item_id
stringlengths 6
6
| context
stringlengths 91
1.32k
| question
stringlengths 11
231
| url
stringlengths 32
155
| answers
sequence | evidence_start
int64 0
902
| evidence_end
int64 41
1.26k
| evidence_text
stringlengths 9
647
| occurrences
list | original_article
stringlengths 131
157k
| question_type
stringclasses 10
values | answer_type
stringclasses 10
values |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
007264 | ... nebo se v poslední době docela vážně uvažuje o možností vzniku (ve středním eocénu asi před 40 mil. let) z primátů podobných rodu Altiatlasius. Pro vyřešení této hádanky není dosud dostatek věrohodných důkazů. Čeleď Propliothecidae (z raného oligocénu asi před 30 mil. let), zastoupena rody Propliopithecus, Moeripithecus a Aegyptopithecus které jsou považovány za první známé vyšší primáty, je z období dělení na ploskonosé a úzkonosé. Různorodost primátů je veliká, nejmenší váží 70 gramů a největší 200 kg a patří mezi ně jak noční lemur, tak člověk přistanuvší na měsíci. Platí pro ně velká vnitrodruhová a mezidruhová potravní variabilita a ekologická diversita. Mezi... | Kolik gramů váží nejmenší primát? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Prim%C3%A1ti | [
"70"
] | 441 | 579 | Různorodost primátů je veliká, nejmenší váží 70 gramů a největší 200 kg a patří mezi ně jak noční lemur, tak člověk přistanuvší na měsíci. | [
{
"start": 486,
"end": 488,
"text": "70"
}
] | Primáti (Primates) jsou řád živorodých placentálních savců, zahrnující poloopice a vyšší primáty včetně člověka. Věda, která je zkoumá, se nazývá primatologie. Nejvíce druhů primátů žije v tropech nebo subtropech Starého a Nového světa, kde se lze poměrně nejsnáze uživit i přežít nepřízeň počasí. Jedině rod Homo obývá trvale souš téměř celé zeměkoule. Poloopice a lidoopi nejčastěji obývají Jihovýchodní Asii a Afriku. Nejstarší historii řádu primáti zjišťujeme z mnohdy neúplných zlomkovitých fosilních nálezu, někdy protichůdně interpretovaných, a odvozujeme od genetických studií žijících živočichů. Výzkumem molekulární genetiky se zjistilo, že primáti patří do evoluční větve savců pojmenované Euarchontoglires, která se štěpí na skupinu Glires, to jsou hlodavci (Rodentia) a zajícovci (Lagomorpha) a na skupinu Euarchonta, do která patří primáti, letuchy (Dermaptera) a tany (Scandentia). Linie Euarchonta vznikla před 87,9 mil. let, tany se od primátů oddělily před 86,2 a letuchy před 79,6 mil. let, vše proběhlo ve svrchní křídě. Za sporného nejstaršího primáta je považován Purgatorius, rod z přelomu druhohor a třetihor (stáří 65-63 miliony let). Přestože má nesporné znaky blízkého příbuzného primátů, je většinou řazen do samostatného řádu Primatiformes. Také za ne zcela prokazatelné první primáty jsou považováni zástupci podřádu Plesiadapiformes, např. rody Plesiadapis, Pandemonium, Ignaciaus a Carpolestes. Plesiadapiformes se někdy uvádí jako součást primátů, ostatní primáti se pak nazývají Euprimates. Teprve až rody řazené do podřádu Adapiformes mají všechny znaky důležité pro zařazení do řádu Primates. Patří k nim např. rody Altiatlasius a Altanius (z pozdního paleocénu asi před 60 mil. let). Tento podřád řádu Primates se (v raném eocénu asi před 50 mil. let) rozvětvil na nadčeleď Adapoidea s rody např. Donruselia a Cantius a nadčeleď Omomyoidea s rody Teilhardina a Steinius. Převládá mínění, že čeleď Adapoidea je blízce příbuzná dnešním poloopicím a čeleď Omomyoidea dnešním nártounům. Primát Archicebus, který žil před 55 milióny let v Číně, je nejstarším nalezeným. Panují rozličné názory, ze které skupiny se vlastně vyvinuli vyšší primáti. Do úvahy připadají čtyři možností: z adapoidů, omomyoidů nebo nártounů, nebo se v poslední době docela vážně uvažuje o možností vzniku (ve středním eocénu asi před 40 mil. let) z primátů podobných rodu Altiatlasius. Pro vyřešení této hádanky není dosud dostatek věrohodných důkazů. Čeleď Propliothecidae (z raného oligocénu asi před 30 mil. let), zastoupena rody Propliopithecus, Moeripithecus a Aegyptopithecus které jsou považovány za první známé vyšší primáty, je z období dělení na ploskonosé a úzkonosé. Různorodost primátů je veliká, nejmenší váží 70 gramů a největší 200 kg a patří mezi ně jak noční lemur, tak člověk přistanuvší na měsíci. Platí pro ně velká vnitrodruhová a mezidruhová potravní variabilita a ekologická diversita. Mezi základní specifičnosti kostry primátů patří charakteristické rysy lebky, zubů a končetin, jako kost loketní v přední končetině a kosti lýtkové a holenní v zadní končetině a dále klíční kost i velmi pohyblivý ramenní kloub. Typická je chápavá pětiprstá končetina, palec bývá zakončen nehtem, ostatní prsty ne vždy. Žaludek je jednokomorový jednoduchý i u vegetariánů. Mají polozavřené nebo zavřené očnice, relativně velký a rozvinutý mozek s progresivně zvětšeným mozečkem. Relativně je redukovaný čich (mimo poloopic), hlavním smyslem je zrak se stereoskopickým viděním (mnohdy i barevným), důležitý je sluch i hmat. Charakteristická je morfologie chrupu se dvěma řezáky, vyčnívajícím špičákem, 2 až 4 třeňovými zuby a 3 stoličkami. Mezi rysy primátů patří poměrně dlouhý vývoj plodu v těle matky, faktická neschopnost mláděte přežít po narození bez péče matky i jen několik hodin a potřeba dlouhodobé starostlivosti spojené u některých rodů s učením. U vyspělejších skupin bývá častá podpora druhých při výchově. Přes svůj relativně dlouhý aktivní život mají nízkou rozmnožovací schopnost, pozdě dospívají a většinou rodí po jednom nebo dvou potomcích. Tato kapitola o chování primátů se většinou nevztahuje na rod Homo, který se od zde popisovaného již hodně vzdálil, právě to ho nejvíce odlišuje od ostatních primátů. V chování některých druhů primátů je sice důležitá teritorialita, která ale málokdy vrcholí fyzickým zápasem na ochranu "svého" území. Mezi primáty existují různé způsoby komunikace. Bývá jak verbální, tak neverbální, ta může být olfaktorická (vůně, pachy), zraková (mimika, postoje) nebo taktilní (doteky). S postupujícím stupněm vývoje pozorujeme rostoucí sociální chování, zvláště pak u lidoopů. Rozvinula se rituální jednání jako grooming (čištění) a zdravení. U primátů existuje také infanticida (zabíjení mláďat), která je běžně vysvětlována teorii o reprodukční strategií samců, tu ale nelze přijímat bez výhrad. Primáti mohou průběžne žít solitérně (mimo dobu páření) nebo v rozličných sociálních skupinách, např. monogamních (jeden samec a jedna samice), jednosamcových (jediný samec a více samic), harémových (více samců a každý má své samice), mnohosamco-samicových (více samců a více samic, o páření rozhoduje samice) nebo jednosamicových (jediná samice blokuje ostatní samice ve skupině). Jedním ze znaků sehrávající důležitou úlohu v životě primátů žijících ve skupinách je matrilinearita – příbuzenské vztahy po mateřské linii. Nejmladší dcery vysoce postavených samic ve společenské hierarchii skupiny získávají zpravidla v dospělosti v domácí skupině stejného postavení, jaké měla matka, synové jen někdy. Pokud tito synové odejdou do jiných, nebo založí nové skupiny, získávají tam zpravidla vysoké postavení. Platí to i pro adoptované potomky. V životě primátů jsou také důležité emigrace a imigrace jedinců mezi ustavenými skupinami zvířat, které zabraňují příbuzenskému páření a udržují heterogenitu populace. U druhů s početnějšími skupinami odcházejí především mladí pohlavně zralí samci do jiných seskupení nebo zakládají nová. U druhů žijících v párech odcházejí pohlavně dospělí samci i samice. Chování jednotlivých druhů primátů není zcela neměnné, mnohdy dochází ke změnám a prolínání jednotlivých způsobů. Závisí na dostupnosti potravních zdrojů, charakteru ekosystému, tlaku predátorů a dalších faktorech vnějšího prostředí, včetně ontogeneze. Lokomoce je forma aktivita sloužící k přemísťování jedince. Má tři složky která plynule přecházejí jedna v druhou "držení – pohyb – držení". U primátů rozeznáváme tyto možnosti lokomoce: kvadrupedie (stromovou nebo pozemní), vertikální lpění a skákaní, brachiace, bipedie, šplhání a skok (vodorovný nebo svislý). Žijící primáti – dříve nehetnatci jsou nyní klasifikováni kladisticky, fylogeneticky. Zařazování do jednotlivých vyšších taxonů se děje ne podle morfologické podobností, ale podle principů odrážejících, na základě genetických poznatků, vzájemnou příbuznost organismů a jejich skupin. Jsou monofyleticky rozdělení do dvou základních podřádů: poloopice (Strepsirrhini) – dříve (Prosimii, Prosimiae), do tohoto podřádu jsou zařazeny infrařády lemurů a ksukolů žijící na Madagaskaru a loriů žijících v Africe a Asií, vyšší primáti (Haplorrhini) – dříve opice (Anthropoidea, Simii, Simiae), tento podřád je tvořen infrařádem nártounů a infrařádem opic společným pro ploskonosé z Nového světa a úzkonosé ze Starého světa. Úplné členění řádu primátů: Primáti (Primates) │ ├─ podřád poloopice (Strepsirrhini) │ ├─ infrařád lemuři (Lemuriformes) │ │ ├─ nadčeleď lemurové (Lemuroidea) │ │ │ ├ .─ čeleď lemurovití denní (Lemuridae) │ │ │ ├─ čeleď lemurovití noční (Lepilemuridae) │ │ │ └─ čeleď indriovití (Indridae) │ │ └─ nadčeleď makiové (Cheirogaleoidea) │ . │ └─ čeleď makiovití (Cheirogaleidae) │ ├─ infrařád Chiromyiformes │ │ └─ čeleď ksukolovití (Daubentoniidae) │ └─ infrařád Lorisiformes │ ├─ čeleď outloňovití (Lorisidae) │ └─ . čeleď kombovití (Galagonidae) │ └─ podřád vyšší primáti (Haplorrhini) │─ infrařád nártouni (Tarsiiformes) │ └─ čeleď archicebusovití (†Archicebus) │ └─ čeleď omomyidovití ( . †Omomyidae) │ └─ čeleď nártounovití (Tarsiidae) └─ infrařád opice (Simiiformes) ├─ skupina ploskonosí (Platyrrhini) │ ├─ čeleď malpovití (Cebidae) │ ├ . ─ čeleď chápanovití (Atelidae) │ ├─ čeleď kosmanovití (Callitrichidae) │ ├─ čeleď mirikinovití (Aotidae) │ └─ čeleď chvostanovití (Pitheciidae) └─ skupina úzkonosí (Catarrhini . ) ├─ nadčeleď kočkodani (Cercopithecoidea) │ └─ čeleď kočkodanovití (Cercopithecidae) └─ nadčeleď hominoidi (Hominoidea) ├─ čeleď gibonovití (Hylobatidae) └─ čeleď hominidi (Hominidae) Poznámka: Někdy je pro zařazení ploskonosých a úzkonosých používán taxon parvorder nebo falanx, zde je použito české pojmenování skupina. Nová fylogenetická studie z r. 2011 do značné míry potvrdila shodu fylogenetických vztahů mezi čeleděmi recentních primátů s předchozím taxonomickým členěním, pouze makiovité (Cheirogaleidae) určila jako sesterskou skupinu nočních lemurovitých (Lepilemuridae). Upřesnila též vztahy v případech, kdy taxonomické členění není dichotomické - v poloopicích byli určeni ksukolovití jako sesterská skupina k lemurům, v ploskonosých opicích chápanovití jako sesterská skupina malpovitých v širším smyslu (tj. malpovití vč. kosmanovitých a mirikinovitých). V řádu primátů je soustředěno obrovské množství vzhledově různorodých savců, z nichž velká skupina obývá stromové biotopy, méně již žije na zemi. Jejich nová taxonomie prodělala také několik zásadních změn nejen v klasifikaci podřádů a čeledí, ale i na úrovni druhů, a tedy i poddruhů. Primáti mají relativně velký mozek s redukovaným čichovým lalokem, jejich hlavními smyslovými orgány jsou zrak a sluch. U poloopic a drápkatých opic je důležitý i čich pro vymezování teritoria. Vzhledem ke způsobu života se jim během evoluce vyvinuly chápavé končetiny a protistojný palec (existují výjimky). Některé druhy žijí soliterně, většina z nich vytváří různé početné sociální struktury, s vyvinutými komunikačními a manuálními schopnostmi. V zoo jsou mnohé druhy primátů chovány snad již od prvopočátku zakládání zoo. Vzhledem k jejich činorodosti a denní aktivitě, roztomilosti a jisté "podobnosti" s člověkem, byli vždy vyhledáváni pro chovy v zoo na celém světě. Ovšem tehdejší trendy v chovech neumožňovaly poskytnout zvířatům vhodné životní podmínky. Mnoho opic bylo od konce 19. až zhruba do poloviny 20. století dodávány z odchytů ve volné přírodě. Většinou bez ohledu na to, jestli jim byla společnost schopná zajistit důstojné žití. Naštěstí je vše již minulostí. Bohužel. stále však ještě existují země, kde jsou obecně zvířata chována v zastaralých podmínkách (rozvojové země). Moderní zoo dnes chovají primáty na základě dlouholetých chovných programů a jsou pod přísnou kontrolou odborníků. Pavilony a expozice jsou stavěny tak, aby se co nejvíce podobaly jejich přirozenému biotopu. Velký důraz je kladen na co největší prosvětlení, dostatek oddělovacích místností a kvalitní zázemí, vybavené nejmodernější technikou. Některé druhy jsou chovány v kontaktních chovech - většinou malé druhy např. lemuři - nebo v polokontaktních či nekontaktních chovech - makakové, malpy, kočkodani... | NUMERIC | NUMERIC |
002905 | Kiss je americká rocková skupina, která vznikla v New Yorku roku 1973. Skupina je známa bizarně líčenými tvářemi svých členů, kostýmy a vizuálním ztvárněním vystoupení. Na koncertech plivali oheň, krev, kouřilo se jim z kytar a používali pyrotechniku. Jejich oblečení a make-up má charakter strašidelně laděných komiksových postav. Jejich atraktivní prezentace přitvrzené glam rockové hudby zapůsobila na široké masy publika natolik, že se stali jednou z celosvětově nejznámějších a komerčně nejúspěšnějších amerických rockových skupin hlavně v 70. a 80. letech. Kiss doposud získali od RIAA 22 zlatých alb a mají potvrzený prodej více než 100 milionů alb, z toho 19 milionů nahrávek v USA. Kiss má své kořeny ve skupině Wicked Lester. Tuto skupinu z New Yorku vedli Gene Simmons a Paul Stanley. Wicked Lester svou tvorbou ale nedosáhli výraznějšího úspěchu. Koncem roku 1972 mezi sebe Simmons se Stanleyem... | Kolik zlatých alb získali Kiss od RIAA? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kiss | [
"22"
] | 563 | 690 | Kiss doposud získali od RIAA 22 zlatých alb a mají potvrzený prodej více než 100 milionů alb, z toho 19 milionů nahrávek v USA. | [
{
"start": 592,
"end": 594,
"text": "22"
}
] | Kiss je americká rocková skupina, která vznikla v New Yorku roku 1973. Skupina je známa bizarně líčenými tvářemi svých členů, kostýmy a vizuálním ztvárněním vystoupení. Na koncertech plivali oheň, krev, kouřilo se jim z kytar a používali pyrotechniku. Jejich oblečení a make-up má charakter strašidelně laděných komiksových postav. Jejich atraktivní prezentace přitvrzené glam rockové hudby zapůsobila na široké masy publika natolik, že se stali jednou z celosvětově nejznámějších a komerčně nejúspěšnějších amerických rockových skupin hlavně v 70. a 80. letech. Kiss doposud získali od RIAA 22 zlatých alb a mají potvrzený prodej více než 100 milionů alb, z toho 19 milionů nahrávek v USA. Kiss má své kořeny ve skupině Wicked Lester. Tuto skupinu z New Yorku vedli Gene Simmons a Paul Stanley. Wicked Lester svou tvorbou ale nedosáhli výraznějšího úspěchu. Koncem roku 1972 mezi sebe Simmons se Stanleyem přijali veterána hudební klubové scény z New Yorku Petera Crisse a na jejich zkouškách začaly vznikat první písničky jako Strutter či Deuce. Oproti začátkům Wicked Lester v této době skupina začala muziku přitvrzovat a po vzoru kapely New York Dolls zkoušela experimentovat se svým vzhledem. Skupina začala používat make-up, vlasy měla upravené trvalou. V lednu 1973 se k trojici kapely připojil sólový kytarista, excentrik Paul "Ace" Frehley. V této době také Gene přišel s nápadem pojmenovat nově vzniklou kapelu KISS. Ace pak dostal nápad, že by písmena "SS" na konci názvu mohla být vytvořena ze dvou blesků: KI⚡ (německé edice alb skupiny však musely mít tento text upravený jako dvě obrácená "ZZ", protože blesky silně připomínaly nacistický znak SS). První album skupina začala nahrávat 10. října 1973 v Bell Sound Studios v New Yorku. První oficiální vystoupení skupiny bylo na Academy of Music (NY), kde předskakovali kapele Blue Öyster Cult. Na tomto koncertu se stalo, že při plivání plamenů vzplanuly nalakované vlasy Geneho Simmonse. Dne 5. února 1974 v kanadském Edmontonu na Northern Alberta Jubilee Auditorium skupina nastartovala své koncertní turné. Album s jednoduchým názvem Kiss bylo vydáno 18. února. Dne 19. února bylo v televizi ABC v programu Dicka Clarka In Concert odvysíláno první televizní vystoupení skupiny se skladbami Nothin' to Lose, Firehouse a Black Diamond. Dne 29. dubna skupina vystoupila v programu The Mike Douglas Show se skladbou Firehouse. Tomuto vystoupení předcházelo Douglasovo interview se Simmonsem, ve kterém se namaskovaný Gene vyjádřil, že je zosobněním zla, čímž zaujal, pobavil a zároveň uvolnil atmosféru ve zmateném hledišti. Nicméně i přes publicitu a koncertní turné se prodalo jen 75 000 nosičů prvního alba. Skupina Kiss spolu s vydavatelstvím Casablanca Records, které album produkovalo, rychle ztrácely své investice. Rozhodly se proto zkusit nahrát druhé album. Členové skupiny odletěli do Los Angeles do nahrávacího studia, aby se zde pokusili odčinit komerční neúspěch prvního alba. Album Hotter Than Hell vyšlo 22. října 1974. Dostalo se jen na stou příčku žebříčku a jen skladba Let Me Go, Rock 'n' Roll se hrála v hitparádách. Jakmile toto album vypadlo z žebříčku, skupina se rozhodla pro zrušení probíhajícího koncertního turné a načatého nahrávaní třetího alba. Vedení produkce tohoto alba vzal do svých rukou sám ředitel vydavatelství Casablanca Neil Bogart. Pokusil se o změnu zkresleného zvuku alba Hotter Than Hell na čistší, trochu víc popovější verzi nových skladeb. Nové album Dressed to Kill mělo mírně lepší komerční úspěch. Na tomto albu byla jedna z pozdějších klasických skladeb Kiss Rock and Roll All Nite. I když alba skupiny Kiss nedosahovala očekávaného prodeje, byla skupina oblíbená díky své originální show na živých vystoupeních. Děly se tam takové věci, jako bylo Geneho plivání krve (směs jogurtu a potravinářské barvy), plivání plamenů, Frehleyova kytara se během sóla vznítila (efekt světel a dýmovnic, skrytých v kytaře), během Crissova bubnovaní létaly jiskry a rytmus Stanleyovy kytary byl zvýrazněn pyrotechnikou. Na konci roku 1975 bylo vydavatelství Casablanca blízko krachu a skupina Kiss byla v nebezpečí propadnutí nahrávací smlouvy s vydavatelstvím. Obě strany mohl zachránit jen komerční úspěch. Překvapením bylo, že komerční úspěch přišel po vydaní dvojalba Alive! ze živých vystoupení. Na tomto jejich prvním živém albu mínila skupina předvést to vzrušení, které provázelo jejich koncerty, chtěla vydat zvukovou verzi, kterou nebylo možno ve studiu nahrát. Album vyšlo 10. září 1975, získalo čtyřnásobnou platinu a živá verze singlu Rock and Roll All Night s kytarovým sólem se stala prvním singlem, který se dostal do Top 40. Tato situace zachránila před finančním krachem skupinu i studio Casablanca. Po tomto úspěchu došlo ke spojení s producentem Bobem Ezrinem, který předtím spolupracoval s jinou hvězdou glam rocku Alice Cooperem. Výsledkem této spolupráce bylo zvukově i hudebně nejlépe zpracované album skupiny Kiss nazvané Destroyer, které vyšlo 15. března 1976. Na produkci alba byly využity orchestrální party, sbor a množství páskových efektů. Singl Beth se dostal na 7. příčku žebříčků a album se stalo koncem roku 1976 platinovým. Další deskou nahranou téhož roku se KISS definitivně zařadili mezi nejpopulárnější kapely své doby. Album s názvem Rock and Roll Over bylo pokusem o získání "živého" zvuku na studiové desce. Nahrávání proto proběhlo v jednom z Newyorských divadel a téměř naživo. Deska se stala taktéž platinovou. Album Love Gun vydané roku 1977 bylo zvukově velmi podobné předchozí desce a jen podtrhovalo tehdejší dominanci KISS na americkém hudebním trhu. Nejslavnější písní na desce se stal hit Love gun. Ten se stejně jako další hity z alb Destroyer, Rock and Roll Over a Love Gun objevil i na druhém živém záznamu kapely, dvojalbu Alive II. Speciálně pro tuto desku KISS nahráli několik úplně nových písniček, jelikož prý nechtěli na koncertních šňůrách opakovat stále stejný materiál. V průběhu let 1976 až 1978 skupina Kiss vydělala na nahrávkách a živém vystupování 17,7 mil. dolarů. Vydavatelstvím Marvel Comics byl vydán komiks s postavami super hrdinů ze skupiny Kiss. Gallupův ústav výzkumu veřejného mínění zjistil, že skupina Kiss je nejpopulárnější skupina Ameriky. V japonské Budokan Hall v centru Tokia uspořádala skupina Kiss 5 vyprodaných koncertů, čím o jeden koncert překonala tehdejší rekord skupiny Beatles. Vyšla remixovaná kompilace jejich hitů, dvojalbum Double Platinum. V této době se na trh dostal materiál, který neměl s hudbou nic společného. Kromě zmíněného komiksu to byl inkoust s "příměsí pravé krve", ve stylu skupiny graficky zpracovaný pinball, "Kiss Your Face Makeup" - šminkové sety, kissácké masky na Halloween, stolní hry s postavičkami skupiny a mnoho dalších "pozoruhodných suvenýrů". Mezi roky 1977 až 1979 se na tomto materiálu prodávaném v obchodech a během koncertů podařilo podle odhadu vydělat asi 100 mil. dolarů. Skupina Kiss se v roce 1978 dostávala na svůj vrchol komerční úspěšnosti. V průběhu dvou let měla čtyři platinová alba, průměrná návštěvnost koncertů byla 13 350 lidí, hrubý příjem skupiny za rok 1977 byl 10,2 mil. dolarů. Členové skupiny spolu s kreativním manažérem Billem Aucoinem hledali cestu, jak se dostat do další úrovně popularity. Pro rok 1978 Bill určil dva způsoby, jak situaci využít. Prvním byl nápad vydat čtyři sólová alba členů skupiny současně. I když na výrobě těchto alb navzájem nespolupracovali, byla vydána jako alba skupiny Kiss s podobným designem obalů. Alba vyšla naráz v jeden den. Byla to šance pro členy skupiny prezentovat své individuální hudební představy ve spolupráci s jinými hudebníky. Na Geneho albu hraje člen skupiny Aerosmith Joe Perry, zpívá disko hvězda Donna Summer a jeho tehdejší přítelkyně Cher. Alba, které nahráli Stanley a Frehley jsou víc hardrocková a Crissovo album je laděno víc baladicky ve stylu R&B. Na trh bylo dáno 5 mil. nosičů, všechna čtyři alba se dostala do první padesátky žebříčku Billboardu. Druhým cílem Aucoinsova plánu bylo dostat členy skupiny na filmová plátna, tak aby jejich postavy upevnily mínění o jejich hrdinství. Filmovaní se uskutečnilo na jaře 1978. I když měl projekt ambice stvořit něco mezi Hard Day's od skupiny Beatles a Hvězdnými válkami, výsledek nebyl s těmito ambicemi ve shodě. Scénář se vícekrát přepisoval a členové skupiny, hlavně Criss a Frehley, byli velmi znechuceni průběhem. Criss se odmítl zúčastnit post-produkce a nakonec byly jeho dialogy nadabovány jiným hercem. Televizní film Kiss Meets the Phantom of the Park, produkovaný společností Hanna-Barbera byl vysílaný televizí NBC 28. října 1978. I přes pohrdavé odezvy to byl televizní program s jedním z nejvyšších ratingů v tomto roce. Namísto hrdinů ale tento film předvedl členy skupiny skoro jako šaškovské, komické postavy. Umělecký propad tohoto projektu podnítil skupinu k tomu aby rozvázala vztahy s Billem Aucoinem. Po dvou letech, 23. května 1979 vyšlo další společné album skupiny nazvané Dynasty, které se také stalo platinovým. Na tomto albu je největší světový hit historie skupiny Kiss, který je kombinací stylů Hard rock a Disko: I Was Made For Lovin' You. Bicí na tomto albu nahrával Anton Fig, načež producent alba Vini Poncia dospěl k názoru, že Crissova technická úroveň není adekvátní tomu, co si skladby alba vyžadují. Jediná Crissova skladba (kterou i nazpíval) na albu je Dirty Livin'. Následující koncertní šňůra k albu měla název The Return of Kiss. Tato šňůra byla poznamenaná poklesem návštěvnosti koncertů. Crissova technická úroveň byla opravdu slabší, někdy docházelo ke zpomalení rytmu skladeb. Poslední koncert této šňůry ze dne 16. prosince 1979 byl zároveň i posledním Crissovým vystoupením s Kiss. Následující album Unmasked, které vyšlo 20. května 1980, bylo nahráno se studiovým bubeníkem Antonem Figem. Toto album má víc popový charakter a bylo prvním od alba Dressed to Kill, které nedosáhlo na platinový prodej. Crisse na koncertech vystřídal Eric Carr. Debutoval 25. července 1980 v dnes už neexistujícím Palladium Theatre. Tento koncert k albu Unmasked byl jediným vystoupením v USA, skupina potom absolvovala šňůru na Novém Zélandu a v Austrálii. Toto turné bylo jedno z největších zahraničních a hlavně ze strany médií bylo vnímáno pozitivně. Pro nahrávání dalšího alba se skupina rozhodla přizvat producenta Boba Ezrina, který se osvědčil při úspěšném albu Destroyer. První tiskové zprávy hovořily o tom, že skupina se vrací k hardrockovému stylu. Nové album má název Music from "The Elder" (1981). Je to koncepční album, na kterém hrají i středověké dechové nástroje, smyčce, harfy a syntezátory. Album bylo prezentováno jako soundtrack k filmu, který nebyl nikdy natočen. Vzhledem k této skutečnosti není jednoduché pochopit koncepci jeho dějové linie. Komerčně tento projekt úspěšný nebyl a po jeho vydání ani nenásledovalo větší koncertní turné. V tomto období začal být vzniklou situací frustrovaný i Ace Frehley. V létě roku 1982 se rozhodl od skupiny odejít. I když už na výrobě nespolupracoval, je Frehley zobrazen na obalech následujících alb z roku 1982 Killers a Creatures of the Night. Album Creatures of the Night se dostalo na 45. místo žebříčků popularity. Kytarové party na tomto albu nahrávalo vícero muzikantů včetně Vinnie Vincenta. Vincent oficiálně nahradil Frehleye v prosinci 1982 během koncertního turné při 10. výročí vzniku skupiny. Vincentova identita/maska, byla ve formě egyptského bojovníka. Toto turné nebylo v USA komerčně nejúspěšnější, ale skupina měla i koncerty, na kterých bylo nejvíc diváků v jejich historii, včetně 137 000 fanoušků v Rio de Janeiro, v Brazílii 18. června 1983. Dne 25. června 1983 se uskutečnil v Sã Paulo poslední koncert (až do r. 1996), na kterém skupina Kiss vystupovala v maskách. Album Lick It Up (1983), které pomohlo znovu oživit kariéru skupiny bylo zároveň jejich prvním po demaskovaní. Ukončení používání masek a kostýmů mělo zdůraznit změnu. Odmaskování KISS je však dnes bráno jako jedno z nejhorších rozhodnutí v hudební historii. Skupina kvůli tomu ztratila démonickou tvář, kterou předtím oplývaly jejich koncerty. Poprvé se na veřejnosti bez masek objevili při prezentaci alb 18. září 1983 v televizi MTV. Album Lick It Up bylo po třech letech prvním, které hned získalo zlato, ale návštěvnost na turné byla slabší než při předešlém projektu. Během tohoto koncertního turné vznikaly tlaky mezi Vincentem a zbytkem skupiny, které skončily v březnu 1984 Vincentovým odchodem. Nahradil ho bývalý studiový hráč a učitel na kytaru Mark St. John. S tímto kytaristou skupina nahrála v září 1984 nejlépe prodávané album skupiny 80. let nazvané Animalize. I když úspěch skupiny nebyl porovnatelný s jejich zlatou érou 70. let, došlo v tomto období k výraznému zlepšení jejich postavení na hudebním trhu. St. John měl zdravotní problémy s reaktivní artritidou. Choroba ho omezovala na vystoupeních, proto došlo ke čtvrté výměně během tří let na pozici sólového kytaristy, když na tento post ve skupině nastoupil v prosinci 1984 Bruce Kullick. Sestava Stanley, Simmons, Carr a Kullick se stala nejstabilnější od doby originální sestavy 70. let. Od poloviny 80. let vydali sérii platinových alb: Asylum (1985), Crazy Nights (1987) a kompilaci jejich největších hitů Smashes, Trashes & Hits (1988). Album Crazy Nights bylo jedním z nejúspěšnějších alb na světě, které kdy skupina Kiss nahrála. Single Crazy, Crazy Nights dosáhl čtvrté příčky v Británii. Poslední album 80. let Hot in the Shade sice nedosáhlo platiny, ale singl Forever, který byl zkomponován ve spolupráci s Michaelem Boltonem, dosáhl v žebříčcích 80. příčky. Bylo to nejvyšší umístění od dob singlu I Was Made for Lovin' You. Tento singl byl posledním singlem, který se v žebříčcích dostal do první desítky. Po odmaskovaní skupiny ztratil Kiss svůj démonický image. Simmons, který byl do té doby vedoucí osobností, ztrácel na své atraktivitě pro fanoušky, prominentem skupiny se stal Stanley. Produkcí prvního alba 90. let byl znovu pověřen Bob Ezrin. V březnu 1991, než se skupina stihla pustit do nahrávaní, zjistili lékaři u Erica Carra nádor na srdci, který mu byl v dubnu úspěšně odstraněn. Po operaci se u něj objevily nádory na plicích, proti kterým podstoupil chemoterapii. V červenci bylo vyhlášeno, že léčba byla úspěšná a Eric nad rakovinou vyhrál. V září byl poprvé hospitalizován s prvním ze dvou krvácení do mozku. Zemřel 24. listopadu, 1991 ve věku 41 let, v ten samý den, jako zpěvák skupiny Queen, Freddie Mercury. Tragédií zničení členové skupiny Kiss se rozhodli pokračovat spolu s novým hráčem na bicí Ericem Singerem. Eric Singer, který předtím spolupracoval s Black Sabbath, Garym Moorem, Litou Ford a Alice Cooperem, byl ve skupině již známý, protože hrál na klubových akcích Paula Stanleyeho v roce 1989. 18. května 1992 vydala skupina album Revenge, které bylo více laděno v hardrockovém stylu. Z tohoto alba je nejznámější singl Unholy. Překvapující byla podpora z tantiém na skladby pro bývalého (vyhozeného) člena skupiny Vinnieho Vincenta. Album debutovalo v první desítce žebříčku hitparád a stalo se zlatým. Na počest zesnulého Erica Carra je na albu jako závěrečná skladba zařazená starší instrumentální nahrávka s názvem Carr Jam 1981, jejíž stěžejní částí je Carrovo sólo na bicí. Nahrávky z koncertního turné Revenge Tour byly vydány na živém albu Alive III. Na počest skupiny Kiss bylo v roce 1994 vydáno album Kiss My Ass: Classic Kiss Regrooved, které bylo kompilací jejich známých hitů v interpretaci tehdejších hvězd jako například Lenny Kravitz, Stevie Wonder, Garth Brooks (se skupinou Kiss), Anthrax, Gin Blossoms, Toad the Wet Sprocket, Shandi's Addiction, Dinosaur Jr, Extreme, The Lemonheads, The Mighty Mighty Bosstones, Yoshiki a Die Ärzte. Toto album dosáhlo 19. příčky v žebříčku Billboardu a od RIAA získalo zlato. Roku 1995 vydala skupina knihu Kisstory, ve které byla detailní historie skupiny. V tom samém roce se skupina objevila na unikátní a pozitivně vnímané celosvětové Worldwide Kiss Convention Tour, kde prezentovala své hudební nástroje, kostýmy, vzpomínky z vystoupení, dělala i besedy s fanoušky, podpisové akce, hrála dvouhodinové akustické koncerty, na kterých hrála skladby podle spontánních požadavků publika. Na prvním koncertu v USA zpíval poprvé po 16. letech s Kiss skladby Hard Luck Woman a Nothin' to Lose bývalý člen skupiny Peter Criss. 9. srpna 1996 se se skupinou znovu spojili Criss s Frehleyem, aby si spolu zahráli v programu MTV Unplugged. Tato akce spustila vlnu spekulací o tom, že se znovu spojí původní sestava skupiny Kiss. Pár týdnů po Unplugged se skupina (Simmons, Stanley, Kullick a Singer) střetla v nahrávacím studiu, aby nahrála po třech letech album Carnival of Souls: The Final Sessions, které bylo hotovo v únoru 1996, ale . jeho vydání se opozdilo skoro o dva roky. 28. února 1996 během 36. udělování cen Grammy se v plné zbroji s maskami a v kostýmech z éry Love Gun za obrovských ovací objevila na pódiu originální sestava skupiny Kiss. 16. dubna na tiskovce v New Yorku KISS oznámili, že se rozhodli v této původní sestavě rozeběhnout koncertní šňůru s podporou svého nového manažera, kterým se stal Doc McGhee. Konference moderovaná Conanem O'Brienem byla vysílána do 58 států. 20. dubna bylo dáno do prodeje 40 000 lístků na první koncert, které byly vyprodány za 47 minut. Prvním veřejným vystoupením byla asi jednu hodinu dlouhá show, která se konala 15. června pro výroční KROQ Weenie Roast v Irvine, Kalifornie. Turné Alive/Worldwide Tour začalo vystoupením před 39 867 diváky 28. června na Tiger Stadium v Detroitu a skončilo po 192 koncertech během 11 měsíců. Koncerty vydělaly 43,6 mil dolarů, průměrná účast na jeden koncert byla 13 737 lidí. Poprvé od roku 1977 vydala skupina v září 1998 společné album Psycho Circus. Hráčsky se Frehley a Criss na nahrávaní tohoto alba podíleli minimálně. Sólové kytary nahrával Bruce Kullick a budoucí člen skupiny Tommy Thayer. Většinu bicích sekcí nahrál studiový hudebník Kevin Valentine. I přes tyto rozpory dosáhlo album v žebříčích třetí a tím i nejvyšší pozici v historii alb skupiny Kiss. Titulní skladba alba získala cenu Grammy za nejlepší hardrockovou skladbu. Turné Psycho Circus Tour začalo na Dodger Stadium v Los Angeles v noci na svátek Halloween roku 1998. Koncert byl vysílán přes FM rádia v celých USA. Od 11. srpna 1999 má skupina Kiss svou hvězdu na Hollywood Walk of Fame v kategorii hudebního průmyslu. 13. srpna byla premiéra filmu s tématem skupiny Kiss, který měl název Detroit Rock City o čtyřech teenagerech z roku 1978, kteří jsou schopní udělat cokoliv, aby se dostali na koncert skupiny Kiss v Detroitu. Následující měsíc skupina spolupracovala se zápasníkem World Championship Wrestling, který byl známý jako The Kiss Demon. Tvář měl namaskovanou jako Gene Simmons. Na jeho uvedení během WCW Thursday Night Thunder skupina naživo zahrála skladbu God of Thunder. Tato zápasnická postava neměla dlouhou životnost. Všechny vazby byly ukončeny, když WCW už v září toho roku rozvázalo pracovní poměr se šéfem Ericem Bishofem. Dne 10. února 2000 Kiss oznámili Turné na rozloučenou. Na australské a japonské části turné nahradil Petera Crisse (v jeho masce catmana) předešlý bubeník Eric Singer, kvůli neshodám ohledně financí. Když se skupina rozhodla neukončit kariéru a pokračovat dál, na místo bubeníka se vrátil Peter Criss, ale v té době opustil Kiss Ace a na jeho místo nastoupil Tommy Thayer, který už několik let s Kiss pracoval. V této sestavě skupina zrealizovala svůj dlouhodobý plán, 28. února 2003 nahráli koncertní album s melbournským symfonickým orchestrem a vydali ho 22. července 2003 pod jménem Kiss Symphony: Alive IV. Poté skupinu znovu opustil Peter Criss a na jeho místo opět nastoupil Eric Singer. V této sestavě, která vydržela dodnes, objeli Kiss v roce 2004 planetu s Rock the nation world tour. Na tomto turné skupina natočila koncerty ve Washingtonu a Virginia Beach a vydali je na DVD Rock the Nation Live! V roce 2008 Kiss uspořádali po Evropě turné Alive 35 na oslavu výročí třiceti pěti let od svého založení. Roku 2009 pokračovali s tímto turné v Jižní Americe a v Kanadě. 5. října Kiss vydali po jedenácti letech nové album s názvem Sonic Boom, které se dostalo na druhé místo žebříčků popularity a pokračovali v turné Alive 35 po USA. V květnu a v červnu navštívila skupina Evropu při turné Sonic Boom over Europe: From the begining to the boom. V roce 2012 vydali album Monster a 14. června 2013 ukázali v pražské O2 areně. Show nejen s písněmi z nového alba ale i starými hity. Koncert začal skladbou "Psycho Circus" a obsahoval i klasické prvky KISS koncertů. Jako například plivání krve, ohně, střílení z kytar a z bazuky. Z nového alba zazněly skladby "Hell Or Hallelujah" a "Outta This World". Zazněly, ale také klasické hity jako "I Was Made For Lovin You", "Detroit Rock City, "Love Gun, "Black Diamond", "Shout it out Loud" atd. V dubnu 2014 byli Kiss uvedeni do Rock And Rollový síně slávy. V létě roku 2015 se skupina opět objevila v Praze,kde předvedla skvělou show k turné "40 Anniversary tour". V roce 2016 se kapela rozhodla že vyjede na letní turné po USA s názvem "Freedom To Rock Tour". kapela má 25.5.16 v kinech po celém světě uvést koncert a dokument o kapele Kiss z koncertů v Las Vegas. Gene Simmons - basová kytara a zpěv - maska démona Paul Stanley - kytara a zpěv - maska hvězdného dítěte Ace Frehley - sólová kytara a zpěv - maska Space Ace Peter Criss - bicí a zpěv - maska kočičího muže Gene Simmons - basová kytara, zpěv ( .od r. 1973) Paul Stanley - kytara a zpěv (od r. 1973) Eric Singer - bicí (1991-1996, 2001-2002, potom od r. 2004) Tommy Thayer - sólová kytara . (od r. 2002) Peter Criss - bicí, zpěv (1973-1980, 1996-2001, 2002-2004) Ace Frehley - kytara, zpěv (1973- . 1982, 1996-2002) Eric Carr - bicí, zpěv (1980-1991) / maska Lišáka(zemřel) Vinnie Vincent - sólová kytara (1982-1984) / maska egyptského válečníka Ankh-Warrior Mark St. John - sólová kytara (1984)(zemřel) Bruce Kulick - sólová kytara (1984-1996) Související informace naleznete také v článku Diskografie Kiss. Studiová alba Související informace naleznete také v článku Videografie Kiss. Obrázky, zvuky či videa k tématu KISS (band) ve Wikimedia Commons Kiss Peter Criss Bruce Kulick Gene Simmons Paul Stanley Eric Singer Tommy Thayer | NUMERIC | NUMERIC |
006864 | Lemon Jelly je britská hudební skupina, hrající elektronickou hudbu. Vznikla v roce 1998 v Londýně. Jejími členy jsou Nick Franglen a Fred Deakin. Skupina byla nominována na ceny Mercury Music Prize a BRIT Awards. The Bath (1998) The Yellow (1999) The Midnight (2000) Lemonjelly.ky (2000) Lost Horizons (2002) '64–'95 (2005) | Ve kterém roce vznika britská hudební skupina Lemon Jelly, hrající elektronickou hudbu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lemon_Jelly | [
"1998"
] | 69 | 99 | Vznikla v roce 1998 v Londýně. | [
{
"start": 84,
"end": 88,
"text": "1998"
}
] | Lemon Jelly je britská hudební skupina, hrající elektronickou hudbu. Vznikla v roce 1998 v Londýně. Jejími členy jsou Nick Franglen a Fred Deakin. Skupina byla nominována na ceny Mercury Music Prize a BRIT Awards. The Bath (1998) The Yellow (1999) The Midnight (2000) Lemonjelly.ky (2000) Lost Horizons (2002) '64–'95 (2005) | DATETIME | DATETIME |
007704 | ... textem spojená." Smetanovy opery lze rozdělit do tří okruhů. Prvním z nich jsou vážné opery: Braniboři v Čechách (1862-63), kombinující základní schéma historické grand opera s prvky vážné opery italské a wagnerovského hudebního dramatu. Tvarově čistší je Dalibor (1866-67), tragická opera hlásící se k "novoněmecké" škole důrazem na motivickou práci a posílením úlohy orchestru. Libuše (1869-72) je (před Parsifalem) ojedinělým mytologickým obrazem, který se na jedné straně nejvíce přibližuje Wagnerovu deklamačnímu opernímu jazyku, na druhé straně účinně využívá velkooperní obřadnosti. Komické opery Prodaná nevěsta (1864-66) a Dvě vdovy (1873-74) obě vycházejí z různých podob francouzské opéra comique (původně i s mluvenými... | Do kolika okruhů lze rozdělit Smetanovy opery? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_Smetana | [
"do tří"
] | 21 | 64 | Smetanovy opery lze rozdělit do tří okruhů. | [
{
"start": 50,
"end": 56,
"text": "do tří"
}
