Datasets:

fewshot-goes-multilingual

/

cs_squad-3.0

like 3

007571

Karibská krize (též Kubánská krize) byla mezinárodní politická krize. Hrozilo, že přeroste v jaderný konflikt. Vypukla v roce 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým SSSR odpověděl na umístění amerických raket v Turecku. V reakci na to vyhlásily Spojené státy americké blokádu Kuby, která měla zabránit dopravení dalších raket na toto území....

Ve kterém roce vypukla Karibská krize?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karibská_krize

Vypukla v roce 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým SSSR odpověděl na umístění amerických raket v Turecku.

Karibská krize (též Kubánská krize) byla mezinárodní politická krize. Hrozilo, že přeroste v jaderný konflikt. Vypukla v roce 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým SSSR odpověděl na umístění amerických raket v Turecku. V reakci na to vyhlásily Spojené státy americké blokádu Kuby, která měla zabránit dopravení dalších raket na toto území. To se podařilo, neboť sovětská plavidla se na hranici kontrolované zóny skutečně zastavila. Po dalších jednáních byly odstraněny i již instalované rakety, Spojené státy americké se zavázaly, že nenapadnou Kubu a že stáhnou svoje rakety středního doletu z Turecka (taktické jaderné pumy B61 tam zůstávají dodnes). Dalším významným důsledkem této krize bylo zavedení horké linky mezi Bílým domem a Kremlem. Události vedoucí k této krizi se začaly odehrávat už v roce 1952, kdy se moci na Kubě za podpory americké zpravodajské služby CIA zmocnil diktátor Fulgencio Batista. Téměř okamžitě se vytvořila opozice proti jeho vládě. Ta se zformovala do Hnutí mládeže století (Hnutí 26. července), do jehož čela se postavil mladý levicově orientovaný právník Fidel Castro, který za svoji opoziční činnost pobýval i ve vězení. Castro později odešel do mexického exilu, odkud v roce 1957 začal organizovat partyzánskou válku proti ostrovnímu režimu. V roce 1959 povstalci zvítězili a prozatímním prezidentem se stal Manuel Urrutia. Fidel Castro zaujal funkci velitele ozbrojených sil. Tam ale nevydržel dlouho. Již 17. února 1959 byl jmenován předsedou nové reorganizované vlády. Tato nová vláda od začátku bezvýhradně podporovala nejchudší obyvatele a jedním z prvních rozhodnutí bylo zvýšení nejnižších mezd a snížení cen léků, elektřiny apod. Od začátku v této vládě také vzrůstal vliv komunistické strany. V říjnu 1959 dokonce Castro ostře zasáhl proti pravicovým odpůrcům komunistické strany (např. jeden z důstojníků, Hubert Matos, byl odsouzen k dvaceti letům vězení za svoji kritiku komunistické strany Kuby). Hlavním důvodem Castrových zásahů proti nesouhlasným hlasům však nebyla přímá sympatie s komunisty. Castro se spíše bál spojení vnitřní opozice s exilovými organizacemi, jejichž aktivita výrazně narůstala. Castrova vláda mezitím stále více zasahovala do soukromého sektoru hospodářství (např. uvalila vysokou daň na těžbu ropy). Tato opatření se kubánských firem výrazně nedotkla, ovšem dotkla se amerických firem, které část svého podnikání provozovaly na Kubě. Spojené státy americké se ihned rozhodly pro odvetná opatření a začaly blokovat obchod s Kubou, čímž ale Spojené státy odstartovaly kubánský příklon k Sovětskému svazu a přiřadily jim tak roli v bipolárním rozdělení světa. A v tomto momentě, tedy během roku 1960, také začala sovětská podpora Kuby. V dubnu 1960 ukončily Spojené státy americké veškerou svou pomoc Kubě a o měsíc později navázala Havana oficiální diplomatické a obchodní vztahy s Moskvou. Kuba zároveň ukončila veškeré dodávky cukru do Spojených států a ukončila tak svoji roli "cukřenky" Spojených států. Sovětský svaz poté začal svoji masivní podporu Kuby, která zahrnula i úvěr ve výši sto milionů amerických dolarů určený především na nákup zbraní. Obě velmoci potvrdily začátek nových sporů posílením svých vojenských pozic. V listopadu 1960 například Spojené státy posílily vojenskou přítomnost v oblasti Antil. Jako další krok obrany proti sebemenšímu americkému vlivu zvolil Fidel Castro znárodňování kubánských podniků, což zřejmě utvrdilo odhodlání Američanů zničit Castrův režim. To bylo definitivně potvrzeno 19. října 1960, kdy Spojené státy z Havany odvolaly svého velvyslance a úplně zablokovaly veškerý vývoz amerického zboží na Kubu. Všemi těmito opatřeními však Spojené státy jen prohlubovaly vztahy Moskva – Havana, a potvrzovaly tak postavení Kuby jako předsunuté hlídky SSSR na západní polokouli. Tato kubánská role byla potvrzena, když 3. ledna 1961 došlo k přerušení diplomatických vztahů mezi Havanou a Washingtonem. Spojené státy tak svou reakcí na kubánskou agrární reformu prakticky vehnaly Castra do náruče Sovětského svazu. Fakt, že jediná obrana proti politice USA vede přes SSSR, vedl Castra k akceptování komunismu, ačkoliv sám vyznavačem marxismu-leninismu nebyl a s kubánskými komunisty měl nejeden konflikt. Podrobnější informace naleznete v článku Vylodění v zátoce Sviní. Po tomto Castrově rozhodnutí o znárodnění začaly Spojené státy organizovat tajné operace a opatření proti havanské vládě, mj. podporu kubánskému exilovému hnutí, kterému byly poskytnuty zbraně a výcvik od CIA. 17. dubna 1961 se ozbrojené síly kubánského exilu vylodily v zátoce Sviní. Útok měl být (minimálně podle představ velitelů těchto invazních sil) podpořen v dalších fázích letectvem a ozbrojenými silami USA. Ve skutečnosti tento příslib měli od CIA, která ovšem nikdy nedocílila otevřeného souhlasu vládní administrativy s tímto bodem plánu. Invaze byla velice špatně naplánována, k očekávanému povstání nedošlo a invazní jednotky samy byly směšně slabé a mizerně vyzbrojené, což vedlo k jejich rychlému rozdrcení, zejména když rozhořčené reakce světové veřejnosti přesvědčily prezidenta Kennedyho, že podpořit zřejmě předem ztracenou věc by bylo nevhodné, takže se od celé věci distancoval. Castro díky tomuto útoku a následnému vítězství dostal příležitost na Kubě dokončit budování totality. To také učinil založením Sjednocení revolučních organizací (ORI), které spojovalo doposud samostatné politické subjekty (Hnutí 26. července, Lidovou socialistickou stranu a Direktorium 13. března). Ještě před tímto útokem, 13. března 1961, ale americká vláda vyhlásila otevřenou distanci od latinskoamerických diktatur. Přes veškeré neshody ale kubánští činitelé, především Che Guevara a Fidel Castro, několikrát naznačili možnost uvolnění vazeb se sovětským blokem a ochotu "rozmrazit" vztahy mezi Havanou a Washingtonem. Ale Kennedyho vláda na tyto náznaky nereagovala a posunula tak Kubu opět blíže Sovětskému svazu. Počátkem roku 1962 se Castro dokonce demonstrativně přihlásil k ideologii marxismu-leninismu, čímž ovšem ztratil podporu některých jihoamerických států a na lednovém sjezdu Organizace amerických států byla Kuba ostrakizována coby nástroj komunistického bloku. O několik dní později, 3. února, uvalily Spojené státy embargo na veškerý obchod s Kubou, zanedlouho poté byla Kuba dokonce vyloučena z Hospodářské a sociální rady Organizace amerických států a jiných sdružení a rad Organizace amerických států (navíc byla ustanovena komise, která měla plnit dozor nad dodržováním všech sankcí vůči Kubě). Mezitím se v Moskvě zrodila operace Anadyr, jejíž náplní byl projekt vybudování sovětských vojenských základen na Kubě. Tento plán byl vymyšlen jako odpověď na rozmístění amerických střel v Turecku a Itálii. Během jara 1962 bylo o operaci definitivně rozhodnuto a v květnu na Kubu vyrazila sovětská delegace, která měla vyjednat souhlas kubánské vlády. Toho se jí také dostalo (souhlas byl bez váhání a jednohlasný) a v červnu už Chruščov potvrzoval sestavu velitelského sboru pro operaci a na Kubu byla zároveň vyslána další sovětská delegace, která s Havanou uzavřela sovětsko-kubánskou vojenskou smlouvu. Od 12. července začal probíhat přesun vojenského materiálu a personálu na Kubu. Tehdy selhala americká rozvědka. Washington totiž o dění na Kubě dostal informace až koncem srpna. První varování, jako reakci na tyto informace, dostala Moskva 4. září 1962, zároveň Spojené státy povolaly do akce 150 tisíc záložních vojáků. Na toto varování Chruščov odpověděl prohlášením, že na Kubě žádné sovětské rakety neumístí. V té době už rakety ale na Kubě byly. O necelý měsíc později založil prezident John Fitzgerald Kennedy, na základě pozorování průzkumných letounů, zvláštní skupinu CIA pro Kubu. Ve stejné době probíhalo zasedání Valného shromáždění OSN, kde kubánský prezident Osvaldo Dorticos Torrado reagoval na kritiku militarizace prohlášením, že země pouze reaguje na hrozbu vnější agrese. Za další týden, 16. října 1962, se prezidentu Kennedymu dostaly do rukou snímky sovětských základen na Kubě. Okamžitě svolal schůzi se svými poradci, na které byla řešena otázka možného zásahu, případně jeho charakteru a možných rizik. O dva dny později měl Kennedy v rukou další snímky Kuby. Zcela zřetelně z nich vyčetl rychlý postup sovětských prací. Podle vědecké analýzy nové ozbrojení "ostrova svobody" ohrožovalo životy 80 milionů Američanů raketami Sandal SS-4 s doletem 2000 km, rakety Skean měly dosah 5000 km a tudíž by se jednalo o přímé ohrožení USA. Opět, tentokrát naléhavěji, diskutoval americký prezident se svými poradci o možnostech obrany proti takovému ohrožení a sovětských reakcích na taková opatření. Ještě téhož dne v 17 hodin se Kennedy setkal se sovětským ministrem zahraničí Andrejem Gromykem. Na této schůzce Gromyko vznesl požadavek, aby Spojené státy přestaly ohrožovat Kubu, a zároveň konstatoval, že Sovětský svaz Kubě pouze pomáhá s modernizací zemědělství a jen Kubě poskytuje malé množství obranných zbraní. O raketách na schůzce nepadlo ani slovo. Gromyko o nich pochopitelně nezačal a udivený Kennedy nakonec také ne. Spojené státy se nakonec, přes veškeré dohady, rozhodly reagovat na ohrožení námořní blokádou Kuby. Bylo rozhodnuto, že půjde pouze o čistě vojenskou blokádu a útočit budou Spojené státy pouze v případě selhání tohoto opatření. První vojenská opatření začala 22. října 1962 v pravé poledne. Tentýž den v 19:00 vystoupil prezident Kennedy v televizi a v rozhlase. Ve svém projevu vysvětloval svým občanům následující akci. Ta začala 24. října v 10:00. Den před tím se Rada Organizace amerických států usnesla na ukončení dodávky zbraní na Kubu. Zároveň počaly kubánské jednotky obléhat Guantánamo a v zemích Varšavské smlouvy začala mobilizace[zdroj?]. Před polednem 23. října dorazila do Washingtonu odpověď na chystanou blokádu. Moskva se v ní (zcela pochopitelně) postavila naprosto proti akci Spojených států a označila ji za ohrožení světového míru, vměšování se do cizích záležitostí apod. Po započetí blokády se sovětské lodě, které nebyly podpořeny ponorkami, které pluly daleko za obchodními . loděmi a byly to snad nejhorší dieselelektrické ponorky, které mohli Sověti do této akce zapojit, zastavily na hranici blokády na základě signálů vysílaných z USA válečných lodí (některé se obrátily k návratu), tankery podle dohody mohly projet. Na území Kuby však nadále probíhala kompletace již dovezených raketových systémů. V Severní Americe začala probíhat preventivní opatření (otevírání krytů, poplašné cvičení aj., zároveň začala velká nákupní horečka), vláda Spojených států začala zvažovat i embargo na dovoz ropy na ostrov a také začala nacvičovat v Západním Berlíně. Obávala se, že by se konflikt mohl přenést i tam. O dva dny později Chruščov poprvé uznal existenci raket na Kubě a také prvně naznačil možnost kompromisu, o další den později vznesl jako základní požadavek stažení amerických raket z Turecka a Itálie. Ve stejný den, tedy 27. října, dali Sověti jasně najevo, že nenechají tuto situaci jen tak, a tak byl na popud sovětského důstojníka nad Kubou sestřelen americký špionážní letoun Lockheed U-2, jeho pilot major Rodolf Anderson, Jr. zahynul. To mělo za následek zamyšlení Kennedyho nad vážností situace a tak napsal další rozhořčený dopis pro Nikitu Chruščova, ve kterém se prezident Kennedy rozčiloval nad sestřelením letounu, který podle mezinárodního práva porušil územní celistvost Kuby a nad pokračující výstavbou sovětských základen na Kubě. V dopise Kennedy definitivně prohlásil, že jeho snaha o mírové řešení končí a dal Sovětskému svazu jasné ultimátum požadující stažení sovětských raket do 48 hodin. Zároveň uvedl, že pokud se tak stane, Spojené státy upustí od blokády Kuby a budou garantovat i její bezpečnost. Ultimáta se Sovětský svaz nezalekl, protože dál stupňoval své požadavky. Chruščov odpověděl již druhý den, 28. října, dopoledne. Jeho odpověď byla naprostým šokem pro Kubu a úlevou pro zbytek světa: Chruščov souhlasil se stažením zbraní z Kuby, ale vymínil si, že budou staženy rakety z Itálie a Turecka. Kennedy vyšel vstříc Sovětům a slíbil, že rakety z Turecka a Itálie odstraní. Hned další den byly nařízeny demontážní práce ze sovětské strany. Tímto souhlasem se hrozící horká válka stala opět studenou válkou a hrozba jaderné katastrofy byla odložena na neurčito. I přes zdlouhavé jednání o přesných podmínkách stažení zbraní spory nastaly kolem určování, co je ještě obranná a co už útočná zbraň (tento spor se týkal především letounů Iljušin); největší problém byl ale s Castrovým odmítnutím kontroly odsunu sovětských zbraní. Fidel Castro se totiž (celkem právem) cítil naprosto ošizen a vyřazen z veškerého jednání a neuklidnil ho ani příjezd Anastáze Mikojana, který měl za úkol vysvětlit mu všechny důvody vynechání kubánské vlády z jednání. Jako hlavní důvody uvedl nedostatek času a také argument, že v případě útoku jadernou zbraní by Kuba nebyla jen poškozena jako světové velmoci, ale rovnou by zmizela z mapy světa. V téže době, kdy Mikojan uklidňoval rozčileného Castra, pobýval v New Yorku náměstek sovětského ministra zahraničí Vasil Kuzněcov, který zde vyjednával přesnou podobu sovětsko-americké dohody. Blokáda Kuby byla definitivně odvolána 20. listopadu 1962 po splnění Kennedyho požadavků. Sovětský svaz souhlasil i s kontrolou demilitarizace, ovšem jednání o tomto kroku elegantně přehodil na Kubu, coby suverénní stát. Jednání sice ještě pokračovala, Chruščov s Kennedym si vyměnili několik dalších dopisů (ty se však týkaly spíše budoucnosti vztahů s Kubou než minulé krize), ale karibská krize pomalu utichala. A to i přesto, že americké závazky ke Kubě písemně potvrdil až Henry Kissinger v roce 1970.

DATETIME

DATETIME

006674

... je vnitrozemský stát tvořený částmi historických českých zemí, které byly po dlouhá období svého dějinného vývoje součástí zemí Koruny české. Jsou to Čechy a Morava, k nimž byly roku 1920 připojeny i České Rakousy a České Slezsko. Česko má rozlohu 78866 km2. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Administrativně se Česko dělí na osm územních a zároveň na 14 samosprávných krajů. Hlavním městem je Praha, která je rovněž i jedním z krajů. V roce 2018 v Česku žilo přibližně 10,6 milionu obyvatel. Výrazná většina obyvatelstva se hlásí k české, případně moravské národnosti. == Historické státní útvary na území Česka == Prvním doloženým státním útvarem na území dnešní České republiky byl nadkmenový svaz Sámovy říše, ve druhé polovině 9. století pak vznikla Velkomoravská říše. Když kolem roku 907 zanikla pod náporem kočovných maďarských kmenů, těžiště státního vývoje se přesunulo do Čech....

Co bylo prvním doloženým útvarem na území České republiky?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesko

Prvním doloženým státním útvarem na území dnešní České republiky byl nadkmenový svaz Sámovy říše, ve druhé polovině 9. století pak vznikla Velkomoravská říše.

Česko, úředním názvem Česká republika, je stát ve střední Evropě. Samostatným státem se Česko stalo 1. ledna 1993, přičemž navazuje na tradice státnosti Československa, Českého království, Českého knížectví a Velké Moravy, sahající do 9. století. Podle české ústavy je parlamentní, demokratický právní stát s liberálním státním režimem a politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným a jediným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky, na vrcholu moci výkonné stojí vláda České republiky. Česko je země s tržním hospodářstvím, která podle ekonomických, sociálních a politických indikátorů, jako je HDP na obyvatele, index lidského rozvoje, index svobody tisku, index svobody internetu od cenzury, patří k vysoce rozvinutým státům světa. Ekonomicky patří dle Světové banky do skupiny 31 nejbohatších států světa s nejvyššími finančními příjmy. Naopak, v porovnání s jinými státy má velmi malý podíl obyvatel žijících pod prahem chudoby. Vykazuje též poměrně nízkou nerovnost mezi nejbohatšími a nejchudšími obyvateli a relativně vyvážené přerozdělování bohatství napříč populací. Míra nezaměstnanosti je dlouhodobě nízká a pod průměrem vyspělých zemí. V indexu ekologické stopy je Česko oproti některým jiným vyspělým zemím menším ekologickým dlužníkem. Podle Global Peace Index, který vypracovává každoročně Institute for Economics and Peace, je Česko šestou nejbezpečnější zemí na světě (index zohledňuje hrozbu válečného konfliktu i úroveň vnitřní násilné kriminality). Česko je členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance , Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Evropské celní unie, Evropské unie, součástí Schengenského prostoru, Evropského hospodářského prostoru, členem Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur. Česko je vnitrozemský stát tvořený částmi historických českých zemí, které byly po dlouhá období svého dějinného vývoje součástí zemí Koruny české. Jsou to Čechy a Morava, k nimž byly roku 1920 připojeny i České Rakousy a České Slezsko. Česko má rozlohu 78866 km2. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Administrativně se Česko dělí na osm územních a zároveň na 14 samosprávných krajů. Hlavním městem je Praha, která je rovněž i jedním z krajů. V roce 2018 v Česku žilo přibližně 10,6 milionu obyvatel. Výrazná většina obyvatelstva se hlásí k české, případně moravské národnosti. == Historické státní útvary na území Česka == Prvním doloženým státním útvarem na území dnešní České republiky byl nadkmenový svaz Sámovy říše, ve druhé polovině 9. století pak vznikla Velkomoravská říše. Když kolem roku 907 zanikla pod náporem kočovných maďarských kmenů, těžiště státního vývoje se přesunulo do Čech. Tamní panovníci z rodu Přemyslovců vybudovali středověký přemyslovský stát, též nazývaný český stát (České knížectví, později České království), od přelomu 10. a 11. století tvořící součást Svaté říše římské. Od doby Karla IV. (1348) se pro země podléhající českému králi užívalo rovněž pojmu země Koruny české, kterýžto pojem zahrnoval i Moravské markrabství a Vévodství Horní a Dolní Slezsko. Od roku 1526 byly České země postupně začleňovány do habsburské monarchie, jejíž vládci využili svého vítězství v bitvě na Bílé hoře nad českými stavy (1620) k výraznému omezení dřívější samostatnosti Českého království. Země Koruny české, po roce 1749 navzájem státoprávně nespojité, zůstaly korunními zeměmi Habsburků až do konce první světové války v roce 1918. Od roku 1804 měla habsburská monarchie oficiální název Rakouské císařství a od roku 1867 se mocnářství nazývalo Rakousko-Uhersko. Po zániku Rakouska-Uherska v roce 1918 vzniklo Československo jako unitární stát s republikánským zřízením. Roku 1939 bylo území současné České republiky okupováno německou armádou a vznikl loutkový protektorát Čechy a Morava. Československo bylo obnoveno v roce 1945, od roku 1960 mělo oficiální název Československá socialistická republika. Ta byla roku 1969 federalizována, přičemž v rámci tohoto procesu vznikla Česká socialistická republika, formálně svrchovaný národní stát, z hlediska mezinárodního práva přímý předchůdce současné České republiky. Tento oficiální název nese český stát od 6. března 1990, kdy bylo po pádu komunistického režimu vypuštěno z názvu slovo "socialistická". Československo získalo v roce 1990 nový oficiální název: Česká a Slovenská Federativní Republika. Krátce nato, ke konci roku 1992, však zaniklo a místo něj vznikly dva nové státy, Česko a Slovensko. Dne 1. ledna 1993 vstoupila v platnost Ústava České republiky, podle jejíž preambule navazuje nový stát na tradice státnosti Československa a bývalých zemí Koruny české. Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznávají všechny státy světa. Do 8. září 2009, kdy byly navázány diplomatické vztahy, nebyla uznávána jako samostatný stát ze strany Lichtenštejnska. Lichtenštejnsko kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, nově šlo i o vyvlastnění majetku rodu Lichtenštejnů podle Benešových dekretů). Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací nebyla úspěšná. == Název a státní symboly == Oficiálním názvem státu podle ústavy je Česká republika; jednoslovný název Česko se v ústavě nevyskytuje (stejně jako se v ní nevyskytovalo Československo – zeměpisný název nemusí být nutně součástí ústavy), je však součástí oficiální databáze OSN coby jednoslovný název státu. V květnu 2016 vláda oficiálně schválila též překlady zeměpisného názvu Česko do angličtiny (Czechia) a dalších světových jazyků (fr. Tchéquie, šp. Chequia atd.).Část veřejnosti slovo Česko odmítá zejména pro nezvyk – obdobně, jako byl zpočátku odmítán např. i název Československo. První užití výrazu Česko je doloženo v roce 1704 jako zeměpisné označení zahrnující všechny České země, v roce 1777 pak jako synonymum ke slovu Čechy. V době národního obrození se používaly i tvary češský a Češsko odvozené ze základu "Čechy". Nesprávně se v té době užíval i tvar čechský. Vliv na vypadnutí jednoho "s" z termínu měla také jazyková úspornost. Od 19. století se výraz Česko opět objevuje též jako označení pro všechny České země. V tomto významu jej od roku 1938 začal prosazovat moravský jazykovědec František Trávníček. Slovník spisovného jazyka českého v roce 1960 jej uvádí v obou významech a jako zastaralý, Slovník spisovné češtiny z roku 1978 již archaičnost konstatuje jen u prvního významu, zatímco ve významu označení české části federace stylovou příznačnost neuvádí. Na jaře 1993 jej Český úřad zeměměřický a katastrální na základě pověření vlády určil jako jednoslovné označení čerstvě osamostatněné České republiky, po vášnivých sporech, po podpoře Českou geografickou společností a navzdory odporu prezidenta Havla a dalších osobností se termín výrazně rozšířil, zachoval si však . jistou míru kontroverznosti a někteří jej pociťují jako novotvar. Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní vlajka (republika po rozpadu federace převzala i původní vlajku Československa, jelikož Slovensko nemělo zájem tuto vlajku použít), standarta prezidenta, státní pečeť, státní barvy a státní hymna Kde domov můj. Státní symboly poukazují na tradice středověkého českého státu (znak), husitského hnutí (heslo na prezidentské standartě), národního obrození (hymna) a Československa (vlajka). == Historie == === Původní osídlení === Území dnešní České republiky bylo člověkem osídleno již před asi 750 000 lety. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů (kultura s nálevkovitými poháry, únětická kultura, lengyelská kultura ad.). Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové (Bojové) a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové). Prvním historicky doloženým panovníkem na českém území byl markomanský král Marobud. Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované. V 7. století vytvořily slovanské kmeny pod vedením franského kupce Sáma tzv. Sámovu říši (asi 623–659), jednalo se však spíše o nadkmenový svaz. V letech 830–833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vznikla pod nadvládou dynastie Mojmírovců Velkomoravská říše, která postupně zahrnula i Čechy (890–894), Slezsko, Lužici, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše byla již plnohodnotným státním útvarem. Byla christianizována, mj. za pomoci byzantské misie Cyrila a Metoděje, již pozval panovník Rostislav. Za jeho následníka Svatopluka I. říše dosáhla maxima své moci. Po jeho smrti však přišel rychlý pád. Čechy se od Velké Moravy odtrhly v roce 894 a v roce 906 nebo 907 byla rozvrácena tehdy ještě kočovnými Maďary. === Středověk === Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. století, kdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I. V průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a bylo k němu připojeno území Moravy. České knížectví postupně získalo znaky víceméně autonomního středověkého státu, který byl součástí Svaté říše římské (pražské biskupství založeno roku 973, hlavním národním světcem se stal svatý Václav). České království nicméně vzniklo až roku 1198, kdy německý král uznal český královský titul jako dědičný, což potvrdil císař Fridrich II. Štaufský roku 1212 Zlatou bulou sicilskou vystavenou přemyslovskému králi Přemyslu Otakarovi I. včetně dalších privilegií Českého království. Český panovník byl napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Václav I., ale zejména jeho syn Přemysl Otakar II., pak vybudovali rozsáhlou državu, která sahala až za Alpy a k Jaderskému moři. Václav II. obrátil svou pozornost také na sever a východ, kde se mu podařilo nabýt území přes Polsko až k Baltskému moři a pro svého desetiletého syna Václava III. získal dočasně uherskou královskou korunu. Po zavraždění Václava III. se České království ocitlo v chaosu, ale volba Jana Lucemburského českým králem umožnila nový vzestup, který vyvrcholil zejména za panování Janova syna Karla IV. (1316–1378). V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a v roce 1335 také město Vratislav, k němuž přiléhala značná část Slezska. Po roce 1348 bylo načas připojeno Braniborsko. Už v době vlády Karla IV. lze spatřovat počátky českého reformního hnutí, které usilovalo o prohloubení osobní zbožnosti a o nápravu zesvětštělé církve, a tím i o obrodu celé společnosti. Náboženské spory vygradovaly za vlády Karlova syna Václava IV. Po upálení Mistra Jana Husa v roce 1415 v německé Kostnici napětí mezi Husovými příznivci a jeho odpůrci přešlo v otevřené nepřátelství a události vyústily v husitské války. Radikální husité založili město Tábor, které se stalo centrem husitské revoluce. Jan Žižka z Trocnova a Prokop Holý poté porazili všechny čtyři křížové výpravy do Čech. Války byly ukončeny dohodou mezi Basilejským koncilem a umírněnými husity tzv. Basilejskými kompaktáty v roce 1436. V osobě Jiřího z Poděbrad si země dokonce zvolila umírněného husitu jako krále. Avšak vnější tlak krále Jiřího přiměl přepustit z taktických důvodů český trůn rodu Jagellonců. Když však v bitvě u Moháče (1526) padl druhý Jagellonec na českém trůnu, Ludvík, získali ho Habsburkové, kteří, společně s následující dynastií habsbursko-lotrinskou, vládli zemi dalších téměř 400 let. === Novověk === V roce 1526 byl na český trůn zvolen Ferdinand I. Habsburský a s ním dynastie Habsburků, která zemi postupně včlenila do habsburské monarchie. Ferdinandův vnuk Rudolf II. si ještě (jako poslední Habsburk) zvolil Prahu za sídelní město a, ač katolík, byl částečně tolerantní vůči českému protestantismu (Rudolfův majestát). Po jeho smrti však éra tolerance skončila a náboženské napětí znovu vzrostlo. V roce 1618 vypuklo proti katolickému panovníkovi ozbrojené povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Vojsko českých stavů bylo roku 1620 v bitvě na Bílé hoře poraženo a stavovští vůdcové byli veřejně popraveni v Praze. Začala násilná rekatolizace českých protestantů. Rozsáhlý majetek české exilové šlechty a inteligence připadl věrným stoupencům Habsburků. Do poloviny 17. století klesla populace v Čechách a na Moravě o necelých 30 % na zhruba 1,75 milionu obyvatel. Roku 1627 bylo pro Čechy vydáno Obnovené zřízení zemské, kterým Habsburkové získali český královský titul dědičně, za jediné povolené náboženství bylo prohlášeno katolické a jazyk německý byl formálně zrovnoprávněn s českým, fakticky byl ale upřednostněn. Správními reformami Marie Terezie v roce 1749 byly země Koruny české de facto spojeny s Rakouskem do unitárního státu, ale i nadále se korunovali čeští králové v rámci Českého království. Během hladomoru v letech 1771–1772 zemřelo nejméně 250 000 lidí, což vedlo k rozsáhlým nevolnickým nepokojům. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Josef rovněž zvýšil důraz na centralizaci monarchie. Této centralizaci napomáhalo preferování německého jazyka ve státní i církevní správě. V odpověď na poněmčování národa a jeho kultury se koncem 18. století začalo v českých zemích vzmáhat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami zastupujícími zájmy českého etnika. === Rakousko-Uhersko === V druhé polovině 19. století za dlouhého panování císaře Františka Josefa I. nastal v Česku významný hospodářský rozvoj. Většina (asi 70 %) průmyslu Rakouska-Uherska se soustředila v českých zemích včetně oblastí osídlených Němci. České politické elity, zejména František Palacký a František Ladislav Rieger, dospěly k názoru, že federalizované a vcelku demokraticky uspořádané Rakousko (resp. Předlitavsko) by mohlo být nejvýhodnějším životním prostorem pro český národ i jiné slovanské národy Střední a Jižní Evropy (tzv. austroslavismus). Mocnářství mělo být ochranou proti mocným státům na západě i na východě, jmenovitě proti Německu a Ruskému imperiu. Jazyková nařízení z dubna 1897, která zrovnoprávnila češtinu s němčinou, vedla k pádu vlády a k národnostním nepokojům mezi Čechy a Němci. Volební zákon z roku 1907 zavedl všeobecné hlasovací právo pro muže. Období všestranného rozmachu českého národa v oblastech politiky, hospodářství, kultury a vzdělání v rámci Rakouska-Uherska skončilo vypuknutím první světové války v červenci 1914. Tento posléze celosvětový ničivý konflikt započali vídeňští politici po Sarajevském atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, a to v domnění, že válka proti malému Srbskému království bude pro zdánlivě mocné Rakousko-Uhersko snadnou záležitostí. Do války se však rychle zapojily další mocnosti a Rakousko-Uhersko se postupně stalo pouhým přívěskem Německé říše, tzv. vilémovského Německa, což zasadilo austroslavismu smrtelnou ránu. Pro Rakousko-Uhersko nakonec skončila válka naprostou katastrofou a jeho rozpadem. === První Československá republika === V první světové válce bojovalo 1,5 milionu mužů odvedených z českých okresů, z nichž padlo 138 000 na straně monarchie a asi pět a půl tisíce (jen do konce války) v Československých legiích na druhé straně válečného soupeření. Více než 90 000 dobrovolníků zformovalo Československé legie ve Francii, Itálii a Rusku, kde bojovali proti centrálním mocnostem (tedy i rodnému Rakousko-Uhersku) a posléze i proti ruským bolševikům. Po porážce Rakouska-Uherska byly po 28. říjnu 1918 země Koruny české, části Uherského království včetně Podkarpatské Rusi spojeny do nového státního útvaru, Československa. Jeho prvním prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, který od roku 1914 pracoval pro českou resp. československou samostatnost v zemích Dohody a v Rusku s podporou zejména Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. V období od vzniku státu až do zániku tzv. první republiky (oficiálně Republiky československé) bylo Československo unitárním státem a zůstalo i po roce 1933 jediným skutečně demokratickým státem ve Střední Evropě.Přes svůj deklarovaný národní charakter, založený na čechoslovakismu, bylo Československo multietnickým státem, ve kterém žilo 6 747 000 Čechů, 3 124 000 Němců, 2 014 000 Slováků, 745 000 Maďarů, 462 000 Rusínů, 181 000 občanů židovské národnosti a 76 000 Poláků. Po vyhlášení nezávislosti došlo k pohraničním konfliktům s Polskem a Maďarskem, stejně jako k nepokojům v německých oblastech země. Problém nepřátelských sousedů se Československo, zvláště jeho dlouholetý ministr zahraničí Edvard Beneš, pokusilo vyřešit spojenectvím zvaným Malá dohoda, systémem spojeneckých smluv s Francií a od roku 1935 i smlouvou se Sovětským svazem. Sudetští Němci, žijící převážně v pohraničních oblastech přilehlých k Německu a Rakousku, se v důsledku Velké hospodářské krize, masivní nezaměstnanosti (která však postihla všechny národnosti) a od roku 1933 také intenzivní nacistické propagandy radikalizovali a začali požadovat odtržení od Československa. Tyto snahy reprezentovala Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, SdP) vedená Konradem Henleinem. Na nátlak Německé říše (posílené tzv. anšlusem Rakouska v březnu 1938) a evropských mocností Francie, Spojeného království a Itálie bylo v září roku 1938 Československo Mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu rozsáhlé pohraniční oblasti (tzv. Sudety). Mnichovská dohoda bývá také označována jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát, jelikož zástupci československé strany nebyli přizváni k jednání a Německá říše zároveň hrozila vojenským přepadením Československa. Přitom se platná vojenská aliance Československa s Francií ukázala jako zcela neúčinná. Kromě postupného záboru sudetských oblastí Německem (mnohdy s početným českým obyvatelstvem) připadly jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi s maďarsky mluvícím obyvatelstvem Maďarsku. Malou část československého území, zejména oblast Těšínska, zabralo Polsko. Název takto okleštěného státního útvaru se začal psát se spojovníkem (Česko-Slovensko). Pro zbývající krátké období od Mnichovské dohody až do úplného rozbití Československa v březnu 1939 se vžilo označení druhá republika. === Protektorát Čechy a Morava === Dne 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území (tedy v Česku bez Sudet, připojených v roce 1938 k Německu, a východní části československého Těšínska, připojené ve stejném roce k Polsku) vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Prezident Edvard Beneš v Londýně zorganizoval exilovou vládu (tzv. prozatímní státní zřízení). Německá okupace Československa se setkala s masivním odbojem obyvatel země a skupin podporovaných ze zahraničí (zejm. operace Anthropoid), na který nacisté reagovali terorem (např. vyhlazení Lidic). V průběhu druhé světové války nacisté realizovali politiku totálního nasazení českých pracovních sil na území Německa, stejně jako likvidaci židovské diaspory na území Protektorátu. Nejznámější údaj o počtu obětí nacistické okupace pochází z výzkumu zveřejněného Gustavem Hajčíkem a Jaroslavem Voleníkem roku 1956, podle něhož během války zemřelo 360 000 Čechoslováků. Konečné řešení české otázky zapadalo do Generalplánu Ost, nacistického plánu na likvidaci, poněmčení a vysídlení příslušníků pěti slovanských národů, který měl vytvořit životní prostor pro německé obyvatelstvo. === Československo v letech 1945–1992 === ==== Osvobození Československa a období do února 1948 ==== V květnu 1945 bylo dokončeno osvobozování Československa spojenci a byl obnoven formálně demokratický stát. Období 1945–1948 je někdy nazýváno třetí republika. Při osvobozování Československa zahynulo okolo 140 000 sovětských vojáků. Po jejich boku zemřelo okolo 11 700 Čechoslováků, příslušníků 1. čs. armádního sboru, kterému velel Ludvík Svoboda. Tento armádní sbor se vyznamenal v bojích u Sokolova a o Kyjev a krutě krvácel v karpatsko-dukelské operaci, jejímž cílem bylo pomoci Slovenskému národnímu povstání. Při osvobozování Československa dále zemřelo 66 495 Rumunů, 1 302 Poláků a 351 Američanů. K osvobození Československa také pomohlo české květnové povstání, jehož ve světě nejznámější součástí bylo Pražské povstání. Po osvobození Slovenska postupovala Rudá armáda od března 1945 na české území z Ostravska a od Bratislavy (zde společně s rumunskou armádou).) Později byla zahájena i Pražská ofenzíva Rudé armády ze severu k Praze, které se zúčastnily také jednotky rumunské a polské armády.) Sovětská vojska postupovala až k dohodnuté demarkační linii s americkou armádou a osvobodila přitom zhruba dvě třetiny Čech. Zbytek českého prostoru západně od linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice osvobodila americká armáda. V období 1945 až do února 1948 došlo k jevům, které jsou podle některých historiků sporné, jako bylo vysídlení Němců z Československa do Německa a Rakouska, omezení stranické soutěže, rozsáhlé znárodňování těžkého průmyslu, energetiky, filmového průmyslu, bank, pojišťoven, větších stavebních podniků atd. (tzv. Benešovy dekrety). Nicméně například odsun Němců v roce 1945 odsouhlasily tři vítězné mocnosti na Postupimské konferenci. ==== Československo pod vládou Komunistické strany ==== V parlamentních volbách 1946 zvítězila Komunistická strana Československa a tyto volby bývají označované jako poslední svobodné demokratické volby na dobu více než čtyřiceti let. V únoru 1948 se komunisté chopili moci pučem a zlikvidovali zbytky demokratického systému. Těžce nemocný prezident Edvard Beneš abdikoval a ještě v roce 1948 zemřel. Na jeho místo nastoupil vůdce komunistů Klement Gottwald. Země se stala totalitním státem a součástí východního bloku pod dominancí Sovětského svazu. Byly potlačeny svobody a struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí (1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života. Došlo k vlně emigrace lidí do zemí neovládaných komunismem. Kolektivizace zemědělství a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o majetek. Tisíce občanů se staly obětí politický procesů, mnohdy i justičních vražd – k nejznámějším obětem perzekucí patří Milada Horáková, Rudolf Slánský či Heliodor Píka. Po Gottwaldově smrti v roce 1953 se stal prezidentem Antonín Zápotocký, po jeho smrti pak Antonín Novotný. Koncem 50. let a v 60. letech docházelo k postupné liberalizaci, která vyvrcholila v roce 1968. Počátkem roku 1968 abdikoval prezident ČSSR Novotný a jeho nástupcem se stal armádní generál ve výslužbě Ludvík Svoboda. Novým generálním tajemníkem KSČ byl zvolen Slovák Alexandr Dubček. Liberalizační hnutí známé jako pražské jaro bylo však potlačeno invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Trvalejším státoprávním důsledkem pražského jara zůstala federalizace, nastolená k 1. lednu 1969, jež unitární stát formálně změnila na federaci dvou suverénních národních států. Po obsazení Československa emigrovalo kolem 100 000 především vzdělaných lidí do demokratických zemí. Tato další ztráta kvalifikovaných odborníků ještě umocnila postupný hospodářský úpadek Československa, kterému byla země vystavena již od připojení k sovětskému bloku. Území Československa bylo fakticky okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991. Režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody, čemuž se snažilo vzdorovat zejména hnutí Charta 77. Prezidentem ČSSR v letech 1975 až 1989 byl Slovák Gustáv Husák. ==== Sametová revoluce a léta 1990–1992 ==== Sametová revoluce, zahájená 17. listopadu 1989, svrhla komunistický režim a umožnila obnovu demokracie a svobodného podnikání. Již 29. prosince 1989 byl prezidentem republiky zvolen dosavadní disident a dramatik Václav Havel. Společenská transformace zároveň způsobila dramatický nárůst kriminality, značné zadlužení státu a prohlubování federalizace až k rozpadu společného státu Čechů a Slováků. Od roku 1990 totiž začala být opožděně uváděna do praxe federalizace, která sice formálně platila již od roku 1969, ale prakticky byla do značné míry zmrazena. Mezi oběma složkami federace, Českou republikou a Slovenskou republikou, rychle narůstaly rozpory (viz pomlčková válka), které nakonec vedly k rozpadu společného státu. Československo zaniklo mírovou cestou ke 31. prosinci 1992. Dosavadní národní republiky převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky. === Samostatnost Česka === Subjektem mezinárodního práva se Česká republika stala 1. ledna 1993, se zánikem federace. Zapojila se do západoevropských politických struktur. 12. března 1999 byla přijata do NATO a 1. května 2004 vstoupila do Evropské unie. Roku 2004 přistoupila k Schengenským dohodám, na jejichž základě se 21. prosince 2007 stala součástí Schengenského prostoru.Prezidentem České republiky byl až do března 2003 Václav Havel, který byl již československým prezidentem. Jeho nástupcem byl zvolen Václav Klaus, poprvé nastoupil do funkce 7. března 2003, podruhé v březnu 2008. Od března 2013 je prezidentem republiky Miloš Zeman, který je prvním prezidentem zvoleným v lidovém hlasování. Ve volbách v roce 2018 svůj mandát obhájil. == Geografie == Česko se nachází ve střední Evropě a sousedí se čtyřmi státy. Na západě jde o Německo, na severovýchodě o Polsko, na jihovýchodě o Slovensko a jižní hranici sdílí s Rakouskem. Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km. Celková rozloha činí 78 866 km2, z toho 2 % tvoří vodní plochy. === Geologie, geomorfologie a půdy === Převážná část území náleží ke geologicky stabilnímu Českému masivu, vyzdviženému hercynským vrásněním v období devonu a karbonu (v prvohorách). Oblast Západních Karpat na východě území je mladší a byla vyzdvižena alpínským vrásněním v období třetihor. Z geomorfologického hlediska leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin až vrchovin (Šumava, Český les, Krušné hory, Děčínská vrchovina, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky, Českomoravská vrchovina). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Moravskoslezské Beskydy, Bílé Karpaty, Javorníky). Z celkové plochy Česka leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 ( . 1,05 %) ve výšce nad 1 000 m; střední nadmořská výška činí 430 m. Nejvyšším českým vrcholem je hora Sněžka s 1603 m n. m., nejnižším pak Labe na odtoku ze země u Hřenska se 115 m n. m. Hranická propast je nejhlubší zatopenou jeskyní na světě. Nejrozsáhlejším krasovým územím je Moravský kras. Z vyvřelých hornin v ČR převládají žula, čedič a znělec. Z usazených pískovec, vápenec a břidlice. Z přeměněných rula, svor a fylit. Půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. V nížinách se nachází úrodné černozemě. Z hlediska členění krajiny jsou na území ČR zastoupeny čtyři biogeografické podprovincie: Celé území Čech zaujímá hercynská podprovincie, na Moravě a ve Slezsku pak lze identifikovat polonskou podprovincii, západokarpatskou podprovincii a severopanonskou podprovincii. V podobné typologii ekoregionů, již užívá Světový fond na ochranu přírody, tvoří území Čech převážně středoevropský smíšený les a na Moravě a ve Slezsku se nacházejí malé enklávy panonského smíšeného lesa, západoevropského listnatého lesa a karpatského jehličnatého lesa. === Hydrologie a podnebí === Českým územím prochází hlavní evropské rozvodí oddělující úmoří Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Dlouhý tok mají na území ČR též Ohře (246 km), Sázava (225 km), Jihlava (180 km), Svratka (168 km), Jizera (167 km), Lužnice (157 km), Berounka (139 km) a Otava (111 km). Největším přírodním jezerem Česka je Černé jezero na Šumavě. Podnebí je v Česku mírné, přechodné mezi kontinentálním a oceánickým typem. Typické je střídání čtyř ročních období. Je charakterizováno převládajícím západním prouděním a intenzivní cyklonální činností. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebných vlivů. Největší vliv na podnebí v Česku však má nadmořská výška a reliéf. Typické jsou hojné srážky a přechody frontálních systémů – ročně jich v průměru přes území Česka projde 140. Nejvíce srážek spadne v červnu nebo červenci, nejméně v lednu nebo únoru. Nejsrážkovějším místem v ČR jsou Jizerské hory (zejm. oblast Bílého Potoka). Nejsušším pak Libědice v okrese Chomutov, ležící ve srážkovém stínu Krušných hor.Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 5,5 °C až 9 °C. Nejchladnějším měsícem roku je leden, nejteplejším červenec. V dlouhodobém průměru je dělí 20 °C. Tropických dnů je zaznamenáváno průměrně 12 ročně, tropické noci jsou velmi vzácné. Arktické dny bývají 1–2 ročně. Nejteplejšími místy jsou oblasti Dyjsko-svrateckého a Dolnomoravského úvalu a pak velká města, zejména Praha, kde teplotu zvyšuje hustá zástavba. Nejstudenějším místem je vrchol Sněžky. Největrnějším místem České republiky je vrchol Milešovky. Zároveň jde o místo s největším počtem bouří v roce. === Fauna a flora === Flóra a fauna v Česku svědčí o vzájemném prolínání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Pro Českou republiku jsou typické smíšené dubové, jedlové a smrkové lesy. V druhové skladbě ovšem převládají jehličnany (asi ze dvou třetin) oproti listnáčům, byť přirozený původní poměr byl obrácený. Za tuto změnu může masivní výsadba zejména smrčin, jež začala na našem území v 18. století. V českých lesích se vyskytuje živočišstvo typické pro biom smíšených lesů mírného podnebného pásu. Na území ČR roste zhruba 3,5 tisíce druhů rostlin, z toho přes 2,5 tisíce je původních. Pěstováno je 500 běžnějších druhů dřevin a přibližně 2 000 taxonů dřevin. Nejběžnějšími druhy divoce žijících zvířat jsou zajíci, vydry a kuny. V lesích a na polích převládají bažanti, koroptve, divoká prasata, vysoká zvěř, kachny a husy. Vzácnější jsou orli a volavky. Na severovýchodě Moravy se vyskytují i vlci a medvěd hnědý, byť vzácně. Celkový počet druhů živočichů v Česku je odhadován na 40 000, z toho nejméně 28 124 druhů je bezobratlých. === Ochrana životního prostředí === Podle Environmental Performance Index, který vypracovává Yaleská univerzita, je ČR 27. nejohleduplnější zemí k životnímu prostředí na světě (k roku 2016). Zachovalá příroda je chráněna v chráněných územích. Nejvyšším orgánem ochrany přírody a životního prostředí v Česku je Ministerstvo životního prostředí České republiky. V Česku se nachází čtyři oblasti s nejvyšší mírou ochrany, tzv. národní parky: Krkonošský národní park (od 17. května 1963), Národní park Šumava (od 20. března 1991), Národní park Podyjí (od 20. března 1991) a Národní park České Švýcarsko (od 1. ledna 2000). Ministerstvo životního prostředí v roce 2009 oznámilo, že připravuje vyhlášení Národního parku Křivoklátsko.Mezi chráněná území patří (v závorce jejich počet k 3. 8. 2016): národní parky (4) chráněné krajinné oblasti (26) národní přírodní rezervace (107) přírodní rezervace (815) národní přírodní památky (120) přírodní památky (1531) == Politický systém == Česká republika je zastupitelská demokracie, parlamentní republika. Výkonnou mocí disponuje prezident a vláda, přičemž vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený přímou volbou. Prezident jmenuje se souhlasem Senátu soudce Ústavního soudu, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě státního rozpočtu a ústavních zákonů). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy jmenuje na jeho návrh. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictvím i od jednotlivých členů vlády. Prezident tradičně sídlí na Pražském hradě, k dispozici má též zámek v Lánech. Uděluje či propůjčuje státní vyznamenání. Nejvyššími státními vyznamenáními jsou Řád Bílého lva, Řád Tomáše Garrigua Masaryka, Medaile Za hrdinství a Medaile Za zásluhy. Centrální bankou státu je nezávislá Česká národní banka, která mj. vydává českou měnu, českou korunu. Parlament České republiky je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Jednou za dva roky se volbami obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Sněmovna sídlí v Thunovském paláci, Senát ve Valdštejnském paláci na Malé Straně. Ústavní soud o celkem 15 soudcích je garantem ústavnosti, poskytuje ochranu základním (ústavním) právům a může i rušit zákony či jejich ustanovení. Není ale součástí systému obecných soudů, vrcholnými orgány jsou zde Nejvyšší soud, působící v civilní i trestní justici, a Nejvyšší správní soud s agendou správního soudnictví. === Vláda a státní správa === Vláda České republiky je vrcholný orgán výkonné moci v České republice. Její postavení vymezuje Ústava České republiky. Vláda se skládá z předsedy vlády (premiéra), místopředsedů vlády (vicepremiérů) a ministrů. Úřad vlády České republiky sídlí v budově Strakovy akademie v Praze na Malé Straně. Tradičním sídlem premiéra je Kramářova vila. Premiéry samostatné ČR byli: Václav Klaus (1993–1997), Josef Tošovský (1997–1998), Miloš Zeman (1998–2002), Vladimír Špidla (2002 . –2004), Stanislav Gross (2004–2005), Jiří Paroubek (2005–2006), Mirek Topolánek (2006–2009), Jan Fischer ( . 2009–2010), Petr Nečas (2010–2013), Jiří Rusnok (2013–2014), Bohuslav Sobotka (2014–2017) a Andrej Babiš ( .od 2017).Součástí všech vlád ČR bylo ministerstvo financí, zahraničních věcí, vnitra, obrany, práce a sociálních věcí, pro místní rozvoj, dopravy, kultury, průmyslu, spravedlnosti, školství, zdravotnictví, zemědělství a životního prostředí. V letech 1993–1996 existovalo ministerstvo národního majetku a privatizace, v letech 2003–2007 ministerstvo informatiky. Ministerstvo vnitra řídí mj. Policii ČR a Hasičský záchranný sbor, ministerstvo dopravy Ředitelství silnic a dálnic a Státní fond dopravní infrastruktury, ministerstvo kultury Národní památkový ústav, ministerstvo financí Celní správu České republiky, ministerstvo obrany Armádu ČR a Vojenské zpravodajství, ministerstvo . práce Českou správu sociálního zabezpečení a Úřad práce, ministerstvo průmyslu Českou obchodní inspekci, ministerstvo spravedlnosti Vězeňskou službu České republiky (soudní moc je proti tomu nezávislá), ministerstvo školství Českou školní inspekci, ministerstvo zahraničí zastupitelské úřady ČR v zahraničí a . Česká centra, ministerstvo zemědělství Státní veterinární správu, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Státní pozemkový úřad, Český úřad zeměměřický a katastrální a Státní zemědělský intervenční fond, ministerstvo životního prostředí Agenturu ochrany přírody a krajiny, Českou inspekci životního prostředí a Český hydrometeorologický ústav, ministerstvo pro místní rozvoj Státní fond rozvoje bydlení. Víceméně samostatnými ústředními orgány státní správy jsou Národní bezpečnostní úřad, Český telekomunikační úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Český statistický úřad, Český báňský úřad, Energetický regulační úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (antimonopolní úřad), Správa státních hmotných rezerv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, Úřad pro zahraniční styky a informace, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Úřad pro ochranu osobních údajů a Bezpečnostní informační služba. Zcela mimo moc výkonnou, soudní i zákonodárnou je Nejvyšší kontrolní úřad. Sociální smír v zemi zajišťuje tzv. tripartita, tedy pravidelná trojstranná jednání mezi vládou, největší odborovou centrálou v zemi (Českomoravskou konfederací odborových svazů) a zaměstnavateli reprezentovanými Hospodářskou komorou ČR a Svazem průmyslu a dopravy. V éře samostatné ČR se na vládě podílely politické strany ODS, KDU-ČSL, KDS, ODA, ČSSD, US-DEU, Zelení, TOP 09, VV, LIDEM a ANO. V československé historii to byly navíc národní demokraté, agrárníci, národní socialisté, živnostníci, ľuďáci, němečtí agrárníci, němečtí křesťanští sociálové, němečtí sociální demokraté, Národní sjednocení, Strana národní jednoty, Demokratická strana, Strana slobody, KSČ, KSS, Strana slovenskej obrody, Občanské fórum, Verejnosť proti násiliu, KDH, ODÚ, HZDS, OH a HSD-SMS. Historicky prvními českými politickými stranami byli staročeši (1848), mladočeši (1874) a sociální demokraté (1878, pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku). === Právní a soudní systém === Český právní řád je součástí germánské větve kontinentálního typu právní kultury (někdy zvané též římské právo, v anglických zemích civil law). Je tvořen předpisy přijímanými českými zákonodárci, právem Evropské unie, mezinárodními dohodami, které jsou ratifikovány českým parlamentem a některými nálezy Ústavního soudu (těmi, které nějakou část zákonů označují za protiústavní). Tyto předpisy jsou pravidelně vydávány ve Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv. Česká republika je unitární stát, což znamená, že jednotlivé jeho části nemohou mít vlastní legislativu (jako je tomu například ve federacích). Základem právního systému je Ústava ČR přijatá v roce 1993. Nový trestní zákoník je účinný od roku 2010, občanský zákoník od roku 2014. Tradici soukromého práva v Česku silně formoval rakouský všeobecný občanský zákoník. Soudní moc České republiky je tvořena Ústavním soudem a soustavou obecných soudů, Ústavní soud je ale zvláštním ústavním orgánem soudního typu. Jeho úkolem je zejména provádět kontrolu ústavnosti a plnit některé úkoly volebního a politického soudnictví. Ústavní soud sídlí v Brně, v budově bývalé moravské Zemské sněmovny. Předsedy Ústavního soudu samostatného Česka byli Zdeněk Kessler (1993–2003), Miloš Holeček (2003) a Pavel Rychetský (od 2003). Soustava obecných soudů se skládá ze soudů okresních, krajských a vrchních. Na jejím vrcholu stojí Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Obě instituce sídlí také v Brně, stejně jako Nejvyšší státní zastupitelství. Jak je v tradici germánského římského práva obvyklé, soustava obecných soudů se dělí na tři větve: soudnictví civilní, trestní a správní. === Zahraniční vztahy === Česká republika má zavedenou strukturu zahraničních vztahů. Je členem OSN, Evropské unie (EU), NATO, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Rady Evropy. Je pozorovatelem Organizace amerických států. Všechny státy (138 států ke dni 3. května 2016, z toho je devět států zastoupeno diplomaty v hodnosti chargé d'affaires) a mezinárodní resp. nadstátní organizace, které mají diplomatické styky s Českou republikou, mají velvyslanectví v Praze, a některé z nich mají generální konzuláty nebo konzuláty v určitých městech, zejména v Brně. Česká republika má ve státech a u mezinárodních resp. nadstátních organizací, se kterými má diplomatické styky, recipročně svá velvyslanectví (ambasády) a konzuláty. Dle tzv. Visa Restriction Indexu z roku 2016 mají čeští občané možnost bezvízového vstupu do 167 zemí, čímž se zařazují mězi nejméně vízy omezené národy.Hlavní roli v zaměřování a upřesňování zahraniční politiky mají premiér a ministr zahraničních věcí. Pro zahraniční politiku České republiky je zásadní členství v Evropské unii. Té ČR v první polovině roku 2009 i předsedala. Česká republika má silné vazby se Slovenskem, Polskem a Maďarskem, mj. jako člen Visegrádské skupiny. Rozsáhlé styky má Česká republika se sousedním Německem a dalšími členskými státy Evropské unie, se Spojenými státy americkými a s Izraelem. Na Blízkém východě je důležitým partnerem Saúdská Arábie. Česká republika má špatné vztahy s Ruskem a Čínou. Čeští představitelé podporovali disidenty v Barmě, Bělorusku, Moldavsku a na Kubě.Ke slavným českým diplomatům minulosti patřili Edvard Beneš, Jan Masaryk či Jiří Dienstbier. === Ozbrojené síly === Armáda České republiky je rozdělena do tří větví: Pozemní síly AČR, Vzdušné síly AČR a Síly podpory a výcviku AČR. Prezident České republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil. V roce 2004 byla zrušena základní vojenská služba a armáda se tak stala plně profesionální organizací. 12. března 1999 země vstoupila do Severoatlantické aliance, v rámci níž plní své vojenské závazky. Počet aktivních vojáků je přibližně 29 300 včetně civilních zaměstnanců. České jednotky se podílely na operacích UNPROFOR, SFOR, EUFOR v Bosně a Hercegovině, KFOR v Kosovu a ISAF v Afghánistánu. Od roku 2003 působí čeští vojáci v Iráku. České letectvo se také podílí na obraně vzdušného prostoru Pobaltských států a Islandu.Vysokou prestiž mají tradičně čeští vojenští chemici (dnes 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci). Od svého prvního nasazení v mezinárodních silách v operaci Pouštní bouře roku 1991, patří k hlavním českým příspěvkům ke spojeneckým akcím. Od roku 2003 liberečtí chemici pravidelně velí mnohonárodnímu praporu radiační, chemické a biologické ochrany Sil rychlé reakce NATO (NATO Response Force).Výzbroj Armády České republiky zahrnuje nadzvukové stíhačky JAS-39 Gripen, bojové letouny Aero L-159 Alca, útočné helikoptéry Mil Mi-35, obrněné transportéry: Pandur II, BVP-1, BVP-2, OT-90 a modernizované tanky T-72M4CZ. Nejznámějšími českými, potažmo československými, vojáky a vojevůdci minulosti byli Jan Žižka, Albrecht z Valdštejna, Jan Radecký z Radče, Ludvík Svoboda, Jan Kubiš, Jozef Gabčík či František Fajtl. === Lidská práva === Lidská práva v Česku jsou garantována Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech. Přesto se vyskytují případy porušování lidských práv jako diskriminace romských dětí, kvůli kterým Evropská komise požádala Česko o podání vysvětlení, nebo nezákonné sterilizace romských žen, za které se vláda omluvila. Dochází také k porušování lidských práv v některých zařízeních pro seniory a v psychiatrických léčebnách.Roku 2000 byl k ochraně základních práv a svobod zřízen úřad Veřejného ochránce práv (ombudsmana). Autorita ombudmana je však spíše neformální. Podle indexu ekonomické svobody, který vytváří The Heritage Foundation a The Wall Street Journal, je Česko 24. nejsvobodnější zemí na světě z hlediska obchodu. Podle Světového indexu svobody tisku, vytvářeného organizací Reporters without borders, má ČR 21. nejsvobodnější mediální prostředí na světě. (Oba údaje platí k roku 2016.) Praha je sídlem Radio Free Europe/Radio Liberty. Stanice dnes sídlí na Hagiboru. Na začátku 90. let ji do Československa osobně pozval Václav Havel.Osoby stejného pohlaví mohou v ČR uzavřít tzv. registrované partnerství (viz LGBT práva v Česku). K nejznámějším českým aktivistům patří pražská rodačka Berta von Suttnerová, která za svůj pacifistický boj získala Nobelovu cenu za mír, či Jan Palach, který se v roce 1969 upálil v protestu proti sovětské okupaci. === Administrativní dělení === ==== Kraje ==== Území Česka se dříve dělilo na sedm krajů podle zákona o územním členění státu v novelizovaném znění. Tyto kraje byly zavedeny spolu se slovenskými kraji v roce 1960, ještě před federalizací Československa. Z hlediska zákona tyto kraje stále existují, v praxi jsou však zastíněny existencí nových, samosprávných krajů. Osmou, samostatnou územní jednotkou, která je z některých hledisek postavena na roveň krajům, je hlavní město Praha. Kraje se dále dělí na okresy, dohromady je v Česku 76 okresů (poslední z nich – okres Jeseník – vznikl až 1. ledna 1996). Dnes je území krajů definováno výčtem okresů. Původní krajské národní výbory (KNV), podobně jako národní výbory obcí a okresů, nebyly samosprávné v dnešním smyslu, protože samosprávné činnosti a pravomoci nebyly legislativně rozlišeny od výkonu státní správy, měly však své volené orgány (plénum a radu), jejichž pravomoci byly stanoveny. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existují dále, ale nemají žádný volený sbor ani obecný správní úřad; jejich obvodům pouze odpovídají obvody působnosti krajských soudů, státních zastupitelství a některých dalších orgánů státní správy. Od 1. ledna 2000 bylo ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. zřízeno 14 vyšších územních samosprávných celků, jejichž názvy obsahovaly slovo kraj. Současně byly novelizací Ústavy tyto nové celky nazvány kraji, přestože dosud nebyly zrušeny územní kraje z roku 1960. Krajský úřad je krajským orgánem vykonávajícím též přenesenou působnost státní správy; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor. Územní kraje ani samosprávné kraje nerespektují hranice historických Českých zemí. Území Jihočeského kraje, Jihomoravského kraje, Pardubického kraje a kraje Vysočina se nachází jak v Čechách, tak na Moravě a území Olomouckého kraje a Moravskoslezského kraje se nachází jak na Moravě, tak v Českém Slezsku. ==== Okresy ==== V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory transformovány na okresní úřady, namísto sboru voleného občany je řídila okresní shromáždění volená krajským zastupitelstvem. Ke dni 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. ==== Obce a jejich správní obvody ==== V roce 1990 byly místní a městské národní výbory přeměněny v obecní a městské úřady, přičemž volené orgány získaly takzvanou samostatnou působnost, která začala být rozlišována od přenesené působnosti státní správy. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česká republika se 1. ledna 1993 stala samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. typu"). Takovými obcemi se stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších měst. Tyto obvody se někde dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (tzv. "obce II. typu"), které vykonávají některé specifické pravomoci státní správy i pro okolní obce. Ještě menší bývají některé správní obvody matrik. Některé působnosti státní správy vykonávají pro své území všechny obce. ==== NUTS ==== Členění na jednotky NUTS 1, které odpovídají území o velikost 3–7 miliónů obyvatel, nebylo v Česku zavedeno. Jednotku NUTS 1 tak tvoří celé území Česka. Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zároveň i na úrovni NUTS 2. ==== Euroregiony ==== Pro posílení regionální spolupráce v Evropě vznikají takzvané euroregiony, a to zpravidla v regionech dělených státními hranicemi. Nejstarší z nich je Euroregion Nisa, který leží na trojmezí Čech, Německa a Polska především v povodí Lužické Nisy. Zabírá plochu 13 033 km2, z toho na českém území 3 163 km2. == Ekonomika == === Obecná charakteristika === Hospodářství českých zemí tradičně patří k nejrozvinutějším v Evropě. Hrubý domácí produkt dosahuje výše vyspělých států světa. V roce 2015 byl hrubý domácí produkt (HDP) na osobu v paritě kupní síly 31 600 amerických dolarů. Výkonnost české ekonomiky činí 84 % průměru EU. Česká ekonomika je tak 16. nejsilnější v EU. Svou výkonností předběhla v roce 2005 ekonomiku Portugalska, poté Řecka, Kypru a nyní se blíží úrovni Itálie a Španělska. Světová banka (WB) již Česko vyřadila ze seznamu "rozvojových zemí". Z investičního hlediska banka JPMorgan Chase v roce 2017 české státní dluhopisy zařadila do indexu "rozvíjejících se trhů" (emerging markets). Přesto dnes patří k třicítce nejvyspělejších států, tzv. "plátcům", kteří z rozpočtu Světové banky neberou peníze, ale naopak je do ní vkládají. Podle Indexu společenského rozvoje (Social Progress Index), který vytváří nezisková organizace Social Progress Imperative a společnost Deloitte, je ČR 22. nejrozvinutějším státem světa (k 2015). Dle Indexu lidského rozvoje, který vypočítává OSN, pak 28. nejrozvinutějším. V žebříčku bohatství svých občanů, který sestavuje skupina Allianz, byla v roce 2015 Česká republika taktéž na 28. místě na světě. Jmění je podle studie Global Wealth Report společnosti The Boston Consulting Group v ČR rozloženo poměrně rovnoměrně: pět procent nejbohatších Čechů vlastní 45 procent celkového finančního bohatství (v USA je to 77 procent). Také příjmová nerovnost mezi lidmi patří v ČR k nejnižším v Evropě. S tím souvisí i odhad OECD, že v ČR je nejmenší míra chudoby v celé Evropě. ČR je silně exportní ekonomikou, český export překonal v roce 2015 hranici 3,9 bilionu korun, čímž byl vytvořen nový historický rekord. V roce 2015 mířilo 83,3 procenta vývozu z ČR do zemí Evropské unie. Z hlediska států dominoval vývoz do Německa (29,4 procenta), s odstupem následovaly Slovensko (7,2 procenta), Polsko (6,8) a Čína (7,0). Zdanění bylo v roce 2015 v ČR na úrovni 39,6 procenta HDP. Pro strukturu zdanění je typická nízká míra přímých daní, průměrná míra nepřímých a velmi vysoká míra sociálních příspěvků (sociální a zdravotní pojištění). Typickým rysem české ekonomiky je relativně nízká míra nezaměstnanosti, v březnu 2016 dosáhla ČR nejnižší nezaměstnanosti v celé Evropské unii. Její zadlužení bylo k roku 2015 sedmé nejnižší v EU.K roku 2016 činil státní dluh 1,836 bilionu korun, což představovalo 40,3 procenta hrubého domácího produktu (průměr EU 85,2 procenta HDP, eurozóny 90,7 procenta HDP). Dluhy českých domácností byly k červnu 2016 1,369 bilionu korun, dluhy firem vůči bankám 1,176 bilionu korun. V roce 2016 ve formě dividend odplynulo z Česka do zahraničí 289 miliard korun a podle některých odhadů se ročně vyvádí z Česka do zahraničí až 700 miliard korun, což je ovšem přímý důsledek zahraničních investic. K roku 2016 bylo v ČR 23 200 dolarových milionářů. Mezinárodní ratingová agentura Standard & Poor's oceňuje od roku 2011 úvěrovou spolehlivost České republiky stupněm AA-. Podle poradenské sítě BDO bylo k roku 2016 Česko 26. nejatraktivnější zemí světa pro investory. K významným hospodářským institucím patří Pražská burza (a její index PX). S korupcí se v Česku setkalo 60 % dotázaných podnikatelů. === Měna === Oficiální českou měnou je koruna česká (zkratka Kč). Vydává ji Česká národní banka, zcela nezávislá na vládě. Členy jejího vedení – bankovní rady – jmenuje prezident republiky. Kurz měny je plovoucí, pokud se Česká národní banka nerozhodne jinak, například od 7. listopadu 2013 intervenovala na devizovém trhu s cílem držet kurz koruny vůči euru přibližně na hladině 27 korun za euro. Důvodem k opatření byly obavy z deflace. Intervence byly ukončeny na jaře 2017 a koruna brzy posílila. Přístupovou smlouvou z roku 2003 se Česko zavázalo přijmout evropskou měnu euro. Vládou však dosud nebyl stanoven termín přijetí ani termín vstupu do mechanismu směnných kurzů ERM II (kurz koruny by byl od té chvíle navázán na kurz eura a kopíroval by ho), který musí přijetí eura předcházet. Vstup do mechanismu ERM II je poslední z pěti konvergenčních kritérií, které ČR dosud nesplnila. Přijetí eura brání obavy z dluhové krize v eurozóně a nízká podpora přijetí eura u veřejnosti – podle průzkumu CVVM z dubna 2017 si zavedení eura přálo jen 21 % respondentů, tedy podobně jako po předchozích šest let. Do roku 2005 se podpora pohybovala nad 50 %, v následujících letech mírně poklesla a k prudkému nárůstu odporu došlo mezi lety 2009 a 2011.K historickým měnám užívaným v Česku patří československá koruna, protektorátní koruna, rakousko-uherská koruna či rakousko-uherský zlatý. K významným mincím minulosti patří pražský groš či jáchymovský tolar, od nějž je patrně odvozeno i slovo dolar. === Vývoj ekonomiky === V českých zemích se počátky moderního průmyslu dají vysledovat do časů panování císaře Rudolfa II., kdy se začaly spolu se zárodky moderní vědy objevovat i první průmyslové technologie a myšlení. Proces přerušila třicetiletá válka a i po ní ve střední Evropě došlo k jisté prodlevě v navázání na tuto tradici. Počátky industrializace zde souvisejí s ideologií merkantilismu a osvícenským absolutismem Marie Terezie a Josefa II. Průkopníky zde byli zejména šlechtici. První průmysl, který se začal v českých zemích masově rozvíjet, byl textilní, v 18. století ještě osamocený. Zlom přišel na začátku 19. století, kdy se české země začaly rychle industrializovat, došlo k tzv. průmyslové revoluci. Rozvíjely se nové obory (zejm. cukrovarnictví, sklářství, pivovarnictví, výroba porcelánu, chemický průmysl, těžký průmysl a strojírenství) a od 20. a 30. let 19. století se tento průmysl také mechanizoval, za pomoci parního stroje, klíčového vynálezu epochy. Ve 2. polovině století se objevily nové technologie (elektřina, telegraf, telefon), rodilo se kapitalistické finančnictví (Živnobanka), mohutnělo strojírenství, jednak za pomoci fúzí a koncentrace kapitálu (např. koncerny Škoda a ČKD), a také tím, že začalo vyrábět stroje pro rozvíjející se železnici a systémy městské hromadné dopravy. Na konci století se objevuje výroba automobilů a motocyklů (Laurin a Klement). Do konce 19. století se staly české země nejprůmyslovější částí tehdejší Rakousko-uherské monarchie.Za První republiky rozmach pokračoval, objevila se i nová dynamicky expandující odvětví (např. obuvnictví – firma Baťa či zbrojařství – Zbrojovka Brno). Podle kritéria "národního důchodu na obyvatele" byla meziválečná československá ekonomika 14. nejvyspělejší v Evropě a 18.–20. na světě. Průmyslová produkce byla desátá nejvyšší na světě. Silně exportní ekonomiku ovšem těžce zasáhla světová krize, jež začala roku 1929. Vlekla se takřka až do konce 30. let. Po druhé světové válce byl průmysl v mimořádné míře zestátněn a po nástupu komunistů k moci začalo být hospodářství centrálně řízené a plánované. Navíc se podvolilo potřebám Rady vzájemné hospodářské pomoci, jež sdružovala socialistické státy, takže došlo v 50. letech k přílišné orientaci na těžký průmysl. Od 60. let se dal prostor širší a vyváženější škále odvětví, navázalo se na dobrou strojírenskou a chemickou tradici. Na konci 60. let vedení KSČ plánovalo větší ekonomickou reformu (Oty Šika), která by centrálně řízenou ekonomiku skloubila s volným trhem, ale vpád sovětských vojsk ji znemožnil. Nové vedení KSČ tak zvolilo cestu velkých infrastrukturních a energetických projektů, u nichž bylo centrální řízení částečně výhodou (rozsáhlá výstavba sídlišť, dálnic, jaderných elektráren, přehrad, doindustrializace Slovenska). Hospodářství ovšem nedokázalo pružně reagovat na potřeby spotřebitelů a nezachytilo ani technologický převrat té doby, počítačovou a digitální revoluci. Specifickou linií, snad v některých ohledech i podvratnou, bylo družstevnictví, kde se objevila i nečekaná pružnost a efektivita (např. výroba počítačů v JZD Slušovice). Během tzv. perestrojky, přestavby hospodářství, k níž impulsy přišly z Moskvy, byl této linii dán větší prostor a stejně tak bylo částečně dovoleno soukromé podnikání (např. i jedna z největších současných českých firem, antivirová společnost Avast, začínala jako perestrojkové družstvo). Reformy byly však příliš pomalé a nesetkaly se ani s takovou podporou veřejnosti jako reformy konce 60. let. Politická revoluce roku 1989 ukončila komunistickou vládu i pokusy o reformy na jejím konci. Došlo k transformaci centrálně řízeného hospodářství a privatizaci státního majetku (viz kuponová privatizace, velká privatizace, malá privatizace). V rámci restitucí byla také navrácena část majetků znárodněných po roce 1948. Důsledky otevřené konkurence nejvíce postihly odvětví těžkého průmyslu a těžkého strojírenství, které nebyly konkurenceschopné, nebo byly chybně privatizovány. Velká část podniků byla začleněna do nadnárodních korporací. Podíl průmyslu na tvorbě HDP klesl ve srovnání s rokem 1990 na polovinu a jeho místo zabral sektor služeb. Po vstupu země do Evropské unie roku 2004 následovalo období hospodářského růstu. Pomohly i přímé dotace, od momentu vstupu do půlky roku 2016 Česko získalo z rozpočtu EU o 627,8 miliardy korun více, než do něj odvedlo. Tak jako většinu států světa, i Česko zasáhla světová ekonomická krize, jež vypukla roku 2008. Projevila se zejména poklesem HDP o 4,5 % v roce 2009, zvyšováním nezaměstnanosti a růstem zadlužení státu. Bankovní systém oproti tomu krizi odolal a negativní jevy nebo přímo krachy bank jako v jiných státech EU se neuskutečnily. ČR se vyhnula i dluhové krizi, která postihla některé státy eurozóny. Po roce 2011 se obnovil hospodářský růst a česká ekonomika prokazuje vysokou výkonnost. === Největší firmy === I po rozsáhlé privatizaci 90. let zbyl v ekonomice silný veřejný sektor s velkými zaměstnavateli (Česká pošta, České dráhy, Dopravní podnik hl. m. Prahy, Český Aeroholding, Lesy České republiky, Čepro, ČEPS) a v případě energetické firmy ČEZ i s jednou z nejziskovějších firem. Největším soukromým zaměstnavatelem se časem stala potravinářsko-chemická skupina Agrofert (Andrej Babiš). Jakýmsi vítězem "loterie kuponové privatizace" se stala skupina PPF Petra Kellnera, která se specializuje zejména na finanční podnikání (Home Credit, Air Bank atd.). Výkladní skříní nového režimu se stali mezinárodně úspěšní podnikatelé, kteří založili firmu po revoluci tzv. na zelené louce (tedy ne na bázi starších podniků) – k takovým patří firma Seznam.cz (Ivo Lukačovič), softwarové antivirové firmy Avast (Pavel Baudiš, Eduard Kučera) a AVG (původně česká, později prodaná do zahraničí, posléze odkoupená Avastem) či internetový obchod Alza.cz (Aleš Zavoral). Průmysl se výrazně orientoval na automobily a s nimi spjatou výrobu, jako je výroba plochých skel, součástek a gumárenství (Škoda, Hyundai, TPCA, Johnson Controls, AGC, MTX, Sungwoo Hitech, Brose CZ, Continental Automotive, ČGS Holding, Continental Barum, Automotive Lighting, TRW, Witte), podobně jako na Slovensku. Také výroba vlakových souprav, kolejových zařízení a autobusů se udržela (Škoda Transportation, Bonatrans Group, Iveco). Minulý režim vybudoval základnu především pro rozvoj potravinářského, (petro)chemického průmyslu a energetiky.[zdroj?] V potravinářství se krom Agrofertu prosadily firmy Hruška, Kofola či Hamé. O vytvoření české fast foodové sítě se pokusila firma Crocodille (sendvičérie Crocodille a bageterie Bageterie Boulevard). V petrochemii to byla skupina KKCG Karla Komárka (MND, Vítkovice Holding ad.), ENI, Slovnaft, OMV, Shell, Synthos, Armex, Tank ONO, v energetice Energetický a průmyslový holding (Daniel Křetínský), RWE, Unipetrol, Pražská plynárenská, Alpiq, E.ON, Lama Energy Group, Eriell, Pražská energetika. I přes mnoho potíží se drží stále ještě silní hráči i v těžkém průmyslu, těžařství a těžkém strojírenství (OKD, ArcelorMittal Ostrava, Třinecké železárny, Czech Coal Pavla Tykače, Sokolovská uhelná, Severočeské doly, Ferona či Finitrading Tomáše Chrenka). V elektronice a přesném strojírenství fungují především továrny Siemens, Bosch, Foxconn, Panasonic, ABB, AT Computers, eD' system, SWS, AVX Czech Republic a Inventec. Rozvinuly se i firmy v některých netradičních odvětvích, jako je personalistika (ManpowerGroup), outsourcing (ISS Facility Services), výherní automaty (European Data Project) či zdravotní služby (Phoenix, Alliance Healthcare). V oblasti realit a developmentu dominuje CPI Group (Radovan Vítek). Klíčovými hráči v bankovním sektoru jsou Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB, Česká pojišťovna a Kooperativa pojišťovna, ve stavebnictví Metrostav, Skanska, OHL ŽS, Strabag a Eurovia, v mobilních komunikacích O2, T-Mobile a Vodafone. Významnou roli hrají i mnohostranné finanční skupiny – BMM Group (Zdeněk Bakala), Penta Investments (Marek Dospiva, Jaroslav Haščák, Martin Kúšik), Unimex Group (Jiří Šimáně) či GES Group Ivana Zacha. K velkým firmám patří i vodárenská Veolia nebo tabákové Imperial Tobacco a Philip Morris. === Zemědělství === Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa; z technických plodin len a řepka. Význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvláště kaprů). Zemědělci k roku 2016 hospodařili na 4,26 milionů hektarů zemědělské půdy, což představovalo 54 procent celkové rozlohy státu. Na jednoho obyvatele České republiky připadlo 0,42 hektaru zemědělské půdy, z toho 0,30 ha půdy orné, což odpovídá evropskému průměru. Třetinu půdního fondu tvoří lesy. Od roku 1995 ubývá zemědělské půdy, k roku 2016 asi 15 tisíc hektarů, oproti tomu výměra lesů vzrostla o 16 tisíc hektarů. Podobně klesá výměra orné půdy na úkor trvalých travních porostů, tedy lučin a pastvin. Těch v uvedeném období přibylo 71 tisíc hektarů. Typické pro ČR je vysoké procento zemědělských podniků vlastněných právnickými osobami, po Francii (29,2 %) jsme v tomto ohledu s 13,5 % na druhém místě v EU. Typický pro české zemědělství je rovněž velký podíl pronajaté půdy (asi 90 %). Také velikostní struktura zemědělských podniků v ČR se výrazně liší od struktury podniků v ostatních zemích Evropské unie. Velké podniky, tedy ty s více než 50 hektary obdělávané zemědělské půdy, v ČR obhospodařují 92,2 % z celkové výměry zemědělské půdy. Ve zbytku EU jsou obvyklejší menší podniky. Důvodem je mj. česká tradice družstevnictví i kolektivizace 50. let. K roku 2004 pracovalo v zemědělství 141 000 osob, ve struktuře zaměstnanosti to představovalo 2,9 % pracovníků v ČR. Typické je, že počet pracovníků v zemědělství od 90. let trvale klesá.K zásadním výsledkům českého chovatelství a šlechtitelství patří plemena jako Československý vlčák, Český teriér, Pražský krysařík, Chodský pes, Český fousek či Starokladrubský kůň. Unikátní byl rovněž projekt na záchranu Huculského koně. === Průmysl === Průmysl vytváří 35 % hrubého produktu českého hospodářství. Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brno, Ostravsko, Plzeň a Mladá Boleslav. Mezi hlavní odvětví v Česku patří průmysl chemický, strojírenský, hutnický a potravinářský. Další významná odvětví jsou energetický průmysl, stavebnictví a výroba spotřebního zboží. Méně významná odvětví jsou zbrojní průmysl a např. sklářství, které ovšem má v Čechách dlouhou tradici. Velký význam, zvláště pro export, má automobilový průmysl. Největším výrobcem automobilů je společnost Škoda Auto. V roce 2015 vyrobily v České republice společnosti Škoda (patřící německému koncernu Volkswagen), TPCA, která sdružuje japonskou firmu Toyota a francouzskou Peugeot-Citroën, a jihokorejská firma Hyundai dohromady rekordních 1 298 236 osobních automobilů.Tradice českého automobilového průmyslu sahá do roku 1897, kdy byl v Kopřivnici vyroben první český automobil se spalovacím motorem značky President. O dva roky později mladoboleslavská továrna Laurin & Klement začala vyrábět motocykly Slavia, avšak roku 1905 se i v Mladé Boleslavi přeorientovali na automobily. Továrna Laurin & Klement se stala základnou, na níž vyrostla automobilka Škoda. Nejprodávanějšími škodovkami současnosti jsou Škoda Octavia, Škoda Fabia, Škoda Superb a Škoda Yeti. V minulosti uspěly Škoda Felicia, Škoda Roomster, Škoda Favorit či řada Škoda 742 (vč. modelu Škoda 120). K dalším automobilovým značkám patří též Tatra (těžké nákladní automobily, třetí nejstarší výrobce automobilů na světě), Avia (střední nákladní automobily), k historickým pak Praga, Liaz a Karosa. Tatra se proslavila nákladním vozem Tatra 815 či armádní Tatrou 813. Nejznámějšími osobními automobily z kopřivnické továrny byly Tatra 603 a Tatra 97. Tatra 77 byla prvním sériově vyráběným vozem s aerodynamickou karosérií na světě. Ve voze Tatra 87 podnikli cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund své slavné cesty do Afriky a Jižní Ameriky. Autobusy dnes vyrábí firmy Iveco Czech Republic a SOR Libchavy, nejznámějšími českými autobusy jsou Škoda 706 RTO či Karosa ŠM 11. Trolejbusy dříve vyráběla Škoda Ostrov (např. typ Škoda 9Tr), nyní především Škoda Electric. Dalšími českými výrobci dopravních a zemědělských prostředků jsou Zetor (traktory), Kaipan (roadstery), Jawa (motocykly) a Čezeta (elektrické skútry). Kolejová vozidla vyrábí především Škoda Transportation (tramvaje, trolejbusy, metro). Historicky je však nejslavnějším českým drážním vozidlem tramvaj Tatra T3 z ČKD Praha, s 14 tisíci vyrobenými kusy nejpočetnější tramvaj na světě. Mezi železničními vozidly pak motorový vůz řady M 290.0, tzv. Slovenská strela z Tatry Kopřivnice (1936). Výroba letounů probíhá v Aero Vodochody (armádní) a v Letu Kunovice (civilní), v minulosti také v pražské Avii. K nejslavnějším českým letounům patřily Avia B-534 a Avia S-199 (důležitá zbraň v izraelsko-arabské válce roku 1948). Bitevník Aero L-159 Alca zase sehrává značnou roli v boji irácké armády proti Islámskému státu. Jako cvičné vojenské letouny se v minulosti osvědčily Aero L-29 Delfín či Aero L-39 Albatros. V Kunovicích se specializovali na kluzáky (zejm. Let L-13 Blaník), ale i jejich Let L-410 Turbolet se stal jedním z nejpoužívanějších českých letadel, uplatnil se především v Sovětském svazu. V minulosti probíhala výroba zemědělských a akrobatických letounů také v Otrokovicích (Z-42, Z-50, Z-37 Čmelák). První republika hodně vsadila na zbrojní průmysl, založeny byly tehdy Česká zbrojovka Strakonice, Zbrojovka Brno a Česká zbrojovka Uherský Brod (nejznámějšími českými zbraněmi ve světě jsou tank LT vz. 38, samopal vzor 61 ("škorpion"), pistole CZ 75, lehký kulomet vz. 26, samopal vzor 58, SKOT (OT-64) či pistole vz. 52). Dříve silný textilní a obuvnický průmysl (Baťa ad.) již v ČR významné zastoupení nemá. Prodej českých hodinek PRIM také výrazně klesl, z více než půl milionu prodávaných kusů ročně na konci 80. let. Tradičním odvětvím je pivovarnictví. Pivo se v Česku pilo a vyrábělo minimálně od roku 993, z toho roku máme dochovánu zprávu o tom, že biskup Vojtěch zakázal mnichům Břevnovského kláštera pivo vyrábět. V Plzni vznikl roku 1842 druh piva (pils, pilsner, pivo plzeňského typu), který je dnes nejrozšířenějším na světě. V produkci piva je ČR na 15. místě na světě. V zemi je 40 velkých průmyslových pivovarů a k tomu mnoho pivovarů malých. Největšími pivovary jsou Plzeňský Prazdroj (značky Pilsner Urquell, Gambrinus, Velkopopovický Kozel, Radegast), Pivovary Staropramen (Staropramen), Heineken Česká republika (Starobrno, Krušovice), Budějovický Budvar (Budvar) a PMS Přerov. K malým pivovarům patří například Bernard v Humpolci.Významnou roli hrála v minulosti výroba skla a bižuterie (viz České sklo). === Těžba === Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí, dál kaolín, jíl, grafit, vápenec nebo jiné stavební hmoty. Naleziště uranu se nachází u obce Dolní Rožínka. V roce 2016 byly v oblasti Krušných hor objeveny velké zásoby lithia. V malém rozsahu se na jihu Moravy těží ropa a zemní plyn, ale větší objem těchto surovin je dovážen z Ruska. Jelikož třetinu země pokrývají lesy, patří dřevo též k vývozním artiklům. === Telekomunikace a IT === V zemi se prudce rozvíjejí telekomunikace. Největší telefonní operátor v zemi Český Telecom se spojil s globální společností Telefónica a přejmenoval se na O2 Czech Republic. Tato společnost je také, spolu se společnostmi T-Mobile, Vodafone a U:fon, jedním z největších mobilních operátorů a poskytovatelů internetu v zemi. Česko má nejvíce předplatitelů bezdrátového připojení v Evropské unii. V roce 2014 bylo v ČR 1,89 milionu pevných telefonních linek, 14 milionů mobilních telefonů a přes 4 miliony internetových připojení. Internet užívalo 8,2 milionu Čechů, tedy 77,5 procent obyvatel země. Národní internetová doména nejvyššího řádu pro Českou republiku je .cz. Ke konci roku 2016 bylo zaregistrováno přes 1 280 000 adres s doménou .cz.Dvě antivirové obří společnosti Avast a AVG byly založeny v České republice. V červenci 2016 bylo oznámeno, že Avast získal konkurenční AVG za 1,3 miliard $, spolu mají tyto společnosti uživatelskou základnu okolo 400 milionů lidí a 40% podíl na trhu mimo Čínu.Praha je sídlem evropské agentury GSA, která řídí navigační systém Galileo. Tato agentura EU sídlí v budově bývalé Státní plánovací komise v Holešovicích. === Doprava === ==== Silniční síť ==== Délka silniční dopravní sítě v roce 2015 činila 55 737,5 km. Z toho 776 km tvořily dálnice a 6 244,9 km silnice I. třídy (včetně 459,4 km rychlostních komunikací).Dálniční síť je stále ve výstavbě. Páteřní komunikací bude po svém dokončení dálnice D1, která spojí Prahu, Brno a Ostravu s Polskem (směr Katovice). Již dokončenými komunikacemi jsou dálnice D2, spojující Brno a Bratislavu, dálnice D5 spojující Prahu, Plzeň a Německo (směr Norimberk), dálnice D8 z Prahy přes Ústí nad Labem do Německa (směr Drážďany), dálnice D10 (Praha–Turnov) a dálnice D46 (Vyškov–Olomouc). V různě pokročilém stavu výstavby jsou dále dálnice D0, dálnice D3, dálnice D4, dálnice D6, dálnice D7, dálnice D11, dálnice D35, dálnice D43, dálnice D48, dálnice D49, dálnice D52, dálnice D55 a dálnice D56. Maximální povolená rychlost na dálnici činí 130 km/h. Za užívání dálnic platí motoristé dálniční poplatek, přičemž od roku 2007 existuje systém elektronického mýtného. Úmrtnost na českých silnicích byla v přepočtu na obyvatele v roce 2004 přibližně 1,6× vyšší než v Německu, přestože intenzita dopravy je nižší. Počet 1286 usmrcených z roku 2005 se kolísavě snižuje. V roce 2010 zemřelo na silnicích 802 lidí. Každé registrované vozidlo v ČR musí mít státní poznávací značku. Její současná podoba pochází z roku 2001. ==== Železnice ==== Česko má se svými 9 568 km jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě. Z toho je 3 212 km tratí elektrizováno a 1 906 km je dvou- a vícekolejných. Správcem a provozovatelem naprosté většiny železniční infrastruktury je státní organizace Správa železniční dopravní cesty. České dráhy provozují vysokorychlostní vlaky Pendolino, ale jelikož žádné tratě nejsou vysokorychlostní, je jejich maximální rychlost omezena na 160 km/h. Přepravní výkon necelých 165 milionů cestujících při 6 590 milionech osobokilometrů i 13 770 milionů tunokilometrů v nákladní dopravě znamená za poslední desetiletí značný pokles.Od roku 1991 je Česko zapojeno do sítě mezinárodních vlaků EuroCity, od roku 2005 zajišťují některá z mezinárodních spojení i vlaky SuperCity, jejichž těžiště je na lince Praha – Ostrava. Největším železničním dopravcem jsou České dráhy. Nákladní železniční trh je liberalizován, liberalizace v osobní dopravě probíhá. Většina osobní železniční dopravy je podporována z veřejných rozpočtů prostřednictvím dlouhodobých smluv s dopravci. Hlavním železničním uzlem je Hlavní nádraží v Praze. Jeho stará budova je památkově chráněnou secesní stavbou z dílny architekta Josefa Fanty. Mezinárodně využívaný je unikátní Železniční zkušební okruh Cerhenice. ==== Letectví ==== V Česku je celkem 91 civilních letišť, z toho 46 má zpevněný povrch. Pouze 5 letišť vypravuje pravidelné lety. Většina letecké dopravy se v Česku realizuje přes pražské letiště Václava Havla Praha, které v roce 2016 přepravilo 13 milionů pasažérů. V zimní sezóně 2016/17 se z něj létalo do 105 destinací v 39 zemích světa. Mezi další letiště s pravidelným, ale méně hustým civilním provozem patří letiště Brno-Tuřany, Ostrava-Leoše Janáčka, Pardubice a Karlovy Vary. Působí zde tři hlavní pravidelné letecké společnosti. Nejstarší z nich jsou České aerolinie, největší letecká společnost je Travel Service, pod který spadá také nízkonákladová společnost SmartWings. Mezi další české letecké společnosti patří Van Air Europe, Silver Air a další letecké společnosti poskytující služby aerotaxi, například ABS Jets, CTR Flight Services, G-JET či Silesia Air. ==== Vodní doprava ==== Vodní doprava v Česku je provozována na řekách Labe a Vltava a dalších uzavřených vodních plochách, pro rekreační účely. Nejvýznamnějším provozovatelem vodní dopravy je Československá plavba labská. ČR disponuje i vlastním přístavním územím v areálu námořního přístavu v Hamburku v Německu Přístavy Moldauhafen a Saalehafen byly na základě Versailleské smlouvy pronajaty v roce 1929 na 99 let (do roku 2028) Československu. Téhož roku Československo zakoupilo i přístav Peutehafen. Od roku 1993 je spravuje Česko. Přístavy využívala Československá námořní plavba, dnes Česká námořní plavba. Velkou tradici (již od Jakuba Krčína) má vodohospodářství, splavňování, budování jezů a přehrad. Největšími přehradami v ČR jsou Orlík, Lipno, Švihov (Želivka), Nechranice, Slapy, Slezská Harta, Vranov, Dalešice, Rozkoš a soustava nádrží Nové Mlýny. ==== Městská hromadná doprava ==== V České republice existuje velká tradice městské hromadné dopravy. Systémy MHD se začaly rozvíjet od 60. let 19. století – koněspřežná tramvaj v Brně byla zavedena již roku 1869, v roce 1875 pak v Praze. První parní tramvaj mělo také Brno, do provozu zde byla uvedena roku 1884. Prvenství při zavádění elektrických tramvají si zajistily Teplice, kde elektřinou poháněná tramvaj vyjela na trať roku 1895. Rok poté se přidala Praha (zde již od roku 1891 fungovala převážně předváděcí Křižíkova elektrická dráha na Letné), roku 1897 Liberec, v roce 1899 Olomouc, Plzeň a Ústí nad Labem, 1900 Brno a Jablonec nad Nisou, 1901 Most a Litvínov a Ostrava, 1902 Mariánské Lázně, 1905 Opava, 1909 České Budějovice a Jihlava, 1911 Těšín a 1916 Bohumín. Od 70. let 20. století funguje v ČR sedm tramvajových systémů: v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Liberci, Olomouci a meziměstská tramvaj mezi Mostem a Litvínovem. Ve 20. století je patrný trend úbytku tramvajové dopravy na úkor autobusové. Autobusová městská doprava se od 90. let integruje s příměstskou, větší roli od začátku 21. století také hraje městská železnice (např. Esko Praha). Okrajovou roli v systému hromadné dopravy hrají lanové dráhy (Karlovy Vary, Praha) či vodní doprava (pět pražských přívozů, doprava na Brněnské přehradě). Jediným městem v ČR, kde byl vybudován systém městské podzemní dráhy, takzvaného metra, je Praha. Provoz pražského metra byl zahájen 9. května 1974. Síť tras k roku 2015 měřila 65,2 km, soupravy zastavovaly v 61 stanicích. Pražské metro přepraví přes 1,6 milionů cestujících denně. Podle hodnocení Mezinárodní automobilové federace z roku 2010 má Praha čtvrtou nejkvalitnější městskou hromadnou dopravu v Evropě (po Mnichovu, Helsinkách a Vídni). === Energetika === Česko v současnosti snižuje svojí energetickou závislost na hnědém uhlí, která se negativně projevovala v kvalitě životního prostředí v severních Čechách. V roce 2005 bylo 65,4 procent elektřiny vyráběno pomocí páry a spalováním (hlavně uhlí), 30 procent v jaderných elektrárnách a 4,6 procenta z obnovitelných zdrojů, včetně vodních elektráren. Největším českým energetickým zdrojem je Jaderná elektrárna Temelín (14 % výroby elektřiny v Česku), další jaderná elektrárna je v Dukovanech. Česko patří mezi největší vývozce proudu v Evropě, v roce 2013 vyvezlo asi 17 TWh, což je víc než vyrobí Temelín. ČR je na sedmém místě na světě ve vývozu elektrické energie a na desátém ve výrobě energie z jádra.Zemní plyn do Česka dodává ruská společnost Gazprom, která pokrývá tři čtvrtiny spotřeby a zbytek dodávají norské společnosti. V lednu 2013 byl otevřen plynovod Gazela, který přivádí ruský plyn také severní cestou, Česko se tak zbavilo závislosti na plynu z plynovodů vedoucích přes Ukrajinu, kde byly v minulosti dodávky několikrát blokovány kvůli sporům Ukrajiny a Ruska. Ropu do Česka přivádějí ropovod Družba z Ruska a ropovod Ingolstadt z Německa. === Maloobchod === Symbolem konzumního životního stylu se staly po revoluci roku 1989 supermarkety a hypermarkety, které ovládly maloobchodní sféru více než kdekoli jinde v Evropě. === Cestovní ruch === České hospodářství získává vysoké příjmy z cestovního ruchu. V roce 2001 celkové výnosy z cestovního ruchu dosáhly 118,13 miliardy korun, což tehdy představovalo 5,5 % HDP. V následujících letech však zájem cizinců o ČR, částečně z důvodu posílení kurzu české koruny, poněkud opadl. Posléze koruna oslabila; v roce 2016 navštívilo Česko 9,3 milionu turistů ze zahraničí. Praha je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy, po Londýnu, Paříži, Istanbulu a Římu.Podle agentury CzechTourism byly v roce 2014 nejnavštěvovanějšími turistickými cíli v ČR Pražský hrad (1 799 300 turistů), Zoologická zahrada Praha ( . 1 382 200), AquaPalace Praha (845 300), Dolní oblast Vítkovic a Landek Park v Ostravě (808 900), Staroměstská radnice (včetně orloje) v Praze (739 800) . , Pivovarské muzeum a podzemí v Plzni (600 000), Zoologická zahrada Zlín-Lešná (585 100), Židovské muzeum v Praze (580 000), Petřínská rozhledna v Praze (557 400) a Zoologická zahrada Ostrava (540 500).Úspěch pražské zoo souvisí s její prestiží. V roce 2015 uživatelé největšího cestovatelského serveru TripAdvisor pražskou zoo určili jako čtvrtou nejlepší na světě. Magazín Forbes ji roku 2008 označil za sedmou nejlepší na světě.Z hradů a zámků jsou kromě Pražského hradu nejnavštěvovanější zámek Lednice, zámek Český Krumlov, zámek Hluboká nad Vltavou, hrad Karlštejn, zámek Průhonice, zámek Dětenice, . zámek Konopiště, arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži a zámek Loučeň.Ve Středočeském kraji jsou turistickými lákadly také kostnice v Sedlci v Kutné Hoře a chrám svaté Barbory tamtéž, hrady Křivoklát, Český Šternberk a Kokořín, zámky Poděbrady a Veltrusy ., v Jihočeském kraji klášter Vyšší Brod, hrady Rožmberk a Zvíkov, zámky Orlík, Červená Lhota a Jindřichův Hradec, v Karlovarském kraji hrad Loket, v Ústeckém kraji Památník Terezín, hrad Hazmburk a zámek Duchcov, v Libereckém . hrady Trosky, Grabštejn, Lemberk, Bezděz a zámek Sychrov, v Královéhradeckém Bílá věž v Hradci Králové, hrad Kost, zámky Ratibořice, Karlova Koruna a Hrádek u Nechanic, v Pardubickém Soubor lidových staveb u Hlinska a zámek . Pardubice, na Vysočině zámek Telč, v Olomouckém hrad Bouzov, v Jihomoravském katedrála sv. Petra a Pavla v Brně, hrady Špilberk, Pernštejn, Veveří a Bítov, ve Zlínském Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, hrad Buchlov a zámek Buchlovice. K nejznámějším pražským pamětihodnostem patří krom dosud jmenovaných Týnský chrám, Staronová synagoga, Starý židovský hřbitov, Betlémská kaple, Břevnovský klášter, Stavovské divadlo, Pražské Jezulátko, Emauzský klášter, palác Kinských, Maiselova synagoga, Pivovar U Fleků, Španělská synagoga, pražská Loreta, z novějších pak Lennonova zeď či Žižkovská televizní věž. Krom katedrály sv. Víta patří k turisticky nejatraktivnějším částem Pražského hradu Zlatá ulička, bazilika sv. Jiří, Královská zahrada, Letohrádek královny Anny a Starý královský palác. Nejznámějšími mimopražskými a mimobrněnskými svatostánky jsou katedrála svatého Václava v Olomouci, Velká synagoga v Plzni, kostel Nejsvětější Trojice ve Fulneku, katedrála svatého Bartoloměje v Plzni, katedrála Božského Spasitele v Ostravě a katedrála svatého Štěpána v Litoměřicích. V ČR je asi 700 muzeí. Největším je Národní muzeum (jeho součástí je Přírodovědecké muzeum, Historické muzeum, Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur a Muzeum české hudby), Moravské zemské muzeum, Židovské muzeum v Praze, Národní technické muzeum, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Muzeum hlavního města Prahy (vlastní Langweilův model Prahy a spravuje i Müllerovu vilu), Vojenské technické muzeum Lešany, Muzeum umění Olomouc, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. K nejnavštěvovanějším patří též Hornické muzeum v Příbrami a České muzeum stříbra v Kutné Hoře. Z přírodních památek to jsou Punkevní jeskyně a propast Macocha, soutěsky Kamenice, Pravčická brána, Koněpruské jeskyně, Bozkovské dolomitové jeskyně či Jetřichovické vyhlídky.Mimořádné postavení mají kulturní památky zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kromě již uvedených (Kroměříž, Český Krumlov, centrum Prahy ) jsou to vila Tugendhat v Brně, vesnice Holašovice, historické jádro Kutné Hory, Lednicko-valtický areál, zámek a zámecký areál Litomyšl, sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, historické centrum Třebíče (Třebíčská židovská čtvrť a Bazilika svatého Prokopa) a poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány Jízda králů na Slovácku a na Hané, sokolnictví, masopustní průvody s maskami na Hlinecku, slovácký verbuňk a nejnověji, v roce 2016, české loutkářství.Některé lokality mají zvláštní význam pro . spjatost s českými dějinami nebo mýty – hora Říp, Vyšehrad (zejm. Vyšehradský hřbitov, kde je pohřben Antonín Dvořák i Bedřich Smetana), hora Blaník, Velehrad spojený s památkou cyrilometodějskou a velkomoravskou, kostel svatého Václava ve Staré Boleslavi spjatý s legendou o zabití knížete Václava, pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Praze, kde za druhé světové války zahynuli strůjci atentátu na Heydricha. K oblíbeným turistickým akcím patří Muzejní noc, Noc kostelů, Hradozámecká noc, rekonstrukce nejslavnějších bitev, jež se odehrály na českém území (bitva u Slavkova, bitva u Hradce Králové, bitva u Kolína, obléhání Brna Švédy atd.), Dny NATO v Ostravě či armádní Bahna. Krom toho řada festivalů a veletrhů (viz příslušný oddíl). Tradičními turistickými magnety bývala lázeňská města jako Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, ovšem lázeňství se dostalo do krize. Karlovy Vary si však zachovávají atraktivitu kupříkladu i díky každoročnímu mezinárodnímu filmovému festivalu. Tato filmová přehlídka založená po druhé světové válce je dnes největší kulturní akcí v ČR. Významné rekreační oblasti v ČR jsou České Švýcarsko, Český ráj, Krkonoše a Šumava. == Obyvatelstvo == V roce 2016 žilo v České republice dle Českého statistického úřadu 10 578 820 lidí. Počet obyvatel se dlouhodobě zvyšuje, přestože úmrtnost přesahuje porodnost – příčinou je migrace, především z Ukrajiny a Slovenska. Migrace do ČR též převyšuje počet odchodů ze země (např. v roce 2015 se přistěhovalo 34 900 lidí, naopak se vystěhovalo 18 900 obyvatel). Průměrný věk činil v roce 2016 42 let. Nejlidnatějším krajem je Středočeský, s 1 326 876 obyvateli (2015). Je jediným krajem, kde žije více lidí než v Praze. Ta má 1 267 449 obyvatel (2015). === Vývoj počtu obyvatel v Česku === === Etnické složení === V posledním sčítání lidu v roce 2011 se 63,7 % obyvatel Česka přihlásilo k české národnosti (86 % z těch, kteří se k nějaké národnosti přihlásili), která zcela převažuje ve všech okresech Česka, 4,9 % obyvatel deklarovalo národnost moravskou a 0,1 % národnost slezskou, v obou případech rovněž hovořící převážně česky. Podle názoru Českého statistického úřadu jde o důsledek rozdělení české národnosti, před sčítáním v roce 1991 ještě jednotné, v důsledku medializace moravské národnostní problematiky a tedy do jisté míry uměle; politická strana Moravané tento stav naopak hodnotí jako projev spontánního národního obrození. Faktem zůstává, že moravskou, částečně slezskou a po určitou dobu i českou a slovenskou národnost bylo v různých obdobích existence Československa možno deklarovat jen omezeně (skupina nebyla uváděna v koncových statistikách) nebo vůbec ne (ke skupině nebylo možno se přihlásit .) a teprve v roce 1991, krátce před rozpadem státu, bylo poprvé plně přihlédnuto ke každé z těchto čtyř národností jednotlivě. Celkem 26 % obyvatel Česka využilo při sčítání lidu v roce 2011 možnost nevyplňovat ve sčítacích formulářích dobrovolnou kolonku národnosti a ponechalo ji prázdnou. === Náboženství === Česko má jednu z nejméně náboženských populací na světě. V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho.Podle posledního sčítání lidu z roku 2011 je 3,6 miliónu obyvatel bez vyznání nebo bez náboženské víry. To je 34,2 % populace. K různým církvím a náboženských společnostem se přihlásilo necelých 1,5 miliónů obyvatel (13,9 %). Jako věřící, ale nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti se označilo 707 tisíc osob (6,7 %). Celkově se tak k nějaké víře či vyznání přihlásilo 2,1 miliónů, tedy 20,6 % obyvatel Česka. Celkem 4,7 miliónu obyvatel (45,2 %) tuto dobrovolnou kolonku ve sčítacích formulářích nevyplnilo. Nejpočetnější náboženství v Česku je křesťanství. Největší náboženskou skupinou byla v roce 2011 římskokatolická církev, která měla 1,08 miliónu věřících (10,4 %), což je pokles oproti roku 2001, kdy se k ní hlásilo celkem 2,7 miliónu věřících (26,8 %). Následovaly velké protestantské církve Českobratrská církev evangelická, s 52 tisíci členů (0,49 %), a Církev československá husitská, s 39 tisíci členů (0,37 %). Vyšší podíl věřících měla ještě Pravoslavná církev, k níž se přihlásilo 21 tisíc lidí, příznivci jediismu s 15 tisíci, Svědkové Jehovovi s 13 tisíci, Církev bratrská, respektive Křesťanská společenství, obě s 10 tisíci věřícími. Počet vyznavačů judaismu byl 1 500 obyvatel, k islámu se hlásilo téměř 3 500 lidí. K různým odvětvím buddhismu přes 6 100 osob. K ateismu se přihlásilo 1 075 osob, pohanství deklarovalo 863 osob. Podíl deklarovaných věřících se od předešlého sčítání lidu roku 2001 značně snížil. Výrazně klesl i počet osob nedeklarujících žádné náboženství. Oproti tomu se zvýšil počet osob, které se rozhodly na dobrovolnou otázku neodpovídat.Geograficky je vyšší koncentrace věřících na jižní a východní Moravě, naopak severní a severozápadní Čechy vykazují vyšší podíl osob bez vyznání. Podíl věřících obyvatel Historicky důležitou roli v náboženském vývoji sehrálo husitství, utrakvismus, Jednota Bratrská (a její součást Moravští bratři). Česká reformace sehrála významnou roli i v národním obrození, byť moderní český národ se protestantským nakonec nestal. Katolická a pravoslavná církev uznávají svaté, z českých osobností uznávají obě svatost Ivana, Ludmily, Václava a Prokopa. Katolická církev navíc uznává Vojtěcha, Radima, Anežku Českou, Zdislavu z Lemberka, Jana Nepomuckého, Jana Sarkandera a Jana Nepomuka Neumanna a Klementa Mariu Hofbauera. Pravoslavní navíc ještě svatého Rostislava a Gorazda II. (Matěje Pavlíka), jenž za druhé světové války ukrýval parašutisty, kteří zabili nacistického pohlavára Heydricha. === Etnografické skupiny === V Česku existuje několik etnografických skupin úzce spjatých s krajem, kde žijí, které se v minulosti lišily některými kulturními rysy a dialektem. V Čechách to jsou například Chodové, Plzeňáci, Blaťáci a Doudlebové, na Moravě Horáci, Hanáci, Moravští Chorvati, Moravští Slováci, Podlužáci, Valaši, Laši a další a ve Slezsku např. Goralé. Tyto rozdíly se začaly, zejména po druhé světové válce, stírat, některé krajové zvláštnosti se však dosud udržují. Kromě těchto geograficky rozlišitelných etnografických skupin stojí za zmínku skupiny víceméně rozptýlené, které také tvoří specifické etnografické skupiny. Jedná se o romskou a židovskou etnografickou skupinu. === Cizinci === V roce 2015 žilo v Česku přibližně 464 700 cizinců (4,3 %), více než 55% z nich zde mělo udělený trvalý pobyt. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. Nejvíce cizinců pocházelo z Ukrajiny (23 %), ti tak v posledních letech předběhli cizince ze Slovenska, kteří nyní tvoří 22 % podílu, následují cizinci z Vietnamu (12 %), Ruska (8 %), Německa (5 %) a Polska (4 %). Vietnamci žijí v Česku nejdéle (průměrně 8 let), lidé z bývalé Jugoslávie jen o rok méně. Nejvíce vysokoškolsky vzdělaných do naší země přichází z Ruska (27 % imigrantů). Nejvíce z výdělku posílají domů Ukrajinci (17 % příjmu). Česko však stále zůstává poměrně etnicky homogenní zemí oproti průměru Evropské unie – z 28 států je na 24. místě z hlediska etnické heterogenity. Například v sousedním Německu žil největší počet cizinců v EU, to jest 7,2 milionů cizinců (9 % populace), v Rakousku 10,8 % a ve Španělsku 12 %. === Největší města podle počtu obyvatel === Statutárními městy jsou navíc také Karlovy Vary, Mladá Boleslav, Chomutov, Přerov, Jablonec nad Nisou a Prostějov. Dřívějšími okresními městy jsou navíc ještě Benešov, Beroun, Blansko, Bruntál, Břeclav, Česká Lípa, Český Krumlov, Domažlice, Havlíčkův Brod, Hodonín, Cheb, Chrudim, Jeseník, Jičín . , Jindřichův Hradec, Klatovy, Kolín, Kroměříž, Kutná Hora, Litoměřice, Louny, Mělník, Náchod, Nový Jičín, Nymburk, Pelhřimov, Písek, Prachatice, Příbram, Rakovník ., Rokycany, Rychnov nad Kněžnou, Semily, Sokolov, Strakonice, Svitavy, Šumperk, Tábor, Tachov, Trutnov, Třebíč, Třinec, Uherské Hradiště, Ústí nad Orlicí, Vsetín, Vyškov, Znojmo, Žďár nad Sázavou. Největšími městy, která nejsou ani statutární, ani okresní, jsou Orlová, Litvínov, Český Těšín, Krnov, Kopřivnice, Bohumín a Jirkov. == Kultura == === Literatura === Literární dějiny počínají ústní tradicí, v níž vyniká pověst o praotci Čechovi, Krokovi, Libuši, Přemyslu Oráčovi a dívčí válce. Počátky české psané literatury souvisí s činností Konstantina Filozofa a jeho bratra Metoděje na Velké Moravě. Ti spolu se svými žáky (nejvýznamnějším z nich byl Kliment Ochridský) vytvořili, ve staroslověnštině a za pomoci písma hlaholice, první české literární památky (Proglas, Život Metodějův, Život Konstantinův). Po vyhnání této skupiny z Moravy začala klíčovou roli sehrávat latina, vznikaly v ní legendy (Kristiánova legenda), kroniky (zejm. Kosmova Kronika Čechů) i jiné žánry (např. Vita Caroli, vlastní životopis krále Karla IV.). Prvními významnými česky psanými texty byly Alexandreida a Dalimilova kronika. Prvními autory, kteří psali i česky, a kteří došli světového věhlasu, byli Jan Hus, jeden ze zakladatelů evropské reformace, a Jan Amos Komenský, nejvýznamnější představitel humanismu v české literatuře. Dalšími významnými autory reformace byli Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620 nastalo složité období vytlačování a odumírání češtiny. Proti tomu se v barokní éře postavil Bohuslav Balbín. Ústup češtiny však zastavil až proces tzv. národního obrození, který začal na konci 18. století. Klíčovou postavou první etapy obrození byl lingvista Josef Dobrovský. V druhé etapě to byli Josef Jungmann, který kladl důraz na jazykovou koncepci národa, a Pavel Jozef Šafařík, představitel panslovanských tendencí. Tehdy se začala objevovat také již první svébytná literatura (Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský). Proces vyvrcholil ve třetí etapě, kdy František Palacký a Karel Havlíček Borovský dokončili koncept českého národa politicky a kdy vznikla i vrcholná díla literární, ať už básnická (Havlíček, Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben), prozaická (Božena Němcová), či divadelní (Josef Kajetán Tyl, Karel Sabina). Ve druhé polovině 19. století se literární život začal prudce rozvíjet, vznikaly skupiny s různým programem – májovci (Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes, Karolína Světlá), ruchovci (Svatopluk Čech) . , lumírovci (Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer), realisté (Alois Jirásek), česká moderna (Antonín Sova, Otokar Březina) či tzv. anarchističtí buřiči (Viktor Dyk, Petr Bezruč). Od konce 19. století začínala též vzkvétat německy psaná literatura (zejména v Praze), která se stala světovým fenoménem, především díky Franzi Kafkovi (Proces, Zámek, Amerika), ale i jiným ( . Rainer Maria Rilke, Gustav Meyrink, Franz Werfel, Max Brod, Egon Erwín Kisch, Karl Kraus, Marie von Ebner-Eschenbachová, Adalbert Stifter, Ottfried Preussler, Leo Perutz, Ernst Weiss). V první polovině 20. století si vydobyli světový význam i česky píšící tvůrci, především Jaroslav Hašek (zejm. Osudy dobrého vojáka Švejka) a Karel Čapek (zejm. Válka s mloky). Silná byla též levicová avantgarda, která se sdružila do spolku Devětsil, který se věnoval nejprve proletářské poezii, posléze vymyslel směr poetismus, aby většina autorů nakonec přešla k surrealismu. Členem Devětsilu byl i Jaroslav Seifert, dosud jediný Čech oceněný Nobelovou cenou za literaturu (roku 1984). K dalším významným členům patřili Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, František Halas a Karel Teige. Mimo avantgardní kruhy stáli např. Ivan Olbracht, Vladimír Holan či Ladislav Klíma. Ve druhé polovině 20. století se největšího ohlasu dostalo Milanu Kunderovi (zejm. Nesnesitelná lehkost bytí, Žert) a Bohumilu Hrabalovi. Literatura se tehdy z politických důvodů (zvláště po sovětské okupaci roku 1968) rozdělila na exilovou, samizdatovou a oficiální. K významným exilovým autorům krom Kundery patřili Pavel Kohout, Josef Škvorecký a Arnošt Lustig. Samizdatová literatura se štěpila na disent spjatý zejména s Chartou 77 (Václav Havel, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík) a tzv. underground (Egon Bondy, Ivan Martin Jirous). Z oficiálních prozaiků dosáhl největšího mezinárodního věhlasu spolu s Hrabalem Ladislav Fuks. Po sametové revoluci z roku 1989 toto rozdělení literárního života padlo. Z nových autorů se po roce 1989 nejvíce prosadili Michal Viewegh, Patrik Ouředník a Jáchym Topol.K významným novinářům krom výše uvedených patřili Julius Fučík, Milena Jesenská nebo Ferdinand Peroutka. V ČR je udělována významná mezinárodní literární Cena Franze Kafky. Z domácích literárních cen patří k nejvýznamnějším Magnesia Litera, Státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo, Cena Jaroslava Seiferta, Cena Jiřího Ortena či Cena Josefa Škvoreckého. ČR má unikátní síť veřejných knihoven, nejhustší v Evropě. Je tvořena více než 5400 knihovnami. Ve středu této sítě se nachází Národní knihovna ČR. Sídlí v pražském Klementinu. K nejcennějším památkám schraňovaným Národní knihovnou ČR patří rukopis Kodexu vyšehradského (jehož cena se odhaduje na miliardu korun), Lobkovický graduál, rukopisy středověké pražské univerzity, "Knihy na řetězech" z knihovny jáchymovské městské školy ze 16. . století, Codex pictoricus Mexicanus misionáře Ignáce Tirsche, autografy Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra, sbírka grafických listů univerzitních tezí, list Gutenbergovy bible z roku 1454, Opatovický homiliář, Mattioliho herbář ze 16. století, nejstarší tisk na českém území (latinská Statuta z roku 1349), zlomek Žaltáře z Řezna pocházející z konce 8. století, řecké papyry z 1. století, Svatojiřský antifonář či Velislavova bible. Zdaleka nejcennější rukopis vzniklý na českém území, perla středověkého knihařství zvaná Codex gigas (též Ďáblova bible), však byl za třicetileté války ukořistěn Švédy a do ČR bývá jen výjimečně zapůjčován. Vzácné tisky a rukopisy (např. Žlutický kancionál) schraňuje též Památník národního písemnictví sídlící ve Strahovském klášteře, v letohrádku Hvězda a v tzv. Třetí Petschkově vile v Bubenči. Památník disponuje mj. rozsáhlou sbírkou ex libris. === Divadlo === České divadelnictví má kořeny již ve středověku. Nejstarším dochovaným dramatickým dílem s využitím češtiny je zlomek česko-latinské hry ze 14. století, zvané obvykle Mastičkář. Původně šlo o jakousi mezihru v inscenaci evangelijních scén – popisuje situaci, kdy jde Ježíšova matka Marie na trh koupit vonné masti k nabalzamování mrtvého Ježíšova těla. Scéna se však stále více osamostatňovala a popisovala satiricky poměry v měšťanském prostředí. V 19. století sehrálo divadlo výraznou roli v národním obrození (Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl). Emancipační snahy českého národa se v 2. polovině 19. století projevily otevřením Národního divadla v Praze v roce 1883. Národní divadlo od té doby uvádí jak opery tak činohry. V 90. letech 19. století pronikaly do českého divadla evropské literární směry, zejména realismus, který reprezentoval Ladislav Stroupežnický, především svou vesnickou veselohrou Naši furianti, a posléze zejména bratři Mrštíkové svou Maryšou. Také Gabriela Preissová přinesla na česká jeviště silná témata (Gazdina Roba, Její pastorkyňa). Za tuto moderní dramatiku bojoval zejména režisér Jaroslav Kvapil, který se též prezentoval jako dramatik (Princezna Pampeliška). V první polovině 20. století došlo k rozvoji avantgardního divadla reprezentovaného Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha, nebo Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou, Jindřichem Honzlem či Jiřím Mahenem. Na světových jevištích se nejvíce prosadily hry Karla Čapka (R.U.R., Věc Makropulos), nebo Františka Langera (Periférie). Ve druhé polovině 20. století získal výjimečný mezinárodní ohlas projekt Alfreda Radoka Laterna magika, první multimediální umělecký projekt na světě, připravený původně pro světovou výstavu Expo 58. Vznikl též fenomén divadel malých forem: Semafor (Jiří Suchý a Jiří Šlitr), divadlo Na zábradlí (Jan Grossman, Ivan Vyskočil), Činoherní klub (Ladislav Smoček), Husa na provázku, Ypsilonka (Jan Schmid), Divadlo Sklep či divadlo Járy Cimrmana (Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak). V 60. letech se nejúspěšnějším dramatikem stal Pavel Kohout (zejm. August, August, august), absurdní drama reprezentoval Václav Havel. Ve Zlíně se narodil známý britský dramatik Tom Stoppard. K divadelním oceněním patří Ceny Thálie či Cena Alfréda Radoka. === Film === V éře němého filmu hranice vlasti překročil věhlas odvážných filmových projektů Gustava Machatého Erotikon (1929) a Extase (1933). Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna (Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Ján Kadár, Elmar Klos, Jaromil Jireš, František Vláčil, Vojtěch Jasný, Juraj Jakubisko, Juraj Herz, Ivan Passer, Jan Němec). Klíčovými snímky československé nové vlny byly Ostře sledované vlaky, Obchod na korze, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Sedmikrásky, Černý Petr, Skřivánci na niti, Markéta Lazarová, Až přijde kocour, Spalovač mrtvol, Transport z ráje, Rozmarné léto, Všichni dobří rodáci, Démanty noci, Intimní osvětlení, Žert či O slavnosti a hostech. Vážné umělecké ambice se podařilo ve stejné době naplnit Karlu Kachyňovi (Ucho), Otakaru Vávrovi, Jiřímu Krejčíkovi (Vyšší princip) či Karlu Zemanovi (Vynález zkázy). 30. až 50. léta a posléze 70. až 80. léta ovšem svědčila více populárnímu filmu než uměleckému, s nadčasovou elegancí tohoto prostoru využili třeba režiséři Bořivoj Zeman, Oldřich Lipský, Václav Vorlíček (Tři oříšky pro Popelku), Martin Frič a Ladislav Smoljak, scenáristé Jiří Brdečka (Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela), Miloš Macourek, Zdeněk Svěrák nebo skladatelé filmové hudby Zdeněk Liška, Luboš Fišer a Petr Hapka. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, šest dalších filmů se dostalo do užší nominace: Lásky jedné plavovlásky (1966 .), Hoří, má panenko (1968), Vesničko má středisková (1986), Obecná škola (1991), Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003). Mezinárodního věhlasu se dostalo českým loutkovým a animovaným filmům režisérů jako byli Jiří Trnka, Hermína Týrlová, Zdeněk Miler, Jan Švankmajer (zejm. Něco z Alenky) a Břetislav Pojar. K této tradici patří i televizní cyklus Večerníčků, na němž spolupracovali i přední výtvarníci jako Adolf Born, Zdeněk Smetana či Vladimír Jiránek. Především v jiných než českých kinematografiích se prosadila řada českých rodáků, z režisérů například Georg Wilhelm Pabst a Karel Reisz, z kameramanů Karl Freund, z herců Herbert Lom nebo Barbara Bouchetová. Z českých herců patří v zahraničí k nejznámějším Karel Roden a Libuše Šafránková, populární díky pohádce Tři oříšky pro Popelku zejména v Norsku. Filmové ateliéry Barrandov patří k největším v Evropě. Po roce 1990 je využívají zejména zahraniční produkce, vznikaly v něm mj. filmy Mission: Impossible, Casino Royale, Letopisy Narnie: Princ Kaspian, Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, Dítě číslo 44, Hannibal – Zrození, Iluzionista, Vetřelec vs. Predátor, Agent bez minulosti aj. === Hudba === Česká hudba má své kořeny v nejméně 1000 let staré duchovní hudbě. Nejstarší duchovní píseň v českých zemích byla staroslověnská: Hospodine, pomiluj ny. Vznikla na konci 10. století, nebo počátku 11. století. Původ je zřetelně staroslověnský, pronikly do ní ovšem i prvky staročeštiny (patrně v průběhu času). První duchovní píseň ve staročeštině Svatý Václave, vévodo české země (též Svatováclavský chorál) vznikla ve 12. století. Zapsána byla ale až ve 14. století v kronice Beneše Krabice z Veitmile. Podobně významná je Ostrovská píseň. Zabývá se přítomností Krista ve svátosti oltářní. Zapsána byla v kodexu kláštera z Ostrova u Davle, podle prvního verše se jí též říká Slovo do světa stvorenie. Má na rozdíl od svatováclavského chorálu již složitější básnickou formu. Významným centrem středověké hudby byla Šumava. První hudební paměti zde pocházejí z knihovny cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, založeného roku 1259. Například rukopis č. 42 z roku 1410 zde popisuje píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže, kterou si zpívali také husité. Husitskou písňovou tvorbu, tedy tvorbu přelomu 14. a 15. století, zachoval Jistebnický kancionál (zejm. Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město pražské). Důležitou etapou ve vývoji české hudby bylo baroko (17. a 18. století). Tehdy se hudba ustavila jako samostatný profesionální obor. Za první české hudební skladatele lze považovat barokní tvůrce jako byli Adam Michna z Otradovic, Heinrich Biber (český Němec), Jan Dismas Zelenka, Antonín Rejcha, Jan Václav Stamic, Josef Mysliveček, Jan Ladislav Dusík, Jiří Antonín Benda, František Xaver Richter, Jan Křtitel Vaňhal, František Xaver Brixi či Leopold Koželuh. V době národního obrození na barokní hudbu bezprostředně navázali Jan Jakub Ryba či Václav Jan Křtitel Tomášek. Toto byla základna, na niž se ve druhé polovině 19. století mohli postavit klíčoví autoři moderní české vážné hudby, především Bedřich Smetana (zejm. Má vlast, Prodaná nevěsta) a Antonín Dvořák, nejslavnější český skladatel ve světě (zejm. Novosvětská, Rusalka a Slovanské tance). Tradice pak pokračovala s neztenčenou silou, především díla Leoše Janáčka pronikla do celého světa. Součástí repertoáru mnoha operních domů jsou všechny jeho opery, zejména Její pastorkyňa (v zahraničí pod názvem Jenůfa), Káťa Kabanová, Z mrtvého domu a Věc Makropulos. Často uváděny jsou také jeho Glagolská mše a Sinfonietta. Další významní čeští hudební skladatelé 19. a 20. století jsou Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák, Josef Suk starší (zeť Antonína Dvořáka), Alois Hába, Ervín Schulhoff, Bohuslav Martinů, Pavel Haas, Viktor Ullmann či Petr Eben. Překvapivého úspěchu mj. na scéně newyorské Metropolitan Opera dosáhl Jaromír Weinberger se svou operou Švanda dudák. Známými operetními skladateli byli mj. Oskar Nedbal či Rudolf Friml. V roce 1860 se v Kališti na Moravě narodil světově proslulý skladatel, německy mluvící Gustav Mahler. Ve Vídni a později v Hollywoodu se prosadil brněnský rodák Erich Korngold. V Česku se narodili i klavírní virtuózové Ignaz Moscheles, Alfred Brendel, Rudolf Serkin a Alice Herz-Sommerová, z vídeňské české komunity vzešel Ernst Křenek. Prosadili se i čeští hudební interpreti. Lze jmenovat mnoho jmen, jako jsou dirigenti Rafael Kubelík, Václav Talich, Václav Neumann, Karel Ančerl nebo Jiří Bělohlávek, v současnosti pak Petr Altrichter, Tomáš Netopil a Jakub Hrůša. Dále hudební instrumentalisté: houslisté František Benda, Vojtěch Živný, Jan Křtitel Václav Kalivoda, František Ondříček, Jan Kubelík a Josef Suk mladší (Dvořákův pravnuk); violoncellista David Popper, cembalistka Zuzana Růžičková či hornista Radek Baborák. Nelze opomenout pěvkyně jako byly nebo jsou Ema Destinnová, Maria Jeritza, Jarmila Novotná, Gabriela Beňačková, Eva Urbanová a Magdalena Kožená. Velkými českými tenoristy byli Beno Blachut a Ivo Žídek. V současnosti velmi úspěšný je barytonista Adam Plachetka. Z hudebních těles dosáhl mezinárodního významu nejen symfonický orchestr Česká filharmonie, ale i další symfonické a komorní orchestry a nově tzv. barokní soubory. V neposlední řadě byly a jsou úspěšné také české pěvecké sbory a malá hudební tělesa, zejména smyčcové kvartety. Krátce po druhé světové válce také vznikl významný hudební festival vážné hudby Pražské jaro, který se tradičně koná v různých pražských koncertních sálech. Češi se ve 20. století ujali i v nových žánrech. V jazzu Jaroslav Ježek, Miroslav Vitouš, orchestr Gustava Broma a další. V populární hudbě působili Jan Hammer nebo Karel Svoboda, v hudbě folkové Karel Kryl či Jaromír Nohavica. V reakci na populární dechovou hudbu rakouskou (zejména vojenskou) se rozvinula i její specifická česká verze, především díky Františku Kmochovi. Ve světě nejznámější české melodie jsou dodnes právě ty dechovkové (zejm. Vjezd gladiátorů Julia Fučíka a Škoda lásky Jaromíra Vejvody). V pop-music si vysokou popularitu v Česku i v zahraničí udržuje zpěvák Karel Gott. V mezinárodní soutěži Eurovision Song Contest z českých reprezentantů nejvíce uspěl Mikolas Josef (6. místo v roce 2018). === Výtvarné umění === U prvního a také zdaleka nejslavnějšího českého výtvarného díla autora neznáme. Jde o sošku Věstonické venuše, patrně nejstarší keramickou sošku na světě, která vznikla v mladším paleolitu a byla nalezena roku 1925 na jižní Moravě. Většina výtvarných umělců však byla anonymních ještě v éře gotické, malířství bylo tehdy ostatně vnímáno jako řemeslo, v němž autor není tak podstatný, a nikoli jako umění. O umělcích této doby hovoříme za pomoci pojmů jako Mistr litoměřického oltáře, Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře či Mistr Theodorik. Autorské malířství přišlo na scénu v baroku. K nejvýznamnějším českým barokním malířům patřili Karel Škréta, Jan Kupecký a Petr Brandl. Zcela zvláštní postavení měl Václav Hollar, který proslul svými rytinami. Vrcholná sochařská díla v té éře vytvořili Matyáš Bernard Braun a Ferdinand Maxmilián Brokoff. V první polovině 19. století probíhal proces českého národního obrození, ovšem obrozenci na malířství nekladli takový důraz jako na literaturu, divadlo či vědu. Malířství zůstávalo na pozici řemesla, přičemž v krajinářství vynikal Josef Matěj Navrátil, v portrétu a zátiší Karel Purkyně. Zlom přišel v polovině 19. století, kdy do českých zemí dorazila vlna romantismu a realismu. Nejvýznamnějším představitelem malířského romantismu byl Josef Mánes, dnes známý především díky výzdobě pražského orloje. Realistickou malbu zvolil například Jaroslav Čermák. Se 70. a 80. lety nastoupila tzv. Generace Národního divadla, tedy tvůrci, kteří se nějak podíleli na výzdobě právě stavěné "Zlaté kapličky": Mezi nimi se největšího mezinárodního ohlasu dostalo Mikoláši Alšovi. K dalším členům generace patřili Vojtěch Hynais, Julius Mařák, Václav Brožík, Jakub Schikaneder, František Ženíšek či Josef Tulka. K této generaci patřil i sochař Josef Václav Myslbek. Většina z autorů Generace Národního divadla nadále oscilovala mezi romantickou a realistickou malbou, zejména krajiny. To však brzy některým autorům nestačilo. Krajinář Antonín Chittussi začal měnit techniku krajinomalby až tak, že se dostal na pokraj impresionismu. Vrcholným představitelem tohoto směru se pak stal Antonín Slavíček. Dílo Luďka Marolda je zase někdy označováno za předzvěst malby secesní. Právě secese pak patří ke klíčovým směrům, které se vynořily na konci 19. století. V českém prostředí sehrála mimořádnou roli. Její hlavní představitel, Alfons Mucha, je dnes nejznámějším českým malířem ve světě. Mucha se proslavil krom svých známých plakátů také cyklem 20 velkoformátových obrazů Slovanská epopej, která shrnuje dějiny českého národa a Slovanů. Vystavena je ve Veletržním paláci v Praze, bývala v Moravském Krumlově. K secesi lze řadit i dílo Maxe Švabinského a Jana Preislera. Patří k ní i významní sochaři: František Bílek, Jan Štursa či Ladislav Šaloun. Secese provokovala svým sklonem k užitkovosti, avšak jinak ctila techniky klasické a akademické. Proti těm se však na konci století začaly bouřit nové směry. Především expresionismus. Do české expresionistické skupiny Osma patřili Bohumil Kubišta, Emil Filla či Otakar Kubín. Členové Osmy pak přecházeli ke kubismu, dalšímu novému avantgardnímu směru. Právě avantgarda začala v první polovině 20. století určovat směr. Od kubismu k čisté abstraktní malbě došel František Kupka. Doznívající kubismus hledající nové formy vyjádření byl pěstován ve skupině Tvrdošíjní (zejm. Josef Čapek, Jan Zrzavý a sochař Otto Gutfreund). Členové avantgardního Devětsilu se pak nadchli pro surrealismus (Toyen, Jindřich Štyrský, Josef Šíma). Avantgardě navzdory si svou cestou šel Josef Lada – a i on dnes patří k nejslavnějším českým malířům ve světě. Ve druhé polovině 20. století autoři povětšinou rozvíjeli objevy avantgardní revoluce – v abstraktní tvorbě to byl například Vladimír Vašíček, část díla jí věnoval Oldřich Lajsek, Mikuláš Medek, Vladimír Boudník aj. Na surrealistickou hravost, zejména ve svých známých kolážích, navazoval v exilu působící Jiří Kolář či doma tvořící Jan Švankmajer. Zcela nového směru zvaného pop-art se dotkl Kája Saudek. Na konci 80. let vystoupili členové skupiny Tvrdohlaví (Jiří David, Petr Nikl, Jaroslav Róna). Nejznámějšími představiteli české umělecké fotografie jsou František Drtikol, Josef Sudek, Jan Saudek či Josef Koudelka. Zvláštním fenoménem v umělecké fotografii je Miroslav Tichý. V českém výtvarném umění hraje významnou roli knižní ilustrace, karikatura a kreslený film. Mistrem karikatury byl František Gellner, v knižní ilustraci vynikli Viktor Oliva, Josef Lada, Jiří Trnka, Zdeněk Burian, Adolf Born či Květa Pacovská, která za knižní ilustrace roku 1992 získala Cenu Hanse Christiana Andersena od Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu. V kresleném filmu se prosadili Zdeněk Smetana či Zdeněk Miler. K významným německým malířům narozeným v českých zemích patřili Anton Raphael Mengs, Alfred Kubin, Gabriel Max, Josef Führich či Emil Orlik. Za nejcennější výtvarné dílo na českém území odborníci označují obraz benátského malíře Tiziana Apollo a Marsyas, jež je vystaven v obrazárně kroměřížského zámku. Nejcennější díla českého výtvarného umění se snaží shromažďovat Národní galerie. Z děl zahraničních autorů v jejím vlastnictví patří k nejcennějším Růžencová slavnost Albrechta Dürera, Adam a Eva Lucase Cranacha staršího, autoportrét Henri Rousseaua, Rembrandtův Učenec v pracovně, Šimon a malý Ježíš Petra Brandla, Milenci Augusta Renoira, Panny Gustava Klimta, Zelená pšeničné pole s cypřiši Vincenta van Gogha, autoportrét Ilji Repina, V Moulin Rouge Henri de Toulouse-Lautreca či Vzpomínka na Le Havre Pabla Picassa. Národní galerie vystavuje ve Šternberském paláci, Schwarzenberském paláci, klášteře sv. Jiří, Jízdárně Pražského hradu, Salmovském paláci, Anežském klášteře, paláci Kinských, Veletržním paláci, v domě U černé matky Boží, na zámku Zbraslav, v klášteře ve Žďáru nad Sázavou a na zámku Fryštát. K dalším významným galeriím patří Moravská galerie (vystavuje v pěti budovách: Místodržitelský palác, Pražákův palác, Uměleckoprůmyslové muzeum, Jurkovičova vila v Brně a Rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici u Jihlavy) a Galerie hlavního města Prahy (dům U Zlatého prstenu, dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Bílkova vila, Dům Františka Bílka v Chýnově, Městská knihovna na Mariánském náměstí, Trojský zámek). K nejznámějším sochám v ČR patří Šalounova socha Jana Husa na Staroměstském náměstí, Myslbekův pomník knížete Václava na Václavském náměstí, Zoubkův Pomník obětem komunismu na Petříně, Kafkova socha Jana Žižky v Národním památníku na Vítkově (největší jezdecká socha v Evropě). Největší českou sochou všech dob byl Stalinův pomník na Letné, který však na svém místě stál jen v letech 1955–1962. Dnes se na jeho místě nachází Pražský metronom. V poslední době se velmi oblíbenou u turistů stala Černého Hlava Franze Kafky u obchodního centra Quadrio. Černý na sebe strhl pozornost také svou provokací Entropa. Anna Chromy v Praze u Stavovského divadla instalovala jeden ze svých Plášťů svědomí. Nejvýznamnější českou výtvarnou cenou je Cena Jindřicha Chalupeckého. === Architektura === První fázi vývoje architektury na českém území s dochovanými stavbami tvoří románská architektura. Z předchozí, velkomoravské fáze, se dochovaly pouze archeologické nálezy. V období románského slohu vznikly v Česku první kamenné stavby, a to především kostely a budovy klášterů, ke konci období také první hrady a městské stavby (opevnění, domy). Stavby románské architektury vznikaly na českém území od sklonku 9. století do poloviny 13. století, kdy se začal zvolna prosazovat sloh gotický. Gotická architektura v českých zemích vrcholila za Karla IV. Ten nechal v Praze postavit ve vrcholně gotickém slohu Karlův most a rozjela se velkorysá výstavba katedrály sv. Víta, s pomocí architekta Petra Parléře a jeho syna Jana Parléře. Jako schránku nových korunovačních klenotů, které nechal Karel vytvořit, dal ve středních Čechách vystavět hrad Karlštejn, jehož architektem byl Matyáš z Arrasu. Dalšího vrcholu dosáhla gotika v éře vlády Jagellonců (též se hovoří o vladislavské či jagellonské gotice). Vladislav Jagellonský zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu a povolal ze Saska stavitele Benedikta Rejta, který v Čechách mimo jiné vytvořil Vladislavský sál a chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, na jehož výstavbě se podílel další známý stavitel Matěj Rejsek, autor pražské Prašné brány. Antonín Pilgram v té době zanechal otisky pozdní gotiky v Brně. Letohádek královny Anny na Pražském hradě bývá označován za stylově nejčistší renesanční stavbu na sever od Alp. K významným renesančním stavbám patří i letohrádek Hvězda, nebo zámek Litomyšl. Také v éře barokní v českých zemích působili významní architekti jako Carlo Lurago (Klementinum), Francesco Caratti (Černínský palác), Jan Baptista Mathey (Arcibiskupský palác, Toskánský palác, letohrádek v Tróji), Jan . Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře), František Maxmilián Kaňka (Karlova Koruna), Kryštof Dientzenhofer (kostel svaté Markéty v Břevnovském klášteře) nebo jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). Pro architekturu 19. století byl typický historismus. V jeho duchu tvořil například architekt a stavitel Josef Hlávka, jehož Rezidence bukovinských metropolitů v Černovicích (dnes Ukrajina, v 19. století na území Rakousko-Uherska), je dnes zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO. Dílem historismu byly i budovy Národního divadla, Národního muzea či Rudolfina v Praze. Významná byla v české architektuře vlna secese na přelomu 19. a 20. století (zejm. Obecní dům v Praze, z architektů Antonín Balšánek, Osvald Polívka, Josef Fanta, Jan Letzel), těsně před válkou pak kubismu, což bylo českou specialitou (dům U Černé Matky Boží Josefa Gočára, Kovařovicova vila Josefa Chochola). Od 20. let 20. století architektura tíhla k funkcionalismu (Veletržní palác v Praze, Baťův mrakodrap ve Zlíně či vila Tugendhat v Brně z dílny Ludwiga Miese van der Rohe), k jeho představitelům patřili Jan Kotěra a Josef Gočár. V Praze v té době pracoval i významný slovinský architekt Josip Plečnik (zejm. kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze). Pavel Janák se tehdy rovněž pokusil vytvořit "národní sloh", kombinaci lidové a moderní architektury (zejm. krematorium v Pardubicích a palác Adria v Praze). Podobnou cestou šel Dušan Jurkovič. V 50. letech 20. století byl vyžadován jako oficiální styl socialistický realismus (též zvaný sorela). Charakteristickými stavbami v jeho duchu jsou hotel Jalta na Václavském náměstí či sídliště Poruba v Ostravě. Specifickou odnoží sorely byl tzv. stalinský neoklasicismus, který v Česku reprezentuje hotel Internacional v pražských Dejvicích. Na konci 50. let se však v architektuře (a ovšem i v designu) prosadil styl nový, zvaný bruselský – to podle toho, že byl představen na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Vyznačoval se oblými tvary a skleněnými fasádami. Typickou stavbou v bruselském stylu byly především výstavní pavilon a restaurace československého pavilonu na Expu. Dalšími důležitými stavbami bruselského stylu byly pavilon Z na brněnském výstavišti, plavecký stadion v Podolí či nádraží v Havířově. Na konci 60. let však bruselský styl vytlačila česká verze brutalismu. Ceněny jsou zejména projekty z dílny Věry Machoninové a jejího manžela Vladimíra Machonina (dům bytové kultury v Praze, hotel Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Kotva v Praze, velvyslanectví ČSSR v Berlíně). Z dalších brutalistických staveb je připomínáno zejména československé velvyslanectví v Londýně architektů Jana Bočana, Jana Šrámka a Karla Štěpánského, hotel Intercontinental v Praze od Karla Bubeníčka a Karla Filsaka, žižkovský televizní vysílač Václava Aulického či stavby Karla Pragera (budova bývalého Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla). Nejoceňovanější stavbou této doby však byl vysílač na Ještědu od Karla Hubáčka. V polistopadové architektuře výraznou roli sehrálo dílo Franka Gehryho a Vlado Miluniće Tančící dům v Praze, které přímo inicioval Václav Havel, a jež bývá uváděno jako symbol postmoderní architektury. Z významných světových architektů v té době v Praze tvořili ještě Jean Nouvel (Zlatý Anděl na pražském Smíchově) či Ricardo Bofill, který se podílel na modernizaci kdysi dělnického Karlína (Corso Karlín aj.). V přípravách je projekt proměny okolí Masarykova nádraží, který vypracovala držitelka Pritzkerovy ceny Zaha Hadid. Z projektů domácích architektů si největší kredit získal projekt Národní technické knihovny v pražských Dejvicích. Hojně diskutovaný projekt nové budovy Národní knihovny Jana Kaplického zůstal jen na papíře. Českými rodáky byli i významní architekti Adolf Loos, Josef Hoffmann, Joseph Maria Olbrich či Balthasar Neumann. === Videoherní tvorba === V sedmdesátých a hlavně osmdesátých letech se v Česku objevilo nové odvětví kulturní tvorby – počítačové hry. To se začalo rozvíjet hlavně po roce 1994, kdy vyšlo Tajemství Oslího ostrova. Poté následovaly, v Česku poměrně úspěšné a populární hry jako Dračí historie, Fish Fillets či Brány Skeldalu. V roce 1999 se povedlo v zahraničí uspět hře Hidden & Dangerous. V dalších letech následovaly mezinárodně úspěšné herní tituly, jako Operace Flashpoint, Mafia: The City of Lost Heaven či Vietcong. Ke světoznámým českým hrám patří dvojka a trojka Mafie, Euro Truck Simulator a jeho dvojka, American Truck Simulator, ArmA (plus dvojka a trojka), Silent Hill: Downpour, Machinarium, 18 Wheels of Steel, DayZ, Bus Driver, Botanicula či Kingdom Come: Deliverance. V Česku funguje několik světově známých herních studií, jako 2K Czech, Bohemia Interactive Studio, SCS Software, Amanita Design nebo Madfinger Games. Od roku 2010 jsou české hry oceňovány na Anifilmu v rámci soutěže Česká hra roku a v letech 2011 až 2013 v rámci soutěže Booom. Lze se setkat s názorem, že videohry jsou největším kulturním exportem České republiky. === Populární kultura === Krom kultury vysoké a lidové se v českých zemích, jako všude jinde, rozvíjela od počátků 19. století i kultura populární. Některé popkulturní fenomény jsou pevně usazeny v českém kolektivním vědomí a slouží nezřídka i k národní sebeidentifikaci. Anketa České televize Kniha mého srdce z roku 2009 například ukázala masovost obliby literárních postav, jako jsou sluha Saturnin z humoristického románu Zdeňka Jirotky, Švejk z románu Haškova či Rychlé šípy z chlapeckých románů a komiksů Jaroslava Foglara. Podobná anketa o Největšího Čecha zase ukázala roli humoristického fenoménu Járy Cimrmana. Význačnou roli sehrála též dvojice loutek, které vytvořil za první republiky Josef Skupa: Spejbl a Hurvínek. Skupa tím navázal na velkou českou loutkářskou tradici, spjatou mimo jiné se jménem Matěje Kopeckého. Z dětské literatury vzešla podobně populární postavička Ferdy Mravence (a jeho souputníka Brouka Pytlíka), kterou stvořil Ondřej Sekora. K nejpopulárnějším českým komiksům patří Čtyřlístek. Zdrojem podobných popkulturních fenoménů se v 2. polovině 20. století stal film a především televize – cyklus televizních Večerníčků přinesl populární postavičky jako Krteček Zdeňka Milera, Bob a Bobek či Pat a Mat Vladimíra Jiránka, Maxipes Fík Jiřího Šalamouna, Křemílek a Vochomůrka či Rákosníček Zdeňka Smetany, Mach a Šebestová Adolfa Borna či Rumcajs Radka Pilaře. Televizní a filmová tvorba pro děti 70. a 80. let 20. století zase přinesla fenomény jako Pan Tau, Arabela či Návštěvníci. Nejvýraznější postavou české pop-music, která se začala formovat od 50. let, je dlouhodobě zpěvák Karel Gott. Často se ve světě prosazují české modelky, k nimž patří Karolína Kurková, Eva Herzigová, Pavlína Pořízková, Petra Němcová, Taťána Kuchařová, Daniela Peštová a Alena Šeredová. === Média === V ČR existuje systém veřejnoprávních médií, která jsou ze zákona placena z veřejných peněz (koncesionářské poplatky), s jen omezenou možností vlády a správy je ovlivňovat. K takovým institucím patří Česká televize (navazuje na státní Československou televizi, jejíž vysílání započalo roku 1953), Český rozhlas (Československý rozhlas začal vysílat roku 1923) a Česká tisková kancelář, která ovšem není placena z koncesionářských poplatků. První soukromá televizní stanice Premiéra TV (později Prima) vznikla roku 1993. Rok nato začala vysílat TV Nova. Stanice veřejnoprávní České televize (ČT1, ČT2, ČT sport, ČT :D, ČT art, ČT24) spolu s kanály provozovanými společnostmi CET 21 (Nova, Nova Cinema . , Nova Action, Nova 2, Nova Gold, Nova Sport 1, Nova Sport 2, Nova International) a FTV Prima (Prima, Prima Cool, Prima Love, Prima Zoom, Prima Max, Prima Comedy Central) televiznímu trhu i po digitalizaci vysílání dodnes dominují, v roce 2015 například dosáhly souhrnné sledovanosti 82 %. Této "velké trojce" nejúspěšněji konkuruje TV Barrandov (kanály Barrandov, Kino Barrandov, Barrandov Krimi, Barrandov News). Poměrně dlouhou tradici má od roku 2002 též specializovaná hudební televize Óčko. Od září 2000 doplnily nabídku také satelitní televize. Nejsledovanější hlavní zpravodajský pořad vysílá TV Nova.Nejčtenějšími deníky jsou Blesk, Mladá fronta DNES, Právo, Deník, Aha! a Lidové noviny. Nejčtenějším zdarma rozdávaným deníkem je Metro. Nejprodávanější zpravodajské časopisy jsou Téma, Reflex, Týden, Květy a Respekt, mezi společenskými časopisy to v únoru 2017 byly Rytmus života, Nedělní Blesk, Pestrý svět či Sedmička. Z dětských časopisů se drží Sluníčko, ABC a Mateřídouška.Historický význam měly Národní listy, Právo lidu, České slovo (později Svobodné slovo a Slovo), Zemědělské noviny, Práce, Lidová demokracie či Mladý svět. Váhu měly v minulosti i literární časopisy a intelektuální revue jako Přítomnost či Tvorba ve 20. a 30. letech 20. století nebo Literární noviny v 60. letech 20. století. K zaniklým časopisům pro mládež patří Mladý hlasatel či Junák, do nichž přispíval Jaroslav Foglar, nebo Ohníček a Sedmička. Nejúspěšnějšími stanicemi veřejnoprávního rozhlasu jsou Radiožurnál a ČRo Dvojka. Nejposlouchanějšími soukromými rádii jsou Impuls, Evropa 2 a Frekvence 1.Českému internetu kraluje vyhledávač Seznam.cz. Největšími zpravodajskými weby jsou iDNES.cz a Novinky.cz. Nejnavštěvovanější kulturní stránkou je Česko-Slovenská filmová databáze. Česká Wikipedie vznikla roku 2002 a v současnosti je co do počtu hesel největší českou encyklopedií v historii. === Festivaly, přehlídky, ceny === Kulturní a společenské dění pravidelně vrcholí na různých festivalech a přehlídkách. K největším festivalům vážné hudby patří Pražské jaro, Smetanova Litomyšl a Janáčkovy Hukvaldy. V oblasti jazzu je to Jazz Goes to Town v Hradci Králové, Bohemia JazzFest pořádaný v různých městech současně a Prague Proms.Největším tanečním festivalem je Tanec Praha. V oblasti výtvarného umění je to přehlídka Pražské bienále. Velkou tradici má festival scénografie Pražské Quadriennale. Zcela zvláštní výtvarnou akcí je pak Festival světla Signal. K velkým divadelním akcím patří tradiční festival amatétského divadla Jiráskův Hronov. Loutkářská Chrudim je nejstarší loutkářský festival na světě. Na loutky je zaměřena též Skupova Plzeň, od roku 2016 přitom bylo české loutkařství zařazeno k nehmotnému dědictví UNESCO. Na moderní cirkus a akrobacii se zaměřuje Letní Letná. Divadlo i hudbu s dobročinností spojuje festival v bohnické psychiatrické léčebně Mezi ploty. Největšími knižními akcemi jsou Svět knihy a Festival spisovatelů Praha. V oblasti rockové a popové hudby jsou největšími festivaly Rock for People, Colours of Ostrava, Trutnov Open Air Festival, Benátská noc, Hrady CZ, Votvírák, United Islands of Prague, Sázavafest, Rock for Churchill, Footfest, Keltská noc či Mácháč. V oblasti rapu a hip hopu je největší akcí Hip Hop Kemp u Hradce Králové, největšími metalovými festivaly jsou Masters of Rock ve Vizovicích a Brutal Assault v Josefově, v oblasti taneční hudby Beats for Love ve Vítkovicích, Let It Roll a Mighty Sounds. Největší akcí lidové hudby je tradičně Mezinárodní folklorní festival Strážnice. Největším a nejtradičnějším filmovým festivalem je Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Jemu se snaží širokým záběrem konkurovat Febiofest. Další festivaly mají užší žánrové zaměření – na dětský film se zaměřuje Film festival Zlín, na film kreslený a loutkový Anifest, na film dokumentární Jeden svět a Jihlava, výhradně české filmy jsou uváděny na Finále Plzeň. Dlouhou tradici má mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Tradičními přehlídkami průmyslovými jsou brněnský strojírenský veletrh a zemědělská výstava Země živitelka v Českých Budějovicích. Ke společensko-kulturním událostem patří rovněž udílení různých cen. Největší prestiži se těší cena Český lev pro filmaře, Ceny Thálie pro divadelníky, Ceny Anděl pro hudebníky, Sportovec roku či ceny Česká hlava pro vědce. == Věda a vzdělávání == === Věda a technika === ==== Humanitní a sociální vědy ==== Zakladatelem české vzdělanosti byl Konstantin Filozof, první významný myslitel působící na českém území. Významnými středověkými teology byli Jan Hus, Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Jan Amos Komenský podstatným způsobem přispěl k rozvoji moderní pedagogiky, především ve spisech Didaktica magna (Velká didaktika), Janua linguarum reserata (Dveře jazyků otevřené), Orbis pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola na jevišti). Židovskou středověkou vzdělanost reprezentoval především rabbi Löw, jenž vstoupil i do českých pověstí (se svým golemem). Nejvýznamnějším historikem, filozofem a intelektuálem barokní éry (18. století) byl Bohuslav Balbín. Výraznou roli v národním obrození (1. polovina 19. století) sehrála jazykověda (Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Pavel Jozef Šafařík, Ján Kollár, František Ladislav Čelakovský), historiografie (Gelasius Dobner, František Palacký) a folkloristika (Karel Jaromír Erben). Ve druhé polovině století sílu české vzdělanosti manifestoval Ottův slovník naučný (vydáván od roku 1888). K vůdčím osobnostem českého intelektuálního života té doby patřil filozof Tomáš Garrigue Masaryk a jeho okruh kolem časopisu Čas (Jan Herben, Jan Gebauer). Právě tento okruh odstartoval tzv. rukopisné spory roku 1886 a spor o smysl českých dějin roku 1912, právě v těchto diskusích český národ tehdy nejvíce ohmatával svou identitu. Významným intelektuálem byl i Konstantin Jireček, který rozvinul obor byzantologie (viz např. Jirečkova linie) a sehrál významnou roli v bulharském národním obrození, nebo vynikající orientalista a archeolog Alois Musil (bratranec slavného rakouského spisovatele Roberta Musila). Velkou společenskou roli sehrával národopisec Vojta Náprstek či etnograf Emil Holub. Navzdory rozvoji, mnozí nadaní rodáci, zejména německy mluvící, v té době české země opouštěli a uplatňovali se ve Vídni a jinde. Příkladem mohou být filosof Edmund Husserl, psychoanalytik Sigmund Freud, ekonom Joseph Schumpeter, marxistický teoretik Karl Kautsky, právní teoretik Hans Kelsen, ekonom Eugen Böhm von Bawerk, psycholog Max Wertheimer, hudební teoretici Eduard Hanslick a Guido Adler, jazykovědec Julius Pokorny či filozof Herbert Feigl. Odcházeli ale i někteří česky mluvící, jako historik umění Max Dvořák či antropolog Aleš Hrdlička. Naopak v Praze po celý život zůstal filozof Bernard Bolzano. Za první republiky vědeckých úspěchů dosáhl orientalista Bedřich Hrozný, který rozluštil jazyk Chetitů, archeolog Karel Absolon objevil proslulou Věstonickou venuši, významným archeologem byl i Lubor Niederle. Mimořádný rozkvět zažívala jazykověda, v Praze se ustavil tzv. Pražský lingvistický kroužek (Vilém Mathesius, Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek, René Wellek), který prosazoval strukturalistický přístup k jazyku a světu. Nacistická okupace ze země vyhnala i významné budoucí myslitele, sociologa Ernesta Gellnera a filozofa Viléma Flussera. V 60. letech 20. století zájem světa budil neortodoxní marxismus, který byl hlavním ideovým zázemím pražského jara 1968, a který reprezentovali zejména Karel Kosík (spis Dialektika konkrétního) či Eduard Goldstücker. V 70. letech to byly spíše myšlenky filozofa Jana Patočky, které se staly ideovou základnou Charty 77, či filozofa undergroundu Egona Bondyho. Vysokou úroveň měla po celou dobu socialistického režimu egyptologie, která se prezentovala mj. vykopávkami v Abusíru (zejm. Miroslav Verner). Zvláštní kapitolou dějin vědy v socialistickém Československu byl státní psychologický výzkum účinků LSD, podílel se na něm i Stanislav Grof, který později v USA vytvořil metodu holotropního dýchání. Světový zájem vzbudily i archeologické experimenty Pavla Pavla. ==== Přírodní, exaktní a technické vědy ==== Zásadním impulsem k rozvoji vědeckého myšlení (byť to nebylo v počátcích samozřejmě odděleno plně od myšlení filozofického a teologického) bylo založení Karlovy univerzity králem Karlem IV. roku 1348. Šlo o první univerzitu ve střední Evropě. Nelze vyloučit, že se roku 1459 narodil v Českém Krumlově vynikající kartograf Martin Behaim, tvůrce nejstaršího dochovaného glóbusu na světě. Roku 1460 se v Chebu narodil významný matematik Johannes Widmann, který zavedl znaménka plus a minus, působil ale po většinu života v Lipsku. Érou vědeckého rozkvětu byla i epocha Rudolfa II. Na jeho pražském dvoře působili astronomové Tycho de Brahe a Johannes Kepler. V Praze v té době navíc působil i významný židovský matematik David Gans. Lékař Ján Jesenský v Praze provedl první veřejnou pitvu. K vrcholným vzdělancům domácí barokní vědy patřil Jan Marek Marci z Kronlandu či botanik Georg Joseph Kamel. Kněz Prokop Diviš v té době vynalezl hromosvod. V Praze se v té době, byť tak trochu náhodou, také narodil Alois Senefelder, který roku 1796 vynalezl litografii. Rozvoji věd výrazně napomohlo založení Královské české společnosti nauk roku 1784 (právě na její tradici dnes navazuje Akademie věd ČR) a Vlasteneckého muzea v Čechách roku 1818. Výraznou roli v tom sehráli největší české vědecké osobnosti té doby Ignác Born a Kašpar Šternberk. Obě instituce vznikly v rámci procesu českého národního obrození. Přírodní a technické vědy rozvíjeli v éře obrození Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl či vynálezce lodního šroubu Josef Ressel. František Josef Gerstner sestrojil první parní stroj v českých zemích (1805–1807), Josef Božek předvedl první parovůz (1815) a paroloď (1817). Bratranci Veverkové vynalezli ruchadlo. Německou vědu v Čechách reprezentoval například Christian Doppler. V Čechách v té době působil i francouzský paleontolog Joachim Barrande. I v oblasti přírodních věd svou vlast opustilo mnoho talentovaných rodáků. Matematik Kurt Gödel, biologové Gerty Coriová a Carl Cori (nositelé Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství), astronom Johann Palisa, fyzik Georg Placzek, chemik Johann Josef Loschmidt, průkopník půdní mechaniky Karl von Terzaghi, matematička Olga Taussky-Toddová, botanik Heinrich Wilhelm Schott, astronomové Theodor von Oppolzer a Joseph Johann von Littrow, zakladatel dermatologie Ferdinand von Hebra, chemik Hans Tropsch. Do Vídně odešel i český lékař Karel Rokytanský. Z německy mluvících vědců v českých zemích naopak zůstali pracovat světově významný biolog Gregor Mendel, zakladatel genetiky, či fyzik Ernst Mach. V Praze na německé univerzitě krátký čas působil i fyzik Albert Einstein. Ani česká věda však nestála v 2. polovině 19. století stranou. Rozvíjela se v těsném sepětí s průmyslem, který rychle mohutněl. Jejími klíčovými představiteli byli vynálezce obloukové lampy František Křižík či objevitel čtyř krevních skupin Jan Janský. Do dějin fotografické a polygrafické techniky v té době výrazně zasáhly Jakub Husník a Karel Klíč. Průkopníkem aviatiky byl Jan Kašpar. Jan Kříženecký roku 1898 představil první kinematograf v českých zemích. Prostor pro vědu vytvořila i nová Československá republika založená roku 1918. V Brně byla tehdy (1919) založena Masarykova univerzita. V oblasti topologie se výrazně prosadil matematik Eduard Čech. Botanik Alberto Vojtěch Frič objevil řadu nových kaktusů. Dalším významným botanikem byl Karel Domin. Technik Viktor Kaplan vynalezl nový druh turbíny. Hans Ledwinka zkonstruoval roku 1934 první sériově vyráběný automobil s aerodynamickou karosérií Tatra 77. Další automobilový konstruktér Ferdinand Porsche se také narodil v Čechách, ovšem prosadil se zejména v Německu a jako spolupracovník s nacisty by se do republiky po válce ani vrátit nemohl. Mezi Němci odsunutými po druhé světové válce byl i nositel Nobelovy ceny za fyziku za rok 2007 Peter Grünberg. Po druhé světové válce bylo největším úspěchem české vědy udělení Nobelovy ceny za chemii Jaroslavu Heyrovskému roku 1959, za objev polarografie a analytickou chemii. Vynálezem kontaktních čoček a silonu proslul Otto Wichterle. Oldřich Homuta vynalezl roku 1957 praktickou pomůcku do domácnosti: remosku. Významným astronomem byl Antonín Mrkos působící na Hvězdárně Kleť. Armin Delong dosáhl mimořádných výsledků v oblasti mikroskopie. Stanislav Brebera vynalezl trhavinu Semtex. Výkladní skříní režimu pak byla účast na sovětském vesmírném programu Interkosmos (čs. družice Magion, první československý kosmonaut Vladimír Remek – první člověk ve vesmíru, který nebyl občanem USA či SSSR). Symbolem porevoluční vědy se stal chemik Antonín Holý, tvůrce poměrně účinných léků proti AIDS. Ve spolupráci s Evropskou unií bylo otevřeno několik nových vědeckých center zaměřených mj. na nanotechnologie a laserovou techniku (CEITEC, ELI Beamlines, HiLASE aj.). V Antarktidě byla založena česká Mendelova polární stanice. === Školství === Školství v České republice je organizováno v rámci základních, středních, vyšších odborných a vysokých škol. Vysoké školy jsou veřejné, státní a soukromé, nejstarší a nejvýznamnější je Univerzita Karlova v Praze, která je zároveň nejstarším vysokým učením ve střední Evropě (založena 1348). Druhou nejstarší univerzitou v ČR je Univerzita Palackého v Olomouci, jež vznikla roku 1573. Nejstarší vysokou školou uměleckého typu je Akademie výtvarných umění v Praze, která svou historii píše od roku 1799. Dalšími významnými vysokými školami jsou České vysoké učení technické v Praze (založeno 1707), Vysoké učení technické v Brně (založeno 1899) či Masarykova univerzita (založena 1919). V roce 1945 byla založena Akademie múzických umění. Na její součásti FAMU vystudovala nejen řada osobností českého a slovenského filmu, ale i známí zahraniční filmaři Agnieszka Holland, Emir Kusturica, Lordan Zafranović či Goran Paskaljević. Největšími co do počtu studentů jsou Univerzita Karlova (49 094 studentů v roce 2009) a Masarykova univerzita (38 216 studentů v roce 2009).Podle žebříčku QS World University Rankings z roku 2014 je Univerzita Karlova 244. nejlepší vysokou školou světa. České vysoké učení technické se umístilo na 411.–420. místě. Masarykova univerzita v Brně se umístila na 551.–600. místě, Vysoké učení technické v Brně na 651.–700. místě a Vysoká škola ekonomická v Praze byla zařazena do skupiny 701+ (pod 700. místem, bez dalšího rozlišování). Jiné české vysoké školy žebříček QS do měření nezahrnuje.Nejznámějším systémem měření a srovnávání kvality vysokých škol je tzv. šanghajský žebříček (ARWU), každoročně určující 500 nejlepších vysokých škol světa. Jedinou českou, která se v něm dosud objevila, je Univerzita Karlova. V roce 2014 se umístila na 201.–300. místě. Podle ARWU tak Univerzita Karlova patří mezi 2 procenta nejlepších vysokých škol na světě.Existují také méně formalizovaná srovnání spíše publicistického typu, která čas od času za nejkvalitnější univerzitu v ČR označí třeba brněnskou Masarykovu.Podle sčítání z roku 2011 činí podíl . vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva celkem 10,7 %; co se týče měst, nejvyšší podíl vykazuje Praha (20,7 %), Brno (20,6 %) a Olomouc (17,9 %).K nejslavnějším středním školám patří Pražská konzervatoř, druhá škola svého druhu na světě (založena 1808). Školu vedli i Antonín Dvořák, Josef Suk, Vítězslav Novák či Josef Bohuslav Foerster. Podle studie společnosti Pearson z roku 2012 má ČR 22. nejkvalitnější školství mezi vyspělými zeměmi.Podle informací OECD z roku 2007 Česko směřuje do vzdělávání 10 procent veřejných výdajů, čímž se v srovnávacím žebříčku řadí na předposlední místo spolu s Japonskem. Vyjádřeno podílem HDP se jedná o asi 4,6 %, což je podstatně méně než průměr zemí OECD, který činí 6,1 %. Současně čeští pedagogové dostávají čtvrté nejnižší platy z více než třiceti zemí sledovaných OECD. == Sport == Podle statistiky České unie sportu jsou nejpopulárnějšími sporty v ČR podle velikosti členské základny sportovních oddílů: fotbal, tenis, lední hokej, volejbal, florbal, golf, hokejbal, atletika, basketbal a lyžování. Pořadí sportovních disciplín podle sledovanosti obecenstvem je následující: lední hokej, biatlon, fotbal, lyžování, tenis, florbal, basketbal a volejbal. Nejsledovanějšími sportovními událostmi jsou lední hokej na olympijských hrách a mistrovství světa v ledním hokeji. Mezi další nejsledovanější patří mistrovství Evropy ve fotbale, Liga mistrů UEFA a mistrovství světa ve fotbale. === Olympijské hry === Na olympijských hrách dosáhli čeští sportovci významných úspěchů. Již v roce 1900 se František Janda-Suk zúčastnil 2. olympijských her v Paříži, kde získal stříbrnou medaili v hodu diskem. Na letních olympijských hrách získala gymnastka Věra Čáslavská sedm zlatých olympijských medailí (3× 1964, 4× 1968). Legendární běžec Emil Zátopek obdržel čtyři zlaté (1× 1948, 3× 1952), tři zlaté má oštěpař Jan Železný (1992, 1996, 2000) Dvě zlaté získali rychlostní kanoisté Josef Holeček (1948, 1952) a Martin Doktor (1996), kanoistka Štěpánka Hilgertová (1996, 2000) a oštěpařka Barbora Špotáková (2008, 2012). Na zimních olympijských hrách vybojovala rychlobruslařka Martina Sáblíková tři zlaté medaile (2× 2010, 1× 2014). Lyžařka Kateřina Neumannová přivezla ze ZOH celkem šest medailí. Ester Ledecká se stala prvním českým sportovcem, který vybojoval olympijské zlato ve dvou různých sportech – ve snowboardingu a ve sjezdovém lyžování. === Lehká atletika === Kromě letních olympijských her se čeští lehcí atleti účastní také pravidelných mistrovství světa a Evropy. V dresu samostatného Česka se mistry světa v atletice stali oštěpaři Jan Železný, Vítězslav Veselý a Barbora Špotáková, trojskokanka Šárka Kašpárková, běžci Ludmila Formanová a Zuzana Hejnová, desetibojaři Tomáš Dvořák a Roman Šebrle. V hale navíc zlato brali běžec Pavel Maslák (a to již třikrát), sedmibojař Robert Změlík a skokanka o tyči Pavla Hamáčková. Na mistrovství Evropy krom jmenovaných zlato získali i skokanka o tyči Jiřina Ptáčníková, v hale překážkář Petr Svoboda a běžci Denisa Rosolová a Jakub Holuša. V dresu Československa titul mistra světa vybojovali i další Češi: běžkyně Jarmila Kratochvílová, koulařka Helena Fibingerová, v hale pak koulař Remigius Machura a skokan do dálky Jan Leitner. Mistry Evropy byli běžci Emil Zátopek a Jaroslava Jehličková, překážkář Jindřich Roudný, koulař Jiří Skobla, chodec Josef Doležal, oštěpařka Dana Zátopková, skokanka do výšky Miloslava Rezková, diskař Ludvík Daněk, v hale titul navíc krom jmenovaných získali skokani do výšky Milada Karbanová a Vladimír Malý, běžci Karel Kolář, Taťána Kocembová, Lubomír Tesáček a Milena Matějkovičová, překážkář Aleš Höffer, koulař Jaroslav Brabec a skokanka do dálky Jarmila Nygrýnová. Běžkyně Jarmila Kratochvílová již od roku 1983 drží světový rekord v běhu na 800 metrů, jde o nejdéle platný světový rekord v historii ženské atletiky. === Fotbal === ==== Reprezentace ==== Fotbalová reprezentace Československa a posléze České republiky získala dvě stříbrné medaile na mistrovství světa, roku 1934 a roku 1962. V roce 1976 vyhrálo Československo mistrovství Evropy ve fotbale 1976 v Jugoslávii, přičemž ovšem bylo z 22 hráčů na soupisce jen sedm Čechů. Stříbro na tomto turnaji národní tým vybojoval roku 1996, bronz pak v letech 1980 a 2004. Roku 1980 získal olympijský výběr ČSSR zlaté medaile na letních olympijských hrách v Moskvě. ==== Klubový fotbal ==== Před druhou světovou válkou patřily AC Sparta Praha a SK Slavia Praha k nejlepším klubům Evropy. Sparta dvakrát vyhrála Středoevropský pohár (1927, 1935), nejprestižnější klubovou soutěž té doby, Slavia jednou (1938). Po založení evropských pohárů, organizovaných od 50. let asociací UEFA, se v nich nejdál dostali Dukla Praha (semifinále PMEZ 1966/67, semifinále PVP 1985/86), Sparta (semifinále PMEZ . 1991/92, semifinále PVP 1972/73), Baník Ostrava (semifinále PVP 1978/79), Bohemians Praha (semifinále UEFA 1982/83) a Slavia (semifinále UEFA 1995/96). Čtvrtfinále hrály SK Hradec Králové, Zbrojovka Brno, TJ Vítkovice, Sigma Olomouc a Slovan Liberec. ==== Osobnosti ==== Josef Masopust (1962) a Pavel Nedvěd (2003) vyhráli anketu Zlatý míč, která každoročně hledá nejlepšího fotbalistu Evropy. Brankář Ivo Viktor skončil v této anketě roku 1976 třetí. Oldřich Nejedlý byl nejlepším střelcem mistrovství světa ve fotbale 1934. Milan Baroš byl nejlepším střelcem mistrovství Evropy 2004. Nejvíce startů za reprezentaci Československa si připsal Zdeněk Nehoda, za reprezentaci ČR Petr Čech, nejlepším československým reprezentačním střelcem byl Antonín Puč, v dresu ČR Jan Koller. Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž, Ligu mistrů, vyhráli Vladimír Šmicer, Milan Baroš (oba roku 2005 s FC Liverpool), Marek Jankulovski (2007 s AC Milan) a brankář Petr Čech (2012 s Chelsea FC). Nedvěd získal roku 1999 s Laziem Řím Pohár vítězů pohárů. Pohár UEFA (potažmo nástupnickou Evropskou ligu) vyhráli Jiří Němec, Radoslav Látal (oba 1997 se Schalke 04), Vladimír Šmicer, Patrik Berger (oba 2001 s Liverpoolem), Radek Šírl (2008 se Zenitem Petrohrad), Tomáš Hübschman (2009 se Šachťarem Doněck), Tomáš Ujfaluši (2010 s klubem Atlético Madrid) a Petr Čech (2013 s Chelsea). Legendárním střelcem, jehož velkou část kariéry však pohltila druhá světová válka, byl Josef Bican. Jedním z nejlepších brankářů své doby na světě byl František Plánička. K dalším úspěšným fotbalistům patří Svatopluk Pluskal, Ladislav Novák, Antonín Panenka, Ladislav Vízek, Tomáš Skuhravý, Karel Poborský a Tomáš Rosický. === Lední hokej === V ledním hokeji patří k největším reprezentačním úspěchům zlatá medaile na olympijských hrách v Naganu roku 1998, jejíž cena tkví v tom, že se turnaje zúčastnili poprvé všichni nejlepší hráči planety, včetně profesionálů ze severoamerické NHL. Ke hvězdám týmu patřili zejména Jaromír Jágr a brankář Dominik Hašek. Co se týče hokejových individualit, je Jágr co do počtu bodů nejlepším v současnosti aktivním střelcem v NHL a druhým nejlepším v celé historii této ligy. Dvakrát vyhrál Stanleyův pohár (1990/91 a 1991/92 s klubem Pittsburgh Penguins). Dva Stanley Cupy má i Hašek, a to s Detroit Red Wings (2001/2002, 2007/2008). Třikrát tuto prestižní trofej vyhráli Jaroslav Pouzar a Jiří Hrdina, dvakrát Petr Sýkora, Patrik Eliáš, Bobby Holík, Michal Rozsíval a Jiří Fischer. Nejvíce bodů v kanadském bodování získali v základní části NHL spolu s Jágrem, Eliášem, Holíkem a Sýkorou také Milan Hejduk, Petr Nedvěd, Martin Straka a Václav Prospal, ve Stanley Cupu David Krejčí a Michal Pivoňka. Před rokem 1989 však čeští hokejisté NHL mohli hrát jen výjimečně, přesto měli světovou úroveň. Velkých úspěchů dosáhla slavná generace čtyřicátých let jako byli Vladimír Bouzek, Stanislav Konopásek, Bohumil Modrý, Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Augustin Bubník a Jaroslav Drobný. V padesátých a šedesátých letech vynikli Vlastimil Bubník, Bronislav Danda a Václav Pantůček. V sedmdesátých letech pak Jiří Bubla, Ivan Hlinka, Jiří Holeček, Jiří Holík, Oldřich Machač, Vladimír Martinec, František Pospíšil, Miroslav Dvořák, Václav Nedomanský, Milan Nový, Jaroslav Holík, Milan Chalupa. Vladimír Růžička je jediným hráčem, který zažil největší úspěch 80. let (zlato z MS 1985) i let devadesátých (zlato z Nagana). Jiří Šlégr je spolu s Jágrem jediným českým členem prestižního Triple Gold Clubu, do něhož symbolicky vstupují hráči, kteří vyhráli mistrovství světa, olympijské hry i Stanleyův pohár. Mužstvo Československa vyhrálo mistrovství světa roku 1947, 1949, 1972, 1976, 1977 a 1985. Mužstvo České republiky pak v letech 1996, 1999, 2000, 2001, 2005 a 2010. Pět zlatých z MS má František Kaberle a David Výborný, čtyři Pavel Patera a Martin Procházka. Kluby, které vyhrály českou hokejovou ligu, jsou HC Olomouc, HC Vsetín, HC Sparta Praha, HC Slavia Praha, Zlín, Dynamo Pardubice, HC Karlovy Vary, HC Oceláři Třinec, HC Škoda Plzeň, HC Litvínov, Bílí Tygři Liberec a Kometa Brno. Československou ligu navíc také LTC Praha, ATK Praha, Motor České Budějovice, HC Vítkovice, Kladno a Dukla Jihlava. V KHL působil jen krátkou dobu český klub HC Lev Praha, nicméně probojoval se až do jejího finále. === Tenis === Mimořádně úspěšná je česká tenisová škola. Martina Navrátilová vyhrála devětkrát nejprestižnější tenisový turnaj Wimbledon (1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990). Dvakrát vyhrála Wimbledon Petra Kvitová (2011, 2014) a jednou Jana Novotná (1998). Jediným českým mužským vítězem turnaje ve Wimbledonu v tzv. open éře se stal Jan Kodeš (1973), ale v minulosti zde triumfoval i Jaroslav Drobný (1954). Ivan Lendl byl 270 týdnů světovou jedničkou v žebříčku ATP, jako dosud jediný český hráč. Ženskému žebříčku WTA kralovala celkem 332 týdnů Martina Navrátilová. V roce 2017 se světovou hráčkou č. 1 stala rovněž Karolína Plíšková. Krom jmenovaných hráčů vyhráli některý z tzv. grandslamových turnajů také Petr Korda (Austrálie 1998) a Hana Mandlíková (Austrálie 1980, 1987, Paříž 1981, US Open 1985). Deblovou specialistkou byla Helena Suková, jež ve čtyřhře vyhrála čtrnáct grandlamových turnajů. Mužská tenisová reprezentace Československa resp. Česka vyhrála třikrát Davis Cup, a to 1980, 2012 a 2013 (poslední dvě soutěže jako Český daviscupový tým). Ženská tenisová reprezentace Československa resp. Česka zvítězila dokonce desetkrát ve Fed Cupu (1975, 1983, 1984, 1985, 1988, 2011, 2012, 2014, 2015 a 2016). Český fedcupový tým tedy vyhrál tuto prestižní soutěž od roku 2011 již pětkrát. === Ostatní sporty === České basketbalistky mají tři stříbra (1964, 1971, 2010) a tři bronzy (1957, 1959, 1975) z mistrovství světa, v roce 2005 vyhráli mistrovství Evropy. Čeští basketbalisté vyhráli mistrovství Evropy v roce 1946, šestkrát přivezli stříbro (1947, 1951, 1955, 1959, 1967, 1985). Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž v basketbale žen (dnes Euroliga, dříve Pohár mistrů evropských zemí) vyhrála Sparta Praha (1975/76), Gambrinus Brno (2005/06) a USK Praha (2014/15). V analogické mužské soutěži se probojovaly do finále kluby Spartak Brno (1963/64, 1967/68) a Slavia VŠ Praha (1965/66). Nejlepším českým basketbalistou 20. století byl vyhlášen Jiří Zídek. Jeho syn Jiří Zídek mladší byl prvním českým hráčem v americké NBA. Následovali ho Jiří Welsch, Jan Veselý a nejnověji Tomáš Satoranský. Hana Horáková byla v roce 2010 vyhlášena nejlepší basketbalistkou Evropy.Ženská házenkářská reprezentace vyhrála mistrovství světa (1957), jednou přivezla stříbro (1986) a jednou bronz (1962). Muži vyhráli mistrovství světa roku 1967, krom toho mají dvě stříbra (1958, 1961) a dva bronzy (1954, 1964). Získali též stříbro na olympijských hrách v Mnichově roku 1972. Tým mužů Dukly Praha třikrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí (1957, 1963, 1984), ženský tým Sparty Praha jednou (1962). Filip Jícha byl roku 2010 vyhlášen nejlepším házenkářem světa.Ve volejbale má mužská reprezentace dva tituly mistra světa (1956, 1966), tři tituly mistra Evropy (1948, 1955, 1958), stříbro a bronz z olympijských her (1964, 1968). Ženy vyhrály roku 1955 mistrovství Evropy. Nejlepším českým volejbalistou 20. století byl vyhlášen Josef Musil, jenž se stal rovněž prvním Čechem uvedeným do mezinárodní volejbalové Síně slávy.Ke slavným šachistům patřili Wilhelm Steinitz, Richard Réti (viz Rétiho hra) či Věra Menčíková. Českým přínosem světovému šachu je rovněž Traxlerův protiútok. Nejúspěšnějším českým šachistou současnosti je David Navara. Tomáš Enge je jediným českým účastníkem závodů Formule 1. I v dalších sportech se objevily v éře samostatného Česka výrazné osobnosti – v biatlonu (Gabriela Koukalová), v judu (Lukáš Krpálek), v krasobruslení (Tomáš Verner), v silniční cyklistice (Roman Kreuziger .), v horských kolech (Jaroslav Kulhavý), ve snowboardkrosu (Eva Samková), veslování (Miroslava Knapková, Ondřej Synek), kanoistice (Martin Fuksa, Josef Dostál) . , klasickém lyžování (Lukáš Bauer), akrobatickém lyžování (Aleš Valenta), střelbě (Kateřina Emmons), moderním pětiboji (David Svoboda), alpském lyžování (Šárka Záhrobská), . sportovním lezení (Adam Ondra), skikrosu (Tomáš Kraus), dráhové cyklistice (Lada Kozlíková), cyklokrosu (Zdeněk Štybar), ale i v poměrně málo sledovaných sportech jako jsou skiboby (Alena Housová, Irena Francová-Dohnálková), krasojízda (Martina Štěpánková), sportovní rybolov (Kateřina Marková) či orientační běh (Dana Brožková). Z éry Československa lze vzpomenout legendy kolové bratry Pospíšily, skokany na lyžích Jiřího Rašku, Pavla Ploce a Jiřího Parmu, cyklokrosaře Radomíra Šimůnka či zápasníka Vítězslava Máchu. === Soutěže a sportoviště === K největším pravidelným mezinárodním sportovním akcím v ČR patří motocyklová Velká cena Brno, atletická Zlatá tretra v Ostravě, běžecký Pražský mezinárodní maraton, jezdecká Velká pardubická, tenisový turnaj Prague Open (navazující na Czech Open), lyžařská Jizerská padesátka, automobilová Barum rallye ve Zlíně či plochodrážní Zlatá přilba v Pardubicích. V minulosti byli významnými akcemi i České hokejové hry či Závod míru. Ve vodním slalomu či v biatlonu se v ČR pravidelně konají závody světového poháru. Z domácích soutěží patří k nejsledovanějším pravidelným soutěžím 1. česká fotbalová liga (dříve Fotbalová liga Československa), Česká hokejová extraliga (dříve Československá hokejová liga) a Česká basketbalová liga (dříve Československá basketbalová liga). V ČR se konala i řada jednorázových mezinárodních sportovních akcí, kupříkladu na pražském stadionu v Edenu se roku 2013 hrálo finále evropského Superpoháru, v roce 2015 se v Praze (Eden a Letná), v Olomouci (Andrův stadion) a . v Uherském Hradišti (Stadion Miroslava Valenty) konalo Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 21 let, desetkrát se v ČR konalo mistrovství světa v ledním hokeji (1933, 1938, 1947, 1959, 1972, 1978 . , 1985, 1992, 2004, 2015), několikrát též mistrovství světa a Evropy v basketbale mužů (1947, 1981) i žen (1956, 1967, 1995, 2010), . mistrovství světa v házené mužů (1964, 1990) i žen (1978), mistrovství světa a Evropy ve volejbale mužů (1949, 1958, 1966, 2001, 2011) i žen ( . 1949, 1958, 1986, 1993), mistrovství Evropy v atletice 1978 a dvě halová atletická mistrovství Evropy (1967, 2015), mistrovství světa v klasickém lyžování 2009 v Liberci, mistrovství světa v biatlonu 2013 . v Novém Městě na Moravě, dvě zimní univerziády (1964, 1978), deset mistrovství světa či Evropy v krasobruslení (1908, 1928, 1934, 1937, 1948, 1962, 1988, 1993, 1999, 2017), mistrovství světa ve florbale 1998 a roku 1981 se na brněnském velodromu konalo kupříkladu i mistrovství světa v dráhové cyklistice. K nejmodernějším sportovištím patří fotbalové stánky Eden a Letná v Praze a stadion ve Štruncových sadech v Plzni, víceúčelové haly O2 Arena v Praze, Ostravar Aréna v Ostravě, KV Arena v Karlových Varech a Home Credit Arena v Liberci, atletický Městský stadion v Ostravě-Vítkovicích, Masarykův okruh pro motocyklové závody v Brně či můstky na Ještědu. Historicky významnými jsou též Velký strahovský stadion, na kterém se konaly mj. Sokolské slety a který býval uváděn jako největší sportovní stadion na světě, pražská Sportovní hala v Holešovicích, lední stadion na Štvanici, tenisový stadion na Štvanici, Stadion Evžena Rošického na Strahově či můstky Čerťák v Harrachově. Organizačně stojí na špici českého sportu Česká unie sportu a Český olympijský výbor. K největším sportovním svazům patří Fotbalová asociace ČR a Český svaz ledního hokeje. Nejpopulárnější všesportovní anketou je Sportovec roku, významnými oborovými anketami jsou Fotbalista roku, Zlatá hokejka, Atlet roku či Zlatý kanár. === Tělovýchova === Počátky organizované české tělovýchovy sahají do roku 1862, kdy Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner a další založili spolek Sokol, který se postupně rozrostl v důležitou národní organizaci. Od něho se časem odštěpily levicová Dělnická tělocvičná jednota a katolický Orel. Tyto organizace pořádaly pravidelná masová cvičení. Největší celonárodní akcí v době před převzetím moci komunisty byly Sokolem pořádané Všesokolské slety na Strahovském stadionu v Praze. V éře socialismu navázaly na ně tzv. spartakiády, pořádané státu podřízeným Československým svazem tělesné výchovy (ČSTV). Velkou tradici má česká turistika. Klub českých turistů, založený Vojtou Náprstkem, pečuje o unikátní síť turistických značek, jednu z nejhustších na světě. Její počátky sahají do roku 1889. Velkou společenskou roli ve 20. století sehrál český tramping. Populární je také požární sport. Průkopníky moderního sportu a olympismu v českých zemích byli Jiří Guth-Jarkovský a Josef Rössler-Ořovský. == Další charakteristiky == === Kuchyně === Česká kuchyně je ovlivněna polohou Česka v průsečíku západních a východních vlivů. Půldruhého století ovlivňovala a byla ovlivňována kuchyní kulturně i jazykově blízkého Slovenska, ale mnohem déle trvala interakce s německou (zejména pak bavorskou) a rakouskou kuchyní, od kterých různé pokrmy přijímala (vídeňský řízek, vepřo-knedlo-zelo, bramboračka, štrůdl), ale také tyto kuchyně naopak inspirovala (povidla, koláče, svíčková na smetaně). Obecně česká jídla zapadají do středoevropských chutí, s některými místními originalitami – krom už uvedených např. smažený sýr, knedlíky, utopenci, olomoucké syrečky, vánoční kapr (Český kapr je obchodní značkou), hořické trubičky, škubánky, pivní sýr atd. Východní vlivy (slovenské, maďarské, polské či ruské) v české kuchyni zastupují např. boršč, trdelník, živáňská pečeně, guláš anebo tlačenka. Ryby jsou v českém jídelníčku málo časté (tzv. mořské plody se rozmohly až v souvislosti s moderním stravováním a zásobováním potravinami z dovozu), naopak, v evropském kontextu mimořádné je použití jedlých hub a mletého máku. Tvary některých druhů pečiva – např. rohlíků – jsou také v Evropě (s výjimkou Slovenska) neobvyklé, i když samotné těsto, z něhož jsou vyráběny, je běžné. Na podobu novověké české kuchyně měla zásadní vliv Magdalena Dobromila Rettigová. Z českých nápojů vyniká pivo, jehož vaření tu má staletou tradici a patří mezi nejznámější a nejkvalitnější na světě. (V rámci EU je název České pivo chráněným zeměpisným označením.) První známý pivovar tu existoval už v roce 1118 a Česko má nejvyšší spotřebu piva na osobu na světě. Vysoce alkoholická slivovice, pálená hlavně na východní Moravě, je běžně známa i v jiných státech východní a jihovýchodní Evropy, zato bylinné likéry Fernet Stock a Becherovka jsou českými specialitami. Víno se vyrábí především na jižní Moravě, která má k pěstování révy podstatně lepší podmínky než jiné části republiky (byly tu i vyšlechtěny domácí odrůdy, např. Cabernet Moravia, Pálava nebo Muškát moravský). Kofeinová limonáda Kofola je další českou specialitou. === Svátky === Dny pracovního klidu zahrnují svátky, které se vážou k historickým událostem nebo tradicím a státní svátky, které se váží k české státnosti. 1 Označuje tzv. ostatní svátky, které nesouvisejí s českou státností. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Související články === Seznam hlav českého státu Světové dědictví v Česku === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Česko ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo český ve Wikislovníku Kategorie Česko ve Wikizprávách Slovníkové heslo Česko ve Wikislovníku Téma Česko ve Wikicitátech Průvodce Česko ve Wikicestách Česko na OpenStreetMap Oficiální stránky Portál veřejné správy Národní geoportál

ENTITY

ORGANIZATION

006129

Umocňování je matematická operace, která vyjadřuje opakované násobení. Umocňování je k násobení v podobném vztahu, v jakém je samo násobení ke sčítání. Umocňování slouží ke zkrácenému zápisu vícenásobného násobení: : : : : : : : z ⋅ z ⋅ z ⋯ z : ⏟ : : : n : - k r : : : a ́ : : : t : : : = : z : n : . : : : {\displaystyle \underbrace {z\cdot z\cdot z\cdots z} _{n\operatorname {-kr{\acute {a}}t} }=z^{n}} : V tomto vzorci se z označuje jako základ mocniny (mocněnec) a n se nazývá exponent (mocnitel). Výsledek je "n-tá mocnina čísla z", "z na n-tou". Například 3 · 3 · 3 · 3 = 81 je "tři na čtvrtou", což zapisujeme 34. Exponent může být obecně reálné, nebo dokonce komplexní číslo (viz #Definice). Speciálním případem prázdného součinu je z0 = 1 (pro z ≠ 0, jinak viz #Nula na nultou)....

Co vyjadřuje opakované násobení?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Umocňování

Umocňování je matematická operace, která vyjadřuje opakované násobení.

