprchlíků. Od 27. května 1949 je Šanghaj pod komunistickou vládou. Třebaže po roce 1949 přesídlila řada západních firem do Hongkongu, který tak vystřídal Šanghaj v roli obchodní metropole Dálného východu, výsadní hospodářské postavení Šanghaje v rámci Číny zůstalo neotřeseno. I dnes je, nepočítáme-li Hongkong, regionem se suverénně nejvyšším HDP na hlavu v ČLR. Zatímco v 60. až 80. letech město spíše stagnovalo, velký rozmach přišel po zřízení zvláštní hospodářské zóny Pchu-tung v roce 1990, kde vyrostly velkolepé mrakodrapy a nové mezinárodní letiště. Velkým problémem zůstává těžko kontrolovatelný příliv přistěhovalců z venkovských oblastí, především z provincií An-chuej, Ťiang-su a Če-ťiang. Oficiální údaje k 1. lednu 2005: Šanghaj (bez vnějších předměstí) Rozloha: 550 km2 Počet obyvatel: 19 263 459 Hustota zalidnění: 16 843 obyvatel/km2 Šanghaj (městská aglomerace spadající do správního obvodu . statutárního města; celkem 18 městských obvodů a jeden venkovský okres) Rozloha: 7 037,50 km2 Počet obyvatel: 24 200 000 (1.6. 2015) Hustota zalidnění: 3 298 obyvatel/km2 Uvedená čísla zachycují pouze počet úředně registrovaných obyvatel; ve skutečnosti žije v Šanghaji "načerno" dalších 4-5 milionů lidí. Vlastní město sestává z deseti městských obvodů. Devět z nich, souhrnně označovaných Pchu-si (浦, Pǔ) na západním břehu řeky Chuang-pchu-ťiang (黄) představuje historické jádro města, zatímco desátý obvod Pchu-tung (浦, Pǔ), vytvořený roku 1992 je hypermoderní čtvrť na protějším východním břehu. Dalších osm městských obvodů a jeden venkovský okres pak tvoří vnější předměstí. Vlastní město - 10 obvodů (čchü) Chuang-pchu (ZZ: 黄; pinyin: Huángpǔ Qū) Lü-wan (卢 Lúwā Qū) Sü-chuej (徐 Xúhuì Qū) Čchang-ning (长 Chángníng Qū) . Ťing-an (静 Jì'ā Qū) Pchu-tchuo (普 Pǔ Qū) Ča-pej (闸 Zháběi Qū) Chung-kchou (虹 Hóngkǒ Qū) Jang-pchu (杨 Yángpǔ Qū) Pchu-tung (浦 Pǔ Xī . Qū) – do roku 1992 okres Čchuan-ša (Chuansha) Okrajové části - 8 obvodů (čchü) a 1 okres (sien) Pao-šan (宝 Bǎ Qū) – 1988 Min-chang (闵 Mǐ Qū) . – 1992 Ťia-ting (嘉 Jiā Qū) – 1992 Ťin-šan (金 Jī Qū) – 1992 Sung-ťiang (松 Sō Qū) – 1997 Čching-pchu (青 Qī Qū) – 1999 Nan-chuej (南 Nánhuì Qū) – 2001 Feng-sien (奉 Fè Qū) – 2001 Osm z devíti okresů bylo v průběhu let 1988 až 2001 změněno v městské obvody. Jediným zbývajícím venkovským okresem je tak Čchung-ming (崇 Chóngmíng Xià), zajímající plochu stejnojmenného ostrova v ústí Jang-c'-ťiang. Šanghajské metro má čtrnáct linek (2015); další trasa a rozšíření stávajících jsou ve výstavbě. Staré šanghajské letiště Chung-čchiao se nachází v západní části města a slouží převážně vnitrostátní dopravě. Od roku 1999 je provozu nové mezinárodní letiště na okraji východní čtvrti Pchu-tung (Mezinárodní letiště Šanghaj Pchu-tung). Nové letiště spojuje od března 2004 s centrem první komerční linka magnetického rychlovlaku Transrapid německé konstrukce. Rychlovlak dosahuje rychlosti 450 km/h a 32 km dlouhou trasu urazí za necelých 8 minut, nejvyšší rychlost se však mění v průběhu dne dle stanoveného jízdního řádu. Od roku 2010 vede také na letiště linka metra. V některých částech města je zde v provozu také trolejbusová a tramvajová doprava. Šangaj je také významnou křižovatkou silniční dopravy, ve městě začíná nebo jím prochází mnoho důležitých dálkových dálnic (G), samotné město je protkáno sítí místních dálnic (S). Oba břehy řeky Chuang-pchu spojuje pět mostů a několik tunelů, kombinovaný most a tunel překonává severně od města také řeku Jang-c'-ťiang. Silniční provoz ve městě je hustý, ve špičce se tvoří zácpy. Počet aut ve městě stále stoupá, proto místní vláda rozhodla o přidělování poznávacích značek pro nové automobily formou aukce, když každý měsíc je možné získat asi 8000 značek. V červnu 2015 minimální cena značky dosáhla přesáhla 75 tis. jüanů (asi 285 tis. Kč). Šanghaj na rozdíl od mnoha čínských měst neoplývá středověkými památkami. Dominantu města v samém centru, čtvrti Chuang-pchu, tvoří tzv. Bund - nábřeží lemované výstavnými výškovými budovami bank, obchodních společností a hotelů z počátku 20. století. Bund je dnes památkově chráněn a výstavba vyšších mrakodrapů v této oblasti není povolena. Na protějším břehu se nachází moderní čtvrť Pchu-tung s mnoha mrakodrapy. Vypíná se zde také 468 m vysoká věž Perla Orientu z roku 1995, další dominanty tvoří od roku 1998 mrakodrap Ťin Mao s 88 podlažími (Číňané považují osmičku za velmi šťastné číslo), od roku 2008 492-metrový mrakodrap Shanghai World Financial Center a nejnovější dominantou je od roku 2014 632-metrová Shanghai Tower, druhá nejvyšší budova světa. Náměstí Lidu v Chuang-pchu dominuje od roku 1996 nová budova Šanghajského muzea, s unikátní kombinací kruhového a čtvercového půdorysu, vyjadřující dávnou čínskou představu kruhového nebe a čtvercové země. Bohaté uměleckohistorické sbírky obsahují předměty od nejstarších bronzů z období Šang až po nábytek z časů dynastie Čching. Nankingská třída, jedna z hlavních obchodních tepen města, směřuje k buddhistickému chrámu Ťing-an (靜, Ťing-an s', Chrám Klidu a Míru.), obnovenému v roce 1983. U Šanghaje se nachází automobilový okruh pro závody Formule 1. Je dlouhý 5,5 km a má tvar připomínající znak "šang" (上) z názvu města. 26. září 2004 se na něm poprvé jela Velká cena Číny. V roce 2010 hostila Šanghaj světovou výstavu Expo.

NUMERIC

NUMERIC

005728

Ježíš Kristus (mezi 7 a 1 př. n. l. – mezi 29 a 36 n. l.), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanství. Ježíš veřejně působil jako pocestný kazatel v oblasti dnešního Izraele a západního břehu Jordánu. Hlásal brzký příchod Božího království a vyzýval k obrácení či pokání. Kolem roku 30 jej Římané v Jeruzalémě ukřižovali. Křesťané považují Ježíše za Židy očekávaného Mesiáše, Spasitele lidstva a Božího Syna, vyznavači islámu za jednoho z nejvýznamnějších proroků. Kritickým historickým bádáním došlo od 19. století k odlišení náboženské postavy Ježíše Krista a historické osoby Ježíše Nazaretského. Od nepřesně vypočítaného data Ježíšova narození se počítají léta našeho letopočtu. Podrobnější informace naleznete v článcích Ježíš (jméno) a Kristus. Jméno Ježíš je česká podoba řeckého Ί (Iésús), které vzniklo helenizací vlastního jména יְהֹשֻׁע (Jehošua), případně staženého tvaru יְשׁוּע (Ješua), což je židovská forma jeho jména, spolu s přívlastkem ha-Nocri tj....

Za koho považují křesťané Ježíše Krista?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%BE%C3%AD%C5%A1_Kristus

Křesťané považují Ježíše za Židy očekávaného Mesiáše, Spasitele lidstva a Božího Syna, vyznavači islámu za jednoho z nejvýznamnějších proroků.

Ježíš Kristus (mezi 7 a 1 př. n. l. – mezi 29 a 36 n. l.), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanství. Ježíš veřejně působil jako pocestný kazatel v oblasti dnešního Izraele a západního břehu Jordánu. Hlásal brzký příchod Božího království a vyzýval k obrácení či pokání. Kolem roku 30 jej Římané v Jeruzalémě ukřižovali. Křesťané považují Ježíše za Židy očekávaného Mesiáše, Spasitele lidstva a Božího Syna, vyznavači islámu za jednoho z nejvýznamnějších proroků. Kritickým historickým bádáním došlo od 19. století k odlišení náboženské postavy Ježíše Krista a historické osoby Ježíše Nazaretského. Od nepřesně vypočítaného data Ježíšova narození se počítají léta našeho letopočtu. Podrobnější informace naleznete v článcích Ježíš (jméno) a Kristus. Jméno Ježíš je česká podoba řeckého Ί (Iésús), které vzniklo helenizací vlastního jména יְהֹשֻׁע (Jehošua), případně staženého tvaru יְשׁוּע (Ješua), což je židovská forma jeho jména, spolu s přívlastkem ha-Nocri tj. Nazaretský. První část jména (יָה) je zkrácenou formou Božího jména "JHVH", druhou část pak tvoří sloveso יָשַע (jáša') "pomáhat", "zachraňovat", "spasit". Celé jméno pak lze přeložit jako "záchrana přichází od Boha". V přesném smyslu "Bůh je záchrana". Přívlastek "Kristus" je taktéž řeckého původu (χ christos) a je doslovným překladem hebrejského מָשִׁיַ (mašíach), jež znamená "pomazaný", "mesiáš", tedy židy očekávaný vykupitel Izraele. Přívlastek Nazaretský se v řeckém originále vyskytuje ve tvaru Nazarénos a Nazóraios a jeho původ není jasný. Z koncilní interpretace řecké přejímky Nazoraios ve smyslu Apo Nazaret vychází překlad "z Nazaretu". Tvar Nazoraios snad etymologicky pochází z aramejského Nasuraia (aram. "Ten Hledící" nebo "Hlídající"), označujícího původně mystické či gnostické kazatele vysvěcené Janem Křtitelem. Jiný výklad předpokládá původ v nazírství, zvláštním zasvěcení se Bohu. Podrobnější informace naleznete v článku Historický Ježíš. Pro zkoumání historické osobnosti Ježíše Nazaretského se využívá textové, historické a literární kritiky biblických a souvisejících textů. Kromě toho se zkoumají další prameny, jako mimokřesťanské texty pocházejí buď ze židovského (Flavius Iosephus, Talmud) nebo z římského prostředí (Plinius mladší, Tacitus, Suetonius) a biblická archeologie. Zásadním problémem pro historické zkoumání Ježíšova života jsou klíčové písemné prameny (evangelia), které vznikly s časovým odstupem asi 30-70 let, s účelem šířit náboženské myšlenky, nikoli zachytit historii, a které nelze dostatečně konfrontovat s prameny jiného původu. I když neexistuje spolehlivý fyzický důkaz o Ježíšově existenci, většina badatelů ji předpokládá. Zřejmě šlo o galilejského rabína a židovského náboženského reformátora, který se narodil krátce před začátkem letopočtu. Většina údajů o jeho životě však zůstává nejistá a hypotetická. Křesťanský příběh Ježíše Krista popisuje Nový zákon v evangeliích, ve třech synoptických a poněkud odlišném Janově. Další informace podávají apokryfní evangelia, které však církve neuznávají za závaznou součást Bible. Podrobnější informace naleznete v článcích Narození Páně a Panenské početí Ježíše Krista. Evangelia označují Ježíše jako "syna Josefova", "syna Josefova z Nazareta" a jako "syna Mariina". Josef byl tesařem a nedochovalo se o něm mnoho dalších spolehlivých údajů, je možné, že se nedožil Ježíšova veřejného působení. O Ježíšově matce Marii se evangelia a Skutky apoštolů zmiňují ještě na dalších místech a po smrti svého syna patřila k raně křesťanské obci v Jeruzalémě. Evangelia zmiňují také Ježíšovy bratry či bratrance Jakuba, Josefa, Šimona a Judu, avšak vzhledem k širšímu vymezení slova ἀ (adelfos) nelze s jistotou určit, zda Ježíš nějaké sourozence měl. Markovo evangelium o Ježíšově dětství mlčí a Janovo evangelium před záznam o jeho vystoupení předřazuje pouze básnicko-teologický prolog, který s využitím řeckého filosofického pojmu λ (logos, slovo) líčí Ježíše jako odvěkou boží tvůrčí sílu, skrze niž vznikl celý svět. Evangelium Matoušovo a Lukášovo, společně s některými pozdějšími apokryfními texty, věnují Ježíšovu narození a dětství značnou pozornost. I když některé jednotlivé údaje mohou být historicky věrné, má jejich líčení často spíše legendární charakter a někteří historikové[kdo?] poukazují i na to, že se v nejstarších vrstvách Nového zákona žádné informace tohoto druhu neobjevují. Matoušovo a Lukášovo líčení Ježíšova narození však mělo bezesporu nesmírný vliv na formování křesťanské teologie a kultury. Hlavním smyslem těchto líčení Ježíšova narození je především poselství pro čtenáře evangelia, které chce předložit, kým Ježíš od počátku byl. Představují tedy ranou christologii zpracovanou pomocí vyprávění. Ježíšovy rodokmeny mají Krista zapojit do linie významných náboženských a světských vůdců Izraele, příběh o početí z Ducha svatého a narození z panny ukazuje Ježíšův božský původ. Vyprávění o útěku Ježíšovy rodiny do Egypta před záští krále Heroda Velikého navazuje na pobyt izraelského národa v Egyptě (viz Exodus), poukazuje na boží péči o Ježíše a umožňuje na dítě aplikovat staré biblické texty a přeznačit je na předpovědi událostí spojených s Ježíšem. Historická svědectví, která jsou k dispozici, neumožňují určit přesně datum Ježíšova narození a smrti. Podle Matoušova evangelia se Ježíš narodil v judském městečku Betlémě, v čemž shledává naplnění starozákonního proroctví Micheášova. Proto někteří historikové[kdo?] nepovažují tento údaj za zcela spolehlivý a domnívají se, že se může jednat o legendární údaj vytvořený na základě připodobnění Ježíše ke králi Davidovi, který pocházel právě z Betléma. Údaj, že Ježíš žil v galilejském Nazaretě, odkud dostává Ježíš také přídomek "Nazaretský", případně "Nazorejský". je pak obecně považován za autentický, neboť v Ježíšově době nebyla s tímto místem spojována žádná očekávání. Evangelium podle Matouše sice uvádí, že tento údaj byl proroky předpovězen, avšak starozákonní proroctví tento údaj neobsahují; snad se může jednat o další davidovský odkaz, když kniha Izajáš nazývá mesiáše "proutkem (נ néser) z Jišajova pařezu. Související informace naleznete také v článku Náš letopočet. Biblická datace Ježíšova narození není jednoznačná: Evangelium podle Matouše klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př. n. l., zatímco Evangelium podle Lukáše je klade do souvislosti s římským sčítání lidu, které se událo za působení syrského místodržitele P. Sulpicia Quirinia. Doklady o censu hovoří o roce 6 n. l., avšak je možné, že se nejednalo o první sčítání lidu za Quiriniova místodržitelství. Další indicii může představovat betlémská hvězda, snad neobvyklá konjunkce planet, již bylo možné v Palestině pozorovat roku 7 př. n. l. Porovnáním údajů o vystoupení Ježíšova předchůdce (Jana Křtitele v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy roku 28 n.l.) a samotného Ježíše, jemuž tehdy bylo asi třicet let, vychází rok Ježíšova narození někdy kolem přelomu letopočtu. Většina historiků dnes klade Ježíšovo narození mezi roky 7 a 4 př. n. l. Rok Ježíšova narození se pokusil vypočítat jako první na základě historických záznamů, dostupných v 6. století, mnich Dionysius Exiguus, který však tento rok neurčil přesně. Na základě Dionysiova výpočtu se přesto začal užívat křesťanský letopočet, který je dnes letopočtem celosvětově nejběžněji používaným. Ke slovu přišel znovu asi před deseti lety, zvláště díky studiím Giorgia Fedalta, který využil výsledků pozorování washingtonské U. S. Naval Observatory a klade Ježíšovo narození do roku 1 před naším letopočtem.[zdroj?] Tradiční datum oslavy Ježíšova narození, 25. prosinec (Vánoce), se ustanovuje ve 3. století v souvislosti s velikonočním cyklem (srov. původ Vánoc). Ve druhé polovině 20. století se však zejména mezi liturgisty ujala myšlenka, že 25. prosinec je pouze konvenční datum, které si zvolili římští křesťané, aby vytlačili kult nepřemožitelného Slunce, tzn. svátek Mitrův nebo císařův, který připadal na zimní slunovrat. Je pravdou, že po Konstantinově ediktu by církev mohla mít touhu zužitkovat nějaký svátek zanikajícího pohanství, nikoli však vymýšlet z ničeho nic datum tak zásadního významu. Navíc, kult nepřemožitelného Slunce zavedl císař Aurelianus roku 274, zatímco první zmínku o 25. prosinci jako dni Narození Krista nacházíme u Hippolyta Římského roku 204 (Komentář ke knize proroka Daniela). K tomu lze připojit také homilii Jana Zlatoústého z roku 386, kde tvrdí, že římská církev zná datum Kristova narození z archivu římské říše, ve kterém se uchovala akta o sčítání lidu provedeném na rozkaz císaře Augusta. Kromě narození a navazujících událostí, zejména útěku do Egypta, tamním pobytu a návratu, popisuje Nový zákon jen jednu další událost z Ježíšova dětství. Je jím příběh z Lukášova evangelia o dvanáctiletém Ježíši v jeruzalémském chrámě, kde diskutoval s učiteli poté, co se o pesachu ztratil rodičům. Další události a zázraky konané chlapcem Ježíšem popisují apokryfní evangelia dětství, např. zmíněné Pseudo-Tomášovo evangelium dětství. Hlasatel pokání Jan Křtitel, který působil v poušti poblíž řeky Jordánu (podle Bible) a křtil zde kajícníky na znamení lítosti a odpuštění hříchů , je v Novém zákoně líčen a křesťanstvím chápán jako "předchůdce Páně". Zda Ježíš sám patřil po nějakou dobu k jeho okruhu, není jisté; přes zjevné rozdíly mezi asketou Janem a Ježíšem přijímajícím pozvání na hostiny však sdíleli naléhavou, radikální etiku spojenou s vizemi blížícího se konce světa. Setkání obou mužů vyvrcholilo tím, že se Ježíš nechal od Jana pokřtít jako další kajícníci. Údajně se tak stalo v lokalitě Qasr al-Jahúd. O této události zpravují všechna čtyři kanonická evangelia a vykládají ji jako mesiášskou iniciaci Ježíše: podle jejích líčení se při křtu ozval z nebe hlas a označil Ježíše za vyvoleného božího syna Křest v Jordánu je historiky považován za věrohodně doložený, pro shodu všech čtyř evangelií a především proto, že pozdější křesťané neměli důvod vymýšlet si událost, která staví Jana do pozice autority vůči Ježíšovi. Křest je zároveň Biblí líčen jako začátek Ježíšova veřejného vystoupení. Podle Janova evangelia Ježíšovi učedníci poté po nějakou dobu křtili v jeho přítomnosti a byl o ně větší zájem než o Jana. Na vrcholu svého působení však se Ježíš vzdal pevného místa a začal vystupovat jako putující kazatel v Galileji a okolních územích. Ježíš strávil většinu svého života v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako thaumaturg a vykladač Zákona. Sám říkal, že se narodil proto, aby vydal svědectví pravdě (Jan 18, 37 (Kral, ČEP)) Mnohým jednáním Ježíš narušoval dobové a náboženské konvence. Porušoval některá židovská pravidla (uzdravování nebo sbírání klasů v sobotu). Navzdory tehdejší vysoké hodnotě rodinných vazeb vyjádřil vícekrát, že vztah s Bohem překonává i rodinné vazby: např. opuštění rodičů ve dvanácti letech v chrámu (Mt 12, 47–50 (Kral, ČEP)), oslovení . matky při svatbě v Káni, reakce na slova "Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě." (Mk 3, 32 (Kral, ČEP)) a rovněž své učedníky vyzýval k opuštění všeho pro hlásání evangelia, narušoval pojetí výlučnosti Židů atd. Nábožensky motivované veřejné očištění chrámu byla jedním z důvodů jeho zadržení před ukřižováním. Podrobnější informace naleznete v článku Ježíšovy zázraky. Zázraky nebyly (a v některých filosofických okruzích nejsou dodnes) vnímány jako porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti. V Bibli je zaznamenáno mnoho případů zázračného uzdravení jak tělesného, tak i duševního. Jde o horečky, slepotu, malomocenství a jeho příznaky, navrácení života mrtvému a další. Zvláštním případem uzdravování bylo vyhánění zlých duchů, praktikované některými křesťanskými církvemi dodnes (viz exorcismus), kteří měli způsobovat jak tělesné tak duševní trápení a nemoci. Při uzdravení dochází v Bibli často též k obrácení dotyčného, popř. jeho vyznání. Podle biblických vyprávění Ježíš uzdravoval lidi, kteří k němu přišli, často pouhým dotykem či modlitbou. V Bibli se můžeme dočíst, že Ježíš uzdravoval chromé i slepé, na které narazil. Například v J 4, 43 (Kral, ČEP) uzdraví Ježíš dítě královského služebníka jenom, že mu řekne na požádání, že jeho syn je živý, a když se vrátí domů, nalezne svého syna živého. Podrobnější informace naleznete v článku Apoštol. Od počátku Ježíšova veřejného působení se kolem něho formoval okruh přívrženců. Vedle běžných posluchačů, kteří v počtu stovek až tisíců docházeli na Ježíšova kázání, když byl nablízku, a poskytovali mu podporu a pohostinství, se vyhranila skupina nejbližších učedníků. Lukášovo evangelium zná širší okruh sedmdesáti či dvaasedmdesáti učedníků, vyslaných Ježíšem jako hlasatelé božího království. Především však Ježíše následovalo na jeho cestách "Dvanáct", skupina učedníků dnes často označovaná jako dvanáct apoštolů, v čele s Šimonem Petrem, Janem a Jakubem Starším. Podle biblického podání je Ježíš sám vybral a povolal, tedy vyzval je, aby opustili majetek, práci a rodinu (přinejmenším Petr byl ženat) a putovali s ním. Vzhledem k dobovým zvyklostem neobvykle pozitivní byl Ježíšův vztah k ženám. Vedle matky Marie se v jeho blízkosti objevují Marie Magdalská, Lazarovy sestry Marie a Marta, matka Jakuba a Jana Salomé a mnoho dalších. Ženy ze svých prostředků Ježíše a jeho učedníky podporovaly a některé je dokonce doprovázely.Lk 8, 1 (Kral, ČEP) Ženy hrají klíčovou roli v mnoha novozákonních příbězích a Ježíš s nimi jednal se stejnou vážností jako s muži. Podrobnější informace naleznete v článcích Pašije a Ukřižování Ježíše Krista. Všechna kanonická evangelia se shodují na skutečnosti, že Ježíš byl popraven ukřižováním v Jeruzalémě při nebo před židovským svátkem Pesach. K popravě došlo za působení Pontia Piláta, prefekta judské provincie v letech 26 až 36. Vzhledem k tomuto zvláště potupnému způsobu smrti, který kanonická evangelia líčí, považují historikové Ježíšovo ukřižování za historicky zcela hodnověrné. Svědectví je podepřeno též židovskými prameny (viz výše). Markovo evangelium označuje za den jeho smrti začátek Pesachu, pátek 15. nisanu, Janovo evangelium hovoří o odpoledni 14. dne měsíce nisanu, tedy předvečeru svátku. Vzhledem k tomu, že je obtížné si představit Ježíšovu popravu právě během největší ze židovských slavností, zdá se, že je z historického hlediska Janovo vyprávění přesnější. V těchto letech pak 14. nisan připadal na pátek 7. dubna 30 nebo 3. dubna 33. Je-li se možno spolehnout na údaj, že když Ježíši bylo na začátku jeho veřejného působení třicet let a že toto působení trvalo tři roky, připadá jako nejpravděpodobnější datum Ježíšovy smrti 7. duben roku 30. V otázce, který z těchto důvodů pro obžalobu Ježíšovu a jeho odsouzení byl nejdůležitější, existují rozličné názory. V Ježíšově působení bylo vícero prvků, které mohly být pro část židovského obyvatelstva těžko stravitelné: vyhnání penězoměnců z jeruzalémského chrámu, spory s farizeji a saduceji, učení o Ježíšově těle coby pokrmu a další. Hlásání božího království mohlo být také vnímáno jako politicky nebezpečné jak ze strany Římanů, tak židů. Je zřejmě nemožné posoudit, který z těchto prvků sehrál při Ježíšově odsouzení hlavní úlohu. Podle všech evangelií bylo Ježíšovo tělo bezprostředně po smrti sňato z kříže, zabaleno do pláten a položeno do skalního hrobu, který patřil Josefu z Arimatie. Přes rozdílnost vyprávění jednotlivých evangelií lze pak konstatovat, že některé ženy šly posléze navštívit Ježíšův hrob, ale jeho tělo tam již nenašly, a že církev od počátku tento prázdný hrob vysvětlovala Ježíšovým vzkříšením. Židovská velerada vysvětlovala tuto skutečnost krádeží Ježíšova těla, kterou spáchali jeho učedníci, když římská hlídka u hrobu spala. Avšak ani církev nedokazovala Ježíšovo vzkříšení z faktu prázdného hrobu, nýbrž zjeveními Ježíše jeho učedníkům, kteří začínají hlásat, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých. Ač se objevily snahy vysvětlovat tato zjevení jako důsledek euforie či halucinace učedníků, případně jako podvod jejich či pisatelů evangelií a dalších novozákonních spisů, důvěryhodnost těchto teorií zpochybňuje vícero okolností, nejvíce pak fakt, že všichni apoštolové museli pro obhajobu svého tvrzení ustát za cenu vlastního života. V případě podvodu pak lze předpokládat, že by zprávy o Ježíšově vzkříšení byly přesvědčivější a harmoničtější: rozdíly a rozpory mezi jednotlivými prameny tak potvrzují společné historické jádro. Podrobnější informace naleznete v článku Nanebevstoupení Páně. Matoušovo a Lukášovo evangelium nekončí prázdným hrobem a tím, jak se učedníci a některé ženy setkaly se vzkříšeným Kristem. Poslední událostí, kterou popisují, je Ježíšovo nanebevstoupení. Ježíš tehdy vystoupil ke svému Otci a dal učedníkům takzvané velké poslání - jít do celého světa (počínajíc Jeruzalémem, Judskem a Samařím) a zvěstovat evangelium. Tím, kdo je v tom bude vést, bude Duch svatý, na jehož seslání měli počkat. To je však okamžik, kde již začínají dějiny církve. Související informace naleznete také v článcích Apokryf a Evangelium. O Ježíšovi pojednávají i další knihy, které nebyly zařazeny do Nového zákona, tzv. apokryfní a pseudepigrafní knihy. Známá jsou například evangelia dětství, kde se líčí Ježíšův pobyt s rodinu v Egyptě. Mezi taková evangelia patří například Tomášovo evangelium dětství. V pravoslavných církvích je populární také alternativní evangelium o Ježíšově narození, tzv. Jakubovo evangelium. Další apokryfy o Ježíšovi jsou většinou různá logia ("ztracené" výroky Ježíše Krista, např. Filipovo nebo Tomášovo evangelium) nebo vyprávění samotných apoštolů (např. Bartolomějovo evangelium, které obsahuje některá mystická učení raných křesťanů). Třebaže se křesťanství odkazuje na Ježíšovo učení, důrazy se v něm přesunuly a rozvinuly v jiném kulturním kontextu. Některé myšlenkové a společenské proudy vzešlé z Ježíšova působení byly hlavním proudem křesťanství odmítnuty jako heretické a dnes obecně nejsou pokládány za typicky křesťanské. Rekonstruovat původní Ježíšovo učení, oproštěné od pozdějších kulturních nánosů a interpretací, je nesnadným úkolem; jeden ze způsobů tohoto bádání představuje historicko-kritická metoda četby spisů Nového zákona. Ježíšovo učení navazuje na židovské tradice, které se snaží, v návaznosti na prorockou tradici, obnovit. Ježíš hlásá dobrou zvěst (ε euangelion, evangelium) o osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků a znovuobjevení a posílení jejich jednotících principů: autentičnosti, plnosti a neokázalosti v lásce k Bohu a k bližnímu. Toto osvobození je spojeno s pokáním, obrácením, změnou smýšlení. Požadavky jsou zaměřeny na odpovědnost a smýšlení jednotlivců, nikoliv na vzpouru vůči státnímu nebo náboženskému systému jako celku. Ježíš podporuje pokorné, upřímné, statečné, spravedlivé, utiskované, nemocné atd. a přitom hrozí pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu. Klade důraz na milosrdenství, odpuštění, lásku k nepřátelům, sebekritičnost, odpovědnost za aktivní využití života (podobenství o hřivnách, Mt 25, 14–30 (Kral, ČEP)), ukazuje smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží. Etické principy sounáležitosti a milosrdenství k bližním klade nad náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad planou servilitu vůči Bohu. Je kladen důraz na víru, která se projevuje nejen ovocem ducha, ale i zázraky a mocnými činy; současně v podobenstvích a kázáních podporoval racionální uvažování a rozeznávání "znamení doby". Dle novozákonního podání Ježíš cílevědomě organizoval šíření svého učení příkladem i výkladem. V období jeruzalémských událostí před Ježíšovým ukřižováním se objevuje i myšlenka výkupné hodnoty Ježíšova utrpení a smrti, zejména v Ježíšově proslovu nad chlebem při poslední večeři (moje tělo, které se láme/vydává za vás). Tato myšlenka byla později v rámci vývoje křesťanství propracována do ucelené teologie vykoupení, na niž navazuje i teologie svátostí. Ježíšovo sebepojetí není z evangelií jednoznačně zřejmé, což se promítá i v teologických sporech raného křesťanství. Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího Syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry (v religionistice se někdy můžeme setkat s přisuzováním založení křesťanství sv. Pavlovi). Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, Spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení. Veškeré dějiny spásy mají v něm svůj střed – o něm hovořili proroci a celý Starý zákon, k němu a k jeho království směřují dějiny. Řecky je někdy nazýván "Pantokrátór", vševládný. Je též tím, kdo povede poslední soud. Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal. Tento princip se latinsky označuje imitatio Christi (napodobování Krista) a je obdobou judaistického imitatio Dei (napodobování Boha). Víra v to, kým Ježíš skutečně byl, se vyvíjela velmi intenzivně a dlouhodobě. Hlavními etapami tohoto vývoje jsou ekumenické koncily, které formulovaly hlavní christologická dogmata křesťanské víry v Ježíše Krista. Pro pochopení křesťanské víry v Ježíše Krista je pravděpodobně nejvýznamnějším čtvrtý ekumenický koncil, jenž se roku 451 sešel v Chalkedonul (451) a jeho formulace "jedna osoba ve dvou přirozenostech (tj. božské a lidské), bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení". Ne všechny křesťanské církve však tento koncil přijímají. Jako typologický předobraz Ježíše Krista ve Starém zákoně může být chápána jakákoliv z mesiánských postav (Mojžíš, král David, a další). Ježíše líčí Nový zákon jako obřezaného Žida, znalého náboženského zákona, jejž lidé oslovují jako rabbiho, učitele Zákona. První generace křesťanů pocházela z velké části ze Židů a prvokřesťanské společenství bylo možné dlouho považovat za jednu z četných židovských sekt. I novozákonní knihy zaznamenávají, že se křesťané účastnili bohoslužebného života synagogy, se židy se stýkali a považovali se za následovníky judaismu. Díky existenci mnoha řecky hovořících židovských komunit ve Středomoří se nové náboženství mohlo rychle šířit. Brzy však mezi oběma skupinami dochází ke střetům a zřejmě v souvislosti s dvěma židovskými povstáními (66–70 a 133–135) dochází k odcizení obou skupin.[zdroj?] Další generace židokřesťanů zřejmě splývá s celou církví, tvořenou křesťany ze židovství a z pohanství, a ztrácí svou vyhraněně židovskou identitu. Ponětí o Ježíšově osobě z judaismu však prakticky úplně nevymizela. Pro židy, kteří se nestali křesťany, zůstává Ježíš heretikem, pokud o něm ovšem věděli. V Ježíšově době si však mezi židovským obyvatelstvem zřejmě získalo větší proslulost množství jiných reformátorů židovství. Z hlediska židovství byla osoba Ježíše problematická nikoli kvůli jeho učení, ale kvůli křesťanské víře, která označovala Ježíše za Boha. Teprve od začátku 20. století se mnozí Židé začali o Ježíše, coby učitele Zákona, zajímat a začali jeho učení studovat v kontextu židovských dějin. Někteří z nich nacházejí překvapivé shody mezi Ježíšovým učením a učením farizejů, které evangelia karikují jako pokrytce. Jiní autoři poukazují na podobnosti s židovskou sektou esejců. Poslední generace židovských teologů běžně vnímá Ježíše jako součást židovských dějin 1. století, ovšem neuznává jej jako syna Božího či Boha, ale jako pozoruhodného kritika náboženských omylů a morálních poklesků své doby. Nejkritičtější postoj vůči kultu Ježíše z Nazaretu zaujímají od počátku ortodoxní židé, kteří Ježíše kvůli jeho vlastnímu tvrzení, že je synem Božím a Mesiášem, považují za heretika, nebo pomatence. Ve skutečnosti ale naprostá většina současných ultraortodoxních židů (Charedim) žije v uzavřených společenstvích, a otázky vztahu k Ježíši Kristu nepovažuje za důležité. Ježíš (arab. ي Jasú' či ع Ísá) je pro muslimy jedním ze čtyř velkých proroků (Abrahám, Jákob, Mojžíš, Ježíš), kteří předcházeli poslednímu a největšímu poslu Božímu, Muhammadovi. Muslimové nevěří, že byl Ježíš ukřižován, ani že sňal hříchy světa, ani že by po své smrti byl vzkříšen. Stejně tak odmítají názor, že by mohl být božím synem, což považují za rouhání proti jedinosti a jedinečnosti boží. Některé aspekty křesťanské christologie však muslimové uznávají, např. narození z panny. Muslimové rovněž věří, že se právě Ježíš před dnem soudu navrátí na zem, obnoví spravedlnost a porazí "falešného proroka" (Másih ad-Dadždžál). Ježíš je předmětem úcty muslimů, stejně jako jeho matka Marie (arab. Marjam). V mormonismu (americkém odvětví křesťanství, založeném Josephem Smithem) je Ježíš Kristus považován za jednoho ze 3 bohů, kteří se starají o Plán spásy na planetě Zemi (spolu s Bohem Otcem a Duchem Svatým). Je oddělený od obou zbylých bohů a má vlastní tělo (stejně jako Bůh Otec, který má taktéž fyzické tělo) (viz učení CJKSPD). Podle mormonismu nevykonal Ježíš svou spásnou oběť pouze na kříži, ale započal ji v zahradě Getsemanské při tzv. Usmíření. Tehdy na něj byly naloženy hříchy světa, které musel donést až na Golgotu k ukřižování. Poté, co vstal z mrtvých, navštívil několik dalších národů na zemi (viz Kniha Mormonova). Mormoni nepoužívají krucifixy ani kříže. Ježíše Krista zobrazují v jiných situacích a podobách. Některé odštepené mormonské fragmenty věří, že Ježíš byl ženatý (nebo dokonce polygamista) a měl děti během svého života na Zemi (viz polygamie v mormonismu).

PERSON

PERSON

009794

... Po druhé světové válce byla dnešní Karviná projektována jako pátá česká metropole pro 120 000 obyvatel. Dnes zde žije přibližně 53 tisíc obyvatel s významnou slovenskou a polskou menšinou. Je universitním, turistickým, lázeňským a ekonomickým centrem česko-polské aglomerace s více jak 400 000 obyvateli a největším městem na řece Olši. Jádrem dnešního města Karviná je původní knížecí město Fryštát. Karviná vznikla roku 1949 přemístěním obyvatel původní hornické Karvinné na fryštátské Horní Předměstí, které se silně rozvíjelo již od konce 19. století. Úředním spojením těchto dvou měst a připojením Ráje, Darkova a Starého Města vzniklo...

Je jádrem dnešního města Karviná původní knížecí město Fryštát?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karviná

Jádrem dnešního města Karviná je původní knížecí město Fryštát.

Karviná (polsky Karwina, německy Karwinr) je statutární město v Moravskoslezském kraji, na území historického Těšínského Slezska, 18 km východně od Ostravy na řece Olši. Po druhé světové válce byla dnešní Karviná projektována jako pátá česká metropole pro 120 000 obyvatel. Dnes zde žije přibližně 53 tisíc obyvatel s významnou slovenskou a polskou menšinou. Je universitním, turistickým, lázeňským a ekonomickým centrem česko-polské aglomerace s více jak 400 000 obyvateli a největším městem na řece Olši. Jádrem dnešního města Karviná je původní knížecí město Fryštát. Karviná vznikla roku 1949 přemístěním obyvatel původní hornické Karvinné na fryštátské Horní Předměstí, které se silně rozvíjelo již od konce 19. století. Úředním spojením těchto dvou měst a připojením Ráje, Darkova a Starého Města vzniklo nové město s názvem Karviná, ale historickým základem Fryštátu na jehož katastru nové město stojí. Úřad primátora města Karviná vykonává ode dne 8. ledna 2018 Jan Wolf (ČSSD), bývalý první náměstek, který v čele města nahradil svého stranického kolegu Tomáše Hanzela (ČSSD), který stal v čele města od roku 2006. == Poloha a význam == Význam Karviné (dříve Fryštátu) v minulosti předurčovala její strategicky výhodná poloha na obchodní cestě z Uher do Pobaltí, která z ní učinila obchodní, hospodářské a kulturní centrum celé zdejší oblasti. Od konce 13. století do roku 1572 byl zdejší hrad sídelním místem slezských knížat z královského rodu Piastovců. Prvkem, který významně ovlivnil další rozvoj města, byl nález černého uhlí ve 2. polovině 18. století a rozvoj železárenského průmyslu na počátku 20. století. Nadále byl význam města dán rostoucí těžbou černého uhlí, rozvojem těžkého průmyslu a železnice které předurčily jak stavební, tak demografický vývoj města v druhé polovině 20. století. Moderní Karviná vznikla roku 1949 sloučením města Fryštátu (německy Freistadt; dnešní Karviná 1, centrum starého Fryštátu je městskou památkovou zónou), původní Karvinné (díky intenzivní těžbě uhlí dnes již neexistuje; je to předměstská část Karviná-Doly), Darkova (Karviná 3), Ráje (Karviná 4) a Starého Města (Karviná 5). Později ještě byly připojeny Louky nad Olší. Nově vzniklé město se začalo budovat na katastru fryštátského Horního Předměstí ve čtyřicátých letech dvacátého století, které se rozvíjelo již od doby, kdy Severní dráha císaře Ferdinanda přivedla do Fryštátu železnici. Karviná leží na hranici s Polskem. Přímo ve městě jsou dva hraniční přechody (z toho jeden pouze pro osobní vozidla) v místní části Karviná-Ráj. Město se rozprostírá na severním okraji předhůří Beskyd. Karviná leží v údolí řeky Olše a od krajského města Ostravy je vzdálena 18 km východním směrem. Karviná vždy patřila k oblastem s vysokou koncentrací průmyslu, zejména těžebního, na který navazují další výrobní odvětví. Současně dosáhlo město evropského významu díky lázeňství. Již od konce 19. století byly budovány lázně Darkov díky nálezům léčivé jodobromové solanky. V posledních letech byl posílen význam města jako obchodního a turistického centra. Vznikem Obchodně podnikatelské fakulty Slezské univerzity v Opavě se Karviná stala univerzitním městem – spolu s Opavou prvním v Moravskoslezském kraji a po roce 1989 v Československu vůbec. == Historie == Území dnešní Karviné patří ve zdejší oblasti k místům s nejstarším osídlením, o jehož existenci svědčí nálezy kamenných nástrojů z období mladší doby kamenné. Nejstarší dochovanou písemnou zmínkou o území dnešního města (osadě Solca) je z roku 1268. Fryštát však byl založen po rozpadu Velkomoravské říše roku 906 n.l. a mezi léty 1024 - 1032 za vlády polského krále Měška II. Lamberta je nositelem městských práv, které mu byly v pozdějších letech několikrát potvrzeny. Na dnešní místo byl Fryštát přemístěn po roce 1290 knížetem Měškem I. Těšínským. Vratislavský desátek z let 1302–1315 obsahuje původní názvy některých zdejších lokalit jako Fryenstat (Fryštát), Roy (Ráj), Carwina (Karviná), Bertholdi Villa (Darkov). Vzhledem k strategicky výhodné poloze Fryštátu na obchodní cestě z Uher do Pobaltí se zde vytvořilo významné středisko obchodu a řemesel, které se mezi léty 1290 až 1945 stalo sídlem nejvyšší slezské aristokracie. Fryštát dal také základ pro vznik zcela nového města Karviné, které se na jeho katastrálním území začalo budovat od 50. let 20. století. Zásadní obrat v rozvoji celé zdejší oblasti znamenal nález černého uhlí ve 2. polovině 18. století a počátkem 20. století již bylo území města svým ekonomickým potenciálem významnou oblastí v rámci celého Rakousko-Uherska. K rozvoji města přispěla výstavba železničních tratí: Severní dráha císaře Ferdinanda v Petrovicích, Košicko-bohumínská dráha v dnešní části Doly a v roce 1898 i Karvinská Místní dráha KFNB se stanicí Fryštát, dnes Karviná - město, a také tramvajová trať. Během let 1918–1920 probíhal mezi nově vzniklými státy Československem a Polskem spor o Těšínsko. Během něj padlo téměř 40 československých legionářů a boje byly zastaveny z podnětu prezidenta Masaryka jednáním ministra Edvarda Beneše s Poláky. Ten byl poté nařčen Karlem Kramářem, "že nerozumí politice" ("a připravil naše legie o další vítězství"). Po krátkém vojenském střetnutí bylo území Těšínska v roce 1920 mezi oba státy rozděleno arbitráží vítězných mocností. Území města připadlo Československu. V roce 1938 Polsko začalo vůči Československu opět vznášet územní požadavky. Ty byly formulovány polskou vládou 21. září 1938 a vzneseny jako součást Hitlerova godesberského memoranda. 30. září 1938 polská vláda zaslala československé vládě ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí a 1. října 1938 polská vojska obsadila požadovaná území, včetně území dnešní Karviné. Období polského záboru však netrvalo ani rok. Po porážce Polska Německem na počátku druhé světové války oblast obsadil Wehrmacht a území města s germánským původem bylo přičleněno k Německu. V roce 1944 došlo ke sloučení měst Karvinné (dvě písmena N v názvu města se užívala od roku 1920), Fryštátu a obcí Starého Města, Ráje a Darkova v jeden územní celek s názvem Karwin-Freistadt. Po osvobození města 3.5. 1945 se dvojměstí rozpadlo a oblast se vrátila zpět pod správu Československa. První výstavbu budoucího nového města, ulici Zakladatelská, zahájil předseda Benešovy vlády Klement Gottwald slavnostním výkopem roku 1946. Roku 1949 následovalo opětovné sloučení okolních obcí v jeden územně správní celek pojmenovaný Karviná. Na území sloučeného města nastal velký stavební rozvoj, který trval až do 80. 20. století. Svého vrcholu dosáhla Karviná na konci 80. let 20. století s počtem obyvatel téměř 90 tisíc. Stavební vývoj města, které se mělo stát pátou českou metropolí s počtem obyvatel 120.000 zastavily až listopadové události roku 1989 a zejména rozpad Československa v roce 1992-3, kdy se Karviná i z východu stala téměř pohraničním městem. Moderní městská zástavba leží především na katastrálním území historického města Fryštátu (Karviná-město) a bývalé obce Ráje. == Metropole Karviná == V šedesátých letech dvacátého století se realizoval projekt na výstavbu nového, moderního centra Karviné v architektuře bruselského stylu, které se mělo stát pátou českou metropolí. Hlavní silniční tepnou se měla stát centrální třída, dnes tř. 17. listopadu, která měla plnit roli městského bulváru a díky přítomnosti lázní ve městě navodit atmosféru pohodového a příjemného místa. Na této centrální třídě se měly vyskytovat volné prostory plné městské zeleně s dominantními budovami. To se opravdu povedlo. I když je na této třídě hustý silniční provoz, stále láká k procházce po ní, a to v celé její délce. A to platí obzvláště v době květu sakurové aleje, která zde byla vysázena a je dodnes vzorně udržovaná. Centrální třída se však během let dočkala na některých místech necitlivých zásahů: městská zeleň se rozrostla do nežádoucích rozměrů módní dlažba byla zakryta nevkusným asfaltem dominantní budovy dostaly nevhodnou fasádu, nebo je přerostla zeleň Vyvrcholením centrální třídy je prostor mezi křižovatkami u VZP a OD Prioru. Tento prostor, jemuž dominuje vzdálenější skupina výškových budov působí zanedbaným dojmem. Přítomnost nevkusně situovaných autobusových zastávek ještě více vytváří dojem periferního místa než centra města. Všude přítomný asfalt a zeleň zastiňující dominantní budovy tento dojem ještě více umocňuje. Přitom tento centrální prostor může i nadále být centrálním parkem aniž by kazil dojem centra města. Na tomto centrálním prostoru je totiž za bujnou zelení schována řada architektonických slohů, které po vykácení části zeleně vytvoří dominantní prvky celého centra. Jde především o nádhernou prvorepublikovou budovu Jiráskovy školy, roh rovněž prvorepublikové budovy Magistrátu, modernu zastupující OD Prior a restauraci s obytným blokem nebo funkcionalistické třípodlažní obytné domy. Hlavní dominantou celého tohoto centrálního prostoru je pak již zmiňovaná vzdálená skupina výškových domů. Centrálnímu prostoru rovněž chybí výšková solitéra např. v podobě hodinové věže, pomníku či sochy nebo fontány. V posledních letech se vyskytla řada urbanistických studií na dotvoření městského centra. Pro finanční náročnost nikdy nebyla realizována. Není potřeba stavět nové budovy, stačí celé třídě a především centrálnímu prostoru vrátit zašlý lesk šedesátých let: Vykácet zeleň, která zastiňuje dominantní prvky Dominantním budovám dát reprezentativní fasádu Veřejný prostor zbavit asfaltu Instalovat dominantní výškovou solitéru Rekonstruovat autobusové zastávky do vzhledu hodného centra města Instalovat informační tabule o zajímavostech města, nový mobiliář a reprezentativní veřejné osvětlení === Pověsti === Zvon ve zdejším kostele měl nejsilnější a nejlahodnější hlas ve Slezsku, neboť prý do zvonoviny při odlévání vhodili díl stříbra. Byl starší než samotné město, při zániku původní obce se ztratil, až po létech jej na poli vyhrabala svině. Zvon bylo slyšet až do Těšína a jeho hlasu naslouchala těšínská kněžna s takovou oblibou, že se rozhodla zvon koupit. Avšak fryštačtí jej nechtěli prodat, a proto jí řekli, že by za něj musela vysázet tolik dukátů, že by to dosáhlo po cestě z Těšína až do Fryštátu. Jenže kněžna na obchod přistoupila, a tak jí radní museli zvon vydat. Kněžna si zvon zavěsila na svém hradě, ale zvon přes noc ulétl zpět do Fryštátu. Kněžna vidouc ten zázrak to vzdala a nechala Fryštátu jak zvon, tak i peníze. Jen okna kostelní věže směrem k Těšínu nechala zazdít, aby ji hlas zvonu nelákal. Více pověstí je uvedeno v článku Fryštát. == Městské Památky == === Historická památková zóna === Město založené jako nové město fryštátské jeho prvním knížetem Měškem I. Piastovským roku 1290. Nejstarší stavbou nového města, povýšeného na Slezské knížecí město je areál Fryštátského hradu, jehož stavba začala v roce 1288 a po celou dobu své existence byl sídlem nejvyšší slezské aristokracie a mezi léty 1327 - 1573 byl lénem českých králů. Přilehlé město pochází z počátku 14. století. V druhé polovině 19. století byly na fryštátském předměstí objeveny jodobromové prameny, díky kterým zde vznikly věhlasné lázně. Za dobu své existence se v nich léčila celá řada významných osob. Roku 1992 zde byla vyhlášená městská památková zóna. Podrobný seznam památek je uveden v článku Fryštát, Lázně Darkov, Doly (Karviná) a Staré Město (Karviná). ==== Slezské knížecí město ==== Městský knížecí hrad s parkem Stará radnice s věží a bývalým knížecím pivovarem Knížecí dům Vídeňská kašna Kostel sv. Marka ==== Staré lázně ==== Lázeňský most Sanatorium Společenský dům Kurhaus ==== Ostatní historické památky ==== Kostel sv. Petra z Alkantary Zámecký dvůr hraběte Taafa === Metropolitní památková zóna === Především v 60. letech 20. století byl vybudován základ pro výstavbu páté české a největší slezské metropole. Město mělo dosáhnout počtu obyvatel 120.000. Jeho nově vzniklé centrum tvořené třídou Osvobození a třídou 17. listopadu bylo doplněno řadou významných stavebních dominant postavených v architektuře "Bruselský styl". Tyto budovy dodnes připomínají původní záměr vytvořit z Karviné novou metropoli. ==== Oblast třídy Osvobození ==== Dům Pionýrů a mládeže Administrativní výšková budova na tř Osvobození Náměstí Budovatelů Městský dům kultury Administrativní výšková budova Kovona Společenské centrum Kovona ==== Oblast třídy 17. listopadu ==== Zimní stadion Obchodní dům PRIOR Magistrát města Karviné Masarykovo náměstí Slezská universita Bytový výškový blok s tiskárnou Hutník Výškové budovy Brusel Sakurová alej Nemocnice V Ráji ==== Oblast Horního okruhu ==== Náměstí Jurije Gagarina Bytový výškový blok s kavárnou U Slunka Kino Centrum Obchodní středisko JAS Výškové bloky Sanatoria Lázní Darkov Administrativní výšková budova na tř. Havířská Hala házené Hlavní nádraží === Industriální památky === Průmyslová zóna Kovona a Jäkl Železniční nádraží Karviná - město Vodárenská věž Důl Gabriela Důl Barbora Železniční nádraží Karviná - Louky nad Olší Úzkorozchodné tramvaje Automobil Škoda 100 MB === Památná místa města Karviné === Kostel sv. Petra z Alkantary Kaple Andělů strážných Fryštátský hrad Nádraží Severní dráhy císaře Ferdinanda == Obyvatelstvo == === Počet obyvatel === === Struktura populace === Podle výsledků sčítání obyvatelstva v roce 2001 se 8,5 % obyvatel města hlásilo ke slovenské a 8 % obyvatel k polské národnosti. Zajímavostí města je vysoký podíl obyvatel bydlících v panelových domech, který dosahuje 92 %. == Členění města == Karviná se člení na 6 katastrálních území, na kterých leží 9 místních částí: Darkov – část Lázně Darkov Karviná-Doly – část Doly Karviná-město – části Fryštát, Hranice, Mizerov, Nové Město Louky nad Olší – část Louky Ráj – část Ráj Staré Město u Karviné – část Staré MěstoMístní části jsou někdy číslovány: Karviná 1 – Fryštát – místní část Fryštát Karviná 2 – Doly – místní část Doly Karviná 3 – Darkov – místní část Lázně Darkov Karviná 4 – Ráj – místní část Ráj Karviná 5 – Staré Město – místní část Staré Město Karviná 6 – Nové Město – místní část Nové Město Karviná 7 – Mizerov – místní část Mizerov Karviná 8 – Hranice – místní část Hranice Karviná 9 – Louky – místní část Louky nad Olší == Správní území == Karviná byla dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Karviná ale stále existuje a skládá se ze 17 obcí, ORP ze 4 obcí – Dětmarovic, Karviné, Petrovic u Karviné a Stonavy. Stále zde ovšem působí okresní soud, okresní státní zastupitelství, okresní archiv. == Sport == Nejznámějším sportovním klubem ve městě je bezesporu HCB Karviná. Tento házenkářský klub, založený již v roce 1955, v nedávné době pravidelně sbíral tituly mistra republiky (je desetinásobným mistrem samostatné ČR – naposledy v sezoně 2017/2018) a od roku 2000 do roku 2006 byl každoročním účastníkem nejprestižnější evropské klubové soutěže – Ligy mistrů. Dalším významným klubem je fotbalový klub MFK Karviná, který od sezóny 2016/2017 hraje nejvyšší českou fotbalovou soutěž. Za zmínku stojí také lední hokej. Ten se hrál v Karviné již od 50. let, ale současný klub SK Karviná byl založen roku 1993. Ve městě se rovněž nachází basketbalový klub TJ Sokol Karviná, kde jeho junioři patří mezi špičku v ČR; muži však hrají pouze 3. nejvyšší soutěž. Karviná má také zastoupení v extralize hokejbalu (HbK Karviná), juda, sportovní střelby a ve městě se rovněž hraje florbal. V poslední době je velmi oblíbená nová sportovní disciplína workout. Ve městě tak vyrůstají nová workoutová hřiště, na kterých trénuje jeden z nejlepších světových závodníků Marek Matis. == Životní prostředí == === Znečištění ovzduší === V souvislosti s vysokou koncentrací těžkého průmyslu v oblastí patří ovzduší v Karviné mezi nejvíce znečištěné v České republice. Ve znečištění rakovinotvorným benzopyrenem patří podle Státního zdravotního ústavu k nejzamořenějším oblastem. V roce 2005 průměrná celoroční koncentrace benzo-a-pyrenu činila 5,1 ng.m−3. Podle výzkumu prováděného společnou laboratoří Ústavu experimentální medicíny Akademie věd České republiky a Zdravotního ústavu Středočeského kraje na vzorku 23 městských strážníků v Karviné bylo v jimi vdechovaném vzduchu naměřeno 6,6 ng.m−3 benzo-a-pyrenu. Např. u strážníků v Praze bylo naměřeno 0,8 ng.m−3. === Následky těžby === Některé části města se také potýkají s důsledky hlubinné těžby uhlí, zejména s poddolováním, které narušuje statiku budov, z nichž řada musela být opuštěna a stržena. Postupně tak těžbě padla za oběť původní Karviná včetně řady pozoruhodných stavebních památek. Těžba si následně vyžádala likvidaci dalších příměstských lokalit. Zlikvidována a poddolována byla převážná většina místních částí Louky nebo Darkov. Dále se uvažuje o těžbě pod čtvrtí Staré Město nebo Starý Ráj. Jelikož se však uhelné sloje nachází pod převážnou částí města, je jeho budoucí rozvoj značně limitován. === Ekonomika === V minulosti patřila Karviná k nejrychleji se rozvíjejícím průmyslovým městům u nás. Počet obyvatel rostl současně s objemem těžby a svého vrcholu dosáhl koncem 70. let (tehdy zde žilo bezmála 80 tisíc obyvatel). Základem prosperity byla těžba kvalitního kamenného uhlí, které se stalo základem rozvoje průmyslu na celém Ostravsku. Na katastru města postupně vzniklo slučováním někdejších menších šachet několik velkodolů – Důl ČSA, Důl Darkov, Důl ČSM. Obrat v tomto vývoji nastal v 90. letech v souvislosti s útlumem těžby (v ostravské části revíru byla těžba úplně zastavena). V posledních letech klesl počet obyvatel města o bezmála 20 tisíc, vzrostla naopak nezaměstnanost. Kromě uhelných dolů sídlí ve městě řada dalších podniků. Sídlila zde Kovona Karviná – někdejší největší producent bytových jader a sklolaminátových materiálů u nás. Po roce 2000 vznikla ve městě průmyslová zóna Nové Pole. Své výrobní haly zde mají firmy jako Robe lighting, Shimano, Sejong, Gates, Mölnlycke Health Care a další. === Plán na výstavbu spalovny odpadů === Do městské části Karviná-Doly naplánoval krajský úřad výstavbu velkokapacitní spalovny odpadu, do které by se ze širokého okolí mohlo ročně svážet 200 tisíc tun komunálního odpadu. Se záměrem nesouhlasí místní obyvatelé, kteří se obávají, že by spalovna odpadů zhoršila kvalitu již dnes značně znečištěného ovzduší. == Školství == Karviná je mimo jiné také univerzitním městem. Ve městě sídlí Obchodně podnikatelská fakulta Slezské univerzity v Opavě. Dále se zde nachází několik středních škol: gymnázium, střední průmyslová škola, obchodní akademie, střední zdravotnická škola aj. Kromě středních škol také základní a mateřské školy. == Osobnosti == Otto Ševčík (1931 - 2003), český herec a režisér. Wacław Olszak (1868–1936), první polský starosta Karviné Gustaw Morcinek (1891–1963), polský spisovatel Franciszek Świder (1911–1997), polský sochař a akademický malíř Rudolf Żebrok (1915–1984), polský malíř Józef Ondrusz (1918–1966) polský etnograf, spisovatel a učitel Dana Zátopková (* 1922), atletka, oštěpařka, mistryně Evropy, zlatá medaile na OH v Helsinkách Alfred Biolek (* 1934), německý televizní kuchař a bavič Wilhelm Przeczek (1936–2006), polský učitel, básník a aktivista Vítězslav Ďuriš (* 1951), hokejista Petr Voznica (* 1954), voják a diplomat Ernest Bokroš (* 1959), hokejista a trenér Pavla Tomicová (* 1962), herečka Radek Fukala (* 1963), historik Peter Draisaitl (* 1965), hokejista a trenér Eva Vejmělková (* 1969), herečka Šárka Kašpárková (* 1971), atletka, trojskokanka, mistryně světa, bronzová medaile na OH v Atlantě Eva Kurfürstová (* 1977), lyžařka Adéla Kawka (* 1977), astronomka Radek Štěpánek (* 1978), tenista, vítěz Davis Cupu 2012 a 2013, bronzová medaile na OH v Riu de Janeiro Petra Němcová (* 1979), topmodelka Jaroslav Bába (* 1984), atlet, skokan do výšky, bronzová medaile na OH v Aténách Denisa Rosolová (* 1986), atletka, sprinterka Marie Doležalová (* 1987), herečka a blogerka Zuzana Jandová (* 1987), Miss České republiky 2008 Henryk Flame (1918 – 1947), polský vojenský pilot, kapitán, vůdce protifašistických a protikomunistických bojových skupin na území Těšínského Slezska. Leon Derlich (1905–1965) – etnograf, amatérský lingvista a dialektolog, publicista, spolupracovník hnutí odporu za 2. světové války == Partnerská města == Jastrzębie-Zdrój, Polsko Jaworzno, Polsko Rybnik, Polsko Kaili, Čína Wodzisław Śląski, Polsko == Odkazy == === Reference === === Literatura === WENIG, Adolf. České pověsti. Praha: Olympia, 1975. LINDNER, Roman. Dějiny slezského knížecího hradu a zámku Fryštát, vydané v elektronické podobě, 2019 === Související články === Okresní soud v Karviné Důl Jan Karel – činný důl v Karviné-Dolech Městská autobusová doprava v Karviné Seznam kulturních památek v Karviné === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Karviná ve Wikimedia Commons Encyklopedické heslo Karviň v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Slovníkové heslo Karviná ve Wikislovníku Územně identifikační registr ČR. Obec Karviná v Územně identifikačním registru ČR [online]. Dostupné online. Oficiální stránky města Vše o karvinském hradu Fryštát

VERB_PHRASE

YES_NO

000353

... Označení Slezska však může mít původ i ve slovanských výrazech ślęg, ślęgać či śleganina označujících nepohodu, vlhkost a deštivé počasí. Někteří badatelé hledají původ tohoto slova až v starším indoevropském základě. Poslední studie se však přiklánějí k tomu, že nejpravděpodobněji byl název Slezska odvozen od řeky Slenzy. Povrch Slezska je převážně nížinatý. V polské části Slezska se rozkládá rozsáhlá Slezská nížina, jíž protéká nejdůležitější slezská řeka Odra. Nejvyšší horou Slezska je Sněžka (1603 m n. m.). Na jižní hranici Slezska se zvedají pohoří Sudety (Lužické hory, Krkonoše, Rychlebské...

Jak se jmenuje nejvyšší hora Slezska?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Slezsko

Nejvyšší horou Slezska je Sněžka (1603 m n. m.).

Slezsko (slezsky Ślůnsk, Ślůnzek, Ślůnsko, Ślesko apod., slezskoněmecky Schläsing, polsky Śląsk, německy Schlesien, Latinsky Silesia) je historické území, rozkládající se v současnosti převážně v Polsku, zčásti v Česku a z malé části (územní výběžek a tři exklávy) v Německu.. Tradičně jsou v jeho rámci rozlišovány dva velké regiony, Dolní Slezsko a Horní Slezsko, s odlišnou historií a charakteristikami. Území Slezska patřilo ve své historii k mnoha státům - Polsku, Česku, Uhersku, Prusku, Německu, Rakouskému císařství, Rakousku-Uhersku. V letech 1335-1742 Slezsko bylo součástí Koruny české; od uvedeného roku je pak rozděleno na několik částí s proměnlivým rozsahem a právním postavením, patřících k různým státům (Rakouské Slezsko, České Slezsko, Pruské Slezsko, Polské Slezsko). Existuje několik teorií týkajících se vzniku slova Slezsko. Převážně němečtí badatelé odvozovali pojmenování Slezska od germánského kmene Silingů (latinsky Silingae), jehož příslušníci na slezském území dočasně sídlili. Dle dalších teorií je možné odvodit název tohoto území od hory Ślęży či od řeky Slenzy (polsky Ślęza, německy Lohe). Označení Slezska však může mít původ i ve slovanských výrazech ślęg, ślęgać či śleganina označujících nepohodu, vlhkost a deštivé počasí. Někteří badatelé hledají původ tohoto slova až v starším indoevropském základě. Poslední studie se však přiklánějí k tomu, že nejpravděpodobněji byl název Slezska odvozen od řeky Slenzy. Povrch Slezska je převážně nížinatý. V polské části Slezska se rozkládá rozsáhlá Slezská nížina, jíž protéká nejdůležitější slezská řeka Odra. Nejvyšší horou Slezska je Sněžka (1603 m n. m.). Na jižní hranici Slezska se zvedají pohoří Sudety (Lužické hory, Krkonoše, Rychlebské hory, Hrubý Jeseník), Moravskoslezské Beskydy a Slezské Beskydy. Pokud ke Slezsku připočteme i Kladsko, leží na jižní hranici Slezska také Orlické hory a Králický Sněžník. Východní hranici tvoří horní tok Visly, poté pokračuje severozápadním směrem podél řek Liswarta a Przemsze, dolinou řeky Barycze a následně jihovýchodním směrem k soutoku Odry a Lužické Nisy, po níž putuje zpět k Lužickým horám. Slezsko sousedí s několika historickými zeměmi; od jihu po směru hodinových ručiček to jsou Morava, Čechy, Horní a Dolní Lužice, Braniborsko, Velkopolsko, Malopolsko a Horní Uhry. V šestém století bylo Slezsko osídleno slovanskými kmeny Slezanů, Opolanů a dalších. Původně se název Slezsko vztahoval pouze na dnešní Dolní Slezsko; dnešní Horní Slezsko bylo kdysi nazýváno Opolsko. Území Slezska bylo od roku 990 součástí polského státu. Od roku 1138, kdy začalo období decentralizace polského státu, bylo Slezsko jedním z údělných knížectví na čele s členem polské vládnoucí Piastovské dynastie, který podléhal hlavnímu polskému knížeti sídlícímu v Krakově. V roce 1177 bylo Slezsko rozděleno na tři části, z nichž západní (Velké Hlohovsko) a střední (Velké Vratislavsko) byly spojeny v první polovině 13. století Jindřichem I. Ke třetímu, východnímu údělu připojil Měšek I. Slezský část . jižního Polska, které nebylo původně součástí Slezska (pozdější Bytomsko, Osvětimsko, Zátorsko a další), a tak vzniklo tzv. Velké Opolsko - pozdější Horní Slezsko (Górny Śląsk), které mělo centrum v Ratiboři, později v Opolí. Smlouvou z roku 1202 se piastovští panovníci v obou částech Slezska vzdali vzájemně dědických práv, čímž se potvrdilo rozdělení území na Horní a Dolní Slezsko. Tyto názvy však byly užívány až od 15. století a záhy měly ryze geografický charakter, protože proces dalšího dělení obou částí Slezska rychle pokračoval. Už po drtivé porážce v bitvě u Lehnice s Mongoly roku 1241 došlo k osamostatnění tzv. Středního Slezska od Lehnicka a koncem 13. století se osamostatnilo i Hlohovsko, Zaháňsko, Javorsko a později Volovsko. Od Vratislavska (spojeného už s Niskem) se pak oddělilo Svídnicko, Olešnicko, Minsterbersko, Břežsko a řada menších území. Dělení ovšem zasáhlo i Horní Slezsko, kde se od (Velkého) Opolska oddělilo po roce 1281 Těšínsko, Ratibořsko, Bytomsko, Kozelsko. Současně za slezská knížectví začaly být považovány od 15. století i Opavsko a Krnovsko (definitivně stvrzeno až roku 1659), které dříve příslušely k Moravě. Již Václav II. uvedl řadu slezských knížectví do lenního vztahu k Českému království, tento proces dovršil v letech 1327-1335 Jan Lucemburský. Českou svrchovanost nad Slezskem opakovaně uznal i polský král Kazimír III. Veliký (1333-1370); nejprve roku 1333 Vyšehradskou a pak roku 1335 Trenčínskou smlouvou (na schůzce s Janem Lucemburským a tehdy ještě markrabětem Karlem výměnou za to, že se český král zřekl nároků na polskou korunu) a znovu roku 1348 mírem v Namyslově s Karlem IV., který zároveň sňatkem s Annou Svídnickou získal dědickým nárokem poslední dosud nezávislá slezská knížectví (Javorsko, Svídnicko). Svídnicko pak vedle Vratislavska a Hlohovska patřilo k oporám moci českého krále. I ve 14. a 15. století pokračoval proces drobení slezského území: osamostatnilo se například Stínavsko (Stěnavsko, něm. Steinau), území na sever od Kladska, které se načas oddělilo od Minsterberska (za knížete Václava, 1474), Namyslov, Nemodlínsko (Falkenberg) a další úděly a panství, takže počet vévodství a knížectví přesahoval i dvě desítky. Vymíráním jednotlivých piastovských větví (1335 vratislavské, 1368 svídnické, 1492 olešnické, 1504 hlohovské, 1532 opolské, 1625 těšínské a 1675 břežsko-lehnické, která byla vůbec poslední z celého rodu Piastovců) připadala území přímo České koruně. V 15. století zároveň Polsko získalo zpět koupí Osvětimsko, Zátorsko a Seversko, která se pak přestala počítat mezi slezská území (v té době se také ustálilo rozdělení na Horní a Dolní Slezsko). Za husitských válek dochází ke značnému oslabení vztahu Slezska k Českému království. Tehdy zůstali obyvatelé Slezska nejen věrni katolicismu, ale vesměs patřili k rozhodným odpůrcům husitů. V té době, díky přílivu německých kolonistů od 11. století, bylo už území především ve městech do značné míry germanizováno, na východě však stále převažovali Poláci. Husité sice řadu měst a některá knížectví dobyli, ale vzhledem k nepevné vládě v samotných Čechách se pouta mezi oběma zeměmi uvolnila. Jiří z Poděbrad na jedné straně pro sebe a své potomky zakoupil Kladsko a Minstrberské knížectví, na druhou stranu však v boji s uherským králem Matyášem Korvínem ztratil nejen Slezsko, ale i ostatní vedlejší země Koruny české. Matyáš Korvín zde provedl určitou centralizaci slezské správy, v níž krále zastupoval vrchní hejtman; centrální orgány měly sídlo ve Vratislavi. Od 15. století začali o Slezsko projevovat zájem braniborští Hohenzollerni, kteří roku 1482 získali Krosensko, poté i některá další území, jako například Krnovsko a Bohumínsko. K České koruně se Slezsko vrátilo až roku 1490 s nástupem Vladislava Jagellonského na uherský trůn, de iure však až s nástupem Ferdinanda I. na český trůn. Brzy poté však území zasáhla silná reformace, v jejímž důsledku se Slezsko na počátku třicetileté války významně podílelo na stavovském protihabsburském odboji, po Vestfálském míru z roku 1648 tu pak na rozdíl od Čech a Moravy dokonce byla povolena náboženská tolerance. Ani ta však nezabránila tomu, aby značná část obyvatel z náboženských důvodů inklinovala k protestantskému Prusku. Slezsko se svým rozvinutým tkalcovstvím zároveň patřilo k nejvyspělejším a nejbohatším zemím Habsburské monarchie, což bylo jedním z důvodů proč se stalo cílem pruské expanze, která začala roku 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války. V letech 1740-1742, 1744-1745 a 1756-1763 proběhly celkem tři války o rakouské dědictví mezi Habsburskou monarchií a Pruskem. Prusko, které neuznalo pragmatickou sankci, si po nástupu Marie Terezie vzalo za záminku dědické nároky na některé slezské úděly, držené braniborskými Hohenzollerny. Roku 1742 na základě Vratislavského míru získalo Prusko většinu slezského území včetně Kladska, které dosud patřilo k Čechám, což bylo roku 1763 potvrzeno i mírem Hubertusburským. Pouze menší část Slezska (o rozloze asi 4 459 km2 a zhruba s 1 mil. obyvatel), označovaná jako Rakouské, či později České Slezsko, zůstala s titulem země součástí České koruny. Hlavním zemským městem se stala Opava, tehdy něm. Troppau. Tím byla až do roku 1928, kdy byla v důsledku snahy omezit německý vliv zbavena titulu statutárního města a země Slezská byla spojena s Moravskou v zemi Moravskoslezskou. Na získaném území Prusko vytvořilo novou provincii Slezsko. Podrobnější informace naleznete v článku Československo-polský spor o Těšínsko. V období před 2. světovou válkou i během ní byla velká většina obyvatel Slezska německé národnosti. V Dolním Slezsku, jakožto západní části Slezska, už Slezané de facto vymřeli koncem 19. století, respektive vymřela slezština slovanského charakteru, která ještě v XVII století sahala až k Vratislavi. V Horním Slezsku byla situace jiná - převažovali tam Poláci. V západní části tohoto území byla většina obyvatel německá, ale ve východní části území tzv. "Ostoberschlesien" převažovali Poláci. V západní části Rakouského Slezska žili v okolí Jesenicka, Opavska atd. převážně Němci, ale v jihovýchodní části Opavska převládali Češi. Ve východní části Rakouského Slezska, na Těšínsku, převažovali Poláci a Češi, ale žili tam také Němci. Na Těšínsku se v průběhu minulého století vytvořila vedle národnostně uvědomělých Čechů, Poláků a Němců, početná skupina místního obyvatelstva, která se nehlásila k žádné z výše uvedených jazykových skupin tzv. Šlonzáci. Na Hlučínsku, které bylo do roku 1920 součástí Německa, žilo českojazyčné obyvatelstvo tzv. Moravci nebo Prajzáci, které se hlásilo k neměcké národnosti. Pozn.: Musíme si však uvědomit, že i Slezané mluvící "slovanskými dialekty" spadali v době nacionalismu pod tzv. Deutsche Volksliste. Během války muselo narukovat do Wehrmachtu mnoho Šlonzáků i obyvatel Hlučínska, kteří se přihlásili k německé národnosti. V období před zvyšujícím se nacionalismem nebyl žádný velký problém v soužití mezi těmito třemi národnostmi ve Slezsku, ať už mezi Čechy a Němci nebo Němci a Poláky. Příchod druhé světové války však neslo pro polské obyvatelstvo Slezska velké problémy, at už byli vysidlování do Polska, nebo byli jinak terorizováni. Obyvatelstvo Slezska české národnosti mělo menší problémy, to však neznamenalo blahobyt. Velká většina "Slezanů" však byla Němci a to je hlavní důvod slezské problematiky. Jako Němci museli nastoupit do wehrmachtu a bojovat ve válce na straně Hitlera. Po porážce bylo Německo v ruinách a roku 1945 byla v Postupimské dohodě dohodnuta změna hranic Německa. Stejně jako Východní Prusko, východní část Pomořanska bylo i Slezsko odebráno Německu a přičleněno do Polska, až na výjimku Východního Pruska, které připadlo Sovětskému svazu. Většina obyvatel německé národnosti musela opustit toto území a odejít do Německa, čímž započal zánik "Slezanů" respektive "původního lidu ze Slezska". Do Dolního Slezska, které bylo de facto vylidněné od německého obyvatelstva, se sem přistěhovali lidé z východní části Polska. V Horním Slezsku (polské části) smělo mnoho Němců zůstat, podmínkou bylo alespoň částečně umět slovanskou verzi slezského jazyka (Němci ze Slezska používali tzv. slezskou němčinu), polský jazyk nebo mít polské příjmení. Za komunistického režimu byla tvrdě potlačována německá či slezská národnost. V době komunistického Polska se z Horního Slezska vystěhovalo až na 2 miliony lidí do Západního Německa. Po pádu režimu v roce 1989 se Němci v Horním Slezsku (polské části) začali vracet zpět k německé národnosti i k německému občanství, k německým tradicím i řeči, nicméně i tak žije v Horním Slezsku mnoho Slezanů a v poměru k ostatním polským krajům menší procento Poláků. V dnešní době Horní Slezsko, respektive Němci a Slezané, usiluje o autonomii vůči Polsku či úplné osamostatnění a uznání Slezanů jako samostatného národa.[zdroj?] Podrobnější informace naleznete v článcích Slezština (lechický jazyk), Slezská němčina a Dvojjazyčnost Horního Slezska. Slovanské kmeny usadivší se na Slezsku měly svůj specifický jazyk - slezštinu. Slezština se řadí do západoslovanských jazyků, ve spojení s polštinou, češtinou, slovenštinou, nebo lužickou srbštinou. Náleží tedy mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Slezština se používá dodnes, dle polského sčítání lidu v roce 2002 se 60 000 lidí hlásilo ke slezštině jako rodnému jazyku. Za jazyk ji pokládá Knihovna Kongresu Spojených států, která slezštině přiřadila mezinárodní kód "szl". Od začátku 13. století se na území Slezska začali usazovat také Němci. Ti si zde postupem doby vytvořili svůj dialekt němčiny, tzv. slezskou němečinu (Schläsisch, Schläsch). V tomto dialektu se často mění "en" na "a", např. Kirschen - Kerscha, essen - assa, a podobně. Hornoslezští autoři píší své díla v němčině, polštině i češtině. Hornoslezská literatura je zaměřena na jejich historii a to zejména na první polovinu dvacátého století. Důraz je kladen především na problémy deportace nebo popolštování obyvatelstva po druhé světové válce. Jeden ze známých autorů, jenž tvořil literaturu na toto téma, byl Horst Bieniek. V době komunismu bylo potlačováno psaní o německé nebo české historii v regionu (v polské části Slezska), zejména týkající se meziválečného období a druhé světové války. Z toho důvodu emigrovalo mnoho spisovatelů (hlavně) do Německa. Období po roce 1989 bylo označováno jako odkrývání slezské totožnosti. V této době spisovatelé psali o Slezsku, její historii, tradicích a podobně. Psané poezie ve slezštině moc není, zato však mnoho slezských básníků píše básně v polštině. Jednou z takových autorek je například Marta Fox. Kroje se ve Slezsku nosily do poloviny 19. století, v některých oblastech (např. dnešní Bojków) tradice kroje vydržela částečně až do 20. století, dnes je kroj považován za staromódní. Kroj lidé rozlišovali na všední, nedělní a slavnostní. Slavnostní kroj se skládal s pěti bílých, silně naškrobených spodnic, svrchní sukně, rukávců a kordulky. Na nohách se většinou nosily vysoké šněrovací boty. Dnes jsou kostýmy nošeny folklorními skupinami nebo vystaveny v muzeích, galeriích či domácích skříních. Někdy jsou kostýmy nošeny na lidových slavnostech, ale v běžném životě se kostýmy již vůbec nenosí. Ze Slezska pochází mnoho šlechticů, světců protestantské i katolické víry, ministrů a jiných vysokých činitelů, ale také vynikajících vědců, malířů, básníků a spisovatelů. Hanna Reitsch (1912 v Jelení Hoře - 1979 ve Frankfurtě nad Mohanem) byla významná a úspěšná německá pilotka 20. století. Hanna Reitsch zdolala přes 40 rekordů ve všech třídách a druhů letadel. Slezští spisovatelé byli např. Walenty Roździeński (1570-1641) a Gerhart Hauptmann (1862-1946). Známým básníkem byl Andreas Gryphius, narozen roku 1616 v tehdejším Glogau (Głogów). Jeho hlavní okruh práce bylo téma na třicetiletou válku s jejími důsledky na Slezsko. Dalším významným básníkem je Martin Opitz, jenž byl významný německy píšící básník a vydavatel období baroka a zakladatel tzv. slezské básnické školy. Dále byl významným spisovatel Jakob Böhme (1575 - 1624), též nazývaný Jakob Boehme, byl německý křesťanský mystik. Nejznámější slezský básník německé romantiky je Joseph von Eichendorff (1788-1857). Mezi známé spisovatele se ještě řadí Óndra Łysohorský (1905-1989) - kromě poezie co napsal také zkodifikoval lašský dialekt spadající pod slezštinu. Mezi slezské malíře se často uvádí Adolph von Menzel. Ke slezským vědcům patří například fyzička oceněna Nobelovou cenou Maria Göppert-Mayer nebo doktor a bakteriolog Paul Ehrlich. Celkem mají Slezané 13 Nobelových osobností, většina z nich je německé národnosti. Také Dietrich Bonhoeffer, Wolfgang Thierse, Klaus Töpfer, Manfred Kanther, Erich Mende, Katja Ebstein, Adam Taubitz, Joachim kardinál Meisner nebo Dieter Hildebrandt jsou Slezané. Hráči v německé fotbalové reprezentaci jako Lukas Podolski narozen v Glivicích nebo Miroslav Klose narozen v Opolí také pocházejí ze Slezska. Následující tabulka ukazuje slezská města s populací větší než 100 000 obyvatel. (2006) * Ve Slezsku jen částečně

LOCATION

LOCATION

001843

Bambiraptor je malý dravý dinosaurus, který žil před 75 miliony let na území dnešní Montany v USA. Byl jen asi 30 cm vysoký, 70 cm dlouhý a vážil kolem 2 kg (šlo však ještě o nedospělého jedince). Bambiraptor byl objeven roku 1995 teprve čtrnáctiletým chlapcem v Glacier National Park v Montaně. Podle svých malých rozměrů dostal i jméno (dle známé Disneyho postavičky). Bambiraptor je jedním z nejlépe zachovaných dinosaurů vůbec (kostra je asi z 95% kompletní). Zajímavostí také je, že měl vůbec největší mozek v poměru k velikosti těla ze všech známých dinosaurů (hodnota EQ - encefalizačního kvocientu je 12,5 - 13,8). Šlo tedy o velmi bystrého a agilního dravce, možná žil dokonce částečně na stromech. Bambiraptor byl ještě inteligentnější než příbuzný druh Troodon formosus. Nedávno navíc bylo zjištěno, že dokázal obrátit prst proti ostatním dvěma a byl tak schopen manipulovat s předměty....

Kterého roku byl objeven Bambiraptor?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bambiraptor

Bambiraptor byl objeven roku 1995 teprve čtrnáctiletým chlapcem v Glacier National Park v Montaně.

Bambiraptor je malý dravý dinosaurus, který žil před 75 miliony let na území dnešní Montany v USA. Byl jen asi 30 cm vysoký, 70 cm dlouhý a vážil kolem 2 kg (šlo však ještě o nedospělého jedince). Bambiraptor byl objeven roku 1995 teprve čtrnáctiletým chlapcem v Glacier National Park v Montaně. Podle svých malých rozměrů dostal i jméno (dle známé Disneyho postavičky). Bambiraptor je jedním z nejlépe zachovaných dinosaurů vůbec (kostra je asi z 95% kompletní). Zajímavostí také je, že měl vůbec největší mozek v poměru k velikosti těla ze všech známých dinosaurů (hodnota EQ - encefalizačního kvocientu je 12,5 - 13,8). Šlo tedy o velmi bystrého a agilního dravce, možná žil dokonce částečně na stromech. Bambiraptor byl ještě inteligentnější než příbuzný druh Troodon formosus. Nedávno navíc bylo zjištěno, že dokázal obrátit prst proti ostatním dvěma a byl tak schopen manipulovat s předměty. Tuto schopnost přitom zřejmě žádný jiný dinosaurus až na Iguanodona neměl. Obrázky, zvuky či videa k tématu Bambiraptor ve Wikimedia Commons Článek na Wild Prehistory: Bambiraptorův vratiprst Článek na webu Dinosauria: Bambiraptor - nelétavý orel doby křídové

DATETIME

DATETIME

003673

... Velká pozornost je věnována předpovědi počasí, protože počasí ovlivňuje všechny lidské činnosti. Počasím se zabývá meteorologie, respektive fyzika atmosféry. Nejchladnější teplota byla zaznamenána na výzkumné stanici Vostok v Antarktidě, kde 21. července 1983 naměřili -89,2 °C. Nejtepleji bylo v libyjské El 'Azizie, kde se 13. září 1922 teplota vyšplhala na 57,8 °C. Nejsušším místem na Zemi je Arica v Chile, kde téměř vůbec neprší. Žádné srážky nebyly zaznamenány téměř 14 let. Podnebí Klima Globální cirkulace atmosféry Atmosféra Atmosféra Obrázky, zvuky či videa k tématu počasí ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo počasí ve Wikislovníku www.chmu.cz – Český hydrometeorologický ústav www.yr.no www.meteocentrum.cz www.meteopress.cz

Kdy byla zaznamenána nejchladnější teplota?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Počasí

Nejchladnější teplota byla zaznamenána na výzkumné stanici Vostok v Antarktidě, kde 21. července 1983 naměřili -89,2 °C.

Počasí je okamžitý stav v ovzduší na určitém místě. Je dáno stavem všech atmosférických jevů pozorovaných na určitém místě a v určitém krátkém časovém úseku nebo okamžiku. Tento stav se popisuje souborem hodnot meteorologických prvků, které byly naměřeny meteorologickými přístroji nebo zjištěny pozorovatelem (např. teplota vzduchu, stav oblačnosti, rychlost a směr větru, déšť, sněžení apod.) Změny počasí jsou způsobeny především zemskou rotací. Ohromné masy vzduchu a vody vlivem zemské rotace mají na severní polokouli tendenci pohybovat se ve směru hodinových ručiček. Na jižní polokouli se tyto masy pohybují opačným směrem. Počasí je jedním jedinečným stavem atmosféry. Počasí je obvykle chápáno jako stav troposféry, protože ta je člověku nejblíže a bezprostředně ho obklopuje. Obecný typ počasí v oblasti se nazývá podnebí nebo klima. Počasí se může měnit velmi rychle, změna klimatu je obvykle velmi pozvolná. Kromě počasí se také používá, respektive používalo, termínu "povětří" či "povětrnost". Oba termíny jsou však zastaralé a mohou mít také jiný význam. Velká pozornost je věnována předpovědi počasí, protože počasí ovlivňuje všechny lidské činnosti. Počasím se zabývá meteorologie, respektive fyzika atmosféry. Nejchladnější teplota byla zaznamenána na výzkumné stanici Vostok v Antarktidě, kde 21. července 1983 naměřili -89,2 °C. Nejtepleji bylo v libyjské El 'Azizie, kde se 13. září 1922 teplota vyšplhala na 57,8 °C. Nejsušším místem na Zemi je Arica v Chile, kde téměř vůbec neprší. Žádné srážky nebyly zaznamenány téměř 14 let. Podnebí Klima Globální cirkulace atmosféry Atmosféra Atmosféra Obrázky, zvuky či videa k tématu počasí ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo počasí ve Wikislovníku www.chmu.cz – Český hydrometeorologický ústav www.yr.no www.meteocentrum.cz www.meteopress.cz

DATETIME

DATETIME

012788

... Podrobnější informace získala až sonda Cassini-Huygens, která k Saturnu dorazila na konci roku 2004 za účelem studie jeho atmosféry a satelitů a která mimo jiné objevila v oblasti Titanových pólů jezera kapalných uhlovodíků. Povrch měsíce je geologicky mladý a hladký, nalezeno bylo jen několik impaktních kráterů, pohoří a kryovulkánů. Hlavní složkou atmosféry Titanu je dusík, minoritními složkami jsou methan a ethan, které v atmosféře vytváří oblačnost, a další organické sloučeniny, z nichž se v atmosféře vytváří dusíkem obohacený organický smog. Podnebí, jež zahrnuje i větrnost a kapalné srážky, vytváří na povrchu měsíce útvary podobné pozemským – duny, řeky, jezera, moře (z kapalného methanu) a delty, a vykazuje sezónní změny podobně jako na Zemi....

Je ethan minoritní složkou atmosféry Titanu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Titan_(měsíc)

Hlavní složkou atmosféry Titanu je dusík, minoritními složkami jsou methan a ethan, které v atmosféře vytváří oblačnost, a další organické sloučeniny, z nichž se v atmosféře vytváří dusíkem obohacený organický smog.

Titan (Saturn VI) je největší z 62 do roku 2017 objevených měsíců planety Saturn. Je jediným měsícem sluneční soustavy, u něhož byla objevena silná atmosféra, a kromě Země je jediným objektem ve vesmíru, u něhož byla s jistotou ověřena přítomnost stálých kapalných struktur na jeho povrchu. Titan je o 50 % větší a 80 % hmotnější než zemský Měsíc, po Ganymedu druhý největší měsíc v celé planetární soustavě. Je o něco větší než nejmenší planeta sluneční soustavy Merkur, dosahuje však jen 40 % Merkurovy hmotnosti. Objevil jej nizozemský fyzik a astronom Christiaan Huygens v roce 1655. Byl to první objevený měsíc Saturnu a šestá objevená oběžnice planety vůbec, hned po Měsíci a čtyřech Galileových měsících obíhajících Jupiter. Titan je v pořadí od Saturnu šestý nejbližší měsíc, který je zároveň elipsoidního tvaru. Planetu obíhá ve vzdálenosti 20 poloměrů Saturnu (cca 1 200 000 km) a z jeho povrchu by mateřská planeta byla na noční obloze 11× větší než Měsíc při pohledu ze Země, zabírala by úhel 5,09 stupně. Pojmenován byl po Titánech, dětech Úrana, boha nebes, a Gaie, bohyně Země. Titan se převážně skládá z kamenného materiálu a vodního ledu. Před vesmírnými lety se o povrchu Titanu vědělo velmi málo, a to podobně jako u Venuše kvůli husté neprůhledné atmosféře. Podrobnější informace získala až sonda Cassini-Huygens, která k Saturnu dorazila na konci roku 2004 za účelem studie jeho atmosféry a satelitů a která mimo jiné objevila v oblasti Titanových pólů jezera kapalných uhlovodíků. Povrch měsíce je geologicky mladý a hladký, nalezeno bylo jen několik impaktních kráterů, pohoří a kryovulkánů. Hlavní složkou atmosféry Titanu je dusík, minoritními složkami jsou methan a ethan, které v atmosféře vytváří oblačnost, a další organické sloučeniny, z nichž se v atmosféře vytváří dusíkem obohacený organický smog. Podnebí, jež zahrnuje i větrnost a kapalné srážky, vytváří na povrchu měsíce útvary podobné pozemským – duny, řeky, jezera, moře (z kapalného methanu) a delty, a vykazuje sezónní změny podobně jako na Zemi. Methan se na Titanu nachází pod povrchem i na povrchu v kapalné fázi, odtud se vypařuje do dusíkové atmosféry a opět ve formě srážek dopadá na povrch – tento methanový cyklus se velmi podobá koloběhu vody na Zemi, probíhá však za výrazně nižších teplot okolo 94 K (−179,2 °C). Vzhledem k existenci atmosféry a přítomnosti organického materiálu existují různé teorie zabývající se možností existence života na Titanu. Podmínky na povrchu jsou obdobné těm, jaké panovaly na pravěké Zemi při vzniku života. Existují zde však značné překážky. Na povrch dopadá jen velmi málo slunečního světla, panují zde trvale teploty hluboko pod bodem mrazu. Voda se na povrchu vyskytuje jen v pevném skupenství. Organismy na Titanu by však mohly využívat místo vody kapalné uhlovodíky, např. methan nebo ethan. Přesvědčivé důkazy o (ne)existenci života zatím chybí. Titan byl zkoumán v rámci několika vesmírných misí. První snímky pořidila při průletu sonda Pioneer 11 roku 1979. První výzkumnou sondou se stal Voyager 1, který roku 1980 z rozhodnutí vědců cíleně změnil trajektorii, aby mohl kolem Titanu provést těsný průlet a provést první měření. O rok později několik snímků pořídil i jeho následovník Voyager 2 na své cestě k Uranu a Neptunu. Nejrozsáhlejší výzkum provedla již zmíněná sonda Cassini-Huygens, která v oblasti Saturnu operovala mezi lety 2004 a 2017. Celkem 127krát proletěla kolem Titanu a roku 2005 vypustila do atmosféry přistávací modul Huygens, který úspěšně přistál na povrchu měsíce a pořídil několik fotografií z povrchu. Měsíc Titan byl objeven 25. března 1655 nizozemským astronomem a fyzikem Christiaanem Huygensem. Ten se inspiroval Galileovými objevy čtyř největších Jupiterových měsíců a inovacemi v oblasti technologie teleskopů. Společně s bratrem Constantinem Huygensem začali okolo roku 1650 stavět vlastní teleskopy a s jedním z nich následně Christiaan poprvé pozoroval planetu Saturn a objevil měsíc Titan, teprve šestou oběžnici planety ve sluneční soustavě vůbec. Huygens objevené těleso nazval Luna Saturni (nebo Saturni Luna, což znamená latinsky Saturnův měsíc) a svůj objev publikoval ještě roku 1655 ve spisu De Saturni Luna Observatio Nova. Poté, co Giovanni Domenico Cassini publikoval své objevy čtyř dalších Saturnových měsíců mezi lety 1673 a 1686, začaly být astronomy tyto Cassiniho měsíce a Titan označovány číselně Saturn I až V (Titan nesl tehdy označení IV). Jiným přídomkem pro Titan bylo označení "obyčejný satelit Saturnu". Po objevech dalších měsíců roku 1789 bylo Titanu oficiálně přiděleno stálé označení Saturn VI, aby se vyřešily nejasnosti ve značení, kdy byl měsíc označován čísly II, IV i VI najednou. Přesto byly po této domluvě nalezeny další bližší měsíce. Jméno Titan měsíci udělil John Herschel, anglický astronom a syn Williama Herschela, objevitele měsíců Mimas a Enceladus, ve své publikaci Results of Astronomical Observations Made during the Years 1834, 5, 6, 7, 8, at the Cape of Good Hope z roku 1847. V této práci navrhl názvy pro všech sedm tehdy známých měsíců Saturnu, které pojmenoval po mýtických Titánech, bratrech a sestrách Krona, což je řecký ekvivalent boha Saturna. Titánové byli potomky bohyně země Gaii a boha nebes Úrana a vládli na Zemi během zlatého věku. Titan oběhne planetu Saturn jednou za 15 pozemských dní a 22 hodin. Velká poloosa jeho oběžné dráhy má 1 221 870 km, což Titan staví na 22. místo mezi všemi dosud objevenými měsíci (počítáno směrem od Saturnu) a na 6. místo mezi velkými měsíci, které díky své hmotnosti dosáhly elipsoidního tvaru. Podobně jako Měsíc a ostatní satelity velkých planet obíhá ve vázané rotaci, což znamená, že jeho rotační perioda je shodná s dobou oběhu, a tak je k Saturnu přikloněn stále stejnou stranou. Z toho důvodu je na jedné polokouli Titanu Saturn viditelný neustále, a dokonce se zde nachází místo, odkud ho lze stále pozorovat přímo v zenitu, zatímco na opačné ho nelze spatřit vůbec. Zeměpisné délky jsou počítány západně od poledníku, který prochází tímto místem. Excentricita oběžné dráhy je 0,0288 a rovina oběhu je nakloněna k rovině Saturnova rovníku o 0,348 stupně. Při pohledu ze Země se Titan na obloze zobrazuje jako kotouček o průměru 0,8 úhlových vteřin, který je od Saturnu vzdálen až 3' 14,29''. Malý nepravidelný měsíc Hyperion se nachází s Titanem v dráhové rezonanci 3:4. "Pomalý a hladký" vznik a vývoj této rezonanční struktury, kdy by Hyperion migroval z chaotické oběžné dráhy, je považován podle modelů za nepravděpodobný. Hyperion se spíše zformoval na stabilní oběžné dráze, zatímco velký Titan přitahoval nebo naopak vystřeloval tělesa, která se k němu přiblížila. Titan je největší měsíc planety Saturn a druhý největší v celé sluneční soustavě. Měří v průměru 5 151 km, což je 1,06krát rozměr planety Merkur, 1,48krát rozměr Měsíce a 0,40krát rozměr Země. Oproti ostatním satelitům Saturnovy rodiny je bezkonkurenčně nejmohutnější, druhá nejtěžší Rhea je skoro 60× lehčí. Do roku 1980 byl Titan považován za největší měsíc sluneční soustavy – dokonce byl mylně považován za větší než Ganymed, jehož průměr je 5 626 km v průměru. Tato chyba byla způsobena velmi vysokou a hustou atmosférou, kvůli níž se při pozorování ze Země jevil Titan větší. Na pravou míru to uvedla sonda Voyager 1, když v uvedeném roce kolem Titanu prolétla. Rozměry a hmotnost Titanu jsou srovnatelné s Jupiterovými měsíci Ganymed a Callisto. Přestože je o něco větší než Merkur, nižší hustota 1,88 g/cm3 způsobuje, že dosahuje pouze 40 % hmotnosti Merkuru. Relativně nízká hustota způsobuje, že i přes velké rozměry je gravitační zrychlení u povrchu spíše malé. Ačkoliv je Titan přibližně dvojnásobně hmotný oproti Měsíci, gravitační zrychlení je zde o něco menší. Ze získané hodnoty hustoty se usuzuje, že se Titan skládá napůl z vodního ledu a napůl z kamenného materiálu. Přestože toto složení celkem odpovídá měsícům Dione a Enceladus, kvůli gravitační kompresi je hustota Titanu o něco vyšší. Poměr hmotnosti Titanu ku hmotnosti Saturnu je největší mezi plynnými obry s hodnotou 1:4226. Podobně relativní rozměr Titanu vůči rozměrům Saturnu je při hodnotě 1:22 609 druhý nejvyšší mezi plynnými obry.. Ve středu Titanu se nachází kamenné jádro o průměru ~3 740 km, jsou uváděny údaje v rozmezí 3 340 až 4 000 km.. Není jasné, zda v jádře proběhla diferenciace a bylo vytvořeno kovové jadérko obklopené silikátovým pláštěm. Jádro obepíná až 700 km tlustá vrstva ledového pláště, který je tvořen vrstvami různých forem ledu. Teplota uvnitř tělesa může být natolik vysoká, aby umožnila vznik podpovrchového oceánu vody a amoniaku, který je uvězněn mezi kůrou, tvořenou běžným šesterečným ledem (led Ih), a vnitřními vrstvami exotických vysokotlakých forem ledu. Právě přítomnost amoniaku umožní, aby voda, která s ním tvoří eutektickou směs, zůstala kapalná i za velmi nízkých teplot 176 K (-97 °C). Důkazy o vrstevnaté stavbě tělesa přinesla sonda Cassini, která pozorovala v atmosféře Titanu extrémně nízkofrekvenční rádiové vlny. Předpokládá se, že povrch měsíce odráží tyto vlny jen velmi slabě, a odezvy jsou vytvářeny odrazem od hranice podpovrchového oceánu a ledové krusty. Mezi říjnem 2005 a květnem 2007 sonda Cassini pozorovala pomalé systematické posunování některých povrchových útvarů, a to až o 30 km, z čehož vyplývá, že je povrchová kůra nějak oddělena od jádra, což rovněž podporuje teorii o existenci podpovrchové kapalné vrstvy. Další důkazy o oddělení ledové krusty od pevného jádra kapalným oceánem poskytla měření změn gravitačního pole v průběhu oběhu Titanu kolem Saturnu. Srovnání výsledků měření gravitačního pole a radarového zkoumání povrchu naznačilo, že ledová vrstva na povrchu je velmi pevná. Předpokládá se, že měsíce Jupitera i Saturnu byly vytvořeny souběžnou akrecí z akrečního disku, který se nacházel okolo mladých plynných obrů a sestával ze zbytkového materiálu, tedy podobným procesem, jakým vznikla samotná sluneční soustava. Zatímco kolem Jupitera obíhají čtyři velké satelity s velmi pravidelnými oběžnými drahami podobnými planetárním, Titan mezi Saturnovými měsíci dominuje a obíhá po velmi excentrické dráze. Tuto skutečnost není možné vysvětlit pouze teorií současného vzniku těles na stávajících drahách. Uznávaný model je, že v době vzniku měl Saturn kolem sebe skupinu velkých satelitů podobných Jupiterovým, ale jejich oběžné dráhy byly narušeny. Podle jedné teorie mohl okolo Saturnu obíhat společně s Titanem ještě jeden měsíc podobné velikosti, který vlivem těchto změn zkolaboval do Saturnu, působením gravitace Saturnu se před dopadem roztříštil, zbytky kamenného jádra shořely v atmosféře a ledový plášť vytvořil Saturnovy prstence a středně velké měsíce. Vzdálenější Titan se pak dostal na stávající excentrickou dráhu. Druhá teorie předpokládá, že narušení drah způsobilo srážku dvou velkých měsíců, z nichž vznikl Titan. Z materiálu vyvrženého během impaktu mohly vzniknout některé středně velké měsíce (například Iapetus a Rhea). Tento model dramatického vzniku by rovněž vysvětloval excentricitu Titanovy dráhy. Analýza atmosférického dusíku, která proběhla v roce 2014, naznačuje, že tento dusík nepochází z materiálu akrečního disku, ale je podobný materiálu, jenž se nachází v kometách přilétajících z Oortova oblaku. Podrobnější informace naleznete v článku Atmosféra Titanu. Atmosféra Titanu dosahuje do výšky přes 600 kilometrů, dolní hranice exosféry bývá udávána v 1 500 km. Titan je jediný měsíc ve sluneční soustavě, jenž má takto hustou atmosféru. Díky nižší gravitaci Titanu dosahuje atmosféra do mnohem větší výšky nad povrch než je tomu u Země. Jeho atmosféra je mimo pozemské také jediná v soustavě, jejíž hlavní složkou plynný molekulární dusík. Nejdůležitější minoritní složkou je methan. U povrchu je dusík zastoupen 95 %, methan představuje 4,9 %. Zbylá část připadá na ostatní plyny, z nichž je v troposféře nejvíce zastoupen vodík (0,1 – 0,2 %). Se vzrůstající výškou klesá procentuální zastoupení methanu i vodíku, ve stratosféře vodík úplně mizí a methan zaujímá pouze 1,4 %. V atmosféře se nachází také stopová množství dalších uhlovodíků, například butadiinu, propynu, ethynu, ethanu, propanu, a dalších plynů – kyanoacetylenu, kyanovodíku, oxidu uhličitého, oxidu uhelnatého, dikyanu, argonu a helia. Předpokládá se, že uhlovodíky vznikají ve vyšších vrstvách Titanovy atmosféry, kde se vlivem ultrafialového záření ze Slunce štěpí methan, a vytvářejí širokou vrstvu oranžového smogu. Přítomnost polycyklických aromatických uhlovodíků, které dávají měsíci charakteristické oranžové zabarvení, dalších polymerů a nitrilů způsobuje, že je atmosféra neprůhledná pro značnou část vlnových délek, a proto není možné z orbity získat kompletní spektrum odrazivosti povrchu. Z těchto důvodů nebyly až do roku 2004 k dispozici žádné snímky povrchu tělesa, první pořídila až sonda Cassini-Huygens. Titan tráví 95 % času v magnetosféře Saturnu, která ho chrání před dopadajícím slunečním větrem. Přesto by sluneční energie měla být schopna veškerý methan v atmosféře přeměnit na složitější uhlovodíky během geologicky krátké doby 50 milionů let (oproti stáří soustavy). Jeho stálá přítomnost v atmosféře napovídá, že se na povrchu Titanu, nebo i pod ním, musejí nacházet zásobárny methanu, ze kterých se methan do atmosféry doplňuje. Prapůvodní zásoby methanu se mohly nacházet pod povrchem měsíce, odkud se do atmosféry dostaly během erupcí kryovulkánů. Dne 3. dubna 2013 oznámili vědci z NASA, že dle jejich studií simulací Titanovy atmosféry mohou být objeveny v atmosféře i komplexní organické sloučeniny. Dne 6. června 2013 ohlásili vědci z Andaluského astronomického insitutu (IAA-CSIC), že ve vrchních vrstvách atmosféry detekovali polycyklické aromatické uhlovodíky. Dne 30. září 2013 se podařilo sondě Cassini pomocí kombinovaného infračerveného spektrometru (CIRS) detekovat v atmosféře propen. Bylo to úplně poprvé, co byl tento uhlovodík objeven na jiném tělese než na Zemi a byla to zároveň první sloučenina, kterou CIRS kdy na Titanu nalezl. Již od pozorování, která provedla sonda Voyager 1 při průletu roku 1980, zde byla teorie, že oranžovohnědou mlhu na Titanu tvoří právě uhlovodíky, které vznikají rekombinací radikálů vzniklých fotolýzou slunečními paprsky. Sonda Cassini tuto teorii potvrdila. 24. října 2014 byla v polárních oblastech Titanu pozorována perleťová oblaka methanu. Pozorování sondou Cassini z roku 2004 naznačují, že Titan podobně jako planeta Venuše patří mezi tzv. "super rotátory", jejichž atmosféra rotuje významně rychleji než povrch planety. Vliv superrotace je nejvíce patrný ve vyšších vrstvách atmosféry, především ve stratosféře, kde rychlost větrů dosahuje až 720 km/h, a ve vyšších vrstvách troposféry. Tam způsobuje superrotace západní větry o rychlosti okolo 120 km/h.. Příčiny vzniku superrotace nejsou dostatečně vysvětleny, patrně jde o charakteristickou vlastnost pomalu rotujících vesmírných těles. Přesnější informace o síle větrů v rámci jednotlivých vrstev atmosféry poskytl přistávací modul Huygens při svém sestupu. V průběhu klesání ve výškách od 140 do 120 km zaznamenala turbulentní západní vichr o rychlosti 450 km/h. S postupně klesající výškou vítr slábl, v 70 km nad povrchem byl celkem slabý, avšak v této oblasti mezi 100 až 60 km byly objeveny nejvyšší turbulence. Mezi 65 a 55 km vítr znovu zesílil na přibližně 150 km/h a opět v dalším průběhu klesání slábl. V 7 km nad povrchem se směr větru najednou otočil, byl zde východní vítr o síle 5–7 km/h. U povrchu Titanu rychlost větru nepřesahuje 1 m/s (pohybuje se v rozmezí 1–4 km/h) a vane od východu. Přibližně jednou za 15 let v období rovnodennosti se však vyskytnou vzácné bouřkové západní větry o síle až 10 m/s (tedy 36 km/h). Kromě zmíněného východozápadního proudění existují na Titanu tzv. slapové větry. Ty vznikají interakcemi atmosféry se slapovými silami Saturnu, které jsou 400krát silnější, než jakými silami působí Měsíc na Zemi, a mají tendenci směrovat pohyb vzduchu směrem k rovníku, síla těchto větrů dosahuje až 0,5 m/s. Pozorování provedená sondami Voyager ukázala, že atmosféra Titanu je hustší než zemská a tlak na povrchu dosahuje 1,45 atm. To potvrdila sonda Huygens, která při přistání naměřila na povrchu tlak 146,7 kPa. Naměřená teplota povrchu byla -179,5 °C. Neprůhledné vrstvy mlhy zamezují prostupu většiny slunečního světla a zakrývají tak při pohledu z vesmíru povrchové útvary. Povrch byl při sestupu zřetelný od 44 km nad povrchem, tedy od tropopauzy, kde byl rovněž změřen tlak 11,5 kPa a teplota zde byla -202,72 °C. Teplota na povrchu Titanu se pohybuje okolo 94 K (-179,2 °C), při této nízké teplotě má vodní led extrémně nízkou tenzi par a do atmosféry se tak uvolňuje jen velmi omezené množství vodní páry. Titan přijímá pouze 1 % množství slunečního svitu, jež dopadá na Zemi, a z toho je 90 % absorbováno silnou atmosférou; na povrch Titanu dopadá jen asi 0,1 % světla oproti Zemi. Atmosférický methan vytváří skleníkový efekt, bez něhož by byla na povrchu mnohem nižší teplota. Naproti tomu opar vytváří antiskleníkový efekt, který odráží sluneční paprsky zpět do vesmíru, čímž účinky skleníkového efektu snižuje, teplota na povrchu je proto výrazně nižší než ve vyšších vrstvách atmosféry. Mraky na Titanu jsou tvořeny methanem, ethanem a dalšími jednoduchými organickými sloučeninami. Mraky jsou rozptýlené a různorodé a narušují jinak celistvý opar. Podle nálezů sondy Huygens zřejmě z atmosféry na povrch pravidelně prší kapalný methan a další organické látky. Na Titanu, podobně jako na Zemi, jsou podnebné podmínky ovlivněny ročními obdobími. Ta jsou přímo vázána na dobu oběhu Saturnu, který Slunce oběhne přibližně za 29,5 roku, každé období trvá přes sedm pozemských let. Oblačnost většinou zakrývá okolo 1 % povrchu měsíce, ačkoliv byly pozorovány i extrémní situace, kdy mraky pokryly okolo 8 %. Podle jedné hypotézy se jižní mraky vytvářejí během letního období, když zvýšený příjem slunečních paprsků zapříčiní vznik stoupavých proudů v atmosféře, jejichž následkem je konvekce. Toto vysvětlení však komplikuje fakt, že tvorba mraků ethanu byla pozorována nejen po jižním letním slunovratu, nýbrž i v období uprostřed jara. Zvýšená methanová vlhkost v oblasti jižního pólu zřejmě přispívá k výraznému zvětšení oblaků v tomto místě. Na jižní polokouli Titanu bylo letní období až do roku 2010, kdy se Saturn na své oběžné dráze přesunul tak, že začalo svítit Slunce více na severní část měsíce (na severu tedy nastalo jaro, na jihu podzim). Předpokládá se, že při změně období oblaka na jižním pólu začnou kondenzovat. 24. května 2017 nastal v systému Saturnu letní slunovrat a sonda Cassini následně v červnu 2017 pozorovala světlá oblaka nad severními jezery. Povrch Titanu byl popsán jako rozmanitý, tekutinami erodovaný a geologicky mladý. Přestože se Titan ve sluneční soustavě nachází již od jejího vzniku, stáří povrchu se odhaduje na rozmezí mezi 100 miliony až miliardou let. Geologické procesy mohly povrch planety změnit. Atmosféra Titanu je dvakrát vyšší než zemská, kvůli čemuž je velmi obtížné získat pomocí astronomických přístrojů mapu povrchu ve viditelném spektru. Sonda Cassini byla schopna za pomoci infračervených přístrojů, radarového výškoměru a radaru se syntetickou aperturou (SAR) nafotit mapy částí povrchu, když zrovna prolétala v blízkosti měsíce. První obrázky ukázaly rozličnou geologii s nerovnými i velmi hladkými plochami. Byly nalezeny útvary, jež mohou být vulkanického původu, kdy se na povrch valila voda s amoniakem. Naproti tomu byly měřením gravitačního pole objeveny i důkazy, že ledová vrstva na povrchu je značně pevná, což nasvědčuje velmi nízké geologické aktivitě v poslední době. Objeveny byly i pruhovité útvary, někdy i stovky kilometrů dlouhé, které byly zřejmě vytvořeny větrnou erozí. Mimo zdrsnělých útvarů vytvořených erozí je povrch Titanu hladký, neboť impaktní krátery byly povětšinou zaplněny kapalnými uhlovodíky ze srážek či vulkanickou činností. Radarový výškoměr naznačil, že povrch Titanu je spíše rovinatý. Ačkoliv obvyklé výkyvy ve výšce povrchu nepřesahují 150 metrů, výjimečně byly pozorovány též výkyvy nad 500 metrů a nacházejí se zde i pohoří. Tyto hory mívají vrcholy ve výškách od stovek metrů až nad jeden kilometr nad okolní krajinu. Povrch Titanu se vyznačuje širokými oblastmi světlého a tmavého terénu. Mezi světlé oblasti patří Xanadu, velká odrazivá oblast na rovníku o velikosti Austrálie. Poprvé byla identifikována na infračervených snímcích z Hubbleova vesmírného teleskopu z roku 1994, později byla opět pozorována sondou Cassini. V této členité oblasti se nacházejí kopce, které jsou odděleny údolími a propastmi. Xanadu křižují tmavé čárovité topografické útvary – hřebeny a trhliny. Ty mohou být důsledkem tektonické aktivity, což by znamenalo, že oblast Xanadu je geologicky mladá. Podle jiného vysvětlení mohly tyto tmavé oblasti vzniknout působením proudu kapaliny, která rozdrásala starý povrch. Na povrchu Titanu byly také na různých místech nalezeny tmavé plochy podobné velikosti. Byly pozorovány sondou Cassini a bylo potvrzeno, že Ligeia Mare, druhá největší tmavá oblast tohoto typu, je moře čistého kapalného methanu. První náznaky, že se na Titanu nacházejí uhlovodíková moře, přinesla již data, která pořídily sondy Voyager 1 a 2. Podle těchto dat byla určena přibližně správná teplota a složení atmosféry, přímé důkazy však chyběly. Ty poskytly až data z Hubbleova teleskopu a dalších pozorování v roce 1995, z nichž vyplývala přítomnost kapalného methanu na měsíci, ať již v malých oddělených nádržích nebo ve velkých oceánech. Sonda Cassini tuto hypotézu při své misi potvrdila. Když v roce 2004 doletěla k Saturnu, očekávalo se, že zachytí sluneční paprsky odražené od uhlovodíkových jezer a oceánů, nicméně zpočátku žádné takovéto přímé odrazy pozorovány nebyly. V blízkosti Titanova jižního pólu byl objeven záhadný tmavý útvar, jenž byl nazván Ontario Lacus. Později se potvrdilo, že jde o jezero. Radarovým mapováním byly nalezeny i možné pobřežní linie v okolí pólu. Během průletu sondy Cassini 22. července 2006, kdy byla radarem zmapována severní polokoule (ta se v té době ocitala v zimním období), bylo objeveno několik rozlehlých hladkých terénních útvarů. Ty jsou charakteristické velmi malými a homogenními odezvami na radarový signál, a proto se na radaru zobrazují v podobě tmavých skvrn, které vytvářejí v oblasti blízké severnímu pólu kropenatý vzor. Na základě pozorování v lednu 2007 vědci oznámili, že byly získány "nezvratné důkazy o jezerech naplněných kapalným methanem na Saturnově měsíci Titanu." Tým okolo mise Cassini-Huygens dospěl k závěru, že vyobrazené plochy jsou téměř určitě dlouho hledaná uhlovodíková jezera, první stabilní kapalné útvary nalezené mimo planetu Zemi. Některá tato jezera leží v proláklinách a vypadá to, že byla z okolí napájena methanovými řekami. Tyto pozůstatky po erozi kapalinou se jevily vytvořeny v nedávné minulosti. Rozsah eroze v těchto kanálech byl překvapivě velice malý, což nasvědčuje, že buď je eroze na Titanu velice pomalá, anebo byla starší říční koryta odstraněna jiným přírodním jevem. Pozorování, která sonda Cassini provedla, ukázala, že jezera zabírají jen několik procent povrchu měsíce a Titan je o mnoho sušší než Země. Většina jezer je koncentrována do oblasti pólů, kde je relativně nižší příjem slunečních paprsků, a proto menší výpar. Byla však objevena i moře nacházející se v pouštních oblastech u rovníku, včetně jednoho v blízkosti místa přistání modulu Huygens v regionu Shangri-La o ploše 2400 km2 a hloubce jednoho metru. Pouštní jezera jsou pravděpodobně obdobou oáz a jsou napájena z podzemních zásobáren methanu. V červnu roku 2008 potvrdil vizuální a infračervený spektrometr na palubě Cassini bezpochybný výskyt kapalného ethanu v oblasti Ontario Lacus. V prosinci 2008 proletěla sonda Cassini přímo nad jezerem a spatřila přímý odraz paprsků na radaru. Síla signálu odražených paprsků saturovala přijímač, což ukázalo, že se hladina nevlnila o více jak 3 milimetry. Buď v té době bylo na povrchu měsíce u jezera bezvětří, nebo je kapalina v jezerech značně viskózní. Přímé odrazy jsou důkazem pro hladký, zrcadlící se terén a potvrdily tak domněnku rozlehlých kapalných ploch, která předtím vycházela jen z radarových pozorování. V oblastech severního pólu tato měření proběhla poté, co se po patnácti letech tato oblast zalila slunečními paprsky. Jedním z prvních takto potvrzených jezer bylo Jingpo Lacus, které bylo objeveno 8. července 2009. První radarová měření hloubky v červenci 2009 a lednu 2010 ukázala, že Ontario Lacus je velmi mělké. Průměrná naměřená hloubka byla od 0,4 do 3 metrů a nejhlubší místa dosahovala 7 metrů. Naproti tomu jezero Ligeia Mare na severním pólu, druhé největší na Titanu, mělo dle prvních měření hloubku přes osm metrů, což byla maximální hloubka rozpoznatelná tehdejšími technickými a analytickými prostředky. Z dat, která byla pořízena radarovými odrazy v roce 2013, vyplynulo, že Ligeia Mare dosahuje hloubky 160 – 170 metrů. Největším jezerem Titanu je Kraken Mare s rozlohou přes 400 000 km2. Nachází se rovněž v blízkosti severního pólu. U tohoto jezera nebylo možné danou metodou radarových odrazů zachytit dno jezera, z čehož vyplynulo, že je zřejmě více než 200 m hluboké. Dalším možným vysvětlením by bylo, že by kapalina v Kraken Mare absorbovala záření více než v Ligeia Mare. Přitom u pobřeží byly v Kraken Mare pozorovány mělčí oblasti s rozmezím hloubek od 20 do 35 metrů. Během přeletu 26. září 2012 objevila sonda Cassini na severním pólu přírodní útvar, o němž se předpokládalo, že je přes 400 km dlouhou řekou, která ústí do Ligeia Mare. Později v květnu 2013 byla identifikována celá síť říčních kanálů v tomto místě, která byla pojmenována Vid Flumina. Z analýzy dat z radarového výškoměru vyplynulo, že se tyto řeky nacházejí v hlubokých sevřených kaňonech, které jsou hluboké až 570 metrů, téměř kilometr široké a se svahy skloněnými až do 40°. Silné přímé odrazy naznačily, že jsou tyto kaňony plné kapaliny, jejichž hladina je ve stejné výšce jako hladina jezera. To odpovídá představě zapuštěných říčních údolí. Odrazy od hladiny byly zaznamenány i ve vyšších výškách, nad úrovní hladiny Liegia Mare. Toto jsou zřejmě toky nižšího řádu, které napájí primární řeku, což odpovídá představě rozsáhlejšího úmoří. Hloubka eroze těchto útvarů naznačuje, že jsou na povrchu Titanu tisíce let; předpokládá se, že vznikly obdobně jako Grand Canyon při zdvihu zemské kůry nebo při poklesu mořské hladiny, nebo kombinací obou jevů. Mezi lety 2006 a 2017 nasbírala sonda Cassini radiometrická a optická data, z nichž bylo možné určit tvarové proměny na měsíčním terénu. Měření hustoty ukázala, že se Titan skládá z 60 % z kamenného materiálu a 40 % z vody. Analýza dat tvarových změn naznačila, že se povrch měsíce během každého oběhu kolem Saturnu periodicky zvedá a zase klesá, a to až o deset metrů. Z těchto odchylek vyplývá, že vnitřek měsíce musí být nějakým způsoben deformovatelný a nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že silná ledová měsíční kůra plave na podpovrchovém oceánu. Nálezy týmu vědců mise Cassini naznačují, že tento oceán neleží než jak 100 km pod povrchem, a jeho hloubka se odhaduje až na 300 kilometrů. Voda v těchto oceánech by mohla být slanější než v Mrtvém moři. 3. září 2014 vědci NASA zveřejnili studie, podle nichž by methanový déšť mohl reagovat s podpovrchovou vrstvou ledových materiálů, nazývaných "alkanofery", a při těchto reakcích by vznikal ethan nebo propan, jež by následně napájel řeky a jezera. Data z mapování, měření SAR a radarem pořízená sondou Cassini odhalila na povrchu Titanu několik kráterů. V porovnání se stářím měsíce jsou tyto impakty mladé. Největší z nalezených kráterů je 440 km široký Menrva s dvojčetnou prohlubní. Další menší krátery jsou Sinlap, jenž je široký v průměru 60 km a rovinatý, a 30 km široký kráter Ksa se středovou vyvýšeninou. Radarová měření a fotografie pořízené sondou Cassini objevily útvary, jenž by mohly být impaktními krátery, ale chybí zde specifické útvary pro jistou identifikaci. Mezi ně patří například 90 km široký prstenec zvrásněného materiálu nazvaný Guabonito, o něm se usuzuje, že jde o kruhovitý impaktní kráter, do jehož vnitřní části kruhu byl větrem nafoukán sediment tmavé barvy. Podobné útvary byly pozorovány i v tmavých regionech Shangri-La a Aaru. Kruhovité útvary, jež by mohly být impakty, byly spatřeny i v oblasti Xanadu při průletu sondy 30. dubna 2006. Na velké části kráterů a útvarů, jež by jimi mohly být, jsou důkazy o rozsáhlé erozi a všechny tyto útvary byly od vzniku modifikovány. Většina velkých kráterů má porušený nebo neúplný okolní lem, přestože některé z těchto lemů jsou nejsilnější v celé sluneční soustavě. Na rozdíl od jiných ledových měsíců v soustavě, nebyla na Titanu zaznamenána tvorba pamplisestů, starých kráterů, jejichž reliéf byl vlivem viskoelastické relaxace zahlazen a zůstal po nich jen světlý ledový kruh. Krátery na Titanu většinou postrádají centrální kopec a vnitřní plocha je rovná, zřejmě působením kryovulkanické lávy, která se tu vylila buď během nárazu, nebo při pozdějších erupcích. Geologické změny jsou jen jedním důvodem, proč nejsou na povrchu k vidění větší množství kráterů, svoji roli hraje i hustá atmosféra, předpokládá se, že snižuje množství kráterů o jeden až dva řády. Na radarových mapách s vysokým rozlišením, které byly získány během roku 2007 pro omezenou část měsíčního povrchu, je patrná nerovnoměrnost v rozložení kráterů. Oblast Xanadu obsahuje 2 až 9krát víc impaktních kráterů než ostatní povrch. Rozdílné je i zastoupení na přivrácené a odvrácené straně měsíce, polokoule obrácená čelem k Saturnu má o 30 % více kráterů. Nejnižší hustota je v oblastech rovníkových dun a na pólech, kde jsou nejobvyklejší jezera. Modely dopadových drah a úhlů, které byly vytvořeny před zkoumaním sondou Cassini, ukazovaly na možnost, že se v místě dopadu mohla vyvrhnout tekutá voda, která by zde mohla vydržet i po několik staletí, dostatečně dlouhou dobu na to, aby se zde "syntetizovaly jednoduché prekurzorové molekuly, které jsou základem života." Po dlouhou dobu vědci uvažovali, že podmínky na povrchu Titanu odpovídají podmínkám na Zemi těsně po jejím vzniku, pouze za výrazně nižších teplot. Detekce argonu-40 v atmosféře roku 2004 indikovala, že zde byly sopkami vytvořeny výstupy kryolávy složené z vody s příměsí amoniaku. Četnost methanových jezer na povrchu není podle pořízených map dostatečná, aby se mohlo v atmosféře vyskytovat současné množství plynného methanu, z čehož vyplývá, že jeho podstatná část musí být doplňována jinak, například vulkanickou činností. Přesto bylo dosud objeveno jen malé množství útvarů, o nichž by se dalo s jistotou prohlásit, že jde o sopky. Jedním z útvarů, o němž se předpokládalo, že by mohl být kryovulkánem, byl Ganesa Macula, který připomínal nezvyklé vulkanické útvary na planetě Venuši, tzv. sopečné dómy. Tato domněnka však byla vyvrácena na pravidelném sjezdu American Geophysical Union v prosinci 2008, kde bylo bylo předneseno zjištění, že tento útvar totiž není žádným dómem a tuto představu způsobila pouze náhodná kombinace světlých a tmavých míst v daném místě. V roce 2004 sonda Cassini objevila nezvykle světlé místo na povrchu, které bylo pojmenováno Tortola Facula a bylo také identifikováno jako kryovulkanický dóm. K roku 2010 nebyly detekovány žádné další útvary tohoto typu. V prosinci 2008 astronomové oznámili nález dvou velmi světlých skvrn v atmosféře Titanu, šlo o pouze přechodný jev, který trval příliš dlouho, aby byl způsoben běžnými výkyvy počasí – možným vysvětlením byl původ ve vulkanické činnosti. V březnu roku 2009 byly spatřeny fluktuace v jasu oblasti zvané Hotei Arcus a byly objeveny struktury podobající se lávovým proudům. Ačkoliv byla poskytnuta různá vysvětlení pro tento jev, při předpokladu, že jde o lávové proudy, bylo zjištěno, že stoupají až dvě stě metrů nad povrch, což je v souladu s představou, že tam byly vyvrženy zpod povrchu během erupce. Sonda Cassini v roce 2006 na povrchu Titanu objevila pohoří, jež se táhne v délce 150 km, je široké 30 km a 1,5 km vysoké. Nachází se na jižní polokouli a je tvořeno zřejmě ledovými útvary, které jsou pokryty methanovým sněhem. Materiál, z něhož byl masiv vytvořen, se na povrch mohl dostat mezerou vzniklou při pohybu tektonických desek, jejichž pohyb mohl být ovlivněn dopadem meteoritu do blízkého místa. Před těmito objevy vědci předpokládali, že byl ráz krajiny utvářen především nárazy vnějších těles, objevy sondy Cassini ale nasvědčují, že bylo pohoří vytvořeno geologickými procesy. V prosinci roku 2010 identifikovali vědci horu, jež dostala název Sotra Patera. Nachází se ve společnosti nejméně dvou dalších hor, které jsou vysoké od 1000 do 1500 m a jejichž vrchol tvoří kráter. Jejich úpatí se jeví být tvořeno zmrzlou lávou. Nejvyšší pohoří Titanu se nacházejí v oblasti rovníku, jde o tzv. pásmové hřbety. Má se za to, že podobně jako Himálaj či Alpy byly vyvrásněny při kolizi nebo podsouvání tektonických desek. Dalším možným mechanismem je vytvoření hřbetu slapovými silami Saturnu. Viskozita ledového pláště Titanu je nižší a horské podloží méně pevné než zemské kamenné, proto nemohou hory dosahovat takových výšek. V roce 2016 tým projektu Cassini oznámil objev nejvyšší doposud známé hory na Titanu, jejíž vrchol ční 3 337 m vysoko a nalézá se v pohoří Mithrim Montes. Pokud je hypotéza o vulkanické činnosti na Titanu správná, předpokládá se, že je podobně jako na Zemi napájen energií z rozpadu radioaktivních prvků uvnitř pláště. Zemské magma je tvořeno roztavenými horninami, které mají nižší hustotu než pevná kůra nad nimi, naproti tomu kapalná voda (i v eutektické směsi s amoniakem) je hustší než vodní led, tudíž pro spuštění kryovulkanických procesů by byla potřeba další energie, například ze slapových sil blízkého Saturnu. Významnou roli může ve vulkanické činnosti na Titanu hrát i přítomnost síranu amonného, jenž se nachází pod vrstvou ledu, a tvoří společně nestabilní systém, jenž může explodovat. Směs zrnitého ledu a popela ze síranu amonného tvoří písečný prach, který byl na povrchu tvarován větrem. V roce 2008 přednesl Jeffrey Moore, planetární geolog z Ames Research Center (Amesova výzkumného centra), vlastní teorii o geologii Titanu. V té době nebyly na povrchu s určitostí identifikovány žádné útvary sopečného původu, a tak Moore prohlásil Titan za geologicky mrtvý svět. Podle jeho hypotézy byl ráz povrchu utvářen jen větrnou a kapalinovou erozí, přesunem hmoty a vnějšími vlivy. Methan se do ovzduší nedostává vulkanickou činností, nýbrž pomalu difunduje z povrchu do atmosféry. Ganesa Macula může podle něj být starý impaktní kráter s tmavou dunou uprostřed; horské masivy vznikly degradací lemů (i vícečetných) impaktních kráterů nebo kontrakcí tělesa při ochlazování vnitřku. Krátery v oblasti Xanadu připodobnil k útvarům nalezeným na měsíci Callisto, kde jsou méně porušené; obecně podle Moorea by mohl Callisto sloužit jako model pro popis geologie Titanu, až na přítomnost atmosféry, měsíc proto někdy nazýval Callisto s počasím. Mezinárodní astronomická unie přidělila nejvyšším horám a pohořím oficiální názvy. Ty jsou pojmenovány dle dohody po fiktivních horách a pohořích, respektive postavách (u pohoří) z příběhů J. R. R. Tolkiena o Středozemi. Na prvních snímcích pořízených pozemskými teleskopy ze začátku 3. tisíciletí byly zobrazeny rozlehlé tmavé oblasti okolo rovníku. Před příletem sondy Cassini byly mylně považovány za uhlovodíková moře. Radarové snímky sondy Cassini ukázaly, že nejde ani tak o moře nějaké kapaliny jako o moře písku. Tyto rovníkové oblasti se ukázaly být rozlehlými pouštěmi. Největší z těchto písečných oceánů je oblast Belet. Na těchto planinách se nacházejí mohutné podélné duny, tedy takové, jejichž hřeben je rovnoběžný se směrem větru. Tyto duny jsou i 100–150 metrů vysoké, kilometr široké a desítky až stovky kilometrů dlouhé a směřují od západu na východ. V místech, kde vítr naráží na terénní bariéru a obtékáji, mohou být duny odkloněny od převládajícího směru. V některých místech ovlivňuje terén směr větru do té míry, že se vznikající duny mění z podélných na příčné (tedy takové, jejichž hřeben je na směr větru kolmý). Takové duny byly nalezeny například jižně od vysočiny Adiri. Předpokládalo se, že duny vznikají při větrech, které sice vanou převážně rovnoběžně se směrem duny, ale jejich směr i síla kolísá. Potřebná odhadovaná rychlost větru pro vznik podélné duny je 0,5 m/s (tj. 2 km/h), slabý povrchový východní vítr by dostačoval. Následná pozorování ovšem ukázala, že podélné duny směřují na východ, přestože vítr vane na západ. Podle posledních počítačových simulací pořízených v roce 2015 duny vznikají během vzácných západních bouřkových větrů, které vanou každých 15 let v období měsíční rovnodennosti rychlostí do 10 metrů za sekundu, a proto při formování dun výrazně dominují nad běžným větrem nad povrchem. Dunová pole na Titanu zabírají až 20 % povrchu, avšak pouze v pásu ohraničeném rovnoběžkami 30°. Ve středních zeměpisných šířkách a v polárních oblastech se duny nevyskytují. Důvod tohoto jevu může být ve vyšší vlhkosti těchto oblastí nebo příliš slabém větru, možné je, že zde převáží směrovost slapových větrů, které písek přenesou zpět k rovníku. Titanský písek není složením vůbec podobný pozemskému, netvoří ho silikátová zrníčka, nýbrž spíše vodní led z podloží, z kterého písečná hmota vzniká erozí během bleskových záplav kapalného methanu. Další možností je, že písek tvoří pevné organické látky, jež vznikly fotochemickou reakcí v atmosféře, tzv. tholiny. Tuto teorii potvrdily i studie složení písečných dun optickou a spektrální analýzou, provedené v květnu 2008, jejichž závěrem bylo výrazně nižší zastoupení vody než jinde na Titanu. Písek v dunách je tedy nejspíše tvořen sazemi organických polymerů, které se shlukly po dopadu na zem. Přítomnost vodního ledu však vyloučena nebyla. Hustota písku na Titanu je odhadnuta na třetinu hustoty písku terestrického. Měsíc Titan nelze na noční obloze spatřit pouhým okem, ale již při pozorování Saturnu menším teleskopem či větším dalekohledem je snadno rozeznatelný. Amatérské pozorování stěžuje blízkost kotoučku měsíce k přesvětlenému disku planety Saturn a jeho prstenců. Prohlížení lze vylepšit přidáním clony nebo světelného filtru, který odstíní světlo odražené od Saturnu. Maximální zdánlivá hvězdná velikost Titanu je +8,2m, střední hodnota při postavení v opozici je +8,4 mag; v ostatních obdobích se může hodnota snížit až k 9,0m. Podobně velký měsíc Ganymed má oproti tomu hvězdnou velikost 4,6 mag. Před obdobím vesmírných sondážních letů byly možnosti zkoumání Titanu jen velmi omezené. Roku 1907 španělský astronom Josep Comas i Solà pozoroval okrajové ztemnění, první důkaz, že těleso obklopuje atmosféra; Gerard Kuiper v roce 1944 použil spektroskopickou techniku k identifikaci methanu. První sondou vyslanou k Saturnu byl Pioneer 11, který k soustavě dorazil v roce 1979. Podle jeho odhalení byl Titan příliš chladný, než aby na něm mohl existovat život. Pioneer pořídil několik snímků Titanu, včetně fotografie zachycující měsíc s planetou Saturn. Obrázky pořízené později dvěma Voyagery byly mnohem vyšší kvality. V letech 1980 a 1981 byl Titan zkoumán sondami Voyager 1, respektive Voyager 2. Trajektorie letu sondy Voyager 1 byla navržena tak, aby kolem měsíce těsně prolétla; během průletu sonda získala hodnoty hustoty, složení a teploty atmosféry a velmi přesně změřila hmotnost tělesa. Voyager 2, který měl být záložně přesměrován na dráhu těsného průletu kolem měsíce, nakonec kolem Titanu neproletěl a pokračoval dál k planetám Uran a Neptun. Opar v atmosféře zabránil sondě zmapovat terén, přesto v roce 2004 byly po digitalizaci na fotografiích, pořízených sondou Voyager 1 přes vestavěný oranžový filtr, viditelné světlé a tmavé oblasti, v té době již známé pod názvy Xanadu a Shangri-La. Ty byly prvně zpozorovány Hubbleovým vesmírným teleskopem při snímání v infračerveném spektru již v letech 2001 a 2002. Bylo totiž zjištěno, že se v jinak neprůhledné atmosféře vyskytují určitá spektrální okna a při použití záření specifické vlnové délky lze atmosféru prozářit. Nejčastěji bylo použito záření vlnové délky 938 nm. Podrobnější informace naleznete v článcích Sonda Cassini a Huygens (sonda). I přes data získaná sondami Voyager zůstal Titan předmětem záhad – velký měsíc zakrytý atmosférou, která znemožňuje detailní zmapování. Tajemství, která Titan obklopovala již od 17. století, kdy byl poprvé objeven Christiaanem Huygensem a Giovannim Cassinim, odhalila až sonda, která po nich byla na počest pojmenována. Společná mise Evropské kosmické agentury (ESA) a NASA Cassini-Huygens byla velmi úspěšná. Sonda odstartovala v říjnu roku 1997, dorazila k Saturnu 1. července 2004 a začala radarem mapovat planetární systém. Dne 26. října 2004 prolétla pouhých 1 200 kilometrů nad povrchem a pořídila snímky Titanu s rozlišením vyšším než kdy předtím. Zachytila tmavé a světlé oblasti terénu, jež by lidskému oku zůstaly skryty. 22. července 2006 podnikla první cílený velmi blízký průlet ve výšce 950 km nad povrchem; nejbližší průlet vůbec podnikla 21. června 2010, kdy prolétla ve výšce 880 km. Od té doby provedla sonda vetší množství průletů, dne 22. dubna 2017 podnikla Cassini svoje poslední, 127. přiblížení se k Titanu. Během něho získávala radarovým měřením data o hloubce menších jezer a zároveň sledovala změny na ostatních jezerech a naposledy prohlédla tzv. kouzelný ostrov na jezeře Ligeia Mare, který sledovala od roku 2007. Poté sonda využije Titanovy gravitace a nasměruje se na dráhu směřující do blízkosti Saturnu, do oblasti mezi horními vrstvami jeho atmosféry a prstenci, kterou ještě žádná sonda nezkoumala. Saturn takto oběhne 22krát, aby dne 15. září 2017 ukončila svoji misi vstupem do jeho atmosféry. V pátek 14. ledna 2005 na povrchu Titanu hladce přistála sonda Huygens. Mateřská sonda Cassini ji nesla k Saturnu 7 let. Měsíc Titan se tak stal nejvzdálenějším objektem, na němž přistála lidmi vytvořená sonda, operace probíhala téměř 10 astronomických jednotek od Země. Byl to rovněž první pokus o přistávací manévr ve vnější sluneční soustavě. V místě přistání sonda neobjevila žádný důkaz o výskytu kapaliny, nicméně předpokládá se, že temná planina, kam přistála, bývá čas od času zatopena. Přistávací modul Huygens dosedl pod nejvýchodnější cíp světlé oblasti, která byla pojmenována Adiri, přesně na 192,4° západní délky a 10,2° jižní šířky. Během přistání vyfotografovala bílé kopce, po jejichž úbočí se dolů na temnou planinu svažovaly tmavé čárové útvary (jako "řeky"). Přesto, že se jednalo primárně o atmosférickou sondu, pracovala ještě déle než hodinu po přistání na povrchu měsíce a předávala přes svou mateřskou sondu Zemi informace a data. Zjistila, že zmíněné kopce jsou převážně z vodního ledu. Hned po přistání vyfotila snímek tmavé planiny Shangri-La, pokryté malými kameny a oblázky ledu. Bohužel kvůli softwarové chybě se ztratila data vysílaná jedním ze dvou vysílačů, šlo především o část fotografií a údaje o rychlosti větru při průletu atmosférou. V březnu roku 2007 se vědci NASA, ESA a COSPAR dohodli a pojmenovali místo přistání sondy po zemřelém prezidentovi ESA Hubertu Curienovi. Po roce 2005 byly navrženy vědci z NASA, ESA i JPL koncepty misí, jejichž cílem mělo být dopravení další robotické sondy k Titanu. Žádný z těchto návrhů však nezískal schválení finančně podporované mise. Titan Saturn System Mission (TSSM) byl návrh společné mise NASA a ESA na průzkum planety Saturn a jejích měsíců Titan a Enceladus. Vizí projektu byla i sonda, která by na horkovzdušném balónu šest měsíců studovala atmosféru Titanu. V únoru roku 2009 však byla schválena konkurenční mise Europa Jupiter System Mission, jejímž cílem je výzkum měsíčního systému planety Jupiter, a TSSM byla odložena na neurčito. Další navrhovanou misí bylo vyslání přistávacího modulu Titan Mare Explorer (TiME), který by přistál na hladině některého jezera a půl roku by studoval jeho složení. V roce 2012 Jason Barnes z University of Idaho požádal o grant ve výši 715 milionu amerických dolarů na projekt dronu, který by pořídil snímky povrchu ve vysokém rozlišení. NASA ovšem podporu této misi neschválila a osud projektu zůstal nejasný. V tom samém roce vznikl nový společný projekt španělské firmy SENER a Centra astrobiologie (Centro de Astrobiología) v Madridu na vyslání přistávacího modulu Titan Lake In-situ Sampling Propelled Explorer. Ten by měl rovněž dosednout na jezero na Titanu, oproti návrhu TiME by byl vybaven vlastním pohonným systémem a nebyl by odkázán na nekontrolované plachtění po hladině. Vesmírný program Journey to Enceladus and Titan (JET) byl projekt na vyslání astrobiologické sondy, která by měla zkoumat možné podmínky pro život a osídlení obou měsíců. Byl navržen roku 2011 coby 13. mise v rámci nízkorozpočtového programu Discovery, v červnu 2015 se ale nedostal ani do užšího výběru pěti misí. V roce 2015 byl schválen grant NASA/Phase II pro návrh projektu ponorky, jež by měla prozkoumat jezera na měsíci Titan. Uvažuje se, že by součástí mise mohlo být dopravení ponorky a plovoucího zařízení, jako byl navrhovaný TiME. Předpokládá se, že prostředí na Titanu by mohlo obsahovat větší množství biogenních komplexních organických sloučenin a podzemní oceán vody by mohl sloužit jako vhodný ekosystém. Sonda Cassini-Huygens nebyla vybavena technickými prostředky pro detekci látek dokazujících přítomnost života nebo složitějších organických struktur, přesto výsledky jejích pozorování ukázala, že podmínky na Titanu jsou obdobné těm, jaké panovaly na pravěké Zemi. Vědci se domnívají, že atmosféra Titanu se podobá prvotní atmosféře Země s jediným rozdílem, kterým je chybějící vodní pára na Titanu. Millerův-Ureyův experiment a pokusy, které z tohoto vycházely, ukázaly, že v atmosféře podobné, jakou disponuje Titan, mohou být vlivem UV záření vyvolány reakce, jejichž produktem je syntéza složitějších či polymerních struktur, například tholinů. Spouštěčem reakce je disociace molekul dusíku a methanu na radikály, z nichž vznikají kyanovodík a acetylen. Následné reakce byly podrobeny rozsáhlým studiím. Bylo oznámeno, že pokud je směs plynů, jež se nachází v Titanově atmosféře, vystavena dávkám energie, produktem reakcí je velké množství sloučenin, včetně všech pěti nukleových bází (stavební kameny RNA a DNA) a některých aminokyselin (základní stavební prvky bílkovin). V těchto pokusech byly poprvé připraveny tyto sloučeniny za nepřitomnosti kapalné vody. Dne 3. dubna 2013 oznámili vědci NASA, že dle simulací atmosféry Titanu by se v ní mohly nacházet složitější organické sloučeniny. Podle laboratorních simulací se na Titanu nachází dostatečné množství organického materiálu, aby byla započata chemická evoluce, o níž se myslí, že stála za vznikem života na Zemi. Předpokladem této analogie je přítomnost kapalné vody ve větším množství, než bylo na Titanu pozorováno. Voda by se mohla na Titanu vyskytovat pod vrstvami ledu, kde zamrzla po dopadu impaktního tělesa. Vyskytla se rovněž teorie o existenci oceánu kapalného amoniaku hluboko pod povrchem. Jiná teorie, jež předpovídá v hloubce až 200 km oceán se směsí amoniaku a vody, říká, že by v těchto oceánech mohl existovat život, přestože na Zemi by takové podmínky byly považovány za extrémní. Přestup tepla mezi vnitřkem měsíce a vnějšími vrstvami by mohl představovat zásadní podmínku pro přežití. Detekce mikrobiálního života by byla závislá na jejich biogenním působení. Bylo zkoumáno, zda by methan a dusík v atmosféře nemohly být biologického původu. Byly zveřejněny studie, které informovaly o možnostech existence života v methanových jezerech na Titanu, založeném na alternativních biochemických procesech, analogických životu ve vodě na Zemi. Takové organismy by místo kyslíku dýchaly vodík (H2), který by místo do glukózy metabolizovaly na acetylen, a vydechovaly methan namísto CO2. Všechny živé formy na Zemi používají jako rozpouštědlo vodu; organismy na Titanu by mohly využít kapalné uhlovodíky, např. methan nebo ethan. Voda je silnější rozpouštědlo než methan a je více chemicky reaktivní, je schopna hydrolýzou rozbít velké organické molekuly. Forma života založená na uhlovodíkovém rozpouštědle by těmto problémům rozpadu biomolekul nemusela čelit. V roce 2005 astrobiolog Chris McKay přednesl argument, podle něhož pokud je na povrchu Titanu přítomna nějaká forma života, mělo by to mít měřitelný efekt na složení troposféry měsíce; koncentrace molekulárního vodíku a acetylenu by měla být nižší, než by se jinak předpokládalo. Roku 2010 objevil Darrell Strobel, vědec z Univerzity Johnse Hopkinse, nadbytek molekulárního vodíku ve vyšších vrstvách atmosféry oproti vrstvám nižším, což je podle něho argument pro existenci klesavého difuzního proudu o rychlosti zhruba 1028 molekul vodíku za sekundu, které však u povrchu mizí. Podle Strobela tyto nálezy souhlasí s McKayovými představami odezvy přítomných methanogenních životních forem. Jiná studie vydaná téhož roku ukázala nízké koncentrace acetylenu u povrchu, což by dle McKayovy interpretace mohlo být konzistentní s představou organismů, které se uhlovodíky na povrchu živí. I přes opakované vyjádření biologické hypotézy McKay upozornil, že jsou možná i jiná a pravděpodobnější vysvětlení těchto nálezů: dosud neznámé fyzikální nebo chemické procesy, které tyto sloučeniny spotřebovávají (např. nebiologické katalytické reakce na povrchu), jakožto i možné chyby při simulacích toku vodíku a acetylenu. Objev funkčního nebiologického katalytického procesu při 95 K (-180 °C) byl podle něho byl i tak významný, ačkoliv by jistě nevyvolal takovou senzaci jako proces biologický. Dle vyjádření NASA v článku z června 2010 nebyly k tomu datu nikde objeveny formy života založené na methanu a jejich výskyt je pouze hypotetický, přesto podle některých vědců tyto chemické stopy podporují argumenty pro výskyt primitvních organismů či předchůdců živých forem na Titanu. V únoru 2015 byla vymodelována hypotetická buněčná membrána, jež by mohla být funkční v methanovém prostředí. Sestávala by malých molekul obsahujících vodík, uhlík a dusík a měla obdobnou stabilitu jako buněčná membrána tvořená fosfolipidy. Tato teorietická membrána byla pojmenována azotozom, což vzniklo složením francouzského slova "azote" (francouzsky dusík) a termínu lipozom. Přestože byly vysloveny hypotézy o biologických pochodech na Titanu, vyskytují se zde značné překážky pro existenci života a analogie se Zemí je nepřesná. Titan je zmrzlým světem v nesmírné vzdálenosti od Slunce a jeho atmosféra obsahuje příliš malé množství oxidu uhličitého. Voda se na povrchu vyskytuje jen v pevném skupenství. Vzhledem k těmto potížím považují někteří vědci, například Jonathan Lunine, měsíc Titan za neobyvatelný, avšak vhodný a zajímavý objekt pro experimentální výzkum podmínek, jež panovaly na Zemi na počátku života a před jeho vznikem. Existuje hypotéza, že dopad většího tělesa na Zemi mohl způsobit vyvržení kamenného materiálu s obsahem mikrospór a ten mohl dopadnout na další tělesa ve sluneční soustavě včetně Titanu. Život by se tak mohl rozšířit panspermaticky. Lunine však oponoval, že organismy žijící v uhlovodíkových jezerech Titanu by musely být natolik odlišné od pozemských, že to vylučuje možnost, že by se jeden vyvinul z druhého. V budoucnu by se podmínky pro život na Titanu mohly vylepšit. Přibližně za pět miliard let, až se ze Slunce stane červený obr, by teplota na povrchu mohla stoupnout natolik, že by umožnila výskyt kapalné vody. Pod vlivem snížení množství ultrafialového záření ze Slunce by mohl opadnout uhlovodíkový opar a skleníkový efekt způsobený methanem by mohl hrát mnohem větší roli. V těchto podmínkách by se mohl uchytit život, který by mohl přežít i stovky milionů let, což byla dostatečná doba pro usazení života na Zemi. Přítomnost amoniaku by však proces vzniku života na Titanu mohla zpomalit.