] | Bedřich Smetana (2. března 1824 Litomyšl - 12. května 1884 Praha) byl významný český hudební skladatel období romantismu. Pocházel z poměrně zámožné sládkovské rodiny, ale od raného mládí se věnoval hudbě, zejména hře na klavír a kompozici. Po studiu u Josefa Proksche od roku 1847 působil v Praze jako koncertní klavírista a hudební pedagog. V letech 1856-1861 pobýval jako dirigent a učitel hudby ve švédském Göteborgu. Po návratu do Prahy se mnohostranně zapojil do českého společenského a kulturního života, a to i jako hudební kritik, jako první kapelník Prozatímního divadla v letech 1866-1874, avšak zejména jako operní skladatel. V padesáti letech věku zcela ohluchl, ale i po ztrátě sluchu dokázal složit řadu vrcholných děl. Jeho choroba se postupně zhoršovala, až přešla v šílenství; zemřel v pražském ústavu pro choromyslné. V duchu pozdního národního obrození celým svým dílem usiloval o vytvoření svébytného českého hudebního stylu na základě domácích i soudobých světových podnětů. Hlavním hudebním vzorem mu byl hudební skladatel a klavírista Franz Liszt. Svými osmi dokončenými operami různých žánrů položil základ českého repertoáru; největší popularity, a to i ve světě, dosáhla komická opera z venkovského prostředí Prodaná nevěsta, která je považována za prototyp české národní opery. Z dalších skladeb jsou nejznámější cyklus symfonických básní Má vlast a smyčcový kvartet č. 1 e moll "Z mého života", jež jsou zásadními příspěvky do vývoje těchto žánrů. Vedle toho napsal také četné klavírní skladby a vokální díla pro sbory. Ačkoli jeho působení i tvorba vyvolávaly bouřlivé polemiky, stal se Bedřich Smetana ještě za svého života předním reprezentantem české hudby a národní kultury vůbec. Je tradičně označován za zakladatele moderní české národní hudby a výrazně ovlivnil následující generace českých skladatelů. Jeho dílo i osobnost jsou v českém prostředí předmětem soustavné pozornosti odborníků i interpretů, těší se značné oblibě u posluchačů a pronikly i do všeobecného povědomí. Ve světovém měřítku se však zájem o Smetanu nerovná proslulosti Antonína Dvořáka nebo Leoše Janáčka. Je po něm pojmenován rozsáhlý kráter Smetana na planetě Merkur, planetka 2047 Smetana a také (k r. 2015) mezinárodní vlak ČD a ÖBB railjet z Prahy přes Brno a Wien do Grazu a zpět. Bedřich (křtěn jako Fridrich, resp. v česky vedené matrice psáno jako Frydrych) Smetana se narodil dne 2. března 1824 v přízemí pivovaru v Litomyšli do poměrně zámožné rodiny. Jeho otec František (Franz) Smetana (26. října 1777 Sadová - 12. června 1857 Nové Město nad Metují) se vyučil sládkem. Po praxi si pronajal postupně pivovary ve slezské Nise, Chvalkovicích, Novém Městě nad Metují a od konce roku 1823 pak měl v nájmu panský (valdštejnský) pivovar ve východočeské Litomyšli. Byl třikrát ženatý (s Annou Bartoníčkovou, Ludmilou Exnerovou a Barborou Lynkovou) a měl celkem 18 dětí, z nichž však sedm zemřelo v raném dětském věku. Bedřich byl třetí dítě z třetího manželství (celkem jedenácté) a první přeživší syn; vedle pěti nevlastních sester z otcova druhého manželství (Anna, Klára, Žofie, Marie a Ludmila) měl vlastní sestry Albínu, Barboru (Betty) a Františku a mladší bratry Antonína a Karla. Oba Smetanovi rodiče měli jisté hudební nadání: jeho matka, Barbora Lynková (1791 Miletín - 20. listopadu 1864 Mladá Boleslav), pocházela ze stejného rodu jako skladatel Jiří Ignác Linek; otec nebyl přímo z muzikantské rodiny, avšak nadšeně amatérsky pěstoval komorní hudbu. Svého syna od útlého věku zasvěcoval do hry na housle a v pěti letech nechal Bedřichovi dávat hodiny hry na klavír od místního učitele a hudebního organizátora Jana Chmelíka. Již tehdy hrál chlapec při domácím provedení Haydnova smyčcového kvartetu part prvních houslí a 4. října 1830 vystoupil poprvé veřejně na hudební akademii litomyšlských filosofů s předehrou k Auberově opeře Němá z Portici. Ještě v Litomyšli začal Bedřich Smetana komponovat i jednoduché kousky, první dochovaná skladba - nedokončený kvapík D dur - však vznikla až v Jindřichově Hradci. Tam se rodina přestěhovala roku 1831, když otec získal výhodnější čtyřletý nájem pivovaru hraběte Černína. Jindřichův Hradec neměl tak bohatý kulturní život jako Litomyšl, Smetana však zde vedle pravidelné školní docházky (hlavní školy a prvního ročníku gymnázia) získával své první pravidelné vyučování hře na housle, violu a klavír od místního regenschoriho Františka Ikavce (1800-1860). Ten jej vyučoval i zpěvu a hoch zpíval sopránová sóla v proboštském kostele. V Jindřichově Hradci se Smetanova rodina úzce stýkala s rodinou Kolářovou, z níž pocházela jeho pozdější první manželka. V deseti letech Bedřich utrpěl zranění, které zanechalo trvalé následky. Při klukovské hře s vrstevníky jim explodovala láhev se střelným prachem a Bedřicha zasáhly střepiny do pravé tváře. Malý Bedřich se snažil si zranění ošetřit omytím v rybníce, zřejmě i proto, aby se vyhnul potrestání za klukovinu. Následoval však bolestivý zánět postihující horní a dolní čelist a spánkovou kost. Důsledkem byla deformita tváře a přetrvávající bolestivost. Ve vyšším věku maskoval Smetana důsledky zranění plnovousem, který nosil z tohoto důvodu poněkud nesymetrický. Oproti některým spekulacím se však toto zranění na Smetanově postižení hluchotou nepodílelo.[zdroj?] V roce 1835 skončil Františku Smetanovi nájem jindřichohradeckého pivovaru a podařilo se mu v dražbě výhodně koupit svobodnický statek Růžkovy Lhotice poblíž Čechtic se zámečkem, pivovarem a hostincem. Přestěhoval se tam i s rodinou, Bedřich zde však trávil jen školní prázdniny. Jeho gymnaziální studium bylo často přerušované a málo úspěšné; začal v Jindřichově Hradci, ale v polovině druhého ročníku měl - možná v důsledku nemoci - samé nedostatečné a školu opustil. Ve školním roce 1835/36 nastoupil do gymnázia v Jihlavě, ale i zde se mu nedařilo a navíc propadal depresím; nakonec uprosil otce, aby jej odtud ještě před koncem školního roku odvedl. Následujícího roku nastoupil na doporučení svého bratrance, premonstráta dr. Josefa Františka Smetany (1801-1861), na řádové gymnázium v Německém Brodě, kde se mu líbilo více a kde se seznámil mj. s Karlem Havlíčkem. Hudební vzdělávání omezoval na hru na klavír u profesora P. Šindeláře a prázdninové lekce u čechtického učitele Jana Syrového. Od podzimního semestru 1839 přecházela řada Smetanových přátel z Německého Brodu na akademické gymnázium v Praze a hoch přemluvil otce, aby mu rovněž zařídil přestup. V Praze, plné kulturních podnětů - z nichž velký význam měla pro Smetanu zejména série koncertů Franze Liszta v březnu 1840 - se však začal brzy zabývat více hudbou než studiem. Oznámil tehdejšímu řediteli Josefu Jungmannovi, že z gymnázia vystupuje a hodlá se věnovat hudbě. Smetanův otec, který s tím přirozeně nesouhlasil, jej odvezl z Prahy a od následujícího školního roku ho zapsal na premonstrátské gymnázium v Plzni, na němž působil jako profesor Josef František Smetana. Pod ochranou a dohledem svého o 23 let staršího bratrance tam Bedřich studia přece jen dokončil (6. srpna 1843), byť s nevalným prospěchem. V Plzni se dospívající Smetana pod patronací svého profesora humanitních předmětů, hudbymilovného Gustava Beera, živě zapojil do společenského života, hrál na návštěvách, v salonech a k tanci a rovněž sám rád tancoval. Podle svého deníku v té době prožil také několik citových vzplanutí, první ke své sestřenici Aloisii Smetanové ještě o prázdninách před plzeňským pobytem, které trávil u strýce v Novém Městě nad Metují. Aloisii (Louise) také věnoval Louisinu polku (Louisen-Polka), jež je jeho první v úplnosti dochovanou skladbou. Od května 1842 se však datuje dlouhodobý vztah ke Kateřině Kolářové, dceři otcova přítele a talentované pianistce. V Plzni Smetana složil řadu dalších drobných klavírních skladeb většinou tanečních (polky, kvapíky, čtverylky), z nichž zejména Louisina polka, Jiřinková polka (podle jiřinkových slavností v České Skalici) a polka Ze studentského života dosáhly již ve své době značné popularity. Pokoušel se však i o první orchestrální skladby (Menuet B dur a Galop bajadérek z roku 1842) a o náročnější klavírní kusy (tři impromptus 1841-42). Po dokončení studií se vzepřel přání otce, aby se stal úředníkem či pokračoval ve studiích na univerzitě, a odešel do Prahy s úmyslem věnovat se výhradně hudbě. Do deníku si tehdy zapsal: "S pomocí Boží budu jednou v technice Lisztem, v komponování Mozartem." V Praze bydlel Smetana u své příbuzné a první tři měsíce nuzoval. Otec jej peněžně nepodporoval, nacházel se v té době ve vážných finančních potížích a roku 1844 byl nucen prodat statek v Růžkových Lhoticích a přijmout opět nájem pivovaru v Obříství. Mladík se však zapojil do umělecké společnosti Concordia, kde se seznámil mimo jiné s ředitelem konzervatoře Janem Bedřichem Kittlem, na jehož přímluvu se od 18. ledna 1844 stal domácím učitelem pěti dětí hraběte Leopolda Thuna (1797-1877), hudebně vesměs málo nadaných. V této funkci navázal mnoho užitečných kontaktů mezi aristokracií i hudebníky a rodina Thunových zůstala po celý život jeho podporovatelkou. S hraběcí rodinou bydlel v jejich pražské rezidenci a doprovázel je i na venkovská sídla (zámek Bon Repos u Nových Benátek, Ronšperk). Současně na přímluvu Anny Kolářové, Kateřininy matky, zahájil soustavné studium kompozice u Josefa Proksche. Proksch se opíral o tehdy nejmodernější učebnici Adolfa Bernarda Marxe a o díla Beethovena, Berlioze, Chopina a lipského okruhu. Smetana v té době vyprodukoval velké množství cvičných skladeb, včetně své jediné klavírní sonáty g moll. Když v lednu 1847 v Praze koncertovali Robert a Clara Schumannovi, ukázal jim Smetana sonátu k posouzení, jež však dopadlo nepříznivě: shledávali ji příliš berliozovskou. U Proksche získal v poměrně krátkém čase důkladnou teoretickou průpravu, již později postrádal u řady svých současníků, s výjimkou Antonína Dvořáka. Vedle studijních prací psal drobné příležitostné klavírní skladby ve stylu Chopina, Schumanna nebo Adolfa Henselta, zejména cyklus Bagately a impromptus (1844) a postupně vznikající Lístky do památníku. Vedle studia kompozice pokračoval Smetana ve cvičení hry na klavír a po třech letech se rozhodl pokusit se o kariéru koncertního pianisty; ta mu měla sloužit především k získání peněz a proslulosti k tomu, aby se mohl stát kapelníkem, dirigentem nebo učitelem, nebo dokonce sestavit vlastní orchestr. 1. června 1847 ukončil vyučování u Thunů, které po něm převzala Kateřina Kolářová, i studium u Proksche. Jeho plánovaná koncertní cesta po západočeských lázních však skončila fiaskem: plzeňský koncert byl slušně navštíven, ale v Chebu se sešli jen čtyři diváci a vystoupení v Mariánských Lázních, Františkových Lázních a Karlových Varech musel Smetana odvolat. Rozhodl se tedy založit v Praze hudební ústav (klavírní školu) a 24. ledna 1848 podal zemskému guberniu žádost o její povolení. Při pražských nepokojích v červnu 1848 se Smetana, jenž udržoval styky s radikálními demokraty, nechal strhnout k účasti na barikádovém boji. Napsal také dva příležitostné pochody, Pochod Národní gardy a Pochod studentské legie, které se staly jeho prvními skladbami vydanými tiskem, jakož i revoluční Píseň svobody ("Válka, válka! Prapor vlaje") na slova J. J. Kolára. Po porážce povstání nakrátko uprchl k rodičům do Obříství, kde jej zastihlo příznivé vyřízení žádosti, a s finanční podporou rodičů a známých mohl od 8. srpna 1848 otevřít hudební ústav (klavírní školu) na Staroměstském náměstí. V době příprav na otevření Smetana poprvé navázal kontakt se svým vzorem Franzem Lisztem. Zaslal mu s věnováním své Six morceaux caractéristiques se žádostí a zařízení jejich publikace a o půjčku 400 zlatých. Liszt věnování přijal, půjčku odmítl a po osobním seznámení se Smetanou zařídil i vydání skladeb v Lipsku u Friedricha Kistnera jako Smetanův Opus 1. Škola zpočátku značně prosperovala a získala si dobré jméno žákovskými koncerty, vedle toho získal Smetana řadu soukromých žaček v aristokratických kruzích a krátce byl zaměstnán pro klavírní předehrávky u císaře Ferdinanda. Dobré majetkové situace mohl využít k založení rodiny. 29. srpna 1849 se oženil se svou dávnou láskou Kateřinou Otilií Kolářovou (5. března 1827 Klatovy - 19. dubna 1859 Drážďany) a měl s ní brzy čtyři dcery. Nadále dosti úspěšně vystupoval jako pianista a na koncertech komorní hudby. Vyznamenal se účinkováním při Beethovenových (1854) a Mozartových (1856) slavnostech. František Škroup poprvé dirigoval jeho Slavnostní předehru D dur. Smetana pokračoval v komponování virtuózních klavírních kusů jednotlivých i řazených do volných cyklů (Svatební scény 1849, Lístky do památníku, Črty), některé z nich poslal na posouzení Lisztovi a Kláře Schumannové. Jeho specialitou se stávaly polky, oproti těm z plzeňského období umělecky stylizované do koncertní podoby (Tři salonní polky, Tři poetické polky). Usiloval o pozvednutí polky na umělecký žánr tak, jak to učinil Chopin s mazurkou a polonézou. V letech 1853-54 složil také svou jedinou symfonii, Triumfální symfonii (ke konci života ji revidoval a přejmenoval na Slavnostní), určenou ke sňatku císaře Františka Josefa I. Dedikace však nebyla přijata a symfonie se také vcelku nikdy neprosadila; nejvíce se hrála samostatně 3. věta Scherzo, která jako jediná neobsahuje citaci rakouské císařské hymny. Při jejím prvním veřejném provedení 28. ledna 1855 se Smetana poprvé představil jako dirigent. V polovině 50. let Smetanův rodinný život zasáhly vážné rány. Tři z jeho čtyř dcer - Gabriela, Bedřiška a Kateřina - zemřely a naživu zůstala pouze Žofie. Smrt hudebně nejtalentovanější dcery Bedřišky otce velmi zasáhla a na její památku zkomponoval svou dosud nejmodernější a nejvýznamnější skladbu, Klavírní trio g moll (1855). Ale i jeho manželku tyto tragédie zdrtily, navíc se u ní začala projevovat tuberkulóza a změna povahy vedla k manželským neshodám. Rodinné ztráty a problémy i nespokojenost s pouhým vyučováním, nemožností získat v Praze význačnější hudební postavení, snižující se příjmy z hudební školy i politicky tíživá situace přispěly k tomu, že Smetana využil příležitosti, kterou mu zprostředkoval pražský klavírní virtuos Alexander Dreyschock. Tomu bylo na turné v severských zemích nabídnuto ředitelství Filharmonické společnosti (Harmoniska sällskapet) v Göteborgu. Dreyschock odmítl, doporučil však na místo Smetanu a ten 11. října 1856 odjel do Švédska. Nejprve uspořádal na zkoušku dva klavírní koncerty, již 12. listopadu pak byl přijat za dirigenta Filharmonické společnosti; současně se stal vyhledávaným učitelem hry na klavír pro místní dívky a dámy a vůbec významnou osobností göteborské společnosti. Göteborg bylo otevřené a prosperující, ale z kulturního hlediska ve srovnání s Prahou provincionální město. Orchestr a sbor, které zde měl Smetana k dispozici, byly jen amatérské a i místní hudební vkus byl velmi konzervativní. Pro Smetanu však bylo zdejší působení velmi přínosné: získával zkušenosti jako kapelník a sbormistr po umělecké i praktické stránce a měl - s nutnými ohledy na záliby obecenstva - volnou ruku v dramaturgii, navíc pobíral poměrně vysoký plat ve Filharmonické společnosti i honoráře za klavírní hodiny. Uváděl zde jak klasiky (Händla, Haydna, Mozarta, Beethovena), tak zejména soudobé skladatele: Mendelssohna, Schumanna, Liszta, Chopina, Berlioze, Wagnera, Gadeho, Verdiho, Rubinsteina i některé vlastní skladby. S moderním hudebním vývojem udržoval Smetana styk především prostřednictvím Liszta. Při návštěvě u něj ve Výmaru v září 1857 slyšel poprvé Lisztovu Faustovskou symfonii a byl novým žánrem programní symfonie neboli symfonické básně fascinován. V průběhu svého pobytu ve Švédsku složil postupně tři symfonické básně: Richard III. na námět tragédie Williama Shakespeara, poté Valdštýnův tábor inspirovaný prvním dílem Schillerovy valdštejnské trilogie a nakonec Hakon Jarl na základě eposu dánského básníka Adama Oehlenschlägera. Jako symfonická báseň byla možná původně zamýšlena i shakespearovská klavírní skizza Macbeth a čarodějnice. V červnu 1859 se pak účastnil významného sjezdu umělců v Lipsku, na němž byl založen Allgemeines Deutsches Musikverein a vyhlášena tzv. novoněmecká škola (neudeutsche Schule) v hudbě. Poté opět navštívil Liszta a slyšel mimo jiné poprvé preludium k Wagnerovu Tristanovi. První rok ve Švédsku strávil Smetana bez rodiny; tehdy navázal dlouholeté přátelství s Fröjdou Beneckovou (roz. Gumpertová, později Rubensová). V létě obvykle navštěvoval Čechy a na druhou sezónu se vrátil na sever s manželkou. Kateřina Smetanová však trpěla depresemi i fyzickou nemocí. V dubnu 1859, při předčasném návratu do Prahy, zemřela cestou v Drážďanech. Léto toho roku trávil Smetana v Chloumku u svého bratra Karla a blíže se seznámil se svou švagrovou Barborou (Betty) Ferdinandiovou (10. listopadu 1840 Černé Budy - 14. prosince 1908 Luhačovice). Požádal ji o ruku a o rok později, 10. července 1860, se s ní oženil. V mezidobí, v prosinci 1859, vznikla jako dárek pro snoubenku Bettina polka. Brzy se však ukázalo, že manželství bylo omylem: Betty necítila k více než o šestnáct let staršímu skladateli lásku, nepřitahoval ji a neměla porozumění pro jeho talent ani temperament; od poloviny šedesátých let žili již z větší části odděleně. Zejména později v době nemoci Smetana odcizením a nezájmem své ženy velmi trpěl. Z manželství se narodily dvě dcery, Zdeňka (25. září 1861) a Božena (19. února 1863). Smetana si podržel nejužší vztah ke své dceři z prvního manželství Žofii, od 3. ledna 1874 provdané za lesníka Josefa Schwarze. V této době již začínal být nespokojen se svým švédským působištěm. Byl tu jednak stesk po domově, jejž nejlépe vyjádřil v cyklu čtyř polek nazvaném Souvenirs de Bohê en forme de polkas (1859/60). Jeho deníkové zápisy i korespondence svědčí o zintenzivnění vlasteneckého přesvědčení; z popudu dr. Jana Ludevíta Procházky v roce 1860 složil svůj první sbor na český text Píseň česká. Současně však toužil naplnit své širší umělecké ambice: "Nemohu se zahrabat v Göteborgu; musím se vynasnažit, aby se mé skladby dostaly do veřejnosti, aby mně byla dána příležitost k nové činnosti a popud k rozsáhlejší práci. Proto jen ven do světa, a to co nejdříve!" (zápis v deníku z 31. března 1861). Se Švédskem se rozloučil sérií koncertů v březnu až květnu roku 1861 (Stockholm, Norrköping, Göteborg) a hudebně též kompozicí koncertní etudy Vid strandem (Am Seegestrande, Na břehu mořském). Návrat do Čech nebyl zprvu definitivní, Smetana se naposledy pokusil prosadit jako klavírní virtuos vystoupeními v Německu a Nizozemsku, avšak s finančním neúspěchem, který musel zhojit novým kratším pobytem v Göteborgu (březen až květen 1862). Veškerou svou další činnost již soustředil na Prahu. Jedním z důvodů, proč Smetana opustil zajištěné postavení ve Švédsku a vrátil se do vlasti, bylo znatelné politické a společenské uvolnění po publikaci Říjnového diplomu. Smetana se činně zapojil do společenského i uměleckého života. Svým žákem a přítelem J. L. Procházkou byl uveden do Měšťanské besedy a začal navštěvovat také významné úterní schůzky české inteligence u knížete Rudolfa Thurn-Taxise. Spoluzakládal Uměleckou besedu a 28. ledna 1863 byl zvolen prvním předsedou jejího hudebního odboru. V té době také usilovně zdokonaloval svou psanou i mluvenou češtinu (pocházel sice z česky mluvící rodiny, ale dosud veškeré jeho vzdělání a téměř veškerý společenský kontakt probíhaly v němčině). Politicky se brzy přiklonil k mladočeské frakci Národní strany a soupeření mladočechů se staročechy značně ovlivňovalo celou jeho další kariéru. Se zvláštním zájmem sledoval přípravu otevření prvního českého stálého profesionálního divadla v Praze, Prozatímního divadla. Smetana se v něm hodlal ucházet o místo prvního kapelníka a připravoval si k tomu půdu. Protože byl v Praze jako dirigent a skladatel neznámý, představil se dvěma koncerty ve vlastní režii, málo navštíveným a kriticky nejednoznačně přijatým orchestrálním koncertem na Žofíně 5. ledna 1862, kde premiéroval Richarda III. a Valdštejnův tábor, a úspěšnějším klavírním recitálem v Konviktu 18. ledna. Při obsazování kapelnického místa nového divadla však byla dána přednost osvědčenému a zkušenému profesionálovi, dosavadnímu druhému kapelníkovi Stavovského divadla Janu Nepomukovi Maýrovi. Rovněž jeho úsilí o získání místa ředitele pražské konzervatoře po J. B. Kittlovi, který byl pro alkoholismus nucen v dubnu 1865 své místo opustit, nepřineslo výsledky (jmenován byl dosavadní ředitel varhanické školy Josef Krejčí); neuspěl ani se žádostí o rakouské umělecké stipendium. Pro obživu tedy k 1. září 1863 založil s přítelem, sbormistrem a skladatelem Ferdinandem Hellerem, hudební školu v paláci Lažanských. Svou výkonnou uměleckou činnost v té době Smetana soustředil do své funkce sbormistra Hlaholu (30. října 1863 - 7. července 1865) a do práce v Umělecké besedě, kde sestavoval a řídil její hudební podniky, především velkou shakespearovskou slavnost 23. dubna 1864 a sérii abonentních koncertů v sezóně 1864/65 s ambiciózním programem, ale končící značným schodkem. Jedním z vrcholů jeho organizační a dirigentské činnosti v tomto období byla pražská premiéra Lisztova oratoria Legenda o svaté Alžbětě. Vedle toho psal především do Národních listů kritiky hudebního života (opery v Prozatímním divadle i koncertů), ale také všeobecné programové úvahy jak o koncertní činnosti (O našich koncertech, Slavoj 1. října 1862), tak o opeře (Národní listy 4. června a 15. a 22. července 1864). Na opeře v Prozatímním divadle kritizoval zejména repertoár neodpovídající společenské a výchovné funkci divadla, ale také různé, z uměleckého hlediska škodlivé provozní zvyklosti, jako častá benefiční představení a hostování, málo zkoušek, neopodstatněné škrty v operách, nevhodné kombinování děl nebo zábavná meziaktní intermezza. Z kompozic v této době byly některé spojeny s jeho činností v Hlaholu (sbory Tři jezdci 1862 a Odrodilec 1864) a Umělecké besedě (slavnostní pochod k shakespearovské slavnosti). Hlavní úkol však od návratu ze Švédska spatřoval v práci na české opeře. V únoru 1862 prostřednictvím J. L. Procházky zakoupil od Karla Sabiny libreto k historické opeře Braniboři v Čechách. Práci na ní dokončil 23. dubna 1863 a stihl tedy (odloženou) uzávěrku operní soutěže vyhlášené hrabětem Janem Harrachem. Současně ji nabídl Prozatímnímu divadlu. První kapelník Maýr (jenž se Harrachovy soutěže účastnil s vlastní operou) však Branibory dlouho odmítal uvést, proto byli přijati proti jeho vůli až v roce 1865 po nástupu ředitele Franze Thomého, přičemž je nastudoval a řídil sám skladatel a premiéra se konala 5. ledna 1866. Velmi úspěšné přijetí u obecenstva i u kritiky upevnilo Smetanovo postavení jako jednoho z vedoucích českých skladatelů a vedlo k tomu, že Harrachova komise s výhradami přiznala Braniborům v Čechách 28. března 1866 první cenu 600 zlatých. Bezprostředně po dokončení Braniborů požádal Smetana Sabinu o libreto ke komické opeře. Sabina první verzi libreta Prodané nevěsty dodal 5. července 1863, již 18. listopadu 1863 měla premiéru předehra, celá kompozice byla dokončena 15. března 1866. Po úspěchu Braniborů byla nová opera - tehdy ještě ve dvou jednáních a s mluvenými dialogy - zařazena na program Prozatímního divadla bez odkladu. Premiéra 30. května 1866 však nebyla příliš úspěšná, zejména v důsledku bezprostředně hrozící prusko-rakouské války. Mnoho Pražanů se uchylovalo na venkov (následoval je i Smetana obávající se, že jej Prusové jakožto autora Braniborů v Čechách zastřelí) a nedostatek diváků vedl k finančnímu kolapsu Prozatímního divadla. Situace se však vyvinula ve Smetanův prospěch: vedení divadla převzalo nově utvořené družstvo s převládajícím mladočeským vlivem, které od 13. září 1866 nahradilo staročeského prvního kapelníka Maýra mladočechem Smetanou. Následující reprízy Prodané nevěsty již byly přijímány stále nadšeněji; v partituře však probíhaly nadále podstatné změny a teprve roku 1870 byla představena konečná, dnešní verze. Smetana přebíral kapelnickou funkci s programem učinit Prozatímní divadlo "centrálním střediskem veškerého domácího světa uměleckého". V duchu Lisztova působení ve Výmaru zde chtěl postupně uvést "všechna mistrovská díla světová v nejpřesnější reprodukci", současně však pěstovat zárodky svébytné národní hudební kultury. Operu přebíral v poměrně konsolidovaném stavu, jeho působení však bylo omezováno týmiž faktory jako za Maýra a Smetana musel z řady svých zásad slevovat. Stísněné prostory divadla značně omezovaly inscenační možnosti, orchestr zůstával již velikostí orchestřiště omezen na 35 členů, podobně i sbor. Pěvecký soubor byl nevyrovnaný a podléhal četným fluktuacím, z nichž nejkontroverznější bývaly odchody do pražského německého divadla (Václav Dobš, Vojtěch Šebesta), cenné síly však odešly také do Ruska (Antonín Barcal, Josef Paleček); zejména obory dramatického tenoru a sopránu byly dlouhodobě neobsazeny. Smetana měl zásluhu na konsolidaci a rozvoji operního baletu: v roce 1868 byla při divadle zřízena baletní škola, již vedla nově jmenovaná baletní mistryně Marie Hentzová. Podobně usiloval o zlepšení divadelní režie a zasadil se o přijetí prvního operního režiséra Prozatímního divadla, významného zastánce jevištního realismu Edmunda Chvalovského. Od roku 1867 byl Smetanovi po ruce spolehlivý druhý kapelník Adolf Čech, zato další kapelníci, kterými byli často významní hudebníci a skladatelé (Karel Šebor, Vojtěch Hřímalý, Karel Bendl), odcházeli mnohdy záhy, protože se nedokázali vedle Smetany (a Čecha) uplatnit jako samostatné osobnosti. Již J. N. Maýr uvažoval o zřízení operní pěvecké školy při divadle. Podrobný návrh podal roku 1868 pěvecký pedagog František Pivoda. Byl však odmítnut, z finančních důvodů i pro rozdílnost uměleckých záměrů Smetany a Pivody; ten tedy založil soukromou školu. Smetana nakonec prosadil otevření operní školy při divadle v lednu 1873 a její provoz začal v září. 1. července 1874 se konal první žákovský koncert, v následujícím roce však po odchodu Smetany škola zanikla. Jejím nástupcem se stala soukromá škola J. L. Lukese. Svůj dramaturgický program mohl Smetana realizovat jen v omezené míře. Limitovaly ho přitom nejen provozní a finanční otázky. Víra v obecenstvo, které spontánně rozeznává a přijímá předkládané umělecké hodnoty, musela ustoupit ohledům na konzervativní vkus pražského publika, jež dávalo přednost výpravným, zábavným nebo pěvecky efektním představením. Velkému zájmu se těšila opereta, zejména díla Offenbachova, Suppého a Zajcova. Smetana se snažil tuto vlnu korigovat a vzdělávat vkus lidového diváka uváděním děl "malých mistrů" francouzské komické opery (Auber, Adam, Hérold, Boieldieu, Halévy, Grisar, Gevaert). Francouzská velká opera zůstávala významným a nevyhnutelným žánrem, Smetana však do Prozatímního divadla zavedl lyričtější a neokázalejší díla Charlese Gounoda, jemu zvláště blízkého. Oblíbený, ale stylově zastarávající belcantový repertoár vážné opery (Donizetti, Bellini) nerušil, ale ani příliš nerozšiřoval. Raději uváděl pozdní Verdiho díla, velmi si cenil Rossiniho a dbal o větší zastoupení italské komické opery od Cimarosova Tajného manželství přes Donizettiho Dona Pasquala a Rossiniho Lazebníka sevillského a Popelku po Kryšpína a kmotru bratří Ricciů, uvedenou na české jeviště oblíbenou hostující zpěvačkou Giuseppinou Vitelliovou. Své představě o výchovném poslání národního divadla Smetana dostál nejvíce v klasickém německém repertoáru. Na pražskou kulturní tradici odkazovala nejen hudebně co nejpečlivější nastudování oper Gluckových a Mozartových, ale i nově uvedený Beethovenův Fidelio. Málo úspěšný byl pokus o rozšiřování slovanského repertoáru. V lednu 1867 navštívil Prahu Milij Alexejevič Balakirev, který zde řídil Glinkův Život za cara a nově nastudoval Ruslana a Ludmilu. Jeho práce však, mimo jiné kvůli změně praktikovaných škrtů v partituře, vyústila v konflikty s uměleckým souborem Prozatímního divadla a nepřátelství se Smetanou. Lépe dopadla v květnu téhož roku návštěva Stanisława Moniuszka, jehož Halku Smetana nastudoval, inscenace však publikum nezaujala a byla kritizována i v polském tisku. Více slovanských oper Smetana neuvedl. Velkou část novinek v této době tvořila díla českých skladatelů. Smetana uváděl starší díla žijících skladatelů (J. N. Škroup, Skuherský, Měchura), ale též mladších skladatelů (Šebor, Bendl, Blodek, Rozkošný, Fibich). Dvořákova první česká opera Král a uhlíř se však ve své první verzi za Smetany na jeviště nedostala, přestože již byla zkoušena. Ani v inscenační praxi se Smetanovi nepodařilo odstranit všechny nešvary, které dříve divadlu vytýkal. Oblíbená hostování cizích umělců, kteří si volili vesměs efektní úlohy ze známých, až ohraných oper, přispívala k repertoárové stagnaci; navíc zpívali i v českých představeních v cizích jazycích a dovolovali si nejrůznější manýry. Rovněž systém beneficí (představení podle volby účinkujících se zvláštním výdělkem v jejich prospěch) narušoval soustavné dramaturgické snahy. I v otázce inscenačních škrtů v operách, které Smetana u Maýra často kritizoval, ukazují zachované prameny, že se ve skutečnosti oba kapelníci nijak významně nelišili. Jako dirigent se Smetana uvedl 28. září 1866 Weberovým Čarostřelcem. Sám dirigoval vedle svých oper většinou vážné opery všech národních škol včetně českých novinek, zatímco většinu italského repertoáru a obecně komické opery (s výjimkou Mozarta, Rossiniho a Ricciů) a operety přenechával zejména svému druhému kapelníkovi Adolfu Čechovi. Vedle dirigování v divadle využil dostupnosti orchestru od sezóny 1869/70 k pořádání symfonických koncertů, na nichž prosazoval náročnější nebo modernější repertoár včetně děl domácích umělců: uvedl na nich např. Dvořákovu předehru k opeře Král a uhlíř, jeho symfonii č. 3 Es dur nebo Fibichovu symfonickou báseň Othello. Od sezóny 1870/71 se koncertů účastnili i členové orchestru německého Stavovského divadla a od roku 1873 jejich pořádání zaštiťoval penzijní spolek orchestrů obou divadel "Filharmonie", přičemž v dirigování se Smetana střídal s prvním kapelníkem německého divadla Ludwigem Slanskym. Jako první kapelník Prozatímního divadla zastával Smetana významné společenské postavení a účastnil se řady národně politických akcí. Tak se v červenci 1868 účastnil národní pouti do Kostnice nebo v roce 1870 pouti do Borové při příležitosti odhalení Havlíčkovy pamětní desky. Nejvýznamnější pro něj byla slavnost položení základních kamenů Národního divadla 16. května 1868. Při poklepu na kámen pronesl Smetana později proslavené heslo "V hudbě život Čechů", dokládající zvláštní význam hudby v procesu české národní emancipace v 19. století. Smetanova skladatelská činnost ani v době kapelnického vytížení neustoupila stranou. Soustředila se pochopitelně na operu. Ihned po dokončení práce na Prodané nevěstě začal Smetana pracovat na Daliborovi, tragické opeře z českých dějin na původně německé libreto Josefa Wenziga. Celá opera pak byla v partituře hotova 29. prosince 1867. Premiéra se konala 16. května 1868, v den položení základních kamenů Národního divadla; předcházela jí rovněž Smetanova Slavnostní předehra C dur a proverb J. J. Kolára Věštba Libušina. Premiérové přijetí bylo příznivé, ale již při první repríze se nedostávalo diváků. Rovněž kritika byla i od Smetanových přívrženců spíše zdrženlivá (J. L. Procházka), jeho odpůrci ji ve staročeském tisku odsoudili jako nenárodní a wagnerovskou. Ani revize na základě kritických připomínek provedená roku 1870 nezvýšila oblibu díla a pro Smetanu byl neúspěch této opery, na níž si velice zakládal, doživotním zklamáním. Koncem šedesátých let se vedle revizí Prodané nevěsty a Dalibora začal zabývat Libuší, slavnostní operou opět na libreto Wenziga a Špindlera. Libreto obdržel roku 1868, kompozici začal následujícího roku a dokončil ji 12. listopadu 1872. Tato práce, spíše tableau neboli Smetanovými slovy "hudebně dramatické uživotnění" než standardní opera, byla původně určena k zamýšlené korunovaci císaře Františka Josefa I. českým králem. Když z ní však po ztroskotání fundamentálních článků roku 1871 definitivně sešlo, určil ji Smetana pro otevření "velkého národního divadla" a její uvedení odložil. V Libuši neustoupil Smetana svým kritikům v otázce "wagnerismu"; naopak tato programově nacionální opera je nejbližší koncepci wagnerovského hudebního dramatu a právě v době její kompozice Smetana jel několikrát do Mnichova, aby tam viděl Wagnerovy Tristana a Isoldu, Zlato Rýna a Valkýru. Naopak velmi vážně vzal připomínky, které k deklamaci češtiny mj. ve Smetanových operách formulovala Eliška Krásnohorská. Navázal kontakt s mladou básnířkou, kterou již znal ze ženské sekce Hlaholu i jako sestru Jaroslava Pecha, učitele na Smetanově a Hellerově ústavu, a přihlížel k jejím názorům již při kompozici Libuše. Navíc od ní získal dvě nová libreta: roku 1870 Lumíra, kterého si však Krásnohorská sebekriticky vyžádala zpět, a Violu, jejíž libreto obdržel roku v červnu 1871 a prozatím ji odložil. Pod výčitkami skladatelské nečinnosti (že totiž za svého kapelnictví složil jen jednu neúspěšnou operu) Smetana jednak nechal veřejně provést některé úryvky z Libuše, z nichž zejména předehra pronikla i do zahraničí, jednak se bezprostředně po jejím dokončení pustil do nové, méně náročné komické opery ve dvou jednáních s mluvenými dialogy. Libreto k novému dílu nazvanému Dvě vdovy mu napsal Emanuel František Züngel podle francouzské salónní komedie Jeana-Pierra Mallefilla, která se hrála v Praze německy od roku 1862 a v Züngelově českém překladu od roku 1868. Smetana na ní pracoval se zaujetím a velmi rychle od 16. července 1873 do 15. ledna 1874. Velmi úspěšná premiéra se konala 27. března 1874, ale kritika opět diskutovala o "wagnerismu" této opery a po slibném rozběhu reprízy vázly. Práci na operách v tomto období ustoupila téměř veškerá další Smetanova skladatelská činnost, až na pár menších příležitostných skladeb jako právě Slavnostní předehra k položení základních kamenů Národního divadla (1868), hudba k živým obrazům pro dobročinné slavnosti české šlechty Rybář a Libušin soud (1869) a sbory Rolnická a Česká píseň (1868) pro spolek Hlahol. Smetanovo působení v kapelnické funkci, jeho tvorba i samotná osoba se staly předmětem rozsáhlých a vzrušených polemik vedených v denících i odborném tisku, později nazývané "boje o Smetanu". První střet se týkal již Smetanových aspirací na kapelnické místo po úspěchu Braniborů, avšak nejintenzivnější fáze spadá do první poloviny 70. let. Tyto spory měly několik prolínajících se rovin. V prvním plánu to byly osobní animozity: proti Smetanovi vystupovali lidé, kteří se s ním střetli v profesionálním životě. Patřil mezi ně kapelník J. N. Maýr, sesazený ve prospěch Smetany, jenž se neúčastnil sporů přímo, avšak zůstával vážným kandidátem na Smetanovo místo. Další protivníci se rekrutovali z řad Smetanových dřívějších příznivců. Pěvecký pedagog František Pivoda se s ním definitivně rozešel v době, kdy Smetana z důvodů rozdílných uměleckých názorů nepodpořil Pivodův plán operní školy při Prozatímním divadle. Nevraživost spisovatele a překladatele Jindřicha Hanuše Böhma souvisí se Smetanovým odmítnutím komponovat na Böhmovo libreto Zakletý princ; houslista a skladatel Vojtěch Hřímalý nenacházel vedle Smetany v divadle jako kapelník i skladatel očekávané uplatnění. Na opačné straně se vedle samotného Smetany - který veřejně reagoval jen zřídka a velmi nediplomaticky - do polemik zapojoval zejména spisovatel a novinář Jan Neruda, hudební kritik Jan Ludevít Procházka a estetik Otakar Hostinský. Spory o Smetanovo působení se vedle toho zařazovaly do prudkého politického boje mezi frakcemi staročeskou a mladočeskou, které mezi sebou mimo jiné soupeřily o vliv v Prozatímním divadle jakožto jedné z nejvýznamnějších národních institucí. Smetana se hlásil k mladočeské skupině, jeho přítelem byl pozdější předseda mladočeské strany Karel Sladkovský a prosmetanovské články vycházely zejména v mladočeském deníku Národní listy. Jeho odpůrci se soustřeďovali ve staročeské straně, jejíž vůdce František Ladislav Rieger byl i v uměleckých otázkách Smetanovým oponentem; ze Smetanova příznivce v odpůrce se změnil i vydavatel Jan Stanislav Skrejšovský. Protismetanovské příspěvky proto vycházely ve staročeských listech Pokrok, Osvěta a německy psané Politik. Hudební listy, založené v roce 1870, patřily původně mezi Smetanovy zastánce. Když je však koncem roku 1872 převzal Skrejšovský, šéfredaktor J. L. Procházka odešel a nahradil jej nejprve formálně skladatel Josef Richard Rozkošný a záhy přímo František Pivoda. Největší polemiky poté probíhaly právě mezi Pivodovými Hudebními listy a Procházkovým nově založeným časopisem Dalibor. Smetanovi byly činěny nejrůznější výčitky spojené s provozem divadla (prosazování vlastních oper na úkor jiných českých skladatelů, proněmecká orientace repertoáru, "enormní" gáže, nedostatečně energické vedení souboru, favoritismus mezi sólisty...). V prosinci 1872 zveřejnilo 68 abonentů Politik otevřený dopis, kterým žádali o nahrazení Smetany Maýrem. Smetana našel podporu u divadelního souboru i veřejnosti, kulturní osobnosti sepsaly petici v jeho prospěch a výsledkem bylo naopak zlepšení jeho smlouvy a jmenování uměleckým ředitelem opery. Přesto se od března 1874 v divadelním družstvu odehrával nový usilovný boj o Smetanovo místo. Historicky má největší význam estetický rozměr smetanovské debaty. Otevření Prozatímního divadla vyvolalo pokusy o definování české národní opery a české hudby vůbec. Současně se v celé Evropě obnovila debata o hudebních reformách Richarda Wagnera, který po dlouhém odmlčení právě uváděl svá vrcholná díla. Na tomto pozadí se střetávala koncepce reprezentovaná názory F. L. Riegra o nutnosti stavět národní hudbu na základech národní písně a názory F. Pivody, jenž kladl důraz na primát "krásného zpěvu" v opeře, s koncepcí formulovanou v českém prostředí zejména O. Hostinským, který přijímal Wagnerovu podobu hudebního dramatu jako nutné východisko a požadovaného národního charakteru zpěvu chtěl dosáhnout především bezchybnou českou deklamací. Smetanovi byl - pro jeho důraz na dramatickou stavbu opery i hojné využití orchestru - vyčítán "wagnerismus", a tím i poněmčování české hudby. Těmito výčitkami byl stíhán zejména Dalibor. Ve skutečnosti však byly základní pojmy diskuse vágní a subjektivně cítěné: "národní" český ráz býval shledáván zejména u prostých, zpěvných melodií jakéhokoli původu, zatímco k označení hudby za "cizí" či "wagnerovskou" stačila hustější orchestrální sazba, nezvyklé harmonie a polyfonie. Smetana sám své stanovisko formuloval v dopise A. Čechovi z 4. prosince 1882: "Já nepadělám skladatele slovutného žádného, já jen se obdivuju velikosti jejich, a vše přijímám pro sebe, co uznám za dobré a krásné v umění, a především pravdivé. Vy to už dávno u mně znáte, ale jiní to nevědí, a myslejí, že zavádím Wagnerismus!!! Mám dost co dělat ze Smetanismem, jen když ten sloh je poctivej!" Přímá polemika utichla po Smetanově ohluchnutí a odchodu z divadla; již roku 1875 zanikly jak Hudební listy, tak Dalibor. Smetanova strana označovala v tisku již od počátku skladatelovo onemocnění za následek "neustálého rozčilování, jakých mu v poslední době způsobováno bylo s jisté strany" (Dalibor 15. srpna 1874), a stylizovala ho tak do podoby mučedníka. Hrubé útoky Smetanových oponentů, kteří se v Hudebních listech vysmívali jeho "neslýchanému lazarství" a penzi přiznanou mu divadlem komentovali slovy: "Toť první osobnost, která české divadlo pokládá za útulek zaopatřovací, za invalidovnu, za pathologický ústav," veřejnost odsuzovala a tyto osobnosti byly postupně společensky izolovány. Estetická diskuse o "wagnerismu" a české národní hudbě však pokračovala. Po roce 1870 se začal zhoršovat Smetanův zdravotní stav. Náhle trpěl úpornými kožními vyrážkami a řadou dalších obtíží. Podle dobových dokumentů jej trápilo "pálení močového měchýře", často u něho docházelo ke "krčním katarům", měl závratě a zvracel. Nemoci mu často bránily v plnění pracovních povinností, což mu vyčítala kritika. V červenci 1874, za pobytu v Jabkenicích, jeden z katarů přešel ve sluchové halucinace, hučení a zaléhání zejména v pravém uchu a ztrátu rovnováhy. Smetana nastoupil léčbu u pražského profesora Emanuela Zaufala, ale přes toto léčení postupně ztratil sluch v pravém uchu. Na levé ucho plně ohluchnul náhle k ránu 20. října 1874. Příčina choroby je dosud předmětem odborných diskusí. Profesor Jaroslav Hlava, který prováděl pitvu Smetanova těla, diagnostikoval progresivní paralýzu, následek příjice (syfilis). Tento názor dosud v nemedicínské literatuře převládá a zastával jej např. profesor Ladislav Haškovec, profesor Harald Feldmann, ke stejnému závěru vedl výzkum Smetanových ostatků, jejž provedl roku 1987 tým pod vedením profesora Emanuela Vlčka. Hlavním argumentem je velmi vysoká hladina protilátek na syfilis v ostatcích, což by bez onemocnění nebylo možné. Tuto diagnózu hájí nejnověji dr. Jaroslav Vacek. Nicméně od 20. let 20. století je jako alternativa navrhováno kornatění mozkových tepen: tento názor zastávali například profesor Antonín Heveroch, profesor Vladimír Vondráček, Jiří a Milada Semotánovi, Otakar a Jana Boříkovi; profesor Ivan Lesný hovoří o Pickově nemoci. Přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze profesor Jiří Raboch se domnívá, že při současné nedostupnosti důkazů není možné diagnózu jednoznačně určit. Nejnověji docent Jiří Ramba, který vyšetřoval Smetanovu lebku, odvozuje skladatelovu nemoc od chronického infekčního zánětu kostní dřeně v obličejové oblasti, jímž trpěl od úrazu v dětství. Na ostatcích byly známky vývojové anomálie způsobené v dětském věku zpomalením růstu pravé poloviny obličeje následkem infekce. Odborná asistentka Alena Němečková vyšetřila ušní kůstky skladatelova pravého ucha a zjistila, že jsou prohlodány chodbičkami (lakunami) vyplněnými granulační tkání. Je toho názoru, že v těch místech musel probíhat zánět, který přešel do chronického stadia. Profesor Vladimír Vondráček hovoří, že dobová diagnóza Smetanovy nemoci zněla anoia (pošetilost, pomatenost), a tvrdí, že to bylo zcela nepochybně na podkladě pokročilé arteriosklerózy: "Byla to těžká sklerotická psychóza-činnost mozková zachována-závěr díla je vzestupný". Arteriosklerosu potvrzuje i samotný pitevní nález: "Cévy na spodině mozku jsou atheromatosní." Smetana zprvu neztrácel naději na konečné uzdravení. Jelikož sám neměl peníze na léčení u nejlepších odborníků, přijal peníze ze sbírky uspořádané paní Fröjdou Beneckovou v Göteborgu (1244 zlatých) a z výtěžku soukromého koncertu uspořádaného jeho aristokratickými žačkami v čele s hraběnkou Kaunicovou (1800 zlatých) a veřejného koncertu 4. března 1875, na kterém poprvé zazněla Vltava. V dubnu odejel do Würzburgu k přednímu ušnímu specialistovi profesorovi Antonu von Tröltschovi (1829-1890), poté do Vídně k profesoru Adamu Politzerovi (1835-1920), avšak bezvýsledně: lékaři konstatovali nezvratnou paralýzu sluchových nervů. Dne 7. září 1874 požádal Smetana správu divadla o zproštění povinností na neurčitou dobu, as k 31. říjnu pak rezignoval na veškeré své funkce v divadle. Právě v té době se v divadelním družstvu prosadilo staročeské vedení a od 1. listopadu byl ředitelem Prozatímního divadla jmenován J. N. Maýr, prvním kapelníkem se stal Adolf Čech. Jelikož aktivní hudebnická i pedagogická činnost při Smetanově stavu nepadala v úvahu a tantiémy z oper i autorské příjmy z vydaných skladeb byly nepravidelné a velmi nízké, ocitl se skladatel ve značné finanční tísni. Divadelní družstvo se k němu zachovalo čestně, ponechalo jej v zaměstnání jako divadelního komponistu a vyměřilo mu čestnou penzi 1200 zlatých ročně. Za to se však Smetana musel zříci příjmů za své dosavadní čtyři opery. Za pozdější opery opět pobíral tantiémy. Nebyl to velký příjem a Smetana žil v neustálých finančních starostech a tahanicích s měnícím se vedením divadla. Vysoké životní náklady v Praze jej donutily pobývat i s rodinou na venkově, totiž v Jabkenicích u své dcery Žofie Schwarzové, kam se 3. června 1876 odstěhoval definitivně. Prozatímní divadlo se do roku 1877 potýkalo s finančními problémy i s vnitřní krizí, přičemž byly činěny snahy o snížení Smetanovy penze, kterou vedení navíc několik měsíců zadržovalo, což skladatele téměř zruinovalo. Až těsně před smrtí se jeho finanční situace zlepšila díky vzrůstající popularitě jeho skladeb; v létě 1883 mu ředitel Národního divadla František Adolf Šubert zvýšil penzi na 1500 zlatých ročně. Jabkenické ústraní však nebylo izolací, Smetana zde přijímal návštěvy, vedl čilou korespondenci a podle finančních možností navštěvoval Prahu, kde rád chodil do divadla, sledoval zkoušky i představení svých oper (dokonce opravoval dirigentova tempa) a v partiturách sledoval českou hudební produkci. Kontakt s pražským prostředím mu zajišťoval především tajemník pražského Hlaholu Josef Srb-Debrnov, který se stal jakýmsi jeho sekretářem, s divadlem jednal často prostřednictvím kapelníka Adolfa Čecha. Ohluchnutí neznamenalo ztrátu Smetanovy schopnosti skládat hudbu; naopak kvůli tomu, že většina ostatní činnosti mu byla nyní znemožněna, patří první léta nemoci mezi jeho nejplodnější jak objemem, tak žánrovou různorodostí. Již v září 1874 začal pracoval na cyklu symfonických básní oslavujících krásu i dějiny české vlasti, na který myslil od dokončení Libuše. První z nich byl Vyšehrad, dokončený 18. listopadu, v rychlém sledu pak vznikly Vltava (20. listopadu - 8. prosince 1874) a Šárka (leden - 20. únor 1875). Po návratu z léčení pak v létě zkomponoval Z českých luhů a hájů. Tím byl cyklus prozatím ukončen; až koncem roku 1878 vznikl Tábor a začátkem roku následujícího Blaník a celý cyklus nazván Vlast, později Má vlast. Vedle toho se Smetana vrátil ke klavírní tvorbě. Cyklus šesti lisztovských skladeb Rê (Sny) složil v létě 1875 a podělil jimi z vděčnosti své bývalé šlechtické žačky, které jej navštěvovaly a podporovaly v obtížné době. Pozdější dva cykly Českých tanců (1877, 1879) vznikly vědomě jako pendant a současně protipól Dvořákových Slovanských tanců, kterými Smetanův mladší současník razantně pronikl na mezinárodní scénu. Komorní i sólové vokální hudbě se Smetana dosud věnoval jen velmi okrajově. V roce 1876 však napsal smyčcový kvartet e moll "Z mého života", jedinečnou programní komorní skladbu zachycující běh jeho života od mládí přes vzpomínky na první ženu až po ohluchnutí; přijetí této skladby v domácím prostředí bylo pomalé, zato jako první Smetanovo dílo vůbec se záhy prosadila v zahraničí. Proti tomu dvě dua pro housle a klavír Z domoviny z roku 1880 jsou jakýmsi intimním protějškem Mé vlasti. V roce 1879 pak Smetana napsal svůj jediný písňový cyklus, intimně a autobiograficky laděné Večerní písně na slova svého přítele, básníka Vítězslava Hálka, zemřelého roku 1874. Složil také několik mužských sborů na podnět Josefa Srba-Debrnova, mezi nimi nejrozsáhlejší Píseň na moři - opět na Hálkova slova - a nejznámější Věno, jakož i tři ženské sbory na podnět dávného přítele Ferdinanda Hellera. K vokální tvorbě se po Smetana po určitých obavách vrátil až po téměř roce od ohluchnutí. Jeho jedinou libretistkou v této životní etapě byla Eliška Krásnohorská. Její dramaticky nenáročná libreta s prostými příběhy nevyvolávala u skladatelových přátel nadšení, ale jsou psána vybraným, bohatě rytmizovaným básnickým jazykem, o němž Smetana řekl "...A já jsem srostl s vašimi verši, s tou hudbou, kterou z . nich vždycky vyciťují a která v žádných jiných verších již pro mne nezní." Její "komická" libreta jsou spíše lyrická s nádechem humoru a v centru děje stojí vždy pár nacházející k sobě cestu ne přes vnější překážky, ale vnitřním zráním. To skladateli přesně vyhovovalo; navíc Krásnohorská odmítala za svou práci pro něj jakoukoli odměnu. Již těsně před ztrátou sluchu skicoval jednak její Violu, jednak Hubičku, ke které se vrátil v listopadu 1875 a dokončil ji v srpnu následujícího roku. 7. listopadu 1876 měla nová opera - jejíž konečné vážnější vyznění přimělo Smetanu změnit označení "komická" na "prostonárodní" - nadšeně přijatou premiéru. Za první úspěch vděčila zvědavosti veřejnosti na dílo hluchého skladatele, ale Hubička se ihned stala nejpopulárnější operou po Prodané nevěstě. Na rozdíl od ní je však Hubička plně prokomponovaná a hudebně jednolitá, prostému příběhu dodává váhu jemné psychologické vystižení postav. Roku 1877 Smetana pracoval nejprve na nové verzi Dvou vdov, které podstatně rozšířil a mluvené dialogy převedl na recitativy. Od června do května následujícího roku pracoval na další opeře Tajemství (premiéra v září 1878). Je to zřejmě nejdokonalejší Krásnohorské libreto a současně stavebně nejdokonalejší Smetanova opera s řadou propracovaných ansámblů, založená na variační práci s pouhými dvěma základními motivy. I tato opera byla přijata velmi příznivě, ačkoli méně vřele než Hubička. Kompozice však byla obtížná, skladatel tvořil čím dál pomaleji a s větší námahou; podle vlastního vyjádření "... já, bohužel, nemohu tak pracovati jako zdravý člověk, moje choroba, hluchota, a s tím spojené ustavičné hučení . v hlavě mně nedovolí než v malých časových odstavcích pracovati." Již v průběhu 70. let se Smetana stával pro českou veřejnost reprezentantem národní hudby; počátkem 80. let toto jeho postavení potvrdila série událostí. 4. ledna 1880 . se na Žofíně konal velký koncert při příležitosti 50. výročí jeho prvního veřejného vystoupení: skladatel zde sám zahrál na klavír a poprvé byly zpívány Večerní písně a hrány Tábor a Blaník. 19. září 1880 byl Smetana v Litomyšli přítomen národní slavnosti, při níž mu byla odhalena pamětní deska. 11. června 1881 bylo prozatímně otevřeno Národní divadlo, a to Smetanovou Libuší (vedení divadla vypsalo k otevření soutěž o novou operu, kterou Libuše podle očekávání vyhrála). Před definitivním otevřením Národní divadlo vyhořelo. Smetana se aktivně zapojil do sbírek na jeho obnovení. Na koncertech, jejichž výtěžek byl určen na nové divadlo, přes hluchotu dirigoval předehru k Libuši a koncertoval i jako klavírista, naposledy 4. října 1881 v Písku. 