Umocňování je matematická operace, která vyjadřuje opakované násobení. Umocňování je k násobení v podobném vztahu, v jakém je samo násobení ke sčítání. Umocňování slouží ke zkrácenému zápisu vícenásobného násobení: : : : : : : : z ⋅ z ⋅ z ⋯ z : ⏟ : : : n : - k r : : : a ́ : : : t : : : = : z : n : . : : : {\displaystyle \underbrace {z\cdot z\cdot z\cdots z} _{n\operatorname {-kr{\acute {a}}t} }=z^{n}} : V tomto vzorci se z označuje jako základ mocniny (mocněnec) a n se nazývá exponent (mocnitel). Výsledek je "n-tá mocnina čísla z", "z na n-tou". Například 3 · 3 · 3 · 3 = 81 je "tři na čtvrtou", což zapisujeme 34. Exponent může být obecně reálné, nebo dokonce komplexní číslo (viz #Definice). Speciálním případem prázdného součinu je z0 = 1 (pro z ≠ 0, jinak viz #Nula na nultou). Pro nulový základ a kladný exponent (n > 0) pak platí 0n = 0. Když z technických důvodů nelze psát exponent na horní pozici, používá se často zápis ve tvaru z^n, někdy také z**n. Pomocí umocňování je definováno několik základních funkcí a posloupností: Mocninná funkce f(x) = a · xn, exponenciální funkce f(x) = zx, geometrická posloupnost an = zn a funkce f(x) = xx. Inverzní operace k umocňování je odmocňování. Mocnina s přirozeným exponentem ( : : : n ∈ : N : : : {\displaystyle n\in \mathbb {N} } ) se tedy definuje jako opakované násobení, které lze zapsat rekurentně takto: : . : : : z : 1 : : = z : : {\displaystyle z^{1}=z} : : : : : z : n + 1 : : = : z : n : . : ⋅ z : : {\displaystyle z^{n+1}=z^{n}\cdot z} : Rekurentní vzorec lze obrátit a tak při . nenulovém základu ( : : : z ≠ 0 : : {\displaystyle z\neq 0} ) tuto definici použít i pro ostatní celé exponenty ( : : : n ∈ : Z : : : {\displaystyle n .\in \mathbb {Z} } ): : : : : z : n : : = : : : z : n + 1 : : z : : : : {\displaystyle z^ . {n}={z^{n+1} \over z}} : : : : : z : 0 : : = : : z z : : = 1 : : . {\displaystyle z^{0}={z \over z}=1} : : : : : z : − n : : = : : 1 : z : . n : : : : = : : ( : : 1 z : : ) : : n : : : : {\displaystyle z^{-n}={1 \over z^ . {n}}=\left({1 \over z}\right)^{n}} : Definici lze dále zobecnit pro racionální exponent s využitím odmocňování: . : : : : z : : n m : : : = : : : z : n : : : m : : : : : {\displaystyle z^{n \over m}={ .\sqrt[{m}]{z^{n}}}} : Zobecnění na celý obor reálných čísel (tzn. rozšíření definice o mocniny s iracionálními exponenty) se pak dosahuje dodefinováním pomocí . limity: : : : : z : n : : = : lim : : : x → n : : x ∈ : Q : : : : : : z : x : : : : {\displaystyle z^{ .n}=\lim _{x\to n \atop x\in \mathbb {Q} }z^{x}} : Pro mocniny . s komplexním základem : : : z = a + b i = r ⋅ ( cos : φ + i sin : φ ) = r ⋅ : e : i φ : : : : {\displaystyle z=a+ . bi=r\cdot (\cos \varphi +i\sin \varphi )=r\cdot e^{i\varphi }} , kde . : : : a , b , φ ∈ : R : : : {\displaystyle a,b,\varphi \in \mathbb {R} } a : : : r ∈ : : . R : : 0 : : + : : , : : {\displaystyle r\in \mathbb {R} _{0}^{+},} pak . platí (viz Moivrovu větu) : : : : z : n : : ≡ ( a + b i : ) : n : : = ( r ⋅ : e : i φ : : : ) : n : : = : r : . n : : ⋅ : e : i : n φ : : = : r : n : : ⋅ [ cos : ( n φ ) + i sin : ( n φ ) ] . : : {\displaystyle z^{n}\equiv (a+bi)^{n}=(r\cdot e^{ .i\varphi })^{n}=r^{n}\cdot e^{i\;n\varphi . }=r^{n}\cdot [\cos(n\varphi )+i\sin(n\varphi )].} : Argument : : : φ = Arg : z : : {\displaystyle \varphi =\operatorname {Arg} z} má nutně skok, jehož polohu však lze zvolit. Volí se zpravidla : : : φ : : {\displaystyle \varphi } z intervalu : : : ⟨ 0 ; 2 π ) : : {\displaystyle \langle 0;2\pi )} nebo : : : ( − π ; π ⟩ : : {\displaystyle (-\pi ;\pi \rangle } . Komplexní mocnina s neceločíselným exponentem je tedy obecně mnohoznačná funkce a není na celé komplexní rovině holomorfní. Pokud je navíc komplexním číslem i exponent : : : n : : {\displaystyle n} , pak je mocnina dána jako : : : : z : n : : = : e : n ln : z : : = : e : n . ( i φ + ln : r ) : : . : : {\displaystyle z^{n}=e^{n\ln z}=e^ .{n(i\varphi +\ln r)}.} : Užitečná definice z oblasti teorie množin říká, že pro množiny : : : A , B : : {\ .displaystyle A,B} je : : : : A : B : : = { f : | : f : B → A } : : {\displaystyle A^{B}= . \{f|f:B\rightarrow A\}} čili množina všech zobrazení množiny : : : B : : {\displaystyle B} do množiny : : : A : : { .\displaystyle A} , tedy takových zobrazení, která každému prvku z : : : B : : {\displaystyle B} přiřazují právě jeden prvek z : : : A : : {\displaystyle A} . Jsou-li obě množiny konečné, pak počet takových zobrazení je : : : : | : A : B : : | : = : | : A : : | : : : | : B : | : : : : : {\ . displaystyle \left|A^{B}\right|=|A|^{|B|}} , přičemž klademe 00 = 1 (viz #Nula na nultou). Příklad: : : : { 0 , 1 : } : { a , b } : : = : : { : : { a ↦ 0 ; b ↦ 0 } , { a ↦ 0 ; b ↦ 1 } , { a ↦ 1 ; . b ↦ 0 } , { a ↦ 1 ; b ↦ 1 } : : } : : : : {\displaystyle \{0,1\}^{\{a,b\}}={\Big \{}\{ . a\mapsto 0;b\mapsto 0\},\{a\mapsto 0;b\mapsto 1\},\ . {a\mapsto 1;b\mapsto 0\},\{a\mapsto 1;b\mapsto 1\}{\ .Big \}}} : : : : : | { 0 , 1 : } : { a , b } : : | : = : | : { 0 , 1 } : : | : : : | : { a , b } : . | : : : = : 2 : 2 : : = 4 : : {\displaystyle \left|\{0,1\}^{\{a,b\}}\right|=|\ .{0,1\}|^{|\{a,b\}|}=2^{2}=4 . } : Mocninu : : : : z : n : : : : {\displaystyle z^{n}} s nezáporným celým základem i exponentem ( : : : z , n ∈ : : N : : 0 : : . : : {\displaystyle z,n\in \mathbb {N} _{0}} ) lze také vyjádřit jako počet všech uspořádaných : : : n : : {\displaystyle n} -tic, jejichž složky jsou ze : : : z : : {\displaystyle z} -prvkové množiny. Toto vyjádření je velmi podobné předchozí definici, protože zobrazení : : : n : : {\displaystyle n} -prvkové množiny lze zapsat jako uspořádanou : : : n : : {\displaystyle n} -tici. Příklad: : : : : 2 : 3 : : = : | { 0 , 1 : } : 3 : : | : = : | : : { : : ( 0 , 0 , 0 ) , ( 0 , 0 , 1 ) , . ( 0 , 1 , 0 ) , ( 1 , 0 , 0 ) , ( 0 , 1 , 1 ) , ( 1 , 1 , 0 ) , ( 1 , 0 , 1 ) , ( 1 , 1 , 1 ) : : } . : : | : = 8 : : {\displaystyle 2^{3}=\left|\{0,1\}^{3}\right|=\ .left|{\Big \{}(0,0,0),(0,0,1),(0,1,0),(1,0 . ,0),(0,1,1),(1,1,0),(1,0,1),(1,1,1){\Big \ . }}\right|=8} : Pro reálná nebo komplexní čísla : : : a , b , x , y : : {\displaystyle a,b,x,y . } platí následující vztahy (jsou-li výrazy na obou stranách definované): : : : : : ( a b ) : : x : : = : a : x : : ⋅ : b : x : : : : { . \displaystyle \left(ab\right)^{x}=a^{x}\cdot b^{x}} za . podmínky, že : : : x : : {\displaystyle x} je celé číslo nebo : : : Arg : a + Arg : b ∈ ( − π ; π ⟩ : : {\displaystyle \operatorname { .Arg} a+\operatorname {Arg} b\in (-\pi ;\pi \rangle } , tedy že se neprojeví skok argumentu : : : : : ( . : : a b : : ) : : x : : = : : : a : x : : : b : x : : : : : : {\displaystyle \left({\frac {a .}{b}}\right)^{x}={\frac {a^{x}}{b^{ . x}}}} za podmínky, že : : : x : : {\displaystyle x} je celé číslo nebo : : : Arg : a − Arg : b ∈ ( − π ; π ⟩ : : {\displaystyle . \operatorname {Arg} a-\operatorname {Arg} b\in (-\pi ;\pi \rangle } : : : : : a : x : : ⋅ . : a : y : : = : a : x + y : : : : {\displaystyle a^{x}\cdot a^{y}=a^ .{x+y}} : : : : : a : − x : : = : : 1 : a : x : : : : , : a ≠ 0 : : {\displaystyle a^{ .-x}={\frac {1}{a^{x}}},\quad a\neq 0} : : : : : : : . a : x : : : a : y : : : : = : a : x − y : : , : a ≠ 0 : : {\displaystyle {\frac {a^{x}} .{a^{y}}}=a^{x-y},\quad a\neq 0} : : : : : : ( : a : x : . : ) : : y : : = : a : x ⋅ y : : : : {\displaystyle \left(a^{x}\right)^{y .}=a^{x\cdot y}} za podmínky, že : : : y : : {\displaystyle y} je celé číslo nebo : : : Im : ( x ln . : a ) ∈ ( − π ; π ⟩ : : {\displaystyle \operatorname {Im} (x\ln a)\in (-\pi ;\ . pi \rangle } : : : : : a : 0 : : = 1 : : {\displaystyle a^{0}=1} pro : : : a ≠ 0 : : { . \displaystyle a\neq 0} (pro 00 viz níže) Umocňování není obecně komutativní (23 ≠ 32) ani asociativní: (22)3 ≠ 2(23). Nula umocněná na kladné číslo je nula, tedy pro x > 0 je 0x = 0. Naproti tomu nula umocněná na záporné číslo není definována, protože takový výraz vede na dělení nulou, které není na množině reálných ani komplexních čísel definováno: Pro x > 0 je : : : : 0 : − x : : = : : 1 : . 0 : x : : : : = : : 1 0 : : . : : {\displaystyle 0^{-x}={1 \over 0^{x}}={1 \over 0}.} : Zcela obecně není výraz 00 definován. Limita mocniny, jejíž základ i exponent konvergují k nule, je totiž tzv. neurčitý výraz a pro její vyčíslení je potřeba znát vztah mezi základem a exponentem. Na výraz 00 se tedy lze dívat dvěma základními způsoby. První pohled na něj hledí jako na limitu funkce x0, která je všude kromě nuly rovna jedné, takže je možno ji v nule dodefinovat stejně a klade se 00 = 1. Naopak druhý pohled vychází z funkce 0x, která je pro všechna kladná x nulová, takže se i v nule dodefinuje 00 = 0. V běžných situacích se používá hlavně první definice (00 = 1), která je vyžadována pro jednoduchý zápis mnoha vzorců: Aby při zápisu polynomu ve tvaru : : : p ( x ) = : ∑ : k = 0 : : . n : : : : a : k : : : x : k : : : : : {\displaystyle p(x)=\sum _{k=0}^ .{n}{a_{k}x^{k}}} platilo : : : p ( 0 ) = : a : 0 : : : : {\displaystyle p(0)=a_{0}} , musí být 00 = 1. Podobný zápis se používá také pro mocninnou řadu. Obecná platnost binomické věty vyžaduje 00 = 1.[zdroj?] Existuje právě jedno zobrazení prázdné množiny do prázdné množiny, a to prázdné zobrazení (viz #Alternativní definice). Pravidlo pro derivování mocninné funkce : : : : : : : d : : x : n : : : : d : x : : : : = n : x : n − 1 : : : : {\displaystyle {\tfrac . {\operatorname {d} x^{n}}{\operatorname {d} x}}=nx^{n-1}} platí pro n = 1 v bodě x = 0 jen tehdy, když 00 = 1. Jindy je 00 ponecháno nedefinované, zcela výjimečně je možno se setkat i s použitím druhé definice (00 = 0).[zdroj?] V každodenním životě často používáme mocniny o základu deset (to jsou 1, 10, 100, 1000, ...). Tyto mocniny tvoří základ naší desítkové číselné soustavy, také v soustavě SI jsou předpony násobků jednotek označením mocnin deseti – 1 kg = 103 g apod. Velmi časté je rovněž využití druhé mocniny (a2), tj. vynásobení čísla a sama sebou. Druhá mocnina je v běžné řeči někdy označována jako čtverec, protože obsah čtverce je roven druhé mocnině délky jeho hrany (S = a2). Počítače při zpracování dat používají dvojkovou soustavu, založenou na mocninách čísla 2. Z toho důvodu se někdy v informatice používají násobky jednotek jako mocniny o základu 2 – 1 KiB = 210 B = 1024 B. (Viz též binární předpony.) V matematice jsou zvlášť důležité mocniny o základu e ≅ 2,71828, takzvaného Eulerova čísla. Odmocnina Logaritmus Mocninná funkce Exponenciální funkce Geometrická řada Kořen (matematika) Obrázky, zvuky či videa k tématu umocňování ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo mocnina ve Wikislovníku

ENTITY

OTHER

008925

... je známá pod názvem Hinomaru (日; Sluneční kotouč). Původně byla užívána šóguny rodu Tokugawa. V roce 1854 se stala japonskou námořní vlajkou a v roce 1870 i vlajkou státní. Japonská vlajka je tvořena bílým listem s červeným kruhovým polem, které je uprostřed vlajky. Bílá barva vlajky symbolizuje čistotu a poctivost, červená pak náruživost, upřímnost a nadšení. Červený kotouč symbolizuje slunce. Již od středověku je Japonsko známé, díky pojmenováni Marcem Polem jako Zipangu, což bylo exonymum čínského Ž'-pen-kuo, tj. Země vycházejícího slunce.Japonská válečná vlajka je vlajkou Japonských pozemních sebeobranných sil. Japonská námořní...

Je japonská vlajka tvořena bílým listem s červeným kruhovým polem?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Japonská_vlajka

Japonská vlajka je tvořena bílým listem s červeným kruhovým polem, které je uprostřed vlajky.

Vlajka Japonska se oficiálně nazývá Niššóki (japonsky: 日; Sluneční vlajka), ale více je známá pod názvem Hinomaru (日; Sluneční kotouč). Původně byla užívána šóguny rodu Tokugawa. V roce 1854 se stala japonskou námořní vlajkou a v roce 1870 i vlajkou státní. Japonská vlajka je tvořena bílým listem s červeným kruhovým polem, které je uprostřed vlajky. Bílá barva vlajky symbolizuje čistotu a poctivost, červená pak náruživost, upřímnost a nadšení. Červený kotouč symbolizuje slunce. Již od středověku je Japonsko známé, díky pojmenováni Marcem Polem jako Zipangu, což bylo exonymum čínského Ž'-pen-kuo, tj. Země vycházejícího slunce.Japonská válečná vlajka je vlajkou Japonských pozemních sebeobranných sil. Japonská námořní válečná vlajka je vlajkou Japonských námořních sil sebeobrany od jejich založení roku 1954.Japonská císařská vlajka je tvořena červeným listem se stylizovaným listem chryzantémy se šestnácti lístky ve zlaté barvě. Ten je od 21. října 1926 japonským císařským a zároveň státním znakem. Podobnou vlajku užívá i emeritní císař. Oproti vlajce panujícího císaře má vlajka tmavý odstín červené (není obrázek). Po své abdikaci 30. dubna 2019 je poprvé od roku 1817 užívána i bývalým císařem Akihitem. == Historie == Prvním japonským císařem (dle japonské mytologie) byl v roce 660 př. n. l. legendární císař Džimmu. Základy prvního skutečného státu na Japonském souostroví vznikly v 5. století vznikem Státu Jamoto. Japonští císaři měli od 12. století pouze formální moc, skutečná byla v rukou vojenských správců (Šógunů). Kolem roku 1600 začali šóguni z rodu Tokugawa užívat na svých válečných lodích bílé prapory s červeným kruhovým polem, základem dnešní vlajky.Roku 1542 přistála u břehů Japonska první evropská (portugalská) loď. Následně do země začali pronikat obchodníci a misionáři i z Nizozemska, Španělska či Anglie. Protože vzrůstaly obavy z vlivu evropských námořních mocností, přistoupil Šógunát Tokugawa k izolaci od okolního světa. Po více než 200 let proto Japonsko nepotřebovalo a ani neužívalo žádnou státní vlajku.Ve druhé polovině 19. století vyvolaly obnovené kontakty se západem potřebu státní vlajky. 8. července 1853, při předávání poselství prezidenta USA americkým komodorem Matthewem Calbraithem Perrym šógunovi Tokugawu Iejošimu byla např. přítomna pouze vlajka USA, přičemž japonská vlajka chyběla. O novou vlajku, která byla přijata nařízením z 5. srpna 1854, se zasadila především skupina Japonců vedená knížetem Nariakirou. Schválená japonská námořní vlajka byla tvořena bílým listem s červeným slunečním kotoučem. Nařízeními č. 57 z 27. ledna a č. 651 z 3. října roku 1870 se vlajka stala i vlajkou státní. První nařízení bylo původně určeno pro obchodní vlajky a stanovilo poměr stran vlajky na 7:10. Stanovilo také průměr kotouče na 3/5 šířky vlajky a to, že je posunut o 1% k žerďovému okraji. Druhé nařízení bylo původně určené pro námořní vlajky. Stanovilo poměr stran na 2:3, průměr kotouče byl ponechán a kotouč byl umístěn do středu vlajkového listu. Až do roku 1999 nebylo přesně stanoveno, které nařízení platí.Vlajka Japonského císařského námořnictva v letech 1889–1945 byla stejná jako současná vlajka Japonských námořních sil sebeobrany, měla pouze odlišný odstín červené barvy. Vlajka Japonské císařské armády měla na rozdíl od vlajky císařského námořnictva střed slunce uprostřed vlajky. Užívání japonské vlajky bylo v období od 2. září 1945 do 31. března 1952 přerušeno v důsledku porážky ve II. světové válce. Svou vlajku v tomto období nemohlo Japonsko užívat a jako obchodní vlajku místo toho užívalo na svých lodích modročervenou vlajku odvozenou z námořní vlakové abecedy. Na rozdíl od písmene E však měla dva cípy. 13. srpna 1999 bylo vydáno nařízení č. 127 o státní vlajce a hymně, které vyřešilo rozpory v rozměrech vlajky a potvrdilo druhé nařízení z roku 1870. === Vlajka Rjúkjúského království === Od 15. století existovalo na souostroví Rjúkjú, skupině malých ostrovů které jsou v současnosti součástí Japonska, nezávislé Rjúkjúské království. V dubnu 1609 se stalo souostroví součástí Japonska, ale autonomie mu umožnila užívat svou vlajku. Tu tvořil list se čtyřmi vodorovnými pruhy: bílým, černým, červeným a černým v poměru přibližně 6:1:1:1. Uprostřed bílého pruhu byl kulatý černo-modrý znak rodu Šó (připomínající vír). Zobrazená vlajka má vír v opačném směru než ve zdroji.Roku 1875 byla vlajka změněna podle vzoru japonské vlajky na bílý list s uprostřed umístěným tříbarevným znakem panovnického rodu. Znak symbolizoval tři ctnosti: krásu (modrá), lásku k bližnímu (červená) a něžnost (žlutá). Bílá barva symbolizovala pýchu na neposkvrněnost. 30. března 1879 byl poslední král Šo Tai přinucen odejít do vyhnanství a vlajkou se stala vlajka japonská.Obě zobrazené vlajky se liší od vlajek ve zdroji, navíc byly zpochybněny. V červnu 1945 byly ostrovy obsazeny Spojenými státy americkými a až do úplného vrácení Japonsku dne 15. května 1972 byly užívány jejich vlajky.V období od června 1950 do 1. července 1967 užívaly ostrovy jako svou obchodní vlajku žlutomodrou vlajku odvozenou z námořní vlakové abecedy. Na rozdíl od písmene D však měla dva cípy. Od 21. listopadu 1967 se jako obchodní vlajka začala užívat japonská vlajka, doplněná v horní části bílým plamenem s červeným japonským nápisem Rjúkjú (琉) a s bílými, červeně lemovanými písmeny v latince RYUKYUS (není obrázek). === Vlajka Okinawy === Po obsazení Okinawských ostrovů americkou armádou v roce 1945 se ostrov Okinawa pokoušel vyhlásit na Japonsku nezávislý Stát Okinawa. 25. ledna 1950 okinawský guvernér Košin Šikija představil vlajku tohoto státu. Jednalo se o list s třemi vodorovnými pruhy: modrým, bílým a červeným. V horním rohu listu byla (v modrém pruhu) umístěna bílá pěticípá hvězda. USA nejdříve nezávislost Okinawy podporovala, ale 1. března 1950 tuto vlajku i samostatnost zamítly. == Vlajky japonských prefektur == Japonsko se administrativně člení na: 1 metropolitní město to (都) (Tokio) 1 správní okruh dó (道) (Hokkaidó) 2 městské prefektury fu (府) (Kjóto a Ósaka) 43 prefektur ken (県)Všechny administrativní celky užívají vlastní vlajky: == Odkazy == === Reference === === Související články === Státní znak Japonska Japonská hymna Dějiny Japonska === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu japonská vlajka ve Wikimedia Commons

ADJ_PHRASE

YES_NO

009213

... Ovšem exploze mohou být častější, než se dříve myslelo. Exploze, které uvolní přes 1000 Gt materiálu, se mohou opakovat v průměru pouze za 17 tisíc let. Nejvíce evidovaných supervulkánů se nachází na území Severní Ameriky. Níže je seznam nejsilnějších erupcí. == Explozivní síla VEI 8 (> 1000 km3 vyvrženého materiálu) == La Caldera Garita, Colorado, Spojené státy americké, Fish Canyon Tuff, před ~ 27,8 milionu let (množství vyvržené horniny ~ 5000 km3) Zdroj nejsilnější dosud doložené erupce v dějinách planety Země....

Kde se nachází nejvíce evidovaných supervulkánů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Supervulkán

Nejvíce evidovaných supervulkánů se nachází na území Severní Ameriky.

Supervulkán je sopka schopná sopečnou erupcí produkovat ejekta větší než 1 tisíc kubických kilometrů (tj. má index vulkanické explozivity VEI roven 8). To je tisíckrát více než většina historických erupcí. Supervulkán může vzniknout, pokud magma vystupuje na povrch z horkých skvrn, ale není schopno proniknout skrze zemskou kůru. Tlak vzrůstá a magma se rozšiřuje do chvíle, kdy není kůra schopná udržet tlak. Supervulkán může vzniknout v konvergentní zóně tektonických desek (například jezero Toba) a v kontinentálních horkých skvrnách (například Yellowstone). == Známé supervulkány a jejich erupce == Na Zemi se nachází několik doložených supervulkánů, jejichž dřívější erupce způsobily katastrofy globálních rozměrů. Klima je ale z geologického hlediska ovlivněno jen na krátkou dobu a katastrofy nemusejí být tak zničující. Ovšem exploze mohou být častější, než se dříve myslelo. Exploze, které uvolní přes 1000 Gt materiálu, se mohou opakovat v průměru pouze za 17 tisíc let. Nejvíce evidovaných supervulkánů se nachází na území Severní Ameriky. Níže je seznam nejsilnějších erupcí. == Explozivní síla VEI 8 (> 1000 km3 vyvrženého materiálu) == La Caldera Garita, Colorado, Spojené státy americké, Fish Canyon Tuff, před ~ 27,8 milionu let (množství vyvržené horniny ~ 5000 km3) Zdroj nejsilnější dosud doložené erupce v dějinách planety Země. Tato erupce pravděpodobně stojí za největším hromadným vymíráním v třetihorách a způsobila dlouhodobé ochlazování klimatu. Velikost a síla erupce absolutně převyšuje jakoukoliv podobnou katastrofu v historii lidstva. Síla erupce byla přibližně 100 000× silnější, než byl výbuch nejsilnější vodíkové bomby (Car 57 Mt TNT). Pro srovnání: katastrofální výbuch sopky St. Helens v roce 1980 vyvrhl 1 km3 hornin, takže byl přibližně 5000× slabší. Je proto jisté, že erupce byla obrovskou pohromou pro tehdejší svět a způsobila na statisíce let výraznou změnu klimatu a hromadné vymírání fauny a flory. Lake Toba , Sumatra, Indonésie, před ~ 74 000 roky (množství vyvržené horniny ~ 2800 km3) Erupce supervulkánu Toba je nejsilnější erupcí za posledních 27 milionů let. Tato erupce byla o to dramatičtější pro život na zemi, že nastala v probíhající poslední době ledové a způsobila další zhoršení klimatických podmínek. Celosvětově se ochladilo až o 5 stupňů a výrazně začaly růst polární ledovce, což způsobilo značné ochlazení zejména severních šířek. Bill Rose a Craig Chesner z Michiganské technologické univerzity vyvodili, že celkové množství vyvrženého materiálu bylo asi 2800 km3 – zhruba 2000 km3 teklo v podobě lávy po povrchu a kolem 800 km3 spadlo jako popel, zejména západním směrem od vulkánu. Pyroklastické proudy z erupce dosáhly vzdálenosti až 200 km od vulkánu a úplně zničily oblast 20 000 km2 (třetina území ČR). Jižní Asie se pokryla 15cm vrstvou popela, což mělo nedozírné následky pro faunu a flóru. Území přilehlé k Tobě, sahající na západ k Indii a na východ k Malajsii, bylo v okruhu cca 1000 km místy pokryto popelem do výšky 6–9 m. Dále bylo vyvrženo přibližně 6 miliard tun oxidu siřičitého, který se v oblacích proměnil na kyselinu sírovou v množství přibližně 10 miliard tun, což způsobilo velmi silné kyselé deště po celé planetě, decimující vše živé. Po 2 týdny trvající sopečné erupci nastala stovky let trvající sopečná zima. Pro většinu živočišných a rostlinných druhů v jihovýchodní Asii znamenala erupce Toby rychlé vymření. Následné globální hromadné vymírání je posledním větším vymíráním zaznamenaným v historii planety. Do té doby slibně se rozvíjející lidský druh byl podle DNA studií zdecimován na posledních 1000–5000 jedinců. Ovšem archeologické nálezy toto nepotvrzují. Navíc snadno přežil i neandrtálec či Homo floresiensis. Pacana Caldera, severní Chile, před 4 miliony let (množství vyvržené horniny ~ 2500 km3) Obdobně ničivá katastrofa jako událost Toba s hlavním těžištěm v Jižní Americe. Island Park Caldera , Huckleberry Ridge Tuff, Idaho/Wyoming, Spojené státy americké, Yellowstone hotspot, před 2,1 milionu let (množství vyvržené horniny ~ 2500 km3) Obdobně ničivá katastrofa jako událost Toba s hlavním těžištěm v Severní Americe. Nejsilnější známá erupce z oblasti Yellowstone hotspot. Whakamaru, vulkanické zóny Taupo, Nový Zéland, Whakamaru, před ~ 254 000 lety (množství vyvržené horniny ~ 2000 km3) Přibližně o třetinu "slabší" erupce než Toba, přesto s velmi dramatickým globálním dopadem. Nejvíc postiženou oblastí byla Austrálie a jižní Asie. Kilgore Tuff, Idaho, Spojené státy americké, Yellowstone hotspot, před 4,5 milionu let (množství vyvržené horniny ~ 1800 km3) Přibližně o třetinu "slabší" erupce než Toba, přesto s velmi dramatickým globálním dopadem. Nejvíce postiženou oblastí byla Severní Amerika. Druhá nejsilnější známá erupce z oblasti Yellowstone hotspot. Blacktail Tuff, Idaho, Spojené státy americké, Yellowstone hotspot, před 6,6 milionu let (množství vyvržené horniny ~ 1500 km3) Přibližně o polovinu "slabší" erupce než Toba, přesto s dramatickým globálním dopadem. Nejvíce postiženou oblastí byla Severní Amerika. Třetí nejsilnější známá erupce z oblasti Yellowstone hotspot. Lake Taupo, vulkanické zóny Taupo, Nový Zéland, Oruanui, před 26 500 roky (množství vyvržené horniny ~ 1170 km3) Poslední známá velká erupce supervulkánu. Tato erupce mohla zapříčinit prodloužení poslední doby ledové o 10 000 let a vymření další velké části čtvrtohorní fauny. Cerro Galan, provincie Catamarca, Argentina, před 2,5 milionu let (množství vyvržené horniny ~ 1050 km3) Přibližně 3× "slabší" erupce než Toba, přesto s dramatickým globálním dopadem s hlavním těžištěm v Jižní Americe. Yellowstone Caldera, Lava Creek Tuff, Wyoming, Spojené státy americké, Yellowstone hotspot, před 640 000 roky (množství vyvržené horniny ~ 1000 km3) Poslední známá erupce supervulkánu z oblasti Yellowstone hotspot. Ač 3× slabší než událost Toba a na samé hranici explozivní síly, která tento výbuch řadí mezi VEI 8 supervulkány (1000 km3), měla tato erupce ničivý dopad na veškerou faunu a flóru Severní Ameriky a silné globální účinky, včetně globálního ochlazení. Sibiř, Středosibiřská plošina, Rusko, před 250 miliony let. Nedávné výzkumy poukázaly, že v oblasti Sibiře se pod povrchem nachází rozlehlá vrstva ztuhlé lávy. Tato někdy až několik kilometrů mocná vrstva o stáří okolo 250 milionů let naznačuje, že v té době došlo k masivní erupci právě v oblasti dnešní Sibiře (sibiřské trapy) a že právě tento supervulkán odstartoval událost známou jako Velké permské vymírání, které . je ze všech známých hromadných vymírání tím největším, během kterého vymřelo okolo 90 % všech žijících druhů.Určit přesný odhad síly erupce a množství vyvrženého materiálu je v tomto případě obtížné určit (odhady se pohybují v rozmezí 1–4 milionů km3). Veškeré stopy a pozůstatky, které po sobě tato erupce zanechala, byly vystaveny 250 milionů let působení eroze a dalších geologických procesů, což odhady ztěžuje a zkresluje. Přesto však mocnost lávové vrstvy a drastické dopady exploze na biosféru dávají tušit, že se jedná o kandidáta na největší vulkanickou erupci všech dob. Dokonce i nejnižší odhady vyvržené horniny znamenají více jak 300násobek materiálu vyvrženého supervulkánem Toba a 200násobek materiálu vyvrženého supervulkánem La Caldera Garita. Nutno ovšem podotknout, že výlev v oblasti sibiřských trapů trval v rozmezí 100–200 tisíc let. Kdyby k tak mohutnému výlevu došlo během krátké doby, znamenalo by to jistý zánik života na naší planetě. I přesto k tomu život na planetě Zemi neměl daleko. == Explozivní síla VEI 7 (100–1000 km3 vyvrženého materiálu) == Explozivní síla vulkánů VEI 7 sice nedosahuje ničivosti vulkánů VEI 8, přesto mívají vždy globální dopad. Tyto erupce se také označují jako supermasivní. Níže je seznam těch nejznámějších: Bennett Lake, sopečný komplex, Britská Kolumbie Columbia/Yukon, Kanada, před ~ 50 miliony let (850 km3) Velmi masivní erupce se silným globálním dopadem a ničivým dopadem pro území Severní Ameriky. 3× slabší než událost Toba, srovnatelná s poslední explozí supervulkánu v Yellowstone. Pastos Grandes, Pastos Grandes Caldera, před 2,9 milionu let (820 km3) Velmi masivní erupce se silným globálním dopadem, 3,5× slabší než událost Toba, o čtvrtinu slabší než poslední erupce supervulkánu v Yellowstone. Heise vulkanické oblasti, Walcott Tuff, Idaho, Spojené státy americké, Yellowstone hotspot, před 6,4 milionu let (750 km3) Masivní erupce s globálním dopadem a ničivým dopadem pro území Severní Ameriky, o třetinu slabší než poslední erupce supervulkánu v Yellowstone. Long Valley Caldera, Bishop Tuff, Kalifornie, Spojené státy americké, před ~ 760 000 lety (600 km3) Masivní erupce s globálním dopadem a ničivým dopadem pro území Severní Ameriky. Campi Flegrei, Neapol, Itálie, před 39 280 roky (500 km3) Jedna z nejsilnějších erupcí na evropském kontinentu s globálními následky. Pro Evropu, která byla v této době silně zasažena dobou ledovou, byla tato erupce vážnou pohromou a znamenala zhoršení klimatu nejen v evropském prostoru, ale i celosvětově. Jednalo se jen o polovinu slabší explozi, než byla poslední exploze supervulkánu v Yellowstone. Mangakino, vulkanická oblast Taupo, North Island, Nový Zéland, celkem 3 erupce v rozmezí před 0,97 do 1,23 milionu let (300 km3) Silná erupce s dramatickým dopadem v oblasti Nového Zélandu s patrným globálním dopadem (ochlazení na desítky let o několik stupňů). Bruneau-Jarbidge, Idaho, Spojené státy americké, Yellowstone hotspot, před 10–12 miliony let (250 km3) Silná erupce, 4× slabší než poslední exploze supervulkánu v Yellowstone. Poškozena část Severní Ameriky, mírný globální dopad (ochlazení na několik let o několik stupňů). Tambora, Sumbawa Island, West Nusa Tenggara, Indonésie, rok 1815 (160 km3) Nejsilnější erupce zaznamenaná lidskou civilizací, 6× slabší, než byla poslední exploze supervulkánu v Yellowstone, a 18× slabší než událost Toba. Lokálně se jednalo o velkou katastrofu, ovšem globální dopad byl v podstatě mírný. Atmosféra zeměkoule se ochladila o cca 1,5 stupně na dva roky. Hovořilo se tehdy o roku bez léta. Kikai Caldera, Rjúkjú, Japonsko, před 6300 lety (~ 4300 před Kristem) (150 km3) Obdobně silná exploze jako Tambora. Ničivý lokální účinek, globální dopad mírný. Macauley Island, Kermadec Islands, Nový Zéland, před 6300 lety (~ 4300 před Kristem) (100 km3) Exploze na hranici explozivní síly VEI 7 – silné lokální účinky, velmi mírný globální dopad. Zajímavostí je, že exploze nastala ve stejné době jako Kikai Caldera. Součet explozí těchto vulkánů mohl způsobit silnější globální dopad, než je na první pohled patrné. == Současné ohrožení supervulkány == Z předchozího seznamu historických erupcí lze snadno vyčíst, že takovéto události nejsou v historii naší planety ničím výjimečným. Velkou nevýhodou lidstva je, že boj proti síle supervulkánů je prakticky nemožný. Erupci supervulkánu nelze ani zastavit či zmírnit a v podstatě se před ní nelze ani schovat, jelikož dopady erupce jsou globální a dlouhodobé. Vědci v poslední době varují před možnou erupcí z oblasti Yellowstone hotspot, kde zaznamenávají hromadění magmatu a mírné nadzvedávání celé oblasti. K erupci tohoto vulkánu dochází přibližně každých 500–600 tisíc let, přičemž poslední erupce nastala před 640 000 lety. Pokud by erupce byla stejně silná jako ta poslední, znamenalo by to pro současnou civilizaci absolutní pohromu. Bezprostředně po erupci by zahynuly statisíce lidí v lávových, laharových a pyroklastických proudech. V řádu několika hodin by došlo k masivnímu spadu popela, který by měl v okruhu 500 km až 1 m a v okruhu 1000 km 30 cm. To by vedlo k pomalému udušení milionů lidí, zničení vegetace a ke zřícení střech většiny zasažených budov pod tíhou popela. Vyvržený materiál by během týdnů pokryl atmosféru kolem celé planety a významně snížil intenzitu dopadajícího slunečního svitu. To by vedlo k postupnému ochlazení a stmívání celé planety. Letecká doprava by vlivem všudypřítomného popílku prakticky přestala fungovat. Zemědělské výnosy by se několikanásobně snížily a to, co by se podařilo vypěstovat, by decimovaly globální kyselé deště. Během několika měsíců by vypukly globální hladomory, zejména v přelidněných státech, kde je rovnováha mezi zemědělskou produkcí a poptávkou velmi vrtkavá. Případný výbuch vulkánu Toba by mohl vést k vymření lidského druhu či jeho návratu do doby kamenné. == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Supervolcano na anglické Wikipedii. == Literatura == Mason, Ben G., Pyle, David M.; Oppenheimer, Clive. The size and frequency of the largest explosive eruptions on Earth. Bulletin of Volcanology. 2004, roč. 66, čís. 8, s. 735–748. DOI:10.1007/s00445-004-0355-9. TIMMRECK, C., Graf, H.-F. The initial dispersal and radiative forcing of a Northern Hemisphere mid-latitude super volcano: a model study. Atmospheric Chemistry and Physics. 2006, roč. 6, s. 35–49. Dostupné online. DOI:10.5194/acp-6-35-2006. == Související články == Sopečná zima Tobská katastrofa == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Supervulkán ve Wikimedia Commons (anglicky) USGS Fact Sheet - Steam Explosions, Earthquakes, and Volcanic Eruptions - What's in Yellowstone's Future?

LOCATION

LOCATION

008427

... Obraz byl namalován pro tureckého sběratele a diplomata Khalila Beye, který vlastnil rovněž proslulou Ingresovu Tureckou lázeň. Obraz, jehož název nepochází od Courbeta, je dialogem s Manetovou Olympií, kde je rovněž zobrazena nahá žena, která si ale rukou zakrývá klín. Musée d'Orsay má obraz ve sbírkách od roku 1998. Spánek (Lenost a neřest), 1866, olej na plátně, 135 x 200 cm, Musée du Petit Palais, Paříž. Spící nahé ženy na obraze jsou odrazem jedné Baudelairovy básně z Květů zla. Courbet zde svrchovanými malířskými prostředky znázornil lesbickou lásku. Dokázal vyjádřit nestoudnost a něhu zároveň. Pobřežní útesy v Étretatu po bouři, 1869, olej na plátně, 133 x 162 cm, Musée d'Orsay, Paříž....

Kdo svrchovanými malířskými prostředky znázornil lesbickou lásku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gustave_Courbet

Courbet zde svrchovanými malířskými prostředky znázornil lesbickou lásku.

Gustave Courbet, plným jménem Jean Désiré Gustave Courbet (10. června 1819 – 31. prosince 1877), byl francouzský malíř. Je považován za vůdčí postavu francouzského malířského realismu 19. století. == Životopis == Gustave Courbet se narodil v Ornans, jihovýchodně od Besançonu. Jeho rodiče byli dobře situovaní statkáři, po Gustavovi se jim narodily ještě čtyři dcery. Tři z nich (jedna zemřela předčasně) Courbet později často portrétoval. V roce 1831 začal navštěvovat náboženskou střední školu v Ornans, kde získal základy malířství. Roku 1837 byl poslán do Královského kolegia v Besançonu. Zde navštěvoval ateliér Charlese Antoine Flajoulota. Koncem roku 1839 odešel do Paříže, kde měl na přání rodičů studovat práva a kde se natrvalo usadil. Místo toho však navštěvoval kurzy malířství u Augusta Hesse a Charlese de Steubena. V Louvru studoval a kopíroval díla španělských, benátských a nizozemských malířů. Roku 1844 se mu, po třech předchozích neúspěšných pokusech, podařilo dosáhnout toho, že mu porota každoročně pořádaného Salónu přijala obraz Courbet a černý pes. Courbet byl silně fixovaný na domov, každoročně Ornans navštěvoval a zřídil si zde ateliér. Protože chtěl poznat originály svých malířských vzorů, odjel roku 1846 do Belgie a Nizozemska. Rok nato se v restauraci Andler, kde se scházela pařížská bohéma, seznámil se spisovatelem Champfleurym, teoretikem umění, s nímž udržoval blízké přátelství až do roku 1863. V témže roce 1847 legitimoval svého nemanželského syna Désiré, kterého měl s modelkou Virginií Binetovou. Jejich vztah se ale krátce nato rozpadl. Přátelil se s básníkem Baudelairem, který po určitou dobu bydlel v jeho ateliéru. V roce 1847 namaloval jeho portrét. Blízce se stýkal rovněž s Proudhonem, jehož socialistickými názory zůstal natrvalo ovlivněn.Prvního velkého úspěchu dosáhl roku 1849, kdy mu porota Salónu udělila zlatou medaili za obraz Odpoledne v Ornans, což ho opravňovalo obesílat v budoucnu Salóny bez schválení kvalifikační komisí. Tři rozměry i významem velká díla, tvořící pilíře realistické malby 19. století – Pohřeb v Ornans, Vesničané z Flagey: cestou z trhu a Lamači kamene – vytvořil v letech 1849–1850 v Ornans. Skandál vyvolal obraz Koupající se, vystavený roku 1853. Zakoupil ho sběratel Alfred Bruyas z Montpellier, který se stal Courbetovým hlavním mecenášem. V příštím roce ho Courbet navštívil; při té příležitosti vznikl obraz Setkání (Dobrý den, pane Courbete). Roku 1855 se v Paříži konala světová výstava. Za Bruyasova přispění si Courbet poblíž výstaviště postavil vlastní pavilón s názvem Realismus, v němž vystavil 40 svých obrazů včetně Ateliéru. Byla to první Coubertova samostatná výstava a zároveň to bylo poprvé, co se nějaký malíř takovýmto způsobem prezentoval. V roce 1858 pobýval ve Frankfurtu nad Mohanem, kde mu tamní Akademie pronajala ateliér. Během pobytu v Le Havre v Normandii v roce 1859 poznal malíře Eugè Boudina a mladého Claude Moneta. V budoucnu mu bude stát modelem v jeho variaci na Manetovu Snídani v trávě. Jen několik měsíců trvalo jeho pedagogické působení, když v roce 1861 ve svém ateliéru přijímal kolem 30 žáků, mezi nimi Fantin–Latoura. Roku 1862 odjel do města Saintes v kraji Charente-Maritime, kde maloval společně s Corotem. Stále zajížděl do rodného Ornans. V roce 1863 si na jeho okraji postavil nový ateliér, kterým nahradil původní v centru městečka. O dva roky později korespondoval s Victorem Hugem o možnosti ho portrétovat, ze spolupráce ale sešlo. Zároveň pobýval spolu s americkým malířem Jamesem Whistlerem v normandském Trouville. Na druhé světové výstavě v Paříži roku 1867 si Courbet opět postavil – a znovu s přispěním Bruyasovým – samostatný pavilón, kde představil 133 obrazů, vlastní expozici si ale tentokrát připravil i Manet.Rád cestoval do Německa, kde došla jeho díla značné obliby a měla velký vliv na vývoj německého malířství. Courbet zde získal zálibu v lovu, kterou vyjádřil v několika obrazech. V Mnichově mu roku 1869 král Ludvík II. Bavorský udělil Řád svatého Michala, ve stejném roce ho při příležitosti bruselské výstavy král Leopold II. Belgický vyznamenal zlatou medailí. Naproti tomu odmítl z politických důvodů v roce 1870 převzít z rukou Napoleona III. Řád čestné legie. Ve stejném roce si ho Monet vybral za svědka na svatbě. Během pařížské komuny byl zvolen zástupcem lidu. Ve funkci předsedy Federace umělců měl na starosti ochranu památek. Pravděpodobně to byl on, kdo dal podnět k poražení Vendômského sloupu, symbolu bonapartismu. Právě za tuto aktivitu byl po pádu Komuny odsouzen k 6 měsícům vězení. Po propuštění v březnu 1872 odjel Courbet do Ornans. Významný pařížský galerista Paul Durand-Ruel mu ještě v témže roce uspořádal výstavu. Tehdy také zemřel jeho syn Désiré, aniž otce poznal. V roce 1873 rozhodlo francouzské národní shromáždění, že Vendômský sloup bude obnoven a náklady s tím spojené ponese Courbet. Jeho majetek včetně několika obrazů byl zabaven státem a malíř emigroval do Švýcarska. Usadil se v La–Tour–de–Peilz na břehu Ženevského jezera. Poslední samostatnou výstavu uspořádal malíř roku 1875 v domě, kde bydlel. Roku 1877 vynesl pařížský soud rozsudek, proti němuž již nebylo odvolání, a který stanovil částku, kterou musí Courbet na obnovu sloupu uhradit. Poslední den roku 1877 malíř zemřel. Příčinou smrti byla dna a cirhóza jater. Je pochován na hřbitově 'Cimetiè d'Ornans' v departementu Doubs. == Dílo == Courbet do sebe v mládí vstřebal velkou část evropské malířské tradice. Obdivoval zejména holandské mistry, hlavně Rembrandta a Halse. V jeho dílech nalezneme i ohlasy malby Giorgiona a Tiziana. Základním postulátem pro něj ale bylo zůstat v tvorbě nezávislý a svobodný. Když přišel roku 1839 do Paříže, udával malířství tón akademismus představovaný díly Davidovými a Ingresovými. Mladého Courbeta ale přísná pravidla akademismu svazovala, a tak se přiklonil k romantickému směru malby, představovanému Delacroixem a Géricaultem. Po návratu ze studijní cesty v roce 1847 se však začíná od romantismu odklánět. Námětem obrazu Pohřeb v Ornans, na němž malíř pracoval v letech 1849–1850, je sice pohřeb jeho dědečka, symbolicky však představuje pohřeb romantických tendencí v Courbetově malbě. Od této doby je považovaný za jednoho z hlavních představitelů realismu. Už v roce 1855, během pařížské světové výstavy, ale publikoval manifest, v němž své označení za realistu odmítl. Tvrdil v něm, že jakékoliv zařazování uměleckých děl do obecných pojmů je zavádějící. Courbet byl vášnivě zaujatý hmotnou skutečností a byl přesvědčený, že zobrazování čehokoliv jiného je odklonem od pravdy."Domnívám se, že malířství je umění nezměrně korektní a musí stát na prezentování pouze věcí reálných a existujících," napsal v roce 1861. Umělecké krédo malíře vystihuje i tento jeho výrok: "Krása je obsažena v přírodě a v realitě se vyjevuje v nejrůznějších podobách. Jakmile je objevena, patří umění, resp. malíři, který ji vidí."Courbetův vliv na vývoj evropského malířství byl obrovský. Nesmírně si ho vážil Cézanne a impresionisté, zejména Monet a Renoir, který s ním v roce 1865 často konzultoval otázky techniky malby. Díla Manetova vznikala v přímé konfrontaci s pracemi Courbetovými. Courbet byl jedním z inspiračních vzorů při práci s barvou pro Matisse. Picasso byl natolik nadšený jeho obrazem Dívky na břehu Seiny, že roku 1950 namaloval vlastní verzi díla. === Zastoupení v České republice === Národní galerie v Praze vystavuje ve Sbírce moderního a současného umění ve Veletržním paláci tři Courbetovy olejomalby: Žena s kvítím na klobouku (1857), Lesní sluj (kolem 1865) a Jurská krajina (1866). === Výběr z díla === Autoportrét s černým kokršpanělem, 1842–1844, olej na plátně, 46 x 56 cm, Petit Palais, Paříž. První obraz, který Courbet vystavil na Salónu. Baudelaire, asi 1848, olej na plátně, 54 x 65 cm, Musée Fabre, Montpellier. Baudelaire je zde zobrazen jako učenec a kritik, osobní vztah mezi malířem a jeho modelem není patrný. Baudelaire dával před Courbetem přednost Delacroixovi. Pohřeb v Ornans, 1849–1850, olej na plátně, 315 x 668 cm, Musée d'Orsay, Paříž. Při prezentaci na Salónu vyvolal obraz rozruch. Téma pohřbu, vyhrazené dosud pro historickou malbu, přesadil na současný francouzský venkov. Od tohoto díla byl Courbet považován za realistického malíře. Setkání (Dobrý den, pane Courbete), 1854, olej na plátně, 129 x 149 cm, Musée Fabre, Montpellier. Mecenáš Alfred Bruyas v doprovodu sloužícího a psa přichází vstříc malíři, kterého podporuje. Na obraze zaujímají mecenáš i malíř rovnocennou pozici. Courbet se na obraze stylizuje do podoby Ahasvera. Ženy prosévající obilí, 1854, olej na plátně, 131 x 167 cm, Musée des Beaux-Arts, Nantes. Modelem byly malíři jeho sestry. Obraz připomíná žánrové obrazy nizizemským malířů 16. a 17. století. Za jedno z vrcholných Courbetových děl ho považoval Cézane. Ateliér. Skutečná alegorie sedmi let mého uměleckého a morálního života, 1855, olej na plátně, 359 x 598 cm, Musée d'Orsay, Paříž. V pravém plánu jsou zobrazeni umělcovi přátelé, kteří jsou vtaženi do dění v centrálním plánu. Baudelaire čte knihu, na taburetu sedí Champfleury. Ve skupině v pozadí jsou i Proudhon a Bruyas. Venkované a řemeslníci v levé části se vůči malířově (Courbetově) tvorbě staví nezúčastněně. Akt za malířem představuje Múzu, malý pasáček Dětství. Počátek světa, 1866, olej na plátně, 46 x 55 cm, Musée d'Orsay, Paříž. Obraz byl namalován pro tureckého sběratele a diplomata Khalila Beye, který vlastnil rovněž proslulou Ingresovu Tureckou lázeň. Obraz, jehož název nepochází od Courbeta, je dialogem s Manetovou Olympií, kde je rovněž zobrazena nahá žena, která si ale rukou zakrývá klín. Musée d'Orsay má obraz ve sbírkách od roku 1998. Spánek (Lenost a neřest), 1866, olej na plátně, 135 x 200 cm, Musée du Petit Palais, Paříž. Spící nahé ženy na obraze jsou odrazem jedné Baudelairovy básně z Květů zla. Courbet zde svrchovanými malířskými prostředky znázornil lesbickou lásku. Dokázal vyjádřit nestoudnost a něhu zároveň. Pobřežní útesy v Étretatu po bouři, 1869, olej na plátně, 133 x 162 cm, Musée d'Orsay, Paříž. Obraz je výsledkem jedné z Courbetových cest do Normandie. Ze stejného místa namaloval ještě další obraz, který je v majetku Von der Heydt-Museum ve Wuppertalu. Poučné je srovnání, jak v obou případech pracuje rozdílně se světlem, v němž je předmět obrazu nasvícen. == Odkazy == === Reference === === Literatura === Bonjour, Monsieur Courbet! The Bruyas Collection from the Musée Fabre, Montpellier, výstavní katalog, Réunion des Musées Nationaux, Paris 2005, ISBN 2-7118-4778-0 Courbet et la Commune, výstavní katalog, Musée d'Orsay, Paris 2000, ISBN 2-7118-4006-9 Faunce, Sarah, Nochlin, Linda, Courbet Reconsidered, výstavní katalog, Brooklynské muzeum, New York 1988 Gustave Courbet a jeho přátelé. Dokumenty, z franc. orig. přel. Věra Smetanová; doslov Genese courbetovského realismu napsal a obr. část uspoř. Miroslav Míčko, SNKLHU, Praha 1958 Haddad, Michè, Gustave Courbet, peinture et histoire, Presses du Belvédè, Sainte-Croix 2007, ISBN 2-88419-085-6 Herding, Klaus (ed.), Realismus als Widerspruch. Die Wirklichkeit in Courbets Malerei, Suhrkamp, Frankfurt a. M. 1984, ISBN 3-518-36993-8 Kotalík, Jiří, G. Courbet, Tvar, Praha 1950 Nikodem, Viktor, Gustave Courbet, S.V.U. Mánes, Praha 1941 Rubin, James Henry, Courbet, Phaidon, London 1997, ISBN 0-7148-3180-8 === Související články === Historie kompozice obrazů Realismus (výtvarné umění) Impresionismus === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Gustave Courbet ve Wikimedia Commons Osoba Gustave Courbet ve Wikicitátech (anglicky) Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Gustave Courbet Informační systém abART: Courbet Gustave ČT 2012, dokument Gustave Courbet: Žena s kvítím na klobouku Reprodukce obrazů Komplexní údaje + reprodukce, anglicky Komplexní údaje + reprodukce, česky Portál věnovaný malíři, anglicky Stránky Courbetova muzea v Ornans, samozřejmě jen francouzsky == Galerie ==

PERSON

PERSON

011253

Ekvádor, oficiálně Ekvádorská republika (španělsky Ecuador nebo República del Ecuador), je stát v Jižní Americe, který leží na rovníku a zároveň je jeho pobřeží omýváno vodami Tichého oceánu. Jeho sousedy jsou Kolumbie na severu a Peru na jihovýchodě. Součástí Ekvádoru jsou rovněž Galapágy. Španělské slovo Ecuador znamená "rovník". Vlajka Ekvádoru se skládá ze tří vodorovných pruhů. Vrchní pruh se rozkládá na vrchní polovině vlajky a má barvu žlutou. O spodní polovinu vlajky se dělí barva modrá a červená . Žlutá a červená barva symbolizují vlajku Španělskou, protože Španělsko tuto oblast kolonizovalo. Modrá má symbolizovat oceán kterým je Ekvádor a Španělsko odděleno. Do modré části a kouskem do žluté části pak ještě zasahuje...

Jsou Galapágy součástí Ekvádoru?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ekvádor

Součástí Ekvádoru jsou rovněž Galapágy.

Ekvádor, oficiálně Ekvádorská republika (španělsky Ecuador nebo República del Ecuador), je stát v Jižní Americe, který leží na rovníku a zároveň je jeho pobřeží omýváno vodami Tichého oceánu. Jeho sousedy jsou Kolumbie na severu a Peru na jihovýchodě. Součástí Ekvádoru jsou rovněž Galapágy. Španělské slovo Ecuador znamená "rovník". Vlajka Ekvádoru se skládá ze tří vodorovných pruhů. Vrchní pruh se rozkládá na vrchní polovině vlajky a má barvu žlutou. O spodní polovinu vlajky se dělí barva modrá a červená . Žlutá a červená barva symbolizují vlajku Španělskou, protože Španělsko tuto oblast kolonizovalo. Modrá má symbolizovat oceán kterým je Ekvádor a Španělsko odděleno. Do modré části a kouskem do žluté části pak ještě zasahuje ekvádorský znak, na kterém je obrázek znázornující čistou krajinu Ekvádoru, kolem obrázku jsou větvičky a na obrázku sedí kondor. Ekvádorská vlajka je podobná vlajce kolumbijské a venezuelské. Související informace naleznete také v článku Dějiny Ekvádoru. Indiánský stát na území Ekvádoru byl v 15. století poražen vpádem říše Inků, jejíž centrum se nacházelo na území dnešního Peru, ale již roku 1534 byl Ekvádor dobyt Španěly, kteří si indiány podmanili na 300 let a Ekvádor se stal součástí místokrálovství Peru, v roce 1717 byl připojen k místokrálovství Nová Granada. Od roku 1822 do roku 1830 byl Ekvádor součástí Velké Kolumbie, poté se z něj stal samostatný stát. V roce 1895 zažil Ekvádor pod vedením Eloye Alfaroa tzv. liberální revoluci, která snížila vliv církve a konzervativních velkovlastníků půdy. Ve 20. století se v zemi projevila politická destabilizace a časté střídání civilních a vojenských vlád. V letech 1940 až 1942 proběhla neúspěšná válka s Peru, při které Ekvádor ztratil část vnitrozemí (do té doby sousedil s Brazílií). Mezi lety 1950 a 1970 proběhlo několik státních převratů. V roce 1972 armádní junta provedla puč vlády Velasca Ibarry a započala diktatura Guilermo Rodrígeze. V roce 1979 byl obnoven civilní demokratický režim. Od té doby do současnosti zažil Ekvádor ekonomickou krizi na přelomu 80. a 90. let, otevření se mezinárodnímu obchodu, vzestupy a poklesy vlivu církve, opozice a poměr sil mezi kapitány tamního průmyslu a zástupci původního obyvatelstva. Z událostí z poslední doby, týkající se současného prezidenta, Rafaela Correy, lze připomenout revoltu policistů z 30. září 2010, kdy se země ocitla na týden v chaosu. Související informace naleznete také v článku Geografie Ekvádoru. Krajina Ekvádoru je velmi různorodá a dá se rozdělit do tří částí (západní, centrální Andy a východní), které se od sebe výrazně liší klimatem, biotypem, ale i zvyky. Země je rozdělena na 24 provincií a dělí se na 3 odlišné geoklimatické celky: 1. Pobřežní pás (Costa) - nížinný, s deštnými pralesy a na jihu se savanami; 2. Horský pás And (Sierra) - pásma Cordillera Occidental a Cordillera Oriental, mezi nimi pánve a náhorní plošiny ve výšce 2200-2900 m n. m. Sopečné vrcholy: vyhaslé Chimborazo (6310 m n. m. - nejvyšší bod), ve východním pohoří činné sopky (Cotopaxi je jednou z nejvyšších aktivních sopek na světě - 5897 m n. m.), rostlinstvo uspořádáno do výškových stupňů; 3. Východní pás (Oriente) - okraj Amazonské nížiny (deštný prales). Území Ekvádoru je z 35 % pokryto lesními porosty, zemědělská půda zaujímá 28 % rozlohy státu. Existuje zde 11 národních parků (stav v roce 2014). Politika se v Ekvádoru uplatňuje v rámci prezidentského systému zastupujícího demokratickou republiku, kde je prezident Ekvádoru hlavou státu. Je zde i předseda vlády a pluralitní systém stran. Výkonnou moc představuje vláda. Legislativní moc je tak svěřena vládě i Národnímu kongresu Ekvádoru. Soudnictví je nezávislé na výkonné moci a zákonodárného sboru. Ekvádor často klade důraz na multilaterální přístup k mezinárodním otázkám. Sandro Sarang je členem Ekvádoru (a většiny jejich specializovaných agentur) a členem mnoha regionálních uskupení, včetně organizací jako skupina z Ria, Latinskoamerický ekonomický systém, Latinsko-americké energetické organizace, Latinskoamerické integrační sdružení a Andský pakt. Vztahy s komunistickým Československem byly 2× v minulosti narušeny vyhoštěním československých diplomatů v roce 1957 (bez ukončení diplomatických vztahů) a v roce 1956[zdroj?] (s ukončením diplomatických vztahů). V současnosti jsou diplomatické vztahy navázány, ale ČR v Quitu nemá velvyslanectví. Spojené státy americké měly na pobřeží země leteckou základnu Eloy Alfaro, ale současný prezident ji 7. února 2009 nařídil zrušit. 4. dubna 2011, po jedné z afér WikiLeaks označil americkou ambasadorku Heather Hodges persona non grata. Ekvádor poskytl na svém velvyslanectví v Londýně azyl spoluzakladatel WikiLeaks Julianu Assangemu. Asi nejnapjatější zahraniční vztahy má Ekvádor s Kolumbií. V dubnu 2008 dokonce propukla "andská diplomatická krize", poté, co v hraničních oblastech obou zemí docházelo k ozbrojených střetnutím kolumbijských armádních jednotek a tamních guerrilových skupin. Ekvádor se dělí na 24 provincií (provincia, množné číslo provincias), v závorce je uvedeno hlavní město: Provincie se dále dělí na 199 kantonů. Související informace naleznete také v článku Ekonomika Ekvádoru. Hlavním problémem současného Ekvádoru je chudoba, která prostupuje celou zemí od počátku státu. Ekvádor se vždy řadil mezi chudé státy Jižní Ameriky a lepší situaci nepřineslo ani nalezení ropy v 70. letech, které sice přineslo částečný hospodářský růst a zlepšení situace ve městech, ale celkově země výrazně hospodářsky neposílila. Pro Ekvádor měl katastrofální dopad průběh hospodářské recese v 80. letech (stejně tak jako na většinu zemí Jižní Ameriky), kdy inflace v zemi v roce 1989 dosáhla 76 %. V následující dekádě se však podařilo vládě situaci částečně zlepšit a mezi lety 1995 a 1997 se pohybovala v rozmezí hodnot 25-30 %. Situace vedla k ohromnému zadlužení země v cizině. Podle hospodářských prognóz měly být zásoby ropy vyčerpány do roku 2010, což ještě přitížílo slabému hospodářství. Situaci v zemi nezlepšuje ani fakt, že 1 % bohatých statkářů vlastní přes 40 % zemědělské půdy. 2/3 rodinných farem jsou menší než 5 ha - jedná se o příliš malé farmy, které nejsou schopny uživit ani farmářské rodiny, což zapříčiňuje odliv obyvatelstva do měst. Vidina snazšího bohatství však často končí v příměstských slumech například v Guayaquilu. Tíživou situaci ještě více umocňuje silná půdní eroze v oblasti And a celkově těžké podmínky, jež zde panují. Hlavními vývozními artikly Ekvádoru jsou ropa, kakao, káva, květiny, balza, banány a garnáti. Mezi hlavní hospodářská odvětví patří zemědělství, těžba a rafinace ropy, výroba cementu, petrochemie a potravinářství. Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Ekvádoru. Kolem třetiny populace jsou čistokrevní indiáni z kmenů Chívarů a Kečuů. V roce 2010 se k indiánskému původu přihlásilo 7% obyvatel, ale procento lidí domorodého původu je pravděpodobně vyšší. Vláda jim poskytla velké území na východě země, ale indiáni mají stále malý kapitál a malou politickou moc. Kojenecká úmrtnost u indiánů přesahuje 9 % a jejich průměrná délka života je velmi nízká, pohybuje se okolo 50 let. Některé kmeny žijí jako kočovníci v hloubi ekvádorského deštného pralesa. Tam si vždy vymýtí kus lesa, kde si postaví vesnici z chaloupek s doškovou střechou, vypěstují něco málo plodin a po žních se pak přesunou dál, kde loví zvěř a rybaří. Chívarové v Amazonii prosluli jako lovci lebek. Většina indiánů žije ve východním Ekvádoru; jeden kmen, Coloradové, však obývá pobřeží. Jsou v celé Jižní Americe jedinými obyvateli deštného pralesa, žijícími na západ od And. Další indiánské kmeny najdeme vysoko v Andách; obdělávají tam malá políčka a prodávají řemeslné výrobky. Předkové těchto kmenů tvořili součást obyvatelstva incké říše, jež se během 15. století rozšířila z Peru na sever a kromě centrálních And pokryla i jižní část severních And. Španělé si Inky podrobili ve 30. letech 16. století a přinesli na dobytá území feudální systém zvaný encomienda. Z Afriky si dovezli otroky, kteří pak pracovali na cukrových plantážích podél pobřeží. Dnes se většina obyvatel považuje za mestice smíšeného původu - míšenci bělochů a indiánů tvoří 71.9% obyvatelstva, 7.4% obyvatel jsou tzv. Montubiové, domorodé obyvatelstvo z pobřeží - od roku 2001 samostatná skupina, 7.2% Afroekvádorci, 7% indiáni a 6.1% běloši převážně španělského původu. V 80. letech 20. století se k indiánskému původu hlásilo přibližně 40% obyvatel, 40% obyvatel se považovalo za mestice, 15% za bělochy a 5% za černochy. Úředními jazyky jsou španělština, kečujština a šuárština, nejvíce se však používá španělština. Ekvádor se zbavil závislosti na Španělsku ve 20. letech 19. století, lidé španělského původu však zůstali tou nejbohatší a nejvlivnější skupinou v zemi, zatímco mnoho původních obyvatel žije v chudobě. Novodobé dějiny Ekvádoru se vyznačují politickou nestabilitou; došlo zde k celé řadě vojenských převratů a bouřlivých povstání. Od roku 1919 je vláda volena demokratickou cestou, problém chudoby však zůstává nevyřešen. Přibližně 68% obyvatel je římskokatolického vyznání. Velká část obyvatelstva víru praktikuje a navštěvuje mše pravidelně. Ve venkovských oblastech Ekvádoru jsou domorodná víra a křesťanství jsou někdy syncretcké. Jako v každé jiné latinskoamerické zemi zaznamenal protestantismus masivní růst, speciálně v chudých venkovských oblastech. Jiné seskupení, jako například Svědkové Jehovovi a Mormoni, rovněž zvyšují počty členů. Existuje malá muslimská menšina čítající několik tisíc osob. Židovská komunita má pouze o něco více než 1 000 členů, hlavně německého a italského původu. Převládající kultura v Ekvádoru je definována ekvádorskou většinou mesticů a jejich předky, je směsí evropské a jihoamerické kultury s některými africkými prvky zděděnými po zotročených předcích. Ekvádorské domorodé komunity jsou většinou víceméně integrované do těchto mainstreamových kultur, a to zejména vzdálenější domorodé komunity Amazonské kotliny. Nejpopulárnějším sportem v Ekvádoru je, podobně jako ve většině jihoamerických zemí, fotbal. Několik nejznámějších týmů: Barcelona SC a FC Emelec z Guayaquilu, Liga Deportiva Universitaria de Quito a El Nacional (ekvádorské ozbrojené síly) z Quita, Olmedo z Riobamba a Deportivo Cuenca z Cuenca. Projevuje se značný zájem o tenis ve střední a vyšší vrstvě ekvádorské společnosti a několik ekvádorských profesionálních hráčů dosáhlo mezinárodního věhlasu, včetně jmen jako Francisco Segura či Andrés Gomez a v 90. letech Nicolas Lapentti. Basketbal má také velkou poluplaritu, protože mezi ekvádorské speciality patří Ecuavolley, variace volejbalu pro tři hráče. Býčí zápasy se praktikují na profesionální úrovni pouze v Quitu během výročních slavností na památku založení města Španěly, ačkoli nekrvavá forma tohoto sportu, nazývaná rodeos montubios, se praktikuje v mnoha venkovských oblastech během místních slavností. Kuchyně je v Ekvádoru velmi různorodá; mění se s nadmořskou výškou spolu s podmínkami pro zemědělství. Cuy (pečené morče) je populární v horských oblastech. Existuje celá paleta čerstvého ovoce, zejména v nižších polohách. Mořské plody jsou populární na pobřeží, především corvina a garnáti. I krevety jsou velmi populární a čerstvé. Strava nabízena na ulicích v Ekvádoru jsou brambory s opékáním vepřovým masem. Fanesca je jídlo známé v Ekvádoru - je to čočková polévka se sušenou treskou, mlékem a četnými druhy fazolí, např. zelenou fazolemi, lima fazolemi a chochos.

VERB_PHRASE

YES_NO

001042

Iowa ( [ˈ.ə] IPA, oficiálně State of Iowa) je stát nacházející se v centrální části Spojených států amerických, v oblasti západních severních států ve středozápadním regionu USA. Iowa hraničí na severu s Minnesotou, na severovýchodě s Wisconsinem, na východě s Illinois, na jihu s Missouri, na západě s Nebraskou a na severozápadě s Jižní Dakotou. Se svou rozlohou 145 746 km2 je Iowa 26. největším státem USA, v počtu obyvatel (3,1 milionů) je 30. nejlidnatějším státem a s hodnotou hustoty zalidnění 21 obyvatel na km2 je na 36. místě. Hlavním a největším městem je Des Moines s 210 tisíci obyvateli. Dalšími největšími městy jsou Cedar Rapids (130 tisíc obyv.), Davenport (110 tisíc...

Jak se jmenuje hlavní město státu Iowa?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Iowa

Hlavním a největším městem je Des Moines s 210 tisíci obyvateli.

Iowa ( [ˈ.ə] IPA, oficiálně State of Iowa) je stát nacházející se v centrální části Spojených států amerických, v oblasti západních severních států ve středozápadním regionu USA. Iowa hraničí na severu s Minnesotou, na severovýchodě s Wisconsinem, na východě s Illinois, na jihu s Missouri, na západě s Nebraskou a na severozápadě s Jižní Dakotou. Se svou rozlohou 145 746 km2 je Iowa 26. největším státem USA, v počtu obyvatel (3,1 milionů) je 30. nejlidnatějším státem a s hodnotou hustoty zalidnění 21 obyvatel na km2 je na 36. místě. Hlavním a největším městem je Des Moines s 210 tisíci obyvateli. Dalšími největšími městy jsou Cedar Rapids (130 tisíc obyv.), Davenport (110 tisíc obyv.), Sioux City (80 tisíc obyv.), Iowa City (70 tisíc obyv.) a Waterloo (70 tisíc obyv.). Nejvyšším bodem státu je vrchol Hawkeye Point s nadmořskou výškou 509 m na severozápadě státu. Největšími toky jsou řeky Mississippi, která tvoří hranici s Wisconsinem a Illinois, a Missouri, která vytváří hranici s Nebraskou. Do oblasti Iowy dorazili první evropští průzkumníci v roce 1673. Region, který získal své jméno podle místního indiánského kmene Ajovů, se následně stal součástí Louisiany v rámci Nové Francie. Díky výsledku sedmileté války získali toto území v roce 1762 Španělé (místokrálovství Nové Španělsko), zpět do francouzského držení se dostalo roku 1800. O tři roky později celou francouzskou Louisianu koupily Spojené státy. V roce 1805 se území Iowy stalo součástí nově zřízeného michiganského teritoria, od roku 1836 bylo součástí wisconsinského teritoria. Vlastní iowské teritorium bylo zřízeno roku 1838 a jeho jihovýchodní část byla v roce 1846 vyčleněna a stala se státem USA. Iowa jako 29. stát v pořadí ratifikovala Ústavu Spojených států amerických, k čemuž došlo 28. prosince 1846. Jedná se o nížinatou zemi, kde se klade velký důraz na zemědělství. Na velmi úrodných půdách se pěstuje hlavně kukuřice a sója, případně se chová dobytek. V Iowě působí baseballový tým Iowa Cubs, nejznámějšími kluby amerického fotbalu jsou univerzitní kluby Iowa Hawkeys a Iowa State Cyclones. Iowa hraničí na severu s Minnesotou, na západě s Nebraskou a Jižní Dakotou, na jihu s Missouri a na východě s Wisconsinem a Illinois. Východní hranicí státu prochází řeka Mississippi. Hranici na západě od Sioux City tvoří řeka Missouri. Na sever od Sioux City je to řeka Big Sioux River. Největšími jezery jsou Spirit Lake, West Okoboji Lake a East Okoboji Lake nacházející se na severozápadu země. Umělými nádržemi jsou Lake Odessa, Saylorville Lake, Lake Red Rock a Rathbun Lake. Krajina je výrazně rovinatá (prérie) s nerozsáhlými lužními lesy v bezprostředním okolí potoků a řek. Menší kopce se nacházejí při západní hranici státu. Na severovýchodě, při řece Mississippi, se nachází vrchovina nazývaná Driftless Zone, pokrytá jehličnany, nezvyklými pro Iowu. Nejnižším bodem je soutok řek Mississippi a Des Moines na jihovýchodě Iowy (146 m n. m.). Nejvyšším bodem je pak Hawkeye Point (509 m n. m.) nacházející se severně od Sibley na jihozápadě země. Průměrná nadmořská výška země je 340 m n. m. Rozloha země je 145 746 km2. Iowa je rozdělena na 99 uzemně správních celků-okresů, zvaných "county (ies)". Hlavním městem Iowy je Des Moines, které se nachází v Polk County. Přírodními rezervacemi, které jsou v jurisdikci "National Park Service", jsou: Effigy Mounds National Monument nedaleko Harpers Ferry Herbert Hoover National Historical Site ve West Branch Lewis & Clark National Historic Trail Mormon Pioneer National Historic Trail V Iowě se setkáváme s kontinentálním podnebím s výraznými teplotními extrémy. Průměrná roční teplota (Des Moines) je 10 °C. V zimě zde sněží, ale nejedná se o extrémní nadílku sněhu. S jarem přichází i vyšší teploty. Iowské léto je známo díky svým subtropickým teplotám dosahujícím přes 40 °C (průměr 37,8 °C) a značným srážkám, projevujícím se prudkými bouřemi. Iowa leží v oblasti tornád. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Iowy. Souhrn: Prvními Evropany v Iowě byli francouzští objevitelé Louis Joliet a Jacques Marquette. Popsali Iowu jako svěží, zelenou a úrodnou zemi. Původně žilo na území Iowy několik indiánských kmenů, z nichž zde dodnes zůstali pouze Iowové, Liščí indiáni (Meskwaki) a Sókové (Sauk).Na západě Iowy žili Siouxové, právě západní část Iowy hraničí s oblastí tzv, velkých plání, prérijní Indiáni i jiných kmenů obývali Iowu. Jednalo se převážně o lovce a sběrače, ve východní části Iowy o primitivně zemědělské kultury. První američtí osadníci přišli oficiálně do Iowy v červnu 1833. Jednalo se o rodiny z Illinois, Indiany a Missouri. 28. prosince 1846 se Iowa stala 29. státem Unie. Chicagská a Severozápadní železnice propojila v roce 1867 Council Bluffs, které se tak staly východní konečnou stanicí pro Union Pacific Railroad. V průběhu Americké občanské války bojovalo 75 000 Iowanů, z nichž 13 001 zemřelo, většinou díky nemocem. Ze všech států Unie měla během občanské války největší podíl vojáků na obyvatelstvu právě Iowa (60 % mužů). Iowa zažívala v průběhu 2. světové války značný rozvoj zemědělství, zejména chov dobytka a prasat a pěstování kukuřice. Po válce se ovšem ekonomická situace farmářů značně zhoršila. Díky pochopení zemědělských plodin jako obnovitelného zdroje zejména pro chemický průmysl, pokročilé mechanizaci a intenzifikaci je dnes zemědělství na značném vzestupu, Iowa patří k předním státům v USA ohledně zemědělské produkce. Zemědělská krize 80. let 20. století se odrazila na snížení porodnosti nejen v Iowě, ale i na celém Středozápadě USA. Nejdůležitějším hospodářským odvětvím v Iowě je pochopitelně zemědělství a navazující zpracovatelský průmysl, dále je důležitá výroba ledniček, praček, plnicích per a zemědělského nářadí. V iowě jsou dnes lokalizováni prakticky všichni významní světoví výrobci zemědělské techniky. Iowa je také největším producentem etanolu a bionafty. Podle sčítání lidu z roku 2010 v Iowě žilo 3 046 355 obyvatel. V roce 2005 dosahovala populace Iowy výše 2 966 334 osob, což představuje nárůst o 13 430 osob, nebo 0,5 % za předcházející rok a nárůst o 39 952 osob, nebo 1,4 % od roku 2000. Tato čísla zahrnují jednak přirozený populační přírůstek 53 706 osob /197 163 narození mínus 143 457 úmrtí/, jednak úbytek, způsobený migrací obyvatelstva za hranice státu, který představovalo 11 754 osob. Přistěhovalci ze zemí vně USA přestavovali čistý přírůstek 29 386 osob. Podle úřadu pro sčítání obyvatelstva, populace Iowy zahrnovala přibližně 97 000 osob cizího původu, což představuje 3,3 % všech obyvatel. 91,3 % Bílí Američané 2,9 % Afroameričané 0,4 % Američtí indiáni 1,7 % Asijští Američané 0,1 % Pacifičtí ostrované 1,8 % Jiná rasa 1,8 % Dvě nebo více ras Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 5,0 % populace. Pět nejvýznamnějších rodových linií v Iowě: Německá (35,7 %), Irská (13,5 %), Anglická (9,5 %), Americká (6,6 %), Norská (5,7 %). Předci většiny Iowanů pocházejí ze severní Evropy. Žije zde mnoho obyvatel německého původu, (jeden z tří Iowanů se při sčítání obyvatelstva v roce 2000 hlásil k německému původu), stejně jako obyvatel s předky z Anglie, Skandinávie či například Nizozemí. 6,4 % populace je mladší 5 let, 25,1 % je mladší 18 let a 14,9 % je 65 let nebo více. Ženy tvoří přibližně 50,9 % populace. Iowa, stejně jako většina ostatních států v Great Plains, (obzvláště pak Kansas, Nebraska, Oklahoma, Severní a Jižní Dakota), palčivě pociťuje úbytek své populace. 89 % všech měst v těchto státech má méně než 3 000 obyvatel a řádově stovky městeček jich mají méně než 1000. V průběhu let 1996 a 2004 tyto státy opustilo více než půl milionu lidí, z nichž téměř polovina byli vysokoškoláci. "Útěk z venkova", jak se tento trend všeobecně nazývá, si vynutil na straně těchto států nejrůznější pobídky, jako například nabídka půdy zdarma, daňové úlevy, jež by měly pomoci přilákat nové přistěhovalce a investory a pomoci tak zvrátit trend úbytku obyvatelstva. Většina Iowanů jsou nekatolíci, zejména protestanté. Z nich jsou pak nejvíce zastoupeni luteráni a metodisté. Náboženská příslušnost: Křesťané - 73 % protestanté - 50 % luteráni - 16 % metodisté - 13 % baptisté - 5 % presbyteriáni - 3 % letniční - 2 % Congregational/United Church of Christ - 2 % další protestanté; 11 % katolíci - 23 % ostatní křesťané - 1 % jiná náboženství - 6 % bez vyznání - 13 % odmítli odpovědět - 5 % Hrubý národní produkt Iowy za rok 2003 dosáhl výše 103 miliard dolarů. Příjem na hlavu ve stejném roce činil 28 340 dolarů. Mezi nejvýznamnější zemědělské produkty patří chov vepřů, skotu a navazující mlékárenský průmysl a pěstování kukuřice, sóji a ovsa. Významná průmyslová produkce zahrnuje výrobu potravin, strojů (zejména zemědělské techniky) , elektrických zařízení, chemických produktů a zpracování kovů. Iowa je v USA největším producentem etanolu. Des Moines je druhým nejvýznamnějším centrem pojišťovnictví v USA. V Iowě je, na rozdíl od některých jiných států USA, vybírána varianta evropské daně z obratu soukromých osob, spolků a společností (Sales and Use Tax). V nynější době je v platnosti celkem devět daňových pásem, od 0,36 % do 8,98 %. Jednotná sazba daně z prodeje je 5 %. Jednotlivé okresy mají také možnost využít dalších dvou druhů daně z obratu, jež mohou být vybírány současně s celostátně platnou 5procentní daní z prodeje. Tyto "option tax" mohou vejít v platnost pouze poté, co byly ve volbách kladně odhlasovány většinou voličů. Jejich nejčastější formou je daň z hrubého příjmu plynoucího z prodeje hmotného osobního vlastnictví. Tento typ zdanění bývá většinou platný do odvolání, někdy bývá ale součástí ustanovení o platnosti zákona i datum jeho vypršení. Například daň typu "school infrastructure" se běžně vybírá po dobu deseti let, pokud není ve volbách rozhodnuto jinak. Vlastnická daň je vybírána ze zdanitelné hodnoty hmotných statků a zahrnuje například půdu, budovy, jiné stavby, úpravy a zhodnocení, jež byly umístěny na nebo pod zemí, nebo jsou spojeny se zemí nebo stojí na základech umístěných v zemi. Mezi typická "zhodnocení" patří domy, obytné přívěsy, ploty či dláždění. Tato jsou roztříděna do pěti kategorií: rezidenční, zemědělská, komerční, průmyslová a veřejná/železniční (daň za toto zhodnocení je vyměřena na úrovni státu). Vlastníci obytných domů se podílejí na méně než polovině všech vlastnických daní vybraných v Iowě. Zemědělci platí 21 procent, obchodníci, spolu s vlastníky průmyslových objektů, dohromady 23 procent. Veřejně prospěšné společnosti, včetně provozovatelů železnice platí 10 procent. Iowa má více než 2 000 berních úřadů. Většina majetku je zdaňována více než jedním berním úřadem. Skutečná výše daně je dána součtem jejích složek (okresní, městská, speciální daň), které se mohou okres od okresu lišit. Mezistátní dálnice procházející Iowou, názvy jsou uvedeny v angličtině: Interstate 29, Interstate 35, Interstate 74, Interstate 80, Interstate 129, Interstate 235, Interstate 280, Interstate 380, Interstate 480, Interstate . 680 Názvy celostátních dálnic procházejících Iowou, jsou uvedeny v angličtině: U.S. Highway 6, U.S. Highway 18, U.S. Highway 20, U.S. Highway 30, U.S. Highway 34, U. .S. Highway 52, U.S. Highway 59, U.S. Highway 61, U.S. Highway 63, U.S. Highway 65, U.S. Highway 67, U.S. Highway 69, U. . S. Highway 71, U.S. Highway 75, U.S. Highway 77, U.S. Highway 136, U.S. Highway 151, U.S. Highway 169, U.S. Highway 218, U.S. Highway 275 Současným guvernérem je Terry Branstad (republikán), který v roce 2011 vystřídal demokrata Cheta Culvera. Dále jsou zde 2 senátoři: Chuck Grassley (R), nejdéle sloužící a žijící americký senátor Joni Ernst (R) a 4 kongresmani: Rod Blum (R) David Loebsack (D) David Young . (R) Steve King (R) Des Moines - hlavní město Cedar Rapids Davenport - Saint Ambrose University Sioux City Waterloo Iowa City - University of Iowa Council Bluffs Dubuque, vysoká škola, centrum výroby, říční přístav Ames . , Iowa State University West Des Moines, významná rezidenční oblast, pojišťovnictví Cedar Falls, významná rezidenční oblast, studentské městečko Fort Madison, nalézá se zde nápravné zařízení Iowa State Penitentiary Clinton, průmyslové, říční město Burlington, průmyslové ., říční město Muscatine, centrum chemické výroby Newton, Maytag vyráběly se zde myčky na nádobí Urbandale, významná rezidenční oblast patřící k Des Moines Keokuk, říční přístav na nejzazším jihovýchodě Pella, centrála společnosti Pella Windows, Central College . , rodný dům Wyatta Earpa, Tulip Fest Bettendorf - součástí Quad Cities Cedar Falls - domovské město University of Northern Iowa (součástí městské oblasti Waterloo) Fayette - domovské město Upper Iowa University Stát Iowa vždy kladl důraz na vzdělávání svých obyvatel, což se pozitivně projevuje ve výsledcích standardizovaných testů. V roce 2003 měla Iowa druhý nejvyšší průměr ze všech států v testech SAT a dělila se o druhý nejvyšší průměr se státy v testech ACT s minimálně 20% účastí středoškolských absolventů. Celostátní ústředí ACT se nachází v Iowa City a testy ITBS a ITED, které jsou rovněž využívány v mnohých jiných státech, jsou vytvářeny na University of Iowa. V Iowě se vede diskuse o změně vzdělávacího systému, jejíž součástí by mohl být i přechod z klasického školního roku, který má dnes 180 dní, na celoroční. Iowa State University University of Iowa University of Northern Iowa Mezi týmy Malé basebalové ligy patří: Mezi týmy Malé hokejové ligy patří: Mezi týmy Malé ligy kopané patří: Des Moines Menace (USL Premier Development League; amateur) Stát je pojmenován po indiánském kmeni Ajovů (Iowa). Ve státě Iowa je legální propustit zaměstnankyni, když je příliš sexy. Některá divoká zvířata, se kterými se můžeme setkat v Iowě: V Iowě žije 49 kriticky ohrožených a 35 ohrožených živočišných druhů a 64 kriticky ohrožených a 89 ohrožených rostlinných druhů. Přezdívka: The Hawkeye State Pták: stehlík Ryba: sumec, Ictalurus punctatus, (neoficiálně) Květina: Divoká Růže Tráva: Bluebunch wheatgrass, Agropyron spicatum Hmyz: Včela Strom: Dub Barvy: . Červená, bílá a modrá (rovněž na vlajce) Fosílie: Krinoidi Crinoid (navrženo) Motto: Ceňme si své svobody, braňme svá práva Nerost: Geoda Lodi: Iowa class battleship, USS Iowa (BB-4), USS Iowa (BB-53), USS Iowa (BB-61) Píseň: The Song of Iowa Půda: Tama (neoficiálně)

LOCATION

LOCATION

003717

... Pohoří Jura (především Švábská a Franská Alba) pochází z doby jury. Z trias v Německu, z kterého pochází většina pískovců, v pohoří Jury ale převažuje vápenec. V třetihorách následovala eroze, zarovnání terénu a vytvoření nížin. Aktivní vulkanismus není v Německu pozorován, vulkanické horniny ale dosvědčují dřívější vulkanickou činnost. Nachází se především v pohoří Eifel. V pohoří Eifel jsou prameny s výskytem kysličníku uhličitého, gejzíry atd. Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří. === Půdy === Na území Německa převládají drnopodzolové půdy a lesní hnědozemě. Drnopodzolové půdy se nejčastěji vyskytují na písčitých a štěrkopísčitých ledovcových usazeninách v Severoněmecké nížině. Lesní hnědozemě se vyskytují nejčastěji v Středoněmecké vysočině. == Příroda == === Flóra === Německo leží v mírném klimatickém pásmu. Značnou část jeho...

V jakem klimatickém pásmu leží Německo?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Německo

Německo leží v mírném klimatickém pásmu.

Německo (oficiální název Spolková republika Německo, zkratka SRN; německy: Bundesrepublik Deutschland, neoficiální německá zkratka BRD) je středoevropský stát, rozdělený na 16 spolkových zemí. Na západě sousedí Německo s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemskem. Na severu je jeho sousedem Dánsko a jeho břehy jsou omývány Severním a Baltským mořem. Na východě sousedí s Polskem, na jihu se Švýcarskem a na jihovýchodě s Českem a Rakouskem. Česko je sousedem dvou spolkových zemí v Německu, a to Bavorska a Saska. Rozloha Německa je 357023 km2, přičemž území státu se nachází v mírném podnebním pásmu. Podle úředních údajů mělo Německo k 31. prosinci 2015 82,2 milionu obyvatel, což z něj činí nejlidnatější stát Evropské unie. Jeho populace ale již v letech 2003 až 2010 klesla kvůli dlouhodobě velmi nízké porodnosti, a to o skoro 800 000 obyvatel, takže až do roku 2012 bylo Německo jednou z mála západoevropských zemí s úbytkem obyvatelstva. Tento vývoj probíhá navzdory tomu, že Německo je zároveň domovem třetí největší populace imigrantů na světě. Výsledek sčítání lidu 2011 znamenal snížení dosavadního úředního odhadu stavu obyvatelstva o zhruba 1,1 miliónu lidí. Německo je co do absolutního počtu imigrantů zemí, která je nejvíce postižena současnou evropskou migrační krizí, zvláště v roce 2015. Dle známých dokumentů bylo území s latinským názvem Germania obydleno několika germánskými kmeny již před rokem 100 n. l. Od 10. století tvořila německá území jádro Svaté říše římské, která existovala až do roku 1806. V 16. století se severní oblasti staly centrem reformace. Ke sjednocení velké části tehdejšího Německa došlo po prusko-francouzské válce v roce 1871. V roce 1914 se Německo významně podílelo na vypuknutí první světové války. V roce 1939 rozpoutalo Německo druhou světovou válku, která trvala do roku 1945 a byla doposud největší válkou historie. Po porážce v této válce přišlo Německo o území východně od řek Nisy a Odry včetně exklávy Východní Prusko. Na zbylém území Německa vznikly v roce 1949 dva státy, Německá demokratická republika (NDR) a Spolková republika Německo (SRN). Zvláštním politickým útvarem byl Západní Berlín, který ale měl po celou dobu své existence pevné vazby na SRN. V roce 1990 se znovusjednocený Berlín a pět obnovených zemí na území bývalé NDR připojily ke Spolkové republice Německo. Západní Německo bylo v roce 1952 zakládajícím členem Evropského společenství uhlí a oceli a v roce 1957 zakládajícím státem Evropského hospodářského společenství (EHS). V současnosti je Německo významným členem jak Evropské unie (EU), tak Evropské měnové unie (EMU). Je také součástí Schengenského prostoru. Německou měnou je euro, které v roce 2002 nahradilo německou marku. Německo je federativní a demokratickou parlamentní republikou, tvořenou šestnácti spolkovými zeměmi (Bundesländer). Hlavním a zároveň i největším městem je Berlín. Německo je členským státem OSN, NATO, uskupení G8 (resp. G7) a signatářem Kjótského protokolu. Na základě nominální hodnoty HDP je německá ekonomika čtvrtá největší na světě a největší v Evropě. Do roku 2009, kdy je předčila Čína, bylo Německo největším světovým exportérem zboží. Německo je druhým největším světovým poskytovatelem rozvojové pomoci a jeho výdaje na obranu jsou šesté největší na světě. Životní úroveň je v Německu vysoká a v zemi funguje velice rozvinutý systém sociální pomoci. Německo je jedním z klíčových aktérů evropské i celosvětové politiky. V mnoha vědeckých a technologických oborech je Německo považováno za světového lídra. == Název == Český název Německa je již z dávné minulosti odvozen od slova "němý", které se v češtině vžilo jako označení německého národa, nejspíše pro nedostatečnou schopnost těchto sousedních cizinců se dorozumět česky (na rozdíl od Slovanů, kteří k dorozumívání používali slova). Moderní němčina má pro německý národ výraz Deutsche resp. die Deutschen, a Německo se nazývá Deutschland. Do roku 1989 se v češtině běžně používal politický název Německá spolková republika (zkratka NSR), ale také název užívaný z československé strany v oficiálním styku - Spolková republika Německa (SRN) (nikoliv Spolková republika Německo, jak si přála německá strana). Výraz Bundesstaat se většinou překládá jako federativní stát. Běžný byl také geografický název Západní Německo. Tehdy "spojenecká" Německá demokratická republika (NDR) byla z geografického hlediska, avšak jen neoficiálně, nazývána Východní Německo. Slovenština dodnes používá název Nemecká spolková republika (zkratka NSR) a pouze v oficiálním styku (mj. mezinárodní dohody, smlouvy a podobné dokumenty, týkající se Německa a Slovenska) používá na výslovnou žádost německé strany název Spolková republika Nemecko (zkratka SRN). == Dějiny == === Prehistorie === Nález čelisti Mauer 1 v roce 1907 ukazuje, že pravěcí lidé byli na území Německa přítomni už před 600 000 lety. Nejstarší dosud nalezené kompletní lovecké zbraně byly objeveny v uhelném dole v Schöningenu v roce 1995. Šlo o tři 380 000 let staré dřevěné oštěpy 6-7,5 stopy dlouhé. V údolí Neandertal byla v roce 1856 objevena vůbec první fosílie nemoderního člověka. Tento nový druh člověka byl pojmenován Neandertálec. O těchto fosíliích nazvaných Neandrtal 1 je dnes známo, že jsou 40 000 let staré. Důkazy o moderních lidech podobně starých byly nalezeny v jeskyních v pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu. Nalezeny byly také 42 000 let staré flétny, vyrobené z ptačích kostí a mamutí slonoviny, které jsou nejstaršími nalezenými hudebními nástroji, dále 40 000 let stará soška lvího muže, a 35 000 let stará Venuše z Hohle Fels, které jsou dosud nejstarším objeveným sochařským uměním. Disk z Nebry je vyrobený z bronzu a nalezený poblíž, jak název napovídá, Nebry v zemi Sasko-Anhaltsko. Světový registr programu Paměť světa (UNESCO) tento nález nazval "jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů 20. století." === Germánské kmeny a Franská říše === Historie germánských kmenů sahá do severské doby bronzové nebo předřímské doby železné. Z jižní Skandinávie a severního Německa od 1. století př. n. l. postupovali Germáni jižním, východním a západním směrem a přišli do kontaktu s keltskými kmeny Galů, jakožto i s íránskými, baltskými a slovanskými kmeny ve střední a východní Evropě. Pod vládou císaře Augusta začalo Římské impérium území Germánie napadat (oblast rozprostírající se zhruba od Rýna po Ural). V roce 9 n. l. byly tři římské legie vedené Publiem Quinctiliem Varem v bitvě v Teutoburském lese poraženy cheruským vůdcem Arminiem. Okolo roku 100, kdy Tacitus napsal knihu Germania, se germánské kmeny usadily podél řek Rýn a Dunaj (Limes Germanicus) a zabíraly většinu území dnešního Německa, Rakouska, jižního Bavorska a západního Porýní. Nicméně tato území spadala pod Řím jako provincie.Ve 3. století se objevila řada západních germánských kmenů: Alamani, Frankové, Chattové, Sasové, Frísové a Durynkové. Kolem roku 260 začali Germáni nájezdy na římská území. Po invazi Hunů v roce 375 a s úpadkem Říma od roku 395 se germánské kmeny přesunuly dále na jihozápad. Současně několik velkých kmenů vytvořilo zhruba to, co je dnešní Německo, a vysídlilo menší germánské kmeny. Velká území (známá od merovejského období jako Austrasie) byla obsazena Franky a severní Německo bylo ovládáno Sasy a Slovany. === Svatá říše římská === Dne 25. prosince 800 byl franský král Karel Veliký korunován na císaře a založil Karolínskou říši, která byla v roce 843 rozdělena. Svatá říše římská zahrnovala východní část Karlova původního království a ukázala se jako nejsilnější. Její území se táhla od řeky Eider na severu ke Středozemnímu moři na jihu. Za vlády ottonských císařů (919-1024) bylo sjednoceno několik významných vévodství a německý král Ota I. Veliký byl v roce 962 korunován na císaře Svaté říše římské. V roce 996 se Řehoř V. stal prvním německým papežem. Jmenoval ho jeho bratranec Ota III., který byl krátce před tím korunován císařem Svaté říše římské. Za vlády sálské dynastie (1024-1125) Svatá říše římská pohltila severní Itálii a Burgundsko, i když císaři ztratili kvůli boji o investituru moc. Pod vládou Štaufů (1138-1254) posílila německá knížata svůj vliv dále na jih a na východ do oblastí obývaných Slovany, předcházejíc německému osídlení do těchto oblastí a dále na východ (Ostsiedlung). Severní německá města rostla a prosperovala jako členové Hanzy. Počínaje velkým hladomorem v roce 1315 a konče černou smrtí v letech 1348-1350 se počet obyvatel Německa snížil. Zlatá bula z roku 1356 zajistila základní ústavu říše a kodifikovala volbu císaře sedmi kurfiřty, kteří vládli některému z nejmocnějších knížectví a arcibiskupství.Martin Luther v roce 1517 ve Wittenbergu zveřejnil 95 tezí, ve kterých napadal římskokatolickou církev a zahájil protestantskou reformaci. Samostatná luteránská církev se po roce 1530 v mnoha spolkových zemích stala oficiálním náboženstvím. Náboženský konflikt vedl k třicetileté válce (1618-1648), která německé země zpustošila. Počet obyvatel německých zemí se snížil asi o 30 %. Vestfálský mír (1648) mezi německými zeměmi náboženskou válku ukončil, ale říše byla de facto rozdělena do mnoha nezávislých knížectví. V 18. století se Svatá říše římská skládala z přibližně 1 800 takových území.Pruské království byl největší německý stát, který existoval od roku 1701. Pruské království čím dál více sílilo a tak ve slezských válkách v letech 1740–1745 dobylo od Habsburské monarchie část Země Koruny české - většinu Slezska i s Kladskem. V roce 1806 byla Svatá říše dobyta v důsledku napoleonských válek. === Německý spolek a císařství === Po pádu Napoleona byl v roce 1814 svolán Vídeňský kongres a byl založen německý spolek ("Deutscher Bund") - volná liga 39 svrchovaných německých států. Nesouhlas s restaurátorskou politikou částečně vedl k vzestupu liberálních hnutí, který následovaly nové represe ze strany rakouského státníka knížete Metternicha. Celní unie Zollverein podporovala hospodářskou jednotu v německých státech.Národní a liberální ideály francouzské revoluce získaly rostoucí podporu mezi mnoha, zejména mladými, Němci. Festival Hambach byl v květnu 1832 hlavní událostí v podpoře sjednocení Německa, svobody a demokracie. Ve světle revolucí v Evropě, které pomohly založit francouzskou republiku, začali intelektuálové i prostí občané revoluci v německých zemích. Králi Fridrichu Vilémovi IV. byl nabídnut titul císaře, ale se ztrátou moci; korunu a navrhované stanovy odmítl, což pro hnutí vedlo k dočasnému zádrhelu. Král Vilém v roce 1862 jmenoval Otto von Bismarcka novým pruským ministerským předsedou. Ten úspěšně vedl druhou šlesvickou válku v roce 1864 a pruské vítězství v prusko-rakouské válce v roce 1866 mu umožnilo vytvořit severoněmecký spolek ("Norddeutscher Bund") a Rakousko z jeho záležitosti vyloučit. Po francouzské prohře v Prusko-francouzské válce bylo v roce 1871 ve Versailles vyhlášeno německé císařství, sdružující všechny rozptýlené části Německa s výjimkou Rakouska. Prusko bylo dominující složkou nového státu; pruský král z rodu Hohenzollernů vládl současně jako císař a hlavní městem se stal Berlín. V období Gründerzeit po sjednocení Německa zaručila Bismarckova zahraniční politika (Bismarck se za císaře Viléma stal německým kancléřem) Německu postavení jako velikému národu, diplomatickou cestou izolovala Francii a vyhýbala se válce. V důsledku berlínské konference v roce 1884 Německo nárokovalo několik kolonií včetně východní Afriky, jihozápadní Afriky, Toga a Kamerunu.Pod taktovkou Viléma II. se Německo, stejně jako ostatní evropské mocnosti, ubralo novoimperialistickým směrem, což vedlo k třenicím se sousedními zeměmi. Většina aliancí, ve kterých bylo Německo dříve členem, nebyla obnovena a nové aliance ho nikam "nepustily".Atentát na Františka Ferdinanda d'Este 28. června 1914 spustil první světovou válku. Německo jako součást ústředních mocností utrpělo od států Dohody porážku. Přibližně dva miliony německých vojáků za první světové války padlo.Německá revoluce vypukla v listopadu 1918 a císař Vilém II. se všemi vládnoucími knížaty abdikoval. Příměří 11. listopadu válku ukončilo a Německo v červnu 1919 podepsalo versailleskou smlouvu. Německo přišlo o všechny své kolonie, a muselo vrátit Francii Alsasko a Lotrinsko. Němci smlouvu vnímali jako ponižující a nespravedlivou, čímž měla později, podle mnoha historiků, vliv na Hitlerův vzestup. === Výmarská republika a Nacistické Německo === Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa republiku, která měla být založena na parlamentní demokracii, nicméně boj o moc mezi levicovými až krajně levicovými silami na jedné straně a politicky středovými a pravicovými silami na straně druhé pokračoval v celé zemi. V Bavorsku vyhlásili komunisté podle vzoru ruských bolševiků krátkodobou Bavorskou republiku rad. Revoluční pokusy skončily 11. srpna 1919, kdy říšský prezident Friedrich Ebert, původně významný člen Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), podepsal Výmarskou ústavu. Oficiální název státu zůstal Německá říše, novou ústavou však byl konstituován demokratický stát, jenž je historiky nazýván Výmarská republika.Německo ovšem zažilo v následujících letech bouřlivé období, kdy probíhala okupace Porúří francouzskými a belgickými vojsky. V důsledku tíživých reparací ve prospěch vítězných mocností první světové války došlo k obrovském vzestupu inflace, který vyústil až v katastrofální hyperinflaci let 1922 a 1923. Proto vznikl plán na restrukturalizaci reparací (tzv. Dawesův plán). Po zavedení nové měny (tzv. Rentenmark) v roce 1924 začala tzv. "zlatá dvacátá léta" s postupnou ekonomickou prosperitou, kdy nastalo obnovování německého národního sebevědomí. Rozkvetl liberální kulturní život, především v Berlíně, Mnichově a jiných velkoměstech, ale také v místech, kde se soustředily tvůrčí síly směřující k modernímu uměleckému výrazu, jejichž příkladem je škola architektury zvaná Bauhaus v saském městě Dessau. Nicméně Německo zůstalo po politické stránce nestabilní. Historik David Williamson popisuje jeho stav v období mezi lety 1924 a 1929 jako "jen částečnou stabilizaci". V roce 1929 Německo zasáhla velká hospodářská krize. Po odstoupení vlády kancléře Hermanna Müllera a rozpadu velké koalice v roce 1930 se již nepodařilo sestavit vládu, která by získala většinovou podporu v Říšském sněmu. Následující vlády Heinricha Brüninga, později Franze von Papena, Kurta von Schleichera a nakonec Adolfa Hitlera byly jmenovány a do úřadu uvedeny bez ohledu na parlament říšským prezidentem Paulem von Hindenburgem na základě nouzových ustanovení v čl. 48 Výmarské ústavy. Brüningova vláda se zaměřila na politiku fiskálních úspor a ponechala prostor deflaci, která způsobila vysokou nezaměstnanost a zanechala mnohé Němce, zejména nezaměstnané, na pouhém minimu mezd či sociálních dávek. V roce 1932 téměř 30 % práceschopných Němců bylo nezaměstnaných. Ve volbách téhož roku získala NSDAP 37 % hlasů, ale nemohla vytvořit koaliční vládu. Po sérii neúspěšných kabinetů Hindenburg jmenoval ke 30. lednu 1933 Adolfa Hitlera, původem Rakušana, novým kancléřem Německa.27. února 1933 zachvátil budovu Reichstagu požár. Byl přijat dekret o požáru Říšského sněmu, kterým se zrušila základní občanská práva, a zmocňovací zákon, který dal Hitlerovi neomezenou zákonodárnou moc. Hitler, který se nechal nazývat "vůdcem" (Führer), a jeho pomocníci, jako byli Heinrich Himmler a Hermann Göring, rychle přeměnili Německo v centralizovaný totalitní stát. Začali systematicky potlačovat politickou opozici a pronásledovat židovské občany a národnostní a jiné menšiny. Již v únoru 1933 byly zřízeny první německé koncentrační tábory. V září téhož roku Německo vystoupilo ze Společnosti národů. Velmi brzy se Hitler začal věnovat znovuvyzbrojování země a budování početně silného vojska (Wehrmacht). Byla založena organizace Sicherheitsstandarte (SS). V roce 1935 nacistický režim znovu zavedl povinnou vojenskou službu, odstoupil od Versailleské smlouvy a zavedl rasistické Norimberské zákony, které byly zaměřeny především proti Židům, ale také dalším skupinám obyvatel. Německo ve stejný rok opět získalo kontrolu nad Sárským teritoriem a v roce 1936 poslalo vojáky do Porýní, což bylo Versailleskou smlouvou původně zakázáno.Rakouská republika byla k Německu připojena v březnu 1938 (tzv. Anschluss). Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se národnostní menšina sudetských Němců, silná počtem 3,3 milionu lidí, dožadovala nejen autonomie jako dříve, ale již přímo odtržení a připojení k Německu pod heslem Heim ins Reich (Domů do Říše). V září 1938 se vedoucí představitelé čtyř mocností, Adolf Hitler (Německá říše), Benito Mussolini (Itálie), Neville Chamberlain (Spojené království) a Édouard Daladier (Francie), dohodli na Mnichovském diktátu, kterým bylo Československo přinuceno odstoupit své tzv. sudetské pohraničí Německu. Šest měsíců poté, dne 15. března 1939, využil Hitler rozporů mezi politickými představiteli Čechů a Slováků jako záminku k rozbití Československa, k obsazení historických Českých zemí a jejich přeměně v Protektorát Čechy a Morava a také k vytvoření jemu poddajného Slovenského státu. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v Litevské republice. Západní politika tzv. appeasementu tak zcela ztroskotala. Vláda tzv. Velkoněmecké říše se připravila na invazi do Polska podpisem paktu Ribbentrop-Molotov a naplánovala tzv. operaci Himmler, tedy falešný polský útok na říšskou rozhlasový vysílač Hlivice (německy Reichssender Gleiwitz). 1. září 1939 německý Wehrmacht zahájil invazi a rychle obsadil velkou část Polska. Z opačné světové strany začala dosavadní východní polská území obsazovat sovětská Rudá armáda. Spojené království a Francie reagovaly na invazi Polska vyhlášením války Německu, čímž formálně začala druhá světová válka. 22. července 1940 Francie s Německem podepsala příměří poté, co nacistická vojska obsadila velkou část francouzského území. Britové však německé vzdušné útoky v roce 1940 úspěšně odrazili v leteckých bojích, které jsou známy jako bitva o Británii. Spojené království bylo po určitou dobu jediným vážným účastníkem boje proti mocnostem Osy. 22. června 1941 Německo vypovědělo pakt Molotov-Ribbentrop a napadlo Sovětský svaz. V této době mělo Německo a další mocnosti Osy pod kontrolou většinu Evropy a severní Afriky. Zprvu postupovala motorizovaná německá vojska velmi rychle (tzv. Blitzkrieg), dostala se až na několik kilometrů od Moskvy a na dlouhých 900 dní oblehla Leningrad. Na začátku roku 1943 začala německá vojska po porážce v rozhodující bitvě u Stalingradu ustupovat z dobytých území Sovětského svazu. Jejich další porážky v těžkých bitvách vedly k definitivnímu obratu ve válce.V září 1943 se vzdal německý spojenec, Italské království. K obraně proti nastupujícím spojeneckým silám v Itálii musely být nasazeny velké jednotky Wehrmachtu a Waffen SS, které pak chyběly na jiných bojištích včetně východní fronty. Západní spojenci připravili a provedli vylodění v Normandii, čímž se ve velkém rozsahu otevřela západní fronta. I přes německý protiútok v Ardenách spojenecké síly v roce 1945 vstoupily na území Německa. V návaznosti na Hilterovu sebevraždu a bitvu o Berlín se Německo vzdalo 8. května 1945.Druhá světová válka byla nejkrvavějším konfliktem v historii lidstva a v Evropě způsobila smrt asi 40 milionů lidí, včetně 26,6 miliónu sovětských občanů. Ztráty německé armády byly mezi 3 250 000 a 5 300 000 vojáky, V průběhu válečného konfliktu, v neposlední řadě v důsledku plošného bombardování měst v Německu letectvem Velké Británie a Spojených států, přišly o život přibližně dva miliony německých civilistů. Jedním z nejhrůznějších jevů období druhé světové války byl holokaust, nacistickým Německem prováděné systematické pronásledování a hromadné vyvražďování etnických a jiných velkých skupin obyvatelstva. Obětmi holocaustu se stalo asi šest milionů Židů, mezi 220 000 a 1 500 000 Rómů, 275 000 osob s mentálním nebo zdravotním postižením v rámci Akce T4, tisíce Svědků Jehovových a homosexuálů. Státními a vojenskými útvary byly zavražděny stovky tisíc politických protivníků nacistického režimu. Bylo zabito cca šest milionů Ukrajinců a Poláků. Podle odhadů bylo zabito nebo se stali obětí nelidského zacházení asi 2,8 milionu sovětských válečných zajatců. Nacistický Generalplan Ost, který měl pro německé obyvatelstvo vytvořit životní prostor na východě, chystal po vítězné válce germanizaci, vysídlení a likvidaci Čechů, Poláků, Rusů a dalších slovanských národů.Prohra ve válce pro Německo znamenala ztrátu území východně od řek Nisy a Odry včetně exklávy Východní Prusko a vysídlení milionů etnických Němců z dřívějších východních území Německa a z okupovaných zemí. Jak v Německu, tak v zemích osvobozovaných od německé okupace došlo k masovému znásilňování žen. V důsledku bombardování během války bylo zničeno mnoho měst a vznikly obrovské ztráty na kulturním dědictví. Po druhé světové válce byli zadrženi vrcholní nacisté a souzeni za válečné zločiny a genocidu v Norimberském procesu. === Východní a Západní Německo === Po kapitulaci Německa bylo jeho území rozhodnutím spojenců rozděleno do čtyř okupačních zón. Hlavní město Berlín obdrželo zvláštní čtyřmocenský status a byly v něm vytvořeny čtyři sektory. Všechny zóny a sektory přijaly více než 6,5 milionů etnických Němců vyhnaných z bývalých východních oblastí Německa a jiných oblastí do té doby obývaných Němci.Západní okupační zóny Německa, ovládané Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Francií, byly sloučeny 23. května 1949 a vytvořily Spolkovou republiku Německo (Bundesrepublik Deutschland, neoficiální zkratka BRD, česky SRN). Ze sovětské okupační zóny se stala 7. října 1949 Německá demokratická republika (Deutsche Demokratische Republik, zkratka DDR, česky NDR). Neformálně byly tyto státní útvary známé jako "Západní Německo" a "Východní Německo". Hlavním městem NDR se stal Východní Berlín. Spolková republika Německo zvolila Bonn jako prozatímní hlavní město (vážným kandidátem byl také Frankfurt nad Mohanem), čímž zdůraznila svůj postoj, že vytvoření dvou německých států považuje za umělé a pouze dočasné řešení a že se Berlínu v budoucnosti vrátí jeho funkce jako hlavní město znovusjednoceného Německa.Západní Německo bylo založeno jako federální parlamentní republika se "sociálně tržním hospodářstvím" (soziale Marktwirtschaft). Od roku 1948 se západní Německo stalo hlavním příjemcem finanční a materiální podpory ze strany USA při poválečné obnově, poskytnuté evropským zemím podle Marshallova plánu, a využilo ji k rychlé přestavbě průmyslu. Spolkovým parlamentem SRN byl v roce 1949 zvolen Konrad Adenauer prvním spolkovým kancléřem (Bundeskanzler) a v tomto úřadu zůstal až do roku 1963. Pod jeho a následně pod Erhardovým vedením země zažila prudký a dlouhotrvající hospodářský růst, který začal již počátkem roku 1950. Do historie vešel jako "německý hospodářský zázrak" (Wirtschaftswunder). Západní Německo se v roce 1955 připojilo k NATO a bylo zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství v roce 1957. Východní Německo bylo začleněno do východního bloku s politickou a vojenskou kontrolou ze strany SSSR. Zůstaly v něm silné sovětské vojenské jednotky a země se stala členem Varšavské smlouvy. Ačkoli Východní Německo prohlašovalo, že je demokratické, politická moc byla vykonávána pouze předními členy politbyra komunistické strany, zvané Sjednocená socialistická strana Německa (SED), podporované tajnou službou Stasi (Staatssicherheit) a řadou dílčích organizací kontrolujících téměř veškeré dění ve společnosti. Byla zavedena plánovaná ekonomika a země se později stala členem RVHP. Zatímco východoněmecká propaganda byla založena na domnělých a některých skutečných výhodách tamějších sociálních programů a neustále hrozila invazí ze strany SRN a západních "imperialistů", velké počty občanů NDR se snažily uniknout do Spolkové republiky za svobodou a prosperitou. Do poloviny roku 1961 to bylo ještě částečně možné přechodem nebo přejezdem z východní do západní části Berlína. V onom roce však byla postavena Berlínská zeď, která prakticky znemožnila východním Němcům útěk do Západního Berlína a odtud do západního Německa. Tato zeď napříč Berlínem a na celé hranici Západního Berlína s územím NDR se stala symbolem studené války, a proto se její pád v roce 1989 stal nejen symbolem znovusjednocení Německa a zásadních změn, které se posléze uskutečnily v jeho východní části (tzv. Wende), ale také symbolem pádu komunismu v celé Evropě a dokonce i v Sovětském svazu samotném. Na začátku 70. let 20. století se napětí mezi východním a západním Německem zmírnilo, k čemuž rozhodující měrou přispěla tzv. Ostpolitik, kterou prosadil spolkový kancléř Willy Brandt a ve které pokračoval i jeho nástupce Helmut Schmidt. V následujícím období se postupně normalizovaly i vztahy Spolkové republiky s dalšími zeměmi východního bloku. S Československem uzavřela SRN dne 11. května 1973 tzv. Pražskou smlouvu. Československý prezident Gustáv Husák vykonal v dubnu 1978 oficiální návštěvu Spolkové republiky Německo.V létě 1989 se Maďarsko rozhodlo železnou oponu odstranit a otevřít hranice, což způsobilo emigraci tisíců východních Němců do Západního Německa přes Maďarsko. To mělo na NDR zničující dopady. Poté docházelo k pravidelným masovým demonstracím, které získávaly stále více na podpoře. V den pádu berlínské zdi zmírnily východoněmecké úřady nečekaně omezení přístupu k hranicím, což dovolilo východoněmeckým občanům cestovat na Západ. Původně se zamýšlelo udržet Východní Německo jako stát, ale otevření hranic vedlo k urychlení sjednocujícího reformního procesu. Ten vyvrcholil ve Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (tzv. smlouva 4 + 2) o rok později (12. září 1990), v rámci níž se čtyři okupační mocnosti vzdaly svých práv daných v rámci bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Německo vedené spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem (vůdce koalice CDU/CSU a FDP, vicekancléřem a ministrem zahraničí byl Hans-Dietrich Genscher) bylo prakticky opět plně suverénním státem. Tím bylo umožněno i formální znovusjednocení Německa, které se uskutečnilo 3. října 1990 vstupem pěti zemí bývalé NDR (Neue Länder) do Spolkové republiky. === Současné Německo od znovusjednocení === Na základě tzv. smlouvy Berlín/Bonn, která byla přijata 10. března 1994, byl dosavadní provizorní stav ohledně hlavního města změněn tak, že se hlavním městem sjednoceného Německa definitivně stal Berlín. Městu Bonnu byl přiznán zvláštní status jako tzv. Bundesstadt ("spolkové město") se zachováním některých spolkových ministerstev a úřadů. Přemístění vlády v dohodnutém rozsahu bylo dokončeno v roce 1999.Po volbách v roce 1998 se sociálnědemokratický politik Gerhard Schröder stal kancléřem historicky první tzv. červeno-zelené koalice SPD a Svazu 90/Zelených, která trvala až do voleb v roce 2005. Sjednocené Německo se aktivně podílí na politickém dění v rámci Evropské unie a NATO. V rámci Operace Spojenecká síla, na které se významně podílely též Spojené státy a další země, a po jejím skončení se Německo angažovalo při zajišťování stability na Balkáně. Vojenské jednotky Bundeswehru jsou také součástí mise NATO v Afghánistánu s cílem zajistit v této zemi bezpečnost po svržení vlády Talibanu (viz Válka v Afghánistánu). Tato vojenská nasazení NATO vyvolala jak v Německu samotném tak mezinárodně kontroverzní debaty, protože po druhé světové válce bylo Německo vázáno jak spojeneckými dohodami tak vnitrostátním právem k rozmístění jednotek pouze na vlastním území k výlučně obranným účelům.V roce 2005 se jako první žena stala kancléřkou Německa Angela Merkelová, která vytvořila vládu tzv. velké koalice za účasti křesťanských stran CDU/CSU a sociálně-demokratické SPD. Po volbách v roce 2009 vznikla druhá vláda kancléřky Merkelové jako koalice CDU/CSU a Svobodné demokratické strany (FDP), jejíž předseda Guido Westerwelle se stal vicekancléřem a ministrem zahraničí. Po volbách v roce 2013 se vrátila k moci tzv. velká koalice a vznikla třetí vláda Angely Merkelové. Od té doby není ve Spolkovém sněmu zastoupena liberální FDP, což je poprvé v historii Spolkové republiky. Od roku 2014 získává v parlamentech spolkových zemí mandáty nově založená konzervativní strana Alternativa pro Německo (AfD), není však doposud ve spolkovém parlamentu. Mezi hlavní politické plány německého vedení na počátku 21. století patří tzv. energetická revoluce (Energiewende) pro využití udržitelných zdrojů energie (solární energie, větrná energie a další zdroje), tzv. "brzda dluhu" (Schuldenbremse .), která má zajistit vyrovnané státní a komunální rozpočty, reforma německých imigračních zákonů, právní předpisy pro obecnou minimální mzdu a high-tech strategie pro informatizaci a další modernizaci již tak velmi vyspělé německé ekonomiky na model zvaný Industrie 4.0.Z ekonomického hlediska bylo začleňování "nových zemí" do znovusjednoceného Německa po roce 1990 velmi nákladné. Pro krytí těchto nákladů byly zmobilizovány nejrůznější finanční zdroje včetně (v současnosti) 5,5 % tzv. solidárního příplatku (Solidaritätszuschlag) k řadě daňových sazeb (mj. daně z příjmu obyvatelstva a z kapitálových výnosů). Tento příplatek je přes několik iniciativ k jeho zrušení či alespoň snížení vybírán i nadále, téměř 29 let po znovusjednocení Německa. Použití těchto významných finančních prostředků není transparentní, neboť není nijak účelově vázáno. Tyto prostředky může spolková vláda použít podle svého uvážení.Kromě značných vnitropolitických a ekonomických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo v letech 1990 až 2015 potýkalo s dočasně se zvyšující nezaměstnaností a zvětšováním sociální propasti mezi příjmovými skupinami, s nízkou porodností a z toho vyplývajícím stárnutím a dokonce úbytkem obyvatelstva. Velká vlna imigrace zvláště z muslimských zemí od roku 2015 (ale i dříve) přinesla vážné problémy se začleňováním přistěhovalců do společnosti. V souvislosti s tím se projevilo zesílení pravicového i levicového extremismu. Po rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa v prosinci 2017, kterým uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, byly v Německu uspořádány protiizraelské demonstrace. V Berlíně byla propalestinskými demonstranty spálena improvizovaná izraelská vlajka. Centrální rada Židů v Německu (Zentralrat der Juden) vyjádřila velké znepokojení nad antisemitskými tendencemi, které se projevují i v mešitách v německých městech. Předseda rady Josef Schuster prohlásil, že reprezentanti muslimských svazů sice vystupují proti antisemitismu, avšak v mnoha muslimských obcích a jejich mešitách se proti nim nic nepodniká. Naopak imámové v nich rozhlašují výhrady proti Židům a Izraeli. == Geografie == Hlavními geomorfologickými celky Německa jsou od severu k jihu Severoněmecká nížina, Středoněmecká vysočina, alpské předhůří a velehorské pásmo německých Alp. Německo sousedí s devíti státy: Dánsko, Polsko, Česko, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Lucembursko, Belgie a Nizozemsko. Německo je zemí v Evropě, která sousedí s nejvíce státy. Na severu sousedí Německo s Dánskem (délka hranic 67 kilometrů), na severovýchodě s Polskem (442 kilometrů), na východě s Českem (811 kilometrů), na jihovýchodě s Rakouskem (815 kilometrů; bez . hranice v Bodamském jezeře), na jihu se Švýcarskem (316 kilometrů; s hranicí exklávy Büsingen, ale bez hranice v Bodamském jezeře), na jihozápadě s Francií (448 kilometrů), na západě s Lucemburskem (135 kilometrů) a s Belgií (156 kilometrů) a na severozápadě s Nizozemskem (567 kilometrů). Délka hranic činí celkem 3 757 kilometrů (bez hranic v Bodamském jezeře). Během dějin se často měnil i střed německého státu. Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří. === Geomorfologie === Alpy, které vznikly třetihorním zvrásněním kontinentálních desek, jsou jedinými německými velehorami. Na hranicích s Rakouskem leží nejvyšší hora Německa – Zugspitze o nadmořské výšce 2962 metrů. Středoněmecká vysočina nabývá směrem od severu k jihu na výšce a rozloze. Nejvyšší se nachází ve Schwarzwaldu – 1493 metrů vysoký Feldberg, následován 1456 metrů vysokým Großer Arber v Bavorském lese. Vrcholy o výšce vyšší než 1000 metrů mají dále Krušné hory, Smrčiny, Švábská Alba a pohoří Harz, které je izolovanou částí Středoněmecké vysočiny s nejvyšší horou Brocken o nadmořské výšce 1142 metrů. V severní části Německa se nachází jednotlivé kopce vyšší než 100 metrů, z nichž nejvyšší je Hagelberg v geomorfologické části Flaming v Braniborsku. Nejnižší bod Německa je proláklina 3,54 metrů pod úrovní mořské hladiny u Neuendorf-Sachsebbande v Šlesvicku-Holštýnsku. Rovněž ve Šlesvicku-Holštýnsku se nachází nejhlubší zatopený bod Německa: 39,10 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně Hemmelsdorfer See severoseverovýchodně od Lübecku. Nejnižší umělý vytvořený bod Německa je 293 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně hnědouhelného dolu Hambach východně od Jülichu v severním Porýní-Vestfálsku. === Vodstvo === Území Německa odvodňují z největší části řeky Rýn, Dunaj, Labe, Odra, Vezera a Emže. Německé území je odvodňováno do Severního moře, Baltského moře a Černého moře. Přes německé území vede hlavní evropské rozvodí. Nejvýznamnější německou řekou je Rýn, který má v Německu délku 865 kilometrů. Rýn dominuje jihozápadu a západu Německa. Nejdůležitějšími přítoky jsou Neckar, Mohan, Mosela a Rúr. Ekonomický význam Rýna je značný, jedná se o jednu z hospodářsky nejvýznamnějších řek Německa a Evropy. Na jihu má na německém území Dunaj délku 647 kilometrů, odvodňuje skoro celé předhůří Alp. Dunaj teče směrem do Rakouska a jihovýchodní Evropy. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Iller, Lech, Isar a Inn. Na východě Německa má na německém území Labe délku 725 kilometrů. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Sála a Havola. Hranici Německa a Polska z větší části tvoří Odra, jejím nejdůležitějším přítokem je Lužická Nisa. Celé povodí Vezery leží v Německu. Vzniká soutokem Werry a Fuldy a odvodňuje severní část Německa. Emže (Ems) teče v severozápadní části Německa. Přirozená jezera na německém území jsou převážně ledovcového původu. Největší německá jezera se proto nachází v předhůří Alp a Meklenburské jezerní plošině. Největším jezerem, které leží celé na německém území, je Müritz, ležící v Meklenburské jezerní plošině. Největší jezero na německém území je Bodamské jezero, o které se ale Německo dělí s Rakouskem a Švýcarskem. Na východě Německa se nachází mnoho velkých jezer, která se nachází v zatopených bývalých hnědouhelných dolech. === Ostrovy === V Severním moři se nachází souostroví Severofríské ostrovy a Východofríské ostrovy. Ostrovy Helgoland a Neuwerk jsou rovněž obydlené. Severofríské ostrovy představují zbytky zatopené pevniny, které zůstala pod hladinou moře po snížení a následném zaplavení. Východofríské ostrovy jsou bariérové ostrovy, které vznikly příbojem a pohybem pobřežních písčin. Největší německé ostrovy v Baltském moři jsou (od západu k východu) Fehmarn, Poel, Hiddensee, Rujána a Usedom; největším poloostrovem je Fischland-Darß-Zingst. Největší německé vnitrozemské ostrovy se nachází v Bodamském jezeře, jsou to ostrovy Reichenau, Mainau a Lindau, dále ostrov Herrenchiemsee v Chiemsee. === Klimatické podmínky === Celé území Německa patří k mírnému klimatickému pásmu Střední Evropy v převládajícím západním prouděním vzduchu v přechodném pásmu mezi oceánským a kontinentálním klimatem. Podnebí v Německu je ovlivňováno Golfským proudem, celoročně převažují příznivé teploty. Střední roční úhrn srážek je v letech 1961–1990 700 milimetrů. Střední měsíční množství srážek je mezi 40 milimetry v únoru a 77 milimetry v červnu. Nejnižší naměřená teplota byla v Německu -45,9 °C; byla naměřena 24. prosince 2001 v Funtensee. Nejvyšší teplota byla registrována 8. srpna 2003 v Nennigu v Sársku a činila +40,3 °C. === Geologie === Z prvohor pochází na území Německa krystalické horniny jako rula a žula, které se nachází ve Středoněmecké vysočině, např. v pohoří Harz. Sedimenty z Rheinisches Schiefergebirge (Porýnské břidličné vrchoviny) taktéž pochází z prvohor, z devonu a spodního karbonu. Vyzvednutí hornin a vytvoření pohoří proběhlo v pozdním pliocénu. Na severu v Porýnské břidličné vrchovině se nachází karbonská souvrství, ve kterých se nachází veliká ložiska černého uhlí v Porúří. V mesozoiku, v druhohorách se vytvořily horniny, které převládají v jižní a východní části Německa. Ve Falci, v Durynsku, části Bavorska a Saska pochází podloží hornin z triasu, časného mesozoika. Pohoří Jura (především Švábská a Franská Alba) pochází z doby jury. Z trias v Německu, z kterého pochází většina pískovců, v pohoří Jury ale převažuje vápenec. V třetihorách následovala eroze, zarovnání terénu a vytvoření nížin. Aktivní vulkanismus není v Německu pozorován, vulkanické horniny ale dosvědčují dřívější vulkanickou činnost. Nachází se především v pohoří Eifel. V pohoří Eifel jsou prameny s výskytem kysličníku uhličitého, gejzíry atd. Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří. === Půdy === Na území Německa převládají drnopodzolové půdy a lesní hnědozemě. Drnopodzolové půdy se nejčastěji vyskytují na písčitých a štěrkopísčitých ledovcových usazeninách v Severoněmecké nížině. Lesní hnědozemě se vyskytují nejčastěji v Středoněmecké vysočině. == Příroda == === Flóra === Německo leží v mírném klimatickém pásmu. Značnou část jeho území původně pokrývaly listnaté a jehličnaté lesy, které byly z velké části vykáceny a jen výjimečně je v nich uchována původní skladba dřevin. Flóra na území Německa se mění podle nadmořské výšky, geologického podloží a klimatických podmínek na daném místě. Od západu k východu ovlivňuje vegetaci zejména přechod od oceánského ke kontinentálnímu podnebí. V listnatých lesích se nejčastěji vyskytuje buk lesní tvořící bučiny, případně se podél řek a jezer stále nachází řídké nivní lesy, v nichž dominuje buk a dub. V Alpách a německých středohorách se vyskytují lesy i na pozemcích s poměrně velkým sklonem. Pionýrskými dřevinami jsou na německém území bříza a borovice. Jehličnaté lesy se dnes nahrazují dříve velmi rozšířenými listnatými. Bez lidského vlivu by se tzv. potenciální vegetace na německém území, jako ve většině zemí v mírném klimatickém pásmu, skládala především z lesa. Výjimku tvoří vřesoviště a bažiny, dále alpínská a subalpínská společenství z Bavorských Alpách, ve Schwarzwaldu, v Krušných horách. Alpínská a subalpínská stanoviště mají obvykle chudé půdy, nižší teploty vzduchu a leží ve vyšších polohách. V Německu se ve větší míře než dříve vyskytují i různé zavlečené rostliny, jako např. akát. V dnešní době je zalesněno 29,5 % území, čímž má Německo jednu z největších ploch lesa v Evropě.[zdroj?]Největší podíl obdělané plochy slouží k pěstování obilí (ječmene, ovsa, žita a pšenice). Dále se pěstují brambory a kukuřice, což jsou plodiny dovezené z Ameriky. Z průmyslových plodin se nejčastěji pěstuje řepka olejná. Z ovocných stromů se nejčastěji vyskytují jabloně. V údolí řek, např. Mosely, Ahru a Rýna jsou provozovány vinice. === Fauna === Původní druhy savců v Německu žijí nejčastěji v lesích. V lese žijí různé druhy lasic, daněk evropský, jelen evropský, srnec obecný, prase divoké a liška obecná. Bobr a vydra se vyskytují méně často, v poslední době ale stoupají jejich stavy. Mnozí velcí savci byli v Německu vyhubeni: pratur v roce 1846, medvěd hnědý roku 1835, los evropský byl hojný ještě ve středověku, divoký kůň byl vyhuben v 19. století, zubr na přelomu 17. a 18. století a vlk roku 1904. V současné době se do Německa vrací vlci a losi z Polska a Česka,[zdroj?] kde stoupají jejich stavy. Populace orla mořského, ptáka, jenž je ve znaku Německa, čítá asi 500 párů, především v Braniborsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku. Z dravých ptáků se v Německu nejvíc vyskytuje káně lesní a poštolka obecná, sokol stěhovavý je mnohem vzácnější. 50 % populace luňáka červeného hnízdí právě v Německu, ale kvůli intenzifikaci zemědělství klesají jeho stavy. V Německu žije mnoho druhů ptáků, kteří profitují z přítomnosti člověka, jako např. holub hřivnáč, kos černý (původně čistě lesní pták), vrabec a sýkora. Tyto druhy ptáků jsou v zimě přikrmovány, v obchodech je bohatá nabídka krmení pro ptáky. Různé druhy havranů a racků se zase přiživují na skládkách. Zvláštností je celosvětově zcela nejsevernější hnízdiště plameňáků v Zwillbrocker Venn v Severním Porýní-Vestfálsku. Dříve v řekách často se vyskytující lososi byli v průběhu industrializace v 19. století vyhubeni, ale v 80. letech 20. století se znovu v německých řekách objevili. Poslední jeseter byl v Německu uloven roku 1969. V rybnících se chovají např. kapři, a to již od dob Římanů. Na pobřeží Severního a Baltského moře žijící tuleň obecný byl v minulosti téměř vyhuben. V poslední době se jeho stavy zvýšily na několik tisíc exemplářů. === Ochrana přírody === Cílem ochrany přírody je zachování přírody a krajiny. Na území Německa se nachází 14 národních parků, 19 biosférických rezervací, 95 přírodních parků a tisíce přírodních rezervací, památných stromů atd. == Politická geografie == === Využití území === Celkem se zemědělsky využívá 53,5 % německého území, lesy pokrývají 29,5 % území. 12,3 % jsou zastavěné plochy a dopravní infrastruktura. Vodní plochy zaujímají 1,8 %, zbývající 2,4 % jsou ostatní plochy, většinou skály a povrchové doly. === Aglomerace === V Německu je asi 80 velkoměst (obce, které mají nad 100 000 obyvatel); 14 měst má víc než 500 000 obyvatel. Pět největších německých měst s počtem obyvatel v srpnu 2008: Berlín, 3,42 milionu obyvatel Hamburk, 1,77 milionu obyvatel Mnichov, 1,31 milionu obyvatel Kolín nad Rýnem, 1 milion obyvatel Frankfurt nad Mohanem, 669 021 obyvatelV německém názvosloví se aglomerace často nazývají Ballungsgebiete. Největší aglomerací je hustě zalidněná oblast ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, která zahrnuje velkoměsta Kolín nad Rýnem, Düsseldorf, Dortmund a Essen se všemi městy a obcemi v jejich spádovém území. Pro tento tzv. metropolní region Rýn-Rúr (Rhein-Ruhr) je vykázán celkový počet obyvatel 11,69 milionu. Region Lipsko-Drážďany je nazýván Střední Německo (Mitteldeutschland) a vykazuje dohromady 2,4 milionu obyvatel. Nejlidnatější oblasti osídlení v Německu == Politika == === Státní uspořádání === Spolková republika Německo je federativní parlamentně-demokratická a zastupitelská republika. Spolkový prezident (Bundespräsident), v současné době Frank-Walter Steinmeier (19. března 2017–dosud), je hlavou státu. Má především reprezentativní povinnosti a pravomoce. Do funkce je volen Spolkovým shromážděním - institucí, která se skládá z členů Spolkového sněmu (Bundestag) a z téměř stejného počtu volitelů zastupujících spolkové země. Spolkový kancléř (Bundeskazler) respektive kancléřka (Bundeskanzlerin), v současné době Angela Merkelová (22. listopadu 2005–dosud), je hlavou vlády a uplatňuje výkonnou moc. Jde o podobnou funkci, jakou má předseda vlády v jiných parlamentních demokraciích. === Spolkové země === Německo je rozděleno na 16 spolkových zemí, které jsou souhrnně označovány jako Bundesländer.Každá země má svou vlastní ústavu a disponuje poměrně velkou autonomií v pohledu ke svému vnitřnímu uspořádání. Největší spolkovou zemí co se týče plochy je Bavorsko, avšak nejvíce obyvatelstva žije v Severním Porýní-Vestfálsku. === Zahraniční politika === Hlavní směry německé zahraniční politiky jsou stabilní spojení se zeměmi západního světa (Westbindung) a tzv. evropská integrace. Od roku 1990 hraje Německo ve spolupráci s Francií rozhodující a vůdčí roli v rámci EU. Německo je od roku 1950 členem Rady Evropy a v roce 1957 podepsalo Římské smlouvy, základy pro dnešní Evropskou unii. Hlavním prvkem bezpečnostní politiky a vyjádření prozápadní politiky je členství v NATO, kam země vstoupila roku 1955. Dále je Německo členem OECD, G4, G8, G20, Světové banky a MMF. Německo se v EU také snaží prosadit více sjednocený politický, ekonomický a bezpečnostní aparát.Německo má síť 227 zahraničních diplomatických misí a udržuje vztahy s více než 190 zeměmi. V roce 2011 bylo největší přispěvatelem do evropského rozpočtu (20 %) a třetím největším přispěvatelem do OSN (8 %).V roce 1999 vláda kancléře Gerharda Schrödera vymezila nový základ německé zahraniční politiky tím, že se v rámci rozhodnutí NATO zapojila do války v Kosovu v rámci Operace Spojenecká síla. Němečtí vojáci byli oficiálně posláni do boje poprvé od roku 1945. === Politické subjekty === Ve vnitřní politice bývalého Západního Německa po druhé světové válce a po sjednocení země v roce 1990 v celé Spolkové republice dominovaly až do roku 2015 dvě velká uskupení. Jsou to středopravá (respektive konzervativní) Křesťanskodemokratická unie (CDU) se svou sesterskou Křesťansko-sociální unií Bavorska (CSU) a středolevá Sociálnědemokratická strana Německa (SPD). == Ozbrojené síly == Po založení v roce 1949 nemohla mít Spolková republika Německo zpočátku vlastní ozbrojené síly. Po korejské válce a také kvůli sovětské politice ve východním bloku bylo Západnímu Německu povoleno vyzbrojit se. Nejprve byla v roce 1951 založena polovojenská spolková pohraniční stráž Bundesgrenzschutz a v roce 1955 se Západní Německo stalo členem NATO. V NDR vznikla národní lidová armáda. Ozbrojené síly, Bundeswehr, jsou rozděleny jako Heer (armáda a speciální jednotky KSK), Marine (námořnictvo), Luftwaffe (letectvo), ústřední zdravotní služba a Streitkräftebasis (základny ozbrojených sil). V roce 2011 byly výdaje na armádu odhadovány na 1,3 % německého HDP, což je v porovnání s ostatními členy NATO málo. V absolutních číslech jsou německé vojenské výdaje 9. nejvyšší na světě. V době míru je Bundeswehr pod vedením ministra obrany. Během válečného stavu by se vrchním velitelem stal kancléř.V roce 2012 v Bundeswehru sloužilo 183 000 profesionálních vojáků a 17 000 dobrovolníků. Německá vláda plánuje snížit počet vojáků na 170 000 profesionálů a 15 000 dobrovolníků. Ozbrojené síly mají k dispozici také záložníky, kteří se účastní obraných cvičeních a nasazení v zahraničí. Podle údajů organizace SIPRI bylo Německo v roce 2014 čtvrtým největším vývozcem zbraní na světě. == Ekonomika == === Makroekonomické údaje === Německo je surovinově relativně chudá země, hospodářství je převážně soustředěno v sektoru průmyslu a služeb. Německo vytvořilo v roce 2006 hrubý domácí produkt (HDP) ve výši 2 307,2 miliard eur (na jednoho obyvatele činil HDP 28 012 €), takže má třetí největší národní hospodářství světa. V hrubém národním produktu na osobu bylo Německo v roce 2006 přesto jen na 19. místě na světě, v Evropské unii na 13. místě. V sektoru služeb pracovalo v roce 2006 63,8 % obyvatel, v průmyslu 33,4 % a v zemědělství 2,8 %. Služby produkovaly v roce 2006 68,5 % národního důchodu, průmysl 30,2 % a zemědělství 1,3 %. Ovšem v poslední době německou ekonomiku čím dál více brzdí nedostatek pracovních sil, způsobený extrémně nepříznivým demografickým vývojem. Odhaduje se, že v roce 2030 bude německé ekonomice chybět na 5,2 milionu kvalifikovaných sil, z toho 2,4 milionu vysokoškolsky vzdělaných odborníků. V tomto směru se ukázalo také neprozřetelným sedmileté omezení pracovního trhu pro zaměstnance z bývalého východního bloku, které vstoupilo v účinnost po rozšíření EU roku 2004.Německo je na světové špičce v automobilovém, elektrotechnickém, strojírenském a chemickém průmyslu. V letech 2003-2008 bylo největším světovým vývozcem zboží.Vývoj hospodářství v Německu po druhé světové válce (resp. po konstituování dvou německých států) byl poznamenán skutečností, že tři tradiční průmyslové oblasti dřívějšího Německa, a sice Horní Slezsko, Sasko a Porúří, se ocitly ve třech různých státech (Polsko, NDR a NSR). Proto měly zcela odlišné podmínky pro svůj další rozvoj. Horní Slezsko připadlo téměř celé Polsku. Ze Saska bylo strojové vybavení mnoha továren po válce odvezeno jako reparace do Sovětského svazu. V Porúří (s městy jako Dortmund, Essen a Duisburg) hrály významnou roli po dlouhou dobu i nadále těžký průmysl a těžba uhlí. Pro Německo je sice finančně výhodnější uhlí dovážet, což se v posledních letech projevilo v téměř úplném útlumu těžby černého (kamenného) uhlí, přesto však zatím zůstává spolu s USA na předním místě ve světě v těžbě hnědého uhlí (hlavně ve Východním Německu) i v jeho spotřebě. V životní úrovni je Německo dle Indexu lidského rozvoje (HDI) na 4. místě na světě. === Zemědělství a lesnictví === Zemědělsky se využívá více než polovina plochy státu. Zemědělství je z hlediska výrobních metod vyspělé. Plně zaměstnáno je v něm jen kolem 2-3 % práceschopného obyvatelstva. Mnoho zemědělců vykonává tuto činnost vedle jiného zaměstnání. Orná půda představuje 34 % plochy státu, 4 % orné půdy jsou zavlažovány. === Průmysl a služby === Z 500 největších firem světa je 37 německých, z nichž 30 firem je označováno za společnosti zobrazené v akciovém indexu DAX (Deutscher Aktienindex). Tyto společnosti jsou vesměs činné nejen na německém nebo evropském trhu, nýbrž celosvětově. Mezi nejvýznamnější německé firmy patří automobilky Volkswagen, Daimler AG a BMW, producent programů pro firemní použití SAP, pojišťovny Allianz a Münchener Rück, výrobce elektrických zařízení Siemens AG, chemické firmy Bayer AG a BASF, výrobci sportovního zboží Adidas a Puma a přes různé problémy nadále i velká obchodní banka Deutsche Bank. Mezi další firmy známé po celém světě patří výrobce pneumatik Continental (ke kterému patří česká firma Continental Barum), sesterské farmaceutické firmy Fresenius a Fresenius Medical Care, dále Robert Bosch GmbH a elektrárenské společnosti E.ON a RWE. Značný význam mají také mj. Deutsche Post, telekomunikační koncern Deutsche Telekom a obchodní společnost Metro. Důležitým měřítkem významu německých koncernů je tzv. tržní kapitalizace (Marktkapitalisierung), která se zjišťuje násobením počtu akcií společnosti jejich aktuálním kurzem na burze cenných papírů ve Frankfurtu nad Mohanem. Ke dni 23. prosince 2015 byla jako největší vykázána chemická společnost Bayer (sídlo: Leverkusen) s kapitálem 96,0 miliardy Eur, následována koncernem SAP s kapitálem 89,8 mrd. Eur. Třetí je automobilka Daimler (82,9 mrd. Eur), čtvrtý je Siemens (79,0 mrd. Eur) a pátá Deutsche Telekom (76,3 mrd. Eur). Na devátém místě se umísťuje automobilka BMW (Bayerische Motorenwerke) s kapitalizací 63,5 mrd. Eur, přičemž téměř polovina akcií je v držení Stefana Quandta a Susanne Klattenové, syna a dcery průmyslníka Herberta Quandta (1910-1982). Pořadí velikosti společností z indexu DAX je ovlivněno skutečností, že automobilka Volkswagen (VW) má dva druhy akcií. Jen tzv. zvýhodněné akcie (Vorzugsaktien, zkráceně Vorzüge) v hodnotě 70,0 mrd. Eur jsou vedeny v indexu DAX, zatímco kurzy tzv. kmenových akcií (Stammaktien, zkráceně Stämme) lze nalézt pouze v seznamu Prime Standard bez tržní kapitalizace. Je známo, že zhruba polovina všech akcií VW je přímo či nepřímo (přes Porsche Holding) držena dvěma podnikatelskými rodinami, a sice rodinami Wolfganga Porscheho a Ferdinanda Piëcha, což jsou vnuci zakladatele firem Volkswagen a Porsche, Ferdinanda Porscheho. Volkswagen je jedna z největších automobilek světa a patří jí mj. 100 % akcií Škody Auto. V roce 2014 měla celkově 592 600 zaměstnanců. Společnosti === Infrastruktura === První dlážděné silnice na území dnešního Německa založili již Římané. První státní silnice byly na německém území postaveny v 18. století. Rozvoj automobilismu dal výstavbě silnic nové impulsy. První dálnice světa, AVUS v Berlíně, byla postavena již v roce 1921. Silniční doprava vystřídala ve druhé polovině 20. století železniční dopravu v množství přepraveného nákladu. Německo mělo k 1. lednu 2007 12 531 kilometrů dálnic, 40 711 kilometrů spolkových silnic, 86 597 zemských silnic a 91 520 kilometrů okresních silnic. V roce 2006 zemřelo na německých silnicích 5094 lidí, počet mrtvých má klesající tendenci. V Německu jsou v obcích velice časté pěší zóny, zóny s maximální rychlostí 30 km/h atd. Německo disponuje železniční sítí o délce asi 35 000 kilometrů. Denně je vypraveno přibližně 50 tisíc osobních a nákladních vlaků. V rámci reformy železnice byla k 1. lednu 1994 sloučena Deutsche Bundesbahn (západní část Německa) a Deutsche Reichsbahn (východní část Německa) do akciové společnosti Deutsche Bahn AG, která organizuje velkou část železniční dopravy v Německu. Vedle Deutsche Bahn AG jezdí v Německu asi 350 dalších menších regionálních železničních dopravců. Stát v Německu financuje údržbu železniční sítě a dotuje regionální dopravu. V regionální dopravě i dálkové dopravě jezdí vlaky většinou podle taktového jízdního řádu. Na dálkových trasách jezdí rychlovlaky ICE na tratích o celkové délce asi 2000 km. Podíl železnice na nákladní i osobní přepravě do roku 2005 klesal, od té doby má opět stoupající tendenci. Letiště ve Frankfurtu nad Mohanem je nejdůležitějším letištěm společnosti Lufthansa a třetím největším letištěm v Evropě co do počtu odbavených osob, v objemu přepraveného zboží je největším letištěm Evropy. Frankfurtské letiště ročně odbaví 52 miliónů osob. Mnichovské letiště Franze Josefa Strausse přepraví ročně 32 miliónů osob, jeho význam se zvětšuje. Nové berlínské letiště bude po uvedení do provozu v roce 2011 třetím největším německým letištěm. Německo má celkově 430 letišť a má největší hustotu přistávacích a startovacích drah na světě. Německo je jedním z největších exportérů světa, proto je závislé na své námořní flotile. Disponuje velkým počtem moderních přístavů, ale vysoký podíl zahraničního obchodu se realizuje přes přístavy v sousedních zemích, především v Nizozemsku. Německo plánuje rozsáhlé modernizace svých přístavů. Má se stavět čtvrtý kontejnerový terminál v Bremerhavenu, prohlubovat koryta řek Labe a Vezery. V prohloubeném přístavu JadeWeserPort ve Wilhelmshavenu budou moci přistávat největší kontejnerové lodě světa. Největšími přístavy Německa jsou Hamburk, Wilhelmshaven a Brémy s Bremerhaven. Nejdůležitějším přístavem Baltského moře je Lübeck. Nejdůležitější trasy námořní plavby jsou na dolním Labi a dolní Vezeře, dále průplav mezi Severním a Baltským mořem. Německé pobřeží Baltského moře, v Meklenburském zálivu, je nejnebezpečnější částí baltského pobřeží. V Německu je dobře rozvinutá říční plavba, země má hustou síť vnitrozemských průplavů. Nejdůležitější splavné řeky jsou Rýn, Mohan, Vezera a Labe. Významné jsou vnitrozemské říční kanály, z nichž nejvýznamnějšími jsou Středoněmecký průplav, kanál Dortmund-Ems, kanál Rýn-Herne a Elbe-Seitenkanal. Kanál Dunaj-Mohan překračuje hlavní evropské rozvodí a umožňuje plavbu ze Severního a Baltského moře do Černého moře. Říční přístavy v Duisburgu na soutoku Rýna a řeky Ruhr s ročním obratem 70 miliónů tun zboží ročně patří k největším říčním přístavům světa. === Zahraniční obchod === Německo je již dlouhá léta jedním z největších světových exportérů a importérů, přičemž dosahuje značného přebytku obchodní bilance. Nejdůležitějším obchodním partnerem Německa je v současnosti Čína. V roce 2016 dosáhl německo-čínský obchod v obou směrech objemu 170 miliard eur. == Vzdělávací systém == Vzdělávací systém v Německu je organizován hlavně v rámci jednotlivých spolkových zemí. Volitelná je docházka do mateřské školky pro všechny děti od tří do šesti let, po které následuje povinná školní docházka po dobu alespoň devíti let. Vysoké školství se skládá z univerzit, technických univerzit, jiných vysokých škol a vysokých odborných škol. == Věda a technika == Institucemi vědeckého výzkumu jsou v Německu hlavně univerzity, technické univerzity a vysoké odborné školy. Univerzity v Německu jsou zařízení oprávněná vydávat tituly doktora, profesora a docenta. Existuje také řada veřejnoprávních a soukromých výzkumných institucí. Mezi významné veřejnoprávní instituce patří Deutsche Forschungsgesellschaft a Frauenhofer-Institut. Výzkumem ve svých oborech se zabývají také velké hospodářské koncerny jako jsou automobilky nebo chemické společnosti (existuje např. Spolkový svaz výzkumných výrobců léčiv - Bundesverband Forschender Arzneimittelhersteller s cca 90 členskými firmami). Němečtí vědci jsou častými laureáty Nobelových cen. Nobelovu cenu za fyziku získali Peter Grünberg, Theodor W. Hänsch, Wolfgang Ketterle, Herbert Kroemer, Horst L. Störmer, Hans Georg Dehmelt, Wolfgang Paul, Jack Steinberger, Johannes Georg Bednorz, Ernst Ruska, Gerd . Binnig, Klaus von Klitzing, Arno Allan Penzias, Hans Bethe, Maria Göppert-Mayerová, J. Hans D. Jensen, Rudolf Ludwig Mössbauer, Max Born, Walther Bothe, Otto Stern, Werner Heisenberg, James Franck, Gustav Ludwig Hertz, Albert Einstein, Johannes Stark, Max Planck, Max von Laue, Wilhelm Wien, Karl Ferdinand Braun, Philipp Lenard a Wilhelm Conrad Röntgen. Nobelovu cenu za chemii Stefan Hell, Gerhard Ertl, Johann Deisenhofer, Robert Huber, Hartmut Michel, Georg Wittig, Ernst Otto Fischer, Gerhard Herzberg, Manfred Eigen, Karl Ziegler, Hermann Staudinger, Otto Diels ., Kurt Alder, Otto Hahn, Adolf Butenandt, Richard Kuhn, Carl Bosch, Friedrich Bergius, Hans Fischer, Hans von Euler-Chelpin, Adolf Otto Reinhold Windaus, Heinrich Otto Wieland, Walther Nernst, Fritz Haber, Richard Willstätter, Otto Wallach, Wilhelm Ostwald, Eduard Buchner, Adolf von Baeyer a Hermann Emil Fischer. Za fyziologii nebo lékařství Thomas C. Südhof, Harald zur Hausen, Günter Blobel, Christiane Nüsslein-Volhard, Bert Sakmann, Erwin Neher, Georges Jean Franz Köhler, Bernard Katz, Max Delbrück, Feodor Felix Konrad Lynen, Konrad . Bloch, Werner Forssmann, Fritz Albert Lipmann, Hans Adolf Krebs, Ernst Boris Chain, Gerhard Domagk, Hans Spemann, Otto Heinrich Warburg, Otto Fritz Meyerhof, Albrecht Kossel, Paul Ehrlich, Robert Koch a Emil Adolf von Behring. Evropskou vědu a civilizaci ovlivnili ale i jiní badatelé. Zásadně tak učinil vynález knihtisku Johannese Gutenberga. Heinrich Rudolf Hertz umožnil svými objevy v oblasti elektromagnetismu vznik přístrojů pro bezdrátové spojení, Carl Friedrich Gauss spolu s Wilhelmem Eduardem Weberem poté i díky tomu vynalezli elektromagnetický telegraf. Otcem moderní astronomie je Johannes Kepler. Gustav Kirchhoff byl jedním z tvůrců spektrální analýzy, která dokáže určit složení hvězd, a definoval tzv. černé těleso. Nicolaus Otto vynalezl zážehový čtyřtaktní motor (benzínový), Rudolf Diesel dieslový motor, Gottlieb Daimler vysokorychlostní benzínový motor, Karl Benz první benzínový automobil. Vývoj raketové techniky zásadně ovlivnil Wernher von Braun. Alexander von Humboldt patřil k nejvýznamnějším přírodovědcům své doby a zakladatelům geografie. Základní zákony elektřiny objevil Georg Simon Ohm. William Herschel objevil infračervené záření. Revoluci v geometrii a matematice vyvolali Bernhard Riemann a Georg Cantor. Významným matematikem byl i Carl Gustav Jacob Jacobi, David Hilbert, Leopold Kronecker nebo Hermann Weyl. Evoluční teorii rozvíjel Ernst Haeckel, ve 20. století Ernst Mayr. Významnou teorii o vzniku tornád předložil meteorolog a geolog Alfred Wegener. Daniel Gabriel Fahrenheit proslul výzkumem tepla. Robert Wilhelm Bunsen vynálezem řady laboratorních přístrojů. Friedrich Wöhler syntézou močoviny. Klíčovou postavou fyziky 19. století byl Hermann von Helmholtz. Rudolf Clausius byl zakladatelem termodynamiky. Justus von Liebig založil výrobu průmyslových hnojiv. Heinrich Wilhelm Olbers byl významný astronom, jehož teorii o zaniklé planetě Phaeton v naší sluneční soustavě už vyznává málokdo, ale jeho Olbersův paradox zásadně ovlivnil moderní kosmologii. Průkopníkem informatiky byl Konrád Zuse. Emmy Noetherová byla nejlepší matematičkou své doby, teorii čísel i matematickou statistiku ovlivnil Johann Peter Gustav Lejeune Dirichlet, Richard Dedekind zkonstruoval množinu reálných čísel, Felix Klein revolučním způsobem počal propojovat geometrii s algebrou, za otce moderní matematické analýzy je označován Karl Weierstrass. Ernst Karl Abbe, Carl Zeiss a Joseph von Fraunhofer založili moderní optiku. Friedrich Wilhelm Bessel jako první změřil paralaxu hvězdy a spočítal její vzdálenost od země. Georgius Agricola je vnímán jako zakladatel mineralogie. Otto von Guericke vynalezl vývěvu. Friedrich August Kekulé popsal zákonitosti řetězení uhlíku. Johann Gottfried Galle objevil planetu Neptun. August Ferdinand Möbius je zakladatelem topologie. Výzkum buněk významně posunuli kupředu Rudolf Virchow a Matthias Jacob Schleiden. Samuel Hahnemann založil stále diskutovanou homeopatii. Za praotce kvantové fyziky lze označit Arnolda Sommerfelda. Johannes Wilhelm Geiger sestrojil první měřič radioaktivity. Průkopníkem astrofotografie byl Max Wolf. Emile Berliner vynalezl mikrofon a gramofon. Významným kartografem byl Martin Waldseemüller, všestranností vpravdě renesanční vynikl jezuitský učenec Athanasius Kircher. Fyzik Karl Schwarzschild sehrál roli ve vývoji obecné teorie relativity. Theodor Schwann zavedl pojem metabolismus. Jako konstruktér vzducholodí vynikl Ferdinand von Zeppelin, jako konstruktér automobilový Ferdinand Porsche. Německý průmysl zásadně pozdvihl též Ernst Werner von Siemens. V Německu se narodil i zakladatel americké firmy na výrobu džín Levi Strauss. Otto Lilienthal byl průkopníkem letectví. Johann Philipp Reis vynalezl jeden z typů telefonu. Tradici matematiky v Německu zakládali lidé jako Adam Ries nebo Regiomontanus (Johannes Müller). Prestižní Fieldsovu medaili získali matematici Gerd Faltings a Peter Scholze. V oblasti humanitních a sociálních věd se Němci výrazně prosazovali zejména ve filozofii. Představitelem metafyziky byl Mistr Eckhart. Největším německých scholastikem byl Albert Veliký. Renesančním myslitelem Mikuláš Kusánský. Gottfried Wilhelm Leibniz představil klasickou ontologii, na níž bylo zhusta reagováno. Paul Heinrich Dietrich von Holbach je klasikem filozofického materialismu a ateismu. Vrcholnou érou německé filozofie však bylo 18. a 19. století: Immanuel Kant, Friedrich Nietzsche, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Arthur Schopenhauer, Johann Gottlieb Fichte, Ludwig Feuerbach, Johann Gottfried Herder, Gottlob Frege, Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, Max Stirner nebo Wilhelm Dilthey patřili k největším filozofům své doby. Významnými teoretiky socialismu byli Karl Marx, Friedrich Engels, Ferdinand Lassalle, Eduard Bernstein a Rosa Luxemburgová. Ve 20. století byla nejvýznamnější školou fenomenologie, kterou reprezentovali Martin Heidegger, Edmund Husserl (lze ho ovšem také považovat za Rakušana, neřkuli za Čecha), Max Scheler či Hannah Arendtová, a tzv. Frankurtská škola, kterou představovali Jürgen Habermas, Theodor Adorno, Erich Fromm, Walter Benjamin, Herbert Marcuse a Max Horkheimer. K existencialistům patřil Karl Jaspers, k hermeneutice Hans-Georg Gadamer, k analytické filozofii Rudolf Carnap. Novokantovský přístup ve 20. století rozvíjel Ernst Cassirer. Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher byl nejvýznamnějším teologem 19. století, Dietrich Bonhoeffer století dvacátého. K nejvýznamnějším sociologům světa patří Max Weber, Ferdinand Tönnies, Georg Simmel, Norbert Elias, Werner Sombart a Ulrich Beck. Zakladateli moderní psychologie jsou Wilhelm Wundt a a Gustav Fechner, psychologii národů se pokusil rozvinout Erik Erikson. Nobelovu cenu za ekonomiku získali Reinhard Selten a Wassily Leontief. Franz Boas je jedním z nejdůležitějších kulturních antropologů 20. století. Archeolog Heinrich Schliemann proslul jako objevitel antické Tróje. Leopold von Ranke byl zakladatelem německé historiografie, historik Oswald Spengler proslul svou knihou Zánik Západu, Erwin Panofsky svými výpravami do historie umění. K zakladatelům indologie patřil Friedrich Max Müller. Za nejvýznamnějšího teoretika války je považován Carl von Clausewitz. == Obyvatelstvo == Podle oficiálních údajů ke dni 31. prosince 2015 mělo Německo 82 175 684 obyvatel, což je činí nejlidnatější zemí Evropské unie, po Rusku druhou nejlidnatější v Evropě a 18. nejlidnatější na světě. Hustota zalidnění je 225 obyvatel na čtverční kilometr. Celková průměrná délka života je 80,19 let (77,93 let pro muže a 82,58 let pro ženy). Podle odhadů z roku 2011 činila plodnost 1,41 dítěte na ženu či 8,33 narození na 1000 obyvatel, což je jedna z nejnižších na světě. Od 70. let v Německu úmrtnost překonává porodnost. Nicméně od roku 2010 je Německo svědkem zvýšené porodnosti a míry migrace, částečně za to může nárůst počtu dobře vzdělaných migrantů. Většina imigrantů přicházela z jižní a východní Evropy a usazuje se v městských oblastech.Německo má chronicky jednu z nejnižších porodností na světě, což patří mezi jeho vůbec nejvážnější problémy a stává se velkou hrozbou pro budoucnost státu. Od roku 1972 počet zemřelých neustále překračuje počet narozených. V roce 2006 měla německá rodina 1,37 dítěte na ženu. V roce 2007 poprvé po deseti letech porodnost stoupla a narodilo se 684 862 dětí (1,38 dítěte na ženu). V následujících letech ale dále klesala až k 665 126 živě narozeným dětem roku 2009 (1,36 dítěte na matku). Dalším drobným výkyvem se dostala k hodnotě 1,39 dítěte na matku, což je tedy 677 947 živě narozených dětí v roce 2010. Ovšem v následujícím roce opět spíše klesala. Tento vývoj má za následek rychlé stárnutí a úbytek obyvatelstva. Od začátku roku 2003, kdy Německo dosáhlo počtu 82 536 680 obyvatel, ubylo do 1. ledna roku 2011 i přes výrazný příliv imigrantů více než 785 000 obyvatel. K 31. prosinci 2007 žilo na území Německa 82 217 800 obyvatel na ploše 357 104 čtverečních kilometrů. Německo patří mezi země s vysokou hustotou zalidnění, což je důsledkem především odsunu a emigrace etnických Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce. Asi 75 milionů obyvatel Německa (tj. 91 %) má německé státní občanství. Z těchto má 7,9 miliónu migrační minulost. Mezi nimi je 4,3 miliónů občanů ze zemí bývalého Sovětského svazu (51 procent) a Polska (34 %), kteří mají německý původ a přistěhovali se do Německa. Hovorově se jim říká ruští Němci. Dále to jsou v Německu dlouhodobě žijící cizinci a jejich rodinní příslušníci, včetně jejich dětí narozených v Německu, kteří si požádali o německé občanství. === Imigrace === V Západním Německu probíhající tzv. "hospodářský zázrak" byl od konce 40. let až po 60. léta 20. století podstatně podpořen třemi přistěhovaleckými vlnami, které pomohly zamezit vzrůstajícímu nedostatku pracovních sil. Nejprve přišlo po druhé světové válce do tří západních okupačních zón asi dvanáct milionů německých uprchlíků a vyhnanců. Poté od vzniku obou německých států v roce 1949 až do postavení berlínské zdi v roce 1961 se z východního Německa do Německa západního přestěhovalo asi 3,1 milionu Němců; opačným směrem to bylo 400 000 lidí. Od poloviny padesátých let započalo ve velkém rozsahu zaměstnávání cizinců. Nově příchozím pracovníkům, kteří byli najímáni především na základě bilaterálních smluv, se ve veřejných debatách říkalo "hostující dělníci"(Gastarbeiter). Dohody o náboru pracovních sil uzavřelo Západní Německo s Itálií (1955), se Španělskem a Řeckem (1960), s Tureckem (1961), s Portugalskem (1964) a nakonec s Jugoslávií (1968). Další smlouvy byly uzavřeny s Marokem (1963-1966) a s Tuniskem (1965). Počet Turků vzrostl z 8 700 v roce 1961 na více než jeden milion v roce 1974. U pracovní migrace předcházely mužské pracovní síly příchodu dalších rodinných příslušníků. Pohyb, který v polovině padesátých let 20. století začal jako úředně organizovaná a časově omezená pracovní migrace, plynule přešel v polovině 70. let 20. století do skutečné imigrační situace.V roce 2009 byl zaznamenán slabý odliv turecké menšiny; do Německa imigrovalo asi 30 tisíc Turků, zatímco z Německa se do Turecka odstěhovalo asi 40 tisíc převážně německých občanů tureckého původu. V roce 2010 žily v Německu asi 3 miliony Turků.V letech 2008 a 2010 celkově Německo opustilo více lidí, než kolik se do Německa přistěhovalo.V roce 2014 žilo v 81milionovém Německu skoro 7 milionů obyvatel jiné státní příslušnosti. 96 % z nich žilo na území dřívějšího Západního Německa a (celého) Berlína. V roce 2011 mělo 1,6 miliónu tureckou státní příslušnost. Ze zemí Evropské unie žije v Německu 2,1 milionu obyvatel, z toho je 520 tisíc italské státní příslušnosti, 468 tisíc polské, 283 tisíc řecké a 38 tisíc obyvatel má české občanství. Z evropských zemí, které nejsou členy Evropské unie, žije v Německu 3,2 milionu lidí. Z toho jeden milion lidí pochází ze zemí bývalé Jugoslávie. V roce 2016 mělo přistěhovalecký původ 22,5 % obyvatel Německa. Ve věkové skupině do 5 let bylo přistěhovaleckého původu 36 % všech dětí v Německu. Počet lidí s kořeny na Blízkém východě se od roku 2011 zvýšil o 51 % a počet lidí s africkými kořeny se zvýšil o 46 % na 740 tisíc. Ve Frankfurtu nad Mohanem tvoří lidé s přistěhovaleckým původem 51,2 % obyvatel. V roce 2018 pobývalo v Německu nelegálně na 230 000 migrantů, kteří byli z Německa vyhoštěni německými úřady. 60% migrantů pobíralo podporu v dlouhodobé nezaměstnanosti.Z původních etnických menšin žije v Německu 15 až 50 tisíc Dánů (zdroje se různí), 50 až 60 tisíc Frísů, 60 tisíc Lužických Srbů a asi 70 tisíc Romů. Německo je po USA druhým nejčastějším cílem imigrantů na světě. Od roku 2015 se Německo zmítá v evropské migrační krizi. V letech 2015 a 2016 přišlo do Německa téměř 1,2 milionu migrantů. === Jazyky === Němčina je úřední a převažující jazyk v Německu. Je to také jeden ze 24 úředních a pracovních jazyků v Evropské unii (EU) a jeden ze tří pracovních jazyků Evropské komise. V rámci EU je němčina také nejrozšířenějším mateřským jazykem se zhruba 100 miliony rodilými mluvčími.Mezi původní menšinové jazyky v Německu patří dánština, dolnoněmčina, lužická srbština, fríština a romština. Tyto menšinové jazyky jsou oficiálně chráněny evropskou chartou jazyků. Nejpoužívanějšími jazyky mezi imigranty jsou turečtina, kurdština, polština, ruština, srbochorvatština a další jazyky z Balkánu. Občané Německa jsou často mnohojazyční: 67 % německých občanů tvrdí, že se dokáží domluvit minimálně jedním cizím jazykem (kromě němčiny) a 27 % minimálně dvěma cizími jazyky.Standardní němčina, zvaná Hochdeutsch, je západogermánský jazyk blízce příbuzný dolnoněmčině, nizozemštině a fríštině. V menší míře je také příbuzná s vymřelými východogermánskými a dnešními severogermánskými jazyky. Nejvíce německých slov je odvozeno z germánských větví indoevropské jazykové rodiny. Významná menšina slov je odvozena z latiny a řečtiny, ale také z francouzštiny. V poslední době přibývá mnoho slov převzatých z angličtiny. Tento způsob vyjadřování je známý jako Denglisch. Psaná němčina používá latinku. Německé dialekty jsou četné tradiční územní nebo i lokální útvary. Dají se vystopovat ke starým germánským kmenům (mj. Alemané, Bavoři, Frankové, Chattové a Sasové) a jsou v mnoha směrech odlišné od útvarů standardní němčiny v lexiku, fonologii a syntaxi.K šíření znalostí němčiny a německé kultury v celosvětovém měřítku slouží v roce 1951 založený Goethe-Institut se sídlem v Mnichově, se 12 pobočkami v Německu a 159 pracovišti po celém světě, mj. i v Praze a v Bratislavě. Institut je nazván podle básníka Johanna Wolfganga von Goethe a je finančně podporován německým ministerstvem zahraničí. === Náboženství === Podle sčítání z roku 2011 je nejrozšířenějším náboženstvím v Německu křesťanství, ke kterému se hlásí 66,8 % z celkového počtu obyvatel. Ve vztahu k celkové populaci se 31,2 % označilo jako římští katolíci; 30,8 % jako protestanti zastupovaní evangelickou církví v Německu (EKD); 4,8 % jako součást jiných křesťanských vyznání (včetně evangelické svobodné církve, německy Evangelische Freikirche, s 0,9 %, stejně jako ostatních protestantů mimo EKD).K pravoslaví se přihlásilo 1,3 %, zatímco k judaismu 0,1 %. Ostatní náboženství zaujímají 2,7 %. Geograficky je protestantství soustředěno hlavně v severních, středních a východních částech země. Většinou se jedná o členy EKD, kteří zahrnují luterány, reformované a sjednocenou církev, jejichž tradice sahají až k pruské unii z roku 1817. Katolíci jsou soustředěni na jihu a západě. V Německu počet příslušníků tradičních historických církví klesá, což souvisí hlavně s sekularizací společnosti a církevní daní. V roce 2011 se 33 % obyvatel označilo jako agnostici, ateisté nebo jinak bezbožní. Nevěřících je nejvíce ve státech bývalého východního Německa a velkých metropolitních oblastech, kde se většina obyvatelstva identifikuje jako ateisté.Islám je v zemi druhým nejpočetnějším náboženstvím. Podle zprávy o migraci za rok 2015 tvořili muslimové 5,4 až 5,7 % obyvatel Německa. Většina muslimů jsou sunniti a alevité z Turecka, ale také je tu menší počet ší'itů, ahmadíjů a jiných větví. Roste podíl muslimů ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu nebo z Afriky. Němečtí muslimové, velká část tureckého původu, nemají od státu plné oficiální uznání náboženské komunity.Ostatní náboženství, které zaujímají méně než procento německé populace jsou buddhismus se 250 000 stoupenci (zhruba 0,3 %) a hinduismus s asi 100 000 stoupenci (0,1 %). Ostatní náboženské komunity v Německu mají pod 50 000 stoupenců každá. == Kultura == === Úvod === Německá kultura je definována především společným jazykem. V průběhu dějin mnoho představitelů německé kultury, filozofie a vědy odešlo z Německa, většinou však zůstali spjati s Německem. Jako příklady emigrace z politických důvodů v 19. století lze uvést básníka Heinricha Heineho a filozofa a ekonoma Karla Marxe. Po zániku Svaté říše římské v roce 1806 až do roku 1871, kdy vzniklo Německé císařství, byly v důsledku nevýrazné společné identifikace německy mluvících lidí a roztříštěnosti státní organizace v rámci Německého spolku jak německá kultura, tak i věda důležitými sjednocujícími prvky německého národního uvědomění. Již předtím ovšem vznikl pojem "země básníků a myslitelů", zakládající se na dědictví velkých osobností jako byli Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller a Immanuel Kant. Toto kulturní dědictví je dodnes živnou půdou německého vlastenectví. Na počátku 20. století patřilo tehdejší Německo k předním kulturním a vědeckým národům. Také díky německé klasické hudbě, která mohla těžit z odkazu Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Richarda Wagnera, Johannese Brahmse a dalších velkých skladatelů, i díky německému výtvarnému a filmovému umění byla německá kultura na počátku 20. století jednou z nejvyspělejších v celosvětovém měřítku. Nástup nacismu v 30. letech 20. století a s ním spojená početná emigrace vynikajících německých vědců a spisovatelů, z nichž mnozí byli židovského původu, přinesly úpadek německé vědy a kultury, který trval až do konce druhé světové války. Trvalými nebo dočasnými emigranty se stali například Albert Einstein, Kurt Tucholsky, Thomas Mann a jeho bratr Heinrich Mann, Bertolt Brecht, Lion Feuchtwanger, Hannah Arendtová a mnoho dalších. === Literatura === Německá literatura sahá zpět až hluboko do středověku, např. Walther von der Vogelweide je jedním z nejvýznamnějších středověkých básníků, Hildegarda z Bingenu literárně zpracovala své mystické vize. Mezi nejvýznamnější německé autory patří básníci a dramatikové Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller. Literárně významní jsou bratři Grimmové. Ke klasikům německé literatury patří i Heinrich Heine, Gotthold Ephraim Lessing, Heinrich von Kleist, Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann, Friedrich Hölderlin, Novalis, Theodor Fontane či Georg Büchner. Ve 20. století se stali nositeli Nobelovy ceny za literaturu postupně Theodor Mommsen v roce 1902, Paul Heyse v roce 1910, Gerhart Hauptmann v roce 1912, Thomas Mann roku 1929, Hermann Hesse v roce 1946, Heinrich Böll roku 1972 a Günter Grass v roce 1999. V roce 2009 obdržela Herta Müllerová, německo-rumunská spisovatelka žijící v Berlíně, tuto cenu. Leureáty[zdroj?] jsou také Nelly Sachsová, Thomas Mann a Rudolf Christoph Eucken. K významným autorům 20. století bývá řazen i Bertolt Brecht, Heinrich Mann, Alfred Döblin nebo Patrick Süskind. Především bestsellerem Na západní frontě klid se proslavil Erich Maria Remarque. V oblasti dětské literatury vynikl například Erich Kästner (Emil a detektivové) či Michael Ende (Nekonečný příběh), v oblasti populární literatury Karl May. Frankfurtský knižní veletrh je jedním z největších knižních veletrhů světa. === Hudba === Vývoj evropské klasické hudby byl ovlivněn celou řadou německých hudebních skladatelů. K čelním tvůrcům německého původu patřili Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel (přestože později odešel do Anglie), Ludwig van Beethoven, Carl Maria von Weber, Robert Schumann, Felix Mendelssohn Bartholdy, Richard Wagner, Johannes Brahms a Richard Strauss. Německou hudbu silně ovlivnili i Christoph Willibald Gluck, Georg Philipp Telemann, Carl Orff, Carl Philipp Emanuel Bach, Dietrich Buxtehude, Paul Hindemith, Giacomo Meyerbeer, Kurt Weill, Heinrich Schütz nebo Max Bruch. Německo má silnou tradici sborového zpěvu, jehož rozvoj byl sice přerušen druhou světovou válkou, poté však zaznamenal velký rozmach. V současné době má Německo téměř centrální důležitost v hudebním životě Evropy. V Německu je mnoho prvotřídních hudebních škol a konzervatoří. Německo je také zemí s největším počtem symfonických orchestrů, kterých je celkově 92. Mezi nejvýznamnější patří tzv. A-orchestry: Bamberger Symphoniker (Bamberg), Berlínští filharmonikové (Berliner Philharmoniker), Gewandhausorchester (Lipsko), hr-Sinfonieorchester (rozhlasový orchestr, Frankfurt nad Mohanem), Mnichovská filharmonie . (Münchner Philharmoniker), Sächsische Staatskapelle Dresden (Drážďany), Staatskapelle Berlin se svým šéfdirigentem Danielem Barenboimem, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks (Mnichov, zde působil v letech 1961-1979 Rafael Kubelík) a WDR Sinfonieorchester Köln (Kolín nad Rýnem). V těchto orchestrech působí v současnosti řada významných dirigentů jako jsou Valerij Gergijev, Simon Rattle, Jukka-Pekka Saraste, Christian Thielemann a Kirill Petrenko. Symfonické orchestry mají k dispozici velké koncertní sály s výbornou akustikou, mj. v Berlíně a v Mnichově (Gasteig). V Hamburku byla přestavěna budova bývalého skladu na tzv. Elbphilharmonie s velkým moderním koncertním sálem, který má vynikající akustiku. Německo je čtvrtým největším hudebním trhem na světě. Přispívá k tomu skutečnost, že v zemi působí také velký počet hudebních sólistů z mnoha oborů. Mezi instrumentalisty německé národnosti je nutno jmenovat zejména světově proslulé houslistky jako jsou Anne-Sophie Mutter, Isabelle Faust a Julia Fischer. Velké renomé mají mj. sopranistka Diana Damrauová a tenorista Jonas Kaufmann. Vynikli i pianistka Clara Schumannová či varhaník Johann Pachelbel. K bohatému kulturnímu životu přispívá také, že v Německu vystupují při operních představeních a koncertech klasické hudby početní umělci z celého světa. Filmovou hudbou proslul Hans Zimmer (Lví král, Piráti z Karibiku, Gladiátor aj.). Z oblasti jazzové hudby jsou nejznámější Adam Taubitz, Peter Brötzmann, Theo Jörgensmann, Till Brönner a Eberhard Weber. Slavným kapelníkem big bandu byl James Last. Proslulými operními pěvci byli Dietrich Fischer-Dieskau, Elisabeth Schwarzkopfová nebo Christa Ludwigová. U elektronické hudby odvedly pionýrskou práci skupina Kraftwerk, Karlheinz Stockhausen a Klaus Schulze. V popové a rockové hudbě přesahují hranice Německa umělci jako Udo Jürgens, Udo Lindenberg, Herbert Grönemeyer, Nena, Sandra a Xavier Naidoo. Z hudebních skupin jsou nejznámější Accept, Helloween, Gamma Ray, Die Toten Hosen, Die Ärzte, Alphaville, Scooter, Tokio Hotel, Blind Guardian, Modern Talking, Scorpions a Rammstein. Skupina Rammstein se prosadila s německými texty i v zahraničních hitparádách. V Německu se již dlouho těší velké popularitě také český zpěvák Karel Gott. === Výtvarné umění === Nejslavnějším německým malířem je Albrecht Dürer. Dürerem byl silně inspirován i dřevorytec Hans Holbein mladší. Významným renesančním malířem byl Lucas Cranach starší. Ten je někdy řazen k tzv. dunajské škole, k níž patří i Albrecht Altdorfer. K renesanci náleží i Matthias Grünewald. Jedním z nejvýraznějších z Německa pocházejících barokních malířů je mistr Cosmas Damian Asam. Významným dřevorytcem 19. století byl Wilhelm Busch. Z romantických malířů vynikli Caspar David Friedrich a Carl Spitzweg. Maria Sibylla Merianová proslula kresbami hmyzu, rostlin a zvířat. Impresionistické vlivy zpracoval Max Liebermann. Výraznou osobností avantgardy byl Max Ernst či expresionisté Franz Marc, Ernst Ludwig Kirchner a Käthe Kollwitzová. Expresionismus sehrál v německém umění mimořádnou roli a na území Německa přímo vnikl, v Mnichově a Berlíně. Neoexpresionismus reprezentují Georg Baselitz či Anselm Kiefer. Hyperrealismus a výtvarné užití fotografie proslavilo Gerharda Richtera, "kapitalistický realismus" Sigmara Polkeho, performanční a happeningové umění Josepha Beuyse. Svými karikaturami prosluli George Grosz či Otto Dix. Nejslavnějšími sochaři jsou Hans Arp a Jörg Immendorff. Významný je festival moderního umění documenta, který se koná každých pět let ve městě Kassel. === Architektura === Německo má bohaté a mnohotvárné dějiny architektury, která je úzce spojená s dějinami architektury v sousedních zemích. Architektonické památky pochází již z dob římské antiky, jejíž památky se na území Německa dochovaly. Na území Německa se nachází památky z doby před románským slohem, např. vstupní objekt do města Lorsch, tzn. Torhalle. Torhalle ukazuje vývoj směrem k románskému slohu, který přišel do Svaté římské říše po roce 1030. Gotika vznikla ve Francii, první stavby v gotickém slohu na území Německa pochází kolem roku 1230, např. Chrám Panny Marie v Trevíru. Po roce 1520 přišla renesance z území dnešní Itálie do Svaté říše římské, ukázka je radnice ve městě Augsburg. Baroko se prosadilo na území dnešního Německa od roku 1650. Příkladem jsou díla od Balthasara Neumanna, např. kostel ve Wies a zámek v Ludwigsburgu. Kolem roku 1770 nastupuje období klasicismu. Nejdůležitějšími stavbami jsou Staré muzeum v Berlíně, zámek Charlottenhof a Braniborská brána v Berlíně. Z doby historismu (období 1840 až 1900) pochází zámek Neuschwanstein a Berlínský dóm. Významným architektem neoklasicismu byl Karl Friedrich Schinkel. Na počátku 20. století byli němečtí architekti přední představitelé klasické moderny. Walter Gropius, Ludwig Mies van der Rohe a škola architektury Bauhaus udala směr, který architektura do dnešní doby celosvětově využívá. Monumentální architektura v době nacismu výrazně ovlivnila tvář německých měst. V době obnovy po druhé světové válce měl převahu pragmatismus, teprve později našla německá architektura nové formy projevu. V roce 1972 byl dokončen olympijský stadion v Mnichově, projekt, ve kterém německá architektura znovu našla svůj stylJeho autorem byl Frei Paul Otto, nositel prestižní Pritzkerovy ceny. Druhým německým laureátem této "Nobelovy ceny za architekturu" je Gottfried Böhm, představitel brutalismu, autor řady unikátních staveb, jako je radnice v Bergisch Gladbachu nebo kostel ve Velbertu. === Kulturní a stavební památky === Na seznamu UNESCO je 40 německých příspěvků ke Světovému kulturnímu dědictví, které se nachází v 15 ze 16 německých spolkových zemí. První na seznamu byla katedrála Panny Marie v Cáchách v roce 1978, posledním přírůstkem z roku 2008 jsou Moderní berlínské stavby. Nejvyšší návštěvnost zahraničních a domácích turistů mají mnohé památky z období německé romantiky jako je zámek Neuschwanstein, dále město Heidelberg, vinařské středisko Rüdesheim, památník Walhalla v Bavorsku a také centra středověkých měst jako je Rothenburg ob der Tauber. Na oblibě získávají i nákladně zmodernizovaná městská centra z doby industrializace, například v hlavním městě Berlíně a mnoha velkoměstech Severního Porýní-Vestfálska. Následkem bombardování v období 2. světové války byla zcela nebo částečně ztracena původní centra mnoha německých velkoměst (Brémy, Frankfurt nad Mohanem, Mnichov, Norimberk, Drážďany a jiné) a středně velkých měst, byla a jsou však též s velkým nákladem obnovována a přestavována. V některých městech střední velikosti a mnoha malých městech se naproti tomu starobylá centra měst zachovala často nebo byla z větší části obnovena (Dinkelsbühl, Gosslar, Wetzlar a jiné). === Muzea === V Německu se nachází přes 6000 muzeí, ke kterým patří soukromé i veřejné sbírky, zámky a zahrady. K největším a nejvýznamnějším patří Německé muzeum v Mnichově, celosvětově největší přírodovědeckotechnické muzeum, Germanische Nationalmuseum v Norimberku se sbírkami z kultury a umění od rané historie do dnešní doby. Také v Berlíně se nachází celosvětově důležitá muzea. === Média === Rozhlasové a televizní vysílání ovlivnili ve svých počátcích němečtí vynálezci. Příjem televizního a rozhlasového vysílání probíhá jak pozemními vysílači, tak přes družicové vysílání. Rozšířená je i kabelová televize. Od roku 2003 probíhá digitalizace televizního a rozhlasového vysílání, je plánována kompletní digitalizace. Někteří poskytovatelé nabízí televizní a rozhlasové vysílání i přes Internet, v rámci protokolu IPTV jako součást širokopásmového připojení. Německo má duální rozhlasové vysílání, veřejnoprávní rozhlas, a mnoho soukromých rozhlasových stanic, které jsou financovány reklamami. V Německu existuje veřejnoprávní televize, mezi jiným stanice ARD a ZDF, jakož i soukromé televizní společnosti, k nimž patří ProsiebenSat.1 media AG, RTL Group, MTV Networks Deutschland, NBC Universal Deutschland, Tele München Gruppe, jakož i regionální poskytovatelé televizního vysílání. Vedle volně přijímaného televizního vysílání existuje v Německu také digitální placená televize. Nejznámější poskytovatel placeného televizního vysílání je Premiere. Prostředí německé žurnalistiky je velice mnohotvárné, mezi nejčtenější deníky patří Bild, Westdeutsche Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung. Nejznámějšími týdeníky jsou Der Spiegel a Focus. Koncem roku 2007 disponovalo 72 % německého obyvatelstva připojením na internet; asi 24 % mělo širokopásmové připojení. === Kinematografie === Klasikem německého filmu je režisér Friedrich Wilhelm Murnau, tvůrce klasického snímku Upír Nosferatu. Slavnou filmovou režisérkou byla i Leni Riefenstahlová. Klíčovou postavou poválečného německého filmu byli Wim Wenders, Werner Herzog, Volker Schlöndorff či Rainer Werner Fassbinder. V Hollywoodu se prosadil Roland Emmerich, v zahraničí uspěl i Tom Tykwer. Nejslavnějšími německými herci jsou Marlene Dietrichová, Klaus Kinski a Nastassja Kinski. V modelingu se prosadila Heidi Klumová a Claudia Schifferová, jako módní návrhář proslul Karl Lagerfeld. Každoročně se pořádá filmový festival světového významu Berlinale. === Kuchyně === Německá kuchyně je velmi mnohotvárná a liší se region od regionu. Známé jsou především vydatné a těžké pokrmy jako je vepřové koleno a uzené vepřové maso s kyselým zelím, kadeřavá kapusta s čajovkou, jakož i různé eintopfy. Eintopf je jídlo z jednoho hrnce, v hrnci se vaří, dusí a peče úplně všechno od masa přes luštěniny až po zeleninu. Tato vydatná jídla mají v Německu tradici díky relativně severní poloze, kdy v zimě byl nutný vydatný příjem kalorií. Regionální kuchyně je velice různorodá a ovlivňovaná kuchyněmi ze sousedních zemí. V dnešní době se v Německu jako i jiných evropských zemích přechází od těžkých k lehčím pokrmům. Především v severním Německu se připravují různorodé pokrmy z brambor, na jihu je tradiční knedlík a nudle. V Německu se k snídani jí chléb a pečivo s různými pomazánkami, s širokým výběrem uzenin a sýrů, oblíbené je zde vařené vejce, i vejce na hniličku, pije se čaj či káva, přičemž přednost dávají Němci kávě. V poledne se konzumuje teplé jídlo, večer se často podává studená večeře formou studené mísy (tzv. Kalteplatte). V Německu jsou velice oblíbené různé druhy sladkého pečiva a koláčů s ovocnou nebo tvarohovou náplní, různé druhy oplatek. Odpolední svačinu tvoří tzv. Kaffee und Kuchen (káva a dort). === Sport === Sport má v Německu vysokou společenskou prestiž. V ročníku 2009/10 bylo přibližně 27,6 miliónu německých obyvatel členy 91 000 sportovních klubů a oddílů. V počtu medailí získaných na olympijských hrách (pokud sečteme olympijské výsledky Německa, západního Německa, východního Německa i tzv. společného německého týmu, jež se olympiád zúčastňoval v letech 1956–1964) je Německo třetí nejúspěšnější zemí na světě. Země byla pořadatelem největších sportovních svátků včetně dvou letních (1936 v Berlíně a 1972 v Mnichově) a jedněch zimních olympijských her (1936 v Garmisch-Partenkirchenu), dvou mistrovství světa ve fotbale (1974 a 2006) a dalších významných soutěží. Německo hostí řadu motoristických závodů nejvyšší úrovně včetně tradiční Grand Prix Německa a většiny dosud uskutečněných Grand Prix Evropy formule 1. Nejvýznamnějším německým sportovcem 20. století byl podle ankety ZDF automobilový závodník Michael Schumacher, který překonal mnoho rekordů formule 1 včetně zisku sedmi titulů mistra světa. V první desítce ankety se dále umístila kanoistka Birgit Fischerová, nejúspěšnější německá olympionička, tenisté Steffi Grafová a Boris Becker, cyklista Jan Ullrich, plavkyně Franziska van Almsicková, legendární boxer Max Schmeling a hned několik fotbalistů v čele s Franzem Beckenbauerem. Německo má ale i řadu dalších sportovních legend. Mistrem světa ve Formuli 1 se stali krom legendárního Schumachera i Sebastian Vettel a Nico Rosberg. Anton Mang je pětinásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů. Walter Röhrl je dvojnásobným mistrem světa v rallye. Tenisovou světovou jedničkou a vítězkou tří grandslamů byla vedle Graffové i Angelique Kerberová, Michael Stich vyhrál Wimbledon. Velkou tradici má v Německu jezdectví, Isabell Werthová si v koňském sedle vybojovala šest zlatých olympijských medailí, stejně jako její kolega Reiner Klimke. K úspěšným olympijským plavcům patřili i reprezentanti NDR Kornelia Enderová, Roland Matthes a Kristin Ottová. Nejúspěšnější atletkou je běžkyně Bärbel Wöckelová. Čtyři olympijské zlaté má kanoistka Katrin Wagner-Augustinová a veslařka Kathrin Boronová. Slavným šachistou byl Emanuel Lasker. Německo je největší světovou velmocí v zimních sportech, především v biatlonu, jízdě na bobech, jízdě na saních nebo rychlobruslení. Nejúspěšnější německou účastnicí zimních olympijských her v historii je dosud rychlobruslařka Claudia Pechsteinová s pěti zlatými medailemi. Rychlobruslařskými legendami jsou i Gunda Niemannová-Stirnemannová či Karin Enkeová. Čtyři zlaté mají bobisté Kevin Kuske a André Lange i sáňkaři Natalie Geisenbergerová, Tobias Arlt a Tobias Wendl. Úspěšnými biatlonisty byli Sven Fischer či Laura Dahlmeierová. Jens Weissflog je legendou skoků na lyžích, Markus Wasmeier sjezdového lyžování, Katarina Wittová krasobruslení. Nejoblíbenějším druhem sportu v Německu je ovšem s náskokem kopaná. Německý fotbalový svaz má šest miliónů členů, v soutěžích hraje 170 tisíc týmů. Německá mužská reprezentace je celosvětově jeden z nejúspěšnějších týmů, vybojovala čtyřikrát titul mistrů světa (1954, 1974, 1990, 2014) a třikrát vyhrála mistrovství Evropy (1972, 1980, 1996). Německo je jedinou zemí na světě, která získala titul mistra světa v kopané v mužské a ženské kategorii. Hráči tří německých klubů se radovali z vítězství v Lize mistrů či jejím předchůdci Poháru mistrů (Bayern Mnichov, Hamburger SV, Borussia Dortmund), Bayern Mnichov celkem pětkrát. Pohár vítězů pohárů vyhrál i Werder Brémy a 1. FC Magdeburg (tehdy východoněmecký tým). Evropskou ligu (dříve Pohár UEFA) pak Borussia Mönchengladbach, Eintracht Frankfurt, Bayer Leverkusen a FC Schalke 04. Cenu Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy získali Gerd Müller (1970), Franz Beckenbauer (1972, 1976), Karl-Heinz Rummenigge (1980, 1981), Lothar Matthäus (1990) a Matthias Sammer (1996). Oliver Kahn byl vyhlášen nejlepším hráčem světového šampionátu roku 2002. Miroslav Klose vede historickou tabulku nejlepších střelců mistrovství světa. Ve světovém měřítku vyniká také německá házená (3krát mistři světa) a pozemní hokej (čtyři zlaté na olympijských hrách). Narůstá i popularita basketbalu a ledního hokeje. Nejslavnějším německým basketbalistou je Dirk Nowitzki. Cenu pro světového házenkáře roku mají Daniel Stephan (1998), Henning Fritz (2004) a Nadine Krauseová (2006). Do síně slávy Mezinárodní volejbalové federace byl uveden Siegfried Schneider.Řada vynikajících sportovců reprezentovala bývalou NDR, kde ale po pádu komunistického režimu vyšla najevo existence systému státem řízeného dopingu. === Svátky === Státním svátek Německa je 3. říjen, Den německé jednoty. Je to jediný svátek, který je určen spolkovou vládou. Ostatní svátky určují jednotlivé spolkové země, nicméně jsou svátky, které se slaví ve všech spolkových zemích: Velký pátek, Velikonoční pondělí, Nanebevstoupení páně, Svatodušní pondělí (letnice) a oba Vánoční svátky; bez křesťanského pozadí Nový rok a Svátek práce. Spolu s nedělí jsou v Německu svátky dny pracovní klidu. == Vybrané památky (fotogalerie) == === Církevní památky === #Nejvyšší kostelní věž na světě. Výška 161,53 metrů. === Ostatní stavby === === Technika a kultura === === Krajina === == Odkazy == === Poznámky === === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Germany na anglické Wikipedii. === Literatura === FULBROOK, Mary. Dějiny moderního Německa : od roku 1918 po současnost. Praha: Grada, 2009. 304 s. ISBN 978-80-247-3104-9. MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol. Dějiny Německa. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 609 s. ISBN 80-7106-712-1. === Související články === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Německo ve Wikimedia Commons Téma Německo ve Wikicitátech Slovníkové heslo Německo ve Wikislovníku Encyklopedické heslo Německo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Průvodce Německo ve WikicestáchExterní odkazy – oficiální instituce státuNěmecko na OpenStreetMap Kategorie Německo ve Wikizprávách (německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)Spolkový prezident (Bundespräsident) Frank-Walter Steinmeier (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolkový parlament (Deutscher Bundestag) (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolková vláda (Die Bundesregierung) (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolková rada (Bundesrat) (německy)(anglicky)Spolkový statistický úřad (Statistiches Bundesamt Deutschland) (německy)(anglicky) Německá turistická centrála (Deutsche Zentrale für Tourismus)Externí odkazy – oficiální informace(německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)(rusky)www.deutschland.de – oficiální německý portál (česky)(německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)(rusky)Fakta o Německu (Tatsachen űber Deutschland), zdroj: Spolkové ministerstvo zahraničíExterní odkazy – další informaceGermany.cz – web Čechů a Slováků v Německu (anglicky)Answers – Germany Export do SRN – aktuální ekonomické informace o Německu Germany - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Germany (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Německo - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2004-06-08 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online. Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Germany [online]. U.S. Department of State, 2011-07-01 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Germany [online]. [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Library of Congress. Country Profile: Germany [online]. 2008-04-21 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Berlíně. Souhrnná teritoriální informace: Německo [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-18 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-29. (česky) Germany [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Externí odkazy – internetová médiaPřehled tisku – tisk online Online mapa Německa – interaktivní mapa až do měřítka 1:5 000

ADJ_PHRASE

OTHER

001430

... postupné ochrnutí celého těla. Od roku 1968 se může pohybovat jen za pomoci vozíčku a od roku 1985 s okolním světem komunikuje jen pomocí speciálního počítače. V mládí jezdil na koni a hrál si s ostatními dětmi. V Oxfordu byl kormidelníkem veslařského týmu, což mu, jak se sám vyjádřil, pomohlo ulehčit nesmírnou univerzitní nudu. Příznaky choroby se poprvé objevily, když se zapsal na univerzitu v Cambridge. Ztratil rovnováhu na schodech a spadl, přičemž si poranil hlavu. Protože se bál, že přišel o svůj talent, podstoupil Mensa test,...

Co Stephenovi Hawkingovi pomohlo ulehčit nesmírnou univerzitní nudu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stephen_Hawking

V Oxfordu byl kormidelníkem veslařského týmu, což mu, jak se sám vyjádřil, pomohlo ulehčit nesmírnou univerzitní nudu.

Stephen William Hawking (* 8. ledna 1942 Oxford) je britský teoretický fyzik a jeden z nejznámějších vědců vůbec. Významně přispěl zejména k různým oborům kosmologie a kvantové gravitace a v letech 1979 až 2009 zastával post lukasiánského profesora matematiky na Univerzitě v Cambridgi. Narodil se 8. ledna 1942 v anglickém univerzitním městě Oxfordu rodičům Frankovi a Isobel (roz. Walkerové) Hawkingovým. Má dvě mladší sestry, Philippu a Mary a adoptivního bratra Edwarda. Otec Frank Hawking byl výzkumníkem v oboru tropické medicíny a matka Isobel Hawkingová se angažovala v levicové politice. Rodiče se do Oxfordu přestěhovali z Londýna krátce před jeho narozením, aby se vyhnuli následkům bombardování města během druhé světové války. V roce 1950 se rodina opět přestěhovala, tentokrát do St. Albans severně od Londýna, kde Hawking navštěvoval místní výběrovou školu. Na přání svého otce měl studovat lékařství jako on sám, on se však živě zajímal o matematiku, fyziku a chemii. Ještě před svou maturitou podal žádost na přijetí na Oxfordskou univerzitu, ke svému překvapení byl přijat a dostal studijní stipendium. Na škole nebylo možné studovat matematiku, takže se místo toho od roku 1958 věnoval fyzice a byl jedním z nejnadanějších studentů. Jeho přáním bylo studovat kosmologii na univerzitě v Cambridgi. V roce 1962 složil s výborným úspěchem zkoušku a od roku 1963 studoval v Cambridgi. Roku 1965 začal pracovat na své doktorské práci u profesora Denise Sciama, kterou o rok později úspěšně obhájil a dosáhl titulu Ph.D. Stal se nejdříve výzkumníkem (Research Fellow) a později stálým členem (Professorial Fellow) univerzity Gonville and Caius College v Cambridge. Po tom, co opustil Astronomický institut, přešel v roce 1973 do oddělení aplikované matematiky a teoretické fyziky a od roku 1979 zastával pozici Lukasiánského profesora matematiky, kterou ve své poslední vůli založil v roce 1663 člen univerzitního parlamentu reverend Henry Lucas. Lukasiánským profesorem byl v minulosti také Isaac Newton. Je držitelem mnoha vědeckých ocenění a členem mnoha významných učených společností, mimo jiné britské Královské společnosti (od roku 1974), Papežské akademie věd (od 1986) a Národní akademie věd USA. I přes své postižení se stále aktivně podílí na vědeckém výzkumu a kombinuje rodinný život (má tři děti a tři vnoučata) s výzkumy v oboru teoretické fyziky a náročným cestovním programem veřejných přednášek. Roku 2010 prohlásil, že je možné cestovat časem, ale jenom dopředu, a že by tak bylo možné, aby se obydlila v té době již zničená planeta. [zdroj?] Roku 2014 prohlásil, že klasicky vnímaná černá díra neexistuje. Už na počátku studia v Oxfordu se projevily první příznaky jeho nemoci, amyotrofická laterální skleróza (dle některých významných neurologů se nejedná o ALS, nýbrž o spinální muskulární atrofii - SMA, Hawkingův případ dodnes není plně objasněn), která napadá nervový systém a má za následek postupné ochrnutí celého těla. Od roku 1968 se může pohybovat jen za pomoci vozíčku a od roku 1985 s okolním světem komunikuje jen pomocí speciálního počítače. V mládí jezdil na koni a hrál si s ostatními dětmi. V Oxfordu byl kormidelníkem veslařského týmu, což mu, jak se sám vyjádřil, pomohlo ulehčit nesmírnou univerzitní nudu. Příznaky choroby se poprvé objevily, když se zapsal na univerzitu v Cambridge. Ztratil rovnováhu na schodech a spadl, přičemž si poranil hlavu. Protože se bál, že přišel o svůj talent, podstoupil Mensa test, aby si ověřil, že jeho intelektuální schopnosti nebyly narušeny. Choroba mu byla diagnostikována, když mu bylo 21 let, krátce před jeho první svatbou, a podle vyjádření lékařů neměl žít déle než dva nebo tři roky. Postupně ztratil vládu nad pažemi, nohama a hlasem a v současné době je v podstatě úplně paralyzován. V roce 1985 se během návštěvy výzkumného centra CERN v Ženevě nakazil zápalem plic, což v jeho případě znamenalo ohrožení života. Důsledkem byly akutní potíže s dýcháním, které bylo možno vyřešit jedině pomocí tracheotomie, kvůli níž přišel o schopnost mluvit. Od té doby používá ke komunikaci elektronický hlasový syntezátor. Původní přístroj měl americký přízvuk a Hawking ho používal dlouhou dobu, i když už byl značně zastaralý. Na otázku, proč tomu tak je, uvedl, že nikdy neslyšel hlas, který by se mu víc líbil a že se s ním ztotožnil. V roce 2004 se však nakonec náhrada našla a v současné době používá systém VoiceText od společnosti NeoSpeech. Navzdory svému postižení o sobě mluví jako o "šťastlivci" nejenom proto, že pomalý postup nemoci mu poskytl čas učinit významné objevy, ale také mít, podle jeho vlastních slov, "velmi okouzlující rodinu".. Když . se jeho první ženy Jane ptali, proč se rozhodla vzít si muže, kterému zbývají tři roky života, odpověděla: "Byla to doba obav z atomové zkázy, takže vyhlídky na krátký život jsme měli všichni". Pracoval na základních zákonech fungování vesmíru. S Rogerem Penrosem dokázal, že Einsteinova obecná teorie relativity předpovídá, že čas a prostor má počátek ve velkém třesku a konec v černých dírách. Tyto výsledky dokazují, že je nezbytné sladit obecnou relativitu s kvantovou teorií, dalším významným vědeckým objevem první poloviny 20. století. Jedním z důsledků těchto výzkumů byl také jeho objev, že černé díry by neměly být úplně černé, ale měly by emitovat záření a případně se i postupně zmenšovat a nakonec zcela zmizet. Další je domněnka, že vesmír nemá v pomyslném čase žádný okraj nebo hranice. To by znamenalo, že způsob, jakým vesmír vznikl, je zcela dán vědeckými zákony. Počet jeho vědeckých publikací se blíží ke dvěma stům a vyznačují se tím, že ačkoli jsou vesměs příkladnými vědecky odbornými díly, jsou částečně i populárně-naučné, tedy srozumitelné i ne zcela zasvěcenému čtenáři, aniž by přitom ztratily na své odbornosti. Jako příklad lze uvést jeho Stručnou historii času (A Brief History of Time), Vesmír v kostce (The Universe in a Nutshell), nebo Ilustrovanou teorii všeho (The Illustrated Theory of Everything), které patří k nejčtenějším knihám na světě vůbec.[zdroj?] Výběr z díla The Large Scale Structure of Spacetime, 1973 (spoluautor: G. F. R. Ellis) General Relativity: An Einstein Centenary Survey, 1979 (spoluautor: W. Israael) Superspace and Supergravity, . 1981 The Very Early Universe, 1983 Stručná historie času (A Brief History of Time: From the Big Bang to Black Holes), 1988, česky 1991, 1997 Černé díry a budoucnost vesmíru (Black Holes and Baby . Universes and Other Essays), 1993, česky 1995 The Illustrated A Brief History of Time: Updated and Expanded Edition, 1996 (ilustrované a rozšířené vydání z roku 1988) Povaha prostoru a času (The Nature of Space . and Time), 2000 (spoluautor: R. Penrose), česky 2000 Vesmír v kostce (The Universe in a Nutshell), 2001, česky 2002 Ilustrovaná teorie všeho (The Illustrated Theory of Everything . ), 2003, česky 2004, 2005 Jirkův tajný klíč k vesmíru (George's Secret Key To The Universe), 2007, česky 2008 Jirkův vesmírný lov pokladů (George's Space Treasure . Hunt), 2009, česky 2009 Jirka a velký třesk (George and the Big Bang), 2011 Jirka a neprolomitelná šifra ( George and the Unbreakable Code) 2014 Velkolepý plán (The Grand Design), 2010, česky 2011 Roku 2004 se podílel na natáčení televizního dokumentu Hawking: Die Suche nach dem Anfang der Zeit (Hawking: Pátrání po počátku času), vysílané německo-francouzskou televizní společností Arte. Zřejmě vzhledem ke své zálibě v ironii a sarkasmu se podílel i na různých krátkých výstupech v televizních hrách a skečích, kde sám hostoval. Zahrál hologram sama sebe ve dvojepizodě "Vpád" seriálu Star Trek: Nová generace (jako student byl horlivým čtenářem science fiction), vsedě ve svém vozíku přestavěném na vrtulník se objevil i v seriálu Simpsonovi. V roce 2012 se objevil v roli sebe sama ve dvou dílech seriálu Teorie velkého třesku: nejprve ve 21. epizodě páté řady s názvem "Hawkingova excitace" a následně v šesté epizodě šesté sezóny (díl "Výmaz pasáže"), kde pouze hovořil prostřednictvím mobilního telefonu. V seriálu Futurama představoval člena přísně tajné skupiny starající se o zachování kontinua časoprostoru. Jeho syntetizovaný hlas je součástí skladeb "Keep Talking" (album The Division Bell) a "Talkin' Hawkin'" (album The Endless River) britské rockové skupiny Pink Floyd. V roce 2014 o něm byl britským režisérem Jamesem Marshem natočen životopisný snímek Teorie všeho. Stephena Hawkinga v něm ztvárnil Eddie Redmayne, který se na natáčení připravoval mimo jiné se skutečným Stephenem Hawkingem. Film byl nominován na pět Cen Akademie, jediného Oscara získal Eddie Redmayne za svůj herecký výkon v hlavní roli. 1975: Eddingtonova medaile 1976: Hughesova medaile, udělována Královskou společností 1985: Gold Medal of the Royal Astronomical Society 1986: člen Papežské akademie věd 1988: Wolfova cena za fyziku 1989: Prince of Asturias Awards 1989: Řád společníků cti 1999: Julius Edgar Lilienfeld Prize

CLAUSE

OTHER

010785

... elektrických transformátorech. ricinový olej === Esenciální === Esenciální oleje je jedno z označení pro silice, tekuté izoprenoidy rostlinných tkání. Jde o vonné látky. Své použití nalézají např. při výrobě kosmetiky, v aromaterapii nebo při aromaterapeutických masážích - například růžový olej. == Výroba olejů == Tuky jako zásobní látky jsou obsaženy v semenech nebo plodech rostlin. Ty se po nasbírání lisují a tím se (velmi zjednodušeně) získává olej. Pokud jsou lisovány za studena, pak je tento olej kvalitní a používá se příkladně na konzumaci nebo jako terapeutický olej. Lisování za tepla je jednodušší, ale zato získáme méně kvalitní...