VERB_PHRASE

YES_NO

000541

Související informace naleznete také v článcích Svatý Cyril a Svatý Metoděj. Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako Soluňští bratři, jsou známí jako Apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěstové. Svatý Konstantin (řecky Κ, Konstantinos), zvaný Filosof 827 v Soluni - 14. února 869 v Římě), mladší z obou bratrů, byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera. V rámci své misie na Velké Moravě prosadili staroslověnštinu...

V jakém roce vstoupil svatý Konstantin do kláštera?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

Svatý Konstantin (řecky Κ, Konstantinos), zvaný Filosof 827 v Soluni - 14. února 869 v Římě), mladší z obou bratrů, byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera.

Související informace naleznete také v článcích Svatý Cyril a Svatý Metoděj. Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako Soluňští bratři, jsou známí jako Apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěstové. Svatý Konstantin (řecky Κ, Konstantinos), zvaný Filosof 827 v Soluni - 14. února 869 v Římě), mladší z obou bratrů, byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera. V rámci své misie na Velké Moravě prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk (pro který Konstantin vytvořil písmo hlaholici). Papež Lev XIII. je v roce 1880 svatořečil a roku 1981 je Jan Pavel II. prohlásil spolupatrony Evropy. Navíc jsou i hlavními patrony Moravy. V Česku se slaví svátek Cyrila a Metoděje 5. července, Svatý Konstantin (řecky Κ, Konstantinos), zvaný Filosof (827 v Soluni - 14. února 869 v Římě), mladší z obou bratrů, byl jedním z nejvýznamnějších učenců své doby, vynikajícím teologem, řečníkem a polyglotem. Působil jako profesor filosofie v Konstantinopoli a úspěšně vedl několik zahraničních náboženskopolitických misí a mnoho teologických disputací. Několik let žil v klášteře společně se svým bratrem a v té době začíná také jejich společná činnost. Jako mnich však vstoupil do kláštera až krátce před svou smrtí v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril (řecky Κ, Kyrillos; latinsky Cyrillus), pod nímž je známější. Svatý Metoděj (řecky Μ, Methodios; latinsky Methodius) (813 v Soluni - 6. dubna 885 na Moravě), křestním jménem Michal, starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem v klášteře, kde přijal jméno Metoděj. Během společného pobytu v klášteře se stal patrně nejbližším spolupracovníkem svého bratra, se kterým se pak účastní zahraničních cest ve službách Byzance. Po Konstantinově smrti se ujal vedení velkomoravské misie a završil jejich společné dílo, které hájil až do své smrti. Jedním z jeho největších úspěchů bylo zřízení moravsko-panonské arcidiecéze, jejímž prvním arcibiskupem se stal. Celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy, nyní nad jejich biskupskou hodností nepanuje shoda. Až do poloviny 19. století byli svatí Cyril a Metoděj běžně označováni staročeskými jmény Crha a Strachota. Crha vzniklo z Cyril; Strachota špatným překladem: řecké Methodios bylo mylně přikloněno k latinskému metus ("strach") a přeloženo. Bratři pocházeli z Soluně, z rodiny hodnostáře Byzantské říše. Podle některých pramenů a na základě jejich znalostí slovanského jazyka se soudilo, že jejich matka byla slovanského původu. Řek Konstantin G. Bonis na základě genealogie dospěl k závěru, že manželka Lva (Leona) Soluňského Marie byla dcerou císaře Konstantina VI.[zdroj?] Metoděj ještě pod jménem Michal (Michael) se původně věnoval, jako jeho otec, činnosti ve státní správě. Brzy po ukončení studia práv v Byzanci byl v r. 835 jmenován archontem, tedy vojenským úředníkem a správcem (vládcem, místodržitelem) v byzantské provincii na řece Strymon (severně od Soluně), obývané Slovany. Svého povolání se však kolem roku 845 zřekl a úřad archonta opustil. Rozhodl se skoncovat se světským životem a uchýlil se do oblasti maloasijského Olympu v bithýnském kraji do střediska řeckého mnišstva s množstvím klášterů jižně od Konstantinopole (Cařihradu). V jednom z mnoha klášterů na úbočí tohoto asijského Olympu (turecky Kešiš-Dag, mnišská hora), asi 2500 m vysokého masívu jižně od města Bursa, se stal mnichem a diakonem a přijal mnišské jméno Metoděj. Konstantin po studiu na školách v Soluni vystudoval teologii, filozofii a literaturu na císařské univerzitě v Konstantinopoli. Studia dokončil kolem roku 847. Kancléř císařovny Theodory II. Theoktistos dal Konstantina vysvětit na kněze a jmenoval jej chartofylaxem (knihovníkem a archivářem) nového patriarchy Ignatia. Konstantina však tato služba ubíjela a jeho vztah s patriarchou byl vypjatý. Po čase se proto tajně uchýlil do samoty jednoho z mnoha klášterů na zalesněném mořském pobřeží. Když byl asi po půl roce vypátrán a přemluven k návratu do Cařihradu, Konstantin zdvořile odmítl bývalou funkci a přijal raději nabízené místo profesora filozofie na univerzitě, kde předtím studoval. Před nástupem na toto místo prokázal svoji způsobilost a schopnosti veřejnou zkouškou v podobě náboženské disputace s dříve sesazeným patriarchou Ioannem Grammatikem. V roce 851 byl 24letý Konstantin císařovnou Theodorou požádán, aby obhajoval křesťanské učení u Saracénů. Konstantin se s tajemníkem Georgiem odebral do Samarry severně od Bagdádu, hlavního města jejich říše. Konstantin si počínal natolik moudře a vtipně, že dokonce vyprovokoval Araby k neúspěšnému pokusu jej otrávit. Po návratu ze Samarry, i přes Theoktistovu snahu udržet jej v Cařihradu, toužil Konstantin opět po samotě. V roce 855, pravděpodobně v souvislosti s politickými zvraty, z hlavního města odchází a uchyluje se do stejného kláštera jako Metoděj. Řeholní sliby však nesložil. Soluňští bratři se v klidu kláštera oddávali studiu a pravděpodobně již tady začal vznikat teoretický základ slovanského písemnictví, pro které zde získali první žáky, jako byl např. Kliment Ochridský. Je nanejvýš pravděpodobné, že velký podíl na odklonu bratrské dvojice od státní služby a veškerého světského života a jejich následném útěku do klidného klášterního prostředí měly drsné politické praktiky a v tuto hektickou dobu silné politicko-náboženské střety. Theodora II. vládla jako císařovna-zástupkyně s pomocí kancléře Theoktista místo nezletilého syna Michaela III. Císařovnin bratr Bardas, schopný učenec, avšak povahou bezcharakterní, byl Theoktistův nepřítel, s nelibostí nesl spolupráci císařovny a jejího kancléře. Theoktistovi se podařilo vyhnat Bardu z Cařihradu. Ten však měl značný vliv na mladého císaře a dosáhl toho, že byl na přání rozmařilého Michaela povolán zpět do Cařihradu. Nastal otevřený konflikt, jehož důsledkem bylo spiknutí Michaela a jeho strýce Bardy proti Theoktistovi. Theoktistos, ochránce Konstantina Filozofa, byl uvržen do žaláře, kde okolo r. 855 zemřel násilnou smrtí. Spiknutí Bardy a Michaela, často ovlivněného nestřídmým pitím, se teď obrátilo proti Theodoře. Nestačilo jim, že se v roce 856 vzdala vlády, ale přinutili ji, aby i se svými třemi dcerami vstoupila roku 857 do kláštera. Konflikt se teď přenesl na církevní půdu. Nevázaný mladý císař všemožně ztrpčoval život patriarchovi Ignatiovi, stejně jako jeho komplic Bardas. Ignatios byl kvůli kritice Bardova pohoršlivého způsobu života vyhnán z Cařihradu, avšak přes hrozby, lsti i útoky odmítl nátlak, aby se zřekl stolce patriarchy. Bardas nechtěje čekat, až by byl Ignatius souzen a sesazen zákonným způsobem, ustavil novým patriarchou učence Fotia, muže světského stavu. Během pouhých šesti dnů přijal Fotios veškerá církevní svěcení a na Vánoce roku 858 byl vysvěcen na biskupa a ustaven patriarchou. Církevní sněm biskupů však držel s Ignatiem a Fotia odsoudil. Fotios tedy v roce 859 svolal svůj církevní sněm a vládním nátlakem dosáhl sesazení Ignatia a zahájil pronásledování jeho přívrženců. Přestože se Konstantin zastával Ignatia, někdejší Konstantinův učitel Fotios si dobře pamatoval moudrost mladého filosofa. Po státním a církevním převratu v Byzanci okolo roku 860 byli proto Konstantin i s bratrem Metodějem povoláni z kláštera do Cařihradu a vysláni byzantským císařem Michaelem III. na misijní cestu k Chazarům přes poloostrov Krym až ke Kaspickému moři. Stalo se tak po prvním nájezdu Rusů na Konstantinopol. Mise obou bratří měla proto za úkol v prvé řadě obnovit spojenectví s Chazary. Chazaři byli jediným nehebrejským etnikem, které hromadně přijalo židovské vyznání a to se stalo státním náboženstvím tohoto útvaru. Vedle politického úkolu, kterým byla společná obrana proti nájezdům, měli oba bratři i úkol náboženský (tzv. chazarská polemika). Při této cestě se bratrům podařilo nalézt a vyzvednout z moře ostatky papeže svatého Klimenta I., které pak údajně přinesli na Velkou Moravu, snad na Hradisko svatého Klimenta. Podle legendy je při své cestě do Říma vzali s sebou jako dar papeži a jsou dnes uloženy v bazilice svatého Klimenta nedaleko Kolosea. Mezitím došlo opět ke sporům mezi novým patriarchou Fotiem a přívrženci dřívějšího patriarchy Ignatia. Fotios tedy znovu svolal církevní sněm a na cařihradském synodě roku 861 byl Ignatius opětovně odsouzen a sesazen a s ním i větší počet biskupů. Císařský a patriarší dvůr proto hledal muže způsobilé pro uprázdněná biskupství. Byly mu známy správní schopnosti Metodějovy, ten dostal proto nabídku, aby se ujal úřadu arcibiskupa v Byzanci. Tu ale odmítl a přijal pouze hodnost igumena, tedy představeného kláštera Polychron rovněž v maloasijské Bithýnii, byzantské zemi na asijském břehu Marmarského moře. –údajný dopis knížete Rostislava byzantskému císaři, Život Konstantinův V roce 862 vyslal kníže Velké Moravy Rostislav poselstvo k byzantskému císaři Michaelu III. s prosbou o vyslání biskupa a učitele, který by položil na Velké Moravě základy (na franských biskupech nezávislé) církve. Obyvatelé Velké Moravy se již v té době sice seznámili s církevním učením misionářů z Východofranského království, ale kníže Rostislav se obával politického a náboženského vlivu Východofranské říše, a tak ze země nechal franské kněze vyhnat. Morava tak postrádala dostatek duchovních a i to mohlo být jedním důvodů Rostislavovy žádosti. Císař a patriarcha Fotios se rozhodli nakonec Rostislavově žádosti částečně vyhovět. Díky znalosti jazyka byli pro tuto misi vybráni právě Konstantin a Metoděj. Při přípravách Konstantin sestavil nové písmo (hlaholici) pro slovanský jazyk a společně s bratrem Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické knihy potřebné pro konání bohoslužeb. Konstantinovi je připisováno sestavení Proglasu, tedy předmluvy ke staroslověnskému překladu evangelií. Na Velkou Moravu dorazili bratři na jaře 863 (Konstantin pravděpodobně v hodnosti presbytera/kněze a Metoděj patrně jako jáhen). Byzantská misie dosáhla velkých úspěchů, zejm. díky plné podpoře ze strany Rostislava, ale i organizačním schopnostem obou bratří a jejich značné osobní autoritě (zejm. Konstantinově). Klíčovou roli hrálo také zavedení nové, slovanské liturgie a užití staroslověnštiny při kázání a výuce. Konstantin s Metodějem sestavili také takzvaný Zakon sudnyj ljudem (česky Soudní zákon pro laiky), který se ve svém prvním bodě vypořádává s lidmi co nepřijali křesťanství tím, že stanovuje přísné tresty pro ty, kteří konají pohanské oběti nebo přísahy. Trestem bylo to, že: "Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým." V roce 864 napadl Ludvík II. Němec Velkomoravskou říši a kníže Rostislav, obležen na Děvíně, byl nucen přiznat vazalství vůči Východofranské říši a umožnit návrat latinským kněžím. Brzy po jejich příchodu zpět do země došlo ke svárům dvou koncepcí - latinské a staroslověnské. Na samém konci roku 866 se věrozvěstové odebrali na cestu do Akvileje a dále zpět do Konstantinopole, aby tam zařídili potřebné záležitosti. Na počátku roku 867 se cestou asi na půl roku zastavili u knížete Kocela v politicky klidnější Panonii. Ten jim přivedl 50 žáků, aby je bratři připravili pro stav duchovní. Slovanští obyvatelé Panonie přijímali s vděčností křesťanskou misii ve staroslověnštině, slovanském jazyku. Kníže Kocel o této skutečnosti nejednou písemně informoval papeže Mikuláše I. a vychvaloval úspěšnou christianizaci jeho knížectví prostřednictvím obětavých soluňských sourozenců. A jak bylo v povaze bratrské dvojice, odmítali bohaté dary a místo toho vyjednali propuštění 900 otroků. Počátkem druhé poloviny roku 867 se apoštolové vydali na další cestu. V roce 867 byli již duchovní, kteří byli vzděláváni bratry, dostatečně připraveni na vysvěcení na kněze a biskupy. Spolu s Konstantinem a Metodějem se rozhodli pro cestu do Říma nebo Konstantinopole, kde mělo svěcení proběhnout. Protože cesta přes Balkán byla obtížná, rozhodli se cestovat do Benátek a odtud lodí buď do Raveny a dále do Říma nebo do Konstantinopole. Při pobytu v Benátkách se však dozvěděli, že v Byzanci proběhl státní převrat a císař Michael III. který je poslal na Velkou Moravu, byl zavražděn; a dále že byl z sesazen jejich přítel patriarcha Fotios, jehož misionáři bratři byli. V Benátkách věrozvěsty zastihl i zvací list napsaný papežem Mikulášem I. Svatý otec totiž věděl, že ti dva Byzantinci káží na Velké Moravě i v Blatensku sice v nepovoleném jazyce, ale s úspěšnými misijními výsledky. Konstantin vzal s sebou kosti svatého Klimenta jako dar papeži. Při jejich cestě do Říma však Mikuláš I. zemřel a jeho nástupcem se stal Hadrián II., který jim vyšel vstříc před brány Říma, poklonil se Klimentovým ostatkům a přijal své hosty s velkolepostí hodnou králů. V učených disputacích se pak Konstantinovi podařilo v Římě obhájit před papežem a všemi církevními otci oprávněnost slovanské liturgie přímo dokonale. Počátkem roku 868 potvrdil papež slovanský překlad bohoslužebných knih. Položil je na oltář v bazilice Panny Marie Sněžné, posvětil je a zároveň vysvětil Metoděje na kněze. V pozadí stála pravděpodobně také snaha papeže o získání spojence v byzantském císaři Basileiovi I. v boji proti muslimům, kteří v té době ohrožovali Itálii. "V Římě se zdrželi bratří až do roku 869," říká Palacký. Konstantin však ochuravěl, odřekl se další práce ve Slovanstvu, těžce nemocný (vyčerpaný mj. i neustálými hádkami se západním klérem, který na něho zle dotíral kvůli tomu, že se na Moravě slouží bohoslužby v místním jazyce, kdežto tito západní . klerici (trojjazyčníci) trvali na tom, že se bohoslužby smějí vykonávat jen v těch třech jazycích, v nichž nechal Pilát napsat nápis na Kristův kříž: hebrejsky, řecky a latinsky; sv. Konstantin-Cyril tento názor nazýval "pilátnictvím" a "trojjazyčnou herezí"). Před svojí smrtí, v době, kdy již věděl, že zemře, vstoupil Konstantin do kláštera a přijal řeholní (mnišské) jméno Cyril (Kyrillos). Zemřel padesát dní po vstoupení do jednoho z řeckých klášterů v Římě, 14. února roku 869, ve věku dvaačtyřiceti let na tuberkulózu (nemoc, na kterou trpěl). V polovině roku 869 vydal papež bulu Gloria in excelsis Deo (Sláva na výsostech Bohu) adresovanou Rastislavu a Svatopluku a Kocelovi, ve které schválil slovanskou liturgii. Metoděj byl vyslán coby papežský legát do Panonie, aby s Kocelem dojednal papežův návrh na zřízení nové samostatné panonské diecéze. Papež měl v úmyslu obnovit někdejší sremskou arcidiecézi se sídlem v Sirmiu. V Mosaburgu byl vřele přivítán, Kocel s návrhy bezvýhradně souhlasil a ihned vypověděl salcburského archipresbitera Riphalda a církevní správou Panonie pověřil Metoděje. Ten se krátce nato vrátil do Říma s Kocelovou kladnou odpovědí a s jeho dvaceti vyslanci, kde byl na podzim 869 vysvěcen na biskupa a jmenován prvním arcibiskupem panonsko-moravské arcidiecéze. Z Říma do Panonie se tedy Metoděj vracel (po Vánocích roku 869) už coby arcibiskup a papežský legát s bulou, v níž jednoznačně stálo, že země knížat Rostislava, Svatopluka a Kocela náležejí pod správu římského stolce. Po tříměsíčním zdržení v Panonii se Metoděj vydal na Moravu. V roce 870 se Rostislavův synovec Svatopluk.pověřený panováním nad Nitranským knížectvím (samosprávná součást Velkomoravské říše) spojil s Východofranskou říší, zajal Rostislava a vydal jej Frankům. Rostislav byl oslepen a uvězněn v některém z bavorských klášterů, snad v klášteře sv. Jimráma v Řezně, kde zanedlouho zemřel. Do této politicky složité doby se vracel Metoděj přes Panonii pokračovat ve svém poslání. Pravděpodobně ještě během cesty na Moravu byl zajat Franky a v roce 870 povolán na církevní sjezd nejspíš do Řezna, kde s ním byl započat proces, který podnítil Ludvík Němec. Metoděj byl sesazen a odsouzen na doživotí. Poté ho dopravili patrně do Ellwangenu, kde ho v klášterní pevnosti věznili v otevřené jámě dva a půl roku. Osvobodil ho až papežský zásah. Metoděj je na příkaz papeže Jana VIII. propuštěn a znovu dosazen do čela arcidiecéze. Stalo se tak roku 873, kdy se biskup Metoděj ujímá správy všech moravských chrámů a kleriků. (Za moravské sídlo biskupa jsou často považovány dnešní Sady u Uherského Hradiště.) Poté, co v r. 870 vydal Svatopluk Frankům zajatého Rostislava, byl i on jimi zajat a uvězněn. Obvinění ze zrady mu však nebylo prokázáno a byl propuštěn a dokonce v r. 871 vyslán v čele franského vojska, které mu svěřil syn Ludvíka II. Němce Karloman, aby potlačil povstání Moravanů v čele se Slavomírem. Před starým Rostislavovým městem však zanechal Franky budovat tábor a přešel na stranu Moravanů a nic netušící Franky v čele Slavomírova vojska přepadl a a jejich armádu zničil. Touto drtivou porážkou Franků Svatopluk prakticky převzal a dalšími porážkami Franků v r. 872 zcela osamostatnil svou zemi a začal sám (později za spolupráce s Metodějem) šířit křesťanství a s ním vliv Velké Moravy. Aby mohl nerušeně rozšiřovat svou říši, uzavřel Svatopluk v roce 874 s Franky mír. V čele poselstva při uzavírání míru stál kněz Jan z Benátek, Svatoplukův důvěrník. Za nějaký čas byl Metoděj obviněn právě knězem Janem z Benátek z kacířství a znovu povolán v r. 879 do Říma. V Římě před papežem Janem VIII. používání staroslověnštiny obhájil; následně papež Hadrián II. staroslověnskou liturgii schválil bulou Industriae tuae (Horlivosti tvé), ale s podmínkou, že epištola a evangelium musí být čteny nejdříve v latině a až poté ve staroslověnštině. Na žádost knížete Svatopluka papež jmenoval nitranským biskupem německého kněze Wichinga. Při zpáteční cestě z Říma nový biskup Wiching Metoděje předběhl, aby byl u Svatopluka dřív a mohl mu předložit padělanou listinu, podle které papež Metoděje sesadil. Podvod byl sice odhalen, ale o rok později se pokusil Wiching o další podvrh, když zfalšoval papežský dopis proti Metodějovi. Na Metodějův dotaz do Říma papež Jan VIII. v březnu roku 881 popřel, že by podobný list Wichingovi poslal, a vyjádřil Metodějovi plnou podporu a slíbil, že Wichinga zavolá před soud. V roce 882 obdržel Metoděj list od císaře Basileia I., v němž vyjádřil císař přání vidět se s proslulým Metodějem, dokud jsou oba ještě živi. Metoděj se bez váhání vydal na poslední cestu do své řecké vlasti. Metoděj, který byl v Konstantinopoli vřele a slavnostně přijat Basileiem I., zde zanechal opisy slovanských bohoslužebných knih, které byly využity při dalších misijních cestách do Bulharska a na Rus. V roce 884 byl Metoděj již zpět na Moravě a pracoval na překladu zbývajících částí Písma svatého. Krátce před svou smrtí se Metoděj rozhodl uvalit na Wichinga klatbu a zbavit ho tak biskupské funkce do té doby, než se podřídí jeho autoritě. Wiching v reakci na to (pomocí udání) docílil u nového papeže Štěpána V., zákazu slovanské liturgie a nařízení, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vypuzeni ze země. Těžce nemocný Metoděj po dokončení překladů, když poznal, že jeho čas se začíná naplňovat, jmenoval svým nástupcem Slovana Gorazda. Krátce na to "šestého dne měsíce dubna ve třetí indikci, roku šestitisícího třístého devadesátého třetího od stvoření světa" (dle nového kalendáře 6. dubna 885) zemřel ve věku 72 let. Po Metodějově smrti intrikoval Wiching s Římem a ujal se církevních záležitostí s brutalitou, jaké byl schopen jenom málokterý z tehdejších duchovních hodnostářů. Podle Wichingových zpráv byl sestaven papežský list Štěpána V. (VI.), kterým byl právě Wiching ustanoven Metodějovým nástupcem jako moravský biskup. Nový arcibiskup jmenovaný Metodějem, kněz moravského původu jménem Gorazd, byl uvržen spolu s mnoha jinými do žaláře. Zde se o něm zprávy nedochovaly. Staroslověnsky vzdělaní kněží a mniši (bylo jich na dvě stovky) byli doslova vyvedeni v okovech ze země, protože tito Metodějovi žáci nechtěli zradit dílo a odkaz svého učitele a odmítli podřídit se papežovu usnesení. Někteří našli útočiště v Čechách, v Polsku a v Bulharsku. Historici i archeologové věděli, že kromě Života Metodějova existuje ještě jedna písemná památka. Ta patří do souboru krátkých, takzvaných "proložních" životopisů svatých. V něm se o Metodějově pohřbu píše: "Když naučil své učedníky pravé víře a předpověděl svou smrt tři dny předem, zesnul smířen v Pánu. Leží pak ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté bohorodičky. Tato zpráva byla velmi důležitá pro archeology, kteří se snažili najít Metodějův hrob. Teprve v roce 1957 objevil profesor Josef Poulík vedle vnitřní zdi trojlodní baziliky v Mikulčicích místo (označované jako hrob 580), které podle některých historiků mohlo patřit Metodějovi nebo podle odhadovaného věku 40 let spíš významnému Mojmírovci, předměty zde nalezené (těžký . dvojsečný meč, sekera-bradatice, mečík či dýka, nožík či břitva, vědro, kování opasku, zlatý gombík) dokládají, že pochovaný patřil k nejvyšší společenské vrstvě Velké Moravy první poloviny 9. stol. Ostatky byly značně zetlelé. Datování nálezu: v rozmezí od poslední třetiny 8. století do třetí čtvrtiny 9. století bylo upřesněno revizním výzkumem provedeným archeologem dr. Lumírem Poláčkem v létě roku 2011. Velmož byl pohřben nejpozději první polovině 9. století. Počátkem srpna 1963 objevil vedoucí archeologického výzkumu tzv. metropolitní výšiny v Uherském Hradišti-Sadech Vilém Hrubý ve zdivu velkomoravského kostela hrobové dutiny z vnější strany uzavřené přizdívkami. Jedna z nich odpovídá poloze možného hrobu sv. Metoděje, uvedené v písemné zprávě z 9. stol. Zde se však našel hrob prázdný, tedy kromě umístění hrobky nic, co by svědčilo o tom, že by zde byl pochován Metoděj (na Metoděje byla uvržena klatba a z hrobu byl krátce po smrti přemístěn). Česko i Slovensko slaví svátek Cyrila a Metoděje 5. července, stejně tak římští katolíci v některých zemích. Poprvé byly na tento den na žádost olomouckého arcibiskupa Bedřicha z Fürstenberka stanoveny papežem Piem IX. oslavy tisíciletého výročí příchodu bratří v roce 863. Toto datum, ačkoliv nemá zřejmou souvislost s životem Cyrila a Metoděje ani s cyrilometodějstvím obecně, se od té doby začalo používat v Čechách, na Moravě, v Chorvatsku a nakonec i na Slovensku. Mezi důvody pro přesun byla nevhodná roční i liturgická doba dřívějšího data 9. března a také vzrůstající kult Jana Husa, jehož svátek připadá na 6. července. Okružním listem "Grande munus" ze 30. září 1880 vyzdvihl papež Lev XIII. zásluhy obou bratří a rozšířil jejich svátek na celou římskokatolickou církev. Slovanské pravoslavné církve mají vlastní den oslavy svatých Cyrila a Metoděje, kterým je 11. květen podle pravoslavného kalendáře (24. květen dle občanského kalendáře), kdy podle tradice Cyril a Metoděj ze Soluně na Velkou Moravu přišli. Historicky doloženo je pouze to, že se tak stalo na jaře roku 863. V Bulharsku je 24. květen slaven jako Den sv. Cyrila a Metoděje a Den slovanské kultury a vzdělávání a je svátkem a dnem pracovního klidu. Všeobecný římský kalendář platící od roku 1970 klade zase památku na den 14. února, což je datum úmrtí sv. Cyrila. V letech 2012 a 2013 byl natočen naučně-dobrodružný film Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů, režírovaný Petrem Nikolaevem.

DATETIME

DATETIME

005253

Řád Kanady (anglicky: Order of Canada) je nejvyšší civilní vyznamenání Kanady a je udílen těm, co dostáli mottu: Desiderantes meliorem patriam (v překladu: "[ti,] co se zasloužili o lepší zemi"). Vytvořen v roce 1967 ke stému výročí Kanady jako britského dominia, Řád měl ocenit ty Kanaďany, kteří se zasloužili o rozvoj vlasti, a cizince, kteří přispěli k rozvoji světa. Nejvyšší představitelkou Řádu Kanady je královna Alžběta II., kterou formálně zastupuje Generální guvernér Kanady, jenž je rovněž kancléřem Řádu. Od jeho vzniku byl Řád Kanady udělen 5 268 lidem. V Řádu Kanady existují tři stupně, které mohou být uděleny: Rytíř (nejvyšší), Důstojník a Člen. Každý z těchto stupňů má svoji zkratku, kterou může vyznamenaný používat za jménem. Povýšení do jiného stupně je možné, ale zpravidla se tak neděje dříve než po 5 letech od jmenování do prvního stupně. Úřadující politici a soudci jsou z řádu vyloučeni Má podobu bílé sněženky...

Kolik stupňů existuje v Řádu Kanady?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%A1d_Kanady

V Řádu Kanady existují tři stupně, které mohou být uděleny: Rytíř (nejvyšší), Důstojník a Člen.

Řád Kanady (anglicky: Order of Canada) je nejvyšší civilní vyznamenání Kanady a je udílen těm, co dostáli mottu: Desiderantes meliorem patriam (v překladu: "[ti,] co se zasloužili o lepší zemi"). Vytvořen v roce 1967 ke stému výročí Kanady jako britského dominia, Řád měl ocenit ty Kanaďany, kteří se zasloužili o rozvoj vlasti, a cizince, kteří přispěli k rozvoji světa. Nejvyšší představitelkou Řádu Kanady je královna Alžběta II., kterou formálně zastupuje Generální guvernér Kanady, jenž je rovněž kancléřem Řádu. Od jeho vzniku byl Řád Kanady udělen 5 268 lidem. V Řádu Kanady existují tři stupně, které mohou být uděleny: Rytíř (nejvyšší), Důstojník a Člen. Každý z těchto stupňů má svoji zkratku, kterou může vyznamenaný používat za jménem. Povýšení do jiného stupně je možné, ale zpravidla se tak neděje dříve než po 5 letech od jmenování do prvního stupně. Úřadující politici a soudci jsou z řádu vyloučeni Má podobu bílé sněženky s javorovým listem, který je u nejvyššího stupně červený, u druhého stupně zlatý a u třetího stříbrný. == Rytíř == Rytíř Řádu Kanady (Companion of the Order of Canada) – C.C. prokázal největší zásluhy o Kanadu a humanitu na národní nebo mezinárodní scéně. Ročně je vyznamenáno maximálně 15 lidí a je zde i limit 165 žijících členů Řádu Kanady tohoto stupně. Generálnímu guvernéru Kanady je tento stupeň propůjčen automaticky při nástupu do funkce a generální guvernér má právo udělit tento stupeň i své manželce/lovi. == Důstojník == Důstojník Řádu Kanady (Officer of the Order of Canada) – O.C. prokázal mimořádné zásluhy o Kanadu nebo Kanaďany. Tento stupeň je ročně udělen až 64 lidem. K 29. září 2005 byl tento stupeň udělen 1 006 žijícím lidem a není zde žádný početní limit žijících členů. == Člen == Člen Řádu Kanady (Member of the Order of Canada) – C.M. prokázal mimořádný přínos Kanadě nebo Kanaďanům na lokální, regionální úrovni. Tento stupeň může být udělen až 136 lidem ročně. Není zde žádný limit počtu žijících členů. K 29. září 2005 byl tento stupeň udělen 1 964 žijícím členům. == Související články == Seznam řádů a vyznamenání

NUMERIC

NUMERIC

009822

... Na severu hraničí s Bolívií (832 km) a Paraguayí (1880 km), na východě s Brazílií (1224 km) a Uruguayí (579 km) a na západě s Chile (5150 km). Počet obyvatel přesahuje 40 milionů. Hlavním městem je Buenos Aires. Většina obyvatel se hlásí ke katolické církvi a mluví španělsky. Argentina je se svými 2 780 400 km2 osmou největší zemí světa, čtvrtou největší na americkém kontinentu a největší španělskojazyčnou zemí planety. Má druhou největší ekonomiku v Jižní Americe a druhou nejvyšší kvalitu života. Je členem G 20. Spolu s ostatními státy v oblasti vytváří sdružení volného obchodu Mercosur a politické společenství Unie jihoamerických národů, jež mělo být vytvářeno podle vzoru Evropské unie, v posledních letech však uvízlo na mrtvém bodě. Argentina je prezidentská republika a federální stát rozdělený na 23 provincií a jedno autonomní město, Buenos Aires. Každá provincie má vlastní ústavu....

Je Argentina monarchií?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Argentina

Argentina je prezidentská republika a federální stát rozdělený na 23 provincií a jedno autonomní město, Buenos Aires.

Argentina, oficiálně Argentinská republika (španělsky República Argentina), je stát ležící na jihu Jižní Ameriky s 4984 km dlouhým pobřežím Atlantiku. Na severu hraničí s Bolívií (832 km) a Paraguayí (1880 km), na východě s Brazílií (1224 km) a Uruguayí (579 km) a na západě s Chile (5150 km). Počet obyvatel přesahuje 40 milionů. Hlavním městem je Buenos Aires. Většina obyvatel se hlásí ke katolické církvi a mluví španělsky. Argentina je se svými 2 780 400 km2 osmou největší zemí světa, čtvrtou největší na americkém kontinentu a největší španělskojazyčnou zemí planety. Má druhou největší ekonomiku v Jižní Americe a druhou nejvyšší kvalitu života. Je členem G 20. Spolu s ostatními státy v oblasti vytváří sdružení volného obchodu Mercosur a politické společenství Unie jihoamerických národů, jež mělo být vytvářeno podle vzoru Evropské unie, v posledních letech však uvízlo na mrtvém bodě. Argentina je prezidentská republika a federální stát rozdělený na 23 provincií a jedno autonomní město, Buenos Aires. Každá provincie má vlastní ústavu. Argentina si činí nárok na část Antarktidy a s Velkou Británií vede dlouhodobý spor o Falklandy (Malvíny) a Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy. Území Argentiny bylo kulturně silně ovlivněno španělskou kolonizací, která začala v 16. století, ale i následnými vlnami migrace z Evropy, obzvláště z Itálie. První státní útvar v současných hranicích se nazýval Místokrálovství Río de la Plata, vznikl roku 1776, ale byl stále územím koloniálním. V letech 1810-1818 proběhla válka za nezávislost, v níž Argentinci zvítězili. Následovala však občanská válka, takže nový stát byl ustaven až roku 1861. Následoval prudký rozvoj a na počátku 20. století byla Argentina sedmou nejbohatší zemí světa. Ve 30. letech však přišel hospodářský rozvrat následovaný politickým chaosem. Výsledkem bylo dlouhé období diktátorských režimů vojenského typu, nejznámějším a nejúspěšnějším z těchto diktátorů byl Juan Perón. Jeho ideologie tzv. perónismu se stala významným rysem argentinského politického systému a hlásí se k ní i řada demokratických politiků současnosti. Éra diktátorských vlád, doprovázená řadou násilností (tzv. špinavá válka), skončila roku 1983. Od té doby je Argentina demokracií. == Název == Jméno země je vlastně adjektivum odvozené od latinského slova argentum ("stříbro"). Má původ v událostech nezdařené výpravy (1515/16) portugalského mořeplavce ve španělských službách Juana Díaze de Solís, který na východním pobřeží Jižní Ameriky objevil ohromný estuár La Mar Dulce ("Sladké moře"), kde však byl po přistání s částí posádky zabit domorodci. Zbytek výpravy se rozhodl vrátit do Evropy, ale cestou jedna z lodí ztroskotala na pobřeží dnešní Brazílie. Vůdce skupinky ztroskotanců, Portugalec Alejo García se dokázal spřátelit s místními Indiány a o osm let později (1524) vedl evropsko-indiánskou výpravu za mýtickým "Bílým králem", který podle indiánských pověstí měl sídlit ve "Stříbrných horách" (španělsky Sierra de la Plata) a oplývat nesmírným množstvím drahých kovů. Garcíova výprava přešla kontinent směrem na západ, v horách narazila na Inckou říši, s jejímiž obránci se střetla a podařilo se jí naloupit stříbrné poklady; byť byl García na zpáteční cestě zabit, pověst i materiální důkazy se donesly k sluchu dalších evropských objevitelů. Tak se v letech 1526–1548 uskutečnilo několik výprav ve snaze najít ty legendární Stříbrné hory a protože všechny tyto výpravy měly počátek v oblasti La Mar Dulce, bylo tedy přejmenováno na Río de la Plata ("Stříbrná řeka") a kraj okolo něj na Stříbrnou zemi – ačkoliv vytoužená hora plná stříbra byla nakonec (1545) nalezena až v Potosí, na území dnešní Bolívie... Poprvé je jméno "Stříbrná země" doloženo v latinském tvaru v 50. letech 16. století jako Terra Argentea; od počátku 17. století se pak objevuje jeho španělský ekvivalent Tierra Argentina, v následujících staletích ovšem psaný s určitým členem jako La Argentina. Po vzniku samostatného státu se od roku 1831 toto adjektivum stalo součástí politického jména (Confederación Argentina, República Argentina), ale teprve v průběhu 1. poloviny 20. století se ustálila i současná krátká podoba jména geografického. == Původ vlajky == Vlajka je složena ze tří vodorovných pruhů. Vrchní a spodní část vlajky je světle modrá a prostřední část je bílá. Do bílého pruhu na vlajce bylo později přidáno žluté Slunce - květnové Slunce - které má představovat boha Inků, protože Inkové tuto oblast kdysi obývali. Slunce má 32 paprsků. == Dějiny == === Starší dějiny Argentiny === Do doby, než do země pronikli Evropané, žily v severozápadní oblasti And významné kulturní národy, které obývaly sídliště podobná městům. Na jihu přebývala společenství sběračů a lovců. Kolem roku 1480 obsadili rozsáhlé části Inkové. V roce 1516 přistála u ústí La Platy španělsko-portugalská výprava Solísova (viz výše). Nejprve patřilo území Argentiny ke španělskému místokrálovství Peru. Od r. 1536 Španělé kolonizovali území a původní obyvatele Arakuánce a Patagonce téměř vyhubili. Roku 1776 bylo zřízeno místokrálovství Río de la Plata, které zahrnovalo území Argentiny, Bolívie, Paraguaye a Uruguaye. V roce 1810 byl sesazen místokrál. Roku 1816 byla vyhlášena nezávislost Spojených provincií Río de la Plata, tak vznikl za diktatury Juana Manuela de Rosas' jednotný stát. Roku 1819 se Argentina stala federativním státem. Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti vypukla v zemi dlouholetá občanská válka mezi centralisty a federalisty. Argentina se zúčastnila paraguayské války při níž v roce 1870 zabrala region Misiones a část regionu Chaco. V roce 1880 byla přičleněna Patagonie. === Peronismus === Velkou hospodářskou krizí na konci 20. let 20. století skončila doba velkého rozkvětu argentinské ekonomiky. V následujících letech převzali vládu konzervativní vlastníci půdy a vojenské kruhy a v čele státu se střídaly civilní vlády s vojenskými. Za reformního, ale i populistického politika platil po dlouhou dobu dvakrát zvolený Juan Domingo Perón, obviňovaný ze sociální demagogie a sympatií k fašismu. Po něm získala jméno politika peronismu, která se v praxi projevovala rozsáhlým znárodňováním, podporou odborů, snahou o zlepšení sociálního postavení a rozšíření politických práv dělníků i nejchudších venkovanů, posilováním prezidentské autority a antiklerikalismem (v r. 1955 argentinskou vládu exkomunikoval papež Pius XII.). Po porážce Třetí říše uteklo do Argentiny mnoho nacistických pohlavárů, např. Adolf Eichmann nebo Josef Mengele. Perón zastával úřad prezidenta republiky pro funkční období 1946–1952 a 1952–1958. Nicméně sílící bouře, které jeho vládu v padesátých letech provázely, nakonec vedly k tomu, že se na pozvání generála Franka roku 1955 uchýlil do madridského exilu. Následně čelila Argentina stupňující se politické krizi, provázené vojenskými puči a vlnou terorismu, která vrcholila v roce 1970. Nakonec se Juan Domingo Perón vrátil z exilu a stal se roku 1973 potřetí prezidentem Argentiny, kteréžto funkční období ukončila hned následujícího roku jeho smrt. === Vojenská diktatura === Po Perónově smrti svrhly 23. března 1976 vojenské kruhy vládu formálně vedenou jeho manželkou Isabelitou Maríou Estelou (faktickou moc měl v rukou José López Rega), které okamžitě zahájily tzv. špinavou válku (Guerra Sucia) proti svým odpůrcům; reagovaly tak na vzestup politického násilí, ke kterému výrazně přispěly ozbrojené formace peronistické levice – tzv. Montoneros. Vojenská junta, za podpory USA (ministr zahraničí Henry Kissinger) a s počátečním souhlasem vlivné katolické církve, zahájila proces tzv. národní reorganizace (Proceso de Reorganización Nacional), jehož cílem bylo argentinskou společnost kombinací neoliberálních ekonomických reforem a brutální represe atomizovat a depolitizovat. Během vlády vojenské junty a špinavé války pod záštitou operace Kondor zmizely beze stopy tisíce občanů. Vláda vojenské junty se taktéž potýkala nejenom se špatnou vnitropolitickou ale i ekonomickou situací a aby vláda odvrátila pozornost od vnitřních problémů a upevnila si své postavení, zahájila válku o Falklandy, Argentinci nazývané Malvíny. Vláda se především domnívala, že to bude rychlé vítězství (neočekávali výraznější reakci ze strany Británie pro toto malé a od Británie značně odlehlé území), které jí pomůže snadno si upevnit svoji pozici v zemi. Margaret Thatcherová však na útok Argentiny zareagovala nekompromisním protiútokem, který pohřbil myšlenku rychlého a snadného vítězství Argentiny. Porážka v této krátké válce s Velkou Británií o falklandské souostroví v dubnu 1982 jen uspíšila pád vojenské junty. === Obnovení demokracie === V říjnu 1983 se po dlouhé době opět konaly svobodné prezidentské volby, jejichž vítězem se stal civilista a odpůrce junty Raúl Alfonsín. Během demokratizačního procesu se dostávaly na světlo mocenské prostředky vojenské vlády: mučení, vraždy, masové popravy, tzv. lety smrti (vuelos de la muerte – shazování živých lidí z vojenských letadel do Atlantiku) a strategie mizení lidí (tzv. desaparecidos), kterým podle oficiální zprávy o porušování lidských práv za vojenské diktatury Nuncá más ("Nikdy víc") padlo za oběť kolem 30 000 Argentinců. Jen samotné "lety smrti" si vyžádaly 4000 obětí. Několik hlavních představitelů vojenského režimu bylo v roce 1985 odsouzeno k dlouholetému vězení. Prezident Alfonsín byl nakonec pod tlakem armády nucen dvěma spornými zákony (Punto final a Ley de obediencia débita) vyšetřování zločinů vojenského režimu výrazně omezit. Znovu je uvedl do pohybu prezident Néstor Kirchner, někdejší stoupenec peronistické levice (vládl v letech 2003–2007), a pokračovala v něm i prezidentka Cristina Fernández de Kirchner (mezi roky 2007 a 2015). === Argentinská finanční krize === Během prezidentské éry Carlose Menema (1989–1999) z Justicialistické strany, která je formální dědičkou peronismu, se vyšetřování zločinů junty dostalo na vedlejší kolej. Menemovy ekonomické reformy po dílčích úspěších (redukce státní správy, snížení inflace) nakonec vyústily v souvislosti s ekonomickou krizí v některých zemích Latinské Ameriky a Asie v hlubokou finanční krizi, k níž přispělo odhalení několika korupčních afér i rostoucí nezaměstnanost a která zapříčinila dvouletou politickou nestabilitu (v letech 2001–2003 se v úřadu vystřídali čtyři prezidenti). == Geografie == Argentina je součástí regionu Cono Sur. Zemi lze rozdělit zhruba do tří částí: úrodné pampy v severní polovině země, roviny Patagonie táhnoucí se od jižní poloviny až k Ohňové zemi (Tierra de Fuego) a horské masivy And na západě na hranicích s Chile. Nejvyšší hora And a celé západní polokoule, Aconcagua, leží právě v Argentině. Do severních provincií Salta, Formosa, Chaco, Santiago del Estero a Santa Fé zasahuje z Paraguaye rozsáhlá planina Gran Chaco. Argentina si formálně nárokuje i část území Antarktidy (tzv. Argentinská Antarktida) a několik souostroví v jižním Atlantiku, kde panuje arktické a subarktické podnebí. Území Argentiny je z 10,7 % pokryto lesními porosty, zemědělská půda zaujímá 53 % rozlohy státu.Mezi hlavní řeky patří Paraguay, Bermejo, Colorado, Uruguay a největší řeka Paraná. Klima je na většině území mírné. Největšími argentinskými městy jsou Buenos Aires (3 043 400, s aglomerací, tzv. Gran Buenos Aires, 11 miliónů), Córdoba (1 208 700), Rosario (1 119 000), Mendoza (773 100), La Plata (643 000). Extrémní rozdíly: Nejnižší bod: Gran Bajo de San Julián − m n. m. Nejvyšší bod: Aconcagua 6959 m n. m. == Politika == Argentinská ústava z roku 1853, revidovaná roku 1994, rozděluje moc na výkonnou, zákonodárnou a soudní a to na národní a regionální úrovni. Prezident a viceprezident jsou voleni přímo na dobu 4 let. Oba mohou být zvoleni pouze na 2 po sobě následující volební období. Prezident jmenuje vládu, je tak zároveň předsedou vlády. Argentinský parlament má dvě komory: Sněmovnu poslanců s 257 členy a senát se 72 členy. Od roku 2001 jsou senátoři voleni přímo, za každou provincii tři. Volební období senátorů trvá 6 let. Jedna třetina senátu je obměňována každé 2 roky. Sněmovna poslanců je volena přímo na 4 roky poměrným systémem. Každé dva roky je obměňována polovina sněmovny. Současným prezdientem je Mauricio Macri z Republikánské strany. === Administrativní rozdělení === 23 provincií (provincia, pl. provincias) a 1 federální distrikt (Ciudad Autónoma de Buenos Aires): == Ekonomika == Argentina využívá velkého přírodního bohatství, hodně gramotné populace, hospodářství zaměřeného na vývoz a diverzifikovaného průmyslu. Od 70. let si země vytvořila velké dluhy a mezi lety 1989 a 1991 vzrostla inflace někdy až na 200 % za měsíc. V rámci boje s ekonomickou krizí se vláda vydala na cestu liberalizace obchodu, deregulace a privatizace. V roce 1991 zavedla radikální peněžní reformy, které spojily peso s americkým dolarem. Počáteční úspěchy v omezení inflace a nastolení růstu HDP vystřídalo opětovné zhoršení situace od roku 1999 kvůli ekonomickým krizím v Mexiku, Asii, Rusku a Brazílii. Vláda zvyšovala daně a snižovala výdaje rozpočtu, aby omezovala deficit. Ekonomická situace se dále zhoršovala v roce 2001. Pokusy vlády o nulový deficit, stabilizaci bankovního systému a nastolení ekonomického růstu se ukázaly nedostačujícími. 21. prosince byl prezident De La Rua zbaven moci po nepokojích střední třídy; sněmovna zvolila Eduarda Duhaldeho za dočasnou hlavu státu. Duhalde se setkal se zástupci MMF, aby vyjednal další půjčku 20 miliard dolarů, ale ta nestačila. Spojení pesa s dolarem bylo opuštěno v lednu 2002 a v únoru se kurz pesa vzdálil od dolaru. 23. prosince 2001 vyhlásil prozatímní prezident moratorium na dluhy. V letech 2010 až 2012 se odehrávají spory Argentiny s Mezinárodním měnovým fondem, jejichž poslední fáze dostala název Válka dvou Kristýn (podle prezidentky Cristiny Kirchner a šéfky MMF Christine Lagarde).Jde o spor o monetární suverenitu Argentiny a o souboj keynesiánského a neoliberálního přístupu.V letech 2010–2011 činil HDP Argentiny v přepočtu na kupní sílu na hlavu 17 660 USD, což ji stavělo přibližně na úroveň Chorvatska, Litvy nebo Lotyšska. === Energetika a jaderný program === Argentina disponuje ze všech států Jižní Ameriky nejrozvinutějším jaderným programem. Vývoj jaderných technologií navíc probíhá bez výrazné podpory zahraničních subjektů, vlastní koncept velkého reaktoru ovšem Argentina nemá. První výzkumný reaktor byl spuštěn v roce 1957 a první komerční reaktor (elektrárna Atucha I) následoval v roce 1974. Jedná se o těžkovodní reaktor (PHWR) od korporace Siemens. Embalse, druhá jaderná elektrárna je vybavena těžkovodním reaktorem (PHWR) kanadské společnosti CANDU. Navíc byly argentinské jaderné technologie využity v jiných zemích – například v Peru, Alžírsku a Egyptě. Argentina se vzdala možnosti vyrábět jaderné zbraně, přestože již od roku 1983 disponuje potřebnými technologiemi. Argentina je členem Rady guvernérů Mezinárodní organizace pro atomovou energii (MAAE). V poslední době se argentinský jaderný výzkum specializuje na nízkokapactní reaktory. Tato technologie není v jiných zemích příliš rozvíjena. Pouze USA mají podobný program, ovšem Argentina je výrazně napřed a tak v případě úspěchu může ovládnout značnou část trhu. V roce 2011 by měly být zahájeny práce na demonstračním projektu CAREM. Tento reaktor by měl mít výkon 25 MW a původně (od roku 1980) byl vyvíjen pro jaderné ponorky. Práce na něm byly obnoveny v roce 2006. Provoz by měl být zahájen za tři roky. Palivem bude uran obohacený na 3,4 % a reaktor bude pracovat na tlakovodním principu (PWR). Velký důraz je kladen na využití pasivních bezpečnostních prvků. Demonstrační elektrárna bude stát na severu země v provincii Formosa. Časem se má výkon systému zvýšit na 300 MW. Předpokládaná cena prototypu je asi 350 milionů dolarů, u případných sériových výrobků se zřejmě sníží na 200 milionů. == Obyvatelstvo == Argentina měla podle sčítání v roce 2001 asi 36 260 130 obyvatel; to odpovídá hustotě asi 13 obyvatel/km2. Podle sčítání z roku 2010 to bylo 40 091 359 obyvatel.Přibližně 87 % obyvatel žije ve městech s více než 2 000 obyvateli, z čehož 11,5 milionu připadá na aglomeraci [[Gran [Buenos Aires]], která má hustotu obyvatelstva asi 2 989 obyvatel/km2. Město a celá provincie Buenos Aires mají celkem 16,6 milionu, provincie Córdoba a Santa Fe každá asi 3 miliony obyvatel, čili v těchto třech, v centrální části země ležících provinciích, žije více než 60 % obyvatel země. Zbývající, vzdálenější části země jsou osídleny naproti tomu velmi řídce, především na suchém jihu, kde připadají na kilometr čtvereční pouze asi tři obyvatelé. === Etnografie === Stejně jako v jiných nově osídelných oblastech, jako je například USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Brazílie a Uruguay se má za to, že je Argentina zemí přistěhovalců. V průběhu 18. a zejména 19. století byla Argentina zemí s druhou největší imigrační vlnou na světě, s 6,6 miliony, po USA (množství přistěhovalců asi 27 milionů) a před zeměmi jako je Kanada, Brazílie a Austrálie.Pozoruhodné je, že se v té době populace každé dvě desetiletí zdvojnásobila. Tento názor přežil ve rčení Los Argentinos descienden de los Barcos (Argentinci pocházejí z lodí). Proto většina Argentinců pochází z velké imigrační vlny do Argentiny z let 1850 až 1955)a velká většina těchto přistěhovalců pochází z různých evropských zemí. Většina z nich přišla z Itálie a Španělska Většina Argentinců pochází z několika evropských etnických skupin. Převažuje italská většina (55 % Argentinců má italský původ), následuje španělská většina. Odhaduje se, že asi 17 % populace má francouzský původ, a asi 8 % německý. Argentina je také domovem pro významnou populaci Arabů či lidí s částečným arabským původem, většinou ze Sýrie a Libanonu (v Argentině jsou považovány za bělochy, podobně jako při sčítání lidu v USA). Asijská populace tvoří zhruba 180 000 lidí, z nichž je většina čínskéhoa korejského původu. Dále tu existuje významná japonská komunita, jejíž původ sahá do počátku 20. století. Studie provedená argentinským genetikem Danielem Corachech na 218 jedincích v roce 2010 zjistila, že se genetická mapa Argentinců skládá ze 79 % z různých Evropanů, především italského a španělské původu, 18 % z různých domorodých etnik a 4,3 % z afrických etnických skupin. 63,6 % lidí z testované skupiny mělo přinejmenším jednoho domorodého předka. === Náboženství === Přes 90 % obyvatel se hlásí ke křesťanství, které je také státním náboženstvím. Z toho 93 % katolíci, vč. východních katolíků: 1) arménští katolíci: Eparchie sv. Řehoře z Nareku v Buenos Aires, vznikla 1989, 2015 – 16 600 věřících, 2014 – 16 350, 2010 i 2000 – 16 000, 2) maronité: Eparchie sv. Šarbela v Buenos Aires, vznikla 1990, 2015 – 720 000 věřících, počet narůstá – 2014 – 713 000, 2010 i 2000 – 700 000, 3) řeckokatolíci-melchité: Apoštolský exarchát v A., Cordoba, vznikl 2002, 2015 – 310 700 věřících, počet narůstá, 2014 – 305 400, 2010 – 300 000. Další 1 % jsou protestanti. Dále jsou tam i další křesťané arabského původu, vč. pravoslavných. Z křesťanské rodiny syrsko-arménského původu pochází i bývalý prezident Carlos Saúl Menem. Minoritu, asi 2%, tvoří muslimové. == Kultura == Argentinská kultura je poznamenána mnohonárodnostním a multikulturním charakterem jejich obyvatel, silnými formami projevy synkretismu a kladného hodnocení pokroku a modernity, společně bez konfliktů s dvojím pocitem sounáležitosti s evropskou a latinskoamerickou kulturou. Mexický básník Octavio Paz navíc jednou řekl, že "Argentinci jsou Italové, kteří mluví španělsky a jsou stvořeni po francouzsku". Nejslavnějším argentinským spisovatelem všech dob je Jorge Luis Borges, který je řazen k literatuře fantastické, nebo bývá považován za vrcholného představitele magického realismu, jenž je nejvýraznějším jihoamerickým kulturním fenoménem 20. století. Roku 1976 obdržel Borges Cervantesovu cenu, nejprestižnější ocenění pro španělskojazyčné spisovatele, jakožto první Argentinec. Druhým se stal v roce 1984 Ernesto Sábato, jenž proslul zejména svými eseji. V roce 1990 si pro tuto cenu přišel Adolfo Bioy Casares, blízký Borgesův přítel a představitel sci-fi (zejm. Morelův vynález). Dosud posledním oceněným Argentincem je Juan Gelman (2007), jehož velkým tématem se stal exil, k němuž byl donucen politickými okolnostmi, a věnoval se také tématu dětí odebraných svým rodičům během špinavé války. Neméně významným autorem byl však i Julio Cortázar, který je spolu s Borgesem a Cesaresem často označován za zakladatele nové jihoamerické fantastické literatury a iniciátora "jihoamerického kulturního boomu" v 2. polovině 20. století. Do jejich okruhu patřila i spisovatelka Victoria Ocampová, zakladatelka a vydavatelka slavného literárního časopisu Sur. Prozaik Manuel Puig analyzoval především vliv populární kultury a šoubyznysu na společnost. K nejvýraznějším představitelům argentinské poezie patřili José Hernández, Alfonsina Storniová a Alejandra Pizarniková. Knihami pro děti se proslavila María Elena Walshová. Malířka Leonor Finiová přispěla k rozvoji surrealismu. Proslulým kreslířem a karikaturistou je Quino. Významným avantgardním sochařem byl Lucio Fontana. Architekt César Pelli se proslavil výškovými stavbami jako jsou Petronas Towers v Kuala Lumpur, nebo Carnegie Hall Tower v New Yorku. Hudební skladatel Gustavo Santaolalla získal Oscara za hudbu k filmům Zkrocená hora a Babel. Lalo Schifrin je autorem proslulého hudebního motivu ze seriálu Mission: Impossible. O originální spojení divadla a hudby se pokoušel Mauricio Kagel. K významným klasickým skladatelům patří i Alberto Ginastera, Ariel Ramírez či Erich Kleiber. Slavnou klavíristkou se stala Martha Argerichová, dirigentem pak Daniel Barenboim. Na poli jazzové hudby se prosadil Gato Barbieri, ve folku Facundo Cabral, Mercedes Sosa či Atahualpa Yupanqui, v rocku Gustavo Cerati, v opeře tenor José Cura. Nejznámějším argentinským tancem je pravděpodobně tango. Je to taneční a hudební styl, který se zrodil na předměstí Buenos Aires, je silně spojen s Argentinou a Uruguayí, nejvíce však s argentinským hlavním městem. Titul krále tanga je připisován ke Carlosi Gardelovi. Mistry tanga jsou také Astor Piazzolla, Aníbal Troilo nebo Osvaldo Pugliese. Argentinský folklor se sbírá většinou z uměleckých projektů z vnitrozemí státu. V mnoha oblastech dnes převládají tradiční styly například zambas, cuecas, chacarerar, chamarritas, chamamés, malambo, ale i přesto se produkují po celé zemi. Velkým filmovým provokatérem je režisér Gaspar Noé, na festivalech jsou ceněny filmy Lucrecie Martelové. K hereckým hvězdám latinské Ameriky patřila v minulosti Libertad Lamarqueová či Norma Aleandrová, v současnosti například Bérénice Bejo nebo Martina Stoesselová. === Sport === Samotní Argentinci za svůj národní sport považují pro Evropany celkem neznámý sport "Pato" (kachna). Hrají dvě mužstva jezdců na koních, často mezi sousedními ranči, a vítězí družstvo, které dopravilo svoji kachnu do soupeřova sídla. V roce 1941 byla založená argentinská federace tohoto sportu, v roce 1953 pak byl prohlášen za sport národní. Velké popularitě se těší také fotbal. Argentina je členem Mezinárodní fotbalové organizace FIFA, zúčastnila se čtrnácti z osmnácti fotbalových světových mistrovství, dvakrát jej dokonce vyhrála (1978 na domácí půdě, 1986 v Mexiku - s pověstným Maradonovým gólem rukou, kterým vyřadila Anglii), kromě toho třikrát došla do finále (1930 v Uruguayi, 1990 v Itálii a 2014 v Brazílii). Dvakrát také Argentinci kralovali fotbalovému turnaji olympijských her (2004 v Aténách, 2008 v Pekingu) a celkem čtrnáctkrát ovládli Copa América. Za nejlepších argentinské fotbalisty historie jsou považováni nejlepší střelec argentinské ligy všech dob Ángel Labruna, brankář-inovátor Amadeo Carrizo, držitelé Zlatého míče Alfredo di Stéfano a Omar Sivori, brankář mistrů světa z roku 1978 Ubaldo Fillol, nejlepší střelec mistrovství světa roku 1978 Mario . Kempes, čtyřnásobný vítěz Poháru osvoboditelů Ricardo Bochini, hlavní tahoun týmu světových šampionů z roku 1986 Diego Armando Maradona, dvojnásobný mistr světa Daniel Passarella, Gabriel Batistuta, Hernán Crespo, trojnásobný fotbalista roku Jižní Ameriky Carlos Tévez, Javier Zanetti . a v posledních letech Sergio Agüero, Ángel Di María a především Lionel Messi, jedna z největších hvězd dějin sportu: čtyřnásobný vítěz Ligy mistrů UEFA, vicemistr světa z roku 2014, olympijský vítěz z roku 2008, pětkrát vyhlášen nejlepším fotbalistou světa, nejlepší střelec argentinské reprezentace a španělské ligy v historii, druhý nejlepší střelec Ligy mistrů. Více než třicet argentinských boxerů již dosáhlo na světové tituly, mimoto získali dalších sedm zlatých olympijských medailí, sedm stříbrných a deset bronzových. Carlos Monzón držel titul profesionálního mistra světa ve střední váze sedm let. Luciana Aymarová vyhrála osmkrát anketu o nejlepší pozemní hokejistku světa, což je rekord. Do síně slávy Mezinárodní volejbalové federace byl uveden Hugo Conte.Svou bohatou minulost má v Argentině také basketbal, vždyť se Argentinci stali v roce 1950 i mistry světa. V 60. a 70. letech však popularita košíkové upadala. Zašlou slávu jí vrátilo až založení Národní ligy (Liga Nacional de Básquet) v roce 1984. Dalším impulsem byl první argentinský basketbalista v NBA, Manu Ginóbili. Kromě titulu pro mistry světa se jihoamerická země může pochlubit finálovou účastí na MS 2002 v Indianapolis, čtvrtým místem z Japonska 2006 a zlatou medailí z athénské olympiády, která je dnes ceněna nejvýše. Oscar Furlong a Ricardo González jsou členy síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Hlavními hvězdami argentinského tenisu jsou Guillermo Vilas a Gabriela Sabatini. Nynějšími reprezentanty Argentiny v tenise jsou David Nalbandian, šampión Masters z roku 2005, Juan Martín del Potro (vítěz US Open 2009), Gastón Gaudio, vítěz Roland Garros 2004 a také argentinští debloví zabijáci Guillermo Coria a Paola Suárezová (triumfy z OH 2004 a čtyři z Roland Garros). Argentinci byli celkem pětkrát ve finále Davis Cupu, z toho jedno – v roce 2016 vyhráli. Ač je ragby v Argentině ještě amatérským sportem, má už přes sedmdesát tisíc registrovaných hráčů. Reprezentaci, která je mezi šestkou nejlepších na světě se přezdívá Los Pumas. Jediným cenným kovem ale je bronz z francouzského MS 2007. Hugo Porta byl jako první zástupce amerického kontinentu uveden do mezinárodní ragbyové síně slávy.Nejznámějším argentinským pilotem formule 1 je Juan Manuel Fangio, který se v letech 1951–57 pětkrát stal mistrem světa, což bylo překonáno až roku 2003. == Věda == Argentinci získali dosud tři Nobelovy ceny za vědu. Bernardo Houssay byl první, obdržel Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství v roce 1947, za objevy mechanismů hormonální regulace hladiny cukru v krvi. Argentinský biochemik Luis Federico Leloir získal v roce 1970 Nobelovu cenu za chemii, a to za objev aktivačních cukrů a jejich funkce v biosyntéze polysacharidů. Jeho oborový kolega César Milstein je nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství za rok 1984, za výzkum imunitního systému a monoklonálních protilátek. Florentino Ameghino byl významným paleontologem, objevil okolo šesti tisíc prehistorických živočichů. Jiný argentinský paleontolog José F. Bonaparte objevil pozůstatky desítek jihoamerických dinosaurů. Do oblasti herpetologie a entomologie zasáhl Hermann Burmeister. Teoretický fyzik Juan Maldacena popsal tzv. AdS/CFT korespondenci, jež je důležitá v teorii strun. René Favaloro vynalezl aortokoronární bypass a v roce 1967 provedl jeho první úspěšné voperování do těla pacienta. K významným představitelům humanitních a sociálních věd patří filozof vědy Mario Bunge. V roce 1957 Argentina postavila jako první jihoamerická země jaderný reaktor a v roce 1974, znovu jako první v latinské Americe, otevřela jadernou elektrárnu: Atucha. Druhá elektrárna, Embalse, byla dokončena roku 1983. Argentina má také svůj vlastní kosmický program a vyslala do vesmíru již několik satelitů: LUSAT-1 (1990), Víctor-1 (1996) či PEHUENSAT-1 (2007). K roku 2013 měla Argentina 43 veřejných univerzit. Největší z nich je Univerzita v Buenos Aires, je také druhou největší v jižní Americe. QS World University Rankings ji roku 2017 označil za 85. nejlepší na světě. Nejstarší univerzitou v zemi je Národní univerzita v Córdobě (Universidad Nacional de Córdoba), založena byla roku 1613. Národní univerzita v La Plata (Universidad Nacional de La Plata) má největší paleontologickou sbírku v zemi. == Odkazy == === Reference === === Literatura === CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-323-1. === Související články === Argentinské tango Latinská Amerika Hispanoamerika České krajanské spolky v Argentině Římskokatolická církev v Argentině === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Argentina ve Wikimedia Commons Galerie Argentina ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Argentina ve Wikislovníku Kategorie Argentina ve Wikizprávách Oficiální portál Argentiny Webové stránky argentinské presidentky Webové stránky argentinské vlády Argentina's Economic Collapse, dokument o ekonomickém kolapsu Argentiny z přelomu století Argentina [online]. Foreign & Commonwealth Office, rev. 2011-08-01 [cit. 2012-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-09. (anglicky) Argentina - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) Argentina - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2002-05-16 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online. Argentina (2011) [online]. Freedom House [cit. 2012-01-29]. Dostupné online. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Argentina Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-28. (anglicky) Bureau of Western Hemisphere Affairs. Background Note: Argentina [online]. U.S. Department of State, 2011-07-22 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Argentina [online]. Rev. 2011-07-05 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) Refworld: The Leader in Refugee Decision Support. Argentina [online]. United Nations High Commissioner for Refugees [cit. 2012-01-29]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Buenos Aires. Souhrnná teritoriální informace: Argentina [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-02 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) CALVERT, Peter A. R, a kol. Turkey [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)

VERB_PHRASE

YES_NO

012830

Peřejník je přepážka montovaná do nádrží s kapalinou, kde slouží k omezování a zpomalování jejího proudění. Obvykle má tvar desky s několika otvory. Peřejník mění proudění kapaliny z laminárního na turbulentní. Díky tomu proudící kapalina v nádrži rychleji ztrácí svou kinetickou energii a kopíruje pohyb nádrže. To je důležité zvláště u cisteren pro dopravu velkých objemů kapaliny, kde by setrvačnost nekontrolovaně proudící kapaliny mohla velmi nepříznivě ovlivnit jízdní vlastnosti vozidla. Typickým případem použití jsou automobilové cisterny, železniční cisternové vozy, či lokomotivní tendr. Peřejník může být (a často je) součástí konstrukce nádoby. Slouží pro zpevnění jejího tvaru. == Externí odkazy == Ustanovení o nesnímatelných cisternách (cisternových vozidlech), snímatelných cisternách a bateriových vozidlech, dodatek k dohodě ADR

Na co slouží peřejník?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Peřejník

Peřejník mění proudění kapaliny z laminárního na turbulentní.

Peřejník je přepážka montovaná do nádrží s kapalinou, kde slouží k omezování a zpomalování jejího proudění. Obvykle má tvar desky s několika otvory. Peřejník mění proudění kapaliny z laminárního na turbulentní. Díky tomu proudící kapalina v nádrži rychleji ztrácí svou kinetickou energii a kopíruje pohyb nádrže. To je důležité zvláště u cisteren pro dopravu velkých objemů kapaliny, kde by setrvačnost nekontrolovaně proudící kapaliny mohla velmi nepříznivě ovlivnit jízdní vlastnosti vozidla. Typickým případem použití jsou automobilové cisterny, železniční cisternové vozy, či lokomotivní tendr. Peřejník může být (a často je) součástí konstrukce nádoby. Slouží pro zpevnění jejího tvaru. == Externí odkazy == Ustanovení o nesnímatelných cisternách (cisternových vozidlech), snímatelných cisternách a bateriových vozidlech, dodatek k dohodě ADR

CLAUSE

OTHER

012365

... Lze ji zastihnout i na chemicky neošetřovaných vinicích, zříceninách hradů a polorozbořených zídkách, kde se ráda vyhřívá. == Způsob života == Patrně jde o naši nejmrštnější ještěrku. Nejenže dokáže lézt téměř po kolmých stěnách, ale díky poměrně dlouhým nohám dokonce i výborně skákat. Zimuje jen krátce a dokonce je zdokumentováno, že v příznivějším klimatu na jihu Evropy nemusí hibernovat vůbec. === Rozmnožování === Samečkové jsou silně teritoriální a na jaře mezi sebou svádějí drsné boje, při kterých ztrácejí ostražitost a nechají se snadno polapit. Páří se v květnu. V červenci samičky snášejí do jamek v zemi 3–9 vajíček, z nichž se po několika týdnech inkubace líhnou mláďata. == Potrava == Ještěrka zední se živí hmyzem všeho druhu, pavouky, červy či housenkami. Sama má celou řadu nepřátel, mimo jiné i některé druhy herpetofágních (živících se plazy) užovek. == Odkazy == === Reference === === Literatura === MORAVEC, Jiří, a kol....

Žere ještěrka zední hmyz?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%A1t%C4%9Brka_zedn%C3%AD

Ještěrka zední se živí hmyzem všeho druhu, pavouky, červy či housenkami.

Ještěrka zední (Podarcis muralis (Laurenti, 1768)) je druh z čeledi ještěrkovití. Je kriticky ohroženým druhem plazů České republiky. Živí se hmyzem. == Synonyma == Lacerta muralis (Laurenti, 1768) == Popis == Zbarvení je značně rozmanité, ale převládá hnědá barva s výrazným síťováním, samci mají nápadněji zbarvené a sytější břicho, většinou s černými skvrnami. Dorůstá okolo 20 cm. == Oblast rozšíření == Ještěrka zední se vyskytuje v západní, střední a jižní Evropě a její oblast rozšíření zasahuje až do západní Asie. Ve střední Evropě žije především na Slovensku a v Maďarsku, v ČR je k zastižení pouze na dvou lokalitách a to ve Štramberském krasu (350–500 m n. m.) v obci Štramberk. Jedná se o stabilní populaci asi 150 jedinců v bývalém vápencovém lomu. == Stanoviště == Ještěrka zední obývá slunné, ale zároveň vlhčí okraje listnatých lesů, skalnaté svahy kopců, zarostlé skalky a hromady kamenů, náspy silnic a železnic, ale i přehradní hráze. Lze ji zastihnout i na chemicky neošetřovaných vinicích, zříceninách hradů a polorozbořených zídkách, kde se ráda vyhřívá. == Způsob života == Patrně jde o naši nejmrštnější ještěrku. Nejenže dokáže lézt téměř po kolmých stěnách, ale díky poměrně dlouhým nohám dokonce i výborně skákat. Zimuje jen krátce a dokonce je zdokumentováno, že v příznivějším klimatu na jihu Evropy nemusí hibernovat vůbec. === Rozmnožování === Samečkové jsou silně teritoriální a na jaře mezi sebou svádějí drsné boje, při kterých ztrácejí ostražitost a nechají se snadno polapit. Páří se v květnu. V červenci samičky snášejí do jamek v zemi 3–9 vajíček, z nichž se po několika týdnech inkubace líhnou mláďata. == Potrava == Ještěrka zední se živí hmyzem všeho druhu, pavouky, červy či housenkami. Sama má celou řadu nepřátel, mimo jiné i některé druhy herpetofágních (živících se plazy) užovek. == Odkazy == === Reference === === Literatura === MORAVEC, Jiří, a kol. Plazi. Fauna ČR. 1. vyd. Praha: Academia, 2015. 531 s. ISBN 978-80-200-2416-9. Kapitola Podarcis muralis – ještěrka zední, s. 180–202. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu ještěrka zední ve Wikimedia Commons Galerie ještěrka zední ve Wikimedia Commons

VERB_PHRASE

YES_NO

009464

Západní polokoule nebo západní hemisféra je pojem označující polovinu Země, která se rozkládá západně od nultého poledníku. Druhá polovina je označována jako východní polokoule. Tento termín se také někdy používá pro označení pouze amerického kontinentu, přestože se zde nacházejí i některé evropské, africké či oceánské země. Jindy se zas jako západní polokoule světa označuje celý Nový svět, tedy včetně kontinentu Austrálie. == Země ležící na obou polokoulích == Země, jejichž územím prochází základní poledník, od severu na jih: Spojené království Francie Španělsko Alžírsko Mali Burkina Faso Togo GhanaZemě, jejichž územím prochází 180. poledník, od severu na jih: Rusko USA Kiribati Tuvalu Wallis a Futuna (Francie) Fidži == Země na západní polokouli mimo americký kontinent == Následující země se úplně nebo částečně nacházejí na západní polokouli, ale nejsou součástí amerického kontinentu....

Která polokoule světa se označuje jako Nový svět?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Západní_polokoule

Jindy se zas jako západní polokoule světa označuje celý Nový svět, tedy včetně kontinentu Austrálie.

Západní polokoule nebo západní hemisféra je pojem označující polovinu Země, která se rozkládá západně od nultého poledníku. Druhá polovina je označována jako východní polokoule. Tento termín se také někdy používá pro označení pouze amerického kontinentu, přestože se zde nacházejí i některé evropské, africké či oceánské země. Jindy se zas jako západní polokoule světa označuje celý Nový svět, tedy včetně kontinentu Austrálie. == Země ležící na obou polokoulích == Země, jejichž územím prochází základní poledník, od severu na jih: Spojené království Francie Španělsko Alžírsko Mali Burkina Faso Togo GhanaZemě, jejichž územím prochází 180. poledník, od severu na jih: Rusko USA Kiribati Tuvalu Wallis a Futuna (Francie) Fidži == Země na západní polokouli mimo americký kontinent == Následující země se úplně nebo částečně nacházejí na západní polokouli, ale nejsou součástí amerického kontinentu. Alžírsko Americká Samoa (USA) Burkina Faso Cookovy ostrovy (Nový Zéland) Faerské ostrovy (Dánsko) Fidži Francie Francouzská Polynésie (Francie) Gambie Ghana Guinea Guinea-Bissau Irsko Island Kapverdy Kiribati Libérie Mali Mauritánie Maroko Niue (Nový Zéland) Pitcairnovy ostrovy (Spojené království) Pobřeží slonoviny Portugalsko Rusko Samoa Senegal Sierra Leone Spojené království Španělsko Togo Tokelau (Nový Zéland) Tonga Tuvalu Wallis a Futuna (Francie) Západní Sahara == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Western Hemisphere na anglické Wikipedii.

ADJ_PHRASE

OTHER

005212

... Do čela nově vzniklé republiky (res publica – věc veřejná) byli každoročně voleni dva konzulové. Následnou pozvolnou římskou expanzi nezastavil ani vpád Galů, kteří vydrancovali Řím v roce 387 př. n. l.. Po celé řadě zpočátku obranných válek se sousedními kmeny Etrusků, Latinů, Samnitů, Umbrů a nakonec s jihoitalskými Řeky, které vedl Pyrrhos, dosáhli Římané na počátku 3. století př. n. l. kontroly nad celou Itálií. V roce 264 př. n. l. vypukla na Sicílii kvůli sporům mezi Římany a Kartáginci první punská válka, jež skončila v roce 241 př. n. l. ovládnutím Sicílie vítěznými Římany. V následujícím desetiletí rozšířili Římané svou moc na dřívější kartáginské ostrovy Sardinii a Korsiku, zatímco Kartáginci si vykompenzovali své ztráty dobytím Hispánie. Opětovný vzrůst napětí mezi oběma státy vyústil v druhou punskou válku poté, co kartáginský vojevůdce Hannibal dobyl římské spojenecké město Saguntum....

Ve kterém roce před naším letopočtem skončila první punská válka?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Starov%C4%9Bk

V roce 264 př. n. l. vypukla na Sicílii kvůli sporům mezi Římany a Kartáginci první punská válka, jež skončila v roce 241 př. n. l. ovládnutím Sicílie vítěznými Římany.

Termín starověk označuje v dějepisectví historické období vzniku a rozvoje prvních civilizací na Středním východě, v oblasti Středomoří a v jižní a východní Asii. Časově lze tuto epochu ohraničit koncem pravěku okolo poloviny 4. tisíciletí př. n. l. a počátkem středověku v 6. až 7. století. Naproti tomu pojem antika se vztahuje výlučně na řecko-římskou etapu starověku. Rozsáhlejší pojem starověk zahrnuje tedy rovněž toto období dějin lidstva. Počátek starověku lze vymezit dobou rozšíření písma na území staroorientálních říší Blízkého východu – v Mezopotámii (Sumer, Akkad, Babylon, Mitanni, Asýrie), v oblasti Íránské vysočiny (Elam, Médie, Persie), v Sýrii (Ugarit), na území Malé Asii (Chetité, Frýgie, Lýdie) a v Egyptě. Konec starověku spadá do doby rozpadu římské resp. sásánovské říše, jenž nastal v důsledku stěhování národů a arabské expanze (zánik západořímské říše v roce 476, smrt císaře Justiniána I. v roce 565, smrt proroka Mohameda v roce 632). Současní, především němečtí historikové označují období přerodu starověku ve středověk (od konce 3. až do počátku 7. století) za samostatnou etapu pozdní antiky. Podrobnější informace naleznete v článku Starověký Orient. Podrobnější informace naleznete v článku Doba měděná. První starověké civilizace vznikly v období eneolitu, které se vyznačovalo rozvinutým zemědělstvím (polní hospodářství, chov dobytka), společenskou dělbou práce, základními technikami zpracování mědi, počátkem obchodu, skladováním potravin a surovin a založením prvních stálých sídel. Rozvoj kultury byl spojen s rozšířením znalosti písma, které nahradilo doposud užívané piktogramy a ideogramy, vyskytující se již od dob paleolitu (nástěnné malby). Používání grafických symbolů k uchování informací se v oblasti Středního východu rozšiřovalo již od poloviny 4. tisíciletí př. n. l. Jejich podoba a vznik byly nepochybně silně ovlivněny klínovým písmem v Mezopotámii a hieroglyfy v Egyptě. Tyto grafické značky se později prostřednictvím Féničanů vyvinuly v naši dnešní abecedu. Vynález písma umožnil rodícím se státům zavést stálý správní a náboženský aparát, což je pokládáno za okamžik počátku civilizace. Podrobnější informace naleznete v článcích Sumerové a Mezopotámie. První vyspělá civilizace se vyvíjela od poloviny 4. tisíciletí př. n. l. v jižní Mezopotámii v sumerských městských státech, z nichž nejvýznamnějšími byly Uruk, Ur, Eridu, Larsa, Lagaš a Kiš. Především Uruk se vyznačoval oproti jiným okolním městům velikou mocí. Rozmach těchto sídel byl zapříčiněn důmyslným a složitým systémem výstavby zavlažování, který byl organizován a řízen v rámci chrámového hospodářství. Prostřednictvím hliněných střepů, pečetí a různých jiných artefaktů z této doby je prokázáno obchodní spojení s Arábií a Indií. Důležitým impulzem hospodářského rozmachu sumerských městských států bylo rovněž vynalezení kola a hrnčířského kruhu. Zároveň probíhající vzrůst obchodu a rozvoj zemědělství přispěl k urychlení vývoje písma, které sloužilo nejprve pouze k evidenci surovin a zemědělských produktů. Funkce písma se postupně změnila: z nástroje vedení záznamů se stal prostředek osobního nebo kolektivního projevu, což je zdokumentováno nejstaršími literárními díly, jakým je například Epos o Gilgamešovi pojednávající o mýtickém králi města Uruku z 26. století př. n. l. Politické vedení městských států náleželo kněžím, kteří ve svých rukou třímali veškerou moc. Architektonickým projevem sumerského polyteistického náboženství byly až padesát metrů vysoké stupňovité pyramidy – zikkuraty – které kromě toho, že sloužily jako paláce kněží, plnily zřejmě také reprezentativní úlohu ve vztahu k poddaným. Jednotlivá města sice vedla se svými sousedy prakticky nepřetržitě války o vodu, obchodní stezky a tribut, nicméně tyto konflikty nabývaly jen lokální charakter a nikdy se nestaly impulzem ke vzniku větších říší, zahrnujících celé území Mezopotámie. Od počátku 3. tisíciletí př. n. l. začalo bohatství Sumerů přitahovat pozornost nomádských kmenů ze severu. Svědčí o tom hojný výskyt semitských jmen v sumerských seznamech králů (sumerština nepatří k této jazykové větvi). V tomto období, které se vyznačovalo zničením monumentálních paláců, došlo k rozdělení doposud jednotné světské a duchovní moci. Vládcové z této doby si nechali stavět obrovské paláce s hroby, ve kterých byli pohřbíváni společně se svou družinou. Na konci tohoto protodynastického období se sumerský vliv rozšířil až do oblastí při Středozemním moři. Podrobnější informace naleznete v článku Starověký Egypt. Na rozdíl od Sumeru ve starověkém Egyptě došlo již na konci 4. tisíciletí př. n. l. k politickému sjednocení země. Tomuto vývoji napomohla geograficky daná izolovanost země, poskytující ochranu před vnějšími vlivy. Četná malá království, která se seskupila ve dva státy: Horní Egypt (s centrem ve městě Nechen) a Dolní Egypt (s centrem ve městě Peruadžet), byla během několik generací trvajícího procesu sjednocena někdy v polovině 32. století př. n. l. pod vládou hornoegyptského panovníka. V nejstarších dochovaných písemných pramenech z archaického období se vyskytují různá jména vládců jako Škorpión, Narmer a Aha, která podle informací z pozdějších pramenů označují jedinou postavu – faraóna Meniho, sjednotitele starověkého Egypta. Na konci archaického období (konec 28. století př. n. l.) sahala moc faraonů až na Sinajský poloostrov. Egypt tehdy disponoval přímým obchodním spojením s městem Byblos, nacházejícím se až v dalekém Libanonu. Již panovníci 2. dynastie opírali svoji moc o soustavu centrálně řízených správních úřadů a kult vlastního božství, neboť se prohlašovali za ztělesnění Hora, boha nebe. Egyptské náboženství se vyznačovalo rovněž uctíváním božských zvířat (lvi, býci a krávy). Charakteristická pro něj byla rovněž silná víra v posmrtný život. V Sakkáře, poblíž Mennoferu, a v Abydu byly z cihel vybudovány ohromné náboženské stavby a hrobky. Sjednocený Egypt tedy již v archaickém období disponoval vysoce rozvinutou kulturou. Hieroglyfické písmo nalezlo své uplatnění v náboženských a správních záležitostech (daňový registr), při určování ročních období a rostoucí měrou také v umělecké tvorbě. Nástup 3. dynastie, jenž je kladen do roku 2707 př. n. l., znamenal počátek období staré říše v Egyptě. Říše se v této době dále nerušeně rozvíjela a po ovládnutí delty řeky Nilu expandovala na jih – do Núbie. Vládní a správní struktury stejně jako egyptská kultura získaly svoji definitivní podobu. Tato etapa vývoje starověkého Egypta se vyznačuje především stavbou monumentálních hrobek, která dosáhla svého vrcholu budováním pyramid za vlády 3. a 4. dynastie. Nejvýznamnějšími staviteli tohoto období byli faraoni Džoser (ten si jako první nechal postavit stupňovitou pyramidu), Snofru, Chufu a Rachef. O dokonalosti těchto gigantických architektonických staveb svědčí také umělecká výzdoba jejich interiéru. Malířství a sochařství dosáhly své vrcholné úrovně. V náboženství nabyl velkého významu sluneční bůh Re. Faraon Radžedef byl prvním panovníkem, který se nazýval "synem Re", a v době vlády 5. dynastie Re plně zastínil dosavadní kult boha Hora. Podrobnější informace naleznete v článku Doba bronzová. Od konce 3. tisíciletí př. n. l. začala být měď pozvolna nahrazována bronzem. K jeho výrobě bylo vedle všudypřítomné mědi zapotřebí také cínu, který byl do Mezopotámie dovážen pravděpodobně ze západního Íránu a z území nynějšího Uzbekistánu. V Egyptě se používání mědi i bronzu uplatnilo relativně pozdě. Měď zde nikdy nezískala na důležitosti tolik jako v Mezopotámii, zatímco bronz, který se v Egyptě zřejmě vůbec nevyráběl, nýbrž se pouze dovážel, se rychle prosadil jak v umění, tak ve vojenství. To však představovalo vážný problém pro další vývoj říše, neboť Egypt postrádal nerostné suroviny, tudíž se musel spoléhat výhradně na jejich dovoz ze zahraničí. Užívání bronzu a později také železa se zde šířilo pomaleji, což mělo za následek relativní zaostávání Egypta. Podrobnější informace naleznete v článcích Akkad, Babylonie a Mezopotámie. V oblasti sumerské kultury nastaly ve 2. polovině 3. tisíciletí př. n. l. pronikavé změny. Sargon, král města Akkadu, ležícího na severu sumerského území, vytvořil mocnou říši, když pod svou vládou sjednotil celou Mezopotámii. Sargon byl zřejmě vynikající vůdce. K jeho moci mu dopomohla také vojenská reforma, díky které bylo akkadské vojsko mobilnější než vojska ostatních sumerských měst, čímž je převyšovalo. Před svou smrtí Sargon vládl říši, která se rozkládala od Perského zálivu až ke Středozemnímu moři, přičemž je mu připisováno rovněž první nasazení námořnictva. Akkadská říše zanikla nedlouho po smrti svého zakladatele krále Sargona. Vnitřní nestabilita a vnější ohrožení vedly k obnovení nezávislosti někdejších sumerských městských států. Tento stav však neměl dlouhého trvání, neboť do Mezopotámie stále více pronikaly okolní kmeny Elamitů a Amorejců, které v sousedství Sumeru vytvořily mocné říše. Konec sumerské vlády v Mezopotámii byl přesto pozvolný. Jednotliví sumerští vládci se po vzoru Sargona pokoušeli obnovit jednotu Mezopotámie. Nejmocnějším městem se stala nejprve Larsa, která však byla brzy dobyta do té doby nepříliš významným městem Babylon, jehož králem byl Chammurapi. Ten dosáhl v Mezopotámii přednostního mocenského postavení a založil zde druhou říši, která sice nedosáhla velikosti někdejší říše akkadské a krátce po Chammurapiho smrti se opět rozpadla, nicméně měla značný vliv na budoucí vývoj Mezopotámie. Chammurapiho výjimečnost spočívala v tom, že nechal vytvořit jeden z nejstarších zákoníků na světě, tzv. Chammurapiho zákoník. I přes následný zánik babylonské říše, nepostihl samotný Babylon na rozdíl od Akkadu úpadek. Naopak záhy se povznesl na pozici největšího a nejmocnějšího města v celé Mezopotámii. V oblasti íránského vnitrozemí došlo v této době ke vzestupu kmene Kassitů, kteří podnikali stále častější vpády do Mezopotámie. Ovšem smrtící úder přišel nakonec z Malé Asie, kde Chetité vytvořili mocnou říši a kolem roku 1530 př. n. l. přepadli Babylon. Ačkoli město dobyli a strašlivě vydrancovali, brzy se opět stáhli na své území. Slabosti babylonské říše však využili Kassité, kteří se ustavili pány Babylonu. Zatímco Kassité ovládli Babylon, moc chetitské říše se rozšířila na jih, čímž se Chetité dostali do konfliktu s říší Mitanni, jež zaujímala území táhnoucí se od severní Mezopotámie až k syrskému pobřeží Středozemního moře. V Sýrii došlo k značnému kulturnímu rozmachu, jehož počátky se datují do doby po zániku akkadské říše. Nevznikl zde jednotný, centralizovaný státní útvar, nýbrž několik velkých měst (například Ugarit, Arados, Byblos a Týros), jež se obchodem domohla značného bohatství a vlivu. Na konci 23. století př. n. l. nastala v Egyptě první přechodná doba. Stávající moc faraónů dočasně zanikla a říše se rozpadla do několika menších útvarů. Nástupem 11. dynastie o 200 let později zahájil Egypt etapu střední říše. Faraón Amenemhet I. podporoval vzestup kultu boha Amona, jenž se brzy stal nejdůležitějším egyptským božstvem. Hranice říše byly opět posunuty hluboko na jih do Núbie. Egypt prožíval období vnitřní stability a bohatství, k čemuž přispěly jak intenzivní obchodní styky s Féničany, tak odvodnění fajjúmské oázy. Faraón Senusret III. z 12. dynastie se stal doposud nejmocnějším vládcem Egypta. Epochu rozkvětu a prosperity však ukončil vpád semitských Hyksósů do delty Nilu v roce 1648 př. n. l. Egyptu trvalo další jedno století než se s touto cizí mocí vypořádal. Vítězstvím nad Hyksósy započala v Egyptě nová říše, která po úspěšné expanzi do Núbie nasměrovala své další výboje do Přední Asie oplývající nerostnými surovinami. Kanaán, Fénicie a ostatní syrská města byla podrobena kolem roku 1500 př. n. l. Svého vrcholu dosáhla dobyvačná egyptská politika za panování faraóna Thutmose III. (1479-1425 př. n. l.), který posunul hranice Egypta až k řece Eufratu. Za vlády faraónů 18. dynastie dosáhl Egypt svého historicky největšího rozsahu a moci. Amenhotep IV., známý spíše jako Achnaton, se snažil zavést náboženské a společenské reformy, které však vyvolaly značný odpor především v řadách vlivných kněží boha Amona. Achnaton chtěl prosadit monoteistické náboženství slunečního boha Atona. Hlavní město říše bylo z Vesetu přesunuto do nově vybudovaného Achetatonu, odkud král udržoval výtečné diplomatické vztahy se sousedními státy. Jeho úsilí o nastolení jediného božstva však přišlo krátce po jeho smrti vniveč. Egypt se rychle navrátil k uctívání starých bohů, v němž ústřední postavení zaujímal kult boha Amona. Ostrov Kréta se stal kolem roku 2000 př. n. l. centrem vyspělé kultury nazývané mínojská. Archeologické vykopávky umožňují jen omezenou rekonstrukci této vysoce rozvinuté krétské palácové kultury. Náboženské a politické struktury tamější společnosti nám zůstávají dosud skryty. Jisté je, že velkého významu nabyla námořní doprava a obchod. Dokonce je pravděpodobné, že Kréťané vedli vlastní koloniální expanzi. Ve své době byla Kréta přední mocností celé oblasti Egejského moře, avšak kolem roku 1450 př. n. l. tato kultura náhle zanikla, aniž by se dochovalo jakýkoli doklad o příčině tohoto jevu. Kolem roku 1300 př. n. l. se Kréta stala součástí oblasti působení mykénské kultury. Ta se však rozvíjela především na území pevninského Řecka, které bylo tehdy rozděleno do mnoha malých království, z nichž nejvýznamnější byly Mykény, Pylos a Athény. Řecká kultura dosáhla v tomto období svého doposud největšího rozmachu, přestože Mykéňané byli zřejmě agresivními a krutými nájezdníky. Trojská válka je prý podle některých názorů romantizující vylíčení mykénských loupeživých výprav do Asie. Podrobnější informace naleznete v článku Doba železná. Koncem 2. tisíciletí př. n. l. začalo nabírat na významu zpracování železa. Přechod k používání tohoto kovu však probíhal pozvolna, teprve zhruba kolem roku 1000 př. n. l. železo zcela vytlačilo používání bronzu v oblasti Středního východu. Podrobnější informace naleznete v článku Chetité. Chetitské výboje vedly ke konfliktu s Egyptem. Poté, co se Chetité zmocnili syrských měst došlo v roce 1274 př. n. l. k bitvě u Kadeše, která je považována za klíčovou událost pozdní doby bronzové, třebaže neměla jasného vítěze. Z hlediska světových dějin je významnější událostí následná první historicky doložená mírová smlouva, která zakotvovala rovnováhu sil mezi Egypťany a Chetity. V Mezopotámii se toto období vyznačuje úsilím Asyřanů o vybudování vlastní říše. Válečná tažení asyrských králů ze svého původního území kolem města Aššúr přivedla mezi léty 1300 – 1200 př. n. l. pod jejich vládu celou Mezopotámii. Asyřané se snažili přijmout kulturu místního mezopotamského obyvatelstva, čímž se chtěli zbavit nálepky cizích vládců a dodat tím legitimitu svým nárokům na vládu. Na západě dosáhla asyrská říše řeky Eufratu, což jí přivedlo do kontaktu s Chetity. Podobně jako Egypťané dokázali i Asyřané urovnávat konflikty diplomatickou cestou. Výsledkem jejich obratné diplomacie byl vznik mocenské rovnováhy mezi Asýrií, Egyptem a Chetity. Toto uspořádání mělo však jen krátkého trvání, neboť kolem roku 1200 př. n. l. se na pobřeží východního Středomoří objevily tzv. "mořské národy". Šlo zřejmě o velký počet menších kmenových svazů patrně indoevropského původu, kterým se dříve připisovala vina za zhroucení mykénské kultury a chetitské říše. Podle novějších názorů však byl pád obou těchto civilizací zapříčiněn spíše lokálními konflikty a vnitřními rozbroji. Nicméně útoky mořských národů zřejmě napomohly k rozkladu obou těchto kultur. Některým příslušníkům mořských národů, jmenovitě Pelištejcům, se podařilo usadit v Sýrii a v Palestině (brzy nato se v této zemi usídlili také Židé). Ještě předtím stihli zaútočit na Egypt, avšak faraón Ramesse III. je dokázal navzdory těžkým ztrátám odrazit. Ve stejné době museli Chetité čelit invazi Frygů, což nakonec pravděpodobně uspíšilo násilný zánik jejich říše. Asyrská říše upadla do vnitřního neklidu a musela se proto dočasně vzdát pozice hegemona v Mezopotámii ve prospěch sílícího Babylonu. Současně začaly na hranicích Mezopotámie sílit kmeny Aramejců. Své státní uspořádání a mocenské struktury si dokázal zachovat pouze Egypt, ačkoli ze střetu s mořskými národy vyšel značně oslabený. Podrobnější informace naleznete v článku Asýrie. Po rozpadu říše Chetitů a rozkladu kassitské moci v Babylonu, vyvolaném Aramejci, se v celém předoasijském prostoru vytvořilo mocenské vakuum, které bylo opět vyplněno až Asyřany za Tiglatpilesara I. na začátku 11. století př. n. l. Tomuto panovníkovi se podařilo znovu rozšířit asyrskou říši až ke Středozemnímu moři. Avšak po jeho smrti se asyrská moc rychle zhroutila vlivem pokračujících aramejských útoků. Asyřané byli následně zatlačeni zpět do oblasti kolem města Aššúr, načež se museli bránit výbojným aramejským státům. Teprve více než sto let po Tiglatpilesarově smrti dokázal král Aššurdán II. ve druhé polovině 10. století př. n. l. obnovit asyrskou expanzi. Asyřané opět dosáhli výsadního postavení v severní Mezopotámii a nakonec si podrobili celé území od Urmijského jezera a pohoří Zagros až k pobřeží Středozemního moře. Později si podmanili Babylon, Sýrii a Palestinu. Zastavili také vzestup říše Urartu na severu. Na vrcholu své moci, v roce 663 př. n. l., dokonce kontrolovali Egypt až k Vesetu. Novoasyrská říše se ale ukázala být příliš rozlehlá. Vnitřní problémy a nejednotnost destabilizovaly stát, jehož vládnoucí struktura se postupně rozpadla. V Babylonu vznikla vůči dobyvatelům obrovská nenávist, jež vyústila v povstání. S podporou Médů přivodili Babyloňané úplný rozklad asyrské říše. Asyrská sídelní města Aššúr a Ninive byla na konci 7. století př. n. l. zničena do základů. Po smrti posledního asyrského krále Aššur-uballita II. říše zanikla. V Babylonu se mezitím dostali k moci Chaldejci. Ve spojení s Médy dokázali rozšířit svou vládu na značnou část někdejšího asyrského území. Za Nebukadnesara II. byla babylonská říše svým rozsahem bezmála totožná s někdejší říší asyrských králů. V této době dosáhl Babylon svého největšího kulturního rozkvětu. Okázalé Nebukadnesarovy stavby jako třeba Visuté zahrady byly později zahrnuty mezi sedm antických divů světa. Již od dob Chammurapiho existující kult boha Marduka zažil svůj vrchol stavbou devadesát metrů vysokého zikkuratu – biblické Babylonské věže. Babylon, mající tehdy kolem jednoho milionu obyvatel, se stal největším a nejskvělejším městem své doby. Tohoto skvostného rozmachu však mohlo být dosaženo jen na úkor podrobených národů, obzvláště Židů, kteří byli odvlečeni do babylonského zajetí. Na troskách říše Chetitů v Malé Asii vznikla poblíž města Gordion říše Frygů. Chetité samotní si ještě nějakou dobu udrželi nezávislost, ovšem jejich vliv byl už zanedbatelný. Frygové se brzy museli utkat se ze severu pronikajícími Kimmerii a Skythy. Posléze padli za oběť rostoucí moci lýdské říše s centrem v Sardách. Říše na Nilu se na konci 2. tisíciletí př. n. l. ocitla v krizi vyvolané rozkladem státní moci, následnými politickými zmatky a vnitřními konflikty. Moc kněží boha Amona vzrostla natolik, že v Horním Egyptě dokonce založili určitý druh teokratického státu. V 8. století př. n. l. upadl Egypt pod nadvládu Kušitů, kteří se pokusili zadržet vzrůstající moc Asýrie. Slabosti Egypta využili Asyřané k dobytí údolí Nilu a k vyhnání Kušitů ze země. Po zhroucení asyrské moci byla opět nastolena vláda domácích egyptských faraónů. Jelikož Egypťané byli Asyřanům zavázáni za vyhnání Kušitů, došlo po pádu Asýrie ke konfliktu s Babylonem, ve kterém byl však Egypt poražen. Přetrvávající politická a vojenská labilita země posléze vyústila v dobytí země Peršany na konci 6. století př. n. l. Podrobnější informace naleznete v článcích Fénicie, Kartágo a Etruskové. V oblastech na pobřeží Středozemního moře probíhaly v této době dalekosáhlé změny. V 10. století př. n. l. začala fénická kolonizace severní Afriky a Pyrenejského poloostrova. Nezávislá fénická města dosáhla prostřednictvím obchodu výjimečného hospodářského rozmachu, což vedlo k prudkému nárůstu obyvatelstva, které se ale nebylo schopno uživit, takže hrozilo přelidnění. Řešení tohoto problému představovala kolonizace oblastí severní Afriky a Španělska, jež byla motivována také ekonomickými hledisky, neboť tato území byla bohatá na cenné nerostné suroviny. Úrodnost těchto zemí a dostupnost různých obchodních komodit, včetně stříbra a zlata, přispěly k tomu, že fénické kolonie byly záhy stejně bohaté jako mateřská města. K význačným tehdy založeným městům patří například Kartágo, Utica, Gades nebo Panormos. Kartágo, jež byl založeno zhruba kolem roku 800 př. n. l. na severním pobřeží Afriky, dosáhlo díky svým čilým obchodním aktivitám významného mocenského postavení v oblasti západního Středomoří. Třebaže Kartágo samo bylo původně kolonií města Tyru, dokázalo brzy získat kontrolu nad všemi okolními punskými sídly. Kartáginské zájmy na Sicílii se brzy zkřížily se zájmy tamějších řeckých kolonií, především s mocnými Syrákúsami, s nimiž Kartáginci vedli neustálé války. Nicméně i přes spojenectví s Peršany a Etrusky se Kartágincům nepodařilo domoci se rozhodující převahy. Kartágo se nevyznačovalo tak silným duchovním a kulturním vývojem, jaký panoval v Řecku, ačkoli prostřednictvím obchodních kontaktů pronikaly do města kulturní vlivy z celého Středomoří. O poznání velkolepějších úspěchů slavili Kartáginci v oblasti mořeplavby. Kartágo se od počátku své existence orientovalo na Středozemní moře, především kvůli své někdejší závislosti na Tyru, což napomohlo rozvoji lodní dopravy. Kartáginci se tedy stali první mediteránní civilizací, která podnikala expedice mimo oblast Středozemního moře. Již v 6. století př. n. l. se konaly objevné plavby až k pobřeží dnešního Gabunu a do Skandinávie. Řek Hérodotos připisoval Kartágincům obeplutí celého afrického kontinentu, jež uskutečnili již Féničané z pověření egyptského faraóna Nekoa II. Na Apeninském poloostrově došlo i v důsledku blízkého řeckého vlivu k hlubokým změnám zdejších poměrů. Kolem roku 900 př. n. l. se začala rozvíjet etruská civilizace. Do roku 500 př. n. l. rozšířili Etruskové svou kontrolu nad velkou část poloostrova včetně oblastí při řece Pádu a do Kampánie. Etruskové však dosáhli pouze kulturní jednoty nikoli státní. Podobně jako Řekové nebo Féničané byli roztříštěni v jednotlivé soupeřící městské státy, které však navenek vystupovaly jednotně vůči Řekům a různým italským kmenovým svazům, jako byli Latinové, Umbrové nebo Venetové. Jelikož jejich písmo není dosud rozluštěno, poznatky o etruské kultuře jsou čerpány převážně z archeologických vykopávek jejich hrobů. Podrobnější informace naleznete v článku Perská říše. Podrobnější informace naleznete v článku Achaimenovci. Babylonská vláda v Mezopotámií a Sýrií se již brzy po svém nastolení začala drolit. Nebukadnesarovým nástupcům se nepodařilo udržet svoji moc nad dobytými zeměmi. Navíc obliba královského rodu značně poklesla i v samotné Babylonii, což usnadnilo vzestup nové dominantní mocnosti Blízkého východu. Tou se stala perská říše, jejímž zakladatelem byl Kýros II. Veliký. Ten byl původně vládcem Persidy, vazalského státu médské říše. Když však porazil médského krále Astyaga a obsadil jeho hlavní město, ustavil se králem Médů a Peršanů. O několik let později si podrobil lýdskou říši krále Kroisa a řecké obce na maloasijském pobřeží. V roce 539 př. n. l. mu k nohám padl samotný Babylon. Kýros se pak vydal na výpravu proti Massagetům do střední Asie, ovšem v boji s nimi byl zabit. Jeho syn Kambýsés II. pokračoval ve výbojích a v roce 525 př. n. l. dobyl Egypt. Po Kambýsově nenadálé smrti v roce o tři roky později a následným zmatkům hrozil říši zánik. Dáreiovi I., jednomu z vedlejších členů dynastie Achaimenovců, se však podařilo zmocnit se vlády. V říši záhy vypukla další vážná povstání, jejichž zdolání si vyžádalo dva roky, než mohl Dáreios konečně upevnit svoje panování. I přes počáteční nestabilitu dokázal Dáreios říši sjednotit a posunout její hranice až k řece Indu na východě a na poloostrov Kyrenaika na západě. Angažoval se také v oblasti Egejského moře. Nejprve proti vzbouřeným maloasijským Řekům a následně proti Athénám, které jim poskytly podporu. V boji proti Athéňanům mu ale Miltiadés přivodil porážku v bitvě u Marathónu v roce 490 př. n. l. Jeho syn a nástupce Xerxés I. sice dosáhl během řecko-perských válek nad Řeky vítězství v bitvě u Thermopyl v roce 480 př. n. l., nicméně v následujících bitvách u Salamíny a u Platají byli Peršané zásluhou Themistokla a Pausania přesvědčivě poraženi, čímž byla perská expanze ukončena. Již za Dáreia I. byly zaváděny rozsáhlé reformy. Perské způsoby se prosadily ve všech oblastech politického a z velké části i kulturního života státu, přesto nelze hovořit o naprosté dominanci perské kultury na celém území říše. Peršané zacházeli s tradicemi, kulturou a politickým systémem podmaněných národů i nadále se značným respektem. Také titul "velkokrál" nelze proto chápat jako označení krále perské říše, nýbrž spíše jako "krále králů" případně "krále zemí a kmenů". Tento pocit sounáležitosti je vyjádřen i na četných královských nápisech a reliéfech v královských rezidencích: v Susách, v Persepoli, v Pasargádách a v Ekbatáně, stejně jako na náhrobcích v Nakš-e Rustamu. Navzdory tomu byla perská nadvláda některými národy, obzvláště Egypťany, pociťována jako útlak. To vedlo společně s rostoucí slabostí perské vlády, kterou využívali někteří správci provincií – satrapové – k povstáním, ke značným územním ztrátám říše na počátku 4. století př. n. l. Artaxerxovi III. (359–338 př. n. l.) se však ještě jednou podařilo upevnit moc říše, když k perské říši znovu připojil většinu odpadlých pohraničních území (především Egypt). Hlubší konsolidaci říše ale zabránilo jeho zavraždění. O několik let později byla perská říše dobyta Alexandrem Velikým. Podrobnější informace naleznete v článcích Parthská říše a Sásánovci. Helénismus se v Íránu prosadil jen omezeně, neboť vliv řecké kultury reprezentovaný seleukovskou říší byl ukončen již v průběhu 2. století př. n. l. vzestupem Parthů vedených dynastií Arsakovců, kteří v Persii založili parthskou říši. Moc arsakovských králů byla poměrně decentralizovaná ve prospěch jejich vazalů. Parthská říše působila do jisté míry jako prostředník mezi západním řecko-římským světem a východními civilizacemi v Indii a Číně. Parthové se museli neustále bránit jak proti římské hrozbě na západě, tak proti nomádským kmenům útočícím ze severovýchodu. Obranu říše ztěžovalo především nestabilní vnitřní uspořádání říše a časté nástupnické spory. Rozepře mezi členy dynastie znemožnily Parthům využít jejich vítězství nad Římany v bitvě u Karrh. Navzdory tomuto úspěchu představoval však Řím pro Parthy vážného a nebezpečného soupeře, který jim pravidelně uštědřoval ničivé porážky a odnímal značné části území. V roce 114 napadl parthskou říši Traianus, jenž během svého postupu obsadil Mezopotámii, centrum parthské vlády, čímž Arsakovcům přivodil katastrofální porážku. Poté, co se Hadrianus v roce 117 tohoto území velkoryse vzdal, dokázali Parthové pozvednout svoji moc, načež se znovu stali odhodlaným nepřítelem Římanů. V roce 161 napadli Arménii (předmět neustálých svárů mezi Římany a Parthy, později Sásánovci). Avšak v následujícím roce byli poraženi vojsky vojevůdce Avidia Cassia. Římané dobyli v roce 165 parthské hlavní město Ktésifón, nicméně brzy se opět stáhli. Při svém návratu z východu zavlekli římští legionáři do Itálie mor. Přibližně v této době se začaly vytvářet zárodky pozdějšího pádu parthské říše. Parthský vazal a vládce Persidy z rodu Sásánovců využíval rostoucí nespokojenosti s parthskou nadvládou a nově probuzené perské národní hrdosti k posílení vlastní pozice. Tažení římského císaře Septimia Severa na konci 2. století, v jehož průběhu byl znovu vypleněn Ktésifón, znamenalo pro parthskou říši úder, z něhož se již nevzpamatovala. V Persidě se záhy rozhořelo povstání pod vedením lokálního vládce Ardašíra I., jenž v roce 224 porazil parthského krále Artabana IV. Perská dynastie Sásánovců se poté chopila moci a založila sásánovskou říši. Ardašír a jeho syn Šápúr I. získali kontrolu nad celým někdejším parthským územím a napadli římskou říši. Peršané dobyli Arménii a přivodili římským legiím řadu porážek, které vyvrcholily v roce 260, kdy byl v Edesse zajat římský císař Valerianus. Ofenzívu proti Římanům obnovil ve 4. století Šápúr II. Císař Julianus sice v roce 363 vpadl s početným vojskem do Mezopotámie, avšak v jedné menší bitvě padl. Římané museli následně uzavřít potupný mír, v němž se ve prospěch Peršanů vzdali některých svých pohraničních území. Na počátku 5. století se na severovýchodní hranici Persie objevil nový nepřítel Sásánovců – Hefthalité, nazývaní také Bílí Hunové. V roce 484 padl v bitvě s nimi velkokrál Péróz I. Peršané byli v důsledku této porážky přinuceni Hefthalitům platit tribut. V téže době vypukl v říši hladomor, který vyústil v četná povstání. Oslabení šlechty v důsledku vzpour a hladomorů využil Husrav I., nejvýznamnější sásánovský panovník, k prosazení zásadních reforem. V roce 532 uzavřel s Římany mír, který ale již v roce 540 sám porušil. Perské vojsko vpadlo do Sýrie a dobylo a vypálilo Antiochii nad Orontem, nejdůležitější město římského Orientu. Husravovi I. se podařilo zničit rovněž říši Hefthalitů. Perská moc byla za jeho vlády rozšířena až do Arábie a Jemenu. Jeho vnuk Husrav II. posunul hranice perské moci ještě dále, když dobyl římské provincie Sýrii a Egypt a v roce 626 ve spojení s Avary neúspěšně obléhal samotnou Konstantinopol. Protiofenzíva císaře Herakleia však přivodila Peršanům v roce 627 drtivou porážku. Husrav byl poté zavražděn během palácového povstání. Persie se v důsledku toho propadla do vnitřní anarchie a bojů o trůn, které říši spolu s předchozími dlouholetými válkami značně vyčerpaly, což usnadnilo expanzi Arabů po roce 634. Po smrti posledního sásánovského panovníka Jazdkarta III. v roce 651 perská říše zanikla. Podrobnější informace naleznete v článku Starověké Řecko. V oblasti Egejského moře nastaly po zániku mykénské kultury zásadní sociální proměny a zvraty vyvolané novou invazí kmenů ze severu. Tato doba se kvůli chybějícím soudobým pramenům nazývá "temným obdobím". Po jeho skončení započala na Peloponéském poloostrově expanze jednoho ze zdejších městských států – Sparty. V jiných řeckých obcích došlo k nahrazení dosavadní královské vlády progresivnějším společenským uspořádáním. Na konci tohoto procesu se ve většině městských států (poleis) prosadilo demokratické zřízení. Ovšem vyskytovaly se rovněž autoritativnější politické systémy, které se později buď vyvinuly v demokracii, anebo setrvaly i nadále ve formě tyranie, v níž stál na vrcholu státní moci jediný vládce. Vysoká hustota osídlení se také v Řecku stala podnětem k zámořským výpravám, jejichž důsledkem byla řecká kolonizace Středozemního a Černého moře (tzv. Velká kolonizace). Kolonizace vycházela převážně z měst Korint, Megara, Chalkis a Mílétos. Mezi hlavní cíle kolonistů patřila Sicílie, jižní Itálie (Magna Graecia), severní pobřeží Egejského moře a celé Černomoří. Řecká kolonizace se však s výjimkou severozápadní Afriky dotkla prakticky všech zemí omývaných Středozemním mořem. Na Sicílii došlo ke kontaktu řeckých kolonistů s již existujícími fénickými koloniemi. Výsledkem byly trvalé konflikty mezi Řeky a Puny, které byly pro dějiny ostrova charakteristické až do 3. století př. n. l. Kulturní vývoj ve starověkém Řecku na přelomu 5. a 6. století př. n. l. vedl k počátku klasického období, epochy, která se vyznačovala dokonalostí filozofických, politických a kulturních myšlenek. Z politického hlediska se na počátku této doby ocitly řecké poleis v konfliktu s perskou říši. Řecko-perské války vyvolaly mezi Helény silný pocit vzájemnosti. Obyvatelé řeckých obcí se pokládali za obránce civilizace proti východním barbarům (tehdy tento pojem ještě neměl dnešní pejorativní nádech, nýbrž se jednalo o označení pro neřecké národy). Přesto se řecký svět i nadále vyznačoval hlubokou vnitřní nejednotností, která byla jen dočasně překonána z důvodu vnějšího ohrožení. Po úspěšném završení obrany proti Peršanům Helénové kolem roku 477 př. n. l. osvobodili řecké obce na západním pobřeží Malé Asie. Následující období se vyznačovalo soupeřením Athén a Sparty o přednostní postavení v Řecku. Zvláště Athény zažívaly pod vedením Perikla jedinečnou epochu svých dějin. Vzájemná řevnivost mezi oběma obcemi přerostla však v roce 431 př. n. l. v peloponéskou válku, která je někdy nazývána antickou světovou válkou. Toto dlouhé a náročné střetnutí skončilo v roce 404 př. n. l. vítězstvím Sparty. Již o několik let později se však řecké obce střetly v tzv. korintské válce (395-386 př. n. l.), která byla ukončena teprve královským mírem. Tento mír znamenal potvrzení mocenské převahy Persie, neboť řecké státy nebyly schopny vlastními silami naleznout přijatelný modus vivendi. Smlouva obsahovala také prohlášení, že všechny řecké městské státy mají být nezávislé. Pro menší obce měla tato deklarace jen formální hodnotu, avšak pro Athény, Spartu nebo Théby měla značný význam. Sparta byla pokládána za garanta perské dominance v Řecku a díky perské podpoře zaujímala hegemonní postavení. Prosadit všeobecný mír (koiné eiréné) se ale Sparťanům nepodařilo, když se proti nim postavily Athény a Théby. Byly to právě Théby, jimž stál v čele Epameinóndás, které porazily Spartu v bitvě u Leukter, čímž Sparťané ztratili své výsadní postavení. Thébská hegemonie ale netrvala ani deset let. Řecko, rozvrácené neustálými válkami, se poté ocitlo v politickém vakuu. Mnoho Helénů žijících v této době cítilo, že někdejší lesk jejich civilizace kvůli přetrvávajícímu chaosu upadá. Někteří řečníci, jako třeba Ísokratés, proto vyzývali ke sjednocení řeckých obcí za účelem odvetného tažení proti Peršanům. Realizace tohoto cíle se ujal makedonský král Filip II., který v letech 359 až 338 př. n. l. dobyl téměř celé Řecko a velké části na sever a na východ od Makedonie ležících území Ilýrie a Thrákie. V roce 338 př. n. l. dosáhl navzdory Démosthenově úsilí vítězství v bitvě u Chairóneie, v níž ničivě porazil spojené athénské a thébské vojsko. Jako nový řecký hegemon plánoval válečné tažení proti perské říši, jeho úmysl byl ale o dva roky později zmařen rukou vraha. Klasické období je obecně považováno za výchozí bod vývoje západní kultury. Základem řecké literatury byly Homérovy eposy Ilias a Odysseia, které již Helénové pokládali za posvátné. Nejoblíbenější soudobou zábavu širokých vrstev obyvatelstva představovalo divadlo. Dramatická díla Aischyla, Aristofana, Sofokla nebo Eurípida udávala směr veškeré pozdější evropské literatuře. Historické dílo Hérodota v 5. století př. n. l. znamenala počátek dějepisectví, které poprvé detailně a věrně rekonstruovalo historické události. Thúkýdidés, kronikář peloponéské války, se pak stal zakladatelem vědeckého dějepisectví. Zřejmě nejvýznamnějším důsledkem duchovního života řecké civilizace se však jeví být klasická řecká filozofie. V myšlenkách a dílech Sókrata, Platóna a Aristotela dosáhla antická filozofie svého vrcholu. Na principech a zásadách v nich obsažených je dodnes postavena křesťanská a evropská etika. Svůj rozkvět zaznamenaly rovněž hudba, architektura, sochařství a malířství. Úspěchy dosažené Helény v těchto oblastech tvořily základní kameny pro pozdější další rozvoj umění. Podrobnější informace naleznete v článku Helénismus. Po zavraždění Filipa II. převzal vládu v Makedonii jeho syn Alexandr Veliký, jenž upevnil makedonskou hegemonii v Řecku a v roce 334 př. n. l. zahájil tažení proti perské říši. Nejprve osvobodil řecké obce v Malé Asii a poté pronikl do perského vnitrozemí. Během dvou let se zmocnil všech perských území podél východního pobřeží Středozemního moře a vstoupil do Egypta. V bitvě u Issu (333 př. n. l.) se mu postavil na odpor perský velkokrál Dáreios III. Makedoňané v této bitvě zvítězili, avšak Dáreios unikl a shromáždil nové vojsko. S ním se Alexandr v roce 331 př. n. l. utkal v bitvě u Gaugamél v severní Mezopotámii a rovněž v této bitvě dosáhl Alexandr vítězství. Následně se bez větších překážek zmocnil Babylonu a Sus a nakonec pronikl až do srdce samotné Persie, když si podmanil Persepolis a Ekbatánu. Alexandr pokračoval v pronásledování Dáreia prchajícího na východ. K očekávané rozhodující bitvě ovšem nedošlo, neboť Dáreios byl zrádně zavražděn satrapou Béssem, jenž si titul velkokrále uzurpoval pro sebe. Alexandr se rozhodl pomstít tuto zradu a postoupil až do Baktrie ve střední Asii, načež Béssu dostihl a krutě popravil. Boje ve střední Asii se proměnily v gerilovou válku s místními kmeny, které se vzdaly teprve v roce 327 př. n. l. Alexandr poté podnikl kampaň do údolí řeky Indus, kde se střetl s řadou domorodých indických králů, než ho jeho vyčerpaní vojáci nakonec donutili k návratu. Na zpáteční cestě do Persie Alexandrovo vojsko utrpělo těžké ztráty při pochodu přes poušť v Gedrosii. Po návratu se Alexandr usadil se svou družinou v Babylonu, kde během plánování tažení do Arábie a na západ v roce 323 př. n. l. zemřel. Následovaly války diadochů, jež vedly k rozpadu Alexandrovy říše, na jejíchž troskách vznikly říše Seleukovců, Ptolemaiovců a Antigonovců. Původní motiv a záminku tažení na východ – pomstu Řeků – Alexandr postupem časem opustil a začal naopak prosazovat myšlenku splynutí Řeků s barbary. Během tažení zakládal Alexandr na dobytých územích četná nová města a dokonce uspořádal hromadnou svatbu mezi makedonskými vojáky a urozenými Peršankami. Alexandrova říše a jeho vystupování nabývaly stále více orientálních rysů, což však u Makedoňanů vyvolávalo nelibost. Myšlenka spojení Řeků a barbarů tudíž vzala za své prakticky současně s Alexandrovou smrtí. Nadále však přetrvávala snaha prosadit řeckou kulturu ve východních zemích, což naráželo na odpor podrobených národů. Alexandrovi nástupci byli proto pozvolna vytlačováni z Persie. Stopy řecké civilizace se přesto zachovaly především v Baktrii a v Mezopotámii, kde se řecká přítomnost udržela nejdéle. Západněji položené země jako Sýrie, Malá Asie a Egypt byly vystaveny mnohem silnějšímu působení řecké civilizace. V novém egyptském hlavním městě Alexandrii místní a řecká kultura úplně splynuly. V Malé Asii a částečně i v Sýrii se řecká civilizace plně prosadila na úkor původních domorodých kultur. Nesvornost a vnitřní slabost helénistických říši nicméně vedla k tomu, že veškerý řecký svět byl postupně pohlcen Římany a Parthy. Pod nadvládou Římanů vliv helénistické kultury na východě přesto ještě zesílil. Podrobnější informace naleznete v článku Starověký Řím. Ve svých počátcích byl Řím městským státem, v němž vládli králové etruského původu. Někdy na přelomu 5. a 6. století př. n. l. však Římané tyto krále svrhli (podle římské tradice se tak stalo v roce 509 př. n. l., ačkoli ve skutečnosti se to přihodilo zhruba kolem roku 475 př. n. l.), čímž byla etruská vláda v Římě ukončena. Do čela nově vzniklé republiky (res publica – věc veřejná) byli každoročně voleni dva konzulové. Následnou pozvolnou římskou expanzi nezastavil ani vpád Galů, kteří vydrancovali Řím v roce 387 př. n. l.. Po celé řadě zpočátku obranných válek se sousedními kmeny Etrusků, Latinů, Samnitů, Umbrů a nakonec s jihoitalskými Řeky, které vedl Pyrrhos, dosáhli Římané na počátku 3. století př. n. l. kontroly nad celou Itálií. V roce 264 př. n. l. vypukla na Sicílii kvůli sporům mezi Římany a Kartáginci první punská válka, jež skončila v roce 241 př. n. l. ovládnutím Sicílie vítěznými Římany. V následujícím desetiletí rozšířili Římané svou moc na dřívější kartáginské ostrovy Sardinii a Korsiku, zatímco Kartáginci si vykompenzovali své ztráty dobytím Hispánie. Opětovný vzrůst napětí mezi oběma státy vyústil v druhou punskou válku poté, co kartáginský vojevůdce Hannibal dobyl římské spojenecké město Saguntum. Hannibal vedl pak tažení na Apeninský poloostrov, které vyvrcholilo drtivým kartáginským vítězstvím nad Římany v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l. Hannibal se přesto nedokázal Říma zmocnit a zůstal izolován v jižní Itálii, což Římanům umožnilo obnovit své legie. Své válečné úsilí Římané nasměrovali proti kartáginským državám v Hispánii, které si během několika let úplně podmanili a vyrvali tuto zemi z moci Kartága. Když po porážce v bitvě u Metauru selhal poslední kartáginský pokus o zvrat, byl Hannibal přinucen vrátit se zpět do severní Afriky, kde byl Scipionem Africanem v bitvě u Zamy v roce 202 př. n. l. definitivně poražen. Vítězstvím ve druhé punské válce se Římané stali vedoucí mocností západního Středomoří. Třetí punská válka, ke které došlo v roce 149 př. n. l., skončila úplným zničením Kartága. Město bylo srovnáno se zemí, půda prokleta a jeho území bylo jako provincie Afrika anektováno Římany. Po roce 200 př. n. l. se Římané začali angažovat také v Řecku a ve východním Středomoří. Zpočátku vystupovali jako osvoboditelé řeckých obcí od makedonské nadvlády, během následných válek však získali kontrolu nad celým Řeckem a definitivně zbavili Helény svobody. V roce 133 př. n. l. zdědili Římané po smrti krále Attala III. pergamské království, čímž si zajistili pevnou základnu pro další výboje v Asii. Na konci 2. století př. n. l. byl Řím ohrožen vpádem germánských Kimbrů a Teutonů, kteří se vydali ze svých původních sídlišť na severu Evropy směrem na jih. Po několika vážných porážkách Římanů provedl Gaius Marius zásadní reformu římské legie, díky čemuž dokázal útočící kmeny porazit. Po vítězství nad pontským králem Mithridatem Římané nově uspořádali poměry na východě. Sociální napětí a nedostatek vojenských sil však zapříčinily politické zmatky v samotném Římě. Pokus bratrů Gracchů vyřešit tyto problémy cestou agrární reformy neuspěl, jelikož oba nakonec skončili násilnou smrtí. Politické uspořádání republiky se navíc ukázalo jako nevyhovující k ovládání tak obrovské říše, v jakou se Řím ve druhé polovině 2. století př. n. l. rozrostl. Krize republiky byla ještě zhoršována řadou ambiciózních politiků a vojáků, kteří sledovali vlastní cíle. Senát byl rozpolcený bojem soupeřících frakcí – optimátů a populárů. Vůdce optimátů, Lucius Cornelius Sulla, uchvátil v roce 82 př. n. l. moc v Římě. Vnitřní spory byly dočasně urovnány nastolením diktatury, která trvala až do jeho odstoupení v roce 80 př. n. l. Obnovit stabilní politické prostředí se přesto nepodařilo. Rozsáhlé povstání otroků vedené Spartakem poukázalo na přetrvávající slabost republiky. V roce 60 př. n. l. uzavřeli tři význační vojevůdci Crassus, Pompeius a Julius Caesar tzv. první triumvirát. Julius Caesar, byl nakonec tím, kdo dokázal z tohoto spojenectví nejvíce vytěžit. V roce 59 př. n. l. odešel do Galie, kterou během několika let celou dobyl a připojil k Římské říši. Když Crassus v roce 53 př. n. l. padl v bitvě u Karrh proti Parthům, triumvirát se rozpadl. Z podnětu Pompeia postavil senát Caesara mimo zákon, čímž byl Caesar vyprovokován ke vpádu do Itálie, načež započala další fáze občanských válek. V roce 48 př. n. l. byl Pompeius poražen v bitvě u Farsalu a Caesar se stal jediným pánem Říma. V roce 44 př. n. l. byl však v senátu zavražděn a římský stát opět upadl do vnitropolitických zmatků. Marcus Antonius, Octavianus a Marcus Lepidus vytvořili druhý triumvirát, namířený proti Caesarovým vrahům. V roce 42 př. n. l. je triumvirové porazili v bitvě u Filipp, ale nedlouho nato obrátili zbraně proti sobě. Po vítězství nad Markem Antoniem a Kleopatrou v bitvě u Actia v roce 31 př. n. l. získal Octavianus veškerou moc v římském státě. Octavianus se snažil vzbudit dojem znovuobnovení republiky. Ve skutečnosti ale byl jediným vládcem říše, přičemž nastolil nový systém vlády nazývaný principát. Stal se prvním římským císařem a přijal čestný titul augustus ("Vznešený"). Za jeho vlády byla k Římu připojena další území v Hispánii, v Malé Asii a hranice říše byly posunuty až k řekám Dunaji a Rýnu. Také Egypt se stal součástí římské říše. Pokus dobýt Germánii ovšem selhal, když byly tři římské legie zničeny v bitvě v Teutoburském lese. Za jeho nástupců Tiberia, Caliguly, Claudia a Nerona byl principát dále upevněn. Za Tiberia byl v provincii Judeji ukřižován Ježíš Kristus. Říše získala další území v Británii, v severní Africe a na východě, třebaže Augustovi následovníci byli jen průměrně schopní a v případě Caliguly a Nerona se jednalo o nenáviděné tyrany. Po Neronově zavraždění v roce 68 nastala krátká občanská válka, jejímž vítězem a novým císařem se stal Vespasianus. Vespasianus reorganizoval státní finance a stabilizoval správu říše. Podobně i jeho synové Titus a Domitianus si počínali celkem úspěšně, ačkoli Domitianus padl v roce 96 za oběť spiknutí vyvolanému jeho autoritativním způsobem vlády. Flaviovce vystřídali na trůně tzv. adoptivní císaři, za jejichž vlády se římská říše ocitla na vrcholu své moci. Za Traiana dosáhla říše dobytím Dácie, Mezopotámie, Asýrie a Arménie svého největšího územního rozsahu. Nicméně Traianův nástupce Hadrianus se většiny těchto zemí vzdal. Největší hospodářský rozkvět zažili Římané za Antonina Pia. Avšak doba vlády Marca Aurelia se už vyznačovala masivní invazí Germánů a Sarmatů do říše. Jen s vynaložením velkého úsilí se císaři podařilo zdolat jejich příval během náročných tažení markomanských válek. Po násilné smrti despotického Marcova syna Commoda propukla v roce 192 občanská válka, z níž vyšel vítězně Septimius Severus. Ten ale nebyl schopen zajistit říši trvalou stabilitu a po zavraždění jeho syna Caracally v roce 217 se římský stát začal pozvolna propadat do anarchie. Ta naplno propukla po povstání římského vojska v roce 235, během něhož byl svými vlastními vojáky zavražděn Alexander Severus, poslední císař z dynastie Severovců. Následovalo kritické období v dějinách římského císařství – vláda vojenských císařů. Krize třetího století přivodila Římské říši téměř úplnou zkázu. Pokračující útoky germánských kmenů na severní hranici a zesílený tlak sásánovské Persie na východě znamenaly pro Řím vážnou hrozbu, neboť současně docházelo k velkému počtu uzurpací císařského trůnu ze strany různých velitelů římských vojsk. Některá území říše byla dočasně ztracena (Galie, Británie a východní provincie). Pohraniční území v Germánii a v Dácii musela být opuštěna natrvalo. Teprve za Diocletiana se s pomocí rozsáhlých reforem podařilo v říši nastolit klid. Impérium bylo spravováno celkem čtyřmi císaři, vládnoucími ve vzájemné shodě (tetrarchie). Za Diocletiana se konalo poslední velké pronásledování křesťanů. Již po Diocletianově abdikaci v roce 305 se říše opět propadla do občanských válek. Konečně v roce 324 převzal vládu nad celým římským impériem Konstantin Veliký, jenž nechal na Bosporu vybudovat nové hlavní město říše, které po něm neslo jméno Konstantinopol. V roce 313 vydal v Mediolanu edikt, jímž povoloval křesťanství. Císař Julianus se sice pokusil zvrátit vzestup křesťánství a podporoval původní kulty (pročež si od křesťanů vysloužil řecký přídomek Apostata, odpadlík). Nešel však cestou teroru či pronásledování, ale naopak pokusil se porazit křesťanství ideologicky (viz např. jeho spis Contra Galileos) a skrytým podporováním rozepří uvnitř církve. Nicméně jeho předčasná smrt při perském tažení (vládl pouze tři roky) jeho záměry zmařila a jeho nástupci většinu jeho pro-pohanských nařízení opět zrušili. Cesta pro christianizaci celé římské říše tak byla připravena. Definitivně završena byla v roce 391, když Theodosius I. zakázal vykonávání veškerých pohanských kultů. Od poloviny 4. století narůstala intenzita vpádů Germánů na území říše. V roce 375 byli Gótové vytlačeni Huny ze svých sídlišť severně od Dunaje a následně se uchýlili na římské území. Gótové se však zanedlouho vzbouřili a o tři roky později porazili Římany v bitvě u Adrianopole. Tyto události jsou spjaty s počátkem období stěhování národů, které trvalo téměř 200 let a jemuž padla za oběť západní polovina římské říše. Germáni pronikající do říše byli usazováni na římské půdě jako foederati. Jejich pokračující útoky však vedly k pozvolnému utváření germánských států na území impéria a ke ztrátě celých provincií. Třebaže Římané dokázali ubránit svou východní hranici proti výbojné sásánovské říši, také v této oblasti byla někdejší římská mocenská převaha nenávratně ztracena. Po smrti Theodosia I. v roce 395 byla říše rozdělena mezi jeho syny Arcadia a Honoria. Ačkoli se jednalo pouze o formální dělení vlády nad jedinou celistvou říší, k němuž docházelo často i v minulosti, především z důvodu efektivnější správy a obrany rozlehlého území státu, toto rozdělení se mělo ukázat trvalým. Západní říše, vystavená silnějšímu tlaku Germánů, nebyla schopna uhájit své hranice, pročež v roce 410 vydrancovali Vizigóti vedení náčelníkem Alarichem samotný Řím. Poté, co byl z podnětu císaře Valentiniana III. zavražděn římský vojevůdce Aetius, který ve spojení s Germány zvítězil v roce 451 nad Huny v bitvě na Katalaunských polích, se západořímská obrana zhroutila. V roce 476 po abdikaci posledního císaře Romula Augusta západořímská říše zanikla, třebaže antické tradice, kultura a vzdělanost přetrvaly na Západě až do 6. století. Naproti tomu východní říše disponující příznivějšími geografickými a hospodářskými podmínkami se germánským a perským úderům ubránila. Za Justiniána I. byla dokonce znovu dobyta část území někdejší západní říše. Nicméně vzrůstající vliv křesťanství a obzvláště řecké kultury společně s rozmachem islámu v 7. století způsobily postupnou změnu charakteru státu. Pozdně antické východořímské impérium se tak transformovalo ve středověkou byzantskou říši. Podrobnější informace naleznete v článcích Harappská kultura a Árjové. Moderní poznatky o starověkém sociálním, kulturním a politickém vývoji na území Indického subkontinentu vycházejí kvůli chybějícím písemným pramenům výhradně z archeologických nálezů. Z nich je patrné, že v období neolitu byla celá oblast jen řídce osídlena. Nejranější doklady lidské civilizace pocházejí z let 7000 až 3200 př. n. l. z lokality Méhrgarh, jež se nacházela západně od údolí řeky Indus, u dnešního pákistánského města Kvéta. Toto místo bylo trvale osídleno asi do doby kolem roku 2600 př. n. l. Domorodé obyvatelstvo bylo pravděpodobně postupně asimilováno kmeny pronikajícími ze západu a severu, jejichž příslušníci hovořili zřejmě drávidskými jazyky. Tito nově příchozí vybudovali v údolí Indu velice vyspělou civilizaci, nazývanou harappská kultura, která se rozvíjela zhruba mezi léty 3300 – 1700 př. n. l. na území nynějšího Pákistánu. Její jméno je odvozeno od prvního nalezeného města této civilizace, jímž byla Harappa v dnešní pákistánské provincii Paňdžáb. Dalším významným centrem bylo Mohendžodaro. Obě tato města byla vybavena silným opevněním, veřejnými lázněmi a propracovaným kanalizačním zařízením. Obyvatelé Indie udržovali v této době styky se Sumeřany a navázali obchodní kontakty i s Egyptem a Afrikou. Okolo poloviny 2. tisíciletí př. n. l. došlo k sérii invazí indoevropských kmenů, které se nazývaly Árjové (Arya) a jejichž řečí byl sanskrt. Tito polonomádi vpadli do Indie přes horské průsmyky na severozápadě a podrobili si velkou část Indického subkontinentu. Zda byla harappská kultura těmito bojovnými nájezdníky zničena nebo došlo k vzájemnému splynutí, zůstává nejasné. Část původního obyvatelstva uprchla na sever, zatímco ostatní byli jako zemědělci absorbováni árjskými dobyvateli. V létech 1500 až 1000 př. n. l. vznikaly Védy, sbírky posvátných textů, předávaných po staletí pouze ústní formou, jež obsahovaly rituály uctívání bohů, provádění obětí a různé filozofické úvahy. Tento nejvýznamnější pramen raných indických dějin zachycuje podstatu hinduismu. Společně s upanišadami a eposy Mahábhárata a Rámájana představují Védy základ veškeré epické literatury a filozofických tradic Indie. Árjové se postupně zmocnili údolí řeky Gangy na jihovýchodě a opustili svůj dřívější nomádský životní styl. V důsledku toho nastaly změny v sociální a politické struktuře, pročež se v Indii koncem védského období prosadil kastovní systém uspořádání společnosti. Nejvýše postavenou kastou byli kněží (brahmáni), po nich následovali vládci a válečníci (kšátrijové), obchodníci, řemeslníci a rolníci (vajšijové) a nakonec nejnižší kasta otroků (šúdrové). Do 7. století př. n. l. vzniklo na území, táhnoucího se od dnešního Afghánistánu až k indickému státu Bihár, celkem šestnáct velkých království a oligarchických republik, nazývaných mahádžanapady. Nejvlivnější z těchto států bylo království Kóšalí, přičemž dalšími důležitými byly Avanti a Gandhára. Poté, co si v 6. století př. n. l. mocné království Magadha podrobilo své sousedy, jádro indické civilizace se přesunulo na východ. Zde působili Buddha a Mahávíra, z jejichž učení vzešla nová náboženství buddhismus a džinismus. Poříčí Indu ovládali místní králové, které si kolem roku 520 př. n. l. podmanil perský král Dareios I. Ovšem Magadha disponovala silnou armádou, díky níž expandovala až do 4. století př. n. l. V roce 326 př. n. l. překročil Alexandr Veliký se svojí vojenskou výpravou pohoří Hindúkuš a vpadl do údolí Indu. Nicméně když se jeho vojáci vzbouřili, ustoupil Alexandr zpět do Persie. O pět let později získal vládu nad Magadhou zakladatel maurjovské říše Čandragupta, který během deseti let učinil ze svého sídla Patáliputry hlavní město říše zahrnující velkou část subkontinentu. Vítězstvím nad makedonskými satrapy rozšířil svoji moc do Afghánistánu a Balúčistánu na jihozápadě a tyto zisky stvrdil uzavřením smlouvy se Seleukem I. Rozmach maurjovské říše pokračoval za vlády Ašóky, Čandraguptova vnuka, jenž ve 3. století př. n. l. dobyl jih poloostrova a opanoval tak téměř celou Indii. V pozdějších letech své vlády se Ašóka zcela obrátil k buddhismu a ačkoli usiloval o jeho šíření za hranice své říše, vyznačoval se vysokou mírou tolerance vůči ostatním náboženstvím. Indie se za jeho vlády stala centrem vědy a kultury a především ve městech Nálanda a Takšašíla se vzdělávali učenci z mnoha zemí Asie. Brzy po Ašókově smrti se maurjovská říše začala rozpadat, k čemuž přispělo dobytí severozápadní Indie řecko-baktrijským králem Démétriem. Rozhodující úder zasadili Maurjům asi v roce 185 př. n. l. Šungové, kteří jedno století ovládali východní a severní Indii. Do této doby spadá pronásledování a porážka buddhismu a opětné nastolení bráhmanismu. Severozápad byl vystavován dalším invazím, jež vedly ke zrodu indo-řeckého království. V 1. století př. n. l. si západní Indii pomanili Šakové neboli Indoskythové, původem ze střední Asie. Ti válčili s dynastií Andhra, která od 2. století př. n. l. ovládala centrální a jižní oblasti. V první polovině 1. století byla říše Indoskythů vyvrácena nomádskými kmeny Jüe-č'i. Ty pokračovaly dále na jih a nakonec se usadily v severozápadní Indii, kde založily kušánskou říši, která udržovala diplomatické a obchodní vztahy s Římany. Za Kanišky, nejvýznamnějšího vládce Kušánů, jenž je navíc považován za velkého patrona buddhismu, sahala jejich říše od Turkestánu až do střední Indie a Gudžarátu. V důsledku tlaku Kušánů nastal úpadek království Andhra, což vedlo k rozmachu tamilských států na jihu Indie. V období od pádu Maurjů byla Indie důležitým hospodářským centrem a obchodovala i s římskou říší. Buddhismus se tehdy rozšířil do střední a jihovýchodní Asie a rovněž do Číny. Indické umění a obzvláště sochařství dosáhly jedinečné úrovně. Kušánská říše se stejně jako království Andhra zhroutila na počátku 3. století. Kolem roku 320 sjednotil Čandragupta I., vládce Magadhy, území rozkládající se v údolí Gangy a založil guptovskou říši. Jeho nástupci, Samudragupta a Čandragupta II., nabyli v dalších sto letech kontrolu nad celou Indií, podobně jako se to dříve podařilo Maurjům. Svoji říši, která se rozprostírala od Afghánistánu po Ásám, zajišťovali obratným uzavíráním sňatků. Ke konsolidaci jejich vlády přispívala i tolerantní náboženská politika. Guptovci přímo ovládali pouze jádro říše, nacházející se v nynějších státech Uttarpradéš a Bihár, zatímco dobyté oblasti pro ně spravovali jim podřízení vládci. Za Guptovců zažívala Indie zlatý věk své civilizace, během něhož dosáhly značného rozkvětu literatura, věda a umění. Velkému věhlasu se dodnes těší tehdejší indický básník a dramatik Kálidása. Indická věda a technologie éry Guptovců byly ve srovnání s Evropou zřejmě na dokonalejší úrovni. Používání nuly a desítkové soustavy, které přenesli Arabové do Evropy, představovalo největší soudobý příspěvek k rozvoji matematiky. Od konce 5. století př. n. l. museli Guptovci čelit nájezdům Hefthalitů, známých také jako Bílí Hunové. Jejich opakované útoky vedly ke zhroucení guptovské říše kolem roku 550. Asi kolem roku 5000 př. n. l. se na březích řek Huang He a Jang-c'-ťiang ve východní Číně začaly vyvíjet neolitické vesnice, jejichž obyvatelé se věnovali zemědělství. Zhruba z let 3000 – 2000 př. n. l. jsou archeologicky doložena první stálá lidská sídla s obrannými hradbami. O této době existují jen velice skromné historické údaje, neboť počátky čínských dějin jsou zahaleny pověstmi o řadě legendárních dynastií a vládců. Přibližně mezi léty 2100 – 1600 př. n. l. měla vládnout dynastie Sia, jejíž panování se časově kryje s rozvojem doby bronzové v Číně, což bylo potvrzeno objevy bronzových nástrojů. Sia byla nahrazena dynastií Šang, která kontrolovala území střední Číny do 11. století př. n. l. Odtud se její vliv se šířil i do okolních zemí. Z této doby pocházejí první písemné záznamy, jež mají formu nápisů na zvířecích kosterních schránkách, sloužících k věštění. Z tehdy používaných symbolů znázorňujících slova se později vyvinulo moderní čínské písmo. Za dynastie Šang nastal růst měst se specializovanou řemeslnou výrobou, přestože charakter společnosti zůstával převážně zemědělský. Poslední vládci Šang sídlili ve městě An-jang, v dnešní provincii Che-nan. Okolo roku 1100 př. n. l. pronikl do údolí řeky Huang He polobarbarský národ Čou, načež jeho král Wu Wang získal území dynastie Šang. Čou vládli do 8. století př. n. l. z města Čchang-an na západě a poté přenesli své hlavní město na východ do Luo-jangu. Aby ospravedlnili svoji nadvládu zavedli mandát Nebes (Tian Ming) a tento ideologický koncept přejala většina po nich panujících dynastií. První králové Čou se nepokusili zabezpečit si přímou vládu nad celým jimi dobytým teritoriem. Místo toho se opírali o vybrané stoupence a příbuzné, kteří spravovali kraje obklopující královskou doménu. Vládcům dynastie Čou se dařilo udržovat kontrolu nad svými vazaly po více než dvě staletí, ale někdy kolem roku 770 př. n. l. se několik těchto vazalů vzbouřilo. Současně došlo k invazi kmenů ze severozápadu, čímž autorita Čou značně poklesla. I přesto nastal výrazný hospodářský a sociální vzestup. V důsledku používání železných nástrojů a vylepšených zavlažovacích technik byly zvýšeny výnosy obilí, díky čemuž vzrostl počet obyvatelstva, a zvýšilo se množství mincí v oběhu. Pokračující rozklad centrální moci vedl na konci 8. století př. n. l. k počátku období Jara a Podzimu. Stovky místních vojenských vládců, kteří byli potomky vazalů dosazených Čou, usilovaly o nastolení vlastní hegemonie. Během 7. a 6. století př. n. l. se podařilo dosáhnout stability uzavíráním spojenectví mezi jednotlivými státy těchto válečníků. Koncem 5. století př. n. l. se ovšem tento systém aliancí zhroutil, pročež začala poslední fáze Čou, nazývaná období válčících států. V jeho průběhu docházelo k častým a krvavým konfliktům mezi sedmi dominujícími státy: Čchu, Chan, Čchi, Čchin, Wej, Jan a Čchao. Kromě vzájemného válčení se tyto státy věnovaly i vojenské expanzi mimo dosavadní hranice Číny, vedoucí k dobytí území dnešního Sečuánu a Liao-ningu. Zvláště jižní stát Čchu rozšířil svoji vládu v údolí řeky Jang-c'. Třebaže dynastie Čou zcela postrádala reálnou moc, její formální vláda přetrvala do roku 256 př. n. l. Bouřlivá doba pozdní neboli Východní Čou byla doprovázena společenskými otřesy a rovněž výjimečným intelektuálním a kulturním rozkvětem. V Číně tehdy působilo mnoho filozofů a teoretiků a kromě jiného se zrodila také koncepce protichůdných a současně vzájemně se doplňujících sil Jin a Jang. Na konci 6. století př. n. l. sepsal Sun- c' dílo Umění války. Z celé řady filozofických směrů vynikají především konfucianismus, taoismus a legismus, přičemž k nejvlivnějším filozofům této epochy náleželi Konfucius, Lao-c', z jehož učení vzešel taoismus, a Konfuciův žák Mencius. Od 4. století př. n. l. vzrůstal vliv Čchin, nejzápadnějšího z čínských států, který provedl reformy v duchu filozofie legalismu. Ve 3. století př. n. l. zničil Čchin všechny své zbývající soupeře a v roce 221 př. n. l. přijal jeho král titul císaře (chuang-ti). Od tohoto okamžiku se pak nazýval Čchin Š'-chuang-ti (První císař). Jeho další panování se vyznačovalo agresivními zahraničními výboji, jimiž posunul hranice Číny do dnešního Vietnamu a Koreje. Na severu zahájil budování Velké čínské zdi na ochranu před nájezdy nomádů. Ve vnitřní politice prosadil císař silně restriktivní zákonodárství a centralizaci říše, opírající se o efektivní správní systém. Jeho vláda byla však charakterizována taktéž brutálním postupem vůči politické opozici a ostatním filozofickým školám. Krátce po císařově smrti došlo k povstání rolníků, jež vyústilo v občanskou válku. Z ní vzešla vítězně nová dynastie Chan, která se přiklonila k filozofii konfucianismu. Postavení Kao-cu, prvního císaře Chan, bylo velmi nejisté, k čemuž přispívaly také vpády barbarských kmenů Hsiung-nu ze severozápadu. Kao-cu proto nechal snížit dosavadní enormní daně, uvolnil centralizovanou správu státu a přerozdělil půdu. Tyto reformy přivodily hospodářský, kulturní a vojenský rozmach Číny. Na konci 2. století př. n. l. podnikl "vojácký císař" Wu-ti velkou vojenskou expedici proti Hsiung-nu, které rozdrtil a zahnal do dnešního Vnitřního Mongolska. Wu-ti si podrobil kmeny v současné jižní Číně a jeho vojáci pronikli do střední Asie a Mandžuska. Císař následně konsolidoval dobytá území, načež začala takřka celé 1. století př. n. l. trvající éra míru a blahobytu. K tomu přispívalo i obchodní spojení s římskou říší, zajišťované hedvábnou stezkou. Období Západní Chan ukončila v roce 9 n. l. uzurpace Wang Manga. Ten se prohlásil za císaře dynastie Hsin a chtěl provést zásadní pozemkové a hospodářské reformy, jimiž chtěl omezit velké vlastníky půdy. V roce 23 byl však svržen a zavražděn. Nedlouho nato císař Kuang-wu nastolil vládu dynastie Východní Chan, jež do konce 1. století obnovila někdejší hranice říše. Nicméně ve 2. století započal úpadek Chanů zapříčiněný slabostí a nevýkonností státní správy, rozbroji různých mocných klanů a intrikami eunuchů v císařském paláci. V době pozdní Chan zesílil v Číně vliv buddhismu šířeného z Indie. Koncem století již říši zcela pohltily politické zmatky a opakovaná povstání. Vojenská vzpoura ukončila v roce 189 vládu eunuchů na dvoře. Boje poté pokračovaly další dvě desetiletí a vedly k naprostému rozkladu panství dynastie Chan, přičemž skutečnou moc drželi ve svých rukou válečníci, kteří kontrolovali provincie na úkor centrální vlády. Abdikací posledního císaře Chan v roce 220 započalo období tří království. Sever země ovládlo království Wu, na západě se prosadilo království Šu-chan a jihu dominovalo království Wej. Všechny tyto útvary se musely potýkat se zásadními vnitřními problémy, což jim ale nebránilo ve vedení vzájemných rozhořčených válek. Konec této neklidné éry nastal po roce 260, kdy se vlády ujala dynastie Ťin, která krátkodobě znovu sjednotila zemi. Záhy však vypukly spory mezi jednotlivými jejími princi. Této slabosti říše využili Hsiung-nu na počátku 4. století ke vpádu do severní Číny, kde zajali a popravili poslední dva císaře Západní Ťin. Zbývající členové dynastie uprchli do dnešního Nankingu, kde založili dynastii Východní Ťin. Jádro říše na sever od řeky Jang-c' ovšem zůstalo pod kontrolou nomádských kmenů až do roku 589. Jelikož nedokázaly vytvořit stabilní vládu, vystřídalo se zde v rychlém sledu celkem šestnáct království v čele s panovníky nečínského původu. Dynastie Ťin na jihu byla definitivně svržena v roce 420.