5. května dosáhla Prodaná nevěsta stého představení - jako první česká opera s velkým odstupem před ostatními českými operami. Slavnostní představení bylo holdem skladateli a "na všeobecnou žádost" se muselo konat druhé "sté" představení. Prodaná nevěsta byla rovněž posledním představením hraným v Prozatímním divadle (14. dubna 1883). Nadšeného přijetí se dočkalo také první souborné uvedení Mé vlasti 5. listopadu 1882. O něco dříve (29. října 1882) měla premiéru poslední Smetanova opera Čertova stěna. Pro postupující chorobu stála její kompozice skladatele mnohem více času i fyzického a duševního úsilí než předchozí díla. Zásahy, které přitom učinil do libreta, vedly i k ochlazení vztahů s Krásnohorskou. Tím spíše byl hořce zklamán neúspěchem jejího nastudování, na němž měly podíl i zanedbaná výprava, nepromyšlená režie i nešťastné obsazení. Po pěti představeních byla Čertova stěna stažena. Koncem roku 1882 se skladatelův stav vážně zhoršil. Obavy ze šílenství, o kterých se zmiňoval již v dopise Nerudovi roku 1879, nabývaly reálné podoby: v polovině listopadu nastal první záchvat, při němž ztratil schopnost číst, mluvit i vybavovat si jména. Takové stavy se vracely, množily se i halucinace: 10. října 1883 popisoval některé z nich na večeru k poctě Otakara Hostinského. Skladatelská práce byla již velmi obtížná, Smetana se na ni mohl soustředit jen po krátké okamžiky; jeho poslední skladby se vyznačují zkratkovitou, stěsnanou hudební mluvou a mnoha harmonickými nezvyklostmi, které byly vykládány jako projev choroby, v mnohém však předznamenávají hudební styly 20. století. V této době (červen 1882 až březen 1883) vznikl jeho druhý smyčcový kvartet d moll, na jaře roku 1883 napsal svůj poslední sbor Naše píseň, začal nový cyklus symfonických skladeb pod názvem Pražský karneval, z něhož dokončil (13. září) jen první část: Introdukci s rejem masek a zahajovací polonézu. Od dubna 1883 pracoval na čtyřikrát odložené Viole, stěží však zinstrumentoval starší skici a provedl některá doplnění; Viola zůstala torzem a poslední listy partitury svědčí o rychlé progresi skladatelovy nemoci. Naposledy komponoval 25. února 1884. Smetana se ještě 18. listopadu 1883 účastnil druhého otevření Národního divadla svou Libuší. Jeho povaha již však byla zjevně narušena, poznamenána halucinacemi, megalomanií a paranoiou, jeho písemné i ústní vyjadřování se stávalo nesrozumitelným. Od počátku roku 1884 světlých chvílí ubývalo, až zmizely docela; celonárodních oslav svých 60. narozenin si již nebyl vědom. Když se v záchvatech zuřivosti stával nezvladatelným a často nebezpečným pro své okolí, byl 22. dubna 1884 převezen do Ústavu pro choromyslné v Praze na Vinohradech v Kateřinské ulici, kde bez nabytí čistého vědomí zemřel v půl páté odpoledne dne 12. května 1884. Josef Václav Sládek psal Juliu Zeyerovi: "... myslím, že ta duše těžce tělo opouštěla a že trpěl mnoho." Smetanovo tělo bylo po pitvě oděno do čamary a převezeno do Týnského chrámu. Slavnostní pohřeb se konal 15. května, pořádala ho Umělecká beseda a účastnila se ho řada zástupců politického i uměleckého života, zástupci různých spolků (Sokol, Hlahol...) a personál Národního divadla. Průvod vedl od Týnského chrámu k Národnímu divadlu, k sídlu Umělecké besedy na Jungmannově třídě a pak na Vyšehradský hřbitov, kde byl skladatel pohřben v samostatném hrobě. Účastníci pohřbu pak pokračovali zpět do Národního divadla, kde se hrála již plánovaná Prodaná nevěsta; jeviště bylo při této příležitosti potaženo černým suknem. Související informace naleznete také v článku Seznam skladeb Bedřicha Smetany. Smetanovo skladatelské dílo lze stylově zařadit do novoromantismu. V mládí přišel do styku s klasicistní i raně romantickou hudbou běžnou ve střední Evropě (Gluck, Mozart, Beethoven), později jej ovlivnili například Schumann, Chopin nebo Berlioz. Ze soudobých hudebních proudů měl nepochybně nejblíže k novoněmecké škole kolem Liszta a Wagnera, ale jednoznačné zařazení do "německého kulturního okruhu", datující se již od výkladů Otakara Hostinského, zastírá jak Smetanovu inspiraci soudobou italskou, francouzskou nebo slovanskou hudbou, tak zejména jeho tvůrčí osobitost. O ni přitom Smetana usiloval a zakládal si na ní, neváhal v souvislosti se svým dílem hovořit o "smetanismu" nebo "smetanovském stylu", a o svém vztahu k novoněmecké škole se - při všem obdivu k Lisztovi a Wagnerovi . - vyjádřil tak, že k ní náleží jen natolik, nakolik "hlásá pokrok. [...] v ostatním [patřím] sám sobě." Smetana sám spatřoval těžiště své tvorby v oborech operním a symfonickém. Značný objem v jeho díle zaujímá též klavírní tvorba, soustředěná v prvních etapách jeho skladatelské činnosti. Komorní hudba je zastoupena ojedinělými, i když zásadními díly, spíše okrajové postavení zaujímají sbory a písně. Sólové či koncertní skladby pro jiné nástroje než klavír Smetana prakticky nepsal. Prvořadý význam v rámci Smetanova díla má jeho tvorba operní. Souborem svých osmi dokončených oper (a jednoho zlomku), vzniklým v letech 1862-84, vědomě usiloval o položení základu českého operního repertoáru, a proto se snažil nabídnout co nejvíce různých dobově aktuálních forem. Rovněž svůj individuální, národní styl vytvořil osobitým tvůrčím využitím různých stylových znaků a technik soudobé evropské opery. Velmi si vážil reforem Richarda Wagnera, zejména jeho představy hudebního dramatu, ve svých dílech je však nijak důsledně nesledoval: například Smetanova práce s motivy vychází spíše ze staršího německého romantismu a Liszta než z Wagnera a na rozdíl od něj se nevyhýbal ansámblům. V mnohém ohledu, zejména dramaturgickém, se často opíral o francouzské vzory a přes své výhrady k italskému stylu využíval nezřídka i belcantové pasáže. Nikdy také nezavrhnul koncept uzavřených hudebních čísel, i když kladl stále větší důraz na jednotu díla. Sám svůj operní styl označil jako "Smetanovský, tj. sloučení melodijích, i jednodušejších se vždy svědomitě volenou harmonisaci a promyšleným plánem a ve stavbě, souvyslosti a jednotě celé opery, jako jedná velká synfonie, arcit zde - co je nejhlavnejší - s textem spojená." Smetanovy opery lze rozdělit do tří okruhů. Prvním z nich jsou vážné opery: Braniboři v Čechách (1862-63), kombinující základní schéma historické grand opera s prvky vážné opery italské a wagnerovského hudebního dramatu. Tvarově čistší je Dalibor (1866-67), tragická opera hlásící se k "novoněmecké" škole důrazem na motivickou práci a posílením úlohy orchestru. Libuše (1869-72) je (před Parsifalem) ojedinělým mytologickým obrazem, který se na jedné straně nejvíce přibližuje Wagnerovu deklamačnímu opernímu jazyku, na druhé straně účinně využívá velkooperní obřadnosti. Komické opery Prodaná nevěsta (1864-66) a Dvě vdovy (1873-74) obě vycházejí z různých podob francouzské opéra comique (původně i s mluvenými dialogy), totiž vesnického žánrového obrázku a salónní konverzační komedie, i zde s využitím podnětů italské (Rossini) a německé (Mozart, Lortzing) komické opery. Trojice oper na libreta Elišky Krásnohorské (Hubička 1875-76, Tajemství 1877-78, Čertova stěna 1880) méně sledují tradiční operní schémata a jsou skladatelovou osobitou formou lyrické opery střídající komická a vážná místa; uzavřená čísla jsou podřízena celkové stavbě utvářené mimo jiné pomocí pamětných motivů a motivické transformace. V souladu se svým vlasteneckým programem si Smetana volil náměty české nebo alespoň počeštěné; jedinou operu na "světový námět", Violu, charakteristicky několikrát odložil, až zůstala nedokončena. Volba konkrétního námětu přitom zpravidla nevycházela od něho (pouze v případě Dvou vdov a Violy), nýbrž od libretistů, do jejichž práce ostatně Smetana zasahoval jen poměrně málo - nejvíce v případě Braniborů v Čechách a Čertovy stěny. I řada rysů jednotlivých jeho oper (např. podíl ansámblů, sborů, rozložení hlasů) byla podmíněna libretem spíše než skladatelovými záměry. Smetana navíc psal pro konkrétní podmínky Prozatímního divadla, jeho orchestru a sólistů, pro něž psal úlohy ve svých operách a pro něž podle potřeby neváhal svou hudbu dodatečně doplnit nebo uzpůsobit. S ohledem na význam oper v rámci Smetanova díla je počet a rozsah dalších vokálních děl překvapivě malý, navíc jen malá část z nich předchází jeho prvním zpěvohrám. Dominují mezi nimi sbory. Většinu z nich psal Smetana pro pražský pěvecký spolek Hlahol, zejména na počátku 60. let, kdy byl i krátce jeho sbormistrem, a pak v době hluchoty, kdy byl tajemník spolku Josef Srb-Debrnov skladatelovým nejbližším přítelem a pomocníkem. Jedná se proto většinou o sbory mužské a bez doprovodu, i když postupně vznikaly i různé jiné úpravy; pouze konečná podoba České písně má náročnější formu kantáty pro smíšený sbor s průvodem orchestru. Tuto řadu otvírá Píseň česká z roku 1860 a uzavírá Naše píseň z roku 1883, současně vůbec poslední dokončená Smetanova skladba. Vedle toho napsal Smetana roku 1878 také tři trojhlasé ženské sbory, bez konkrétního adresáta. Náměty sborových skladeb jsou vesměs vlastenecké, ale tvarově jsou značně pestré od několikataktových Dvou hesel po rozsáhlou dramatickou scénu Píseň na moři. Rovněž jejich osud byl různý, zatímco některé sbory zpopulárněly (Česká píseň, Věno), jiné se ukázaly pro amatérský provoz značně obtížné (Píseň na moři, Za hory slunce zapadá) a některé byly objednateli odloženy a dočkaly se prvního provedení až desítky let po skladatelově smrti (Modlitba, Naše píseň). Sólovou vokální tvorbu ve Smetanově díle - vedle hrstky příležitostných nebo cvičných písní - zastupují pouze Večerní písně, cyklus pěti písní na slova Vítězslava Hálka z roku 1879 v schumannovském duchu, vyjadřujících různé nálady, ale spojených intenzitou výrazu i autobiografickými rysy. Pro Smetanovu orchestrální tvorbu je charakteristický odstup od tradičních, v zásadě klasicistních forem "absolutní hudby" jako symfonie nebo koncert. Tíhl spíše k volnější romantické formě osamostatněné programní předehry, jak ji zpopularizovali Mendelssohn a Berlioz, z níž se zejména ve tvorbě Franze Liszta vyvinula symfonická báseň. Smetanovo první větší orchestrální dílo, Velká předehra D dur (1849), vzniklo zejména pod vlivem Berlioze a i jediná jeho symfonie, Triumfální symfonie z roku 1855, je svou strukturou, zejména způsobem zpracování melodie rakouské hymny, blízká žánru předehry. Bližší seznámení s Lisztovými orchestrálními skladbami v letech 1856/57 podstatně ovlivnilo směr Smetanovy orchestrální tvorby a v následujících letech strávených ve Švédsku se věnoval řadě námětů na programní orchestrální díla (označení "symfonická báseň" jim přiřknul až později), z nichž konečné podoby nabyly Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl. Ty mají zřetelné lisztovské rysy: základem je literární námět, jehož ústřední myšlenku má hudba nikoli ilustrovat, ale hlouběji vyjádřit prostředky, které literatuře či divadlu chybějí. V době pražského působení (1861-74) se Smetana omezil na drobnější příležitostné orchestrální skladby. Teprve po ohluchnutí, se značným odstupem od "švédského cyklu", se vrátil k symfonické básni v cyklu čtyř, později šesti děl pod souborným názvem Má vlast. Lisztův příklad je zde sledován mnohem volněji již proto, že program nemá literární původ, ale definuje ho samotný skladatel. Rovněž intenzivní vlastenecká náplň je pro instrumentální hudbu nezvyklá. Má vlast je (slovy Marty Ottlové) "monumentální cyklus, který je jedinečnou apoteózou vlasti, země, v níž je zakořeněna existence národa, a oslavou krajiny, která byla pro vznikající moderní český národ naplněna mýtickými a historickými vzpomínkami svázanými s vizí budoucnosti." Torzo dalšího zamýšleného cyklu symfonických básní Pražský karneval opět dokládá Smetanovo nadšení pro společenský ruch a tanec; má rysy jeho pozdního období jako útržkovitost, zhuštěnost a harmonickou příkrost. Komorní tvorba Bedřicha Smetany je nečetná, ale obsahuje zásadní díla. Právě v tomto oboru vytvořil své nejosobnější, často autobiografické skladby. S ohlédnutím od rané virtuózní a užitkové Fantasie na českou píseň (Sil jsem proso na souvrati) pro housle a klavír sem patří nejprve Trio g moll pro housle, violoncello a klavír, napsané po smrti dcery Bedřišky (1854). Rapsodické dílo vyjadřuje na malé ploše měnící se nálady od bolu a zoufalství přes rezignaci po smír s životem; jednotu díla zajišťuje důmyslná tematická provázanost. Nejvýznamnějším komorním dílem je Smyčcový kvartet č. 1 e moll "Z mého života" (1876). Jeho vnější forma je tradiční (jen místo scherza je polková věta, jako již v dřívějších kvartetech Fibichových a Dvořákových), ale jedinečný je autobiografický charakter (dochovalo se pět programových výkladů od samotného skladatele). Je to vůbec první významné programní dílo v oboru komorní hudby. Dvě houslová dua nazvaná Z domoviny (1880) jsou jakási komorní, virtuózní miniatura Mé vlasti. Soukromější a opět autobiografickou, i když ne tak jasně programově vyložitelnou povahu má poslední Smetanovo komorní dílo, Smyčcový kvartet č. 2 d moll (1882-83). Zkratkovitost, útržkovitost a melodická zhuštěnost tohoto kvartetu je dílem skladatelovy choroby, která mu dovolovala komponovat jen v krátkých časových úsecích, ale současně předjímá kompoziční styl 20. století a působí tak nezvykle moderně. Skladby pro sólový klavír tvoří podstatnou část Smetanovy tvorby z 40. a 50. let 19. století. Počínají prvními skladbami z doby dětství i gymnaziálních studií, zcela převažují i mezi kompozičními cvičeními i jinými díly z doby studia u Proksche. Později je řada z nich spojena s jeho aktivitou jako učitele hry na klavír v podobě didaktických skladeb a úprav přímo či nepřímo určených pro výuku. Z hlediska typu skladeb sledoval Smetana několik linií. Jednou z hlavních byla stylizace dobového společenského tance, zejména polky. Od užitkových, skutečně tanečních polek z plzeňských let se její zpracování zušlechťovalo (cykly Tři salonní polky, Tři poetické polky) a umělecké svébytnosti dosáhlo v cyklu Vzpomínky na Čechy ve formě polek (1859-60). Druhou linií byly romantické, v podstatě salónní drobné skladby řazené do volných cyklů (Bagately a impromptus, Šest charakteristických kusů, Lístky do památníku, Črty...), často věnované Smetanovým žákům, známým nebo hudebním idolům. Formou i zpracováním tyto skladby připomínají skladatelovy vzory Mendelssohna, Chopina, Schumanna a Liszta. Další skladby pak vznikaly v souvislosti se Smetanovou dráhou koncertního klavíristy: pro tento účel vypracovával virtuózní klavírní transkripce, kadence do klavírních koncertů i samostatné skladby, jako koncertní etuda Na břehu mořském (1861) nebo Fantasie na české národní písně z roku 1862, jíž se jeho klavírní tvorba na dlouho uzavřela; skladatelova pozornost se obrátila k žánrům považovaným za významnější pro rozvoj národního hudebního života (opera, sbory, orchestrální hudba). Ke klavírní tvorbě se Smetana vrátil až po ohluchnutí ve dvou zralých cyklech završujících oba jeho dřívější tematické okruhy. Sny (1875) je soubor skladeb, který věnoval svým bývalým aristokratickým žačkám, jež přispěly na jeho léčení. Nostalgicky se v nich vrací k intimní salonní formě Lístků do památníku. Na svou snahu o umělecké využití a zušlechtění českého (polo)lidového tance skladatel navazuje ve dvou řadách Českých tanců (1877, 1879), které jsou ohlasem soudobé popularity "etnických" skladeb Brahmsových a Dvořákových, současně však mají vlastenecký podtext mající dokládat původnost a hodnotu české kulturní tradice. Smetana je tradičně označován za zakladatele české národní hudby. Sám o sobě ostatně na sklonku života prohlásil: "Jsemť dle záslůh mých a dle mého snažení skladatelem českým a stvořitelem českého slohu v dramatickém a ve symfonickém oddílu hudby - výhradně české!" (dopis J. L. Procházkovi z 31. srpna 1882). Hledání objektivních "českých" znaků ve Smetanově hudbě (ozvuky lidové hudby, české taneční rytmy, vliv českého jazyka na formu deklamace) však moderní hudební teoretici zpochybňují. Vztah je spíše opačný: například podle muzikologa Johna Tyrrella je Smetana nepochybně vlastním zakladatelem české (tj. českojazyčné) opery, jíž dal základní kánon děl, ale i v oboru symfonickém a komorním vytvořil originální osobní hudební styl, který česká veřejnost brzy ztotožnila s národním stylem jako takovým. Proto se také Smetana stal, slovy německého smetanovského badatele Kurta Honolky "reprezentativní tvůrčí osobností českého národa vůbec". Podle Christophera Storcka je Smetanovo dílo - zejména nejznámější Prodaná nevěsta, Libuše a Má vlast - dobově žádanou "symbiózou umění a národního hnutí", neboť spojuje vysokou uměleckou hodnotu s intenzivním vyjádřením národního obsahu. Proto se také právě Smetanova hudba, mnohem více než třeba Dvořákova nebo Janáčkova, stala kulturním a politickým symbolem, jehož účinek se projevil za vypjatých dějinných okolností, například za první a druhé světové války; proto však také byla často ideologicky a politicky instrumentalizována. Již od 70. let 19. století, v rámci žurnalistických "bojů o Smetanu", vytvořila skupina skladatelových příznivců pod vedením Otakara Hostinského do značné míry stereotypizovaný obraz Smetany i jeho díla, který se pak pod vlivem významného Smetanova propagátora Zdeňka Nejedlého a jeho školy upevňoval v první polovině 20. století v dogma, jež se za komunistické éry stalo ideologickým kultem. Jeho dílo bylo vykládáno úzkým pohledem Hostinského teorie o pokroku v hudbě, směřujícímu k symfonické básni a wagnerovskému hudebnímu dramatu; opačné rysy Smetanových děl pak byly vykládány jako kompromisy nebo ústupky. (Podobně byly výběrově přiznávány nebo odmítány vnější vlivy na skladatelovo dílo ., zveličován jeho podíl na výběru a konečné podobě libret apod.) Smetanova osobnost byla již za jeho života idealizována a sentimentalizována do podoby osudem i nepřáteli pronásledovaného českého mučedníka, nepochopeného génia (z novější literatury teto přístup reprezentuje například kniha Zdeňka Mahlera Nekamenujte proroky). Od počátku 20. století se pak dogmaticky chápaný Smetanův odkaz stal hlavní zbraní Nejedlého hudebněkritické školy, která českým tvůrcům vnucovala jedinou závaznou pokrokovou linii (kam byli zařazováni např. Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Otakar Zich, Otakar Ostrčil, Otakar Jeremiáš) a ostatní osobnosti (jako Antonín Dvořák, Josef Suk, Leoš Janáček, Vítězslav Novák...) neuznávala a haněla. Přestože Smetana zažil některá zklamání (Dalibor, Čertova stěna), většina jeho skladeb ze zralého období byla uvedena se značným ohlasem. Některé sice dosáhly bezprostřednější obliby než jiné (úspěch Prodané nevěsty skladatele až zarážel), vcelku však se většina z nich dostala v českých zemích na repertoár ještě za jeho života nebo v následujících desetiletích a udržela se tam hojně dodnes. Mezi nejznámější Smetanovy skladby (a to i díky využití jako různé znělky) patří vedle mnoha čísel z Prodané nevěsty také některé melodie z ostatních oper (sbor "Udeřila naše hodina" z Braniborů, ukolébavka "Letěla bělounká holubička . " z Hubičky, fanfáry z Libuše), "Vyšehrad" a "Vltava" z Mé vlasti, sbor "Věno" ("Zpěvu dar všech srdcí vroucích...") nebo píseň "Nekamenujte proroky" z Večerních písní. O oblíbenosti jeho děl (ale i o oficiální podpoře smetanovského kultu v době komunismu) svědčí četné rozhlasové, gramofonové a CD záznamy i filmové a televizní inscenace oper. Do zahraničí Smetana pronikal později a pomaleji než jeho mladší současník Antonín Dvořák. Přes Lisztovu pomoc se jeho klavírní a symfonické skladby z 40. a 50. let nerozšířily. Z oper byly za jeho života v zahraničí provedeny jen Prodaná nevěsta (1871 Petrohrad, 1873 Záhřeb) a Dvě vdovy (Hamburk 1881), avšak v podstatě bez úspěchu. Nejdříve se v mezinárodním kontextu prosadilo jeho komorní dílo (první smyčcový kvartet a trio g moll); kvartet Z mého života zpopularizovalo zejména České kvarteto. Průlom pro opery představoval triumf, kterého na Mezinárodní divadelní výstavě ve Vídni roku 1892 docílila Prodaná nevěsta; brzy se rozšířila zejména v německy mluvícím prostoru a též v Americe. V menší míře se ve stejném prostředí prosadily i další opery (Dalibor, Dvě vdovy, Hubička); prvními velkými propagátory byli pěvci Ema Destinnová a Karel Burian a skladatel a dirigent Gustav Mahler na svých působištích v Hamburku a ve Vídni. Prodaná nevěsta byla velmi dlouhou dobu nejhranější českou operou v zahraničí, teprve od poslední čtvrtiny 20. století jí konkurují opery Janáčkovy (Její pastorkyňa) a Dvořákova Rusalka, která je podle statistiky Operabase za roky 2007-2012 nejhranější českou operou současnosti. Rovněž Má vlast, a zejména Vltava, se koncem 19. století rozšířily, mimo jiné díky přízni slavného dirigenta Artura Toscaniniho, a dosud je zřejmě světově nejhranějším a nejnahrávanějším Smetanovým dílem. Ve světovém kontextu však Smetana nikdy nedosáhl postavení přiznávaného Antonínu Dvořákovi nebo Leoši Janáčkovi. Smetanova dominantní umělecká osobnost silně zapůsobila na současníky, počínaje Antonínem Dvořákem. Jeho zakladatelská pozice a stálá přítomnost jeho děl na české hudební scéně navíc více méně nutila všechny české skladatele se s jeho osobností vyrovnat, ať už se k němu oddaně hlásili (jako Josef Bohuslav Foerster) nebo se vůči němu vymezovali (jako Leoš Janáček). Specificky Prodaná nevěsta se ve své době stala přímým vzorem pro díla řady skladatelů, od Blodka, Šebora, Rozkošného a Bendla přes Dvořáka až po třeba Antonína Foerstera nebo Jana Maláta. I později vznikaly opery ve smetanovské tradici, jako Weinbergerův meziválečný hit Švanda dudák nebo nejhranější poválečná česká opera, Zuzana Vojířová od Jiřího Pauera. Smetanovu osobnost reflektovaly i jiné obory umění. Sochařské a malířské portréty Smetany vytvořili například Josef Václav Myslbek, Jan Štursa, Josef Wagner, Max Švabinský, ze spisovatelů inspiroval například Jaroslava Vrchlického, Josefa Svatopluka Machara nebo Vítězslava Nezvala, nejznámější literární reflexí je báseň Antonína Sovy. Těžké poslední chvíle skladatelova života popsal Antonín Sova v básni Smetanovo kvartetto "Z mého života". Smyčcový kvartet e moll "Z mého života" posloužil jakožto název pro stejnojmenný životopisný film Z mého života z roku 1955 režiséra Václava Kršky s Karlem Högerem v hlavní roli. Ve filmu se, kromě jiných historických postav, epizodně vyskytují i další známí hudební skladatelé, například Ferenc Liszt a Antonín Dvořák, ze spisovatelů například Jan Neruda. Díky soustavné pozornosti hudební vědy je téměř celé dílo Bedřicha Smetany - jako jediného českého skladatele - dostupné v kritické edici, byť s určitými metodickými nedostatky. Chybí pouze zlomek Violy, klavírní cyklus Rê a obě řady Českých tanců, z kompozičních cvičení z let 1843-47 byl vydán jen výbor. Opery, sbory a orchestrální a komorní skladby vyšly v patnáctisvazkové edici Studijní vydání děl Bedřicha Smetany (1940-77), skladby pro klavír v pětisvazkovém Klavírním díle Bedřicha Smetany (1944-73), samostatně vyšly písně (1962) a skladby z mládí do roku 1843 (1924). Formou faksimile vyšel Smetanův zápisník motivů (1942), vydány byly i Smetanovy kresby (1925) i jeho novinové články a kritiky (1948). Smetanovy kresby jsou spolu s kresbami dalších členů jeho rodiny (manželky Betty Smetanové, vnuka Zdeňka Schwarze) námětem výstavy Jak se u Smetanů malovalo, která probíhá od března 2013 do ledna 2014 v Muzeu Bedřicha Smetany. Dosud nebyl vydán tematický katalog Smetanových skladeb, dokončený v rukopise Jiřím Berkovcem roku 1999 na podkladě starší práce Františka Bartoše. Jen neúplně a roztroušeně byla vydána Smetanova korespondence a úryvky z jeho deníku. Smetanovou osobností a hudbou se vědecky zabývali například Otakar Hostinský, Zdeněk Nejedlý, Vladimír Helfert, Julien Tiersot, Mirko Očadlík, Přemysl Pražák, Brian Large, John Clapham, Josef Jiránek, Karel Janeček, Jaroslav Smolka, Hana Séquardtová, Václav Holzknecht, v poslední době například John Tyrrell, Olga Mojžíšová, Marta Ottlová nebo Milan Pospíšil. Již roku 1883 bylo z iniciativy Václava Vladimíra Zeleného založeno Družstvo ctitelů Smetanových, jehož prvním činem bylo vydání klavírního výtahu Dalibora ke skladatelovým šedesátinám. V roce 1909 pak vznikl Sbor pro postavení Smetanova pomníku v Praze, který brzy rozšířil svou aktivitu na výstavní, sběratelskou a vydavatelskou a v roce 1931 se přejmenoval na (dosud existující) Společnost Bedřicha Smetany. Z jím shromážděných sbírek pak bylo roku 1936 otevřeno Muzeum Bedřicha Smetany v Praze na Novotného lávce, roku 1952 postátněné a od roku 1976 spravované Národním muzeem. Národní muzeum spravuje též Památník Bedřicha Smetany v Jabkenicích, odkoupený roku 1936 spolkem Dědictví Bedřicha Smetany. Od roku 1949 existuje též muzeum Rodný byt Bedřicha Smetany v Litomyšli, od roku 1956 expozice na zámku v Benátkách nad Jizerou, od roku 1968 pak Památník Bedřicha Smetany na Lamberku u Obříství a od roku 1984 smetanovská expozice na zámku v Růžkových Lhoticích. Expozice na zámku v Novém Městě nad Metují z roku 1974 po restituci zámku zanikla. Od roku 1961 existuje též expozice Bedřicha Smetany v budově bývalé burzy v Göteborgu. Od roku 2015 existuje Muzeum Bedřicha Smetany v obci Týn nad Bečvou. Na mnoha místech byly Smetanovi postaveny pomníky nebo zasazeny pamětní desky. První pamětní desky byly zasazeny v Litomyšli (1880), Jabkenicích (1888) a Jindřichově Hradci (1893), první pomník byl postaven v Hořicích roku 1903. V mnoha českých městech je po něm pojmenováno některé veřejné prostranství; v Praze je to Smetanovo nábřeží, vedoucí od Národního divadla ke Smetanovu muzeu. Smetanova podobizna se objevila i na československé tisícikoruně (v oběhu 1985-93) a pětitisícikoruně (v oběhu 1946-53). V letech 1949-1992 nesla Smetanovo jméno budova dnešní Státní opery Praha, hlavní koncertní prostor pražského Obecního domu nese jméno Smetanova síň. Mezinárodní hudební festival Pražské jaro začíná každoročně ve Smetanův úmrtní den (12. května) jeho Mou vlastí, ve skladatelově rodném městě se koná festival Smetanova Litomyšl, v Plzni se každoročně koná Mezinárodní smetanovská klavírní soutěž. Smetanovo jméno nese řada pěveckých sborů (např. v Praze, Hradci Králové, Frýdku-Místku, Jindřichově Hradci, Telči, Kladně, Jičíně nebo Hulíně). Smetanovo jméno nese též planetka č. 2047. | NUMERIC | NUMERIC |
011337 | ... paradox zásadně ovlivnil moderní kosmologii. Průkopníkem informatiky byl Konrád Zuse. Emmy Noetherová byla nejlepší matematičkou své doby, teorii čísel i matematickou statistiku ovlivnil Johann Peter Gustav Lejeune Dirichlet, Richard Dedekind zkonstruoval množinu reálných čísel, Felix Klein revolučním způsobem počal propojovat geometrii s algebrou, za otce moderní matematické analýzy je označován Karl Weierstrass. Ernst Karl Abbe, Carl Zeiss a Joseph von Fraunhofer založili moderní optiku. Friedrich Wilhelm Bessel jako první změřil paralaxu hvězdy a spočítal její vzdálenost od země. Georgius Agricola je vnímán jako zakladatel mineralogie. Otto von Guericke vynalezl vývěvu. Friedrich August Kekulé popsal zákonitosti řetězení uhlíku. Johann Gottfried Galle objevil planetu Neptun.... | Kdo je vnímán jako zakladatel mineralogie? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Německo | [
"Georgius Agricola"
] | 594 | 650 | Georgius Agricola je vnímán jako zakladatel mineralogie. | [
{
"start": 594,
"end": 611,
"text": "Georgius Agricola"
}
] | Německo (oficiální název Spolková republika Německo, zkratka SRN; německy: Bundesrepublik Deutschland, neoficiální německá zkratka BRD) je středoevropský stát, rozdělený na 16 spolkových zemí. Na západě sousedí Německo s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemskem. Na severu je jeho sousedem Dánsko a jeho břehy jsou omývány Severním a Baltským mořem. Na východě sousedí s Polskem, na jihu se Švýcarskem a na jihovýchodě s Českem a Rakouskem. Česko je sousedem dvou spolkových zemí v Německu, a to Bavorska a Saska. Rozloha Německa je 357023 km2, přičemž území státu se nachází v mírném podnebním pásmu. Podle úředních údajů mělo Německo k 31. prosinci 2015 82,2 milionu obyvatel, což z něj činí nejlidnatější stát Evropské unie. Jeho populace ale již v letech 2003 až 2010 klesla kvůli dlouhodobě velmi nízké porodnosti, a to o skoro 800 000 obyvatel, takže až do roku 2012 bylo Německo jednou z mála západoevropských zemí s úbytkem obyvatelstva. Tento vývoj probíhá navzdory tomu, že Německo je zároveň domovem třetí největší populace imigrantů na světě. Výsledek sčítání lidu 2011 znamenal snížení dosavadního úředního odhadu stavu obyvatelstva o zhruba 1,1 miliónu lidí. Německo je co do absolutního počtu imigrantů zemí, která je nejvíce postižena současnou evropskou migrační krizí, zvláště v roce 2015. Dle známých dokumentů bylo území s latinským názvem Germania obydleno několika germánskými kmeny již před rokem 100 n. l. Od 10. století tvořila německá území jádro Svaté říše římské, která existovala až do roku 1806. V 16. století se severní oblasti staly centrem reformace. Ke sjednocení velké části tehdejšího Německa došlo po prusko-francouzské válce v roce 1871. V roce 1914 se Německo významně podílelo na vypuknutí první světové války. V roce 1939 rozpoutalo Německo druhou světovou válku, která trvala do roku 1945 a byla doposud největší válkou historie. Po porážce v této válce přišlo Německo o území východně od řek Nisy a Odry včetně exklávy Východní Prusko. Na zbylém území Německa vznikly v roce 1949 dva státy, Německá demokratická republika (NDR) a Spolková republika Německo (SRN). Zvláštním politickým útvarem byl Západní Berlín, který ale měl po celou dobu své existence pevné vazby na SRN. V roce 1990 se znovusjednocený Berlín a pět obnovených zemí na území bývalé NDR připojily ke Spolkové republice Německo. Západní Německo bylo v roce 1952 zakládajícím členem Evropského společenství uhlí a oceli a v roce 1957 zakládajícím státem Evropského hospodářského společenství (EHS). V současnosti je Německo významným členem jak Evropské unie (EU), tak Evropské měnové unie (EMU). Je také součástí Schengenského prostoru. Německou měnou je euro, které v roce 2002 nahradilo německou marku. Německo je federativní a demokratickou parlamentní republikou, tvořenou šestnácti spolkovými zeměmi (Bundesländer). Hlavním a zároveň i největším městem je Berlín. Německo je členským státem OSN, NATO, uskupení G8 (resp. G7) a signatářem Kjótského protokolu. Na základě nominální hodnoty HDP je německá ekonomika čtvrtá největší na světě a největší v Evropě. Do roku 2009, kdy je předčila Čína, bylo Německo největším světovým exportérem zboží. Německo je druhým největším světovým poskytovatelem rozvojové pomoci a jeho výdaje na obranu jsou šesté největší na světě. Životní úroveň je v Německu vysoká a v zemi funguje velice rozvinutý systém sociální pomoci. Německo je jedním z klíčových aktérů evropské i celosvětové politiky. V mnoha vědeckých a technologických oborech je Německo považováno za světového lídra. == Název == Český název Německa je již z dávné minulosti odvozen od slova "němý", které se v češtině vžilo jako označení německého národa, nejspíše pro nedostatečnou schopnost těchto sousedních cizinců se dorozumět česky (na rozdíl od Slovanů, kteří k dorozumívání používali slova). Moderní němčina má pro německý národ výraz Deutsche resp. die Deutschen, a Německo se nazývá Deutschland. Do roku 1989 se v češtině běžně používal politický název Německá spolková republika (zkratka NSR), ale také název užívaný z československé strany v oficiálním styku - Spolková republika Německa (SRN) (nikoliv Spolková republika Německo, jak si přála německá strana). Výraz Bundesstaat se většinou překládá jako federativní stát. Běžný byl také geografický název Západní Německo. Tehdy "spojenecká" Německá demokratická republika (NDR) byla z geografického hlediska, avšak jen neoficiálně, nazývána Východní Německo. Slovenština dodnes používá název Nemecká spolková republika (zkratka NSR) a pouze v oficiálním styku (mj. mezinárodní dohody, smlouvy a podobné dokumenty, týkající se Německa a Slovenska) používá na výslovnou žádost německé strany název Spolková republika Nemecko (zkratka SRN). == Dějiny == === Prehistorie === Nález čelisti Mauer 1 v roce 1907 ukazuje, že pravěcí lidé byli na území Německa přítomni už před 600 000 lety. Nejstarší dosud nalezené kompletní lovecké zbraně byly objeveny v uhelném dole v Schöningenu v roce 1995. Šlo o tři 380 000 let staré dřevěné oštěpy 6-7,5 stopy dlouhé. V údolí Neandertal byla v roce 1856 objevena vůbec první fosílie nemoderního člověka. Tento nový druh člověka byl pojmenován Neandertálec. O těchto fosíliích nazvaných Neandrtal 1 je dnes známo, že jsou 40 000 let staré. Důkazy o moderních lidech podobně starých byly nalezeny v jeskyních v pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu. Nalezeny byly také 42 000 let staré flétny, vyrobené z ptačích kostí a mamutí slonoviny, které jsou nejstaršími nalezenými hudebními nástroji, dále 40 000 let stará soška lvího muže, a 35 000 let stará Venuše z Hohle Fels, které jsou dosud nejstarším objeveným sochařským uměním. Disk z Nebry je vyrobený z bronzu a nalezený poblíž, jak název napovídá, Nebry v zemi Sasko-Anhaltsko. Světový registr programu Paměť světa (UNESCO) tento nález nazval "jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů 20. století." === Germánské kmeny a Franská říše === Historie germánských kmenů sahá do severské doby bronzové nebo předřímské doby železné. Z jižní Skandinávie a severního Německa od 1. století př. n. l. postupovali Germáni jižním, východním a západním směrem a přišli do kontaktu s keltskými kmeny Galů, jakožto i s íránskými, baltskými a slovanskými kmeny ve střední a východní Evropě. Pod vládou císaře Augusta začalo Římské impérium území Germánie napadat (oblast rozprostírající se zhruba od Rýna po Ural). V roce 9 n. l. byly tři římské legie vedené Publiem Quinctiliem Varem v bitvě v Teutoburském lese poraženy cheruským vůdcem Arminiem. Okolo roku 100, kdy Tacitus napsal knihu Germania, se germánské kmeny usadily podél řek Rýn a Dunaj (Limes Germanicus) a zabíraly většinu území dnešního Německa, Rakouska, jižního Bavorska a západního Porýní. Nicméně tato území spadala pod Řím jako provincie.Ve 3. století se objevila řada západních germánských kmenů: Alamani, Frankové, Chattové, Sasové, Frísové a Durynkové. Kolem roku 260 začali Germáni nájezdy na římská území. Po invazi Hunů v roce 375 a s úpadkem Říma od roku 395 se germánské kmeny přesunuly dále na jihozápad. Současně několik velkých kmenů vytvořilo zhruba to, co je dnešní Německo, a vysídlilo menší germánské kmeny. Velká území (známá od merovejského období jako Austrasie) byla obsazena Franky a severní Německo bylo ovládáno Sasy a Slovany. === Svatá říše římská === Dne 25. prosince 800 byl franský král Karel Veliký korunován na císaře a založil Karolínskou říši, která byla v roce 843 rozdělena. Svatá říše římská zahrnovala východní část Karlova původního království a ukázala se jako nejsilnější. Její území se táhla od řeky Eider na severu ke Středozemnímu moři na jihu. Za vlády ottonských císařů (919-1024) bylo sjednoceno několik významných vévodství a německý král Ota I. Veliký byl v roce 962 korunován na císaře Svaté říše římské. V roce 996 se Řehoř V. stal prvním německým papežem. Jmenoval ho jeho bratranec Ota III., který byl krátce před tím korunován císařem Svaté říše římské. Za vlády sálské dynastie (1024-1125) Svatá říše římská pohltila severní Itálii a Burgundsko, i když císaři ztratili kvůli boji o investituru moc. Pod vládou Štaufů (1138-1254) posílila německá knížata svůj vliv dále na jih a na východ do oblastí obývaných Slovany, předcházejíc německému osídlení do těchto oblastí a dále na východ (Ostsiedlung). Severní německá města rostla a prosperovala jako členové Hanzy. Počínaje velkým hladomorem v roce 1315 a konče černou smrtí v letech 1348-1350 se počet obyvatel Německa snížil. Zlatá bula z roku 1356 zajistila základní ústavu říše a kodifikovala volbu císaře sedmi kurfiřty, kteří vládli některému z nejmocnějších knížectví a arcibiskupství.Martin Luther v roce 1517 ve Wittenbergu zveřejnil 95 tezí, ve kterých napadal římskokatolickou církev a zahájil protestantskou reformaci. Samostatná luteránská církev se po roce 1530 v mnoha spolkových zemích stala oficiálním náboženstvím. Náboženský konflikt vedl k třicetileté válce (1618-1648), která německé země zpustošila. Počet obyvatel německých zemí se snížil asi o 30 %. Vestfálský mír (1648) mezi německými zeměmi náboženskou válku ukončil, ale říše byla de facto rozdělena do mnoha nezávislých knížectví. V 18. století se Svatá říše římská skládala z přibližně 1 800 takových území.Pruské království byl největší německý stát, který existoval od roku 1701. Pruské království čím dál více sílilo a tak ve slezských válkách v letech 1740–1745 dobylo od Habsburské monarchie část Země Koruny české - většinu Slezska i s Kladskem. V roce 1806 byla Svatá říše dobyta v důsledku napoleonských válek. === Německý spolek a císařství === Po pádu Napoleona byl v roce 1814 svolán Vídeňský kongres a byl založen německý spolek ("Deutscher Bund") - volná liga 39 svrchovaných německých států. Nesouhlas s restaurátorskou politikou částečně vedl k vzestupu liberálních hnutí, který následovaly nové represe ze strany rakouského státníka knížete Metternicha. Celní unie Zollverein podporovala hospodářskou jednotu v německých státech.Národní a liberální ideály francouzské revoluce získaly rostoucí podporu mezi mnoha, zejména mladými, Němci. Festival Hambach byl v květnu 1832 hlavní událostí v podpoře sjednocení Německa, svobody a demokracie. Ve světle revolucí v Evropě, které pomohly založit francouzskou republiku, začali intelektuálové i prostí občané revoluci v německých zemích. Králi Fridrichu Vilémovi IV. byl nabídnut titul císaře, ale se ztrátou moci; korunu a navrhované stanovy odmítl, což pro hnutí vedlo k dočasnému zádrhelu. Král Vilém v roce 1862 jmenoval Otto von Bismarcka novým pruským ministerským předsedou. Ten úspěšně vedl druhou šlesvickou válku v roce 1864 a pruské vítězství v prusko-rakouské válce v roce 1866 mu umožnilo vytvořit severoněmecký spolek ("Norddeutscher Bund") a Rakousko z jeho záležitosti vyloučit. Po francouzské prohře v Prusko-francouzské válce bylo v roce 1871 ve Versailles vyhlášeno německé císařství, sdružující všechny rozptýlené části Německa s výjimkou Rakouska. Prusko bylo dominující složkou nového státu; pruský král z rodu Hohenzollernů vládl současně jako císař a hlavní městem se stal Berlín. V období Gründerzeit po sjednocení Německa zaručila Bismarckova zahraniční politika (Bismarck se za císaře Viléma stal německým kancléřem) Německu postavení jako velikému národu, diplomatickou cestou izolovala Francii a vyhýbala se válce. V důsledku berlínské konference v roce 1884 Německo nárokovalo několik kolonií včetně východní Afriky, jihozápadní Afriky, Toga a Kamerunu.Pod taktovkou Viléma II. se Německo, stejně jako ostatní evropské mocnosti, ubralo novoimperialistickým směrem, což vedlo k třenicím se sousedními zeměmi. Většina aliancí, ve kterých bylo Německo dříve členem, nebyla obnovena a nové aliance ho nikam "nepustily".Atentát na Františka Ferdinanda d'Este 28. června 1914 spustil první světovou válku. Německo jako součást ústředních mocností utrpělo od států Dohody porážku. Přibližně dva miliony německých vojáků za první světové války padlo.Německá revoluce vypukla v listopadu 1918 a císař Vilém II. se všemi vládnoucími knížaty abdikoval. Příměří 11. listopadu válku ukončilo a Německo v červnu 1919 podepsalo versailleskou smlouvu. Německo přišlo o všechny své kolonie, a muselo vrátit Francii Alsasko a Lotrinsko. Němci smlouvu vnímali jako ponižující a nespravedlivou, čímž měla později, podle mnoha historiků, vliv na Hitlerův vzestup. === Výmarská republika a Nacistické Německo === Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa republiku, která měla být založena na parlamentní demokracii, nicméně boj o moc mezi levicovými až krajně levicovými silami na jedné straně a politicky středovými a pravicovými silami na straně druhé pokračoval v celé zemi. V Bavorsku vyhlásili komunisté podle vzoru ruských bolševiků krátkodobou Bavorskou republiku rad. Revoluční pokusy skončily 11. srpna 1919, kdy říšský prezident Friedrich Ebert, původně významný člen Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), podepsal Výmarskou ústavu. Oficiální název státu zůstal Německá říše, novou ústavou však byl konstituován demokratický stát, jenž je historiky nazýván Výmarská republika.Německo ovšem zažilo v následujících letech bouřlivé období, kdy probíhala okupace Porúří francouzskými a belgickými vojsky. V důsledku tíživých reparací ve prospěch vítězných mocností první světové války došlo k obrovském vzestupu inflace, který vyústil až v katastrofální hyperinflaci let 1922 a 1923. Proto vznikl plán na restrukturalizaci reparací (tzv. Dawesův plán). Po zavedení nové měny (tzv. Rentenmark) v roce 1924 začala tzv. "zlatá dvacátá léta" s postupnou ekonomickou prosperitou, kdy nastalo obnovování německého národního sebevědomí. Rozkvetl liberální kulturní život, především v Berlíně, Mnichově a jiných velkoměstech, ale také v místech, kde se soustředily tvůrčí síly směřující k modernímu uměleckému výrazu, jejichž příkladem je škola architektury zvaná Bauhaus v saském městě Dessau. Nicméně Německo zůstalo po politické stránce nestabilní. Historik David Williamson popisuje jeho stav v období mezi lety 1924 a 1929 jako "jen částečnou stabilizaci". V roce 1929 Německo zasáhla velká hospodářská krize. Po odstoupení vlády kancléře Hermanna Müllera a rozpadu velké koalice v roce 1930 se již nepodařilo sestavit vládu, která by získala většinovou podporu v Říšském sněmu. Následující vlády Heinricha Brüninga, později Franze von Papena, Kurta von Schleichera a nakonec Adolfa Hitlera byly jmenovány a do úřadu uvedeny bez ohledu na parlament říšským prezidentem Paulem von Hindenburgem na základě nouzových ustanovení v čl. 48 Výmarské ústavy. Brüningova vláda se zaměřila na politiku fiskálních úspor a ponechala prostor deflaci, která způsobila vysokou nezaměstnanost a zanechala mnohé Němce, zejména nezaměstnané, na pouhém minimu mezd či sociálních dávek. V roce 1932 téměř 30 % práceschopných Němců bylo nezaměstnaných. Ve volbách téhož roku získala NSDAP 37 % hlasů, ale nemohla vytvořit koaliční vládu. Po sérii neúspěšných kabinetů Hindenburg jmenoval ke 30. lednu 1933 Adolfa Hitlera, původem Rakušana, novým kancléřem Německa.27. února 1933 zachvátil budovu Reichstagu požár. Byl přijat dekret o požáru Říšského sněmu, kterým se zrušila základní občanská práva, a zmocňovací zákon, který dal Hitlerovi neomezenou zákonodárnou moc. Hitler, který se nechal nazývat "vůdcem" (Führer), a jeho pomocníci, jako byli Heinrich Himmler a Hermann Göring, rychle přeměnili Německo v centralizovaný totalitní stát. Začali systematicky potlačovat politickou opozici a pronásledovat židovské občany a národnostní a jiné menšiny. Již v únoru 1933 byly zřízeny první německé koncentrační tábory. V září téhož roku Německo vystoupilo ze Společnosti národů. Velmi brzy se Hitler začal věnovat znovuvyzbrojování země a budování početně silného vojska (Wehrmacht). Byla založena organizace Sicherheitsstandarte (SS). V roce 1935 nacistický režim znovu zavedl povinnou vojenskou službu, odstoupil od Versailleské smlouvy a zavedl rasistické Norimberské zákony, které byly zaměřeny především proti Židům, ale také dalším skupinám obyvatel. Německo ve stejný rok opět získalo kontrolu nad Sárským teritoriem a v roce 1936 poslalo vojáky do Porýní, což bylo Versailleskou smlouvou původně zakázáno.Rakouská republika byla k Německu připojena v březnu 1938 (tzv. Anschluss). Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se národnostní menšina sudetských Němců, silná počtem 3,3 milionu lidí, dožadovala nejen autonomie jako dříve, ale již přímo odtržení a připojení k Německu pod heslem Heim ins Reich (Domů do Říše). V září 1938 se vedoucí představitelé čtyř mocností, Adolf Hitler (Německá říše), Benito Mussolini (Itálie), Neville Chamberlain (Spojené království) a Édouard Daladier (Francie), dohodli na Mnichovském diktátu, kterým bylo Československo přinuceno odstoupit své tzv. sudetské pohraničí Německu. Šest měsíců poté, dne 15. března 1939, využil Hitler rozporů mezi politickými představiteli Čechů a Slováků jako záminku k rozbití Československa, k obsazení historických Českých zemí a jejich přeměně v Protektorát Čechy a Morava a také k vytvoření jemu poddajného Slovenského státu. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v Litevské republice. Západní politika tzv. appeasementu tak zcela ztroskotala. Vláda tzv. Velkoněmecké říše se připravila na invazi do Polska podpisem paktu Ribbentrop-Molotov a naplánovala tzv. operaci Himmler, tedy falešný polský útok na říšskou rozhlasový vysílač Hlivice (německy Reichssender Gleiwitz). 1. září 1939 německý Wehrmacht zahájil invazi a rychle obsadil velkou část Polska. Z opačné světové strany začala dosavadní východní polská území obsazovat sovětská Rudá armáda. Spojené království a Francie reagovaly na invazi Polska vyhlášením války Německu, čímž formálně začala druhá světová válka. 