Jaké oleje se využívají při výrobě kosmetiky?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Olej

Esenciální oleje je jedno z označení pro silice, tekuté izoprenoidy rostlinných tkání.

Olej je kapalina tvořená molekulami, které obsahují hydrofobní uhlovodíkové řetězce. Proto se oleje nerozpouštějí ve vodě. Mají také menší hustotu než voda. == Druhy olejů == === Potravinářské === Potravinářské, jedlé oleje jsou rostlinné kapalné triacylglyceroly. Mohou mít jednu nebo více nenasycených vazeb. Čím více je dvojných vazeb v řetězci, tím je olej tekutější. V rostlinných tkáních slouží oleje jako zásobárna energie, často jako pohotový energetický zdroj pro klíčící semena. ==== Druhy potravinářských olejů ==== slunečnicový olej dýňový olej kokosový olej konopný olej lněný olej makový olej mandlový olej olivový olej palmový olej řepkový olej sezamový olej sójový olej arganový olej spermový olej bodlákový olej === Technické === Technické oleje jsou nejčastěji založeny na použití minerálních olejů, tedy směsí uhlovodíků získaných z ropy, nebo silikonových olejů, vyráběných synteticky, u kterých místo uhlíkových řetězců jsou použity řetězce na bázi křemíku.Technické oleje se používají především jako maziva, dále jako náplně hydraulických systémů, speciální silikonové oleje se používají jako chladivo a hasivo v elektrických transformátorech. ricinový olej === Esenciální === Esenciální oleje je jedno z označení pro silice, tekuté izoprenoidy rostlinných tkání. Jde o vonné látky. Své použití nalézají např. při výrobě kosmetiky, v aromaterapii nebo při aromaterapeutických masážích - například růžový olej. == Výroba olejů == Tuky jako zásobní látky jsou obsaženy v semenech nebo plodech rostlin. Ty se po nasbírání lisují a tím se (velmi zjednodušeně) získává olej. Pokud jsou lisovány za studena, pak je tento olej kvalitní a používá se příkladně na konzumaci nebo jako terapeutický olej. Lisování za tepla je jednodušší, ale zato získáme méně kvalitní vhodný pro technické účely. == Odkazy == === Literatura === Potravinářství Anne Iburg: Lexikon octů a olejů, vydalo nakladatelství REBO Productions v roce 2004, ISBN 80-7234-382-3, EAN 9788072343829, Jill Normanová: Oleje, octy a iné prísady, vydalo nakladatelství Slovart v roce 2004, ISBN 80-7145-845-7, Johanna Budwig: Lněný olej, Účinná pomoc proti arterioskleróze, infarktu a rakovině, vydalo nakladatelství Pragma v roce 2008, ISBN 978-80-7205-105-2, EAN 9788072051052, Esenciální oleje Colleen K. Dodt: Éterické a esenciální oleje, vydalo nakladatelství Pragma v roce 2008, ISBN 978-80-7349-115-4, EAN 9788073491154, === Související články === Motorový olej Olejnička Maznice Masáž === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu olej ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo olej ve Wikislovníku Potravinárske oleje (slovensky) Zlato po kvapkách - zena.pluska.sk Esenciálne oleje (slovensky) Rastlinné oleje - prehľad - www.nanicmama.sk

ADJ_PHRASE

OTHER

004745

... Oficiální název státu byl Německá říše (německy Deutsches Reich) do roku 1943 a Velkoněmecká říše (německy Großdeutsches Reich) od roku 1943 do jeho zániku roku 1945. K dalším dnes používaným označením nacistického Německa patří pojem Třetí říše, národně-socialistický stát či vůdcovský stát. Adolf Hitler se 30. ledna 1933 dostal legálně k moci, když byl dosazen do funkce říšského kancléře prezidentem tehdejšího Německa Paulem von Hindenburg. Na začátku své vlády předsedal koaličnímu kabinetu, nicméně poměrně záhy se mu podařilo od vlády odstavit ty členy kabinetu, kteří nebyli členy nacistické strany. Po uchopení moci se povedlo nacistickému režimu opět postavit ekonomiku na nohy a ukončit vysokou nezaměstnanost pomocí masových investic do zbrojení. Návrat ekonomické prosperity vedl k nárůstu popularity režimu mezi německým obyvatelstvem, což se projevilo oddaností Němců jeho vládě....

Kdy se Adolf Hitler dostal legalně k moci?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nacistick%C3%A9_N%C4%9Bmecko

Adolf Hitler se 30. ledna 1933 dostal legálně k moci, když byl dosazen do funkce říšského kancléře prezidentem tehdejšího Německa Paulem von Hindenburg.

Jako nacistické Německo se označuje německý stát v době vlády nacistické strany, tedy od roku 1933 (jmenování Adolfa Hitlera německým kancléřem proběhlo 30. ledna 1933 a diktátorské pravomoci Hitler převzal v březnu 1933) do kapitulace Německa na konci druhé světové války 8. května 1945. Oficiální název státu byl Německá říše (německy Deutsches Reich) do roku 1943 a Velkoněmecká říše (německy Großdeutsches Reich) od roku 1943 do jeho zániku roku 1945. K dalším dnes používaným označením nacistického Německa patří pojem Třetí říše, národně-socialistický stát či vůdcovský stát. Adolf Hitler se 30. ledna 1933 dostal legálně k moci, když byl dosazen do funkce říšského kancléře prezidentem tehdejšího Německa Paulem von Hindenburg. Na začátku své vlády předsedal koaličnímu kabinetu, nicméně poměrně záhy se mu podařilo od vlády odstavit ty členy kabinetu, kteří nebyli členy nacistické strany. Po uchopení moci se povedlo nacistickému režimu opět postavit ekonomiku na nohy a ukončit vysokou nezaměstnanost pomocí masových investic do zbrojení. Návrat ekonomické prosperity vedl k nárůstu popularity režimu mezi německým obyvatelstvem, což se projevilo oddaností Němců jeho vládě. Nicméně opozice z řad liberálů, socialistů a komunistů byla tvrdě potlačována tajnou státní policií gestapem pod patronací Heinricha Himmlera. Nacistická strana postupně ovládla soudy, místní vlády a všechny občanské organizace vyjma protestantských a katolických. Veřejné mínění v Říši utvářelo ministerstvo propagandy vedené Josefem Goebbelsem, který k tomu využíval masmédia, film a uhrančivé Hitlerovy projevy. Státní aparát se snažil vykreslit Hitlera jako vůdce německého lidu (Führer) a k tomu účelu mu předával do ruky veškerou výkonnou moc. Na začátku existence nacistického Německa zaujal Hitler zahraniční politiku strachu a vydírání, kdy vznášel zdánlivě důvodné požadavky na své sousedy, kterým v případě neplnění vyhrožoval válkou. Když se ho pokusili jeho protivníci uklidnit ústupky, ty přijal a zaměřil se zas na další oblast. Tímto postupem se mu podařilo získat značné území bez toho, aniž by to vedlo k válce, jako např. v případě Mnichovské dohody a odstoupení československého pohraničí Německu v roce 1938. Agresivní politika Německa vedla k vypovědění Versailleské smlouvy a od roku 1935 se Německo začalo znovuvyzbrojovat. Téhož roku si opětovně připojilo Sársko[zdroj?], o rok později remilitarizovalo Porýní, vytvořilo spojenectví - Osu s fašistickou Itálií pod vládou Benita Mussoliniho, poslalo pomoc Frankovu fašistickému Španělsku, anektovalo Rakousko v roce 1938 a obsadilo již zmiňované československé pohraničí a později i zbytek Československa. Neustále rostoucí územní nároky vyvrcholily 1. září 1939 invazí do Polska, načež Francie a Velká Británie vyhlásily nacistickému Německu válku, čímž oficiálně začala druhá světová válka, dříve než nacistické Německo čekalo či na ni bylo zcela připraveno. Během války se nacistickému Německu podařilo obsadit velkou část Evropy od Francie až téměř po Moskvu v tehdejším Sovětském svazu, dále od Norska na severu až po rozsáhlé pouštní oblasti v severní Africe na jihu. Na většině okupovaných území se nacisté pokusili zavést "Nový pořádek". Současně začalo docházet k masovým persekucím neněmeckého obyvatelstva, vyvražďování Slovanů, cikánů a Židů, pro které se vžil termín holokaust. Během tohoto období zemřely miliony lidí. Nicméně v průběhu války se začala situace na frontě obracet v neprospěch nacistického Německa, což v důsledku vedlo k jeho porážce. Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945 kapitulací Německa západním spojencům a Sovětskému svazu. Nacistické Německo vyrostlo na základech národního ponížení, hanby a vzteku vycházející ze znění Versailleské smlouvy z roku 1919, které Německu vnutily vítězné mocnosti po první světové válce. Tato smlouva vnucovala Němcům zodpovědnost za rozpoutání války, trvalou ztrátu či demilitarizaci některých území, nutnost platit reparace v penězích a ve zboží a příkazu na redukci německé armády. Mezi další příčiny nárůstu popularity nacistické ideologie patřily nárůst nacionalismu v německé populaci a myšlenky na vybudování "Velkoněmecké říše", která měla trvat tisíc let, občanské nepokoje a komunistické puče, hyperinflace ve Výmarské republice, celosvětová hospodářská krize probíhající ve 30. letech 20. století a nárůst síly komunismu v Německu. Všechny tyto důsledky vedly k tomu, že voliči frustrovaní prací politických stran začali stále více volit strany na levém či pravém okraji politického spektra - extrémisty, zejména nacistickou stranu Německa. Nacisté slibovali silnou, autoritativní vládu namísto neefektivních parlamentních republikánů, občanský mír, socialismus, radikální ekonomickou politiku včele s plnou zaměstnaností, navrácení tradičních hodnot a hrdosti a rasovou čistotu, částečně dosaženou represemi proti Židům a marxistům. To všechno ve jménu národní jednoty a solidarity namísto rozdrobené demokratické společnosti. Vystupovali za znovuvyzbrojení Německa, odmítnutí reparací a znovuobsazení území ztracených vlivem Versailleské smlouvy. Taktéž propagovali názor, že Versailleská smlouva byla zrada způsobená liberální demokracií Výmarské republiky, která připravila Německo o národní hrdost vlivem konspirace Židů, jejíchž úkolem bylo docílit národní nejednotnosti a otrávení německé krve. K tomuto cíli využívala nacistická propaganda Dolchstoßlegende, která hlásala, že první světovou válku neprohrála německá armáda, ale že porážka byla způsobena zradou civilistů v zázemí. V období od roku 1925 do 30. let 20. století se německá vláda změnila z demokratické na "de facto" konzervativně-nacionalistickou autoritativní vládu pod vedením válečného hrdiny z první světové války Paula von Hindenburga, kterému se nelíbil liberálně demokratický stát Výmarské republiky a který chtěl z Německa vytvořit autoritativní stát. Přirozeným spojencem Hindenburga pro vytvoření autoritativní vlády byla Německá národně-lidová strana (Deutschnationale Volkspartei, DNVP), která zastávala pozici nacionalistů, nicméně po roce 1929 vlivem nastupující ekonomické krize začala čelit odlivu mladých a více radikálních sympatizantů k myšlence revoluce zosobňovanou NSDAP. Tato strana taktéž sloužila jako protiváha narůstající popularitě komunismu v Německu. Ke všemu středoví politici ztráceli podporu, jak voliči přecházeli k extrémní levici či pravici, což ještě více ztěžovalo vytvořit většinovou vládu v parlamentu. V roce 1928, po odeznění hyperinflace z let 1922-3, proběhly v Německu spolkové volby, ve kterých nacisté získali pouze 12 křesel, tj. 1,9 % poslaneckých mandátů. O dva roky později ve spolkových volbách vyhlášených po rezignaci kancléře Heinricha Brüninga dne 14. září 1930 a krachu akciových trhů v USA dostali nacisté již 6 400 000 hlasů (17,5 %), což jim zajistilo 107 poslaneckých mandátů a NSDAP se stala druhou nejsilnější stranou v Reichstagu. V červenci 1932 se konaly další spolkové volby, ve kterých nacisté získali 230 křesel, čímž se staly nejpočetnější politickou stranou působící v Reichstagu. Prezident Hindenburg se zdráhal předat moc do rukou Hitlera, nicméně dřívější kancléř Franz von Papen uzavřel s Hitlerem dohodu mezi NSDAP a DNVP, která umožnila Hitlerovi se stát říšským kancléřem. 30. ledna 1933 jmenoval Hindenburg Hitlera kancléřem Německa poté, co skončila neúspěchem snaha generála Kurta von Schleichera o vytvoření stabilní vlády. Hitler začal na Hindenburga vyvíjet nátlak skrze jeho syna Oskara von Hindenburga a intrik s Papenem, který sledoval své vlastní zájmy. Von Papen předpokládal, že z pozice vicekancléře udrží nacisty jako minoritní část vlády a že bude schopen kontrolovat Hitlera. Tento stav byl způsoben tím, že i když NSDAP vyhrála oboje volby v roce 1932, nikdy nezískala většinu hlasů, která by jí umožnila samostatnou vládu, nebo alespoň vládu ve spojení s DNVP. Hitlerovým nástupem k moci započala etapa nacionálně socialistického uchopení moci. Již 28. února 1933 bylo po požáru budovy Říšského sněmu, ze kterého Hitler obvinil komunisty, vydáno nařízení, kterým byla zrušena základní lidská práva obsažená ve výmarské ústavě. Komunistická agitace byla zakázána a komunistická strana byla zanedlouho postavena mimo zákon. Kolem 10 tisíc sociálních demokratů a komunistů bylo zatčeno a uvězněno a mnozí z nich popraveni. Na základě zmocňovacího zákona z března téhož roku převzala vláda veškerou politickou moc. Zmocňovacím zákonem Hitler legálním způsobem nastolil nacistickou totalitní diktaturu. Zásadním krokem na cestě Německa k přeměně v totalitní stát bylo zglajchšaltování ("usměrnění") celého politického a správního aparátu a všech oblastí hospodářského, sociálního a kulturního života. Všechny ostatní politické strany se buď sloučily s NSDAP, nebo byly zakázány. Stejný osud stihl také odbory a různé profesní organizace. Velkým problémem pro Hitlera byla SA, paramilitární organizace NSDAP. Vůdce SA, Ernst Röhm, toužil začlenit své SA-many do řad reichswehru a stát se jeho velitelem. To ovšem narušovalo Hitlerovy záměry. 30. června 1934 proto Hitler nařídil Röhma a jeho podřízené zatknout a bez soudu popravit. Tato událost vstoupila do dějin jako "noc dlouhých nožů". Posléze posílila své postavení SS pod velením Reichsführera SS Heinricha Himmlera. Tomu záhy podléhalo gestapo (tajná státní policie) a nově zřízené koncentrační tábory, kam byly umisťovány politicky (sociální demokraté, komunisté) a rasově (Židé...) nežádoucí osoby. Později spadala do Himmlerovy kompetence veškerá policie v nacistickém Německu. Hitler tak vyřadil jakoukoliv možnou opozici vně i uvnitř NSDAP. Po Hindenburgově smrti v srpnu 1934 se Hitler nechal jmenovat vůdcem (německy "Führer"). Většina vyšších důstojníků reichswehru, kteří prodělali výcvik ještě za dob císařství, se nikdy nesmířila se vznikem Výmarské republiky. Tito důstojníci spatřovali v Hitlerovi obhájce svých zájmů, který opětovně vyzbrojí armádu, zasadí se o revizi Versailleské smlouvy a z Německa znovu vybuduje politickou a vojenskou velmoc . Generální štáb reichswehru si pak Hitler naklonil v červnu 1934, když při noci dlouhých nožů provedl čistku v SA. Po smrti prezidenta Paula von Hindenburga se stal Hitler hlavou státu a změnil text vojenské přísahy – zatímco do této chvíle přísahali vojáci věrnost národu a vlasti, tak nyní již přísahali věrnost vůdci Německé říše a národa Adolfu Hitlerovi . Před nástupem Hitlera k moci, v roce 1932, měla armáda 44 generálů, v roce 1938 jich bylo 261 . 16. 3. 1935 zavedli nacisté brannou povinnost. Armáda postupně opět získala svou ztracenou prestiž a nacistický režim navíc přikládal armádním záležitostem mimořádnou důležitost. Přesto se na přelomu let 1937 a 1938 objevily v armádě první náznaky opozice vůči režimu. Některé důstojníky znepokojil především Hitlerův plán z 5. 11. 1937 na napadení Československa . Ministr obrany polní maršál von Blomberg a vrchní velitel pozemního vojska generálplukovník von Fritsch vyjádřili nad plánem pochybnosti a byli zbaveni svých funkcí. Zanedlouho se podařilo z armády odstranit i zbytek konzervativní staré gardy a do poloviny roku 1938 Hitler zcela ovládl německou brannou moc. Přesto se v armádě i nadále objevovaly opoziční skupiny, které se opakovaně snažily Adolfa Hitlera odstranit – např. skupina spiklenců kolem náčelníka generálního štábu Ludwiga Becka, skupina kolem admirála Wilhelma Canarise a generálmajora Hanse Ostera, skupina atentátníků v čele s generálmajorem Henningem von Tresckow a atentátníci z 20. července 1944. Postoj nacistů k církvím nebyl jednoznačný, ale ze strany nacistů převažovalo spíš hluboké nepřátelství a často i tvrdé pronásledování . Německu se však v roce 1933 hlásilo 68 milionů obyvatel ke křesťanské víře (62,7% obyvatel se hlásilo k protestantismu a 32,4% ke katolické církvi) . Protestanti i katolíci zpočátku vesměs uvítali nástup nacismu k moci, jelikož od nacismu očekávali obnovu starých tradičních hodnot z dob císařství, které za Výmarské republiky upadaly . Vysoce postaveným duchovním imponovaly sociální a politické cíle nacistů, jak o tom svědčí i pastýřský list bavorských biskupů z 12. 11. 1933, v němž je zmínka o záchraně Německa před bolševismem. Velmi rychle však byla v nacistickém Německu stanovena jasná hranice mezi náboženskými záležitostmi, do nichž se nemá plést stát, a záležitostmi státu, do nichž se nemají plést církve. 20. července 1933 uzavřelo nacistické Německo konkordát se Svatým stolcem. I přes uzavření konkordátu postupovali nacisté vůči katolické církvi tvrdě – katolický tisk byl cenzurován, úřady měly právo nepovolit procesí nebo uzavřít klášterní školy. Papež Pius XI. na tuto situaci zareagoval encyklikou S palčivou starostí, jejíž šíření nacisté v Německu zakázali. Encyklika byla nakonec jen ojedinělým případem vzdoru ve vztazích mezi Vatikánem a Třetí říší. Do kritiky režimu se však i nadále pouštěli někteří domácí duchovní – např. biskup Clemens August hrabě von Galen. Do opozice vůči nacismu se dostala i protestantská Vyznávající církev a Ochranné sdružení farářů a jmenovitě pak např. evangeličtí duchovní Dietrich Bonhoeffer nebo Friedrich Justus Perels. Skupiny protinacistického odporu v církvích však byly izolované a nebylo jich mnoho . Církve vystupovaly otevřeně proti nacismu jen tehdy, pokud ohrožoval jejich teologickou nebo morální autonomii. Jedinou náboženskou organizací, která kladla rozhodný a vytrvalý odpor nacismu, byli Svědkové Jehovovi, kteří se ocitli mimo zákon nedlouho poté, co nacisté převzali moc. Většina konzervativně smýšlejících soudců a právníků se nikdy neztotožnila s liberálními myšlenkami Výmarské republiky a v nastolení nacistického režimu spatřovali návrat ke starým hodnotám z dob autoritářského císařství . Justice se téměř bezvýhradně podvolila Hitlerově moci a stala se důležitým nástrojem režimu. V občanském zákoníku provedli nacisté jen minimum změn, zato trestní právo zneužili k vlastním cílům. Destrukce právního systému nastala po požáru Říšského sněmu Nařízením na ochranu národa a státu z 29. března 1933, které bylo následně zneužito k neomezenému zatýkání politických oponentů. V roce 1932 proběhlo v Německu 268 procesů velezrady, v roce 1933 jich bylo již 11 000 . Vznikla síť mimořádných soudů bez poroty. V roce 1934 byla zřízena instituce Lidového soudu (Volksgerichtshof), jež měla projednávat případy velezrady. Hitlerova rozhodnutí se stále častěji stávala výnosem či dokonce zákonem a soudci neměli právo tato rozhodnutí zpochybňovat. Nad zákonem pak stálo např. gestapo, které jednalo rovněž dle Hitlerovy vůle . Související informace naleznete také v článku Velkogermánská říše. Už před uchopením moci projevovali nacisté nenávist k některým etnikům, například vůči Lužickým Srbům, Židům či Romům. Diskriminace a perzekuce Židů byly zahájeny v dubnu 1933 vypuzením židovských úředníků ze státní správy. V září 1935 schválil říšský sněm norimberské rasové zákony namířené proti Židům. Židé byli zbaveni německého státního občanství a bylo jim zakázáno vstupovat do manželství s Němci. Norimberskými zákony bylo postiženo kolem 500 tisíc lidí. 9. listopadu 1938 zinscenovali nacisté "křišťálovou noc" – pogrom, během něhož shořelo v Německu značné množství synagog. Příslušníci SS přitom před zraky nečinné policie zavraždili mnoho Židů. Ekonomická opatření, např. výstavba dálniční sítě (Autobahnen), která byla připravena již předchozími vládami, odstranila nezaměstnanost. Válečné přípravy zabezpečily hospodářské oživení. V roce 1935 bylo Sársko opět integrováno do Německé říše. V témže roce byla znovu zavedena branná povinnost. Hitler následně obnovil německou vojenskou sílu, čímž byla sice flagrantně porušena Versailleská smlouva, nicméně Francie a Velká Británie se omezily na protesty. Když o několik měsíců později wehrmacht remilitarizoval Porýní (1936), západní mocnosti proti tomu nijak nezakročily. Tímto činem Hitler výrazně posílil svoje postavení v Německu. V srpnu 1936 se konaly v Berlíně olympijské hry, které se ukázaly být dalším velkolepým propagandistickým úspěchem nacistického režimu. Po ustavení "osy Berlín-Řím" s Mussolinim a po podepsání paktu proti Kominterně s Japonskem se Hitler cítil být dost silný na to, aby přešel v zahraniční politice do ofenzívy. 12. března 1938 wehrmacht obsadil Rakousko. Když vstoupil Hitler krátce poté do Vídně, byl bouřlivě pozdravován nadšeným davem. O čtyři týdny později se 99 % Rakušanů vyslovilo pro připojení (anšlus) k Německu. Hitlerovi se tak podařilo naplnit ideu vytvoření Velkého Německa, kterou Bismarck v roce 1866 zavrhl. Ačkoli anexe Rakouska odporovala Versailleské smlouvě, která výslovně zakazovala sjednocení Rakouska s Německem, západní mocnosti opět nezasáhly. Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se 3,3milionová menšina sudetských Němců dožadovala autonomie. V září 1938 se Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Edouard Daladier dohodli na konferenci v Mnichově na odstoupení československého pohraničí Německu. Nato Hitler prohlásil, že veškeré německé územní nároky byly uspokojeny, avšak jen šest měsíců po Mnichově, 15. března 1939, využil rozporů mezi Čechy a Slováky jako záminky k obsazení zbytku Československa a k jeho přeměně v protektorát Čechy a Morava. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v Litvě. Západní politika appeasementu tak ztroskotala. 1. září 1939 vypukla německým přepadením Polska druhá světová válka. O dva dny později vyhlásily Velká Británie a Francie Německu válku. Poláci se statečně bránili, ovšem proti německé bleskové válce se ukázali zcela bezmocní. Po pouhém měsíci válčení bylo Polsko na kolenou. Východní polovinu země zabral v souladu s paktem o neútočení Sovětský svaz. Dalšími oběťmi německé agrese se v dubnu 1940 staly Dánsko a Norsko. V květnu zahájila německá armáda napadením Belgie, Nizozemska a Lucemburska válku na západě. Německým pancéřovým divizím se během pár dní podařilo rozetnout spojenecké vojsko ve dví. Britský expediční sbor, obklíčený u Dunkerque, byl sice evakuován, nicméně 14. června 1940 wehrmacht triumfálně vstoupil do Paříže. Po dalším týdnu bojů Francie kapitulovala a uzavřela příměří u Compiégne. V následné letecké bitvě o Británii musel však Hitler strpět svoji první porážku. V dubnu 1941 okupovala německá armáda spolu s Itálií, Maďarskem a Bulharskem také Jugoslávii a Řecko. Značných úspěchů dosáhl v severní Africe rovněž Afrikakorps pod velením Erwina Rommela. 22. června 1941 zaútočilo Německo na Sovětský svaz. Po několika měsících tohoto mohutného tažení padlo do německých rukou celé západní Rusko, Ukrajina, Bělorusko a Pobaltí. V zimě 1941/1942 ale německý postup zamrzl před Moskvou. V prosinci 1941 vstoupily do války USA a Adolf Hitler osobně schválil přípravu sabotážních a teroristických útoků, které měly být provedeny na území USA (Operace Pastorius). V průběhu nové německé ofenzívy na východě v létě 1942 pronikl wehrmacht až na Kavkaz a k Volze. Zde však německá armáda utrpěla v zimě 1942/1943 zničující porážku v bitvě u Stalingradu, což znamenalo bod obratu ve vývoji války. Mezitím byla nacisty uvedena v chod genocida především židovského obyvatelstva (holokaust). V lednu 1942 uspořádaly nacistické špičky konferenci ve Wannsee, na níž bylo rozhodnuto o konečném řešení židovské otázky ("Endlösung"). Židé z celé okupované Evropy byli odvezeni do koncentračních a vyhlazovacích táborů v obsazeném Polsku. V Osvětimi, Treblince, Majdanku a na mnoha jiných místech bylo do konce války vyvražděno kolem 6 milionů evropských Židů. Je prokázáno, že podobný úděl chystali nacisté také dalším etnickým a národnostním skupinám označeným za podřadné, především Slovanům a Romům. Takto uvolněné teritorium na východě mělo posloužit k vytvoření životního prostoru (Lebensraum) pro árijskou rasu. Zlikvidovány měly být rovněž fyzicky nebo mentálně postižené osoby. Zatím po porážce u El-Alamejnu síly Osy v severní Africe v květnu 1943 kapitulovaly. Po bitvě u Kurska dobyla Rudá armáda do konce roku 1943 zpět velkou část obsazeného sovětského území. 6. června 1944 se anglo-americká vojska vylodila v Normandii a již v srpnu Spojenci osvobodili Paříž. Sověti mezitím pronikli na Balkán a do Polska. V prosinci 1944 se sice Němci pokusili ještě jednou chopit iniciativy, avšak po porážce v bitvě v Ardenách, byl osud Německa zpečetěn. V dubnu 1945 zahájila Rudá armáda závěrečný útok na Berlín. 30. dubna spáchal Adolf Hitler v bunkru pod říšským kancléřstvím sebevraždu a o dva dny později se posádka Berlína vzdala. Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa. Většina Evropy ležela v ruinách a více než 60 milionů lidí bylo zabito. Politická a ekonomická infrastruktura Německa byla totálně zničena a z někdejších německých území na východě bylo odsunuto kolem 12 milionů lidí. Podrobnější informace naleznete v článku Německý odboj během druhé světové války. Opozice vůči nacismu byla v Německu roztříštěná a nejednotná. Aktivní odpůrci režimu nebyli početní, ale zastupovali velmi široké spektrum společnosti – patřili sem šlechtici i dělníci, političtí oponenti, církevní činitelé, generalita, mládež i státní úředníci. Opoziční skupiny se dopouštěly široké škály činů od šíření letáků a sabotáží přes kázání duchovních až po přípravu státního převratu. Celkově se však nacismus těšil po celou dobu Třetí říše silné podpoře obyvatelstva, o čemž svědčí i to, že ještě v roce 1944 upozorňoval Adam von Trott zu Solz ve svém memorandu na celkovou pasivitu dělnictva a pramalou šanci, že se případný protihitlerovský puč setká s masovou podporou . Navzdory špatné koordinaci a chabým výsledkům však protinacistické hnutí neupadlo do zapomnění a v poválečném Německu existence odboje přispěla k tomu, že se národ dokázal lépe vyrovnat se svou minulostí .

DATETIME

DATETIME

004527

Zub (lat. dens, řec. odus) je tvrdý útvar v dutině ústní většiny obratlovců. Zuby slouží hlavně k uchopování, oddělování a rozmělňování potravy a v neposlední řadě také k obraně i útoku. Soubor zubů se nazývá chrup neboli dentice. Zdravý dospělý člověk má celkem 32 zubů, dítě 20 zubů mléčných. Někteří kytovci (jmenovitě kosticovci) nemají zuby vůbec, místo nich mají rohovinové pláty. Tvar, počet zubů, doba jejich růstu - protože zuby slouží k přijímání potravy, jsou přizpůsobené na míru každému ozubenému živočichovi. Proto se od sebe zuby jednotlivých druhů velmi liší. Například býložravci mají stoličky k rozmělňování tuhých rostlin, naproti tomu masožravci potřebují velké špičáky k zabití kořisti. Zuby všech živočichů proto můžeme rozdělit z několika hledisek: homodontní chrup: všechny zuby v čelistech mají stejný tvar (příklad: dravé ryby, kytovci) heterodontní chrup: zuby jsou...

Kolik má zdravý dospělí člověk zubů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zub

Zdravý dospělý člověk má celkem 32 zubů, dítě 20 zubů mléčných.

Zub (lat. dens, řec. odus) je tvrdý útvar v dutině ústní většiny obratlovců. Zuby slouží hlavně k uchopování, oddělování a rozmělňování potravy a v neposlední řadě také k obraně i útoku. Soubor zubů se nazývá chrup neboli dentice. Zdravý dospělý člověk má celkem 32 zubů, dítě 20 zubů mléčných. Někteří kytovci (jmenovitě kosticovci) nemají zuby vůbec, místo nich mají rohovinové pláty. Tvar, počet zubů, doba jejich růstu - protože zuby slouží k přijímání potravy, jsou přizpůsobené na míru každému ozubenému živočichovi. Proto se od sebe zuby jednotlivých druhů velmi liší. Například býložravci mají stoličky k rozmělňování tuhých rostlin, naproti tomu masožravci potřebují velké špičáky k zabití kořisti. Zuby všech živočichů proto můžeme rozdělit z několika hledisek: homodontní chrup: všechny zuby v čelistech mají stejný tvar (příklad: dravé ryby, kytovci) heterodontní chrup: zuby jsou rozdělené podle tvaru na řezáky, špičáky, premoláry a moláry. Počet zastoupených druhů zubů a jejich počet jsou druhově specifické. zuby s omezeným růstem (brachyodontní): jakmile se prořezají z dásně, již dále nerostou. zuby s prodlouženou dobou růstu (semihypselodotní): rostou i nějakou . dobu po prořezání zuby trvale rostoucí (hypselodontní): rostou po celý život polyfyodontní: zuby jsou v několika řadách, po vypadnutí je zub hned nahrazen novým difyodontní: nejprve vyrůstá dočasný, mléčný zub, ten je později nahrazen zubem trvalým monofyodontní: zub vyrůstá jen jednou za život, není nahrazován Zuby člověka jsou tedy heterodontní, s omezeným růstem a většinou difyodontní, s výjimkou stoliček, které jsou monofyodontní. Zuby vznikly modifikací plakoidních šupin ryb, u některých druhů ryb si tento tvar zachovávají i do dnešních dnů. U obojživelníků a většiny plazů zuby vyrůstají přímo z čelistní kosti, u krokodýlů, vyhynulých dinosaurů a savců včetně člověka jsou zuby zasazené v zubních lůžcích. Čelistní kost je krytá dásní, která zuby pevně obemyká. Zuby člověka (a obecně všechny brachiodontní zuby) se skládají ze tří částí, z kořene, krčku a korunky. Korunka je ta část zubu, která vyčnívá ze zubního lůžka a je pokrytá sklovinou, nejtvrdší látkou v těle. Sklovina je tvořená mineralizovanými hranoly, je velmi odolná a při poškození nemá schopnost regenerace. Vrstva skloviny je silná jeden až tři milimetry. Většinu hmoty zubu tvoří zubovina, žlutobílá hmota, která se podobá kosti. Uvnitř zubu je pak dřeňová dutina, ve které je zubní dřeň. Do zubní dřeně kanálky v kořenech zubu pronikají drobné cévy a také nervy, které jsou příčinou citlivosti zubu. Zubní cement je vláknitá kost, která v tenké vrstvě kryje kořen zubu. Zuby dospělých přirozeně tmavnou během zrání, zubní dřeň v zubech se zmenšuje a je nahrazován dentinem (zubovinou). U lidského zárodku se chrup začíná vyvíjet asi v šestém měsíci. Od šestého do osmého měsíce dochází k prořezávání zubů, jak roste zubní kořen, tak tlačí korunku skrze dáseň. Zuby mléčné jsou jen dočasným souborem, ve kterém chybí třenové zuby a zuby moudrosti. Říkáme mu dentes decidui nebo dentes lactei. Jako první prořezávají dolní vnitřní řezáky a pak horní vnitřní řezáky. Stálý chrup (dentes permanentes) je tvořen spolu s mléčným chrupem, ale je v klidu do pátého, šestého až sedmého roku, kdy jejich růst naruší kořeny dočasných zubů, což vede k jejich vypadnutí. Stálý chrup roste do čtrnáctého roku, kdy prořezávají "sedmičky" – druhé stoličky a má navíc zuby třenové, které rostou hned za špičáky, teprve za nimi jsou pak stoličky. Zuby moudrosti prořezávají jako poslední od patnáctého roku života. Vývoj lidského chrupu je velmi složitý. Původní počet lidských zubů byl 44, znamená to 22 zubů v horní a 22 zubů v dolní čelisti. S postupem vývoje zemědělství, dále s průmyslem a hlavně s tepelnou úpravou jídel se počet a tvar zubů upravoval. Dnes je ustáleno 32 zubů. Odchylky se však nemusí týkat pouze počtu zubů – nadpočetné zuby, menší počet zubů, ale i tvaru, kvality skloviny, či zuboviny ať již vrozené, či získané. Je to velmi častá odchylka vývoje chrupu, nejčastěji chybějí třetí stoličky stálého chrupu – zuby moudrosti a to jak v dolní tak v horní čelisti. Zuby moudrosti mohou růst do konce života. Dalším často chybějícím zubem je druhý třenový zub – premolár, častěji v dolní čelisti, třetím chybějícím zubem v pořadí pak jsou postranní řezáky, častěji horní. Býložravci mají zuby, které po určitou dobu dorůstají, nebo rostou i po celý život. Je tomu tak proto, že rostliny jsou tuhé, těžko stravitelné a zuby se tak snadno obrušují. Typickým příkladem trvale rostoucích zubů jsou řezáky hlodavců nebo zajícovců, nebo kly prasat a slonů. Zuby s prodlouženou dobou růstu jsou stoličky přežvýkavců, hlodavců, koně nebo slona. Tyto zuby nemají krček, sklovina pokrývá celé tělo zubu, ale netvoří horní vrstvu, je dále krytá cementem. Proto zuby s prodlouženou dobou růstu nejsou bílé. Existují čtyři základní druhy zubů: Stoličky slouží k rozmělňování potravy, člověk jich má celkem 12, jsou ploché s malými hrbolky Třenové zuby podobné stoličkám, ale jsou menší, mají méně kořenů a méně hrbolků Špičáky slouží k trhání potravy Řezáky slouží . k uchopování a krájení potravy V anatomii jsou jednotlivé lidské zuby popisovány jako: I1: Dens incisivus medialis (první řezák) I2: Dens incisivus lateralis (druhý řezák) C: Dens caninus ( . špičák) P1: Dens premolaris primus (první třenový zub) P2: Dens premolaris secundus (druhý třenový zub) M1: Dens molaris primus (první stolička) M2: Dens molaris secundus (druhá stolička) M3: Dens molaris tertius (Dens serotinus, třetí stolička, zub moudrosti) zubní plak zubní kámen zubní kaz parodontitida (parodontóza)

NUMERIC

NUMERIC

006156

... ceny za literaturu za rok 1997 (nominován byl už v roce 1975). Využíval metody commedie dell'arte a úzce spolupracoval se svou manželkou Francou Rame. Byl známý svou politickou a společenskou satirou a levicovou politickou angažovaností. Byl obdivovatelem Mao Ce-tunga a představitelem levicové organizace Soccorso Rosso Militante. Syn Felice a Pina Rotových vyrůstal v intelektuálním prostředí, v dětství mu babička vyprávěla bajky a povídky o cestovatelích a řemeslnících. Fo se jimi po léta nechává ve své tvorbě inspirovat. Za druhé světové války se nechal dobrovolně naverbovat mezi parašutisty Italské sociální republiky....

S kým úzce spolupracuje Dario Fo?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dario_Fo

Využíval metody commedie dell'arte a úzce spolupracoval se svou manželkou Francou Rame.

Dario Fo (24. března 1926 Sangiano – 13. říjen 2016 Milán) byl italský satirický dramatik, divadelní režisér, skladatel a výtvarník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1997 (nominován byl už v roce 1975). Využíval metody commedie dell'arte a úzce spolupracoval se svou manželkou Francou Rame. Byl známý svou politickou a společenskou satirou a levicovou politickou angažovaností. Byl obdivovatelem Mao Ce-tunga a představitelem levicové organizace Soccorso Rosso Militante. Syn Felice a Pina Rotových vyrůstal v intelektuálním prostředí, v dětství mu babička vyprávěla bajky a povídky o cestovatelích a řemeslnících. Fo se jimi po léta nechává ve své tvorbě inspirovat. Za druhé světové války se nechal dobrovolně naverbovat mezi parašutisty Italské sociální republiky. Fo mluvil o "momentální a nucené přítomnosti na cvičení protileteckého dělestřelectva". Řekl: "Já stoupenec italské sociální republiky? Nikdy jsem to nepopíral. Narodil jsem se v roce 26. V roce 43 mi bylo 17. Jakmile jsem měl příležitost, zběhl jsem. Pak přišlo nařízení k zabití. Mohl jsem se ukázat, nebo ukrýt ve Švýcarsku" a vysvětlit, že dobrovolný vstup do armády byl kvůli tomu, aby otcovy protifašistické aktivity nebudily podezření. V rozsudku soudu ve Varese ze dne 15. února 1979 stojí mj.: "Je jisté, že Fo nosil uniformu republikánských parašutistů v řadách Battaglione Azzurro di Tradate. (...) Je jisté, že fašistických operací ve Val Cannobina se účastnili i parašutisti z Battaglione Azzurro di Tradate. (...) Není ale jisté, nebo lépe řečeno je sporné, zda se jich účastnil i Dario Fo." Foova minulost následně vyvolala kritiku. Když dokončil studia na Accademia di Belle Arti di Brera v Miláně, začal od roku 1950 pracovat pro rozhlas a televizi jako satirický autor a herec. 24. června 1954 se Dario Fo v Miláně v bazilice svatého Ambrože oženil s herečkou a kolegyní Francou Rame. Poté se přestěhoval do Říma, kde v letech 1955 až 1958 pracoval jako filmový scenárista. Stejně jako jeho žena se zapojil do činnosti organizace Soccorso Rosso Militante. V letech 1958 až 1968 Fo a jeho žena, kteří mezitím založili společnost "Compagnia Dario Fo - Franca Rame", připravovali sérii krátkých scének pro varieté televize RAI Canzonissima. Cenzura ale zasahovala tak často, že manželé opustili televizi a začali se věnovat divadlu. S kritickým postojem k tomu, co nazýval "lesní divadlo", začal Fo vystupovat na jiných místech, než je divadlo, jako jsou náměstí, lidové domy nebo továrny, kde nacházel různé diváky, především z řad nižších tříd. V roce 1968 založil divadelní skupinu Nuova Scena (Nová scéna) s cílem vrátit se k lidovým kořenům divadla a jeho společenské hodnotě. V roce 1969 přinesl Fo na scénu s velkým úspěchem Mistero buffo, kde jediný herec na jevišti recitoval bizarní přepracování starých textů v grammelotu. Grammelot je divadelní jazyk odvozený od tradice commedie dell'arte složený ze zvuků, které napodobují rytmus a intonanci skutečné řeči. Fo využil pádštinu, která imitovala různé dialekty, kterými se mluví v Pádské nížině. Mistero buffo stálo na počátku žánru, který se obvykle nazývá narativní divadlo a mezi jehož významné autory-herce patří Marco Paolini, Marco Baliani, Laura Curino (tzv. první generace, narození v padesátých letech) a Ascanio Celestini a Davide Enia (druhá generace, narození v sedmdesátých letech). Foův odkaz lze nalézt i u komiků, jako je Paolo Rossi, a autorů jako Andrea Cosentino, kteří přinesli narativní divadlo do televizního kabaretu. V sedmdesátých letech se Fo dal dohromady s mimoparlamentními organizacemi a založil společnost "La Comune", s níž se s velkým zaujetím snažil podporovat pouliční divadlo. V roce 1970 se komedií Morte accidentale di un anarchico vrátil k frašce a politice. Toto dílo bylo evidentně inspirováno smrtí anarchisty Giuseppe Pinelliho, ale aby Fo se vyhnul cenzuře, bylo oficiálně inspirováno obdobným případem ze Spojených států počátku 20. století. Případ se odehrává v sídle centrální prokuratury v Miláně. Hlavní protagonista "Blázen" se často vrací do Foova divadla, když je potřeba odhalit nepříjemnou pravdu. Blázen přebírá různé role (psychiatr, soudce, kapitán služby k identifikaci osob a biskup), pomocí nichž ukazuje všechny nesrovnalosti oficiální verze, a ve snaze vytvořit hodnověrnou verzi se vynořují i další veselé rozpory. Fo se spolu se svou ženou v této době vrátil do televize s cyklem nazvaným Il teatro Dario Fo (Divadlo Daria Fo). Tato série vysílání později přinesla Nobelovu cenu, protože se jí díky masovosti televize dostalo většího ocenění než dřív. Mezi nejdůležitější tituly patří Mistero buffo, které otevírá cyklus, Settimo: ruba un po' meno (v českém překladu: Nepokradeš), Isabella, tre caravelle e un cacciaballe a Parliamo di donne. Série, především Mistero buffo, přitáhla pozornost Vatikánu, který podle slov kardinála Poletti reagoval hlavně na závadný jazyk, jenž se vyskytuje u slavné dvojice umělců. Roku 1972 napsal divadelní hru Bum! Bum! Kdo je? Policie! Foovo divadlo je charakteristické tím, že postihuje skutečnost i tématy, která jsou od sebe na první pohled vzdálena. Další stálou součástí her je antiklerikalismus. Tyto dva prvky jsou patrné v komedii z roku 1989 Il papa e la strega, která je inspirována schválením zákona o drogách, jenž měl být přísný, ale měl jen slabé důsledky. Jako obvykle je základem fraška a obětí satiry je tu krátkozrakost, kterou prokázala vláda sepsaním zákona za podpory církve. V roce 1992 bylo pětisté výročí objevení Ameriky a Fo ho převyprávěl svým způsobem v Johan Padan a la descoverta de le Americhe, kde chudák z provincie Bergamo pokoušející se uprchnout před inkvizicí utíká z Benátek do Španělska a po sérii příhod do Ameriky. Tady Fo užil úskoku náhodného hrdiny, který hraje svou malou roli v příběhu větším než on. Komedie má mnoho společných bodů s Mistero buffo, také zde byl využíván zábavný pádsko-benátský grammelot, v němž je samotné sdělení podáno zábavnou formou bajky, ve které komik ukazuje svůj nepokřivený pohled na svět. Rovněž v tomto případě byl na scéně sám Fo a hrál všechny postavy. V posledních letech Foovo dílo pokračovalo dvěma paralelními směry, fraškovitou komedií (Il diavolo con le zinne, 1997) a monology vystavěnými na modelu Mistero buffo (od Lu santo jullare Francesco z roku 1999 až po Il tempio degli uomini liberi z roku 2004). Nástup druhé Berlusconiho vlády ho znovu podnítil k občanským a politickým dílům, satirickým přímo vůči Berlusconimu, od Ubu rois, Ubu bas po L'Anomalo Bicefalo, které napsal spolu se svou ženou Francou Rame. L'Anomalo Bicefalo je komedie o soudních, politických a ekonomických událostech kolem bývalého italského premiéra Berlusconiho, do nějž Fo vtěluje expremiéra, který po nehodě ztratil paměť a kterému se podaří znovu ji získat, když přizná pravdu o svých činech. Komedie nemohla být po určitou vysílána v televizi kvůli žalobě ministra Marcella Dell'Ultri, protože citovala některé jeho soudní případy. V roce 2005 obdržel Fo titul honoris causa na pařížské univerzitě Sorbona, o rok později se mu stejné pocty dostalo i od římské univerzity. V lednu 2006 byl kandidátem na starostu Milána v primárkách středo-levicové strany L'Unione, v nichž skončil druhý za Brunem Ferrantem s 23,1 % hlasů. Do následných milánských komunálních voleb tak šel s vlastní kandidátkou; ta získala jen 2,12 % hlasů, ale i to stačilo ke zvolení Daria Fo zastupitelem. O Foově volební kampani pojednává dokument Io non sono un moderato Andrey Nobileho. Dne 13. října 2016 zemřel ve věku 90 let v Miláně. Archandělé nehrají biliár (Gli arcangeli non giocano al flipper, 1959; překlad Eva Bezděková, 1963) Isabella, tři karavely a podfukář (Isabella, tre caravelle e un cacciaballe, 1963; překlad Zdeněk Digrin a . Jaroslava Bílková, 1972) Nepokradeš (Settimo: ruba un po' meno, 1964; překlad Eva Burešová - Ruxová) Mistero buffo (Mistero buffo, 1969; překlad Alena Světlíková, 1977 pro Divadlo . na provázku) Otevřené manželství (Coppia aperta quasi spalancata, 1983; překlad Věra Vrbová) Jak byla Františka celá unešená (Il ratto della Francesca, 1994; překlad Jiří Matějíček, 2004) Svatý komediant František ( .Lu Santo jullare Francesco, 1997; překlad Marina Castiellová, 2001) Objevení Ameriky Johanem Padanem (Johan Padan a la descoverta de la Americhe, 1991; překlad Veronika Valentová, 2005 – 2008) První Ježíškův zázrak . (Il Primo miracolo di Gesú bambino, 1969 v rámci cyklu Mistero buffo; překlad Veronika Valentová, 2005 – 2008) Marcolfa (La Marcolfa, 1958; překlad Matteo Difumato, 2008) Alenka v říši nedivů (Alice nel paese senza meraviglie, 1997; překlad Kateřina Bohadlová, 2010)

PERSON

PERSON

009760

Fonologie (fonémika) je lingvistická věda, která podobně jako fonetika zkoumá zvukovou stránku přirozeného jazyka. Na rozdíl od fonetiky ji však zajímají pouze zvukové rozdíly, které mají v daném jazyce nějakou funkci (schopnost rozlišovat význam). Fonologie je nauka o funkci hlásek, zatímco fonetika je nauka o tvorbě hlásek ve zvukovém ústrojí, jejich šíření a vnímání. == Foném == Hlavním zájmem zkoumání ve fonologii je foném – nejmenší zvuková jednotka, která odlišuje slova mezi sebou. Výslovnostní varianty fonému jsou alofony: V češtině se např. nerozlišují fonémy /n/ a /ŋ/ ("n" ve slově náš proti "n" ve slově banka), protože rozdíl mezi nimi nemůže měnit význam. Vyslovované [n] a [ŋ] jsou proto považovány za alofony jediného fonému /n/. Naproti tomu v angličtině tento rozdíl hraje roli, viz např. thin [θ] (tenký) vs. thing [θ] (věc). Alofonní výslovnost je především zájmem fonetiky, která sleduje, jak se to které slovo správně vyslovuje,...

Jak se nazývá nejmenší zvuková jednotka?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Fonologie

Hlavním zájmem zkoumání ve fonologii je foném – nejmenší zvuková jednotka, která odlišuje slova mezi sebou.

Fonologie (fonémika) je lingvistická věda, která podobně jako fonetika zkoumá zvukovou stránku přirozeného jazyka. Na rozdíl od fonetiky ji však zajímají pouze zvukové rozdíly, které mají v daném jazyce nějakou funkci (schopnost rozlišovat význam). Fonologie je nauka o funkci hlásek, zatímco fonetika je nauka o tvorbě hlásek ve zvukovém ústrojí, jejich šíření a vnímání. == Foném == Hlavním zájmem zkoumání ve fonologii je foném – nejmenší zvuková jednotka, která odlišuje slova mezi sebou. Výslovnostní varianty fonému jsou alofony: V češtině se např. nerozlišují fonémy /n/ a /ŋ/ ("n" ve slově náš proti "n" ve slově banka), protože rozdíl mezi nimi nemůže měnit význam. Vyslovované [n] a [ŋ] jsou proto považovány za alofony jediného fonému /n/. Naproti tomu v angličtině tento rozdíl hraje roli, viz např. thin [θ] (tenký) vs. thing [θ] (věc). Alofonní výslovnost je především zájmem fonetiky, která sleduje, jak se to které slovo správně vyslovuje, proto ji musí zajímat i rozdíly, které význam nerozlišují. == Morfoném == Fonologie také studuje zákonitosti, na jejichž základě dochází v daném jazyce k hláskovým změnám (alternacím) při ohýbání a odvozování slov (nestuduje však ohýbání slov samotné, to je předmětem zájmu morfologie). Např. měkčení /k/ na /ts/ (psáno ) při připojení přípony -e ke kmeni matk je způsobeno fonologickými pravidly češtiny. Množina všech fonémů, které se při ohýbání a odvozování střídají na stejné pozici daného morfému, se nazývá morfoném (morfofoném). == Distinktivní rysy == Fonologie studuje rozdíly mezi jednotlivými fonémy i zvukové jevy na vyšší úrovni (tzv. suprasegmentální jevy). Pokud mají tyto jevy schopnost rozlišovat význam slov, označují se jako distinktivní rysy. Přítomnost a nepřítomnost (případně i stupeň) určitého rysu u fonémů vytváří fonologickou opozici. Příklady: V češtině je důležitým distinktivním rysem délka samohlásek, např. ve slovech pata a pátá. Naproti tomu přízvuk je vždy na první slabice (pevný přízvuk) a nemá schopnost rozlišovat významy slov. Přízvuk tedy není v češtině považován za distinktivní rys. V ruštině může být přízvuk na kterékoliv slabice (pohyblivý přízvuk) a často odlišuje význam jinak stejných slov. Délka samohlásek závisí na přízvuku (přízvučná samohláska je dlouhá, nepřízvučná krátká). Za distinktivní rys se považuje přízvuk, nikoliv však délka.Distinktivními rysy vytvářejícími v různých jazycích fonologické opozice mohou být např. délka samohlásek, délka souhlásek (dlouhá x krátká), znělost (znělá x neznělá), . zaokrouhlenost (zaokrouhlená x nezaokrouhlená), otevřenost (otevřená x středová x zavřená), přednost (přední x střední x zadní), palatalizace (palatalizovaná x nepalatalizovaná), přízvuk, intonace a mnoho dalších. == Fonologická transkripce == Přepis textu pomocí fonémů (který neodpovídá zcela přesně výslovnosti) se obvykle zapisuje mezi lomítka. Pro zápis jednotlivého fonému se používá znak odpovídající alofonu, který je považován za základní způsob výslovnosti: /kɲ/Fonetická transkripce se snaží o co nejpřesnější záznam výslovnosti, zapisuje se obvykle do hranatých závorek: [kɲ]Je-li třeba odlišit grafický zápis používaný v daném jazyce podle příslušných pravidel pravopisu, je možné umístit text mezi ostré závorky: == Historie == Fonologie vznikla začátkem 20. století v době tzv. krize fonetiky, která dávala v té době dosti přesný popis artikulace hlásek, který však přestával stačit potřebám jazykovědců. Nový pohled na hlásky a jejich funkci v jazyce naznačili někteří jazykovědci již na konci 19. století. Systematicky se však této problematice věnovali představitelé tzv. pražské školy ve 30. letech, zejména pak Nikolaj Sergejevič Trubeckoj, který je považován za zakladatele fonologie. Jeho nedokončené dílo Základy fonologie vyšlo v roce 1939 (rok po jeho smrti). Obsahuje hlavní myšlenky fonologie, zejména definici fonému jako základní fonologické jednotky a popis systému fonologických opozic. Fonologie si v rámci lingvistiky získala vysokou prestiž. V 50. a 60. letech byly některé její metody (popis pomocí systému opozic) převzaty i do jiných společenských věd. == Literatura == TRUBETZKOY, Nikolai Sergeyevitsch. Grundzüge der Phonologie. Praha: Travaux du Cercle liguistique de Prague 7, 1939. ŠIŠKA, Zbyněk. Fonetika a fonologie. Fragmenty přednášek. Olomouc: PF UP, 2001. S. 37. == Související články == Fonologie češtiny Fonetika

ENTITY

ENTITY

007563

... Tento model dostatečně vyhovoval polohám těles na obloze. Roku 1514 navrhl Mikuláš Koperník nový model, ve kterém bylo ve středu soustavy Slunce a planety obíhaly kolem něj po kruhových drahách, setkal se ale s problémy při pozorováních, objekty se nenacházely na správných souřadnicích. Roku 1609 zkonstruoval Galileo Galilei dalekohled, s jehož pomocí objevil čtyři měsíce obíhající kolem planety Jupiter, a tím dokázal Koperníkovu teorii o Slunci ve středu a planetách kroužících kolem. Johannes Kepler zaměnil kruhové dráhy planet za eliptické, čímž bylo dosaženo souladu s pozorovanými polohami těles. V roce 1687 vydal sir Isaac Newton knihu Philosophiae Naturalis Principia Mathematica o poloze těles v prostoru a čase a zákon obecné přitažlivosti, podle něhož jsou k sobě tělesa vázána gravitací, která závisí na hmotnosti těles a na jejich vzdálenosti....

Ve kterém roce zkonstruoval Galileo Galilei dalekohled?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Astronomie

Roku 1609 zkonstruoval Galileo Galilei dalekohled, s jehož pomocí objevil čtyři měsíce obíhající kolem planety Jupiter, a tím dokázal Koperníkovu teorii o Slunci ve středu a planetách kroužících kolem.

Astronomie, řecky α z ά (astron) hvězda a ν (nomos) zákon, česky též hvězdářství, je věda, která se zabývá jevy za hranicemi zemské atmosféry. Zvláště tedy výzkumem vesmírných těles, jejich soustav, různých dějů ve vesmíru i vesmírem jako celkem. Astronomie se podobně jako další vědy začala rozvíjet ve starověku. Na území Babylonie však nebylo k popisu používáno již vynalezené geometrie (grafy). První se z astronomie rozvíjela astrometrie, zabývající se měřením poloh hvězd a planet na obloze. Tato oblast astronomie měla velký význam pro navigaci. Podstatnou částí astrometrie je sférická astronomie sloužící k popisu poloh objektů na nebeské sféře, zavádí souřadnice a popisuje významné křivky a body na nebeské sféře. Pojmy ze sférické astronomie se také používají při měření času. Další oblastí astronomie, která se rozvinula, byla nebeská mechanika. Zabývá se pohybem těles v gravitačním poli, například planet ve sluneční soustavě. Základem nebeské mechaniky jsou práce Keplera a Newtona. Aristotelés ve svém díle O nebi z roku 340 př. n. l. dokázal, že tvar Země musí být kulatý, jelikož stín Země na Měsíci je při zatmění vždy kulatý, což by při plochém tvaru Země nebylo možné. Řekové také zjistili, že pokud sledujeme Polárku z jižnějšího místa na Zemi, jeví se nám níže nad obzorem než pro pozorovatele ze severu, kterému se bude její poloha na obloze jevit výše. Aristotelés dále určil poloměr Země, který ale odhadl na dvojnásobek skutečného poloměru. V aristotelovském modelu Země stojí a Měsíc se Sluncem a hvězdami krouží kolem ní, a to po kruhových drahách. Myšlenky Aristotelovy rozvinul ve 2. století našeho letopočtu Klaudios Ptolemaios, který také stavěl Zemi do středu a další objekty nechal obíhat kolem ní ve sférách: první byla sféra Měsíce, dále sféry sluneční soustavy - Slunce a planet : Merkuru, Venuše, Marsu, Jupitera, Saturna a sféra stálic - hvězd, jež byly považovány za nehybné, jak to plyne z názvu, měly se pohybovat jen společně s oblohou. Tento model dostatečně vyhovoval polohám těles na obloze. Roku 1514 navrhl Mikuláš Koperník nový model, ve kterém bylo ve středu soustavy Slunce a planety obíhaly kolem něj po kruhových drahách, setkal se ale s problémy při pozorováních, objekty se nenacházely na správných souřadnicích. Roku 1609 zkonstruoval Galileo Galilei dalekohled, s jehož pomocí objevil čtyři měsíce obíhající kolem planety Jupiter, a tím dokázal Koperníkovu teorii o Slunci ve středu a planetách kroužících kolem. Johannes Kepler zaměnil kruhové dráhy planet za eliptické, čímž bylo dosaženo souladu s pozorovanými polohami těles. V roce 1687 vydal sir Isaac Newton knihu Philosophiae Naturalis Principia Mathematica o poloze těles v prostoru a čase a zákon obecné přitažlivosti, podle něhož jsou k sobě tělesa vázána gravitací, která závisí na hmotnosti těles a na jejich vzdálenosti. Z gravitačního zákona vychází eliptický pohyb planet. Roku 1929 studoval Edwin Hubble daleké galaxie, zjistil rudý posuv, který se zvětšuje se vzdáleností, to byl důkaz o rozpínání vesmíru. Fakt, že se od sebe objekty vzdalují, naznačuje, že někdy v minulosti byly objekty velmi blízko od sebe, tím se zrodily myšlenky o velkém třesku, místě a čase, kdy byl vesmír nekonečně malý a hustý. V letech 1905–1915 napsal Albert Einstein teorii relativity – speciální, ve které zavedl konečnou rychlost světla a obecnou relativitu o gravitaci, čase a prostoru ve velkých rozměrech. Na začátku 20. století vznikla kvantová teorie o chování elementárních částic. Čínská astronomie má velice dlouhou historii a dějepisci považují Číňany za "nejdůslednější a nejpřesnější pozorovatele nebeských jevů na světě před Araby." Jména hvězd později rozdělili do 28 kategorií ("panství", [říší?]) v dobách dynastie Šang (Shang) v čínské době bronzové a zřejmě se zformovaly za vlády Wu-Tinga (Wu Ding) (1339-1281 př. n. l.). Podrobné záznamy astrologických pozorování započaly v éře válek kolem 4. století př. n. l. a vzkvétaly dále od období dynastie Chan. Čínská astronomie byla rovníková soustředěná na podrobná pozorování hvězd z okolí pólu a byla založená na jiných principech než převládaly v západoevropské astronomie, kde východ a západ slunce zodiakálních souhvězdí tvořil základní ekliptický rámec. Některé prvky indické astronomie se dostaly do Číny při expanzi buddhismu po dynastii Chan (25–220 n.l.), ale nejpodrobnější vtělení indické astronomie Nastalo za dynastie Tchang (Tang, 618-907), kdy mnozí indičtí astronomové přesídlili do čínského hlavního města a čínští učenci, jako velký tantrický buddhistický mnich a matematik Ji-Šing (Yi Xing) propracoval její systém. Astronomie islámského středověku úzce spolupracovala se svými čínskými kolegy během dynastie Juan (Yuan) a po období poměrného ústupu za dynastie Ming astronomie ožila podněty západní kosmologie a techniky po vzniku jezuitských misií. Dalekohled byl zaveden v 17. století. V roce 1669 byla pekingská observatoř přestavěna pod vedením Ferdinanda Verbiesta. Dnešní Čína pokračuje v astronomických aktivitách s mnoha hvězdárnami a vlastním vesmírným programem. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chinese astronomy na anglické Wikipedii. Od novověku do současnosti se astronomie nesmírně rozšířila a vznikla celá řada nových oblastí výzkumu, které lze velmi zhruba rozdělit na pozorování a teorii, nebo podle objektu zájmu. Astronom, česky hvězdář, se zabývá zkoumáním vesmíru. Kromě profesionálních astronomů se astronomii věnuje i řada astronomů amatérských. Nejvýznamnějším zdrojem informací o vesmíru je elektromagnetické záření. Část jeho vlnových délek, vnímatelná očima, je světlo. Obory astronomického pozorování podle využívaných vlnových délek jsou gama-astronomie rentgenová astronomie ultrafialová astronomie optická astronomie infračervená astronomie mikrovlnná astronomie radioastronomie Nejstarší a nejdůležitější je optická astronomie, využívající světlo. Rozvoj dalších oborů souvisel s vývojem techniky. Například radioastronomie se začala rozvíjet ve 30. letech 20. století, kdy Karl Guthe Jansky při zkoumání zdrojů šumu rušících rádiové hovory objevil rádiové emise centra naší Galaxie. Atmosféra Země mnoho vlnových délek účinně pohlcuje, takže gama a rentgenové pozorování se mohlo konat jen pomocí stratosférických balónů a výrazný rozvoj se dostavil teprve s pokrokem kosmonautiky. Ještě exotičtější je pozorování jiných částic než elektromagnetického záření. neutrinová astronomie pozoruje neutrina, teleskopy jsou v současnosti velké prostory hluboko pod zemí, zaplněné vodou nebo jiným pozorovacím médiem studium kosmického záření, vysokoenergetických částic mimozemského původu. Využívá metod jaderné fyziky (v kosmickém záření se vyskytují i částice s o mnoho řádů větší energií než jaká je dosažitelná na urychlovačích). Hypotetická gravitační astronomie by měla pozorovat gravitační vlny. V současnosti jsou převažujícím způsobem detekce velké interferometry, nadějný projekt LIGO je ve stádiu ověřování. Obecným teoretickým oborem je astrofyzika. Zabývá se fyzikou hvězd a mezihvězdné hmoty (hustotou, teplotou, chemickým složením atd.). Kosmologie studuje vesmír jako celek a zvláště jeho vznik, současný a budoucí vývoj. Astrobiologie se zabývá možnostmi existence života ve vesmíru. Hvězdná astronomie se zabývá hvězdami, včetně Slunce; výzkumem prostorového rozložení a zákonitostmi pohybů hvězd a hvězdných soustav. Podle metody výzkumu se dělí na: 1. stelární statistiku, 2. stelární kinematiku, 3. stelární dynamiku Galaktická astronomie se zabývá zkoumáním struktury, součástí a vývoje galaxií – v prvé řadě naší Galaxie. Extragalaktická astronomie zkoumá objekty za hranicemi naší Galaxie. Planetární vědy zkoumají planety v naší sluneční soustavě. Řadí se do astronomie, ale jejich části mají často užší spojitost s odpovídajícími vědami o planetě Zemi (například geologie Marsu). Meteorická astronomie se zabývá studiem pohybu a dalšími vlastnostmi meteorů a meteoritů. Astronomie má nejužší vztah s fyzikou. Astronomická teorie je v podstatě fyzika astronomických systémů. Naopak astronomické systémy jsou pro velkou část fyzikální teorie nejdůležitější "laboratoří", přirozeně především ve velkých prostorových a časových měřítkách se projevuje gravitace a testuje obecná teorie relativity. Ve vesmíru se vyskytují i extrémní podmínky, které nejsou zatím dosažitelné v laboratořích, například tlak, hustota, teplota, magnetické pole a další. Významný vztah má astronomie i k religionistice.

DATETIME

DATETIME

003883

... podle odhadů dokonce více než 30 milionů lidí, a proto z čela KS Číny odstoupil Mao Ce-tung, přestože si i nadále ve straně udržoval velký vliv, a na jeho místo byl zvolen Liou Šao-čchi. V důsledku ideologické roztržky se Sovětským svazem od roku 1960 byla navíc ČLR odkázána pouze sama na sebe. Roku 1964 byla provedena úspěšná jaderná zkouška a ČLR se tak zařadila mezi jaderné mocnosti. Podrobnější informace naleznete v článku Kulturní revoluce. Mao Ce-tung upevnil svou moc mezi rolníky přes pozemkovou reformu a také díky popravám mezi 1 a 2 miliony zemědělských hospodářů. Čínská populace se z 550 milionů téměř zdvojnásobila na více než 900 milionů. Ovšem Mao Ce-tungův rozsáhlý projekt ekonomické a sociální reformy tzv. Velký skok vpřed mezi lety 1958 a 1961, měl za následek okolo 45 milionů úmrtí, většinou následkem hladomoru. V roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, jež byla postavena na myšlence nepřetržité revoluce a masové demokracie, a měla za cíl vymýtit kapitalismus uvnitř strany. Hlavním Maovým...

Ve kterém roce inicioval Mao Ce-tung Velkou proletářskou kulturní revoluci?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8C%C3%ADnsk%C3%A1_lidov%C3%A1_republika

V roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, jež byla postavena na myšlence nepřetržité revoluce a masové demokracie, a měla za cíl vymýtit kapitalismus uvnitř strany.

Čínská lidová republika (čínsky v českém přepisu Čung-chua žen-min kung-che-kuo, pchin-jinem Zhō rénmín gò, znaky zjednodušené 中, zkráceně ČLR či Čína) je stát ležící ve východní Asii a nejlidnatější země světa; to s rychle rostoucí ekonomikou a vojenskou silou dává vzrůst nové supervelmoci. Země je od roku 1949 vedena Komunistickou stranou Číny. Čínská lidová republika si dělá nárok i na ostrov Tchaj-wan a několik dalších menších území, tyto oblasti jsou však spravovány vládou Čínské republiky. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Čínské lidové republiky. Po druhé světové válce v Číně znovu propukla občanská válka mezi Komunistickou stranou Číny (Kungčchantang) a Nacionalisty (Kuomintang), jež skončila roku 1949 poté, co komunisté vedení Mao Ce-tungem převzali kontrolu nad pevninskou Čínou (včetně ostrova Chaj-nan .) a příslušníci Kuomintangu se stáhli na ostrov Tchaj-wan a několik menších přilehlých ostrovů (území dnešní Čínské republiky). 1. října 1949 vyhlásil Mao Ce-tung na pekingském náměstí Nebeského klidu slovy "Číňané povstali" Čínskou lidovou republiku. Období vlády během života Mao Ce-tunga (1949-1976) dodnes vzbuzuje řadu kontroverzí, hlavně kvůli nesmiřitelné politice vůči odpůrcům, mnohým omylům a až zločinným důsledkům na obyvatelstvu způsobených mj. fanatickým vykládáním komunistické ideologie. Nová vláda okamžitě uzákonila pozemkovou reformu, znárodnila průmyslovou výrobu a započala s vyhlašováním kampaní (programy gramotnosti, očkování, zvýšení kvality zemědělství atd.). Hned po vzniku nového státu v roce 1949 ČLR také formálně anektovala Východní Turkestán (dnešní autonomní oblast Sin-ťiang) a v roce 1950 i Tibet (oficiálně až roku 1951, dnešní Tibetská autonomní oblast), čímž dokončila opětovné sjednocení území připojením všech separatistických států vzniklých po vyhlášení republiky roku 1912. Komunistická ČLR se také zapojila do korejské války (1950-1953) na straně komunistického bloku. V roce 1956 byla vyhlášena pod heslem "Ať rozkvétá sto květů umění, ať soupeří sto škol učení" Kampaň Sta květů, v jejímž rámci byli intelektuálové vyzváni, aby dali kritikou podněty pro další zlepšení země. Když se ale kampaň postupně zvrhla v kritiku vládního režimu, následovala kampaň proti pravičákům (1957), která odsoudila statisíce lidí, převážně intelektuálů, k smrti nebo k převýchově. V pokusu dohnat a předehnat Západ byl vyhlášen tzv. Velký skok vpřed (1958-1960), jenž ale skončil katastrofou - na hladomor zemřelo podle odhadů dokonce více než 30 milionů lidí, a proto z čela KS Číny odstoupil Mao Ce-tung, přestože si i nadále ve straně udržoval velký vliv, a na jeho místo byl zvolen Liou Šao-čchi. V důsledku ideologické roztržky se Sovětským svazem od roku 1960 byla navíc ČLR odkázána pouze sama na sebe. Roku 1964 byla provedena úspěšná jaderná zkouška a ČLR se tak zařadila mezi jaderné mocnosti. Podrobnější informace naleznete v článku Kulturní revoluce. Mao Ce-tung upevnil svou moc mezi rolníky přes pozemkovou reformu a také díky popravám mezi 1 a 2 miliony zemědělských hospodářů. Čínská populace se z 550 milionů téměř zdvojnásobila na více než 900 milionů. Ovšem Mao Ce-tungův rozsáhlý projekt ekonomické a sociální reformy tzv. Velký skok vpřed mezi lety 1958 a 1961, měl za následek okolo 45 milionů úmrtí, většinou následkem hladomoru. V roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, jež byla postavena na myšlence nepřetržité revoluce a masové demokracie, a měla za cíl vymýtit kapitalismus uvnitř strany. Hlavním Maovým důvodem pro uskutečnění revoluce však patrně bylo to, že od roku 1959 postupně ztrácel vliv ve vedení strany a tímto způsobem se chtěl zbavit svých ideologických odpůrců a osobních nepřátel. Kampaň byla zaměřena proti čtyřem přežitkům - starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům. Hnací silou Maovy revoluce se stala mládež, která vytvářela tzv. rudé gardy. Hlavními oběťmi kampaně se stali Liou Šao-čchi a Teng Siao-pching[zdroj?], zahraniční diplomaté a veškeré autority vůbec. V důsledku došlo k obrovským škodám na kulturním dědictví (byly páleny knihy, vypleněna muzea a ničeny historické budovy) a země se zmítala v chaosu. Kampaň trvala do roku 1969, ale její výsledky přetrvaly do Maovy smrti v roce 1976 a dále. V květnu 1984, po 31 měsících intenzivního vyšetřování, ověřování a přehodnocování Ústředním výborem, jsou počty vztahující se k Velké kulturní revoluci tyto: 4,2 milionu lidí bylo zatčeno a vyšetřováno, 1,7 milionu lidí zemřelo nepřirozenou smrtí, 135 000 lidí bylo označeno za kontrarevolucionáře a popraveno, 237 000 lidí bylo zabito, 7,03 milionu lidí bylo zraněno nebo zmrzačeno při ozbrojených útocích a 71 200 rodin bylo rozbito. Statistiky sestavené ze zdrojů na úrovni krajů uvádějí, že v průběhu revoluce zemřelo 7,73 milionu lidí nepřirozenou smrtí. Celkově se odhaduje, že Mao Ce-tung je zodpovědný za smrt 40 až 70 milionů lidí prostřednictvím hladu, nucených prací a poprav. Na počátku 50. let byl prakticky v každé čínské vesnici určen pro veřejnou popravu alespoň jeden statkář, ale obvykle několik, což si vyžádalo odhadem 2 až 5 milionů obětí. Kulturní revoluce skončila až smrtí Mao Ce-tunga. V následném boji o moc neuspěla tzv. banda čtyř, jež měla velký podíl na kulturní revoluci. Byla obviněna z uvedení země do chaosu a všichni členové odsouzeni k vysokým trestům. Do čela státu se dostalo proreformní křídlo KS Číny reprezentované Teng Siao-pchingem, který postupně převzal veškerou moc ve státě. Současně s tím došlo k oteplování vztahů se Západem. V následujících letech proběhly mnohé reformy, díky nímž se hlavně v ekonomické oblasti země postupně přiblížila více Západu. Zřízeny byly například tzv. "Zvláštní ekonomické zóny", kde bylo umožněno podnikání západním investorům. Byla ale naopak zavedena politika jednoho dítěte, která ve výsledku přinesla mnohé negativní vlivy, včetně nepoměru mezi pohlavími, stárnutí populace a úbytku pracovní síly. Roku 1989 došlo po narůstající nespokojenosti k protestům studentů proti vládě KS Číny na náměstí Nebeského klidu v metropoli Pekingu, ty však byly tvrdě potlačeny zásahem armády a uvrhly ČLR do přechodné izolace. K demokratizaci a zavedení pluralitního systému nedošlo, komunistické vedení země se však generačně obměnilo a pokračovalo nadále v hospodářských reformách. 1. července 1997 byl k Čínské lidové republice připojen Hong Kong, dříve pod správou Velké Británie, pod podmínkou "jeden stát, dva systémy"; 20. prosince 1999 bylo pod stejnými podmínkami připojeno Macao, dříve pod správou Portugalska. Ve výdajích na ozbrojené síly se dostala Čína na druhé místo, hned za Spojené státy, a výrazně začala modernizovat všechny složky armády. Za současné administrativy Chu Ťin-tchaa, která vládne od roku 2003, začaly být řešeny problémy zejména v sociální oblasti. Vláda vytvořila koncept s názvem harmonická společnost, který slibuje fúzi socialismu a demokracie, podporu střední třídy, vládu práva, a zároveň zahrnuje prvky nového konfuciánství. Tato administrativa byla vůbec první v historii ČLR, která začala otevřeně podporovat náboženství, a to zejména buddhismus a taoismus, které vidí jako tradiční součást čínské kultury. Někteří zahraniční pozorovatelé ovšem označují aktivitu čínské vlády za další pokus o namalování falešného obrazu, neboť v zemi neustále probíhají masové represe, cenzura informací a zabíjení jako v předchozích obdobích. Pokračují také restrikce proti určitým náboženským skupinám proti nimž trvá takzvaný "boj proti zlým kultům", který Strana vyhlásila v roce 1999, zasažena jsou veškerá náboženství, která se nepodřizují Straně, tedy křesťané loajální papeži, buddhisté loajální dalajlámovi, Falun Gong loajální k zakladateli Li Chung-č'ovi a podobně, zůstává také sporná otázka Tibetu. V roce 2008 byly v Tibetu krvavě potlačeny údajné protičínské demonstrace, různé zdroje pokazují na angažování čínské vlády ve vyprovokování a řízení nepokojů. Exilový tibetský duchovní vůdce dalajláma říká, že vzpoura ve Lhase byla zinscenována čínskou policií.. Režimem propagovaná "harmonická společnost" a vláda práva je vzhledem k skutečným událostem v Číně chápána rovněž jako pouhý politický manévr na okrášlení obrazu země. Čínský právník Kao Č'-šeng.. je stále nezvěstný, prodělal mučení čínskou tajnou policií, o kterém napsal do sněmovny USA svoji výpověď. Právníci, kteří hájí vládou pronásledované duchovní z řad Falun Gongu jsou pronásledováni a v zemi propukávají deseti tisíce nepokojů ročně. Dokonce i ekonomický růst je podle znalců vykoupen devastací životního prostředí a pošlapáváním lidských práv. Skutečná demokracie a vláda práva, ani svoboda projevu, svoboda víry a šíření informací není v Číně fakticky povolována a ani umožněna, přesto že je v čínských zákonech ustavena. Související informace naleznete také v článku Geografie Číny. Čínská lidová republika se nalézá ve východní Asii při západním pobřeží Tichého oceánu.Od severu k jihu se rozkládá od řeky Chej-lung-ťiang (Amur) na 53o s.š. k nejjižnějšímu cípu ostrovů Nan-ša/Spratlyovy ostrovy na 18o s.š. Spojnice měří kolem 5 500 km. Od Pamíru na západě (71o v.d.) po soutok řek Chej-lung-ťiang a Ussuri (135o v.d.) přesahuje spojnice 5 200 km. Časový rozdíl je více než čtyři hodiny, v celém státě se však používá jednotný čas (UTC+8). ČLR přímo sousedí se 14 zeměmi. Má suchozemskou hranici o délce 22 800 km a (spolu s mnohem větším Ruskem) nejvíce sousedů ze všech států světa. Po směru hodinových ručiček jimi jsou Indie (délka hranice 3 380 km), Pákistán (523 km), Afghánistán (76 km), Tádžikistán (414 km), Kyrgyzstán (858 km .), Kazachstán (1 533 km), Rusko (3 645 km), Mongolsko (4 677 km), Severní Korea (1 416 km), Vietnam (1 281 km), Laos (423 km), Myanmar (2 185 km), Bhútán (470 km) a Nepál (1 236 km). Dále moře odděluje Čínu od Jižní Koreje, Japonska, Čínské republiky na Tchaj-wanu, Filipín, Bruneje, Malajsie a Indonésie. ČLR vede spor o pozemní hranici s Indií, spor o hranici s Tádžikistánem, krátký úsek hranice s KLDR není určen. Pohraniční spory s Ruskem byly urovnány v roce 2004. Na východě a na jihu omývají čínské území moře. Po směru hodinových ručiček je to Pochajský záliv, které je považováno za čínské kontinentální moře, dále pak Žluté, Východočínské a Jihočínské moře, jež jsou okrajovými moři Tichého oceánu. V teritoriálních vodách Číny o celkové rozloze 4,73 milionu km2 se nalézá na 5 400 ostrovů. Největší z nich o rozloze 36 000 km2 je Tchaj-wan (ovládán je však Čínskou republikou), následovaný ostrovem Chaj-nan (34 000 km2). Nejvýchodnějšími čínskými ostrovy je souostroví Tiao-jü nacházející se severně od Tchaj-wanu, přičemž nejvýchodněji leží ostrov Čch'-wej; ostrovy jsou ovšem pod námořní kontrolou Japonska. Mnoho ostrovů, ostrůvků a skalních útesů, které se nalézají na jihu, jsou označovány jako "ostrovy Jihočínského moře", přičemž patří hlavně do čtyř větších souostroví: Tung-ša (Východní písky), Si-ša (Západní písky), Čung-ša (Střední písky) a Nan-ša (Jižní písky); o oblast se stále vedou rozsáhlé územní spory. ČLR je zaangažována ve spletitém sporu o ostrovy Nan-ša/Spratlyovy ostrovy s Malajsií, Filipínami, Čínskou republikou, Vietnamem a Brunejí a ve sporu o souostroví Senkaku/Tiao-jü s Japonskem a s Čínskou republikou. Dále vede spor o námořní hranici s Vietnamem v Tonkinském zálivu. Ostrovy Si-ša/Paracelské ostrovy jsou obsazené Čínskou lidovou republikou, ale nárokovány Vietnamem a Čínskou republikou na Tchaj-wanu. Podobná situace je i okolo souostroví Tung-ša/Prataské ostrovy a Čung-ša. V severovýchodní Číně bývají studené zimy a horká léta s přiměřeným množstvím srážek. Šanghaj leží ve východní oblasti střední Číny, má mírné zimy a vysoké množství srážek. Na jihovýchodě je vlhké subtropické podnebí, na západě je podnebí velmi drsné. Lhasa má velmi studené zimy a málo srážek. Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní členění Čínské lidové republiky. Čínská lidová republika má vícestupňový správní systém. Na nejvyšší úrovní stojí provincie (省, shěng, šeng). Vláda ČLR jich kontroluje 22, ostrov Tchaj-wan je vládou ČLR sice považován za další provincii, ale fakticky nad ním nemá žádnou moc. Mimo provincií je v ČLR 5 autonomních oblastí (自, zì, c'-č'-čchü) zahrnujících území obydlené z velké části příslušníky národnostních menšin, 4 přímo (= ústřední vládou) spravovaná města (直, zhíxiáshì, č'-sia-š') a 2 zvláštní správní oblasti (特, tè xíngzhè, tche-pie sing-čeng-čchü) těšící se velké míře autonomie. Dále jsou provincie a autonomní oblasti rozděleny na autonomní prefektury, okresy, autonomní okresy a města a ty dále na města a obce včetně měst a obcí etnických menšin. Přehled provincií ČLR: Poznámka: ČLR považuje Tchaj-wan za svou 23. provincii, přestože jej fakticky neovládá. Související informace naleznete také v článku Politický systém Číny. Čínská lidová republika je totalitní režim pod vedením Komunistické strany Číny. Od roku 1949 do současnosti se v jejím čele vystřídaly čtyři "generace vůdců". První válečná generace Mao Ce-tung, předseda strany 1945-1976, prezident 1954-1959 Čou En-laj, předseda vlády 1949-1976 Ču Te, předseda stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců 1959-1976 (hlava státu, 1975-1976) . Liou Šao-čchi, prezident 1959-1968 Druhá válečná generace Teng Siao-pching, předseda vojenské komise 1981-1989, Maův nástupce, provedl ekonomické reformy a otevřel Čínu zahraničnímu kapitálu Chua Kuo-feng, předseda strany 1976-1981, předseda vlády . 1976-1980 Chu Jao-Pang, generální tajemník strany 1980-1987 Třetí generace (vzešlá z ředitelů státních podniků vzdělaných v Sovětském svazu) Čao C'-jang, předseda vlády 1983-1987, generální tajemník strany 1987-1989 Ťiang Ce-min, generální . tajemník strany 1989-2002, prezident 1993-2003 Li Pcheng, předseda vlády 1988-1998 Ču Žung-ťi, předseda vlády 1998-2003 Čtvrtá generace, technokratická Chu Ťin-tchao, generální tajemník strany od 2002, prezident od 2003 Wen Ťia-pao, předseda vlády od 2003 Pátá generace Si Ťin-pching, generální tajemník strany od 2012, prezident od 2013 Li Kche-čchiang, předseda vlády od 2013 Související informace naleznete také v článcích Ekonomika Čínské lidové republiky a Velký skok vpřed. Díky ekonomickým reformám, které začal od roku 1976 prosazovat Teng Siao-pching a na které navázali jeho nástupci v 90. letech, byl v ČLR v polovině 90. let 20. století nastartován rychlý hospodářský růst, jenž trvá dodnes a rychle stimuluje všechny oblasti národního hospodářství. Ekonomika země v roce 2007 rostla tempem 11,9 %, nejvyšším za 13 let. Hrubý domácí produkt tak dosáhl cifry 24,953 biliónů CNY (tj. 3,428 biliónů USD), ovšem dlouhodobý dvouciferný růst způsobil zvýšení inflace na 4,8 %, oproti necelým 2 % roku 2006. V únoru 2008 inflace dokonce vyšplhala až na 8,7 %, což je jedenáctileté maximum. Čínský vývoz v roce 2006 vzrostl o 27,2 %, zatímco dovoz ve stejném období narostl o 20 %. Saldo obchodní bilance tak dosáhlo přebytku 177,5 miliard USD (oproti 100 mld. USD v roce 2005). Čínská ekonomika v roce 2005 předstihla britskou a v roce 2007 německou ekonomiku a s objemem HDP 2,49 bilionu € se dostala tehdy na třetí místo na světě. V roce 2010 předstihla Japonsko a stala se druhou největší státní ekonomikou světa. V roce 2012 předstihla Spojené státy americké co do objemu obchodovaného zboží a v říjnu 2014 vyhlásil Mezinárodní měnový fond ekonomiku Číny za nejsilnější na světě v ukazateli HDP dle parity kupní síly. Čínská energetika je založena na všech typech zdrojů. Elektrická energie je zatím vyráběna především v tepelných elektrárnách. Z vodních elektráren je nejvýznamnější elektrárna Tři soutěsky, která ze zároveň největší elektrárnou (nejen vodní) na světě. Čína má i velmi ambiciozní projekt výstavby jaderných elektráren. Do roku 2015 má být výkon zařízení tohoto typu dvojnásobný. Na výstavbě jaderných reaktorů v Číně pracují jak francouzské, tak americké a ruské společnosti. Po havárii v japonské Fukušimě bylo sice dočasně pozastaveno vydávání povolení ke stavbě nových jaderných elektráren a provedeny prověrky v těch stávajících, ovšem Čína hodlá ve své projaderné politice beze změny pokračovat. Navzdory politice jednoho dítěte, kterou ČLR zavedla v roce 1979, se počet obyvatel Číny zvýšil z přibližně 550 milionů v době vzniku ČLR na 1.4 miliardy dnes. (Zdroj: tisková agentura Xinhua) Došlo mj. ke značnému znečištění zemědělských půd a povodí řeky Jang-c', hlavních oblastí produkce potravin v zemi. Jen zamoření půd těžkými kovy způsobuje znehodnocení zemědělské produkce v hodnotě 20 miliard jüanů (cca 54 miliard Kč) ročně. Dalším problémem intenzifikovaného zemědělství (ČLR je země s 9. největším růstem zemědělství) je eroze půdy. Čína je jednou z oblastí s nejmenšími zásobami vody na světě. Sever Číny má kritický nedostatek vody a nedostatkem pitné vody trpí 2/3 čínských měst. Ekologickým problémem je kontaminace valné většiny řek. Kvalita vody je také ohrožována rizikovými průmyslovými provozy v blízkosti zdrojů pitné vody, např. 13. listopadu 2005 způsobila exploze chemičky ve městě Ťi-lin kontaminaci řeky Sung-chua benzenem, tedy i ohrožení a znečištění pitné vody ve městech po proudu, např. Charbinu. Oblast východního pobřeží je území s největším znečištěním ovzduší na světě. Důvodem je využívání černého uhlí jako topiva. Velkou část severu země ohrožuje desertifikace, tedy postupné rozšiřování pouště. Proti tomuto postupu byl započat plán nazvaný "Velká zelená zeď", který počítá s masivním zalesňováním ohrožených oblastí, setbou vyšlechtěných, odolných druhů dřevin ze vzduchu a dalšími opatřeními. Jeho splnění se odhaduje na desítky let. Celkem 83,3 % čínských žen ve věku 15 až 49 let, vdaných či zadaných, používalo ke konci roku 2005 moderní metody antikoncepce a tímto podílem se dostala Čína na první místo na světě. většina nálepek s nápisem Made in China se vyrábí ve Vietnamu

DATETIME

DATETIME

003234

Black metal je hudební styl, subkultura metalu, která vznikla v polovině 80. let 20. století. Námětem black metalu je hlavně temnota, mizantropie, často rozebírá stinné stránky lidské historie. I když mnoho kapel používá ve svých textech satanismus jako téma, jde spíše o metaforické vyjádření, které pramení z nenávisti vůči náboženstvím, církvím a jiným, z jejich pohledu, pochybným hodnotám. == Hudební rysy == Zatímco u death metalu se někdy používá podladění kytary o jeden až dva tóny (dominuje technika hry před melodikou), u black metalu je častější klasické ladění (dominuje melodika, snaha o minimalistické podání). Typickým rysem pro tento hudební žánr je zkreslený, chraplavý vokál - False Chord Scream, screaming...

Je mizantropie jedním z hlavních námětů black metalu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Black_metal

Námětem black metalu je hlavně temnota, mizantropie, často rozebírá stinné stránky lidské historie.

Black metal je hudební styl, subkultura metalu, která vznikla v polovině 80. let 20. století. Námětem black metalu je hlavně temnota, mizantropie, často rozebírá stinné stránky lidské historie. I když mnoho kapel používá ve svých textech satanismus jako téma, jde spíše o metaforické vyjádření, které pramení z nenávisti vůči náboženstvím, církvím a jiným, z jejich pohledu, pochybným hodnotám. == Hudební rysy == Zatímco u death metalu se někdy používá podladění kytary o jeden až dva tóny (dominuje technika hry před melodikou), u black metalu je častější klasické ladění (dominuje melodika, snaha o minimalistické podání). Typickým rysem pro tento hudební žánr je zkreslený, chraplavý vokál - False Chord Scream, screaming a taky growling, jehož účelem je docílení děsivé atmosféry, evokující válečné pohanské zpěvy, jež měly původně za cíl zastrašení nepřítele. Někdy se setkáváme se složením kapely bez baskytary, pouze s jednou nebo dvěma elektrickými kytarami. Kromě klasického nástrojového obsazení (old school black metal), jsou od počátku devadesátých let často používaným nástrojem klávesy, případně zvukové vzorky (samply), dotvářející temnou atmosféru. === Kytary === Rychlé, velice zkreslené kytary. Převažuje použití tzv. silových akordů powerchords, první kytarista který je použil byl Tony Iommi (Black Sabbath). Časté je použití chromatických tónů posunutých dolů nebo nahoru o půltóny, vytvářející tónicky neklidnou atmosféru (běžné rysy třítónových intervalů, také zpopularizované Black Sabbath). Zde je také odklon od již zavedené stupnice z důvodů větších disonancích "odpor" zvuku, tak jako u harmonických tónů. Vzácné je využití kytarových sól ve srovnání s heavy a power metalem. === Bicí === Double bass, blast beat, a D-beat bubnování. Tím se vytvoří velmi jednoduchá a působivá hudba. V některých případech mohou mít bicí v hudbě menší úlohu. Mnohdy jen doprovázejí velmi holými a prázdnými tóny - využívá se zvláště pro vytvoření atmosféry black metalu. Zde jistě budou mít mnohé skupiny výhrady, zvláště v některých pasážích skladeb. Některé skupiny, zejména sóloví umělci, využívají umělé bubenické zařízení namísto lidského bubeníka. === Texty a vokály === Zřetelný je tvrdý (harsh) styl vokálů, často velmi hrdelní skřehot (False Chord Scream, growling) nebo vysoko-intenzivní vřískot (screaming). Vokál současně doplňuje hudbu svou dramatickou podstatou zkleslení. Některé skupiny, zvláště v symfonickém black metalu, vkládají do písní tradiční vokály, často uváděné jako 'čisté' vokály. Také některé blackmetalové skupiny, jako je Arcturus, používají 'čisté' vokály pro všechny písně. Často se využívá efektu ozvěny hlasu k vytvoření hudby více plné a atmosférické. Stejně jako gregoriánský chorál jsou některé blackmetalové písně doplněny o ženský nebo mužský pěvecký sbor. V textech klade black metal velký důraz na odpor proti křesťanství (satanismus, pohanství, okultismus). Texty často zmiňují zimu, temnotu, lesy a jiné přírodní elementy. Dále mohou opěvovat folklór a historii těchto zemí. Texty se zabývají spíše temnými stránkami života, včetně války, misantropie, bídy a násilí. Mohou být také inspirovány světem fantasy. Zejména se mnoho skupin zaměřuje na fiktivní kontinent Středozemě od J. R. R. Tolkiena, např. rakouská skupina Summoning, či norský Burzum. Jiné skupiny si mnohdy vytváří své vlastní smyšlené říše. Například určité písně od skupiny Immortal vyobrazují imaginární království nazvané Blashyrkh. Bal-Sagoth si také vytváří své vlastní fantasy příběhy, které jsou inspirovány spisovateli Robert E. Howardem a H. P. Lovecraftem. === Atmosféra a stavební prvky hudby === Využívá se struktura písní, která často postrádá veršování a refrén a obsahuje dlouhé a opakující se instrumentální pasáže s menším využitím vokálů než v jiných stylech metalu. Rychlý rytmus, většinou v celém taktu, někdy v tříčtvrťovém se střídá s klidnějšími pasážemi. Příležitostně se využívají elektronické klávesy, někdy i cembala, housle, varhany a pěvecké soubory. Tyto nástroje dávají hudbě orchestrální nebo chrámovou atmosféru. Některé skupiny mají sklon k častému používání kláves, kterých využívají jako hlavní nástroj. Obvykle jsou skupiny používající klávesy označovány jako hrající symfonický black metal. Některé skupiny, jako je například Dimmu Borgir, nahrávají svá alba se symfonickými orchestry. Někdy je úmyslně vytvářena technicky velmi chudá hudba. Tento efekt demonstruje album Transilvanian Hunger od skupiny Darkthrone. === Image a živé vystupování skupin === Na rozdíl od jiných žánrů mnoho blackmetalových skupin nevystupuje na živo. Jedná se převážně o jednočlenné skupiny, které si vybraly kariéru bez živých vystupování. Mezi jejich přední zástupce patří Burzum, Darkthrone a Xasthur. Nicméně jiné jedno- nebo dvoučlenné skupiny (Satyricon, Nargaroth, Satanic Warmaster) účinkují často spolu s jinými hudebníky na živých vystoupeních. Živá vystoupení jsou často obohacena o divadelní techniky a jevištní rekvizity anebo ohnivou show v podobě plivání ohně. Skupiny Mayhem,Gorgoroth, Cradle of Filth jsou velmi proslulé ve svých groteskních a kontroverzních jevištních show. Mnoho hudebníků si osvojilo neo-medieval (napodobující středověk) styl oblékání, který může obsahovat kožené oblečení, bodce, otrokářskou výbavu, erby a zbraně. Mnoho hudebníků používá přezdívky, často inspirované mytologií nebo folklórem (například Bå Eithun ze skupiny Emperor se sám označil jako Faust). Obaly alb bývají atmosférické nebo zobrazují přírodní či fantastické krajiny (album Filosofem od skupiny Burzum, album In The Nightside Eclipse od skupiny Emperor), zatímco jiné skupiny používají motivy násilí, sexuálních zvrhlostí nebo obrazových výjevů (album Opus Nocturne od skupiny Marduk). Velmi běžné jsou i satanistické motivy, například obrácené pentagramy nebo obrácené kříže. Jedním z největších rysů blackmetalového image je líčení corpsepaint (tj. napodobující mrtvolu) nebo warpaint černý a bílý makeup (tj. napodobující obličejové válečné barvy pohanských válečníků, majících zastrašit nepřítele v průběhu bitvy), někdy s falešnou krví. Inspirované bývalým frontmanem skupiny Mayhem Deadem. == Historie == Začátek tohoto stylu lze vystopovat ke skupině Bathory, založené ve Švédsku v roce 1983 pojmenované po Alžbětě Báthoryové, známé též jako Čachtická paní. Frontmanem kapely a zároveň hlavním skladatelem byl Quorthon (Tomas Forsberg). Právě jeho drsné vokály, skřípavé a vysoké tóny doprovázené občasnými výkřiky, stejně tak jako texty zaměřené na temná témata a obsahující antikřesťanské a "satanské" odkazy, definovaly začátky black metalu. Skupina tento styl použila u prvních čtyř alb, pričemž třetí album Under the Sign of the Black Mark, vydané roku 1987, je nejvíce ovlivňující historii black metalu. Jméno tomuto hudebního stylu však dala až anglická kapela Venom albem Black Metal z roku 1982. Další kapelou patřící k NWOBHM, která přispěla ke vzniku black metalu je kapela Witchfynde (skladba "wake up screaming") nebo Death SS (skladba "Murder Angels"). K dalšímu definování typických znaků stylu došlo díky kapelám Mercyful Fate, Hellhammer a Celtic Frost, případně první alba Slayer a Possessed. Z českých blackmetalových kapel můžeme zmínit např. Master's Hammer, Root (druhá polovina osmdesátých let), Törr, kteří však stále tvrdí, že hrají "jen o něco tvrdší rock'n'roll", či již neexistující kapelu RITUAL, dále potom Enochian, Maniac Butcher, Infernal Heretic nebo třeba Morrior. Další rozmach tento styl zaznamenal v Norsku počátkem devadesátých let v podobě tzv. druhé vlny black metalu. Klíčovou roli v rozvoji skandinávské black metalové scény hrála skupina Mayhem se svým albem Deathcrush z roku 1987 (viz. také dokumentární film Until the Light Takes Us). Velký dopad na norskou black metalovou scénu měla i kapela Burzum v čele s Varg "Count Grishnackh" Vikernesem, jehož k Mayhem váže velmi temná historie. Vikernes byl průkopníkem atmosférického zvuku black metalu, včetně tremolo efektu v kytarových sólech a tvrdých vokálů. Mezi další kapely, které výrazně ovlivnily druhou vlnu black metalu patří: Darkthrone, Immortal, Emperor, Satyricon, Dimmu Borgir. Všechny tyto kapely bývají označovány jako True Norwegian black metal (TNBM, pravý norský black metal) nebo true black metal. Na současné české scéně se pohybují kapely jako Lingam, Solfernus, Oblomov, Trollech, Heiden, Stíny plamenů, Sezarbil, Wyrm, Svardenvyrd, Hyperborean Desire, Forest, Silva Nigra, Sorath, Adultery, Born in Morgue, Anubion, Bleeding Death, Sekhmet, Inferno, Tautenauer 666, Surt, Naurrakar, a další. Pro narůstající rozmanitost subžánrů black metalu (převážně viz níže) se pomalu začíná používat označení tzv. třetí vlny black metalu. == Podžánry black metalu == Depressive suicidal black metal (DSBM) V překladu depresivní sebevražedný black metal, představují ho kapely Xasthur, Silencer, Nargaroth, Coldworld, Anti, Shining, Trist, apod.Blackgaze (post-black metal)Ambient black metal Ambient black metal (atmospheric black metal) je styl, který kombinuje prvky black metalu a ambientu nebo dark ambientu. Hraje se zde na elektrickou kytaru, syntetizátory a klávesy v "atmosférickém" (= ambientním) stylu za použití dozvuku. Asi nejvýraznější kapelou tohoto subžánru je kapela Darkspace.Symphonic black metal Symphonic black metal kombinuje black metal a orchestrální nebo jiné klasické nástroje (klávesy, žesťové nástroje,...) podtrhující strašidelnou atmosféru, v symphonic black metalu se také může objevit čistý ženský vokál. Mezi nejznámější kapely tohoto subžánru patří Emperor, Cradle of Filth, Dimmu Borgir, Carach Angren nebo méně známá kapela z Tchaj-wanu CHtHoniC. Progressive black metal kapely jako Enslaved a Windir nebo česká kapela Abstract EssenceBlackened death metal Jedná se o mix black metalu s death metalem - např. kapela Behemoth.Unblack metal Méně významný subžánr, který je zajímavý tím, že působí dojmem stejně agresivním, odporným, mrazivým a temným jako běžný black metal druhé vlny, jenže texty se naopak zaměřují na křesťanskou lásku a boj proti zlu, je to tedy taková forma křesťanského metalu (white metal), která je ale po instrumentální stránce nejblíže black metalu.Pagan black metal Pagan black metal kombinuje black metal s folkovými prvky. Podobá se melodic black metalu a je předchůdcem folk metalu.Red and Anarchist Black Metal Vznikl jako odpověď na NSBM. == Odkazy == === Reference === === Literatura === (italsky) prof. Simone Morabito: Psychiatria all 'inferno === Související články === Seznam blackmetalových skupin === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu black metal ve Wikimedia Commons Black Metal + alba na heavymetalencyclopedia.com (anglicky)

VERB_PHRASE

YES_NO

009200

... pouze výňatky jako historická kuriozita. Peri zkomponoval ještě řadu dalších oper, často ve spolupráci s jinými skladateli. Úspěch, který měla opera Euridice se však již nedostavil. V roce 1601 se stal kapelníkem ((maestro di cappella) vévody z Ferrary. V roce 1609 publikoval ve Florencii své dílo Varie musiche a urns, due e tre voci. O jeho dalších osudech není nic známo. Zemřel ve Florencii a je tamtéž pohřben v bazilice Santa Maria Novella. Na dnešní jeviště Periho opery nejsou často uváděny, neboť jejich styl je přece jen poněkud staromódní ve srovnání s mladšími skladateli té doby, jako byl např. Claudio Monteverdi. Periho zásluha na vzniku operní formy je nesporná, stejně tak jako vliv, který mělo jeho dílo na následovníky. Kromě oper Peri zkomponoval mnoho komorní a vokální hudby pro potřeby medicejského paláce. == Opery == Dafne (spoluautor Corsi, 1598, Florencie) Euridice (6.10.1600, Florencie) Tetide (1608)...

Proč nejsou Periho opery často uváděny na dnešní jeviště?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jacopo_Peri

Na dnešní jeviště Periho opery nejsou často uváděny, neboť jejich styl je přece jen poněkud staromódní ve srovnání s mladšími skladateli té doby, jako byl např. Claudio Monteverdi.

Jacopo Peri, přezdívaný Il Zazzerino (Dlouhovlasý) (20. srpna 1561, Řím – 12. srpna 1633, Florencie) byl italský zpěvák, varhaník a hudební skladatel na přechodu od renesance k baroku. Je tvůrcem první opery historie. == Život == Peri se narodil v Římě, ale studoval ve Florencii u Cristofana Malvezziho. Jako zpěvák a varhaník působil v řadě florentských kostelů. Později byl přijat k medicejskému dvoru, nejprve jako zpěvák a hráč na cembalo, později i jako skladatel. Jeho rané práce byly převážně madrigaly a mezihry a scénická hudba k divadelním představením. V devadesátých letech 16. století se spřátelil se skladatelem Jacopo Corsim. Byli přesvědčeni, že tehdejší umění je v hlubokém úpadku ve srovnání s klasickým uměním Řeků a Římanů a rozhodli se vzkřísit antickou tragedii tak, jak jí rozuměli. Bylo to v souladu s myšlenkami na kterých vzniklo sdružení umělců Florentská camerata, kde vznikly první pokusy opouštějící renesanční polyfonii, skladby pro sólový zpěv s doprovodem generálního basu, z nichž se později vyvinuly recitativy a árie. Peri a Corsi přizvali ke spolupráci básníka Ottavia Rinucciho a na jeho text vzniklo první dílo zcela nové formy, opera Dafne. Její partitura je bohužel ztracena. Oba skladatelé dále spolupracovali na opeře Euridice, která byla provedena 6. října 1600 v Palazzo Pitti. Na rozdíl od opery Dafne se tato opera do dnešních dnů dochovala, i když v současné době bývají prováděny pouze výňatky jako historická kuriozita. Peri zkomponoval ještě řadu dalších oper, často ve spolupráci s jinými skladateli. Úspěch, který měla opera Euridice se však již nedostavil. V roce 1601 se stal kapelníkem ((maestro di cappella) vévody z Ferrary. V roce 1609 publikoval ve Florencii své dílo Varie musiche a urns, due e tre voci. O jeho dalších osudech není nic známo. Zemřel ve Florencii a je tamtéž pohřben v bazilice Santa Maria Novella. Na dnešní jeviště Periho opery nejsou často uváděny, neboť jejich styl je přece jen poněkud staromódní ve srovnání s mladšími skladateli té doby, jako byl např. Claudio Monteverdi. Periho zásluha na vzniku operní formy je nesporná, stejně tak jako vliv, který mělo jeho dílo na následovníky. Kromě oper Peri zkomponoval mnoho komorní a vokální hudby pro potřeby medicejského paláce. == Opery == Dafne (spoluautor Corsi, 1598, Florencie) Euridice (6.10.1600, Florencie) Tetide (1608) Adone (1611) La liberazione di Tirreno e d'Armea (6. 2. 1617, Florencie) Lo sposalizio di Medoro e Angelica (25. 9. 1619, Florencie) La Flora, ovvero Il natal di Fiori (14. 10. 1628, Florencie) Iole ed Ercole (1628) == Literatura == Jacopo Peri: Ai Lettori. Introduzione a 'Le Musiche sopra l'Euridice', revisione e note di Valter Carignano Jacopo Peri: Le Musiche sopra l'Euridice. Revisione e Note di Valter Carignano, L'Opera Rinata, Torino The New Grove Dictionary of Music and Musicians, ed. Stanley Sadie. 20 vol. London, Macmillan Publishers Ltd., 1980. ISBN 1-56159-174-2 == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Jacopo Peri ve Wikimedia Commons Volně přístupné partitury děl od Jacopo Periho v projektu IMSLP Seznam oper dle univerzity Stanford Seznam skladeb na Allmusic] Životopis

CLAUSE

OTHER

008972

Graciosa je nejsevernější ostrov v centrální skupině Azorských ostrovů v Atlantském oceánu. Graciose se přezdívá Bílý ostrov (Ilha Branca) podle pojmenování, kterého se tomuto ostrovu dostalo v knize portugalského spisovatele Raula Brandã "As Ilhas Desconhecidas" ("Neznámé ostrovy") z roku 1926. Z administrativního hlediska je Graciosa zámořským autonomním územím Portugalska (Regiã Autónoma dos Açores). Počet obyvatel ostrova v první dekádě 21. století poklesl ze 4 777 (2001) na 4 391 v roce 2011. Správním centrem ostrova je Santa Cruz da Graciosa. Ostrov Graciosa je od roku 2007 zapsán na seznamu biosférických rezervací UNESCO a je častým cílem vědeckých expedicí, které zde studují zejména problematiku biodiverzity. == Geografie == Graciosa spolu s dalšími ostrovy centrální části Azorského souostroví leží na západním okraji Euroasijské tektonické desky a je spolu s nimi součástí Středoatlantského hřbetu. Nejbližší pevninou je další azorský ostrov Săo Jorge, vzdálený 36,5 km směrem na jih. Vzdálenost Graciosy od Ponta da...

Jaký přívlastek má azorský ostrov Graciosa?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Graciosa_(Azory)

Graciose se přezdívá Bílý ostrov (Ilha Branca) podle pojmenování, kterého se tomuto ostrovu dostalo v knize portugalského spisovatele Raula Brandã "As Ilhas Desconhecidas" ("Neznámé ostrovy") z roku 1926.

Graciosa je nejsevernější ostrov v centrální skupině Azorských ostrovů v Atlantském oceánu. Graciose se přezdívá Bílý ostrov (Ilha Branca) podle pojmenování, kterého se tomuto ostrovu dostalo v knize portugalského spisovatele Raula Brandã "As Ilhas Desconhecidas" ("Neznámé ostrovy") z roku 1926. Z administrativního hlediska je Graciosa zámořským autonomním územím Portugalska (Regiã Autónoma dos Açores). Počet obyvatel ostrova v první dekádě 21. století poklesl ze 4 777 (2001) na 4 391 v roce 2011. Správním centrem ostrova je Santa Cruz da Graciosa. Ostrov Graciosa je od roku 2007 zapsán na seznamu biosférických rezervací UNESCO a je častým cílem vědeckých expedicí, které zde studují zejména problematiku biodiverzity. == Geografie == Graciosa spolu s dalšími ostrovy centrální části Azorského souostroví leží na západním okraji Euroasijské tektonické desky a je spolu s nimi součástí Středoatlantského hřbetu. Nejbližší pevninou je další azorský ostrov Săo Jorge, vzdálený 36,5 km směrem na jih. Vzdálenost Graciosy od Ponta da Serreta na ostrově Terceira, který leží jihovýchodním směrem, činí 56,8 km. === Geologie === Ostrov Graciosa je sopečného původu. Jedná se o stratovulkán, jehož poslední aktivita je datována kolem roku 1950 př. n. l. Hlavními horninami jsou čedič, dále trachyt a tefrit. V jihovýchodní části ostrova se nachází sopečná kaldera oválného tvaru o rozměrech zhruba 2 x 1,5 km. V této oblasti se vyskytuje několik jeskyní, a to jak při okraji, tak i uprostřed kaldery (např. Furna do Maria Encantada, Furna do Enxofre). === Klima === Graciosa má nejnižší průměrnou nadmořskou výšku v celém Azorském souostroví - většina jejího území nedosahuje 300 metrů. Tato skutečnost je příčinou nízkého množství srážek. Graciosa je proto nejsušším ostrovem Azor, což v obdobích extrémního sucha vedlo v minulosti až k ohrožení života na ostrově. == Historie == Nejstarší záznamy o průzkumu ostrova portugalskými mořeplavci a jeho následné kolonizaci jsou z první poloviny 15. století. Stálé osídlení se datuje od 50. let 15. století. Nejstarším sídlem byla obec Carapacho na jihovýchodě ostrova. Postupně byly vybudovány další obce - Luz, Praia, Guadalupe, Santa Cruz da Geaciosa a Vitoria. Základem místní ekonomiky bylo zemědělství a rybolov. V historii ostrova byly zaznamenány některé významné krize. Kromě vpádů pirátů byly způsobeny jednak suchem, přičemž k nejhorší situaci došlo v roce 1844, a jednak četnými zemětřeseními. Při velkém zemětřesení byla 13. července 1730 poničena obec Luz na západním úpatí kaldery, o sto let později, v roce 1837, zemětřesení pobořilo přístav Praia na východním pobřeží. Poslední zemětřesení ve 20. století bylo zaznamenáno v roce 1980 nedaleko obce Carapacha. V roce 2010 byla na ostrově Graciosa zřízena v souladu se smlouvou OSN o zákazu jaderných zkoušek monitorovací stanice. Tato stanice, jediná svého druhu na území Portugalska, je součástí globální sítě monitorovacích stanic jaderných testů. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Graciosa na portugalské Wikipedii. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Graciosa ve Wikimedia Commons

ADJ_PHRASE

OTHER

006159

George Bernard Shaw [Šó] (26. července 1856, Dublin - 2. listopadu 1950, Ayot St. Lawrence, Anglie) byl anglický dramatik, prozaik a esejista irského původu, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925. Shaw pocházel ze staré, ale dosti zchudlé protestantské rodiny. Jeho otec byl neúspěšným obchodníkem s obilím, stal se z něho alkoholik a nestaral se o synovo vzdělání. Shaw brzy poznal praktický život, protože se již od patnácti let musel sám živit (pracoval jako úředník v dublinské realitní kanceláři). Pozitivní vliv na něj měla jedině jeho matka, která se věnovala hudbě. Roku 1873 opustila manžela...

Z jaké rodiny Shaw pocházel?

https://cs.wikipedia.org/wiki/George_Bernard_Shaw

Shaw pocházel ze staré, ale dosti zchudlé protestantské rodiny.

George Bernard Shaw [Šó] (26. července 1856, Dublin - 2. listopadu 1950, Ayot St. Lawrence, Anglie) byl anglický dramatik, prozaik a esejista irského původu, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925. Shaw pocházel ze staré, ale dosti zchudlé protestantské rodiny. Jeho otec byl neúspěšným obchodníkem s obilím, stal se z něho alkoholik a nestaral se o synovo vzdělání. Shaw brzy poznal praktický život, protože se již od patnácti let musel sám živit (pracoval jako úředník v dublinské realitní kanceláři). Pozitivní vliv na něj měla jedině jeho matka, která se věnovala hudbě. Roku 1873 opustila manžela a odjela se svým učitelem zpěvu do Londýna, kde začala zpěv sama vyučovat. Roku 1876 přijel Shaw do Anglie za matkou a nevrátil se do Irska dalších třicet let (a to ani na otcův pohřeb). Psal články o hudbě do časopisu The Hornet (Sršeň) a vzdělával se jako samouk v knihovně Britského muzea, mimo jiné četbou partitur Richarda Wagnera a děl Karla Marxe, jehož myšlenky o třídním boji a revolučním poslání dělnické třídy však nepřijal. Stal se nadšeným propagátorem norského dramatika Henrika Ibsena a od roku 1879 navštěvoval také akce různých filozofických a politických společností. Přednášky amerického ekonoma Henryho George (1829-1897), zejména jeho teorie o vzniku chudoby, jej přivedly k reformnímu socialismu. Založil proto roku 1884 společně s britským labouristickým politikem, ekonomem a publicistou Sidneym Jamesem Webbem (1859-1947) tzv. Fabiánskou společnost (Fabian Society), která šířila teorii fabiánského socialismu. Její členové odmítali násilí, zvláště Marxovy myšlenky o nastolení socialismu revolučním bojem, a připravovali porážku kapitalismu pomocí postupných reforem a parlamentní cestou. V této době se Shaw prosadil jako pronikavý výtvarný, hudební a později i literární a divadelní kritik. Jeho výtvarné a hudební recenze vycházely v londýnském časopise The World (Svět) a v irském nacionalisticky orientovaném časopise The Star (Hvězda), divadelní kritiky psal i pro časopis Saturday Revue (Sobotní revue). Roku 1898 se Shaw oženil s Charlottou Payne-Townsendovou. Bezdětné a vcelku šťastné manželství skončilo roku 1943 Charlottinou smrtí a bylo otřeseno pouze roku 1914 Shawovou láskou k herečce Stelle Campbellové. Shaw se pokoušel rovněž o uplatnění v politice, ale jeho pokusy nebyly nijak úspěšné. Jeho socialistické projevy před volbami do Rady londýnského hrabství roku 1904 odradily většinu voličů. Důsledkem skepse vyvolané událostmi první světové války byla Shawova žurnalistická i finanční podpora komunistické vládě v Sovětském svazu, který navštívil roku 1931. Další jeho cesta vedla roku 1932 do Jižní Afriky a roku 1933 do USA, kde však sklidil velký neúspěch, protože přednášel o znárodnění amerického průmyslu. Na počátku Shawova literárního díla stojí série pěti nepříliš úspěšných románů napsaných v letech 1879-1883, z nichž první čtyři byly nakladatelem odmítnuty a pátý vyšel roku 1884 nejprve časopisecky. Jde o poměrně nezralá díla, vyznačující se však odvážnou útočností a satirickými šlehy. Jejich hrdinou bývá často mladý výtržník, který pohoršuje měšťáky nesentimentální věcností i naprostou neúctou ke společenským konvencím a posvátným hodnotám. Své pravé umělecké pole našel Shaw až v dramatické tvorbě, ve které uplatnil svůj jasný, kritický a ironický intelekt. Stal se zakladatelem moderního anglického dramatu a nejvýznamnějším anglickým dramatikem po Williamu Shakespearovi. Debutoval roku 1892 hrou Domy pana Sartoria, po níž následovala řada vtipných, většinou satiricky přiostřených dramat s náměty dobovými (Živnost paní Warrenové, Candida), historickými (Pekelník, Caesar a Kleopatra, Svatá Jana) či s úsměvným až sardonickým pohledem na aktuální otázky ženské emancipace a na viktoriánské představy společenských tříd (Pygmalion). Své hry Shaw tvořil podle své koncepce tzv. sociálně diskuzní komedie a přivedl na scénu dramatickou debatu, osvětlující ústřední myšlenku hry ze všech stran v náhlých a překvapivých zvratech. Novinkou byly také jeho důkladné předmluvy k tištěným vydáním jeho her, což jsou vlastně eseje o jejich hlavních myšlenkách a obsahují ostrou kritiku viktoriánské morálky a zbídačování člověka. Celým svým dílem Shaw směřoval ke kritickému hodnocení společnosti, kterou vidí pod zorným úhlem palčivých sociálních otázek a svého pokrokového zaměření. Roku 1925 obdržel Shaw Nobelovu cenu za literaturu "...za idealismus i humanitu jeho literárního díla, jehož svěží satira často v sobě zahrnuje osobitou poetickou krásu" (citace z odůvodnění Švédské akademie) a od roku 1929 je na jeho počest pořádán Malvernský divadelní festival, na kterém byly uvedeny některé jeho pozdní hry. Po smrti své manželky v roce 1943 začal Shaw postupně ztrácet zájem o vlastní život. Pracoval stále pomalejším tempem a roku 1950 zemřel v úctyhodném věku 94 let ve své venkovské vile ve střední Anglii v Ayot St. Lawrence, kde žil od roku 1906. Pětice románů, napsaná v letech 1879-1883: An Unsocial Socialist (1884, Nespolečenský socialista), knižně 1887, Cashel Byron's Profession (1886, Povolání Cashela Byrona) . , česky též jako Cashel Byron, profesionál, Love Among the Artists (1900, Láska mezi umělci), The Irrational Knot (1905, Nerozvážný sňatek), Immaturity (1931, Nezralost). The Quintessence of Ibsenism (1891, Kvintesence ibsenismu), eseje obhajující dílo Henrika Ibsena a jiných sociálně kritických dramatiků. The Perfect Wagnerite (1898, Dokonalý wagnerián), eseje, ve kterých jsou opery Richarda Wagnera považovány za kriterium umělecké dokonalosti, Fabian Essays on Socialism (1889, Fabiánská pojednání o socialismu), eseje, . The Common Sense of Municipal Trading (1904, Zdravý smysl obecní politiky), eseje, Intelligent Woman's Guide to Socialism and Capitalism (1928, Průvodce inteligentní ženy po socialimu a kapitalismu), didaktická próza. Music In London 1890-1894 (1931, Hudba v Londýně 1890-1894), eseje o hudbě, Our Theatres in the Nineties (1931, Naše divadla v devadesátých letech), eseje o divadle, Adventures of the Black Girl in Her Search for God (1932, Cesta černošské dívky k bohu), didaktická próza, jejíž hrdinka prohlédne nedokonalost náboženství a vědy a rozhodne se pro obyčejný život. Everybody's Political What's What (1944, Politika pro každého), eseje, Sixteen Self Sketches (1949, Šestnáct autobiografických skic), An Unfinished Novel (1958, Nedokončený román), fragment napsaný v letech 1887-1888. Play Pleasant and Unpleasant (1898, Hry utěšené a neutěšené), tiskem vydaná sbírka prvních sedmi Shawových divadelních her. Tři úvodní satirická dramata označil autor jako Hry neutěšené, následující čtyři komedie jako Hry utěšené. V těch se Shaw podle vlastních slov již nesoustředil na společenské zločiny, ale psal je jako satiru na pošetilosti morálky svých současníků. Widower's House (1892, Domy pana Sartoria), Shawova dramatická prvotina, první z tzv. Neutěšených her, ve které Shaw poukazuje na souvislost sexuální přitažlivosti a moci peněz. The Philander (1893, Záletník), česky jako Záletník Leonard nepříliš zdařilá druhá z tzv. Neutěšených her (hrána až 1905), která se soustřeďuje na problematiku sexu a také zesměšňuje nedůslednou ženskou emancipaci. Mrs. Warren's Profession (1893, Živnost paní Warrenové), vrcholné dílo Shawova raného období, třetí a poslední z tzv. Neutěšených her, jejichž provozování bylo ve Velké Británii zakázáno do roku 1925. Arms and the Man (1894, Válka a hrdina), první z tzv. Utěšených her je satirou na válku a autor v ní zesměšňuje naivní představy o válečném hrdinství. Komedie se odehrává za fiktivní bulharsko-srbské války. český název Čokoládový hrdina je převodem anglického názvu operety Der tapfere Soldat Oscara Strause z roku 1908 The Chocolate Soldier, přičemž tento název je odvozen od toho, že jedna z postav, srbský důstojník, dává přednost čokoládě před bojem. Candida (1895), druhá z tzv. Utěšených her, hrána 1897, byla ve své době velice úspěšná a stala se hitem newyorské divadelní sezóny 1903-1904. Jde o satiru na romantické pojetí lásky. The Man of Destiny (1896, Osudový muž), česky jako Muž z budoucnosti, třetí z tzv. Utěšených her, jednoaktovka o mladém Napoleonovi, který za svého italského tažení (1796-1797) prožívá milostnou krizi, ale nakonec jde dál za svou kariérou. Hra je satirou na romantické pojetí moci, Napoleona však Shaw vylíčil jako realistického politika a obdivuhodného muže velmi silné vůle. You Never Can Tell (1896, Člověk nikdy neví), čtvrtá a poslední z tzv. Utěšených her, hrána 1900. Jde o komedii líčící paradoxy v milostných a rodinných vztazích a ukazující na pošetilost romantického pojetí námluv a dvoření. Three Plays for Puritans (1901, Tři hry pro puritány), druhá tiskem vydaná sbírka tří dalších Shawových divadelních her. Puritáni nebyli pro Shawa náboženští horlivci, nýbrž střízliví realisté, kteří stejně jako on zavrhovali sentiment i sebeklam a prosazovali osvobozující poznání. Devil's Disciple (1897, Pekelník), česky též jako Čertovo kvítko nebo Ďáblův žák, komedie odehrávající se během Americké války za nezávislost. Caesar and Cleopatra (1898, Caesar a Kleopatra). Jde o parodii tragédie Williama Shakespeara Antonius a Kleopatra, zaměřená proti idealizujícímu pojetí velké lásky. Captain Brassbound's Conversion (1898, Obrácení kapitána Brassbounda), divadelní hra uvedená roku 1900 je parodií exotických melodramat viktoriánské doby, v nichž britští vojáci často zachraňují bílé dámy před nebezpečnými domorodci. The Admirable Bashville (1901, Vzorný sluha Bashville), jednoaktovka. Man and Superman (1902-1903, Člověk a nadčlověk), filozofická komedie, uvedená prvně roku 1905, je výrazem Shawova pojetí vývoje, jehož hlavními příčinami jsou Nietschova vůle k moci a bergsonovská životní síla, které vedou k boji mezi pohlavími. John Bull's Other Island (1904, Druhý ostrov Johna Bulla), politická komedie založená na hře paradoxů. How He Lied to Her Husband (1904, Jak lhal jejímu manželu), jednoaktovka, The Doctor's Dilemma (1906, Lékař v rozpacích), drama, ve kterém Shaw vytvořil odpudivý obraz lékaře podvodníka, kontrastující s portrétem jednoho z pacientů, tuberkulózního malíře, který je schopen, i přes svou amorálnost, ukázat lidem jejich pravou tvář. Major Barbara (1907, Majorka Barbara), sociálně laděná komedie zabývající se problematikou filantropie. Mladá majorka Armády spásy se charitativní činnosti snaží protestovat proti svému otci, zbrojařskému milionáři. Ukáže se však, že filantropie nemůže chudobu odstranit, a tak nesentimentální otec svou dceru nakonec přesvědčí, že proti chudobě je možno bojovat jen intelektuální kontrolou hospodářství. Getting Married (1908, Ženění a vdávání), lehká komedie o manželství a vztazích mezi rodiči a dětmi. The Glimpse of Reality (1909, Záblesk pravdy), komedie odehrávající se v renesanční Itálii, The Shewing-up of Blanco Posnet (1909, Prohlédnutí Blanco Posneta), jednoaktovka, Misalliance (1910, Mesaliance), komedie, ve které Shaw dále rozvíjí své názory na manželství ze hry Ženění a vdávání, (název hry znamená společensky nerovný sňatek). Dark Lady of the Sonnets (1910, Černá dáma sonetů), vtipná a intelektuálně okouzlující komedie inspirovaná tajemnou černou dámou, které je věnována část Sonetů Williama Shakespeara. Fanny's First Play (1912, Fannina první hra), komedie jejíž součástí je představení anonymní hry a mudrování čtyř prominentních kritiků snažících se objevit autora, kterým není nikdo jiný než titulní hrdinka. Pygmalion (1912), snad nejslavnější Shawova komedie, satira na viktoriánské představy společenských tříd, hraná nejprve roku 1913 ve Vídni, v Berlíně a v Praze, od roku 1914 i v Londýně, tiskem vyšla roku 1915. Androcles and the Lion (1912, Androkles a lev), komedie z doby římského pronásledování křesťanů. Hra je vydávána se Shawovou předmluvou, která obsahuje výsledky dlouhého autorova výzkumu Bible. Great Catherine (1913, Veliká Kateřina), historická komedie, Press Cuttings (1913, Výstřižky z novin), jednoaktovka, The Music Cure (1913, Léčení hudbou), jednoaktovka . , Augustus Does His Bit ((1916, Jak August vykonal svou povinnost), Heartbreak House (1917, Dům zlomených srdcí), hořká společenská komedie, ve které se odráží Shawovy skeptické názory na historii a celé lidstvo vzniklé pod dojmem první světové války. Back to Methuselah (1918-1920, Zpět k Methusalemovi), filozofická utopie skládající se z pěti divadelních her, zobrazující nietzscheovského nadčlověka, jehož dlouhověkost umožní lidstvu vyřešit naléhavé problémy, s nimiž se potýká. Saint Joan (1923, Svatá Jana), historická hra o francouzské národní hrdince Johance z Arku, která je představitelkou zdravého rozumu rebelujícího proti násilí, dogmatismu a autoritářství. The Apple Cart (1930, Trakař jablek), politická komedie o paradoxech britské demokracie i angloamerických vztahů, česky též jako Americký císař. Too True to be Good (1931, Příliš pravdivý, aby byl dobrý), hra navazující tematicky na Dům zlomených srdcí. On the Rocks (1933, Na úskalí), The Six of Calais (1934, Měšťané calaisští), komedie, které Shawa inspiroval válečný příběh francouzského kronikáře Jeana Froissarta ze 14. století. The Millionairess (1936, Milionářka), fraška o působení peněz na lidské chování. Geneva (1938, Ženeva), obraz světa, kde fašističtí diktátoři nemohou být odsouzeni. In Good King Charles's Golden Days (1939, Za zlatých časů dobrého krále Karla), hra odehrávající se za restaurace monarchie po anglické revoluci. Buoyant Billions (1947, Buoyantovy miliardy), jednoaktovka (slovo bouyant znamená v angličtině optimistický nebo lehkomyslný). Shakes versus Shav (1949, Shakes proti Shavovi), poslední Shawovo dokončené dílo, loutková groteska prvně hraná na Malvernském festivalu. How He Lied to Her Husband (Jak lhal jejímu manželu), Velká Británie 1931, režie Cecil Lewis. Arms and the Man (Čokoládový hrdina), Velká Británie 1932, režie Cecil Lewis. Pygmalion, Německo 1935, režie Erich Engel. Pygmalion, Nizozemsko 1936, režie Ludwig Berger. Pygmalion, Velká Británie 1938, režie Anthony Asquith, v hlavních rolích Leslie Howard a Wendy Hillerová. Major Barbara, Velká Británie 1941, režie Gabriel Pascal. Caesar and Cleopatra (Caesar a Kleopatra), Velká Británie 1945, režie Gabriel Pascal, v hlavních rolích Claude Rains a Vivien Leighová. Saint Joan (Svatá Jana), Velká Británie 1957, režie Otto Preminger, v hlavní roli Jean Sebergová, scenáristická úprava Graham Greene. Doctor's Dilemma (Lékař v rozpacích), Velká Británie 1958, režie Anthony Asquith. The Devil's Disciple (Pekelník), Velká Británie 1959, režie Guy Hamilton, v hlavních rolích Burt Lancaster, Kirk Douglas a Laurence Olivier. The Millionaires (Milionářka), Velká Británie 1961, režie Anthony Asquith, v hlavních rolích Sophia Lorenová, Peter Sellers a Vittorio de Sica. My Fair Lady, USA 1964, režie George Cukor, úspěšné zfilmování amerického muzikálu podle Shawovy komedie Pygmalion, v hlavní rolích Rex Harrison a Audrey Hepburnová. Great Catherine, Velká Británie 1968, režie Gordon Flemyng, v hlavní rolích Peter O'Toole a Jeanne Moreau. С б (Dům zlomených srdcí), Sovětský svaz 1987, režie Aleksandr Sokurov, Fabianská pojednání o socialismu, Rozhledy, Praha 1896, přeložil Josef Pelcl, Pekelník, Jan Otto, Praha 1906, přeložil Karel Mušek, znovu vydal B. M. Klika, Praha 1926. Cashel Byron, profesionál, Jan Otto, Praha 1908, přeložil Karel Mušek, Živnost paní Warrenové, M. Knapp, Praha 1908, přeložil Gustav Tichý, Caesar a Kleopatra, B. M. Klika, Praha 1917, přeložil Karel Mušek, Pygmalion, B. M. Klika, Praha 1918, přeložil Karel Mušek, znovu 1926. Člověk a nadčlověk, Kamilla Neumannová, Praha 1919, přeložil Ivan Schulz, znovu 1929. Mesaliance, B. M. Klika, Praha 1919, přeložil Karel Mušek, Kapitoly o manželství, St. Kočí, Brno 1920, přeložil A. Hoch, Fannina první hra, B. M. Klika, Praha 1921, přeložil Karel Mušek, Čokoládový hrdina, B. M. Klika, Praha 1923, přeložil Karel Mušek, Svatá Jana, B. M. Klika, Praha 1924, přeložil Frank Tetauer, znovu ČDLJ 1954 a Orbis 1956. Lékař v rozpacích, B. M. Klika, Praha 1925, přeložili Karel Mušek a Emil Seeland, znovu 1926. Zdravý smysl obecní politiky, A. Svěcený, Praha 1925, přeložila Bohumila Kubertová, Dům zlomených srdcí, B. M. Klika, Praha 1926, přeložili Karel Mušek, Anna Pflanzerová a Klára Pražáková, Povolání Cashela Byrona, . Družstevní práce, Praha 1929, přeložili Karel Mušek a Alfred Pflanzer, Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu, Družstevní práce, Praha 1929, přeložil Vladimír Procházka, Major Barbara, Družstevní práce 1929, přeložili Karel Mušek ., Miloslava Davidová a Aloys Skoumal, Zpět k Methusalemovi, B. M. Klika, Praha 1929, přeložili Alfred Pflanzer a Karel Mušek, Veliká Kateřina, Družstevní práce, Praha 1929, přeložili Zdeněk Gintl a Vladimír Vendyš, Drobnosti I., Družstevní práce, Praha 1930, přeložili Karel Mušek a Alfred Pflanzer, obsahuje hry Vzorný sluha Bashville a Jak lhal jejímu manželu. Druhý ostrov Johna Bulla, Družstevní práce, Praha 1930, přeložila Emilie K. Škrachová, Člověk nikdy neví, Družstevní práce, Praha 1931, přeložili Alfred Pflanzer a Karel Mušek, Nespolečenský socialista, Družstevní práce, Praha . 1931, přeložil Alfred Pflanzer, Socialismus pro milionáře, Adolf Synek, Praha 1931, přeložil Vladimír Procházka, Ženění a vdávání, B. M. Klika, Praha 1931, přeložila Emilie K. Škrachová, Nerozvážný sňatek, . Družstevní práce, Praha 1931, přeložil Alfred Pflanzer, Černá dáma sonetů, Centrum, Praha 1931, přeložil Karel Mušek, Co řekl Bernard Shaw Američanům o Rusku, J. Fromek, Praha 1932, Láska mezi umělci ., Družstevní práce, Praha 1932, přeložili Karel Mušek a Alfred Pflanzer, Obrácení kapitána Brassbounda, Družstevní práce, Praha 1932, přeložili Vladimír Procházka a Karel Mušek, Trakař jablek, Družstevní práce, Praha 1932 . , přeložil Frank Tetauer, Dokonalý wagnerián, Družstevní práce, Praha 1933, přeložil Vladimír Procházka, Drobnosti II., Družstevní práce, Praha 1933, přeložili Karel Mušek a Alfred Pflanzer, obsahuje hry Výstřižky z novin a Prohlédnutí Blanco Posneta. Muž z budoucnosti, Družstevní práce, Praha 1933, přeložili Bedřich Felix a Vladimír Vendyš, Nezralost, Družstevní práce, Praha 1934, přeložil Alfred Pflanzer, Milionářka, Družstevní práce, Praha 1936, přeložil Frank Tetauer, Na úskalí, Družstevní práce, Praha 1936, přeložil Frank Tetauer a Vladimír Vendyš, Nebeský football a jiné povídky, Lidová kultura, Praha 1938, přeložil Vladimír Procházka, výbor z povídek. Cesta černošské dívky k Bohu, Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1939, přeložil Zdeněk Vančura, Ďáblův žák, Městská divadla v Plzni, Plzeň 1945, Politika pro každého, Práce, Praha 1947, přeložil Alfred Pflanzer ., Domy pana Sartoria, Městská divadla pražská, Praha 1948, Léčení hudbou, ČDLJ, Praha 1951, přeložil Frank Tetauer, Měšťané calaisští, Praha 1951, přeložil Frank Teatuer, Americký císař, Orbis, Praha 1953, přeložil Frank Tetauer, Domy pana Sartoria, Orbis, Praha 1953, přeložil Frank Tetauer, znovu DILIA 1960. Záblesk pravdy, ČDLJ, Praha 1953, přeložil Frank Tetauer, Živnost paní Warrenové, ČDLJ, Praha 1953, přeložil Frank Teatuer, Androkles a lev, ČDLJ, Praha 1954, přeložil Frank Tetauer, Čertovo kvítko, ČDLJ, Praha 1954, přeložil Frank Tetauer, znovu DILIA, Praha 1973. Čokoládový hrdina, ČDLJ, Praha 1956, přeložil Ota Ornest Majorka Barbora, ČDLJ, 1956, přeložil Aloys Skoumal, znovu Orbis 1960. Hry I.-II., SNKLHU, Praha 1956, přeložili Frank Tetauer, Zdeněk Vančura, Eva Kondrysová, Rostislav Kocourek a Květa Marysková, obsahuje hry Vdovcovy domy, Živnost paní Warrenové, Čertovo kvítko, Caesar a Kleopatra, Androkles a lev, Záblesk pravdy, Pygmalion, Dům zlomených srdcí, Svatá Jana, Na úskalí a Milionářka. Jak August vykonal svou povinnost, DILIA, Praha 1957, přeložila Věra Nosková, Candida, DILIA, Praha 1958, přeložila Pavla Moudrá, Druhý ostrov Johna Bulla, DILIA, Praha 1958, přeložil Frank Tetauer, Člověk nikdy neví, DILIA, Praha 1960, přeložil Milan Lukeš, znovu Orbis 1963. Pygmalion, DILIA, Praha 1960, přeložil Frank Tetauer, Pygmalion, DILIA, Praha 1965, přeložili Luba a Rudolf Pellarovi, Dům zlomených srdcí, DILIA, Praha 1965, přeložil Ota Ornest, Záletník . Leonard, DILIA, Praha 1967, přeložil Ota Ornest, Živnost paní Warrenové, DILIA, Praha 1967, přeložil Břetislav Hodek, Pygmalion, DILIA, Praha 1968, přeložil Milan Lukeš, znovu 1979, Národní divadlo, Praha 2005 a Artur, Praha 2007 a 2013. Nebeský fotbal a jiné povídky, Melantrich, Praha 1973, přeložila Eva Kotulová, výbor z povídek. O sobě, Supraphon, Praha 1974, překlad Břetislav Hodek, výbor ze Shawových Šestnácti autobiografických skic. Čokoládový hrdina, DILIA, Praha 1978, přeložila Ludmila Janská, Svatá Jana, DILIA, Praha 1978, přeložil Milan Lukeš Divadelní moudrost Bernarda Shawa, Mladá fronta, Praha 1979, přeložil Břetislav Hodek a Milan Lukeš, obsahuje Živnost paní Warrenové, Pygmalion a Svatá Jana. Dům zlomených srdcí, DILIA, Praha 1987, přeložil Jaroslav Kořán. Obrázky, zvuky či videa k tématu George Bernard Shaw ve Wikimedia Commons Autor George Bernard Shaw ve Wikizdrojích (anglicky) Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je George Bernard Shaw Plné texty děl autora George Bernard Shaw na projektu Gutenberg Osoba George Bernard Shaw ve Wikicitátech Nobel Prize bio http://nobelprize.org/nobel_prizes/literature/laureates/1925/shaw-bio.html - anglicky http://www.kirjasto.sci.fi/gbshaw.htm - anglicky http://www.shawchicago.org/shawtimeline.html - anglicky PRAŽÁKOVÁ, Klára. Od včerejška k zítřku : úvahy o dramatě. Praha : Jiránek, 1940. Dostupné online. Několik kapitol věnovyných dílu G.B.S.. CHESTERTON, Gilbert Keith. Bernard Shaw. Překlad Staša Jílovská. Praha : Václav Petr, 1926. 161 s. Dostupné online.

ADJ_PHRASE

OTHER

005511

Long Beach je město v USA ve státě Kalifornie. Leží v aglomeraci Los Angeles, 30 km jižně od centra L.A. Má 463 956 obyvatel (2005). V Long Beach se nachází velmi důležitý přístav, jeden z největších na světě. Také se zde nachází druhá největší Kalifornská státní Univerzita. Long Beach je 34. největší město Spojených států, 5. největší v Kalifornii a druhé největší v okrese Los Angeles (po městu Los Angeles). Narodili se zde slavní rapeři Snoop Dogg a Zack de la Rocha. Vyrůstala zde i americká herečka Cameron Diaz. Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 462 257 obyvatel. 46,1% Bílí Američané 13,5% Afroameričané 0,7% Američtí indiáni 12,9% Asijští Američané 1,1% Pacifičtí ostrované 20,3% Jiná rasa 5,3% Dvě nebo více ras Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 40,8% populace.

Kde se nachází druhá největší Kalifornská státní Univerzita?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Long_Beach

V Long Beach se nachází velmi důležitý přístav, jeden z největších na světě.

Long Beach je město v USA ve státě Kalifornie. Leží v aglomeraci Los Angeles, 30 km jižně od centra L.A. Má 463 956 obyvatel (2005). V Long Beach se nachází velmi důležitý přístav, jeden z největších na světě. Také se zde nachází druhá největší Kalifornská státní Univerzita. Long Beach je 34. největší město Spojených států, 5. největší v Kalifornii a druhé největší v okrese Los Angeles (po městu Los Angeles). Narodili se zde slavní rapeři Snoop Dogg a Zack de la Rocha. Vyrůstala zde i americká herečka Cameron Diaz. Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 462 257 obyvatel. 46,1% Bílí Američané 13,5% Afroameričané 0,7% Američtí indiáni 12,9% Asijští Američané 1,1% Pacifičtí ostrované 20,3% Jiná rasa 5,3% Dvě nebo více ras Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 40,8% populace.

LOCATION

LOCATION

002344

... Existují značné druhové rozdíly ve vnímavosti k infekci i k onemocnění. Nejzávažnější pasteurelózou u ptáků je cholera drůbeže. Epizootie cholery u drůbeže jsou popisovány již v 18. století. Název "cholera drůbeže" poprvé použil Mailet (1836). Benjamin (1851) prokázal její kontagiozitu a formuloval způsoby její prevence. V roce 1879 prokázal Toussaint bakteriální etiologii a Pasteur (1880)...

Jaká je nejzávažnější pasteurelóza ptáků?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cholera_drůbeže

Nejzávažnější pasteurelózou u ptáků je cholera drůbeže.

Cholera drůbeže (odlišovat od humánní cholery, jejíž příčinou je bakterie Vibrio cholerae) je bakteriální onemocnění domácí drůbeže způsobované bakterií Pasteurella multocida. Podle zákona o veterinární péči č. 166/1999 Sb. představuje cholera nebezpečnou nákazu hrabavé i vodní drůbeže, která probíhá ve formě akutní hemoragické septikémie s vysokou morbiditou i mortalitou nebo ve formě chronické, případně jako lokalizovaná (latentní) infekce. Její výskyt i průběh jsou ovlivňovány prostředím. Historický význam sehrála v začátcích bakteriologie. Jako pasteurelóza se obecně označují infekce ptáků, příp. i onemocnění, vyvolané bakteriemi z rodu Pasteurella. Pasteurelóza byla popsána u mnoha druhů ptáků z čeledí bažantovitých (Phasianidae) a kachnovitých (Anatidae), u krůt, pštrosů, papoušků, holubů, dravců (Falconiformes) i pěvců (Passeriformes). Existují značné druhové rozdíly ve vnímavosti k infekci i k onemocnění. Nejzávažnější pasteurelózou u ptáků je cholera drůbeže. Epizootie cholery u drůbeže jsou popisovány již v 18. století. Název "cholera drůbeže" poprvé použil Mailet (1836). Benjamin (1851) prokázal její kontagiozitu a formuloval způsoby její prevence. V roce 1879 prokázal Toussaint bakteriální etiologii a Pasteur (1880) izoloval bakterie v čisté kultuře a připravil vůbec první očkovací látku záměrným oslabením patogenity bakterií. V USA jsou první popisy cholery známy již před rokem 1867. V minulosti se cholera v Evropě hojně vyskytovala a způsobovala značné ztráty. Se zlepšováním podmínek hygieny chovů a kvality krmných směsí se frekvence výskytu i průběh onemocnění postupně snižovaly a dnes se cholera objevuje sporadicky, většinou jen v chronické nebo lokalizované formě. Z bakterií zařazovaných do rodu Pasteurella (v současné době 11-13 druhů) byly u ptáků prokázány kromě bakterie P. multocida (původce cholery drůbeže) také méně patogenní P. anatis, P. avium, P. gallinarum, P. langaa, P. volantium a P. species A. P. gallinarum vykazuje nižší patogenitu, má stejné hostitelské spektrum jako P. multocida a hraje spíše roli jako sekundární patogen. Kromě výše uvedených byly u vodní drůbeže, holubů a pěvců izolovány i další pasteurely, které ale nebyly dosud taxonomicky zařazeny a jejich význam není přesně znám; pravděpodobně jsou také podmíněně patogenní. Bakterie P. multocida je G-, nepohyblivá, nesporulující, opouzdřená nebo neopouzdřená krátká tyčinka (0,2-0,4 x 0,6-2,5 μ), typicky ovoidního nebo kokobacilárního typu. Vyskytuje se jednotlivě nebo v párech, občas jako řetízky nebo vlákna. Za nevhodných podmínek nebo po opakovaných kultivacích mají buňky tendenci k pleomorfismu. V otiscích z tkání, krve, exsudátů a v čerstvě izolovaných kulturách se barví bipolárně po obarvení podle Giemsy nebo Wrighta. U opouzdřených kmenů je pouzdro prokazatelné metodou negativního barvení. Podle virulence a utilizace sorbitolu a dulcitolu se rozlišují 3 fenotypicky odlišné poddruhy - P. multocida ssp. multocida, P. multocida ssp. septica a P. multocida ssp. gallinarum. P. multocida roste na běžných půdách při optimální teplotě kolem 37 °C a pH 7,2-7,8. Pro izolaci pasteurel existují různá selektivní i chemicky definovaná média, obsahující kyselinu pantotenovou a nikotinamid jako růstový faktor. V tekutých půdách obohacených peptonem, hydrolyzátem kaseinu nebo ptačím sérem naroste za 16-24 hodin s difuzním zákalem a následným viskózním sedimentem. Roste na obyčejném agaru i na agaru s přídavkem krve (nehemolyzuje) nebo séra. Kultivace na Endově agaru je vesměs negativní nebo značně opožděná, s koloniemi o průměru nejvýše 0,3 mm. Na MacConkeyově půdě a na Simmonsově citrátovém agaru P. multocida neroste. Pasteurely na pevných kultivačních půdách snadno disociují, takže se můžeme setkat s hladkou, mukózní i drsnou fází růstu P. multocida. Silně virulentní a opouzdřené bakterie izolované z akutních epizootií zpravidla rostou v S-fázi v podobě hladkých, lesklých, konvexních, charakteristicky zapáchajících a světlolomných kolonií velikosti 2-3 mm, s tendencí splývat. Ze sporadických případů chronické cholery lze vykultivovat kolonie plošší, menší (1-2 mm), namodralé barvy, nesvětlolomné a ohraničené. Takové izoláty jsou obvykle méně virulentní a neopouzdřené. Někdy vyrůstají pasteurely v podobě mukózních, vlhkých, velkých, šedých a splývajících kolonií (M-fáze). Jedná se většinou o neopouzdřené avirulentní kmeny. Virulentní izoláty mohou během kultivací disociovat a růst v podobě namodralých, šedých i drsných kolonií. Rozdílné růstové formy mohou být do určité míry ovlivněny složením média; mají význam pro výběr imunogenních kmenů. Kromě glukózy, fruktózy, galaktózy (bez tvorby plynu) a sacharózy zkvašuje P. multocida také manitol, kdežto laktóza a maltóza zůstávají beze změn. Kmeny tvoří indol a sirovodík, rozkládají ornitin a dávají reakci na katalázu, popř. i na oxidázu. Želatinu nezkapalňují, zkouška na ureázu je negativní. P. multocida ssp. septica jako jediná ze 3 poddruhů nezkvašuje sorbitol, P. multocida ssp. gallinarum naopak jako jediná zkvašuje dulcitol. Ve vnějším prostředí jsou pasteurely poměrně málo odolné, jsou destruovány slunečním světlem, sušením a teplem. Při vysušení zanikají za 2-3 dny, v krvi a trusu vydrží až 10 dnů, v půdě 14 dnů, ve vodě až 3 týdny. Teploty nad 60 °C ničí pasteurely během několika minut. Za stejnou dobu je ničí běžné dezinfekční prostředky - formaldehyd, fenol, louh sodný i draselný, betapropiolakton nebo glutaraldehyd. Sérotypizace P. multocida je založena na detekci specifických pouzderných a somatických antigenů. Specifické antigeny pouzdra, prokazatelné pasivním hemaglutinačním testem, umožňují rozlišit 5 sérologických typů označovaných velkými písmeny - A,B,D,E,F, přičemž u ptáků byly zjištěny sérotypy A,B,D a F. Mukózní pouzdro (u typu A představované z převážné části hyaluronovou kyselinou) je faktorem virulence a pravděpodobně i protekčním (imunogenním) antigenem. Inhibuje fagocytózu a baktericidní aktivitu polymorfonukleárních leukocytů. Je termolabilní a ničí se teplotou 56 °C po 30 min a po více než 24hod pobytu v termostatu při 37 °C. Typizace somatických lipopolysacharidových antigenů pasteurel se provádí zkumavkovou aglutinací anebo častěji precipitací v gelu. Doposud bylo identifikováno 16 somatických sérotypů označovaných arabskou číslicí, z nichž některé jsou v přímém vztahu k hostiteli i k onemocnění. Kmeny všech sérotypů byly izolovány i z ptačích hostitelů. U různých pouzderných typů se mohou zjišťovat stejné termostabilní tělové antigeny. Antigeny jednoho kmene reagují často s větším počtem monotypových sér, takže se např. zjišťují sérotypy A:3,4 nebo A:3,4,12 apod. Cholera drůbeže je v 70-90 % způsobována sérotypy A:1,3 anebo 4; méně často . se vyskytují sérotypy A:5, A:9, A:14, F:1, F:3, B:4 a D:12, které jsou také patogenní. K identifikaci a typizaci P. multocida lze také využít její citlivosti k bakteriofágům. Vznik a průběh nemoci závisí na virulenci P. multocida, na geneticky determinované vnímavosti hostitele k onemocnění a jeho obranných schopnostech. Pasážováním bakterií v oslabených zvířatech dochází ke zvýšení virulence původce (např. při nedostatku vitamínu A, špatné zoohygieně, po transportu apod.). Pro silně virulentní kmeny není oslabení organismu nutné. P. multocida infikuje ptáky přes sliznice dutiny zobáku, nosohltanu, horních cest dýchacích, spojivku oční nebo přes kožní poranění (např. kousnutím kočky). Pasteurely mohou být přítomny v dýchacím traktu i u klinicky zdravých jedinců, kteří jsou nosiči bakterií. Je-li porušena rovnováha ve vztahu hostitel - bakterie, vyvolává pasteurela onemocnění. Příčinou může být nezvykle rychlá pasáž z jednoho hostitele na druhého, při které se zvyšuje virulence původce, anebo snížená odolnost hostitele. Častou příčinou snížené odolnosti hostitele bývá primární virová infekce. Všechny kmeny P. multocida, bez ohledu na virulenci, produkují endotoxin lipopolysacharidové povahy, který je toxický pro myš a pyrogenní pro králíka. Ve starších kulturách se uvolňuje spontánní lýzou bakterií. V krvi a tkáních zvířat s hemoragickou septikémií jej lze prokázat volný; indukuje aktivní imunitu. U některých kmenů P. multocida sérotypu A a D izolovaných z krůt byla zjištěna produkce termolabilního proteinového toxinu, který měl dermonekrotické účinky a byl letální pro krůťata. Výskyt cholery se vyznačuje určitou sezónností, zpravidla se objevuje v pozdním létě, na podzim a v zimě. Relativně častější je v zemích s mírným a teplým podnebím, v porovnání se severskými státy či zeměmi v tropickém pásmu. Existují predispoziční faktory ovlivňující průběh nemoci. Většina terénních výskytů cholery se objevuje u domácí drůbeže, může ale postihovat i pernatou zvěř, chovy exotů, pštrosy, ptáky v zoologických zahradách i divoce žijící ptáky. Široký hostitelský rozsah P. multocida naznačuje, že pravděpodobně všechny druhy ptáků jsou vnímavé k infekci. Kmeny P. multocida izolované z ptáků postižených akutní cholerou obvykle zabíjejí králíky a myši; ostatní laboratorní savci jsou k infekci rezistentní. Koně, skot, ovce, prasata, psi a kočky jsou refrakterní k orální inokulaci a podkožní (sc.) infekce způsobuje pouze lokální abscesy. Všechna tato zvířata ale mohou uhynout po nitrožilní (iv.) inokulaci. Z domácí drůbeže jsou nejvnímavější krůty, kachny a husy. Stresující faktory, jako např. změna klimatu, výživy, zhoršené chovatelské prostředí aj., mohou negativně ovlivňovat výskyt i průběh nemoci. V porovnání s krůtami je kur domácí méně vnímavý, přičemž dospělí kohouti a slepice jsou vnímavější než kuřata a mladá drůbeže; většinou onemocní až po 16. týdnu věku. Při terénních výskytech cholery u slepic se mortalita pohybuje obvykle mezi 0-20 %, často je pozorován pokles snášky a perzistující lokalizované infekce. Podobně jako u krůt i v chovech kura domácího působí stresory prostředí jako predispoziční faktory. Cholera se může objevit i u dravců, pštrosů, bažantů, volně žijících vodních ptáků a dalších ptáků v zoologických zahradách. Morishita et al. (1996) vyšetřovali kultivačně na P. multocida 253 klinicky zdravých a 75 nemocných papoušků různých rodů. Pouze u 5 papoušků (Pionites leucogaster xanthomeria, Coracopsis nigra 2x, Psittacus erithacus a Nymphicus hollandicus) vyizolovali pasteurelu sérotypu 3 (papoušci se septikémií) nebo sérotypu 4,7 (papoušci s pododermatitidou). Izolát z korely, která byla ukořistěna kočkou, patřil k sérotypu 3 a nebyl geneticky příbuzný s jinými 2 izoláty stejného sérotypu. Stejní autoři zjistili choleru u 8 případů z 398 vyšetřovaných dravců z řádů Falconiformes a Strigiformes. Šest izolátů P. multocida patřilo do sérotypu 1, zbývající dva do sérotypů 3 a 3,4. Choleru také prokázali u káně rousné (Buteo lagopus) a výrečka plaménkového (Otus flammeolus), projevující se abscesy v orofaryngu a jícnu. U holubů se cholera na rozdíl od drůbeže vyskytuje velmi zřídka; holubi ani při úzkém a intenzivním kontaktu s postiženou drůbeží neonemocní. P. multocida nepatří k normální mikroflóře drůbeže, ale je často přítomna u chronicky infikovaných ptáků (celoživotní bakterionosiči), aniž by vykazovali klinické příznaky onemocnění. Ptáci přežívající choleru jsou tak rezervoárem infekce. Také kadávery ptáků uhynulých na akutní choleru mohou být zdrojem infekce, zejména při kanibalismu. Potenciálními nosiči nebo vektory P. multocida mohou být také volně žijící ptáci (vrabci, holubi), myši, krysy, ale i většina domácích zvířat (skot, ovce). Obecně jsou tyto bakterie pro drůbež avirulentní, s výjimkou izolátů od prasat a možná také od koček. Součástí infekčního řetězce může být také hmyz (mouchy, klíšťáci, čmelík kuří). Přenos P. multocida v hejnu se děje přímým kontaktem mezi zvířaty nebo aerogenně. Pasteurely jsou rozšiřovány exkrety z dutiny zobáku, nosu a spojivky nemocných ptáků, kterými je kontaminováno prostředí, zejména krmivo a pitná voda. Trus jen velmi zřídka obsahuje živé bakterie. Asymptomní nosiči přechovávají bakterie v nosních dutinách, sinusech a choanách. Infekce se také může šířit nepřímo živými a neživými kontaminovanými vektory (personál, pytle od krmení, nářadí, transportní prostředky aj.). Přenos vejcem je asi možný, ale dosud nebyl exaktně prokázán. Vstupní branou infekce jsou sliznice horních cest dýchacích a hltanu, případně poranění kůže. Vysoce virulentní kmeny P. multocida způsobují v krátké době akutní septikémii s následnými koagulopatiemi, přičemž uvolňovaný endotoxin může vyvolat náhlý úhyn (šok). Méně virulentní kmeny způsobují bakteriémii a kolonizaci plic, jater, ledvin, sleziny a srdce. Slabě virulentní kmeny obecně způsobují chronické onemocnění s respiračními příznaky. Endotoxiny produkované pasteurelami poškozují krevní cévy, způsobují edém, hemoragie a koagulační nekrózu, zejména v játrech. Onemocnění po infekci méně virulentními kmeny obvykle vznikne po stresech nebo u imunosupresovaného hostitele. Inkubační doba je 4 hodiny až 9 dnů. Cholera drůbeže může probíhat perakutně, akutně nebo chronicky. Při perakutním průběhu jsou často jediným příznakem náhlé úhyny, které během několika dnů mohou přesáhnout i 50 % v postiženém chovu. Akutní průběh je charakterizován vysokou morbiditou i mortalitou. Klinické příznaky se objevují často pouze několik hodin před úhynem, případně úhyn může být jediným příznakem onemocnění. Zpravidla ale dochází k úhynům po 2 až 4denním onemocnění. Možnými příznaky jsou deprese, horečka, anorexie, načepýřené peří, mukózní výtoky ze zobáku a nozder (obsahující velký počet bakterií), průjem, zrychlené a ztížené dýchání. Bezprostředně před úhynem se objevuje cyanóza, nejlépe viditelná na neopeřených částech hlavy (hřeben a lalůčky). Průjmové výkaly jsou zpočátku vodnaté a bělavé, později nazelenalé a obsahují hlen. U kachen se mohou vyskytovat plovací pohyby končetin. Ptáci, kteří přežijí počáteční akutní septikémii, často vykazují respirační šelesty, konjunktivitidu nebo zduření podočnicových dutin, případně mohou později uhynout v důsledku zhoršeného zdravotního stavu, vyhublosti a dehydratace, nebo se mohou stát chronicky nemocnými, případně se i uzdravit. Chronická forma cholery obvykle následuje po akutním stadiu nemoci nebo vzniká jako důsledek infekce P. multocida o nízké virulenci. Trvá 1-2 týdny i déle a je doprovázena poruchami růstu a vývoje a poklesem snášky. Příznaky i změny většinou závisí na lokalizaci infekce. Pozoruje se zduření lalůčků ("lalůčková nemoc"), sinusů, kloubů končetin nebo křídel, prstních polštářků nebo sternální burzy v důsledku nahromadění fibrinózního exsudátu. Může se vyskytovat exsudativní konjunktivitida a faryngitida. V případě infekce plen mozkových, středního ucha nebo lebečních oblastí se objevuje tortikolis. Infekce respiračního traktu se projevuje ztíženým dýcháním, tracheálními šelesty a hlenovitým výtokem ze zobáku a nosu. Chronicky nemocná drůbež může uhynout, stát se asymptomním nosičem po dlouhou dobu nebo se uzdravit. U dravců, sov a holubů byla popsána granulomatózní dermatitida. Makroskopické změny při choleře nejsou konstantní. Jsou závislé na virulenci původce a vnímavosti hostitele. Při perakutním průběhu může být pitevní nález i negativní. Akutní formu charakterizují zejména četné krváceniny v mnoha orgánech a tkáních a mnohočetné tečkovité nekrózy ve zduřelých játrech, hydroperikard, ascites. U nosnic bývají postižena i ovaria. Zralé folikuly mohou být svraštělé a ochablé, thekální krevní cévy jsou méně viditelné. V peritoneální dutině se může vyskytovat žloutek z prasklých folikulů. Chronická forma cholery se obvykle projevuje lokalizovanými infekcemi, na rozdíl od septikemické povahy akutní formy. Lokální změny jsou obecně charakterizovány katarálním až fibrinózně purulentním zánětem a různým stupněm nekrózy a fibroplazie v infikovaných orgánech. Postiženy mohou být lalůčky (lalůčková choroba), kosti (osteomyelitida), klouby (artritida), pochvy šlachové, prstní polštářky, sternální burza, kůže (granulomatózní dermatitida), peritoneální dutinu (exsudativní serozitida, žloutková peritonitida), vaječník a vejcovod. U krůt s příznaky CNS byly zjištěny infekce plen mozkových, středního ucha (otitis media) a kostí lebeční klenby. V játrech a slezině se mohou nacházet granulomy. U vodní drůbeže se může vyskytovat difteroidní enteritida. V obraně hostitele před pasteurelou, typickým extracelulárním parazitem, se uplatňují především polymorfonukleární leukocyty. U imunního zvířete je inhibováno rychlé šíření pasteurel do krevního řečiště a monocyto-makrofágového systému. Imunizace kuřat proti choleře navržená Pasteurem byla jedním z prvých imunizačních postupů, při nichž bylo použito imunogenních avirulentních mutant. Imunogenní složka je vázána na bakteriální pouzdro, proto jsou teplem inaktivované bujónové vakcíny zcela neúčinné. Předběžná diagnóza cholery se stanovuje na základě anamnestických údajů, klinických příznaků a pitevního nálezu, případně nálezem bipolárních bakterií v obarvených preparátech. Pro konečnou diagnózu je však nezbytné laboratorní vyšetření (kultivační průkaz původce a jeho identifikace). Diferenciální diagnostika. Při perakutním až akutním průběhu cholery je nutné klinicky i pitevně odlišit především vysokopatogenní formu influenzy A, Newcastleskou nemoc a septikemicky probíhající pseudotuberkulózu a červenku, salmonelózy, streptokokózy a stafylokokózy. Stejně tak je nutné odlišit další nemoci s podobnými příznaky nebo nálezy, jako jsou hemofilová rýma, herpesvirová enteritida kachen a infekční synovitida. Léčba cholery je používána s rozdílnými výsledky. Septikémií postižená zvířata jen vzácně přežijí, i když je možné pokusit se o jejich záchranu injekční aplikací dlouhodobě působících sulfonamidů. Další možností je aplikace sulfonamidů nebo antibiotik v pitné vodě nebo v krmivu; po ukončení léčby ale často dochází k opětovnému výskytu nemoci. Nezbytná je testace citlivosti, protože kmeny P. multocida vykazují rozdílnou citlivost na léky a při dlouhodobé terapii může vznikat rezistence. Možná je také kombinace antibiotik s hyperimunním sérem. Terapie ptáků s chronickou formou je velmi obtížná, vzhledem k ireversibilním změnám, které se vyskytují v parenchymatózních orgánech. V konkrétních případech výskytu cholery je také nutné zvážit epizootologickou situaci. Někdy je vhodnější likvidace chovu místo nejisté léčby. Vzhledem k problematické účinnosti vakcín představují protinákazová a zoohygienická opatření základní a hlavní způsob ochrany chovů. Cílem je přerušení infekčního řetězce. Na rozdíl od některých jiných bakteriálních onemocnění není cholera šířena z líhní, objevuje se až v chovu. Protože primárním zdrojem infekce je obvykle nemocná drůbež nebo rekonvalescentní nosiči, je nutné taková zvířata eliminovat nebo zabránit jejich vstupu do hejna. Toho lze dosáhnout jednorázovým naskladňováním a vyskladňováním, omezením existence smíšených chovů různých věkových skupin i druhů, zlepšenou zoohygienou a sanitací prostředí před naskladněním. Skutečnost, že P. multocida může být izolována i z jiných domácích zvířat (prasata, psi, kočky), hlodavců i volně žijících ptáků, znamená zamezit jejich vstupu i vletu do hal z chovanou drůbeží. Rovněž je třeba kontrolovat pohyb osob na farmě.

ENTITY

OTHER

012683

Pavel Vondruška (15. listopadu 1925 České Budějovice – 5. února 2011 Praha) byl český herec a dirigent, od roku 1969 člen Divadla Járy Cimrmana. Objevil se též v několika desítkách filmů. Ovládal několik cizích jazyků (francouzštinu, italštinu, španělštinu, angličtinu, ruštinu, němčinu, srbochorvatštinu, latinu a esperanto). Vystudoval konzervatoř (1945–1946) a následně pokračoval studiem dirigování, operní režie a dramaturgie na Hudební akademii AMU (1946 – 1950), kde ho vyučovali například Karel Ančerl či Václav Talich. Absolvoval v roce 1951 u Ferdinanda Pujmana . Při studiích působil jako korepetitor v Národním divadle a dirigoval Pražskou zpěvohru. V letech 1951 až 1977 byl postupně dirigentem: symfonického orchestru AUSu Moravské filharmonie Olomouc opery Státního divadla Ostrava opery Hudebního divadla v Karlíně (v posledních letech souběžně i korepetitor v Národním divadle) Mezi lety 1977 a 2009 působil v pražském Národním divadle, kde dirigoval orchestr během představení činohry....

Kde zemřel Pavel Vondruška?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Vondruška

Pavel Vondruška (15. listopadu 1925 České Budějovice – 5. února 2011 Praha) byl český herec a dirigent, od roku 1969 člen Divadla Járy Cimrmana.

Pavel Vondruška (15. listopadu 1925 České Budějovice – 5. února 2011 Praha) byl český herec a dirigent, od roku 1969 člen Divadla Járy Cimrmana. Objevil se též v několika desítkách filmů. Ovládal několik cizích jazyků (francouzštinu, italštinu, španělštinu, angličtinu, ruštinu, němčinu, srbochorvatštinu, latinu a esperanto). Vystudoval konzervatoř (1945–1946) a následně pokračoval studiem dirigování, operní režie a dramaturgie na Hudební akademii AMU (1946 – 1950), kde ho vyučovali například Karel Ančerl či Václav Talich. Absolvoval v roce 1951 u Ferdinanda Pujmana . Při studiích působil jako korepetitor v Národním divadle a dirigoval Pražskou zpěvohru. V letech 1951 až 1977 byl postupně dirigentem: symfonického orchestru AUSu Moravské filharmonie Olomouc opery Státního divadla Ostrava opery Hudebního divadla v Karlíně (v posledních letech souběžně i korepetitor v Národním divadle) Mezi lety 1977 a 2009 působil v pražském Národním divadle, kde dirigoval orchestr během představení činohry. V letech 1977 až 1998 byl i vedoucím tohoto divadelního orchestru. Je znám též jako autor a upravovatel scénické hudby k několika inscenacím (například k Paličově dceři Josefa Kajetána Tyla). Občas se na prknech Národního divadla objevil i jako herec v epizodních rolích. Své působení v Národním divadle ukončil k 31. červenci 2009. V letech 1969–2010 byl členem souboru divadla Járy Cimrmana. Z divadla nedobrovolně odešel kvůli zhoršující se paměti. Hostoval také v Divadle Na Jezerce. Dne 28. prosince 2010 se vážně zranil při pádu do orchestřiště Stavovského divadla při provádění turistů. Poté byl hospitalizován v Motolské nemocnici a udržován v umělém spánku. V sobotu 5. února 2011 večer v téže nemocnici zemřel.

LOCATION

LOCATION

011709

... často jako složka barevných pigmentů. == Objev prvku == Titan byl objeven roku 1791 anglickým chemikem Williamem Gregorem v minerálu ilmenitu a poprvé pojmenován Martinem H. Klaprothem roku 1795. Izolován byl až v roce 1910 M. A. Hunterem zahříváním chloridu titaničitého TiCl4 s kovovým sodíkem v ocelové tlakové nádobě. == Základní fyzikálně-chemické vlastnosti == Titan je šedý až stříbřitě bílý, lehký a tvrdý kov. Je dobrým vodičem tepla i elektřiny....

Je titan lehký kov?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Titan_(prvek)

Titan je šedý až stříbřitě bílý, lehký a tvrdý kov.

Titan (chemická značka Ti, latinsky Titanium) je šedý až stříbřitě bílý, lehký kov, poměrně hojně zastoupený v zemské kůře. Je poměrně tvrdý a mimořádně odolný proti korozi i ve slané vodě. Při teplotách pod 0,39 K se stává supravodičem I typu. Jeho výrazně většímu technologickému uplatnění brání doposud vysoká cena výroby čistého kovu. Hlavní uplatnění nalézá jako složka různých slitin a protikorozních ochranných vrstev, ve formě chemických sloučenin slouží často jako složka barevných pigmentů. == Objev prvku == Titan byl objeven roku 1791 anglickým chemikem Williamem Gregorem v minerálu ilmenitu a poprvé pojmenován Martinem H. Klaprothem roku 1795. Izolován byl až v roce 1910 M. A. Hunterem zahříváním chloridu titaničitého TiCl4 s kovovým sodíkem v ocelové tlakové nádobě. == Základní fyzikálně-chemické vlastnosti == Titan je šedý až stříbřitě bílý, lehký a tvrdý kov. Je dobrým vodičem tepla i elektřiny. Vyznačuje se mimořádnou chemickou stálostí – je zcela netečný k působení vody a atmosférických plynů a odolává působení většiny běžných minerálních kyselin i roztoků alkalických hydroxidů. Zvolna se rozpouští v horké kyselině chlorovodíkové, naopak kyselina dusičná jeho povrch pasivuje. Pro jeho rozpouštění je nejúčinnější kyselina fluorovodíková nebo její směsi s jinými minerálními kyselinami. Za zvýšených teplot však titan přímo reaguje s většinou nekovů, například s vodíkem, kyslíkem, dusíkem, uhlíkem, borem, křemíkem, sírou a halogeny. Ve sloučeninách se vyskytuje v mocenství TiIII a TiIV. Sloučeniny čtyřmocného titanu jsou neomezeně stálé, sloučeniny TiIII jsou silnými redukčními činidly a působením vzdušného O2 rychle přecházejí na TiIV. == Výskyt a výroba == Titan je sedmým nejrozšířenějším kovem v zemské kůře, jeho obsah je odhadován na 5,7 – 6,3 g/kg. V mořské vodě je díky své chemické stálosti přítomen pouze v koncentraci 0,001 mg/l. Ve vesmíru připadá na jeden atom titanu 1 milion atomů vodíku. V malém množství je titan obsažen ve většině minerálů a mezi jeho nejvýznamnější rudy patří ilmenit – (FeTiO3 oxid železnato-titaničitý) a rutil (TiO2 – oxid titaničitý). Významné zásoby těchto minerálů se nacházejí v Austrálii, Severní Americe, Skandinávii a Malajsii. Významně je titan zastoupen i na měsíčním povrchu – horniny, které získala mise Apollo 17 obsahují přibližně 12 % TiO2. Přes své vysoké zastoupení v zemské kůře byl čistý kovový titan po dlouhou dobu velmi vzácným a drahým materiálem. Důvodem je skutečnost, že běžné hutní metody, které se využívají k výrobě jiných kovů, jsou v případě titanu neúčinné díky ochotě titanu reagovat za zvýšené teploty s kyslíkem, vodíkem, uhlíkem a dusíkem. V současné době se při průmyslové výrobě titanu používá především tzv. Krollův proces. Přitom se nejprve pyrolýzou ilmenitu nebo rutilu s uhlíkem a chlorem získává chlorid titaničitý TiCl4. Po přečištění se jeho páry redukují hořčíkem v inertní argonové atmosféře při teplotě kolem 800 °C. TiCl4 + 2 Mg → Ti + 2 MgCl2Titan vzniklý touto reakcí je tuhá, pórovitá látka, která se po odstranění chloridu hořečnatého a nezreagovaného hořčíku dále čistí. == Použití == Praktické využití elementárního titanu vyplývá především z jeho mimořádné chemické odolnosti a malé hustoty. Je přitom třeba vzít v úvahu, že výroba titanu je v současné době relativně značně finančně náročná a provozní nasazení titanových komponentů je účelné pouze v případech, kdy není možno použít levnější alternativu na bázi slitin hliníku a hořčíku – duralů. Již od počátku průmyslové výroby kovového titanu spočívalo těžiště jeho využití v kosmických technologiích a speciálních aplikacích leteckého průmyslu. Titan a jeho slitiny jsou proto základním materiálem při výrobě skeletů nebo povrchových ochranných štítů kosmických objektů (družice, vesmírné sondy a vesmírné stanice). V leteckém průmyslu nacházejí využití při výrobě zvláště namáhaných součástí letadel, tedy především při konstrukci vojenských stíhacích letounů a dnes i při konstrukci komerčních dopravních letounů. Díky své vysoké chemické netečnosti se titan v okolním prostředí nevyskytuje v takové formě, která by mohla být metabolizována živými organizmy. Není proto známo žádné zapojení titanu do enzymatických reakcí nebo jejich jiné biologické uplatnění. Naopak vysoká odolnost titanu je využívána při výrobě některých chirurgických nástrojů a v současné době jsou modní piercingové ozdoby pokryté titanem pro jejich zdravotní nezávadnost a současně žádaný vzhled. Titan, ve formě čistého titanu nebo titanové slitiny (Ti-6Al-4V) se používá jako implantát za kostní tkáně v ortopedii, neurochirurgii, stomatologii, nebo v obličejové a plastické chirurgii. V současnosti je titan preferován zejména pro fyzikálně-chemické vlastnosti, mechanickou pevnost a dobrou korozivzdornost.V chemickém průmyslu je titan stále populárnějším materiálem pro výrobu nebo pouhou vystýlku chemických reaktorů, které pracují v extrémních podmínkách a vyžadují vysokou odolnost proti korozi. Titan je stále častěji používán v zařízeních, která dlouhodobě pracují ve styku s mořskou vodou. Mohou to být součásti lodí nebo ponorek (lodní šrouby), ale i komponenty průmyslových celků, sloužících k odsolování (desalinaci) mořské vody. V běžném každodenním životě se s titanem můžeme setkat například jako s materiálem pro výrobu luxusních náramkových hodinek nebo částí šperků. Titan se používá těž na výrobu golfových holí, luxusních rámů jízdních kol, nebo kvalitních sluchátek. USA v období "studené války" ještě nezvládaly technologii průmyslové výroby titanu, proto nakupovaly tento materiál pomocí prostředníků od SSSR. Příkladem je například špionážní letoun SR-71, jehož drak je kompletně vyroben z titanu nakoupeného v tehdejším Sovětském svazu.(zdroj: americký dokument "Letadla, která změnila svět 1", Arrow International media Ltd. and Smithsonian Networks L.L.C).[zdroj?] == Sloučeniny == Ve sloučeninách se titan vyskytuje v mocenství TiIII a TiIV, z nichž pouze sloučeniny čtyřmocného titanu jsou neomezeně stálé. Prakticky nejvýznamnější sloučeninou titanu je oxid titaničitý TiO2. Je to velmi stabilní sloučenina, která se v krystalickém stavu vyskytuje ve 3 krystalických modifikacích, kterým odpovídají 3 různé minerály – rutil, anatas a brookit. Pro praktické použití je však nejvíce vhodná amorfní prášková forma, nazývaná titanová běloba. Tento bílý pigment je mimořádně stálý, zdravotně zcela nezávadný s vysokou krycí schopností a patří proto mezi nejkvalitnější dostupné bílé pigmenty. Praktické použití nachází jak při výrobě barev, tak ve sklářském a keramickém průmyslu, používá se i při výrobě vysoce kvalitního papíru, jako plnivo při výrobě plastických hmot a někteří výrobci jej přidávají i do zubních past. Díky tomu, že prochází trávícím traktem nepozměněn, je používán i v potravinářském průmyslu k bělení mléka. Odhaduje se, že oxid titaničitý tvoří více než 90 % celosvětové spotřeby produktů z titanu. Chlorid titaničitý TiCl4 je bezbarvá kapalina o bodu varu 137 °C. Je základním meziproduktem při přípravě čistého titanu Krollovým procesem. Při kontaktu s atmosférickou vlhkostí dochází k jeho postupné hydrolýze podle rovnice:TiCl4 + 2 H2O → TiO2 + 4 HClVznikající TiO2 vytváří intenzivní bílý dým, který není prakticky toxický. Uvedený jev nachází využití v pyrotechnice při výrobě zadýmovacích granátů, při vytváření umělé mlhy (například při natáčení filmů) nebo při leteckých show. TiCl4 také slouží jako katalyzátor (Ziegler-Natta. NP v roce 1963) při polymeracích nenasycených uhlovodíků.Chlorid titanitý TiCl3 se používá v titanometrii. Má redukční účinky. Lze taktéž použít jako Ziegler-Nattův katalyzátor. Nitrid titanu (TiN) patří k jedněm z nejtvrdších známých látek, její tvrdost je 9 na 10stupňové Mohsově stupnici tvrdosti. Jeho aplikací jsou brusné materiály, ale i povlakování nástrojů, kdy je na povrchu nástroje určeného pro extrémní fyzické namáhání vytvořena tenká ochranná vrstva TiN. Karbid titanu (TiC) má podobné vlastnosti jako TiN a spolu s ním je využíván při výrobě cermetů i k povlakování nástrojů. Superpružné Ti-Cu slitiny. Drát z této slitiny lze ohnout do pravého úhlu, přičemž nedochází k plastické deformaci. Slitiny s tvarovou pamětí Ni-Ti. Drát z této slitiny si "pamatuje" předchozí stav před deformací. Po dodání energie (ohřevu) se vrací do původního tvaru. == Literatura == Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973 Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974 == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu titan ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo titan ve Wikislovníku (česky) Chemický vzdělávací portál Metal of the gods

VERB_PHRASE

YES_NO

010934

... bratra Yuna je popsán v knize Nebeský muž, kterou napsal on a Paul Hattaway. Kniha vypráví o mládí, evangelizaci a zázracích bratra Yuna. Je dále autorem knihy Živá voda, kterou rovněž napsal ve spolupráci s Paulem Hattawayem.V roce 2009 bylo o bratru Yunovi zmínka v pořadu České televize, v Křesťanském magazínu.Bratr Yun je disident v současnosti žijící v Německu. Českou republiku navštívil v r. 2009, 2012, 2015 a 2017. S manželkou Deling má dvě děti. Jeden z vůdců čínských podzemních křesťanů, Lin Sien-kao, Jünovu činnost zpochybnil s tím, že...

Kdo je manželka bratra Jün?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bratr_J%C3%BCn

S manželkou Deling má dvě děti.

Bratr Jün (též Bratr Yun) (čínsky v českém přepisu Jün ti-siung, pchin-jinem Yún dì, znaky 云, občanským jménem čínsky v českém přepisu Liou Čen-jing, pchin-jinem Liu Zhenying, znaky 刘, * 1958) je jedním z nejznámějších vedoucích křesťanské čínské podzemní církve a propagátorem hnutí Zpět do Jeruzaléma. Život bratra Yuna je popsán v knize Nebeský muž, kterou napsal on a Paul Hattaway. Kniha vypráví o mládí, evangelizaci a zázracích bratra Yuna. Je dále autorem knihy Živá voda, kterou rovněž napsal ve spolupráci s Paulem Hattawayem.V roce 2009 bylo o bratru Yunovi zmínka v pořadu České televize, v Křesťanském magazínu.Bratr Yun je disident v současnosti žijící v Německu. Českou republiku navštívil v r. 2009, 2012, 2015 a 2017. S manželkou Deling má dvě děti. Jeden z vůdců čínských podzemních křesťanů, Lin Sien-kao, Jünovu činnost zpochybnil s tím, že příliš nesouvisí se skutečnou aktivitou čínských podzemních křesťanů. Jün se proti obvinění naopak ohradil v tom smyslu, že ho Lin Sien-kao nikdy nepotkal ani nečetl jeho knihy. == Odkazy == === Reference === === Literatura === Bůh dokáže změnit i srdce komunisty. Život víry. Listopad 2012, roč. 23, čís. 11. Rozhovor. ISSN 1210-4345. === Externí odkazy === (česky) Kniha Nebeský muž online (česky) Audio přednáška z návštěvy z roku 2009

PERSON

PERSON

009785

Článek česká slovesa pojednává o slovesech v češtině. Sloveso má ve větě zpravidla funkci přísudku. Časování (konjugace, ohýbání sloves) se provádí především pomocí speciálních koncovek, v některých případech i hláskovou změnou kmene slova. Časování v...

Který slovní druh má ve větě zpravidla funkci přísudku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Česká_slovesa

Sloveso má ve větě zpravidla funkci přísudku.

Článek česká slovesa pojednává o slovesech v češtině. Sloveso má ve větě zpravidla funkci přísudku. Časování (konjugace, ohýbání sloves) se provádí především pomocí speciálních koncovek, v některých případech i hláskovou změnou kmene slova. Časování v češtině slouží k vyjádření osoby, čísla, času, vidu, rodu a způsobu, který se vztahuje k ději či stavu, jež sloveso popisuje. Rozeznáváme slovesné tvary jednoduché (např. dělat, dělám) a složené (např. dělal jsem, budu dělat). == Rozdělení sloves == Slovesa dělíme na: plnovýznamová – mají samostatný věcný význam: akční (činnostní) – vyjadřují činnost, vycházející od nějakého činitele: předmětová – váží k sobě předmět ustálenou vazbou (předložkově, bezpředložkově, v 2., 3., 4. nebo 7. pádě): psát dopis, dosáhnout cíle, věnovat synovi peníze; bezpředmětová: jít, slzet; zvratná – pojí se s předmětem zvratného (reflexivního) zájmena ve 3. (si) nebo 4. pádě (se): myslet si, posadit se; některá slovesa nelze bez zvratného zájmena použít (tzv. reflexiva tantum): bát se, umínit si; stavová – vyjadřují stav nebo změnu stavu: stárnout, hořknout; pomocná – vyskytují se ve spojení s významovým slovesem: vlastní pomocná slovesa – být, bývat, mít, mívat: byl bych zůstal; sponová: být, bývat, stát se, stávat se: stal se králem; modální – pojí se s infinitivem významového slovesa: vlastní modální slovesa: chtít, mít (povinnost), moci, muset, smět; jiná slovesa, která mohou mít modální význam: hodlat, umět, dovést, dokázat, troufnout si, dát se, nechat se, je možno, je nutno, lze aj.; fázová – vyjadřují fáze děje významového slovesa: začít, začínat, zůstat, zůstávat. == Slovesné tvary == === Infinitiv === Infinitiv je tvořen koncovkou -t, knižně též -ti; u některých sloves -ct (-ci): být/býti, jít/jíti, péct/péci === Příčestí === Příčestí se v češtině používají k tvoření minulého času, podmiňovacího způsobu a trpného rodu. Formálně se shodují se jmennými (krátkými) tvary přídavných jmen. Proto vyjadřují na rozdíl od ostatních slovesných kategorií i jmenný rod, který se musí shodovat s rodem podmětu. ==== Příčestí činné ==== Příčestí činné, obvykle označované jako minulé nebo též l-ové, se používá k tvoření minulého času a podmiňovacího způsobu. ==== Příčestí trpné ==== Příčestí trpné, označované také jako "n/t-ové", se používá k opisnému tvoření trpného rodu. Tvoří se dvojím typem zakončení: Od příčestí trpného se vytváří podstatné jméno slovesené příponou -í: volání, stravování. === Přechodníky === Přechodník (transgresiv) vyjadřuje děj, který buď předcházel jinému ději ve větě (přechodník minulý), nebo probíhal/probíhá/bude probíhat současně s jiným dějem (přechodník přítomný). Pomocí přechodníků lze nahrazovat vedlejší věty. V podstatě lze rozlišit tři druhy přechodníků: Přechodník přítomný od nedokonavých sloves - vyjadřuje současnost dvou dějů, a to na každém časovém stupni: Loupaje brambory sleduje televizi, tj. loupe brambory a sleduje televizi. – Loupaje brambory sledoval televizi, tj. loupal brambory a sledoval televizi. – Loupaje brambory bude sledovat televizi, tj. bude loupat brambory a současně bude sledovat televizi. Přechodník přítomný od dokonavých sloves (někdy též nazývaný přechodník budoucí) - vyjadřuje předčasnost budoucího nebo časově nezařazeného děje: Oloupaje brambory, bude sledovat televizi. (Tj. Až oloupe brambory, bude sledovat televizi.) Přechodník minulý od dokonavých sloves - vyjadřuje předčasnost v minulosti. Oloupav brambory, sledoval televizi. (Tj. Oloupal brambory a pak sledoval televizi.) Přechodník minulý se tvoří jen od dokonavých sloves.Přechodníky, zejména přechodníky 2. a 3. typu, jsou v současné češtině zastaralá forma slovesa. Používají se jen ke zvláštním účelům např. v umělecké literatuře. Obvykle se s nimi setkáváme ve starší literatuře. Pomocí přechodníků lze nahrazovat vedlejší věty. Ve větě mají zpravidla funkci doplňku, po obsahové stránce ale mají platnost věty, jedná se o takzvané polovětné vazby. Přechodníkovou konstrukci je možné oddělit od zbylé části věty čárkou, zejména pokud je přechodník rozvitý o další členy: Holčička, usedavě plakajíc, hledala ztraceného psa. ==== Tvary přechodníků ==== Přechodníky mají v jednotném čísle zvláštní tvar pro rod mužský a společný tvar pro rod ženský a střední. V množném čísle je stejný tvar pro všechny tři rody. === Zápor === Zápor se tvoří pomocí předpony ne-. Sloveso být ve 3. osobě jednotného čísla přítomného času tvoří zápor nepravidelně: je - není. V budoucím čase nebo v trpném rodě se připojuje k pomocnému slovesu být. nedělat nedělám nedělej! nedělal jsem nebudu dělat nedělal bych byl bych neudělal nebo nebyl bych udělal není dělánoV českých větách často dochází ke kumulaci záporných slov: Nic nemám. Nikdy to nikomu neříkej. == Shoda přísudku s podmětem == Přísudek musí být ve větě vždy ve shodě s podmětem – v čísle a osobě (osobní zájmena), u příčestí také v rodě. Toto mluvnické pravidlo ovlivňuje pravopis – zejména psaní i/y v koncovkách příčestí v množném čísle. Příklady: Uvedený příklad ukazuje jak činné (byl, byla...), tak i trpné (koupen, koupena...) příčestí. Shoda ve jmenném rodě se uplatňuje ve všech časech v trpném rodě, v minulém čase v činném rodě a u podmiňovacího způsobu. Pokud je podmět složen z podstatných jmen různých rodů, rod mužský životný má přednost před ostatními rody, rod ženský a mužský neživotný mají přednost před rodem středním. Příklady: muži a ženy byli kočky a koťata byly my jsme byli (my = my všichni/muži) x my jsme byly (my = ženy)Priorita rodů: mužský životný > mužský neživotný & ženský > střední == Slovesné kategorie == === Osoba === Slovesná osoba vyjadřuje, zda je podmětem věty mluvčí (1. osoba), posluchač (2. osoba) nebo někdo jiný (3. osoba). 3. osoba vyjadřuje také neosobní děj (mrzne) nebo všeobecný podmět (jako když do vrabců střelí). === Číslo === Číslo, stejně jako u skloňování, vyjadřuje počet účastníků děje: jeden - jednotné číslo, více - množné číslo. Na rozdíl od skloňování u slovesného čísla už zcela vymizelo dvojné číslo. === Vid === Česká slovesa se rozlišují podle vidu na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Zpravidla existují dvě slovesa, která se liší pouze videm, vytvářejí tzv. vidové dvojice (kopl - kopal). Pouze malá část sloves svůj vidový protějšek nemá (muset, mít). Dokonavá slovesa vyjadřují ukončenost děje, nemohou tedy vyjadřovat přítomný čas. Dokonavá slovesa se obvykle tvoří od nedokonavých pomocí předpon. Některé předpony nemění význam slovesa, mají funkci čistě perfektivizační: psát (nedok.) → napsat (dok.)Některá dokonavá slovesa nejsou formálně odvozena od nedokonavých: brát (nedok.) → vzít (dok.)Sekundárně je též možné vytvořit pomocí přípony nedokonavé sloveso z dokonavého, obvykle v případech, kdy předpona modifikuje význam původního nedokonavého slovesa: psát (nedok.) → přepsat (dok.) → přepisovat (nedok.)Existují také slovesa obouvidová, která vyjadřují dokonavost i nedokonavost (obětovat, informovat). === Jiná hlediska === Podrobněji lze dále slovesa dělit: podle opakování děje: nenásobená – vyjadřují, že děj se odehrává jednorázově – nést, jít; násobená – vyjadřují, že děj se opakuje: opětovací – děj se opakuje delší dobu – nosit, chodit; opakovací – děj se mnohokrát opakuje – nosívat, chodívat; podle fázovosti děje: počínavá – vyjadřují začátek děje – vyjít; končící – vyjadřují konec děje – dojít; omezovací – vyjadřují začátek i konec děje – rozejít; podle rozměru děje: okamžitá – děj se odehrává v okamžiku – bodnout, střelit; trvací – děj probíhá delší dobu – číst, spát; podle míry děje: částečná – vyjadřují malou míru děje – popostrčit, pousmát se. === Čas === Česká slovesa vyjadřují 3 absolutní časy – minulý, přítomný a budoucí. Relativita dějů se vyjadřuje pomocí vidu, větnými vazbami a pomocí přechodníků a příčestí. Čeština má ještě nepoužívaný předminulý čas-plusquamperfekt, jež se kromě fráze žili byli již prakticky nepoužívá. Přítomný čas vyjadřují pouze nedokonavá slovesa. ==== Přítomný čas ==== Přítomný čas se tvoří pomocí zvláštních koncovek: Slovesa se rozdělují do 5 tříd podle toho, jak tvoří přítomný čas. ==== Minulý čas ==== Minulý se tvoří pomocí příčestí činného (minulého; ve tvaru příslušného rodu) a přítomných tvarů pomocného slovesa být, které se vypouštějí ve 3. osobě. Následující příklad je pro rod mužský (životný v množném čísle): ==== Budoucí čas ==== U nedokonavých sloves se tvoří pomocí budoucích tvarů pomocného slovesa být a infinitivu: U některých sloves (v první slovesné třídě) vyjadřujících pohyb se budoucí čas tvoří přidáním předpony po-/pů- k tvarům přítomného času: půjdu, ponesu, povezu U dokonavých sloves přítomné tvary vyjadřují budoucnost. Srovnej: budu dělat – nedok. udělám – dok. ==== Předminulý čas – plusquamperfektum ==== === Způsob === Slovesa v češtině vyjadřují oznamovací, rozkazovací a podmiňovací způsob. Základním způsobem je oznamovací způsob (indikativ), který vyjadřuje děj jako jistý, skutečný. ==== Rozkazovací způsob ==== Rozkazovací způsob (imperativ) vyjadřuje rozkaz, výzvu nebo přání. Tvoří se pro 2. osobu v jednotném i množném čísle a pro 1. osobu v množném čísle. Ve 2. osobě jednotného čísla má buď nulové zakončení, nebo přibírá koncovku -i/-ej (dle třídy). Ve 2. osobě množného čísla přibírá koncovku -te/-ete/-ejte. V 1. osobě množného čísla přibírá koncovku -me/-eme/-ejme. Příklady: buď! buďte! buďme! spi! spěte! spěme! dělej! dělejte! dělejme!Rozkazovací způsob, vyjadřuje-li příkaz či výzvu k vykonání nějaké činnosti, se zpravidla tvoří od dokonavých sloves: Udělej to! Otevři okno! Posaďte se! Nedokonavým slovesem se vyjadřuje: výzva k pokračování činnosti: Pokračuj! Klidně dál spěte. výzva k okamžitému započetí činnosti: Pište! (= Začněte psát.) výzva k opakované činnosti nebo postupné činnosti: Volejte nám každý pátek. Kousej pomalu. Přecházejte pouze na zelenou.Zákaz (záporný protiklad příkazu) se obvykle tvoří od nedokonavých sloves: Nedělej to! Neotvírej okno! Nesedejte si! Záporný rozkazovací způsob od dokonavého slovesa: vyjadřuje varování: Nerozlij to! Neudělej chybu! Neupadni! slouží k oživení výpovědi: Nekup to, když je to tak levné. (Tomu nelze odolat.) ==== Podmiňovací způsob ==== Podmiňovací způsob (kondicionál) vyjadřuje děj, který by nastal při splnění určité podmínky. Tvoří se pomocí příčestí činného (minulého) a zvláštních (aoristových) tvarů pomocného slovesa být. Následující příklad přítomného kondicionálu je pro rod mužský (životný v množném čísle): Existuje rovněž minulý kondicionál, který je však v češtině často nahrazován kondicionálem přítomným. By je také součástí spojek aby a kdyby, které rovněž přijímají stejné osobní koncovky: Kdybych nepracoval, nedostal bych výplatu. === Rod === Slovesný rod je činný nebo trpný. V češtině existují 2 způsoby tvoření trpného rodu: 1. Opisně pomocí slovesa být a příčestí trpného: Město bylo založeno ve 14. století. Záměnou činného a trpného rodu ve větě dojde k záměně podmětu a předmětu: Petr maluje obrázek - Obrázek je malován Petrem. Opisně proto nelze vytvořit trpný rod od sloves bezpředmětových (slzet), s neosobním podmětem (pršet) nebo modálních (muset).2. Pomocí zvratného zájmena se: Ono se to neudělalo. To se vyrábí v Číně.Použití se ovšem neznamená vždy trpný rod. == Slovesné třídy a vzory == Podle tvaru 3. osoby jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu se slovesa dělí do jednotlivých tříd, podle tvaru 3. osoby jednotného čísla minulého času oznamovacího způsobu se dále dělí na jednotlivé vzory. Čeština má celkem pět tříd vzorů – výjimku tvoří slovesa být, jíst, vědět, vidět, mít, chtít a jít, která jsou nepravidelná. Vzory nepostihují změny samohlásek ve kmeni slova. -e:Tvrdé vzory: v kmeni je tvrdá či obojetná souhláska, před "l" je samohláska "a":nese – nesl bere – bral Měkké vzory: v kmeni slova se nachází měkká souhláska. maže – mazal peče – pekl umře – umřel (tře – třel) -ne tiskne – tiskl mine – minul začne – začal -je kryje – kryl kupuje – kupoval -í prosí – prosil trpí – trpěl sází – sázel -á dělá – dělalMnemotechnická pomůcka: Že-ne je bída. === 1. třída === Koncovky 0/-te/-me v rozkazovacím způsobu má většina sloves, koncovky -i/-ete/-eme nebo -i/-ěte/-ěme mají slovesa, jejichž kmen končí dvěma souhláskami. === 2. třída === === 3. třída === === 4. třída === Koncovky 0/-te/-me v rozkazovacím způsobu má většina sloves, koncovky -i/-ete/-eme nebo -i/-ěte/-ěme mají slovesa, jejichž kmen končí dvěma souhláskami. === 5. třída === == Nepravidelná slovesa == * Tvary měn(-a, -o, -i, -y, -a) a stán(-a, -o, -i, -y, -a) se v současné češtině nevyskytují. === Nepravidelný budoucí čas === Nepravidelný budoucí čas mají: sloveso být a jeho přeponové odvozeniny některá slovesa v 1. slovesné třídě a některá slovesa vyjadřující pohyb ==== Budoucí čas slovesa být a sloves od něj odvozených předponou ==== Sloveso být má v budoucím čase změnu ve kmeni na bud-: budu, budeš, bude, budeme, budete, budouU sloves odvozených předponou od slovesa být (např. dobýt, odbýt, zbýt, přibýt, ubýt, nabýt) se setkáváme se dvěma tvary: původní tvar s u: dobudu, odbudeš, zbude, přibudeme, ubudete, nabude. Tento tvar se považuje za základní, stylově vyšší a spisovný. nový tvar s y: dobydu, odbydeš, zbyde, přibydeme, ubydete, nabyde. Tento tvar se považuje za stylově nižší, až hovorový. ==== Nepravidelný budoucí čas některých sloves ==== Některá stará nedokonavá slovesa v 1. slovesné třídě (nést, vézt, vést, kvést, růst ap.) a některá stará nedokonavá slovesa vyjadřující pohyb (jít, jet, letět, plout, hnát se ., běžet ap.) mají vedle pravidelného způsobu tvoření budoucího času (bude kvést, budou plout, budu se hnát) také druhý způsob tvoření budoucího času pomocí předpony po-, která se přidá ke tvaru přítomného času daného slovesa: po- + kvete = pokvete; poplují; poženu se; poletíš, pojede poběžíme, ponesu, povezeš, povede, porostou ap. u slovesa jít se uskutečnila hlásková změna o > ů: půjduNěkterá slovesa pravidelný způsob vůbec nevyužívají (pojedu, půjdu × budu jet, budu jít), u ostatních se vyskytuje (mnohem) méně často než ten nepravidelný (poletíme × budeme letět; poplujete × budete plout; potečou × budou téci, porostu × budu růst). V některých případech předpona po- proniká i do rozkazovacího způsobu (kde může odlišit význam): jdi (pryč) × pojď (sem); běž × poběž; leťte × poleťte Tyto tvary nesmíme zaměňovat se slovesy, jež mají předponu po- i v infinitivu a ostatních tvarec: půjde (bude chodit) × pojde (zhyne/vzejde), pojď × pojdi, povede (bude vést) × povede se (vydaří se, inf. povést se) === Nepravidelný zápor === být – 3. osoba jedn. č. přít. času: není == Reference == == Odkazy == === Související články === Přísudek Sloveso Seznam latinských gramatických pojmů === Literatura === LEHEČKOVÁ, Helena. Tšekkiä suomalaisille. Helsinky: Finn Lectura, 1989. ISBN 951-792-235-3. NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha: Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5. Příruční mluvnice češtiny, NLN, Praha 1995 REŠKOVÁ, Ivana. Communicative Czech. Praha: Karlova univerzita, 1998. ISBN 80-7184-712-7. === Externí odkazy === Kategorie Česká slovesa ve Wikislovníku Frekvence vzorů českých sloves

ENTITY

ENTITY

007236

... Výsledkem může být na jedné straně pouze dlouhodobé zvracení (po konzumaci nedostatečně tepelně upraveného satana) nebo jemné a dočasné změny psychiky, na druhé straně trvalá invalidita či smrt (při požití muchomůrky zelené či pavučince plyšového). Obecně je v případě hub velmi těžké specifikovat množství biomasy, která už představuje riziko – obsah jedu totiž zpravidla velice silně kolísá v závislosti na mnoha těžko zjistitelných okolnostech. V Česku je sběr hub velice populární a často je minimálně příležitostně praktikován i naprostými amatéry. Vzhledem k tomu, že se na českém území vyskytuje řada velmi nebezpečných druhů hub (naštěstí relativně vzácných), dochází čas od času k smrtelným otravám. Jako nejnebezpečnější se v tomto směru jednoznačně profiluje muchomůrka zelená, považovaná...