DATETIME

DATETIME

009954

Chajim Oron (hebrejsky: ח א, též Chajim Džumas Oron, ח ג'ו א) je izraelský politik a bývalý poslanec Knesetu za stranu Nové hnutí-Merec. == Biografie == Narodil se 26. března 1940 v Tel Avivu. Bydlí ve vesnici Lahav. Je ženatý, má čtyři děti. Sloužil v izraelské armádě, kde působil u jednotek nachal. Hovoří hebrejsky a anglicky. == Politická dráha == Pracoval ve vedení mládežnické organizace ha-Šomer ha-ca'ir. V letech 1968–1971 a 1984–1988 byl tajemníkem hnutí ha-Kibuc ha-arci sdružujícího kibucy napojené na ha-Šomer ha-ca'ir. Je jedním ze zakladatelů hnutí Mír nyní. V letech 1994–1995 byl pokladníkem odborové centrály Histadrut.Do...

Kde se narodil Chajim Oron?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chajim_Oron

Narodil se 26. března 1940 v Tel Avivu.

Chajim Oron (hebrejsky: ח א, též Chajim Džumas Oron, ח ג'ו א) je izraelský politik a bývalý poslanec Knesetu za stranu Nové hnutí-Merec. == Biografie == Narodil se 26. března 1940 v Tel Avivu. Bydlí ve vesnici Lahav. Je ženatý, má čtyři děti. Sloužil v izraelské armádě, kde působil u jednotek nachal. Hovoří hebrejsky a anglicky. == Politická dráha == Pracoval ve vedení mládežnické organizace ha-Šomer ha-ca'ir. V letech 1968–1971 a 1984–1988 byl tajemníkem hnutí ha-Kibuc ha-arci sdružujícího kibucy napojené na ha-Šomer ha-ca'ir. Je jedním ze zakladatelů hnutí Mír nyní. V letech 1994–1995 byl pokladníkem odborové centrály Histadrut.Do Knesetu nastoupil už po volbách roku 1988, ve kterých kandidoval za stranu Mapam. V letech 1988–1992 v parlamentu působil jako člen finančního výboru a výboru pro státní kontrolu. Mandát obhájil ve volbách roku 1992, nyní již za stranu Nové hnutí-Merec, tehdy nazývanou Merec. Byl pak předsedou etického výboru parlamentu a členem výboru House committee, výboru finančního a výboru pro státní kontrolu. Byl opětovně zvolen ve volbách roku 1996 a v následujícím funkčním období zasedal ve výboru House Committee a ve finančním výboru. Uspěl i ve volbách roku 1999. Mandátu se ale vzdal předčasně v únoru 2000.Ve volbách roku 2003 byl znovu zvolen. Usedl potom do finančního výboru a do etického výboru. V Knesetu usedl rovněž po volbách roku 2006. Zastával pak post člena finančního výboru, etického výboru a výboru pro vnitřní záležitosti a životní prostředí. Předsedal podvýboru pro obětí nacistického teroru a podvýboru pro ochranu měst sousedících z Gazou. Po volbách roku 2009 drží v parlamentu funkci člena finančního výboru, výboru pro zahraniční záležitosti a obranu a výboru House Committee. Je předsedou podvýboru pro formulaci etických pravidel pro členy Knesetu.V letech 1996–1999 byl předsedou parlamentního klubu poslanců Merec. V letech 1999–2000 byl Ministrem zemědělství Izraele. == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Chajim Oron ve Wikimedia Commons (anglicky) Kneset – Chajim Oron

LOCATION

LOCATION

008431

Sloboda a Solidarita (zkratka SaS, česky: Svoboda a Solidarita) je liberální parlamentní politická strana působící na Slovensku od roku 2009. Stranu založil a jejím předsedou je ekonom Richard Sulík. V parlamentních volbách v roce 2010 získala strana 12,1 % hlasů a poprvé se tak dostala do parlamentu. V parlamentních volbách v roce 2012 strana oslabila, obsadila 6. místo a obhájila pouze 11 mandátů, po parlamentních volbách v roce 2016 je druhou nejsilnější stranou slovenského parlamentu, když získala 21 mandátů. == Historie == Strana byla založena 28. února 2009 v Bratislavě. V obou kolech prezidentských voleb strana podporovala Ivetu Radičovou. Strana se zúčastnila voleb do Evropského parlamentu v roce 2009, na prvním místě kandidátky byl ekonom Ján Oravec. Strana ve volbách získala 4,71...

Kdo založil stranu SaS a je jejím předsedou?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sloboda_a_Solidarita

Stranu založil a jejím předsedou je ekonom Richard Sulík.

Sloboda a Solidarita (zkratka SaS, česky: Svoboda a Solidarita) je liberální parlamentní politická strana působící na Slovensku od roku 2009. Stranu založil a jejím předsedou je ekonom Richard Sulík. V parlamentních volbách v roce 2010 získala strana 12,1 % hlasů a poprvé se tak dostala do parlamentu. V parlamentních volbách v roce 2012 strana oslabila, obsadila 6. místo a obhájila pouze 11 mandátů, po parlamentních volbách v roce 2016 je druhou nejsilnější stranou slovenského parlamentu, když získala 21 mandátů. == Historie == Strana byla založena 28. února 2009 v Bratislavě. V obou kolech prezidentských voleb strana podporovala Ivetu Radičovou. Strana se zúčastnila voleb do Evropského parlamentu v roce 2009, na prvním místě kandidátky byl ekonom Ján Oravec. Strana ve volbách získala 4,71 % hlasů, místo v Evropském parlamentu jí tak jen těsně uniklo (uzavírací klauzule byla 5 %). === Referendum 2010 === V polovině roku 2009 strana začala sbírat podpisy pro vypsání referenda, které mělo obsahovat šest témat: zrušení koncesionářských poplatků, omezení poslanecké imunity, snížení počtu poslanců Národní rady Slovenské republiky (ze 150 na 100), stanovení maximální ceny automobilů orgánů veřejné moci, volby do Národní rady a Evropského parlamentu přes internet a změnu tiskového zákona s omezením práva na odpověď. Petice na vypsání referenda získala celkem 368 tisíc platných podpisů, tudíž překročila hranici požadovaných 350 tisíc podpisů a prezident Slovenska Ivan Gašparovič referendum vyhlásil na 18. září 2010. Referenda se účastnilo pouze 22,84 % oprávněných voličů, tudíž nebylo referendum platné. I přes neúspěch referenda se některé z jeho tezí dostaly do programového prohlášení vlády Ivety Radičové, jejíž byla SaS součástí. === Vládní krize 2011 === V roce 2011 došlo ve vládě Ivety Radičové ke sporům ohledně schválení posílení pravomocí Evropského nástroje finanční stability označovaného také za záchranný fond eurozóny. Sloboda a Solidarita s jeho schválením nesouhlasila, argumentovala například tím, že tento návrh jde proti duchu solidarity v rámci EU, kdy chudší Slovensko by mělo přispívat na záchranu bohatších států v problémech, jako je Řecko. Schválení návrhu považovala SaS také za porušení vládního programu. Iveta Radičová spojila hlasování o tomto návrhu s vyjádřením důvěry vládě. O návrhu se hlasovalo 11. října 2011. Návrh byl v Slovenské národní radě odmítnut a vláda tak ztratila důvěru. O dva dny později schválila národní rada předčasné parlamentní volby s datem konání 10. března 2012. V rámci reakcí pak v listopadu 2011 stranu opustila skupina poslanců, která založila novou politickou stranu Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti. === Volební období 2012 - 2016 === Ve volbách v roce 2012 strana výrazně oslabila, když udržela pouhých 11 mandátů s volebním ziskem méně než 6 % platných hlasů a skončila až na 6. místě. Strana se stala součástí opozice proti jednobarevné vládě Roberta Fica. V letech 2013 - 2015 se volební preference strany pohybovaly pouze kolem pětiprocentní hranice nutné ke vstupu do Národní rady, minimum 3,9 % dosáhly v květnu 2013 a lednu 2015. V rámci strany se vyostřil spor mezi předsedou Richardem Sulíkem a jeho vyzyvatelem Jozefem Kollárem. Na stranickém kongresu 16. března 2013 byl v úřadu předsedy strany těsným výsledkem potvrzen Richard Sulík, když získal 134 hlasů, Jozef Kollár obdržel 121 hlasů. 11. dubna 2013 pak skupina kolem Jozefa Kollára oznámila ukončení svého působení ve straně a založení občanského sdružení Liberální dohoda. Před volbami 2016 strana v září 2015 odmítla možnost volební koalice pravicových stran a oznámila samostatnou kandidaturu. === Volební období 2016 - 2020 === Ve volbách 2016 strana obdržela více jak 12 % platných hlasů, získala 21 mandátů a umístila se na druhém místě. Výsledky voleb neumožnily straně sestavit širokou pětičlenou vládu pravého středu a případný šestý člen, Slovenská národná strana, šestičlenou koalici odmítla. SaS se tak stává nejsilnější opoziční stranou poté, co je sestavena třetí vláda Roberta Fica. == Volební výsledky == === Parlamentní volby === === Evropské volby === == Volební preference == Volební preference podle agentury Focus s výjimkou srpna a listopadu 2010, ledna, dubna a srpna 2011, července a října 2012 (agentura Median) a ledna, března a července 2015 (agentura Polis). Tučně vyznačené preference znamenají překročení hranice 5% potřebné na vstup do parlamentu. == Reference == == Externí odkazy == Oficiální webové stránky SaS

PERSON

PERSON

000818

Helvíkov (německy Klein Hermigsdorf) je malá vesnice, část obce Anenská Studánka v okrese Ústí nad Orlicí. Nachází se asi 2,5 km na jih od Anenské Studánky. V roce 2009 zde bylo evidováno 19 adres. V roce 2001 zde trvale žilo 10 obyvatel. Helvíkov je také název katastrálního území o rozloze 3,39 km2. V Helvíkově stojí Kaple Nanebevzetí Panny Marie, která prošla rekonstrukcí a nyní se zde konají pravidelně poutní bohoslužby a příležitostně koncerty. Obrázky, zvuky či videa k tématu Helvíkov ve Wikimedia Commons Katastrální mapa katastru Helvíkov na webu ČÚZK

Kolik adres bylo v roce 2009 evidováno ve vesnici Helvíkov?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Helv%C3%ADkov

V roce 2009 zde bylo evidováno 19 adres.

Helvíkov (německy Klein Hermigsdorf) je malá vesnice, část obce Anenská Studánka v okrese Ústí nad Orlicí. Nachází se asi 2,5 km na jih od Anenské Studánky. V roce 2009 zde bylo evidováno 19 adres. V roce 2001 zde trvale žilo 10 obyvatel. Helvíkov je také název katastrálního území o rozloze 3,39 km2. V Helvíkově stojí Kaple Nanebevzetí Panny Marie, která prošla rekonstrukcí a nyní se zde konají pravidelně poutní bohoslužby a příležitostně koncerty. Obrázky, zvuky či videa k tématu Helvíkov ve Wikimedia Commons Katastrální mapa katastru Helvíkov na webu ČÚZK

NUMERIC

NUMERIC

004660

Dr. Sheldon Lee Cooper, B.S., M.S., M.A., Ph.D., Sc.D., je fiktivní postava z amerického sitcomu Teorie velkého třesku, kterou ztvárnil herec Jim Parsons. Sheldon Cooper je velmi nadaný a inteligentní člověk, vědec a profesor teoretické fyziky (má IQ 187 a 2 doktoráty). Bydlí spolu se svým kolegou a kamarádem Leonardem Hofstadterem v bytě, kde je často navštěvují další dva přátelé Howard Wolowitz a Rajesh Koothrappali. Je posedlý pořádkem, miluje komiksy (Superman, Flash, Aquaman a Green Lantern), sci-fi seriály (Pán času, Hvězdnou bránu, Firefly, Star Trek a Star Wars, nesnáší však Babylon 5), hraní konzolových her (Halo 3) a taktéž počítačových (Age of Conan, World of Warcraft) a paintballu a je imunní vůči ironii a sarkasmu....

Jak se jmenuje fiktivní postava z amerického sitcomu Teorie velkého třesku, kterou ztvárnil herec Jim Parsons?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sheldon_Cooper

Dr. Sheldon Lee Cooper, B.S., M.S., M.A., Ph.D., Sc.D., je fiktivní postava z amerického sitcomu Teorie velkého třesku, kterou ztvárnil herec Jim Parsons.

Dr. Sheldon Lee Cooper, B.S., M.S., M.A., Ph.D., Sc.D., je fiktivní postava z amerického sitcomu Teorie velkého třesku, kterou ztvárnil herec Jim Parsons. Sheldon Cooper je velmi nadaný a inteligentní člověk, vědec a profesor teoretické fyziky (má IQ 187 a 2 doktoráty). Bydlí spolu se svým kolegou a kamarádem Leonardem Hofstadterem v bytě, kde je často navštěvují další dva přátelé Howard Wolowitz a Rajesh Koothrappali. Je posedlý pořádkem, miluje komiksy (Superman, Flash, Aquaman a Green Lantern), sci-fi seriály (Pán času, Hvězdnou bránu, Firefly, Star Trek a Star Wars, nesnáší však Babylon 5), hraní konzolových her (Halo 3) a taktéž počítačových (Age of Conan, World of Warcraft) a paintballu a je imunní vůči ironii a sarkasmu. Narodil se ve znamení Ryb, zřejmě koncem února, ačkoliv ho Penny tipovala na Býka. Pochází z města Galveston ve východním Texasu. Jako malého ho matka v obchodě K-Mart upustila na zem a od té doby je vědcem. Už jako malý byl velmi nadaný. Postavil si například CT, takzvaný "paprsek smrti" a ve 12 letech chtěl získat štěpný materiál, aby mohl postavit svůj vlastní jaderný reaktor, pomocí kterého chtěl zásobovat celé město elektrickou energií. Navzdory vysoké inteligenci je v sociálních věcech naprosto "nepoužitelný" – nechápe ironii a sarkasmus, není pro něj vůbec důležité kamarádit se s lidmi (i tak má dost svých tří přátel), straní se sociálních interakcí a nechápe mezilidské vztahy, vůbec se nezajímá o ženy. Je upřímný a má veliké problémy udržet tajemství, naopak mu nedělá problém vytvářet "neprůstřelné" lži. Má až do extrémů propracované zásady, např. cereálie má seřazené podle obsahu vlákniny apod. Opravdu zbožňuje asijskou kuchyni, nejraději si ji dává se svými přáteli, nejraději má kuře na mandarinkách, a když začal restauraci podezřívat, že jej vydává za kuře na pomerančích, začal se kvůli tomu učit čínštinu. Vždy, když se mu povede jeden z jeho "klasických trefných žertů", použije slovo bazinga (Baryum, Zinek, Galium -BaZinGa). Sheldonův psychologický profil odpovídá osobě postižené Aspergerovým syndromem. Úzkostlivě se bojí přenosu chorob, proto se jej nesmí nikdo dotýkat. Mezi osoby, kterým to dovolí, patří např. jeho matka a výjimečně Amy Farrah Fowlerová. Trpí také mnoha fobiemi, např. ornitofobií – strachem z ptactva a výšek, fobií z nečistot, atd. Snaží se vždy popsat jakoukoliv situaci přesnou vědeckou terminologií, což vyznívá komicky. Vzhledem k absenci sociálního cítění mu nepřijde divné dávat často najevo své rozvinuté intelektuální schopnosti. Díky své eidetické paměti si pamatuje vše od svých tří let. Neumí řídit auto, myslí si, že řízení je určeno pouze obyčejným lidem, a ne jemu. Pokud antropologové uznají, reprezentuje nový vývojový stupeň člověka, Homo Novus. To nejhorší, co mu můžete říct, je, že nenávidíte vlaky. Dne 16. července 2009 byl za Sheldonovu roli nominován jeho představitel Jim Parsons na cenu Emmy v kategorii "Hlavní herec v komedii", kterou následně vyhrál. O rok a půl později, dne 16. ledna 2011 vyhrál Jim Parsons za tutéž roli cenu Zlatý glóbus v kategorii "Nejlepší herec v seriálu – komediálním nebo hudebním".

PERSON

PERSON

008444

... Tři z nich (ebola-Zair, -Súdán a -Bundibugyo) napadají člověka. Čtvrtý kmen (ebola-Pobřeží slonoviny, anglicky Taï Forest ebolavirus) dosud způsobil jen jedno zaznamenané lidské onemocnění, když došlo k přenosu choroby z pitvaného šimpanze, a nebylo smrtelné. Pátý kmen (ebola-Reston) napadá opice a prasata. Jméno ebola bylo převzato od řeky, která protéká oblastí, v níž propukla první epidemie této nemoci. Virus Ebola pochází z tzv. rodiny filovirů, ke které se mimo jiné řadí i Virus Marburg. Byl pojmenován po řece Ebola, v jejíž blízkosti byl poprvé (1976) zaznamenán výskyt tohoto viru doktorem Ngoy Musholaou ve vesnici Yambuku (Demokratická republika Kongo, kmen Ebola-Zair, Ebola-Z), další výskyt byl krátce nato zaznamenán ve vesnici Nzara, v západním Súdánu (kmen Ebola-Súdán, Ebola-S). Z 602 identifikovaných případů bylo 397 smrtelných. Kmen viru Sudan vykazuje menší míru smrtnosti, a to kolem 50 %; v porovnání s 90 % kmenu Ebola Zaire. V roce 1990 byl identifikován další, třetí kmen viru ve městě Reston, Virginia mezi opicemi importovanými z Filipín, pojmenovaný byl Ebola–Reston....

Proč byl virus Ebola pojmenován po řece Ebola?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ebola

Byl pojmenován po řece Ebola, v jejíž blízkosti byl poprvé (1976) zaznamenán výskyt tohoto viru doktorem Ngoy Musholaou ve vesnici Yambuku (Demokratická republika Kongo, kmen Ebola-Zair, Ebola-Z), další výskyt byl krátce nato zaznamenán ve vesnici Nzara, v západním Súdánu (kmen Ebola-Súdán, Ebola-S).

Ebola (též krvácivá horečka ebola) je virové onemocnění ze skupiny krvácivých (hemoragických) horeček, které napadá lidi a některé další primáty. Představuje jednu z nejnebezpečnějších nákaz, s jakou se kdy lidstvo setkalo. Jeho původcem je filovirus ebola. Dosud největší epidemie této nemoci s největším počtem úmrtí propukla na přelomu let 2013 a 2014 v západní Africe. Symptomy se obvykle začínají projevovat dva až tři týdny po nákaze virem, a to horečkou, bolestí v krku, bolestmi svalů a bolestí hlavy. Dále typicky následuje nevolnost, zvracení a průjem, společně se zhoršeným fungováním jater a ledvin. V této fázi začínají mít někteří lidé problémy s krvácením. Virus ebola se poprvé objevil v roce 1976 a od té doby různé kmeny viru ebola způsobují epidemie s mírou letality dosahující 50–90 %. Místem těchto epidemií byly především africké země jako Demokratická republika Kongo, Republika Kongo, Gabon, Uganda a Súdán, během žádné z jednotlivých epidemií nebylo nakaženo více než 500 osob. V roce 2013 vypukla rozsáhlá epidemie v západoafrické Guineji, která se rozšířila i do sousední Libérie a Sierry Leone i nedaleké Nigérie. V srpnu 2014 počet nakažených přesáhl 7 000 lidí a počet mrtvých 3 500 lidí. V současnosti je známo 5 kmenů viru ebola. Tři z nich (ebola-Zair, -Súdán a -Bundibugyo) napadají člověka. Čtvrtý kmen (ebola-Pobřeží slonoviny, anglicky Taï Forest ebolavirus) dosud způsobil jen jedno zaznamenané lidské onemocnění, když došlo k přenosu choroby z pitvaného šimpanze, a nebylo smrtelné. Pátý kmen (ebola-Reston) napadá opice a prasata. Jméno ebola bylo převzato od řeky, která protéká oblastí, v níž propukla první epidemie této nemoci. Virus Ebola pochází z tzv. rodiny filovirů, ke které se mimo jiné řadí i Virus Marburg. Byl pojmenován po řece Ebola, v jejíž blízkosti byl poprvé (1976) zaznamenán výskyt tohoto viru doktorem Ngoy Musholaou ve vesnici Yambuku (Demokratická republika Kongo, kmen Ebola-Zair, Ebola-Z), další výskyt byl krátce nato zaznamenán ve vesnici Nzara, v západním Súdánu (kmen Ebola-Súdán, Ebola-S). Z 602 identifikovaných případů bylo 397 smrtelných. Kmen viru Sudan vykazuje menší míru smrtnosti, a to kolem 50 %; v porovnání s 90 % kmenu Ebola Zaire. V roce 1990 byl identifikován další, třetí kmen viru ve městě Reston, Virginia mezi opicemi importovanými z Filipín, pojmenovaný byl Ebola–Reston. U tohoto kmenu se zdá, že se dokáže šířit vzduchem. Ačkoliv 4 zaměstnanci vykazovali pozitivní testy na virus, žádný z nich neonemocněl. Zdá se tedy, že tento kmen nezpůsobuje žádné fatální následky pro člověka. Další epidemie tohoto viru byla zaznamenána v roce 2008 mezi prasaty na Filipínách a následně u 6 zaměstnanců jatek. Žádný z nakažených zaměstnanců však neonemocněl. Ebola znova propukla v Demokratické republice Kongo (v letech 1995, 2003, 2007, 2008, 2012 a 2014), v Gabonu (1994, 1996 a 2001), Ugandě (2000, 2007 a 2012), v Súdánu v roce 2004 a v Republice Kongo (2001, 2002, 2003 a 2005). Nový podtyp byl izolován z vědce v Pobřeží slonoviny v roce 1994, (EBO–CI). V roce 2013 propukla rozsáhlá epidemie v západní Africe. Zobrazení viru Ebola elektronovým mikroskopem ukazuje vláknovitý charakter viru, tak typický pro filoviry. Virová vlákna jsou obvykle tvarována do mnoha podob, včetně podoby "U", "6", svinuté podoby nebo i tzv. rozvětvené podoby. Pozorování a měření ukazují, že vlákna mohou mít v průměru 80 nm. Délka vlákna je však velice proměnlivá, byla zaznamenána vlákna dlouhá až 14 μ. První obrázek viru Ebola byl získán pomocí elektronového mikroskopu 13. října roku 1976 doktorem F.A. Murphym, který toho času pracoval ve výzkumném středisku CDC (Centrum pro kontrolu chorob). Ebola–Zaire byl první objevený a nejnebezpečnější kmen eboly se smrtností až 90 %. Způsobuje největší počet onemocnění. Poprvé se objevil v roce 1976 ve vesnici Yambuku (Zaire – nyní Demokratická republika Kongo). Pacient Mabelo Lokela, ředitel vesnické školy, přišel na kontrolu do místní misionářské nemocnice s horečkou. Jedna ze sester pracující v této nemocnici předpokládala, že se jedná o malárii, a dala mu injekci s chininem. Když se Lokela vrátil z nemocnice zpět domů a zemřel, ženy z jeho rodné vesnice pro něj uspořádaly tradiční africký pohřeb. V přípravě na pohřeb odstranily z jeho těla veškerou krev a exkrementy přímo, bez jakékoliv ochrany, pouze holýma rukama. Většina z nich brzy poté zemřela. Mezitím sestry v nemocnici měly epidemii Eboly tzv. přímo pod rukama. Injekční stříkačka použitá pro chininovou injekci pro Lokelu byla nedostatečně sterilizována, a jelikož byly injekční stříkačky často znovupoužívány bez sterilizace, mohl se virus Ebola šířit z pacienta na pacienta velice rychle. Po vypuknutí epidemie viru Ebola (v té době neznámé nemoci), která se šířila v nemocnici, byl povolán doktor Ngoi Mushola, oblastní ředitel pro zdravotnictví. Vysvětlil jim, jak správně sterilizovat injekční stříkačky a jak správně čistit vodu. Též je instruoval, aby rodinám pacientů vysvětlily, že mrtvoly nesmí být pohřbívány přímo uvnitř domu nebo v jeho přímé blízkosti, přestože to místní tradice nařizovaly. Též informoval úřady v Kinshase. Do oblasti byli posláni mikrobiologové a epidemiologové, kteří provedli pitvy zemřelých pacientů a shromažďovali vzorky. Krátce poté byla v celé oblasti vyhlášena karanténa, což se brzy ukázalo jako správné řešení a šíření viru Ebola se tak dostalo pod kontrolu. Tato karanténa zjednodušeně znamenala, že oblast byla izolována do té doby, než všichni infikovaní pacienti zemřeli. Doktor Ngwete Kikhela, ministr zdravotnictví, též požádal o pomoc Centrum pro kontrolu chorob (CDC) v USA. CDC informovalo mezinárodní komunitu o této epidemii a jejich možných následcích. Výskyt viru: rok 1976–318 nemocných/208 zemřelo, 1977 – 1/1, 1994 – 49/29, 1995 – 315/256, 1996 – 93/68, 2001–2002 – 122/97, 2003 – 142/128. Smrtnost se pohybuje mezi 60–90 % v závislosti na jednotlivých podkmenech viru. Přirozený rezervoár je neznámý, podezřívány jsou některé antilopy či netopýři. Těsně po propuknutí nákazy v Zairu vypukla podobná epidemie ve městech Nzara a Maridi v Súdánu. První případ, který se vyskytl ve městě Nzara se týkal pracovníka místního závodu na zpracování bavlny. Tato továrna byla původně považována za hlavní místo výskytu a ložisko viru Ebola. Ačkoliv bylo otestováno mnoho živočichů zde žijících, od pavouků, hmyzu, krys až po netopýry, žádný z testu nic neprokázal. Přírodní zásobárna a ložisko viru Ebola-Súdán je stále neznámé. Dalším případem byla smrt vlastníka nočního klubu ve městě Nzara, který si mohl dovolit lepší lékařskou péči v nemocnici ve městě Maridi. I zde sestry nedostatečně sterilizovaly injekční stříkačky, a nemocnice, stejně jako ta v Yambuku, se stala líhní pro nové případy onemocnění virem Ebola. Naposledy propuknula Ebola-Sudan v květnu 2004. Od května roku 2004 se nakazilo jen v okrsku Yambio 20 lidí, 5 z nich zemřelo. CDC potvrdilo již krátce po vypuknutí, že se skutečně jedná o Ebola–Sudan. Kmen ebola-Súdán je vzácnější a méně nebezpečný. Objevil se pouze třikrát (1976 – 285 nakažených/151 zemřelo, 1979 – 34/23, 2001–2002 425/226). Celkem onemocnělo 744 lidí, z nichž zemřelo 400. Smrtnost se pohybuje kolem 60 %. V roce 1989, makakové zanesli nový kmen viru Ebola do karanténního zařízení pro opice ve městě Reston v americké Virginii. U čtyř zaměstnanců tohoto zařízení se objevily protilátky z nakažení virem Ebola, ale žádný z nich neonemocněl. Ebola–Reston se od té doby pravidelně objevuje na scéně jako nákaza opic, ale žádný člověk se ještě nenakazil, přesný důvod lidské imunity je neznámý. Za přírodní rezervoár je považován makak a kočkodan. V roce 2008 byl virus Ebola–Reston nalezen v uhynulých filipínských prasatech. I zde se ukázalo, že mají pracovníci chovu proti viru protilátky. V roce 1994 se vědec pracující s virem Ebola nakazil poté, co prováděl pitvu na divokém šimpanzovi. Onemocnění mělo mírnou formu a vědec se plně uzdravil. Vzhledem k nedostatku dat nejsou o kmenu známy bližší informace. V roce 2007 se v Ugandě (oblast Bundibugyo) objevil nový typ viru, který způsobil přes sto případů nemoci a necelých 40 úmrtí. V roce 2012 se znovu objevil v Demokratické republice Kongo. Inkubační doba viru Ebola může být v rozsahu 2 dny – 3 týdny (obvykle 7–10 dnů). Symptomy se též liší, ale počátek nákazy je obvykle náhlý a je charakterizován vysokými horečkami, skleslostí, svalovými bolestmi, bolestmi v kloubech, bolestmi v oblasti břicha a bolestmi hlavy. Častým symptomem je zvracení, průjem, poškození ústní části, zánět spojivek, krvácení jak vnitřní, tak i vnější, obvykle nejprve skrz trávicí ústrojí (často zaměňováno s příznaky úplavice či tyfu), posléze ze všech tělesných otvorů. Dochází k těžkému poškození vnitřních orgánů, zejména jater (lékaři provádějící pitvu zemřelých popisovali stav jejich jater slovy "jako namixovaná", či "krvavá kaše"). Počet přeživších pacientů závisí na kmenu viru a na fyzické kondici pacienta. Smrt nebo postupné uzdravování nastává obvykle v rozmezí 6–10 dnů. K přenosu viru může dojít při kontaktu s krví nebo tělními tekutinami nakaženého zvířete (běžně opice nebo kaloni). Šíření vzduchem nebylo v přirozeném prostředí zaznamenáno. Má se za to, že kaloni virus přenášejí a šíří, aniž by je samotné postihoval. Jakmile dojde k nákaze člověka, může se onemocnění šířit i mezi lidmi. Muži, kteří nákazu přežijí, mohou onemocnění šířit prostřednictvím spermatu téměř dva měsíce. Za účelem stanovení diagnózy se obvykle nejdříve vyloučí ostatní onemocnění s podobnými symptomy, jako například malárie, cholera a další virové krvácivé horečky. Za účelem potvrzení diagnózy jsou krevní vzorky testovány na virové protilátky, virovou RNA nebo virus samotný. Pracovat s virem Ebola se smí (mimo samotné místo epidemie) pouze v laboratořích se 4. úrovní bezpečnosti. Jedno z těchto pracovišť se nachází i v Česku; je jím Centrum biologické ochrany u Těchonína v Orlických horách. Pacienti musí být důkladně izolováni, personál používá ochranný oděv. Ve vztahu k tomuto onemocnění neexistuje žádná specifická léčba; mezi snahy pomoci nakaženým osobám patří buď orální rehydratační léčba (podává se mírně sladká a slaná voda) nebo nitrožilně podávané tekutiny. S onemocněním je spojena vysoká úmrtnost: často zabíjí 50 % až 90 % osob nakažených virem. Virus prakticky nereaguje na léčbu interferonem. Účinnost všech známých virostatik je prakticky nulová nebo velice slabá. Sérum získané z přeživších nemocných má jen velmi omezený účinek a jeho výroba a uchovávání jsou neúnosně drahé. Ve vývoji jsou tři léčiva. Vzhledem k rozsáhlé epidemii v roce 2014 americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv povolil použití dvou z těchto léků u nemocných, konkrétně pak léčiv ZMapp (nedosáhlo ani první fáze klinických testů) a TKM-Ebola (staženo z první fáze klinických testů kvůli vedlejším účinkům). Několik vakcín se zatím vyskytuje jen ve stádiu pokusů. První testy jedné z nich na lidech se uskutečnily 18. listopadu 2003. Vědci z Výzkumného vakcinačního Centra (VRC) při Národním institutu Alergií a Infekčních onemocnění (NIAID) a z Národního zdravotního institutu (NIH) vytvořili vakcínu, která byla podávána dobrovolníkovi na Klinickém centru při NIH v Bethesdě v Marylandu. Vakcína neobsahuje žádný infekční materiál z viru Ebola. Zdá se, že testy na opicích vykazují pozitivní výsledky. Testy na člověku stále pokračují, oficiální stanovisko však dosud nebylo vydáno. V roce 2009 byla jedna z vakcín preventivně použita v Německu, když se jedna z vědkyň píchla do prstu injekční jehlou, kterou předtím virem ebola infikovala laboratorní myši. Nemoc u ní nepropukla, zda však byla nakažena, není známo. Podle objevitele jedné z vakcín, Petera Walshe, brání rychlému vývoji vakcín nedostatek peněz, který souvisí s tím, že nemoc postihuje zejména chudé Afričany na venkově, kteří nejsou pro farmaceutické společnosti atraktivními zákazníky. Prevence zahrnuje omezení šíření onemocnění z nakažených opic a prasat na člověka. Toho lze dosáhnout kontrolováním těchto zvířat z hlediska nákazy a jejich zabitím a řádnou likvidací těl v případě potvrzení onemocnění. Nápomocné může být i správné vaření masa a nošení ochranného oděvu při manipulaci s masem. Nošení ochranného oděvu a mytí rukou při pohybu v okolí nakažené osoby je rovněž samozřejmostí. Se vzorky tělesných tekutin a tkání nakažených osob by se mělo zacházet se zvláštní opatrností. Je nanejvýš obtížné předvídat propuknutí epidemií eboly. Rezervoárem viru jsou zejména rozličné divoce žijící africké opice. Výzkumy ukazují, že vypuknutím epidemií mezi lidmi předcházelo vypuknutí epidemie mezi opicemi, nicméně zatím není příliš pravděpodobné, že by se vymírání přirozených nositelů onemocnění podařilo v divočině zavčas zjistit a připravit se tak na zvýšené riziko přenosu na lidi a vypuknutí epidemie. Bezpříznakovým přenašečem mohou být v přírodě někteří netopýři. Pokud jde o domácí zvířata, onemocnět ebolou mohou i prasata, zpravidla bezpříznakovými přenašeči se mohou stát psi. Existují vážné obavy ze zanesení nemoci do civilizovaného světa turisty či s domácími mazlíčky. Známo také není, jaký je vývoj viru Ebola. Neexistuje žádná informace o člověku, který byl infikován virem Ebola dvakrát a přežil, aby mohlo být prokázáno, zda je či není možné, že po prvním nakažení virem Ebola je daný jedinec imunní vůči všem mutacím. Je avšak známý případ britské zdravotní sestry, Pauline Cafferkeyové, u které virus v jejím těle opakovaně přežívá. Existují velké obavy z využití eboly teroristy nebo některými nebezpečnými režimy jakožto biologické zbraně. Někteří vědci tvrdí, že využití viru Ebola jako biologické zbraně je možné, avšak nepravděpodobné. Přeměna viru Ebola do biologické zbraně by podle nich byla náročná a má i své omezení; Ebola by musela být přenášena vzduchem, aby byla efektivní. Ačkoliv se má za to, že se Ebola může šířit vzduchem v kapičkách vody (případ Reston), u nejnebezpečnějších kmenů tato vlastnost známa není. Mnozí další vědci ale optimismus svých kolegů nesdílí a jejich obavy ještě vzrostly v roce 1992, když se na Západ dostaly podrobnosti o ruských biologických zbrojních programech. Podle doktora Kanatžana Alibekova vynaložil SSSR (a následně Rusko) obrovské prostředky na výzkum eboly a pokusy "zkřížit ji" s virem neštovic a virem machupo (do roku 1992 neúspěšně).[1] Richard Preston . napsal thriller The Hot Zone (v češtině vyšlo jako Zákeřná Ebola) podle skutečných událostí, ve kterém popisuje propuknutí epidemie filoviru Marburg, snahu vypátrat jeho zdroj v jeskyni Kitum na Mount Elgon a objevení viru Ebola v Restonu ve Virginii. William T. Close – Ebola Robert Liparulo – Virus Robin Cook – Nákaza Tom Clancy – Z rozkazu prezidenta (Executive Orders, 1996) (česky) Průlom v léčbě viru Ebola 06/2005 Zdroj: Idnes.cz (anglicky) Breakthrough in Ebola Vaccine. BBC News World Edition 6. srpen 2003. 3. září 2003. Busharizi, Paul. Ebola Hits Uganda's Tourism Revival Effort. Planet Ark. 27. prosinec 2000. 3. září 2003. Centers for Disease Control and Prevention and World Health Organization. Infection for Health Control of Viral Hemorrhagic Fevers in the African Health Care Setting. Atlanta, Center for Disease Control and Prevention, 1998. 3. září 2003. Draper, Allison Stark. Ebola. New York: The Rosen Publishing Group, Inc., 2002. Ebola Hemorrhagic Fever. Centers for Disease Control Special Pathogens Branch. 8. září 2003. Ebola Hemorrhagic Fever Table Showing Known Cases and Outbreaks, in Chronological Order. Centers for Disease Control and Prevention. 18. říjen 2002. 3. září 2003. Fact Sheet Number 103 Ebola Hemorrhagic Fever. World Health Organization. prosinec 2000. 3. září 2003. Filoviruses. Centers for Disease Control Special Pathogens Branch. 3. září 2003. Horowitz, Leonard G. Emerging Viruses: AIDS & Ebola – Nature, Accident, or Intentional? Rockport, MA: Tetrahedron, Inc., 1996. Preston, Richard. The Hot Zone. New York: Anchor Books Doubleday, 1994. Russell, Brett. What are the Chances? Ebola FAQ. 3. září 2003. TED Case Study: Ebola and Trade. Trade and EnvironmentDatabases. květen 1997. 7. listopad 2003. Oplinger, Anne A. NIAID Ebola Vaccine Enters Human Trial. NIAID: The National Institute of Allergy and Infectious Diseases. listopad 2003. 3. květen 2005. Mangold, Tom; Goldberg, Jeff: A mnoho lidí zemřelo (pravda o biologických válkách) Obrázky, zvuky či videa k tématu Ebola ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo ebola ve Wikislovníku http://www.itg.be/ebola/ebola-06.htm (anglicky, různé články týkající se eboly, vynikající zdroj informací) Článek Virus Ebola Jiřího Svrška v časopise Natura http://www.journals.uchicago.edu/JID/journal/contents/v179nS1.html (anglicky) http://www.scripps.edu/newsandviews/e_20020114/ebola1.html (anglicky) http://www.ncbi.nlm.nih.gov/ICTVdb/ICTVdB/01.025.htm (anglicky) http://fzu.xf.cz/ebov/index.php (a jedna česká na konec)

CLAUSE

OTHER

001518

Johannes Diderik van der Waals (23. listopadu 1837, Leiden - 8. března 1923, Amsterdam) byl holandský fyzik. V roce 1910 obdržel Nobelovu cenu za fyziku za práci na stavové rovnici plynů a tekutin. V letech 1862 - 1865 studoval univerzitu v Leidenu. Od 1864 učil fyziku a matematiku na střední škole v Deventeru a o dva roky později v Haagu. Doktorskou disertaci s názvem Over de Continuiteit van den Gas - en Vloeistoftoestand obhájil v roce 1873. V roce 1876 se stal profesorem fyziky na univerzitě v Amsterodamu. kde se zabýval se problémem spojitosti plynného a kapalného stavu látek. Podařilo se mu nalézt vztah mezi objemem, tlakem a teplotou plynů a kapalin. Prokázal existenci sil, které působí na úrovni molekul a způsobují vnitřní tlak v kapalinách. Dnes jsou známy jako van der Waalsovy síly....

Kde zemřel Johannes Diderik van der Waals?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Johannes_Diderik_van_der_Waals

Johannes Diderik van der Waals (23. listopadu 1837, Leiden - 8. března 1923, Amsterdam) byl holandský fyzik.

Johannes Diderik van der Waals (23. listopadu 1837, Leiden - 8. března 1923, Amsterdam) byl holandský fyzik. V roce 1910 obdržel Nobelovu cenu za fyziku za práci na stavové rovnici plynů a tekutin. V letech 1862 - 1865 studoval univerzitu v Leidenu. Od 1864 učil fyziku a matematiku na střední škole v Deventeru a o dva roky později v Haagu. Doktorskou disertaci s názvem Over de Continuiteit van den Gas - en Vloeistoftoestand obhájil v roce 1873. V roce 1876 se stal profesorem fyziky na univerzitě v Amsterodamu. kde se zabýval se problémem spojitosti plynného a kapalného stavu látek. Podařilo se mu nalézt vztah mezi objemem, tlakem a teplotou plynů a kapalin. Prokázal existenci sil, které působí na úrovni molekul a způsobují vnitřní tlak v kapalinách. Dnes jsou známy jako van der Waalsovy síly. Zformuloval též tzv. van der Waalsovou rovnici platnou pro kapaliny i plyny a tedy i změnu skupenství s platnosti pro kapaliny stejného složení. Byla to právě tato práce, která mu přinesla Nobelovu cenu a poskytla Siru Jamesi Dewarovi a Heike Kamerlinghovi Onnesovi údaje potřebné pro výrobu kapalného hélia. V roce 1893 publikoval hlavní myšlenky termodynamické teorie kapilarity, jejímž hlavním předpokladem byla existence pozvolné, následně velmi prudké, změny hustoty na rozhraní mezi kapalinou a párou. V roce 1910 byly jeho práce oceněny Nobelovou cenou za fyziku.

LOCATION

LOCATION

006465

... Nebezpečnostní (tzv. kovbojské) zápalky – není potřeba škrtátko, lze škrtat o různé drsné povrchy. Voděodolné zápalky – opatřené impregnací proti vlhkosti; impregnovat lze i běžné zápalky například ponořením do rozehřátého parafínu. Větruodolné zápalky – s prodlouženou hlavičkou. Dále existuje velké množství jiných druhů zápalek, vyznačujících se zvláštními rozměry nebo balením, které často slouží k reklamním účelům nebo jako upomínkové předměty. Zápalky slepované lepidlem se využívají pro výrobu modelů a různých kuriózních předmětů. Věnoval se jim například Tomáš Korda z Vrchlabí, jehož dílo vystavuje Muzeum rekordů a kuriozit v Pelhřimově. Zápalka je jeden z běžně používaných předmětů ilustrujících měřítko velikosti v makrofotografii. Filumenie – zápalky a obzvláště nálepky z jejich krabiček jsou předmětem sběratelství.

Mohou zápalky sloužit k reklamním účelům?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1palky

Dále existuje velké množství jiných druhů zápalek, vyznačujících se zvláštními rozměry nebo balením, které často slouží k reklamním účelům nebo jako upomínkové předměty.

Zápalky (též sirky) jsou podlouhlé kousky dřeva, např. osikového, smrkového či topolového, méně často z lepenky se zápalnou látkou na jednom z jeho konců, které slouží k rozdělávání ohně. Dřívka jsou dále částečně nebo zcela nasycena látkou usnadňující hoření. Zápalná látka na konci dřívka, tzv. hlavička, chytá v důsledku tření. K rozdělávání ohně našim prapředkům z doby kamenné sloužila dvě vhodná dřívka, která se třela tak dlouho, až dosáhly třecí plochy dostatečné teploty. Pak k nim přiložili troud a foukáním oheň roznítili. Tento systém je používán u primitivních národů dodnes. Později se lidem podařilo vyvinout křesadlo, kde vykřesaná jiskra zanítila hubku. Poté lidé vynalezli chemické zapalovače a sirky. Nejdříve se dlouho používaly fosforové zápalky, které se zapalovaly při energickém škrtnutí o jakýkoliv suchý a drsný povrch (např. o podrážku boty). Jejich nevýhodou byla možnost nechtěného samovznícení. Proto roku 1848 vynalezl frankfurtský profesor chemie Rudolph Christian Boettger (1806–1881) bezpečnostní zápalky, které se zapalují o škrtátko. O vynález v Německu nebyl zájem, tedy jej koupili Švédové. Švéd Johan Edward Lundström zápalky zdokonalil, opatřil i zasouvací krabičkou, a začal je v roce 1855 průmyslově vyrábět. Na přelomu 19. a 20. století byly hlavičky ze hmoty, která obsahovala jedovatý bílý fosfor nebo sulfid fosforu. Bílý fosfor byl pro výrobu zápalek v roce 1903 zakázán. Nejznámějším výrobcem zápalek v Česku byl do roku 2008 podnik SOLO Sušice. V současnosti většina zápalek chytá výhradně v důsledku patřičně energického škrtnutí hlavičky o speciálně připravenou plochu – škrtátko. Toto řešení prakticky vylučuje samovolné či nekontrolované vzplanutí zápalky náhodným otřením zápalky o jiný povrch. Hlavička zápalek se nyní skládá zejména z chlorečnanu draselného, sulfidu antimonitého, síry, barviva a mletého skla, které dává hlavičce drsnost, aby se zvýšilo tření. Dřívka zápalek jsou nasycena tekutým parafínem, který usnadňuje hoření a fosforečnanem sodným, který zamezuje doutnání zápalky po zhasnutí plamene. Škrtátko obsahuje červený fosfor, mleté sklo a pojivo. Škrtnutím zápalky o škrtátko vznikne na styčném bodu teplota asi 200–1100 °C[zdroj?], což postačí pro zapálení hlavičky a následně dřívka. Tento druh se nazývá bezpečnostní zápalky. Standardní malé zápalky (tzv. kuřácké) mají délku cca 4 cm a prodávají se nejčastěji v papírových krabičkách s rozměry přibližně 5 x 3,5 x 1,5 cm, se škrtátkem po obou stranách krabičky. Počet zápalek v krabičce bývá přibližně 40. Ploché zápalky odlamovací (knížečkové) – dřevěné nebo papírové zápalky jsou vlepené do plochého papírového přebalu, zápalka se před použitím odlomí či odtrhne. Oblíbené například v USA nebo jako reklamní. Standardní prodloužené nebo dlouhé zápalky (tzv. domácnostní) jsou delší (cca 5 cm) – za účelem usnadnění zapálení hořáku, na kterém stojí např. hrnec. Prodávají se buď ve standardních krabičkách s prodlouženou délkou, nebo ve velkých krabičkách (např. 8 × 5,5 × 3 cm), které obsahují přibližně 200 zápalek. Krbové zápalky jsou prodloužené na cca 20 cm (účel vyplývá z názvu). Krabičky jsou různé, obecně však bývají dlouhé a úzké. Nebezpečnostní (tzv. kovbojské) zápalky – není potřeba škrtátko, lze škrtat o různé drsné povrchy. Voděodolné zápalky – opatřené impregnací proti vlhkosti; impregnovat lze i běžné zápalky například ponořením do rozehřátého parafínu. Větruodolné zápalky – s prodlouženou hlavičkou. Dále existuje velké množství jiných druhů zápalek, vyznačujících se zvláštními rozměry nebo balením, které často slouží k reklamním účelům nebo jako upomínkové předměty. Zápalky slepované lepidlem se využívají pro výrobu modelů a různých kuriózních předmětů. Věnoval se jim například Tomáš Korda z Vrchlabí, jehož dílo vystavuje Muzeum rekordů a kuriozit v Pelhřimově. Zápalka je jeden z běžně používaných předmětů ilustrujících měřítko velikosti v makrofotografii. Filumenie – zápalky a obzvláště nálepky z jejich krabiček jsou předmětem sběratelství.

VERB_PHRASE

YES_NO

000454

Neapol (italsky Napoli, neapolsky Nà), hlavní město stejnojmenné provincie a regionu Kampánie, je třetí největší město Itálie co do počtu obyvatel, ale tvoří, společně se svými předměstími, největší konurbaci v zemi se 3 121 397 obyvateli (údaje založeny na informaci Istat 2001) po aglomeraci Milán, a je na sedmém místě nejlidnatějších metropolitních oblastí Evropy se 4 400 000 obyvatel na pouhých 2 228,79 km2 (údaje od Svimez). Také budiž zmíněno, že ve městě sídlí 1/5 celkové regionální populace a 1⁄ provinční. "Svůdné město", podle slov Vittoria de Sicy ve filmu z roku 1954 "Neapolský záliv (La baia di Napoli)", je mnohými lidmi považována za jedno z nejkrásnějších měst Itálie, ležící v Neapolském zálivu, mezi Vesuvem a vulkanickým územím Campi Flegrei. Historické jádro města, s obzvlášť velkým historickým a architektonickým významem, je cílem domácího i mezinárodního turismu. V roce 1995 bylo zapsáno do seznamu světového dědictví UNESCO. Neapolské panorama, stejně jako zdejší typické produkty, se počítají mezi nejznámější symboly Itálie v mezinárodním kolektivním povědomí. Jméno města má původ v starořečtině, kde ν π, nea polis znamená "nové město". V dalších jazycích se pak zapisuje (vyslovuje) následovně: Napolo (esperanto), Nà (katalánsky), Nápoly...

Jak se jmenuje hlavní město regionu Kampánie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Neapol

Neapol (italsky Napoli, neapolsky Nà), hlavní město stejnojmenné provincie a regionu Kampánie, je třetí největší město Itálie co do počtu obyvatel, ale tvoří, společně se svými předměstími, největší konurbaci v zemi se 3 121 397 obyvateli (údaje založeny na informaci Istat 2001) po aglomeraci Milán, a je na sedmém místě nejlidnatějších metropolitních oblastí Evropy se 4 400 000 obyvatel na pouhých 2 228,79 km2 (údaje od Svimez).

Neapol (italsky Napoli, neapolsky Nà), hlavní město stejnojmenné provincie a regionu Kampánie, je třetí největší město Itálie co do počtu obyvatel, ale tvoří, společně se svými předměstími, největší konurbaci v zemi se 3 121 397 obyvateli (údaje založeny na informaci Istat 2001) po aglomeraci Milán, a je na sedmém místě nejlidnatějších metropolitních oblastí Evropy se 4 400 000 obyvatel na pouhých 2 228,79 km2 (údaje od Svimez). Také budiž zmíněno, že ve městě sídlí 1/5 celkové regionální populace a 1⁄ provinční. "Svůdné město", podle slov Vittoria de Sicy ve filmu z roku 1954 "Neapolský záliv (La baia di Napoli)", je mnohými lidmi považována za jedno z nejkrásnějších měst Itálie, ležící v Neapolském zálivu, mezi Vesuvem a vulkanickým územím Campi Flegrei. Historické jádro města, s obzvlášť velkým historickým a architektonickým významem, je cílem domácího i mezinárodního turismu. V roce 1995 bylo zapsáno do seznamu světového dědictví UNESCO. Neapolské panorama, stejně jako zdejší typické produkty, se počítají mezi nejznámější symboly Itálie v mezinárodním kolektivním povědomí. Jméno města má původ v starořečtině, kde ν π, nea polis znamená "nové město". V dalších jazycích se pak zapisuje (vyslovuje) následovně: Napolo (esperanto), Nà (katalánsky), Nápoly (maďarsky), ナ Napori (japonsky), Napulj ( . chorvatsky), Н, Napulj (srbsky), Н, Neapal (bělorusky), Neapel (německy, švédsky), Neapelj (slovinsky), Neapol (polsky ., slovensky), Н, Neapol (rusky, ukrajinsky), Neapole (lotyšsky), Ν, Neápolē (řecky), ნ, Neapoli (gruzínsky) . , Neapolis (latinsky, litevsky), Naapoli (estonsky), 那 Nabulesi (čínsky), ن / ن Nā (arabsky), Napels (nizozemsky), ن Nā . (persky), Naples (anglicky, francouzsky), Napli (maltsky), Nápoles (portugalsky, španělsky), Nápolés (tagalog), Napolí (islandsky), נ Nā (jidiš), นี Nā (thajsky), 나 Napolli (korejsky). Město bylo pravděpodobně založeno obyvateli řecké osady Cuma asi v 8. století př. n. l., na území v současnosti nazývané zemí decumani, nedaleko od místa, kde stávalo již dříve existující město Partenope, později nazývané Palepolis, "staré město", na dnešní hoře Monte Echia; a z toho důvodu byla nazývána Néa-pólis, "nové město". V roce 326 př. n. l. v průběhu sannitských válek Římané dobyli Neapol. V průběhu staletí hostila Neapol mnoho římských císařů, již tam trávili své volné chvíle mezi vládnutím, zmiňován bývá zejména velmi dlouhý neapolský pobyt císaře Felixe II. Roku 476 n. l. byl poslední římský císař (Romulus Augustus) sesazen gótským králem Odoakrem a uvězněn v Castel dell'Ovo. V 6. století byla Neapol dobyta Byzantinci pod vedením generála Fabricia III. Poté se město stalo nezávislým vévodstvím. V roce 1137 dobyli Neapol Normané, vévodství zmizelo a bylo nastoleno Království sicilské s hlavním městem Palermem. Poté město připadlo německému císařskému rodu Štaufů. V roce 1266 papež postoupil sicilské království Anjouovcům (vedlejší větvi francouzského královského rodu Kapetovců), kteří přenesli hlavní město z Palerma do Neapole. Tento přesun hlavního města a přílišné množství daní způsobily nespokojenost sicilského obyvatelstva, které v roce 1282 povstalo. Tehdy vypukla povstání známé jako Sicilské nešpory (vespri siciliani). V roce 1284 aragonský král Petr III., jenž uzavřel spojenectví se Sicilany, připojil ostrov ke svému království. Roku 1442 Aragonci dobyli také Království napolské. Roku 1501 bylo Neapolské království dobyto Španěly. V průběhu válek o dědictví španělské Rakousko ovládlo Neapol (1707) a vlastnilo ji až do r. 1734, kdy se království stalo opět nezávislým. Pod vládou rodu Bourbonů se Neapol stala jednou z nejdůležitějších evropských metropolí. Ke konci 18. století byla Neapol dobyta oddíly Francouzů vedenými generálem (a později císařem) Napoleonem Bonapartem, jenž později svěřil království (Neapol) svému bratrovi Josefovi a poté svému švagrovi maršálu Muratovi. Roku 1815, po Muratově porážce v Neapolské válce, se Neapol vrátila do rukou Bourbonů. V roce 1860 bylo Království obojí Sicílie dobyto Tisícovkou Giuseppa Garibaldiho a připojeno k Italskému království. Roku 1973 vypukla ve městě vlivem špatných hygienických podmínek epidemie cholery, během níž zemřelo 30 osob. V roce 2008 Neapol smutně proslula tzv. odpadkovou krizí, která spočívala v tom, že vedení města ani vyšší státní úřady nebyly dlouhodobě schopny pro nedostatek kapacit skládek a spaloven zajistit odvoz odpadků z města, které se tak hromadily v ulicích. Neapol je častým cílem turistů jako výchozí bod pro návštěvu pamětihodností v okolí, jako např. Pompeje, Královská rezidence Caserta, ostrovy Capri, Ischia či pobřeží Amalfitana. Ale i město samotné je bohaté na rozsáhlé umělecké a architektonické dědictví a bylo v posledních letech vyhledávané i díky každoročnímu květnu pamětihodností (Maggio dei Monumenti) a dalším turistickým a kulturním aktivitám. Neapol je proslulá svými hrady. Stojí tu Castel dell'Ovo ("Hrad vejce"), jenž je součástí slavného panoramatu zálivu; dále Kapujský hrad, vystavěný Vilémem I. Zlým na východním konci bývalé hlavní starověké východo-západní komunikace (decumanus, . Via Decumana) - dnes ulice Via dei Tribunali; také Castel Nuovo ("Nový hrad"), jenž vévodí Radničnímu náměstí (Piazza del Municipio) a konečně Castel Sant'Elmo ("Hrad sv. Eliáše"), tyčící se nad městem na vrcholku kopce Vomero společně s kartouzou sv. Martina. Castel dell'Ovo - své jméno odvozuje od středověké pověsti tvrdící, že antický básník Vergilius byl mimo jiné i velkým kouzelníkem a vlastnil čarovné vejce. To prý ukryl do základů stavby a ve chvíli, kdy by bylo rozbito, hrad by se zřítil a městu by to přineslo zkázu. Jádro nejstaršího osídlení zde založili v 6. století př. n. l. osadníci z ostrova Rhodu, kteří své obchodní osadě dali jméno Parthenopé (viz výše). Později (v 1. století n. l.) tam římský konzul L. L. Lucullus zbudoval výstavnou villu (poté bylo místo zváno Castellum Lucullanum), v 1. pol. 5. století n. l. císařem Valentinianem III. opevněnou. Roku 476 sem byl vykázán na dožití sesazený poslední císař římský, Romulus Augustus, jenž tu o několik let později zemřel. Po různých peripetiích byl ve 12. století Normany postaven středověký hrad, později přestavěný aragonskými panovníky. V současnosti se tu konají výstavy a sympozia; vstup pro veřejnost je volný. Velmi působivá je rybářská vesnice, která vyrůstá na základech budovy. Kapujský hrad (Castel Capuano) byl postaven v roce 1153 Vilémem I. Sicilským, a i když byl zamýšlen jako královské sídlo, zažil jen velmi málo z dvorního dění. Tehdejší Sicilské království mělo totiž své hlavní město v Palermu. Římskoněmecký král a císař, Fridrich II. Štaufský se často v Neapoli zdržoval a hradu, strategicky umístěnému na hlavní přístupové cestě do města, věnoval svou péči. Po příchodu vládců z aragonské dynastie, byla Kapujská brána situována přímo před Kapujský hrad. Ta dnešní, renesanční, byla postavena nedaleko sochy krále Ferdinanda Aragonského, díla mistra Giuliana da Maiano. Za vlády španělského místokrále Dona Pedra z Toleda, byly s hradem spojeny královské soudní budovy. Na dalších 500 let se jméno Kapujského hradu stalo synonymem soudního dvora. Teprve před několika lety započalo stěhování Úřadu spravedlnosti do moderních mrakodrapů Řídícího centra (Centro direzionale), obchodně-kancelářského okrsku, zbudovaného východně od starého centra města. Hrad Maschio Angioino (správněji Castel Nuovo) - zbudován mezi lety 1279-1282 Karlem I. z Anjou, který jej určil za hlavní palác své dynastie. Za dob jeho vnuka Roberta Moudrého tam pobývali mimo jiné i básníci Francesco Petrarca a Giovanni Boccaccio. Po aragonském vpádu byl hrad zcela přestavěn a ze staré stavby nezbylo nic, s výjimkou kaple sv. Barbory. Mramorový vítězný oblouk, mezi středovou a rohovou věží, byl postaven v polovině 15. stol. Francescem Lauranou jako připomínka proslulého vstupu Alfonse V. (I.) Aragonského do města 26. února 1443. Vodní příkop, dnes vysušený, podle jedné legendy prý hostil krokodýla, který žral nešťastníky zavřené v kobkách hradu, a dnes se proto nazývá "Krokodýlí příkop". Monumentální "Sál baronů", kde se dnes konají schůze městské rady, býval také ústřední místností hradu. Byla takto pojmenována, protože v roce 1487 zde byli uvězněni baroni, kteří se spikli proti Ferdinandovi Aragonskému. Dnes zde sídlí Městské muzeum. V jeho hlavním sále Pietro da Morrone, později papež Celestin V., v prosinci 1294 "ze zbabělosti způsobil veliký odpor" (Dante), když otevřel cestu pro příjezd Bonifáce VIII., po konkláve, jež se konalo ve stejné místnosti. Hrad sv. Eliáše (dříve zvaný Belforte), stojící na vrcholku kopce Vomero, pochází z doby okolo r. 1275, kdy dal podnět k jeho stavbě Karel z Anjou. Zcela přestavěn byl v letech 1538-1546 místokrálem Pedrem z Toleda, jenž ale zachoval jeho hvězdicový půdorys. Hrad byl dějištěm posledního zoufalého odporu zastánců Parthenopské republiky proti Bourbonům v roce 1799. Dnes je, díky své prostornosti, impozantnosti a nádhernému výhledu na panoráma města dějištěm různých mezinárodních akcí. Královský palác byl opěrným bodem neapolské moci od r. 1600 do r. 1946. Vystavěn byl z vůle místokrále Fernanda Ruíze de Castra, pod vedením architekta Domenica Fontany a několikrát přebudován dalšími vládci. Sály jsou přepychově zařízené a zdobené freskami v různých stylech. Obzvláště nádherné je mramorové "Schodiště cti". Exotická zahrada byla vysazena roku 1841. Průčelí bylo na konci 19. stol. obohaceno o veliké sochy vládců Neapole: Roger II. Sicilský, císař Fridrich II. Štaufský, Karel I. z Anjou, Alfons V. Aragonský, císař Karel V., Karel III. Španělský, Joachim Murat, Viktor Emanuel II. Savojský. Královská rezidence Capodimonte byla postavena za vlády Karla III. v 18. století v již předtím existujícím loveckém revíru na stejnojmenném pahorku. Zde pobývali Ferdinand IV. a Joachim Murat; v roce 1950 byla budova zasvěcena Národnímu muzeu, jak bylo původně zamýšleno. Nacházejí se zde díla od Michelangela, Rafaella, Botticelliho, Caravaggia a Tiziana, stejně jako významná sbírka porcelánu. Rozsáhlý park, který dokola obklopuje palác, je považován za zelené plíce města a zároveň je oblíbeným cílem místních rodin o víkendech. Národní archeologické muzeum v Neapoli, původně Bourbonské královské muzeum, bylo nejdříve zamýšleno na pahorku Capodimonte jako výstavní síň pro sbírku tzv. farnesiánských mramorů (tj. římských soch - kopií řeckých bronzových originálů - sesbíraných během věků šlechtickým rodem Farnese), jež Karel III. zdědil po své matce Alžbětě. Při objevu měst zasypaných výbuchem Vesuvu, Pompejí a Herculanea, přimělo velké množství zachráněných nálezů a pozůstatků výbuchu panovníka k vytvoření tzv. Muzea posledního odpočinku v Largo delle Pigne, v budově ze 17. stol. (dříve sloužící jako kasárny kavalerie a poté dočasně jako sídlo Neapolské univerzity). Adaptační práce se protáhly až do roku 1818 a byl to tedy až Ferdinand IV. (I.), kdo muzeum poprvé spatřil v celé kráse. V současnosti obsahuje tři rozsáhlé kolekce předmětů: krom zmíněných farnesiánských mramorů a artefaktů vykopaných z Pompejí a Herkulanea i jednu z nejvýznamnějších egyptských sbírek, včetně několika velmi dobře zachovalých mumií. Muzeum je považováno za vůbec nejvýznamnější archeologické muzeum v Evropě. Teatro San Carlo (Divadlo sv. Karla), slavnostně otevřené 4. listopadu 1737 je dnes nejstarší činnou operní scénou v Evropě. Mezi umělecké šéfy divadla patřili např. skladatelé Gioacchino Rossini a Gaetano Donizetti. Svými rozměry a celkovým pojetím se stalo prototypem všech ostatních operních divadel. V roce 1816 muselo být v důsledku požáru restaurováno a částečně přestavěno v klasicistním stylu (zejména průčelí a dvorana). Právě kolem tohoto divadla se utvořila celoevropsky proslulá neapolská operní škola, jejíž členové zformovali žánr opery tak, jak ho známe dnes. Díváme-li se na město z výšky, první věc, které si určitě všimnete je velký počet kopulí a křížů, které svědčí o množství kostelů. Neapol 18. stol. Bývala označována jako "la città dalle 500 cupole" (město pěti set věží). Nicméně i dnes je situace taková, že město má největší počet sakrálních staveb na světě. Mezi hlavní se počítá klášter sv. Kláry, v samém srdci historického centra města, postaveného v letech 1310 až 1340 z vůle Roberta z Anjou. Na původních gotických základech byla v 17. stol. provedena barokní přestavba, než byla stavba v roce 1943 téměř úplně zničená při masivních náletech Spojenců a celkově restaurována ve své původní gotické podobě. Interiér, jenž hluboce zapůsobí svou prostorností a prostotou, obsahuje hrob krále Roberta za hlavním oltářem a mezi pohřbenými v kapli jsou také hroby královny Marie Kristýny Savojské a národního hrdiny Salva d'Acquisto. Značné umělecké hodnoty je majolikový ambit Klarisek, zahrada ohraničená arkádou nově vyzdobená barevnými majolikovými dlaždicemi z 18. stol. Nový kostel Páně (je tak nazýván aby byl odlišen od Starého kostela Páně) je umístěn na stejnojmenném náměstí, v blízkosti sv. Kláry. Slavnostně vysvěcen roku 1597, byla požadována jezuity a postavena na místě, kde se již nacházel palác Sanseverino knížete ze Salerna. V čistém barokním slohu, je bohatě zdobený interiér se zlatým štukováním, sochy a freska (většina z nich je od mistra Belisaria Corenzia). Je zde vzdána pocta mnohým světcům, mezi nimi např. sv. Ignác z Loyoly a Josef Moscati. Průčelí, které patřilo původnímu paláci, je vyvedeno technikou piperno, s kvádry ve formě diamantu, jenž o tři desítky let předešel přibližně stejný ferrarský Diamantový palác. Neapolský dóm je stavba největší důležitosti na historické mapě. Na jeho místě dříve pravděpodobně stával chrám boha Apolóna, a první katedrála byla realizována za Konstantina ve IV. stol. Samotný dóm byl postaven za vlády Anjouovců, ale byl postupně přetvářen během staletí a to až do bodu, kdy byl souborem mnoha rozličných slohů: novogotické průčelí zkonstruované v 19. století, portály v květnaté gotice, interiéry jsou z velké části barokní: zejména Cappella del Tesoro (kaple Pokladů) je v čistém slohu napoletánského baroka. Střed kostela, Cappella (Kaple) ukrývá bronzovou sochu sv. Gennara a 51 stříbrných soch "spolupatronů". Zmíněný poklad je tvořen z rozličných darů od panovníků a bohatých věřících, mezi nimiž dominuje stříbrná mitra od Mattea Tregliy posázená drahokamy. V Kapli je také přechovávána lebka světce a především nádobka obsahující jeho krev, nejznámější "zázračný" předmět. Kostel sv. Dominika je též dílem vrstvení stylů: postaven v letech 1283-1324 za vlády Karla II. z Anjou, pak po několika rozvratech a zmatcích v 17. století restaurován v barokním slohu, ale v 19. stol. byla snaha vtisknout kostelu jeho původní gotickou podobu. V Cappellone del Crocifisso (Kaple ukřižování) je schována právě (ovšem) stůl ze 13. století zobrazující krucifix, který podle pověsti promluvil k Tomáši Akvinskému, tehdy již studentem teologie v přilehlém klášteře, v té době Universitě. Sakristie je vyzdobená freskami s motivem vítězství řádu Dominikánů (jenž přebýval právě v tomto chrámu) od Francesca Solimeny a také jsou zde pochováni panovníci a urození z aragonské dynastie. Bazilika svatého Františka z Pauly (San Francesco di Paola) leží na náměstí Piazza del Plebiscito naproti Královského paláce. Jde o stavbu z počátku 19. století (dokončen 1816), která se podobá římskému Pantheonu. Cappella Sansevero byla pravděpodobně postavena Giovanem Franceskem di Sangro vévodou z Torremaggiore roku 1590 a následně určena jeho vnukem Alessandrem k umístění hrobů rodiny San Severo. Mezi nepřeberným množstvím významných soch, v letech 1744 až cca 1770 od Raimonda di Sangro, VII. knížetem z Sansevera, se vyjímají zejména La Pudicizia (Cudnost) od Antonia Corradiniho, pro svou smyslnost, a známé dílo . Zahalený Kristus (Cristo Velato) od Giuseppa Sanmartina z r. 1753 v němž se ukázala schopnost uměleckého ztvárnění efektu splývajícího mramorového roucha na těle Krista: dílo lákalo Canovu při jeho neapolském pobytu, tak mocně, že se pokoušel je koupit, nicméně marně. Před několika lety, neapolská novinářka Clara Miccinelli v jistém neapolském notářském archivu vystopovala smlouvu, kterou kníže di Sansevero uzavřel se sochařem, z níž jasně vyplývá, že plátěné roucho vytvořil kníže procesem mramorování tkaniny jím vynalezeným. Sammartino, jenž vytesal Krista, měl za úkol dočistit roucho, broušením a leštěním. Viz knihu: Clara Miccinelli: Il tesoro del Principe di Sansevero - Ed. SEN 1984. Počet obyvatel (v tis.) Fotografové zachycovali pohledy na Sorrento, Capri a archeologicky proslavené lokality jako jsou Pompeje nebo Agrigento, ale také výjevy všedního života ve městě s velkými kontrasty mezi chudobou a bohatstvím. Do konce 19. století zde působili umělci jako například Calvert Richard Jones, Firmin-Eugè Le Dieu, Gustave Le Gray, George Wilson Bridges, Giorgio Sommer, Giuseppe Incorpora nebo Luigi Sacchi. Atény, Řecko

LOCATION

LOCATION

002282

... Delty Nilu. Nejstarší části města leží dále od řeky, naopak při Nilu se tyčí moderní mrakodrapy a luxusní hotely. Ke Káhiře patří i nilské ostrovy Gezíra a Róda. Na protějším západním břehu s Káhirou stavebně splývá Gíza, na jejímž okraji stojí světoznámé pyramidy. Počasí v Káhiře odpovídá kontinentální poloze města na rozhraní tropického a subtropického pásu ovlivněné blízkostí pouště. Nejvyšší letní denní teploty dosahují 40 °C, v zimě minimální noční teploty klesají pod 10 °C. Srážkové úhrny jsou velmi nízké a intenzivní déšť přichází pouze výjimečně v zimních měsících. Zvláštností káhirského počasí jsou tzv. chamsíny, které se vyskytují v průběhu března a dubna. Jedná se o větry vzniklé v důsledku změny vzdušného proudění nad pouští, kterými se do města dostává velmi horký pouštní vzduch s příměsí písku. Jen málokterý stát má natolik svázané dějiny své s dějinami hlavního města, jako tomu je v případě Egypta a Káhiry. Ačkoliv Káhira...

Je Káhira hlavním městem Egypta?

https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%A1hira

Jen málokterý stát má natolik svázané dějiny své s dějinami hlavního města, jako tomu je v případě Egypta a Káhiry.

Káhira ( arabsky: ا, Al-Qáhira ("Vítězná"), v hovorové egyptské arabštině obvykle Masr) je hlavní město Egypta a nejlidnatější město afrického kontinentu. Káhira sama čítá přibližně 12 000 000 obyvatel (2015); dvojměstí Káhira-Gíza s dalšími přilehlými městy vytváří aglomeraci Velká Káhira zahrnující 15 907 000 obyvatel. Vzhledem ke své pozici na kulturním rozhraní Afriky, Asie a Evropy a důležitosti, kterou hrála v dějinách, získala Káhira přezdívku Matka světa (arabsky: أّ ا, Umm ad-Dunja). Díky svému kosmopolitnímu rázu a velkému množství obyvatel bývá nazývána Big Mango (protiváha newyorského Big Apple). Rozkládá se v severovýchodní části Egypta při pravém břehu Nilu, bezprostředně před jižním okrajem Delty Nilu. Nejstarší části města leží dále od řeky, naopak při Nilu se tyčí moderní mrakodrapy a luxusní hotely. Ke Káhiře patří i nilské ostrovy Gezíra a Róda. Na protějším západním břehu s Káhirou stavebně splývá Gíza, na jejímž okraji stojí světoznámé pyramidy. Počasí v Káhiře odpovídá kontinentální poloze města na rozhraní tropického a subtropického pásu ovlivněné blízkostí pouště. Nejvyšší letní denní teploty dosahují 40 °C, v zimě minimální noční teploty klesají pod 10 °C. Srážkové úhrny jsou velmi nízké a intenzivní déšť přichází pouze výjimečně v zimních měsících. Zvláštností káhirského počasí jsou tzv. chamsíny, které se vyskytují v průběhu března a dubna. Jedná se o větry vzniklé v důsledku změny vzdušného proudění nad pouští, kterými se do města dostává velmi horký pouštní vzduch s příměsí písku. Jen málokterý stát má natolik svázané dějiny své s dějinami hlavního města, jako tomu je v případě Egypta a Káhiry. Ačkoliv Káhira sama byla založena až v 10. století n.l., historie místa, kde se nachází, je dlouhá několik tisíciletí. Podle egyptské mytologie svedli bohové Hor a Sutech na místě dnešní čtvrti Heliopolis boj o vládu nad Egyptem. Poblíž Káhiry se nacházelo hlavní město egyptské Staré říše Mennofer a největší město Nové říše Iunu. Kameny na pyramidy v Gíze byly lámány v lomech káhirského kopce Muqqatám. Za vlády Římanů a Byzance stála v této oblasti velká pevnost Babylon, kolem které postupně vyrostlo křesťanské město, dnešní koptská čtvrť. V 7. století přináší Amr Ibn al-As na příkaz chalífy Umara do Egypta islám. Z Amrova tábora založeného v r. 641 vzniká Fustát, první arabské město v Egyptě, jehož součástí byla Amrova mešita. Za vlády Abbásovských chalífů (750-905) se vlády v Egyptě chopil místodržící Ahmad Íbn Tulún, který nedaleko Fustátu založil jako své nové sídlo město al-Káta'i. Z něj se do současnosti dochovala především mešita, která je dokonalou ukázkou baghdádského stylu. Po svržení Tulúnovců a krátkém období bojů o moc se vlády v Egyptě zmocnila šíítská dynastie Fátimovců (969-1171). Ti také hned v roce 969 založili nedaleko Fustátu novou rezidenční čtvrť. Nazvali ji Misr al-Qáhira (Vítězné město) po planetě Mars, který má v arabštině přízvisko Vítězný. Zachovalé hradby a městské brány vzniklé za vlády Fátimovců a mnohé další jejich stavby tvoří neodmyslitelnou součást staré islámské Káhiry. Fátimovci také založili mešitu a univerzitu al-Azhar. Po zničení Fustátu v r. 1136 během křížových výprav se centrum Egypta definitivně přesunulo do Káhiry. Většina dochovaných káhirských mešit a mauzoleí ale vyrostla až za vlády Mamlúků (1250-1517), kdy byla Káhira sídlem chalífy a skutečným centrem celého islámského světa. Po dobytí osmanskými Turky a popravě posledního mamlúckého chalífy (1517) město ztratilo mnoho ze své předchozí slávy, i když i z tohoto období se dochovalo mnoho významných památek. Teprve na počátku 19. století v souvislosti s Napoleonovou invazí do Egypta se podařilo Muhammadu Alímu vymanit Egypt z přímého osmanského vlivu a díky jeho schopnostem začala Káhira znovu získávat svůj ztracený lesk. Hospodářský růst země umožnil novou rozsáhlou výstavbu, která pokračovala i za vlády jeho synů a jejich následovníků. Káhira se začala rozrůstat o moderní čtvrti stavěné po vzoru evropských metropolí (Nová Heliopolis, Helwán nebo Zamálik na ostrově Gezíra), které značně proměnily tvář tehdejší Káhiry, která byla od středověku prakticky nezměněna. Po revoluci v roce 1952 byly v Káhiře budovány především rozsáhlé lidové čtvrti (Imbába, Bulaq, Madínat Nasr) s cílem absorbovat zvýšený počet obyvatel stěhujících se do hlavního města za prací či studiem. Přetlak obyvatel se pokoušela egyptská vláda řešit i budováním satelitních měst (Město 6. října, Město 15. května, Město 10. rammadánu, Madínat Sadat, New Cairo) v blízkém či vzdálenějším okolí. Přes všechnu snahu místních úřadů o nějakou formu regulace se Káhira i nadále nekontrolovatelně rozrůstá do okolí a počet jejích obyvatel prudce zvyšuje. Univerzita al-Azhar Nejslavnější káhirská mešita vznikla v roce 970 z popudu fátimovského dobyvatele Egypta Džauhára as-Sikiliho. V roce 975 byla při mešitě založena univerzita, která je druhou nejstarší stále fungující univerzitou na světě a dodnes si zachovává pověst nejdůležitějšího střediska zabývajícího se studiem a výkladem islámu, islámského práva a výukou klasické arabštiny. Bazar Chán al-Chalílí je největší bazar Afriky a společně s ulicí Muski tvoří jádro islámské Káhiry. Na jeho severním okraji stojí pozůstatky původní Wikály al-Bazar založené v r. 1382 pro ubytování cizích kupců a skladování zboží. V současnosti je velká část bazaru plná především kýčovitého zboží a zlatých šperků pro turisty, ale mimo hlavní turistické trasy se dá sehnat i běžné zboží jako oblečení, nádobí nebo potraviny. Citadela je rozlehlá pevnost poblíž úpatí kopce Mukkatám. Jejím zakladatelem byl v roce 1176 vojevůdce Saláh ad-Dín ibn Ajjúb a až do druhé poloviny 19. století byla Citadela sídlem egyptských vládců či místodržících. V roce 1824 byla větší část původních budov srovnána se zemí, aby uvolnily místo nové výstavbě. Nejzajímavější stavbou Citadely je Alabastrová mešita postavená Muhammadem Alím, který je zde také pohřben. Součástí mešity je i věž s hodinami, které Muhammadu Alimu v roce 1846 věnoval francouzský král Ludvík Filip Mezi další důležité památky Citadely patří mešity sultána an-Násira Muhammada, jediná dochovaná mamlúcká stavba na Citadele, a mešita Sulejmána Nádherného, první stavba v osmanském stylu v Egyptě. V bývalém harému se nyní nachází egyptské národní vojenské muzeum zachycující vojenské dějiny Egypta od faraónů až po nástup prezidenta Mubaraka s venkovní expozicí tanků a letadel. Egyptské muzeum uchovává rozsáhlou sbírku staroegyptských památek. Bylo založeno roku 1858 Francouzem Augustem Mariettem, současná budova je z r. 1902. Ve více jak padesáti místnostech je k vidění téměř 130 tisíc různých exponátů od kolosálních soch po drobné šperky, které představují historii starověkého Egypta od počátků do příchodu islámu. Součástí sbírek jsou poklady z Tutanchamonova hrobu, včetně jeho dvou zlatých rakví a slavné posmrtné masky. Muzeum doplňuje i park, kde lze spatřit rostoucí papyrus a lotos. V západní části parku je Mariettův hrob a památník významných egyptologů. Protože současná prostorová kapacita muzea přestává vyhovovat, připravuje se stavba nové budovy poblíž pyramid s plánovaným otevřením po r. 2010. Heliopolis je archeologická lokalita na stejnojmenném severovýchodním káhirském předměstí Heliopolis. Stávalo zde město Iunu, jedno z nejvýznamnějších ve starověkém Egyptě, ze kterého se dochoval jediný stojící obelisk. Novodobé Heliopolis na počátku 20. století nechal v secesním stylu vystavět belgický podnikatel a průmyslník Édouard Louis Joseph baron Empain a do současnosti patří mezi luxusní káhirské čtvrti. Své sídlo tu má i egyptský prezident. Islámská Káhira je nejstarší část Káhiry stojící na místě fátimovské rezidenční čtvrti. Ohraničená je částí původních hradeb se třemi bránami: Báb Zuwajlou na jihu a Báb al-Futúh a Báb an-Nasr na severu. Hlavní tepnu islámské Káhiry představuje ulice al-Mu'izz li-Dín Alláh, podél které se nachází většina z nepřeberného množství historických staveb. Za zmínku stojí Hakimova mešita, mauzoleum a madrasa sultána Ghaurího, mešita al-Azhar, historický mamlúcký dům Bajt Suhajmí atp. Islámská Káhira je od roku 1979 zařazena na seznam světového dědictví UNESCO. Káhirská věž je 186 m vysoká televizní a vyhlídková věž z r. 1961 v podobě lotosu stojící v parku na nilském ostrově Gezíra. Monumentální portál se širokým vstupním schodištěm z asuánské růžové žuly uvádí vstupní halu, která je vyzdobena barevnými okny a nástěnnou mozaikou znázorňující tradiční i současné výjevy ze života lidu. Věž má ve pod vrcholem otáčecí restauraci a bar. Při dobré viditelnosti se nám nabízí výhled na pyramidy v Gíze, Sakkáře a Abúsíru na jihovýchodě i Nilskou přehradu na severu. Poblíž věže se nachází budova nové káhirské opery, kulturní centrum, několik muzeí a obrovské sportovní centrum patřící klubu Al-Ahly SC. Jižní město mrtvých se rozkládá na jihovýchod od Citadely. Tato chudá čtvrť je původně hřbitov (dodnes funkční), který se postupně stal útočištěm a domovem pro přibližně 500 tisíc lidí, žijících převážně v jednoduchých budovách postavených mezi hroby, mauzolei a mešitami. Většina dochovaných staveb patří mezi nejstarší káhirské památky, protože vznikaly od 11. do 13. století. Mezi nejzajímavější budovy, které se tu nachází, můžeme počítat mešitu Sajjídy Náfisy s hrobkou abbásovských chalífů (1242), mauzoleum egyptské vládkyně Šagarrat ad-Dur (1250) či komplex Huš al-Báša, hrobku příbuzných Muhammada Alího. Na jihu hřbitova se pak nachází mešita s hrobkou imáma aš-Šáfi'a, zakladatele jedné ze čtyřech islámských právních škol. Severní město mrtvých je menší než jižní město a rozkládá se na severozápad od islámské Káhiry. Základ severního města představují tří rozsáhlé komplexy, kde jsou pohřbení mamlúčtí sultáni Kajtbáj, Barkúk a Inal. Je tu také hřbitov mučedníků, kde jsou uloženy ostatky egyptských vojáků padlých v arabsko-izraelských válkách. V Kajtbájově mešitě ukazují její správci návštěvníkům kámen, ve kterém jsou stopy chodidel patřící údajně proroku Muhammadovi. Stará Káhira - Koptské město Křesťanská čtvrť na místě původní římské pevnosti Babylon, jejíž vykopávky je možné spatřit hned vedle stanice metra. V Koptském městě se nachází řecký klášter s kostelem Mar Girgis (sv. Jiří), kostely Panny Marie, sv. Barbory, sv. Sergia a nově zrekonstruované koptské muzeum. Mimo těchto památek je tu také množství méně významných kostelů a křesťanských hřbitovů pod správou různých církví (koptské, řecké, arménské). V koptské částí se nachází i Ben Ezrova synagoga (zal. r. 827, nejstarší dochovaná synagoga v Egyptě). Nedaleko koptského města leží vykopávky původního hlavního města Fustátu a Amrova mešita, stojící na místě první egyptské mešity z r. 641. Visutý kostel Al-Muallaka byl za dobu své existence několikrán upravován a je tak složité určit jeho přesné stáří. Ví se pouze to, že byl dokončen v období mezi 7. a 9. století n.l. Kostel má interiér s velmi bohatou výzdobou, včetně vzácných ikon sv. Jiří a Jana Křtitele. Íbn Tulúnova mešita je nejstarší funkční káhirská mešita vystavěná mezi lety 876 a 879 n.l. abbásovským místodržícím Íbn Tulúnem v architektonickém stylu iráckých mešit včetně spirálového minaretu. Vedle mešity se nachází Gayer-Andersonovo muzeum uchovávající množství orientálních sbírek nejen z islámského světa, ale i Dálného východu, které shromáždil britský vojenský lékař John Gayer-Anderson. Madrasa sultána Hasana Káhirská univerzita Americká univerzita v Káhiře Univerzita Ain Šams Káhirská opera Muzeum moderního výtvarného umění Muzeum islámského umění Zemědělské muzeum Egyptská národní knihovna Sportovní centrum al-Ahly Gezira Sporting Club Káhirský stadion Káhirská ZOO Ammán, Jordánsko Amsterdam, Nizozemsko Ankara, Turecko Athény . , Řecko Alžír, Alžírsko Bagdád, Irák Bejrút, Libanon Buenos Aires, Argentina Damašek, Sýrie Džidda, Saúdská Arábie Hamburg, Německo Chartúm, Súdán Lisabon, Portugalsko Londýn, Velká Británie Madrid, Španělsko Moskva ., Rusko New York, Spojené státy americké Paříž, Francie Praha, Česko Rabat, Maroko Řím, Itálie Sã Paulo, Brazílie Soul, Jižní Korea Stuttgart, Německo Tokio, Japonsko Toronto, Kanada Tunis, Tunisko Washington, D.C., Spojené státy americké TAUER, Felix, Svět islámu, Praha, Vyšehrad, 1984/2006. WILLIAMS, Caroline, Islamic Monuments in Cairo, New York-Cairo, American University in Cairo Press, 2005. RODENBECK, Max, Cairo: The City Victorious, Cairo, American University in Cairo Press, 2005. BAREŠ, Ladislav; GOMBÁR, Eduard; VESELÝ, Rudolf: Dějiny Egypta. Praha, NLN, 2010. LUKAVEC, Jan. Kdo ji neviděl, neviděl svět: Káhira. In Od českého Tokia k exotické Praze. Praha : Malvern, 2013. 317 s. ISBN 978-80-87580-61-5. Tramvajová doprava v Káhiře a v Heliopoli Obrázky, zvuky či videa k tématu Káhira ve Wikimedia Commons

VERB_PHRASE

YES_NO

011393

... Během druhé světové války byl vrchním velitelem (západních) spojeneckých expedičních sil v Evropě (1944–1945). Po válce nějakou dobu zastával nejvyšší vojenské funkce v ozbrojených silách USA. V roce 1952 odešel jako voják do důchodu, ale zároveň vstoupil do americké vysoké politiky. Získal nominaci Republikánské strany pro kandidaturu na prezidenta USA a v prezidentských volbách roku 1952 zvítězil. Úřad prezidenta USA poté zastával po dvě funkční období v letech 1953–1961....

Od které strany získal Dwight D. Eisenhower nominaci na prezidenta Spojených států?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dwight_D._Eisenhower

Získal nominaci Republikánské strany pro kandidaturu na prezidenta USA a v prezidentských volbách roku 1952 zvítězil.

Generál Dwight David Eisenhower, známý též jako Ike, (14. října 1890 – 28. března 1969) byl americký pětihvězdičkový generál a 34. prezident Spojených států amerických. Během druhé světové války byl vrchním velitelem (západních) spojeneckých expedičních sil v Evropě (1944–1945). Po válce nějakou dobu zastával nejvyšší vojenské funkce v ozbrojených silách USA. V roce 1952 odešel jako voják do důchodu, ale zároveň vstoupil do americké vysoké politiky. Získal nominaci Republikánské strany pro kandidaturu na prezidenta USA a v prezidentských volbách roku 1952 zvítězil. Úřad prezidenta USA poté zastával po dvě funkční období v letech 1953–1961. == Původ a mládí == Narodil se do německo-americké rodiny v Denisonu ve státě Texas, vyrůstal však v Kansasu. Byl třetí ze sedmi synů Davida Jacoba Eisenhowera a Idy Elizabeth Stover. Byl jediným jejich dítětem, které se narodilo v Texasu. Eisenhowerovi předkové v mužské linii připluli do Severní Ameriky v roce 1741. Pocházeli z vesnice Karlsbrunn v tehdejším – v rámci Svaté říše římské – samostatném hrabství Nassau-Saarbrücken. Jejich původní jméno znělo Eisenhauer. Usadili se napřed v Yorku v tehdejší britské korunní kolonii Pennsylvánie. Hans Nikolaus Eisenhauer se pak přestěhoval do Lancasteru, rovněž v Pennsylvánii. Do americké občanské války rodina Eisenhowerů prakticky vůbec nezásahla. V roce 1892 se rodina přesunula do Abilene. Dwightův otec pracoval ve školství. Jeho matka se v roce 1895 rozhodla pro změnu náboženského vyznání a připojila se k Mezinárodním badatelům Bible, později známým jako Svědkové Jehovovi. Od roku 1896 do 1915 jejich dům sloužil jako místo, kde se místní skupina badatelů Bible scházela. Svědkové Jehovovi jsou silně zaměřeni proti vojenství a válce, což výrazně ovlivnilo život Dwighta Eisenhowera. Projevilo se to zejména v roce 1911, kdy se rozhodl nastoupit na United States Military Academy (Vojenskou akademii Spojených států) v městě West Point ve státě New York. To také způsobilo, že dům jeho matky už nebyl místem, kde se badatelé Bible mohli scházet. Vznikl tak dlouhodobý ideový spor mezi matkou a synem (jakož i mnoho dalších), kdy jeho matka výrazně nesouhlasila s jeho vojenskou kariérou. Přesto spolu nadále udržovali velmi blízký vztah. == Vzdělání == Společně se svými šesti bratry navštěvoval Abilenejskou střední školu. V roce 1909 absolvoval a přijal práci nočního předáka v mlékárně, aby pomohl svému bratru Edgarovi zaplatit vysokoškolské vzdělání. Po této pracovní pauze absolvoval testy na Námořní akademii, kterými prošel, ale protože byl starý na to, aby jej přijali, musel být doporučen kansaským senátorem Josephem L. Bristowem. Díky tomu byl přijat. Jeho rodiče byli proti vojenství, ale vzdělání svého syna považovali za přednější. Během svých studií na akademii dosahoval skvělých sportovních výsledků. Jako člen školního fotbalového týmu získal i několik cen. Ovšem jeho slibná sportovní kariéra fotbalisty skončila velmi rychle kvůli zranění. Akademii absolvoval v roce 1915 v první polovině svého ročníku. == První vojenské zkušenosti == Poté sloužil u pěchoty na různých místech. Například v Texasu a v Georgii. Během první světové války se stal velitelem tankové jednotky a byl dočasně povýšen do hodnosti podplukovníka. První světovou válku strávil jako instruktor a cvičil posádky tanků v Pensylvánii, přičemž nikdy nezažil ani neviděl skutečnou válku. Po válce mu byla navrácena jeho původní mírová hodnost kapitána (ale následně byl povýšen na majora). Do roku 1922 zůstal u tankové divize jako instruktor a během tohoto pobytu byl ve styku s dalšími americkými tankovými veliteli včetně George S. Pattona. Po roce 1922 se stal výkonným důstojníkem u generála Foxe Connera v oblasti panamského kanálu, kde sloužil do roku 1924. Pod Connerovým vedením věnoval svůj volný čas studiu historické a teoretické části války. Později prohlásil, že toto období mělo možná největší vliv na jeho vojenskou kariéru a vůbec na celé jeho vojenské myšlení. V letech 1925–1926 navštěvoval velitelskou školu ve Forth Leavenworth v Kansasu, kterou absolvoval jako nejlepší ve svém ročníku. Poté sloužil jako velitel praporu v pevnosti Benning v Georgii a to až do roku 1927. Na přelomu dvacátých a třicátých let jeho kariéra stagnovala, neboť byl mír. Nebylo tedy možné aby se mohla projevit jeho vojenská genialita, kterou zcela nepochybně oplýval. Během této doby mnoho jeho přátel odešlo z americké armády a hledalo své uplatnění v jiných nevojenských oblastech a lukrativnějších odvětvích. V této době "nudy" byl zvolen do American Battle Monuments Commission, která byla vedena generálem Johnem J. Pershingem, záhy také do Army War College a poté sloužil jako výkonný důstojník Generála George V. Moselyho jako Assistant Secretary of War od 1923 do 1929. Poté přišlo jedno z nejdůležitějších období jeho života, kdy sloužil jako "Chief military aide" u generála Douglase MacArthura. Byl povýšen k "Army Chief of Staff", kde zůstal do roku 1935. Poté společně s generálem MacArthurem odcestoval na Filipíny, kde sloužil jako vojenský poradce filipínské vládě. O této době se říká, že to byla pro něj ta nejlepší škola, která jej mohla připravit na "ego" britského premiéra Winstona Churchilla, generála George S. Pattona a Bernarda Law Montgomeryho, se kterými musel během druhé světové války často jednat. V roce 1936 byl po 16 letech povýšen z majora do hodnosti podplukovníka. Také se rozhodl naučit létat, vyvrcholením jeho letecké pilotní kariéry se v roce 1937 stal jeho přelet na Filipíny. Navzdory tomu všemu nikdy nebyl v americké armádě veden jako vojenský pilot. Vrátil se zpět do vlasti, kde od roku 1939 pracoval ve Washingtonu, D.C., v Kalifornii a v Texasu v různých funkcích. V červnu 1941 se sešel s "Chief of Staff" generálem Walterem Kruegerem, velitelem třetí americké armády ve Fort Sam Houston v Texasu. V září 1941 byl povýšen do hodnosti "Brigadier General" (brigádní generál). Ačkoli jeho velitelské schopnosti byly jeho nadřízeným známy, nikdy se s ním nepočítalo jako s někým, kdo by měl vést důležité operace ve válce. == Druhá světová válka == Po japonském útoku na Pearl Harbor byl převelen do Generálního štábu ve Washingtonu, kde sloužil do června 1942. Zodpovídal za vytváření vojenských plánů, které měly zajistit porážku Japonského císařství a nacistického Německa. V červnu 1942 byl jmenován do "Deputy Chief in charge of Pacific Defenses under the Chief of the War Plans Division". Všude sklízel uznání a tak byl nakonec jmenován do funkce "Assistant Chief of Staff in charge of Operation Division under Chief of Staff General George C. Marshall." George Catlett Marshall si plně uvědomoval a znal jeho skvělé organizační a administrativní schopnosti a pomohl mu dostat se na vrchol mezi tzv. "Senior Command Positions". V roce 1942 byl jmenován "Commanding General, European Theater of Operation" (ETOUSA), která sídlila v Londýně. V listopadu byl také jmenován "Supreme Commander Allied Expeditionary Force of the North African Theater of Operations" (NATOUSA). V únoru 1943 začali také jeho zásluhou spojenci v Severní Africe postupovat. Získal si tím respekt všech generálů včetně arogantního britského generála Bernarda Law Montgomeryho - velitele osmé britské armády. Mohlo konečně začít také tuniské tažení, kvůli kterému se vzdal velení ETOUSA, aby se mohl plně věnovat vedení NATOUSA. Po porážce fašistických sil v severní Africe byl převelen k "Mediterranean Theater of Operations" (MTO). To měla být pro něj další výzva, kdy měl vymyslet plán, který by zajistil úspěšné vylodění spojenců v Itálii. Nakonec přišel s plánem invaze na Sicílii a na Apeninský poloostrov. V prosinci 1943 mu byla přislíbena hodnost "Supreme Allied Commander in Europe" (SHAEF). V lednu 1944 pokračoval jako velitel EUTOUSA a v následujících měsících byl oficiálně jmenován velitelem "SHAEF" kde plnil nezbytnou roli v celém procesu osvobozování Evropy. V těchto hodnostech byl pověřen dalším úkolem - vyloděním spojenců v Evropě s krycím názvem "Operation Overlord", které mělo osvobodit Evropu a porazit nacistické Německo. Operace Overlord, neboli Den D, se nakonec uskutečnila 6. června 1944. Měl dále za úkol, jako velitel AFHQ, naplánovat vylodění v jižní Francii (Operace Dragoon). Od té doby až do konce války zodpovídal za všechna americká vojska na Západní frontě severně od Alp. Jako uznáni mezi "senior commander" byl 20. prosince 1944 povýšen do hodnosti "General of the Army", která je americkou obdobou polního maršála ve většině evropských armád. V této a předešlých hodnostech ukázal svůj velký talent ve vedení a smysl pro diplomacii. Ačkoli nikdy přímo nezažil žádnou válku a bitvu na vlastní kůži, vydobyl si respekt předních generálů a politických vůdců. Vypořádával se s vojenským uměním i osobními ambicemi a egoismem svých problematických podřízených jako byl např. Omar Bradley, George Patton a další jemu podřízení velitelé, kteří často zastávali odlišnou taktiku pro osvobozování Evropy. Jednalo se také o takové osobnosti jako byli Winston Churchill, britský polní maršál Bernard Montgomery a francouzský generál a budoucí prezident Francie Charles de Gaulle. Jejich spory o způsob osvobozování Evropy byly nezanedbatelné, ale nikdy neohrožovaly jejich vzájemné vztahy. Jako jeden z mála Američanů byl schopen najít cestu i k Sovětům v čele s maršálem Georgijem Žukovem a Josefem Visarionovičem Stalinem, se kterými často osobně jednal. Tím si velice získal důvěru u svého nejvyššího nadřízeného, amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta. Během jednání se Sověty vyjednal například, že to budou právě Sověti, kteří osvobodí Berlín. A tím zachránil podle odhadů až 100 000 amerických vojáků. Avšak toto jeho rozhodnutí bylo později mnohými historiky kritizováno, neboť tím posílil sovětský vliv a mělo to za následek velké množství Rusů padlých v berlínských ulicích během jeho osvobozování. Nikdy nebylo zcela jisté, zdali bude Operace Overlord úspěšná. Takováto operace sebou nesla mnoho rizik, bylo velmi důležité navrhnout nejen správnou oblast pro vylodění, ale také správně stanovit její načasování. Nicméně všechny alternativní plány měly ovšem svá rizika. Naštěstí se spojenci rozhodli pro vylodění v Normandii. Pochybnosti o tomto vylodění měl i on sám, což dokazuje náhodně nalezený a předem připravený projev, který měl nachystán pro případ, že by se toto vylodění nepovedlo. V něm bral všechnu odpovědnost na sebe. Originální proslov, který byl nalezen v kapse košile vojenským pobočníkem: "Our landings in the Cherbourg-Havre area have failed to gain a satisfactory foothold and I have withdrawn the troops. My decision to attack at this time and place was based on the best information available. The troops, the air and the Navy did all that bravery and devotion to duty could do. If any blame or fault attaches to the attempt, it is mine alone." Přeloženo: "Naše vylodění v Cherbourg-Havre selhalo. Náš pokus získat uspokojivou výhodu v Evropě selhal. Byl jsem to já, kdo rozhodl stáhnout naše vojska. Mé rozhodnutí zaútočit v tuto chvíli v této oblasti bylo založeno na nejlepších dostupných informacích. Pěchota, letectvo a námořnictvo provedlo vše nejodvážněji a nejobětavěji, jak jen mohli. Jestli někdo chce někomu nadávat a obviňovat, tak obviňujte jenom mě, je to jenom má chyba." == Počátky politické kariéry == Po německé bezpodmínečné kapitulaci 8. května 1945 byl jmenován "Military Governor of the U.S. Occupation Zone" se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Měl za úkol spravovat jednu ze čtyř okupačních zón, na které bylo Německo po válce rozděleno. Po plném prozkoumání koncentračních táborů, které měly konečně vyřešit židovskou otázku, přikázal svým válečným zpravodajům natočit co nejvěrnější dokument o koncentračních táborech, který měl pomoci varovat a předejít opakování něčeho podobného v budoucnosti. A také, aby velitelé těchto táborů nemohli před soudem později tvrdit něco jiného. Učinil také rozhodnutí, které překlasifikovalo německé válečné zajatce na neozbrojené vojenské síly, díky čemuž tyto jednotky mohly pomoci s budováním poválečného Německa s minimálním právem na odměny. Velmi také podporoval Morgenthauův plán, který měl z Německa odstranit průmyslové oblasti a tím zamezit možné budoucí válce. V prosinci 1945 pomohl s distribucí Morgenthauovy knihy "Germany is Our Problem", která představovala cestu, jakou by se poválečné Německo mělo vydat a jak by mělo být spravováno. V letech sloužil 1945–1948 jako "Chief of Staff of the U.S. Army. V prosinci 1950 byl jmenován vrchním velitelem NATO. Velel operačnímu velitelství sil NATO v Evropě. Z aktivní služby odstoupil 31. května 1952. Před vstupem do politiky napsal knihu "Crusade in Europe", která je považována za jednu z nejlepších valečných memoárových děl v amerických dějinách. Během této doby pracoval jako děkan Kolumbijské univerzity. Díky jeho četným válečným úspěchům byl při návratu do Spojených států oslavován jako národní hrdina. Jednalo se o netradičního válečného hrdinu hlavně z toho důvodu, že nikdy ve svém životě neviděl žádnou válečnou frontu na vlastní oči. Jeho osobní zkušenost s nepřátelskou palbou nastala pouze jednou jedinkrát, to když v roce 1944 při inspekci pozemních vojsk v Normandii nad jeho hlavou proletělo německé letadlo. Během tohoto přeletu se všichni vojáci včetně nejvyššího velitele kryli. Když bylo letadlo zneškodněno, vojáci mu pomohli zpět na nohy. Když jim poděkoval, jeden z nich mu řekl, že to je jejich jediný úkol – aby zůstal v jejich sektoru nezraněn. Tuto historku pak vyprávěl svému okolí velmi často. Nedlouho po svém návratu se připojil k Republikanské straně, která jej v roce 1952 nominovala jako kandidáta do prezidentských voleb. Jeho soupeř na kandidátce byl senátor Robert Taft, kterého porazil. Oba však nakonec došli ke společnému kompromisu, neboť jejich úmysl stát se prezidentem USA byl prosazován ve stylu "křižácké výpravy" proti Trumanově politice. On sám před volbami přislíbil, že osobně pojede do Koreje, kde pomůže ukončit Korejskou válku a bude dále bojovat s pomocí NATO proti komunismu ve světě. Vše měl podtrhnout jeho boj proti korupci v administrativní sféře v USA. == Prezidentství 1953–1961 == Měl za sebou silného společníka Richarda Nixona, jehož dcera se později provdala za jeho synovce. Společně s Richardem Nixonem snadno porazili demokraty Adlai Stevensona a Johna Sparkmana a po dvaceti letech byli dalšími republikány v Bílém domě. Stal se jediným americkým generálem, který se během 20. století stal prezidentem USA. Za jeden z jeho největších úspěchů (jako prezidenta) je Američany považován jeho Mezistátní dálniční systém USA z roku 1956, který byl tehdy pokládán za nezbytný kvůli Studené válce. Lidé tehdy věřili, že v případné válce to budou právě velká města, která se stanou hlavním cílem nepřítele a systém dálnic měl zajistit rychlou evakuaci velkých měst a rychlý přesun vojsk. Tento systém byl založen na jeho vlastních zkušenostech z války, kde pochopil, že flexibilita vojska a civilního obyvatelstva je velice důležitá. Během jeho výkonu prezidentské funkce vyhlásil doktrínu Dynamického konzervatismu. Ačkoli zastával konzervativní ekonomickou politiku, pokračoval ve všech podstatných bodech v New Dealu. Zvláště v oblasti sociálního zabezpečení. Rozšířil tento program i na ministerstva zdravotnictví, školství a vnitra. Jeho osobní kvality, které potvrdil ve funkci prezidenta USA, byly oceněny v druhých prezidentských volbách v roce 1956, kdy získal 57.6 procent. Během Suezské krize se Spojené státy staly ochráncem většiny západních států a některých na Středním Východě. To mělo za následek Eisenhowerovu doktrínu z ledna 1957, která zaručovala použití vojenské síly jako reakci na případnou agresi jakékoliv země, která by byla baštou komunismu. Dne 15. července 1958 poslal 15 000 vojáků do Libanonu jako součást operace "Blue Bat" (Modrý netopýr). Tato operace byla nevojenského charakteru a měla pomoci stabilizovat tehdejší prozápadní vládu. Operace "Blue Bat" skončila v říjnu. Byl zastáncem lidských práv. Podpořil Nejvyšší soud v rozhodnutí o desegregaci amerických škol. Zákon byl poté přijat jako dodatek ústavy USA. Den po vynesení rozsudku se zasadil o vytvoření modelové situace ve Washingtonu. Liberálové sice tvrdí, že nikdy nebyl v tomhle ohledu skutečně zapálený, nic to ale nemění na faktu, že jeho činy přispěly k desegregaci americké společnosti. Jeho posledním činem byl program "People to People", který zajišťoval stipendia ve školství. Během jeho vlády se americká federace rozšířila na 50 států. 3. ledna 1959 byla připojena Aljaška a 21. srpna 1959 souostroví Havaj. Stejně jako jeho předchůdce, zbavil za svoje funkční období Spojené státy značné části národního dluhu z konce Druhé světové války. == Důchod a smrt == Jeho poslední proslov z Oválné pracovny zazněl 17. ledna 1961. Varoval v něm před nebezpečím studené války a zdůraznil roli Americké armády ve světě. V tomto projevu poprvé použil pojem vojensko-průmyslový komplex, před jehož rozmachem veřejnost taktéž varoval. (Tato část jeho projevu se dokonce stala námětem celovečerního dokumentu Why We Fight.) Po odchodu z Bílého domu jeho popularita poklesla, protože byl považován za prezidenta, který prakticky nic neudělal. Možná to bylo proto, že jeho nástupcem se stal aktivně pracující John Fitzgerald Kennedy. Avšak jeho zásluhy v oblasti občanských práv a s nimi spojeným přerušeným McCarthyismem jsou nesporné. V dnešní době je mnohými historiky označován za jednoho z deseti nejlepších amerických prezidentů. Důchod spolu se ženou strávil poklidně na farmě v Gettysburgu v Pensylvánii. Od politiky se nedistancoval úplně. Pomáhal při kampaních stranických kandidátů v Gettysburgu. Také pro zajímavost – předtím, než se stal prezidentem USA, musel rezignovat na vojenskou hodnosti "General of the Army" spolu se všemi vojenskými funkcemi. Zemřel ve 12:25 hodin 28. března 1969 ve "Walter Reed Army Hospital" ve Washingtonu, D.C. na srdeční selhání ve věku 78 let. Je pochován spolu se svou ženou a svým prvním synem v malé kapli "Place of Meditation" v "Eisenhower Presidential Library" v Abilene. == Pocty == Eisenhowerův obraz byl na dolarové minci v letech 1971–1978. Britská lokomotiva třídy A4 číslo 4496 byla přejmenována z "Golden Shuttle" na "Dwight D. Eisenhower" v roce 1946. Tato lokomotiva je nyní v Národním vlakovém muzeu v Green Bay ve Wisconsinu. Eisenhowerovo Zdravotnické středisko v Rancho Mirage, Kalifornie byla pojmenována po prezidentovi v roce 1971. Eisenhower's Tunnel byl dokončen 1979 v Denveru v Coloradu. Eisenhower's Institute byl založen ve Washingtonu D.C. jako "Policy institute to advance Eisenhoweŕs intellectual and leadership legacies". == Citáty == A people that values its privileges above its principles soon loses both.(překlad: Národ, který si cení svých výsad víc než svých zásad, brzy ztratí obojí.) == Odrazy v populární kultuře == Nejdelší den, hraný film o invazi do Normandie z roku 1962. Generál Eisenhower: Velitel invaze, americký televizní film z roku 2004 == Odkazy == === Reference === === Související články === Eisenhowerova doktrína Bangor (Severní Irsko) === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Dwight D. Eisenhower ve Wikimedia Commons Osoba Dwight D. Eisenhower ve Wikicitátech Eisenhower - Farewell address (video youtube) Jan Ešner: Dwight D. Eisenhower

ADJ_PHRASE

OTHER

008941

Dwayne Douglas Johnson (* 2. května 1972, Hayward, Kalifornie, USA), také známý pod svoji zápasnickou přezdívkou ''The Rock'', je americký herec, producent, profesionální wrestler a zpěvák (po vzoru svého otce a praotce), který v současnosti opět působí ve WWE. Pochází z rodiny zápasníků ve wrestlingu sám se také pod jménem The Rock dal na wrestling, kde také 7× zvítězil na mistrovství. Poté se jako herec dostal do role Škorpiona ve filmu Mumie se vrací po boku Brendana Frasera, a poté do nejdražší role světa ve filmu Král Škorpion. Pak se stal prozatímním filmovým nástupcem Arnolda Schwarzenegra. Samozřejmě účinkoval i v některých seriálech, jako jsou Kouzelníci z Waverly, nebo Griffinovi. Mezi jeho nejlepší filmy patří např filmová série Rychle a Zběsile, Pobřežní hlídka a Jumanji:Vítejte v džungli. Zahrál si ve spoustě akčních...

Kdo je americký herec, producent, profesionální wrestler a zpěvák (po vzoru svého otce a praotce), který v současnosti opět působí ve WWE?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dwayne_Johnson

Dwayne Douglas Johnson (* 2. května 1972, Hayward, Kalifornie, USA), také známý pod svoji zápasnickou přezdívkou ''The Rock'', je americký herec, producent, profesionální wrestler a zpěvák (po vzoru svého otce a praotce), který v současnosti opět působí ve WWE.

Dwayne Douglas Johnson (* 2. května 1972, Hayward, Kalifornie, USA), také známý pod svoji zápasnickou přezdívkou ''The Rock'', je americký herec, producent, profesionální wrestler a zpěvák (po vzoru svého otce a praotce), který v současnosti opět působí ve WWE. Pochází z rodiny zápasníků ve wrestlingu sám se také pod jménem The Rock dal na wrestling, kde také 7× zvítězil na mistrovství. Poté se jako herec dostal do role Škorpiona ve filmu Mumie se vrací po boku Brendana Frasera, a poté do nejdražší role světa ve filmu Král Škorpion. Pak se stal prozatímním filmovým nástupcem Arnolda Schwarzenegra. Samozřejmě účinkoval i v některých seriálech, jako jsou Kouzelníci z Waverly, nebo Griffinovi. Mezi jeho nejlepší filmy patří např filmová série Rychle a Zběsile, Pobřežní hlídka a Jumanji:Vítejte v džungli. Zahrál si ve spoustě akčních filmů, nicméně jeho hlavní role byly ve filmech o wrestlingu a dokumentech.. Hodně se proslavil v akčních filmech a komediích (např. ve filmové sérii Rychle a Zběsile(5-8), Pobřežní Hlídce, Jumanji:Vítejte v džungli a Rampage). == Filmografie == == Osobní život == V roce 1997, přesněji den po jeho 25. narozeninách, 3. května, se oženil s Danny Garciou. Johnson má se svou ženou dceru Simone Alexandru, která se narodila 14. srpna 2001. 1. června 2007 bylo oznámeno, že Johnson a Garcia se po 10 letech manželství rozvedli. Uvedli, že jejich rozvod byl přátelský a že se chystají strávit zbytek svého života společně, jako nejlepší přátelé. Jeho autobiografie, kterou mu pomohl napsat Joe Layden, The Rock Says..., byla vydána v roce 2000 a debutovala na prvním místě v žebříčku bestsellerů od New York Times. Johnson je dobrý přítel s hercem a bývalým guvernérem Arnoldem Schwarzeneggerem. == Ve wrestlingu == === Ukončovací chvaty === People's Elbow / Corporate Elbow Rock Bottom (Lifting side slam) Running shoulderbreaker - 1996 === Další chvaty === Diving Crossbody Dropkick Float-over DDT Flowing snap DDT, někdy s kip-up Flying clothesline Powerslam - 1996–1999 Running swinging neckbreaker Running thrust lariat Samoan drop Sharpshooter - použito jako úcta k Owenovi Hartovi po jeho smrti v roce 1999 Snap overhead belly-to-belly suplex Spinebuster === Manažeři === DebraVince McMahonShane McMahon === Přezdívky === "People's Champion" "Brahma Bull" "Corporate Champion" "Great One" "Most Electrifying Man in Sports Entertainment" "Most Electrifying Man in All of Entertainment"Theme songy World Wrestling Entertainment/Federation Jako Rocky Malvia "Destiny" od Jima Johnstona (1996–1997) Jako The Rock "Nation Of Domination" od Jima Johnstona (1997–1998) "Do You Smell It" od Jima Johnstona (1998–1999) "Know Your Role" od Jima Johnstona (26. září 1999-2. dubna 2001; 2004, 2007, 2008) "Know Your Role" od Method Man (2000) "If You Smell..." od Jima Johnstona (30. července 2001-20. února 2003) "Is Cookin'" od Jima Johnstona (23. února 2003-2. června 2003; 8. prosince 2003; 1. března 2004) "Electrifying" od Jima Johnstona (14. února 2011-současná doba) == Šampionáty a ocenění == Pro Wrestling Illustrated PWI Zápas roku (1999) vs. Mankind v "I Quit" zápase na Royal Rumble PWI Zápas roku (2002) vs. Hulk Hogan na WrestleManii X8 PWI Nejpopulárnější wrestler roku (1999, 2000) PWI Wrestler roku (2000) 2. místo v žebříčku top 500 samostatných wrestlerů PWI 500 roku 2000 76. místo v žebříčku top 500 samostatných wrestlerů "PWI Years" roku 2003 United States Wrestling Association USWA Světový Tag Teamový šampion (2 krát) - s Bartem Sawyerem World Wrestling Federation / World Wrestling Entertainment WCW/Světový šampionát (2 krát) WWF/E šampionát (8 krát) WWF Mezinárodní šampionát (2 krát) WWF Tag Teamový šampionát (5 krát) - s Mankindem (3), Undertakerem (1) a Chrisem Jerichem (1) Royal Rumble (2000) Cena Slammy Awards za Novou senzaci (1997) Slammy Awards za Měniče hry roku (2011) - s Johnem Cenou Slammy Awards za Hádejte kdo je zpět: Návrat roku (2011) Šestinásobný Triple Crown šampion Wrestling Observer Newsletter Nejlepší upoutávka pro podnik (1999–2000, 2011) Nejlepší gimmick (1999) Nejlepší rozhovory (1999–2000) Největší charisma (1999–2002, 2011) Největší zlepšení (1998) Síň slávy Wrestling Observer Newsletter (2007) == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Dwayne Johnson ve Wikimedia Commons Dwayne Johnson na Kinoboxu.cz Dwayne Johnson v Česko-Slovenské filmové databázi Dwayne Johnson v Internet Movie Database (anglicky)

PERSON

PERSON

010825

... I přes to, že je možné Uran za příznivých podmínek pozorovat pouhým okem na noční obloze, nebyl antickými astronomy rozpoznán jako planeta, ale byl považován za hvězdu kvůli pomalé rychlosti a slabé záři. Objev Uranu ohlásil William Herschel 13. března 1781, čímž poprvé v moderní době posunul známé hranice sluneční soustavy. Chemickým složením se Uran podobá Neptunu. Obě planety mají rozdílné zastoupení plynů oproti Jupiteru či Saturnu. Přesto je atmosféra Uranu složením podobná atmosféře Jupiteru či Saturnu. Tvoří ji převážně plynné formy vodíku a hélia, ale obsahuje i výrazný podíl vody, čpavku či metanu se stopami uhlovodíků. Atmosféra Uranu je nejchladnější...

Mají Uran a Neptun podobné chemické složení?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Uran_(planeta)

Chemickým složením se Uran podobá Neptunu.