22. července 1940 Francie s Německem podepsala příměří poté, co nacistická vojska obsadila velkou část francouzského území. Britové však německé vzdušné útoky v roce 1940 úspěšně odrazili v leteckých bojích, které jsou známy jako bitva o Británii. Spojené království bylo po určitou dobu jediným vážným účastníkem boje proti mocnostem Osy. 22. června 1941 Německo vypovědělo pakt Molotov-Ribbentrop a napadlo Sovětský svaz. V této době mělo Německo a další mocnosti Osy pod kontrolou většinu Evropy a severní Afriky. Zprvu postupovala motorizovaná německá vojska velmi rychle (tzv. Blitzkrieg), dostala se až na několik kilometrů od Moskvy a na dlouhých 900 dní oblehla Leningrad. Na začátku roku 1943 začala německá vojska po porážce v rozhodující bitvě u Stalingradu ustupovat z dobytých území Sovětského svazu. Jejich další porážky v těžkých bitvách vedly k definitivnímu obratu ve válce.V září 1943 se vzdal německý spojenec, Italské království. K obraně proti nastupujícím spojeneckým silám v Itálii musely být nasazeny velké jednotky Wehrmachtu a Waffen SS, které pak chyběly na jiných bojištích včetně východní fronty. Západní spojenci připravili a provedli vylodění v Normandii, čímž se ve velkém rozsahu otevřela západní fronta. I přes německý protiútok v Ardenách spojenecké síly v roce 1945 vstoupily na území Německa. V návaznosti na Hilterovu sebevraždu a bitvu o Berlín se Německo vzdalo 8. května 1945.Druhá světová válka byla nejkrvavějším konfliktem v historii lidstva a v Evropě způsobila smrt asi 40 milionů lidí, včetně 26,6 miliónu sovětských občanů. Ztráty německé armády byly mezi 3 250 000 a 5 300 000 vojáky, V průběhu válečného konfliktu, v neposlední řadě v důsledku plošného bombardování měst v Německu letectvem Velké Británie a Spojených států, přišly o život přibližně dva miliony německých civilistů. Jedním z nejhrůznějších jevů období druhé světové války byl holokaust, nacistickým Německem prováděné systematické pronásledování a hromadné vyvražďování etnických a jiných velkých skupin obyvatelstva. Obětmi holocaustu se stalo asi šest milionů Židů, mezi 220 000 a 1 500 000 Rómů, 275 000 osob s mentálním nebo zdravotním postižením v rámci Akce T4, tisíce Svědků Jehovových a homosexuálů. Státními a vojenskými útvary byly zavražděny stovky tisíc politických protivníků nacistického režimu. Bylo zabito cca šest milionů Ukrajinců a Poláků. Podle odhadů bylo zabito nebo se stali obětí nelidského zacházení asi 2,8 milionu sovětských válečných zajatců. Nacistický Generalplan Ost, který měl pro německé obyvatelstvo vytvořit životní prostor na východě, chystal po vítězné válce germanizaci, vysídlení a likvidaci Čechů, Poláků, Rusů a dalších slovanských národů.Prohra ve válce pro Německo znamenala ztrátu území východně od řek Nisy a Odry včetně exklávy Východní Prusko a vysídlení milionů etnických Němců z dřívějších východních území Německa a z okupovaných zemí. Jak v Německu, tak v zemích osvobozovaných od německé okupace došlo k masovému znásilňování žen. V důsledku bombardování během války bylo zničeno mnoho měst a vznikly obrovské ztráty na kulturním dědictví. Po druhé světové válce byli zadrženi vrcholní nacisté a souzeni za válečné zločiny a genocidu v Norimberském procesu. === Východní a Západní Německo === Po kapitulaci Německa bylo jeho území rozhodnutím spojenců rozděleno do čtyř okupačních zón. Hlavní město Berlín obdrželo zvláštní čtyřmocenský status a byly v něm vytvořeny čtyři sektory. Všechny zóny a sektory přijaly více než 6,5 milionů etnických Němců vyhnaných z bývalých východních oblastí Německa a jiných oblastí do té doby obývaných Němci.Západní okupační zóny Německa, ovládané Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Francií, byly sloučeny 23. května 1949 a vytvořily Spolkovou republiku Německo (Bundesrepublik Deutschland, neoficiální zkratka BRD, česky SRN). Ze sovětské okupační zóny se stala 7. října 1949 Německá demokratická republika (Deutsche Demokratische Republik, zkratka DDR, česky NDR). Neformálně byly tyto státní útvary známé jako "Západní Německo" a "Východní Německo". Hlavním městem NDR se stal Východní Berlín. Spolková republika Německo zvolila Bonn jako prozatímní hlavní město (vážným kandidátem byl také Frankfurt nad Mohanem), čímž zdůraznila svůj postoj, že vytvoření dvou německých států považuje za umělé a pouze dočasné řešení a že se Berlínu v budoucnosti vrátí jeho funkce jako hlavní město znovusjednoceného Německa.Západní Německo bylo založeno jako federální parlamentní republika se "sociálně tržním hospodářstvím" (soziale Marktwirtschaft). Od roku 1948 se západní Německo stalo hlavním příjemcem finanční a materiální podpory ze strany USA při poválečné obnově, poskytnuté evropským zemím podle Marshallova plánu, a využilo ji k rychlé přestavbě průmyslu. Spolkovým parlamentem SRN byl v roce 1949 zvolen Konrad Adenauer prvním spolkovým kancléřem (Bundeskanzler) a v tomto úřadu zůstal až do roku 1963. Pod jeho a následně pod Erhardovým vedením země zažila prudký a dlouhotrvající hospodářský růst, který začal již počátkem roku 1950. Do historie vešel jako "německý hospodářský zázrak" (Wirtschaftswunder). Západní Německo se v roce 1955 připojilo k NATO a bylo zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství v roce 1957. Východní Německo bylo začleněno do východního bloku s politickou a vojenskou kontrolou ze strany SSSR. Zůstaly v něm silné sovětské vojenské jednotky a země se stala členem Varšavské smlouvy. Ačkoli Východní Německo prohlašovalo, že je demokratické, politická moc byla vykonávána pouze předními členy politbyra komunistické strany, zvané Sjednocená socialistická strana Německa (SED), podporované tajnou službou Stasi (Staatssicherheit) a řadou dílčích organizací kontrolujících téměř veškeré dění ve společnosti. Byla zavedena plánovaná ekonomika a země se později stala členem RVHP. Zatímco východoněmecká propaganda byla založena na domnělých a některých skutečných výhodách tamějších sociálních programů a neustále hrozila invazí ze strany SRN a západních "imperialistů", velké počty občanů NDR se snažily uniknout do Spolkové republiky za svobodou a prosperitou. Do poloviny roku 1961 to bylo ještě částečně možné přechodem nebo přejezdem z východní do západní části Berlína. V onom roce však byla postavena Berlínská zeď, která prakticky znemožnila východním Němcům útěk do Západního Berlína a odtud do západního Německa. Tato zeď napříč Berlínem a na celé hranici Západního Berlína s územím NDR se stala symbolem studené války, a proto se její pád v roce 1989 stal nejen symbolem znovusjednocení Německa a zásadních změn, které se posléze uskutečnily v jeho východní části (tzv. Wende), ale také symbolem pádu komunismu v celé Evropě a dokonce i v Sovětském svazu samotném. Na začátku 70. let 20. století se napětí mezi východním a západním Německem zmírnilo, k čemuž rozhodující měrou přispěla tzv. Ostpolitik, kterou prosadil spolkový kancléř Willy Brandt a ve které pokračoval i jeho nástupce Helmut Schmidt. V následujícím období se postupně normalizovaly i vztahy Spolkové republiky s dalšími zeměmi východního bloku. S Československem uzavřela SRN dne 11. května 1973 tzv. Pražskou smlouvu. Československý prezident Gustáv Husák vykonal v dubnu 1978 oficiální návštěvu Spolkové republiky Německo.V létě 1989 se Maďarsko rozhodlo železnou oponu odstranit a otevřít hranice, což způsobilo emigraci tisíců východních Němců do Západního Německa přes Maďarsko. To mělo na NDR zničující dopady. Poté docházelo k pravidelným masovým demonstracím, které získávaly stále více na podpoře. V den pádu berlínské zdi zmírnily východoněmecké úřady nečekaně omezení přístupu k hranicím, což dovolilo východoněmeckým občanům cestovat na Západ. Původně se zamýšlelo udržet Východní Německo jako stát, ale otevření hranic vedlo k urychlení sjednocujícího reformního procesu. Ten vyvrcholil ve Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (tzv. smlouva 4 + 2) o rok později (12. září 1990), v rámci níž se čtyři okupační mocnosti vzdaly svých práv daných v rámci bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Německo vedené spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem (vůdce koalice CDU/CSU a FDP, vicekancléřem a ministrem zahraničí byl Hans-Dietrich Genscher) bylo prakticky opět plně suverénním státem. Tím bylo umožněno i formální znovusjednocení Německa, které se uskutečnilo 3. října 1990 vstupem pěti zemí bývalé NDR (Neue Länder) do Spolkové republiky. === Současné Německo od znovusjednocení === Na základě tzv. smlouvy Berlín/Bonn, která byla přijata 10. března 1994, byl dosavadní provizorní stav ohledně hlavního města změněn tak, že se hlavním městem sjednoceného Německa definitivně stal Berlín. Městu Bonnu byl přiznán zvláštní status jako tzv. Bundesstadt ("spolkové město") se zachováním některých spolkových ministerstev a úřadů. Přemístění vlády v dohodnutém rozsahu bylo dokončeno v roce 1999.Po volbách v roce 1998 se sociálnědemokratický politik Gerhard Schröder stal kancléřem historicky první tzv. červeno-zelené koalice SPD a Svazu 90/Zelených, která trvala až do voleb v roce 2005. Sjednocené Německo se aktivně podílí na politickém dění v rámci Evropské unie a NATO. V rámci Operace Spojenecká síla, na které se významně podílely též Spojené státy a další země, a po jejím skončení se Německo angažovalo při zajišťování stability na Balkáně. Vojenské jednotky Bundeswehru jsou také součástí mise NATO v Afghánistánu s cílem zajistit v této zemi bezpečnost po svržení vlády Talibanu (viz Válka v Afghánistánu). Tato vojenská nasazení NATO vyvolala jak v Německu samotném tak mezinárodně kontroverzní debaty, protože po druhé světové válce bylo Německo vázáno jak spojeneckými dohodami tak vnitrostátním právem k rozmístění jednotek pouze na vlastním území k výlučně obranným účelům.V roce 2005 se jako první žena stala kancléřkou Německa Angela Merkelová, která vytvořila vládu tzv. velké koalice za účasti křesťanských stran CDU/CSU a sociálně-demokratické SPD. Po volbách v roce 2009 vznikla druhá vláda kancléřky Merkelové jako koalice CDU/CSU a Svobodné demokratické strany (FDP), jejíž předseda Guido Westerwelle se stal vicekancléřem a ministrem zahraničí. Po volbách v roce 2013 se vrátila k moci tzv. velká koalice a vznikla třetí vláda Angely Merkelové. Od té doby není ve Spolkovém sněmu zastoupena liberální FDP, což je poprvé v historii Spolkové republiky. Od roku 2014 získává v parlamentech spolkových zemí mandáty nově založená konzervativní strana Alternativa pro Německo (AfD), není však doposud ve spolkovém parlamentu. Mezi hlavní politické plány německého vedení na počátku 21. století patří tzv. energetická revoluce (Energiewende) pro využití udržitelných zdrojů energie (solární energie, větrná energie a další zdroje), tzv. "brzda dluhu" (Schuldenbremse .), která má zajistit vyrovnané státní a komunální rozpočty, reforma německých imigračních zákonů, právní předpisy pro obecnou minimální mzdu a high-tech strategie pro informatizaci a další modernizaci již tak velmi vyspělé německé ekonomiky na model zvaný Industrie 4.0.Z ekonomického hlediska bylo začleňování "nových zemí" do znovusjednoceného Německa po roce 1990 velmi nákladné. Pro krytí těchto nákladů byly zmobilizovány nejrůznější finanční zdroje včetně (v současnosti) 5,5 % tzv. solidárního příplatku (Solidaritätszuschlag) k řadě daňových sazeb (mj. daně z příjmu obyvatelstva a z kapitálových výnosů). Tento příplatek je přes několik iniciativ k jeho zrušení či alespoň snížení vybírán i nadále, téměř 29 let po znovusjednocení Německa. Použití těchto významných finančních prostředků není transparentní, neboť není nijak účelově vázáno. Tyto prostředky může spolková vláda použít podle svého uvážení.Kromě značných vnitropolitických a ekonomických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo v letech 1990 až 2015 potýkalo s dočasně se zvyšující nezaměstnaností a zvětšováním sociální propasti mezi příjmovými skupinami, s nízkou porodností a z toho vyplývajícím stárnutím a dokonce úbytkem obyvatelstva. Velká vlna imigrace zvláště z muslimských zemí od roku 2015 (ale i dříve) přinesla vážné problémy se začleňováním přistěhovalců do společnosti. V souvislosti s tím se projevilo zesílení pravicového i levicového extremismu. Po rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa v prosinci 2017, kterým uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, byly v Německu uspořádány protiizraelské demonstrace. V Berlíně byla propalestinskými demonstranty spálena improvizovaná izraelská vlajka. Centrální rada Židů v Německu (Zentralrat der Juden) vyjádřila velké znepokojení nad antisemitskými tendencemi, které se projevují i v mešitách v německých městech. Předseda rady Josef Schuster prohlásil, že reprezentanti muslimských svazů sice vystupují proti antisemitismu, avšak v mnoha muslimských obcích a jejich mešitách se proti nim nic nepodniká. Naopak imámové v nich rozhlašují výhrady proti Židům a Izraeli. == Geografie == Hlavními geomorfologickými celky Německa jsou od severu k jihu Severoněmecká nížina, Středoněmecká vysočina, alpské předhůří a velehorské pásmo německých Alp. Německo sousedí s devíti státy: Dánsko, Polsko, Česko, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Lucembursko, Belgie a Nizozemsko. Německo je zemí v Evropě, která sousedí s nejvíce státy. Na severu sousedí Německo s Dánskem (délka hranic 67 kilometrů), na severovýchodě s Polskem (442 kilometrů), na východě s Českem (811 kilometrů), na jihovýchodě s Rakouskem (815 kilometrů; bez . hranice v Bodamském jezeře), na jihu se Švýcarskem (316 kilometrů; s hranicí exklávy Büsingen, ale bez hranice v Bodamském jezeře), na jihozápadě s Francií (448 kilometrů), na západě s Lucemburskem (135 kilometrů) a s Belgií (156 kilometrů) a na severozápadě s Nizozemskem (567 kilometrů). Délka hranic činí celkem 3 757 kilometrů (bez hranic v Bodamském jezeře). Během dějin se často měnil i střed německého státu. Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří. === Geomorfologie === Alpy, které vznikly třetihorním zvrásněním kontinentálních desek, jsou jedinými německými velehorami. Na hranicích s Rakouskem leží nejvyšší hora Německa – Zugspitze o nadmořské výšce 2962 metrů. Středoněmecká vysočina nabývá směrem od severu k jihu na výšce a rozloze. Nejvyšší se nachází ve Schwarzwaldu – 1493 metrů vysoký Feldberg, následován 1456 metrů vysokým Großer Arber v Bavorském lese. Vrcholy o výšce vyšší než 1000 metrů mají dále Krušné hory, Smrčiny, Švábská Alba a pohoří Harz, které je izolovanou částí Středoněmecké vysočiny s nejvyšší horou Brocken o nadmořské výšce 1142 metrů. V severní části Německa se nachází jednotlivé kopce vyšší než 100 metrů, z nichž nejvyšší je Hagelberg v geomorfologické části Flaming v Braniborsku. Nejnižší bod Německa je proláklina 3,54 metrů pod úrovní mořské hladiny u Neuendorf-Sachsebbande v Šlesvicku-Holštýnsku. Rovněž ve Šlesvicku-Holštýnsku se nachází nejhlubší zatopený bod Německa: 39,10 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně Hemmelsdorfer See severoseverovýchodně od Lübecku. Nejnižší umělý vytvořený bod Německa je 293 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně hnědouhelného dolu Hambach východně od Jülichu v severním Porýní-Vestfálsku. === Vodstvo === Území Německa odvodňují z největší části řeky Rýn, Dunaj, Labe, Odra, Vezera a Emže. Německé území je odvodňováno do Severního moře, Baltského moře a Černého moře. Přes německé území vede hlavní evropské rozvodí. Nejvýznamnější německou řekou je Rýn, který má v Německu délku 865 kilometrů. Rýn dominuje jihozápadu a západu Německa. Nejdůležitějšími přítoky jsou Neckar, Mohan, Mosela a Rúr. Ekonomický význam Rýna je značný, jedná se o jednu z hospodářsky nejvýznamnějších řek Německa a Evropy. Na jihu má na německém území Dunaj délku 647 kilometrů, odvodňuje skoro celé předhůří Alp. Dunaj teče směrem do Rakouska a jihovýchodní Evropy. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Iller, Lech, Isar a Inn. Na východě Německa má na německém území Labe délku 725 kilometrů. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Sála a Havola. Hranici Německa a Polska z větší části tvoří Odra, jejím nejdůležitějším přítokem je Lužická Nisa. Celé povodí Vezery leží v Německu. Vzniká soutokem Werry a Fuldy a odvodňuje severní část Německa. Emže (Ems) teče v severozápadní části Německa. Přirozená jezera na německém území jsou převážně ledovcového původu. Největší německá jezera se proto nachází v předhůří Alp a Meklenburské jezerní plošině. Největším jezerem, které leží celé na německém území, je Müritz, ležící v Meklenburské jezerní plošině. Největší jezero na německém území je Bodamské jezero, o které se ale Německo dělí s Rakouskem a Švýcarskem. Na východě Německa se nachází mnoho velkých jezer, která se nachází v zatopených bývalých hnědouhelných dolech. === Ostrovy === V Severním moři se nachází souostroví Severofríské ostrovy a Východofríské ostrovy. Ostrovy Helgoland a Neuwerk jsou rovněž obydlené. Severofríské ostrovy představují zbytky zatopené pevniny, které zůstala pod hladinou moře po snížení a následném zaplavení. Východofríské ostrovy jsou bariérové ostrovy, které vznikly příbojem a pohybem pobřežních písčin. Největší německé ostrovy v Baltském moři jsou (od západu k východu) Fehmarn, Poel, Hiddensee, Rujána a Usedom; největším poloostrovem je Fischland-Darß-Zingst. Největší německé vnitrozemské ostrovy se nachází v Bodamském jezeře, jsou to ostrovy Reichenau, Mainau a Lindau, dále ostrov Herrenchiemsee v Chiemsee. === Klimatické podmínky === Celé území Německa patří k mírnému klimatickému pásmu Střední Evropy v převládajícím západním prouděním vzduchu v přechodném pásmu mezi oceánským a kontinentálním klimatem. Podnebí v Německu je ovlivňováno Golfským proudem, celoročně převažují příznivé teploty. Střední roční úhrn srážek je v letech 1961–1990 700 milimetrů. Střední měsíční množství srážek je mezi 40 milimetry v únoru a 77 milimetry v červnu. Nejnižší naměřená teplota byla v Německu -45,9 °C; byla naměřena 24. prosince 2001 v Funtensee. Nejvyšší teplota byla registrována 8. srpna 2003 v Nennigu v Sársku a činila +40,3 °C. === Geologie === Z prvohor pochází na území Německa krystalické horniny jako rula a žula, které se nachází ve Středoněmecké vysočině, např. v pohoří Harz. Sedimenty z Rheinisches Schiefergebirge (Porýnské břidličné vrchoviny) taktéž pochází z prvohor, z devonu a spodního karbonu. Vyzvednutí hornin a vytvoření pohoří proběhlo v pozdním pliocénu. Na severu v Porýnské břidličné vrchovině se nachází karbonská souvrství, ve kterých se nachází veliká ložiska černého uhlí v Porúří. V mesozoiku, v druhohorách se vytvořily horniny, které převládají v jižní a východní části Německa. Ve Falci, v Durynsku, části Bavorska a Saska pochází podloží hornin z triasu, časného mesozoika. Pohoří Jura (především Švábská a Franská Alba) pochází z doby jury. Z trias v Německu, z kterého pochází většina pískovců, v pohoří Jury ale převažuje vápenec. V třetihorách následovala eroze, zarovnání terénu a vytvoření nížin. Aktivní vulkanismus není v Německu pozorován, vulkanické horniny ale dosvědčují dřívější vulkanickou činnost. Nachází se především v pohoří Eifel. V pohoří Eifel jsou prameny s výskytem kysličníku uhličitého, gejzíry atd. Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří. === Půdy === Na území Německa převládají drnopodzolové půdy a lesní hnědozemě. Drnopodzolové půdy se nejčastěji vyskytují na písčitých a štěrkopísčitých ledovcových usazeninách v Severoněmecké nížině. Lesní hnědozemě se vyskytují nejčastěji v Středoněmecké vysočině. == Příroda == === Flóra === Německo leží v mírném klimatickém pásmu. Značnou část jeho území původně pokrývaly listnaté a jehličnaté lesy, které byly z velké části vykáceny a jen výjimečně je v nich uchována původní skladba dřevin. Flóra na území Německa se mění podle nadmořské výšky, geologického podloží a klimatických podmínek na daném místě. Od západu k východu ovlivňuje vegetaci zejména přechod od oceánského ke kontinentálnímu podnebí. V listnatých lesích se nejčastěji vyskytuje buk lesní tvořící bučiny, případně se podél řek a jezer stále nachází řídké nivní lesy, v nichž dominuje buk a dub. V Alpách a německých středohorách se vyskytují lesy i na pozemcích s poměrně velkým sklonem. Pionýrskými dřevinami jsou na německém území bříza a borovice. Jehličnaté lesy se dnes nahrazují dříve velmi rozšířenými listnatými. Bez lidského vlivu by se tzv. potenciální vegetace na německém území, jako ve většině zemí v mírném klimatickém pásmu, skládala především z lesa. Výjimku tvoří vřesoviště a bažiny, dále alpínská a subalpínská společenství z Bavorských Alpách, ve Schwarzwaldu, v Krušných horách. Alpínská a subalpínská stanoviště mají obvykle chudé půdy, nižší teploty vzduchu a leží ve vyšších polohách. V Německu se ve větší míře než dříve vyskytují i různé zavlečené rostliny, jako např. akát. V dnešní době je zalesněno 29,5 % území, čímž má Německo jednu z největších ploch lesa v Evropě.[zdroj?]Největší podíl obdělané plochy slouží k pěstování obilí (ječmene, ovsa, žita a pšenice). Dále se pěstují brambory a kukuřice, což jsou plodiny dovezené z Ameriky. Z průmyslových plodin se nejčastěji pěstuje řepka olejná. Z ovocných stromů se nejčastěji vyskytují jabloně. V údolí řek, např. Mosely, Ahru a Rýna jsou provozovány vinice. === Fauna === Původní druhy savců v Německu žijí nejčastěji v lesích. V lese žijí různé druhy lasic, daněk evropský, jelen evropský, srnec obecný, prase divoké a liška obecná. Bobr a vydra se vyskytují méně často, v poslední době ale stoupají jejich stavy. Mnozí velcí savci byli v Německu vyhubeni: pratur v roce 1846, medvěd hnědý roku 1835, los evropský byl hojný ještě ve středověku, divoký kůň byl vyhuben v 19. století, zubr na přelomu 17. a 18. století a vlk roku 1904. V současné době se do Německa vrací vlci a losi z Polska a Česka,[zdroj?] kde stoupají jejich stavy. Populace orla mořského, ptáka, jenž je ve znaku Německa, čítá asi 500 párů, především v Braniborsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku. Z dravých ptáků se v Německu nejvíc vyskytuje káně lesní a poštolka obecná, sokol stěhovavý je mnohem vzácnější. 50 % populace luňáka červeného hnízdí právě v Německu, ale kvůli intenzifikaci zemědělství klesají jeho stavy. V Německu žije mnoho druhů ptáků, kteří profitují z přítomnosti člověka, jako např. holub hřivnáč, kos černý (původně čistě lesní pták), vrabec a sýkora. Tyto druhy ptáků jsou v zimě přikrmovány, v obchodech je bohatá nabídka krmení pro ptáky. Různé druhy havranů a racků se zase přiživují na skládkách. Zvláštností je celosvětově zcela nejsevernější hnízdiště plameňáků v Zwillbrocker Venn v Severním Porýní-Vestfálsku. Dříve v řekách často se vyskytující lososi byli v průběhu industrializace v 19. století vyhubeni, ale v 80. letech 20. století se znovu v německých řekách objevili. Poslední jeseter byl v Německu uloven roku 1969. V rybnících se chovají např. kapři, a to již od dob Římanů. Na pobřeží Severního a Baltského moře žijící tuleň obecný byl v minulosti téměř vyhuben. V poslední době se jeho stavy zvýšily na několik tisíc exemplářů. === Ochrana přírody === Cílem ochrany přírody je zachování přírody a krajiny. Na území Německa se nachází 14 národních parků, 19 biosférických rezervací, 95 přírodních parků a tisíce přírodních rezervací, památných stromů atd. == Politická geografie == === Využití území === Celkem se zemědělsky využívá 53,5 % německého území, lesy pokrývají 29,5 % území. 12,3 % jsou zastavěné plochy a dopravní infrastruktura. Vodní plochy zaujímají 1,8 %, zbývající 2,4 % jsou ostatní plochy, většinou skály a povrchové doly. === Aglomerace === V Německu je asi 80 velkoměst (obce, které mají nad 100 000 obyvatel); 14 měst má víc než 500 000 obyvatel. Pět největších německých měst s počtem obyvatel v srpnu 2008: Berlín, 3,42 milionu obyvatel Hamburk, 1,77 milionu obyvatel Mnichov, 1,31 milionu obyvatel Kolín nad Rýnem, 1 milion obyvatel Frankfurt nad Mohanem, 669 021 obyvatelV německém názvosloví se aglomerace často nazývají Ballungsgebiete. Největší aglomerací je hustě zalidněná oblast ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, která zahrnuje velkoměsta Kolín nad Rýnem, Düsseldorf, Dortmund a Essen se všemi městy a obcemi v jejich spádovém území. Pro tento tzv. metropolní region Rýn-Rúr (Rhein-Ruhr) je vykázán celkový počet obyvatel 11,69 milionu. Region Lipsko-Drážďany je nazýván Střední Německo (Mitteldeutschland) a vykazuje dohromady 2,4 milionu obyvatel. Nejlidnatější oblasti osídlení v Německu == Politika == === Státní uspořádání === Spolková republika Německo je federativní parlamentně-demokratická a zastupitelská republika. Spolkový prezident (Bundespräsident), v současné době Frank-Walter Steinmeier (19. března 2017–dosud), je hlavou státu. Má především reprezentativní povinnosti a pravomoce. Do funkce je volen Spolkovým shromážděním - institucí, která se skládá z členů Spolkového sněmu (Bundestag) a z téměř stejného počtu volitelů zastupujících spolkové země. Spolkový kancléř (Bundeskazler) respektive kancléřka (Bundeskanzlerin), v současné době Angela Merkelová (22. listopadu 2005–dosud), je hlavou vlády a uplatňuje výkonnou moc. Jde o podobnou funkci, jakou má předseda vlády v jiných parlamentních demokraciích. === Spolkové země === Německo je rozděleno na 16 spolkových zemí, které jsou souhrnně označovány jako Bundesländer.Každá země má svou vlastní ústavu a disponuje poměrně velkou autonomií v pohledu ke svému vnitřnímu uspořádání. Největší spolkovou zemí co se týče plochy je Bavorsko, avšak nejvíce obyvatelstva žije v Severním Porýní-Vestfálsku. === Zahraniční politika === Hlavní směry německé zahraniční politiky jsou stabilní spojení se zeměmi západního světa (Westbindung) a tzv. evropská integrace. Od roku 1990 hraje Německo ve spolupráci s Francií rozhodující a vůdčí roli v rámci EU. Německo je od roku 1950 členem Rady Evropy a v roce 1957 podepsalo Římské smlouvy, základy pro dnešní Evropskou unii. Hlavním prvkem bezpečnostní politiky a vyjádření prozápadní politiky je členství v NATO, kam země vstoupila roku 1955. Dále je Německo členem OECD, G4, G8, G20, Světové banky a MMF. Německo se v EU také snaží prosadit více sjednocený politický, ekonomický a bezpečnostní aparát.Německo má síť 227 zahraničních diplomatických misí a udržuje vztahy s více než 190 zeměmi. V roce 2011 bylo největší přispěvatelem do evropského rozpočtu (20 %) a třetím největším přispěvatelem do OSN (8 %).V roce 1999 vláda kancléře Gerharda Schrödera vymezila nový základ německé zahraniční politiky tím, že se v rámci rozhodnutí NATO zapojila do války v Kosovu v rámci Operace Spojenecká síla. Němečtí vojáci byli oficiálně posláni do boje poprvé od roku 1945. === Politické subjekty === Ve vnitřní politice bývalého Západního Německa po druhé světové válce a po sjednocení země v roce 1990 v celé Spolkové republice dominovaly až do roku 2015 dvě velká uskupení. Jsou to středopravá (respektive konzervativní) Křesťanskodemokratická unie (CDU) se svou sesterskou Křesťansko-sociální unií Bavorska (CSU) a středolevá Sociálnědemokratická strana Německa (SPD). == Ozbrojené síly == Po založení v roce 1949 nemohla mít Spolková republika Německo zpočátku vlastní ozbrojené síly. Po korejské válce a také kvůli sovětské politice ve východním bloku bylo Západnímu Německu povoleno vyzbrojit se. Nejprve byla v roce 1951 založena polovojenská spolková pohraniční stráž Bundesgrenzschutz a v roce 1955 se Západní Německo stalo členem NATO. V NDR vznikla národní lidová armáda. Ozbrojené síly, Bundeswehr, jsou rozděleny jako Heer (armáda a speciální jednotky KSK), Marine (námořnictvo), Luftwaffe (letectvo), ústřední zdravotní služba a Streitkräftebasis (základny ozbrojených sil). V roce 2011 byly výdaje na armádu odhadovány na 1,3 % německého HDP, což je v porovnání s ostatními členy NATO málo. V absolutních číslech jsou německé vojenské výdaje 9. nejvyšší na světě. V době míru je Bundeswehr pod vedením ministra obrany. Během válečného stavu by se vrchním velitelem stal kancléř.V roce 2012 v Bundeswehru sloužilo 183 000 profesionálních vojáků a 17 000 dobrovolníků. Německá vláda plánuje snížit počet vojáků na 170 000 profesionálů a 15 000 dobrovolníků. Ozbrojené síly mají k dispozici také záložníky, kteří se účastní obraných cvičeních a nasazení v zahraničí. Podle údajů organizace SIPRI bylo Německo v roce 2014 čtvrtým největším vývozcem zbraní na světě. == Ekonomika == === Makroekonomické údaje === Německo je surovinově relativně chudá země, hospodářství je převážně soustředěno v sektoru průmyslu a služeb. Německo vytvořilo v roce 2006 hrubý domácí produkt (HDP) ve výši 2 307,2 miliard eur (na jednoho obyvatele činil HDP 28 012 €), takže má třetí největší národní hospodářství světa. V hrubém národním produktu na osobu bylo Německo v roce 2006 přesto jen na 19. místě na světě, v Evropské unii na 13. místě. V sektoru služeb pracovalo v roce 2006 63,8 % obyvatel, v průmyslu 33,4 % a v zemědělství 2,8 %. Služby produkovaly v roce 2006 68,5 % národního důchodu, průmysl 30,2 % a zemědělství 1,3 %. Ovšem v poslední době německou ekonomiku čím dál více brzdí nedostatek pracovních sil, způsobený extrémně nepříznivým demografickým vývojem. Odhaduje se, že v roce 2030 bude německé ekonomice chybět na 5,2 milionu kvalifikovaných sil, z toho 2,4 milionu vysokoškolsky vzdělaných odborníků. V tomto směru se ukázalo také neprozřetelným sedmileté omezení pracovního trhu pro zaměstnance z bývalého východního bloku, které vstoupilo v účinnost po rozšíření EU roku 2004.Německo je na světové špičce v automobilovém, elektrotechnickém, strojírenském a chemickém průmyslu. V letech 2003-2008 bylo největším světovým vývozcem zboží.Vývoj hospodářství v Německu po druhé světové válce (resp. po konstituování dvou německých států) byl poznamenán skutečností, že tři tradiční průmyslové oblasti dřívějšího Německa, a sice Horní Slezsko, Sasko a Porúří, se ocitly ve třech různých státech (Polsko, NDR a NSR). Proto měly zcela odlišné podmínky pro svůj další rozvoj. Horní Slezsko připadlo téměř celé Polsku. Ze Saska bylo strojové vybavení mnoha továren po válce odvezeno jako reparace do Sovětského svazu. V Porúří (s městy jako Dortmund, Essen a Duisburg) hrály významnou roli po dlouhou dobu i nadále těžký průmysl a těžba uhlí. Pro Německo je sice finančně výhodnější uhlí dovážet, což se v posledních letech projevilo v téměř úplném útlumu těžby černého (kamenného) uhlí, přesto však zatím zůstává spolu s USA na předním místě ve světě v těžbě hnědého uhlí (hlavně ve Východním Německu) i v jeho spotřebě. V životní úrovni je Německo dle Indexu lidského rozvoje (HDI) na 4. místě na světě. === Zemědělství a lesnictví === Zemědělsky se využívá více než polovina plochy státu. Zemědělství je z hlediska výrobních metod vyspělé. Plně zaměstnáno je v něm jen kolem 2-3 % práceschopného obyvatelstva. Mnoho zemědělců vykonává tuto činnost vedle jiného zaměstnání. Orná půda představuje 34 % plochy státu, 4 % orné půdy jsou zavlažovány. === Průmysl a služby === Z 500 největších firem světa je 37 německých, z nichž 30 firem je označováno za společnosti zobrazené v akciovém indexu DAX (Deutscher Aktienindex). Tyto společnosti jsou vesměs činné nejen na německém nebo evropském trhu, nýbrž celosvětově. Mezi nejvýznamnější německé firmy patří automobilky Volkswagen, Daimler AG a BMW, producent programů pro firemní použití SAP, pojišťovny Allianz a Münchener Rück, výrobce elektrických zařízení Siemens AG, chemické firmy Bayer AG a BASF, výrobci sportovního zboží Adidas a Puma a přes různé problémy nadále i velká obchodní banka Deutsche Bank. Mezi další firmy známé po celém světě patří výrobce pneumatik Continental (ke kterému patří česká firma Continental Barum), sesterské farmaceutické firmy Fresenius a Fresenius Medical Care, dále Robert Bosch GmbH a elektrárenské společnosti E.ON a RWE. Značný význam mají také mj. Deutsche Post, telekomunikační koncern Deutsche Telekom a obchodní společnost Metro. Důležitým měřítkem významu německých koncernů je tzv. tržní kapitalizace (Marktkapitalisierung), která se zjišťuje násobením počtu akcií společnosti jejich aktuálním kurzem na burze cenných papírů ve Frankfurtu nad Mohanem. Ke dni 23. prosince 2015 byla jako největší vykázána chemická společnost Bayer (sídlo: Leverkusen) s kapitálem 96,0 miliardy Eur, následována koncernem SAP s kapitálem 89,8 mrd. Eur. Třetí je automobilka Daimler (82,9 mrd. Eur), čtvrtý je Siemens (79,0 mrd. Eur) a pátá Deutsche Telekom (76,3 mrd. Eur). Na devátém místě se umísťuje automobilka BMW (Bayerische Motorenwerke) s kapitalizací 63,5 mrd. Eur, přičemž téměř polovina akcií je v držení Stefana Quandta a Susanne Klattenové, syna a dcery průmyslníka Herberta Quandta (1910-1982). Pořadí velikosti společností z indexu DAX je ovlivněno skutečností, že automobilka Volkswagen (VW) má dva druhy akcií. Jen tzv. zvýhodněné akcie (Vorzugsaktien, zkráceně Vorzüge) v hodnotě 70,0 mrd. Eur jsou vedeny v indexu DAX, zatímco kurzy tzv. kmenových akcií (Stammaktien, zkráceně Stämme) lze nalézt pouze v seznamu Prime Standard bez tržní kapitalizace. Je známo, že zhruba polovina všech akcií VW je přímo či nepřímo (přes Porsche Holding) držena dvěma podnikatelskými rodinami, a sice rodinami Wolfganga Porscheho a Ferdinanda Piëcha, což jsou vnuci zakladatele firem Volkswagen a Porsche, Ferdinanda Porscheho. Volkswagen je jedna z největších automobilek světa a patří jí mj. 100 % akcií Škody Auto. V roce 2014 měla celkově 592 600 zaměstnanců. Společnosti === Infrastruktura === První dlážděné silnice na území dnešního Německa založili již Římané. První státní silnice byly na německém území postaveny v 18. století. Rozvoj automobilismu dal výstavbě silnic nové impulsy. První dálnice světa, AVUS v Berlíně, byla postavena již v roce 1921. Silniční doprava vystřídala ve druhé polovině 20. století železniční dopravu v množství přepraveného nákladu. Německo mělo k 1. lednu 2007 12 531 kilometrů dálnic, 40 711 kilometrů spolkových silnic, 86 597 zemských silnic a 91 520 kilometrů okresních silnic. V roce 2006 zemřelo na německých silnicích 5094 lidí, počet mrtvých má klesající tendenci. V Německu jsou v obcích velice časté pěší zóny, zóny s maximální rychlostí 30 km/h atd. Německo disponuje železniční sítí o délce asi 35 000 kilometrů. Denně je vypraveno přibližně 50 tisíc osobních a nákladních vlaků. V rámci reformy železnice byla k 1. lednu 1994 sloučena Deutsche Bundesbahn (západní část Německa) a Deutsche Reichsbahn (východní část Německa) do akciové společnosti Deutsche Bahn AG, která organizuje velkou část železniční dopravy v Německu. Vedle Deutsche Bahn AG jezdí v Německu asi 350 dalších menších regionálních železničních dopravců. Stát v Německu financuje údržbu železniční sítě a dotuje regionální dopravu. V regionální dopravě i dálkové dopravě jezdí vlaky většinou podle taktového jízdního řádu. Na dálkových trasách jezdí rychlovlaky ICE na tratích o celkové délce asi 2000 km. Podíl železnice na nákladní i osobní přepravě do roku 2005 klesal, od té doby má opět stoupající tendenci. Letiště ve Frankfurtu nad Mohanem je nejdůležitějším letištěm společnosti Lufthansa a třetím největším letištěm v Evropě co do počtu odbavených osob, v objemu přepraveného zboží je největším letištěm Evropy. Frankfurtské letiště ročně odbaví 52 miliónů osob. Mnichovské letiště Franze Josefa Strausse přepraví ročně 32 miliónů osob, jeho význam se zvětšuje. Nové berlínské letiště bude po uvedení do provozu v roce 2011 třetím největším německým letištěm. Německo má celkově 430 letišť a má největší hustotu přistávacích a startovacích drah na světě. Německo je jedním z největších exportérů světa, proto je závislé na své námořní flotile. Disponuje velkým počtem moderních přístavů, ale vysoký podíl zahraničního obchodu se realizuje přes přístavy v sousedních zemích, především v Nizozemsku. Německo plánuje rozsáhlé modernizace svých přístavů. Má se stavět čtvrtý kontejnerový terminál v Bremerhavenu, prohlubovat koryta řek Labe a Vezery. V prohloubeném přístavu JadeWeserPort ve Wilhelmshavenu budou moci přistávat největší kontejnerové lodě světa. Největšími přístavy Německa jsou Hamburk, Wilhelmshaven a Brémy s Bremerhaven. Nejdůležitějším přístavem Baltského moře je Lübeck. Nejdůležitější trasy námořní plavby jsou na dolním Labi a dolní Vezeře, dále průplav mezi Severním a Baltským mořem. Německé pobřeží Baltského moře, v Meklenburském zálivu, je nejnebezpečnější částí baltského pobřeží. V Německu je dobře rozvinutá říční plavba, země má hustou síť vnitrozemských průplavů. Nejdůležitější splavné řeky jsou Rýn, Mohan, Vezera a Labe. Významné jsou vnitrozemské říční kanály, z nichž nejvýznamnějšími jsou Středoněmecký průplav, kanál Dortmund-Ems, kanál Rýn-Herne a Elbe-Seitenkanal. Kanál Dunaj-Mohan překračuje hlavní evropské rozvodí a umožňuje plavbu ze Severního a Baltského moře do Černého moře. Říční přístavy v Duisburgu na soutoku Rýna a řeky Ruhr s ročním obratem 70 miliónů tun zboží ročně patří k největším říčním přístavům světa. === Zahraniční obchod === Německo je již dlouhá léta jedním z největších světových exportérů a importérů, přičemž dosahuje značného přebytku obchodní bilance. Nejdůležitějším obchodním partnerem Německa je v současnosti Čína. V roce 2016 dosáhl německo-čínský obchod v obou směrech objemu 170 miliard eur. == Vzdělávací systém == Vzdělávací systém v Německu je organizován hlavně v rámci jednotlivých spolkových zemí. Volitelná je docházka do mateřské školky pro všechny děti od tří do šesti let, po které následuje povinná školní docházka po dobu alespoň devíti let. Vysoké školství se skládá z univerzit, technických univerzit, jiných vysokých škol a vysokých odborných škol. == Věda a technika == Institucemi vědeckého výzkumu jsou v Německu hlavně univerzity, technické univerzity a vysoké odborné školy. Univerzity v Německu jsou zařízení oprávněná vydávat tituly doktora, profesora a docenta. Existuje také řada veřejnoprávních a soukromých výzkumných institucí. Mezi významné veřejnoprávní instituce patří Deutsche Forschungsgesellschaft a Frauenhofer-Institut. Výzkumem ve svých oborech se zabývají také velké hospodářské koncerny jako jsou automobilky nebo chemické společnosti (existuje např. Spolkový svaz výzkumných výrobců léčiv - Bundesverband Forschender Arzneimittelhersteller s cca 90 členskými firmami). Němečtí vědci jsou častými laureáty Nobelových cen. Nobelovu cenu za fyziku získali Peter Grünberg, Theodor W. Hänsch, Wolfgang Ketterle, Herbert Kroemer, Horst L. Störmer, Hans Georg Dehmelt, Wolfgang Paul, Jack Steinberger, Johannes Georg Bednorz, Ernst Ruska, Gerd . Binnig, Klaus von Klitzing, Arno Allan Penzias, Hans Bethe, Maria Göppert-Mayerová, J. Hans D. Jensen, Rudolf Ludwig Mössbauer, Max Born, Walther Bothe, Otto Stern, Werner Heisenberg, James Franck, Gustav Ludwig Hertz, Albert Einstein, Johannes Stark, Max Planck, Max von Laue, Wilhelm Wien, Karl Ferdinand Braun, Philipp Lenard a Wilhelm Conrad Röntgen. Nobelovu cenu za chemii Stefan Hell, Gerhard Ertl, Johann Deisenhofer, Robert Huber, Hartmut Michel, Georg Wittig, Ernst Otto Fischer, Gerhard Herzberg, Manfred Eigen, Karl Ziegler, Hermann Staudinger, Otto Diels ., Kurt Alder, Otto Hahn, Adolf Butenandt, Richard Kuhn, Carl Bosch, Friedrich Bergius, Hans Fischer, Hans von Euler-Chelpin, Adolf Otto Reinhold Windaus, Heinrich Otto Wieland, Walther Nernst, Fritz Haber, Richard Willstätter, Otto Wallach, Wilhelm Ostwald, Eduard Buchner, Adolf von Baeyer a Hermann Emil Fischer. Za fyziologii nebo lékařství Thomas C. Südhof, Harald zur Hausen, Günter Blobel, Christiane Nüsslein-Volhard, Bert Sakmann, Erwin Neher, Georges Jean Franz Köhler, Bernard Katz, Max Delbrück, Feodor Felix Konrad Lynen, Konrad . Bloch, Werner Forssmann, Fritz Albert Lipmann, Hans Adolf Krebs, Ernst Boris Chain, Gerhard Domagk, Hans Spemann, Otto Heinrich Warburg, Otto Fritz Meyerhof, Albrecht Kossel, Paul Ehrlich, Robert Koch a Emil Adolf von Behring. Evropskou vědu a civilizaci ovlivnili ale i jiní badatelé. Zásadně tak učinil vynález knihtisku Johannese Gutenberga. Heinrich Rudolf Hertz umožnil svými objevy v oblasti elektromagnetismu vznik přístrojů pro bezdrátové spojení, Carl Friedrich Gauss spolu s Wilhelmem Eduardem Weberem poté i díky tomu vynalezli elektromagnetický telegraf. Otcem moderní astronomie je Johannes Kepler. Gustav Kirchhoff byl jedním z tvůrců spektrální analýzy, která dokáže určit složení hvězd, a definoval tzv. černé těleso. Nicolaus Otto vynalezl zážehový čtyřtaktní motor (benzínový), Rudolf Diesel dieslový motor, Gottlieb Daimler vysokorychlostní benzínový motor, Karl Benz první benzínový automobil. Vývoj raketové techniky zásadně ovlivnil Wernher von Braun. Alexander von Humboldt patřil k nejvýznamnějším přírodovědcům své doby a zakladatelům geografie. Základní zákony elektřiny objevil Georg Simon Ohm. William Herschel objevil infračervené záření. Revoluci v geometrii a matematice vyvolali Bernhard Riemann a Georg Cantor. Významným matematikem byl i Carl Gustav Jacob Jacobi, David Hilbert, Leopold Kronecker nebo Hermann Weyl. Evoluční teorii rozvíjel Ernst Haeckel, ve 20. století Ernst Mayr. Významnou teorii o vzniku tornád předložil meteorolog a geolog Alfred Wegener. Daniel Gabriel Fahrenheit proslul výzkumem tepla. Robert Wilhelm Bunsen vynálezem řady laboratorních přístrojů. Friedrich Wöhler syntézou močoviny. Klíčovou postavou fyziky 19. století byl Hermann von Helmholtz. Rudolf Clausius byl zakladatelem termodynamiky. Justus von Liebig založil výrobu průmyslových hnojiv. Heinrich Wilhelm Olbers byl významný astronom, jehož teorii o zaniklé planetě Phaeton v naší sluneční soustavě už vyznává málokdo, ale jeho Olbersův paradox zásadně ovlivnil moderní kosmologii. Průkopníkem informatiky byl Konrád Zuse. Emmy Noetherová byla nejlepší matematičkou své doby, teorii čísel i matematickou statistiku ovlivnil Johann Peter Gustav Lejeune Dirichlet, Richard Dedekind zkonstruoval množinu reálných čísel, Felix Klein revolučním způsobem počal propojovat geometrii s algebrou, za otce moderní matematické analýzy je označován Karl Weierstrass. Ernst Karl Abbe, Carl Zeiss a Joseph von Fraunhofer založili moderní optiku. Friedrich Wilhelm Bessel jako první změřil paralaxu hvězdy a spočítal její vzdálenost od země. Georgius Agricola je vnímán jako zakladatel mineralogie. Otto von Guericke vynalezl vývěvu. Friedrich August Kekulé popsal zákonitosti řetězení uhlíku. Johann Gottfried Galle objevil planetu Neptun. August Ferdinand Möbius je zakladatelem topologie. Výzkum buněk významně posunuli kupředu Rudolf Virchow a Matthias Jacob Schleiden. Samuel Hahnemann založil stále diskutovanou homeopatii. Za praotce kvantové fyziky lze označit Arnolda Sommerfelda. Johannes Wilhelm Geiger sestrojil první měřič radioaktivity. Průkopníkem astrofotografie byl Max Wolf. Emile Berliner vynalezl mikrofon a gramofon. Významným kartografem byl Martin Waldseemüller, všestranností vpravdě renesanční vynikl jezuitský učenec Athanasius Kircher. Fyzik Karl Schwarzschild sehrál roli ve vývoji obecné teorie relativity. Theodor Schwann zavedl pojem metabolismus. Jako konstruktér vzducholodí vynikl Ferdinand von Zeppelin, jako konstruktér automobilový Ferdinand Porsche. Německý průmysl zásadně pozdvihl též Ernst Werner von Siemens. V Německu se narodil i zakladatel americké firmy na výrobu džín Levi Strauss. Otto Lilienthal byl průkopníkem letectví. Johann Philipp Reis vynalezl jeden z typů telefonu. Tradici matematiky v Německu zakládali lidé jako Adam Ries nebo Regiomontanus (Johannes Müller). Prestižní Fieldsovu medaili získali matematici Gerd Faltings a Peter Scholze. V oblasti humanitních a sociálních věd se Němci výrazně prosazovali zejména ve filozofii. Představitelem metafyziky byl Mistr Eckhart. Největším německých scholastikem byl Albert Veliký. Renesančním myslitelem Mikuláš Kusánský. Gottfried Wilhelm Leibniz představil klasickou ontologii, na níž bylo zhusta reagováno. Paul Heinrich Dietrich von Holbach je klasikem filozofického materialismu a ateismu. Vrcholnou érou německé filozofie však bylo 18. a 19. století: Immanuel Kant, Friedrich Nietzsche, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Arthur Schopenhauer, Johann Gottlieb Fichte, Ludwig Feuerbach, Johann Gottfried Herder, Gottlob Frege, Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, Max Stirner nebo Wilhelm Dilthey patřili k největším filozofům své doby. Významnými teoretiky socialismu byli Karl Marx, Friedrich Engels, Ferdinand Lassalle, Eduard Bernstein a Rosa Luxemburgová. Ve 20. století byla nejvýznamnější školou fenomenologie, kterou reprezentovali Martin Heidegger, Edmund Husserl (lze ho ovšem také považovat za Rakušana, neřkuli za Čecha), Max Scheler či Hannah Arendtová, a tzv. Frankurtská škola, kterou představovali Jürgen Habermas, Theodor Adorno, Erich Fromm, Walter Benjamin, Herbert Marcuse a Max Horkheimer. K existencialistům patřil Karl Jaspers, k hermeneutice Hans-Georg Gadamer, k analytické filozofii Rudolf Carnap. Novokantovský přístup ve 20. století rozvíjel Ernst Cassirer. Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher byl nejvýznamnějším teologem 19. století, Dietrich Bonhoeffer století dvacátého. K nejvýznamnějším sociologům světa patří Max Weber, Ferdinand Tönnies, Georg Simmel, Norbert Elias, Werner Sombart a Ulrich Beck. Zakladateli moderní psychologie jsou Wilhelm Wundt a a Gustav Fechner, psychologii národů se pokusil rozvinout Erik Erikson. Nobelovu cenu za ekonomiku získali Reinhard Selten a Wassily Leontief. Franz Boas je jedním z nejdůležitějších kulturních antropologů 20. století. Archeolog Heinrich Schliemann proslul jako objevitel antické Tróje. Leopold von Ranke byl zakladatelem německé historiografie, historik Oswald Spengler proslul svou knihou Zánik Západu, Erwin Panofsky svými výpravami do historie umění. K zakladatelům indologie patřil Friedrich Max Müller. Za nejvýznamnějšího teoretika války je považován Carl von Clausewitz. == Obyvatelstvo == Podle oficiálních údajů ke dni 31. prosince 2015 mělo Německo 82 175 684 obyvatel, což je činí nejlidnatější zemí Evropské unie, po Rusku druhou nejlidnatější v Evropě a 18. nejlidnatější na světě. Hustota zalidnění je 225 obyvatel na čtverční kilometr. Celková průměrná délka života je 80,19 let (77,93 let pro muže a 82,58 let pro ženy). Podle odhadů z roku 2011 činila plodnost 1,41 dítěte na ženu či 8,33 narození na 1000 obyvatel, což je jedna z nejnižších na světě. Od 70. let v Německu úmrtnost překonává porodnost. Nicméně od roku 2010 je Německo svědkem zvýšené porodnosti a míry migrace, částečně za to může nárůst počtu dobře vzdělaných migrantů. Většina imigrantů přicházela z jižní a východní Evropy a usazuje se v městských oblastech.Německo má chronicky jednu z nejnižších porodností na světě, což patří mezi jeho vůbec nejvážnější problémy a stává se velkou hrozbou pro budoucnost státu. Od roku 1972 počet zemřelých neustále překračuje počet narozených. V roce 2006 měla německá rodina 1,37 dítěte na ženu. V roce 2007 poprvé po deseti letech porodnost stoupla a narodilo se 684 862 dětí (1,38 dítěte na ženu). V následujících letech ale dále klesala až k 665 126 živě narozeným dětem roku 2009 (1,36 dítěte na matku). Dalším drobným výkyvem se dostala k hodnotě 1,39 dítěte na matku, což je tedy 677 947 živě narozených dětí v roce 2010. Ovšem v následujícím roce opět spíše klesala. Tento vývoj má za následek rychlé stárnutí a úbytek obyvatelstva. Od začátku roku 2003, kdy Německo dosáhlo počtu 82 536 680 obyvatel, ubylo do 1. ledna roku 2011 i přes výrazný příliv imigrantů více než 785 000 obyvatel. K 31. prosinci 2007 žilo na území Německa 82 217 800 obyvatel na ploše 357 104 čtverečních kilometrů. Německo patří mezi země s vysokou hustotou zalidnění, což je důsledkem především odsunu a emigrace etnických Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce. Asi 75 milionů obyvatel Německa (tj. 91 %) má německé státní občanství. Z těchto má 7,9 miliónu migrační minulost. Mezi nimi je 4,3 miliónů občanů ze zemí bývalého Sovětského svazu (51 procent) a Polska (34 %), kteří mají německý původ a přistěhovali se do Německa. Hovorově se jim říká ruští Němci. Dále to jsou v Německu dlouhodobě žijící cizinci a jejich rodinní příslušníci, včetně jejich dětí narozených v Německu, kteří si požádali o německé občanství. === Imigrace === V Západním Německu probíhající tzv. "hospodářský zázrak" byl od konce 40. let až po 60. léta 20. století podstatně podpořen třemi přistěhovaleckými vlnami, které pomohly zamezit vzrůstajícímu nedostatku pracovních sil. Nejprve přišlo po druhé světové válce do tří západních okupačních zón asi dvanáct milionů německých uprchlíků a vyhnanců. Poté od vzniku obou německých států v roce 1949 až do postavení berlínské zdi v roce 1961 se z východního Německa do Německa západního přestěhovalo asi 3,1 milionu Němců; opačným směrem to bylo 400 000 lidí. Od poloviny padesátých let započalo ve velkém rozsahu zaměstnávání cizinců. Nově příchozím pracovníkům, kteří byli najímáni především na základě bilaterálních smluv, se ve veřejných debatách říkalo "hostující dělníci"(Gastarbeiter). Dohody o náboru pracovních sil uzavřelo Západní Německo s Itálií (1955), se Španělskem a Řeckem (1960), s Tureckem (1961), s Portugalskem (1964) a nakonec s Jugoslávií (1968). Další smlouvy byly uzavřeny s Marokem (1963-1966) a s Tuniskem (1965). Počet Turků vzrostl z 8 700 v roce 1961 na více než jeden milion v roce 1974. U pracovní migrace předcházely mužské pracovní síly příchodu dalších rodinných příslušníků. Pohyb, který v polovině padesátých let 20. století začal jako úředně organizovaná a časově omezená pracovní migrace, plynule přešel v polovině 70. let 20. století do skutečné imigrační situace.V roce 2009 byl zaznamenán slabý odliv turecké menšiny; do Německa imigrovalo asi 30 tisíc Turků, zatímco z Německa se do Turecka odstěhovalo asi 40 tisíc převážně německých občanů tureckého původu. V roce 2010 žily v Německu asi 3 miliony Turků.V letech 2008 a 2010 celkově Německo opustilo více lidí, než kolik se do Německa přistěhovalo.V roce 2014 žilo v 81milionovém Německu skoro 7 milionů obyvatel jiné státní příslušnosti. 96 % z nich žilo na území dřívějšího Západního Německa a (celého) Berlína. V roce 2011 mělo 1,6 miliónu tureckou státní příslušnost. Ze zemí Evropské unie žije v Německu 2,1 milionu obyvatel, z toho je 520 tisíc italské státní příslušnosti, 468 tisíc polské, 283 tisíc řecké a 38 tisíc obyvatel má české občanství. Z evropských zemí, které nejsou členy Evropské unie, žije v Německu 3,2 milionu lidí. Z toho jeden milion lidí pochází ze zemí bývalé Jugoslávie. V roce 2016 mělo přistěhovalecký původ 22,5 % obyvatel Německa. Ve věkové skupině do 5 let bylo přistěhovaleckého původu 36 % všech dětí v Německu. Počet lidí s kořeny na Blízkém východě se od roku 2011 zvýšil o 51 % a počet lidí s africkými kořeny se zvýšil o 46 % na 740 tisíc. Ve Frankfurtu nad Mohanem tvoří lidé s přistěhovaleckým původem 51,2 % obyvatel. V roce 2018 pobývalo v Německu nelegálně na 230 000 migrantů, kteří byli z Německa vyhoštěni německými úřady. 60% migrantů pobíralo podporu v dlouhodobé nezaměstnanosti.Z původních etnických menšin žije v Německu 15 až 50 tisíc Dánů (zdroje se různí), 50 až 60 tisíc Frísů, 60 tisíc Lužických Srbů a asi 70 tisíc Romů. Německo je po USA druhým nejčastějším cílem imigrantů na světě. Od roku 2015 se Německo zmítá v evropské migrační krizi. V letech 2015 a 2016 přišlo do Německa téměř 1,2 milionu migrantů. === Jazyky === Němčina je úřední a převažující jazyk v Německu. Je to také jeden ze 24 úředních a pracovních jazyků v Evropské unii (EU) a jeden ze tří pracovních jazyků Evropské komise. V rámci EU je němčina také nejrozšířenějším mateřským jazykem se zhruba 100 miliony rodilými mluvčími.Mezi původní menšinové jazyky v Německu patří dánština, dolnoněmčina, lužická srbština, fríština a romština. Tyto menšinové jazyky jsou oficiálně chráněny evropskou chartou jazyků. Nejpoužívanějšími jazyky mezi imigranty jsou turečtina, kurdština, polština, ruština, srbochorvatština a další jazyky z Balkánu. Občané Německa jsou často mnohojazyční: 67 % německých občanů tvrdí, že se dokáží domluvit minimálně jedním cizím jazykem (kromě němčiny) a 27 % minimálně dvěma cizími jazyky.Standardní němčina, zvaná Hochdeutsch, je západogermánský jazyk blízce příbuzný dolnoněmčině, nizozemštině a fríštině. V menší míře je také příbuzná s vymřelými východogermánskými a dnešními severogermánskými jazyky. Nejvíce německých slov je odvozeno z germánských větví indoevropské jazykové rodiny. Významná menšina slov je odvozena z latiny a řečtiny, ale také z francouzštiny. V poslední době přibývá mnoho slov převzatých z angličtiny. Tento způsob vyjadřování je známý jako Denglisch. Psaná němčina používá latinku. Německé dialekty jsou četné tradiční územní nebo i lokální útvary. Dají se vystopovat ke starým germánským kmenům (mj. Alemané, Bavoři, Frankové, Chattové a Sasové) a jsou v mnoha směrech odlišné od útvarů standardní němčiny v lexiku, fonologii a syntaxi.K šíření znalostí němčiny a německé kultury v celosvětovém měřítku slouží v roce 1951 založený Goethe-Institut se sídlem v Mnichově, se 12 pobočkami v Německu a 159 pracovišti po celém světě, mj. i v Praze a v Bratislavě. Institut je nazván podle básníka Johanna Wolfganga von Goethe a je finančně podporován německým ministerstvem zahraničí. === Náboženství === Podle sčítání z roku 2011 je nejrozšířenějším náboženstvím v Německu křesťanství, ke kterému se hlásí 66,8 % z celkového počtu obyvatel. Ve vztahu k celkové populaci se 31,2 % označilo jako římští katolíci; 30,8 % jako protestanti zastupovaní evangelickou církví v Německu (EKD); 4,8 % jako součást jiných křesťanských vyznání (včetně evangelické svobodné církve, německy Evangelische Freikirche, s 0,9 %, stejně jako ostatních protestantů mimo EKD).K pravoslaví se přihlásilo 1,3 %, zatímco k judaismu 0,1 %. Ostatní náboženství zaujímají 2,7 %. Geograficky je protestantství soustředěno hlavně v severních, středních a východních částech země. Většinou se jedná o členy EKD, kteří zahrnují luterány, reformované a sjednocenou církev, jejichž tradice sahají až k pruské unii z roku 1817. Katolíci jsou soustředěni na jihu a západě. V Německu počet příslušníků tradičních historických církví klesá, což souvisí hlavně s sekularizací společnosti a církevní daní. V roce 2011 se 33 % obyvatel označilo jako agnostici, ateisté nebo jinak bezbožní. Nevěřících je nejvíce ve státech bývalého východního Německa a velkých metropolitních oblastech, kde se většina obyvatelstva identifikuje jako ateisté.Islám je v zemi druhým nejpočetnějším náboženstvím. Podle zprávy o migraci za rok 2015 tvořili muslimové 5,4 až 5,7 % obyvatel Německa. Většina muslimů jsou sunniti a alevité z Turecka, ale také je tu menší počet ší'itů, ahmadíjů a jiných větví. Roste podíl muslimů ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu nebo z Afriky. Němečtí muslimové, velká část tureckého původu, nemají od státu plné oficiální uznání náboženské komunity.Ostatní náboženství, které zaujímají méně než procento německé populace jsou buddhismus se 250 000 stoupenci (zhruba 0,3 %) a hinduismus s asi 100 000 stoupenci (0,1 %). Ostatní náboženské komunity v Německu mají pod 50 000 stoupenců každá. == Kultura == === Úvod === Německá kultura je definována především společným jazykem. V průběhu dějin mnoho představitelů německé kultury, filozofie a vědy odešlo z Německa, většinou však zůstali spjati s Německem. Jako příklady emigrace z politických důvodů v 19. století lze uvést básníka Heinricha Heineho a filozofa a ekonoma Karla Marxe. Po zániku Svaté říše římské v roce 1806 až do roku 1871, kdy vzniklo Německé císařství, byly v důsledku nevýrazné společné identifikace německy mluvících lidí a roztříštěnosti státní organizace v rámci Německého spolku jak německá kultura, tak i věda důležitými sjednocujícími prvky německého národního uvědomění. Již předtím ovšem vznikl pojem "země básníků a myslitelů", zakládající se na dědictví velkých osobností jako byli Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller a Immanuel Kant. Toto kulturní dědictví je dodnes živnou půdou německého vlastenectví. Na počátku 20. století patřilo tehdejší Německo k předním kulturním a vědeckým národům. Také díky německé klasické hudbě, která mohla těžit z odkazu Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Richarda Wagnera, Johannese Brahmse a dalších velkých skladatelů, i díky německému výtvarnému a filmovému umění byla německá kultura na počátku 20. století jednou z nejvyspělejších v celosvětovém měřítku. Nástup nacismu v 30. letech 20. století a s ním spojená početná emigrace vynikajících německých vědců a spisovatelů, z nichž mnozí byli židovského původu, přinesly úpadek německé vědy a kultury, který trval až do konce druhé světové války. Trvalými nebo dočasnými emigranty se stali například Albert Einstein, Kurt Tucholsky, Thomas Mann a jeho bratr Heinrich Mann, Bertolt Brecht, Lion Feuchtwanger, Hannah Arendtová a mnoho dalších. === Literatura === Německá literatura sahá zpět až hluboko do středověku, např. Walther von der Vogelweide je jedním z nejvýznamnějších středověkých básníků, Hildegarda z Bingenu literárně zpracovala své mystické vize. Mezi nejvýznamnější německé autory patří básníci a dramatikové Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller. Literárně významní jsou bratři Grimmové. Ke klasikům německé literatury patří i Heinrich Heine, Gotthold Ephraim Lessing, Heinrich von Kleist, Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann, Friedrich Hölderlin, Novalis, Theodor Fontane či Georg Büchner. Ve 20. století se stali nositeli Nobelovy ceny za literaturu postupně Theodor Mommsen v roce 1902, Paul Heyse v roce 1910, Gerhart Hauptmann v roce 1912, Thomas Mann roku 1929, Hermann Hesse v roce 1946, Heinrich Böll roku 1972 a Günter Grass v roce 1999. V roce 2009 obdržela Herta Müllerová, německo-rumunská spisovatelka žijící v Berlíně, tuto cenu. Leureáty[zdroj?] jsou také Nelly Sachsová, Thomas Mann a Rudolf Christoph Eucken. K významným autorům 20. století bývá řazen i Bertolt Brecht, Heinrich Mann, Alfred Döblin nebo Patrick Süskind. Především bestsellerem Na západní frontě klid se proslavil Erich Maria Remarque. V oblasti dětské literatury vynikl například Erich Kästner (Emil a detektivové) či Michael Ende (Nekonečný příběh), v oblasti populární literatury Karl May. Frankfurtský knižní veletrh je jedním z největších knižních veletrhů světa. === Hudba === Vývoj evropské klasické hudby byl ovlivněn celou řadou německých hudebních skladatelů. K čelním tvůrcům německého původu patřili Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel (přestože později odešel do Anglie), Ludwig van Beethoven, Carl Maria von Weber, Robert Schumann, Felix Mendelssohn Bartholdy, Richard Wagner, Johannes Brahms a Richard Strauss. Německou hudbu silně ovlivnili i Christoph Willibald Gluck, Georg Philipp Telemann, Carl Orff, Carl Philipp Emanuel Bach, Dietrich Buxtehude, Paul Hindemith, Giacomo Meyerbeer, Kurt Weill, Heinrich Schütz nebo Max Bruch. Německo má silnou tradici sborového zpěvu, jehož rozvoj byl sice přerušen druhou světovou válkou, poté však zaznamenal velký rozmach. V současné době má Německo téměř centrální důležitost v hudebním životě Evropy. V Německu je mnoho prvotřídních hudebních škol a konzervatoří. Německo je také zemí s největším počtem symfonických orchestrů, kterých je celkově 92. Mezi nejvýznamnější patří tzv. A-orchestry: Bamberger Symphoniker (Bamberg), Berlínští filharmonikové (Berliner Philharmoniker), Gewandhausorchester (Lipsko), hr-Sinfonieorchester (rozhlasový orchestr, Frankfurt nad Mohanem), Mnichovská filharmonie . (Münchner Philharmoniker), Sächsische Staatskapelle Dresden (Drážďany), Staatskapelle Berlin se svým šéfdirigentem Danielem Barenboimem, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks (Mnichov, zde působil v letech 1961-1979 Rafael Kubelík) a WDR Sinfonieorchester Köln (Kolín nad Rýnem). V těchto orchestrech působí v současnosti řada významných dirigentů jako jsou Valerij Gergijev, Simon Rattle, Jukka-Pekka Saraste, Christian Thielemann a Kirill Petrenko. Symfonické orchestry mají k dispozici velké koncertní sály s výbornou akustikou, mj. v Berlíně a v Mnichově (Gasteig). V Hamburku byla přestavěna budova bývalého skladu na tzv. Elbphilharmonie s velkým moderním koncertním sálem, který má vynikající akustiku. Německo je čtvrtým největším hudebním trhem na světě. Přispívá k tomu skutečnost, že v zemi působí také velký počet hudebních sólistů z mnoha oborů. Mezi instrumentalisty německé národnosti je nutno jmenovat zejména světově proslulé houslistky jako jsou Anne-Sophie Mutter, Isabelle Faust a Julia Fischer. Velké renomé mají mj. sopranistka Diana Damrauová a tenorista Jonas Kaufmann. Vynikli i pianistka Clara Schumannová či varhaník Johann Pachelbel. K bohatému kulturnímu životu přispívá také, že v Německu vystupují při operních představeních a koncertech klasické hudby početní umělci z celého světa. Filmovou hudbou proslul Hans Zimmer (Lví král, Piráti z Karibiku, Gladiátor aj.). Z oblasti jazzové hudby jsou nejznámější Adam Taubitz, Peter Brötzmann, Theo Jörgensmann, Till Brönner a Eberhard Weber. Slavným kapelníkem big bandu byl James Last. Proslulými operními pěvci byli Dietrich Fischer-Dieskau, Elisabeth Schwarzkopfová nebo Christa Ludwigová. U elektronické hudby odvedly pionýrskou práci skupina Kraftwerk, Karlheinz Stockhausen a Klaus Schulze. V popové a rockové hudbě přesahují hranice Německa umělci jako Udo Jürgens, Udo Lindenberg, Herbert Grönemeyer, Nena, Sandra a Xavier Naidoo. Z hudebních skupin jsou nejznámější Accept, Helloween, Gamma Ray, Die Toten Hosen, Die Ärzte, Alphaville, Scooter, Tokio Hotel, Blind Guardian, Modern Talking, Scorpions a Rammstein. Skupina Rammstein se prosadila s německými texty i v zahraničních hitparádách. V Německu se již dlouho těší velké popularitě také český zpěvák Karel Gott. === Výtvarné umění === Nejslavnějším německým malířem je Albrecht Dürer. Dürerem byl silně inspirován i dřevorytec Hans Holbein mladší. Významným renesančním malířem byl Lucas Cranach starší. Ten je někdy řazen k tzv. dunajské škole, k níž patří i Albrecht Altdorfer. K renesanci náleží i Matthias Grünewald. Jedním z nejvýraznějších z Německa pocházejících barokních malířů je mistr Cosmas Damian Asam. Významným dřevorytcem 19. století byl Wilhelm Busch. Z romantických malířů vynikli Caspar David Friedrich a Carl Spitzweg. Maria Sibylla Merianová proslula kresbami hmyzu, rostlin a zvířat. Impresionistické vlivy zpracoval Max Liebermann. Výraznou osobností avantgardy byl Max Ernst či expresionisté Franz Marc, Ernst Ludwig Kirchner a Käthe Kollwitzová. Expresionismus sehrál v německém umění mimořádnou roli a na území Německa přímo vnikl, v Mnichově a Berlíně. Neoexpresionismus reprezentují Georg Baselitz či Anselm Kiefer. Hyperrealismus a výtvarné užití fotografie proslavilo Gerharda Richtera, "kapitalistický realismus" Sigmara Polkeho, performanční a happeningové umění Josepha Beuyse. Svými karikaturami prosluli George Grosz či Otto Dix. Nejslavnějšími sochaři jsou Hans Arp a Jörg Immendorff. Významný je festival moderního umění documenta, který se koná každých pět let ve městě Kassel. === Architektura === Německo má bohaté a mnohotvárné dějiny architektury, která je úzce spojená s dějinami architektury v sousedních zemích. Architektonické památky pochází již z dob římské antiky, jejíž památky se na území Německa dochovaly. Na území Německa se nachází památky z doby před románským slohem, např. vstupní objekt do města Lorsch, tzn. Torhalle. Torhalle ukazuje vývoj směrem k románskému slohu, který přišel do Svaté římské říše po roce 1030. Gotika vznikla ve Francii, první stavby v gotickém slohu na území Německa pochází kolem roku 1230, např. Chrám Panny Marie v Trevíru. Po roce 1520 přišla renesance z území dnešní Itálie do Svaté říše římské, ukázka je radnice ve městě Augsburg. Baroko se prosadilo na území dnešního Německa od roku 1650. Příkladem jsou díla od Balthasara Neumanna, např. kostel ve Wies a zámek v Ludwigsburgu. Kolem roku 1770 nastupuje období klasicismu. Nejdůležitějšími stavbami jsou Staré muzeum v Berlíně, zámek Charlottenhof a Braniborská brána v Berlíně. Z doby historismu (období 1840 až 1900) pochází zámek Neuschwanstein a Berlínský dóm. Významným architektem neoklasicismu byl Karl Friedrich Schinkel. Na počátku 20. století byli němečtí architekti přední představitelé klasické moderny. Walter Gropius, Ludwig Mies van der Rohe a škola architektury Bauhaus udala směr, který architektura do dnešní doby celosvětově využívá. Monumentální architektura v době nacismu výrazně ovlivnila tvář německých měst. V době obnovy po druhé světové válce měl převahu pragmatismus, teprve později našla německá architektura nové formy projevu. V roce 1972 byl dokončen olympijský stadion v Mnichově, projekt, ve kterém německá architektura znovu našla svůj stylJeho autorem byl Frei Paul Otto, nositel prestižní Pritzkerovy ceny. Druhým německým laureátem této "Nobelovy ceny za architekturu" je Gottfried Böhm, představitel brutalismu, autor řady unikátních staveb, jako je radnice v Bergisch Gladbachu nebo kostel ve Velbertu. === Kulturní a stavební památky === Na seznamu UNESCO je 40 německých příspěvků ke Světovému kulturnímu dědictví, které se nachází v 15 ze 16 německých spolkových zemí. První na seznamu byla katedrála Panny Marie v Cáchách v roce 1978, posledním přírůstkem z roku 2008 jsou Moderní berlínské stavby. Nejvyšší návštěvnost zahraničních a domácích turistů mají mnohé památky z období německé romantiky jako je zámek Neuschwanstein, dále město Heidelberg, vinařské středisko Rüdesheim, památník Walhalla v Bavorsku a také centra středověkých měst jako je Rothenburg ob der Tauber. Na oblibě získávají i nákladně zmodernizovaná městská centra z doby industrializace, například v hlavním městě Berlíně a mnoha velkoměstech Severního Porýní-Vestfálska. Následkem bombardování v období 2. světové války byla zcela nebo částečně ztracena původní centra mnoha německých velkoměst (Brémy, Frankfurt nad Mohanem, Mnichov, Norimberk, Drážďany a jiné) a středně velkých měst, byla a jsou však též s velkým nákladem obnovována a přestavována. V některých městech střední velikosti a mnoha malých městech se naproti tomu starobylá centra měst zachovala často nebo byla z větší části obnovena (Dinkelsbühl, Gosslar, Wetzlar a jiné). === Muzea === V Německu se nachází přes 6000 muzeí, ke kterým patří soukromé i veřejné sbírky, zámky a zahrady. K největším a nejvýznamnějším patří Německé muzeum v Mnichově, celosvětově největší přírodovědeckotechnické muzeum, Germanische Nationalmuseum v Norimberku se sbírkami z kultury a umění od rané historie do dnešní doby. Také v Berlíně se nachází celosvětově důležitá muzea. === Média === Rozhlasové a televizní vysílání ovlivnili ve svých počátcích němečtí vynálezci. Příjem televizního a rozhlasového vysílání probíhá jak pozemními vysílači, tak přes družicové vysílání. Rozšířená je i kabelová televize. Od roku 2003 probíhá digitalizace televizního a rozhlasového vysílání, je plánována kompletní digitalizace. Někteří poskytovatelé nabízí televizní a rozhlasové vysílání i přes Internet, v rámci protokolu IPTV jako součást širokopásmového připojení. Německo má duální rozhlasové vysílání, veřejnoprávní rozhlas, a mnoho soukromých rozhlasových stanic, které jsou financovány reklamami. V Německu existuje veřejnoprávní televize, mezi jiným stanice ARD a ZDF, jakož i soukromé televizní společnosti, k nimž patří ProsiebenSat.1 media AG, RTL Group, MTV Networks Deutschland, NBC Universal Deutschland, Tele München Gruppe, jakož i regionální poskytovatelé televizního vysílání. Vedle volně přijímaného televizního vysílání existuje v Německu také digitální placená televize. Nejznámější poskytovatel placeného televizního vysílání je Premiere. Prostředí německé žurnalistiky je velice mnohotvárné, mezi nejčtenější deníky patří Bild, Westdeutsche Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung. Nejznámějšími týdeníky jsou Der Spiegel a Focus. Koncem roku 2007 disponovalo 72 % německého obyvatelstva připojením na internet; asi 24 % mělo širokopásmové připojení. === Kinematografie === Klasikem německého filmu je režisér Friedrich Wilhelm Murnau, tvůrce klasického snímku Upír Nosferatu. Slavnou filmovou režisérkou byla i Leni Riefenstahlová. Klíčovou postavou poválečného německého filmu byli Wim Wenders, Werner Herzog, Volker Schlöndorff či Rainer Werner Fassbinder. V Hollywoodu se prosadil Roland Emmerich, v zahraničí uspěl i Tom Tykwer. Nejslavnějšími německými herci jsou Marlene Dietrichová, Klaus Kinski a Nastassja Kinski. V modelingu se prosadila Heidi Klumová a Claudia Schifferová, jako módní návrhář proslul Karl Lagerfeld. Každoročně se pořádá filmový festival světového významu Berlinale. === Kuchyně === Německá kuchyně je velmi mnohotvárná a liší se region od regionu. Známé jsou především vydatné a těžké pokrmy jako je vepřové koleno a uzené vepřové maso s kyselým zelím, kadeřavá kapusta s čajovkou, jakož i různé eintopfy. Eintopf je jídlo z jednoho hrnce, v hrnci se vaří, dusí a peče úplně všechno od masa přes luštěniny až po zeleninu. Tato vydatná jídla mají v Německu tradici díky relativně severní poloze, kdy v zimě byl nutný vydatný příjem kalorií. Regionální kuchyně je velice různorodá a ovlivňovaná kuchyněmi ze sousedních zemí. V dnešní době se v Německu jako i jiných evropských zemích přechází od těžkých k lehčím pokrmům. Především v severním Německu se připravují různorodé pokrmy z brambor, na jihu je tradiční knedlík a nudle. V Německu se k snídani jí chléb a pečivo s různými pomazánkami, s širokým výběrem uzenin a sýrů, oblíbené je zde vařené vejce, i vejce na hniličku, pije se čaj či káva, přičemž přednost dávají Němci kávě. V poledne se konzumuje teplé jídlo, večer se často podává studená večeře formou studené mísy (tzv. Kalteplatte). V Německu jsou velice oblíbené různé druhy sladkého pečiva a koláčů s ovocnou nebo tvarohovou náplní, různé druhy oplatek. Odpolední svačinu tvoří tzv. Kaffee und Kuchen (káva a dort). === Sport === Sport má v Německu vysokou společenskou prestiž. V ročníku 2009/10 bylo přibližně 27,6 miliónu německých obyvatel členy 91 000 sportovních klubů a oddílů. V počtu medailí získaných na olympijských hrách (pokud sečteme olympijské výsledky Německa, západního Německa, východního Německa i tzv. společného německého týmu, jež se olympiád zúčastňoval v letech 1956–1964) je Německo třetí nejúspěšnější zemí na světě. Země byla pořadatelem největších sportovních svátků včetně dvou letních (1936 v Berlíně a 1972 v Mnichově) a jedněch zimních olympijských her (1936 v Garmisch-Partenkirchenu), dvou mistrovství světa ve fotbale (1974 a 2006) a dalších významných soutěží. Německo hostí řadu motoristických závodů nejvyšší úrovně včetně tradiční Grand Prix Německa a většiny dosud uskutečněných Grand Prix Evropy formule 1. Nejvýznamnějším německým sportovcem 20. století byl podle ankety ZDF automobilový závodník Michael Schumacher, který překonal mnoho rekordů formule 1 včetně zisku sedmi titulů mistra světa. V první desítce ankety se dále umístila kanoistka Birgit Fischerová, nejúspěšnější německá olympionička, tenisté Steffi Grafová a Boris Becker, cyklista Jan Ullrich, plavkyně Franziska van Almsicková, legendární boxer Max Schmeling a hned několik fotbalistů v čele s Franzem Beckenbauerem. Německo má ale i řadu dalších sportovních legend. Mistrem světa ve Formuli 1 se stali krom legendárního Schumachera i Sebastian Vettel a Nico Rosberg. Anton Mang je pětinásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů. Walter Röhrl je dvojnásobným mistrem světa v rallye. Tenisovou světovou jedničkou a vítězkou tří grandslamů byla vedle Graffové i Angelique Kerberová, Michael Stich vyhrál Wimbledon. Velkou tradici má v Německu jezdectví, Isabell Werthová si v koňském sedle vybojovala šest zlatých olympijských medailí, stejně jako její kolega Reiner Klimke. K úspěšným olympijským plavcům patřili i reprezentanti NDR Kornelia Enderová, Roland Matthes a Kristin Ottová. Nejúspěšnější atletkou je běžkyně Bärbel Wöckelová. Čtyři olympijské zlaté má kanoistka Katrin Wagner-Augustinová a veslařka Kathrin Boronová. Slavným šachistou byl Emanuel Lasker. Německo je největší světovou velmocí v zimních sportech, především v biatlonu, jízdě na bobech, jízdě na saních nebo rychlobruslení. Nejúspěšnější německou účastnicí zimních olympijských her v historii je dosud rychlobruslařka Claudia Pechsteinová s pěti zlatými medailemi. Rychlobruslařskými legendami jsou i Gunda Niemannová-Stirnemannová či Karin Enkeová. Čtyři zlaté mají bobisté Kevin Kuske a André Lange i sáňkaři Natalie Geisenbergerová, Tobias Arlt a Tobias Wendl. Úspěšnými biatlonisty byli Sven Fischer či Laura Dahlmeierová. Jens Weissflog je legendou skoků na lyžích, Markus Wasmeier sjezdového lyžování, Katarina Wittová krasobruslení. Nejoblíbenějším druhem sportu v Německu je ovšem s náskokem kopaná. Německý fotbalový svaz má šest miliónů členů, v soutěžích hraje 170 tisíc týmů. Německá mužská reprezentace je celosvětově jeden z nejúspěšnějších týmů, vybojovala čtyřikrát titul mistrů světa (1954, 1974, 1990, 2014) a třikrát vyhrála mistrovství Evropy (1972, 1980, 1996). Německo je jedinou zemí na světě, která získala titul mistra světa v kopané v mužské a ženské kategorii. Hráči tří německých klubů se radovali z vítězství v Lize mistrů či jejím předchůdci Poháru mistrů (Bayern Mnichov, Hamburger SV, Borussia Dortmund), Bayern Mnichov celkem pětkrát. Pohár vítězů pohárů vyhrál i Werder Brémy a 1. FC Magdeburg (tehdy východoněmecký tým). Evropskou ligu (dříve Pohár UEFA) pak Borussia Mönchengladbach, Eintracht Frankfurt, Bayer Leverkusen a FC Schalke 04. Cenu Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy získali Gerd Müller (1970), Franz Beckenbauer (1972, 1976), Karl-Heinz Rummenigge (1980, 1981), Lothar Matthäus (1990) a Matthias Sammer (1996). Oliver Kahn byl vyhlášen nejlepším hráčem světového šampionátu roku 2002. Miroslav Klose vede historickou tabulku nejlepších střelců mistrovství světa. Ve světovém měřítku vyniká také německá házená (3krát mistři světa) a pozemní hokej (čtyři zlaté na olympijských hrách). Narůstá i popularita basketbalu a ledního hokeje. Nejslavnějším německým basketbalistou je Dirk Nowitzki. Cenu pro světového házenkáře roku mají Daniel Stephan (1998), Henning Fritz (2004) a Nadine Krauseová (2006). Do síně slávy Mezinárodní volejbalové federace byl uveden Siegfried Schneider.Řada vynikajících sportovců reprezentovala bývalou NDR, kde ale po pádu komunistického režimu vyšla najevo existence systému státem řízeného dopingu. === Svátky === Státním svátek Německa je 3. říjen, Den německé jednoty. Je to jediný svátek, který je určen spolkovou vládou. Ostatní svátky určují jednotlivé spolkové země, nicméně jsou svátky, které se slaví ve všech spolkových zemích: Velký pátek, Velikonoční pondělí, Nanebevstoupení páně, Svatodušní pondělí (letnice) a oba Vánoční svátky; bez křesťanského pozadí Nový rok a Svátek práce. Spolu s nedělí jsou v Německu svátky dny pracovní klidu. == Vybrané památky (fotogalerie) == === Církevní památky === #Nejvyšší kostelní věž na světě. Výška 161,53 metrů. === Ostatní stavby === === Technika a kultura === === Krajina === == Odkazy == === Poznámky === === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Germany na anglické Wikipedii. === Literatura === FULBROOK, Mary. Dějiny moderního Německa : od roku 1918 po současnost. Praha: Grada, 2009. 304 s. ISBN 978-80-247-3104-9. MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol. Dějiny Německa. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 609 s. ISBN 80-7106-712-1. === Související články === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Německo ve Wikimedia Commons Téma Německo ve Wikicitátech Slovníkové heslo Německo ve Wikislovníku Encyklopedické heslo Německo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Průvodce Německo ve WikicestáchExterní odkazy – oficiální instituce státuNěmecko na OpenStreetMap Kategorie Německo ve Wikizprávách (německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)Spolkový prezident (Bundespräsident) Frank-Walter Steinmeier (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolkový parlament (Deutscher Bundestag) (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolková vláda (Die Bundesregierung) (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolková rada (Bundesrat) (německy)(anglicky)Spolkový statistický úřad (Statistiches Bundesamt Deutschland) (německy)(anglicky) Německá turistická centrála (Deutsche Zentrale für Tourismus)Externí odkazy – oficiální informace(německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)(rusky)www.deutschland.de – oficiální německý portál (česky)(německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)(rusky)Fakta o Německu (Tatsachen űber Deutschland), zdroj: Spolkové ministerstvo zahraničíExterní odkazy – další informaceGermany.cz – web Čechů a Slováků v Německu (anglicky)Answers – Germany Export do SRN – aktuální ekonomické informace o Německu Germany - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Germany (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Německo - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2004-06-08 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online. Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Germany [online]. U.S. Department of State, 2011-07-01 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Germany [online]. [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Library of Congress. Country Profile: Germany [online]. 2008-04-21 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Berlíně. Souhrnná teritoriální informace: Německo [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-18 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-29. (česky) Germany [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Externí odkazy – internetová médiaPřehled tisku – tisk online Online mapa Německa – interaktivní mapa až do měřítka 1:5 000 | PERSON | PERSON |
007270 | Mléko je produkt mléčných žláz (až na výjimky) samic savců. Mléko je základním zdrojem výživy hlavně pro mláďata, která z tzv. "mleziva" získávají potřebné protilátky a vitamíny pro upevnění své imunity. Savci konzumují mléko až do doby, dokud nejsou schopni trávit pevnou stravu (píce, maso), v dospělosti zpravidla o schopnost zužitkovat bílkoviny z mléka přicházejí. V lidské výživě se označením "mléko" většinou rozumí kravské mléko, které je konzumováno nejčastěji. S mlékem se setkáváme v různých podobách. Může to být čerstvé mléko, zkyslé mléko, sušené mléko, apod. Rostlinnými náhražkami zvířecího mléka jsou sojové mléko, rýžové mléko, mandlové mléko a další, ty však kromě barvy s (kravským) mlékem nemají nic společného. Mlezivo (Colostrum) Více: Mlezivo Mlezivo neboli kolostrum je tzv. "nezralé mléko". Je to první výměšek mléčné žlázy samice několik hodin až dnů po porodu. Délka po kterou je toto mléko vyměšováno závisí na druhu či plemeni zvířat (člověka).... | Co je základním zdrojem výživy mláďat savců? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ml%C3%A9ko | [
"mléko"
] | 204 | 369 | Savci konzumují mléko až do doby, dokud nejsou schopni trávit pevnou stravu (píce, maso), v dospělosti zpravidla o schopnost zužitkovat bílkoviny z mléka přicházejí. | [
{
"start": 220,
"end": 225,
"text": "mléko"
}
] | Mléko je produkt mléčných žláz (až na výjimky) samic savců. Mléko je základním zdrojem výživy hlavně pro mláďata, která z tzv. "mleziva" získávají potřebné protilátky a vitamíny pro upevnění své imunity. Savci konzumují mléko až do doby, dokud nejsou schopni trávit pevnou stravu (píce, maso), v dospělosti zpravidla o schopnost zužitkovat bílkoviny z mléka přicházejí. V lidské výživě se označením "mléko" většinou rozumí kravské mléko, které je konzumováno nejčastěji. S mlékem se setkáváme v různých podobách. Může to být čerstvé mléko, zkyslé mléko, sušené mléko, apod. Rostlinnými náhražkami zvířecího mléka jsou sojové mléko, rýžové mléko, mandlové mléko a další, ty však kromě barvy s (kravským) mlékem nemají nic společného. Mlezivo (Colostrum) Více: Mlezivo Mlezivo neboli kolostrum je tzv. "nezralé mléko". Je to první výměšek mléčné žlázy samice několik hodin až dnů po porodu. Délka po kterou je toto mléko vyměšováno závisí na druhu či plemeni zvířat (člověka). Vyznačuje se zvýšeným obsahem imunoglobulinů, ze kterých mládě získává protilátky (tzv. "pasivní imunita"), dále je zde i zvýšený obsah minerálních látek, zejména hořčíku, který příznivě působí na vyplavení střevní smolky, a vitamínů. Lidské mateřské mléko je podáváno kojencům během kojení, buď přímo z prsu nebo vytlačené a uložené do zásoby. Podobně jako mlezivo přenáší z matky nejen živiny, ale i protilátky. Lidské mléko - je řídké a má vysoký obsah laktózy (primární[zdroj?] cukr). Kravské mléko Mléko se liší svým obsahem tuku, bílkovin a ostatních látek podle plemenné příslušnosti zvířat. Kravské mléko má nižší obsah cukru (4,5–5 % laktózy) a vyšší obsah bílkovin (3,2–3,6 %), a obsahuje asi 3,5 %–6,5 %[zdroj?] mléčného tuku, 8,5 %–9,0 % tukuprosté sušiny a asi 88 % vody. Jeho hlavní protein (80 %) je sýrovina (kasein), zatímco syrovátka tvoří většinu zbytku. Kozí mléko Ovčí mléko Kobylí mléko Lamí mléko Velbloudí mléko Buvolí mléko Savčí kojenci produkují enzym laktázu, který štěpí mléčný cukr laktózu. U lidí to funguje stejně, s tím, že někteří dospělí lidští jedinci konzumují mléko jiných zvířat (kravské, kozí, ovčí, koňské, lamí...). Tvorba laktázy u lidí v dospělosti klesá (podle etnického původu), v mnoha případech do té míry, že se cukr laktóza stane nestravitelný. Dotyčným pak je od určité dávky z mléka špatně nebo trpí nadměrnou plynatostí a průjmy, trpí zejména intolerancí laktózy – velikost dávky pak závisí na podílu zkonzumovaného mléka na celé stravě a osobních dispozicích. Mléko se nejvíce konzumuje v Evropě a Severní Americe. V Asii pak méně a u obyvatel Afriky je schopnost trávit mléko nejmenší. Lidé, kteří nemohou trávit mléko s obsahem laktózy mají tzv. laktózovou intoleranci, což vzhledem k původnímu účelu mléka není třeba považovat za onemocnění. Intolerance na laktózu se může objevit i kdykoliv v průběhu věku v případě vysazení mléka na delší dobu. Mléko se pro lidskou výživu upravuje klasickou pasterizací (v případě mléka se jedná o zahřátí na cca 61,5 °C, mléko je pak vhodné pro krátkodobé skladování) nebo ultravysokým záhřevem UHT (částečná chemická změna, při aseptickém balení možnost dlouhodobého uchovávání při pokojové teplotě). Kromě prodloužení trvanlivosti dochází i k ničení patogenů (proti nemocem jako je například tuberkulóza). Mléko se zpracovává na mléčné výrobky jako jsou smetana, máslo, jogurt, sýr, syrovátka, laktóza, sušené mléko a mnoho jiných potravinových přísad a průmyslových produktů. O mléku je rozšířena pověra, že jeho konzumace zvyšuje sekreci hlenu. V případě, že dotčená osoba není alergická na mléčné produkty, vědecké studie dokazují, že tento efekt je smyšlený. mateřské mléko kravské mléko kozí mléko kokosové mléko sójové mléko rýžové mléko mandlové mléko Obrázky, zvuky či videa k tématu mléko ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo mléko ve Wikislovníku www.mlieko.sk | ENTITY | ENTITY |
007421 | ... Patří mezi nejznámější fantasy příběhy, někdy bývá označován za zakládající dílo žánru. Jedná se o třetí nejprodávanější román vůbec - prodalo se přes 150 milionů výtisků. V roce 1957 získal cenu International Fantasy Award. Dílo je někdy označováno za trilogii, Tolkien je ale koncipoval jako celek složený ze šesti knih a původně si přál, aby vyšly v jednom svazku.... | Kolik výtisků knihy Pán prstenů se prodalo? | https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1n_prsten%C5%AF | [
"Přes 150 milionů"
] | 92 | 175 | Jedná se o třetí nejprodávanější román vůbec - prodalo se přes 150 milionů výtisků. | [
{
"start": 150,
"end": 166,
"text": "Přes 150 milionů"
}
] | Pán prstenů (v anglickém originále The Lord of the Rings) je epický román žánru hrdinská fantasy od Johna Ronalda Reuela Tolkiena, napsaný s přestávkami v letech 1937-1949. Patří mezi nejznámější fantasy příběhy, někdy bývá označován za zakládající dílo žánru. Jedná se o třetí nejprodávanější román vůbec - prodalo se přes 150 milionů výtisků. V roce 1957 získal cenu International Fantasy Award. Dílo je někdy označováno za trilogii, Tolkien je ale koncipoval jako celek složený ze šesti knih a původně si přál, aby vyšly v jednom svazku. Rozdělení do tří svazků včetně jejich pojmenování (Společenstvo Prstenu, Dvě věže a Návrat krále) prosadil vydavatel z obchodních důvodů. Tolkien napsal své smyšlené příběhy včetně Pána prstenů jako mytologii pro Anglii, která na tomto poli značně zaostávala za severogermánskými bratranci. Také potřeboval světy a legendy pro své umělé jazyky, neboť podle jeho slov "jazyk není živý, pokud nemá svoji historii, příběhy, které za ním stojí." Příběh popisuje světový konflikt dobra se zlem. Úkolem dobra v tomto příběhu je zničit Jeden prsten, který ve spojení se svým pánem Sauronem představuje děsivou ničivou sílu ohrožující celou Středozem. V knize sledujeme sjednocení mnoha národů a ras Středozemě v rozhodujícím zápase s Temným pánem Sauronem. V několika dějových liniích je představeno jak kolektivní hrdinství vojsk Západu, tak putování a individuální hrdinství jednotlivých členů Společenstva Prstenu. Ač to autor popíral, k atmosféře knih výrazně přispěla doba jejich vzniku-období druhé světové války a roků před i po ní. Pán prstenů volně navazuje na knihu Hobit aneb cesta tam a zase zpátky. V zájmu návaznosti příběhu provedl Tolkien po vydání Pána prstenů v textu Hobita určité úpravy. Oba romány vycházejí z rozsáhlých dějin fiktivního světa Arda. Příběhy z mytologie tohoto světa jsou obsaženy v knize Silmarillion a v dalších svazcích, které na základě materiálu z otcovy pozůstalosti postupně připravuje k vydání autorův syn Christopher. Dílo bylo několikrát zfilmováno - první díl a část druhého jako animovaný film roku 1978 (režisér Ralph Bakshi), poslední díl jako televizní animovaný film roku 1980 (režiséři Bass a Rankin) a v letech 2001-2003 celý příběh Peterem Jacksonem jako filmová trilogie. Na motivy knihy také vzniklo velké množství počítačových her. Také hry na hrdiny často hledají inspiraci v Tolkienových příbězích. Český překlad pořídila pro osobní potřebu v letech 1979-1980 Stanislava Pošustová, pracovnice knihovny anglistiky FF UK. Ačkoli záhy získala příslib k vydání v nakladatelství Mladá fronta, překlad byl z obav o možné politické konotace vydán až v letech 1990-1992. Během osmdesátých let nicméně strojopis překladu z vlastního popudu překladatelky koloval mezi disidenty. | NUMERIC | NUMERIC |
005399 | ... Na povrchu je kost pokryta pevnou vazivovou blánou, okosticí (lat. periost). Kromě fibroblastů, elastických a kolagenních vláken obsahuje cévní pleteně a nervová zakončení. Vyskytuje se zde také nemalé množství osteoblastů a osteoklastů. Okostice zajišťuje cévní zásobení kosti, upínají se na ní svaly, umožňuje růst kostí do šířky a hojení zlomenin. Podrobnější informace naleznete v článku Kostní dřeň. Kostní dřeň se nachází uvnitř kostí savců. Je tvořena hemopoetickou tkání a probíhá v ní krvetvorba. Existují tři druhy kostní dřeni, červená kostní dřeň (medulla... | Co se nachází uvnitř kostí savců? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kost | [
"kostní dřeň"
] | 409 | 451 | Kostní dřeň se nachází uvnitř kostí savců. | [
{
"start": 409,
"end": 420,
"text": "kostní dřeň"
}