Je v Česku sběr hub praktikován i amatéry?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Otrava_houbami

V Česku je sběr hub velice populární a často je minimálně příležitostně praktikován i naprostými amatéry.

Jako otrava houbami se označuje otrava vzniklá v důsledku konzumace hub. Obvykle se tím míní velké houby záměrně konzumované, v širším slova smyslu však lze zahrnout i otravy vzniklé nezáměrnou konzumací plísní a dalších menších hub při konzumaci jimi zamořené stravy (viz např. ergotismus). Pod pojmem otrava z hub se skrývá široká paleta příznaků a následků závisejících na druhu požité houby, okolnostech, za kterých byla sebrána, množství této houby a způsobu jakým byla upravena a samozřejmě osobních dispozic konzumenta. Výsledkem může být na jedné straně pouze dlouhodobé zvracení (po konzumaci nedostatečně tepelně upraveného satana) nebo jemné a dočasné změny psychiky, na druhé straně trvalá invalidita či smrt (při požití muchomůrky zelené či pavučince plyšového). Obecně je v případě hub velmi těžké specifikovat množství biomasy, která už představuje riziko – obsah jedu totiž zpravidla velice silně kolísá v závislosti na mnoha těžko zjistitelných okolnostech. V Česku je sběr hub velice populární a často je minimálně příležitostně praktikován i naprostými amatéry. Vzhledem k tomu, že se na českém území vyskytuje řada velmi nebezpečných druhů hub (naštěstí relativně vzácných), dochází čas od času k smrtelným otravám. Jako nejnebezpečnější se v tomto směru jednoznačně profiluje muchomůrka zelená, považovaná za jednu z nejjedovatějších a nejnebezpečnějších hub světa, a její blízké příbuzné. Kromě nich existují však i další druhy (většinou ovšem vzácnější), jako jsou rozličné pavučince (v čele s pavučincem plyšovým), vláknice (v čele s vláknicí začervenalou) a závojenky (v čele se závojenkou olovovou). Některé houby vyvolávají po požití psychotické stavy a halucinace – příkladem může být dobře známá lysohlávka česká. Ty jsou často záměrně sbírány a konzumovány jakožto droga, je nutno si ale uvědomit, že zde hrozí záměna se smrtelně jedovatými čepičatkami nebo předávkování. Otrav nebo přiotrávení houbami se v Česku objevuje v průměru asi 300 ročně, umírají v průměru asi 1–3 lidé, přičemž v poslední době jsou úmrtí velmi sporadická. Nejčastější jsou otravy muchomůrkou zelenou a muchomůrkou panterovou. Související informace naleznete také v článku Otrava hřibem satanem. Související informace naleznete také v článku Otrava muchomůrkou zelenou. Související informace naleznete také v článku Těžké kovy v houbách. Mimo klasických otrav požitím jedovaté houby se může objevit otrava z hub, které primárně jedovaté nejsou, ale přejaly nějakou jedovatou látku z okolí. Tato oblast je velice špatně prozkoumaná, nicméně panuje konsenzus, že sběr a konzumace hub v oblastech, které jsou zamořeny např. těžkými kovy nebo radioaktivním spadem, je zcela nevhodná a nerozumná činnost, a to i v ojedinělých případech (o pravidelnějším sběru a konzumaci nemluvě). Celkově se proto zásadně nedoporučuje sběr na výsypkách a skládkách, v okolí cest s rušnou automobilovou dopravou nebo například na radioaktivních haldách v okolí jáchymovských uranových dolů. Související informace naleznete také v článku Konzervace a uchovávání hub. Další možností, jak se "otrávit nejedovatými houbami" je otrava ze zkažených hub (např. zapařených). Otravu pak způsobuje jed produkovaný mikroorganismy a plísněmi, které se v nevhodně skladovaných houbách a houbovitých pokrmech namnožily. Princip je podobný jako u otravy ze zkaženého masa. Zde je několik obecných zásad, které mají člověku zajistit, že se vyhne otravě houbami. Sbírám pouze houby, které dobře znám. Pokud nejsem skutečný znalec, vyhýbám se složitým rodům, jako jsou např. pavučince a všemu, kde hrozí riziko záměny. Při sebemenší pochybnosti nechám houbu být. Vyhýbám se oblastem, kde by se mohly v houbách koncentrovat nebezpečné kontaminanty (okraje cest s rušnou automobilovou dopravou, skládky, všelijak zamořená území) Nesbírám příliš staré houby, v nichž už začaly hnilobné procesy. Totéž platí pro houby přemrzlé. Nesbírám příliš mladé houby, u kterých nejde druh bezpečně poznat. Existuje řada pověr, které si amatéři vytvořili a podle kterých houby sbírají v domnění, že jim nehrozí žádné nebezpečí. Vzhledem k tomu, že mnoho druhů jedovatých hub je velmi vzácných, mohou jim jejich pověry i dlouhodobě vycházet a tím získávat punc potvrzenosti. Přesto jsou však mylné a jejich vyvrácení může být nečekané a tragické. Zde jsou některé z nich (seznam určitě není kompletní): Pověra: Jedovaté houby jsou pestře zbarvené. – Není pravda. Řada smrtelně jedovatých hub je bílá nebo má nenápadnou barvu (např. muchomůrka zelená či muchomůrka jízlivá). Pověra: Jedovaté houby nejsou ožírané slimáky a hmyzími larvami. – Není pravda, např. muchomůrka zelená je pro hmyz neškodná a jeho larvy se v ní běžně vyskytují. Plži je též hojně vyhledávaná. Pověra: Jedovaté houby černají při styku se stříbrným nádobím či cibulí. – Není pravda. Řada hub černá, ovšem spíše při vyschnutí a zvadnutí, a to bez ohledu na přítomnost cibule nebo nádobí a už vůbec bez ohledu na to, zda jsou jedovaté či nikoliv. Pověra: Dlouhé převaření či smažení zlikviduje každý jed. – Není pravda. Pouze některé jedovaté houby ztrácejí tepelnou úpravou jedovatost (např. hřib satan), avšak většina toxinů je tepelně vysoce stabilní a var je neničí. Všechny smrtelně jedovaté houby vyskytující se na českém území si uchovávají svoji jedovatost i po dlouhodobé tepelné úpravě. Pověra: Když se spletu, tak se mi udělá špatně, a když nebudu váhat a nechám si vypláchnout žaludek, tak se mi nic hrozného nestane. – Chybný předpoklad. Řada smrtelně jedovatých druhů hub je zákeřná tím, že otrava se objeví až velmi dlouho po požití, tedy v okamžiku, kdy už je jed vstřebán a napáchal nevratné škody. To platí například u muchomůrky zelené, ale zejména u pavučince plyšového – u něj se první příznaky mohou objevit dokonce až po 3 týdnech, kdy lékaři mohou konstatovat už jen těžké poškození (nebo úplné a definitivní selhání) ledvin a trvalou invaliditu (případně smrt) pacienta. Pověra: Jedovaté houby chutnají odporně. – Není pravda. Naopak, řada smrtelně jedovatých hub je obecně označována jako chuťově vynikající, speciálně muchomůrka zelená a muchomůrka jízlivá jsou považovány za velmi chutné houby. František Smotlacha, legenda české mykologie, k tomu napsal: "Všechny houby opravdu jedovaté mají chuť a vůni příjemnou nebo aspoň nenápadnou a většinou i sympatický vzhled." Pověra: Co roste na pařezu (resp. na dřevě), to je jedlé. – Není pravda. Například smrtelně jedovatá čepičatka jehličnanová běžně vyrůstá z padlých stromů a pařezů. Pierre Bastien Obrázky, zvuky či videa k tématu otrava houbami ve Wikimedia Commons Jedy vyšších hub na www.biotox.cz

VERB_PHRASE

YES_NO

013210

... V letech 1973–77 byla celková početnost odhadnuta na 400–600 párů a v období let 1985–89 na 600–950 párů. Mezi dvěma sledovanými obdobími se výrazně zvýšil také počet obsazených kvadrátů, a to téměř dvojnásobně z 35 % na 63 %. Při sčítání v období let 2001–03 byly početní stavy odhadnuty na 600–900 párů. Nachází se všude, kde má vhodné podmínky pro hnízdění a lov. S oblibou osidluje kamenité stráně, zříceniny s lesy v okolí. Někdy obývá i oblasti beze skal, v takovém případě však vyžaduje dutiny stromů či opuštěná dravčí hnízda. Živí se hlavně malými a středně velkými savci a ptáky, zřídka požírá také obojživelníky, plazy, ryby a větší hmyz. Ze savců v potravě převažují druhy o hmotnosti do 2 kg, jako jsou hlodavci, králíci a zajíci, dokáže však udolat i lišku nebo srnče....

Co tvoří potravu Výra velkého?

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDr_velk%C3%BD

Živí se hlavně malými a středně velkými savci a ptáky, zřídka požírá také obojživelníky, plazy, ryby a větší hmyz.

Výr velký (Bubo bubo) je velký druh sovy z čeledi puštíkovitých (Strigidae). Často je mu přezdíváno král noci. Rozlišuje se nejméně 20 poddruhů, které se dělí na 3 skupiny. Z toho 2 monotypické jsou někdy považovány za samostatné druhy: výr bledý (Bubo ascalaphus) a výr bengálský (Bubo bengalensis). Většinu Evropy obývá výr velký evropský (Bubo bubo bubo), Pyrenejský poloostrov v. v. španělský (B. b. hispanus), východní část evropské části Ruska po Ural v. v. východoruský (B. b. ruthenus) a Ukrajinu jižně od Kyjeva a Charkova, Besarábii, Krym, Kavkaz a Malou Asii v. v. černomořský (B. b. interpositus). Velký mohutný pták a jedna z největších sov, větší než káně lesní, ale na druhou stranu zřetelně menší než např. orel skalní. Samice je těžší než samec a má větší rozpětí křídel. Délka těla je 60–75 cm, rozpětí křídel 160–188 cm. Hmotnost samce se pohybuje v rozmezí 1500–2800 g, samice mezi 1750–4200 g. Silueta sedícího výra velkého je jen těžko zaměnitelná, na hlavě má totiž z peříček výrazné pohyblivé chvostky připomínající ouška (proto se mu říká ušatá sova). V souvislosti s jeho velikostí jde o poměrně jednoznačný určovací znak. Zbarvení je značně proměnlivé, obecně svrchu žluto(oranžovo-rezavo)hnědé s tmavohnědými skvrnami, na břiše světlejší odstín téhož s výraznými podélným tmavým skvrněním a jemným příčným mramorováním. V oblasti krku a okolo zobáku je peří světlejší až bílé. Duhovka je ohnivě oranžová. Nohy a prsty jsou porostlé jemnými, zpravidla žlutohnědými až rezavými pírky. Mláďata jsou porostlá zprvu jemným žlutobílým prachovým peřím, po opeření mají matnější zbarvení a kresby. Stejně jako ostatní sovy létá velmi tiše a střídá mávavý let s plachtěním. Výr velký je rozšířen téměř v celé Evropě (s výjimkou Britských ostrovů, severozápadní Francie a severní Skandinávie), v severozápadní Africe (středomořské oblasti Alžírska a Maroka) a ve značné části Asie (mimo severních a jižních oblastí). Stálý a potulný druh zimující v hnízdním areálu. V ČR hnízdí na většině území, hlavně ve středních polohách, ale ve vhodném prostředí i v nížinách. Začátkem 20. století byl u nás v důsledku trvalého pronásledování téměř vyhuben, k postupnému navyšování stavů začalo docházet až po vyhlášení zákonné ochrany v roce 1929. V letech 1973–77 byla celková početnost odhadnuta na 400–600 párů a v období let 1985–89 na 600–950 párů. Mezi dvěma sledovanými obdobími se výrazně zvýšil také počet obsazených kvadrátů, a to téměř dvojnásobně z 35 % na 63 %. Při sčítání v období let 2001–03 byly početní stavy odhadnuty na 600–900 párů. Nachází se všude, kde má vhodné podmínky pro hnízdění a lov. S oblibou osidluje kamenité stráně, zříceniny s lesy v okolí. Někdy obývá i oblasti beze skal, v takovém případě však vyžaduje dutiny stromů či opuštěná dravčí hnízda. Živí se hlavně malými a středně velkými savci a ptáky, zřídka požírá také obojživelníky, plazy, ryby a větší hmyz. Ze savců v potravě převažují druhy o hmotnosti do 2 kg, jako jsou hlodavci, králíci a zajíci, dokáže však udolat i lišku nebo srnče. Z ptáků vedle holubovitých, krkavcovitých nebo kachnovitých běžně loví také dravce a jiné druhy sov. Složení potravy je značně závislé na místní potravní nabídce. Ve svém revíru totiž přednostně loví kořist nejhojněji se vyskytující a nejlépe dostupnou. V Jeseníkách bylo v letech 1955–87 ve vývržcích a jako kořist na hnízdech zjištěno celkem 7144 obratlovců. Ze savců se nejvíce objevoval hraboš polní, ježek, potkan, zajíc, myšice a hryzec vodní, z ptáků koroptev, káně lesní, kalous ušatý, puštík obecný, holub domácí, bažant a vrána šedá. Na třech lokalitách v severních Čechách bylo v období let 1962–79 rozborem vývržků a zbytků potravy zjištěno celkem 3549 obratlovců v 80 druzích, z nichž 59 druhů představovali ptáci, 19 savci a 2 obojživelníci. Podíl savců v potravě dosahoval 57,3 %, ptáků 42,3 % a obojživelníků 0,42 %. Zdaleka nejčastěji se objevoval hraboš polní (31,2 %), následovaný zajícem a koroptví (oba po 8,7 %). Na jedné ze sledovaných lokalit byl mezi lovenými druhy významně zastoupen také racek chechtavý (14,1 %; v celkovém souhrnu 3,7 %). Velikost loveckého revíru závisí na úživnosti lokality. Obecně přitom platí, že revíry s bohatší potravní nabídkou jsou menší a nejsou bráněny proti ostatním příslušníkům vlastního druhu, může tedy docházet k jejich překrývání. Lovecká aktivita výra začíná podle ročního období a povětrnostních podmínek v pozdně odpoledních, většinou však až v časně večerních hodinách, a trvá až do časně ranních hodin. Kořist vyhlíží při pomalém letu nízko nad terénem, nebo vsedě z vyvýšeného místa. Při lovu za velmi špatných světelných podmínek se řídí hlavně sluchem, kořistí se tak většinou stávají zvířata, která se chovají hlučněji. Menší kořist polyká celou, u větší často nejprve oddělí hlavu. Při konzumaci ježků začíná obvykle břichem a ostny porostlou kůži nechává nedotčenou. Nestravitelných částí, jako je srst nebo kosti, se zbavuje ve formě vývržků. Výr velký vytváří stabilní páry s velkou věrností k hnízdišti. Obvykle mají v jedné oblasti několik hnízd, které postupně střídají. Zpravidla zůstávají věrní i hnízdům, ve kterých jim byla vybrána mláďata. Tok probíhá v lednu až únoru a trvá přibližně 14 dní. Samec si během něj vyznačuje teritorium výrazným "hú–hú", které občas prokládá i jinými zvuky, připomínajícími zvláštní řehot. Samice se v době toku ozývá hlouběji, ale tišeji než samec. Hnízdo je na zemi nebo na skále, výjimečně i v dutině stromu nebo ve starém hnízdě dravců, volavek či čápů černých. Za výstelku mu slouží pouze v místě rostoucí byliny, spadané listy nebo rozdrobené vývržky. Hnízdí jednou ročně, přijde–li o vejce v počátku inkubace, může snést náhradní snůšku, ztratí-li však mláďata, již se tak zpravidla nestává. Koncem března nebo počátkem dubna snáší 1–4 téměř kulatá, čistě bílá vejce o rozměrech 60,20 x 49,37 mm a hmotnosti přibližně 73,3 g. Snášena jsou v intervalech 2-3 dní, samice začíná sedět od snesení 1. nebo 2. vejce. Samec ji během celého období inkubace krmí, kořist jí ale většinou nepředává přímo na hnízdě. Doba sezení je 34–36 dní. Mláďata jsou po dobu prvních dní zahřívána samicí a později již krmena oběma rodiči. Po 5–6 týdnech opouštějí hnízdo a rozlézají se dál po okolí, rodiči jsou však krmena až do dosažení vzletnosti, k čemuž dochází ve stáří 9 týdnů. Je paradoxní, že ačkoliv je výr velký největší sova, vybrat jeho hnízdo je opravdu jednoduché. Matka se sice staví výhrůžně, syčí a nafukuje se, ale pokud to člověka neodradí, dává se zpravidla na rychlý ústup a pouze z povzdálí smutně houká. Na rozdíl od podstatně menších puštíků, kteří svou snůšku fanaticky brání proti jakémukoliv útočníkovi, včetně člověka. Ztráty na hnízdech jsou vysoké, v ČR dosahují 28,9 %. Lokálně se však lze setkat i se ztrátami daleko vyššími; např. v Českomoravské vrchovině nebylo úspěšných 58,4 % započatých hnízdění. Nejčastější příčinou ztrát je člověk, dále predace (často výrem velkým), nepříznivé počasí a neoplozená vejce. Pohlavní dospělosti dosahují zřejmě na konci 1. roku života, poprvé však hnízdí až ve stáří 2–3 let. Nejvyšší známý věk ve volné přírodě je 18 let a 11 měsíců, v zajetí se může dožít až 60 let. Výr velký je člověkem odpradávna pronásledován jako škodná, což vedlo v mnoha částech Evropy téměř k jeho vyhubení. Podrobnější studie, která by racionálně hodnotila význam přítomnosti výra v honitbě na stav lovné zvěře přitom dodnes chybí. Dříve byl využíván k lovu "na výrovku", při kterém se přivázal na relativně viditelné místo, poblíž se ukryl lovec s puškou a vyčkávalo se na agresivní reakce dravců a krkavcovitých, kteří na výra útočili, vše ostatní ignorovali a dostali se tak před pušku. Podobně se nepřátelství denních ptáků využívá i při odchytu ptactva za účelem kroužkování, kdy se maketa výra umístí před ornitologickou síť. V ČR je dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. zvláště chráněn jako ohrožený druh. Z dat získaných od našich okroužkovaných ptáků vyplývá, že nejčastější příčinou úhynu je zabití elektrickým proudem, dále srážka s dopravními prostředky (železnice, silnice) a nelegální odstřel. Je však pravděpodobné, že střelení ptáci budou mít na celkové mortalitě ve skutečnosti větší podíl, jelikož jejich nálezy nikdo nehlásí nebo jsou řazeny do kategorie "mrtev bez bližších údajů".

ADJ_PHRASE

OTHER

002091

Itálie (italsky Italia) je stát ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově. Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Itálii navíc patří území obklopené Švýcarskem Campione d'Italia. Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře a Ligurské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Itálie je členem OSN, NATO, Rady Evropy, EU, Schengenského prostoru a Eurozóny. Hlavním městem je od roku 1870 Řím. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Itálie. Sjednocená Itálie vznikla až roku 1861 jako království spojením mnoha menších států. V první světové válce byla nejprve členem Trojspolku, ale přidala se na stranu Dohody. Po...

Na jakém poloostrově leží Itálie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/It%C3%A1lie

Itálie (italsky Italia) je stát ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově.

Itálie (italsky Italia) je stát ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově. Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Itálii navíc patří území obklopené Švýcarskem Campione d'Italia. Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře a Ligurské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Itálie je členem OSN, NATO, Rady Evropy, EU, Schengenského prostoru a Eurozóny. Hlavním městem je od roku 1870 Řím. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Itálie. Sjednocená Itálie vznikla až roku 1861 jako království spojením mnoha menších států. V první světové válce byla nejprve členem Trojspolku, ale přidala se na stranu Dohody. Po válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benitem Mussolinim. Během druhé světové války byla na straně hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO. Již ve starověku zde existovalo mnoho městských států, částečně založených v rámci řecké kolonizace, a také, hlavně v severní části, pak města Etrusků. V 8. století př. n. l. se pak z několika osad konsolidovalo nové město Řím, které neustálým růstem určovalo dění na Apeninském poloostrově (a nejen na něm) po více než tisíc let. Římská říše se rozpadla a definitivně zanikla roku 476 n. l. Sám Řím zůstal centrem křesťanství i po tomto zhroucení, kdy byl Apeninský poloostrov ovládnut barbary. Na Apeninském poloostrově existovalo více států. Některé tyto státy byly sjednoceny králem Viktorem Emanuelem II. do Italského království. Další státy (například Benátsko nebo Papežský stát) byly připojovány postupně v následujících letech. V první světové válce bojovala Itálie na straně Dohody od roku 1915, po válce připojila území Jižního Tyrolska, přístav Terst a mohla si ponechat Dodekaneské ostrovy. Přesto byla italská veřejnost nespokojena s výsledky války. V roce 1922 se po pochodu na Řím stal předsedou vlády Benito Mussolini. Mussolini vytvořil fašistickou diktaturu. Postupně ovládl zemi. Roku 1929 se mu podařilo dojednat vyrovnání s papežem ohledně rozsahu papežského státu. Fašistická Itálie vedla výbojnou politiku a v roce 1939 obsadila Albánii. Dne 28. října 1940 zaútočila italská vojska také na Řecko. Mussoliniho spojenectví s hitlerovským Německem za druhé světové války vedlo nakonec k porážce Itálie v roce 1943. Království bylo v roce 1946 nahrazeno demokratickou republikou. V období mezi léty 1945-1993 měla Itálie 52 vlád. Itálie se stala zakládajícím členem NATO a Evropského hospodářského společenství (později EU), v současné době je jednou z ekonomicky nejsilnějších zemí Evropy. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Itálie. Pobřeží je na západě členité se zálivy, na východě ploché. Celková délka pobřeží je asi 7600 km. Povrch převážně hornatý. Dominují Západní a Východní Alpy, na severu přesahující 4000 m n. m. včetně nejvyšší hory Mont Blanc 4807 m n. m.(Monte Bianco). V nich jsou častá jezera (Lago di Garda, Lago Maggiore, Lago di Como) vzniklá ústupem pleistocenních ledovců. Celý Apeninský a Kalabrijský poloostrov (Calabria) a největší středomořský ostrov Sicílii (Sicilia) vyplňuje pohoří Apeniny dosahující téměř 3000 m n. m. Pásmo Apenin je seismicky velmi aktivní. Častá jsou zemětřesení a erupce sopek Vesuv (Vesuvio), Etna (nejvyšší činná sopka Evropy, 3323 m n. m.) a sopek v souostroví Lipari. Hospodářsky významná je Pádská nížina v okolí řeky Pád (Po). Druhým největším ostrovem Středozemního moře je Sardinie (Sardegna). Itálie je obklopená mořem pro svůj peninsulární charakter. Středozemní moře (původně Mare Nostrum, naše moře, jak mu říkali Římané) je z historických důvodů rozděleno na čtyři části: Jaderské moře, Tyrhénské moře, Jónské moře a Ligurské moře. Na západ od Sardinie se nachází Sardské moře (Mar di Sardegna) a na jih od Sicílie Sicilský kanál (Canale di Sicilia) a Maltézský kanál (Canale di Malta). Sicílii od Kalábrie odděluje Messinská úžina (Stretto di Messina) a od Afriky Sicilský kanál. moře: Ligurské moře, Tyrhénské moře, Středozemní moře, Jónské moře, Jaderské moře zálivy: Janovský záliv, Gaetský záliv ., Salernský záliv, Tarentský záliv, Benátský záliv průlivy: Messinský průliv, Otrantský průliv, Bonifácký průliv ostrovy: Sicílie, Sardinie, Elba, souostroví: Toskánské souostroví (Arcipelago Toscano), . Kampánské souostroví (Arcipelago Campano), Eolské ostrovy (Isole Eolie), Tremitské ostrovy (Isole Tremiti), Isole Pelagie, Isole Egadi poloostrovy: Apeninský poloostrov, Salentina, Kalabrijský poloostrov, . Gargano pohoří: Apeniny, Alpy, Dolomity jezera: Gardské jezero (Lago di Garda), Como, Lago Maggiore, Trasimenské jezero řeky: Pád, Adiže (Adige), Tibera (Tevere), Arno, Piave, Ofanto, Sineto sopky: Etna, Vesuv (Vesuvio), Stromboli Alpy leží v mírném pásu s rozdíly mezi vrcholy hor a údolími. Pádská nížina má chladný vnitrozemský charakter. Zbytek území leží v Středozemním klima s typickým horkým suchým létem a mírnou zimou bohatou na srážky. Podrobnější informace naleznete v článku Italské provincie. Itálie se dělí na 20 krajů (regioni), z toho 5 má autonomní status. Oblasti se dále (až od roku 2013) dělí na celkem 109 provincií. Území státu se člení na 20 krajů (regione) a ty dále na 109 okresů/provincií (provincia) a dále na obce, které jsou seskupeny v oblasti pod jednu větší zvanou comune. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament, který tvoří Poslanecká sněmovna a Senát. Ústava je kontrolována Ústavním soudem. Prezident je volen parlamentem a krajskými sbory. Voliči volí své zástupce do senátu, parlamentu a regionálních rad. Poslanecká sněmovna má 630 členů, senát 326, z toho 10 na doživotí (bývalí prezidenti a jiní ústavní činitelé). Itálie patří do skupiny sedmi nejbohatších a nejrozvinutějších států světa (G7) a je jejím zakladatelem. Společně s Nizozemskem, Belgií, Západním Německem, Lucemburskem a Francií je zakladatelem Evropské unie (EU). Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Itálie. Itálie je vysoce rozvinutý průmyslově- zemědělský stát, nejrozvinutější v jižní Evropě. Uvnitř samotného státu je velký rozdíl mezi průmyslovým severem a zemědělským jihem, což zapříčiňuje i separatistické tendence na severu především v Lombardii (Milán). Převažuje export. Měnou je euro, do roku 2002 platili lirami. Na celkovém hrubém národním produktu se podílí jen asi 1 %, ale je v něm zaměstnáno téměř 6 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Orná půda zabírá 41,6 % území, lesy 22,4 % a louky a pastviny asi 15 %. Je rozdíl mezi zemědělstvím na severu a na jihu. Na severu se uplatňuje privátní intenzifikované, zatímco na jihu latifundie. Pěstují se tyto plodiny: pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice, rýže, brambory, cukrová řepa, sója, slunečnice, olivy, citrusy, jablka, hrušky, broskve, luštěniny, tabák, vinná réva a zelenina. Itálie vyniká ve sklizni vinné révy a výrobě vína. Sklizeň okolo 9 000 tun ročně je největší na světě a výroba okolo 57 000 hektolitrů vína je srovnatelná jen s produkcí Francie. Chovají se tato zvířata: skot, ovce, prasata, drůbež, koně, osli, kozy a bourci morušoví. Velmi významný je též rybolov. Významnými zemědělskými oblastmi jsou Pádská nížina, Apulie, Toskánsko, Sicílie a Kampánie. Itálie má malé zásoby paliv. Téměř veškerá se dovážejí. Naopak velký potenciál mají v energetice vodní zdroje. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod. Zemní plyn se v malé míře těží na severu Jaderského moře, na jihu Apenin a na Sicílii. Ropa v ještě menší míře na jihu Sicílie. Stojí zde čtyři jaderné elektrárny (jejich produkce byla pozastavena na základě referenda v roce 1987), v Alpách se nachází mnoho vodních elektráren, poblíž Livorna dokonce jedna geotermická, přesto převažují tepelné. V malé míře se těží i asfalt a hnědé uhlí, přesto je Itálie v současnosti na třetím místě v Evropě ve výrobě oceli. V Itálii jsou významná ložiska mramoru, pyritu, kamenné a draselné soli, síry a rtuti. Itálie je známa strojírenstvím, především dopravním. Známá je společnost FIAT Holding (FIAT, Iveco, Ferrari, Lancia, Alfa Romeo, Maserati) a společnosti vyrábějící zemědělské stroje a vlaky. Itálie je pátá na světě ve stavbě lodí (0,777 mil. BRT v roce 1999). Dalšími odvětvími jsou průmysl elektrotechnický, chemický, textilní, papírenský, potravinářský, průmysl stavebních hmot a výroba železa a oceli. Itálie je po Číně a Hongkongu třetí největší vývozce (28 mld. USD) a sedmý největší dovozce textilních výrobků (15 mld. USD). V potravinářství je významná produkce vína, cukru, masa, mléka, sýrů, těstovin, vlny a rybích výrobků. Dopravní síť je hustá a kvalitní. Je zde celkem 6 500 km dálnic spojujících všechny oblasti země. Železniční síť disponuje s 16 225 km tratí, z toho 855 km jsou tratě vysokorychlostní. Itálie má velkou námořní a leteckou flotilu (státní aerolinie Alitalia jsou členem SkyTeam stejně jako ČSA). Významné námořní přístavy jsou Janov (Genova), Livorno, Neapol (Napoli), Salerno, Reggio di Calabria, Palermo, Tarent (Taranto), Bari, Ancona a Terst (Trieste). Velká letiště jsou Řím-Fiumicino-Leonardo da Vinci, Milano-Malpensa a Palermo-Falcone. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod. Itálie patří mezi turisticky nejnavštěvovanější státy světa. Zemi ročně navštíví mezi 40 a 105 miliony turistů. Turismus zde přitom tvoří asi 12 % HDP. Turisty sem lákají antické a středověké renesanční památky (Řím (Roma), Florencie (Firenze), Benátky (Venezia), Pisa), pláže (prakticky celé pobřeží, Bibione, Rimini; Gardské jezero), hory (Alpy, Cortina d'Ampezzo) i venkov (Umbrie, Toskánsko). Lákadly jsou i lázně a různé filmové a hudební festivaly (Benátky, San Remo). V Itálii se nachází nejvíce kulturních památek zapsaných na seznamu UNESCO (47). Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Itálie. S 62 milióny obyvatel podobně jako Velká Británie a Francie patří Itálie k nejlidnatějším státům Evropy a je nejlidnatější z celé jižní Evropy. Itálie bývala zemí masové emigrace, ke konci dvacátého století se naopak stala jedním z vyhledávaných cílů imigrace. V procesu neregulérního zaměstnávání cizinců, které se v osmdesátých letech 20. století podle odhadů týkalo půl milionu až milionu osob, byli nejsilněji zastoupeni imigranti z Maroka a Tuniska. K nim se přidávali skupiny z bývalých italských kolonií v Africe /hlavně Somálsko a Eritrea/ i z jiných oblastí světa - od Latinské Ameriky /např. Brazílie/ až po Asii. Část imigrantů pocházela z Rumunska. Urbanizace dosahuje 67 %. V Itálii je mnoho měst s více než sto tisíci obyvateli. Tabulka ukazuje počet obyvatel u deseti nejlidnatějších italských měst. Řím (Roma) (2 774 000 obyvatel) Milán (Milano) (1 256 000 obyvatel) Neapol (Napoli) (1 004 000 obyvatel) Turín (Torino) ( . 903 000 obyvatel) Palermo (687 000 obyvatel) Janov (Genova) (610 000 obyvatel) Bologna (374 000 obyvatel) Florencie (Firenze) (356 000 obyvatel) Bari ( . 317 000 obyvatel) Catania (313 000 obyvatel) Benátky (Venezia) (272 000 obyvatel) Převažující národnost je italská (94 %), avšak někteří Italové pocházejí z jiného národa a mají jiný mateřský jazyk. Týká se to Sardů na Sardinii, hovořících sardsky, Rétorománů u východní části hranic se Švýcarskem, hovořících rétorománsky, Tyrolanů na severu u hranic s Rakouskem, hovořících německy, a Provensálců na západě u hranic s Francií, hovořících francouzsky. Přistěhovalci pocházejí především z bývalých kolonií, Libye, Somálska, Etiopie a Albánie, ale i z Maroka. V souvislosti s arabským jarem a válkou v Sýrii je Itálie vystavena náporu všemožných migrantů z arabských zemí, kteří se do země snaží dostat přes středozemní moře. V Itálii má největší podíl katolické obyvatelstvo (85-90 %). Je to dáno historií a velký vliv má i samotný Vatikán a osobnost papeže (v současnosti Argentinec italského původu František). Ostatní obyvatelé jsou většinou ateisté nebo valdenští evangelíci a jen malá část tvořená především přistěhovalci vyznává islám. 1. leden - Nový rok (Capodanno) 6. leden - Tři králové (Epifania) Pasquetta - Velikonoční pondělí (pohyblivý . svátek) 25. duben - Den osvobození (Festa della Liberazione) 1. květen - Svátek práce (Festa del Lavoro) 15. srpen - Nanebevzetí Panny Marie (Ferragosto) 1. listopad - Svátek . všech svatých (Ognissanti) 8. prosinec - Neposkvrněné početí Panny Marie (Immacolata Concezione) 25. prosinec - Narození páně (Natale) 26. prosinec - Svátek sv. Štěpána (Santo Stefano) Související informace naleznete také v článku Italská kuchyně.

LOCATION

LOCATION

001996

Man-in-the-middle (zkratka MITM, z angličtiny "člověk uprostřed" nebo "člověk mezi") je v informatice název útoku na kryptografii. Jeho podstatou je snaha útočníka odposlouchávat komunikaci mezi účastníky tak, že se stane aktivním prostředníkem. Podle obrázku vpravo není v současných počítačových sítích nutné, aby útočník (Mallory) byl na fyzické cestě mezi účastníky (Alice a Bob), protože síťový provoz lze přesměrovat. V následujícím příkladu jsou použita standardní jména Alice a Bob (osoby "A" a "B"), které slouží k popisu funkce a problémů kryptografických protokolů. Útočníkem je zde Mallory (nebezpečný útočník, anglicky malicious). Při běžné nezabezpečené komunikaci je úloha Malloryho velmi snadná. Stačí se dostat ke komunikačnímu kanálu. Pouhým sledováním, co se jím posílá, může komunikaci odposlouchávat. Přerušením kanálu, příjmem z jedné strany a vysíláním k druhé straně účastníků komunikace pak může snadno měnit obsah zpráv....

Jak se jmenuje jeden z nejznámnějších problémů v kryptografii, kdy se útočník stává aktivním prostředníkem při odposlouchávání komunikace?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Man_in_the_middle

Jeho podstatou je snaha útočníka odposlouchávat komunikaci mezi účastníky tak, že se stane aktivním prostředníkem.

Man-in-the-middle (zkratka MITM, z angličtiny "člověk uprostřed" nebo "člověk mezi") je v informatice název útoku na kryptografii. Jeho podstatou je snaha útočníka odposlouchávat komunikaci mezi účastníky tak, že se stane aktivním prostředníkem. Podle obrázku vpravo není v současných počítačových sítích nutné, aby útočník (Mallory) byl na fyzické cestě mezi účastníky (Alice a Bob), protože síťový provoz lze přesměrovat. V následujícím příkladu jsou použita standardní jména Alice a Bob (osoby "A" a "B"), které slouží k popisu funkce a problémů kryptografických protokolů. Útočníkem je zde Mallory (nebezpečný útočník, anglicky malicious). Při běžné nezabezpečené komunikaci je úloha Malloryho velmi snadná. Stačí se dostat ke komunikačnímu kanálu. Pouhým sledováním, co se jím posílá, může komunikaci odposlouchávat. Přerušením kanálu, příjmem z jedné strany a vysíláním k druhé straně účastníků komunikace pak může snadno měnit obsah zpráv. Obvyklé řešení tohoto problému je využití veřejných klíčů, avšak i zde je možné narazit na problém. Alice chce poslat zprávu Bobovi. Oba si proto chtějí vyměnit své veřejné klíče, protože se domnívají, že pak mezi sebou budou komunikovat bezpečně. Mezi komunikaci Alice a Boba se ale dostala třetí strana, Mallory. Alice tedy posílá zprávu Bobovi. Mallory zachytí veřejný klíč Alice a nahradí ho svým veřejným klíčem (s obsaženou falešnou informací, že pochází od Alice). Bob pošle veřejný klíč Alici a opět ho zachytí Mallory a vymění ho za svůj klíč, který obsahuje falešnou informaci, že pochází od Boba. Nyní si obě strany (Alice a Bob) myslí, že mají veřejný klíč toho druhého. To ale není pravda. Mají Malloryho klíče. Cokoliv si Alice a Bob pošlou, Mallory zachytí, dešifruje, přečte, znovu zašifruje a odešle druhému. Zprávu může dokonce i změnit a poslat druhé straně, jako by byla pravá. Alice ani Bob nic nepoznají. Při MITM útoku nemusí být v případě spoléhání na digitální certifikát nutné, aby útočník (Mallory) filtroval celou komunikaci. Stačí otrávit DNS nebo ARP cache uživatele, a tím ho nevědomky přesměrovat na jiné webové servery. Pokud z nich uživatel do svého prohlížeče bez ověření nainstaluje falešný kořenový certifikát certifikační autority, může pak důvěřovat falešnému elektronickému podpisu nebo phishingové webové stránce. Útok Man in the middle lze řešit několika způsoby (včetně příkladu uvedeného výše): vzájemnou výměnou veřejných klíčů jiným, bezpečným kanálem (požadavkem na bezpečný kanál pro výměnu klíčů ovšem přicházíme o zásadní výhodu asymetrické kryptografie, kde ideálně takový kanál . nepotřebujeme); ověřením získaných veřejných klíčů jiným bezpečným kanálem, nejlépe pomocí jejich otisku (např. telefonicky); ověřením klíčů pomocí elektronického podpisu Alice i Boba pomocí certifikační autority nebo sítě důvěry (tzv. digitální certifikát). Kvantová kryptografie umožňuje připravit takový kanál, který je v ideálním případě teoreticky neodposlouchávatelný, neboť každou snahu o odposlouchávání dokáže pravý příjemce detekovat. Útok postranním kanálem

ENTITY

ENTITY

007690

Ghost Rider je americký akční film z roku 2007, který natočil Mark Steven Johnson podle komiksových příběhů o Ghost Riderovi. Do amerických kin byl film, jehož rozpočet činil 110 milionů dolarů, uveden 16. února 2007, přičemž celosvětově utržil 228 738 393 dolarů. Díky komerčnímu úspěchu filmu byl v roce 2012 natočen navazující snímek Ghost Rider 2, ve kterém si titulní roli zopakoval Nicolas Cage. Už od pradávna slouží ďáblovi, Mefistofelovi, Ghost Rideři, lidští lovci sbírající duše ostatních. Poslední z nich ukradl ďáblovi v 19. století tajnou smlouvu ze San Venganza, která měla Mefistofelovi dodat tisíce duší zkažených lidí, což by mu poskytlo síly přivést na Zemi peklo. V roce 1986 je mladý Johnny Blaze se svým otcem proslulým motocyklovým kaskadérem. Jednoho dne zjistí, že otec umírá na rakovinu. Posléze jej navštíví Mefistofeles a výměnou za Johnnyho duši otce vyléčí. Ten se však o den později zabije při skoku na motorce. O 21 let později je Johnny nejlepším kaskadérem, který přežije i ty nejtěžší pády....

Jakou roli hrál Nicolas Cage ve filmu Ghost Rider?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ghost_Rider_(film)

Díky komerčnímu úspěchu filmu byl v roce 2012 natočen navazující snímek Ghost Rider 2, ve kterém si titulní roli zopakoval Nicolas Cage.

Ghost Rider je americký akční film z roku 2007, který natočil Mark Steven Johnson podle komiksových příběhů o Ghost Riderovi. Do amerických kin byl film, jehož rozpočet činil 110 milionů dolarů, uveden 16. února 2007, přičemž celosvětově utržil 228 738 393 dolarů. Díky komerčnímu úspěchu filmu byl v roce 2012 natočen navazující snímek Ghost Rider 2, ve kterém si titulní roli zopakoval Nicolas Cage. Už od pradávna slouží ďáblovi, Mefistofelovi, Ghost Rideři, lidští lovci sbírající duše ostatních. Poslední z nich ukradl ďáblovi v 19. století tajnou smlouvu ze San Venganza, která měla Mefistofelovi dodat tisíce duší zkažených lidí, což by mu poskytlo síly přivést na Zemi peklo. V roce 1986 je mladý Johnny Blaze se svým otcem proslulým motocyklovým kaskadérem. Jednoho dne zjistí, že otec umírá na rakovinu. Posléze jej navštíví Mefistofeles a výměnou za Johnnyho duši otce vyléčí. Ten se však o den později zabije při skoku na motorce. O 21 let později je Johnny nejlepším kaskadérem, který přežije i ty nejtěžší pády. Setká se svojí dětskou láskou, Roxanne Simpsononovou, nyní televizní reportérkou a domluví si s ní rande. Večer, když se připravuje na schůzku, objeví se ďábel a navzdory protestům promění Johnnyho na Ghost Ridera. Ten dostane za úkol zabít Mefistofelova syna Blackhearta, který hledá schovanou smlouvu. Zatímco Roxanne čeká v restauraci, Ghost Rider musí pronásledovat Blackhearta, který mu ale unikne. Johnnymu pomůže hrobař z místního hřbitova. Další noc je Johnny zatčen, ale uteče a znovu pronásleduje Blackhearta. Roxanne Johnnyho pozná i v Ghost Riderově podobě, ale je unesena Blackheartemm, jenž ji chce vyměnit za smlouvu. Hrobař Johnnymu smlouvu vydá a odhalí, že právě on byl oním posledním Ghost Riderem. Johnny bojuje s Blackheartem, ale protože ten nemá duši, nemůže nad ním zvítězit. Když Blackheart přečte smlouvu a převezme duše tisíce mrtvých, Johnny to využije a ďáblova syna definitivně porazí. Dorazí Mefistofeles, jenž chce navrátit schopnosti, které Johnnymu dal, ale ten odmítne, protože nechce, aby povinnostmi Ghost Ridera trpěli další lidé. Nicolas Cage jako Johnny Blaze / Ghost Rider Eva Mendes jako Roxanne Simpsonová Wes Bentley jako Blackheart Sam Elliott jako Carter Slade Donal Logue jako Mack Matt Long jako mladý Johnny Blaze Peter Fonda jako Mefistofeles Brett Cullen jako Barton Blaze Raquel Alessi jako mladá Roxanne Simpsonová

ENTITY

OTHER

005692

Laguna je mělký mořský vodní útvar naplněný slanou nebo brakickou vodou, který je oddělen od hlubšího moře korálovým útesem nebo písečným valem. Laguny jsou jak laguny atolů, vytvořené růstem korálových útesů, tak pobřežní laguny vytvořené vznikem písčitých valů. Pobřežní laguny se nacházejí na pobřeží, kde mají přílivy malé vzedmutí. Od moře bývají odděleny bariérou ostrovů ležícich obecně rovnoběžně s pobřežím. Vlnobití nebo pobřežní proudy, které zanášejí hrubé sedimenty mimo břehy pláží, vytvářejí lagunové valy bez mořských útesů. Jakmile se tento val vytvoří, mohou se za ním usazovat i jemnější sedimenty. Pobřežní laguny jsou spojeny s mořem pouze úzkými průlivy, což má za následek,...

Co je to laguna?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Laguna

Laguna je mělký mořský vodní útvar naplněný slanou nebo brakickou vodou, který je oddělen od hlubšího moře korálovým útesem nebo písečným valem.

Laguna je mělký mořský vodní útvar naplněný slanou nebo brakickou vodou, který je oddělen od hlubšího moře korálovým útesem nebo písečným valem. Laguny jsou jak laguny atolů, vytvořené růstem korálových útesů, tak pobřežní laguny vytvořené vznikem písčitých valů. Pobřežní laguny se nacházejí na pobřeží, kde mají přílivy malé vzedmutí. Od moře bývají odděleny bariérou ostrovů ležícich obecně rovnoběžně s pobřežím. Vlnobití nebo pobřežní proudy, které zanášejí hrubé sedimenty mimo břehy pláží, vytvářejí lagunové valy bez mořských útesů. Jakmile se tento val vytvoří, mohou se za ním usazovat i jemnější sedimenty. Pobřežní laguny jsou spojeny s mořem pouze úzkými průlivy, což má za následek, že voda v lagunách je odlišná od mořské, především pokud jde o teplotu, slanost, obsah kyslíku a sedimentů. Jako kalová laguna se označuje kalojem, tedy umělá zemní nádrž k uskladnění (a usazování) kalu. Slovo laguna vyjadřuje v různých jazycích rozdílné geomorfologické tvary, mohou se tak nazývat zálivy, zátoky, limany, řeky, jezera. Lagoa dos Patos

ENTITY

ENTITY

003297

Iron Maiden je anglická heavymetalová skupina založená v roce 1975 baskytaristou Stevem Harrisem. Kapela se stala legendární nejen díky své hudbě, ale také díky svému maskotovi Eddiemu, který se objevuje na obalech všech alb a singlů kapely (kromě prvního singlu "Running Free"). K roku 2010 prodali přes 95 milionů alb a dostali jednu cenu Grammy. Získali mnoho dalších cen, mezi které patří Ivor Novello Awards, Juno Award či Brit Awards. Do roku 2015 skupina vydala celkem šestnáct studiových alb, na kterých v různých obdobích zpívali tři zpěváci − Paul Di'Anno (dvě alba), Bruce Dickinson (dvanáct alb) a Blaze Bayley (dvě alba). Jediným stálým členem skupiny zůstal Harris, na všech albech se však podílel i kytarista Dave Murray. Nejdelší období skupina odehrála s dvěma kytaristy. Od roku...

Kolik alb prodala skupina Iron Maiden k roku 2010?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Iron_Maiden

K roku 2010 prodali přes 95 milionů alb a dostali jednu cenu Grammy.

Iron Maiden je anglická heavymetalová skupina založená v roce 1975 baskytaristou Stevem Harrisem. Kapela se stala legendární nejen díky své hudbě, ale také díky svému maskotovi Eddiemu, který se objevuje na obalech všech alb a singlů kapely (kromě prvního singlu "Running Free"). K roku 2010 prodali přes 95 milionů alb a dostali jednu cenu Grammy. Získali mnoho dalších cen, mezi které patří Ivor Novello Awards, Juno Award či Brit Awards. Do roku 2015 skupina vydala celkem šestnáct studiových alb, na kterých v různých obdobích zpívali tři zpěváci − Paul Di'Anno (dvě alba), Bruce Dickinson (dvanáct alb) a Blaze Bayley (dvě alba). Jediným stálým členem skupiny zůstal Harris, na všech albech se však podílel i kytarista Dave Murray. Nejdelší období skupina odehrála s dvěma kytaristy. Od roku 1999, kdy se vrátil Adrian Smith, ve skupině hrají tři − Murray, Smith a Janick Gers, který Smithe v roce 1990 nahradil. Hlavní postavou a pilířem pro Iron Maiden je její baskytarista Steve Harris. V mladých letech obdivoval skupiny jako Genesis nebo Jethro Tull. Jeho první nástroj byla akustická kytara, krátce poté si však pořídil svou první baskytaru. Svou první skupinu s názvem Influence založil počátkem sedmdesátých let spolu se svým kamarádem, kytaristou Davem Smithem. Sestavu doplnil zpěvák Bob Verschoile, bubeník Paul Sears a zpěvák Tim. Hráli například převzaté skladby od Free a The Who, ale i vlastní. Pod názvem Influence odehráli pouhý jeden koncert, načež jej změnili na Gypsy's Kiss. Skupina se však po několika dalších koncertech úplně vytratila. Harris následně přešel do již zavedené kapely nazvané Smiler. Po několika koncertech vyměnili stávajícího bubeníka za nového. Byl jím Doug Sampson. Následně se rozhodli sehnat sólového zpěváka, kterým se stal Dennis Wilcock. Když Harris se Sampsonem ze skupiny odešli, tak si Harris chtěl založit vlastní skupinu. Původně do ní chtěl vzít i Sampsona, ten však již hrál s někým jiným. Volba nakonec padla na Rona Matthewse. Skupina Iron Maiden (česky železná panna, mučicí nástroj) vznikla na Štědrý den roku 1975 v sestavě Harris (baskytara), Matthews (bicí), Dave Sullivan (kytara), Paul Day (zpěv) a Terry Rance (kytara). Podle Harrise její název vznikl podle filmu Muž se železnou maskou (The Man in the Iron Mask), který právě v té době byl v televizi. Po několika hospodských koncertech ze skupiny odešel zpěvák Paul Day. Jako náhrada za něj nastoupil Dennis Wilcock, se kterým již Harris dříve hrál. Rovněž začínali dělat problémy kytaristé, protože neuměli hrát sóla. To vyřešil Wilcockův kamarád Dave Murray, oba dosavadní kytaristé však odešli. Ještě před Iron Maiden se Murray znal s Adrianem Smithem. Spolu s ním hrál rovněž ve své první skupině pojmenované Stone Free. Později společně působili ještě v několika dalších skupinách. První skupina, ve které vydržel déle (bez Smithe), se jmenovala The Secret. Byla to rovněž první kapela, se kterou nahrál ve studiu nahrávku. Následně ho Wilcock s Harrisem přijali do Iron Maiden. Skupina odehrála nějaké koncerty jen ve čtyřech (Harris, Murray, Wilcock a Matthews), následně však přijala druhého kytaristu jménem Bob Sawyer. Po neshodách se Sawyerem a Wilcockem ze skupiny na čas odešel Dave Murray. Murray se tedy přidal ke Smithově skupině Urchin. V Maiden v té době nezůstal ani jeden kytarista a Harris, jako vůdčí osobnost skupiny, začal shánět klávesistu. Skupina však s klávesistou Tonym Moorem odehrála jeden pouhý koncert a Harris se rozhodl pokračovat opět bez kláves. Na tomto koncertě nehrál ani stálý bubeník skupiny, toho nahradil Barry Purkins (známější jako Thunderstick) a na místo kytaristy se postavil Terry Wrapram. Ani Thunderstick ve skupině nevydržel déle než jeden koncert; nahradil ho Harrisův starý známý Doug Sampson. Jako další ze sestavy odešel zpěvák Dennis Wilcock, na místo kytaristy se vrátil Murray a krátce zkoušeli v triu Harris, Sampson a Murray. Ve třech členech několik měsíců pouze zkoušeli až v listopadu 1978 do skupiny přišel zpěvák Paul Di'Anno. V té době skupina začala používat různé kouřové a světelné efekty, a přibližně ve stejném období vznikl maskot skupiny, později nazvaný Eddie. Poslední prosincový den roku 1978 Iron Maiden získali možnost nahrát své první demo. V sestavě Harris, Murray, Di'Anno a Sampson nahráli celkem čtyři skladby − "Iron Maiden", "Prowler", "Invasion" a "Strange World". Nahrávky poskytli DJ Nealu Kayovi, vlastníkovi klubu Soundhouse. Jejím manažerem se stal Rod Smallwood. Skupina hrála poměrně dlouhou dobu s jedním kytaristou, počátkem roku 1979 se jím stal Paul Cairns. Ten však vydržel přibližně tři měsíce a pak jej nahradil Paul Todd (který se skupinou odehrál pouze jeden koncert). V září 1979 do skupiny přišel Tony Parsons, který zde vydržel přibližně dva měsíce a odešel těsně před podepsáním smlouvy s EMI. Ještě před podepsáním smlouvy s EMI Records si skupina v listopadu 1979 u fiktivního vydavatelství Rock Hard Records (vlastním nákladem) vydala EP pojmenované The Soundhouse Tapes. Kvůli špatné technické kvalitě nahrávky neobsahovaly skladbu "Strange World". První prosincový den roku 1979 se členové skupiny Iron Maiden pod vedením Roda Smallwooda sešli se zástupci společnosti EMI a podepsali smlouvu. Pro nahrání alba Harris chtěl sehnat ještě druhého kytaristu. Jako prvnímu bylo toto místo nabídnuto Adrianu Smithovi, který již dříve s Murrayem hrál. Ten to však odmítl, protože i jeho kapela Urchin v té době získala smlouvu. Nakonec volba padla na Dennise Strattona. Ve stejné době rovněž odešel bubeník Sampson. Ještě v prosinci 1979 ho nahradil Strattonův přítel Clive Burr. Hned v lednu roku 1980 skupina začala nahrávat své historicky první studiové album. Obsahuje skladby, které již dlouhou dobu hráli na koncertech. Po neúspěšných zkouškách se dvěma různými producenty nakonec vyhrál Will Malone. Vydání eponymního alba Iron Maiden předcházel singl "Running Free" se skladbou "Burning Ambition" na B-straně. Singl vyšel v únoru a album až v dubnu 1980. Na obalu singlu se nenachází maskot Eddie. Autorem však je Derek Riggs, který Eddieho na pozdější alba připravoval. V únoru 1980 Iron Maiden rozjeli spolu s několika dalšími turné nazvané Metal for Muthas Tour. Šlo o doprovodné turné ke kompilaci Metal for Muthas Neala Kaye. Ještě před vydáním prvního alba skupina v březnu 1980 dělala předkapelu skupině Judas Priest v britské části při jejich turné British Steel Tour. V dubnu se pak konalo několik posledních koncertů v rámci turné Metal for Muthas. Album Iron Maiden vyšlo 11. dubna a ihned se dostalo na čtvrté místo hitparády. Od května do srpna 1980 pak Iron Maiden odehráli společné turné se skupinou Praying Mantis. Od srpna pak své vůbec první evropské turné a to jako předkapela americké skupině Kiss. Již během turné se začaly problémy mezi Strattonem a ostatními členy zhoršovat. Po jeho ukončení byl Stratton ze skupiny propuštěn a jako náhrada do skupiny přišel Adrian Smith. Od listopadu do prosince 1980 skupina absolvovala své první turné s novým kytaristou. V prosinci pak zahájila nahrávání své druhé desky v londýnském studiu Battery Studios. Produkce se tentokrát ujal Martin Birch. Nahrávání skončilo v lednu 1981 a výsledek dostal název Killers. Nachází se na něm většinou skladby, které již dříve hráli na svých koncertech. Album vyšlo 9. února 1981. V britském žebříčku se tentokrát umístilo až na dvanáctém místě. Dne 17. února 1981 skupina zahájila světové turné, začínající ve městě Ipswich v Anglii. Turné následně pokračovalo přes Francii, Itálii, Švýcarsko, Belgii, Nizozemsko a Německo. Právě v Německu se ve skupině začalo zvyšovat napětí kvůli Paulu Di'Annovi. Přes několik zrušených koncertů turné dál pokračovalo v Japonsku, Austrálii a Spojených státech amerických. Při většině amerických koncertů hráli jako předkapela skupině Judas Priest. Po neshodách s Paulem Di'Annem do skupiny přišel zpěvák skupiny Samson jménem Bruce Dickinson, který si později vysloužil přezdívku the anti air-raid siren, která se dá do češtiny přeložit jako siréna při leteckém náletu. Změna přišla v říjnu 1981. Od ledna do února 1982 nahrávali své třetí studiové album s názvem The Number of the Beast. Album pak vyšlo 22. března a okamžitě se dostalo na první místo albového žebříčku. Producentem byl opět Birch. Dne 25. února skupina zahájila další turné po Británii. To pak pokračovalo přes Francii, Španělsko, Švýcarsko, Belgii, Německo, Nizozemsko a následně pak i USA, Kanadu, Austrálii a Japonsko. Na několika koncertech skupina dělala předkapelu Scorpions, Rainbow, Judas Priest a 38 Special, většinu však odehrála jako vlastní koncerty. Během turné se začínaly tvořit problémy s Clivem Burrem, jako náhrada přišel Nicko McBrain. V lednu 1983 skupina zahájila práce na svém čtvrtém studiovém albu; prvním, které nevzniklo v domovské Anglii. Nahrávalo se totiž ve studiu Compass Point Studios ve městě Nassau na Bahamách. Produkce se opět ujal Birch a album nazvané Piece of Mind vyšlo 16. května 1983 a v žebříčku se umístilo na třetím místě. K albu vyšly dva singly − "Flight of Icarus" a "The Trooper", a stejně jako The Number of the Beast bylo oceněno platinovou deskou. Turné na jeho podporu začalo 2. května a pokračovalo až do 18. prosince. Vedle evropských koncertů odehráli i své vůbec první vlastní turné po USA. Ve stejném studiu jako Piece of Mind nahráli Iron Maiden i své další album − Powerslave. Nahrávalo se od února do června 1984 a vyšlo v září téhož roku. K nejznámějším skladbám z alba patří singly "Aces High" a "2 Minutes to Midnight", další známou písní je pak třináctiminutový epos "Rhyme of the Ancient Mariner", který byl složen na motivy stejnojmenné básně anglického básníka Samuela Taylora Coleridge. Ještě před jeho vydáním skupina v srpnu 1984 zahájila své doposud největší turné nazvané World Slavery Tour, při němž odehrála přibližně 190 koncertů po celém světě. Jeden z koncertů byl na festivalu Rock in Rio, kde hráli pro přibližně 250 000 návštěvníků. Turné skončilo v červenci 1985 a vzniklo při něm první oficiální koncertní album skupiny − Live After Death, které vyšlo v listopadu 1985. V roce 1985 skupina spolupracovala na italském hororu Phenomena režiséra Daria Argenta, k němuž nahrála píseň "Flash of the Blade". Své šesté studiové album nazvané Somewhere in Time bylo netradičně nahráváno ve dvou studiích − v Compass Point a v Wisseloord Studios v nizozemském Hilversumu. Album vyšlo v říjnu 1986 a v britském žebříčku stanulo opět na třetím místě. Od září 1986 do května 1987 skupina jela další velké turné na podporu aktuálního alba. Od února do března 1988 skupina nahrávala své sedmé album příznačně nazvané Seventh Son of a Seventh Son. Nahrávání tentokrát probíhalo v mnichovském studiu Musicland Studios a album vyšlo v květnu 1988. Bylo pojato jako koncepční, vzešly z něj čtyři singly: "Can I Play with Madness", "The Evil That Men Do", "The Clairvoyant" a "Infinite Dreams", všechny se objevily v první desítce hitparády singlů. Samotné album pak napodobilo legendární The Number of the Beast a také se dostalo na první místo žebříčku prodejnosti. Od dubna do prosince 1988 pak odehráli necelou stovku koncertů v rámci podpory turné k aktuálnímu albu. Zahrnovalo mimo jiné vystoupení na festivalu Monsters of Rock v obci Castle Donington v Anglii. Skupina měla rovněž naplánováno odehrát jeden koncert v Československu; mělo se tak stát na Stadionu na Letné v Praze dne 25. srpna 1988. Koncert byl však zrušen. Šlo vůbec o první turné, při kterém skupina využila doprovodného klávesistu; stal se jím Harrisův baskytarový technik Michael Kenney. V roce 1989 skupina spolu neodehrála ani jeden koncert, namísto toho Harris pracoval ve studiu na koncertním albu a video záznamu nazvaném Maiden England. Album pak vyšlo v listopadu 1989. Smith se rozhodl vydat vlastní album nazvané Silver and Gold, které vyšlo pod hlavičkou skupiny A.S.A.P. (Adrian Smith and Project). Své první sólové album rovněž nahrál Dickinson. Dostalo název Tattooed Millionaire a vyšlo v květnu 1990. Na kytaru zde hrál Janick Gers, který již dříve spolupracoval s Fishem z Marillion a Ianem Gillanem z Deep Purple. Ještě před nahráváním osmého alba ze skupiny odešel Adrian Smith. Jako náhrada přišel právě Janick Gers. Nahrávalo se od června do září a produkce se opět ujal Martin Birch. Album dostalo název No Prayer for the Dying a vyšlo 1. října 1990 s tím, že v britském žebříčku prodejnosti se dostalo na druhé místo. Albu se však moc velký úspěch nedostavil. Větší úspěch než samotné album zaznamenal singl "Bring Your Daughter... to the Slaughter", který se vyhoupl na post nejvyšší, kde se udržel tři týdny. Tuto píseň napsal Bruce Dickinson a v jeho verzi se objevila na soundtracku k filmu Noční můra v Elm Street 5. Turné na podporu alba začalo 19. září 1990 a pokračovalo až do září roku následujícího. Po skončení turné skupina zahájila práce na svém novém albu. Jako to poslední, produkované Martinem Birchem, se nahrávalo v Harrisově vlastním studiu Barnyard Studios. Spolu s Birchem se tentokrát na produkci podílel i sám Harris. Album Fear of the Dark vyšlo v květnu 1992. Velmi známou písní z tohoto alba je stejnojmenná skladba, kterou kapela často hraje na svých koncertech. Úspěch zaznamenal singl "Be Quick or Be Dead", který se dostal na druhé místo v hitparádě singlů. Turné na jeho podporu začalo v červnu a skončilo v listopadu stejného roku. Jedno vystoupení se konalo opět v Doningtonu − jako host se při přídavku představil Adrian Smith. Od března do srpna 1993 odehráli další turné, při něm však postupně začal dělat problémy i Dickinson. Šlo o první turné, během kterého skupina zahrála i v Česku; v ostravském Paláci kultury a sportu. Během turné vyšly celkem dvě koncertní alba − A Real Live One v březnu a A Real Dead One v říjnu. Obě poté vyšla jako jedno album pod názvem A Real Live Dead One. V listopadu 1993 ještě vyšel další koncertní záznam Live at Donington. Dickinson svůj odchod oznámil v březnu 1993, se skupinou však ještě odehrál celé turné až do srpna. Při konkurzu na uvolněné místo se členům nejvíce líbil Blaze Bayley, frontman skupiny Wolfsbane. Jeho nástup byl oznámen v lednu 1994 a hned ve stejný měsíc zahájili práce na svém novém albu. Nahrávání trvalo s přestávkami více než rok a výsledek s názvem The X Factor spatřil světlo světa v říjnu 1995. Albu se dostala velmi špatná kritika a oproti předchozím albům působilo spíš jako propadák. Skalní fanoušci kapely si nemohli zvyknout na nového zpěváka, a to ne z důvodu, že by byl Bayley špatný, spíš byl jiný než Dickinson, na kterého byli zvyklí. K albu vyšly dva doprovodné singly − "Man on the Edge" a "Lord of the Flies". Od září 1995 do září 1996 skupina koncertovala v rámci turné The X Factour opět po celém světě. Skupina podruhé zahrála v Česku; stalo se tak v pražském Průmyslovém paláci. Po návratu z turné se skupina opět umlčela z koncertování, namísto toho však zahájila práce na albu Virtual XI, které vyšlo až v březnu 1998. Album zaostalo i za The X Factor, a to i přesto, že na něm jsou známé písně "Futureal" a "The Clansman". Od dubna do prosince pak následovalo další turné, při kterém se odehrálo třetí vystoupení skupiny v Česku. Tentokrát opět v Praze, nyní však v Malé sportovní hale. Při tomto turné začal zlobit Bayleyův hlas. Několik koncertů muselo být dokonce zrušeno a po jeho ukončení byl Bayley ze skupiny vyhozen. Ihned po odchodu Blaze Bayleyho vznikla myšlenka opět oslovit Bruce Dickinsona. Spolu s ním přišel i Adrian Smith a skupina poprvé doopravdy začala fungovat s třemi kytarami. Od července do října 1999 skupina odehrála kratší turné. Následně celá šestičlenná sestava i s novým producentem Kevinem Shirleyem začala pracovat na novém albu nazvaném Brave New World. Album vyšlo v květnu 2000 a umístilo se na sedmém místě britského žebříčku. V červnu Iron Maiden odstartovali další velké turné, během kterého vystoupili v pražské Paegas aréně. Mimo pražské vystoupení skupina během tohoto turné hrála i na dalším ročníku festivalu Rock in Rio v brazilském Rio de Janeiru. Záznam z tohoto koncertu vyšel jako živé album a DVD Rock in Rio. Na toto vystoupení opět přišlo přes 250 000 fanoušků. Turné na podporu alba Brave New World skončilo až v březnu 2002 a v tomto roce skupina rovněž získala ocenění Ivor Novello Awards. Následovalo období klidu, hned počátkem roku 2003 ho však skupina přerušila nahráváním alba Dance of Death, které pak vyšlo v září. Dostalo se na druhé místo žebříčku prodejnosti a společně s albem Brave New World bylo vyhlášeno nejlepším metalovým albem roku 2003 (Brave New World roku 2000). Na albu se nachází většinou písně, jejichž délka přesahuje pět minut. Pouze dvě písně jsou kratší, obě dvě vyšly jako singly − "Wildest Dreams" a "Rainmaker". Ještě před vydáním alba skupina absolvovala turné Give Me Ed... 'Til I'm Dead Tour. Po jeho vydání pak přibližně stejně dlouhé turné na jeho podporu. Během obou skupina hrála v Česku; ve Zlíně a Praze. Turné skončilo v únoru 2004. Od května do srpna 2005 se konalo turné Eddie Rips Up the World Tour. Bylo zahájeno v pražské T-Mobile Aréně. Součástí turné bylo i několik vystoupení v rámci putovního festivalu Ozzfest ve Spojených státech. Na něm, během vystoupení v San Bernardinu, došlo k napadení kapely některými fanoušky, kteří na ni házeli nejrůznější předměty. Kvůli tomu kapela zrušila své zbývající koncerty na tomto festivalu. Turné skupina zakončila charitativním vystoupením pro bývalého bubeníka skupiny Clivea Burra, který trpěl roztroušenou sklerózou. V srpnu 2005 vyšlo živé album Death on the Road, na němž je zachycen záznam koncertu v Dortmundu, který byl součástí turné k albu Dance of Death. Od března do dubna 2006 Iron Maiden nahráli své, v pořadí čtrnácté, album nazvané A Matter of Life and Death. Album vyšlo v srpnu a produkce se opět ujali Shirley s Harrisem. Ještě před samotným počinem vyšel první singl "The Reincarnation of Benjamin Breeg", druhý "Different World" následoval později. V prosinci roku 2006 nahráli ve studiu Abbey Road živé vystoupení pro pořad Live from Abbey Road. Měsíc před tím Iron Maiden spolu se svým manažerem Rodem Smallwoodem ohlásili, že po 27 letech končí se spoluprací se Sanctuary Music. Založili společnost Phantom Music Management, nicméně nenastaly žádné významné změny. Následovalo turné po Severní Americe a Evropě. Na koncertech nejprve odehráli všech deset skladeb z aktuálního alba v nezměněném pořadí a poté pět klasických skladeb z jiných alb. V rámci tohoto turné skupina 6. června 2007 odehrála svůj druhý koncert v Ostravě. O čtyři dny později se konalo vystoupení na festivalu Download, které bylo natáčeno a vysíláno na internetu. Během koncertu Bruce Dickinson prohlásil, že záznam bude použit pro živé DVD. Dne 24. června 2007 turné skončilo, poslední koncert byl v Londýnské Brixton Academy na pomoc nadaci Cliva Burra. V únoru 2008 skupina zahájila velké turné Somewhere Back in Time World Tour, které se zaměřovalo na slavné období skupiny v 80. letech, obzvláště na album Powerslave, neboť celkové ladění obsahuje egyptské prvky, podobně jako na albu a tehdejších vystoupeních. Turné začalo v indické Bombaji a také poprvé navštívili Kostariku a Kolumbii. V Česku vystupovala dne 8. srpna 2008 na stadionu Eden v Praze. Se začátkem tohoto turné také souvisí vydání živého dvou-DVD se záznamy Live After Death a Maiden England. Právě při tomto turné vznikl dokumentární film Iron Maiden: Flight 666. Během turné skupina cestovala speciálně upraveným Boeingem 757 zvaným "Ed Force One", které pilotoval zpěvák skupiny Bruce Dickinson. Od ledna do března 2010 skupina pracovala na svém patnáctém studiovém albu. Výsledek dostal název The Final Frontier a vyšel v srpnu 2010. Produkce se opět ujali Shirley a Harris. Od června 2010 do srpna 2011 skupina odehrála přibližně sto koncertů v rámci The Final Frontier World Tour. Tentokrát skupina odehrála i několik koncertů v rámci putovního festivalu Sonisphere; jedno se konalo na Holešovickém výstavišti 11. června 2011. V březnu 2012 vyšel záznam z koncertu nazvaný En Vivo! V červnu stejného roku se skupina vydala na další světové turné nazvané Maiden England World Tour. Turné pokračovalo do října 2013; jeden koncert z turné odehráli i v Česku, přesněji 29. července 2013 v pražské aréně Eden. V březnu 2013 zemřel bubeník Clive Burr, který se skupinou nahrál první tři alba, ve věku 56 let. V roce 2012 vydal Smith společně s projektem Primal Rock Rebellion album Awoken Broken a ve stejném roce vydal první sólové album s názvem British Lion i Steve Harris. V červenci 2012 Dickinson v rozhovoru prohlásil, že skupina chystá na rok 2014 nové studiové album. Koncem roku 2014 byla Dickinsonovi diagnostikována rakovina a přestože měla skupina kompletně dokončené studiové album, její členové prohlásili, že s vydáním počkají do doby, než bude frontman zdráv a vyrazí se skupinou na koncertní turné. Album nakonec dostalo název The Book of Souls a vyšlo v září 2015. Nahrávka je nejdelším studiovým albem v historii skupiny. Na album navázalo celosvětové turné The Book of Souls World Tour čítající více než sto vystoupení. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam členů Iron Maiden. Současná sestava Bruce Dickinson – zpěv (1981–1993, 1999–dosud) Steve Harris – baskytara (1975–dosud) Dave Murray – kytara (1976, 1977–dosud . ) Adrian Smith – kytara (1980–1990, 1999–dosud) Janick Gers – kytara (1990–dosud) Nicko McBrain – bicí (1983–dosud) a Michael Kenney – klávesy (1988–dosud) – pouze koncertní hudebník Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Iron Maiden. Studiová alba Iron Maiden (1980) Killers (1981) The Number of the Beast (1982) Piece of Mind (1983) Powerslave (1984) Somewhere in Time (1986) Seventh Son of . a Seventh Son (1988) No Prayer for the Dying (1990) Fear of the Dark (1992) The X Factor (1995) Virtual XI (1998) Brave New World (2000) Dance of Death (2003) A Matter of Life and Death (2006) The Final Frontier (2010) The Book of Souls (2015)

NUMERIC

NUMERIC

005082

Programátorská chyba je druh softwarové chyby, kterou udělal programátor při vytváření počítačového programu. Programátorskou chybu, která v software způsobí bezpečnostní problém, označujeme jako zranitelnost. Program využívající zranitelnost je exploit. Chyba může být syntaktická, sémantická a vznik neočekávané události. Taková chyba spočívá v narušení syntaxe gramatiky použitého programovacího jazyka. U kompilovaných programů ji překladač zahlásí přímo při překladu během syntaktické analýzy....

Jak se jmenuje program, který využívá bezpečnostní problém způsobený programátorskou chybou?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Program%C3%A1torsk%C3%A1_chyba

Program využívající zranitelnost je exploit.

Programátorská chyba je druh softwarové chyby, kterou udělal programátor při vytváření počítačového programu. Programátorskou chybu, která v software způsobí bezpečnostní problém, označujeme jako zranitelnost. Program využívající zranitelnost je exploit. Chyba může být syntaktická, sémantická a vznik neočekávané události. Taková chyba spočívá v narušení syntaxe gramatiky použitého programovacího jazyka. U kompilovaných programů ji překladač zahlásí přímo při překladu během syntaktické analýzy. Program se bez problému přeloží, ale nedělá co má. Například skončí v nekonečném cyklu, spadne (je násilně ukončen operačním systémem pro porušení přidělených práv) nebo vydá naprosto špatný výsledek (což je většinou ta nejhorší možná varianta). Ve složitějším programu (například operačním systému) se může stát, že program pozná, že se dostal do chybné situace, ale není schopen pokračovat ve funkci a proto se zastaví nebo ukončí, obvykle se specifickým chybovým hlášením. Při běhu programu nastane situace, se kterou programátor nepočítal a na kterou neumí program správně zareagovat. Může to být situace vnitřní (například se pokouší psát do souboru na disku, ale disk je plný) nebo neočekávaná hodnota vstupu. Velmi často způsobí chybu obyčejný překlep, například ve jméně proměnné, použití 1 místo 0 nebo < místo <=. Takové chyby se zvlášť špatně hledají. Dalším zdrojem chyb je chybné nebo nedostatečné použití synchronizačních primitiv při přístupu ke sdíleným zdrojům. Taková chyba může v programu vydržet velmi dlouho a projevit se teprve při specifickém pořadí naplánování vláken na procesoru nebo procesorech. Podmnožinou těchto chyb je deadlock. Existují dva základní typy programátorských chyb: opomenutí kontroly, logická chyba, překlep a použití nebezpečných funkcí. Tento typ chyby může být velmi nebezpečný ve chvíli, kdy náš program začne zpracovávat nedůvěryhodné vstupy. Pokud jsou vstupy důvěryhodné, data si připravujeme my sami. Jedná se o menší problém, než kdybychom dostávali vstupy z vnějšku a kdokoliv nám mohl cokoliv podvrhnout. V současné době vzniká v tomto ohledu veliký problém, protože většina programů přijímá výhradně nedůvěryhodné vstupy, jejich zdroji je hlavně internet a programy zpracovávají vše, co obdrží. Což může vést k tomu, že například v protokolu SMB se nic neděje do té doby pokud mezi sebou komunikují dva počítače navzájem. Naopak se můžeme do počítače prolomit v okamžiku, kdy můžeme počítači něco podvrhnout. Příklad: Data přicházející z počítačové sítě nebo z Internetu, webový prohlížeč nebo e-mailový klient. Nejvíce se ovšem vyskytují u složitých implementací jako je vzdálené volání procedur RPC. Když napíšu proceduru, která čte data z disku a následně ji přizpůsobím tak, aby byla schopná přijímat požadavky ze sítě, dostávám nově vytvořený síťový souborový systém, který je jednoduchý a primitivní. Poté zle využít sdílení v síti SMB nebo NFS. Síťové servery Apache a PHP jsou bezpečné z hlediska toho co jsou, jenomže když do nich píší své kódy nevzdělaní programátoři, dostáváme se do situace, kdy už vše není tak bezpečné. Při použití nebezpečných funkcí vzniká chyba tím, že programátor si něco nastudoval, ale nedodržel doporučení. Příklad: Funkce strcpy() z jazyka C. Jedná se o systematickou chybu, protože to co dostane v parametru kopíruje někam do paměti a neexistuje žádné omezení na délku. Bezpečnostní problém je tedy v tom, že může dojít k přemazání námi neznámého obsahu paměti. V analýzách, které jsou veřejně k dispozici se píše o možných 20 až 30 chybách na 1000 řádcích zdrojového kódu, což je velké číslo. V jádře Linuxu je 0,5 chyby na 1000 řádků zdrojového kódu. Už od konce 90. let se na spoustě univerzitách vyučující v předmětech zabývající se touto problematikou zabývali na cvičeních hledáním systémových chyb v jádře. Existuje i automatický nástroj, který tyto chyby v kódu hledá. Naopak třeba ve Windows není tato statistika nijak známa, protože Microsoft nikdy nedal své zdrojové kódy k dispozici. Prohlížeče nebo editory. Čím je software méně používán, tím je v něm více chyb. Každý neočekávaný pád aplikace je hrozba a může být potenciálně zneužitelná. Jakmile se aplikace dostane do stavu kdy tzv. "spadne" dostává se do stavu potenciálního zneužití, protože se jedná o stav, který by neměl nastat a tento pád se dá většinou konkrétním způsobem zneužít. V případě kdy nemáme k dispozici zdrojové kódy, tak je testovaní pádů aplikace nejjednodušší způsob jak přijít na chybu. Programátorská chyba se často i v češtině označuje anglickým výrazem bug a proces jejího odstraňování ladění (debugování). Bug znamená doslova moucha, štěnice nebo obecně brouk. V angličtině se ve významu chyba (například konstruktérská) používá už velmi dlouho – použil ho například Thomas Edison roku 1878, když mluvil o svých vynálezech. S počítači pak pronikl do mnoha dalších jazyků. Traduje se, že původem tohoto významu je problém způsobený skutečným hmyzem. Známá je třeba historka o molu zachyceném na relé počítače Mark II dne 9. září 1947. Mol byl pečlivě vyproštěn a nalepen do záznamu s poznámkou "první skutečný případ nalezeného bugu". Je ovšem zřejmé nejen to, že se nejedná o první výskyt termínu, ale také to, že operátoři o konstruktérském použití věděli. Těchto chyb je několik druhů a mohou mít na následek dominový efekt s různými následky pro uživatele. Některé chyby mají na funkčnost minimální vliv a jsou proto neobjeveny. Vážnější chyby mohou vést k zamrznutí programu a následné ztratě dat. Ty nejvážnější chyby lze využít k neoprávněnému přístupu k datům. V roce 1996 v Evropské kosmické agentuře byla zničena nosná raketa Ariane 5, která nesla družice Cluster za 500 milionů amerických dolarů, minutu po startu, kvůli chybě v programu řídícího počítače velení. Ze studie, zadané v Americe, vyšel závěr, že softwarové chyby připravily americkou ekonomiku o cca 59 miliard USD, nebo o 0,6 % HDP. Chyby v programech jsou důsledkem lidského faktoru. Vznikají přehlédnutím, nebo vzájemným nepochopením ve vývojovém týmu během specifikace kódování a dokumentace. Například: Při vytváření relativně jednoduchého programu na řazení slov podle abecedy, co stane, když se ve slově nachází '-', mohlo by se stát, že při kódování do programovacího jazyka by mohla být vytvořena off-by-one chyba. Jiný příklad, při kódování výpisu do seznamu by mohlo dojít k záměně '<' a '>' a následně by došlo k vypsání v opačném abecedním pořadí. Složitější chyby mohou vzniknout v případě, že na jednom programu pracuje více lidí a v horším případě tomu tak je ještě během delšího období, to pak mohou mezi částmi programů vznikat nežádoucí interakce, které je složité nalézt, za účelem předejít této situaci vznikají podrobné dokumentace jednotlivých částí i celků. Další kategorie chyb se vztahuje k vláknům, když je proces zpracovávaný ve více než jednom vlákně, a ta nejsou správně synchronizována. Najít a opravit chybu, neboli "debugování", byla vždy hlavní část programování. Se zvyšující se složitostí programu stoupá počet chyb a také obtížnost je zachytit a opravit. Často se stává, že programátoři stráví více času hledáním a opravováním chyb, než psaním nového kódu. Softwaroví testeři jsou profesionálové, jejichž jediným úkolem je najít a opravit chyby, nebo napsat kód pro testování. U některých projektů je více prostředků vynaloženo na testování, než na vývoj. Obvykle nejtěžší část ladění je najít chybu v kódu. Jakmile je odhalena, její oprava nebývá obvykle problém. Jednou z pomůcek při debugování je tzv. krokování programu, při tomto procesu je program procházen po jednotlivých příkazech při neustálém sledování proměnných. Bez této možnosti se používá jiný postup, v různých částech programu jsou proměnné vypisovány např. do konzole, což napomáhá k lokalizaci chyb. Nicméně i těmito pomůckami je někdy lokalizace chyb umění, z pravidla se stává, že chyby v jedné části programu způsobí pád v úplně jiné části. Některé chyby jsou způsobeny špatným myšlením, nebo plánováním ze strany programátora. Takovéto chyby vyžadují přepsání části kódu. Od roku 1990 a zejména v návaznosti na incident s Ariane 5 je kladeno značné úsilí na vývoj pomůcek pro automatické ladění kódů, např. metody statické analýzy kódu. Posledním typem chyb jsou chyby, které nemají s kódem nic společného. Pokud se programátor spoléhá na dokumentaci k hardwaru a ta není přesná, může byt program napsaný dobře s ohledem na dokumentaci ale už ne s ohledem na skutečný hardware. Debugger Extrémní programování Objektově orientované programování Paralelní programování Bug tracking system Obrázky, zvuky či videa k tématu programátorská chyba ve Wikimedia Commons Seznam 25 nejnebezpečnějších programátorských chyb podle SANS a MITRE (anglicky)

ENTITY

ENTITY

002065

Vancouver [væ] IPA je přístavní město v jihozápadní části kanadské provincie Britská Kolumbie, největší metropolitní centrum v západní Kanadě a třetí největší v celé Kanadě. Okolo města se rozkládá Regionální okres Metro Vancouver, který náleží do většího celku obecně známého jako Lower Mainland. Vancouverský přístav vykazuje největší objem přepravy v celé Severní Americe. Po Hollywoodu a New Yorku je Vancouver třetím největším centrem filmové produkce v Severní Americe, občas je označovaný jako Hollywood severu. Vancouver hostil XXI. zimní olympijské hry v roce 2010. Vancouver leží v údolí řeky Fraser u Tichého oceánu, mezi úžinou Strait of Georgia a pohořím Coast Mountains....

V jakém roce hostil Vancouver XXI. zimní olympijské hry?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vancouver

Vancouver hostil XXI. zimní olympijské hry v roce 2010.

Vancouver [væ] IPA je přístavní město v jihozápadní části kanadské provincie Britská Kolumbie, největší metropolitní centrum v západní Kanadě a třetí největší v celé Kanadě. Okolo města se rozkládá Regionální okres Metro Vancouver, který náleží do většího celku obecně známého jako Lower Mainland. Vancouverský přístav vykazuje největší objem přepravy v celé Severní Americe. Po Hollywoodu a New Yorku je Vancouver třetím největším centrem filmové produkce v Severní Americe, občas je označovaný jako Hollywood severu. Vancouver hostil XXI. zimní olympijské hry v roce 2010. Vancouver leží v údolí řeky Fraser u Tichého oceánu, mezi úžinou Strait of Georgia a pohořím Coast Mountains. Město v 60. letech 19. století založili přistěhovalci. Rychlým tempem se z malé osady stalo velkoměsto. Přístav nabyl mezinárodního významu po dokončení Panamského průplavu. V roce 1986 mělo město 431 147 obyvatel (aglomerace 1,51 miliónu), a roku 2006 587 891 (aglomerace 2 180 737). Rozloha města je 114,67 km2 (aglomerace 2 878,52 km2). Město rychle roste a odhaduje se, že počet obyvatel v metropolitní oblasti dosáhne v roce 2020 hranici 2,6 milionu. Vancouver spadá do pacifického časového pásma (UTC-8). Je třeba upozornit, že město Vancouver neleží na ostrově Vancouver. Obojí nese jméno po kapitánovi Královského námořnictva Georgi Vancouverovi, jenž zde prováděl průzkum v roce 1792. Kromě kanadského Vancouveru existuje i město stejného jména v USA ve státě Washington. Podle archeologických vykopávek je možné první osídlení oblasti datovat do období 2 500 až 7 000 př. n. l. Jako první Evropan pobřeží prozkoumal v roce 1791 španělský mořeplavec José María Narváez. O rok později ho následoval George Vancouver. Přistál v zálivu, jemuž dal britské jméno Burrard. Simon Fraser, průzkumník a obchodník Severozápadní společnosti byl první Evropan, který stál na místě dnešního Vancouveru. V roce 1808 splavil řeku Fraser až po West Point Grey, nedaleko místa, kde se dnes nachází Univerzita Britské Kolumbie. V roce 1861 přivedla Sobí zlatá horečka více než 25 000 mužů k ústí řeky Fraser a položila zde základ trvalého osídlení. Bylo založené v roce 1862 na farmě McLeary u břehu řeky Fraser. Pila postavená v Moodywille (nyní North Vancouver) položila základy dřevozpracujícímu průmyslu, který se rychle rozvíjel se stavbou dalších cest na jižním břehu a v okolí zátoky patřící kapitánu Edwardu Stampovi. Stamp začal těžit dřevo v okolí města Port Alberni. Pokoušel se postavit mlýn v Brockton Pointu, na místě, kde dnes stojí maják ve východní části Stanley parku, avšak silné vodní proudy a útesy ho nakonec donutily postavit mlýn na Gore Street, které se stalo známe jako Hastings Mill. Okolo mlýna postupně vznikalo centrum dnešního Vancouveru. S příchodem Kanadské pacifické železnice v roce 1880 začal jeho význam postupně klesat. Nadále však zůstal důležitou součástí města až do jeho uzavření ve 20. letech 20. století. Další z osad, Gastown, se rychle rozrostla roku 1867 v okolí hospody, jenž za příslib whisky, kterou zvládnou vypít na jedno posezení, postavil dohromady s dělníky z mlýna a s námořníky John Deighton. Roku 1870 vláda provincie Britská Kolumbie rozhodla o založení města přejmenované na Granville. Toto město bylo společně s jeho přístavem později vybrané jako konečná stanice pro Kanadskou Pacifickou železnici. Město Vancouver oficiálně vzniklo zápisem do registru jako městská samospráva 6. května 1886. Ve stejný rok do města dorazila Transkontinentální železnice. Jméno města vybral prezident Kanadské pacifické železnice (CPR) William Cornelius Van Horne. 13. června 1886, vypukl velký požár a celé město lehlo popelem. Přesto se Vancouver z této tragédie rychle vzpamatoval a ještě v tom samém roce byla založená i první městská požární stanice. Z osady čítající pouze 1 000 obyvatel se Vancouver do konce 19. století rozrostl na 20 000 a do roku 1911 až na 100 000 obyvatel. Ekonomika města velmi závisela na velkých firmách, jako například Severozápadní společnost a Kanadská pacifická železnice, ty měly prostředky na rychlý rozvoj Vancouveru a jeho okolí. Vzniklo sice několik továren, avšak hlavním průmyslem zůstala těžba dřeva a komerční přeprava pasažérů a výrobků. V období po první světové válce, během Velké hospodářské krize došlo ve Vancouveru k velkým nepokojům a stávkám vedeným hlavně členy komunistické strany. V roce 1935 nepokoje vyvrcholily. Přes 1 600 stávkujících zaplavilo ulice města na protest proti podmínkám v táborech, které spravovala armáda ve vzdálených oblastech celé západní Kanady. Po dvou měsících násilných protestů obrátili stávkující svůj hněv na federální vládu v Ottawě a rozhodli se odcestovat na východ, aby tam oznámili svoje požadavky. Mezi další společenské hnutí této doby patřilo feministické hnutí a Svaz křesťanských žen požadující zákaz pití a distribuce alkoholu. Tvrdili, že alkohol je droga, která ničí rodinný život a podporuje zločinnost. Prohibice začala v Kanadě po konci první světové války a trvala až do roku 1921, kdy federální vláda převzala kontrolu nad prodejem alkoholu trvající dodnes. První kanadský protidrogový zákon byl schválen po nepokojích, které vypukly po tom, co Liga za vyloučení Azijců (sdružení ze začátku 20. století, jenž chtělo zabránit lidem z oblasti východní Asie v příchodu do Kanady a USA) vyvolala výtržnosti ve čtvrtích Chinatown a Japantown. Při vyšetřovaní násilností se zjistilo, že dva z poškozených byli výrobci opia a že bělošky byly spolu s Číňany častými návštěvníky kouření opia. Na základě těchto odhalení zákonodárci schválili federální zákon zakazující výrobu, prodej a distribuci opia k jiným než lékařským účelům. Sloučení s Point Grey a Jižním Vancouverem dalo městu finální podobu a díky němu se Vancouver stal třetí největší metropolí v zemi. K 1. lednu 1929 měl rozšířený Vancouver přes 228 000 obyvatel a rozprostíral se na celém poloostrově Burrard od řeky Fraser až k zálivu Burrard. Vancouver leží na ploše 114,67 km2. Terén tvoří nížiny i pahorkatiny. Od přímého vlivu Tichého oceánu ho chrání ostrov Vancouver, s oceánem je spojen úžinou Strait of Georgia. Město samotné se rozkládá na poloostrově Burrard, jenž leží mezi fjordem Burrard na severu a ústím řeky Fraser na jihu. K městu patří i třetí největší městský park v Severní Americe, Stanley Park. Park zabírá plochu přes 400 hektarů, jeho velká část je zalesněná půl milionem stromů, z nichž jsou některé staré stovky let a dosahují výšky až 76 metrů. Park přiláká každoročně okolo osmi milionů návštěvníků, turistů i domorodců. Na obzoru města dominuje pohoří North Shore. Při dobré viditelnosti lze na obzoru spatřit stratovulkán Mount Baker (3 285 m) nacházející se na jihovýchod od Vancouveru, již v USA ve státě Washington. Dále lze vidět ostrov Vancouver na západě a pobřeží Sunshine Coast na severozápadě. Klimatické podmínky jsou na kanadské poměry nezvykle mírné. Vancouver má oceánské klima ohřívané teplým Severním tichomořským proudem. Letní měsíce jsou slunečné s příjemnými teplotami, v červenci a srpnu se průměrná denní teplota pohybuje okolo 22 °C. V lednu okolo 8 °C Celodenní mrazy a sněžení bývají zřídka. Průměrné množství srážek se za rok pohybuje okolo 1 219 mm. Na severním úpatí hor však naprší ročně přes 2 000 mm. Nejčastější výskyt srážek bývá mezi říjnem a začátkem dubna. Ve Vancouveru a okolí rostou stromy a rostliny především deštných lesů mírného pásu. Skládají se z jehličnanů a smíšených skupin javorů a olší. Mezi typické jehličnany rostoucí v oblasti patří smrk sitka, zerav obrovský, jedlovec západní, douglaska tisolistá. Lesy této oblasti se vyznačují největší koncentrací vysokých stromů na celém pobřeží Britské Kolumbie. Jen v zátoce Elliott Bay v Seattlu je možné stromy porovnávat, co se výšky týče, s těmi ve fjordu Burrard a zátoce English Bay. Největší stromy se dříve vyskytovaly v oblasti dnešního Gastownu, místa, kde těžba dřeva začala nejdříve a na jižních březích zátok False Creek a English Bay, zejména v okolí pláže Jericho Beach. Les ve Stanley Parku je většinou druhé a třetí generace, existují zde ještě důkazy požívání starých technik těžby dřeva. Například zářezy ve stromech po používání desek, které se do nich vrážely. Dřevorubec na nich stál, a tak mohl strom uřezat ve větší výšce, kde byl kmen užší. V různých částech okresu West Vancouver roste Arbutus menziesii. Mnoho rostlinných druhu dovezli kolonisté z jiných světadílů, nejvíce pak z východní Asie. Například různé druhy palem, blahočet chilský, javor dlanitolistý, azalky. Od 30. let 19. století začala výsadba třešní pilovitých neboli sakur. Vancouver se také nazývá město čtvrtí z důvodu velké etnické různorodosti jeho obyvatel. Obyvatelé původem z Anglie tvoří historicky největší etnickou skupinu ve městě. Prvky anglické kultury a společnosti jsou v některých oblastech Vancouveru velmi výrazné, a to zejména v South Granville a Kerrisdale. Číňané představují druhou nejviditelnější skupinu, město má jednu z nejrozšířenějších komunit hovořící čínskými jazyky v celé Severní Americe. Mezi další městské čtvrti se zastoupením etnických menšin patří Little Italy, Japantown, Greektown a Punjabi Market (někdy označovaný i jako Little India). Mezi asijská etnika ve Vancouveru patří také Vietnamci, Filipínci, Kambodžané, Korejci a Japonci. Hodně emigrantů z Hong Kongu si vybralo Vancouver za svůj domov po připojení bývalé britské kolonie Hong Kongu k Číně. Tím pokračovali v tradici přistěhovalectví z celého světa, v důsledku kterého je Vancouver po Torontu druhou nejpopulárnější destinací pro emigranty v Kanadě. Po přívalu emigrantů z Hong Kongu jsou největší etnickou skupinou ve městě (kromě Britů) Němci, následovaní Ukrajinci, Italy, Skandinávci a východoevropany. Ve městě i v metropolitní oblasti se také nachází početná skupina původních obyvatel - Indiánských kmenů, v Kanadě nazývaných jako První národy. Ve Vancouveru se vytvořila nejpočetnější komunita původních obyvatel v celé provincii Britská Kolumbie. I když občas dochází k incidentům s rasovým podtextem, rasové a etnické soužití je na velmi vysoké úrovni. Projevuje se to například relativně vysokým počtem smíšených manželství, smíšené páry jsou běžným jevem v jednotlivých čtvrtích. Rovněž oba tradiční čínské svátky Duanwu Festival, někdy nazývaný Festival dračích člunů, který se slaví v pátém dni pátého měsíce čínského kalendáře, a čínský Nový rok, který trvá od 1. až do 15. dne prvního měsíce v čínském lunárním kalendáři, oslavují všechny etnické skupiny dohromady. Architekti se v 50. a 60. letech rozhodli podpořit stavbu vyšších obytných domů ve West Endu a v Downtownu, výsledkem čehož vzniklo kompaktní jádro města, přizpůsobené veřejné dopravě, chodcům a cyklistům. Hustota zalidnění se v Downtownu podle sčítaní lidu v roce 2001 pohybuje okolo 121 obyvatel na hektar. Radnice pokračuje v politice zvyšování hustoty obyvatelstva s cílem zamezit nekontrolovanému rozšiřování města. Díky poloze města na pobřeží Tichého oceánu a tomu, že je posledním městem na trase Kanadské transkontinentální dálnice a železnice, patří Vancouver mezi největší průmyslová centra v zemi. Přístav Port of Vancouver (kód CXH), jeden z největších přístavů v Kanadě přepraví ročně do 90 zemí výrobky v hodnotě převyšující 43 miliard Kanadských dolarů (CAD). Přístav vytváří 4 miliardy dolarů pro kanadský hrubý domácí produkt a 8,9 miliard dolarů v exportu. Dále je Vancouver hlavním centrem kanadského dřevozpracujícího průmyslu a hornictví. Za poslední dekádu se Vancouver stal důležitým centrem softwarového, filmového a biotechnologického průmyslu. Město a jeho okolí patří k oblíbeným turistickým destinacím. Turisté často navštěvují Stanley Park, Park Královny Alžběty a další parky, hory, oceán, zahrady a hluboké lesy vyzdvihující se po úpatí hor. Značný počet parků, pláží, nábřeží a vrcholků hor spolu s jeho multikulturním a multietnickým charakterem vytvářejí jedinečný charakter města. Výletní lodě v přístavu přepraví přes milion pasažérů ročně. Ti cestují hlavně na sever na Aljašku, podél pobřeží Britské Kolumbie a na jih do USA, do státu Washington. Popularita města si vybírá svoji daň. Vancouver je drahé město s nejvyššími cenami bytů v Kanadě. Cena průměrného dvojpodlažního domu se pohybuje na úrovni 988 500 CAD, což je více než dvojnásobek v porovnání s cenou 489 889 CAD v Torontu a 411 456 CAD v Calgary, druhým a třetím nejdražším městem (v cenách nemovitostí) v Kanadě. Radnice přijala několik plánů na snížení cen nemovitostí, například podporu stavby družstevních bytů, kontrolu plánované výstavby a upřednostňování stavby výškových obytných budov. Velký a neklesající zájem o stavbu družstevních výškových budov v centru města začal koncem 90. let. Financovaný byl převážně velkým přílivem kapitálu emigrantů z Hong Kongu, kteří odešli před jeho připojením k Číně. Výškové obytné budovy z toho období dnes dominují centru města v oblastech Yaletown a Coal Harbour. Menší skupiny se nacházejí v okolí stanic nadzemního metra SkyTrain ve východní části města. Vancouver se trvale umísťuje na prvních pěti místech v žebříčku měst podle kvality života. Roku 2002 a 2005 bylo město dokonce na prvním místě v kvalitě života podle výzkumu provedeném Economist Intelligence Unit. Podobný výzkum prováděný Mercer Human Resource Consulting zařadil město na druhé místo v letech 2002 a 2003, a také na třetí místo v roce 2004. Za poslední čtyři roky byl Vancouver spolu se Salzburkem a Oslo na čele žebříčku Organizace spojených národů. V rámci Kanady a USA je ve své třídě také na prvním místě. Vancouver hostil v roce 2010 XXI. Zimní olympijské hry, což mělo obrovský vliv na místní ekonomický rozvoj. V roce 1986 se ve Vancouveru uskutečnila další významná světová událost, Světová výstava - Expo. Navštívilo ho 20 111 578 lidí. Pro Expo bylo postaveno několik staveb vytvářející dnešní podobu města, jmenovitě veřejný dopravní systém SkyTrain, Plaza of Nations, Science World a Canada Place. Související informace naleznete také v článku Seznam starostů Vancouveru. Vancouver spravuje Městská rada Vancouveru (Vancouver City Council). V radě zasedá deset členů, s devítičlenným školním výborem a sedmičlenným výborem pro správu parků. Všechny výbory a zastupitelstvo jsou voleny většinovým volebním systémem na tříleté období. Západní část města (west side), která je bohatší oproti východní, volí většinou konzervativní a liberální politické strany, zatímco východní část (east side) si vybírá strany z levicově orientovaného politického spektra. Tento jev se projevil i ve výsledcích samosprávních voleb v roku 2005 a ve federálních volbách v roce 2006. I když dochází k polarizaci politických názorů, v množství důležitých věcí umějí jednotlivé strany najít politický konsenzus. Ochrana městských parků a zeleně, rychlý rozvoj městské veřejné dopravy jako protiváha ke stavbě dálnic a zájem o veřejný rozvoj jsou hlavními tématy mající širokou podporu napříč politickým spektrem. V městských volbách 2005 byl zvolen do čela města Sam Sullivan, kandidát centristické NPA (Non-Partisan Association), jenž porazil Jima Greena z centristické strany VVA (Vision Vancouver). V městském zastupitelstvu zasedá pět členů za NPA, čtyři za VVN a jeden za levicovou COPE (Coalition of Progressive Electors). NPA má taktéž šest křesel ve školním výboru a pět ve výboru pro správu parků, zbytek křesel obsadila COPE. Bývalý starosta Larry Campbell se rozhodl nekandidovat a vzápětí byl jmenován do Kanadského senátu. V legislativním zastoupení provincie Britská Kolumbie reprezentuje Vancouver deset zástupců. Ve volbách v roce 2005 získala liberální BC Liberal Party a BC New Democratic Party každá pět křesel. V Kanadské Dolní sněmovně je Vancouver reprezentovaný pěti členy parlamentu. Ve federálních volbách v roce 2004 získala Liberal Party of Canada čtyři křesla a New Democratic Party jedno křeslo. Roku 2006 byli znovuzvolení ti samí zástupci města, avšak jeden člen liberálů se rozhodl přestoupit ke konzervativcům, takže nyní mají liberálové tři křesla a konzervativci a NDP po jednom. Bývalého starostu Larryho Cabpbella lidé zvolili z části také pro jeho ochotu vyzkoušet alternativní způsoby boje proti drogám. Město si osvojilo čtyřbodovou protidrogovou strategii kombinující snížení zdravotního rizika (např. výměny jehel) s léčbou, postihem a prevencí. Tato strategie byla odezvou radnice na narůstající počet HIV pozitivních a nakažených uživatelů drog Hepatitidou typu C ve městské čtvrti Downtown Eastside. Tuto čtvrť charakterizuje značná chudoba, prostituce a obchod s drogami, což způsobilo nárůst epidemie AIDS v 90. letech. Zatímco většina oblasti Lower Mainland je pod správou Divize E Královské kanadské jízdní policie (RCMP), pořádek ve Vancouveru zajišťuje vlastní městská policie (stejně jako ve West Vancouver, Delta, New Westminster a Port Moody). Policie města Vancouver má 1174 členů a rozpočet bezmála 150 milionů CAD. K policii patří jednotka na kolech, jednotka psovodů, přístavní policie a jízdní policie, používaná hlavně na kontrolu Stanley Parku a příležitostně i ve čtvrtích Downtown Eastside a West End. V roce 2005 vznikla dopravní policie metropolitní oblasti Greater Vancouver Transportation Authority Police Service (GVTAPS) s plnou policejní pravomocí a o rok později se zformovala i protiteroristická jednotka. Celkový počet spáchaných trestních činů ve Vancouveru stejně jako v celé Kanadě v posledním období značně klesl. Výjimku tvoří páchání drobných majetkových trestních činů v některých problematických částech města, v nich se Vancouver řadí mezi nejvíce postižená severoamerická města. Tramvajový dopravní systém vznikl v roce 1890 a směřoval z mostu Granville Street na Westminster Avenue (nynější Main Street). O rok později začala společnost Westminster and Vancouver Tramway Company provozovat první kanadskou meziměstskou linku, což napomohlo rozvoji okrajových čtvrtí. Do roku 1958 fungovala ve Vancouveru městská a meziměstská železnice, kterou později nahradily městské autobusy. Městské zastupitelstvo v rámci plánu dlouhodobého rozvoje města rozhodlo v 80. letech zakázat stavbu dalších dálnic. Jediná dálnice v městském obvodě je Highway one procházející přes východní okraj města. TransLink, síť městské hromadné dopravy zodpovídá za veřejnou dopravu v metropolitní oblasti. Provozuje veřejnou autobusovou a trolejbusovou síť, rychlou autobusovou síť B-Line, osobní trajektovou dopravu známou jako SeaBus, veřejnou železnici West Coast Express a tři linky, Expo line, Millennium line a nově Canada line (otevřena 17. srpna 2009, linka spojuje mezinárodní letiště a nedaleké město Richmond s downtownem ve Vancouveru a navazuje na SeaBus), trasy lehkého metra SkyTrain. Z železniční stanice Pacific Central Station směřuje na východ trasa kanadské železnice VIA Rail, na jih do Seattlu kanadsko-americká železnice Amtrak Cascades a do pohoří Rocky Mountains směřuje turisticko-naučná trasa kanadské společnosti Rocky Mountaineer. Na jih od Vancouveru leží mezinárodní letiště Vancouver International Airport (kód YVR). Toto druhé nejrušnější letiště v Kanadě a druhá největší vstupní brána pro mezinárodní lety na západním pobřeží Severní Ameriky se rozprostírá ve městě Richmond na ostrově Sea Island. Na letišti sídlí HeliJet, největší letecká společnost zabezpečující přepravu vrtulníky v Severní Americe. Umožňuje pravidelné spojení mezi letištěm a přístavy ve Vancouveru a Victorii. V oblasti sa nachází dva terminály pro trajekty spoločnosti BC Ferries. Jeden stojí na severozápadě v zátoce Horseshoe Bay v obci West Vancouver, druhý se nachází na jihu v obci Delta v její jihozápadní části Tsawwassen. Tak jako v jiných částech provincie Britská Kolumbie existuje i ve Vancouveru hodně soukromých škol díky částečným provinčním dotacím - zahrnují se sem církevní školy a školy se zvláštním zaměřením, ve většině z nich se musí platit školné. Tři školy ve městě patří k frankofonní školní oblasti Conseil scolaire francophone de la Colombie-Britannique (CSF). Na území Vancouveru stojí dvě největší univerzity v oblasti Lower Mainland, Univerzita Britské Kolumbie - University of British Columbia (UBC), založená v roce 1908 a Univerzita Simona Frasera - Simon Fraser University (SFU). UBC se nalézá v Point Grey, v západní části parku Pacific Spirit Regional Park, v oblasti patřící k univerzitě - University Endowment Lands (UEL). Park v podstatě tvoří zelený pás mezi univerzitou a městem. Areál univerzity spadá k metropolitní oblasti regionálního okresu Velký Vancouver pod označením Electoral Area A, avšak jako nezačleněná oblast v celku Lower Mainland. Z tohoto důvodu není spravován městskou policii, ale je pod správou RCMP. Přesto městský hasičský sbor vykonává svoji práci v UEL na základě smlouvy. Taktéž všechna pošta směřující na univerzitu má jako adresu uvedený Vancouver. UBC má ve městě tři kampusy - jeden v nemocnici Vancouver General Hospital, další na Robson Square a nejmenší v Great Northern Way. Ve městě Kelowna se nachází ještě jeden, známý jako UBC Okanagan. Na fakultách UBC studuje přes 45 000 zapsaných studentů. Univerzita Simona Frasera stojí ve městě Burnaby. Funguje od roku 1965 a jméno nese po Simonovi Fraserovi. 56 procent financí na provoz jde z daní a 39 procent ze školného. Je domovem zhruba 24 850 studentů, 1095 profesorů a 4621 zaměstnanců univerzity. SFU vlastní tři kampusy. Hlavní se nalézá v Burnaby, další v Harbour Centre a okolních budovách, nese označení SFU Vancouver a poslední ve městě Surrey. Díky moderní architektuře bývá okolí SFU v Surrey častým místem pro natáčení Sci-fi seriálů, jako například Battlestar Galactica a Hvězdná brána. V oblasti nalezneme i soukromou křesťanskou univerzitu Trinity Western University (TWU). UBC a SFU mají svoje prostory a fakulty rozmístěné po celém městě, stejně jako British Columbia Institute of Technology, která poskytuje polytechnické vzdělání. Mezi další akademie a univerzity náleží Vancouver Community College, Langara College, umělecké Emily Carr institute of art and design, Studio 58 a Vancouver Film School (VFS). Koncem roku 2007 přibude k univerzitám soukromá Fairleigh Dickinson University. Mezi významné stavby města patří katedrála Christ Church Cathedral, Hotel Vancouver, Muzeum antropologie, Galerie umění a Univerzita Britské Kolumbie. V oblasti downtownu se nachází několik moderních budov, Harbour Centre, Soudní dvůr města Vancouver s přilehlým náměstím známý jako Robson Square a Veřejná knihovna s náměstím připomínající Koloseum v Římě, která je známa i díky filmům Šestý den a Hra, či seriálům Battlestar Galactica a Smallville. Na rohu ulic Burrard a Nelson stojí bývalá centrála společnosti BC Hydro, nyní obytný dům. V sousedství bývalého kanadského pavilonu z Expa 86, Canada Place se svojí střechou připomínající bílé stany, se od září 2004 rozšiřuje Obchodní a Kongresové centrum, jenž bude mít po dokončení v roce 2008 trojnásobně vyšší kapacitu. Během zimní olympiády v roce 2010 zastane funkci hlavního vysílacího střediska pro mezinárodní média. Vedle něho vyrůstá nový hotel s obytnými prostory The Fairmont Pacific Rim, který bude po dokončení dosahovat do výšky 140 metrů. Součástí Kongresového centra je i Cruise Ship Terminal a hotel Pan-Pacific. Dva mrakodrapy dominující výhledu na jih jsou Městská radnice a pavilon Centennial nemocnice Vancouver Hospital. V období před první světovou válkou stály v downtovnu nejvyšší budovy Britského impéria. Patřili mezi ně Province Building, Dominion Building, Sun Tower a Marine Building, postavená ve stylu Art deco. V tomto období byla též postavená Galerie umění - Vancouver Art Gallery. Mezi nejvyšší budovy ve městě patří mrakodrap One Wall Centre dosahující výšky 150 metrů, o metr méně má Shaw Tower, Harbour Centre se 146 metry je třetí, Granville Square a Royal Centre se 142 a 141 metry zaujímají čtvrté a páté místo. Z mrakodrapů momentálně stavěných stojí za zmínku budoucí Living Shangri-La, který po dokončení dosáhne 197 metrů a bude nejvyšší budovou ve městě. Městská radnice schválila v roce 1990 směrnici View Protection Guidelines, s cílem zavést v downtownu omezení výšky mrakodrapů na 91 metrů, aby se zachoval výhled na pohoří North Shore. Někteří lidé si však mysleli, že siluleta města je plochá a chýbí jí vizuální přitažlivost. Po vypracovaní studie v roce 1997, která konstatovala, že siluletě města by změna prospěla, Městská rada změnila k dané problematice postoj. Studie z roku 1997 určila, že v downtovnu mají 5 míst, kde by budovy mohly přesáhnout limit o 137 metrů a dvě místa, kde by se limit dal překročit o 122 metrů. V současnosti je už pět míst ze sedmi vytipovaných zastavěno, nebo na nich právě probíhá výstavba nových výškových budov. Ve městě se nachází velký počet muzeí a galerií. Trvalá sbírka galerie umění čítá přes 7900 exponátů, jejichž hodnota je oceněná na 100 milionů kanadských dolarů (CAD). Muzeum antropologie umístěné v prostorách UBC slouží jako hlavním muzeum pro kulturu indiánů severozápadního pobřeží. Námořní muzeum Vancouver Maritime Museum vlastní St. Roch, první loď, které se podařilo přeplavat z Atlantického do Tichého oceánu Severozápadním průjezdem. Vancouver Museum je největším civilním muzeum v Kanadě. Ve Vancouveru existuje i interaktivní muzeum Science World. Mezi významné divadelní společnosti se zahrnují Arts Club Theatre Company, Vancouver Playhouse Theatre Company a Bard on the Beach. Medi menší patří Studio 58, Touchstone Theatre, Carousel Theatre a United Players of Vancouver. Ve městě působí i Theatre Under the Stars - Divadlo pod hvězdami vystupující v létě ve Stanley Parku. Vancouver každoročně pořádá Mezinárodní filmový festival a Festival alternativního divadla Fringe Festival. Velké koncerty se většinou konají v Rogers Arena, Divadle Královny Alžběty, na stadionu BC Place a v Pacific Coliseum. Menší koncerty pak v Plaza of Nations, divadlech Orpheum a Vogue. K významným hudebním festivalům pořádaným ve Vancouveru patří Mezinárodní jazzový festival a Festival lidové hudby. Ve městě sídlí i opera a dva profesionální orchestry, Rozhlasový orchestr CBC a Symfonický orchestr Vancouveru. Indická a početná čínská populace ve Vancouveru mají několik svých hvězd. Někteří z indo-kanadských umělců si vytvořili jméno i v Bollywoodu a v jiných odvětvích indického zábavního průmyslu. Noční život byl ve Vancouveru v porovnání s jinými městy poměrně omezený díky brzké zavírací době pro bary a noční kluby. Neochota úřadů dovolit jejich delší otvírací dobu se od roku 2003 začíná měnit a město začalo experimentovat s pozdější zavírací dobou, uvolnilo regulaci a projevilo snahu vytvořit z centra downtownu zábavní čtvrť, zejména v okolí Granville street. Mírné klima a blízkost hor, řek, jezer a oceánu dělá z města populární cíl turistů a sportovců. Projevuje se to i na jeho obyvatelích, Vancouver má po městech Toronto, Montreal a Halifax čtvrtou nejštíhlejší populaci v Kanadě. Ve Vancouveru existuje přes 1 298 hektarů parků. Se 404 hektary je největší Stanley Park. V metropolitní oblasti taktéž leží několik velkých pláží, které na sebe mnohdy navzájem navazují. Největší seskupení pláží se táhne od pobřeží Stanley Parku, od False Creeku, až po oblast univerzity Britské Kolumbie. Mezi 18 kilometrů pláží ve městě patří First beach, Jericho, Kitsilano beach, Second beach, Spanish bank east, Locarno, Spanish bank west, Spanish bank expansion, Third beach a Sunset. U pláží je možné provozovat mnoho vodních sportů, město si oblíbili nadšenci do člunů a jachet. V pohoří North Shore leží tři lyžařsky oblíbené hory se sjezdovkami, Cypress Mountain, Grouse Mountain a Mount Seymour. Všechny jsou vzdálené asi 30 minut cesty autem od downtownu. Skrz pohoří vedou světoznámé cesty pro horskou cyklistiku. Řeky Capillano, Seymour a záliv Lynn (Lynn Creek), vzdálené od downtownu 20 minut autem nabízí výzvu pro milovníky raftingu a kajaku. Mezi oblíbené turistické místo patří i cesta nad Clevelandovou přehradou a visutý most Capilano Suspension Bridge, klenoucí se nad řekou Capilano v oblasti North Vancouver. Most má délku 136 metrů a tyčí se do výšky 70 metrů nad hladinu řeky. Ročně ho navštíví přes 800 000 turistů. V květnu město pořádá každoroční maraton, 10kilometrový běh Vancouver Sun Run se běží každý duben. 126 kilometrů od Vancouveru leží lyžařský rezort Whistler Blackcomb vyhlášený časopisem Sky Magazine za nejlepší lyžařské středisko na světě. Rozprostírá se na ploše 3 307 hektarů, což ho činí největším lyžařským rezortem v Severní Americe. V roce 2010 se zde spolu s městy Whistler a Vancouver konaly Zimní Olympijské Hry. Ve Vancouveru existuje dlouholetá sportovní tradice. Lední hokej Město je domovem klubu Vancouver Canucks hrajícího profesionální hokej v Severozápadní divizi NHL. Juniorský tým Vancouver Giants hraje Western Hockey League. 27. května 2007 vyhrál finále Memorial Cupu a získal titul náležící nejlepšímu týmu z kanadských juniorských soutěží OHL, QJMHL a WHL. Začátkem 20. století ve městě fungoval hokejový klub Vancouver Millionaires, hrál Pacific Coast Hockey League a v roce 1915 vyhrál Stanley Cup. Basketbal Od roku 1995 působili Grizzlies jako jeden ze dvou kanadských basketbalových klubů v NBA. Grizzlies byli v roce 2001 prodáni a přestěhovali se do Memphisu. Baseball Ve městě se nachází klub Vancouver Canadians, působící v Severozápadní lize. Americký fotbal Profesionální klub amerického fotbalu BC Lions hraje v Kanadské fotbalové lize - CFL. 19. prosince 2006 vyhráli Grey Cup, cenu, která se uděluje vítězi ligy. Fotbal Od roku 1974 působí ve městě profesionální fotbalový tým, Whitecaps F.C., až do zániku NASL v roce 1984. O dva roky později se zformoval nový tým, 86ers. V roce 2001 se tým přejmenoval na Whitecaps a v roce 2003 zpět na Whitecaps F.C. Tým sjednotil mužské, ženské a mládežnické týmy pod jednu organizaci. Whitecaps hrají v První divizi fotbalové ligy USL. Od sezony 2011 bude klub hrát severoamerickou profesionální soutěž Major League Soccer. Galský fotbal Galský fotbal je druh míčové hry, kterou hrají hlavně v Irsku a v irsky mluvících oblastech. Vancouver Harps hraje v Západokanadské divizi. Klub má mužský a ženský tým. Muži vyhráli dvakrát po sobě Mistrovství západní Kanady v letech 2005 a 2006. Vancouveru je od roku 1994 dějištěm každoročního mistrovství Severní Ameriky ve skateboardingu, Slam City Jam. V roce 2010 se Vancouver stal dějištěm XXI. zimních olympijských her. Město Vancouver je také kolébkou mezinárodní ekologické organizace Greenpeace. V roce 1969, několik dní po pokusném atomovém výbuchu Milrow na ostrově Amčitka v souostroví Aleuty u západního pobřeží Aljašky, zde vznikla organizace Don't Make A Wave Committee, jež se rozhodla bojovat proti provádění dalších testovacích výbuchů atomových zbraní . , které se Spojené státy chystaly provést. 15. září 1971 aktivisté vypluli na rybářské lodí Phyllis Cormack už pod jménem Greenpeace (Zelený mír), který měl vyjadřovat zájem o přírodu i touhu zbavit svět jaderné hrozby, aby protestovali proti americkým atomovým testům na Amchitce, která byla útočištěm tisíců ohrožených vyder mořských, orlů, sokolů stěhovavých a dalších divokých zvířat, ale také leží v epicentru častých zemětřesení. Protestní plavba sice nezabránila třetímu pokusnému výbuchu nazvanému Cannikin, ke kterému došlo 6. listopadu 1971, ale vyvolala velký ohlas u veřejnosti a vedla k rozvoji organizace Greenpeace. Pacific Newspaper Group Inc. vydává dvoje největší noviny v anglickém jazyce, The Vancouver Sun a The Province. Mezi další noviny v oblasti patří bezplatné Metro, 24 Hours a Vancouver Courier. Nezávislá periodika jsou The West Ender, The Georgia Straight, The Republic a Only. Rozhlasové stanice se zpravodajstvím vysílající ve městě a okolí jsou CBC Radio One, CKNW a CKWX. Ve Vancouveru vysílají tyto televizní stanice - veřejnoprávní CBC, dále CityTV, Global TV, Channel M a CTV (Channel 9). Jako první město v Kanadě se Vancouver připojil k mezinárodnímu systému partnerských měst. Mezi partnerská města Vancouveru patří: Oděsa, Ukrajina od roku 1944 Jokohama, Japonsko - rok 1965 Edinburgh, Skotsko - rok 1978 Kanton, Čínská lidová republika - rok 1985 Los Angeles, USA - rok 1986

DATETIME

DATETIME

006603

... Jde o to, že je zapotřebí nějakým způsobem vypěstovat úplnou a navíc plodnou rostlinu z jediné buňky, která prošla úspěšně transformací. Pro některé rostliny je regenerace z jediné buňky na dospělou rostlinu snadná (huseníček rolní, tabák) a pro některé (maniok) velmi obtížná či zatím zcela neznámá. To je problém zejména v případě tropických plodin pro rozvojové země, do jejichž vývoje nikdo nechce investovat moc peněz. V současnosti jsou nejběžnějšími transgenními plodinami sója, kukuřice, bavlník a řepka olejná. První geneticky modifikovanou plodinou, kterou bylo v České republice povoleno komerčně pěstovat, se stala kukuřice firmy Monsanto typu MON 810. Do této odrůdy byla vložena sekvence genu cry z bakterie Bacillus thuringiensis, který řídí produkci tzv. Bt-toxinu (δ). Bt-toxin je jedovatý pro určité druhy hmyzu (navozuje perforaci jejich střev). Místa pěstování v ČR zveřejnila v červenci 2008 organizace Greenpeace....

Která geneticky modifikovaná plodina se mohla jako první pěstovat na území České republiky?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Geneticky_modifikovan%C3%BD_organismus

První geneticky modifikovanou plodinou, kterou bylo v České republice povoleno komerčně pěstovat, se stala kukuřice firmy Monsanto typu MON 810.

Geneticky modifikovaný organismus (GM organismus, GMO) je organismus, jehož genetický materiál (tedy DNA, příp. RNA u RNA virů) byl úmyslně změněn, a to způsobem, kterého se nedosáhne přirozenou rekombinací. V současnosti jsou genetické modifikace předmětem mnoha diskuzí. Zásahy do genetického materiálu organismů můžeme rozdělit na několik způsobů. Prvním jsou nahodilé zásahy působením mutagenů nebo ionizujícího záření. Takto vznikla například většina současných odrůd pšenice, řepky a dalších plodin. Tyto nahodilé zásahy však nejsou považovány za genetickou modifikaci a nevztahují se na ně regulace vyplývající ze zákona o nakládání s GMO (zákon č. 78/2004 Sb.). Druhým typem jsou cílené zásahy. Mutace jsou získány tak, že do organismu vneseme nebo v něm cíleně deaktivujeme nějaké konkrétní geny (například rostliny, do nichž byl za pomoci bakterie Agrobacterium tumefaciens vnesen gen pro odolnost k herbicidům nebo gen pro produkci insekticidů – viz např. Bt-kukuřice). GMO, do kterého byl metodami genetického inženýrství cíleně přenesen gen z jiného druhu, se nazývá transgenní organismus a proces se nazývá transgenoze. Genetické modifikace bakterií a jednobuněčných eukaryotických organismů – kvasinek, se využívá například k výrobě lidského inzulínu. Přenáší se rekombinantní DNA z beta-buněk Langerhansových ostrůvků slinivky břišní do buňky Escherichia coli nebo Saccharomyces cerevisiae, které poté syntetizují inzulín. Jsou-li geneticky modifikovaným organismem rostliny, nazýváme je většinou transgenní rostliny. První transgenní rostlinou byl v roce 1983 tabák (Nicotiana) s resistencí k antibiotiku kanamycinu a již v roce 1987 byly skupinou Rogera Beachyho (Washingtonova Univerzita, St. Louis) úspěšně provedeny první polní pokusy zemědělské plodiny – rajčat odolných k viru TMV (virus mozaiky tabáku). Omezením této metody je, že Agrobacterium infikuje převážně dvouděložné rostliny. Vypracování protokolů pro transformaci jednoděložných rostlin (jako jsou například obilniny) bylo až do nedávné doby velmi obtížné. Základní objevy v této oblasti byly učiněny koncem 60. a začátkem 70. let a přispěli k nim zejména Jeff Schell a Marc Van Montagu (Univerzita v Ghentu), Mary-Dell Chilton (Washingtonova Univerzita, St. Louis) a Ernie Jaworski (Monsanto, St. Louis). V první polovině 80. let se pak podařilo díky rozvoji molekulární biologie upravit přirozené Ti-plazmidy tak, že namísto genů vyvolávajících rostlinné onemocnění mohly být vloženy geny propůjčující rostlinám zemědělsky užitečné vlastnosti. K výhodným vlastnostem, kterých se docílí genetickou modifikací, patří například odolnost vůči škůdcům (Bt toxin), proti některým pesticidům, lepší nutriční hodnoty a odolnost vůči nepříznivému klimatu. Pro přípravu transgenních rostlin se používají nejčastěji dvě metody – transformace pomocí agrobakterií (agroinfekce) a biolistické "nastřelení" DNA do buněčného jádra. Existuje ještě několik dalších metod, například přímý přenos DNA do protoplastů, první dvě metody jsou však většinou jednodušší a účinnější, proto se přímý přenos i ostatní metody používají jen ve speciálních případech (například známá kukuřice BT11 od firmy Syngenta). Obecně vzato, volbu metody ovlivňuje mimo dostupnosti dané metody a druhu transformované rostliny hlavně účel, kvůli kterému má být rostlina transformována. Ne každá transgenní rostlina je určena pro komerční pěstování jako zemědělská plodina. Mnoho transgenních rostlin vzniká jen pro základní výzkum a později je zlikvidována. Pro transgenní rostlinné modely bývají někdy použity složitější druhy transformace v závislosti na tom, co by se pomocí nich mělo zjistit. Při transformaci pomocí bakterie Agrobacterium tumefaciens se využívá přirozené schopnosti této patogenní bakterie vnášet některé své geny z takzvaného Ti-plazmidu do genomu rostliny. Přirozeným důsledkem infekce a inzerce bakteriálního genu je, že tyto cizorodé geny přinutí rostlinu samu vytvořit v místě infekce nádor a syntetizovat tam speciální aminokyseliny, kterými se pak bakterie živí. Takto napadené rostliny jsou tak přirozenými transgenními rostlinami. Druhá hlavní metoda používaná k transformaci zemědělských plodin se nazývá biolistická. Požadovaná DNA se nejprve vysráží na povrchu nepatrných částeček zlata nebo wolframu, případně jiného těžkého kovu. Tyto tzv. projektily se pak pod vysokým tlakem helia "nastřelí" do rostlinné tkáně, přičemž v určitém procentu případů je zasaženo jádro a ve zlomku těchto "šťastných" zásahů se během oprav poškození způsobených zlatým projektilem cizorodá DNA spojí s rostlinným genomem. Kromě vlastní transformace, tj. přenosu cizorodé DNA do genomu rostliny, je dalším, neméně důležitým předpokladem vzniku transgenní rostliny regenerační protokol. Jde o to, že je zapotřebí nějakým způsobem vypěstovat úplnou a navíc plodnou rostlinu z jediné buňky, která prošla úspěšně transformací. Pro některé rostliny je regenerace z jediné buňky na dospělou rostlinu snadná (huseníček rolní, tabák) a pro některé (maniok) velmi obtížná či zatím zcela neznámá. To je problém zejména v případě tropických plodin pro rozvojové země, do jejichž vývoje nikdo nechce investovat moc peněz. V současnosti jsou nejběžnějšími transgenními plodinami sója, kukuřice, bavlník a řepka olejná. První geneticky modifikovanou plodinou, kterou bylo v České republice povoleno komerčně pěstovat, se stala kukuřice firmy Monsanto typu MON 810. Do této odrůdy byla vložena sekvence genu cry z bakterie Bacillus thuringiensis, který řídí produkci tzv. Bt-toxinu (δ). Bt-toxin je jedovatý pro určité druhy hmyzu (navozuje perforaci jejich střev). Místa pěstování v ČR zveřejnila v červenci 2008 organizace Greenpeace. Zatímco v Evropské unii výměr zemědělské půdy oseté GM plodinami v roce 2008 poklesl, v Česku se osetá plocha zvýšila a byla druhá nejvyšší v EU po Španělsku., V roce 2009 poprvé výměra zemědělské půdy osetá GM plodinami poklesla a to z 8 380 ha v roce 2008 na 6 480 ha v roce 2009 až na přibližně 4500 ha v roce 2013. Důvodem poklesu je administrativa spojená s pěstováním GMO, potíže s odbytem a vyšší cena osiva. V některých oblastech je rovněž nižší výskyt škůdce, a tak se pěstovaní GM kukuřice nevyplatí. V březnu 2010 schválila Evropská komise pěstování geneticky modifikované odrůdy brambory Amflora, kterou vyvinul německý chemický koncern BASF. Modifikace spočívá ve vyřazení syntézy amylózy, škrob v bramboře je pak tvořen pouze amylopektinem. To je výhodné při využití v průmyslu (textilní, papírenský), při kterém je amylóza z hlediska kvality nežádoucí a odděluje se. Ačkoliv je Amflora určena pro průmyslové účely, byla schváleno i její použití jako krmivo, nesmí však být podávána jako potravina pro lidi. Kritici varují, že genetickou manipulací byl do rostliny vložen také gen zajišťující odolnost vůči některým antibiotikům, což by mohlo vést k větší rezistenci bakterií. Zkoumání evropských úřadů pro léčiva a pro bezpečnost potravin však potvrdila bezpečnost, mimo jiné proto, že se sporný gen v přírodě běžně vyskytuje. V září 2012 byla v odborném časopise Food and Chemical Toxicology zveřejněna studie francouzských vědců, podle které ve skupině myší krmených geneticky upravenou kukuřicí NK 603 po 17 měsících bylo pětkrát víc mrtvých jedinců než v kontrolních skupinách. Většina samiček onemocněla rakovinou prsu, samečci často měli nádory kůže nebo ledvin. Studii po dva roky prováděl tým expertů z univerzity v Normandii pod vedením Gillese-Erica Seraliniho. Vědci sledovali 200 myší, kterým podávali geneticky modifikovanou kukuřici NK 603 americké firmy Monsanto nebo běžnou kukuřici. Dr. Seralinimu bylo však prokázáno ovlivňování experimentu a jeho studie byla nedlouho po zveřejnění vědeckou obcí odmítnuta jako zmanipulovaná a fakticky publikována pouze s cílem získat popularitu. Transgenní zvířata – geny mohou být do zvířat vloženy transfekcí. Metody transfekce: lipofekce (prostřednictvím micel z lipidů) transfekce pomocí retroviru mikroinjekce embryonální kmenové buňky Všechny metody mají nízkou účinnost (max.5%), proto je nutná selekce. V Evropě zatím neuznaná čínská GM rýže Bt63 byla v Evropě odhalena při náhodných kontrolách v letech 2006 a 2007, a to ve Velké Británii, Francii, Německu a Rakousku. Evropská unie požádala Čínu o zavedení opatření k zamezení nelegálního exportu této GM plodiny do EU, neboť bezpečnost tohoto GMO nebyla prověřena a GM rýže nebyla schválena pro použití v potravinách. Jelikož Čína export ilegální GM rýže nezastavila, schválila Evropská komise opatření s platností od 15. dubna 2008. Stálý evropský výbor proto potraviny a krmiva vyžaduje na čínskou rýži a produkty z ní vyrobené certifikát, že neobsahuje ilegální GM plodinu Bt63. Evropská komise zavedla tato opatření na 6 měsíců a poté bude účinnost opatření vyhodnocena. Státní zemědělská a potravinářská inspekce informovala v polovině června 2008 o tom, že na český trh proniklo asi 38 tisíc balení rýže obsahující neschválenou geneticky modifikovanou rýži LL 601 firmy Bayer Crop Science. Jednalo se o výrobky Euroshopper Rýže dlouhozrnná – varné sáčky (balení 400g, šarže 2101082, DMT 210709) a Rýže dlouhozrnná – varné sáčky (balení 480g, šarže 2201081, DMT 220709). Inspekce zakázala prodej rýže a firma Podravka-Lagris a.s. musela stáhnout výrobek z obchodní sítě. Geneticky modifikovaná rýže LL 601 není zatím v EU povolena ani pro lidskou výživu ani pro zvířecí krmiva. V minulosti podobným problémům s ilegální kontaminací GM rýží čelila řada zemí EU, ale také Švýcarsko nebo Japonsko. Je velmi pravděpodobné, že podobných událostí bude v budoucnu přibývat s přibývajícím množstvím transgenních odrůd legálně pěstovaných mimo Evropskou unii a v EU zatím neschválených. Proces schvalování nových GMO odrůd trvá v Evropě o několik let až desetiletí déle než v hlavních zemích exportujících zemědělské komodity. Přibývající množství pěstovaných odrůd bude rovněž komplikovat jejich testování, protože přítomnost rozdílných transgenů u každé odrůdy musí být testována zvlášť. Odrůdy rostlin, které EU schvaluje nebo byly již v EU schváleny ať již pouze pro prodej nebo i pro pěstování možno vyhledat v databází GMO compass EU. Databázi GMO odrůd schválených v celém světě spravuje kanadská firma AgBios. Podle úniku diplomatických depeší, zveřejněných na WikiLeaks, Spojené státy americké uvažovaly o pomstě Evropské unii za odpor vůči geneticky modifikovaným potravinám. V plánu bylo vypracování seznamu zemí, jimž "je nutno se pomstít", tím vyvolat "určité obtíže" v EU jako celku (podle paradigmatu kolektivní viny), podpořit tím hlasy podporující biotechnologii v EU, stejně jako se dále "zaměřit na nejhorší viníky" (uváděna je Francie, která odmítla dovoz geneticky modifikované kukuřice patentované nadnárodní korporací Monsanto). Tato msta měla být "proveditelná po dlouhé období", protože "nemůžeme očekávat rané vítězství". Podle depeše se americká strana snažila bojovat i proti odporu katolických biskupů (především rozvojových zemí), kteří GMO též odporují, tím, že by zatlačila i na papeže, u kterého usuzuje, že je v podstatě pro geneticky modifikované plodiny. Tým zainteresovaný v neziskové organizaci Earth Open Source shrnul některé dostupné zdroje v oblasti přínosů (avizované výrobci, zastánci a propagátory GMO) a dopadů geneticky modifikovaných organismů, zejména GM plodin. Jejich zpráva je nicméně značně tendenční, a mimo ověřených vědeckých zdrojů využívá také například televizní reportáže nebo novinové články. Geneticky modifikované plodiny, které mají vlastní insekticid δ (Cry) a nejsou stříkány dodatečnými insekticidy, mají oproti nemodifikovaným plodinám postřikovaným insekticidy méně hmyzích škůdců i predátorů a překmity mezi jejich stavy nezasahují tolik do jejich vzájemné zpětné vazby. Podle agrárního analytika Petra Havla se za 20 let pěstování GM plodin na plochách, na kterých jsou GM plodiny pěstované, snížila spotřeba pesticidů o 37 % a výnosy z těchto plodin vzrostly o 22 %. Hodnoty vycházejí z metaanalýzy 147 odborných studií. Metaanalýza prokazuje přínosnost geneticky upravených plodin. Zákaz GMO plodin přispívá ke globálnímu oteplování. Federico Infascelli pravděpodobně provedl vědecký podvod, aby prokázal škodlivost GMO. Řada nositelů Nobelovy ceny kritizuje Greenpeace za postoj proti GMO.

ENTITY

ENTITY

007123

Sítnice (lat. retina) je vnitřní tenká vrstva oka obratlovců. Její hlavní funkcí je snímání a předzpracování světelných signálů přicházejících na sítnici skrze čočku. Anatomicky se člení na deset vrstev: vrstva pigmentových buněk, vrstva čivých výběžků, zevní ohraničující membrána, vnitřní jádrová vrstva (tyčinky a čípky), zevní plexiformní vrstva, vnitřní jádrová vrstva (bipolární, horizontální a amakrinní buňky), vnitřní plexiformní vrstva, vrstva gangliových buněk, vnitřní ohraničující membrána, vrstva axonů gangliových buněk., přičemž čivé výběžky jsou nejdále od dopadajícího světla. Pigmentové buňky – pohlcují světlo, které již bylo zaznamenáno tyčinkami a čípky a zabraňuje jeho zpětnému odrazu (jako je tomu u kočkovitých šelem) čímž zvyšuje ostrost vidění. Tyčinky a čípky – modifikované neurony se schopností reagovat na dopad světla....

Jaká je hlavní funkce sítnice oka obratlovců?

https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%ADtnice

Její hlavní funkcí je snímání a předzpracování světelných signálů přicházejících na sítnici skrze čočku.

Sítnice (lat. retina) je vnitřní tenká vrstva oka obratlovců. Její hlavní funkcí je snímání a předzpracování světelných signálů přicházejících na sítnici skrze čočku. Anatomicky se člení na deset vrstev: vrstva pigmentových buněk, vrstva čivých výběžků, zevní ohraničující membrána, vnitřní jádrová vrstva (tyčinky a čípky), zevní plexiformní vrstva, vnitřní jádrová vrstva (bipolární, horizontální a amakrinní buňky), vnitřní plexiformní vrstva, vrstva gangliových buněk, vnitřní ohraničující membrána, vrstva axonů gangliových buněk., přičemž čivé výběžky jsou nejdále od dopadajícího světla. Pigmentové buňky – pohlcují světlo, které již bylo zaznamenáno tyčinkami a čípky a zabraňuje jeho zpětnému odrazu (jako je tomu u kočkovitých šelem) čímž zvyšuje ostrost vidění. Tyčinky a čípky – modifikované neurony se schopností reagovat na dopad světla. Tyčinky reagují i na slabé světlo, ale neregistrují barvy a neposkytují dostatečně ostrý obraz. Čípků jsou tři druhy (jeden pro každou základní barvu), poskytují ostrý a barevný obraz, ale potřebují dostatečné osvětlení. Bipolární buňky – přepojení vzruchu z čivých buněk. Horizontální buňky, amakrinní buňky – Asociační buňky propojující mezi sebou jednotlivé bipolární, případně gangliové buňky. Podílejí se na předzpracování obrazu (proč je tomu tak plyne z původu sítnice – viz níže). Gangliové buňky – buňky sbírající informace ze sítnice (je jich cca 10x méně než čivých buněk) a přeposílající informace dále do mozku. Soubor jejich axonů tvoří zrakový nerv. Na sítnici jsou dobře zřetelné dva útvary – slepá skvrna, neboli optický disk, kudy vystupuje zrakový nerv a vstupuje a. centralis retinae která se tam i větví na své čtyři hlavní větve. Optický disk je důležitý bod při vyšetření oftalmoskopem – jestli je propadlý, tak je zvýšený nitrooční tlak (který může způsobit zelený zákal), jestli je naopak vystouplý, je zvýšený tlak nitrolebeční, což může být způsobeno mnoha patologickými procesy v lebce, které mohou být život ohrožující (nádor, hydrocephalus, epidurální krvácení). Druhým útvarem je takzvaná centrální jamka obsahující žlutou skvrnu. Žlutá skvrna je místem maximální ostrosti vidění, obsahuje pouze čípky a ostatní vrstvy sítnice jsou odsunuty stranou (tím vzniká ona jamka). Paprsky jdoucí z předmětu, na nějž se oko soustředí jsou zaostřovány právě sem. Působením světelných paprsků pronikajících do oční koule dochází v tyčinkách a čípcích ke vzniku chemické reakce a následnému vzniku nervových impulsů přenášených do centrálního nervového systému. Látka obsažená ve fotoreceptorech, u které dochází k rozkladu působením světla, se nazývá rodopsin. Sítnice vzniká jako výchlipka z embryonálního mozku (konkrétně z prosencephala) což zapříčiňuje jednak její stavbu a jednak fakt, že ke zpracování zrakového vjemu dochází už v sítnici samotné. Také to způsobuje, že zrakový nerv na sobě má meningy, což je důvod proč se ho někteří vědci zdráhají nazývat zrakovým nervem a preferují pojem "zrakový svazek". Slovníkové heslo sítnice ve Wikislovníku

CLAUSE

OTHER

008113

Krevní tlak je tlak, kterým působí krev na stěnu cévy, kterou protéká. Je vytvářen působením srdce jako krevní pumpy a souvisí se stavbou a funkcemi krevního oběhu. Tento tlak je různý v různých částech krevního řečiště. Běžně se tlakem krve míní arteriální (tepenný) krevní tlak, tedy tlak krve ve velkých tepnách. Tlak se zvláště ve velkých cévách mění také v závislosti na čase – nejvyšších hodnot dosahuje ve vypuzovací fázi srdeční akce (systolický tlak), nejnižších ve fázi plnění srdečních komor (diastolický tlak). Související informace naleznete také v článku Měření krevního tlaku. Krevní tlak se zapisuje jako dvě čísla, oddělená lomítkem. První hodnota je systolický tlak, druhá diastolický. Je vyjadřován v torrech (milimetrech rtuťového sloupce). Běžné měření krevního tlaku se provádí za pomoci rtuťového tonometru a fonendoskopu. Manžeta manometru se upevní nejčastěji...

Čím se běžně měří krevní tlak?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Krevn%C3%AD_tlak

Běžné měření krevního tlaku se provádí za pomoci rtuťového tonometru a fonendoskopu.

Krevní tlak je tlak, kterým působí krev na stěnu cévy, kterou protéká. Je vytvářen působením srdce jako krevní pumpy a souvisí se stavbou a funkcemi krevního oběhu. Tento tlak je různý v různých částech krevního řečiště. Běžně se tlakem krve míní arteriální (tepenný) krevní tlak, tedy tlak krve ve velkých tepnách. Tlak se zvláště ve velkých cévách mění také v závislosti na čase – nejvyšších hodnot dosahuje ve vypuzovací fázi srdeční akce (systolický tlak), nejnižších ve fázi plnění srdečních komor (diastolický tlak). Související informace naleznete také v článku Měření krevního tlaku. Krevní tlak se zapisuje jako dvě čísla, oddělená lomítkem. První hodnota je systolický tlak, druhá diastolický. Je vyjadřován v torrech (milimetrech rtuťového sloupce). Běžné měření krevního tlaku se provádí za pomoci rtuťového tonometru a fonendoskopu. Manžeta manometru se upevní nejčastěji na paži nad loktem a naplní se vzduchem, jehož tlak ukazuje stupnice manometru. Tím dojde k zaškrcení pažní tepny. Vzduch z manžety se pomalu upouští a ve chvíli, kdy se tlak vzduchu vyrovná systolickému tlaku krve v pažní tepně, začne do končetiny opět proudit krev. Zvukové fenomény tvořené proudící krví je možné registrovat fonendoskopem přiloženým v loketní jamce nad průběhem pažní tepny. Jedná se o turbulentní (vířivé) proudění krve, tzv. Korotkovovy fenomény. Systolický tlak krve se odečte ve chvíli prvního zaslechnutého zvukového fenoménu (rytmické klapání frekvencí odpovídající srdeční akci) na stupnici manometru. Diastolický tlak krve se za dalšího snižování tlaku v manžetě odečítá ve chvíli vymizení zvukových fenomenů, kdy proudění krve přechází v laminární. Měření krevního tlaku je možné i invazivními metodami. Je přesnější, ale pacienta více zatěžuje nutností umístit čidlo přímo do krevního oběhu. Používá se například na zjištění tlaku v plicním oběhu, nebo při nutnosti opakovaného měření. To není možné provádět neinvazivní metodou z důvodu deformační paměti tepen a s tím související změnou tlaku v nich. U některých osob dochází při návštěvě lékaře ke zvýšení krevního tlaku, takže naměřené hodnoty jsou vyšší než skutečné. Jedná se o tzv. syndrom bílého pláště, kdy je pacient uveden do stresu. K vyloučení tohoto fenoménu by se měl vyšší naměřený tlak měřit opakovaně (alespoň při třech návštěvách) nebo lze doporučit 24hodinové monitorování tlaku Holterovým monitorem. Vysoký krevní tlak (arteriální hypertenze) nastává tehdy, pokud systolický arteriální tlak opakovaně dosahuje hodnot nad 140/90 mm Hg. Při dlouhodobém vysokém tlaku jsou ohroženy cévy, srdce a další orgány a tento stav je třeba léčit. Nízký krevní tlak (arteriální hypotenze) nastává tehdy, pokud jsou hodnoty systolického tlaku krve dlouhodobě pod 100/65 mm Hg. Nízký krevní tlak má za následek snížení prokrvení tkání a orgánů lidského těla. Průvodním jevem nízkého tlaku jsou závratě, pocení, pocit chladu. Nicméně je třeba dodat, že na velikost krevního tlaku působí mnoho vlivů: věk, aktuální mentální a fyzické rozpoložení, okolní teplota a jiné. Například u starších lidí je vysoký systolický a nízký diastolický tlak normální z důvodu opotřebení a menší pružnosti krevního řečiště. Obecně je nebezpečnější vysoký spodní tlak, protože se jedná o nejnižší tlak v krevním řečišti, tedy tlak, který jej namáhá neustále. Obrázky, zvuky či videa k tématu krevní tlak ve Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Krevní tlak www.ordinace.cz Jaký krevní tlak je normální? - odkaz na záznamu pořadu na českém rozhlasu

ENTITY

ENTITY

008662

... blízkosti srdce a vyšetření tak není rušeno z tkání hrudní stěny či plic. Toto vyšetření se označuje jako jícnová (transesofageální) echokardiografie. Ultrazvukové vyšetření je dle potřeby možno doplnit invazivnějším vyšetřením - srdeční katetrizací s měřením tlaku přímo v srdečních oddílech. Standardem před operací postižené chlopně je provedení koronarografie - tedy zobrazení věnčitých tepen, které zásobují srdeční sval krví. Pokud se zjistí významné postižení těchto tepen aterosklerózou, je možno u části nemocných současně při operaci našít srdeční by-pass, který zlepší prokrvení srdečního svalu. Ke sledování funkce srdce se uplatňují i zátěžová vyšetření. == Léčba == Podávání léků samotné postižení chlopní nevyléčí. Podávají se ke zmírnění potíží a uplatňují u pacientů s relativně lehčím postižením, kteří ještě nejsou k operaci vhodni, nebo u nemocných, pro něž by...

Vyléčí samotné podávání léků postižení chlopní?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chlopenn%C3%AD_vada

Podávání léků samotné postižení chlopní nevyléčí.

Chlopenní vada označuje stav, kdy jedna nebo více srdečních chlopní nepracuje správně. Dochází k jejich nedostatečnému otevírání a kladou tak zvýšený odpor toku krev, nebo při uzavření dostatečně netěsní a krev se netěsností vrací. Obě situace vedou k přetěžování srdce a časem ke zhoršení čerpací funkce srdce. == Příčiny == Nejčastější příčiny chlopenních vad obecně jsou: degenerativní změny vrozené vady chlopní prodělaná revmatická horečka infekce (zejména infekční endokarditida) sekundárně vede k poruše funkce chlopní řada stavů, které jsou spojeny s rozšiřováním (dilatací) srdečních oddílů a následnému vzniku relativní nedostatečnosti chlopenních cípů == Dělení == Obecně se dělí na zúžení - stenotické vady (stenózy) - srůstem cípů chlopní či ukládáním abnormálního materiálu dochází k nedostatečnému otevírání a tedy k zúžení průsvitu chlopně. Ta klade toku krve zvýšený odpor, srdeční oddíl před chlopní je přetěžován, protože musí vyvinout vyšší tlak k překonání překážky. Dochází tak ke zbytnění svaloviny (hypertrofii), později i rozšíření celého srdečního oddílu (dilataci) nedostatečnost - regurgitační vady - v důsledku poruchy cípů (jejich zjizvení či proděravění), či struktur, které fixují jejich polohu (papilární svaly či jejich šlašinky) či při nadměrném rozšíření prstence, na němž jsou cípy chlopní upevněny, je narušena těsnící funkce chlopní, které za normálních okolností fungují jako jednocestný ventil. Krev se tak netěsnící chlopní vrací do předcházejícího oddílu a jistá část vypuzované krve jakoby proudila neustále "tam a zpět". Srdeční oddíly jsou tak přetěžovány nadměrným objemem, dochází k jejich rozšiřování i celkovému zbytnění svaloviny. častá je kombinace obou vad na jedné chlopniPodle typu vady a postižené chlopně se tak rozeznávají: na aortální chlopni: aortální stenóza a aortální regurgitace (aortální insuficience) na mitrální chlopni: mitrální stenóza a mitrální regurgitace (mitrální insuficience), zvláštním případem vady na mitrální chlopni je prolaps mitrální chlopně na trikuspidální chlopni: trikuspidální stenóza a trikuspidální regurgitace (trikuspidální insuficience) na chlopni plícnice (pulmonální chlopni): pulmonální stenóza a pulmonální regurgitace (pulmonální insuficience)Často se kombinují vady na více chlopních. == Klinické projevy == Lehčí chlopenní vady se neprojevují, naopak potíže jsou již projevem většinou pokročilejší vady. Vada může zůstat po celý život skryta. Může být zjištěna náhodně během lékařského vyšetření v důsledku vzniku srdečního šelestu. Většina chlopenních vad má tendenci se během života postupně zhoršovat. Základními projevy jsou: příznaky srdečního selhání: dušnost nejprve při námaze, později může být i v klidu, otoky dolních končetin, nadměrná únava, nevýkonnost, závratě až krátkodobé poruchy vědomí (synkopy) příznaky z poruch srdečního rytmu, které často doprovází chlopenní vady: bušení srdce, krátkodobé poruchy vědomí, stavy slabostí či závratí, náhlé úmrtí bolesti na hrudi projevy embolizace: v rozšířených srdečních oddílech mohou vznikat krevní sraženiny, které se krevním tokem můžou zanést do jiných částí krevního oběhu, tam ucpou větší či menší tepnu, což vede poruše prokrvení tkání zásobovaných touto tepnou až vzniku infarktu. == Vyšetření == Základem diagnostiky je ultrazvukové vyšetření (echokardiografie), prováděná z povrchu těla nebo přesněji k vyhodnocení chlopní může být použita sonda zavedená do jícnu, který je v těsné blízkosti srdce a vyšetření tak není rušeno z tkání hrudní stěny či plic. Toto vyšetření se označuje jako jícnová (transesofageální) echokardiografie. Ultrazvukové vyšetření je dle potřeby možno doplnit invazivnějším vyšetřením - srdeční katetrizací s měřením tlaku přímo v srdečních oddílech. Standardem před operací postižené chlopně je provedení koronarografie - tedy zobrazení věnčitých tepen, které zásobují srdeční sval krví. Pokud se zjistí významné postižení těchto tepen aterosklerózou, je možno u části nemocných současně při operaci našít srdeční by-pass, který zlepší prokrvení srdečního svalu. Ke sledování funkce srdce se uplatňují i zátěžová vyšetření. == Léčba == Podávání léků samotné postižení chlopní nevyléčí. Podávají se ke zmírnění potíží a uplatňují u pacientů s relativně lehčím postižením, kteří ještě nejsou k operaci vhodni, nebo u nemocných, pro něž by operace představovala v důsledku vysokého věku nebo dalších onemocnění příliš velkou zátěž. U některých vad je také možno léky a změnou návyků zpomalit zhoršování vady. Pokročilejší chlopenní vady je nutno řešit operačně - dle typu postižení se provádí buď chirurgická úprava chlopně (plastika) nebo její náhrada. Místo postižení chlopně se používá chlopeň umělá nebo bioprotéza. U některých stenotických vad je také možno použít katetrizační balónkovou valvuloplastiku - v místě zúžené chlopně se nafoukne balónek (zavedený přes některou velkou cévu), který rozruší spoje mezi cípy a zlepší funkci chlopně. Její efekt však není tak velký jako u náhrady. == Reference ==

VERB_PHRASE

YES_NO

005968

... Staroslověnským jazykem a písemnictvím se zabývá vědní obor nazývaný paleoslovenistika. Staroslověnštinu nelze zaměňovat s praslovanštinou (třebaže jsou v ní jako jediném slovanském jazyce mnohé praslovanské jevy doloženy přímo a staroslověnština se tak dá do jisté míry považovat za zachycení závěrečné fáze existence praslovanštiny). Zatímco z praslovanštiny - jejíž hypotetická podoba se rekonstruuje vzájemným srovnáváním slovanských (i neslovanských) jazyků - se vyvinuly všechny slovanské jazyky, staroslověnština už leží na jedné ze tří vývojových větví, které z praslovanštiny vycházejí: na větvi jihoslovanské. Předpokládá se ovšem, že v době vzniku...

Ze kterého jazyka se vyvinuly slovanské jazyky?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Staroslověnština

Zatímco z praslovanštiny - jejíž hypotetická podoba se rekonstruuje vzájemným srovnáváním slovanských (i neslovanských) jazyků - se vyvinuly všechny slovanské jazyky, staroslověnština už leží na jedné ze tří vývojových větví, které z praslovanštiny vycházejí: na větvi jihoslovanské.

Staroslověnština neboli stará církevní slovanština je nejstarší slovanský spisovný jazyk. Spisovná norma vznikla na základě nářečí používaného v okolí Soluně v 9. století. S určitými změnami se používá pod názvem církevní slovanština dodnes, ne už však jako živý jazyk, nýbrž jako bohoslužebný jazyk církví byzantského obřadu (řeckokatolická, pravoslavná). Staroslověnským jazykem a písemnictvím se zabývá vědní obor nazývaný paleoslovenistika. Staroslověnštinu nelze zaměňovat s praslovanštinou (třebaže jsou v ní jako jediném slovanském jazyce mnohé praslovanské jevy doloženy přímo a staroslověnština se tak dá do jisté míry považovat za zachycení závěrečné fáze existence praslovanštiny). Zatímco z praslovanštiny - jejíž hypotetická podoba se rekonstruuje vzájemným srovnáváním slovanských (i neslovanských) jazyků - se vyvinuly všechny slovanské jazyky, staroslověnština už leží na jedné ze tří vývojových větví, které z praslovanštiny vycházejí: na větvi jihoslovanské. Předpokládá se ovšem, že v době vzniku prvních staroslověnských písemných památek (9. století) se od sebe ještě jednotlivé větve lišily jen málo. Původní název byl starobulharština, což vyjadřovalo názor, že se jedná o původní variantu bulharštiny. S tím nesouhlasil jiný směr bádání, který tento jazyk označil za staroslověnštinu, tedy původní variantu slovinštiny. Později byla odmítnuta i tato teze a byl zvolen neutrální název církevní slovanština. Na území ČR je však více rozšířen název staroslověnština, byť už se tím nemíní nejstarší slovinština. Obvykle se vztahuje pouze ke tvaru jazyka z 9. a 10. století, někdy zúženě dokonce pouze k památkám z Velkomoravské říše. Termín církevní slovanština naproti tomu označuje pozdější vývojové fáze, kdy se již odlišoval od živých slovanských jazyků, nicméně existoval jako jejich spisovný jazyk a později, po vzniku národních spisovných jazyků, existoval dále za zdmi klášterů jako jazyk bohoslužebný. Za "hlavní" název tohoto článku je zvolena staroslověnština, neboť jde o pojem v češtině běžnější a vžitější. Staroslověnština má ze všech slovanských jazyků nejstarší písemné památky (9. století). Zasloužili se o to věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří přeložili do staroslověnštiny řadu křesťanských textů, když se připravovali na svou misi na Velkou Moravu. Slovanské jazyky tehdy ještě nebyly příliš diferencované - pravděpodobně existoval pouze jazyk západoslovanský, východoslovanský a jihoslovanský. Staroslověnština odpovídala posledně jmenovanému, ale i západní Slované na Velké Moravě jí nejspíš dobře rozuměli. Po pádu Velkomoravské říše (10. století) vytlačila staroslověnštinu jako liturgický jazyk z moravského území latina. Staroslověnština se však udržela na Balkáně díky žákům Cyrila a Metoděje. Kliment Ochridský se podílel na jejím zavedení jako liturgického jazyka v nově osamostatněném Bulharsku, kde nahradila řečtinu. S pravoslavím se pak šířila do Srbska, Rumunska a Kyjevské Rusi. Kyjev se stal novým centrem církevněslovanského písemnictví, z něj se staroslověnština šířila dále po Kyjevské Rusi. Na zmíněných územích fungovala staroslověnština nejen jako jazyk liturgický, ale zpočátku do jisté míry i jako jazyk úřední (podobně jako latina v západní Evropě). Národní jazyky ještě neměly své spisovné normy, proto jim spisovným jazykem byla staroslověnština. Přestože nešlo o běžný lidový dorozumívací jazyk, podléhala vlivům místních (vesměs slovanských) jazyků a měnila se její výslovnost i pravopis. Příklad: nazální vokály, které existovaly v praslovanském jazyce i původní staroslověnštině, se dodnes uchovaly pouze v polštině. V původní staroslověnské abecedě jsou jim věnovány znaky Ѧ (ę) a Ѫ (ǫ) (malý a velký jus). V ruské církevní slovanštině se malý jus vyslovuje "ja" (jako analogie k hláskovým změnám u podobných slov v ruštině), velký jus více méně vymizel. U staroslověnských písemných památek se tedy rozlišuje, odkud pocházejí. Kromě původní staroslověnštiny, která byla v užívání na Velké Moravě, rozlišujeme podle toho, kde byla v následujících staletích pěstována, a s ohledem na jazykové zabarvení šest tzv. redakcí: československou, panonsko-slovinskou (zastoupena pouze jedinou dochovanou písemnou památkou), bulharsko-makedonskou srbsko-chorvatskou, ruskou, rumunskou. Vzhledem k rostoucímu politickému vlivu Ruska od 18. století dnes největší prestiže požívá redakce ruská a zpětně ovlivňuje i současné užívání církevní slovanštiny na Balkáně. Církevní slovanština již po staletí nefunguje jako mateřský jazyk. Její uživatelé ji mají jako druhý jazyk, který navíc již ztratil funkci jazyka dorozumívacího a používá se více méně jen při bohoslužbách. Neexistují statistiky, které by dokázaly odstupňovat míru zvládnutí jazyka u jeho uživatelů, odhaduje se však, že jde většinou o znalost pasivní a omezenou. I samotné odhady počtu uživatelů jsou velmi hrubé a nespolehlivé, vycházejí z odhadů počtu pravoslavných věřících. Hovoří se zhruba o 80 miliónech osob, žijících zejména v Rusku a na Balkáně plus je třeba připočítat řeckokatolíky, kteří používají církevní slovanštinu na bohoslužbách. Staroslověnština se také používá pro výuku diachronní gramatiky řady slovanských jazyků; neboť jenom prostřednictví ní se dá objasnit řada změn a postupů, ke kterým u řady slovanských jazyků došlo a poukázat, v jaké míře a jakým tempem se postupně vzdalovaly od sebe. Ukazuje také i vliv křesťanské terminologie na rozvoj jazyka jako takového. Často se proto vyučuje v rámci filologických oborů. Související informace naleznete také v článku Hlaholice. Cyril pro staroslověnštinu nejprve vyvinul nové písmo, hlaholici. Ta se používala na Velké Moravě, epizodně ještě ve 11. století v Sázavském klášteře v Čechách, nejdéle se však udržela v Chorvatsku, a to přesto, že tam se po rozkolu církve přiklonili k římskokatolickému směru a přijali latinu. Související informace naleznete také v článku Cyrilice. Zhruba o půl století později vznikla v Bulharsku cyrilice, kterou pravděpodobně sestavili Cyrilovi žáci, snad Kliment Ochridský. Byla praktičtější, protože její písmena byla jednodušší a hlavně se více podobala svým řeckým vzorům, a řeckou abecedu tehdejší gramotná vrstva (tj. duchovní) v Bulharsku ovládala dobře. Církevní slovanština, která se z Bulharska šířila spolu s pravoslavím, už byla psaná výhradně cyrilicí; díky tomu se cyrilice prosadila u řady pozdějších spisovných jazyků. Staroslověnské samohlásky se rozdělují na samohlásky ústní (orály) a samohlásky nosové (nazály). Samohlásky ústní: a, ě, e, i, o, u, ь, ъ Samohlásky ь a ъ se označují jako jery. Jde o ultrakrátké samohlásky (tj. vyslovované velmi krátce, ještě kratčeji než samohlásky krátké): ь jako velmi krátké i, ъ jako velmi krátké u (někdy se uvádí jako velmi krátké y). Samohláska ě se vyslovovala v počáteční fázi staroslověnštiny jako ä, v pozdějších dobách byla její výslovnost ja. Samohlásky ústní jsou (s výjimkou jerů) vždy krátké, dlouhé samohlásky ve staroslověnštině neexistovaly ve fonologickém smyslu, tj. případná délka nerozlišovala význam slov (podobně jako v dnešní ruštině). Samohlásky nosové: ę,ǫ Staroslověnské souhlásky jsou zde roztříděny podle místa tvoření. Souhlásky retné: b, m, p, v. Souhlásky zubodásňové: c, č, d, dz, l, n, r, s, š, t, z, ž. Souhlásky předopatrové: l', n', r'. Souhlásky zadopatrové: g, ch, k. Poznámka: pro hlásku j nebyl v hlaholici samostatný znak, proto není jisté, zda v nejstarší fázi staroslověnštiny hláska j byla samostatným fonémem. Související informace naleznete také v článku Skloňování ve staroslověnštině. Staroslověnština rozeznává několik způsobů skloňování, dle druhu jména. Staroslověnština zná podobně jako čeština sedm pádů. Kromě jednotného a množného čísla však používá ještě číslo dvojné (v něm však pádové tvary splývají pouze do tří tvarů). Zatímco v češtině dělíme podstatná jména z hlediska skloňování především na tři skupiny podle rodu, ve staroslověnštině se uplatňuje také hledisko zakončení kmene. Související informace naleznete také v článku Časování ve staroslověnštině. Staroslověnská slovesa stejně jako v jiných slovanských jazycích rozeznávají kategorie osoby, čísla, času, vidu, způsobu a slovesného rodu. Osoby jsou tři, čísla jako u jmen také tři (jednotné, dvojné a množné). Velmi rozvinutý je systém slovesných časů - staroslověnština zná dva budoucí časy a několik časů minulých. Všechny tvary tvořené od sloves se dělí podle toho, které uvedené kategorie vyjadřují, a podle funkce ve větě na určité a neurčité. Související informace naleznete také v článku Skladba staroslověnštiny. Slovní zásoba staroslověnštiny v převážné míře navazuje na všeslovanskou slovní zásobu praslovanštiny, částečně je obohacena novými slovy z domácích základů a hojnými přejímkami z jiných jazyků. Domácí slovní zásoba zděděná z praslovanštiny zahrnuje především slova pro výrazy z oblastí, které souvisely s běžným životem Slovanů. Jsou to slova z okruhu příbuzenského a vůbec popisující společnost a společenské vztahy v předstátní době, slova popisující lidské tělo, živou i neživou přírodu, hospodaření a slova popisující většinu dějů souvisejících s těmito oblastmi. V některých případech zachovala slovanština ze dvou možných starobylých (indoevropských) výrazů pro jeden pojem jiný než ostatní indoevropské jazyky - např. pro slovo otec má jako základní pojem otь, což původně byla silnější citová varianta, oproti latinskému pater nebo německému Vater, které se ve slovanštině nezachovalo; jde původně o zdrobnělinu od nedoloženého otъ, které odpovídá latinskému a gótskému atta (tatíček, tatínek). Podobně u termínu muž není zachován indoevropský základ, jehož potomky jsou latinské vir, staroindické vī nebo litevské vyras, místo něho má slovanština slovo mǫ, odvozené od jiného základu man- (shodně germánské jazyky). Kromě toho obsahuje praslovanština i slova přejatá, jednak z předindoevropských jazyků původních obyvatel Evropy (většinou slova pro rostliny a živočichy), už v předstaroslověnském období pak přijímala i slova z jiných indoevropských jazyků. Staroslověnština byla převážně jazyk náboženský, proto specifika její slovní zásoby odrážejí především tuto oblast. Jazyk mytologických a básnických výtvorů, který se v ústní podobě u Slovanů vytvořil, nestačil k vyjádření pojmů, které s sebou přinášelo křesťanství, proto bylo nutno staroslověnštinu přizpůsobit doplněním slovní zásoby. To se dělo jednak přehodnocováním významu již existujících slov, jednak (a to mnohem častěji) tvorbou nových slov podle cizích vzorů nebo rovnou jejich přejímáním. Nový, náboženský význam se dostal slovu grěchъ (česky hřích), které původně mělo obecný význam chyba, omyl, nedopatření, nebo slovu pь, které původně znamenalo smůla (nový význam byl odvozen od užívání smůly v boji a při trestání). Nová slova z domácích zdrojů vznikla nejčastěji napodobením řečtiny (blagověstie - evangelium, zakonoučitelь - učitel zákona), též však samostatně (učenikъ - učedník). Mezi přejímkami rovněž převládají slova z řečtiny: adъ (podsvětí, z řec. adis, starořecky (h)ádés), trapeza (stůl, z řec. trapeza), architektonъ (stavitel . , z řec. architektos) apod. Některá slova byla přejata z latiny nebo románských jazyků (např. livra, olъ, olěi, mь, križь), občas germánským prostřednictvím (např. postъ, mъ). Latinské a románské přejímky se objevují především v textech moravského a českého původu, v mladších textech (zejména bulharské redakce) se nahrazují domácími slovy nebo výpůjčkami z řečtiny. heslo Staroslověnský jazyk. Ottův slovník naučný XXIII, p. 1062 Alexandr Stich, Jaroslava Janáčková, Jan Lehár, Jiří Holý: Česká literatura od počátků k dnešku. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2000. ISBN 80-7106-308-8. Josef Vašica 1940 Jan Máchal: Slovanské literatury. I-II. Praha, 1922. Glanville Price et al.: Encyklopedie jazyků Evropy. Volvox Globator, 2002 (originál Blackwell 1998). ISBN 80-7207-450-4. Josef Kurz: Učebnice jazyka staroslověnského. Praha, 1969. Radoslav Večerka: Staroslověnština. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 2047 Seznam jazyků (podle abecedy) Seznam jazyků a jazykových rodin Obrázky, zvuky či videa k tématu Staroslověnština ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo staroslověnština ve Wikislovníku Old Church Slavonic na University of Texas Staroslověnština na Omniglotu Church Slavonic E-Tutor Staroslavenski institut, Zagreb (včetně tabulek pro hlaholici)

ENTITY

OTHER

001949

... 1878 předznamenala explozivní růst. K Brooklynu se připojila města: New Lots v roce 1886, město Flatbush, město Gravesend a město New Utrecht v roce 1894, a město Flatlands v roce 1896. Brooklyn dosáhl svých přirozených hranic na hranici okresu Kings. V roce 1883 byl dokončen Brooklyn Bridge a přeprava na Manhattan nebyla potřebná s pomocí lodi. Brooklyn byl nyní připraven zapojit se do stále většího procesu slučování v regionu....

Ve kterém roce byl dokončen Brooklyn Bridge?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Brooklyn

V roce 1883 byl dokončen Brooklyn Bridge a přeprava na Manhattan nebyla potřebná s pomocí lodi.

Brooklyn je nejlidnatější z pěti městských obvodů (anglicky "borough") New Yorku. Zároveň je územně shodný s okresem Kings (anglicky Kings County) amerického státu New York. Brooklyn se rozvinul z malého, původně nizozemského města "Breuckelen" a byl samostatným městem až do roku 1898, kdy se připojil k městu New Yorku. Ke dni 1. července 2012 měl Brooklyn 2 565 635 obyvatel. Nizozemci byli první Evropané, kteří se usadili v oblasti na západním konci Long Islandu. První holandská osada, založená v roce 1634, byla nazývána Midwout (Midwood). Obec Breuckelen, pojmenovaná po městě Breukelen v provincii Utrecht v Nizozemsku, byla první samosprávnou obcí na území dnešního státu New York. V té době byl Breuckelen součástí provincie Nové Nizozemsko. Ostatní obce, které byly později začleněny do Brooklynu byly Boswijk (Bushwick), Nieuw Utrecht (Utrecht New) a Nieuw Amersfoort (Flatlands). Několik domů a hřbitovů stále svědčí o nizozemském původu čtvrti Brooklyn. Holanďané ztratili Breuckelen při britském dobytí Nového Nizozemska v roce 1664. V roce 1683 Britové reorganizovali provincii New York do dvanácti okresů, z nichž každý byl rozdělen do měst. Postupem času se vyvinul z názvu Breuckelen Brockland, poté Brocklin, poté Brookline a nakonec Brooklyn. Okres Kings byl jedním z původních okresů a Brooklyn byl jedním z šesti měst v okrese. Kraj byl pojmenován na počest krále Karla II.. V srpnu a v září 1776 se v okrese Kings bojovala bitva o Long Island (také někdy nazývána jako Bitva o Brooklyn). Bitva byla součástí americké války za nezávislost a byla to jednou z největších bitev této války. Porážka vyvolala pochybnosti o schopnostech George Washingtona, ale taktický ústup přes East River je viděn historiky jako jeho velký praktický úspěch. V první polovině devatenáctého století byl významný růst podél hospodářsky-strategického pobřeží East River, naproti New York City. Brooklynská populace se rozšířila více než trojnásobně mezi lety 1800 a 1820, zdvojnásobila se opět ve dvacátých letech 18. století a opět se zdvojnásobila během třicátých let. Okres zahrnoval dvě města: Město Brooklyn a město Williamsburgh. K Brooklynu se připojil Williamsburgh v roce 1854. Výstavba železniční tratě, jako je Brighton Beach Line v roce 1878 předznamenala explozivní růst. K Brooklynu se připojila města: New Lots v roce 1886, město Flatbush, město Gravesend a město New Utrecht v roce 1894, a město Flatlands v roce 1896. Brooklyn dosáhl svých přirozených hranic na hranici okresu Kings. V roce 1883 byl dokončen Brooklyn Bridge a přeprava na Manhattan nebyla potřebná s pomocí lodi. Brooklyn byl nyní připraven zapojit se do stále většího procesu slučování v regionu. V roce 1894 brooklynští obyvatelé hlasovali, aby se Brooklyn připojil k Manhattanu, Bronxu, Queensu a Richmondu (později Staten Island). Toto referendum vstoupilo v platnost v roce 1898. Okres Kings si nicméně udržel stav jako jeden z okresů státu New York. Brooklyn se připojil k New York City v roce 1898. Centralizovaná vláda New York City je zodpovědná za veřejné školství, nápravná zařízení, knihovny, veřejnou bezpečnost, rekreační zařízení, kanalizace, vodovody, a sociální služby. V roce 1898 byl vytvořen úřad prezidenta čtvrti k upevnění rovnováhy centralizace s místními orgány. Demokratická strana drží většinu veřejných úřadů. 69,7% registrovaných voličů v Brooklynu jsou demokraté. Republikáni mají vliv vv Bay Ridge a Dyker Heights. Každý z pěti městských okresů (shodných s každou čtvrtí) má svůj vlastní systém trestního soudu a okresního prokurátora, vedoucího státního zástupce, který je přímo volen lidovým hlasováním. Brooklynská městská rada má 16 členů, největší počet ze všech pěti čtvrtí. Brooklynské oficiální motto je Een Draght Mackt Maght. Je napsáno ve (staré) nizozemštině, znamená V jednotě je síla. Motto je zobrazeno na Brooklynské pečeti a vlajce. Oficiální barvy Brooklynu jsou modrá a zlatá. Brooklyn nehlasoval pro republikána při národních prezidentských volbách v posledních 50 letech. V roce 2008 v prezidentských volbách demokrat Barack Obama obdržel 79,4% hlasů a republikán John McCain obdržel 20,0% (v Brooklynu ). 44% pracujících obyvatel Brooklynu pracuje uvnitř čtvrti. Více než polovina pracuje mimo hranice čtvrti. V důsledku toho ekonomické podmínky na Manhattanu jsou důležité pro mnoho obyvatel Booklynu. Silná mezinárodní imigrace do Brooklynu vytváří pracovní místa v oblasti služeb, maloobchodu a stavebnictví. Práce v této čtvrti se tradičně soustředí na výrobu, ale od roku 1975 se Brooklyn přeorientoval z výrobní ekonomiky na ekonomiku založenou na službách. V roce 2004 215 000 obyvatel Brooklynu pracovalo v sektoru služeb, zatímco 27 500 pracovalo ve výrobě. Přestože výroba klesá, podstatný základ zůstal v oděvnictví a také ve výrobních odvětví jako nábytek, kovovýroba a potravinářské výrobky. Farmaceutická společnost Pfizer má výrobní závod v Brooklynu a zaměstnává 990 pracovníků. Stavebnictví a služby jsou nejrychleji rostoucími odvětvími. Většina zaměstnavatelů v Brooklynu jsou malé a střední podniky. V roce 2000 91% ze zhruba 38.704 obchodních zařízení v Brooklynu mělo méně než 20 zaměstnanců. V srpnu 2008 byla míra nezaměstnanosti čtvrti 5,9%. Podle průzkumu v letech 2005-2007 bylo 43,7% obyvatel běloši, 36,2% Afroameričané a 9,3% Asiaté. 19,6% z celkového počtu byli Hispánci. Populace v Brooklynu byla rozložena takto: 26.9% do věku 18 let, 10.3% od 18 let do 24 let, 30.8% od 25 do 44, 20.6% od 45 do 64 a 11.5% 65 roků a starší. Průměrný věk byl 33 let. Brooklyn má více žen a dívek, 88,4 mužů na 100 žen. 37,4% populace byli narozeni v cizině, 46,1% mluvilo doma jiným jazykem než angličtinou a 27,4% mělo bakalářský titul nebo vyšší. Při odhadu amerického Úřadu pro sčítání lidu je v Brooklynu 2 486 235 lidí, 880 727 domácností a 583 922 rodin. Hustota obyvatelstva byla 13480/km2. Bylo tam 930 866 bytových jednotek průměrné hustoty 5090/km2. Čtvrtí prochází 18 linek metra. 92,8% obyvatel Brooklynu, kteří pracují na Manhattanu, tam cestuje metrem. Veřejná autobusová síť pokrývá celou čtvrť. K dispozici je také denní expresní autobusová doprava na Manhattan. Slavné newyorské žluté taxíky jsou také v Brooklynu, ale v menším počtu. Brooklyn je napojen na Manhattan třemi mosty, Brooklyn Bridge, Manhattan Bridge a Williamsburg Bridge, automobilovým tunelem Brooklyn-Battery Tunnel a několika tunely metra. Verrazano-Narrows Bridge spojuje Brooklyn se State Islandem. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Brooklyn na anglické Wikipedii. Obrázky, zvuky či videa k tématu Brooklyn ve Wikimedia Commons Brooklyn, stránky čtvrti

DATETIME

DATETIME

008347

... Navíc, jak udává literatura, byla Marie Terezie do svého budoucího manžela zamilovaná, takže ani odpor z její strany se neočekával. František Štěpán požádal Marii Terezii o ruku dne 31. ledna 1736, tentýž den byli ale od sebe odloučeni, Marie Terezie zůstala ve Vídni a František Štěpán se přesunul do Bratislavy, jak to vyžadovala etiketa. Svatba byla naplánována na 12. února 1736 v Augustiniánském kostele ve Vídni. Svatbu prováděl papežský nuncius Domenico Passionei. Oba své ano řekli latinsky. Celá svatba a svatební veselení bylo ukončeno posledním dnem masopustu – 14. února 1736. Na líbánky odjeli do Mariazell, kde si nechali požehnat velkou rodinu, což se jim také povedlo - Marie Terezie porodila 16 dětí....

Kdo požádal Marii Terezii o ruku dne 31. ledna 1736?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Terezie

František Štěpán požádal Marii Terezii o ruku dne 31. ledna 1736, tentýž den byli ale od sebe odloučeni, Marie Terezie zůstala ve Vídni a František Štěpán se přesunul do Bratislavy, jak to vyžadovala etiketa.