Uran (latinsky Uranus) je sedmá planeta od Slunce, třetí největší a čtvrtá nejhmotnější planeta ve sluneční soustavě. Řadí se mezi plynné obry a společně s Neptunem i mezi tzv. ledové obry. Jméno má po řeckém bohu Úranovi, bohu nebes. Symboly planety Uran jsou znak ♅ (užívaný v astrologii) nebo (užívaný v astronomii). I přes to, že je možné Uran za příznivých podmínek pozorovat pouhým okem na noční obloze, nebyl antickými astronomy rozpoznán jako planeta, ale byl považován za hvězdu kvůli pomalé rychlosti a slabé záři. Objev Uranu ohlásil William Herschel 13. března 1781, čímž poprvé v moderní době posunul známé hranice sluneční soustavy. Chemickým složením se Uran podobá Neptunu. Obě planety mají rozdílné zastoupení plynů oproti Jupiteru či Saturnu. Přesto je atmosféra Uranu složením podobná atmosféře Jupiteru či Saturnu. Tvoří ji převážně plynné formy vodíku a hélia, ale obsahuje i výrazný podíl vody, čpavku či metanu se stopami uhlovodíků. Atmosféra Uranu je nejchladnější atmosférou ve sluneční soustavě, minimální teploty se pohybují okolo -224 °C. Její struktura je vrstevnatá: v nejnižších patrech se nacházejí mraky vody, ve svrchních patrech mraky tvořené především metanem. Sama planeta je nejspíše složena především z ledu a kamení. Podobně jako další plynné planety má i Uran planetární prstence, magnetosféru a obíhá ho řada měsíců. Zvláštností Uranu je sklon jeho rotační osy: osa leží téměř v rovině, ve které planeta obíhá. Severní a jižní pól se proto nacházejí v oblastech, jež jsou u jiných planet charakteristické pro rovník. Při pohledu ze Země se proto občas stane, že se prstence Uranu jeví jako terč s Uranem ve středu. Když v roce 1986 kolem Uranu proletěla sonda Voyager 2, nepozorovala v atmosféře planety žádné větší množství mračen a bouřkových systémů, což je typické pro jiné plynné obry. Pozemská pozorování však přinesla náznaky sezónních změn počasí, s čímž souvisí i větry vanoucí v atmosféře. Ty mohou dosahovat rychlosti až 900 km/h. Předpokládá se, že Uran vznikl stejným procesem jako Jupiter z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby: teorie akrece a teorie gravitačního kolapsu. Teorie akrece předpokládá, že se v protoplanetárním disku postupně slepovaly drobné prachové částice, čímž začaly vznikat větší částice a posléze balvany. Neustálé srážky těles vedly k jejich narůstání, až vznikla tělesa o velikosti několik tisíc kilometrů. Tato velká železokamenitá tělesa se stala zárodky terestrických planet. Předpokládá se, že podobná tělesa mohla vzniknout i ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy, kde vlivem velké gravitace začala strhávat do svého okolí plyn a prach, který se postupně začal nabalovat na pevné jádro, až planeta dorostla do dnešní velikosti. Teorie gravitačního kolapsu na druhou stranu předpokládá, že velké planety nevznikaly postupným slepováním drobných částic, ale poměrně rychlým smrštěním z nahuštěného shluku v zárodečném disku podobným způsobem, který je znám při vzniku hvězd. Podle teorie několika gravitačních kolapsů, jejímž autorem je Alan Boss z Carnegie Institution of Washington, byl vznik plynných obrů krátký a v případě Uranu trval jen několik století. Je pravděpodobné, že Uran nevznikl na současném místě, protože v této vzdálenosti od Slunce zřejmě nebylo v době formování planet dostatečné množství zárodečného materiálu. Jeho zrod (ať akrecí nebo gravitačním kolapsem) proto proběhl blíže ke Slunci a Uran pak postupně migroval do své současné polohy. Uran obsahuje na rozdíl od Jupiteru a Saturnu jen 83 % vodíku, dále 15 % helia a stopová množství metanu a dalších prvků. Jupiter a Saturn jsou složeny téměř výhradně z vodíku. Jádra Uranu a Neptunu se v mnoha směrech podobají jádrům Jupiteru a Saturnu, nemají však masívní obálku tekutého kovového vodíku. Zdá se, že Uran nemá výrazně diferencované kamenné jádro jako Jupiter a Saturn, ale jeho materiál je víceméně rovnoměrně rozložen. Uranova modrozelená barva je způsobena absorpcí červeného světla jeho metanovou atmosférou. Uran je přibližně 14,5krát hmotnější než Země, takže je nejlehčí ze všech plynných obrů. Hustota je 1,27 g/cm3, což je druhá nejmenší hodnota z planet ve sluneční soustavě po Saturnu. Průměr planety je o málo větší než průměr Neptunu a je přibližně 4krát větší než průměr Země, ale Uran je lehčí než menší Neptun. Nízká hustota a hmotnost naznačuje, že planeta je složená převážně z lehkých prvků a sloučenin, jako například vodního ledu, čpavku a metanu. Celková hmotnost ledu obsaženého ve vnitřní stavbě Uranu není přesně známa a odhady se silně liší podle použitého modelu vnitřní stavby, nicméně by měla být mezi 9,3 až 13,5 hmotnosti Země. Vodík a hélium tvoří pouze malou část celkové hmotnosti, asi mezi 0,5 až 1,5 hmotnosti Země. Zbytek materiálu odpovídající 0,5 až 3,7 hmotnosti Země připadá na kamenný materiál. Standardní model stavby Uranu předpokládá tři oddělené vrstvy: kamenné jádro ve středu planety, ledový plášť a plynný obal tvořený převážně vodíkem a héliem. Jádro je relativně malé s hmotností pouze 0,55 Země a s poloměrem 20 % velikosti Uranu. Plášť se odhaduje na 13,4 hmotnosti Země a 60 % velikosti planety a svrchní atmosféra planety pak váží pouze 0,5 hmotnosti Země, i když zabírá zbylých 20 % velikosti. Odhaduje se, že jádro má hustotu okolo 9 g/cm3, tlak zde dosahuje 8 miliónů barů (800 GPa) a teplota se pohybuje okolo 5000 K. Ledový plášť není ve skutečnosti tvořený z pevného ledu, ale z husté tekuté kapaliny tvořené vodou, čpavkem a dalšími lehkými látkami. Vzniklá kapalina je silně elektricky vodivá a občas se nazývá vodo-čpavkový oceán. Složení pláště je tudíž velice odlišné od Jupiteru a Saturnu, což se projevuje i v rozdílné klasifikaci Uranu a Neptunu, které se řadí mezi tzv. ledové obry. Výše popsaný model není ojedinělý, existují i další modely složení Uranu. Například je možné změnit odhad zastoupení vodíku v plášti a horninového materiálu smíchaného s ledem v plášti, čímž dojde ke zmenšení odhadu celkového množství ledu ve vnitřní stavbě. Současná data neumožňují přesně rozhodnout, který model je správný. Oba modely se však shodují, že Uran nemá pevný povrch a že atmosféra pozvolna přechází do kapalné celoplanetární vrstvy. Pro popis planety se používá rotační elipsoid, u kterého je povrch uměle definován jako místo, kde je atmosférický tlak roven 1 baru. Jako rovníkový poloměr se používá 25 559 ± 4 km, polární poloměr pak 24 973 ± 20 km. Takto definovaný povrch planety se používá jako nulová nadmořská výška. Vnitřní teplo Uranu se zdá být značně menší než je obvyklé pro ostatní plynné obry, hovoří se o nízkém tepelném toku. Proč je vnitřní teplota Uranu tak nízká, nebylo stále dostatečně vysvětleno. Neptun, který je velikostí a složením velmi podobný Uranu, vyzařuje do okolí 2,61krát více energie než dostává od Slunce. Uran oproti tomu nevyzařuje do okolí skoro žádnou energii navíc. Celková vyzářená energie Uranu v infračervené (tepelné) části spektra je 1,06 ± 0,08 násobek sluneční energie absorbované v jeho atmosféře. Tepelný tok Uranu je pouze 0,042 ± 0,047 W/m2, což je méně i než tepelný tok Země, který dosahuje 0,075 W/m2. Současně nejmenší zaznamenaná teplota 49 K (-224 °C) v Uranově tropopauze dělá z Uranu nejchladnější planetu ve sluneční soustavě. Hypotézy vysvětlující tento jev pracují například s myšlenkou superhmotné srážky Uranu s jiným tělesem, která měla za výsledek převrácení sklonu rotační osy planety, což mohlo vést ke ztrátě většiny primárního tepla a ochlazení jádra. Jiná hypotéza předpokládá, že uvnitř Uranu existuje vrstva či vrstvy bránící proudění tepla od jádra k povrchu. Konvekce (přenos tepla prouděním hmoty) by tak probíhala mezi vrstvami různého složení, které by účinně bránily výstupu teplého materiálu směrem k povrchu. Uran je nejchladnější planetou sluneční soustavy. Teplota jeho atmosféry dosahuje jen 53 K (-220 °C); nejnižší teplota změřená v tropopauze byla pouze 49 K, což činí Uran nejchladnější planetou sluneční soustavy. Kvůli výraznému odklonu rotační osy přijímají polární oblasti od Slunce mnohem více energie než rovníkové oblasti. Přesto je teplota v oblasti rovníku stejná jako na pólech. Mechanismus způsobující tento jev není dosud známý. Ví se pouze, že v atmosféře vane velmi silný vítr rychlostí až 900 km/h. Vzhled atmosféry Uranu je většinu času jednolitý bez znatelné struktury jak ve viditelném, tak i ultrafialovém spektru. Je to způsobeno pravděpodobně tím, že Uran nemá téměř žádné zdroje vnitřního tepla ve srovnání s jinými plynnými obry, a tak dynamika atmosféry je velice slabá. Na snímcích sondy Voyager 2 bylo zjištěno deset nevýrazných světlých skvrn, které byly později pozorovány i Hubbleovým teleskopem a byly později interpretovány jako mračna. Atmosféru Uranu tvoří převážně molekulární vodík a helium. Molekulární podíl helia, tj. podíl počtu atomů helia vůči počtu molekul všech plynů, je 0,15 ± 0,03 ve svrchní troposféře, což odpovídá hmotnostnímu podílu helia 0,26 ± 0,05. Tato hodnota je velmi blízká množství hélia v protohvězdách (0,275 ± 0,01), což naznačuje, že se hélium nesoustředilo do středu planety jako u jiných plynných obrů. Třetí nejčetnější komponenta atmosféry Uranu je metan (CH4), který způsobuje absorpci viditelného a infračerveného světla projevující se typickou namodralou barvou. Pod metanovou vrstvou mraků, tedy nad hladinou tlaku 1,3 bar (130 kPa), tvoří molekuly metanu 2,3 % molárního podílu atmosféry. To představuje 20krát až 30krát větší podíl uhlíku, než se vyskytuje ve Slunci. Poměrné zastoupení je mnohem nižší ve svrchní atmosféře kvůli extrémně nízké teplotě, která snižuje míru nasycení a způsobuje mrznutí nadbytečného metanu. Zastoupení lehkých těkavých látek jako čpavku, vody či sulfanu ve spodní atmosféře není známo, bude však pravděpodobně taktéž vyšší, než je typické pro Slunce. Kromě metanu se ve stratosféře Uranu vyskytují i další uhlovodíky, u kterých se předpokládá, že vznikly jako výsledek chemického rozkladu metanu vyvolaného slunečním ultrafialovým světlem. Jsou to například látky jako ethan (C2H6), acetylén (C2H2), metylacetylén (CH3C2H) či diacetylén (C2HC2H). Spektroskopická měření taktéž detekovala stopy vodní páry, oxidu uhelnatého a oxidu uhličitého ve svrchní části atmosféry, které mohou pocházet pouze z externích zdrojů jako jsou komety či meziplanetární prach. Troposféra je nejnižší a také nejhustší část atmosféry, charakteristická poklesem teploty s rostoucí výškou. Teplota klesá z okolo 320 K na spodní hranici troposféry ve výšce - km na přibližně 53 K ve výšce 50 km. Teplota v nejchladnější svrchní oblasti troposféry (tzv. tropopauza) se v současnosti pohybuje v rozmezí mezi 49 až 57 K v závislosti na planetární šířce. Oblast tropopauzy vyzařuje většinu dlouhého infračerveného záření, které má efektivní teplotu 59,1 ± 0,3 K. Předpokládá se, že v troposféře existují složitá mračna; vodní mraky se mohou hypoteticky vyskytovat v oblastech, kde se tlak pohybuje mezi 50 až 100 bar, mračna hydrosulfidu amonného v rozmezí 20 až 40 bar, amoniaková či sulfanová mračna mezi 3 až 10 bar a naposledy detekovaná řídká metanová mračna v oblastech s tlakem 1 až 2 bar. Troposféra Uranu je velice dynamická oblast se silnými větry, světlými mračny a sezónními změnami. Prostřední vrstva atmosféry Uranu je stratosféra, kde teplota obecně roste s výškou z 53 K v tropopauze na 800 až 850 K ve spodní části termosféry. Nárůst teploty ve stratosféře je způsoben absorpcí ultrafialového a infračerveného záření metanem a dalšími uhlovodíky, které vznikají v této vrstvě jako výsledek fotolýzy. Uhlovodíky se vyskytují v relativně úzké vrstvě ve výšce mezi 100 až 280 km, kde se tlak pohybuje mezi 10 až 0,1 mbar (1000 až 10 kPa) a teplota mezi 75 až 170 K. Nejhojnější uhlovodíky v této oblasti jsou metan, acetylén a ethan s poměrným zastoupením okolo 10-7 vzhledem k vodíku. Stejné je v těchto výškách i poměrné zastoupení oxidu uhelnatého. Těžší uhlovodíky a oxid uhličitý mají poměrné zastoupení o tři řády nižší. Průměrný relativní výskyt vody je okolo 7×10-9. Ethan a acetylén kondenzují v chladnějších částech stratosféry a tropopauz (když dojde k poklesu tlaku pod 10 mbar), čímž vzniká zamlžená vrstva, která je částečně zodpovědná za nevýrazný vzhled Uranu. Výskyt uhlovodíku ve stratosféře Uranu nad mlžnou vrstvou je významně nižší než výskyt uhlovodíků ve stratosféře jiných plynných obrů. Nejzazší vrstva atmosféry Uranu je tvořena termosférou a koronou, která má jednotnou teplotu mezi 800 až 850 K. Potřebné zdroje tepla, které by byly schopny udržovat takto vysoké teploty, nejsou zcela známy, jelikož ani množství ultrafialového a infračerveného záření není schopno poskytnout potřebnou energii. Je možné, že k vysoké teplotě přispívá i slabé vyzařování tepla do okolí vlivem přikrývky uhlovodíků ve stratosféře nad hladinou tlaku 0,1 mbar. Kromě molekulárního vodíku obsahují termosféra a korona i vysoký podíl volných atomů vodíku. Jejich malá hmotnost společně s vysokou teplotou vysvětlují, proč tato unikátní korona sahá až do vzdálenosti 50 000 km, odpovídající dvěma poloměrům planety, což je ve sluneční soustavě zcela atypické. Korona odtlačuje pryč malé částice obíhající kolem Uranu, což se projevuje na prstencích Uranu. Termosféra planety společně se svrchní stratopauzou tvoří ionosféru Uranu. Pozorování ukazují, že se ionosféra rozkládá ve výšce mezi 2 000 až 10 000 km. Ionosféra Uranu je hustší než ionosféra Saturnu a Neptunu. Ionosféra je živena ultrafialovým zářením od Slunce a její hustota záleží na sluneční aktivitě. Ve srovnání s Jupiterem či Saturnem je vzniklá polární záře zcela zanedbatelná. Než přiletěla sonda Voyager 2 k Uranu, neexistovala žádná měření magnetického pole planety, a tak jeho charakter zůstával záhadou. Před rokem 1986 astronomové očekávali, že magnetické pole Uranu bude ležet ve směru slunečního větru. Uranovo magnetické pole je zvláštní tím, že se jeho centrum nenachází v centru planety a je vychýleno téměř 59° vzhledem k ose rotace. Je posunuto mimo střed planety směrem k jižnímu rotačnímu pólu o jednu třetinu poloměru planety. Pravděpodobně je vytvářeno pohybem v relativně mělkých hloubkách pod povrchem Uranu. Jelikož Neptun má podobně umístěné magnetické pole, lze předpokládat, že tento jev není následkem výchylky osy. Magnetosféra je zkroucena rotací planety do dlouhého vývrtkovitého tvaru táhnoucího se za planetou do vzdálenosti miliónů kilometrů. Zdroj magnetického pole je neznámý; o dříve předpokládaném elektricky vodivém extrémně stlačeném oceánu vody a amoniaku mezi jádrem a atmosférou se nyní soudí, že neexistuje. Anomální poloha magnetického pole způsobuje silnou asymetrii magnetosféry na různých stranách planety. Na jižní polokouli může síla magnetického pole při povrchu dosahovat pouze 10 μ, na severní polokouli pak může dosahovat až 110 μ. V průměru má pole sílu okolo 23 μ. Pro srovnání, magnetické pole Země je zhruba stejně silné u obou pólů a její "magnetický rovník" je přibližně rovnoběžný se zeměpisným rovníkem. Magnetický dipólový moment Uranu je 50 krát větší než v případě Země. Neptun má podobně posunuté a odkloněné magnetické pole, což napovídá, že by se mohlo jednat o obecný rys ledových obrů. Jedna hypotéza předpokládá, že oproti terestrickým planetám a plynným obrům, kde magnetické pole vzniká v jádře, je u ledových obrů vznik magnetického pole spojen s pohybem v menší hloubce - například v oceánu vody a čpavku nacházejícím se nad jádrem. Navzdory netypickému magnetickému poli v jiných ohledech je magnetosféra stejná jako u jiných planet: má rázovou vlnu nacházející se 23 poloměrů planety před Uranem, magnetopauzu ve vzdálenosti 18 poloměrů Uranu, plně vyvinutý magnetický ohon a radiační pásy. Celkově je struktura magnetosféry odlišná od magnetosféry Jupiteru a spíše se podobá magnetosféře Saturnu. Magnetosféra Uranu obsahuje nabité částice: protony a elektrony s malým množstvím iontů H2+. Žádné další těžší ionty nebyly zaznamenány. Většina zmiňovaných částic pravděpodobně pochází z horké atmosférické korony. Energie iontů a elektronů může dosahovat 1,2 až 4 megaelektronvoltu. Hustota nízkoenergetických iontů (pod 1 kiloelektronvolt) je ve vnitřní magnetosféře okolo 2 cm-3. Množství částic je silně ovlivněno měsíci Uranu, které vymetly oblasti okolo svých drah, a vytvořily tak mezery. Tok částic je dostatečně vysoký, aby způsobil ztmavnutí měsíčních povrchů za astronomicky relativně krátkou dobu 100 000 let, což může být příčinou rovnoměrně tmavého zbarvení měsíců a prstenců. Uran má relativně dobře vyvinutou polární záři, která je vidět jako jasný oblouk okolo obou magnetických pólů. Na rozdíl od Jupitera polární záře Uranu výrazně neovlivňují energetickou bilanci termosféry. Uran obíhá Slunce ve střední vzdálenosti 2 870 972 220 km. Planeta se přibližuje ke Slunci nejvíce na 2 735 555 035 km a vzdaluje na 3 006 389 405 km. Okolo Slunce oběhne jednou za 84,07 let a kolem své osy se otočí za 17 hodin a 14 minut. Jedním z nejvýznačnějších znaků Uranu je sklon rovníku Uranu k rovině jeho dráhy o 97,86°, takže je rotace planety retrográdní. Rovina oběhu Uranu je pak k ekliptice skloněna pouze pod úhlem 0,769 86°, takže rotační osa leží téměř v ekliptice. V důsledku toho během Uranova roku svítí Slunce střídavě na severní a jižní pól, jak ke Slunci póly postupně míří. Den na pólu pak trvá 42 let a následuje po něm 42 let dlouhá noc. Pouze ve dvou částech orbity, kdy je planeta natočena rovníkem ke Slunci, vychází a zapadá obdobně jako na Zemi. Prstence společně s měsíci pak obíhají v rovině Uranova rovníku, takže se celá Uranova soustava v podstatě kolem Slunce "valí". V době průletu Voyageru 2 v roce 1986 byl Uranův jižní pól nasměrován téměř přesně ke Slunci. Samotné označení tohoto pólu je předmětem diskuzí. U Uranu lze říci buď, že má odklon osy rotace o něco málo více než 90°, nebo že má odklon osy rotace o něco málo méně než 90° a rotuje ve zpětném směru. Tyto dva popisy přesně odpovídají skutečnému chování planety; výsledkem odlišných definic je jen určení, který pól je severní a který jižní. Jelikož ale rotační osa není přesně rovnoběžná s rovinou ekliptiky, nachází se jeden pól nad rovinou a druhý pod rovinou podobně jako pozemské póly. Vzhledem k mezinárodní domluvě se využívá označení severní pól pro ten, který se nachází nad rovinou ekliptiky bez ohledu na směr, kterým se planeta otáčí. Příčina extrémního vychýlení Uranovy osy není známa. Spekuluje se, že během formování planety došlo možná ke kolizi s velkou protoplanetou, která způsobila změnu orientace. Provedené simulace však tuto teorii nepotvrzují (např. nejde tím vysvětlit, proč nejsou odkloněny i osy jeho měsíců), a proto se uvažuje i o vlivu husté atmosféry, která kvůli sklonu osy rotace cirkuluje zvláštním způsobem. Dalším uvažovaným důvodem je dočasná přítomnost velkého měsíce. Pokud by podle provedených simulací měl Uran v minulosti měsíc o 1 % své hmotnosti (tedy těleso srovnatelné s velikostí planety Mars), mohl by po 2 miliónech let sklonit rotační osu planety na současnou úroveň. Je zřejmé, že Uranův extrémní odklon osy způsobuje také radikální sezónní výkyvy počasí. Během průletu Voyageru 2 byl pásový vzor Uranovy atmosféry velmi jemný a klidný. Pozorování Hubblova vesmírného dalekohledu v kontrastu s tím ukazovala mnohem zřetelnější pásování ve chvíli, kdy Slunce osvětlovalo Uranův rovník (přesně nad Uranovým rovníkem bylo Slunce v roce 2007). V ultrafialové a viditelné oblasti spektra je atmosféra Uranu pozoruhodně nevýrazná ve srovnání s ostatními plynnými obry, a to dokonce včetně atmosféry Neptunu, která je jinak silně podobná. Když kolem planety prolétla v roce 1986 americká sonda Voyager 2, pozorovala v celé atmosféře pouze deset mračen. Jedno z možných vysvětlení, proč je na Uranu atmosféra takto klidná, zní, že vnitřní teplo Uranu je velice nízké, což neumožňuje výraznější dynamické procesy v atmosféře. V roce 1986 Voyager 2 objevil, že viditelná jižní polokoule Uranu může být rozdělena na dvě oblasti: světlejší polární oblast (tzv. polární čepička) a tmavší rovníkový pás. Hranice mezi těmito dvěma oblastmi je přibližně na -45 rovnoběžce. V úzkém pásu mezi -45° a -50° se pak nachází nejjasnější viditelná oblast na planetě, která se nazývá jižní "límec". Čepička a límec jsou pravděpodobně tvořeny hustější oblastí metanových mračen v rozmezí tlaků mezi 1,3 až 2 bar. Sonda Voyager 2 se objevila poblíž planety v době kulminujícího léta na jižní polokouli, a nemohla tedy sledovat odvrácenou severní polokouli pro získání představy, jak probíhá na planetě zima. Na začátku 21. století však začala být viditelná stále větší část severní polokoule, a tak mohla být zkoumána Hubbleovým vesmírným dalekohledem a teleskopem Keck. Obě pozorování nepřinesla žádné poznatky o přítomnost polární čepičky a límce na severní polokouli, což napovídá, že Uran je asymetrický: světlý v oblasti jižního pólu a límce a tmavý severně od límce. Kromě velkých útvarů ve tvaru pásem pozoroval Voyager 2 deset malých světlých mračen, z nichž většina ležela severně od límce. Ve všech dalších ohledech se v roce 1986 Uran jevil jako dynamicky neaktivní planeta. V 90. letech 20. století proběhla další pozorování světlých mračen v atmosféře planety díky rozvoji pozorovací techniky přinášející vysoce kvalitní snímky. Většina z mračen byla objevena na severní polokouli, když se naskytla možnost jí pozorovat. Dřívější vysvětlení, že světlejší mračna je snazší objevit na tmavších severních částech planety namísto světlejších jižních, se neukázalo jako správné, když došlo ke skutečnému nárůstu množství mračen. Rozdíly mezi mračny na obou polokoulích Uranu však existují. Severní mračna jsou menší, ostřejší a světlejší. Tato mračna zřejmě leží ve větší výšce. Doba životnosti mračen se pohybuje v rozmezí několika řádů. Některá malá mračna zaniknou po několika hodinách, i když jedno mračno v oblasti jižní polokoule se vyskytuje již od dob přeletu Voyageru až do dneška. Současná pozorování taktéž naznačují, že uranovská mračna mají mnoho podobných charakteristik s mraky na Neptunu. Například tmavé skvrny časté na Neptunu nebyly až do roku 2006 pozorovány na Uranu, kdy došlo k jejich prvnímu pozorování. Spekuluje se, že Uran se začne více podobat Neptunu během přiblížení ke Slunci. Pozorování pohybů různých druhů mračen pomohlo určit zonální proudění ve svrchní části troposféry Uranu. V oblasti rovníků se větry pohybují retrográdně, proudí proti rotaci planety. Jejich rychlost dosahuje mezi 50 až 100 m/s. Rychlost větrů roste se vzdáleností od rovníku, nulové rychlosti dosahují v oblasti kolem ±20° výšky, kde teplota troposféry je nejmenší. Blíže k pólům se směr větrů mění na prográdní, tj. mají stejný směr jako rotace planety. Rychlost proudění zde roste až na maximální hodnoty okolo ±60° šířky a pak klesá na nulu v oblasti pólů. Rychlost větru v oblasti -° šířky dosahuje mezi 150 až 200 m/s. Vzhledem k tomu, že límec je rovnoběžný s prouděním větrů pod ním, nedokážeme změřit rychlost proudění větrů mezi tímto límcem a jižním pólem. Na druhou stranu na severní polokouli je proudění možné měřit, maximální rychlost větru 240 m/s byla pozorována okolo +50° šířky. Na krátkou dobu mezi březnem až květnem roku 2004 se objevilo v atmosféře planety velké množství mračen, které způsobily, že se Uran podobal více Neptunu. Během této změny v atmosféře byly pozorována rychlost proudících větrů dosahující až 229 m/s (824 km/h) a mohutné bouře. 23. srpna 2006 se podařilo výzkumníkům ze Space Science Institute (Boulder, CO) a University of Wisconsin na povrchu Uranu pozorovat tmavou skvrnu, což poskytlo astronomům příležitost lépe prozkoumat jeho atmosféru. Proč došlo k tomuto náhlému vzestupu aktivity v atmosféře, není dostatečně vysvětleno, ale zdá se, že je to výsledek extrémního axiálního naklonění, které způsobuje sezónní variace počasí v atmosféře. Určit přesný důvod těchto sezónních změn je složité, jelikož vědci zatím nemají údaje o chování atmosféry planety po dobu celého jednoho jejího oběhu kolem Slunce. Fotometrie v průběhu půlky Uranova roku (počínaje 50. lety 20. století) ukázala pravidelné změny v jasu ve dvou spektrálních pásmech s maximy vyskytujícími se v období slunovratu a minimy, která nastávají během rovnodennosti. Podobné periodické změny v době slunovratu byly zaznamenány i v oblasti mikrovlnného záření vycházejícího ze spodních vrstev troposféry, které se měří od 60. let 20. století. Měření teploty ve stratosféře začalo v 70. letech 20. století a i maximální teplota byla změřena okolo roku 1986 v období slunovratu. Existuje několik náznaků, že i na Uranu dochází k sezónním variacím atmosféry. Je známo, že jižní polokoule je světlejší a severní tmavší, tuto skutečnost však nelze vysvětlit modelem sezónních změn zmiňovaným výše. V průběhu minulého slunovratu v roce 1944 se jevil Uran v několika stupních jasu, což naznačuje, že severní oblast nebyla vždy tak tmavá, jako je tomu dnes. Zdá se, že viditelný pól se postupně vyvíjí od doby slunovratu po dobu rovnodennosti, kdy je od Slunce nejdále. Podrobný rozbor viditelného a mikrovlnného záření ukázal, že periodické změny jasnosti nejsou zcela symetrické kolem slunovratů. Současně v 90. letech 20. století, kdy se Uran nacházel v době slunovratu, Hubbleův vesmírný dalekohled a pozemní observatoře pozorovaly malý pokles světlosti jižní čepičky (vyjma límce, který zůstal stejně jasný), v oblasti severní polokoule naopak aktivita narostla. Zvýšila se zde přítomnost mračen a zvedla se síla větrného proudění. Mechanismus sezónních změn není zatím jasný. Poblíž letního a zimního slunovratu leží polokoule Uranu střídavě přivráceny ke Slunci či směrem do hlubokého vesmíru. Zjasnění přivrácené polokoule ke Slunci je vysvětlováno změnou tloušťky metanových mračen a mlhové vrstvy v troposféře planety. Světlý límec v oblasti -45° šířky je taktéž spojen s existencí metanových mračen. Další změny probíhající na jižní polokouli mohou být vysvětleny změnami v nižších vrstvách mračen. Změny vyzařování mikrovlnného záření ze středu planety mohou zapříčiňovat různé chování a měnit cirkulaci v troposféře. V období rovnodennosti může opět dojít ke změně chování a proudění. Podrobnější informace naleznete v článku Prstence Uranu. Uranův systém planetárních prstenců je nezřetelný. Skládá se z 13 dosud objevených prstenců. Ty jsou velmi tenké a jsou složeny z tmavých balvanů o velikosti od 10 cm do 30 m v průměru. Většina prstenců je tak tenká, že by nemohly existovat bez přítomnosti tzv. pastýřských měsíců. Ty se pohybují poblíž nich, svou gravitací ovlivňují částice v prstenci, a drží tak prstence pohromadě. Zatím se podařilo objevit dva z nich: Cordelia a Ophelia. Další pastýřské měsíce jsou pravděpodobné, zatím však nebyly nalezeny. V roce 2008 bylo známo, že prstence Uranu tvoří 13 jednotlivých prstenců. V pořadí rostoucí vzdálenosti od planety se nacházejí prstence 1986U2R/ζ, 6, 5, 4, α, β, η, γ, δ, λ, ε ., ν a μ Jejich poloměry se pohybují od 38 000 km u prstence 1986U2R/ζ až k 98 000 km u prstence μ Prstence jsou extrémně tmavé a odrazivost částic, ze kterých se skládají, nepřesahuje 2 %. Pravděpodobně jsou tvořeny vodním ledem obohaceným neznámou tmavou organickou látkou. Prstence Uranu jsou většinou neprůhledné a široké pouze několik kilometrů a jejich jednotlivé části jsou tvořeny obvykle decimetrovými až metrovými balvany. Některé prstence jsou opticky tenčí: široké a slabé prstence 1986U2R/ζ, μ a ν jsou tvořeny malými prachovými částicemi. Oproti tomu úzký prstenec λ obsahuje i velká tělesa. Relativní nedostatek prachových částic v prstencích je způsoben aerodynamickým odporem částic vznikajících v koróně planety. Předpokládá se, že prstence Uranu jsou relativně mladé, jejich stáří nepřesahuje více než 600 milionů let. Prstence vznikly pravděpodobně kolizemi menších měsíců, které kdysi obíhaly kolem planety. Po srážce se měsíce pravděpodobně rozpadly na mnoho menších částic, které do dneška přežily jako úzké a opticky husté prstence. První prstence byly objeveny v podstatě náhodou při zákrytu hvězdy Uranem v březnu 1977 Jamesem L. Elliotem, Edwardem W. Dunhamem a Douglasem J. Minkem v Kuiperově letadlové observatoři (Kuiper Airborne Observatory). Objev byl potvrzen sondou Voyager 2 v roce 1986. Hubbleův vesmírný dalekohled zpozoroval v srpnu 2003 další slabé prachové prstence Uranu. V letech 2007-2008 následovaly další objevy pozemskými teleskopy i Hubbleovým dalekohledem. Podrobnější informace naleznete v článku Měsíce Uranu. Uran má 27 známých měsíců. Mezi pět hlavních patří Miranda, Ariel, Umbriel, Titania a Oberon. Největší jsou Titania a Oberon s průměry přes 1500 km. Všechny měsíce jsou málo jasné na to, aby je šlo pozorovat běžnými dalekohledy. Měsíce se dají rozdělit do tří skupin, které se obvykle nazývají rodiny. Vnitřní měsíce s pravidelnými drahami obíhají v blízkosti planety po kruhových drahách ležících téměř přesně v rovině rovníku planety. Do této rodiny patří Ophelia, Bianca, Cressida, Desdemona, Juliet, Portia, Rosalind, Belinda, Puck, Perdita, Mab a Cupid. Všechny leží mezi Uranovými prstenci nebo v jejich těsné blízkosti. Vnější měsíce s pravidelnými drahami obíhají ve střední vzdálenosti až za prstenci. Jejich dráhy jsou také prakticky kruhové a leží téměř přesně v rovině rovníku. Do této rodiny patří největší Uranovy měsíce Miranda, Ariel, Umbriel, Titania a Oberon. Měsíce s nepravidelnými drahami obíhají ve větších vzdálenostech od planety po více či méně výstředných drahách. Jedná se pravděpodobně o zachycená transneptunická tělesa. Do této rodiny patří Caliban, Stephano, Trinculo, Sycorax, Margaret, Prospero, Setebos, Francisco a Ferdinand. Vznik velkých Uranových měsíců proběhl pravděpodobně stejným způsobem jako vznikaly kamenné planety. Jelikož je však Uran velmi vzdálen od Slunce, v žádné z fází vzniku měsíců nevystoupila teplota na vysoké hodnoty jako v případě okolí Jupitera. Vlivem nízkých teplot tak nedošlo k úniku lehce tavitelných látek z původního disku okolo vznikající planety. Většina malých měsíců jsou zřejmě asteroidy, které byly Uranem zachyceny. První dva měsíce byly nalezeny ještě objevitelem Uranu Williamem Herschelem. Do roku 1986 bylo známo jen 5 největších měsíců. V tomto roce dosáhla planety sonda Voyager 2, na jejíchž snímcích bylo zjištěno jedenáct dalších měsíců. Vzdálené měsíce byly objeveny až po roce 1997. Za velmi dobrých pozorovacích podmínek na tmavé obloze a při znalosti jeho polohy lze Uran pozorovat i pouhým okem. Jasnost Uranu je mezi 5,7 mag a 5,9 mag, v závislosti na vzdálenosti od Země, planeta je nejjasnější v době oposice Úhlový průměr je mezi 3,4 a 3,7 obloukové vteřiny. Malými dalekohledy mezi 15 až 23 cm se planeta jeví jako světlý azurový disk s tmavšími oblastmi, dalekohledy o průměru zrcadla 25 cm a více je možné pozorovat mračna a větší měsíce planety, například Titanii a Oberon. Od roku 2009 se Uran nachází v souhvězdí Ryb. Planetu objevil v roce 1781 pomocí dalekohledu vlastní výroby anglický astronom německého původu William Herschel. Uran byl první objevenou planetou, která nebyla známa již od dávných časů, a ačkoliv byl při mnoha příležitostech pozorován již dříve, vždy byl mylně považován za další hvězdu. Nejstarší zaznamenané pozorování se datuje do roku 1690, když jej anglický astronom John Flamsteed katalogizoval jako 34. hvězdu souhvězdí Tauri. Herschel nově objevenou planetu pojmenoval původně Georgium Sidus (Hvězda krále Jiřího) na počest anglického krále Jiřího III. Toto jméno se však mimo Británii neujalo. Na návrh Jeromeho Lalanda jej francouzští astronomové začali nazývat Herschel, zatímco Němec Johann Bode prosadil jméno Uran po řeckém bohu. Průzkum nejstarších vydání časopisu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society (Měsíční poznámky Královské astronomické společnosti) z roku 1827 ukazuje, že minimálně v té době (a možná i dříve) byl mezi britskými astronomy název Uran již běžný. Název Georgium Sidus nebo "the Georgian" byl Brity občas užíván i poté. Nejdéle se udržel původní název v HM Nautical Almanac Office, který začal používat název Uran až v roce 1850. Uran byl za celou dobu kosmických letů zkoumán pro svoji vzdálenost od Slunce pouze jedinou planetární sondou, která tak přinesla většinu poznatků, jež lidstvo o této planetě má. Byla to americká planetární sonda Voyager 2, která v roce 1986 prolétla okolo planety. Nejbližší přiblížení k Uranu nastalo 24. ledna 1986, kdy se sonda nacházela 81 500 km nad horní vrstvou Uranovy atmosféry. Během průletu kolem planety sonda objevila 10 dříve neznámých měsíců, studovala unikátní atmosféru planety, prozkoumala prstence planety a podařilo se jí určit přesnou rotační dobu planety kolem své osy. Celkem sonda odeslala k Zemi okolo 8 000 fotografií Uranu. Voyager 2 podrobně studoval rotaci třetí největší planety sluneční soustavy a na základě pozorování bylo zjištěno, že se planeta otočí kolem své osy za 17 hodin a 14 minut a že současně jako jediná planeta sluneční soustavy rotuje s osou rotace položenou do roviny oběhu (zdánlivě tedy planeta "válí sudy"). Voyager 2 zjistil, že jeden z nejpozoruhodnějších důsledků Uranovy polohy na boku je vliv na ohon magnetického pole, které je samo skloněno o 60 stupňů od rotační osy planety. Ohon magnetického pole je zkroucený rotací planety do tvaru dlouhé vývrtky. Před příletem Voyageru 2 nebylo o existenci magnetického pole Uranu nic známo. Sonda pozorovala i radiační pásy okolo Uranu, které jsou velmi podobné těm, jež byly pozorovány u Saturnu. Podobně jako u Jupiteru a Saturnu i zde sonda využila gravitačního působení planety pro korekci své dráhy směrem k Neptunu a k nabrání potřebné rychlosti. Na Uranu se určitě nemůže vyskytovat život podobný pozemskému, jelikož Uran nemá pevný povrch. Případné hypotetické živé organismy by se musely vznášet v atmosféře planety, která je složena hlavně z vodíku a hélia. Jelikož jsou zde velice nízké teploty, musela by se případná obyvatelná zóna nacházet hluboko v atmosféře planety. Proti vzniku života pak hovoří skutečnost, že v této potenciálně obyvatelné zóně by panovaly extrémní tlaky způsobené nadložními vrstvami atmosféry, na které by se život musel adaptovat, pokud by byl schopen vzniknout. V současnosti se jeví možnost života na Uranu jako nereálná. Jelikož byl Uran objeven až v roce 1781, nemá v klasické astrologii svůj význam. Až dodatečně proběhly pokusy o jeho zakomponování do západní astrologie. Záhy po jeho objevení se někteří astrologové začali po významu Uranu pídit. Proslul tím zejména anglický malíř a nadšený astrolog John Varley, který sledoval působení Uranu ve všech typech horoskopů. Traduje se historka o jeho napjatém očekávání, spojeném s přechodem Uranu přes důležitá místa Varleyho horoskopu, které skončilo požárem domu. Varley jako jediný měl z katastrofy údajně téměř radost, protože potvrdila jeho dosavadní závěry - že Uran zvěstuje náhlé, nečekané a radikální změny, často spojené s požáry, úrazy apod. Moderní astrologové tento Uranův význam potvrzují a doplňují spojitost Uranu s elektřinou a jejími projevy nebo třeba i s létáním (a leteckými katastrofami). Také poněkud zmírnili "zlovolnou" povahu planety tím, že tyto prudké změny vyvolané Uranem sice postižení nesou těžce, ale zároveň slouží k jejich posunu a růstu, protože odbourávají staré, nefunkční struktury, na nichž byli lidé nemístně závislí. Dalšími tématy spojenými s astrologickým Uranem jsou i moderní vědecké objevy. Spolu s dalšími planetami, které již nejsou viditelné prostým okem a které byly objeveny v novověku, patří Uran mezi tzv. "transpersonální" planety, připisuje se mu tedy v moderní astrologii spojitost s proměnami celých společenství a s dlouhodobými společenskými procesy, které pod jeho působením většinou vrcholí náhle, revolučně. Roli zde hraje téma svobody, osvobození. Moderní astrologové poukazují i na dobu, kdy byl Uran objeven, jako na dobu příznačně žijící právě tématy svobody a revoluce. V systému "vládců", kdy každému ze znamení zvěrokruhu vládne některá z planet, připisují moderní astrologové Uranu vládu nad znamením Vodnáře, které je však v tradiční astrologii spojeno s planetou Saturn. Uran nelákal autory sci-fi zdaleka tolik, jako obří Jupiter nebo Saturn, přesto však nezůstal stranou jejich zájmu. Většinou je však jen epizodní součástí děje, jako např. ve velmi populárním seriálu Doctor Who (produkovaného britskou televizí BBC). V něm je Uran jediné místo na světě, kde se vyskytuje minerál taranium. Výjimkou z tohoto pravidla je dánsko-americký film Journey to the Seventh Planet [1] (Cesta k sedmé planetě) z roku 1962. Namísto nehostinného a studeného světa, kde prší čpavek a methan, objeví kosmonauti idylickou pozemskou krajinu s bublajícími potůčky, krásnými ženami, hustými, bujnými lesy a stromy obsypanými ovocem. Dozvíme se, že členové posádky jsou totiž konfrontováni pouze s vlastními představami a vzpomínkami, že rajská krajina je pouhou iluzí, za kterou stojí tajemná super-bytost, která je schopna zhmotňovat představy a myšlenky. V literatuře se Uran vyskytuje málo: např. v oceněném románu Larry Nivena A World Out of Time je Uran použit jako motor, který odsune Zemi dále od zjasňujícího se Slunce. Občas se místem děje stávají místo Uranu jeho měsíce, jako např. v románu a podle něj natočeného filmu ruského spisovatele Sergeje I. Pavlova Lunarnaja raduga (Měsíční duha), v němž se kosmonauti na Oberonu nakazí zvláštní nemocí, díky níž získají nadpřirozené schopnosti.

VERB_PHRASE

YES_NO

010294

... Byl izolován roku 1808 sirem Humphrym Davym, Gay-Lusacem a L. J. Thénardem v nepříliš vysoké čistotě a teprve roku 1824 ho Jakob Berzelius označil za samotný prvek. == Základní fyzikálně-chemické vlastnosti == Vyskytuje se ve dvou modifikacích – amorfní a kovové. Kovová modifikace patří mezi velmi tvrdé látky – dosahuje hodnoty 9,3 v Mohsově stupnici tvrdosti. == Výroba == Elementární bor lze připravit redukcí oxidu boritého kovovým hořčíkem nebo hliníkem. př.: B2O3 + 3Mg → 2B + 3MgOPro zisk velmi čistého polokovu se využívá redukce vodíkem. Příprava čistého boru je náročná a obtížná procedura. Čistý bor se v praxi používá minimálně. 2 BBr3 + 3 H2 → 2 B + 6 HBrPoužívá se také elektrolytická výroba boru, a sice elektrolýza roztavených boritanů == Výskyt v přírodě == Elementární bor se v přírodě prakticky nevyskytuje, lze se s ním setkat pouze ve sloučeninách. Největší světová...

Vyskytuje se elementární bor volně v přírodě?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bor_(prvek)

Elementární bor se v přírodě prakticky nevyskytuje, lze se s ním setkat pouze ve sloučeninách.

Bor (též bór; chemická značka B, latinsky Borum) je nejlehčím z řady prvků III. hlavní skupiny prvků v periodické tabulce prvků. Patří mezi polokovy vysokým bodem tání i varu – svými vlastnostmi leží na hranici mezi kovy a nekovy. Byl izolován roku 1808 sirem Humphrym Davym, Gay-Lusacem a L. J. Thénardem v nepříliš vysoké čistotě a teprve roku 1824 ho Jakob Berzelius označil za samotný prvek. == Základní fyzikálně-chemické vlastnosti == Vyskytuje se ve dvou modifikacích – amorfní a kovové. Kovová modifikace patří mezi velmi tvrdé látky – dosahuje hodnoty 9,3 v Mohsově stupnici tvrdosti. == Výroba == Elementární bor lze připravit redukcí oxidu boritého kovovým hořčíkem nebo hliníkem. př.: B2O3 + 3Mg → 2B + 3MgOPro zisk velmi čistého polokovu se využívá redukce vodíkem. Příprava čistého boru je náročná a obtížná procedura. Čistý bor se v praxi používá minimálně. 2 BBr3 + 3 H2 → 2 B + 6 HBrPoužívá se také elektrolytická výroba boru, a sice elektrolýza roztavených boritanů == Výskyt v přírodě == Elementární bor se v přírodě prakticky nevyskytuje, lze se s ním setkat pouze ve sloučeninách. Největší světová naleziště surovin boru leží v USA, Peru, Tibetu a Turecku. Sloučeniny boru jsou v malém množství obsaženy i v mořské vodě (v koncentraci přibližně 5 mg/l) a v některých minerálních pramenech. Kyselina boritá je obvykle přítomna v sopečných plynech, z nichž může být získávána. Z potravin je přítomen především v ovoci, zelenině, luštěninách a oříškách. === Biologický význam === V rostlinách je bor mikrobiogenním prvkem. Jako ostatní minerály je přijímán z vody v půdě, ale jako jediný nikoli ve formě iontů, ale jako elektroneutrální kyselina boritá (H3BO3). Bor se váže na cis-hydroxylové (diolové) skupiny pektinu rhamnogalakturonanu II, což je polysacharid důležitý pro stavbu buněčné stěny rostlin. Pravděpodobně ovlivňuje vlastnosti buněčné stěny a především její pružnost a s tím související schopnost růst. To je důležité i u rychle rostoucí pylové láčky nebo u kořenových špiček a právě u nich se nedostatek boru u rostlin projevuje nejdříve. Pylové láčky nejsou bez boru schopné normálního růstu.Živočichové zpravidla nedostatkem boru netrpí, ale i u nich hraje důležitou roli v řadě fyziologických procesů. Při krmení kuřat či krys potravou bez boru dochází k poruchám ve vývoji kostí, metabolismu minerálních látek, vývoji mozku, funkci imunitního systému či uvolňování inzulinu. Nejvýraznější následky nedostatku boru se projevují při současném nedostatku vápníku či hořčíku. == Využití == Bor se využívá ve sklářství jako přísada do skelných vláken a borokřemičitanových skel pro dosažení vysoké tepelné odolnosti, dále v keramice k výrobě emailů a glazur. Uplatňuje se při výrobě mýdel a detergentů, v metalurgii neželezných kovů a žáruvzdorných materiálů. Využívá se i v jaderné energetice. Jeho jedinečné jaderné využití je založeno na velkém účinném průřezu izotopu 10B vůči tepelným neutronům a je výhodné i proto, že produkty reakce jsou stálé neradioaktivní Li a He. Takto se využívá bor, podobně jako beryllium, k výrobě řídicích tyčí v reaktorech a neutronových zrcadel v jaderných reaktorech. Bor je jeden z mála prvků, které přicházejí v úvahu jako palivo pro jadernou fúzi. Bor a jeho sloučeniny barví plamen intenzivně zeleně. Tento jev se uplatňuje při přípravě směsí pro pyrotechnické účely a v analytické chemii slouží jako důkaz přítomnosti boru v analyzovaném vzorku. Významné místo patří sloučeninám boru ve sklářském a keramickém průmyslu. Tzv. borosilikátová skla se vyznačují vysokou tepelnou odolností a pod označením Pyrex (v Česku Simax) slouží k výrobě chemického i kuchyňského nádobí. V keramice nalézá bor uplatnění především jako složka glazur. Směs neodymu, železa a boru je využívána pro výrobu permanentních NdFeB magnetů s vynikajícími vlastnostmi. == Sloučeniny == Boridy jsou sloučeniny boru s kovy. Existuje široká škála boridů s různou stechiometrií a krystalickou strukturou. Tyto sloučeniny vykazují často velmi zajímavé vlastnosti. Jsou to mimořádně elektricky i tepelně vodivé, tvrdé, žáruvzdorné, chemicky netečné a netěkavé materiály s vysokými teplotami tání. Příkladem mohou být mimořádně vodivé diboridy Zr, Hf, Nb a Ta, které tají vesměs až nad 3 000 °C. TiB2 má tepelnou a elektrickou vodivost 5krtát vyšší než kovový Ti, borid zirkonia ZrB2 dokonce 10× vyšší. Boridy TiB2, ZrB2 a CrB2 našly uplatnění jako materiál na lopatky turbín, vnitřní povrchy spalovacích komor a raketových trysek. Schopnosti odolávat roztaveným kovům se využívá při výrobě vysokoteplotních reakčních nádob. Nacházejí se i v jaderných elektrárnách jako neutronové štíty a kontrolní tyče v reaktorech. Borid hořečnatý Mg3B2 patří mezi velmi perspektivní materiály z hlediska vývoje supravodičů. Má vysokou hodnotu kritické teploty. Boridy fosforu a arsenu jsou slibné vysokoteplotní polovodiče. Nitrid boritý je málo reaktivní, velmi stálá látka, která má podobnou strukturu jako grafit. V současné době patří spolu s diamantem k nejtvrdším známým látkám. V současné době jsou k dispozici technologické procesy pro pokrytí kovových povrchů tímto nitridem a kovoobráběcí nástroje s tímto povlakem jsou výrazně tvrdší a dlouhodobě odolnější. Velmi tvrdým materiálem je také karbid boru B4C, používaný jako brusivo a leštič kovů. Dále ho lze najít v obložení brzd a spojek, je materiálem v neprůstřelných vestách a ochranných štítech bojových letadel. Sloučeniny boru s vodíkem se nazývají borany. Jsou to obvykle značně reaktivní látky, které slouží pro přípravu celé řady dalších sloučenin. Příkladem může být borohydrid lithný LiBH4, který se používá jako mimořádně silné redukční činidlo a zdroj nascentního vodíku. Nejznámějším a nejjednodušším boránem je diboran B2H6, samozápalný plyn o bodu varu − °C. Vyšší borany mají za normálních podmínek pevné skupenství a jsou stálejší vůči hydrolýze. Kyselina trihydrogenboritá H3BO3 je slabá kyselina tvořící šupinkové průhledné krystalky. Je ve vodě málo rozpustná a ve farmacii se spolu se svými solemi používá k ošetřováni očních chorob. Další uplatnění nacházejí boritany při přípravě přípravků pro impregnaci dřeva. Vyrábí se rozkladem boraxu kyselinami a může vziknout také silně exotermickou reakcí oxidu boritého B2O3 s vodou. V běžné praxi nejpoužívanější sloučeninou boru je borax neboli dekahydrát tetraboritanu sodného Na2B4O7·10H2O (viz obrázek). Jeho správnější složení ale vystihuje název oktahydrát tetrahydroxotetraboritanu sodného, vzorcem Na2[B4O5(OH)4]·8H2O. Bezvodý borax se velmi často uplatňuje v metalurgii, kde jeho tavenina překrývá roztavený kov a funguje jako ochranný prvek proti oxidaci zpracovávané slitiny. V analytické chemii je směs boraxu s uhličitanem sodným univerzálním tavidlem, používaným pro rozklady geologických a dalších obtížně rozpustných vzorků. Dále se využívá při pájení kovů a slitin (mosazi, Cu, bronzu) plamenem, při výrobě smaltovaného nádobí (jako ochranný prvek proti oxidaci zpracovávané slitiny) a speciálních optických skel. NaBO2·H2O2·3H2O, peroxotrihydrát tetraboritanu sodného, se využívá jako oxidační činidlo s bělícími účinky v textilním průmyslu, protože ve vodném roztoku uvolňuje peroxid vodíku H2O2 == Odkazy == === Reference === === Literatura === Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973 Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974 Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961 N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9 === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu bor ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo bor ve Wikislovníku (česky) Chemický vzdělávací portál (anglicky) Boron

VERB_PHRASE

YES_NO

012148

... švýcarsko-americký astronom Fritz Zwicky: většina hmoty ve vesmíru se vyskytuje ve formě, kterou nelze zjistit současnými přístroji, a proto není zahrnuta v současných modelech vesmíru, což je případ temné hmoty. Nepřesnosti současných pozorování vesmíru nedovolují předpovědět konečný osud vesmíru. Současný výklad astronomických pozorování ukazuje, že stáří vesmíru je 13,799 ±0,021 miliardy let a že průměr pozorovatelného vesmíru je minimálně 93 miliard světelných let čili 8,80×1026 metrů. Podle obecné teorie relativity se prostor může rozšiřovat rychlostí větší než je rychlost světla, a proto můžeme pozorovat jen malou část vesmíru v důsledku omezené rychlosti světla. Protože nemůžeme pozorovat prostor ve vzdálenosti větší než dokázalo uletět světlo (či jakékoli jiné elektromagnetické záření) od velkého třesku, není jisté, zda velikost vesmíru je konečná nebo nekonečná.Podle některých vědeckých...

Jak je starý vesmír?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vesm%C3%ADr

Současný výklad astronomických pozorování ukazuje, že stáří vesmíru je 13,799 ±0,021 miliardy let a že průměr pozorovatelného vesmíru je minimálně 93 miliard světelných let čili 8,80×1026

Vesmír či kosmos (z řeckého κ, ozdoba, šperk ale později také vše uspořádané, řádné a jisté, vesmír) je souhrnné označení veškeré hmoty, energie a časoprostoru, který je obsahuje. Zahrnuje tedy hvězdy, planety, galaxie, mezigalaktický prostor, temnou hmotu a další. V užším smyslu se vesmír také někdy užívá jako označení pro kosmický prostor, tedy část/díl vesmíru mimo Zemi. Různými názory na svět a jeho vznik se již od pradávna zabývaly mýty, některá náboženství a filosofie. V dnešní vědě se zkoumáním vesmíru jako celku zabývá hlavně astronomie, kosmologie a astrofyzika, od které se dozvídáme stále více informací o vesmíru. Díky měření evropského kosmického dalekohledu Planck mezi lety 2009 a 2013 se výrazně zpřesnil odhad stáří vesmíru, to se nyní odhaduje na přibližně 13,799±0,021 miliardy let. Rozpíná se rychlostí asi 75 km/s na Mpc. == Historie == Během historie lidstva vzniklo několik kosmologií a kosmogonií pro pozorovatelný vesmír. Nejstarší kvantitativní geocentrické modely vznikly ve starověkém Řecku. Předpokládaly, že vesmír je v prostoru konečný a existuje věčně, a obsahuje soubor soustředných sfér konečných velikostí - které odpovídají stálicím, Slunci a různým planetám - rotujících kolem kulaté, ale nehybné Země. V průběhu staletí, díky přesnějším měřením a lepším teoriím gravitace vedl vývoj k heliocentrickému modelu Sluneční soustavy Mikuláše Koperníka a k modelu vesmíru Isaaca Newtona. Další vývoj astronomie přinesl poznání, že Sluneční soustava je součástí galaxie složené z miliard hvězd, Mléčné dráhy, a že mimo Mléčnou dráhu existují v dosahu astronomických přístrojů jiné galaxie. Pečlivé studium rozložení těchto galaxií a jejich spektrálních čar vedlo ke vzniku moderní kosmologie. Objevy rudého posuvu v roce 1924 Edwinem Hubblem a reliktního záření v roce 1964 Arnem Penziasem a Robertem Wilsonem ukázaly, že vesmír se rozpíná, a že měl patrně svůj počátek. Podle dnes převládajícího vědeckého modelu vesmíru, známého jako Velký třesk, se vesmír začal rozpínat v tzv. Planckově čase z extrémně horkého a hustého bodu, v němž byla soustředěna veškerá hmota a energie pozorovatelného vesmíru. Od Planckova času se vesmír rozšířil do dnešní podoby, po velice krátkou dobu (méně než 10−32 sekundy) trvala kosmická inflace. Několik nezávislých experimentálních měření tuto teoretickou inflaci i teorii velkého třesku podpořilo. Nedávná pozorování ukazují, že rychlost rozpínání vesmíru se zvětšuje, a to díky temné energii (energii vakua), o níž první data získal v 1933 švýcarsko-americký astronom Fritz Zwicky: většina hmoty ve vesmíru se vyskytuje ve formě, kterou nelze zjistit současnými přístroji, a proto není zahrnuta v současných modelech vesmíru, což je případ temné hmoty. Nepřesnosti současných pozorování vesmíru nedovolují předpovědět konečný osud vesmíru. Současný výklad astronomických pozorování ukazuje, že stáří vesmíru je 13,799 ±0,021 miliardy let a že průměr pozorovatelného vesmíru je minimálně 93 miliard světelných let čili 8,80×1026 metrů. Podle obecné teorie relativity se prostor může rozšiřovat rychlostí větší než je rychlost světla, a proto můžeme pozorovat jen malou část vesmíru v důsledku omezené rychlosti světla. Protože nemůžeme pozorovat prostor ve vzdálenosti větší než dokázalo uletět světlo (či jakékoli jiné elektromagnetické záření) od velkého třesku, není jisté, zda velikost vesmíru je konečná nebo nekonečná.Podle některých vědeckých teorií je tento "náš" vesmír součástí systému většího počtu vesmírů zvaného multivesmír nebo mnohovesmír (z anglického multiverse). Tyto jiné vesmíry přitom mohou mít zcela odlišné fyzikální zákony než ten náš, který známe. Termín mnohovesmír se používá také v populární kultuře, především ve sci-fi literatuře. == Etymologie, synonyma a definice == České slovo vesmír pochází z ruského slova в м (ves mir – "celý svět"), které se začalo používat v době národního obrození místo staročeského vesvět. Anglické slovo pro vesmír (universe) pochází ze starofrancouzského slova univers, a to z latinského slova universum. Toto slovo používal Cicero i pozdější autoři latinských textů ve stejném smyslu, jako se dnes používá slovo vesmír. Latinské slovo pochází z poetického zkrácení slova unvorsum, poprvé použitého v Lukreciově knize De rerum natura (O přírodě) IV.262. Alternativní výklad slova unvorsum je "vše se otáčí jako jedno", nebo "vše je otáčeno jedním". V tomto smyslu může být slovo překladem staršího řeckého slova pro vesmír, π, "něco přepravovat v kruhu", které původně znamenalo roznášení jídla v kruhu hostů. Toto řecké slovo odkazuje na časné řecké modely vesmíru. Ohledně Platónovy metafory o Slunci Aristotelés uvažoval o tom, že rotace nejvzdálenější sféry stálic prostřednictvím Slunce působí pohyb a změny na Zemi. Řekové celkem přirozeně předpokládali, že Země je pevná a že se nebe otáčí kolem ní, a teprve důmyslná astronomická a fyzikální měření (jako Foucaultovo kyvadlo) musela prokázat opak. Nejvíce používaný termín pro "vesmír" mezi starověkými řeckými filozofy od dob Pythagora byl τ π (všechno), definované jako celek (τ ὅ) a prostor (τ κ). Další synonyma vesmíru u starověkých řeckých filozofů byla κ (což znamenalo svět, kosmos) a φ (jež původně znamenalo živou přírodu a z něhož pochází slovo fyzika). Podobná synonyma se vyskytují v latině (totum, mundus, natura) a přežila i v moderních jazycích, např. německá slova Das All, das Weltall a die Natur pro vesmír. Podobná synonyma jsou také v angličtině, jako everything (v teorii všeho), cosmos (v kosmologii), world (hypotéza mnoha světů) nebo nature (přírodní zákony a přírodní filozofie). === Nejširší definice: realita a pravděpodobnost === Nejširší definici vesmíru lze nalézt ve spise De Divisione naturae (O rozdělení přírody) středověkého filozofa a teologa Jana Scota Eriugeny, který definoval vesmír jako prostě vše: všechno stvořené i všechno nestvořené. Ve Feynmanově přístupu ke kvantové mechanice na bázi dráhového integrálu jsou amplitudy pravděpodobnosti různých výsledků určitého pokusu - za přesně definovaného počátečního stavu systému - určeny sumací po všech možných historiích (cestách), kudy mohl systém dospět z počátečního do konečného stavu systému. Samozřejmě pokus může mít pouze jeden výsledek, jinými slovy, je možný pouze jeden skutečný výsledek v našem vesmíru, viz proces kvantového měření, také známý jako kolaps vlnové funkce. V tomto dobře definovaném matematickém významu i to, co neexistuje (všemi možnými cestami), může ovlivnit to, co skutečně existuje (experimentální měření). Konkrétní příklad: každý elektron je v podstatě totožný s každým jiným elektronem, a proto musí amplituda pravděpodobnosti počítat s možností, že si vymění místa, což je jev známý jako symetrie výměny. Toto pojetí vesmíru, a to jak existujícího, tak neexistujícího, má volnou paralelu v buddhistické doktríně šúnjata o vzájemném vývoji reality, a v představě Gottfrieda Leibnize o existenci nekompatibilního, nekonzistentního. === Definice reality === Obvykle se vesmír definuje jako vše, co existovalo, existuje a bude existovat. Podle našeho současného chápání se vesmír skládá ze tří principů: prostoru a času, souhrnně známého pod pojmem časoprostor nebo vakuum; forem energie, včetně hybnosti a hmoty, a přírodních zákonů, které je dávají do vztahů. S definicí pojmu vesmíru souvisí vše, co existuje v jediném okamžiku kosmologického času, jako je věta "Vesmír je nyní vyplněn jednotným mikrovlnným zářením na kosmickém pozadí". Tyto tři principy vesmíru (časoprostor, hmota, energie a fyzikální zákony) zhruba odpovídají představám Aristotelovým. Ve své knize Fyzika (Φ, od které odvozujeme slovo fyzika), Aristoteles dělí τ π (vše) do tří zhruba analogických složek: hmoty (látka, ze které se skládá vesmír), tvaru (uspořádání hmoty ve vesmíru) a změny (stvoření, zničení nebo změna jeho vlastností, změna jeho tvaru). Fyzikální zákony jsou koncipovány jako pravidla pro vlastnosti hmoty, jejího tvaru a jejích změn. Později filozofové jako například Lucretius, Averroes, Avicenna nebo Baruch Spinoza změnili či upřesnili jejich rozdělení, například Averroes a Spinoza rozeznávají natura naturans (tvořící, aktivní přírodu) od natura naturata, stvořené přírody. === Definice oddělených časoprostorů === Je možné si představit oddělené časoprostory, každý existující sám o sobě, které ale nemohou navzájem spolu komunikovat. Snadno si lze představit jako metaforu skupinu samostatných mýdlových bublin, v nichž žijí pozorovatelé, a z jedné mýdlové bubliny nemohou spolupracovat s pozorovateli v jiných mýdlových bublinách, dokonce z principu. Podle jedné terminologie je každá "mýdlová bublina" časoprostoru označována jako vesmír, zatímco náš konkrétní prostor a čas se označuje jako náš Vesmír, stejně jako my máme pojmenování pro náš měsíc Měsíc. Celá kolekce těchto oddělených prostorů se označuje mnohovesmír. Tyto spolu nespojené vesmíry by mohly mít odlišné dimenze a topologie prostoročasu, různé formy hmoty a energie, různé fyzikální zákony a fyzikální konstanty, ačkoli takové možnosti jsou v současné době jen spekulativní. === Definice pozorovatelné reality === Podle ještě více omezující definice je vesmír vše, co se nachází v našem časoprostoru a s čím bychom mohli interagovat nebo naopak. Podle obecné teorie relativity některé regiony prostoru nemohou být nikdy v interakci s naší částí prostoru za celou dobu existence vesmíru, a to kvůli konečné rychlosti světla a pokračující expanzi vesmíru. Například rádiové signály vyslané ze Země nikdy nedosáhnou určité oblasti prostoru, a to i kdyby vesmír existoval navěky, neboť prostor se může šířit rychleji než světlo. Je třeba zdůraznit, že vzdálené oblasti vesmíru existují a jsou součástí reality stejně jako my, ale nikdy jich nemůžeme dosáhnout. Oblasti prostoru, které můžeme ovlivnit a které nás mohou kauzálně ovlivnit, jsou označovány jako pozorovatelný vesmír. Přísně vzato, pozorovatelný vesmír závisí na poloze pozorovatele. Cestováním může pozorovatel přijít do styku s větší oblasti prostoru a času než pozorovatel, který je stále na jednom místě: pozorovatelný vesmír je pro prvního z nich větší než pro druhého. Přesto ani nejrychlejší cestovatel není schopen komunikovat se všemi částmi prostoru. Obvykle se pozorovatelným vesmírem rozumí vesmír pozorovatelný z naší Sluneční soustavy v Mléčné dráze. == Velikost, stáří, obsah, struktura a zákony vesmíru == Oblast vesmíru viditelná ze Země (pozorovatelný vesmír) je koule o poloměru přibližně 46 miliard světelných let,; (celý vesmír podle nejnovějších odhadů má zhruba 96 miliard světelných let). Poloměr byl určen z nejvzdálenějších viditelných objektů se zahrnutím rozpínání vesmíru. Pro srovnání: typická galaxie má průměr přibližně 30 000 světelných let a obvyklá vzdálenost mezi dvěma sousedními galaxiemi je 3 milióny světelných let. Například naše Galaxie má průměr zhruba 100 000 světelných let, a galaxie v Andromedě se nachází zhruba ve vzdálenosti 2,5 milionů světelných let od Mléčné dráhy. V pozorovaném vesmíru existuje pravděpodobně více než 100 miliard (1011) galaxií. V roce 2016 britští astronomové odhadli počet galaxií na více než jeden bilion. Velikosti galaxií se pohybují od trpasličích galaxií s méně než deseti miliony (107) hvězd, až po obří eliptické galaxie s biliónem (1012) hvězd, všechny se otáčejí kolem těžiště ve středu galaxie. Z velice hrubého odhadu vyplývá, že v pozorovatelném vesmíru je kolem jedné triliardy hvězd (1021), nicméně v roce 2010 astronomové zveřejnili studii, která došla k číslu 300 triliard hvězd (3×1023).Pozorovatelná hmota ve vesmíru je rozšířena rovnoměrně (homogenně), pokud se berou průměrné hodnoty ve vzdálenostech větších než 300 miliónů světelných let. Nicméně v menším měřítku pozorujeme, jak se hmota hierarchicky "shlukuje": atomy do hvězd, většina hvězd do galaxií, většina galaxií do kup galaxií, kupy se sdružují v nadkupách galaxií, tvoří vlákna o velikosti desítek až stovek milionů světelných let a nakonec tu jsou největší struktury ve vesmíru, jako je např. Sloanova velká zeď galaxií. Také pozorovatelná hmota je ve vesmíru rozložena izotropně, což znamená, že vesmír se jeví ve všech směrech pozorování stejný, v každém směru pozorování tedy obsahuje přibližně stejné množství objektů. Ve vesmíru se vyskytuje rovněž izotropní mikrovlnné záření, které odpovídá tepelné rovnováze spektra záření černého tělesa o teplotě asi 2,725 Kelvinů. Hypotéza, že celý vesmír je homogenní a izotropní, je známa jako kosmologický princip a astronomická pozorování ji podporují. Současný vesmír má velmi nízkou celkovou hustotu, zhruba 9,9×10−30 gramů na centimetr krychlový. Tato hmota a energie je rozdělena na 74 % temné energie, 22 % chladné temné hmoty a 4 % baryonové (běžné) hmoty. Na čtyři metry krychlové připadá jeden atom vodíku. Vlastnosti temné energie a temné hmoty jsou z velké části neznámé. Temná hmota podléhá gravitaci stejně jako obyčejná hmota a tudíž zpomaluje expanzi vesmíru, naopak temná energie toto rozpínání urychluje. Nejpřesnější odhad věku vesmíru, 13,799±0,021 miliardy let, vznikl na základě pozorování reliktního kosmického mikrovlnného záření. Nezávislé odhady (založené například na radioaktivním datování) věku vesmíru mají sice menší přesnost, přesto potvrdily věk 11–20 miliard let, či 13–15 miliard let. Vesmír nebyl stejný po celou dobu své existence; například poměr mezi populacemi kvasarů a galaxií se změnil a sám prostor se patrně rozšířil. Tato expanze umožnila, že pozemští vědci mohou pozorovat světlo z galaxie vzdálené třicet miliard světelných let od Země, a to i v případě, že světlo k nám cestovalo pouhých třináct miliard roků. Tato expanze je v souladu s pozorováním, že fotony emitované ze vzdálených galaxií mají posunutou vlnovou délku do červeného oboru spektra a nižší frekvenci. Rychlost prostorové expanze vesmíru se zrychluje, jak ukazuje studium supernov typu Ia a expanze byla potvrzena i dalším pozorováním. Novější výzkum s mnohem větším počtem supernov typu Ia však zrychlenou expanzi zpochybnil. Relativní podíly chemických prvků, především nejlehčích atomů, jako je vodík, deuterium a helium, se zdají být stejné v celém vesmíru a jsou pozorovatelné po celou jeho historii. Zdá se, že ve vesmíru je mnohem více hmoty než antihmoty, asymetrie pravděpodobně souvisí s narušením CP invariance při rozpadech elementárních částic. Zdá se, že vesmír nemá žádný souhrnný elektrický náboj, proto má gravitace dominantní postavení v kosmologických měřítkách délky. Zdá se také, že vesmír nemá žádnou souhrnnou hybnost či moment hybnosti. Absence náboje a hybnosti by vyplývaly ze známých fyzikálních zákonů (Gaussova zákona elektrostatiky a z Landauova-Lifšicova pseudotenzoru), pokud by vesmír byl konečný.Z pozorování se zdá, že vesmír tvoří spojité časoprostorové kontinuum, které se skládá ze tří prostorových dimenzí a jednoho časového rozměru. Prostor se zdá být téměř plochý (téměř nulové zakřivení), což znamená, že Eukleidovská geometrie experimentálně platí s vysokou přesností pro většinu vesmíru. Zdá se, že časoprostor má souvislou topologii, alespoň v měřítku pozorovatelného vesmíru. Jsou však také náznaky, že by vesmír mohl být vícedimenzionální, a že časoprostor může mít provázanou globální topologii, obdobně s válcovou nebo toroidní topologií dvourozměrných prostorů. Vesmír se podle pozorování řídí souborem fyzikálních zákonů a fyzikálních konstant. Podle převažujícího standardního modelu fyziky se veškerá hmota skládá ze tří generací leptonů a kvarků, což jsou fermiony. Tyto elementární částice spolu interagují prostřednictvím nejvýše tří základních interakcí: elektroslabé interakce, která zahrnuje elektromagnetismus a slabou jadernou sílu, silnou jadernou sílou, jak ji popisuje kvantová chromodynamika, a gravitaci, která se v současné době dá nejlépe popsat obecnou teorií relativity. První dvě interakce mohou být popsány renormalizovanou kvantovou teorií pole, interakce zprostředkovávají kalibrační bosony, které odpovídají určité kalibrační symetrii. Renormalizované kvantové teorie obecné relativity dosud nebylo dosaženo, i když různé formy teorie strun jsou nadějné. Speciální teorie relativity má platnost v celém vesmíru, za předpokladu, že prostorové a časové délky jsou dostatečně malé, jinak musí být použita obecná teorie relativity. Neexistuje žádné vysvětlení pro konkrétní hodnoty fyzikálních konstant, jako je Planckova konstanta h nebo gravitační konstanta G a jeví se, že jsou platné v celém vesmíru. Platí zákony zachování, jako např. zákon zachování náboje, hybnosti, momentu hybnosti a energie; v mnoha případech mohou tyto zákony zachování souviset se symetrií a matematickou identitou. === Jemné vyladění vesmíru === Z pozorování vyplývá, že mnohé z vlastností vesmíru mají zvláštní hodnoty v tom smyslu, že ve vesmíru, kde se uvedené vlastnosti jen mírně odchylují, nemůže vzniknout inteligentní život. Ve vědecké komunitě neexistuje shoda, zda toto jemné doladění vlastností vesmíru existuje. Zejména není známo, za jakých podmínek může vzniknout inteligentní život, jakých nabývá forem a tvarů, a jak dlouhou má dobu trvání. Důležité konstatování v této diskusi je, že pro pozorovatele existuje vesmír, který je doladěn tak, že je schopen podporovat inteligentní život. Podmíněná pravděpodobnost pozorování vesmíru, který je vyladěný k podpoře inteligentního života, je 1. Tento poznatek je znám jako malý antropický princip a je zvláště důležitý v případě vzniku vesmíru a pravděpodobnosti vzniku jiných vesmírů s odlišnými vlastnostmi od našeho vesmíru. Naproti tomu velký antropický princip, který v této skutečnosti vidí stopu záměru, nemá vědeckou povahu a je zdrojem polemik. == Historické modely vesmíru == Modely vesmíru (kosmologie) a jeho původu (kosmogonie) vznikaly na základě ve své době dostupných údajů a představ o vesmíru. V minulosti byla kosmologie a kosmogonie příběhem bohů vyprávěných různými způsoby. Teorie odosobněného vesmíru řídícího se fyzikálními zákony byly nejprve navrhovány Řeky a Indy. V průběhu staletí se zlepšovala astronomická pozorování, vznikly teorie pohybu a gravitace, které vedly ke stále přesnějšímu popisu vesmíru. Moderní éra kosmologie začala v roce 1916 obecnou teorií relativity Alberta Einsteina, která umožnila kvantitativně předpovědět vznik, vývoj a konec vesmíru jako celku. Většina dnes přijímaných kosmologických teorií vychází z obecné teorie relativity a z předpokládané teorie Velkého třesku, jsou však třeba ještě přesnější měření, která by určila, která z teorií je správná. === Stvoření světa === Mnohé kultury znají příběhy popisující stvoření světa, které můžeme rozdělit do několika různých typů. V jednom se svět rodí z vejce, jako například ve finské epické básni Kalevala, čínském příběhu Pangu nebo indickém příběhu Brahmánda Purana. V jiných příbězích vystupuje bytost, která stvoří svět, jenž z ní vychází, jako v příběhu tibetského buddhismu o Ádi-buddhovi, ve starověkém řeckém příběhu Gaii (Matky Země), mýtu aztécké bohyně Coatlicue, v příběhu staroegyptského boha Atuma, nebo stvoření světa podle biblické knihy Genesis. V dalším typu příběhu je svět stvořen ze spojení mužského a ženského božstva jako například v maorském Rangi a Papa. V jiných příbězích je vesmír stvořen ruční prací z již existujících materiálů, jako je tělo mrtvé bohyně Tiamat v babylónském eposu Enúma eliš nebo obra Ymira v severské mytologii - nebo z chaosu, jako Izanagi a Izanami v japonském bájesloví. V jiných příbězích vychází vesmír ze základních principů, jako je Brahman a Prakrti, nebo jin a jang v čínské filozofii. === Filozofické modely vesmíru === V 6. století před naším letopočtem raní řečtí filozofové, předsókratici, vytvořili první známé filosofické modely vesmíru. Nejdříve poznali, že zdání může klamat, a usilovali lepší pochopení základních skutečností. Zvláště si všimli schopností věci změnit formu (např. led se změní na vodu a dál na páru) a několik filozofů si začalo uvědomovat, že všechny očividně různé látky na světě (dřevo, kov, atd.) jsou různými formami jednoho praelementu, arché. Prvním byl Thalés, který za tuto pralátku považoval vodu. Po něm Anaximenés za prvopočátek považoval vzduch a navrhl, že musí existovat přitažlivé a odpudivé síly, které způsobují že arché kondenzuje a vyskytuje se v různých formách. Empedoklés definoval jako základní látky čtyři živly ve vesmíru, které jsou nutné k vysvětlení jeho rozmanitosti (zemi, vzduch, oheň a vodu) a které se vyskytují v různých kombinacích a formách. Tato teorie čtyř elementů byla přijata řadou dalších filozofů. Někteří filozofové před Empedoklem prosazovali méně hmotné věci pro arché, Hérakleitos prosazoval logos "rozum, který řídí veškerenstvo", Pythagoras věřil, že všechny věci jsou složené z čísel, kdežto Thaletův student Anaximandros věřil, že vše je složeno z chaotické látky známé jako apeiron (bezmezno), zhruba odpovídající modernímu pojmu kvantové pěny. Teorii apeiron pozoruhodně modifikoval Anaxágoras, který navrhoval, že různé věci na světě jsou utkané z rychle rotujícího apeironu, který uvádí do pohybu Nús (mysl). Jiní filozofové - především Leukippos a Démokritos - navrhli, že vesmír je složen z nedělitelných atomů, pohybujících se v prázdném prostoru, vakuu. Aristotelés tomuto názoru oponoval (Příroda se hrozí prázdnoty) na základě toho, že odpor vůči pohybu se zvyšuje s hustotou; z tohoto důvodu by prázdný prostor neměl bránit pohybu, což by mělo vést k možnosti nekonečné rychlosti. Ačkoli Hérakleitos byl zastáncem věčné změny, jeho současník Parmenidés přišel s myšlenkou, že všechny změny jsou pouhou iluzí, že opravdová základní skutečnost je věčně neměnná a jednoho charakteru. Parmenidés označil tuto skutečnost za τ ἐ (jedno). Parmenidova teorie nebyla pro mnoho Řeků přijatelná a jeho žák Zénón z Eleje předložil k řešení několik slavných paradoxů. Aristotelés vyřešil paradoxy zavedením pojmu nekonečně dělitelného kontinua a aplikoval je na prostor a čas. Indický filozof Kanáda, zakladatel filosofické školy Vaišéšika, která přišla s teorií atomismu, si myslel, že světlo a teplo jsou různými druhy téže látky. V 5. století našeho letopočtu si buddhistický filozof atomista Dignā myslel, že existují atomy bodové velikosti, Dignā, které jsou krátkodobými záblesky světla a energie. Popíral existenci podstatných věcí, a myslel si, že pohyb je tvořen okamžitými proudy záblesků energie.Teorie omezeného času (temporal finitism) je inspirována doktrínou stvoření světa sdíleného třemi abrahámovskými náboženstvími: judaismem, křesťanstvím a islámem. Křesťanský filozof Jan Filoponos předložil filozofické argumenty proti starověké řecké představě nekonečné minulosti. Filoponovy argumenty proti nekonečné minulosti používal od počátku muslimský filosof Alkindus, židovský filozof Josefem Gaonem a muslimský teolog Al-Ghazzálím. Nazývají se také kosmologický argument Kalam. Použili dva logické argumenty proti nekonečné minulosti, z nichž první je argument "proti možnosti existence časového nekonečného regresu", má následují strukturu: (1) Aktuální nekonečno nemůže existovat. (2) Nekonečný časový regres událostí by vytvořil aktuální nekonečno. (3) Proto nekonečný časový regres událostí nemůže existovat.Druhém argumentu, "nemožnosti utvořit aktuální nekonečno přidáváním", se uvádí: (1) Časová série událostí je množinou, která je utvářená přidáváním událostí. (2) Množina utvářená za sebou následující událostmi nemůže být aktuálním nekonečnem. (3) Proto časová série událostí nemůže být aktuálním nekonečnem.Oba argumenty byly přijaty později křesťanskými filosofy a teology, a druhý argument se stal slavným zejména poté, co byl přijat Immanuelem Kantem v jeho diplomové práci o protimluvech týkajících se času. === Astronomické modely vesmíru === První astronomické modely vesmíru byly vytvořeny krátce po vzniku astronomie babylonskými astronomy, kteří viděli Zemi jako plochý disk plovoucí v oceánu, a tak vytvořili předpoklady pro vznik raných řeckých map světa od Anaximandra a Hekataia z Milétu.Pozdější řečtí filozofové sledovali pohyby nebeských těles a snažili se vytvořit modely vesmíru, založené na hlubších empirických důkazech. Podle modelu Eudoxa z Knidu je prostor a čas nekonečný a věčný, Země je kulatá a pevná, a všechno ostatní je omezeno pouze na otáčení dutých soustředných sfér, v jejichž středu je nehybná Země, jejíž střed je středem všech koulí. Tento model byl zdokonalen řeckými astronomy Kalippem a Aristotelem, a k téměř do dokonalé shodě s astronomickým pozorováním jej přivedl Ptolemaios. Model s pevnou Zemí uprostřed se shoduje s bezprostřední lidskou zkušeností a Řekové byli přesvědčeni, že jen kruhový pohyb může trvat věčně. Nicméně všichni řečtí vědci nepřijali geocentrický model vesmíru. Pythagorejský filozof Filolaos předpokládal, že ve středu vesmíru je "ohnivé centrum", kolem kterého krouží Země, Slunce, Měsíc a planety rovnoměrným kruhovým pohybem. Řecký astronom Aristarchos ze Samu byl první známým astronomem, který navrhl heliocentrický model vesmíru. Ačkoli jeho původní spis se ztratil, odkaz v Archimédově knize O počítání písku popisuje Aristarchovu heliocentrickou teorii. Archimedes napsal: "Aristarchos Samský však vydal knihy jakési s názvem Hypothesy, v nichž vychází z předpokladu, že vesmír jest mnohokrát větší, než jak výše bylo řečeno. Předpokládá totiž, že stálice a Slunce zůstávají nehybné, země pak obíhá po obvodě kruhu kolem Slunce, jež stojí uprostřed dráhy, že dále koule stálic rozložená kolem téhož středu jako Slunce jest takové velikosti, že kruh, v němž, jak předpokládá, země obíhá, jest ku vzdálenosti stálic v tomtéž poměru, v jakém jest střed koule k povrchu. Totoť, jak patrno, jest nemožno. Neboť, ježto střed koule nemá žádné velikosti, jest se domnívati o něm, že není v žádném poměru k povrchu koule. Jest však přijmout, že Aristarchos myslil takto: jakmile předpokládáme, že Země jest jakoby středem vesmíru, tu v tom poměru, v jakém jest Země k tomu, co nazýváme vesmírem, jest koule, v níž jest kruh, v němž, jak předpokládá, Země obíhá, ke kouli stálic. Neboť důkazy fenoménů přizpůsobuje k tomuto předpokladu, a obzvláště zdá se, že velikost koule, v níž dává Zemi se pohybovati, pokládá za stejnou s tím, co nazýváme vesmírem." Aristarchos také věřil, že hvězdy musí být velice daleko, protože nemají viditelnou paralaxu, a nelze tím pádem pozorovat pohyb hvězd vůči sobě, jako např. pohyb Země kolem Slunce. Hvězdy se nacházejí v mnohem větší vzdálenosti od Země, než se ve starověku všeobecně předpokládalo, proto mohla být hvězdná paralaxa zjištěna dalekohledy až počátkem 19. století, což starověcí astronomové nemohli tušit. Geocentrický model s planetární paralaxou podle nich vysvětloval, proč nelze pozorovat paralaxy hvězd. Odmítnutí heliocentrického názoru bylo zřejmě velmi silné, jak ukazuje následující pasáž z Plutarchova díla: ...Kleanthés z Assu, současník Aristarcha a představitel stoicismu byl přesvědčen, že bylo povinností Řeků obvinit Aristarcha ze Samu z bezbožnosti za to, že uvedl do pohybu srdce vesmíru (tj. Zemi) ... a že předpokládal, že nebe je v klidu, Země obíhá po šikmé kružnici a zároveň se otáčí kolem vlastní osy. Je to také první doložená žaloba na vědce, který zastával odlišný názor. Jediný další známý astronom starověku, který podporoval Aristarchův heliocentrický model vesmíru, byl Seleukos z Babylónu, helénský astronom, který žil sto let po Aristarchovi. Podle Plutarcha byl Seleukos první astronom, který se snažil dokázat heliocentrický systém racionální úvahou, ale jeho argumenty nejsou známé. Pravděpodobně souvisely s fenoménem přílivu a odlivu. Podle Strabóna totiž Seleukos přišel jako první s myšlenkou, že přílivy a odlivy jsou způsobeny přitažlivostí Měsíce, a že výška přílivu závisí na poloze Měsíce vzhledem ke Slunci. Ve středověku přišli s heliocentrickým modelem vesmíru ještě indický astronom Árjabhata a perští astronomové Albumasar a Al-Sijzi.Aristotelův a Ptolemaiův model byl v západním světě přijímán zhruba po dvě tisíciletí, než Koperník oživil Aristarchovu teorii, že by se astronomická data dala lépe vyložit, kdyby se Země otáčela kolem své osy a Slunce bylo ve středu vesmíru. Koperník sám říká, že názor o rotaci Země je velice starého původu a lze jej sledovat přinejmenším k Filolaovi (asi 450 př. n. l.), k Herakleidovi z Pontu (přibližně 350 př. n. l.) a k Ekfantovi ze Syrakus. Sto let před Koperníkem křesťanský učenec Mikuláš Kusánský napsal ve své knize De docta ignorantia ("Vědění o nevědění", 1440), že Země se otáčí kolem své osy, totéž tvrdil Árjabhata (476-550), Brahmagupta (598-668) a Albumasar Al-Sijzi. První empirický doklad rotace Země kolem vlastní osy na základě pozorování komet podal ázerbájdžánský astronom Tusi (1201-1274) a perský astronom Ali Qushji (1403 -1474). Tusi dále hájil Aristotelův geometrický model vesmíru, kdežto Qushji ho odmítal, podobně jako Koperník později obhájil rotaci Země. Al-Birjandi v roce 1528 dál rozvinul teorii "kruhové setrvačnosti" pro vysvětlení rotace Země, kterou dále rozšířil Galileo Galilei. Koperníkův heliocentrický modelu vesmíru hvězdy umístil rovnoměrně do nekonečného prostotu kolem planety, tak jako Thomas Digges ve své knize Perfit Description of the Caelestiall Orbes according to the most aunciente doctrine of the Pythagoreanse ("Úplný popis nebeských oběžných drah podle prastaré nauky Pythagorejců") v roce 1576. Dominikánský mnich Giordano Bruno myšlenku o nekonečnosti prostoru též přijal a věřil, že ve vesmíru je mnoho Slunečních soustav podobných naší, a za přijetí tohoto názoru byl upálen dne 17. února 1600 na náměstí Campo dei Fiori v Římě jako kacíř. Toto pojetí vesmíru přijal Isaac Newton, Christiaan Huygens a další vědci, ačkoli obsahovalo několik paradoxů, které byly vyřešeny teprve s rozvojem obecné teorie relativity. První z nich byl, že se předpokládalo, že prostor a čas jsou nekonečné, a že hvězdy ve vesmíru stále vyzařují energii, nicméně hvězda má konečnou hmotnost, a tudíž nemůže věčně vyzařovat energii. Za druhé, Edmund Halley (1720) a Jean-Philippe de Cheseaux (1744) upozornili, že kdyby byl nekonečný prostor rovnoměrně vyplněný hvězdami, musela by noční obloha zářit tak jasně, jako Slunce ve dne (v 19. století dostal tento paradox název Olbersův paradox) Za třetí, Newton poukázal na to, že nekonečný prostor stejnoměrně vyplněný hmotou by způsobil nekonečné síly a nestabilitu, takže hmota by se musela rozdrtit vlastní gravitací. Tuto nesnáz vysvětlilo v roce 1902 kritérium Jeansovy nestability. Jedním z možných řešení posledních dvou paradoxů byl Charlierův vesmír, ve kterém je hmota uspořádána hierarchicky (systémy obíhajících těles, které obíhají větší systém, a tak dále do nekonečna), takže vesmír je fraktálně uspořádán a má zanedbatelně malou celkovou hustotu. Takový model vesmíru navrhl už v roce 1761 Johann Heinrich Lambert. Významným pokrokem v astronomii 18. století bylo to, že např. Thomas Wright, Immanuel Kant a jiní pochopili, že hvězdy nejsou rozloženy rovnoměrně v celém prostoru, ale seskupují se do galaxií.Moderní éra kosmologie začala v roce 1917, kdy Albert Einstein poprvé aplikoval svoji obecnou teorii relativity pro modelování struktury a dynamiky vesmíru. Tato teorie a její důsledky je podrobněji popsána v následující části. == Teoretické modely vesmíru == === Obecná teorie relativity === Ze čtyř základních interakcí převládá v kosmologickém měřítku gravitace, ostatní tři základní síly hrají zanedbatelnou roli při vytváření struktur na úrovni planet, hvězd, galaxií a dalších větších struktur. Důvodem je, že veškerá hmota a energie se navzájem přitahují a gravitační účinky se tedy kumulují, kdežto kladné a záporné náboje se navzájem ruší, takže elektromagnetismus je v kosmologických měřítcích relativně nevýznamný. Zbývající dvě interakce, slabá a silná jaderná síla, klesají velmi rychle se vzdáleností a jejich účinky se omezují především na subatomární vzdálenosti. Při popisu vývoje vesmíru je však potřeba brát v potaz i globální vlastnosti časoprostoru, jako jeho křivost, protože na takovýchto měřítkách již hrají významnou roli. Z tohoto důvodu vznikly první seriózní modely vesmíru až s objevem obecné teorie relativity, která je schopna zahrnout oba tyto jevy. Obecná teorie relativity popisuje vztahy mezi zakřivením časoprostoru a rozložením hmoty v něm. Zakřivení časoprostoru určuje pohyb hmoty, který probíhá podél nejkratších, resp. nejdelších spojnic, tzv. geodetik. Rozložení hmoty naopak určuje zakřivení časoprostoru pomocí Einsteinových rovnic, což jsou nelineární parciální diferenciální rovnice druhého řádu v čase i prostoru. Kosmologické modely vycházející z obecné teorie relativity se opírají o tzv. kosmologický princip, tedy předpoklad, že vesmír je od měřítka stovek megaparseků homogenní a izotropní. Jinými slovy, že gravitační účinky galaxií, které tvoří vesmír, jsou od tohoto měřítka ekvivalentní působení jemného prachu rovnoměrně rozloženého po celém vesmíru, který má všude stejnou průměrnou hustotu. Tento předpoklad umožňuje snadno řešit Einsteinovy rovnice pole a předpovědět minulost a budoucnost vesmíru v kosmologických časových měřítcích. Einsteinovy rovnice pole obsahují kosmologickou konstantu (Λ), která je nejčastěji interpretována jako hustota energie prázdného prostoru. V závislosti na znaménku, může kosmologická konstanta buď zpomalovat (záporné Λ) či zrychlovat (kladné Λ) expanzi vesmíru. Mnoho vědců včetně Einsteina se domnívalo, že (Λ) má nulovou hodnotu. Nedávná astronomická pozorování supernov typu Ia však objevila velké množství "temné energie", která zrychluje expanzi vesmíru. Předběžné studie naznačují, že tato temná energie odpovídá kladné hodnotě kosmologické konstanty Λ, ačkoli nelze ještě vyloučit jiné alternativní teorie. Ruský fyzik Zeldovič navrhl, že Λ je míra energie základního stavu vakua spojená s existencí virtuálních částic kvantové teorie pole. Tato energie existuje i v prázdném prostoru a je závislá jen na jeho objemu, což je i vlastností kosmologické konstanty v Einsteinových rovnicích. Dokladem pro energii základního stavu je např. Casimirův jev. === Fridmanův model === Fridmanovy rovnice pro vývoj vesmíru jsou řešením Einsteinových rovnic pro případ homogenního a izotropního vesmíru. Toto řešení používá speciální tvar metrického tenzoru d s 2 = − c 2 d t 2 + R ( t ) 2 ( d r 2 1 − k r 2 + r 2 d θ 2 + r 2 sin 2 θ d φ 2 ) , {\displaystyle ds^{2}=-c^{2}dt^{2}+R(t)^{ . 2}\left({\frac {dr^{2}}{1-kr^{2}}}+r^{2 .}d\theta ^{2}+r^{2}\sin ^{2}\theta \,d\phi ^{2}\right),\;\;} tzv. Fridman-Lemaîter-Robertson-Walkerovu metriku, která plyne z kosmologického principu a byla nezávisle objevena čtyřmi vědci: Fridmanem, Lemaîtrem, Robertsonem a Walkerem. Zjednodušeně můžeme říci, že metrika má pro časoprostor stejný význam, jako Pythagorova věta v Eukleidově prostoru - určuje, jaký časoprostorový interval (analogie délky) je mezi dvěma blízkými body popsanými rozdíly souřadnic t, r, θ, φ Tato metrika má jen dva neurčené parametry: celkové měřítko délky R(t), které se může měnit s časem, a index zakřivení k, který může nabývat hodnot 0, 1 nebo -1, což odpovídá ploché eukleidovské geometrii, nebo prostoru s kladným či záporným zakřivením. Když se R změní, veškeré prostorové vzdálenosti ve vesmíru se změní zároveň, a dojde k celkovému rozšíření nebo smrštění vesmíru. To odpovídá pozorování, že galaxie se od sebe vzdalují, prostor mezi nimi se rozšiřuje. Rozšiřování prostoru také odpovídá za zdánlivý paradox, že dvě galaxie mohou být 40 miliard světelných let od sebe, i když vycházely ze stejného místa prostoru před 13,8 miliardami let a nikdy se nepohybovaly rychleji, než je rychlost světla. Diferenciální rovnice popisující, jak se R se mění s časem, jsou známy jako Fridmanovy rovnice R ̇ 2 + k c 2 R 2 = 8 π G ρ + Λ c 2 3 , {\displaystyle {\frac {{\dot {R}}^{2}+kc^{2}}{R^{2}}}={\frac {8\pi G\rho +\Lambda c^{2}}{3}},} R ̈ R = − 4 π G 3 ( ρ + 3 p c 2 ) + Λ c 2 3 {\displaystyle {\frac {\ddot {R}}{R}}=-{\frac {4\pi G}{3 . }}\left(\rho +{\frac {3p}{c^{2}}}\right)+{\frac {\Lambda c^{2}}{3}}.} Jejich řešení závisí na několika parametrech: kosmologické konstantě Λ, průměrné hustotě látky ρ, tlaku (především) záření p, gravitační konstantě G a již zmíněném parametru křivosti k. Podle hodnot těchto parametrů vychází z rovnic několik scénářů a obecných pozorování pro vývoj vesmíru. Statický vesmír, tedy případ, kdy délkové měřítko R zůstane konstantní, nastane pouze v případě, že má vesmír kladnou křivost (k=1) a přesně vyladěné hodnoty hustoty a kosmologické konstanty, na což jako první upozornil Albert Einstein. Tato rovnováha je však nestabilní a dříve či později by ji musely zvrátit drobné odchylky od počáteční izotropie a homogenity. Dnes však víme, že se vesmír rozpíná, což dobře koresponduje s předpovědí modelu. Pro dynamický vesmír obsahující baryonovou hmotu a záření jsou ve Fridmanových rovnicích v různých fázích dominantní různé členy. V raném vesmíru hraje nejvýznamnější roli hustota a tlak záření, neboť jejich relativní podíl roste při zmenšování R rychleji než hustota běžné hmoty. V pozdější fázi hraje největší podíl hustota hmoty a později přebírá diktát parametr křivosti k a kosmologická konstanta. V některých teoriích, jako inflační teorie, dominují v raném vesmíru jiné formy látky s exotickou stavovou rovnicí. Řešení Fridmanových rovnic naznačují, že vesmír začal gravitační singularitou, kdy byl parametr R nulový a hustota hmoty a energie nabývaly nekonečné hodnoty. Mohlo by se zdát, že tento závěr je slabě podložený, protože je založen na nejistých předpokladech dokonalé homogenity a izotropie. Je však doložen také Hawkingovou a Penroseovou teorií singularity, která ukazuje, že počáteční singularita by měla existovat za velmi všeobecných podmínek. Nesmíme však zapomínat, že stále pracujeme v rámci obecné teorii relativity a závěr tak platí jen v mezích její platnosti. Každopádně to znamená, že vesmír začal nepředstavitelně horkým a hustým stavem, který existoval bezprostředně po této singularitě, což je podstatou modelu Velkého třesku vesmíru. Nekonečné hustoty počáteční singularity však pravděpodobně naznačují, že je pro popis potřeba použít přesnější teorii. Konečný osud vesmíru je stále neznámý, protože kriticky závisí na indexu zakřivení k a kosmologické konstantě Λ Vesmír se zápornou kosmologickou konstantou vždy skončí velkým křachem, tato možnost se však zdá být vyloučena pozorováním. Stejný osud čeká i dostatečně hustý vesmír, kde k se rovná +1 a jeho průměrné zakřivení v celém prostoru je kladné. Takový vesmír se nazývá uzavřený. Naopak není-li vesmír dostatečně hustý, k se rovná 0 (plochý vesmír) nebo -1 (otevřený vesmír), bude se rozšiřovat donekonečna, zchladne a nakonec se stane nehostinným pro život. Stejně skončí i uzavřený vesmír, je-li kosmologická konstanta dost velká. Poslední měření naznačují, že rozpínání vesmíru se oproti očekávání zrychluje, což pravděpodobně ukazuje na vesmír s kladnou kosmologickou konstantou, který se bude rozpínat do nekonečna. === Teorie Velkého třesku === Převažující model Velkého třesku vychází v současnosti z mnoha experimentálních měření, jako je například vztah vzdálenosti vesmírného objektu a rudého posuvu galaxií, poměru atomů vodíku a hélia ve vesmíru a všudypřítomného, izotropního mikrovlnného záření kosmického pozadí. Jak již bylo uvedeno, rudý posuv má původ v rozpínání vesmíru, kterým se zvětšuje vlastní prostor vesmíru a zvětšuje se vlnová délka fotonu se zvyšující vzdáleností objektu, stejně jak klesá jeho energie. Čím delší cestu musel foton absolvovat, tím větší expanzi vesmíru zažil, a proto je záření nejstarších fotonů ze vzdálených galaxií nejvíce posunuto do červené oblasti spektra. Stanovení korelace mezi vzdáleností a rudým posuvem je důležitým problémem experimentální fyzikální kosmologie. Další experimentální pozorování expanze vesmíru může vysvětlit kombinace jaderné a atomové fyziky. Jak probíhala expanze vesmíru, hustota energie elektromagnetického záření klesala rychleji než hustota hmoty, protože energie fotonu se snižuje s jeho vlnovou délkou. A tak, i když hustota energie vakua nyní ve vesmíru dominuje, kdysi dominovalo záření, poeticky řečeno, vše bylo světlem. Jak se vesmír rozpínal, jeho hustota energie klesala, stával se chladnějším a elementární částice hmoty se mohly spojovat do stále složitějších objektů. Tak se v rané fázi vesmíru s převládající hmotou mohly vytvořit stabilní protony a neutrony, které se pak sdružovaly do atomových jader. V této fázi vývoje byl vesmír velmi horkým a hustým plazmatem ze záporných elektronů, neutrálních neutrin a kladných jader prvků. Jaderné reakce mezi jádry vedly k současné hojnosti lehčích jader prvků, a to zejména vodíku, deuteria a helia. Nakonec se elektrony a jádra spojily do stabilních atomů a vesmír se stal průhledným pro většinu vlnových délek záření. V tomto okamžiku se záření oddělilo od hmoty a vytvořilo všudypřítomné, izotropní mikrovlnné záření kosmického pozadí, které dodnes pozorujeme. Některá jiná pozorování nemůže současná fyzika vysvětlit. Podle převládající teorie hmoty nad antihmotou mírně převládala už při vzniku nebo velice krátce po velkém třesku, možná díky narušení CP invariance, jež bylo pozorováno v částicové fyzice. I když anihilace hmoty a antihmoty většinu hmoty zničila a vyprodukovala fotony, malý zbytek hmoty existuje do dnešní doby a tvoří dnešní vesmír. Některé důkazy rovněž naznačují, že rychlá kosmická inflace vesmíru proběhla velice brzy po jeho vzniku (přibližně 10−35 sekundy). Nedávná pozorování také ukazují, že kosmologická konstanta (Λ) není nulová, a v souhrnné hmotnosti a energii ve vesmíru dominují temná energie a temná hmota, které dosud nebyly vědecky popsány. Liší se svými gravitační účinky. Temná hmota se projevuje gravitací a zpomaluje expanzi vesmíru, naopak, temná energie urychluje expanzi vesmíru. === Teorie mnohovesmíru === Některé spekulativní kosmologické teorie tvrdí, že náš vesmír je pouze jedním z množiny vesmírů, které se označují jako mnohovesmír (z anglického multiverse). Tento termín byl poprvé použit psychologem a filozofem Williamem Jamesem. Vesmíry tvořící mnohovesmír se někdy nazývají paralelní vesmíry a jejich povaha a způsob jejich vzájemné interakce závisí na konkrétním fyzikální modelu. Koncept mnohovesmíru a oddělených vesmírů nicméně není nový, například biskup Étienne Tempier v Paříži roku 1277 řekl, že Bůh mohl vytvořit tolik vesmírů, kolik uznal za vhodné, o čemž se tehdy hodně diskutovalo.Kosmolog Max Tegmark klasifikoval nejčastěji diskutované modely mnohovesmíru do čtyř kategorií tak, že mnohovesmír vyššího řádu zahrnuje mnoho světů řádu nižšího: 1. řád: Časoprostor za kosmologickým horizontem Inflační teorie předpovídá na počátku vesmíru velmi rychlou metrickou expanzi. Při tomto procesu se vesmír zvětší natolik, že některé jeho části nemůžeme pozorovat, protože z nich k nám světlo ještě nestihlo dorazit. V některých scénářích vývoje vesmíru mohou existovat i oblasti, ze kterých k nám světlo nedorazí nikdy. Časoprostor, který nevidíme, protože je mimo pozorovatelný vesmír se označuje jako multiverzum prvního řádu.2. řád: Vesmíry s jinými fyzikálními konstantami Teorie věčné inflace předpokládá, že k rozpadu falešného vakua, které má na svědomí exponenciální rozpínání vesmíru v jeho počátku, nedochází všude najednou v reakci na klesající hustotu a tlak, ale lokálně, formou kvantového tunelování. Vznikne tak zárodečná bublina, která se již rozpíná řádově pomaleji než okolní prostor. V různých bublinách může dojít k různému spontánnímu narušení symetrie, což má za následek obecně jinou hodnotu různých fyzikálních konstant. Takové vesmíry se nazývají multiverzem druhého řádu.Do této kategorie patří i teorie oscilujícího vesmíru Johna A. Wheelera nebo teorie kosmologického přírodního výběru Lee Smolina.3. řád: Interpretace mnoha světů kvantové mechaniky Everettova teorie mnoha světů je dnes jednou ze standardních interpretací kvantové mechaniky. Je postavena na předpokladu, že vesmír lze popsat globální vlnovou funkcí, která nikdy neprochází kolapsem. V momentě, kdy provádíme měření na dílčím kvantovém systému, celý vesmír se rozdělí na několik větví, ve kterých se realizují všechny možné výsledky měření. Pravděpodobnostní charakter měření je důsledek toho, že nevíme, ve které z větví se budeme po rozdělení vesmíru nacházet. Zatímco různé vesmíry multiverza 1. a 2. řádu jsou od sebe vzdáleny v klasickém prostoru, jednotlivé větve mnohasvětové interpretace jsou od sebe vzdáleny v nekonečněrozměrném Hilbertově prostoru, na kterém je definována globální vlnová funkce vesmíru.4. řád: Soubor všech vesmírů dostatečně popsatelných matematickou strukturou Do této kategorie Tegmark zahrnuje vlastní hypotézu, podle které bychom měli připsat rovnou měrou existenci všem myslitelným vesmírům, které lze dostatečně formálně popsat vhodnou matematickou strukturou. Tegmarkovu hypotézu dále rozvedl Jürgen Schmidhuber, který kritizovat především vágní definici pojmu "každá myslitelná matematická struktura". Navrhl omezení na množinu světů popsatelných počítačovými programy, které skončí v konečném čase, byť by tento čas nebyl předpověditelný kvůli Gödelovým větám.Teorie mnohovesmíru jsou často považovány za spekulativní až nevědecké, protože žádný experimentální test dostupný v jednom vesmíru nemůže odhalit existenci nebo vlastnosti vesmíru jiného. Zatímco někteří tvrdí, že podle Occamovy břitvy bychom neměli zavádět do popisu entity, které nemůžeme empiricky pozorovat, jiní tvrdí, že bychom podle stejného principu měli upřednostnit jednodušší matematický popis, který předpovídá více světů, než zavést dodatečný axiom, kterým jejich existenci popřeme. == Tvar vesmíru == Tvarem vesmíru rozumíme jeho geometrii a topologii. Geometrie vesmíru přitom zahrnuje především jeho křivost, zatímco topologie definuje, zjednodušeně řečeno, tvar vesmíru jako celku. Křivost můžeme měřit přímo z vlastností pozorovatelného vesmíru, ale topologii vesmíru bychom mohli empiricky zjistit jen v případě, kdy by byla velikost pozorovatelného vesmíru v nějakém směru srovnatelná s celkovou velikostí vesmíru. Formálněji řečeno při hledání topologie vesmíru zkoumáme, která trojrozměrná varieta odpovídá prostorovému řezu čtyřrozměrného časoprostoru vesmíru v souřadnicích, které se pohybují s ním (comoving coordinates). Pozorovatelný vesmír představuje světelný či kauzální kužel od počátku vesmíru, tedy množinu bodů, z nichž mohlo světlo za tento čas dospět k pozorovateli. Pokud je pozorovatelný vesmír menší než celý vesmír (v některých modelech je o mnoho řádů menší), nelze určit globální strukturu vesmíru pozorováním. Výpočty z obecné teorie relativity, např. modely založené na FLRW metrice, nemohou samy o sobě rozhodnout o topologii vesmíru, protože Einsteinovy rovnice jsou lokální a nepředepisují celkový tvar časoprostoru. Nejjednodušším a (především v populárních textech) asi nejčastěji používaným dodatečným předpokladem je, že vesmír je jednoduše souvislý. Potom platí, že vesmír s kladnou křivostí má konečný objem a topologii povrchu čtyřrozměrné koule (tzv. tři-sféry), zatímco plochý vesmír a vesmír se zápornou křivostí jsou prostorově nekonečné. Obecnější modely však uvažují například Poincarého prostor, který tvoří pravidelný sférický dvanáctistěn, či model Picardova rohu.Údaje, z nichž se sestavují modely vesmíru, poskytla zejména družice Wilkinson Microwave Anisotropy Probe (WMAP). NASA zveřejnila první údaje z WMAP v únoru 2003. V roce 2009 zahájila činnost kosmická observatoř Planck, která pozoruje záření mikrovlnného kosmického pozadí s vyšším rozlišením, než měla WMAP, což by mohlo přinést nová data dat o tvaru vesmíru. Údaje by měly být k dispozici na konci roku 2012. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Literatura === BARROW, John D. Původ vesmíru. Bratislava: Archa, 1997. ISBN 80-7115-092-4. DAVIES, Paul. Posledné tri minúty. Bratislava: Archa, 1995. ISBN 80-7115-070-3. GREENE, Brian. Elegantní vesmír. Praha: Mladá fronta, 2001. ISBN 80-204-0882-7. GREENE, Brian. Struktura vesmíru. Praha: Paseka, 2006. ISBN 80-7185-720-3. GRYGAR, Jiří; HORSKÝ, Zdeněk; MAYER, Pavel. Vesmír. Praha: Mladá Fronta, 1979. GRYGAR, Jiří. Vesmír, jaký je. Praha: Mladá Fronta, 1997. ISBN 80-204-0637-9. KLECZEK, Josip. Život se Sluncem a ve vesmíru. Nová věda - bioastronomie. Praha, Litomyšl: Ladislav Horáček-Paseka, 2010. ISBN 978-80-7432-075-0. HAWKING, Stephen W. Stručná historie času. Praha: Mladá fronta, 1991. ISBN 80-204-0169-5. HORSKÝ, Zdeněk; PLAVEC, Miroslav. Poznávání vesmíru. Praha: Orbis, 1962. KAKU, Michio. Paralelní světy. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-847-3. NOVIKOV, Igor. Černé díry a vesmír. Praha: Mladá fronta, 1989. REES, Martin. Pouhých šest čísel (Skryté síly utvářející vesmír). Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1152-8. VILENKIN, Alex. Mnoho světů v jednom. Praha, Litomyšl: Ladislav Horáček-Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-936-9. === Související články === Bod Omega Galaxie Kosmický prostor Kardašovova škála Kosmologie Světový názor Vznik a vývoj vesmíru Dějiny průzkumu sluneční soustavy === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu vesmír ve Wikimedia Commons Téma Vesmír ve Wikicitátech Slovníkové heslo vesmír ve Wikislovníku (česky) Kniha online o vesmíru (česky) Česká astronomická společnost (anglicky) Atlas Vesmíru (anglicky) Is there a hole in the universe? (anglicky) Stephen Hawking's Universe (anglicky) Frequently Asked Questions in Cosmology (anglicky) Comparative planetary and stellar sizes (anglicky) Logarithmic Maps of the Universe (anglicky) My So-Called Universe (anglicky) The Dark Side and the Bright Side of the Universe (anglicky) Exploring the Universe

NUMERIC

NUMERIC

003177

Trajektorie (též pohybová křivka) je geometrická čára prostorem, kterou hmotný bod nebo těleso při pohybu opisuje. Jedná se tedy o množinu všech poloh (hmotného) bodu, v nichž se může v různých časových okamžicích nacházet. Trajektorií může být přímka, kružnice, elipsa či jakákoliv obecná křivka. Podle tvaru trajektorie dělíme pohyb na přímočarý a křivočarý. Trajektorii pohybu lze vyjádřit pomocí polohového vektoru : : : : r : : : {\displaystyle \mathbf {r} } , který vyjádříme jako funkci času : : : t : : {\displaystyle t} , tzn. : : : : r : = : r : ( t ) : : {\displaystyle \mathbf {r} =\mathbf {r} (t)} . Tvar trajektorie je závislý na volbě vztažné soustavy. Délka trajektorie se nazývá dráha. Je to vzdálenost, kterou hmotný bod opíše za určitou dobu a značí se obvykle s. Dráha je funkcí času (závisí na čase) : : : s = s ( t ) : : {\displaystyle s=s(t)} . Mějme např. bod na obvodu jedoucího kola. Zvolíme-li za...

Jak se nazývá délka trajektorie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Trajektorie

Délka trajektorie se nazývá dráha.

Trajektorie (též pohybová křivka) je geometrická čára prostorem, kterou hmotný bod nebo těleso při pohybu opisuje. Jedná se tedy o množinu všech poloh (hmotného) bodu, v nichž se může v různých časových okamžicích nacházet. Trajektorií může být přímka, kružnice, elipsa či jakákoliv obecná křivka. Podle tvaru trajektorie dělíme pohyb na přímočarý a křivočarý. Trajektorii pohybu lze vyjádřit pomocí polohového vektoru : : : : r : : : {\displaystyle \mathbf {r} } , který vyjádříme jako funkci času : : : t : : {\displaystyle t} , tzn. : : : : r : = : r : ( t ) : : {\displaystyle \mathbf {r} =\mathbf {r} (t)} . Tvar trajektorie je závislý na volbě vztažné soustavy. Délka trajektorie se nazývá dráha. Je to vzdálenost, kterou hmotný bod opíše za určitou dobu a značí se obvykle s. Dráha je funkcí času (závisí na čase) : : : s = s ( t ) : : {\displaystyle s=s(t)} . Mějme např. bod na obvodu jedoucího kola. Zvolíme-li za vztažnou soustavu zemi, bude trajektorií pohybu tzv. cykloida. Pokud zvolíme soustavu spojenou např. s automobilem, ke kterému kolo patří, pak bude bod na obvodu kola vykonávat pohyb po kružnici, tj. trajektorií bude kružnice. Budeme-li místo bodu na obvodu sledovat střed daného kola, pak v případě volby vztažné soustavy spojené se zemí půjde o pohyb přímočarý a trajektorií bude tedy přímka. Mechanický pohyb Kinematika Polohový vektor

ENTITY

OTHER

004800

Katarální horečka ovcí (anglicky Blue tongue disease) je nekontagiózní virové onemocnění ovcí a dalších domácích a divoce žijících přežvýkavců. Onemocnění je způsobeno virem Bluetongue virus z čeledi Reoviridae a je přenášeno krevsajícím hmyzem, konkrétně tiplíky (Culicoides). Nákaza se projevuje horečkou, záněty a otoky hlavy, víček, uší a všech sliznic. Zejména na sliznici dutiny ústní se objevují krváceniny a vředy. Člověk není k tomuto onemocnění vnímavý. Katarální horečka ovcí byla poprvé popsána koncem 18. století v Jižní Africe po importu jemnovlnných plemen ovcí z Evropy. Onemocnění bylo nazýváno mj. "pseudo-slintavka a kulhavka", "bolavá tlama" apod. Anglický název "bluetongue" je odvozen od cyanózy jazyka, ke které dochází u vážněji postižených ovcí. V roce 1924 se katarální horečka poprvé objevila mimo africký kontinent, a sice na Kypru, v roce 1944 byl výskyt potvrzen v Izraeli, v Severní Americe ve státě...

Jak se přenáší katarální horečka ovcí?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Katar%C3%A1ln%C3%AD_hore%C4%8Dka_ovc%C3%AD

Onemocnění je způsobeno virem Bluetongue virus z čeledi Reoviridae a je přenášeno krevsajícím hmyzem, konkrétně tiplíky (Culicoides).

Katarální horečka ovcí (anglicky Blue tongue disease) je nekontagiózní virové onemocnění ovcí a dalších domácích a divoce žijících přežvýkavců. Onemocnění je způsobeno virem Bluetongue virus z čeledi Reoviridae a je přenášeno krevsajícím hmyzem, konkrétně tiplíky (Culicoides). Nákaza se projevuje horečkou, záněty a otoky hlavy, víček, uší a všech sliznic. Zejména na sliznici dutiny ústní se objevují krváceniny a vředy. Člověk není k tomuto onemocnění vnímavý. Katarální horečka ovcí byla poprvé popsána koncem 18. století v Jižní Africe po importu jemnovlnných plemen ovcí z Evropy. Onemocnění bylo nazýváno mj. "pseudo-slintavka a kulhavka", "bolavá tlama" apod. Anglický název "bluetongue" je odvozen od cyanózy jazyka, ke které dochází u vážněji postižených ovcí. V roce 1924 se katarální horečka poprvé objevila mimo africký kontinent, a sice na Kypru, v roce 1944 byl výskyt potvrzen v Izraeli, v Severní Americe ve státě Kalifornie byl virus izolován v roce 1952, v roce 1959 se nemoc objevila v Pákistánu, v roce 1964 v Indii, v roce 1977 v Austrálii, v roce 1978 byl virus zjištěn v Brazílii. V roce 1979 byla poprvé diagnostikována v Číně. Až do nedávné doby byla katarální horečka ovcí, i přes svoje celosvětové rozšíření, omezená výskytem vektora na zeměpisné šířky přibližně od 40° s.š. do 35° j.š. a v Evropě se vyskytovala jen sporadicky. V roce 1998 se začala tradiční hranice výskytu posouvat severněji a bluetongue se pravidelně objevovala ve Středozemí. V roce 2006 se nemoc zcela nečekaně objevila v Nizozemsku, Belgii, Německu, Francii a Lucembursku, záhy se rozšířila do Velké Británie, Dánska, Švýcarska, České republiky, Rakouska, Maďarska, Norska a Švédska. Epizoocie probíhající v těchto zemích byla nebývalého rozsahu a způsobila velké ztráty v populacích ovcí, ale také skotu, u kterého katarální horečka ovcí dosud probíhala většinou inaparentně. Původcem katarální horečky ovcí je bluetongue virus (BTV) - RNA virus z rodu Orbivirus, čeledi Reoviridae. Je to neobalený virus o velikosti cca 90 nm, jehož genom tvoří 10 segmentů dvojvláknité RNA. Virová partikule je tvořena sedmi strukturálními proteiny (VP1 - VP7) a v infikované buňce jsou syntetizovány čtyři nestrukturální proteiny (NS1 - NS3, NS3A). V roce 2008 bylo uznáváno celkem 24 sérotypů BTV, ale stejného roku se ve Švýcarsku objevil nový, bluetongue viru podobný virus, tzv. Toggenburg orbivirus, který představuje možný 25. sérotyp BTV. a v roce 2010 byl popsán 26. sérotyp v Kuvajtu. Bluetongue virus je blízce příbuzný viru epizootického hemoragického onemocnění jelenovitých, viru moru koní či viru koňské encefalózy. K infekci jsou vnímaví všichni domácí i volně žijící přežvýkavci a velbloudovití. Klinické příznaky se nejčastěji vyvíjejí u jemnovlnných plemen ovcí a jelence běloocasého (Odocoileus virginianus). Kozy onemocní méně často. U skotu probíhala tato nákaza v minulosti obvykle asymptomaticky, ovšem epizoocie v zemích severní Evropy, způsobená sérotypem BTV-8, často vedla k rozvoji klinických projevů i u tohoto druhu. Skot je z epizootologického hlediska významný také dlouhotrvající virémií, která trvá 60, výjimečně až 100 dní. Byly zaznamenány i případy katarální horečky ovcí u masožravců. Ve většině případů se jednalo pouze o sérologickou pozitivitu (především u afrických šelem), avšak v případě dvou rysů v belgické zoologické zahradě, krmených zmetky a mrtvě narozenými telaty z blízkých farem, došlo k rozvoji klinických projevů a úhynu zvířat. Přenos katarální horečky ovcí je v naprosté většině případů zprostředkován vektory - tiplíky rodu Culicoides. Tiplíci jsou velcí několik milimetrů a v přenosu bluetongue se uplatňuje přibližně 30 druhů. Samičky tiplíků se musí před nakladením vajíček nasát krve. Vývoj tiplíků trvá v průměru dva až šest týdnů, je přímý a probíhá přes stádia vajíčka, třech larválních instarů, kukly a dospělého tiplíka. Ti aktivně létají na vzdálenost 1-2 km, ovšem vzhledem ke své velikosti mohou být unášeni větrem až několik set kilometrů. Hlavním přenašečem katarální horečky ovcí ve Starém světě je teplomilný druh Culicoides imicola. V severní a střední Evropě se nevyskytuje. Zde je choroba pravděpodobně přenášena druhy patřícími do komplexů Obsoletus a Pulicaris. Tyto komplexy zahrnují morfologicky těžko odlišitelné tiplíky (přesněji samičky tiplíků) a jsou nazvané podle druhů C. obsoletus, respektive C. pulicaris. V Severní Americe je hlavním přenašečem druh C. sonorensis, v Jižní Americe pak C. insignis a C. pusillus, v Austrálii pak druhy C. brevitarsis, C. fulvus, C. wadai a C. actoni. Kromě tiplíků byl BTV izolován i z jiných členovců, např. kloše ovčího (Melophagus ovinus) a některých druhů klíšťat, ovšem virus se v nich na rozdíl od tiplíků nereplikuje. Jedná se tedy pouze o mechanické přenašeče. BTV se v době virémie může vylučovat semenem infikovaných samců. Virus se může přenášet i transplacentární cestou, tento způsob přenosu byl zjištěn u ovcí, skotu a psů. Nedávno byl zjištěn ojedinělý přenos BTV mlezivem. Orální přenos byl zaznamenán u šelem. Virus katarální horečky ovcí je schopen přežít období bez výskytu dospělých tiplíků. Tato schopnost se nazývá "overwintering" (přezimování). Dosud není jasné, jakým způsobem BTV nepříznivé období přežívá, avšak existuje několik teorií. Jednou z nich je přežití dospělých tiplíků v případě mírné zimy. Dospělí tiplíci sice žijí obvykle 10 - 20 dní, ovšem výjimečně až tři měsíce. Další teorií je přežití viru ve vývojových stádiích tiplíků. To je ovšem nepravděpodobné, neboť u tiplíků pravděpodobně nedochází k transovariálnímu přenosu BTV. Dosud nepotrvzenou teorií je možnost navázání BTV na γ T-lymfocyty. Jinou možností je přežití viru díky transplacentárnímu přenosu, případně dlouhotrvající virémii u skotu. Po bodnutí infikovaným tiplíkem je BTV dendritickými buňkami transportován do přilehlých mízních uzlin, kde se virus pomnoží. Poté se šíří do krve a nastává primární virémie. Krví je BTV zanesen do dalších mízních uzlin, sleziny a plic. Virus se množí v endoteliálních buňkách, makrofázích a lymfocytech. Zpočátku je v krvi navázán na všechny krevní elementy, později bývá nacházen jen na erytrocytech, v záhybech jejich membrány, kde je chráněn před účinkem neutralizačních protilátek. Buňky, ve kterých se BTV replikuje, zanikají nekrózou či apoptózou. Na rozvoji klinických příznaků se kromě poškození endotelu malých krevních cév cílových orgánů podílejí i obranné mechanismy infikovaného zvířete, jako je produkce prozánětlivých cytokinů, cyklooxygenázy 2, prostacyklinu, tromboxanu a dalších látek. U ovcí probíhá katarální horečka akutně, subakutně či chronicky. Klinické příznaky se nejčastěji rozvinou u jemnovlnných plemen ovcí. Po inkubační době dlouhé čtyři až osm dní se objevuje horečka, apatie, otok a překrvení sliznice dutiny ústní a nozder, postižená zvířata nadměrně sliní a objevuje se u nich výtok z nozder - zpočátku vodnatý, později hlenohnisavý, někdy i s příměsí krve. Výtok na nozdrách zasychá v krusty. Dále se rozvíjí otoky pysků, mezisaničí či uší, na sliznicích na hlavě se objevují tečkovité krváceniny, sliznice odumírá a odlupuje se, vznikají vředy. Cyanóza jazyka se objevuje vzácně. Ke konci horečnaté fáze onemocnění se rozvíjí otok a zčervenání v oblasti přechodu kůže a rohoviny pazhehtů (tzv. koronitida) laminitida a svalové nekrózy, torticolis, záněty kůže a zhoršení kvality vlny, v některých případech i průjem a zvracení s rizikem aspirační pneumonie. Březí ovce mohou zmetat nebo rodit malformovaná jehňata (objevuje se hydrocefalus, mozkové cysty, retinální dysplazie atd.). Při komplikacích způsobených sekundární bakteriální infekcí se může rozvinout edém plic a nemocné ovce mohou uhynout. K rozvoji klinických projevů u koz příliš často nedochází, pokud ano, jsou podobné klinickým příznakům u ovcí, avšak bývají mírnější. U skotu katarální horečka ovcí dříve probíhala obvykle subklinicky, ovšem infekce sérotypem BTV-8 se často projevovala zjevným onemocněním. Nemocná zvířata mají horečku, jsou apatická, později se objevují eroze a nekrózy na sliznicích dutiny ústní a nosní, výtok z nosu, nadměrná salivace, zánět spojivek, laminitida, otoky a zčervenání kůže a sliznic. Na strucích mohou vznikat strupy. V důsledku infekce březích krav může dojít k odúmrti a resorpci embryí, abortům či porodům slabých telat nebo telat s vrozenou vodnatelností mozku. U jelence běloocasého má katarální horečka ovcí obvykle závažný průběh s vysokou letalitou. V důsledku infekce se rozvíjí hemoragická diatéza - krváceniny v orgánech, otoky hlavy a krku, nadměrné slinění, krvavý výtok z nosu a krvavý průjem. Klinické příznaky jsou velmi podobné příznakům epizootického hemoragického onemocnění jelenovitých. Při pitvě nemocných zvířat se zjišťují podkožní otoky na hlavě, hyperemie, cyanóza, tečkovité i větší krváceniny na sliznici dutiny ústní, patognomické jsou krváceniny v tunica media plicní tepny. Dále se vyskytují nekrotické změny a eroze na pyscích, jazyku a dásních, hyperemie bachorových pilířů a sliznice čepce. Slezina, mízní uzliny a mandle mohou být zvětšené a překrvené, někdy s tečkovitými krváceninami. Krváceniny se nacházejí také na kořeni jazyka, na perikardu, v ledvinách, střevě a v podkoží. V kosterní svalovině a myokardu bývají světlé nekrotické oblasti. U některých zvířat se rozvíjí zánět horních cest dýchacích, edém plic, pleuritida, zánět osrdečníku a zánět střev. Histologicky se zjišťuje hypertrofie kapilárního endotelu, perivaskulární edém, žilní kongesce, tkáňové infarkty vedoucí k hypoxii a následnému odlupování buněk. V kosterní svalovině a myokardu mohou být krváceniny, nekrózy a okrsky prostoupené mononukleárními bílými krvinkami. Předběžná diagnóza vychází z epizootologické situace, klinických příznaků a patologicko-anatomického nálezu, vždy však musí být potvrzena laboratorním vyšetřením. K vyšetření se odebírají vzorky nesrážlivé krve (použití EDTA či heparinu) nebo krevního séra od živých zvířat, při pitvě zvířat se vyšetřuje slezina, mízní uzliny, plíce, játra, kostní dřeň, případně svalovina. Vzorky krevního séra by se měly zamrazit, pokud nejsou okamžitě vyšetřeny. Plnou krev se doporučuje uchovávat při 4 °C, orgány se do laboratoře transportují na ledu. Nejvhodnějším médiem k izolaci viru jsou kuřecí embrya ve věku devět až dvanáct dní. Vyšetřovaný materiál se inokuluje intravenózně, což je obtížné a vyžaduje to značné zkušenosti. Virus katarální horečky ovcí je dále možné izolovat na buněčných kulturách (např. BHK-21, Vero, hmyzí linie KC připravené z tiplíka C. sonorensis nebo linie AA připravená z komára Aedes albopictus) - a to jak přímo, tak po pasáži viru na kuřecích embryích. Na savčích kulturách způsobuje BTV cytopatický efekt tři až pět dní po inokulaci. K izolaci viru je ve výjimečných případech možné použít i pokusné ovce, především pokud je virus ve vzorcích obsažen jen v malém množství. Nejvhodnější metodou k průkazu virového antigenu ve vzorcích je reverzně-transkripční polymerázová řetězová reakce (RT-PCR). Umožňuje průkaz virové RNA ve vzorcích bez nutnosti předchozí izolace viru a také rozlišení jednotlivých sérotypů. Touto metodou lze prokázat RNA BTV až 6 měsíců po infekci. Množství viru ve vzorku je možné stanovit kvantitativní real-time RT-PCR metodou. Dalším sérotypově specifickým testem k průkazu BTV je neutralizační test. Mezi skupinově specifické testy se řadí antigen-capture ELISA, imunospot test či imunofluorescenční test. V praxi se nejvíce využívá RT-PCR. Specifické protilátky proti BTV je možné prokázat v krevním séru, plazmě či mléku, pomocí ELISA testů, které zjišťují protilátky proti virovému proteinu VP7. Jsou skupinově specifické, podobně jako další metody - imunodifúzní test nebo komplement fixační test. Jednotlivé sérotypy je možné odlišit neutralizačním testem. Z podobně se projevujících onemocnění je potřeba odlišit příměť pyskovou, slintavku a kulhavku, vezikulární stomatitidu, akutní fotosenzitivitu, akutní hemonchózu, ekzémy, napadení střečkem ovčím Oestrus ovis, zápal plic, otravy rostlinami, salmonelózu, neštovice ovcí a koz, mor malých přežvýkavců, mor skotu, maligní katarální horečku, pododermatitidy, infekční bovinní rhinotracheitidu, bovinní virovou diarrheu, papulární stomatitidu, bovinní herpetickou mamilitidu a epizootické hemoragické onemocnění jelenovitých. Katarální horečka ovcí se v České republice poprvé objevila v listopadu 2007 u býka v okrese Cheb. V letech 2008-2009 bylo na našem území vyhlášeno dalších 13 ohnisek, vždy pouze u skotu. Od té doby u nás nebyla KHO zjištěna. V souladu se směrnicí Rady 2000/75/ES bylo okolo každého postiženého hospodářství vyhlášeno ohnisko nákazy o poloměru 20 km a vymezeno ochranné pásmo a pásmo dozoru o celkovém poloměru 150 km (souhrnně uzavřené pásmo). V uzavřených pásmech byla zavedena ochranná protinákazová opatření stanovená nařízením Komise (ES) 1266/2007, která spočívala především v omezení přesunů vnímavých zvířat z a do uzavřených pásem, tlumení, sledování a dozoru nad KHO. Konkrétněji to znamená, že od r. 2007 v České republice probíhalo intenzivní vyšetřování krevních sér vnímavých druhů zvířat, kdy se reprezentativní vzorek populace domácích přežvýkavců vyšetřoval na přítomnost protilátek proti BTV (národní referenční laboratoří pro KHO je Státní veterinární ústav Jihlava). V r. 2008 začalo entomologické sledování, v jehož rámci byli odchytáváni tiplíci, přenašeči KHO, kteří byli poté identifikováni specialisty katedry parazitologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V srpnu téhož roku byla na celém území České republiky zavedena povinná plošná nouzová vakcinace všech domácích přežvýkavců, která měla utlumit výskyt KHO a usnadnit chovatelům obchodování se zeměmi prostými této nákazy. Vakcinace byla hrazena z prostředků EU a pokračovalo se v ní také v následujících letech. I nadále probíhalo sérologické sledování, vyšetřovala se však pouze tzv. ověřovací (sentinelová) zvířata, která záměrně vakcinována nebyla. Od r. 2010 se již provádělo pouze sledování virologické (vyšetřování vybraných vnímavých zvířat na přítomnost BTV). Vzhledem k příznivé nákazové situaci byla v České republice v r. 2011 povinná vakcinace ukončena a nadále byla už jen dobrovolná.37 Podle informací Státní veterinární správy ČR bylo dne 25.11.2011 zrušeno ochranné pásmo na celém území ČR a od uvedeného data je ČR zemí bez výskytu KHO. ČR jako území prosté KHO může být až po splnění podmínky: žádný případ nákazy a žádné očkování v posledních 24 měsících s vhodným tlumením populace Culicoides (prováděcí rozhodnutí Komise č. 253/2012/EU ze dne 10.5.2012, kterým se mění příloha II směrnice Rady 2004/68/ES, pokud jde o základní obecná kritéria pro území považována za prostá KHO). Poslední pozitivní případ KHO byl v září 2009 a povinné očkování na území ČR bylo ukončeno dnem 28.4.2011. Územím prostým bude ČR nejdříve 29.4.2013. . Šperlová A., Zendulková D., Lamka J. (2012): Musíme se ještě obávat katarální horečky ovcí? Svět myslivosti 3/2012, s. 17-19. Obrázky, zvuky či videa k tématu Katarální horečka ovcí ve Wikimedia Commons SVS ČR Poučení o nákaze – Katarální horečka ovcí (Bluetongue) Katarální horečka ovcí - info SVS 12.9.2007 KVS pro Ústecký kraj: Informace – Bluetongue – katarální horečka ovcí

CLAUSE

ENTITY

002714

Radhošť je hora v Moravskoslezských Beskydech na závěru výrazného Pustevenského hřbetu 3 km jihozápadně od Trojanovic a 6 km severovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm. S výškou 1129 m n. m. jde o sedmou nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd a o jejich nejzápadnější tisícovku. Podle pověstí měl na Radhošti od pradávna sídlo slovanský bůh Radegast - Bůh slunce, války a vítězství. Jeho podoba, jak ji ztvárňuje socha od Albína Poláška, nepůsobí zrovna mile a rozhněvat si ho by asi pro člověka nemuselo být příznivé. Přesto anebo právě proto Radegasta generace lidí milovaly i zatracovaly. Naši předkové k němu měli úctu. Zdaleka za ním přicházeli, aby mu přinesli dary - dobytek, část úrody, zvěř, kterou ulovili. Koncem jara pak na Radhošti staří Slované slavili letní slunovrat. O nocích se rozzářily vatry, lidé tančili a zpívali. Pohanské zvyky přetrvaly i do dob křesťanských a nezabránila...

Jaká je nejzápadnější tisícovka Moravskoslezských Beskyd?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Radho%C5%A1%C5%A5

Radhošť je hora v Moravskoslezských Beskydech na závěru výrazného Pustevenského hřbetu 3 km jihozápadně od Trojanovic a 6 km severovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm.

Radhošť je hora v Moravskoslezských Beskydech na závěru výrazného Pustevenského hřbetu 3 km jihozápadně od Trojanovic a 6 km severovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm. S výškou 1129 m n. m. jde o sedmou nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd a o jejich nejzápadnější tisícovku. Podle pověstí měl na Radhošti od pradávna sídlo slovanský bůh Radegast - Bůh slunce, války a vítězství. Jeho podoba, jak ji ztvárňuje socha od Albína Poláška, nepůsobí zrovna mile a rozhněvat si ho by asi pro člověka nemuselo být příznivé. Přesto anebo právě proto Radegasta generace lidí milovaly i zatracovaly. Naši předkové k němu měli úctu. Zdaleka za ním přicházeli, aby mu přinesli dary - dobytek, část úrody, zvěř, kterou ulovili. Koncem jara pak na Radhošti staří Slované slavili letní slunovrat. O nocích se rozzářily vatry, lidé tančili a zpívali. Pohanské zvyky přetrvaly i do dob křesťanských a nezabránila tomu ani pověst, že modlu Radegasta prý strhli Cyril s Metodějem, kteří na místo postavili kříž. Další povídání o Radegastově modle vypráví o tom, že byla uložena v jakémsi podzemním radhošťském chrámu. Zní to sice jako nějaká pohádka, ale je nutné vzít v úvahu, že na nedalekých Pustevnách je dnes už téměř nepřístupná soustava tzv. pseudokrasových puklin. V minulosti vedly do podzemí tři vchody a je pravděpodobné, že v průběhu 18. století se dalo projít z Pusteven na Radhošť v podzemí. Vztahuje se k tomu i jedna z pověstí o Sirotku z Radhoště. Po středě 21. srpna 1968 byl mezi sochou Radegasta a vrcholem Radhoště i tábor vojáků sovětské armády "dočasně umístěných na území Československa". Vojska tehdejší Waršavské smlouvy vč. vojáků SSSR, byla i na území tehdejšího Československa od r. 1969 umístěna jako protiváha zvyšujícího se počtu vojáků armády USA, umístěné v blízkosti hranic na území Německé spolkové republiky od konce druhé sv. války. V dnešní době se v létě pravidelně konají poutě na Radhošti, kterých se vždy účastní několik tisíc poutníků. V dnešní době je na vrcholu několik zajímavých míst, jako například kříž z roku 1805, Kaple sv. Cyrila a Metoděje z let 1896-98, sousoší obou věrozvěstů z roku 1931 a televizní vysílač. Kaple je nejvýše položený chrám v ČR.[zdroj?] V kapli je bronzová deska, připomínající návštěvu prezidenta republiky T.G. Masaryka na tomto místě 23. června 1928. Asi 300 m jihovýchodně od vrcholu stojí hotel Radegast, mezi hotelem a vrcholem je ještě služebna Horské služby. Těsně pod vrchol vede od západu lyžařský vlek, přímo na vrcholu je geodetický bod. Související informace naleznete také v článku Radhošť (národní přírodní rezervace). Na Radhošti byla v roce 1955 vyhlášena národní přírodní rezervace. Radhošť je nejsnáze přístupný z Pusteven, kam vede lanovka z Trojanovic a kde je také parkoviště. Odtud vede západním směrem modře značená hřebenovka přes vrchol Radegast a kolem sochy Radegasta až na vrchol (4 km). Naopak nejhodnotnější výstup vede z Rožnova pod Radhoštěm po červené turistické značce (7 km s převýšením kolem 800 m). Směrem k jihu jsou viditelné rovnoběžně uspořádané hřbety Hostýnsko-vsetínské hornatiny, Javorníků a Bílých Karpat. Východnímu obzoru dominují beskydské vrcholy Lysá hora, Smrk, Kněhyně a Čertův mlýn. V dálce jsou viditelné Strážovské vrchy, masív Malé Fatry a štíty Tater. Směrem k severu se otevírá pohled na Ostravskou pánev, kterou částečně zakrývá izolovaný masív Ondřejníku. Na severozápadě v popředí vystupuje oblá kopule Velkého Javorníku, za ní v dálce Velký Roudný a v pozadí Hrubý Jeseník. Směrem na západ se rozprostírá Moravská brána, lemovaná vyzdviženou plošinou Nízkého Jeseníku. Za výjimečně výborné dohlednosti lze spatřit i 261 km vzdálený alpský vrchol Schneeberg. Po Radhošti se v současnosti (2015) jmenuje jeden pár vlaků EuroCity společností České dráhy a ZSSK v trase: Praha - Olomouc - Horní Lideč - Žilina a zpět. MAUR, Eduard. Paměť hor. Šumava - Říp - Blaník - Hostýn - Radhošť. 1. vyd. Praha : Havran, 2006. 376 s. (Krok; sv. 3.). ISBN 80-86515-60-5. Od Radegastova kultu k masové turistice: Radhošť, s. 313-342. (česky) Obrázky, zvuky či videa k tématu Radhošť ve Wikimedia Commons Radhošť na VBeskydech.cz Radhošť na Frenstat.info Radhošť na Tisicovky.cz

LOCATION

LOCATION

007858

... předložkou . na předložce: 'les × 'do lesa); specificky český foném /ř/, který je dle svého hláskového okolí vyslovován buď zněle (dři), nebo nezněle (tři). Podrobnější informace naleznete v článku Česká gramatika. Čeština je flektivní jazyk (tj. ohebný), který vyjadřuje větnou syntax (skladbu) pomocí flexe (skloňování a časování). Jako taková se vyznačuje bohatstvím slovních tvarů ohebných slov. Slovní druhy Čeština rozlišuje tradičně 10 slovních druhů, které se dělí na ohebné a neohebné: ohebné skloňují se – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky; časují se – slovesa; neohebné – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce. Jmenný rod Čeština rozlišuje 3 jmenné rody: mužský (maskulinum), ženský (femininum) a střední (neutrum)....

Kolik má čeština slovních druhů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ce%C5%A1tina

Slovní druhy Čeština rozlišuje tradičně 10 slovních druhů, které se dělí na ohebné a neohebné: ohebné skloňují se – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky; časují se – slovesa; neohebné – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce.

Český jazyk neboli čeština je západoslovanský jazyk, nejbližší slovenštině, poté polštině a lužické srbštině. Patří mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Čeština se vyvinula ze západních nářečí praslovanštiny na konci 10. století. Je částečně ovlivněná latinou a němčinou. Česky psaná literatura se objevuje od 14. století. První písemné památky jsou však již z 12. století. Dělí se na spisovnou češtinu, určenou pro oficiální styk (je kodifikována v mluvnicích a slovnících), a obecnou češtinu, která zahrnuje dialekty (nářečí) a sociolekty (slangy) včetně vulgarismů a argotu. Spisovná čeština má dvě podoby: čistě spisovnou a hovorovou. Hovorovou češtinu je třeba odlišovat od substandardní (nespisovné) češtiny obecné. Koexistence spisovné a obecné češtiny je některými autory označována jako diglosie. Česky mluví zhruba 10,6 mil. lidí, z toho přes 10,4 mil. v Česku. V důsledku několika vystěhovaleckých vln v uplynulých 150 letech hovoří česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku, v USA, Kanadě, Německu, Rakousku, Rumunsku, Austrálii, na Ukrajině a v řadě dalších zemí. Čeština je flektivní jazyk, vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování. K písemným záznamům používá latinku, obohacenou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk, opozice délky samohlásek a specifická souhláska "ř" (zvýšená alveolární vibranta = znělá dásňová kmitavá souhláska). Čeština je úředním jazykem Česka a Evropské unie. V úředním styku lze češtinu používat také na Slovensku. Spisovný standard žádný zákon neupravuje, ale kodifikuje jej v praxi svými obecně uznávanými doporučujícími publikacemi Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky a jejich schválením pro výuku i Ministerstvo školství. Čeština je slovanský jazyk a patří tak do rodiny indoevropských jazyků. Spolu se slovenštinou tvoří česko-slovenskou větev západoslovanských jazyků, mezi které patří dále polština, kašubština a lužická srbština (horní a dolní). České jazykové území v rámci slovanských jazyků leží nejvíce na západě. Podrobnější informace naleznete v článku Rozdíly mezi češtinou a slovenštinou. Čeština je blízká a vzájemně srozumitelná se slovenštinou. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou ve slovní zásobě menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. V Česku a na Slovensku existuje pasivní česko-slovenský bilingvismus (mimo jiné i díky dřívější existenci společného státu, Československa), Češi obvykle bez větších problémů rozumějí slovenštině a naopak. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %. Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi nimi je plynulý. V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu tehdejší politiky čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho jazyka. Podrobnější informace naleznete v článku Historický vývoj češtiny. Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky (ę a ǫ), palatalizace či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum). Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně vymizely (v uvedeném pořadí). Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci spisovného jazyka plnila latina, případně staroslověnština. První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: "Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu." Dále se dochovaly posměšné přípisky z chorální knihy svatojiřské (Svatojiřské přípisky) z konce 13. století. Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek). Ve 14. století proniká čeština do literatury a úředního styku. Objevují se první česky psané knihy. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem. Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 15. století. Nejstarší tištěná kniha psaná v českém jazyce je Kronika trojánská, která byla vytištěna v Plzni nejspíše roku 1468. Jako vzor spisovného jazyka byla po dlouhou dobu používána tzv. Bible kralická (1579). Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k postupnému úpadku česky psané literatury, který byl zapříčiněn zejména nucenou emigrací české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.). Přesto však i v této době vycházela česká literatura, která ovšem podléhala přísné cenzuře. Obnovené zřízení zemské (1627, 1628) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě němčinu, která byla zrovnoprávněna s češtinou (fakticky však díky politickému tlaku získala němčina během následujících staletí navrch). Snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí se objevuje v 18. století (Marie Terezie, Josef II.). Byla vedena hlavně praktickými (spíše než národnostními) důvody. Ukázala se však jako nereálná, neboť česky mluvící obyvatelstvo bylo početné a po ztrátě většiny území poněmčeného Slezska mělo ve zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch. Zrušení nevolnictví umožnilo pak na konci 18. století vznik hnutí označovaného jako národní obrození. Díky snahám národních buditelů byla v průběhu 19. století opět vyzdvižena úroveň česky psané literatury. A díky povinné školní docházce a vysoké gramotnosti obyvatelstva přestal být spisovný jazyk záležitostí úzké vrstvy inteligence. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1830–1835) Josefa Jungmanna. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit živému jazyku. Byly odstraněny některé pozůstatky zastaralého pravopisu Bible kralické (např. slovo její bylo do té doby psáno jako gegj). Spisovná čeština v té době získala víceméně dnešní podobu. Slovní zásoba je převážně slovanského původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky. Jako u většiny evropských jazyků byla řada slov z oblasti kultury a vědy převzata z řečtiny (demokracie, parabola, typ) a latiny (škola, kříž, doktor, herbář, tabule, kapsa, skříň). Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov také přejata z němčiny (knedlík, šunka, taška, brýle, rytíř), případně jejím prostřednictvím byla přejata slova z jiných jazyků. Z němčiny pochází řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu (hoblík, klempíř, ponk, šichta), mnoho slov proniklo do nespisovných vrstev jazyka (majznout, lajsnout/lajznout si, luftovat). V období národního obrození byla řada slov programově přejímána ze slovanských jazyků – polštiny (báje, věda, půvab, otvor), ruštiny (vzduch, příroda, chrabrý) aj. Uměle bylo vytvořeno české odborné názvosloví, často doslovným překladem (kalky). Mnohé tyto pojmy se ujaly a jsou běžně používány. Ruština pak obohacovala češtinu zejména v druhé polovině 20. století, zejména z politických důvodů (sovět, kulak, chozrasčot, polárník, rozvědka, celiny). Z italštiny pochází řada pojmů z oblasti hudby (duet, soprán, forte, piano) a bankovnictví (konto), z francouzštiny slova týkající se módy (baret, blůza, manžeta). Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů (fotbal, hokej, tenis), v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti výpočetní techniky (software, hardware) a mnoha dalších oblastí života. Čeština přejímá slova i z exotických jazyků, často prostřednictvím jiných jazyků. Z arabštiny pochází např. alkohol, káva, trafika, z turečtiny jogurt, klobouk, čapka, tasemnice, z japonštiny čaj, z hindštiny džungle či jóga. Pravopis přejatých slov závisí na míře zdomácnění: zdomácnělá slova mají zpravidla standardní pravopis přizpůsobený českému, např. telefon, televize, rádio, muzeum, kriket, akvárium (ale lze psát i televise, radio, museum . ); novější a méně používaná slova obvykle zachovávají původní pravopis, např. hardware, image, zvláštní skupinu představují citátová slova – výrazy, které si zachovávají původní pravopis a většinou i výslovnost a zpravidla nepřijímají české koncovky, jako je např. lat. . ecce homo, corpus delicti, in statu nascendi, ab incunabulis, dies irae, fr. aperçu, à propos, enfant terrible, tê à tê, vis-à, potpourri, parvenu; laissez-faire, laissez-passer; ital. staccato, adagio, dolce far niente apod.). Někdy se používá souběžně původní i počeštěný pravopis, např. business i byznys (i když PČP (1999, 2005) už uvádějí jen byznys). Přesný počet slov v češtině není možné určit, jelikož se čeština jakožto živý jazyk neustále vyvíjí. Nicméně má čeština na 300 000 slovních kořenů. Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech 1935–1957, má zhruba 250 000 hesel. Obsahuje i slova, která zná málokdo, a neobsahuje naopak některá slova obecně známá (např. vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech 1960–1971, druhé vydání v roce 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby. Pro češtinu jsou typická slova o délce přibližně 8 grafémů (grafických nebo písemných znaků) – slova tvořená 6–10 grafémy pokrývají 75 % slovní zásoby. V psaném jazyce se nejvíce vyskytují grafémy o, e, a, n, t, dvojice grafémů st, po, ní, ov, na a trojice grafémů pro, ost, ova, sta, pře. Největší skupina slovních kořenů je ze 3 grafémů, tvořených kombinací souhláska-samohláska-souhláska (had, cop, jít) – téměř 50 % všech kořenů. Užití konkrétních slov je v každém jazyce neproporční – kdy malá skupina slov tvoří jádro slovníku, zatímco zbytek slov se užívá jen okrajově. V češtině tak 10 nejběžnějších lemmat pokrývá asi 20 % textu a 1000 nejběžnějších lemmat pokrývá 65 % textu. To ovšem neznamená, že znalost 1000 slov postačuje k porozumění textu, protože každý text (i běžný) operuje s malým množstvím specifických slov, která obvykle tvoří jádro výpovědi. Podrobnější informace naleznete v článku Nářečí češtiny. Čeština má mnoho nářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají. Česká nářečí se rozdělují do 4 skupin (kterým odpovídají i 4 české interdialekty): Česká nářeční skupina (s obecnou češtinou jako interdialektem) Středomoravská nářeční skupina (hanácká) Východomoravská nářeční skupina (moravskoslovenská) Slezská nářečí (lašská) České interdialekty jsou také čtyři: obecná čeština obecná hanáčtina obecná moravská slovenština obecná laština Pohraniční území osídlená před rokem 1945 Němci (tedy Sudety) jsou tradičně uváděna jako nářečně různorodá. Stav českých nářečí v 60.–70. letech 20. století zachycuje šestidílný Český jazykový atlas, jehož poslední svazek je doplněn i audionahrávkami. Podrobnější informace naleznete v článku Český pravopis. Česká abeceda sestává ze 42 grafémů/písmen (včetně grafické spřežky ch; nejčastějším z nich je o (1.) a e (2.), nejméně častým ó (41.) a q (42.)). Používá latinku doplněnou o tyto znaky s diakritikou: Čeština také používá spřežku ch, která je považována za samostatné písmeno, stojící v abecedě mezi h a i. Velká varianta je CH, avšak pokud stojí tato spřežka na začátku slova psaného dále malými písmeny, potom se velké píše jen první písmeno spřežky: Ch, např.: Chrudim, ulice Chobot. Kromě ch se hlavně v cizích slovech také používá spřežka dž (k zápisu znělého protějšku č, např. původní české džbán a přejatá slova džus, džem, džíp), zcela výjimečně pak dz (znělý protějšek c). Tyto spřežky se nepovažují za samostatná písmena, nýbrž za písmena dvě. Zajímavostí je, že český háček (č, ž, š aj.) převzalo i několik dalších jazyků: kromě slovenštiny například bosenština, chorvatština, lakotština, litevština, lotyština, některé varianty sámštiny, slovinština aj.[zdroj?] Dominantní princip českého pravopisu je princip fonologický s prvky pravopisu morfologického (had/hadi) a historicko-etymologického (panna z pán + -na)). V koncovkách příčestí se uplatňuje pravopis syntaktický (dělali/dělaly/dělala). Jedno písmeno (grafém) se tedy zpravidla používá pro zápis jednoho fonému (ne vždy i každého zvuku, srov. alofony jako např. ŋ a n) s tím, že přihlíží k morfologii a etymologii slov a zachovává některé prvky odpovídající staršímu stavu jazyka (psaní i/y, í/ý, ě, ú/ů). Písmena ě a ů se nemohou vyskytnout na začátku slova, protože háček na ě vyznačuje změkčenost předcházející souhlásky a použití ů je podmíněno historickým vývojem (původní hláska /u:/[zdroj?] se píše ú; hláska /u:/ vyvinutá z původního /o:/ (později /uo/) se píše ů). Na začátku českých slov se kromě grafémů ě, Ě a ů, Ů nevyskytuje ani é, É a ý, Ý. Řazení Písmena s háčkem č, ř, š, a ž (tj. kromě ě, ď, ť a ň) se při abecedním řazení, např. ve slovnících, kladou za své základní znaky bez háčku jako samostatná písmena. Ostatní písmena s diakritikou – samohlásky a také písmena měkkých souhlásek ď, ť a ň – mají v abecedě stejnou prioritu jako znaky bez diakritiky, uplatňuje se řazení typu car – cár – carevič (Pravidla českého pravopisu, 2005)). Podrobnější informace naleznete v článku Fonologie češtiny. Čeština má 10 samohlásek (5 krátkých a 5 dlouhých), 27 souhlásek a 3 dvojhlásky. K charakteristickým rysům české výslovnosti patří zejména: opozice kvantity (délky) samohlásek (dlouhá × krátká), která není závislá na přízvuku; opozice znělosti u tzv. pravých souhlásek (s–z, t . –d, p–b atd.), asimilace znělosti; ztráta znělosti v koncových pozicích (např. led [lɛ]); pevný přízvuk na první slabice (× u spojení s jednoslabičnou předložkou . na předložce: 'les × 'do lesa); specificky český foném /ř/, který je dle svého hláskového okolí vyslovován buď zněle (dři), nebo nezněle (tři). Podrobnější informace naleznete v článku Česká gramatika. Čeština je flektivní jazyk (tj. ohebný), který vyjadřuje větnou syntax (skladbu) pomocí flexe (skloňování a časování). Jako taková se vyznačuje bohatstvím slovních tvarů ohebných slov. Slovní druhy Čeština rozlišuje tradičně 10 slovních druhů, které se dělí na ohebné a neohebné: ohebné skloňují se – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky; časují se – slovesa; neohebné – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce. Jmenný rod Čeština rozlišuje 3 jmenné rody: mužský (maskulinum), ženský (femininum) a střední (neutrum). Mužský rod se dále člení na životný a neživotný. Číslo Rozlišuje se dvojí mluvnické číslo: jednotné (singulár) a množné (plurál). Kromě toho se při skloňování vyskytují pozůstatky dvojného čísla (duálu). Skloňování Podrobnější informace naleznete v článku České skloňování. Čeština má 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál), které se uplatňují při skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek. Základním tvarem (lemmatem) jmen je zpravidla nominativ singuláru (1. pád jednotného čísla). Časování Podrobnější informace naleznete v článku Česká slovesa. Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý (préteritum), přítomný (prézens) a budoucí (futurum). Mají též sémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují budoucnost. Rozlišují se 3 slovesné způsoby: oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ). Vztah podmětu k ději se vyjadřuje činným (aktivum) nebo trpným (pasivum) rodem. Základním tvarem u sloves je infinitiv. Slovosled Podrobnější informace naleznete v článku Český slovosled. Slovosled je velmi flexibilní (volný), řídí se především tzv. aktuálním větným členěním. Základní slovosled je typu SVO (podmět–přísudek–předmět). Podrobnější informace naleznete v článku Úřední jazyk. Češtinu používá převážná většina obyvatel České republiky, její používání však není dáno speciálním jazykovým zákonem. Podle příslušných zákonů soudy, orgány činné v trestním řízení a úřady vedou jednání a vyhotovují rozhodnutí v českém jazyce (finanční úřady též ve slovenštině). Kdo neovládá češtinu, má nárok na jednání v jazyce, který ovládá (de facto na tlumočení). Prodávané zboží musí být opatřeno návodem v češtině. Podle Listiny základních práv a svobod (součást ústavního pořádku ČR) mají národnostní a etnické menšiny právo na vlastní jazyk. Čeština je též (od května 2004) jedním z 24 (stav k roku 2013) oficiálních (úředních) jazyků Evropské unie. Formálně jsou si všechny oficiální jazyky EU rovné. Za autoritu v záležitostech českého jazyka je tradičně pokládán Ústav pro jazyk český, který je jedním z vědeckých ústavů Akademie věd České republiky. Jeho úkolem je základní i aplikovaný výzkum současné češtiny i její historie. Vydává doporučující publikace (například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy schvaluje užívání uvedených příruček ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách.

NUMERIC

NUMERIC

002698

... Přípravné stavební práce budoucího vodního díla Orlík začaly již v roce 1954 a to dříve, než projekt byl oficiálně schválen tehdejší vládou. Během stavby se denně střídalo přes 1 500 dělníků a samotná stavba si vyžádala 2 oběti. Vzniklému umělému jezeru muselo ustoupit 14 mlýnů, velký počet pil a 650 obytných a hospodářských staveb. Pro výstavbu přehrady byla vybudována dlouhá železniční vlečka z Tochovic. Po stavební stránce byla přehrada dokončena a slavnostně uvedena do provozu 22. prosince 1961 , 8 měsíců před stanoveným termínem dokončení. Poslední, IV. turbína vodní elektrárny byla spuštěna 10. dubna 1962. V průběhu výstavby vodního díla Orlík byly zatopeny následující vesnice a osady: Těleso Orlické přehrady je v řetězu vltavských přehrad největší, nejvyšší a nejmohutnější. Její 450 m dlouhá betonová tížní hráz dosahuje v koruně výšky 91 m....

Jaké je nejmohutnější těleso v řetězu vltavských přehrad?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vodn%C3%AD_n%C3%A1dr%C5%BE_Orl%C3%ADk

Těleso Orlické přehrady je v řetězu vltavských přehrad největší, nejvyšší a nejmohutnější.