] | Kost (lat. os) je tvrdá, mineralizovaná struktura sloužící jako mechanická ochrana vnitřních orgánů a opora těla, tvořící vnitřní konstrukci, na kterou se upínají svaly a šlachy. Pravá kost tvořena kostní tkání se vyskytuje jen u vyšších obratlovců: obojživelníků, plazů, ptáků, savců a některých ryb. Souhrn všech kostí v těle se nazývá kostra. Lidská kostra dospělého člověka má přibližně 209 až 214 kostí. Podrobnější informace naleznete v článku osifikace. Kosti vznikají z vaziva (intramembranózně) nebo chrupavky (enchondrálně) procesem zvaným kostnatění čili osifikace. Růst do šířky se uskutečňuje díky okostici, růst do délky je možný do určitého stadia vývoje jedince díky růstové ploténce. Někteří živočichové, například plazi, ale rostou po celý život. V průběhu zárodečného vývoje obratlovců nejprve vzniká nezralá vláknitá kost bez stop lamelární struktury; v podstatě se jedná o množství kostních buněk obklopených neuspořádanými vlákny kolagenu. Až postupně vzniká kost, která má uspořádanou stavbu – tzv. lamelární kost. Tato lamelární kost následně zraje dvěma způsoby: buď přímým kostnatěním z jistých osifikačních jader, nebo přes chrupavčité stadium. Většina lidských kostí vzniká "přes chrupavku". Výjimkou jsou zejména některé dermální kosti (některé kosti lebky, hrudní koš) a sezamoidní kosti, vznikající intramembranózně, tedy v podstatě osifikací vazivové tkáně. Kostní tkáň je typem pojiva, které je typické mineralizací mezibuněčné hmoty. Minerální složku, která může tvořit až 65% hmotnosti kosti, tvoří submikroskopické krystaly fosforečnanu vápenatého, hydroxyapatitu. Krystaly jsou vázány na kolagenní vlákna. Mezibuněčnou hmotu produkují buňky osteoblasty. Mají bohatou organelovou výbavu a dlouhé výběžky, kterými jsou v kontaktu s ostatními osteoblasty a s cévou přivádějící živiny. Nemineralizovaná kostní hmota se nazývá ossein, až postupem času dochází k ukládání minerálů. Ve chvíli, kdy se osteoblast obklopí vyprodukovanou mezibuněčnou hmotou, změní se na osteocyt - buňku uzavřenou okolní kostí, s okolím spojenou pouze výběžky. Osteoklasty jsou obrovské (i 100 μ), mnohojaderné buňky, které naopak kostní tkáň odbourávají. Produkují kyselou fosfatázu a kolagenázu a resorbují vytvořenou kostní tkáň, čímž umožňují přestavbu kosti. Makroskopicky lze kost rozdělit na kompaktní a spongiózní (houbovitou). Při pozorování v mikroskopu však zjistíme, že oba typy mají stejnou základní histologickou stavbu. Histologicky rozlišujeme dva typy kostní tkáně: primární (nezralou, vláknitou kost) a sekundární (zralou, lamelární kost). Oba typy obsahují stejné stavební jednotky, rozdíl je v uspořádání kolageních vláken. Zatímco v nezralé vláknité kosti probíhají vlákna náhodně, neuspořádaně, ve zralé kosti jsou uspořádána do lamel. Při tvorbě každé kosti (růstu i hojení) je vytvořena nejprve nezralá vláknitá (fibrilární) kost. Je pouze dočasná a je postupně nahrazena zralou sekundární kostí. V dospělosti fibrilární kost nacházíme v malém množství v místě úponu šlach na tuberositates ossium. Podobnou stavbu má i zubní cement. Kost lamelární (vrstevnatá) se v organismu vyskytuje častěji než kost vláknitá. Tato kostní tkáň dospělých má kolagenní vlákna charakteristicky uspořádaná do lamel, které jsou uloženy paralelně jedna vedle druhé nebo koncentricky kolem kanálku s cévami. Bylo zjištěno, že kolagenní vlákna tvoří po délce osteonu šroubovici. Výška závitu této šroubovice je v sousedních lamelách natolik různá, že v každém bodě jsou kolagenní vlákna v sousedních lamelách vzájemně orientována přibližně kolmo. Mezi lamelami leží vrstvy osteocytů, které jsou uloženy v komůrkách zvápenatělé kostní matrix, které se označují jako lakuny. V každé lamele probíhají kolagenní vlákna paralelně. Podrobnější informace naleznete v článku Okostice. Na povrchu je kost pokryta pevnou vazivovou blánou, okosticí (lat. periost). Kromě fibroblastů, elastických a kolagenních vláken obsahuje cévní pleteně a nervová zakončení. Vyskytuje se zde také nemalé množství osteoblastů a osteoklastů. Okostice zajišťuje cévní zásobení kosti, upínají se na ní svaly, umožňuje růst kostí do šířky a hojení zlomenin. Podrobnější informace naleznete v článku Kostní dřeň. Kostní dřeň se nachází uvnitř kostí savců. Je tvořena hemopoetickou tkání a probíhá v ní krvetvorba. Existují tři druhy kostní dřeni, červená kostní dřeň (medulla ossium rubra), žlutá kostní dřeň (medulla ossium flava) a šedá kostní dřeň (medulla ossium grisea). U mladých jedinců se uvnitř všech kostí nachází červená kostní dřeň, později je nahrazována žlutou kostní dření a přetrvává pouze v plochých kostech, hrudní kosti, žebrech, lebečních kostech, pánvi a stehenní kosti. Žlutá kostní dřeň je tvořena tukovou tkání. Šedá kostní dřeň je degradovaná žlutá dřeň, můžeme ji najít u starých, podvyživených jedinců. Řídnutí kostí nastává po ukončení menstruačního období a nazývá se osteoporóza. Podle tvaru se kosti dělí na dlouhé, krátké, ploché a nepravidelné. Typickou kostí je dlouhá kost (os longum). Tvoří kosti končetin. Má protáhlý tvar, prostředek kosti se nazývá diafýza, dva konce kosti pak epifýzy. Kost není kompaktní tkání v celém rozsahu. Pouze na povrchu kosti je tenká vrstva skutečně kompaktní kosti, substantia compacta. Epifýzy jsou tvořeny spongiózní kostí (substantia spongiosa). Ta je tvořena trámci kostní tkáně uspořádaných ve směru největšího zatížení kosti. Kost je proto velmi pevná a přitom odlehčená. Uspořádání trámců tvoří architektoniku kosti. Uprostřed kosti se nachází dřeňová dutina (cavum medullare), v dospělosti vyplněná žlutou kostní dření. Epifýzy nejsou kryté periostem, ale hyalinní kloubní chrupavkou. Mezi diafýzou a epifýzou se po dobu růstu nachází epifyzodiafyzární ploténka, chrupavčitá destička, která umožňuje růst kostí do délky. Krátká kost (os breve) se stavebně neliší od dlouhé kosti, ale má všechny rozměry přibližně stejné. Je to například obratel nebo kopytní kost. Plochá kost (os planum) má na zevní a vnitřní části různě silnou kompaktní kost. Mezi nimi je spongiózní kost s velkými trámci.Tyto prostory jsou až do pozdního věku zaplněny červenou kostní dření. Může také dojít k pneumatizaci - vytvoření dutiny vystlané sliznicí, u člověka v čelní a čichové kosti a horní čelisti, u některých savců (skot) může být rozsah pneumatizace větší. Mezi ploché kosti patří kosti neurokrania, lopatka, žebra nebo pánev. | ENTITY | ENTITY |
012120 | ... Po rozpadu Sovětského svazu vznikl současný stát. Hlavním městem Arménie je Jerevan, jehož populace 1 075 800 obyvatel (k 2017) tvoří třetinu z celkového počtu obyvatel Arménie (3 018 854 během sčítání lidu roku 2011). Jerevan je jedním z nejstarších měst na světě s nepřetržitým lidským osídlením, vznikl již roku 782 př. n. l. Arménská národní identita je velmi úzce spojená s Arménskou apoštolskou církví, nejstarší křesťanskou národní církví na světě. Arméni též používají jako jediní na světě unikátní abecedu, kterou v roce 405 vymyslel Mesrop Maštoc. Arménie je členem Euroasijského ekonomického svazu. == Název a jeho původ == Název Arménie se používá v různých variantách v prakticky všech jazycích světa kromě samotné arménštiny.... | Je Arménie členem Euroasijského ekonomického svazu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Arménie | [
"ano"
] | 562 | 613 | Arménie je členem Euroasijského ekonomického svazu. | [] | Arménie, oficiálním názvem Arménská republika (arménsky Հ Հ, Hajastani Hanrapetuthjun), je vnitrozemský stát ležící v Zakavkazsku. Podle některých definic hranice mezi Evropou a Asií je součástí Evropy, podle jiných patří do Asie. Na severu hraničí s Gruzií (164 km), na východě s Ázerbájdžánem a s de jure k němu patřící, de facto Arménií ovládanou Republikou Arcach (566 km), na jihu s Íránem (35 km) a na západě s ázerbájdžánskou exklávou Nachičevan (221 km) a Tureckem (268 km). Arménie je unitární národní stát s velmi starým kulturním dědictvím. Nejstarší arménské království zvané Urartu vzniklo již v 9. století př. n. l. V letech 321 př. n. l. - 428 existovalo Arménské království, jež dosáhlo svého vrcholu v 1. století pod vládou Tigrana Velikého. Toto království, jako první na světě, přijalo křesťanství jakožto státní náboženství (asi roku 301). V 5. století Arménii rozvrátily dvě mocné říše, Byzantská a Sásánovská. V 9. století arménský stát obnovili Bagrationové. Rozdrcen byl znovu Byzancí (1045) a posléze území obsadili Seldžučtí Turci. V 11.-14. století se stál obnovil jakožto Arménské království v Kilíkii. V 16. století se však dostal pod nadvládu Osmanů a Peršanů. Tato nadvláda trvala až do 19. století, kdy část území (východní) získalo Ruské impérium. V západní části Osmani za 1. světové války prováděli systematickou genocidu arménského obyvatelstva. Po 1. světové válce krátce existovala (1918–1920) První arménská republika. Roku 1920 byla vyhlášena širší Zakavkaská sovětská federativní socialistická republika zahrnující více zakavkazských států, která se v roce 1922 stala zakládající republikou Sovětského svazu. Od roku 1936 existovala Arménská sovětská socialistická republika, oddělená od ostatních zakavkazských zemí do samostatné sovětské socialistické republiky v rámci SSSR. Po rozpadu Sovětského svazu vznikl současný stát. Hlavním městem Arménie je Jerevan, jehož populace 1 075 800 obyvatel (k 2017) tvoří třetinu z celkového počtu obyvatel Arménie (3 018 854 během sčítání lidu roku 2011). Jerevan je jedním z nejstarších měst na světě s nepřetržitým lidským osídlením, vznikl již roku 782 př. n. l. Arménská národní identita je velmi úzce spojená s Arménskou apoštolskou církví, nejstarší křesťanskou národní církví na světě. Arméni též používají jako jediní na světě unikátní abecedu, kterou v roce 405 vymyslel Mesrop Maštoc. Arménie je členem Euroasijského ekonomického svazu. == Název a jeho původ == Název Arménie se používá v různých variantách v prakticky všech jazycích světa kromě samotné arménštiny. Pochází ze staroperského názvu "Armanestán" a "Arman" podle pohraniční provincie státu Urartu na historickém arménském území, které bylo v polovině 1. tisíciletí př. n. l. osídleno mimo jiné Aramejci. Sami Arméni se označují jménem "Hajer" (arménsky Հ) a svou vlast "Hajastan" (Հ). Přípona –stan znamená "země", takže Hajastan je země Hajů (čili Arménů). Nehledě na staré pohádkové legendy není dosud objasněno, jak toto vlastní pojmenování arménského národa vzniklo. == Dějiny == === Starověk === Arménská vysočina patří k dávným centrům lidské civilizace. Byla trvale osídlená od paleolitu. V nejstarších písemných památkách z dob Chetitů je zmínka o národu Chajasa ve 2. tisíciletí před naším letopočtem. V tomto období ovládli území Arménie Asyřané. Město Jerevan bylo nejstarším písemně doloženým městem na území někdejšího SSSR. Spojením arménských kmenů v 9. století př. n. l. vznikla říše Urartu v oblasti Vanského jezera. V říši Urartu byla založena mnohá opevněná města, rozvíjela se řemesla a pěstování vína. V 6. století před n. l. Urartská říše zanikla po vpádu médských vojsk. V Malé Arménii a na Araratské rovině vzniklo Arménské království a začal se formovat arménský národ. Arménské království bylo prvním státem, který přijal křesťanství jako své oficiální náboženství (r. 301). Ve 4. století si Arménii rozdělili Římané a Peršané. === Středověk === Od 7. do 9. století tehdejší Arménii ovládali Arabové. Arménský stát se obnovil v 9. století. Arméni vynikali jako obchodníci, zakládali kolonie po celé Přední Asii, ale i v Kyjevě a Novgorodě. Od 11. století ovládali zemi seldžučtí Turci, od 13. století Mongolové. Arménští uprchlíci před seldžuckou invazí založili arménské království v Kilíkii. === Novověk === V 17. století byla Arménie rozdělena mezi Osmanskou říši (připadla jí západní Arménie) a Persii (východní Arménie). Národní identitu Arménům v tomto období pomohla udržet jejich kultura, pěstovaná převážně emigranty v zahraničí. Až začátkem 19. století připadla část východní Arménie spolu s východní Gruzií carskému Rusku. Ruská vojska a arménští dobrovolníci roku 1827 ovládli celou východní Arménii. Armény žijící v Osmany spravované západní Arménii postihl těžký osud. V letech 1890–1922 byli systematicky vyvražďováni. V závěru 19. století nastaly tzv. arménské řeže, při nichž přišlo o život 100–300 tisíc Arménů, při genocidě v době 1. světové války pak přišlo o život zhruba 1,5 miliónu lidí, dalších 100 tisíc uteklo před pronásledováním do Ruska a jiných zemí. Rozvíjela se fakticky už jen východní Arménie. Po první světové válce se Arménie dostala na nějakou dobu pod správu států Dohody. === Arménie v SSSR === V roce 1920 začalo komunisty podporované povstání, které vyhnalo zahraniční vojska ze země a naopak na svoje území přivolalo Rudou armádu. 29. listopadu 1920 byla vyhlášena sovětská vláda a o dva roky později Arménie vstoupila do Zakavkazské federace a stala se členem SSSR. Arménsko-tureckou hranici, dodnes platnou, stanovila tzv. Karská smlouva. Sovětskou Arménii postihlo v roce 1988 silné zemětřesení o síle 7,2 stupně Richterovy stupnice, v důsledku kterého zahynulo nejméně 50 000 lidí. Humanitární pomoci se, spolu s dalšími zeměmi, zúčastnilo i Československo. S touto pomocí jsou spojeny počátky české humanitární organizace Člověk v tísni. === Spor o Náhorní Karabach === V roce 1920 nesouhlasil sovětský Ázerbájdžán s připojením Náhorního Karabachu, který byl z velké většiny osídlen Armény, k sovětské Arménii, a tak byl spolu s Nachičevanem roku 1923 připojen k Ázerbájdžánu. Během sovětské éry Arménie bezúspěšně usilovala o připojení Karabachu ke svému území. Roku 1987 se zformovalo arménské hnutí za připojení k Arménii. V říjnu t.r. pak Ázerbájdžán zakázal výuku arménských dějin na karabašských školách. Snahy Moskvy o urovnání konfliktu byly neúspěšné, a tak byl Náhorní Karabach v lednu 1988 podřízen přímo ústřední vládě SSSR. S tímto postupem nesouhlasila ani jedna strana. V roce 1988 začaly boje mezi Arménií a Ázerbájdžánem o tuto oblast, které se ještě vyostřily po rozpadu SSSR. Turecko na protest proti obsazení Náhorního Karabachu uzavřelo arménské hranice. 28. listopadu 1989 byl vrácen pod správu Ázerbájdžánu, ale Arménie ho hned 1. prosince anektovala. V letech 1991 až 1994 probíhala o karabašské území mezi oběma zeměmi válka. Dočasným východiskem se stalo příměří z 16. května 1994, které zůstává v platnosti do současnosti. Výsledkem je Karabach z 92,5 % ovládaný arménsko–karabašskými silami, které mají pod kontrolou také dalších 5 celých okresů (a 2 částečně) mimo vlastní Karabach. Celkově tak karabašští Arméni kontrolují 13,4 % rozlohy Ázerbájdžánu. Vojenské zásahy byly doprovázeny exodem azerských a arménských menšin z území sousedního státu. Z Ázerbájdžánu odešlo 413 000 Arménů, zatímco Arménii v důsledku konfliktu opustilo 724 000 Azerů. === Nezávislá Arménie === V roce 1991 získala Arménie nezávislost na Sovětském svazu a stala se součástí SNS. V roce 1999 byl při zasedání parlamentu zavražděn premiér Vazgen Sarkisjan, což následně vedlo k částečné ekonomické i společenské krizi v zemi. == Geografie == Území Arménie má plochu 29 743 kilometrů čtverečních. Krajina je hornatá, nadmořská výška na celém území neklesne pod 390 metrů nad mořem. Do Arménie zasahuje horské pásmo Malého Kavkazu a vysokohorské pohoří Ararat, kde se také nachází oficiální nejvyšší hora Arménie (Aragac, 4090 m n. m.). Arméni však za svoji považují o biblickou horu Ararat (5134 m n. m.), kterou mají dokonce ve státním znaku, která však leží asi kilometr od hranic v muslimském Turecku. Po tisíciletí obývali území kolem Araratu právě Arméni. Avšak po genocidě osmanskými Turky v letech 1913–1920 zůstalo kdysi velké Arménii pouze malé území. V době největší územní expanze v 1. století př. n. l. se arménské království rozkládalo od Středozemního až ke Kaspickému moři. Klima je převážně kontinentální, vyznačující se velmi horkými léty a velmi chladnými zimami. Kvůli suchému létu zde převládají polopouštní a stepní vegetace; řídké lesy pokrývají pouze sedminu území. Kvůli hornaté krajině je rozšiřování zemědělských oblastí obtížné. V roce 1988 zemi postihlo zemětřesení o síle 7,2 stupně magnitudy, které připravilo o život více než 50 000 lidí především ve městech Spitak, Leninakan (dnes Gjumri) a Kirovakan (dnes Vanadzor). == Politický systém == Arménie je poloprezidentská republika. Jednokomorový parlament (Národní shromáždění) má 131 křesel a je volen na 5 let. Vzhledem k špatným historickým zkušenostem má Arménie komplikované vztahy se dvěma sousedy, Tureckem a Ázerbájdžánem. To vede arménskou zahraniční politiku k udržování úzkých vztahů s Ruskem, jež do značné míry garantuje arménskou bezpečnost. Arménie se připojila k celní unii Běloruska, Kazachstánu a Ruska a k Eurasijské hospodářské unii. Na druhou stranu sympatizuje Arménie také se západním světem a snaží se budovat dobré vztahy s EU a NATO. Roku 2011 začala jednání o partnerství s EU. Arménie se podílela na operaci NATO v Kosovu (KFOR). Tradičním spojencem Arménie v Evropě jsou Francie a Řecko; v obou zemích žije velká arménská komunita. Spolupráce Arménie s Ruskem je ale v západním světě přijímána s nevůlí. Organizace Freedom House, financovaná přímo americkou vládou, označila roku 1999 a znovu v roce 2007 Arménii jen za "částečně svobodnou zemi" a roku 2008 provokačně dokonce za poloautoritářský režim. Všechny volby od roku 1995 vyhrála Republikánská strana Arménie (Hayastani Hanrapetakan Kusaktsutyun). Tato nejvlivnější síla v zemi také vždy sestavovala vládu. Je označována za nacionálně-konzervativní. Hlásí se k ideologii zvané tseghakronismus, která zdůrazňuje spjatost arménské identity s náboženstvím a církví. Hlavním tvůrcem této ideologie byl politik Garegin Nzhdeh, klíčová postava první arménské republiky (1918–1921), jehož antikomunismus jej ovšem za druhé světové války přivedl ke spolupráci s německými nacisty. Tseghakronismus je i kvůli tomu někdy označován za rasistickou ideologii. Výhrady k němu kvůli tomu mají i někteří představitelé Republikánské strany Arménie, formuloval je například arménský premiér Andranik Markarjan. Jiní republikáni vnímají tseghakronismus spíše jako historický relikt a posouvají stranu k neideologickému středu. Představitel Republikánské strany Arménie Serž Sarkisjan byl prezidentem od roku 2008 do roku 2018. === Administrativní dělení === Arménie se dělí na 10 provincií (marzer, sg. marz) a hlavní město: Aragacotn (Ա մ, Aragac'otni marz) Ararat (Ա մ, Ararati marz) Armavir (Ա մ, Armaviri marz) Gegharkunik (Գ մ, Gegharkhunikhi marz) Kotajk (Կ մ, Kotajkhi marz) Lorri (Լ մ, Lorru marz) Širak (Շ մ, Širaki marz) Sjunik (Ս մ, Sjunikhi marz) Tavuš (Տ մ, Tavuši marz) Vajoc Dzor (Վ Ձ մ, Vajoch Dzori marz) Jerevan (Ե, Jervan) == Ekonomika == Připojení Arménie k SSSR mělo výrazný vliv na rozvoj průmyslu. Ze země se pomalu stal rozvinutý průmyslovo-zemědělský stát. Arménie vyvážela stroje, textil a spotřební výrobky. Po rozpadu SSSR v roce 1991 země zrušila zemědělská družstva a o zemědělskou výrobu se starají drobní rolníci. Průmysl prošel začátkem 90. let obdobím stagnace, ale nová vláda začala s liberalizací ekonomiky. Ta od roku 1995 zaznamenává růst. Významnou je v zemi těžba barevných kovů, zejména mědi, olova, zinku, železné rudy, zlata a stříbra. V zemi se také zpracovávají diamanty a vyrábějí šperky. Pilířem ekonomiky je také potravinářský průmysl, výroba automobilů, pneumatik a elektromotorů a přesné strojírenství. Tradiční je textilní výroba (zejm. koberce, pletené zboží a obuv) a výroba hudebních nástrojů. Vzhledem k hornaté krajině lze k zemědělství využít jen 46 % plochy země. Většina obdělávané půdy leží nad hranicí 1000 m. n. m. Z toho vyplývá specializace na pěstování rostlin, ovoce (zejm. broskve, meruňky a švestky) a vína. Arménská vína jsou známá svou aromatičností. Proslulým je zvláště arménský koňak. K nejslavnějším značkám patří brandy Ararat, vyráběná již od roku 1887. Největší část vývozu, 23 procent, míří do Belgie. Klíčovým dovozním partnerem je Rusko. Dlouhodobým problémem arménského hospodářství je poměrně vysoká nezaměstnanost (18,5 procenta v roce 2015), proti tomu růst HDP je ve srovnání se západní Evropou rychlý (7,2 procenta roku 2012, 3,7 procenta v roce 2015). == Obyvatelstvo == k 1. lednu 2016 měla Arménie 2 977 092 obyvatel. Oproti roku 2006 to značilo pokles o zhruba 250 000, přesto je Arménie stále druhou nejhustěji osídlenou zemí z bývalých sovětských republik. Národnostně je Arménie mimořádně homogenní: 97,9 % obyvatel tvoří Arméni; následují jezidští Kurdové (1,3 %) a Rusové (0,5 %). V minulosti tvořili významnou menšinu v Arménii Azerové, na konci 80. let asi 2,5% obyvatel, ovšem odešli ze země po začátku konfliktu o Náhorní Karabach. V protisměru z Ázerbájdžánu zamířilo do Arménie mnoho etnických Arménů. 139 000 jich žije v Náhorním Karabachu, kde tvoří většinu obyvatel. Přes 6 milionů Arménů žije v zahraničí. Největší komunity jsou v Rusku, Francii, Íránu, Spojených státech, Gruzii, Sýrii, Libanonu, Argentině, Austrálii, Kanadě, Řecku či Izraeli (prastará tisícová komunita ve starém Jeruzalémě) . Jediným oficiálním jazykem v zemi je arménština. Arménštinou mluví drtivá většina obyvatel, okolo 96%. Mnoho lidí v zemi (95%) velmi dobře ovládá i ruštinu, což je dáno historickou i současnou spoluprací s Ruskem. Arménština je pro cizince obtížná především proto, že užívá specifické, prastaré originální písmo. Tvůrcem této unikátní arménské abecedy byl Mesrop Maštoc, a to již roku 405. === Náboženství === Arménské království jako první státní útvar na světě přijalo roku 301 křesťanství jakožto státní náboženství. K arménské apoštolské církvi, nejstarší národní církvi na světě, se hlásí takřka 95 % obyvatelstva. Za zakladatele arménské církve je považován Řehoř Osvětitel. Významným duchovním centrem země je malé město Ečmiadzin ležící asi 25 kilometrů západně od Jerevanu, kde se nachází katedrála Mayr Tačar; zde sídlí i tzv. katholikos, tedy hlava arménské apoštolské církve. V září roku 1855 byl na zámku v Zákupech na návštěvě u excísaře Ferdinanda I. Dobrotivého arcibiskup Arménů Arihtazes Azaria.Kurdové žijící na západě země praktikují zoroastrismus a šamanismus. Většina Azerů vyznávajících islám utekla během konfliktu o Náhorní Karabach do Ázerbájdžánu. == Kultura == Mezi oblíbené hudební nástroje patří duduk.Turecká genocida a útlak zplodily rozsáhlou arménskou diasporu, která rozšířila arménskou kulturu do více než 120 zemí světa. Doma i ve světě se prosadila řada osobností. Významným hudebním skladatelem byl Aram Chačaturjan, autor slavného Šavlového tance. Zakladatelem moderní arménské hudby byl Komitas. Představiteli klasické hudby byli též Alexander Arutjunjan, Avet Terterjan či Alexander Spendiarjan. V populární hudbě se prosadili někteří představitelé arménské diaspory, například francouzský šansoniér Charles Aznavour, americká zpěvačka Cher, nebo rocker ze skupiny System of a Down Serj Tankian. Z Arménie naopak vyrážel do světa hráč na duduk Djivan Gasparyan. Arménský původ měl malíř Ivan Ajvazovskij, stejně jako Američan Arshile Gorky. Ke známým malířům působícím v Arménii patřil Martiros Sarjan. V sovětském filmu se prosadil režisér Sergej Paradžanov či herec Armen Džigarchanjan. V Kanadě režisér Atom Egoyan. Nejznámějším spisovatelem arménského původu je patrně William Saroyan, ovšem ten působil v diaspoře. Zakladatelem moderní arménské literatury byl Chačatur Abovjan. K důležitým jménům patří též Jeghiše Čarenc, Hovhannes Tumanjan, Avetik Isahakjan, Sajať-Nova či Diana Abgar. Na seznam světového dědictví UNESCO byly zapsány tři arménské klášterní komplexy: Haghpat, Sanahin a Geghard. Krom toho katedrála (a další kostely) v Ečmiadzinu. Chrám sv. Ripsime v Ečmiadzinu byl vystavěn Řehořem Osvětitelem již v roce 303. Sídlí v něm hlava Arménské apoštolské církve. Z dalších staveb je významný klášter Tatev, helénský chrám v Garni zasvěcený kdysi bohu Mithrovi, klášter Chor Virab a klášter Noravank. === Galerie === === Kuchyně === Národním jídlem je chléb zvaný lavaš. Peče se v pecích kónického tvaru umístěných v zemi. Jde o tenkou placku, do níž se často balí jiné jídlo - třeba směs sýru, masa a zeleniny. Tradičním je zejména tzv. chorovac, tedy grilované maso zabalené do lavaše, kořeněné zejména bazalkou, koriandrem, rozmarýnem a koprem. Jednou z mála polévek arménské kuchyně je tzv. bozbaš, též zvaný haš, připomínající českou dršťkovou polévku. == Věda == Otcem arménské vědy je starověký učenec Anania Širakaci. Významným botanikem byl Armen Tachtadžjan. V časech SSSR se proslavil astronom Viktor Amazaspovič Ambarcumjan a letecký konstruktér Arťom Mikojan. Arménský původ měl i rakouský matematik Emil Artin či známý průkopník eutanázie Jack Kevorkian. K intelektuálním pilířům starověké Arménie patřili zakladatel arménské církve Řehoř Osvětitel, historik Movses Chorenaci či teolog Řehoř z Nareku. Georgij Ivanovič Gurdžijev byl známým mystikem 20. století. Kořeny arménské vzdělanosti jsou hluboké. První univerzita, v Gladzoru, byla založena již roku 1280 a fungovala do roku 1340. V tom roce její pozici převzala nově založená univerzita v Tatevu (v rámci tatevského kláštera), která zanikla v roce 1435. kdy ji i klášter vypálili Mongolové. V současnosti je největší univerzitou v zemi Jerevanská státní univerzita. Studuje na ní okolo 20 000 studentů na 19 fakultách. == Sport == Největší úspěchy dosahují Arméni v zápase, podobně jako jiné kavkazské národy. Zápasník Armen Nazarjan vyhrál pro samostatnou Arménii první zlatou olympijskou medaili, druhou přidal na olympiádě v Riu roku 2016 Artur Aleksanjan. Jeho kolegové Arsen Julfalakjan, Armen Mkrtčjan a Miran Arutjunjan mají olympijské stříbro. Suren Nalbandjan, Sanasar Oganisjan, Levon Julfalakjan a Mnacakan Iskandarjan vyhráli olympiádu ještě v dresu SSSR (Iskandarjan v tzv. Sjednoceném týmu v Barceloně roku 1992). Zápas má v Arménii velké zázemí, přetrvává i tradice specifického arménského druhu zápasu zvaného kokh. Dalším sportem, v němž dosahují Arménii značných úspěchů, je vzpírání. Vybojovali v něm již pět olympijských cenných kovů, z toho třikrát stříbro (Simon Martirosjan, Gor Minasjan, Tigran Vardan Martirosjan). V dresu Sovětského svazu vybojovali zlato arménští vzpěrači Rafael Chimiškjan (Helsinki 1952), Jurik Vardanjan (Moskva 1980), Oksen Mirzojan (Soul 1988) a Israel Militosjan (Barcelona 1992). Norair Nurikjan to dokázal v dresu Bulharska. Čtyři olympijské kovy, z toho dvě zlaté, si z Helsinek v roce 1952 přivezl gymnasta Hrant Šahinjan, tři zlaté a jedno stříbro má na svém kontě jeho nástupce Albert Azarjan, jehož syn Eduard Azarjan později získal rovněž zlato, ze závodu družstev. V boxu vybojoval nejvyšší olympijské ocenění Vladimir Jengibarjan, v Melbourne roku 1956, ve střelbě Hrachja Petikjan (1992). V kolektivních sportech si v barvách Sovětského svazu zlato z olympiády přivezli fotbalista Nikita Simonjan (1956), basketbalistka Elen Šakirovová (1992) a šermíř Heorhij Pohosov (1992). Nejúspěšnějším arménským atletem je skokan do dálky Igor Ter-Ovanesjan, dvojnásobný mistr světa. Ze šachistů k nejvýznamnějším patří Tigran Petrosjan či Levon Aronjan. Ve fotbale vyniká především klub Pjunik Jerevan, z hráčů můžeme zmínit hlavně záložníka Henricha Mchitarjana, který s Manchesterem United vyhrál Evropskou ligu. Arménský původ měla i řada úspěšných francouzských fotbalistů, například Youri Djorkaeff či Alain Boghossian, či americký tenista Andre Agassi. == Reference == == Související články == Ararat Arménská genocida Náhorní Karabach Republika Arcach Arménská apoštolská církev Armeniapedia == Externí odkazy == Galerie Arménie ve Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Arménie ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Arménie ve Wikislovníku Oficiální stránky (anglicky) (arménsky) (rusky) (anglicky) Armenia Information – oficiální turistické stránky republiky (anglicky) (arménsky) (polsky) Hayastan – stránky S. Šahumjana, polského Arména, s informacemi o Arménii a množstvím fotoalb (rusky) HayLife.ru – internetový portál (anglicky) (švédsky) Armenica.org – History of Armenia – vše o Arménii a Náhorním Karabachu (česky) Topografická mapa Arménie (z dob SSSR) (česky) Arménský dům – Portál arménské komunity v ČR Armenia - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Armenia (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Armenia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky) Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Armenia [online]. U.S. Department of State, 2010-11-17 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-08. (anglicky) CIA. The World Factbook - Armenia [online]. Rev. 2011-07-05 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Tbilisi. Souhrnná teritoriální informace: Arménie [online]. Businessinfo.cz, 2010-03-16 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) DOWSETT, Charles James Frank, a kol. Armenia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) | VERB_PHRASE | YES_NO |
010861 | ... prstenec Adams. Jsou velmi nevýrazné a tenké a podobně jako u Jupiteru a Saturnu jsou značně tmavé. Jejich složení je neznámé. Nejvzdálenější a nejvýznamnější z nich prstenec Adams je zvláštní tím, že tvoří asi tři výraznější oblouky, poblíž kterých je nejvíc hmoty. Tato zhuštění mají i vlastní pojmenování: Volnost, Rovnost a Bratrství. Po prstenci Adams následuje bezejmenný prstenec se stejnou oběžnou drahou, jako má měsíc Galatea. Za ním je prstenec Leverrier s vnějším protažením v podobě Lassella a Arga a nejblíže k planetě se nachází tenký, ale široký prstenec Galle. Podrobnější informace naleznete v článku Měsíce Neptunu. V současné době známe 14 měsíců Neptunu. Největší z nich je Triton, který byl objeven jen 17 dní po objevu vlastní planety.... | Má Neptun více než 20 měsíců? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Neptun_(planeta) | [
"ne"
] | 639 | 679 | V současné době známe 14 měsíců Neptunu. | [] | Neptun je osmá a od Slunce nejvzdálenější planeta sluneční soustavy; řadí se mezi plynné obry. S rovníkovým průměrem okolo 50 000 km spadá mezi menší plynné obry sluneční soustavy. Podobně jako u ostatních plynných obrů je možno přímo pozorovat pouze svrchní vrstvy atmosféry, ve kterých je vidět několik velkých temných skvrn, připomínajících skvrny v atmosféře Jupiteru. Neptun má charakteristicky modrou barvu, která je zapříčiněna mj. přítomností většího množství metanu v atmosféře. Planeta Neptun je značně podobná Uranu, obě planety mají rozdílné složení než další plynní obři sluneční soustavy Jupiter a Saturn. Uran a Neptun jsou proto někdy vyčleňováni do zvláštní kategorie jako tzv. "ledoví obři". Atmosféra Neptunu je složena převážně z vodíku a hélia s větším podílem vody, čpavku a metanu. Vnitřní stavba planety je spíše kamenitá a navíc obohacená vodním ledem. Planeta byla objevena v roce 1846 Johannem Gallem a studentem astronomie Louisem d'Arrestem jako vůbec jediná na základě matematických výpočtů gravitačních odchylek okolních těles. Následně planeta dostala své jméno podle římského boha moří Neptuna. Předpokládá se, že Neptun vznikl stejným procesem jako Jupiter z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby. Jedná se o teorii akrece a teorii gravitačního kolapsu. Teorie akrece předpokládá, že se v protoplanetárním disku postupně slepovaly drobné prachové částice, čímž začaly vznikat větší částice a posléze balvany. Neustálé srážky těles vedly k jejich narůstání, až vznikla tělesa o velikosti několik tisíc kilometrů. Tato velká železokamenitá tělesa se stala zárodky terestrických (kamenných) planet. Předpokládá se, že podobná tělesa mohla vzniknout i ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy, kde vlivem velké gravitace začala strhávat do svého okolí plyn a prach, který se postupně začal nabalovat na pevné jádro, až planeta dorostla do dnešní velikosti. Teorie gravitačního kolapsu naopak předpokládá, že velké planety nevznikaly postupným slepováním drobných částic, ale poměrně rychlým smrštěním z nahuštěného shluku v zárodečném disku podobným způsobem, který je znám při vzniku hvězd. Podle teorie několika gravitačních kolapsů, jejímž autorem je Alan Boss z Carnegie Institution of Washington, byl vznik plynných obrů krátký a v případě planety Neptun trval jen několik století. V poslední době existují názory popírající tyto teorie vzniku. Argumentuje se, že Neptun a Uran nemohly vzniknout v takovéto vzdálenosti od Slunce, jelikož protoplanetární disk v této oblasti nemohl být dostatečně hustý na akreci takto velkých těles, jak naznačují současné modely. Případným vysvětlením by mohla být lokální nestabilita v protoplanetárním disku. Alternativní hypotéza předpokládá, že planeta vznikla blíže Slunci, kde byla hustota meziplanetární látky větší a až časem došlo k planetární migraci na současnou oběžnou dráhu. Hypotéza migrace je v současnosti mezi planetology favorizována, jelikož umožňuje lépe vysvětlit malé objekty za drahou Neptunu. Vznik velkých Neptunových měsíců proběhl pravděpodobně stejným způsobem, jakým vznikaly kamenné planety. Jelikož je však Neptun od Slunce velmi vzdálen, v žádné z fází vzniku měsíců nevystoupila teplota na vysoké hodnoty jako v případě okolí Jupitera. Vlivem nízkých teplot tak nedošlo k úniku lehce tavitelných látek z původního disku okolo vznikající planety. Neptun je svým vzhledem, velikostí i hmotností velmi podobný Uranu. S hmotností 1,0243×1026 kg je Neptun těleso nacházející se mezi hmotností Země a většími plynnými obry. V porovnání se Zemí je Neptun sedmnáctkrát hmotnější, ale zároveň jeho hmotnost dosahuje pouze 1/19 hmotnosti Jupitera. Poloměr rovníku Neptunu je 24 764 km - čtyřikrát větší než Země. Jelikož je Uran a Neptun podobného složení tvořeného částečně ledem, občas se vyčleňují ze skupiny plynných obrů do skupiny tzv. ledových obrů. I přes to, že Neptun je mnohem dále od Slunce než Uran, je teplota povrchu o něco málo vyšší a dosahuje - °C. Složení Neptunu je nejspíše velice podobné složení Uranu, a planeta je tedy složena převážně z ledu, kamení s obsahem okolo 15 % vodíku a menšího množství hélia. Předpokládá se, že oblast jádra zabírá přibližně dvě třetiny poloměru planety a že je složena z kamenného jádra ve středu, ledu a tekutého čpavku s metanem. Kamenné jádro je asi složeninou železa, niklu a silikátů. Hmotnost jádra se odhaduje na 1,2 hmotnosti Země, teploty a tlak se zde pohybují okolo 5130 K respektive 7 Mbar. Nad tímto velkým jádrem se nachází třetina planety v podobě pláště tvořená nejspíše směsicí horkých plynů vodíku, hélia, vody a metanu, který způsobuje i charakteristickou modrou barvu planety. Při odrazu světla od planety metan nejvíce rozptyluje modré paprsky a naopak absorbuje červenou část spektra. Předpokládá se, že plášť by mohl dosahovat desetinásobku až patnáctinásobku hmotnosti Země. Měření za pomoci mikrovlnného záření naznačují, že teplota na Neptunu (jako u ostatních planet) roste s hloubkou. Před měřením sondy Voyager 2 se předpokládalo, že teplota Neptunu bude přibližně - °C, ale sonda naměřila - °C. Tento rozdíl v naměřených hodnotách naznačuje, že Neptun má podobně jako Jupiter a Saturn vnitřní zdroj energie. V plášti, kde se nachází přehřátý plyn, je teplota v rozmezí 1730 až 4730 °C. Modely naznačují, že by se v hloubce okolo 7000 km mohly nacházet podmínky, které by umožňovaly vznik diamantů z metanu. Vzniklé diamanty by pak padaly k jádru planety. Atmosféra Neptunu má zelenomodrou barvu, zabírá nejspíše 5 až 10 % celkové hmotnosti planety a rozkládá se do hloubky 10 až 20 % planetárního poloměru. Je o mnoho bouřlivější, proměnlivější než atmosféra Uranu. V horních vrstvách je složena převážně z vodíku (80 %) a hélia (19 %). Mraky různé výšky jsou v ní unášeny rychlostí více než 1000 km/h (v okolí Velké tmavé skvrny až 2000 km/h - jde o nejvyšší zjištěnou rychlost ve sluneční soustavě). Většina větrů, které na planetě vanou, se pohybuje západním směrem souběžně s rovníkem, a tedy proti rotaci planety. Jsou soustředěny do pásů podobně jako v atmosféře Jupiteru a mají průměrnou dobu oběhu 19 hodin. Jelikož doba rotace planety je 16 hodin, atmosféra planety rotuje rychleji než samotná planeta. Zajímavým jevem byla v době průletu sondy Voyager 2 Velká tmavá skvrna na jižní polokouli, široká jako Země (či jako polovina známé Velké rudé skvrny na Jupiteru). Nejspíš to byl obrovský vír, otáčející se rychlostí více než 600 km/h, ale existují i hypotézy, že se jednalo o obrovskou bublinu vystupující z hlubších částí planety. Větry pohybovaly skvrnou na západ rychlostí okolo 1080 km/h. Opětovné pozorování Neptunu v roce 1994 Hubbleovým vesmírným dalekohledu ukázalo, že Velká tmavá skvrna zmizela či byla překryta dalšími útvary v atmosféře. Vyjma Velké temné skvrny byla v atmosféře pozorována i tzv. Malá temná skvrna. V největší výšce obrovskou rychlostí prolétají malé jasné obláčky, o kterých se soudí, že jsou tvořeny ledovými krystaly metanu. Vyjma skvrn byly během průletu sondy Voyager 2 objeveny i dlouhé světlé mraky v horní části atmosféry planety, které se pohybovaly kolem planety každých 16 hodin. Vžilo se pro ně označení "skútr". V atmosféře planety byly pozorovány i mraky nápadně připomínající pozemské cirry. Předpokládá se, že by tato mračna mohla být spíše než vodním ledem tvořena krystalky metanu, který v atmosféře tvoří 2,5 až 3 %. Šest let pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu naznačují, že v atmosféře planety dochází ke střídání ročních období podobně jako na Zemi. Dle snímků dochází na jižní polokouli k výraznému nárůstu odraženého světla, což je vysvětlováno právě změnou roční doby. Od roku 1996 docházelo k roku 2002 postupně k nárůstu světlosti jižní části planety, které bylo způsobováno nárůstem množství světlejších mraků v této oblasti, což podpořilo předchozí pozorování prováděné od roku 1980 na půdě Lowellovy observatoře v Arizoně. Předpokládá se, že podobně jako na Zemi, i na Neptunu panují čtyři roční období, které se budou projevovat teplejším létem a studenou zimou s postupným přechodem přes jaro a podzim. Na základě doby oběhu planety okolo Slunce, která je přibližně 165 let, je patrné, že délka ročních období na Neptunu bude dosahovat okolo 40 let pro jednotlivou periodu. Pro definitivní potvrzení teorie o ročních obdobích bude potřeba pokračovat s pozorováními přibližně dalších 20 let (údaj k roku 2005), po které by mělo docházet neustále ke zvyšování jasu jižních oblastí planety. Teorii o střídání ročních období podporuje skutečnost, že rotační osa planety je skloněná o 29°, v případě Země je to 23,5°. Sonda Voyager 2 během průletu detekovala i magnetické pole, které je, podobně jako Uranovo dipólové magnetické pole, podivně orientované. Sklon osy je 47° vzhledem k rotační ose a osa je posunutá od středu o 0,55 poloměru planety (přibližně o 13 000 km). Předpokládá se, že vznik magnetického pole je spojen s pohybem vodivého materiálu (nejspíše vody) ve středních vrstvách planety. Jelikož je magnetické pole stejně podivně orientované i u Uranu, vědci se domnívají, že by se mohlo jednat o obecnou vlastnost ledových obrů. Hodnota magnetického pole na rovníku planety dosahuje 14 μ a magnetický dipólový moment 0,2×1018 Tm3. Je tedy 27krát větší než je magnetický dipólový moment Země. Magnetické pole způsobuje i polární zář v oblasti pólů, která byla pozorována. Předpokládá se, že magnetosféra sahá do podobné vzdálenosti jako u Uranu. Neptun je velmi daleko od Slunce, a proto na jednotku plochy dostává 900krát méně sluneční energie než Země. Zajímavostí však je, že vyzařuje 2,7krát více energie, než přijímá. V současnosti zdroj této vnitřní vyzařované energie není známý. Vyzařovaná energie však vysvětluje existenci bouřlivých procesů v atmosféře Neptunu. Neptun obíhá Slunce ve střední vzdálenosti 4 498 252 900 km. Planeta se přibližuje ke Slunci nejvíce na 4 459 631 496 km a vzdaluje na 4 536 874 325 km. Vlivem velké excentricity dráhy Pluta se Neptun může dočasně ocitnout dál od Slunce než Pluto. Když se Pluto počítalo za planetu, docházelo tak k tomu, že se Neptun v takových dobách dostával na devátou pozici v pořadí planet podle vzdálenosti. Okolo Slunce Neptun oběhne jednou za 165 let a kolem své osy se otočí za 16 hodin a 7 minut. Podrobnější informace naleznete v článku Neptunovi trojáni. Podobně jako v případě Jupiteru byla i v libračních bodech Neptunu objevena tělesa, která sdílejí stejnou oběžnou dráhu jako planeta Neptun. Tento objev z roku 2003 přispěl k poznatku, že tito takzvaní trojáni se vyskytují i u dalších planet sluneční soustavy, a ne pouze v okolí Jupiteru, což se ostatně již déle před samotným pozorováním těchto těles u Neptunu předpokládalo. V květnu 2008 bylo známo celkem 6 trojánů kopírujících oběžnou dráhu Neptunu, které se nacházejí kolem čtvrtého libračního bodu L4 ležícího před samotnou planetou v úhlu 60°. Podrobnější informace naleznete v článku Prstence Neptunu. Existence prstenců okolo planety byla známa již od 60. let 20. století, definitivně je ale potvrdila až sonda Voyager 2, která pomohla objevit tři prstence okolo Neptunu, později byly objeveny další dva prstence. K roku 2009 je známo celkem pět prstenců: Galle, Le Verrier, Lassell, Arago a prstenec Adams. Jsou velmi nevýrazné a tenké a podobně jako u Jupiteru a Saturnu jsou značně tmavé. Jejich složení je neznámé. Nejvzdálenější a nejvýznamnější z nich prstenec Adams je zvláštní tím, že tvoří asi tři výraznější oblouky, poblíž kterých je nejvíc hmoty. Tato zhuštění mají i vlastní pojmenování: Volnost, Rovnost a Bratrství. Po prstenci Adams následuje bezejmenný prstenec se stejnou oběžnou drahou, jako má měsíc Galatea. Za ním je prstenec Leverrier s vnějším protažením v podobě Lassella a Arga a nejblíže k planetě se nachází tenký, ale široký prstenec Galle. Podrobnější informace naleznete v článku Měsíce Neptunu. V současné době známe 14 měsíců Neptunu. Největší z nich je Triton, který byl objeven jen 17 dní po objevu vlastní planety. Je to nejchladnější těleso pozorované ve sluneční soustavě. Teplota jeho povrchu je - °C (45 K). Kromě Tritonu a dalšího původně známého měsíce Nereida objevila dalších šest měsíců americká sonda Voyager 2 při průletu kolem Neptunu v průběhu roku 1989. Dalších 5 měsíců bylo objeveno v letech 2002 a 2003. Poslední, v pořadí 14. měsíc S/2004 N 1 byl objeven pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu v roce 2013. Předpokládá se, že některé měsíce Neptunu, např. Triton, jsou tělesa, která původně vznikla v jiné části sluneční soustavy, jako nejpravděpodobnější se jeví oblast Kuiperova pásu. Tato tělesa byla později zachycena Neptunem do gravitační pasti, čemuž napovídá například retrográdní rotace měsíce Tritonu. Společně se zachycením Tritonu došlo nejspíše ke vzniku vnitřních měsíců. Přílet Tritonu do soustavy mohl způsobit narušení oběžných drah ostatních těles, jelikož se Triton stal největším měsícem v soustavě Neptunu, což způsobilo pozdější vzájemné srážky menších těles, jejich rozpady a spojování vedoucí k celkové přeměně vnitřních měsíců. Jako první opakovaně pozoroval Neptun svým nedlouho předtím zkonstruovaným dalekohledem italský fyzik Galileo Galilei na přelomu let 1612 a 1613. Planetu, která se tehdy při pohledu ze Země nacházela v blízkosti Jupiteru, však mylně považoval za hvězdu a náznakům jejího (ve dnech pozorování obzvlášť slabého) pohybu nevěnoval další pozornost. Počátkem 19. století francouzský astronom Alexis Bouvard publikoval podrobné tabulky poloh tří tehdy známých obřích planet. Ukázalo se, že v případě planety Uranu se nová pozorování s tabulkovými propočty znatelně rozcházejí. Bouvard po dalším pečlivém zkoumání těchto nepravidelností v pohybu Uranu vyslovil hypotézu, že pozorované odchylky mají svůj původ v gravitačním působení další, dosud neznámé planety. V letech 1843 až 1846 přibližnou polohu předpokládaného tělesa nezávisle na sobě vypočítali francouzský astronom Urbain Le Verrier a anglický astronom John Couch Adams. Zatímco Adamsovy výpočty byly známy jen úzkému kruhu britských astronomů, kteří potají vyvíjeli horečné úsilí o nalezení planety, Le Verrier své postupně zpřesňované výpočty zveřejňoval, ale coby astronom-matematik nenacházel nikoho z francouzských pozorovatelů, kdo by byl ochoten prověření jeho díla věnovat čas. Nakonec se Le Verrier obrátil dopisem na astronoma Johanna Gottfrieda Galleho z berlínské hvězdárny. Psaní dorazilo do Berlína 23. září 1846. Galle a jeho asistent Heinrich Louis d'Arrest nemarnili čas a ještě téhož večera se podle Le Verrierových doporučení pustili do pozorování. Ani ne po hodině se jim necelý stupeň od předpovězené polohy podařilo nalézt "hvězdu", která na jejich čerstvé mapě hvězdné oblohy v těchto místech nebyla zakreslena. Když následující noci opakované pozorování podezřelého objektu potvrdilo zřetelnou změnu jeho polohy, nebylo již pochyb, že byla objevena osmá planeta sluneční soustavy. Souběžná snaha britských astronomů vyšla naprázdno, zejména kvůli velkému rozptylu Adamsových výpočtů, které je postupem času spíše sváděly ze stopy (Adamsovy výsledky v době objevu planety udávaly polohu o 12 stupňů mimo), svou roli také sehrály neuspokojivé britské hvězdné mapy. Na konci 20. století astronomové začali získávat o Neptunu značné množství informací pomocí speciálních teleskopů umístěných na orbitální dráze kolem Země, ale také z obrovských teleskopů přímo na Zemi. Snímky z 80. let nepřinášely možnost detailnějších pozorování kvůli rušivému efektu zemské atmosféry. V 90. letech se začal využívat systém adaptivní optiky, který znamenal revoluci v pozorování vzdálených objektů a vedl k tomu, že dnešní snímky jsou kvalitnější než snímky zasílané prostřednictvím teleskopů na oběžné dráze a značně se přibližují kvalitě snímků pořízených sondou Voyager 2. Neptun byl detailně sledován Hubbleovým vesmírným dalekohledem ve