Marie Terezie, celým jménem Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna, německy Maria Theresia Walburga Amalia Christiana (13. května 1717 Vídeň – 29. listopadu 1780 Vídeň), z rodu Habsburků byla arcivévodkyní rakouskou, královnou uherskou (1741–1780) a českou (1743–1780), markraběnkou moravskou atd. Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně. Za její vlády došlo k mnohým reformám státní správy, armády a školství. Bývá označována také jako "císařovna Marie Terezie", ale jako žena se nikdy nemohla stát vládnoucí císařovnou Svaté říše římské. Císařem byl 13. září 1745 zvolen její manžel František I. Štěpán Lotrinský, čímž se stala císařskou manželkou. Marie Terezie nezůstala jen dcerou císaře a císařovnou, ale stala se i matkou dvou císařů, Josefa II. a Leopolda II. Marie Terezie byla pokřtěna hned v prvním dnu svého života. Byla nejstarší dcerou císaře Karla VI. a Alžběty Kristýny Brunšvické. Její jediný bratr Leopold zemřel ve věku necelých sedmi měsíců (ještě před jejím narozením). V roce 1730 zemřela i její nejmladší, teprve šestiletá, sestra Marie Amálie. V důsledku pragmatické sankce z roku 1713 byla Marie Terezie de facto předpokládanou dědičkou habsburských zemí (rakouského dědictví). Od mládí ji vychovávali jezuité. Kromě hlavního předmětu, kterým bylo náboženství, se učila dějinám, latině, francouzštině a němčině. Dále pak ještě například kreslení, tanci a hudbě. V sedmi letech tančila společně se sestrou Marií Annou v opeře Euristeo, jejímž autorem byl Zenón. Později, ve 13 letech, v den otcových jmenin (tj. 4. listopadu 1730), poprvé zpívala před publikem ve hře Germania il di che spende Sagro all. Hned za dva roky si užila i svou první hereckou premiéru v komedii Il cicisbeo consolato. V roce 1728 se její vychovatelkou stala říšská hraběnka Maria Karolina von Fuchs-Mollard, zvaná "Charlotte", která s ní zůstala až do své smrti v roce 1754. Charlottu si velmi oblíbila, říkávala jí "mami" a po smrti ji jako jediného nečlena habsburského rodu nechala pochovat do rodinné Císařské hrobky. Zde leží hned vedle ní a jejího chotě Františka I. Štěpána Lotrinského, kterého jí pomohla získat. S Františkem Štěpánem se poprvé setkala již v pěti letech, kdy přišel z Nancy do Vídně. Ihned si ho oblíbil její otec – Karel VI., jenž v něm viděl svého syna, kterého mu osud odepřel. Snad největším problémem v počátcích vztahu mezi ní a Františkem Štěpánem byl věkový rozdíl: jí bylo tehdy šest, Františkovi Štěpánovi patnáct. František Štěpán byl velký na to, aby si s ní hrál. Při oficiálních oslavách, bálech a podobně je navíc rozděloval i protokol. Dalším problémem byl fakt, že případné spojenectví mezi Habsburky a Lotrinčany by ještě více popudilo Francii. Navíc fakt, že se pravděpodobně již nenarodí (což se také později potvrdilo) mužský následník rodu, hrál významnou roli při úvahách Karla VI., za koho provdá svou nejstarší dceru, protože pokud by existoval mužský následník, vše by bylo jednodušší. V úvahu přicházely sňatky s wittelsbašským kurfiřtem (v tom případě by se k Rakousku přidalo Bavorsko, což by ale způsobilo rozkol nejen v Evropě, ale i v říši), nebo se španělským následníkem trůnu. Karel VI. se navíc Anglii zavázal, že svou dceru provdá pouze za prince s menší rolí, což zase nahrávalo Františkovi Štěpánovi. Ten se roku 1729 navíc stal, po smrti svého otce, lotrinským vévodou, čehož se obávala Francie. Vše usnadnila Válka o polské následnictví v letech 1733–1735, v níž bojovalo Rakousko s Ruskem proti Francii a Španělsku. Vše nakonec dopadlo tak, že Rakousko získalo Parmu a Piacenzu a naopak ztratilo Neapol a Sicílii. František Štěpán ztratil Lotrinsko. Díky ztrátě Lotrinska a uznání pragmatické sankce Francií již nic nestálo v cestě svatbě Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského. Navíc, jak udává literatura, byla Marie Terezie do svého budoucího manžela zamilovaná, takže ani odpor z její strany se neočekával. František Štěpán požádal Marii Terezii o ruku dne 31. ledna 1736, tentýž den byli ale od sebe odloučeni, Marie Terezie zůstala ve Vídni a František Štěpán se přesunul do Bratislavy, jak to vyžadovala etiketa. Svatba byla naplánována na 12. února 1736 v Augustiniánském kostele ve Vídni. Svatbu prováděl papežský nuncius Domenico Passionei. Oba své ano řekli latinsky. Celá svatba a svatební veselení bylo ukončeno posledním dnem masopustu – 14. února 1736. Na líbánky odjeli do Mariazell, kde si nechali požehnat velkou rodinu, což se jim také povedlo - Marie Terezie porodila 16 dětí. 7. června 1740 zemřela nejstarší dcera Marie Alžběta, navíc v té době, žádný ze tří potomků nebyl syn. Po smrti svého otce dne 20. října 1740 se Marie Terezie stala panovnicí nad habsburskými zeměmi, rakouskou arcivévodkyní, vévodkyní lotrinskou a vévodkyní toskánskou. Ostatní tituly (včetně královny české a markraběnky moravské) si musela postupem času nechat nejprve potvrdit, takových titulů bylo celkem 20 včetně císařovny-manželky, který také neskýtal mnoho panovnických jistot. Problémy na začátku své vlády měla nejen s okolními zeměmi, na něž si činila nárok, ale i uvnitř Rakouska, kde v některých oblastech nepovažovali za dobré, aby jim vládla žena. Během následujícího měsíce se situace v Rakousku uklidnila a Marie Terezie, která v té době byla v pátém měsíci těhotenství, se mohla věnovat dalším záležitostem. Dalším naléhavým problémem byl fakt, že Karel VI. nezasvětil svou dceru do "věcí státních" a ona tak musela převzít celou vládu po svém otci, ačkoliv neměla znalosti místních poměrů. Podrobnější informace naleznete v článku Války o rakouské dědictví. Uplynulo jen několik dní vlády Marie Terezie a Prusko v čele s Fridrichem II. žádalo od Rakouska celé Slezsko výměnou za dva milióny zlatých, za záruku rakouských držav v Říši a za zasazení se o zvolení jejího manžela císařem. Tato nabídka byla Marii Terezii učiněna dne 15. listopadu 1740. Fridrich II. čekal na odpověď měsíc a den. Dne 16. prosince 1740, když nedostal odpověď, obsadila pruská vojska postupně celé Slezsko a začaly Války o rakouské dědictví. Protiakcí bylo vyslání přibližně 16 000 rakouských vojáků proti dvojnásobné přesile pruských vojáků. Obě armády se střetly 10. dubna 1741 u Małujowic (Mollwitz) a rakouská vojska byla poražena. Hlavním důvodem neúspěchu bylo osamocení Rakouska v boji, nezanedbatelnou roli hrála i skutečnost, že Karel VI. zanechal své dceři armádu v nepříliš dobrém stavu. V této době byla spojencem Rakouska pouze Anglie, která jej podporovala penězi, ovšem Rakousko daleko více potřebovalo posily vojenské. Dne 13. března 1741 Marie Terezie porodila syna Josefa. Neúspěch u Małujowic se stal pobídkou pro ostatní nepřátelské státy – Francii, Španělsko, Bavorsko a Sasko, které se spojily s Pruskem. Jejich hlavním cílem bylo učinit z Rakouska slabý stát a získat na jeho úkor co nejvíce území. V červnu 1741 odcestovala Marie Terezie do Prešpurku, aby zjistila postoj Uher k pragmatické sankci (která zajišťovala dědičné právo pro ženské následovníky trůnu v Habsburské monarchie pod vládou Habsburků včetně Uher) a také, zda podpoří Rakousko. Uherští se vyjádřili ve prospěch listiny, potvrdili svůj podpis a rozhodli se podpořit Rakousko i vojensky. Cenou ovšem byla větší samostatnost pro Uhry. Panovnice před říšským sněmem Maďarům potvrdila předešlá privilegia, osvobodila šlechtu od daní a rovněž potvrdila, co již slíbil Karel VI., že pokud zemřou potomci Karla VI., Josefa I. a Leopolda I., tak si Uhry budou moci zvolit vlastního krále. Pravděpodobnost, že by vymřeli tito následovníci byla malá, jelikož Marie Terezie v té době měla už budoucího dědice trůnu Josefa II. a další tři dcery. Marie Terezie se poté stala královnou uherskou, korunována byla 25. června roku 1741. Tím si v Uhrách získala mnoho příznivců. Na podzim 1742 získala první část slíbené uherské vojenské podpory a její armáda se zvětšila na přibližně 30 000 mužů ve zbrani. Uhry tímto poprvé ve své existenci povolaly své vojáky k obraně celé Rakouské říše, nikoli jen uherské části, jak tomu bylo dosud. Podruhé před říšský sněm předstoupila Marie Terezie v září 1741 (legenda praví, že se tak stalo 11. září), kdy to s Rakouskem vypadalo špatně; dle legendy předstoupila před sněm v černých šatech držíc na rukou půlročního Josefa II. a se slzami v očích sdělovala, že je všemi opuštěná a že nyní má již pouze Uhry. Uherské šlechtice to povzbudilo a ihned poskytli Marii Terezii peníze a vojsko a navíc dokonce uznali jejího manžela jako spoluvládce Uher. Dne 15. srpna 1741 překročily Rýn, hranici mezi Francií a Německou říší, francouzské oddíly pod záminkou pomoci bavorskému kurfiřtovi Karlu Albrechtovi. A již 15. září 1741 dobyly Linec, kde si nechal Karel Albrecht odpřisáhnout věrnost. Marie Terezie, ač nerada, uzavřela s Pruskem dohodu o tom, že v těchto těžkých chvílích se Prusko nespojí s Karlem Albrechtem a nezaútočí; za klid zbraní se vzdala Slezska až po Kladskou Nisu. Dohoda byla podepsána v Klein-Schenellendorfu. 26. listopadu 1741 dobyli Francouzi, Sasové a Bavoři Prahu. Karel VII. Bavorský se nechal provolat českým králem a stal se jím 7. prosince 1741. Na začátku roku 1742 dobylo Rakousko Bavorské kurfiřtství a Mnichov 12. února 1742. Téhož dne se Karel VII. nechal korunovat římskoněmeckým králem a císařem a František Štěpán tak ztratil pro tuto chvíli šance na jeho titul. Když se Fridrich II. dozvěděl, že se Rakousku začíná konečně dařit, rozhodl se odstoupit od smlouvy s Marií Terezií a dne 17. května 1742 vyhrál bitvu u Čáslavi a Chotusic. Díky Anglii byl ve Vratislavi 11. června 1742 podepsán předběžný mír mezi Rakouskem a Pruskem. 28. července 1742 byla v Berlíně podepsána konečná mírová dohoda. Prusko získalo Horní i Dolní Slezsko a hrabství kladské. Fridrich II. dále ještě požadoval území dnešního Královéhradeckého kraje, které ovšem již Marie Terezie odmítla vydat, i kdyby to mělo rozpoutat peklo, jak řekla. Rakousku z bývalého Slezska zbývá již jen Těšínsko, Opava a Krnov. Díky berlínskému míru se mohly jednotky, které byly původně začleněny na ochranu proti Prusku, soustředit na dobytí Čech, kde se mezitím francouzská šlechta chovala jako pravý diktátor. Většina české šlechty se začala od Karla VII. distancovat a ti, kteří s ním nesouhlasili již od začátku, začali odporovat. Nakonec byly země Koruny české dne 26. prosince 1742 dobyty zpět Rakouskem a vláda Karla VII. byla ukončena. Na začátku roku 1743 se Marie Terezie vypravila do Prahy, aby se zde nechala korunovat. Do Prahy dojela 29. dubna 1743 a korunovace se konala 12. května 1743. V těch dobách se již Marii Terezii poměrně dařilo, 27. června 1743 Rakousko s Anglií porazilo Francii v Bitvě u Dettingenu a Francouzi se museli stáhnout opět za Rýn. Díky tomuto vítězství mohla Marie Terezie začít uvažovat o znovu dobytí Lotrinska a také Štrasburku, který si již dříve hodně oblíbila. Na podporu svého snažení uzavřela Marie Terezie dne 13. září 1743 ve Wormsu spojenectví s Anglií a sardinsko-piemontským královstvím. V létě roku 1744 vpadl Fridrich II. podruhé do Čech, čímž porušil mír sjednaný roku 1742 Anglií. Dále uzavřel s Francií alianci a 19. září 1744 opět dobyl Prahu. Na sklonku roku 1744 navíc porodila sestra Marie Terezie – Marie Anna mrtvé dítě a sama dne 16. prosince 1744 zemřela. 31. ledna 1745 přivedla Marie Terezie na svět dalšího syna – Karla Josefa. I přes tuto radostnou událost vládla v Rakousku spíše špatná nálada, jelikož 4. června 1745 u Dobroměře a 30. září 1745 u Ždáru u Trutnova prohrálo Rakousko bitvy proti Fridrichu II. Rakousko společně s Anglií prohrálo ještě bitvu proti Francii dne 11. května 1745 u Fontenoy v Rakouském Nizozemí. Kvůli těmto prohraným bitvám a navíc kvůli strachu z útoku na Čechy Marie Terezie podepsala další mír (už třetí v řadě) s Fridrichem II. dne 25. prosince 1745 v Drážďanech, ve kterém se definitivně zřekla Slezska. Naopak, Fridrich II. přislíbil, že uzná Františka Štěpána za římskoněmeckého císaře. V době, kdy platil mír s Pruskem, zbývala Marii Terezii poslední dvě válčiště – v Itálii a Nizozemí. Dne 16. června 1746 zvítězila rakouská armáda, které velel Josef Václav z Lichtenštejna, v bitvě s francouzsko-španělským vojskem u Piacenzy a Marie Terezie si tak mohla připsat další vojenský úspěch. Roku 1744 vydala Marie Terezie dekret, kterým vypověděla Židy z Čech a o rok později i z Moravy i Slezska, a to pod záminkou údajné spolupráce židovské komunity s nepřítelem během pruské okupace Prahy. Odchod Židů z Prahy znamenal pro město hospodářský pokles, proto bylo od dalšího vyhánění upuštěno a roku 1748 byl Židům povolen návrat za tzv. toleranční daň. Roku 1758 Marie Terezie přikázala Židům nosit zvláštní označení. Tato diskriminační povinnost byla zrušena jejím synem Josefem roku 1781. V roce 1746 se k Rakousku a Anglii přidalo Rusko, které o něco dříve získalo vliv v Polsku. V Rusku vládla Alžběta I., která nastoupila na ruský trůn o rok později než Marie Terezie, se kterou měla společnou nechuť k Prusku a hlavně k jeho panovníku – Fridrichu II. Z důvodu vzájemné vojenské podpory spolu tyto dvě evropské vládkyně sepsaly dne 2. června 1746 dohodu, ve které si Marie Terezie v případě napadení Pruskem dělá opětovný nárok na Slezsko, kterého se původně vzdala kvůli míru ze dne 25. prosince 1745. Anglie, znechucena nekonečnými válkami a bitvami s Francií, tlačila na Marii Terezii, aby souhlasila s mírem, který by Anglie pomohla dojednat. Na odpověď měla dostatek času, ovšem, jak bylo tehdy rakouskou tradicí, Marie Terezie začínala vše zdržovat. To však Anglii došla trpělivost a Anglie s Francií se domluvily předběžně o míru a Marii Terezii postavily dne 30. dubna 1748 před hotovou věc. Marie Terezie byla donucena k souhlasu s tímto předběžným a později i s konečným mírem z 18. října 1748. Touto smlouvou Rakousko ztratilo jen několik menších území (Parmu, Piacenzu a Guastallu) a jedno větší, Slezsko. Naopak si obhájila Rakouské Nizozemí a Milán. Navíc všech osm zemí, které se podepsaly pod touto smlouvou (Anglie, Holandsko, Sardinie – Piemont, Francie, Španělsko a Janov), definitivně potvrdilo platnost pragmatické sankce. Tím skončila válka o rakouské dědictví, ve které, až na ztrátu Slezska, mladá Marie Terezie obstála. Se ztrátou Slezska se ovšem nehodlala smířit a hodlala si jej v budoucnu vzít zpět od Pruska, k tomu ale musela jednak naplnit státní pokladnu penězi a zmodernizovat armádu. Ke splnění obojího byly zapotřebí reformy, na které se Marie Terezie mohla konečně vrhnout. 20. ledna 1745 zemřel Karel VII. Bavorský, čímž se otevřela cesta k titulu římskoněmeckého císaře pro Františka Štěpána, a proto také začala Marie Terezie přesvědčovat některé kurfiřty, kteří o volbě nového římskoněmeckého císaře rozhodovali. Prvním kurfiřtem, u kterého "lobovala", byl mohučský arcibiskup, jenž byl zároveň arcikancléřem říše a měl tak důležitý hlas při volbě. Poslala mu dopis, v němž se přimlouvala, aby se její manžel stal císařem. Dále se obrátila na syna Karla VII. – Maxmiliána III. Josefa, který Marii Terezii nabídl dohodu, že mu také dá hlas a navíc získá hlas i od svého strýce, jímž byl kurfiřt v Kolíně nad Rýnem výměnou za to, že mu odstoupí zabraná území. Marie Terezie však s dohodou nesouhlasila. I přes snahu Francie se nakonec dne 13. září 1745 stal František Štěpán, manžel Marie Terezie, římskoněmeckým císařem ve Frankfurtu nad Mohanem, a získává tak jméno František I. Z Vídně se tím stává říšské hlavní město. Navíc, dne 26. února 1746 porodila Marie Terezie další dítě – Marii Amálii. Marie Terezie se nikdy nevyrovnala se ztrátou Slezska a nikdy si nehodlala připustit jeho definitivní ztrátu. Postupem času si Marie Terezie uvědomovala, že Prusko je možné porazit jen s jiným vojenským partnerem, kterým se měla stát Francie. Navíc Marie Terezie nedokázala odpustit zradu Anglie, která ji prakticky donutila podepsat mírovou smlouvu, ve které se definitivně Rakousko zříkalo Slezska výměnou za mír. Hlavním důvodem, proč se chtěla spojit s Francií, byl fakt, že pokud by se ji to podařilo, Prusko by ztratilo svého důležitého spojence. Jelikož neměli Marii Terezii v té době Francouzi moc v lásce, musela nejdříve poslat do Francie svého vyslance, aby připravil půdu pro konečná jednání. Tímto vyslancem se stal Moravan, Václav Antonín Kounic, kterého do Francie poslala v říjnu 1750. Ten po zjištění poměrů ve Francii došel nejprve k názoru, že Marie Terezie má upustit od záměru spojenectví s Francií, protože kořeny nepřátelství Francouzů k Rakousku byly stále hodně patrné, ale po domluvě s Marií Terezií přece jen pokračoval ve svém snažení. Po úspěšných prvních jednání jej Marie Terezie dne 13. května 1753 povolala zpátky do Vídně, kde z něj udělala dvorního a státního kancléře i šéfa zahraniční politiky. Navíc na začátku roku 1755 se přiostřila situace mezi Anglií a Francií a hrozila nová válka mezi nimi, což nahrávalo do karet Rakousku. V září 1755 začala první velká jednání mezi Francií a Rakouskem, která byla stále vedena tajně, protože ani jeden ze zúčastněných si nemohl dovolit ztrátu svého spojence v případě, že by jednání selhala a o všem se dozvěděli ostatní. Na tomto jednání padlo, že Rakousko by si přálo co nejrychlejší vyjednání dohody, aby v případě vypuknutí války mezi Anglii a Francií nemuselo zasahovat do sporu na straně Anglie, protože by to nesvědčilo pozdějšímu vyjednávání. Rakousko tedy chtělo, aby Francie zrušila svůj spolek s Pruskem a Francie žádala, aby Rakousko přerušilo své spojenectví s Anglií. Jednání poté byla zastavena až do listopadu 1755, kdy se obnovila. V té době si Francie uvědomovala, že Rakousko je v této chvíli lepším spojencem než Prusko, protože by mohlo povolit vstup francouzských jednotek do Holandska, ze kterého by útočily francouzské jednotky na Anglii. Anglie si naopak uvědomila, že Prusko je lepším spojencem, protože se bála, že by Prusové zaútočili na Hannoversko a navíc již pravděpodobně tušila, že Rakousko má nekalé úmysly. Proto dne 16. ledna 1756 uzavírají Prusko a Anglie tzv. westminsterskou konvenci. Díky této konvenci nestálo již nic v cestě k uzavření spojenectví mezi Rakouskem a Francií. První věcí, kterou bylo nutno vyjednat, byla cena dohody. Rakousko mělo jediný požadavek – Slezsko a Francie žádala rakouské Lucembursko a zbytek Nizozemí. Rakousko, i když to nežádalo, dostalo navíc Parmu a Piacenzu. Dále se dohodly, že při napadení jedné země ta druhá první pomůže, dále si navzájem potvrdily državy a potvrdily neutralitu Belgie. Po úspěšných jednáních byla dne 1. května 1756 sepsána dohoda ve francouzském Jouy-en-Josas, sídle francouzského ministra zahraničí. Ludvík XV. podepsal smlouvu hned druhý den a Marie Terezie až 19. května 1756. První vojenské manévry Rakouska na sebe nenechaly dlouho čekat a koncem července stáhla Marie Terezie své jednotky do Čech. Prusko ihned reagovalo a 29. srpna 1756 bez vyhlášení války Rakousku vpadlo do Saska. Tak vypuká válka sedmiletá válka (třetí slezská válka). Prvním, co bylo v této oblasti nutno provést, byla svatba Josefa, nejstaršího syna Marie Terezie, a to tak, aby z této svatby mělo Rakousko co největší užitek. S plánováním sňatku Josefa začala jeho matka ještě za třetí slezské války, a sice v roce 1760. První nabídka přišla od Neapolského krále Karla IV., který navrhl, aby si Josef vzal jeho nejstarší dceru a některá dcera Marie Terezie si vzala nejstaršího syna Karla IV. Výhodnost toho sňatku byla dvojí, jednak zaručovala bezpečnost Rakouska alespoň z jedné světové strany a jednak i fakt, že Karel IV. v dohledné době nastoupí na trůn Španělska za svého bezdětného nevlastního bratra Ferdinanda VI., což po pozdější smrti Karla IV. zakládalo nárok na španělský trůn pro syna Marie Terezie – Josefa. Druhou možností Marie Terezie, jak výhodně oženit svého syna Josefa, byl sňatek s vnučkou Ludvíka XV. – s Isabelou Parmskou, který se nakonec i uskutečnil. Aby Marie Terezie nepopudila španělské Bourbony, rozhodla se oženit svého druhého syna Leopolda s Marii Ludovikou, kterou si měl původně brát právě Josef. Syn Karla IV. – Ferdinand IV. si vzal dceru Marie Terezie – Marii Karolinu. Svatba Josefa II. a Isabely Parmské se uskutečnila dne 6. října 1760, tedy v době, kdy ještě probíhala sedmiletá válka, ale i přesto byla velmi nákladná, což mělo dokázat nepřátelům Rakouska, že státní kasa je ještě poměrně plná. Ovšem následující léta nebyla pro Rakousko a hlavně pro Habsburky příliš příznivá, roku 1761 zemřel Karel Josef, roku 1762 Johanna Gabriela (oba potomci Marie Terezie) a dovršením všeho roku 1763 zemřela i sotva dvaadvacetiletá Isabella Parmská. Všichni tři zemřeli na tehdejší obávanou metlu – neštovice. Isabella Parmská po sobě nechala dceru, která však jako sedmiletá zemřela rovněž. Protože Josef II., který byl roku 1764 zvolen římskoněmeckým králem, neměl mužského potomka a navíc Habsburkové po generace utužovali svou moc především sňatkovou politikou, začala pro něj Marie Terezie, i přes synův odpor, hledat vhodnou nevěstu. "Vítězkou" se stala německá princezna z rodu Wittelsbachů, Marie Josefa Bavorská, po jejíž smrti v roce 1767 se Josef už neoženil. Svatba se konala 23. ledna 1765. V roce 1767 si neštovice opět vybraly svou daň v královské rodině. Na jaře onemocněla nemilovaná manželka Josefa II. Marie Josefa i sama Marie Terezie. První z žen nemoci podlehla 28. května a velká panovnice přijala poslední pomazání 1. června, nakonec se však uzdravila. V polovině června onemocněl její zeť Albert Saský, manžel Marie Kristiny, která se vzpamatovávala z horečky omladnic po porodu jediné dcery, ale i on měl štěstí a přežil. Na podzim onemocněly dvě z dcer Marie Terezie, snoubenka neapolsko-sicilského krále Ferdinanda, Marie Josefa a Marie Alžběta. Zatímco Marie Josefa nemoci 15. října podlehla, Marie Alžběta neštovice i přes těžký průběh nemoci přestála. Po zajištění druhého sňatku nejstaršího syna se Marie Terezie "vrhla" na svatbu druhého nejstaršího syna – Leopolda. Nakonec si pro něj vybrala Marii Ludoviku, která po vzoru Marie Terezie porodila 16 dětí. Svatba se konala dne 5. srpna 1765 v Innsbrucku. Svatbu a svatební oslavy ovšem postihly dvě vážné události, jednak svatba byla urychlena kvůli špatnému zdraví ženicha, který měl vážné problémy se zažíváním, a jednak pár dní na to, dne 18. srpna 1765 večer náhle zemřel ženichův otec – František I. na infarkt. O náhlé smrti svého milovaného muže se Marie Terezie dozvěděla tentýž den od svého nejstaršího syna Josefa II. S jeho smrtí se nedokázala vyrovnat po zbytek svého života; od dalšího dne chodila až do své smrti v černém a své šperky a jiné oblečení rozdala svým dcerám. Ostatky Františka I. byly umístěny do rodinné kapucínské krypty, kde byla později pochována i Marie Terezie. František I. po sobě zanechal obrovských 18 miliónů zlatých a dvě sídla v Čechách. Pomocí 12 miliónů umořila Marie Terezie státní dluh, zbytek si nechala pro zaopatření početné rodiny (11 dětí). Josef II. se po smrti svého otce stal automaticky římskoněmeckým císařem, jelikož byl v té době již římskoněmeckým králem. Navíc, dne 17. září 1765 Marie Terezie jmenovala Josefa II. jako spoluvládce habsburských zemí. Postupem času docházelo mezi oběma k značným rozporům, Josef II. se snažil vládnout sám, bez matčiny pomoci, navíc si v té době užíval nevázaného života, kdy místo toho, aby si hledal nevěstu, se kterou by zajistil mužského potomka a následníka, raději běhal za "lehkými ženami"; od jedné z nich dostal kapavku, jak udává literatura. Navíc se Josef II. čím dál více ztotožňoval s úhlavním nepřítelem Rakouska, Fridrichem II., ba co víc, snažil se o schůzku, ke které nakonec na sklonku vlády Marie Terezie došlo (v letech 1779 a 1780). Jeho matka mu také vyčítala, že si neudrží žádného přítele a jediný, s kým si Josef II. rozumí, je úhlavní nepřítel státu, kvůli němuž přišla Marie Terezie o Slezsko. Poslední léta svého života tak Marie Terezie prožila ve velkém stresu. Největší ránu ji způsobila smrt jejího manžela, dále pak věčné rozpory se synem. Navíc 5. srpna 1772 byla donucena souhlasit s rozdělením Polska mezi Prusko a Rusko. Kdyby se totiž postavila na stranu Polska, vše by vedlo k válce, kterou by osamocené Rakousko jistě prohrálo. Rakousko sice získalo 70 000 čtverečných kilometrů Polska, ale jeho nový nepřítel Rusko se rozrostlo v důsledku tohoto dělení ještě blíž k rakouským hranicím. Během hladomoru v českých zemích v letech 1771–1772 zemřelo nejméně 250 000 lidí, což vedlo k rozsáhlým nevolnickým nepokojům. Dne 5. července 1778 vypukla Válka o bavorské dědictví a opět ji zahájil Fridrich II. vpádem do Čech. Válka byla ovšem velmi rychlá a neodehrály se během ní žádné velké bitvy. Mír byl sepsán následujícího roku, dne 13. května 1779 a dostal označení těšínský. Rakousko si mohlo ponechat bavorskou Innskou čtvrť, zbytek si vzalo Prusko. Tento mír byl poslední velkou politickou akcí, kterou Marie Terezie stihla za svého života udělat. U Marie Terezie byl diagnostikován vysoký krevní tlak a pulmonální neprůchodnost s rozedmou plic. Dne 8. listopadu 1780 se nachladila na lovu bažantů a 29. listopadu 1780 zemřela. Pitva ukázala, že jí nefungovala jedna plíce. Byla pochována, stejně jako její manžel a její vychovatelka Charlotta Fuchsová, v rodinné kapucínské kryptě. Po celém tehdejším Rakousku se konaly bohoslužby a i její celoživotní úhlavní nepřítel Fridrich II. jí vzdal čest. Zanechala po sobě, až na Slezsko a získanou část Bavorska, neporušené Rakousko z dob vlády svého otce a dále sedm potomků na sedmi evropských trůnech. královna uherská 1740–1780 (korunována roku 1741 v Prešpurku (dnešní Bratislava . )) královna česká 1740–1780 (korunována roku 1743 v Praze) arcivévodkyně rakouská 1740–1780 vévodkyně parmská 1740–1748 plus v desítkách dalších malých územních celků V letech 1740–1780 vládla Marie Terezie jako arcivévodkyně rakouská a královna uherská a česká. Její panování bylo založeno Pragmatickou sankcí císaře Karla VI. (který neměl mužského potomka) ve smyslu "vládkyně habsburské říše", nikoli jako "císařovny Svaté říše římské", jak je někdy označována. Tou totiž nebyla zvolena, ani nebyla takto korunována, ačkoli svého manžela do Frankfurtu nad Mohanem k jeho korunovaci v roce 1745 doprovodila. Její titul císařovny je tedy třeba považovat v letech 1745–1765 za titul "císařovny-manželky", později jako "císařovny-matky" (po smrti jejího manžela se stal císařem Svaté říše římské jejich syn Josef II.). Vývoj v užívání jednotlivých titulů názorně ilustruje vývoj mincovnictví z dob její vlády. Na mincích a medailích s podobiznou panovnice se objevuje nápis "M THERESIA D G R IMP HU BO REG" (= Maria Theresia, Dei Gratia Romanorum Imperatrix, Hungariae Bohemiaeque Regina = Marie Terezie z Boží vůle římská císařovna, uherská a česká královna) až od roku 1745, kdy byl její manžel František Lotrinský zvolen císařem po smrti císaře Karla VII. Albrechta. Karel VI., otec Marie Terezie, zřídil ve Vídni císařskou mincovnu, kde mincmistrem byl Matthäus Donner (bratr sochaře Georga Raphaela Donnera), který býval na spodním okraji mincí podepsán (případně zkratkou MD). Donner vytvářel a razil na příkaz císaře mince (české tolary, ze kterých později převzal jméno americký dolar, krejcary, dukáty, feniky, liardy. ad.) a medaile z milosti, které panovník uděloval za zásluhy významným osobnostem. Vyjadřovaly nejvyšší poctu od "milostivého" panovníka. Podrobnější informace naleznete v článku Tereziánské reformy. Za panování Marie Terezie byly provedeny osvícenské reformy v řadě oblastí. Na ně pak navázaly josefinské reformy. V rámci správní reformy byla omezena zemská samospráva, vytvořena centralizovaná správa monarchie a státní správa byla profesionalizována. Bylo sjednoceno trestní právo v Rakousku a českých zemích, a to zákoníkem zvaným Constitutio Criminalis Theresiana (vešel v platnost roku 1768). Tento zákoník byl v mnohém stále poplatný právní soustavě středověku, jako důkazní prostředek připouštěl například mučení a obsahoval ještě skutkové podstaty trestných činů jako je čarodějnictví nebo magie. Byly vytvořeny tereziánské katastry, soupisy půdy, domů a obyvatel. Tereziánský urbář z roku 1767 definoval vztahy mezi vlastníky půdy a jejich poddanými v Uhrách, což narazilo na ostrý odpor uherské šlechty. Poddanská a pozemková reforma, kterou navrhl a v několika zemích (Čechy, Dolní Rakousy, Morava, Štýrsko a Halič), provedl František Antonín Raab, se označuje jako raabizace (aboliční raabovská soustava, raabovský robotní svod nebo raabovský emfyteut). Část vrchnostenské půdy byla za poplatek rozdělena mezi rolníky, v rámci pilotního projektu byla roku 1775 rozdělena část půdy po zrušeném jezuitském řádu. Roku 1775 vydala Marie Terezie poslední robotní patent, který zmírnil robotní povinnost. Josef II. raabovské reformy zastavil. Stát podporoval podnikání (textilní a sklářské manufaktury, papírny), zavedl celní unii a cla na ochranu před zahraniční konkurencí. Modernizovalo se obdělávání půdy a prosadily se brambory. Byla zavedena jednotná měna (1 tolar = 2 zlaté) a první papírové peníze (bankocetle) a sjednoceny míry a váhy. V roce 1751 byl vydán ohňový patent, stanovující průlomové zásady požární ochrany, zejména stavbu domů z nehořlavých materiálů a vybavení vesnic zvoničkami s nepřetržitou vartýřskou službou. Roku 1773 byl zrušen jezuitský řád, jezuité tím přišli i o dohled nad školstvím. K řízení reformy školství byl pozván Johann Ignaz Felbiger. 6. prosince 1774 byl vydán Všeobecný školní řád pro všechny císařsko-královské země, který stanovil mimo jiné všeobecnou vzdělávací povinnost pro chlapce i dívky (nikoli povinnou školní docházku, jak se obvykle uvádí). Byla zavedena povinná šestiletá školní docházka a systém škol: triviální školy na venkově i ve městech, při farách, pro výuku čtení, psaní a počtů, výuku náboženství a základů zemědělství, pro dívky též domácích prací. Na obsah výuky dohlížel farář, na hospodaření školy školní dozorce, což byl obvykle nejbohatší sedlák z vesnice. hlavní školy ve městech, alespoň jedna v kraji. Kromě základních znalostí se učila též německá gramatika a latina. V českých hlavních školách se v prvním ročníku učilo česky, ve druhém částečně česky, ve vyšších německy. normální školy, což byly učitelské ústavy v zemských městech, s výukou pouze v němčině. preparandy, přípravné kursy pro učitele, trvaly při normálních školách 1–2 roky, při hlavních školách 3 měsíce. Dozor nad hlavními a normálními školami měly zemské školní komise. Roku 1775 byla provedena reorganizace středních škol podle Gratiana Marxe. Byla vytvořena pětitřídní (později šestitřídní) gymnázia, kde se učilo německy, od 3. třídy latinsky. Roku 1751 založila Marie Terezie ve Vídni vojenskou akademii. Marie Terezie osobně vyšívala jedny ze šatiček pro Pražské Jezulátko – zelené se zlatou výšivkou patří mezi nejvýznamnější. Z manželství s císařem Františkem I. Štěpánem vzešlo 16 dětí, 5 synů a 11 dcer. Šest dětí zemřelo ještě za života jejich matky (1. Marie Alžběta, 3. Marie Karolína, 7. Karel Josef, 10. Marie Karolína, 11. Johanna Gabriela, 12. Marie Josefa). Tři dcery se jmenovaly Marie Karolína (č. 3, 10 a 13). Dvě dcery se jmenovaly Marie Alžběta (č. 1 a 6). Dva synové se stali císaři (č. 4 a 9). 1. Marie Alžběta (1737–1740) 2. Marie Anna (1738–1789), žila později v Klagenfurtu 3. Marie Karolína (1740–1741) 4. Josef II. (1741–1790) 1.∞ 1760 princezna Isabela Bourbonsko-Parmská, dcera Filipa Parmského vévody z Parmy, Piacenzy, Guastelly 2.∞ 1765 princezna Marie Josefa Bavorská, dcera císaře Karla VII. a Marie Amálie Habsburské 5. Marie Kristina (1742–1798) ∞ 1766 vévoda Albert Kazimír Sasko-Těšínský, syn polského krále Augusta III. a Marie Josefy Habsburské 6. Marie Alžběta (1743–1808), abatyše v Innsbrucku 7. Karel Josef (1745–1761) 8. Marie Amálie (1746–1804) ∞ 1769 vévoda Ferdinand Parmský, syn Filipa Parmského vévody z Parmy, Piacenzy, Guastelly 9. Leopold II. (1747–1792) ∞ 1765 infantka Marie Ludovika Španělská z rodu Bourbon-Anjou, dcera krále Karla III. 10. Marie Karolína (1748–1748) 11. Johanna Gabriela (1750–1762) (zasnoubena) král Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský 12. Marie Josefa (1751–1767) (zasnoubena) král Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský 13. Marie Karolína (1752–1814) ∞ 1768 král Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský, syn španělského krále Karla III. 14. Ferdinand Karel (1754–1806) ∞ 1771 vévodkyně Marie Beatrice d'Este, dcera vévody Herkula III. z Modeny-d'Este 15. Marie Antoinetta (Marie Antonie) (1755–1793) ∞ 1770 Ludvík (1754–1793), dauphin, od 1774 jako Ludvík XVI. král Francie, syn dauphina Ludvíka Bourbonského 16. Maxmilián František (1756–1801), arcibiskup, kurfiřt kolínský číslování domů školství ulice Za jejího panování byly očíslovány domy. Do té doby se domy značily názvy, např. Dům U dvou slunců na pražské Malé Straně. V Praze bylo toto, tzv. nejstarší číslování provedeno v roce 1770.

PERSON

PERSON

007342

... Tyto pásky jsou k obuvi obvykle připevněny přibližně v úrovni nártu na noze a dále mezi palcem a ukazovákem. Díky tomu může noha volně dýchat a navíc je prstům umožněn volný pohyb. Oproti sandálům žabky pevně nezajišťují kotník. Nejstarší dochované žabky jsou cca 3500 let staré a jsou uložené v britském muzeu. Obuv se v dnešní podobě...

Jak staré jsou nejstarší dochované boty zvané žabky?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDabky

Nejstarší dochované žabky jsou cca 3500 let staré a jsou uložené v britském muzeu.

Žabky (někdy též vietnamky, nosí se totiž především v Asii, odkud se přes Spojené státy rozšířily do Evropy, či plážovky nebo ťapky, na Moravě šlapky, na severní Moravě cukle; další pojmenování viz níže v článku) jsou celosvětově nejrozšířenějším druhem otevřené (obvykle letní) obuvi. Jejich charakteristikou je pásek ve tvaru písmene Y, který při nazutí obepíná nohu. Tyto pásky jsou k obuvi obvykle připevněny přibližně v úrovni nártu na noze a dále mezi palcem a ukazovákem. Díky tomu může noha volně dýchat a navíc je prstům umožněn volný pohyb. Oproti sandálům žabky pevně nezajišťují kotník. Nejstarší dochované žabky jsou cca 3500 let staré a jsou uložené v britském muzeu. Obuv se v dnešní podobě začala vyrábět v polovině 20. století na Novém Zélandu, odkud se pak následně rozšířila do celého světa. Žabky jsou též vhodným preventivním obutím i při vstupu do veřejných sprch či koupališť, kde by mohlo hrozit nebezpečí šíření kožních nemocí. Vedle výhod jsou ovšem obuvi vytýkány i nedostatky, a to především v oblasti zdravotní a environmentální. Podešev obuvi je dnes obvykle vyrobena ze syntetických materiálů, například z PVC, což zajistí, že boty jsou poměrně lehké a skladné. K výrobě se ale používají i jiné materiály, kupříkladu palmové lýko, sláma či dřevo. Pásky mohou být vyrobené také ze syntetických materiálů nebo například z látky či provázků. Pokud jsou dané boty určeny pro ženy, mohou být pásky ještě dozdobeny (například barevným potiskem, korálky apod.). Navíc lze i podešev barevně, graficky či tvarově upravit do různých podob. Díky tomu je možné tuto obuv použít i jako reklamní předmět. Pokud je podrážka doplněna o konstrukci připomínající lešení, je možné tuto obuv nosit i v blátě rýžoviště či ve sněhu. Obvykle bývá tato obuv nošena na bosou nohu, ovšem v Japonsku je nošena i se speciálními ponožkami (pojmenovanými tabi), které se vyznačují oddělením palce od zbytku prstů, čímž jsou ideální na nošení v žabkách. Žabky jsou rozšířené především v oblastech s teplým podnebím, kde je lidé využívají k procházkám po pláži nebo i ke kratším výletům do města. Rozšířené jsou především v Indii (tam se jim říká Hawaii chappal), dále v Austrálii, na Novém Zélandu, v Jihoafrické republice, ve Spojených státech amerických, v Brazílii, Panamě, na tichomořských ostrovech a v jihovýchodní Asii. Ve většině rozvojových zemích jsou gumové žabky tou nejlevnější obuví, jež je k dispozici. Často totiž stojí méně než jeden dolar. Navíc byla přijata opatření ke snížení nákladů, a to například výrobou této obuvi z recyklovaných materiálů (třeba pneumatik). Pokud se obuv poškodí (vytrhne se pásek obepínající nohu), lze ji poměrně snadno a za nízkou cenu opravit u některého z pouličních opravářů obuvi. Naproti tomu jsou žabky v mnoha rozvinutých zemích považovány za roční nebo sezónní druh obuvi, který je ovlivňován aktuálními módními trendy. V případě jejich možného poškození se většina lidí v těchto zemích s opravou žabek – s ohledem na jejich nízkou cenou – ani nezabývá a pořizuje si žabky nové. Žabky existují zhruba již po dobu 6000 let. Přes svou dlouhou historii se změnily jen velmi málo. Primitivní boty, které byly žabkám podobné, je možné nalézt již na jeskynních malbách z konce doby kamenné. To je období před asi 15 000 lety. Nejstarší dochované žabky jsou z doby cca 1500 před naším letopočtem a v současnosti je vlastní britské muzeum. Objevily se také v Egyptě přibližně před 5000 lety. Egypťané tehdy otiskovali chodidla do rozměklé kaše z papyru nalité na vlhký písek. Takto vzniklou podrážku připevnili k noze pásky ze surové kůže. Důkazem jsou nálezy v hrobkách, kde se navíc našly i kousky obuvi vyrobené z barevných kůží a zdobené perličkami či květinovými vzory. Oblíbené také byly ve starověkém Řecku a Římě, kde je nosili především muži. První žabky byly vyráběny nejen z papyru, ale i z jiných materiálů, například z kůže, ze dřeva, nebo také z rýžových stébel. Jejich styly byly odlišné s různými umístěními popruhu pro prst. Ve třicátých letech 20. století se tradiční japonská obuv s tkanou podrážkou nazývaná zóri začala používat na Novém Zélandu jako obuv k vycházkám na pláž. Po druhé světové válce se s vojáky a zaměstnanci okupační správy vracejícími se z Japonska dostaly do Spojených států. Zde získaly popularitu a v Kalifornii byly považovány za reprezentanta životního stylu spojeného se surfováním. Následně se začaly objevovat úvahy nad možností výroby žabek z plastu. Její podobu navrhl v padesátých letech Morris Yock z novozélandského Aucklandu a roku 1957 si jej nechal patentovat. Proti tomu se však postavili potomci Johna Cowieho, jenž byl významným poválečným anglickým obchodníkem zabývajícím se v Hongkongu výrobou z plastu. Ti (rozuměj potomci Johna Cowieho) tvrdili, že to byl právě Cowie, kdo na konci čtyřicátých let 20. století s výrobou žabek z plastu začal a že Yock byl jejich pouhým dovozcem na Nový Zéland. Navíc tvrdili, že John Cowie dokonce vymyslel pojmenování jandal jako zkráceninu z Japanese Sandal (česky japonské sandále). Navzdory skutečnosti, že výraz jandal je běžně na Novém Zélandu používán k pojmenování jakékoliv podoby této obuvi, je slovo Jandal od roku 1987 ochrannou známkou ve vlastnictví společnosti Skellerup. V současné době jsou žabky upravovány a doplňovány o další prvky, které je odlišují od původní – ploché – podoby. Novodobými úpravami jsou například podpatky či klínky používané u obuvi určené ženám. Popularitu žabkám přinesly také celebrity, které je začaly nosit, a následně této obuvi začali věnovat pozornost také módní návrháři. Havaianas je brazilská značka žabek, která si získala popularitu v roce 1998 poté, co u příležitosti mistrovství světa ve fotbale uvedla na trh žabky obsahující na páskách motiv brazilské státní vlajky. Ačkoliv jsou žabky Havaianas například ve Spojených státech populární až v posledních letech, vlastní firma existuje již od roku 1962. Boty jsou známé svou pohodlnou podešví i řemínky. Samotné jméno Havaianas pochází z portugalštiny. Žabka se při výrobě skládá ze dvou částí, a to z podrážky a z vrchního pásku, který se k ní po stranách a uprostřed v místě palce připojí. Během výroby se ze syntetické hmoty vyseknou dvě části sloužící k výrobě vrchních pásků. V místě, kde se budou pojit k podrážce, se proděraví, v oblasti každé z dírek se stlačí a umístí se na příslušné místo do formy pro výrobu spodní části. Do ní se vlije materiál z pěnové umělé hmoty určený pro výrobu spodní části a následně dojde ke spojení spodní části se stykovými částmi vrchních pásků. Nakonec je do každé z dírek vstřikována plastická hmota a jsou plněny vzniklé prolákliny.[nedostupný zdroj] Grafika se na obuv umisťuje pomocí: potisku, strojové výšivky, nažehlovací etiketou. V posledních letech byla většina hromadné výroby žabek přesunuta do rozvojových zemích s levnou pracovní silou. Některé značky – například Okabashi (se sídlem v Bufordu v Georgii) či Island Slipper (se sídlem v Pearl City na Havaji) – však přesto i nadále zůstávají ve Spojených státech. Podle některých pramenů škodí nošení této obuvi lidskému tělu. Odborníci žabky zcela neodmítají (oceňují jejich využití na pláži, v bazénu či ve sprchách), avšak nedoporučují v nich chodit více než hodinu denně (a rozhodně ne po městské dlažbě). Preferují střídání různých druhů obuvi. Ze zdravotního hlediska je této obuvi vytýkáno, že jednak neposkytují nohám žádnou oporu a dále nadměrně zatěžují klenbu nohy a deformují chodidlo. Též ubližují patě a nezdravě namáhají Achillovu šlachu. Jednotlivé prsty se při chůzi musí více namáhat (obuv na noze drží jen díky pásku a to není dostatečné) a při dlouhém pohybu v této obuvi se objevuje nebezpečí vzniku tzv. kladívkového prstu. Je s tím též spojen častý výron kotníku či jeho zlomeniny. Protože se noha dotýká žabek jen svou spodní částí a zbytek chodidla je vystaven působení větru, dochází k vysušování kůže. Pokud je příliš suchá, mohou v ní vzniknout hluboké praskliny a rozpraskaná kůže může začít bolestivě krvácet. Žabkám lze také připočíst bolesti kyčlí a bolesti ve spodní části zad, neboť nutí ke změně přirozeného způsobu chůze, protože osoba obutá do žabek dělá obvykle menší kroky, než je zvyklá, a namáhá tak jiné části zádových svalů, než při přirozené chůzi. Žabkám je vytýkáno, že nenabízí žádnou ochranu chodidel před kameny, blátem či špínou. Navíc ani chodidla neochrání v případě, že na nohu obutou v žabce někdo šlápne. Jiné zdroje poukazují na nevhodné složení podešve. Ta může obsahovat nebezpečné chemikálie (olovo, zinek, fosfáty či ftaláty). Jakmile se tyto látky dostanou do kůže člověka, mohou ovlivnit jeho zdravotní vývoj. Navíc s ohledem na skutečnost, že je obuv vyrobena z polyuretanu, který pochází z ropy, mohou žabky představovat problém z hlediska životního prostředí. Proto se na výrobu žabek využívají i jiné materiály, a to buď recyklovatelné (recyklované pneumatiky) a nebo přírodní (konopí, bavlna, kokos atp.). Nevhodné je také používání této obuvi při řízení motorových vozidel. V některých státech je užití této obuvi během řízení dokonce pokutováno. V jednotlivých oblastech světa má obuv různé pojmenování: jandals – Nový Zéland Nový Zéland infradito (neboli mezi prsty) – Itálie Itálie Hawaii Chappal či Qainchi chappals – Indie Indie a Pákistán Pákistán thongs – Austrálie Austrálie, Kanada Kanada tongs - Francie Francie ., slip-slops – Jihoafrická republika Jihoafrická republika go-aheads – jižní Tichomoří ojotas nebo chancletas – Argentina Argentina chanclas – Španělsko Španělsko chancletas nebo sandalias – Latinská Amerika japanke (neboli japonky) – Chorvatsko Chorvatsko, Srbsko Srbsko, Černá Hora Černá Hora japonki ( .v překladu Japonky) – Polsko Polsko в / vjetnamki (v překladu vietnamky) - Rusko Rusko chinelos – Brazílie Brazílie kafkafim – Izrael Izrael sayonares – Řecko Řecko tsokara – Kypr Kypr (řecká část) vietnámi papucs (v překladu vietnamské pantofle) – Maďarsko Maďarsko tsinelas nebo chinelas – Filipíny Filipíny flip-flops – Spojené království Spojené království, Spojené státy americké Spojené státy americké Na Havaji a na několika dalších místech na světě jsou žabky pojmenovávány jako bačkory.

NUMERIC

NUMERIC

005374

... Pohlavně dospělý bývá až po 26 letech a dožívá se i více než 70 let, což z něj činí jednu z nejdéle žijících chrupavčitých paryb. Patří k nejrychlejším žralokům, může nakrátko zrychlit až na 56 km/h. Je považován za člověku velmi nebezpečného predátora, neboť je zodpovědný za nejvíce nevyprovokovaných útoků na lidi mezi všemi žraloky a jako takový byl dlouhodobě systematicky huben námořníky a rybáři. Jeho pronásledování ještě zesílilo po uvedení úspěšného filmu Čelisti. Ve skutečnosti tito žraloci člověka systematicky neloví, smrtelných útoků bývá v průměru jen 1,5 ročně. Živí se především mořskými rybami a savci (zvláště ploutvonožci), v menší míře i plazy a ptáky. Jeho jediným predátorem mimo člověka je kosatka dravá. Podle kritérií IUCN je veden jako zranitelný druh, který může v brzké době čelit hrozbě vyhubení....

Loví žralok bílý lidi systematicky?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDralok_b%C3%ADl%C3%BD

Ve skutečnosti tito žraloci člověka systematicky neloví, smrtelných útoků bývá v průměru jen 1,5 ročně.

Žralok bílý (Carcharodon carcharias) či velký bílý žralok, dříve často nazývaný žralok lidožravý, je žralok z čeledi lamnovití vyskytující se většinou v pobřežních vodách. Dosahuje maximální délky přes 6 metrů a hmotnosti i více než 3 tun. Pohlavně dospělý bývá až po 26 letech a dožívá se i více než 70 let, což z něj činí jednu z nejdéle žijících chrupavčitých paryb. Patří k nejrychlejším žralokům, může nakrátko zrychlit až na 56 km/h. Je považován za člověku velmi nebezpečného predátora, neboť je zodpovědný za nejvíce nevyprovokovaných útoků na lidi mezi všemi žraloky a jako takový byl dlouhodobě systematicky huben námořníky a rybáři. Jeho pronásledování ještě zesílilo po uvedení úspěšného filmu Čelisti. Ve skutečnosti tito žraloci člověka systematicky neloví, smrtelných útoků bývá v průměru jen 1,5 ročně. Živí se především mořskými rybami a savci (zvláště ploutvonožci), v menší míře i plazy a ptáky. Jeho jediným predátorem mimo člověka je kosatka dravá. Podle kritérií IUCN je veden jako zranitelný druh, který může v brzké době čelit hrozbě vyhubení. V roce 1758 dal Carl Linné velkému bílému žralokovi první vědecké pojmenování Squalus carcharias. Později změnil zoolog Andrew Smith rodové jméno na Carcharodon, což pochází z řečtiny a znamená "roztřepený zub". Jako druh se velký bílý žralok objevuje ve středním miocénu. Nejstarší známý fosilní nález je přibližně 16 mil. let starý, stáří druhu pak bude o něco vyšší. Fylogeneze je však poněkud nejasná a je předmětem sporů. Původně se předpokládalo, že spolu s obřím druhem Carcharodon megalodon sdíleli společného předka. Jejich zuby jsou tvarově podobné, ale megalodon dosahoval podstatně větších rozměrů (až 17 - 18 m a 59 tun) než velký bílý. Navzdory rozdílným rozměrům jsou řazeni do stejného rodu. Nová hypotéza nicméně tvrdí, že jsou příbuzní jen vzdáleně s tím, že pouze patří do stejné čeledi Lamnidae. Velmi blízkým příbuzným velkého bílého byl archaický žralok mako Isurus hastalis. Tuto teorii se zdá podporovat nález 222 zubů a 45 obratlů přechodného druhu Carcharodon hubbelli v roce 1988 a následná publikace výsledků výzkumu v roce 2012. Další hypotéza řadí megalodona do rodu Carcharocles, kam jsou řazeni další velkozubí žraloci jako např. Otodus obliquus. Ze současných druhů má bílý žralok nejblíže k žralokovi mako (Isurus oxyrinchus), žralokovi východnímu (Isurus paucus), žralokovi sleďovému (Lamna nasus) a žralokovi tichooceánskému (Lamna ditropis). Velký bílý žralok žije téměř ve všech pobřežních vodách rozličných oceánů a moří, kde se teplota vody pohybuje mezi 12 °C až 24 °C. Vyšší výskyt druhu je při pobřeží severovýchodu USA a Kalifornie, Jižní Afriky, jižní Austrálie, Japonska, některých ostrovů Oceánie, Chile a Středomoří. Zřejmě nejvyšší koncentrace je poblíže ostrova Dyer nedaleko Kapského města v Jižní Africe, kde se také provádí většina výzkumů. Bílý žralok je považován za epipelagickou parybu, což znamená, že většinu svého života se pohybuje v hloubkách do 200 m. Žije tam, kde se vyskytuje jeho hlavní kořist, což jsou ploutvonožci, menší kytovci, jiní žraloci a velké ryby. Na otevřeném oceánu byli žraloci bílí zaznamenáni v hloubkách až 1 200 m a tato pozorování zahýbala obecně přijímaným předpokladem, že jde o pobřežní druh. Nové studie potvrdily, že žralok bílý je schopen dlouhých migrací. Kalifornští jedinci se na asi 3 až 4 měsíce přesunují k Havajskému souostroví a pak plují zpět. Při cestě se pohybují pomalu a potápějí se do hloubek až 900 m. Podobně pendlují mnohé kusy mezi Austrálií a Jižní Afrikou. Jeden žralok takto urazil asi 20 000 km za méně než 9 měsíců. Důvody těchto přesunů neznáme, předpokládá se nicméně, že je to kvůli potravě či páření. Žralok bílý má zavalité kónické tělo. Ocasní ploutev je téměř symetrická, i když horní část je přeci jen větší než dolní. Prsní ploutve jsou poměrně velké a široké. Jejich barva je zespodu bílá s černými konci. Hřbetní ploutev má klasický trojúhelníkovitý tvar s mírným vykrojením v zadní části. Mezery mezi žábrami se v dolní části směrem k prsním ploutvím zužují. Oči jsou černé a jsou opatřeny mžurkou. Zbarvení kůže je na vrchu a bocích šedé s modrým nebo hnědým nádechem a je velmi zřetelně odděleno od bílé spodní části těla. Toto zbarvení dělá žraloka špatně viditelným zespodu (splývá se světlou hladinou) a seshora (splývá se dnem či tmavou modří hloubky) a rozbíjí jeho siluetu při pohledu z boku. Jako ostatní žraloci má i velký bílý řady jemně vroubkovaných trojúhelníkovitých zubů, které se často obměňují a nahrazují zuby vypadlé. Když se žralok zakousne, třese hlavou ze strany na stranu, čímž používá čelisti jako ozubenou pilu oddělující maso. Samci bílých žraloků dosahují pohlavní zralosti při velikosti 3,5 - 4 m, zatímco samice při délce 4,5 - 5 m. Dospělí jedinci bývají nejčastěji 4 - 5,4 m dlouzí a obvykle váží 680 - 1 100 kg. Samice jsou obecně větší než samci. Za největší změřenou a ověřenou velikost jsou považovány délka 6,4 m a hmotnost 3 324 kg. Ačkoliv se předpokládá, že žraloci dosahující délky okolo 7 m existují, maximální velikost je předmětem stálých sporů. Mnohé zprávy a údaje jsou jen hrubými odhady a spekulacemi, vzniklými za pochybných podmínek. Mezi parybami existují jen tři druhy, které dosahují větších rozměrů než bílý žralok. Jde o žraloka obrovského (Rhincodon typus), žraloka velikého (Cetorhinus maximus) a mantu obrovskou (Manta birostris). První dva jsou delší i těžší, manta je pouze delší (tedy lépe řečeno širší). Všichni tito obři jsou mírumilovní a klidní tvorové, kteří se živí malými živočichy. Existuje množství záznamů o skutečně velkých exemplářích bílých žraloků. Po mnoho desetiletí držely oficiální rekordy žraloci velcí 11,1 m a 11,3 m. První byl chycen ve vodách jižní Austrálie poblíž Port Fairy v roce 1870, druhý při pobřeží Nového Brunšviku (Kanada) v roce 1930. Vědci postupem doby stále častěji zpochybňovali tyto údaje, neboť daleko převyšovaly veškerá další pozorování a měření. 11,3metrový exemplář byl pravděpodobně zaměněn za žraloka velikého, který se v příbřežních kanadských vodách vyskytuje poměrně často a vzhledově se velkému bílému poněkud podobá. Věrohodnost australského exempláře byla vyřešena v 70. letech 20. století, kdy J. E. Randall zkoumal jeho čelisti a podle nich odhadl délku žraloka na 5 metrů. K chybě došlo zřejmě při zápisu délky do záznamu v roce 1870. Podle Randalla měřil největší ověřený žralok 6 m a byl chycen u Ledge Point v západní Austrálii v roce 1987. V roce 1988 byla Davidem McKendrickem u Ostrova prince Edwarda v zálivu Sv. Vavřince chycena samice dlouhá 6,1 m. Mnozí experti však považují za spolehlivý údaj o samici z Kuby z roku 1945, která měřila 6,4 m a vážila 3324 kg. Tento exemplář je nejčastěji považován za největší změřený kus žraloka bílého. Existuje mnoho dalších tvrzení, pozorování a zpráv, které hovoří o žralocích 6 - 7+ m dlouhých. Z těch věrohodnějších šlo především o žraloky chycené u Kangaroo Island u Austrálie a u pobřeží Malty. Shodou okolností byli oba odchyceni v dubnu 1987 a oba měřili přibližně 7 metrů (první 23 stopy, druhý 7,13 metru). Ačkoliv metody měření a způsoby ověření vyvolaly pochybnosti, zkoumání dokumentace a zbytků (1996), považují údaje za možné. Důkladná analýza všech dostupných zdrojů v případě maltského žraloka spíše hovoří pro délku zhruba 6 - 6,8 m. V 80. letech se ve False Bay u Jižní Afriky údajně několikrát objevil obrovský žralok, jenž získal přezdívku "The Submarine" (Ponorka). Podle odhadů měl přes 7 m, ale nepodařilo se ho odchytit a změřit. Je však velmi pravděpodobné, že existence tohoto žraloka Ponorky je přetrvávající mýtus uvedený v život novináři v 70. letech 20. století a čas od času přiživovaný pseudodokumentárními filmy. V letech 2013 - 2016 byla u ostrova Guadalupe (západně od Kalifornského poloostrova) opakovaně nafilmována a vyfotografována obrovská samice nazvaná "Deep Blue". Podle odhadů a nepřímých měření může dosahovat délky 6,5 - 7 metru. Její stáří je odhadováno na 50 let. Bílí žraloci nepřestávají růst ani po dosažení pohlavní zralosti, ačkoliv jejich růst se zpomalí. Nejstarší exempláře tak bývají zároveň největšími. Mezi dravými žraloky je velký bílý největší, i když žralok tygří dosahuje jen o málo menších rozměrů. V průměru měří dospělí jedinci 3,25 - 4,25 a váží přes 400 kg. Největší potvrzený žralok tygří měřil 5,5 metru a jeden neověřený jedinec dokonce 7,4 metru, při hmotnosti 3110 kg. Velký bílý žralok má podobně jako ostatní žraloci zvláštní smysl zvaný Lorenziniho ampule, které mu umožňují detekovat elektromagnetické pole, jenž vzniká pohybem živých zvířat. Bílý žralok dokáže rozpoznat napětí o velikosti půl miliardtiny voltu. Na krátkou vzdálenost tak dokáže rozpoznat i nepohybujícího se živočicha pouze na základě tlukotu srdce. Část ryb má podobný, ale méně rozvinutý mysl v podobě jejich postranní čáry. Aby mohl lépe lovit rychlou a hbitou kořist jako jsou například lachtani, vyvinula se u bílého žraloka schopnost udržovat tělesnou teplotu vyšší, než je teplota okolní vody. Má k tomu zvláštní adaptaci zvanou rete mirabile (úžasná síť), kdy je studenější tepenná krev v pletenci cév ohřívána teplejší žilní krví, která je zahřátá díky svalové činnosti. Tento mechanismus je schopen udržet některé části těla až o 14 °C teplejší než okolní prostředí, zatímco žábry a srdce zůstávají na úrovni teploty vody. Bílí žraloci se rovněž spoléhají na zásoby tuku a oleje ve svých játrech, které mu umožňují překonávat dlouhé vzdálenosti přes potravně chudé oblasti. Játra jim kromě toho pomáhají při potápění. Síla stisku čelistí bílého žraloka byla dlouho zahalena mýty a dohady. Nejnovější vědecké výzkumy se přiklánějí k tomu, že není tak velká, jak se myslelo. Tento predátor se nespoléhá v první řadě na sílu, ale především na pilovité zuby a pohyb hlavou ze strany na stranu, což mu umožňuje efektivně oddělovat maso od těla oběti. Vědecký experiment sice přišel v roce 2008 s výsledkem, že jedinec, který vážil 3324 kg, by mohl vyvinout sílu asi 18 000 N (cca 1800 kg na cm2), což je značná hodnota, ale skutečné výsledky in natura k dispozici nemáme. Chování a sociální struktura tohoto žraloka není dosud dobře prozkoumána. Při pobřeží Jižní Afriky je hierarchie dána velikostí, pohlavím a teritoriálností. Zjednodušeně lze říci, že větší jedinci mají převahu nad menšími, samice nad samci a rezidenti nad nově připluvšími. Čili velká místní samice bude mít jednoznačně navrch nad malým "přivandrovalým" samcem. Při lovu se chovají většinou solitérně a konflikty se snaží urovnat rituálními pohyby a ukazováním své velikosti. Občas se navzájem pokoušou. Pokousaní jedinci se vyskytují často a tento způsob komunikace zřejmě patří k běžné vnitrodruhové sociální interakci. Bílý žralok je jako jeden z mála žraloků znám tím, že vystrkuje hlavu nad hladinu a zkoumá různé objekty či svou potenciální kořist. Velcí bílí jsou obecně velmi zvědavá zvířata, kteří dokazují jistou "nadstandardní" inteligenci a schopnost socializace. U Seal Islandu byli pozorováni jak připlouvají a odplouvají v klanech o počtu 2 - 6 jedinců. Není jasné, jestli jde o příbuzné, nicméně struktura je zřejmě podobná vlčím smečkám. Každý člen má určité postavení a klan je veden alfa jedincem. Tyto skupiny nebývají agresivní k jiným klanům. Bílí žraloci jsou predátoři, kteří se živí rybami (především tuňáky), jinými žraloky, rejnoky, mořskými savci (kytovci, ploutvonožci, vydrami), mořskými želvami a ptáky. Výjimečně napadají i jinou kořist, jako jsou krokodýli. Analýza jejich žaludků ukázala, že na jejich jídelníčku se mohou ocitnout i žraloci velrybí, ačkoliv není jisté, zda jde o aktivní lov či pouhé mrchožroutství. Rovněž konzumují objekty, které nemohou strávit, ne však v takovém množství jako žraloci tygří. Mladí jedinci bílých žraloků útočí převážně na ryby, neboť jejich čelisti a zuby nejsou ještě tak mineralizované, aby mohli efektivně zdolávat větší živočichy. Hranicí je přibližně délka 3 metry, kterou když dosáhnou, začínají ve větší míře napadat mořské savce. Po dosažení délky 4 metrů se savci stávají jejich hlavní kořistí, ačkoliv jednotliví žraloci se mohou specializovat na různé živočichy. Celkově jsou potravními oportunisty, kteří využívají jakékoliv potenciální nabídky kořisti. Pokud však mají na výběr, přednost dostává potrava s vysokým obsahem tuku. Při jednom pokusu byly žralokům nabídnuty mrtvoly tuleně, prasete a ovce. I když ochutnal veškerou nabídku, ovci následně nekonzumoval. U pobřeží Kalifornie žraloci imobilizují rypouše severní (Mirounga angustirostris) tím, že jim zasadí hluboký kousanec do zadní části těla a nechají oběť vykrvácet. Tato metoda je používaná hlavně vůči dospělým samcům rypoušů, kteří jsou obvykle mohutnější než žraloci (váží často mezi 1500 - 2000 kg) a jsou potenciálně nebezpečnými protivníky. Mnohem častěji nicméně napadají mladé jedince. Vyhlédnutá kořist je většinou napadána rychlým výpadem z hloubky. Tuleni obecní (Phoca vitulina) bývají po útoku staženi pod hladinu až do okamžiku, kdy se přestanou bránit. Potom jsou zkonzumováni těsně pod hladinou. Lachtani kalifornští (Zalophus californianus) jsou napadáni prudkým výpadem zespodu a kousnuti doprostřed těla. Žraloci napadají delfíny, plískavice a sviňuchy ze shora, zezadu či zespodu, aby se vyhnuli detekci ze strany jejich echolokačního zařízení. Byly zaznamenané útoky na plískavice tmavé (Lagenorhynchus obscurus), plískavice šedé (Grampus griseus), delfíny (rody Tursiops a Sousa), sviňuchy obecné (Phocoena phocoena) a sviňuchy běloploutvé (Phocoenoides dalli). Skupiny delfínů se někdy brání tím, že žraloky hromadně obtěžují. Velcí bílí napadají i další kytovce. V srpnu 1989 byl u pobřeží Kalifornie nalezen mladý samec kogie tuponosé (Kogia breviceps) s vykousnutou ocasní ploutví. Loví také vorvaňovcovité, například vorvaňovce Stejnegerovy (Mesoplodon stejnegeri) a vorvaňovce zobaté (Ziphius cavirostris). Mořským želvám se snaží prokousnout krunýře okolo ploutví. Největšími rybami, jenž jim padají za oběť, jsou měsíčníci svítiví (Mola mola). U pobřeží Seal Islandu, nedaleko False Bay v Jižní Africe napadají místní žraloci především lachtany jihoafrické (Arctocephalus pusillus). Snaží se je zasáhnout při útoku zespodu vysokou rychlostí, přesahující 40 km/h. Pohybují se tak rychle, že při tom většinou vyletí z vody ať už s lachtanem v tlamě nebo bez něj. Pokud neuspějí při prvním přepadu, občas svou kořist pronásledují. Loví především ráno, zřejmě kvůli snížené viditelnosti. Nejúspěšnější jsou do dvou hodin po rozednění (55 %), pak úspěšnost klesne na 40 % a žraloci s lovem nejpozději dopoledne přestanou. Mrtvoly velryb představují důležitou součást jídelníčku bílých žraloků. Odhaduje se, že 30 kg velrybího tuku dokáže zasytit 4,5 metru dlouhého žraloka na 1,5 měsíce. Mezi léty 2000–2010 bylo několikrát detailně pozorováno chování žraloků u velrybích zdechlin poblíž False Bay. Žraloci nalákaní zápachem rozkládající se mršiny nejprve ohryzávali ploutve a zkoumali mrtvolu pomalým obeplouváním. Poté pokusně kousali do různých částí až do objevení na tuk bohatých zón. Ty pak oddělovali pohybem hlavy ze strany na stranu, aniž by při tom zavírali mžurky. To dělají jen při útoku na živou kořist. Často potom vyvrhovali již spolknuté a zjevně málo výživné kousky masa z tlamy a okamžitě se vraceli pozřít více tuku. Po několika hodinách krmení se žraloci stávali letargickými a přesycenými do té míry, že ačkoliv se stále zakusovali, už nebyli schopni sousto od mršiny oddělit. Nakonec pomalu odplouvali do hloubky. Na mršině se živilo až osm jedinců naráz, přičemž nebyly patrné žádné stopy vzájemné agrese a to ani poté, co některý žralok omylem pokousal jiného. Menší jedinci obvykle plavali okolo a pojídali oddělené plavající zbytky. U velrybích mrtvol je možno zahlédnout ty největší kusy žraloků. Ti, zdá se, dávají přednost této výživné a přitom snadno dosažitelné kořisti před namáhavým lovem, který vyžaduje mrštnost a rychlost, jež oni díky své velikosti už zčásti ztratili. Zřejmě zde také hledají partnery na případné páření. Někdy se na velrybích mršinách živí spolu s nimi i tygří žraloci. O rozmnožování bílých žraloků nevíme téměř nic. Jisté důkazy nasvědčují tomu, že hodování na velkých mršinách může být spouštěčem následného páření. Dříve se předpokládalo, že žraloci dosahují pohlavní zralosti okolo 15. roku života, ale nejnovější výzkumy ukazují, že k tomu dochází podstatně později. Samci sexuálně dospívají v asi 26 a samice ve 33 letech. Maximální délka života byla původně odhadována na něco přes 30 let, ale studie Woods Hole Oceanographic Institution jí posunuly na více než 70 let. Samci zřejmě žijí déle a rostou pomaleji než samice. Tato zjištění ukazují mimo jiné i na zranitelnost tohoto druhu, jehož zástupci potřebují dlouhý život na to, aby se vůbec stihli rozmnožit. Velmi málo víme o chování při páření. Samci mají u břišních ploutví párový pohlavní orgán (clasper). Zřejmě musejí samici nějakým způsobem uchopit čelistmi, aby si jí mohli přidržet a pohlavní orgán zasunout. Velké dospělé samice mají na své hlavě a v blízkosti prsních ploutví stopy zubů jiných žraloků a vědci předpokládají, že jde právě o kousance samců uštědřené během páření. Nikdy nebyl spatřen porod, ale březí samice byly zkoumány a vyšetřovány. Žraloci jsou vejcoživorodí, což znamená, že se vajíčka vyvíjejí v děloze až do doby vyklubání mláděte. Doba březosti trvá zřejmě 11 - 18 měsíců. Mláďata v děloze požírají neoplodněná vajíčka produkovaná matkou. Velikost mláďat při narození je obvykle více než 1 metr, nejčastěji 120 - 150 cm, výjimečně však mohou být i poněkud menší (85 cm) či větší. Vrh obsahuje 2 - 10 mláďat, někdy i více. Vyskakování z vody je typické pro žraloky lovící lachtany jihoafrické. Jde sice o nepředvídatelné, a proto obtížně zdokumentovatelné skoky, ale existuje o nich již množství fotografií a filmového materiálu. Žraloci se pohybují rychlostí okolo 40 km/h a vyskakují až 10 metrů nad hladinu. Přibližně polovina těchto skokových útoků končí úspěšně. V roce 2011 skočil třímetrový žralok do výzkumného plavidla v Mosel Bay. Tento incident byl vyhodnocen nikoliv jako útok ale nehoda. Nešlo však o ojedinělý případ, žraloci bílí jsou pověstní tím, že dokážou skočit do malých lodí a člunů. Co se týče maximální rychlosti, již jsou žraloci schopni vyvinout, přesné údaje k dispozici nejsou. Předpokládá se nicméně, že 40 km/h je víceméně jistá dolní hranice maximální rychlosti, přičemž někteří badatelé uvažují o nejméně 56 km/h při krátkodobém maximálním výkonu. Tím se žralok bílý dostává mezi nejrychlejší žraloky. S jistotou ho překonávají jenom jeho bratranci žraloci mako, jejichž maximální rychlost je odhadována na více než 70 km/h. Mezidruhová kompetice s kosatkou dravou je velmi pravděpodobná v oblastech, kde oba predátoři loví stejnou kořist. Nicméně interakce mezi těmito dvěma predátory je velmi málo prozkoumána. Kosatky dravé jsou obecně považováni za jediného, i když zřejmě jen občasného predátora bílých žraloků a to včetně dospělých jedinců. V říjnu 1997 byl u Farallon Islands při pobřeží Kalifornie zaznamenán případ, kdy asi 5metrová samice kosatky znehybnila 3 - 4 metry dlouhého žraloka, tím že ho převrátila na záda (není jisté, zda ho ochromila již předtím prudkým nárazem anebo právě převrácením). Nedošlo při tom k poškození oběti čelistmi. Žraloka následně udržovala v této poloze přibližně 15 minut, načež se udusil. Kosatka mu pak zčásti sežrala játra, bohatý zdroj tuků a olejů. Podobný útok se odehrál v roce 2000, ale jeho výsledek není znám. Po zmíněných útocích místní populace odhadovaná na 100 žraloků zmizela. Jeden z nich byl opatřen vysílačkou. Ta zaznamenala, že se potopil do hloubky 500 metrů a odplaval k Havaji. Žraloci vycítí nebezpečí a opuštění zóny, kde došlo k útoku, je následný obranný mechanismus vůči přítomnosti svého predátora. V roce 2015 napadlo a zabilo stádo kosatek bílého žraloka u pobřeží jižní Austrálie. Nemoci žraloků bílých nebyly zdokumentovány a tudíž nejsou známy. Občasné nálezy mrtvých kusů na plážích, které nevykazovaly žádné známky zranění či nemoci, nebyly zatím uspokojivě vysvětleny. Jediným zaznamenaným ektoparazitem je žraloček brazilský (Isistius brasiliensis), který kromě bílých žraloků napadá i další větší mořské živočichy včetně dalších žraloků a kytovců. Tato maximálně šedesáti centimetrová paryba doutníkovitého tvaru se přisaje na tělo své oběti a rotačním pohybem z ní pomocí svých čelistí vyřízne kus kůže a masa o průměru několika centimetrů. Zranění, pokud jich není velké množství najednou, nebývají fatální. Ze všech druhů žraloků jsou velcí bílí zodpovědní za jednoznačně nejvíce nevyprovokovaných útoků na lidi. Od roku 1580 do roku 2016 bylo statisticky evidováno celkem 314 případů napadení. Ačkoliv při svých útocích zabili žraloci již nejméně 80 lidí, nejedná se o jejich přirozenou kořist a jen málo napadení končí fatálně. V letech 1990 - 2013 bylo zaznamenáno 153 útoků, z toho 35 smrtelných, což znamená v průměru jen 1,5 úmrtí ročně. Například ve Středomoří došlo za posledních 200 let jen k 31 potvrzeným útokům, z nichž většina měla charakter zkušebních kousnutí. Žraloci takto hryžou do mnoha různých objektů, aby zjistili, o co se jedná. Navzdory všeobecnému mínění není pravda, že by si pletli lidi s lachtany a jinými ploutvonožci. K napadením lidí dochází úplně jiným způsobem než ploutvonožců - nebyl zaznamenán případ, že by na plavce útočili prudkým výpadem zespodu s následným výskokem nad hladinu. K lidem se přibližují pomalu a koušou jakoby bez zásadního úsilí. K většině útoků dochází v kalných vodách či při nízké viditelnosti. Zdá se, že lidé žralokům buď nechutnají nebo jim chutnají nezvykle. Lidské tělo je pro ně možná příliš kostnaté a málo tučné. Málokdy se stane, že by po zkušebním kousnutí svůj útok opakovali. Nevhodný výživový poměr lidského těla pro žraločí zažívání jsou schopny tyto paryby při prvním kousnutí pravděpodobně zanalyzovat. Smrtelné útoky jsou tudíž většinou výsledkem značné ztráty krve a jen málokdy dojde k vyrvání velkého kusu masa. Pokud se to už stane, je to většinou z nohy. Někteří výzkumníci nicméně přišli s jiným vysvětlením, proč dochází k tak málo opakovaným útokům. Je to údajně proto, že lidské oběti dokážou po prvním útoku uniknout, neboť je většinou někdo vytáhne z vody. Žraloci bílí totiž používají metodu jednoho kousnutí a následného vyčkávání, až jejich kořist vykrvácí nebo zeslábne natolik, že je vhodná ke konzumaci bez rizika obrany. To, že poraněné lidi někdo z vody vytáhne, žraloci nepředpokládají a u jejich běžné kořisti, jako jsou ploutvonožci, se to nestává. Přes výše řečené představují žraloci v určitých oblastech hrozbu pro lidi a některé úřady podle toho jednají. Vláda Západní Austrálie vydala v roce 2014 nařízení o selektivním lovu velkých žraloků. Na rizikových místech byly nataženy sítě s háky a návnadami, chycení žraloci jsou stříleni a jejich těla házena do moře. Bílí žraloci občas napadají a někdy dokonce potápějí malé lodě či čluny. Ze 108 potvrzených útoků, k nimž došlo v Pacifiku, se jen 5 týkalo napadení kajakářů. Maximální délka napadených lodí je 10 metrů. Nejčastěji narážejí do zádi, čímž občas loď poškodí a můžou shodit posádku do moře. V roce 1936 u pobřeží Jižní Afriky jeden velký žralok skočil do rybářského člunu Lucky Jim a katapultoval rybáře do vody. Je pravděpodobné, že mnoho lodí láká žraloky elektrickým polem, které vytvářejí. Mnohem více než statistické údaje a vědecká bádání ovlivnilo nazírání na tohoto predátora vydání knihy Čelisti od Petera Benchleye a její následné zfilmování v roce 1975. Bílý žralok dostal mezi veřejností nálepku extrémně nebezpečného, krvelačného, ba přímo děsivého lidožrouta. Krátce po uvedení filmu začal masivní hon na žraloky bez ohledu na druh. V letech po premiéře Čelistí počet velkých bílých žraloků u východního pobřeží Severní Ameriky poklesl o 50 % Populace žraloků bílých, tygřích a kladivounů spadly na jiných místech až o 90 %. Sám Peter Benchley se následně věnoval ochraně žraloků a krátce před svou smrtí v roce 2006 prohlásil, že po tom, co ví, už by takovou knihu nikdy nenapsal. Až do konce 20. století byli žraloci bílí chováni v zajetí ve velkých akváriích jen krátce, nikdy více než jeden měsíc. Vždycky brzy uhynuli anebo byli puštěni zpět na volné moře. Až v roce 2004 se podařilo udržet žraloka v akváriu téměř 200 dní. Šlo o samici chycenou v Kalifornii a drženou v Monterey Bay Aquarium o objemu 3 800 000 litrů. Za dobu svého zajetí vyrostla o 35 cm a byla vypuštěna zpět do moře, neboť napadala ostatní žraloky. Poté byla ještě měsíc sledována. Od té doby bylo v několika jiných akváriích drženo několik dalších kusů podobně dlouhou dobu, nicméně chovat tyto velké predátory v zajetí je extrémně obtížné. Často odmítají potravu a někdy narážejí do stěn akvária. Potápění v kleci je velmi populární na mnoha místech výskytu žraloků, především v Jižní Africe, jižní Austrálii a Kalifornii. Obvyklou praxí je nalákat žraloky směsí krve, tuku a masa házené do moře a následné tahání návnady před klecí, aby žraloci pluli co nejblíže k turistům. Závažným negativem se jeví to, že žraloci si zafixují asociaci "člověk rovná se jídlo", což může vytvářet potenciálně nebezpečné situace. Na některých místech byl proto tento druh turistiky zakázán. Společnosti, které toto podmořské safari provozují se brání, že neexistuje dostatek výzkumů, jenž by potvrdily změnu chování žraloků a obecně je daleko pravděpodobnější, že člověka zabije blesk než žralok. Kompromisem může být používání této metody pouze tam, kde se žraloci vyskytují každopádně (a pokud možno daleko od pláží a turistických středisek) a následně je při tom nepřikrmovat, aby si tento typ lákadla s jídlem nespojovali. V Neptune Bay v jižní Austrálii byla na přilákání žraloků experimentálně pouštěna i rocková hudba, především od domácí legendy AC/DC. Údajně to fungovalo a žraloky přitahovaly především skladby "Shook Me All Night Long" a "Back in Black". Žraločí turistika má v sobě určitě i ekonomický potenciál, neboť má větší finanční přínos než rybářství, což může přispět k ochraně tohoto predátora. Potápění v klecích vydělá na jednom místě v Jižní Africe 9000 - 27 000 liber denně (stav k roku 2011). Bílí žraloci jsou pro člověka jakýmsi synonymem všech žraloků, čímž mají silný potenciál kromě jiného i v reklamě. V ní je zdůrazňována buď jejich žravost a lačnost po krvi nebo naopak krása, elegance a možnost, jak získat vrcholné filmové zážitky. Není zřejmé, jak moc působí rozvoj rybaření na populaci bílého žraloka. Ačkoliv nejsou k dispozici žádná přesná čísla o celkové početnosti populace, Mezinárodní svaz ochrany přírody ho hodnotí jako zranitelný druh. Hlavním problémem je, že pokud jsou žraloci chyceni mezi nerozením a zhruba 26. rokem života, tak se ještě nestihli rozmnožit, což činí jejich populaci obecně velmi zranitelnou. V Úmluvě o obchodování se zvířaty (CITES) je veden v příloze II (Appendix II), což znamená, že obchod s ním je možný pouze s povolením. V roce 2010 byl zařazen do "Konvence o ochraně migrujících druhů divokých zvířat" (Convention on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals) konkrétně do "Memoranda o pochopení ochrany migrujících žraloků" (Memorandum of Understanding on the Conservation of Migratory Sharks). V únoru 2010 vyšla studie Barbary Block ze Stanfordovy univerzity, v níž je odhadována celosvětová žraločí populace na méně než 3500 jedinců, což je srovnatelný počet s žralokem tygřím. Nicméně několik jiných studií z roku 2014 přišlo s tím, že jen při pobřeží Kalifornie žije asi 2000 - 2400 bílých žraloků, což by bylo desetkrát více než číslo udávané Barbarou Block (219) a populace je zde na vzestupu. Rybáři žraloky loví pro jejich čelisti, zuby a ploutve či jako trofejní rybu. Jen málokdy je objektem zájmů komerčního rybářství, ačkoliv maso je považováno za hodnotné. Australská vláda vede žraloka bílého jako zranitelný druh od roku 1999. Jednotlivé státy Australského svazu ale mohou mít trochu odlišný přístup k jeho lovu či ochraně. Nicméně v poslední době je v této zemi zabíjení žraloků na vzestupu. Nový Zéland vyhlásil v roce 2007 zónu 370 km okolo souostroví za oblast plné ochrany druhu a lodě plující pod novozélandskou vlajkou nemůžou žraloky bílé zabíjet ani mimo toto území. Za porušení nařízení hrozí pokuta 250 000 dolarů a až půl roku vězení. V USA vydávají jednotlivá nařízení k zacházení s tímto žralokem konkrétní státy. Populace žraloků v severním Pacifiku tvořená jen asi 340 jedinci, kteří jsou navíc geneticky odlišní od ostatních členů druhu, byla zařazena do California's Endangered Species Act. V Massachusetts bylo v roce 2015 zakázáno chytání žraloků, a potápění za nimi v klecích, lákání na návnadu a podobné aktivity jsou možné jen na zvláštní povolení.

VERB_PHRASE

YES_NO

005446

... Nelidnatější stát, Kalifornie, jich má 53. Každý stát má dva senátory volené na šestileté volební období. Každý druhý rok je volena třetina senátu, zatímco sněmovna reprezentantů je každý druhý rok volena celá. Senátoři tedy mají šestileté volební období a kongresmani dvouleté. Volba kongresmanů i senátorů není ústavou specifikována a je tak ponechána na státech, nicméně většinou se do obou komor volí pomocí Systému prvního v cíli (First-past-the-post). Ústava Spojených států je nejvyšším zákonným dokumentem amerického právního systému. Je společenskou smlouvou upravující fungování společnosti pomocí zvolené vlády. Veškeré zákony i postupy států a federální vlády mohou být předmětem zkoumání a je-li shledáno, že nejsou ve shodě s ústavou, jsou zneplatněny. Ústava je živým dokumentem jež může být doplněn několika různými způsoby. Všechny z nich však vyžadují svolení alespoň převážné...

Co je nejvyšším zákonným dokumentem amerického právního systému?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Spojen%C3%A9_st%C3%A1ty_americk%C3%A9

Ústava Spojených států je nejvyšším zákonným dokumentem amerického právního systému.

Spojené státy americké (anglicky United States of America, krátce také United States, zkratka US nebo USA), zkráceně také Spojené státy, jsou demokratická federativní prezidentská republika v Severní Americe, rozkládající se mezi Atlantským oceánem na východě a Tichým oceánem na západě. Na severu sousedí s Kanadou a na jihu s Mexikem. Díky státu Aljaška sahá území Spojených států amerických i k břehům Severního ledového oceánu (Beringova úžina je dělí od asijského území Ruska), zahrnuje také některé tichomořské ostrovy (zejména Havaj). Spojené státy se skládají z 50 států, jednoho federálního území s hlavním městem a sídlem prezidenta, Kongresu a Nejvyššího soudu (District of Columbia), šesti závislých území (Portoriko, Severní Mariany, Guam, Americké Panenské ostrovy, Americká Samoa a atol Palmyra) a deseti malých ostrovů či útesů.S rozlohou 9,8 milionu kilometrů čtverečních jsou Spojené státy třetí největší zemí na světě (po Rusku a Kanadě). S více než 327 miliony obyvatel jsou třetí nejlidnatější zemí planety (po Číně a Indii). Populace je tradičně koncentrována na obou pobřežích, na východním leží největší město Spojených států New York, na západním pobřeží druhé největší město Los Angeles. Hlavním městem je Washington. Východní část země je hustěji osídlena než západní. Podle nominálního HDP jsou Spojené státy největší světovou ekonomikou, podle HDP v paritě kupní síly druhou největší (po Číně). Jejich ekonomický výkon představuje přibližně čtvrtinu celosvětového HDP. Jsou největším světovým dovozcem a druhým největším vývozcem. Staly se symbolem a průkopníkem ekonomiky založené na volném trhu, v mnohém v tom inspirovaly Evropu nebo Čínu. Oproti Evropě ovšem vykazují menší míru přerozdělování bohatství a větší ekonomické rozdíly mezi lidmi. V nominálním HDP na obyvatele jsou na osmém místě na světě, v HDP v paritě kupní síly na hlavu na dvanáctém, v indexu lidského rozvoje na třináctém. Americká měna, dolar, je hlavní rezervní měnou světa. Americký průmysl a obchod dosáhl vynikajících výsledků a dobyl trhy po celém světě (Ford, Coca-Cola, Boeing, JP Morgan, Exxon, Johnson & Johnson, Walmart, Amazon, Apple, Microsoft, Google, Facebook).Podle většiny kritérií jsou vojensky nejmocnější zemí světa. Čtyřicet procent vojenských výdajů na světě připadá právě na USA. Jsou jadernou velmocí a jedinou zemí, která jadernou zbraň použila ve vojenské operaci. Jsou jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Geopoliticky jsou hodnoceny jako supervelmoc, přičemž tento statut získali především po roce 1945, po svém vítězství ve druhé světové válce. Po konci studené války (1989) se dokonce hovořilo o tom, že jsou supervelmocí jedinou, což se dnes snaží změnit zejména Čína a Rusko. Specifické jsou vztahy Spojených států s Evropou a zejména Spojeným královstvím, neboť to byly evropské velmoci, které severní Ameriku kolonizovaly, aby pak čelily vzpouře místních kolonistů a hnutí za nezávislost, přičemž střet s Brity byl rozhodující (nezávislost na Británii Američané vyhlásili roku 1776). Vzhledem k prosazení se angličtiny jako hlavního a úředního jazyka USA však specifická vazba mezi Spojenými státy a Británií (a stejně tak dalšími anglicky mluvícími zeměmi Commonwealthu, jako je Kanada či Austrálie) přetrvává. Vazba se západní kontinentální Evropou byla dána imigračními vlnami v 19. století (zejm. z Německa a Itálie), posílena byla po americkém osvobození této části Evropy od nacismu v roce 1945. Spojené státy se pak, mj. prostřednictvím vojenské organizace NATO, staly garantem bezpečnosti této části Evropy. Po pádu komunismu ve střední a východní Evropě se vytvořily podobně úzké spojenecké vazby i zde, klíčovým spojencem je pro Američany zejména Polsko. Jako supervelmoc se však USA snaží budovat spojenecké vazby ve všech regionech světa, na Blízkém východě patří ke klíčovým spojencům Izrael a Saúdská Arábie, v Asii Japonsko a Jižní Korea, v jižní Americe Kolumbie, v současnosti se takovým spojencem stává i Brazílie. Americká kultura, zejména pak pop-kultura, získala globální vliv (Hollywood, Disney, jazz, rockenrol, rap, televizní seriály), stejně jako americký životní styl (automobilismus, fast food), a to až takový, že se mimo USA začalo hovořit o americkém kulturním imperialismu či amerikanizaci života. Výborných výsledků dosahuje americká věda a školství (systém univerzit s Harvardem v čele, vynález atomové bomby, internetu, přistání na Měsíci). == Etymologie == Původ pojmu Amerika je znám: V roce 1507 vyrobil německý kartograf Martin Waldseemüller mapu světa, na níž na počest italského objevitele a kartografa Ameriga Vespucciho (latinsky Americus Vespucius) označil země západní polokoule "Amerika". Zvolil Vespucciho a nikoli Kryštofa Kolumba, který doplul k americkým břehům dříve, neboť Vespucci si na rozdíl od Kolumba uvědomil, že je na novém kontinentě, kdežto Kolumbus se domníval, že dorazil do Asie. Sám Vespucci nazýval nový kontinent "Nový svět".První užití pojmu "Spojené státy americké" je doloženo v dopise z 2. ledna 1776, který napsal irský generál americké revoluční armády Stephen Moylan asistentovi George Washingtona Josephu Reedovi. Ve veřejném textu se pojem prvně objevil v anonymní eseji v novinách The Virginia Gazette, jež vycházely ve Williamsburgu. Článek vyšel 6. dubna 1776. V právně závazném textu se název objevil v druhém návrhu Článků konfederace a trvalé unie, který připravil John Dickinson. Návrh vyhotovil k 17. červnu 1776 a uvádělo se v něm: "Jméno této konfederace je Spojené státy americké". V červnu 1776 také Thomas Jefferson napsal pojem "Spojené státy americké" velkými písmeny do nadpisu originálního hrubého návrhu Deklarace nezávislosti.Běžně se užívá též krátká verze názvu "Spojené státy", anglická zkratka "USA" v anglické i české výslovnosti (logický český ekvivalent SSA proti tomu zavededen není) či pojem "Amerika". V 18. století se užívalo též pojmu "Columbia", který odkazoval k objeviteli kontinentu Kryštofu Kolumbovi. Tento pojem, spíše literární, časem vymizel, ale je zachován v označení federálního území (de facto hlavního města) "District of Columbia".V angličtině se pojem United States nejprve užíval v množném čísle ("United States are..."). Po občanské válce se začal používat v čísle jednotném ("United States is..."), aby bylo zdůrazněno, že jde o nerozbornou jednotku. V češtině se ale tato verze neprosadila a užívá se nadále plurál ("Spojené státy jsou..."). U přídavného jména "americký" převážil v češtině význam "vztahující se ke Spojeným státům", ačkoli pojem může značit i "vztahující se k celému americkému kontinentu" (tedy severní i jižní Americe). Druhý význam je však typický jen pro odbornější geografické, geologické či jiné přírodovědné publikace. V běžné řeči a publicistice převažuje význam prvý. Ještě více pak u pojmu Američan, kterým je prakticky vždy míněn "občan Spojených států amerických". Stejné je to v angličtině u pojmu "American". Američané jím označují jak "občana USA", tak "příslušníka amerického národa", neboť v tom ve Spojených státech prakticky není rozdíl, vzhledem k americké politické (státní) koncepci národa. V Evropě převažuje pojetí národa kulturní (jazyk, kultura) či etnické (společný původ). V USA také pojem "nation" prakticky splývá s pojmem "stát" či "lid státu". Pro pojem národ v evropském smyslu se užívá spíše pojem "ethnicity". == Dějiny == === Původní osídlení === Původní obyvatelstvo, tj. Indiáni a Eskymáci, osídlilo americký kontinent pravděpodobně z Asie. Tradiční odhad příchodu tzv. paleoindiánů přes zamrzlou Beringovu úžinu je zhruba 12 000-11 000 let př. n. l., některé novější výzkumy počítají i s časnějším osídlením, a to po moři. Kolonisté ze Sibiře postupovali ze severu na jih podél pobřeží Tichého oceánu a patrně takto osídlili nakonec i jižní Ameriku. Jejich kultura je nazývána kultura Clovis, pozůstatky po ní byli nalezeny zejména v dnešním Novém Mexiku, Texasu, Virginii či Pensylvánii (ale také v Chile). Clovis byla dlouho považována za nejstarší domorodou kulturu obou Amerik a prapředka všech kultur pozdějších, množí se ale důkazy i o některých starších kulturách. Z pozdějších předkolumbovských komunit byla nejvýznamnější Mississippská kultura, která kulminovala v období mezi léty 800-1600, s centrem v Cahokii, nedaleko dnešního St. Louis, kde bylo nalezeno osmdesát mohyl, z nichž největší je Monks Mound, s rozlohou pět hektarů. Odhaduje se, že zde žilo 30 000 obyvatel. Doloženo bylo vyspělé zemědělství se zásadní rolí kukuřice, ptačí kult a lidské oběti. Třetí nejvýznamnější předkolumbovskou kulturu vytvořili Anasaziové v oblasti dnešního Nového Mexika, Arizony, Colorada a Utahu. Stavěli sídla zvaná pueblo, nejslavnější z nich se nachází v Mesa Verde. Pozoruhodná kultura se nacházela rovněž v Louisianě, v archeologické lokalitě Poverty Point. Na severu Spojených států byla nejvýznamnějším útvarem Irokézká liga, která však zažívala svůj vrchol až po příchodu Evropanů a sehrávala svou roli ještě v britsko-amerických konfliktech. O velikosti americké populace před příchodem Evropanů se vedou spory a odhady se značně rozcházejí, od 500 000 lidí až k 9 milionům.Pro současnou evropskou civilizaci byl tzv. Nový svět objeven výpravou Kryštofa Kolumba roku 1492, i když již předtím, okolo roku 1000, přistáli u břehů Ameriky Vikingové vedeni Leifem Erikssonem. === Koloniální období === V dalších stoletích se Severní Amerika stala cílem kolonizačních snah Španělska (Mexiko, Florida, území západně od Mississippi), Nizozemska (část východního pobřeží), Francie (Kanada, povodí Mississippi) a v malé míře i Švédska (Nové Švédsko). Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantského pobřeží. Od roku 1664 se Anglie a později Království Velké Británie postupně zmocnily nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořily na pobřeží 13 kolonií (Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pennsylvania, Delaware, Virginia, Maryland, North Carolina, South Carolina, Georgia). Ty se staly základem budoucích USA. Přestože evropské mocnosti, které kolonizovaly sever amerického kontinentu, zdůrazňovaly, že jejich postup není kořistnický jako postup Španělů a Portugalců v jižní Americe, evropská kolonizace znamenala i zde pro původní obyvatele katastrofu. Nové zavlečené nemoci jako neštovice, chřipka a spalničky zredukovaly jejich populaci místy až o 90 % a zcela zničily jejich sociální struktury. Ale již při této kolonizaci se rodil i nový svobodný duch budoucího státu, neboť řada z prvních osadníků byli Evropané, kteří odcházeli ze starého kontinentu kvůli náboženskému útlaku a věřili, že v novém světě naleznou útočiště. Náboženská svoboda a tolerance se tak stala jedním z klíčových témat při formování novodobé severoamerické kultury. Amerika díky tomu též nekopírovala evropské sekularizační trendy a modernismus zde byl prosazován naopak v součinnosti s vírou, která získala specifický, naléhavý, osobní charakter (viz První velké probuzení), zejména mezi protestanty, kteří nakonec mezi osadníky převážili. Specifický americký přístup k náboženskému prožitku se v kultuře a politice USA projevuje dodnes (viz americký evangelikalismus). Typickým rysem prvních osadnických kultur byl rovněž důraz na samosprávu a konstitucionalismus, tedy práva zaručená základními zákony. Kolem roku 1770 dosáhla populace ve třinácti britských koloniích 2,1 milionu obyvatel, což představovalo třetinu populace tehdejší Británie. Tradiční důraz na samosprávnost, rostoucí ekonomická síla i populace a koroze idejí monarchismu u klíčových myslitelů (John Adams, Thomas Paine, James Madison) předurčily střet mezi kolonií a kolonizačním centrem v Evropě. === Vznik Spojených států amerických a jejich expanze === Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici. Pověstným incidentem se stalo zvláště tzv. Bostonské pití čaje roku 1773. Napětí vyvrcholilo v roce 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Článků Konfederace z roku 1781 si každý ze států Unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu. Roku 1787 byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federativním, roku 1789 byl schválen tzv. Bill of Rights – listina práv, prvních 10 dodatků ústavy - jehož ratifikace byla ukončena v roce 1791. Roku 1789 byl prvním prezidentem Spojených států zvolen George Washington, který dovedl povstaleckou armádu k vítězství nad Brity. Od konce 18. století pak začala územní expanze Spojených států směrem na západ a na jih. Postupně byly do Unie přijaty další státy: Vermont (1791), Kentucky (1792), Tennessee (1796) a Ohio (1803). Roku 1803 byla od Francie odkoupena Louisiana (viz Koupě Louisiany), jejíž malá část byla přijata do Unie jako stejnojmenný stát roku 1812. Pokračující spory v oblasti námořního obchodu a rozdělení sfér vlivu na severoamerickém kontinentu mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím vedly k britsko-americké válce, jež je někdy nazývána druhou válkou za nezávislost a trvala mezi lety 1812 a 1814. Spojené státy válku vyhlásily v přesvědčení, že budou moci využít zaneprázdněnosti Spojeného království, které zaměstnávala válka s Napoleonem, a zabrat zbytek britského panství v Severní Americe. Neuspěly však; jejich vpád do Kanady skončil debaklem a Spojené království postupně začalo na americký kontinent přesouvat další síly. Britové ovšem o tuto válku nestáli a nehodlali investovat prostředky do tak nejistého podniku, jakým by byl pokus o znovudobytí Severní Ameriky, a obě strany se tedy dohodly na návratu ke statu quo ante doplněném dohodami řešícími největší kontroverze. Obnovení předválečného stavu fakticky posílilo postaveni USA a nakrátko zapříčinilo faktickou vládu jedné strany (dnes označována jako demokraté-republikáni). Toto období je někdy nazýváno era of good feelings neboli érou dobré shody. Z jednotlivých teritorií byly postupně vytvářeny další státy: Indiana (1816), Mississippi (1817), Illinois (1818), Alabama (1819), Maine (1820) a Missouri (1821). Roku 1819 získaly USA od Španělska Floridu (stát od 1845). Roku 1845 byl anektován Texas a po americko-mexické válce z let 1846–1848 Alta California a Santa Fe de Nuevo México (Kalifornie jako stát od 1850). Do počátku 60. let byly do Unie přijaty další státy: Arkansas (1836), Michigan (1837), Iowa (1846), Wisconsin (1848), Minnesota (1858) a Oregon (1859). === Americká občanská válka === V 19. století začaly narůstat rozpory mezi americkým severem a jihem. Sever byl lidnatý (19 milionů obyvatel), industriální a odmítal otroctví. Jih byl méně osídlený (8 milionů obyvatel z toho polovina byli černí otroci), zemědělský (zejm. plantáže bavlny) a žil z otroctví. Hnutí, založené na protestantské teologii, které otroctví odmítalo, se nazývalo abolicionismus. Pozvolna se na severu otázka otroctví ovšem začala politizovat. Odpůrci otroctví založili i novou Republikánskou stranu. Její ústřední osobností se stal Abraham Lincoln. Když byl roku 1861 zvolen prezidentem, došlo k secesi (odtržení) jedenácti jižních států (Jižní Karolíny, Mississippi, Floridy, Alabamy, Georgie, Louisiany, Texasu, Virginie, Arkansasu, Severní Karolíny a Tennessee), které vyhlásily Konfederované státy americké. To nakonec vedlo k občanské válce (známé též jako válka Severu proti Jihu). Ta začala 12. dubna 1861 útokem konfederačních jednotek na americkou pevnost Fort Sumter v Jižní Karolíně. Zpočátku dosáhly jižní jednotky solidních úspěchů díky zkušenosti svého velitele Roberta Edwarda Leea, jeho vojska však byla roku 1863 poražena v klíčové bitvě u Gettysburgu. Armádu Unie, tedy Severu, nakonec přivedl k vítězství Ulysses S. Grant (budoucí prezident, v letech 1869–1877). Válka trvala do roku 1865. Po vítězství Severu musely všechny jižní státy ratifikovat třináctý dodatek ústavy, který otroctví zakazoval. Vítězství to však nebylo zdaleka definitivní. Nejenže byl Lincoln zavražděn, ale k moci se na jihu dostala frakce Demokratické strany zvaná Redeemers, která hlásala nadřazenost bělochů a zavedla rasovou segregaci (tzv. Zákony Jima Crowa). (O odstranění jejích posledních zbytků se vedl tuhý politický boj až do 60. let 20. století). Válka nicméně znatelně posílila federální moc a umožnila další expanzi.. === Posilování velmocenského postavení === Mohutný hospodářský rozvoj po skončení občanské války způsobil, že se USA již roku 1872 staly hospodářsky nejsilnější zemí světa. Za tímto rozmachem na konci 19. a začátku 20. století stáli průmyslníci jako Cornelius Vanderbilt, John D. Rockefeller, Henry Ford a Andrew Carnegie, či bankéř John Pierpont Morgan. Ekonomický boom byl doprovázen další expanzí na západ. Ještě před občanskou válkou a poté až do první světové války zde vzniklo 15 dalších unijních států: Kansas (1861), Západní Virginie (1863), Nevada (1864), Nebraska (1867) ., Colorado (1876), Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Washington (1889), Idaho, Wyoming (1890), Utah (1896), Oklahoma (1907), Arizona a Nové Mexiko (1912). Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruského impéria rozsáhlé území Aljašky. Od 80. let 19. století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu, především do Karibiku a do Tichomoří. Vítězství ve Španělsko-americké válce a další intervence měly několik důsledků; protektorát nad Portorikem a Kubou, ostrov Guam, Filipíny, anexe Havajských ostrovů roku 1898, rozdělení ostrovů Samoa s Německou říší roku 1899 a Průplavové pásmo v Panamě. Na počátku 20. století se Spojené státy staly jednou ze světových velmocí. Kromě svého již velkého vlivu na západní polokouli, resp. na obou kontinentech Ameriky, se však USA ve světové politice až do první světové války angažovaly jen poměrně málo. Jejich politika byla do značné míry izolacionistická (viz Monroeova doktrína). Zásadní roli při překonávání amerického izolacionismu sehrál prezident Woodrow Wilson. Američané se díky němu v roce 1917 zapojili na straně Dohody do první světové války. Wilson svou koncepcí práva na sebeurčení národů též významně ovlivnil podobu Evropy po konci války.20. léta 20. století přinesla další mohutný rozmach hospodářství. Americkým sebevědomím zacloumal až krach na newyorské burze v roce 1929. Ten způsobil celosvětovou ekonomickou krizi, jež katalyzovala zejména politický vývoj v Evropě (pomohla zvláště vzestupu fašismu a nacismu). V samotných Spojených státech vedla k opuštění čisté "laissez faire" ekonomické politiky a větším státním zásahům do ekonomiky v rámci plánu zvaného New Deal, který připravil Demokrat Franklin Delano Roosevelt. Plán měl své kritiky, ale obzvláště dobře se hodil pro válečný stav, do něhož se USA dostaly poté, co Japonsko napadlo jejich základnu Pearl Harbor v Pacifiku. Američané následně vyhlásili válku nejen Japonsku, ale i jeho spojenci, nacistickému Německu, a vstoupili tak do druhé světové války (již předtím ovšem hospodářsky podporovaly Spojence podle Zákona o půjčce a pronájmu z roku 1941). USA se podílely přímo na poražení Německa na evropském kontinentě (viz Den D), Japonce pak porazily i za pomoci zcela nové zbraně – atomové bomby – kterou v roce 1945 svrhly na japonská města Hirošima a Nagasaki. Vítězné mocnosti, tedy USA, Británie a Sovětský svaz, pak dohodami ekonomickými (konference v Bretton Woods) i politickými (Jaltská konference) narýsovaly podobu poválečného světa. === Studená válka === Za války, která přímo nezasáhla území kontinentálních USA, se americká průmyslová výroba zdvojnásobila, zatímco Evropa byla hospodářsky na kolenou. Bylo zřejmé, že Spojené státy se staly klíčovou mocností Západu. Po válce pomohly těžce postižené Západní Evropě včetně Západního Německa v rámci Marshallova plánu. Západoevropské státy díky němu nejen poměrně rychle překonaly nejhorší problémy, ale navíc nastoupily cestu k výraznému hospodářskému růstu a k doposud nebývalému blahobytu. Po válce dostaly USA též do správy poručenská území OSN v Tichém oceáně, jež byla předtím pod správou Japonska, a většina z nich se později stala volně přidruženými územími Spojených států (Marshallovy ostrovy, Severní Mariany, Mikronésie atd.). Roku 1959 byly vytvořeny dva – dosud poslední – státy Unie: Aljaška a Havaj. Rozdělení sfér vlivu mezi vítěznými mocnostmi druhé světové války proběhlo poklidně, ale klid nevydržel dlouho – po roce 1947 vzniklo mezi Spojenými státy (a jeho západními spojenci) a Sovětským svazem napětí, kterému se pak říkalo studená válka. Toto napětí se projevovalo jak pozitivně, tedy snahou o ekonomické předběhnutí soupeřícího tábora či proslulým "vesmírným závodem", v jehož rámci Sověti vyslali prvního člověka do kosmu (1961) a Američané přistáli na Měsíci (1969), ale občas i různými, často velmi krvavými, "proxy wars" (zástupnými konflikty). Na některých z nich se Spojené státy tak či onak přímo podílely – Korejská válka (1950–53), Karibská krize (1962), Vietnamská válka (1959-1975). Zejména vietnamský konflikt vyvolal pnutí i uvnitř americké společnosti, odpor proti této válce probíhal v součinnosti s hnutím za práva Afroameričanů, které vedl především reverend Martin Luther King. Tento boj, podpořený zejména demokratickým prezidentem Johnem Fitzgeraldem Kennedym (zavražděn 1963), byl úspěšný: Zákony na obranu lidských práv z let 1964 (školy, zaměstnání a ubytování), 1965 (volby) a 1968 (trh s bydlením) zakázaly diskriminaci na základě rasy nebo barvy pleti. Hnutí 60. let (někdy se hovoří o kontrakultuře) přinesla však i některé sporné jevy, jako je adorace drog a promiskuity, černošský radikalismus (Černí panteři, Malcolm X aj.), nebo levicový extremismus (obdiv k násilnické čínské kulturní revoluci apod.), což v 70. a 80. letech přineslo protipohyb – neokonzervatismus, v USA reprezentovaný především republikánským prezidentem Ronaldem Reaganem. Reagan zvolil tvrdý postup i vůči Sovětům, avšak byl to právě Reagan, který nakonec reagoval vstřícně na reformátorského vůdce Sovětského svazu Michaila Gorbačova (1985-1991) a sérií dohod o odzbrojení de facto Studenou válku ukončil. Ta definitivně skončila pádem komunismu v Evropě (1989) a rozpadem Sovětského svazu (1991). O Spojených státech se začalo hovořit jako o jediné světové supervelmoci. === Po roce 1989 === Euforie z konce Studené války a triumfu západního modelu společnosti trvala takřka po celá 90. léta 20. století. Americké ekonomice, opojené průnikem na nové trhy a možnostmi internetu, digitalizace a nových technologií, se dařilo (90. léta jsou nejdelším obdobím setrvalého ekonomického růstu v americké historii). Svět do značné míry akceptoval i roli Spojených států jako "světového četníka" (zejm. Válka v zálivu roku 1991). Roku 2001 přišel však zlom. Jednak došlo k prasknutí "dot-com bubliny" na trzích a poté éru poklidného vývoje narušil teroristický útok z 11. září 2001 na newyorská Dvojčata, který provedli islámští teroristé ze skupiny Al-Káida. Ačkoli se demokratický svět s Američany a jejich prezidentem George W. Bushem v té chvíli solidarizoval, jejich reakce, obecně nazvaná Válka proti terorismu, jež především spočívala v invazi do Iráku roku 2003, již tolik respektována nebyla a vzrostlo i napětí uvnitř americké společnosti. Jistotami zacloumala i finanční krize z roku 2008, která začala jako americká hypoteční krize, avšak přerostla v krizi celosvětovou. Později vzrostlo rovněž napětí mezi Spojenými státy a dalšími velmocemi, které s nelibostí nesou americkou hegemonii - především Ruskem a Čínou. Oslabeny byly vztahy i se západní Evropou (krom Británie). Tyto trendy vyvrcholily za vlády Donalda Trumpa, který nastoupil do prezidentského úřadu roku 2017. == Geografie == === Poloha === Spojené státy americké leží v Severní Americe. Jejich břehy omývá z východu Atlantský oceán a ze západu Tichý oceán. Stát Aljaška leží v severní části kontinentu a je ze severu omýván Severním ledovým oceánem. Aljašku odděluje od Euroasijského kontinentu Beringův průliv. Mezi nejznámější poloostrovy patří Florida na jihu USA, která odděluje Mexický záliv od Atlantského oceánu. Ze severu mají USA společnou hranici s Kanadou, na jihu pak s Mexikem. Floridský průliv odděluje USA od souostroví Bahamy a od Kuby. === Horopis === USA leží v Severní Americe. Základem tohoto kontinentu je starý kanadský štít, který se rozprostírá v severovýchodní části kontinentu a jehož střední část je protlačena a tvoří dno Hudsonova zálivu. Je tvořen velmi starými přeměněnými a vyvřelými horninami. V současnosti se pod západní okraj desek amerických kontinentů podsouvá tichooceánská litosférická deska a zároveň se Jižní Amerika pohybuje směrem k Severní. V důsledku pohybů litosférických desek vznikla vysoká horská hradba, která se táhne od Aleutských ostrovů přes Aljašský poloostrov až po Ohňovou zemi. Kordillery, jejichž nejvyšším bodem je se svou výškou 6168 metrů Denali (dříve Mount McKinley), začínají Aljašským hřbetem a táhnou se na jih ve dvou výrazných pásmech: při pobřeží Tichého oceánu leží Pacifické pobřežní pásmo a ve vnitrozemí Skalnaté hory. Mezi jednotlivými pásy Kordiller se rozprostírají sníženiny a plošiny, např. Koloradská plošina či Velká pánev. Nejvyšší bod tzv. sousedících Spojených států (tj. bez Aljašky a Havaje) je vrchol Mount Whitney (4417 m) v kalifornském pohoří Sierra Nevada. Jen pár desítek kilometrů od Sierry Nevady leží nejníže položené místo USA i Ameriky v Údolí smrti (anglicky Death Valley). Tato proláklina je 86 metrů pod úrovní hladiny moře a své jméno dostala podle nehostinných podmínek pro život: jedná se o poušť bez vodních zdrojů, kde byla naměřena dosud nejvyšší teplota na Zemi, 56,7 °C ve stínu. Poblíž východního pobřeží se táhne staré pohoří Apalačské hory a mezi Apalačskými horami a Atlantským oceánem se rozprostírá pak Pobřežní nížina. Mexický záliv lemuje Mississippská nížina. Mezi Apalačskými horami a Kordillerami se postupně od východu rozprostírají Vnitřní roviny a Velké planiny. === Vodstvo === Větší část území USA patří do úmoří Atlantského oceánu. Vlévají se do něj veletoky, jako je Mississippi s přítokem Missouri, což je nejdelší říční soustava USA, dlouhá 6212 km, a dále také Řeka Svatého Vavřince či Rio Grande. Tichý oceán zásobují vesměs kratší toky tekoucí z Kordiller, například řeky Columbia a Colorado. V USA najdeme i mnoho jezer. Ledovcového původu jsou Velká jezera (Hořejší jezero, Michiganské jezero, Huronské jezero a jezero Ontario), které tvoří největší zásobárnu sladké vody na světě a přírodní hranici mezi USA a Kanadou. Velké Solné jezero se rozprostírá v bezodtoké oblasti mezi Skalnatými horami a Coastal Range. V USA je množství vodopádů; nesporně nejznámější jsou Niagarské vodopády mezi Erijským a Ontarijským jezerem. === Podnebí === Díky své velikosti leží USA v několika významných podnebních pásech. Počasí v Americe je značně nestálé a teplotní výkyvy mohou nastávat dokonce i několikrát denně. Severní část území leží v mírném pásu, je ale chladnější a vlhčí než v Evropě. Způsobuje to studený Labradorský proud, který omývá severovýchodní a východní pobřeží. Ve Vnitřních rovinách a Velkých planinách padá úměrně vzdálenosti od Atlantského oceánu čím dál tím méně srážek. Zajímavým jevem je sněhový efekt Velkých jezer, způsobující sněhové kalamity v jejich blízkosti, a to zejména na jejich jihozápadním pobřeží, které je převážně na území USA. Chladnější podnebí panuje v oblasti západního pobřeží, kde se pod vlivem proudů Tichého oceánu udržuje teplota vesměs konstantní. Nejchladnější zimy najdeme ve Skalistých horách a Sierra Nevadě, kde můžeme naměřit jedny z nejsilnějších mrazů v Americe. V oblastech Jižní Ameriky, Velkých plání, jižních částí atlantického pobřeží, Floridě a státech u Mexického zálivu panují v letním období až tropická vedra, která může doprovázet i nesnesitelná vlhkost. Jižní část USA leží v příjemném subtropickém podnebném pásu a Mexický záliv s poloostrovem Florida v tropickém pásu. Výjimku tvoří vysoce položené pohoří a plošiny, kde je podstatně chladněji, jelikož se zde projevuje výšková stupňovitost. Aljaška leží v subarktickém pásu a Havajské ostrovy v tropickém pásu. Tvar povrchu Ameriky umožňuje takřka bezproblémový přesun vzdušných mas ze severu na jih a naopak. Proto jsou časté hlavně vpády arktického vzduchu z vyšších zeměpisných šířek až do oblasti Mexického zálivu. Proudění v rovnoběžkovém směru stojí v cestě horské bariéry Kordiller, proto se vláha, která by se s proudícím vzduchem dostávala do vnitrozemí Ameriky z Tichého oceánu, vyprší nad oceánem, úzkou pobřežní nížinou a návětrnými svahy tichooceánského pásma. Texas je jinak známý pro svá tornáda, která se vyskytují hlavně na otevřených plochách v období května a září. == Vláda a politika == Spojené státy jsou nejstarší federací světa. Jde o prezidentskou republiku a zastupitelskou demokracii, fungující prostřednictvím kongresového systému definovaného ústavou nahrazující původní ústavu, tzv. Články Konfederace ("Articles of Confederation") platné mezi roky 1781 a 1788. Území tak spadá pod troje orgány – na federální, státní a místní úrovni, ačkoliv mnohé oblasti jsou spravovány více místními správami, například i okresními nebo metropolitními orgány. Všechny tyto správní orgány jsou voliči voleny v tajných volbách nebo jmenovány voliči volenými zástupci. Státní správa se na federální úrovní skládá ze tří složek: zákonodárné: Je jí Kongres skládající se ze Senátu a Sněmovny reprezentantů ("House of Representatives") určující federální zákony, vyhlašující války, schvalující mezinárodní dohody a federální rozpočet. výkonné: Je jí prezident se schválením senátu jmenující vládu a další úředníky, spravující federální právo, vetující návrhy zákonů a velící armádě. soudní: Je jí nejvyšší soud a níže postavené federální soudy jmenované prezidentem se svolením senátu, jež právo vykládají a určují platnost zákonů podle ústavy. Kongres Spojených států je parlamentem dvoukomorovým. Sněmovna reprezentantů má 435 členů po dva roky reprezentujících takzvané "kongresové okresy" (český překlad je problematický). Poměr počtu zástupců z každého státu se každý desátý rok mění podle vývoje počtu obyvatel. Každému státu je však zajištěn nejméně jeden zástupce, jehož v současnosti má sedm států. Nelidnatější stát, Kalifornie, jich má 53. Každý stát má dva senátory volené na šestileté volební období. Každý druhý rok je volena třetina senátu, zatímco sněmovna reprezentantů je každý druhý rok volena celá. Senátoři tedy mají šestileté volební období a kongresmani dvouleté. Volba kongresmanů i senátorů není ústavou specifikována a je tak ponechána na státech, nicméně většinou se do obou komor volí pomocí Systému prvního v cíli (First-past-the-post). Ústava Spojených států je nejvyšším zákonným dokumentem amerického právního systému. Je společenskou smlouvou upravující fungování společnosti pomocí zvolené vlády. Veškeré zákony i postupy států a federální vlády mohou být předmětem zkoumání a je-li shledáno, že nejsou ve shodě s ústavou, jsou zneplatněny. Ústava je živým dokumentem jež může být doplněn několika různými způsoby. Všechny z nich však vyžadují svolení alespoň převážné většiny států. Ústava tak byla od doby svého vzniku změněna, resp. doplněna, 27 krát, naposledy v roce 1992. Ústava zahrnuje ustanovení "zachovat svobodu" a základní práva podle Listiny práv ("Bill of Rights") a dodatků ústavy jež zahrnují svobodu slova, svobodu vyznání a svobodu tisku, právo na spravedlivý proces, právo držet a nosit zbraň, všeobecné volební právo, a právo vlastnické. Zároveň všem státům zaručuje republikánské zřízení. === Politický systém === Spojené státy americké jsou zastupitelskou demokracií a prezidentskou republikou. Politický systém je většinový. K americké politické kultuře patří velká soupeřivost mezi dvěma největšími stranami a vysoký podíl veřejnosti v politice. Americké politice dominují dvě největší strany – Republikánská strana a Demokratická strana. Členové těchto dvou stran drží převážnou většinu volených úřadů v celé zemi na federální, státní i místní úrovni. Nezávislí nebo kandidáti menších stran bývají nejúspěšnější převážně pouze ve volbách do místních zastupitelstev, ačkoliv několik nezávislých senátorů má svá křesla i v senátu. V americké politické kultuře je Republikánská strana vnímána jako "pravostředová" nebo konzervativní, Demokratická strana pak jako "levostředová" nebo liberální. Velikost obou stran ovšem způsobuje značné rozdíly i uvnitř jich samotných. Po volbách v roce 2006 drží poprvé od roku 1994 většinu ve sněmovně reprezentantů i v senátu Demokratická strana, která získala ještě větší náskok v roce 2008, včetně úspěchu v prezidentských volbách. Od roku 2017 je prezidentem Spojených států republikán Donald Trump. === Přední politické strany === Republikánská strana – strana se hlásí ke konzervatismu a snaží se např. o rozvoj podnikání. Jedna ze dvou hlavních stran, má status pravice. Demokratická strana – oficiálně liberální strana, soustředí se na rozvoj sociální a státní oblasti. V Americe má status levice, v Evropě je vnímána spíše jako středová, protože je ekonomicky konzervativnější než evropské levicové strany. === Zahraniční politika === ==== Vývojové tendence ==== Spojené státy ovlivňují v širokém měřítku celosvětový ekonomický, politický a vojenský vývoj. Tento vliv vyvolává četné diskuze o jejich zahraniční politice po celém světě. Téměř všechny státy mají ve Washingtonu svá velvyslanectví a mnoho z nich konzuláty po celé zemi. Nicméně Írán, Severní Korea, Bhútán a Súdán diplomatické styky se Spojenými státy neudržují. Spojené státy jsou zakládajícím členem Organizace spojených národů se stálým zastoupením v Radě bezpečnosti OSN a právem veta. Jsou členem mnoha dalších mezinárodních organizací. Současnými spojenci jsou Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Izrael a státy NATO, z nichž Spojené království Velké Británie a Severního Irska má s USA další nadstandardní vztahy. Navíc mají USA úzké diplomatické, ekonomické a kulturní vztahy se státy, s nimiž sousedí, tedy s Kanadou a Mexikem. Jako celek prošla zahraniční politika USA především ve 20. století rozmanitým vývojem. Monroeova doktrína z roku 1823 definovala celou západní polokouli za sféru vlivu Spojených států. Po vítězné španělsko-americké válce v roce 1898 Spojené státy anektovaly Havaj, Portoriko a Filipíny. Při tzv. banánových válkách v první polovině 20. století Spojené státy intervenovaly v několika zemích Karibiku a Střední Ameriky. Na počátku století byla snaha o izolacionismus a neangažování se mimo západní polokouli. Tento trend byl na čas přerušen během první světové války, do které se USA zapojily v roce 1917 po potopení britské lodě Lusitania s Američany na palubě. Po konci války se odmítly zapojit do Společnosti národů (předchůdkyně OSN) a pokračovaly ve své politice z předválečného období. Ta byla definitivně opuštěna po japonském útoku na Pearl Harbor a vstupem USA do druhé světové války. Po konci největšího konfliktu v dějinách pomáhaly USA obnovit západní Evropu (Marshallův plán) a snažily se zabránit celosvětovému rozmachu komunismu (NATO, Korejská válka, Vietnamská válka). V rámci tohoto boje podporovaly USA také různé nedemokratické vlády (Pinochet, Suharto, Čon Tu-hwan, Perón, Husajn, Duvalier, podpora operace Kondor) či se nepřímo podílely na svržení vlád, jež odporovaly jejich zájmům (Mosaddek v Íránu, Árbenz v Guatemale), nebo se o jejich svržení snažily (podpora contras v Nikaragui).Po vítězství ve studené válce se staly USA v podstatě jedinou supervelmocí na světě. Tato jejich pozice však doznává v posledních letech určitou proměnu, zvláště v souvislosti s komplikovanou situací na Středním Východě a v neposlední řadě s mocenským vzestupem Číny, podporovaným jejím rostoucím ekonomickým potenciálem. ==== Některé problémy na začátku 21. století ==== Vlády USA čelily po světě antipatiím mnoha občanů i států, ale i protestům v samotných USA, kvůli metodám boje proti teroristům, mezi které patří zacházení s vězni ve věznicích Guantánamo a Abu-Ghrajb, provozování tajných věznic CIA mimo americké území, ve kterých . bylo povoleno mučení vězňů (Egypt, Pákistán, Polsko, Litva nebo Rumunsko), masové odposlouchávání svých občanů i spojenců (PATRIOT Act, Echelon a odhalení Edwarda Snowdena o činnosti NSA), kvůli válce v Iráku ., která destabilizovala region a vyžádala si velké množství obětí (odhady se pohybují zhruba od 115 000 do až 461 000 mrtvých od roku 2003), nebo z důvodu vojenské intervence v Libyi, která se po svržení libyjského režimu propadla do chaosu. Kritizována je také úzká spolupráce s nedemokratickými režimy jako je Saúdská Arábie a podpora vojenské intervence v Jemenu. Vztahy mezi Spojenými státy a Íránem se prudce zhoršily poté, co USA v roce 2018 odstoupily od mezinárodní jaderné dohody s Íránem a zpřísnily protiíránské sankce. ==== Americko-čínské vztahy ==== Stav vztahů mezi USA a Čínou je jedním ze základních parametrů mezinárodní politiky. Tyto vztahy se zlepšily v době prezidentství Richarda Nixona, který provedl zásadní obrat tím, že uznal vládu v Pekingu jako legitimní vládu Číny. Došlo k uznání tzv. politiky jedné Číny a Tchaj-wan byl nucen postoupit své místo v OSN Pekingu. V roce 1996 se Čína pokoušela ovlivnit americké prezidentské volby zasíláním finančních příspěvků na podporu kampaně Billa Clintona. V roce 2016 byla Čína jako vlastník amerických státních dluhopisů v hodnotě 1,244 bilionu USD největším zahraničním věřitelem Spojených států.V době vlády prezidentů George W. Bushe a Baracka Obamy se začaly projevovat rozpory zapříčiněné mocenským vzestupem Číny jako vážného hráče v celosvětovém měřítku, hlavně však v jihovýchodní Asii. Napětí mezi Čínou a Spojenými státy vystupňovala řada incidentů, například hackerské útoky, včetně krádeže osobních údajů 21,5 milionu zaměstnanců amerických federálních úřadů v roce 2015, nebo budování umělých ostrovů v Jihočínském moři. Ambice Číny jsou umocněny její rostoucí ekonomickou sílou, která se projevuje mj. v obrovských každoročních přebytcích Číny v jejím obchodu s USA. Podle názoru amerických analytiků provádí Čína protekcionistickou obchodní politiku pomocí uměle udržovaného nízkého směnného kurzu čínské měny a zároveň mnohem nížších mezd pracovníků v čínském průmyslu, čímž může nabízet své zboží v USA za velmi nízké ceny a vytlačovat tak domácí výrobce. V roce 2017 dosáhl čínský přebytek v obchodu s USA 375 miliard USD. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce amerického prezidenta v lednu 2017 se tato situace přeměnila v konflikt, přičemž USA již zavedly zvýšené celní sazby na dovoz oceli a hliníku z Číny. Pokud nedojde ke kompromisu, hrozí nebezpečí stupňující se obchodní války mezi oběma velmocemi. Ohlášené eventuální odvetné kroky Číny, kterými by zavedla vysoká cla na 128 druhů zboží dováženého z USA, neudělaly ve Washingtonu velký dojem. Podle pozorovatelů nejde prezidentu Trumpovi primárně o přístup na čínské trhy, nýbrž o zlepšení platební bilance USA a o to, aby byl celkově zbrzděn mocenský vzestup Číny. Amerika hrozí tím, že by zavedla trestná cla na další čínské dovozy ve výši 150 miliard USD ročně, a Čína neví, jak by takové obchodní válce zabránila. Ta by podle čínských odborníků zasáhla jejich zemi silněji než USA. V současné době se vedou intenzivní jednání mezi oběma státy. Do Pekingu přiletěla 2. května 2018 americká delegace, ke které patřili ministr financí Steven Mnuchin, ministr obchodu Wilbur Ross a pověřenec pro obchodní záležitosti Robert Lighthizer. Informované kruhy ve Washingtonu byly toho názoru, že cílem této delegace nebylo ihned ukončit spor s Čínou o obchodní záležitosti. === Nejznámější organizace === ==== Vládní organizace ==== CIA – Central Intelligence Agency – rozvědka pro zahraničí FBI – Federal Bureau of Investigation – kontrarozvědka a federální vyšetřovací úřad NASA – National Aeronautic and Space Agency – vládní agentura pro kosmonautiku NSA – National Security Agency – Národní bezpečnostní agentura NCIS – Naval Criminal Investigative Service – Námořní kriminální vyšetřovací služba ==== Veřejné organizace ==== Národní střelecká asociace – National Rifle Association (NRA) === Ozbrojené síly === Ozbrojené síly Spojených států amerických se skládají z pěti složek: armády, letectva, námořnictva, námořní pěchoty a pobřežní stráže. V aktivní službě je 1 426 026 lidí. Mezi výzbroj americké armády patří např. letadlové lodě, jaderné ponorky, "neviditelná" letadla či tanky Abrams. Pokročilými technologiemi disponují i výstroje a vybavení pěších a speciálních jednotek. Zapojila se do velké části hlavních konfliktů 20. století. Americká armáda pomohla porazit císařské a později i nacistické Německo v obou světových válkách. V současné době mají USA nejlépe vybavenou a nejsilnější armádu na světě.[zdroj?] Tento fakt je způsoben vysokými výdaji na obranu, zhruba 3/4 toho, co zbytek světa[zdroj?] (pro rok 2011 – 698 mld. dolarů), a rozvojem moderních technologií, jakými jsou například technologie stealth nebo mikrovlnné, sonické a ULF (Ultra-Low Frequency) zbraně, které úspěšně vyvíjejí přední americké korporace, a též značná část zbraní a munice z ochuzeného uranu. Americká armáda má vysokou bojeschopnost díky dlouholetým zkušenostem; od počátku 20. století se účastnila přibližně stovky ozbrojených konfliktů nebo intervencí. V poslední době operuje například v Afghánistánu v rámci operace Operace Trvalá svoboda a obecnějšího konceptu tzv. války proti terorismu. V současné době mají Spojené státy 823 vojenských základen, rozmístěných ve více než 130 ze 195 zemí světa. Od 2. světové války v Německu a v Japonsku, od Korejské války v Jižní Koreji a v dalších zemích. Z mezinárodních vojenských aliancí patří USA k NATO, jejímž jsou nejsilnějším členem. Ozbrojené síly USA jsou subjektem s největším dopadem na znečištění ovzduší na světě a též největší spotřebou ropy (podle CIA World Factbook je to 320 000 barelů denně, což je přibližně 15× více než v době II. světové války). Její emise navíc nejsou připočítávány k emisím USA ani země, na jejímž území ozbrojené síly operují. V současnosti operují Spojené státy vojensky podle některých zdrojů ve více než stovce zemí světa. == Administrativní členění == Spojené státy se skládají z 50 států (state / mn. č. states), jednoho federálního distriktu – District of Columbia, v němž leží federální hlavní město Washington, D.C., spadá přímo pod jurisdikci Kongresu, nespadá pod žádný stát a oficiálně není státem (i když s nimi bývá často uváděn) – a dalších nezačleněných území, např. ostrovních teritorií Portoriko a Severní Mariany. Při podepsání Deklarace nezávislosti Spojených států se Unie skládala ze 13 zakládajících států, které byly do té doby britskými koloniemi. Počet států se posléze rozrostl při expanzi na západ, dobytím či nákupem nových území americkou vládou a dělením existujících států (Západní Virginie). === Města a metropolitní oblasti === Více než 83 % Američanů žije v jedné z 361 metropolitních oblastí. V roce 2005 bylo ve Spojených státech 254 měst s populací větší než 100 tisíc, 25 měst mělo více než 1 milion obyvatel a 4 města (New York, Los Angeles, Chicago a Houston) s populací větší než 2 miliony. Ve Spojených státech je 50 metropolitních oblastí, které mají počet obyvatel přes 1 milion. Mezi nejrychleji rostoucí aglomerace patří Dallas, Houston, Atlanta a Phoenix. == Obyvatelstvo == Spojené státy americké jsou třetí nejlidnatější zemí na světě. Dne 17. října 2006 překročily hranici 300 milionů obyvatel. Počet ilegálních imigrantů se odhaduje na 12 milionů. Populační růst je 0,97 %, což je celkem vysoké číslo např. v porovnání s Evropskou unií, kde je přírůstek pouze 0,16 %. Na to, že jsou USA zemí prvního světa, je zde relativně vysoká i dětská úmrtnost (6,14 ppm) i počet lidí pod hranicí chudoby (47 milionů, tj. 15,15 %) nebo ve vězení (2,245 milionu neboli 751 na 100 000 obyvatel; tj. asi 7,5× více než průměr EU). USA mají velmi rozmanitou populaci. V zemi je 31 etnických skupin s počtem obyvatel větším než jeden milion. To je způsobeno imigrací, která provázela Spojené státy po celou jejich historii – a provází je i nadále. Od 17. století se do Spojených států stěhovali hlavně Evropané, v posledních několika dekádách imigranty představují přistěhovalci z Latinské Ameriky, hlavně z Mexika, Kuby a Portorika, a z Asie. Každoročně se do USA přistěhuje okolo jednoho milionu legálních imigrantů. === Etnické složení === Podle odhadu z roku 2005 tvoří 74,7 % obyvatelstva běloši, 12,1 % černoši/Afroameričané, 4,3 % Asiaté, Indiáni a Eskymáci pak 0,8 % a jiné ras celkem 7,9 %. V těchto číslech je zahrnuto 14,5 % těch, kdo se považují za jednu z těchto etnických skupin a zároveň za Hispánce nebo Latinoameričany. Při sčítání obyvatelstva v USA je totiž otázka rasy jedna věc, zatímco otázka hispánského původu věc druhá. Nejrychleji rostoucí skupinou jsou obyvatelé hispánského původu. Zatímco v roce 1996 tvořili 10 % obyvatelstva, v roce 2000 to bylo 12,5 % a podle odhadu z roku 2005 14,5 %. Vysoký růst je daný jednak imigrací, jednak vysokou porodností. V Kalifornii, Arizoně, Novém Mexiku a v Texasu se pravděpodobně brzy stanou většinou. Největší podíl Hispánců je v Novém Mexiku – 43,6 %. Mexičané obývají především jihozápad a západ USA, Portoričané severovýchod a Kubánci Floridu. Nehispánští běloši (většinou evropského původu) tvořili v roce 1960 85 % populace, nyní představují asi 65 % a podle prognóz klesne jejich podíl v roce 2042 pod 50 %; v roce 2050 mají tvořit 46,3 % populace. Nehispánští běloši tvořili v letech 2008–2009 51,4 % všech novorozenců. V roce 2012 jejich podíl poklesl pod 50 % a menšiny tak již tvoří většinu novorozenců.Muži tvoří 48,5 % populace, ženy 51,5 %. Mužů je přitom více ve věkových skupinách do 15 let, ale naopak nad 65 let již převažují ženy, a to o celých 12,5 %.Věkové složení obyvatelstva je následující: Zdroj === Imigrace === Od počátku kolonizace v 17. století až do 20. století mezi imigranty převládali Evropané, především Angličané, ale také Irové, kteří prchali před hladomorem v Irsku, a Němci, kteří se začali ve větších počtech stěhovat po potlačení revoluce v roce 1848. Velká část imigrantů v 19. století prošla imigračním střediskem na Ellis Islandu v New Yorku. Ve druhé polovině 19. století se do Spojených států stěhovalo mnoho Čechů, kteří se usazovali především v Texasu a ve státech středozápadu (např. v Nebrasce tvoří Čechoameričané okolo 5 % obyvatel), ale také ve velkých městech jako Chicago, kde byl . starostou český rodák Antonín Čermák.Imigrační zákon z roku 1921 (Emergency Quota Act), který byl ještě zpřísněn v roce 1924, omezil přistěhovalectví do USA kvótami, což nejvíce postihlo emigranty z jižní a východní Evropy, kteří tvořili na počátku 20. století přes polovinu nově příchozích. Ve 30. letech tento zákon bránil příchodu Židů, kteří prchali před nacistickým Německem. Zákon byl změněn až v roce 1952. V 50. a 60. letech se do Spojených států stěhovalo ročně 200–300 tisíc lidí.Prezident Lyndon B. Johnson v roce 1965 podepsal zákon Immigration and Nationality Act of 1965, který zrušil jakákoliv rasová omezení pro imigraci a Spojené státy otevřel imigrantům ze zemí třetího světa, především z Latinské Ameriky, Karibiku a Asie, kteří postupně mezi imigranty převládli. Na počátku 21. století Spojené státy přijímaly okolo 1 milionu imigrantů ročně. V roce 2015 se do Spojených států přistěhovalo legálně více než milion lidí, ale jenom 85 tisíc z nich přišlo z Evropy.Takzvaná "sanctuary cities", tedy ochranitelská či azylová města, mezi než patří New York, Los Angeles, Denver, Chicago, Seattle a stovky dalších amerických měst a okrsků, která jsou většinou ovládaná demokraty, odmítají na svém území uplatňovat federální zákony týkající se imigrace a chrání nelegální imigranty před federální vládou. === Jazyky === Angličtina je výlučným mateřským jazykem pro asi 82 % obyvatel, španělština pro 10 % obyvatel. USA nemají na federální úrovni zákonem kodifikovaný úřední jazyk, nicméně angličtina jím fakticky je a některé zákony a předpisy vyžadují v určitých oblastech její znalost (viz např. požadavky pro naturalizaci). Některé jednotlivé státy Unie úřední jazyky kodifikovány mají, a to buďto angličtinu, nebo vícero jazyků včetně angličtiny. Vícejazyčné státy jsou Havaj (angličtina a havajština), Nové Mexiko (angličtina a španělština) a Louisiana (angličtina a francouzština). V různých dalších závislých územích je situace ještě pestřejší, často je zvláštními předpisy chráněn jazyk původních obyvatel. === Náboženství === Ve Spojených státech amerických hrají náboženství mnohem významnější roli, než je tomu v Evropě, kde došlo v druhé polovině 20. století k rozsáhlé sekularizaci společnosti v řadě zemí (kupř. Švédsko, Česko, Estonsko a další). Je obtížné, až nemožné, dodat pro USA přesná čísla, neboť v této oblasti neexistují žádné ucelené statistiky typu sčítání lidu (americké pojetí odluky církve od státu má za následek, že se státní úřady na věci týkající se víry neptají), takže počty věřících se odvozují buďto ze soukromých průzkumů či údajů samotných církví a představují spíše hrubé odhady. Obyvatel bez vyznání, ateistů a agnostiků je jen asi 14 %. Nejrozšířenějším náboženstvím ve Spojených státech je křesťanství, k němuž se hlásí asi 76 % až 81 % obyvatel. Zhruba 2/3 z nich jsou protestanti, kteří jsou ovšem roztříštěni do mnoha dílčích seskupení a denominací, takže nejsilnější církví je církev římskokatolická, k níž náleží zbylá třetina křesťanů (asi 25 % obyvatel). Jsou tam i početné diecéze východních katolíků, z celkem 10 církví: arménští katolíci, syrští katolíci, syromalankarští katolíci z Indie, syromalabarští katolíci z Indie, chaldejští katolíci z Iráku, maronité, řeckokatolíci-melchité, ukrajinští řeckokatolíci, rusínští řeckokatolíci a rumunští řeckokatolíci. Celkem mají tyto církve 468 330 věřících. Patří k nim také část z 36 000 arménských katolíků a část z 6 200 rumunských řeckokatolíků z diecézí pro USA a Kanadu. Je tam též personální Ordinariát katedry sv. Petra pro římskokatolíky anglikánského ritu (bývalé episkopály z ECUSA-Episkopální církve v USA), který vznikl 1. ledna 2012, roku 2012 měl 2 550 věřících a 23 kněží ve 12 farnostech; počet věřících narůstá - 2013 již 4 550, 23 kněží ve 12 farnostech, 2014 - už 6 000 věřících a 40 kněží ve 25 farnostech. Ordinářem je Jeffrey Neil Steenson, do září 2007 jeden z biskupů ECUSA, oficiálně konvertoval (i s rodinou) 1. prosince 2007, ordinářem je od 1. ledna 2012, uveden do úřadu 12. února 2012. Jako nejpočetnější a nejvýznamnější skupina obyvatel (z náboženského hlediska) jsou bráni evangelikálové, těsně následovaní katolíky (obojí zhruba 25 %), přičemž pořadí se může v různých statistikách měnit. Vysoká koncentrace konzervativních protestantů v jihovýchodní části USA, kde představují dominantní kulturní a politickou sílu, dala této oblasti přezdívku "biblický pás" (Bible Belt).V roce 1830 vznikla Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (tj. mormoni), jejíž stoupenci v první polovině 19. století osídli území budoucího státu Utah, kde jsou i dnes většinovou církví. Nekřesťanská náboženství představují asi 3,5 % obyvatel USA, přičemž nejvýznamnější z nich jsou judaismus(židé), islám, buddhismus a hinduismus. Zejména počet vyznavačů islámu a buddhismu rychle roste. křesťané 76,7 % protestanti 52 % baptisté 16,3 % metodisté 6,8 % luteráni 4,6 % římští katolíci 24,5 %, plus východní katolíci agnostici, ateisté, bez vyznání celkem 14,2 % židé 1,6 % muslimové 0,6 % buddhisté 0,5 % hinduisté 0,4 % === Systém vzdělávaní === Vzdělávací systém je v USA podobný v každém z 50 států. Školní systém je v kompetenci jednotlivých států. Výrazné rozdíly mohou být hlavně ve financování. Veřejné školství je dále decentralizované v rámci každého státu, např. od státního výboru vzdělávání až po místní školské obvody. Obecné požadavky jednotlivých států se realizují prostřednictvím těchto místních školních obvodů. Ty jsou spravovány školní radou, kterou si volí občané. O formě výuky, osnov, použití učebnic rozhoduje školní rada spolu s kompetentním pedagogickým pracovníkem školy. Financování škol bylo založeno na peněžních prostředcích plynoucích z místních daní. Aktuálně se školy financují hlavně ze státního rozpočtu a o použití prostředků rozhoduje školní rada.Veřejné školství je všeobecně dostupné. Věk vzdělávací povinnosti je v jednotlivých státech různý. Začíná v pěti až osmi letech a končí ve čtrnácti až osmnácti letech. Vzdělávací povinnost se zpravidla plní školní docházkou do veřejných škol, do státem akreditovaných soukromých škol nebo schválenými programy domácího vzdělávání. Ve většině veřejných a soukromých škol je výuka rozdělena do tří stupňů (úrovní): "základní" škola (elementary school; v Česku první stupeň základní školy, spíše "obecná" škola), . "střední" odpovídá druhému stupni české základní školy nebo nižším ročníkům víceletých gymnázií (middle school, někdy junior high school) a "vysoká" (high school, někdy secondary education), odpovídající českým středním školám. V převážné většině škol těchto stupňů jsou děti rozděleny do věkových skupin na ročníky, resp. třídy (grade) od školky (Kindergarden) pro nejmladší žáky přes první třídu až po dvanáctý ročník (třídu), poslední rok "vysoké" školy. Přesné věkové přiřazení žáků a studentů (anglicky jen student) v ročnících se trochu liší podle místa. Vyšší, terciární vzdělávání, známější jako college univerzitní úrovně je obecně vedeno nezávisle na základním a středním školství. V roce 1954 Nejvyšší soud rozhodl, že rasová segregace na amerických veřejných školách je protiústavní. V boji za desegregaci začaly americké soudy v 60. a 70. letech nařizovat povinné rozvážení dětí odlišných ras do škol v jiných čtvrtích (tzv. desegregation busing), aby byla zajištěna rasová rovnováha na amerických školách. To se ovšem setkalo s odporem mnoha bílých rodičů a nastal tzv. bílý útěk z velkých měst.Dne 3. července 2018 vydala Trumpova administrativa nařízení, kterým zrušila dosavadní praxi pozitivní diskriminace (tzv. affirmative action) na amerických středních a vysokých školách, které se mohly při přijímání studentů rozhodovat podle rasového klíče a směly zvýhodňovat afroamerické a hispánské uchazeče o přijetí na školu. Harvardova univerzita a některé další americké univerzity se rozhodly nařízení vlády nerespektovat a chtějí dál uplatňovat rasové hledisko při výběru budoucích studentů. === Zdravotní péče === Spojené státy patří mezi země s nejvyššími výdaji na zdravotnictví v poměru k HDP. V mezinárodních žebříčcích kvality zdravotnických systémů (WHO, The BMJ) však nepatří ke špičce. V roce 2008 se USA podle OECD při srovnání délky života, kojeneckou úmrtností nebo potenciálně ztracených let života v souvislosti se zdravotním stavem umístili v dolní třetině států OECD. Přesto jsou USA zemí s nejrozšířenějším využíváním moderních medicínských technologií. V USA neexistuje univerzální zdravotní systém zajišťující péči pro všechny obyvatele. Některé státy však v minulosti vyvíjely iniciativu směrem k univerzálnímu systému, například zavedením povinného zdravotního pojištění, které chudým dotuje stát. Jde hlavně o státy Minnesota a Massachusetts. Vláda USA financuje z daní zdravotní péči pro přibližně 28% obyvatel, a to zejména pro lidi nad 65 let a zdravotně postižených (Medicare), chudých ( Medicaid), pro děti z rodin s nízkým příjmem (Children' s Health Insurance Program), jakož i pro vojenské veterány (Veterans Health Administration) a lidí v aktivní vojenské službě (Tricare). Vláda také financuje kliniky poskytující předporodní péči a spolu s charitativními organizacemi i většinu hospiců pečujících o lidi, jejichž očekávaná délka dožití je do šesti měsíců. Podíl veřejných výdajů na celkových výdajích na zdravotnictví dlouhodobě stoupá. Ve srovnání s většinou jiných států OECD vláda USA nereguluje ceny léků, důsledkem čehož jsou zejména ceny originálních léků podstatně vyšší. Vznikají tak příznivé podmínky pro vývoj nových léků, z čehož profitují i jiné státy. Značná část výdajů na zdravotnictví v USA směřuje do výzkumu. Většinu (hlavně aplikovaného) výzkumu financují soukromé ziskové firmy, přičemž vláda se orientuje zejména na základní výzkum. Veřejná diskuse se týká hlavně problému rychle rostoucích nákladů, nerovného přístupu ke zdravotní péči a nárůstu počtu nepojištěných, resp. nedostatečně pojištěných Američanů. V roce 2015 bylo bez zdravotního pojištění 28,6 milionu Američanů. K nejvíce diskutovaným řešením patří různé možnosti zavedení univerzálního zdravotního systému. == Společnost == === Americký způsob života === Společnost v USA charakterizuje americký způsob života (American way of life). Široké vrstvy obyvatelstva jsou nábožensky založené. Společenské tradice se historicky odvozují od puritánství. To ukazuje například prudérní filmový rating MPAA či citlivost na sexismus. Vlastní pohled na sebe charakterizuje americká výjimečnost. V zemi je rozšířena představa tzv. amerického snu. Velkou roli hraje v ústavě USA zakotvené právo na vlastnění ručních palných zbraní. V některých státech, například v Texasu, je dovoleno nosit ruční zbraně viditelně u sebe, v městě New Yorku je to naopak zakázáno. === Oligarchie === Dvě americké univerzity, Northwestern University a Princeton, vypracovaly společnou studii uveřejněnou v roce 2014, ve které zkoumaly 1 779 politických změn či návrhů z let 1981 až 2002. Zaměřily se na otázku shody těchto změn s veřejným míněním lidí, kteří je prosazovali. Touto studií bylo zjištěno, že zatímco míra prosazení legislativních návrhů ve prospěch nejbohatších 10 % Američanů měla lineární závislost na jejich preferenci, prosazení legislativních změn ve prospěch průměrných Američanů bylo nezávislé na tom, jak moc si Američané dané změny přejí nebo je potřebují. Dochází tak k tomu, že není uplatňována "vůle lidu", ale vůle několika málo elit a dá se tak mluvit o existenci oligarchie a neexistenci demokracie v USA. Ekonomické elity a organizované skupiny, zastupující velké zájmy byznysu, mají podstatný nezávislý dopad na politiku Spojených států, zatímco zájmy mas a průměrných občanů mají [na prosazení politických změn] nepatrný nebo žádný vliv.|Studie Nothwestern University . a PrincetonuNa začátku roku 2017 byl tzv. index demokracie Spojených států amerických ohodnocen hodnotou pod 8,0, čímž se podle Ekonomické zpravodajské jednotky (Economist Intelligence Unit, EIU), která hodnocení prováděla, země přesunula z kategorie "plná demokracie" do kategorie "vadná demokracie" – poprvé ve své historii. === Chudoba === Studie OSN z května 2018 konstatovala, že 40 milionů Američanů žije v chudobě a 5 milionů žije v podmínkách třetího světa. Podle údajů americké národní koalice proti bezdomovectví z roku 2009 má 44 % bezdomovců práci a přesto nedokáží bezdomovectví uniknout. === Kriminalita === V USA je kriminalita relativně vyšší než v Evropě (v roce 2013 bylo 4,3 vraždy na 100 000 obyvatel za rok), velmi se ale liší dle státu a města. Průřezová analýza Světové zdravotnické organizace Mortality Database z roku 2010 ukázala, že míra vražd je ve Spojených státech sedmkrát vyšší než v jiných rozvinutých zemích (nicméně zhruba na celosvětovém průměru). Míra vražd s použitím střelné zbraně pak 25,2krát vyšší. Nebezpečná jsou zejména ghetta obývaná městkou chudinou. Město s nejvyšší mírou kriminality je Detroit, kde je ukazatel vražd na zhruba desetinásobku amerického průměru. Ze států měla k roku 2012 největší vražednost Louisiana, nejnižší pak New Hampshire. Právo nosit zbraň zaručuje Američanům jeden z dodatků ústavy, byť se o věci vede široká společenská diskuse. Podle údajů FBI z let 1980-2008 spáchali 90% vražd muži a 52,5% černoši. Černoši tak v USA páchají vraždy osmkrát častěji než bílí Američané (počítáno v to i Hispánce). Většina vražd je nicméně "uvnitř jedné rasy", neboli 93% zavražděných černochů připadá na černošské vrahy, 84% bílých obětí bylo zabito bílými vrahy.Třicet z padesáti států federace má ve svém zákonodárství trest smrti. Od roku 1967 do roku 1977 se kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu USA popravy nevykonávaly, nicméně po průlomovém rozhodnutí Nejvyšší soudu z roku 1976 byla praxe obnovena. Od té doby bylo vykonáno zhruba 1300 proprav, drtivá většina z nich ve třech státech: Texas, Virginie a Oklahoma. V roce 2015 měly díky tomu Spojené státy pátý nejvyšší počet poprav na světě, po Číně, Íránu, Pákistánu a Saúdské Arábii. Spojené státy mají rovněž nejvyšší počet uvězněných osob na světě. Počet vězňů se od roku 1980 zečtyřnásobil. Podle kritiků měla na tento trend vliv privatizace vězeňství v 80. letech, rozhodující však byla patrně změna postoje státu k drogám od 80. let – podle Federal Bureau of Prisons je většina vězňů ve federálních věznicích odsouzena za trestné činy spjaté s drogami. Nejvyšší míra uvězněnosti je v Oklahomě, nejnižší v Massachusetts. == Ekonomika == Ekonomika Spojených států amerických je nejsilnější národní ekonomikou, druhý největší ekonomický celek na světě (za ekonomikou Evropské unie) a země s druhým největším objemem zahraničního obchodu (za Čínou). Její hrubý národní produkt v roce 2011 byl 14,991 bilionu dolarů, s 48 350 dolary na obyvatele. Ekonomiku USA z velké části tvoří služby a výzkum; primární (suroviny-zpracovávající) průmysl tvoří jen nepatrnou část. Zemědělství tvoří pouhé 1 % hrubého národního produktu. V USA, oblasti nazvané Silicon Valley, sídlí také řada technologických firem. Mezi známými firmami najdeme společnosti Google, Amazon.com, Microsoft, Facebook, Apple a další. Mezi problémy americké ekonomiky patří státní a veřejný dluh. Spojené státy měly v roce 2015 státní dluh zhruba 18 151 miliard $, což je asi 102 % jeho HDP. Je to největší zahraniční dluh na světě a 11. největší vládní dluh na % HDP na světě. Mezi další problémy patří korporátní dluhopisy, hypoteční krize vyvolaná pádem cen nemovitostí, nízké úroky, výrazně negativní saldo zahraničního obchodu, vzrůstající inflace a uspokojení nároků tzv. baby boom generace, která v současnosti začíná čerpat sociální důchody. Mezi největší obchodní odvětví patří maloobchodní a velkoobchodní prodej, sektor (finančních, obchodních, zdravotnických, sociálních) služeb, proporcionálně vysoký podíl má i věda a výzkum nebo třeba zábavní průmysl. Spojené státy mají nejvyšší spotřebu na světě co se týče ropy, zemního plynu, elektřiny a řady dalších komodit. Hlavními obchodními partnery jsou Evropská unie včetně Spojeného království, Kanada, Mexiko, Japonsko a Čína. Zahraniční obchod USA je již desítky let ve schodku, který se od roku 1998 začal prohlubovat. Od roku 2001 přesahuje negativní bilance (s jedinou výjimkou) hranici 400 miliard $ ročně (viz informační grafika). Celkový zahraniční dluh USA dosáhl koncem října 2018 částku 6 200 miliard $, přičemž největšími zahraničními věřiteli jsou Čína (1139 miliard $), Japonsko (1019 miliard $) a Brazílie (314 miliard $). === Sociální reformy === Během prezidentských období Baracka Obamy došlo k posunu v schvalování dvou zásadních reforem – v oblasti zdravotní péče a v oblasti přistěhovalectví. Reforma zdravotního pojištění – zdravotní pojištění je v této zemi záležitostí každého jedince, zatím není povinné. Zároveň jsou pojišťovny soukromými firmami, výše pojištění se neodvíjí od výše příjmu, ale je rozdělena dle věku, prodělaných nemocí atd. To znamená, že mnoho lidí z rodin s nízkými příjmy si nemůže dovolit pojištění platit. Ze statistiky National Center for Health Statistics z roku 2012 vyplývá, že 45,5 milionů (tedy 14,7 %) osob bylo nepojištěno v době rozhovoru, pročež 57,7 milionů (18.6 %) nebylo pojištěno alespoň část roku předcházejícímu interview, z toho 34,1 milionů nebylo pojištěno více než rok. Z celkového počtu bylo nepojištěno 4 900 000 (6.6 %) dětí do 18let. Ze statistiky také vyplývá, že počet lidí, kteří si neplatí zdravotní pojištění, mírně klesá a přibližně 10 % neplatičů nepochází z rodin s nízkými příjmy. Reforma zvaná "Obamacare" (Patient Protection and Affordable Care Act), která má začít platit od ledna 2014, by měla pro všechny občany USA zajistit podstatně větší dostupnost zdravotního pojištění. Také například zakazuje firmám, které zajišťují zdravotní pojištění, jakoukoliv diskriminaci – tedy posuzovat výši zdravotní pojistky klienta podle jeho předchozího zdravotního stavu či na základě pohlaví, jak bylo doposud běžné, a proto bylo zdravotní pojištění v podstatě nedostupné pro vážně nemocné a sociálně slabé občany. Imigrační reforma – v USA žije asi 11 milionů nelegálních přistěhovalců. Názory na jejich dopad na ekonomiku se různí, od pozitivního přínosu vzhledem k poměru zjednodušeně vyjádřeno práce/mzda/útrata – nekvalifikovaná práce za co nejnižší mzdu(neakceptovatelnými pro Američany), která je zde utracena, . k negativní dopadům souvisejícím s šedou ekonomikou, vzděláváním, zdravotní péčí,občanskými právy, atd. Dne 27. 6. 2013 došlo v Senátu USA k většinovému schválení "Border Security, Economic Opportunity, and Immigration Modernization Act of 2013". Tato reforma by umožnila zlegalizování pobytu imigrantů, případně získání občanství. Také by se změnil systém vydávání legálních víz v závislosti na ekonomických potřebách státu, zvýšily by se kontroly na hranicích s Mexikem. Tato reforma musí ještě projít schválením v Kongresu. Prezident Obama se v roce 2014 snažil imigrační reformu prosadit pomocí exekutivních nařízení, která obcházejí Kongres, čímž podle kritiků porušil americkou Ústavu a proto celkem 26 amerických států v čele s Texasem podalo na Obamovu administrativu žalobu. === Turismus === Mezi nejvýznamnější centra cestovního ruchu patří velkoměsta (New York, Los Angeles). Množství turistů navštěvuje národní parky (Yellowstonský, Yosemitský, Sequoia, Grand Canyon, Everglades, Redwood, Mamutí jeskyně, Olympic, Great Smoky Mountains, Glacier, Carlsbadské jeskyně, Skalnaté hory). Nejnavštěvovanější přírodní památkou jsou ovšem Niagarské vodopády, jež leží na hranicích s Kanadou. Poblíž amerického města Keyston v Jižní Dakotě se nachází národní památník Mount Rushmore, sousoší čtyř amerických prezidentů vytesané do skály. Každoročně ho navštíví okolo dvou milionů turistů. Mnohé atrakce nabízí proslulý zábavní park Disneyland. Mnoho turistů chce vidět i centrum filmového průmyslu Hollywood. K nejcenějším památkám z předkolumbovské historie patří Národní park Mesa Verde, který byl zapsán i na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Z nepřírodních památek se na seznam dostala i budova Independence Hall ve Filadelfii, kde byla přijata Deklarace nezávislosti Spojených států, a Socha Svobody, která se stala nejen symbolem New Yorku, ale i celých USA. K dalším známým, ba ikonickým, stavbám patří Gateway Arch v St. Louis, Golden Gate Bridge v San Franciscu, Empire State Building a nádraží Grand Central Terminal v New Yorku, Lincolnův památník, Bílý dům a Kapitol ve Washingtonu, Millennium Park v Chicagu. Metropolitní muzeum umění či Carnegie Hall v New Yorku patří k nejnavštěvovanějším kulturním institucím. Řadu turistů láká i město hazardu Las Vegas (zejm. slavná Fontána Bellagio), přímořská letoviska na Floridě (např. Miami Beach) nebo v Kalifornii (např. Santa Monica se slavným molem, v minulosti centrem americké taneční kultury). == Infrastruktura == === Doprava === Automobilismus hraje klíčovou roli nejen v americké osobní dopravě, ale v celé americké kultuře. Spojené státy mají nejvyšší míru vlastnictví automobilů na obyvatele na světě, v roce 2017 bylo v Americe 255 009 283 motorových vozidel – to značí poměr 910 vozidel na 1000 osob. Průměrný dospělý Američan stráví každý den v autě 55 minut. Centrem automobilového průmyslu byl tradičně Detroit a celý tzv. rezavý pás kolem Velkých jezer, alespoň do krize z roku 2008. Tradičními automobilovými značkami byli Ford, Lincoln, Chrysler, Chevrolet, Jeep, Cadillac, Buick nebo Dodge. Některé značky už ovšem zanikly. Mezi motorkami měly velkou tradici značky Indian a Harley-Davidson, která si vytvořila specifickou uživatelskou kulturu. Automobilisté i motocyklisté mohou využívat jednu z největších sítí veřejných silnic na světě, v délce 6,4 miliónu kilometrů, z toho 91 700 kilometrů jsou dálnice, často mnohaproudové. Některé silnice mají přímo ikonický charakter, například slavná U.S. Route 66, která sice již v dálničním systému není (od roku 1985), ale její části fungují pro turisty jako Historic Route 66. Velkou tradici má i americká železnice, ačkoli počet přepravených osob je oproti Evropě nízký (přibližně 31 miliónů osob ročně). V posledních letech se ale zájem zvyšuje – mezi roky 2000 a 2010 vzrostl počet uživatelů vnitrostátní meziměstské osobní železnice o 37%. Na rozdíl od jiných druhů dopravy, na železnici hraje velkou úlohu státní sektor. Největší společností je státní dopravce Amtrak, který vznikl roku 1971, když převzal 26 menších společností. Nejrušnější železniční trasou je plně elektrifikovaný Severovýchodní koridor, spojující Washington a Boston. Zde je přepravováno asi 10 milionu cestujících (tedy třetina výkonů celého Amtraku) a jezdí zde i rychlovlak Acela vyráběný kanadskou společností Bombardier. Civilní letecká přeprava hraje, na rozdíl od evropských zemí, velkou roli i ve vnitrostátní dopravě. Letecké společnosti jsou výhradně soukromé, naopak letiště jsou obvykle vlastněna veřejnými korporacemi, obvykle městy. Tři největší letecké společnosti na světě jsou americké, mezi nimi dominuje American Airlines. Hartsfield-Jackson International Airport u Atlanty je nejvytíženějším letištěm na světě. Los Angeles International Airport čtvrtým a O'Hare International Airport u Chicaga šestým. Americká společnost Boeing je spolu s evropským Airbusem největším výrobcem letadel na světě a také největším americkým exportérem. == Kultura == === Sport === Nejoblíbenější sporty ve Spojených státech jsou (v tomto pořadí): americký fotbal, baseball, basketbal, lední hokej, fotbal, tenis, golf a wrestling. Čtyři hlavní profesionální sportovní ligy ve Spojených státech jsou Major League Baseball (MLB), National Basketball Association (NBA), National Football League (NFL) a National Hockey League (NHL), všechny čtyři patří mezi nejlukrativnější sportovní ligy na světě. Profesionální fotbalová liga Major League Soccer (MLS) zatím nedosahuje úrovně popularity čtyř nejvyšších soutěží nebo jejich mezinárodních protějšků, ačkoliv její průměrná návštěvnost roste. Americký původ má basketbal, volejbal, skateboarding a snowboarding. Lakros vymysleli ve 12. století severoameričtí indiáni. K americkým sportovním legendám patří boxeři Muhammad Ali, Joe Frazier a Mike Tyson, basketbalisté Michael Jordan, Kobe Bryant, LeBron James, Magic Johnson, Shaquille O'Neal, Kareem Abdul-Jabbar, Wilt Chamberlain, Karl . Malone, Tim Duncan a Larry Bird, baseballisté Babe Ruth, Jackie Robinson, Joe DiMaggio, Barry Bonds a Hank Aaron, tenistky Serena Williamsová, Chris Evertová a Billie Jean Kingová, tenisté Andre Agassi, John McEnroe ., Jimmy Connors a Pete Sampras, golfisté Tiger Woods a Jack Nicklaus, cyklista Lance Armstrong, plavci Michael Phelps (23 zlatých olympijských medailí), Mark Spitz (9 zlatých olympijských medailí), Matt Biondi (8 zlatých) a Jenny Thompsonová (8 zlatých), atleti Jesse Owens, Carl Lewis, Florence Griffith-Joynerová, Michael Johnson a Ray Ewry. Jediným americkým mistrem světa v šachu byl Bobby Fischer. K největším hvězdám amerického fotbalu patří Jerry Rice nebo Adam Vinatieri. USA jsou na letních olympijských hrách medailově nejúspěšnější zemí, na zimních jsou druhé za Norskem. K největším "zimním hvězdám" amerického sportu patří sjezdařka Lindsey Vonnová. Nejúspěšnějším americkým hokejistou v NHL byl Mike Modano. Spojené státy osmkrát olympijské hry pořádaly. Čtyřikrát šlo o hry letní (v St. Louis roku 1904, v Los Angeles v letech 1932 a 1984, v Atlantě 1996) a čtyřikrát o hry zimní (v Lake Placid 1932 a 1980, ve Squaw Valley 1960 a v Salt Lake City 2002). V roce 2028 se budou konat letní hry již potřetí v Los Angeles. V roce 1994 pořádaly Spojené státy mistrovství světa ve fotbale. === Literatura === Americkými nositeli Nobelovy ceny za literaturu jsou Ernest Hemingway, John Steinbeck, Thomas Stearns Eliot, William Faulkner, Pearl S. Bucková, Toni Morrisonová, Saul Bellow, Isaac Bashevis Singer, Sinclair Lewis a Eugene O'Neill. Ke klasikům americké literatury patří též Mark Twain, Arthur Miller, Jerome David Salinger, Vladimir Nabokov, Francis Scott Fitzgerald, Ayn Randová, Truman Capote, Henry James, John Updike, Norman Mailer, Philip Roth . , O. Henry, Gore Vidal, Charles Bukowski, Henry Miller či Thomas Pynchon v próze, Walt Whitman, Emily Dickinsonová, Ralph Waldo Emerson, Jack Kerouac, Allen Ginsberg, Ezra Pound, Robert Frost, Sylvia Plathová, Langston Hughes či Henry Wadsworth Longfellow v poezii a Tennessee Williams v dramatu. Velké popularity lze v USA dosáhnout i za pomoci jediné knihy, jako se to stalo Harper Leeové (Jako zabít ptáčka) Margaret Mitchellové (Jih proti severu), Harriet Beecher Stoweové (Chaloupka strýčka Toma) nebo Maye Angelou (I Know Why the Caged Bird Sings). Spojené státy byly vždy především velmocí v oblasti žánrové literatury. Králem žánrů byl již Edgar Allan Poe. Dobrodružný román přivedl k dokonalosti Jack London, Herman Melville do něj vnesl slavnou postavu a symbol touhy Mobydicka, Edgar Rice Burroughs Tarzana, James Fenimore Cooper svého Posledního mohykána. Isaac Asimov, Ray Bradbury, Robert A. Heinlein a Philip K. Dick patří ke klasikům sci-fi. Na jejím pomezí se vždy rafinovaně pohyboval i Kurt Vonnegut. Stephen King se stal králem literárního hororu a thrilleru, když tak navázal na svého velkého předchůdce Howarda Phillipse Lovecrafta. Známým autorem thrillerů je také John Grisham. Mario Puzo se proslavil svým mafiánským eposem Kmotr. Drsnou detektivní školu zakládal Dashiell Hammett. Revoluci v žánru fantasy svou Hrou o trůny způsobil George R. R. Martin. Skulinu na trhu objevila i Stephenie Meyerová se svou ságou Stmívání, stejně jako Ursula K. Le Guinová. K průkopníkům americké fantasy patřil již "temný romantik" Nathaniel Hawthorne. Špiónské romány proslavily Toma Clancyho. Kouzlo konspiračních teorií zužitkoval beze zbytku Dan Brown. V humoristickém žánru se prosadil Washington Irving. Biografie proslavily Carla Sandburga. Řadu klasických komiksových postav vytvořil Stan Lee. V dějinách amerického divadla sehrály velkou roli "lehčí" žánry jako burleska, vaudeville či minstrel show, které se staly předpokladem rozvoje muzikálu, v němž se Američané stali velmocí. Proslulou se stala zejména čtyřicítka scén na newyorské ulici Broadway, kde měly premiéru jedny z nejslavnějších muzikálů 20. století, zejména z pera Brita Andrew Lloyd Webbera (Fantom opery, Cats, Evita, Jesus Christ Superstar), ale i řady dalších autorů (West Side Story, Oklahoma!, Chicago, My Fair Lady). Od roku 1947 je udílena prestižní divadelní cena Tony. === Výtvarné umění === Americké výtvarné umění bylo dlouho ve stínu evropského, ale v 19. století se emancipovalo a stalo se svébytným. Mary Cassattová byla nejvýznamnější reprezentantkou impresionismu v severní Americe. Blízko k němu měl i James Abbott McNeill Whistler. Na realistickou malbu vsadil Edward Hopper, regionalismus zakládal Grant Wood. Průkopnicí moderního umění v USA byla Georgia O'Keeffe. Modernismus došel ke svému vrcholu v díle Jacksona Pollocka, jenž je jedním z hlavních světových představitelů abstraktního expresionismu. V USA v 60. letech 20. století vznikl i zcela osobitý výtvarný směr zvaný pop-art. Jeho hlavním představitelem byl Andy Warhol (narozen na Slovensku), k dalším reprezentantům patřil Roy Lichtenstein. Jean-Michel Basquiat založil pouliční graffiti. Uměleckou fotografii formoval zvláště Man Ray. Silná je americká architektura. Frank Lloyd Wright zavedl koncept "organické architektury". Podobným průkopníkem byl Buckminster Fuller, tvůrce geodetických kopulí. Louis Sullivan je označován za "otce mrakodrapů", které jsou pro americkou kulturu přímo ikonické. Typickými bílými domy proslul modernista Richard Meier. Mezi modernismem a postmodernismem stál Philip Johnson. Klasikem postmodernismu je Robert Venturi. V Číně narozený I. M. Pei se proslavil svými moderními zásahy do galerie Louvre v Paříži. === Hudba === K nejslavnějším americkým skladatelům vážné hudby patří George Gershwin, Leonard Bernstein, Aaron Copland a Philip Glass. V čele avantgardních pokusů stál John Cage. Legendou filmové hudby je John Williams, ve stejném žánru prosluli též James Horner, Henry Mancini či Quincy Jones. Králem muzikálů byl Cole Porter. Scott Joplin založil hudební styl ragtime. Jazzovými legendami jsou Louis Armstrong, Ella Fitzgerald, Miles Davis, Glenn Miller, Nat King Cole, Charlie Parker, John Coltrane. Nejslavnější sóloví umělci populární a rockové hudby pocházejí často právě z USA. Klasiky 40.–70. let, otci zakladateli žánru, jsou Elvis Presley, Bob Dylan, Johnny Cash, Jimi Hendrix, Frank Sinatra, Pete Seeger, B.B. King, Ray Charles, Bruce . Springsteen, James Brown, Janis Joplin, Tina Turner, Aretha Franklin, Frank Zappa, Stevie Wonder, Bing Crosby, Chuck Berry, Eartha Kittová, Liza Minnelli, Duke Ellington, Joan Baezová, Buddy Holly, Lou Reed, Billie Holiday, Diana Rossová, Donna Summer, Nina Simone, Gene Kelly, Etta James, Alice Cooper či Iggy Pop. Další silná vlna přišla v 80. letech: Michael Jackson, Madonna, Whitney Houston, Cher, Prince, Mariah Carey, Janet Jackson. V 90. letech nastal mohutný nástup rapu a hip-hopu, nejslavnějšími rappery se stali Eminem, Tupac Shakur, 50 Cent, Kanye West, Akon, Jay Z, Snoop Dogg, Dr. Dre, Lil Wayne. Králem latino-popu je Ricky Martin, americké country pak Dolly Parton. V posledních letech kralují hitparádám Lady Gaga, Beyoncé, Katy Perry, Miley Cyrus, Britney Spears, Justin Timberlake, Bruno Mars, Anastacia, Taylor Swift, Christina Aguilera, Pink, Gwen Stefani, Usher, Lana Del Rey, Norah Jones. Ze Spojených států pochází mnoho z nejslavnějších rockových skupin. Povětšinou z Kalifornie: The Doors (Jim Morrison), Metallica (James Hetfield), Linkin Park (Chester Bennington), Red Hot Chili Peppers (Anthony Kiedis), Eagles, The . Beach Boys, Thirty Seconds to Mars (Jared Leto), Green Day (Billie Joe Armstrong), Guns N' Roses (Axl Rose), Megadeth (Dave Mustaine), Korn, Blink-182, Slayer, The Black Eyed Peas. Největším narušením kalifornské kulturní hegemonie byla vlna grunge z 90. let, která se zdvihla v Seattlu: Nirvana (Kurt Cobain, Dave Grohl), Alice in Chains, Pearl Jam či Soundgarden. Silná hudební scéna je ale také na východním pobřeží: Bon Jovi (Jon Bon Jovi), Kiss, Aerosmith (Steven Tyler), R.E.M., Ramones, My Chemical Romance, The Velvet Underground, Simon & Garfunkel (Paul Simon, Art Garfunkel), Pixies, Backstreet Boys. Z amerického vnitrozemí je cesta ke světové slávě o dost těžší, nicméně našly se i takové případy: skupina Evanescence vznikla v Arkansasu, metaloví Nine Inch Nails v Ohiu, Slipknot v Iowě či Pantera v Texasu. Nejslavnější americkou tanečnicí byla Isadora Duncanová. === Kinematografie === Americký filmový průmysl je nejrozvinutější na světě, jeho synonymem je Hollywood, komplex filmových koncernů v Kalifornii – byť existují studia i jinde. Zcela zvláštní pozici v americké i globální kultuře si vydobyl Walt Disney, který způsobil revoluci v dětském a kresleném filmu a vytvořil i vlastní obchodní impérium. Režiséry nejslavnějších hollywoodských blockbusterů byli Steven Spielberg (E.T., Čelisti) a George Lucas (Hvězdné války). Ron Howard proslul blockbustery podle knih Dana Browna, ale i ceněným životopisným snímkem Čistá duše. Westerny proslul John Ford. Specialistou na sci-fi byl Robert Zemeckis, na svém kontě má ale i ceněnou "kroniku Ameriky 2. poloviny 20. století", snímek Forrest Gump. Komedie byli doménou George Cukora (Adamovo žebro) nebo Billyho Wildera (Někdo to rád horké), komediální klasiky mají na svém kontě i Woody Allen (Annie Hallová), Sydney Pollack (Tootsie) či William Wyler (Prázdniny v Římě). Velké mafiánské podívané proslavili Martina Scorseseho (Gangy New Yorku) a Francise Forda Coppolu (Kmotr). Akční film se pokusil na umění povýšit Quentin Tarantino (Pulp Fiction). Surrealistické inspirace ani v komerční produkci nezapřel originální Tim Burton (Batman, Karlík a továrna na čokoládu). Symbolem uměleckého filmu jsou naopak tvůrci jako Orson Welles (Občan Kane), Stanley Kubrick (Mechanický pomeranč) nebo David Lynch (Modrý samet). Umělecké ambice měl i Elia Kazan (Na východ od ráje) či Sidney Lumet (Dvanáct rozhněvaných mužů). Politický aktivismus je hlavním motivem Olivera Stonea ( Četa, JFK) nebo dokumentaristy Michaela Moorea. Silný politický akcent nesly již snímky průkopníka amerického filmu D. W. Griffitha (Zrození národa). Hollywood produkuje i nesčetně hereckých filmových hvězd, které se stávají globálními celebritami. V éře klasického hollywoodu (20.-50. léta 20. století) to byly mezi ženami Mary Pickfordová, Lillian Gishová, Němka Marlene Dietrichová, Joan Crawfordová, Grace Kellyová, Judy Garlandová, Marilyn Monroe, Elizabeth Taylorová, Katharine Hepburnová, Rita Hayworthová, Lauren Bacallová, belgicko-britská herečka Audrey Hepburnová či dětská hvězda Shirley Temple. Z mužů pak Buster Keaton, Angličan Charlie Chaplin, Harold Lloyd, John Wayne, Henry Fonda, Gregory Peck, Fred Astaire, Cary Grant, Humphrey Bogart, James Dean, Marlon Brando, Clark Gable, Bratři Marxové, Gary Cooper, Spencer Tracy, James Stewart nebo Charlton Heston. Později to byly hvězdy jako Julia Robertsová, Sandra Bullocková, Meryl Streepová, Barbra Streisandová, Sigourney Weaver, Gwyneth Paltrowová, Julianne Moore, Whoopi Goldbergová, Cameron Diazová, Jennifer Anistonová, Jodie Fosterová, Angelina Jolie ., Jennifer Lopezová, Robin Williams, Brad Pitt, Leonardo DiCaprio, Arnold Schwarzenegger, Bruce Lee, Johnny Depp, Robert Redford, Robert De Niro, Jim Carrey, Tom Cruise, Sylvester Stallone . , Bruce Willis, Kevin Costner, Tom Hanks, Jack Nicholson, Clint Eastwood, Morgan Freeman, Will Smith, George Clooney, Eddie Murphy, Mel Gibson, Nicolas Cage, Harrison Ford, Paul Newman, John Travolta, Michael Douglas, Patrick Swayze, Richard Gere a mnozí jiní. Americká Akademie filmového umění a věd každoročně uděluje cenu, které se všeobecně říká Oscar (oficiálně Cena Akademie – Academy Award). Velkou prestiž má také Zlatý glóbus (Golden Globe Award) udělovaný každý rok Asociací zahraničních novinářů v Hollywoodu. Jako iluzionista celosvětově proslul David Copperfield. === Media === Mezi nejvýznamnější americká média patří tzv. velká trojka televizních společností – NBC, ABC a CBS, kterou doplňuje televizní síť Fox. Významné jsou také zpravodajská kabelová televizní společnost CNN a na ekonomické zpravodajství zaměřená televizní stanice Bloomberg. K nejvýznamnějším novinám – i v celosvětovém měřítku – patří deník The New York Times mediálního konglomerátu Time Warner a také The Wall Street Journal, rovněž vydávaný v New Yorku. Dále lze jmenovat mj. The Washington Post, Chicago Tribune a Los Angeles Times. Značný význam je přisuzován také internetovým novinám The Huffington Post. Mezi periodickými časopisy vynikají týdeníky Time a Newsweek. Pro Evropu, Latinskou Ameriku, Afriku a Blízký východ vychází Time Europe. Time Asia má sídlo v Hongkongu. Časopis Newsweek vychází od roku 2012 pouze na internetu. Existuje celá řada vědeckých a populárně-vědeckých časopisů, například National Geographic Magazine. === Kuchyně === Na Den díkůvzdání většina Američanů jí tradiční jídla z dob osidlování, k nimž patří zejména pečený krocan, ale také sladké brambory či javorový sirup. Velkou roli v americké kultuře také hraje jablečný koláč (zvaný často americký koláč – american pie) či hovězí steak. Ve 20. století si Američané oblíbili hamburgery a hot dogy. Ve druhé polovině 20. století se nedílnou součástí americké kultury staly fast food restaurace jako McDonald's, KFC či Burger King. Obliba rychlého občerstvení je však i předmětem veřejné kritiky. Podílela se na tom, že během osmdesátých a devadesátých let 20. století se příjem kalorií Američanů zvýšil o 24% a bývá spojována s epidemií obezity. Významnou je v USA spotřeba kávy, kavárenský řetězec Starbucks je největší na světě. Ještě slavnější se stala kofeinová limonáda Coca-Cola. Ze sladkostí jsou oblíbené lívance polévané sirupem, donut (americká verze koblihy s dírou uprostřed), sušenky cookies, dortíky muffiny, moučník brownie či tvarohový dort cheesecake. Velký vliv na americkou gastronomii měly pochopitelně i vlny přistěhovalců, Italové sebou přivezli oblibu pizzy, přistěhovalci z jihu pak jídel jako burrito či tacos a velkou oblibu si získalo i jídlo čínské či thajské. K nejznámějším regionálním variantám americké kuchyně patří jižanský Tex-Mex, kde nejtypičtějším pokrmem je chili con carne. Klasickými surovinami jsou fazole, čedar, hovězí a kukuřičná mouka na tortilly.Specifickou, byť mladou, tradicí amerického stravování je tzv. brunch, dopolední jídlo mezi časem snídaně a oběda. Na brunch chodí Američané zejména o víkendech. Ve většině restaurací není považováno za slušné sednout si rovnou ke stolu, na uvedení ke stolu je nutno počkat. Typické pro americké restaurace rovněž je, že obsluha je placena výhradně ze spropitného, proto je považováno za obzvláště neslušné dýško nedat. Očekávanou jeho výší je 15-20 procent ceny jídla. == Věda == Jakýmsi praotcem americké vědy byl všestranný učenec Benjamin Franklin. Americká věda byla dlouho ve stínu evropské, od konce 19. století se však začala prudce rozvíjet. Symbolem této éry byli vynálezci jako Samuel F. B. Morse (elektrický telegraf) a Thomas Alva Edison (fonograf), nebo Bratři Wrightové, tvůrci prvního letadla těžšího než vzduch. Obrovskou posilou se stala vlna vědeckých emigrantů ve 30. letech 20. století, kteří z Evropy prchali před nacismem. Patřili k nim i lidé jako Albert Einstein, Albert Abraham Michelson, Enrico Fermi nebo John von Neumann, kteří americkou vědu rychle vytáhli na špičkovou úroveň, podporováni ekonomickou silou Ameriky. Symbolem této nové síly se stal Projekt Manhattan (řízený Robertem Oppenheimerem), který dal Spojeným státům jako první zemi na světě atomovou bombu, Program Apollo, který Američany roku 1969 přivedl jako první na Měsíc (v osobě Neila Armstronga), či masivní rozvoj elektroniky, počítačů a digitálních technologií, jehož symbolem se stalo Silicon Valley, proslulé kalifornské centrum inovací, či Arpanet, předchůdce internetu, který byl původně vyvinut pro americkou armádu. Většina pilířů internetu – vyhledávač Google, největší sociální síť Facebook, nebo internetová encyklopedie Wikipedie – vznikla ve Spojených státech. Pýchou americké vědy je rovněž síť univerzit, z nichž některé patří k nejprestižnějším na světě. Například podle žebříčků kvality univerzit QS World University Ranking 2019 je mezi prvními dvaceti nejlepšími univerzitami světa jedenáct amerických: Massachusettský technologický institut, Stanfordova univerzita, Harvardova univerzita, Kalifornský technologický institut, Chicagská univerzita, Princetonská univerzita, Cornellova univerzita, Yaleova univerzita, Kolumbijská univerzita, Pensylvánská univerzita a Michiganská univerzita. Harvard drží rekord v počtu laureátů Nobelových cen, s velkým náskokem před britskou Cambridge. Prvním rodilým Američanem, který získal Nobelovu cenu za vědu byl chemik Theodore William Richards (1914). Linus Pauling obdržel Nobelovu cenu za chemii i Nobelovu cenu míru. John Bardeen je jediným vědcem, který získal Nobelovu cenu ve svém oboru dvakrát. Jedna z nich byla za půlomový objev transistoru. Jeden z klíčových objevů fyziky 20. století, že elektromagnetické záření má jak vlnovou, tak částicovou povahu, má na svém kontě Arthur Holly Compton. K ikonám americké vědy patří též vynálezce cyklotronu Ernest Lawrence, objevitel vakcíny proti dětské obrně Jonas Salk, známý popularizátor vědy Richard Feynman, spoluobjevitel DNA James Dewey Watson, vynálezce počítačové myši Douglas Engelbart či astronomové Edwin Hubble a Carl Sagan. Matematik Norbert Wiener založil kybernetiku. K nejslavnějším americkým informatikům patří Donald Knuth, tvůrci programovacího jazyka C Ken Thompson a Dennis Ritchie, nebo "otec internetu" Vint Cerf, který vytvořil komunikační protokol TCP/IP, na kterém je celosvětová síť vystavěna. Pilíře americké filozofie a sociálních věd stavěli Henry David Thoreau či William James, Charles Sanders Peirce a John Dewey, nejvýznamnější představitelé amerického pragmatismu, prvního ryze amerického filozofického směru, který hluboce ovlivnil celou americkou společnost. Velmi vlivnými autory 20. století se staly psychologové Erich Fromm, Abraham Maslow, Carl Rogers, John Watson, Edward Thorndike či nejcitovanější psycholog 20. století Burrhus Frederic Skinner, sociologové Erving Goffman a Talcott Parsons, filozof vědy Thomas Kuhn, . genderová teoretička Judith Butlerová, političtí filozofové John Rawls, Samuel Huntington (autor slavného Střetu civilizací) a Francis Fukuyama (autor neméně slavného eseje Konec dějin a poslední člověk), filozof jazyka Hilary Putnam, zakladatel sexuologie Alfred Kinsey, antropologové Margaret Meadová a Clifford Geertz či lingvista Noam Chomsky. Zcela mimořádné postavení mají Američané v ekonomii. Od začátku udílení Nobelových cen za ekonomii v roce 1969 do roku 2018 bylo jen třináct ročníků, kdy cenu nepřebíral některý z Američanů. Největší vliv na společnost měli z mnoha laureátů otec neoliberalismu Milton Friedman, klíčoví představitelé neokeynesyánského směru Joseph Stiglitz a Paul Krugman, představitel teorie her John Forbes Nash, jehož proslavil film Čistá duše, a který nesl při bádání břímě paranoidní psychózy, nebo Paul Samuelson, z jehož učebnice se již mnoho let učí tisíce studentů ekonomie po celém světě. O obohacení ekonomie analýzou netržního chování usiloval Gary Stanley Becker. S psychologií se snažil ekonomii propojit Herbert A. Simon. Také jediná žena, která Nobelovu cenu za ekonomii získala, je Američanka: Elinor Ostromová. == Státní svátky v roce 2019 == == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Související články === Americký sen Slib věrnosti Seznam amerických prezidentů Seznam pečetí států Spojených států amerických Seznam vlajek států Spojených států amerických === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Spojené státy americké ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Spojené státy americké ve Wikislovníku Téma Spojené státy americké ve Wikicitátech Kategorie Spojené státy americké ve Wikizprávách (anglicky) Cestovní příručka na Wikivoyage (česky) Infoamerika.cz (česky) (anglicky) Velvyslanectví USA v České republice (česky) (anglicky) Americké centrum v Praze (česky) (anglicky) Ministerstvo zahraničních věcí České republiky – USA (anglicky) Sborník z Bílého domu k volnému použití pod licencí Creative Commons (česky) / Podnikání a firmy v USA (anglicky) CDC.gov – data k zdravotnímu pojištění v roce 2012 (anglicky) HHS.gov – průběh a fakta k reformě zdravotního pojištění dle let/CDC data k zdravotnímu pojištění v roce 2012 ] http://www.nytimes.com/2013/02/17/magazine/do-illegal-immigrants-actually-hurt-the-us-economy.html?pagewanted=all& United States of America - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) United States of America (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) USA - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2002-06-20 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online. CIA. The World Factbook - United States [online]. Rev. 2011-07-26 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR ve Washingtonu. Souhrnná teritoriální informace: Spojené státy americké [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) BEEMAN, Richard R, a kol. United States [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)

ENTITY

ENTITY

002982

... Od roku 2016 je české loutkářství zapsáno organizací UNESCO na seznamu Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. Slovo loutka pochází patrně od slova lýko, z něhož se loutky kdysi vyráběly. Tím, že se při hře oživuje, to jest hraje, "pohybuje se" nebo "mluví", se loutka liší od panenky, kterou děti chovají, oblékají a vozí v kočárku jako nemluvně. Loutky se podobně jako masky užívaly už od nejstarších dob, kdy se používaly jako součást náboženských rituálů....

Od kterého slova pochází slovo loutka?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Loutka

Slovo loutka pochází patrně od slova lýko, z něhož se loutky kdysi vyráběly.

Loutka může být Figurka člověka, zvířete nebo nadpozemské bytosti, určená k animaci čili "oživení"; například woodooo. Loutka slouží buďto jako hračka, kterou si oživuje dítě samo, anebo loutku oživují loutkoherci, například v loutkovém divadle. virtuální - zástupná osoba wikipedisty, který si vytvořil více jmen; pohybuje loutkami a uvádí je do diskuse, v níž s jeho hlasem souhlasí nebo mu odporují. Od roku 2016 je české loutkářství zapsáno organizací UNESCO na seznamu Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. Slovo loutka pochází patrně od slova lýko, z něhož se loutky kdysi vyráběly. Tím, že se při hře oživuje, to jest hraje, "pohybuje se" nebo "mluví", se loutka liší od panenky, kterou děti chovají, oblékají a vozí v kočárku jako nemluvně. Loutky se podobně jako masky užívaly už od nejstarších dob, kdy se používaly jako součást náboženských rituálů. Nejstarším známým dokladem použití loutky je plastika vyřezaná z mamutího klu, nalezená v hrobě z období mladého paleolitu na Francouzské ulici v Brně. Celý charakter výbavy zemřelého nasvědčuje tomu, že zde byl pohřben šaman a je tedy pravděpodobné, že i loutka byla rituálním předmětem. Aby byl objekt na divadelním jevišti považován za loutku, musí nést význam bytosti a projevovat živost (např. mluvit, pohybovat se). Nejčastěji loutka představuje člověka (často historickou, literární nebo divadelní postavu - Doktor Faust,Don Juan, nadpozemskou mytologickou bytost sudičky, ďábel či Kašpárek, z nich odvozenou pohádkovou bytost nebo nějaké člověku blízké zvíře, ale může jí být i personifikovaný předmět. Loutka může být vyrobena prakticky z jakéhokoli materiálu, i když nejčastější bývají loutky dřevěné, hadrové, kožešinové nebo papírové. Také pohyblivost loutek je značně variabilní, některé se pouze posouvají po jevišti, u jiných mohou loutkoherci vytvořit celou škálu pohybů. Rovněž velikost loutek se pohybuje v širokém rozmezí, limitována je pouze technickými parametry - loutka nesmí být příliš malá, aby byla na jevišti dostatečně viditelná, ani příliš velká, aby s ní loutkoherec mohl pohybovat. Existují však i loutky v nadživotní velikosti. Zvláštní druh loutek představují loutky pro loutkový animovaný film. Loutky se dělí jednak podle materiálu (sláma, látka, dřevo, plastik), ale zejména podle techniky vedení čili oživování. Podle toho lze loutky rozdělit na: Závěsné - marioneta - loutka zavěšená na drátu, často s niťovým vedením rukou a vahadlem pro pohyb nohou, aby ji loutkoherec mohl ovládat jednou rukou. Tradiční loutka pro loutkové divadlo, ale také jako jarmareční loutka, která "hraje" na hudební nástroj a podobně. Spodové: Maňásek - látková loutka, která se navléká na ruku a vodí zespodu. Oblíbená také jako hračka, zvířátko. Javajka nebo javánka (wajang) - loutka na tyčce nebo drátu, vedená zespodu. Vařečková loutka - jednoduchá loutka, vedená zespodu. Vedené - např. manekýn - velká, obvykle látková loutka, kterou loutkoherec drží před sebou. Ostatní: Stínová loutka. Vodní loutka. Loutka pro animovaný film - bez vedení, pohyblivé části musí držet v nastavené poloze. Tak jako při dětské hře může jako "auto" posloužit téměř jakýkoli předmět, mohou jako improvizované "loutky" vystupovat různé předměty, animované jen celkovým pohybem a hlasem. Loutkové hře se podobá také technika divadelní hry s maskou, také ve složitých kostýmech se může herec do jisté míry podobat loutkoherci. V českých zemích je bohatá tradice loutek i loutkářů, kterou v 19. století představuje zejména Matěj Kopecký. Mezi tradiční postavy (loutky) patřil Kašpárek a Kalupinka, král, princezna, rytíř, sedlák, čert a další. O obnovu loutkářství ve 20. století se zasloužil dr. Jindřich Veselý a proslavil je zejména Josef Skupa postavami Spejbla a Hurvínka, loutkové filmy Jiřího Trnky, Hermíny Týrlové a řada dalších. Největší sbírku loutek v České republice má divadelní oddělení Národního muzea a vystavuje ji ve stálé expozici v Prachaticích. V přeneseném významu je loutka člověk, který poslušně vykonává něčí vůli a příkazy, kterým "pohybuje" někdo jiný. Odtud také loutková vláda, která vládne jen zdánlivě a ve skutečnosti slouží někomu jinému.

ENTITY

ENTITY

004319

Národní parky v Česku jsou velkoplošná, zvláště chráněná území v Česku. V České republice se nachází čtyři národní parky. Jejich status upravuje zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Nejstarší z nich je Krkonošský národní park (vyhlášen v roce 1963), největší je Národní park Šumava (69 030 ha). Pro národní parky se užívá zkratka NP. Národní park je definován v § 15 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny: V roce 1956 byl vydán zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, který definoval pojem i jeho náplň na území Československa. Rozsahy vyhlášených chráněných území se dodatečně měnily vládními nařízeními. Vývoj názorů na ochranu přírody vedl v roce 1992 k přijetí nového zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Který národní park je v Česku nejstarší?

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_parky_v_%C4%8Cesku

Nejstarší z nich je Krkonošský národní park (vyhlášen v roce 1963), největší je Národní park Šumava (69 030 ha).

Národní parky v Česku jsou velkoplošná, zvláště chráněná území v Česku. V České republice se nachází čtyři národní parky. Jejich status upravuje zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Nejstarší z nich je Krkonošský národní park (vyhlášen v roce 1963), největší je Národní park Šumava (69 030 ha). Pro národní parky se užívá zkratka NP. Národní park je definován v § 15 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny: V roce 1956 byl vydán zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, který definoval pojem i jeho náplň na území Československa. Rozsahy vyhlášených chráněných území se dodatečně měnily vládními nařízeními. Vývoj názorů na ochranu přírody vedl v roce 1992 k přijetí nového zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

LOCATION

LOCATION

000772

... "jmenovat", ale je současně i volbou jeho osobního patrona, průvodce a životního vzoru tohoto jména. Proto, když církev slaví památku daného svatého, slaví jej i ti, kdo nesou jeho jméno, neboť je to den jejich patrona. Bývá zvykem dávat při křtu i jmen víc. V některých katolických zemích se přibírá ještě další jméno i při biřmování, např. v Česku. V Itálii naopak tento zvyk neznají. Při oslavách je zvykem nositelům jména popřát a případně je i obdarovat. Vzhledem k množství světců je mnoho rodných jmen příslušných k více dnům a naopak, k jednotlivým dnům připadá řada svatých. Ve Švédsku publikuje oficiální seznam jmenin Královská švédská akademie věd. Český občanský kalendář původně sice vycházel z církevního kalendáře, ale v průběhu času doznal mnoha změn...

Kdo ve Švédsku publikuje oficiální seznam jmenin?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jmeniny

Ve Švédsku publikuje oficiální seznam jmenin Královská švédská akademie věd.

Jmeniny nebo také (jmenný) svátek je zvyk oslavovat den zasvěcený svatému nebo blahoslavenému z církevního kalendáře nebo jiný den, k němuž je nějakou autoritou připsáno oslavencovo rodné jméno. Tento zvyk žije v Evropě a Latinské Americe, zejména v katolických a pravoslavných zemích, občas může mít i větší význam než narozeniny, např. v některých regionech Polska. Vychází z katolické praxe uctívání svatých, kde každý světec (blahoslavený, ctihodný) je připomínán v jeden den v roce, v naprosté většině případů se jedná o den jeho smrti. Na druhé straně každý věřící dostává při křtu rodné jméno (odtud "křestní jméno"), které nejen označuje, jak se má "jmenovat", ale je současně i volbou jeho osobního patrona, průvodce a životního vzoru tohoto jména. Proto, když církev slaví památku daného svatého, slaví jej i ti, kdo nesou jeho jméno, neboť je to den jejich patrona. Bývá zvykem dávat při křtu i jmen víc. V některých katolických zemích se přibírá ještě další jméno i při biřmování, např. v Česku. V Itálii naopak tento zvyk neznají. Při oslavách je zvykem nositelům jména popřát a případně je i obdarovat. Vzhledem k množství světců je mnoho rodných jmen příslušných k více dnům a naopak, k jednotlivým dnům připadá řada svatých. Ve Švédsku publikuje oficiální seznam jmenin Královská švédská akademie věd. Český občanský kalendář původně sice vycházel z církevního kalendáře, ale v průběhu času doznal mnoha změn podle vůle vydavatele: některá jména byla vyškrtnuta, jiná dodána, další přesunuta, byly zrušeny duplicity, kdy v kalendáři bylo například původně několikrát uvedeno jméno Karel (podle různých světců toho jména). V českém kalendáři je u každého dne uvedeno většinou pouze jedno jméno, v polském zpravidla jména dvě.

ENTITY

ORGANIZATION

002173

... Následovali je puritáni, kteří v Massachusettském zálivu roku 1630 založili v místě pozdějšího Bostonu další kolonii. Ta byla pojmenována podle místního indiánského kmene Mesečusetů, v jejichž jazyce tento název název, jak se sami označovali, znamená "lid z velkých kopců". Obě kolonie byly v roce 1692 královskou listinou sloučeny do společné provincie, která se poté stala jedním z původních třinácti zakládajících států USA. Massachusetts jako šestý stát v pořadí ratifikovalo Ústavu Spojených států amerických, k čemuž došlo 6. února 1788. Ve státě Massachusetts sídlí Harvardova univerzita a Massachusettský technologický institut. Bylo to právě Massachusetts, kde se usadili první Otcové poutníci - v osadě Plymouth. Zpočátku tvořilo Massachusetts i dnešní Maine a New Hampshire, ty se ale později odtrhly. V roce 1643 kolonie...

Jak se jmenovala osada, ve které se usadili první Otcové poutníci?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Massachusetts

Bylo to právě Massachusetts, kde se usadili první Otcové poutníci - v osadě Plymouth.

Massachusetts (anglická výslovnost [ˌ] IPA, oficiálně Commonwealth of Massachusetts) je stát nacházející se na východním pobřeží Spojených států amerických, v oblasti Nové Anglie severovýchodního regionu USA. Massachusetts hraničí na severu s New Hampshire a Vermontem, na západě s New Yorkem a na jihu s Connecticutem a Rhode Islandem. Východní a jihovýchodní ohraničení státu tvoří Atlantský oceán. Se svou rozlohou 27 336 km2 je Massachusetts sedmým nejmenším státem USA, v počtu obyvatel (9,8 milionu) je však 15. nejlidnatějším státem a s hodnotou hustoty zalidnění 324 obyvatel na km2 je na třetím místě. Hlavním a největším městem je Boston se 670 tisíci obyvateli. Dalšími největšími městy jsou Worcester se 185 tisíci obyvateli, Springfield (155 tisíc obyv.), Lowell (110 tisíc obyv.) a Cambridge (110 tisíc obyv.). Massachusetts patří 309 km pobřeží Atlantského oceánu. Nejvyšším bodem státu je vrchol Mount Greylock s nadmořskou výškou 1063 m. Největšími toky jsou řeky Connecticut, Westfield, Merrimack a Charles. Na území Massachusetts dorazili první angličtí osadníci, tzv. Otcové poutníci, na lodi Mayflower v roce 1620 a založili zde kolonii, z níž později vzniklo město Plymouth. Jednalo se o druhou úspěšně zřízenou trvalou anglickou kolonii na území dnešních USA. Následovali je puritáni, kteří v Massachusettském zálivu roku 1630 založili v místě pozdějšího Bostonu další kolonii. Ta byla pojmenována podle místního indiánského kmene Mesečusetů, v jejichž jazyce tento název název, jak se sami označovali, znamená "lid z velkých kopců". Obě kolonie byly v roce 1692 královskou listinou sloučeny do společné provincie, která se poté stala jedním z původních třinácti zakládajících států USA. Massachusetts jako šestý stát v pořadí ratifikovalo Ústavu Spojených států amerických, k čemuž došlo 6. února 1788. Ve státě Massachusetts sídlí Harvardova univerzita a Massachusettský technologický institut. Bylo to právě Massachusetts, kde se usadili první Otcové poutníci - v osadě Plymouth. Zpočátku tvořilo Massachusetts i dnešní Maine a New Hampshire, ty se ale později odtrhly. V roce 1643 kolonie Massachusettská zátoka, Plymouth, Connecticut a New Haven zformovaly Novoanglickou konfederaci. Massachusetts bylo silně puritánskou kolonií, která netolerovala ostatní náboženství - po roce 1660 se odtrhly kvakerské Connecticut a Rhode Island. Po roce 1675 se v Massachusetts rozmohl zvyk "otroka do každé počestné rodiny". Massachusetts jako takové vznikly 1691 sloučením Plymouthu a Massachusettské zátoky. Salemské procesy s čarodějnicemi zde vypukly okolo roku 1692. Životem za ně zaplatilo 24 osob a také dva psi. V sedmdesátých letech osmnáctého století se Massachusetts staly centrem revoluce. Roku 1773 se zde konal protest proti britskému impériu, tzv. Bostonské pití čaje. Americkým státem se staly 6. února 1788. Za občanské války byly Massachusetts centrem abolicionismu. Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 6 547 629 obyvatel. 80,4% Bílí Američané 6,6% Afroameričané 0,3% Američtí indiáni 5,3% Asijští Američané 0,0% Pacifičtí ostrované 4,7% Jiná rasa 2,6% Dvě nebo více ras Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 9,6% populace. Hlavně ve městě Bostonu a okolí se usídlilo mnoho lidí irského původu, tady se taky rozvinul známý klan Kennedyů. Kromě nich ve městech žijí často i původem Italové. V západní částí státu v průmyslových městech převažují původem Frankokanaďané, kteří se zde usídlili jako dělníci. Přesto ve venkovských městečkách ještě existuje původní kultura presbyteriánských obcí, které jsou stále blízko idejím původních otců zakladatelů. stav z roku 2001 Křesťané – 79 % římští katolíci – 47 % protestanti – 31 % United Church of Christ - 4 % baptisté – 4 % episkopální církve - 3 % metodisté – 2 % letniční církve – 2 % jiní protestanti - 16 % jiní křesťané – 1 % mormoni - 1 % židovství - 2 % unitáři - 1 % jiná náboženství – 1 % bez vyznání – 17 %

LOCATION

LOCATION

001931

Marianne je alegorická postava, jeden ze symbolů Francouzské republiky. První zpodobení pocházejí z francouzské revoluce. Marianne ztělesňuje Francouzskou Republiku ve své ženské podobě, hlavu ozdobenou frygickou čapkou. Dává tak současně podobu i třem základním hodnotám republikánské Francie, které jsou vyjádřeny heslem Francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství (francouzsky Liberté, Égalité, Fraternité). Řadě slavných Francouzek byla prokázána čest a vysloveno uznání tím, že byly vybrány, aby propůjčily svou tvář k vytvoření nové podoby Marianne: 1968 : Brigitte Bardot 1978 : Mireille Mathieu 1985 : Catherine Deneuve 1989 : Inè de la Fressange 2000 : Laetitia Casta 2003 : Évelyne Thomas Samira Bellil Tvář Marianne je zobrazena na francouzských euromincích. Symboly Marianne vycházejí z antiky.

Tvář koho je vyobrazena na francouzských euromincích?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marianne

Tvář Marianne je zobrazena na francouzských euromincích.

Marianne je alegorická postava, jeden ze symbolů Francouzské republiky. První zpodobení pocházejí z francouzské revoluce. Marianne ztělesňuje Francouzskou Republiku ve své ženské podobě, hlavu ozdobenou frygickou čapkou. Dává tak současně podobu i třem základním hodnotám republikánské Francie, které jsou vyjádřeny heslem Francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství (francouzsky Liberté, Égalité, Fraternité). Řadě slavných Francouzek byla prokázána čest a vysloveno uznání tím, že byly vybrány, aby propůjčily svou tvář k vytvoření nové podoby Marianne: 1968 : Brigitte Bardot 1978 : Mireille Mathieu 1985 : Catherine Deneuve 1989 : Inè de la Fressange 2000 : Laetitia Casta 2003 : Évelyne Thomas Samira Bellil Tvář Marianne je zobrazena na francouzských euromincích. Symboly Marianne vycházejí z antiky.

PERSON

PERSON

004259

... nástupiště s mozaikovou dlažbou si vysloužila přezdívku zámecké nádraží. Vrchlického sady před nádražím byly založeny roku 1876. Původní budova ani kolejiště kapacitně přestávaly rozvoji železnice stačit. Začátkem dvacátého století bylo proto nádraží zrekonstruováno a zvětšeno. Nová hlavní budova v secesním slohu byla postavena v letech 1901–1909 podle vítězného návrhu Josefa Fanty na základě architektonické soutěže. Pokladny byly umístěny v přízemí kopule ve střední části budovy, v místech dnešní kavárny. Kopuli zdobí secesní motivy a sochy od Stanislava Suchardy a Ladislava Šalouna zpodobňující česká města. Cestujícím sloužily velkoryse pojaté čekárny v levém křídle budovy a dvě restaurace různých cenových hladin....

V jakém slohu je postavena nová budova hlavního nádraží v Praze?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Praha_hlavn%C3%AD_n%C3%A1dra%C5%BE%C3%AD

Nová hlavní budova v secesním slohu byla postavena v letech 1901–1909 podle vítězného návrhu Josefa Fanty na základě architektonické soutěže.