Vodní nádrž Orlík je součást Vltavské kaskády v jižních a středních Čechách. Byla vybudována v letech 1954-1961 a přehradila tok řeky Vltavy u Solenice na Příbramsku. Nese jméno zámku Orlík, který kdysi vystupoval na skále nad hlubokým údolím Vltavy a dnes se nachází jen pár metrů nad hladinou přehradního jezera. Přípravné stavební práce budoucího vodního díla Orlík začaly již v roce 1954 a to dříve, než projekt byl oficiálně schválen tehdejší vládou. Během stavby se denně střídalo přes 1 500 dělníků a samotná stavba si vyžádala 2 oběti. Vzniklému umělému jezeru muselo ustoupit 14 mlýnů, velký počet pil a 650 obytných a hospodářských staveb. Pro výstavbu přehrady byla vybudována dlouhá železniční vlečka z Tochovic. Po stavební stránce byla přehrada dokončena a slavnostně uvedena do provozu 22. prosince 1961 , 8 měsíců před stanoveným termínem dokončení. Poslední, IV. turbína vodní elektrárny byla spuštěna 10. dubna 1962. V průběhu výstavby vodního díla Orlík byly zatopeny následující vesnice a osady: Těleso Orlické přehrady je v řetězu vltavských přehrad největší, nejvyšší a nejmohutnější. Její 450 m dlouhá betonová tížní hráz dosahuje v koruně výšky 91 m. Vzdutí je dlouhé na Vltavě 68 km, na Otavě 23 km a na Lužnici 7 km. Největší hloubka je 74 m. Objemem zadržené vody se nádrž Orlík řadí na první místo v České republice. Stálý objem nádrže, určený kótou 330,0 m, činí 280 mil. m3. Zásobní objem je 374,5 mil. m3, z toho využitelný zásobní objem po kótu 351,6 m představuje 85 mil. m3. Ochranný objem nad touto úrovní činí 62,1 mil m3 s maximální hladinou na úrovni 354,0 m nad mořem. Celkový maximální teoretický objem vody tak může dosáhnout 716,6 mil. m3. Podrobnější informace naleznete v článku Vodní elektrárna Orlík. Vodní elektrárna je umístěna v levé části řeky u paty betonové hráze. Do provozu byla uvedena v letech 1960-61 a celkový instalovaný výkon činí 364 MW. Plného výkonu je elektrárna schopna dosáhnout za 2 minuty a plní důležitou roli při stabilizaci elektrické sítě. Popularitu Orlické přehrady zvýšily tzv. Orlické vraždy. Skupina pěti sériových vrahů v letech 1991-1993 za účelem peněžního zisku zavraždila pět lidí, vesměs podnikatelů, a těla obětí většinou ukrývali do sudů, do nichž nalili louh a shodili je do Orlické přehrady. Autorem tohoto nápadu byl Vladimír Kuna. Prozkoumávání dna bylo zahájeno 10. července 1995. Zpočátku vyšetřování byla vytvořena krycí historka o čištění dna přehrady. Po několika dnech byly nalezeny dva sudy s lidskými ostatky a tělo zabalené v pletivu. Třetí tělo bylo později policejními potápěči nalezeno na dně přehrady zabalené do role pletiva. V roce 2005 natočil režisér Jiří Svoboda na náměty těchto událostí film Sametoví vrazi. 23. září 2006 objevili lidé v přehradě u obce Chrást mrtvolu jednačtyřicetiletého zavražděného muže z Českobudějovicka. Muž měl ruce i nohy svázané. 1. června 2007 nalezli lidé u obce Vlastec vyplavené tělo 53letého muže, kterému předtím manželka namíchala do jídla uspávací prostředky a s neznámým komplicem ho zabila. 21. června 2008 objevili rybáři na hladině nádrže u Červené nad Vltavou ostatky ženy v plastové truhle. Mrtvola byla zabalená v igelitu, ruce měla svázané drátem. Policie předpokládala, že mělo jít o tělo Marcely Sekáčové, za jejíž smrt byl dosud nepravomocně na šest let odsouzen její milenec, lékař Vladimír Mikuš, přestože v době rozsudku nebylo tělo ještě nalezeno. Trest pro pachatele byl po odvolání zvýšen na 14 let odnětí svobody. Další mrtvolu našli policisté 22. dubna 2014 při pátrání po jiné pohřešované osobě nedaleko hradu Zvíkov. Tělo muže bylo podle nich bylo ve vodě nejméně dva roky a bylo omotáno řetězem, který byl u dna ukotven podstavcem přenosné dopravní značky. Identifikace však byla obtížná, protože v databázi pohřešovaných lidí bylo tou dobou přes 1000 osob, které odpovídaly věku a výšce nalezeného. V roce 2010 u příležitosti 50. výročí přehrady ji iDnes.cz nazvala "přehradou s krvavou pověstí", resp. "s nejhorší pověstí". V květnu 2014 ČTK publikovala zprávu, že Stavební fakulta ČVUT v Praze zpracovává pro Povodí Vltavy studii o možnostech prevence povodňových škod, aby Povodí Vltavy s. p. na jejím základě přineslo možné varianty do veřejné diskuse a navrhlo nějaké řešení. Studie má být hotova do konce roku 2014. V jedné z krajních teoretických variant počítá s tím, že by byla orlická nádrž vypuštěna a sloužila by jako suchý poldr. Studie zkoumá, zda vltavská kaskáda může trvale snížit hladinu některých přehrad, aniž by byly ohroženy ostatní funkce kaskády, tedy udržování splavnosti řeky na dolním toku, zásobování průmyslových podniků a zemědělství vodou, udržení kvality vody ve Vltavě a dodržení požadavků na výrobu elektřiny. Kvůli své největší rozloze byla Orlická přehrada vybrána ze tří největších nádrží jako nejvhodnější pro vypuštění. Starosta Orlíku Jiří Štrajt vyjádřil obavu, že by dno bylo jednou velkou žumpou a "kdoví, co by se tam všechno našlo". Rekultivace by si vyžádala obrovské náklady a chataři, rybáři, turisté, z nichž jsou živi místní obchodníci a ubytovatelé a potažmo obce, by krajinu opustili. Provozovatel lodní společnosti Quarter Jindřich Hospaska uvedl, že si vypuštěnou přehradu vlastně umí představit, protože "v tomhle státě je možné všechno". Hlavní silnice z Tábora směrem na Písek a Plzeň překonávají jezero přes Podolský a Žďákovský most. Silnice z Milevska do Mirotic překonává přehradní nádrž u Zvíkova dvojicí mostů přes Vltavu a Otavu. Po koruně hráze vede silnice spojující Milešov s oblastí Příbramska. Údolí také překonává železniční most trati Tábor - Ražice z roku 1889. Na přehradním jezeře je zejména v letních měsících provozována lodní doprava, která spojuje turisticky zajímavá místa umístěná téměř po celé délce jezera. Součástí stavby přehrady bylo i lodní zdvihadlo pro lodě o výtlaku do 300 t, to však nebylo dokončeno. Povoděn v srpnu 2002 znamenala pro VD Orlík velkou zkoušku, kterou relativně bez problému vydržel, kromě elektrárny která byla vyplavena. Elektrárna byla vyplavena kvůli vlnám vznikajícím pří spádu z přelivů a také kvůli překročení max. hladiny a to o 1,57 metru. Obsah přehrady dosahoval něco kolem 950 milionů m3. Přítok v maximech dosahoval něco kolem 4400 m3 za sekundu a maximální odtok kolem 3000 m3 za sekundu. Asi o 17 hodin zpomalil povodňovou vlnu kterou zčásti zmírnil. Podle odhadů nebýt tohoto vodní díla byl by průtok v Praze o 1500-2000 m3 vyšší. Dílo zachytilo jako i další hráze velké množství trosek které by mohly ucpat a zničit mosty v Praze a dále po proudu. Související informace naleznete také v článku Osobní vodní doprava na Vltavě#Orlická přehradní nádrž.

LOCATION

LOCATION

010726

Med je hustá sladká a lepkavá kapalina, vytvářená včelami (případně i jiným hmyzem) sběrem a zahušťováním sladkých šťáv – především nektaru z květů (med květový) a medovice (med medovicový), kterou vylučují například mšice. Sběrem a přetvořením medovice vzniká medovicový med. Tmavost medovicového medu je způsobena barvivy obsaženými v míze lesních dřevin. == Historie == Prvními doklady o využívání medu lidmi jsou jeskynní malby. Známá malba z Pavoučí jeskyně (Cueva de la Arañ) u Bicorp poblíž Valencie ve východním Španělsku objevená v r. 1919 je stará nejméně 8000 let a ukazuje člověka na...

Jakou chuť má med?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Med

Med je hustá sladká a lepkavá kapalina, vytvářená včelami (případně i jiným hmyzem) sběrem a zahušťováním sladkých šťáv – především nektaru z květů (med květový) a medovice (med medovicový), kterou vylučují například mšice.

Med je hustá sladká a lepkavá kapalina, vytvářená včelami (případně i jiným hmyzem) sběrem a zahušťováním sladkých šťáv – především nektaru z květů (med květový) a medovice (med medovicový), kterou vylučují například mšice. Sběrem a přetvořením medovice vzniká medovicový med. Tmavost medovicového medu je způsobena barvivy obsaženými v míze lesních dřevin. == Historie == Prvními doklady o využívání medu lidmi jsou jeskynní malby. Známá malba z Pavoučí jeskyně (Cueva de la Arañ) u Bicorp poblíž Valencie ve východním Španělsku objevená v r. 1919 je stará nejméně 8000 let a ukazuje člověka na třech liánách nebo provazech z trávy, jak ve výšce vybírá do košíku med z úlu, pravděpodobně ve skalní puklině, zatímco kolem létají obrovské včely. Další jeskynní malby jsou známé z centrální Indie, Austrálie a především Afriky. Vzhledem k tomu, že med včelám příležitostně vybírají i různé druhy opic a lidoopů (paviáni, makakové, orangutani, gorily, šimpanzi), někdy dokonce s použitím jednoduchých nástrojů, je možné, že energeticky velmi bohatý med spolu s larvami včel (coby zdroj proteinů) byl významným zdrojem potravy už pro první příslušníky rodu Homo.Písemné zmínky o medu najdeme už v nejstarších dochovaných záznamech. Ve většině antických kultur byl med používán ve výživě i jako lék. První písemná zmínka o medu pochází z období 2100-2000 př. n. l. z hliněné destičky ze starověkého sumerského města Nippur, na které je zaznamenán návod, jak ošetřit zranění - "rozemlít na prášek říční prach ... (chybějící slova) uhníst ve vodě a medu a přelít obyčejným a cedrovým olejem." Ze Starověkého Egypta pochází Ebersův papyrus datovaný do doby asi 1550 př. n. l., který zmiňuje med v 147 lékařských receptech pro léčení vnějších zranění. Med se používal (často ve směsi s různými rostlinnými, živočišnými, ale i anorganickými ingrediencemi) k ošetření zánětů, vředů, popálenin, ran i v pooperačních stavech pro podporu hojení (při obřízce, propíchávání uší, ale i u složitějších operací), ve formě čípku, k léčbě plešatosti, zánětu spojivek nebo i uvolnění ztuhlých kloubů. Za podobně léčivý byl med považován i 2000 let př. n. l. ve Starověké Číně. Podle tradiční čínské medicíny šlo o vyváženou poživatinu (ani jangovou ani jingovou) schopnou dobře spojovat různé další léčivé látky k sobě. Nad rámec své nutriční hodnoty měl med i zde mnohostranné lékařské využití, např. jako detoxikační činidlo, k úlevě od bolestí, proti nespavosti, stresu, zánětům žaludku a vředům, zácpě, kašli, oparům aj.S využíváním medu šel ruku v ruce i rozvoj včelařství. První záznamy o chování včel jsou z Egypta už z r. 2450 př. n. l., odkud se tato dovednost postupně a velmi pomalu šířila. Do středomoří se tyto znalosti dostaly kolem r. 1500 př.n.l., okolo 1000 př. n. l. chovali včely v úlech Židé, okolo 750 př.n.l. jsou doklady z Asýrie a do Číny technologie doputovala nejspíše po hedvábné stezce s rozmachem Perské říše na začátku 5. stol. př. n. l. Na americkém kontinentu se včela medonosná posledních několik milionů let nevyskytovala a byla přivezena kolonisty až v r. 1622. Severoameričtí Indiáni jako sladidlo využívali tradičně javorový syrup. V tropických částech Ameriky však med znám byl, neboť je obývá množství druhů med produkujících včel, zvláště rody Melipona a Trigona. Nejstarší zmínky jsou zde od Mayů, kteří ve 3. stol. př. n. l. domestikovali včelu Melipona beecheii. Tyto včely nemají žihadlo a jsou neagresivní, v koloniích ale tvoří méně medu a pracněji se získává - neukládají med do plástů, ale do mnoha medových pohárků. Med je řidší a dá se pít, liší se i senzorickými vlastnostmi, je ale stejně velmi zdravý, proto i zde byl med znám a používán jako účinný lék na celou řadu onemocnění.Mayové byli v produkci medu zdatní a med byl pro ně velmi důležitým obchodním artiklem (v Amazonii byli obdobně zdatní Kayapové, kteří med prodávali okolním etnickým skupinám). O významu medu pro Maye svědčí to, že včely byly uctívány, byly symbolem plodnosti a měly svého boha. === Nahrazení medu cukrem === Přestože se již v r. 510 př. n. l. vládce Persie Dareios zmiňuje o cukrové třtině jako o "rákosu dávajícím med, který není vytvářen včelami", med byl poprvé nahrazen cukrem až o mnoho staletí později, nejdříve v Číně, kde se začalo sladit cukrem kolem r. 350 n.l. V Evropě se cukr objevil až v době křižáckých výprav v 11. století jako nový druh luxusního koření. Kolem r. 1480 se cukrová třtina pěstovala již v celé středomořské oblasti, ale cukr byl stále příliš drahý. Ještě v 17. století patřily cukrovinky jen do jídelníčku šlechty. Cukr začal skutečně zlevňovat teprve až s rozvojem zámořského plantážnictví v Jižní a Střední Americe a ke konečnému nahrazení medu výrazně levnějším cukrem došlo v Evropě až po objevu řepného cukru a zefektivnění jeho výroby v průběhu 19. století. Dnes se pohybuje světová roční produkce medu kolem 1,5 milionu tun, což je méně než 1% roční produkce cukru. == Význam a základní vlastnosti == Pro včelstvo je med zásobou energeticky bohaté potravy. Během roku silné včelstvo vyrobí a z větší části i spotřebuje řádově stovky kg medu. Většina spotřeby probíhá v sezoně, na přečkání zimy včelstvu stačí přibližně 1 kg na měsíc. Med má zvláštní chuť, pro kterou mu někteří lidé dávají přednost před cukrem a jinými sladidly. Má vhodné chemické vlastnosti pro pečení. Kapalný med se nekazí, pokud v něm není nepřiměřené množství vody (nezralý med). Díky vysoké koncentraci cukrů ničí bakterie při procesu zvaném osmóza (vysává z buněk vodu a tím ničí jejich membrány). Pouze spory některých bakterií osmóze odolávají. V medu se nemohou uchytit ani kvasinky ze vzduchu, protože obsah vody je příliš nízký. Přírodní neupravený med má obsah vody asi 14–18 %. Je-li obsah vody pod 18 %, nemůže se v medu množit prakticky žádný organismus. Při dlouhodobém skladování při pokojové (nebo vyšší) teplotě se může díky sedimentaci (usazování) cukrů na povrchu medu v nádobě vytvořit tenká řidší vrstvička, v níž se rozmnoží osmofilní druhy kvasinek (zkvášejí koncentrované roztoky cukrů – nad 50 %), které jsou v medu přirozeně obsaženy. Takové kvašení ovlivňuje především senzorické, nikoliv nutriční vlastnosti medu. === Složení === Med je směs cukrů, vody, a jiných složek. Specifické složení medu závisí nejvíc na směsi květů navštívených včelami, které med produkovaly a liší se podle lokality, období/sezony i jednotlivých včelstev. Hmotnost 1 litru medu je asi 1,4 kg. Typické složení ukazuje tabulka: Rozborem pylů a výtrusů (rostlin) v neupraveném medu (Melisopalynologie) lze určit květy, z nichž byl sesbírán. Protože včely přenášejí elektrostatický náboj a mohou přitahovat jiné částice, některé techniky Melisopalynologie mohou být použity v oblasti environmentálních studií radioaktivních částic, prachu, nebo částicového znečištění. Tato zátěž je ale v medu ve srovnání s ostatními vzorky z přírody překvapivě malá. Pro rostliny jsou totiž květy reprodukční orgány a jsou poměrně dobře ochráněné před znečištěním. Proto je autentický med velmi čistý. Většina cizorodých látek se do medu dostává až při zpracování. == Způsoby těžby medu == Plástečkový med – tento med lze dostat pouze u včelaře nebo ve specializované prodejně. Kupujeme uzavřené plástečky nebo jejich části. Doma je zavěsíme, otevřeme a necháme med pozvolna vytékat. Tímto způsobem získáme med šetrně a uchováme v něm většinu cenných přírodních látek. Kapaný med – tento med včelař vytěží výše uvedeným postupem a prodává ho pak ve sklenicích. Vzhledem k náročnosti tohoto procesu a proto, že odkapáním se vytěží jen malá část medu obsaženého v plástech, je kapaný med sice drahý, ale velmi hodnotný. Pro léčebné účely se nejlépe hodí tento med. Stáčený med – jde o běžný med, který kupujeme v obchodě. Z plástů se získává odstřeďováním v medometu. Tento med je rovněž velmi hodnotný, protože si uchovává většinu přírodních látek. Při odstřeďování se vytvářejí malé kapičky s velkým povrchem, na kterých dochází k oxidaci obsažených látek. Proto někteří upřednostňují plástečkový nebo kapaný med. Lisovaný med – je med vytlačovaný za studena z plástů. Lisování bylo dříve nejrozšířenějším způsobem získávání medu; po zavedení medometu se však od něj téměř upustilo. Pouze tuhý a rosolovitý vřesový med se dosud někdy kromě odstřeďování také lisuje. Tekutý med – med horší kvality, který se získává kombinací lisování a zahřívání. Výhodou tohoto zpracování je pro včelaře skutečnost, že se spotřebují všechny zbytky medu, ale při zahřátí nad 40 °C se zničí všechny cenné přírodní látky (enzymy). Umělý med – takzvaný umělý med lze nazvat cukrovou vodou. Není to včelí produkt - skládá se převážně z invertního cukru a sirupu z glukózy. Navzdory svému názvu nemá s medem nic společného. Umělý med se v poslední době prodává pod názvem "krém z invertního cukru", nebo též pod označením "Med na pečení - vhodný též do čaje". == Med v kuchyni == Než se začal v evropské kuchyni používat třtinový a posléze i řepný cukr, hlavním sladidlem byl med. Až do 17. století se používal zejména do kaší, některých druhů chleba, nápojů (medovina), ale i masitých jídel, na některé věci se však nehodil (např. piškot a cukrovinky). Dost časté bylo spojení medu, pepře (peprník→perník), zázvoru a šafránu. == Zdravotní účinky == Po 2700 let byl med užíván pro léčení chorob včetně tropických až do plného pochopení příčin infekce v moderních dobách a nasazení antibiotik. Lidové používání medu se tak dostalo vědeckého vysvětlení: med působí jako antibakteriální a antiseptický činitel. Antibakteriální vlastnosti medu jsou výsledkem nízké aktivity vody v medu způsobující osmózu, efekt peroxidu vodíku a vysoké kyselosti. === Osmóza === Med je v první řadě nasycený roztok dvou monosacharidů. Tato směs má nízkou vodní aktivitu; většina vodních molekul je vázána cukry a jen zbývající jsou k dispozici pro mikroorganismy. Vzhledem k nízkému počtu volných molekul vody nemají mikroorganismy vhodné podmínky k množení. === Peroxid vodíku === Vlivem přítomného enzymu glukózaoxidáze vzniká v medu malé množství peroxidu vodíku. glukóza + H2O + O2 → glukonová kyselina + H2O2Peroxid vodíku v medu je aktivován ředěním. Nicméně, na rozdíl od lékařského peroxidu vodíku, běžně v koncentraci 3 % objemu, je v koncentraci jen 1 mmol/l medu. Železo je v medu oxidováno kyslíkem volné radikály a uvolňováno prostřednictvím peroxidu vodíku. Při použití v tropech (jako například jako tekutý obvaz rány), je peroxid vodíku produkován smísením s tělesným potem. Výsledkem tohoto procesu je, že peroxid vodíku se pomalu uvolňuje a pracuje jako antiseptikum. Na rozdíl od 3% lékařského roztoku, pomalé uvolňování nezpůsobuje poškození okolní tkáně. === Kyselost === pH medu je běžně mezi 3,2 a 4,5. Tento relativně vysoký stupeň kyselosti zabraňuje růstu bakterií způsobujících infekci. Kyselost také závisí na druhu medu. Například med květový má všeobecně nižší pH než med medovicový [zdroj?]. === Nutriční efekty === Na základě relativně nových poznatků má med znatelné pozitivní efekty při dlouhodobém užívání. Med totiž obsahuje nejen mnoho uhličitanů, ale také nezřídka polyfenoly, které mohou působit jako antioxidanty [1]. Antioxidanty, jako výživný prvek, zabraňují působení negativních důsledků stresu v organismu. Bylo zjištěno, že antioxidanty v medu příznivě působí proti rakovině tlustého střeva [2]. Mimoto, med je zodpovědný také za zvyšování populace probiotických bakterií ve střevech, což má za následek zvýšení obranyschopnosti organismu, zlepšení trávení, snížení cholesterolu a již zmiňovaná prevence proti rakovině střeva [3]. Laboratorně byly prokázány antibakteriální účinky proti mnoha druhům bakterií (různé druhy rodů Salmonella, Streptococcus, Shigella, bakteriím Helicobacter pilori, Staphylococcus aureus, Leptosperum polygalifolium, Escherichia coli, Bacillus anthracis, Corynebacterium diptheriae, Klebsiella pneumoniae, Haemophilus influenzae, Mycobacterium tuberculosis a mnohých dalších), dále protivirové (Rubella a Herpes virus) a protiparazitární (rody Leishmania a Echinococcus, též Caenorhabditis elegans), stejně jako jeho antimutagenní účinky. Byly též zjištěny jeho protiplísňové účinky (proti různým druhům kvasinek a rodům Epidermophyton, Microsporum a Thrichophyton). Z pokusů na krysách, kterým byly implantovány nádory před a po-operativně ošetřené medem, se usuzuje na možné protirakovinové účinky medu.U lidí byly v různých studiích prokázány výrazné antioxidační účinky (při podávání 1,2g medu na kg váhy - tzn. pro 70 kg člověka to odpovídá 84 g medu denně), antibakteriální (dieta obohacená 30ml medu 3x denně) i protizánětlivé účinky (70g medu denně). Ve studiích s obézními i zdravými lidmi bylo prokázáno, že konzumace medu (70 g denně po dobu 30 dnů) mírně zlepšuje hodnoty rizikových faktorů pro vznik kardiovaskulárních a metabolických problémů (vylepšuje lipoproteinový profil, snižuje hladinu cukru v krvi na lačno) aniž by vedl k zvýšení váhy. ==== Skladování a způsob konzumace medu ve vztahu k jeho pozitivním účinkům na zdraví ==== Pro zachování výše zmíněných příznivých účinků je třeba, aby med nebyl vystavován vysokým teplotám a byl skladován ideálně v temnu. Při testování jeho antibakteriální aktivity proti zlatému stafylokoku se došlo k těmto výsledkům: po 15 měsících skladování květového medu na světle klesla jeho peroxidová antibakteriální aktivita na 19% výchozí hodnoty, po skladování v temnu na 48%. Neperoxidová antibakteriální aktivita klesla při skladování na světla na 76% a ve tmě na 86%. V tomto smyslu si lépe vedl medovicový med (nazývaný též lesní), u něhož byl pokles mírnější a při skladování v temnu bylo zachováno 70% jeho výchozí peroxidové antibakteriální aktivity a 80% neperoxidové.Ještě horší účinky má teplo. Po 15 minutách při teplotě 70°C bylo zjištěno u květového medu utlumení peroxidové antibakteriální aktivity (proti Staph. aureus) na 8% a neperoxidové na 86%. Medovicový med si opět vedl lépe, když v tomtéž experimentu jeho antibakteriální aktivita klesla pouze na 78% maxima (peroxidová), resp. 94% maxima (neperoxidová).Podobně dopadla měření jeho antioxidační kapacity. Při zaměření na jednu z málo stabilních látek (glukózu oxidázu) byla její degradace při teplotě 70°C následující - za pouhou 1 minutu klesl její antioxidační potenciál na 80% výchozího stavu, po 5-10 minutách na 50%.Za bezpečnou teplotu lze považovat teplotu 50°C, při které nedochází k žádnému poklesu atioxidační kapacity ani po 1 hodině. Med tedy lze dávat do velmi teplého čaje, ale není vhodné jej dávat do horkého či vřelého čaje (či jídla). Při pastování, které většinou trvá celý den, je vhodné použít teplotu ještě nižší, zhruba 40°C. === Užití v lidové medicíně === Časté užívání medu jako protibakteriálního činitele je jeho užití pro krytí ran, popálenin a vředů. Toto užití má dlouhou historii v tradiční medicíně. Navíc, užívání medu redukuje otoky a jizvy; také zamezuje např. bavlněnému obvazu nalepit se na léčené zranění [4] [5]. Některé zdroje hovoří o metodě léčení slabých forem zánětů spojivek pomocí kapky malého množství medu, kápnutého do oka [6][7][8] Z důvodů antiseptických vlastností, med (speciálně je-li kombinován s citrónem), může být užíván orálně pacienty, kteří jsou sužováni Pharyngitídou a Laryngitídou, ke zmírnění příznaků. Navzdory všeobecně přijímané myšlence, že med zmírňuje alergie, kontrolované studie prokázaly, že med není více efektivní než placebo [9]. Většina sezónních alergií je totiž způsobených pylem ze stromů a trav, který včely většinou nesbírají. === Možné nežádoucí účinky === ==== Kontaminovaný med ==== Kvalitní med žádné nebezpečné bakterie neobsahuje. Případná kontaminace bývá ze špinavých nádob. Přesto med, kukuřičný sirup a jiná sladidla tvoří potenciální a akutní riziko pro kojence.[zdroj?] K několika bakteriím, které v znečištěném medu přežijí, patří Clostridium botulinum. Tyto bakterie produkují botulotoxin. Spory jsou u dospělých neškodné kvůli vyšší kyselosti žaludku. Protože však žaludeční šťávy kojence nejsou dostatečně kyselé, konzumace medu obsahujícího výtrusy může způsobit až botulismus.[zdroj?] Proto je doporučeno nepodávat žádný med nebo jiné sladidlo dětem mladším 18 měsíců.[zdroj?] Až když dítě začne přijímat tuhou stravu, začnou být žaludeční šťávy dost kyselé na prevenci růstu spór (výtrusů). ==== Toxický med ==== Ve střední Evropě se jedovaté medy nevyskytují. Protože je sbírán z květů ve volné přírodě, mohou být případy, kdy může být toxický. Toxické mohou být medy z rododendronů. Rododendrony, podobně jako další rostliny z čeledi Ericaceae (vřesovcovité), obsahují ve svých různých částech grayanotoxin (známý též jako andromedotoxin, acetylandromedol nebo rhodotoxin), který se dostává až do medu. Koncentrace grayanotoxinu může dosáhnout toxické úrovně v případě, že jde o jednodruhový med. Při požití 20-200g takového medu může nastat tzv. nemoc šíleného medu. Popsané příznaky otravy zahrnují nízký tlak, poruchy srdečního rytmu, nevolnost (případně se zvracením), pocení, motání hlavy až poruchy vědomí, zastřené vidění či zvýšené slinění. Příznaky nastávají většinou mezi 20 minutami až 3 hodinami po požití a přetrvávají 1-2 dny. Nejznámější oblastí, kde jsou takové medy (často záměrně pro své domnělé léčivé účinky, včetně afrodiziakálních) produkovány je oblast kolem Černého moře, především v Turecku, dále je známa oblast Kulung v Nepálu nebo ostrova Réunion v Indickém oceánu. Krom toho mají prý halucinogenní účinky a na trhu se v r. 2018 prodávaly za horentních $199 za 250g. == Strdí == Ve staročeských textech se med (resp. plást medu, plástev, latinsky favus, anglicky honeycomb) označuje slovem strdí (střední rod, to strdí, původně nesklonné, též ta stred, ten strda) které je všeslovanského původu. V odborné včelařské terminologii se jako strdí označuje medem zanesené včelí dílo volně žijících včel. V Olomoucké bibli se ve verši 16,14 z knihy Numeri překládá "ješto (země) ploue potoky mléka i strdi". Bible olomoucká překládá spojení favus distillans z verše 4,11 z Písně písní slovy plást strdí kapagiczy. V Bibli drážďanské je formulace z Ezechiela (20,15) "jížto (zemi) sem jim dal plowucy (plovúcí) mlékem a strdí, natczituu ze všelikých zemí". Spojení "strdím oplývající ("tvé strdí plowuczye milosti nepoznal sem) se objevuje i v překladech ze svatého Augustina. Výraz se objevuje i v dalších starých rukopisech, lékařských, duchovních i jiných. Formulaci z biblických knih Numeri a Ezechiel o "zemi oplývající mlékem a strdím" věnované Bohem vyvolenému národu převzala začátkem 12. století i Kosmova kronika a vztáhla ji k příchodu praotce Boema do české země, v rámci nepříliš konkrétního archetypálního příběhu o příchodu do země zaslíbené (která byla podle Kosma před příchodem kmene Boémů po biblickém vzoru "v čas potopy lidu zbavená"), v němž se Kosmas důkladně inspiroval Biblí a Vergiliovou Aeneidou, mnohde slovo od slova. Příběh dále rozvíjela Hájkova kronika a Jiráskovy Staré pověsti české. Strdí se objevuje již v Kosmově verzi příběhu, byť v novějších překladech uváděné jako med: "To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám – jak se pamatuji – častokráte sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nad obyčej rybnaté." == Kvalita medů v Česku == Český med, který produkují domácí včelaři, patří k nejkvalitnějším výrobkům. Pravidla vydaná v roce 1999 Českým svazem včelařů pro regionální známku Český med jsou přísnější, než evropská směrnice pro med i česká vyhláška ministerstva zemědělství. V českých obchodech se však objevují medy či směsi medů ze zahraničí, jejichž obsah bývá často nedobrý. Jedná se o produkty, které obsahují jen málo medu, výrobky jsou směsicí škrobu kukuřice, třtiny a různých sirupů. V těchto "medech" se často nachází velké procento hydroxymethylfurfuralu, což znamená, že tento výrobek byl prakticky uvařen a tím pádem znehodnocen. Při rozborech obsahovaly některé dovozové medy dokonce i těžké kovy. V roce 2012 odhalil časopis dTest medy, které byly šizeny sirupy a které obsahovaly pesticidy. Na přelomu roku 2015/2016 se v Česku objevila kauza falšovaného medu. == Produkce medu ve světě == V roce 2014 činila světová produkce medu 1,5 milionu tun, z toho v Čína se podílela 31 %. Další čtyři největší producenti – Turecko, Spojené státy americké, Ukrajina, a Rusko – celkem vyprodukovaly 22 % světové produkce. == Odkazy == === Reference === === Literatura === Knollerová, Rasso - Knížka o medu; Granit, 1996; str. 14; ISBN 80-85805-43-X === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu med ve Wikimedia Commons Encyklopedické heslo Med v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Slovníkové heslo med ve Wikislovníku Téma Med ve Wikicitátech Původ, složení, zpracování a využití medu Výzkumný ústav včelařský v Dole O medu Informace o medu a různé tipy (např.: jak med rozpouštět, na co si dávat pozor, atd...) Lesní med neexistuje O medu a jeho správném označování

ADJ_PHRASE

OTHER

003766

... firmy MOS Technology po 20 dolarech za kus. Modelu Apple I bylo nejprve vyrobeno 100 kusů, a to ručně. Počítač Apple II, jehož prototyp byl představen v dubnu 1977 na prvním veletrhu West Coast Computer Fair, vzbudil pozornost jako jeden z prvních kroků k osobním počítačům. Tento model byl komerčně velmi úspěšný – prodalo se ho několik milionů a prodával se až do 80. let, pozdější varianty Apple II se na školách používaly až do počátku 90. let. Následující model Apple III poškodil Jobs svou tvrdohlavostí – nechtěl v něm mít ventilátor a zakázal měnit podobu a velikost skříně; počítač byl velmi poruchový. Další týmy ale pracovaly na modelu Apple Lisa, uvedeném na trh v lednu 1983. Šlo ve své době o špičkově vybavený počítač, ale kvůli vysoké ceně (9 995 USD) neúspěšný. Technologický i komerční průlom...

Kvůli čemu byl počítač Apple Lisa neúspěšný?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Apple

Šlo ve své době o špičkově vybavený počítač, ale kvůli vysoké ceně (9 995 USD) neúspěšný.

Apple Inc., dříve Apple Computer Inc., je americká firma se sídlem ve městě Cupertino v Kalifornii. Firma byla založena v roce 1976, specializuje na hardware a software. Jejich nejznámějšími produkty jsou: řada počítačů Mac, sada kapesních počítačů a MP3 přehrávačů iPod, chytrý telefon iPhone a tablet iPad, nebo také hodinky Apple Watch. V počítačích Apple je instalován standardně operační systém macOS a dotyková zařízení jsou poháněna operačním systémem iOS. Dalším známým softwarem je program pro přehrávání a uspořádávání hudební kolekce; iTunes. Mezi další aplikace od firmy Apple se řadí sada kancelářského balíku iWork a sada na vytváření hudby, fotek a videí iLife. Apple ale také vyvíjí a zavádí produkty v jiných oblastech. V poslední době je úspěšná řada multimediálních přehrávačů iPod,[kdy?] který se stal s více než 100 miliony prodanými kusy nejprodávanějším MP3 přehrávačem na světě. V lednu 2007 Apple představil mobilní telefon iPhone a roku 2010 tablet iPad. Steve Jobs, Steve Wozniak a Ronald Wayne v roce 1976 založili Apple v garáži rodičů Steva Jobse ve městě Cupertino poblíž San José (v oblasti později nazývané Silicon Valley). Pro získání počátečního kapitálu Jobs prodal svůj mikrobus Volkswagen a Wozniak svou programovatelnou kalkulačku. Tímto obdrželi 1 350 dolarů, za něž si pořídili čipy typu 6502 firmy MOS Technology po 20 dolarech za kus. Modelu Apple I bylo nejprve vyrobeno 100 kusů, a to ručně. Počítač Apple II, jehož prototyp byl představen v dubnu 1977 na prvním veletrhu West Coast Computer Fair, vzbudil pozornost jako jeden z prvních kroků k osobním počítačům. Tento model byl komerčně velmi úspěšný – prodalo se ho několik milionů a prodával se až do 80. let, pozdější varianty Apple II se na školách používaly až do počátku 90. let. Následující model Apple III poškodil Jobs svou tvrdohlavostí – nechtěl v něm mít ventilátor a zakázal měnit podobu a velikost skříně; počítač byl velmi poruchový. Další týmy ale pracovaly na modelu Apple Lisa, uvedeném na trh v lednu 1983. Šlo ve své době o špičkově vybavený počítač, ale kvůli vysoké ceně (9 995 USD) neúspěšný. Technologický i komerční průlom v oboru osobních počítačů (jak v hardware, tak v software) představoval Macintosh. První model pod tímto označením, které Apple pro své počítače používá (ve zkrácené formě) dodnes, byl uveden na trh v lednu 1984. Jobs byl z Apple vyhozen kvůli sporům v roce 1985. V 90. letech pak firmu postihl úpadek, dražší počítače Apple válcoval Microsoft se svým operačním systémem Windows fungujícím na platformě PC. V roce 1997 se Jobs do firmy vrátil a začal ji pomalu vracet ke ziskovosti. V roce 2001 byl uveden Mac OS X. V roce 2006 přešel Apple k čipům Intel u všech počítačů řady Mac. Od roku 2007 firma zaznamenává velký úspěch se svými mobilními zařízeními - nejprve iPodem, posléze iPhonem a iPadem. Tato zařízení způsobila ve svých segmentech revoluci a popularizaci MP3 přehrávačů, smartphonů a tabletů. V souvislosti s tím byla v roce 2007 firma přejmenována z Apple Computers Inc. na Apple Inc., protože portfolio společnosti již netvořily pouze počítače, ale také multimediální služby a produkty. 25. srpna 2011 oznámil Steve Jobs rezignaci na post CEO společnosti Apple. (zemřel 5. října 2011 v Palo Alto) Na postu CEO jej nahradil Tim Cook. V roce 2013 se Apple stala nejhodnotnější značkou světa. V roce 2014 začal Apple budovat své nové sídlo Apple Park. To má být kompletně dokončeno na konci roku 2017. 2011 − společnost Apple se snažila zastavit prodej tabletů Galaxy Tab firmy Samsung sérií žalob v mnoha zemích, které byly v některých postupně odmítány pro svoji úplnou nebo částečnou neopodstatněnost. 2011 − společnost Apple přiznala instalaci sledovacího programu Carrier IQ na svých výrobcích s iOS. Tento program umožňuje odesílání diagnostických dat. Na rozdíl od jiných platforem ale program nemá přístup k uživatelskému rozhraní a je plně aktivní pouze v diagnostickém režimu. O významu a způsobu vzniku názvu a loga firmy Apple existuje několik legend. Jedna říká, že při výběru loga společnosti se zakladatelé inspirovali anekdotou o anglickém vědci Isaacu Newtonovi a vzniku gravitačního zákona. Další tvrdí, že společnost Apple je pojmenována a její logo vychází z jedné Jobsovy diety, kdy těsně před založením společnosti žil na jablečné farmě a nekonzumoval nic jiného než jablka. Počítač Macintosh (1984) byl v té souvislosti pojmenován po konkrétní odrůdě jablka. Také se říká, že se hledalo slovo, které by abecedně předcházelo Atari, v té době velmi úspěšnou počítačovou firmu. Podrobnější informace naleznete v článku Macintosh. Macintosh je dřívější označení rodiny osobních počítačů. Jméno pochází od odrůdy jablka Mcintosh, prvnímu z této řady ho dal Jef Raskin, který na začátku vedl vývojový tým (později jej nahradil Steve Jobs). Uvedení Macintoshe na trh v lednu 1984 doprovázela slavná televizní reklama parafrázující román 1984 (firma IBM v ní figurovala jako velký bratr). Podrobnější informace naleznete v článku MacBook. MacBook je název výrobní řady přenosných počítačů. Původní iBook byl nahrazen první verzí MacBooku 16. května 2006. Zatímco iBooky používaly procesory PowerPC od firmy IBM, MacBook později začal používat procesor značky Intel. První verze obsahovala chipset Intel 945GM, procesor Intel Core Duo a integrovanou grafickou kartu Intel GMA950. Později MacBook dostal novější procesory Intel Core 2 Duo, chipset Intel GM965 a grafickou kartu Intel X3100, nadále docházelo k postupným upgradům na novější verze procesorů. 9. března 2015 byla představena nová třída extra tenkých a lehkých počítačů, která nese opět jméno MacBook, původní unibody MacBook se nadále prezentuje pouze pod jménem MacBook Pro. Podrobnější informace naleznete v článku MacBook Pro. MacBook Pro je notebook s procesorem Intel Core i5/i7. Jeho předchůdcem byl PowerBook využívající procesor IBM PowerPC. Šlo o dražší a výkonnější variantu MacBooku, po vydání nového MacBooku jde o typ klasického výkonného notebooku typicky s displejem typu Retina. Výkonnostní rozdíl mezi modely MacBook a MacBook Pro byl dříve především v grafické kartě, která byla u MacBook Pro dedikovaná, postavená na čipech Nvidia a měla vlastní RAM – neplatilo to u 13palcové varianty, která v některých verzích používala integrovanou grafickou kartu, která byla například typu Intel Iris. Rozdíl ve vzhledu se týkal především toho, že řada Pro měla šasi z jednoho kusu hliníku, zatímco klasický MacBook měl šasi z jednoho kusu polykarbonátového bílého plastu. MacBook Pro je vybaven podsvícením klávesnice, které se aktivuje automaticky při poklesu intenzity světla. Dále se liší ve výbavě a velikosti displejů. Zatímco původní MacBook měl velikost displeje pouze 13,3", MacBook Pro se vyrábí ve velikostech 13" a 15". Procesory Intel jsou u tohoto počítače taktovány až do rychlosti 2,8 GHz. U všech počítačů MacBook Pro je uveden vysokorychlostní port Thunderbolt 2. Stejně jako další počítače Apple obsahující monitor má MacBook Pro vestavěnou kameru FaceTime, ta má u MacBooku Pro rozlišení 1,3 Mpix. Pro připojení k síti slouží Wifi 802.11n draft, k bezdrátovému připojení periferií pak Bluetooth 4.0. Podrobnější informace naleznete v článku iMac. iMac je počítač označován jako "all in one", v překladu "vše v jednom" – v tomto případě především monitor a počítač. Prvním modelem iMacu v roce 1998 zahájil Apple návrat mezi významné značky. iMac byl prvním produktem Applu s názvem uvozeným písmenem "i". V případě iMacu bylo zkratkou pro Internet, na který se tento počítač zaměřoval. Podrobnější informace naleznete v článku iPod. iPod je multimediální přehrávač. Tento název se užívá pro celou rodinu přenosných MP3 přehrávačů od Apple. Název iPod také dlouho používal nejvyspělejší "klasický" iPod, který dostal později přízvisko Classic. iPody mají jednoduché uživatelské rozhraní, které se ovládalo pomocí dotykového kolečka (tzv. click wheel). Výjimkou byl dříve pouze model iPod Touch, který se ovládal pomocí velkého dotykového displeje, podobně jako mobilní telefon iPhone. Obdobné ovládání dostaly později i další modely iPod. Podrobnější informace naleznete v článku iPhone. iPhone je produkt, který v sobě spojuje funkce mobilního telefonu s fotoaparátem, multimediálního přehrávače (iPod) a zařízení pro mobilní komunikaci s internetem. Ovládá se pomocí velkého dotykového displeje s virtuální klávesnicí. Funguje na chytrém operačním systému iOS. Podrobnější informace naleznete v článku iPad. Tablet iPad je produkt spojující multimediální přehrávač iPod Touch s plnohodnotným osobním počítačem, jeho cesta je někde mezi těmito stroji. I přesto, že definoval novou kategorii technologií zaznamenal obrovský komerční úspěch a postupně vytlačil z trhu netbooky. Podrobnější informace naleznete v článku macOS. macOS je operační systém pro počítače Macintosh. První Mac OS X v10.0 byla vydána 24. března 2001. Vznikl jako kombinace několika různých technologií. Základ systému se jmenuje Darwin a je složen z hybridního unixového jádra XNU (anglicky XNU's Not Unix) spolu s množstvím BSD, GNU a dalších open source nástrojů. Nad jádrem je množina knihoven, služeb a technologií, které jsou přejaty většinou z NeXTSTEPu a předchozího operačního systému Mac OS. Grafické uživatelské rozhraní se jmenuje Aqua a bylo vyvinuto společností Apple. Upravenou verzi macOS pojmenovanou iOS využívá mobilní telefon Apple iPhone, multimediální kapesní přehrávač iPod Touch a tablet iPad. Systém společnosti Apple je často aktualizovaný a nově přináší noční režim. iOS je mobilní operační systém vytvořený společností Apple Inc. Původně byl určen pouze pro mobilní telefony iPhone, později se však začal používat i na dalších mobilních zařízeních této firmy, jako jsou iPod Touch, iPad a nejnověji Apple TV. Pojmenování iOS se používá až od čtvrté verze tohoto systému. Do té doby byl oficiálně nazýván iPhone OS. Nový název iOS je v souladu s politikou pojmenovávání produktů (iPod, iPhone, iPad, ...). Ihned po zveřejnění nového názvu iOS byla na Apple podána žaloba od společnosti Cisco Systems, která název IOS používá pro označení softwaru na svých routerech. Aby zabránila žalobě, licencovala si společnost Apple použití tohoto názvu pro svá zařízení. Airport Express Aperture Apple I Apple II Apple III Apple Lisa Apple TV Cinema Display Final Cut Studio iCloud iLife iWork Logic Studio MacBook Air Mac mini Mac Pro Magic Mouse Mighty Mouse Mobile Me Remote Desktop Time Capsule Thunderbolt Display Apple Watch Apple Pippin Apple natočil své 2 Vánoční reklamní reklamy na iPhone 7 v Česku. První spot se jmenuje Frankie's Holiday, část děje se odehrává na Hošťálkově náměstí v Žatci. Druhý spot se jmenuje Romeo & Juliet a byl natočen na zámku v Libochovích. V animovaném seriálu Simpsonovy se Apple vyskytuje jako Mapple a produkty iPhone jako MyPhone, iPod-MyPod.

CLAUSE

OTHER

007194

... Telče (1481) ., v Novém Telči (1486), Nowa Telcz (1490), Telczie (1580), Teltsch (1633), Teltzsch (1648), Teltsch (1678, 1718, 1720, 1751), Teltsch a Telč (1846, 1872) až k podobě Telč v letech 1881 a 1924. Místní jméno znělo původně Teleč a vzniklo přidáním přivlastňovací přípony -jъ k osobnímu jménu Telec (ve významu mladý býček) a bylo rodu mužského. Pojmenování Telč je rodu ženského. Podle místní pověsti bylo město založeno již v roce 1099. První písemná zmínka o něm však pochází až z roku 1315. Významným datem je rok 1339, kdy Telč dostal do vlastnictví Oldřich III. z Hradce z rodu Vítkovců. Jeho rod pak významně přispěl k rozvoji Telče. Vybudoval zdejší hrad a kostel, opevnil město a postavil též gotické domy kolem tržiště. Roku 1386 zničil požár západní polovinu náměstí i s kostelem a radnicí. V roce 1423 dobyli město husité. V polovině 16. století se získával zdejší panství Zachariáš z Hradce a Telči nastává opět doba rozkvětu. Za...

Kdo dostal do vlastnictví Telč roku 1339?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tel%C4%8D

Významným datem je rok 1339, kdy Telč dostal do vlastnictví Oldřich III. z Hradce z rodu Vítkovců.

Telč (německy Teltsch, latinsky Telcz) je město v okrese Jihlava v kraji Vysočina, 25 km jihozápadně od Jihlavy. Název se vyvíjel od varianty Telcz (1180), Telci (1207), v Telez (1283), Telcz (1315, 1331, 1339), Telsch (1356) ., Telcz (1367), Thelcz (1392), z Telče (1406), Telcz (1447), Telecz (1480), z Telče (1481) ., v Novém Telči (1486), Nowa Telcz (1490), Telczie (1580), Teltsch (1633), Teltzsch (1648), Teltsch (1678, 1718, 1720, 1751), Teltsch a Telč (1846, 1872) až k podobě Telč v letech 1881 a 1924. Místní jméno znělo původně Teleč a vzniklo přidáním přivlastňovací přípony -jъ k osobnímu jménu Telec (ve významu mladý býček) a bylo rodu mužského. Pojmenování Telč je rodu ženského. Podle místní pověsti bylo město založeno již v roce 1099. První písemná zmínka o něm však pochází až z roku 1315. Významným datem je rok 1339, kdy Telč dostal do vlastnictví Oldřich III. z Hradce z rodu Vítkovců. Jeho rod pak významně přispěl k rozvoji Telče. Vybudoval zdejší hrad a kostel, opevnil město a postavil též gotické domy kolem tržiště. Roku 1386 zničil požár západní polovinu náměstí i s kostelem a radnicí. V roce 1423 dobyli město husité. V polovině 16. století se získával zdejší panství Zachariáš z Hradce a Telči nastává opět doba rozkvětu. Za třicetileté války trpělo město i celý kraj zlovůlí švédských i císařských vojsk. Roku 1712 zdědil zdejší zboží František Antonín Lichtenštejn-Kastelkorn. Byl to poslední člen této rodinné větve a zemřel bezdětný v roce 1761. Panství Telč zdědil bratranec Alois Arnošt hrabě Podstatský z Prusinovic za podmínky, že jméno a erb Lichtenštejnů-Kastelkornů a Podstatských z Prusinovic sloučí jako Podstatský-Lichtenštejn. V 18. století nastává vzestup měšťanského stavu. Počátek 19. století je ve znamení industrializace. Postavením železnice z Jihlavy do Telče 1898 a jejím propojením přes Slavonice do rakouského Schwarzenau skončila i komunikační izolace města. 1. dubna 1980 byly vesnice Borovná, Dolní Dvorce, Doupě, Dyjice, Dyjička, Stranná, Vanov, Vanůvek, Volevčice a Zvolenovice připojeny jako místní části k Telči. 1. července 1980 byla připojena Horní Myslová, 1. ledna 1986 pak Radkov a Strachoňovice. Poslední vlna slučování proběhla k 1. lednu 1989, kdy byly připojeny Mysletice, Olší a Zadní Vydří. Všechny vesnice se ale osamostatnily 1. ledna 1992. Podle sčítání 1930 zde žilo v 783 domech 4 270 obyvatel. 4 182 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 29 k německé. Žilo zde 3 924 římských katolíků, 169 evangelíků, 32 příslušníků Církve československé husitské a 78 židů. Město má pět místních částí – Vnitřní Město (opevněné historické centrum), Podolí (k centru přilehlé z východu), Staré Město (jižní část města), Štěpnice (severní část města) a Studnice (4 km severně od města), ty leží na dvou katastrálních území – Studnice u Telče a Telč. Telč má 16 základních sídelních jednotek – Studnice, Na Mokrovcích, Na myslibořské cestě, Na myslovské cestě, Na novoříšské cestě, Na radkovské silnici, Na statku, Na Žabinci, Panské nivy, Podolí, Rovné pole, Štěpnice, Telč-historické jádro, U nádraží, V Buzovech a Za Staroměstským rybníkem. Telč je členem mikroregionů Telčsko, Dobrovolný svazek obcí Česká inspirace a České dědictví UNESCO a místní akční skupiny Mikroregionu Telčsko. Město má 21členné zastupitelstvo, v čele 7členné rady stojí starosta Roman Fabeš. Právo užívat vlajku bylo městu uděleno rozhodnutím Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 19. ledna 1995. Vlajka má na červeném podkladu bílé písmeno "T" sahajícím na okraje listu s rameny o šířce 1/3 šířky listu praporu, které je položeno na list tak, že jeho kratší rameno je rovnoběžné se žerdí a je od žerďového okraje vzdáleno na 1/3 šířky listu praporu. Poměr šířky k délce listu je 2:3. V Telčí sídlí firmy AGROKOP HB, s.r.o., EKOPLAST ŠTANCL s.r.o., Opravny Telč, a.s., Chesterton ČR, s.r.o., Trojstav s.r.o., . Terco CB, a.s. Zemědělské družstvo Telč, Café Telč s.r.o., LEPŠÍ ZVUK s.r.o. Obcí prochází silnice I. třídy č. 23 z Mrákotína do Staré Říše, silnice II. třídy č. 112 z Nové Říše . do Horní Cerekve, č. 403 do Stonařova a č. 406 z Dačic do Třeště a komunikace III. třídy č. 02321 do Mysliboře, č. 40618 do Radkova, č. 40610, č. 40611 do Horní Myslové, č. 40617 do Kostelní Myslové a č. 11261 do Hostětic. Prochází tudy též železniční trať č. 240 z Kostelce do Slavonic. Dopravní obslužnost zajišťují dopravci ICOM transport, AZ BUS & TIR PRAHA, ČSAD JIHOTRANS, ČSAD Jindřichův Hradec, Tourbus, TRADO-BUS, Student Agency, Radek Čech - Autobusová doprava a České dráhy. Autobusy jezdí ve směrech Praha, Jihlava, Třebíč, Slavonice, Jemnice, Moravské Budějovice, Znojmo, České Budějovice, Jindřichův Hradec, Brno, Dačice, Pelhřimov, Třeboň, Nová Říše, . Stará Říše, Budeč, Řásná, Mrákotín, Mysletice, Borovná, Blažejov, Kunžak, Strmilov, Studená, Třešť, Želetava, Černíč, Myslůvka a Zadní Vydří a vlaky ve směrech Kostelec a Slavonice. Městem prochází cyklistické trasy č. 5091 do Mysliboře, č. 5125 do Dyjice, č. 16 a Greenway ŘV z Třeště do Kostelní Myslové, č. 5261 do Horní Myslové, 1113 do Mrákotína a č. 5126 do Řásné. Dále jsou tu červeně a zeleně značené turistické trasy a naučné stezky Otokara Březiny a Lipky. Masarykova univerzita zde provozuje své univerzitní centrum a České vysoké učení technické výukové středisko. Kromě toho se zde nachází Gymnázium Otokara Březiny a Střední odborná škola Telč, dvě základní školy, základní umělecká škola a mateřská škola. Od roku 1982 se zde každoročně odehrává hudební festival Prázdniny v Telči. Je jedním z nejstarších hudebních festivalů v Česku, probíhá vždy na přelomu července a srpna. Vystupují tu známí umělci nejen z české scény, na programu jsou také divadla, výtvarné dílny a výstavy. Památky UNESCO v Telči v roce 2011 získaly grant Kraje Vysočina vázaný na začlenění kamerových záznamů a přenosů památek do pořadu Panorama České televize, spolu s městem Telčí získaly tentýž grant i města Třebíč a Žďár nad Sázavou. Vysílání mělo probíhat od 1. května 2012 do konce října téhož roku. Záznamy měly po celý rok být k dispozici na webových stránkách měst, kraje, organizace UNESCO a dalších organizací. Město je oblíbenou lokací českých i zahraničních filmařů. Byly zde natáčeny např. firmy Až přijde kocour, Jak se budí princezny, Z pekla štěstí. Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Telči. Historické jádro Telče, Vnitřní Město, patří k nejcennějším městským památkovým rezervacím na Moravě a v roce 1992 bylo zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Na památkové hodnotě města se podílí i předměstí Staré Město, jehož historická část (okolí kostela Matky Boží) je městskou památkovou zónou, a v neposlední řadě i skutečnost, že i nová výstavba ve 20. století na okrajích města respektovala hodnotné městské panoráma, které není narušeno převýšenou panelovou zástavbou. Dominantou a také nejvýznamnější architektonickou památkou města je renesanční telčský zámek. Telčský zámek patří mezi klenoty moravské renesanční architektury. Jeho přitažlivost je tím větší, že se zde díky citlivému přístupu majitelů k dědictví minulosti zachovaly ve velmi dobrém stavu původní interiéry. Mezi další významné památky Vnitřního Města patří farní kostel sv. Jakuba Staršího, barokní jezuitský kostel Jména Ježíš, kostel sv. Ducha s pozdně románskou věží nebo barokní morový sloup. Památkově chráněny jsou rovněž jedinečně dochované měšťanské domy, zejména na náměstí Zachariáše z Hradce, například Telčský dům, dům U Šeniglů a další. Ve Starém Městě je kromě kostela Matky Boží památkově chráněn například i objekt bývalé jezuitské koleje, zvaný dnes Lannerův dům. V Podolí je nejvýznamnější památkou barokní kostel sv. Anny. Ke kapli svatého Karla Boromejského vede z Telče Křížová cesta. K památkám na zdejší židovské osídlení patří i zdejší synagoga a židovský hřbitov. Míla Doleželová (1922–1993), malířka a ilustrátorka Jakub Dvořecký (1750–1814), kněz, historik Jan Evangelista Kypta (1813–1868), český kantor a . hudební skladatel Václav Beneš Optát, kněz, překladatel, spisovatel Jaroslav Palliardi (1861–1922), archeolog Theodor Schaefer (1904–1969), český hudební skladatel a pedagog Josef Sobotka ( . 1836–1906), český právník a politik, starosta Telče, zemský poslanec Siegfried Taub (1876–1946), poslanec, tajemník Eliška Urbancová, modelka Jan Vlk (1822– .1896), právník, notář, buditel Zachariáš z Hradce, humanista Belp, Švýcarsko Figeac, Francie Rothenburg ob der Tauber, Německo Šaľa, Slovensko Waidhofen an der Thaya, Rakousko Wilber, Nebraska, USA

PERSON

PERSON

007028

Nikon D700 je druhá digitální zrcadlovka firmy Nikon se snímačem velikosti políčka kinofilmu. Tento snímač má rozlišení 12 Megapixelů (totožný se snímačem v Nikon D3, proti němuž má ale menší tělo bez integrovaného bateriového gripu). Obrázky, zvuky či videa k tématu Nikon D700 ve Wikimedia Commons

Jaké rozlišení má snímač digitální zrcadlovky D700?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikon_D700

Tento snímač má rozlišení 12 Megapixelů (totožný se snímačem v Nikon D3, proti němuž má ale menší tělo bez integrovaného bateriového gripu).

Nikon D700 je druhá digitální zrcadlovka firmy Nikon se snímačem velikosti políčka kinofilmu. Tento snímač má rozlišení 12 Megapixelů (totožný se snímačem v Nikon D3, proti němuž má ale menší tělo bez integrovaného bateriového gripu). Obrázky, zvuky či videa k tématu Nikon D700 ve Wikimedia Commons

NUMERIC

NUMERIC

005948

... tj. hlínou a rákosem. Neoznačuje žádnou konkrétní sadu znaků, jako např. latinka nebo alfabeta. Znaky byly standardně psané, vytlačované rákosovým pisátkem do hlíny,...

Označuje klínové písmo konkrétní sadu znaků?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Klínové_písmo

Neoznačuje žádnou konkrétní sadu znaků, jako např. latinka nebo alfabeta.

Pojem klínové písmo znamená způsob zápisu, styl psaní znaků starověkých písem, určený prostředky dostupnými ve starověké Mezopotámii, tj. hlínou a rákosem. Neoznačuje žádnou konkrétní sadu znaků, jako např. latinka nebo alfabeta. Znaky byly standardně psané, vytlačované rákosovým pisátkem do hlíny, nejčastěji ve formě hliněných tabulek, která mohla být kvůli trvanlivosti následně vypálena. K vypálení také došlo často nechtěně, když byla města vypálena nepřátelskými vojsky, což pro dnešní archeologii znamená uchování mnoha klínopisných textů, které by se jinak nezachovaly. Klínopisné znaky ale mohly také být tesány do kamene či psány na jiný materiál. V jeho počátcích sumerské klínové znaky vycházely z původních, mnohem starších piktogramů, které byly otočeny o 90° a zjednodušeny, aby se daly znázornit ustálenými tahy rydla. Tuto techniku později převzali Akkaďané (např. El-amarnské dopisy), Babyloňané a Asyřané, kteří toto písmo částečně upravili, stylizovali a zjednodušili pro svou semitskou akkadštinu jako slabičné, i když to ne vždy odpovídalo struktuře semitských jazyků, které toto písmo dále převzaly. Klínové písmo akkadských dialektů většinou není jednoznačné - znaky mají obvykle hodnotu slabikovou, ale mohou mít i hodnotu logogramu, tedy hodnotu celého slova. Kromě toho mohou prostě jen označovat druh slova, které následuje (např. GIŠ "strom, dřevo" či DINGIR "bůh"), aniž by se četly. Takový znak, který obvykle stojí před slovem, se nazývá determinativ. Jednoznačné však nebyly ani samotné slabičné hodnoty znaků. Jeden znak může být čten několika způsoby a naopak jedna slabika může být zapsána několika různými znaky. Čtení těchto slabičných klínopisných textů je proto velmi složité a obtížné. Jelikož klínové slabičné písmo, jak je používali Asyřané a Babyloňané, bylo značně komplikované, docházelo k jeho zjednodušením. Tím je například úprava babylonského klínopisu pro starou (indoevropskou) perštinu, která počet znaků notně omezila. Tak toto písmo však nepřevzaly jen mezopotámské semitské jazyky, ale i např. vzdálenější indoevropská chetitština. Vzhledem k slabičné formě znaků mohl pak Bedřich Hrozný chetitské texty dešifrovat a přečíst. Kromě těchto slabikových a poloslabičných složitých písem existuje i klínové písmo ryze hláskové, kde každý znak odpovídá jedné hlásce (zde souhlásce, samohlásky se nezapisovaly). Tímto příkladem je ugaritské klínové písmo. Později se prosadilo i v semitských jazycích jednodušší písmo hláskové podle fénického vzoru. S jeho rozmachem, souvisejícím také s prosazením nových psacích materiálů, zejména papyru s inkoustem, tak skončila éra klínového písma.

VERB_PHRASE

YES_NO

008846

Kos je český název některých pěvců z rodu drozd (Turdus). == Název == Ačkoli se v češtině označení "kos" používá jako název rodový, představuje podrod Merula. == Druhy == V Česku se vyskytují dva druhy kosa – kos černý (Turdus merula) a kos horský (Turdus torquatus), třetí druh – kos šedokřídlý (Turdus boulboul) – žije v Asii. == Galerie == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu kos ve Wikimedia Commons Galerie kos ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo kos ve Wikislovníku

Jaké druhy kosa se vyskytují v Česku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kos

V Česku se vyskytují dva druhy kosa – kos černý (Turdus merula) a kos horský (Turdus torquatus), třetí druh – kos šedokřídlý (Turdus boulboul) – žije v Asii.

Kos je český název některých pěvců z rodu drozd (Turdus). == Název == Ačkoli se v češtině označení "kos" používá jako název rodový, představuje podrod Merula. == Druhy == V Česku se vyskytují dva druhy kosa – kos černý (Turdus merula) a kos horský (Turdus torquatus), třetí druh – kos šedokřídlý (Turdus boulboul) – žije v Asii. == Galerie == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu kos ve Wikimedia Commons Galerie kos ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo kos ve Wikislovníku

ADJ_PHRASE

OTHER

003031

Únor je podle gregoriánského kalendáře druhý měsíc v roce. Má 28 dní, v přestupném roce má 29 dní. Třikrát v historii měl únor i 30 dní. Český název měsíce vysvětlují jazykovědci tím, že se v tuto dobu při tání ledu ponořují ledové kry na řekách (únor = nořiti se). V římském kalendáři byl únor posledním měsícem v roce. Právě proto tento měsíc má proměnlivý počet dnů a právě k němu se přidával v přestupném roce jeden den. Při přechodu z juliánského na gregoriánský kalendář se tento zavedený postup neměnil. Varianty původně římského (respektive latinského) názvu Februarius obsahuje většina evropských jazyků. Únor začíná vždy stejným dnem v týdnu jako březen a listopad, s výjimkou přestupného roku....

Který měsíc byl v římském kalendáři posledním?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Anor

V římském kalendáři byl únor posledním měsícem v roce.

Únor je podle gregoriánského kalendáře druhý měsíc v roce. Má 28 dní, v přestupném roce má 29 dní. Třikrát v historii měl únor i 30 dní. Český název měsíce vysvětlují jazykovědci tím, že se v tuto dobu při tání ledu ponořují ledové kry na řekách (únor = nořiti se). V římském kalendáři byl únor posledním měsícem v roce. Právě proto tento měsíc má proměnlivý počet dnů a právě k němu se přidával v přestupném roce jeden den. Při přechodu z juliánského na gregoriánský kalendář se tento zavedený postup neměnil. Varianty původně římského (respektive latinského) názvu Februarius obsahuje většina evropských jazyků. Únor začíná vždy stejným dnem v týdnu jako březen a listopad, s výjimkou přestupného roku. Tehdy začíná ve stejný den jako srpen. Únor začíná vždy stejným dnem v týdnu jako loňský červen. Při výpočtu úroků podle některých metod se únor bere jako ostatní měsíce, tzn. že má 30 dnů. K únoru se váže řada pranostik. V následujícím seznamu jsou uvedeny jen ty, které se váží k celému měsíci únoru. Vynechány jsou pranostiky, které se váží ke konkrétním únorovým dnům (např. Hromnice, svátek sv. Háty/Agáty nebo sv. Marka). Únor bílý – pole sílí. Sněhový únor – sílí úhor. Únorová voda – pro pole škoda. Únor – úmor: kdyby mohl, umořil by v krávě tele a v kobyle hříbě. Kdyby měl únor tu moc jako leden, nechal by v krávě zmrznout tele. Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem. Když v únoru mráz ostro drží, to dlouho již nepodrží. Když záhy taje, dlouho neroztaje. Když únor vodu spustí, ledem ji březen zahustí. Když tě v únoru zašimrá komár za ušima, poběhneš jistě v březnu ke kamnům s ušima. Leží-li kočka v únoru na slunci, jistě v březnu poleze za kamna. Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky. V únoru sníh a led – v létě nanesou včely med. Teplý únor – studené jaro, teplé léto. Co si únor zazelená – březen si hájí; co si duben zazelená – květen mu to spálí. Mnoho mlh v únoru přivodí mokré léto. Když větrové na konec února uhodí, moc obilí se na poli neurodí. Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky. V únoru-li vítr neburácí, jistě v dubnu krovy kácí. Když v únoru mráz ostro drží, to dlouho již nepodrží. Můžeš-li se v lednu vysléci do košile, připravuj si na únor kožich. Je-li v únoru zima a sucho, bývá prý horký srpen. V únoru když skřivan zpívá, velká zima potom bývá. Když skřivánek v únoru zpívá, brzy se pod nosem slívá. Skřivánek-li v únoru zpívat počne, v dubnu jistě umlkne. Je-li únor mírný ve své moci, připílí s mrazem březen i v noci. Když v únoru mušky lítajú, to v marcu robky v ruce chuchajú. Jestli února měsíce jest teplo, nepohrdej hned pící, která ti zůstává, neb s námi ráda zima po Veliké noci zahrává. Nechce-li severňák v únoru váti, v dubnu se to musí přec jenom státi. V únoru prudký severníček – hojné úrody bývá poslíček. Když půlnoční větrové v tomto měsíci silné jsou, bývá dobrá čáka úrody na ovoce; pakli ale ne, tak přicházejí v měsíci dubnu, máji a škodí vínu a stromům. Obrázky, zvuky či videa k tématu únor ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo únor ve Wikislovníku – 30. únor Únor 1948

ENTITY

ENTITY

002726

Vltava (německy Moldau) je s délkou 430,2 km nejdelší řeka v České republice. Pramení na Šumavě, u obce Černý Kříž, soutokem Teplé Vltavy a Studené Vltavy. Protéká mimo jiné Českým Krumlovem, Českými Budějovicemi a Prahou a ústí zleva do Labe v Mělníku. Povodí Vltavy s přítoky Malší, Lužnicí, Otavou, Sázavou a Berounkou...

V jakém pohoří pramení Vltava?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vltava

Pramení na Šumavě, u obce Černý Kříž, soutokem Teplé Vltavy a Studené Vltavy.

Vltava (německy Moldau) je s délkou 430,2 km nejdelší řeka v České republice. Pramení na Šumavě, u obce Černý Kříž, soutokem Teplé Vltavy a Studené Vltavy. Protéká mimo jiné Českým Krumlovem, Českými Budějovicemi a Prahou a ústí zleva do Labe v Mělníku. Povodí Vltavy s přítoky Malší, Lužnicí, Otavou, Sázavou a Berounkou zaujímá jižní část Čech a spolu s Labem, jehož přítokem Vltava je, vytváří systém odvodňující téměř celé Čechy. Povodí řeky je 28 090 km2 (z toho 27 047,59 km2 v Česku). Své jméno "Vltava" řeka dostala od starých Germánů, kteří ji nazývali Wilt-ahwa - divoká voda. Řeka Teplá Vltava, která je považována za jeden ze dvou hlavních zdrojů Vltavy, pramení na východním svahu Černé hory (1 315 m n. m.) na Šumavě ve výšce 1 172 m n. m. jako Černý potok. Jeho pramen je znám jako chráněné území Pramen Vltavy. Prvních 5 km teče severním směrem, od soutoku s Kvildským potokem v Kvildě obrací nadlouho svůj tok k jihovýchodu. Od ústí Vydřího potoka v obci Borová Lada (890 m n. m.) nese říčka název Teplá Vltava, záhy přibírá Vltavský potok, známý též jako Malá Vltava. Ten pramení v Pláňském polesí ve výšce 1 158 m n. m. Protéká Horní Vltavicí a poté v Lenoře (756 m n. m.) získává vody Řasnice, zvané také Travnatá Vltava. Za Lenorou má řeka jen nepatrný spád a vytváří v ploché krajině rozsáhlé mokřady s mnoha meandry, souhrnně zvané Vltavský luh. Zde uprostřed 1. zóny NP Šumava Mrtvý luh se v nadmořské výšce 731 m u osady Chlum stékají Teplá a Studená Vltava. Ta pramení na druhé straně hranic v Bavorsku západně od obce Haidmühle pod německým názvem Altwasser nebo Kalte Moldau. Od soutoku obou hlavních pramenných toků Teplé a Studené Vltavy pak řeka po zbytek své cesty má jméno Vltava. U Nové Pece se Vltava rozlévá do širokého a dlouhého přehradního jezera, které vzniklo přehrazením jejího toku u obce Lipno nad Vltavou. Za Lipnem protéká řeka romantickým skalnatým údolím pod Čertovou stěnou (tento její úsek se nazývá Čertovy proudy) a směřuje k vyrovnávací nádrži Lipno II, těsně před Vyšším Brodem. V úseku mezi přehradní hrází Lipno a Vyšším Brodem je koryto řeky téměř bez vody (přehrada je povinna udržovat minimální průtok 2 krychlové metry vody za sekundu), protože většina vod z Lipenského jezera je odváděna kanálem od podzemní elektrárny do vyrovnávací nádrže Lipno II. Pouze výjimečně se průtok zvyšuje - buďto za přebytku vody v nádrži, nebo u příležitosti vodáckých závodů, neboť úsek Čertových proudů je považován za jednu z nejtěžších vodáckých a slalomových tras na světě. Takové akce ovšem vyžadují průtok 20 - 30 m3 vody za sekundu. Související informace naleznete také v článku Vltava, vodácký úsek Vyšší Brod - Boršov nad Vltavou. Za Vyšším Brodem protéká Vltava otevřenější krajinou a stáčí svůj tok k severu. Četnými zákruty protéká turisticky atraktivní oblastí s řadou kulturně historických památek, které jsou obvykle v těsné blízkosti řeky. Její tok směřuje k hradu Rožmberk, protéká městečkem Větřní a skalnatým údolím vstupuje do Českého Krumlova. Tok Vltavy směřuje odtud dále na sever, protéká kolem kláštera Zlatá Koruna, míjí bývalé keltské oppidum Třísov a obtéká skalnatý ostroh se zříceninou hradu Dívčí kámen. Pak již pokračuje rovinatou Českobudějovickou pánví k Českým Budějovicím (řkm 239,6). Zde přibírá vody řeky Malše. Za městem pokračuje tok Vltavy kolem obce Hluboká nad Vltavou a směřuje k Hněvkovické přehradě. Ta zajišťuje vodu pro Jadernou elektrárnu Temelín. Odtud až za Prahu vytváří řeka hluboké a úzké údolí, které se rozšiřuje jen na několika místech. Protéká Týnem nad Vltavou a za ním přibírá vody řeky Lužnice. Až k Týnu nad Vltavou však již zasahuje hladina dalšího stupně Vltavské kaskády, Orlické přehrady, pojmenované podle známého zámku Orlík. Jezero pohltilo i soutok Vltavy s Otavou u hradu Zvíkova. Pod hrází Orlické přehrady pokračuje tok Vltavy dále k severu. V úseku před Prahou zadržují vody Vltavy ještě další čtyři přehrady Vltavské kaskády - Kamýcká, Slapská, Štěchovická a Vranská. U Davle leží v řece Ostrov sv. Kiliána, na němž do roku 1419 stával Ostrovský klášter. V těchto místech se zprava vlévá řeka Sázava, o něco dále na okraji Prahy za Zbraslaví se zleva připojuje řeka Berounka. Po průtoku hlavním městem se Vltava teprve v Kralupech nad Vltavou vymaňuje z úzkého údolí do roviny a u Mělníka ve výšce 156 m n. m. se vlévá do Labe. Ačkoliv je Vltava k místu soutoku delší a vodnější, nese tok dále oproti zvyklostem jméno Labe. To protéká Německem a ústí do Severního moře. Před několika milióny let odtékala horní část Vltavy do Dunaje. (levý / pravý, říční kilometr od pramene k ústí) Kvildský potok (L, řkm 424,1) Bučina (P, řkm 422,6) Vydří potok . (L, řkm 416,8) Vltavský potok (Malá Vltava) (P, řkm 416,0) Račí potok (L, řkm 404,5) Kubohuťský potok (L, řkm 402,8) Kaplický potok . (L, řkm 396,5) Řasnice (Travnatá Vltava) (P, řkm 394,3) Volarský potok (L, řkm 378,9) Studená Vltava (P, řkm 376,7) Jezerní potok ( .P) Olšina (L) Větší Vltavice (P, řkm 314,5) Branná (L, řkm 297,9) Polečnice (L, řkm 281,3) Jílecký potok (P) Křemžský potok . (Křemže) (L, řkm 258,6) Malše (P, řkm 240,0) Dehtářský potok (L, řkm 231,9) Bezdrevský potok (L, řkm 231,0) Lužnice (P ., řkm 202,2) Hrejkovický potok (P) Otava (L, řkm 169,1) Brzina (P, řkm 126,9) Musík (P, řkm 106,8) Mastník (P, řkm . 104,6) Kocába (L, řkm 82,8) Sázava (P, řkm 78,3) Bojovský potok (L, řkm 75,2) Berounka (L, řkm 63,4) (viz též Seznam řek . a potoků v Praze) Botič (P, řkm 55,2) Rokytka (P, řkm 47,4) Litovický potok (Šárecký potok) (L, řkm 42,7) Zákolanský potok (L) . Bakovský potok (L) Vybrané hlásné profily: řkm 329,54 – Přehrada Lipno I (1952–1959), plocha nádrže 48,7 km2, 725,6 m n.m. řkm 319,12 – Přehrada Lipno II řkm 233,00 – jez České Vrbné (1968), plavební komora postavena roku 2010, na místě vorové propusti postavena elektrárna. V blízkosti nová slalomová dráha. řkm 228,80 – jez Hluboká nad Vltavou (1935), plavební komora dokončena v roce 2013. řkm 210,39 – Přehrada Hněvkovice (1986–1992), plavební komora byla dokončena a uvedena do provozu roku 2010, plocha nádrže 2,68 – 3,21 km2. řkm 208,90 – starý jez Hněvkovice, 354,79 m n.m., provedena modernizace jezu s výstavbou plavební komory. Uvedeno do provozu 2017. řkm 200,41 – Přehrada Kořensko (1986–1991), plavební komora dokončena roku 2000, 2016-2017 komora modernizována. řkm 159,90 – Žďákovský most řkm 144,70 – Přehrada Orlík (1954– . 1966), plavební zařízení pro velká plavidla (šikmé kolejové zdvihadlo doplněné v horní části plavební komorou) nedokončeno, pouze šikmé kolejové zdvihadlo pro sportovní plavidla do 3,5 t; plocha nádrže 27,3 km2, hladina max. . 354 m n. m., min. 347,6 m n. m. řkm 134,73 – Přehrada Kamýk (1956–1962), s plavební komorou řkm 91,69 – Přehrada Slapy (1951–1954), výtah pro . lodě (svislé nebo šikmé zdvihadlo) není dokončen, plocha nádrže 13,92 km2 řkm 84,44 – Přehrada Štěchovice (1937–1945), s plavební komorou délkově přizpůsobenou pro plavení vorů, plocha nádrže 1,14 km . 2 řkm 71,33 – Přehrada Vrané nad Vltavou (1930–1936) s plavební komorou, plocha nádrže 2,51 km2 řkm 62,90 – plavební komora Modřany (jez Modřany) řkm 53,70 – plavební komora Smíchov (oddělený kanál . od Šítkovského jezu k jezu u Sovových mlýnů) řkm 50,50 – plavební komora Štvanice (jez u začátku ostrova Štvanice) řkm 43,50 – plavební komora Podbaba, plavební kanál Podbaba – Troja, délka 3,5 km (Trojský jez a sportovní kanál . na pravé straně) řkm 35,90 – plavební komora Roztoky, plavební kanál Roztoky – Klecany, délka 1,4 km (jez Klecany) řkm 26,70 – plavební komora Dolánky (jez Dolany) řkm 17,90 – plavební komora Miřejovice (jez Nelahozeves – Veltrusy) řkm 00,90 – plavební komora Hořín, plavební kanál Mělník – Vraňany, délka 10,1 km Související informace naleznete také v článku Vltava, vodácký úsek Vyšší Brod - Boršov nad Vltavou. Vodácky nejvyužívanější je Vltava v úseku z Vyššího Brodu do Boršova nad Vltavou. Název řeky pochází ze starogermánského slovního spojení "Wilth"-"ahwa", "divoká, dravá voda". Ve Fuldských análech z roku 872 je tento název doložen jako "Fuldaha" (srov. s řekou Fulda), v roce 1113 jako "Wultha". V Kosmově kronice se roku 1125 poprvé objevuje v počeštěné podobě jako "Wlitaua".

LOCATION

LOCATION

006033

... (lupulin), které mu dodávají chuť a aroma. Jelikož květy ztrácejí po opylení na kvalitě, je třeba dbát na to, aby se ve chmelnici nevyskytovaly samčí rostliny. Pro výrobu piva se používají chmelové pelety (lisované chmelové granule), které jsou výhodnější zejména z hlediska přepravy a skladování. V českém pivovarnictví patří mezi nejlépe hodnocené odrůdy Žatecký poloranný červeňák, který získal certifikát Chráněné označení původu. První historická zmínka o užití chmele pro dochucení piva pochází z listiny franského krále Pipina III. Krátkého z r. 768. Český chmel (pěstovaný v Poohří (Žatecko), Polabí (Úštěcko) a na Hané (Tršicko)) patří k nejkvalitnějším na světě a občas bývá označován za zelené zlato. Mladé výhonky chmele se dodnes někdy užívají jako zelenina ("chmelový chřest"). Z výhonků se též připravují polévky, omelety, ale také se nakládají. Lupulin z chmelových žlázek zavedl jako sedativum v roce 1813 pařížský lékárník Planche....

Patří český chmel k nejkvalitnějším na světě?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chmel_otáčivý

Český chmel (pěstovaný v Poohří (Žatecko), Polabí (Úštěcko) a na Hané (Tršicko)) patří k nejkvalitnějším na světě a občas bývá označován za zelené zlato.

Chmel otáčivý (Humulus lupulus) je vytrvalá dvoudomá pravotočivá liána z čeledi konopovitých. Latinský název vznikl jako zdrobnělina z latinských slov humus = zem (bez opory se plazí po zemi) a lupus = vlk (škodí rostlinám) Humulus americanus T. Nuttall, 1847 Humulus volubilis R. A. Salisbury, 1796 (nom. illeg .) Lupulus communis J. Gaertner, 1788 (nom. illeg.) Lupulus humulus P. Miller, 1768 Lupulus scandens de Lamarck, 1779 (nom. illeg.) Chmel otáčivý je vytrvalá bylina, obvykle se silným svislým oddenkem a velkým počtem podzemních výhonků. Jako trvalka vydrží na jednom místě 20-25 let. Tenká čtyřhranná pravotočivá lodyha dosahuje výšky kolem 3-5 m, někdy dokonce až 10 m. Povrch stonku je drsný a porostlý háčkovitými chlupy, které napomáhají při popínání. Ve střední části lodyhy jsou listy vstřícné, dlanité a dlouze řapíkaté, s vejčitou až okrouhlou čepelí, která je 3-5klaná až 3-5dílná, dosahují šířky až kolem 20 cm. Okraj listů je pilovitý a jejich báze je hluboce srdčitá .Povrch na svrchní části listu je tmavě zelený a drsný, zatímco spodní strana je světlejší se žlutými žlázkami. Na bázi řapíku se nacházejí dva téměř srostlé blanité palisty. V horní části lodyhy jsou listy menší, převážně střídavé a často celistvé nebo laločnaté. Jejich šířka se pohybuje kolem 6-10 cm. Samčí rostliny mají na konci lodyh v úžlabí listů vrcholičnaté laty prašníkových květů. Zelenavá samičí květenství se skládají z krátkých klásků, z nichž se vytvářejí vejčité šištice, které v úžlabí listů vyrůstají po dvou. Až 2 cm dlouhé šupiny šištic pokrývají zlatožluté lupulinové žlázky. Plod je z obou stran zploštělá vejcovitá nažka. Plodenství chmele otáčivého jsou převislá, až 6 cm dlouhá, se zvětšenými suchými žlutavými listeny. Jako vlhkomilná rostlina se planý chmel otáčivý vyskytuje v olšinách, na okrajích lesů, v lužních lesích, ale především v pobřežních křovinách potoků a řek, kde vytváří mohutné porosty. Kulturní rostliny se nejčastěji vysazují na rovinatých plochách, nebo v širokých otevřených údolích. Nejvhodnější je pro pěstování mírně kyselá půda (permské červené půdy Žatecka) se slabě kolísající hladinou podzemní vody (cca 2m). V současné době je rozšířen po celém mírném pásu Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zavlečen byl i do Jižní Ameriky (Chile) a do Austrálie. Hlavními oblastmi pěstování chmele kromě České republiky jsou Německo, USA, Čína, Polsko, Velká Británie, Rusko, Ukrajina, Kanada a Austrálie. Plíseň chmelová (Pseudoperonospora humuli) je houbová choroba, která napadá výhony, listy a následně hlávky. Rozšiřuje se hlavně za teplého a vlhkého počasí. Listy jsou pokryty žlutozelenými skvrnami a později hnědnou a opadávají, hlávky po napadení získají rezavý nádech. Za velmi vlhkých a teplých let může způsobit rozsáhlé hospodářské škody. Padlí chmelové (Sphaerotheca humuli) je mykotická choroba, která se rozšířila hlavně v 90. letech. Na svrchní straně listů se vytváří bělavé povlaky, které postupně přecházejí na hlávky. Mšice chmelová (Phorodon humuli) na spodní straně listů saje rostlinné šťávy a zanechává na nich lepkavé výkaly, které jsou pak živnou půdou pro rozšíření saprofytických hub. Sviluška chmelová (Tetranychus urticae) sáním na listech způsobuje puchýře, listy žloutnou až postupně zešednou, při silném výskytu zasychají a opadávají. Hlávky získají cihlově červené zbarvení a výrazně se zhoršuje jejich kvalita. Plodní šištice obsahují pryskyřici s hořčinami (α kyseliny (humulon), β kyseliny (lupulon)), silice s terpenoidy (např. humulen, myrcen) s bakteriostatickými a konzervačními účinky. Sekrece hořkých látek vrcholí v druhé polovině srpna, kdy začíná i sklizeň. Chmel patří k velmi starým kulturním rostlinám. Už ve středověku pojídali labužníci chmelové výhonky se solí, pepřem, octem a olejem a věřili v jeho léčebné účinky. První údaje o pěstování chmele na území ČR jsou z roku 859. Významně se o jeho rozšíření v českých zemích zasadil císař Karel IV. Za třicetileté války byly chmelnice zpustošeny a obnoveny až v 18. století. Hlávky samičích květů (chmelové šištice) nebo extrakt z nich se používají v pivovarnictví při výrobě piva, obsahují totiž hořčiny (lupulin), které mu dodávají chuť a aroma. Jelikož květy ztrácejí po opylení na kvalitě, je třeba dbát na to, aby se ve chmelnici nevyskytovaly samčí rostliny. Pro výrobu piva se používají chmelové pelety (lisované chmelové granule), které jsou výhodnější zejména z hlediska přepravy a skladování. V českém pivovarnictví patří mezi nejlépe hodnocené odrůdy Žatecký poloranný červeňák, který získal certifikát Chráněné označení původu. První historická zmínka o užití chmele pro dochucení piva pochází z listiny franského krále Pipina III. Krátkého z r. 768. Český chmel (pěstovaný v Poohří (Žatecko), Polabí (Úštěcko) a na Hané (Tršicko)) patří k nejkvalitnějším na světě a občas bývá označován za zelené zlato. Mladé výhonky chmele se dodnes někdy užívají jako zelenina ("chmelový chřest"). Z výhonků se též připravují polévky, omelety, ale také se nakládají. Lupulin z chmelových žlázek zavedl jako sedativum v roce 1813 pařížský lékárník Planche. Sušené pestíkové šištice se používají jako droga Strobili lupuli a chmelové žlázky jako Glanduale lupuli ("chmelová moučka"). V homeopatii se používá esence z čerstvých žlázek jako diuretikum, antiafrodiziakum nebo narkotikum. Menší množství se využívá při výrobě kosmetických přípravků. V lidovém léčitelství se také využívá jako sedativum a také povzbuzuje chuť k jídlu. Sbírají se mladé výhonky, které zatím neprorostly na světlo a obsahují hodně vitamínů skupiny B i minerálních látek. Čaj z chmelových žlázek pomáhá proti nespavosti, působí močopudně a užívá se při křečích svalů.

VERB_PHRASE

YES_NO

002914

... milenecký pár držící se za ruce dává najevo "jsme svoji", poplácání po rameni znamená pochvalu či uznání, dotek nohou pod stolem může znamenat signál druhé . osobě "přestaň" nebo "uklidni se", atd. přímý (dotek kůží na kůži) nepřímý (např. poplácání holou rukou po rameni oblečeného člověka) Význam má i to, kterou částí těla se osoba dotkla určité části těla jiného člověka. Kontakt hmatem má velkou informační a rozlišovací schopnost, neboť hmat je po zraku druhým nejcitlivějším smyslem. Sluch je až na třetím místě. Tento pojem znamená nedostatek lidského doteku. Touha po něm se netýká jen dětí, nýbrž i dospělých, jak potvrzují psychoterapeutické postupy. Sebehaptika je dotýkání se vlastního těla. Může během sociální interakce také leccos prozradit....

Jak se nazývá dotýkání se vlastního těla?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Haptika

Sebehaptika je dotýkání se vlastního těla.

Haptika je kontakt hmatem (řecky "haptein" znamená "dotýkat se"). Termín do sociální psychologie zavedl lingvista William Austin. Jedná se o způsob sdělení, které se tlumočí bezprostředním tělesným kontaktem s druhým člověkem (např. podání ruky, poplácání po ramenou či zádech či nabídnutí rámě). Také haptický kontakt bývá ovlivněn kulturou, ze které dané osoby pochází. Každý člověk má také svou vlastní hranici, jaké druhy doteku pro něj jsou v té které situaci přijatelné. Dotek, čili taktilní kontakt v sociální interakci může být adresován jako projev přátelství (např. pohlazení, objetí, políbení, ...) nebo naopak nepřátelství (např. pohlavek, facka, ...). Komunikační význam haptiky (doteku) lze více či méně snadno rozluštit, např. milenecký pár držící se za ruce dává najevo "jsme svoji", poplácání po rameni znamená pochvalu či uznání, dotek nohou pod stolem může znamenat signál druhé . osobě "přestaň" nebo "uklidni se", atd. přímý (dotek kůží na kůži) nepřímý (např. poplácání holou rukou po rameni oblečeného člověka) Význam má i to, kterou částí těla se osoba dotkla určité části těla jiného člověka. Kontakt hmatem má velkou informační a rozlišovací schopnost, neboť hmat je po zraku druhým nejcitlivějším smyslem. Sluch je až na třetím místě. Tento pojem znamená nedostatek lidského doteku. Touha po něm se netýká jen dětí, nýbrž i dospělých, jak potvrzují psychoterapeutické postupy. Sebehaptika je dotýkání se vlastního těla. Může během sociální interakce také leccos prozradit. Propletené ruce v klíně mohou značit nervozitu aj.[zdroj?]

ENTITY

OTHER

006688

... IQ v krajských i menších městech, podpora vzájemné komunikace a seberealizace členů. Vedení a fungování Mensy řídí Rada Mensy v čele s předsedou organizace. Rada Mensy je volena každé dva roky. Hlasování je tajné, hlasy mají rovnou váhu. Současným předsedou Mensy ČR je Martin Sedláček. Mensa České republiky organizuje vstupní testování IQ, vede agendu členů, vydává časopis Mensa, spravuje své internetové stránky a minimálně jednou ročně svolává valnou hromadu. Za to vše je zodpovědná devítičlenná rada Mensy, redakční...

Kdo vede Mensu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mensa_%C4%8CR

Vedení a fungování Mensy řídí Rada Mensy v čele s předsedou organizace.

Mensa České republiky je společenská organizace, česká pobočka organizace Mensa International; dobrovolné, nepolitické, nezávislé a neziskové sdružení. Mensa na území ČR byla založena Dr. Hanou Drábkovou (která učinila první pokusy o založení již v roce 1968) na jaře roku 1989, registrována pak byla v březnu 1991. Členem Mensy se může stát každý, kdo dosáhne v testu inteligence, schváleném mezinárodním dozorčím psychologem Mensy International Ltd. (MIL), výsledku mezi horními dvěma procenty celkové populace. Dle svých stanov Mensa přispívá k rozvíjení inteligence členů. Tento svůj účel Mensa ČR naplňuje tím, že se v současné době zaměřuje mj. na.: vyhledávání talentovaných dětí (soutěž Logická olympiáda, 49.000 registrovaných v roce 2014 ), provoz školy pro nadané děti (Mensa gymnázium, . dříve nazývané Osmileté gymnázium Buďánka), Mensa NTC Learning – projekt rozvoje rozumových schopností dětí v předškolním věku, zakládání herních klubů pro podporu aktivního trávení volného času (Kluby nadaných dětí), pořádání letních táborů pro nadané děti, příměstských táborů podpora a poradenství pro rodiče talentovaných dětí testování IQ v krajských i menších městech, podpora vzájemné komunikace a seberealizace členů. Vedení a fungování Mensy řídí Rada Mensy v čele s předsedou organizace. Rada Mensy je volena každé dva roky. Hlasování je tajné, hlasy mají rovnou váhu. Současným předsedou Mensy ČR je Martin Sedláček. Mensa České republiky organizuje vstupní testování IQ, vede agendu členů, vydává časopis Mensa, spravuje své internetové stránky a minimálně jednou ročně svolává valnou hromadu. Za to vše je zodpovědná devítičlenná rada Mensy, redakční a internetová rada a skupina osob s autorizací pro vstupní testování. Mensa je dobrovolnickou organizací. Všechny aktivity a projekty Mensy jsou vykonávány dobrovolníky, členy Mensy, zdarma a v jejich volném čase. Vlastní provoz Mensy je financován z členských příspěvků členů, testovaní IQ, grantů. Pod vlastním provozem se myslí nutná režie vedení neziskové společnosti, poznávací a vzdělávací akce (především exkurze a přednášky), pořádání setkání v rámci místních skupin (sdružují členy Mensy geograficky), pořádání akcí v rámci zájmových skupin (sdružují členy Mensy tematicky), pořádání celostátních setkání mensanů. Na financování ostatních činností, především na podporu nadaných dětí, Mensa (stejně jako jiné neziskové společnosti) vyhledává dotace, soukromé dary (daňově odpočitatelné), popř. výnosy z reklam na svém webu, ve vlastním časopise či z výnosů spolupráce s komerčními firmami. I když je Mensa zaměřena především na podporu nadaných dětí a rozvoj svých členů, nabízí mnohé aktivity širší veřejnosti. Téměř všechny její akce jsou přístupné i pro nečleny a valná většina informací (reportáží, článků apod.) je díky webu a časopisu Mensy přístupná komukoliv.

PERSON

PERSON

013461

... a později v Ústavu pro českou a světovou literaturu). Doktorát z filozofie získala na FF UK v roce 1972, a to za práci o vývoji brazilské regionální prózy a její proměně v díle Joã Guimarã Rosy. == Překlady (výběr) == Do češtiny uvedla např. portugalského básníka a prozaika Fernanda Pessou (výborem Heteronyma [1968], ve spolupráci s Josefem Hiršalem). Dále překládala básně Luíse de Camőese, Eugénia de Andrade či romány Josého Cardosa Pirese. Mezi brazilskými autory přeložila kupříkladu Joã Guimarã Rosu, Murila Rubiã, Lygiu Fagundes Tellesovou, Clarice Lispectorovou a Paula Coelha. Kromě jiného sestavila a přeložila i sbírku brazilských indiánských bájí a pověstí (Poronominare, 1995) etc. == Ocenění == V roce 1994 jí byl udělen portugalský Řád Infanta Jindřicha komturského stupně. V...

Kde získala Pavla Lidmilová doktorát?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavla_Lidmilov%C3%A1

Doktorát z filozofie získala na FF UK v roce 1972, a to za práci o vývoji brazilské regionální prózy a její proměně v díle Joã Guimarã Rosy.

Pavla Lidmilová (2. února 1932 Zlín – 25. ledna 2019) byla česká překladatelka z portugalštiny a španělštiny. Věnovala se především literatuře portugalské a brazilské, případně překladům z afrických portugalsky psaných literatur. == Biografie == Vystudovala češtinu a španělštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi roky 1959 a 1962 pracovala jako redaktorka v Československém rozhlasu Praha, v letech 1962–1992 pak v Československé akademii věd (v Kabinetu pro moderní filologii a později v Ústavu pro českou a světovou literaturu). Doktorát z filozofie získala na FF UK v roce 1972, a to za práci o vývoji brazilské regionální prózy a její proměně v díle Joã Guimarã Rosy. == Překlady (výběr) == Do češtiny uvedla např. portugalského básníka a prozaika Fernanda Pessou (výborem Heteronyma [1968], ve spolupráci s Josefem Hiršalem). Dále překládala básně Luíse de Camőese, Eugénia de Andrade či romány Josého Cardosa Pirese. Mezi brazilskými autory přeložila kupříkladu Joã Guimarã Rosu, Murila Rubiã, Lygiu Fagundes Tellesovou, Clarice Lispectorovou a Paula Coelha. Kromě jiného sestavila a přeložila i sbírku brazilských indiánských bájí a pověstí (Poronominare, 1995) etc. == Ocenění == V roce 1994 jí byl udělen portugalský Řád Infanta Jindřicha komturského stupně. V roce 2001 jí byl udělen brazilský Řád Rio Branca rytířského stupně. V roce 2005 jí byla udělena Státní cena za překladatelské dílo. == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Pavla Lidmilová Heslo Pavla Lidmilová na stránce 'KDO BYL KDO – Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté' SMRZ, Jaroslav. Traductora Pavla Lidmilová galardonada por su obra de toda la vida. In: Rozhlas.cz, 2005-10-27

ABBREVIATION

ABBREVIATION

004916

... Sovětského svazu). Šlo o nejhorší jadernou havárii v historii jaderné energetiky. Jedinou další jadernou havárií označenou mezinárodní stupnicí INES nejvyšším stupněm 7 je havárie elektrárny Fukušima I v Japonsku v březnu 2011. Při pokusu na 4. reaktoru došlo k jeho přehřátí, protavení a výbuchu, při kterém se do ovzduší uvolnily radioaktivní látky....

Jakým stupněm byla ohodnocena černobylská havárie na mezinárodní stupnici?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cernobylsk%C3%A1_hav%C3%A1rie

Jedinou další jadernou havárií označenou mezinárodní stupnicí INES nejvyšším stupněm 7 je havárie elektrárny Fukušima I v Japonsku v březnu 2011.

Černobylská havárie se stala 26. dubna 1986 v Černobylské jaderné elektrárně na severu Ukrajiny (tehdy část Sovětského svazu). Šlo o nejhorší jadernou havárii v historii jaderné energetiky. Jedinou další jadernou havárií označenou mezinárodní stupnicí INES nejvyšším stupněm 7 je havárie elektrárny Fukušima I v Japonsku v březnu 2011. Při pokusu na 4. reaktoru došlo k jeho přehřátí, protavení a výbuchu, při kterém se do ovzduší uvolnily radioaktivní látky. Došlo tak ke kontaminaci okolního prostředí, v omezené míře radioaktivní spad zasáhl značnou část Evropy. Uváděné počty obětí sahají od 31 oficiálně zemřelých bezprostředně při havárii až po odhady desítek až stovek tisíc úmrtí v důsledku záření podle některých studií. Po havárii bylo okolí včetně města Prypjať evakuováno a proměnilo se v zakázanou zónu, budova reaktoru byla provizorně obestavěna betonovým sarkofágem pro zamezení další kontaminace prostředí. Zajištění a případná likvidace stále nebezpečného reaktoru je časově, technicky a finančně velice náročné. Příčin havárie bylo více, typ použitého reaktoru RBMK, nevhodný pokus a nedostatečná kompetentnost personálu. K rozsahu následků přispěly nepřipravenost a nevhodné kroky v krizovém postupu řešení následků havárie. Podrobnější informace naleznete v článku Černobylská jaderná elektrárna. Černobylská elektrárna je umístěna 2 km od města Pripjať, 18 km od města Černobyl, 10 km od hranic s Běloruskem a 110 km severně od Kyjeva. Skládá se ze čtyř reaktorů, každý o výkonu 950 MW elektrické energie (3,2 GW tepelné energie), které v době havárie dohromady produkovaly asi 10 % ukrajinské elektřiny. Stavba elektrárny začala v 70. letech 20. století, reaktor č. 1 byl dokončen v roce 1977, následován č. 2 (1978), č. 3 (1981) a č. 4 (1983). Dva další reaktory (č. 5 a č. 6, každý také o kapacitě 950 MW) byly v době havárie rozestavěny. Všechny čtyři reaktory byly typu RBMK-1000, tedy chlazené obyčejnou vodou a moderované grafitem. V noci v sobotu 26. dubna 1986 během riskantního pokusu na čtvrtém reaktoru Černobylu došlo k přehřátí a následné explozi jednoho z reaktorů. Exploze v 1:23:58 místního času, která odtrhla víko reaktoru, vyústila v požár, sérii dalších explozí a roztavení reaktoru. Jádro reaktoru, bezpečnostní systémy a většina konstrukcí nesoucích jádro reaktoru byly zničeny nebo těžce poškozeny. Okolí reaktoru bylo kontaminováno aktivními úlomky jádra a kusy palivových tyčí. Naměřené dávky záření gama byly odstrašující – v reaktoru překročily hodnotu 5 000 R (rentgenů) za hodinu, v okolí bloku číslo 4 dosáhlo hodnot 2 000 R za hodinu. Do vzduchu se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, Východní Evropou a Skandinávií, do celé severní polokoule. Byly těžce kontaminovány rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska, což si vyžádalo evakuaci a přesídlení více než 350 000 lidí (WHO, 2005). Přibližně 60 % radioaktivního spadu skončilo v Bělorusku. Nehoda zvýšila obavy o bezpečnost sovětského jaderného průmyslu, zpomalila na mnoho let jeho expanzi a zároveň nutila sovětskou vládu přehodnotit míru utajování. Nástupnické státy po rozpadu Sovětského svazu – Rusko, Ukrajina a Bělorusko dodnes nesou břímě pokračujících nákladů na dekontaminaci a léčení nemocí způsobených černobylskou havárií. Je obtížné přesně zaznamenat počet úmrtí způsobených událostmi v Černobylu – odhady se pohybují od sto až sto padesáti osob (WHO) po bezmála milion. Havárie a její dopady jsou stále předmětem zkoumání. Katastrofa je přisuzována špatné konstrukci reaktoru, jeho kontraintuitivním vlastnostem, nedodržení podmínek, na které byl plánovaný pokus připraven, a obecnému nedostatku bezpečnostní kultury. Stejně jako v Three Mile Island byl druhotným faktorem přispívajícím k havárii fakt, že elektrárenští operátoři nebyli dostatečně vyškoleni a obeznámeni s mnoha charakteristikami reaktoru. Jedním z problémů byla nedostatečná komunikace mezi vedoucími bezpečnostními pracovníky a operátory ohledně příkazu vykonat noční experiment. Navíc kvůli nedostatečnému proškolení operátoři dostatečně nechápali, jak reaktor pracuje při nízkém stupni reaktivity. V souladu s podmínkami experimentu bylo několik bezpečnostních systémů vyřazeno z provozu. Experiment totiž měl ověřit, jestli bude elektrický generátor (poháněný parní turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 sekund napájet čerpadla havarijního chlazení. Mnoho technických rysů reaktoru bylo považováno za vojenská tajemství a operátoři o nich neměli ponětí. Reaktor měl především nebezpečně velký kladný dutinový koeficient reaktivity (viz dále). Velmi významnou vadou reaktoru byla také konstrukce jeho regulačních tyčí. Regulační tyče nebyly zcela naplněné; ve chvíli, kdy se zasouvaly, byla na prvních pár sekund chladicí kapalina nahrazena dutými částmi regulačních tyčí. Jelikož chladicí kapalina (voda) je pohlcovač neutronů, výkon reaktoru v té chvíli stoupl. Toto neintuitivní chování reaktoru při zasouvání regulačních tyčí nebylo operátorům vůbec známo. Nicméně chyba se přece jen obecně připisuje zástupci hlavního inženýra jaderné elektrárny v Černobylu Anatoliji Stěpaňoviči Ďatlovovi. Byl nadřízeným operátorů v řídícím centru čtvrtého reaktoru. Operátoři mu mnohdy i sami odporovali, když dával příkazy, které by mohly vést k mnohým rizikům. Nejznámější Ďatlovovy příkazy, které byly klíčem k havárii, byly: Přikázal uskutečnit zkoušku při velmi nízkém výkonu, hluboko pod limitem (pod 700 MW) jen na 200 MW. Reaktor se stal velmi nestabilním. Operátoři ho na to upozorňovali a odporovali, že je to proti předpisům, ale nedal si říct. Při snižování výkonu reaktoru se nakonec stalo to, že výkon klesl na 0MW. Reaktor byl zastaven. Ďatlov přikázal vytáhnout regulační tyče, které regulovaly štěpnou reakci. Chtěl přece zkoušku uskutečnit na 200 MW. Při úplném vytažení regulačních tyčí výkon reaktoru stoupal, ale nebyly vytaženy úplně všechny tyče, některé byly jen částečně, bylo jich však méně. To mělo za následek, že na těchto částečně vysunutých regulačních tyčích vznikala tzv. žhavá místa. Tyčí bylo méně a proto nestačily regulovat štěpnou reakci dostatečně, takže z ostatních palivových tyčí, kde probíhala štěpná reakce se šířilo teplo, které tyto částečně vysunuté tyče ohřívalo. Tehdy ještě byly aktivovány turbíny, které dávaly do pohybu čerpadla, která čerpala vodu na chlazení reaktoru. Dostali jsme se k další výrazné chybě. Cílem zkoušky bylo přece zjistit, za jak dlouho by se při vypnutí turbín pohánějících vodní čerpadla, která by ještě pracovala setrvačností, zapnuly záložní zdroje energie, které by poháněly turbíny, a zda by to bylo účinné. Zde začal sled hrozných událostí. Hlavní turbíny byly vypnuty a jejich setrvačnost byla krátká. Nebyla čerpána voda a reaktor nebyl dostatečně chlazen. Záložní zdroje, které by daly do pohybu čerpadla, se nespustily hned. Právě toto riziko bylo pro Ďatlova jen teoretické. Výkon a teplota v reaktoru stoupaly. Ve žhavých místech vznikalo mnoho páry a tím i tlak páry. Ten se neustále zvyšoval současně s teplotou a výkonem reaktoru. Tlak páry byl tak silný, že na víku reaktoru nadzvedl 350kilové uzávěry palivových tyčí. Operátoři si prudkého růstu výkonu samozřejmě všimli. Podnikli něco, co celou katastrofu jen urychlilo. Dali zcela spustit do jádra reaktoru borové regulační tyče, aby omezily štěpnou reakci a snížily výkon. Operátoři za to mohli nepřímo, dalo by se říci, že vůbec. Oni, dokonce ani Ďatlov nebyli informováni, že regulační tyče měly špičku z grafitu. Grafit způsobil nikoli snížení, ale naopak prudké zvýšení výkonu reaktoru. Kdyby tyče nebyly vytaženy úplně, výkon by tak nevzrostl a šance na jeho regulování by tu stále byla. Tlak páry a teplotu ve žhavých místech nebylo možné zvládnout. Operátoři mohli na řídícím panelu jen bezmocně sledovat, jak výkon stoupá. Tlak byl nakonec tak silný, že celé víko reaktoru odletělo a velmi vysoký výkon v reaktoru způsobil jeho výbuch. (Podrobné informace o událostech před havárií - viz. Nadpis-Průběh událostí) Výbuch operátory přímo nezasáhl, takže ho přežili. Ale tlak výbuchu odtrhl dveře do řídicího střediska. Všude se šířilo radioaktivní záření. Ďatlov nebyl nezkušený. Myslel si jen, že technologii čtvrtého reaktoru by si mohl podmanit. Myslel si, že je něco víc. Byl jediný, co z operátorů přežil nejdéle. Stále ale tvrdil, že on za to nemůže. Prý za to mohla chybná konstrukce reaktoru. Podle něj neměli čtvrtý reaktor dát vůbec provozu. Na 25. dubna 1986 bylo naplánováno odstavení reaktoru číslo 4 pro pravidelnou údržbu. Bylo rozhodnuto využít této příležitosti k otestování schopnosti turbínového generátoru reaktoru vyrábět patřičné množství elektřiny k napájení bezpečnostních systémů reaktoru (především vodních pump) v případě současného výpadku energie z reaktoru i vnějších zdrojů elektrické energie. Konstruktér elektrárny počítal s tím, že v takovém případě by měla roztočená turbína poskytnout dostatek energie nutné pro bezpečné odstavení reaktoru. K vyzkoušení, zda je tomu tak skutečně, mělo původně dojít ještě před spuštěním reaktoru, ale politický tlak na rychlé uvedení elektrárny v činnost způsobil, že byla řada provozních testů odložena. Podle plánu experimentu měl být reaktor použit k roztočení turbíny, poté měla být turbína od reaktoru odpojena a měla se dál točit jen vlastní setrvačností. Výstupní výkon reaktoru byl snížen z normálního výkonu 3,2 GW na 700 MW tepla, aby test probíhal při bezpečnějším, nízkém výkonu. Snižování výkonu bylo zahájeno v 1 hodinu po půlnoci. Ve 13:05 byl již výkon reaktoru snížen na polovinu a došlo k odstavení prvního turbogenerátoru, nato byl odpojen i systém havarijního chlazení. Krátce poté však dispečink energetických závodů požádal o udržení stávajícího výkonu bez dalšího snižování, aby nedošlo k omezení výroby v továrnách. Experiment byl tudíž pozastaven téměř na 9 hodin a mezitím nastoupila nová směna operátorů, s nedostatkem informací o probíhajícím dění. Ve 23:10 bylo zahájeno další snižování výkonu reaktoru. Skutečný výstupní výkon ovšem z neznámých důvodů klesl až k 30 MW. Následkem toho se prudce zvýšila koncentrace neutrony pohlcujícího produktu štěpení – xenonu 135; tento produkt by se normálně při vyšších hodnotách výkonu v reaktoru ihned přeměňoval dále. Tomuto jevu spojenému s přechodným poklesem reaktivity se říká xenonová otrava reaktoru. Další související jev, který obsluze hrozil, je pád reaktoru do stavu tzv. "jódové jámy". Vlivem prudkého snížení výkonu nebo náhlého odstavení se výrazně uplatní parazitní radionuklidy, zejména izotop jódu vznikající při štěpné reakci v palivových článcích. Má výraznou absorpci podobně jako xenon. Po dobu mnoha hodin nedovolí obnovit činnost reaktoru, dokud nedojde k samovolnému rozpadu izotopu s následnou možností opětovného zahájení štěpné reakce a zvýšení reaktivity. V experimentu by nebylo možno pokračovat a reaktor by musel zůstat nějakou dobu mimo provoz. Obsluha se proto snažila zvýšit výkon a udržet reaktor v chodu vysunováním regulačních tyčí. Operátoři přitom měli udržovat tzv. operativní zásobu reaktivity a tento předpis nedodrželi. Nebyli informováni, proč je to důležité, a technicky neměli možnost aktuální zásobu sledovat během experimentu. Přestože se nedařilo dostatečně zvýšit výkon, osádka se rozhodla nezastavit reaktor a pokračovat v experimentu při 200 MW namísto plánovaných 700 MW. Kvůli přemíře neutrony pohlcujícího xenonu 135 byly regulační tyče vysunuty z reaktoru o něco dále, než by bylo při normálním bezpečném řízení přípustné. Jako součást experimentu byly 26. dubna v 1:05 spuštěny vodní pumpy poháněné turbínovým generátorem; vodní tok takto generovaný překročil meze stanovené bezpečnostní regulací. Vodní tok se ještě zvýšil v 1:19; a protože voda také pohlcuje neutrony, toto další zvýšení vodního toku si vynutilo dokonce odstranění i manuálně ovládaných regulačních tyčí, což vytvořilo vysoce nestabilní a nebezpečné provozní podmínky. Přesto žádný předpis nezakazoval, aby všechny pumpy pracovaly naplno. V 1:23:04 začal experiment. Nestabilní stav reaktoru se nijak neprojevil na kontrolním panelu a nezdálo se, že by se kdokoliv z posádky reaktoru obával nebezpečí. Přívod elektřiny do vodních pump byl vypnut, a protože je poháněl turbínový generátor jen setrvačností, vodní tok se zmenšoval. Turbína byla odpojena od reaktoru a tlak páry v jádru reaktoru se zvyšoval. Jak se chladicí kapalina zahřívala, v jejím potrubí se začaly vytvářet kapsy páry. Návrh RBMK grafitem moderovaného reaktoru v Černobylu se vyznačuje velkým pozitivním dutinovým koeficientem, což znamená, že při absenci neutrony pohlcujícího efektu vody se výkon reaktoru prudce zvyšuje a reaktor se postupně stává stále nestabilnějším a nebezpečnějším. V 1:23:40 zmáčkli operátoři tlačítko "AZ5" (а з – havarijní ochrana), které znamená rychlé odstavení reaktoru – kompletní zasunutí všech regulačních tyčí, včetně manuálně ovládaných tyčí, které byly vytaženy dříve. Není jasné, zda šlo o nouzové opatření, či zda to byl rutinní krok zastavení reaktoru po skončení experimentu (bylo naplánováno zastavení reaktoru pro pravidelnou údržbu). Obvykle se předpokládá, že rychlé odstavení bylo spuštěno jako odpověď na neočekávané prudké zvýšení výkonu. Naproti tomu Anatolij Stepanovič Djatlov, provozní zástupce hlavního inženýra Černobylské jaderné elektrárny, který za havárii nepřímo mohl, napsal ve své knize:"Před 01:23:40 systém centrální kontroly nezaregistroval žádné změny parametrů, které mohly ospravedlnit rychlé odstavení. Komise nashromáždila a analyzovala velké množství materiálů a, jak se vyslovila ve své zprávě, nemohla najít důvod, proč bylo rychlé odstavení spuštěno. Není třeba hledat důvod. Reaktor byl po skončení experimentu jednoduše odstaven." Kvůli pomalému mechanismu spouštění regulačních tyčí (18–20 sekund do ukončení operace), jejich dutým koncům a dočasnému odpojení chladicího okruhu, došlo vlivem rychlého odstavení reaktoru ke zvýšení rychlosti reakce. Zvýšená produkce tepla způsobila deformaci vedení regulačních tyčí. Ty se zasekly poté, co byly zasunuty do jedné třetiny a nebyly proto schopné zastavit reakci. Navíc, jejich špička byla z grafitu, který po zasunutí zvýšil výkon a havárii jen urychlil. Kdyby nebyly předtím vytaženy úplně, výkon by tak nevzrostl a šance na jeho regulování by byla ještě velká. V 1:23:47 vzrostl výkon reaktoru na asi 30 GW, tj.: desetkrát více než normální operační výstup. Palivové tyče se začaly tavit a prudce zvýšený tlak páry způsobil velkou parní expanzi, která odhodila a zničila kryt reaktoru o hmotnosti 1 000 t a potrhala chladicí potrubí. Asfalt na střeše budovy, jenž měl chránit okolí před únikem radiace, se vznítil od žhavých trosek vyletujících z reaktoru a následně se střecha propadla. V důsledku snižování nákladů na výstavbu nebyla konstrukce jeho protihavarijního pláště – v poměru k velikosti reaktoru – dostatečně dimenzována. Tato úsporná opatření umožnila únik radiací kontaminovaných látek do atmosféry bezprostředně poté, co parní expanze způsobila porušení integrity primární tlakové nádrže. Jakmile byla odhozena část střechy, zahájil příval kyslíku, kombinovaný s extrémně vysokou teplotou paliva a grafitového moderátoru reaktoru, hoření grafitu. Tento požár velkou měrou přispěl k rozptýlení radioaktivního materiálu a celkové kontaminaci vnějších oblastí. Existují spory ohledně přesného pořadí událostí po 1:22:30 místního času díky nesrovnalostem mezi zprávami očitých svědků a záznamy z elektrárny. Nejpřijímanější verze byla již popsána výše. Podle této teorie nastala první exploze asi v 1:23:47, sedm sekund poté, co operátoři spustili "rychlé odstavení". Někdy se prohlašuje, že exploze se stala 'dříve' nebo že následovala okamžitě po aktivaci havarijní ochrany (to byla pracovní verze sovětské komise studující havárii). Rozdíl je důležitý, protože pokud by se reaktor dostal do kritického stavu několik sekund po spuštění rychlého odstavení, jeho selhání se musí připsat špatné konstrukci regulačních tyčí, naproti tomu exploze v okamžiku spuštění rychlého odstavení by spíše ukazovala na chybu operátorů. Slabá seismická událost, podobná zemětřesení o magnitudě 2,5, byla v čase 1:23:39 v oblasti Černobylu skutečně zaznamenána. Tato událost mohla být způsobena explozí nebo mohlo jít jen o náhodnou shodu okolností. Situaci komplikuje fakt, že tlačítko AZ-5 (spuštění mechanizmu rychlé odstávky reaktoru) bylo stisknuto více než jednou a Alexander Akimov, vedoucí směny, který tlačítko AZ-5 stiskl (zemřel o dva týdny později), řekl těsně před smrtí: "Nevím, jak se to mohlo stát. Vše jsem udělal, jak jsem měl." Rozsah tragédie byl ještě zhoršen nekompetencí místního vedení a nedostatkem náležitého vybavení. Všechny dozimetry v budově čtvrtého reaktoru kromě dvou měly limit 1 mR/sec (milirentgen za sekundu), tj. 3,6 R/hod. Zbývající dva měly limit 1 000 R/sec, ale přístup k jednomu z nich byl zablokován explozí a druhý selhal ihned po zapnutí. Proto si směna v reaktoru mohla být jistá pouze tím, že hodnoty radiace ve většině budov reaktoru přesahují hodnoty 4 R/hod (skutečná úroveň byla v některých oblastech více než 20 000 R/hod; smrtelná dávka je asi 500 rentgenů po více než 5 hodin). To dovolilo náčelníku směny Alexandru Akimovovi předpokládat, že reaktor zůstal nedotčen. Důkazy opaku, jako například kousky grafitu a paliva reaktoru ležící kolem budov, byly ignorovány a údaje jiného dozimetru přineseného v 4:30 místního času byly odmítnuty s tím, že přístroj musí být vadný. Akimov zůstal se směnou v budově reaktoru až do rána a pokoušel se do reaktoru pumpovat vodu. Nikdo nenosil ochranný oblek. Většina z nich, včetně Akimova samotného, zemřela na ozáření během tří týdnů následujících po havárii. Brzy po havárii přijeli hasiči uhasit ohně. Nikdo jim neřekl, že sutiny a kouř jsou nebezpečně radioaktivní. Příčinu požáru neznali a proto hasili vodou i reaktor samotný, v němž byla teplota asi 2 000 °C. Při této teplotě se voda rozkládala na vodík a kyslík a opětné slučování těchto látek provázely výbuchy, které dále přispěly k úniku radioaktivity. Otevřené ohně byly uhašeny v 5 hodin, mnoho hasičů však utrpělo ozáření vysokými dávkami radiace. Vládní komisař určený k vyšetření havárie přijel do Černobylu ráno 26. dubna. V té chvíli byli již dva lidé mrtví a 52 bylo hospitalizováno. V noci z 26. na 27. dubna – více než 24 hodin po explozi – komisař, konfrontovaný s dostatečnými důkazy o vysoké úrovni radiace a s množstvím případů ozáření, musel připustit zničení reaktoru a přikázat evakuaci blízkého města Pripjať. Aby omezila rozsah katastrofy, poslala sovětská vláda na místo pracovníky, aby je vyčistili. Mnoho "likvidátorů" (členů armády a jiných pracovníků) tam bylo posláno jako do normálního zaměstnání; většině se nikdo nezmínil o jakémkoliv nebezpečí. Neměli k dispozici ochranné obleky. Nejhorší radioaktivní trosky vyvržené z reaktoru byly posbírány a umístěny do budov. Reaktor sám byl pokryt pytli s pískem shazovanými z vrtulníků (kolem 5 000 tun během týdne po havárii), přičemž poškozená střecha nevydržela takové zatížení a část se jí propadla. Tím se uvolnila další radiace a mnoho vojáků bylo těžce ozářeno. Únikům radioaktivního materiálu do ovzduší se podařilo zamezit až po devíti dnech od havárie. Aby byl zapečetěn reaktor a jeho obsah, byl kolem něj rychle vytvořen velký betonový sarkofág. 203 lidí bylo okamžitě hospitalizováno, z nich 31 zemřelo (28 z nich na akutní nemoc z ozáření). Mnozí z nich byli hasiči a záchranáři snažící se dostat havárii pod kontrolu, kteří nebyli plně informováni, jak nebezpečné je ozáření (z kouře). 135 000 lidí bylo z oblasti evakuováno, včetně 50 000 z blízkého města Pripjať. Ministerstvo zdravotnictví předpokládá po následujících 70 let 2% zvýšení úrovně rakoviny u většiny obyvatelstva, která byla zasažena (informační zdroje se liší) 5–12 EBq (tj. 5–12×1018 Bq) radioaktivní kontaminace uvolněné z reaktoru. Dalších 10 jedinců zemřelo v důsledku havárie na rakovinu. Analýza IAEA z roku 1986 označila za hlavní příčinu havárie akce operátorů. V lednu 1993 ale vydala IAEA revidovanou analýzu, v níž hlavní vinu přisoudila konstrukci reaktoru a nikoliv chybě operátorů. Černobylský 4. reaktor obsahoval asi 190 tun oxidu uraničitého a produktů štěpení. Odhady množství uniklého materiálu se pohybují mezi 13 a 30 procenty. Kontaminovaný materiál z černobylské havárie nebyl jednoduše rozprášen po okolní zemi, ale roztrousil se nepravidelně v závislosti na počasí. Podle zpráv sovětských a západních vědců dopadlo z kontaminace, která postihla území dřívějšího Sovětského svazu, 60 % na Bělorusko. Rovněž byla kontaminována rozsáhlá oblast Ruské federace jižně od Brjansku a části severozápadní Ukrajiny. Na počátku byl Černobyl utajovanou katastrofou. První důkazy, že se stala velká jaderná havárie, nepřinesly sovětské zdroje, ale pocházejí ze Švédska. 27. dubna pracovníci Forsmarkské jaderné elektrárny (přibližně 1 100 km od Černobylu) nalezli radioaktivní částice na svém oblečení. Pátrání prokázalo, že problém není ve švédských elektrárnách, což ukázalo na vážný jaderný problém v západní části Sovětského svazu. Ještě 1. května se v Kyjevě konaly obvyklé prvomájové manifestace, neboť obyvatelstvo nebylo o katastrofě informováno. Tzv. závod míru (Varšava–Berlín–Praha) byl dokonce v těchto dnech přemístěn z ČSSR do Kyjeva. Oficiálně nebylo informováno o zamoření ani obyvatelstvo tehdejšího Československa, přestože zvýšenou radioaktivitu zaznamenali pracovníci elektrárny Dukovany již v pondělí 28. dubna 1986. V noci z 29. na 30. dubna 1986 zachytili stopy kontaminace ovzduší v rámci běžně prováděných měření, což následně potvrdila data z Krajských hygienických stanic. Odhadované dávky ozáření obyvatelstvu však byly poměrně nízké, takže nebyla zahájena žádná zvláštní protiopatření. Od 1. května 1986 ovšem začal být pravidelně kontrolován obsah radionuklidů v mléce a mléčných výrobcích, později i v pitné vodě, zelenině, obilninách, mase, ale i v krmivu pro dobytek, v houbách a lesních plodech. Pracovníky účastnící se obnovy a vyčištění po havárii zasáhly vysoké dávky radiace. Ve většině případů nebyli vybaveni osobními dozimetry měřícími množství obdržené radiace, takže velikost těchto dávek mohli odborníci jen odhadovat. I tam, kde se dozimetry používaly, se dozimetrické procedury lišily. O některých pracovnících se předpokládá, že odhady dávek radiace v jejich případě jsou mnohem přesnější než u jiných. Podle sovětských odhadů se 300 000 až 600 000 lidí účastnilo vyčištění 30 km evakuační zóny kolem reaktoru, ale mnoho z nich vstoupilo do zóny až 2 roky po havárii. (Odhady množství "likvidátorů" – pracovníků přivezených do oblasti na řízení krize a práce na obnově – se liší; Světová zdravotnická organizace například uvádí sumu 800 000, a také Rusko počítá mezi likvidátory některé lidi, kteří ve skutečnosti v kontaminovaných oblastech nepracovali). V prvním roce po havárii se množství lidí pracujících na vyčištění zóny odhadovalo na 211 000 a tito pracovníci obdrželi odhadovanou průměrnou dávku 165 mSv (16,5 Rem). Některé děti byly v kontaminovaných oblastech vystaveny vysokým dávkám až 50 Gy, což zvýšilo výskyt rakoviny štítné žlázy, protože přijímaly radioaktivní jód, izotop s krátkým poločasem rozpadu, z místního kontaminovaného mléka. Několik studií potvrzuje, že výskyt rakoviny štítné žlázy mezi dětmi v Bělorusku, Ukrajině a Rusku prudce vzrostl. IAEA poznamenává, že "1 800 dokumentovaných případů rakoviny štítné žlázy u dětí, kterým bylo 14 a méně let ve chvíli, kdy se stala havárie, je mnohem vyšší hodnota než normálně," ale neuvádí očekávanou běžnou úroveň. Vyskytující se typy dětské rakoviny štítné žlázy jsou velké a agresivní, ale podaří-li se je včas rozpoznat, lze je vyléčit. Léčba spočívá v operaci následované aplikací radioaktivního jódu 131 na potlačení metastáz. Tato léčba se dosud jeví úspěšnou u všech diagnostikovaných případů. Na konci roku 1995 spojila Světová zdravotnická organizace téměř 700 případů rakoviny štítné žlázy u dětí a adolescentů s černobylskou havárií a mezi nimi asi 10 úmrtí připsala radiaci. Na druhou stranu, ze zaznamenaného výrazného nárůstu rakoviny štítné žlázy vyplývá, že je alespoň částečně důsledkem rentgenování. Typická čekací doba radiací vyvolané rakoviny štítné žlázy je asi 10 let; ale zvýšení dětské rakoviny štítné žlázy v některých regionech je pozorováno již od roku 1987. Pravděpodobně se toto zvýšení buďto nevztahuje k havárii, nebo jsme dosud mechanismu stojícímu za ním správně neporozuměli. Dosud nelze rozpoznat žádné zvýšení leukémie, očekává se však, že bude jasně zaznamenáno v následujících několika letech společně s nárůstem výskytu jiných rakovin, i když pravděpodobně statisticky nerozpoznatelným. Žádné zvýšení připsatelné Černobylu se nepodařilo prokázat u vrozených vad, nepříznivých výsledků těhotenství ani u jiných nemocí způsobených radiací u obecné populace ať už v kontaminovaných oblastech nebo ještě dále. Po katastrofě shazovaly vrtulníky tuny písku na rozžhavený reaktor. Při jednom takovém manévru se 2. října 1986 zřítil vrtulník Mi8, následkem čehož zahynula celá čtyřčlenná posádka. Vrtulník v nízké výšce zavadil vrtulí o lana jeřábu, který stál poblíž zničeného reaktoru a zřítil se jen pár metrů od 4. bloku. Údajně byl pilot oslněn sluncem a jeřáb neviděl. Posádku tvořili: Leonid Christič, 28. 02. 1953 Brzy po havárii byl největším zdravotním rizikem radioaktivní jód 131I s poločasem rozpadu 8 dnů. Dnes budí největší obavy kontaminace půdy izotopy stroncia 90Sr a cesia 137Cs, které mají poločas rozpadu kolem 30 let. Nejvyšší koncentrace 137Cs byly nalezeny v povrchových vrstvách půdy, kde jsou absorbovány rostlinami, hmyzem a houbami a dostávají se tak do místního potravního řetězce. Dřívější testy (kolem roku 1997) ukázaly, že v kontaminovaných oblastech množství 137Cs ve stromech stále vzrůstá. Existují důkazy, že se kontaminace přesouvá do podzemních zvodní a uzavřených vodních rezervoárů jako jsou jezera a rybníky (2001, Germenchuk). Předpokládá se, že hlavním způsobem odstranění kontaminace bude přirozený rozpad 137Cs na stabilní izotop barya 137Ba, neboť vymývání deštěm a povrchovou vodou se ukázalo jako zanedbatelné. Jak dokládají poznámky IAEA, přestože černobylská havárie uvolnila tolik radioaktivní kontaminace jako 400 bomb z Hirošimy, byla její celková velikost asi 100× až 1 000× menší než kontaminace způsobená atmosférickými testy jaderných zbraní v polovině 20. století. Lze proto tvrdit, že ačkoliv byla černobylská havárie obrovskou lokální katastrofou, nepřerostla v katastrofu globální. Podle zpráv sovětských vědců na první mezinárodní konferenci o biologických a radiologických aspektech černobylské havárie (konané v září 1990) dosáhla úroveň spadu v 10 km zóně kolem elektrárny až 4,81 GBq/m2. Tak zvaný "Rudý les" z borovic zničený silným radioaktivním spadem leží v této 10 km zóně, začíná hned za komplexem reaktoru. Název lesa pochází z dnů po havárii, kde se stromy jevily temně rudé, jak hynuly na následky ozáření. Během vyčišťovacích operací po havárii byla většina z 4 km2 lesa srovnána se zemí a spálena. Území Rudého lesa zůstalo jednou z nejvíce kontaminovaných oblastí na světě. Na druhou stranu se ukazuje, že jde o lokalitu bohatou na výskyt mnoha ohrožených druhů, protože není osídlena člověkem. Ale i půda a lesy ze širokého okolí byly zasaženy radioaktivním spadem. Proto i v současnosti je zde hrozba lesního požáru, který by do ovzduší nad Evropu rozšířil radiaoaktivní prvky. Sovětští odpovědní činitelé zahájili evakuaci obyvatel z oblasti Černobylu 36 hodin po havárii. V květnu 1986, o měsíc později, už byli přemístěni všichni, kdo žili v okruhu 30 km kolem elektrárny (asi 116 000 lidí). Podle zpráv sovětských vědců bylo 28 000 km2 kontaminováno 137Cs o úrovni vyšší než 185 kBq/m2. V této oblasti žilo přibližně 830 000 lidí. Asi 10 500 km2 bylo kontaminováno 137Cs o úrovni vyšší než 555 kBq/m2. Z této plochy zhruba 7 000 km2 leží v Bělorusku, 2 000 km2 v Ruské federaci a 1 500 km2 na Ukrajině. V této oblasti žije asi 250 000 lidí. Jejich zprávy potvrdil International Chernobyl Project Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Dnes je dříve zcela evakuovaná oblast kolem elektrárny rozdělena na dvě zóny. V té první žije asi 600 starších lidí, kteří se do oblasti dobrovolně vrátili a dostávají peněžní příspěvek od státu, který zajišťuje také dovoz jídla a vody z nezamořených oblastí. Do druhé, tzv. mrtvé zóny mají přístup jen vědci a exkurze. Výsledky studií, hlavně udávané počty postižených, se velmi liší podle toho, která organizace je vypracovala. Na nejoptimističtějším kraji spektra se nacházejí zprávy vydávané IAEA. S mírným odstupem následuje WHO, a dále UNSCEAR (komise OSN pro studium efektů radiace), které uvádějí větší počty postižených, ale zůstávají řádově stejné. I řádově vyšší počty postižených uvádějí studie postsovětských výzkumníků, studie německé sekce organizace lékařů pro zamezení jaderné válce (IPPNW) a německé společnosti pro radiační ochranu (GfS), a studie vypracované pro stranu Zelených, či Greenpeace. Zpráva SSSR (Legasov, 1986) vypracovaná pro Vídeňskou mezinárodní konferenci v srpnu 1986 odhaduje počet lidí, kteří zemřou rakovinou způsobenou izotopy radiocesia na 30 000 až 40 000. IAEA označila předpověď za extrémně nadhodnocenou a stanovila max. počet na 25 000, pak na 10 000 a 5 100. Autor studie, profesor Valerij Legasov, byl nalezen oběšený 27. dubna 1988. Vedoucí zdravotní komise IAEA roku 1996 předložil psychologický dopad havárie. V eseji píše, že mnoho adolescentů a mladých dospělých ze zasažených oblastí trpí stresovými symptomy, depresemi, strachem, pocity bezmoci, slabosti a ztrátou životních vyhlídek. Jelikož se o nich referuje jako o obětech, a nikoliv jako o přeživších, ústí to buď k přehnaným obavám o jejich zdraví a sebepozorování, či k zcela bezohlednému chování vůči nim samým. Příklady jsou: konzumace lesních plodů z vysoce zamořených oblastí, nadužívání alkoholu a tabáku, nechráněná promiskuitní pohlavní aktivita. (Mettler, 1996) V roce 1997 tým profesora Juryje Bandažeuského, patologa a ředitele zdravotního centra v běloruském kraji Homel, studoval aktivitu radiocesia v tělech zemřelých osob, a jejich potravě z této zemědělské oblasti. Hlavní poznatky ze studie: Koncentrace radiocesia v místní zelenině, mléku, a zejména lesních plodech roste, a jejich konzumenti jsou těžce zamoření. Děti do 6 měsíců jsou nejpostiženější, aktivita radiocesia je až 11 000 Bq/kg ve slinivce, 6 250 Bq/kg ve štítné žláze, v srdci 5 333 Bq/kg. Účinným transportním prostředkem pro radiocesium je mateřské mléko. Děti zemřely na: sepsi, degeneraci mozku, hnisavé krvácení, poruchu srdce, tedy nikoliv na rakovinu. V tělech 51 dětí do 10 let věku nalezli 2 až 3krát větší koncentrace radiocesia než u dospělých. Nejvyšší úrovně byly ve štítné žláze (2 054 Bq/kg), nadledvinách (1 576 Bq/kg), slinivce (1 359 Bq/kg). Vzorky byly měřeny ukrajinskými a německými přístroji, pro kontrolu byly vzorky dvakrát přeměřeny ve Francii. Studie konstatuje, že dříve byly školní děti posílány jednou ročně na měsíční ozdravný pobyt ze zasažené zóny, a ve školní jídelně dostávaly zdarma nekontaminované jídlo. Z úsporných důvodů byl pobyt v sanatoriu zkrácen a některé kontaminované oblasti prohlášeny za "čisté", což ukončilo dodávku dekontaminované školní stravy. Studie požadovala pokračování jelikož kontaminovaná zemědělská půda začala být obdělávána, čímž se radiocesium dostalo do oběhu. Studie byla publikována v roce 2003, době kdy byl profesor Bandaževský ve výkonu osmiletého trestu za údajné přijetí úplatku. Po čtyřech letech mezinárodních protestů a petic byl propuštěn. V roce 2005 bylo v studii IAEA množství lidí kteří zemřou na rakovinu způsobenou katastrofou odhadováno na 9 000 až 10 000. "Jiná zpráva o Černobylu" (Fairlie, Sumner, 2006) odhaduje množství lidí kteří zemřou na rakovinu způsobenou katastrofou na 30 000 až 60 000. IAEA se zabývá pouze populací tří států (Bělorusko, Ukrajina, Rusko), zatímco dle této zprávy více než polovina radioaktivního spadu skončila na nesovětských územích Evropy. Avšak podle jiných zpráv přibližně 60 % radioaktivního spadu skončilo v Bělorusku. Ukrajinské úřady například uváděly po roce 2000, že v souvislosti s výbuchem zemřelo přes 125 tisíc lidí. Hnutí Greenpeace zase spočítalo, že na následky nemocí, způsobených výbuchem elektrárny v Černobylu, zemřelo nebo v budoucnosti zemře na 200 tisíc lidí. (Český rozhlas; 2016) Akademie věd v New Yorku vydala v roce 2009 anglický překlad velmi obsáhlé studie publikované v roce 2007, jejíž zásadní výpovědí je, že do roku 2004 na následky havárie zemřelo již 985 000 lidí, z toho 170 000 v Severní Americe. Jen v Bělorusku se mezi lety 1990 a 2004 zvýšila celková úmrtnost o 43 %. Zvýšení úmrtnosti je ale i důsledkem prudkého zhoršení životní úrovně a životních podmínek v Bělorusku po rozpadu Sovětského svazu. To samé platí i o Ukrajině a Rusku. Tyto dvě věci – vliv radiace a pokles životní úrovně – však žádná studie nerozlišuje. Zcela běžné jsou dnes i předtím spíše výjimečné projevy nedostatečné výživy a podvýživy. Autoři V. Jablokov (ruská akademie věd), A. Nesterenko (běloruský institut radiační bezpečnosti), Prof. V. Nesterenko (bývalý ředitel běloruského jaderného střediska) měli za podklad více než 1 000 vědeckých titulů a 5 000 jiných publikací týkající se havárie a lékařských záznamů. Autoři upozornili, že tyto vědecké zdroje byly IAEA a UNSCEAR ignorovány či zlehčovány. V analyzovaných materiálech byl u lidí v důsledku radioaktivního spadu zjištěn nárůst výskytu: rakoviny: štítné žlázy leukémie ostatní rakoviny nerakovinných onemocnění: nemoci dýchacího ústrojí zažívacího traktu krevního oběhu svalů, kostí, a kůže reprodukčních orgánů nervové a psychologické hormonální – způsobující . aterosklerózu, cukrovku, obezitu abnormality imunitního systému – způsobující alergie, infekce, změny v lymfocytech genetické a chromozomální odchylky předčasné stárnutí postižení smyslových orgánů Je třeba připomenout, že zaznamenaný zvýšený výskyt zhoubných i nezhoubných forem rakoviny je zčásti i důsledkem jejich cíleného vyhledávání v zasažené populaci – před havárií prostě zůstávalo značné procento nemocných bez zdravotních potíží neodhaleno. V hlubokém kontrastu k dopadům na lidskou populaci lze říct, že evakuace oblasti obklopující elektrárnu umožnila vytvoření bohaté a jedinečné rezervace divoké přírody. Není známo, zda bude mít kontaminace spadem nějaký dlouhodobý nepříznivý dopad na flóru a faunu v oblasti, protože rostliny a zvířata se vzájemně významně liší a jejich radiační tolerance je jiná než lidská. Zdá se však, že se rozmanitost druhů v kontaminované oblasti díky odstranění lidského vlivu zvýšila. Problémy samotné elektrárny katastrofou ve 4. reaktoru neskončily. Ukrajinská vláda ponechala kvůli nedostatku elektřiny v zemi tři zbývající reaktory v provozu. V roce 1991 poškodil požár kabelové vedení reaktoru číslo 2 a odpovědní činitelé prohlásili, že je neopravitelně poškozen a odpojili ho. Reaktor číslo 1 byl odstaven v listopadu 1996 jako část dohody mezi ukrajinskou vládou a mezinárodními organizacemi jako je IAEA o ukončení činnosti elektrárny. V listopadu 2000 ukrajinský prezident Leonid Kučma během slavnostního zakončení provozu osobně zmáčkl vypínač 3. reaktoru a odstavil tím definitivně celou elektrárnu. Sarkofág nedokáže trvale účinně uzavřít zničený čtvrtý reaktor. Jeho chvatná konstrukce, v mnoha případech prováděna na dálku průmyslovými roboty, má za následek jeho rychlé stárnutí a pokud by se zhroutil, mohl by se uvolnit další mrak radioaktivního prachu. Bylo diskutováno mnoho plánů na výstavbu trvalejšího pouzdra, jejich realizaci však dosud brzdila korupce. Většina peněz věnovaných zahraničními zeměmi na pomoc Ukrajině byla vyplýtvána neefektivním rozvržením stavebních smluv a celkovým řízením nebo byla jednoduše ukradena. Pod sarkofágem zůstalo po havárii asi 95 % paliva reaktoru, což představuje radioaktivitu asi 18 MCi = 0,67 EBq. Radioaktivní materiál se skládá ze zbytků jádra reaktoru, prachu a lávě podobných "palivo obsahujících materiálů" (FCM), které tekly vrakem budovy reaktoru, dokud neztuhly do keramické formy. Podle střízlivých odhadů se pod železobetonovým obalem nachází nejméně 4 tuny radioaktivního prachu. Do betonu pokrývajícího reaktor prosakuje voda a vyplavuje radioaktivní materiály do okolních podzemních vod. Vysoká vlhkost uvnitř krytu přispívá k další erozi jeho ocelové konstrukce a následnému úniku radioaktivity. V reaktoru se vyskytl nový nerost – černobylit. Dne 12. února 2013 došlo pod tíhou sněhu k propadnutí střechy turbínové haly a všichni dělníci byli evakuováni kvůli potenciálnímu nebezpečí úniku radioaktivních částic. Pravděpodobně však k žádnému úniku nedošlo. Před časem Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj zahájila projekt "Úkryt" – stavbu nového sarkofágu, na který přispívá 28 evropských zemí. Funkce nového dvouplášťového krytu má být zamezení úniku radioaktivních látek do okolí, ochrana starého sarkofágu před povětrnostními vlivy a možnost jeho budoucího robotického rozebrání; konstrukce však plně nenahrazuje funkci železobetonového kontejnmentu. Příspěvek Ukrajiny byl zpočátku paradoxně tak malý, že neměla mezi ostatními ani hlasovací právo, později jej však navýšila a stala se plnoprávným účastníkem. Celý projekt má přijít na 1,55 miliard eur. Podle současného modelu bude projekt financovat z větší části právě ukrajinská vláda, zbytek dobrovolní přispěvatelé (mezinárodní organizace) prostřednictvím Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj. Práce byly zahájeny v září 2010. Přestože nebyla k dispozici celá částka, pracovalo se na jaře 2011 na stavbě základů nového sarkofágu. Nový kryt je oblouková konstrukce profilu obrácené řetězovky vysoká 105 metrů, dlouhá 150 metrů a široká 260 metrů, která byla vybudována mimo areál, v listopadu 2016 přesunuta nad stávající sarkofág. Dokončení uzavření sarkofágu novým krytem je plánováno na listopad 2017. Černobylská havárie byla ojedinělou událostí. Poprvé v historii komerční výroby elektrické energie z jádra nastala při havárii úmrtí přímo způsobená radiací. Pozdější havárie v přepracovacím závodě v japonské Tokaimuře 30. září 1999 vyústila ve smrt jednoho pracovníka na ozáření až 22. prosince téhož roku. Havárie elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích v roce 1976 měla sice dvě oběti, ale ty byly udušeny uniklým oxidem uhličitým, nikoliv radioaktivitou. Při druhé havárii však k určitému úniku radioaktivity došlo, bezpečnostní vrata hlavního bloku elektrárny se automaticky uzavřela 22. 2. 1977 a již se nikdy neotevřela. Likvidace elektrárny A1 se provádí teprve v současné době. Počtem zabitých je tato havárie srovnatelná s některými haváriemi přehrad. V Evropě bylo největší havárií přehrady zabito přibližně 2 000 lidí vlnou vzniklou po sesuvu půdy do přehrady Vajont v Itálii 9. října 1963. Největší neštěstí se odehrálo v Číně v roce 1975 na řece Jang-c', kde po protržení několika hrází zahynulo během jednoho dne 80 000–200 000 lidí (přesná čísla byla čínskými úřady utajena). Čínské přehrady mohou posloužit také pro porovnání počtu evakuovaných – jen kvůli stavbě přehrady Tři soutěsky bylo třeba přesídlit asi 700 000 lidí. Srovnání lze provést i s výrobou elektřiny z uhlí: Každý rok zahynou ve světě při důlních haváriích desítky až stovky horníků. Před zavedením různých technologií na čištění dýmu kyselé deště a spad mírně radioaktivního popílku jen u nás zničily tisíce čtverečních kilometrů lesů a zasáhly s účinkem nemocí a dřívější smrti statisíce lidí.

NUMERIC

NUMERIC

000055

... {1}{299\,792\,458}}} sekundy. Hmotnost Základní jednotkou hmotnosti je kilogram (značka "kg"). Ten je definován hmotností mezinárodního prototypu kilogramu, který je uložen v Mezinárodním úřadě pro váhy a míry v Sè u Paříže. (Připravovaná nová definice kilogramu se má opírat o pevně stanovenou Planckovu konstantu.) Čas Základní jednotkou času je sekunda (značka "s"). 1 sekunda je doba trvání 9 192 631 770 period záření, odpovídající přechodu mezi dvěma hyperjemnými hladinami základního stavu atomu 133Cs. Elektrický proud Základní jednotkou elektrického...

Jaká je značka sekundy?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Soustava_SI

Základní jednotkou času je sekunda (značka "s").