druhé polovině 90. let 20. století. Pozorování mimo rušivé vlivy pozemské atmosféry probíhala po dobu šesti let, což umožnilo pořídit sérii snímků, které ukazují dynamické změny v atmosféře planety po dobu 16 hodin sledování. Na základě snímků mohla být vytvořena animace jevů v atmosféře pomáhající vědcům sledovat pohyby mračen v horních částech atmosféry či sledovat silný jet stream v oblasti rovníku. Současně pomohl po šestiletém sledování objevit sezónní změny v atmosféře a umožnil vznik hypotézy o střídání ročních období (planeta byla snímkována v letech 1996, 1998 a 2002). Kromě Hubbleova dalekohledu byl použit pro podpůrná měření i Spitzerův vesmírný dalekohled sledující vesmír v infračerveném spektru. Související informace naleznete také v článku Voyager 2. Za celou dobu kosmických letů byl Neptun pro svoji velkou vzdálenost od Slunce zkoumán pouze jedinou planetární sondou, jíž byl americký Voyager 2, který v roce 1989 prolétl okolo planety. Nejbližší přiblížení k Neptunu nastalo 25. srpna 1989, ale sonda pozorovala planetu od června do října. Protože to byla poslední velká planeta, kterou mohl Voyager 2 zkoumat, bylo rozhodnuto prolétnout blízko severního pólu planety (ve vzdálenosti 5000 km nad pólem) a pak i kolem měsíce Triton (ve vzdálenosti 40 000 km). Během průletu kolem Neptunu sonda objevila Velkou tmavou skvrnu, již však Hubbleův vesmírný dalekohled později nenalezl, což vedlo k názoru, že skvrna již zmizela a že se podobně jako u Jupiteru jednalo o atmosférickou poruchu. Původně se předpokládalo, že se jedná o obrovské mračno. Později se usoudilo, že se jednalo o mezeru v oblačnosti Neptunu, která umožňovala spatřit nižší vrstvy atmosféry planety. V oblasti pólu sonda pozorovala polární záři. Během průletu kolem planety sonda odeslala k Zemi okolo 10 000 fotografií. Sonda pomohla změřit velikost planety, rychlost rotace atmosféry a objevila magnetické pole planety. Současně potvrdila existenci Neptunových prstenců a objevila šest nových měsíců. Do roku 2009 nebyla oficiálně schválena žádná další mise k Neptunu či některému z měsíců planety. Existuje řada studií a inženýrských návrhů, jak by sonda měla vypadat, ale žádný z nich ještě nebyl schválen či definitivně odsouhlasen. Koncepty předpokládají například atmosférickou sondu pro studium atmosféry planety, která oproti Jupiteru a Saturnu bude zřejmě bližší původní mlhovině, ze které vznikla sluneční soustava. Některé odhady z roku 2004 hovoří o startu sondy mezi roky 2016 až 2018 s příletem k planetě v roce 2035. Pro úspěšné vyslání sondy je potřeba taktéž vyvinout jiný druh napájení sondy, než se zpravidla používá. Pro přílišnou vzdálenost od Slunce nebude možné u Neptunu používat fotovoltaické panely, ale energii bude potřeba získávat radioaktivním rozpadem prvků v radioizotopovém generátoru. Novější plány počítají s vysláním sondy mezi lety 2015 až 2020, kdy bude možné využít gravitační prak Jupiteru a Saturnu pro urychlení letu a příletu sondy k planetě ke konci 20. let 21. století. V současnosti nejsou známé podrobnější informace o takové sondě, o jejím vybavení a ani vzhledu. K roku 2009 se vědecká komunita soustředila na sestavení úkolů, které by sonda měla vykonat, aby přinesla nové poznatky o planetě či o jejím měsíci Tritonovi. Neptun není možné spatřit pouhým okem. Pro pozorování stačí obyčejný triedr, ale pokud pozorovatel chce vidět více než malou tečku, je potřeba použít větší dalekohled. Pro pozorování modrozeleného disku se doporučuje použít dalekohled s minimálně 25 až 30 centimetrů velkým zrcadlem. V době oposice je zdánlivá hvězdná velikost Neptunu 7,8m a úhlový průměr 2,4".. Až do roku 2010 se bude Neptun nacházet v souhvězdí Kozoroha a jelikož se Neptun nachází v opozici v polovině září, jsou nejlepší měsíce pro pozorování mezi červencem a listopadem. Pro zjištění polohy planety je nejvhodnější použít některý z celé řady softwarů (např. Stellarium), který ke konkrétnímu datu přesně určí pozici planety. Název planety je odvozen od starořímského boha Neptuna, který byl synem Saturna a Opina, představujícího původně boha toků a později jako boha moří, oceánů, koní a jezdeckých závodů. Neptun byl ve starověkém Římě později ztotožněn s řeckým Poseidónem, čímž došlo i k výměně manželek z bohyně Salacie na Amfitrité. Symbolem pro planetu se stal trojzubec. Krátce po objevení Neptunu se planeta nazývala více názvy. Nejprve se o ní mluvilo jako o "planetě za Uranem" a nebo jako o "Le Verrierově planetě". První pokus o definitivní pojmenování planety vzešel od Galleho, který propagoval jméno Janus. V Anglii začal Challis používat jméno Okeanos. Jelikož měl objevitel právo pojmenovat nově objevenou planetu, Le Verrier rychle rozhodl, že nově objevená planeta ponese jméno Neptun a nepravdivě prohlásil, že název byl oficiálně schválen francouzským úřadem Bureau des Longitudes. V říjnu se objevila snaha pojmenovat planetu zpět po Le Verrierovi, což se setkalo mimo Francii se značným odporem. Záměr byl přejmenovat Uran na "Herschel" dle jejího objevitele sira Williama Herschela a pro Neptun používat název "Leverrier". Německý astronom Struve 29. prosince 1846 v Petrohradě prosazoval název Neptun, který byl pak rychle přijat jako oficiální název, čímž byla zachována tradice, že planety jsou pojmenovávány po mytologických postavách z římské mytologie. Planeta Neptun nemá v klasické astrologii žádný význam, jelikož byla objevena až v novověku, starým národům nebyla její existence známa. Řada moderních astrologů však s planetou Neptun pracuje. Podobně jako v případě Uranu, i zde hovoří o "transpersonální" planetě, jejíž vliv je spojován i s celospolečenskými a dlouhodobými procesy. Překročení hranic jednotlivce (nebo jejich znejistění) je v moderní astrologii základním významem Neptunu, a to s kladným i záporným znaménkem. Do témat spojených s touto planetou tak patří např. nevědomí a hypnóza, iluze, podvody, drogy, ale také romantismus, sociální cítění, náboženské vytržení, touha po překonání vlastního Já, transcendenci a spáse. Z věcí prozaičtějších spadají pod Neptunův patronát třeba i módní trendy nebo Internet. Někteří moderní astrologové učinili pokus včlenit Neptun i do tradičního systému "vládců znamení" a přiřadili mu vládu nad znamením Ryb, jež však v tradiční astrologii patří Jupiteru. Neptun se vyskytl v celé řadě sci-fi filmů a knih. Poprvé se v literatuře vyskytl v roce 1889, kdy se objevil jako neobyvatelná ledová planeta v díle Spirito gentil. V roce 1930 napsal Olaf Stepledon epický román Last and First Men: A Story of the Near and Far Future, ve kterém vystupoval Neptun jako domov vyspělé lidské rasy budoucnosti. V 40. a 50. letech 20. století se objevoval jako planeta s globálním oceánem v příbězích Kapitána budoucnosti. V 60. letech vyšel román Nearly Neptune od Hugha Walterse, která pojednává o prvním pilotovaném letu k Neptunu, jenž však skončí neúspěchem poté, co oheň zničí systémy podpory života na palubě lodi. Ve filmu se objevil Neptun například ve sci-fi hororu Horizont události, líčící příběh ztracené lodi za drahou Neptunu a záchranné mise. Vyjma planety samotné se objevují v umění i její měsíce. Například americký autor Larry Niven ve svém díle Prstenec situoval na měsíc Nereida základnu mimozemské rasy známé jako Outsider. | VERB_PHRASE | YES_NO |
006866 | Teimuraz Gabašvili (rusky Т Г, gruzínsky თ გ, * 23. května 1985 v Tbilisi, Sovětský svaz, dnes Gruzie) je ruský profesionální tenista gruzínského původu, který na okruh ATP World Tour vstoupil v roce 2001. Ve své dosavadní kariéře vyhrál na okruhu ATP World Tour jeden turnaj ve čtyřhře, když společně s Litevcem Ričardasem Berankisem triumfoval v roce 2015 na turnaji v americkém Houstonu. Na challengerech ATP a okruhu Futures získal do července 2015 čtrnáct titulů ve dvouhře a osm ve čtyřhře. Na žebříčku ATP byl nejvýše ve dvouhře klasifikován v únoru 2016 na 43. místě a ve čtyřhře pak v dubnu téhož roku na 101. místě. K roku 2015 jej trénoval bývalý argentinský tenista Guillermo Cañ. Na nejvyšší grandslamové úrovni se v mužské dvouhře nejdále probojoval do 4. kola French Open 2010 a French Open 2015. V prvním případě nestačil na Jürgena Melzera z Rakouska, ve druhém byl nad jeho síly Japonec Kei Nišikori, jemuž podlehl ve třech setech. V ruském daviscupovém týmu debutoval jako 23letý v roce 2009 prvním kolem světové skupiny proti Rumunsku,... | Jak je jmenuje současný ruský tenista narozený 23. května 1985? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Teimuraz_Gaba%C5%A1vili | [
"Teimuraz Gabašvili"
] | 0 | 205 | Teimuraz Gabašvili (rusky Т Г, gruzínsky თ გ, * 23. května 1985 v Tbilisi, Sovětský svaz, dnes Gruzie) je ruský profesionální tenista gruzínského původu, který na okruh ATP World Tour vstoupil v roce 2001. | [
{
"start": 0,
"end": 18,
"text": "Teimuraz Gabašvili"
}
] | Teimuraz Gabašvili (rusky Т Г, gruzínsky თ გ, * 23. května 1985 v Tbilisi, Sovětský svaz, dnes Gruzie) je ruský profesionální tenista gruzínského původu, který na okruh ATP World Tour vstoupil v roce 2001. Ve své dosavadní kariéře vyhrál na okruhu ATP World Tour jeden turnaj ve čtyřhře, když společně s Litevcem Ričardasem Berankisem triumfoval v roce 2015 na turnaji v americkém Houstonu. Na challengerech ATP a okruhu Futures získal do července 2015 čtrnáct titulů ve dvouhře a osm ve čtyřhře. Na žebříčku ATP byl nejvýše ve dvouhře klasifikován v únoru 2016 na 43. místě a ve čtyřhře pak v dubnu téhož roku na 101. místě. K roku 2015 jej trénoval bývalý argentinský tenista Guillermo Cañ. Na nejvyšší grandslamové úrovni se v mužské dvouhře nejdále probojoval do 4. kola French Open 2010 a French Open 2015. V prvním případě nestačil na Jürgena Melzera z Rakouska, ve druhém byl nad jeho síly Japonec Kei Nišikori, jemuž podlehl ve třech setech. V ruském daviscupovém týmu debutoval jako 23letý v roce 2009 prvním kolem světové skupiny proti Rumunsku, když nastoupil už za rozhodnutého stavu do posledního singlového zápasu série v němž ve dvou setech porazil Victora Crivoie. Rusko v sérii zvítězilo poměrem 4:1 na zápasy. Do roku 2015 v soutěži nastoupil k pěti mezistátním utkáním s bilancí 2–3 ve dvouhře a 0–2 ve čtyřhře. Narodil se v Tbilisi, v dnešním hlavním městě Gruzie, otci Besikovi a matce Anně. Má mladšího bratra Levana a mladší sestru Jekatěrinu. K tenisu ho v šesti letech na základní škole přivedla matka Anna, která byla povoláním doktorka, a která ho trénovala až do jeho deseti let. S rodinou se v devíti letech přestěhoval do Moskvy, protože tam měl lepší podmínky proto, aby se stal profesionálním tenistou. Když vyrůstal, byl jeho idolem americký basketbalista Michael Jordan. Nemá žádný oblíbený povrch (baví ho hrát na všech druzích) a domnívá se, že jeho nejsilnějším úderem je return. Jeho ženou je moldavská tenistka Maria Melihovová, se kterou má dceru Nicole (narozená 6. září 2012). | PERSON | PERSON |
011001 | ... zabezpečení přechodů pro chodce součástí místních komunikací, pokud nejsou samostatnými místními komunikacemi. Proto je jejich vlastníkem vždycky obec. Formulace zákona ale vnáší nejasno ohledně chodníků přilehlých k silnicím nebo účelovým komunikacím. Podle § 34 Zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, jsou veřejně přístupné chodníky veřejným prostranstvím bez ohledu na to, komu patří. Podle § 4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, může obec požadovat poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství, a to i tehdy, není-li chodník v jejím vlastnictví. Nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 211/2005 Sb. tuto skutečnost potvrdil, vyslovil však názor, že poplatek by neměla obec požadovat od vlastníka chodníku (například za umístění reklamy). == Provoz na chodníku == Chodník není v Pravidlech silničního provozu výslovně definován. Způsob chůze po pozemní komunikaci stanoví § 53 Zákona o silničním provozu.... | Je chodník v Pravidlech silničního provozu výslovně definován? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Chodník | [
"Ne"
] | 799 | 863 | Chodník není v Pravidlech silničního provozu výslovně definován. | [] | Chodník je část pozemní komunikace nebo samostatná pozemní komunikace, která slouží chodcům k přesunu po délce komunikace. Chodníkem zpravidla bývají vybaveny místní komunikace, případně průjezdní úseky silnic, v zastavěných částech obcí, a to buď po jedné nebo po obou stranách. Někdy se jako chodníky nazývají i stezky v nezastavěné krajině, zvláště v oblastech ovlivněných slovenštinou. Chodník je také častý a důležitý prvek zahradní architektury používaný v sadovnické tvorbě. == Stavební provedení == Povrch chodníku je nejčastěji tvořen asfaltem, dlažebními kostkami, klasickou, mozaikovou betonovou či zahradní dlažbou nebo jinými materiály zpevňující povrch. Chodník bývá oproti vozovce zvýšen a od vozovky je chodník oddělen obrubníkem, pásem zpravidla kamenných dílů ve výškové úrovni chodníku. V místech se silným provozem vozidel, úzkých chodníků a u východů z budov, zejména škol, se chodník od vozovky odděluje i zábradlím. Kryté zábradlí může sloužit také jako ochrana před znečištěním chodců nečistotami rozstřikovanými koly vozidel. Na vnější straně komunikace chodník obvykle přiléhá k budovám, plotům, zdem nebo zeleni. Od zeleně (nejčastěji trávníku) bývá rovněž oddělen obrubníkem, jeho provedení bývá různé. Na mostech, náspech, podél svahů a v podobných místech bývá chodník chráněn zábradlím na vnější straně. Někdy bývá na chodníku umístěno stromořadí, prodejní stánky, lavičky, odpadkové koše, zpravidla sloupy veřejného osvětlení, zastávkové sloupky, dopravní značky platné pro přilehlou vozovku a podobně. == Technické požadavky == Základní technickou normou obsahující požadavky na chodníky je ČSN 73 6110 Projektování místních komunikací, jejíž nejnovější verze vyšla v lednu 2006. Mnohé technické požadavky na chodníky obsahuje vyhláška č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb. Chodníky musí být široké nejméně 1500 mm. Překážky na komunikacích pro pěší, zejména stožáry veřejného osvětlení, dopravní značky, stromy, telefonní automaty musí být osazeny tak, aby byl zachován průchozí profil šířky nejméně 1500 mm, tuto hodnotu lze snížit až na 900 mm u technického vybavení komunikací s svislého dopravního značení. Povrch chodníků, schodišť, šikmých ramp a podlah vnitřních komunikací musí být rovný, pevný a upravený proti skluzu. Hodnota součinitele smykového tření musí být nejméně 0,6, u šikmých ramp pak 0,6 + tg α, kde α je úhel sklonu rampy. Chodníky smí mít podélný sklon nejvýše 1:12 (8,33 %) a příčný sklon nejvýše 1:50 (2,0 %). Na úsecích s podélným sklonem větším než 1:20 (5,0 %) a delších než 200 m musí být zřízena odpočívadla. Chodníky v místech přechodů musí mít snížený obrubník na výškový rozdíl 20 mm oproti vozovce a musí být opatřeny signálními pásy spojujícími varovné pásy (umístěnými po délce sníženého obrubníku) s vodicími liniemi. Komunikace pro pěší musí být řešeny tak, aby byla důsledně dodržena vodicí linie pro zrakově postižené osoby. Jako umělou vodicí linii, chybí-li přirozená, a na rozhraní s pásem pro cyklisty se zřizuje hmatný pás. Přerušení přirozené vodicí linie v délce větší než 8000 mm musí být doplněno vodicí linií umělou. == Právní postavení chodníků == Podle § 12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jsou přilehlé chodníky, chodníky pod podloubími, podchody a zařízení pro zajištění a zabezpečení přechodů pro chodce součástí místních komunikací, pokud nejsou samostatnými místními komunikacemi. Proto je jejich vlastníkem vždycky obec. Formulace zákona ale vnáší nejasno ohledně chodníků přilehlých k silnicím nebo účelovým komunikacím. Podle § 34 Zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, jsou veřejně přístupné chodníky veřejným prostranstvím bez ohledu na to, komu patří. Podle § 4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, může obec požadovat poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství, a to i tehdy, není-li chodník v jejím vlastnictví. Nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 211/2005 Sb. tuto skutečnost potvrdil, vyslovil však názor, že poplatek by neměla obec požadovat od vlastníka chodníku (například za umístění reklamy). == Provoz na chodníku == Chodník není v Pravidlech silničního provozu výslovně definován. Způsob chůze po pozemní komunikaci stanoví § 53 Zákona o silničním provozu. Chodec musí užívat přednostně chodníku nebo stezky pro chodce. Osoba pohybující se na lyžích, kolečkových bruslích nebo obdobném sportovním vybavení nesmí na chodníku nebo na stezce pro chodce ohrozit ostatní chodce. Má-li komunikace více chodníků, není stanoveno, kterého chodníku má chodec užít. V současné době není ani stanoveno, po které straně chodníku je chodec povinen jít – v minulosti platilo, že po chodníku se chodí vpravo. Pokud však chodníku užije organizovaný útvar chodců, musí jít vpravo a nejvýše ve dvojstupu. Levé krajnice a není-li to možné, pak levého okraje vozovky může chodec použít tam, kde není chodník nebo je neschůdný, popřípadě nese-li chodec předmět, kterým by mohl ohrozit ostatní chodce, a v některých dalších případech (ruční nebo invalidní vozík, organizovaný útvar chodců a podobně). Na krajnici nebo při okraji vozovky mohou jít nejvýše dva chodci vedle sebe, v nebezpečných úsecích nebo obdobích pouze za sebou. Jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích než chodci nesmějí chodníku užívat, pokud není v Zákoně o provozu na pozemních komunikacích stanoveno jinak. (§ 53 odst. 2 "Zákona o provozu na pozemních komunikacích") Někdy bývá dopravní značkou zčásti nebo zcela na chodníku povoleno parkování – ani v takovém případě však na chodníku nesmí stát vozidlo o celkové hmotnosti převyšující 3500 kg, jednonápravový traktor, motorový ruční vozík a pracovní stroj samojízdný. Chodník může být také označen jako stezka pro chodce a cyklisty, přičemž použitá varianta svislé dopravní značky a vodorovné dopravní značení určují, zda jsou pro chodce a cyklisty vyhrazeny oddělené pruhy nebo zda je jim určena celá šířka chodníku. § 58 odst. 2 Zákona o provozu na pozemních komunikacích nepřímo povoluje po chodníku jízdu dětem mladším 10 let, a to i bez dohledu osoby starší 15 let. Povinnost zajistit schůdnost chodníku přísluší jeho vlastníkovi. == Související články == Povinnost zajistit schůdnost chodníku Chodec Krajnice Stezka pro chodce Stezka pro cyklisty Pěší zóna Přechod pro chodce Pohyblivý chodník (travelátor, nestupňový eskalátor) Turistická značka Polní cesta Lesní cesta Hollywoodský chodník slávy == Externí odkazy == Slovníkové heslo chodník ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu chodník ve Wikimedia Commons ČSN 73 6110 Projektování místních komunikací (leden 2006) – anotace a náhled obsahu v katalogu | VERB_PHRASE | YES_NO |
010193 | Wanda Alexandra Landowska (5. července 1879, Varšava – 16. srpna 1959, Lakeville, Connecticut) byla cembalistka polského původu. Byla odbornicí na hudbu 17. a 18. století a velkou propagátorkou cembala, která významně přispěla k návratu tohoto nástroje na koncertní pódia v první polovině 20. století. == Život == Wanda Landowska se narodila ve Varšavě, její otec byl právník a matka překladatelka a lingvistka. Od čtyř let hrála na klavír, učil ji nejprve Jan Kleczyński, a posléze na varšavské konzervatoři Aleksander Michałowski. Po dokončení konzervatoře odjela do Berlína, kde studovala hru na klavír u Moritze Moszkowského a skladbu u Heinricha Urbana. V roce 1900 se přestěhovala do Paříže, provdala se za folkloristu Henryho Lewa a začala se naplno věnovat studiu hudby 17. a 18. století. Vyučovala klavír na pařížské hudební škole Schola... | Kam se v roce 1900 přestěhovala Wanda Landowska? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Wanda_Landowska | [
"do Paříže"
] | 659 | 796 | V roce 1900 se přestěhovala do Paříže, provdala se za folkloristu Henryho Lewa a začala se naplno věnovat studiu hudby 17. a 18. století. | [
{
"start": 687,
"end": 696,
"text": "do Paříže"
}
] | Wanda Alexandra Landowska (5. července 1879, Varšava – 16. srpna 1959, Lakeville, Connecticut) byla cembalistka polského původu. Byla odbornicí na hudbu 17. a 18. století a velkou propagátorkou cembala, která významně přispěla k návratu tohoto nástroje na koncertní pódia v první polovině 20. století. == Život == Wanda Landowska se narodila ve Varšavě, její otec byl právník a matka překladatelka a lingvistka. Od čtyř let hrála na klavír, učil ji nejprve Jan Kleczyński, a posléze na varšavské konzervatoři Aleksander Michałowski. Po dokončení konzervatoře odjela do Berlína, kde studovala hru na klavír u Moritze Moszkowského a skladbu u Heinricha Urbana. V roce 1900 se přestěhovala do Paříže, provdala se za folkloristu Henryho Lewa a začala se naplno věnovat studiu hudby 17. a 18. století. Vyučovala klavír na pařížské hudební škole Schola Cantorum, a zpočátku také hrála na klavír Bachovy koncerty, ale byla čím dál víc přesvědčená, že pro barokní hudbu je cembalo vhodnějším nástrojem než klavír. V roce 1903 na cembalo poprvé veřejně hrála a poté s ním začala vystupovat po celé Evropě včetně Ruska, kde svou hrou zaujala mimo jiné i Lva Nikolajeviče Tolstého. Kromě vlastního hraní psala odborné články o hře na cembalo, kde také nástroj obhajovala vůči tehdejší kritice. Cembalo bylo považováno za překonaný nástroj, který se nehodí ke koncertování zejména kvůli svému slabému zvuku. Landowska ukazovala, že cembalo má na koncertních pódiích stále své místo. Studovala a sbírala staré nástroje a také pro ni také firma Pleyel vyrobila podle jejích vlastních návrhů několik nových nástrojů, které používala na koncertech. Jedná se o robustní typy s šestnáctistopým rejstříkem, které se stavbou podobají klavíru. Od roku 1913 vyučovala cembalo na berlínkské Hochschule für Musik. Po válce se vrátila do Paříže a pokračovala v koncertování na klavír i cembalo. Vedle barokní hudby hrála také nové skladby, které pro ni napsali soudobí skladatelé – koncerty pro cembalo jí věnovali například Francis Poulenc (Concert champê) nebo Manuel de Falla. V roce 1925 se usadila v pařížském severním předměstí Saint-Leu-la-Fôret a založila zde svou hudební školu École de Musique Ancienne, do které se sjížděli studenti z celého světa. Po německé invazi do Francie v roce 1940 emigrovala do Spojených států, kde nakonec zůstala i po skončení války. I v poměrně vysokém věku byla stále aktivní, s velkým ohlasem vystupovala a vyučovala. V průběhu několika let pořídila nahrávky všech skladeb Dobře temperovaného klavíru Johanna Sebastiana Bacha. Toto dílo dokončila v roce 1954 ve věku 75 let. == Význam == Wanda Landowska byla velmi výraznou a respektovanou hudební osobností, která měla zásadní vliv na obnovení zájmu o cembalo na počátku 20. století. Položila základy moderní cembalové techniky. Její vlastní hra se vyznačovala ohromnou živostí a barvitostí, přitom ale zároveň prosazovala analytický přístup a historicky poučenou interpretaci barokní hudby. Vedle koncertování a nahrávání celý život hudbu vyučovala a dále šířila své ideje prostřednictvím odborných článků; část z nich byla později společně vydána v knize Landowska on Music (New York, 1965). == Reference == | LOCATION | LOCATION |
008274 | Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí (Istanbulská úmluva) je mezinárodní smlouva Rady Evropy posuzující především všechny druhy násilí vůči ženám jako formu historicky a kulturně podmíněné diskriminace. Úmluva se zaměřuje na prevenci, ochranu obětí a stíhání pachatelů genderově podmíněného násilí. Úmluva také nově definuje některé trestné činy (například: mrzačení ženského genitálu, vynucený sňatek, nebezpečné pronásledování (stalking), vynucený potrat a vynucenou sterilizaci) a požaduje po státech, aby je zavedly do svého trestního řádu. Dne 14. března 2012 jako první ratifikovalo úmluvu Turecko, ke kterému se k březnu 2017 připojilo dalších 21 států. V platnost vstoupila 1. srpna 2014. == Historie úmluvy == Počátkem devadesátých let se Rada Evropy začala zasazovat o ochranu žen před genderově motivovaným násilím. Její... | Kdy vstoupila v platnost Istanbulská úmluva? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Úmluva_Rady_Evropy_o_prevenci_a_potírání_násilí_vůči_ženám_a_domácího_násilí | [
"1. srpna 2014"
] | 702 | 737 | V platnost vstoupila 1. srpna 2014. | [
{
"start": 723,
"end": 736,
"text": "1. srpna 2014"
}
] | Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí (Istanbulská úmluva) je mezinárodní smlouva Rady Evropy posuzující především všechny druhy násilí vůči ženám jako formu historicky a kulturně podmíněné diskriminace. Úmluva se zaměřuje na prevenci, ochranu obětí a stíhání pachatelů genderově podmíněného násilí. Úmluva také nově definuje některé trestné činy (například: mrzačení ženského genitálu, vynucený sňatek, nebezpečné pronásledování (stalking), vynucený potrat a vynucenou sterilizaci) a požaduje po státech, aby je zavedly do svého trestního řádu. Dne 14. března 2012 jako první ratifikovalo úmluvu Turecko, ke kterému se k březnu 2017 připojilo dalších 21 států. V platnost vstoupila 1. srpna 2014. == Historie úmluvy == Počátkem devadesátých let se Rada Evropy začala zasazovat o ochranu žen před genderově motivovaným násilím. Její Výbor ministrů vydal několik doporučení, což dalo vzniknout v období 2006–2008 celoevropské kampani za boj proti násilí na ženách včetně domácího násilí. Zásadně odmítavý postoj k tomuto násilí vyjádřil i Evropský parlament přijetím řady rezolucí a doporučení vyzývající ke schválení právně závazných norem v oblasti prevence, ochrany a stíhání nejzávažnějších a nejrozšířenějších forem genderově podmíněného násilí. Národní zprávy, studie a průzkumy následně poukázaly na závažnost tohoto problému v Evropě. Kampaň v první řadě odhalila značně rozdílné reakce jednotlivých států na násilí na ženách a domácí násilí. Objevila se evidentní potřeba harmonizace právních norem s cílem zajistit, aby oběti mohly požívat stejné úrovně ochrany napříč celou Evropou. Politická vůle jednat vzrostla. Ministři členských států Rady Evropy začali diskutovat o nutnosti posílení ochrany obětí domácího násilí, zejména pak násilí partnerského.Vědoma si své role, rozhodla se tedy Rada Evropy vytvořit jednotné standardy pro prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. V prosinci roku 2008 Výbor ministrů zřídil expertní skupinu pověřenou přípravou návrhu úmluvy v této oblasti. Zhruba během dvou let skupina, pojmenovaná CAHVIO - Výbor pro prevenci a boj s násilím na ženách a domácím násilím, vypracovala návrh textu. Návrh byl dokončen v prosinci roku 2010. == Přijetí úmluvy == Úmluva byla přijata Výborem ministrů Rady Evropy dne 7. dubna 2011 a k podpisům byla otevřena 11. května 2011 u příležitosti 121. zasedání Výboru ministrů v Istanbulu. V platnost úmluva vstoupila po ratifikaci prvními deseti státy, dne 1. srpna 2014. K 1. září 2018 ji ratifikovalo 33 států (Albánie, Andorra, Rakousko, Belgie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Kypr, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Gruzie, . Německo, Itálie, Řecko, Island, Luxembursko, Malta, Monako, Černá Hora, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, San Marino, Srbsko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Makedonie, Turecko) a dalších 12 států, včetně Česka, ji zatím jen podepsalo. Podpis úmluvy dosud odmítají pouze Rusko a Ázerbájdžán. === Proces přijímání v ČR === Za přijetí smlouvy se dlouhodobě zasazovala Česká ženská lobby společně s členskými organizacemi (proFem, Český svaz žen, Rosa). Přijetí úmluvy rovněž dlouhodobě podporoval bývalý ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier, který v lednu 2016 přijal za vládu petici organizace Amnesty International za její přijetí. Česká republika nakonec podepsala smlouvu (jako jedna z posledních zemí EU) dne 12. května 2016. Podpis připojil její velvyslanec při Radě Evropy Emil Ruffer. Samotná ratifikace smlouvy by měla proběhnout do poloviny roku 2018. == Cíle úmluvy == === Prevence === Má za cíl ovlivnění a změnu kulturních vzorců chování mužů a žen. Je namířena proti všem zvykům a tradicím podporujících vnímání ženy jako méněcenné bytosti. Bojuje proti stereotypnímu vnímání ženských a mužských rolí. Dosáhnout toho chce pomocí: školení odborníků pracujících s oběťmi pravidelných osvětových kampaní zahrnutí téma genderové problematiky do školních osnov zajištění terapeutických programů pro pachatele domácího a sexuálně orientovaného násilí těsné spolupráce s nevládními neziskovými organizacemi === Ochrana === V případě selhání preventivních opatření je nezbytné podniknout veškerá opatření k ochraně obětí před násilím ze strany pachatele. Toho se dosáhne zejména zavedením legální možnosti dočasného vykázání pachatele domácího násilí ze společného obydlí, zavedením nepřetržitých tísňových linek, dostatečným počtem dostupných prozatímních útulků, poskytováním potřebných srozumitelných informací pro traumatizované oběti, zřízením specializovaných center pro oběti sexuálního násilí, dostatečným informováním obětí o jejich právech a dostupné pomoci. === Stíhání === Strany jsou povinny definovat nové trestné činy, jestliže je dosud trestní řád neobsahuje (např. fyzické týrání, psychické týrání, nebezpečné pronásledování, sexuální násilí a znásilnění, sexuální obtěžování, vynucený sňatek, mrzačení ženského genitálu, vynucený potrat a nucená sterilizace). Mimo to mají státy povinnost zajistit, aby kulturní zvyklosti a obyčeje nesloužily jako záminka k ospravedlňování výše uvedeného chování (včetně tak zvaných zločinů ze cti). Dále mají povinnost zajistit řádné vyšetření všech projevů násilí vůči ženám a domácího násilí. === Integrovaná politika === Je založena na myšlence, že žádná organizace, úřad či jednotlivec nemůže zvítězit v boji proti násilí páchaném na ženách osamoceně. Smlouva motivuje ke koordinovanému a promyšlenému úsilí všech orgánů státní správy i nevládních organizací. Je třeba vyslat společnosti jasný signál jako celku, aby každý člověk pochopil, že násilí není adekvátním řešením žádného problému. Každý musí pochopit, že násilí proti ženám a domácí násilí nebude nikdy tolerováno. === Monitorovací mechanismus === Úmluva má vytvořený vlastní monitorovací mechanismus, jehož úkolem je podpora zavádění smlouvy do praxe. Je postaven na dvou pilířích. Na jedné straně stojí patnáctičlenná skupina expertů proti násilí vůči ženám a domácímu násilí (GREVIO), zastupujících obě pohlaví a různé regiony. Aktuální poměr zastoupení obou pohlaví je 13:2. Členové GREVIO a jejich případný odborný doprovod je vybaven výjimkami z omezení svobody pohybu, celních a devizových kontrol i doživotní imunitou s souvislosti s výkonem jejich funkce, která může být omezena Generálním tajemníkem rady Evropy. Na straně druhé je Výbor smluvních států (the Committee of the Parties), který je sestaven z politických zástupců jednotlivých smluvních stran. == Společenská diskuse == === Podpora Úmluvě od České ženské lobby a Amnesty International === Česká ženská lobby ratifikaci Instanbulské úmluvy dlouhodobě podporuje. Podle její ředitelky Hany Stelzerové "Úmluva popisuje nástroje pomoci, které vychází z dobré praxe odborníků a odbornic na tuto problematiku, a díky komplexnímu přístupu žádná oběť nezůstane bez pomoci".Dle Kateřiny Šaldové, vedoucí advokačního oddělení Amnesty International ČR z výzkumu veřejného mínění zadaného Amnesty International a Českou ženskou lobby vyplývá, že "...přes 70% dotázaných si myslí, že současná situace v oblasti násilí na ženách v Česku je problém. Ještě silněji vnímají lidé potřebu zesílení prevence - po větším zaměření ČR na prevenci násilí na ženách volá 84% všech dotázaných. Je tedy více než jasné, že lepší právní rámec si přeje i většina Čechů a Češek." === Odmítavé reakce některých politiků === Z českých politiků nesouhlasný postoj vyjádřili například ministři vlády za KDU-ČSL Pavel Bělobrádek a Marian Jurečka. Podle nich zákon pro naši republiku nepřináší nic nového mimo zavedení prvků tzv. genderové ideologie do školní výchovy. Podobné snahy vnímají spíše jako útok na tradiční podobu rodiny, definování třetího pohlaví a projev sociálního inženýrství. Podle Pavla Bělobrádka již zákony proti domácímu násilí máme, jen nejsou dostatečně využívány. === Námitky odborné veřejnosti v oboru advokacie === Proti přijetí Istanbulské úmluvy se postavily Unie rodinných advokátů a Česká advokátní komora.Jako největší riziko pro advokacii je vnímán článek 28, podle něhož "strany učiní nezbytná opatření, aby pravidla důvěrnosti vyplývající ze zákonů dané země nebránila pracovníkům určitých profesí... . ohlásit kompetentním organizacím či úřadům, že mají důvodné podezření, že došlo ke spáchání závažného násilného činu, spadajícího do působnosti této úmluvy, a lze do budoucna očekávat, že budou spáchány další závažné násilné činy." Podle České advokátní komory proto hrozí prolomení advokátní mlčenlivosti. Další rizika skýtají podle advokátů tyto články úmluvy. Podle vyjádření bývalé ministryně spravedlnosti JUDr. Daniely Kovářové: Čl. 35 - "hrozí kriminalizací všech forem fyzického násilí, tedy výchovného pohlavku, kterým rodič trestá dítě". Čl. 36 - "hrozí přenesením důkazního břemene u sexuálního trestného činu ze státu na obviněného, který bude muset prokazovat výslovný souhlas poskytnutý poškozeným/nou". Čl. 40 - "hrozí novým trestným činem verbálního sexuálního obtěžování". Čl. 46 - "hrozí zavedením nové přitěžující okolnosti, je-li poškozeným bývalý manžel pachatele". Čl. 48 - "hrozí vyloučením mediace a alternativního řešení sporu u trestného činu spojeného s násilím, což je v přímém rozporu s úmyslem naší země rozšířit dohodu o vině a trestu i na další skutky". Čl. 54 - "hrozí zavedením nové kategorie důkazů relevantních a nezbytných, přičemž uplatnění jiných důkazů má být v řízení o sexuálním či domácím násilí omezeno". Čl. 58 - "hrozí zavedením nové kategorie důkazů relevantních a nezbytných, přičemž uplatnění jiných důkazů má být v řízení o sexuálním či domácím násilí omezeno".Na druhé straně JUDr. Bc. Daniel Bartoň, Ph.D, LL.M. (advokát a přednášející na Evangelické teologické fakultě UK) shrnuje ve své analýze: "... Istanbulská úmluva je relativně standardní mezinárodní lidskoprávní úmluvou. Její obsah při zohlednění běžných pravidel právní interpretace nijak zásadně nevybočuje ze současného mezinárodního lidskoprávního diskurzu." K problematice prolomení advokátní mlčenlivosti uvádí: "... článek 28 Istanbulské úmluvy není o ,ohlašovací povinnosti odborníků', jak by se mohlo jevit z nevhodného českého překladu, ale o takovém nastavení vnitrostátních pravidel, které by umožňovalo některým profesionálům (neadvokátům) překazit páchání závažných násilných činů, které jsou předmětem úmluvy. Toto ustanovení míří na země, které mají takové nastavení profesní mlčenlivosti, které překažení spáchání takových činů neumožňuje. To však není případ České republiky." K mediaci a článku 48 uvádí: "...Istanbulská úmluva mediaci nezakazuje, pouze formuluje požadavek na to, aby byl vstup do mediace založen na dobrovolnosti ..." === Kritické hlasy odborné veřejnosti v oboru manželských a rodinných poradců === Podle Mgr. Pavla Rataje, viceprezidenta Asociace manželských a rodinných poradců ČR je třeba zohlednit, že násilí není možno posuzovat odděleně, protože jde o chování reagující na emoce. Takové chování nebývá racionální, což znamená, že je těžko ovlivnitelné výchovou. Emocí, jež násilí vyvolávají, je celá řada, a někdy horší než fyzické násilí může být násilí psychické. Debata o trestání fyzického násilí je tak debatou velmi povrchní, protože je třeba se ptát, proč a jak emoce vznikají a co je vyvolává. K násilí dochází především v rodině a chybný není systém hlášení a trestů, ale nedostatek komunikace a neporozumění procesům, které špatná komunikace vyvolává === Církevní kruhy === Kritika Istanbulské úmluvy zaznívá zejména ze strany římskokatolické církve a národoveckých kruhů, proti jejímu přijetí se oficiálně postavila celá Česká biskupská konference, Řeckokatolická církev, Jednota bratrská, Církev adventistů sedmého dne, Evangelická církev metodistická, Slezská církev evangelická augsburského vyznání a Církev bratrská. Velký ohlas a spoustu reakcí vyvolalo kázání Mons. Petra Piťhy v katedrále sv. Víta u příležitosti svátku svatého Václava, který úmluvu ostře kritizoval. Česká ženská lobby podala trestní oznámení pro úmyslné šíření poplašné zprávy, naproti tomu Piťhu jménem celé České biskupské konference podpořil kardinál Duka. Naopak Synodní rada Českobratrské církve evangelické je pro ratifikaci úmluvy.Dne 13. května 2018 čeští katoličtí biskupové vydali pastýřský list, ve kterém kritizují rozmělňování přirozené identity pohlaví. === Informační kampaň Úřadu vlády ČR === V reakci na nejčastější dezinformace a mýty vydal v září 2018 Úřad vlády ČR informativní brožuru o Istanbulské úmluvě, na které spolupracovali také odborníci a odbornice z Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách. === Z jiných zemí === Ústavní soud Bulharska rozhodl v červenci 2018 v poměru hlasů 8:4, že Istanbulská úmluva je neslučitelná s Ústavou Bulharska. Většina soudců vyslovila názor, že dokument stírá rozdíly mezi pohlavími, což boj proti domácímu násilí pouze ztěžuje.V březnu 2019 Parlament Slovenska drtivou většinou (101 hlasů ze 133 přítomných) podpořil návrh SNS na zastavení ratifikace úmluvy. == Odkazy == === Reference === === Související články === Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Evropská sociální charta Listina základních práv a svobod Charta základních práv EU Všeobecná deklarace lidských práv === Externí odkazy === Oficiální stránky úmluvy Text úmluvy česky Sborník #ZaIstanbul | DATETIME | DATETIME |
006567 | ... TFIIH zase rozplete dvoušroubovici DNA (helikázová aktivita). Nakonec se všechny transkripční faktory – až na TFIIF – uvolní z RNA polymerázy a postupně dochází k elongaci řetězce přidáváním jednotlivých ribonukleotidů. Na rozdíl od bakterií se ve výsledném primárním transkriptu (molekule RNA bezprostředně po transkripci) vyskytují nejen kódující sekvence (exony), ale i introny, které žádný protein nekódují, a tak je řetězec RNA mnohdy výrazně delší než u bakterií. Ukončení, čili terminaci transkripce u eukaryot, způsobuje sekvence opakujících se adeninových bází (poly-A) za posledním exonem. Ve většině případů je transkripce poměrně nekompromisně regulována, aby nedocházelo k nadměrné genové expresi, tzn. k vytváření velkého množství mRNA. Není totiž žádoucí... | Proč bývá transkripce regulována? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Transkripce_%28DNA%29 | [
"aby nedocházelo k nadměrné genové expresi"
] | 604 | 754 | Ve většině případů je transkripce poměrně nekompromisně regulována, aby nedocházelo k nadměrné genové expresi, tzn. k vytváření velkého množství mRNA. | [
{
"start": 672,
"end": 713,
"text": "aby nedocházelo k nadměrné genové expresi"
}
] | Transkripce ("přepis") je proces, při němž je podle genetické informace zapsané v řetězci DNA vyráběn řetězec RNA. RNA obvykle představuje prostředníka mezi genetickým materiálem a bílkovinami, jež se podle něho vyrábí. Existují však i některé nekódující RNA, které vznikají z DNA, ale nikdy z nich protein nevzniká. Transkripce je důležitá součást tzv. centrálního dogmatu molekulární biologie. Probíhá u všech známých organizmů včetně virů. U bakterií se odehrává volně v cytoplazmě, u některých vyšších organizmů (tzv. eukaryota) probíhá v buněčném jádře. V centru transkripce stojí enzym RNA polymeráza, schopný podle vzoru v podobě DNA vyrábět kopii v podobě RNA. Nejdříve se rozplete dvoušroubovice DNA, která se skládá z jednotlivých genů. RNA polymeráza se naváže na začátek genu a začne na nukleotidy DNA připojovat komplementární nukleotidy RNA (kupříkladu řetězec DNA v podobě A-T-C-G-G se do RNA přepíše jako U-A-G-C-C). Když se do mRNA přepíše celý gen, jednořetězcová lineární molekula RNA se odpojí a v typickém případě putuje k ribozomu, kde z ní v procesu translace vzniká bílkovina. Toto schéma je u všech organizmů podobné, ale při bližším pohledu se zejména bakterie (prokaryota) odchylují od typického modelu známého např. u živočichů či hub. Rychlost transkripce je u eukaryot asi 1 200–2 000 nukleotidů za minutu (20–30 za sekundu). V laboratoři je však ve zkumavce (in vitro) možno dosáhnout poněkud nižší rychlosti, asi 100–300 nukleotidů za minutu. Chybovost RNA polymerázy, tedy hlavního enzymu transkripce, je vyšší než u DNA polymeráz ovládajících replikaci. Při transkripci se objeví přibližně jedna chyba za 10 000 bází (chybovost 10−4), což však není příliš na závadu, protože životnost RNA molekul bývá v buňce poměrně krátká. Příčiny chybovosti RNA polymerázy jsou velmi různé. Může se například stát, že je do vznikající RNA začleněn místo guaninu adenin. Důvodem je v tomto případě neopravená deaminace cytosinu na uracil ve vzorovém vlákně DNA. Transkripce je v něčem podobná replikaci, tedy procesu, kdy se na základě jednoho řetězce DNA vytváří vlákno jiné. Oba tyto procesy jsou koneckonců součástí centrálního dogmatu molekulární biologie, jehož součástí je tvrzení, že proteiny v těle vznikají na základě jakéhosi vzoru zapsaného v genech v DNA. Tyto geny jsou právě v procesu transkripce přepsány do RNA, označované jako primární transkript. Souhrn všech RNA vznikajících v buňce se nazývá transkriptom. V typickém případě vzniká zejména mRNA (jakýsi "návod na výrobu bílkovin"), ale někdy i jiné druhy RNA s poněkud odlišnou funkcí. Tyto tzv. nekódující RNA se liší od mRNA tím, že nekódují proteiny, přesto jsou však nezbytné: rRNA (ribozomální RNA) – stavební funkce v ribozomu (tRNA) tRNA (transferová RNA) – zajišťuje transport aminokyselin . k ribozomu miRNA (microRNA) – regulace genové exprese některých genů siRNA (small interfering RNA) – role v procesu RNA interference snRNA (small nuclear RNA) – podílí se na splicingu Celý proces, během něhož vzniká podle DNA molekuly řetězec RNA, je kontrolován složitou molekulární mašinérií, v jejímž centru stojí enzym RNA polymeráza. Tato polymeráza se naváže na začátek genu, jenž má být přepsán do RNA, načež postupuje nukleotid po nukleotidu a vyrábí z jednotlivých ribonukleotidů (ATP, CTP, GTP, UTP) řetězec RNA. Jeden gen může být přepisován zároveň několika RNA polymerázami, a tak mnohdy vznikne za hodinu z jediného genu až tisíc transkriptů. Celý proces je poměrně komplikovaný a obecně je možné transkripci rozdělit na čtyři fáze: Navázání na oblast DNA označovanou jako promotor a následná aktivace RNA polymerázy; v tomto bodě se projevuje komplikovaný regulační systém ovládající transkripci Iniciace – rozvine se dvoušroubovice DNA, začne se vytvářet RNA a RNA polymeráza vystupuje z oblasti promotoru Elongace – prodlužování řetězce Terminace – ukončení transkripce a uvolnění RNA molekuly; následuje několik posttranskripčních úprav, které ovšem nejsou součástí procesu transkripce. Platí některé zákonitosti: K transkripci dochází zásadně ve směru 5'-3', tedy podobně jako u replikace. Jsou nutné jisté transkripční faktory. Ty se váží buď na začátek nebo na konec genu, případně na samotnou RNA polymerázu, a regulují transkripci. I tak jednoduché organizmy, jako pivní kvasinky (S. cerevisiae), mají kolem 200 transkripčních faktorů; člověk jich má téměř 10krát více. Při transkripci dochází ke kopírování kratších úseků, než při replikaci DNA, ale i tak dosahuje RNA polymeráza úctyhodných výkonů. Nejdelší přepisovaný gen je dystrofin, jehož primární transkript má délku 2 400 000 nukleotidů. Transkripce tohoto genu trvá 16 hodin. Bakteriální RNA polymeráza je složitý bílkovinný komplex složený z několika podjednotek. Za iniciaci, tedy počáteční fázi transkripce, je zodpovědná především podjednotka sigma (sigma faktor, σ). RNA polymeráza se pohybuje po prokaryotické buňce a v oblasti zvané nukleoid (jakási prokaryotická obdoba jádra) volně klouže po dvoušroubovici DNA. Když RNA polymeráza rozezná promotor (tedy jistou sekvenci DNA označující začátek genu), naváže se pevně na DNA a krátce poté se uvolní z enzymu pryč již dříve zmíněná sigma podjednotka. Na konci genu se obvykle vyskytují palindromické sekvence. Existují dvě možnosti, jak u bakterií ukončit transkripci. V některých případech je na konci genu možné najít opakující se guanin–cytosin (G–C) vazby a následně sekvenci několika adeninových bází. RNA řetězec se vlivem této sekvence "zacuchá", a vzniklé prostorové uspořádání je zřejmě signál pro RNA polymerázu, aby ukončila svou aktivitu. V druhém případě je k terminaci transkripce nutný protein rho, který rozpozná jistou sekvenci na RNA a vytrhne konec RNA řetězce z dosahu RNA polymerázy. Oba způsoby terminace však zřejmě vyžadují jisté pomocné bílkoviny a pomocné okolní sekvence, které jejich průběh ovlivňují. Eukaryota, tedy například živočichové, rostliny či prvoci, se vyznačují poněkud odlišným způsobem transkripce. Mají ne jednu, ale rovnou tři druhy RNA polymeráz, každá se specializuje na jinou RNA. Nejdůležitější je bezpochyby RNA polymeráza II, která přepisuje geny kódující všechny bílkoviny, ale i většinu genů pro snRNA. RNA polymeráza I se nachází v jadérku a umožňuje přepis většiny ribozomální RNA (rRNA). RNA polymeráza III se účastní transkripce některých dalších rRNA a snRNA, hlavně však tRNA a některé další nekódující RNA. U eukaryot je pro iniciaci (spuštění) transkripce nutná přítomnost specifické sekvence na DNA, tzv. promotoru, a také některých transkripčních faktorů. Mezi tzv. obecné transkripční faktory v typickém případě (u RNA polymerázy II) patří jmenovitě TFIIA, TFIIB, TFIID, TFIIE, TFIIF a TFIIH. Alespoň pět se jich musí navázat na RNA polymerázu, čímž vznikne tzv. preiniciační komplex nutný k tomu, aby transkripce vůbec začala. Důležitou složkou transkripčního faktoru TFIID je tzv. TATA-vazebný protein (TBP). Ten se za pomoci dalších bílkovin obvykle váže na TATA box, což je klíčová část promotoru umístěného na začátku genu. TFIIH zase rozplete dvoušroubovici DNA (helikázová aktivita). Nakonec se všechny transkripční faktory – až na TFIIF – uvolní z RNA polymerázy a postupně dochází k elongaci řetězce přidáváním jednotlivých ribonukleotidů. Na rozdíl od bakterií se ve výsledném primárním transkriptu (molekule RNA bezprostředně po transkripci) vyskytují nejen kódující sekvence (exony), ale i introny, které žádný protein nekódují, a tak je řetězec RNA mnohdy výrazně delší než u bakterií. Ukončení, čili terminaci transkripce u eukaryot, způsobuje sekvence opakujících se adeninových bází (poly-A) za posledním exonem. Ve většině případů je transkripce poměrně nekompromisně regulována, aby nedocházelo k nadměrné genové expresi, tzn. k vytváření velkého množství mRNA. Není totiž žádoucí (alespoň v případě mnohobuněčného organizmu) v každé buňce vytvářet všechny možné proteiny. Důležité regulační události se ději již před transkripcí. Zřejmě totiž hraje podstatnou roli, jakým způsobem je DNA v daném místě sbalena (kondenzována) a jak jsou organizovány tzv. nukleozomy. V typickém případě transkripci podporuje acetylace histonů; jejich deacetylace naopak transkripci tlumí. Transkripci mimo to také tlumí (různými mechanismy) metylace DNA. Uvažuje se také o tom, že transkripci aktivuje tzv. Z-DNA, tedy určitý typ prostorového uspořádání dvoušroubovice. Co se týče samotné transkripce, významnými regulátory jsou zejména tzv. transkripční faktory. U bakterií je často citovaným příkladem regulace transkripce tzv. lac operon. | CLAUSE | OTHER |