Praha hlavní nádraží je největší osobní železniční nádraží v Česku a nejvýznamnější pražské nádraží na adrese Wilsonova 300/8. Název Praha hlavní nádraží užívalo od 15. února 1940 do roku 1945, a od ledna 1953 jej užívá dodnes. V minulosti bylo nazývané nádraží císaře Františka Josefa (1871–1919) a Praha Wilsonovo nádraží (1919–1940, 1945[?]–1953). Kolejiště, Fantova odbavovací budova a nová provozní budova (přiléhající k Seifertově ulici) leží na Vinohradech v Praze 2, nová odbavovací budova na Novém Městě v Praze 1, severní zhlaví zasahuje do Žižkova na Praze 3. Budova stojí v Městské památkové zóně Vinohrady, Žižkov a Vršovice, Fantova budova a hala nad kolejištěm patří mezi nemovité kulturní památky. Vybudování nádraží v současné lokalitě přispělo císařské rozhodnutí z října 1866 o zboření hradeb. Nádraží je v provozu od 14. prosince 1871, kdy z něj byl zahájen železniční provoz Dráhy císaře Františka Josefa na jih do Benešova, Tábora a Vídně. Tehdy se jmenovalo Nádraží císaře Františka Josefa. Roku 1872 v blízkosti nádraží Dráhy císaře Františka Josefa byla na samostatné stanici ukončena od severu Turnovsko-kralupsko-pražská dráha. Obě nádraží brzy splynula. Roku 1872 byla rovněž zprovozněna Pražská spojovací dráha v trase Smíchov (Česká západní dráha) – Praha (dnešní hlavní nádraží) – Hrabovka (napojení na Rakouskou severozápadní dráhu), čímž došlo k propojení nádraží čtyř různých společností. Vinohradským tunelem vedly dráhy do Vídně a na Smíchov samostatně, teprve po zdvojkolejnění spojovací dráhy v roce 1901 byly obě tratě propojeny již před vršovickým portálem. Původní budova nádraží byla postavena podle návrhu Vojtěcha Ignáce Ullmanna a Antonína Barvitia v novorenesančním slohu. 150 metrů dlouhá stavba se dvěma věžemi, halou s kazetovým stropem, restaurací, kancelářemi a 22 dveřmi vedoucími na nástupiště s mozaikovou dlažbou si vysloužila přezdívku zámecké nádraží. Vrchlického sady před nádražím byly založeny roku 1876. Původní budova ani kolejiště kapacitně přestávaly rozvoji železnice stačit. Začátkem dvacátého století bylo proto nádraží zrekonstruováno a zvětšeno. Nová hlavní budova v secesním slohu byla postavena v letech 1901–1909 podle vítězného návrhu Josefa Fanty na základě architektonické soutěže. Pokladny byly umístěny v přízemí kopule ve střední části budovy, v místech dnešní kavárny. Kopuli zdobí secesní motivy a sochy od Stanislava Suchardy a Ladislava Šalouna zpodobňující česká města. Cestujícím sloužily velkoryse pojaté čekárny v levém křídle budovy a dvě restaurace různých cenových hladin. Budova od počátku disponovala také kancelářemi a salonky pro významné hosty, na vlak v nich čekali například Tomáš Garrigue Masaryk, Thomas Alva Edison, Le Corbusier nebo Charlie Chaplin. Spolu se novou budovou byly vybudovány podchody a kolejiště bylo zastřešeno dvoulodní ocelovou obloukovou halou o rozpětí 33,3 m a výšce 18 m, jejichž autory byli J. Marjanko a R. Kornfeld. Konstrukci zhotovila firma S. Bondy v Bubnech. Hala zastřešuje současná nástupiště číslo 1 až 4, nástupiště č. 1A je mimo hlavní zastřešení vysunuto k vinohradskému zhlaví, nástupiště 5 až 7 mají vlastní zastřešení, které tvarově odkazuje na konstrukci haly. Již v roce 1910 začalo rakouské ministerstvo dopravy uvažovat o elektrizaci železnice ve Vídni a v Praze. Podnikatel Emil Kolben tehdy dal Rakousko-uherským státním drahám nabídku na elektrizaci pražských spojek soustavou 10 kV 16 Hz, ale ta nebyla přijata. Myšlenkou elektrizace se znovu začalo zabývat ministerstvo železnic ČSR hned po svém vzniku. Počátkem roku 1924 byl jako optimální vybrán systém 1500 Vss. Dne 12. srpna 1926 byly slavnostně, za přítomnosti Františka Křižíka a lokomotivy E 407.001, zahájeny stavební práce. 23. dubna 1928 byl na Wilsonově nádraží zahájen posun v elektrické trakci a 27. dubna se v elektrické trakci rozjely osobní vlaky do Vysočan. S novým jízdním řádem byl od 15. května 1928 zahájen pravidelný elektrický provoz na všech elektrizovaných tratích. Napájení a dobíjení akumulátorových lokomotiv obstarávala měnírna Křenovka. Lokomotivy byly deponovány ve výtopně na Wilsonově nádraží, která byla zatrolejovaná. Po první světové válce byla trať na Smíchov zdvojkolejněna. Roku 1926 byla dokončena jednokolejná spojka Vítkov – Libeň horní nádraží; Vítkovská trať), která doplnila jednokolejnou spojku druhou stranou kopce, přes Hrabovku, z roku 1872. V letech 1940–1944 byl vybudován druhý vinohradský tunel. Veškerá doprava byla převedena do něj, aby mohla být provedena rekonstrukce prvního tunelu. Po jejím dokončení byly tratě do Vršovic a na Smíchov definitivně rozděleny. Související informace naleznete také v článku Dějiny metra v Praze. Dne 15. března 1967 začala stavba metra Hlavní nádraží (první a nejstarší stanice metra v Praze), podle prvních plánů ještě jako podpovrchové tramvaje. O vybudování metra namísto tramvaje vláda rozhodla až po zahájení stavby, v srpnu 1967, proto má stanice méně typická dvě boční nástupiště namísto jednoho středového. Dne 9. května 1974 byl zahájen provoz stanice metra Hlavní nádraží. V letech 1972–1979 vznikla na základě architektonické soutěže nová pozdemní odbavovací hala (slohově ji lze řadit k brutalismu), které ustoupila část dosavadních sadů. Autory nové budovy jsou Josef Danda, Jan Bočan, Julie Trnková a Alena a Jan Šrámkovi. Po střeše haly vede Severojižní magistrála, která tak odřízla historickou budovu od okolí. V letech 1983–1989 byl dobudován třetí vinohradský tunel na jižní straně nádraží. V roce 1985 byla na severním zhlaví provedena rekonstrukce výhybek a zabezpečovacího zařízení. Až do té doby zde fungovala mechanická návěstidla a výhybky byly přestavovány ručně. Bylo zbořeno stavědlo Sakrabonka stojící na místě bývalé stejnojmenné usedlosti, která v roce 1870 ustoupila stavbě nádraží. V roce 1994 byla na hlavním nádraží zprovozněna další tři nástupiště, s čísly 5 až 7, která mají samostatná klenutá zastřešení. Přestavba severního (východního) zhlaví hlavního nádraží byla dokončena v roce 2005. Dne 1. září 2009 byl na 1. nástupišti odhalen památník a socha brita Nicholase Wintona. Ten v roce 1939 před válkou poslal 669 převážně židovských dětí vlakem do Spojeného království, aby se vyhnuli nacistům a odvozům do koncentračních táborů. Autorem sochy je Flor Kentová. Technický stav nádraží byl na začátku 21. století špatný, a proto 17. prosince 2006 započala rozsáhlá rekonstrukce, modernizace a revitalizace s rozpočtem přesahujícím 1 miliardu korun. Celou ji zajišťovala italská společnost Grandi Stazioni, která si pro projektovou činnost vybrala sdružení projektantů Metroprojekt Praha, v čele s architektem Patrikem Kotasem a ve spolupráci s původními architekty (Janem Bočanem a Alenou Šrámkovou). Modernizace zahrnovala rekonstrukci odbavovací haly z roku 1977, rekonstrukci Fantovy budovy z roku 1917, rozšíření a opravy nástupišť a vyměnění nástupištních hal. Na přelomu let 2008 a 2009 byly rekonstruovány nástupiště 1 až 4 včetně nových přístřešku nad částmi nástupišť mimo historickou halu. Rekonstrukcí prošly oba podchody, do kterých byly instalovány eskalátory a výtahy. Rekonstrukce historické ocelové haly nad nástupišti byla z finančních důvodů vynechána, řešeny byly pouze havarijní stavy a byly provedeny nezbytné opravy patek sloupů, rekonstrukce střešních žlabů a výměna poškozených skel světlíků. Proběhla také rekonstrukce kolejiště a trakčního vedení a přestavba severního zhlaví pro zaústění estakády Nového spojení. Součástí takzvaného Nového spojení jsou dvě nové dvojkolejné tratě mezi Balabenkou a Hlavním nádražím. Vedou dvěma dvojkolejnými tunelovými troubami délky 2680 metrů horou Vítkov (severní tunel směrem do a z Libně, jižní tunel směrem do a z Holešovic a Vysočan) a jsou konstruovány na rychlost 80–100 km/h. Z vítkovského tunelu vedou společně k hlavnímu nádraží po 438 metrů dlouhé čtyřkolejné estakádě, která přemosťuje Trocnovskou a Husitskou ulici. Na druhé straně tunelů je opět estakáda a rozplet napojující k Balabence i Masarykovo nádraží s Negrelliho viaduktem. Celý projekt byl dokončen v roce 2010. Při rekonstrukci nástupišť došlo k výměně systému pro informování cestující veřejnosti HIS-VOICE společnosti mikroVOX, za konkurenční Integrovaný informační systém stanice (INISS), jehož dodavatelem je brněnská firma CHAPS, známá též jako správce systému IDOS. Po téměř patnácti letech (1994 – 16. června 2008) se s cestujícími rozloučil hlas herce a dabéra Václava Knopa a cestující zde poprvé uvítala brněnská herečka Danuše Hostinská-Klichová, tehdy ještě mezi nadšenci známá pouze pod pseudonymem "Andula". V průběhu času se objevily potíže se srozumitelností nového hlášení v hlučném prostředí a byly podniknuty kroky (např. maximální zesílení signálu vstupujícího do reproduktorů) směřující ke zvýšení informovanosti cestujících. S výměnou hlásícího informačního systému souvisela i inovace listových zobrazovacích zařízení Pragotron a Solari za LCD panely od výrobce Elektročas. Pro cestující byla nejviditelnější součástí modernizace odbavovací haly z roku 1977. Ta probíhala od roku 2006 do dubna 2011. Od léta 2009 se postupně uzavírala jižní část nové odbavovací haly. Její rekonstrukce byla dokončena v listopadu roku 2010, vznikly zde opět obchody, restaurace a jiné komerční plochy. V červnu 2009 byla předána do užívání veřejnosti rekonstruovaná severní část nové odbavovací haly. Vznikly zde nové obchody, restaurace, prodejny tisku, potravin, turistické informace a také nové velké odbavovací ČD centrum. V hale bylo rozmístěno několik elektronických informačních kiosků, které dodala firma Starmon Choceň, digitálních panelů informujících o řazení a odjezdech vlaků, a také automaty na jízdenky. Vybudovány byly také nové toalety. Spodní část nové haly s horní od této rekonstrukce spojují, kromě eskalátorů, také pozvolné pohyblivé chodníky. Dne 14. dubna 2011 byla celá zrekonstruovaná nová odbavovací hala Hlavního nádraží Praha slavnostně otevřena 14. dubna 2011 za účasti prezidentů Itálie a České republiky, Giorgia Napolitana a Václava Klause. Další fází obnovy nádraží byla oprava historické a památkově chráněné secesní Fantovy budovy. V roce 2014 byla znovuotevřena středová část historické budovy, výzdoba kopule byla pečlivě zrestaurována a vrátila se i původní medová barva omítky. Podle dochovaných fotografií byly zhotoveny repliky podlahy, vitráží, kování a dalších prvků, řešení osvětlení je nové. Kavárenské činnosti se od roku 2015 ujal indický řetězec Café Coffee Day. Na středové části budovy bylo opravena též střecha a čelní fasáda včetně štukové a sochařské výzdoby a dvou pískovcových věží. Zbývá rekonstruovat obě boční křídla budovy, obnovu zoufale[zdroj?] potřebují venkovní fasády i vnitřní prostory. Mezi rokem 2014 až zařím 2017 probíhala rekonstrukce historické ocelové dvojlodní haly nad nástupišti 1–4. Byla rozdělena do několika etap, aby se minimalizovala množství vyloučených kolejí a nástupišť. Rekonstrukce zahrnovala opravu korozních a statických narušení nosné konstrukce, výměnu poškozených dílů za repliky, repasi a přesklení všech světlíků a výměnu střešní krytiny. Konstrukce byla vyčištěna od starých nátěrů a opatřena třívrstvým antikorozním nátěrem. Několik částí konstrukce se muselo kvůli současným normám statické únostnosti zcela vyměnit (například vaznice pod světlíky a díly poškozené korozí). Rekonstrukce maximálně respektovala historickou podobu, přesto musely být učiněny kompromisy – původní zastřešení vlnitými plechy bylo nahrazeno trapézovými, protože vlnité plechy v požadovaném provedení již nebyly dostupné. Nové díly už nebyly nýtovány, ale sešroubovány na míru vyrobenými nýtovými šrouby a uzavřenými maticemi tak, aby co nejlépe odpovídaly původnímu vzhledu a pozici nýtů. Rekonstrukce kladla důraz na zlepšení světelných podmínek uvnitř haly. Po dokončení rekonstrukce historické měla firma Grandi Stazioni získat nádraží od Českých drah na 30 let do pronájmu. Dne 17. prosince 2003 uzavřely České dráhy a Grandi Stazioni tři smlouvy o revitalizaci, provozu a správě Hlavního nádraží v Praze a také nádraží v Mariánských Lázních a Karlových Varech. Spolupráce s italskou firmou Grandi Stazioni byla ukončena 16. října 2016 po vyprchání základní smlouvy, Správa železniční dopravní cesty oznámila, že se firmě nepodařilo prostory za 13 let kompletně zrekonstruovat, i po varování v roce 2015. Italům byla tedy smlouva vypovězena a budovu nádraží nyní spravuje SŽDC. Grandi Stazioni chce od bývalého vlastníka Českých drah vymáhat peníze, za škody způsobené špatným jednáním. Zároveň proběhlo i stamilionové vypořádání se SŽDC za práce, které již proběhly. V současnosti tvoří Hlavní nádraží několik budov. Hlavní z nich je podzemní odbavovací hala z roku 1977. Ta se skládá z haly s rozměry přibližně 120 x 60 metrů, kde jsou také přístupy z metra. Dále je budova rozdělená na dvě patra, v nich se nachází obchody, restaurace a rychlé občerstvení, pokladní přepážky pro nákupy lístků, místa na sezení a další služby jako sprchy, toalety, směnárny, bankomaty, úschovny kol a zavazadel. České dráhy zde mají tzv. ČD Centrum které slouží jako infocentrum a možné si zde zakoupit lístky. Pro cestující vyšších tříd a vlaků vyšší kvality ČD (např. soupravy SuperCity) je zde salónek a čekárna nazvaná ČD Lounge. Pro cestující je přístupná Fantova budova, ve které se dříve cestující odbavovali, v současnosti se zde nachází kavárna a místa k sezení. Do vlaků se nastupuje přes 8 nástupišť, do kterých se cestující dostanou přes 3 podchody vedoucí z druhého patra podzemní odbavovací haly. Jedná se o podchody jižní, střední (hlavní) a severní. Nástupních hran se zde nachází celkem 24. Na Hlavní nádraží vede linka C pražského metra, jde o zastávku "Hlavní nádraží". Přístup do ní se nachází v podzemní odbavovací hale. Tramvaje jsou dostupné ze zastávky "Hlavní nádraží", která se nachází přibližně 250 metrů od východu z nádraží. Na letiště Václava Havla Praha odsud odjíždí v intervalu 15 až 30 minut linka Airport Express (AE). Poblíž je také Masarykovo nádraží, nachází se ve vzdálenosti 500 metrů vzdušnou čarou a 10 minut chůze. Nad novou budovou nádraží u Severojižní magistrály se nachází také autobusová zastávka, ze které vyjíždí různé mezinárodní i vnitrostátní spoje. Nachází se zde také placená parkoviště, u kterých stojí taxi. V parku před nádražím (oficiálně Vrchlického sady, lidově zvaném Sherwood) se často vyskytují bezdomovci a narkomani a místo je také nechvalně známé jako křižovatka mužské homosexuální prostituce. Objekt patří pod Prahu 1. Ta měla začít s rekonstrukcí parku již v roce 2009. K rekonstrukci však zatím nedošlo. Dříve nebylo bezpečno ani v prostoru samotné odbavovací haly, po rekonstrukci dokončené v roce 2011 se ale stav výrazně zlepšil. I přes provedenou rekonstrukci je nádraží kritizováno pro nedostatečnou kapacitu, kvůli které nemůže pojmout některé příměstské linky. Dlouho se jedná o pěší propojení Hlavního s Masarykovým nádražím, což je druhé nejrušnější nádraží v Praze. Bude se jednat buď o nadchod nebo podzemní pohyblivý chodník (travelátor). Projekt má být součástí plánované rychlodráhy z Masarykovo nádraží na letiště s pokračováním do Kladna. Částka za realizaci se má blížit 400 milionům korun. V budoucnu má vzniknout také pěší podchod do čtvrtí Žižkov a Vinohrady, aby lidi odsud při cestě na Hlavní nádraží museli celé nádraží obcházet či ilegálně přecházet koleje. SŽDC o tomto projektu konkrétně začala jednat v říjnu 2016. Na nástupiště na Hlavní nádraží vedou tři podchody, až na Žižkov v Vinohrady bude prodloužen ten nejsevernější. Hlavní nádraží je mezinárodním dopravním uzlem, vedou odsud přímé linky do zahraničí. Mezinárodní trasy podniká dopravce České dráhy, společnosti RegioJet a LEO Express jezdí z mezinárodních tras jen na Slovensko. Toto je stav v roce 2017: Slovensko Slovensko – Bratislava, Žilina, Poprad, Košice Rakousko Rakousko – Vídeň, Štýrský Hradec (Graz), Linec (Linz) Německo Německo – Mnichov, Řezno ( .Regensburg), Berlín, Drážďány, Lipsko, Hamburk Polsko Polsko – Katovice, Krakov, Varšava Maďarsko Maďarsko – Budapešť Z této stanice odjíždí velké množství vnitrostátních linek, které jezdí do velkých českých měst včetně Plzně, Českých Budějovic, Pardubic, Brna, Olomouce či Ostravy. Vlaky zastavují také v mnoha menších městech. Ve vnitrostátní dopravě v Česku podnikají tři největší dopravci – národní dopravce České dráhy, RegioJet a LEO Express. České dráhy mají síť destinací v Česku nejhustější. Vyjíždí odsud také regionální příměstské linky Esko Praha provozované Českými drahami. Ty jsou z části začleněné do Pražské integrované dopravy (PID). S vysokými frekvencemi a velkokapacitními vlaky například CityElefant (el. jednotka 471) odsud vyjíždí linky značené S1 a dále či R1 a dále. Jezdí do měst blíže u Prahy, jde především o Beroun, Benešov, Kolín, Nymburk, Lysá nad Labem, Kralupy nad Vltavou a další.

ENTITY

DENOTATION

012533

... Zvítězil Frank Ford se svou nově vymyšlenou formou plochého charlestonu, který se sice v základu rychlému foxtrotu neboli quickstepu, tak jak měl být tehdy chápán, mnoho nepodobal, avšak jeho variace snesly docela dobré porovnání s variacemi dnešního quickstepu. Základy rychlého foxtrotu se vydělily z předcházející symbiózy pomalého a rychlého foxtrotu a tak se v roce 1929 pouze doplnily některými prvky a byl tu quickstep, který se tančí dodnes. V roce 1930 vznikla řada dalších figur a variací vlivem swingu a synkop. Dnešní podobě quickstepu se také někdy právem říká, že je vrcholnou formou foxtrotu. == Odkazy == === Literatura === Landsfeld, Z., Plamínek, J.; Technika standardních tanců, Praha 1999 === Externí odkazy === Quickstep

Jakou formou foxtrotu je quickstep?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Quickstep

Dnešní podobě quickstepu se také někdy právem říká, že je vrcholnou formou foxtrotu.

Quickstep je jedním ze standardních tanců nazývaný také rychlý foxtrot. Historii quickstepu můžeme sledovat již od roku 1924. Quickstep je ve čtyřčtvrťovém taktu, v tempu 50-52 taktů za minutu. Základním pohybem jsou tzv. čtvrtotáčky, tančené v uzavřeném, těsném držení pro standardní tance. == Historie == Organizátoři mistrovství hvězd se rozhodli spojit nově vzniklý quick time foxtrot se soutěží v Charlestonu. Zvítězil Frank Ford se svou nově vymyšlenou formou plochého charlestonu, který se sice v základu rychlému foxtrotu neboli quickstepu, tak jak měl být tehdy chápán, mnoho nepodobal, avšak jeho variace snesly docela dobré porovnání s variacemi dnešního quickstepu. Základy rychlého foxtrotu se vydělily z předcházející symbiózy pomalého a rychlého foxtrotu a tak se v roce 1929 pouze doplnily některými prvky a byl tu quickstep, který se tančí dodnes. V roce 1930 vznikla řada dalších figur a variací vlivem swingu a synkop. Dnešní podobě quickstepu se také někdy právem říká, že je vrcholnou formou foxtrotu. == Odkazy == === Literatura === Landsfeld, Z., Plamínek, J.; Technika standardních tanců, Praha 1999 === Externí odkazy === Quickstep

ADJ_PHRASE

OTHER

001908

... tylakoidy (propojující můstky). Někdy se odlišují na základě obsahu jistých fotosyntetických barviv či výskytu u určitých skupin organizmů i další typy fotosynteticky aktivních plastidů. Rodoplast (též rhodoplast) je fotosynteticky aktivní červený plastid obsahující fykoerytrin (červený) a fykocyanin (modrý). Lze jej nalézt třeba u ruduch (Rhodophyta). Feoplast je hnědý fotosynteticky aktivní plastid obsahující chlorofyl a fukoxantin, lze jej nalézt u hnědých řas (Phaeophyta). Chromoplast je žlutý nebo červený plastid obsahující pouze pomocné fotosyntetické...

Jak se jmenuje plastid, který obsahuje chlorofyl a fukoxantin?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Plastid

Feoplast je hnědý fotosynteticky aktivní plastid obsahující chlorofyl a fukoxantin, lze jej nalézt u hnědých řas (Phaeophyta).

Plastid je eukaryotická semiautonomní organela přítomná v buňkách rostlin a některých dalších eukaryotických organismů (zejména různých řas). V typickém případě slouží k fotosyntéze a nazývají se chloroplasty. V mnohých případech však plastidy ztrácí tuto funkci a přizpůsobují se k funkcím jiným. Mohou pak sloužit jako zásobní organela nebo odpovídat za určité zabarvení buňky. Je obalen nejméně dvěma membránami a uvnitř té vnitřní se nachází stroma s thylakoidy. Plastid je dále typický obsahem tzv. plastidové DNA (pDNA) a má tak důležitý podíl na mimojaderné dědičnosti. Podrobnější informace naleznete v článcích endosymbiotická teorie a eukaryogeneze. Podle tzv. endosymbiotické teorie se předpokládá, že jde o potomky bývalých endosymbiontů sinicového typu, v několika málo případech u konkrétních druhů řas však je známo, že jejich plastidy jsou potomky eukaryotických symbiontů typu řas (tzv. sekundární endosymbióza). Vznikly pravděpodobně v evoluční historii až určitou dobu po vzniku samotné eukaryotické buňky a samotné eukaryogeneze se neúčastnily. Na rozdíl od mitochondrií se plastidy vyvinuly u několika, a to často nepříbuzných skupin eukaryot. Tzv. primární plastidy však pochází z sinice a vznikly pravděpodobně pouze jednou, a to u rostlin, které v širším pojetí zahrnují nejen zelené rostliny (Viridiplantae), ale i ruduchy (Rhodophyta) a glaukofyty (Glaucophyta). Výjimkou jsou řasy Paulinella chromatophora a Paulinella longichromatophora, které získaly plastidy nedávno a nezávisle na rostlinách. Plastidy u jiných druhů fotosyntetizujících eukaryot vznikly především sekundární endosymbiózou, tedy pohlcením jedné ze skupin rostlin, případně endosymbiózou terciární. Pohlcením ruduchy vznikly plastidy (někdy kvůli svému původu zvané rhodoplasty) např. u různých heterokont (Heterokonta) a rozsivek (Bacillariophyceae), pohlcením zelené řasy vznikly plastidy u Chlorarachniophyta, některých krásnooček (Euglenozoa) a jedné obrněnky. Jako příklad prokázané terciární endosymbiózy lze uvést obrněnky rodu Kryptoperidinium, jejichž plastidy pocházejí z pohlcené rozsivky. Podrobnější informace naleznete v článku proplastid. Proplastid je nezralý plastid. Lze ho nalézt v buňkách dělivých pletiv a v mladých buňkách. Během diferenciace a zrání buňky se mění v některý z dalších typů plastidů. Podrobnější informace naleznete v článku chloroplast. Fotosynteticky aktivní plastidy jsou takové, které obsahují fotosynteticky aktivní barviva a ve kterých tedy probíhá fotosyntéza, tj. zachycení sluneční energie a přeměna na organické látky. Typickým příkladem je chloroplast, tzn. fotosynteticky aktivní zelený plastid obsahující chlorofyly, najdeme jej např. v buňkách zelených rostlin, proto mají zelenou barvu. Má 2 obalové membrány, vnitřní odškrcuje váčky tylakoidy, které tvoří třetí membránovou soustavu, jejíž části se nazývají grana (sloupcovité shluky mincovitých tylakoidních váčku) a lamely neboli stromální tylakoidy (propojující můstky). Někdy se odlišují na základě obsahu jistých fotosyntetických barviv či výskytu u určitých skupin organizmů i další typy fotosynteticky aktivních plastidů. Rodoplast (též rhodoplast) je fotosynteticky aktivní červený plastid obsahující fykoerytrin (červený) a fykocyanin (modrý). Lze jej nalézt třeba u ruduch (Rhodophyta). Feoplast je hnědý fotosynteticky aktivní plastid obsahující chlorofyl a fukoxantin, lze jej nalézt u hnědých řas (Phaeophyta). Chromoplast je žlutý nebo červený plastid obsahující pouze pomocné fotosyntetické pigmenty (karotenoidy-karoteny, xantofyly), které nejsou schopny fotosyntetizovat. (Slouží pouze jako doprovodné sběrače fotonů pro chloroplasty.) Je to tedy bývalý chloroplast, který postrádá chlorofyl. Tvoří se především ve starších buňkách a to nejčastěji v plodech. Jeho úkolem je zbarvit povrch plodu nápadnou barvou aby přilákal konzumenty a umožnil tak šíření semen rostlin. Je také zodpovědný za podzimní barvu listí, neboť v něm je chlorofyl již rozložen. Leukoplasty jsou plastidy, které neobsahují žádná barviva. Jejich úkolem je obvykle shromažďovat zásoby. Jsou známy tyto typy: Proteinoplast - plastid obsahující proteiny. Amyloplast - plastid shromažďující škrob. V určitých tkáních díky nim rostlina pozná, kde je nahoře a kde dole (tzv. statolit). Elaioplast - plastid shromažďující oleje. Podrobnější informace naleznete v článku plastidová DNA. V plastidech je prokázána přítomnost kruhových molekul DNA, známých jako pDNA. U všech plastidových DNA se o pozůstatek prokaryotického genomu sinice, která byla kdysi v procesu eukaryogeneze pohlcena eukaryotem. Navíc někdy vznikají plastidy vzniklé sekundární endosymbiózou, které však obsahují rovněž genom sinice. Zvláštností je u některých skupin tzv. nukleomorf, tedy zbytkový genom jiného eukaryota po sekundární endosymbiotické události. Velikost pDNA je velice rozmanitá, redukované plastidové genomy se nachází zejména u druhů, které ztratily svou fotosyntetickou funkci. Za prvotní fázi nedokončeného procesu endosymbiotického vzniku druhotných plastidů lze považovat tzv. kleptoplastii, tedy zabudovávání živých plastidů získaných z potravy do buněk hostitelského, normálně heterotrofního organismu. U některých mořských plžů živících se zelenými řasami bylo zjištěno, že do vlastních epitelových buněk zabudovávají chloroplasty z pozřených řas. Jedná se například o plže Elysia atroviridis, Elysiella pusilla, Elysia tuca, Bosellia mimetica, Oxynoe antillarum či Plakobranchus ocellatus. Tyto plastidy přežívají až několik měsíců a zůstávají fotosynteticky aktivní. Nazývají se kleptoplastidy (řidčeji kleptoplasty). Protože nejsou součástí zárodečného vývoje plžů, musí si je každá generace znovu získat z potravy. V době potravního nedostatku jsou funkční kleptoplastidy důležité pro výživu plžů – ti přecházejí na mixotrofní, možná i autotrofní způsob výživy. Podíl na výživě za normálních podmínek, kdy je dostatek přirozené potravy, však prokázán nebyl. Kleptoplastidy byly zjištěny i u jiných hostitelských organismů. U obrněnek Gymnodinium spp. a Pfisteria piscicida jsou fotosynteticky aktivní pouze několik dní, u Dinophysis spp. až 2 měsíce. Nálevník Myrionecta rubra získává kleptoplastidy z kryptomonády Geminigera cryophila. U některých dírkonošců z rodů Bulimina, Elphidium, Haynesina, Nonion, Nonionella, Nonionellina, Reophax a Stainforthia, byly objeveny kleptoplastidy pocházející z obrněnek. V r. 2013 byl objeven nový druh organely, odvozené od chloroplastu. Vyskytuje se v buňkách některých cévnatých rostlin. Probíhá v ní syntéza kondenzovaných taninů - polyfenolů, využívaných rostlinami k ochraně před býložravými škůdci a ultrafialovým záření. Podle toho dostala svůj název (tanin + lat. soma, tedy tělísko). Tanozomy se tvoří jako malé kulovité váčky (s velikostí kolem 30 nm), které se oddělují uvnitř chloroplastu z thylakoidů. Shluky tanozomů se pak dostávají ven z chloroplastu ve formě transportních váčků obalených membránou, vzniklou fúzí dvou obalových chloroplastových membrán. Transportní váčky přenášejí taniny v tanozomech do vakuoly. Celý váček se vchlípí do vakuoly a z tonoplastu tak získá další obalovou membránu. Taninové akrece ve vakuolách tak obsahují taniny uložené ve třech rozdílných membránách.

ENTITY

ENTITY

003764

... Pro získání počátečního kapitálu Jobs prodal svůj mikrobus Volkswagen a Wozniak svou programovatelnou kalkulačku. Tímto obdrželi 1 350 dolarů, za něž si pořídili čipy typu 6502 firmy MOS Technology po 20 dolarech za kus. Modelu Apple I bylo nejprve vyrobeno 100 kusů, a to ručně. Počítač Apple II, jehož prototyp byl představen v dubnu 1977 na prvním veletrhu West Coast Computer Fair, vzbudil pozornost jako jeden z prvních kroků k osobním počítačům. Tento model byl komerčně velmi úspěšný – prodalo se ho několik milionů a prodával se až do 80. let, pozdější varianty Apple II se na školách používaly až do počátku 90. let. Následující model Apple III poškodil Jobs svou tvrdohlavostí – nechtěl v něm mít ventilátor a zakázal měnit podobu a velikost skříně; počítač byl velmi poruchový. Další týmy ale pracovaly na modelu Apple Lisa, uvedeném na trh v lednu 1983. Šlo ve své době o špičkově vybavený počítač, ale kvůli vysoké ceně (9 995 USD) neúspěšný....

Na jakém veletrhu byl představen počítač Apple II?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Apple

Počítač Apple II, jehož prototyp byl představen v dubnu 1977 na prvním veletrhu West Coast Computer Fair, vzbudil pozornost jako jeden z prvních kroků k osobním počítačům.

Apple Inc., dříve Apple Computer Inc., je americká firma se sídlem ve městě Cupertino v Kalifornii. Firma byla založena v roce 1976, specializuje na hardware a software. Jejich nejznámějšími produkty jsou: řada počítačů Mac, sada kapesních počítačů a MP3 přehrávačů iPod, chytrý telefon iPhone a tablet iPad, nebo také hodinky Apple Watch. V počítačích Apple je instalován standardně operační systém macOS a dotyková zařízení jsou poháněna operačním systémem iOS. Dalším známým softwarem je program pro přehrávání a uspořádávání hudební kolekce; iTunes. Mezi další aplikace od firmy Apple se řadí sada kancelářského balíku iWork a sada na vytváření hudby, fotek a videí iLife. Apple ale také vyvíjí a zavádí produkty v jiných oblastech. V poslední době je úspěšná řada multimediálních přehrávačů iPod,[kdy?] který se stal s více než 100 miliony prodanými kusy nejprodávanějším MP3 přehrávačem na světě. V lednu 2007 Apple představil mobilní telefon iPhone a roku 2010 tablet iPad. Steve Jobs, Steve Wozniak a Ronald Wayne v roce 1976 založili Apple v garáži rodičů Steva Jobse ve městě Cupertino poblíž San José (v oblasti později nazývané Silicon Valley). Pro získání počátečního kapitálu Jobs prodal svůj mikrobus Volkswagen a Wozniak svou programovatelnou kalkulačku. Tímto obdrželi 1 350 dolarů, za něž si pořídili čipy typu 6502 firmy MOS Technology po 20 dolarech za kus. Modelu Apple I bylo nejprve vyrobeno 100 kusů, a to ručně. Počítač Apple II, jehož prototyp byl představen v dubnu 1977 na prvním veletrhu West Coast Computer Fair, vzbudil pozornost jako jeden z prvních kroků k osobním počítačům. Tento model byl komerčně velmi úspěšný – prodalo se ho několik milionů a prodával se až do 80. let, pozdější varianty Apple II se na školách používaly až do počátku 90. let. Následující model Apple III poškodil Jobs svou tvrdohlavostí – nechtěl v něm mít ventilátor a zakázal měnit podobu a velikost skříně; počítač byl velmi poruchový. Další týmy ale pracovaly na modelu Apple Lisa, uvedeném na trh v lednu 1983. Šlo ve své době o špičkově vybavený počítač, ale kvůli vysoké ceně (9 995 USD) neúspěšný. Technologický i komerční průlom v oboru osobních počítačů (jak v hardware, tak v software) představoval Macintosh. První model pod tímto označením, které Apple pro své počítače používá (ve zkrácené formě) dodnes, byl uveden na trh v lednu 1984. Jobs byl z Apple vyhozen kvůli sporům v roce 1985. V 90. letech pak firmu postihl úpadek, dražší počítače Apple válcoval Microsoft se svým operačním systémem Windows fungujícím na platformě PC. V roce 1997 se Jobs do firmy vrátil a začal ji pomalu vracet ke ziskovosti. V roce 2001 byl uveden Mac OS X. V roce 2006 přešel Apple k čipům Intel u všech počítačů řady Mac. Od roku 2007 firma zaznamenává velký úspěch se svými mobilními zařízeními - nejprve iPodem, posléze iPhonem a iPadem. Tato zařízení způsobila ve svých segmentech revoluci a popularizaci MP3 přehrávačů, smartphonů a tabletů. V souvislosti s tím byla v roce 2007 firma přejmenována z Apple Computers Inc. na Apple Inc., protože portfolio společnosti již netvořily pouze počítače, ale také multimediální služby a produkty. 25. srpna 2011 oznámil Steve Jobs rezignaci na post CEO společnosti Apple. (zemřel 5. října 2011 v Palo Alto) Na postu CEO jej nahradil Tim Cook. V roce 2013 se Apple stala nejhodnotnější značkou světa. V roce 2014 začal Apple budovat své nové sídlo Apple Park. To má být kompletně dokončeno na konci roku 2017. 2011 − společnost Apple se snažila zastavit prodej tabletů Galaxy Tab firmy Samsung sérií žalob v mnoha zemích, které byly v některých postupně odmítány pro svoji úplnou nebo částečnou neopodstatněnost. 2011 − společnost Apple přiznala instalaci sledovacího programu Carrier IQ na svých výrobcích s iOS. Tento program umožňuje odesílání diagnostických dat. Na rozdíl od jiných platforem ale program nemá přístup k uživatelskému rozhraní a je plně aktivní pouze v diagnostickém režimu. O významu a způsobu vzniku názvu a loga firmy Apple existuje několik legend. Jedna říká, že při výběru loga společnosti se zakladatelé inspirovali anekdotou o anglickém vědci Isaacu Newtonovi a vzniku gravitačního zákona. Další tvrdí, že společnost Apple je pojmenována a její logo vychází z jedné Jobsovy diety, kdy těsně před založením společnosti žil na jablečné farmě a nekonzumoval nic jiného než jablka. Počítač Macintosh (1984) byl v té souvislosti pojmenován po konkrétní odrůdě jablka. Také se říká, že se hledalo slovo, které by abecedně předcházelo Atari, v té době velmi úspěšnou počítačovou firmu. Podrobnější informace naleznete v článku Macintosh. Macintosh je dřívější označení rodiny osobních počítačů. Jméno pochází od odrůdy jablka Mcintosh, prvnímu z této řady ho dal Jef Raskin, který na začátku vedl vývojový tým (později jej nahradil Steve Jobs). Uvedení Macintoshe na trh v lednu 1984 doprovázela slavná televizní reklama parafrázující román 1984 (firma IBM v ní figurovala jako velký bratr). Podrobnější informace naleznete v článku MacBook. MacBook je název výrobní řady přenosných počítačů. Původní iBook byl nahrazen první verzí MacBooku 16. května 2006. Zatímco iBooky používaly procesory PowerPC od firmy IBM, MacBook později začal používat procesor značky Intel. První verze obsahovala chipset Intel 945GM, procesor Intel Core Duo a integrovanou grafickou kartu Intel GMA950. Později MacBook dostal novější procesory Intel Core 2 Duo, chipset Intel GM965 a grafickou kartu Intel X3100, nadále docházelo k postupným upgradům na novější verze procesorů. 9. března 2015 byla představena nová třída extra tenkých a lehkých počítačů, která nese opět jméno MacBook, původní unibody MacBook se nadále prezentuje pouze pod jménem MacBook Pro. Podrobnější informace naleznete v článku MacBook Pro. MacBook Pro je notebook s procesorem Intel Core i5/i7. Jeho předchůdcem byl PowerBook využívající procesor IBM PowerPC. Šlo o dražší a výkonnější variantu MacBooku, po vydání nového MacBooku jde o typ klasického výkonného notebooku typicky s displejem typu Retina. Výkonnostní rozdíl mezi modely MacBook a MacBook Pro byl dříve především v grafické kartě, která byla u MacBook Pro dedikovaná, postavená na čipech Nvidia a měla vlastní RAM – neplatilo to u 13palcové varianty, která v některých verzích používala integrovanou grafickou kartu, která byla například typu Intel Iris. Rozdíl ve vzhledu se týkal především toho, že řada Pro měla šasi z jednoho kusu hliníku, zatímco klasický MacBook měl šasi z jednoho kusu polykarbonátového bílého plastu. MacBook Pro je vybaven podsvícením klávesnice, které se aktivuje automaticky při poklesu intenzity světla. Dále se liší ve výbavě a velikosti displejů. Zatímco původní MacBook měl velikost displeje pouze 13,3", MacBook Pro se vyrábí ve velikostech 13" a 15". Procesory Intel jsou u tohoto počítače taktovány až do rychlosti 2,8 GHz. U všech počítačů MacBook Pro je uveden vysokorychlostní port Thunderbolt 2. Stejně jako další počítače Apple obsahující monitor má MacBook Pro vestavěnou kameru FaceTime, ta má u MacBooku Pro rozlišení 1,3 Mpix. Pro připojení k síti slouží Wifi 802.11n draft, k bezdrátovému připojení periferií pak Bluetooth 4.0. Podrobnější informace naleznete v článku iMac. iMac je počítač označován jako "all in one", v překladu "vše v jednom" – v tomto případě především monitor a počítač. Prvním modelem iMacu v roce 1998 zahájil Apple návrat mezi významné značky. iMac byl prvním produktem Applu s názvem uvozeným písmenem "i". V případě iMacu bylo zkratkou pro Internet, na který se tento počítač zaměřoval. Podrobnější informace naleznete v článku iPod. iPod je multimediální přehrávač. Tento název se užívá pro celou rodinu přenosných MP3 přehrávačů od Apple. Název iPod také dlouho používal nejvyspělejší "klasický" iPod, který dostal později přízvisko Classic. iPody mají jednoduché uživatelské rozhraní, které se ovládalo pomocí dotykového kolečka (tzv. click wheel). Výjimkou byl dříve pouze model iPod Touch, který se ovládal pomocí velkého dotykového displeje, podobně jako mobilní telefon iPhone. Obdobné ovládání dostaly později i další modely iPod. Podrobnější informace naleznete v článku iPhone. iPhone je produkt, který v sobě spojuje funkce mobilního telefonu s fotoaparátem, multimediálního přehrávače (iPod) a zařízení pro mobilní komunikaci s internetem. Ovládá se pomocí velkého dotykového displeje s virtuální klávesnicí. Funguje na chytrém operačním systému iOS. Podrobnější informace naleznete v článku iPad. Tablet iPad je produkt spojující multimediální přehrávač iPod Touch s plnohodnotným osobním počítačem, jeho cesta je někde mezi těmito stroji. I přesto, že definoval novou kategorii technologií zaznamenal obrovský komerční úspěch a postupně vytlačil z trhu netbooky. Podrobnější informace naleznete v článku macOS. macOS je operační systém pro počítače Macintosh. První Mac OS X v10.0 byla vydána 24. března 2001. Vznikl jako kombinace několika různých technologií. Základ systému se jmenuje Darwin a je složen z hybridního unixového jádra XNU (anglicky XNU's Not Unix) spolu s množstvím BSD, GNU a dalších open source nástrojů. Nad jádrem je množina knihoven, služeb a technologií, které jsou přejaty většinou z NeXTSTEPu a předchozího operačního systému Mac OS. Grafické uživatelské rozhraní se jmenuje Aqua a bylo vyvinuto společností Apple. Upravenou verzi macOS pojmenovanou iOS využívá mobilní telefon Apple iPhone, multimediální kapesní přehrávač iPod Touch a tablet iPad. Systém společnosti Apple je často aktualizovaný a nově přináší noční režim. iOS je mobilní operační systém vytvořený společností Apple Inc. Původně byl určen pouze pro mobilní telefony iPhone, později se však začal používat i na dalších mobilních zařízeních této firmy, jako jsou iPod Touch, iPad a nejnověji Apple TV. Pojmenování iOS se používá až od čtvrté verze tohoto systému. Do té doby byl oficiálně nazýván iPhone OS. Nový název iOS je v souladu s politikou pojmenovávání produktů (iPod, iPhone, iPad, ...). Ihned po zveřejnění nového názvu iOS byla na Apple podána žaloba od společnosti Cisco Systems, která název IOS používá pro označení softwaru na svých routerech. Aby zabránila žalobě, licencovala si společnost Apple použití tohoto názvu pro svá zařízení. Airport Express Aperture Apple I Apple II Apple III Apple Lisa Apple TV Cinema Display Final Cut Studio iCloud iLife iWork Logic Studio MacBook Air Mac mini Mac Pro Magic Mouse Mighty Mouse Mobile Me Remote Desktop Time Capsule Thunderbolt Display Apple Watch Apple Pippin Apple natočil své 2 Vánoční reklamní reklamy na iPhone 7 v Česku. První spot se jmenuje Frankie's Holiday, část děje se odehrává na Hošťálkově náměstí v Žatci. Druhý spot se jmenuje Romeo & Juliet a byl natočen na zámku v Libochovích. V animovaném seriálu Simpsonovy se Apple vyskytuje jako Mapple a produkty iPhone jako MyPhone, iPod-MyPod.

ENTITY

OTHER

004315

... mezi nepřátelskými státy. Zejména v dobách války bývají zřízeny specializované poštovní úřady přímo v armádě v poli (tzv. polní pošta). Podrobnější informace naleznete v článcích Česká pošta a Dějiny poštovních známek a poštovnictví v Československu. Počátky výměny zpráv spadají už do starověkých zemí, např. Egypta, Persie a Indie. Slovo pošta vzniklo z latinského termínu statio posita (umístěná stanice). Označoval domy postavené u silnice v Římské říši, vybavené pro službu organizací, které doručovaly zprávy, později i lidi a náklad. V českých zemích započal rozvoj poštovnictví s nástupem Habsburků. Organizované dopravy zpráv na území České republiky jsou spojeny s volbou arciknížete Ferdinanda z Habsburské dynastie českým králem v roce 1526. V souvislosti s volbou Ferdinanda I. za českého krále vznikla vlastně v naší zemi regulérní pošta, a to dokonce dřív, než Habsburk usedl na český trůn, již v roce 1526. Další důležité období rozvoje pošt u nás nastalo za vlády Marie Terezie, kdy byl poštovní úřad převzat do státní správy....

Kdy byla založena pošta v Česku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C5%A1ta

V souvislosti s volbou Ferdinanda I. za českého krále vznikla vlastně v naší zemi regulérní pošta, a to dokonce dřív, než Habsburk usedl na český trůn, již v roce 1526.

Pošta je označení pro službu, která zajišťuje logistiku korespondenci, listovním službám, rozesílání zásilek, převodům peněz, vydávání známek a podobně. Jedná se o jednu z nejstarších služeb, které jsou na světě provozovány. Tvoří součást každodenního života lidí na celém světě. Její správné fungování je důležité pro tuzemské i mezinárodní společenství. Většina států má vlastní poštovní úřady, které vykonávají zmíněné služby a které udržují styk s okolními státy (jejich poštovními úřady). Mezinárodní výměna pošty bývá často fungující službou i v dobách vojenských konfliktů mezi nepřátelskými státy. Zejména v dobách války bývají zřízeny specializované poštovní úřady přímo v armádě v poli (tzv. polní pošta). Podrobnější informace naleznete v článcích Česká pošta a Dějiny poštovních známek a poštovnictví v Československu. Počátky výměny zpráv spadají už do starověkých zemí, např. Egypta, Persie a Indie. Slovo pošta vzniklo z latinského termínu statio posita (umístěná stanice). Označoval domy postavené u silnice v Římské říši, vybavené pro službu organizací, které doručovaly zprávy, později i lidi a náklad. V českých zemích započal rozvoj poštovnictví s nástupem Habsburků. Organizované dopravy zpráv na území České republiky jsou spojeny s volbou arciknížete Ferdinanda z Habsburské dynastie českým králem v roce 1526. V souvislosti s volbou Ferdinanda I. za českého krále vznikla vlastně v naší zemi regulérní pošta, a to dokonce dřív, než Habsburk usedl na český trůn, již v roce 1526. Další důležité období rozvoje pošt u nás nastalo za vlády Marie Terezie, kdy byl poštovní úřad převzat do státní správy. Ferdinand využil služeb i zkušeností šlechtické rodiny Taxisů, kteří už dříve poštovní přepravu takřka monopolně organizovali po velké části Evropy. Jednomu z členů rozvětvené rodiny, nejvyššímu dvorskému poštmistru Antoniu Taxisovi uložil, aby co nejrychleji zřídil pravidelné spojení mezi Vídní a Prahou. Kandidát na český trůn chtěl mít co nejčerstvější zprávy o tom, jak se v Praze vyvíjí jeho volební kampaň. Po krátkém provizoriu se hned roku 1527 začalo s budováním stálých poštovních stanic, v nichž se vyměňovali koně jízdních kurýrů. Nejstarší poštovní trasa mezi Prahou a Vídní vedla přes Tábor a dále do vsi Košic, kde se rozdělovala na dvě větve. Jižní mířila na Linec, východní větev vedla přes Jindřichův Hradec a Slavonice dále směrem na Vídeň. Vrchním pražským poštmistrem se stal synovec zmíněného Antonia Taxise Ambrož a po něm Kryštof Taxis. Poštovní monopol rodiny Taxisů trval v Čechách až do konce Ferdinandovy vlády. V roce 1564 však byl Kryštof Taxis pro dluhy a nepořádky sesazen a dokonce uvězněn v pražské Bílé věži. Poté se ve vedení české pošty vystřídalo několik jiných šlechticů. Za vlády Maxmiliána II. se začalo s přepravou soukromých listů, za panování Rudolfa II. byly poštou přepravovány i osoby. Dálkové spojení bylo navázáno s Vratislaví, Benátkami, Bruselem, Paříží a Londýnem. Brzy po Bílé hoře získali úřad nejvyššího dvorského poštmistra v Čechách jako dědičné léno (1622) příslušníci rodiny Paarů. Vykonávali jej sto let, načež v roce 1722, za vlády Karla VI. byla pošta v habsburské monarchii zestátněna. Tzv. veřejní poštovní operátoři (u nás Česká pošta) jsou sdruženi ve Světové poštovní unii. V mezinárodním provozu se řídí Akty Světové poštovní unie. Ty jsou aktualizovány na jednotlivých Kongresech Unie (naposledy Dauhá 2012; budoucí 20.9 - 7.10. 2016 Istanbul): Světová poštovní úmluva, Závěrečný protokol, Generální řád Světové poštovní unie Činnost pošty byla na území Česka regulována v minulosti těmito . zákony: 1838 - císařský patent č. 47 sb. zák. pol. z roku 1838 a č. 240 sb. zák. soud., kterým byl vyhlášen poštovní zákon 13. prosince 1946 - zákon č. 222/ . 1946 Sb., o poště (poštovní zákon). 25. června 1949 - zákon č. 151/1949 Sb., o Československé poště, národním podniku - ze státního podniku Československá pošta vzniká " . Československá pošta, národní podnik" 31. prosince 1992 - z rozhodnutí ministra hospodářství č. 378/1992 ze dne 16. prosince 1992 odstavce II, byla Správa pošt a telekomunikací, s. p., (SPT . , s. p.) Praha rozdělena na dva samostatné podniky (Česká pošta, s. p., a SPT Telecom, s. p.). 2000 - zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách Na poštovních zásilkách se můžeme setkat s různými údaji, upřesňujícími způsob, místo a čas dodání, případně informujícími o odesílateli. V mezinárodním styku to bývají například následující francouzské nápisy: "Á remettre en main propre" – "Dodání do vlastních rukou adresáta" "Avis de réception" – "Dodejka" "Colis exprè" – . "Spěšnina" "Destinataire" – "Adresát" "Économique" – "Ekonomický" "En mains propres" – "Do vlastních rukou" "Expéditeur" – " . Odesílatel" "Fragile" – "Křehký" "Non reclamé" – "Nevyžádáno" "Par avion" – "Letecky" "Prioritaire" – "Přednostní" " .Recommandé" – "Doporučeně" "Remboursement" – "Dobírka" "Télégramme" – "Telegram" "Urgent" – "Pilný" WINTER, Zikmund. V ohradě měst a městských zdech. Svazek 9. Praha : Otto, 1916. (Sebrané spisy Zikmunda Wintra). Dostupné online. - kapitola Pošta a poslové před třemi věky. KUNA, František. Vývoj poštovnictví v Praze a dějiny Poštovního úřadu Praha 7 Masarykovo nádraží. Praha : vl.n., 1935. Dostupné online. Doprava pošty v Praze od nejstarších dob do zahájení železniční přepravy a zavedení vlakových pošt.. ZÁBĚHLICKÝ, Václav. Dějiny pošty, telegrafu a telefonu v československých zemích (Od nejstarších dob až do převratu). Praha : vl. n., [1928]. 422 s. KRATOCHVÍL, Jiří. Pražské pošty - historie a současnost. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-405-0 Obrázky, zvuky či videa k tématu pošta ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo pošta ve Wikislovníku

DATETIME

DATETIME

002335

Botulismus je alimentární intoxikace vznikající po pozření neurotoxinů produkovaných bakterií Clostridium botulinum. U komerčně chované drůbeže se vyskytuje vzácně. K ojedinělým, ekonomicky významným výskytům botulismu dochází při hromadném postižení velkochovů kachen, případně bažantů. Častější jsou výskyty u migrujících, divoce žijících vodních ptáků. První výskyty botulismu u kuřat popsali Dickson (1917) a u kachen Kalmbach (1930). Bengston (1923) popsal botulismus u kuřat po pozření larev mouchy bzučivky zlaté (Lucilia caesar) a navíc provedl první průkaz toxinu u těchto bezobratlých. K toxémii u ptáků dochází po pozření neurotoxinu obsaženého v kadáverech, larvách much či brouků, vodních korýšů nebo i v bahně na okraji rybníků a jezer. Toxin se může vyskytovat i ve hnijících rostlinách během horkého léta. Pravděpodobně většina ptáků je vnímavá k toxinům C. botulinum typu C. U volně žijících...

Ve kterém roce byl popsán první výskyt botulismu u kachen?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Botulismus_ptáků

První výskyty botulismu u kuřat popsali Dickson (1917) a u kachen Kalmbach (1930).

Botulismus je alimentární intoxikace vznikající po pozření neurotoxinů produkovaných bakterií Clostridium botulinum. U komerčně chované drůbeže se vyskytuje vzácně. K ojedinělým, ekonomicky významným výskytům botulismu dochází při hromadném postižení velkochovů kachen, případně bažantů. Častější jsou výskyty u migrujících, divoce žijících vodních ptáků. První výskyty botulismu u kuřat popsali Dickson (1917) a u kachen Kalmbach (1930). Bengston (1923) popsal botulismus u kuřat po pozření larev mouchy bzučivky zlaté (Lucilia caesar) a navíc provedl první průkaz toxinu u těchto bezobratlých. K toxémii u ptáků dochází po pozření neurotoxinu obsaženého v kadáverech, larvách much či brouků, vodních korýšů nebo i v bahně na okraji rybníků a jezer. Toxin se může vyskytovat i ve hnijících rostlinách během horkého léta. Pravděpodobně většina ptáků je vnímavá k toxinům C. botulinum typu C. U volně žijících vodních ptáků dochází k enzootickým intoxikacím zejména po obdobích sucha nebo po povodních. Mrchožraví ptáci jsou považování za rezistentní k neurotoxinům C. botulinum, i když mechanismus není ještě znám, a také u dravců se předpokládá snížená vnímavost. Podle Jensena a Priceho (1987) však i tito ptáci mohou být postiženi botulismem typu C. Výskyt botulismu je celosvětový. Zoohygienické podmínky v intenzivních chovech drůbeže preventivně zabraňují vzniku botulismu; přesto bylo popsáno několik případů těžkého onemocnění u výkrmových kuřat (Page a Fletcher, 1975; Dohm, 1987; Smart et al., 1987). Zdravotní význam botulismu typu C pro člověka je považován za minimální. Botulismus je vyvoláván neurotoxinem produkovaným půdní bakterií Clostridium botulinum. Rozlišují se 4 biologicky odlišné skupiny bakterií C. botulinum, které produkují neurotoxin stejných fyziologických vlastností, ale 8 různých antigenních typů (A-G). Toxigenní skupina bakterií typu C se dále dělí na subtypy C1 a C2. Produkující klostridium se označuje názvem antigenního typu toxinu. U ptáků je botulismus převážně způsobován typem C, ojediněle i typy A a E. Neurotoxin je uvolňován z buněk do prostředí při jejich rozpadu (lýze). Botulinové toxiny patří mezi nejsilnější známé toxiny v přírodě. Toxin typu C je produkován za anaerobních podmínek při teplotě mezi 10-47 °C s optimem produkce mezi 35-37 °C. Toxiny jsou syntetizovány bakteriální buňkou jako jednoduché netoxické polypeptidy a teprve po rozštěpení bakteriálními proteázami nebo trypsinem ve střevě hostitele nabývají toxicity. Botulotoxiny jsou ničeny teplem, světlem, zářením a vysoce alkalickým prostředím. Producenty botulotoxinu jsou anaerobní, sporoformní a pohyblivé tyčinky C. botulinum průměrné velikosti 4-6 x 1,0 μ. Vyskytují se často ojediněle nebo v krátkých řetízcích. Subterminální spory jsou oválně a tyčinku vydouvají. Termostabilita spor se liší podle typu. Na krevním agaru pro anaeroby roste C. botulinum ve formě plochých, šedobílých kolonií velikosti 1-4 mm, obvykle s hemolýzou. Sacharolytické typy štěpí omezený počet cukrů při mírném poklesu pH. Všechny typy kromě typu G produkují lipázu. Proteolytické typy hydrolyzují želatinu. K botulismu typu C je vnímavých mnoho druhů ptáků včetně domácí drůbeže, bažantů a pštrosů. Ve volné přírodě byl pozorován u 117 ptačích druhů patřících do 22 čeledí. Vyskytuje se i u savců a ryb. Z laboratorních hlodavců jsou nejvnímavější myši, které se také používají k biologické testaci, detekci toxinu a jeho typizaci. Botulismus typu A a E bývá pozorován u ptáků méně často, obvykle v drobnochovech drůbeže v souvislosti se zkrmováním zkažených potravin nebo u výkrmových kuřat po zkrmování kontaminovaného krmiva. U mořských ptáků byl botulismus pozorován po pozření uhynulých ryb kontaminovaných toxinem typu E. Bakterie C. botulinum typu C jsou rozšířeny celosvětově, vyskytují se běžně v půdě i ve vodě. Spory jsou obecně nalézány v prostředí drůbežích a bažantích farem. Je považováno za obligátního parazita trávicího traktu divokých i domestikovaných ptáků, což usnadňuje jeho šíření v přírodě. Častým zdrojem botulotoxinu jsou kadávery uhynulých ptáků. K botulismu typu C dochází nejčastěji pozřením preformovaného botulotoxinu. Přibývá ale důkazů nasvědčujících možnosti vzniku endogenního botulismu jako následku primární kolonizace střevního traktu bakterií C. botulinum a produkce botulotoxinu ve slepých střevech in vivo. Podmínky vzniku této formy botulismu nejsou plně známy. U bažantů je toxin produkován již ve voleti (Dinter a Kull, 1954). Z trávicího traktu se botulotoxin dostává do krve a do CNS, kde blokuje uvolňování acetylcholinu na presynaptických membránách cholinergních nervů. Poruchou přenosu vzruchu v synapsích motorických nervů dochází k parézám a k úhynu v důsledku respirační paralýzy. Botulotoxin také poškozuje endotel cév, což vede ke vzniku edému a hemoragií. Inkubační doba. Po vysoké dávce botulotoxinu se příznaky objevují během několika hodin, při nízké dávce se paralýza objevuje za 1-2 dny. Klinické příznaky u domácí drůbeže i bažantů jsou podobné a začínají obvykle paralýzou končetin, která postupně přechází na křídla, krk a oční víčka. Postižení ptáci zpočátku posedávají, oči mají zavřené, peří je naježené a po dotyku vypadává. Neochotně se pohybují a po přinucení k pohybu vykazují nekoordinované pohyby nebo nejsou schopni žádného pohybu. Bližším vyšetřením lze zjistit namáhavé dýchání. K úhynům dochází selháním srdečních a dýchacích funkcí. Ojediněle dochází k uzdravení, po toxinu A častěji než po botulotoxinu typu C. Vodní drůbež může uhynout utopením. Morbidita i mortalita zavisejí na množství přijatého toxinu (kumulace). U vodních divoce žijících ptáků jsou známy masové úhyny. Pitevní nález je většinou negativní. Protože toxická dávka neurotoxinu je nižší než imunogenní, přežívající drůbež netvoří imunitu. U mrchožravých ptáků se však zjišťují humorální protilátky, čímž je vysvětlována jejich rezistence k botulotoxinu po experimentální infekci. Předběžná diagnóza botulismu je založena na klinických příznacích a nepřítomnosti makro- i mikroskopických změn. Konečná diagnóza ale vyžaduje průkaz botulotoxinu v séru, voleti nebo výplachu trávicího traktu, což se provádí biologickým pokusem na myších, které byly předem imunizovány antitoxickými séry (A-F). Izolace bakterií C. botulinum má minimální diagnostický význam, protože se mohou vyskytovat i u zdravých ptáků ve střevech, játrech a slezině. Detekce C. botulinum v krmivu nebo v prostředí se používá např. v epizootologických studiích. Vyšetřovaný materiál se kultivuje na anaerobních krevních agarech, biochemická identifikace se provádí komerčními mikrotesty (např. ANAEROtest, Lachema) a toxiny se určují neutralizačním testem. Diferenciální diagnostika. Počáteční klinické příznaky botulismu mohou připomínat jiná onemocnění. Hlavními diagnostickými znaky jsou absence patologických změn, povaha a trvání paralýzy a průkaz toxinu. Paralýza končetin a křídel, která se vyskytuje při Markově nemoci, Newcastleské nemoci nebo aviární encefalomyelitidě, může být odlišena izolací příčinného viru a nálezem makro- anebo mikroskopických změn. Nutriční deficience nebo nežádoucí účinky antikokcidik mohou být zjištěny vyšetřením krmiva. Léčba botulismu je někdy úspěšná při individuálním ošetření, u velkého množství divokých ptáků nebo ve velkochovech drůbeže je obtížná a zpravidla se neprovádí. Prognóza je většinou nepříznivá, výjimka je možná jen u mírně postižených ptáků, které je třeba izolovat a jednotlivě napájet i krmit. U pštrosů nebo ptáků v zoologických zahradách se osvědčil specifický antitoxin typu C; komerčně vyráběný antitoxin C pro kožešinová zvířata se doporučuje podávat ptákům v poloviční dávce. Prevence spočívá v chovu vodní drůbeže na lokalitách, kde se toto onemocnění nevyskytuje, v častém sběru a neškodném odstraňování kadáverů, zajištění přístupu vodní drůbeže na tekoucí nebo hlubší stojaté vody, případně provzdušňování vody. Pro snížení bakteriální kontaminace prostředí se doporučuje provádět častější výměnu podestýlky a pečlivou asanaci hal a jejich okolí. U bažantů byla popsána úspěšná imunizace inaktivovaným toxoidem, podobně v experimentálních podmínkách u kuřata a kachen. Vakcinace velkého počtu drůbeže je ale nákladná a nepraktická.

DATETIME

DATETIME

009730

... původně ukázat všechny místní lidové zvyky tak, jak probíhají během celého roku na Slovácku a probudit zájem o slovácké kroje, které se tehdy už značně vytrácely z běžného života. Dodnes tak přispívá k udržování lidových tradic na Slovácku. Vedle Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici nebo vlčnovské jízdy králů patří Slovácký rok mezi nejvýznamnější folklórní události východní Moravy. Jde o slavnosti pouze kyjovského Dolňácka bez účasti krojovaných sborů z jiných regionů. V roce 2007 počet platících návštěvníků přesáhl 21 000 a vystoupilo zde asi 3 500 účinkujících. V krojovaném průvodu šlo 2 000 lidí ze 33 obcí. == Historie == Poprvé byl Slovácký rok uspořádán 14. a 15. srpna 1921 na počest 50. výročí založení místního Sokola. První den se nesl v duchu sokolských oslav. Župních cvičení se zúčastnily sokolské soubory z Francie, Jugoslávie a USA. Druhý den dopoledne sokolská jednota z Vlčnova předvedla Jízdu králů. Odpoledne...

Kdy byl poprvé uspořádán Slovácký rok?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovácký_rok

Poprvé byl Slovácký rok uspořádán 14. a 15. srpna 1921 na počest 50. výročí založení místního Sokola.

Slovácký rok je národopisná slavnost pořádaná v Kyjově od roku 1921 a patří mezi nejstarší folklorní festivaly v České republice. Od roku 1971 se opakuje po čtyřech letech, zpravidla trvá tři dny. Jednotlivé obce slováckého Kyjovska zde představují své lidové kroje a zvyky – jízdu králů (Skoronice), stavění máje (Bukovany) apod. Probíhá také přehlídka dechových a cimbálových kapel, taneční zábavy, jarmark, výstavy, přehlídka dětských souborů, krojovaný průvod aj. Festival probíhá po celém městě (náměstí, park, ulice, muzeum, stadion, letní kino...). Běžně zde účinkuje přes 3 000 lidí.Na rozdíl od jiných tradičních folklorních slavností v okolí Slovácký rok nevychází z žádné náboženské tradice nebo svátku patrona obce. Členové Sokola a Národních jednot chtěli původně ukázat všechny místní lidové zvyky tak, jak probíhají během celého roku na Slovácku a probudit zájem o slovácké kroje, které se tehdy už značně vytrácely z běžného života. Dodnes tak přispívá k udržování lidových tradic na Slovácku. Vedle Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici nebo vlčnovské jízdy králů patří Slovácký rok mezi nejvýznamnější folklórní události východní Moravy. Jde o slavnosti pouze kyjovského Dolňácka bez účasti krojovaných sborů z jiných regionů. V roce 2007 počet platících návštěvníků přesáhl 21 000 a vystoupilo zde asi 3 500 účinkujících. V krojovaném průvodu šlo 2 000 lidí ze 33 obcí. == Historie == Poprvé byl Slovácký rok uspořádán 14. a 15. srpna 1921 na počest 50. výročí založení místního Sokola. První den se nesl v duchu sokolských oslav. Župních cvičení se zúčastnily sokolské soubory z Francie, Jugoslávie a USA. Druhý den dopoledne sokolská jednota z Vlčnova předvedla Jízdu králů. Odpoledne prošel městem krojovaný průvod a pak na cvičišti u sokolovny byly předvedeny lidové zvyky: Dožínky (obce Ježov, Kelčany, Žádovice), zahájení hodů (Lanžhot), věnec (Bukovany, Sobůlky) ., stínání berana (Bohuslavice), mlácení kačera (Boršov, Nětčice), šlahačka (Vlkoš), svatba (Milotice, Šardice) a kácení máje (Svatobořice). Slavnosti doplňovala velká národopisná výstava, divadelní představení dramatu Maryša Aloise a Viléma Mrštíků a krojovaná Jízda králů. K popularizaci slavností přispělo i jejich filmování a následné promítání v Evropě i USA. Odhaduje se, že slavnosti zhlédlo až 30 000 návštěvníků. Přítomni byli i někteří zahraniční novináři a spisovatelé. Pro příznivé ohlasy byl Slovácký rok opakován hned 4. a 5. června 1922, pak 5. a 6. června 1927, 28. a 29. června 1931. Další slavnosti byly plánovány na rok 1939, ovšem kvůli nepříznivé politické situaci nakonec zrušeny. Po pětadvacetileté přestávce se Slovácký rok znovu konal 23. a 24. června 1956, 18. srpna 1957, 1961 a 1971. V tomto roce bylo rozhodnuto o pořádání Slováckého roku pravidelně každé čtyři roky. === Přehled Slováckých roků 1921–2019 === 1. Slovácký rok – 14.–15. srpna 1921 2. Slovácký rok – 4.–5. června 1922 3. Slovácký rok – 5.–6. června 1927 4. Slovácký rok – 28.–29. června 1931 5. Slovácký rok – 23.–24. června 1956 6. Slovácký rok – 18. srpna 1957 7. Slovácký rok – 1961 8. Slovácký rok – 1971 9. Slovácký rok – 1975 10. Slovácký rok – 17.–19. srpna 1979 11. Slovácký rok – 12.–14. srpna 1983 12. Slovácký rok – 14.–16. srpna 1987 13. Slovácký rok – 16.–18. srpna 1991 14. Slovácký rok – 1995 15. Slovácký rok – 13.–15. srpna 1999 16. Slovácký rok – 14.–17. srpna 2003 17. Slovácký rok – 10.–12. srpna 2007 18. Slovácký rok – 11.–14. srpna 2011 19. Slovácký rok – 13.–16. srpna 2015 20. Slovácký rok – 15.–18. srpna 2019 == Kyjovské letní slavnosti == Protože se Slovácký rok koná jednou za čtyři roky, v ostatních letech se pravidelně v polovině srpna pořádají Kyjovské letní slavnosti. V roce 2013 proběhly 18. v pořadí a trvají vždy jeden víkend. Jsou spojeny především s dožínkami. Nejnavštěvovanější bývá jarmark na náměstí s doprovodným programem, který se nezaměřuje jen na folklor. V sobotu bývá pravidelně Žalmanův folkový Kyjov na letním kině nebo výstava a ochutnávka vín. V neděli dopoledne je Mariánská pouť a poutní mše v kostele Nanebevzetí Panny Marie, před nímž se na náměstí shromáždí množství věřících v krojích. Odpoledne městem prochází krojovaný dožínkový průvod. Po oba dny bývá výstava králíků, holubů a drůbeže Českého svazu chovatelů a další akce, jako program pro děti, divadlo, vystoupení šermířů, cimbálových a dechových kapel, Slováckého souboru Kyjov, mažoretek apod. == Odkazy == === Reference === === Související odkazy === Národopisný festival kyjovského Dolňácka Milotice === Literatura === SYNEK, František. Slovácký rok v Kyjově 1921-1999: obraz národopisné slavnosti. Kyjov: Region, 1999. 81 s. (česky) MĚCHUROVÁ, Jana. Národopisná slavnost Slovácký rok v Kyjově. [s.l.]: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra hudební výchovy, 2014. Dostupné online. (česky) PAVLÍK, Jan. Návraty Kyjovska. Kyjov: Městský úřad s Domem kultury, 1991. 173 s. (česky) === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Slovácký rok ve Wikimedia Commons Oficiální stránky Slovácký rok v Kyjově – video z cyklu České televize Na hranici tradic Slovácký rok – video z cyklu České televize Folklorní magazín

DATETIME

DATETIME

007778

... růstu nových destiček se mění (za rok jich při příznivých podmínkách může narůst i několik) a že některé destičky nakonec z krunýře odpadnou.[zdroj?] Suchozemské želvy jsou proslulé svým pomalým tempem pohybu, který je zapříčiněn jednak jejich těžkým a velkým krunýřem a jednak relativně neefektivním způsobem postavení končetin, které jsou roztažené do stran jako u ještěrek. Sladkovodní želvy, které žijí částečně i na souši, mají na končetinách plovací blány a dlouhé drápy. Pomocí těchto drápů se mohou vyšplhat na břeh či plovoucí klády, kde se pak rády vyhřívají na slunci. Samci mívají drápy delší a používají je ke stimulaci samice při páření. Styl plavání sladkovodních želv připomíná psa (jakoby běh ve vodě), končetiny ale míří do stran. Velké druhy želv plavou spíše méně, ty největší už často jen chodí po dně řek či jezer. Plovací blány mají téměř všechny druhy sladkovodních želv, ale několik druhů, např. karetka novoguinejská, má místo končetin ploutve. Tyto druhy želv pak plavou stejným stylem jako mořské želvy....

Mohou mít želvy ploutve?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelvy

Plovací blány mají téměř všechny druhy sladkovodních želv, ale několik druhů, např. karetka novoguinejská, má místo končetin ploutve.

Želvy (Testudines) se od ostatních plazů odlišují především tím, že je jejich tělo obvykle chráněno kostěným krunýřem, který se dělí na hřbetní (karapax) a břišní (plastron). Vyvinul se z jejich žeber. Do tohoto řádu se zahrnuje i několik dnes již vyhynulých druhů. Nejstarší druhy želv žily před zhruba 220 miliony let v období triasu (rod Odontochelys), což z nich dělá jednu z nejstarších dosud žijících skupin plazů (o mnoho více než ještěři nebo hadi). V dnešní době je na světě asi 300 druhů želv, některé z nich jsou silně ohrožené. Želvy jsou studenokrevní živočichové, což znamená, že teplota jejich těla se mění podle okolního prostředí. Jsou typicky dlouhověké, někteří jedinci se dožili prokazatelně i více než 180 let, např. želva sloní. Související informace naleznete také v článku Seznam plazů Česka. V české přírodě se vyskytuje přibližně osm druhů želv. Nejhojnějším druhem želv v Česku je nepůvodní želva nádherná. Jedinou původní (a i ta byla údajně vysazená v 16.století) je želva bahenní. Velikost želv se značně různí. Mořské druhy dorůstají obvykle do obrovských rozměrů, zatímco sladkovodní želvy jsou typicky daleko menší (ale jsou zaznamenáni i jedinci 2 m dlouzí). Suchozemské želvy mohou dorůstat až do velikosti želv mořských. Největší želvou na světě je kožatka velká, mořská želva, která váží i přes 900 kg a jejíž krunýř je až 2 m dlouhý. Nejmenší želvou je Homopus signatus signatus (poddruh želvy trpasličí), která měří necelých 8 cm a váží pouhých 140 g.[zdroj?] V prehistorických dobách byly po celém světě hojně rozšířeny želvy sloní,[zdroj?] avšak s příchodem člověka tento druh téměř vyhynul. Předpokládá se, že je lidé lovili jako potravu. Nyní můžeme želvy sloní najít pouze na Seychelách a Galapágách. Dorůstají do velikosti přes 130 cm a váží okolo 300 kg. Mezi největší želvy celé geologické historie patřil obří svrchnokřídový rod Archelon s délkou těla až 4 metry a několikatunovou hmotností.[zdroj?] Tito obři žili v mořích. Želvy rozdělujeme do dvou podřádů podle toho, jakým způsobem vtahují krk do krunýře: želvy skupiny Cryptodira (skrytohrdlí) dokážou zatáhnout krk a hlavu pod páteř, želvy skupiny Pleurodira (skrytohlaví) ji schovávají do krunýře na levou nebo pravou stranu. Jazyk je tlustý a nevysunutelný. Komorové oči většiny suchozemských želv směřují dolů na předměty před nimi, zatímco u některých vodních želv se oči nacházejí na vrchní části hlavy. Tyto druhy se dokážou v mělkých vodách skrýt před predátory tak, že jsou zcela ponořeny ve vodě vyjma očí a nozder. Mořské želvy mají poblíž očí žlázky produkující slané slzy, čímž se zbavují nadbytečné soli získané z mořské vody, kterou pijí. Želvy vidí pravděpodobně velmi dobře ve tmě, a to díky neobvykle vysokému počtu tyčinek v sítnici oka.[zdroj?] Navíc nedokážou plynule sledovat pohybující se kořist. Tato schopnost je obyčejně vyhrazena pouze predátorům. Masožravé želvy ovšem dokážou velmi rychle pohnout hlavou a doslova chňapnout po kořisti. Vidí barevně.[zdroj?] Želvy mají zkostnatělý zobák, čelisti používají ke kousání a žvýkání potravy. Místo zubů je horní i dolní čelist pokryta rohovitými výčnělky. U masožravých želv jsou kvůli chytání potravy obvykle ostré, u býložravých želv bývají vroubkované, což jim pomáhá při žvýkaní velmi tuhých rostlin. Při polykání potravy používají želvy jazyk, avšak na rozdíl od ostatních plazů ho nemohou vystrčit a chytat s ním potravu.[zdroj?] Krunýř sloužil původně u želv při hrabání v zemi. Horní část krunýře se nazývá karapax, spodní část pak plastron a dohromady jsou spojeny po stranách tzv. mosty. Obvykle je karapax složen z 5 hřbetních, 8 žeberních a 24 postranních desek.[zdroj?] Právě počet těchto desek spolu s tvarem plastronu je jedním z hlavních rozlišovacích znaků pro podobné druhy. Vnitřní část krunýře tvoří přibližně 60 kostí.[zdroj?] S krunýřem je tělo želvy pevně spojeno páteřními a žeberními kostmi, což v důsledku znamená, že želva nemůže ze svého krunýře vylézt. Vnější část krunýře je většinou pokryta štítovými destičkami z keratinu, některé druhy mají krunýř krytý jen silnou kůží.[zdroj?] Tvar krunýře nám velmi napomáhá při zjišťování způsobu života želvy. Značná část suchozemských želv má veliký a těžký krunýř kupolovitého tvaru, který znemožňuje predátorům uchopit ho do čelistí a rozdrtit. Želva skalní má naopak plochý a ohebný krunýř, díky kterému se snadno skryje ve skalních trhlinách.[zdroj?] Většina vodních želv má krunýř plochý, hydrodynamického tvaru, a tak mohou snadno a rychle plavat a potápět se. Krunýř vodních želv je také daleko lehčí než u suchozemských druhů, protože jsou mezi kostmi velké mezery, tzv. fontanely. Podle tvaru plastronu se zhruba ve třech letech želvy dá poznat pohlaví. Sameček má plastron vypouklý nahoru, což mu pomáhá při páření.[zdroj?] Barva krunýře se velmi různí, ale obvykle je to černá, hnědá a olivově zelená. Některé druhy mají na krunýři i červené, oranžové, žluté nebo šedé tečky, linky nebo nepravidelné skvrnky. Jednou z nejkrásněji zbarvených želv je želva ozdobná, která má žlutý plastron a černý nebo olivově zelený karpax s červenými značkami okolo jeho okraje. Vnější strana krunýře je součástí kůže, kdy každá štítová destička odpovídá jedné modifikované šupině. Zbytek kůže je tvořen mnohem menšími šupinkami, podobně jako u ostatních plazů. Vodní želvy nesvlékají kůži naráz jako hadi, ale neustále po malých kouskách. Pokud chováte želvu v akváriu, můžete ve vodě najít částečky mrtvé kůže. Suchozemské želvy také svlékají kůži, ale ta se oproti vodním želvám nikdy neodlupuje a vrství se do tlustých 'kopečků', které mají podobu letokruhů. Obecně panuje představa, že spočítáním těchto letokruhů dostaneme věk želvy. Tato metoda ale není příliš přesná, zejména z toho důvodu, že rychlost růstu nových destiček se mění (za rok jich při příznivých podmínkách může narůst i několik) a že některé destičky nakonec z krunýře odpadnou.[zdroj?] Suchozemské želvy jsou proslulé svým pomalým tempem pohybu, který je zapříčiněn jednak jejich těžkým a velkým krunýřem a jednak relativně neefektivním způsobem postavení končetin, které jsou roztažené do stran jako u ještěrek. Sladkovodní želvy, které žijí částečně i na souši, mají na končetinách plovací blány a dlouhé drápy. Pomocí těchto drápů se mohou vyšplhat na břeh či plovoucí klády, kde se pak rády vyhřívají na slunci. Samci mívají drápy delší a používají je ke stimulaci samice při páření. Styl plavání sladkovodních želv připomíná psa (jakoby běh ve vodě), končetiny ale míří do stran. Velké druhy želv plavou spíše méně, ty největší už často jen chodí po dně řek či jezer. Plovací blány mají téměř všechny druhy sladkovodních želv, ale několik druhů, např. karetka novoguinejská, má místo končetin ploutve. Tyto druhy želv pak plavou stejným stylem jako mořské želvy. Mořské želvy žijí téměř výhradně ve vodě a tak mají místo nohou ploutve. Ve vodě pak vypadají jako by se vznášely či létaly. Předními končetinami pohybují nahoru a dolů, zadní končetiny nejsou používány k pohybu ale spíše ke kormidlování. Na souši mají velmi omezenou pohyblivost, a tak na souš vylézají pouze samice, aby nakladly vejce. Pohybují se velmi pomalu a namáhavě se postrkují dopředu pomocí ploutví. Zadními končetinami vyhrabou samice díru, nakladou do nich vejce a pak je zase zahrabou pískem.. I přesto, že některé druhy stráví značnou část života pod vodou, potřebují dýchat vzduch a musí tedy v pravidelných intervalech vyplouvat na povrch, aby doplnily plíce čerstvým vzduchem. Část života stráví i na souši. Mořské želvy kladou vejce na suchých písečných plážích. Vědci[kdo?] také zkoumají schopnost některých australských sladkovodních želv dýchat pod vodou.[zdroj?] Některé druhy mají prostornou kloaku, jejíž sliznice tvoří prstovité výběžky, papily, které mají bohaté krevní zásobení a zvyšují povrch kloaky. Želvy tak mohou přijímat kyslík rozpuštěný ve vodě, papily fungují podobně jako rybí žábry. Třída plazů je parafyletický taxon, protože v něm nejsou zahrnuti i ptáci (při širším pojetí plazů také savci). Více informací najdete na stránce věnované plazům. První želvy se na zemi objevily už v éře dinosaurů, někdy před 200 miliony lety – jsou jednou z mála skupin v současnosti žijících plazů, které známe již z triasu. Jsou jedinou přeživší větví prastarého kladistického podstromu anapsid, který obsahuje skupiny jako Millerettidae, Procolophonoidea a Pareiasauria. Lebka všech druhů anapsid postrádá otvory ve spánkové oblasti. Všechny ostatní žijící druhy amniot mají právě tyto lebeční otvory. Většina anapsid vyhynula v pozdním permu s výjimkou skupiny Procolophonoidea a předchůdců želv, kteří vymřeli později. Nicméně nedávno bylo prokázáno, že typická vlastnost anapsid, kterou převzala i želví lebka, nemusí být znak určující, že jsou želvy potomci anapsid, ale spíše že jde o případ konvergentní evoluce. Nejnovější fylogenetické studie proto zařadily želvy mezi Diapsida, o něco blíže k šupinatým než k archosaurům. Všechny nové studie podporují nové zařazení želv, i když některé přiřazují želvy blíže k archosaurům. Přezkoumáním předchozích fylogenetických stromů, které dokazovaly příbuznost želv s anapsida, bylo zjištěno, že mylné zařazení želv bylo způsobeno jak počátečním předpokladem, že želvy patří mezi Anapsida (a spíše zkoumaly, jaký typ anapsid želvy jsou), tak nedostatečně širokým vzorkem fosilních a recentních taxonů nutných pro sestrojení kladogramu. Přestože věc ještě není uzavřena, většina vědců se nyní přiklání k názoru, že želvy jsou diapsidní. Mezi nejstarší želvy patří rody Proganochelys a Australochelys, jejich zástupci na Zemi žili ještě před oddělením vznikem sesterských linií – skrytohlavých a skrytohrdlých. Rod Australochelys je s těmito želvami spojován do společné skupiny Rhaptochelydia.

VERB_PHRASE

YES_NO

001794

Samhain (čti "sauə") (ze staroirského samain) je název keltského svátku, který se slavil v noci z 31. října na 1. listopadu. Ve starém keltském kalendáři se tímto slovem označoval také měsíc listopad, přesněji řečeno první tři týdny tohoto měsíce. Ve skotské gaelštině se tento svátek píše jako Samhainn nebo Samhuinn, kdežto listopad jako an t-Samhain. V galském kalendáři z Coligny z 1. stol. př. n. l. je Samhain uveden jako Samonios. Samhain byl hranicí mezi dvěma hlavními periodami (létem a zimou), pro Kelty byl začátkem nového roku, a byl vnímán také jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých....

Který měsíc (či jeho část) se ve starém keltském kalendáři označoval pod jménem Samhain?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Samhain

Ve starém keltském kalendáři se tímto slovem označoval také měsíc listopad, přesněji řečeno první tři týdny tohoto měsíce.

Samhain (čti "sauə") (ze staroirského samain) je název keltského svátku, který se slavil v noci z 31. října na 1. listopadu. Ve starém keltském kalendáři se tímto slovem označoval také měsíc listopad, přesněji řečeno první tři týdny tohoto měsíce. Ve skotské gaelštině se tento svátek píše jako Samhainn nebo Samhuinn, kdežto listopad jako an t-Samhain. V galském kalendáři z Coligny z 1. stol. př. n. l. je Samhain uveden jako Samonios. Samhain byl hranicí mezi dvěma hlavními periodami (létem a zimou), pro Kelty byl začátkem nového roku, a byl vnímán také jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch, a živí mohou navštívit podsvětí. Když byla na začátku 1. stol. n. l. keltská území dobyta Římany, začaly se prolínat keltské a římské zvyky, a ke svátku Samhain se začal slavit i konec úrody. K symbolům Samhainu přibylo obilí a ovoce. Svátek Samhain se slaví v takzvaný "čtvrtící den" (cross-quarter day), tedy den v půli mezi rovnodenností (den stejně dlouhý jako noc) a slunovratem (na severní polokouli nejkratší den a nejdelší noc). Jiným čtvrtícím dnem jsou Hromnice (v keltském kalendáři svátek Imbolc). Samhain se slaví jako protipól Beltainu, přesně po půl roce. Bylo zvykem například prostírat u večeře i pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit, nebo vystavovat za oknem zapálenou svíčku, často ve vyřezané řepě, která měla bloudícím duším mrtvých posvítit na jejich cestu. Lidé se také převlékali do starých cárů a malovali si obličeje, aby se uchránili před zlými duchy. Samhain blízký jeho původní keltské podobě v současnosti slaví příslušníci některých novopohanských náboženství, zejména keltského novopohanství a Wiccy. Z wiccanského Boha se o Samhainu stává Pán smrti, který usedá na trůn v podsvětí jako vládce mrtvých. Po jeho boku sedí Bohyně, se kterou se podle některých tradic spojí a počne syna (nového Boha). Zatímco Bohyně a mladý Bůh se o Imbolcu vracejí na tento svět, starý Bůh zůstává v podsvětní říši, pomalu ztrácí svou sílu a postupně ho pohlcuje jeho vlastní tma a nevědomí.

ENTITY

ENTITY

009629

Osmdesátiletá válka je označení období nizozemských povstání a bojů za nezávislost proti španělské nadvládě s pomocí Anglie a Francie mezi roky 1568 a 1648. Samotná datace však není zcela jednotná, například nizozemský historik Pieter Geyl vyčleňuje z osmdesátileté války pojem nizozemská revoluce, jehož počátek posouvá až k roku 1555, kdy končil svoji vládu Karel V., a ukončuje ho rokem 1609, kdy bylo podepsáno dvanáctileté příměří. Vestfálský mír roku 1648 uzavřel osmdesátiletou válku s tím, že Republika spojených nizozemských provincií obdržela nezávislost. == Související články == Nizozemská revoluce == Reference ==

Kdy byl uzavřen vestfálský mír?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Osmdesátiletá_válka

Vestfálský mír roku 1648 uzavřel osmdesátiletou válku s tím, že Republika spojených nizozemských provincií obdržela nezávislost.

Osmdesátiletá válka je označení období nizozemských povstání a bojů za nezávislost proti španělské nadvládě s pomocí Anglie a Francie mezi roky 1568 a 1648. Samotná datace však není zcela jednotná, například nizozemský historik Pieter Geyl vyčleňuje z osmdesátileté války pojem nizozemská revoluce, jehož počátek posouvá až k roku 1555, kdy končil svoji vládu Karel V., a ukončuje ho rokem 1609, kdy bylo podepsáno dvanáctileté příměří. Vestfálský mír roku 1648 uzavřel osmdesátiletou válku s tím, že Republika spojených nizozemských provincií obdržela nezávislost. == Související články == Nizozemská revoluce == Reference ==

DATETIME

DATETIME

000760

... možnost jej vojensky využívat. 1. července 1342 vydal biskup Přeclav listinu, která konsolidovala a potvrzovala lenní vztah slezských knížat k českému králi. Bylo uznáno patronátní právo krále nad vratislavským biskupstvím, král byl vrchním pánem všech majetků biskupství a mohl využívat jeho hrady a biskup se zavázal církevně stíhat všechny (rozuměj především případná odbojná knížata), kdo by se zpronevěřili slibu věrnosti českému králi. Markrabě Karel jménem otce naopak přijal biskupství ve svou ochranu a zavázal se chránit jeho majetek. Přeclav z Pohořelé hrál v následujících letech významnou úlohu v diplomatických vztazích s polským králem Kazimírem III. Velikým, zejména při sjednávání Namyslovského míru roku 1348 a při organizaci setkání Karla IV. s Kazimírem Velikým ve Vratislavi roku 1351. Za tyto zásluhy se Přeclav stal roku 1352 kancléřem Karla IV. Ačkoli tento titul používal...

Kdy se stal Přeclav z Pohořelé kancléřem Karla IV.?

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99eclav_z_Poho%C5%99el%C3%A9

Za tyto zásluhy se Přeclav stal roku 1352 kancléřem Karla IV.

Přeclav z Pohořelé (též z Pogorely, z Pogorella, z Pohořelce, lat. Przeclaus de Pogarella nebo de Pogorella, pol. Przecław z Pogorzeli, něm. Preczlaw von Pogarell) (5. května 1299 nebo 1310, Pohořelá . (Pogorzela) nebo Michalov (Michałów), Lehnické knížectví - noc z 5. na 6. dubna 1376, Otmuchov, Niské knížectví) byl dvacátý vratislavský biskup (1341-1376) a od roku 1352 kancléř Karla IV. Doba jeho episkopátu je označována jako zlatý věk vratislavské diecéze. Přeclav z Pohořelé pocházel z rodu pánů z Pohořelé, který se nazýval po vsi Pohořelá (pol. Pogorzela, něm. Pogarell) poblíž Břehu (pol. Brzeg) a nosil erb zvaný Grzymała. Byl to jeden z nejstarších známých rodů ve Slezsku, který byl mimo jiné zakladatelem kláštera v Kamenci. Přeclavovým otcem byl Bohuš z Michalova a z Pohořelé (zmiňován v letech 1284-1309). Přeclav měl tři starší bratry (Jindřicha, Bohuše a Mirzana) a mladšího bratra Gunthera. V době, kdy byl biskupem, se kanovníky vratislavské kapituly stali také jeho synovci Čambor (zm. 1343-1383, též kanovník v Krakově) a Jakub (zm. 1352-1362, též kanovník v Hlohově), v biskupských službách jako rytíř sloužil další synovec Jaroch (zm. 1349-1383). Sám Přeclav z Pohořelé je v pramenech zmiňován až 14. dubna 1329 jako kanovník katedrální kapituly ve Vratislavi. Někdy po 29. červenci 1336 odešel na studia na univerzitu v Bologni, kde se zdržoval i 5. května 1341, když jej vratislavská kapitula po smrti biskupa Nankera zvolila novým biskupem. Volba neproběhla bez problémů. Protože Vratislav dosud podléhala interdiktu, musela se konat v Nise. Většina vratislavské kapituly podporovala Jana Lucemburského a Přeclav byl kandidátem Lucemburky podporovaným, nebyla však v zájmu Polska a arcibiskup hnězdenský Janislav jakožto metropolita vratislavské diecéze odmítl volbu potvrdit a udělit Přeclavovi biskupské svěcení. Kromě toho si již dříve vyhradil jmenování nového biskupa papež. Přeclav se proto vydal osobně k papeži Benediktu XII. do Avignonu. Od něj získal 28. ledna 1342 konfirmační bulu a 17. března biskupské svěcení. 6. května téhož roku se pak vrátil již jako právoplatný biskup do Vratislavi. Biskup Přeclav byl od počátku svázán s Lucemburky, a zejména s markrabětem Karlem, pozdějším Karlem IV., který již v době Přeclavova nástupu spravoval jménem otce mimo jiné Slezsko. Mezi prvními kroky nového biskupa bylo rychlé vyřízení sporů, které s českým králem vedl biskup Nanker, a potvrzení králova postavení. Zrušil Nankerem uložený interdikt nad městem Vratislaví i exkomunikaci Jana Lucemburského a členů vratislavské městské rady - ti však museli biskupa přijít odprosit v průvodu z radnice do kostela svatého Vojtěcha, bosí a v kajícnickém oděvu. Ohledně hradu Milíče, jehož obsazení bylo pohnutkou k uvedenému sporu, uzavřel s králem dohodu: hrad byl vydán zpět vratislavské kapitule, která jej držela dříve, ale král měl mít možnost jej vojensky využívat. 1. července 1342 vydal biskup Přeclav listinu, která konsolidovala a potvrzovala lenní vztah slezských knížat k českému králi. Bylo uznáno patronátní právo krále nad vratislavským biskupstvím, král byl vrchním pánem všech majetků biskupství a mohl využívat jeho hrady a biskup se zavázal církevně stíhat všechny (rozuměj především případná odbojná knížata), kdo by se zpronevěřili slibu věrnosti českému králi. Markrabě Karel jménem otce naopak přijal biskupství ve svou ochranu a zavázal se chránit jeho majetek. Přeclav z Pohořelé hrál v následujících letech významnou úlohu v diplomatických vztazích s polským králem Kazimírem III. Velikým, zejména při sjednávání Namyslovského míru roku 1348 a při organizaci setkání Karla IV. s Kazimírem Velikým ve Vratislavi roku 1351. Za tyto zásluhy se Přeclav stal roku 1352 kancléřem Karla IV. Ačkoli tento titul používal až do své smrti, výkon skutečných povinností s ním svázaných brzy přenechal na jiných. Mezi Přeclavem a Karlem IV. totiž došlo k ochlazení vztahů v důsledku toho, že se nepodařilo uskutečnit císařův plán na vyčlenění vratislavského biskupství z hnězdenské církevní provincie a jeho přičlenění k církevní provincii pražské, založené roku 1344. Proti tomuto plánu se stavěli z pochopitelných důvodů hnězdenský arcibiskup i polský král, ale stejně důrazně i vratislavská katedrální kapitula. Rovněž biskup Přeclav po počáteční podpoře zaujal k otázce spíše vlažný postoj. Dvojí příslušnost biskupství pod patronát českého krále a pod záštitu polského metropolity byla jeho výhodou, protože vytvářela manévrovací prostor. Poté, co roku 1352 zemřel bývalý Karlův vychovatel papež Klement VI. a na jeho místo zasedl Lucemburkům mnohem méně nakloněný Inocenc VI., stal se záměr na převod (uvažovalo se i o rozdělení) vratislavské diecéze nerealizovatelným a Karel IV. se jej roku 1360 musel definitivně zříci. Již roku 1358 opět potvrdil všechna stará privilegia biskupství, včetně knížecího titulu a panovnické patronace. Roku 1367, kdy nový spor o privilegia mezi městskou radou a církví ve Vratislavi vyústil opět v interdikt nad městem, zasáhl Karel IV. rozhodně ve prospěch města, neboť si byl vědom jeho hospodářského i politického významu. Interdikt zrušil roku 1368 sám papež Urban V., který císaře zmocnil i k urovnání sporu. Ten potvrdil soudní imunitu duchovních, ale rozhodl, že město má soudní pravomoc nad služebníky a poddanými církve, pokud se nacházejí na jeho území. Roku 1370 navíc vydal edikt, kterým duchovním zakazoval ve Vratislavi pořizovat nemovitosti nebo nakupovat domovní renty. Cílem soustředěného úsilí Přeclava z Pohořelé byla konsolidace pozemkového majetku biskupství. Hlavní centrum tvořilo Niské knížectví, kterému proto věnoval největší pozornost. V řadě majetkových transakcí odkupoval statky, které se nalézaly roztříštěně uvnitř biskupské země nebo v jejím sousedství, a naopak prodával majetky, které s knížectvím územně nesouvisely; listiny Jana Lucemburského z 20. února 1346 a Karla IV. z 24. listopadu 1348 výkup zbývajících cizích knížecích práv ke statkům na biskupském území výslovně umožňovaly a usnadňovaly. Největším prodaným majetkem bylo panství zmíněného hradu Milíč, náležející katedrální kapitule. Jednalo se o statek málo výnosný a od ostatních církevních držav vzdálený, jehož strategická poloha na polských hranicích byla církvi spíše ke škodě než k užitku. Roku 1358 jej proto biskup a kapitula prodali olešnickému knížeti Konrádovi I. Výtěžek sloužil zejména k nákladnému vykoupení hradu Frýdberka, jehož majitelé plenili a ohrožovali biskupské vesnice v Rychlebských horách. Již předtím získal biskup zpět do přímého držení hrady Kaltenštejn (1345) a Jánský Vrch (1348). Roku 1350 upevnil také dosud spornou svrchovanost biskupství nad městem Wiązów (něm. Wansen) s okolím, takzvanou wansenskou zastávkou, na půl cesty mezi Nisou a Vratislaví, a zhruba v téže době též nad městem a hradem Pačkovem v jihozápadním cípu Niska, kde dal vystavět mohutné, dodnes ve většině hmoty zachované opevnění. Přeclav z Pohořelé se zajímal nejen o rozlohu biskupského panství, ale i o jeho ekonomický rozvoj. Vymohl si na Janu Lucemburském výslovné potvrzení zakládání vsí na hospodářskému rozvoji příznivějším "německém" (emfyteutickém) právu, a zejména možnost změny práva v již existujících vsích. Německé právo zavedl i do Otmuchova (1347) a na město s německým právem povýšil Javorník (1373); i v těchto místech modernizoval opevnění. Ve všech ohledech nejvýznamnějším přírůstkem bylo 19. ledna roku 1344 odkoupení města Grodkova (pol. Grodków, něm. Grottkau) s okolím od trvale zadluženého břežského knížete Boleslava III. Marnotratného. Jelikož se v případě tohoto území jednalo o léno českého krále, musel z něj biskup a kapitula, kteří drželi nově nabyté území napůl, 23. listopadu téhož roku složit lenní přísahu (dosavadní nisko-otmuchovské území lénu nepodléhalo). Dědicové po břežském knížeti, Ludvík I. Lehnicko-břežský a Boleslav II. Malý, darování neuznávali a roku 1360 Grodkov vojensky obsadili. Nedostatečně energický postup biskupa vyvolal rozhořčení katedrální kapituly, ale za určitých finančních obětí se Grodkov podařilo získat zpět. Rovněž zde biskup podnítil modernizaci městského opevnění doplněním věží. Získání Grodkova se odrazilo i v titulatuře: nadále byl vratislavský biskup vévodou (Herzog) grodkovským a knížetem (Fürst) niským či nisko-otmuchovským. V dalších staletích se toto rozlišování vytratilo a léno se rozšířilo na celý útvar, nazývaný knížectví nisko-grodkovské. Úspěšná majetková správa biskupa, politické uklidnění v zemi i celkový hospodářský vzestup se kladně odrazily zejména na zřizování řady nových farností a stavbě nových kostelů. (Roku 1300 bylo v diecézi 310 farností, roku 1370 již 1030.) Přeclavova doba byla na dlouho poslední dobou velkých církevních fundací. Lehnický kníže Václav I. založil roku 1354 v Lehnici kolegiátní kapitulu Božího hrobu, jeho bratr břežský kníže Ludvíkv I. založil při kapli břežského hradu roku 1368 kolegiátní kapitulu svaté Hedviky a již předtím roku 1348 založili oba bratři v Lehnici klášter benediktinek. Ve Vratislavi založil Karel IV. roku 1351 na památku setkání s Kazimírem Velikým kostel zasvěcený patronům obou království, svatému Stanislavovi a svatému Václavovi, jakož i svaté Dorotě, a u něj klášter augustiniánů poustevníků. Kromě toho do Slezska v té době přišly nové řeholní řády - karmelitáni, kartuziáni a pavlíni. Množil se také počet špitálů pod patronátem různých institucí: jako vzorové založil Přeclav z Pohořelé v biskupské Nise mužský útulek svatého Josefa a ženský útulek svaté Barbory. Řada vrcholně gotických staveb ve Slezsku je přímo či nepřímo spojena se jménem biskupa Přeclava, nejosobnější památku však zanechal v rozsáhlé východní pobočné kapli vratislavské katedrály, zasvěcené Panně Marii. Tato kaple, vyzdobená freskami a vitrážemi, byla postavena roku 1361 a biskup zřídil i dotaci, která financovala denní bohoslužby dvanácti oltářníky. Mentalita se však v pozdním středověku měnila a různé faktory, jako neuspokojivý stav papežství a spory mezi církevními frakcemi za Přeclavových předchůdců, způsobily jistý pokles prestiže církve i přes její materiální rozkvět. To se projevilo i přítomností sekt a lidových hnutí, kvalifikovaných oficiální církví jako kacířství. V roce 1349 například do Slezska přišli flagelanti, jejichž excesivní projevy zbožnosti mimo jiné vedly k jednomu z prvních protižidovských pogromů ve Vratislavi. Biskup proti nim rázně zakročil a nechal jejich vůdce upálit. Přeclav z Pohořelé zavedl v diecézi svěcení svátku svaté Hedviky (16. října) jako místní patronky. Biskup Přeclav z Pohořelé zemřel na biskupském hradě Otmuchově dne 6. dubna 1376. Pochován byl v mariánské kapli vratislavské katedrály, kterou dal sám vystavět. Jeho dosud zachovaný náhrobek je cennou památkou gotického sochařství. Přeclavovou smrtí skončilo jedno z vrcholných období dějin vratislavské diecéze. Zejména z hospodářského hlediska bylo biskupství tak mocné jako nikdy dříve. Ale rovněž rychlé rozšiřování farní sítě, zakládání nových církevních institucí a nalezení smírného modu vivendi se světskou mocí pozvedlo - ač jen dočasně - společenskou vážnost církve, která byla před Přeclavovým nástupem řadou vnitřních i vnějších sporů oslabena.

DATETIME

DATETIME

003248

... Symphonic metal hraje mnoho kapel, většinou se jedná o projekty hudebníků či skupin, případně to jsou jen experimenty. Prvopočátky tohoto hudebního stylu se objevují někdy v polovině 90. let 20. století. V té době začaly po boku trashmetalových a deathmetalových velikánů vznikat kapely, které začaly hrát nový a na svou dobu velice neobvyklý hudební styl doom metal (Paradise Lost, Anathema nebo velice temná, až smrtící doomová kapela My Dying Bride; v jejích skladbách znějící housle přinášejí velice tesknou atmosféru). U doom metalu se podobně jako předtím v art rocku začalo...

Jaký hudební styl hrají kapely Paradise Lost, Anathema a My Dying Bride?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Symfonick%C3%BD_metal

V té době začaly po boku trashmetalových a deathmetalových velikánů vznikat kapely, které začaly hrát nový a na svou dobu velice neobvyklý hudební styl doom metal (Paradise Lost, Anathema nebo velice temná, až smrtící doomová kapela My Dying Bride; v jejích skladbách znějící housle přinášejí velice tesknou atmosféru).

Symfonický metal je hudební styl, který vychází z metalových stylů (death metal, heavy metal, black metal a doom metal). Hudba je tvořena zakomponováním nástrojů a hlasů používaných ve vážné hudbě (housle, klavír, dechy, pěvecké sbory). Tyto zvuky mohou být vytvořeny uměle nebo skutečným hudebním tělesem. Symphonic metal hraje mnoho kapel, většinou se jedná o projekty hudebníků či skupin, případně to jsou jen experimenty. Prvopočátky tohoto hudebního stylu se objevují někdy v polovině 90. let 20. století. V té době začaly po boku trashmetalových a deathmetalových velikánů vznikat kapely, které začaly hrát nový a na svou dobu velice neobvyklý hudební styl doom metal (Paradise Lost, Anathema nebo velice temná, až smrtící doomová kapela My Dying Bride; v jejích skladbách znějící housle přinášejí velice tesknou atmosféru). U doom metalu se podobně jako předtím v art rocku začalo hojně používat netradičních "klasických" hudebních nástrojů a technik. Celkové tempo hudby se zpomalilo, skladby nabraly baladický charakter, začaly se objevovat i ženské vokály. Tento hudební styl sám o sobě nevydržel na scéně moc dlouho. V druhé polovině 90. let 20. století byl postupně vytlačován black metalem, power metalem, hardcorem a jinými styly, které získávaly větší popularitu, a postupně se na něj začalo zapomínat. Doom metal dal základy pro vznik gothic metalu a symphonic metalu. První kapelou, která začala hrát symphonic metal, byli nejspíše Therion (Švédsko), kteří jako první zapojili symfonický orchestr jako plnohodnotnou součást svého hudebního stylu a odklonili se tak od své předchozí tvorby. V roce 1996 vydali své nejvíce experimentální album Theli, jehož hlavní hudební složkou jsou klávesy a sborový zpěv. Hudební páteř se neliší od původního metalového hudebního stylu, "symfoniky" je dosažena klávesami či hostováním klasických hudebníků, často lze tuto kombinaci slyšet v black metalu (Dimmu Borgir, Limbonic Art, Tartaros aj.). Veškeré skladby jsou hrány hudebním tělesem, např. Pražský filharmonický orchestr, a elektrické kytary, bicí a zpěv dělají jen doprovod (Rage – Lingua Mortis). Skladba je psána pro dva i více hlasů (operní a klasický, dle stylu), buď formou "dialogů" (hádky), nebo se navzájem doplňují, např. jeden hlas je "anděl", druhý "ďábel" (Avantasia – The Metal Opera Pt. I–II). Velice častým a úspěšným modelem je výrazný ženský hlas (Nightwish, Within Temptation, Amberian Dawn), který je použit jako hlavní prvek, ostatní nástroje jej podkreslují a dodávají dramatičnost, mužský hlas je použit ke zdrsnění ve dvojzpěvech. Hudba je převzata z klasických oper nebo muzikálových děl a upravena do daného hudebního žánru, asi nejčastěji bývá hrán Fantom opery. Tento hudební styl používá hudbu i jiných etnik – arabskou, indickou, slovanskou nebo germánskou, např. Hollenthon. Dále se můžeme setkat s hudbou inspirovanou renesancí nebo barokem, např. Haggard Jako nejčastější nástroje jsou používány housle, klavír, Hammondovy varhany, tympány, flétna, elektrické kytary, bicí, klávesy. Hudební skladba či album se chová jako skutečné operní dílo, je rozdělena do několika částí, jsou zvlášť rozděleny sbory a jednotlivé zpěvy. V textech se můžeme setkat s celou škálou zaměření – od mytologie, historie, astronomie, astrologie, filosofie, příroda, náboženské motivy a příběhy až po běžné lidské problémy aj. Texty jsou psány v latině nebo angličtině, italštině, francouzštině, češtině aj. Symfonický black metal Symfonický power metal Související informace naleznete také v článku Seznam symphonicmetalových skupin. Wishmasters (Česko) Agnus Dei (Česko) Avantasia (Německo) Avidity for... (Česko) Almora (Turecko) Amberian Dawn (Finsko) Delain (Nizozemí) Edenbridge ( . Rakousko) Epica (Nizozemsko) Fairyland (Francie) Haggard (Německo) Interitus (Česko) Lacrimosa (Švýcarsko) Leaves' Eyes (Norsko/Německo) Luca Turilli ( . Itálie) Nightwish (Finsko) Rhapsody of Fire (Itálie) - (dříve Rhapsody) Secret Sphere (Itálie) Tarja Turunen (Finsko) Therion (Švédsko) Thy Majestie (Itálie . ) Victor Smolski (Bělorusko) Wuthering Heights (Dánsko) Anette Olzon (Švédsko) White Light (Česko) Within Temptation (Nizozemsko) Welicoruss (Rusko/Česko) Seznam symphonicmetalových skupin Gothic metal Speed metal Death metal Power metal Orchestr Opera Středověká hudba – obecně Obrázky, zvuky či videa k tématu symfonický metal ve Wikimedia Commons Metalová mapa Evropy Encyclopaedia Metallum

ENTITY

DENOTATION

004303

Verzatilka (či versatilka, lidově krajón) je mechanická padací tužka umožňující výměnu tuhy. Jedná se o výrobek českobudějovické firmy Koh-i-noor, jež byl poprvé uveden roku 1950. Název "verzatil" je odvozen ze slova verzatilní = variabilní, proměnný, přizpůsobivý. Lidový název "krajón" má původ ve francouzském crayon = tužka a do češtiny se původně dostal jako označení dřevěné šestihranné tužky. Je to v podstatě kleštinový držák tuhy. Kleština je sevřena pomocí pružiny, která ji vtahuje do kuželové díry. Kleština se uvolňuje zatlačením na zadní konec pouzdra na tuhu, v němž je obvykle zašroubováno hrotítko (ořezávátko). Vyrábí se celá škála těchto tužek odstupňovaná dle průměru tuhy....

Kdy byla uvedena na trh verzatilka?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Verzatilka

Jedná se o výrobek českobudějovické firmy Koh-i-noor, jež byl poprvé uveden roku 1950.

Verzatilka (či versatilka, lidově krajón) je mechanická padací tužka umožňující výměnu tuhy. Jedná se o výrobek českobudějovické firmy Koh-i-noor, jež byl poprvé uveden roku 1950. Název "verzatil" je odvozen ze slova verzatilní = variabilní, proměnný, přizpůsobivý. Lidový název "krajón" má původ ve francouzském crayon = tužka a do češtiny se původně dostal jako označení dřevěné šestihranné tužky. Je to v podstatě kleštinový držák tuhy. Kleština je sevřena pomocí pružiny, která ji vtahuje do kuželové díry. Kleština se uvolňuje zatlačením na zadní konec pouzdra na tuhu, v němž je obvykle zašroubováno hrotítko (ořezávátko). Vyrábí se celá škála těchto tužek odstupňovaná dle průměru tuhy. Tužky pro průměr tuhy přes 3 mm jsou určeny k výtvarným účelům. Tuhy se dají dokoupit samostatně i v barevných sadách. Na trhu jsou i držáky mazací gumy nebo rýsovací jehly v tomto provedení.

DATETIME

DATETIME

000903

Zlatá bula sicilská (lat. Bulla Aurea Siciliæ) je soubor tří navzájem provázaných listin, jejichž význam v dějinách českého státu procházel významnými proměnami. Přemyslu Otakarovi I. ji 26. září 1212 vydal v Basileji budoucí římský král Fridrich II. jako odměnu za podporu, již mu Přemysl poskytl v boji o říšskou královskou korunu. Název listiny, resp. listin, je odvozen od pečeti, která je k dokumentu přivěšena....

Kdy byla vydána Zlatá bula sicilská?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zlat%C3%A1_bula_sicilsk%C3%A1

Přemyslu Otakarovi I. ji 26. září 1212 vydal v Basileji budoucí římský král Fridrich II. jako odměnu za podporu, již mu Přemysl poskytl v boji o říšskou královskou korunu.

Zlatá bula sicilská (lat. Bulla Aurea Siciliæ) je soubor tří navzájem provázaných listin, jejichž význam v dějinách českého státu procházel významnými proměnami. Přemyslu Otakarovi I. ji 26. září 1212 vydal v Basileji budoucí římský král Fridrich II. jako odměnu za podporu, již mu Přemysl poskytl v boji o říšskou královskou korunu. Název listiny, resp. listin, je odvozen od pečeti, která je k dokumentu přivěšena. Fridrich II. jako král Sicílie disponoval tehdy pouze pečetí tohoto království. Říšskými insigniemi, a tím i říšským typářem, na své vlastně první cestě do říše ještě nedisponoval. == Obsah prvního privilegia == Samotná intitulace basilejského privilegia obsahuje interpretační problém, neboť Fridrich II. se představuje na prvním místě jako "imperator electus". Tradiční překlad tohoto titulu jako "zvolený císař" je zřejmě nesprávný, protože v té době Fridrich II. nebyl ještě zvolen. Toto označení využívala ve skutečnosti římská kurie, která tím designovala svého kandidáta na říšský trůn, a proto by se mělo spíše překládat jako "vyvolený" (budoucí) "římský císař." Sicilský král potvrdil Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. královskou hodnost. Důvodem je vděčnost za jeho podporu Fridrichovi II. při zvolení římským králem. Privilegium zřejmě potvrzuje starší výsady, které český panovník obdržel od římských králů Filipa Švábského a Oty IV. Brunšvického, ačkoliv v listině je zmíněn jen první jmenovaný. To je pochopitelné, protože v roce 1212 bylo totiž nevhodné připomínat, že Přemyslovec kdysi podporoval welfskou stranu, soupeřící se Štaufy o prvenství v říši. Jedinečnost Zlaté buly sicilské bývá často spatřována ve skutečnosti, že českému panovníkovi byla královská hodnost přiznána poprvé dědičně. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Už privilegium z roku 1158 pro knížete Vladislava II. obsahuje pasáž o dědicích královské hodnosti. Přemysl Otakar I. musel o dědičnost svého království ještě svést tuhý boj. Fridrich II. dále potvrdil, že udělí odznaky královské moci každému, kdo bude zvolen v Čechách. Tím bylo zachováno právo české šlechty na volbu svého panovníka. Přemysl Otakar I. se snažil tento nárok šlechty potlačit, avšak neúspěšně. Českému králi bylo rovněž potvrzeno právo investitury pražských a olomouckých biskupů, přičemž však všechny svobody, které biskupové obdrželi od předchozích římských králů, mají být zachovány. Pravděpodobně se naráží na privilegium, kterým Fridrich I. Barbarossa uznal pražského biskupa za říšského knížete. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči říši, až na účast na říšských sněmech, pokud se konaly v Merseburku, Norimberku nebo Bamberku, tedy nedaleko území českého království. Stejně tak v případě doprovodu římského krále na jeho korunovační jízdě do Říma byl český král povinen vypravit 300 jezdců nebo zaplatit 300 hřiven stříbra (náklady na jejich vypravení).K větě o návštěvě sněmu v Merseburku jsou připojena nejasná slova o tom, že "pokud by kníže polský přijal pozvání, mají mu dát průvod, jako někdy jejich předchůdcové, králové čeští činívali." Není přesně zřejmé, jaký význam má tato věta v kontextu celého privilegia. Polské záležitosti se ovšem vždy nějakým způsobem prolínaly s osudy českých králů. První český král Vratislav byl korunován i na krále polského. V korunovačním privilegiu Vladislava II. z roku 1158 se dočteme o polském censu, který má být vyplácen českému králi. Není známo, zda tato věta je jen zmateným pozůstatkem historické paměti, či zda Přemysl Otakar I. chtěl roli přímluvce polského knížete na říšském dvoře konkrétně využít. Zlatá bula sicilská garantovala vnitřní nezávislost českého státu a zároveň jeho formálním začleněním do Svaté říše římské nabízela českým králům jako říšským knížatům nové možnosti aktivní zahraniční politiky. Přispěla tak ke zvýšení prestiže českého království ve střední Evropě i k upevnění pozic jeho panovníků jak mezi evropskými vládci, tak na domácím poli. Někteří současní badatelé[kdo?] se na druhou stranu kloní k názoru, že význam Zlaté buly sicilské byl nadhodnocen v 19. století, kdy sloužila jako právní doklad o historickém nároku českého národa na vlastní státnost. Odtud byla tato interpretace přenesena do učebnic a do veřejného povědomí. Přitom stejně důležitými listinami mohla být potvrzení darování královské hodnosti Filipem Švábským a Otou IV. Brunšvickým, která se ovšem nedochovala. Důvody pro budování důležitosti Zlaté buly sicilské byly údajně její majestátní vzhled a důležité místo, které jí ve své panovnické koncepci určil Karel IV., který se tak snažil navázat na starší domácí přemyslovskou tradici. Faktem zůstává, že právní význam Zlaté buly sicilské klesl již roku 1216, kdy byla nahrazena tzv. Zlatou bulou ulmskou a nezmiňuje ji ani tzv. Zlatá bula melfská z roku 1231, kterou Fridrich II. potvrdil intronizaci Václava I. Originál listiny je uložen ve Národním archivu v Praze, fond "Archiv České koruny", inv. č. 2. Latinský text vydal G. Friedrich v souboru: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, II, Praha 1912, č. 96, s. 93-94. == Další dva dokumenty a problémy s nimi spojené == Pojem Zlatá bula sicilská dnes ve skutečnosti zastřešuje, jak v odborné, tak v populární literatuře, celkem tři listiny, které v Basileji pro (budoucího císaře) Fridricha II. sepsal notář Jindřich z Pairis a které tvoří logický celek. Listina druhá je adresována Přemyslu Otakaru I. a třetí jeho bratrovi Vladislavu Jindřichovi, moravskému markraběti. Obsahem obou je věnování statků a zboží. Nejasná formulace ve třetí listině, kde je Vladislavovi Jindřichovi věnováno a potvrzeno zboží "Mocran et Mocran" se všemi právy a příslušenstvím, je dosud záhadou českého středověku. Mnoho badatelů se snažilo a snaží lokalizovat Mocran et Mocran v Říši jako zahraniční léno. Jiní slovní spojení interpretují jako chybu notáře Jindřicha, neznalého českého prostředí, a v pozadí vidí pojem "markrabství moravské", příp. "Morava a Morava". V této době totiž Přemysl spravuje českou a Vladislav moravskou část českého státu, i když oficiálním centrem zůstává Praha. Další otazníky ohledně souboru tří listin a jejich možná řešení nastínila kniha Martina Wihody, která rozproudila živou výměnu názorů mezi českými a moravskými medievisty. Diskuze na počátku 21. století pokračuje a nezdá se, že by zatím dospěla k nějakým konkrétnějším závěrům. == Poznámky == == Literatura == BRETHOLZ, Berthold. Mocran et Mocran. Zur Kritik der goldenen Bulle König Friedrichs II. für Mähren vom Jahre 1212. Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens. 1901, roč. 5, s. 305-320. FIALA, Zdeněk. O Zlaté bule sicilské. Dějiny a současnost. 1962, roč. 4, čís. 6, s. 1-3. ISSN 0418-5129. Goll, Jaroslav: K výkladu privilegia Fridricha II. pro království České, Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosoficko-historická 1903, s. 1-9. HLAVÁČEK, Ivan. Ještě jednou – a ani to možná ne naposledy – Mocran et Mocran. In: POLÍVKA, Miloslav; ŠMAHEL, František. In memoriam Josefa Macka (1922-1991). Praha: Historický ústav, 1996. ISBN 80-85268-64-7. S. 45-50. HLAVÁČEK, Ivan. Mocran et Mocran. Stručný diskusní epilog Ivana Hlaváčka. Časopis Matice moravské. 2007, roč. 126, s. 369-370. ISSN 0323-052X. HRŮZA, Karel. "Hruza neví či nechce vědět." Několik poznámek k diskusi nad souborem basilejských listin z 26. září 1212 a charakterem přemyslovské vlády. Časopis Matice moravské. 2007, roč. 126, s. 371-376. ISSN 0323-052X. KOSS, Rudolf. Mocran et Mocran. Zprávy českého zemského archivu. 1927, roč. 7. ISSN 1803-2532. PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl I., Od prvověkosti až do roku 1253. 4. vyd. Praha: Bursík & Kohout, 1921. 554 s. S. 285. ŠUSTA, Josef. Václav II. a koruna polská. Český časopis historický. 1915 ročník = 21, s. 313-346. ISSN 0862-6111. WIHODA, Martin. Der dornige Weg zur "Goldenen Bulle" von 1212 für Markgraf Vladislav Heinrich von Mähren. In: HRUZA, Karel; HEROLD, Paul A. Wege zur Urkunde, Wege der Urkunde, Wege der Forschung : Beiträge zur europäischen Diplomatik des Mittelalters. Wien: Böhlau, 2005. ISBN 3-205-77271-7. S. 65-79. WIHODA, Martin. Imperator electus. In: NODL, Martin; SOMMER, Petr. Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70. narozeninám. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-605-X. S. 299–307. WIHODA, Martin. Mocran et Mocran. Český časopis historický. 1994, roč. 92, s. 213-226. ISSN 0862-6111. WIHODA, Martin. Mocran et Mocran jako prostor k zamýšlení. Časopis Matice moravské. 2007, roč. 126, s. 377-410. ISSN 0323-052X. WIHODA, Martin. "... nec petiuimus nec habemus..." Zlatá bula sicilská v královské volbě roku 1306. In: BOROVSKÝ, Tomáš; JAN, Libor; WIHODA, Martin. Ad vitam et honorem : profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Brno: Matice moravská, 2003. ISBN 80-86488-13-6. S. 261-272. WIHODA, Martin. Polská koruna českých králů. Český časopis historický. 2004, roč. 102, s. 721-744. ISSN 0862-6111. WIHODA, Martin. Zlatá bula sicilská : podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha: Argo, 2005. 316 s. ISBN 80-7203-682-3. ŽEMLIČKA, Josef. Mocran et Mocran. Třetí basilejská listina Fridricha II. v kontextu Zlaté buly sicilské. Český časopis historický. 2006, roč. 104, s. 733-781. ISSN 0862-6111. ŽEMLIČKA, Josef. Mocren, Mogkran, Muckern. Kde hledat říšský majetek Mocran et Mocran? Český časopis historický. 2007, roč. 105, s. 305-350. ISSN 0862-6111. ŽEMLIČKA, Josef. Österreich und Böhmen 1156-1212 : Versuch eines historischen Vergleich des Privilegium minus und der Goldenen Bulle von Sizilien. Historica : historical sciences in the Czech Republic. Series Nova. 2008, roč. 13, s. 47-74. ISSN 1210-8499. ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198-1253. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9. S. 109-110. ŽEMLIČKA, Josef. Zlatá bula sicilská. Praha: Melantrich, 1987. 40 s. == Související články == Zlatá bula - vysvětlení pojmu Obléhání Milána Zlatá bula ulmská Zlatá bula melfská == Externí odkazy == Dílo Zlatá bula sicilská ve Wikizdrojích Zlatá bula sicilská v digitálním archivu Monasterium.net Kritická edice privilegia v CDB II. Digitální kopie prvního basilejského privilegia Digitální kopie druhého basilejského privilegia Digitální kopie třetího basilejského privilegia Znění Zlaté buly sicilské Zlatá bula sicilská Text Zlaté buly sicilské v překladu Pavla Rakouše Zlatá bula sicilská - listina z "nejvzácnějších"

DATETIME

DATETIME

009459

Benitoit je vzácný Ba a Ti cyklosilikát modré barvy. Byl objeven v roce 1907 na lokalitě San Benito River, podle které byl také pojmenován. Jeho jednoznačně určujícím znakem je schopnost fluorescence pod krátkými vlnami UV světla, kdy září silně modrou barvou. Má také menší tepelnou odolnost v porovnání s ostatními drahokamy, tudíž ho nelze tepelně upravovat pro zvýšení kontrastu modré barvy. Jedná se o oficiální drahokam státu Kalifornie a nachází se zde i jediný komerční důl zabývající se jeho těžbou. Jedná se o vůdčí minerál benitoitové skupiny a také titanem obohacený analog minerálu pabstitu. == Vznik == Benitoit je hydrotermálního původu a vyskytuje se v asociaci s natrolitem, neptunitem a albitem (kterým je často obalen a musí se louhovat v HCl), na kontaktech serpentinitových těles a zelených břidlic. == Vlastnosti == Fyzikální vlastnosti: Tvrdost 6 – 6,5, hustota...

Jakou barvou září benitoit pod UV světlem?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Benitoit

Jeho jednoznačně určujícím znakem je schopnost fluorescence pod krátkými vlnami UV světla, kdy září silně modrou barvou.

Benitoit je vzácný Ba a Ti cyklosilikát modré barvy. Byl objeven v roce 1907 na lokalitě San Benito River, podle které byl také pojmenován. Jeho jednoznačně určujícím znakem je schopnost fluorescence pod krátkými vlnami UV světla, kdy září silně modrou barvou. Má také menší tepelnou odolnost v porovnání s ostatními drahokamy, tudíž ho nelze tepelně upravovat pro zvýšení kontrastu modré barvy. Jedná se o oficiální drahokam státu Kalifornie a nachází se zde i jediný komerční důl zabývající se jeho těžbou. Jedná se o vůdčí minerál benitoitové skupiny a také titanem obohacený analog minerálu pabstitu. == Vznik == Benitoit je hydrotermálního původu a vyskytuje se v asociaci s natrolitem, neptunitem a albitem (kterým je často obalen a musí se louhovat v HCl), na kontaktech serpentinitových těles a zelených břidlic. == Vlastnosti == Fyzikální vlastnosti: Tvrdost 6 – 6,5, hustota 3,61 - 3,68 g/cm3, štěpnost nezřetelná podle {1011}, lom lastrunatý. Září sytě modře pod krátkými vlnami UV světla. Optické vlastnosti: Barva je světle a tmavě modrá, lesk skelný, průhlednost: průhledný i průsvitný, vryp bílý. Chemické vlastnosti: Složení: Ba 33,21 %, Ti 11,58 %, Si 20,38 %, O 34,83 %. Je rozpustný v HF a slabě v koncentrované HCl. == Využití == Brousí se jako drahý kámen a na trhu s drahokamy je velmi ceněn. Zřídka se vyskytne šperk, který obsahuje benitoit větší velikosti než 1 karát. Největší raritou je pak 7,5 karátový vzorek, který je vystaven pro veřejnost ve Smithsonian museum. Cena již vybroušeného vzorku se pohybuje okolo 3000 $ až 4000 $ za karát. == Výskyt == San Benito County, stát Kalifornie, USA (jediný důl, kde se nacházejí vzorky drahokamové kvality) Ohmi, Japonsko (vzorky menší kvality) Šebkovice, Kraj Vysočina, Česká republika (peralkalická žíla vyskytující se podél jihovýchodní hranice Moldanubika, bohatá na Ba–Ti–Zr prvky) == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu benitoit ve Wikimedia Commons (anglicky) benitoit na webu gemdat.org (anglicky) benitoit na mindat.org (anglicky) benitoit na webu webmineral.com (anglicky) benitoit v databázi minerálů (německy) benitoit v atlase minerálů

ADJ_PHRASE

OTHER

011210

Galapágy (španělsky Islas Galápagos), oficiálně Galápagos archipiélago (tj. Galapážské souostroví) je název ekvádorského souostroví 18 sopečných ostrovů ve východní části Tichého oceánu asi 1000 km západně od pobřeží Ekvádoru. Jsou proslulé pouze na těchto ostrovech žijícími, zvláštními druhy zvířat, např. prehistoricky vyhlížejícími ještěry a obřími suchozemskými želvami. Galapágy jsou jediným místem na světě, kde se tučňáci vyskytují na severní polokouli. Jde o druh tučňáka galapážského (Spheniscus mendiculus). Galápago značí želvu - název znamená tedy něco jako "želví ostrovy", na některých ekvádorských mapách lze nalézt pojmenování Archipiélago de Colón. Galapágy objevil Tomáš z Berlanga 10. března 1535 při plavbě z Panamy do Peru. V té době nebyly ostrovy obydlené....

Proč jsou Galapágy unikátní?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Galapágy

Galapágy jsou jediným místem na světě, kde se tučňáci vyskytují na severní polokouli.

Galapágy (španělsky Islas Galápagos), oficiálně Galápagos archipiélago (tj. Galapážské souostroví) je název ekvádorského souostroví 18 sopečných ostrovů ve východní části Tichého oceánu asi 1000 km západně od pobřeží Ekvádoru. Jsou proslulé pouze na těchto ostrovech žijícími, zvláštními druhy zvířat, např. prehistoricky vyhlížejícími ještěry a obřími suchozemskými želvami. Galapágy jsou jediným místem na světě, kde se tučňáci vyskytují na severní polokouli. Jde o druh tučňáka galapážského (Spheniscus mendiculus). Galápago značí želvu - název znamená tedy něco jako "želví ostrovy", na některých ekvádorských mapách lze nalézt pojmenování Archipiélago de Colón. Galapágy objevil Tomáš z Berlanga 10. března 1535 při plavbě z Panamy do Peru. V té době nebyly ostrovy obydlené. Poprvé se souostroví objevilo v námořních mapách až roku 1570. V 17. a 18. století používaly ostrovy pouze piráti a různí cestovatelé k doplňování zásob vody. Až do roku 1832 nepatřily ostrovy nikomu, pak je anektoval Ekvádor. V roce 1835 na ostrovech přistál s výzkumnou lodí HMS Beagle britský přírodovědec Charles Darwin. Strávil zde 5 týdnů pozorováním živočichů. Mezi jeho životopisci panuje obecná shoda v tom, že právě na základě výsledků těchto pozorování začal Darwin formulovat své proslulé teorie, jejichž výsledkem bylo později vydání i práce O původu druhů. Ostrovy jsou pro svou jedinečnou faunu od roku 1934 jedním velkým národním parkem. V roce 1978 byly Galapágy zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Podle studie z roku 1952, jejímž autorem byl Thor Heyerdahl a Arne Skjø se na více místech nacházely střepiny a jiné artefakty. Tyto nálezy naznačují, že souostroví nejspíš navštívili původní jihoameričtí obyvatelé před Španěly. Galapágy se nacházejí po obou stranách rovníku. Ten přetíná severní část největšího ostrova Isabela. Souostroví má rozlohu 7 844 km2 a tvoří jednu z ekvádorských provincií. Hlavní město je Puerto Baquerizo Moreno na ostrově San Cristóbal. Galapágy jsou velmi řídce osídleny, celkový počet obyvatel je asi 31 tisíc. Nejlidnatějším městem je Puerto Ayora na ostrově Santa Cruz se zhruba 10 000 obyvateli. Souostroví je tvořené z kuželů mladých sopek. Některé jsou činné dodnes. Na největším ostrově Isabela se nachází i nejvyšší hora souostroví, sopka Wolf s 1 707 m n. m. Jejím kráterem prochází rovník. Ostrovy mají většinou suché klima. Mají černý povrch z lávových skal. Částečně zalesněné jsou pouze vrcholy sopek. První ostrovy Galapág byly vytvořeny z čedičové lávy při podmořských erupcích, přibližně před 5,5 miliony let. Podle nejnovějších poznatků se ostrovy každým rokem vzdalují od pevninského Ekvádoru 7 cm. Nejznámější jsou ostrovy Isabela, San Cristóbal, Santiago, Santa María a Santa Cruz. Souostroví zahrnuje 19 ostrovů o rozloze větší než 1 km2 a desítky menších ostrůvků, útesů a skalisek. Vzhledem ke své izolovanosti a vzdálenosti od jihoamerické pevniny se na souostroví vytvořily mnohé endemické druhy fauny, např.: želva sloní a jejích 10 poddruhů 4 zástupci leguánovitých (leguán mořský, leguán galapážský, leguán bledý, leguán galapážský růžový) . lachtan galapážský a lachtan mořský ptáci racek lávový, tučňák galapážský, kormorán galapážský, káně galapážská, volavka galapážská, albatros galapážský, buřňák tmavohřbetý, chřástal galapážský "Darwinovy (též Galapážské) pěnkavy" - na 15 druhů pěnkavovitých pěvců

CLAUSE

OTHER

008637

Daphnis je vnitřní měsíc planety Saturn, též pojmenovaný Saturn XXXV. Střední vzdálenost od planety činí 136 504 kilometrů. Rozměry tělesa jsou 6 – 8 kilometrů v průměru. Je pojmenovaný po Dafnisovi, synovi boha Herma z řecké mytologie. Objeven byl roku 6. května 2005 vědeckým týmem sondy Cassini a obdržel prozatímní označení S/2005 S 1. Jeden oběh kolem planety trvá měsíci 0,5940 dne a doba rotace kolem vlastní osy není známa. Obrázky, zvuky či videa k tématu Daphnis ve Wikimedia Commons

Jaká je střední vzdálenost v kilometrech měsíce Daphnis od planety Saturn?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Daphnis_(měsíc)

Střední vzdálenost od planety činí 136 504 kilometrů.

Daphnis je vnitřní měsíc planety Saturn, též pojmenovaný Saturn XXXV. Střední vzdálenost od planety činí 136 504 kilometrů. Rozměry tělesa jsou 6 – 8 kilometrů v průměru. Je pojmenovaný po Dafnisovi, synovi boha Herma z řecké mytologie. Objeven byl roku 6. května 2005 vědeckým týmem sondy Cassini a obdržel prozatímní označení S/2005 S 1. Jeden oběh kolem planety trvá měsíci 0,5940 dne a doba rotace kolem vlastní osy není známa. Obrázky, zvuky či videa k tématu Daphnis ve Wikimedia Commons

NUMERIC

NUMERIC

009480

... Pracoval pak nějaký čas v Pohřební službě v rodném Lišově a poslední roky života, už jako důchodce, pracoval jako vrátný v Jihočeských drůbežárnách v Českých Budějovicích. Zemřel v nemocnici v Českých Budějovicích na svůj svátek. == Osobnost == Jako osobnost byl Kobylka od mládí výrazný člověk. Uměl upoutat, měl jistou dávku empatie a ovládal řečnické umění. Ve vypjatých situacích byl však zpravidla "pruďas", což se mírnilo s přibývajícím věkem. Velmi si zakládal na rodině, na budování rodinných vztahů. Pěstoval kladné vztahy i s příbuznými v zahraničí do poslední chvíle svého života (Německo, Rakousko). Snažil se hledat kompromisy jak v osobním, tak v politickém životě. Byl to typ lidového "písmáka", sečtělého, s láskou k českému jazyku a k historii českého národa. V rodině byla známá jeho sobotní dopoledne, kdy se zavíral do pracovny, aby nikým nerušen mohl korespondovat s přáteli a známými....

Jakou osobnost měl Kobylka?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Štěpán_Kobylka

Jako osobnost byl Kobylka od mládí výrazný člověk.

Štěpán Kobylka (25. dubna 1909 Lišov – 26. prosince 1980 České Budějovice) byl český a československý politik, člen Československé strany národně socialistické (po roce 1948 oficiálně Československá strana socialistická), za kterou byl po roce 1945 poslancem Prozatímního a Ústavodárného Národního shromáždění a Národního shromáždění ČSR. Patřil k frakci, která po únorovém převratu v roce 1948 převzala moc ve straně a podřídila se komunistickému režimu. == Biografie == Narodil se jako první syn v rodině lišovského, později rudolfovského, truhláře Štěpána Kobylky (* 12. 12. 1882, matka Anna Kobilková z Lišova, dcera Petra Kobilky a Barbory, roz. Krůčkové) a Františky, roz. Soudkové. V roce 1936 si celá rodina změnila příjmení z Kobilka na Kobylka (povoleno rozhodnutím zemského prezidenta z prosince 1935). Bratr Josef Kobylka (* 1910 Lišov + 1967 České Budějovice) působil jako hostinský v restauraci "Na Americe" v Rudolfově. Jeho otec byl politicky aktivní v národně socialistické straně. Štěpán Kobylka vychodil čtyřletou měšťanskou školu a po absolvování gymnázia v Českých Budějovicích se stal pojišťovacím agentem. Pro svou píli a ctižádost se vypracoval na pozici nejmladšího ředitele pojišťovny na severní Moravě. Angažoval se také v mládežnické organizaci národních socialistů. Svoje zkušenosti a vize při práci pojišťováka shrnul do autorské knížky Apoštol či agent. Působil v Praze, pak přesídlil do Hradce Králové, kde se stal předsedou krajského výboru mladých a v letech 1934-1938 místopředsedou celostátní mládežnické organizace národních socialistů. Před druhou světovou válkou se přestěhoval do Olomouce. V roce 1940 byl za svou odbojovou činnost zatčen a uvězněn v Komárně, kde potkal jako vězně i budoucího prezidenta G. Husáka. Po roce 1945 se výrazně politicky angažoval. Stal se krajským tajemníkem národních socialistů na Olomoucku a náměstkem předsedy Místního národního výboru v Olomouci.V letech 1945-1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za národní socialisty. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění. Během únorového převratu v roce 1948 byl členem prokomunistické skupiny ve straně, která ji pak ovládla. V parlamentu byl členem akčního výboru, který přebíral moc do rukou nového režimu. Stál při přerodu národně socialistické strany v Československou stranu socialistickou. Svým prokomunistickým postojem během únorového převratu se ve své domovské olomoucké organizaci strany zdiskreditoval, a tak byl v parlamentních volbách roku 1948 takticky nasazen na kandidátní listinu v Brně. Byl pak zde skutečně zvolen do parlamentu. Mandát držel do června 1950, kdy rezignoval. Jako náhradnice místo něj nastoupila Růžena Skřivanová.Pro svoje dlouhodobé zdravotní potíže se vzdal mandátu poslance. Poté působil a pracoval na severní Moravě, mimo jiné v obci Branná a Žárová. Jako mládežník byl aktivní v Sokolu, v divadelních ochotnických spolcích a v Československé církvi. Koncem 60. let jako předseda Rady starších v náboženské obci v Rudolfově inicioval výstavbu nové budovy místního sboru. V roce 1934 se oženil s Marií, roz. Kružíkovou (* 1909 Okříšky + 1975 Velké Losiny). Rozvedli se v roce 1952. Podruhé se oženil až v roce 1976 s Marií, roz. Sytařovou (* 1909 + 1985 Rudolfov). Z prvního manželství měl dceru Naděždu (* 1946 + 2014, synové Dušan a Tomáš) a dva syny, Drahoše (* 1935 Olomouc + 10. 12. 1963 Hradec Králové, syn Drahoš, dcera Hana) a Petra (*1945 + 1945). Dožil se smrti obou svých synů i úmrtí snachy Anny (* 1929 Dolná Streda + 1963 Hradec Králové - rozené Dubovské) a vnučky Hany (* 1956 Šternberk + 1963 Hradec Králové). Rodinná tragédie se podepsala na dalším zhoršení jeho celkového zdravotního stavu. Pracoval pak nějaký čas v Pohřební službě v rodném Lišově a poslední roky života, už jako důchodce, pracoval jako vrátný v Jihočeských drůbežárnách v Českých Budějovicích. Zemřel v nemocnici v Českých Budějovicích na svůj svátek. == Osobnost == Jako osobnost byl Kobylka od mládí výrazný člověk. Uměl upoutat, měl jistou dávku empatie a ovládal řečnické umění. Ve vypjatých situacích byl však zpravidla "pruďas", což se mírnilo s přibývajícím věkem. Velmi si zakládal na rodině, na budování rodinných vztahů. Pěstoval kladné vztahy i s příbuznými v zahraničí do poslední chvíle svého života (Německo, Rakousko). Snažil se hledat kompromisy jak v osobním, tak v politickém životě. Byl to typ lidového "písmáka", sečtělého, s láskou k českému jazyku a k historii českého národa. V rodině byla známá jeho sobotní dopoledne, kdy se zavíral do pracovny, aby nikým nerušen mohl korespondovat s přáteli a známými. Jeho oblíbeným mottem bylo masarykovské Nebát se a nekrást! a pedagogické Pravdomluvnost Kázeň Pořádek. == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Štěpán Kobylka v parlamentu

ADJ_PHRASE

OTHER

000194

... časovém intervalu. Jsou to roztoky, suspenze a emulze. Brzy po objevení krevního oběhu Williamem Harveyem (1578-1657) v roce 1616 se začalo s aplikací injekcí u zvířat. První intravenózní injekce byla podána v roce 1658 v Anglii. Aplikace byla tehdy velmi technicky nedokonalá a proto se o ní upustilo. K první skutečnou injekční stříkačkou zavedl francouzský chirurg Pravaz v roce 1852. Skotský lékař Wood provedl v roce 1853 první skutečnou aplikaci jehlou do podkoží. Injekční stříkačku používal ruský lékař Lazarov....

Ve kterém roce byla podána první intravenózní injekce?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Injekce_(medic%C3%ADna)

První intravenózní injekce byla podána v roce 1658 v Anglii.

Injekční přípravky jsou sterilní tekuté přípravky určené k parenterálnímu podání injekční jehlou na stříkačce nebo jiným vhodným způsobem (např. očkovací pistolí), nebo sterilní tuhé látky nebo výlisky (tablety), z nichž se injekční roztok připraví přidáním předepsané tekutiny v čas potřeby, rozředěním. Injekce jako způsob aplikace se rozumí aplikace léčiva v objemu řádově do 30 ml, najednou v krátkém časovém intervalu. Jsou to roztoky, suspenze a emulze. Brzy po objevení krevního oběhu Williamem Harveyem (1578-1657) v roce 1616 se začalo s aplikací injekcí u zvířat. První intravenózní injekce byla podána v roce 1658 v Anglii. Aplikace byla tehdy velmi technicky nedokonalá a proto se o ní upustilo. K první skutečnou injekční stříkačkou zavedl francouzský chirurg Pravaz v roce 1852. Skotský lékař Wood provedl v roce 1853 první skutečnou aplikaci jehlou do podkoží. Injekční stříkačku používal ruský lékař Lazarov. K rozšíření tohoto způsobu aplikace přispěli také mikrobiolog Louis Pasteur a německý lékař Robert Koch, kteří zdokonalili způsoby sterilizace. V roce 1886 pařížský lékárník Limousin zavedl jako vhodný obal pro injekce skleněnou ampuli. Parenterální aplikace patří mezi nejúčinnější způsoby podávání léčiv. Výhody použití: lze aplikovat v bezvědomí aplikací dosáhneme rychlého účinku (křeče, bolesti, šok, zástava srdce) nelze-li aplikovat léčivo z důvodu jeho biodegradace v trávicím traktu (insulin) stavy po operaci trávicího ústrojí Injekční přípravky jsou podle disperzní soustavy rozdělujeme na: čiré zakalené práškovité lyofilizované mají charakter pórovité hmoty vzniklé mrazovou sublimací suspenzní musejí mít odpovídající velikost částic. emulze forma emulze musí vydržet alespoň 30 sekund po protřepání. Vlastnosti injekce vhodné pro aplikaci: sterilita injekce musí obsahovat nejvýše předepsané množství živých či mrtvých mikroorganismů. apyrogenita injekce nesmí obsahovat pyrogenní látky, což jsou metabolické produkty mikroorganismů. Po aplikaci vyvolávají horečku. izotonické mají stejný osmotický tlak jako krev. Jako rozpouštědlo se pro výrobu injekcí používají voda a organická rozpouštědla: Voda Pro výrobu injekční roztoků se používá tzv. injekční voda (aqua pro injectione), což je redestilovaná nebo voda zbavená minerálů a posléze destilovaná. V současné době se vyrábí pomocí reverzní osmózy. Reverzní osmóza je proces, kdy molekuly vody pronikají přes polopropustnou membránou do roztoku za využití osmotického tlaku. Hydrofobní rozpouštědla Nejčastěji se jako rozpouštědla používají rostlinné oleje. Nejčastěji je to slunečnicový nebo olivový. Pro lepší rozpustnost lze použít také ethanol 40%, glycerol, butandiol, propylenglykol a makrogoly. ethanol 40% propylenglykol 60% makrogoly do 60% glycerol dimethylformamid dimetylacetamid butandiol olivový olej a slunečnicový olej Úprava osmózy injekčního roztoku Osmotický tlak injekčního roztoku upravujeme pomocí chloridu sodného. Acidita injekcí Pokud injekční roztok nedosahuje stejné kyselosti jako má krev je ji nutno upravit pomocí vhodných přísad. Mezi takové přísady patří: sůl kyseliny citrónové sůl kyseliny trihydrogenfosforečné Injekční přípravky se vyrábějí pouze průmyslově. Plnění ampulí probíhá ve sterilních místnostech kam se vstupuje pouze ve speciálně upravených oblecích hygienickou smyčkou. Hygienická smyčka zajišťuje, že pracovník projde předepsanou očistou a podrobí se desinfekci. Sterilní nebo přesněji čistá místnost je prostor klimatizací, která umožňuje redukovat počet částic vzduchu a teplotu místnosti. V místnosti panuje přetlak, který zamezí průniku částic vzduchu do čistého prostoru. Samotná výroba má pět stupňů: Příprava roztoku s léčivem a sterilizace ampulí plnění sterilizace kontrola těsnosti ampule adjustace / balení/ Pro zkoušení injekčních roztoků provádíme tyto speciální zkoušky: objem kapaliny v ampuli hmotnostní stejnoměrnost pyrogenitu zkouška těsnosti ampulí ampule vložíme do vakuové skříně a zcela ponoříme do barevného roztoku. Potom se zvýší tlak po dobu 20 minut. Ampule vyjmeme, omyjeme a porovnáváme změnu barvy na bílém pozadí. Injekční roztoky se aplikují: intravenózně (i. v.) - do žíly; intramuskulárně (i. m.) - do svalu; subkutánně (s. c.) - pod kůži; submukózně - pod sliznici; intraartikulárně ( .i. a.) - do kloubů; periartikulárně (p. a.) - do okolí kloubů; intrathekálně - do páteřního kanálu; epidurálně - do prostotu míšních obalů; periorbitálně - do okolí očnice; intraarterialní-(i.a) do tepny intrakardiální-(i.c) do srdce Obrázky, zvuky či videa k tématu Injekce ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo injekce ve Wikislovníku

DATETIME

DATETIME

006692

... Ukazuje se také, že schopnost odolat pokušení je pro studijní výsledky lepší než IQ. Mentální retardace označuje výrazně sníženou inteligenci oproti průměru populace daného věku, která má většinou vliv na schopnost vést běžný život. Původní rozdělení mentální retardace v termínech debil (50–69), imbecil (IQ 35–49) a idiot (IQ pod 35) se dnes z důvodu velmi pejorativního významu nepoužívá. Mentální retardace se proto rozlišuje na lehkou (IQ 50–69), střední (35–49), těžkou (IQ 20–34) a hlubokou (IQ pod 20), ale například nejnovější klasifikace Americké psychiatrické společnosti DSM-V používá označení "intelektuální neschopnost" (intellectual disability). Zvláště u výrazných odchylek je však nemožné a pro pomoc konkrétní osobě neefektivní stanovovat přesnou hodnotu, a dnes se tak používá spíše klinický popis konkrétních potíží, které daný člověk má. Průměrné hodnoty IQ ve společnosti neustále stoupají, přibližně o tři body za deset let. Tento fenomén se nazývá Flynnův efekt....

Jaké IQ určuje těžkou mentální retardaci?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Inteligen%C4%8Dn%C3%AD_kvocient

Mentální retardace se proto rozlišuje na lehkou (IQ 50–69), střední (35–49), těžkou (IQ 20–34) a hlubokou (IQ pod 20), ale například nejnovější klasifikace Americké psychiatrické společnosti DSM-V používá označení "intelektuální neschopnost" (intellectual disability).

Inteligenční kvocient, zkráceně IQ, je standardizované skóre používané jako výstup standardizovaných inteligenčních (a jiných výkonových) psychologických testů k vyčíslení inteligence člověka v poměru k ostatní populaci (respektive k dané skupině). V dnešní době se nejčastěji používá deviační skóre s průměrem 100 a směrodatnou odchylkou 15. Termín zavedl v roce 1912 německý psycholog William Stern, když vylepšil původní pojetí inteligence podle Alfreda Bineta a Théodora Simona, která pracovala pouze s mentálním věkem. Definoval míru inteligence jako poměr "mentálního věku" a věku chronologického (skutečného): : : : I Q = 100 ⋅ : : : m e n t : : : a ́ : : : l n : : : ı ́ . : : : : v : : : e ˇ : : : k : : c h r o n o l o g i c k : : : y ́ : : : : v : : : e ˇ : : : k : : : . : : {\displaystyle IQ=100\cdot {\frac {ment{\acute {a}}ln{\acute {\imath }}\ . ,v{\check {e}}k}{chronologick{\acute {y}}\,v{\check {e}}k}}} : Pokud by tedy mělo desetileté dítě intelektuální schopnosti na úrovni dítěte třináctiletého, je jeho IQ rovno 130 (100·13/10). Při testování se používaly úlohy rozčleněné podle toho, jak staří jedinci je jsou v průměru schopni zvládnout. Mentální věk se pak určil podle nejnáročnějších úloh, které byl testovaný schopen adekvátně řešit. Tento vzorec však lze jen těžko používat pro dospělé, zejména proto, že biologický věk roste lineárně a mentální nikoliv. Staří lidé by tedy získávali velmi nízké hodnoty IQ, což může být zcela v rozporu s jejich schopnostmi. Proto se v současnosti preferuje odvozený kvocient označovaný jako odchylkové neboli deviační IQ, u kterého se porovnává úroveň rozumových schopností jedince vzhledem k průměru populace v dané skupině. Nejčastěji je používána škála s průměrem v dané populační skupině 100 a směrodatnou odchylkou 15. Výpočet se proto řídí vzorcem: : : : I Q = 100 + 15 : : : ( x − μ ) : σ : : : : {\displaystyle IQ=100+15{\frac { .(x-\mu )}{\sigma }}} : kde : : : x : : {\displaystyle x} je hrubé skóre dosažené v testu (tedy součet všech správných položek) . , : : : μ : : {\displaystyle \mu } je průměrný počet správných položek v dané populaci (členěné zpravidla podle pohlaví, věku, národnosti apod.) a : : : σ : : {\displaystyle \sigma } je směrodatná odchylka hrubého skóre testu. Protože inteligence má přibližně normální rozdělení, asi 70 % lidí má hodnotu IQ 85–115. IQ 115–130 má přibližně 13 % populace a nad 130 už jen necelé 2 % obyvatel Země. Podobné rozložení nalezneme i u nižších hodnot IQ (tedy 70–85 má asi 13 % populace a méně než 70 opět méně než 2 %) – tyto hodnoty jsou pouze orientační, ve skutečnosti se mírně liší. Skóre pod 70 body se nazývá mentální retardace, samotný inteligenční kvocient ovšem podle Mezinárodní klasifikace nemocí není jediným kritériem pro tuto diagnózu, důležité jsou i adaptační funkce, samostatnost a jiné. Testování inteligence se používá zejména u dětí a studentů k predikci možných studijních problémů nebo naopak ke zjištění studijního potenciálu. U matematických schopností je ale magnetická rezonance k predikci lepší než IQ testy či testy z matematiky. Určitá hodnota IQ nemusí hrát v životě člověka podstatnou roli a nesvědčí o jeho charakteru. Ukazuje se také, že schopnost odolat pokušení je pro studijní výsledky lepší než IQ. Mentální retardace označuje výrazně sníženou inteligenci oproti průměru populace daného věku, která má většinou vliv na schopnost vést běžný život. Původní rozdělení mentální retardace v termínech debil (50–69), imbecil (IQ 35–49) a idiot (IQ pod 35) se dnes z důvodu velmi pejorativního významu nepoužívá. Mentální retardace se proto rozlišuje na lehkou (IQ 50–69), střední (35–49), těžkou (IQ 20–34) a hlubokou (IQ pod 20), ale například nejnovější klasifikace Americké psychiatrické společnosti DSM-V používá označení "intelektuální neschopnost" (intellectual disability). Zvláště u výrazných odchylek je však nemožné a pro pomoc konkrétní osobě neefektivní stanovovat přesnou hodnotu, a dnes se tak používá spíše klinický popis konkrétních potíží, které daný člověk má. Průměrné hodnoty IQ ve společnosti neustále stoupají, přibližně o tři body za deset let. Tento fenomén se nazývá Flynnův efekt. Není dosud jasné, zda jeho příčiny leží ve skutečně se zvyšující inteligenci lidské společnosti (ať již díky intenzivnějšímu vzdělávání, nebo díky lepší výživě či dědičnosti), či jinde. Další možné důvody tohoto navyšování mohou být metodologické změny v testování IQ a větší obeznámenost lidí s druhem úkolů, jaké se vyskytují v IQ testech. Nicméně jiní badatelé, vycházející ze vztahu mezi inteligencí a reakční dobou, tvrdí, že inteligence v posledních přibližně 100 letech klesá. Z dlouhodobějšího hlediska však odbornou komunitou není pokles přijímán. V Česku, u žáků posledních ročníků základních škol, byl průměrný přírůstek IQ mezi 70. roky a současností (rok 2016) podle různého typu inteligenčního testu 2,3–4,2 bodů IQ za deset let.

NUMERIC

NUMERIC

003329

Pink Floyd je anglická hudební skupina založená v roce 1964, která se dostala do povědomí díky svému psychedelickému rocku. Postupem času se kapela žánrově posunula k progresivnímu rocku a vlastně se tak stala jeho průkopníkem. Pink Floyd jsou známí díky svým filosofickým textům, klasickým rockovým melodiím, zvukovým experimentům, inovativním obalům alb a propracovaným vystoupením. Jedná se o jednu z nejúspěšnějších, nejvlivnějších a nejvýznamnějších skupin všech dob, která prodala více než 200 milionů alb po celém světě, z toho přibližně 74,5 milionů jen v USA. Pink Floyd ovlivnili progresivně rockové skupiny 70. let 20. století, jako jsou Genesis a Yes, či současné interprety, například Nine Inch Nails a Dream Theater. Pod vedením Syda Barretta dosáhli Pink Floyd ve druhé polovině 60. let 20. století úspěchu jako jedna z nejpopulárnějších undergroundových kapel hrající psychedelický rock....

Jsou Genesis progressive rocková skupina?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pink_Floyd

Pink Floyd ovlivnili progresivně rockové skupiny 70. let 20. století, jako jsou Genesis a Yes, či současné interprety, například Nine Inch Nails a Dream Theater.

Pink Floyd je anglická hudební skupina založená v roce 1964, která se dostala do povědomí díky svému psychedelickému rocku. Postupem času se kapela žánrově posunula k progresivnímu rocku a vlastně se tak stala jeho průkopníkem. Pink Floyd jsou známí díky svým filosofickým textům, klasickým rockovým melodiím, zvukovým experimentům, inovativním obalům alb a propracovaným vystoupením. Jedná se o jednu z nejúspěšnějších, nejvlivnějších a nejvýznamnějších skupin všech dob, která prodala více než 200 milionů alb po celém světě, z toho přibližně 74,5 milionů jen v USA. Pink Floyd ovlivnili progresivně rockové skupiny 70. let 20. století, jako jsou Genesis a Yes, či současné interprety, například Nine Inch Nails a Dream Theater. Pod vedením Syda Barretta dosáhli Pink Floyd ve druhé polovině 60. let 20. století úspěchu jako jedna z nejpopulárnějších undergroundových kapel hrající psychedelický rock. Barrettovovo nevypočitatelné chování ale donutilo ostatní spoluhráče k tomu, aby jej doplňovali a později i úplně nahradili kytaristou a zpěvákem Davidem Gilmourem. Po Barretově odchodu se lídrem skupiny a hlavním skladatelem postupně stal zpěvák a baskytarista Roger Waters. Tato proměna vedla k vytvoření několika novátorských alb, která získala kapele celosvětový věhlas. Jedná se o koncepční alba The Dark Side of the Moon (1973), Wish You Were Here (1975) a Animals (1977) a rockovou operu The Wall (1979). V roce 1985 ohlásil Waters rozpad skupiny, ale zbývající členové vedeni Gilmourem v koncertování a nahrávání desek pokračovali. Pink Floyd poté vydali další dvě studiové desky a dosáhli obrovského komerčního úspěchu. Aktivní činnost ukončili v roce 1995. Na charitativním koncertu Live 8 v Londýně se 2. července 2005 uskutečnilo jednorázové vystoupení Pink Floyd, poprvé po 24 letech i s Rogerem Watersem. Syd Barrett zemřel v roce 2006, klávesista Richard Wright o dva roky později. Po dvacetileté odmlce od desky The Division Bell (1994) vydali Pink Floyd v roce 2014 nové studiové album The Endless River. Pink Floyd vznikli z kapely, která se utvořila v roce 1963 a ve které se vystřídalo více hudebníků. Tato amatérská skupina postupně nesla několik názvů: Sigma 6, The Abdabs, The Screaming Abdabs a Spectrum Five. Pod novým názvem The Tea Set začali kytarista Roger Waters, bubeník Nick Mason a pianista Rick Wright v roce 1964 hrát s kytaristou Bobem Klosem (Waters zároveň přešel k baskytaře). Po krátkém pokusu se zpěvákem Chrisem Dennisem se ke skupině přidal kytarista a zpěvák Syd Barrett. Když The Tea Set zjistili, že kapela stejného názvu už existuje, Barrett navrhl používat název The Pink Floyd Sound (původně ale návrh zněl Pink Floyd Blues), podle svých koček, které se jmenovaly Pink a Floyd dle dvou amerických bluesových muzikantů, Pinka Andersona a Floyda Councila. Nějaký čas používali obě jména, než definitivně zvítězil druhý název. Slovo "Sound" bylo z názvu záhy vypuštěno, ale určitý člen "The" byl příležitostně používán až do roku 1970. Pozdější kytarista Pink Floyd David Gilmour nazýval skupinu "The Pink Floyd" až do roku 1984. Ve svých počátcích hrála kapela coververze známých rhythm and bluesových písní, například "Louie, Louie". Během vánočních prázdnin v roce 1964, či na začátku roku následujícího natočila skupina ve studiu první demo snímky, které byly vydány v roce 2015 pod názvem 1965: Their First Recordings. Bob Klose opustil kapelu na nátlak svého otce a učitelů v létě 1965 a věnoval se studiu. Po jeho odchodu se sestava ustálila v této podobě: Syd Barrett - kytara a zpěv Roger Waters - baskytara a vokály Rick Wright - klávesy a vokály Nick Mason - bicí Barrett začal psát vlastní písně ovlivněné americkým a britským psychedelickým rockem, ke kterým přidal vlastní, poněkud bizarní humor. Pink Floyd se brzy stali oblíbenou undergroundovou kapelou a hráli v různých klubech, jako byly UFO Club, Marquee Club nebo The Roundhouse. Koncem roku 1966 byla kapela pozvána, aby se hudebně podílela na filmu Tonite Let's All Make Love in London režiséra Petera Whiteheada. V lednu 1967 pro tento snímek Pink Floyd nahráli dvě skladby ("Interstellar Overdrive" a "Nick's Boogie"). Ačkoliv téměř nic nebylo z tohoto materiálu ve filmu použito, kompletní skladby se nakonec dočkaly vydání v roce 1995 pod názvem London '66-'67. Popularita skupiny rostla a proto čtyři členové společně se dvěma manažery, Peterem Jennerem a Andrewem Kingem, vytvořili v říjnu 1966 společnost Blackhill Enterprises. Na jaře 1967 ale podepsali nahrávací smlouvu s EMI. V březnu 1967 vydala skupina svůj první singl "Arnold Layne", v červnu téhož roku jej následoval singl "See Emily Play". "Arnold Layne" se dostal na 20. a "See Emily Play" dokonce na 6. místo britské hitparády, což zaručilo skupině její první televizní vystoupení v hudebním pořadu Top of the Pops v červenci 1967. Debutové album The Piper at the Gates of Dawn bylo vydáno v srpnu 1967 a mezi odbornou veřejností bylo přijato veskrze kladně. Tato deska je považována za jedno z nejlepších alb britského psychedelického rocku. Skladby na albu, z nichž drtivou většinu napsal Syd Barrett, obsahují poetické texty společně s rozmanitými hudebními motivy, od avantgardní volné formy v "Interstellar Overdrive" k hravým rytmům v písni "The Scarecrow", jež je inspirována venkovskou oblastí The Fens severně od Cambridge, odkud pochází Barrett a Waters (a rovněž i pozdější člen skupiny Gilmour). Texty jsou velice surrealistické a často odkazují k folkloru, jako třeba píseň "The Gnome" (česky "Skřítek"). Na albu, jež produkoval Norman Smith, se prostřednictvím výrazného využití stereo efektů, echa a úprav pásku projevovaly nové technologie v elektronice. Album se ve Spojeném království stalo hitem, když vystoupalo na 6. místo hitparády, zatímco v USA zůstalo prakticky nepovšimnuto (131. místo). V této době absolvovala skupina turné s Jimim Hendrixem, což jí napomohlo ke zvýšení popularity. Nárůst popularity spojený s náročným životem na cestách, tlakem vydavatele na tvorbu hitových písní a častým užíváním psychedelických drog (hlavně LSD) si vybral daň na Sydu Barrettovi. Jeho duševní zdraví se několik měsíců zhoršovalo a Barrett se začal chovat velmi podivínsky. V lednu 1968 se ke skupině připojil David Gilmour, aby nahradil v hraní a zpívání Barretta. Vlivem pravidelného užívání LSD se Barrettovo chování stalo prakticky nepředvídatelným a on sám velmi labilním, často při koncertech zíral do jednoho místa, zatímco skupina hrála. Někdy při vystoupeních hrál jen na jednu strunu na kytaře anebo kytaru začal rozlaďovat. Koncerty tak byly pro skupinu pohromou, zbývající členové se nakonec rozhodli, že ho přestanou na vystoupení brát. Původní myšlenka byla, že Barrett bude skládat hudbu a Gilmour, jeho dobrý kamarád ze školy, ji pak bude živě hrát. Barrett ale začal skládat tak komplikované písně (např. "Have You Got It Yet?"), kde se mění melodie a akordy s každým dalším taktem, že se zbytek skupiny rozhodl nepokračovat v tomto uspořádání. Poslední koncert s Barrettem se odehrál 20. ledna 1968 v Hastingsu; celkem pět vystoupení odehráli Pink Floyd v pětičlenném obsazení s Barrettem i Gilmourem. Když se Barrettův odchod stal v dubnu 1968 oficiálním, producenti Jenner a King se rozhodli zůstat s ním a tak se společnost Blackhill Enterprises rozpadla. Ke kapele se jako manažer přidal Steve O'Rourke, který s Pink Floyd zůstal až do své smrti v roce 2003. Po vydání dvou sólových alb (The Madcap Laughs a Barrett) v roce 1970 (na albech se podíleli i Gilmour, Waters a Wright), jež dosáhla pouze průměrného ohlasu, odešel Barrett do ústraní. Opustil svoji přezdívku Syd, vrátil se ke svému rodnému jménu Roger a žil klidným životem v Cambridgi až do roku 2006, kdy 7. července zemřel. Po Barrettově odchodu prodělali Pink Floyd období hudebních experimentů. Gilmour, Waters i Wright přispívali vlastním materiálem s odlišným hlasem i zvukem, jenž byl různorodější, než tomu bývalo v dobách Barrettovy dominance a rovněž i v pozdějších letech, kdy byl zvuk kapely více uhlazený a jednotný. Zatímco v předchozích letech byl hlavním zpěvákem Syd Barrett, nyní si Gilmour, Waters a Wright rozdělili úlohy a to jak při psaní textů, tak při zpěvu. Waters psal většinou jazzové melodie s dominantní basovou linkou a symbolickými texty, Gilmour se zaměřil na bluesové jammování s výraznou kytarou a Wright preferoval psychedelické písně zaměřené na klávesy. Oproti Watersovi měli Gilmour a Wright rádi písně s jednoduchým textem či skladby přímo instrumentální. Tento fakt vedl k tomu, že Waters začal psát texty i ostatním dvěma skladatelům, kteří naopak vytvořili hudební složku většiny tehdejších skladeb. Nejvíce hudebních experimentů Pink Floyd pochází právě z tohoto období. Příkladem může být skladba "A Saucerful of Secrets", která obsahuje ve velké míře hluky, údery, zpětné vazby, oscilátory a páskové smyčky, nebo "Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving with a Pict", což je série zrychlených nahrávek připomínajících zvuk hlodavců a štěbetání ptáků, která dosahuje svého vrcholu v těžko srozumitelné nahrávce monologu vyprávěném skotským dialektem. Skladba "Careful with That Axe, Eugene" (tato píseň měla několik verzí názvu) je typicky watersovská, jedná se o basový a klávesový jam vrcholící údery do bubnů a Watersovým nelidským zařváním. Zatímco Barrett napsal téměř celé první album skupiny, na druhém albu A Saucerful of Secrets, jež bylo vydáno několik měsíců po Barrettově odchodu, se od něj objevuje pouze jedna píseň - "Jugband Blues" (byla původně určena pro debutové album). Na druhé desce Barrett ještě hraje ve skladbách "Remember a Day" a "Set the Controls for the Heart of the Sun", které byly nahrány ve druhé polovině roku 1967. Album A Saucerful of Secrets bylo vydáno v červnu 1968, dosáhlo na 9. místo v britské hitparádě a stalo se jediným albem Pink Floyd, které se vůbec neumístilo v USA. I když Barrett již ze skupiny odešel, album stále obsahovalo psychedelickou hudbu v jeho stylu zkombinovanou s experimentálním provedením, jež se naplno projevilo na desce Ummagumma. Hlavní skladbou A Saucerful of Secrets je stejnojmenné 12minutové dílo, jež předznamenalo nástup dlouhých, epických skladeb. Album bylo kritiky přijato nevalně, v současnosti jsou k tomuto dílu kritici shovívavější, především když jej berou v kontextu s pozdější tvorbou skupiny. Následující alba Pink Floyd poté často obsahují dlouhé, monumentální skladby s rozrůstající kompozicí a mnohem koncentrovanějšími texty. Pink Floyd byli najati režisérem Barbetem Schroederem, aby složili soundtrack k jeho filmu More, který měl premiéru v květnu 1969. Soundtrack byl vydán jako samostatné album skupiny pod názvem Soundtrack from the Film More v červenci 1969. Album se dostalo na 9. místo ve Spojeném království a na 153. příčku v USA. Odlišovalo se od tehdejší představy, jak by mělo LP od Pink Floyd vypadat; mnoho skladeb na More (jak jej fanoušci obyčejně nazývají) jsou akustické folkové písně. Dvě z těchto skladeb, "Green Is the Colour" a "Cymbaline", se staly součástí tehdejších živých vystoupení i turné The Man and the Journey, "Cymbaline" byla také první písní Pink Floyd, ve které Roger Waters cynicky vyjadřuje svůj postoj vůči hudebnímu průmyslu. Zbytek alba je složen z avantgardních kousků (některé byly rovněž součástí The Man and the Journey) a z několika rockovějších skladeb, jako např. až hard rockově znějící "The Nile Song". Další nahrávkou skupiny bylo dvojalbum Ummagumma (říjen 1969). První desku tvoří živé nahrávky z koncertů konaných v roce 1969, druhá deska je studiový experiment, kde každý člen sólově nahrál půlku gramofonové desky jako sólový projekt (Masonova první žena přispěla jako flétnistka). Ačkoliv album vyšlo v této podobě, původně bylo plánováno pouze jako čistě avantgardní směs zvuků z "nalezených" nástrojů. Potíže při nahrávání a nedostatek v organizaci skupiny vedly k tomu, že tento projekt ztroskotal. Slovo "ummagumma" v názvu znamená v cambridgeském slangu "soulož" a odráží postoj kapely v době, kdy byli její členové frustrovaní z neustálé práce ve studiu. Studiová část desky je silně experimentální, nachází se zde Watersova folková píseň "Grantchester Meadows" a experimentální skladba "Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving with a Pict", nemelodický pianový "Sysyphus" od Wrighta, různorodé progresivní rockové struktury ve skladbě "The Narrow Way" (Gilmour) a Masonovo sólo na bicí ("The Grand Vizier's Garden Party"). Skladba "Several Species..." je pětiminutový song složený pouze z hlasu Rogera Waterse přehrávaného v různých rychlostech, což ve výsledku zní jako zvuk hlodavců a ptáků. Některé skladby ze studiového disku byly hrány na turné The Man and the Journey. Koncertní disk alba Ummagumma obsahuje skladby z nejslavnější psychedelické éry a právě kvůli této části ocenili kritici toto album pozitivněji než předešlá dvě. Komerčně bylo toto album nejoblíbenějším počinem Pink Floyd do té doby (5. místo v britské hitparádě a 74. v USA). Album Atom Heart Mother z roku 1970 je prvním, na němž Pink Floyd nahrávali s orchestrem. Deska vznikla díky spolupráci s avantgardním skladatelem Ronem Geesinem. První strana LP obsahuje titulní, 23minutovou rockově-orchestrální skladbu, na druhé straně desky se nachází jedna píseň od každého z tehdejších zpěváků ve skupině (Watersova folk rocková "If", Wrightova nostalgická "Summer '68" a Gilmourova bluesová "Fat Old Sun"). Poslední skladbou je dvanáctiminutová "Alan's Psychedelic Breakfast", což je koláž zvuků muže, jenž si dělá a posléze jí snídani a zároveň přemýšlí o životě (v této části již hrají běžné hudební nástroje). Použití hluků, náhodných zvukových efektů a nahrávek hlasů se poté stalo důležitou součástí zvuku kapely. I když bylo Atom Heart Mother ve své době považováno za velký krok zpět a dnes je bráno jako jedno z nejnepřístupnějších alb skupiny, dosáhlo do té doby největších úspěchů v hitparádě - 1. místo v britském žebříčku a 55. příčka v USA. Později jej Gilmour nazval "hromadou bordelu" a Waters se nechal slyšet, že "by mu nevadilo, kdyby ho (tzn. album) někdo hodil do popelnice, aby jej už nikdo nikdy neposlouchal". Album bylo dalším přechodným, kde titulní skladba napovídala, kam se ubere pozdější vývoj kapely - jako tomu bylo později např. u "Echoes". Popularita alba způsobila, že Pink Floyd podnikli své první velké turné po Spojených státech amerických. Pink Floyd také v roce 1970 přispěli k soundtracku filmu Zabriskie Point, ačkoliv velká část jejich skladeb byla nakonec režisérem Michelangelem Antonionim zamítnuta. Předtím, než vyšlo další studiové album, skupina vydala v roce 1971 výběrovou desku Relics, která obsahuje několik písní z počátků kapely a z B stran singlů. Nachází se na ni i nová píseň "Biding My Time" od Rogera Waterse. Ta byla původně součástí turné The Man and the Journey v roce 1969 a byla nahrána byla během přípravy na album Ummagumma. V tomto období se Pink Floyd vzdali jakéhokoliv spojení s psychedelickou scénou (a s Barrettem) a stali se význačnou skupinou, již je těžké zařadit. Odlišné styly skladatelů ve skupině, Gilmoura, Waterse a Wrighta, se spojily dohromady a vytvořily unikátní zvuk, který je mezi fanoušky znám jako "Pink Floyd Sound". Do této éry patří dvě asi nejdůležitější alba skupiny, The Dark Side of the Moon a Wish You Were Here Zvuk kapely se stal jemným a celistvým, s filozofickými texty, charakteristickou Watersovou baskytarou, bluesovým zvukem Gilmourovy kytary a lehkými klávesovými melodiemi Ricka Wrighta. Gilmour byl v této době dominantním zpěvákem, typickými se pro skupinu v této době stal také saxofon Dicka Parryho a ženské vokály. Někdy nemelodický a drsný zvuk z minulých let předznamenal vývoj ke zvuku sametovému, čistému, jemnému a dlouhé, epické skladby dosáhly svého vrcholu v "Echoes". Tato éra byla nejen začátkem, ale i koncem spolupráce kompletní skupiny při vzniku skladeb. Po roce 1973 začal být stále patrnější Watersův vliv a to nejen textařsky, ale i hudebně. Z tohoto období pochází na dlouho dobu (do roku 1994 s albem The Division Bell) poslední písně, na kterých zpíval hlavní vokály Rick Wright ("Time" z roku 1973) či na kterých se hudebně podílel ("Shine On You Crazy Diamond" z roku 1975). Zároveň také ostře klesal Gilmourův podíl na tvorbě nových skladeb, ačkoliv po celou dobu byl hlavním zpěvákem skupiny. Poslední vazby k Barrettovi byly rozvázány symbolicky albem Wish You Were Here, ze kterého pochází skladba "Shine On You Crazy Diamond", jež je napsána jako pocta a zároveň žalozpěv nad osudem jejich přítele. V roce 1971 vydala skupina album Meddle, které obsahuje 23minutové epické dílo "Echoes", jež zabírá celou druhou stranu desky. "Echoes" je jemná, progresivní rocková skladba s dlouhými kytarovými a klávesovými sóly a dlouhou mezihrou uprostřed. Ta se skládá ze syntetizovaného zvuku velrybích písní hraných na kytaru společně s krákáním vran. "Echoes" popsal Waters jako "zhudebněnou poému", Meddle je podle Nicka Masona "prvním skutečným albem Pink Floyd. Ukázalo nám myšlenku tématu, k němuž se lze vracet". Album mělo zvuk a styl nastupující úspěšné éry Pink Floyd, ale neobsahovalo orchestr, tak význačný u alba Atom Heart Mother. Meddle také obsahuje atmosférickou "One of These Days", oblíbenou koncertní píseň, kde Mason odříkává jediný text skladby: "One of these days, I'm going to cut you into little pieces. . " (volně česky: "Jednoho dne tě rozsekám na malé kousíčky.") Dále se v této skladbě nachází výrazná bluesová elektrická kytara a melodie, která v jednom okamžiku přejde ve strojové pulsování odkazující na ústřední melodii z populárního sci-fi seriálu Pán času. Jemný feeling ve skladbě "Fearless" je poté patrný na následujících třech albech. "Fearless" je inspirovaná country hudbou, stejně jako akustická kytara v "A Pillow of Winds", což je jedna z mála zamilovaných písní, jež kdy Pink Floyd složili. Watersova role jako hlavního textaře zde začala nabývat obrysů, kdy jazzovou píseň "San Tropez" přinesl prakticky hotovou. Deska Meddle byla nadšeně přijata jak kritiky, tak fanoušky. Dosáhla na 3. místo v britské hitparádě, v USA ale pouze na 70. pozici. Deska Obscured by Clouds vyšla v roce 1972 jako soundtrack k filmu La Vallée, což byl další klubový film režiséra Barbeta Schroedera. Bylo to první album skupiny, jež se dostalo do americké Top 50 (46. místo) a v Británii dosáhlo 6. místa. Zatímco Mason později toto album nazval "senzačním", kritici už takové nadšení nesdíleli. Text písně "Free Four", první skladby, jež byla často hrána v amerických rádiích, poprvé obsahuje Watersovo přemýšlení nad smrtí svého otce v druhé světové válce. Je to motiv, který je patrný v následujících albech skupiny Pink Floyd i sólové kariéře Rogera Waterse. Další dvě písně z alba, "Wot's... Uh The Deal" a "Childhood's End" také obsahují témata, jež byla později použita v následujících albech. První z nich je o osamění a zoufalství, toto téma bylo plně rozvinuto v éře Rogera Waterse, druhá naznačuje, co přijde na dalším albu - téma života, smrti a plynutí času. "Childhood's End" (název je zřejmě podle stejnojmenné novely Arthura C. Clarka) je také posledním textařským příspěvkem Davida Gilmoura na následujících 15 let. Album je stylově jiné než předešlé Meddle a někdy zabíhá do blues-rocku ("The Gold It's In the..."), folk rocku ("Burnin' Bridges") a rocku s dominantní klavírní složkou ("Stay"). V tomto období režisér Adrian Maben vydal první koncertní film skupiny, Pink Floyd v Pompejích, jenž obsahuje záběry skupiny hrající v antickém amfiteátru v Pompejích, bez publika, pouze s filmovým štábem. Maben také nahrál rozhovory s členy skupiny a náhledy do zákulisí během nahrávání alba The Dark Side of the Moon v Abbey Road Studios, ačkoliv časové pořadí jednotlivých scén bylo upraveno až po vydání alba. Tyto náhledy do zákulisí jsou součástí pozdějších vydání Live at Pompeii. Vydání celosvětově úspěšného alba The Dark Side of the Moon v roce 1973 bylo předělovým momentem v historii kapely. Pink Floyd přestali po písni "Point Me at the Sky" (1968) vydávat singly (ve Spojeném království) a nikdy nebyli skupinou jednotlivých hitů, ačkoliv skladba "Money" z The Dark Side of the Moon se objevila v Top 20 v USA. Díky tomuto albu dosáhli poprvé na první místa v americké hitparádě, The Dark Side of the Moon je jedno z nejlépe prodávaných alb v USA a třetí nejprodávanější album na světě (více než 45 milionů nosičů). Kritiky vychvalované album zůstalo v americkém žebříčku Billboard Top 200 nebývalých 741 týdnů (z toho 591 týdnů v řadě, od roku 1976 do 1988), což je světový rekord. Rovněž zůstalo 301 týdnů v britské hitparádě, ačkoliv nikdy nedosáhlo výše než na druhé místo. Důležitou součástí alba je saxofon, který napovídá, že se skupina nechala inspirovat jazzem (především Rick Wright), a ženské vokály pomáhající rozšířit hudební strukturu alba. Deska obsahuje jak přímé rockové skladby, jako "Money" nebo "Time", vokálně-instrumentální skladbu "The Great Gig in the Sky" (zpívá Clare Torryová), či minimalistickou "On the Run", která je hrána skoro celá na syntezátor. Náhodné zvukové efekty a útržky rozhovorů prostupují celým albem, mnoho z nich bylo nahráno ve studiu. Watersova interview začínala otázkou "Jaká je vaše oblíbená barva?", aby se tázaný uvolnil. Poté se zeptal "Kdy jste se naposledy choval násilně? A byl jste v právu?". Odpověď je poté zařazena na albu ("Money"). V jiném rozhovoru se zase ptal "Bojíte se smrti?". Text a zvuk alba popisuje tlaky, jimž je člověk v dnešním světě vystaven. Tento koncept (vznikl při poradě skupiny u Masonova kuchyňského stolu) inspiroval kapelu a společně napsali několik motivů (některé z nich Waters poté využil na dalších albech) jako např. "Us and Them", píseň o násilí a zbytečnosti války, nebo motiv šílenství a neurózy v "Brain Damage". Složitá a precizní výstavba alba je zásluhou Alana Parsonse, který tímto stanovil nový standard v kvalitě zvuku. Tento aspekt se stal poté typickým rysem skupiny a zároveň pomohl v prodejnosti alba, neboť chtiví zvukofilové si po "ojetí" desky běželi koupit novou kopii. Ve snaze zúročit svou nabytou popularitu vydali Pink Floyd v roce 1974 výběrové dvojalbum A Nice Pair, jež obsahuje znovuvydané první dvě desky skupiny, The Piper at the Gates of Dawn a A Saucerful of Secrets. Album Wish You Were Here, vydané roku 1975, obsahuje motiv nepřítomnosti. Nepřítomnosti lidskosti v hudebním průmyslu a nejvýrazněji nepřítomnosti Syda Barretta. Album je dobře známé díky stejnojmenné písni, rovněž obsahuje dlouhou instrumentální skladbu "Shine On You Crazy Diamond" skládající se z devíti částí, jež byla složena jako pocta Sydu Barretovi. Mnoho hudebních vlivů z minulosti se zde spojilo dohromady - atmosférické klávesy, bluesová kytara, dlouhá saxofonová sóla (hrána Dickem Parrym), jazzové prvky a agresivní elektrická kytara. Skladba se skládá z několika navzájem spojených částí, vrcholí žalozpěvem hraným na syntetický roh a končí hudební citací z jednoho z prvních singlů skupiny, "See Emily Play", jakožto poslední poctou Sydu Barrettovi, vůdci kapely v jejich počátcích. Titulní píseň "Wish You Were Here" je rovněž věnována Barrettovi. Zbývající dvě písně, "Welcome to the Machine" a "Have a Cigar" ostře napadají hudební průmysl; ta druhá je zpívaná britským folkovým zpěvákem Royem Harperem. Bylo to prvním album Pink Floyd, jež dosáhlo na první místo jak v britské, tak v americké hitparádě; navíc kritici jej chválili stejně jako předchozí The Dark Side of the Moon. Známá je historka o tom, jak do studia během nahrávaní Wish You Were Here vešel obtloustlý muž s vyholenou hlavou i obočím. Skupina ho chvíli nemohla poznat, až poté si uvědomila, že je to Syd Barrett, kterého neviděli několik let. Barrett je později tentýž den bez rozloučení definitivně opustil. Během tohoto období získával baskytarista a zpěvák Roger Waters stále více kontroly nad produkcí skupiny. Wrightův vliv ustupoval silně do pozadí a během nahrávání The Wall byl ze skupiny vyhozen. Hudba z tohoto období skupiny stojí často až v pozadí za texty, v nichž Waters vyjadřuje své pocity ze smrti otce ve 2. světové válce a svůj narůstající nenávistný postoj k politickým osobám jako Margaret Thatcherová nebo Mary Whitehouseová. Ačkoliv stále s jemnými nuancemi, zvuk skupiny se stal syrovějším a více založeným na kytaře a to na úkor saxofonu a kláves, jež ustoupily do pozadí stejně jako typické zvukové efekty. Velký orchestr (větší než u Atom Heart Mother) hraje důležitou roli na deskách The Wall a především The Final Cut. V lednu 1977 vyšla deska Animals (2. místo ve Spojeném království, 3. místo v USA). Styl kapely se dostal pod palbu kritiků z nově se utvořivší punkové scény, kteří albu vyčítali přílišnou nemastnost neslanost, okázalost a také to, že se vzdálilo od jednoduchosti klasického rock and rollu. Animals je mnohem kytarovější album než jeho předchůdci, což je buď díky vlivu nastupující punk rockové scény anebo kvůli tomu, že album bylo nahráno v novém (a ne úplně dokončeném) studiu Britannia Row. Je také prvním albem, kde u žádné písně není uvedeno jméno Ricka Wrighta. Animals opět obsahují dlouhé skladby, které se vážou k jeho ústřednímu tématu, jež je inspirováno Farmou zvířat od George Orwella. Ten použil psy ("Dogs"), prasata ("Pigs") a ovce ("Sheep") jako metafory lidské společnosti. Ačkoliv na albu dominuje kytara, klávesy a syntezátor zde také hrají velkou roli, což se ovšem nedá říct o saxofonu a ženských vokálech, tak typických pro minulá alba, jež zde úplně chybí. Výsledkem je hard rockový zvuk ohraničený dvěma krátkými akustickými písněmi. Mnoho kritiků se k albu vyjádřilo negativně, popisovali jej jako "obtížné" a "ponuré", ačkoliv mnoho jiných toto album chválilo právě kvůli těmto vlastnostem. Na obal desky byla použita fotka obrovského nafukovacího prasete letícího mezi komíny londýnské elektrárny Battersea. Silný vítr ale při fotografování znemožnil kontrolu nad prasetem, takže výsledný obal vznikl jako fotomontáž. Prase vytvořil holandský průmyslový designér a umělec Theo Botschuijver. Stalo se jedním ze symbolů Pink Floyd a nafukovací prasata byla od té doby součástí každého koncertu. V roce 1979 vyšla epická rocková opera The Wall téměř kompletně vytvořená Watersem, která se zabývá tématy osamocení a ztráty komunikace, jež jsou vyjádřeny metaforicky jako zeď mezi umělcem a jeho publikem. Toto album navrátilo Pink Floyd jejich pošramocený lesk a zároveň dodalo další hitový singl, "Another Brick in the Wall Part 2". The Wall také obsahuje budoucí koncertní vrcholy jako "Comfortably Numb", která se stala základním kamenem klasických rockových rádií a jednou z nejznámějších písní kapely, a "Run Like Hell". Album koprodukoval Bob Ezrin, Watersův přítel, který je podepsán pod textem ke skladbě "The Trial" a od něhož se později Waters distancoval, protože si Ezrin "pustil pro tisk pusu na špacír". Waters začal využívat svého dominantního vlivu a vůdcovství ještě více než u Animals a také si začal přivlastňovat většinu výdělků kapely, což vedlo ke konfliktům s ostatními členy. Zvuk skupiny se přesunul definitivně do hard rocku, ačkoliv orchestrální těleso připomíná minulost kapely a na albu se objevuje také několik klidnějších písní (jako "Goodbye, Blue Sky", "Vera" či "Nobody Home"). Wrightův vliv byl kompletně zminimalizován, až byl nakonec během nahrávání alba v roce 1979 vyhozen a na následujících koncertech vystupoval pouze jako najatý klávesista. Je ironií, že právě Wright byl jediným členem skupiny, jenž vydělal na koncertech The Wall, ostatní se potýkali s obrovskými výdaji nejpropracovanějšího koncertního ztvárnění v historii skupiny. Ačkoliv The Wall nikdy nedosáhlo na první místo ve Spojeném království (deska byla nejlépe třetí), strávilo v roce 1980 15 týdnů na vrcholu americké hitparády. Kritici dílo chválili, komerčně se rovněž jednalo o úspěch, bylo prodáno více než 30 milionů desek po celém světě, z toho 23 milionů jen v USA. Bylo 23× vyhlášeno RIAA platinovým. Obrovský komerční úspěch The Wall udělal z Pink Floyd druhou kapelu po The Beatles, která měla v jednom desetiletí 2 nejprodávanější desky roku (The Dark Side of the Moon v roce 1973 a The Wall v roce 1980). Film s názvem Pink Floyd: The Wall byl promítán v kinech od roku 1982 a obsahoval téměř všechny skladby z alba. Scénář napsal Waters, film byl režírován Alanem Parkerem a v hlavní roli se objevil leader skupiny Booomtown Rats Bob Geldof, který přezpíval některé písně. Ve filmu hrají důležitou roli animace Geralda Scarfa. Filmový kritik Leonard Maltin nazval film "nejdelším a nejdepresivnějším rockovým klipem historie", ten se stal hitem - lidé v USA nechali u pokladen kin více než 14 milionů dolarů. Píseň z filmu "When the Tigers Broke Free" byla také v omezeném množství vydána jako singl. Tato skladba byla později též vydána na kompilačním albu Echoes: The Best of Pink Floyd a na reedici alba The Final Cut. Ve filmu se objevuje i píseň "What Shall We Do Now?", která nebyla zařazena na studiové album z důvodu omezeného prostoru na vinylu. Jediné skladby z alba, jež nebyly použity ve filmu, jsou "Hey You" a "The Show Must Go On". Studiové album The Final Cut z roku 1983 věnoval Waters svému otci, Ericu Fletcheru Watersovi. Nese se ještě v temnějším duchu než The Wall, znovu se zabývá mnoha předchozími tématy alb a zároveň se vyjadřuje k současným problémům té doby, jako Watersova zlost na Spojené království kvůli účasti ve válce o Falklandy a vina, kterou klade tehdejším politickým vůdcům (skladba "The Fletcher Memorial Home"). Cynicky a s obavami se Waters staví k hrozbě jaderné války ("Two Suns in the Sunset"). Michael Kamen a Andy Bown zastoupili v hraní na klávesy Ricka Wrighta, jehož odchod z kapely nebyl před vydáním alba oznámen. Ačkoliv technicky vzato se jedná o album Pink Floyd, na přední straně přebalu desky není napsáno nic, na zadní straně se lze dočíst: "The Final Cut - rekviem za poválečný sen Rogera Waterse zahraný Pink Floyd: Roger Waters, David Gilmour, Nick Mason." Veškerou hudbu i text napsal sám Waters, ostatní členové skupiny se podíleli pouze na vlastním nahrávání. Waters později řekl, že nabízel skupině vydat toto album jako jeho sólové, ale zbytek kapely toto odmítl. Avšak ve své knize Pink Floyd: Od založení do současnosti bubeník Nick Mason tvrdí, že k takové diskuzi nikdy nedošlo. Gilmour opakovaně žádal Waterse o zdržení vydání tohoto alba, aby mohl dopsat dost svého materiálu, ale tato žádost byla zamítnuta. Ladění alba The Final Cut je podobné The Wall, ale více klidnější a jemnější, podobné více skladbě "Nobody Home" než "Another Brick in the Wall, Part II". Také hudební témata se mnohem více opakují, určité leitmotivy vystupují v průběhu celého alba. Album The Final Cut bylo komerčně úspěšné (1. místo ve Spojeném království, 6. místo v USA), kritiky bylo přijato dobře a mělo i rádiový hit ("Not Now John" - jediná hardrocková píseň na albu a zároveň jediná částečně zpívaná Gilmourem). Říká se, že hádky mezi Watersem a Gilmourem byly v té době tak časté, že se nikdy neúčastnili nahrávaní společně a Gilmour byl vypuštěn z popisu na albu jako koproducent. Kapela nekonala na propagaci alba žádné turné, ačkoliv některé písně se objevovaly na sólových koncertech Waterse. Po The Final Cut vydalo Capitol Records v roce 1983 výběrové album Works, na kterém se poprvé objevila Watersova píseň "Embryo" z roku 1970 (vyšla již na těžko sehnatelné kompilaci z roku 1970 Picnic - A Breath of Fresh Air pod hlavičkou Harvest Records). Členové kapely se poté rozešli a trávili čas nad svými sólovými projekty. Waters v prosinci 1985 oznámil, že opouští skupinu Pink Floyd, kterou označil za "kreativně vyčerpanou", a předpokládal, že bez něj, jakožto hlavního skladatele, kapela zanikne. V roce 1986 však Gilmour a Mason začali pracovat na novém albu. Ve stejné době nahrával Waters své druhé sólové album, jež nazval Radio K.A.O.S. (vyšlo 1987). Zároveň se táhl soudní proces, ve kterém Roger Waters požadoval, aby název Pink Floyd již nemohl být používán. Proces byl nakonec vyřešen mimosoudně ve prospěch Gilmoura a Masona, kterým byl název Pink Floyd přiřknut. Po zvážení a zamítnutí mnoha titulů byl nakonec pro nové album dvoučlenné kapely s najatými studiovými hudebníky vybrán název A Momentary Lapse of Reason (3. místo ve Spojeném království, 3. místo v USA). Bez Waterse, který byl dominantním textařem skupiny po více než deset let, musela skupina shánět pomoc jinde. Protože externího textaře Pink Floyd nikdy ve své historii nepotřebovali, sklidil tento krok hodně kritiky. Bob Ezrin, který obnovil své přátelství s Gilmourem v roce 1983 (koprodukoval jeho sólovou desku About Face), na albu působil jako koproducent a jeden z textařů. Vrátil se také klávesista Rick Wright, ale pouze jako najatý hráč (na následujícím turné v roce 1988 už byl plnoprávný člen skupiny). Gilmour později přiznal, že Mason a Wright na albu téměř nehráli. Kvůli jejich malým příspěvkům někteří kritici soudí, že se jedná spíše o sólový projekt Gilmoura, podobně jako se dá považovat The Final Cut za Watersovu sólovou desku. O rok později skupina vydala dvojalbum Delicate Sound of Thunder, což je záznam z koncertů na Long Island v USA. Na začátku 90. let 20. století nahrál Pink Floyd několik instrumentálních skladeb k dokumentárnímu filmu La Carrera Panamerica, který pojednává o klasickém automobilovém závodu odehrávajícím se v Mexiku a jehož se jako jezdci zúčastnili i Gilmour a Mason. Během závodu se Gilmour a manažer Steve O'Rourke (který jel jako navigátor) vybourali. O'Rourke si zlomil nohu, Gilmour vyvázl jen s pohmožděninami. Skladby pro tento film jsou zajímavé tím, že obsahují první materiál od alba Wish You Were Here, k němuž skladatelsky přispěl Rick Wright, a také jediný materiál, ke kterému přispěl Nick Mason od doby The Dark Side of the Moon. V roce 1992 vyšel devítidiskový set Shine On, jenž obsahoval remasterované verze A Saucerful of Secrets, Meddle, The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here, Animals, The Wall a A Momentary Lapse of Reason. Navíc je zde bonusový disk The Early Singles, jenž obsahuje prvotní singly skupiny. V setu je rovněž obsažen držák, díky kterému mohou všechna tato alba stát rovně a jejich boční strany poskládané vedle sebe tvoří dohromady obrázek z alba The Dark Side of the Moon. Téměř nečitelný kruhový text na každém CD obsahuje slova "The Big Bong Theory". Poslední studiovou nahrávkou skupiny bylo v roce 1994 album The Division Bell, na němž se ostatní členové skupiny (Wright a Mason) podíleli více než na předešlé desce A Momentary Lapse of Reason. Wright se ustálil jako plnohodnotný člen skupiny a je uváděn i jako spoluautor několika skladeb. Album bylo přijato mnohem lépe než předchozí deska, ačkoliv bylo stále kritizováno jako unavující a šablonovité. Stalo se však druhým albem Pink Floyd, jež dosáhlo na první místo v britské i americké hitparádě (po Wish You Were Here). The Division Bell je koncepčním albem, kde se v určitém smyslu Gilmour dotýká stejných témat jako Waters v The Wall. Název alba vymyslel Douglas Adams, dobrý Gilmourův přítel. Mnoho z textů pomáhala napsat Polly Samsonová, tehdejší Gilmourova přítelkyně, kterou si krátce po vydání alba vzal. Kromě Samsonové se na albu podíleli další muzikanti, kteří vystupovali při turné k A Momentary Lapse of Reason, a rovněž i saxofonista Dick Parry, nedílný člen vystoupení Pink Floyd v 70. letech. Anthony Moore, který se podílel na textu pro několik skladeb na předchozím albu, dodal text k písní Ricka Wrighta "Wearing the Inside Out", což byla první píseň, ve které byl Wright hlavním zpěvákem od alba The Dark Side of the Moon. V roce 1995 vydali Pink Floyd živé album Pulse, jež záhy dosáhlo na 1. místo v USA a obsahovalo písně hrané během turné The Division Bell na koncertech v Londýně, Římě, Hannoveru a Modeně. Deska obsahuje kompletně zahrané The Dark Side of the Moon (díky tomuto turné hrála skupina The Dark Side of the Moon během dvou dekád - v 70. a 90. letech 20. století). Rovněž vyšel i stejnojmenný videozáznam z londýnského Earls Court z 20. října 1994 - původně jako VHS a laserdisc, DVD verze byla vydána 10. července 2006 a rychle dosáhla prvních míst v prodejnosti. CD z roku 1995 mělo LED diodu, IC časovač a baterii, díky které světýlko na obalu blikalo červeně každou sekundu jako srdeční tep. V rámci turné The Division Bell vystoupila skupina poprvé a naposledy také v České republice a to konkrétně 7. září 1994 na Velkém strahovském stadionu. Tam jejich koncert navštívilo asi 115 000 fanoušků, čímž se stal jedním z největších koncertů, jaké se kdy v České republice uskutečnily. 16. ledna 1996 byla skupina uvedena do Rock and rollové síně slávy. Roger Waters se ceremoniálu nezúčastnil. Živé nahrávky The Wall, které byly nahrány během vystoupení v Londýně v letech 1980-1981, vyšly v roce 2000 pod názvem Is There Anybody Out There? The Wall Live 1980-81 a dosáhly na 19. místo v USA. V roce 2001 vyšla remasterovaná dvoudisková verze nejznámějších skladeb skupiny pod názvem Echoes: The Best of Pink Floyd. Gilmour, Mason, Wright i Waters spolupracovali na výběru, pořadí a úpravách písní. Menší rozpor vyvolalo pořadí písní, jež není chronologické a je tedy vytržené z kontextu původních alb. Některé skladby, jako např. "Echoes", "Shine On You Crazy Diamond", "Marooned" a "High Hopes", musely být zkráceny. Album dosáhlo druhého místa ve Spojeném království i v USA. Na dvou koncertech Watersova sólového turné In the Flesh v červnu 2002 hostoval za bicími během skladby "Set the Controls for the Heart of the Sun" Nick Mason. Roku 2003 byla vydána SACD reedice The Dark Side of the Moon s novým obalem (ke 30. výročí původního vydání). Album bylo rovněž znovu vydáno jako 180gramová vinylová deska, která má vzhled originálu, ale má nový přebal. 30. října 2003 zemřel dlouholetý manažer Pink Floyd Steve O'Rourke. 2. července 2005 se trio znovu sešlo k příležitosti koncertu Live 8. Navíc se k nim připojil i Waters, poprvé po 24 letech byla skupina kompletní ve svém nejslavnějším složení. Zahráli 4 písně ("Speak to Me"/"Breathe"/"Breathe (Reprise)", "Money", "Wish You Were Here" a "Comfortably Numb"), kde se ve zpěvu vystřídali Gilmour i Waters. Po poslední písni řekl Gilmour: "Děkujeme, dobrou noc," a začal odcházet z pódia. Waters jej však zavolal zpět a všichni čtyři se společně objali, což se stalo jedním z nejslavnějších obrázků z Live 8. Týden po Live 8 byl zaznamenán nový nárůst zájmu o Pink Floyd. Podle obchodního řetězce s hudbou HMV vzrostly prodeje Echoes: The Best of Pink Floyd v tomto týdnu o 1 343 %, zatímco Amazon.com zaznamenal nárůst prodeje u The Wall o 3 600 %, Wish You Were Here o 2 000 %, Dark Side of the Moon o 1 400 % a Animals o 1 000 %. David Gilmour poté prohlásil, že zisk z těchto prodejů věnuje na charitu a zároveň vyzval ostatní vystupující umělce a jejich nahrávací společnosti, aby udělali totéž. Dne 16. listopadu 2005 byla skupina uvedena Petem Townshedem do hudební Síně slávy Spojeného království. Gilmour a Mason byli přítomni osobně, Wright nemohl přijet kvůli operaci oka a Waters se spojil prostřednictvím videa z Říma. Mnoho fanoušků doufalo, že společné vystoupení na Live 8 povede k obnovení skupiny, jíž bylo dokonce nabídnuto rekordních 250 milionů dolarů za turné po USA, ale členové skupiny jasně prohlásili, že nic takového neplánují. Několik týdnů po vystoupení se však zdálo, že se členové udobřili. Gilmour potvrdil, že jeho vztah k Watersovi je na "přátelské bázi", Waters vydal k tématu obnovení několik prohlášení, podle kterých by si rád s ostatními ještě někdy zahrál, ale ne celé turné, spíše jednorázovou akci typu Live 8. 31. ledna 2006 vydal David Gilmour za skupinu prohlášení, že "sjednocení skupiny neplánují", čímž popřel všechny spekulace, jimiž se zabývala média. Gilmour později řekl v rozhovoru pro list La Repubblica, že "končí s Pink Floyd a bude se jen soustředit na svou sólovou kariéru a rodinu". Na Live 8 hrál prý proto, aby podpořil dobrou věc, usmířil se s Watersem a svou případnou neúčast by určitě litoval. Na druhou stranu řekl, "že by Pink Floyd byli ochotni hrát na koncertě na podporu izraelsko-palestinského příměří". V březnu 2006 vydal Gilmour svoji třetí sólovou desku On an Island, na které se podílel i Rick Wright, jenž se zúčastnil i následujícího turné. Dne 31. května 2006 se koncertě v Royal Albert Hall přidal ke Gilmourově skupině i Nick Mason, který si zahrál ve skladbách "Wish You Were Here" a "Comfortably Numb". Waters byl také pozván, ale generální zkoušky na jeho turné po Evropě a Americe jej donutily odmítnout. Nick Mason opět během let 2006 a 2007 hostoval na několika Watersových koncertech. Po smrti Syda Barretta 7. července 2006 fanoušci doufali, že se skupina dá dohromady na jeho počest. Dne 10. května 2007 se v londýnském Barbican Arts Centre uskutečnil koncert k uctění Barrettovy památky. Samostatně na něm vystoupil Roger Waters a po něm vystoupil i zbytek kapely ve složení David Gilmour, Nick Mason a Rick Wright. Ke společnému vystoupení tak, i přes očekávání fanoušků, nedošlo. Ke 40. výročí debutového alba kapely, prvního singlu a jejich smlouvy s nahrávací společností EMI vydali Pink Floyd v roce 2007 reedici jejich prvního alba The Piper at the Gates of Dawn a rovněž i box set Oh, by the Way obsahující ucelené vydání všech studiových alb Pink Floyd v remasterované podobě. Dne 15. září 2008 zemřel na rakovinu klávesista Rick Wright, čímž definitivně zanikla naděje na další vystoupení Pink Floyd v jejich nejslavnějším složení Gilmour - Waters - Wright - Mason. Dne 10. července 2010 vystoupil David Gilmour společně s Rogerem Watersem na malém charitativním koncertu (pro přibližně 200 diváků) pro nadaci Hoping Foundation v Kidlingtonu v Oxfordshire. Na oplátku, že Waterse pozval, slíbil Gilmour, že zahraje na jednom koncertě jeho připravovaného turné The Wall Live ve skladbě "Comfortably Numb", k čemuž došlo 12. května 2011 v Londýně. Gilmour se společně s Nickem Masonem na pódium vrátil i při závěrečné písni "Outside the Wall". Dne 4. ledna 2011 podepsali Pink Floyd pětiletou smlouvu s EMI, která vyřešila prodej jejich díla v době internetu a nabízení jednotlivých písní. Skupina si ubránila svoji představu, že jejich alba nesmí být prodávána jako jednotlivé skladby, ale jako celky. V listopadu 2014 vydali Pink Floyd nové studiové album The Endless River složené z instrumentálních kompozic a jedné písně. Jeho původ pochází z nahrávacích frekvencí pro desku The Division Bell, kdy vzniklo množství materiálu, jenž nebyl na The Division Bell. David Gilmour a Nick Mason s pomocí dalších hudebníků a producentů v letech 2013 a 2014 přepracovali a rozšířili, přičemž využili i původních klávesových nahrávek Richarda Wrighta. Toto neočekávané album se stalo nejvíce předobjednávaným albem historie Amazonu, když předčilo i desku Midnight Memories skupiny One Direction. Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Pink Floyd. The Piper at the Gates of Dawn (1967) A Saucerful of Secrets (1968) Ummagumma (1969, dvojalbum: koncertní a studiový disk) Atom Heart Mother (1970) Meddle (1971) . The Dark Side of the Moon (1973) Wish You Were Here (1975) Animals (1977) The Wall (1979, dvojalbum) The Final Cut (1983) A Momentary Lapse of Reason (1987) The Division Bell (1994) The Endless River (2014)

VERB_PHRASE

YES_NO

000556

Prosinec je podle gregoriánského kalendáře dvanáctý a poslední měsíc v roce. Má 31 dní. Prosinec začíná stejným dnem v týdnu jako září. 21. prosince nebo 22. prosince je zimní slunovrat. Slunce stojí nad obratníkem Kozoroha. V tento den je na severní polokouli nejkratší den v roce. Noc je nejdelší. V římském kalendáři byl prosinec desátým měsícem (proto se jmenuje v jiných jazycích december, podle decem = deset). V roce 153 př. n. l. byly přidány ještě další dva měsíce. V církevním kalendáři, podle toho, na který den připadá Štědrý den, začíná poslední neděli v listopadu nebo první neděli prosince advent. Pokud je 29., 30. nebo 31. prosince pondělí, budou připočítány tyto dny k prvnímu týdnu příštího roku. V takovém případě končí poslední týden v roce společně s poslední nedělí v prosinci....