Soustava SI (zkratka z francouzského Le Systè International d'Unités) je mezinárodně domluvená soustava jednotek fyzikálních veličin, která se skládá ze základních jednotek, odvozených jednotek a násobků a dílů jednotek. Mezinárodně garantuje definice jednotek a uchování etalonů Bureau International des Poids et Mesures v Sè (Francie), v České republice Český metrologický institut se sídlem v Brně. Základních jednotek je sedm: metr, kilogram, sekunda, kelvin, ampér, kandela, mol. Odvozené jednotky se tvoří výhradně jako součiny a podíly jednotek základních. Násobky a díly (výhradně dekadické) se tvoří pomocí předpon před jednotkami. Soustava vznikla v roce 1960 ze soustavy metr-kilogram-sekunda (MKS), který byl zaveden za Velké francouzské revoluce (1789 až 1799) a v dalších letech rozšiřován (Británie 1860, 1921 fyzikální jednotky, v roce 1948 pak začal samotný standardizační proces). V Česku vyplývá pro subjekty a orgány státní správy povinnost používat soustavu jednotek SI ze zákona č. 505/1990 Sb. ze dne 16. listopadu 1990 (Zákon o metrologii; se změnami podle zákonů č. 4/1993 . , 20/1993, 119/2000, 137/2002, 13/2002, 226/2003, 444/2005, 481/2008, . 223/2009 a 155/2010 Sb.) a souvisejících vyhlášek Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, zejména MPO vyhlášky č. 264/2000 Sb. Základních jednotek je sedm a jsou stanoveny pro následující fyzikální veličiny, . považované v SI za základní: Délka Základní jednotkou je metr (značka "m"). 1 metr je délka dráhy, kterou urazí světlo ve vakuu za : : : : : : 1 : 299 : 792 : 458 : : : : : : {\displaystyle {\tfrac {1}{299\,792\,458}}} sekundy. Hmotnost Základní jednotkou hmotnosti je kilogram (značka "kg"). Ten je definován hmotností mezinárodního prototypu kilogramu, který je uložen v Mezinárodním úřadě pro váhy a míry v Sè u Paříže. (Připravovaná nová definice kilogramu se má opírat o pevně stanovenou Planckovu konstantu.) Čas Základní jednotkou času je sekunda (značka "s"). 1 sekunda je doba trvání 9 192 631 770 period záření, odpovídající přechodu mezi dvěma hyperjemnými hladinami základního stavu atomu 133Cs. Elektrický proud Základní jednotkou elektrického proudu je ampér (značka "A"). 1 ampér je takový elektrický proud, který ve dvou přímých rovnoběžných vodičích o nekonečné délce a zanedbatelném průřezu vzájemně vzdálených ve vakuu jeden metr vyvolá mezi těmito vodiči . sílu rovnou 2×10-7 N na jeden metr délky. (Připravovaná nová definice ampéru se má opírat o pevně stanovenou hodnotu elementárního náboje.) Termodynamická teplota Základní jednotkou termodynamické teploty je kelvin (značka " . K"). 1 kelvin je 1/273,16 díl absolutní teploty trojného bodu vody. (Připravovaná nová definice kelvinu se má opírat o pevně stanovenou Boltzmannovu konstantu.) Svítivost Základní jednotkou svítivosti je kandela (značka "cd"). 1 kandela je svítivost zdroje, který v daném směru vysílá monochromatické záření s frekvencí 540×1012 Hz, a jehož zářivost v tomto směru je 1/683 W/sr. Látkové množství Základní jednotkou látkového množství je mol (značka "mol"). 1 mol je takové množství, které obsahuje tolik elementárních jednotek (atomů, molekul, iontů, elektronů...), . kolik je uhlíkových atomů v 12 g uhlíku 12C. Podle současných znalostí je v tomto množství uhlíku (6,022 140 857 ± 0,000 000 074)×1023 atomů. (Připravovaná nová definice molu se má opírat o pevně stanovenou Avogadrovu konstantu.) Původně byly základní jednotky stanoveny jako na sobě vzájemně nezávislé. Postupně jsou některé definovány odvozením z jiných základních jednotek pomocí pevně stanovené hodnoty fundamentálních fyzikálních konstant (např. metr ze sekundy pomocí rychlosti světla ve vakuu), což umožňuje vyhnout se problémům s prototypy jednotek a dosahovat přesnějšího stanovení. V posledních letech vrcholí přípravy na redefinici základních jednotek SI tak, aby byly všechny odvozeny od přírodních konstant po vzoru stávající definice metru. Podrobnější informace naleznete v článku Odvozená jednotka SI. Odvozené jednotky se tvoří kombinacemi (povoleny jsou výhradně součiny a podíly) základních jednotek, u některých veličin dostaly samostatné názvy. Příklady: kilogram na metr krychlový, metr čtverečný, metr krychlový, metr za sekundu... Odvozené jednotky se samostatným názvem: becquerel, coulomb, farad, gray, henry, hertz, joule, . katal, lumen, lux, newton, ohm, pascal, radián, siemens, sievert, steradián, tesla, volt, watt, weber, stupeň Celsia Definice, doporučené značení odvozených veličin, jejich jednotky a jejich závazné značky jsou upraveny normami řady ČSN ISO IEC 80000 "Veličiny a jednotky", která postupně nahrazuje předchozí řadu ČSN ISO 31 stejného názvu. K vyjádření násobků nebo dílů základních nebo odvozených jednotek (výhradně dekadických) slouží předpony, viz Předpony soustavy SI. Vedlejší jednotky jsou jednotky, které byly dříve pro svoji všeobecnou rozšířenost a užitečnost řazeny do soustavy SI, přestože nebyly odvozeny ze základních jednotek. V současnosti se považují za mimosoustavové. Soustava SI akceptuje používat souběžně s jednotkami SI následující jednotky: minuta, hodina, den, úhlový stupeň, úhlová minuta, (úhlová) vteřina, hektar, litr, tuna. Připouští se rovněž používání některých mimosoustavových jednotek, jejichž vztah k jednotkám SI není definován pevně, ale závisí na experimentálním určení: elektronvolt, dalton, astronomická jednotka. Jednotky SI jsou s ohledem na teorii relativity realizovány podle svých definic lokálně jako vlastní jednotky (veličin jako je vlastní čas, vlastní délka, vlastní hmotnost atp.).

ABBREVIATION

ABBREVIATION

007921

Květen je pátý měsíc gregoriánského kalendáře v roce. Má 31 dní. Už od 13. století je měsíc květen spojen s lidovými oslavami, např. stavění májek nebo pálení čarodějnic, je považován za měsíc lásky. 1. května je mezinárodní svátek práce a druhou květnovou neděli se slaví svátek matek. Měsíc květen začíná ve stejný den v týdnu jako leden příštího roku. Žádný jiný měsíc v běžném roce nezačíná stejným dnem v týdnu jako květen. Mokrý máj - v stodole ráj Svatá Žofie políčka často zalije Na Urbana pěkný, teplý den - bude suchý červenec i srpen. Vinná réva nedbá toho - bude míti vína mnoho. Déšť svatého Floriána je ohňová rána. Březen, za kamna vlezem, duben ještě tam budem, trnopuk s kamen fuk. Slovo květen pochází od slova kvést (rostliny kvetou), původně máj. Slovo květen se...

Kolik dní má kalendářní měsíc květen?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kv%C4%9Bten

Má 31 dní.

Květen je pátý měsíc gregoriánského kalendáře v roce. Má 31 dní. Už od 13. století je měsíc květen spojen s lidovými oslavami, např. stavění májek nebo pálení čarodějnic, je považován za měsíc lásky. 1. května je mezinárodní svátek práce a druhou květnovou neděli se slaví svátek matek. Měsíc květen začíná ve stejný den v týdnu jako leden příštího roku. Žádný jiný měsíc v běžném roce nezačíná stejným dnem v týdnu jako květen. Mokrý máj - v stodole ráj Svatá Žofie políčka často zalije Na Urbana pěkný, teplý den - bude suchý červenec i srpen. Vinná réva nedbá toho - bude míti vína mnoho. Déšť svatého Floriána je ohňová rána. Březen, za kamna vlezem, duben ještě tam budem, trnopuk s kamen fuk. Slovo květen pochází od slova kvést (rostliny kvetou), původně máj. Slovo květen se poprvé objevilo v Jungmannově překladu Ataly z roku 1805 jako poetismus a překlad za fr. lune des fleurs[1], ale rychle se vžilo. Na Jungmanna zřejmě působilo polské slovo kwiecień ("duben"). měsíc lásky měsíc obětí komunismu měsíc požární ochrany Obrázky, zvuky či videa k tématu květen ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo květen ve Wikislovníku

NUMERIC

NUMERIC

005224

... Někteří se téměř integrovali do moderní kultury, která je obklopuje, jiní pokračují ve svých tradicích a často mají jako mateřštinu jeden z mayských jazyků. Největší část současné mayské populace žije v mexických státech Yucatán, Campeche, Quintana Roo, Tabasco a Chiapas, dále jsou Mayové ve Střední Americe ve státech Belize, Guatemala a v západních provinciích Hondurasu a Salvadoru. V roce 2012, podle jistých verzí skončil cyklus mayského kalendáře, a tak tento fenomén byl relativně často zmiňován médii a používán v populární kultuře. Největší skupina moderních Mayů žije v Mexiku na poloostrově Yucatán. Sami sebe označují za Maye. Nepohlížejí na sebe jako na...

Na kterém poloostrově žije většina moderních Mayů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mayov%C3%A9

Největší skupina moderních Mayů žije v Mexiku na poloostrově Yucatán.

Tento článek se zabývá obdobím po dobytí Nového světa Španěly. O období staré mayské civilizace čtěte článek Mayská civilizace. Mayové jsou původní obyvatelé jižního Mexika a severní části Střední Ameriky. Termín maya označuje obyvatele regionu, kteří si uchovávají určité podobné kulturní a jazykové tradice. Označuje se tak mnoho rozličných populací a komunit i etnických skupin v regionu Mezoameriky. Každá z nich má svou vlastní částečně odlišnou tradici, kulturu či historickou identitu. Počátkem 21. století zde žije okolo 6 milionů potomků Mayů. Někteří se téměř integrovali do moderní kultury, která je obklopuje, jiní pokračují ve svých tradicích a často mají jako mateřštinu jeden z mayských jazyků. Největší část současné mayské populace žije v mexických státech Yucatán, Campeche, Quintana Roo, Tabasco a Chiapas, dále jsou Mayové ve Střední Americe ve státech Belize, Guatemala a v západních provinciích Hondurasu a Salvadoru. V roce 2012, podle jistých verzí skončil cyklus mayského kalendáře, a tak tento fenomén byl relativně často zmiňován médii a používán v populární kultuře. Největší skupina moderních Mayů žije v Mexiku na poloostrově Yucatán. Sami sebe označují za Maye. Nepohlížejí na sebe jako na kmenovou komunitu, jak je tomu běžné například v západní Guatemale a mluví yucateckou mayštinou. Označují se za yucatecos nebo jednodušeji mayas. Většinou také mluví španělsky, zvlášť v západních částech. Ti, kteří postupně jazyk ztrácejí a maysky mluví řídce, se sami identifikují jako míšenci. To poukazuje na to, že probíhá stále větší a větší asimilace s hlavní mexickou kulturou. Populace Mayů ve východní části poloostrova je méně integrována s hispánskou kulturou než ta v západní části. V 19. století proběhla revolta yucateckých Mayů, která je známá jako Válka kast (Guerra de castas), byla to jedna z nejúspěšnějších revolt původních obyvatel Ameriky. Výsledkem byla dočasná existence mayského státu Chan Santa Cruz, uznávaná jako nezávislý národ Britským impériem. Rozvoj turismu na pobřeží Karibského moře v resortu Quintana Roo jako je Cancún a podpora cílené imigrace z jiných míst Mexika do regionu vedla ke kritice mexické vlády tím, že vláda chce snížit mayskou populaci a identitu. Region by se tak stal více mexickým a pro vládu méně problémovým. Chiapas byl dlouho poslední částí Mexika, které se nedotkly reformy, které přinesla mexická revoluce. Mnoho Mayů zde podporuje Zapatovu armádu národního osvobození (Ejército Zapatista de Liberación Nacional, EZLN). Mayské skupiny v Chiapasu jsou Tzotzilové a Tzeltalové, v džungli pak Ch'olové a v horách lidé z komunity Tojolabal. Nejstarší a s největšími tradicemi jsou Mayové v západní části Guatemaly. V Guatemale vedla španělská koloniální politika důraz na legální segregaci a to vydrželo až do konce 20. století. Výsledkem je, že si zde Mayové udrželi mnoho tradic a ovlivnění hispánskou kulturou zde zatím není velké. Značná kmenová identifikace často odpovídá předkolumbovským státům a pokračuje nadále. Mnoho lidí zde pořád nosí tradiční oděv, který ukazuje konkrétní místní příslušnost. Oblečení žen je podstatně tradičnější než oblečení mužů, protože muži přicházejí více do styku s hispánskou kulturou a komercí. Ženy nosí šat zvaný huipil, název pochází ovšem z aztéckého jazyka nahuatlu huipilli - blusa - (dva kusy látky, spojené na ramenou a na bocích, délka cca pod kolena). Mayové Guatemaly jsou Quiché, Mamesové, Pocomam, Kakčikelové, Ixil, Kekchi, Tzutujil, Jacaltec a Xinca. Další mayskou skupinou jsou Lakandonové − malá populace žijící v malých skupinách v deštných pralesích Chiapasu a Guatemaly. Mayská architektura Mayská civilizace Mayské dějiny Mayská dvacítková soustava Mayské jazyky Mayský kalendář Mayská literatura Mayská mytologie Copán, Chichén Itzá, Palenque, Tikal, Quiriguá Obrázky, zvuky či videa k tématu Mayové ve Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem jsou Mayové (česky) Kompletní seznam národností a jazyků Guatemaly (anglicky) Mayové dnes (Guatemala, Mexiko)

LOCATION

LOCATION

003301

... kamarádem, kytaristou Davem Smithem. Sestavu doplnil zpěvák Bob Verschoile, bubeník Paul Sears a zpěvák Tim. Hráli například převzaté skladby od Free a The Who, ale i vlastní. Pod názvem Influence odehráli pouhý jeden koncert, načež jej změnili na Gypsy's Kiss. Skupina se však po několika dalších koncertech úplně vytratila. Harris následně přešel do již zavedené kapely nazvané Smiler. Po několika koncertech vyměnili stávajícího bubeníka za nového. Byl jím Doug Sampson. Následně se rozhodli sehnat sólového zpěváka, kterým se stal Dennis Wilcock. Když Harris se Sampsonem ze skupiny odešli, tak si Harris chtěl založit vlastní skupinu. Původně do ní chtěl vzít i Sampsona, ten však již hrál s někým jiným. Volba nakonec padla na Rona Matthewse. Skupina Iron Maiden (česky železná panna, mučicí nástroj) vznikla na Štědrý den roku 1975 v sestavě Harris (baskytara), Matthews (bicí), Dave Sullivan (kytara), Paul Day (zpěv) a Terry Rance (kytara). Podle Harrise její název vznikl podle filmu Muž se železnou...

Co znamená v češtině název skupiny Iron Maiden?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Iron_Maiden

Skupina Iron Maiden (česky železná panna, mučicí nástroj) vznikla na Štědrý den roku 1975 v sestavě Harris (baskytara), Matthews (bicí), Dave Sullivan (kytara), Paul Day (zpěv) a Terry Rance (kytara).

Iron Maiden je anglická heavymetalová skupina založená v roce 1975 baskytaristou Stevem Harrisem. Kapela se stala legendární nejen díky své hudbě, ale také díky svému maskotovi Eddiemu, který se objevuje na obalech všech alb a singlů kapely (kromě prvního singlu "Running Free"). K roku 2010 prodali přes 95 milionů alb a dostali jednu cenu Grammy. Získali mnoho dalších cen, mezi které patří Ivor Novello Awards, Juno Award či Brit Awards. Do roku 2015 skupina vydala celkem šestnáct studiových alb, na kterých v různých obdobích zpívali tři zpěváci − Paul Di'Anno (dvě alba), Bruce Dickinson (dvanáct alb) a Blaze Bayley (dvě alba). Jediným stálým členem skupiny zůstal Harris, na všech albech se však podílel i kytarista Dave Murray. Nejdelší období skupina odehrála s dvěma kytaristy. Od roku 1999, kdy se vrátil Adrian Smith, ve skupině hrají tři − Murray, Smith a Janick Gers, který Smithe v roce 1990 nahradil. Hlavní postavou a pilířem pro Iron Maiden je její baskytarista Steve Harris. V mladých letech obdivoval skupiny jako Genesis nebo Jethro Tull. Jeho první nástroj byla akustická kytara, krátce poté si však pořídil svou první baskytaru. Svou první skupinu s názvem Influence založil počátkem sedmdesátých let spolu se svým kamarádem, kytaristou Davem Smithem. Sestavu doplnil zpěvák Bob Verschoile, bubeník Paul Sears a zpěvák Tim. Hráli například převzaté skladby od Free a The Who, ale i vlastní. Pod názvem Influence odehráli pouhý jeden koncert, načež jej změnili na Gypsy's Kiss. Skupina se však po několika dalších koncertech úplně vytratila. Harris následně přešel do již zavedené kapely nazvané Smiler. Po několika koncertech vyměnili stávajícího bubeníka za nového. Byl jím Doug Sampson. Následně se rozhodli sehnat sólového zpěváka, kterým se stal Dennis Wilcock. Když Harris se Sampsonem ze skupiny odešli, tak si Harris chtěl založit vlastní skupinu. Původně do ní chtěl vzít i Sampsona, ten však již hrál s někým jiným. Volba nakonec padla na Rona Matthewse. Skupina Iron Maiden (česky železná panna, mučicí nástroj) vznikla na Štědrý den roku 1975 v sestavě Harris (baskytara), Matthews (bicí), Dave Sullivan (kytara), Paul Day (zpěv) a Terry Rance (kytara). Podle Harrise její název vznikl podle filmu Muž se železnou maskou (The Man in the Iron Mask), který právě v té době byl v televizi. Po několika hospodských koncertech ze skupiny odešel zpěvák Paul Day. Jako náhrada za něj nastoupil Dennis Wilcock, se kterým již Harris dříve hrál. Rovněž začínali dělat problémy kytaristé, protože neuměli hrát sóla. To vyřešil Wilcockův kamarád Dave Murray, oba dosavadní kytaristé však odešli. Ještě před Iron Maiden se Murray znal s Adrianem Smithem. Spolu s ním hrál rovněž ve své první skupině pojmenované Stone Free. Později společně působili ještě v několika dalších skupinách. První skupina, ve které vydržel déle (bez Smithe), se jmenovala The Secret. Byla to rovněž první kapela, se kterou nahrál ve studiu nahrávku. Následně ho Wilcock s Harrisem přijali do Iron Maiden. Skupina odehrála nějaké koncerty jen ve čtyřech (Harris, Murray, Wilcock a Matthews), následně však přijala druhého kytaristu jménem Bob Sawyer. Po neshodách se Sawyerem a Wilcockem ze skupiny na čas odešel Dave Murray. Murray se tedy přidal ke Smithově skupině Urchin. V Maiden v té době nezůstal ani jeden kytarista a Harris, jako vůdčí osobnost skupiny, začal shánět klávesistu. Skupina však s klávesistou Tonym Moorem odehrála jeden pouhý koncert a Harris se rozhodl pokračovat opět bez kláves. Na tomto koncertě nehrál ani stálý bubeník skupiny, toho nahradil Barry Purkins (známější jako Thunderstick) a na místo kytaristy se postavil Terry Wrapram. Ani Thunderstick ve skupině nevydržel déle než jeden koncert; nahradil ho Harrisův starý známý Doug Sampson. Jako další ze sestavy odešel zpěvák Dennis Wilcock, na místo kytaristy se vrátil Murray a krátce zkoušeli v triu Harris, Sampson a Murray. Ve třech členech několik měsíců pouze zkoušeli až v listopadu 1978 do skupiny přišel zpěvák Paul Di'Anno. V té době skupina začala používat různé kouřové a světelné efekty, a přibližně ve stejném období vznikl maskot skupiny, později nazvaný Eddie. Poslední prosincový den roku 1978 Iron Maiden získali možnost nahrát své první demo. V sestavě Harris, Murray, Di'Anno a Sampson nahráli celkem čtyři skladby − "Iron Maiden", "Prowler", "Invasion" a "Strange World". Nahrávky poskytli DJ Nealu Kayovi, vlastníkovi klubu Soundhouse. Jejím manažerem se stal Rod Smallwood. Skupina hrála poměrně dlouhou dobu s jedním kytaristou, počátkem roku 1979 se jím stal Paul Cairns. Ten však vydržel přibližně tři měsíce a pak jej nahradil Paul Todd (který se skupinou odehrál pouze jeden koncert). V září 1979 do skupiny přišel Tony Parsons, který zde vydržel přibližně dva měsíce a odešel těsně před podepsáním smlouvy s EMI. Ještě před podepsáním smlouvy s EMI Records si skupina v listopadu 1979 u fiktivního vydavatelství Rock Hard Records (vlastním nákladem) vydala EP pojmenované The Soundhouse Tapes. Kvůli špatné technické kvalitě nahrávky neobsahovaly skladbu "Strange World". První prosincový den roku 1979 se členové skupiny Iron Maiden pod vedením Roda Smallwooda sešli se zástupci společnosti EMI a podepsali smlouvu. Pro nahrání alba Harris chtěl sehnat ještě druhého kytaristu. Jako prvnímu bylo toto místo nabídnuto Adrianu Smithovi, který již dříve s Murrayem hrál. Ten to však odmítl, protože i jeho kapela Urchin v té době získala smlouvu. Nakonec volba padla na Dennise Strattona. Ve stejné době rovněž odešel bubeník Sampson. Ještě v prosinci 1979 ho nahradil Strattonův přítel Clive Burr. Hned v lednu roku 1980 skupina začala nahrávat své historicky první studiové album. Obsahuje skladby, které již dlouhou dobu hráli na koncertech. Po neúspěšných zkouškách se dvěma různými producenty nakonec vyhrál Will Malone. Vydání eponymního alba Iron Maiden předcházel singl "Running Free" se skladbou "Burning Ambition" na B-straně. Singl vyšel v únoru a album až v dubnu 1980. Na obalu singlu se nenachází maskot Eddie. Autorem však je Derek Riggs, který Eddieho na pozdější alba připravoval. V únoru 1980 Iron Maiden rozjeli spolu s několika dalšími turné nazvané Metal for Muthas Tour. Šlo o doprovodné turné ke kompilaci Metal for Muthas Neala Kaye. Ještě před vydáním prvního alba skupina v březnu 1980 dělala předkapelu skupině Judas Priest v britské části při jejich turné British Steel Tour. V dubnu se pak konalo několik posledních koncertů v rámci turné Metal for Muthas. Album Iron Maiden vyšlo 11. dubna a ihned se dostalo na čtvrté místo hitparády. Od května do srpna 1980 pak Iron Maiden odehráli společné turné se skupinou Praying Mantis. Od srpna pak své vůbec první evropské turné a to jako předkapela americké skupině Kiss. Již během turné se začaly problémy mezi Strattonem a ostatními členy zhoršovat. Po jeho ukončení byl Stratton ze skupiny propuštěn a jako náhrada do skupiny přišel Adrian Smith. Od listopadu do prosince 1980 skupina absolvovala své první turné s novým kytaristou. V prosinci pak zahájila nahrávání své druhé desky v londýnském studiu Battery Studios. Produkce se tentokrát ujal Martin Birch. Nahrávání skončilo v lednu 1981 a výsledek dostal název Killers. Nachází se na něm většinou skladby, které již dříve hráli na svých koncertech. Album vyšlo 9. února 1981. V britském žebříčku se tentokrát umístilo až na dvanáctém místě. Dne 17. února 1981 skupina zahájila světové turné, začínající ve městě Ipswich v Anglii. Turné následně pokračovalo přes Francii, Itálii, Švýcarsko, Belgii, Nizozemsko a Německo. Právě v Německu se ve skupině začalo zvyšovat napětí kvůli Paulu Di'Annovi. Přes několik zrušených koncertů turné dál pokračovalo v Japonsku, Austrálii a Spojených státech amerických. Při většině amerických koncertů hráli jako předkapela skupině Judas Priest. Po neshodách s Paulem Di'Annem do skupiny přišel zpěvák skupiny Samson jménem Bruce Dickinson, který si později vysloužil přezdívku the anti air-raid siren, která se dá do češtiny přeložit jako siréna při leteckém náletu. Změna přišla v říjnu 1981. Od ledna do února 1982 nahrávali své třetí studiové album s názvem The Number of the Beast. Album pak vyšlo 22. března a okamžitě se dostalo na první místo albového žebříčku. Producentem byl opět Birch. Dne 25. února skupina zahájila další turné po Británii. To pak pokračovalo přes Francii, Španělsko, Švýcarsko, Belgii, Německo, Nizozemsko a následně pak i USA, Kanadu, Austrálii a Japonsko. Na několika koncertech skupina dělala předkapelu Scorpions, Rainbow, Judas Priest a 38 Special, většinu však odehrála jako vlastní koncerty. Během turné se začínaly tvořit problémy s Clivem Burrem, jako náhrada přišel Nicko McBrain. V lednu 1983 skupina zahájila práce na svém čtvrtém studiovém albu; prvním, které nevzniklo v domovské Anglii. Nahrávalo se totiž ve studiu Compass Point Studios ve městě Nassau na Bahamách. Produkce se opět ujal Birch a album nazvané Piece of Mind vyšlo 16. května 1983 a v žebříčku se umístilo na třetím místě. K albu vyšly dva singly − "Flight of Icarus" a "The Trooper", a stejně jako The Number of the Beast bylo oceněno platinovou deskou. Turné na jeho podporu začalo 2. května a pokračovalo až do 18. prosince. Vedle evropských koncertů odehráli i své vůbec první vlastní turné po USA. Ve stejném studiu jako Piece of Mind nahráli Iron Maiden i své další album − Powerslave. Nahrávalo se od února do června 1984 a vyšlo v září téhož roku. K nejznámějším skladbám z alba patří singly "Aces High" a "2 Minutes to Midnight", další známou písní je pak třináctiminutový epos "Rhyme of the Ancient Mariner", který byl složen na motivy stejnojmenné básně anglického básníka Samuela Taylora Coleridge. Ještě před jeho vydáním skupina v srpnu 1984 zahájila své doposud největší turné nazvané World Slavery Tour, při němž odehrála přibližně 190 koncertů po celém světě. Jeden z koncertů byl na festivalu Rock in Rio, kde hráli pro přibližně 250 000 návštěvníků. Turné skončilo v červenci 1985 a vzniklo při něm první oficiální koncertní album skupiny − Live After Death, které vyšlo v listopadu 1985. V roce 1985 skupina spolupracovala na italském hororu Phenomena režiséra Daria Argenta, k němuž nahrála píseň "Flash of the Blade". Své šesté studiové album nazvané Somewhere in Time bylo netradičně nahráváno ve dvou studiích − v Compass Point a v Wisseloord Studios v nizozemském Hilversumu. Album vyšlo v říjnu 1986 a v britském žebříčku stanulo opět na třetím místě. Od září 1986 do května 1987 skupina jela další velké turné na podporu aktuálního alba. Od února do března 1988 skupina nahrávala své sedmé album příznačně nazvané Seventh Son of a Seventh Son. Nahrávání tentokrát probíhalo v mnichovském studiu Musicland Studios a album vyšlo v květnu 1988. Bylo pojato jako koncepční, vzešly z něj čtyři singly: "Can I Play with Madness", "The Evil That Men Do", "The Clairvoyant" a "Infinite Dreams", všechny se objevily v první desítce hitparády singlů. Samotné album pak napodobilo legendární The Number of the Beast a také se dostalo na první místo žebříčku prodejnosti. Od dubna do prosince 1988 pak odehráli necelou stovku koncertů v rámci podpory turné k aktuálnímu albu. Zahrnovalo mimo jiné vystoupení na festivalu Monsters of Rock v obci Castle Donington v Anglii. Skupina měla rovněž naplánováno odehrát jeden koncert v Československu; mělo se tak stát na Stadionu na Letné v Praze dne 25. srpna 1988. Koncert byl však zrušen. Šlo vůbec o první turné, při kterém skupina využila doprovodného klávesistu; stal se jím Harrisův baskytarový technik Michael Kenney. V roce 1989 skupina spolu neodehrála ani jeden koncert, namísto toho Harris pracoval ve studiu na koncertním albu a video záznamu nazvaném Maiden England. Album pak vyšlo v listopadu 1989. Smith se rozhodl vydat vlastní album nazvané Silver and Gold, které vyšlo pod hlavičkou skupiny A.S.A.P. (Adrian Smith and Project). Své první sólové album rovněž nahrál Dickinson. Dostalo název Tattooed Millionaire a vyšlo v květnu 1990. Na kytaru zde hrál Janick Gers, který již dříve spolupracoval s Fishem z Marillion a Ianem Gillanem z Deep Purple. Ještě před nahráváním osmého alba ze skupiny odešel Adrian Smith. Jako náhrada přišel právě Janick Gers. Nahrávalo se od června do září a produkce se opět ujal Martin Birch. Album dostalo název No Prayer for the Dying a vyšlo 1. října 1990 s tím, že v britském žebříčku prodejnosti se dostalo na druhé místo. Albu se však moc velký úspěch nedostavil. Větší úspěch než samotné album zaznamenal singl "Bring Your Daughter... to the Slaughter", který se vyhoupl na post nejvyšší, kde se udržel tři týdny. Tuto píseň napsal Bruce Dickinson a v jeho verzi se objevila na soundtracku k filmu Noční můra v Elm Street 5. Turné na podporu alba začalo 19. září 1990 a pokračovalo až do září roku následujícího. Po skončení turné skupina zahájila práce na svém novém albu. Jako to poslední, produkované Martinem Birchem, se nahrávalo v Harrisově vlastním studiu Barnyard Studios. Spolu s Birchem se tentokrát na produkci podílel i sám Harris. Album Fear of the Dark vyšlo v květnu 1992. Velmi známou písní z tohoto alba je stejnojmenná skladba, kterou kapela často hraje na svých koncertech. Úspěch zaznamenal singl "Be Quick or Be Dead", který se dostal na druhé místo v hitparádě singlů. Turné na jeho podporu začalo v červnu a skončilo v listopadu stejného roku. Jedno vystoupení se konalo opět v Doningtonu − jako host se při přídavku představil Adrian Smith. Od března do srpna 1993 odehráli další turné, při něm však postupně začal dělat problémy i Dickinson. Šlo o první turné, během kterého skupina zahrála i v Česku; v ostravském Paláci kultury a sportu. Během turné vyšly celkem dvě koncertní alba − A Real Live One v březnu a A Real Dead One v říjnu. Obě poté vyšla jako jedno album pod názvem A Real Live Dead One. V listopadu 1993 ještě vyšel další koncertní záznam Live at Donington. Dickinson svůj odchod oznámil v březnu 1993, se skupinou však ještě odehrál celé turné až do srpna. Při konkurzu na uvolněné místo se členům nejvíce líbil Blaze Bayley, frontman skupiny Wolfsbane. Jeho nástup byl oznámen v lednu 1994 a hned ve stejný měsíc zahájili práce na svém novém albu. Nahrávání trvalo s přestávkami více než rok a výsledek s názvem The X Factor spatřil světlo světa v říjnu 1995. Albu se dostala velmi špatná kritika a oproti předchozím albům působilo spíš jako propadák. Skalní fanoušci kapely si nemohli zvyknout na nového zpěváka, a to ne z důvodu, že by byl Bayley špatný, spíš byl jiný než Dickinson, na kterého byli zvyklí. K albu vyšly dva doprovodné singly − "Man on the Edge" a "Lord of the Flies". Od září 1995 do září 1996 skupina koncertovala v rámci turné The X Factour opět po celém světě. Skupina podruhé zahrála v Česku; stalo se tak v pražském Průmyslovém paláci. Po návratu z turné se skupina opět umlčela z koncertování, namísto toho však zahájila práce na albu Virtual XI, které vyšlo až v březnu 1998. Album zaostalo i za The X Factor, a to i přesto, že na něm jsou známé písně "Futureal" a "The Clansman". Od dubna do prosince pak následovalo další turné, při kterém se odehrálo třetí vystoupení skupiny v Česku. Tentokrát opět v Praze, nyní však v Malé sportovní hale. Při tomto turné začal zlobit Bayleyův hlas. Několik koncertů muselo být dokonce zrušeno a po jeho ukončení byl Bayley ze skupiny vyhozen. Ihned po odchodu Blaze Bayleyho vznikla myšlenka opět oslovit Bruce Dickinsona. Spolu s ním přišel i Adrian Smith a skupina poprvé doopravdy začala fungovat s třemi kytarami. Od července do října 1999 skupina odehrála kratší turné. Následně celá šestičlenná sestava i s novým producentem Kevinem Shirleyem začala pracovat na novém albu nazvaném Brave New World. Album vyšlo v květnu 2000 a umístilo se na sedmém místě britského žebříčku. V červnu Iron Maiden odstartovali další velké turné, během kterého vystoupili v pražské Paegas aréně. Mimo pražské vystoupení skupina během tohoto turné hrála i na dalším ročníku festivalu Rock in Rio v brazilském Rio de Janeiru. Záznam z tohoto koncertu vyšel jako živé album a DVD Rock in Rio. Na toto vystoupení opět přišlo přes 250 000 fanoušků. Turné na podporu alba Brave New World skončilo až v březnu 2002 a v tomto roce skupina rovněž získala ocenění Ivor Novello Awards. Následovalo období klidu, hned počátkem roku 2003 ho však skupina přerušila nahráváním alba Dance of Death, které pak vyšlo v září. Dostalo se na druhé místo žebříčku prodejnosti a společně s albem Brave New World bylo vyhlášeno nejlepším metalovým albem roku 2003 (Brave New World roku 2000). Na albu se nachází většinou písně, jejichž délka přesahuje pět minut. Pouze dvě písně jsou kratší, obě dvě vyšly jako singly − "Wildest Dreams" a "Rainmaker". Ještě před vydáním alba skupina absolvovala turné Give Me Ed... 'Til I'm Dead Tour. Po jeho vydání pak přibližně stejně dlouhé turné na jeho podporu. Během obou skupina hrála v Česku; ve Zlíně a Praze. Turné skončilo v únoru 2004. Od května do srpna 2005 se konalo turné Eddie Rips Up the World Tour. Bylo zahájeno v pražské T-Mobile Aréně. Součástí turné bylo i několik vystoupení v rámci putovního festivalu Ozzfest ve Spojených státech. Na něm, během vystoupení v San Bernardinu, došlo k napadení kapely některými fanoušky, kteří na ni házeli nejrůznější předměty. Kvůli tomu kapela zrušila své zbývající koncerty na tomto festivalu. Turné skupina zakončila charitativním vystoupením pro bývalého bubeníka skupiny Clivea Burra, který trpěl roztroušenou sklerózou. V srpnu 2005 vyšlo živé album Death on the Road, na němž je zachycen záznam koncertu v Dortmundu, který byl součástí turné k albu Dance of Death. Od března do dubna 2006 Iron Maiden nahráli své, v pořadí čtrnácté, album nazvané A Matter of Life and Death. Album vyšlo v srpnu a produkce se opět ujali Shirley s Harrisem. Ještě před samotným počinem vyšel první singl "The Reincarnation of Benjamin Breeg", druhý "Different World" následoval později. V prosinci roku 2006 nahráli ve studiu Abbey Road živé vystoupení pro pořad Live from Abbey Road. Měsíc před tím Iron Maiden spolu se svým manažerem Rodem Smallwoodem ohlásili, že po 27 letech končí se spoluprací se Sanctuary Music. Založili společnost Phantom Music Management, nicméně nenastaly žádné významné změny. Následovalo turné po Severní Americe a Evropě. Na koncertech nejprve odehráli všech deset skladeb z aktuálního alba v nezměněném pořadí a poté pět klasických skladeb z jiných alb. V rámci tohoto turné skupina 6. června 2007 odehrála svůj druhý koncert v Ostravě. O čtyři dny později se konalo vystoupení na festivalu Download, které bylo natáčeno a vysíláno na internetu. Během koncertu Bruce Dickinson prohlásil, že záznam bude použit pro živé DVD. Dne 24. června 2007 turné skončilo, poslední koncert byl v Londýnské Brixton Academy na pomoc nadaci Cliva Burra. V únoru 2008 skupina zahájila velké turné Somewhere Back in Time World Tour, které se zaměřovalo na slavné období skupiny v 80. letech, obzvláště na album Powerslave, neboť celkové ladění obsahuje egyptské prvky, podobně jako na albu a tehdejších vystoupeních. Turné začalo v indické Bombaji a také poprvé navštívili Kostariku a Kolumbii. V Česku vystupovala dne 8. srpna 2008 na stadionu Eden v Praze. Se začátkem tohoto turné také souvisí vydání živého dvou-DVD se záznamy Live After Death a Maiden England. Právě při tomto turné vznikl dokumentární film Iron Maiden: Flight 666. Během turné skupina cestovala speciálně upraveným Boeingem 757 zvaným "Ed Force One", které pilotoval zpěvák skupiny Bruce Dickinson. Od ledna do března 2010 skupina pracovala na svém patnáctém studiovém albu. Výsledek dostal název The Final Frontier a vyšel v srpnu 2010. Produkce se opět ujali Shirley a Harris. Od června 2010 do srpna 2011 skupina odehrála přibližně sto koncertů v rámci The Final Frontier World Tour. Tentokrát skupina odehrála i několik koncertů v rámci putovního festivalu Sonisphere; jedno se konalo na Holešovickém výstavišti 11. června 2011. V březnu 2012 vyšel záznam z koncertu nazvaný En Vivo! V červnu stejného roku se skupina vydala na další světové turné nazvané Maiden England World Tour. Turné pokračovalo do října 2013; jeden koncert z turné odehráli i v Česku, přesněji 29. července 2013 v pražské aréně Eden. V březnu 2013 zemřel bubeník Clive Burr, který se skupinou nahrál první tři alba, ve věku 56 let. V roce 2012 vydal Smith společně s projektem Primal Rock Rebellion album Awoken Broken a ve stejném roce vydal první sólové album s názvem British Lion i Steve Harris. V červenci 2012 Dickinson v rozhovoru prohlásil, že skupina chystá na rok 2014 nové studiové album. Koncem roku 2014 byla Dickinsonovi diagnostikována rakovina a přestože měla skupina kompletně dokončené studiové album, její členové prohlásili, že s vydáním počkají do doby, než bude frontman zdráv a vyrazí se skupinou na koncertní turné. Album nakonec dostalo název The Book of Souls a vyšlo v září 2015. Nahrávka je nejdelším studiovým albem v historii skupiny. Na album navázalo celosvětové turné The Book of Souls World Tour čítající více než sto vystoupení. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam členů Iron Maiden. Současná sestava Bruce Dickinson – zpěv (1981–1993, 1999–dosud) Steve Harris – baskytara (1975–dosud) Dave Murray – kytara (1976, 1977–dosud . ) Adrian Smith – kytara (1980–1990, 1999–dosud) Janick Gers – kytara (1990–dosud) Nicko McBrain – bicí (1983–dosud) a Michael Kenney – klávesy (1988–dosud) – pouze koncertní hudebník Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Iron Maiden. Studiová alba Iron Maiden (1980) Killers (1981) The Number of the Beast (1982) Piece of Mind (1983) Powerslave (1984) Somewhere in Time (1986) Seventh Son of . a Seventh Son (1988) No Prayer for the Dying (1990) Fear of the Dark (1992) The X Factor (1995) Virtual XI (1998) Brave New World (2000) Dance of Death (2003) A Matter of Life and Death (2006) The Final Frontier (2010) The Book of Souls (2015)

CLAUSE

OTHER

003721

... název Slovenská republika. V témž období byl změněn i název České republiky a federace. K 1. lednu 1993 pak Česká a Slovenská Federativní Republika zanikla a stávající Slovenská i Česká republika se staly samostatnými státy. Slovensko se 29. března 2004 stalo členem Severoatlantické aliance a dne 1. května 2004 spolu s Českem také členem Evropské unie. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Slovenska. Slovensko je vnitrozemský stát nacházející se ve střední Evropě. Celkový rozsah jeho území čítá 49 036 km2. Sousedí na severu s Polskem, na východě s Ukrajinou, na jihu s Maďarskem, na jihozápadě s Rakouskem a na západě s Českem. Severním a středním oblastem Slovenska dominují na především rozsáhlé horské masivy, které jsou součástí Západních Karpat....

Jaký je celkový rozsah území Slovenska?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovensko

Celkový rozsah jeho území čítá 49 036 km2.

Slovensko, oficiálním názvem Slovenská republika, je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Na východě sousedí s Ukrajinou, na jihu s Maďarskem, na jihozápadě s Rakouskem, na západě s Českem a na severu s Polskem. V roce 2013 zde žilo 5 410 728 lidí. Hlavním městem je Bratislava, úředním jazykem je slovenština. Slovensko je členem OSN, NATO (od 29. 3. 2004), OBSE (od 1. ledna 1993), WTO, MMF, Světové banky, Rady Evropy (od 30 .června 1993), EU (od 1. 5. 2004), EEA, Eurozóny (od 1. ledna 2009), Evropské celní unie a Schengenského prostoru (od 21. 12. 2007), OECD, Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur. Před příchodem Slovanů v 5. století žili na území Slovenska především Keltové a Germáni. V 7. století se obyvatelstvo stalo součástí Sámovy říše a poté hrály oblasti západního Slovenska významnou roli především jako jedno z krystalizačních center Velké Moravy. Po zániku tohoto státního útvaru se Slovensko stalo součástí uherského státu. Po vymření uherské dynastie Arpádovců se v Uhrách vystřídalo několik rodů domácího i cizího původu, dokud v 16. století nezískali do svých rukou uherský trůn Habsburkové. S příchodem osvícenství a později během 19. století proběhlo slovenské národní obrození, v rámci něhož Ľudovít Štúr kodifikoval roku 1846 slovenštinu jako národní jazyk Slováků. Do roku 1918 trvaly snahy o prosazení slovenské jazykové autonomie a povznesení slovenské kultury, které byly potírány maďarizační politikou uherské vlády. Po roce 1918 se Slovensko stalo součástí Československa, v rámci něhož získali Slováci statut státotvorného národa. Mezi lety 1939–1945 existovala na území Slovenska takzvaná Slovenská republika, která byla satelitem nacistického Německa. Roku 1945 byl obnoven československý stát, o tři roky později se vlády zmocnil komunistický režim, který byl svržen během listopadové revoluce roku 1989. Neshody mezi českými a slovenskými politickými elitami vyústily roku 1993 v rozdělení Československa, důsledkem čehož vznikla Slovenská republika jakožto suverénní slovenský stát. Od roku 2004 je Slovensko součástí NATO a Evropské unie, v roce 2009 byla v zemi zavedena jednotná evropská měna euro. Slovensko je parlamentní republikou s demokratickými institucemi. V hospodářství se vyznačuje převážně soběstačnou zemědělskou produkcí, modernizovaným průmyslem a rozvíjejícím se sektorem služeb, který převažuje jak v podílu hrubého domácího produktu, tak pracovní síly. Celkově je ekonomika Slovenska velmi úspěšná a patří mezi jedny z nejrychleji rostoucích v regionu. Dopravní infrastruktura je vzhledem ke geografickému profilu země řidčeji rozprostřena, avšak v současnosti dochází k jejímu rozšíření a modernizaci. V oblasti výroby elektřiny převažují jaderné elektrárny, následované tepelnými a vodními. Slovenská armáda je integrovaná do struktur NATO, podílí se na zahraničních misích a v současnosti je plně profesionalizovaná. Z okolních států má Slovensko pevné svazky především s Českou republikou, naopak se nelepší konfliktní vztahy s Maďarskem. V zemi existuje silná maďarská a romská menšina. Slovensko má rovněž bohatou kulturní i vědeckou tradici jako i množství přírodních a historických památek. Vznik názvu Slovensko a etnonyma Slováci je pevně spjat s existencí uherského státu. Tím, že předkové Slováků žili na vymezeném území odděleném státní hranicí od jim jazykově blízkých Čechů, Moravanů a Poláků a zároveň je od zdejšího německého a maďarského obyvatelstva odlišovaly jiný jazyk a kultura, došlo v rámci uherského státu k vytvoření zárodků slovenského povědomí. V oficiálních pramenech většinou byli obyvatelé dnešního Slovenska nazýváni Slavus či Sclavus, aby tak byli odlišeni od Chorvatů, Poláků, Čechů a dalších slovanských národů. Termín slovenský se často užíval například v názvech obcí a u toponym, a to především v místech, kde se ve větší míře spolu stýkaly jednotlivé neslovanské národy Uher s původní slovanskou populací Slovenska. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Slovenska. Nejstarší osídlení předchůdci člověka je na území Slovenska doloženo z období před zhruba 250 000 lety. Prvním známé etnikum, které tuto oblast osídlilo, představují ve druhé polovině 4. století př. n. l. Keltové. Na přelomu letopočtu pronikli na slovenské území Germáni soupeřící s Římskou říši, jejíž hranici zde tehdy tvořila řeka Dunaj. První známý "státní útvar" na území Slovenska bylo Vanniovo království rozkládající se zde na počátku 1. století. Slované osídlovali toto území přibližně od 5. století. Od roku 568 byla země pod nadvládou nomádských Avarů a v 7. století se stala součástí Sámovy říše. V roce 791 Karel Veliký Avary porazil a Slované s již rozpadlými kmenovými vztahy vytvořili samostatné Moravské a Nitranské knížectví. Po roce 833 následovala integrace obou knížectví do celku Velké Moravy, nazývaného v období vlády Svatopluka Velkomoravská říše. Pod tlakem maďarských kmenů však došlo k zániku Velkomoravské říše, načež území dnešního Slovenska připadlo nově vytvořenému uherskému státu, jehož součástí zůstalo až do roku 1918. Oblast dnešního Slovenska známá jako Horní Uhry byla ve středověku součástí Uherského království. Po bitvě u Moháče roku 1526 nastoupil na uherský trůn Ferdinand I. Habsburský a Slovensko se tak stalo součástí habsburského soustátí. Po osmanské expanzi v 16. a 17. století se uherské území země dočasně zredukovalo prakticky jen na hornatou část Slovenska, dnešní rakouskou spolkovou zemi Hradsko (Burgenland) a západní Maďarsko. Slovensko se tak stalo jádrem zbývajících Královských Uher. Bratislava se stala hlavním (1536–1784, 1848) i korunovačním městem (1563–1830) ale také sídlem sněmu Královského Uherska (1542–1848). Trnava se pak následně stala sídlem ostřihomského arcibiskupa, čili centrálním městem uherské římskokatolické církve. Ke zformování moderního slovenského národa došlo v průběhu 19. století během procesu, který je znám jako tzv. Slovenské národní obrození. Za revoluce v letech 1848 až 1849 podporovala část Slováků centrální vládu ve Vídni proti uherským povstalcům. Důvodem byl jejich požadavek na odtržení Slovenska od Uher v rámci Rakouské monarchie. Po porážce uherského povstání však naopak došlo k centralizaci státu a požadavky Slováků na federalizaci monarchie či národní autonomii nebyly vyslyšeny. Nejhoršímu tlaku maďarizace čelili Slováci po uzavření rakousko-uherského vyrovnaní v roce 1867. Až do roku 1918 pak uherská vláda rozhodovala i nad územím Slovenska. Po zániku Rakousko-Uherska v roce 1918 se se Slovensko s téměř dnešním vytyčením hranic stalo jako samosprávná Slovenská země až do roku 1939 součástí nově vzniklé Československé republiky a vymanilo se tak z vlivu Budapešti. Kvůli vnitřním problémům a agresi ze strany nacistického Německa však v roce 1939 Československo zaniklo. V dobách druhé světové války (1939–1945) získalo Slovensko formální samostatnost jako Slovenská republika, neoficiálně Slovenský štát, fakticky však bylo satelitem nacistického Německa. V létě roku 1944 vypuklo na Slovensku proti fašistickému režimu Slovenské národní povstání (SNP), které však německé jednotky do konce října porazily. Na následných represích vůči obyvatelstvu se vedle jednotek SS a Heimatschutzu podílely i Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy. Slovenská republika zanikla na počátku května 1945, kdy slovenské území osvobodila Rudá armáda. Roku 1945 došlo k obnovení Československa, které se v roce 1948 změnilo v socialistický stát, který spadal do sféry vlivu Sovětského svazu. Slovenská snaha o přeměnu státu ve federaci vedla k vytvoření asymetrického modelu institucí například samostatného slovenského sněmu a vlády. Po komunistickém převratu roku 1948 byly všechny otázky řešené na půdě komunistické strany. Ze západní poloviny země byl zároveň zahájen masivní plán industrializace Slovenska. Od 1. ledna 1969 byla na základě ústavního zákona o československé federaci ustavena Slovenská socialistická republika (SSR), která spolu s Českou socialistickou republikou (ČSR) tvořila Československou socialistickou republiku (ČSSR). Po sametové revoluci v roce 1989 došlo k demokratizaci Československa a ze Slovenska se začaly ozývat hlasy pro větší autonomii, ba i svrchovanosti. Ústavním zákonem Slovenské národní rady ze dne 1. března 1990 "O názvu, státním znaku, státní vlajce, státní pečeti a o státní hymně Slovenské republiky" se název změnil na současný název Slovenská republika. V témž období byl změněn i název České republiky a federace. K 1. lednu 1993 pak Česká a Slovenská Federativní Republika zanikla a stávající Slovenská i Česká republika se staly samostatnými státy. Slovensko se 29. března 2004 stalo členem Severoatlantické aliance a dne 1. května 2004 spolu s Českem také členem Evropské unie. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Slovenska. Slovensko je vnitrozemský stát nacházející se ve střední Evropě. Celkový rozsah jeho území čítá 49 036 km2. Sousedí na severu s Polskem, na východě s Ukrajinou, na jihu s Maďarskem, na jihozápadě s Rakouskem a na západě s Českem. Severním a středním oblastem Slovenska dominují na především rozsáhlé horské masivy, které jsou součástí Západních Karpat. Ty se dělí na tři části – Vnější, Střední a Vnitřní. Vnější Západní Karpaty se nacházejí na severu a zahrnují Malé Karpaty, Javorníky a Beskydy. Střední Západní Karpaty se skládají z Vysokých a Nízkých Tater. Vnitřní Karpaty postupují dále na jih do Maďarska. Jejich součástí je především Slovenské rudohoří. V západních oblastech převládají spíše kopce. Níže položené oblasti jsou ve velké většině na jihu při hranicích s Maďarskem. Dvě nejvýznamnější z nich představují Podunajská a Východoslovenská nížina. Nejvyšším bodem je Gerlachovský štít ve Vysokých Tatrách, dosahující výšky 2 655 m. Přes 31,9 % půdy se využívá k zemědělské činnosti. Přetrvávajícími ekologickými problémy zůstávají znečištěné ovzduší a kyselé deště. Ačkoliv byl původní lesní porost vážně narušen intenzivním kácením a zemědělskou činností, stále lesy pokrývají více než dvě pětiny povrchu. Národní parky, chráněné krajinné oblasti a další přírodní rezervace spravuje Státní ochrana přírody Slovenské republiky, vytvořená roku 2000. Nejstarší chráněné oblasti byly ustavovány od roku 1895, první národní park byl zřízen o více jak 50 let později, roku 1948. V současnosti se na Slovensku nachází 9 národních parků a 14 chráněných krajinných oblastí. V roce 2004 zasáhla Vysoké Tatry větrná smršť, která silně poškodila zdejší lesní porost a způsobila škody v hodnotě několika miliard korun. Jednu z nejvýznamnějších řek protékajících Slovenskem představuje Dunaj, který spolu s Moravou tvoří slovenskou jihozápadní hranici. Nejdelším slovenským vodním tokem je Váh. Mezi další významné řeky patří Hron, Hornád, Bodrog a Poprad. Na Slovensku jsou častá rovněž horská jezera a minerální i termální prameny. Převážná část slovenského státu spadá do černomořského úmoří. Na Slovensku se vyskytují rozličné druhy fauny a flóry. Existuje zde na 29 tisíc druhů živočichů, 11 tisíc druhů rostlin a přes tisíc druhů prvoků. Vedle běžných domácích zvířat žijí ve slovanských národních parcích medvědi, vlci, rysi, divoké kočky, svišti, vydry, kuny, norci a kamzíci (kteří jsou celostátně chránění). V lesích a v nížinách se nacházejí také koroptve, bažanti, divoké husy a kachny. Co se týče rostlinstva, ze stromů převládají v nížinách duby, na úpatích hor buky, ve vyšších polohách smrky a na nejvyšších místech převažuje co do biomů tajga a tundra. Slovensko se nachází v mírném podnebném pásu. Většinou na jeho území převládají studenější léta a chladné vlhké zimy s vysokou oblačností. Průměrná teplota ve vyšších polohách, především v Tatrách, činí kolem -4 °C a naopak v nížinách se pohybuje kolem 10 °C. V červenci se v nížinách teploty v průměru blíží či přesahují hodnotu i 20 °C. Zatímco v nížinách při Dunaji průměrné srážky dosahují 570 mm, při návětrných stranách hor se šplhají až na 1100 mm. Na vyšších vrcholcích hor zůstává sníh až do letních měsíců. Slovensko je parlamentní republikou. Výkonnou moc představuje vláda, v jejímž čele stojí premiér. Hlavou státu je prezident, volený přímou volbou občanů na 5 let. Zákonodárnou moc vykonává jednokomorový parlament zvaný Národní rada Slovenské republiky, v němž zasedá 150 poslanců. Volby do Národní rady se konají každé 4 roky a volit může každý občan starší 18 let. Současným slovenským prezidentem je Andrej Kiska, vládu vede Robert Fico za stranu SMER - sociálna demokracia. V rámci justice zastává významnou pozici Ústavní soud, tvořený 13 soudci jmenovanými prezidentem na 12 let, a Nejvyšší soud. Dále na Slovensku funguje systém krajských, okresních a vojenských soudů, doplněných Specializovaným trestním soudem. Podle organizací Freedom House a Nadace Bertelsmann se v zemi konají svobodné volby a funguje oddělení jednotlivých státních mocí (výkonné, soudní a zákonodárné), Poslední volby do Národní rady se konaly 5. března 2016. Strana SMER – sociálna demokracia oproti minulým volbám propadla a nedokázala si tak udržet původní parlamentní většinu. Ve volbách pro ní hlasovalo 28 % voličů. Na druhém místě se umístila stana Sloboda a Solidarita s 12 % a na třetím OBYČAJNÍ ĽUDIA a nezávislé osobnosti se ziskem 11 %. Mezi další politické strany zastoupené v parlamentu patří Slovenská národná strana (8,6 %), Kotleba – Ľudová strana Naše Slovensko (8 %), SME RODINA - Boris Kollár (6,6 %), MOST-HÍD (6,5 %) a SIEŤ (5,6 %). Nadace Bertelsmann a Freedom House konstatují, že jsou respektována náboženská práva, svoboda projevu, právo na shromažďování i organizaci odborů. Nadále ale přetrvává ve slovenské společnosti silná korupce. Kličky v zákonech a nedostatečná politická kultura zabraňuje, aby byli případní provinilci za korupční aktivity odsouzeni. Opakují se také případy zastrašování soudců. Proti zneužívání moci a braní úplatků uzákonila několik opatření v poslední době především vláda Ivety Radičové. Soudní systém jako celek je přehnaně zatížený a někteří soudci nemají dostatečnou kvalifikaci. Důsledkem toho mnohé soudní procesy trvají neúměrně dlouhou dobu, takže jejich účastníci se obracejí na Ústavní soud, který je těmito záležitostmi zahlcen a v minulosti se nemohl věnovat některým kontroverzním tématům, například otázce potratů. Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Slovenska. Roku 1996 zavedla slovenská vláda nový systém rozdělení krajů a okresů. V současnosti se Slovensko dělí na 8 samosprávných krajů, jimiž jsou Bratislavský, Košický, Nitranský, Prešovský, Žilinský, Trenčínský, Trnavský a Banskobystrický. Mimoto je na Slovensku celkem 79 okresů. Hlavním městem je Bratislava, jejíž populace dosahovala k roku 2010 celkem 446 819 obyvatel. Mezi další velká města patří Košice (240 915 obyvatel), Prešov (92 687), Nitra (87 357), Žilina (86 685),) a Banská Bystrica (84 919). Od roku 2004 je Slovensko členem NATO a Evropské unie, o tři roky později se Slovensko stalo součástí Schengenského prostoru. Rovněž za svou více jak dvacetiletou existenci získalo členství v mnoha nadnárodních společenstvích jako je Organizace spojených národů (OSN), Světová obchodní organizace (WTO), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE). V letech 2006–2007 zastávala Slovenská republika pozici nestálého člena Rady bezpečnosti OSN. Vedle toho se slovenská vláda angažuje například ve Visegrádské čtyřce, která sdružuje vlády Polska, Česka, Slovenska a Maďarska s cílem prosazování společných zájmů a prohlubováním spolupráce. Z dalších regionálních uskupení se Slovensko zapojilo do Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA) a Středoevropské iniciativy (SEI). Ze svých sousedů udržuje Slovenská republika víceméně korektní a stabilní vztahy s Rakouskem a Polskem. Vztahy s Ukrajinou nehrály po dlouhou dobu ve slovenské zahraniční politice významnější úlohu, jisté zlepšení přinesl nástup ukrajinského politika Viktora Juščenka a zejména oranžová revoluce, kterou podporovaly jak slovenské nevládní organizace tak média. Po znovuzískání moci Viktora Janukoviče vzájemná kulturní a hospodářská spolupráce ale opět upadla. Z velmocí jsou důležitým partnerem především Spojené státy americké. Slovenská vláda se na straně Američanů účastnila války v Iráku a ačkoliv po nástupu Roberta Fica v roce 2006 vztahy mezi oběma zeměmi opadly a slovenské jednotky byly z Iráku staženy, došlo k tomu až po vzájemné dohodě obou vlád. Z dalších velmocí se Slovensko podílí na hospodářské spolupráci s Ruskem, přičemž důsledným proponentem silnější orientace na Rusko byl v minulosti právě premiér Robert Fico. Komplikované vztahy zůstávají s Maďarskem. Vzhledem k tomu, že v obou zemích fungují vlády, které pro svou agendu využívají ve velké míře nacionalistických hesel, obě strany opakovaně vyostřují národnostní konflikty pro svoji vlastní potřebu. Češi a Slováci mají dodnes blízké kulturní a jazykové rysy. Nicméně vzhledem k vývoji v rozdílných státních útvarech se postupně od raného středověku vytvořily dva rozdílné etnické celky, které si přes časté kontakty navzájem udržely vlastní výlučnost. V průběhu historického vývoje probíhaly mezi Čechy a Slováky četné kulturní kontakty, projevující se například v užívání češtiny jako literárního a liturgického jazyka především slovenskými protestanty. V dobách národního obrození, zvláště v první polovině 19. století, do jisté míry obě etnika spolupracovala a po první světové válce společně dala vzniknout novému společnému státnímu útvaru – Československu. Následující vztahy během 20. století ovlivnila rozdílná pojetí fungování československého státu politickými představiteli obou národů a s nimi spojené i slovenské autonomní hnutí. Toto hnutí souviselo i se vznikem prvního samostatného slovenského státu, který byl vyhlášen na popud Adolfa Hitlera, což nacistickému diktátorovi umožnilo ospravedlnit rozbití Československa. Mnozí Češi v čele s Edvardem Benešem proto chápali Slováky jako nespolehlivý element, jakkoliv byl tento názor oslaben například událostmi Slovenského národního povstání. Poválečné období tak nebylo využito k žádné formě česko-slovenského vyrovnání a naopak za komunistického režimu byl nastolen přísně centrálně spravovaný systém řízený Komunistickou stranou. Federalizace Československa v roce 1969 zůstala prakticky jen na papíře a vzájemné problémy soužití v jednom státě tak byly pouze odsunuty do pozadí. Otázka kompetencí mezi federální vládou a jednotlivými částmi České a Slovenské federativní republiky po roce 1990 byla předmětem dlouhých a náročných jednání, které nakonec v roce 1992 vyústily v rozhodnutí politických špiček o odluce obou států a ve vznik dvou samostatných suverénních státních útvarů, České a Slovenské republiky. Paradoxně od rozpadu Československa roku 1993 se vzájemné vztahy mezi oběma státy pohybují na výjimečné úrovni. Oba spolu úzce spolupracují na prosazení společných cílů, a to i v případech, kdy stojí v jejich čele strany opačné politické orientace (například pravicová ODS a levicový SMER). Po Maďarech a Romech je česká komunita s počtem 44 600 osob třetí největší menšinou na Slovensku, Slovensko je také druhým největším obchodním partnerem České republiky. Oba státy mají navzájem ve svých zemích velvyslanecké úřady. Ozbrojené síly Slovenské republiky se skládají ze dvou částí, pozemních a vzdušných sil, a silami zaměřenými na výcvik a podporu. Celkem má slovenská armáda 14 000 mužů a žen ve zbrani. Vzdušné síly mají k dispozici letouny typu MiG-29 a L-39, helikoptéry Mi-24 a Mi-17 a dále transportní letadla An-24, An-26 a L-410. Od roku 2012 by měla probíhat restrukturalizace armády, zejména omlazení užívaných zařízení a modernizaci letového parku, s velkou pravděpodobností budou vyřazeny všechny slovenské tankové jednotky. Vzhledem ke vstupu do NATO provedlo Slovensko řadu reforem ozbrojených sil, především přechod od vojenské služby k plně profesionální armádě, k čemuž došlo roku 2006. Slovenské armádní jednotky momentálně operují v několika zahraničních misích, především společně s NATO v Afghánistánu, v rámci mírových sil OSN na Kypru a Středním východě a pod vedením Evropské unie v Gruzii a Bosně a Hercegovině. Celkem se v současnosti těchto misí účastní asi 500 slovenských vojáků. Vedle armády a armádní policie jsou ve správě Ministerstva obrany Slovenské republiky dvě výzvědné služby, Slovenská informační služba a Vojenská zpravodajská služba. Na ozbrojené síly vydává vláda 1,1 % HDP. Policie je rozdělena na lokální a státní a tak jako například v České republice byla silně zatížena rozvojem kriminality v průběhu demokratizace a liberalizace země. Mimo jiné v současnosti zůstávají problémem mezinárodní gangy a produkce syntetických drog, především Extáze. Dle nadace Bertelsmann nedochází k ovlivňování vlády ze strany bezpečnostních sil – všichni významní političtí a sociální aktéři respektují legitimitu demokratických institucí. Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Slovenska. Jakožto otevřená ekonomika zaměřená na export je Slovensko silně hospodářský závislé na svém největším obchodním partneru, Německu. V poslední dekádě prošlo Slovensko úspěšným hospodářským vývojem, přesto zde stále existuje poměrně vysoká nezaměstnanost – k roku 2011 dosahovala 13,5 %. Přesto levná a schopná pracovní síla, vhodná zeměpisná poloha, daňová politika vlády a vcelku liberální zákoník práce jsou pro zahraniční investory velká pozitiva. Zatímco v devadesátých letech se země potýkala s velkým zahraničním dluhem, rostoucím schodkem rozpočtu, rozsáhlou nezaměstnaností a vysokou inflací, v době vstupu do Evropské unie v roce 2004 již Slovensko nastoupilo úspěšný hospodářský růst a stát mohl fungovat s vyrovnanějším rozpočtem. V současnosti je jednou z nejúspěšnějších zemí bývalého Východního bloku. Ačkoliv i Slovensko zasáhla světová ekonomická krize, díky obnovené zahraniční poptávce od roku 2010 slovenské hospodářství opět roste. Zatímco v roce 2009 poklesl hrubý domácí produkt Slovenska o 4,9 %, v následujícím roce byl obnoven růst ve výši 4,2 %. K roku 2011 pak dosáhl 3,3 %. Některé populistické kroky první Ficovy vlády, které většinou spočívaly ve státních dotacích často neperspektivním podnikům s cílem udržení umělé zaměstnanosti, způsobily nadměrné zatížení státního rozpočtu, které poté musela následující vláda Ivety Radičové řešit drastickým omezením výdajů a zvýšením některých daní. Za rok 2011 dosáhl HDP podle parity kupní síly výše 128,5 miliardy dolarů celkově a 23 600 dolarů na jednoho obyvatele. Inflace činila ve stejném období zhruba 3,9 %. Do roku 2009 se užívaly v zemi slovenská koruna a halíř (1 koruna = 100 haléřů), poté je nahradily euro a eurocent (1 euro = 100 eurocentů). Slovenský vývoz dosáhl za rok 2011 podle odhadů 75,3 miliardy dolarů. V exportovaných produktech převažovaly zejména strojírenská a elektronická výroba, dále automobily, běžné kovy, chemikálie, minerály a plasty. Od roku 2009 obsadily první místo v obchodovaném zboží namísto automobilů počítače. Hlavními exportními partnery v roce 2010 byly Německo (s podílem 19,2 % vývozu), Česko (13,7 %), Polsko (7,3 %), Francie (6,8 %), Rakousko (6,8 %), Maďarsko (6,6 %) a Itálie (5,5 %). S dovozem ve výši 72,03 miliardy dolarů si Slovensko k roku 2011 udrželo kladnou platební bilanci. Dovážely se stroje, automobily, elektronické zařízení, ropa a zemní plyn, běžné kovy, dále také audio a video zařízení. Roste dovoz farmaceutických výrobků. V roce 2010 byli hlavními dovozci především Německo (15,8 %), Česko (10,2 %), Rusko (9,8 %), Jižní Korea (8 %), Čína (6,1 %) a Maďarsko (4,3 %). Na Slovensku se nacházejí zásoby hnědého uhlí a lignitu, především v předhůří kolem Handlové na západě a poblíž Modrého Kameňa na jihu. Od roku 1985 se poblíž města Gbely těží zemní plyn. Dále jsou k dispozici menší naleziště železné rudy, manganu, mědi, antimonu, rtuti, olova, zinku, magnezitu, vápence a uranu, jehož ložiska jsou však prozatím převážně nevyužita. Slovensko má rozvinutý zemědělský sektor, který do značné míry zajišťuje zemi dostatek produkce obvyklých zemědělských výrobků. K roku 2009 zaměstnávalo zemědělství celkem 3,5 % slovenské pracovní síly. Podstatné zastoupení v tomto sektoru mají zejména zemědělská družstva a firmy, zatímco samostatní zemědělci disponují pouze 8 % obdělávané půdy. Nejvíce je zemědělská činnost rozšířená na jihu a jihovýchodě země, především v Podunajské a Východoslovenské nížině. V rostlinné výrobě převažuje zejména pšenice a kukuřice. Dále se pěstují brambory, cukrová řepa, ječmen, ovoce, vinná réva, využívají se také lesní produkty. V údolí řeky Váh se pěstuje tabák. Produkce vína je značně rozšířená v podhůří Karpat, vedle toho je co do pěstování vinné révy významným regionem Tokajská oblast. V rámci živočišné výroby jsou chována prasata, skot a drůbež, ve vyšších polohách převažuje chov ovcí. V době komunistického režimu se na Slovensku nacházely jedny z nejméně výkonných průmyslových závodů Československa. Přestože byl přechod k efektivnějšímu hospodářství v devadesátých letech zpomalen klientelismem a nezodpovědnými kroky Mečiarovy vlády, na počátku 21. století zaměstnává úspěšně se rozvíjející slovenský průmysl značnou část pracovní síly – k roku 2009 se jednalo o 27 %. Významně se podílí i na tvorbě HDP. Průmyslová centra představují především Bratislava a Košice spolu s dalšími městy kolem povodí řeky Váhu. Významné odvětví představuje automobilový průmysl, v němž dominují tři největší firmy bratislavská Volkswagen Slovakia, trnavská PSA Peugeot Citroën a žilinská KIA Motors Slovakia. Ve východní části země postupně obnovily svou výrobu Východoslovenské železárny v Košicích, jeden z pozůstatků sovětského průmyslového plánování ve střední Evropě, které koupila v roce 2000 americká firma U.S. Steel. Vedle těchto významných firem mají na Slovensku zastoupení také chemický a elektrochemický, ropný, potravinářský, papírenský a strojírenský průmysl. Vyrábí se rovněž keramika, přírodní i umělé textilie, materiály potřebné na stavebnictví, zbraně a další produkty. Na druhou stranu v poslední době upadá například stavebnictví. Nejsilnější zastoupení co do HDP i podílu pracovní síly má sektor služeb. Právě služby prošly od dob pádu komunismu nejrozsáhlejší proměnou a v současnosti je do velké míry většina firem tohoto sektoru v soukromém vlastnictví. Velký rozkvět zažil především cestovní ruch. K dispozici jsou zahraničním návštěvníkům mnohé historické památky, umělecké festivaly, přírodní krásy či minerální a termální prameny. Úspěšný je i pojišťovací a bankovní sektor, v němž mají silné zastoupení zahraniční společnosti. Dále se rozvíjejí telekomunikace a maloobchod. Zpočátku se v oblasti obchodu vytvořilo velké množství samostatných jednotek, které byly postupně sdružovány do větších celků a výrazněji se v nich začal prosazovat zahraniční kapitál. Od počátku 21. století se ve velké míře objevují supermarkety a hypermarkety, stavěné nejčastěji na okrajích měst. Doprava na Slovensku má do značné míry moderní strukturu, avšak především důsledkem členitého terénu je dopravní síť relativně řídce rozložená. Nejrozsáhlejší je zejména silniční síť, měřící 43 761 km, z toho zaujímají 38 085 km zpevněné cesty. První dálnice, dostavěná roku 1980, spojovala Bratislavu s Brnem a Prahou. Ke konci 20. století byla dálniční síť dále rozšířena a do roku 2014 se plánuje dokončení dálničního spojení mezi Bratislavou a Košicemi. Dále se na Slovensku nachází 3 622 km železničních tratí, z toho téměř polovina je elektrifikovaná. V současnosti trpí železniční doprava neefektivností, avšak probíhají práce na jejím dalším zlepšování. Významným dopravním uzlem je především Bratislava, zejména díky své poloze na řece Dunaji, letišti, napojení na silniční a dálniční síť a blízkosti k maďarským i rakouským hranicím. Dalšími významnými silničními i železničními uzly jsou především Košice, Zvolen a Žilina. Vedle Bratislavy je významným přístavem také Komárno. Slovenské obchodní loďstvo k roku 2010 čítalo 11 lodí, z nichž všechny byly vlastněny zahraničními společnostmi. Rychle roste podíl letecké dopravy. K roku 2012 bylo na Slovensku na 37 letišť, z toho 19 se zpevněnou přistávací plochou. Významná mezinárodní letiště se nacházejí v Bratislavě a Košicích. Ve výrobě elektřiny zastávají přední místo jaderné elektrárny, následované tepelnými a vodními. V případě jaderné energetiky se především realizuje dostavba elektrárny Mochovce a také plánuje výstavba dalších bloků elektrárny Jaslovské Bohunice. Vodní elektrárny se nalézají na řekách Váh, Orava, Hornád, Slaná a rovněž také na Dunaji. V případě obnovitelných zdrojů vláda namísto solárních elektráren upřednostňuje využití biomasy. Z Ruska se dováží ropa a zemní plyn. Telekomunikace se od počátku nového tisíciletí významně modernizují a rozvíjejí, především pak využití mobilních telefonů. K roku 2009 bylo v zemi používáno celkem 5,9 milionu mobilních telefonů a přes 4 miliony lidí používalo internet. Celkově je rozšíření těchto služeb a přístrojů srovnatelné s ostatními zeměmi v regionu. V zemi vysílá celkem asi 40 národních, regionálních i místních televizních stanic, většinou v soukromém vlastnictví. Dva celonárodní televizní programy jsou vysílány pod taktovkou státní společnosti Rozhlas a televize Slovenska. Rovněž na Slovensku funguje zhruba 20 radiových programů. Přestože je v zemi nadále užíván analogový systém, postupně se přechází na digitální vysílání. Zavádí se také využití optických vláken. Prvním velkým vědcem, který se dá považovat za slovenského, byl lékař Ján Jesenský. Zakladatelem moderní slovenské vzdělanosti byl osvícenec Matej Bel. Největších úspěchů dosáhl fyzik a vynálezce Aurel Stodola, který rozvinul technologii parních turbín. K rozvoji optiky výrazně přispěl Josef Maximilián Petzval. Na konstrukci padáku pracoval Štefan Banič. Průkopníkem bezdrátové telekomunikace byl Jozef Murgaš. Astronom Peter Kušnirák objevil přes 230 planetek. V Bratislavě se narodil německý nositel Nobelovy ceny za fyziku a nacistický exponent Philipp Lenard. Slovenští vědci jsou v Evropě velice uznávanými. A to i přes to,[zdroj?] že Slovensko na svůj ekonomický růst na vědu přispívá velice málo penězi. Slovenská věda patří mezi finančně nejchudší v Evropě. Slováci se například podílejí na výzkumu alternativního zdroje elektrické energie nebo na nových technologiích ve zdravotnictví. Povinná, původně 6letá školní docházka byla na území dnešního Slovenska zavedena v roce 1868. Od roku 1922 byla 8letá, později v průběhu éry socialismu rozšířena na 10letou povinnou školní docházku, kterou mohou žáci absolvovat na základních a středních školách, respektive na 8letých gymnáziích. Negramotnost obyvatelstva se pohybuje okolo 0,6 % populace nad 15 let. Nacházejí se zde státní, církevní i soukromé školy. Vzdělávaní je poskytované i v jazycích národnostních menšin. Základní školu navštěvují děti ve věku 6 až 14 (či 7 až 15) let. Všechny standardní stupně vzdělávání, včetně vysokoškolského jsou státem poskytované bezplatně. Na Slovensku existuje několik desítek vysokých škol a univerzit. V roce 2006 absolvovalo vysokoškolské studium na Slovensku 34 535 osob. Ani jedna ze slovenských univerzit se nedostala mezi 500 nejlepších univerzit na světě. Mezi nejkvalitnější univerzity a vysoké školy v rámci východoevropského regionu (podle hodnocení vědeckého publikování na internetu) na Slovensku patří Univerzita Komenského, Technická univerzita v Košiciach, Slovenská technická univerzita v Bratislave, Poľnohospodárska univerzita v Nitre a Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Slovenska. Populace Slovenska čítala k 31. březnu 2013 podle oficiálních údajů 5 410 728 obyvatel, z toho 51,3 % žen. Podle odhadů za rok 2012 dosahuje růst populace 0,104 %, zatímco přirozený přírůstek dosáhl 1,65 narozených na 1000 obyvatel. Ve městech žije celkem 55 % populace, urbanizace stoupá zhruba 0,1 % za rok. Hustota osídlení se pohybuje kolem 111 obyvatel na km2. V roce 2012 se celkem 85,8 % obyvatelstva hlásilo ke slovenské národnosti, 9,7 % k maďarské, 1,7 % k romské, 0,8 % k české, 0,4 % k rusínské a 0,2 % k ukrajinské. Úředním jazykem je slovenština, jejíž používání je upraveno zákonem o státním jazyce; z dalších jazyků je především na jihu rozšířená maďarština. V některých oblastech se mluví i rusínsky, romsky, německy a česky. Lékařská péče je ve velké části v rukou státu, ačkoliv existují i soukromé kliniky a další zdravotnická zařízení. Průměrná délka života dosahuje 72 let u mužů a 80 let u žen. Na 1000 obyvatel připadají v průměru 3 lékaři a na zdravotnictví slovenská vláda vydala v roce 2009 celkem 8,5 % hrubého domácího produktu. Podle odhadů z roku 2011 bylo 15,6 % obyvatelstva mladší 15 let, mezi 15. a 65. rokem věku bylo 71,6 % lidí a starších 65 let bylo 12,8 %. K roku 2002 zhruba 14,3 % slovenského obyvatelstva trpělo obezitou. Většina obyvatel Slovenska mající zaměstnání si udržuje průměrný životní standard. Problémy přetrvávají v nedostatečném množství bytových jednotek a ve špatném stavu mnoha výškových budov postavených většinou v sedmdesátých letech 20. století. Převážná část městské populace má přístup k elektřině a pitné vodě. V některých oblastech na venkově jsou však dodávky elektrické energie a vody na horší úrovni. Na Slovensku je na základě ústavy oddělena církev od státu. K římskokatolické církvi se v roce 2010 hlásilo 68,9 % obyvatel, k evangelické církvi augšpurského vyznání (luteránům) 6,9 %, k řeckokatolické církvi 4,1 %, k Reformované křesťanské církvi (kalvínitům) 2,0 % a k pravoslavné církvi 0,9 % obyvatel. Celkem 13 % obyvatel je bez vyznání. Církve a náboženské organizace s alespoň 20 000 členy mají právo na úlevy od daní a finanční podporu od státu. Vztah mezi katolickou církví a státem je upraven na základě smlouvy s Vatikánem. Náboženská dogmata nemají žádný vliv na fungování politiky ani práva, přestože se několik skupin pokusilo ovlivnit jednání o potratech a případně tyto interrupce zcela zakázat. Přetrvává diskriminace romské a v některých ohledech i maďarské menšiny. V praxi jsou Romové ve školství často segregováni, kolem romských sídlišť jsou stavěny zdi na oddělení neromské populace, došlo též k vynucené sterilizaci několika romských žen. Romská populace má rovněž větší podíl nezaměstnaných než ostatní etnické skupiny. Postavení maďarské menšiny nepřestává být problémem, zejména proto, že maďarská vláda vystupuje jako její protektor a opakovaně podporuje agresivnější a nacionalističtější části maďarské menšiny. Národnostně laděné konflikty rozdmýchává i část slovenských stran, především vládnoucí SMER. Ačkoliv ženám jsou zaručována jejich práva, stále jen málo z nich dostane příležitost pracovat na vyšších stupních v podnikání a státní správě. V oblasti ochrany práv gayů a leseb došlo k jistým zlepšením – v dubnu 2012 byla do slovenského zákoníku práce zakomponována i práva na ochranu před diskriminací v zaměstnání na základě sexuální orientace. Podrobnější informace naleznete v článku Slovenská kultura. Slovenská kultura je složka evropské kultury, specificky slovenský způsob přeměňování zla na dobro, ošklivého na krásu především Slováky na Slovensku v podmínkách intenzivní interakce s ostatními středoevropskými národními kulturami, zejména českou, moravskou, maďarskou, rakouskou, polskou, německou a ukrajinskou kulturou. Významný podíl na slovenské kultuře má židovská kultura. Na Slovensku se nachází mnoho hradů, zámků, kostelů a dalších kulturních památek. Součástí lidové kultury jsou hmotné i nehmotné prvky, hudba, písně, zvyky, tance a další duchovní výtvory označované jako folklór, které přetrvávají zejména díky folklorním skupinám. Kulturní památky jako hrad Devín, Národní hřbitov v Martině, Dóm sv. Alžběty v Košicích a podobně, které jsou důležitou součástí celého kulturního dědictví Slovenska, nesou označení národní kulturní památka a stát jim věnuje zvýšenou pozornost. Na Slovensku jsou však i památky, která jsou zařazeny do Seznamu světového kulturního dědictví. Podle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, přijatého v roce 1972 v Paříži, patří od roku 1993 do tohoto seznamu osm míst na Slovensku – historické město Banská Štiavnica a technické památky jejího okolí, památková rezervace lidové architektury Vlkolínec a Spišský hrad s okolními památkami (Spišské Podhradie, Spišská Kapitula, a kostel sv. Ducha v Žehře), v roce 2000 bylo přidáno historické šarišské město Bardejov a v roce 2008 dřevěné kostely Karpatského oblouku. Dne 28. června 2009 bylo do Seznam světového kulturního dědictví UNESCO zapsáno historické centrum Levoče. Mezi přírodními památkami v sezname UNESCO reprezentují Slovensko jeskyně a propasti Slovenského krasu a Dobšinská ledová jeskyně. V roce 2007 byli na seznam přidány i karpatské pralesy v Bukovských a Vihorlatských vrších na východě Slovenska. Fujara, která je nejtypičtějším slovenským hudebním nástrojem, byla zapsána v listopadu 2005 do Seznamu mistrovských díl ústního a nehmotného dědictví UNESCO. Seznam byl založen v roce 2001. Podrobnější informace naleznete v článku Slovenská literatura. Dějiny slovenské literatury začínají už příchodem soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, tedy roku 863 našeho letopočtu. Cyril a Metoděj totiž jako první sestavili slovanské písmo, čímž ve Velkomoravské říši zavedli mj. jazyk kulturní, spisovný, liturgický a jazyk státní administrativy. Fakticky tak položili základy slovanské literární tradice, k čemuž sami přispěli několika psanými díly. Kromě mnoha překladů evangelií a jiných náboženských textů napsali oba bratři několik vlastních knih a pojednání, mezi něž patří zejména Konstantinův úvod k evangeliu (Proglas), což byla vůbec první slovanská báseň. Dalším významným slovanským autorem byl žák bratrů Kliment Ochridský, další z důležitých žáků Gorazd se narodil, pravděpodobně, u Nitry. Zánik Velkomoravské říše se stal událostí, která pro Slováky znamenala tisíciletý útlak pod uherským státem. K zákazu slovanské liturgie došlo již za vlády Svatopluka. Slovenská literatura tak začala skoro zanikat. Menší obnovu zažila v renesanci, baroka a nejvíce oživila koncem 18. století, od té doby funguje až dodnes. Po rozpadu Uherska nastává pro slovenskou literaturu období zvané slovenská moderna, ve kterém dochází k novému zvýraznění reálného sociologického a psychologického rozměru literatury. Mezi známé slovenské autory patří například Ján Kollár, Pavel Jozef Šafárik, František Švantner, Peter Karvaš, Rudolf Fabry, Rudolf Sloboda, Ľudovít Štúr, Ján Kalinčiak, Samo Chalupka (autor známé básně Mor ho!), Andrej Sládkovič, Janko Kráľ, Ján Botto, Janko Matúška (autor textu slovenské národní hymny Nad Tatrou sa blýska), Michal Miloslav Hodža, Jozef Miloslav Hurban nebo Pavol Országh Hviezdoslav. Ve 20. století se výrazně prosadil prozaik Ladislav Mňačko. V posledních letech například Milan Rúfus. Výtvarné umění na Slovensku sahá hluboko do minulosti. Nejstarším uměleckým dílem jsou například Venuše z doby kamenné, kresby neolitických lidí, šperky a další nalezené předměty. Současné slovenské výtvarné umění vytvářejí stovky autorů, povětšinou absolventů bratislavské Vysokej školy výtvarných umení. Výtvarné dění organizuje hlavně Slovenská výtvarná únia a kromě ní i Spolek výtvarníkov Slovenska a Umelecká beseda Slovenska, která navazuje na tradice jednoho z nejstarších uměleckých spolků v zemi. Po odborné stránce mapují současnou uměleckou situaci časopisy D'Art, Profil, Výtvarnicke noviny a především pak desítky katalogů vydávaných při příležitosti výstav a sympozií. Možnost prezentace současného výtvarného umění poskytuje síť galerií a výstavních síní. Současný obraz výtvarného dění na Slovensku je neobyčejně pestrý. Prolíná se v něm úsilí několika generačních vrstev. Kvality závěsného malířství tak nadále rozvíjejí především příslušníci starší generace výtvarníků, zatímco mladší generace hledá nové možnosti výtvarné transformace. Nejznámějším výtvarným umělcem narozeným na Slovensku byl bezpochyby zakladatel pop artu Andy Warhol. Vývoj slovenské hudby představuje tisíciletý proces, bezprostředně související s dějinnými událostmi na Slovensku a jejich kulturně-společenským vývojem. Z tohoto pohledu lze slovenskou hudební tvorbu rozdělit do několika kategorií, které více či méně odpovídají obecně uznávaným dějinným epochám. V poválečném Československu (1918) stál před hudebními umělci Slovenska náročný úkol, jehož cílem bylo překonat tradiční zaostalost země i po stránce hudebního umění. Kvůli vytvoření sice, národní avšak formou moderní hudby, se Slováci vydali cestou profesionalizace hudebního života a začala zakládat hudebně-kulturní instituce. Vznikající organizovaný hudební život se však neomezoval pouze na slovenskou metropoli. Na vesnicích a menších městech vznikají hudební školy, kam byli vysláni učit studenti bratislavské akademie a místní umělci. Díky vzniku mnoha důležitých hudebních institucí se tak Slovensko může pochlubit nejenom vlastní operou, ale i svým divadlem, konzervatoří, orchestry a dalšími. Nejstarším představitelem slovenské hudební moderny byl skladatel Alexander Moyzes, jehož mladším současníkem byl i Eugen Suchoň. Významným autorem byl i Ján Cikker. Výrazně se prosadila i operní pěvkyně Edita Gruberová. Jedno z nejvýznamnějších kulturních institucí Slovenska – Slovenské národné divadlo v Bratislavě, vzniklo roku 1920, krátce po vzniku Československa. Do roku 1938 v něm významnou roli sehrávali i čeští divadelníci. V letech 1939–1945, v době existence Slovenského štátu, odrážela složitou společenskou situaci, zejména činohra. Umělecká tvorba Slovenského národního divadla však zjevně ještě vyzrávala. V posledních letech se začala rozvíjet i sféra nezávislých divadelních souborů. Také divadelní festivaly nezůstávají na Slovensku stranou. Nejvýznamnějším je mezinárodní festival Divadelní Nitra s mezinárodní účastí, který se koná každoročně koncem září. Tradici má také středoevropský loutkařský festival Bábkarská Bystrica. Asociace Bratislava v pohybe každoročně organizuje mezinárodní taneční festival současného hudebního tance zvaný Bratislava v pohybe. Roli výzkumného, dokumentačního, informačního, propagačního a analytického střediska hraje na Slovensku Divadelný ústav Bratislava. Jeho základním posláním je cílevědomě shromažďovat hmotné dokumenty divadelní tvorby. Slovenská kinematografie patří mezi ty mladší. Jako samostatná část místní kultury se zformovala až ve čtyřicátých letech 20. století a ihned se stala propagandistickým nástrojem vládnoucí Komunistické strany Československa. V izolovaném socialistickém prostředí tak vznikaly převážně filmy s budovatelskými náměty a výpovědí ze života dělnického lidu. První slovenský film natočil Eduard Schreiber ještě před rokem 1910, jednalo se o záběry z lyžování, nakládání dobytka na vagony, modernizace pily, nový automobil apod. Vyvrcholením Schreiberovy filmařské činnosti se stala hraná dobrodružná anekdota zvaná Únos. Ján Kadár je prvním a dosud jediným Slovákem, který získal filmovou cenu Oscar. K tzv. československé nové vlně patřil Štefan Uher. Originální vizuální výraz našel Juraj Jakubisko. V Hollywoodu se prosadil Ivan Reitman, režisér mnoha populárních komedií (Krotitelé duchů, Dvojčata, Policajt ze školky, Junior aj.) V modelingu se prosadila Adriana Karembeu. Podrobnější informace naleznete v článku Slovenská kuchyně. Vzhledem k tomu, že se Slovensko nachází v mírném podnebném pásmu, je možné vykonávat sporty s letním stejně jako se zimním zaměřením. Mezi populární sporty na Slovensku patří: fotbal, lední hokej, tenis, házená, basketbal, vodní slalom, lyžování, cyklistika a další. Slovenská fotbalová reprezentace patří k širší evropské špičce,[zdroj?] fotbal se těší poměrně velké oblibě. Slovenská fotbalová reprezentace se zúčastnila Mistrovství světa ve fotbale 2010 a probojovala se do elitní šestnáctky. Slovenský fotbalový svaz řídí slovenský fotbal a pod jeho záštitou se organizují oficiální fotbalové soutěže na Slovensku např. Corgoň liga, 1. slovenská fotbalová liga a další. Slovenská hokejová reprezentace má za sebou více úspěchů (např. stříbrná medaile na mistrovstvích světa v roce 2000, zlato v roce 2002 či bronz v roce 2003, 4. místo na OH 2010 a stříbro na MS v roce 2012). Slovenský svaz ledního hokeje je hlavní řídící orgán slovenského ledního hokeje. Slovensko má více oficiálních mužských hokejových soutěží, např. Slovnaft Extraligu, 1. hokejovou ligu, zastoupený je i ženský hokej v 1. lize žen a juniorský a dorostenecký hokej v příslušných ligách. V roce 2011 se v Bratislavě a Košicích uskutečnilo mistrovství světa v ledním hokeji, ale domácí Slováci na turnaji pod taktovkou kanadského kouče Glena Hanlona neuspěli, skončili 10. Mezi úspěšné sporty na Slovensku patří i házená, nejlepší klub je HT Tatran Prešov, a reprezentace byla na 3 světových a 2 evropských šampionátech. Pod vlajkou Československa uspěla řada slovenských sportovců. Vicemistry světa v kopané se stali Štefan Čambal, Viliam Schrojf, Ján Popluhár, Jozef Štibrányi, Adolf Scherer, Jozef Adamec, Titus Buberník, Andrej Kvašňák a Jozef Bomba. Mistry Evropy Karol Dobiaš, Jozef Čapkovič, Anton Ondruš, Ján Pivarník, Ladislav Jurkemik, Jozef Móder, Marián Masný, Koloman Gögh, Jozef Barmoš, Pavol Biroš, Ján Švehlík, Dušan Galis, Ladislav Petráš a Alexander Vencel. Také oba trenéři mistrů Evropy z roku 1976, Václav Ježek a Jozef Vengloš, byli Slováci. Slovenské rodiče měl také slavný hráč Ladislav Kubala. Zlatou olympijskou medaili získali boxeři Július Torma a Ján Zachara, cyklista Anton Tkáč, krasobruslař Ondrej Nepela, chodec Jozef Pribilinec a tenista Miloslav Mečíř. Kolektivní zlaté mají fotbalisté František Kunzo a Stanislav Seman a veslař Pavel Schmidt. Trojnásobným mistrem světa v hokeji se s československou reprezentací stal Vladimír Dzurilla, dvojnásobným Vincent Lukáč, Marián Šťastný a Peter Šťastný, jeden titul získali Igor Liba, Dušan Pašek, Dárius Rusnák, Jerguš Bača, Július Haas a Rudolf Tajcnár. V NHL se prosadil Stan Mikita. Mistrem světa v atletice se stal diskař Imrich Bugár. K významným šachistům narozeným na Slovensku patřil Richard Réti či Ignaz Kolisch. V éře samostatného Slovenska se z fotbalistů nejvíce prosadili Peter Dubovský, Marek Hamšík, Martin Škrtel a Róbert Vittek. Titul mistrů světa v hokeji vybojovali mj. Miroslav Šatan, Peter Bondra, Žigmund Pálffy či Ján Lašák, dvě stříbra má Zdeno Chára. Trojnásobným vítězem Stanley Cupu je Marián Hossa. Tři zlaté olympijské medaile mají deblkanoisté Pavol Hochschorner a Peter Hochschorner, dvě zlaté jejich kolegové Michal Martikán a Elena Kaliská a také Ladislav Škantár a Peter Škantár vybojovali slalomářské olympijské zlato. V chůzi ho získal Matej Tóth. Dvě zlaté medaile z olympijských her vybojovala pro Slovensko též biatlonistka Anastasia Kuzminová, původem Ruska. Mistrem světa v silniční cyklistice se stal Peter Sagan.

NUMERIC

NUMERIC

010564

... od dubna 1978 sledovací svazek na tehdejší Trumpovu manželku Ivanu. Při té příležitosti získávala také informace o Trumpově angažmá v tehdejší americké politice. Byla tak mimo jiné informována o Trumpově zájmu ucházet se o křeslo prezidenta USA už v roce 1988, respektive 1996.Samotný Donald Trump navštívil Československo v roce 1990, kdy se ve Zlíně zúčastnil pohřbu svého tchána Miloše Zelníčka. Manželé Donald a Ivana Trumpovi se rozvedli v roce 1992. Následujícího roku si Trump vzal herečku Marlu Maplesovou, s níž má dceru Tiffany. Jejich rozvod následoval v roce 1999. O šest let později se Trump oženil potřetí, a to se slovinskou modelkou a návrhářkou Melanií Knavsovou, která přivedla na svět syna Barrona Williama Trumpa. == Podnikatelská kariéra == === Počátky podnikatelské kariéry === Trump začal svou podnikatelskou kariéru ve společnosti svého otce (Trump Organization). Pro začátek jeho...

Začal Trump svou podnikatelskou kariéru ve společnosti své matky?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Donald_Trump

Trump začal svou podnikatelskou kariéru ve společnosti svého otce (Trump Organization).

Donald John Trump (* 14. června 1946 New York) je americký podnikatel, republikánský politik a 45. prezident Spojených států amerických, kterým se stal 20. ledna 2017. Do Bílého domu nastoupil ve věku 70 let jako nejstarší a zároveň nejbohatší zvolený prezident a stal se také prvním mužem v úřadu bez předchozí zkušenosti s politickou či armádní funkcí.Kandidaturu do amerických prezidentských voleb 2016 za Republikánskou stranu formálně oznámil 16. června 2015 a po vítězných primárkách získal nominaci na úřad prezidenta USA během srpnového stranického sjezdu v Clevelandu. Ve volbách dne 8. listopadu 2016 získal 306 hlasů volitelů (oproti potřebnému počtu 270) a porazil tak svou hlavní soupeřku, demokratickou kandidátku Hillary Clintonovou, na kterou připadlo 232 hlasů volitelů.Před vstupem do úřadu působil jako předseda a generální ředitel společnosti The Trump Organization, která se zabývá obchodováním s nemovitostmi. Provozuje také mnoho hotelů, kasin a golfových hřišť po celém světě. Díky své reality show The Apprentice (tj. Učeň) na stanici NBC se stal i mediálně známým. V prvních měsících svého úřadování Trump zvrátil některé z kroků svého předchůdce Baracka Obamy. Odstoupil od dohody o transpacifickém partnerství a od pařížské dohody o boji proti klimatickým změnám. Také částečně zastavil postupné oteplování americko-kubánských vztahů. Prezident Trump jmenoval konzervativního soudce Neila Gorsucha jako devátého člena Nejvyššího soudu, Senát Spojených států amerických jeho nominaci následně i přes obstrukce demokratů schválil. Trump dále nastolil částečný travel ban, kterým na tři měsíce zabránil občanům ze šesti muslimských zemí ve vstupu na území Spojených států, což se stalo předmětem vícero soudních sporů. Trumpova snaha o zastavení nebo omezení programu rozsáhlé zdravotní péče i pro nemajetné občany (tzv. Obamacare) však narazila na velký odpor a prozatím neuspěla kvůli odlišnému postoji několika republikánských senátorů. V květnu 2017 propustil Trump z úřadu ředitele FBI Jamese Comeyho. Krátce poté byl ministerstvem spravedlnosti jmenován Robert Mueller speciálním prokurátorem pro vyšetřování údajného ruského vměšování do prezidentských voleb v roce 2016 a případných vztahů mezi Ruskem a spolupracovníky Trumpovy prezidentské kampaně. == Život == === Původ a příbuzní === Narodil se v newyorském Queensu jako čtvrté z pěti dětí. Jeho rodiči byli Frederic C. Trump (11. října 1905, New York – 25. června 1999) a Mary A. MacLeod (10. května 1912, Skotsko – 7. srpna 2000). Otec se stal v New Yorku velkým stavebním podnikatelem. Prarodiče Donalda Trumpa z otcovy strany byli původem němečtí emigranti, kteří se přistěhovali do Spojených států v roce 1885. Dědeček Frederic Trump (původním jménem Friedrich Trump) se narodil v malé vinařské obci Kallstadt v oblasti, která patří do německé spolkové země Porýní-Falc. Babička se jmenovala Elisabeth roz. Christ. Již dědeček Trump nabyl značného majetku jako majitel řetězce pohostinství mj. ve městě Seattle ve státě Washington. === Vzdělání === Mladý Trump studoval na Kew-Forest School ve Forest Hills, v newyorské městské části Queens. Kvůli problémům při studiu jej rodiče ve třinácti letech poslali na vojenskou akademii (New York Military Academy). Tam získal akademické vzdělání a také hrál v týmech amerického fotbalu a basketbalu. Od basketbalového trenéra dostal v roce 1964 cenu Coach's Award. Poté studoval dva roky na Fordham University, načež přestoupil na Wharton School patřící k Pensylvánské univerzitě. Po absolvování bakalářského studia (BS) v oboru ekonomie a finančnictví nastoupil v roce 1968 do otcovy firmy Trump Organization. === Rodina === V roce 1977 se Donald Trump oženil s českou modelkou Ivanou Zelníčkovou. Do manželství se narodily tři děti: Donald Jr., Ivanka a Eric Trumpovi. Nejstarší z těchto dětí, Donald Jr., hovoří plynně česky, protože měl v dětství úzký vztah k prarodičům z matčiny strany. Od roku 1980 také pravidelně trávil část letních prázdnin ve Zlíně.Československá Státní bezpečnost vedla od dubna 1978 sledovací svazek na tehdejší Trumpovu manželku Ivanu. Při té příležitosti získávala také informace o Trumpově angažmá v tehdejší americké politice. Byla tak mimo jiné informována o Trumpově zájmu ucházet se o křeslo prezidenta USA už v roce 1988, respektive 1996.Samotný Donald Trump navštívil Československo v roce 1990, kdy se ve Zlíně zúčastnil pohřbu svého tchána Miloše Zelníčka. Manželé Donald a Ivana Trumpovi se rozvedli v roce 1992. Následujícího roku si Trump vzal herečku Marlu Maplesovou, s níž má dceru Tiffany. Jejich rozvod následoval v roce 1999. O šest let později se Trump oženil potřetí, a to se slovinskou modelkou a návrhářkou Melanií Knavsovou, která přivedla na svět syna Barrona Williama Trumpa. == Podnikatelská kariéra == === Počátky podnikatelské kariéry === Trump začal svou podnikatelskou kariéru ve společnosti svého otce (Trump Organization). Pro začátek jeho vlastního podnikání mu otec poskytl úvěr ve výši jednoho milionu dolarů. Jedním z jeho prvních projektů byla revitalizace bytového komplexu Swifton Village v Cincinnati ve státě Ohio. Když předal Swifton Village firmě svého otce, dosáhli zisku 6 milionů amerických dolarů. V roce 1980 v New Yorku začaly práce na obnovení Wollman Stadium (stadionu) v Central Parku. Projekt měl předpokládaný stavební plán na 21⁄ roku. Jenže v roce 1986 nebyli ani blízko dokončení a už proinvestovali 12 milionů dolarů. Trump nabídl převzetí těchto prací bez toho, že by město muselo něco zaplatit. Nabídka byla odmítána, dokud se nedostala do pozornosti médií. Nakonec dostal příležitost a projekt dokončil během tří měsíců za 1,95 milionu dolarů, což bylo o 750 000 dolarů méně než původní rozpočet. Do konce osmdesátých let se dostal do finanční krize. Výstavbu svého třetího kasína, Trump Taj Mahal v Atlantic City (New Jersey), financoval většinou z půjček s vysokým úrokem, které následně nedokázal splácet. Banky a držitelé dluhopisů přitom ztratili stovky milionů dolarů. 50 % vlastnictví kasína Taj Mahal musel převést na původní držitele dluhopisů, aby snížil úrokové zatížení a dostal více času na splacení dluhu. Do roku 1994 se mu podařilo značně snížit svůj 900milionový osobní dluh a též výrazně snížil svůj 3,5miliardový obchodní dluh. V roce 1995 spojil svoje kasína do společnosti Trump Hotels & Casino Resorts. === Podnikatelské úspěchy === Trump je předsedou a generálním ředitelem (Chief Executive Officer, CEO) společnosti Trump Organization, která se zabývá obchodováním s nemovitostmi. Trump je též zakladatelem společnosti Trump Entertainment Resorts, která provozuje mnoho kasin a hotelů po celém světě. V říjnu 2016 byl Donald Trump podle seznamu časopisu Forbes 499. nejbohatším člověkem světa. Mezi další Trumpovy fungující projekty – např. Trump Financial (hypoteční firma), Trump Sales and Leasing (rezidentní prodeje), Trump International Realty (rezidenční a komerční nemovitosti), Trump Restaurants, Go Trump ( . on-line cestovní vyhledávač), Select By Trump (řada kávových nápojů), Trump Drinks (energetický nápoj pro izraelský a palestinský trh), Donald J. Trump Signature Collection (řada pánského oblečení a hodinky), Trump Ice (balená voda), Trump Golf, Trump Chocolate, Trump Productions (televizní produkční společnost) anebo Trump Home (bytové zařízení). === Podnikatelské neúspěchy === Donald Trump se vydává za znalého a chytrého obchodníka. Za svou kariéru šestkrát zbankrotoval a přišel o miliardy dolarů. Trump se o sobě nechává slyšet, že se vypracoval sám, avšak jeho otec, Fred Trump, mu mezi 3 a 58 lety věku dal nebo půjčil celkem 413 milionů dolarů. Kdyby Donald Trump tyto půjčené nebo darované peníze vložil do bezpečných, nízkorizikových investic, měl by nyní 2 mld. dolarů. V období 1985–1994 ztratil Trump svými podnikatelskými rozhodnutími 1,17 miliardy dolarů. Trump se konkrétně k tomuto vyjádřil ve tweetu, který lze interpretovat jako přiznání k daňovým únikům.V letech 1991, 1992, 2004 a 2009 vyhlásil bankrot. První dva bankroty byly v souvislosti s jeho nemovitostmi: Trump Taj Mahal a Trump Plaza Hotel. S odstupem času sám tvrdil, že tehdy, kdy nechal postavit ona luxusní kasína, příliš zpyšněl. V roce 1994 se jeho osobní dluh vyšplhal na 900 milionů a obchodní dluh 3,5 mld. USD. Tehdy musel prodat část svých firem a nemovitostí a vzdát se svého podílu v dalších společnostech. K finančnímu zotavení mu pomohly mj. výhodné smlouvy u nemovitostí za možnost zobrazit na nich nápis "TRUMP". Bankroty z let 2004 a 2009 byly opět spojeny s jeho nemovitostmi, mezi jinými Trump Taj Mahal a Trump Hotels & Casino Resorts. Mnohé projekty jeho podnikání skončily neúspěchem, nebo již byly zrušeny – např. Trump Airlines, Trump University, Trump Magazine, Trump Vodka, Trump Steaks, Trump Mortgage. Projekt Trump University (2004-2011) se v roce 2013 a v březnu 2016 dostal do zájmu médií, když státní návladní Eric Schneiderman zahájil vyšetřování, které skončilo žalobou, říkající, že se škola "angažovala ve specifických podvodných, klamavých a nezákonných činnostech". Nejednalo se o univerzitu (název musel být později změněn), ale spíše o program velmi drahých motivačních kurzů s pochybným prospěchem pro jejich účastníky. === Nemovitosti === Donald Trump vlastní v USA několik nemovitostí: administrativní a rezidenční budovy Trump Tower (mrakodrap s hodnotou 320 milionů dolarů je jednou z nejcennějších nemovitostí v New Yorku) Trump World Tower (newyorský mrakodrap oceněný na 290 milionů dolarů) 40 Wall Street (Trump Building, původní budovu z roku 1930 Trump renovoval v roce 1996. Budova je 283 m vysoká a má 72 podlaží.)hotely Trump International Hotel & Tower (Chicago) Trump International Hotel & Tower (Las Vegas) Trump International Hotel & Tower (New York)kasína Trump Taj Mahal (pokerová místnost kasinové části je jedna z největších v Atlantic City. Hotelová část má 1250 pokojů.) Trump Plaza Trump MarinaKromě těchto a dalších nemovitostí v USA vlastní Trump - pravděpodobně společně se svou první manželkou Ivanou Trumpovou - také luxusní sídlo na Floridě, zvané Mar-a-Lago. Pro toto sídlo musel Trump dne 8. září 2017 nařídit jeho evakuaci, protože bylo, stejně jako celé východní pobřeží států Florida a Georgia, ohroženo hurikánem Irma.V zahraničí nesou Trumpovo jméno následující budovy: Trump International Hotel and Tower (Toronto) The Palm Trump International Hotel and Tower (Dubaj) Trump Ocean Club International Hotel and Tower (Panama City) Trump Ocean Club Baja Mexico (nedaleko od San Diego) == Mediální působení == Donald Trump byl dvakrát nominován na Cenu Emmy a účinkoval v cameo rolích v několika filmech (Sám doma 2: Ztracen v New Yorku) a seriálech (Chůva k pohledání, Tak jde čas). Mnohokrát byl hostem různých talk show. Objevil se i v jiných zábavných pořadech, např. ve World Wrestling Entertainment, kde se v ringu pral s vlastníkem organizace, Vincem McMahonem. V roce 2003 se stal výkonným producentem a moderátorem soutěžní reality show The Apprentice na kanále NBC. Při každém vysílání této soutěže bojovala skupina lidí o práci v Trumpově společnosti. V první sérii The Apprentice dostával Trump plat 50 000 dolarů za jednu epizodu, ale po úspěchu programu byl odměňován 3 miliony dolarů za epizodu. Po 10 sériích přidal spin-off The Celebrity Apprentice, kde vystupovaly celebrity. Peníze, které se jim podařilo vybrat v každém kole, šly na charitativní projekt dle výběru projektového manažera vítězného týmu. V roce 2007 za The Apprentice dostal Trump hvězdu na hollywoodském chodníku slávy, která však byla již několikrát vandalizována.Trump se po úspěchu show The Apprentice stal výkonným producentem i dalších projektů, jako byly soutěže krásy Miss USA a Miss Universe Pageant, které vysílala rovněž televizní stanice NBC. Poté, co oznámil prezidentskou kandidaturu a v preferencích šel mezi republikány do vedení, byl Trump mediálně exponován nesrovnatelně intenzivněji, typicky s několika rozhovory denně. Získával tak nejvíce prostoru a času v médiích nejen mezi republikánskými, ale všemi prezidentskými kandidáty. Pro média byly zprávy týkající se Donalda Trumpa z hlediska sledovanosti velmi atraktivní, a tak na zpravodajství ani mediálním času jemu věnovanému nešetřily, čímž i on dostával de facto zdarma prostor pro vyjadřování svých názorů, kterými mohl pro sebe získat mnohé nerozhodnuté voliče. Celkem bylo odhadováno, že hodnota mediálního prostoru jemu "zdarma" poskytnutého (na rozdíl od reklam, za něž by musel platit komerční ceny) činila 1,9–2,0 miliardy dolarů. == Politické působení do ledna 2017 == === Politické pozice === Vnitropoliticky se především profiloval svými požadavky na snížení daní firmám, zjednodušení daňového systému, snížení federálního dluhu a také svými odmítavými postoji vůči nelegálnímu přistěhovalectví. V zahraniční politice je proti smlouvám o svobodném obchodu a prosazuje názor, že Spojené státy nemají příliš intervenovat ve světě.Ke konci prvního funkčního období Baracka Obamy se zviditelnil jako sympatizant tzv. Birthers, skupiny lidí vyžadující důkaz o tom, že se Obama narodil v USA a je tedy způsobilý být prezidentem USA (viz Spory o volitelnost Baracka Obamy). Minimálně v jednom televizním vystoupení Trump veřejně slíbil, že pokud Obama poskytne vyžadované dokumenty, věnuje on 5 milionů dolarů na charitu dle prezidentova uvážení. Obama na tuto výzvu nereagoval. V roce 2015 Trump kritizoval bývalého amerického prezidenta Bushe za invazi do Iráku a také prohlásil, s ohledem na dění v Libyi, Sýrii a Egyptě, že zahraniční politika Baracka Obamy a bývalé ministryně zahraničí Hillary Clintonové v Africe a na Blízkém východě zapříčinila smrt "stovek tisíc lidí". Nadto stála tato politika velmi mnoho peněz, které mohly být podle Trumpa vydány pro užitečnější účely na území USA. V roce 2015 označil Trump německou kancléřku Angelu Merkelovou za "pravděpodobně největšího světového vůdce současnosti", ale o rok později Angelu Merkelovou ostře kritizoval za její vstřícnou imigrační politiku během evropské migrační krize.Trump má kladný postoj k Izraeli a prohlásil, že by uznal Jeruzalém jako hlavní město Izraele. K Číně má Trump spíše negativní vztah. Čínu kritizoval za její obchodní politiku, která podle něho poškozuje Spojené státy a připravuje Američany o práci, a pohrozil, že zavede vysoká dovozní cla na čínské zboží.Při projevu, ve kterém v červnu 2015 ohlásil svou kandidaturu na prezidenta USA, mimo jiné řekl, že jako prezident postaví velkou zeď na hranicích s Mexikem a Mexičané ji zaplatí: Stanice NBC Universal krátce poté oznámila, že na základě jeho slov vůči imigrantům, které jsou neslučitelné s jejími hodnotami respektu a úcty vůči všem, ruší všechny Trumpovy televizní pořady na ní vysílané. Podnikatel se nechal slyšet, že si za svými slovy stojí a bude stanici žalovat. V USA žije asi 11 milionů nelegálních přistěhovalců a velká část jich pochází z Mexika.Trump má v úmyslu zastavit veškerou finanční podporu z federálních fondů směřující k "azylovým městům", která poskytují útočiště přistěhovalcům bez dokladů a porušují tak federální zákony. Takzvaná "sanctuary cities" ovládaná převážně demokraty, mezi něž patří například New York, Los Angeles, Miami nebo San Francisco, jsou města, kde místní radnice nehlásí federálnímu imigračnímu úřadu ilegální přistěhovalce a zakazují to dělat i místní policii. Newyorský starosta Bill de Blasio se nechal slyšet, že je připraven jít i k soudu, aby bránil své "azylové město" před federální vládou.V srpnu 2016 Trump řekl, že by USA měly uznat ruskou anexi Krymu z roku 2014, pokud by to vedlo k lepším vztahům s Ruskou federací. Vladimir Putin se k americké volební kampani roku 2016 vyjadřoval minimálně, ale ruská média o Trumpovi v průběhu této kampaně psala pozitivně. Trump také uvedl, že Putin je "silný vůdce", s nímž by "zřejmě dobře vycházel", ale v rozhovoru s ABC uvedl, že k Putinovi nemá žádný vztah a nikdy se s ním nesetkal. Podpořil ruské nálety proti povstalcům a Islámskému státu (IS) v Sýrii a vyjádřil ochotu spolupracovat s Ruskem v boji proti IS.Po rezignaci krátkodobého hlavního bezpečnostního poradce prezidenta Trumpa, bývalého generálporučíka Michaela Flynna, který byl zastáncem lepších vztahů s Ruskem, mluvčí Bílého domu Sean Spicer 14. února 2017 uvedl, že prezident Trump považuje Krym za součást Ukrajiny a očekává, že Rusko vrátí poloostrov Ukrajině. Spicer také odkázal na slova americké velvyslankyně při OSN Nikki Haleyové, která na půdě OSN prohlásila, že protiruské sankce zůstanou v platnosti, dokud se Krym nevrátí k Ukrajině.Trump označil syrského prezidenta Bašára al-Asada za "padoucha", ale také řekl: "Nemám rád syrského prezidenta Bašára Asada, ale Asad zabíjí bojovníky Islámského státu (IS). Rusko zabíjí bojovníky IS a Írán zabíjí bojovníky IS."V pozdějším rozhovoru za přítomnosti veřejnosti řekl Trump na adresu senátora Johna McCaina o jeho vojenské kariéře, zejména během války ve Vietnamu: "Není to hrdina. Ok, je hrdina, protože byl chycen. Já preferuji ty, kteří nebyli chyceni." McCain totiž havaroval se svým letadlem během náletu na Hanoj při operaci Rolling Thunder, zlomil si nohu, byl chycen vietnamskými bojovníky a vězněn pět let. Trumpův výrok rozvířil debatu o tom, zdali je McCain válečný hrdina. 7. prosince 2015, několik dní po teroristickém útoku v San Bernardinu, vydal Trump prohlášení začínající touto větou: Když byl dotázán na rozvinutí toho, co tím konkrétně myslel, řekl, že by toto zamezení neplatilo pouze pro radikály, ale všechny lidi vyznávající islám, tedy i pro muslimy, kteří chtějí přicestovat do USA jako turisté, obchodní cestující, a také pro muslimy s americkou státní příslušností, vracející se do země např. z dovolené. Toto Trumpovo prohlášení se setkalo s převážně negativní reakcí v médiích. Saúdskoarabský princ Valíd bin Talál poté nazval Trumpa "ostudou Ameriky". Trump na to odpověděl, že princ "chce převzít kontrolu nad našimi politiky pomocí tatínkových peněz" a on tomu po svém zvolení prezidentem USA učiní přítrž. V červnu 2016 Trump zmírnil svou pozici s tím, že by to byl pouze dočasný zákaz, který by se vztahoval jen na osoby pocházející ze zemí "usvědčených z terorismu proti USA nebo jejich spojencům", nebo zemí "ohrožených terorismem". Trump se vyjádřil kriticky na adresu Saúdské Arábie, která je klíčovým, ale problematickým americkým spojencem na Blízkém východě, a naznačil, že její představitelé mohli nést odpovědnost za teroristické útoky 11. září 2001. Trump také vyzval Saúdskou Arábii, aby se více zapojila do boje proti Islámskému státu a hradila náklady za působení amerických vojsk na jejím území. Od Hillary Clintonové požadoval, aby její Clinton Foundation vrátila dary, které obdržela od Saúdské Arábie, protože podle něj Saúdská Arábie jedná se ženami jako s otroky a zabíjí gaye.Ve čtvrté republikánské debatě v roce 2016 Trump prohlásil, že by bylo přijatelné se vypořádat nejen s teroristy, ale i s jejich rodinami. Řekl také, že teroristé používají své rodiny jako "živé štíty". V debatě volal po tvrdém zásahu proti Islámskému státu, ale také dodal, že by udělal vše pro minimalizaci počtu civilních obětí. Za cílení na ostatní členy rodin teroristů byl totiž kritizován prezident Barack Obama vzhledem k jím nařízeným náletům a bombardování nejrůznějších objektů pomocí bezpilotních letadel. 9. srpna 2016 řekl Trump na mítinku přenášeném CNN o Hillary Clintonové: Jeho slova by se dala vykládat (v nejzazším případě) jako nabádání k zastřelení jeho protikandidátky. Po vítězství ve volbách Trump zmírnil svou ostrou rétoriku a ve svém projevu dne 9. listopadu 2016 pochválil Clintonovou za její "houževnatou kampaň". === Prezidentská kampaň === Trump se začal politicky výrazněji angažovat od konce sedmdesátých let 20. století, kdy organizačně i finančně podporoval některé volební kampaně. Na konci osmdesátých let mu bylo republikány poprvé neformálně nabídnuto, aby kandidoval. Jako potenciálního politického partnera ho zřejmě vnímal i Michail Gorbačov, který měl velký zájem se s ním v roce 1988 v New Yorku setkat. Trump nakonec nabídku republikánů odmítl. Zároveň ale začal uvažovat o vlastní kandidatuře pro rok 1996, kterou chtěl už tehdy koncipovat jeho nezávislou na republikánech i demokratech.V show Oprah Winfreyové v roce 1988 byl pravděpodobně poprvé dotázán, zda přemýšlí o kandidatuře na prezidenta Spojených států amerických. Trump sice odpověděl "pravděpodobně ne", ale tuto možnost zcela nevyloučil. Do předvolebního boje o kandidaturu pak vstoupil již v roce 2000. Zúčastnil se primárek Reformní strany USA a vyhrál ve dvou státech, pak od kandidatury ustoupil. V roce 2014 řekl, že "velmi vážně zvažuje" opětovnou kandidaturu. Dne 16. června 2015 formálně oznámil svoji kandidaturu na prezidenta ve volbách v roce 2016 za Republikánskou stranu. Tehdy také představil svá předvolební hesla "Udělejme Ameriku opět velkou/skvělou!" (v originále anglicky "Make America Great Again"). a "Napřed Amerika" ("America first"). Při první republikánské debatě byl jediný, který se nezavázal slibem, že v případě svého neúspěchu bude podporovat vítěze primárek a nebude kandidovat za nějakou nezávislou třetí stranu. Podle vlastního vyjádření byl proti americké invazi do Iráku v roce 2003. Během televizní debaty republikánských kandidátů na prezidenta v září 2015 kritizoval dřívějšího amerického prezidenta George W. Bushe a jeho bratra Jeba Bushe kvůli válce v Iráku. Při oznámení své kandidatury na prezidenta řekl, že má majetek o výši 8,7 miliard dolarů; podle časopisu Forbes jeho majetek činí 4,5 mld. dolarů.Rychle se stal vedoucím kandidátem Republikánské strany. K 3. květnu 2016 Trump vyhrál ve 28 republikánských primárkách a shromážděních (tzv. caucuses) v unijních státech a teritoriích. Poté, co 3. května 2016 zvítězil v indianských primárkách, odstoupili zbývající dva hlavní soupeři – texaský senátor Ted Cruz i ohijský guvernér John Kasich, a stal se předpokládaným kandidátem republikánů pro prezidentské volby 2016. V průměru pěti nejdůležitějších průzkumů veřejného mínění měl Trump v květnu 2016 poprvé malý náskok před svou pravděpodobnou soupeřkou v prezidentských volbách, kandidátkou Demokratické strany Hillary Clintonovou. Na internetové stránce Real Clear Politics (RCP) byl pro něj vypočten náskok 0,2 % v celých Spojených státech. Průzkumy, které dopadly ve prospěch Trumpa (s procentním náskokem), jsou tyto: Rasmussen Reports - 5 %, Fox News: 3 %, ABC News/Washington Post - 2 %, USC Dornsife/Los Angeles Times - 3%. Ve prospěch Clintonové dopadly tyto průzkumy: NBC News/Wall Street Journal - 2 %, CBS News/New York Times - 6 %.Ke konci května 2016 měl Trump již zajištěn potřebný počet hlasů pro svou nominaci oficiálním kandidátem Republikánské strany pro prezidentské volby. Podle tiskové agentury Associated Press překonal počtem 1 238 delegátů stanovenou hranici o jeden hlas. Vyslovili se pro něj dosud nerozhodnutí delegáti, mezi nimi předsedkyně republikánů ve státě Oklahoma Pam Pollardová. Krátce po skončení sčítání hlasů v referendu o členství Spojeného království v Evropské unii přiletěl Trump dne 24. června 2016 do Skotska. Jeho vrtulník pak přistál na ploše golfového hřiště Trump Turnburry u obce Turnberry na jihozápadě země (hrabství Ayrshire). Po ohlášení výsledků referenda prohlásil Trump, že "britští voliči si vzali svoji zemi zpět", což je obměnou jeho vlastního hesla z předvolebního boje v USA. Podle amerického časopisu Time lze hlasování o brexitu označit za nový mezník v globální (resp. celosvětové) "válce o elity". V jistém slova smyslu je prý také vítězstvím trumpismu ve světovém měřítku.V červenci 2016 se Trump zabýval přípravami na kongres Republikánské strany v Clevelandu v druhé polovině toho měsíce, na kterém byl posléze určen oficiálním kandidátem strany pro prezidentské volby v listopadu 2016. Úvahy komentátorů se točily kolem dvou jmen politiků, kteří se mohli stát Trumpovými kandidáty na místo viceprezidenta USA, tzv. "running mate". Jmenovitě to byli guvernér státu New Jersey Chris Christie a guvernér státu Indiana Mike Pence. Trump si pak jako svého spolukandidáta vybral Mika Pence. === Zvolený prezident USA === ==== Přípravy na převzetí úřadu ==== Donald Trump zvítězil ve volbách dne 8. listopadu 2016 a byl tak designovaným 45. prezidentem Spojených států amerických. Úřadu se oficiálně ujal 20. ledna 2017. Dne 11. listopadu jmenoval Trump budoucího viceprezidenta USA Mikea Pence vedoucím týmu, který poté připravoval nástup nové administrativy. V tomto týmu dále pracovali Chris Christie, guvernér státu New Jersey, generál Michael T. Flynn, bývalý mluvčí Sněmovny reprezentantů Newt Gingrich, lékař a politik Ben Carson, bývalý starosta New Yorku Rudy Giuliani a senátor za Alabamu Jeff Sessions. Členy týmu byli také předseda Republikánské strany Reince Priebus, šéf Trumpovy volební kampaně Stephen Bannon a podnikatel německého původu Peter Thiel, který investuje kapitál v Silicon Valley. Spolupracovali s ním rovněž Donald Trump Jr., Ivanka Trumpová, Eric Trump a zeť Jared Kushner. Dne 13. listopadu 2016 jmenoval Trump dosavadního předsedu Republikánského národního výboru Reince Priebuse do významné funkce jako příští šéf jeho štábu v Bílém domě. Priebusovi se přičítaly k dobru jeho značná podpora Trumpa ve volebním boji, organizační schopnosti a také jeho dobré vztahy například s mluvčím Sněmovny reprezentantů Paulem Ryanem. Zároveň bylo oznámeno, že Stephen Bannon, dosavadní majitel internetového portálu Breitbart.com, měl zaujmout post hlavního poradce prezidenta (senior advisor).Brzy po vítězství Trumpa ve volbách prezidenta, a sice 14. listopadu 2016, se uskutečnil první telefonický rozhovor mezi ním a ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Oba politikové si navzájem slíbili, že budou konstruktivně spolupracovat. Putin nabídl Trumpovi partnerský dialog za předpokladu vzájemného respektu a nevměšování se do záležitostí druhé strany. Oba se shodli na tom, že dosavadní vztahy obou zemí nejsou uspokojivé. Podle tehdejšího prohlášení Kremlu se musí obě strany "vrátit k pragmatické spolupráci k oboustrannému užitku, která zohlední zájmy obou států a bezpečnost a stabilitu ve světě". Zvláště musí být propojeno úsilí obou států v boji proti mezinárodnímu terorismu a extremismu. Trumpův tým se vyjádřil, že zvolený prezident hovořil s Putinem o celé řadě témat. Trump si přeje "silné a trvalé vztahy s Ruskem".Čína podala oficiální protest proti telefonátu Trumpa s tchajwanskou prezidentkou Cchaj Jing-wen z 2. prosince 2016, což byl první oficiální kontakt mezi americkým a tchajwanským vůdcem od přerušení diplomatických vztahů mezi Spojenými státy a Čínskou republikou (Tchaj-wanem) v roce 1979, poté co již za vlády prezidenta Richarda Nixona došlo v roce 1972 k velkému obratu v americké politice vůči Číně. Obamova administrativa prohlásila v reakci na telefonát, že Spojené státy nadále podporují politiku jedné Číny a považují Čínskou republiku na ostrově Tchaj-wan za provincii pevninské Číny. Deníky New York Times a Guardian označily Trumpův telefonát za "provokaci" vůči pevninské Číně a Trumpa kritizovali také někteří američtí politici. Trump na kritiku reagoval na twitteru: "Je zajímavé, že Spojené státy prodávají Tchaj-wanu vojenský materiál za miliardy dolarů, a já bych přitom neměl přijmout blahopřejný telefonát." ==== Nová administrativa ==== Brzy po vítězství ve volbách začal Trump řešit personální otázky spojené se sestavením nové vlády USA a obsazením dalších klíčových pozic ve státním aparátu. Deset dní po volbách již rozhodl o třech důležitých postech. Jako nového ministra spravedlnosti určil dosavadního senátora za Alabamu Jeffa Sessionse. Jako poradce pro národní bezpečnost byl tehdy nominován bývalý generálporučík a šéf vojenské kontrarozvědky DIA Michael T. Flynn, který však začátkem února 2017 musel z této funkce kvůli svým dřívějším kontaktům s ruskými činiteli odstoupit. Vystřídal jej aktivní generálporučík H. R. McMaster (ten vykonával funkci do 23. března 2018, kdy byl vystřídán Johnem Boltonem). Ředitelem zpravodajské služby CIA se po nástupu Trumpa do prezidentského úřadu stal dosavadní republikánský kongresman Mike Pompeo.Novou ministryní pro vzdělání se stala miliardářka Betsy DeVosová ze státu Michigan, která prošla Senátem pouze prostřednictvím hlasu viceprezidenta Mika Pence, tedy poměrem 51 : 50. Jako velvyslankyni při OSN určil Trump dosavadní republikánskou guvernérku Jižní Karolíny Nikki Haleyovou, jejíž rodiče se do USA přistěhovali z Indie. Dalším personálním rozhodnutím bylo určení bývalého manažera bankovní společnosti Goldman Sachs Stevena Mnuchina jako příštího ministra financí USA.Dalším členem Trumpovy vlády se stal penzionovaný 66letý generál James Mattis jako ministr obrany. Mattis byl v Senátu schválen poměrem hlasů 98 : 2. V průběhu své 44leté působnosti v ozbrojených silách USA sloužil Mattis převážně u složek námořní pěchoty, mj. v obou válkách v Iráku a v Afghánistán.Jako nový ministr pro bytovou výstavbu a rozvoj měst byl potvrzen afroamerický politik a bývalý Trumpův konkurent v kandidatuře na prezidenta Ben Carson, původním povoláním chirurg.Postupně byla oznamována jména dalších potenciálních členů příští Trumpovy vlády. Byli to mj.: Wilbur Ross, 78letý finančník jako ministr obchodu, Andrew Puzder jako ministr práce, který však Senátem neprošel, Elaine Chaová, manželka vlivného senátora Mitche McConnella pro post ministryně dopravy (je původem z Tchaj-wanu .) a donedávna aktivně činný čtyřhvězdičkový generál John Kelly jako ministr pro vnitřní bezpečnost (Kelly se později stal šéfem štábu Bílého domu).Jednou z nejvýznamnějších pozic v americké vládě je místo ministra zahraničí (oficiálně Secretary of State). Dne 5. prosince 2016 se objevily spekulace, že by se jím mohl stát Rex Tillerson, dosavadní předseda představenstva velké olejářské společnosti ExxonMobil. 13. prosince 2016 potvrdil Trump, že navrhne Tillersona jako svého ministra zahraničí. Tillersonova nominace byla po dlouhé proceduře nakonec potvrzena Senátem USA, na svém postu však setrval jen do března 2018, kdy byl prezintem Trumpem odvolán. Na jeho místo má přijít dosavadní ředitel zpravodajské služby CIA Mike Pompeo (toho má vystřídat Gina Haspelová). Koncem prosince 2016 byl jmenován další Trumpův poradce, americký miliardář a výrobce elektricky poháněných automobilů značky Tesla Elon Musk. 15. prosince 2016 bylo oznámena nominace Ryana Zinkeho, dosavadního člena Sněmovny reprezentantů za stát Montana, na post ministra vnitra.Trump také oznámil svůj úmysl vytvořit nový post zvláštního zplnomocněnce pro mezinárodní vyjednávání. Stane se jím 49letý hlavní právní poradce Trumpových firem Jason Greenblatt, který je židovského vyznání, stejně jako David Friedman, budoucí velvyslanec v Izraeli. Tato jmenování zapadají do proklamovaného značného zlepšení vztahů mezi Izraelem a USA po Trumpově nástupu do prezidentského úřadu, poté co se tyto vztahy v posledním období Obamovy administrativy naopak podstatně zhoršily.Jednou z pozdních nominací bylo jmenování budoucího ředitele všech 17 amerických rozvědek, které mají celkem zhruba 100 000 zaměstnanců a disponují více než 50 miliardami dolarů ročně. Měl se jím stát Dan Coats, dosavadní senátor USA za stát Indiana a bývalý velvyslanec v Berlíně. Poslední nominací před inaugurací Donalda Trumpa jako nového prezidenta USA, která byla ohlášena 19. ledna 2017, bylo jmenování bývalého guvernéra státu Georgia, 70letého Sonnyho Perdue, ministrem zemědělství. Tento politik však ještě čeká na své potvrzení Senátem. Ke dni 20. ledna 2017, tedy ke dni inaugurace prezidenta USA Donalda Trumpa, byli Senátem USA potvrzeni pouze dva ministři. Svých úřadů se mohli toho dne ujmout James Mattis jako ministr obrany (šéf Pentagonu) a John Kelly jako ministr pro vnitřní bezpečnost. Členové Trumpovy administrativy jsou co do kumulovaného majetku "nejbohatší" vládou v dějinách USA, a pravděpodobně i světa. V administrativě je mnoho dolarových multimilionářů, včetně dvou miliardářů (kromě prezidenta samotného), a to Willbura Rosse a Betsy DeVos. Dále jsou nebo byli v ní zastoupeni významní manažeři z různých odvětví průmyslu (energetika, finance, nemovitosti) jako například ministr zahraničí Rex Tillerson a ministr financí Steven Mnuchin. == Prezident USA == === 2017 === Od 20. ledna do konce roku 2017 strávil prezident Trump zhruba třetinu tohoto období (celkem 111 dní) v budovách a rezortech nesoucích jeho jméno nebo mu patřících, zvláště ve své rezidenci Mar-a-Lago ve West Palm Beach na Floridě. Čtvrtinu dní od své inaugurace v roce 2017 hrál Trump golf, často ovšem s politiky jako jsou republikánští senátoři Lindsey Graham a Rand Paul nebo japonský předseda vlády Šinzo Abe. Americké daňové poplatníky tento Trumpův "oddechový čas" údajně stál 43 milionů dolarů na výdajích jako jsou náklady letů apod. ==== Leden ==== 20. ledna 2017 proběhla slavnostní inaugurace Donalda Trumpa jako 45. prezidenta USA před Kapitolem ve Washingtonu. Následovaly Trumpův nástupní projev, jízda automobilem od Kapitolu k Bílému domu, slavnostní defilé vojenských a jiných formací a další oslavy. 21. ledna vydal Trump výkonné nařízení o minimalizaci finanční zátěže spojenė se zdravotní reformou exprezidenta Baracka Obamy, než bude program "Obamacare" zcela zrušen. Dále navštívil centrálu CIA v Langley ve státě Virginie, a podpořil její činnost. Zároveň vydal vládní příkaz k 23. lednu obnovující tzv. Mexico City Policy, která zakazuje přidělování finanční podpory z federálních zdrojů organizacím podporujícím potraty. V květnu téhož roku pak jí daná omezení rozšířil i na zahraniční pomoc rozdělovanou přímo vládními úřady USA.Dne 23. ledna vypověděl Trump doposud neratifikovanou smlouvu o Transpacifickém partnerství. 25. ledna vydal Trump výkonné nařízení k další výstavbě zdi na hranici s Mexikem a zahájil vyšetřování údajných volebních podvodů, týkajících se registrací voličů během prezidentských voleb v roce 2016. Svou první oficiální zahraniční návštěvu přijal Trump v Bílém domě dne 27. ledna 2017. On a britská ministerská předsedkyně Theresa Mayová potvrdili na následné tiskové konferenci výjimečné vztahy mezi svými zeměmi. Již krátce po svém nástupu do prezidentské funkce, a sice 31. ledna 2017, nominoval Trump kandidáta pro deváté místo na Nejvyšším soudu USA, které se uprázdnilo 16. února 2016 smrtí soudce Antonina Scalii. Pro tuto velmi důležitou pozici byl vybrán 49letý konzervativní právník Neil Gorsuch, který působil od roku 2006 na jednom ze 13 federálních odvolacích soudů, což je druhá nejvyšší instance amerického soudnictví. Jeho nominaci však musel ještě schválit Senát USA, což bylo pro odpor většiny demokratických senátorů zprvu málo pravděpodobné. Gorsuch však byl 7. dubna 2017 potvrzen Senátem USA poměrem hlasů 55:45. Posléze dne 10. dubna 2017 složil přísahu a nastoupil jako soudce Nejvyššího soudu USA na doživotí. ==== Únor ==== 2. února 2017 skončil Trumpův telefonický rozhovor s australským premiérem Malcolmem Turnbullem podle nelegálně vynesených informací vzájemnou roztržkou poté, co se oba státníci neshodli na pokračování dohody o přesídlení asi 1250 žadatelů o azyl z australských záchytných táborů na ostrovech Nauru a Papua-Nová Guinea, kterou Austrálie a USA uzavřely ještě v době vlády prezidenta Baracka Obamy.V reakci na test íránské balistické rakety ze dne 29. ledna 2017 se Donald Trump rozhodl 3. února téhož roku na tuto zemi uvalit určité sankce. Íránská vláda odsoudila nové sankce jako nelegální a dále uvedla, že v reakci zavede právní omezení proti americkým jednotlivcům a jiným subjektům, kteří pomáhají "regionálním teroristickým skupinám". Trump již 2. února na svém Twitteru uvedl, že íránská vláda obdržela kvůli raketové zkoušce od USA oficiální výstrahu. 4. února pozastavil federální soudce americkém Seattlu platnost výkonného nařízení prezidenta Trumpa, které zamezilo občanům vybraných sedmi muslimských zemí vstup na americké území a způsobilo problémy na letištích. Posléze bylo toto soudní rozhodnutí potvrzeno třemi soudci odvolacího soudu v San Franciscu. Po několika dnech nejistoty ohledně dalšího postupu bylo oznámeno, že Trumpova administrativa tuto kauzu nepředloží Nejvyššímu soudu USA ke konečnému rozhodnutí. Administrativa předpokládá, že by při stávající rovnosti hlasů pro a proti (čtyři proti čtyřem) zůstalo v platnosti rozhodnutí federálního soudu v Seattlu. V sobotu 4. února 2017 Trump také hovořil telefonicky s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. O obsahu tohoto rozhovoru není mnoho známo. Ve stejný den telefonoval Trump s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. 11. února prohlásil Trump, že se výrokům federálních soudů nepodřídí a potvrdil možné vydání nového dekretu, který by občanům některých muslimských zemí zapověděl vstup na území USA. 15. února přijal Trump v Bílém domě izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Během setkání prezident Trump zopakoval svůj souhlas s přenesením amerického velvyslanectví v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma. Zároveň však Izrael vyzval, aby se s výstavbou židovských osad na území Palestinské autonomie "trochu držel zpátky". Naznačil také, že by mohl akceptovat jak řešení formou "jednoho státu", tak formou "dvou států" na území Izraele a jím okupovaných palestinských územích. Rovněž 15. února ohlásili Trump a právníci ministerstva spravedlnosti, že bude vypracováno nové výkonné nařízení prezidenta, kterým bude odvoláno původní nařízení, zapovídající vstup na území Spojených států občanům sedmi muslimských zemí. Zároveň bude onen dekret, který byl pozastaven federálními soudy, nahrazen "o něco úžeji formulovaným" textem, který bude přizpůsoben těmto "špatným rozhodnutím soudů".25. února odřekl Trump svou účast na každoroční slavnostní večeři korespondentů akreditovaných u Bílého domu, která se tam má konat 29. dubna 2017, a to s poukazem na nepřátelský postoj médií vůči němu a jeho politice. Předseda spolku korespondentů Jeff Mason předtím ohlásil, že během této večeře má být oslavována "role nezávislých zpravodajských médií ve zdravé republice." Po Trumpově odřeknutí účasti se spolek korespondentů proti Trumpovu rozhodnutí ostře ohradil.Dne 28. února 2017 vystoupil prezident Trump poprvé před oběma komorami Kongresu USA. Přednesl projev, ve kterém nastínil problémy, se kterými se Spojené státy potýkají, a svou politickou linii. Vyzval republikány a demokraty k vzájemné spolupráci při řešení problémů země. Zopakoval svůj záměr podpořit vznik mnoha nových pracovních míst a zásadním způsobem zlepšit infrastrukturu na území Spojených států, která na mnoha místech není v dobrém stavu. Trval na nutnosti přísné imigrační politiky a v této souvislosti potvrdil plán postavit další úseky zdi na hranici s Mexikem. Ohlásil daňovou reformu, neuvedl ale zatím žádné detaily. V oblasti výdajů na obranu má dojít ke zvýšení ročního rozpočtu o 54 miliard dolarů. ==== Březen a duben ==== Dne 4. března 2017 dosáhla již zjevná roztržka mezi prezidentem Donaldem Trumpem a jeho předchůdcem Barackem Obamou nových rozměrů. Trump obvinil v jedné ze svých zpráv na Twitteru Obamu, že během volebního boje nebo po něm nechal odposlouchávat jeho telefony. Zprvu však nepředložil pro toto tvrzení žádné důkazy. Trump dále označil Obamu jako "zlého nebo nemocného chlapíka". Informaci o Trumpově útoku na Obamu přinesly také Lidovky.cz. Kromě toho bylo sděleno, že Trump vyčetl manželům Obamovým časté návštěvy ruského velvyslance v USA Sergeje Kisljaka v Bílém domě. Trump uvedl 22 Kisljakových návštěv za dobu Obamovy vlády, z toho čtyři v roce 2016. Odposlech Trumpa nebo členů jeho týmu byl poté zpochybněn, ale dne 22. března 2017 potvrzen Devinem Nunesem, republikánským předsedou vyšetřovacího výboru Sněmovny reprezentantů USA. Podle jeho vyjádření se tak dělo po Trumpově zvolení prezidentem, a sice v měsících listopadu a prosinci 2016 a lednu 2017. Tehdy Trump sestavoval svou vládu, hovořil se svými spolupracovníky o svých plánech a telefonoval se zahraničními státníky. Akce mohla být podle Nunese legální, avšak Nunese znepokojilo, že v písemných zprávách tajných služeb o odposlechu jsou přímo uváděna jména členů Trumpova týmu, což by legální nebylo. Dne 17. března 2017 navštívila prezidenta Trumpa v Bílém domě německá kancléřka Angela Merkelová s početným doprovodem. Nejprve jednali oba státníci mezi čtyřma očima v Oválné kanceláři a poté ve velkém kruhu účastníků, zde hlavně o vzájemných obchodních stycích. Poté byla uspořádána tisková konference, která byla navštívena velkým počtem zástupců médií z celého světa. Den poté uveřejnil Trump na Twitteru tento text: "Německo dluží NATO obrovské sumy, a Spojeným státům se musí lépe platit za silnou a nákladnou obranu, kterou Německu poskytují!"Jako odvetu za chemický útok v Sýrii, který zabil desítky lidí a dětí, vyslal Trump 7. dubna 2017 na leteckou základnu syrských ozbrojených sil 59 střel řízeného doletu Tomahawk. O útoku bezprostředně informoval čínského prezidenta, kterého právě hostil ve svém resortu Mar-a-Lago na Floridě. ==== Červenec a srpen ==== Dne 5. července 2017 přiletěl Trump na krátkou státní návštěvu do Polska. Jeho cesta do Evropy je spojena s účastí na zasedání uskupení nejdůležitějších zemí světa G20 v německém Hamburku od 7. do 8. července. Doprovází jej mj. manželka Melanie Trumpová a dcera Ivanka Trumpová. Ve Varšavě se setkal s představiteli 12 zemí střední a východní Evropy, které se spojily do Iniciativy Trojmoří (Baltické, Jaderské a Černé moře). První zasedání tohoto uskupení se uskutečnilo v roce 2016 v Chorvatsku. Následujícího dne bylo dopoledne na pořadu setkání s polským prezidentem Andrzejem Dudou. Odpoledne promluvil Trump před shromážděním polských představitelů a obyvatel hlavního města u pomníku bojovníků varšavského povstání v roce 1944, které bylo krvavě potlačeno německým Wehrmachtem. Trump obšírně ocenil tehdejší hrdinství Poláků i jejich dlouhodobý boj za svobodu. Přihlásil se k ustanovení článku 5 smlouvy o NATO, který zaručuje vzájemnost členů aliance při obraně před útokem zvenčí. Okrajově vyzval Rusko, aby přestalo "destabilizovat situaci". Krátce po svém projevu přicestoval Trump se svým doprovodem do Hamburku.Na summitu G20 v Hamburku se Trump poprvé setkal s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.Dne 1. srpna 2017 schválil senát USA Christophera A. Wraye jako nového ředitele Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) po odvolání Jamese Comeyho. Stalo se tak vysokým poměrem hlasů 92 : 5, což znamená, že tuto nominaci prezidenta Trumpa podpořila také velká většina senátorů Demokratické strany.Trump podpořil návrh předložený republikánskými senátory Tomem Cottonem a Davidem Perduem, který by snížil legální imigraci do Spojených států. Počet nových držitelů tzv. "zelené karty", což je povolení k pobytu a k zaměstnání, by se snížil z asi půldruhého milionu na půl milionu osob ročně. Demokratičtí zákonodárci chtějí tento návrh zablokovat, protože by poškodil především imigranty z neevropských zemí, kteří od přijetí Immigration and Nationality Act of 1965 převládají mezi legálními imigranty do Spojených států. ==== Listopad a prosinec ==== Dne 6. prosince 2017 vydal prezident Trump prohlášení, kterým definitivně uznal Jeruzalém za hlavní město státu Izrael. USA jsou první zemí, která tak učinila. De facto se Trumpovo rozhodnutí zakládá na zákonu, který byl Kongresem USA schválen již před 22 lety, jehož účinnost však byla americkými prezidenty doposud v půlročních intervalech odkládána. Trump zároveň rozhodl o tom, že americké velvyslanectví v Izraeli bude po potřebných přípravách přemístěno z Tel Avivu do Jeruzaléma. Trumpovo prohlášení bylo odsouzeno právně nezávaznou rezolucí Valného shromáždění OSN, kterou 21. prosince 2017 podpořilo 128 členských zemí, mezi nimi i Slovensko. Devět států hlasovalo proti této rezoluci, mezi nimi USA a Izrael. 35 států se zdrželo hlasování, mezi nimi šest členských států EU (Česká republika, Chorvatsko, Lotyšsko, Polsko, Maďarsko a Rumunsko).22. prosince podepsal Trump zákon o rozsáhlé daňové reformě. Od dob Ronalda Reagana, který byl prezidentem USA v 80. letech 20. století, nebyla tak velká změna daňových podmínek pro soukromé osoby a firmy schválena. Daně z příjmu právnických osob se snižují od 1. ledna 2018 z nynějších 35 % na 21 % a zlepšují se podmínky pro odpisy investičních nákladů, což má vést k oživení investic domácích společností, návratu amerických firem ze zahraničí a v neposlední řadě k přilákání nových investic z celého světa do USA. Také jednotlivcům a zvláště rodinám s dětmi se středními až vysokými příjmy přinese reforma úspory na dani z příjmu. Trumpovu podpisu zákona předcházela složitá vyjednávání v americkém Kongresu, přičemž musely být mj. sladěny texty zákona schválené Sněmovnou reprezentantů na jedné a Senátem USA na druhé straně. V Senátu byl do jeho znění zákona postupně zapracován značný počet pozměňovacích návrhů jednotlivých republikánských senátorů. V obou komorách Kongresu kladli zástupci Demokratické strany daňové reformě tuhý odpor, byli však přehlasováni republikánskými většinami. === 2018 === ==== Leden až březen ==== V lednu 2018 se Trump stal prvním prezidentem USA, který promluvil k účastníkům washingtonského Pochodu pro život. V téže době jeho vláda oznámila, že pracuje na zvýšení ochrany práva na výhradu svědomí u pracovníků ve zdravotnictví.Dne 13. března 2018 oznámil Trump na Twitteru, že propustil z úřadu ministra zahraničí Rexe Tillersona a za jeho nástupce nominoval dosavadního ředitele zpravodajské služby CIA Mikea Pompea. Pompeo musí v této funkci ještě být potvrzen Senátem USA, jeho schválení je však považováno za jisté. Nástupkyní Pompea ve vedení CIA bude Gina Haspel, jako první žena v historii všech amerických zpravodajských služeb. 22. března 2018 propustil Trump dosavadního poradce pro národní bezpečnost, tříhvězdičkového generála H. R. McMastera, a nahradil jej bývalým velvyslancem USA u OSN Johnem Boltonem, který je známý jako tzv. "jestřáb" (hawk), tedy svým tvrdým postojem ohledně zahraniční politiky. K tomuto jmenování nepotřebuje Trump souhlas Senátu USA. Senátoři za Republikánskou stranu Lindsay Graham a Marco Rubio Boltonovo jmenování přivítali, demokratický senátor Edward J. Markey je kritizoval. Německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung dále cituje noviny The Washington Post, podle kterých může Boltonovo působení jako poradce pro národní bezpečnost vést k "dramatickým změnám v reakci vlády na krize ve světě". Podle amerického deníku sleduje Trump jmenováním Boltona především ukázku svého odhodlání, nenechat se "zarámovat" umírněnými politiky ve své administraci. Má naopak v úmyslu přestavět svůj tým podle svých přání. ==== Duben až červen ==== V neděli 20. května uveřejnil prezident Trump na Twitteru svůj požadavek, aby se ministerstvo spravedlnosti USA zabývalo otázkou, zda tajná služba FBI v roce 2016, tedy v době jeho prezidentské kampaně, z politických důvodů infiltrovala jeho volební tým. Téhož dne večer oznámilo ministerstvo spravedlnosti, že pověřilo svého generálního inspektora, aby toto podezření objasnil. Trump podezírá vládu prezidenta Baracka Obamy, že dosadila "špiona" do jeho volebního týmu, aby poškodila jeho kandidaturu na prezidenta, a označuje tuto akci za "největší politický skandál všech dob." Americká média informovala, . že informátorem FBI v Trumpově volebním štábu byl bývalý agent CIA Stefan Halper.Nový advokát prezidenta Trumpa, bývalý newyorský starosta Rudy Giuliani, oznámil rovněž 20. května, že zvláštní státní zástupce Robert Mueller dal najevo svůj úmysl ukončit vyšetřování "ruských kontaktů" Trumpova týmu do 1. září 2018. Další průtahy v tomto vyšetřování by jinak mohly nežádoucím způsobem ovlivnit volby do Kongresu USA, které se budou konat 6. listopadu téhož roku.Deník New York Times v květnu informoval, že nejstarší syn Donald Trump Jr. se sešel 3. srpna 2016 na tajné schůzce v Trump Tower s Georgem Naderem, emisarem korunních princů Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, kteří nabídli pomoc Trumpově volební kampani. Libanonsko-americký lobbista George Nader, který byl politickým poradcem SAE, poukázal v dubnu 2017 jednomu z významných Trumpových sponzorů 2,5 miliónu dolarů a snažil se přes něj ovlivňovat Trumpovu administrativu k tvrdšímu postoji vůči Íránu a Kataru během katarské diplomatické krize a také k vypovězení jaderné dohody s Íránem. Tři hodiny před ukončením setkání G 7 v Kanadě odletěl Trump do Singapuru. Z paluby letadla Air Force 1 odeslal dva tvíty, kterými odvolal svůj souhlas se závěrečným, i když téměř bezobsažným prohlášením tohoto setkání. Zároveň ostře zkritizoval vystoupení kanadského premiéra Justina Trudeaua na tiskové konferenci po jeho odletu. Dne 12. června 2018 se konal singapurský summit, při kterém se Trump setkal se severokorejským diktátorem Kimem Čong-unem. Oba politikové dospěli k závěrům, které by mohly dalekosáhle ovlivnit situaci v celé Koreji. USA budou dohlížet na plnění úmluvy o postupném atomárním a raketovém odzbrojení KLDR. Samy chtějí eventuálně zastavit společné manévry vojsk USA a Jižní Koreje. Je také možné, že dosavadní stav pouhého příměří na korejském poloostrově bude upraven mírovou smlouvou. Sankce uvalené Radou bezpečnosti OSN vůči KLDR se souhlasem všech jejích pěti stálých členů však zůstanou v platnosti tak dlouho, dokud tato země nesplní všechna očekávání. KLDR by ráda navázala diplomatické styky s USA a není vyloučeno, že Trump pozve Kima na návštěvu Washingtonu a že sám poletí do Pchjongjangu.Setkání s Kimem a jeho výsledky vedly k tomu, že Trumpova oblíbenost u republikánských voličů vzrostla na dosud nejvyšší úroveň. Podle televizní stanice CNN má Trump v červnu 2018 podporu 85 % republikánů a 40 % všech Američanů. Trumpovo silné postavení v Republikánské straně se projevilo také tím, že jeho vnitrostranický kritik Mark Sanford, bývalý guvernér státu Jižní Karolina a eventuální kandidát na prezidenta v roce 2020, prohrál právě v den singapurského summitu, tedy 12. června, v republikánském hlasování o kandidatuře do Sněmovny reprezentantů USA. Vítězkou se stala Trumpova stoupenkyně Kattie Arrington, kterou prezident podpořil tvítem ze Singapuru tři hodiny před koncem hlasování. O Sanfordovi se Trump naopak vyjádřil, že je pouze zdrojem problémů ("he is nothing but trouble"). ==== Červenec až září ==== Dne 27. června oznámil 81letý soudce Nejvyššího soudu Spojených států Anthony Kennedy, že ku dni 31. července 2018 odejde na odpočinek. Trump tím dostal příležitost nominovat nového soudce podle vlastního uvážení a tím za dané situace ovlivnit budoucí rozhodnutí tohoto soudu. Již 9. července oznámil svého kandidáta. Stal se jím 53letý konzervativní právník a absolvent elitní Yale University Brett Kavanaugh, který ještě musel být potvrzen Senátem USA. Kavanaugh byl pak 6. října 2018 přes velké protesty Demokratické strany a části americké veřejnosti potvrzen Senátem USA poměrem hlasů 50 : 48 a doplnil soudcovské kolegium Nejvyššího soudu na plný počet devíti členů. Ve dnech 12. a 13. července se Trump zúčastnil summitu NATO v Bruselu. Poté navštívil Spojené království a setkal se s královnou Alžbětou II. a premiérkou Theresou Mayovou. V pondělí 16. července 2018 se uskutečnilo jeho dlouho očekávané dvoustranné setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem ve finských Helsinkách. Mnoha médii byly před touto Trumpovou cestou do Evropy vyjadřovány spekulativní obavy, že Trump při ní poškodí řadu zájmových oblastí západních spojenců USA a krom toho se příliš intenzívně politicky sblíží s Ruskem a osobně s Putinem.Po návratu z Evropy poskytl Trump televizní stanici Fox News interview, ve kterém se vyjádřil negativně o imigrační politice německé kancléřky Angely Merkelové. Doslova prohlásil: "Angela byla superhvězda do té doby, než dovolila milionům lidí, aby přišli do Německa. Byla ve všech volbách neporazitelná. Přistěhovalství jí velmi těžce uškodilo." V interview pro anglický deník The Sun prohlásil dále, že přistěhovalství není dobré pro Evropu jako celek a také ne pro USA.Trumpova administrativa uvalila sankce na dva turecké ministry kvůli zadržování amerického pastora Andrewa Brunsona, který byl zatčen během čistek v Turecku po neúspěšném pokusu o vojenský převrat v roce 2016, a obviněn z kontaktů na hnutí kazatele Fethullaha Gülena, který žije v exilu v USA. Trump předtím pohrozil Turecku "rozsáhlými sankcemi". Turecko, které je důležitým spojencem Spojených států v rámci NATO, v odvetě uvalilo sankce na dva americké ministry. ==== Říjen až prosinec ==== Trump se intenzívně zapojil do boje republikánů proti demokratům před volbami do obou komor Kongresu USA, které se pak konaly 6. listopadu 2018. Spadaly do poloviny jeho vlastního funkčního období (tzv. midterm elections). Například vystoupil 23. října na shromáždění 16 000 přívrženců své strany v Houstonu, aby podpořil dosavadního senátora USA za stát Texas Teda Cruze, svého rivala z boje o prezidentskou kandidaturu v roce 2016. Cruz měl silného protivníka v osobě podstatně mladšího demokrata Beta O'Rourkeho. Ačkoliv Demokratická strana vkládala velké naděje do kandidatury Beta O'Rourkeho, Trumpova pomoc Cruzovi výrazně posílila šance tohoto republikána na obhájení senátorského postu. Všech šest průzkumů voličských preferencí z měsíce října vyznělo v jeho prospěch, s průměrem 50,8 % : 43,8 %. Trump při svých vystoupeních, jak v Houstonu tak v dalších tzv. příhraničních státech (tzv. border states), poukazoval na solidní ekonomické ukazatele od začátku své vlády v lednu 2017. Hlavně se však zaměřoval na problematiku imigrace ze států Střední Ameriky (Honduras, El Salvador a Guatemala) přes Mexiko do USA, která v současnosti zesílila. Situace se v řínu 2018 podle Trumpa vyostřila natolik, že poslal vojenské jednotky, aby posílily zabezpečení hranice USA s Mexikem. Tam již slouží 2 000 příslušníků Národní gardy Spojených států. Do příhraničních států dorazilo již 800 vojáků. Celkově měli Trump a Pentagon v úmyslu poslat na hranici s Mexikem více než 5 200, eventuálně až 15 tisíc vojáků, aby odstrašili nelegální imigranty od přechodu hranic, jak řekl v pondělí 29. října 2018 generál Terrence O'Shaughnessy.Také jiné republikánské kandidáty do obou komor Kongresu, jejichž zvolení bylo nejisté, Trump podporoval. Zvláštní pozornost věnoval kandidátům do Senátu USA, jejichž znovuzvolení nebo naopak zisk křesla navíc mohly pomoci, aby byla na další dva roky zajištěna pro něj důležitá dosavadní republikánská většina v horní komoře, která má dalekosáhlé pravomoce. Tam měli republikáni doposud těsnou většinu v poměru 51 : 49. Tvrdý boj se vedl mj. o senátní místo za stát Severní Dakota, kde dosavadní demokratická senátorka Heidi Heitkamp stála pod silným tlakem svého oponenta Kevina Cramera. Problémem pro ni se stala aféra s uveřejněním jmen údajných obětí sexuálního obtěžování bez jejich souhlasu, kterou zapříčinili spolupracovníci Heitkampové. Týkalo se to více než 100 žen. Heidi Heitkamp měla proto průběžně ztrátu zhruba 10-16 % hlasů proti Kevinu Cramerovi, musela i z finančních důvodů do značné míry omezit svou kampaň a volby nakonec prohrála. Podle souhrnu průzkumů volebních preferencí, který uveřejňovala americká organizace Real Clear Politics, ztráta senátního křesla Heitkampové a ztráta nejméně dalšího jednoho postu mohla pro demokraty znamenat snížení počtu jejich senátních míst na 47 (nebo na 46), zatímco republikáni by mohli od . ledna 2019 mít v Senátu o dva posty více, tedy 53 křesel (eventuálně i o tři více, tedy 54).V souvislosti s vraždou saúdskoarabského opozičního novináře Džamála Chášukdžího na saúdském generálním konzulátě v Istanbulu odmítl Trump pozastavit dodávky amerických zbraní do Saúdské Arábie, která je dlouhodobým spojencem Spojených států. V předvečer voleb uprostřed volebního období (midterm elections) dne 6. listopadu 2018 byly zveřejněny průběžné výsledky průzkumu oblíbenosti pěti vrcholných představitelů USA u veřejnosti. Všichni tito politikové obdrželi negativní hodnocení, avšak Trumpův výsledek byl relativně nejlepší. 41,8 % dotázaných mělo o něm pozitivní mínění, zatímco negativně jej vidělo 54,5 % lidí; rozdíl byl tedy -12,7 %. Mnohem méně příznivý byl úsudek respondentů o mluvčí demokratů ve Sněmovně reprezentantů Nancy Pelosiové, jejíž nepříznivé saldo dosáhlo -26,0 % (pozitivně ji vidělo jen 27,5 % dotázaných). Mluvčí republikánů ve Sněmovně reprezentantů Paul Ryan obdržel negativní výsledek -22,3 %. Druhé relativně nejlepší hodnocení připadlo na lídra demokratické menšiny v Senátě USA Chucka Schumera s hodnotou -15,0 %. Nejhorší výsledek obdržel republikánský mluvčí Senátu Mitch McConnell, a sice -27,2 %.Republikáni ztratili ve volbách do Kongresu USA svou dosavadní většinu ve Sněmovně reprezentantů, avšak vyslovenou prioritou prezidenta Trumpa bylo udržení většiny v Senátě Spojených států. To se nejen podařilo, nýbrž byly získány pravděpodobně dva posty navíc proti dosavadnímu stavu. Takový výsledek se za posledních 30 let zdařil jen dvěma prezidentům. Republikánský senátor Cory Gardner (Colorado), který byl předsedou výboru republikánů pro volby do Senátu, ocenil velký Trumpův přínos k vítězství strany v těchto volbách. Ten spočíval v neúnavném Trumpově osobním nasazení a velkém zájmu lidí o jeho početná volební shromáždění ve státech USA, ve kterých se bojovalo o klíčová místa v Senátě. Od ledna 2019 budou mít republikáni 53 senátorů ze 100. Odebrali demokratům senátorské posty na Floridě, v Indianě, Missouri a Severní Dakotě. Naopak ztratili mandáty v Arizoně a Nevadě. Na Floridě zvítězil dosavadní guvernér Rick Scott po přepočítávání hlasů velmi těsně, a to zhruba o 10 000 hlasů. O jednom senátorském místě - ve státě Mississippi - se rozhodlo v dodatečné volbě dne 27. listopadu 2018. Vítězkou se stala republikánka Cindy Hyde-Smith, která porazila bývalého ministra zemědělství Mikea Espyho poměrem hlasů 55 %: 45 %. === 2019 === ==== Leden až březen ==== Dne 15. února 2019 vyhlásil prezident Trump stav národní nouze, a to kvůli situaci na hranicích s Mexikem. Podle Trumpa je neudržitelné, že přes tyto hranice proudí do USA desetitisíce nelegálních imigrantů a velká množství drog. Proto je údajně nutné posílit stávající hraniční plot a na zhruba 400 km délky vybudovat vysokou a zajištěnou zeď. Protože Kongres USA nepovolil pro tyto účely dostatečné prostředky, má Trump touto cestou možnost uvolnit celkově až zhruba 8 miliard dolarů, zčásti z rozpočtu ministerstva obrany.26. února 2019 přiletěl Trump s početným doprovodem do hlavního města Vietnamu Hanoje, kde se po dva následující dny setkal s vůdcem Severní Koreje Kim Čong-unem. Bylo to druhé jejich setkání po Singapurském summitu v červnu 2018. Přes zčásti přehnaná očekávání ve světě však tato schůzka nepřinesla žádné hmatatelné výsledky. Kim nebyl ochoten přistoupit na úplné odzbrojení severokorejského atomového arzenálu, nýbrž nabízel pouze částečné odzbrojení výměnou za zrušení přísných hospodářských sankcí vůči svému režimu. To však Trump a americká vláda odmítli. Summit skončil o dvě hodiny dříve, než bylo plánováno. Trumpovo rozhodnutí skončit summit bez výsledku zhodnotil vůdce demokratické menšiny v Senátu USA Chuck Schumer pozitivně: "Prezident udělal dobře, že přerušil rozhovory a vzdal se dobré fotografie výměnou za špatný obchod." Při oficiální návštěvě českého premiéra Andreje Babiše v USA byl Babiš prezidentem Trumpem přijat v Bílém domě.22. března předal zvláštní poradce Robert Mueller ministrovi spravedlnosti Williamu Barrovi dlouho očekávanou konečnou zprávu o výsledku svého vyšetřování ve věci údajné "Russian connection" (spojení s Ruskem) volebního týmu Donalda Trumpa v roce 2016 a eventuální osobní angažovanosti úřadujícího prezidenta USA. Den poté ministr a jeho náměstek Rod Rosenstein tuto zprávu vyhodnocovali. Zatím prosákl na veřejnost jen jeden detail, že totiž Mueller nemá v úmyslu pokračovat ve vyšetřování a obžalobách dalších osob než je oněch 30 osob, které byly jeho týmem doposud podchyceny. Protože by tím bylo zřejmé, že osoby blízké prezidentovi jako je jeho zeť Jared Kushner nebudou obžalovány, vyvodili lidé kolem Trumpa z tohoto detailu závěr, že zpráva přinesla pro Donalda Trumpa samotného pozitivní výsledek. Demokratická strana nemá podle těchto úvah žádnou možnost, prosadit zahájení procesu proti prezidentovi zvaného impeachment, natož aby takový proces skutečně vedl k jeho sesazení. Chybí k tomu především potřebná dvoutřetinová většina hlasů v Senátu USA.Během krátké návštěvy izraelského premiéra Benjamina Netanjahua ve Washingtonu podepsal Trump 25. března 2019 dekret, kterým Spojené státy uznaly izraelskou suverenitu nad Golanskými výšinami. Toto území Izrael vojensky okupoval v roce 1967 a v roce 1981 je de facto anektoval. Doposud nebyla tato anexe žádným jiným státem uznána a Golany jsou také Organizací spojených národů (OSN) nadále považovány za výsostné území Sýrie. == Komunikace skrze Twitter == Donald Trump využívá soukromý twitterový účet @realDonaldTrump jako častý prostředek komunikace k vyjádření svých pocitů a politických názorů, tak i k oficiálním oznámením (například ke jmenování šéfa Fedu), přestože existuje oficiální prezidentský účet @POTUS. Trump si jej zřídil v březnu 2009. Tweety se staly zdrojem zpráv, z nichž vycházejí oficiální, veřejnoprávní i komerční média. Na druhé straně přerostlo blokování uživatelů, kteří na Trumpově soukromém účtu reagovali, v některých případech v civilně právní spory týkající se svobody projevu. V řijnu 2017 k tomu argumentoval tehdejší Trumpův tiskový mluvčí Sean Spicer, že Bílý dům považuje všechny Trumpovy tweety za "oficiální prohlášení prezidenta Spojených států".Vybrané dvojice Trumpových názorově protichůdných tweetů některé firmy otiskly na pantofle (anglicky flip-flops – označuje jak žabky, tak obrat v názoru). Soukromé tweety prezidenta coby zdroj žurnalistické zprávy jsou novinka, kterou – ač technologicky mohl – nepraktikoval ani jeho předchůdce v úřadu Barack Obama. == Kampaň pro znovuzvolení v roce 2020 == Svůj úmysl kandidovat znovu v prezidentských volbách roku 2020 dal Trump najevo již několik hodin poté, co se ujal úřadu dne 20. ledna 2017, a to tím, že se zapsal jako kandidát u Federální komise pro volby (Federal Election Commission). Následně byl jeho volební výbor pro rok 2016 přeměněn na výbor pro znovuzvolení v roce 2020. Oficiální start nové kampaně se uskutečnil na shromáždění ve městě Melbourne na Floridě 18. února 2017, méně než jeden měsíc po Trumpově inauguraci jako prezident. V lednu 2018 měl Trumpův výbor pro znovuzvolení k dispozici již 22,1 milionu dolarů a do konce června 2018 vybral na tuto kampaň celkově 50 milionů dolarů. == Kontroverze a kritika == === Vztah k ženám === V průběhu svého mediálního života se Donald Trump dle kritiků několikrát nevhodně vyjadřoval o ženách. V pořadu Howarda Sterna "The Howard Stern Show" v roce 2005 hodnotil ženy v žebříčku od 1 do 10. Jeho výroky nebyly jen obecné, ale směřovaly také na konkrétní ženy. V roce 1996 nazval bývalou Miss Universe Aliciu Machado "Miss Piggy" (Miss prasátko), také "eating machine" (žrací stroj) a "Miss Housekeeping" (Miss uklízení). Donald Trump při různých příležitostech slovně napadl americkou herečku Rosie O'Donnell, a to i během debaty Republikánské strany v roce 2015.O rok později v roce 2016, v době boje o prezidentský post, zveřejnil deník The Washington Post video z roku 2005. Video začíná záběrem přijíždějícího autobusu spojeným se zvukovou stopou rozhovoru Donalda Trumpa s tehdejším televizním moderátorem Billym Bushem uvnitř autobusu a pokračuje rozhovorem Trumpa, Bushe a herečky Arianne Zucker ve studiu společnosti NBC Universal. V rozhovoru s Bushem se Trump nevhodně vyjadřoval o ženách a hovořil také o sexuálních útocích, ke kterým se přiznal. Donald Trump netušil, že mikrofon, který byl s jeho vědomím na něm umístěn, je již aktivní. Konkrétně promluvil o osahávání žen, kterých se dopouštěl, a že mu to vždy prošlo, protože je slavný. Za tyto výroky se Trump po jejich zveřejnění omluvil; v té době od něj ale odešlo mnoho jeho příznivců. Následně několik žen potvrdilo jeho vlastní slova s tvrzením, že jsou to ony, o kterých Trump na nahrávce mluví. Jednou z žen byla Natasha Stoynoff z magazínu People, její tvrzení později potvrdilo šest jejích kolegů. Existují ještě další audio nahrávky, na kterých Trump hovoří o ženách. Například v roce 1997 prohlásil, že jako ředitel soutěže "Miss Teen USA" mohl chodit do šaten dívek a mohl je tak vidět nahé. Vždy dívkám tvrdil, že jde o inspekci. Několik původních soutěžících toto jeho prohlášení označilo za pravdivé. === Svědectví bývalých spolupracovníků === Z výslechu bývalých Trumpových spolupracovníků, kteří byli zvláštním vyšetřovatelem Robertem Muellerem obviněni z federálních zločinů, vyplývají některé informace o Trumpově povaze a údajných podvodech, kterých se dopustil. Jeho bývalý právník Michael Cohen tvrdil, že Trump zakoupil celkem tři své malířské portréty z peněz vlastní charitativní nadace. Pro poslední koupi najal nastrčeného dražitele, který měl cenu vyšroubovat na nejvyšší ze všech dražených děl a pak mu celkem 60 000 dolarů proplatil z prostředků nadace. Portrét nyní visí v Trumpově venkovském klubu. === Negativní a falešné zprávy v médiích === Studie Media Research Center zjistila, že v roce 2016 v době předvolební kampaně věnovaly americké televizní stanice ABC, CBS a NBC mnohem více prostoru Trumpovi než jeho soupeřce Hillary Clintové, ale celých 91 % mediálních výstupů o Trumpovi bylo negativních. Podle studie Pew Research Center, v roce 2017 bylo pouze 5 % zpráv o prezidentu Trumpovi pozitivních, v porovnání se 42 % pozitivních zpráv o prezidentu Obamovi v roce 2009, a média se zaměřovala více na Trumpovu povahu než na jeho politiku. Studie Harvardovy univerzity zjistila, že během prvních 100 dní Trumpa v úřadu amerického prezidenta bylo o Trumpovi negativních 93 % zpráv CNN a NBC, 91 % zpravodajství CBS, 87 % zpráv New York Times a 83 % zpráv Washington Post, 70 % zpravodajství The Wall Street Journal a 52 % zpráv Fox News. Podle studie z roku 2018 bylo stále přes 90 % mediálních zpráv o Trumpovi negativních. V lednu a únoru 2018 se 63 % zpráv o Trumpovi věnovalo skandálům, např. vyšetřování FBI pod vedením Roberta Muellera, který se snaží objevit a rozkrýt možné vazby prezidenta Trumpa a jeho spolupracovníků na Rusko, Izrael a další země, nebo skandálu kolem . údajného sexuálního vztahu Trumpa s pornoherečkou Stormy Daniels v roce 2006, a pouze 37 % zpráv se věnovalo politice Trumpovy administrativy.Trump opakovaně obvinil některá americká média, například televizní stanice CNN a ABC nebo deníky New York Times a Washington Post, z šíření fake news a dezinformací. Amerického prezidenta podpořil polský prezident Andrzej Duda, který napsal: "Musíme nadále bojovat proti tomuto jevu. Polsko zažívá moc falešných zpráv z první ruky. Mnoho evropských a dokonce i amerických úředníků utváří své názory na Polsko na základě neúprosného toku falešných zpráv."V červnu 2018 vyhlásila Trumpova vláda politiku nulové tolerance vůči ilegální migraci a došlo také k oddělování dětí ilegálních imigrantů od jejich rodičů na americké hranici s Mexikem, za což se Trump ocitl pod palbou kritiky. Na sociálních sitích se šířila fotografie nedospělých imigrantů umístěných do drátěné klece jako důkaz nelidskosti Trumpovy imigrační politiky, později ale vyšlo najevo, že fotka byla pořízena za vlády Baracka Obamy. Trump na to reagoval na twitteru: "Demokraté chybně tweetovali obrázek z roku 2014, kdy vládl Obama, zobrazující děti na hranicích v drátěných klecích. Mysleli, že jsou to nové fotky a chtěli nás zostudit. Ale obrátilo se to proti nim." Na titulní straně časopisu Time se objevila fotomontáž fotografie s Trumpem a proti němu stojící plačící holčičkou z Hondurasu, která byla podle zpráv v médiích oddělená od své matky a jejíž fotografie obletěla celý svět. Jak ale vyšlo později najevo, holčička od matky oddělená nebyla. == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Donald Trump ve Wikimedia Commons Kategorie Donald Trump ve Wikizprávách Osoba Donald Trump ve Wikicitátech Recenze knihy Donald Trump: nespokojený