Kolik dní má prosinec?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Prosinec

Má 31 dní.

Prosinec je podle gregoriánského kalendáře dvanáctý a poslední měsíc v roce. Má 31 dní. Prosinec začíná stejným dnem v týdnu jako září. 21. prosince nebo 22. prosince je zimní slunovrat. Slunce stojí nad obratníkem Kozoroha. V tento den je na severní polokouli nejkratší den v roce. Noc je nejdelší. V římském kalendáři byl prosinec desátým měsícem (proto se jmenuje v jiných jazycích december, podle decem = deset). V roce 153 př. n. l. byly přidány ještě další dva měsíce. V církevním kalendáři, podle toho, na který den připadá Štědrý den, začíná poslední neděli v listopadu nebo první neděli prosince advent. Pokud je 29., 30. nebo 31. prosince pondělí, budou připočítány tyto dny k prvnímu týdnu příštího roku. V takovém případě končí poslední týden v roce společně s poslední nedělí v prosinci. Takový rok má vždy 52 kalendářních týdnů. Název pravděpodobně pochází od slova "prosiněti" (problesknout), což značí, že se jedná o měsíc, kdy slunce už jen občas prosvitne (probleskne) mezi mraky. Může ale být odvozen též od slova siný (modravý, šedivý), či od slova prase, jelikož tento měsíc je obvyklým časem zabijaček. Další možností původu je odvození od slova "prosit" v souvislosti s vánočním koledováním. Vánoce Silvestr Obrázky, zvuky či videa k tématu prosinec ve Wikimedia Commons

NUMERIC

NUMERIC

004768

... svalů a bolestí hlavy. Dále typicky následuje nevolnost, zvracení a průjem, společně se zhoršeným fungováním jater a ledvin. V této fázi začínají mít někteří lidé problémy s krvácením. Virus ebola se poprvé objevil v roce 1976 a od té doby různé kmeny viru ebola způsobují epidemie s mírou letality dosahující 50–90 %. Místem těchto epidemií byly především africké země jako Demokratická republika Kongo, Republika Kongo, Gabon, Uganda a Súdán, během žádné z jednotlivých epidemií nebylo nakaženo více než 500 osob. V roce 2013 vypukla rozsáhlá epidemie v západoafrické Guineji, která se rozšířila i do sousední Libérie a Sierry Leone i nedaleké Nigérie. V srpnu 2014 počet nakažených přesáhl 7 000 lidí a počet mrtvých 3 500 lidí. V současnosti je známo 5 kmenů viru ebola. Tři z nich (ebola-Zair, -Súdán a -Bundibugyo) napadají člověka. Čtvrtý kmen (ebola-Pobřeží slonoviny, anglicky Taï Forest ebolavirus) dosud...

Kde se vyskytují nejvíce epidemie viru Ebola?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ebola

Místem těchto epidemií byly především africké země jako Demokratická republika Kongo, Republika Kongo, Gabon, Uganda a Súdán, během žádné z jednotlivých epidemií nebylo nakaženo více než 500 osob.

Ebola (též krvácivá horečka ebola) je virové onemocnění ze skupiny krvácivých (hemoragických) horeček, které napadá lidi a některé další primáty. Představuje jednu z nejnebezpečnějších nákaz, s jakou se kdy lidstvo setkalo. Jeho původcem je filovirus ebola. Dosud největší epidemie této nemoci s největším počtem úmrtí propukla na přelomu let 2013 a 2014 v západní Africe. Symptomy se obvykle začínají projevovat dva až tři týdny po nákaze virem, a to horečkou, bolestí v krku, bolestmi svalů a bolestí hlavy. Dále typicky následuje nevolnost, zvracení a průjem, společně se zhoršeným fungováním jater a ledvin. V této fázi začínají mít někteří lidé problémy s krvácením. Virus ebola se poprvé objevil v roce 1976 a od té doby různé kmeny viru ebola způsobují epidemie s mírou letality dosahující 50–90 %. Místem těchto epidemií byly především africké země jako Demokratická republika Kongo, Republika Kongo, Gabon, Uganda a Súdán, během žádné z jednotlivých epidemií nebylo nakaženo více než 500 osob. V roce 2013 vypukla rozsáhlá epidemie v západoafrické Guineji, která se rozšířila i do sousední Libérie a Sierry Leone i nedaleké Nigérie. V srpnu 2014 počet nakažených přesáhl 7 000 lidí a počet mrtvých 3 500 lidí. V současnosti je známo 5 kmenů viru ebola. Tři z nich (ebola-Zair, -Súdán a -Bundibugyo) napadají člověka. Čtvrtý kmen (ebola-Pobřeží slonoviny, anglicky Taï Forest ebolavirus) dosud způsobil jen jedno zaznamenané lidské onemocnění, když došlo k přenosu choroby z pitvaného šimpanze, a nebylo smrtelné. Pátý kmen (ebola-Reston) napadá opice a prasata. Jméno ebola bylo převzato od řeky, která protéká oblastí, v níž propukla první epidemie této nemoci. Virus Ebola pochází z tzv. rodiny filovirů, ke které se mimo jiné řadí i Virus Marburg. Byl pojmenován po řece Ebola, v jejíž blízkosti byl poprvé (1976) zaznamenán výskyt tohoto viru doktorem Ngoy Musholaou ve vesnici Yambuku (Demokratická republika Kongo, kmen Ebola-Zair, Ebola-Z), další výskyt byl krátce nato zaznamenán ve vesnici Nzara, v západním Súdánu (kmen Ebola-Súdán, Ebola-S). Z 602 identifikovaných případů bylo 397 smrtelných. Kmen viru Sudan vykazuje menší míru smrtnosti, a to kolem 50 %; v porovnání s 90 % kmenu Ebola Zaire. V roce 1990 byl identifikován další, třetí kmen viru ve městě Reston, Virginia mezi opicemi importovanými z Filipín, pojmenovaný byl Ebola–Reston. U tohoto kmenu se zdá, že se dokáže šířit vzduchem. Ačkoliv 4 zaměstnanci vykazovali pozitivní testy na virus, žádný z nich neonemocněl. Zdá se tedy, že tento kmen nezpůsobuje žádné fatální následky pro člověka. Další epidemie tohoto viru byla zaznamenána v roce 2008 mezi prasaty na Filipínách a následně u 6 zaměstnanců jatek. Žádný z nakažených zaměstnanců však neonemocněl. Ebola znova propukla v Demokratické republice Kongo (v letech 1995, 2003, 2007, 2008, 2012 a 2014), v Gabonu (1994, 1996 a 2001), Ugandě (2000, 2007 a 2012), v Súdánu v roce 2004 a v Republice Kongo (2001, 2002, 2003 a 2005). Nový podtyp byl izolován z vědce v Pobřeží slonoviny v roce 1994, (EBO–CI). V roce 2013 propukla rozsáhlá epidemie v západní Africe. Zobrazení viru Ebola elektronovým mikroskopem ukazuje vláknovitý charakter viru, tak typický pro filoviry. Virová vlákna jsou obvykle tvarována do mnoha podob, včetně podoby "U", "6", svinuté podoby nebo i tzv. rozvětvené podoby. Pozorování a měření ukazují, že vlákna mohou mít v průměru 80 nm. Délka vlákna je však velice proměnlivá, byla zaznamenána vlákna dlouhá až 14 μ. První obrázek viru Ebola byl získán pomocí elektronového mikroskopu 13. října roku 1976 doktorem F.A. Murphym, který toho času pracoval ve výzkumném středisku CDC (Centrum pro kontrolu chorob). Ebola–Zaire byl první objevený a nejnebezpečnější kmen eboly se smrtností až 90 %. Způsobuje největší počet onemocnění. Poprvé se objevil v roce 1976 ve vesnici Yambuku (Zaire – nyní Demokratická republika Kongo). Pacient Mabelo Lokela, ředitel vesnické školy, přišel na kontrolu do místní misionářské nemocnice s horečkou. Jedna ze sester pracující v této nemocnici předpokládala, že se jedná o malárii, a dala mu injekci s chininem. Když se Lokela vrátil z nemocnice zpět domů a zemřel, ženy z jeho rodné vesnice pro něj uspořádaly tradiční africký pohřeb. V přípravě na pohřeb odstranily z jeho těla veškerou krev a exkrementy přímo, bez jakékoliv ochrany, pouze holýma rukama. Většina z nich brzy poté zemřela. Mezitím sestry v nemocnici měly epidemii Eboly tzv. přímo pod rukama. Injekční stříkačka použitá pro chininovou injekci pro Lokelu byla nedostatečně sterilizována, a jelikož byly injekční stříkačky často znovupoužívány bez sterilizace, mohl se virus Ebola šířit z pacienta na pacienta velice rychle. Po vypuknutí epidemie viru Ebola (v té době neznámé nemoci), která se šířila v nemocnici, byl povolán doktor Ngoi Mushola, oblastní ředitel pro zdravotnictví. Vysvětlil jim, jak správně sterilizovat injekční stříkačky a jak správně čistit vodu. Též je instruoval, aby rodinám pacientů vysvětlily, že mrtvoly nesmí být pohřbívány přímo uvnitř domu nebo v jeho přímé blízkosti, přestože to místní tradice nařizovaly. Též informoval úřady v Kinshase. Do oblasti byli posláni mikrobiologové a epidemiologové, kteří provedli pitvy zemřelých pacientů a shromažďovali vzorky. Krátce poté byla v celé oblasti vyhlášena karanténa, což se brzy ukázalo jako správné řešení a šíření viru Ebola se tak dostalo pod kontrolu. Tato karanténa zjednodušeně znamenala, že oblast byla izolována do té doby, než všichni infikovaní pacienti zemřeli. Doktor Ngwete Kikhela, ministr zdravotnictví, též požádal o pomoc Centrum pro kontrolu chorob (CDC) v USA. CDC informovalo mezinárodní komunitu o této epidemii a jejich možných následcích. Výskyt viru: rok 1976–318 nemocných/208 zemřelo, 1977 – 1/1, 1994 – 49/29, 1995 – 315/256, 1996 – 93/68, 2001–2002 – 122/97, 2003 – 142/128. Smrtnost se pohybuje mezi 60–90 % v závislosti na jednotlivých podkmenech viru. Přirozený rezervoár je neznámý, podezřívány jsou některé antilopy či netopýři. Těsně po propuknutí nákazy v Zairu vypukla podobná epidemie ve městech Nzara a Maridi v Súdánu. První případ, který se vyskytl ve městě Nzara se týkal pracovníka místního závodu na zpracování bavlny. Tato továrna byla původně považována za hlavní místo výskytu a ložisko viru Ebola. Ačkoliv bylo otestováno mnoho živočichů zde žijících, od pavouků, hmyzu, krys až po netopýry, žádný z testu nic neprokázal. Přírodní zásobárna a ložisko viru Ebola-Súdán je stále neznámé. Dalším případem byla smrt vlastníka nočního klubu ve městě Nzara, který si mohl dovolit lepší lékařskou péči v nemocnici ve městě Maridi. I zde sestry nedostatečně sterilizovaly injekční stříkačky, a nemocnice, stejně jako ta v Yambuku, se stala líhní pro nové případy onemocnění virem Ebola. Naposledy propuknula Ebola-Sudan v květnu 2004. Od května roku 2004 se nakazilo jen v okrsku Yambio 20 lidí, 5 z nich zemřelo. CDC potvrdilo již krátce po vypuknutí, že se skutečně jedná o Ebola–Sudan. Kmen ebola-Súdán je vzácnější a méně nebezpečný. Objevil se pouze třikrát (1976 – 285 nakažených/151 zemřelo, 1979 – 34/23, 2001–2002 425/226). Celkem onemocnělo 744 lidí, z nichž zemřelo 400. Smrtnost se pohybuje kolem 60 %. V roce 1989, makakové zanesli nový kmen viru Ebola do karanténního zařízení pro opice ve městě Reston v americké Virginii. U čtyř zaměstnanců tohoto zařízení se objevily protilátky z nakažení virem Ebola, ale žádný z nich neonemocněl. Ebola–Reston se od té doby pravidelně objevuje na scéně jako nákaza opic, ale žádný člověk se ještě nenakazil, přesný důvod lidské imunity je neznámý. Za přírodní rezervoár je považován makak a kočkodan. V roce 2008 byl virus Ebola–Reston nalezen v uhynulých filipínských prasatech. I zde se ukázalo, že mají pracovníci chovu proti viru protilátky. V roce 1994 se vědec pracující s virem Ebola nakazil poté, co prováděl pitvu na divokém šimpanzovi. Onemocnění mělo mírnou formu a vědec se plně uzdravil. Vzhledem k nedostatku dat nejsou o kmenu známy bližší informace. V roce 2007 se v Ugandě (oblast Bundibugyo) objevil nový typ viru, který způsobil přes sto případů nemoci a necelých 40 úmrtí. V roce 2012 se znovu objevil v Demokratické republice Kongo. Inkubační doba viru Ebola může být v rozsahu 2 dny – 3 týdny (obvykle 7–10 dnů). Symptomy se též liší, ale počátek nákazy je obvykle náhlý a je charakterizován vysokými horečkami, skleslostí, svalovými bolestmi, bolestmi v kloubech, bolestmi v oblasti břicha a bolestmi hlavy. Častým symptomem je zvracení, průjem, poškození ústní části, zánět spojivek, krvácení jak vnitřní, tak i vnější, obvykle nejprve skrz trávicí ústrojí (často zaměňováno s příznaky úplavice či tyfu), posléze ze všech tělesných otvorů. Dochází k těžkému poškození vnitřních orgánů, zejména jater (lékaři provádějící pitvu zemřelých popisovali stav jejich jater slovy "jako namixovaná", či "krvavá kaše"). Počet přeživších pacientů závisí na kmenu viru a na fyzické kondici pacienta. Smrt nebo postupné uzdravování nastává obvykle v rozmezí 6–10 dnů. K přenosu viru může dojít při kontaktu s krví nebo tělními tekutinami nakaženého zvířete (běžně opice nebo kaloni). Šíření vzduchem nebylo v přirozeném prostředí zaznamenáno. Má se za to, že kaloni virus přenášejí a šíří, aniž by je samotné postihoval. Jakmile dojde k nákaze člověka, může se onemocnění šířit i mezi lidmi. Muži, kteří nákazu přežijí, mohou onemocnění šířit prostřednictvím spermatu téměř dva měsíce. Za účelem stanovení diagnózy se obvykle nejdříve vyloučí ostatní onemocnění s podobnými symptomy, jako například malárie, cholera a další virové krvácivé horečky. Za účelem potvrzení diagnózy jsou krevní vzorky testovány na virové protilátky, virovou RNA nebo virus samotný. Pracovat s virem Ebola se smí (mimo samotné místo epidemie) pouze v laboratořích se 4. úrovní bezpečnosti. Jedno z těchto pracovišť se nachází i v Česku; je jím Centrum biologické ochrany u Těchonína v Orlických horách. Pacienti musí být důkladně izolováni, personál používá ochranný oděv. Ve vztahu k tomuto onemocnění neexistuje žádná specifická léčba; mezi snahy pomoci nakaženým osobám patří buď orální rehydratační léčba (podává se mírně sladká a slaná voda) nebo nitrožilně podávané tekutiny. S onemocněním je spojena vysoká úmrtnost: často zabíjí 50 % až 90 % osob nakažených virem. Virus prakticky nereaguje na léčbu interferonem. Účinnost všech známých virostatik je prakticky nulová nebo velice slabá. Sérum získané z přeživších nemocných má jen velmi omezený účinek a jeho výroba a uchovávání jsou neúnosně drahé. Ve vývoji jsou tři léčiva. Vzhledem k rozsáhlé epidemii v roce 2014 americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv povolil použití dvou z těchto léků u nemocných, konkrétně pak léčiv ZMapp (nedosáhlo ani první fáze klinických testů) a TKM-Ebola (staženo z první fáze klinických testů kvůli vedlejším účinkům). Několik vakcín se zatím vyskytuje jen ve stádiu pokusů. První testy jedné z nich na lidech se uskutečnily 18. listopadu 2003. Vědci z Výzkumného vakcinačního Centra (VRC) při Národním institutu Alergií a Infekčních onemocnění (NIAID) a z Národního zdravotního institutu (NIH) vytvořili vakcínu, která byla podávána dobrovolníkovi na Klinickém centru při NIH v Bethesdě v Marylandu. Vakcína neobsahuje žádný infekční materiál z viru Ebola. Zdá se, že testy na opicích vykazují pozitivní výsledky. Testy na člověku stále pokračují, oficiální stanovisko však dosud nebylo vydáno. V roce 2009 byla jedna z vakcín preventivně použita v Německu, když se jedna z vědkyň píchla do prstu injekční jehlou, kterou předtím virem ebola infikovala laboratorní myši. Nemoc u ní nepropukla, zda však byla nakažena, není známo. Podle objevitele jedné z vakcín, Petera Walshe, brání rychlému vývoji vakcín nedostatek peněz, který souvisí s tím, že nemoc postihuje zejména chudé Afričany na venkově, kteří nejsou pro farmaceutické společnosti atraktivními zákazníky. Prevence zahrnuje omezení šíření onemocnění z nakažených opic a prasat na člověka. Toho lze dosáhnout kontrolováním těchto zvířat z hlediska nákazy a jejich zabitím a řádnou likvidací těl v případě potvrzení onemocnění. Nápomocné může být i správné vaření masa a nošení ochranného oděvu při manipulaci s masem. Nošení ochranného oděvu a mytí rukou při pohybu v okolí nakažené osoby je rovněž samozřejmostí. Se vzorky tělesných tekutin a tkání nakažených osob by se mělo zacházet se zvláštní opatrností. Je nanejvýš obtížné předvídat propuknutí epidemií eboly. Rezervoárem viru jsou zejména rozličné divoce žijící africké opice. Výzkumy ukazují, že vypuknutím epidemií mezi lidmi předcházelo vypuknutí epidemie mezi opicemi, nicméně zatím není příliš pravděpodobné, že by se vymírání přirozených nositelů onemocnění podařilo v divočině zavčas zjistit a připravit se tak na zvýšené riziko přenosu na lidi a vypuknutí epidemie. Bezpříznakovým přenašečem mohou být v přírodě někteří netopýři. Pokud jde o domácí zvířata, onemocnět ebolou mohou i prasata, zpravidla bezpříznakovými přenašeči se mohou stát psi. Existují vážné obavy ze zanesení nemoci do civilizovaného světa turisty či s domácími mazlíčky. Známo také není, jaký je vývoj viru Ebola. Neexistuje žádná informace o člověku, který byl infikován virem Ebola dvakrát a přežil, aby mohlo být prokázáno, zda je či není možné, že po prvním nakažení virem Ebola je daný jedinec imunní vůči všem mutacím. Je avšak známý případ britské zdravotní sestry, Pauline Cafferkeyové, u které virus v jejím těle opakovaně přežívá. Existují velké obavy z využití eboly teroristy nebo některými nebezpečnými režimy jakožto biologické zbraně. Někteří vědci tvrdí, že využití viru Ebola jako biologické zbraně je možné, avšak nepravděpodobné. Přeměna viru Ebola do biologické zbraně by podle nich byla náročná a má i své omezení; Ebola by musela být přenášena vzduchem, aby byla efektivní. Ačkoliv se má za to, že se Ebola může šířit vzduchem v kapičkách vody (případ Reston), u nejnebezpečnějších kmenů tato vlastnost známa není. Mnozí další vědci ale optimismus svých kolegů nesdílí a jejich obavy ještě vzrostly v roce 1992, když se na Západ dostaly podrobnosti o ruských biologických zbrojních programech. Podle doktora Kanatžana Alibekova vynaložil SSSR (a následně Rusko) obrovské prostředky na výzkum eboly a pokusy "zkřížit ji" s virem neštovic a virem machupo (do roku 1992 neúspěšně).[1] Richard Preston . napsal thriller The Hot Zone (v češtině vyšlo jako Zákeřná Ebola) podle skutečných událostí, ve kterém popisuje propuknutí epidemie filoviru Marburg, snahu vypátrat jeho zdroj v jeskyni Kitum na Mount Elgon a objevení viru Ebola v Restonu ve Virginii. William T. Close – Ebola Robert Liparulo – Virus Robin Cook – Nákaza Tom Clancy – Z rozkazu prezidenta (Executive Orders, 1996) (česky) Průlom v léčbě viru Ebola 06/2005 Zdroj: Idnes.cz (anglicky) Breakthrough in Ebola Vaccine. BBC News World Edition 6. srpen 2003. 3. září 2003. Busharizi, Paul. Ebola Hits Uganda's Tourism Revival Effort. Planet Ark. 27. prosinec 2000. 3. září 2003. Centers for Disease Control and Prevention and World Health Organization. Infection for Health Control of Viral Hemorrhagic Fevers in the African Health Care Setting. Atlanta, Center for Disease Control and Prevention, 1998. 3. září 2003. Draper, Allison Stark. Ebola. New York: The Rosen Publishing Group, Inc., 2002. Ebola Hemorrhagic Fever. Centers for Disease Control Special Pathogens Branch. 8. září 2003. Ebola Hemorrhagic Fever Table Showing Known Cases and Outbreaks, in Chronological Order. Centers for Disease Control and Prevention. 18. říjen 2002. 3. září 2003. Fact Sheet Number 103 Ebola Hemorrhagic Fever. World Health Organization. prosinec 2000. 3. září 2003. Filoviruses. Centers for Disease Control Special Pathogens Branch. 3. září 2003. Horowitz, Leonard G. Emerging Viruses: AIDS & Ebola – Nature, Accident, or Intentional? Rockport, MA: Tetrahedron, Inc., 1996. Preston, Richard. The Hot Zone. New York: Anchor Books Doubleday, 1994. Russell, Brett. What are the Chances? Ebola FAQ. 3. září 2003. TED Case Study: Ebola and Trade. Trade and EnvironmentDatabases. květen 1997. 7. listopad 2003. Oplinger, Anne A. NIAID Ebola Vaccine Enters Human Trial. NIAID: The National Institute of Allergy and Infectious Diseases. listopad 2003. 3. květen 2005. Mangold, Tom; Goldberg, Jeff: A mnoho lidí zemřelo (pravda o biologických válkách) Obrázky, zvuky či videa k tématu Ebola ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo ebola ve Wikislovníku http://www.itg.be/ebola/ebola-06.htm (anglicky, různé články týkající se eboly, vynikající zdroj informací) Článek Virus Ebola Jiřího Svrška v časopise Natura http://www.journals.uchicago.edu/JID/journal/contents/v179nS1.html (anglicky) http://www.scripps.edu/newsandviews/e_20020114/ebola1.html (anglicky) http://www.ncbi.nlm.nih.gov/ICTVdb/ICTVdB/01.025.htm (anglicky) http://fzu.xf.cz/ebov/index.php (a jedna česká na konec)

LOCATION

LOCATION

011642

... reakce probíhá ve dvou stupních. V prvním dodaná energie rozštěpí dvouatomovou molekulu dikyslíku na dva atomy, tedy na dva vysoce reaktivní jednoatomové radikály, které se okamžitě spojí s další molekulou dikyslíku za vzniku ozonu: O2 + hν → 2 O, O2 + O → O3. Při normální teplotě a tlaku je ozon namodralý plyn s intenzivním pachem, který člověk registruje při koncentraci menší než 0,1 ppm (citlivost se liší podle jedince). Při ochlazování se nejprve přeměňuje na tmavě modrou kapalinu, a posléze v tmavě modrou pevnou látku. Ozon je silné oxidační činidlo. Je nestabilní a reakcí 2O3 → 3O2 se rozkládá na obyčejný kyslík. Průběh reakce se zrychluje se stoupající teplotou a stoupajícím tlakem. Přeměnu ozonu na kyslík...

Jaká je barva kapalného ozonu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ozon

Při ochlazování se nejprve přeměňuje na tmavě modrou kapalinu, a posléze v tmavě modrou pevnou látku.

Ozon (z řeckého ο, ozó, voním) racionální chemický název trikyslík je alotropní modifikace kyslíku. Kromě obvyklých dvouatomových molekul O2 se kyslík vyskytuje i ve formě tříatomové molekuly jako ozon O3. Za normálních podmínek je to vysoce reaktivní plyn modré barvy a charakteristického zápachu s mimořádně silnými oxidačními účinky. Při teplotě -112 °C kondenzuje na kapalný tmavě modrý ozon a při -193 °C se tvoří červenofialový pevný ozon. Molekuly ozonu sestávají ze tří atomů kyslíku namísto dvou, které tvoří molekuly stabilního běžného kyslíku. Molekula ozonu je lomená a úhel, který svírají vazby mezi atomy kyslíku, je 116,8°. Jak naznačují mesomerní strukturní vzorce (viz infobox), představující mezní elektronové konfigurace této molekuly, je na prostředním atomu kladný náboj, zatímco na obou krajních je záporný náboj poloviční velikosti. Díky tomu a svému lomenému tvaru má molekula značný dipólový moment. Přítomnost dipólového momentu přispívá k zesílení van der Waalsových mezimolekulových přitažlivých sil a spolu s vyšší hmotností molekuly ke snížení těkavosti ozonu ve srovnání s kyslíkem. Ozon vzniká působením elektrických výbojů nebo krátkovlnného ultrafialového záření (například UV-C) na molekuly obyčejného kyslíku, přičemž tato reakce probíhá ve dvou stupních. V prvním dodaná energie rozštěpí dvouatomovou molekulu dikyslíku na dva atomy, tedy na dva vysoce reaktivní jednoatomové radikály, které se okamžitě spojí s další molekulou dikyslíku za vzniku ozonu: O2 + hν → 2 O, O2 + O → O3. Při normální teplotě a tlaku je ozon namodralý plyn s intenzivním pachem, který člověk registruje při koncentraci menší než 0,1 ppm (citlivost se liší podle jedince). Při ochlazování se nejprve přeměňuje na tmavě modrou kapalinu, a posléze v tmavě modrou pevnou látku. Ozon je silné oxidační činidlo. Je nestabilní a reakcí 2O3 → 3O2 se rozkládá na obyčejný kyslík. Průběh reakce se zrychluje se stoupající teplotou a stoupajícím tlakem. Přeměnu ozonu na kyslík urychlují také některé chemické sloučeniny a radikály, například atomy fluoru a chloru (viz heslo ozonová vrstva). Ve vysokých koncentracích je jedovatý. Protože v lidském těle způsobuje tvorbu volných radikálů, je pro člověka a některé živočichy karcinogenní.[zdroj?] U řady druhů bakterií byla pozorována při nízkých koncentracích i mutagenicita ozonu, ve vyšších koncentracích ozon mikroorganismy zabíjí.[zdroj?] Opakem životu prospěšného ozonu ve stratosféře je tzv. přízemní neboli troposférický ozon, vyskytující se těsně nad zemským povrchem. Tento plyn je lidskému zdraví nebezpečný, působí dráždění a nemoci dýchacích cest, zvyšuje riziko astmatických záchvatů, podráždění očí a bolest hlavy. Tento ozon je minoritní složkou nízké atmosféry, zejména fotochemického smogu. Troposférický ozon vzniká složitými chemickými reakcemi oxidů dusíku s těkavými organickými sloučeninami za horkých letních dnů a bezvětří, a to především v městských a průmyslových oblastech. V Evropské unii je podle Evropské agentury pro životní prostředí nadlimitním koncentracím ozonu vystaveno 6 z 10 obyvatel evropských měst. V rozsáhlých oblastech střední a jižní Evropy koncentrace překračují kritické hodnoty pro negativní účinek na lesy a zemědělské plodiny (odplavuje chlorofyl z listů). Zvýšený vznik přízemního ozonu pozorujeme především za slunečných horkých letních dnů v lokalitách s vysokou koncentrací výfukových plynů - oxidů dusíku a těkavých organických látek v ovzduší. Tento jev se souhrnným názvem označuje jako suchý smog, někdy také fotochemický smog nebo losangelský smog (podle místa častého výskytu). Ozon také vzniká při požárech či spalování biomasy a může se přenášet na velké vzdálenosti. Hraje také roli při vytváření oblačnosti. V Evropské unii je podle Evropské agentury pro životní prostředí nadlimitním koncentracím ozonu vystaveno 6 z 10 obyvatel evropských měst. V rozsáhlých oblastech střední a jižní Evropy koncentrace překračují kritické hodnoty pro negativní účinek na lesy a zemědělské plodiny. Podle Programu OSN pro životní prostředí je významným skleníkovým plynem. Jeho koncentrace na severní polokouli se za posledních 100 let ztrojnásobila a tak patří společně s oxidem uhličitým k nejdůležitějším přispěvatelům k antropogennímu zesílení globálního skleníkového efektu. Podrobnější informace naleznete v článku Ozonová vrstva. Vyšší koncentrace v rozsahu 2 až 8 ppm v atmosféře se nacházejí v stratosféře, ležící ve výškách mezi 10 až 50 km, která zachycuje většinu ultrafialového záření (UV-B) přicházejícího ze Slunce. Kdyby se veškerý ozon ve stratosféře stlačil při tlaku cca 1000 hPa (1 atmosféru), vytvořil by vrstvu tenkou 3,5 mm. Mimořádně významnou roli pro pozemský život hraje ozonová vrstva atmosféry, která chrání planetu před ultrafialovým slunečním zářením. Je to část stratosféry ve výšce 25 - 35 km nad zemským povrchem, v níž se nachází značně zvýšený poměr ozonu vůči běžnému dvouatomovému kyslíku. Kromě toho je ozon v těle teplokrevných živočichů produkován v bílých krvinkách a uvolňován do krve a tkání, čímž pomáhá při likvidaci choroboplodných zárodků.[zdroj?] Ozon jako silné oxidační činidlo může reagovat s celou škálou biologicky významných látek a způsobuje vznik peroxidů polynenasycených mastných kyselin a aminokyselin enzymů a koenzymů atd. Proto působí negativně na buněčné membrány. Vdechování ozonu vyvolává pokles kapacity plic v závislosti na jeho koncentraci a na hloubce dýchání. Podle Světové zdravotní organizace (WHO) vdechování ozonu vede ke vzniku zánětlivých onemocnění plic, narušení vývoje plic a snížení jejich funkce. Zvyšuje počet hospitalizací, způsobuje vyšší spotřeba léčiv a zvýšenou úmrtnost. Podrobnější informace naleznete v článku Poškození rostlin ozónem. Poškozuje rostlinné tkáně. Mimořádně negativní účinky emisí ozonu jsou známy u jasanu, buku, pajasanu a liliovníku. Příznakem jsou žluté chlorotické skvrny, nebo drobné červené skvrnky, bronzovité zbarvení horní vrstvy, zatímco žilky zůstávají zelené. V chemických laboratořích slouží jako oxidační činidlo, zejména v organické syntéze a při přípravě některých peroxidických sloučenin. V průmyslu se používá především k bělení (například textilních látek), při dezinfekci, zejména vody, kde ozonizace nahrazuje běžnější a lacinější, ale zdravotně méně výhodné chlorování pitné vody, v potravinářském průmyslu k dezinfekci provozoven a k povrchové konzervaci potravinářských výrobků a v zemědělství k povrchovému ošetření zeleniny a ovoce (zejména zabránění růstu plísní a kvasinek). Směs asi 10 % kapalného ozonu a 90 % kapalného kyslíku byla v průběhu 50. let 20. století testována jako okysličovadlo v raketových kapalinových motorech pro zvýšení specifického impulsu. Směs byla značně nebezpečná, a proto nebyla nikdy použita v praxi. Ozon je silné oxidační činidlo.. Jeho desinfekční vlastnosti jsou vynikající, protože má mimořádně velkou mikrobiocidní účinnost. Ozon v případě kontaktu s živou tkání v přiměřených koncentracích tuto tkáň ozdravuje, prokrvuje a také velmi důkladně dezinfikuje.[zdroj?] Využívá se v medicíně například pro léčbu akné, atopických ekzémů a dalších kožních defektů. V posledních letech[kdy?] se ozonu využívá ve stomatologii v Ozonoterapii. 2H2O2 → O2+2H2O Poměrně snadno lze připravit ozon tichým elektrickým výbojem v atmosféře čistého kyslíku. Vzniká tak směs kyslíku s ozonem, kde podíl O3 dosahuje obvykle 10 %. Čistý ozon lze pak připravit frakční destilací této plynné směsi. Praktické využití ozonu je dáno jeho silnými oxidačními účinky. V medicíně slouží ke sterilizaci nástrojů. Poněkud diskutabilní jsou účinky dnes poměrně populární ozonové terapie. Baktericidní účinky ozonu se někdy využívají k dezinfekci pitné vody namísto plynného chloru, chlornanů, chloraminu nebo oxidu chloričitého, případně jako první fáze před použitím uvedených látek (tzv. preozonizace). Výhodou je, že i při malých dávkách inaktivuje parazitické prvoky a že oxiduje organické látky, aniž by docházelo k tvorbě karcinogenních trihalomethanů. Silné oxidační účinky ozonu se využívají v papírenském průmyslu k bělení celulózy při výrobě papíru. Poprvé pozoroval zápach ozonu při pokusech s elektrickými jiskrami v roce 1785 nizozemský vědec Martinus van Marum. Jeho objev byl zapomenut. Znovu ozon objevil německý chemik Christian Friedrich Schönbein v roce 1839. Pokládal jej za nový prvek a dal mu název ozon. Pravou podstatu ozonu odhalili v roce 1845 francouzští vědci Auguste de la Rive a Jean-Charles de Marignac, kteří správně předpokládali, že se jedná o formu běžného kyslíku. Jejich teorii dokázal Angličan Thomas Andrews v roce 1856.

ADJ_PHRASE

OTHER

006092

Supremum (někdy též spojení) je matematický pojem z oboru teorie uspořádání, který je často používán především při zkoumání vlastností reálných čísel. Supremum je zaváděno jako alternativa k pojmu největší prvek, oproti největšímu prvku je však dohledatelné u více množin – například omezené otevřené intervaly reálných čísel nemají největší prvek, ale mají supremum. Duálním pojmem (opakem) suprema je infimum. Předpokládejme, že množina : : : X : : {\displaystyle X} je uspořádána relací : : : R : : {\displaystyle R} . O prvku : : : a ∈ X : : {\displaystyle a\in X} řekneme, že je supremum podmnožiny : : : Y ⊆ X : : {\displaystyle Y\subseteq X} , pokud je to nejmenší prvek množiny všech horních závor množiny : : : Y : : {\displaystyle Y} . Tuto skutečnost značíme : : : a = : sup : R : : ( Y ) : : {\displaystyle a=\sup _{R}(Y)} ....

Co je zaváděno jako alternativa k pojmu největší prvek?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Supremum

Supremum je zaváděno jako alternativa k pojmu největší prvek, oproti největšímu prvku je však dohledatelné u více množin – například omezené otevřené intervaly reálných čísel nemají největší prvek, ale mají supremum.

Supremum (někdy též spojení) je matematický pojem z oboru teorie uspořádání, který je často používán především při zkoumání vlastností reálných čísel. Supremum je zaváděno jako alternativa k pojmu největší prvek, oproti největšímu prvku je však dohledatelné u více množin – například omezené otevřené intervaly reálných čísel nemají největší prvek, ale mají supremum. Duálním pojmem (opakem) suprema je infimum. Předpokládejme, že množina : : : X : : {\displaystyle X} je uspořádána relací : : : R : : {\displaystyle R} . O prvku : : : a ∈ X : : {\displaystyle a\in X} řekneme, že je supremum podmnožiny : : : Y ⊆ X : : {\displaystyle Y\subseteq X} , pokud je to nejmenší prvek množiny všech horních závor množiny : : : Y : : {\displaystyle Y} . Tuto skutečnost značíme : : : a = : sup : R : : ( Y ) : : {\displaystyle a=\sup _{R}(Y)} . Supremum má každá shora omezená množina, přestože ne každá má maximum (největší prvek). Například otevřený interval : : : I = ( a , b ) : : {\displaystyle I=(a,b)} maximum nemá (pro každé : : : c ∈ I : : { . \displaystyle c\in I} můžeme nalézt : : : d : c < d < b : : {\displaystyle d:c<d<b} ), ovšem jeho supremem je právě : : : b : : {\displaystyle b} (jde o nejmenší horní závoru a jakékoliv větší číslo již nejmenší horní závorou není – lze argumentovat podobně jako u maxima). Shora neomezené množiny supremum nemají. Například otevřený interval : : : I = ( a , + ∞ ) : : {\displaystyle I=(a,+\infty )} nemá supremum v množině : : : : R : : : {\displaystyle \mathbb {R} } všech reálných čísel. Pokud má množina maximum : : : M : : {\displaystyle M} má i supremum : : : K : : {\displaystyle K} , pro které platí, že : : : K = M : : {\displaystyle K=M} . Nejen na množině reálných čísel, ale obecně na všech množinách, je supremum zobecněním pojmu největšího prvku. Pokud má množina největší prvek, je tento největší prvek zároveň jejím supremem. Naopak to však platit nemusí – prvním takovým příkladem je výše uvedený shora omezený otevřený interval na množině reálných čísel. Pokud supremum existuje, pak je určeno jednoznačně – množina nemůže mít dvě různá suprema. To je dáno tím, že nejmenší prvek (tedy i nejmenší prvek množiny horních závor – supremum) je v případě, že existuje, jednoznačně určen. Uvažujme o množině : : : : : Z : : + : : : : {\displaystyle \mathbb {Z} ^{+}} všech kladných celých čísel a relaci : : : R : : {\ .displaystyle R} danou vztahem : : : a : ≤ : R : : b ⇔ a : | : b : : {\displaystyle a\leq _{R}b\Leftrightarrow a .|b} (tj. číslo : : : a : : {\displaystyle a} je menší nebo rovné číslu : : : b : : {\displaystyle b} podle : : : R : : {\displaystyle R} , pokud číslo : : : a : : {\displaystyle a} dělí číslo : : : b : : {\displaystyle b} ). Každá konečná podmnožina : : : : : Z : : + : : : : {\displaystyle \mathbb {Z} ^{+}} má supremum. Supremem je v tomto případě nejmenší společný násobek. Zdaleka ne každá množina má ale největší prvek, například : : : { 4 , 6 , 8 } ⊆ : : Z : : + : : : : {\displaystyle \{4,6,8\}\ . subseteq \mathbb {Z} ^{+}} nemá největší prvek, protože neplatí ani : : : 6 : ≤ : R : : 8 : : {\displaystyle 6\leq _{R}8} , ani : : : 8 : ≤ : R : : 6 : : {\displaystyle 8\leq _{R}6} . Přitom ale : : : : sup : R : : { 4 , 6 , 8 } = 24 : : {\displaystyle \sup _{R}\{4,6,8\}=24} . Jak již bylo uvedeno výše, má každá shora omezená množina reálných čísel supremum. Zdálo by se, že množina : : : : Q : : : {\displaystyle \mathbb {Q} } racionálních čísel je množině reálných čísel hodně podobná – je také hustě uspořádaná podle velikosti. Přesto ale existují shora omezené množiny racionálních čísel, které nemají (v množině racionálních čísel) supremum. Příkladem takové množiny je : : : { x ∈ : Q : : : x : 2 : : < 2 } : : {\displaystyle \{x\in \mathbb {Q} :x^{2}<2\}} . Dá se poměrně snadno ověřit, že v množině : : : : Q : : : {\displaystyle \mathbb {Q} } nemá tato množina supremum. Pokud bychom uvažovali o supremu této množiny v rámci všech reálných čísel, dopadlo by to o něco lépe – supremem by byla odmocnina ze dvou. Uvažujme o třídě : : : : O : n : : {\displaystyle \mathbb {O} n} všech ordinálních čísel. Ordinální čísla jsou dobře uspořádána – to znamená, že každá podmnožina má nejmenší prvek a tím pádem i infimum. Zajímavější a na první pohled ne tak zjevné je, že každá shora omezená podtřída třídy : : : : O : n : : {\displaystyle \mathbb {O} n} (shora omezená třída ordinálních čísel je vždy množina) má supremum, ale nemusí mít největší prvek. Například množina konečných ordinálních čísel : : : { 0 , 1 , 2 , ... } : : {\displaystyle \{0,1,2,\ldots \}} nemá největší prvek, ale platí: : : : sup { 0 , 1 , 2 , ... } = ω : : {\displaystyle \sup\{0,1,2,\ldots \}=\omega } . Mějme prostor s mírou : : : : ( X , Σ , μ ) : : : {\displaystyle \scriptstyle (X,\Sigma ,\mu )} a : : : : μ : : . : {\displaystyle \scriptstyle \mu } -měřitelnou reálnou funkci : : : : f : : : {\displaystyle \scriptstyle f} na : : : : X : : : {\displaystyle \scriptstyle X} , tj. : : : : f : X → : R : : : : {\displaystyle \scriptstyle f:X\to \mathbb {R} } . Esenciální supremum funkce : : : : f : : : {\displaystyle \scriptstyle f} na množině : : : : X : : : {\displaystyle \scriptstyle X} pak značíme : : : : : : . ess sup : : X : : f : : : {\displaystyle \scriptstyle {\text{ess sup}}_{X}f} a definujeme vztahem : : : : . : ess sup : : X : : f = inf { C ∈ : R : : | : f ( x ) ≤ C : : pro : : μ : -skoro všechna : x ∈ X } . : : {\displaystyle {\text{ess sup}}_{X}f=\inf\{C\in \mathbb {R . } |f(x)\leq C\ {\text{pro}}\ \mu {\text{-skoro všechna }}x\in X .\}.} : Esenciální supremum je tedy infimum ze všech čísel : : : : c : : : {\displaystyle \scriptstyle c} takových, pro něž když vezmeme množinu všech : : : : x . ∈ X : : : {\displaystyle \scriptstyle x\in X} , v nichž nabývá funkce : : : : f : : : {\displaystyle \scriptstyle f} hodnoty větší než : : . : : c : : : {\displaystyle \scriptstyle c} , tak tato množina bude míry nula (podle míry : : : : μ : : : {\displaystyle \scriptstyle \mu } ). Infimum Největší prvek Maximální prvek Dedekindův řez Svaz (matematika) Reálná čísla Ordinální čísla

ENTITY

OTHER

000985

Mongolsko, oficiálním názvem Stát Mongolsko, je vnitrozemský stát ve střední Asii, hraničící na severu s Ruskem a na jihu s Čínskou lidovou republikou. Země zaujímá plochu 1566500 km2 (dvacetkrát více než ČR), ale vzhledem ke svým pouze 2,7 milionům obyvatel je Mongolsko státem s nejnižší hustotou zalidnění na světě. Velkou část Mongolska pokrývají stepi s drsným podnebím, kde hlavním zdrojem obživy je kočovné pastevectví. Pro hospodářství země a její vývoz jsou důležité výrobky z vlny, například látky a další výrobky z kašmíru, a výrobky z kůže. V současné době se velkým tempem rozvíjí těžba nerostných surovin, která byla hlavním zdrojem příjmů státu již před rokem 1990. Hlavním městem je Ulánbátar, jehož 1,3 milionu obyvatel představuje téměř polovinu populace země. Dalšími městy jsou například Erdenet,...

Sousedí Mongolsko s Ruskem?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mongolsko

Mongolsko, oficiálním názvem Stát Mongolsko, je vnitrozemský stát ve střední Asii, hraničící na severu s Ruskem a na jihu s Čínskou lidovou republikou.

Mongolsko, oficiálním názvem Stát Mongolsko, je vnitrozemský stát ve střední Asii, hraničící na severu s Ruskem a na jihu s Čínskou lidovou republikou. Země zaujímá plochu 1566500 km2 (dvacetkrát více než ČR), ale vzhledem ke svým pouze 2,7 milionům obyvatel je Mongolsko státem s nejnižší hustotou zalidnění na světě. Velkou část Mongolska pokrývají stepi s drsným podnebím, kde hlavním zdrojem obživy je kočovné pastevectví. Pro hospodářství země a její vývoz jsou důležité výrobky z vlny, například látky a další výrobky z kašmíru, a výrobky z kůže. V současné době se velkým tempem rozvíjí těžba nerostných surovin, která byla hlavním zdrojem příjmů státu již před rokem 1990. Hlavním městem je Ulánbátar, jehož 1,3 milionu obyvatel představuje téměř polovinu populace země. Dalšími městy jsou například Erdenet, Darchan a Čojbalsan. Území Státu Mongolsko se rozkládá na části území tzv. Vnějšího Mongolska, zatímco tzv. Vnitřní Mongolsko je dnes jako autonomní oblast součástí Čínské lidové republiky. Související informace naleznete také v článku Dějiny Mongolska. Kočovné kmeny Siungnuové, kvůli nimž byla budována Velká čínská zeď, vytvořili ve starověku na území Mongolska mocný kmenový svaz. Někteří Siungnuové se přesunuli na západ, kde se smísili s dalšími etniky a dali vznik Hunům. Ve 13. století bylo území dnešního Mongolska centrem Mongolské říše založené Čingischánem, největší říše všech dob. (Roku 1241 táhla mongolská vojska Moravou a vyplenila klášter Hradisko.) Po více než sto letech se Mongolská říše rozpadla a země se vrátila do stavu vnitřních sporů a potyček. Po pádu mongolské dynastie Jüan v r. 1368 začal dlouhodobý střet mezi východními chalšskými a západními ojratskými Mongoly, který měl za následek postupné vytlačování Ojratů na západ (část Ojratů migrovala do Ruska k povodí Volhy, odkud jsou známi pod jménem Kalmykové). To v pozdější době umožnilo dobytí části Mongolska mandžuskou dynastií Čching, ovládající Čínu od roku 1636. Tím došlo k rozdělení země na Vnitřní (ovládané Čchingy) a Vnější Mongolsko. Ale i Vnější Mongolsko bylo v roce 1691 podmaněno. Džúngarský chanát ovládaný Ojraty byl zničen dynastaií Čching roku 1757 a většina Ojratů zahynula v bojích s čínskou armádou. Vnitřní a Vnější Mongolsko vyhlásilo nezávislost na Číně v roce 1911, avšak nezávislosti dosáhlo pouze Vnější Mongolsko pod vedením Bogdgegéna, a to za podpory Ruska. Roku 1919 bylo Vnější Mongolsko opět obsazeno Čínou. Po rozšíření ruské občanské války na východ byli Číňané na začátku roku 1921 vyhnáni bělogvardějskými jednotkami barona Ungerna. V průběhu léta 1921 byli bělogvardějci poraženi Rudou armádou a jejími mongolskými spojenci vedenými Süchbátarem. Nezávislé Mongolsko bylo znovuvyhlášeno 11. července 1921. V roce 1924 byla za podpory Sovětského svazu vytvořena Mongolská lidová republika, která zůstala pod vlivem SSSR po dalších sedmdesát let. V roce 1928 se do čela státu postavil Chorlogín Čojbalsan a začal přetvářet Mongolsko podle sovětského vzoru. Došlo k násilné kolektivizaci, zavírání a bourání buddhistických chrámů a mnoho lidí, především mnichů, se stalo obětí hledání domnělých nepřátel státu. Během stalinistických čistek přišlo o život více než 30 000 lidí. V roce 1931 obsadila armáda Japonského císařství sousední Mandžusko a vytvořila z něj loutkový stát Mandžukuo. Japonská hrozba dolehla až k hranicím Mongolska. Během krátkého sovětsko-japonského pohraničního konfliktu v roce 1939 byl japonský útok na Mongolsko společnými sovětsko-mongolskými silami odražen. Na konci druhé světové války se vojska Mongolska podílela na sovětském útoku na Mandžusko. Přímá hrozba ztráty kontroly nad územím Vnitřního Mongolska vedla Čínu k uznání Vnějšího Mongolska jako nezávislého státu. Čínská lidová republika uznala nezávislost této části Mongolska 6. října 1949, po referendu. Toto referendum se konalo na žádost Čínské lidové republiky a Mongolové se v něm jednoznačně vyslovili pro nezávislost na Číně. Čínská republika (nacházející se na Tchaj-wanu) nezávislost Mongolska de iure doposud neuznala. V roce 1952 se do čela Mongolska dostal Jumdžágín Cedenbal. Vytvořil kult osobnosti, který trval až do jeho odvolání. Celá jeho vláda se vyznačovala úzkou spolupráci s SSSR, a to i po výrazném ochlazením vztahů mezi SSSR a Čínou. V roce 1984 byl Cedenbal nuceně poslán do důchodu z důvodů špatného duševního stavu a na jeho místo byl dosazen Jambyn Batmönkh, který se marně pokoušel o ekonomické reformy. Zavedení programů perestrojky a glasnosti v SSSR Michailem Gorbačovem vedlo v Mongolsku k poklidné Demokratické revoluci v roce 1990. Revoluce by se dala svým klidným průběhem přirovnat k Sametové revoluci v Československu. Od začátku roku 1990 se zvyšoval počet demonstrací, které požadovaly po vzoru perestrojky a glasnosti reformy jak hospodářské, tak politické. Dne 7. března 1990 zahájilo deset disidentů protestní hladovku. Tisíce jejich příznivců se k nim přidalo. Pod tíhou neudržitelnosti situace komunistická vláda o dva dny později rezignovala. Nová vláda vyhlásila demokratické volby na červenec 1990. Opoziční síly ale nedokázaly shromáždit dostatek sil, aby ovládly parlament. Komunistická strana měla v nové vládě, která vzešla z voleb 1990, většinu. I tak ale začala spolupracovat s opozicí a začala zavádět ekonomické reformy. Prvním volebním úspěchem opozice tak byly prezidentské volby v roce 1993, kdy vyhrál opoziční kandidát Punsalmágín Očirbat. Země je podle ústavy parlamentní republikou. Parlament je volen lidem a následně parlament zvolí vládu. V zemi dominují dvě politické strany. Bývalá komunistická Mongolská lidová revoluční strana (MLRS), v roce 2011 přejmenovaná na Mongolskou lidovou stranu (MLS), u níž je výraznější příklon spíše k sociální demokracii, se střídá ve vládě s Demokratickou stranou (DS). DS poprvé zvítězila ve volbách v roce 1996. V roce 2000 obhájila pouze jeden mandát, poté se síly obou stran téměř vyrovnaly. Volby v roce 2004 skončily vítězstvím pro MLRS poměrem 48,23 % ku 44,27 % DS. MLRS však získala pouze 36 ze 74 obsazených mandátů a tak vytvořila velkou koalici právě s DS. Při volbách v roce 2008 získala MLRS více jak 52 %, přestože v průběhu voleb bylo ústředí komunistické strany zcela vypáleno protestujícími. DS získala necelých 40,5 %. Ve volbách z roku 2012 podruhé ve své historii zvítězila DS se ziskem 35,32 % hlasů, MLS skončila druhá s 31,31 % hlasů. Na třetím místě se umístila s 22,31 % Mongolská lidová revoluční strana (MLRS), která vznikla odštěpením od MLS a prosazuje návrat od sociální demokracie ke komunismu. Premiérem se stal Norovyn Altanchujag, zástupce DS, která překvapivě utvořila koalici s radikálnější MLRS. Související informace naleznete také v článku Geografie Mongolska. Po vzniku Kazachstánu přestalo být Mongolsko největším vnitrozemským státem světa (zaujímá druhou pozici). Patří mezi státy nejvíce vzdálené od moře (700 km). V západovýchodním směru měří 2 392 km, od severu k jihu 1 259 km. Délka hranic činí 8 161 km, z toho 3 485 km připadá na hranici s Ruskem a 4 676 km představuje pomezí s Čínou. Velká část země má charakter náhorní plošiny s průměrnou nadmořskou výškou přesahující 1 500 m; pouze 19 % rozlohy země se nachází pod úrovní 1 000 m. Nejnižším bodem je hladina jezera Choch núr (532 m) v nejseverovýchodnějším cípu země. Zatímco jihovýchod a jih Mongolska je jen mírně zvlněný a zbrázděný stržemi, na severu a zejména na západě se zvedají vysoká pohoří Východní Sajan, Changaj a Mongolský Altaj (s nejvyšší horou země Chüjtun vysokou 4 374 m), rozčleněná hlubokými údolími. Na jihu Mongolska pak daleko k východu vybíhá o něco nižší pásmo Gobijského Altaje. Celý jih a jihovýchod Mongolska zaujímá nejsušší a nejnehostinější část země - poušť Gobi. Mezi horami na západě se nachází celá řada velkých bezodtokých jezer; tato oblast bývá proto nazývána Jezerní pánev. Zde se prostírá největší mongolské jezero Uvs núr (3 350 km2), dále Char Us núr, Chjargas núr, Ačit núr aj. Další velké jezero, Chövsgöl núr (2 620 km2), leží na severu země. V kontrastu s jihem, postrádajícím stálé vodní toky, v severní části země existuje poměrně hustá říční síť. Největšími řekami jsou Orchon a Selenga, které odvádějí vodu do ruského jezera Bajkal, patří tedy k úmoří Severního ledového oceánu. Selenga je na dolním toku při ruských hranicích dokonce využívána pro lodní dopravu. Východ země odvodňuje do čínského jezera Chu-lun a dále přes Amur do Tichého oceánu řeka Cherlen. Od roku 1990 je Mongolsko parlamentní republikou. Mongolský parlament se jmenuje Velký lidový chural. Dvě nejsilnější politické strany nesou názvy Mongolská lidově revoluční strana a Mongolská demokratická strana. V roce 1991 došlo ke změně oficiálního názvu státu z "Mongolská lidová republika" na "Mongolská republika". V lednu 1992 byla přijata nová ústava, kterou se Mongolsko vzdalo socialismu. Zároveň obdržela země nový název Stát Mongolsko. Tato ústava vytvořila základ dalšího demokratického vývoje. Mongolsko však zůstalo mezinárodně-politicky neutrální. Hlavou státu je prezident volený na dobu 4 let. V roce 1997 byl zvolen prezidentem Natsagyn Bagabandi. Současným prezidentem (od roku 2009) je Cachjagín Elbegdordž. V roce 2004 byla vytvořena v zemi velká koalice. Vládní akční program byl schválen Velkým Churalem v listopadu 2004. Program zdůrazňoval potřebu konsolidace demokratického zřízení státu a obsahoval také usnesení o potřebě rychlého ekonomického růstu. Mongolsko je jednou z prioritních zemí české zahraniční rozvojové spolupráce. České projekty se zde zaměřují na pět oblastí: ekonomický rozvoj včetně předávání zkušeností z transformace na tržní hospodářství, životní prostředí, zemědělství, sociální otázky a snižování nezaměstnanosti. Jistou důležitost má také prevence obchodu s lidmi. V oblasti mimo to působí i české nevládní organizace, zejména Člověk v tísni, Charita a ADRA. V České republice žije zhruba 5000 Mongolů.[zdroj?] Podrobnější informace naleznete v článku Mongolské ajmagy. Mongolsko je rozděleno do 21 ajmagů, které se dále dělí na 329 somonů. Hlavní město je spravováno samostatně, není součástí žádného ajmagu. Související informace naleznete také v článku Ekonomika Mongolska. Ekonomika Mongolska se v současné době rychle rozvíjí. Skladba hrubého domácího produktu (HDP) je ovšem ještě ovlivněna tradičním velkým významem kočovného pastevectví pro značnou část obyvatelstva. Zemědělství včetně pastevectví mělo v roce 2011 podíl 15,8 % na HDP, průmysl však již vytvářel 32,6 % a služby včetně státní administrativy, školství a kultury 51,6 %. HDP v paritě kupní síly byl v roce 2011 odhadován na 13,4 miliardy dolarů, zhruba 4800 dolarů na jednoho obyvatele. Mongolsko je tedy doposud relativně chudá země, pod hranicí chudoby se nachází kolem 39,2 % obyvatel (2010). Míra nezaměstnanosti je relativně nízká, v roce 2010 se pohybovala kolem 9,9 %. Velmi důležitou složkou hospodářství je těžba nerostných surovin. V Mongolsku se nacházejí významná ložiska hnědého a černého uhlí, železné rudy, wolframu, mědi a zlata. Průmyslové státy se také zajímají o potenciál těžby kovů vzácných zemin v Mongolsku. Země má k dispozici rovněž naleziště ropy. Mongolskou měnou je tugrik (MNT). Tato peněžní jednotka se dělí na 100 mungů. Směnný kurs mongolské měny se začátkem března 2009 pohyboval okolo 100 tugriků = 1,30 až 1,50 Kč. Značná část mongolského obyvatelstva donedávna žila kočovným způsobem života. Pokračující urbanizace vede k soustřeďování populace v hlavním městě Ulánbátaru a několika mnohem menších městech. Ulánbátar se svou rozvíjející se civilizační strukturou přitahuje bývalé kočovné pastýře dobytka, jejichž stáda uhynula v tvrdých zimách. V důsledku toho vzniklo na okraji Ulánbátaru několik sídlišť sestávajících z jurt. Největším městem je s vysokým náskokem hlavní město Ulánbátar, který má 1 318 000 (r. 2013) obyvatel, žije v něm tedy více než třetina mongolské populace. S velkým odstupem následují Erdenet (83 tis. obyvatel), Darchan (75 tis.), Čojbalsan (39 tis.) a Mörön (36 tis.). Další města mají již méně než 30 tis. obyvatel. Obyvatelé země jsou z 95 % Mongolové. Největší menšinou v Mongolsku jsou Kazaši, jejichž podíl dosahuje 4,5 % všeho obyvatelstva. Dále jsou v Mongolsku zastoupeni Rusové, Číňané, Korejci a mnoho jiných národností. Mongolové nejsou etnicky zcela jednotný národ, na území jejich vlastního státu jsou zastoupeny národnostní skupiny Chalchové (86 %), Ojrati a Burjati. Jejich náboženstvím je převážně buddhismus. Kazaši vyznávají islám. Až do 20. let 20. století bylo v zemi používáno vlastní písmo, dnes je však úředním písmem upravená cyrilice. Úředním jazykem je mongolština. Dalším nejpoužívanějším jazykem je ruština, dá se domluvit i anglicky. Podle českých zdrojů až 1 % obyvatel má znalosti češtiny.

VERB_PHRASE

YES_NO

008155

100 (číslo) ← 99101 →100 ← 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 → Celé číslo 100 Jedno sto Rozklad 2 2 ⋅ 5 2 {\displaystyle 2^{2}\cdot 5^{2}} Dělitelé 2, 4, 5, 10, 20, 25, 50, 100 Římskými číslicemi C SI předpona hekto (z řečtiny), centi (z latiny) Dvojkově 11001002 Trojkově 102013 Čtyřkově 12104 Pětkově 4005 Šestkově 2446 Sedmičkově 2027 Osmičkově 1448 Šestnáctkově 6416 100 (Jedno sto) je přirozené číslo, které následuje po číslu 99 a předchází číslu 101. Římskými číslicemi se zapisuje C jako centum. Tutéž číselnou hodnotu má i hebrejské písmeno kuf. Matematika 100, sto, také jedno sto je druhá mocnina čísla základu desítkové soustavy, čísla 10, 102. Sto jednotek (např. měnových) je stovka. Předpona SI Standardní mezinárodní SI...

Které číslo předchazí číslu 100?

https://cs.wikipedia.org/wiki/100_(%C4%8D%C3%ADslo)

100 (Jedno sto) je přirozené číslo, které následuje po číslu 99 a předchází číslu 101.

100 (číslo) ← 99101 →100 ← 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 → Celé číslo 100 Jedno sto Rozklad 2 2 ⋅ 5 2 {\displaystyle 2^{2}\cdot 5^{2}} Dělitelé 2, 4, 5, 10, 20, 25, 50, 100 Římskými číslicemi C SI předpona hekto (z řečtiny), centi (z latiny) Dvojkově 11001002 Trojkově 102013 Čtyřkově 12104 Pětkově 4005 Šestkově 2446 Sedmičkově 2027 Osmičkově 1448 Šestnáctkově 6416 100 (Jedno sto) je přirozené číslo, které následuje po číslu 99 a předchází číslu 101. Římskými číslicemi se zapisuje C jako centum. Tutéž číselnou hodnotu má i hebrejské písmeno kuf. Matematika 100, sto, také jedno sto je druhá mocnina čísla základu desítkové soustavy, čísla 10, 102. Sto jednotek (např. měnových) je stovka. Předpona SI Standardní mezinárodní SI předpona pro stovku je "hekto-", např. hektometr; před samohláskou se zkrátí na "hekt-", např. hektar. Sto jako součet Je součtem prvních devíti prvočísel, součtem prvočísel 47 a 53 či součtem třetích mocnin prvních čtyř přirozených čísel. Také platí že 26 + 62 = 100, proto je 100 Leylandovo číslo. Procentní část celku 100 je základem pro výpočet procent (značka "%"), které jsou setinou celku, celkového množství. 100 % tedy znamená plné množství, celek. Ve vojenství Sto bývá (přibližný) počet členů vojenské jednotky setniny (v antickém Římě centurie, velitel centurion) a její velitel se pak někdy nazývá setník. V časomíře 100 bylo minut v hodině (těch bylo 10 ve dni) a také 100 sekund v minutě v revoluční časomíře zavedené během Velké francouzské revoluce. Den měl tedy 100 000 sekund, tedy srovnatelně, jako 86 400 v běžné časomíře. Jiné významy atomové číslo fermia 100 stupňů Celsia je teplota varu vody počet let v jednom století obvyklý počet, na který se dělí základní měnová jednotka (jedna koruna má sto haléřů) Běh na 100 m - lehkoatletický sprint Externí odkazy Slovníkové heslo sto ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu 100 ve Wikimedia Commonsmw-parser-output .navbox-title .mw-collapsible-toggle{font-weight:normal} Přirozená čísla 100–199 100 • 101 • 102 • 103 • 104 • 105 • 106 • 107 • 108 • 109 • 110 • 111 • 112 • 113 • 114 • 115 • 116 • 117 • 118 • 119 • 120 • 121 • 122 • 123 • 124 • 125 . • 126 • 127 • 128 • 129 • 130 • 131 • 132 • 133 • 134 • 135 • 136 • 137 • 138 • 139 • 140 • 141 • 142 • 143 • 144 • 145 • 146 • 147 • 148 • 149 • 150 . • 151 • 152 • 153 • 154 • 155 • 156 • 157 • 158 • 159 • 160 • 161 • 162 • 163 • 164 • 165 • 166 • 167 • 168 • 169 • 170 • 171 • 172 • 173 • 174 • 175 . • 176 • 177 • 178 • 179 • 180 • 181 • 182 • 183 • 184 • 185 • 186 • 187 • 188 • 189 • 190 • 191 • 192 • 193 • 194 • 195 • 196 • 197 • 198 • 199 0 . –99 • 100–199 • 200–299 • 300–399 • 400–499 • 500–599 • 600–699 • 700–799 • 800–899 • 900–999 • 1000–1099

NUMERIC

NUMERIC

010892

... Je členem Commonwealthu, má jaderné zbraně a disponuje vlastním kosmickým programem; její ekonomika vykazuje po Číně největší růst na světě. Je považována za regionální mocnost a jednu z potenciálních supervelmocí. Na východě Indie hraničí s Bangladéšem (4053 km) a Barmou (1463 km). Na severu a severovýchodě hraničí s Čínou (3380 km), Bhutánem (605 km) a Nepálem (1690 km). Na severozápadě sousedí s Pákistánem (2912 km). Na jihovýchodě za Palkovým průlivem leží 65 km jihovýchodně od indických břehů ostrovní stát Šrí Lanka. Z jihozápadu, jihu a jihovýchodu omývá indické břehy Indický oceán. Hlavní město Indie se nazývá Nové Dillí. Název Indie je odvozen od staroperské verze slova...

Jaký stát na východě hraničí s Bangladéšem a Barmou?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Indie

Na východě Indie hraničí s Bangladéšem (4053 km) a Barmou (1463 km).

Indie, oficiálním názvem Indická republika (anglicky Republic of India; hindsky भार गाज्य, Bhárat ganarádžja), je sedmá největší a s více než miliardou obyvatel druhá nejlidnatější země na světě, rozkládající se na Indickém subkontinentu v jižní Asii. Z politického hlediska jde o svazový stát (federaci) se socialistickým, demokratickým, parlamentním zřízením (někdy je označována jako "největší demokracie světa"). Je členem Commonwealthu, má jaderné zbraně a disponuje vlastním kosmickým programem; její ekonomika vykazuje po Číně největší růst na světě. Je považována za regionální mocnost a jednu z potenciálních supervelmocí. Na východě Indie hraničí s Bangladéšem (4053 km) a Barmou (1463 km). Na severu a severovýchodě hraničí s Čínou (3380 km), Bhutánem (605 km) a Nepálem (1690 km). Na severozápadě sousedí s Pákistánem (2912 km). Na jihovýchodě za Palkovým průlivem leží 65 km jihovýchodně od indických břehů ostrovní stát Šrí Lanka. Z jihozápadu, jihu a jihovýchodu omývá indické břehy Indický oceán. Hlavní město Indie se nazývá Nové Dillí. Název Indie je odvozen od staroperské verze slova Sindhu, historického místního jména pro řeku Indus. Ústava Indie uznává jako běžné používání i výraz Bhárat (hin.:भार / bh̪ /) jako oficiální pojmenování stejného statusu. Tento název je odvozen od sanskrtského jména krále Bharaty, jehož příběh je zmíněn v epické básni Mahábhárata. Třetí jméno, Hindustán (hin.:हिन्दुस्तान / hin̪d̪ust̪ɑ /) (per. Hindská země) se používá od 12. století ačkoli jeho současné použití je omezeno z důvodů vnitrostátních konfliktů o tom, jak toto slovo reprezentuje zemi. Související informace naleznete také v článku Dějiny Indie. Nejstarší známky lidské kultury v Indii sahají do 3. tisíciletí př. n. l. Od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. byla Indie obydlena indoevropským obyvatelstvem. Indoevropské kmeny ze střední Asie a východní Evropy migrovaly do Indie v několika vlnách a postupně se smísily s Drávidy nebo je vytlačily na jih Indie. Do této doby se taktéž datuje první sociální rozdělení do kast. Od 5. století př. n. l. se v zemi šířil buddhismus, který byl vytlačen hinduismem až ve středověku za vlády severoindické dynastie Guptovců. Od 12. století se od západu prosazoval islám, který byl politicky reprezentován Mughalskou říší. Za vlády císaře Aurangzéba, který se vyznačoval netolerancí k nemuslimům, ovládla Mughalská říše téměř celý indický subkontinent, musela ale potlačovat povstání Rádžputů, Sikhů a především Maráthů, jejichž vůdce Šivádží založil nezávislý hinduistický stát v západní Indii. Již od konce 15. století se na indickém pobřeží zakládaly první evropské obchodní osady a posléze kolonie. V roce 1600 vznikla britská Východoindická společnost, která započala se systematickou kolonizací celého Indického subkontinentu. Vyvrcholením tohoto procesu byl vznik Britské Indie v 19. století, která byla rozdělena na území spravovaná přímo britskými úřady a na několik set domorodých knížecích států pod britským vlivem. Koloniální mocí otřáslo velké indické povstání v polovině 19. století. Ve 20. století se proti koloniální nadvládě Británie zvedl lidový odpor, jehož nenásilnou podobu symbolizoval Mahátma Gándhí. Během 2. světové války zahubil hladomor v Bengálsku až tři miliony lidí. V roce 1947 byla Britská Indie rozdělena na převážně muslimský Západní Pákistán a Východní Pákistán (od roku 1971 nezávislý Bangladéš) a na převážně hinduistickou Indii. Po rozdělení Indie na základě náboženství došlo k masakrům a své domovy opustilo až 15 milionů lidí. Ústavou z roku 1950 je samostatná Indie socialistickou demokratickou republikou. V roce 1961 obsadila indická armáda po krátké válce území Portugalské Indie a roku 1975 bylo anektováno himálajské knížectví Sikkim. Jako multietnický a multináboženský stát zažila Indie několik náboženských násilností a povstání v různých částech země, ale to ji neoslabilo a pokračuje jako suverénní demokracie. V roce 1984 byla sikhskými separatisty zavražděna ministerská předsedkyně Indira Gándhíová a separatistické a etnické konflikty dodnes sužují Ásám a další státy v severovýchodní Indii. Indie má několik otevřených sporů o hranice s Čínou, které se vystupňovaly do krátké čínsko-indické války v roce 1962 a s Pákistánem, které vyústily do válek v letech 1947, 1965, 1971 a v roce 1999 v Kargilu. Problémem mezi Pákistánem a Indií byla po celou 2. polovinu 20. století oblast Kašmíru, na který si dělaly nárok obě země. Dodnes je Kašmír politicky rozdělen. V roce 1974 Indie provedla podzemní zkoušky jaderných zbraní, což ji neoficiálně dělá členem "jaderného klubu". V roce 1998 následovala série dalších pěti testů. Významné ekonomické reformy, které začaly v roce 1991, transformovaly Indii mezi země s nejrychleji rostoucím hospodářstvím na světě a přidala si na celosvětovém a regionálním vlivu. Indie je suverénní, sekulární a demokratická republika s kvazi-federální formou vlády a dvoukomorovým parlamentem fungujícím podle Westminsterského parlamentního systému. Má tři formy řízení: legislativu, exekutivu a soudní moc. Prezident je hlavou státu a má z velké části reprezentativní úlohu, která zahrnuje interpretování ústavy, podepisování zákonů, udělování milostí a vyhlašování stavu nouze. Je i vrchním velitelem Indických ozbrojených sil. Prezident a viceprezident jsou voleni nepřímo voliči na pětileté období. Premiér je předsedou vlády a má nejvíce výkonných pravomocí. Je volen zákonodárci politických stran nebo koalicí majících parlamentní většinu a slouží pět let. Ústava otevřeně nestanoví funkci zástupce předsedy vlády, ale tato možnost byla občas praktikovaná. Zákonodárný sbor Indie je dvoukomorový parlament, který se skládá z horní komory zvané Rádžja Sabhá (Rada států), a dolní sněmovny zvané Lók Sabhá (Sněmovna lidu). Rádžja Sabhá má 245 člennů a je volena nepřímo voliči na funkční období šesti let. Lók Sabhá má 545 členů a je volena přímo lidovým hlasováním na pětileté období a je ustavujícím složkou politické síly a vládního seskupení. Všichni indičtí obyvatelé nad 18 let mají právo volit. Premiér předsedá Radě ministrů. Exekutiva je zastoupena prezidentem, viceprezidentem a ministerským kabinetem, vedeným předsedou vlády. Každý ministr spravující ministerský úřad musí být členem jedné z komor parlamentu. V indickém parlamentním systému je výkonná moc podřízená zákonodárné. Nezávislá soudní moc Indie se skládá z Nejvyššího soudu v čele s předsedou Nejvyššího soudu v Indii. Nejvyšší soud má dvě, prvostupňovou jurisdikci nad spory mezi státy a odvolací jurisdikci nad vrchními soudy. Indie má 18. odvolacích vrchních soudů a každý má jurisdikci nad svazovým státem nebo skupinou menších svazových států. Každý z těchto států má odstupňovaný systém nižších soudů. Případný konflikt mezi legislativou a justicí je přenechán prezidentovi. V čele země stojí strana Indická národní kongres (INC), která si udržuje svůj vliv už od vzniku nezávislé Indie. INC, často vedená členem rodiny Nehrú - Gándhí, se těšila parlamentní většině s výjimkou krátkých období během 70. a 80. let. Mezi lety 1996 a 1998 nastalo období politické nestability a vláda byla nejprve sestavena pravicovou nacionalistickou stranou Bháratíja džantá (BJ) a později levicovou koalicí United Front. V roce 1998 BJ s menšími regionálními stranami vytvořila Národně demokratickou alianci (NDA) a stala se první nekongresovou stranou, která dokončila celé pětileté volební období. Ve volbách v roce 2004 zvítězila Národní kongresová strana a získala dostatečný počet křesel, aby mohla vytvořit koalici s pomocí levicových stran. Indie si udržuje přátelské vztahy s většinou zemí, ale roky, které následovaly po vyhlášení nezávislosti, jsou poznamenány neustálými konflikty s Pákistánem a Čínou o území Kašmíru a Arunáčalpradéše. Během studené války se Indie pokusila udržet si svou neutralitu a byla jedním ze zakládajících členů Hnutí nezúčastněných zemí. Po čínsko-indické válce v roce 1962 se zlepšily vzájemné vztahy Indie se Sovětským svazem, což ale narušilo vztahy se Spojenými státy. Stav se opět ustálil po skončení studené války. Současně přátelské nabídky předkládané Indickou vládou posílily vztahy se Spojenými státy, Čínou a Pákistánem. V ekonomické sféře má Indie blízký vztah s jinými rozvojovými zeměmi v Jižní Americe, Asii a Africe, hlavně s Brazílií a Mexikem. Indie je také zakládající člen OSN a do velké míry přispěla k úspěchu operací OSN probíhajících na čtyřech kontinentech. Více než 55 000 indických příslušníků bojových a policejních sil sloužilo ve 35 mírových misích Spojených národů. Indie je také součástí BRICS. Indie si udržuje třetí největší ozbrojené síly na světě. Skládají se z armády, letectva, námořnictva a dalších pomocných složek. Nejvyšším velitelem ozbrojených sil je indický prezident. Jelikož hlavní indičtí rivalové Čína a Pákistán vlastní jaderné zbraně, tento typ zbraní vyvinula také Indie. První jadernou zkoušku provedla v roce 1974. Vlastní balistické rakety nesoucí jaderné hlavice. V roce 2010 se Indie stala největším světovým importérem zbraní. Dovezla přitom zbraně za 3,3 miliardy dolarů. Hlavním zahraničním dodavatelem je Rusko, se kterým země spolupracuje na řadě zbrojních programů (např. stíhací letouny Su-30MKI, protilodní střely BrahMos). Moderní zbraně vyvíjí rovněž domácí společnosti, například Defence Research and Development Organisation (DRDO) a Hindustan Aeronautics (HAL), které tím postupně snižují závislost země na dodávkách ze zahraničí. Domácí zbraňové systémy zastupují například stíhací letouny HAL Tejas, vrtulníky HAL Dhruv, balistické rakety Agni, tanky Arjun či torpédoborce třídy Delhi. Vyvíjí například dvě letadlové lodě třídy Vikrant a jaderné raketonosné ponorky třídy Arihant. Vizte též hlavní články: Indické státy a teritoria Seznam indických států (vícejazyčně) – indické spolkové státy a Svazová teritoria Seznam indických států – indické spolkové státy a svazová teritoria s údaji o rozloze, počtu obyvatel a hustotě zalidnění Indická republika je rozdělena . na 29 spolkových států (anglicky state, pl. states, hindsky प्रांत / prā) s vlastní volenou vládou, 7 Svazových teritorií (anglicky union territory, pl. union territories, hindsky केन्द्रीय सार / kendrī sarkā) včetně území hlavního města a téměř 593 okresů (district, pl. districts). Svazová teritoria Související informace naleznete také v článku Geografie Indie. Indie, zabírající velkou část indického subkontinentu, se rozkládá na jihu Asie od 8° až k 37° severní šířky. Na severu je od svých sousedů dělena Himálajským pohořím; indický subkontinent, který směrem na jih probíhá do špičky, je obklopen Indickým oceánem: na západě Arabským mořem, na východě Bengálským zálivem. Indií protékají tři velké řeky Indus, Ganga a Brahmaputra. Geologicky lze povrch Indie rozdělit od jihu k severu na tři hlavní části: stará centrální krystalická Dekánská plošina (též Dakkhin), Indoganžská nížina a velehorská oblast na severu. Dekánská plošina, která je rozčleněná zlomy a poklesy, se mírně svažuje od pohoří Západní Ghát na západě k Východnímu Ghátu na východě. Mezi Dekánskou plošinou a velehorami se rozkládá rozlehlá Indoganžská nížina. Na západě od nížiny leží stepní a pouštní oblast Thár, vyplněná koryty občasných toků a písečnými přesypy. Na severovýchodě a severu státu se vypíná předhůří Siválik a mohutné velehorské masivy Himálaje a Karákoramu, pokryté horskými ledovci. Právě v pohoří Karákoram se nachází nejvyšší hora Indie a druhá nejvyšší hora světa K2, měřící 8611 m n. m. Tyto velehory vznikly tektonickým vyzdvižením povrchu, kdy se podsunula Indická litosférická deska pod Asijskou. Současný tvar získaly třetihorním alpínsko-himálajským vrásněním. Ve východní části země se táhnou hraniční pohoří, jako jsou Patkai Range a Letha Range, které přesahují 3800 m n. m. a náhorní plošina Khasi Hills. Související informace naleznete také v článku Ekonomika Indie. Indie má velké přírodní bohatství. Díky úrodné půdě a příhodnému klimatu má dobré podmínky pro pěstování velkého množství zemědělských plodin, produkce potravin a dalších surovin. Přesto se země potýká se značnou částí obyvatel žijících v chudobě, včetně velkého množství podvyživených dětí. Občasné přírodní katastrofy jako krutá sucha, zemětřesení a povodně situaci dále zhoršují. Mezi hlavní problémy zemědělství patří eroze půdy, rapidní snižování úrovní spodních vod a nadměrné vyčerpávání živin půdy intenzifikovaným zemědělstvím s přílišným používáním chemikálií. Rozloha zemědělské půdy v Indii je sice rozsáhlá, ale značná část z ní není přirozeně úrodná. Od roku 1947, kdy Indie získala nezávislost, se mnoho podniklo k posílení zemědělské produkce: především byly postaveny různé zavlažovací systémy, jejichž úkolem je přivádět vodu do suchých oblastí. Zemědělská hospodářství jsou však rodinná a tedy příliš malá na to, aby mohla obhospodařovat větší území a využívat moderní stroje a technologie. Navíc se mnoho těchto farem ještě zmenšuje, neboť hindské zákony stanoví, že půda se po smrti rodičů rozděluje rovným dílem mezi děti. Někteří Indové chtějí změnu, aby statky mohly být větší a produktivnější. Mezi nejvýznamnější pěstované plodiny patří rýže, bavlna, juta, moruše, obilniny (hlavně pšenice a proso), subtropické a tropické ovoce (banány, citrusy, mango). Dále se pěstují fazole, ořechy, čajovník, sezamová semínka a betelové ořechy. 62 % obyvatelstva se živí zemědělstvím. Indická vláda se snaží o rozvoj zaostalých oblastí země tak, že přenáší továrny do méně obydlených oblastí Indie s úmyslem podpořit tam podnikatelskou infrastrukturu a zvýšit počet pracovních míst. Úrodu měly zvýšit i experimenty s novými geneticky modifikovanými semeny a hnojivy, avšak tyto pokusy nejen že nezvýšily zemědělskou produkci, ale z velké části podryly tradiční trvale udržitelné indické zemědělství. V roce 2002 dostala nadnárodní korporace Monsanto povolení uvést do Indie bavlnu (BT cotton) geneticky modifikovanou o bakterii ničící parazity, které se na bavlně přirozeně vyskytují. Produkce bavlny v Indii se sice významně zvýšila, ale mnoho indických rolníků se záhy ocitlo v bezvýchodné situaci, kdy jsou nuceni vynakládat stále více z klesajících výnosů do hnojiv, pesticidů a insekticidů pro udržení produkce. Finanční tíseň a dluhy dohnaly překvapivě velké množství indických zemědělců až k sebevraždě – odhaduje se, že mezi lety 1997 a 2008 si jich vzalo život kolem 200 tisíc. Ke konci 20. století se v Indii rozvinula distribuční síť základních potravin (PDS – Public Distribution System), která řešila nerovnoměrné zásobování, kdy některé regiony Indie byly v relativní hojnosti, zatímco jiné trpěly nedostatkem. Univerzální systém potravinové distribuce indickým zemědělcům zaručoval odbytiště pro plodiny, které vypěstují; stejně tak v jeho rámci existovala obdoba přídělového systému potravin. Vedle toho funguje Food Corporation of India distribuující základní potraviny do i těch nejzapadlejších vesniček v celé Indii a za dotované ceny. Koordinuje tak největší potravinový program v Indii a co do celkového množství potravin (v roce 2008 přes 60 mil. obilí a rýže) i na světě. V roce 1997 však Světová banka donutila Indii první z těchto systémů zrušit a druhý výrazně omezit, protože oba zásadně zasahovaly do volného trhu s obilím, rýží a ostatními obchodovanými potravinami. Od 50. let 20. století[zdroj?] změnil průmysl indická města. Vedle tradičních výrobků, např. bavlny a hedvábí, se vyrábějí těžké stroje a elektrické zboží. Bohatá ložiska ropy a uhlí poskytují energii továrnám a vyrábějí více než polovinu elektrické energie, která se v zemi spotřebuje (o importu energie vyjednává indická vláda ve velkých projektech jako např. Transafghánský plynovod). Během posledních zhruba tří dekád se také zvýšil význam služeb a čím dál více Indů pracuje v cestovním ruchu, bankovnictví a spojích. V zahraničí jsou Indové a jejich firmy úspěšní v oblasti IT, talentovaní indičtí vědci si nezřídka volí kariéru v Silicon Valley nebo prestižních amerických vědeckých ústavech; fenoménem se též stal outsourcing indických telemarketerů a telefonních operátorů pro větší americké korporace – zejména v první dekádě 21. století. Ve stejné době se o potenciálu Indie (stejně jako Číny) začíná mluvit jako o obrovském "vynořujícím se trhu" s pevně rostoucí ekonomikou, zvyšující se životní úrovní i kupní silou více než miliardy jejích obyvatel. Od roku 2001 se Indie stala součástí volného hospodářského uskupení známého pod akronymem BRICS. V srpnu 1969 byla založena Indická kosmická agentura (anglicky ISRO – Indian Space Research Organisation). Dnes v ní pracuje kolem 20 tisíc lidí a řídí několik misí současně. 14. listopadu 2008 dopadla na povrch Měsíce první indická sonda. Oddělila se z družice Čandraján-1, která byla ze Země vyslána 22. října 2008. Indie se tak stala další mocností, která dokázala přistání na Měsíci zvládnout. Indický solární program plánuje výstavbu solárních zařízení o výkonu 200 gigawattů do roku 2050, zhruba o třetinu více než byla celková indická energetická výrobní kapacita v roce 2009. Projekt má přinést až 100 tisíc nových pracovních míst a po svém dokončení zabránit každoročně emisím asi 434 milionů tun oxidu uhličitého. Celkové náklady jsou odhadovány asi na 20 miliard dolarů. Mars Orbiter Mission je mise ISRO, která má za cíl pomocí sondy Mangalaján průzkum planety Mars, zejména její atmosféry. První plánování pro ni byla započata už v roce 2010 a indická vláda ji schválila v roce 2012. Její rozpočet je 4,54 miliardy INR, což je (relativně malých) 74 milionů dolarů. Související informace naleznete také v článcích Demografie Indie, Indové, Jazyky Indie a Náboženství v Indii. S 1 210 193 422 obyvateli podle sčítání v roce 2011 je Indie druhá nejlidnatější země. Mezi lety 2001–2011 její populace vzrostla o 17,64% v porovnání s předchozí dekádou (1991–2001), kdy byl růst 21,54%. V roce 1951 žilo v Indii podle sčítání 361 milionu lidí. Indie je země, ve které žije velké množství různých etnických skupin a hovoří se v nich asi tisíci jazyky a nářečími. Jsou zde dvě hlavní jazykové rodiny: Indoíránská (hovoří ji asi 74% populace) a drávidská (24%). Mezi další používané jazyky patří austroasijské a sinotibetské jazyky. Úředními jazyky na federální úrovni je hindština a angličtina. Každý stát federace si dále stanovuje svůj úřední jazyk, díky čemuž je v Indii přes dvacet oficiálně uznaných jazyků k místní úřední komunikaci (tzv. "recognized languages"). Kromě nich se však mluví řadou místních dialektů a kmenových jazyků. Obyvatelé také vyznávají mnoho různých náboženství, skoro čtyři pětiny (79,8%) z nich jsou hinduisté, následovaní 14,23% muslimů. Mezi zbývající patří křesťané s 2,3%, sikhové s 1,9%, buddhisté (0,70%) a džinisté (0,36%). Podle hinduistické tradice se lidé rodí do sociálních vrstev zvaných kasty. Přísná náboženská pravidla přikazují každé kastě, co má jíst, co si oblékat i jakou vykonávat práci. Mimo toto rozdělení na samém dně indické společnosti stojí nedotknutelní, ke kterým náleží asi 160 milionů Indů. Rodinná pouta jsou v Indii velmi důležitá a na sňatek se často pohlíží spíše jako na spojení dvou rodin než jako na svazek dvou lidí. Je zvykem, že rodiče vybírají svým dětem životní partnery.[zdroj?] Dnes se někteří Indové snaží tato pravidla odstranit a povzbuzují mladé lidi, aby si sami hledali manžela či manželku. Život v mnoha indických vesnicích se po staletí nezměnil. Lidé si chodí každý den pro vodu do studně a osvětlují si domovy olejovými lampičkami. Avšak v závislosti na růstu hospodářské úrovně se do stále více vesnic zavádí voda a elektřina. 41 % všech chudých lidí světa ale stále žije v Indii. I Indie zaznamenává fenomén, kdy obyvatelé vesnic přicházejí ve stále větší míře do měst (urbanizace). Ve městech se velký počet obyvatel tísní v přeplněných chatrčích na předměstích, zatímco mnoho bohatších Indů žije v oblastech, kde je patrný silný západní vliv. Někteří lidé nosí oblečení podle západní módy, jiní dávají přednost tradičním oděvům. Například mnoho Indek nosí jasně barevná sárí a bindí. Společenský život se v Indii soustřeďuje na náměstí. Jsou neustále zaplněna lidmi, kteří si sem chodí vyměňovat novinky a názory za zvuků hlasitě hrající populární hudby, klaksonů aut a volání pouličních prodavačů.[zdroj?] V posledních letech došlo v Indii právě díky stěhování lidí do měst k rapidnímu růstu mnohých měst. Díky tomu tak má Indie mnoho sídel s více než milionem obyvatel. Životní úroveň většiny lidí v těchto oblastech však není vysoká. Mezi lety 1991 a 2001 vzrostl podíl Indů žijících v městský oblastech o 31,2%, nicméně v roce 2001 žilo nadále přes 70% obyvatel na venkově. Někteří tradiční indičtí zemědělci – jsou to zejména pěstitelé bavlny a sójových bobů – v rostoucí míře přecházejí na pěstování geneticky modifikovaných potravin, kdy od zahraničních korporací (Monsanto) kupují GM semena a ad hoc vyvinuté herbicidy (Roundup).[zdroj?] Podrobnější informace naleznete v článku Indická kultura. India měla bohaté a unikátní kulturní dědictví a dokázala si zachovat své tradice během historie i přes přebírání nových zvyků, tradic a myšlenek zároveň od útočníků i imigrantů. Množství zvyků, jazyků a monumentů je důkazem vzájemného míchání se vlivů během staletí. Například slavný Tádžmahal nebo jiné památky jsou příkladem islámém inspirované architektury, která byla zděděna po Mughalech. Jsou výsledkem synkretické tradice, která kombinuje elementy ze všech částí země. Indická společnost je široce pluralitní, mnohojazyčná a mnohonárodnostní. Indické tradiční oblečení je odlišné mezi jednotlivými regiony. Značně se liší ať už barvami nebo styly. Záleží na různých faktorech jako podnebí. Nejpopulárnější oděv pro ženy se nazývá sárí a nejtradičnějším oděvem mužů je dhótí (řasená bederní rouška). Vzdělání je vysoce ceněno členy každé socioekonomické vrstvy obyvatelstva. Tradiční indické hodnoty jako rodina jsou vysoce respektovány a považovány za posvátné, ačkoli městské rodiny začínají preferovat rodinu dvou partnerů z důvodů socioekonomických omezení daných systémem skupinové rodiny. Náboženství v Indii je velmi společenskou událostí se spoustou praktik provázených okázalostí a vitalitou a je nedílnou součástí každodenního života. První literární zmínky v Indii měly většinou ústní formu a až později byly převedeny do písemné podoby jako například Védy, nebo eposy Mahábhárata a Rámájana. V Indii je také množství významných a moderních spisovatelů píšících v indických jazycích a angličtině. Jediným nositelem Nobelovy ceny za literaturu byl bengálský spisovatel Rabíndranáth Thákur. Indie ročně vyprodukuje největší počet filmů ve světě. Filmová produkce má svou základnu v Bombaji, která je často označována jako "Bollywood". Indická hudba je reprezentována širokým spektrem forem. Dva hlavní proudy klasické hudby jsou karnátacká z Jižní Indie a hindustanská ze Severní Indie. Populární formy hudby také převládají, za zmínku stojí například filmová hudba. V Indii také existuje množství druhů klasických tanců včetně takových jako Bharata Natyam, Kathakali a Kathak. Často mají formu příběhu a obsahují duchovní a náboženské prvky. Indie má také rozmanité festivaly, z nichž je mnoho oslavovaných bez ohledu na kastu a vyznání. Nejznámější a nejpopulárnější oslavy zahrnují hinduistické festivaly Diwali, Holi a Dussehra a muslimské oslavy Eid. Národní sport Indie je pozemní hokej, ale nyní je i přesto velmi populárním sportem kriket. V některých státech, zejména na severovýchodě, je nejpopulárnějším sportem fotbal a je široce sledován i přesto, že se Indie umístila mimo top 100 národních týmů ve světovém žebříčku FIFA. Indie mě také silné zastoupení v šachu s několika hráči s mezinárodním statusem včetně Višvanáthana Ánanda, který se stal šampionem. Další populární sporty jsou kulečník a střelba. S jednou stříbrnou a dvěma bronzovými medailemi na posledních třech olympijských hrách má India jen málo sportovních úspěchů. Do roku 1980 vyhrála osmkrát zlatou medaili v pozemním hokeji. Tradiční domorodé sporty jsou polo, kabadi a gilli-danda, které se hrají v celé zemi. Šachy a badminton se považují, že vznikly v Indii. Kulečník a badminton přinesly Indii mezinárodní úspěch. Formule 1 se také těší popularitě, i když jen v městských oblastech. Indická kuchyně je neobyčejně rozmanitá; ingredience, koření a kuchařské metody se liší každým regionem. Rýže a pšenice tvoří základní potravinovou složku v zemi. Indie je také pozoruhodná pro pestrost vegetariánské a nevegetariánské kuchyně. Kořeněná jídla a sladkosti jsou velmi populární.

LOCATION

LOCATION

008964

... Jižní Americe, 119 v Evropě (včetně Kavkazu), 84 v Africe, 69 v Austrálii a Oceánii a 39 v Antarktidě. Pro české hory byla v rámci projektu Tisícovky Čech, Moravy a Slezska zvolena prominence minimálně 15 metrů (a izolace 400 m) pro tzv. hlavní vrcholy a 5 metrů (a izolace 200 m) pro vedlejší vrcholy. Nejvýraznější tisícovky s prominencí minimálně 100 metrů (a izolací 1 km) se označují jako ultratisícovky, naopak vše s prominencí menší než 5 m je označováno jako spočinek. == Nejprominentnější hory světa == Žebříček 15 nejprominentnějších hor světa je úplně jiný než žebříček nejvyšších hor . Kromě prvního Everestu je v něm jen 1 osmitisícovka (Nanga Parbat), druhá nejvyšší hora světa K2 je podle prominence až 22. Naopak na 4. místě je jen pětitisícovka Kilimandžáro. V tomto žebříčku se také...

Žebříček 15 nejprominentnějších hor je stejný jako žebříček nejvyšších hor .

https://cs.wikipedia.org/wiki/Prominence

Žebříček 15 nejprominentnějších hor světa je úplně jiný než žebříček nejvyšších hor .

Prominence či význačnost, tedy topografická prominence, je pojem označující relativní výšku hory. Počítá se jako převýšení (rozdíl výšek) mezi vrcholem a nejvyšším (tzv. klíčovým) sedlem s nějakou vyšší (tzv. mateřskou) horou. Jinými slovy jde o počet výškových metrů, o které musíme minimálně sestoupit, abychom se dostali na vyšší místo.Alternativní definice využívá stoupající hladinu moře – kdyby hladina moře stoupla až do výše, která by z vrcholu dané hory udělala nejvyšší bod samostatného ostrova, pak prominence dané hory odpovídá teoretické nadmořské výšce vrcholu při takto zvýšené hladině moře.Při stanovení prominence se počítá s přirozeným tvarem terénu, bez zásahů člověka. Např. klíčovým sedlem pro Kilimandžáro je Suezská šíje, nikoli hladina Suezského průplavu. Rovněž se nezapočítává sněhová a ledová pokrývka - ani v sedle, ani na vrcholu. == Související pojmy == Mateřský vrchol (anglicky Parent peak) – vyšší vrchol, spojený s daným vrcholem nejvyšším sedlem. Často je to nejbližší vyšší vrchol, který bývá velmi blízko (např. Velká Deštná je mateřským vrcholem Malé Deštné), i když u některých hor může být i velmi daleko (např. pro Kilimandžáro je mateřským vrcholem Everest, vzdálený 5510 km). Někdy má ale nejbližší vrchol nižší sedlo a mateřský vrchol pak není nejbližší. Například pro krkonošský Medvědín jsou mateřským vrcholem Harrachovy kameny, přestože nejbližším vrcholem je Železný vrch, který je ale od Medvědína oddělen hlubokým údolím Labe. Klíčové sedlo (anglicky Key col) – sedlo oddělující danou horu od mateřského vrcholu. Pro nejvyšší vrcholy kontinentů nebo ostrovů je klíčovým sedlem hladina moře. Například pro Králický Sněžník je klíčovým Ramzovské sedlo, které spojuje masiv Králického Sněžníku s Hrubým Jeseníkem a tedy i vrchol Králického Sněžníku se svým mateřským vrcholem Pradědem.Podle alternativní definice je klíčové sedlo posledním místem, které je zaplaveno, když je daná hora stoupající hladinou moře oddělena od své mateřské hory a stane se nejvyšší horou samostatného ostrova. Izolace (anglicky Isolation) – osamocenost vrcholu, tj. nejmenší vzdálenost vrcholu k nějakému vyššímu bodu. Vyšší bod nemusí být na mateřském vrcholu ani na nejbližším vrcholu, může být i na jiné hoře, která má vzdálenější vrchol, ale má bližší úbočí (svah) s vyšší nadmořskou výškou. Například pro Stříbrné návrší je mateřským vrcholem Studniční hora, nejbližším vrcholem Luční hora, ale izolace je dána vzdáleností od svahu Stříbrného hřbetu. Dominance – procentní vyjádření prominence vzhledem k nadmořské výšce. Everest je 100% dominantní, zatímco K2 ji má jen 47 %. Gerlachovský štít ji má 89 %, zatímco Lomnický štít jen 17 %. Sněžka má dominanci 75 %, zatímco Luční hora 11 %. Zpravidla tedy platí, že nejvyšší hora pohoří je nejdominantnější a druhá nejvyšší je výrazně méně dominantní. Zajímavou výjimkou jsou Smrk (16 %) a Jizera (21 %) – Smrk je sice nejvyšší horou české části Jizerských hor, ale s mateřským vrcholem (polskou Wysokou Kopou) má výrazně mělčí klíčové sedlo než má Jizera se Smrkem. "Mokrá" prominence (anglicky Wet prominence) – prominence tak, jak je popsána v tomto článku. U nejvyšších hor kontinentů nebo ostrovů se počítá od hladiny moře. "Suchá" prominence (anglicky Dry prominence) – alternativní druh prominence, který nezohledňuje hladinu moře a počítá tak i s podmořskými sedly a horami. Suchá prominence nejvyšší hory kontinentu nebo ostrova se pak počítá jako mokrá prominence plus převýšení od nejvyššího podmořského sedla. == Názvosloví == Pojem prominence a s ním související termíny nejsou dosud v českém prostředí rozšířené tolik jako v zahraničí, ale už se objevují. Vedle slova prominence se lze (častěji) setkat s výrazy jako význačnost, relativní výška, prominentní výška nebo převýšení od sedla. Alternativní názvy se vyskytují i v jiných jazycích, například v angličtině se vedle prominence používá také relative height, shoulder drop nebo prime factor; v němčině se používá Schartenhöhe nebo Prominenz a ve francouzštině hauteur de culminance nebo proéminence topographique. == Využití prominence == Prominence se využívá především k hodnocení významnosti jednotlivých vrcholů, mj. i k posouzení, co se považuje za samostatný vrchol (horu) a co už ne. Neexistuje jednotné kritérium pro všechna světová pohoří, to se obvykle volí vzhledem k charakteru pohoří nebo oblasti. Například v USA se za samostatný vrchol obvykle považují hory s prominencí nad 500 stop (asi 152 m) a stejnou hranici používají i skotské munros. Pro alpské nebo tatranské hory se většinou používá prominence 100 metrů.Hory s prominencí nad 1500 metrů se označují jako ultraprominentní vrchol, zkráceně ultra. Dodnes bylo ve světě identifikováno asi 1515 takových vrcholů: 637 v Asii, 355 v Severní Americe, 209 v Jižní Americe, 119 v Evropě (včetně Kavkazu), 84 v Africe, 69 v Austrálii a Oceánii a 39 v Antarktidě. Pro české hory byla v rámci projektu Tisícovky Čech, Moravy a Slezska zvolena prominence minimálně 15 metrů (a izolace 400 m) pro tzv. hlavní vrcholy a 5 metrů (a izolace 200 m) pro vedlejší vrcholy. Nejvýraznější tisícovky s prominencí minimálně 100 metrů (a izolací 1 km) se označují jako ultratisícovky, naopak vše s prominencí menší než 5 m je označováno jako spočinek. == Nejprominentnější hory světa == Žebříček 15 nejprominentnějších hor světa je úplně jiný než žebříček nejvyšších hor . Kromě prvního Everestu je v něm jen 1 osmitisícovka (Nanga Parbat), druhá nejvyšší hora světa K2 je podle prominence až 22. Naopak na 4. místě je jen pětitisícovka Kilimandžáro. V tomto žebříčku se také nachází všech 7 vrcholů Seven Summits, tj. nejvyšších hor jednotlivých kontinentů. Zajímavou horou je havajská Mauna Kea, která měří jen 4205 m n. m. (necelá polovina nadmořské výšky Everestu), přesto je 15. nejprominentnější horou. Podle suché prominence je dokonce 2. nejprominentnější horou (4205 + 5125 = 9330 m), hned po Everestu. == Nejprominentnější hory Česka == Podobně jako u světových hor je i tento seznam úplně jiný než Seznam nejvyšších hor Česka. Například třetí nejvyšší Studniční hora má prominenci jen 60 m, naopak jedna z nejnižších českých tisícovek Čerchov (1024 m) je desátá nejprominentnější, dokonce více než Plechý, nejvyšší vrchol české části Šumavy. Zajímavé je také zastoupení hned tří beskydských hor (Lysá hora, Smrk, Kněhyně), které potvrzuje odlišný charakter tohoto karpatského pohoří s hlubokými údolími mezi strmými horskými hřbety. Následující tabulka uvádí všechny české hory s prominencí alespoň 500 metrů. Všechny české hory s prominencí nad 100 metrů obsahuje Seznam hor a kopců v Česku podle prominence. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byly použity překlady textů z článků Topographic prominence na anglické Wikipedii a Schartenhöhe na německé Wikipedii. === Související články === Nadmořská výška Převýšení Seznam hor a kopců v Česku podle prominence - české hory a kopce s prominencí nad 100 m Seznam nejprominentnějších hor na Slovensku - slovenské hory s prominencí nad 500 m Seznam vrcholů v Alpách podle prominence - alpské ultras - hory s prominencí nad 1500 m Seznam ultras v Evropě - evropské ultras - hory s prominencí nad 1500 m Seznam nejvyšších hor - nejvyšší hory světa s uvedením prominence === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Prominence ve Wikimedia Commons Seznamy nejprominentnějších hor světa (vč. všech ultras) na Peaklist.org (anglicky)

VERB_PHRASE

YES_NO

008306

Ladislav Rygl (* 16. červenec 1947, Polubný, Československo) je bývalý český sdruženář. V roce 1970 získal na mistrovství světa severské kombinace ve Vysokých Tatrách zlatou medaili. Týž rok vyhrál anketu Sportovec roku. Na olympijských hrách v roce 1968 se umístil na 16. místě, v roce 1972 pak na 26. Jeho syn Ladislav Rygl mladší se také věnuje severské kombinaci. == Život == Ladislav Rygl st. pochází z Kořenova, vsi která leží v horách těsně vedle lyžařského střediska Harrachova. Otec byl sportovně založený a tak vedle sportování a pořádání lyžařských závodů pomohl poměr ke sportu, zvláště lyžařskému, přenést i na syna. Byl též jeho prvním a nejdůležitějším trenérem. Do školy chodil v Kořenově, pak v Harrachově, kde při mezinárodních lyžařských závodech dostávali nejlepší závodníci sportovní třídy volno ze školy, aby mohli sledovat nejlepší světové závodníky. I to...

Odkud pochází Ladislav Rygl st.?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Rygl

Ladislav Rygl st. pochází z Kořenova, vsi která leží v horách těsně vedle lyžařského střediska Harrachova.

Ladislav Rygl (* 16. červenec 1947, Polubný, Československo) je bývalý český sdruženář. V roce 1970 získal na mistrovství světa severské kombinace ve Vysokých Tatrách zlatou medaili. Týž rok vyhrál anketu Sportovec roku. Na olympijských hrách v roce 1968 se umístil na 16. místě, v roce 1972 pak na 26. Jeho syn Ladislav Rygl mladší se také věnuje severské kombinaci. == Život == Ladislav Rygl st. pochází z Kořenova, vsi která leží v horách těsně vedle lyžařského střediska Harrachova. Otec byl sportovně založený a tak vedle sportování a pořádání lyžařských závodů pomohl poměr ke sportu, zvláště lyžařskému, přenést i na syna. Byl též jeho prvním a nejdůležitějším trenérem. Do školy chodil v Kořenově, pak v Harrachově, kde při mezinárodních lyžařských závodech dostávali nejlepší závodníci sportovní třídy volno ze školy, aby mohli sledovat nejlepší světové závodníky. I to nastartovalo velmi aktivní přístup, který se přestěhováním do Tanvaldu, kde absolvoval gymnázium, již nezměnil. Vystudoval FTVS Univerzity Karlovy v Praze, kde závodil za Sl. Praha VŠ až do ukončení závodní kariéry. Byl v té době jedním ze členů velmi úspěšné skupiny sdruženářů, kterou vybral a vedl trenér B. Rázl. Jejich prvním větším úspěchem bylo umístění Ladislava Rygla na ME juniorů v Murau 1967 – 2. místo. Zúčastnil se 2× ZOH (Grenoble a Sapporo), jako aktivní závodník, později jako trenér ještě 1×. Absolvoval 1× MS – 1970, kde dosáhl svého nejlepšího umístění – 1. místo. Tenkrát nebylo tolik vrcholných závodů jako dnes, MS se pořádalo jako ZOH 1× za čtyři roky a na programu byl vždy pouze jeden závod. Mimo to v roce 1970 se ještě umístil ve světovém žebříčku kombiňáků, který byl vlastně předchůdcem hodnocení světových pohárů, na 2. místě. I na dalších mezinárodních závodech sbíral důstojná umístění, za zmínku m.j. stojí 3. místo na Holmenkollenu (výsledek zatím od českých závodníků nepřekonaný), Falun – 2. místo, Reit im Winkl – 3. místo, Lahti – 4. místo, Universiáda v Lake Placid – 3. místo Jelikož sportovci dostávali dříve ohodnocení za sportovní výsledky víceméně jenom čestná, tak si považuje i titulu Zasloužilý mistr sportu, který mu byl udělen a který již žádný ze sdruženářů této a dřívější doby nemá. Za sportovní výkony byl též vyhlášen nejlepším sportovcem ČSSR pro rok 1970. Po MS 1970 utrpěl úraz. Následná operace meziobratlové ploténky znamenala pauzu a omezení v tréninku, což mělo za následek ukončení závodní kariéry v roce 1972. Pracoval pak jako trenér sportovních tříd v Tanvaldě. Byl spoluzakladatelem a trenérem Střediska vrcholového sportu ve Vrchlabí, odkud vyšlo mnoho vynikajících reprezentantů. Dlouhou dobu pracoval i jako trenér juniorského družstva sdruženářů ČSSR. Po neuváženém rušení těchto zařízení (Středisek vrcholového sportu ČSTV), odešel pracovat do Švýcarska, kde působil celkem 5 let nejprve jako reprezentační trenér u B-družstva a potom u A-družstva sdruženářů. Později působil jako trenér i v našem nejlepším zařízení pro sportovní přípravu u lyžařů reprezentantů v Dukle Liberec a dva roky působil i ve funkci reprezentačního trenéra severské kombinace ČR. Velmi se podílel na sportovním růstu svého syna Ladislava, závodníka úspěšného v severské kombinaci. == Externí odkazy == (anglicky) Ladislav Rygl v databázi Mezinárodní lyžařské federace

LOCATION

LOCATION

008124

Chameleoni (Chamaeleoninae) je skupina ještěrů z čeledi chameleonovitých. Zahrnuje 4 rody, kterým všem přísluší české označení chameleon. Zásadní fámou týkající se chameleonů je, že dokáží měnit barvu podle prostředí. To ale není pravda, svou barvu totiž mění podle emocí. Dále se dívají každým okem zvlášť (monokulární vidění) a jejich vymrštitelný jazyk je stejně dlouhý jako jejich tělo. Chameleoni se vyvinuli patrně koncem křídy z čeledi Agamidae. Jejich fosilie jsou známé z konce mongolské křídy a z miocénu. Tehdy žili i na území dnešního Česka - jeden z nejstarších miocéních nálezů čelisti chameleona (jednalo se...

Které zvíře dokáže měnit barvu podle svých emocí?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chameleoni

Zásadní fámou týkající se chameleonů je, že dokáží měnit barvu podle prostředí.

Chameleoni (Chamaeleoninae) je skupina ještěrů z čeledi chameleonovitých. Zahrnuje 4 rody, kterým všem přísluší české označení chameleon. Zásadní fámou týkající se chameleonů je, že dokáží měnit barvu podle prostředí. To ale není pravda, svou barvu totiž mění podle emocí. Dále se dívají každým okem zvlášť (monokulární vidění) a jejich vymrštitelný jazyk je stejně dlouhý jako jejich tělo. Chameleoni se vyvinuli patrně koncem křídy z čeledi Agamidae. Jejich fosilie jsou známé z konce mongolské křídy a z miocénu. Tehdy žili i na území dnešního Česka - jeden z nejstarších miocéních nálezů čelisti chameleona (jednalo se o druh Chameleo caroliquarti) byl učiněn v chebské místní části Dolnice. Chameleoni žijí ve více jak 150 druzích ve 190 poddruzích (a stále jich přibývá), které se řadí do šesti rodů ve dvou podčeledích. Rod Chameleo, který je z nich, se dále dělí na dva podrody: Chameleo a Trioceros. Chameleoni žijí v Africe mimo oblasti, kde se nacházejí extrémně suché pouště. Zřídka se mohou vyskytnout i v jižní Evropě (např. Španělsko) a na Blízkém východě. Hlavní výskyt chameleonů je však na Madagaskaru, kde žije nadpoloviční většina všech druhů chameleonů, dále pak také Indii a na Srí Lance. V současné době žije v Evropě pouze jediný druh, chameleon obecný, který je rozšířený kolem celého Středozemního moře v jižním Španělsku. Domovem pro chameleony jsou nejrůznější oblasti: pouště a polopouště, savany, nížinné i horské deštné lesy, alpínské louky až do nadmořských výšek 4500 m. Většina druhů žije na stromech a vysokých keřích, ale některé druhy jsou restrické. Oči chameleona jsou svou stavbou považovány za nejdokonalejší v téměř celé živočišné říši. Oči samotné jsou na bocích hlavy ukryty ve dvojitých víčkách, která jsou tmavě modrá. Oko a víčko jsou srostlé, to spolu se silnými očními svaly způsobuje enormní pohyblivost oka. Chameleon může své okolí sledovat ve velmi širokém rozsahu, vertikálně může otáčet očima o 120° a horizontálně o 190°. Za hřbetem se však nachází mrtvý bod, kam chameleon nedohlédne. Pohybuje každým okem nezávisle na sobě a obrazy se neslučují (nesyntetizují) dohromady v jeden, ale mozek je vyhodnocuje každý zvlášť. Při hledání potravy chameleon kouká každým okem zvlášť a teprve když chce na objekt vystřelit jazykem, zamíří na něj oběma očima. Pro některé druhy není problém vidět potravu vzdálenou až 1000 m. Zajímavá vlastnost oka je, že aniž by chameleon pohnul tělem, dokáže se na daný objekt dívat z několika různých úhlů. Dá se to vysvětlit tak, že vidí dva cvrčky v zákrytu za sebou a malým pohybem oka je najednou vidí z pohledu, kdy cvrčci jsou vedle sebe. K tomuto jevu dochází posunem tzv. uzlového bodu, který leží mimo osu rotace. Ve spánku oko otáčí zřítelnicí dolů; v této poloze mu poskytují ochranu kostěné destičky. Jazyk chameleona je další z jejich nepřehlédnutelných znaků. V klidovém stadiu je dutý a uložený v hltanu a v okamžiku, kdy je spatřena kořist, se naplní tekutinou. Jazyk chameleon vystřeluje na kořist kontrakcí kruhového svalstva v řapíku jazyka a stahy svalu, který spojuje jazylku s hrudním košem. Na jeho konci je rozšířený a nachází se tam sliznice s lepkavým adhézním sekretem zajišťující jeho lepkavost, která pomáhá při uchopení kořisti. Některé africké druhy tuto sliznici nemají, ale je to nahrazeno malým chápavým prstíkem, který též pomáhá uchopit kořist. Proces vystřelení, uchopení kořisti a zpětného zatažení zpět do úst je velice rychlý, proto většina potravy je proti tomuto způsobu lovení úplně bezbranná. Jazyk často přesahuje délku celého těla samotného chameleona, někdy je dokonce dvakrát delší než jeho tělo. Ocas chameleona je přibližně stejně dlouhý (u některých druhů někdy i delší) jako tělo, u těla kulatého průřezu, pak je průřez elipsovitý, ze stran je stlačen a na vrcholu je zahrocený. Ocas je chápavý a při šplhání slouží jako pátá končetina. Když je ocas utrhnut nebo useknut, není schopen regenerace. Při šplhání po stromech slouží jako dodatečná pátá končetina a v klidu nebo ve spánku je spirálovitě stočený. Zabarvení a chování chameleonů se sebou úzce souvisí. Jednak podle zbarvení těla můžeme poznat, jak se chameleon cítí nebo jakou má náladu, a jednak to slouží i k domluvě mezi samotnými chameleony (např. si zbarvením dávají najevo svou přítomnost, aniž by se museli hýbat) a namlouvání (pomocí zbarvení se zajišťují, že se nespáří s jiným druhem). Samotná změna barvy netrvá dlouho, stačí na to 3 sekundy. Zabarvení nezáleží ale pouze na náladě a prostředí, ale také na stavu, teplotě, intenzitě a spektru osvětlení, denní době, ročním období, atd. Barvy jsou mimořádně pestré, avšak není pravda, že se chameleoni mohou vybarvit do jakékoliv barvy - každý druh má svou omezenou paletu barev. U většiny druhů převládají všechny možné odstíny zelené, hnědé a černé barvy. Některým druhům nedělá problém se vybarvit i do žluté, oranžové, modré a fialové barvy. Změnu barvy pokožky vyvolávají tzv. chromatocyty umístěné ve třech vrstvách v podkožní tkáni - první vrstva je tvořena žlutými a červenými buňkami, druhá vrstva modrými a bílými a třetí vrstva černými buňkami. Tyto buňky mají výběžky, které se rozšiřují nebo mění svoji velikost a přibližují se nebo oddalují od pokožky, která je průhledná, a proto jsou přes ni tyto barevné buňky vidět. Když je chameleon naštvaný, tak se nafukuje, aby okolí ukázal, že je velký a vybarví se do nejtmavších odstínů zelené, hnědé a černé barvy. Když chameleon spí, tak jeho tělo je naprosto uvolněné a vybarví se do nejsvětlejšího odstínu zelené barvy, jaké je schopen. Při vyhřívání se na slunci se zpravidla vybarvuje do hnědých odstínů, jelikož hnědá přijímá daleko lépe teplo než zelená barva. Při namlouvání se sameček před samičkou "naparuje" svým krásným zbarvením a vybarvuje se do všech barev, kterých je schopen, aby samičku uchvátil. Končetiny jsou uzpůsobeny životu na větvích a keřích takovým způsobem, že mají prsty srostlé v jakési kleštičky. To jim zaručuje pevné obejmutí větvičky a potřebnou stabilitu těla při lovu. Na noze mají srostlé vždy tři prsty a dva prsty až po předposlední článek. Na předních končetinách jsou na vnější straně dva prsty a na vnitřní straně tři. Na zadních nohou je to naopak. To umožňuje chameleonovi stejné rozložení sil při uchycení se. Končetiny jsou celkově dlouhé, štíhlé, ale silné, a enormně pohyblivé v ramenním a kyčelním kloubu - to jim také pomáhá při pohybu ve větvích stromů. Při namlouvání se chameleon chová jako ke každému jinému chameleonovi, kterého potká - odstrašuje ho. Když po nějaké době zjistí, že se jedná o samičku, změní svoje chování o sto procent. Začne se vybarvovat a ukazovat svoji krásnou kresbu a trhavými pohyby se pomalu přibližuje k samičce. U druhu Chameleo Jacksonii toto namlouvání bývá doplněno koulením očí. Když se samička nevybarví do tmavých barev, čímž dává najevo neschopnost se pářit nebo nezájem, tak ji sameček skoro celý den všude doprovází, přičemž se sem tam pokusí o kopulaci. Kopulace samotná trvá tak 10 - 30 min a po skončení se prudce zvedá samiččina agresivita, což vede k rychlému vzdálení se samečka. Samice jsou živorodé. Chameleon jemenský Chameleon pardálí Chameleon obecný "mini chameleon" Chameleon Jacksonův Chameleon pestrobarevný Obrázky, zvuky či videa k tématu Chameleoni ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo chameleon ve Wikislovníku

ENTITY

ENTITY

003142

Divize je vojenská jednotka, čítající asi dvacet tisíc vojáků. Ve většině armád se dělí na několik pluků nebo brigád a naopak několik divizí tvoří armádní sbor. Divize je největší jednotka běžné armády, která provádí vojenské operace jako celek. Užívá se převážně u pěchoty, méně často u jezdectva nebo u tanků. Jednotlivé divize se většinou značí prostou řadovou číslovkou. Myšlenku divize vytvořil francouzský maršál Maurice de Saxe v knize Mes Réveries, která nebyla vydána (maršál před jejím vydáním roku 1750 zemřel), takže divize byly zavedeny až v sedmileté válce maršálem de Broglie....

Co je největší jednotkou běžné armády?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Divize_%28vojenstv%C3%AD%29

Divize je největší jednotka běžné armády, která provádí vojenské operace jako celek.

Divize je vojenská jednotka, čítající asi dvacet tisíc vojáků. Ve většině armád se dělí na několik pluků nebo brigád a naopak několik divizí tvoří armádní sbor. Divize je největší jednotka běžné armády, která provádí vojenské operace jako celek. Užívá se převážně u pěchoty, méně často u jezdectva nebo u tanků. Jednotlivé divize se většinou značí prostou řadovou číslovkou. Myšlenku divize vytvořil francouzský maršál Maurice de Saxe v knize Mes Réveries, která nebyla vydána (maršál před jejím vydáním roku 1750 zemřel), takže divize byly zavedeny až v sedmileté válce maršálem de Broglie. V této válce se osvědčily a francouzská armáda na ně přešla trvale. Během napoleonských válek získal francouzský model armády, užívající mimo jiné divize, věhlas a divize proto byly zavedeny ve většině evropských armád. Užívají se dosud ve většině armád včetně české. Velitelem divize je zpravidla generálmajor. V některých zemích také existuje hodnost divizní generál.

ENTITY

ORGANIZATION

009803

... nikdy předtím nepoužitý článek 50 Smlouvy o Evropské unii. Tehdejší britský premiér David Cameron hodlal aktivaci tohoto článku přenechat svému nástupci ve funkci. Tím se stala Theresa Mayová, která záhy zahájila přípravy k aktivaci článku. 29. března 2017 zaslala předsedovi Evropské rady Donaldovi Tuskovi dopis, jímž oficiálně započala vystoupení země z EU dle čl. 50 Smlouvy o EU. V současné době je pět kandidátských zemí (stav k červenci 2015): Albánie (přihláška 2009), Makedonie (přihláška 2004), Černá Hora (přihláška 2008), Srbsko (přihláška 2009) a Turecko (přihláška 1987). O členství zažádaly v minulosti i Norsko, Švýcarsko a Island, ale své přihlášky následně stáhly či zamrazily. Kosovo je potenciálním kandidátským státem, Bosna a Hercegovina podala přihlášku ke členství v únoru 2016. O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již od padesátých let 20. století. První asociační...

Od kdy se vedou debaty o možném vstupu Turecka do EU?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropská_unie

O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již od padesátých let 20. století.

Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření 1. července 2013 tvoří 28 evropských států s 510,3 miliony obyvatel (2016; přibližně 7,3 % světové populace). EU vznikla v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva, nahrazuje tak Evropské společenství a je jeho nástupkyní. Evropská integrace probíhá již od konce druhé světové války, až v roce 2016 bylo rozhodnuto o odchodu Spojeného království z Evropské unie. Evropská unie je založena na Smlouvě o Evropské unii a na Smlouvě o fungování Evropské unie, které uzavřely členské státy a kterými na Unii přenesly některé své pravomoci za účelem dosažení společných cílů. Podle čl. 3 Smlouvy o EU je cílem Unie podporovat mír, své hodnoty a blahobyt obyvatel. Unie zejména poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Vytváří vnitřní trh a usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství a ochraně životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok a bojuje proti sociálnímu vyloučení. Mezi cíle dále patří podpora hospodářské, sociální a územní soudržnosti a solidarity mezi členskými státy. Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro. Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně vlastních občanů. Dle smlouvy přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji planety, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv a k dodržování a rozvoji mezinárodního práva. Za úspěšný boj o demokracii a lidská práva, za usmíření v Evropě a sjednocení kontinentu byla v roce 2012 Evropské unii udělena Nobelova cena za mír. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Evropské unie. Ve snaze o prevenci hrůz druhé světové války, ale také jako prostředek dohledu nad dalším případným německým zbrojením, uzavřelo šest západoevropských států v dubnu 1951 Pařížskou smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO). Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Právě uhlí a ocel byly považovány za hlavní strategické suroviny té doby. Základem této smlouvy byl tzv. Schumanův plán, který 9. května 1950 předložil francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman. V březnu 1957 pak tyto státy uzavřely další – tzv. Římské smlouvy, kterými s platností od 1. ledna 1958 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Jelikož se koncepce nadstátního řízení osvědčila v rámci činnosti ESUO, byl stejný model zvolen i pro práci v nově vzniklých organizacích. Po 1. červenci 1967 se po sloučení tří společenství (ESUO, EHS a Euratom) začalo hovořit o Evropských společenstvích (ES). Počátkem sedmdesátých let, v době ropné krize, se ES poprvé rozšiřují. K Spolkové republice Německo (SRN), Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemsku se k 1. lednu 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko. V roce 1985 ovšem Evropskou unii opustilo Grónsko, které si odchod odhlasovalo v referendu v roce 1982. Jednotný evropský akt (JEA), jehož východiskem byla Bílá kniha Komise specifikující přibližně tři sta opatření směřujících k zajištění jednotného vnitřního trhu, znamenal změnu strategie a přístupu k harmonizaci práva. Ve stejné době, ačkoliv odlišnou formou, a to prostřednictvím mezinárodní smlouvy, se Francie, SRN, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko rozhodli řešit otázku fyzického uvolnění pohybu zboží a služeb. V roce 1985 tak byla přijata Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. V roce 1990 byla podepsána i druhá Schengenská dohoda (Schengenská prováděcí úmluva), jež vstoupila v platnost v roce 1995. Tyto dvě dohody a jejich další prováděcí předpisy jsou souhrnně označovány za Schengenské acquis. Byl tak vytvořen Schengenský prostor, v němž se zboží a osoby mohou pohybovat v zásadě bez omezení. Maastrichtská smlouva oficiálně zavedla pojem Evropská unie pro zastřešení tří Společenství bez založení její právní subjektivity a zavedla tři pilíře EU – první pilíř zahrnoval otázky komunitární mající v zásadě vztah ke třem Společenstvím, druhý pilíř představoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí policejní a justiční spolupráci. Druhý a třetí pilíř byly nekomunitární, což znamenalo, že komunitární orgány v těchto oblastech nemohly přijímat sekundární právo. Pilířová struktura EU zanikla účinností Lisabonské smlouvy. Maastrichtská smlouva nastavila novou proceduru přijímání předpisů, spolurozhodování, zavedla nové politiky a institut občanství EU. Přinesla také změnu do fungování EHS, když došlo k vypuštění slova hospodářské. V roce 1995 došlo k rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko. Proces postupoval dál, a tak byla v červenci 1997 uzavřena Amsterodamská smlouva, která tzv. Schengenské acquis začlenila do práva EU, posílila pravomoci Evropského parlamentu, zavedla princip flexibility a ze třetího pilíře do prvního přesunula oblast justiční spolupráce v civilních věcech. Vznikl tak Evropský justiční prostor v civilních otázkách jako základ pozdějšího prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. S ohledem na blížící se přistoupení dalších států byla přijata Smlouva z Nice (2001), která měla přizpůsobit instituce EU novému počtu členů. Předpokládalo se snížení počtu komisařů, posílení pozic větších států, rozšíření oblastí rozhodovaných kvalifikovanou většinou. Všechny předchozí smlouvy měla nahradit Smlouva o Ústavě pro Evropu. Ta počítala s nahrazením Evropského společenství Evropskou unií, jež by měla právní subjektivitu. Smlouva o Ústavě pro Evropu měla státoprávní charakter: počítala se zavedením termínů blízkých vnitrostátnímu právu (zákony, rámcové zákony) a vytvořením funkcí typických pro stát (prezident). Smlouva byla však odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku. Následně byla připravena nová smlouva – Lisabonská, jejímž základem byla právě odmítnutá Smlouva o Ústavě pro Evropu. Lisabonská smlouva je další novelizační smlouvou, stejně jako i Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice. Lisabonská smlouva změnila obsah Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství, jež byla přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie. Evropské společenství přestalo existovat - právním nástupcem je EU. Z bývalých tří společenství zůstal již jen Euroatom, neboť ESUO zaniklo v roce 2002, kdy uplynulo padesátileté období, pro které bylo Pařížskou smlouvou ustanoveno. V roce 2016 si v referendu 51,89 % britských hlasujících zvolilo odchod Spojeného království z Evropské unie. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Evropské unie. Evropská unie zasahuje na území o rozloze 4,3 mil. km2, jež ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Součástí Evropské unie jsou formálně i četná zámořská území a závislá území (španělské Kanárské ostrovy, Ceuta a Melilla; za Portugalsko Azory a Madeira; britský Gibraltar a francouzská území Réunion, Francouzská Guyana, Martinik, Guadeloupe, Mayotte ., Saint-Martin), zatímco jindy nejsou území přidružená k členským států součástí EU (například Grónsko, většina zámořských území přidružených ke Spojenému království, Aruba, Curaçao, Sint Maarten, Karibské Nizozemsko, Svatý Bartoloměj, Francouzská Polynésie, Wallis a Futuna či Nová Kaledonie) a mají statut přidruženého území. Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem (především v oblasti Karibiku a Pacifiku). Nejvyšší hora na území Unie je Mont Blanc (4808 m) na hranici Francie a Itálie (kdyby do EU vstoupilo Turecko, stal by se nejvyšší horou Ararat s 5166 m). Největší jezero je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km2 a hloubkou 106 m. Nejdelší řeka EU je Dunaj (2850 km, pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u rumunsko-ukrajinských hranic). EU leží převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu − °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C. Podrobnější informace naleznete v článku Členský stát Evropské unie. Při prvních rozšířeních evropských společenství nebyla stanovena žádná kritéria, která by noví členové museli splnit (kromě obecných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích přistupujících zemí, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani určila obecné závazné podmínky, tzv. Kodaňská kritéria: politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát ., dodržování lidských práv a práv menšin ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie kritérium přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie Evropská unie má od roku 2013 28 členských států a přibližně 500 miliónů obyvatel (2009; lidnatější jsou jen Čína, 1 306 mil., a Indie, 1 080 mil.). Rozšířila se celkem sedmkrát: Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. (V roce 1985 vystoupilo Grónsko, když v referendu 52 % obyvatel hlasovalo proti setrvání v ES.) Roku 1995 se členy staly dosud neutrální Finsko, Rakousko a Švédsko. V květnu 2004 bylo přijato 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Od ledna 2007 jsou členy Rumunsko a Bulharsko. 1. července 2013 se stalo členem Chorvatsko. Podrobnější informace naleznete v článku Brexit. Spojené království je členem EU od prvního rozšíření v roce 1973. Má vyjednané trvalé výjimky z členství v Evropské měnové unii (eurozóna) a v dalších smlouvách. V červnu 2016 proběhlo referendum o členství Spojeného království v Evropské unii, ve kterém voliči zvolili vystoupení Spojeného království z unie. Referendum mělo doporučující charakter ve věci zahájení procesu vystoupení, který upravuje nikdy předtím nepoužitý článek 50 Smlouvy o Evropské unii. Tehdejší britský premiér David Cameron hodlal aktivaci tohoto článku přenechat svému nástupci ve funkci. Tím se stala Theresa Mayová, která záhy zahájila přípravy k aktivaci článku. 29. března 2017 zaslala předsedovi Evropské rady Donaldovi Tuskovi dopis, jímž oficiálně započala vystoupení země z EU dle čl. 50 Smlouvy o EU. V současné době je pět kandidátských zemí (stav k červenci 2015): Albánie (přihláška 2009), Makedonie (přihláška 2004), Černá Hora (přihláška 2008), Srbsko (přihláška 2009) a Turecko (přihláška 1987). O členství zažádaly v minulosti i Norsko, Švýcarsko a Island, ale své přihlášky následně stáhly či zamrazily. Kosovo je potenciálním kandidátským státem, Bosna a Hercegovina podala přihlášku ke členství v únoru 2016. O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již od padesátých let 20. století. První asociační dohoda mezi Tureckem a tehdejším Evropským hospodářským společenstvím byla uzavřena v roce 1963. Přihlášku ke členství v EU podalo Turecko roku 1987, ale kandidátský status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999 a rozhovory o vstupu s ním byly zahájeny 3. října 2005. Z celkem 35 přístupových kapitol jich bylo zatím otevřeno 13 a uzavřena 1. Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Zároveň by přinesl také výrazné navýšení pracovní síly a populace Evropské unie. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a dosavadní pokrok v oblasti ochrany lidských práv. Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že většinou území leží v Asii, sousedí s nestabilními zeměmi a má špatné vztahy se sousedním Kyprem (členem EU; fakticky okupuje velkou část území Kypru) a Arménií (dosud živá genocida etnických Arménů v roce 1915). Mnozí také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy a potlačování jejich práv. Kritici přijetí Turecka se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě – muslimské a národnostně málo tolerantní Turecko by v době vstupu mělo srovnatelný počet obyvatel jako nejlidnatější země EU, Německo. Prvním v přístupovém procesu Makedonie k Evropské unii bylo podepsání Stabilizační a asociační dohody s EU v roce 2001. Dohoda vstoupila v platnost v roce 2004, kdy také Makedonie podala oficiální přihlášku. Po kladném doporučení Evropské komise byl Makedonii v roce 2005 udělen status kandidátské země, ale oficiální přístupová jednání zatím nezačala. Vyjednávání doposud probíhala spíše pomalu a především se soustředila na uvolňování vzájemného obchodu a od roku 2008 na odstranění vízové povinnosti pro občany Makedonie. Vliv na pomalý průběh přístupových jednání měl zejména bilaterální spor Makedonie, která se oficiálně jmenuje Bývalá Jugoslávská Republika Makedonie, a Řecka o jméno země, jež koliduje s názvem části řeckého území u hranice právě s Makedonií. Černá Hora podala přihlášku do EU 15. prosince 2008. Dohoda stabilizaci a přidružení vstoupila v platnost 1. května 2010. Status kandidátské země byl Černé Hoře oficiálně udělen 17. prosince 2010 Srbsko se stalo kandidátem oficiálně 1. března 2012. Albánie získala status kandidátské země 24. června 2014. Norsko se dvakrát neúspěšně pokoušelo vstoupit do tehdejšího EHS, v letech 1963 a 1967 bylo jeho přistoupení vetováno Francií (stejně jako přistoupení dalších 4 zemí, které byly součástí daného vyjednávání), dále v letech 1972 (do EHS) a 1994 (do EU) se potom norští občané vyjádřili proti vstupu v referendech. Norové se obávají ztráty suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát s velkými ložisky ropy a zemního plynu a existují určité obavy, že by muselo neúměrně přispívat do finančních struktur EU, na druhou stranu se dobrovolně angažuje v mnoha projektech a agenturách (včetně těch, které jsou součástí Unie), v nichž vystupuje jako donor pro chudší části světa. Norsko je i bez přímého členství v EU zapojeno do vícerých evropských integračních struktur. Dokonce bylo jedním ze zakládajících členů Evropského sdružení volného obchodu, díky němuž se stalo v roce 1994 součástí Evropského hospodářského prostoru. V roce 1996 společně s Islandem přistoupilo k Schengenské dohodě a od roku 2001 je plně participujícím členem Schengenského prostoru. Švýcarsko proslulo tradiční neutralitou, zároveň je ale kontinentální zemí, která je v současnosti obklopená Evropskou unií. Díky těmto skutečnostem bylo a je nuceno balancovat mezi neutralitou a tlaky okolního vývoje. V roce 1960 Švýcarsko spoluzaložilo Evropské sdružení volného obchodu a v roce 1972 dokonce uzavřelo s EHS bilaterální dohodu o volném obchodu. Na začátku 90. let se Švýcarsko účastnilo jako člen ESVO vyjednávání o vytvoření Evropského hospodářského společenství, které motivovalo Švýcarskou spolkovou vládu, aby v roce 1992 podala přihlášku ke členství v EU, následně ale v témže roce občané země zamítli vyjednávaní o EHP, což vedlo i k ukončení snah o přistoupení k Unii. Další období charakterizovalo uzavírání mnoha dvojstranných smluv mezi Evropskou unií a Švýcarskem (jejich počet se vyšplhal až do řádu stovek), z nichž nevýznamnější byly série prostě nazvané Bilaterální dohody I a II uzavřené v letech 1999, respektive 2004. Od roku 2009 člen Schengenského prostoru. Island podal 16. července 2009 oficiální přihlášku do EU. Evropská komise v rekordním čase žádost zpracovala a 24. února 2010 vydala zprávu o připravenosti Islandu ke vstupu do EU, na jejímž základě doporučila Evropské radě udělit Islandu status kandidátské země a zahájit tak oficiální vyjednávání o členství. Status kandidátského státu byl Islandu udělen 17. června 2010. Island je od roku 1994 členem Evropského hospodářského prostoru a od roku 2000 také Schengenského prostoru, do svojí legislativy tedy již implementoval podstatnou část legislativy Evropské unie. Vstup Islandu provázejí obavy ze sporů o legislativu upravující rybolov a dále bilaterální spory o zaplacení dluhů insolventní islandské internetové banky Icesave Nizozemsku a Spojenému Království (obě země jsou členy EU a uhradily škody svým občanům, kteří měli svoje finanční prostředky uložené v Icesave). Zásadní motivací ke vstupu byl vliv mezinárodní ekonomické krize a snaha o vyrovnání se s jejími následky vstupem do EU a zejména rychlým přijetím eura. V červnu 2013 (po islandských volbách z dubna 2013, které vyhrály politické strany stavějící se negativně ke vstupu Islandu do EU) prohlásil islandský ministr zahraničních věcí, že Island jednostranně pozastavuje přístupové rozhovory. Další postup bude záležet na výsledku plánovaného referenda. V roce 2015 Island svou přihlášku k členství v EU stáhl. I tak ale podle mluvčí evropské diplomacie Maji Kocijančičové zůstaly Islandu dveře do EU otevřené. Grónsko bylo společně s Dánskem do Evropského společenství začleněno v roce 1973. Grónská veřejnost v referendu dne 23. února 1982 těsnou většinou (53 %) hlasovala pro opuštění EHS. Tento proces byl završen v roce 1985. Podrobnější informace naleznete v článku Instituce Evropské unie. Základním principem fungování Evropské unie je sdílení pravomocí, které byly dříve v kompetenci jednotlivých členských států. Za tímto účelem vznikly společné instituce. Jádro institucionálního rámce tvoří sedm orgánů Evropské unie, které jsou vyjmenovány v čl. 13 Smlouvy o Evropské unii. Jedná se o Evropský parlament, Evropskou radu, Radu Evropské unie, Evropskou komisi, Soudní dvůr Evropské unie, Evropskou centrální banku a o Evropský účetní dvůr. Kromě toho existují poradní a další instituce. Evropská komise má sídlo v Bruselu (budova Berlaymont), ačkoliv některá oddělení jsou umístěna v Lucembursku. V Bruselu sídlí rovněž Rada Evropské unie (budova Justus Lipsius), s výjimkou dubna, června a října, kdy se schůze rady koná v Lucemburku, dále zde sídlí Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Evropský parlament má sídlo ve Štrasburku (budova Louise Weiss) a hostuje dvanáct měsíčních plenárních zasedání (včetně rozpočtového zasedání). Evropský soudní dvůr, hlavní soud, účetní dvůr a Evropská investiční banka mají sídlo v Lucemburku. Lucemburk také hostí Sekretariát Evropského parlamentu. Evropská centrální banka má sídlo ve Frankfurtu. Základní rámec činnosti Evropského parlamentu (EP) je vymezen v ustanovení čl. 14 Smlouvy o Evropské unii. Evropský parlament je zde vymezen jako subjekt, jenž vykonává – společně s Radou – legislativní a rozpočtovou funkci. Skládá se ze zástupců občanů Unie. Po posledním rozšíření EU o Chorvatsko čítá Evropský parlament 751 členů, ve volbách v roce 2014 bylo zvoleno 751 poslanců. Členové EP jsou voleni na pětileté volební období ve všeobecných, přímých, tajných a svobodných volbách. Institucionální vymezení EP se pak nachází v článcích 223 až 234 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament zasedá také v Bruselu a Lucemburku. Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů) zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Její hlavní pravomocí je společně s Evropským parlamentem přijímání legislativy. Rada jedná v různých složeních. Nejvyšší úrovní je Rada složená z ministrů jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Další úrovní je Výbor stálých zástupců, kde se schází zástupci členských států, příp. jejich zástupci. Dalšími úrovněmi pak jsou výbory a pracovní skupiny. Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel. Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU. Související informace naleznete také v článku Předseda Evropské rady. Evropská rada se skládá z hlav států a předsedů vlád členských států, předsedy Evropské rady a předsedy Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti. Lisabonská smlouva zřídila stálého předsedu Evropské rady, který je volen na 2,5 roku. Prvním předsedou byl Herman Van Rompuy, kterého 1. prosince 2014 nahradil Donald Tusk. Související informace naleznete také v článku Předseda Evropské komise. Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku. Komisaři nesmějí přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Komise má výlučné právo iniciovat návrhy legislativy a dohlíží na dodržování zakládacích smluv EU. Vypracovává návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich dvacet osm. Předsedou komise je od listopadu 2014 Lucemburčan Jean-Claude Juncker. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu. Soudní dvůr Evropské unie dbá nad jednotným výkladem evropského práva. Má sídlo v Lucemburku. Evropská centrální banka se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, která spolu s národními centrálními bankami tvoří Evropský systém centrálních bank, je měnovou bankou pro Eurozónu. Evropský účetní dvůr kontroluje hospodaření Unie. Má sídlo v Lucemburku. Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů jsou poradní a konzultativní orgány Evropské unie. Jsou nápomocny Evropskému parlamentu, Radě a Komisi. V některých předepsaných oblastech a případech je jejich konzultace povinná. Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlí v Lucemburku, pobočky má v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě. Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku. Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku. Od Maastrichtské smlouvy se oblasti činnosti EU, tzv. politiky EU, dělily do tzv. tří pilířů. Lisabonská smlouva toto dělení formálně zrušila, ale fakticky částečně přetrvává v přechodných obdobích a specifických procedurách. První pilíř, nadstátní, zastřešoval všechna tři dosavadní Společenství, druhý a třetí pilíř zaváděly nové oblasti mezivládní spolupráce. Druhý pilíř zahrnoval společnou bezpečnostní a zahraniční politiku, třetí pilíř pak policejní a justiční spolupráci. Lisabonskou smlouvou se dosavadní druhý a třetí pilíř přeměnily v další společné politiky EU. Určitá výjimka zůstala v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, kde je zachována jednomyslnost členských států. Evropská unie je největší světovou ekonomikou s HDP 11,8 biliónu euro (v paritě kupní síly, 2009). EU má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé "patnáctky"); finanční krize roku 2008 ji však vážně postihla. Mezi starými a novými zeměmi existují významné rozdíly v ekonomické vyspělosti i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika). Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu: je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavků, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.) snížení administrativy v daňové oblasti Devatenáct . zemí EU (Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko) je navíc členy eurozóny, což znamená, že na jejich území platí společná měna euro; další země ho plánují zavést. Podmínkou pro přijetí eura jsou tzv. konvergenční nebo Maastrichtská kritéria: průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více než 1,5 procentního bodu průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v . roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více než 2 procentní body průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU (kritérium státního dluhu se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje)[zdroj?] měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (ERM II) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU. Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Na rozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Podle rozpočtového rámce na období 2007–2013 bude činit 1,05 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP členských států se přitom pohybuje okolo 40 %). Návrh rozpočtu vypracovává Evropská komise a předkládá jej ke schválení Radě EU. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit. Integrace do západoevropských struktur byla jedním z hlavních cílů Československa po sametové revoluci v roce 1989. První významnou změnou bylo otevření hranic a odstranění řady dovozních omezení. Před Československem ale stál obtížný úkol transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní. Již v roce 1989 byl založen fond PHARE, jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenství. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku, Československo k němu přistoupilo v roce 1990. Dle informací Ministerstva financí ČR zaplatila celkově Česká republika od svého vstupu do EU (tedy od 1. května 2004) do 31. prosince 2012 301,2 mld. Kč, oproti tomu získala 551,2 mld. Kč. Celkově se tak Česká republika řadí mezi čisté příjemce s kladným saldem okolo 250 mld. Kč. Podle agentury STEM klesá od roku 2010 podíl lidí v Česku, kteří pozitivně hodnotí fungování Evropské unie, za efektivně fungující organizaci ji pokládá pouze 27 % občanů. Během deseti let od vstupu Česka do EU se více než zdvojnásobil počet zahraničních zaměstnanců v Česku. V průběhu první poloviny 90. let byly s postkomunistickými státy uzavírány asociační dohody (též dohody o přidružení nebo Eurodohody), které sice nedávaly záruku přijetí do EU, ale umožňovaly lepší politický dialog, institucionální spolupráci a odstraňování obchodních bariér (Evropská unie se zavázala snižovat svoje cla a kvóty rychleji než východní státy, aby zmírnila dopady na jejich ekonomiky). Po rozpadu Československa musela Česká republika podepsat novou asociační dohodu; vstoupila v platnost 1. února 1995 a na jejím základě se český premiér například mohl účastnit zasedání Evropské rady a resortní ministři se mohli 2× ročně účastnit zasedání Rady ministrů. V první polovině 90. let se představitelé EU zdráhali dát závazný termín přistoupení postkomunistických zemí. Na summitu v červnu 1993 byla ale schválena tzv. Kodaňská kritéria, určující podmínky vstupu. Podrobnější informace naleznete v článku Vstup České republiky do Evropské unie. Česká republika podala žádost o členství v EU 17. ledna 1996; vstup do EU byl jednou z priorit české zahraniční politiky, s významnými dopady také na domácí politickou a ekonomickou situaci (např. nutnost postupné implementace acquis communautaire do českého právního řádu). V červenci 1997 vydala Evropská komise Agendu 2000, která se stala základním metodologickým dokumentem pro přijímání nových členských zemí a obsahovala posudky nově přistupujících zemí ohledně plnění nutných podmínek členství v EU. Na jejím základě EK doporučila zahájit přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem; ta začala v březnu 1998. I v následujících letech vydávala EK každoroční posudky hodnotící pokroky kandidátských zemí v ekonomické, právní, politické i dalších oblastech. Na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny přístupové rozhovory s dalšími kandidátskými zeměmi: Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem (tzv. Helsinská skupina, skupina, v niž byla i Česká republika, se nazývala Lucemburská). Kvůli zprůhlednění a zjednodušení vyjednávání se celé acquis communautaire rozdělilo do 31 kapitol (tzv. screening – tabulka vpravo udává data uzavření kapitol Českou republikou). Vyjednávání probíhalo formou mezivládních konferencí členských států EU (jednání vždy řídila předsednická země EU) s kandidátskými zeměmi. Pro vstup nových zemí byla důležitá ratifikace Smlouvy z Nice v roce 2003, která připravila evropské instituce na rozšíření. V prosinci 2002 byla v Kodani s deseti kandidátskými státy uzavřena jednání; smlouva o přistoupení byla podepsána v dubnu 2003 v Athénách; datem vstupu byl 1. květen 2004. Smlouvy o přistoupení ratifikovaly národní parlamenty stávajících členských zemí EU a Evropský parlament. Některé přistupující státy ratifikovaly vstup do EU v parlamentu, některé zvolily referendum včetně ČR, kde v červnu 2003 hlasovalo pro vstup 77,3 % voličů, volební účast byla 55,2 %. Česká republika je plnoprávným členem Evropské unie s přechodnými obdobími vyjednanými v přístupové smlouvě: omezení volného pohybu pracovních sil (maximálně do roku 2011 v některých zemích, netýká se např. Spojeného království a Irska) postupné zavádění přímých plateb EU zemědělcům: 25 . % v r. 2004, 30 % v r. 2005 a 35 % v r. 2006 omezení nabývání zemědělské půdy a lesů cizozemci – občany EU (7 let) a přechodné období pro nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení pro cizozemce – občany EU ( . 5 let) přechodné období do 31. 12. 2006 pro některé hygienické normy v zemědělských podnicích přechodné období do 31. 12. 2009 týkající se parametrů drůbežích klecí přechodné období do 31. 12. 2006 pro sníženou spotřební daň . z cigaret a další přechodná období pro některé výrobky a služby v nižší sazbě DPH trvalá výjimka pro sníženou sazbu DPH z produktů pěstitelského pálení množství přechodných období v oblasti ochrany životního prostředí (týkající se obalových odpadů, čištění městských odpadních vod, omezení emisí znečišťujících látek do ovzduší apod.) Evropská komise přijala v červenci 2007 priority rozvoje České republiky specifikované v Národním strategickém referenčním rámci. Ten určuje strategii čerpání finanční pomoci v souladu s Lisabonskou strategií ve výši 26,69 miliard eur v období 2007 až 2013. Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Evropské unie. Demografie Evropské unie představuje vysoce zalidněnou a kulturně rozmanitou unii 28 členských států. K 1. lednu 2009 žilo v Evropské unii celkem 499,7 milionů obyvatel. Mnoho zemí očekává pokles populace v následujících desetiletích, což by mohlo být v rámci celku vyrovnáno vstupem nových států do EU v horizontu příštích 20 let. Nejlidnatějším členským státem je Německo s odhadovaným počtem 82,1 milionu obyvatel, zatímco nejméně lidnatým členským státem je Malta se 400 tisíci obyvateli. Porodnost je v EU nízká; v průměru připadá na jednu ženu 1,5 dítěte. Nejvyšší je porodnost v Irsku, kde je 16,9 ‰ a ve Francii, kde je 13 ‰. Nejnižší porodnost má v EU Německo s 8,2 ‰. EU má významnou náboženskou rozmanitost, která se zrcadlí v rozmanitosti dějin a kultury. Nominální většina obyvatel vyznává křesťanství, převážně římský katolicismus, protestantství a pravoslaví. Navzdory tomu ne všechny státy EU mají křesťanské většiny (v Česku a Estonsku mají například většinu ateisté). Nedávný příliv přistěhovalců do bohatých států EU s sebou přinesl množství různých náboženství, která dotyční vyznávali ve svých rodných vlastech. Patří mezi ně islám, hinduismus, buddhismus, sikhismus a Bahá'í. Judaismus má v Evropě dlouhou historii a Židé žili pokojně s ostatním obyvatelstvem po celá století, navzdory stoletím, kdy byli Židé diskriminováni, perzekvováni a nakonec na nich byla spáchána genocida v podobě holocaustu. V Evropě má rovněž tradici sekularismus, který přispěl k vzestupu ateismu a agnosticismu. Každý z úředních jazyků 28 členských zemí má status oficiálního jazyku Evropské unie. V současnosti tak má EU celkem 24 úředních jazyků (nejnovějšími úředními jazyky jsou irština, bulharština, rumunština a úplně poslední chorvatština). Nejvíce používaným jazykem EU je angličtina, kterou hovoří na 51 % obyvatel unie. Tento vysoký podíl je dán tím, že 38 % občanů EU používá angličtinu jinak než jako svůj mateřský jazyk (tj. buď druhý jazyk nebo cizí jazyk). Nejvíce používaným mateřským jazykem je němčina, kterou mluví 18 % obyvatel EU. Titul Evropské hlavní město kultury je vždy na jeden rok propůjčován Evropskou unií jednomu či více evropským městům, která tak mají po celý rok možnost představit Evropě svůj kulturní život a jeho rozvoj. Původně byla tato města volena na základě kulturní historie, naplánovaných akcích a schopnosti projekt podpořit finančními prostředky a infrastrukturou.

DATETIME

DATETIME

010456

Čeleď Stenostiridae je malá čeleď zpěvných ptáků, zahrnující několik afrických a asijských "lejsků", dříve řazených do tří různých nadčeledí. V současné době tvoří tuto čeleď 9 druhů ve třech rodech. == Fylogeneze a taxonomie == Čeleď Stenostiridae je součástí malého kladu na bázi nadčeledi Sylvioidea, do kterého dále patří čeledi moudivláčkovití (Remizidae) a sýkorovití (Paridae). Podle některých výzkumů jsou sesterským kladem všech ostatních skupin Sylvioidea, někdy dokonce jako samostatná nadčeleď Paroidea. Čeleď Stenostiridae zahrnuje tři rody, řazené původně do jiných čeledí a nadčeledí – rod Stenostira mezi pěnicovité...

Tvoří čeleď Stenostiridae 11 druhů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stenostiridae

V současné době tvoří tuto čeleď 9 druhů ve třech rodech.

Čeleď Stenostiridae je malá čeleď zpěvných ptáků, zahrnující několik afrických a asijských "lejsků", dříve řazených do tří různých nadčeledí. V současné době tvoří tuto čeleď 9 druhů ve třech rodech. == Fylogeneze a taxonomie == Čeleď Stenostiridae je součástí malého kladu na bázi nadčeledi Sylvioidea, do kterého dále patří čeledi moudivláčkovití (Remizidae) a sýkorovití (Paridae). Podle některých výzkumů jsou sesterským kladem všech ostatních skupin Sylvioidea, někdy dokonce jako samostatná nadčeleď Paroidea. Čeleď Stenostiridae zahrnuje tři rody, řazené původně do jiných čeledí a nadčeledí – rod Stenostira mezi pěnicovité (Sylviidae, Sylvioidea), rod Elminia mezi lejskovcovité (Monarchidae, Corvoidea) a rod Culicicapa mezi lejskovité (Muscicapidae, Muscicapoidea). Tři druhy rodu Elminia přitom byly řazeny do samostatného rodu Trochocercus. Při novějších analýzách bylo zjištěno, že jsou druhy této nové čeledi jen vzdáleně spřízněné s ostatními zpěvnými ptáky. Nedávné výzkumy objevily devátý druh této malé čeledi - pávíka žlutobřichého (Chelidorhynx hypoxantha). Tento druh byl řazen do rodu Rhipidura, přesto byl považován za neobvyklého člena této skupiny. Ve skutečnosti je sesterským druhem krejčiříka ťuhýkovitého (Stenostira scita). Zajímavé je, že oba hlavní klady čeledi (Chelidorhynx/Stenostira a Culicicapa/Elminia) zahrnují vždy africký a asijský druh. K oběma rozštěpením došlo zhruba ve stejné době; podobné případy africko-asijského rozšíření jsou známy i u jiných ptačích čeledí. === Kladogram a druhy čeledi === == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Stenostiridae ve Wikimedia Commons Taxon Stenostiridae ve Wikidruzích

VERB_PHRASE

YES_NO

010320

Uran je radioaktivní chemický prvek stříbrobílé barvy, která díky oxidaci po čase přechází k šedé barvě. Patří mezi kovy, přesněji do skupiny aktinoidů. Prvek objevil v roce 1789 Martin Heinrich Klaproth a v čisté formě byl uran izolován roku 1841 Eugene-Melchior Peligotem. Prvek byl pojmenován podle tehdy nově objevené planety Uran, která dostala jméno podle boha Urana v řecké mytologii (otec Titánů a první bůh nebes, manžel bytosti Gaia). Uran se tak stal prvním prvkem pojmenovaným podle nově objevené planety - později následovaly ještě neptunium a plutonium. Uran je v čistém stavu stříbrobílý lesklý kov, který na vzduchu pozvolna nabíhá - pokrývá se vrstvou oxidů. Rozmělněný na prášek je samozápalný. Není příliš tvrdý a dá se za obyčejné teploty kovat nebo válcovat. Při zahřívání...

Je uran ve formě prášku samozápalný?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Uran_(prvek)

Rozmělněný na prášek je samozápalný.

Uran je radioaktivní chemický prvek stříbrobílé barvy, která díky oxidaci po čase přechází k šedé barvě. Patří mezi kovy, přesněji do skupiny aktinoidů. Prvek objevil v roce 1789 Martin Heinrich Klaproth a v čisté formě byl uran izolován roku 1841 Eugene-Melchior Peligotem. Prvek byl pojmenován podle tehdy nově objevené planety Uran, která dostala jméno podle boha Urana v řecké mytologii (otec Titánů a první bůh nebes, manžel bytosti Gaia). Uran se tak stal prvním prvkem pojmenovaným podle nově objevené planety - později následovaly ještě neptunium a plutonium. Uran je v čistém stavu stříbrobílý lesklý kov, který na vzduchu pozvolna nabíhá - pokrývá se vrstvou oxidů. Rozmělněný na prášek je samozápalný. Není příliš tvrdý a dá se za obyčejné teploty kovat nebo válcovat. Při zahřívání se stává nejprve křehkým, při dalším zvyšování teploty je však plastický. Za teplot pod 0,68 K se stává supravodičem I typu. Hustota (specifická hmotnost) uranu při 25 °C je 19,01 g.cm-3, uran tak patří k nejtěžším prvkům vůbec, je o asi 70 % těžší než olovo. Z dalších prvků je těžší pouze osmium (22,57 g×cm-3), iridium (22,50 g×cm-3), platina (21,45 g×cm . -3) či rhenium (20,50 g×cm-3); jen o málo větší hustotu má wolfram (19,25 g×cm-3) a zlato (19,30 g×cm-3). Vysoká hustota uranu je důvodem pro mnohá jeho nejaderná využití. Elektronová konfigurace atomu: K: 2, L: 8, M: 18, N: 32, O: 5s2, 5p6, 5d . 10, 5f3 P: 6s2, 6p6, 6d1 Q: 7s2; celková konfigurace: 1s2 2 .s2 2p6 3s2 3p6 3d10 4s2 4p6 4d10 5s2 5p6 4f14 5d10 6s2 6p6 5f3 6d1 7s2. Uran se už v roce 79 př. n. l. používal k barvení glazur (nálezy poblíž Neapole s 1% výskytem oxidu uranu). První laboratorně izolovanou sloučeninou uranu byla uranová žluť 1789 izolovaná lékárníkem a profesorem chemie Martinem Heinrichem Klaprothem, jenž objevil nebo spoluobjevil i několik dalších prvků - (zirkonium, titan, cer a tellur). Objev oznámil v projevu před Pruskou akademií věd 24. září 1789. Pojmenován byl podle planety Uran objevené krátce předtím (1781), původní název ovšem byl uranit, v roce 1790 přejmenován na uranium. Klaproth analyzoval rudu z dolu George Wagsfort ve Wittingshalu u Johanngeorgstadtu v Sasku. Vystavil ji působení kyseliny a silně zahřál a získal žlutý prášek, uran, jak se domníval. Ve skutečnosti šlo o jeho síran, čistý uran se podařilo získat až v roce 1841 Francouzi Eugene-Melchior Peligotovi. Uran se pak používal k barvení skla a glazur, kterým dodává zelenou nebo žlutou barvu (v Jáchymově od roku 1826), těžen byl v českém Jáchymově a v britském Cornwallu. Toto použití podstatně kleslo v 2. polovině 20. století. Podle Ottova slovníku naučného bylo v roce 1904 vytěženo 17 193 kg uranu. V roce 1896 zjistil Henri Becquerel, že uran je radioaktivní a - pokud nepočítáme objev rentgenových paprsků krátce předtím - vlastně tím radioaktivitu objevil. Marie Curie-Skłodowská se svým manželem Pierrem Curie poté z uranové rudy (jáchymovského smolince) izolovala 2 nové prvky: nejdřív polonium a o něco později pak i radium. Uranové rudy pak byly až do 30. let (objev umělých izotopů) používány pro výrobu radia v něm obsaženého (radia se velmi brzo po objevu začalo v malých množstvích používat pro lékařské účely). Podle Františka Běhounka bylo ovšem za celou tuto dobu izolováno jen kolem 1,5 kg radia. Pro účely jaderného průmyslu se začal uran využívat až během (resp. po) druhé světové války. První umělá jaderná řetězová reakce (tzv. Fermiho reakce) byla spuštěna 2. prosince 1942 italským fyzikem E. Fermim na hřišti Chicagské univerzity (CP-1). Prostřednictvím jaderného reaktoru (EBR-1) byl poprvé vyroben proud 20. prosince 1951, první jaderná elektrárna byla zprovozněna v roce 1954 v Obinsku v SSSR. V přírodě se uran nachází v nejrůznějších rudách, ovšem jen v nízkých koncentracích 0,04 - 3 %. Vyskytuje se zde jako směs izotopů - 238U (99,276 %) a 235U (0,718 %) a jen ve velmi malé míře 234U (0,004 %). Uměle bylo syntetizováno mnoho dalších izotopů, včetně přirozeně se vyskytujících tak byla dosud (2011) objevena celá souvislá řada s nukleonovými čísly 217 až 242: Nejstarší, nejznámější a patrně nejdůležitější rudou je uraninit (jeho ledvinitá forma se nazývá smolinec) neboli nasturan. Chemicky jde o UO2 s příměsemi oxidů olova, thoria a radia. Patrně druhou nejdůležitější rudou je mikroskopický koffinit U(SiO4)1-x(OH)2, který často doprovází uraninit. Další důležité rudy uranu (a zároveň i rudy vanadu) jsou carnotit K2(UO2)2(VO4)2·3H2O a ťujamunit . Ca(UO2)2(VO4)2·xH2O. Dále např. ulrichity, což jsou minerály s různým poměrem oxidu uraničitého a oxidu uraničito-uranového, chemicky UO2.U3O8. Další méně významné minerály uranu jsou bröggerit, cleveit, nivenit (Norsko) či zippeit (skupina minerálů), autunit a johannit. Uranové rudy se ve velkém množství vyskytují v Kanadě, Austrálii, USA, Nigeru, Nigérii, Kongu, Zairu, Namibii, Gabonu, Rusku, Uzbekistánu, Kazachstánu a Jihoafrické republice. Nové významné ložisko bylo nedávno (oznámeno v roce 2007) objeveno v Guineji. V Evropě se uran těží nebo těžil v Sasku, v anglickém Cornwallu, v Rumunsku, na Ukrajině a v Česku (viz dál Výskyt, těžba a zpracování v Česku). Probíhají jednání o možné těžbě na Slovensku. Těžba v Evropě však v současnosti[kdy?] z celosvětového hlediska není příliš významná. Podle ve světe existují hospodářsky využitelné zásoby ve výši mezi 1,73 až 9,4 mil. tun, při připočtení zásob předpokládaných činí celkové zásoby 16,9 mil. tun, při současné spotřebě by tak zásoby vystačily na 260 let; nedostatek uranu se nepředpokládá ani v případě masivního rozvoje jaderné energetiky. Velikost těžitelných zásob uranu přesahuje 20 Mt, společně s uranem z moří, z hornin a z thoria dosahují těžitelné zásoby dokonce nejméně 160 Mt. Značné rezervy navíc existují v recyklaci vyhořelého paliva (zásoby by se pomocí recyklace, která se dosud nevyplatí, zvýšily o 1/3) a ve využití rychlých množivých reaktorů. V případě využití rychlých množivých reaktorů by zásoby vystačily na tisíce let. Velkou výhodou při těžbě uranu je to, že v řadě jeho nalezišť ho je možné těžit současně s jinými surovinami (např. australský megadůl Olympic Dam). Uran se vyskytuje rovněž v mořské vodě a to v relativně velké koncentraci kolem 3,3 mikrogramů na litr. Odhaduje se, že v mořské vodě jsou celkově obsaženy 4 miliardy tun uranu, zatím však jeho získávání z vody není efektivní. V sladkovodních vodách je obsah uranu velmi proměnný. Uran je obsažen mimo jiné rovněž v uhlí, což je důvod, proč tepelné elektrárny do prostředí uvolňují celkově mnohem víc radioaktivity než elektrárny jaderné. Z uhlí by dokonce v budoucnu mohla být získávána podstatná část světové spotřeby uranu. V minulosti byla významná těžba v Česku, zde zejména v Jáchymově (do 2. poloviny 20. století zdaleka nejvýznamnější zdroj), v Horním Slavkově, v Příbrami a v křídových pískovcích v okolí Stráže pod Ralskem. V Česku se dosud uranová ruda těží poblíž Dolní Rožínky u Žďáru nad Sázavou, jde o jedinou probíhající těžbu v Evropské unii. Těžba zde byla v květnu 2007 prodloužena na dobu neurčitou, po dobu ekonomické výhodnosti. Podle údajů z února 2015 by mělo dojít k ukončení těžby během roku 2017. Australská firma Uran Limited usiluje o získání práv na průzkum uranových ložisek na Jihlavsku Spor o případnou těžbu uranu probíhá také v Podještědí na Liberecku, kde o těžbu v ložisku Osečná-Kotel má zájem společnost Urania Mining, jejímž 100% vlastníkem je australská firma Discovery Minerals Pty Ltd. Firma požádala o průzkumné vrty na ložiscích Osečná-Kotel a Ploužnice, ministerstvo životního prostředí sice žádost v květnu 2008 zamítlo, ale firma Urania Limited se odvolala. Na jaře roku 2010 začalo Ministerstvo průmyslu a obchodu opět uvažovat o těžbě uranu v Libereckém kraji. Hlavním důvodem je snížení závislosti na dovozu paliva ze zahraničí. Odpůrci argumentují především nedostatkem zkušeností se sanací uzavřených dolů a tím, že ložiska leží v chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. Hlubinná těžba uranu se v okolí Stráže pod Ralskem prováděla po léta za pomocí vhánění silných kyselin do podzemí, což vedlo ke značnému zamoření podzemních vod. Nyní se po skončení vlastní těžby zamořená podzemní voda odčerpává, aby se chemická kontaminace nešířila do přiléhající zásobárny pitné vody. Těžba zde v současností[kdy?] dobíhá a získávání uranu je vedlejším produktem odstraňování starých škod. Celkové náklady na sanaci zamoření, které v lokalitě způsobila těžba uranu, byla v roce 2015 odhadována na 50 miliard korun. V bývalém Československu se v minulosti zpracovávala uranová ruda v mydlovarském podniku MAPE. Areál bývalé zpracovny představuje jednu z vážných ekologických zátěží v České republice. Uranová ruda obsahující smolinec se nejprve vylouží kyselinou sírovou, dusičnou nebo chlorovodíkovou. K roztoku se poté k vysrážení hliníku, železa, kobaltu a manganu přidá přebytek Na2CO3 a Ca(OH)2; při tom vzniklý rozpustný uhličitan uranylo-sodný se rozloží kyselinou chlorovodíkovou a uran se vyloučí ze získaného roztoku soli uranylu zaváděním amoniaku jako (NH4)2U2O7, který se potom žíháním převede na oxid U3O8. Jde-li o rudy obsahující měď a arsen, vylučuje se uran z uhličitanového roztoku po okyselení kyselinou chlorovodíkovou obvykle nejdřív přidáním NaOH jako Na2U2O7. Tato sloučenina se opět rozpustí v kyselině chlorovodíkové a do roztoku se zavádí H2S, čímž se srazí CuS a As2S3. Z filtrátu zbaveného varem sirovodíku se potom při přidání amoniaku vylučuje uran jako (NH4)2U2O7. Vychází-li se z carnotitu, musí být použito metod, které umožňují dělení vanadu a kyseliny fosforečné od uranu. Také pro zpracování rud na uran se užívá zvláštních postupů, například zahřívání v proudu chloru nebo s jinými chloračními činidly SCl2, SOCl2, COCl2, CCl4, přičemž uran sublimuje jako UCl4. Jak zjistil už Moissan v roce 1883, může se redukce oxidu U3O8 na kov provádět zahříváním s uhlím v elektrické obloukové peci, avšak kov připravený touto cestou obsahuje karbid. Příprava čistého kovu je ztížena nejen sklonem uranu tvořit karbidy, ale i jeho velkou afinitou ke kyslíku a dusíku. Redukce UCl4 kovovým vápníkem probíhá podle rovnice: UCl4 + 2 Ca → U + 2 CaCl2 Redukce UCl4 kovovým draslíkem: UCl4 + 4 K → U + 4 KCl Běžný způsob přípravy čistého kovového uranu pro použití v atomových reaktorech je založen na redukci fluoridu uraničitého kovovým vápníkem: UF4 + 2 Ca → U + 2 CaF2 Podrobnější informace naleznete v článku Obohacený uran. Pro jaderné využití uranu je vhodný především izotop 235U s poměrně nízkým zastoupením (okolo 0,73 %) v přírodním uranu. Například pro výrobu paliva pro jaderné reaktory se obvykle používá uran, obsahující kolem 3-4 % 235U. Při výrobě jaderné zbraně je toto obohacení naprosto nedostatečné. Minimální nutný obsah 235U zde činí přibližně 90 %, obvykle se však pro konstrukci atomové bomby využívá uran s ještě vyšším stupněm obohacení. Oddělení hlavních izotopů uranu - 238U a 235U je poměrně značně obtížné. Z hlediska chemického chování jsou oba izotopy prakticky identické a i jejich odlišnosti ve fyzikálních vlastnostech jsou velmi malé. Nicméně oba izotopy vykazují dostatečně odlišné fyzikální vlastnosti, aby je moderními technologiemi bylo možné oddělit. Mezi základní technologické postupy patří elektromagnetická separace, difuze, centrifugální separace a ionizace laserem. Z ekonomického a technologického hlediska je důležité především jaderné využití uranu, ostatní možnosti využití jsou spíš vedlejší. obohacení uranu (zvýšení koncentrace izotopu 235U) používá jako palivo v jaderných reaktorech nebo jako náplň jaderných bomb. Pro využití uranu jako jaderného paliva je nutné zvýšit koncentraci izotopu 235U z 0,72 % většinou na 2 - 4 %. Pro použití v jaderné bombě je koncentraci třeba zvýšit na hodnotu přes 95 %. Jako jaderné palivo se dá v tzv. těžkovodních reaktorech využít rovněž přírodní uran, je to však mnohem náročnější, proto se tato možnost zatím v praxi příliš nevyužívá. Z izotopu 238U se v rychlých množivých reaktorech dá vyrábět plutonium, zejména štěpitelný izotop 239Pu. Tento postup se však zatím příliš nepoužívá kvůli vysokým investičním nákladům a vyšší technologické náročnosti. Štěpitelný je rovněž izotop 233U, který lze množit z thoria. Velkou výhodou energetického využívání uranu je skutečnost, že cena samotného uranu tvoří jen malý podíl v nákladech na výrobu elektřiny z něho (v Česku v roce 2009 kolem 17 %), cena elektřiny je dána především náklady na výstavbu elektrárny. K výrobě elektřiny je třeba o několik řádů menší množství jaderného paliva než fosilních paliv, je proto relativně snadné a levné i shromažďování zásob uranu a jeho skladování. To je vlastnost velmi výhodná pro zajištění energetické nezávislosti státu dokonce i v případě, že nemá vlastní zdroje uranu. Na rozdíl od ropy je navíc většina zemí vyvážejících uran politicky stabilní a demokratická. Těžba uranu představuje vážný zásah do krajiny, ať už jde o rozsáhlé povrchové doly, hlubinnou těžbu nebo těžbu chemickým loužením (metoda in situ). Ta spočívá v pumpovaní obrovského množství roztoku kyseliny sírové nebo uhličité, případně hydrogenuhličitanu sodného, do podzemí s cílem uran rozpustit a následně jej chemicky extrahovat. Kromě vlastní devastace těžbou představují problém také vytěžené horniny kontaminované radioaktivním či toxickými rozpadovým produkty. V okolí mnoha uranových dolů došlo ke kontaminaci okolí. V případě špatně provedeného chemického loužení uranu mohou být ohroženy zásoby podzemní vody. Těžba uranu také ohrožuje zdraví pracovníků, zejména v případě historických špatně větraných hlubinných dolů hrozilo zvýšené riziko rakoviny plic (radon). Související informace naleznete také v článku Ochuzený uran. Jako odpad po obohacování uranu zbude tzv. ochuzený uran (ochuzený proto, že byl zbaven podstatné části izotopu 235U využitelného jako palivo pro jaderné reaktory). V angličtině se často označuje zkratkou DU (depleted uranium) nebo řidčeji tuballoy. Uran je pro svou vysokou hustotu využíván všude tam, kde je žádoucí vysoká hmotnost (vyvážení, nutnost dosáhnout vysoké kinetické energie při malém objemu). Ve starším, ale ještě používaném Boeingu 747 je používán jako vyrovnávací závaží na zádi. Uvádí se, že bylo vyrobeno kolem 600 exemplářů tohoto modelu obsahujícího ochuzený uran, přičemž jednotlivé exempláře obsahují 400-600 kg ochuzeného uranu (jiný pramen uvádí dokonce 400-1 500 kg). Podobným způsoben je využíván rovněž v amerických letadlech McDonnell Douglas DC-10. Jako zátěž je využíván rovněž v plachetnicích, rotorech gyroskopů, ropných vrtných soupravách, údajně dokonce i ve vozech Formule 1. V některých amerických tancích (např. M1 Abrams) je používán jako součást pancíře. Ochuzený uran může být použit rovněž jako stínění před radioaktivitou. Sloučeniny hexahydrát diurananu sodného (Na2U2O7.6H2O) a hexahydrát diurananu draselného (K2U2O7.6H2O) se dosud označují jako uranová žluť používající se k barvení skla, glazur a porcelánu (barví na žluto až žlutozeleno, přičemž fluoreskuje). Zřejmě se jím však dá barvit i oranžově až rudě. Míra tohoto použití se však v minulosti výrazně snížila. V Česku jsou podle Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) 2 výrobci skla barveného uranem, podle je v Česku vyráběné sklo zdravotně zcela neškodné i při silně konzervativním přístupu hodnocení zdravotního rizika. Ve fotografii se sloučenin (solí) uranu (např. UO2(NO3)2 - dusičnan uranylu) používá k zesilování negativů, do tónovacích lázní, zesilovač světlotisku. Kvůli chemické toxicitě se dusičnan uranylu používá pro experimentální vyvolání patologického stavu ledvin u pokusných zvířat. Octan uranylu UO2(C2H3O2)2.2H2O, NaUO2(C2H3O2) a diuranan amonný (NH4)2U2O7 má význam v analytické chemii. Uran s obsahem karbidu je vhodným katalyzátorem pro syntézu amoniaku Haberovým způsobem. Využívá se vedle wolframu pro výrobu protipancéřových projektilů (tzv. šípové, přesněji podkaliberní střely - průměr střely je menší než průměr hlavně, ze které je vystřelena). Působí zde sice především vysoká kinetická energie střely, účinek však zesiluje i to, že po průniku projektilu za pancíř se tlakem a třením rozžhavené úlomky uranu vznítí, což zvyšuje ničivý účinek uvnitř obrněného prostoru. Střely z ochuzeného uranu též mají výhodnější mezní úhel, pod kterým se po zásahu do svého opancéřovaného cíle neodrazí. Je třeba důrazně upozornit na to, že toto použití jako takové nemá absolutně žádnou souvislost s jaderným využíváním uranu pro výrobu nukleárních zbraní. Důvodem je zde pouze vysoká hustota uranu, pevnost srovnatelná s jeho konkurenčním materiálem wolframem, snadná vznětlivost a relativně nízká cena. Přes poměrně nízkou radioaktivitu 238U však přesto dochází k slabému radioaktivnímu zamoření, míra jeho neškodnosti nebo škodlivosti není dosud dořešena. V posledních letech padlo na Valném shromáždění OSN několik návrhů na prozkoumání účinků zbraní a munice z ochuzeného uranu, které byly přes odpor několika zemí (USA, Izrael, Francie, Česká republika, ...) schváleny. Větší roli přitom hraje ani ne tak radioaktivita ochuzeného uranu (která je nízká, ovšem pokud se dostane dovnitř těla, její účinky jsou vyšší), jako jeho celková toxicita, protože uran stejně jako většina těžkých kovů je pro živé organizmy jedovatý. Jeho velké rozptýlení v prostředí poskytuje možnost dostat se přímo do těla živých organizmů (potravou, pitím nebo vdechnutím). Tyto střely byly použity spojenci v první válce v Iráku v roce 1991, v Kosovu v roce 1999, pravděpodobně rovněž v Afghánistánu v roce 2001 a od března 2003 i v Iráku během operace Irácká svoboda, kdy bylo podle irácké ministryně zdravotnictví Nermin Othman bombardováním kontaminováno přes 350 míst. Počet rakovinných onemocnění údajně činí 140 tisíc a každý rok je registrováno 7 až 8 tisíc případů rakoviny. Tato data však nebyla potvrzena nezávislými zdroji, naopak podle Světové zdravotnické organizace (WHO) by pro vyvolání rakoviny plic bylo nutné vdechnout velké množství uranového prachu. U jiných typů rakoviny je riziko ještě mnohem menší. 31. října 2007 první výbor OSN schválil většinou hlasů návrh rezoluce požadující přezkoumání zdravotních rizik zbraní používajících ochuzený uran. Pro bylo 122 zemí, proti 6 (včetně Česka, které proti jednáním o omezení zbraňových systémů s ochuzeným uranem hlasovala i 5. prosince). Uran vytváří sloučeniny s oxidačními čísly U3+ až U6+, z nichž nejstabilnější jsou ty s U6+. Rozpustné soli sloučenin uranu jsou barevné, a pokud jejich barva není ovlivněna barvou aniontu, tak uranité soli U3+ mají hnědočervené zbarvení, uraničité U4+ zelenou, uraničné U5+ se vyskytují v podobě . kationtu UO2+, jsou bezbarvé a navíc nestabilní a rozkládají se (disproporcionují) na směs solí uraničitých a uranových a konečně soli uranové U6+ se vyskytují v podobě kationtu UO22+, tzv. uranylový kationt a ten má v roztocích žlutou barvu a je stabilní. Nejběžnější soli, se kterými se dá v praxi setkat (kromě níže popsaných) jsou právě soli, které obsahují kationt uranylu a patří mezi ně např. dusičnan uranylu UO2(NO3)2. Mezi nejběžnější sloučeniny uranu patří oxid uraničitý UO2, který se v přírodě nachází v podobě minerálu smolince a je základní surovinou pro výrobu kovového uranu. Další z oxidů, který se také vyskytuje v přírodě jako uranová ruda, je směsný oxid uraničito-uranový U3O8 (lze rozepsat na složky - UO2.2UO3 a možno také pojmenovat jako oxid uraničito-diuranový, ale tento název se nepoužívá). Z oxidu uraničitého ho lze připravit žíháním na vzduchu. K dalším významným sloučeninám uranu patří některé halogenidy - konkrétně chlorid uraničitý UCl4 a fluorid uraničitý UF4, které se používají k výrobě kovového uranu redukcí draslíkem, či vápníkem, a fluorid uranový UF6, který se díky tomu ., že fluor se v přírodě vyskytuje pouze jako jeden izotop (je to tedy monoizotopický prvek), využívá k separaci 235UF6 a 238UF6 na základě odlišné hmotnosti těchto dvou izotopických sloučenin (viz výše v sekci o obohaceném uranu a jeho výrobě).

VERB_PHRASE

YES_NO

005334

... přírodních látek. Současně má šťáva vysoký obsah vlákniny. Vyrábí se nejčastěji lisováním rozemletých jablek - jablečné drtě. Pro další uchování jablečné šťávy je třeba šťávu konzervovat vyšší teplotou (pasterizace), zahustit (výroba koncentrátu na odparkách) či zchladit. Nefiltrovaná 100% jablečná šťáva bez přidání cukru či jiných ochucovadel se nazývá jablečný mošt. === Jablečný destilát === Po zkvašení ovocných cukrů v rmutu z drcených jablek nebo přímo jablečné šťávy vzniká pomocí destilace ovocná pálenka - jablkovice (calvados). == Léčivé účinky jablek == Jablka obsahují vitamín C a řadu antioxidantů, které chrání DNA v lidských buňkách a snižují tak riziko vzniku rakoviny, podobně jako množství vlákniny. Jiné látky chrání mozek před Parkinsonovou a Alzheimerovou chorobou. pektin v nich obsažen může působit také jako ochrana před vznikem poškození ledvin snižují krevní tlak a hladinu cholesterolu a krevních tuků posilují imunitní systém, srdce a...

Obsahují jablka vitamín C?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jablko

Jablka obsahují vitamín C a řadu antioxidantů, které chrání DNA v lidských buňkách a snižují tak riziko vzniku rakoviny, podobně jako množství vlákniny.

Jablko je plod jabloně, patří mezi nejběžnější druhy ovoce nejen ve střední Evropě. Jde o malvici, podobně jako u plodu hrušně hrušky. == Historie a kultura == Jabloň Sieversova je původním druhem, který byl domestikován v Kazachstánu. Jablko se v kultuře člověka vyskytuje již tisíce let. V křesťanství prvotní hřích lidského pokolení, utržení zakázaného plodu ze stromu poznání, bývá tradičně spojován s jablkem. V bibli se ovšem o onom stromu a plodu utrženém Evou nepíše nic bližšího. Královské jablko se stalo součástí symbolů královské moci. Z řecké mytologie je známo zlaté jablko ze zahrady Hesperidek s nápisem "Té nejkrásnější", jablko sváru mezi bohyněmi, který měl rozsoudit Paris. Toto jablko stálo na počátku událostí, které vedly k Trojské válce a pozdějšímu pádu Tróje. == Pěstování, konzumace a obchod == Jablka jsou důležitou součástí našeho jídelníčku. Vyrábí se z nich mošty a džusy, džemy, kompoty, čaje, aroma do jiných jídel. Mají nezastupitelné místo ve výživě - obsahují celou řadu látek prospěšných organismu, zvyšují imunitu, mají vliv na odolnost vůči stresu. Pro všechny tyto účinky se v populární literatuře a časopisech často opakuje doporučení konzumovat nejméně jedno jablko denně. Zajímavé je, že aromatické látky z jablek, pokud je v organismu nezničíme jinými látkami v potravě, prostupují tělem a uvolňují se např. skrze vlasy ven, pravidelní konzumenti jablek tak doslova voní po jablíčkách.[zdroj?]Všudypřítomnost jabloní a jablek vedla po r. 1989 ke značné devalvaci jejich hodnoty.[zdroj?] Tisíce jabloní v sadech i jiných místech Česka bylo vykáceno anebo ošetřovatelsky zanedbáno tak, že jejich úrodnost klesla na zlomek původního stavu. Spolu s likvidací zařízení na zpracování jablek to znamenalo, že cena ovoce, která by mohla být minimální[zdroj?], je dnes na trhu v ČR v průměru vyšší než cena banánů nebo pomerančů. Rovněž řada produktů, které se vyráběly tradičně z padaných jablek z českého trhu do velké míry vymizely. Plody dozrávají na konci léta nebo na podzim. Mají většinou kulovitý tvar (některé odrůdy jsou zploštělé, jiné vejčité) o průměru 5 až 9 cm, některé odrůdy až 15 cm. Slupka zralého plodu se může lišit podle odrůdy, od zelené (např. odrůda Granny Smith) přes žlutou (např. odrůdy Golden Delicious, Zlatá reneta) až po sytě červenou (např. odrůdy Idared, Spartan), častá jsou červená "líčka" na žlutém či zeleném základě. Pozdní odrůdy se dají dobře skladovat, ve vhodných podmínkách vydrží až do jara. Světová produkce jablek stabilně stoupá, v roce 1980 bylo sklizeno 34 milionů tun, v roce 2007 již přes 64 milionů tun. V roce 2007 byla zdaleka největším producentem Čínská lidová republika s 27,5 miliony tun (42,8% světové produkce), s velkým odstupem následují Spojené státy americké (6,6%), Írán . (4,1%), Turecko (3,5%), Rusko (3,5%), Itálie (3,2 . %), Indie (3,1%) a Francie (2,8%).Většina produkce se spotřebuje v zemích produkce, předmětem mezinárodního obchodu bylo v roce 2006 7 milionu tun. Mezi největší vývozce patřila Čínská lidová republika (11,2% světového vývozu), Chile (10,1%), Itálie (9,9%), . Francie (9,5%) a Spojené státy americké (8,9%); mezi největší dovozce pak Rusko (11,7% světového dovozu) a Německo (10,0%). V České republice bylo v roce 2008 sklizeno z 11,5 milionů stromů 154 tisíc tun jablek. V roce 2017 bylo sklizeno z 10,8 milionů stromů 105 tisíc tun jablek. == Využití plodů == Jablka mají pestré možnosti využití: především se konzumuje přímo, kromě toho se z jablek vyrábí množství dalších produktů. === Sušené ovoce === Sušení patří k nejstarším způsobům konzervace a dnes opět nachází své příznivce. Šetrným sušením při nižších teplotách (pod 48 °C) se uchová ze všech způsobů konzervace nejvíce vitamínů, minerálů a bílkovin. Sušením se v ovoci koncentrují ovocné cukry, čímž se zamezí vývoji nepříznivých mikroorganismů. Tak si ovoce zachovává charakteristickou chuť, vůni a vzhled. Sušená jablka můžeme jíst i po namočení do vlažné vody nebo mléka, používají se při pečení i vaření. Zlepšují činnost střev, snižují cholesterol, normalizují střevní mikroflóru. Sušená jablka jsou označována jako křížaly, v nářeční mluvě jako "krájánky". Ve speciálních manufakturách se jablka suší až 2 měsíce, což je postup pro nejvyšší možnou kvalitu. === Jablečná šťáva === je výtečným zdrojem vitamínů, přírodního cukru, pektinu, ovocných kyselin a dalších přírodních látek. Současně má šťáva vysoký obsah vlákniny. Vyrábí se nejčastěji lisováním rozemletých jablek - jablečné drtě. Pro další uchování jablečné šťávy je třeba šťávu konzervovat vyšší teplotou (pasterizace), zahustit (výroba koncentrátu na odparkách) či zchladit. Nefiltrovaná 100% jablečná šťáva bez přidání cukru či jiných ochucovadel se nazývá jablečný mošt. === Jablečný destilát === Po zkvašení ovocných cukrů v rmutu z drcených jablek nebo přímo jablečné šťávy vzniká pomocí destilace ovocná pálenka - jablkovice (calvados). == Léčivé účinky jablek == Jablka obsahují vitamín C a řadu antioxidantů, které chrání DNA v lidských buňkách a snižují tak riziko vzniku rakoviny, podobně jako množství vlákniny. Jiné látky chrání mozek před Parkinsonovou a Alzheimerovou chorobou. pektin v nich obsažen může působit také jako ochrana před vznikem poškození ledvin snižují krevní tlak a hladinu cholesterolu a krevních tuků posilují imunitní systém, srdce a krevní oběh stabilizují hladinu cukru v krvi čistí střeva posilují dásně == Průměrný obsah == Jablko obsahuje přibližně 100 miliónů bakterií z téměř 100 tisíce mikrobiálních druhů, přičemž jejich koncentrace ve slupce je menší. Počet kusů ani nezáleží na tom, zda jde o organické nebo konvenční zemědělství, ale organické poskytuje větší druhovou rozmanitost bakterií. Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v syrových jablkách. Významný podíl vlákniny a dalších minerálů je ve slupce, takže loupaná jablka mají výrazně horší podíl takovýchto složek. == Rozdělení jakostí == V České republice jsou definovány následující jakosti jablek: === I. jakost === Jablka této třídy musí mít vlastnosti typické pro danou odrůdu Dužnina musí být zcela nepoškozená Dovolena je lehká vada tvaru, či lehké poškození stopky Vady slupky (pokud je poškození podlouhlého tvaru) o délce max 2 cm, ostatní poškození o celkové ploše nejvýše 1 cm2 Strupovitost povolena na ploše max. 0,25 cm2 Velikost jablka minimálně 5,5 – 6,5 cm === II. jakost === Jablka musí mít také zachované vlastnosti typické pro danou odrůdu Dužnina musí být bez vážných vad Pokud není poškozena slupka, může chybět stopka Dovoleny jsou vady slupky tentokrát o délce nejvýše 4 cm, ostatní poškození o celkové ploše nejvýše 2,5 cm2 Strupovitost povolena tentokrát na ploše až 1 cm2 Velikost jablka minimálně 5,5 – 6,5 cm == Odkazy == === Reference === === Literatura === Seznam odrůd zapsaných ve Státní odrůdové knize ke dni 1. října 2007 [online]. Brno: Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský [cit. 2008-03-04]. Dostupné online. Staré krajové odrůdy ovocných dřevin - problematika a možnosti využití [online]. Rožnov pod Radhoštěm: ZO ČSOP Salamandr, 2003 [cit. 2015-07-14]. Dostupné online. ŘÍHA, Jan. České ovoce : Díl 3. Jablka. Praha: Čs. pomolog. společnost, 1919. 248 s. Dostupné online. === Související články === Jabloň Seznam odrůd jablek === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu jablko ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo jablko ve Wikislovníku Téma Jablko ve Wikicitátech Galerie jablko ve Wikimedia Commons

VERB_PHRASE

YES_NO

011102

... jim jednomu na druhém). Nakonec zjistil, že se mají rádi, a tak je poslal pryč, aby udrželi život a začali s láskou znovu jako Adam a Eva. Tento závěr je poměrně jasný odkaz směrem k Bibli a je velmi symbolický. Roboti v Čapkově hře nejsou roboty v moderním smyslu. Jsou to biologičtí tvorové stvoření ve stejném stylu jako Frankensteinovo monstrum, jak o něm píše Mary Shelley. Jsou biologickými entitami, jejichž části se montují dohromady jako automobily. V jistém smyslu se podobají nejmodernější koncepci živých forem stvořených člověkem (jako jsou replikanti ve filmu Blade Runner nebo Cyloni v nové verzi seriálu Battlestar Galactica). V Čapkově době ale neexistovala žádná koncepce genetického inženýrství....

Jsou roboti v Čapkově hře roboty v moderním smyslu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/R.U.R.

Roboti v Čapkově hře nejsou roboty v moderním smyslu.

R.U.R. (zkratka z Rossumovi univerzální roboti) je vědeckofantastické drama o třech dějstvích Karla Čapka z roku 1920. Autor zde varuje před případnými negativními vlivy techniky na lidstvo. Je ovlivněn svým zájmem o techniku, ale také obavami o budoucnost lidstva (destrukce za 1. světové války). V této hře poprvé zaznělo slovo robot, které na Karlovu výzvu navrhl jeho bratr Josef. "Ale já nevím," řekl autor, "jak mám ty umělé dělníky nazvat. Řekl bych jim laboři, ale připadá mně to nějak papírové." "Tak jim řekni roboti," mumlal malíř se štětcem v ústech a maloval dál. A bylo to. Karel Čapek původně uvažoval o slově "labor". Divadelní hra byla přeložena do více než třiceti jazyků vč. esperanta. Úvodní dějství se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti na ostrově výrobny robotů, kde žije pouze 6 mužů. Celou výrobu provádějí roboti. Připluje za nimi pěkná dcera prezidenta Helena Gloryová, která chce roboty zrovnoprávnit a do které se všichni zamilují. Postupně jí vyprávějí příběh vynálezu prvních robotů starého Rossumema a jeho synovce. Nakonec se vdá za ředitele Harryho Domina. Příběh dále pokračuje po deseti letech, kdy už jsou roboti široce rozšířeni. Heleně je smutno z toho, že roboti, ač velmi podobní lidem, nemohou mít city jako lidé, a tak přiměje Dr. Galla, aby začal experimentovat s jejich "duší". Jejich původním cílem bylo vytvořit pro člověka ráj na zemi, aby již nikdy nemuseli lidé umírat hlady a měli všeho dostatek. Jenže upadly mravy, lidé zlenivěli a začali roboty původně určené k práci používat jako vojáky pro své války. Nakonec se několik robotů vzbouřilo, ustanovilo Ústřední výbor robotů a vyhlásilo válku lidstvu, jež drtivě porazilo a nenechalo nikoho přežít. Nakonec dorazili až na výrobní ostrov a pozabíjeli všechny až na Alquista, protože on ještě pracoval rukama (což ho uklidňovalo; věřil, že je práce smyslem života). Jenže roboti se začali opotřebovávat a umírali. Chtěli po něm, aby objevil původní Rossumův výrobní postup, ten však spálila Helena předtím, než ji zabili. Jednou v noci ho vzbudili robot Primus a robotka Helena. Když chtěl jednoho pitvat (kvůli výzkumu), druhý se nabízel místo něj a vůbec se nechovali logicky jako roboti (snažili se navzájem chránit; záleželo jim jednomu na druhém). Nakonec zjistil, že se mají rádi, a tak je poslal pryč, aby udrželi život a začali s láskou znovu jako Adam a Eva. Tento závěr je poměrně jasný odkaz směrem k Bibli a je velmi symbolický. Roboti v Čapkově hře nejsou roboty v moderním smyslu. Jsou to biologičtí tvorové stvoření ve stejném stylu jako Frankensteinovo monstrum, jak o něm píše Mary Shelley. Jsou biologickými entitami, jejichž části se montují dohromady jako automobily. V jistém smyslu se podobají nejmodernější koncepci živých forem stvořených člověkem (jako jsou replikanti ve filmu Blade Runner nebo Cyloni v nové verzi seriálu Battlestar Galactica). V Čapkově době ale neexistovala žádná koncepce genetického inženýrství. Jeho roboti jsou biologické stroje, jsou sestaveni jako protiklad k tomu, že by rostli nebo se narodili. V roce 1938 byl natočen podle této divadelní hry krátký 35minutový britský film produkovaný BBC. V roce 2016 má být podle této hry natočen americký film, který bude režírovat James Kerwin.. V roce 1977 napsal podle hry R.U.R. stejnojmennou operu Zdeněk Blažek. Světová premiéra hry R.U.R. měla být na Národním divadle v Praze. Jak však v roce 1927 uvedly Lidové noviny, původní termín byl odložen na 25. ledna 1921. Královéhradecký ochotnický soubor Klicpera, který měl mít premiéru téže hry krátce po Národním divadle, se o odložení nedozvěděl. Tak se světová premiéra odehrála 2. ledna 1921 v Hradci Králové.

VERB_PHRASE

YES_NO

006537

... Tak lze zkoumat i složitější křivky, řešení jsou libovolně přesná a lze je hledat i v prostorech o více dimenzích. Ve své Geometrii předvádí také obecné řešení tzv. Pappovy úlohy, kterou starověký matematik dokázal vyřešit jen pro dvě přímky. Obecné řešení úlohy platilo za významný signál, že novověká věda už předčila řeckou. Nejsoustavnější výklad Descartovy fyziky je ve spisu O světě, který sice napsal už 1633, nicméně nepublikoval, aby se nedostal do konfliktu s církví. Spis je totiž pokusem o výklad hypotetického vzniku světa, kde chce Descartes ukázat, že každý "možný" svět musí nutně vypadat tak, jak vypadá ten skutečný. Descartova fyzika je "geometrická", protože ztotožňuje hmotu s rozlehlostí a ruší starší představy tíže a účelu, cíle....

Ve kterém spisu se Descartes věnuje fyzice?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ren%C3%A9_Descartes

Nejsoustavnější výklad Descartovy fyziky je ve spisu O světě, který sice napsal už 1633, nicméně nepublikoval, aby se nedostal do konfliktu s církví.

René Descartes (lat. Renatus Cartesius) (31. března 1596 La Haye, dnes Descartes (Indre-et-Loire), asi 40 km jižně od Tours – 11. února 1650, Stockholm) byl francouzský filosof, matematik a fyzik. Descartes (výslovnost [dekárt]), 2. pád [dekárta], psáno Descartese či Descartesa, objevuje se také tvar Descarta. Základním Descartovým východiskem je metodická skepse, soustavná pochybnost zejména o datech smyslového poznání. Tímto odvážným myšlenkovým krokem dokázal podstatně změnit evropské myšlení a stát se zakladatelem: moderní kritické epistemologie, novověké racionalistické filosofie, založené na sebejistotě myslícího subjektu, mechanistického výkladu přírody, analytické metody moderní vědy, která umožnila vědu jako kolektivní dílo. Descartes ovšem odmítá běžnou skepsi, "pochybování pro pochybování", a pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy. Naproti tomu v životě je třeba jednat, i když naše poznání není jisté. Jako první výslovně formuloval zásady vědecké metody, významně se podílel na rozvoji matematiky a fyziky, na vytvoření číselné reprezentace geometrických objektů známé jako kartézská soustava souřadnic, na vzniku analytické geometrie a na matematizaci optiky. Descartes se narodil ve vzdělané šlechtické rodině, jeho otec byl radou soudu ("parlamentu") v Rennes, matka brzy zemřela a nadaného, ale neduživého chlapce vychovávala jeho babička. V letech 1604 až 1612 studoval na jezuitské univerzitě v La Flè, kde se mu dostalo důkladného vzdělání ve scholastické filosofii, matematice i ve vědách. V Rozpravě o metodě sice o užitečnosti tohoto vzdělání pochyboval, v dopise však později svému příteli tuto univerzitu vřele doporučuje. Roku 1616 dosáhl licence v právu na univerzitě v Poitiers a odešel do Paříže, kde psal různá pojednání (o šermu, o hudbě). Protože chtěl poznat svět, odjel do Holandska, kde se seznámil s fyzikem Beeckmanem, s nímž si pak dlouho dopisoval. Roku 1617 vstoupil do vojska Mořice Oranžského, od roku 1619 bavorského kurfiřta Maxmiliána I. Bavorského, ale bitvy na Bílé hoře se zřejmě nezúčastnil. 16. listopadu 1619 měl blízko německého Ulmu noční vidění Krista, o němž si poznamenal, že v něm "našel základy úžasné vědy" a učinil slib, že vykoná pouť do italského Loreta. Dobře zpeněžil a uložil zděděný majetek, takže byl nezávislý a mohl se věnovat svým zálibám a cestování po celé západní Evropě. V Paříži se seznámil s Otcem Mersennem, významným matematikem a všestranným učencem, který vedl obsáhlou korespondenci se současnými vědci (Pascal, Pierre de Fermat, Torricelli a další); z této skupiny později vznikla Královská akademie. Také Descartes vedl svoji korespondenci hlavně s Mersennem a jak víme z Beeckmanových zápisů, psal o algebře a kuželosečkách; kolem roku 1628 vznikla i jeho Pravidla (Regulae ad directionem ingenii). Roku 1627 mu papežský legát kardinál Bérulle uložil, aby se věnoval filosofii. Descartes tedy hledal samotu, kde by ho nikdo nerušil, nejprve v Bretagni a od roku 1629 v Holandsku, kde se věnoval matematice a zkoumání živých organismů a asistoval také u řady pitev. Tak vznikl spis O světě a Pojednání o člověku i řada dalších, které se zachovaly jen v Leibnizových výpiscích. Po odsouzení Galileově (1633) se vrací k filosofii, píše a vydává svá nejznámější díla: Rozprava o metodě, Geometrie a Optika (1637), Meditace o první filosofii (1641) a Principy filosofie (1644). Roku 1635 měl s hospodyní Helenou dcerku Francine, která však už 1640 zemřela a způsobila mu "největší zármutek života". 1638 také čte Komenského Pansofii a posuzuje ji zprvu příznivě, ale nakonec odmítá. 1641 vydává Odpovědi na Hobbesovy námitky proti Meditacím, 1642 se v Leidenu setkává s Komenským a 1643 s Alžbětou, nejstarší dcerou Fridricha Falckého, s níž si pak dlouho dopisuje. Roku 1646 napsal Mersennovi: "Od nynějška už nemohu číst žádné knihy, leda dopisy přátel. Nemíchám se také do vědy, leda pro vlastní poučení." O rok později se přesto v Paříži setkal s Pascalem a navrhl mu pokusy s atmosférickým tlakem. 1649 odjel na pozvání královny Kristiny, která se už dlouho zajímala o jeho filosofii, do Stockholmu. Schůzky s ní se ale konaly brzo ráno a z tuhé zimy Descartes dostal zápal plic a 11. února 1650 zemřel. Podle některých byl snad i otráven. 1667 byly jeho ostatky převezeny do Paříže a od roku 1819 jsou pohřbeny v kostele Saint-Germain-des-Prés. Katolická církev zařadila Descartovy spisy na Index zakázaných knih; dekretem Svatého oficia ze dne 10. října 1663 byla na Index zařazena práce Meditationes de prima philosophia a dekrety Svatého oficia ze dne 20. listopadu 1663 a ze dne 22. května 1720 další filozofické spisy. Descartovo myšlení – filosofické i vědecké – je hluboce poznamenáno neklidem a nejistotami jeho doby. Reformace a náboženské války ve Francii, v Anglii a v celé Evropě podryly středověkou důvěru nejen v Boží zjevení, v bibli, ale i v možnosti lidského poznání a rozumu. Koperník a Galilei ukázali, že běžné smyslové jistoty – například pevná, nehybná Země pod nohama - neplatí. Descarta silně ovlivnila skepse Montaigneova, rozpad scholastické filosofie a stoické myšlenky. Celé jeho životní úsilí je usilovným hledáním pevných jistot, nejprve matematických, později i filosofických: Descartovo řešení spočívá v radikální skepsi, metodickém zpochybnění všeho, o čem lze pochybovat – a právě tam najde pevnou půdu v sebejistotě myslící duše či subjektu. "Má-li být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších principů, musím si napřed zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska. Co je však jisté? Abych mohl bezpečně postupovat kupředu, nebudu zprvu pokládat za jisté nic. Budu pochybovat o všem, abych zjistil, co obstojí před touto radikální pochybností. Pochybovat musím nejen o všem, co jsem se naučil ve školách, z knih anebo stykem s lidmi, nýbrž i o tom, zda tento svět, který mne obklopuje, skutečně existuje, anebo je pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je - vždyť vím, že člověk je často obětí mnohých smyslových klamů. A pochybovat musím rovněž o tom, co se zdá být vůbec nejjistější, o principech matematiky, protože je možné, že náš lidský rozum nedostačuje k poznání pravdy a trvale nás uvádí v omyl." "Když jsme tedy takto . zpochybnili všechno, o čem můžeme nějak pochybovat, a dokonce předstírali, že to není pravda, můžeme předpokládat, že není Bůh, ani nebe, ani tělesa; že sami nemáme ruce ani nohy ani celé tělo. Nemůžeme však předpokládat, že nejsme my sami, kteří to myslíme. Nelze tvrdit, že by to, co myslí, v té chvíli, kdy to myslí, neexistovalo. Takže tato myšlenka: Myslím, tedy jsem (latinsky "Ego cogito, ergo sum"), je ze všech první a nejjistější, jaká každému řádně filosofujícímu přijde." Podobnou myšlenku, "Pochybuji, tedy jsem", napsal už sv. Augustin, dále ji však nerozvedl. Descartova pochybnost ovšem není samoúčelná a slouží jen k nalezení jisté pravdy. "Myslím, tedy jsem" je první neotřesitelná jistota v radikálním pochybování. Vše by mohl být klam, může se zpochybnit všechno, jen ne to, že právě teď, v tento okamžik, pochybuje. "V této jistotě mám zároveň kritérium a vzor pravdy. Vše, co poznávám stejně bezprostředně, stejně jasně a zřetelně jako tuto větu, musí být tedy stejně jisté. Podaří-li se objevit ještě něco, co by bylo právě tak jisté, učiníme další krok k budování opravdové filosofie." Jako další jistotu objevuje, že má v sobě ideu Boha jako nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti. Tato idea nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa ani si ji nemohl vytvořit sám, neboť konečný a nedokonalý tvor si nemůže sám ze sebe vytvořit ideu nekonečné a dokonalé bytosti. Tento druhý krok můžeme označit jako ontologický důkaz existence Boha. V dalším kroku získává jistotu o realitě smyslového světa: "K vlastnostem dokonalé bytosti musí nutně náležet i pravdivost. Kdyby Bůh nebyl pravdivý, nebyl by dokonalý. Je tedy nemyslitelné, aby mne chtěl pravdymilovný Bůh klamat a předstíral před mým zrakem tento svět pouze jako klamný přelud." Jedním z nejdůležitějších Descartových výkonů je pokus o formulaci spolehlivé a zcela obecné analytické metody poznání. Na rozdíl od starší tradice, kde každý autor začínal znovu (i když se přitom odvolával na své předchůdce), analytická metoda rozložení problému na co nejjednodušší kroky, které lze spolehlivě vyřešit, dovoluje, aby jedni mohli bez obav stavět na výsledcích druhých. Je to právě tato vědecká metoda, která učinila z vědy kolektivní dílo tisíců a tak umožnila její nevídaný rozvoj. Svoji metodu, kterou odvodil ze zkušenosti s geometrickými důkazy, formuloval Descartes dvakrát: poprvé v (nedokončených) Pravidlech pro řízení intelektu (Regulae), podruhé stručněji v Rozpravě: Přijímat jen to, co se mi samo představuje tak jasně a zřetelně, že o tom nemohu pochybovat. Každý problém rozdělit na co nejjednodušší části, které lze bezpečně poznat. Postupovat od jednoduchého ke složitému v pořadí. Sestavit úplné seznamy a obecné přehledy, aby bylo jisté, že jsme na nic nezapomněli. Descartes je přesvědčen, že i ty nejobtížnější vědecké problémy lze takto rozložit na "dlouhé řetězce" jednoduchých kroků, a pokud se zachová jejich pořadí, musí se najít řešení. "Každá pravda, kterou jsem objevil, . byla pravidlem, jež mi pomáhalo nalézat další." Descartes rozlišuje Boha jakožto nekonečnou a nestvořenou substanci, a vedle něho jen dvě substance stvořené: res extensa, svět těles, tělesnou substanci s hlavním atributem rozprostraněnosti; res cogitans, nerozprostraněnou duchovní substanci s atributem myšlení, neprostorový a netělesný duch, myšlení. Descartes je tedy v tomto učení zastánce dualismu hmoty a ducha, objektu a subjektu. Rozlehlost i myšlení, tělo i duch jsou nicméně v člověku "nejtěsněji svázány a jaksi promíšeny". Jenže na otázku, jak mohou tyto dvě zásadně odlišné substance být v jedné bytosti a dokonce na sebe působit, nedovede odpovědět. Na tyto otázky pak navázali Descartovi následovníci (Leibniz, Spinoza, okasionalismus a další). Poznávání světa těles smysly považuje za příliš nejasné a hlavně klamné, podobně jako ostatní filosofové tohoto racionalistického věku. Descartes to dokládá příkladem kousku vosku, který pouhým zahřátím změní všechny své vlastnosti. Plnohodnotné poznání je jen to, které se může vyjádřit v průzračných, rozumových, matematických pojmech. Pro svět těles je to rozlehlost, vyplnění prostoru. Tělesa jsou prostorem a prostor sestává z těles, prázdný prostor neexistuje. Descartes je patrně právě tím filosofem, který se nejvíc přičinil o vydělení vědy z celku filosofie. Uvažuje o vědecké metodě (v díle "Rozprava o metodě") a zastřešení dílčích věd pomocí filosofie (v díle "Úvahy o první filosofii", které je pokračováním "Rozpravy o metodě"). Ve svém díle vlastně jako vůbec první tematizuje samotný proces myšlení. Postupujeme-li nejprve skeptickou metodou, i kdybychom vše popřeli, jsem to vždy JÁ, kdo popírá - tzv. jistota cogito. Descartes spolu s Fermatem platí za zakladatele analytické geometrie, tj. aplikace algebraických metod v geometrii, číselného zkoumání geometrických objektů; s tím souvisí i zavedení "kartézského" systému souřadnic. Na rozdíl od starší spíše názorné geometrie, která pracuje s obrazy bodů, přímek, trojúhelníků a podobně, analytická geometrie řeší úlohy početně: například úlohu najít průsečík dvou přímek se neřeší graficky, nýbrž početně jako společné řešení dvou lineárních rovnic. Tak lze zkoumat i složitější křivky, řešení jsou libovolně přesná a lze je hledat i v prostorech o více dimenzích. Ve své Geometrii předvádí také obecné řešení tzv. Pappovy úlohy, kterou starověký matematik dokázal vyřešit jen pro dvě přímky. Obecné řešení úlohy platilo za významný signál, že novověká věda už předčila řeckou. Nejsoustavnější výklad Descartovy fyziky je ve spisu O světě, který sice napsal už 1633, nicméně nepublikoval, aby se nedostal do konfliktu s církví. Spis je totiž pokusem o výklad hypotetického vzniku světa, kde chce Descartes ukázat, že každý "možný" svět musí nutně vypadat tak, jak vypadá ten skutečný. Descartova fyzika je "geometrická", protože ztotožňuje hmotu s rozlehlostí a ruší starší představy tíže a účelu, cíle. Zákony pohybu zahrnují princip setrvačnosti, zachování souhrnné hybnosti při nárazu a přednost kruhového pohybu. Ve své Optice formuluje Descartes zákony odrazu a lomu světla (dnes Snellův zákon) a uvádí index lomu skla a vody. Na tomto základě podává také úplnou teorii duhy, navrhuje složitější soustavy čoček a svůj mikroskop. Les Météores je pokusem o většinou mechanické vysvětlení různých jevů v ovzduší, mraků, deště, duhy a podobně. Descartovy Vášně duše jsou pokusem o soustavný výklad "pohybů" lidské duše. Na rozdíl od starší, aristotelské psychologie, která pokládala duši za princip života a přisuzovala ji tedy i rostlinám a živočichům, připisuje Descartes duši hlavně intelektuální schopnosti a pokládá ji za výsadu člověka. Duše se neřídí fyzikálními zákony (například působí pohyby), a je tedy odlišnou substancí; s tělem je ovšem těsně spojena a působí na ně prostřednictvím mozkové šišinky. Život a chování živočichů vysvětluje Descartes mechanicky, stejně jako fungování lidského těla: krevní oběh i dýchání je ochlazování a ohřívání krve a dalších tělesných tekutin. Zabývá se afekty - "vášněmi": rozlišuje 6 základních: údiv, touhu, smutek, radost, lásku, nenávist a od nich odvozuje cca 40 dalších. Například naděje je kombinací radosti a touhy - duše věří, že se stane to, po čem touží. Většina afektů je podle něj vyvolávána podněty přicházejícími z těla. Je přesvědčen, že škodlivé silné afekty lze potlačit pomocí vůle.

ENTITY

ENTITY

000833

Václav Hollar (13. července 1607 Praha - 25. března 1677 Londýn), známý pod latinizovanou formou jména Wenceslaus Hollar Bohemus a poněmčenou Wenzel Hollar, byl český barokní rytec a kreslíř. Od roku 1627 působil v dílnách ve Frankfurtu nad Mohanem u Matthäuse Meriana, ve Štrasburku, v Kolíně nad Rýnem a v Antverpách. Od roku 1636 působil ve službách hraběte Thomase Howarda z Arundelu, s nímž se dostal do Anglie. Za války z Anglie utekl, ale později se vrátil. Jeho syn zemřel při morové epidemii, dotkl se ho velký požár Londýna v roce 1666. I když většinu života prožil v cizině, zůstal Čechem a dával to najevo. Byl pohřben do společného hrobu pro zvláště nemajetnou chudinu na malém hřbitově při kostele sv. Markéty ve Westminsteru. Hollar je autor realistických barokních leptů, mezi jeho časté náměty patří přírodní motivy, krajiny,...

Od kdy působil Václav Hollar ve službách hraběte Thomase Howarda z Arundelu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Hollar

Od roku 1636 působil ve službách hraběte Thomase Howarda z Arundelu, s nímž se dostal do Anglie.

Václav Hollar (13. července 1607 Praha - 25. března 1677 Londýn), známý pod latinizovanou formou jména Wenceslaus Hollar Bohemus a poněmčenou Wenzel Hollar, byl český barokní rytec a kreslíř. Od roku 1627 působil v dílnách ve Frankfurtu nad Mohanem u Matthäuse Meriana, ve Štrasburku, v Kolíně nad Rýnem a v Antverpách. Od roku 1636 působil ve službách hraběte Thomase Howarda z Arundelu, s nímž se dostal do Anglie. Za války z Anglie utekl, ale později se vrátil. Jeho syn zemřel při morové epidemii, dotkl se ho velký požár Londýna v roce 1666. I když většinu života prožil v cizině, zůstal Čechem a dával to najevo. Byl pohřben do společného hrobu pro zvláště nemajetnou chudinu na malém hřbitově při kostele sv. Markéty ve Westminsteru. Hollar je autor realistických barokních leptů, mezi jeho časté náměty patří přírodní motivy, krajiny, veduty, mapy, portréty, městské prospekty, kroje a zátiší na volných listech i v souborech. Vytvořil také pohled na Prahu podle svých kreseb z krátké návštěvy v roce 1636. Pocházel z významné a majetné pražské rodiny. Léta mládí Václava Hollara spadají na počátek třicetileté války. Otec Jan Hollar byl depozitorem českých zemských desek na Pražském hradě a člen nižší zemské šlechty. Od roku 1600 mohl z rozhodnutí Rudolfa II. používat erb a přídomek z Práchně (von Prachenberg). Jeho matka Markéta Löw byla rodem z německé rytířské rodiny z Löwengrünu a Bareytu z Horní Falce. Švagr jeho strýce, Pavel Aretin, byl významným kartografem, autorem třetí nejstarší mapy Čech (1619). S prvními uměleckými pokusy začínal Hollar již dříve, ale rytí začal praktikovat až ve svých osmnácti pod vedením Aegidia Sadelera, v Bruselu narozeného grafika, který se do Prahy dostal za dob rozkvětu Rudolfova dvora. Mladý Hollar měl také možnost se seznámit s Rudolfovou kunstkomorou, která již v této době byla z části rozprodána nebo odvezena do Vídně. Z této doby pocházejí jeho kopie podle Dürera, kterého si Hollar velmi vážil. Hollarův otec jeho umělecké snažení nepodporoval a chtěl, aby se syn stal právníkem. V roce 1627, podobně jako řada dalších kvůli Obnovenému zřízení zemskému, opustil Čechy a odebral se do Německa. Hollar nejspíše neodešel z důvodů politických, ale spíše z existenciálních, kdy mu zahraničí dokázalo nabídnout lepší uplatnění. Velkou roli snad ani nehrály náboženské důvody, snad i přes informace naznačující, že Hollar pocházel z českobratské rodiny. (k tomu níže sekce Hollarovo náboženské vyznání) V Německu žil nejprve ve Stuttgartu (1627-1628) a později pracoval ve Štrasburku pro nakladatele Heydena a kolínského nakladatele Hogenberga (1629-1630). Odtud na přelomu let 1629-1630 podnikl svou první cestu po Rýně do Kolína nad Rýnem. Kolem roku 1631 se Hollar usadil ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se začal učit u nejvýznamnějšího mědirytce své doby, Matthäuse Meriana. Zde se podílel i na Merianově vrcholném díle Topographia Germaniae. Hollar byl jedním z prvních umělců, kteří začali soustavně zachycovat krajinu středního Porýní a stal se předchůdcem rýnského romantismu. V roce 1633 se Hollar dostal do Kolína a zůstal tam tři roky. Zde v roce 1635 vydal svou první knihu rytin u Abrahama Hogenberga. V roce 1636 došlo k důležitému setkání s lordem Thomasem Howardem z Arundelu, který cestoval jako anglický vyslanec k Ferdinandu II., aby vyřešil problém s majetkovým vyrovnáním vdovy Alžběty, sestry krále Karla I. v oblasti Falce. Arundel byl mimo jiné sběratel umění a Hollara si všiml při nákupu děl od Abrahama Hogenberga. Při cestě se zastavili například ve Frankfurtu, kde Arundel získal dalšího umělce, Henrika van der Borcht, který se stal blízkým Hollarovým přítelem. Dále navštívili Prahu, Vídeň a postupně procestovali celou střední Evropu. Stejného roku ještě při návštěvě dvora císaře Ferdinanda II. byl s pomocí Arundela Hollarovi polepšen erb a predikát po jeho matce, takže si mohl říkat "Hollar Prachenberger von Löwengrün und Bareyt". Když se jeho sponzor v roce 1637 vracel do Londýna, Hollar ho následoval a nakonec tam strávil větší část svého života. Zpočátku žil Hollar v Arundlově domácnosti, kde se mohl postupně seznamovat s novým prostředím. Ačkoliv již jednou musel odcestovat ze své domoviny, pobýval stále převážně v německých oblastech, které byly v mnohém jeho domovu podobné, proto byl pro něj příchod do Anglie převratnou změnou. U Arundela pracoval především na zdokumentování jeho rozsáhlé umělecké sbírky, což mu umožňovalo být finančně nezávislý. Hollar nebyl Arundelovým služebníkem či zaměstnancem. Na svých autoportrétech nápadně vystavuje rodinný erb aby zdůraznil své postavení urozeného muže. Ve sbírkách se nacházela díla současníků jako byli Daniel Mytens, Peter Paul Rubens, Jan Lievens, nebo Anthonis van Dyck a Hollar zde dokumentoval i díla starších mistrů jako byl Leonardo da Vinci, Raffael, Parmigianino, Dürer, Hans Holbein mladší, Adam Elsheimer a další. Toto dílo má tím větší hodnotu, jelikož některé z těchto originálů zmizely a jsou známy jen z Hollarových kopií. Zároveň se zde učil anglicky od Margaret Tracy (ta se na oplátku od něho nechávala vzdělávat v kreslení a základech rytí), která byla komornou lady Alethee Howardové. Dalším Hollarovým zájmem bylo proniknout ke královskému dvoru jako umělec. S tím však měl nemalé problémy, protože ohledně umění měl na dvoře hlavní slovo talentovaný vlámsky malíř Anthonis van Dyck, který nebyl Hollarovi nakloněn. (van Dyck jakožto malíř oceňoval na rytectví odlišné hodnoty než Hollar, který byl především rytec a kreslíř) V této době se v Anglii vyhrocovala politická situace a vznikaly dva tábory - těch, co podporovali krále na straně jedné a co reptali proti špatnému královskému vedení na straně druhé. Hollar se snažil být neutrální, ačkoliv ho jeho příslušnost k Arundelovu domu přiřazovala k royalistům. O tom svědčí fakt, že jeden z jeho prvních portrétů, které vytvořil v Anglii, patřil spisovateli a královu odpůrci Johnu Miltonovi, dalším z královských odpůrců byl Hollarem portrétovaný politik John Pym. Vyhrocenost situace lze vidět na pádu králova oblíbence Thomase Wentwortha, prvního hraběte ze Straffordu, kterého Hollar poprvé portrétoval v roce 1640 ještě jako irského místokrále a v roce 1641 zdokumentoval proces s ním a jeho popravu. Dne 4. července 1641 se Hollar oženil s komornou Margaret Tracy, s níž měl dvě děti - staršího Jamese a mladší dceru. V této době se setkal s Janem Amosem Komenským, který v Anglii do roku 1642 pobýval. Když v roce 1642 vypukla anglická občanská válka, Arundel se nevrátil z cest zpět do Anglie a právě v této době se Hollar dostal do služeb královské rodiny. Často se zmiňuje, že učil kreslit waleského prince a pozdějšího krále Karla II., což první tvrdil již Vertue, ovšem krátká Hollarova biografie vyšlá v Antverpách v roce 1649 toto zcela nepotvrzuje a zmiňuje, že byl ve službách vévody z Yorku, tedy Karlova mladšího bratra Jakuba II. První Hollarův životopisec a rytec George Vertue uvádí, že Hollar bránil spolu s royalisty Basing House a byl po jeho pádu v roce 1645 vojáky parlamentu zatčen, ale podařilo se mu uprchnout do Nizozemí. Ovšem z jiných pramenů je jasné, že Hollar byl v Antverpách již v roce 1644 a nemohl být tedy při pádu royalistické pevnosti. V Antverpách se setkal s Arundelem, který však roku 1646 zemřel při cestách v Itálii. I ve Vlámsku se věnoval Hollar dokumentaci Arundelových sbírek, alespoň té části, kterou mecenáš stihl přesunout z Anglie na kontinent. Z této činnosti nakonec vzešly i vysoce ceněné tisky motýlů, hmyzu a mušlí. Nicméně Arundel mu již nedokázal zajistit nezávislost, takže se Hollar seznámil s řadou antverpských nakladatelů, z nichž nejdůležitější byl jeho pozdější přítel Jan Meyssens. Snažil se také vyvrátit tvrzení v této době již mrtvého van Dycka o tom, že Hollarovo dílo je překonané Rubensovou školou. Vytvořil proto řadu kopií obrazů tohoto talentovaného Vláma. O tom, že jeho snaha nebyla marná, může svědčit výrok Vertua, který Hollara označil za nejlepšího van Dyckova interpreta. V této době se Hollar také mohl blíže seznámit s díly Hanse Memlinga, Huga van der Goese a Rogiera van der Weydena. V roce 1647 publikoval s nakladatelem C. Danckertsem celkový pohled na Londýn a v roce 1649 vyryl velký pohled na Prahu (vyšel v Merianově Topographia Bohemiae, Moraviae et Silesiae v roce 1650). Obě tato díla vyjadřují také určitý stesk po domově, s nímž souvisí i další známá rytina z této doby (1646) Dobrá kočka, která nemlsá. Tu si Hollar zřejmě udělal pro své potěšení, o čemž svědčí český popis, kterému těžko mohl někdo v Antverpách rozumět. Nově tvořil sérii holandských lodí v přístavu, také oblečení a módu, například i rukávníky, které dobře na ztvárnění kožešiny ilustrují jeho cit pro detail. V roce 1652 se Hollar vrátil do Anglie, poněkud překvapivě v kontextu sílícího napětí mezi Nizozemím a Cromwellovou Anglií. Přesné důvody návratu nejsou zcela zřejmé. Urzidil zmiňuje možnost, že se jeho ženě zastesklo po domově, nejspíše ho také přemlouvali jeho přátelé: spisovatel John Aubrey, sběratel umění Elias Ashmole a historik sir William Dugdale. Kvůli nepřátelství mezi Anglií a Nizozemím museli cestovat do Calais a odtud do Dover, ovšem příchodem do Anglie problémy neskončily. Hned po příjezdu byl Hollar zatčen a uvězněn. Sice není známo přesné obvinění, ale vzhledem k tomu, že přijel z Nizozemí, kam se stáhlo mnoho royalistických odpůrců Cromwellova režimu a sám Hollar byl spojen s tímto táborem již před útěkem z Anglie, není toto uvěznění překvapivé. Naštěstí pro Hollara se jeho přátelům podařilo domluvit propuštění. Život pro umělce byl ovšem v puritánské Anglii těžší než v době královské vlády. Zatímco v Hollarových očích byla královská Anglie zemí žijící v míru, kde lidé byli šťastní, v puritánské Anglii jako by žili pod nějakou zlou kletbou. Zprvu bydlel u svého přítele a žáka Williama Faithorna, nicméně poslední období svého života se Hollar stěhoval často. Pracoval pro Johna Ogilbyho, pro kterého vytvořil ilustrace knih klasických autorů Homéra, Vergilia a Juvenalise, které ale neměly komerční úspěch. Pro téhož nakladatele ilustroval i Ezopovy bajky. Z tohoto období také pocházejí díla vzniklá ve spolupráci se sirem Williamem Dugdalem, jako Monasticon Anglicanum, monumentální trojsvazkové pojednání o anglických kostelích, nebo History of St. Paul's Cathedral o staré londýnské katedrále svatého Pavla. Předzvěst obratu k lepšímu přišla se smrtí Olivera Cromwella v roce 1658. Oliverův syn Richard Cromwell nedokázal udržet otcovu moc, proto v roce 1660 proběhla restaurace Stuartovců. Ačkoliv nový anglický král Karel II. znal Hollara jako svého učitele kreslení, ukázalo se, že proniknout na královský dvůr bude poněkud těžší, protože ani král neměl dost peněz na výplatu umělců. Jediné, co pro něho v tuto chvíli král udělal, bylo doporučení starostovi Londýna, aby ho podpořil při dokončování rozsáhlého mapového díla týkajícího se města; doporučení ovšem nemělo větší odezvu. K ne úplně jednoduché existenční situaci se také přidala smrt ženy Margaret. V roce 1665 Hollara potkalo další rodinné neštěstí: při morové epidemii zemřel jeho syn James, u kterého se již také projevil kreslířský talent. Tohoto roku se Václav Hollar podruhé oženil, o jeho druhé ženě je známo pouze to, že se jmenovala Honora a že utekla před morem. Hollarova existence byla stále nejistá. Cena díla se v pocromwellovské Anglii určovala od hodiny a ne jako dříve za kus, a i tak se Hollar potýkal s tím, že nakladatelé zneužívali nedostatku poptávky na trhu s uměním a odmítali platit celé nasmlouvané částky. To platilo třeba pro portrét filozofa Thomase Hobbese pro objednavatele Petera Stenta, který odmítl zaplatil celou částku kvůli údajné špatné kvalitě. V roce 1666 vypukl tzv. velký požár Londýna, při kterém shořela velká část tehdejšího dřevěného města. Ovšem požár měl pro Hollara pozitivní dopad: před požárem totiž připravil řadu pohledů na město, které přestalo existovat a takový materiál získal na ceně a dobře se prodával (díky tomu je dnes známa podoba středověkého centra města). Zároveň se z těchto podkladů vycházelo při obnově města, což opět připomnělo Hollara králi, který mu za služby udělil 21. listopadu titul "scenographus regius". Ve stejném roce byla vydána Hollarova příručka pro grafiky Albrecht Dürer Revised: Wherein You Have Also Mr. Hollar's Receipt for Etching, With Instructions How to use it (Přepracovaný Albrecht Dürer: kde také naleznete návod pana Hollara pro lept a jak ho užít). S Hollarovou prací byl král natolik spokojen, že ho v roce 1668 poslal na výpravu do Tangeru, kde měl zachytit podobu města, které nově získal po svatbě s portugalskou princeznou Kateřinou z Braganzy. Při návratu do Anglie byla loď Mary Rose pod vedením kapitána Johna Kempthorna, na které výprava cestovala, přepadena piráty; toto přepadení Hollar později také umělecky ztvárnil. Po návratu ještě dále pracoval. V roce 1672 například cestoval za podpory vydavatele po Nottinghamshire, do Salisbury a Lincolnu, ilustrace potom použil ve svém díle Robert Thoroton. Souběžně se však u umělce začalo projevovat stáří, již delší dobu měl potíže s levým okem, takže si ho při práci musel zakrývat. Zemřel v chudobě v roce 1677. Byl uložen do hrobu u kostela svaté Markéty ve Westminsteru. Nezemřel však opuštěn: do konce života udržoval blízký kontakt s rodinou Johna Evelyna a Hollarovi žáci, kteří provázeli rakev, na něho nezapomněli a svá díla podepisovali "Quondum discipulus Hollari" (Kdysi žák Hollarův). Teprve díky objevu archivu Matouše Konečného (v roce 2006) se podařilo najít informaci naznačující, že pocházel z rodiny hlásící se k Jednotě bratrské, konkrétně zde je uváděn jako český bratr jistý "Jan Hollar z Horaždějovic", který je s největší pravděpodobností totožný s Hollarovým otcem Janem. Nalezení stopy naznačující Hollarovu příslušnost k českým bratřím předcházela dlouhá a nejednoznačná diskuse. Velmi důležitým argumentem pro Hollarovo protestanství (nevědělo se, k jaké Hollar patřil konfesi) byl Hollarův odchod z Čech v roce 1627, čímž se připojil k velké skupině exulantů, kteří odcházeli právě z náboženských (a politických) důvodů. Ovšem největší problém tohoto důkazu tkví v tom, že důvod jeho odchodu mohla být touha po nových uměleckých možnostech, které mu umělecky upadající české prostředí nemohlo nabídnout. Protestantismus naznačovala také i některá dobová svědectví. Současník John Aubrey tvrdil, že důvod Hollarova odchodu z vlasti bylo náboženské vyznání a Hollarův přítel John Evelyn dokonce přímo říkal, že Hollar byl protestant, ale ke katolictví konvertoval pod vlivem antverpských jezuitů. Na konci života byl také pohřben na anglikánském hřbitově. Zajímavý pohled na konfesi podávají znaky naznačující, že Hollarovi byli katolíci. Richard Pennington dokonce tvrdí, že o tom "není pochyb". Velmi silným argumentem byla především poměrně úspěšná kariéra Jana Hollara ve značně konfesně netolerantním prostředí 20. let 17. století. Pro to, že byl Václav Hollar katolík, by mohla mluvit jeho kladně vyřízená žádost z roku 1636 o polepšení erbu císařem Ferdinanda II., mužem pevné víry, ovšem zde mohla hrát roli i diplomacie, kde by císařovo zamítnutí mohlo zhoršit vztahy s Anglií. Pokud byl v době, kdy se setkal s Arundelem, nekatolíkem, předpokládá se, že mohl ještě po příjezdu do Anglie konvertovat, protože Arundelova rodina byla katolická a nejspíše i komorná Margaret, která se stala jeho ženou, byla katoličkou. Také existuje záznam, že byl Hollar v roce 1656, ještě za vlády Cromwella, zadržen, když se "vracel z kaple", tedy nejspíše katolické kaple zbudované u nějakého vyslanectví. Václav Hollar nebyl jen jedním z nejlepších, ale zároveň i nejplodnějších umělců své doby. Vytvořil okolo 400 kreseb a 3 000 leptů. První generální katalog Hollarových leptů provedl v roce 1853 archeolog a sběratel Gustav Parthey. V roce 1983 tento katalog revidoval Richard Pennington, který vyloučil 200 rytin od jiných autorů a naopak zařadil 225, o kterých Parthey nevěděl. Penningtonův katalog zachovává z Partheyova katalogu jak dělení rytin podle tématu, tak číslování (1-2 733), přičemž doplněné rytiny mají k číslu připojena písmena A, případně B, C, D. Soupis kreseb vytvořil Franz Sprinzels. Názor na Hollarovo dílo se v průběhu doby vyvíjel, ale většinou na něm byla ceněna vysoká úroveň kresby, přesnost, detailnost a realismus, díky čemuž je jeho dílo ceněným dokumentem doby. Z Hollarových uměleckých začátků není příliš známo. Podle známého vyjádření pod leptem Hollar s rytinou sv. Kateřiny říká, že již od mala měl zálibu v malbě miniatur, ovšem první známé dílo pochází z roku 1626, je to lept Maria s dítětem podle Dürera, a pak několik dalších leptů z roku 1627, tedy Svatá rodina (P133) podle Josepha Heintze a Krajina s převislým stromem. Hollar se ve svém díle zabýval širokou paletou témat. Známá jsou jeho topografická díla zachycující krajinu a města Česka, Německa, Anglie (díky němu je dnes známa podoba Londýna před velkým požárem), Nizozemska, Švýcarska a dnešního Maroka. Ztvárňoval také portréty svatých a známých lidí své doby, motivy ze Starého a Nového zákona, mytologie a historické scény podobně jako erby, karikatury, zvířata, květiny, zátiší, alegorie, módu, zde je známý cyklus Aula veneris a mnoho dalšího. Rytina jeho kočky s poučným nápisem "Dobrá koczka, která nemlsá" se stala vůbec jeho nejznámějším samostatným obrazem, známý grafický list se zvířetem je také Pudl - Boloňský psík (P2097). Když se poprvé dostal do Londýna hrálo v jeho díle velmi podstatnou roli dokumentace předmětů z Arundelovy sbírky, tyto rytiny jsou často označeny ex collectione Arundeliana, zde vytvořil velmi zdobný např. Mantegnův kalich (P2643), pohledů na Londýn také použil na cyklus Londýnské roční časy. Při pobytu v Nizozemsku vytvořil také podstatný cyklus lodí Navium variae figurae et formae. Není jasné, která z rytin je Hollarova poslední, někdy je tak označováno vyobrazení hrobu Eduarda IV. (P2282). Velké sbírky Hollarových děl se nacházejí na Windsorském hradě, v londýnské Národní galerii, ve sbírce Hollarova díla nazývané Hollareum v majetku Národní galerie v Praze a ve Fisher Library patřící k University of Toronto. Nemalé sbírky jsou také v Albertině a kabinetě rytin v Berlíně. Velký prospekt Prahy z Petřína Antverpská katedrála Velký pohled na Mohuč Dobrá kočka která nemlsá K Hollarovu odkazu se v roce 1917 přihlásil T. F. Šimon, když založil spolek grafiků SČUG Hollar. Jedna střední odborná škola zaměřující se na grafiku a design v Praze si do názvu zvolila jméno Hollara. Na Hollarovu Dobrou kočku, která nemlsá navázal Miloš Václav Kratochvíl a tento název použil jako název historického románu o Hollarově životě a kapela Lucie vydala desku Dobrá kočzka která nemlsá jako reminiscenci na toto dílo. V roce 2007 ke kulatému výročí umělcova narození vydala česká pošta aršík Světový grafik Václav Hollar v nominální hodnotě 35 Kč. Lepty z Hollarova díla, které byly použity pro tento aršík, vybral a v ocelorytu vyvedl Bedřich Housa. Jsou to Jaro a Zima z cyklu Londýnské roční doby, které i Stanislav Richter považoval za vrchol Hollarova díla, dále to byl Hollarův autoportrét podle Meyssense a pod známkami panoramatický pohled na Prahu dle jeho kresby. TINDALL, Gillian. Muž, který nakreslil Londýn. Praha : Mladá fronta, 2008. ISBN 978-80-204-1710-7. Václav Hollar 1607-1677 a Evropa mezi životem a zmarem. Příprava vydání Alena Volrábová. Praha : Národní galerie, 2007. ISBN 978-80-7035-361-5. GODFREY, Richard T. Wenceslaus Hollar : A Bohemian Artists in England. New Haven ; London : Yale University Press, 1994. ISBN 0-300-06166-8. (angličtina) Jiří Kotalík (ed.), Gabriela Kesnerová, Antony Griffiths: Václav Hollar. Kresby a grafické listy ze sbírek Britského muzea v Londýně a Národní galerie v Praze, Národní galerie v Praze 1983 FELDKAMP, Michael F.. Anmerkungen zum Stadtplan Osnabrücks von Wenzel Hollar aus dem Jahre 1633. Osnabrück : Osnabrücker Mitteilungen 88 (1982), S. 230-233 online: [1]), 1982. (němčina) PENNINGTON, Richard. A Descriptive Catalogue of the Etched Work of Wenceslaus Hollar 1607-1677. Cambridge ; New York : Cambridge University Press, 1982. ISBN 052122408X. (angličtina) Vladimír Denkstein, Václav Hollar, kresby, Odeon Praha 1978 RICHTER, Stanislav. Václav Hollar : umělec a jeho doba. Praha : Vyšehrad, 1977. URZIDIL, Johannes. Hollar : A Czech Emigré in England. London : The Czechoslovak, 1942. (angličtina) SPRINZELS, Franz. Hollars Handzeichnungen. Wien : Passer, 1938. (německy) URZIDIL, Johannes. Václav Hollar : Umělec, vlastenec, světoobčan. Praha : Orbis, 1937. URZIDIL, Johannes. Wenceslaus Hollar : Der Kupferstecher des Barock. Wien ; Leipzig : Rolf Passer, 1935. (němčina) DOSTÁL, Eugen. Václav Hollar. Praha : Jan Štenc, 1924. HIND, Arthur M. Wenceslaus Hollar and his views of London and Windsor in the seventteenth century. London : John Lane, 1922. Dostupné online. (angličtina) DOLENSKÝ, Antonín. Václav Hollar. Praha : Veraikon, 1912. PARTHEY, Gustav. Wenzel Hollar : beschreibendes Verzeichniss seiner Kupferstiche. Berlin : Nicolaische Buchhandlung, 1853. Dostupné online. (německy) VERTUE, George. Wenceslaus Hollar. London : [s.n.], 1756. (angličtina) Výtvarná škola Václava Hollara Galerie Václav Hollar ve Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Václav Hollar ve Wikimedia Commons Autor Václav Hollar ve Wikizdrojích Osoba Václav Hollar . ve Wikicitátech Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Hollar Digitální galerie děl Václava Hollara na serveru Torontské univerzity Václav Hollar - článek v Reflexu (2007) k výročí umělcovy smrti († 1677) Václav Hollar - video z cyklu České televize Historický magazín Dobrá kočka, která nemlsá - Toulky českou minulostí 473. schůzka Výstava grafického díla Václava Hollara - Galerie ART Chrudim - http://www.galerieart.cz/hollar_vystava_2015.htm (německy) Václav Hollar v Deutsche Biographie

DATETIME

DATETIME

009515

Silvestr (v některých jazycích a dříve také v češtině Sylvestr) je mužské křestní jméno latinského původu (latinsky silva - les, silvestris - lesní, tedy "muž z lesa"). Podle českého a slovenského kalendáře má svátek 31. prosince (protože 31. prosince 335 zemřel papež Silvestr I.), tedy na konci roku, proto na tento den připadají silvestrovské oslavy. Ženským protějškem je Silvie. Následující tabulka uvádí četnost základní varianty jména Silvestr v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména: Změna procentního zastoupení jména mezi žijícími muži v ČR (tj. procentní změna se započítáním celkového úbytku mužů v ČR za sledované roky 1999-2009) je - %, což svědčí o značném poklesu obliby tohoto jména. Poznámka: Do statistiky nebyly započítány další, řídce se vyskytující varianty (6× Sylvester, 4× Silvestru) a nemohou být započítány...

Kdy je Silvestr?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Silvestr

Podle českého a slovenského kalendáře má svátek 31. prosince (protože 31. prosince 335 zemřel papež Silvestr I.), tedy na konci roku, proto na tento den připadají silvestrovské oslavy.

Silvestr (v některých jazycích a dříve také v češtině Sylvestr) je mužské křestní jméno latinského původu (latinsky silva - les, silvestris - lesní, tedy "muž z lesa"). Podle českého a slovenského kalendáře má svátek 31. prosince (protože 31. prosince 335 zemřel papež Silvestr I.), tedy na konci roku, proto na tento den připadají silvestrovské oslavy. Ženským protějškem je Silvie. Následující tabulka uvádí četnost základní varianty jména Silvestr v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména: Změna procentního zastoupení jména mezi žijícími muži v ČR (tj. procentní změna se započítáním celkového úbytku mužů v ČR za sledované roky 1999-2009) je - %, což svědčí o značném poklesu obliby tohoto jména. Poznámka: Do statistiky nebyly započítány další, řídce se vyskytující varianty (6× Sylvester, 4× Silvestru) a nemohou být započítány ani dvojjmenné entity, které lze používat od r. 2000 a které jsou v žebříčku uváděny samostatně (z nich nejčastější 4× Tomáš Silvestr, 2× Milič Silvestr). Silvestr Hetzer - opat cisterciáckého kláštera v Plasích Silvestr I. - papež katolické církve Silvestr II. - papež katolické církve Silvestr III. - papež katolické církve Silvestr Braito - dominikánský teolog Silvester Ács - slovenský a československý politik KSS z regionu Šaľa, poslanec FS . za normalizace Silvestr Bláha - český voják a odbojář Sylvester Stallone - herec Sylvestr Krnka - puškař a vynálezce James Joseph Sylvester - anglický matematik Jakub Sylvestr - slovenský fotbalista Sylvester (kráter) - kráter v blízkosti severního pólu Měsíce Catena Sylvester - měsíční údolí Slovníkové heslo Silvestr ve Wikislovníku

DATETIME

DATETIME

010462

Walter Francis "Buddy" Davis (5. ledna 1931, Beaumont, Texas) je bývalý americký atlet a basketbalista, olympijský vítěz ve skoku do výšky. == Sportovní kariéra == Jako dítě se devět let vyrovnával s dětskou obrnou, nakonec úspěšně. V 19 letech dosáhl druhého nejlepšího světového výkonu ve skoku do výšky 205 cm. O rok později, v roce 1952, se stal mistrem USA výkonem 209 cm a na olympiádě v Helsinkách zvítězil v novém olympijském rekordu 204 cm. V následující sezóně vylepšil světový rekord ve skoku do výšky na 213 cm. Krátce poté ukončil atletickou kariéru a věnoval se basketbalu. Hrál nejdříve za tým Philadelphia Warriors, později přestoupil do St. Louis Hawks a stímto týmem se stal vítězem NBA v roce 1958. == Externí odkazy == Profil na www.sports-reference.com Profil na basketball-reference.com

Se kterým týmem se stal Walt Davis vítězem NBA v roce 1958?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Walt_Davis

Hrál nejdříve za tým Philadelphia Warriors, později přestoupil do St. Louis Hawks a stímto týmem se stal vítězem NBA v roce 1958.

Walter Francis "Buddy" Davis (5. ledna 1931, Beaumont, Texas) je bývalý americký atlet a basketbalista, olympijský vítěz ve skoku do výšky. == Sportovní kariéra == Jako dítě se devět let vyrovnával s dětskou obrnou, nakonec úspěšně. V 19 letech dosáhl druhého nejlepšího světového výkonu ve skoku do výšky 205 cm. O rok později, v roce 1952, se stal mistrem USA výkonem 209 cm a na olympiádě v Helsinkách zvítězil v novém olympijském rekordu 204 cm. V následující sezóně vylepšil světový rekord ve skoku do výšky na 213 cm. Krátce poté ukončil atletickou kariéru a věnoval se basketbalu. Hrál nejdříve za tým Philadelphia Warriors, později přestoupil do St. Louis Hawks a stímto týmem se stal vítězem NBA v roce 1958. == Externí odkazy == Profil na www.sports-reference.com Profil na basketball-reference.com

ENTITY

ENTITY

006632

Parlament České republiky je dvoukomorový zákonodárný sbor České republiky. Je tvořen Poslaneckou sněmovnou (dolní komora) a Senátem (horní komora). Poslanecká sněmovna vznikla s osamostatněním České republiky k 1. lednu 1993 přejmenováním České národní rady. Poslanecká sněmovna je tvořena 200 poslanci volených na čtyři roky poměrným systémem. Senát byl poprvé naplněn až volbami na podzim roku 1996. Čítá 81 senátorů volených na šest let většinovým systémem, každé dva roky se obmění třetina senátorů. Sídlo Parlamentu České republiky na Malé Straně v Praze je určeno samostatným zákonem, který je zároveň prohlašuje za národní kulturní památku. Na českém území v minulosti měly působnost různé druhy sněmů, tedy český, moravský a slezský zemský sněm, rakouský...

Čím je tvořen Parlament České republiky?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Parlament_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky

Je tvořen Poslaneckou sněmovnou (dolní komora) a Senátem (horní komora).

Parlament České republiky je dvoukomorový zákonodárný sbor České republiky. Je tvořen Poslaneckou sněmovnou (dolní komora) a Senátem (horní komora). Poslanecká sněmovna vznikla s osamostatněním České republiky k 1. lednu 1993 přejmenováním České národní rady. Poslanecká sněmovna je tvořena 200 poslanci volených na čtyři roky poměrným systémem. Senát byl poprvé naplněn až volbami na podzim roku 1996. Čítá 81 senátorů volených na šest let většinovým systémem, každé dva roky se obmění třetina senátorů. Sídlo Parlamentu České republiky na Malé Straně v Praze je určeno samostatným zákonem, který je zároveň prohlašuje za národní kulturní památku. Na českém území v minulosti měly působnost různé druhy sněmů, tedy český, moravský a slezský zemský sněm, rakouský Říšský sněm a různé československé parlamenty (národní shromáždění). Česká republika, která vznikla 1. ledna 1969 původně pod názvem Česká socialistická republika v rámci federalizace Československa, získala svůj první sněm, Českou národní radu, přičemž zároveň měla své poměrné zastoupení i ve Sněmovně národů Federálního shromáždění. Parlament České republiky vznikl na základě přechodného ustanovení čl. 106 odst. 1 Ústavy České republiky 1/1993 Sb. dnem účinnosti ústavy, tedy k 1. lednu 1993, z České národní rady, která se stala Poslaneckou sněmovnou pro volební období do 6. června 1996. Čl. 106 odst. 2 ústavy stanovil, že do doby zvolení Senátu podle Ústavy vykonává funkce Senátu Prozatímní Senát, který se ustaví způsobem, který stanoví ústavní zákon, přičemž do nabytí účinnosti takového zákona vykonává funkce Senátu Poslanecká sněmovna. Prozatímní Senát však nikdy zřízen nebyl a poslanecká sněmovna vykonávala funkce senátu až do podzimu roku 1996, kdy byl volbami naplněn řádný senát. Při prvních volbách do senátu bylo voleno všech 81 senátorů najednou, avšak pouze třetina z nich na plné šestileté funkční období, zbylé dvě třetiny měly volební období zkrácené na třetinu nebo na dvě třetiny. Strukturu a pravomoci parlamentu, způsob jeho rozhodování a způsob voleb jeho členů a podmínkách jejich mandátu stanoví ústava České republiky č. 1/1993 Sb., přijatá Českou národní radou, zejména v hlavě druhé, tj. v článcích 15 až 53. Některé podrobnosti stanoví zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky. Parlament České republiky: vykonává zákonodárnou moc má právo měnit Ústavní pořádek České republiky vydává souhlas k ratifikaci mezinárodních smluv vyslovuje důvěru či nedůvěru vládě (pouze Poslanecká sněmovna) schvaluje státní rozpočet na příští rok a projednává státní závěrečný účet roku minulého (pouze Poslanecká . sněmovna) pro vyšetření věcí veřejného zájmu může zřídit vyšetřovací komisi (pouze Poslanecká sněmovna) rozhoduje o vyhlášení válečného stavu v případě napadení nebo plnění mezinárodních závazků a rozhoduje o účasti České republiky v obranných systémech NATO vyslovuje souhlas s vysláním armády mimo území státu . , jakož i s pobytem cizích vojsk na území České republiky (nerozhoduje-li zde vláda) vyslovuje souhlas se jmenováním soudců Ústavního soudu (pouze Senát Parlamentu České republiky) 22. září 1992 přijala Česká národní rada zákon č. 465/1992 Sb., o sídle České národní rady, účinný od 15. října 1992. Ten jako sídlo ČNR vymezil výčtem v příloze komplex budov čp. 176, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 6, 7, 8 a 518 na Malé Straně . v Praze a zároveň v § 3 prohlásil celý tento komplex za národní kulturní památku a zmocnil vládu k vydání nařízení, kterým se stanoví způsob ochrany, což vláda učinila svým nařízením č. 118/1993 Sb. Nově pak stanovil sídlo parlamentu . , tedy obou jeho komor, jejich orgánů, poslanců, senátorů, Kanceláře Poslanecké sněmovny a Kanceláře Senátu zákon č. 59/1996 Sb., o sídle Parlamentu České republiky, který rovněž celý komplex prohlásil za národní kulturní památku. Tentýž zákon rovněž ustavil Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu jako státní rozpočtové organizace. Sídlem Senátu je areál Valdštejnského paláce spolu s Valdštejnskou zahradou, Valdštejnskou jízdárnou a dále Kolovratským palácem a Malým Fürstenberským palácem. Sídlo sněmovny se nachází ve třech blocích domů a paláců v oblasti mezi Malostranským a Valdštejnským náměstím, kolem Sněmovní a Thunovské ulice. Patří k němu zejména Thunovský palác (čp. 176) při východní straně Sněmovní ulice), který pochází z konce 17. století, v letech 1779–1794 sloužil jako divadlo a roku 1801 jej koupili čeští stavové, kteří jej přebudovali na sněmovnu, kanceláře a archív Zemského výboru Království českého. Roku 1861 byl pro obnovený zemský sněm vybudován sál přes dvě patra výšky paláce, který slouží dodnes, jako hlavní jednací sál sněmovny. V roce 1918 zde byla vyhlášena Československá republika a roku 1920 přijata její ústava. V tomto bloku sídlí rovněž Kancelář Poslanecké sněmovny, jsou zde jednací sály sněmovních klubů a výborů. Dále k sídlu sněmovny patří dům čp. 1 na severní straně horní části Malostranského náměstí, v 19. století sídlo Českého místodržitelství a jezuitského gymnázia, a blok na severní straně dolní části Malostranského náměstí: čp. 6 (Palác Smiřických neboli U Montágů), čp. 7 (Šternberský palác), čp. 518 (dříve nazývaný Velikovský dům, na rohu Tomášské ulice) a čp. 8 (na rohu Thunovské a Tomášské ulice). Smiřický palác je význačný tím, že 22. května 1618 zde skupina protestantských šlechticů tajně smluvila na další den třetí pražskou defenestraci, která stála u počátku třicetileté války. Šternberský palác patřil za národního obrození k centrům českého kulturního a vědeckého života.

ENTITY

ORGANIZATION

005145

... Dráhy nejsou dokonale eliptické, protože tělesa sluneční soustavy se vzájemně ovlivňují, navíc je potřeba počítat s relativistickými efekty, především blízko Slunce. Sluneční soustava je součástí Galaxie nepřesně nazývané Mléčná dráha. Ta je dále součástí tzv. Místní skupiny galaxií, kam patří galaxie M 31 v Andromedě a přes 30 dalších menších vesmírných objektů. Místní skupina galaxií pak patří do Místní nadkupy galaxií (Supergalaxie). Zhruba 99,866 % celkové hmotnosti sluneční soustavy tvoří samo Slunce, které svou gravitační silou udržuje soustavu pohromadě. Zbylých 0,133 % připadá na planety a jiná tělesa. Soustava se rozkládá do vzdálenosti přibližně 2 světelných let, pásmo komet do vzdálenosti přibližně 1 000 astronomických jednotek AU, planetární soustava 50 AU....

Co je nejhmotnější částí sluneční soustavy?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Slune%C4%8Dn%C3%AD_soustava

Zhruba 99,866 % celkové hmotnosti sluneční soustavy tvoří samo Slunce, které svou gravitační silou udržuje soustavu pohromadě.

Sluneční soustava (podle Pravidel českého pravopisu psáno s malým s, tedy sluneční soustava, ovšem Česká astronomická společnost doporučuje psaní s velkým S, tedy Sluneční soustava) je planetární systém hvězdy známé pod názvem Slunce, ve kterém se nachází planeta Země. Systém tvoří především 8 planet, 5 trpasličích planet, přes 150 měsíců planet (především u Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptuna) a další menší tělesa jako planetky, komety, meteoroidy apod. == Planety == Planety ve sluneční soustavě obíhají po eliptických drahách kolem Slunce, které je ve společném ohnisku oběžných elips. Přesněji řečeno, obíhají kolem barycentra (těžiště) sluneční soustavy, které je v tělese Slunce nebo jeho blízkosti. Měsíce obíhají kolem planet také po eliptických drahách. Dráhy nejsou dokonale eliptické, protože tělesa sluneční soustavy se vzájemně ovlivňují, navíc je potřeba počítat s relativistickými efekty, především blízko Slunce. Sluneční soustava je součástí Galaxie nepřesně nazývané Mléčná dráha. Ta je dále součástí tzv. Místní skupiny galaxií, kam patří galaxie M 31 v Andromedě a přes 30 dalších menších vesmírných objektů. Místní skupina galaxií pak patří do Místní nadkupy galaxií (Supergalaxie). Zhruba 99,866 % celkové hmotnosti sluneční soustavy tvoří samo Slunce, které svou gravitační silou udržuje soustavu pohromadě. Zbylých 0,133 % připadá na planety a jiná tělesa. Soustava se rozkládá do vzdálenosti přibližně 2 světelných let, pásmo komet do vzdálenosti přibližně 1 000 astronomických jednotek AU, planetární soustava 50 AU. Soustava vznikla asi před 5 miliardami let (různé zdroje uvádějí rozmezí 4,55–5 miliard let). Planety jsou v pořadí od Slunce Merkur (☿), Venuše (♀), Země (♁), Mars (♂), Jupiter (), Saturn (♄), Uran (♅/) a Neptun (♆). Prvních pět planet bylo rozlišeno už ve starověku. Po svém objevení byly mezi planety na čas zařazeny i Ceres (do 1850) a Pluto (do 2006). Ty však nejsou ve svých zónách dominantními objekty, a tak jsou od roku 2006 označovány jako trpasličí planety. K nim se přidal v roce 2005 objekt s provizorním názvem 2003 UB313, od roku 2006 nazývaný Eris, který je pouze nepatrně menší, ale hmotnější než Pluto. Čas od času se objevují úvahy o existenci dalších planet, jako např. v roce 2016 byla předpovězena Devátá planeta. Důležitými složkami sluneční soustavy jsou také planetky tzv. hlavního pásu na drahách mezi Marsem a Jupiterem. V hlavním pásu planetek se také nachází trpasličí planeta Ceres. Překvapivě mnoho poměrně velkých těles je především v posledním desetiletí nacházeno v oblasti tzv. Kuiperova pásu za drahou Neptunu (Quaoar, Orcus aj.), případně i dále (Sedna). Úplný okraj naší soustavy pak tvoří obrovská zásobárna kometárních jader – tzv. Oortův oblak. == Vznik == Vědecká teorie jejího vzniku předpokládá, že před více než 4,6 miliardami let se v Galaxii začaly shlukovat částečky prachu a plynu – vznikal jakýsi obrovský prachoplynný mrak. Pravděpodobně přeměna nedaleké hvězdy v supernovu, kterýžto děj doprovázely tlakové vlny, přiměla mračno k pohybu. Částečky prachu a plynu se zformovaly do prstenců rotujících kolem hustého a hmotného středu mraku. Jak se mračno hroutilo, prach a plyny byly gravitační silou přitahovány do jeho středu, kde se zvyšovala teplota. Jádro mračna se ohřálo natolik, že v něm začala probíhat termonukleární reakce. Vzniklo Slunce a s ním se objevil sluneční vítr, jenž "rozfoukal" zbylý prach a plyn směrem ke vznikajícím planetám. Malé částečky v protoplanetárním mračnu do sebe začaly narážet a spojovat se do stále větších a větších kusů hmoty. Největší z nich se staly planetesimálami – základními kameny budoucích planet. Díky působení gravitace vznikaly stále větší objekty a nakonec celé planety, mnoho planetek a ještě více komet. Dál od středu byly teploty nižší, díky čemuž vznikli čtyři plynoví obři. === Zánik === Budoucí vývoj sluneční soustavy závisí od vývoje Slunce. Slunce má jaderné palivo dostačující ještě na 5, maximálně na 7 miliard let postupného hoření. Po jeho spotřebování se začnou vnější vrstvy Slunce pomalu nafukovat a pohlcovat vnitřní planety sluneční soustavy. Slunce přejde do dalšího stadia svého vývoje, které nazýváme červený obr. V něm zůstane Slunce přibližně na 35 milionů let stabilní a zatím bude ve svém jádru spalovat helium ("odpad" původních fúzních reakcí) na uhlík a kyslík. Po vyčerpání zásob hélia však bude rozpínání slunečního povrchu pokračovat až se nakonec změní na mladou planetární mlhovinu, která pohltí i ty nejvzdálenější části sluneční soustavy. Z jádra Slunce se stane malá horká a velmi hustá hvězda – bílý trpaslík. Vnější obálky se budou jako planetární mlhovina nadále rozpínat, až se nakonec smíchají s mezihvězdným prostředí a mohou posloužit při vzniku dalších nových hvězd. == Složení soustavy == === Slunce === Slunce je pomyslným centrálním bodem sluneční soustavy. Je výrazně nejhmotnějším tělesem celé soustavy, což mj. způsobuje, že obíhá v těsné blízkosti jejího těžiště. I tak se toto povětšinou nachází mimo samotné Slunce. Vlivem gravitačních sil úměrných sluneční hmotnosti je k němu celá soustava vázána. Tato hvězda září přibližně 4,5 miliardy let a předpokládá se, že bude zářit cca dalších 7 miliard let. Po vyčerpání většiny vodíku se jádro gravitací smrští a z "popela" předcházející reakce se stane "palivo" pro následující, přičemž s prudkým vzrůstem tlaku a teploty se postupně budou "zapalovat" další reakce doprovázené vznikem těžších prvků – . uhlíku, kyslíku, neonu a hořčíku.Samotná existence soustavy nicméně není bezprostředně vázána na tyto přeměny a tak bude velmi pravděpodobně existovat i po útlumu slunečních termonukleárních reakcí a jeho proměně v rudého obra a následné smrštění se v "bílého trpaslíka". === Vnitřní planety === ==== Merkur ==== Merkur je Slunci nejbližší a současně i nejmenší planetou sluneční soustavy, která dosahuje pouze o 40 % větší velikosti než pozemský Měsíc a je tak menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan. Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci a jeden oběh kolem Slunce trvá pouze 87,969 dne. Dráha Merkuru má největší výstřednost dráhy ze všech planet sluneční soustavy a nejmenší sklon rotační osy. Během dvou oběhů kolem Slunce dojde ke třem otočením kolem rotační osy. Perihélium jeho dráhy se stáčí ke Slunci o 43 vteřin za století; fenomén, který ve 20. století vysvětlil Albert Einstein obecnou teorií relativity. Při pohledu ze Země dosahuje Merkur jasnosti mezi −2,0 až 5,5m, takže je viditelný i pouhým okem, ale jelikož se nevzdaluje od Slunce nikdy dále než na 28,3° je velice těžko pozorovatelný. Nejlepší podmínky tak nastávají při soumraku či úsvitu než vyjde Slunce nad horizont. Pozorování planety pozemskými teleskopy je složité kvůli blízkosti Slunce. Detailnější znalosti přinesla až dvojice sond, která kolem planety prolétla. První sondou u Merkuru byla americká sonda Mariner 10 v 70. letech, která nasnímala přibližně 45 % povrchu. V roce 2008 dorazila k planetě další sonda MESSENGER, která provedla tři průlety kolem Merkuru a v v roce 2011 byla navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Po vyčerpání veškerého paliva ukončila svou misi plánovaným pádem na povrch Merkuru dne 30. dubna 2015. Snímky z těchto dvou sond umožnily prozkoumat povrch planety, ten silně připomíná měsíční krajinu plnou impaktních kráterů, nízkých pohoří a lávových planin. Vlivem neustálých dopadů těles všech velikostí na povrch Merkuru je většina povrchu erodována drobnými krátery. Povrch je nejspíše vlivem smršťování planety rozpraskán množstvím útesových zlomů dosahujících výšky několika kilometrů a délky stovek kilometrů. Současně je povrch neustále bombardován fotony i slunečním větrem – proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot téměř 700 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 430 °C. Na polokouli odvrácené panuje mráz až −180 °C. ==== Venuše ==== Venuše je druhá planeta od Slunce ve sluneční soustavě. Je pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Jedná se o jedinou planetu sluneční soustavy, která je pojmenována po ženě. Venuše je terestrická planeta, co do velikosti a hrubé skladby velmi podobná Zemi; někdy se proto nazývá "sesterskou planetou" Země. Ačkoliv orbity všech ostatních planet jsou elipsami, orbita Venuše je jediná téměř kružnicí, se Sluncem pouze o 0,7 % mimo skutečný střed Venušiny oběžné dráhy. Okolo Slunce oběhne jednou za 224,7 pozemského dne. Protože je Venuše ke Slunci blíže než Země, je na obloze vždy zhruba ve stejné vzdálenosti od Slunce (největší elongace je 47,8°) a lze ji ze Země vidět jen před svítáním nebo po soumraku, kdy je i nejjasnější. Proto je Venuše někdy označována jako "jitřenka" či "večernice" a pokud se objeví, jde o zdaleka nejsilnější bodový zdroj světla na obloze po Slunci a Měsíci o magnitudě −4,6. Výjimečně lze Venuši pouhým okem spatřit i ve dne. Venuše je zcela zakryta vrstvou husté oblačnosti, která nedovoluje spatřit její povrch v oblasti viditelného světla. To zapříčinilo velkou řadu spekulací o jejím povrchu, které přetrvávaly až do 20. století, kdy byl její povrch prozkoumán pomocí přistávacích modulů a radarového mapování povrchu. Venuše má nejhustější atmosféru ze všech terestrických planet, která je tvořena převážně z oxidu uhličitého. Pro absenci uhlíkového cyklu ve formě navázání do hornin či na biomasu z atmosféry docházelo k jeho enormnímu nárůstu až do současné podoby. Vznikl tak silný skleníkový jev, který ohřál planetu na teploty znemožňující výskyt kapalné vody na jejím povrchu a učinil z Venuše suchý a prašný svět. Existují teorie, že Venuše měla dříve podobně jako Země oceány kapalné vody. Voda se vlivem narůstající teploty vypařila a následně se pro absenci magnetického pole vodní molekuly střetly s částicemi slunečního větru, což vedlo k jejich rozpadu na kyslík a vodík a úniku volných částic z atmosféry. V současnosti dosahuje tlak na povrchu Venuše přibližně 92násobku tlaku na Zemi. Venuše byla známa již starým Babyloňanům kolem roku 1600 př. n. l. a pravděpodobně byla pozorována dlouho předtím v prehistorických dobách díky své jasné viditelnosti. Jejím symbolem je stylizované znázornění bohyně Venuše držící zrcadlo: kruh s malým křížem pod ním (v Unicode: ♀). V rámci sovětského programu Veněra, který probíhal v letech 1961–1983 bylo k Venuši vypuštěno 16 sond. První mapa povrchu mohla být zhotovena teprve v 90. letech 20. století v rámci projektu Magellan. Tyto snímky přinesly poznatky o silné sopečné aktivitě na povrchu Venuše, což spolu s přítomností síry v atmosféře vedlo k domněnkám, že se na Venuši nachází aktivní vulkanismus i v současnosti. Při průzkumu snímků ale nebyly nalezeny žádné doklady lávových proudů, které by pocházely z nedávné doby. Na povrchu bylo překvapivě pozorováno jen malé množství impaktních kráterů naznačující, že celý povrch je relativně mladý o stáří přibližně půl miliardy let. ==== Země ==== Země je třetí planeta sluneční soustavy, zároveň největší terestrická planeta v soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Země nejspíše vznikla před 4,6 miliardami let a krátce po svém vzniku získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc. Země obíhá kolem Slunce po téměř kružnicové dráze s velmi malou excentricitou. Země jako domovský svět lidstva má mnoho názvů v závislosti na národu, mezi nejznámější patří název latinského původu Terra, Tellus či řecký název Gaia. Země je dynamickou planetou, která se skládá z jednotlivých zemských sfér. Jedná se o nedokonalou kouli s poloměrem 6378 km, uprostřed se nachází malé pevné jadérko obklopené polotekutým vnějším jádrem, dále pak pláštěm a zemskou kůrou, která se dělí na oceánskou a kontinentální. Zemská kůra je tvořena litosférickými deskami, které jsou v neustálém pohybu vlivem procesu nazývaného desková tektonika. Na povrchu Země se vyskytuje hydrosféra v podobě souvislého oceánu kapalné vody, který zabírá přibližně 71 % zemského povrchu. Na velmi úzkém pásu rozhraní mezi litosférou a atmosférou se nachází biosféra, živý obal Země, který je tvořen živými organismy. Jeho činností došlo k přeměně části litosféry na půdní obal Země tzv. pedosféru. Celou planetu obklopuje hustá atmosféra tvořená převážně dusíkem a kyslíkem vytvářející směs obvykle nazývanou jako vzduch. Její astronomický symbol sestává z kříže v kruhu, reprezentujícího poledník a rovník; v jiných variantách je kříž vysunut nad kruh (Unicode: ⊕ nebo ♁). Kromě slov odvozených od Terra, jako je terestrický, obsahují pojmy vztahující se k Zemi také prefix telur- nebo tellur- (např. telurický, tellurit podle bohyně Tellū) a geo- (např. geocentrický model, geologie). Země je domovským světem lidstva, které je na Zemi rozděleno na přibližně 200 nezávislých států, které jsou spolu ve vzájemném působení skrze diplomacii, cestování a obchod. ==== Mars ==== Mars je čtvrtá planeta sluneční soustavy, druhá nejmenší planeta soustavy po Merkuru. Je pojmenována po římském bohu války Martovi. Jedná se o planetu terestrického typu, tj. má pevný horninový povrch pokrytý impaktními krátery, vysokými sopkami, hlubokými kaňony a dalšími útvary. Má dva malé měsíce nepravidelného tvaru pojmenované Phobos a Deimos. Deimos (z řeckého Δ, česky Hrůza) je vnějším a menším ze dvou známých měsíců planety Marsu. Phobos, též psáno Fobos (z řeckého Φ, česky Děs), je vnitřním a větším ze dvou známých měsíců planety Marsu. V období, kdy je Mars v opozici ke Slunci a Země se tak nachází mezi těmito dvěma tělesy, je Mars pozorovatelný na obloze po celou noc. Spolehlivé informace o prvních pozorováních Marsu jako planety neexistují, ale je pravděpodobné, že k nim došlo mezi lety 3000 až 4000 př. n. l. Všechny starověké civilizace, Egypťané, Babylóňané a Řekové, znaly tuto "putující hvězdu" a měly pro ni svá pojmenování. Kvůli jejímu načervenalému nádechu, způsobenému červenou barvou zoxidované půdy na jejím povrchu, považovaly staré národy Mars většinou za symbol ohně, krve a zániku. Detailní zkoumání planety umožnilo od 60. let 20. století takřka 20 úspěšných automatických sond. V současné době jsou na oběžné dráze kolem Marsu tři funkční sondy (Mars Odyssey, Mars Express a Mars Reconnaissance Orbiter) a na povrchu planety se pohybují dvě vozítka (Opportunity a Curiosity) která poskytla data, jež umožnila zmapovat větší část povrchu, definovat základní historická období či porozumět základním jevům odehrávajícím se na planetě. === Hlavní pás asteroidů === Hlavní pás asteroidů je soustava planetek, které obíhají v prostoru mezi drahami Marsu a Jupiteru, zhruba ve vzdálenostech od 2 AU do 4 AU. Z větší části se vytvořily z protoplanetárního disku v oblasti, kde se v důsledku gravitačního vlivu Jupiteru nemohlo vytvořit jediné velké těleso. Mnohé vznikly dodatečně rozpadem původně vniklých těles při jejich vzájemných srážkách. V roce 2006 bylo známo přes 300 000 těles v této oblasti. === Vnější planety === ==== Jupiter ==== Jupiter je největší planeta sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce. Sluneční soustava je někdy popisována jako dvojsystém skládající se ze Slunce a Jupiteru jako hlavních dvou členů a dalších menších těles. Jupiter, Saturn, Uran, a Neptun jsou označovány jako plynní obři, či planety jupiterského typu. Jupiter má hmotnost přibližně jedné tisíciny Slunce, což je okolo dva a půl krát více než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady. Planeta je pojmenována po římském bohu Jovovi (v 1. pádě Jupiter). Symbolem planety je stylizované znázornění božského blesku (v Unicode: ♃). Jupiter byl pozorován již od pradávna, při pohledu ze Země má Jupiter magnitudu −2,8, což z něj činí třetí nejjasnější objekt na noční obloze po Měsíci a Venuši (v některých případech se před Jupiter v jasnosti dostane Mars, když je v ideální pozici během svého oběhu vůči Zemi). Okolo planety se nacházejí slabé prstence, které jsou ze Země špatně viditelné. Současně ho obklopuje silné radiační pole. Při pohledu z okolního vesmíru jsou viditelné horní vrstvy atmosféry rozčleněny v závislosti na planetární šířce do různě barevných pruhů a skvrn, které jsou atmosférickými bouřemi. Nejznámější takovouto bouří je Velká rudá skvrna, která je známá minimálně od 17. století. Dosud není přesně známo, jaké vrstvy planetu tvoří, jelikož současné technické prostředky neumožňují její průzkum do větší hloubky. Předpokládá se, že Jupiter je složen převážně z vodíku, hélia a organických sloučenin. Je možné, že planeta má tvrdé kamenné jádro tvořené těžšími prvky. Jupiter byl prozkoumán několika automatickými sondami, nejčastěji na začátku programu Pioneer a programu Voyager, kdy všechny tyto sondy kolem planety proletěly. Později k Jupiteru zamířila sonda Galileo, která kolem planety po necelých osm let obíhala. Nejnovější data pocházejí ze sondy New Horizons, která v únoru 2007 použila planetu pro zvýšení rychlosti na své cestě k Plutu. V současnosti se plánují další mise do soustavy Jupiteru, které by měly za cíl prozkoumat převážně hypotetické oceány pod ledovou kůrou jeho měsíce Europy. Jupiter má nejméně 63 měsíců. První z nich objevil v roce 1610 Galileo Galilei a nezávisle na něm pravděpodobně i Simon Marius. Jde o čtyři velké měsíce Io, Europu, Ganymed a Callisto (nyní známé jako Galileovy měsíce), u jejichž nebeského pohybu bylo zřetelné, že jeho centrem není Země. Tato skutečnost byla hlavním bodem obhajoby Koperníkovy heliocentrické teorie o pohybu planet; Galileiho vyhlášení podpory Koperníkově teorii jej dostalo do problémů s inkvizicí. ==== Saturn ==== Saturn je šestá, po Jupiteru druhá největší planeta sluneční soustavy. Planeta byla pozorována již starověkými astronomy a byla pojmenována po římském bohu Saturnovi, který byl obdobou řeckého boha Krona. Astronomický symbol pro Saturn je ♄. Saturn patří mezi velké plynné obry, pro které je typické, že nemají pevný povrch, ale pouze hustou atmosféru, která postupně přechází do pláště. Atmosféra je tvořena převážně lehkými plyny, a to hlavně vodíkem, který tvoří 96,3 % jejího objemu. Při pozorování Saturnu z dálky je planeta světle žlutá, což způsobuje vrstva mraků s nejasnými pásy různých barevných odstínů, které jsou přibližně rovnoběžné s rovníkem planety. Teplota v horní oblačné vrstvě atmosféry dosahuje −140 °C. Objem planety je 764krát větší než objem Země, má však ze všech planet nejmenší hustotu, která dosahuje pouze 0,6873 g/cm3. Jedná se o jedinou planetu ve sluneční soustavě, která má menší střední hustotu než voda. Saturn je znám svou mohutnou soustavou planetárních prstenců, které jsou viditelné ze Země i malým dalekohledem. Vedle prstenců, které se značí velkými písmeny latinské abecedy, obíhá kolem planety také početná rodina měsíců, jichž je roku 2008 známo 60. Největší z nich je Titan, který má jako jediný měsíc ve sluneční soustavě hustou atmosféru. Jeden oběh okolo Slunce vykoná Saturn za 29,46 pozemského roku. Na noční obloze je snadno pozorovatelný pouhým okem jako nažloutlý neblikavý objekt, jasností srovnatelný s nejjasnějšími hvězdami. Od ekliptiky se nikdy nevzdálí na větší úhlovou vzdálenost než 2,5°. Přechod jedním znamením zvěrokruhu trvá více než 2 roky. ==== Uran ==== Uran je sedmá planeta od Slunce, třetí největší a čtvrtá nejhmotnější planeta ve sluneční soustavě. Řadí se mezi plynné obry a společně s Neptunem i mezi tzv. ledové obry. Jméno má po řeckém bohu Úranovi, bohu nebes. Symboly planety Uran jsou znak ♅ (užívaný v astrologii) nebo (užívaný v astronomii). I přes to, že je možné Uran za příznivých podmínek pozorovat pouhým okem na noční obloze, nebyl antickými astronomy rozpoznán jako planeta, ale byl považován za hvězdu kvůli pomalé rychlosti a slabé záři. Objev Uranu ohlásil William Herschel 13. března 1781, čímž poprvé v moderní době posunul známé hranice sluneční soustavy. Chemickým složením se Uran podobá Neptunu. Obě planety mají rozdílné zastoupení plynů oproti Jupiteru či Saturnu. Přesto je atmosféra Uranu složením podobná atmosféře Jupiteru či Saturnu. Tvoří ji převážně plynné formy vodíku a helia, ale obsahuje i výrazný podíl vody, čpavku či metanu se stopami uhlovodíků. Atmosféra Uranu je nejchladnější atmosférou ve sluneční soustavě, minimální teploty se pohybují okolo 49 K. Její struktura je vrstevnatá: v nejnižších patrech se nacházejí mraky vody, ve svrchních patrech mraky tvořené především metanem. Sama planeta je nejspíše složena především z ledu a kamene.Podobně jako další plynné planety má i Uran planetární prstence, magnetosféru a obíhá ho řada měsíců. Zvláštností Uranu je sklon jeho rotační osy: osa leží téměř v rovině, ve které planeta obíhá. Severní a jižní pól se proto nacházejí v oblastech, jež jsou u jiných planet charakteristické pro rovník. Při pohledu ze Země se proto občas stane, že se prstence Uranu jeví jako terč s Uranem ve středu. Když v roce 1986 kolem Uranu proletěla sonda Voyager 2, nepozorovala v atmosféře planety žádné větší množství mračen a bouřkových systémů, což je typické pro jiné plynné obry. Pozemská pozorování však přinesla náznaky sezónních změn počasí, s čímž souvisí i větry vanoucí v atmosféře. Ty mohou dosahovat rychlosti až 900 km/h. ==== Neptun ==== Neptun je osmá a od Slunce nejvzdálenější planeta sluneční soustavy a řadí se mezi představitele plynných obrů. S rovníkovým průměrem okolo 50 000 km spadá mezi menší plynné obry sluneční soustavy. Podobně jako u ostatních plynných obrů je možno přímo pozorovat pouze svrchní vrstvy atmosféry, ve kterých je vidět několik velkých temných skvrn připomínajících skvrny v atmosféře Jupiteru. Neptun má charakteristicky modrou barvu, která je zapříčiněna množstvím metanu v atmosféře.Planeta Neptun je značně podobná Uranu, obě planety mají rozdílné složení než další plynní obři sluneční soustavy Jupiter a Saturn. Uran a Neptun jsou proto někdy vyčleňováni do zvláštní kategorie jako tzv. "ledoví obři". Atmosféra Neptunu je složena převážně z vodíku a helia s větším podílem vody, čpavku a metanu. Vnitřní stavba planety je spíše kamenitá a obohacená navíc vodním ledem. Planeta byla objevena v roce 1846 Johannem Gallem a studentem astronomie Louisem d'Arrestem jako vůbec jediná na základě matematických výpočtů gravitačních odchylek okolních těles. Následně planeta dostala své jméno podle starořímského boha moří Neptuna. ==== Trpasličí planety ==== Ceres Podrobnější informace naleznete v článku Ceres (trpasličí planeta) Ceres je nejmenší a zároveň Slunci nejbližší trpasličí planeta. Ceres obíhá Slunce v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Ceres je největší objekt hlavního pásu planetek. Rovníkový poloměr činí 975 km. Svojí hmotností představuje skoro 30% pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem . Ceres byl objeven italským matematikem Giuseppem Piazzim 1. ledna 1801. Pluto Podrobnější informace naleznete v článku Pluto (trpasličí planeta) Pluto je největší a druhá nejhmotnější trpasličí planeta. Byla objevena roku 1930 americkým astronomem Clydem Tombaughem. Do roku 2006 bylo Pluto zařazeno mezi planety, od té doby co se změnila definice planety je Pluto zařazeno mezi trpasličí planety. Pluto se, podobně jako i další objekty Kuiperova pásu, skládá především z kamenných materiálů a ledu. Pluto má pět známých měsíců. Největší, Charon, Nix, Hydra, Kerberos a Styx . Rovníkový poloměr Pluta činí 2 370 km. Haumea Podrobnější informace naleznete v článku Haumea (trpasličí planeta) Haumea je trpasličí planeta nacházející se v Kuiperově pásu. Kolem Haumey obíhají dva její měsíce Hi'iaka a Namaka. Byla objevena roku 2004 týmem vedeným Michaelem Brownema a roku 2005 týmem vedeným José Ortizem. Objev provázely spory o prvenství mezi oběma týmy. Haumea má extrémně protáhlý tvar. Makemake Podrobnější informace naleznete v článku Makemake (trpasličí planeta) Makemake je trpasličí planeta nacházející se v Kuiperově pásu. Makemake má jeden měsíc pracovně nazvaný jako S/2015 (136472) 1.Makemake byla objevena 31. března 2005 a formálně klasifikována jako plutoid dne 11. července 2008. Toto těleso je relativně jasné, po Plutu jde o nejjasnější transneptunické těleso. Eris Podrobnější informace naleznete v článku Eris (trpasličí planeta) Eris je druhá největší trpasličí planeta a zároveň nejhmotnější trpasličí planeta. Nachází se v Rozptýleném disku. V létě 2005 bylo toto těleso objeviteli provizorně pojmenováno Xena. Eris má měsíc, který byl objevený na podzim roku 2005, který byl provizorně nazván Gabrielle (podle další postavy televizního seriálu) a který dostal předběžné označení S/2005 (2003 UB313) 1. Dnes se tento měsíc jmenuje Dysnomia. === Komety === Kometa je malé těleso sluneční soustavy podobné planetce, složené především z ledu a prachu a obíhající většinou po velice výstředné (excentrické) dráze kolem Slunce. Komety jsou známé pro své nápadné ohony. Naprostá většina komet se po většinu času zdržuje daleko za oběžnou dráhou Pluta, odkud občas přilétne do vnitřních částí sluneční soustavy. Velmi často jsou popisované jako "špinavé sněhové koule" – z velké části je tvoří zmrzlý oxid uhličitý, metan a voda smíchaná s prachem a různými nerostnými látkami. V závislosti na gravitační interakci komety s planetami se dráha komet může změnit z eliptické na hyperbolickou (a definitivně opustit sluneční soustavu) nebo na méně výstřednou. Například Jupiter je známý tím, že mění dráhy komet a zachycuje je na krátkých oběžných dráhách. Proto existují i komety, které se ke Slunci vrací pravidelně a často. Mezi ně patří například Halleyova, Hale-Boppova nebo Kohoutkova kometa. Často v tomto smyslu znamená jednou za několik let až staletí. === Kuiperův pás === Kuiperův pás je oblast ve sluneční soustavě, která se nachází za dráhou Neptuna ve vzdálenosti 30 až 50 AU od Slunce. Předpokládá se, že je složen z několika desítek tisíc těles větších než 100 km a řádově miliardy objektů větších než 1 km. Obsahuje tak absolutně nejvíce všech těles sluneční soustavy. Pojmenován je po Gerardu Kuiperovi, který v roce 1951 navrhl teorii o původu některých komet v bližší oblasti než Oortův oblak. === Rozptýlený a oddělený disk === Rozptýlený disk je vzdálená oblast sluneční soustavy, která je řídce osídlena ledovými planetkami, označovanými jako objekty rozptýleného disku. Tyto objekty jsou podskupinou širší skupiny transneptunických těles (TNO). Výstřednost oběžných drah těles rozptýleného disku dosahuje až hodnoty 0,8 a sklon k rovině ekliptiky až 40°. Jejich perihélium je větší než 30 astronomických jednotek (AU). Extrémní oběžné dráhy jsou zřejmě výsledkem rozptýlení těchto těles způsobeném gravitačním vlivem plynných obrů a stále je svou gravitací narušuje planeta Neptun. Některá transneptunická tělesa se však ani při svém největším přiblížení Slunci nedostávají do gravitačního vlivu vnějších planet, a jejich dráhy tak zůstávají nerušeny. Jako takové se tedy jeví být ve sluneční soustavě "oddělené". Tato skupina objektů tedy bývá označována jako oddělený disk. Mezi populacemi rozptýleného a odděleného disku však nejsou žádné pevné hranice. === Heliopauza === Heliopauza je oblast (rozhraní), kde přestává působit sluneční vítr. Podle současných poznatků vane sluneční vítr neztenčenou intenzitou asi do vzdálenosti 95 AU. Pak se ve větší míře střetává s mezihvězdným médiem, zpomaluje se a mění se v chuchvalce, které vypadají a chovají se spíše jako ohony komet. Tyto chuchvalce mohou zasahovat do vzdálenosti dalších přibližně 40 AU, pokud sluneční vítr vane proti směru proudění mezihvězdného média. V opačném směru to může být několikrát více. === Oortův oblak === Oortův oblak je řídká kulovitá obálka kolem naší sluneční soustavy. Nachází se daleko za Kuiperovým pásem, přibližně 50 000 až 100 000 AU od Slunce. Jde o pozůstatek prapůvodní planetární mlhoviny, ze které naše sluneční soustava vznikla. Skládá se z bilionů komet, z nichž některé pravděpodobně vlivem gravitace jiných těles změnily během minulých miliard let svou dráhu směrem k Slunci. Oortův oblak nese svůj název po holandském astronomovi Janu Oortovi, který hypotézu o jeho existenci poprvé zveřejnil v roce 1950. Jeho existence nebyla dosud prokázána, ale většina astronomů jej považuje za reálný. === Hranice sluneční soustavy === Není známo, že by se v oblasti za Oortovým oblakem nacházela další tělesa patřící do naší sluneční soustavy. To však neznamená, že zde nemohou být, protože gravitační působení Slunce sahá až do vzdálenosti asi 2 světelných let (125 000 AU), což je více než odhadovaný průměr Oortova oblaku. Lidstvo však zatím nemá nástroje pro podrobnější průzkum této oblasti. == Související články == Dějiny průzkumu sluneční soustavy ORBITER Space Flight Simulator – simulátor letů do vesmíru pro PC/Win, freeware == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu sluneční soustava ve Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Sluneční soustava Slovníkové heslo sluneční soustava ve Wikislovníku Kniha Sluneční soustava ve Wikiknihách Články České astronomické společnosti Vznik sluneční soustavy na stránkách Galaxie Vznik sluneční soustavy na Matematicko-fyzikálním webu Magdy Vlachové Web o sluneční soustavě na stránkách ZČU v Plzni (anglicky) Porovnání planet mezi sebou, planet se Sluncem, Jupiter a Slunce s dalšími hvězdami National Geographic Sluneční soustava nebo sluneční soustava – diskuse o pravopisu Sluneční soustava - Jména planet, boskowan.com; Jiří Wagner, Jr. Navštíveno 2018-07-01.

ENTITY

ENTITY

005616

... Po zavíčkování jsou tyto buňky nevzhledné a říká se jim hrboplod. Trubec je včelí sameček. Měří 15–17 mm a váží okolo 220 mg. Na rozdíl od dělnic a matky nemá žihadlo. Trubci se líhnou z neoplozených vajíček, která matka naklade do trubčích buněk, odlišujících se od dělničích svou velikostí....

Má trubec žihadlo?

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%8Dela_medonosn%C3%A1

Na rozdíl od dělnic a matky nemá žihadlo.

Včela medonosná Apis mellifera L., 1758 patří mezi blanokřídlý hmyz. Jde o jednoho z nejznámějších zástupců společenského hmyzu. Druh vznikl pravděpodobně extrémní geografickou izolací (alopatrická speciace) od mateřské populace včely východní, a to v době evolučně "nedávné" – asi před 10 000 lety (Oldroyd 1999). Oblast původního rozšíření zahrnovala Afriku, Blízký východ a Evropu. Do Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland byla přivezena až v 17. století, na Dálný východ až začátkem 20. století. Svá hnízda staví na chráněných místech, přičemž jsou jednotlivé plásty umístěny vedle sebe. Mezi ostatními druhy včel je nejvíce hospodářsky využívána. Včela patří do kmene členovců (Arthropoda). Její tělo se skládá ze tří hlavních částí – hlavy, hrudi a zadečku. Tyto části jsou od sebe oddělené zúžením, které jim umožňuje pohyblivost. Hlava (caput) včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra (tentorium). Po boku temene hlavy (vertex) má včela dvě složené oči (oculi compositi) a na vrcholu temena tři jednoduché oči (ocelli), které jsou rozmístěné do tvaru trojúhelníku, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temena tenká brázdička (carina), která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla (antennae) včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, pomocí kterých včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla dělnic se skládají z 12 článků, u trubce ze 13. Nejdelší je základní článek tykadla, tzv. násadec, kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla tzv. bičíky. U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Hruď (thorax) má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu – křídel a nohou. Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stádiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stádiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a využil se na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď (prothroax), středohruď (mesothroax), zadohruď (metathroax), a přesunutý kroužek (propodeum). Včela má 3 páry nohou (pedes). Včele slouží nohy k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu, čištění tykadel. Nesou též chemické a mechanické receptory. Známé je hlavně ústrojí na třetím páru nohou, zvané košíčky, do kterých sbírá pyl. Články nohou: kyčel (coxa); příkyčlí (subcoxa); stehno (femur); holeň a článkované chodidlo (poslední článek nese drápky a polštářky) Včela má na každém boku hrudní části jeden pár blanitých křídel (alae), která jsou na povrchu pokrytá množstvím drobných chloupků, okem běžně neviditelných. Křídla nejsou končetiny, nýbrž jen vychlípeniny pokožky, do nichž ve stadiu kukly pronikly vzdušnice a nervy a kolem nichž proudí do křídel i hemolymfa. Přední křídla jsou větší než zadní. Podle délky dvou určitých žilek na křídle včely včelaři vypočítávají tzv. loketní index, podle kterého poznají, o jaké geografické plemeno včely se jedná. Pohyb křídel je tak rychlý, že není možné sledovat jednotlivé kmity. Včela mávne křídly přesně 230 krát za minutu v úhlu 90°. Pokud nese pyl jen zvětší úhel mávání, nikoli frekvenci. Vzájemná koordinace činnosti předního a zadního křídla je zajištěna háčky (je jich 13-25), které vyrůstají na předním okraji zadního křídla a zapadají při letu včely do žlábku na zadním okraji předního křídla. Vytvoří tak souvislou trojúhelníkovou plochu. Po skončení letu a návratu křídel do normální polohy v klidu se háčky posunutím předního křídla přes zadní samy vypnou. Pohyb křídel nahoru a dolů ve tvaru osmičky zajišťují hrudní svaly. Včela dokáže letět dopředu, stát za letu na místě (např. když zpracovává pyl do rousků) a také dokáže stát na podložce a pohybem křídel účinně větrat úl. V zadečku (abdomen) včely jsou uložené zažívací orgány, medový váček, jedová žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Je pohyblivě spojen s hrudní částí. Žihadlo na konci zadečku je duté, napojené na jedový váček. Na žihadle se nacházejí zpětné háčky, které znemožňují po bodnutí jeho vytažení z rány. Včela si tak po bodnutí vytrhne žihadlo i s jedovým váčkem a následně umírá. Po vytržení žihadla dochází ještě po nějakou dobu k vypouštění jedu do rány, což zvyšuje účinek bodnutí. Pokud má člověk žihadlo v ráně, v žádném případě ho nesmí vytahovat tak, že by ho uchopil za jedový váček, neboť by si tím vymáčkl zbytek jedu ve váčku do rány. Žihadlo je nutno vyškrábnout tenkým předmětem (nehtem). Vajíčko Larva (nymfa) Předkukla Kukla Dospělec (imago) Vajíčko pokládá matka včely medonosné do dělničí či trubčí buňky plástu nebo do mateří misky. Do včelí buňky a mateří misky klade vajíčka oplozená, do trubčích vajíčka neoplozená. Vajíčko je bílé tyčinkovité, lehce zakřivené, o délce 1,3–1,8 mm a hmotnosti kolem 0,130 mg. Larva vylíhlá z vajíčka není ještě vůbec podobná včele a musí projít celou dokonalou proměnou, než se z ní stane dospělec (imago). Tělo larvy tvoří hlava a 13 článků. Pokožka larvy má bílou lesklou barvu. Larvy jsou v prvních hodinách dlouhé přibližně 1,5–2,0 mm a směrem k hlavě a zadečku se jejich tělo zužuje. V buňkách jsou larvy stočené bříškem dovnitř a postupem růstu se napřimují a vyplní téměř celý objem buňky. Předkukla má v mateřské buňce, tzv. matečníku, vytvořený zámotek jen na bocích a ve vrchní části buňky. Do tohoto zámotku se larva zapřádá po zavíčkování buňky. Jednotlivé vnější části těla předkukly už začínají narůstat do tvarů podobných dospělé včele. Kukla je čtvrtým stádiem vývoje včely. Stádium kukly trvá u matky 5 dní a u dělnic a trubců 8 dní. Během této doby se kukla nehýbe a je natočená v buňce hlavou směrem k otvoru buňky. Ve stádiu kukly nastává přeměna vnitřních orgánu. Živiny potřebné pro látkovou přeměnu a na tvorbu nových orgánů čerpá ze zásob proteinů, glykogenu a tuku, které si vytvořila v larválním stádiu. Dospělec vylézá z buňky po vykousání jejího víčka. Celkový vývoj matky trvá 16 dní, dělnice 21 dní a trubce 24 dní. Včely žijí ve společnosti, kterou nazýváme včelstvo. Včelstvo je zpravidla složeno z jedné matky, mnoha dělnic a určitého množství trubců, závisejícího na síle včelstva, dostupnosti bílkovinné potravy (pylu) a roční době. Do určité míry je odchov trubců podmíněn i genetickými vlastnostmi a stářím matky. Jednotliví členové včelstva jsou na sobě závislí tak, že jeden bez ostatních nedovede plnit svou funkci a následně zahyne (např. osamělá dělnice, matka, či trubec nebo plod). Mezi včelami funguje dokonalá dělba práce: Matka – její úlohou je klást vajíčka, čímž zabezpečuje obnovu včelstva Trubec – jeho úlohou je oplodnit mladé matky; v případě potřeby pomáhá zahřívat včelí plod, díky své vyšší tělesné teplotě, než jakou mají . dělnice Dělnice – vykonávají pro včelstvo všechny ostatní potřebné práce, jako je: vyhledávání a přinášení potravy (nektar, medovice, pyl, voda), zpracovávání medu z nektaru a medovice, konzervování pylu, stavbu plástů, krmení matky, trubců a plodu, střežení vchodu do úlu, úklid a čištění, větrání a udržování správné teploty v úlu a řada dalších činností. Matka je včelí samička, která má jako jediná z celého včelstva vyvinuté pohlavní orgány (dělnice je mají zakrnělé). Od dělnic se liší na první pohled svými většími rozměry. Matky měří 20–25 mm a jejich hmotnost se po vylíhnutí pohybuje v rozmezí 175–240 mg. Oplozená matka váží 225–290 mg. Od dělnice se dále liší tím, že nemá orgány uzpůsobené ke sběru, tedy pylové košíčky, voskotvorné žlázy, ani hltanové žlázy. Matka se také na rozdíl od dělnic nepodílí na pracích v úlu. Své žihadlo má uzpůsobené nejen k obraně (a to pouze v případě konfliktu s jinou matkou; nemá na žihadle protiháčky, proto po bodnutí nehyne, jako je to u dělnic) ale její žihadlo funguje zejména jako kladélko ke kladení vajíček. O matku se musí dělnice soustavně starat. Celý život ji krmí tzv. mateří kašičkou (výměšek hltanových žláz mladých včel), bohatou na bílkoviny. Vývoj matky je zpočátku podobný jako vývoj dělnice. Rozdíl je v tom, že larvička matky dostává od začátku až do konce larválního vývoje mateří kašičku ve větším množství, než dělnice. Postup je takový, že při přípravě na rojení (popř. při tiché výměně) položí matka na dno mateřské misky (matečníku) oplodněné vajíčko. Mateřská miska má tvar kulového vrchlíku o průměru 9 mm a je postavena dnem vzhůru, nejčastěji na okraji plástu. Pokud včelaři odchovávají "umělé" matky, zhotovují si tyto misky sami z včelího vosku, nebo používají misky sériově vyráběné z plastu. Po položení vajíčka do mateřské misky vystaví dělnice z této misky mateřskou buňku ve tvaru žaludu a je dlouhá 20–30 mm. Z vajíčka se po třech dnech zárodečného vývoje vylíhne larvička, která velmi rychle roste, a za 5 dní zaplní mateřskou buňku. Na konci larválního vývoje dělnice buňku zavíčkují, larva se v ní na 8 dní zakuklí, a během této doby se z kukly přemění na dospělou matku. Matka se tedy líhne 16. dne od položení vajíčka do mateřské misky. Z buňky se dostane pomocí kusadel, kdy vykouše ve víčku otvor, a víčko odklopí. Tento otvor si dovede vykousat přesně tak velký, aby jím akorát prolezla, takže podle velikosti otvoru včelař může poznat velikost matky. Okamžitě po vylíhnutí jí přijdou dělnice nakrmit. V případě nouze se jde matka sama nakrmit sladinou (medem). Pokud v úlu nalezne po vylíhnutí další matku, nastane mezi nimi souboj, při kterém ta slabší zpravidla zahyne. Někdy bývá i vítězící matka poraněná, v některých případech dokonce zahynou obě. Rojení je přirozený způsob rozmnožování včelstev. Při rojení se včelstvo rozdělí na dvě části, ve kterých jsou zastoupeny včely všech věkových kategorií včetně trubců. S prvním rojem vyletí i stará matka. Roj se zabydlí v předem vyhlédnuté dutině a postaví si tam nové plásty. V úle zůstávají zavíčkované mateřské buňky (matečníky), ze kterých se pak vylíhnou mladé matky. Silné včelstvo se může vyrojit i vícekrát v jedné sezóně. Matka produkuje feromon, kterému se ve včelařství říká "mateří látka". Včely dělnice tento feromon z matky olizují a předávají si ho dál jedna druhé. Tato chemická informace tak ve včelstvu neustále koluje. Pokud bude matka ve včelstvu chybět, tento feromon přestane kolovat, a včelstvo tak zjistí, že je osiřelé, a proto začne zakládat nouzové matečníky. Aby je mohlo založit, musí ve včelstvu existovat otevřený plod (tzn. vajíčka, larvičky). Pokud ve včelstvu otevřený plod není, je včelstvo odsouzené k zániku. Včelař může pomoci tím, že do včelstva přidá plást s otevřeným plodem z jiného včelstva. Lepším řešením je přidání cizího zavíčkovaného matečníku ve stádiu těsně před vylíhnutím. Doba, po kterou ve včelstvu matka neklade, se nepříznivě projeví zeslábnutím včelstva. Proto zkušení včelaři takovému včelstvu přidávají oplozenou matku. Tato procedura je vždy s rizikem, že včelstvo matku nepřijme a úspěch záleží na zkušenostech včelaře. Dělnice tvoří ve včelstvu nejpočetnější složku. Jsou to samičky, které mají nevyvinuté pohlavní orgány, a proto se nemohou spářit s trubci. Dělnice vyrůstají do velikosti 12–14 mm a jejich hmotnost se pohybuje okolo 100 mg. Líhnou se z oplodněných vajíček v dělničích buňkách, kterých bývá na 1 dm2 přibližně 400. V době hlavní snůšky se v úlu nachází dělnic 30 000–50 000, v době zimního klidu 10 000–20 000. Dělnice se líhnou z oplozeného vajíčka 21. den od jeho položení do buňky.[zdroj?] Po vylíhnutí začnou sílit a po 2-3 hodinách se z nich stávají tzv. včely čističky, jejichž úkolem je vyčistit buňky a připravit je matce k zakladení. Další vývoj včely v úlu probíhá různě, záleží na okolních podmínkách a na potřebách včelstva, kterým se mladé včely (mladušky) přizpůsobují. Přibližně od 4. dne po vylíhnutí začínají krmit včelí plod mateří kašičkou smísenou s medem a pylem. V dalším stádiu se dělnicím aktivují voskotvorné žlázy a 12. den se z nich stávají stavitelky, které staví včelí dílo. V následujícím stádiu vývoje se ze stavitelek stávají strážkyně česna (úlová dvířka), které mají za úkol bránit před vetřelci a v době, kdy není snůška, i před jinými včelami. V posledním stádiu, 21. dne, se z mladušek stávají létavky, vylétají z úlu a zapojují se do shánění potravy a vody. Tato činnost včelí tělíčko vysiluje a po 6–8 týdnech je již znát velké opotřebení (vybledlé barvy) a včela uhyne. Včely uhynou i v případě, že použijí své žihadlo, protože si ho po bodnutí vytrhnou i s jedovou žlázou. Na zimu se líhnou tzv. dlouhověké včely, které mají za úkol přečkat zimu a jejichž délka života je i několik měsíců. Činnost dělnic se přizpůsobuje hlavně tomu, co je ve včelstvu potřeba. Údaje uvedené v tabulce jsou příkladem získaným z pozorování označených dělnic. Pokud včelstvo osiří, a nedokáže si odchovat matku, dojde k vzájemnému krmení dělnic mateří kašičkou. Tím dojde k aktivaci jejich vaječníků a takovým včelám pak říkáme trubčice. Vzhledem k tomu, že nejsou schopny se spářit s trubcem, kladou vajíčka neoplodněná, ze kterých se líhnou pouze trubci. Takové včelstvo je odsouzené k zániku, neboť tyto trubčice již nepřijmou žádnou matku. Existují sice postupy, kterými lze někdy takové včelstvo zachránit přidáním matky, ale zkušení včelaři to nedělají, neboť věková struktura těchto včelstev je vysoká a takto zachráněné včelstvo stejně zaostává. Včelaři se snaží k tomuto stavu nenechat dojít, a pokud k němu přece jen dojde, pak taková včelstva raději likvidují. Trubčí larvy v dělničích buňkách dorůstají větších rozměrů, do buněk se nevejdou, a proto včely tyto buňky protahují. Po zavíčkování jsou tyto buňky nevzhledné a říká se jim hrboplod. Trubec je včelí sameček. Měří 15–17 mm a váží okolo 220 mg. Na rozdíl od dělnic a matky nemá žihadlo. Trubci se líhnou z neoplozených vajíček, která matka naklade do trubčích buněk, odlišujících se od dělničích svou velikostí. Trubčí buňky jsou větší než dělničí a na 1 dm2 trubčích buněk jich připadá 270. Trubci žijí zpravidla jen v letním období a jejich počet postupně klesá. Ve včelstvu jich může být několik set až pár tisíc, ale nejčastější množství je okolo 500 trubců. Včelaři, kteří chovají matky, záměrně ve včelstvech odchovávají větší množství trubců, aby zvýšili pravděpodobnost oplodnění matky trubci s kvalitnějšími genetickými vlastnostmi. Na konci léta dělnice z úlu trubce vyženou z důvodu přerušení snůšky v důsledku déle trvajícího nepříznivého počasí. V zimě se tedy trubci v úlech nacházejí jen ve výjimečných případech. Potrava včel sestává z: bílkoviné složky – pyl květů glycidové složky – nektar hmyzosnubných květů a medovice, což je odpadní produkt metabolismu mer a mšic. Sběrem a shromažďováním zásob se zabývají výhradně dělnice-létavky. Nektar a medovici sbírají do tzv. volátka – rozšířené části trávící trubice umístěné v přední části zadečku. Pyl městnají do košíčků na holenním článku třetího páru nohou. Přinesený pyl je létavkami městnán do plástových buněk. Úlové včely (krmičky a kojičky) uskladněný pyl podle potřeby odebírají a pomocí enzymu hltanových žláz přeměňují ve svém těle na bílkovinnou složku potravy důležitou pro krmení plodu – larev v buňkách. Takto natrávenou a upravenou potravou je plod krmen včelami krmičkami. Složení krmného produktu je proměnlivé a ovlivňuje spolu s dalšími činiteli vývoj larev v dělnice, trubce či novou matku. Larva matky v matečníku je po celou dobu svého vývoje živena produktem o vysoké biologické hodnotě. Krmivo za tím účelem produkované včelami kojičkami nese případné označení "mateří kašička". Po příletu do úlu předávají létavky nasbíraný nektar resp. medovici z volátka do volátka úlovým včelám. Úlové včely obdržený nektar zahušťují tak, že pomocí ústních orgánů vystavují kapku nektaru teplému a větranému prostředí úlu. Zahuštěnou sladinu ukládají do buněk plástů. Dalším odpařováním vody uložená sladina dozrává postupně v med. Glycidová složka potravy je podle potřeby čerpána z takto nashromážděných zásob medu. Matka a trubci se nechají krmit kojičkami. Propolis je lepkavá pryskyřičná substance, kterou včely sbírají na pupenech stromů a keřů. Obsahuje vysoký podíl látek bránících rozvoji mikroorganismů. Včely ji používají k tmelení vnitřních stěn úlu, ucpávání nežádoucích štěrbin a mumifikaci mrtvých těl vetřelců. Včelí vosk je vysoce odolný ester jednofunkčních alkoholů a vyšších mastných kyselin. Mladé úlové včely ho produkují jako výpotek tzv. zrcátek na spodní straně článků zadečku. Včelí roj, který se volně usadí např. v dutině stromu, zahájí neprodleně výstavbu díla. Včely se zavěsí na strop dutiny a nožkami zaklesnuté jedna do druhé vytvoří jakýsi živý závěs. Voskové výpotky promíchávají se slinami a postupně modelují plást, což je svislá tenká vosková stěna osázená z obou stran hustou sítí šestistěnných buněk. Včely v umělém prostředí úlu stavějí buňky na předem vylisovaných voskových polotovarech (mezistěnách). Mezistěny dodává do úlu včelař v potřebném množství a velikosti. Velikost mezistěny je limitována rozměrem dřevěného rámku – rámkovou mírou. Voskový plást je pozoruhodný svojí strukturou. Základem je dutý šestistěn trubkovitého tvaru (buňka) až 15 mm hluboký. Šestiboký tvar umožňuje, že stěny buňky jsou společné buňkám sousedním a navzájem do sebe beze zbytku zapadají. Dno buňky je uzavřené a zároveň společné s buňkami na opačné straně plástu. V příčném řezu se plást jeví jako stromečková struktura. Střední osu tvoří dna buněk resp. mezistěna a jednotlivé buňky vybíhají do stran vzhůru v mírném úhlu asi 5°. Nevodorovný sklon přispívá spolu s adhezí k tomu, že obsah buněk (řídká sladina, med či voda) nemohou vytéci. Vodu přinášejí včely létavky z vnějšího prostředí. Je zajímavé, že dávají přednost vodě z lidského hlediska nekvalitní (močůvka, okraje zakalených louží). Přinesená voda slouží k ředění medu při zpracování na krmivo. Voda odpařující se z buněk při zahušťování sladiny a dozrávání medu se stává důležitým činitelem při regulaci úlového mikroklimatu. Fyzikální účinky odpařující se vody včely využívají tak, že aktivním větráním (víření křídel na česně) regulují vlhkost a teplotu úlového prostředí. Včely vidí lépe, než se dříve soudilo. Včela medonosná jako sociální hmyz s vysoce rozvinutou schopností komunikace. Zajímavý je způsob, jakým informuje včela průzkumnice o poloze nového zdroje potravy: Děje se tak pomocí včelího tance: Na svislé ploše plástu včela vybíhá určitým směrem, bzučí křídly a vrtí zadečkem. Po ukončení vrtivého přímého běhu se vrací v klidu po elipse k výchozímu bodu a opět vybíhá. Vektor vrtivého běhu svírá se svislicí plástu úhel shodný s úhlem, který svírá směr k potravě a poloha slunce. Při tanci je včela průzkumnice obklopena tzv. rekrutkami. Rekrutky její taneček sledují a po určité době vyrážejí z úlu ve směru, o kterém byly takto informovány. I když je slunce za mraky, včely vnímají rozptýlené polarizované světlo a podle něho určí polohu slunce. Uvedené jevy prozkoumal, popsal a v roce 1965 zveřejnil německý zoolog Karl von Frisch. Další způsob komunikace podobně, jako u ostatních živočichů, ale u hmyzu především, je na základě chemických podnětů pomocí feromonů: Feromony jedové žlázy – Nápadný i člověkem vnímatelný je chemický signál k hromadnému útoku. Při vbodnutí je žihadlo včely vytrženo z jejího těla. Dojde k obnažení výstelky jedové žlázy. V této části včelího těla je syntetizovaná směs feromonů, jejichž vůně uvolněná do prostoru aktivuje ostatní včely k agresi. Feromony Nasanovy žlázy – Nasanova žláza je umístěna v horní části ukončení zadečku. Možno pozorovat včely dělnice, jak při návratu ze snůšky v okolí vchodu do úlu zvedají zadečky a vířením křídel rozptylují feromon přitahující ostatní včely v poli. I takto lze vysvětlit časté zalétávání včel do cizího úlu. Feromon "mateří látka" (nezaměnit s mateří kašičkou). Vyústění žlázy produkující mateří látku je v blízkosti kusadel (mandibuly) matky. Feromon se uplatňuje v řadě případů. Uvedeny jsou nejdůležitější: Přitahuje k sobě dělnice pečovatelky a upevňuje soudržnost včelstva. Včely při krmení matky přejímají mateří látku a kontaktem s ostatními včelami ji rozšiřují do celého společenství. Působí jako sexuální atraktant; přitahuje trubce ke kopulaci při snubním letu Nedostatek feromonu: při uhynutí matky vede včely k naražení nouzových matečníků pro výchovu matky náhradní snížením produkce u staré matky nastartuje přípravy k rojení, (matečníky a výchova nových matek) Obranný pud včel je jednou ze základních podmínek přežití. Včely musejí uhlídat shromážděné zásoby a samotnou existenci včelstva. Útok včel lze očekávat jen tehdy, vnímají-li včely vzniklou situaci jako ohrožení zásob či existenci včelstva. Podrobnější informace naleznete v článku včelí jed. Pohotovost k útoku drží tzv. strážkyně na česně. Jsou velmi citlivé na pohyb a vibrace v blízkosti úlu. Zkušení včelaři vědí, že kritická vzdáleností od česna je asi 5 m. Při přiblížení pod tuto hranici lze očekávat útok. Manipulace s úlem vyprovokuje k obranné činnosti. Nejprve nalétávají, varovně bzučí. Nakonec dojde na žihadlo. Po prvním vpichu je cítit zřetelnou nakyslou vůni včelího jedu a zřejmě i feromonu (viz komunikace včel). To je signál i pro ostatní včely k útoku. Další příčiny provokující agresivitu včel mohou být: obtěžování ze strany mravenců, vos, ptáku, hlodavců sečení trávy křovinořezem, broušení kosy těžba dřeva, pohyb koní či jiných velkých zvířat Nejcitlivější na rušení jsou včely za časného jara a v ostatních obdobích mimo snůšku. Naopak při rojení, jakkoliv letící a hučící včelstvo působí impozantním až hrozivým dojmem, obavy nejsou na místě. Za pozoruhodné lze považovat zjištění, že pro imunitní systém a odolnost proti chorobám nemají včely příliš rozsáhlou genetickou výbavu. Tento nedostatek je kompenzován vysokou organizovaností a účelným chováním celého hmyzího společenství, což se odráží v celé řadě "hygienických návyků" (čistící pud, desinfekce propolisem). V moderní době obranné mechanismy včel selhávají v konfrontaci se zavlečenými parazity (kleštík včelí Varroa destructor) nebo pesticidy a insekticidy v zemědělství. O to více jsou odkázány na pomoc člověka. Proto dnes ve volné přírodě včelstvo nemůže dlouho přežít. virózy: virus deformovaných křídel, Deformed Wing Virus (DWV) virus pytlíčkovitého plodu, Sacbrood Virus (SBV) virus černání matečníků Black Queen Cell Virus (BQCV . ) kašmírský virus Kashmir Bee Virus (KBV) mor včelího plodu (n) hniloba (n) zvápenatění včelího plodu varroáza (n) viróza virus akutní paralýzy včel Acute (Bee) Paralysis Virus (ABPV .) virus chronické paralýzy včel Chronic (Bee) Paralysis Virus (CBPV) nosemóza akarapidóza (n) varroáza (n) otrava (n) – nebezpečné choroby podle veterinárního zákona majka fialová lesknáček úlový ( . výskyt v ČR nebyl dosud potvrzen) včelomorka obecná zavíječ voskový zavíječ malý Carl Linné, který pojmenoval včelu medonosnou jako včelu med nosící (mellifera), později poznal určitou nepřesnost, protože včely nosí jen nektar, který v úlu zpracují na med. Navrhl proto nový název Apis mellifica L. Podle mezinárodních zoologických pravidel je platným jménem jméno Apis mellifera. Včely lidé chovají ze dvou hlavních důvodů: získávání včelích produktů (med, vosk, propolis, mateří kašička, jed, pyl) opylovací činnost. Existují totiž plodiny (např. ovocné stromy), kde bez opylení včelami není zajištěna úroda. Včelaři proto přisunují včely v kočovných vozech přímo do kvetoucích porostů v době květu. Na světě je opylováno asi 85 % všech kvetoucích rostlin hmyzem; z toho 85 % včelami.[zdroj?] U ovocných stromů asi 90 % květů navštěvují včely.[zdroj?] Seznam kvetoucích rostlin navštěvovaných včelami čítá na 170 000 druhů. Rostliny, které by se bez opylování včelami těžko obešly, tvoří skupinu 40 000 druhů. Jabloň: 90,0 % Třešeň: 98,5 % Hrušeň: 92,0 % Angrešt: 73,3 % Višeň samosprašná: 58,3 % Slivoň samosprašná: 42,9 % cizosprašné: 96,4 % řepka olejka: nárůst výnosu při opylení včelami je o 30 % Důležitým opylovačem je i čmelák, který opyluje lépe při nižších teplotách. Úloha včel pro opylování se přeceňuje a není nezastupitelná. Biologický druh včela medonosná (Apis melifera Linnaeus, 1758) je rozčleněn do početné škály poddruhů

VERB_PHRASE

YES_NO

000904

Zlatá bula sicilská (lat. Bulla Aurea Siciliæ) je soubor tří navzájem provázaných listin, jejichž význam v dějinách českého státu procházel významnými proměnami. Přemyslu Otakarovi I. ji 26. září 1212 vydal v Basileji budoucí římský král Fridrich II. jako odměnu za podporu, již mu Přemysl poskytl v boji o říšskou královskou korunu. Název listiny, resp. listin, je odvozen od pečeti, která je k dokumentu přivěšena. Fridrich II. jako král Sicílie disponoval tehdy pouze pečetí tohoto království. Říšskými insigniemi, a tím i říšským typářem, na své vlastně první cestě do říše ještě nedisponoval. == Obsah prvního privilegia == Samotná intitulace basilejského privilegia obsahuje interpretační problém, neboť Fridrich II. se představuje na prvním místě jako "imperator electus". Tradiční překlad tohoto titulu jako "zvolený císař" je zřejmě nesprávný, protože v té době Fridrich II. nebyl ještě zvolen. Toto označení využívala ve skutečnosti římská kurie, která tím designovala svého kandidáta...

Kdo vydal Zlatou bulu sicilskou?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zlat%C3%A1_bula_sicilsk%C3%A1

Přemyslu Otakarovi I. ji 26. září 1212 vydal v Basileji budoucí římský král Fridrich II. jako odměnu za podporu, již mu Přemysl poskytl v boji o říšskou královskou korunu.

Zlatá bula sicilská (lat. Bulla Aurea Siciliæ) je soubor tří navzájem provázaných listin, jejichž význam v dějinách českého státu procházel významnými proměnami. Přemyslu Otakarovi I. ji 26. září 1212 vydal v Basileji budoucí římský král Fridrich II. jako odměnu za podporu, již mu Přemysl poskytl v boji o říšskou královskou korunu. Název listiny, resp. listin, je odvozen od pečeti, která je k dokumentu přivěšena. Fridrich II. jako král Sicílie disponoval tehdy pouze pečetí tohoto království. Říšskými insigniemi, a tím i říšským typářem, na své vlastně první cestě do říše ještě nedisponoval. == Obsah prvního privilegia == Samotná intitulace basilejského privilegia obsahuje interpretační problém, neboť Fridrich II. se představuje na prvním místě jako "imperator electus". Tradiční překlad tohoto titulu jako "zvolený císař" je zřejmě nesprávný, protože v té době Fridrich II. nebyl ještě zvolen. Toto označení využívala ve skutečnosti římská kurie, která tím designovala svého kandidáta na říšský trůn, a proto by se mělo spíše překládat jako "vyvolený" (budoucí) "římský císař." Sicilský král potvrdil Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. královskou hodnost. Důvodem je vděčnost za jeho podporu Fridrichovi II. při zvolení římským králem. Privilegium zřejmě potvrzuje starší výsady, které český panovník obdržel od římských králů Filipa Švábského a Oty IV. Brunšvického, ačkoliv v listině je zmíněn jen první jmenovaný. To je pochopitelné, protože v roce 1212 bylo totiž nevhodné připomínat, že Přemyslovec kdysi podporoval welfskou stranu, soupeřící se Štaufy o prvenství v říši. Jedinečnost Zlaté buly sicilské bývá často spatřována ve skutečnosti, že českému panovníkovi byla královská hodnost přiznána poprvé dědičně. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Už privilegium z roku 1158 pro knížete Vladislava II. obsahuje pasáž o dědicích královské hodnosti. Přemysl Otakar I. musel o dědičnost svého království ještě svést tuhý boj. Fridrich II. dále potvrdil, že udělí odznaky královské moci každému, kdo bude zvolen v Čechách. Tím bylo zachováno právo české šlechty na volbu svého panovníka. Přemysl Otakar I. se snažil tento nárok šlechty potlačit, avšak neúspěšně. Českému králi bylo rovněž potvrzeno právo investitury pražských a olomouckých biskupů, přičemž však všechny svobody, které biskupové obdrželi od předchozích římských králů, mají být zachovány. Pravděpodobně se naráží na privilegium, kterým Fridrich I. Barbarossa uznal pražského biskupa za říšského knížete. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči říši, až na účast na říšských sněmech, pokud se konaly v Merseburku, Norimberku nebo Bamberku, tedy nedaleko území českého království. Stejně tak v případě doprovodu římského krále na jeho korunovační jízdě do Říma byl český král povinen vypravit 300 jezdců nebo zaplatit 300 hřiven stříbra (náklady na jejich vypravení).K větě o návštěvě sněmu v Merseburku jsou připojena nejasná slova o tom, že "pokud by kníže polský přijal pozvání, mají mu dát průvod, jako někdy jejich předchůdcové, králové čeští činívali." Není přesně zřejmé, jaký význam má tato věta v kontextu celého privilegia. Polské záležitosti se ovšem vždy nějakým způsobem prolínaly s osudy českých králů. První český král Vratislav byl korunován i na krále polského. V korunovačním privilegiu Vladislava II. z roku 1158 se dočteme o polském censu, který má být vyplácen českému králi. Není známo, zda tato věta je jen zmateným pozůstatkem historické paměti, či zda Přemysl Otakar I. chtěl roli přímluvce polského knížete na říšském dvoře konkrétně využít. Zlatá bula sicilská garantovala vnitřní nezávislost českého státu a zároveň jeho formálním začleněním do Svaté říše římské nabízela českým králům jako říšským knížatům nové možnosti aktivní zahraniční politiky. Přispěla tak ke zvýšení prestiže českého království ve střední Evropě i k upevnění pozic jeho panovníků jak mezi evropskými vládci, tak na domácím poli. Někteří současní badatelé[kdo?] se na druhou stranu kloní k názoru, že význam Zlaté buly sicilské byl nadhodnocen v 19. století, kdy sloužila jako právní doklad o historickém nároku českého národa na vlastní státnost. Odtud byla tato interpretace přenesena do učebnic a do veřejného povědomí. Přitom stejně důležitými listinami mohla být potvrzení darování královské hodnosti Filipem Švábským a Otou IV. Brunšvickým, která se ovšem nedochovala. Důvody pro budování důležitosti Zlaté buly sicilské byly údajně její majestátní vzhled a důležité místo, které jí ve své panovnické koncepci určil Karel IV., který se tak snažil navázat na starší domácí přemyslovskou tradici. Faktem zůstává, že právní význam Zlaté buly sicilské klesl již roku 1216, kdy byla nahrazena tzv. Zlatou bulou ulmskou a nezmiňuje ji ani tzv. Zlatá bula melfská z roku 1231, kterou Fridrich II. potvrdil intronizaci Václava I. Originál listiny je uložen ve Národním archivu v Praze, fond "Archiv České koruny", inv. č. 2. Latinský text vydal G. Friedrich v souboru: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, II, Praha 1912, č. 96, s. 93-94. == Další dva dokumenty a problémy s nimi spojené == Pojem Zlatá bula sicilská dnes ve skutečnosti zastřešuje, jak v odborné, tak v populární literatuře, celkem tři listiny, které v Basileji pro (budoucího císaře) Fridricha II. sepsal notář Jindřich z Pairis a které tvoří logický celek. Listina druhá je adresována Přemyslu Otakaru I. a třetí jeho bratrovi Vladislavu Jindřichovi, moravskému markraběti. Obsahem obou je věnování statků a zboží. Nejasná formulace ve třetí listině, kde je Vladislavovi Jindřichovi věnováno a potvrzeno zboží "Mocran et Mocran" se všemi právy a příslušenstvím, je dosud záhadou českého středověku. Mnoho badatelů se snažilo a snaží lokalizovat Mocran et Mocran v Říši jako zahraniční léno. Jiní slovní spojení interpretují jako chybu notáře Jindřicha, neznalého českého prostředí, a v pozadí vidí pojem "markrabství moravské", příp. "Morava a Morava". V této době totiž Přemysl spravuje českou a Vladislav moravskou část českého státu, i když oficiálním centrem zůstává Praha. Další otazníky ohledně souboru tří listin a jejich možná řešení nastínila kniha Martina Wihody, která rozproudila živou výměnu názorů mezi českými a moravskými medievisty. Diskuze na počátku 21. století pokračuje a nezdá se, že by zatím dospěla k nějakým konkrétnějším závěrům. == Poznámky == == Literatura == BRETHOLZ, Berthold. Mocran et Mocran. Zur Kritik der goldenen Bulle König Friedrichs II. für Mähren vom Jahre 1212. Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens. 1901, roč. 5, s. 305-320. FIALA, Zdeněk. O Zlaté bule sicilské. Dějiny a současnost. 1962, roč. 4, čís. 6, s. 1-3. ISSN 0418-5129. Goll, Jaroslav: K výkladu privilegia Fridricha II. pro království České, Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosoficko-historická 1903, s. 1-9. HLAVÁČEK, Ivan. Ještě jednou – a ani to možná ne naposledy – Mocran et Mocran. In: POLÍVKA, Miloslav; ŠMAHEL, František. In memoriam Josefa Macka (1922-1991). Praha: Historický ústav, 1996. ISBN 80-85268-64-7. S. 45-50. HLAVÁČEK, Ivan. Mocran et Mocran. Stručný diskusní epilog Ivana Hlaváčka. Časopis Matice moravské. 2007, roč. 126, s. 369-370. ISSN 0323-052X. HRŮZA, Karel. "Hruza neví či nechce vědět." Několik poznámek k diskusi nad souborem basilejských listin z 26. září 1212 a charakterem přemyslovské vlády. Časopis Matice moravské. 2007, roč. 126, s. 371-376. ISSN 0323-052X. KOSS, Rudolf. Mocran et Mocran. Zprávy českého zemského archivu. 1927, roč. 7. ISSN 1803-2532. PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl I., Od prvověkosti až do roku 1253. 4. vyd. Praha: Bursík & Kohout, 1921. 554 s. S. 285. ŠUSTA, Josef. Václav II. a koruna polská. Český časopis historický. 1915 ročník = 21, s. 313-346. ISSN 0862-6111. WIHODA, Martin. Der dornige Weg zur "Goldenen Bulle" von 1212 für Markgraf Vladislav Heinrich von Mähren. In: HRUZA, Karel; HEROLD, Paul A. Wege zur Urkunde, Wege der Urkunde, Wege der Forschung : Beiträge zur europäischen Diplomatik des Mittelalters. Wien: Böhlau, 2005. ISBN 3-205-77271-7. S. 65-79. WIHODA, Martin. Imperator electus. In: NODL, Martin; SOMMER, Petr. Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70. narozeninám. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-605-X. S. 299–307. WIHODA, Martin. Mocran et Mocran. Český časopis historický. 1994, roč. 92, s. 213-226. ISSN 0862-6111. WIHODA, Martin. Mocran et Mocran jako prostor k zamýšlení. Časopis Matice moravské. 2007, roč. 126, s. 377-410. ISSN 0323-052X. WIHODA, Martin. "... nec petiuimus nec habemus..." Zlatá bula sicilská v královské volbě roku 1306. In: BOROVSKÝ, Tomáš; JAN, Libor; WIHODA, Martin. Ad vitam et honorem : profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Brno: Matice moravská, 2003. ISBN 80-86488-13-6. S. 261-272. WIHODA, Martin. Polská koruna českých králů. Český časopis historický. 2004, roč. 102, s. 721-744. ISSN 0862-6111. WIHODA, Martin. Zlatá bula sicilská : podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha: Argo, 2005. 316 s. ISBN 80-7203-682-3. ŽEMLIČKA, Josef. Mocran et Mocran. Třetí basilejská listina Fridricha II. v kontextu Zlaté buly sicilské. Český časopis historický. 2006, roč. 104, s. 733-781. ISSN 0862-6111. ŽEMLIČKA, Josef. Mocren, Mogkran, Muckern. Kde hledat říšský majetek Mocran et Mocran? Český časopis historický. 2007, roč. 105, s. 305-350. ISSN 0862-6111. ŽEMLIČKA, Josef. Österreich und Böhmen 1156-1212 : Versuch eines historischen Vergleich des Privilegium minus und der Goldenen Bulle von Sizilien. Historica : historical sciences in the Czech Republic. Series Nova. 2008, roč. 13, s. 47-74. ISSN 1210-8499. ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198-1253. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9. S. 109-110. ŽEMLIČKA, Josef. Zlatá bula sicilská. Praha: Melantrich, 1987. 40 s. == Související články == Zlatá bula - vysvětlení pojmu Obléhání Milána Zlatá bula ulmská Zlatá bula melfská == Externí odkazy == Dílo Zlatá bula sicilská ve Wikizdrojích Zlatá bula sicilská v digitálním archivu Monasterium.net Kritická edice privilegia v CDB II. Digitální kopie prvního basilejského privilegia Digitální kopie druhého basilejského privilegia Digitální kopie třetího basilejského privilegia Znění Zlaté buly sicilské Zlatá bula sicilská Text Zlaté buly sicilské v překladu Pavla Rakouše Zlatá bula sicilská - listina z "nejvzácnějších"

PERSON

PERSON

008388

... Pouze tužky s čínským grafitem se barvily na žluto. V některých zemích jsou běžně žlutá taxi. Počátek této praxe nalezneme v New Yorku, kde Harry N. Allen natřel své taxi na žluto, když zjistil, že žlutá je na dálku nejlépe viditelnou barvou. Žlutá je mezi mezinárodními politickými organizacemi barva liberálů. Žlutého papíru užívají Zlaté stránky – součást telefonního seznamu, který je tříděn podle kategorií. Dočasné vodorovné dopravní značky jsou provedeny žlutou barvou (na rozdíl od trvalých, které jsou bílé). V barevném značení odporů znamená žlutá barva číslici 4 Žlutá je typická barva pro moč == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu žlutá ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo žlutý ve Wikislovníku

Jaká barva je typická pro moč?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Žlutá

Žlutá je typická barva pro moč

Žlutá je jedna ze základních barev barevného spektra, je to barva monochromatického světla o vlnové délce mezi 565 nm a 590 nm. Žlutá barva patří mezi základní barvy při subtraktivním míchání používaném při barevném tisku (viz CMYK), jejím doplňkem je modrá. (Někteří umělci uznávají tradiční teorii barev, podle které je doplňkem žluté barvy nachová.) == Použití a symbolika žluté barvy == Žlutá je velice výrazná barva, maximum slunečního záření je právě v oblasti žluté barvy, lidské oko je na žlutou barvu velice citlivé. Z toho důvodu se žlutá používá pro upoutání pozornosti, jako varování a podobně: Žlutá je (též v přírodě) barvou signální. Nejvyššího účinku dosahuje v kontrastu s černou. Na semaforu znamená žlutá barva "pozor", signalizuje brzkou změnu signálu. Ve sportu žlutá barva slouží pro varování (žlutá karta), při automobilových závodech signalizuje žlutá vlajka výstrahu, auta se nesmí předjíždět. Vysoce viditelné žluté barvy jsou používány pro silniční konstrukční zařízení, žlutým majáčkem jsou označena vozidla, která by mohla ohrozit okolní provoz. V Kanadě a USA jsou školní autobusy natřeny na žluto z důvodu viditelnosti a bezpečnosti. Žlutá v umění často zastupuje zlatou a jako taková je symbolem věčnosti. Jako "žlutá rasa" se označují asiaté. V USA ve 20. století byli imigranti z Číny a jiných východoasijských zemí hanlivě nazývání "Žlutá hrozba". V tradičním západním umění je žlutá barvou bohatství, otcovství, ale též závisti, Jidáše, Židů a synagogy. Žlutá barva byl symbol čínských císařů a čínské monarchie. Byla to také barva Nové Strany v Čínské republice. Tužky mají žlutou barvu kvůli své spojitosti s Čínou, kde se nachází nejlepší grafit. Pouze tužky s čínským grafitem se barvily na žluto. V některých zemích jsou běžně žlutá taxi. Počátek této praxe nalezneme v New Yorku, kde Harry N. Allen natřel své taxi na žluto, když zjistil, že žlutá je na dálku nejlépe viditelnou barvou. Žlutá je mezi mezinárodními politickými organizacemi barva liberálů. Žlutého papíru užívají Zlaté stránky – součást telefonního seznamu, který je tříděn podle kategorií. Dočasné vodorovné dopravní značky jsou provedeny žlutou barvou (na rozdíl od trvalých, které jsou bílé). V barevném značení odporů znamená žlutá barva číslici 4 Žlutá je typická barva pro moč == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu žlutá ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo žlutý ve Wikislovníku

ADJ_PHRASE

ENTITY

004447

Česká obchodní inspekce (zkráceně ČOI) je orgán státní správy podřízený Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR. Ústředního ředitele ČOI jmenuje ministr průmyslu a obchodu. ČOI byla ustanovena zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci. Je nástupnickou organizací někdejší Státní obchodní inspekce. Člení se na ústřední inspektorát a jemu podřízené inspektoráty se sídly v krajských městech. Česká obchodní inspekce kontroluje a dozoruje právnické a fyzické osoby prodávající nebo dodávající výrobky a zboží na vnitřní trh, poskytující služby nebo vyvíjející...

Kterým zákonem byla ustanovena Česká obchodní inspekce?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A1_obchodn%C3%AD_inspekce

ČOI byla ustanovena zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci.

Česká obchodní inspekce (zkráceně ČOI) je orgán státní správy podřízený Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR. Ústředního ředitele ČOI jmenuje ministr průmyslu a obchodu. ČOI byla ustanovena zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci. Je nástupnickou organizací někdejší Státní obchodní inspekce. Člení se na ústřední inspektorát a jemu podřízené inspektoráty se sídly v krajských městech. Česká obchodní inspekce kontroluje a dozoruje právnické a fyzické osoby prodávající nebo dodávající výrobky a zboží na vnitřní trh, poskytující služby nebo vyvíjející jinou podobnou činnost na vnitřním trhu, poskytující spotřebitelský úvěr nebo provozující tržiště (tržnice), pokud podle zvláštních právních . předpisů nevykonává tento dozor jiný správní úřad. dodržování podmínek stanovených k zabezpečení jakosti zboží nebo výrobků (kromě potravin) včetně jejich zdravotní nezávadnosti, podmínek pro skladování a dopravu; zda se při prodeji zboží používají ověřená měřidla (pokud ověření podléhají .), a zda používaná měřidla odpovídají příslušným předpisům, technickým normám či patřičnému schválení; dodržování podmínek stanovených právními a jinými příslušnými předpisy pro poskytování určitých služeb a provozování některých specifických činností; zda při uvádění výrobků na trh byly tyto výrobky opatřeny náležitým . povinným označením, popřípadě zda k nim byl vydán či přiložen předepsaný certifikát, zda vlastnosti stanovených výrobků uvedených na trh odpovídají příslušným technickým požadavkům a podobně; zda výrobky uváděné na trh jsou bezpečné; zda jsou při sjednávání spotřebitelského úvěru dodržovány povinnosti stanovené právními . předpisy (pokud dozor v daném případě nevykonává Česká národní banka). č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, č. . 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, č. 477/2001 Sb., o obalech, č. . 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách, č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými . výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, č. 189/1999 Sb ., o nouzových zásobách ropy, č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na . pozemních komunikacích (např. taxislužby a pod.), č. 247/2006 Sb., o omezení provozu zastaváren a některých jiných provozoven v noční době, č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). Za porušení uvedených zákonů může Česká obchodní inspekce v některých případech uložit kontrolovanému subjektu pokutu až do výše 50 milionů Kč. Za méně závažná porušení zákona mohou inspektoři ČOI uložit příkazem na místě kontrolované osobě blokovou pokutu do 5000 Kč, a to i fyzickým osobám prodávajícím produkty z vlastní drobné chovatelské či pěstitelské činnosti anebo lesní plodiny. Kromě finančních sankcí uplatňuje ČOI i zákazy prodeje výrobků, resp. zákazy uvádění výrobků na trh, a to v případě, že tyto neodpovídají požadavkům právních předpisů. Česká obchodní inspekce nekontroluje kvalitu potravin, pokrmů a tabákových výrobků. Těmito produkty a službami se ČOI zabývá pouze z hlediska poctivosti jejich prodeje (jako je správné účtování ceny a pod.). Dozor nad kvalitou potravinářských výrobků vykonává Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Dozor nad zdravotní nezávadností potravin živočišného původu, nad ochranou našeho území před možným zavlečením nebezpečných nákaz nebo jejich nositelů vykonává Státní veterinární správa České republiky. Státní zdravotní dozor nad dodržováním zákazů a plněním povinností stanovených zákony a předpisy o ochraně veřejného zdraví, včetně ochrany zdraví při práci, vykonávají orgány ochrany veřejného zdraví. Na internetových stránkách www.coi.cz naleznete všechny základní informace o České obchodní inspekci. Jsou zde rovněž zveřejňovány informace v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Česká obchodní inspekce poskytuje občanům informační a poradenské služby, a to v obvyklých pracovních dnech na každém z jejích pracovišť. Informace pro média poskytuje v souladu se zákonem č. 46/2000 Sb. tiskový mluvčí ČOI. Od 27. října 2013 zveřejňuje veškerá data o provedených kontrolách, přijatých opatření a uložených pokutách ve formátu otevřených dat. ČOI byla prvním orgánem veřejné správy, který začal poskytovat otevřená data o kontrolách a také prvním orgánem veřejné správy, který začal poskytovat otevřená data v podobě Linked open data (propojitelných otevřených dat) ve formátu RDF. Při ČOI působí také Evropské spotřebitelské centrum ČR, které poskytuje informace o právech spotřebitelů při přeshraničním nakupování u obchodníků z jiných zemí Evropské unie, Norska a Islandu a také bezplatně pomáhá řešit spory českých spotřebitelů s prodejci zboží a poskytovateli služeb z uvedených zemí. ESC ČR je členem sítě Evropských spotřebitelských center (ECC-Net), zřízené a financované Evropskou komisí a státy, podílejícími se na tomto projektu. Více naleznete na webu www.evropskyspotrebitel.cz. Česká obchodní inspekce oficiální stránky Evropské spotřebitelské centrum oficiální stránky

ENTITY

ENTITY

009303

Vlajka Grónska byla navržena v roce 1985 grónským umělcem Thue Christiansenem. Na vlajce je znázorněno slunce vycházející nad polárním ledovcem, které značí návrat světla a tepla při letním slunovratu. Červená a bílá, jako na dánské vlajce, znázorňují grónskou svázanost s Dánskem a Skandinávií. V Grónsku je vedle grónské vlajky vyvěšována společně i dánská. Grónská vlajka platí jako státní symbol i v Dánsku. == Galerie == == Odkazy == === Reference === === Související články === Znak Grónska Grónská hymna === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Vlajka Grónska ve Wikimedia Commons

Které barvy na Grónské vlajce znázorňují grónskou svázanost s Dánskem a Skandinávií?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Grónská_vlajka

Červená a bílá, jako na dánské vlajce, znázorňují grónskou svázanost s Dánskem a Skandinávií.

Vlajka Grónska byla navržena v roce 1985 grónským umělcem Thue Christiansenem. Na vlajce je znázorněno slunce vycházející nad polárním ledovcem, které značí návrat světla a tepla při letním slunovratu. Červená a bílá, jako na dánské vlajce, znázorňují grónskou svázanost s Dánskem a Skandinávií. V Grónsku je vedle grónské vlajky vyvěšována společně i dánská. Grónská vlajka platí jako státní symbol i v Dánsku. == Galerie == == Odkazy == === Reference === === Související články === Znak Grónska Grónská hymna === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Vlajka Grónska ve Wikimedia Commons

ADJ_PHRASE

OTHER

004905

... Většinou se jedná o sebevraždy demonstrativní, podle statistik ženy takové pokusy dělají 4× častěji než muži. Nejčastěji k tomuto činu přistupují lidé mezi 45 a 50 lety, nejčastějším způsobem je oběšení. Podle výzkumů je 30-90 % (záleží na postoji autora výzkumu) sebevražd spojeno s psychickými poruchami, typicky s depresemi, závislostí na alkoholu, schizofrenií a poruchami osobnosti (nejvíce s emočně nestabilní a antisociální). Počet sebevražd se do roku 2007 (včetně) dlouhodobě snižoval a očekává se, že tento trend bude, navzdory přechodnému zvyšování (2008-2013), dále pokračovat. To je způsobeno také kvalitnějšími antidepresivy a kvalitnější psychiatrickou péčí. Významné nárůsty počtu sebevražd jsou svázány s obdobím zásadních změn, ať již se jedná o třicátá léta 20. století (ekonomická krize, začátek 2. světové války) nebo přelom 60. a 70. let 20. století (normalizace). Poválečné maximum patří roku 1970 s 2 824 zemřelými sebevraždou....

S čím jsou svázány významné nárůsty počtu sebevražd?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sebevra%C5%BEda

Významné nárůsty počtu sebevražd jsou svázány s obdobím zásadních změn, ať již se jedná o třicátá léta 20. století (ekonomická krize, začátek 2. světové války) nebo přelom 60. a 70. let 20. století (normalizace).

Sebevražda (Latinsky suicidium, výraz odvozený od sui caedere, tedy zabít sám sebe) je čin, kterým člověk úmyslně zapříčiní vlastní smrt. "Z psychologického hlediska je sebevražda agresí obrácenou proti sobě. Lze si však představit i jiné psychologické mechanismy včetně projevu zoufalství, existenciální tísně a neschopnosti dál žít." Příčinou může být deprese, bipolární porucha, schizofrenie, alkoholismus, narkomanie aj. Svou roli nezřídka hrají i stresové faktory, jako například finanční potíže nebo problémy s mezilidskými vztahy. Snaha zabránit sebevraždám se odráží v omezení přístupu ke střelným zbraním, v léčbě duševních nemocí, v psychoterapii, v terapii při zneužívání návykových látek i zlepšování ekonomického rozvoje. Nejběžnější způsoby sebevraždy se v různých zemích liší a částečně souvisejí s dostupností prostředků k jejímu provedení. Mezi časté formy patří oběšení, otrava pesticidy a použití střelné zbraně. Na následky sebevraždy každoročně zemře přibližně 800 000 až jeden milión osob, což celosvětově činí sebevraždu desátou hlavní příčinou úmrtí. Mezi sebevrahy je více mužů než žen, přičemž u mužů je pravděpodobnost, že se zabijí, třikrát až čtyřikrát větší než u žen. Každý rok dojde přibližně k 10 až 20 miliónům neúspěšných pokusů o sebevraždu; ty jsou častěji zaznamenány u mladších osob a u žen. Názory na sebevraždu byly vždy ovlivňovány širšími existenčními tématy, jako jsou náboženství, čest a smysl života. Abrahámovská náboženství sebevraždu tradičně považují za urážku Boha, neboť vyznávají posvátnost života. Během samurajské éry v Japonsku byl rituál seppuku uznáván jako prostředek odčinění selhání nebo forma protestu. Satí, nyní nezákonný hinduistický pohřební obřad, očekával od vdovy sebeupálení na manželově pohřební hranici, ať už dobrovolně nebo pod nátlakem ze strany rodiny a společnosti. Zatímco dříve byly sebevražda i pokus o ni trestně postižitelné, ve většině západních zemí tomu tak již není. Ve většině islámských zemí však zůstává tento způsob odchodu ze života trestným činem. Ve 20. a 21. století byla sebevražda formou sebeupálení prostředkem protestu, zatímco Kamikaze a sebevražedné bombové útoky byly využívány jako forma vojenské nebo teroristické taktiky. Sebevražda, označovaná rovněž jako dokonaná sebevražda, je "akt odnětí si vlastního života". Pokus o sebevraždu nebo sebevražedné chování bez fatálních následků jsou pak charakterizovány jako sebepoškození motivované touhou ukončit vlastní život, které však nemá za následek smrt. Asistovaná sebevražda je typ sebevraždy, kdy jednotlivec nepřímo pomáhá druhému člověku přivodit si smrt, a to poskytnutím rady nebo prostředků k jejímu spáchání. Tím se asistovaná sebevražda liší od eutanazie, při níž druhá osoba hraje mnohem aktivnější roli. Sebevražedné myšlenky jsou myšlenky na ukončení vlastního života. Slovo sebevražda je spojením zvratného zájmena a slova vrah/vražda (má základ v praslovanském výrazu vorgъ - nepřítel; v češtině došlo k posunu významu). Pro označení vykonání sebevraždy je v češtině ustálené slovní spojení "spáchat sebevraždu". Slovo spáchat se přitom v češtině pojí s negativními jevy (spáchat zločin, spáchat hřích). To souvisí také s vlivem křesťanského nábožeství, které tento skutek považuje za těžký hřích, sebevrahům byl v minulosti dokonce odepřen křesťanský pohřeb. Přitom toto spojení se začalo používat až v 19. století. Dřívější prameny, pokud takový jev popisují, volí přímá slova jako "nalehl na meč" či "oběsil se". V 19. století se používaly také pojmy samovrah, samovražda a také básnické pojmy samobijstvo, samobojstvo. Pro sebevraždu se používají i různé eufemismy, např. dobrovolný odchod ze života, vzít si život. Psycholog Pavel Říčan ve své knize Agresivita a šikana mezi dětmi používá pojmenování suicidium, které překládá jako sebezabití. Připojuje k němu poznámku: "Záměrně neužívám slova "sebevražda", které má odsuzující akcent; ten není u některých suicidií na místě." V českém překladu knihy rakouského esejisty a obhájce sebevraždy Jeana Améryho Vztáhnout na sebe ruku se pro sebevraždu navrhuje termín dobrovolná smrt, pro člověka, který se k sebevraždě chystá označení suicidér a pro oběť dokonané sebevraždy označení suicidant. Mezi faktory, které ovlivňují riziko sebevraždy, patří genetická dispozice, psychiatrické poruchy, narkomanie, různé psychické stavy, kulturní, rodinné a společenské situace a genetika. Duševní onemocnění a zneužívání návykových látek jsou často souběžnými jevy. Mezi další rizikové faktory patří předchozí pokusy o sebevraždu, snadná dostupnost prostředků k jejímu spáchání, předchozí sebevražda v rodině nebo traumatické poranění mozku. Příkladem je počet sebevražd v domácnostech se střelnými zbraněmi, který je vyšší než v domácnostech, které střelné zbraně nevlastní. Socioekonomické faktory, například nezaměstnanost, chudoba, bezdomovectví a diskriminace jsou další skutečnosti, které mohou myšlenky na sebevraždu vyvolat. Přibližně 15-40 % osob zanechává dopis na rozloučenou. Má se za to, že genetika stojí za přibližně 38 % až 55 % případů sebevražedného chování. Váleční veteráni jsou ohroženi vyšším rizikem sebevraždy částečně i v důsledku vyššího počtu případů duševních onemocnění a zdravotních problémů souvisejících s válkou. Vědci předpokládají, že lidé s abnormální verzí genu SKA2 mohou mít větší problémy zastavit příliv hormonů, které jejich tělo produkuje v reakci na stres (KAMINSKI 2014) a díky kterým tělo zůstává v negativním rozpoložení a zvýšené připravenosti reagovat na nebezpečí. Podle experimentů až u 80% sebevrahů je možné pomocí testu předvídat hrozící pokus o sebevraždu. Duševní poruchy jsou v okamžiku sebevraždy častým jevem; odhady se pohybují mezi 27 % a více než 90 % případů. U osob přijatých na psychiatrické oddělení je doživotní riziko dokonané sebevraždy přibližně 8,6 %. Celá polovina osob, jež zemřely v důsledku sebevraždy, pravděpodobně trpěla depresí; tato nebo některá z dalších afektivních poruch, například bipolární porucha, zvyšuje riziko sebevraždy dvacetinásobně. Mezi další významné příčiny sebevražd patří schizofrenie (14 %), poruchy osobnosti (14 %), bipolární porucha a posttraumatická stresová porucha. Na následky sebevraždy umírá přibližně 5 % osob se schizofrenií. Poruchy příjmu potravy jsou dalším onemocněním spojeným s vysokým rizikem sebevraždy. Nejvýznamnějším prediktivním ukazatelem eventuálního dokonání sebevraždy jsou předchozí sebevražedné pokusy. Přibližně 20 % sebevražd předchází dřívější pokus o sebevraždu a z těch, kteří se o sebevraždu pokusí, ji do roka dokoná 1 % a více než 5 % pak sebevraždu spáchá po 10 letech. Ačkoli sebepoškozování není považováno za pokus o sebevraždu, sebepoškozující chování se zvýšeným rizikem sebevraždy souvisí. V přibližně 80 % případů dokonaných sebevražd dotyčná osoba navštívila lékaře během roku předcházejícího úmrtí; ve 45 % tato návštěva proběhla v měsíci předcházejícím sebevraždě. Asi 25-40 % osob, které sebevraždu dokonaly, v předchozím roce kontaktovalo služby péče o duševní zdraví. Zneužívání návykových látek je druhým nejběžnějším rizikovým faktorem sebevraždy po depresi a bipolární poruše. Se sebevraždami souvisí jak chronické zneužívání látek, tak akutní intoxikace. V kombinaci s osobním zármutkem, například z důvodu úmrtí blízké osoby, se riziko ještě dále zvyšuje. Zneužívání látek je také spojováno s poruchami duševního zdraví. Většina osob je v okamžiku spáchání sebevraždy pod vlivem sedativně-hypnotických látek (jako je například alkohol nebo benzodiazepiny); alkoholismus hraje roli u 15 % až 61 % případů. V zemích s vysokou spotřebou alkoholu a vyšší hustotou míst, kde se alkohol rozlévá, je rovněž vyšší počet sebevražd, přičemž tato souvislost se vztahuje zejména na konzumaci destilovaných alkoholických nápojů, nikoli na konzumaci alkoholu obecně. Přibližně 2,2-3,4 % osob léčených z alkoholismu v určitém okamžiku života umírá na následky sebevraždy. Alkoholici, kteří se pokoušejí spáchat sebevraždu, jsou obvykle muži staršího věku, kteří se o ni již dříve pokusili. Ke 3 až 35 % případů úmrtí osob užívajících heroin dochází v důsledku sebevraždy (přibližně čtrnáctinásobek počtu úmrtí osob, které tuto drogu neužívají). Užívání kokainu a metamfetaminů se sebevraždou velmi úzce souvisí. U osob užívajících kokain je riziko nejvyšší během abstinenční fáze. Osoby užívající inhalanty jsou rovněž vystaveny značnému riziku sebevraždy - v určitém okamžiku života se o ni pokusí přibližně 20 % a více než 65 % o ní uvažuje. Kouření cigaret je s rizikem sebevraždy rovněž spojováno. Pro tuto souvislost existuje jen málo důkazů, byly však vysloveny hypotézy, že ti, kteří mají předpoklad ke kouření, mají rovněž předpoklady k sebevraždě, že kouření způsobuje zdravotní problémy, které lidi následně vedou k myšlenkám na ukončení života, a že kouření má vliv na chemické pochody v mozku, které jsou příčinou sebevražedných sklonů. Konopí však podle všeho toto riziko nijak nezvyšuje. Gambleři (patologičtí hráči) jsou v porovnání s běžnou populací spojováni s častějšími myšlenkami na sebevraždu a pokusy o ni. O sebevraždu se pokusí 12 až 24 % patologických hráčů. Počet sebevražd jejich životních partnerů je třikrát vyšší než u běžné populace. Mezi další faktory, které u gamblerů riziko sebevraždy zvyšují, patří duševní nemoci, alkohol a užívání drog. Mezi sebevražedností (suicidalitou) a zdravotními problémy existuje jistá souvislost; ke zmíněným zdravotním potížím mimo jiné patří chronická bolest, traumatické poranění mozku, rakovina, hemodialýza, HIV nebo systémový lupus erythematodes. Diagnóza rakoviny riziko následné sebevraždy přibližně zdvojnásobuje. Zvýšená sebevražednost přetrvává i po vypořádání se s depresivním onemocněním nebo závislostí na alkoholu. U osob s více než jedním onemocněním je riziko obzvláště vysoké. V Japonsku jsou zdravotní problémy uváděny jako hlavní důvod sebevraždy. Poruchy spánku, například nespavost a spánková apnoe, jsou u deprese a sebevraždy dalšími rizikovými faktory. V některých případech mohou být poruchy spánku rizikovým činitelem nezávislým na depresi. Symptomy podobnými afektivním poruchám se může projevovat celá řada dalších onemocnění, mezi něž patří např. hypotyreóza, Alzheimerova choroba, nádory mozku, systémový lupus erythematodes a nežádoucí vedlejší účinky řady léků (například beta blokátorů a steroidů). Riziko sebevraždy zvyšuje řada psychosociálních stavů. Patří mezi ně pocit beznaděje, ztráta radosti ze života, deprese a úzkostlivost. Roli hraje rovněž snížená schopnost řešit problémy, ztráta dřívějších schopností a snížená kontrola impulzivního chování. U starších osob je významným faktorem vnímání sebe sama jako přítěže pro ostatní. Riziko zvyšují také nedávné stresující životní situace, například ztráta člena rodiny nebo přítele, ztráta zaměstnání, společenská izolace (např. osamělý život). Vyššímu riziku jsou vystaveni i ti, kteří nikdy nevstoupili do manželského svazku. Riziko sebevraždy může snížit aktivní víra člověka. To je přičítáno negativnímu postoji, který k sebevraždě mnohá náboženství zaujímají, a větší vztahové pospolitosti, kterou náboženství může poskytovat. U muslimů, stejně jako jiných skupin věřících, byl prokázán nižší počet sebevražd. Někteří lidé mohou sebevraždu spáchat jako únik před šikanou či předsudky. Sexuální zneužívání v dětství a čas strávený v pěstounské péči jsou rovněž dalšími z rizikových faktorů. Má se za to, že sexuální zneužívání k celkovému riziku přispívá až z 20 %. Vývojová psychologie vysvětluje sebevraždu tak, že může zlepšovat inkluzivní zdatnost. Osoba, která páchá sebevraždu, již nemůže mít více dětí a tím, že zůstává naživu, odčerpává zdroje a prostředky, které by mohlo využívat její příbuzenstvo. Námitkou je, že smrt zdravých dospělých jedinců reprodukční schopnost pravděpodobně nijak nezvýší. Adaptace na velmi odlišné původní prostředí může být v tom současném kontraproduktivní. S rizikem sebevraždy souvisí také chudoba. Relativní chudoba jedince, jež se v porovnání s jeho okolím zvyšuje, přispívá k růstu rizika sebevraždy. Od roku 1997 spáchalo v Indii sebevraždu přes 200 000 rolníků, a to částečně kvůli problémům s dluhy. V Číně je sebevražda třikrát pravděpodobnější ve venkovských regionech než ve městech, a to částečně z důvodu finančních obtíží v těchto oblastech země. Důležitou roli v problematice sebevražd hrají média, včetně internetu. Způsob, jakým sebevraždu prezentují, může mít v důsledku velkého množství zpráv, prominentně a opakovaně uváděných a sebevraždu glorifikujících nebo romantizujících, negativní vliv. Je-li uveden podrobný popis toho, jak konkrétními prostředky sebevraždu spáchat, může se četnost použití tohoto způsobu sebevraždy napříč celou populací zvýšit. Tento spouštěcí faktor epidemií sebevražd nebo tzv. inspirovaných sebevražd je známý jako Wertherův efekt, pojmenovaný po protagonistovi Goetheho díla Utrpení mladého Werthera, který sebevraždu sám spáchal. Riziko je vyšší u dospívajících, kteří si mohou smrt romantizovat. Zdá se, že zatímco vliv sdělovacích prostředků je významný, vliv zábavních prostředků nelze jednoznačně vymezit. Objevily se návrhy, aby protikladem Wertherova efektu byl tzv. Papagenův efekt, kdy poskytování informací o mechanismech zvládání náročných situací může mít ochranný efekt. Výraz je založen na postavě Mozartovy opery Kouzelná flétna, která se ze strachu ze ztráty milované dívky chystá spáchat sebevraždu, dokud mu přátelé nepomohou. Pokud by média podávala zprávy vhodným způsobem, bylo by možno riziko sebevražd snížit. Získání podpory ze strany mediálního průmyslu však může být zejména z dlouhodobého hlediska obtížné. Racionální sebevražda je promyšlené a odůvodněné odnětí si vlastního života, ačkoli někteří se domnívají, že sebevražda není logická nikdy. Akt dobrovolného odchodu ze života ve prospěch druhých je známý jako altruistická sebevražda. Příkladem může být starý člověk, který svůj život ukončí proto, aby mladším lidem v komunitě zanechal větší množství potravy. V některých eskymáckých kulturách je tento krok vnímán jako projev vážnosti, odvahy nebo moudrosti. Sebevražedný útok je politický čin, při kterém se útočník dopouští násilí na ostatních, přičemž ví, že tento krok povede k jeho vlastní smrti. Někteří sebevražední bomboví útočníci páchají útoky ve snaze o získání titulu mučedníka. Útoky kamikadze byly prováděny jako úkol motivovaný vyšším principem nebo morální povinností. Vražda a následná sebevražda je skutek vraždy do týdne následovaný sebevraždou osoby, která vraždu spáchala. Hromadné sebevraždy jsou často páchány pod sociálním tlakem, kdy se členové vzdávají své osobní nezávislosti ve prospěch vůdce. Masovou sebevraždu mohou spáchat i pouzí dva lidé - taková sebevražda se pak nazývá sebevražedný pakt. Za výjimečných okolností, kdy je pokračování života chápáno jako nesnesitelné, přistupují lidé k sebevraždě jako k prostředku úniku. Někteří vězni v nacistických koncentračních táborech volili dobrovolnou smrt tím, že se záměrně dotkli elektřinou napájených plotů. Nejčastější způsoby provedení sebevraždy se v různých zemích liší. K těm nejběžnějším patří zejména sebevražda oběšením, otrávením pesticidy a za použití střelné zbraně. Má se za to, že tyto rozdíly existují částečně v důsledku dostupnosti prostředků pro spáchání sebevraždy jistým způsobem. Průzkum provedený v 56 zemích ukázal, že ve většině z nich je nejběžnější formou sebevraždy oběšení, kterému se přičítá 53 % sebevražd mužů a 39 % sebevražd žen. 30 % sebevražd na celém světě je spácháno za použití pesticidů. Četnost využití tohoto postupu se však značně liší - od 4 % v Evropě až po více než 50 % v Tichomoří. Běžný je rovněž v Latinské Americe, protože pro zemědělské obyvatelstvo je nejpřístupnější. V mnoha zemích stojí předávkování léky za přibližně 60 % sebevražd žen a 30 % sebevražd mužů. Mnoho sebevražd je neplánovaných a dochází k nim v průběhu akutních období rozpolcenosti. Úmrtnost se liší podle použitých prostředků: střelné zbraně 80-90 %, utonutí 65-80 %, oběšení 60-85 %, otrava výfukovými plyny 40-60 %, sebevražedný skok 35-60 %, sebevražedná otrava oxidem uhelnatým 40-50 %, pesticidy 6-75 %, předávkování léky 1,5-4 %. Nejobvyklejší způsoby pokusu o sebevraždu se od nejčastějších úspěšných způsobů liší - až 85 % pokusů o sebevraždu v rozvinutých zemích souvisí s předávkováním léky. Ve Spojených státech stojí za 57 % sebevražd použití střelné zbraně, přičemž tento způsob je běžnější spíše u mužů než u žen. Dalšími častými metodami jsou oběšení u mužů a otrava u žen, které společně stojí za přibližně 40 % sebevražd v USA. Ve Švýcarsku, kde střelnou zbraň vlastní téměř každý, dosahují nejvyššího počtu sebevraždy oběšením. Sebevražedné skoky jsou obvyklé v Hong Kongu a Singapuru, kde stojí za 50 % a 80 % sebevražd. V Číně je nejčastějším způsobem sebevraždy pozření pesticidů. V Japonsku stále dochází k sebevraždám vlastnoručním proříznutím dutiny břišní, známému rovněž jako seppuku nebo harakiri, nejobvyklejším způsobem je však oběšení. Jde o naplánované rozhodnutí, člověk nevidí důvod, proč dál setrvávat na světě. Lze dokonce konstatovat, že detaily provedení připravuje a plánuje velice pečlivě, někdy až zálibně. Velmi často ji plánuje v naprostém soukromí. Je velice obtížné této sebevraždě zabránit, protože bez odborné pomoci touha po klidu a dosažení pomyslného ráje přetrvává a vede k novým přípravám. Otázka podílu viny nejbližšího okolí dotyčného je velmi diskutabilní. Ne každý dokáže odhadnout nebo dokonce vyhodnotit jakékoliv známky "volání o pomoc", pokud jsou vůbec rozpoznatelné v poslední fázi příprav. Bilanční sebevraždy často páchají vážně nemocní lidé. Vznikne z náhlého popudu, a to i při dlouhodobých depresích, může působit velmi náhle. Šok z momentálního psychického úrazu překryje vše ostatní a dokáže překrýt i pud sebezáchovy. Pokud se podaří sebevraha zadržet, roste šance na potlačení této nejjednodušší zničující optiky. Obnoví se potřeba žít nebo alespoň strach z bolesti. Stává se, že i impulzivní sebevrah kolem sebe nechá náznaky, kterými podvědomě volá o pomoc a pozornost okolí. Předstíraná sebevražda je velmi oblíbený nástroj citového vydírání, při kterém je obětí jednoznačně okolí. Sebevrah si zajistí, aby někdo přišel a našel ho. Bolest z pořezaných zápěstí nebo předloktí vnímá optikou velikosti trestu toho, kdo to zavinil - tedy vydírané osoby. "Bolí mě to proto, že jsi byl zlý." Hrubší zacházení s vyděračem se ukázalo jako celkem přínosné. Ve zdravotnických zařízeních bývali "práškaři" nuceni podílet se na úklidu po výplachu žaludku, řezné rány se zašívaly bez většího umrtvení. Stále platí, že přistoupení na hru sebevraha znamená jeho vítězství. Jsou známy i případy (neteroristických) aktů sebevraždy, které vyjadřují politické postoje a burcují veřejnost. Často jsou pak oslavovány jako hrdinské činy. Z českého prostředí sem patří sebeupálení Jana Palacha a Jana Zajíce v roce 1969 na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, ještě před nimi tímto způsobem protestoval proti okupaci Československa polský účetní Ryszard Siwiec. Sebeupálením protestoval také v roce 1960 buddhistický mnich Thich Quang Duc v Saigonu (Jižní Vietnam) a Norman Morrison ve Spojených státech proti válce ve Vietnamu. Ke smrti může vést také protestní hladovka, což málem postihlo Mahátmu Gándhího, který se snažil zabránit bojům mezi hinduisty a muslimy. Úmrtí vlastním přičiněním, ale bez předchozího úmyslu, náhodou (opilec se smrtelně poraní pádem). Biická sebevražda - motiv má původ v realitě, když člověk např. kvůli dluhům vyhodnotí svou situaci jako bezvýchodnou; patická - původ v patologii, např. schizofrenik se zabije kvůli strachu z halucinovaných objektů. Podrobnější informace naleznete v článku Rozšířená vražda. Je sebevražda, při které se rozhodne sebevrah rozhodnout i o osudu svých blízkých. Má přitom představu, že sebevražda je lepší východisko nejen pro něj, ale i pro tyto blízké (nejčastěji děti). Sebevrah se tak stává vrahem, příkladem je např. Romana Zienertová, která svou sebevraždu nestihla dokonat. Pro sebevraždu ani depresi neexistuje žádná jednotná základní patofyziologie. Má se však za to, že je výsledkem souhry řady behaviorálních, socioenvironmentálních a psychiatrických faktorů. Nízká hladina mozkového neurotrofického faktoru (BDNF) je se sebevraždou spojována přímo i nepřímo prostřednictvím jeho role v depresi, posttraumatické stresové poruše, schizofrenii a obsesivně kompulzivní poruše. Pitevní studie zjistily sníženou hladinu BDNF v hipokampu a prefrontální mozkové kůře u osob s psychiatrickými onemocněními i u těch, které jimi netrpí. Má se za to, že hladina mozkového neurotransmiteru serotoninu je u osob páchajících sebevraždu nízká. Tato domněnka je částečně založena na prokázaně zvýšené hladině 5-HT2A receptorů zjištěné po smrti. Mezi další důkazy patří snížená hladina kyseliny 5-hydroxyindoloctové, produktu rozkladu serotoninu, v mozkomíšním moku. Přímé důkazy je však obtížné shromáždit. Epigenetika, věda zabývající se změnami genetické exprese v reakci na environmentální faktory, které nemění základní DNA, hraje v určování rizika sebevraždy rovněž jistou roli. Prevence sebevražd je pojem používaný pro kolektivní snahy s cílem snížit počet sebevražd prostřednictvím preventivních opatření. Snížení přístupu k určitým prostředkům, například ke střelným zbraním nebo jedům, riziko sebevraždy snižuje. Mezi další opatření patří omezení přístupu k dřevěnému uhlí (zapříčiňující otravu oxidem uhelnatým) a bariéry na mostech a ve stanicích metra. Účinná může být také léčba závislosti na drogách a alkoholu, léčba deprese a léčba osob, které se v minulosti o sebevraždu pokusily. Někteří jako preventivní strategii navrhují omezení přístupu k alkoholu (například snížením počtu barů). Ačkoli jsou krizové linky běžné, pro potvrzení či vyvrácení jejich efektivity existuje jen málo důkazů. U adolescentů, kteří v nedávné době o sebevraždě přemýšleli, výsledky podle všeho zlepšuje kognitivně behaviorální terapie. Ekonomický rozvoj může díky svému vlivu na šíření chudoby počet sebevražd také snížit. Snahy o zvýšení frekvence společenských styků, zejména u starších mužů, mohou být rovněž účinné. O dopadu soustavného vyšetřování celkové populace na výsledný počet sebevražd existuje jen minimum údajů. Jelikož počet osob, jejichž výsledek je po provedení testu pozitivní, aniž by u nich existovalo riziko sebevraždy, je vysoký, panují obavy o to, že vyšetřování by mohlo významným způsobem zvýšit vytížení orgánů péče o duševní zdraví. Posouzení stavu osob, u nichž je riziko vysoké, se však stále doporučuje. Zdá se, že dotazy týkající se sebevražednosti samotné riziko nijak nezvyšují. U osob s problémy s duševním zdravím může riziko sebevraždy snížit řada léčebných postupů. Aktivně sebevražedné osoby mohou být přijaty do psychiatrické péče na základě dobrovolného rozhodnutí či proti jejich vůli. Osobní věci, které by dotyčný mohl použít k sebepoškození, jsou obvykle zabaveny. Někteří kliničtí lékaři dávají svým pacientům k podpisu smlouvu o prevenci sebevraždy, ve které pacienti souhlasí, že si v případě propuštění neublíží. Důkazy však žádný významný vliv této praxe nedokládají. Pokud je u osoby riziko nízké, může být stanovena ambulantní léčba. U osob s hraniční poruchou osobnosti s chronickými sebevražednými sklony se krátkodobá hospitalizace neukázala být účinnější než komunitní péče s cílem zlepšení výsledků. Existují předběžné důkazy, že psychoterapie, konkrétně dialektická behaviorální terapie, snižuje sebevražednost u dospívajících i u osob s hraniční poruchou osobnosti. Neexistují však důkazy pro úbytek dokonaných sebevražd. Ve vztahu k výhodám a škodlivosti antidepresiv panují spory. Zdá se, že u mladších osob novější antidepresiva, například SSRI, zvyšují riziko sebevražednosti z 25 na 40 promile. U starších osob však mohou toto nebezpečí snižovat. Lithium se zdá být účinné při snižování rizika u osob s bipolární poruchou a unipolární depresí na téměř stejnou úroveň jako u obecné populace. Po pokusu o sebevraždu (pokud neskončí smrtí) bývá často nezbytné psychiatrické vyšetření a případně následná léčba. Aby se pokus o sebevraždu neopakoval je nutné najít příčinu pokusu a tu eliminovat. Sebevraždou ukončí svůj život přibližně 0,5 % až 1,4 % lidí. Na přelomu let 2008/2009 byla sebevražda globálně desátou nejčastější příčinou úmrtí, přičemž ročně takto zemře zhruba 800 000 až milión lidí; úmrtnost je tedy 11,6 na 100 000 obyvatel ročně. Od 60. let 20. století do roku 2012 vzrostl počet sebevražd o 60 %; výrazné zvýšení bylo zaznamenáno zejména v rozvojovém světě. Na každou sebevraždu končící smrtí připadá 10 až 40 pokusů o sebevraždu. Mezi jednotlivými zeměmi a časovými obdobími existují velké rozdíly v počtu sebevražd. V roce 2008 tvořily sebevraždy v Africe 0,5 % z celkového počtu úmrtí, v jihovýchodní Asii 1,9 %, v Severní a Jižní Americe 1,2 % a v Evropě 1,4 %. Počet úmrtí sebevraždou na 100 000 obyvatel dosáhl v Austrálii 8,6, v Kanadě 11,1, v Číně 12,7, v Indii 23,2, ve Spojeném království 7,6 a v USA 11,4. Sebevražda byla v roce 2009 desátou nejčastější příčinou smrti ve Spojených státech (tehdy došlo k přibližně 36 000 případů). Kolem 650 000 lidí ročně je v důsledku pokusu o sebevraždu přijato na pohotovostní oddělení. V Litvě, Japonsku a Maďarsku byl zaznamenán nejvyšší poměrný počet sebevražd. Zeměmi s absolutně nejvyšším počtem sebevražd jsou Čína a Indie, kde dochází k více než polovině případů. V Číně je sebevražda dokonce pátou nejčastější příčinou smrti. V západním světě umírá sebevraždou třikrát až čtyřikrát více mužů než žen, i když ženy se o ni pokoušejí čtyřikrát častěji. Příčinou je skutečnost, že muži užívají k ukončení života podstatně nebezpečnější prostředky. Tento rozdíl je ještě výraznější u osob starších 65 let; v této věkové kategorii páchá sebevraždu desetkrát více mužů než žen. Na Čínu připadá jeden z nejvyšších počtů ženských sebevražd na světě a je to současně také jediná země, kde je sebevražda u žen častější než u mužů (v poměru 0,9). Ve východním Středomoří je počet sebevražd mužů a žen téměř vyrovnán. Počet sebevražd žen je nejvyšší v Jižní Koreji - 22 na 100 000 obyvatel; obecně jsou tyto údaje rovněž vysoké v jihovýchodní Asii a západním Tichomoří. U statistického zpracování a interpretace záleží, jakým způsobem je míra sebevražednosti vyjádřena. V řadě zemí je počet sebevražd nejvyšší u osob středního věku nebo starších lidí. Absolutní počet sebevražd je ale nejvyšší ve věku mezi 15 a 29 lety, neboť tato věková skupina je nejpočetnější. Ve Spojených státech jsou údaje nejvyšší u mužů europoidní rasy starších 80 let, přestože mladí lidé se o sebevraždu pokoušejí častěji. Sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí u adolescentů a mladých mužů, hned po úmrtí na následky nehody. U mladých mužů v rozvinutém světě jde o příčinu smrti v téměř 30 % případů. V rozvojovém světě jsou tyto údaje podobné, tvoří však nižší procento všech úmrtí v důsledku vyššího počtu úmrtí zaviněných jinými úrazy. V jihovýchodní Asii dochází na rozdíl od jiných oblastí světa k sebevraždám mladých žen mnohem častěji než u žen starších. Sebevražda je v ČR nejčastější příčinou nepřirozeného úmrtí. V období let 2001-2005 bylo v Česku zaznamenáno 8 023 sebevražd (pro srovnání v tomto období zemřelo 7 010 osob při dopravní nehodě), což tvoří 1,48 % celkového počtu úmrtí a 23,3 % úmrtí vnějšími příčinami. V roce 2007 v Česku dobrovolně odešlo ze světa celkem 1 375 lidí, v roce 2012 to bylo 1 647 lidí a v roce 2013 pak 1 740 lidí.[zdroj?] Mnohem častěji (80 % případů) sebevraždu páchají muži. V roce 2012 se v Česku zabilo 277 žen a 1 370 mužů, v roce 2013 pak 332 žen a 1 408 mužů.[zdroj?] Podle odborníků je tento poměr způsoben zejména tím, že muži jsou v této činnosti důslednější. Pokud se k takovému kroku rozhodnou, čin skutečně vykonají. Volí přitom střelnou zbraň nebo oběšení, kde je šance na záchranu velmi malá. Ženy oproti tomu přistupují spíše k předávkování léky a lékařům se daří je zachránit. Většinou se jedná o sebevraždy demonstrativní, podle statistik ženy takové pokusy dělají 4× častěji než muži. Nejčastěji k tomuto činu přistupují lidé mezi 45 a 50 lety, nejčastějším způsobem je oběšení. Podle výzkumů je 30-90 % (záleží na postoji autora výzkumu) sebevražd spojeno s psychickými poruchami, typicky s depresemi, závislostí na alkoholu, schizofrenií a poruchami osobnosti (nejvíce s emočně nestabilní a antisociální). Počet sebevražd se do roku 2007 (včetně) dlouhodobě snižoval a očekává se, že tento trend bude, navzdory přechodnému zvyšování (2008-2013), dále pokračovat. To je způsobeno také kvalitnějšími antidepresivy a kvalitnější psychiatrickou péčí. Významné nárůsty počtu sebevražd jsou svázány s obdobím zásadních změn, ať již se jedná o třicátá léta 20. století (ekonomická krize, začátek 2. světové války) nebo přelom 60. a 70. let 20. století (normalizace). Poválečné maximum patří roku 1970 s 2 824 zemřelými sebevraždou. Zvláštní pozornost si zaslouží[zdroj?] sebevraždy dětí. V období 2001-2005 bylo zaznamenáno 35 případů (věková skupina do 14 let). Důvodem sebevraždy u dětí je třeba špatná známka na vysvědčení a strach z reakce rodičů.[zdroj?] Častým důvodem je také nešťastná láska.[zdroj?] Ve starověkých Aténách nebyl osobě, která spáchala sebevraždu bez svolení státu, umožněn normální pohřeb s příslušnými poctami. Takový člověk byl pohřben osamoceně na okraji města, bez nároku na náhrobní kámen nebo jiné označení hrobu. Ve starověkém Řecku a Římě byla sebevražda považována za odpovídající vyrovnání se s vojenskou porážkou. Ačkoli byl tento způsob odchodu ze života ve starověkém Římě zpočátku povolen, v pozdějších obdobích byl považován za zločin proti státu kvůli vysokým nákladům, které stát musel hradit. Trestní výnos vydaný roku 1670 francouzským králem Ludvíkem XIV. zakotvoval mnohem přísnější potrestání - tělo mrtvého bylo vláčeno ulicemi obličejem dolů a pak oběšeno či pohozeno na smetiště. Navíc byl zkonfiskován veškerý majetek zemřelého. V historii křesťanské církve byli lidé, kteří se pokusili o sebevraždu, exkomunikováni a ti, kteří sebevraždou zemřeli, byli pohřbeni mimo posvěcené hřbitovy. Ve Velké Británii byl na konci 19. století pokus o sebevraždu pokládán za obdobu pokusu o vraždu a mohl být potrestán i oběšením. V Evropě 19. století se pohled na sebevraždu změnil - sebevražda už nebyla chápána jako skutek zaviněný hříchem, nýbrž jako důsledek nepříčetnosti. Ve většině západních zemí již není sebevražda považována za trestný čin, od středověku do přinejmenším 19. století tomu tak ale v mnoha případech bylo. Řada islámských států ji stále považuje za zločin. V Austrálii sebevražda trestným činem není. Trestným činem však je radit, podněcovat nebo podporovat či jinak napomáhat druhému v pokusu o sebevraždu, a zákon výslovně umožňuje každé osobě použít "takovou sílu, která je nezbytná", k tomu, aby bylo spáchání sebevraždy jinému člověku znemožněno. V Severním Teritoriu Austrálie byla lékařem asistovaná sebevražda krátce legální (v letech 1996 až 1997). Žádná země Evropy v současné době nepovažuje sebevraždu nebo pokus o sebevraždu za trestný čin. Anglie a Wales dekriminalizovaly sebevraždu vydáním Zákona o sebevraždě z roku 1961, Irská republika je následovala roku 1993. Výraz "spáchat" se používal v souvislosti s nelegálností tohoto aktu, mnohé organizace se však proti tomu postavily kvůli negativnímu významu tohoto slova. V Indii je sebevražda stále nelegální a rodina zesnulého může čelit právním potížím. V Německu je protiprávní aktivní eutanazie a každý, kdo je přítomen sebevražednému pokusu, může být stíhán za neposkytnutí pomoci v naléhavém případě. Švýcarsko zcela dekriminalizovalo asistovanou sebevraždu článkem 115 trestního zákoníku, který byl přijat již v roce 1942 a na základě něhož je pomoc při sebevraždě vždy legální, s výjimkou případu, kdy tak pomáhající koná ze zištných důvodů. Jakákoliv pomoc při sebevraždě je tedy legální, pokud není motivována osobním prospěchem ze smrti dotčeného. Nejvyšší soud v Lausanne v roce 2006 vydal rozhodnutí, jímž bylo anonymnímu nemocnému dlouhodobě trpícímu psychiatrickými potížemi uděleno právo ukončit vlastní život. Ve Spojených státech není sebevražda protiprávní, na ty, kdo se o ni pokusí, ale mohou být uvaleny sankce. Asistovaná sebevražda byla postupně legalizována ve státech Oregon, Washington, Vermont a Nové Mexiko a dekriminalizována ve státě Montana. Dále je asistovaná sebevražda rovněž legální v Belgii (eutanázie legalizována již v roce 2002, ale lékařem asistovaná sebevražda až v roce 2006 s tím, že je dostupná v zásadě pouze pro rezidenty, protože zákon vyžaduje, aby lékař a žadatel o asistenci měli dlouhodobou historii medicínského kontaktu), Lucembursku (od roku 2009 legalizováno spolu s eutanázií) a Nizozemsku (legální pouze asistence lékařů od roku 2002, legalizováno spolu s eutanázií). Ve většině forem křesťanství je sebevražda pokládána za hřích, což vychází zejména ze spisů vlivných křesťanských myslitelů středověku, jako byli svatý Augustin a svatý Tomáš Akvinský; podle byzantského křesťanského Justiniánova zákoníku však sebevražda považována za hřích nebyla. Katolická církev zakládá svůj postoj k sebevraždě na přikázání "Nezabiješ" (stanoveného na základě Nové smlouvy Ježíšem v evangeliu svatého Matouše 19,18) a na myšlence, že život je dar daný nám Bohem, který by neměl být zavrhován, že sebevražda je proti "přirozenému řádu" a tedy proti Božímu plánu se světem. Existuje však domněnka, že psychické onemocnění nebo velký strach z utrpení snižují zodpovědnost člověka, který se rozhodl sebevraždu spáchat. Argumenty proti sebevraždě pak uvádějí mimo jiné následující skutečnosti: Páté přikázání lze přesněji přeložit jako "Nezavraždíš", což se nemusí nutně vztahovat na jedince uvažujícího o zabití sebe sama; Bůh dal lidem svobodnou vůli; ukončení vlastního života neporušuje Boží . zákon o nic více než léčba nemoci; v Bibli je zaznamenána řada sebevražd Božích následovníků, aniž by tyto byly odsuzovány atd. Judaismus se soustřeďuje na to, jak důležité je vážit si tohoto života, a sebevražda jako taková je tedy totéž co popírání Boží dobroty ve světě. Za extrémních okolností, kdy se zdálo, že si mohou vybrat pouze smrt nebo zrazení vlastního náboženství, však navzdory tomu páchali Židé individuální nebo masové sebevraždy (viz Masada, první pronásledování Židů ve Francii a hrad v Yorku); pochmurnou připomínkou toho je modlitba z židovské liturgie ve chvíli, "kdy se nůž dotýká hrdla", nebo za ty, kdo umírají, aby "posvětili Boží jméno" (viz mučednictví). Tyto skutky se setkaly ze strany židovských autorit se smíšenou reakcí - jedni je považovali za příklad hrdinského mučednictví, zatímco jiní tvrdili, že nebylo správné, když si Židé v očekávání mučednického titulu vzali život. Islám sebevraždu nepovoluje. V hinduismu se obecně na sebevraždu dívají s pohrdáním a považují ji za stejně hříšnou jako je vražda jiného člena současné hinduistické společnosti. Hinduistické posvátné knihy uvádějí, že člověk, který spáchá sebevraždu, se stane součástí světa duchů a bude se potulovat po Zemi až do chvíle, kdy by za normálních okolností zemřel, pokud by sebevraždu nespáchal. Hinduismus však přiznává člověku právo ukončit vlastní život nenásilným způsobem, a to vyhladověním k smrti, nazývaným Prayopavesa. Prayopavesa se ale týká jen těch, kteří už v tomto životě nemají žádnou touhu nebo ambice a také žádnou zodpovědnost. Pro džinismus je typická podobná praxe zvaná Santhara. Satí neboli rituální sebeupálení vdovy bylo v hindské společnosti rozšířeno zejména v období středověku. Filozofie sebevraždy se zabývá řadou otázek, včetně toho, co je podstatou sebevraždy, zda může být racionální volbou nebo ne či zda je sebevražda morálně přípustná. Filozofické argumenty o morální přípustnosti sebevraždy zahrnují celou škálu postojů - od silné opozice (pohlížející na sebevraždu jako neetický a amorální počin) až po vnímání sebevraždy jako posvátného práva každého (dokonce i mladého a zdravého člověka), kdo je přesvědčen, že na základě pečlivého racionálního uvážení se může rozhodnout ukončit svůj vlastní život. K oponentům sebevraždy patří křesťanští filozofové jako Augustin z Hippa a Tomáš Akvinský, dále Immanuel Kant a je možno říci, že i John Stuart Mill - Millův důraz na význam svobody a nezávislosti vedl k tomu, že odmítal volbu, která by člověku bránila v učinění nezávislých rozhodnutí v budoucnosti. Jiní na sebevraždu pohlížejí jako na legitimní záležitost osobní volby. Zastánci tohoto postoje se domnívají, že nikdo by neměl být nucen trpět proti své vůli, zejména za okolností, jako jsou nevyléčitelné nemoci, psychická onemocnění a stáří, kdy neexistuje vyhlídka na zlepšení stavu. Odmítají názor, že sebevražda je vždy iracionální, a snaží se doložit, že může být posledním možným řešením pro ty, kteří trpí nesnesitelnou bolestí nebo zažívají hluboké trauma. Ještě radikálnější postoj by se snažil přesvědčit o tom, že by lidem mělo být umožněno nezávisle zvolit smrt bez ohledu na to, zda trpí či nikoli. Význačnými obhájci této myšlenkové školy jsou skotský empirik David Hume a americký bioetik Jacob Appel. Vyznamný český politolog, filosof a státnik Tomáš Garrigue Masaryk se mimo jíné věnoval otázce seběvraždy a v roce 1879 se ve Vidní habilitoval sociologickou prací o seběvraždě. Ve svém díle "Seběvražda hromadným jevem společenským moderní osvěty" (německy: "Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart", doslova: "Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti"), které v roce 1881 bylo vydané v německém, pak o 23 lety později i v českém znění, se snažil popsat a vysvětlit přičiny vzniku trendu seběvražd v moderní společnosti. Masaryk hledal zdroje seběvražedných myšlenek člověka v přírodních, geografických, hospodářských i sociálních faktorech, které na tehdejší společnost působily. Největší důvod "choroby" společnosti však viděl v úpadku zbožnosti lidí a v nedostatku mravních zákonů, kterými by se mohli řídit. Současná společnost podle Masaryka je společnost vzdělaná, avšak většinou vzdělaná pouze napůl. Vysvětluje tento jev tím, že největší čast obyvatelstva má základní znalosti, ziskané ve škole, ale nemá ve svém životě další konkretní cíle. Přesto lidé mají schopnost přemyšlet o smyslu vlastního bytí, a občas to způsobuje vnitřní konflikt, který může v nejhorším připadě vést k seběvraždě. Masaryk porovnává moderního člověka s divochem, u kterého se sebevražedné tendence spíše neobjevovaly. Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma typy lidí byl v nahlížení na okolní svět: zatímco divoch celý svůj život zaměřoval na svět okolní, který poznával především smyslově, moderní člověk vše kolem sebe vztahuje k vlastnímu niternému světu, který ho nutí pokládat si existenciální otázky. Otázky o smyslu vlastního života pak mohou člověka často zavést k negativním myšlenkám a k pochybnostem vedoucím ke sklíčenosti. Masaryk popisuje velký vliv nabožensví na moralní stáv člověka. Přitomnost Boha v životě společností podle myšlenek Masaryka určuje moralní pravidla, davá lidem ochranu od chmurných myšlenek, a proto ztráta víry v Boha znamená pro člověka ztrátu morálních úkazatelů, což zpusobkauje frustrace a jíné psychické problémy. Ve svém hlavním díle "Sebevražda" (Le Suicide, 1897) francouzský sociolog Emile Durkheim rozebírá fenomén sebevraždy ze sociologického pohledu. Toto dílo se právě považuje za "klasiku metodologie", protože pomoci analýzy existujícího statistického výzkumu Durkheim dokazuje, že rozhodující roli v otázce sebevraždy nehrají psychologické příčiny jedince, ale sociologické faktory. Durkheim vytvořil vlastní definici sebevraždy: "Sebevražda je aplikována na všechny případy smrtí vyplývající přímo či nepřímo z pozitivního nebo negativního činu oběti, který ví, že jeho čin způsobí tento výsledek." Durkheim rozdělil sebevražední činy do čtyř kategorií: Egoistická sebevražda. (Egoismus - snaha milovat jen sebe). Egoistické sebevraždě předchází stav apatie a melancholie. Egoista se cítí lhostejně ke svým povinnostem, veřejné službě a práce. Tím pádem smrt je vnímána jako radost a možnost být v klidu. Altruistická sebevražda. (Altruismus - je protikladem egoismu, nesobeckost). Předchází jí energie a vášeň. Společnost dovádí jedince k sebevraždě za vyšším cílem. Jde o velice vysoké propojenosti s náboženstvím. Člověk považuje sebeobětování bohu za jediný smysl svého života, zejména v tradičních kulturách. Anomická sebevražda. (Anomie - stav společnosti, kdy neplatí normy a pravidla). Anomické sebevraždě předchází podráždění a zoufalství. Spácháním sebevraždy člověk vyjadřuje protest proti životu obecně nebo proti tomu, kdo otravuje mu život. Fatalistická sebevražda (Fatalismus = víra v to, že všechno v životě je předurčeno osudem). Fatalistické sebevraždě Durkheim se v knize věnuje nejméně. Je výsledkem hněvu a zklamání. Je způsobena nadbytkem regulaci a existencí pravidel, proti němž člověk je bezmocný. Sebevražda je obhajována v mnoha kulturách a subkulturách. Japonská armáda během 2. světové války podporovala a oslavovala útoky kamikadze, což byly sebevražedné útoky vojenských letců japonského císařství na námořní lodi spojenců v závěrečných fázích tichomořské kampaně tohoto konfliktu. Japonská společnost jako celek byla charakterizována jako "sebevraždu tolerující" (viz sebevražda v Japonsku). Při hledání informací o sebevraždě na internetu se ve výsledcích objevují stránky, které v 10-30 % nabádají k sebevražedným pokusům nebo je jinak podporují. Existují obavy, že podobné webové stránky mohou pro osoby s jistými předpoklady představovat poslední krok k sebevraždě. Někteří lidé se na internetu sdružují do sebevražedných skupin, a to buď s přáteli, které již delší dobu znají, nebo s lidmi, které "potkali" v chat roomech nebo na virtuálních nástěnkách. Internet však na druhou stranu může sebevraždám předejít, neboť díky němu se izolovaní lidé mohou zařadit do nějaké sociální skupiny. Některé z kulturních nebo přírodních památek prosluly vysokým počtem pokusů o sebevraždu. Patří k nim třeba most Golden Gate v San Francisku, japonský les Aokigahara, jihoanglický útes Beachy Head nebo torontský viadukt v ulici Bloor Street. Počet těch, kteří od postavení mostu Golden Gate v roce 1937 až do roku 2010 spáchali skokem z něj sebevraždu, již přesáhl 1300. V mnoha lokalitách, kde k sebevraždám běžně dochází, byly vybudovány bariéry sebevražedným pokusům zabraňující . Příkladem je takzvaný Světelný závoj v Torontu a bariéry na Eiffelově věži v Paříži či budově Empire State Building v New Yorku. Od roku 2011 je budována bariéra i na mostu Golden Gate. Tyto zábrany se ukázaly být obecně velice účinné. Jelikož sebevražda vyžaduje vědomé rozhodnutí zemřít, někteří se domnívají, že z toho důvodu o ní nelze hovořit u jiných živočišných druhů než je člověk. Sebevražedné chování bylo pozorováno u bakterií salmonelly snažících se překonat jiné, konkurenční bakterie tím, že spustí odpověď imunitního systému proti nim. V Brazílii bylo rovněž zaznamenáno sebevražedné obranné chování dělníků mravenců rodu Forelius pusillus, kdy malá skupinka mravenců opustí každý večer bezpečí mraveniště, aby mohla utěsnit vchod do něj zvenčí. Pokud je mšice kyjatka hrachová napadena slunéčkem sedmitečným, může explodovat; v důsledku toho jsou další jedinci tohoto druhu rozptýleni do okolí a ochráněni před útokem slunéčka, které samotné někdy hyne. Některé druhy termitů mají vojáky, kteří také explodují a pokrývají své nepřátele lepivou hmotou. Zaznamenány byly i zprávy o psech, koních a delfínech, kteří spáchali sebevraždu, důkazy však nebyly příliš přesvědčivé. Sebevraždám zvířat se doposud věnovalo jen několik málo vědeckých studií. Příkladem hromadné sebevraždy je "jonestownská" kultovní sebevražda z roku 1978, při níž 918 členů tzv. Chrámu lidu, americké sekty vedené Jimem Jonesem, ukončilo svůj život po vypití hroznového nealkoholického nápoje Flavor Aid, do něhož byl přidán kyanid. V posledních dnech bitvy o Saipan v roce 1944 spáchalo sebevraždu přes 10 000 japonských civilistů; někteří ukončili svůj život skokem z Útesu sebevrahů a Útesu Banzai. Irská stávka hladovkou z roku 1981, vedená Bobbym Sandsem, měla za následek 10 mrtvých. Jako příčina smrti bylo koronerem uvedeno "dobrovolné vyhladovění" a nikoli sebevražda; původní "vyhladovění" bylo na úmrtních listech opraveno po protestech rodin zemřelých stávkujících. O Erwinu Rommelovi bylo během 2. světové války zjištěno, že předem věděl o spiknutí 20. července, zaměřeném proti Hitlerovi, a bylo mu vyhrožováno veřejným soudním procesem, popravou a represáliemi vůči jeho rodině, pokud si sám nevezme život.

ENTITY

OTHER