VERB_PHRASE

YES_NO

000634

Antonín Jan Jungmann, zkráceně také Antonín Jungmann, (19. května 1775 Hudlice u Berouna - 10. dubna 1854 Praha) byl český lékař, překladatel z němčiny a v roce 1839 rektor Univerzity Karlovy. Antonín Jan Jungmann byl mladším bratrem českého obrozeneckého jazykovědce Josefa Jungmanna. Přispěl k vytvoření české odborné terminologie. Významný byl jeho přínos k rozšíření zájmu o sanskrt a k poznání Indie a její staré kultury. Poprvé u nás uveřejnil i ukázku originálních "liter dévanágarických", jakož i příklad čtení původního sanskrtského textu. (Významný překlad nejstarší části eposu Mahabharaty, romantický příběh O Nalovi a Damajantí v roce 1823) Orientu věnoval pozornost též ve své obsáhlé obecné studii o antropologii. K jeho studentům patřil František Jan Mošner, profesor olomouckých lékařských studií a významný inovátor na poli porodnictví. Úvod k babení, 1804 Umění babické, 1814 O sanskrtu, Krok (Praha), díl 1., 1821: 65-81

Byl Antonín Jan Jungmann bratrem Miloše Jungmanna?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Jan_Jungmann

Antonín Jan Jungmann byl mladším bratrem českého obrozeneckého jazykovědce Josefa Jungmanna.

Antonín Jan Jungmann, zkráceně také Antonín Jungmann, (19. května 1775 Hudlice u Berouna - 10. dubna 1854 Praha) byl český lékař, překladatel z němčiny a v roce 1839 rektor Univerzity Karlovy. Antonín Jan Jungmann byl mladším bratrem českého obrozeneckého jazykovědce Josefa Jungmanna. Přispěl k vytvoření české odborné terminologie. Významný byl jeho přínos k rozšíření zájmu o sanskrt a k poznání Indie a její staré kultury. Poprvé u nás uveřejnil i ukázku originálních "liter dévanágarických", jakož i příklad čtení původního sanskrtského textu. (Významný překlad nejstarší části eposu Mahabharaty, romantický příběh O Nalovi a Damajantí v roce 1823) Orientu věnoval pozornost též ve své obsáhlé obecné studii o antropologii. K jeho studentům patřil František Jan Mošner, profesor olomouckých lékařských studií a významný inovátor na poli porodnictví. Úvod k babení, 1804 Umění babické, 1814 O sanskrtu, Krok (Praha), díl 1., 1821: 65-81

VERB_PHRASE

YES_NO

013301

Zřícenina hradu Bílkov leží ve stejnojmenné obci, která je dnes součástí města Dačice v okrese Jindřichův Hradec. Od roku 1963 jsou zbytky hradu chráněny jako kulturní památka. == Historie == Po Bílkově se poprvé píše roku 1238 Ratibor a roku 1253 Smil. V polovině 14. století hrad získali páni z Hradce. V roce 1399 získala hrad Eliška z Hradce, provdaná za Jana z Kravař. Hrad přestál husitské války. O Bílkov poté vyvstal spor. Měla jej držet jako věno Anna z Hradce, která se provdala za Hynce Ptáčka z Pirkštejna, avšak nárokoval si jej i její příbuzný Menhard z Hradce. Roku 1444 při nočním přepadu Hynce Ptáček z Pirkštejna Bílkov obsadil a poničil. Hrad už nebyl obnoven. Roku 1447 o něj Menhard vedl s Annou soudní spor, ta jej roku 1452 nechala za 5 000 kop grošů zapsat svému novému choti Jindřichu II....

Je zřícenina hradu Bílkov kulturní památkou?

https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%ADlkov_(hrad)

Od roku 1963 jsou zbytky hradu chráněny jako kulturní památka.

Zřícenina hradu Bílkov leží ve stejnojmenné obci, která je dnes součástí města Dačice v okrese Jindřichův Hradec. Od roku 1963 jsou zbytky hradu chráněny jako kulturní památka. == Historie == Po Bílkově se poprvé píše roku 1238 Ratibor a roku 1253 Smil. V polovině 14. století hrad získali páni z Hradce. V roce 1399 získala hrad Eliška z Hradce, provdaná za Jana z Kravař. Hrad přestál husitské války. O Bílkov poté vyvstal spor. Měla jej držet jako věno Anna z Hradce, která se provdala za Hynce Ptáčka z Pirkštejna, avšak nárokoval si jej i její příbuzný Menhard z Hradce. Roku 1444 při nočním přepadu Hynce Ptáček z Pirkštejna Bílkov obsadil a poničil. Hrad už nebyl obnoven. Roku 1447 o něj Menhard vedl s Annou soudní spor, ta jej roku 1452 nechala za 5 000 kop grošů zapsat svému novému choti Jindřichu II. Kruhlatovi z Michalovic. Poté připadl Menhartovým dědicům. Dne 17. září 1459 jej Zdeněk ze Šternberka, správce Menhartova dědictví, prodal Volfgangovi Krajíři z Krajku. Roku 1459 se uvádí jako zbořený. Hrad byl po staletí rozebírán na stavební materiál. Na jeho místě byly postaveny rodinné domy. Dnes se prakticky zachovaly jen zbytky příkopů a kousek zdi. == Odkazy == === Reference === === Literatura === PLAČEK, Miroslav: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. === Externí odkazy === Hrad Bílkov na webu Pruvodce.cz Panství Bílkov, Ranožírovci

VERB_PHRASE

YES_NO

006623

... práci, je připravena k nástupu do práce do 14 dnů. Za vážný ekonomický problém je považována dlouhodobá nezaměstnanost, kdy nezaměstnaný nemá práci déle než 1 rok. V takovém případě je velmi těžký návrat zpět do práce. Míra nezaměstnanosti je pak podíl nezaměstnaných ke všem osobám schopným pracovat (tedy i zaměstnaným a nezaměstnaným) : : : u = : : U : E + U : : : : : {\displaystyle u={\frac . {U}{E+U}}} neboli : : : u = : : U L : : : : {\displaystyle u={\frac {U}{ .L}}} , kde: : : : u : : {\displaystyle u} – míra nezaměstnanosti (v praxi se často uvádí v procentech, tedy hodnota : : : u ⋅ 100 : % : : { . \displaystyle u\cdot 100~\%} ), : : : U : : {\displaystyle U} – počet lidí bez práce, : : : E : : {\ .displaystyle E} – počet zaměstnaných lidí, : : : L : : {\displaystyle L} – celkový počet pracovních sil ( : : : L = E + U : : {\displaystyle L=E+U} ). V praxi se přesnost takového měření těžko zajišťuje, každá metoda má své nedostatky....

Jak se určuje míra nezaměstnanosti?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nezam%C4%9Bstnanost

Míra nezaměstnanosti je pak podíl nezaměstnaných ke všem osobám schopným pracovat (tedy i zaměstnaným a nezaměstnaným) : : : u = : : U : E + U : : : : : {\displaystyle u={\frac . {U}{E+U}}} neboli : : : u = : : U L : : : : {\displaystyle u={\frac {U}{ .L}}} , kde: : : : u : : {\displaystyle u} – míra nezaměstnanosti (v praxi se často uvádí v procentech, tedy hodnota : : : u ⋅ 100 : % : : { . \displaystyle u\cdot 100~\%} ), : : : U : : {\displaystyle U} – počet lidí bez práce, : : : E : : {\ .displaystyle E} – počet zaměstnaných lidí, : : : L : : {\displaystyle L} – celkový počet pracovních sil ( : : : L = E + U : : {\displaystyle L=E+U} ).

Nezaměstnanost je stav na trhu práce, kdy část obyvatelstva není schopna nebo ochotna najít si placené zaměstnání. Obecně se (dle metodiky Mezinárodní organizace práce) za nezaměstnaného považuje osoba, která: je starší patnácti let, aktivně hledá práci, je připravena k nástupu do práce do 14 dnů. Za vážný ekonomický problém je považována dlouhodobá nezaměstnanost, kdy nezaměstnaný nemá práci déle než 1 rok. V takovém případě je velmi těžký návrat zpět do práce. Míra nezaměstnanosti je pak podíl nezaměstnaných ke všem osobám schopným pracovat (tedy i zaměstnaným a nezaměstnaným) : : : u = : : U : E + U : : : : : {\displaystyle u={\frac . {U}{E+U}}} neboli : : : u = : : U L : : : : {\displaystyle u={\frac {U}{ .L}}} , kde: : : : u : : {\displaystyle u} – míra nezaměstnanosti (v praxi se často uvádí v procentech, tedy hodnota : : : u ⋅ 100 : % : : { . \displaystyle u\cdot 100~\%} ), : : : U : : {\displaystyle U} – počet lidí bez práce, : : : E : : {\ .displaystyle E} – počet zaměstnaných lidí, : : : L : : {\displaystyle L} – celkový počet pracovních sil ( : : : L = E + U : : {\displaystyle L=E+U} ). V praxi se přesnost takového měření těžko zajišťuje, každá metoda má své nedostatky. V České republice jsou zjišťovány dva ukazatelé míry nezaměstnanosti - obecná a registrovaná. Jedná se o ukazatel míry nezaměstnanosti zjišťovaný Českým statistickým úřadem. Tato míra je vypočítána na základě výběrového šetření pracovních sil - vychází tedy z reprezentativního vzorku společnosti. Tento ukazatel je v kompetenci Ministerstva práce a sociálních věcí. Je vypočítáván na základě údajů úřadů práce. Nezaměstnanost může být také rozlišována jako: dobrovolná – osoba setrvává dobrovolně nezaměstnaná, není ochotna přijmout práci za nabízenou mzdu (nezahrnuje se do statistik nezaměstnaných, viz výše) frikční (dočasná) – jedná se o krátkodobou nezaměstnanost spojenou zpravidla . s obdobím mezi ukončením zaměstnání a nalezením nového zaměstnání; jedná se o nejčastější typ nezaměstnanosti, pro ekonomiku neznamená závažnější problém systémová (strukturální) – nezaměstnanost způsobená změnou struktury ekonomiky; nezaměstnaný nemůže sehnat práci ve svém oboru, souvisí s nesouladem nabídky práce a poptávky po práci (např. nadbytek horníků po uzavření dolů v regionu). Řešením může být rekvalifikace. cyklická – souvisí s průběhem hospodářského cyklu. V době, kdy se ekonomika nachází v recesi, je zaměstnáno méně lidí než v době konjunktury. sezónní – souvisí např. s ročním obdobím – třeba v zimě je na horách zaměstnáno více správců lyžařských vleků než v létě, v zimě je více nezaměstnaných stavařů. Někdy se považuje za část frikční nebo strukturální nezaměstnanosti. Přirozená míra nezaměstnanosti je nejnižší dlouhodobě udržitelná míra nezaměstnanosti odpovídající potenciálnímu produktu. Její výše je pro každou ekonomiku jiná a nelze ani říci, že by tato míra byla žádoucí – je prostě přirozená. V přirozené míře tedy není zahrnuta cyklická nezaměstnanost. Míra nezaměstnanosti v ekonomice fluktuuje okolo přirozené míry nezaměstnanosti díky hospodářským cyklům (v recesi je míra nezaměstnanosti vyšší než je přirozená míra nezaměstnanosti). zákon o minimální mzdě – pokud je minimální mzda umístěna nad tržní cenou, vzniká přebytek nabídky nad poptávkou a . někteří nezaměstnaní nezískají pracovní místa odbory a kolektivní vyjednávání (forma kartelu, která díky své síle může donutit zaměstnavatele ke zvýšení mezd) což může vést k propouštění některých zaměstnanců pro pokrytí zvýšených mezd mzdová rigidita mzdová renta – zaměstnavatel zaplatí zaměstnancům více než musí ( .více nežli je transferový výdělek), z toho důvodu, že zaměstnanec je určitým způsobem důležitý pro firmu (jeho odchod z firmy by byl pro firmu ztrátou) náhrada lidí za stroje - stroje jsou levnější a modernější Nezaměstnanost jako taková se vyskytuje v tržních ekonomikách. Za feudalismu měli všichni nevolníci přístup k půdě (byť ne vlastní) a potřebným nástrojům, takže mohli pracovat. Také ve starověkých i novějších formách otrokářství nenechávali majitelé otroků své otroky typicky zahálet (přinejhorším je mohli prodat někomu jinému). Centrálně řízené ekonomiky, jako v bývalém Sovětském svazu a jeho satelitech, obvykle poskytovaly práci každému občanovi, a to i za cenu přezaměstnanosti. V ČSSR existovala pracovní povinnost a trestný čin příživnictví, trestající osoby "soustavně se vyhýbající poctivé práci". Nezaměstnanost tak byla nízká, ovšem za cenu umělé zaměstnanosti. Protože nezaměstnaní nejsou ve všech případech registrováni u vládních úřadů, oficiální statistiky nezaměstnanosti mohou být velmi nízké i v kapitalistických státech. Většina chudších zemí postrádá moderní sociální zabezpečení včetně podpory v nezaměstnanosti, takže si nezaměstnanost může dlouhodobě dovolit málokterý z jejich občanů. Lidé, kteří by v bohatých zemích zůstali bez práce, často nastupují na méně kvalifikované práce, mezi nezaměstnané se tak nezapočítají. V posledních letech se vysoká nezaměstnanost velké části mladých lidí – historicky nový jev – stává v některých jižních státech Evropské unie (Španělsko, Řecko, Itálie) nejen hospodářským, ale i sociálním problémem. Jako další ukazatel se uvádí i zaměstnanost dané skupiny jako podíl zaměstnaných ku všem osobám z té skupiny. Míra zaměstnanosti ve věkové skupině 20 až 64 let je v roce 2012 v EU přibližně 68% (muži 74%, ženy 62%) s cílem dosáhnout 75%. V EU pro rok 2011 je zaměstnanost 84% při dokončeném terciárním vzdělání. Zaměstnaných na plný pracovní úvazek či jen částečný je v ČR mírně přes 5 miliónů. Tedy přibližně polovina obyvatel ČR nepracuje. Ekonomická krize Index mizerie Inflace Zákon o zaměstnanosti Slovníkové heslo nezaměstnanost ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu Nezaměstnanost ve Wikimedia Commons Český statistický úřad Ministerstvo práce a sociálních věcí Vývoj nezaměstnanosti v ČR on-line - Bluenomics

CLAUSE

OTHER

008006

... plodu. U vodních melounů je velká část vnitřního tělesa tvořená vodou a může dosahovat 90 až 93 %. Jedná se poměrně o nízkokalorickou potravinu, která obsahuje od 15 do 30 kcal/100 g a vydatné zdroje kyseliny listové, jablečné a citronové. Mimo organických látek obsahují také značné minerální složky jako například železo, či vápník. Nejznámější meloun v Česku je vodní meloun s typicky červenou dužninou, ve které se nachází značné množství semínek. Melouny se pěstují převážně v teplejším klimatu po celém světě. Na vyšší teploty je náchylná rostlina převážně v době klíčení. Po vyklíčení se objevuje malá rostlinka. Samotný meloun vzniká z květu po opylení. K mateřské rostlině je přichycen silným stonkem. Melouny lze úspěšně pěstovat i na území Česka v teplejších oblastech převážně vinařských oblastí. Vodní melouny jsou náročné na teplo, nesnáší kolísání teplot, přílišné a dlouhé srážky a silné větry....

Jakou barvu má vodní meloun?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Meloun

Nejznámější meloun v Česku je vodní meloun s typicky červenou dužninou, ve které se nachází značné množství semínek.

Meloun (slovo pochází z řečtiny a znamená "zralé jablko") je druh plodové zeleniny patřící do čeledi tykvovitých, někdy považovaný také za ovoce. Z botanického hlediska je meloun bobule. Na světě se pěstuje mnoho druhů melounů, jež mají různou barvu i tvar. Melouny se dělí na dvě hlavní skupiny, a to vodní meloun (botanicky lubenice obecná, Citrullus lanatus) a cukrový meloun (botanicky meloun cukrový, Cucumis melo). Meloun cukrový se řadí do rodu Cucumis společně s okurkou setou (Cucumis sativus). Meloun je složen z povrchové části, která chrání měkkou vodnatou dužninu uvnitř plodu. U vodních melounů je velká část vnitřního tělesa tvořená vodou a může dosahovat 90 až 93 %. Jedná se poměrně o nízkokalorickou potravinu, která obsahuje od 15 do 30 kcal/100 g a vydatné zdroje kyseliny listové, jablečné a citronové. Mimo organických látek obsahují také značné minerální složky jako například železo, či vápník. Nejznámější meloun v Česku je vodní meloun s typicky červenou dužninou, ve které se nachází značné množství semínek. Melouny se pěstují převážně v teplejším klimatu po celém světě. Na vyšší teploty je náchylná rostlina převážně v době klíčení. Po vyklíčení se objevuje malá rostlinka. Samotný meloun vzniká z květu po opylení. K mateřské rostlině je přichycen silným stonkem. Melouny lze úspěšně pěstovat i na území Česka v teplejších oblastech převážně vinařských oblastí. Vodní melouny jsou náročné na teplo, nesnáší kolísání teplot, přílišné a dlouhé srážky a silné větry. Pro jeho pěstování jsou vhodné převážně humózní půdy, které jsou velmi dobře zásobené živinami. Podobně i cukrový meloun je potřeba pěstovat na jižních svazích v kukuřičných oblastech Moravy, které jsou chráněny před větry. Samozřejmostí je pěstování v malém v umělých sklenících. Občas se jako rarita vypěstuje hranatý meloun, který se pěstuje v hranaté nádobě, která mu propůjčí svůj tvar. Takovéto melouny jsou většinou poměrně drahé a jedná se pouze o estetickou změnu, která nemá na chuť vliv. V současnosti jsou melouny pěstovány na celém světě v příhodných klimatických podmínkách. V Evropě mezi výrazné producenty patří Itálie, Řecko, Španělsko, Kypr a také Izrael (který ale neleží v Evropě). Dnes se předpokládá, že původně rostl v oblastech subtropické Afriky, odkud byl následně rozšířen do Asie. Veliká variabilita druhů v Asii však vedla dlouho k názoru, že krajinou původu byla právě Asie, ale tato verze není již dnes plně podporována. Jeho přímé archeologické doložení ve starověkých kulturách je výjimečné, např. ze starověkého Egypta je znám vodní meloun pouze z jednoho ojedinělého nálezu v rakvi z doby Nové říše. Jeho rozšíření do oblastí Středomoří proběhlo někdy kolem 6. století, které postupovalo s postupem islámu, jenž ho doporučoval jako postní jídlo. V 15. století se právě společně s misionáři dostává z Arménie poprvé do západní Evropy. Jejich pěstování bylo soustředěno v papežském hradě Cantalupe, které dalo i těmto plodům jméno, když se někdy používá název kantalupy. Oproti tomu se předpokládá, že ve východní Evropě byly cukrové melouny pěstovány již někdy ve 4. až 2. století př. n. l. Pěstování melounů má mnohatisíciletou tradici, když byly pěstovány již přibližně před čtyřmi tisíci lety Peršany, kteří pak dále rozšířili přes východní Indii melouny dále do Evropy. Dobové důkazy o jejich pěstování ve Středomoří se dochovaly i na nástěnných malbách v pohřbeném městě Pompeje, které bylo zasypáno sopečnou erupcí. Následná válečná tažení a obchodní cesty rozšiřovaly pěstování melounů dále po Evropě až se dostaly cukrové melouny roku 1495 do Francie. Existují dva hlavní druhy melounů, vodní meloun (lubenice obecná) a meloun cukrový. Související informace naleznete také v článku Vodní meloun. Vodní meloun (správně nazýván lubenice obecná) je druh, který je tvořen načervenalou vodnatou dužninou (pokud je meloun zralý) a zelenou kůrkou. Ve vnitřku dužniny se nachází rovnoměrně rozmístěná semena. Vodní meloun obsahuje v průměru 91 % vody, což se stává vítaným zavodňujícím zdrojem pro organismus. Původem pocházejí z oblastí Afriky, kde je do dneška hojně pěstován. Mohou dosahovat až váhy okolo 15 kg, ale uvádí se, že nejlepší plody ke konzumaci mají hmotnost okolo 2 kg. Největší známý meloun vážil 122 kg, melouny okolo 100 kg nejsou výjimkou Vodní melouny jsou tvořeny vyjma vody dále cukrem v podobě fruktózy, bohaté zdroje vitamínu C. Povrch vodního melounu má typicky zelenou barvu se světlými a tmavými pruhy v závislosti na odrůdě. Vnitřní dužnina je pak sytě červená až rudá, ale je možné zakoupit odrůdy i se žlutým vnitřkem. Podrobnější informace naleznete v článku Meloun cukrový. Zvaný též honeydew je druh melounu s typicky žlutou dužinou a zelenou kůrou, který je často konzumován společně s parmskou šunkou, lososem a nebo se sladkým vínem. Od melounu vodního se liší jak chutí, barvou tak i vzhledem rostliny, které má výrazně zakulatěnější listy a menší plody. Plody obsahují průměrně 6-8 % cukru (převážně sacharózy). Jedná se o jednoletou poléhavou rostlinu, která dorůstá až 150 cm. Jedná se o teplomilnou rostlinu, kterou zničí již první mrazy a pokud dojde k poklesu pod 10 °C rostlina zastavuje asimilaci živin. Vznikají dva páry květů – samčí a samičí v poměru 1:20 až 30. Po odkvetení vzniká plod, který může mít různou velikost a tvar v závislosti na druhu a dlouhý až 1 metr. Povrch plodu má pak korkovitě síťovaný vzor s hrbolky připomínající bradavice, ale může být také zcela hladký. Ogen: Malý kulatý hybrid, vyšlechtěný v Izraeli, odkud pochází i jeho jméno. Charentais: Meloun s oranžovou sladkou a vonnou dužinou. Barva slupky je zelenobílá. Kantalup: Meloun pocházející z Asie. Má sladkou dužinu a voní jako ananas. Slupka je podobná druhu Gallia. Honeydew: Meloun s jemnou chutí a světle zelenou dužinu. Barva slupky žlutá. Gallia: Meloun pocházející z Asie. Je nezaměnitelný svojí slupkou, která je rozpraskaná jako kůra stromu. Barva slupky se při zrání mění od zelené do zlatožluté. V létě 2011 se řezy cukrového melounu staly původcem listeriózy ve Spojených státech, na kterou k říjnu 2011 zemřelo dvacet tři osob. Melouny jsou silně močopudné, což se využívá při léčení ledvinových potíží, kdy je potřeba časté vylučování moči jako například u ledvinových kamenů. Plody mají i vysoký podíl vitamínu A, dále pak vitamíny řady B (B1, B2, PP či P), vitamín C a další minerální prvky. Některé další studie ukazují, že melouny mají blahodárný vliv i na stimulaci krevního oběhu, uklidňuje organismus. Jemná vláknina dužniny pak posiluje stěny střev a současně podporují slabě i vylučování stolice, což pozitivně působí proti zácpě. Díky vysokému obsahu vody pomáhá stabilizovat poměr vody a soli v organismu. Díky vysokému obsahu vitamínů, karotenoidů a organických kyselin pak působí antioxidačně. Mezi antioxidanty řadíme z obsažených živin vitamíny A, B2, C, karotenoid lykopen a tripeptid glutathion. Ze zdravotního hlediska se může významně projevit, pokud půda melounů obsahuje zinek, jód, selen a hořčík. Nedoporučuje se při velké konzumaci melounu popíjet vychlazené nápoje a kombinovat jeho konzumaci s mléčnými výrobky. Melouny se sklízejí na konci léta v červenci nebo v srpnu; a že je plod již zralý, se pozná podle toho, že stopka u plodu pomalu zasychá a při poklepu prsty zní lehce dutě. Pokud zní silně dutě napovídá to, že meloun je již nejspíše přezrálý. Pokud se zralý meloun stiskne v dlaních, vydává vrzavý zvuk. Plod je možné skladovat v celku několik týdnů, ale během této doby dochází neustále ke zrání plodu, což má za následek změnu jeho chuťových vlastností. Pokud je ale porušena jeho celistvost, dochází k rychlému kažení dužniny. Plísně ale časem prorůstají i do celistvého melounu, a to zejména z části, kterou se na poli dotýkal země. Pokud tedy zjistíme nežádoucí chuťové změny, meloun již nekonzumujeme. Melouny je tedy dobré podkládat na poli plastovou mřížkou nebo slámou, podobně jako podkládáme jahody. Meloun se využívá i jako dekorační prvek při přípravě míchaných nápojů jak nealkoholických tak i alkoholických, když se jeho plátek umísťuje na okraj skleničky. Zvláštností je příprava alkoholického pokrmu nazvaného "opilý meloun", kdy se do melounu vytvoří díra a do ní se pomocí trychtýře nalije alkohol (často vodka nebo rum), či se případně do něho láhev zapíchne nebo se použije injekční stříkačka. Odloží se na den do lednice a alkohol se postupně naváže na vodnatou dužninu, která se následně konzumuje. "Nemáš-li na chléb, nekupuj melouny!" – perské přísloví "Kdokoliv sní meloun, musí počítat s osvěžením." – perské přísloví (každý musí počítat s důsledky svých činů) "Dva melouny si nedáš do jednoho podpaždí" – balkánské přísloví "Do lidí a do melounů nevidíš." – italské přísloví "Do melounů a do žen nevidíš." – arabské nebo italské přísloví

ADJ_PHRASE

OTHER

009512

... Spornou otázkou zůstávalo, zda rysy Měsíce mohou podléhat změnám. Někteří pozorovatelé prohlašovali, že jisté malé krátery se objevují a zase mizí, ve 20. století se však zjistilo, že jde o omyly, vzniklé pravděpodobně odlišnými světelnými podmínkami nebo nepřesnostmi ve starých nákresech. Na druhou stranu dnes víme, že občas dochází k jevu odplynování. Během nacistického období v Německu prosazovali nacističtí vůdci teorii Welteislehre, která prohlašovala, že Měsíc je tvořen pevným ledem. První člověkem vyrobený předmět, který dosáhl Měsíce, byla automatická sovětská sonda Luna 2, která na něj dopadla 4. září 1959 ve 21:02:24 Z. Odvrácená strana Měsíce byla zcela neznámá až do průletu sovětské sondy Luna 3 v roce 1959. Její rozsáhlé zmapování bylo provedeno v rámci amerického programu Lunar Orbiter v 60. letech 20. století. Luna 9 byla první sondou, která měkce přistála na Měsíci a 3. února 1966 přenesla obrázky měsíčního povrchu. Prvním umělým...

Jak se jmenovala sonda, která provedla první měkké přistání na Měsíci?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Měsíc

Luna 9 byla první sondou, která měkce přistála na Měsíci a 3. února 1966 přenesla obrázky měsíčního povrchu.

Měsíc je jediná známá přirozená družice Země. Nemá jiné formální jméno než "měsíc" (odborně Měsíc), i když je občas básnicky nazýván Luna (slovanský a zároveň latinský výraz pro Měsíc). Jeho symbolem je srpek (Unicode: ☾). Kromě slova lunární se podle jména starořecké bohyně Měsíce Seléné používá k odkazu na Měsíc též kmene selene nebo seleno (selenocentrický, Selenité, atd.). Střední vzdálenost Měsíce od Země je 384403 km. Měsíční rovníkový průměr činí 3476 km. Roku 1969 přistáli Neil Armstrong a Edwin Aldrin v rámci programu Apollo jako první lidé na Měsíci, a tím se stali i prvními lidmi, kteří stanuli na povrchu jiného vesmírného tělesa než Země. Celkem Měsíc zatím navštívilo dvanáct lidí. Měsíc je v synchronní rotaci se Zemí, což znamená, že jedna strana Měsíce ("přivrácená strana") je stále obrácená k Zemi. Druhou, "odvrácenou stranu", z větší části nelze ze Země vidět, kromě malých částí poblíž okraje disku, které mohou být příležitostně spatřeny díky libraci. Většina odvrácené strany byla až do éry kosmických sond zcela neznámá. Tato synchronní rotace je výsledkem slapových sil, které zpomalovaly rotaci Měsíce v jeho rané historii, až došlo k rezonanci oběhu a rotace (vázané rotaci). Odvrácená strana je občas nazývána také "temnou stranou". "Temná" v tomto případě znamená "neznámá a skrytá" a nikoliv "postrádající světlo"; ve skutečnosti přijímá odvrácená strana v průměru zhruba stejné množství slunečního světla jako přivrácená strana. Kosmická loď na odvrácené straně Měsíce je odříznuta od přímé radiové komunikace se Zemí. Odlišujícím rysem odvrácené strany je téměř úplná absence tmavých skvrn (oblastí s nízkým albedem), tzv. moří. Měsíc vykoná kompletní oběh kolem Země jednou za 29,530588 dne (synodický měsíc). Každou hodinu se Měsíc posune vzhledem ke hvězdám o vzdálenost zhruba rovnou jeho úhlovému průměru, přibližně o 0,5°. Měsíc se liší od většiny satelitů jiných planet tím, že je jeho orbita blízká rovině ekliptiky a nikoliv rovině zemského rovníku. Některé způsoby nazírání na oběh jsou podrobněji probrány v následující tabulce, ale dva nejběžnější jsou: siderický měsíc, což je doba úplného oběhu vzhledem ke hvězdám, trvající asi 27,3 dnů a synodický měsíc, což je doba, kterou zabere dosažení téže fáze, dlouhá přibližně 29,5 dne. Rozdíl mezi nimi je způsoben tím, že v průběhu oběhu urazí Země i Měsíc určitou vzdálenost na orbitě kolem Slunce. Gravitační přitažlivost, kterou Měsíc ovlivňuje Zemi, je příčinou slapových jevů, které jsou nejlépe pozorovatelné na střídání mořského přílivu a odlivu. Přílivová vlna je synchronizována s oběhem Měsíce kolem Země. Slapová vzdutí Země způsobená měsíční gravitací se zpožďují za odpovídající polohou Měsíce kvůli odporu oceánského systému - především kvůli setrvačnosti vody a tření, jak se přelévá přes oceánské dno, proniká do zálivů a ústí řek a zase se z nich vrací. Vyjma mořského přílivu a odlivu dochází také ke vdmutí a poklesu litosférických desek. Následkem toho je část zemského rotačního momentu pozvolna přeměňována do oběhového momentu Měsíce, takže se Měsíc pomalu vzdaluje od Země rychlostí asi 38 mm za rok. Zemský den se vlivem stejných slapových sil zpomaluje o 1,7 milisekundy za století, převážná část tohoto úbytku hybnosti je předána Měsíci. Synchronnost rotace je přesná pouze v průměru, protože měsíční orbita má jistou výstřednost. Když je Měsíc v perigeu (přízemí), jeho rotace je pomalejší než pohyb po oběžné dráze, což nám umožňuje vidět asi osm stupňů délky z jeho východní (pravé) strany navíc. Na druhou stranu, když se Měsíc dostane do apogea (odzemí), jeho rotace je rychlejší než pohyb po oběžné dráze, což odkrývá dalších osm stupňů délky z jeho západní (levé) strany. To se nazývá optickou librací v délce. Protože je měsíční orbita nakloněna k zemskému rovníku, Měsíc se zdá oscilovat nahoru a dolů (podobně jako lidská hlava, když pokyvuje na souhlas) při svém pohybu v ekliptikální šířce (deklinaci). Tento jev se nazývá optická librace v šířce a odkrývá pozorovateli z polárních oblastí Měsíce přibližně sedm stupňů šířky. Na konec, protože je Měsíc vzdálen jen asi 60 zemských poloměrů, pozorovatel na rovníku vidí Měsíc v průběhu noci ze dvou bodů vzdálených od sebe jeden zemský průměr. Tato vlastnost se nazývá optická librace paralaktická a odkrývá asi jeden stupeň měsíční délky. Země a Měsíc obíhají okolo jejich barycentra nebo obecněji těžiště, které leží asi 4 700 km od zemského středu (asi 3/4 cesty k povrchu). Protože se barycentrum nachází pod povrchem Země, zemský pohyb se dá obecně popsat jako "kolébání". Podíváme-li se ze zemského severního pólu, Země a Měsíc rotují proti směru hodinových ručiček okolo jejich os; Měsíc obíhá Zemi proti směru hodinových ručiček a Země obíhá Slunce také proti směru hodinových ručiček. Může vypadat zvláštně, že sklon lunární orbity a vychýlení měsíční osy rotace jsou v přehledu vypsány jako významně se měnící. Zde je třeba poznamenat, že sklon orbity je měřen vzhledem k primární rovníkové rovině (v tomto případě zemské) a vychýlení osy rotace vzhledem k normále vůči rovině orbity satelitu (měsíční). Pro většinu satelitů planet, nikoliv však pro Měsíc, tyto konvence odrážejí fyzikální realitu a jejich hodnoty jsou proto stabilní. Země a Měsíc formují prakticky "dvojplanetu": jsou těsněji spjati se Sluncem než jeden s druhým. Rovina měsíční orbity zachovává sklon 5,145 396° vzhledem k ekliptice (orbitální rovině Země) a měsíční osa rotace má stálou výchylku 1,5424° vzhledem k normále na stejnou rovinu. Rovina měsíční orbity vykonává rychlou precesi (tj. její průnik s ekliptikou rotuje ve směru hodinových ručiček) během 6793,5 dnů (18,5996 let), kvůli gravitačnímu vlivu zemské rovníkové deformace. V průběhu této periody se proto zdá, že sklon roviny měsíční orbity kolísá mezi 23,45° + 5,15° = 28,60° a 23,45° -° = 18,30°. Současně se jeví, že výchylka osy měsíční rotace vzhledem k normále na rovinu oběžné dráhy měsíce kolísá mezi 5,15° + 1,54° = 6,69° a 5,15° -° = 3,60°. Za povšimnutí stojí, že výchylka zemské osy také reaguje na tento proces a sama kolísá o 0,002 56° na každou stranu kolem své průměrné hodnoty; tento jev se nazývá nutace. Body, ve kterých Měsíc protíná ekliptiku se nazývají "lunární uzly": severní (neboli vzestupný) uzel je tam, kde Měsíc přechází k severu ekliptiky; jižní (neboli sestupný) je tam, kde přechází k jihu. Zatmění Slunce nastává, pokud se uzel střetne s Měsícem v novu; zatmění Měsíce, pokud se uzel střetne s Měsícem v úplňku. Jednotlivé měsíční intervaly nejsou konstantní, ale mění se. Intervaly jsou tedy vyjádřeny jako součet oběhové doby a roční odchylky. Hodnoty jsou vyjádřeny ve dnech jako 86 400 sekund podle SI. Tato data jsou platná pro datum 1. 1. 2000 12:00:00. Parametr r určuje počet let od 1. 1. 2000 podle juliánského kalendáře. Siderický měsíční interval platný pro 1. 1. 2010 se tedy vypočítá podle vzorce: 27,321 661 547 + 0,000 000 001 857 · 10. Sklon měsíční dráhy činí dost nepravděpodobnou možnost, že by se Měsíc vytvořil spolu se Zemí, nebo že by byl zachycen později. Jeho původ je předmětem mnoha vědeckých debat. Jedna z dřívějších spekulací - teorie odtržení - předpokládala, že se Měsíc odtrhl ze zemské kůry vlivem odstředivé síly, zanechávaje za sebou dnešní oceánské dno jako jizvu. Tento koncept by však vyžadoval příliš rychlou počáteční rotaci Země. Někteří si mysleli, že se Měsíc zformoval jinde a byl zachycen na nynější oběžnou dráhu (teorie zachycení). Vědci však nepředpokládají, že by bylo tak malé těleso jako je Země schopno zachytit jiné těleso velikosti Měsíce. Takovou schopnost mají v naši soustavě díky větší gravitaci pouze velké planety (především Jupiter a Saturn). Další možností je teorie společné akreace, podle níž vznikly Země a Měsíc zhruba ve stejné době z akreačního disku. Tato teorie neumí vysvětlit nedostatek železa na Měsíci. Další předpokládá, že se Měsíc mohl zformovat z úlomků zachycených na oběžné dráze po kolizi asteroidů nebo planetesimál. V současné době je přijímána teorie velkého impaktu, podle níž Měsíc pochází z vyvrženého materiálu po kolizi formující se žhnoucí Země s planetesimálou velikosti Marsu (pracovně zvanou Theia). Určená geologická období Měsíce jsou definována na základě datování různých významných impaktů v měsíční historii a stupně jejich vzájemného překrytu. Slapové síly deformovaly dříve žhavý Měsíc do tvaru elipsoidu s jeho hlavní osou nasměrovanou k Zemi. I na tuto jeho nesymetrii však existuje alternativní teorie, že po impaktu Thei se na nízké oběžné dráze kolem Země z trosek zformovala hned dvě tělesa najednou, dva měsíce. A tyto nakonec "měkce" splynuly: Přímá i boční srážka by je rozbila, na orbitě kolem Země se však tato dvě tělesa pravděpodobně přibližovala postupně, přitom navíc začala kolem sebe obíhat. Jak se jejich vzdálenost zmenšovala, vzájemně si svázala rotace, takže jejich povrchy se při kontaktu netřely. Z jejich binárního systému postupně unikala energie, zejména vlivem blízké Země, postupně se přibližovala až se dotkla a splynula. Výsledný Měsíc převzal jejich rotační energii, tu ale Země rychle zastavila: Dokonce prý za pouhých 200 let. A protože měl každý z protoměsíců trochu jiné parametry, jako velikost, hmotnost, složení a hlavně hustotu, po splynutí zůstala patrná deformace/asymetrie: Nejen že tvar Měsíce není úplně kulový, dokonce ani jeho hmota není rozložená úplně symetricky: zůstala mírně excentrická, s těžištěm blíže k Zemi, mimo svůj geometrický střed. Sloučením sice jádra obou těles klesla k sobě, uvnitř ale možná nesplynula zcela, asymetrie už zůstala, i na jejich úrovni. Zůstalo však také teplo a proto se plášť roztavil: Měsíc měl vulkanickou činnost. Tmavá lávová pole jsou ale jen na straně přivrácené k Zemi, na odvrácené straně je kůra silnější a láva se na povrch nedostala: Povrch je tam pokryt krátery ve světlém měsíčním materiálu. Důvodem je podle různých teorií buď to, že si Země k sobě přitáhla stranu s hustším a žhavějším jádrem, uloženým v Měsíci excentricky, takže lávová pole na tenčí kůře původně mohla být kdekoli, až dodatečně se k Zemi přetočila. Anebo se rotace Měsíce nejdříve svázala se Zemí, až pak se na teprve láva vylila, možná až jako důsledek působení Země: Sálavý žár ze srážkou stále ještě roztavené Země totiž mohl odpařovat lehčí materiály z přivrácené strany Měsíce, ty by se pak usazovaly na odvrácené straně. A oslabená kůra přivrácené strany pak byla místem nejsnazšího výronu lávy, když už by k takové události mělo dojít. Dříve Měsíc rozhodně byl polotekutý, dnes je jeho plášť považován za vychladlý a ztuhlý. O jeho vulkanické aktivitě se ovšem uvažuje i v současnosti: Vysvětlovalo by to sporadicky hlášené červené záblesky na jeho povrchu, i možné struktury jako by po výtryscích, pravděpodobně prachu hnaného unikajícím plynem. O stavu měsíčního jádra, o jeho tekutosti a teplotě, ale nemáme konkrétní data. Před více než 4,5 miliardami let pokrýval povrch Měsíce tekutý oceán magmatu. Vědci se domnívají, že jeden typ lunárních kamenů, KREEP (K - draslík, REE - rare earth elements - prvky vzácných zemin, P - fosfor) reprezentuje po chemické stránce zbytek tohoto magmatického oceánu. KREEP je vlastně směsice toho, co vědci nazývají "nekompatibilní prvky": ty, které se nemohly zapojit do krystalické struktury, zůstaly mimo ni a vyplavaly na povrch magmatu. Pro výzkumníky je KREEP vhodným svědkem schopným podat zprávu o vulkanické historii měsíční kůry a zaznamenat frekvenci dopadů komet a jiných nebeských těles. Měsíční kůra je složena z množství různých prvků, včetně uranu, thoria, draslíku, kyslíku, křemíku, hořčíku, železa, titanu, vápníku, hliníku a vodíku. Při bombardování kosmickým zářením vyzařuje každý prvek zpět do vesmíru vlastní radiaci jako gama paprsky. Některé prvky jako uran, thorium a draslík jsou radioaktivní a produkují gama paprsky samy o sobě. Gama paprsky jsou však, nezávisle na tom, co je způsobuje, pro každý prvek navzájem různé - všechny produkují jedinečné spektrální čáry, detekovatelné spektrometrem. Kompletní globální zmapování Měsíce podle míry výskytu těchto prvků dosud nebylo provedeno. Některé kosmické lodě jej však uskutečnily na části Měsíce; Galileo se touto činností zabývala během svého průletu kolem Měsíce v roce 1992. Věří se, že celkové složení Měsíce je podobné jako zemské až na nedostatek těkavých prvků a železa. Měsíc je pokryt desítkami tisíc kráterů o průměru větším než 1 kilometr. Většina je stará stovky miliónů nebo miliardy let; nepřítomnost atmosféry, počasí a nových geologických procesů zajišťuje, že většina z nich zůstane prakticky navždy zachována. Největší kráter na Měsíci a vskutku největší známý kráter ve sluneční soustavě tvoří pánev South Pole-Aitken. Tento kráter se nachází na odvrácené straně poblíž jižního pólu, má 2 240 km v průměru a hloubku 13 km. U některých oblastí impaktních kráterů se nacházejí dlouhá koryta Sinuous rilles. Tmavé a relativně jednotvárné měsíční pláně se nazývají moře (latinsky mare, v množném čísle maria), protože staří astronomové věřili, že jde o moře naplněná vodou. Ve skutečnosti se jedná o rozlehlé prastaré čedičové proudy lávy, které vyplnily pánve velkých impaktních kráterů. Světlejší vrchoviny se označují jako pevniny (latinsky terra, v množném čísle terrae). Moře se nacházejí téměř výhradně na přivrácené straně Měsíce, na odvrácené je pouze několik rozptýlených fleků. Vědci se domnívají, že asymetrie v měsíční kůře je způsobena synchronizací mezi měsíční rotací a oběhem kolem Země. Tato synchronizace vystavuje odvrácenou stranu Měsíce častějším dopadům asteroidů a meteoritů než přivrácenou stranu, u níž nebyla moře překryta krátery tak rychle. Nejsvrchnější část měsíční kůry tvoří nesoudržná kamenná vrstva rozdrcených hornin a prachu zvaná regolit. Kůra i regolit nejsou po celém Měsíci rozloženy stejnoměrně. Mocnost kůry zjištěná ze seismických měření kolísá od 5 km na přivrácené straně do 100 km na odvrácené straně. Tloušťka regolitu se pohybuje od 3 do 5 m v mořích a od 10 do 20 m na vrchovinách. V roce 2004 zjistili vědci na základě snímků získaných sondou Clementine, že čtyři hornaté oblasti lemující 73 km široký kráter Peary na severním pólu se zdají být osvětleny po celý měsíční den. Tyto "vrcholy věčného světla" mohou existovat díky extrémně malé výchylce měsíční osy, která na druhé straně umožňuje také existenci věčného stínu na dnech mnoha polárních kráterů. Na méně hornatém jižním pólu oblasti věčného světla nenajdeme, i když okraj kráteru Shackleton je osvětlen po 80 % měsíčního dne. Obrázky z Clementine byly získány, když severní měsíční polokoule zažívala letní období - nicméně pozorování sondy SMART-1 stejné oblasti během zimního období naznačují, že se může jednat o místa s celoročním slunečním osvětlením. V roce 2009 naměřila americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter v místech trvalého stínu v kráterech okolo jižního pólu nejnižší dosud známou teplotu ve sluneční soustavě - °C, což je jen o přibližně 33 °C více, než je absolutní nula. Při popisu fyzických rysů Měsíce je problematické používání termínu geografie či jiných slov s předponou geo-, protože tato předpona ve svém latinském původu referuje k Zemi. Je tedy nelogické její použití pro mimozemská tělesa. Navrhovaným alternativním pojmem je selenografie, respektive předpona seleno-. V průběhu času je Měsíc vytrvale bombardován kometami a meteoroidy. Mnoho z těchto objektů je bohatých na vodu. Sluneční energie ji následně disociuje (rozštěpí) na její základní prvky vodík a kyslík, které okamžitě unikají do vesmíru. Navzdory tomu existuje hypotéza, že na Měsíci mohou zůstávat významné zbytky vody buďto na povrchu nebo uvězněny v kůře. Výsledky mise Clementine naznačují, že malé zmrzlé kapsy ledu (zbytky po dopadu na vodu bohatých komet) mohou být nerozmrazeny uchovány uvnitř měsíční kůry. Přestože se o kapsách uvažuje jako o malých, celkové předpokládané množství vody je dost významné - 1 km3. Jiné vodní molekuly mohly poletovat při povrchu a být zachyceny uvnitř kráterů na měsíčních pólech. Díky velmi mírné výchylce měsíční osy, jen 1,5°, do některých z těchto hlubokých kráterů nikdy nezasvitne světlo Slunce - je v nich trvalý stín. Clementine zmapovala krátery na měsíčním jižním pólu, které jsou zastíněny tímto způsobem. Je-li na Měsíci vůbec voda, pak by podle vědců měla být právě v těchto kráterech. Pokud tam je, led by mohl být těžen a rozštěpen na vodík a kyslík elektrárnami založenými na solárních panelech nebo nukleárním reaktorem. Přítomnost použitelného množství vody na Měsíci je důležitým faktorem pro osídlení Měsíce, neboť nákladnost přepravy vody (nebo vodíku a kyslíku) ze Země by podobný projekt prakticky znemožnila. Kameny z měsíčního rovníku sesbírané astronauty z Apolla neobsahovaly žádné stopy vody. Sonda Lunar Prospector ani dřívější mapování Měsíce, organizované například Smithsonovým ústavem, nepřinesly žádný přímý důkaz měsíční vody, ledu nebo vodních par. Pozorování sondy Lunar Prospector však přesto naznačují přítomnost vodíku v oblastech stálého stínu, který by se mohl nacházet ve formě vodního ledu. V roce 2006 uskutečněné radarové pozorování oblasti jižního pólu Měsíce přítomnost vodního ledu na dně kráterů neprokázala. Oproti Zemi má v současnosti Měsíc velmi slabé magnetické pole, nicméně v historii tomu tak být nemuselo. Zdá se, že Měsíc měl v historii magnetické pole, které bylo silnější než je současné magnetické pole Země. Toto pole bylo aktivní v době před 4,25 až 3,56 miliard let, tedy přibližně po 1 miliardu od doby vzniku Měsíce. Zatímco část měsíčního magnetismu je považována za jeho vlastní (jako pásmo měsíční kůry zvané Rima Sirsalis), je možné, že kolize s jinými nebeskými tělesy jeho magnetické vlastnosti posílila. To, zda těleso sluneční soustavy bez atmosféry jako Měsíc může získat magnetismus díky dopadům komet a asteroidů, je přetrvávající vědeckou otázkou. Magnetická měření mohou poskytnout také informace o velikosti a elektrické vodivosti měsíčního jádra - tyto výsledky by vědcům pomohly lépe porozumět původu Měsíce. Například, pokud by se ukázalo, že jádro obsahuje více magnetických prvků (jako je železo) než Země, ubralo by to teorii velkého impaktu na věrohodnosti (i když jsou zde alternativní vysvětlení, podle kterých by měsíční kůra měla také obsahovat méně železa). Měsíc má relativně nevýznamnou a řídkou atmosféru. Atomy v takto řídké atmosféře se vzájemně téměř nesrážejí (jejich střední volná dráha je srovnatelná s velikostí Měsíce). Jedním ze zdrojů této atmosféry je odplynování - uvolňování plynů, například radonu, který pochází hluboko z měsíčního nitra. Dalším důležitým zdrojem plynů je sluneční vítr, který je rychle zachycován měsíční gravitací. Podrobnější informace naleznete v článku Zatmění Měsíce. Ač jde vskutku jen o shodu okolností, úhlové průměry Měsíce a Slunce viděné ze Země jsou v rámci svých změn schopny se navzájem překrývat, takže je možné jak úplné tak i prstencové zatmění Slunce. Při úplném zatmění Měsíc kompletně zakrývá sluneční disk a sluneční koróna je vidět pouhým okem. Protože se vzdálenost mezi Měsícem a Zemí během času velmi pomalu zvětšuje, úhlový průměr Měsíce se zmenšuje. To znamená, že před několika milióny let při slunečním zatmění Měsíc Slunce vždycky úplně zakryl a nemohlo nastat žádné prstencové zatmění. Na druhou stranu, za několik miliónů let už nebude Měsíc schopen Slunce úplně zakrýt a žádná úplná zatmění už nebudou nastávat. Zatmění nastávají jen když jsou Slunce, Země a Měsíc v jedné přímce. Sluneční zatmění mohou nastat jen pokud je Měsíc v novu; zatmění Měsíce jen je-li v úplňku. Podrobnější informace naleznete v článku Měsíční fáze. Měsíc (a také Slunce) se zdají být většími, když se přiblíží k horizontu. Je to čistě psychologický efekt, viz Měsíční iluze. Úhlový průměr Měsíce ze Země je asi půl stupně. Různé světleji a tmavěji zabarvené oblasti (především měsíční moře) tvoří vzor viděný různými kulturami jako Muž na Měsíci, králík a bizon i jinak. Krátery a horské hřbety také patří mezi nápadné měsíční rysy. Během nejjasnějšího úplňku může mít Měsíc magnitudu asi -. Pro srovnání, Slunce má magnitudu -. Měsíc je nejjasnější v noci, ale občas je možné ho vidět i ve dne. Pro libovolné místo na Zemi kolísá největší výška Měsíce ve dne ve stejných mezích jako největší výška Slunce a závisí na ročním období a měsíční fázi. Například v zimě putuje Měsíc nejvýše, pokud je v úplňku a v úplňku putuje nejvýše právě v zimě. Měsíc putuje nejvýše mj. i na jaře v první čtvrti (pobyt na obloze cca 10:00 až 2:00 násl. dne) a na podzim v poslední čtvrti (22:0 .0 až 14:00 násl. dne), nejníže mj. i na jaře v poslední čtvrti (2:00 až 10:00) a na podzim v první čtvrti (14:00 až 22:00). Měsíc vychází a zapadá díky svému oběhu kolem Země cca o 50 minut později než předchozí den. To je průměrná hodnota, neboť zpožďování kolísá v intervalu cca 20-80 minut. O kolik je menší zpoždění východu, o tolik je větší zpoždění západu a naopak. Průměrné hodnoty nastávají, pokud Měsíc dosahuje své nejsevernější nebo nejjižnější deklinace. Pro severní polokouli jsou nejmenší rozdíly mezi východy (a největší mezi západy) vždy, když Měsíc prochází v blízkosti jarního bodu. V něm dráha Měsíce přechází z jihu na sever a při východu svírá s obzorem menší úhel než nebeský rovník a při západu větší úhel. To nastává při první čtvrti v prosinci, úplňku v září a poslední čtvrti v červnu. Není-li Měsíc v úplňku, je možno spatřit další průvodní jev - Měsíc je spíše stojatý při východu a ležatý při západu. Tím pádem je také velmi obtížné sledovat "starý Měsíc" v časném jaře, neboť se utápí příliš nízko na východní obloze, jenž začíná světlat. Zato jde o nejlepší podmínky pro pozorování "mladého Měsíce" na večerní obloze. Opačné podmínky nastávají při průchodu Měsíce kolem podzimního bodu, kde jeho dráha přechází ze severu na jih. Rozdíl mezi východy je maximální (velký úhel dráhy k obzoru) a mezi západy je minimální (malý úhel dráhy k obzoru). To nastává při poslední čtvrti v prosinci, úplňku v březnu a první čtvrti v červnu. Krom toho to umožňuje snadné pozorování "starého Měsíce" v časném podzimu. Naopak je v podzimních večerech obtížné sledovat "mladý Měsíc" (stejně jako "starý Měsíc" na jaře). Pokud je pozorovatelná jen malá osvětlená část Měsíce, bývá při jasné obloze viditelný i jeho neosvětlený díl, neboť jej ozařuje Země, která je naopak vůči Měsíci téměř celá osvětlená ("v úplňku"). Jev se nazývá popelavý svit Měsíce a zřejmě prvním, kdo jej správně vyložil, byl Leonardo da Vinci. Související informace naleznete také v článku Odvrácená strana Měsíce. 5 000 let starý otesaný kámen v irském Knowth asi reprezentuje měsíc a je-li tomu tak, jde o nejstarší dosud objevené zobrazení. Ve středověku, ještě před objevením dalekohledu, již někteří lidé uznali Měsíc za sféru, i když si mysleli, že je "dokonale hladký". Leonardo da Vinci v Leicesteerském kodexu (napsán mezi 1506 a 1510), poprvé prohlásil, že Měsíc je hmotné těleso těžší než vzduch; současně správně vysvětlil jev tzv. popelavého svitu jako odraz záře Země od měsíčního povrchu. V roce 1609 nakreslil Galileo Galilei do své knihy Sidereus Nuncius jednu ze svých prvních kreseb Měsíce pozorovaného dalekohledem a poznamenal, že není hladký, ale má krátery. Později v 17. století nakreslili Giovanni Battista Riccioli a Francesco Maria Grimaldi mapu Měsíce a pojmenovali řadu kráterů jmény, která známe dodnes. Na mapách se temné části měsíčního povrchu nazývají "moře" (latinsky mare, v množném čísle maria) a světlejší části jsou pevniny (latinsky terra, v množném čísle terrae). Možnost existence vegetace na Měsíci či dokonce osídlení "selenity" byla seriózně zmiňována některými významnými astronomy až do prvních desetiletí 19. století. Ještě v roce 1835 se řada lidí nechala napálit sérií článků v deníku New York Sun o smyšleném objevu exotických zvířat žijících na Měsíci. Naproti tomu prakticky ve stejné době (během let 1834-1836) publikovali Wilhelm Beer a Johann Heinrich Mädler své čtyřdílné kartografické dílo Mappa Selenographica a v roce 1837 knihu Der Mond, která solidním způsobem zdůvodnila závěr, že Měsíc nemá žádné vodní plochy ani patrnou atmosféru. Spornou otázkou zůstávalo, zda rysy Měsíce mohou podléhat změnám. Někteří pozorovatelé prohlašovali, že jisté malé krátery se objevují a zase mizí, ve 20. století se však zjistilo, že jde o omyly, vzniklé pravděpodobně odlišnými světelnými podmínkami nebo nepřesnostmi ve starých nákresech. Na druhou stranu dnes víme, že občas dochází k jevu odplynování. Během nacistického období v Německu prosazovali nacističtí vůdci teorii Welteislehre, která prohlašovala, že Měsíc je tvořen pevným ledem. První člověkem vyrobený předmět, který dosáhl Měsíce, byla automatická sovětská sonda Luna 2, která na něj dopadla 4. září 1959 ve 21:02:24 Z. Odvrácená strana Měsíce byla zcela neznámá až do průletu sovětské sondy Luna 3 v roce 1959. Její rozsáhlé zmapování bylo provedeno v rámci amerického programu Lunar Orbiter v 60. letech 20. století. Luna 9 byla první sondou, která měkce přistála na Měsíci a 3. února 1966 přenesla obrázky měsíčního povrchu. Prvním umělým satelitem Měsíce byla sovětská sonda Luna 10 (odstartovala 31. března 1966). Členové posádky Apolla 8, Frank Borman, James Lovell a William Anders, se 24. prosince 1968 stali prvními lidmi, kteří na vlastní oči viděli odvrácenou stranu Měsíce. Lidé poprvé přistáli na Měsíci 20. července 1969, čímž vyvrcholil studenou válkou inspirovaný vesmírný závod mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými. Prvním mužem kráčejícím po měsíčním povrchu byl Neil Armstrong, velitel americké mise Apollo 11. Posledním člověkem, který stál na Měsíci, byl Eugene Cernan, který v rámci mise Apollo 17 kráčel po Měsíci v prosinci 1972. Související informace naleznete také v článku Seznam návštěvníků Měsíce. Měsíční vzorky přivezené na Zemi pocházejí z šesti misí s lidskou posádkou a ze tří misí Luna (číslo 16, 20 a 24). V únoru 2004 se americký prezident George W. Bush přihlásil k plánu na obnovení letů k Měsíci s posádkou do roku 2020. V září 2005 organizace NASA upřesnila tyto plány a oznámila jako cílové datum nového přistání lidí na Měsíci rok 2018. Tomu by měla předcházet sonda Lunar Reconnaissance Orbiter. Pro dopravu astronautů na Měsíc je vyvíjena kosmická loď Orion. Evropská kosmická agentura stejně jako Čínská lidová republika, Japonsko a Indie mají také plán na brzké vypuštění sond na průzkum Měsíce. Evropská sonda Smart 1 odstartovala 27. září 2003 a vstoupila na měsíční oběžnou dráhu 15. listopadu 2004. Sledovala měsíční povrch s cílem vytvářet jeho rentgenovou mapu. Sonda ukončila svou dráhu plánovaným dopadem na povrch Měsíce 3. září 2006 v 5:42:22 UTC. Pádem se vytvořil oblak hornin zasahující do výšky několika kilometrů, který pak vědci zkoumali spektroskopicky s cílem studovat složení povrchu Měsíce. Čína deklarovala ambiciózní plány na výzkum Měsíce a zkoumání vhodných nalezišť pro těžbu na Měsíci, zvláště hledání izotopu hélium 3 využitelného jako energetický zdroj na Zemi. Japonsko a Indie se také chystají k Měsíci. Japonci již načrtli plány svých nadcházejících misí k našemu sousedovi: Lunar-A a Selene. Japonskou vesmírnou agenturou (JAXA) je dokonce plánována obydlená lunární základna. Prvním pokusem Indie byl automatický orbitální satelit Chandrayan. Mezi další více či méně úspěšné mise patří: Program Pioneer (1958-1959), Program Ranger (1961-1965), Program Zond (1965-1970), Program . Surveyor (1966-1968), Program Lunar Orbiter (1966-1968), Program Lunar Explorer (1967-1973), Hiten (1990-1993), Clementine (1994), Lunar Prospector (1998-1999). Pokud by se astronaut nacházející na povrchu Měsíce a chtěl by se odpoutat jak od Měsíce tak i od Země, potřebná úniková rychlost je druhou odmocninou součtu čtverců jednotlivých únikových rychlostí - 2,4 km/s (od Měsíce) a 1,5 km . /s (od Země) dají celkově 2,8 km/s. Využije-li se tedy orbitální rychlost 1,1 km/s a urychlí-li se o 2,4 km/s, je to dohromady dost nejen k opuštění Měsíce, ale také k opuštění Země. Dříve si vědci mysleli, že Měsíc je uvnitř zcela vychladlý. Ale experimenty na teplo prokázaly že hlubší měsíční vrstvy musejí být rozžhavené, neboť teplo proudí zevnitř směrem ven[zdroj?]. Měsíční nitro zdaleka neprodukuje takové množství tepla jako Země. Podobně jako Země se i Měsíc skládá z lehké kůry, pláště a zhuštěného jádra. Průměr měsíčního jádra je asi 700 km, jako zemské jádro je zcela nebo částečně kapalné. Přesné složení jádra Měsíce ještě neznáme. Podle nových poznatků NASA je vnitřní jádro Měsíce pevné, bohaté na železo s poloměrem 240 km, vnější jádro je tekuté o poloměru 330 km. Od zemského jádra ho odlišuje další, částečně roztavená hraniční vrstva o poloměru 480 km. Měsíc se k Zemi nepřibližuje, ale naopak se vzdaluje (cca o 4 cm ročně). Na konci období dinosaurů (zhruba před 66 miliony let) už byl na pohled prakticky stejně velký jako dnes. Osvětlení Země měsíčním úplňkem (cca 0,25 luxu) je asi 400 000× nižší, než osvětlení dané Sluncem v nadhlavníku. Při návštěvě Apolla 11 zazněla na Měsíci magnetofonová nahrávka Dvořákovy Novosvětské symfonie. V roce 1971 umístila posádka Apolla 15 na povrch Měsíce asi 8 cm velkou hliníkovou sošku astronauta ve skafandru zvanou Fallen Astronaut od belgického umělce Paula Van Hoeydoncka spolu s plaketou, na níž jsou uvedena jména osmi amerických astronautů a šesti sovětských kosmonautů, kteří zahynuli v souvislosti s kosmickým výzkumem. RÜKL, Antonín. Atlas Měsíce. Praha : Aventinum, 1991. ISBN 80-85277-10-7. John E. Westfall: Atlas of the Lunar Terminator. Cambridge University Press, Cambridge 2000, ISBN 0-521-59002-7 (anglicky) Detailní fotografie Měsíce v úplňku Seznam návštěvníků Měsíce Měsíční moře Seznam moří na Měsíci Seznam povrchových útvarů na Měsíci Seznam údolí na Měsíci Kolonizace Měsíce Lunar Embassy Seléné, řecká bohyně Měsíce Měsíční . přechodné jevy Selenografie Obrázky, zvuky či videa k tématu Měsíc ve Wikimedia Commons Téma Měsíc ve Wikicitátech Slovníkové heslo Měsíc ve Wikislovníku NASA - jádro Měsíce US Naval Observatory: fáze Měsíce pro libovolný datum a čas 1800-2199 n. l. (anglicky) Aktuální měsíční fáze a další údaje (česky) Podrobné informace o měsíčních fázích (česky) - neplatný odkaz ! Východy a západy Měsíce pro libovolné datum (1987-2027) a místo na Zemi (anglicky) Digitální fotografický atlas Měsíce z programu Lunar Orbiter (anglicky) Archív projektu Apollo (anglicky) Prohlížeč obrázků Měsíce ze . sondy Clementine (anglicky) http://mesic.astronomie.cz - Prohlídka Měsíce (česky) The Moon - od Rosanny a Calvina Hamiltonových (anglicky) The Moon - od Billa Arnetta (anglicky) "Nestálý Měsíc" - od Kevina Clarka (anglicky) The Moon Society (neziskový výukový web) (anglicky) Geologická historie Měsíce od Dona Wilhelmse (anglicky) - neplatný odkaz ! "Nestávají se podivné věci, když je Měsíc v úplňku?" - od Cecila Adamse (The Straight Dope, anglicky) "Jednou za modrý (uherský) měsíc - Co je to modrý měsíc?" - od Ann-Marie Imbornoni (anglicky) "Králík na Měsíci" - od Johna Hardyho (anglicky) "Žijeme pod vlivem Měsíce?" - Prohlídka Měsíce (česky) Měsíční deník - blog Pavla Gabzdyla o Měsíci a příbuzných záležitostech (česky) Měsíc v apogeu a perigeu (pozoruhodné fotografické porovnání, anglicky) Proč se zdá Měsíc větší poblíž horizontu? - The Straight Dope (anglicky) Špatná astronomie: Dr. Philip Plait, profesor astronomie na Státní univerzitě v Sonomě v Kalifornii, na tomto webu vysvětluje mnoho případů nekorektní astronomie a fyziky prezentované veřejnosti, včetně astrologie a označování programu Apollo za podvod. (anglicky) "Falšované" snímky Měsíce - zpráva BBC (anglicky) Virtuální atlas Měsíce, program, včetně české lokalizace Astrologický výpočet postavení Měsíce (česky)

ENTITY

ENTITY

010655

... skupinách. Semena jsou velmi lehká a slabý vítr je odnáší na velké vzdálenosti, ale jen velmi těžko najdou vhodná prostředí k zakořenění. Obdobně jako ostatní terestrické orchideje potřebuje i tato při klíčení mykorhizního symbionta. V tomto případě to je nejčastěji houba kořenomorka Rhizoctonia goodyerae-repentis, která se propojí myceliem s bezlistým zárodkem orchideje a vyživuje jej. Pokud semeno úspěšně vyklíčí trvá nejméně pět let, než vytvoří listovou růžici a další tři roky než vyroste květná lodyha. == Ohrožení == Smrkovník plazivý na mnoha původních lokalitách vyhynul; stalo se to pravděpodobně z důvodu nešetrného lesního hospodaření. Pro plytce kořenící oddenek je velmi škodlivé kácení stromů za pomoci těžké mechanizace a hlavně skrývka vrchní lesní půdy, stejně tak jako odstranění stromů zajišťující stín a bránící před větrem....

Proč Smrkovník plazivý na mnoha místech vyhynul?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Smrkovník_plazivý

Smrkovník plazivý na mnoha původních lokalitách vyhynul; stalo se to pravděpodobně z důvodu nešetrného lesního hospodaření.

Smrkovník plazivý (Goodyera repens) je nenápadná orchidej s drobnými květy, která obvykle roste ve skupinkách. Je jediným druhem rodu smrkovník, který v české přírodě roste. Patří mezi orchideje, jejichž na podzim vyrostlé listové růžice přečkají bez úhony zimu a na jaře pokračují v růstu. Na přelomu 19. a 20. století se na území dnešní České republiky objevoval roztroušeně s hlavním výskytem ve středních polohách, ale ke konci 20. století značně ustoupil a nyní je rostlinou ohroženou vyhynutím. == Rozšíření == Druh je rozšířen sice po velkém cirkumboreálním území, kde však roste jen roztříštěně. Vyskytuje se, mimo blízkosti Středozemního moře a Atlantského oceánu, téměř v celé Evropě až po Ural, dále východním směrem se objevuje ve většině zemí Kavkazu a přes Afghánistán, Kazachstán, Kyrgyzstán a Altajskou republiku až na Dálný východ, kde má arelu na poloostrově Kamčatka. Ve vyšších nadmořských výškách proniká dále na jih než v nižších. Na západní polokouli je rozšířen od Aljašky a Yukonu na severu přes celou Kanada až po Arizona a Nové Mexiko na jihu Spojených států. == Ekologie == Stanoviště smrkovníku plazivého jsou nejčastěji polostinné, mechové, jehličnaté či smíšené lesy nebo jejích okraje. Bylinám nejlépe vyhovují mírně zásadité, poměrně suché a hodně humózní půdy. Vyskytují se do nadmořské výšky až 3000 m. Rostou v lesích starších, obvykle mezi stromy ve věku nejméně 70 let a více. == Popis == Vytrvalá, drobná, světle zelená rostlina, vysoká od 5 do 25 cm, vyskytující se nejčastěji ve skupinkách. Lodyha je obvykle nevětvená, vystoupavá až přímá, roste z husté listové růžice a výše je žláznatě chlupatá a šupinatá. Z pupenu dlouze plazivého oddenku vyrůstá na podzim listová růžice, přezimuje a na jaře z ní vyraší květná lodyha, v době kvetení již růžice usychá. Listy v růžici s krátkými, pochvatými řapíky jsou podlouhle vejčité až široce eliptické, na konci zašpičatělé, mají nápadně síťnatou žilnatinu a bývají dlouhé 2 až 4 cm a široké 1 až 2 cm. Koncové květenství bývá vytvořeno z 10 až 15 drobných, odstálých, bělavých, nicích a slabě vonných květů s čárkovitými listeny. Vytvářejí hustý, jednostranný, zpravidla slabě šroubovitě stočený klas dlouhý 3 až 4 cm. Kališní lístky jsou zevně jemně žláznaté, vejčité, nazelenalé nebo bílé. K sobě skloněné korunní lístky jsou úzce kopinaté, špičaté, bílé a dlouhé okolo 4 mm. Dvoudílný pysk bez ostruhy mívá asi 3 mm, jeho zadní část je bradavičnatá a polokulovitě vydutá a přední trojhranná je plochá. Stopkatý, válcovitý semeník je vřetenovitě stočený. Protandrické květy rozkvétají od začátku července do konce srpna a jsou opylovány hmyzem, hlavně čmeláky. Opylovačům poskytují nektar. Plod je vejčitá tobolka až 12 mm dlouhá s mnoha malými a lehkými semeny. Ta si podržují klíčivost jen po krátkou dobu, lépe klíčí na světle. == Rozmnožování == Tato orchidej se rozmnožuje jak oddenky, tak i semeny rozptýlenými větrem. V prvém případě, který je mnohem častější, se jedná o rozmnožování vegetativní, kdy skupina rostlin vyskytujících se v bezprostřední blízkosti vyrůstá z nehluboko rozprostřeného oddenku původní rostliny, proto se často vyskytují ve skupinách. Semena jsou velmi lehká a slabý vítr je odnáší na velké vzdálenosti, ale jen velmi těžko najdou vhodná prostředí k zakořenění. Obdobně jako ostatní terestrické orchideje potřebuje i tato při klíčení mykorhizního symbionta. V tomto případě to je nejčastěji houba kořenomorka Rhizoctonia goodyerae-repentis, která se propojí myceliem s bezlistým zárodkem orchideje a vyživuje jej. Pokud semeno úspěšně vyklíčí trvá nejméně pět let, než vytvoří listovou růžici a další tři roky než vyroste květná lodyha. == Ohrožení == Smrkovník plazivý na mnoha původních lokalitách vyhynul; stalo se to pravděpodobně z důvodu nešetrného lesního hospodaření. Pro plytce kořenící oddenek je velmi škodlivé kácení stromů za pomoci těžké mechanizace a hlavně skrývka vrchní lesní půdy, stejně tak jako odstranění stromů zajišťující stín a bránící před větrem. Protože se vyskytuje jen na několika roztroušených lokalitách, počty kvetoucích jedinců stále klesají a navíc se nedá očekávat brzký zvrat, byl v "Seznamu zvláště chráněných druhů rostlin dle vyhlášky Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. ve znění . vyhl. č. 175/2006 Sb.", stejně jako v "Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky: třetí vydání", zařazen mezi nejpřísněji chráněné rostliny (§1) a (C1), mezi druhy kriticky ohrožené. == Galerie == == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu smrkovník plazivý ve Wikimedia Commons Taxon Goodyera repens ve Wikidruzích Botanický ústav AV ČR – rozšíření smrkovníku plazivého v ČR

CLAUSE

OTHER

005666

Trenčkot (v angličtině Trench coat) je druh svrchního pláště. Trenčkot je druh pláště, obvykle vyráběného z odolné bavlny, popelínu, gabardénu, vlny či kůže. Typickou vlastností je mechanická odolnost tkaniny, nepromokavost, které je dosahováno impregnací tkaniny ještě před jejím zapletením do látky a s tím spojená paropropustnost. Může mít vyjímatelnou vložku. Délka trenčkotu obvykle dosahuje kolen. Vynalezení trenčkotu si nárokují dvě firmy. První je Aquascutum, která kolem roku 1853 produkovala užitné kabáty pro armádní důstojníky v Krymské válce. S kabáty je spojen příběh dvou britských důstojníků, kteří díky těmto kabátům, které se nelišily od těch užívaných ruskou armádou, pochodovali spolu s nepřítelem, než se mohli vytratit a připojit se ke svým vlastním jednotkám. Firma užívá k dosažení nepromokavosti patentovanou impregnaci vlny. Druhou společností je Burberry, ten dosahuje...

Co je to trenčkot?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tren%C4%8Dkot

Trenčkot je druh pláště, obvykle vyráběného z odolné bavlny, popelínu, gabardénu, vlny či kůže.

Trenčkot (v angličtině Trench coat) je druh svrchního pláště. Trenčkot je druh pláště, obvykle vyráběného z odolné bavlny, popelínu, gabardénu, vlny či kůže. Typickou vlastností je mechanická odolnost tkaniny, nepromokavost, které je dosahováno impregnací tkaniny ještě před jejím zapletením do látky a s tím spojená paropropustnost. Může mít vyjímatelnou vložku. Délka trenčkotu obvykle dosahuje kolen. Vynalezení trenčkotu si nárokují dvě firmy. První je Aquascutum, která kolem roku 1853 produkovala užitné kabáty pro armádní důstojníky v Krymské válce. S kabáty je spojen příběh dvou britských důstojníků, kteří díky těmto kabátům, které se nelišily od těch užívaných ruskou armádou, pochodovali spolu s nepřítelem, než se mohli vytratit a připojit se ke svým vlastním jednotkám. Firma užívá k dosažení nepromokavosti patentovanou impregnaci vlny. Druhou společností je Burberry, ten dosahuje nepromokavosti použitím patentovaného nepromokavého gabardénu. Právě Thomas Burberry si roku 1901 nechal patentovat vzor trenčkotu a roku 1914 začal dodávat trenčkot pro britské důstojníky. Trenčkoty se po první světové válce rozšířily i mezi civilní obyvatelstvo. Největšího rozmachu v armádě se dočkaly trenčkoty za druhé světové války, kdy se jejich použití rozšířilo i mezi další armády, příkladmo ruskou, francouzskou, americkou. Trenčkot byl běžně používán jako ochrana proti větru, případně proti dešti. Jako módní doplněk se objevil v mnoha filmech a u některých se stal dokonce jejich nedílnou součástí: Obrázky, zvuky či videa k tématu trenčkot ve Wikimedia Commons (anglicky) Historie trenčkotu (anglicky) Historie trenčkotu od Burberryho

ENTITY

ENTITY

005259

Bitva u Kresčaku se odehrála v sobotu 26. srpna 1346, v 9. roce stoleté války, nedaleko města Kresčak (francouzsky Crécy-en-Ponthieu) v severní Francii. Anglická armáda v čele s králem Eduardem III. zde drtivě porazila početně silnější vojsko francouzského krále Filipa VI. a jeho spojenců. Výrazný podíl na vítězství Angličanů si připsala pěchota, zejména pak lučištníci, kteří opakovaně odolali marným útokům neukázněné těžké francouzské jízdy, jejíž příslušníci svého protivníka fatálně podcenili. V dlouhodobém horizontu pro francouzskou monarchii...

Kdy se odehrala Bitva u Kresčaku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Kres%C4%8Daku

Bitva u Kresčaku se odehrála v sobotu 26. srpna 1346, v 9. roce stoleté války, nedaleko města Kresčak (francouzsky Crécy-en-Ponthieu) v severní Francii.

Bitva u Kresčaku se odehrála v sobotu 26. srpna 1346, v 9. roce stoleté války, nedaleko města Kresčak (francouzsky Crécy-en-Ponthieu) v severní Francii. Anglická armáda v čele s králem Eduardem III. zde drtivě porazila početně silnější vojsko francouzského krále Filipa VI. a jeho spojenců. Výrazný podíl na vítězství Angličanů si připsala pěchota, zejména pak lučištníci, kteří opakovaně odolali marným útokům neukázněné těžké francouzské jízdy, jejíž příslušníci svého protivníka fatálně podcenili. V dlouhodobém horizontu pro francouzskou monarchii znamenala porážka u Kresčaku takřka národní katastrofu, neboť stála na začátku jejích dalších vojenských neúspěchů a faktorů, které ji přivedly do hluboké krize. V průběhu střetnutí byl mezi stovkami dalších šlechticů na francouzské straně zabit i slepý český král Jan Lucemburský, kterého při tažení doprovázel jeho syn římskoněmecký král Karel. Ve středu 12. července 1346 se vylodily ozbrojené síly anglického krále Eduarda III. na pobřeží poloostrova Cotentin poblíž Saint-Vaast-la-Hougue v normanském vévodství. Dle údajů letopisců prý toto vojsko čítalo 10-15 000 ozbrojenců, přičemž nejčastěji je uváděn údaj 4 000 těžkooděnců a 10 000 lučištníků a příslušníků dalších složek pěchoty. Vpád do země zastihl domácí jednotky ve stavu naprosté nepřipravenosti, neboť se všeobecně očekávalo, že Angličané svůj úder povedou z jihozápadu Francie. Král Filip VI., který dostal zprávu o vylodění pravděpodobně 16. července, díky této okolnosti dlouho netušil, kterým směrem protivník vyrazí. Nicméně neprodleně rozeslal listy s výzvou o pomoc svým evropským spojencům, mezi něž patřili český král Jan Lucemburský a jeho syn římskoněmecký král Karel, vévoda Lotrinský, hrabě Saumský, hrabě Flanderský, hrabě Guillaume z Namuru ad. Jako shromaždiště francouzských a spojeneckých oddílů byla určena města Paříž a Amiens. Kronikář Jean Froissart ve svých Kronikách dokládá, že krátce poté, co se anglickému králi podařilo shromáždit všechny své muže, rozdělil vojsko na tři části a zahájil tažení směrem na jih. Svůj pochod posléze obrátil k hlavnímu městu Normandie Caen, které do jeho rukou po tvrdém odporu padlo 25. července. Pět dní po dosažení tohoto úspěchu (30. července) pokračoval údolím Seiny k Paříži a cestou důsledně plenil francouzský venkov. Král Filip VI., jenž prozatím disponoval mnohem menší silou, mezitím v opatství Saint-Denis vyzvedl posvátný Oriflamme, francouzskou válečnou korouhev zasvěcenou sv. Divišovi, a přitáhl do Rouenu. Z tohoto místa ustupoval po opačném břehu řeky zpět k Paříži souběžně s protivníkem a cestou ničil mosty přes dolní tok Seiny, potažmo zesiloval jejich obranu, aby Angličanům znemožnil spojení s flanderskými (vlámskými) spojenci. Začátkem srpna dorazila k městu Harfleur, jež stojí v zálivu, do nějž ústí Seina, flotila janovských galér, které bezvýsledně číhaly na Angličany u La Rochelle. Jelikož na námořní intervenci bylo již pozdě, připojili se vojáci na palubách, především střelci z kuší a pavézníci, k vojsku Filipa VI. jako součást pěchoty. 10. srpna Angličané přitáhli téměř na dohled k francouzské metropoli, nicméně jejich postavení začalo být velmi svízelné, neboť jednotlivé části francouzské armády se k nim začaly stahovat ze tří stran. Navíc 13. července do tábora u Saint-Denis dorazil pomocný lucemburský kontingent čítající na 500 rytířů spolu s jejich osobními družinami. Filip VI. však výhodné situace nevyužil a namísto ozbrojené konfrontace se rozhodl dostát rytířským pravidlům a ve dvoudenním jednání se s Eduardem III. pokoušel vést rozhovory o místě, kde by měla být svedena rozhodující bitva. Jeho protivník však využil času, který se mu nabídl a opravil most ve městě Poissy severozápadně od Paříže. 16. srpna pak vyrazil směrem k severu a o den později dorazil k Beauvais, odkud poslal svému sokovi výsměšnou odpověď, v níž uvedl, že tři dny marně čekal na francouzský útok, ale nyní táhne na pomoc svým flanderským přátelům. Francouzi, posílení čerstvými oddíly, včetně kontingentu sesazeného krále Mallorky, vyrazili na pochod paralelně s trasou pochodu protivníka, jakmile se potvrdil směr jeho postupu (17. srpna). 22. srpna v noci dorazili do Amiensu, král Eduard v té době stál u Airaines, odkud se několikrát neúspěšně pokusil překročit řeku Sommu. To se mu podařilo až o dva dny později díky informacím o brodu pod městem Abbeville, jenž byl schůdný jen při odlivu. Po přebrodění řeky zamířil anglický král do nitra Pikardie, kde se snažil nalézt místo pro svedení rozhodující bitvy. To nalezl u vesnice Kresčak, nicméně dodnes není zcela jasné, kudy vedla trasa jeho pochodu, neboť zdejší krajina byla značně zalesněná a bažinatá. Bitevní pole, kde se utkala vojska Anglie a Francie, se rozkládá asi 25 km východně od moře, severně od nehlubokého údolí říčky Maye, mezi vesnicemi Kresčak a Wadicourt. Stojí na okraji zvlněné pláně, jejíž okolí bylo ve své době značně kopcovité a lesnaté a pravděpodobně i obklopené sady. Nízký hřeben mezi oběma vesnicemi, kde zaujalo pozici anglické vojsko, byl asi dva kilometry dlouhý, přičemž přímo nad Kresčakem na jeho vrcholu prý stál větrný mlýn, odkud údajně řídil bitvu Eduard III. Ve 14. století se Kresčak rozkládal podél cesty vedoucí od moře k Arrasu a tvořil jej kostel obklopený hřbitovem a několik domů se zemědělským příslušenstvím. Za hřebenem stál les patřící ke Kresčackému dvorci, který z části kryl anglický týl a pravý bok. Od Wadicourtu k říčce Maye se rozprostírala asi dva kilometry dlouhá prohloubenina Vallée de Clercs (Údolí duchovních), jež byla v nejhlubším bodě asi 35 metrů pod úrovní okolní plošiny. Jelikož Eduard III. předpokládal, že Francouzi zaútočí právě z tohoto směru, je pravděpodobné, že zde angličtí vojáci vyhloubili řadu jamek o velikosti čtvereční stopy, jejichž úkolem bylo narušit útok protivníkova jezdectva. Navíc odpoledne před bitvou došlo k letní bouřce, díky čemuž se koně Francouzů útočící do svahu smekali a klouzali. Jádro vojska anglického krále Eduarda tvořili především dobrovolníci, kteří za svou účast na tažení obdrželi řádný žold. Ty pak doplňovali odvedenci a odsouzenci za kriminální činy, kterým byl pod podmínkou vstupu do armády prominut jejich trest. V neposlední řadě se tažení účastnili i vojáci ze zaostalých keltských oblastí (Wales, Cornwall, Irsko), kontingenty z Angličany obsazeného Gaskoňska a spojenci z Bretaně a Flander. Dvě třetiny těchto shromážděných mužů tvořili lučištníci, kteří byli vyzbrojeni 1,5-2 metry dlouhými luky, vyrobenými převážně z tisu, ale také z jilmu nebo jasanu. Loket dlouhé šípy, které měly dostřel až 270 metrů, byly opatřeny úzkými hroty, které dokázaly proniknout kroužkovou výstrojí a na krátkou vzdálenost i plátovou zbrojí. Zbraně se napínaly silným plynulým pohybem od těla a angličtí nebo waleští lučištníci byli schopni udržovat kadenci střelby mezi 10-12 šípy za minutu. Před bitvou Eduard III. své muže rozdělil do tří šiků (batailles). Dodnes se historická obec nedokáže shodnout na jejich složení, jelikož dvě dobové relace hovoří o různých číslech. Jean Froissart v Kronice stoleté války uvádí, že první linii tvořilo 800 rytířů, 2 000 lučištníků a 1 000 waleských kopiníků pod velením králova syna, šestnáctiletého Eduarda, prince z Walesu. Druhý oddíl v čele s hrabětem z Northamptonu a hrabětem z Arundelu měl čítat 800 rytířů a 1 200 lučištníků. Třetí odřad pod přímým královým velením, stojící na vyvýšené pozici v záloze, údajně čítal 700 rytířů a 2 000 lučištníků. Nicméně kronika Jeana Le Bela Vrayes Chroniques, z níž částečně čerpal i Froissart, dokládá, že první sled čítal 1 200 těžkooděnců, 3 000 lučištníků a 3 000 Walesanů, druhý sled tvořilo 1 200 rytířů a 3 000 lučištníků, ve třetím batailles pak stálo 1 600 rytířů a 3 000 lučištníků. Na svou dobu revolučním počinem byl králův rozkaz, že jezdci mají sesednout z koní a vyplnit mezery mezi pěšáky a lučištníky. Tento taktický prvek jednak posílil morálku pěchoty a zároveň tak zabránil jezdcům v případě nepříznivého vývoje střetnutí uprchnout z bojiště. Koně byli odvedeni do provizorní vozové hradby, která stála za pozicemi středu a pravého křídla. Kronikář Jean Froissart popisuje postavení Angličanů následovně: Mimo spojenců a leníků, kteří byli přímými nebo nepřímými vazaly krále, tvořili vojsko Filipa VI. muži povolaní výzvou arriere-ban (druhá či dodatečná výzva). Té byli povinni uposlechnout všichni bojeschopní muži v oblastech postižených válkou. Ve své podstatě se tato výzva podobala moderní mobilizaci, nicméně mnohdy znamenala spíše kvantitu nežli kvalitu, neboť hlavní masu neurozené části těchto sil tvořili často lidé nevycvičení a nezkušení. Všem mužům z francouzského vojska náležely pevně stanovené denní dávky, které ve 40. letech 14. století představovaly 20 sous pro korouhevní rytíře, 10 sous pro rytíře a 6-7 sous pro panoše. Vojsko jako takové však postrádalo pevnou strukturu velení. Vrchním velitelem byl král, jenž osobně velel, jedinými jeho pravidelnými důstojníky byli pouze konstábl a dva maršálkové s blíže neurčenými pravomocemi. Zdá se, že většina vojenských rozhodnutí se rodila na králem svolávaných poradách velitelů. Historické prameny o síle francouzského vojska nehovoří. Jediným údajem, o který se lze opřít, je konstatování, že na jednoho anglického rytíře připadalo až osm nepřátel, nicméně je pravděpodobné, že tento odhad je poněkud zveličený. Historici odhadují, že Francouzi byli s největší pravděpodobností ve výhodě 2:1, maximálně pak 3:1. Stejně jako u protivníka tvořila hlavní složku francouzských vojů těžká jízda, reprezentovaná jednotlivými rytíři a jejich družinami (tzv. kopí nebo meče). Ty doplňovaly méně kvalitní pěší oddíly a italští pavézníci a střelci z kuší. Ačkoli tento šestitisícový sbor vedený kondotiéry Odonem Doriou a Carlem Grimaldim byl znám pod označením Janované, pocházeli jeho příslušníci z mnoha různých míst, nezřídka i mimo Itálii. Bitvy u Kresčaku se oproti jiným případům neúčastnili jako žoldnéři, ale jako pomocný kontingent tradičního spojence Francie. O událostech z 26. srpna 1346 hovoří celá řada historických pramenů, nicméně nejzevrubnější popis pochází z Kronik Francie, Flander, Anglie, Skotska a Španělska francouzsky píšícího henegavského kronikáře Jeana Froissarta, jenž své informace získával především od přímých pamětníků událostí. Časově bližší relaci však poskytuje letopis Vrayes Chroniques (Pravdivé kroniky) z pera vlámského kronikáře Jeana Le Bela, který ve svém díle zachytil éru panování krále Eduarda III. Z českých písemných pramenů o bitvě informuje Kronika pražského kostela od Beneš Krabice z Weitmile (kterého o událostech pravděpodobně informovali zpravodajové z blízkého okolí Karla IV.), Kronika Františka Pražského a Stručné sepsání kroniky římské a české z pera Jana Neplacha. Důkladným přípravám na bitvu se Angličané věnovali po celý pátek 25. srpna. Navečer pak král Eduard pozval nejvýznačnější šlechtice na slavnostní hostinu, po níž následovala modlitba u polního oltáře uvnitř králova stanu. Filip VI., jenž se rozhodl celý den a noc strávit v Abbeville, byl s pozicemi protivníka patrně obeznámen ještě téhož večera, neboť v průběhu dne vyslal na průzkum své dva marešaly Charlese z Montmorency a pana de Saint Venant. Na devatenáctikilometrový pochod, jenž jej dělil od Krečaku, vyrazil druhého dne krátce po východu slunce. Cestou, patrně po poradě s Janem Lucemburským, vyslal na průzkum několik svých rytířů, kteří měli za úkol obhlédnout anglické postavení. Podle Jeana Froissarta těmito muži byli páni de Noyers, de Beaujeu, d'Aubigny a rytíř, jehož jméno je obvykle překládáno jako Mnich Basilejský. Zvědové po svém návratu upozornili krále, že Angličané drží silně hájené pozice a navrhli mu, aby nejprve uspořádal své rozptýlené a dezorganizované jednotky, a zaútočil až druhého dne. Jean Froissart a Jean Le Bel se shodují, že král dal svým rytířům za pravdu a nechal vyvolat, aby se každý vrátil ke své korouhvi. Mezi francouzskými jednotkami díky absolutní nekázni zavládl chaos, který se Filipovi VI. již nepodařil zvládnout. Navíc se zdá, že v nastalé situaci podlehl všeobecné náladě, krev se v něm vzpěnila, a kolem páté hodiny, krátce před nešporami, dal povel k iracionálnímu a sebevražednému útoku. Na anglické straně veškeré nedělní přípravy na bitvu probíhaly v poklidu. Po ranní bohoslužbě Eduard III. nejprve promluvil s prostými vojáky, posléze nechal celé vojsko sešikovat do bitevních formací. Kolem desáté hodiny pak pronesl krátký projev, v němž vyzval své poddané, aby zmužile hájili čest a práva anglické koruny, nato se odebral na výšiny poblíž kresčackého mlýna, kde si zřídil své velitelské stanoviště. Když bylo zřejmé, že protivník dorazí až v odpoledních hodinách, povolil vojákům usednout na zem a odložit vedle sebe helmu a zbraň, nicméně komukoliv bylo zakázáno opustit své místo v šiku. První jednotkou, kterou se Filip VI. rozhodl proti disciplinovaným Angličanům nasadit, byli janovští střelci z kuší. Zajišťovat je měla čelní linie těžké jízdy a je pravděpodobné, že jejich řady byly doplněny i pěšími sudličníky. Italové byli vyčerpaní pochodem a neměli k dispozici pavézy, za nimiž obvykle nabíjeli své zbraně, přesto se seřadili a vyrazili do útoku. Někteří z kronikářů informují, že právě v tuto chvíli se spustila prudká letní bouřka. Jakmile se vyjasnilo, Janované za zvuků trubek a bubnů postupně třikrát vykročili vpřed a pokaždé sborem vykřikli, aby protivníkovi nahnali strach nebo jej přinutili vyrazit. Po třetím pokřiku, zhruba 150 metrů od anglických pozic, napjali své kuše a vystřelili. Na rozdíl od lučištníků, kteří za deště prý tětivy ze svých zbraní sundali a schovali pod přilbice, nasákly tětivy kušičníků vodou a ztratily svou pevnost, čímž se zmenšila jejich účinnost. V neprospěch Janovanů navíc hrála i nutnost střílet do kopce a ostré slunce svítící jim do očí. Po první salvě z francouzské strany se do boje zapojili angličtí lučištníci, které snad podpořila i artilerie, a jejich odpověď byla zničující. Zaskočení Janované po několika salvách začali v panice opouštět své pozice, aby se dostali z dosahu šípů. Když Filip VI. viděl, jak se vyvíjí první fáze útoku, údajně dal povel těžkooděncům, aby začali prchající pěchotu pobíjet. Zdá se, že jezdectvo se chopilo tohoto úkolu se značným zápalem a od masakrování spojenců je neodradila ani vytrvalá palba lučištníků z protilehlého návrší. Jakmile bylo krvavé dílo završeno, rozjeli se nedisciplinovaní jezdci, kterým pravděpodobně velel králův bratr hrabě z Alençonu, do svahu proti Angličanům. Nepřetržitý příval šípů však začal jejich řady okamžitě decimovat a málokterý z Francouzů byl schopen se dostat do přímé konfrontace s protivníkovými vojáky. Ty, kterým se to podařilo, okamžitě zneškodnili angličtí rytíři nebo walesští a irští pěšáci, vyzbrojení dlouhými noži. Na bitevní pole začaly postupně dorážet nové a nové kontingenty, které se zapojovaly do boje rovnou z pochodu. Středověké texty hovoří o tom, že proti Angličanům bylo uskutečněno patnáct či šestnáct podobně chaotických nájezdů, nicméně všechny byly zakončeny prakticky stejným způsobem. Pokud jde o přesnější popis bitvy, historicky je doloženo několik epizod z jejího průběhu, avšak zevrubněji nelze s jistotou hovořit o korektní časové posloupnosti. Navzdory tomu některé z dobových relací přivedly část historiků (Kovařík, Nicolle) k domněnce, že o určité chronologii uvažovat lze. Podle této teorie první nápor hraběte z Alençonu, směřující proti korouhvi prince z Walesu, dosáhl úspěchu a jeho těžkooděnci po vysokých ztrátách projeli či prorazili anglickými lučištníky. Protivníkovy řady se však za nimi opět uzavřely a králův bratr uvázl v těžkém boji. Toto zápolení zřejmě velmi závažně narušilo anglickou obranu, neboť princovy potíže vyburcovaly k aktivitě velitele druhé bataille hrabata z Northamptonu a Arundelu, kteří vpadli tvrdě bojujícím Alençonovým jednotkám do boku. Není vyloučeno, že právě v tuto chvíli do boje zasáhly i oddíly Jana Lucemburského. Slepý český král, kterého o dění na bitevním poli informoval jeho doprovod, si patrně ihned uvědomil, do jakých potíží se hrabě z Alençonu dostal a rozhodl se mu přijít na pomoc. Před zahájením nájezdu se dotázal na svého syna a posléze poručil dvěma svým rytířům, aby přivázali uzdy svých koní k jeho koni a vedli jej tak daleko do bitevní vřavy, aby měl nepřátele na dosah meče. I útok českého krále byl prý zpočátku úspěšný, dokonce natolik, že princ Eduard dvakrát klesl na kolena a z této pozice jej vysvobodil teprve jeho korouhevník Richard Fitz Simonn. Obě anglické bataille pod náporem oddílů Jana Lucemburského zakolísaly a jeden z rytířů z princovy družiny byl vyslán ke králi Eduardovi, aby jej požádal o pomoc. Anglický král měl z vyššího postavení patrně dobrý přehled o dění na bojišti a vyhodnotil, že útok nemá dostatečnou razanci a pozvolna se rozpadá. Jeho odhad byl správný, neboť protivník byl pomalu vytlačován z dobytých pozic a výkvět francouzské a říšské šlechty, včetně Jana Lucemburského a hraběte z Alençonu, umíral na rozbahněné zemi. Navzdory svým slovům však v tichosti vyslal k princi z Walesu posilu dvacet rytířů vedených biskupem z Durhamu. Další francouzské nájezdy již ztratily svou pravidelnost i údernost a s příchodem soumraku dal anglický král svým jednotkám povel postoupit vpřed. Jeho rytíři nasedli na své koně a vyrazili do protiútoku. Většina armády Filipa VI. se dala na útěk, na místě zůstal jen král samotný s družinou, kterou tvořilo 50 až 70 kopiníků, někteří jezdci a orleánská domobrana. V průběhu bitvy, které se patrně i osobně účastnil, byl pod Filipem VI. zastřelen kůň a zdá se, že on sám byl zasažen šípem do čelisti. Bojiště opustil teprve na naléhání Jana Henegavského, jenž uchopil uzdu jeho koně a odvedl jej z dosahu Angličanů. S přicházející tmou prý Eduard III. nechal zapálit větrný mlýn, aby osvětlil bojiště a vpřed postoupila i anglická pěchota, aby dobila raněné. K pronásledování francouzského panovníka anglický král nedal své svolení, snad si byl vědom skutečnosti, že po silnici z Abbeville postupují další protivníkovy kontingenty. Po uplynulé noci anglický král nařídil siru Reginaldu Cobhamovi a panu Staffordovi, aby spolu se dvěma heroldy a dvěma písaři prošli bojiště a zjistili počet a jména mrtvých. Nejurozenější z nich byli posléze slavnostně pohřbeni nebo jinak zaopatřeni, jiní byli spáleni. V dalších dnech pak Eduard III. vedl svou armádu podél pobřeží směrem k severu a cestou zpustošil území v šířce zhruba 30 kilometrů. Začátkem září se rozhodl dobýt Calais, město se mu však postavilo na odhodlaný odpor a jeho obléhání se protáhlo na celých jedenáct měsíců. O Angličany zraněné v bitvě u Kresčaku pečovali mniši z Kresčackého dvorce, těla těch co zemřeli v jejich péči byla spálena v ohradě v cípu kamenitého pole, které od té doby nebylo zoráno. Filip VI. s malou skupinou nejvěrnějších bojovníků večer po bitvě dorazil do hradu La Broye, jehož posádku musel přesvědčit o své identitě. Zde přenocoval a druhého dne odcestoval do Doullens a následně do Amiensu, kde se setkal s římským králem Karlem, Janem Henegavským, hrabětem z Namuru a novým flanderským hrabětem Ludvíkem. Zpočátku se snažil znova shromáždit své vojsko, když však zjistil rozsah porážky, odevzdaně se vrátil do Paříže a na další akce proti Angličanům rezignoval. Současně rozkázal popravit všechny Janovany, které považoval za zrádce. Dříve než opadl jeho hněv, mnoho vojáků skutečně přišlo o život, zbytku byl povolen odchod zpět do Itálie. Osud dalších francouzských vojáků po bitvě byl stejně nejistý. Mnozí z nich ještě následujícího mlhavého rána bloudili v okolí silnice do Abbevile a vyvolávali hesla, kterými se snažili nalézt své přátele a velitele. Angličané řadu z nich objevili a zabili, neboť ještě stále nebrali zajatce. Ve vyčíslení ztrát se středověcí kronikáři tradičně rozchází. Z nejstarších pramenů Jean Froissart informuje, že Reginald Cobham a Richard Stafford napočítali jedenáct francouzských knížat, 80 korouhevních rytířů, 1 200 rytířů jednoštítných a kolem 30 000 ostatního lidu. Dále prý bylo nalezeno 80 korouhví, mezi nimiž byl údajně i červenozlatý, čtvercový Oriflamme. Podle Chronique de Berne na bojišti zůstalo z celkového množství 3 800 mrtvých 1 200 rytířů. Oproti tomuto střízlivému odhadu Jean Le Bel vypočítává, že ve službách Filipa VI. zemřelo devět knížat, 1 200 rytířů a mezi 15-16 000 panošů a dalších ozbrojenců. Geoffrey la Baker zmiňuje, že na obou stranách padlo na 4 000 šlechticů a rytířů celkem. K nejvýznamnějším padlým na francouzské straně patřili český král Jan Lucemburský, bratr Filipa VI. Karel z Alençonu, lotrinský vévoda Rudolf, flanderský hrabě Ludvík z Naves, Ludvík z Bolois, hrabata Jan z Auxerre, Simon ze Salmu, Ludvík ze Sancerre, Jan z Harcourtu, Jan z Granpré, hrabě ze Saint-Pol a další. Pokud jde o ztráty na straně Angličanů, Jean Le Bel hovoří o 300 rytířích, k nimž je nutno přičíst neznámý počet lučištníků a kopiníků. Výzva francouzského krále Filipa VI. zastihla českého krále Jana Lucemburského v Trevíru, kde se spolu se svým synem Karlem a svým strýcem arcibiskupem Balduinem radil o dalším postupu proti Ludvíku Bavorovi, jenž byl Karlovým protikandidátem na římskoněmecký trůn. Díky jeho pověsti pro něj patrně nebylo větším problémem narychlo shromáždit početnou družinu, která podle dobových záznamů čítala na 500 těžkooděnců s doprovodem. Kontingent byl rozdělen na dvě části, neboť i římský král Karel byl ze své funkce povinován velet samostatnému oddílu. Do tábora u Saint-Denis dorazilo pomocné vojsko Lucemburků asi 13. srpna, nicméně se zdá, že Karel přivedl své muže s několikadenním zpožděním, neboť jej vázaly povinnosti v Německých zemích. Ačkoli je často předkládán názor, že královskou družinu tvořili většinou Češi, zdá se, že drtivou převahu zde měli bojovníci shromáždění v Porýní a Lucembursku. Mezi známé příslušníky české šlechty, kteří se tažení účastnili, aby zde získali válečnické zkušenosti a rytířské ostruhy, s jistotou patřili Jindřich z Rožmberka, Jindřich Bítovský z Lichtenburka a Jindřich z Klingenberka. Mnohem pozdější zpráva, kterou soudobé relace nepotvrzují, dále jmenuje Dalibora z Kozojed, Ješka z Rožďálovic, Licka z Riseburka, Valkouna z Pořešína, Bolka z Vlašimi a Kunarta z Pavlovic. Po dobu kresčackého tažení se české, respektive římsko-německé oddíly obou Lucemburků účastnily několika ozbrojených srážek, v bitvě samotné však zůstává jejich role značně nejasná. První otazník se vznáší nad útokem krále Jana. Jean Le Bel naznačuje, že slepý český panovník šel do bitvy po boku Janovanů, neboť chtěl být jedním z prvních v bitvě. I Jean Froissart zařadil zteč Jana Lucemburského mezi první události bitvy, nicméně nejčastěji se traduje, že do boje vyrazil teprve ve chvíli, kdy bylo o výsledku střetnutí rozhodnuto a francouzské jednotky prchaly z bojiště. K tomuto závěru některé historiky (Urban, Ivanov) vedou nejen české písemné prameny, ale i záznam jedné verze událostí z pera Jeana Froissarta, podle níž se český král zeptal svých rytířů kolik je hodin a jak si stojí bitva. . "Sire, už je po nešporách, a budeme-li mít slunce v očích, když jsou naši tak špatně uspořádáni, neb útočí na lučištníky a zbytečně se nechávají pobíjet, ničeho se už nedá dělat," odpověděl Mnich Basilejský. Pokud se věta zakládá na reálném základě, je zřejmé, že král by podobnou otázku nepoložil na začátku bitvy. Zdá se, že útoku se účastnili jen dobrovolníci, kterých bylo podle dochovaných zpráv kolem padesátky nebo stovky. Někteří z historiků se domnívají, že ze strany handicapovaného krále šlo o sebevražednou jízdu, neboť život slepce pro něj ztratil smysl a hledal smrt hodnou jeho rytířské pověsti. Nicméně s přihlédnutím k teorii, že svou ztečí chtěl podpořit jednotky hraběte z Alençonu, nelze opomenout možnost, že útočil ve chvíli, kdy měl určitou naději na úspěch. Pokud jde o příčinu smrti, podle morfologického ohledání kosterních pozůstatků, které prováděl přední česky antropolog Emanuel Vlček, podlehl Jan Lucemburský s největší pravděpodobností jednomu ze dvou zjistitelných poranění. Podle publikované zprávy je nejzávažnějším traumatem bodná rána vedená do levého oka, která pronikla očnicovou štěrbinou až do nitra lebky. Poškození malých a velkých křídel kosti klínové dosvědčuje, že úder byl veden nástrojem trojbokého tvaru. K dalšímu smrtelnému poranění došlo na levé lopatce, kde byl zjištěn kruhovitý otvor o průměru asi 10 mm, který vznikl průnikem hrotnatého tělesa do hrudníku. Zkosení okrajů rány informuje, že šlo o bodnou ránu zad, která pronikla lopatkou do levé poloviny hrudníku. Tato nebo další zranění pro život důležitých orgánů český král s jistotou utrpěl v bitvě u Kresčaku a přivodily jeho smrt okamžitě, nebo po krátké době. Další poškození kostí, které byly způsobeny až po panovníkově smrti, nasvědčují, že byl v průběhu či po ukončení bitvy anglickými marodéry oloupen o výzbroj a případně i výstroj. K indiciím o této skutečnosti patři zejména tři sečné rány na pravém zápěstí, které měly oddělit ruku od paže, nejspíš s tím záměrem, aby byl uvolněn stisk dlaně třímající drahocennou zbraň a ze ztuhlých prstů bylo možno sejmout prsteny. Všechny tyto důkazy svědčí pro verzi vyprávění Jeana Froissarta, jenž informuje, že král zemřel přímo na bojišti a ne ve stanu krále Eduarda, jak bylo interpretováno Františkem Palackým. Poté, co byla identifikovaná mrtvola krále Jana, vzdali mu Eduard III. a jeho syn úctu, a na jeho počest bylo slouženo exequie v blízkém opatství Vallores, kde také byly uloženy jeho ostatky. Nabalzamované tělo bylo později předáno římskoněmeckému králi Karlovi, jenž jej odvezl do Lucemburska, kde si jeho otec přál být pohřben. Převoz těla mrtvého monarchy stál 957 zlatých, zařízení pohřbu 677 zlatých. Jelikož Karel nedisponoval potřebnou hotovostí, vypůjčil si peníze u příznivě nakloněného arlonského probošta Arnolda. Informace o účasti samotného Karla Českého jsou také poměrně nejasného charakteru. Vše naznačuje tomu, že do bitvy se zapojil ještě před Janem Lucemburským, avšak nelze jednoznačně dokázat, ve kterém bataille přesně se jeho družina nacházela. Není vyloučeno, že bojoval po boku hraběte z Alençonu, nicméně mohl se nacházet i poblíž svého otce, jak popisuje Kronika českého kostela z pera Beneše Krabice z Weitmile. Tento literát současně dokládá, za jakých okolností budoucí císař opustil bojiště: Ačkoli ani toto vyprávění nelze s jistotou potvrdit, je možné předpokládat, že král Karel skutečně utrpěl jedno nebo více poranění. Podle některých českých historiků (Urban, Spěváček) byl postřelen šípem do paže, Dr. Jakub Pavel v Karlově itineráři přiloženém k českém překladu Vita Caroli poznamenává, že byl zraněn třikrát. Tato poranění byla nejspíš jen lehká, jelikož římskoněmecký monarcha byl schopen cestovat na delší vzdálenosti a již 7. září se nacházel v Lucembursku. Do dnešních dnů byl povrch země mezi Kresčakem a Wadicourtem narušen jen minimálně. V místech odkud bitvu řídil Eduard III. stojí dřevěná rozhledna, která svou výškou zhruba odpovídá středověkému větrnému mlýnu. Vedle ní je umístěna podzemní nádrž na vodu a informační tabule. Jihozápadní svah návrší byl využit k vybudování školních a sportovních zařízení. Jedinou větší stavbou na bojišti je budova cukrovaru, která je situovaná v místech, kde údolí Vallée de Clers protíná silnice vedoucí od východního okraje Kresčaku. Asi 500 metrů po cestě z Kresčaku na Fontaine-sur-Maye stojí takzvaný český kříž (Croix de Bohê), který podle nápisu připomíná hrdinský konec Jana Lucemburského, krále českého, který zemřel pro Francii 26. srpna 1346. Původní kříž zde byl postaven v roce 1360, v roce 1848 byl restaurován a instalován na podstavec, do něhož byla vryta slova z Froissartových Kronik. Na přední straně to je věta: "Žádám vás důrazně, abyste mě vedli tak daleko vpřed, abych mohl dát ránu mečem." Na pravé boční straně pak: "Statečným rytířům bylo dražší umírat, než aby jim byl vyčítán zbabělý útěk," na straně levé: "Jan dal ránu mečem, snad tři snad čtyři - a bil se velmi statečně." Nad tímto nápisem je erb se třemi ptáky.

DATETIME

DATETIME

011255

Státy USA jsou členové americké federace, se značnou mírou autonomie. USA tvoří celkem 50 jednotlivých států a 1 federální distrikt Washington, D.C. Těchto dohromady 51 celků vznikalo různými způsoby. Pod suverenitu USA patří i Portoriko, Americké Panenské ostrovy, Guam, Severní Mariany, Americká Samoa a Menší odlehlé ostrovy USA. == Původ jednotlivých členských států a federálního distriktu == V době vyhlášení samostatnosti USA z nich existovalo pouze 13 (Connecticut, Delaware, Georgie, Jižní Karolína, Maryland, Massachusetts, New Hampshire, New Jersey, New York, Pensylvánie, Rhode Island, Severní Karolína, Virginie), které byly před vznikem USA britskými koloniemi....

Kolik států tvoří USA?

https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1ty_USA

USA tvoří celkem 50 jednotlivých států a 1 federální distrikt Washington, D.C.

Státy USA jsou členové americké federace, se značnou mírou autonomie. USA tvoří celkem 50 jednotlivých států a 1 federální distrikt Washington, D.C. Těchto dohromady 51 celků vznikalo různými způsoby. Pod suverenitu USA patří i Portoriko, Americké Panenské ostrovy, Guam, Severní Mariany, Americká Samoa a Menší odlehlé ostrovy USA. == Původ jednotlivých členských států a federálního distriktu == V době vyhlášení samostatnosti USA z nich existovalo pouze 13 (Connecticut, Delaware, Georgie, Jižní Karolína, Maryland, Massachusetts, New Hampshire, New Jersey, New York, Pensylvánie, Rhode Island, Severní Karolína, Virginie), které byly před vznikem USA britskými koloniemi. Následně byl roku 1791 dodatečně vytvořen, na území věnovaném státy Marylandem a Virginií, Federální distrikt, na jehož území bylo vystavěno nové hlavní město Washington, D. C.. S výjimkou Vermontu, vzniklého teprve roku 1777, jako plně nezávislá Vermontská republika na území, o které vedly spory původní kolonie Provincie New York a Provincie New Hampshire, vznikaly další členské státy dodatečně územích, která USA získaly vojenskou expanzí, koupěmi, či dohodami o hranicích se sousedními státy, či koloniemi. Až na několik výjimek vznikl každý z těchto nových států postupným přerozdělováním větších, federální vládou spravovaných, teritorií, na teritoria menší, jímž bylo následně uděleno postavení členského státu USA. == Politika == S výjimkou Nebrasky (která má jednokomorový parlament) mají všechny dvoukomorový parlament, jehož označení se liší stát od státu. Ve 24 státech je označován jako Legislativa (Legislature), zatímco v 19 jako Generální shromáždění (General Assembly), v Massachusetts a New Hampshiru jako Generální dvůr (General Court), zatímco v Severní Dakotě a Oregonu jako Zákonodárné shromáždění (Legislative Assembly). Ten se s výše uvedenou výjimkou skládá ze sněmovny reprezentantů (pro ni se v pěti státech používá označení Shromáždění - Assembly, ve třech pak Sněmovna delegátů - House of Delegates) a senátu. V čele každého státu je guvernér, jenž je zároveň předsedou zdejší vlády. Každý stát má také vlastní ústavu, soudní systém, policii a další orgány. Každý stát také deleguje dva senátory do senátu USA. Každý stát používá také vlastní vlajku a pečeť. Na rozdíl od většiny členských států jiných federací zde není příliš rozšířeno užívání vlastního znaku, který většinou nahrazuje pečeť. Některé státy však mají i znak. Naopak je zde obvyklé uzákonění dalších neobvyklých symbolů, jako je státní květina, státní zvíře apod. == Seznam států USA == Seznam členských států USA, včetně jejich tradičních zkratek, hlavních měst a měst s největším počtem obyvatelstva: == Odkazy == === Reference === === Související články === Seznam mot států Spojených států amerických Přezdívky států Spojených států amerických Seznam pečetí států Spojených států amerických Seznam vlajek států Spojených států amerických === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu stát USA ve Wikimedia Commons (anglicky) StateMaster – statistický server specializovaný na státy USA s více než stovkou různých žebříčků

NUMERIC

NUMERIC

012429

... dřívějšího Italského a Britského Somálska. Národním shromážděním byl na jeden rok zvolen prozatímním prezidentem a následně byl na tu samou funkci zvolen na dalších šest let. Své zájmy zaměřil na legislativu, ekonomiku a sociální oblast. Mluvil italsky, anglicky a arabsky. Hrál důležitou roli v domácí i zahraniční politice. Osman odstoupil z úřadu po porážce ve volbách r. 1967. Byl první z vůdců mladých afrických zemí, který tak učinil, a zároveň posledním v Somálsku....

Kdy odstoupil Aden Abdullah Osman Daar z úřadu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Aden_Abdullah_Osman_Daar

Osman odstoupil z úřadu po porážce ve volbách r. 1967.

Aden Abdullah Osman Daar, známý též jako Aden Adde (1908 Beledweyne, Italské Somálsko – 8. června 2007 Nairobi, Keňa), byl somálský politik, v letech 1960–1967 první prezident Somálska. == Životopis == Osman se narodil roku 1908 v Beledweyne. Své vzdělání získal na státní škole v Mogadišu, které tehdy bylo hlavním městem Italského Somálska. V letech 1929–1941 zastával různá úřednická místa ve správě kolonie. Současně se věnoval vlastním obchodům. V únoru 1944 založil Somálský klub mladých (později byl přejmenován na Somálskou ligu mladých), stal se členem jeho vedení a v roce 1946 byl jmenován tajemníkem sekce této strany v rodném Belet Weyne. Jako zástupce Somálského klubu mladých (SYL) byl v letech 1951–1956 přerušovaně v Teritoriální radě a v roce 1953 byl jmenován viceprezidentem této rady. V roce 1954 se stal předsedou SYL, úřad zastával do r. 1956. Když byla r. 1956 Teritoriální rada změněna v Zákonodárné shromáždění, byl do něho zvolen ve všeobecných volbách za okres Belet Weyne a shromáždění ho zvolilo svým předsedou. V květnu 1958 byl znovu zvolen do funkce předsedy SYL a tento úřad zastával společně s funkcí předsedy Zákonodárného shromáždění do 1. července 1960. Post předsedy si udržel i poté, co se Zákonodárné shromáždění změnilo ve shromáždění ústavodárné. == Vrchol politické kariéry == Jako předseda tohoto shromáždění vyhlásil Osman 1. července 1960 nezávislost Somálska a následné sjednocení dřívějšího Italského a Britského Somálska. Národním shromážděním byl na jeden rok zvolen prozatímním prezidentem a následně byl na tu samou funkci zvolen na dalších šest let. Své zájmy zaměřil na legislativu, ekonomiku a sociální oblast. Mluvil italsky, anglicky a arabsky. Hrál důležitou roli v domácí i zahraniční politice. Osman odstoupil z úřadu po porážce ve volbách r. 1967. Byl první z vůdců mladých afrických zemí, který tak učinil, a zároveň posledním v Somálsku. O dva roky později uchopil moc v zemi Mohamed Siad Barre a udržel si ji až do r. 1991, kdy ho svrhla armáda. To předznamenalo čtrnáctileté období anarchie v zemi, která přetrvává dodnes.Aden Abdullah Osman zemřel 8. června 2007 ve věku 99 let v nemocnici v keňském Nairobi. Zanechal po sobě osm dětí. Na jeho počest bylo ještě téhož roku přejmenováno mezinárodní letiště Mogadišu na "mezinárodní letiště Adena Abdullaha Osmana". == Odkazy == === Reference ===

DATETIME

DATETIME

007040

... ovoce, mléčné výrobky (např. jogurt, smetana, kondenzované mléko, čerstvý sýr, tvaroh), citronová šťáva, strouhané ořechy, semínka, koření (především skořice) a med. K přípravě čerstvého müsli není vhodné čerstvé mléko, neboť se snadno sráží působením kyselin z jablka. Müesli vynalezl okolo roku 1900 švýcarský lékař Maximilian Bircher-Benner pro pacienty ve své nemocnici, kde strava bohatá na čerstvé ovoce a zeleninu tvořila stěžejní část léčby. Vzorem mu prý byl podobně "podivný pokrm", který jemu a jeho manželce podali během túry ve švýcarských Alpách. Bircher-Benner sám jídlo pojmenoval jako "d'Spys" (švýcarská podoba německého "die Speise", neboli pokrm). Výraz Müesli je pak zdrobnělina švýcarského podstatného jména "Mues" (německy "Mus"), tedy kaše. Ve své současné podobě je müsli oblíbeno na Západě od 60. let 20. století v rámci rostoucího zájmu o zdravou a vegetariánskou stravu. Aşure

Jaké národnosti byl Maximilian Bircher-Benner, lékař, který vynalezl müesli?

https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%BCsli

Müesli vynalezl okolo roku 1900 švýcarský lékař Maximilian Bircher-Benner pro pacienty ve své nemocnici, kde strava bohatá na čerstvé ovoce a zeleninu tvořila stěžejní část léčby.

Müsli (původně Birchermüesli nebo Müesli ve švýcarské němčině, Müsli ve spisovné němčině, [ˈ̥li]) je druh pokrmu z obilnin, v některých částech světa oblíbený jako snídaně. Základní verze se skládá z tepelně neupravených ovesných vloček a ovoce. Ve Švýcarsku je jedí též jako lehkou večeři; pojmem Birchermüesli complet se pak rozumí müsli, chléb s máslem a káva s mlékem. Obsahuje vlákninu Müsli se připravuje ve dvou hlavních podobách: jako čerstvé a suché. První druh müsli je sypká směs zejména ovesných vloček a kousků různého sušeného ovoce, ořechů a semínek. Běžně obsahuje i jiné obilné vločky, například pšeničné či žitné. Suché müsli je v současnosti běžně dostupné v podobě průmyslově balených směsí, ačkoli řada lidí si ráda připravuje vlastní. Existuje řada druhů müsli, například s medem, různým kořením či čokoládou. Suché müsli lze pohodlně skladovat po řadu let. Jeho příprava je rychlá, stačí je smísit s mlékem, jogurtem či ovocnou šťávou a případně kousky čerstvého ovoce. Druhý typ müsli (původní) představuje čerstvě připravená směs ovesných vloček, předem namočených ve vodě nebo ovocné šťávě, a na jemno nastrouhaného nebo rozmixovaného jablka. Mezi další obvyklé přísady patří na kousky nakrájené nebo strouhané čerstvé ovoce (např. banány, lesní plody, hrozny, mango), sušené ovoce, mléčné výrobky (např. jogurt, smetana, kondenzované mléko, čerstvý sýr, tvaroh), citronová šťáva, strouhané ořechy, semínka, koření (především skořice) a med. K přípravě čerstvého müsli není vhodné čerstvé mléko, neboť se snadno sráží působením kyselin z jablka. Müesli vynalezl okolo roku 1900 švýcarský lékař Maximilian Bircher-Benner pro pacienty ve své nemocnici, kde strava bohatá na čerstvé ovoce a zeleninu tvořila stěžejní část léčby. Vzorem mu prý byl podobně "podivný pokrm", který jemu a jeho manželce podali během túry ve švýcarských Alpách. Bircher-Benner sám jídlo pojmenoval jako "d'Spys" (švýcarská podoba německého "die Speise", neboli pokrm). Výraz Müesli je pak zdrobnělina švýcarského podstatného jména "Mues" (německy "Mus"), tedy kaše. Ve své současné podobě je müsli oblíbeno na Západě od 60. let 20. století v rámci rostoucího zájmu o zdravou a vegetariánskou stravu. Aşure

ADJ_PHRASE

OTHER

013401

Léčivá rostlina (léčivka či léčivá bylina) je taková rostlina, která obsahuje účinné látky příznivě ovlivňující nepříznivý stav organismu. Léčba pomocí rostlin se nazývá fytoterapie. K léčení jsou užívány tzv. drogy – určité části rostliny. Databázi v lékárnictví takto využívaných drog popisují lékopisy, které stanovují parametry oficiální drogy. Lékopisy neobsahují všechny léčivé rostliny. Z přibližně 3 700 taxonů vyšších rostlin rostoucích na území České republiky se v průběhu staletí k léčebným účelům užívalo asi 800 druhů a nyní se jich takto používá asi 200....

Je fytoterapie označení pro léčbu pomocí rostlin?

https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%A9%C4%8Div%C3%A1_rostlina

Léčba pomocí rostlin se nazývá fytoterapie.

Léčivá rostlina (léčivka či léčivá bylina) je taková rostlina, která obsahuje účinné látky příznivě ovlivňující nepříznivý stav organismu. Léčba pomocí rostlin se nazývá fytoterapie. K léčení jsou užívány tzv. drogy – určité části rostliny. Databázi v lékárnictví takto využívaných drog popisují lékopisy, které stanovují parametry oficiální drogy. Lékopisy neobsahují všechny léčivé rostliny. Z přibližně 3 700 taxonů vyšších rostlin rostoucích na území České republiky se v průběhu staletí k léčebným účelům užívalo asi 800 druhů a nyní se jich takto používá asi 200. Celosvětově je z 250 000 známých druhů vyšších rostlin k léčení používáno více než 10 000 druhů. == Obsahové látky léčivých rostlin == === Alkaloidy === Alkaloidy jsou dusíkaté látky zásadité povahy; jsou to metabolity aminokyselin, v molekule mají vždy jeden nebo více atomů dusíku. V rostlinách většinou nejsou volné, vyskytují se téměř výhradně jako soli organických kyselin. Často mají silné fyziologické účinky a většinou jsou jedovaté. V rostlině zpravidla nebývá pouze jediný alkaloid, častěji se vyskytují ve skupině strukturálně příbuzné. Z důvodu významného farmakologického účinku jsou alkaloidy poměrně detailně prozkoumány. Vyskytují se u řádu liliotvarých, ocún, kýchavice, u čeledi makovitých, mák – alkaloidy morfin, papaverin, kodein, tebain a cca 20 dalších alkaloidů; vlaštovičník – alkaloid chelidonin a nejméně 15 dalších; pryskyřníkovitých . , oměj – silně jedovatý alkaloid aconitin; lilkovitých, lilek, rulík – alkaloid atropin,scopolamin; blín, paprika; hvězdnicovitých bělotrn – nejedovatý alkaloid echinopsin; Největší obsah alkaloidů mají rostliny těsně před rozkvětem nebo v začátku květu. Na alkaloidy nejbohatšími částmi jsou semena, listy, kůra a kořeny; květy naproti tomu mají obsah výrazně menší. Bylo prokázáno, že obsah alkaloidů v rostlině kolísá v průběhu dne; jsou známé i pohyby alkaloidů mezi jednotlivými částmi rostliny. Tím byla prokázána aktivní úloha alkaloidů v metabolizmu rostliny. Vlastní funkce alkaloidů není zatím ještě zcela plně objasněna. Alkaloidy obsahuje i sklerocium paličkovice nachové-námel – ergolinové alkaloidy aj. První alkaloid úspěšně izoloval Friedrich W. A. Sertürner v r. 1803 v Německu; jednalo se o morfin jakožto nejdůležitější alkaloid z máku. Poté následovaly další alkaloidy: strychnin (r. 1818); chinin (r. 1820); koniin (r. 1827); nikotin (r. 1828); atropin, kolchicin (r. 1833) atd. === Glykosidy === Glykosidy jsou esterové deriváty sacharidů působící především svou nesacharidovou složkou. Obsah glykosidů v droze je závislý na době sklizně a vhodném způsobu sušení. Srdeční glykosidy – ovlivňují srdeční činnost a rostliny,které je obsahují jsou prudce jedovaté (náprstník, konvalinka vonná, hlaváček jarní). Fenolické glykosidy – používají se k desinfekci močových cest při zánětech (medvědice, brusinka). Antrachinonové glykosidy – mají projímavé účinky (krušina olšová, reveň). Thioglykosidy – ovlivňují trávení (křen, hořčice, lichořeřišnice). === Flavonoidy === Flavonoidy jsou fenolytické látky náležející mezi rostlinné sekundární metabolity; mají vlastnosti podobné vitamínům. Celkem k flavonoidům patří přes 60 látek. Mají výrazné pozitivní biologické účinky, a proto se také označují jako bioflavonoidy. Podle chemické struktury se dělí na flavony, flavonoly, flavanony, antokyanidiny, katechiny atd. Z mnoha biologických účinků flavonoidů jsou nejvýznamnější zejména účinky antisklerotické, dále kladné působení na pružnost a pevnost cévních stěn, včetně zlepšování jejich prostupnosti. Nově se hovoří i o kancerostatickém působení některých flavonoidů. Mimoto je prokázán regenerační účinek na jaterní tkáně, dále účinek uroseptický. Některé z nich působí i jako významná spasmolytika a všechny pak obecně jako geriatrika, především pro jejich protektivní a regenerační účinek na stárnoucí organismus. Mezi zdroje flavonoidů patří např. nať routy vonné, nať pohanky, květ černého bezu a všechny drogy z hlohu, jakož i mnoho dalších. Některé flavonoidy působí silně antioxidačně. Mezi zdroje nejsilnějších antioxidantů patří borůvky, černý rybíz, ostružiny, maliny, malinoostružiny, černý bez, hloh, třezalka, lékořice, aronie, lípa, grapefruity, nerafinovaný olivový olej, pohanka, červené víno, kakao, rajčata, ale i cibule. Ta například má vysoký obsah antioxidantu kvercetinu, který jak bylo prokázáno, brzdí růst rakovinných buněk, má protizánětlivé, antivirové a antibiotické účinky; dále snižuje vysokou hladinu cholesterolu, ředí krev a tím omezuje riziko embolií. === Hormony === Hormony jsou v podstatě chemickými regulátory funkcí jednotlivých tělesných orgánů a jejich vzájemného vyváženého působení; jsou to sloučeniny, které slouží v těle mnohobuněčných organizmů (tj. rostlin i živočichů) jako v podstatě chemický posel informace od jedné buňky (nebo skupiny buněk) ke druhé. Z chemického hlediska je dělíme na deriváty aminokyselin, oligopeptidy, menší polypeptidy bílkovinného charakteru a steroidy. Hormony mají příznivý biologický účinek i při velmi nízkých koncentracích a jejich vyrovnaná hladina v krvi je základní podmínkou správné funkce celého organismu, jeho dobrého fyzického i psychického stavu. Látky podobné ženským pohlavním hormonům jsou obsaženy například v lékořici, ve chmelu, v květu jeřábu, ale obsahují je i brambory. Látky podobné mužským pohlavním hormonům obsahuje např. plod kaštanu. Látky podobné dalším steroidům jsou např. v lékořici, kořeni jehlice trnité (Ononis spinosa) atd. === Enzymy === Enzymy jsou důležité látky bílkovinného charakteru, které v organismu fungují jako katalyzátory katalyzátory při různých biologických procesech. Patří mezi ně například známý pepsin, který reguluje trávící pochody a zlepšuje peristaltiku; trypsin, který rozkládá odumřelé tkáně a působí detoxikačně; nebo trombin, který ovlivňuje srážlivost krve. Některé rostlinné enzymy spolupracují při rozkladu bílkovin. Jsou to především protázy a proteinázy, které jsou obsaženy v tropickém ovoci jako ananas, papaya, fíky. Enzymy nazýváme podle mezinárodní nomenklatury a je pro ně vyhrazena koncovka -asa (áza). Tak například glukosidázy působí jako katalyzátory při štěpení polysacharidů atd. Enzymy se v organizmu zúčastňují většiny životních dějů a pochodů; ve většině rostlin se nacházejí v poměrně velkém množství. Pokud chceme, aby tělo enzymy z rostlin efektivně využilo, měli bychom přednostně používat byliny a zeleninu v surovém stavu, např. ve formě šťávy. Správným sušením se sice většina enzymů zachová, avšak vykazují již nižší účinnost. Naproti tomu varem léčivé drogy, např. při přípravě čaje se všechny enzymy zničí. === Silice neboli éterické oleje === Silice jsou vonné olejovité látky nerozpustné ve vodě. Siličné drogy mohou být použity jako léčiva: Na podporu trávení – (fenykl, anýz, kmín kořenný, hřebíček). Močopudné – (jalovec, celer, petržel). Uklidňující – (meduňka, kozlík lékařský, dobromysl). Desinfekční – (mateřídouška, šalvěj, heřmánek, myrta). Proti parazitům – (česnek, pelyněk, řimbaba)Mnohé siličné rostliny se uplatňují také jako koření (badyán, skořice, pepř černý, zázvor, aj.). === Třísloviny === Třísloviny jsou deriváty kyseliny gallové. Mají svíravou chuť a schopnost srážet bílkoviny, alkaloidy a těžké kovy. Proto se uplatňují při průjmech, otravách alkaloidy, drobných poraněních apod. Jsou účinnými látkami dubu, borůvky, ostružiníku, řepíku aj. === Hořčiny === Hořčiny (amara) jsou chemicky nejednotné látky hořké chuti, které dráždí chuťové buňky a povzbuzují činnost trávicího ústrojí a žláz s vnitřním vyměšováním. Najdeme je např. u hořce, pelyňku, zeměžluči či puškvorce. === Fytoncidy === Fytoncidy jsou látky, které vyšší rostliny vytvářejí jako ochranu proti cizím organismům. Mají antibiotický účinek. Najdeme je v česneku, cibuli, tymiánu, křenu, bezu aj. === Vitamíny === Vitamíny jsou látky nezbytné pro život, které si lidský organismus až na výjimky nedokáže sám vytvořit. Jejich nedostatek se projevuje avitaminózami. V léčivých rostlinách lze nalézt tyto vitamíny: Vitamín A (ve formě provitamínu A) – mrkev, rajče, brusinka. Skupina vitamínů B – obilniny, ořechy, zelenina. Vitamín C – obecně v ovoci a zelenině, nejvyšší obsah mají šípky, černý rybíz,brokolice, citrusy aj. Vitamín E – sója, salát, podzemnice olejná. Vitamín K – listová zelenina, rostlinné oleje. === Sacharidy === Sacharidy jsou produkty fotosyntézy v zelených částech rostlin. Jednoduché cukry jako glukóza a fruktóza slouží jako zdroje energie, složitější polysacharidy slouží jako stavební látky (celulóza) či látky zásobní (škroby). === Oleje a tuky === Oleje a tuky jsou sloučeniny glycerolu a mastných kyselin. Dělíme je na: Nevysýchavé (olivový, mandlový). Polovysýchavé (řepkový, podzemnicový). Vysýchavé (lněný, kakaový). Speciální (ricinový, krotonový) == Sbírané části == === Nať === Nať (herba) – nadzemní část rostliny, spojující kořen s listy. Nať sbíráme např. u pelyňků, mateřídoušek či routy. === List === List (folium) – postranní orgán rostliny, ve kterém probíhá fotosyntéza. Listovou drogu poskytuje např.: ostružiník, medvědice, brusinka. === Květ === Květ (flos) – rozmnožovací orgán vyšších rostlin, který vznikl přeměnou listů a koncové části stonku. Příklady: hloh, lípa, třezalka. === Plod === Plod (fructus) – konečná část vývoje rozmnožovacích orgánů rostliny. Sbíráme např. u černého rybízu, bezu černého, moruše. === Semeno === Semeno (semen) – vznikají přeměnou vajíček v semeníku. Semenné drogy jsou mák setý, kmín, kaštan a jiné. === Kůra === Kůra (cortex) – může mít různou podobu, od tenké několikamilimetrové, až po rozbrázděnou mnohavrstevnou kůru, která se postupně odlupuje. Takto rozbrázděná kůra se nazývá borka vrby, dubu, trnky, břízy apod. === Dřevo === Dřevo (lignum) – vnitřní část kmenů a větví stromů a keřů. Sbírá se jen výjimečně, drogy poskytují např. jalovec či santal. === Kořen === Kořen (radix) – podzemní část rostlin, který upevňuje rostlinu v zemi a přijímá živiny z půdy. Z kořenových drog lze uvést např. kostival, křen, proskurník lékařský. === Oddenek === Oddenek (rhizoma) – je vlastně podzemní část stonku, pomocí něhož rostlina překonává nepříznivé období. Oddenky používáme z kosatce, pýru, puškvorce, zázvoru a dalších. === Cibule === Cibule (bulbus) – zkrácený stonek se zdužnatělou šupinami nebo spodinami listů. Cibule poskytují česnek medvědí, česnek kuchyňský či cibule kuchyňská. === Hlíza === Hlíza (tuber) – rostlinný orgán různého původu v němž se ukládají živiny. Příkladem hlízových drog jsou slunečnice topinambur a brambory. === Plodnice === Plodnice (carposoma) – část hub, která slouží k tvorbě spor a následnému rozmnožování. Příklady sbíraných plodnic jsou rezavec šikmý, penízovka sametonohá a pečárka polní. === Pupen === Pupen (gemma) – nejmladší stadium stonku nebo květu rostlin. Pupeny sbíráme u buku lesního, jedle bělokoré, topolu a dalších rostlin. Léčením pomocí pupenů se zabývá gemmoterapie. == Sběr, sušení a skladování == === Sběr === Sběr je prvním krokem k získání léčivé drogy a je při něm nutno dodržovat určité zásady. Především je nutné sbíranou rostlinu bezpečně znát. Sbírají se pouze zdravé, chorobami a hmyzem nenapadené rostliny. Je nutné dbát na to, aby se nesmíchalo více druhů dohromady. Nasbírané rostliny se ukládají volně, nemačkají se a suší co nejdříve po sběru. Je nutné si počínat ohleduplně, aby rostlina na místě sběru nebyla vyhubena. Proto se sbírá pouze tam, kde je hojná a část rostlin se vždy nechává nedotčena. Obsah účinných látek není konstantní, obecně platí, že u nadzemních částí rostlin je maximální v období od počátku kvetení do tvorby plodů. Podzemní části rostliny mají naopak největší obsah účinných látek v době vegetačního klidu. === Sušení === Sušení se musí věnovat velká pozornost, neboť právě při této fázi zpracování léčivých rostlin se rozhoduje o tom, zda získaná droga bude kvalitní či nikoliv. Optimální teplota se pohybuje od 30 °C do 45 °C, sušení je nutné provádět ve stínu v tenké vrstvě. Jestliže při sušení droga zhnědne či zčerná, jde o hrubé znehodnocení a musí se vyřadit. === Zamrazení === Bylinky je možné skladovat i zamrazené. Alespoň polovina účinných látek se takto zachová. Tento způsob ale není příliš rozšířený. === Skladování === Rostlinné drogy se skladují v suchu, tmě a chladu v hermeticky uzavřených skleněných nádobách či plechových krabicích. Skladování v plátěných pytlících není příliš vhodné, protože droga není chráněna před vzdušnou vlhkostí a ztrátě aromatických látek. Účinnost dobře uskladněných drog je v průměru dva roky, přičemž platí, že "tvrdé" drogy jako jsou dřeva, kůry či kořeny mají delší životnost než drogy "měkké", což jsou zejména drogy květové, které vydrží sotva do příští sklizně. == Odkazy == === Reference === === Literatura === DLOUHÝ, František. Léčivé rostliny (Herbář): jejich popis, pěstování a upotřebení. Praha: I.L. Kober, 1900. 182 s. Dostupné online. GRUBCOV, V. G., BENEŠ K. Zelená lékárna. 1. vyd. Praha: Lidové nakladatelství, 1984. JANČA, Jiří, ZENTRICH Josef A. Herbář léčivých rostlin 1. 1. vyd. Praha: Eminent, 1994. ISBN 80-85876-02-7. PŘÍHODA, Antonín. Léčivé rostliny. 2. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1980. THURZOVÁ, Ludmila, a kol. Malý atlas liečivých rastlín. 2. vyd. Martin: Obzor, 1965. JIRÁSEK Václav (Doc. RNDr. CSc.); STARÝ Fr. (RNDr.PhMr. CSc): Kapesní atlas léčivých rostlin. SPN Praha 1986, 1. vyd., (320 stran) MAYER Miroslav (Dr.): Babiččiny bylinky. Agentura V. P. K. Praha 1993, 1. vyd. (34 stran) TREBEN Maria: Zdraví z boží lékárny. Nakl. Dona České Budějovice 1991, 1. vyd. (98 stran) SENFT, Emanuel. Léčivé rostliny: návod k poznání a sbírání našich domácích a pěstovaných léčivých bylin. Praha: Emanuel Senft, 1930. Dostupné online. STACH, Zdeněk. Jedovaté a léčivé rostliny tropické. Praha: [s.n.], 1927. Dostupné online. === Související články === Seznam léčivých rostlin Droga (léčivo) Fytoterapie Homeopatie Aromaterapie Alternativní medicína === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu léčivá rostlina ve Wikimedia Commons Přehled léčivých rostlin v databázi Florius

VERB_PHRASE

YES_NO

010988

... skupinu mívají větší signifikanci než celebrity z tradičních médií. Je to proto, že se mohou prosadit jedině, když produkují vlastní obsah a pouze když vstupují do interakce s fanoušky. Pojítkem mezi celebritou a divákem je právě obsah, proto má vztah médium-divák i reálný obsahový základ, komunikace je více rovnostářská (oba sedí u počítače, YouTuberem se může stát každý, pod video lze napsat komentář a u tradičních celebrit je vždy mezi nimi a spotřebitelem nějaký typ bariéry, která zakládá nerovnost). YouTubeři se proto používají také v marketingu. Vzniká kolem nich rozsáhlá komunita a je tak možné tvrdit, že se pomalu stávají mainstreamovými celebritami. Vystupují na vlastních festivalech (např....

Používají se YouTubeři v marketingu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/YouTube

YouTubeři se proto používají také v marketingu.

YouTube je největší internetový server pro sdílení videosouborů. Založili jej v únoru 2005 zaměstnanci PayPalu Chad Hurley, Steve Chen a Jawed Karim. V listopadu 2006 byl zakoupen společností Google za 1,65 miliardy dolarů (tehdy asi 37 miliard Kč). Google nyní provozuje tuto stránku jako dceřinou společnost, uživatelské účty mezi těmito společnostmi jsou propojené. YouTube povoluje svým uživatelům nahrát videa, zhlédnout je, hodnotit, sdílet a komentovat. Na YouTube jsou dostupné videoklipy, TV klipy, hudební videa, trailery k filmům a další jako například video-blogy, krátká originální videa, nebo vzdělávací videa. Od 9. 10. 2008 má YouTube i české rozhraní. Byla tak spustěná 25. služba Google v pořadí. Google kromě českého překladu serveru přinesl také spolupráci s místními partnery. Česko se stalo 22. zemí světa a desátou v Evropě, kde byl YouTube lokalizován. V roce 2010 server získal v soutěži Křišťálová Lupa 1. místo v kategorii publikační platformy. V říjnu 2015 byla spuštěna placená verze YouTube nazvaná YouTube Red, umožnující vypnout reklamy u videí a zhlédnout obsah navíc. První video bylo na YouTube publikováno 23. dubna 2005, jednalo se o "Me at the zoo" (Já v zoo), kde autor komentoval expozici slonů v zoologické zahradě v americkém San Diegu. Nahrávka měla necelých 20 sekund a natočil ji a na server nahrál Jawed Karim, jeden ze zakladatelů serveru. Původně byl server zaměřen na sdílení domácích videí, postupně ale přibyly hudební videoklipy, videohry nebo filmy. Některé z obsažených videí se staly fenomény v rámci světového nebo národních internetů s velkým počtem zhlédnutí. Od doby založení se zlepšovaly a dále zlepšují možnosti záznamových zařízení a přenosové kapacity a rychlosti sítí a s nimi roste také podporovaná kvalita videí na serveru. Průběžně se měnil a přizpůsoboval i layout a celková nabídka se stále vyvíjí a doplňuje o podporu nových technologií s vyššími technickými nároky. Podrobnější informace naleznete v článku Youtuber. V souvislosti s roustoucí popularitou YouTube se vynořuje i fenomén tak zvaných YouTuberů (YouTubers). Jedná se o (nejen) mladé tvůrce obsahu (videí), kteří kolem sebe budují komunitu svých fanoušků. Používá se pro ně i termín influenceři, vzhledem k tomu, že své fanoušky (uživatele) zasahují a ovlivňují i na jiných sociálních sítích (Facebook, Pinterest, atd.). YouTubeři nejsou klasickými celospolečenskými celebritami, ale pro svou cílovou skupinu mívají větší signifikanci než celebrity z tradičních médií. Je to proto, že se mohou prosadit jedině, když produkují vlastní obsah a pouze když vstupují do interakce s fanoušky. Pojítkem mezi celebritou a divákem je právě obsah, proto má vztah médium-divák i reálný obsahový základ, komunikace je více rovnostářská (oba sedí u počítače, YouTuberem se může stát každý, pod video lze napsat komentář a u tradičních celebrit je vždy mezi nimi a spotřebitelem nějaký typ bariéry, která zakládá nerovnost). YouTubeři se proto používají také v marketingu. Vzniká kolem nich rozsáhlá komunita a je tak možné tvrdit, že se pomalu stávají mainstreamovými celebritami. Vystupují na vlastních festivalech (např. Utubering), společenských akcích (např. Zlatý Slavík) mají agentury, které je zastupují (např. GameBoost). Začínají s nimi spolupracovat také orgány státní správy, které chtějí komunikovat s mladou generací (např. vzdělávání, propagace určitých myšlenek a doporučení jako nebezpečí řízení po požití alkoholu, atd.). V České republice první spolupráci s YouTubery v této oblasti navázala Rada vlády pro udržitelný rozvoj, která spolupracovala s Martinem Rotou při komunikaci Cílů udržitelného rozvoje. Jeho video mělo během několika hodin více zhlédnutí než Obamova řeč na podobné téma v OSN. YouTubeři dostávají za jejich počet odběratelů tvz. Play Button. Seznam play buttonů: Silver Play Button (Stříbrný Play Button) - dostávají ho za získání 100 000 odběratelů Golden Play Button (Zlatý Play Button) - dostávají ho za 1 000 000 odběratelů Diamond Play Button (Diamantový Play Button) - dostávají ho za 10 000 000 odběratelů YouTube má v roce 2015 dvě miliardy přístupů denně a každou minutou uživatelé nahrají 300 hodin nových videí. YouTube je tak po internetovém vyhledávači Google druhou nejnavštěvovanější webovou službou světa. Server je častým terčem kritiky, v některých zemích je přístup blokován. Nejčastěji bývá kritizováno porušování autorských práv, ze strany totalitních režimů a cenzorských organizací pak přílišná svoboda slova, jinými autory naopak cenzura z politických důvodů, pomlouvačný, zesměšňující obsah či zobrazování násilných scén nebo sexu. V souvislosti s plánovaným předplatným na rozšířenou hudební službu vyžaduje YouTube podepsání nové smlouvy s interprety, jejíž podmínky se ale nelíbí některým nezávislým vydavatelstvím, takže novou smlouvu odmítli podepsat. Americká asociace nezávislé hudby, která tato nezávislá vydavatelství zastupuje v USA a v Evropě, kvůli novým smluvním podmínkám požádala o vládní intervence. Český YouTube navštíví měsíčně 5,1 mil. unikátních českých uživatelů, podle průzkumu ho v květnu 2012 navštívilo alespoň jednou 82 % lidí připojených k internetu v České republice. V minulé době bylo třeba mít pro přehrávání videí na YouTube nainstalován Adobe Flash Player plug-in v internetovém prohlížeči, nicméně v současnosti přehrávač funguje na HTML5 API, které nevyžaduje žádný externí dodatek a YouTube se o Flash Playerovou verzi nestará. Každý uživatel YouTube může nahrát video dlouhé do 15 minut. Uživatelé, kteří jsou ověřeni (například skrz telefonní číslo) mohou nahrávat až 12 hodin dlouhá videa. Od roku 2005 se na YouTube mohly nahrávat jakkoliv dlouhá videa, limit 10 minut nastal v roce 2006, protože uživatelé na YouTube nahrávali obsah s autorskými právy - jako například filmy. V roce 2010 byl 10minutový limit rozšířen na 15 minut. Videa na YouTube lze nahrát také z mobilu. YouTube dovoluje nahrát videa v mnoha formátech: .AVI, .MKV, .MP4, .MOV, .DivX, .FLV, .ogg a .ogv. Ty obsahují video formáty jako například MPEG, MPEG-4, VOB a .WMV. Původně YouTube povolovalo jednu kvalitu videa a to 320x240 pixelů s MP3 audiem. Dnes je několik možností - 240p, 360p, 480p, 720p (HD), 1080p (HD+). Od roku 2014 je od 720p možnost přidat videa s 60FPS. V roce 2010 YouTube umožnilo nahrát videa v 4K, což je 4096×3072 pixelů. V červnu 2015 byla přidána možnost nahrát videa v 8K, což je 7680×4320 pixelů. 21. června 2009 oznámil Peter Bradshaw, že uživatelé budou moci nahrávat 3D videa. Od roku 2015 YouTube podporuje také 360 stupňová videa, kdy si uživatel může prohlédnout video ze všech stran, pouhým kliknutím a tahem. U mobilní verze otáčením mobilu (tuto funkci již YouTube nepodporuje). Podle studie americké společnosti Ellacoya Networks, vyrábějící analyzéry síťového provozu, se v roce 2007 YouTube podílel na celkovém internetovém provozu 10 % z celkových 18 %, které zabírá streamované video. V současnosti videem, které má nejvíce zhlédnutí, je Gangnam Style od jihokorejského rappera PSY. Zajímavostí je, že v den konspirátory předpokládaného konce světa, tj. 21. 12. 2012, dosáhl hranice 1 miliardy zhlédnutí. Nyní má přes 2,728 miliardy zhlédnutí. Nejsledovanějším videem na českém Youtube je překvapivě "Mňam Mňam bobík". Důvodem je fakt, že klip si většinou pouštějí malé děti nebo jejich rodiče a to většinou opakovaně, návštěvnost pak roste rychlým tempem, momentálně (k 7. 1. 2017 odpoledne) má přes 37,7 milionu zhlédnutí.

VERB_PHRASE

YES_NO

000773

Cyrilice (též cyrilika) je písmo původně vytvořené pro zápis staroslověnštiny a posléze používané pro zápis církevní slovanštiny, která na staroslověnštinu navázala. Cyrilici sloužila za vzor řecká alfabeta. V češtině se označení "cyrilice" často užívá jen pro starou formu tohoto písma, sloužící k zápisu staroslověnštiny a církevní slovanštiny, kdežto národní abecedy, které vývojem cyrilice vznikly, se označují jako azbuka. Slovo azbuka je zkratkou, utvořenou ze začátečních hlásek názvů prvních písmen abecedy: a (az), b (buki); obdobně jsou odvozena i pojmenování jiných písemných soustav, např. "abeceda", "alfabeta", "alefbet", "abugida" nebo "bopomofo". Cyrilice se používá pro zápis 6 slovanských jazyků (bulharština, makedonština, srbština, ukrajinština, běloruština a ruština), jakož i mnoha neslovanských jazyků na území...

Jaké alfabeta sloužilo za vzor cyrilici?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyrilice

Cyrilici sloužila za vzor řecká alfabeta.

Cyrilice (též cyrilika) je písmo původně vytvořené pro zápis staroslověnštiny a posléze používané pro zápis církevní slovanštiny, která na staroslověnštinu navázala. Cyrilici sloužila za vzor řecká alfabeta. V češtině se označení "cyrilice" často užívá jen pro starou formu tohoto písma, sloužící k zápisu staroslověnštiny a církevní slovanštiny, kdežto národní abecedy, které vývojem cyrilice vznikly, se označují jako azbuka. Slovo azbuka je zkratkou, utvořenou ze začátečních hlásek názvů prvních písmen abecedy: a (az), b (buki); obdobně jsou odvozena i pojmenování jiných písemných soustav, např. "abeceda", "alfabeta", "alefbet", "abugida" nebo "bopomofo". Cyrilice se používá pro zápis 6 slovanských jazyků (bulharština, makedonština, srbština, ukrajinština, běloruština a ruština), jakož i mnoha neslovanských jazyků na území bývalého Sovětského svazu (kazaština, kyrgyzština, tatarština, baškirština, čečenština, čuvaština atd.) a jeho satelitních států (mongolština). Do roku 1860 se cyrilice používala i v Rumunsku, až do roku 1990 také v Moldavsku, kde byla pak nahrazena latinkou. Na latinku také přešly některé další jazyky států vzniklých rozpadem SSSR, např. azerština, turkmenština a uzbečtina. Přestože podle názvu písma se může zdát, že by tvůrcem cyrilice mohl být svatý Cyril (Konstantin), není tomu tak. Cyril vytvořil složitější a starší písmo hlaholici v 60. letech 9. století, zatímco cyrilice vznikla až koncem 9. století v Bulharsku (Cyrillus et Methudius inventis Bulgarorum litteris) jako výraz jasného příklonu k byzantské kulturní sféře, o nějž usilovali zejména řečtí duchovní na slovanských územích. Cyrilici sloužilo za vzor řecké písmo. Cyrilice jim byla díky svému původu v řeckém písmu bližší; je navíc jednodušší a praktičtější než hlaholice. Autorství cyrilice se připisuje Metodějovu žáku Klimentovi, důkazy však chybí. V 11. století se těžiště slovanské vzdělanosti přeneslo z Bulharska do Kyjeva, odkud se cyrilice šířila dále. Zásadní reforma církevně-slovanské cyrilice byla provedena v Rusku za Petra Velikého v letech 1708-1711, kdy byla některá písmena upravena a jiná méně používaná písmena vypuštěna. Toto písmo nazývané graždanka ("občanské písmo") odpovídalo už tvary současnému písmu používanému v Rusku. Protože to však představovalo určité přiblížení k latince (latinizace), bylo zpočátku odmítáno zejména v církevní sféře. Později se však prosadilo i u ostatních pravoslavných Slovanů. Poslední úprava písma v Rusku byla provedena v roce 1918, kdy byla čtyři[ujasnit] méně používaná písmena z azbuky vypuštěna. Původní cyrilice kolem roku 900 vypadala takto: Tvary písmen a pořadí abecedy v církevní slovanštině ruské redakce: Názvy písmen (ke každému písmenu bylo přiřazeno slovo, má se za to, že existovala báseň, kde se tato slova vyskytovala . ): az - buki - vedi - glagol' - dobro - jest' - živjote - dzelo - zemlja - iže - i - kako - ljudi - myslete - naš - on - pokoj - rcy - slovo - tvjordo - uk - fert . - cher - omega - červ' - cy - ša - šta - jer - jery - jer' - jat' - ju - ja - jotované jest' - malý jus - jotovaný malý jus - velký jus - jotovaný velký jus - ksi - psi - fita - ižica. Tvar písmen se během času měnil, některá písmena zanikla úplně, jiná se pro potřeby nových jazyků zavedla. Vzhled a pořadí písmen v abecedě (azbuce) se rovněž liší zdroj od zdroje. Znaky, které se nevyskytují v ruské azbuce, anebo mají jinou výslovnost, jsou doplněné v závorce o informaci o významu (nejdříve český či nejbližší ekvivalent, a pak popis v IPA, je-li ovšem k dispozici). Zde je přehled základní, majuskulní podoby ("velká písmena"): Ižica se vyslovovala V po A a E, jinak I. Jer (tvrdý znak) zřejmě odpovídá dnešní výslovnosti v bulharštině, tj. šlo o podobnou samohlásku jako v anglickém jazyce "a". Často se psal na konci slov, která by jinak končila souhláskou, např. б = bůh. Co do počtu uživatelů je dnes nejdůležitější ruská cyrilice, tzv. azbuka, která obsahuje následující znaky: Ukrajinština používá navíc písmena Є, І, Ї, Ґ; naopak nepoužívá např. Ё, Ъ, Ы, Э . Г se v ní nečte G, ale H. Běloruština používá navíc písmena І, Ў, Ґ; Ў se čte podobně jako polské Ł; nepoužívá např. И, Щ, Ъ Г se v ní nečte G, ale . H. Srbština používá Ј místo Й a nepoužívá písmena Ю, Я Navíc má Ђ (Đ), Ћ (Ć), Љ (LJ), Њ (NJ), Џ (DŽ) - písmena v závorce jsou jejich ekvivalenty v chorvatské latince. Makedonština má mnoho společného se srbštinou, navíc používá pouze písmeno Ѕ (DZ), místo Ђ má Ѓ a místo Ћ má Ќ Bulharština čte Щ jako ŠT, ne ŠČ; Ъ v ní reprezentuje stejnou samohlásku jako rumunské Ă. Mongolština má navíc znaky Ө/ө, Ү/ү (někdy se píše jako V/v). Písmena Ж (Ž) a З (Z) se čtou a vyslovují jako Dž a Dz. Následující tabulka minuskulní azbuky ("malá písmena") ukazuje rozdíly mezi kolmým a kurzívním písmem ruské azbuky. Některé kurzívní znaky jsou značně odlišné. V bulharštině se často vyskytují v tištěném textu písmena v tzv. "rukopisném stylu", ve kterém jsou některá písmena naprosto odlišná i v základním (kolmém) typu písma a který je podobný kurzivě. V tomto stylu se písmeno д píše podobně jako malé "g" v latince, písmeno т jako malé "m" v latince, písmeno и jako malé "u" v latince, písmeno п jako malé " .n" v latince, písmeno г jako zrcadlově otočené "s" v latince, písmeno к jako malé "k" v latince a písmeno л se píše podobně jako vzhůru nohama obrácené "v" tedy podobně jako řecká Λ Bringhurst, Robert (2002). The Elements of Typographic Style (version 2.5), pp. 262-264. Vancouver, Hartley & Marks. ISBN 0-88179-133-4. Seznam jazyků používajících cyrilici Seznam jazyků Seznam písem (podle abecedy) Seznam písem (podle skupin) Slovníkové heslo cyrilice ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu cyrilice ve Wikimedia Commons Stránky o cyrilici Cyrilice na Omniglotu Staroslověnština na Omniglotu Font cyrilice Cyrillic Old Face Cyrilice na Unicode.org Kazašská cyrilice a fonty ke stažení Život sv. Metoděje - ukázka cyrilského textu

ADJ_PHRASE

OTHER

002931

... Dnes se ve Finsku mluví více než dvaceti většími jazyky. Finská populace byla vždy koncentrovaná v jižní části země, což urbanizace ve 20. století ještě zvýraznila. Největší a nejdůležitější města ve Finsku jsou Helsinky, Tampere, Turku a Oulu, přičemž Oulu je jediné město v severním Finsku s více než 100 000 obyvateli. Stará finská kultura vychází z původního finského pohanství. Vánoční dárky dětem nosí Joulupukki, místní varianta Santy Clause. Národním finským eposem je Kalevala. Ze spisovatelů jmenujme Miku Waltariho a Tove Janssonovou, autorku oblíbených pohádek o Mumíncích. Velmi oblíbeným je sport, úspěšnými sportovci byli či jsou například Paavo Nurmi, Matti Nykänen, Teemu Selänne, Mika Häkkinen, Kimi Räikkönen či Juho Hänninen. K životu každého Fina neodmyslitelně patří sauna, náleží zde ke standardnímu vybavení domácnosti....

Kdo je finskou variantou Santy Clause?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Finsko

Vánoční dárky dětem nosí Joulupukki, místní varianta Santy Clause.

Finská republika (zastarale Čuchonsko, finsky Suomen Tasavalta, švédsky Republiken Finland) je severská země v severovýchodní Evropě, kterou omývá Baltské moře na jihozápadě, Finský záliv na jihovýchodě a Botnický záliv na západě. Finsko sousedí na souši s Ruskem na východě, Švédskem na severozápadě a Norskem na severu a na moři má společnou hranici navíc s Estonskem. Pod finskou suverenitu patří také souostroví Å na jihozápad od pobřeží, které však má rozsáhlou autonomii. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Finska. Archeologické nálezy prokazují, že oblast, která dnes náleží Finsku, byla osídlena již v osmém tisíciletí před naším letopočtem během doby kamenné, když se stáhl ledovec po poslední době ledové. Předpokládá se, že první obyvatelé byli především lovci. Okolo roku 5000 př. n. l. došlo k výraznějšímu oteplení a zvlhčení, což vedlo k rozvoji sídlišť. Zároveň se ve Finsku objevilo spolu s kulturou hřebenové keramiky hrnčířství. Existenci čilého výměnného systému dokládají nálezy osinku a mastku z východního Finska, křemene z jižní Skandinávie a Ruska, dlát od Oněžského jezera a hrotů oštěpů ze severní Skandinávie. Dnes se soudí, že mluvčí ugrofinského jazyka přišli do Finska během doby kamenné, pravděpodobně již mezi prvními mezolitickými osadníky. Příchod kultury šňůrové keramiky (také kultura sekeromlatů) do jižního Finska mezi lety 3200 až 2500 př. n. l. se považuje za počátek zemědělství. Přesto lov a rybolov zůstal důležitou součástí hospodaření, obzvláště v severních a východních částech země, kde se i nadále vyskytovala kultura hřebenové keramiky. První známky zemědělství pocházejí z období asi 2300 př. n. l. Výrazná změna v kultuře napovídá příchodu nového obyvatelstva, pravděpodobně z Pobaltí, které se stalo vyšší vrstvou a zřejmě i významně ovlivnilo místní jazyk. Doba bronzová (1500 - 500 př. n. l.) a doba železná (500 př. n. l. - 1200 n. l.) byly ve znamení rozsáhlých kontaktů se Skandinávií, severním Ruskem a Pobaltím. Kolem roku 500 př. n. l. se ve Finsku výrazně ochladilo, což vedlo ke značnému úbytku obyvatelstva. Opětovný rozmach přišel až s římskou dobou železnou po roce 50 n. l., která byla dříve spojována s příchodem Finů, což podporují i lingvistické teorie. Novější archeologické nálezy ale tuto hypotézu nijak nepotvrzují. Na konci doby železné žilo ve Finsku asi 50 000 lidí. Téměř sedmisetletá příslušnost Finska k Švédskému království je tradičně spojována s rokem 1154 a údajným příchodem křesťanství spolu se švédským králem Erikem. Podle archeologických záznamů ale bylo mezi finskými pohany mnoho křesťanů již předtím. Švédština se stala dominantním jazykem administrativy a výuky. Finština zůstala jazykem obyčejných lidí, ve které se tiskla náboženská literatura. Kolem roku 1697 během malé doby ledové zasáhl Finsko ničivý hladomor, který zahubil až 1/3 populace. V letech 1808-1809 Finsko dobyly armády ruského cara Alexandra I.. Ruský car, vědom si vazeb na Švédsko a odlišné kultury, ustanovil Finsko velkoknížectvím v personální unii s carským Ruskem. Aby ruština nahradila švédštinu a také aby se zpřetrhaly citové vazby se Švédskem, carský dvůr a finská vláda začaly prosazovat finštinu. Přidalo se také silné nacionalistické obrozenecké hnutí. Milníkem dalšího vývoje se stalo vydání národního eposu Kalevala. Ten vyšel poprvé roku 1833 jako tzv. Pra-Kalevala (finsky Alku Kalevala). Jeho výsledná podoba pochází z roku 1849. Dalším důležitým výsledkem obrozeneckého hnutí bylo získání rovnoprávnosti finštiny se švédštinou v roce 1892. Krátce po VŘSR, 6. prosince 1917, vyhlásilo Finsko samostatnost. Bolševické Rusko ji uznalo během měsíce. Rusko-finské vztahy však zkomplikovaly občanské války v Rusku a ve Finsku, expedice finských nacionalistických aktivistů do Karélie a do Aunusu a naopak intervenční jednotky ruských bolševiků vysílané zejména do oblasti Viipuri. Hranice mezi Finskem a Ruskem byla poprvé stvrzena Tartskou dohodou v roce 1920. Sociální rozdíly mezi vládnoucí a pracující třídou byly ve Finsku větší než v jiných porovnatelných zemích. Do 19. století existovala zřejmá jazyková bariéra, potom se během 19. století ve Finsku vytvořila univerzitně vzdělaná meritokracie, která se cítila být pravou reprezentací národa, protože mluvila stejnou řečí a protože velká část z jejich předků skutečně byla chudými rolníky. V roce 1918 země prošla krátkou, ale trpkou zkušeností občanské války, která zabarvila domácí politiku na mnoho let. Ve válce proti sobě stáli vzdělaná třída, podporovaná početnou skupinou malých farmářů a císařským Německem, a nemajetní venkované a dělníci z průmyslu, kteří si připadali bez politického vlivu přesto, že od roku 1906 měli všeobecné hlasovací právo. Během druhé světové války Finsko dvakrát bojovalo se Sovětským svazem. Poprvé v Zimní válce v letech 1939 až 1940 a znovu v Pokračovací válce od roku 1941 do roku 1944, tentokrát s podporou nacistického Německa. Finské jednotky se také zúčastnily obležení Leningradu. Na tuto válku navazovala Laponská válka v letech 1944 až 1945, kdy Finsko přinutilo Německo k odchodu ze severního Finska. Dohody se Sovětským svazem z let 1947 a 1948 obsahovaly závazky a omezení Finska vůči Sovětskému svazu a také další územní ústupky (v porovnání s Moskevskou mírovou dohodou z roku 1940). Po druhé světové válce se Finsko ocitlo v šedé zóně mezi Západem a Sovětským svazem. "YYA dohoda" (zkratka ze slov Ystävyys-, yhteistyö- ja avunantosopimus, což znamená Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci) dávala Sovětskému svazu možnost vlivu na finskou domácí politiku. Mnoho politiků, jako např. prezident Kekkonen (1956 až 1981), využívalo jejich vztahů s Moskvou k řešení vnitrostranických sporů, což mělo za následek, že Sovětský svaz měl ještě větší vliv. Jiní lidé umíněně pracovali, aby čelili komunistům. Rozpad Sovětského svazu roku 1991 Finsko překvapil a způsobil ekonomickou krizi, ale Finsko mohlo nabrat nový kurz. Finsko je členem Evropské unie (od roku 1995) a eurozóny (od 1999), ale nikoli NATO, podobně jako sousední Švédsko. Finsko v EU podporuje federalismus oproti ostatním severským zemím, které převážně podporují konfederalismus. Podrobnější informace naleznete v článcích Geografie Finska a Národní parky ve Finsku. Finsko je zemí tisíců jezer a ostrovů, necelých 10 % jeho plochy pokrývají jezera. Přesněji je ve Finsku 187 888 jezer větších než 500 m2 a 179 584 ostrovů, z nichž jen 80 897 leží v moři. Jezero Saimaa je čtvrté největší v Evropě. Finská krajina je převážně rovinatá s nízkými kopci. Výjimkou je severozápadní cíp Laponska, u hranice s Norskem a Švédskem, kde se nachází nejvyšší hora Finska Halti s výškou 1328 m n. m. i ostatních 14 finských tisícovek. Kromě mnoha jezer krajině dominují rozsáhlé severské lesy, které zaujímají asi 76 % souše a stále se zvětšují, a obdělávaná půda. Převážná část ostrovů leží jihozápadě (souostroví Å) a podél jižního pobřeží Finska ve Finském zálivu. Finsko je jednou z mála zemí na světě, která se stále zvětšuje. Od konce poslední doby ledové se země izostaticky zvedá každý rok až o 8 mm a zvětšuje se tak zhruba o 7 km2. Podnebí jižního Finska je severské mírné. V severním Finsku, obzvláště v Laponsku převažuje subarktické podnebí charakteristické studenými, někdy krutými zimami a relativně teplými léty. Počasí významně ovlivňuje jak Golfský proud, tak vnitrozemské podnebí západní Sibiře. Teploty se mohou, zejména v zimě, měnit velmi rychle. Někdy se teplota změní i o několik desítek °C během jednoho dne. V zimě je většina území Finska pod sněhem. V jižním Finsku je po většinu zimy několik desítek cm sněhu, který postupně připadává. Jezera v zimě zamrzají, obvykle v listopadu, větší jezera v prosinci. Rozmrzají pak v dubnu, případně v květnu. Zamrzají i okolní moře. Čtvrtina finského území leží za polárním kruhem. Díky tomu se zde dá zažít půlnoční slunce. Čím více na sever, tím je víc dnů, kdy je to možné. Na severním konci Finska v létě Slunce nezapadá po 73 dnů a v zimě nevyjde 51 dnů. V jižním Finsku pak v létě sice Slunce zapadá, ale nesetmí se. V době okolo letního slunovratu jsou noci takzvaně bílé. Okolo zimního slunovratu pak zde jsou nejkratší dny asi pět až šest hodin dlouhé. Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Finska. Finsko je parlamentní republika. Většina výkonné moci náleží vládě (Státní rada), kterou vede předseda vlády vybraný parlamentem. Státní rada je tvořená předsedou vlády, ministry jednotlivých ministerstev centrální vlády a také Kancléřem pro spravedlnost, který je nejvyšším ochráncem práv ve Finsku a dohlíží na zákonnost jednání veřejných činitelů a dodržování základních lidských práv. Podle finské Ústavy je nejvyšším zákonodárným sborem jednokomorový parlament (finsky Eduskunta). Ten může měnit Ústavu, odvolávat předsedu vlády a přehlasovat prezidentské veto. Jeho zákony nejsou předmětem soudního přezkumu[zdroj?]. Navrhuje je Státní rada nebo některý z poslanců. Poslanci jsou voleni na čtyřleté období poměrným systémem. Volič může při volbách dávat preferenční hlasy jednotlivým kandidátům. Soudní systém je rozdělen mezi soudy s běžnou občanskou a trestní soudní pravomocí a administrativní soudy řešící spory mezi jednotlivci a administrativními orgány státu a obcí. Jejich soudní pravomoc vystihuje následující příklad: Rodiče nespokojení s umístěním jejich dítěte do školy se mohou odvolat proti školskému výboru k administrativnímu soudu, protože umístění do školy je administrativní rozhodnutí. Finské právo je kodifikované a soudní systém sestává z místních soudů, oblastních odvolacích soudů a Nejvyššího soudu. Administrativní větev sestává z administrativních soudů a Nejvyššího administrativního soudu. Administrativní proces je populárnější, protože je levnější a představuje pro stěžujícího menší finanční risk. Navíc existuje několik zvláštních soudů pro některé oblasti administrativy. Parlament vznikl v roce 1906, kdy začalo platit všeobecné hlasovací právo. Největší strany v něm zastoupené jsou Strana národní koalice (pravicová), Finská strana středu (agrárníci), Finská strana sociálně demokratická Levá aliance (komunisté) Je nutno poznamenat, že Finsko zůstalo během Studené války demokratické, ačkoli politická atmosféra byla velmi ovlivněná sousedícím Sovětským svazem. Poměry sil stran se ve volbách mění jen mírně, ale některé dlouhodobé trendy jsou viditelné. Finská Ústava a její místo v soudním systému jsou neobvyklé, protože neexistuje žádný Ústavní soud a Nejvyšší soud nemá výslovné právo prohlásit nějaký zákon za neústavní. V principu, ústavnost zákonů je ve Finsku ověřena hlasováním v parlamentu. Nicméně Ústavní komise posuzuje nejasné zákony a doporučuje změny, pokud je nutno. V praxi Ústavní komise plní povinnosti Ústavního soudu. Finskou specialitou je možnost přijímat v obyčejných zákonech výjimky z Ústavy, které jsou přijaté stejným postupem jako Ústavní dodatky. Příkladem je třeba zákon o stavu pohotovosti, který dává Státní radě výjimečná práva v případě národního ohrožení. Protože tato práva hrubě porušují základní ústavní práva, zákon byl přijat stejným způsobem jako ústavní dodatek. Nicméně může být zrušen stejným způsobem jako běžný zákon. Všechny finské soudy mají povinnost dát přednost Ústavě před obyčejným zákonem. Tato pojistka však zatím nikdy nebyla využita. Jediné další evropské země, které nemají Ústavní soud, jsou Nizozemsko a Spojené království (které nemá psanou Ústavu vůbec). Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Finska. Ve Finsku je zaveden několikastupňový systém administrativního dělení území. Nejnižším celkem je kunta (obec), další úrovní je seutukunta (okres), vyšší stupněm je maakunta (provincie). Nad provinciemi figurují následně úřady aluehallintovirasto (oblastní správní úřad) a elinkeino-, liikenne- ja ympäristökeskus (zkráceně ely-keskus; centrum pro hospodářský rozvoj, dopravu a životní prostředí). Tyto dva úřady vznikly 1. ledna 2010 kdy nahradily do té doby používaný systém dělení území Finska do 6 krajů. V roce 2013 bylo ve Finsku 320 obcí, 70 okresů a 19 provincií. Å mají rozsáhlou autonomii. Podle mezinárodních dohod a finských zákonů regionální å vláda řeší některé záležitosti, které jinak přísluší do pravomocí provincií. Å požívají také mnohých výjimek ze zákonodárství Evropské Unie. Ve Finsku je stále patrné dělení na regiony vzniklé postupnou kolonizací Finska. Dialekty, folklór, zvyky a pocity lidí k příslušnosti jsou spojeny s historickými provinciemi Finska, i když se díky přesídlení 420 000 obyvatel Karélie během druhé světové války a urbanizace v druhé polovině 20. století mnoho rozdílů zjemnilo. Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Finska. Finsko patří mezi vysoce industrializované ekonomiky s volným trhem. Na hlavu vyprodukuje zhruba stejně jako Spojené království, Francie, Německo nebo Itálie. Životní standard ve Finsku je proto vysoký. Mezi klíčové ekonomické sektory se řadí průmyslová výroba, hlavně zpracování dřeva a kovů, strojírenství a odvětví telekomunikací (jmenujme firmu Nokia) a elektroniky. Důležitost obchodu podtrhuje fakt, že se vyváží téměř třetina z HDP. Až na dřevo a několik nerostů závisí hospodářství Finska na dovozu surovin, energie a také některých součástí vyráběného zboží. Zemědělství je soběstačné v základních produktech, přestože ho omezuje podnebí. Značná část venkovského obyvatelstva pracuje v lesnictví, které patří mezi důležité exportní příjmové zdroje. Ekonomický růst Finska se v posledních letech pohybuje v řádu procent. Rychle se zvětšující integrace se západní Evropou - Finsko bylo jednou z 11 zemí, které v roce 1999 přijaly euro - bude po příští léta finské ekonomice dominovat. Průmysl je na ústupu kvůli slábnoucí Nokii a snižující se poptávce po dřevě - dřevozpracující kvůli tomu kolabuje. Finská vláda to vysvětlila čím dál silnějším postavením firmy Apple na trhu. Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Finska. Ve Finsku jsou dva úřední jazyky: finština, kterou mluví 92 % obyvatel, a švédština, mateřský jazyk pro 5,5 % populace. Etničtí Finové a finští Švédové tvoří, jak se obecně přijímá, společný národ. Finští Švédové žijí především v pobřežních oblastech. Díky tomu přetrvává mezi etnickými Finy a finskými Švédy jemný kulturní rozdíl, kdy etničtí Finové jsou spíše zaměřeni na jezera a les a finským Švédům patří spíše pobřežní kultura. Nicméně tato diferenciace je velmi malá a obecně menší než rozdíly mezi kulturami východního a západního Finska. Dalšími menšinovými jazyky jsou ruština (1,22 %) a estonština. V Laponsku žije asi 6500 Sámů (nebo též Laponců) s vlastním ugrofinským jazykem ze skupiny sámských jazyků. Těmi mluví asi 3000 z nich. Převažující náboženství ve Finsku je křesťanství. Většina Finů (76 %) se hlásí k Finské evangelické luteránské církvi, 1% menšina potom k Finské pravoslavné církvi. Zbytek věřících tvoří poměrně malé skupiny protestantů, římští katolíci, muslimové a židé. 21 % obyvatel je pak bez vyznání. Nutno zdůraznit, že mezi aktivně věřící se řadí jen velmi malá část populace. Ve Finsku lidé platí církevní daň, pokud náleží k některé z církví. Po Zimní válce (potvrzené výsledkem Pokračovací války) muselo být 12 % populace Finska přesídleno. Válečné reparace, nezaměstnanost a nejistota v šancích zůstat suverénním a nezávislým státem na Sovětském svazu vedla ke značné emigraci slábnoucí až v sedmdesátých letech. Do té doby emigrovalo zhruba půl milionu Finů, hlavně do Švédska. Asi polovina emigrantů se později vrátila zpět. Od konce devadesátých let Finsko přijímá uprchlíky a imigranty v měřítku porovnatelném se skandinávskými zeměmi, ačkoli jejich celkový počet ve Finsku je o mnoho menší. Značný podíl imigrantů pochází z bývalého Sovětského svazu, kteří se považují za etnické Finy. Nejpočetnější přistěhovalecké skupiny ve Finsku jsou Švédové, Rusové, Estonci a Somálci. Mezi lety 1990-2013 se podíl rusů zvětšil z 0,08 % na 1,22 %. Dnes se ve Finsku mluví více než dvaceti většími jazyky. Finská populace byla vždy koncentrovaná v jižní části země, což urbanizace ve 20. století ještě zvýraznila. Největší a nejdůležitější města ve Finsku jsou Helsinky, Tampere, Turku a Oulu, přičemž Oulu je jediné město v severním Finsku s více než 100 000 obyvateli. Stará finská kultura vychází z původního finského pohanství. Vánoční dárky dětem nosí Joulupukki, místní varianta Santy Clause. Národním finským eposem je Kalevala. Ze spisovatelů jmenujme Miku Waltariho a Tove Janssonovou, autorku oblíbených pohádek o Mumíncích. Velmi oblíbeným je sport, úspěšnými sportovci byli či jsou například Paavo Nurmi, Matti Nykänen, Teemu Selänne, Mika Häkkinen, Kimi Räikkönen či Juho Hänninen. K životu každého Fina neodmyslitelně patří sauna, náleží zde ke standardnímu vybavení domácnosti. Za největšího architekta se považuje Alvar Aalto. Finská kuchyně vyniká střídmostí a jednoduchostí. Hodně se konzumují ryby a mléčné výrobky. Za místní specialitu je považováno například sobí, medvědí nebo losí maso. Finským národním hudebním nástrojem je strunné kantele, mezi finskými skladateli vynikal zejména Jean Sibelius . Velmi oblíbené jsou rockové a metalové kapely, například Sonata Arctica, Sunrise Avenue, Stratovarius, Nightwish, HIM, The Rasmus, Apocalyptica, Children of Bodom, Waltari, Turmion Kätilöt, Lordi, Korpiklaani a mnoho dalších. Známou sólovou zpěvačkou je Tarja Turunen a ze zpěváků například Timo Kotipelto. V roce 2006 vyhrála finská hard rocková/heavy metalová skupina Lordi Velkou cenu Eurovize s písní Hard Rock Hallelujah. Známí jsou také například finská folková skupina Värttinä, rockoví Leningrad Cowboys a v 70. letech 20. století velmi úspěšní Hurriganes. Finská metalová scéna bývá často označována jako nejlepší na světě. Všechny oficiální svátky ve Finsku jsou ustanoveny zákonem. Svátky se dělí na křesťanské a sekulární (světské). Mezi nejdůležitější křesťanské svátky patří Vánoce, Tří králů, Velikonoce, Nanebevstoupení Páně, Svatodušní neděle a slavnost Všech svatých. Sekulárními svátky jsou pak Nový rok, 1. máj (finsky Vappu) a letní slunovrat. Mezi oficiální svátky se řadí navíc všechny neděle. Když se pracovní týden ve Finsku zkrátil na 40 hodin, ze sobot se prakticky staly také svátky, i když ne oficiální. Velikonoční neděle a slavnost Všech svatých jsou neděle, kterým předchází zvláštní druh sobot. Do roku 2009 musely mít obchody ze zákona v neděli zavřeno. Výjimkou byly letní měsíce (od května do srpna) a předvánoční sezóna (listopad a prosinec). Po roce 2009 zákon reguluje otevírací dobu obchodů s více než 400 m2. Tyto obchody mohou mít v sobotu otevřeno od 7,00 do 18,00 a v neděli od 12,00 do 18,00. V ostatní dny jsou otevřeny mezi 7,00 a 21,00. Výjimkou jsou oficiální svátky, kdy jsou tyto obchody zavřené. Obchody s méně než 400 m2 plochy mohou mít v neděli otevřeno po celý rok kromě oficiálních svátků a některých nedělí, jako jsou třeba Den Matek (druhá neděle v květnu) nebo Den otců (druhá neděle v listopadu). Zákon jejich otevírací dobu ale nijak nereguluje. Datový formát: DD.MM.YYYY (nepoužívají se nuly na začátku) Napětí: 220-240 V, 50 Hz; Zásuvky:typ Schuko, (označení F), stejné jako v Německu a většině Evropy (české spotřebiče s francouzským typem vidlice E/F - EuroSchuko lze používat normálně). PSČ: 5 číslic. Mobilní sítě a technologie: GSM 900, GSM 1800; GSM/GPRS/EDGE/UMTS/LTE Měrná soustava: SI (metrická) IMD International, Žebříček konkurenceschopnosti v roce 2004 .: 8. ze 60 ekonomik (zemí a regionů) OECD, Žebříček připravenosti studentů v roce 2003: 1. ze 41 zemí Reportéři bez hranic, Žebříček svobody tisku (říjen 2003): 1 . ze 166 zemí (spolu s Islandem, Nizozemím a Norskem) Save the Children, Stav matek ve světě v roce 2004: 2. z 119 zemí (spolu s Dánskem) Transparency International, Index korupce v roce 2004: 1. ze 146 zemí UNDP: Zpráva o lidském vývoji 2004, 13. ze 177 zemí Světové ekonomické fórum, Zpráva o konkurenceschopnosti ve světě 2004-2005, 1. ze 104 zemí

PERSON

PERSON

012950

Ledňáček říční (Alcedo atthis) je průměrně 16,5 cm velký pták z čeledi ledňáčkovitých (Alcedinidae). Je velmi výrazně zbarvený s oranžovou spodinou a modrým hřbetem, křídly a temenem. Výrazným znakem je také jeho nápadně dlouhý zašpičatělý zobák. Pro své krásné zbarvení je nazýván Létající drahokam. Vyskytuje se u pomalu tekoucích čistých vod na velkém území Evropy, Asie a v severní Africe. Ve střední Evropě se přitom jedná o jediného zástupce své čeledi. Ledňáček říční je po většinu roku samotářsky žijící a přísně teritoriální pták. Živí se především menšími rybami, které loví střemhlavým útokem pod vodou, ale v malé míře se v jeho potravě objevuje i vodní hmyz a obojživelníci....

Jakou barvou má ledňáček říční zbarvený hřbet?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Led%C5%88%C3%A1%C4%8Dek_%C5%99%C3%AD%C4%8Dn%C3%AD

Je velmi výrazně zbarvený s oranžovou spodinou a modrým hřbetem, křídly a temenem.

Ledňáček říční (Alcedo atthis) je průměrně 16,5 cm velký pták z čeledi ledňáčkovitých (Alcedinidae). Je velmi výrazně zbarvený s oranžovou spodinou a modrým hřbetem, křídly a temenem. Výrazným znakem je také jeho nápadně dlouhý zašpičatělý zobák. Pro své krásné zbarvení je nazýván Létající drahokam. Vyskytuje se u pomalu tekoucích čistých vod na velkém území Evropy, Asie a v severní Africe. Ve střední Evropě se přitom jedná o jediného zástupce své čeledi. Ledňáček říční je po většinu roku samotářsky žijící a přísně teritoriální pták. Živí se především menšími rybami, které loví střemhlavým útokem pod vodou, ale v malé míře se v jeho potravě objevuje i vodní hmyz a obojživelníci. Hnízdí v norách, které si sám hloubí ve strmých březích vod, v jedné snůšce přitom bývá 5–7 světlých vajec. == Popis == Ledňáček říční je jen o něco málo větší než vrabec. Dorůstá 16–17 cm, v rozpětí křídel měří 24–26 cm a dosahuje hmotnosti mezi 40–45 g. Má zavalité tělo, krátký ocas a končetiny, široká křídla a zhruba 4 cm dlouhý rovný zašpičatělý zobák. Je výrazný svým zářivým zbarvením, které se mírně liší v závislosti na jednotlivých poddruzích (viz Taxonomie). Středoevropský poddruh, A. a. ispida, má vnější část křídel, hřbet, ocas a téměř celou hlavu modrou, hruď a končetiny jsou jasně oranžové, zobák tmavý, skvrna pod ním a po stranách krku je pak zbarvena bíle. Obě pohlaví se přitom zbarvením nijak výrazně neliší, samice však na rozdíl od samců mají červeně zbarvený kořen spodní čelisti. Mladí ptáci jsou obecně jednotvárněji zbarveni a jejich opeření má zelenavější odstín.V severní Africe, Evropě a ve většině Asie se jedná o naprosto nezaměnitelný druh, v její jihovýchodní části však může být relativně snadno zaměněn s více jak 6 jinými druhy ledňáčků ., zejména pak s ledňáčkem modrohřbetým (Alcedo meninting).Jeho let je rychlý (dokáže dosáhnout i rychlosti vyšší jak 45 km/h) a přímý a dá se při něm relativně snadno určit díky jeho jasně modře zbarvenému kostřci. == Hlasový projev == Často a nápadně se ozývá, nejčastěji krátkým, ostrým a při vzrušení často opakovaným tyt-tyt. == Rozšíření == Ledňáček říční se vyskytuje téměř v celé Evropě s výjimkou Islandu, severního cípu Britských ostrovů a Skandinávie. Značně zasahuje také na rozsáhlé území Asie, zejména pak do její západní, východní, jižní a jihovýchodní části. Izolovaně obývá také severní Afriku. Jeho globální areál rozšíření přitom zaujímá plochu velkou zhruba 24 900 000 km2.Severské populace jsou většinou tažné, ptáci z jižních populací na svých hnízdištích setrvávají po celý rok. Tažní jedinci zimují zejména ve střední Evropě a Středomoří a někteří migrují až na vzdálený africký kontinent. Asijští ptáci pak zimují zejména v jihovýchodní Asii. Migruje především v noci a často i na dlouhé vzdálenosti, např. sibiřští ptáci musí ročně zdolat i více jak 3000 km. === Početnost === V posledních letech nebyl u jeho populace, která čítá zhruba 600 000 párů, zaznamenán pokles vyšší jak 30 % a proto je v Červeném seznamu zaznamenán jako málo dotčený druh. Evropská populace pak čítá 67 000 – 135 000 párů.Jeho početnost je však většinou rok od roku odlišná a to zejména v závislosti na teplotách v zimním období. Typickým příkladem je Belgie, kde bylo po zimě s velmi nízkými teplotami zaznamenáno jen osm párů, během pěti let se jeho početnost na území tohoto státu zvýšila až na 45 párů, z toho však v následujícím roce nepříznivou zimu přežilo pouze 25 párů. Vážnou hrozbu pro něj však představuje i ničení přirozeného biotopu a nedostatek hnízdních míst. === Biotop === Žije v blízkosti pomalu tekoucích čistých vod bohatých na ryby. Z tohoto důvodu mohou ledňáčci sloužit také jako bioindikátor čisté vody. Nejčastěji tak obývá řeky, potoky, rybníky, jezera, přehrady a mokřiny. Během zimního období často zalétává i k poloslaným vodám. === Rozšíření v ČR === V České republice se ledňáček říční vyskytuje celoročně. I přesto, že je jeho populační trend na českém území v posledních letech na mírném vzestupu, stále jej řadíme mezi silně ohrožené a tudíž i přísně chráněné druhy. Na území ČR totiž hnízdí pouze v počtu 300–700 párů, a to maximálně do nadmořské výšky 900 m. == Ekologie == Ledňáček říční je plachý a po většinu roku samotářsky žijící a přísně teritoriální pták. V případě, že na jeho území vnikne konkurent, skloní se, začne pomalu kývat hlavou ze strany na stranu a roztahuje křídla. K soubojům dochází jen zřídkakdy, jeho podstatou je však shození jednoho z účastníků do vody a jeho přidržení pod ní. Tyto souboje se však téměř vždy obcházejí bez jakýchkoli vážných zranění. V ČR se ekologií a ochranou ledňáčka říčního od roku 1994 zabývá program ALCEDO (celorepublikový garant: Pavel Čech, 02/19 ZO ČSOP Alcedo). Od roku 2007 je vypracována podrobná metodika ochrany a výzkumu tohoto druhu (Metodika ČSOP č. 34). === Potrava a lov === Živí se zejména menšími rybami do velikosti 12 cm, které v jeho potravě zaujímají 60–67 %. Obvyklou kořist však představují ryby o velikosti 6–7 cm a váze 3 gramy. Nejčastěji jsou zde zastoupeny vranky, pstruzi, štiky, tloušti a jiní zástupci čeledi kaprovitých. V ČR dominují v potravě na tekoucích vodách zejména hrouzci, jelci, plotice a oukleje, na nádržích okoun. Vyjma ryb požírá i obojživelníky, hmyz a korýše. Podle rozsáhlého monitoringu provedeného mezi lety 1999 až 2013 na patnácti hnízdních lokalitách zahrnujících vodní nádrže, řeky a potoky však tvoří nerybí kořist jen cca 0,1 % potravy (analyzováno 30 hnízd, obvykle pozměněné vodní ekosystémy, 16 933 diagnostikovaných jedinců kořisti). Ledňáček je schopen lovit i mihule. Nejnovější výzkumy ukazují, že snůška ledňáčků, do doby než opustí hnízdní kotlinku, spotřebuje podle počtu mláďat (4–8 ks) ryby o celkové váze 1498 až 2968 gramů, tj. v průměru 334 gramů (1837 kJ) ryb na mládě za 25 dní pobytu v hnízdě. Denní příjem ryb jednoho mláděte odpovídá 37 % váhy jeho těla. Ledňáček ztrácí rychlým létáním hodně energie, denně proto musí spořádat takové množství potravy, které se vyrovná celým 60 % jeho celkové hmotnosti. Na kořist většinou číhá vsedě na větvi visící obvykle 1–2 m nad vodou, v případě, že se v okolí žádné vhodné větve nenacházejí, vyhlíží ji i za třepotavého letu (takto se však stává pouze ve 3 % případů). Pokud kořist spatří, vrhá se rychlým střemhlavým letem pod vodní hladinu, uchopí ji do zobáku a poté se opět vrací zpět na svou pozorovatelnu. Pod vodou má oči otevřené, ale chráněné jemnou blankou, kvůli které nevidí a spoléhá se tak pouze na dotek.Ulovenou potravu následně zabíjí údery o větev a polyká ji hlavou napřed, aby se neporanil o rybí šupiny a ploutve. Při lovu se může potopit i jeden metr pod vodní hladinu, obvykle však nepřesahuje hloubku 25 cm. Úspěšnost lovu je velmi nízká, jen totiž přibližně každý desátý pokus je úspěšný.Nestravitelných zbytků, jako jsou kosti, se několikrát denně zbavuje v podobě malých šedých vývržků.V České republice je potravě ledňáčka říčního díky programu ALCEDO věnována maximální pozornost. Je sledována na údolních nádržích, řekách a speciální pozornost je věnována potravě ledňáčků na pstruhových potocích. === Rozmnožování === Obě pohlaví ledňáčka říčního pohlavně dospívají ve stáří jednoho roku. Hnízdění je po celý rok jediné období, kdy se nezdržuje samotářsky, ale v párech, každý pár přitom obhajuje teritorium velké až 1 km. Je známý svými námluvami, při kterých samec pronásleduje samičku, oba se spolu střemhlav vrhají do vody, avšak v poslední chvíli změní směr a letí vysoko ke korunám stromů. Ledňáččí zásnuby mohou trvat i několik hodin, poté dochází k tzv. zásnubnímu krmení. Samec přináší samici potravu, uklání se a předává ji přímo samičce do zobáku. Hloubí si vlastní noru na příkrých březích v blízkosti vod. Většinou bývá umístěna vysoko, v některých případech až 37 m nad hladinou, díky čemuž je chráněna před mnoha predátory, jako jsou například lasičky. Pro její vybudování potřebuje měkkou půdu, do které zobákem naráží až do doby, dokud se v ní neobjeví důlek. V konečném stádiu nora může na délku měřit až půl metru a na jejím konci je malá komůrka. Pokud je na okraji hnízda trus, znamená to, že noru obývají mláďata. Hnízdí od května až do září, ročně má přitom obvykle 1–2 snůšky. Klade 5–7 bílých, 22 × 19 mm velkých a 4,3 g těžkých vajec (z toho 5 % tvoří skořápka), na jejichž sezení, které trvá 19–21 dní, se střídavě podílí oba rodiče. Výjimkou jsou pouze noci, kdy inkubaci vykonává pouze samice. Mláďata se rodí slepá a holá, v prvních dvou týdnech měří zhruba 5–8 cm. Zpočátku je rodiče krmí v intervalu 45 minut, v pozdějším věku již v intervalu 15 minut. Hnízdo opouští po 23–27 dnech. V tomto období jsou velmi náchylná a kvůli promoknutí peří se často při pokusu o lov kořisti utopí. Dospělosti se tak dožívá průměrně jen 50 % z nich.Ve volné přírodě se dožívá průměrně sedm let, zatím nejstarší zaznamenaný jedinec pochází z Belgie s věkem 21 let. == Taxonomie == Ledňáčci jsou malí ptáci tvořící čeleď ledňáčkovitých a tři samostatné podčeledi – Halcyoninae, Cerylinae a Alcedininae. Nejpočetnější rod třetí zmiňované podčeledi, Alcedo, kam řadíme i ledňáčka říčního, čítá celkem 17 druhů. Název Alcedo je přitom latinský výraz pro ledňáčka, Atthis zase jméno krásné mladé ženy z ostrova Lesbos a přítelkyně známé básníkářky Sapfó. Jeho nejblíže příbuznými druhy jsou přitom ledňáček modrohřbetý, límcový a větší.Druh poprvé popsal v roce 1758 švédský přírodovědec Carl Linné pod původním názvem Alcedo ispida.Většinou u něj rozlišujeme sedm poddruhů (viz přehled níže), některé zdroje však uvádí poddruhů i více. A. a. athis (Linnaeus, 1758): severozápadní Afrika, široký pás od Španělska po Bulharsko, Afghánistán, Indie, Sibiř, severozápadní Čína, zimuje v Súdánu, Ománu a Pákistánu. A. a. bengalensis Gmelin, 1788: Indie, jihovýchodní Asie, Čína, Sibiř, Mongolsko, Japonsko, zimuje na Sundských ostrovech, v Molukách a na Filipínách. A. a. floresiana Sharpe, 1892: Bali, Malé Sundy, ostrov Wetar a Timor. A. a. hispidoides Lesson, 1837: Sulawesi, Moluky, Nová Guinea, Bismarckovo souostroví. A. a. ispida Linnaeus, 1758: V Evropě severněji než A. a. athis (střední Evropa, Norsko, Britské ostrovy, část Španělska, Rusko, Rumunsko, Portugalsko), mimo ní se vyskytuje i v severní Africe, Kypru a Iráku. A. a. salomonensis Rothschild & Hartert, 1905: Šalamounovy ostrovy. A. a. taprobana O. Kleinschmidt, 1894: Indie, Srí Lanka. == Ocenění == Česká společnost ornitologická – Pták roku 2000 == Odkazy == === Reference === V tomto článku byly použity překlady textů z článků Common Kingfisher na anglické Wikipedii a Eisvogel na německé Wikipedii. === Související články === Ledňáčkovití Seznam ptáků v Česku Seznam přísně chráněných druhů živočichů podle Bernské úmluvy === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu ledňáček říční ve Wikimedia Commons Taxon Alcedo atthis ve Wikidruzích http://www.biolib.cz/cz/taxon/id8804/ http://www.naturfoto.cz/lednacek-ricni-fotografie-93.html http://www.vesmir.cz/clanek/lednacek-ricni-ptakem-roku-2000

ADJ_PHRASE

OTHER

007377

Jeřáb oskeruše (někdy se uvádí jako oskoruše, nářečně oskoruša) (Sorbus domestica) je opadavý, listnatý ovocný strom dorůstající výšky až 15 m jako solitér nebo až 30 m v lese. V našich podmínkách se dožívá 300 až 500 let, v jižní Evropě až 600 let. V Česku je tato dřevina vzácná a vyskytuje se v Českém středohoří a na jihovýchodě Moravy. Název oskeruše je všeslovanský a je nejasného, asi již praevropského původu. Oskeruše má lysé a lepkavé pupeny hnědé až hnědozelené barvy. Listy jsou střídavé, lichospeřené, jejich délka je 13 až 25 cm a skládají se z 13 až 21 lístků....

Jakého stáří se může dožít oskeruše v jižní Evropě?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%99%C3%A1b_oskeru%C5%A1e

V našich podmínkách se dožívá 300 až 500 let, v jižní Evropě až 600 let.

Jeřáb oskeruše (někdy se uvádí jako oskoruše, nářečně oskoruša) (Sorbus domestica) je opadavý, listnatý ovocný strom dorůstající výšky až 15 m jako solitér nebo až 30 m v lese. V našich podmínkách se dožívá 300 až 500 let, v jižní Evropě až 600 let. V Česku je tato dřevina vzácná a vyskytuje se v Českém středohoří a na jihovýchodě Moravy. Název oskeruše je všeslovanský a je nejasného, asi již praevropského původu. Oskeruše má lysé a lepkavé pupeny hnědé až hnědozelené barvy. Listy jsou střídavé, lichospeřené, jejich délka je 13 až 25 cm a skládají se z 13 až 21 lístků. Délka lístku je 3 až 6 cm, šířka 1 až 2 cm, tvar je podlouhle eliptický nebo oválný. Horní část listu je jednoduše pilovitá, spodní část celokrajná. Mladé listy jsou bíle ochlupené, toto ochlupení později mizí. Květenstvím je chocholík bílé, vzácně i růžové barvy. Kvete v květnu až červnu, květy odkvetou již za 14 dní. U mladých stromků je kůra hladká, po 7. roce šupinatá, později brázditá. Koruna je široce kulovitá, s mnoha většinou vodorovně rostoucími nebo lehce vzhůru směřujícími větvemi. Velikost koruny závisí na tom, zda je strom solitér nebo zda roste v lese. V případě solitéru může být její šířka až 20 m, u stromů rostoucích v lese je menší. V našich podmínkách se oskeruše vyskytuje v dubovém a bukodubovém vegetačním stupni. Běžný výskyt je ve výškách od 160 do 500 m n. m. Oskeruše se může vyskytovat jako solitér ve volné krajině – pak má výšku asi 10 až 15 m, šířka koruny až 20 m – nebo v lese, kdy je vyšší než v otevřené krajině – její výška je na úrovni okolních stromů, další odlišností je menší koruna. Oskeruše je sice teplomilná rostlina, na druhou stranu vzrostlé stromy jsou mrazuodolné (vydrží teploty do − °C), dává přednost prosvětleným suchým a málo vlhkým stanovištím, která jsou bohatá na živiny. Je odolná proti exhalacím a smogu. Oskeruše se vyskytuje hlavně v jižní Evropě (Balkán, Itálie, část Španělska), ve Francii a středním Německu, kde je nejsevernější výskyt v Sasku-Anhaltsku. Na několika lokalitách lze najít oskeruši i v severní Africe a v Turecku. V Česku se oskeruše nachází v Českém středohoří a na jihovýchodě Moravy, na Slovácku, kde je rozšířena od Pálavských vrchů po Vizovickou vrchovinu. Původnost druhu u nás je nejasná, snad jen na jižní Moravě může být zčásti původní, většina výskytů je však pozůstatkem starých výsadeb. Oskeruše patří mezi ohrožené druhy dřevin – v Česku není ani 800 vzrostlých stromů. V poslední době se sice vysazují tisíce mladých stromků, ale plodného věku (10 až 20 let) se dožije jen asi desetina, a stromů, které se dožijí 100 let, bude ještě mnohem méně. Podobná situace je i v jiných místech Evropy – i když je areál oskeruše velký, nikde neexistuje souvislý porost, pohromadě lze nalézt jen skupinku několika stromů. Největší oskeruše na Moravě je Adamcova oskeruše, nacházející se pod kopcem Žerotín asi 3 km jižně od Strážnice. S obvodem kmene 462 cm je považována za největší ve střední Evropě. Koruna je vysoká 11 a široká 18 metrů, stáří je odhadováno na 400 let. V Čechách roste největší oskeruše v obci Jenčice. Má obvod kmene 390 cm. Obec má ratolesti oskeruše i na své vlajce. Oskeruše je jednodomá dřevina schopná samoopylení. Aby semena mohla vyklíčit, musejí ve volné přírodě projít zažívacím ústrojím ptáků nebo savců. Oskeruši je možné rozmnožovat i uměle. Z metod umělého rozmnožování můžeme uvést vegetativní metody roubování a odběr kořenových, popřípadě bylinných řízků. Nepříliš vhodný je u oskeruše inbreeding, kdy dochází k menší životnosti, větší náchylnosti na houbové choroby a menšímu vzrůstu. Celkem překvapivé je, že i přes malý počet stromů a malou hustotu rozšíření je i u skupinek stromů jejich vzájemná genetická odlišnost celkem vysoká. Oskeruše začíná plodit ve věku 10 až 20 let. Plody většinou dozrávají a opadávají od září do října. Množství ovoce je různé, v případě vzrostlého stromu se uvádí hodnoty od 300 do 1200 kg, přičemž platí, že solitérní stromy díky své velké koruně jsou na úrodu bohatší než stromy rostoucí v lese. Avšak úroda ovoce však nebývá každoroční, některý rok se totiž neurodí nic. V souvislosti s neúrodou oskeruší se často traduje, že pokud je květ oskeruše ozářen bleskem, pak opadne a nedojde ke tvorbě plodu. Údajně byly spatřeny stromy, u kterých byly plody jen na jedné straně stromu, na druhé v důsledku ozáření květů bleskem nebyly plody žádné. (zdroj: Vít Hrdoušek a kol.) Nutno dodat, že jde samozřejmě o pověru nezakládající se na pravdě. Plodem oskeruše je malvice. Tvar plodů je různý, může být kulovitý, hruškovitý nebo i vejčitý. Barva žlutozelená až hnědozelená, na straně přivrácené ke slunci oranžová až červená. Váha plodu u nás 6 až 15 g, průměr plodu 2,5 až 3,0 cm. V jižní Evropě mohou být plody větší, s průměrem až 5 cm a váhou přes 25 g. Plody jsou sladké, šťavnaté a aromatické, ale pro konzumaci je vhodné je nechat uležet do té doby, než zhnědnou, tzv. zhniličkovatí. Plody obsahují: cukry bílkoviny pektiny vitaminy – např. vitamín A, C organické kyseliny minerály tříslovinu (tanin) Plody je možné po uležení konzumovat bez jakékoliv další úpravy (jsou chuťově výborné), je možné z nich dělat kompoty, marmelády či je usušit. Po umletí sušených oskeruší je možné prášek používat k ochucování jídel (má příchuť skořice). Dále se používá ke konzervování jablečného moštu či jiných ovocných šťáv. Další možností je výroba likérů či velmi kvalitní pálenky – oskerušovice. Plody mají i léčivé účinky: používají se při střevních potížích (sušené ovoce se používá jako statikum, zatímco syrové má projímavé účinky), na revma a při horečce. V případě smísení oskerušovice s bylinkami a medem je možné léčit i nachlazení. Dřevo oskeruše je nejtěžší v celé Evropě[zdroj?], je velmi pevné a má pěknou barvu i kresbu, proto se používalo v truhlářství, řezbářství, používalo se jako materiál pro hudební nástroje, vinné lisy a mechanické nástroje. Dále se používalo jako materiál na ozdobné vykládání nábytku (intarzie). V současné době je oskerušové dřevo zpracováváno jen několika málo podniky v Evropě, což je dáno vzácností oskeruše. Každopádně oskerušové dřevo je velmi kvalitní a je možné, že v budoucnosti dojde k rozšíření pěstování oskeruší a využívání jejich dřeva. Oskeruše je snad zčásti původním druhem teplých doubrav a dubohabřin na jižní Moravě, zvláště na Slovácku, kde její výskyt navazuje na Slovensko a Rakousko. Výskyt v Českém středohoří je od dob středověku, kdy se sem rozšířila s vinnou révou. Lze najít spoustu názorů na to, jak se oskeruše dále dostala na moravské a české území. Mezi lidové názory na její původ patří přinesení rostliny v době tureckých válek, kdy k nám měla být donesena z Balkánu. Dalším názorem je, že ji sem zanesli už staří Římané, jejichž vojska ji vysazovala na dobytém území, takže sloužila i jako obdoba hraničních kamenů (Limes Romanus). Na jižní Moravě se nachází největší a nejstarší oskeruše v celé Česku. Mezi památnými stromy v CHKO Bílé Karpaty nalezneme následující čtyři oskeruše. Pozn.: obvod kmene se měří ve výšce 1,3 m nad zemí. Související informace naleznete také v článku Adamcova oskeruše. Katastr: Strážnice, vinice Žerotín Obvod kmene: 458 cm Stáří (odhad): 400 let Výška koruny: 11 m Šířka koruny: 18 m Adamcova oskeruše je největší oskeruší v Evropě a navíc patří i k nejstarším. Katastr: Strážnice Obvod kmene: 337 cm Stáří (odhad): 300 let Katastr: Tvarožná Lhota Obvod kmene: 370 cm Stáří (odhad): 300 let Katastr: Kněždub Obvod kmene: 290 cm Stáří (odhad): 250 let Katastr: Polichno Obvod kmene: 328 cm Stáří (odhad): 275 let

NUMERIC

NUMERIC

003372

Nightwish je finská metalová kapela. Skupina vznikla v roce 1996. Tuomas Holopainen, operní zpěvačka Tarja Turunen a kytarista Emppu Vuorinen společně nahráli demo, které pojmenovali "Nightwish", po kterém i pojmenovali kapelu. Poté se sestava rozšířila o bubeníka Juliuse "Jukku" Nevalainena a baskytaristu Samiho Vänsku. Samiho po pár letech nahradil Marco Hietala. Namísto Tarji, která byla nakonec (r. 2005) z kapely vyhozena, byla v květnu 2007 oznámena nová zpěvačka, Švédka Anette Olzon, která opustila skupinu v roce 2012. Nahradila ji zpěvačka Floor Jansen. Dne 6. srpna 2014 oznámil na oficiálním facebooku skupiny bubeník Jukka Nevalainen dočasnou pauzu v jeho účinkování v kapele na dobu neurčitou ze zdravotních důvodů. Na albu Endless Forms Most Beautiful jej zastoupil jeho blízký přítel, bubeník Kai Hahto. Nightwish byl myšlenkou Tuomase Holopainena (viz dokument End of Innocence), kterého tato věc napadla po jedné noci strávené s přáteli u táboráku. Skupina byla založena krátce poté, v červenci 1996....

Je Tarja Turunen operní zpěvačka?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nightwish

Tuomas Holopainen, operní zpěvačka Tarja Turunen a kytarista Emppu Vuorinen společně nahráli demo, které pojmenovali "Nightwish", po kterém i pojmenovali kapelu.

Nightwish je finská metalová kapela. Skupina vznikla v roce 1996. Tuomas Holopainen, operní zpěvačka Tarja Turunen a kytarista Emppu Vuorinen společně nahráli demo, které pojmenovali "Nightwish", po kterém i pojmenovali kapelu. Poté se sestava rozšířila o bubeníka Juliuse "Jukku" Nevalainena a baskytaristu Samiho Vänsku. Samiho po pár letech nahradil Marco Hietala. Namísto Tarji, která byla nakonec (r. 2005) z kapely vyhozena, byla v květnu 2007 oznámena nová zpěvačka, Švédka Anette Olzon, která opustila skupinu v roce 2012. Nahradila ji zpěvačka Floor Jansen. Dne 6. srpna 2014 oznámil na oficiálním facebooku skupiny bubeník Jukka Nevalainen dočasnou pauzu v jeho účinkování v kapele na dobu neurčitou ze zdravotních důvodů. Na albu Endless Forms Most Beautiful jej zastoupil jeho blízký přítel, bubeník Kai Hahto. Nightwish byl myšlenkou Tuomase Holopainena (viz dokument End of Innocence), kterého tato věc napadla po jedné noci strávené s přáteli u táboráku. Skupina byla založena krátce poté, v červenci 1996. Holopainen sezval do kapely kytaristu Erna "Emppu" Vuorinena, kterého znal již od dětství a zpěvačku Tarju Turunen, která byla na škole, do které oba chodili, známá především svými úžasnými vokálními schopnostmi. Jejich styl byl tehdy založen na Tuomasových experimentech s klávesami, akustickými kytarami a Tarjiným operním zpěvem. Poté tito tři muzikanti mezi říjnem a prosincem 1996 nahráli akustické demo album, kde byly tři písně: Nightwish (podle které se skupina nazvala), The Forever Moments a Etiäinen. Prvotní myšlenkou kapely bylo dělat hudbu, která by se dala hrát při táboráku. Ovšem Tuomas se rozhodl, protože Tarjin hlas byl pro projekt jako tento moc mohutný, přidat do hudby metalové prvky. Na začátku roku 1997 se ke skupině přidal bubeník Jukka "Julius" Nevalainen. Tehdy byla také akustická kytara nahrazena elektrickou. V březnu se kapela zavřela do studia, aby nahrála 7 písní, včetně vylepšené verze demo-písně Etiäinen. Tyto songy byly vydány na limitované edici alba Angels Fall First. V květnu toho samého roku podepsala kapela smlouvu na dvě alba s finskou nahrávací společností Spinefarm Records. Angels Fall First bylo vydáno v listopadu a dosáhlo 31. příčky ve finské hitparádě prodejnosti alb. Ještě předtím vydaný singl The Carpenter byl 3. ve finském žebříčku singlů. Kritika přijala Angels Fall First rozdílně. All Music Guide ohodnotilo album 2 body z 5 a zdroje jako The Metal Observer prohlásily, že toto jejich debutové album bylo až neuvěřitelně mdlé ve srovnání s jejich pozdější prací. Avšak na Encyclopaedia Metallum, která staví na recenzích posluchačů, dosáhlo album průměrného hodnocení 91 %. V prosinci 1997 hráli Nightwish ve svém rodném městě první koncert. Během zimy 1997-1998 hrála kapela už jen sedmkrát, protože Nevalainen a Vuorinen museli na vojnu a Tarja Turunen ještě nedokončila svá studia. V roce 1998 se ke kapele přidal baskytarista Sami Vänskä, Tuomasův dlouholetý přítel. Po natočení videa k písni The Carpenter vydala kapela album Oceanborn, následovníka Angels Fall First. Po stránce aranží a textů bylo Oceanborn propracovanější a progresivnější než jejich první album. Podle samotných členů kapely bylo album Oceanborn technicky nejnáročnější album, které natočili. Ve dvou písních se tu objevil i Tapio Wilska (bývalý člen Finntroll) – Devil & The Deep Dark Ocean, a The Pharaoh Sails to Orion. Ve finské hitparádě alb dosáhlo 5. místa. První singl z tohoto alba, Sacrament of Wilderness, skončil okamžitě na prvním místě v singlové hitparádě. Druhý singl, který vydali, nesl název Walking in the Air. Byla to předělávka písně Howarda Blakea ze soundtracku k filmu The Snowman. V roce 1999 vydali k příležitosti zatmění Slunce v Německu singl Sleeping Sun (Four Ballads of the Eclipse). Během prvního měsíce se ho v Německu prodalo 15 000 kopií[zdroj?]. Album Oceanborn se v srpnu toho roku stalo zlatým. V roce 2000 se Nightwish s písní Sleepwalker účastnili finské kvalifikace na Eurovision Song Contest. Skončili na druhém místě. Sice vyhráli veřejné hlasování, ale porota to zamítla a Finsko tehdy reprezentovala Nina Å. Když v roce 2006 vyhrála finská skupina Lordi celou Eurovizi, ptali se v jednom rozhovoru Tuomase, jestli si myslí, že Nightwish by byli lepší (protože obě skupiny spadají pod metalový žánr). Tuomas odpověděl, že toho nelituje; Lordi jsou prý skvělí a je pyšný na to, že mohli ukázat, co Finsko dokáže. V květnu vydala kapela album Wishmaster, které okamžitě vyletělo na 1. místo v prodejnosti alb a zůstalo tam tři týdny. Během této doby bylo oceněno jako zlaté. Navzdory dlouho očekávaným vydáním alb skupin Iron Maiden či Bon Jovi, která vyšla současně s ním, získal Wishmaster v německém časopise Rock Hard titul album měsíce. V roce 2000 Nightwish nahráli předělávku písně Garyho Moora, Over the Hills and Far Away, společně s několika dalšími novými písněmi a upravenou verzí jedné starší. Všechno to pak bylo vydáno jako EP Over the Hills and Far Away. Objevili se tu i hosté jako Tony Kakko (z power metalové skupiny Sonata Arctica) nebo Tapio Wilska. Kapela také vydala VHS,DVD a CD s živým materiálem, nahraným při koncertu v Tampere, 29. prosince 2000. Vše bylo pojmenováno jako From Wishes to Eternity. Krátce poté, vyzval Tuomas basáka Samiho Vänsku, aby opustil skupinu[zdroj?], a k Nightwish se připojil Marco Hietala (ze skupiny Tarot; bývalý člen Sinergy), který kvůli tomu odešel ze Sinergy. Marco, kromě toho že hrál na baskytaru, měl zpívat mužské vokály. Tuomas potom řekl, že je se Samim stále v kontaktu, čímž vyvrátil spekulace, že se od té doby už nesetkali. Ale už spolu nechtějí dělat žádný další projekt. V roce 2002 vydali Nightwish album Century Child a singly Ever Dream a Bless the Child. Hlavní rozdíl mezi tímto a předchozími alby byl v tom, že v písních Bless the Child, Feel For You, Ever Dream a Beauty of the Beast, byl použit finský symfonický orchestr, aby se tak ještě více rozšířil existující pocit klasické hudby. Trvalým favoritem fanoušků se však stala "nightwishácká" verze písně The Phantom of the Opera, ze slavného stejnojmenného muzikálu, který zkomponoval Andrew Lloyd Webber. Century Child získalo zlato už po dvou hodinách prodeje, a dva týdny nato se stalo platinovým. Také udělalo rekord ve finském žebříčku prodejnosti; ještě nikdy předtím nebylo druhé místo v počtu tak daleko za prvním. Po videoklipu k Bless the Child, bylo nahráno druhé video, tentokrát bez vydání singlu. Byla pro něj vybrána píseň End of All Hope. Klip obsahoval i scény z finského filmu Kohtalon Kirja (v překladu Kniha Zkázy). V roce 2003 vydala skupina své druhé DVD, s názvem End of Innocence, které vypráví příběh kapely ústy Holopainena a Nevalainen, a trvá dvě hodiny. DVD také obsahuje části živých koncertů, exkluzivní stopáž atd. Během léta 2003 se také Tarja provdala, a byly tu i spekulace, že se skupina rozpadne. Tyto dohady se však ukázaly jako mylné, protože skupina pokračovala v koncertech ještě další rok a vydala další album. Nové album, pojmenované Once bylo vydáno 7. června 2004, společně s prvním singlem Nemo (latinsky "nikdo"). Singl dosáhl vrcholu v hitparádách ve Finsku a Maďarsku a dostal se do top 10 v dalších pěti státech. Nemo tedy zůstává jejich doposud nejúspěšnějším vydaným singlem. Once využívá v devíti skladbách celého orchestru. Na rozdíl od Century Child se Nightwish rozhodli tentokrát najít orchestr za hranicemi Finska, takže byl vybrán London Session Orchestra. Je to také jejich druhé album, kde se objevuje píseň napsaná celá ve finštině, Kuolema Tekee Taiteilijan (v překladu Smrt dělá umělce). Once získalo ve Finsku třikrát platinu, jednu platinu v Německu, ve Švédsku se stalo zlatým a skončilo na prvním místě v prodejnosti v Řecku, Norsku a Maďarsku. Další singly byly: Wish I Had an Angel (píseň se objevila i na soundtracku k filmu Alone in the Dark), Kuolema Tekee Taiteilijan (singl vydaný pouze ve Finsku a Japonsku) a The Siren. Kromě komerčního úspěchu bylo Once bylo dobře přijato i kritikou, bylo na něj mnoho pozitivních recenzí (jako na Metalfan.nl nebo na RockReport.be), ve srovnání s Oceanborn. Úspěch alba kapele umožnil jet Once World Tour, na kterém hráli v mnoha zemích, kde ještě nikdy nebyli. Nightwish také koncertovali při zahájení Světového Šampionátu v Atletice 2005, který se konal v Helsinkách, čímž ještě více zvýraznili svou popularitu, která se jim nyní dostávala. V září 2005 vydali "best of" album, které obsahovalo písně z celé jejich diskografie. Kompilace byla nazvána Highest Hopes, a také se tu objevila živá předělávka songu od Pink Floydů, High Hopes (z alba The Division Bell). Tato píseň byla první, ve které zpíval Marco Hietala zcela sám. Kromě High Hopes byla na albu i vylepšená verze Sleeping Sun (z alba Oceanborn), která byla vydána i jako singl. Pro píseň bylo natočeno nové video, ve kterém se odehrává středověká bitva, a je k vidění i na německé verzi singlu a jako samostatné DVD vydané Spinefarm Records. Po nahrání DVD End of an Era (vydaného v červnu 2006), při koncertu v Hartwall aréně v Helsinkách, 21. října 2005, se ostatní čtyři členové Nightwish rozhodli, že bude lepší pokračovat bez Tarji Turunen. Tak to vyznělo z otevřeného dopisu, který dal Tarje Tuomas Holopainen po skončení koncertu a který se poté objevil na oficiálních stránkách kapely. Hlavní důvod k vyhazovu Tarji byl podle dopisu fakt, že její manžel, argentinský podnikatel Marcelo Cabuli, a komerční zájmy změnily její postoj ke kapele. Ale jak je známo, fanoušci si jako znak Nightwish představovali Tarju. Skupina se poté dohodla, že Tarja na sebe stahuje všechnu pozornost a proto musí pryč[zdroj?]. Tarja se k incidentu vyjádřila s tím, že vyhazov pro ni byl šok, protože než jí dali dopis, nikdo ji na nic neupozornil. Řekla, že osobní útoky na jejího manžela byly neoprávněné a že poskytnutí článku médiím bylo "zbytečně kruté". Tyto pocity vyjádřila ve vlastním otevřeném dopise, který byl uveřejněn na její osobní stránce, a skrz rozhovory v TV, časopisech a novinách. Za "Novou Éru" je považována historie skupiny od příchodu nové zpěvačky Anette Olzon. Hledání náhrady za Tarju Turunen jako ženské zpěvačky skupiny umožnilo od 17. března 2006 všem zpěvačkám, zajímajícím se o tento post, poslat kapele své demonahrávky. Skupina prohlásila, že hledají zpěvačku se schopností zpívat dynamicky a všestranně. Skupina se k překvapení některých fanoušků speciálně neptala po zpěvačkách trénovaných v klasickém zpěvu, ale byli otevřeni každému stylu a hudební minulosti. Do doby, než bylo posílání ukončeno (15. ledna 2007), dostala kapela přes 2000 demo nahrávek. Tehdy se začaly objevovat spekulace, kdo by eventuálně nahradil Tarju jako zpěvačku skupiny. Jako odpověď na tyto a ostatní dohady prohlásila kapela na svých webových stránkách, aby fanoušci nevěřili žádným informacím ohledně nové zpěvačky než těm, které zveřejní skupina sama. Identita nové zpěvačky byla zveřejněna pouze den před vydáním prvního singlu z alba Dark Passion Play, tj. 24. května 2007. Skupina tohoto dne oznámila, že náhradnicí Turunen se stala 35letá Anette Olzon z Katrineholmu ve Švédsku. Identita zpěvačky měla být ohlášena až později, ovšem kapela se bála falešných spekulací, které se v té době začaly množit. Skupina se zavřela do studia 15. září 2006, aby nahrála své šesté studiové album zatím bez nové zpěvačky. Proces začal nahráváním bicích, pak kytar, baskytar a demo kláves, poté následovalo nahrávání orchestru/sboru. Poté byly nahrány konečné syntetizéry a zpěv. Jako první singl z nového alba byla vybrána píseň Eva. Ukázka této písně je k dispozici ke stažení na oficiálních stránkách kapely (spolu s dalšími třemi ukázkami z nadcházejícího alba: 7 Days to the Wolves, Master Passion Greed a Amaranth). Původně měl být singl vydán 30. května 2007, ale kvůli úniku na jednu britskou stránku[zdroj?] byl vydán už 25. května. Po začátku "Dark Passion Play World Tour" se začalo připravovat první live album s Anette Made in Hong Kong (and in various other places), které obsahuje celkem 11 skladeb z alba Dark Passion Play a ze singlů Amaranth, Bye Bye Beautiful a The Islander. S tímto CD zároveň vyšlo i DVD obsahující dokumentární film z "Dark Passion Play World Tour" a 3 videoklipy k singlům Amaranth, Bye Bye Beautiful a The Islander. V červnu 2009 v finském časopise Soundi hlavní skladatel a klávesista Tuomas Holopainen uvedl, že začal pracovat na novém albu skupiny Nightwish. V říjnu se začaly mezi fanoušky šířit spekulace, že nové album ponese jméno Wind Embraced, avšak tyto zprávy zpěvačka Anette Olzon popřela. 1. února 2010 Anette na svém blogu napsala, že pro nové album je hotovo devět skladeb a skupina se v létě sejde na nahrávání demo verzí skladeb. 10. února 2011 skupina na svém webu uvedla, že nové album ponese název Imaginaerum a na jeho základě bude natočen i film. Album vyšlo 30. listopadu 2011, film vyšel 23. listopadu 2012. Album je v podstatě soundtrackem ke stejnojmennému filmu a prolíná se tak s jeho příběhem. Film je o starém umírajícím hudebním skladateli a poetovi Thomasi Whitmanovi (kombinace jmen Tuomase Holopainena a amerického basníka Walta Whitmana - Tuomasova oblíbeného autora), který vzpomíná na své mládí a dětství. Stejnojmenný film režíruje Stobe Harju, který již s Nightiwish spolupracoval na klipu ke skladbě The Islander. 1. října 2012 skupina skrze svůj profil na Facebooku oznámila zprávu, že došlo k dohodě s Anette o konci jejího působení v kapele. Podle tiskového prohlášení "bylo čím dál tím víc zřejmé, že směřování kapely je v konfliktu s jejími potřebami. Tento konflikt vedl k rozdělení, ze kterého se již nebylo možné vrátit zpět". Pro zbytek turné Imaginaerum World Tour Anette zastoupila Nizozemka Floor Jansen, která se 9. října 2013 stala oficiální zpěvačkou kapely. Zároveň byl do kapely přijat i Troy Donockley, který doprovázel skladby Nightwish na flétny a dudy. Kapela toto oznámila na svém Facebooku. Album bylo vydáno 27. 3. 2015 v Evropě a Argentině prostřednictvím vydatelství Nuclear Blast. Bylo inspirováno prací přírodovědce Charlese Darwina. Jako hlavní motiv posloužil slavný Darwinův citát z roku 1859 z velmi vlivné knihy – O původu druhů. Z ní pochází citace "Nekonečné tvoří nejkrásnější". Kde Darwin jasně a výstižně popsal vývoj z jedné buňky pro ostatní organismy. Podle Tuomase Holopainena byla rozhodující pro vývoj alba skladba "Élan", jinak též citát Walta Whitmana. Endless Forms Most Beautiful je první album, kde je bubeník Jukka Nevalainen zastoupen blízkým přítelem Kaiem Hahto. Tuomas Holopainen, textař většiny písní a skladatel hudby, tvrdí, že největší inspiraci ke psaní písní nachází ve filmové hudbě. Písně jako Beauty of the Beast (z alba Century Child) a Ghost Love Score (z alba Once) jsou toho příkladem. Holopainen také řekl, že filmová hudba je to, co poslouchá, když je doma. Má rád například hudbu k filmu Van Helsing, Krvavý Příliv a prakticky cokoliv, co napsal Hans Zimmer. Vliv na jeho tvorbu měli také např. experimentální The 3rd and the Mortal či gothic metaloví Tiamat. Na druhé straně byl také Nightwish inspirací pro jiné kapely. Simone Simons, hlavní zpěvačka Epicy, se nechala slyšet, že začala zpívat v důsledku Nightwish. Bývalá zpěvačka Visions of Atlantis, Nicole Bogner, uznala, že Nightwish pro ně byl velkou inspirací na první album. Sander Gommans z After Forever řekl, že Nightwish "nás budou jistě inspirovat při psaní nových písní". Hlavní zpěvák power metalové skupiny Sonata Arctica, Tony Kakko, už několikrát vysvětlovat, jaký na něj měl Nightwish vliv. Správná definice hudebního stylu Nightwish je sporná. O skupině se tvrdí, že je to zčásti heavy metal, symphonic metal. Symphonic metalová definice je založená na tom, že Nightwish používají nástroje a styl zpěvu z klasické hudby a filmových melodií. Povznášející fantasy témata, epická atmosféra, vysoké vokály, kytarová a klávesová sóla a rychlý, melodický styl hudby. Stejně jako některé další finské skupiny, jako například Sonatu Arcticu či Stratovarius. Označení žánru jako heavy metalu, který se vyznačuje především velkou melodičností a vysoko položeným, čistým zpěvem. Bývá poměrně rychlý a často se v něm objevují sborově zpívané refrény-že skupina hraje melodický heavy metal,řekli sami členové. Tuomas Holopainen jednou popsal hudbu Nightwish jako "melodic heavy metal s ženskou zpěvačkou". Nová éra hudebního stylu Nightwish začala s albem Century Child a ještě více se rozvinula na Once. Kytary byly více v pozadí a byly zjednodušeny na nižší rytmický zvuk blízký spíše modernímu hard rocku než starému melodickému power metalovému stylu, hlavní Tarjiny vokály ztratily něco ze svého operního řízu a přiblížily se více standardnímu rockovému ženskému zpěvu. Mužský zpěv v podobě nového basáka Marca Hietaly, přidal do některých písní nový, tvrdší rozměr. Zasněná fantasy témata starších Nightwish byly postupně nahrazeny gothičtějšími obrazy děje. Vedoucí člen skupiny, Tuomas Holopainen, řekl v jednom rozhovoru, že nové album bude mít hodně společného s albem posledním (Once). Kapela si například zachová nový druh tvrdších písní (jako Wish I Had An Angel nebo Planet Hell), ale budou zde i jemnější balady. Nové album také zahrnuje mnoho hostujících umělců orchestrálních částí - v tom samém rozhovoru Tuomas řekl, že při nahrávání Once měli k dispozici 18 sboristů, a ještě to nestačilo. Angels Fall First (1997) Oceanborn (1998) Wishmaster (2000) Over the Hills and Far Away (2001) Century Child (2002) Once (2004) Dark Passion Play (2007 .) Imaginaerum (2011) Endless Forms Most Beautiful (2015) From Wishes to Eternity (2001) End of an Era (2006) Made in Hong Kong (And in Various Other Places) ( . 2009) Showtime, Storytime (2013) Vehicle of Spirit (2016) "The Carpenter" (1997) "Sacrament of Wilderness" (1998) "Walking in the Air . " (1999) "Sleeping Sun (Four Ballads of the Eclipse)" (1999) "Deep Silent Complete" (2000) "Ever Dream" (2002) " .Bless the Child" (2002) "Nemo" (2004) "Wish I Had an Angel" (2004) "Kuolema tekee taiteilijan" (2005) "The . Siren" (2005) "Sleeping Sun" (2005) "Eva" (2007) "Amaranth" (2007) "Erämaan Viimeinen" (2007) . "Bye Bye Beautiful" (2008) "The Islander" (2008) "Storytime" (2011) "The Crow, The Owl and the Dove" (2012 . ) "Élan" (2015) Imaginaerum (2012) Imaginaerum: The Score (2012) From Wishes to Eternity (2001) (videozáznam koncertu) End of Innocence (2003) . (dokument s videoklipy) Once (2004) (audio + 2 videa) End of an Era (2006) (videozáznam posledního koncertu s Tarjou + dokument o 15 dnech před koncertem) Live at Lowlands . (2008) (asi první videozáznam s novou "všestrannou" zpěvačkou Anette Olzon) Made in Hong Kong (And in Various Other Places) (2009) (dokument z turné Nightwish + videa ke třem . singlům z DPP.) Showtime, Storytime (2013) Highest Hopes (2005) (2CD+DVD) Nightwish (1996) Wishmastour 2000 (2001) Tales from the . Elvenpath (2004) Bestwishes (2005) Highest Hopes: The Best of Nightwish (2005) The Sound of Nightwish Reborn (2008) Lokikirja (2009) Decades (2018) Tuomas Holopainen - klávesy Marco Hietala - basová kytara, zpěv Erno "Emppu" Vuorinen - kytara Jukka Nevalainen - bicí Floor Jansen - zpěv Troy Donockley - lidové hudební nástroje Tarja Turunen - zpěv Anette Olzon - zpěv Sami Vänskä - baskytara

VERB_PHRASE

YES_NO

007206

Film je souhrnné označení pro kinematografii a veškeré její aspekty - umělecké, technické, komerční a společenské. Spolu s tiskem, rozhlasem a televizí a dnes už i internetem patří film mezi komunikační prostředky s největším dosahem a vlivem, společně s televizí bývá řazen mezi tzv. scénická umění. K rozvoji filmu, jako technickému vynálezu, jako druh umění, kulturního, společenského a hospodářského fenoménu došlo koncem 19. století. První veřejné představení uskutečnili francouzští vynálezci kinematografického přístroje bratři Auguste a Louis Lumiè 28. prosince 1895 v Paříži. V českých zemích se poprvé promítalo 15. července 1896 v Karlových...

Kde uskutečnili francouzští vynálezci kinematografického přístroje první veřejné představení?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Film

První veřejné představení uskutečnili francouzští vynálezci kinematografického přístroje bratři Auguste a Louis Lumiè 28. prosince 1895 v Paříži.

Film je souhrnné označení pro kinematografii a veškeré její aspekty - umělecké, technické, komerční a společenské. Spolu s tiskem, rozhlasem a televizí a dnes už i internetem patří film mezi komunikační prostředky s největším dosahem a vlivem, společně s televizí bývá řazen mezi tzv. scénická umění. K rozvoji filmu, jako technickému vynálezu, jako druh umění, kulturního, společenského a hospodářského fenoménu došlo koncem 19. století. První veřejné představení uskutečnili francouzští vynálezci kinematografického přístroje bratři Auguste a Louis Lumiè 28. prosince 1895 v Paříži. V českých zemích se poprvé promítalo 15. července 1896 v Karlových Varech a již na počátku srpna 1897 natočila americká společnost vůbec první film v Čechách věnovaný pašijovým hrám v Hořicích na Šumavě, jež byly pod názvem The Horitz Passion Play uvedeny téhož roku v Americe. První české snímky natočil Jan Kříženecký a v roce 1898 je promítal na Výstavě architektury a inženýrství v Praze v pavilonu Český kinematograf (Svatojánská pouť v československé vesnici, Poslední výstřel, Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech). V témže roce realizoval hrané snímky: Dostaveníčko v mlýnici, Výstavní párkař a lepič plakátů, Smích a pláč. Před 1. světovou válkou vzniklo několik filmových společností (mj. Kinofa, Ilusion, ASUM), jež kromě Lucernafilmu, založeného a zařízeného Milošem Havlem, záhy zanikly. Z raného období jsou známy filmy: Zkažená krev (1913), Zamilovaná tchýně (1914), Pan profesor, nepřítel žen (1914), Ahasver (1915), Pražští adamité (1917) a mnoho dalších. Po vzniku Československa v roce 1918 nastal rozkvět filmové produkce. V roce 1921 byly v Praze vystavěny stálé filmové produkce. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny filmu. První filmy promítali bratři Lumiè v roce 1895, ovšem pouze dokumentární (příjezd lokomotivy na nádraží) a viděli v tom pouhou pouťovou atrakci. Patří jim však zásluha za promítání filmu na plátno pro celý sál plný lidí. Teprve další Francouz, Georges Méliè, naučil film vyprávět příběhy (Cesta na Měsíc, Cesta do neznáma, Dobytí pólu). Postupně se film stával médiem poměrně oblíbeným, zpočátku zejména žánr grotesky, jehož nejvýznamnějším představitelem byl Charlie Chaplin. V americké vesničce Hollywood, nyní předměstí Los Angeles, byla vybudována filmová studia, která se postupně rozrostla na největší světovou "továrnu na sny". Časem získal film (původně černobílý a nezvukový, natáčený kamerou s ruční klikou) různé technické vymoženosti. Nejdříve motor, zajišťující rovnoměrné natáčení i promítání, potom také zvuk (v roce 1927 byl natočen první zvukový film prezentovaný v Berlíně - Jazzový zpěvák) a barvu. Brzy se z filmu stal jeden z nejvýznamnějších uměleckých průmyslů 20. století. Nejlepší filmy (popřípadě herci, režiséři, kameramani, střihači a jiné filmové profese) jsou pravidelně odměňovány cenami, z nichž nejprestižnější je cena Americké filmové akademie Oscar. Vedle filmů hraných se prosadily i filmy animované, a to jak kreslené, tak loutkové. Ve filmech se uplatňují filmové triky, které tak někdy kombinují hraný a animovaný film. V dnešní době už se ale k vytváření filmových iluzí používají zpravidla počítačové a digitální technologie. Na přelomu 20. a 21. století se do mezinárodního povědomí dostala nová generace českých filmařů jako jsou např.: Jan Svěrák, Vladimír Michálek, Jan Hřebejk, Saša Gedeon, Petr Zelenka, Alice Nellis. Zatím největší úspěch slavil v České republice i ve světě Oscarem oceněný film Kolja (1996) Jana Svěráka. Nominaci na Oscara získaly filmy: Musíme si pomáhat (2000) Jana Hřebejka a Želary (2003) Ondřeje Trojana. K rozvoji filmu přispěla i televize, která nejen promítá filmy určené původně do kin, ale natáčí i vlastní televizní filmy. Specialitou televizní filmové tvorby jsou televizní seriály. Mnoho hraných a animovaných filmových děl je postaveno na umělecké fikci, velké stylizaci a iluzi, filmová díla toho typu bývají téměř vždy (více či méně) odlišná od všední reality, velmi často je zde uplatněn umělecký princip licentia poetica. S realitou (reálný svět) jako takovou pracuje především dokumentární film, což je zcela samostatný a specifický filmový žánr. Podrobnější informace naleznete v článku Česká kinematografie. Seznam českých filmů (chronologicky) Seznam českých režisérů a režisérek seznamy filmů televizní seriál titulky hraný film němý film, zvukový film animovaný film filmový žánr kino Obrázky, zvuky či videa k tématu film ve Wikimedia Commons Téma Film ve Wikicitátech Slovníkové heslo film ve Wikislovníku Česko-Slovenská filmová databáze NaFilmu.cz Filmové novinky, aktuality Internet Movie Database (IMDb) - anglicky All Movie Guide - anglicky Krátkometrážní snímky - historie filmu, vývoj efektů Filmová místa

LOCATION

LOCATION

011125

... včetně těch místních částí, které k němu v dané době patřily. == Náboženství == Třinec patří k nejreligióznějším městům ČR, neboť při sčítání lidu v roce 2001 se v něm k nějakému náboženství přihlásilo 60,5 % obyvatel. Náboženská skladba věřících je velmi pestrá – kromě římských katolíků má ve městě své sbory řada protestantských církví a od roku 2006 zde vyvíjejí činnost vyznavači mesiánského judaismu. Obvod města Třince tvoří jeden ze seniorátů Slezské církve evangelické augsburského vyznání, která má ve městě čtyři sbory. Jsou zde zastoupeny i jiné církve, nikoliv svými chrámy, ale svými sbory. Aktivní jsou Svědci Jehovovi popř. Církev adventistů sedmého dne, Církev Bratrská a Církev Apoštolská apod. == Okolí Třince == V okolí Třince se nacházejí Moravskoslezské Beskydy a směrem na východ nižší Slezské Beskydy. Tato dvě karpatská pohoří jsou od sebe navzájem oddělena Jablunkovskou...

Která pohoří se nacházejí v blízkosti Třince?

https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99inec

V okolí Třince se nacházejí Moravskoslezské Beskydy a směrem na východ nižší Slezské Beskydy.

Třinec (polsky Trzyniec; německy Trzynietz) je statutární město v okrese Frýdek-Místek v Moravskoslezském kraji, 32 km jihovýchodně od Ostravy, na území historického Těšínského Slezska. Žije zde přibližně 35 tisíc obyvatel, má rozlohu 8 541 ha, centrum je v nadmořské výšce 306 m n. m., nejvyšší bod dosahuje téměř 1000 m n. m. (televizní vysílač na Javorovém vrchu). Třincem protéká z jihu na sever řeka Olše, která od svého výtoku z města tvoří hranici s Polskem. Po Jablunkovu je Třinec druhým nejvýchodnějším městem celého Česka. Ve městě sídlí významný český výrobce ocelových válcovaných výrobků, Třinecké železárny. == Historie == První písemná zmínka o Třinci pochází z roku 1444. Tehdy se jednalo o pouhou osadu, statut města obec získala až roku 1931. === Československo-polské spory o Třinec === Třinec (spolu s celým Těšínskem) byl v první polovině dvacátého století předmětem sporu mezi Československem a Polskem. Poprvé v letech 1918 až 1920, kdy byl po první světové válce nejprve včleněn do prozatímní polské části Těšínska, aby byl krátce poté v Sedmidenní válce (ve které československé jednotky vedl Josef Šnejdárek) obsazen Československem. V roce 1920 byl rozhodnutím arbitráže ve Spa přiřčen Československu. Dne 11. 12. 1930 dekretem vlády Československé republiky byl Třinec povýšen na město. Podruhé byl Třinec Polskem obsazen těsně před vypuknutím druhé světové války (po Mnichovské dohodě), po porážce Polska se stal součástí nacistického Německa. Zpět k Československu byl Třinec připojen po skončení druhé světové války. Polsko se svého nároku na Třinec vzdalo v roce 1958. === Historie v datech === V roce 1839 byla založena třinecká huť. V roce 1851 byla založena škola s jednotřídkou pro děti pracovníků hutě – budova školy byla postupně rozšiřována a dnes je sídlem základní a mateřské školy s polským vyučovacím jazykem. Vlakové nádraží bylo postaveno v letech 1869 až 1871, přestavba zahájena v roce 1952, dokončena byla ke dni 3. 3. 1958. Dne 24. 10. 1882 byl položen základní kámen římsko-katolického kostela sv. Alberta a 27. 9. 1885 byl kostel vysvěcen. Evangelický kostel byl vysvěcen 9. 7. 1899. Budova české základní školy Petra Bezruče byla postavena v roce 1924. V roce 1929 zde byl založen hokejový klub, dnes HC Oceláři Třinec. 3. 2. 1936 zřízena závodní škola Třineckých železáren (dnes Střední odborná škola Třineckých železáren, jež se nachází v městské části Kanada). Třinec byl osvobozen od fašismu 3. 5. 1945. V roce 1954 byla zahájena stavba nemocnice v městské části Dolní Líštná (Sosna), otevření prvních pavilónů se uskutečnilo v roce 1958, činnost samostatné Nemocnice Třinec byla zahájena v roce 1962. V roce 1955 byla slavnostně otevřena Hvězdárna Mikuláše Koperníka. V roce 1957 byla uvedena do provozu lanová dráha na Javorový vrch. 1. 8. 1960 bylo uvedeno do provozu letní koupaliště na Lesní ulici. Stavba Domu služeb (dnes MOND) v městské části Lyžbice (Terasa) probíhala v letech 1964 až 1966. Začátek výstavby zimního stadionu 1964, do provozu byl dán 17. 2. 1967 (nekrytý); rok 1974 začátek zastřešení, ukončeno 31. 12. 1976. Stavba kulturního domu začala v roce 1966 a slavnostní otevření se konalo v roce 1970. 25. 2. 1968 promítání prvního filmu v kině Kosmos. Dne 12. 9. 1969 bylo při příležitosti 130. výročí založení třinecké huti otevřeno Podnikové muzeum Třineckých železáren (dnes Muzeum Třineckých železáren a města Třince) jako první hutnické muzeum v republice. V roce 1985 otevření nové polikliniky (Nemocnice Podlesí) v městské části Konská. V červenci 2001 byla ve spolupráci s Třineckými železárnami dokončena průmyslová zóna Baliny, která poskytla zázemí mnoha firmám (Vesuvius Solar Crucible, Kern, BZN, JAP Trading, DONGWON CZ aj.), chráněné dílně Ergon a společnosti Silesmont. Tyto firmy a společnosti vytvářejí nová pracovní místa a podílejí se významným způsobem na snižování nezaměstnanosti ve městě i v regionu. 20. 6. 2013 – historicky první vlak zastavil na nově vybudované železniční zastávce Třinec centrum. 10. 10. 2013 – výstavba nové hokejová haly (video – den otevřených dveří) 18. 11. 2013 byl v centru města slavnostně zprovozněn podjezd pod železniční tratí s názvem Via Lyžbice. 31. 8. 2018 se Třinec stal statutárním městem == Pamětihodnosti == == Obyvatelstvo == V roce 1939 mělo město 5086 obyvatel; k slezské národnosti se tehdy přihlásilo 2543 (50 %), k německé 1190 (23,4 %), k polské 1134 (22,3 %), k české jen 195 obyvatel (necelá 4 %). V roce 2001 se k polské národnosti hlásilo 17,7 % obyvatel města.Počet obyvatel je uváděn podle výsledků sčítání lidu za Třinec včetně těch místních částí, které k němu v dané době patřily. == Náboženství == Třinec patří k nejreligióznějším městům ČR, neboť při sčítání lidu v roce 2001 se v něm k nějakému náboženství přihlásilo 60,5 % obyvatel. Náboženská skladba věřících je velmi pestrá – kromě římských katolíků má ve městě své sbory řada protestantských církví a od roku 2006 zde vyvíjejí činnost vyznavači mesiánského judaismu. Obvod města Třince tvoří jeden ze seniorátů Slezské církve evangelické augsburského vyznání, která má ve městě čtyři sbory. Jsou zde zastoupeny i jiné církve, nikoliv svými chrámy, ale svými sbory. Aktivní jsou Svědci Jehovovi popř. Církev adventistů sedmého dne, Církev Bratrská a Církev Apoštolská apod. == Okolí Třince == V okolí Třince se nacházejí Moravskoslezské Beskydy a směrem na východ nižší Slezské Beskydy. Tato dvě karpatská pohoří jsou od sebe navzájem oddělena Jablunkovskou brázdou, jejíž osu tvoří řeka Olše, která Třincem protéká. Třinec je také východiskem turistických tras na okolní vrcholy Javorový vrch, Ostrý a Velká Čantoryje. == Vybrané charakteristiky == Průmysl: hutnický (Třinecké železárny), potravinářský Doprava: železnice (trať 320), silnice I/11, evropská silnice E 75, městská autobusová doprava (16 linek, Veolia Transport Morava a. s.) Administrativa: obec s rozšířenou působností, obec s pověřeným obecním úřadem == Kultura a sport == Muzeum Třineckých železáren, a.s. a města Třince – Frýdecká 389 Knihovna Třinec – Lidická 541 Den s IZS – ukázka spolupráce policie, hasičů a záchranné služby na nám. Svobody (před KD Trisia) (nám. Svobody 526) Třinecké kulturní léto Hutník - Každoroční hudební událost roku v Třinci Beskydská laťka v Třinecké Werk Aréně HC Oceláři Třinec – v sezónách 2010/2011 a 2018/2019 dvojnásobný hokejový mistr České republiky, hraje extraligu, nejvyšší soutěž České republiky FK Fotbal Třinec - v sezóně 2017/2018 hrál FNL Od 26. prosince 2019 do 5. ledna 2020 má Třinec a Ostrava hostit Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2020 == Školy == == Osobnosti == Čestný občan TřinceOtto Gavenda – sportovec, trenér, novinář a fotograf Rudolf Labaj – sportovní trenér Gertruda Milerská, rozená Lachsová – účastnice národního boje za osvobození a Československý politický vězeň, členka sdružení "Ukrývané dítě - Hidden Child" Arnošt Steiner – důstojník 1. Armádního čs. sboru v SSSR, válečný hrdina Václav Štývar – pedagog a sbormistr Tereza Mašková – zpěvačka a vítězka Superstar 2018.Cena města TřinecJarek Cemerek – choreograf, tanečník Lenka Cenková – bývalá tenistka Jana Cieslarová – orientační běžkyně Michaela Dolinová – moderátorka Renata Drössler – zpěvačka, herečka Ewa Farna – zpěvačka Anna Gavendová-Handzlová – závodnice v orientačním běhu též trenerka Petr Gawlas – senátor Tomáš Klus – zpěvák Markéta Konvičková – zpěvačka Tadeáš Kraus – fotbalista Edvard Lasota – fotbalista Radovan Lipus – režisér, scenárista Rostislav Martynek – hokejista Eduard Ovčáček – umělec Soňa Pertlová – šachistka Lukáš Rakowski – krasobruslař David Szurman – krasobruslař Jiří Rusnok – poslanec Roman Sikora – novinář Martin Staszko – hráč pokeru Václav Svěrkoš – fotbalista Petr Šiška – moderátor Robert Šulgan – boxer Rudolf Štafa – výtvarník Lešek Wronka – producent Stanisław Zahradnik – badatel, spisovatel, archivář Vladimír Knybel – archeolog a fotograf == Historie – starostové Třince == 1860–1895 Ing. Franz Obtulowicz starosta 1896–1906 Robert Uhlig starosta 1907–1920 Josef Bohm starosta 1921–1923 Jan Renda vládní komisař 1924–1930 Ing. Vladimír Kořínek starosta 1930–1933 Rudolf Pazdírek starosta 1933–xxxx Piotr Kornuta starosta 1934–1938 Augustin Hulva vládní komisař 1938–xxxx Dobroslav Lízal vládní komisař 1938–1939 Jan Kajzar vládní komisař 1939–1940 Alois Matloch vládní komisař 1940–1943 Werner Thiers vládní komisař 1944–xxxx Karl Schneider vládní komisař 1944–1945 Franz Hiller 1945–xxxx Franciszek Pitucha předseda 1945–xxxx Bohumil Huvar předseda 1945–1947 Ludvík Uhlář předseda 1947–1948 Emil Straka předseda 1948–xxxx Jerzy Klus předseda 1948–xxxx Josef Štvrtňa předseda 1948–1950 Edmund Solarski předseda 1950–1954 Josef Grycz starosta 1954–1973 Vladimír Vencel předseda 1973–1985 Jan Kozielek předseda 1985–1989 Dr. Pavel Prokesz předseda 1989–1990 Ing. Gustav Bruk pověřen vedením 1990–1993 Albert Kornuta starosta 1993–xxxx Ing. Jaroslav Opletal starosta == Volby do zastupitelstva a zvolení zastupitelé města Třinec == == Části města a okolní obce == === Části města Třinec === Město Třinec se skládá ze třinácti částí na dvanácti katastrálních územích. Dolní Líštná Guty Horní Líštná Kanada Karpentná Kojkovice Konská Lyžbice Nebory Oldřichovice Osůvky (Český Puncov) Staré Město (samotný Třinec) TyraV letech 1980–1994 byla součástí města obec Vendryně a v letech 1980–1999 také Ropice. == Seznam hor a kopců v okolí Třinecka a Jablunkovska == == Partnerská města == Bielsko-Biała, Polsko Žilina, Slovensko == Fotogalerie == == Odkazy == === Reference === === Související články === Infocentrum Třinec Třinecké železárny HC Oceláři Třinec FK Fotbal Třinec Beskydská laťka Evangelický kostel === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Třinec ve Wikimedia Commons Územně identifikační registr ČR. Obec Třinec v Územně identifikačním registru ČR [online]. Dostupné online. http://www.trinecko.cz Oficiální stránky Infocentrum Třinec – Lidická 541 Knihovna Třinec – Lidická 541 Galerie města Třince – Lidická 541 Kulturní dům Trisia a.s. – nám. Svobody 521 Kino Kosmos – Dukelská 689 IFK - regionální televize Třinec s informacemi z Třince a okolí

LOCATION

LOCATION

006793

... Starší a podstatně obsáhlejší Starý zákon je tvořen posvátnými židovskými texty. Mladší, čistě křesťanský Nový zákon je věnován Ježíši Kristu, jeho učení a počátkům křesťanství. Podrobnější informace naleznete v článku Starý zákon. První část, Starý zákon nebo Stará smlouva, obsahuje posvátné knihy (tóra, později tanach), které křesťané převzali z judaismu a jsou oběma náboženstvím společné. Někdy se označují jako hebrejská bible. Knihy Starého zákona vznikaly postupně od 9. do 1. století př. n. l. a byly psány v hebrejštině, pouze některé pasáže aramejsky. V hebrejské tradici se Starý zákon dělí na Tóru (pět knih Mojžíšových), Proroky a Spisy; v křesťanské tradici obvykle na pět knih Mojžíšových, prorocké, dějepisné a mudroslovné knihy....

Co tvoří první část Bible?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bible

První část, Starý zákon nebo Stará smlouva, obsahuje posvátné knihy (tóra, později tanach), které křesťané převzali z judaismu a jsou oběma náboženstvím společné.

Bible (z řec. τ β ta biblia - knihy, svitky) je soubor starověkých textů, které křesťanství a zčásti i judaismus považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto se nazývá také Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo. Přezdívá se jí také Kniha knih. Bible se skládá ze dvou částí, které se označují jako Starý a Nový zákon. Bible je nejvíce překládanou a vydávanou knihou, první Gutenbergovo vydání z roku 1452 je první tištěnou knihou na Západě. První český překlad celé bible vznikl kolem roku 1360. Slovo "bible" pochází z řeckého biblia, knihy – množné číslo od neutra τ β (to biblion, zdrobnělina slova biblos). Antické knihy měly podobu svitku a jejich řecké označení pochází ze slova byblos, česky papyrus, ze kterého se svitky vyráběly. Množné číslo biblia převzala latina, ve které výraz později pochopili jako jednotné číslo feminina a slovo bible se tak začalo na Západě užívat v jednotném čísle. Hebrejské slovo tóra (naučení, příkaz, zákon) přeložila Septuaginta do řečtiny jako diathéké (závěť, smlouva) a latinské překlady jako testamentum (závěť, odkaz). Staroslověnský překlad použil slovo zavět a český slovo zákon, které původně snad znamenalo ustanovení a odkaz. Křesťanská bible tvoří dva oddělené soubory knih. Starší a podstatně obsáhlejší Starý zákon je tvořen posvátnými židovskými texty. Mladší, čistě křesťanský Nový zákon je věnován Ježíši Kristu, jeho učení a počátkům křesťanství. Podrobnější informace naleznete v článku Starý zákon. První část, Starý zákon nebo Stará smlouva, obsahuje posvátné knihy (tóra, později tanach), které křesťané převzali z judaismu a jsou oběma náboženstvím společné. Někdy se označují jako hebrejská bible. Knihy Starého zákona vznikaly postupně od 9. do 1. století př. n. l. a byly psány v hebrejštině, pouze některé pasáže aramejsky. V hebrejské tradici se Starý zákon dělí na Tóru (pět knih Mojžíšových), Proroky a Spisy; v křesťanské tradici obvykle na pět knih Mojžíšových, prorocké, dějepisné a mudroslovné knihy. Základ Starého zákona je pět knih Mojžíšových neboli Pentateuch, který vypráví o dějinách světa od jeho stvoření, vyvedení izraelského lidu z egyptského otroctví, jeho pouti do Země zaslíbené a přijetí desatera a dalších zákonů. Prorocké spisy nesou jméno daného proroka, prostředníka přinášející Boží poselství, a dělí se dále na čtyři obsáhlejší větší proroky a dvanáct menších proroků. Dějepisné knihy pojednávají o historických událostech, zejména z období od příchodu do Země zaslíbené po babylonské zajetí. Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecnějšího charakteru, poučné a písňové texty. Žánrové zařazení však zpravidla není ostře vymezené a uvedené charakteristiky se u jednotlivých knih částečně prolínají. Podrobnější informace naleznete v článku Nový zákon. Druhá, křesťanská část bible - Nový zákon nebo Nová smlouva, který vznikal během prvních dvou století našeho letopočtu, líčí život a učení Ježíše z Nazaretu a první dobu křesťanské církve. Nejvýznamnější částí Nového zákona jsou evangelia, která popisují život, působení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše, který je ústřední postavou křesťanství. Na evangelia bezprostředně navazují Skutky apoštolů. Další významnou částí Nového zákona jsou epištoly (listy), dopisy apoštolů adresované různým skupinám souvěrců či jednotlivcům. Listy se dělí na Pavlovy epištoly, tradičně připisované Pavlovi z Tarsu, a ostatní, tzv. katolické listy. Zvláštní místo v Novém zákoně zaujímá Zjevení Janovo (Apokalypsa), prorocký spis s alegorickými a symbolickými obrazy. Nový zákon na Starý výslovně navazuje ("Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit") a ukazuje Ježíše jako Krista (Mesiáše), kterým Hospodin naplnil svůj slib, nově vyložil svůj záměr s člověkem a založil křesťanskou církev. Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry (תֹרָה) ještě Proroky (נְבִיִי nevi'im) a Spisy (כְּתּבִי ktuvim), dohromady se tomuto korpusu říká též tanach (ת״ך). Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině (kniha Daniel, kniha Ezdráš). Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text Tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci, tj. znaménka pro označení samohlásek, které hebrejština běžně nezapisuje. Hebrejský text ve starověku však existoval ve více variantách, jak dosvědčují kumránské svitky a další fragmenty, včetně překladů. V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů hebrejské bible – pro křesťany je nejvýznamnějším z těchto překladů Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své "Písmo". V té době vznikly též židovské překlady či parafráze známé jako targumy. Podrobnější informace naleznete v článku Biblický kánon. Judaismus, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih. Například protestantská vydání mají 66, katolická 72 knih. Židovský neboli palestinský kánon byl podle tradice judaismu definován synodou v Jabne roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu judaismu a dlouhá staletí nebyl ustálen. Církev, která užívala řeckého překladu Starého zákona, Septuaginty, užívala jejího kánonu, označovaného jako kánon alexandrijský. Protestantský kánon, který v zásadě přejímá kánon palestinský, má svůj počátek v době protestantské reformace. Katolická církev v reakci na to definovala svůj kánon v rozsahu zhruba odpovídajícím alexandrijskému kánonu a schválila jej na Tridentském koncilu 8. dubna 1546. Součástí římskokatolického kánonu se tak na tomto koncilu stalo i sedm starozákonních knih, které v palestinském kánonu nebyly (spor s protestanty o inspiraci Bohem) a nazývají se deuterokanonické. Deuterokanonické spisy však za součást kánonu neuznávají židé ani protestantské církve. Byly napsány nebo se dochovaly řecky. Protestantské církve tak často vydávají bible tyto deuterokanonické spisy neobsahující. Nicméně i Jan Ámos Komenský se zmiňuje, že je "dobré je číst". V běžných biblických vydáních je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše. Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203, kapitoly posléze rozčlenil na verše Robert Estienne neboli Stephanus, který jako lingvista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu: 1551 (Nový zákon) a 1555 (Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická. Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je možné setkat se s více než jedním označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze vydavatelé používají. Odlišné dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské překlady. Biblické spisy jsou jak v chápání judaismu, tak v křesťanském chápání sbírkou svědectví o Božím zjevení, neboli o lidské zkušenosti s Bohem. Církev měla v celých svých dějinách k Písmu svatému úctu, neboť věří, že se v textech Písma setkává s Božím slovem; některé církevní dokumenty dokládají, že k Písmu má církev podobnou úctu jako např. Římskokatolická církev k eucharistii. To, co je v Bibli zaznamenáno, je podle církve zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého (označováno jako inspirace Písma). Bůh si, jak věří křesťané, vybral lidské autory k jejich sepsání a skrze ně na sepsání textu působil. Proto také církev věří, že to, co biblické spisy tvrdí, je spolehlivé, věrné, bez omylu a pravdivé, a to i v případě, kdy by byla některá tvrzení vnitřně rozporná. Pravdivostí se ale nemyslí nutně doslovný smysl (bibli nepovažují křesťané např. za učebnici biologie), ale ten smysl, který vypovídá o Bohu a Božích věcech. Některé církve či někteří křesťané chápou bibli jako absolutně přesnou (ve věcech, o kterých hovoří), s tím, že lidé ji mohou chybně interpretovat (jako příklad uveďme známý spor o heliocentrickou soustavu). Některé církve vzešlé z protestantské reformace trvají na doslovné inspiraci textu Bohem, toto pojetí je označováno jako biblický fundamentalismus. Přestože jednotlivé knihy bible pocházejí z různých historických období, křesťané věří, že bible předává jisté ucelené poselství. V jistém okamžiku (na počátku) dějin lidé odmítli Boží plán a zhřešili. Protože všichni lidé zhřešili, a nikdo z nich tak nemohl přijít přímo k Bohu, Bůh se dával člověku poznat srozumitelným způsobem. Aby Bůh mohl člověka zachránit, povolal si Abraháma a jeho potomstvo, aby se stali prostředkem záchrany celého lidstva. Z téhož důvodu daroval Bůh prostřednictvím Mojžíše izraelskému národu zákon a uzavřel s ním smlouvu. Izraelský národ se v průběhu svých dějin odvracel od Boha a zase se k němu navracel. V této době Bohem poslaní proroci, kromě napomínání Izraelců, aby se navrátili k Bohu, poukazovali také na to, že v zákonu, který Bůh lidem dal, nejsou pouze samoúčelné příkazy, ale že zákon odráží něco z vlastností Boha, který je dobrý a touží po co největším dobru pro člověka. Prohloubené porozumění - přímo naplnění - Božího zákona přinesl Ježíš Kristus společně s pozváním do Božího království pro ty, kdo v Něj věří. Nově tak přinesl milost, odpuštění a slitování proti požadavkům Zákona (Mojžíšova)pro ty, kteří Zákon uznali a pro něž Zákon existuje (zákon existuje proto, aby si lidé uvědomili, kde až je hranice "dobra", "dokonalosti" a že jí nemohou vlastními silami ani skutky nikdy dosáhnout, a proto potřebují odpuštění, které je, podle křesťanství, Boží milostí dovedeno k dokonalosti). Svou smrtí a svým vzkříšením získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a smíření s Bohem. Ježíš Kristus si vyvolil své učedníky, apoštoly, a na nich zbudoval nový Boží lid (církev), který s nadějí očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení. Bible jako základní kniha silně dominantního náboženství měla vliv na formování takzvané západní kultury. Pozornost byla věnována nejen knize samotné (první tištěná kniha na Západě), ale zejména jejímu obsahu, který byl až do 19. století jedním z hlavních inspiračních zdrojů výtvarného umění. Biblická témata pronikala i do literatury (Quo vadis) a některé motivy se staly všeobecně známými (např. Adam a Eva, potopa světa, jako solný sloup, milosrdný Samaritán, velbloud uchem jehly ad.). Podrobnější informace naleznete v článku Překlady bible. Bible je nejpřekládanější knihou na světě. V roce 2009 byla alespoň část bible přeložena do 2454 jazyků. Nejstarší překlady byly pořízeny již ve starověku, od období humanismu se studují původní biblické jazyky a klade se důraz na přesnost a věrnost biblických překladů. Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto jazyce psán přímo. Již ve 3. století před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad bible, tzv. Septuaginta (lat. sedmdesát podle legendárního počtu 72 překladatelů). Nejdůležitějším latinským překladem byla tzv. Vulgata, jejímž autorem byl svatý Jeroným na přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu. Ke známým překladům z původních jazyků patří díla protestanských teologů z období reformace, německý překlad Martina Luthera, francouzský překlad Jana Kalvína (Ženevská bible), česká Bible kralická, italský překlad Giovanniho Diodati či anglická (anglikánská) Bible krále Jakuba. Katolická církev zůstala věrná revidovanému textu Vulgaty. V dnešní době se vydávání bible ve velkém měřítku věnují Mezinárodní biblická společnost (IBS) a Wycliffovi překladatelé bible (WBT). Jen tyto dvě organizace vydávají bibli nebo její část ve více než 600 jazycích pro 127 zemí. Potřeba nových překladů vyplývá ze skutečnosti, že každý jazyk podléhá změnám. Překlady se také liší podle svého zaměření, některé se například snaží text co nejvíce přiblížit dnešnímu čtenáři, jiné přihlížejí k tradičním překladům nebo se snaží o překlad odpovídající co nejvěrněji struktuře původních jazyků. Podrobnější informace naleznete v článku České překlady bible. Významným počinem byl překlad části Písma (evangelií) do staroslověnského jazyka sv. Konstantinem a Metodějem během jejich velkomoravské mise (počátek 862), ke kterému se zachovala předmluva (Proglas). Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice. Ve 14. století vznikly nejstarší české překlady z Vulgaty – např. Bible leskovecko-drážďanská (1360) či Bible olomoucká a Bible třeboňská. Nejvýznamnějším a nejznámějším českým překladem je Bible kralická ("Šestidílka", 1579–1594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Bible kralických bratří je významným dílem české a slovanské kultury. Ve slovanských jazycích byla vůbec první, na světě pátý národní překlad z původních jazyků. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 1677–1715. Ve 20. století byl nejvýznamnějším Český ekumenický překlad, který vznikal v letech 1961–1979. Na přelomu tisíciletí se v České republice pracovalo nebo pracuje na několika nových překladech bible.

ENTITY

ENTITY