008259 | Tomáš Juřička (* 26. ledna 1960 Jihlava) je český herec a dabér. Vystudoval Státní konzervatoř v Praze, po ukončení studií byl v letech 1981–1994 členem souboru Divadle Jiřího Wolkera v Praze. V televizi i ve filmu debutoval již v roce 1976, posléze v 80. letech hrál např. v seriálech Malý pitaval z velkého města, Dynastie Nováků či Rodáci, největší roli však dostal v seriálu Sanitka, kde ztvárnil postavu Jaroslava Jandery. Po roce 1991 se v televizi a ve filmu objevuje spíše příležitostně, hrál např. v pohádce Princezna ze mlejna 2 nebo v seriálu Pojišťovna štěstí.Od počátku 90. let 20. století se věnuje převážně dabingu, podílel se na desítkách filmů a seriálů. Z větších rolí to byl např. Eric Weiss v seriálu Alias, Radek Zelenka v seriálu Hvězdná brána: Atlantida nebo Quark v seriálu Star Trek: Stanice Deep Space Nine. V roce 2010 dostal za postavu Ranceho otce v snímku Hvězda salónu Cenu Františka Filipovského.Jeho otcem byl novinář a disident František Juřička, matkou herečka Marie Grafnetterová.... | Kde vystudoval Tomáš Juřička? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tomáš_Juřička | [
"Praze"
] | 65 | 192 | Vystudoval Státní konzervatoř v Praze, po ukončení studií byl v letech 1981–1994 členem souboru Divadle Jiřího Wolkera v Praze. | [
{
"start": 97,
"end": 102,
"text": "Praze"
},
{
"start": 186,
"end": 191,
"text": "Praze"
}
] | Tomáš Juřička (* 26. ledna 1960 Jihlava) je český herec a dabér. Vystudoval Státní konzervatoř v Praze, po ukončení studií byl v letech 1981–1994 členem souboru Divadle Jiřího Wolkera v Praze. V televizi i ve filmu debutoval již v roce 1976, posléze v 80. letech hrál např. v seriálech Malý pitaval z velkého města, Dynastie Nováků či Rodáci, největší roli však dostal v seriálu Sanitka, kde ztvárnil postavu Jaroslava Jandery. Po roce 1991 se v televizi a ve filmu objevuje spíše příležitostně, hrál např. v pohádce Princezna ze mlejna 2 nebo v seriálu Pojišťovna štěstí.Od počátku 90. let 20. století se věnuje převážně dabingu, podílel se na desítkách filmů a seriálů. Z větších rolí to byl např. Eric Weiss v seriálu Alias, Radek Zelenka v seriálu Hvězdná brána: Atlantida nebo Quark v seriálu Star Trek: Stanice Deep Space Nine. V roce 2010 dostal za postavu Ranceho otce v snímku Hvězda salónu Cenu Františka Filipovského.Jeho otcem byl novinář a disident František Juřička, matkou herečka Marie Grafnetterová. Sestra Lucie je také herečkou. == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Tomáš Juřička ve Wikimedia Commons Tomáš Juřička v Česko-Slovenské filmové databázi | LOCATION | LOCATION |
009315 | Tuberkulóza (z lat. tuberculum – hrbolek, nádorek), též TBC, dříve souchotiny či úbytě (oubytě), je infekční onemocnění způsobené bakteriemi ze skupiny Mycobacterium tuberculosis komplex s nejvýznamnějším zástupcem M. tuberculosis. Nemoc napadá nejen člověka, ale i zvířata. Tuberkulóza většinou napadá plíce, ale může postihnout i jiné části těla. Šíří se vzduchem, když osoba s aktivní formou tuberkulózy kašle, kýchá nebo jiným způsobem rozšiřuje své sliny vzduchem. Většina infekcí je asymptomatická,... | Jakou zkratku má onemocnění tuberkulóza? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tuberkulóza | [
"TBC"
] | 0 | 231 | Tuberkulóza (z lat. tuberculum – hrbolek, nádorek), též TBC, dříve souchotiny či úbytě (oubytě), je infekční onemocnění způsobené bakteriemi ze skupiny Mycobacterium tuberculosis komplex s nejvýznamnějším zástupcem M. tuberculosis. | [
{
"start": 56,
"end": 59,
"text": "TBC"
}
] | Tuberkulóza (z lat. tuberculum – hrbolek, nádorek), též TBC, dříve souchotiny či úbytě (oubytě), je infekční onemocnění způsobené bakteriemi ze skupiny Mycobacterium tuberculosis komplex s nejvýznamnějším zástupcem M. tuberculosis. Nemoc napadá nejen člověka, ale i zvířata. Tuberkulóza většinou napadá plíce, ale může postihnout i jiné části těla. Šíří se vzduchem, když osoba s aktivní formou tuberkulózy kašle, kýchá nebo jiným způsobem rozšiřuje své sliny vzduchem. Většina infekcí je asymptomatická, latentní; zhruba jedno z deseti onemocnění přejde v aktivní tuberkulózu, která, když se neléčí, způsobuje úmrtí ve více než 50 % případů. Tuberkulózou se zabývá medicínský obor ftizeologie.Nejtypičtějším příznakem je chronický kašel s krvavým sputem – vykašlávání nebo chrlení krve (hemoptoe nebo také hemoptýza), horečka (Febris), noční pocení a ztráta tělesné hmotnosti. Infekce dalších orgánů způsobuje velkou škálu symptomů. Diagnóza se provádí mikrobiologickým vyšetřením sputa či odebraných vzorků tkáně, tuberkulinovým testem, pomocí radiologie (nejčastěji rentgenem hrudi) nebo krevními testy. Léčba je náročná a vyžaduje dlouhodobé užívání různých antibiotik. Vzrůstajícím problémem při léčbě je antibiotická rezistence některých druhů tuberkulózy. Prevence spočívá ve screeningu a očkování, převážně bacilem Calmettovým-Guérinovým (BCG) – očkování proti tuberkulóze se označuje jako kalmetizace. Předpokládá se, že třetina světové populace je infikována bakterií M. tuberculosis a zhruba každou sekundu je infikován nový člověk. Procento celosvětové populace, které každý rok onemocní tuberkulózou, zůstává stejné nebo klesá, ale v důsledku růstu populace se počet nakažených zvyšuje. V roce 2007 bylo odhadováno na 13,7 milionů chronických aktivních případů, 9,3 milionů nových případů a 1,8 milionů úmrtí, a to většinou v rozvojových zemích. Ve světě není tuberkulóza rozšířena rovnoměrně – v mnoha asijských a afrických zemích je jí nakaženo až 80 % obyvatel, kdežto ve Spojených státech jen 5–10 %. V České republice bylo v roce 2015 hlášeno 518 onemocnění tuberkulózou, tj. 4,9 případu na 100 000 obyvatel, v roce 2009 to bylo 710 případů, tj. 6,8 na 100 tisíc obyvatel. == Terminologie == Dříve se tuberkulóze říkalo souchotiny, úbytě nebo ftíza (což je řecký výraz pro úbytek), protože se zdálo, že lidi konzumuje zevnitř. Dalšími názvy jsou např. bílý mor, protože nemocní jsou výrazně bledí; nebo královo zlo, protože se věřilo, že králův dotyk souchotiny vyléčí. Krtice je tuberkulóza napadající lymfatický systém, tuberkulóza okruží napadá břicho, lupus vulgaris napadá kůži a Pottova nemoc je zánět páteře a obratlů.Miliární tuberkulóza vzniká rozsevem mykobakterií přes oběhovou soustavu. Bakterii M. tuberculosis se někdy říká Kochův bacil po jejím objeviteli Robertu Kochovi. == Historie == Tuberkulóza se u lidí vyskytuje už od pravěku. Genetická analýza indikuje stáří 40 tisíc let. Nejstarší jednoznačný nález Mycobacterium tuberculosis pochází z pozůstatků bizona starého zhruba 18 000 let. Není známo, jestli se tuberkulóza vyvinula u dobytka a pak se přenesla na lidi (zoonóza) nebo jestli se odpojila od společného předka infikujícího jiné druhy. Spíše půjde o původní onemocnění člověka a jeho výskyt možná způsobuje používání ohně. M. tuberculosis je považována za nejstarší druh tuberkulózních bakterií, z kterého se pak odpojila linie bakterií M. africanum, M. microti, M. pinnipedii, M. caprae a M. bovis. M. bovis je z těchto druhů považována za nejstarší.Kosterní pozůstatky z neolitické osady ve východním středomoří ukazují, že někteří lidé z období 7000 let př. n. l. měli tuberkulózu a známky tuberkulózy se našly i v mumiích z období 3000– .2400 let př. n. l. Řecký výraz pro tuberkulózu je phthisis (česky ftíza); okolo roku 460 př. n. l určil Hippokratés ftízu jako nejrozšířenější onemocnění té doby, které zahrnuje vykašlávání krve a horečku a které je téměř vždy smrtelné. V Jižní Americe pochází první důkazy tuberkulózy od kultury Paracas (zhruba 750 př. n. l.–100 n. l.). Suzanne Austin Alchon napsala, že "kosterní pozůstatky z pravěké Severní Ameriky naznačují, že tuberkulóza byla tak častá, že 'prakticky každý člen těchto pravěkých společností byl vystaven tuberkulóze.'"V 19. století patřila tuberkulóza mezi nejčastější příčiny úmrtí. Např. v Praze v dubnu 1862 z 527 zemřelých byla příčinou tuberkulóza u 155 z nich. Na sešlost věkem, vysílení a přirozenou slabost, což byla druhá nejčastější příčina, zemřelo ve stejném období jen 85 Pražanů. === Výzkum a léčba === Ve starověku se léčba soustředila na stravu nemocných. Plinius starší popsal několik metod ve své knize Historia naturalis: "vlčí játra ponořená v řídkém víně, sádlo prasete krmeného trávou nebo kůže oslice ponořená ve vývaru". Avicenna psal o tuberkulóze ve své knize Kánon medicíny z počátku 11. století. Po Řecích převzal myšlenku, že onemocnění způsobuje znečištění vzduchu (teorie miasmat).I když v roce 1689 Richard Morton objevil, že plicní tuberkulóza je spojena s nádory ("tuberkly"), nebyla tuberkulóza až do 20. let 19. století kvůli rozmanitosti symptomů označena za jedno onemocnění. Jako "tuberkulózu" ji pojmenoval v roce 1839 Johann Lukas Schönlein. Mezi lety 1838–1845 se John Croghan, majitel Mamutí jeskyně, snažil vyléčit několik pacientů stálou teplotou a čistotou vzduchu v této jeskyni; všichni nemocní do roka zemřeli. První sanatorium pro pacienty nakažené tuberkulózou otevřel v roce 1854 Hermann Brehmer v Görbersdorfu v Německu (dnešní Sokołowsko v Polsku).Bacil způsobující tuberkulózu, Mycobacterium tuberculosis, objevil a popsal 24. března 1882 Robert Koch, který za tento objev v roce 1905 získal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Koch nevěřil, že dobytčí a lidská tuberkulóza jsou podobné, což opozdilo objev, že zdrojem infekce je mléko. Tento zdroj byl později odstraněn pasterizací. Koch v roce 1890 prohlásil, že lékem proti tuberkulóze je glycerolový extrakt bacilu tuberkulózy, a nazval ho "tuberkulin". Léčba touto látkou byla neúspěšná, ale později se ujala při diagnóze tuberkulózy.Prvního úspěchu s očkováním proti tuberkulóze dosáhli Albert Calmette a Camille Guérin, když v roce 1906 vynalezli bacil Calmettův-Guérinův (BCG). Vakcína BCG byla na lidech poprvé použita v roce 1921 ve Francii, ale v USA, Spojeném království a Německu byla přijata až po druhé světové válce. Tuberkulóza byla v 19. a 20. století známa jako endemické onemocnění chudých venkovanů. V roce 1815 zapříčinila jedno ze čtyř úmrtí v Anglii; v roce 1918 byla příčinou jednoho ze šesti úmrtí ve Francii. Ve 20. století způsobila celkově zhruba 100 milionů úmrtí lidí. Poté, co se v 80. letech 19. století zjistilo, že je nakažlivá, byla tuberkulóza v Británii prohlášena za onemocnění podléhající hlášení; existovaly snahy o zákaz plivání na veřejných místech a infikovaní chudí lidé byli nuceni ke vstupu do sanatorií, která připomínala vězení; sanatoria pro střední a vyšší třídy poskytovala nepřetržitou lékařskou pomoc. I v nejlepších sanatoriích umíralo 50 % nemocných do pěti let po vstupu (údaj z roku 1916).V Evropě úmrtí v následku tuberkulózy klesla z 500/100 000 obyvatel v roce 1850 na 50/100 000 obyvatel v roce 1950. Zlepšování zdravotnictví zapříčinilo úbytek tuberkulózy ještě před příchodem antibiotik. Tuberkulóza zůstala tak závažným onemocněním, že když byl v roce 1913 ve Spojeném království založen Medical Research Council, jeho počátečním zaměřením byl výzkum tuberkulózy.Účinná léčba tuberkulózy přišla až s vývojem streptomycinu. Ten 19. října 1943 poprvé izoloval Albert Schatz, student Selmana Abrahama Waksmana na Rutgers University. Waksman poté v roce 1952 za objev získal Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Do té doby byly jediným způsobem léčby sanatoria a chirurgické zákroky, jako např. bronchoskopie nebo iatrogenní pneumotorax. Chirurgické zákroky se ale ukázaly neefektivními. Do procesu léčby byly znovu zahrnuty až s příchodem multirezistentní tuberkulózy. Při její léčbě se chirurgicky odstraňují infikované tkáně a snižuje se tak počet bakterií v plicích a zbývající bakterie jsou více vystaveny lékům kolujícím v krevním oběhu. Předpokládá se tedy, že se tím zvyšuje účinnost chemoterapie.Naděje na úplné vymýcení tuberkulózy byla napadena příchodem rezistentních typů v 80. letech 20. století. Např. ve Spojeném království se počet případů snížil ze 117 000 v roce 1913 na zhruba 5 000 v roce 1987, ale pak zase vzrostl na 6300 v roce 2000 a 7600 v roce 2005.Návrat tuberkulózy vyústil v oznámení Světové zdravotnické organizace (WHO) v roce 1993 o nouzovém stavu ohrožení tímto onemocněním. Odhaduje se, že každým rokem celosvětově přibývá půl milionu nových případů onemocnění multirezistentní tuberkulózou (MDR-TB). V roce 2010 byl po dvaceti letech objeven nový druh bakterie řadící se do Mycobacterium tuberculosis komplexu, M. mungi. == Původce == Hlavním původcem tuberkulózy, Mycobacterium tuberculosis (MTB), je malá aerobní tyčinkovitá bakterie. Vysoký obsah lipidů způsobuje mnoho z jejích výjimečných vlastností. Dělí se každých 16–20 hodin, což je v porovnání s ostatními bakteriemi, které se většinou dělí za méně než hodinu, extrémně pomalé. Protože MTB má buněčnou stěnu, ale ne dvojici vnější a vnitřní plazmatické membrány, je klasifikována jako grampozitivní bakterie. Během Gramova barvení se ale kvůli vysokému obsahu lipidů v buněčné stěně barví buď velmi málo nebo vůbec. MTB je schopna odolat slabé dezinfekci a dokáže přežít několik týdnů v suchém stavu. V přírodě může růst pouze v buňkách hostitele, ale lze ji pěstovat in vitro. Pomocí barvících mikrobiologických metod lze M. tuberculosis detekovat ve sputu. Nejčastěji používanou metodou je Ziehl-Neelsenovo barvení, při kterém se M. tuberculosis zbarví červeně. K vizualizaci MTB lze využít i směs auramin-rhodamin a fluorescenční mikroskopii. Do komplexu M. tuberculosis, což je skupina geneticky blízkých mykobakterií, které způsobují tuberkulózu, patří ještě M. bovis, M. africanum, M. canetti a M. microti. M. africanum není hojně rozšířená, ale v některých částech Afriky patří mezi důležité původce tuberkulózy. M. bovis byla v minulosti běžnou příčinou tuberkulózy lidí, ale zavedením metody pasterizace mléka se infekce tímto druhem téměř eliminovala. M. canetti je výjimečná a vyskytuje se téměř výhradně v Africe, i když bylo zaznamenáno několik případů výskytu této bakterie u afrických emigrantů. M. microti je nejčastěji pozorována u lidí s poškozenou imunitou, i když je možné, že prevalence tohoto patogenu byla podceněna.Dalšími známými zástupci z rodu Mycobacterium jsou M. leprae, komplex Mycobacterium avium a M. kansasii. Poslední dvě zmíněné patří do skupiny netuberkulózních mykobakterií (NTM), které sice nezpůsobují tuberkulózu ani lepru, ale způsobují plicní onemocnění podobná tuberkulóze. == Epidemiologie == Bakterií M. tuberculosis je nakažena zhruba třetina světové populace a zhruba každou sekundu je infikován nový člověk. Ne všechny tyto nákazy ale způsobují tuberkulózu a některé jsou asymptomatické. Předpokládá se, že v roce 2007 bylo na světě zhruba 13,7 milionů lidí s aktivní formou tuberkulózy, z toho 9,3 milionů bylo nových případů. Ve stejném roce na tuberkulózu zemřelo 1,8 milionu lidí. Roční incidence se pohybovala mezi 363 případy na 100 000 lidí v Africe a 32 případy na 100 000 lidí v Americe. Tuberkulóza způsobuje z infekčních onemocnění nejvíce úmrtí žen v reproduktivním věku a je jednou z hlavním příčin úmrtí u lidí s HIV/AIDS.Zvyšování počtu nákaz virem HIV a zanedbávání programů na kontrolu tuberkulózy vedly k nové vlně tohoto onemocnění. Přispěl k tomu i nástup rezistentních typů tuberkulózy, kdy mezi lety 2000 a 2004 bylo 20 % případů rezistentních proti prvořadým antibiotikům a 2 % i proti druhořadým. Rychlost výskytu nových onemocnění tuberkulózou se velmi liší, a to i u sousedních států, nejspíše kvůli rozdílům ve zdravotních systémech.V roce 2007 bylo státem s největší incidencí Svazijsko s 1200 případy na 100 000 lidí. Indie měla nejvíce nově nahlášených případů – 2 miliony. Ve vyspělých zemích je tuberkulóza méně častá. Ve Spojeném království v roce 2007 činil národní průměr 15 nových případů na 100 000 lidí a největší míra incidence v západní Evropě byla 30/100 000 v Portugalsku a Španělsku. V Číně to pak bylo 98/100 000, v Brazílii 48/100 000 a ve Spojených státech 4/100 000. V Kanadě se tuberkulóza vyskytuje v některých venkovských oblastech. V České republice v roce 2007 činila incidence 9/100 000 s celkovým počtem 893 nakažených. Incidence tuberkulózy se mění s věkem. V Africe tuberkulóza postihuje převážně adolescenty a mladé lidi. Tam, kde se incidence relativně rychle prudce snížila, např. ve Spojených státech, postihuje spíše staré lidi nebo lidi se ztrátou imunity. === Rizikové faktory === Existuje několik známých faktorů, které zvyšují vnímavost na tuberkulózu: celosvětově nejvýznamnějším je HIV. Koinfekce virem HIV je problémem hlavně v subsaharské Africe, kde je nákaza tímto virem velmi častá. Kouření 20 a více cigaret denně zvyšuje riziko nákazy tuberkulózou dvakrát až čtyřikrát.Na velikost rizika může mít vliv i strava. Např. mezi indickými imigranty v Londýně mají vegetariánští hinduisté zhruba 8,5krát větší šanci na rozvoj tuberkulózy než muslimové, kteří denně jedí maso a ryby. I když to není důkaz příčinné souvislosti, může být toto zvýšené riziko způsobeno nedostatkem stopových prvků: nejspíše železa, vitamínu B12 nebo vitamínu D. Další výzkumy poskytly více důkazů o spojitosti nedostatku vitamínu D se zvýšeným rizikem onemocnění tuberkulózou. V některých rozvojových zemích způsobuje velký nárůst rizika rozvoje aktivní tuberkulózy malnutrice, která poškozuje imunitní systém. Spolu s přelidněním může být malnutrice jednou z hlavních příčin silné spojitosti mezi tuberkulózou a chudobou.Lidé se silikózou mají zhruba 30krát větší šanci získat tuberkulózu. Částice oxidu křemičitého dráždí dýchací soustavu a způsobují imunogenní reakce jako např. fagocytózu, které zase způsobují zanesení mízních cév. Právě zhoršení funkce makrofágů způsobené částicemi oxidu křemičitého zvyšuje riziko rozvoje tuberkulózy. Lidé s chronickým selháním ledvin a hemodialýzou mají také zvýšené riziko rozvoje tuberkulózy.Lidé s cukrovkou mají dvakrát až čtyřikrát větší riziko rozvoje aktivní tuberkulózy než lidé bez tohoto onemocnění, a toto riziko je vyšší u lidí s diabetes mellitus I. typu. Mezi další klinické stavy, které jsou spojovány s aktivní tuberkulózou, patří např. gastrektomie, transplantace ledvin a srdce, karcinom hlavy a krku a další nádory (např. karcinom plic, lymfomy nebo leukemie).Se zvýšeným rizikem rozvoje tuberkulózy je také spojena nízká váha. Index tělesné hmotnosti (BMI) menší než 18,5 zvyšuje riziko 2krát až 3krát. Zvýšení tělesné hmotnosti riziko snižuje. Lidé s diabetes mellitus mají zvýšené riziko rozvoje tuberkulózy a hůře reagují na léčbu, což může být způsobeno zhoršeným vstřebáváním léků. Není to tak, že by diabetici měli zvýšené riziko zisku latentního stádia tuberkulózy, ale spíše je u nich vyšší pravděpodobnost přechodu z latentního do aktivního stádia.Mezi další faktory zvyšující riziko rozvoje tuberkulózy patří např. sdílení injekcí uživateli drog; dlouhodobá kortikosteroidní . nebo jiná imunosupresivní terapie; selhání imunity (30–40 % lidí s AIDS má také tuberkulózu); Hodgkinova nemoc; střevní bypass; chronická porucha vstřebávání; nedostatek vitamínu D; malnutrice; a alkoholismus.Výzkum dvojčat ve čtyřicátých letech 20. století naznačil, že vnímavost na tuberkulózu je dědičná. Jestliže jedno z dvojčat získalo tuberkulózu, druhé mělo vyšší pravděpodobnost získat toto onemocnění, pokud byla dvojčata jednovaječná. Tato zjištění byla potvrzena novějšími výzkumy v Jihoafrické republice. S vnímavostí na tuberkulózu je spojen polymorfismus genu IL12B.Některé léky, např. léky proti revmatoidní artritidě, které blokují funkci bílkoviny TNF-α (cytokinu vyvolávajícího záněty), zvyšují riziko aktivace latentní infekce kvůli důležitosti tohoto cytokinu při imunitní obraně proti tuberkulóze. == Patogeneze == Když lidé s aktivní plicní tuberkulózou vykašlávají, kýchají, mluví nebo plivají, vylučují nakažlivé kapičky aerosolu o velikosti 0,5–5 μ v průměru. Jedním kýchnutím mohou vyloučit až 40 000 kapiček. Každá z těchto kapiček může přenést tuberkulózu, protože infekční dávka tohoto onemocnění je velmi malá a infekci může způsobit i vdechnutí méně než deseti bakterií.Míra infekčnosti u lidí s dlouhodobým, častým a intenzivním kontaktem s tuberkulózou činí zhruba 22 %. Člověk s aktivní a neléčenou tuberkulózou průměrně nakazí 10–15 lidí za rok. Dalšími rizikovými skupinami lidí jsou uživatelé drog injekčními stříkačkami, obyvatelé hojně obydlených oblastí, chudé vrstvy, vysokorizikové rasové nebo etnické menšiny, lidé se ztrátou imunity, uživatelé imunosupresivních léků a zdravotní pracovníci pracující s těmito rizikovými skupinami.Přenášet onemocnění mohou pouze lidé s aktivní – nelatentní – formou tuberkulózy. Pravděpodobnost přenosu z osoby na osobu závisí na počtu infikovaných kapiček vyloučených nakaženým člověkem, efektivitě ventilace, době vystavení a virulenci konkrétní varianty M. tuberculosis.Řetězec přenosu lze přerušit izolací lidí nakažených aktivní formou tuberkulózy a zahájením protituberkulózní terapie. Po dvou týdnech léčení většinou lidé nakažení nerezistentním typem aktivní tuberkulózy přestávají být nakažlivými. Po nakažení člověka trvá tři až čtyři týdny, než se onemocnění může přenést na další lidi.Zhruba 90 % lidí nakažených bakterií Mycobacterium tuberculosis má asymptomatickou, latentní tuberkulózu. U aktivní formy platí, že bez léčby je smrtelná z více než 50 %.Infekce začíná, když mykobakterie dosáhnou plicních sklípků, kde vniknou do endozomů alveolárních makrofágů a rozmnoží se. Hlavní místo infekce v plicích se nazývá Ghonův komplex, který se většinou nachází ve vrchní části spodního laloku nebo ve spodní části vrchního laloku. Bakterie pohltí dendritické buňky, které bakteriím znemožní replikaci, ale roznesou je do mízních uzlin. Dále jsou bakterie roznášeny přes krevní oběh do dalších tkání a orgánů a mohou vznikat druhotná poškození v plicích, okrajových mízních uzlinách, ledvinách, mozku a kostech. Tuberkulóza může poškodit jakékoli části těla, ale jen výjimečně poškodí srdce, příčně pruhované svaly, slinivku břišní nebo štítnou žlázu.Tuberkulóza je zařazována mezi granulomatózní záněty. Mezi buňky, které granulomy vytvářejí, patří makrofágy, T-lymfocyty, B-lymfocyty a fibroblasty. Granulom zabraňuje šíření mykobakterií a poskytuje místo, kde se buňky imunitního systému snaží onemocnění zastavit. Bakterie v granulomu mohou přejít do nečinného stádia a to pak vyústí v latentní formu tuberkulózy. Tuberkulózní granulomy také vytvářejí mrtvé buňky (nekróza) ve středu nádoru. Tyto mrtvé buňky vzhledem připomínají sýr a této nekróze se proto říká kaseózní nekróza.Jestliže bakterie tuberkulózy vniknou do krevního oběhu z místa poškozené tkáně, šíří se tělem a zanechávají po sobě mnoho ložisek infekce, která vypadají jako malé bílé nádory. Tato rozšířená forma tuberkulózy je nejčastější u dětí a u starších lidí a nazývá se miliární tuberkulóza. Lidé s touto tuberkulózou bez léčby umírají téměř ve 100 % případů, s léčbou se pak míra fatality snižuje zhruba na 10 %.V mnoha případech se infekce rozšiřuje a zase ubývá. Poškození tkání a nekrózu vyvažují hojení a fibróza. Nakažené tkáně jsou nahrazeny jizvami a dutiny jsou zaplněny bílým nekrotickým materiálem. Během aktivní formy tuberkulózy lze obsah některých těchto dutin vykašlat. Vykašlaný materiál obsahuje žijící bakterie, takže může přenášet infekci. Léčba vhodnými antibiotiky bakterie usmrcuje a umožňuje hojení. Po léčbě jsou nakažené oblasti nahrazeny zjizvenými tkáněmi.Neléčená tuberkulóza může způsobit lobární pneumonii. == Klinické příznaky a symptomy == Poté, co onemocnění přejde do aktivního stadia, v 75 % případů zahrnuje infekci plic (plicní tuberkulóza). Mezi symptomy patří bolest hrudi, vykašlávání krve a kašel trvající déle než tři týdny, horečka, třesavka, noční pocení, ztráta chuti k jídlu, ztráta tělesné hmotnosti, pobledlost a únava.Ve zbylých 25 % případů se infekce přesune z plic a způsobuje jiné formy tuberkulózy, kterým se hromadně říká mimoplicní tuberkulóza. To častěji probíhá u lidí s potlačenou imunitou a u malých dětí. Při tuberkulóze mízních uzlin (krtice) uzliny natékají a později z nich může začít vytékat tekutina. Tuberkulóza kostí a kloubů způsobuje bolest a oslabení kostí, které jsou pak náchylnější na zlomeniny. Může postihovat prakticky všechny kosti, např. obratle (Pottova nemoc) nebo čelistní kosti – z nich nejčastěji lícní kost, do které se šíří hematogenně (přenos krevní cestou) nebo per continuitatem (přestupem skrz tkáně), a projevy jsou charakteristické vznikem píštělí a vtažených jizev. Symptomy tuberkulózy trávicí soustavy jsou bolest břicha, průjem a krvácení z řitního otvoru. Urogenitální tuberkulóza způsobuje např. bolest při močení a krvavou moč a tuberkulóza centrální nervové soustavy způsobuje mimo jiné bolest hlavy, zamlžené vidění a záchvaty. Dále existuje např. tuberkulóza kůže (lupus vulgaris nebo tuberculosis verrucosa cutis) způsobující pupínky, bradavice, puchýře nebo vředy nebo tuberkulóza osrdečníku způsobující těžkosti při dýchání a bolest hrudi. Obzvláště nebezpečnou formou tuberkulózy je miliární tuberkulóza, která napadá několik míst zároveň. Mimoplicní a plicní tuberkulóza mohou probíhat současně. == Diagnostika == Rozhodujícím diagnostickým kritériem je průkaz tuberkulózních bacilů (Mycobacterium tuberculosis) v klinickém vzorku (např. ve sputu nebo hnisu), a to buď kultivačně nebo mikroskopicky. Když ho z nějakého důvodu nelze získat, je diagnóza možná pomocí zobrazování (např. rentgenu), tuberkulinového testu, histopatologie anebo pomocí Interferon Gamma Release Assay (IGRA), ale tyto metody jsou často neprůkazné.Celková diagnóza při podezření z tuberkulózy by měla obsahovat anamnézu, fyzické vyšetření, rentgen hrudi, mikrobiologický vzorek (např. sputum) a buněčnou kulturu. Může obsahovat i tuberkulinový test a sérologický test. Hlavním problémem diagnózy je kultivace tohoto pomalurostoucího organismu v laboratoři, která může trvat 4–12 týdnů. Jako kultivační médium může sloužit krevní agar nebo Lowensteinovo-Jensenovo médium. V současné době bývá latentní forma infekce diagnostikována u neočkovaných lidí tuberkulinovým kožním testem, který způsobuje reakci na vzorek M. tuberculosis. Ti, kteří už proti tuberkulóze očkováni byli, na tento test reagují mnohem citlivěji. Tuberkulinový test má tu nevýhodu, že někdy může být negativním i za přítomnosti tuberkulózy, zvláště pokud má testovaný člověk komorbidní sarkoidózu, Hodgkinovu nemoc, malnutrici nebo dokonce aktivní formu tuberkulózy. Novější testy pomocí interferonů gama (Interferon Gamma Release Assay – IGRA) některé z těchto problémů překonaly. Testy IGRA jsou krevní testy in vitro a jsou přesnější než kožní testy. Dokáží odhalit uvolňování interferonu gama v reakci na mykobakteriální bílkoviny jako ESAT-6. Testy nejsou ovlivněny předchozím očkováním ani netuberkulózními mykobakteriemi, takže vracejí méně nesprávných pozitivních výsledků. Neexistují důkazy, že testy IGRA jsou citlivější než kožní testy.Některé nově vyvinuté testy jsou rychlejší a přesnější než výše zmíněné. Mezi ně patří i test pomocí polymerázové řetězové reakce, který slouží ke zjištění bakteriální DNA. Jeden z těchto testů vrací výsledek do 100 minut a v současné době je nabízen 116 rozvojovým zemím se slevou zajištěnou WHO a nadací Billa a Melindy Gatesových. == Prevence == K prevenci a kontrole tuberkulózy se přistupuje ve dvou úrovních. První spočívá v identifikaci osob s tuberkulózou a lidí, s kterými se stýkají, a jejich následná léčba. Druhou úrovní je očkování dětí. Není dostupná žádná vakcína, která by poskytovala spolehlivou ochranu pro dospělé osoby. V tropických oblastech ale jako částečná ochrana může fungovat vystavení netuberkulózním mykobakteriím.Světová zdravotnická organizace (WHO) vyhlásila v roce 1993 nouzový stav ohrožení tuberkulózou a Stop TBC Partnership vyvinulo Celosvětový plán pro zastavení tuberkulózy (Global Plan to Stop Tuberculosis), který měl za cíl zachránit 14 milionů životů mezi lety 2006 až 2015. === Vakcíny === Mnoho zemí využívá jako součást programu pro kontrolu tuberkulózy očkování bacilem Calmettovým-Guérinovým (BCG), a to hlavně pro kojence. BCG je jedna z nejčastěji využívaných vakcín současnosti, ve státech s národními programy vakcinace přesahuje míra zastoupení této vakcíny 80 %. Jedním ze států, který BCG ve velké míře neposkytuje, jsou Spojené státy, kde tuberkulóza není tak častým onemocněním. BCG byl první vakcínou proti tuberkulóze. Od roku 1905 na něm v Pasteurově ústavu pracovali Albert Calmette a Camille Guérin a první testy na lidech provedli v roce 1921. Úmrtí způsobená špatnými výrobními procesy ale vytvořila veřejný odpor k BCG a hromadné očkování tak bylo odloženo až na dobu po druhé světové válce. Meta-analýza několika studií ukázala, že účinnost vakcín BCG proti některým formám TBC u dětí jako je tuberkulózní meningitida a miliární tuberkulóza je vyšší než 80 %. Naproti tomu, účinnost BCG vakcín proti plicní formě TBC u dospívajících a dospělých se pohybuje od 0 do 80 %. Příčina tak velkého rozptylu hlášených účinností ochrany před plicní formou není známa, ale předpokládá se, že svoji roli hrají rozdíly mezi jednotlivými kmeny používanými při očkování, různá expozice sledovaných populací mykobaktériím v životním prostředí a genetické a výživové rozdíly jednotlivých populací.V současné době existuje celosvětově více případů tuberkulózy než kdykoli v historii. V Jihoafrické republice, státě s nejvyšší prevalencí tuberkulózy, je BCG očkováno každé dítě ve věku do tří let. BCG má slabší účinky v oblastech, kde je malá prevalence mykobakterií. V současnosti existují snahy o vývoj novějších vakcín na prevenci tuberkulózy. První rekombinantní vakcína proti tuberkulóze, Mtb72F, vešla v USA do fáze klinického testování v roce 2004. Výzkum z roku 2005 ukázal, že DNA vakcína proti tuberkulóze podávaná s obvyklou chemoterapií může u myší urychlit mizení bakterií a ochránit proti opětovné nákaze v budoucnosti. Další vakcína MVA85A je založena na geneticky modifikovaném viru vaccinia (který fungoval jako vakcína proti neštovicím). Pro vývoj nových vakcín se používá mnoho různých strategií. Některé z těchto vakcín lze podávat bez použití jehel, což je výhodné pro oblasti s častými případy AIDS.Je zajímavé, že stimulace imunitního systému vakcinací BCG zřejmě představuje faktor, který snižuje riziko vzniku maligního melanomu. Pfahlberg a kol. publikovali v roce 2002 studii designovanou jako retrospektivní analýza případů a kontrol, ve které zjistili, že odds ratio je po očkování 0,44. BCG kmeny se testují jako prostředek ke stimulaci buněčné odpovědi imunitního systému při terapii řady nádorů, v některých případech se dostalo užití této formy imunoterapie i do klinické praxe. == Léčba == Léčba tuberkulózy spočívá v podávání antibiotik (antituberkulotik), které usmrcují bakterie. Kvůli neobvyklé struktuře a chemickému složení buněčné stěny mykobakterií, které snižují účinnost antibiotik, je ale léčba obtížná. V současné době jsou za nejúčinnější považovány plně kontrolované krátkodobé režimy (DOTS – Directly Observed Treatment Short-Course). Používají se 4 kategorie léčby, a to podle lokalizace, rozsahu onemocnění a bakteriologického nálezu. První kategorii tvoří nová bakteriologicky ověřená onemocnění a klinicky závažné formy plicní a mimoplicní tuberkulózy, druhou recidivy, léčebné neúspěchy a přerušené léčby, třetí méně závažné formy neověřené plicní a mimoplicní tuberkulózy, a čtvrtou tvoří ostatní případy, tedy lidé, kteří jsou bakteriologicky pozitivní i po úspěšném dokončení léčby. Na léčbu každé kategorie se používá jiný léčebný režim. Dvěma nejpoužívanějšími antibiotiky jsou isoniazid a rifampicin. Na rozdíl od většiny ostatních bakteriálních infekcí vyžaduje tuberkulóza mnohem delší dobu léčby (mezi 6 a 24 měsíci). Příčinou je pomalé dělení a vysoká koncentrace lipidů snižujících prostupnost buněčné stěny. Před začátkem léčby je vhodné stanovit citlivost mykobakteriálního kmene k základním antituberkulotikům (izoniazid, streptomycin, rifampicin, etambutol a pyrazinamid). Léčebný režim je obvykle rozdělen na dvě fáze: iniciační (běžně 2 měsíce a za hospitalizace) a pokračovací (většinou ambulantní), která následuje bezprostředně poté. K léčbě latentní tuberkulózy většinou postačí používat jeden typ antibiotik, ale aktivní formu je vhodnější léčit kombinací různých druhů antibiotik, aby se u bakterie nevyvinula antibiotická rezistence. Léčba lidí s latentní tuberkulózou probíhá kvůli prevenci přechodu do aktivního stádia. === Antibiotická rezistence === Existují dva druhy rezistentní tuberkulózy. Primární rezistence vzniká nakažením rezistentním typem tuberkulózy. Sekundární (získaná) rezistence vzniká při nevhodné léčbě nerezistentní tuberkulózy, např. při požívání nekvalitních léků nebo porušování předepsaného režimu dávkování. To totiž umožňuje evolučně řízený zisk rezistence. Rezistentní tuberkulóza je problémem mnoha rozvojových zemí, protože její léčba trvá déle a vyžaduje dražší léky. Multirezistentní tuberkulóza (MDR-TB) je rezistentní proti dvěma nejúčinnějším prvořadým lékům: rifampicinu a isoniazidu. Extenzivně rezistentní tuberkulóza (XDR-TB) je navíc rezistentní proti jakémukoli fluorochinolonu a minimálně jednomu ze tří druhořadých antibiotik (kanamicin, kapreomycin, amikacin). Celkem asi 4 % případů tuberkulózy je multirezistentních, ale v některých oblastech, např. v zemích bývalého Východního bloku, se takové případy vyskytují až 6× častěji. Příčinou je upadající kvalita léčby (pacienti jsou léčeni pouze jedním nebo dvěma léky). Asi 5 % případů multirezistentní tuberkulózy je extenzivně rezistentní. Úspěšnost léčby tohoto typu je pouze 30 %. == Prognóza == Přechod od nákazy tuberkulózou k onemocnění nastává, když mykobakterie překonají imunitní systém a začnou se rozmnožovat. Při primární tuberkulóze – která tvoří 1–5 % případů – se tak stává krátce po nakažení. Ve většině případů se ale vyvine latentní tuberkulóza, která nemá žádné symptomy. Latentní tuberkulóza pak přejde v aktivní formu ve 2–23 % případů, a to často několik let po nákaze. Riziko přechodu do aktivní formy se zvyšuje s imunosupresí, která může být způsobena např. infekcí HIV. == Tuberkulóza u zvířat == Tuberkulózu skotu (bovinní tuberkulózu) způsobuje Mycobacterium bovis. Ve vyspělých zemích byla z větší části potlačena (např. Česká republika dokončila eradikaci v roce 1968), ale v přírodnímu rezervoáru (kterým jsou např. possumové na Novém Zélandu, jezevci ve Spojeném království nebo bizoni v Kanadě) je v přírodě eradikace obtížná. Například incidence bovinní tuberkulózy ve Velké Británii v posledních letech stále roste i přes probíhající intenzivní eradikaci. Krom šíření nemoci jezevci je jedním z možných vysvětlení i infekce skotu motolicí jaterní (Fasciola hepatica). Souvislost je dána tím, že infekce motolicí jaterní u testovaného zvířete může způsobit falešně negativní výsledek při tuberkulinovém testu. Motoličnatost takto může maskovat tuberkulózu při diagnostice. V rozvojových zemích je bovinní tuberkulóza stále běžným onemocněním. Po nakažení trvá většinou několik měsíců, než se bovinní tuberkulóza začne projevovat. Mezi symptomy patří např. vyhublost, horečka, slabost a nechuť k jídlu.Původcem ptačí tuberkulózy je M. avium subsp. avium. U prasat způsobuje tuberkulózu M. avium subsp. hominissuis. Zdrojem prasečí tuberkulózy je nejčastěji kontaminované vnější prostředí a volně žijící ptáci.Paratuberkulózu způsobuje M. avium subsp. paratuberculosis. Paratuberkulóza patří k běžným onemocněním v zemích západní Evropy, v USA a v Kanadě a od devadesátých let 20. století se začala objevovat i v Česku. Inkubační doba paratuberkulózy je mezi 6 měsíci a 15 lety. Hlavním příznakem je chronické hubnutí, u 10 až 20 % zvířat se objevuje průjem nazelenalé barvy a vodnaté konzistence. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tuberculosis na anglické Wikipedii. === Související články === Abreografie Kalmetizace Ptačí tuberkulóza Tuberkulin === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu tuberkulóza ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo tuberkulóza ve WikislovníkuČeskyOčkování proti tuberkulóze na Vakciny.net Kubín M.: Tuberkulóza – prevence a léčba. na Zdrav.cz Světu hrozí nová forma tuberkulózy Potrepčiaková S., Skřičková, J.: Tuberkulóza. Practicus 2008; 4: 24-29 Bártů V.: Tuberkulóza – infekční choroba v 21. století. Med. Pro Praxi 2008; 5(6): 245-248 Tuberkulóza dospělých na webu České pneumologické a ftizeologické společnosti při České lékařské společnosti Jana Evangelisty PurkyněAnglickyStop TB Partnership CDC – Tuberculosis HPA – Tuberculosis The Tuberculosis Coalition for Technical Assistance Tuberculosis na MedicineNet.com Tuberculosis 2007 – A Medical Textbook | ABBREVIATION | ABBREVIATION |
005143 | ... Není znám jediný kvazisatelit kolem jiné planety než je Země a Venuše. Umělé Na začátku roku 1989 se sovětská sonda Fobos 2 stala kvazisatelitem Phobosu, měsíce Marsu, s průměrnou poloosou dráhy 100 km od Phobosu. Vzhledem k výpočtům mohla sonda na této dráze vydržet měsíce, ale kvůli poruše kontrolního systému bylo se sondou ztraceno spojení. měsíc (satelit) asteroidní měsíc doba oběhu dráhová rezonance V tomto článku byl použit překlad textu z článku Quasi-satellite na anglické Wikipedii. Quasi-satellite Information Page Earth's New Travelling Companion: Quasi-Satellite Discovered Astronomy.com: A new "moon" for Earth Discovery of the first quasi-satellite of Venus – University of Turku news release (August 17, 2004) | Quazi-satelitem kterého měsíce se stala sonda Fobos 2? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kvazisatelit | [
"Phobosu"
] | 81 | 217 | Na začátku roku 1989 se sovětská sonda Fobos 2 stala kvazisatelitem Phobosu, měsíce Marsu, s průměrnou poloosou dráhy 100 km od Phobosu. | [
{
"start": 149,
"end": 156,
"text": "Phobosu"
},
{
"start": 209,
"end": 216,
"text": "Phobosu"
}
] | Kvazisatelit (anglicky: Quasi-satellite, též "Quasi-satelit", "téměř-satelit", či "téměř-družice") je objekt s 1:1 dráhovou rezonancí, přičemž zůstává blízko planety po dobu několika oběhů kolem Slunce. Kvazisatelitu trvá jedna cesta kolem Slunce stejně jako planetě, ale jeho dráha má rozdílnou excentricitu (obvykle větší), jak je ukázáno na obrázku vpravo. Při pohledu z planety se dráha objektu jeví jako podlouhlá retrográdní smyčka okolo planety. Na rozdíl od "plnohodnotných" satelitů, dráhy kvazisatelitů leží mimo Hillovu sféru, a jsou nestabilní. Během času mají sklon vyvinout se do jiných typů resonantního pohybu, kde už nemusí zůstat v sousedství planety, ale mohou se s časem vrátit na původní či podobnou dráhu jako kvazisatelit atd. Jiné typy dráhy se 1:1 rezonancí s planetou obsahují podkovové a pulčí dráhy kolem libračních center, ale objekty na těchto drahách nezůstávají blízko zeměpisné délky planety mnoho orbitů okolo Slunce. Objekty s podkovovou dráhou jsou známy pro občasnou změnu dráhy na relativně krátkou kvazisatelitní, a jsou s nimi občas zaměňovány. Příkladem takového objektu je 2002 AA29 Země Země má v současné době devět známých kvazisatelitů: 3753 Cruithne 2002 AA29 2003 YN107 2004 GU9 (164207) 2006 FV35 2010 SO16 2013 LX28 2015 SO2 2016 HO3 Tyto objekty si drží svoji kvazisatelitní dráhu po dobu desítek až stovek let. Venuše I Venuše má svůj kvazisatelit, 2002 VE68. Tento asteroid kříží i dráhy Země a Merkuru; zdá se, že je souputníkem Venuše jen posledních 7000 let, a jeho osudem je opuštění své kvazisatelitní dráhy přibližně za 500 let. Ostatní planety Na základě simulací se předpokládá, že Uran a Neptun mohou mít kvazisatelity po dobu existence Sluneční soustavy (cca 4,5 mld. let), kolem Jupiteru může mít objekt kvazisatelitní dráhu po dobu 10 milionů let, a kolem Saturnu pouhých 100 000 let. Není znám jediný kvazisatelit kolem jiné planety než je Země a Venuše. Umělé Na začátku roku 1989 se sovětská sonda Fobos 2 stala kvazisatelitem Phobosu, měsíce Marsu, s průměrnou poloosou dráhy 100 km od Phobosu. Vzhledem k výpočtům mohla sonda na této dráze vydržet měsíce, ale kvůli poruše kontrolního systému bylo se sondou ztraceno spojení. měsíc (satelit) asteroidní měsíc doba oběhu dráhová rezonance V tomto článku byl použit překlad textu z článku Quasi-satellite na anglické Wikipedii. Quasi-satellite Information Page Earth's New Travelling Companion: Quasi-Satellite Discovered Astronomy.com: A new "moon" for Earth Discovery of the first quasi-satellite of Venus – University of Turku news release (August 17, 2004) | ENTITY | ENTITY |
008048 | Curych (německy Zürich) je největší město Švýcarska a hlavní město stejnojmenného kantonu. Leží v předhůří Alp u severního konce Curyšského jezera, na obou březích řeky Limmat, která zde z jezera vytéká. Je obklopeno lesnatými kopci, nejvyšší z nich Uetliberg dosahuje výšky 869 m n. m. Město se dělí na 12 okresů (Bezirk) a v roce 2014 zde žilo přes 404 783 obyvatel, v celé aglomeraci přes 1,1 milionu obyvatel. Místo bylo osídleno už v neolitu, město Turicum založili Římané. Ve středověku bylo svobodným říšským městem, od roku 1351 členem Švýcarské konfederace. Roku 1519 zde vznikla švýcarská reformace Ulricha Zwingliho. Curych je bankovní středisko světového významu a jedno z nejbohatších měst na světě. Je to dopravní uzel celoevropského významu v letecké, železniční i dálniční dopravě.... | Kterému státu náleží město Curych? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Curych | [
"Švýcarska"
] | 0 | 90 | Curych (německy Zürich) je největší město Švýcarska a hlavní město stejnojmenného kantonu. | [
{
"start": 42,
"end": 51,
"text": "Švýcarska"
}
] | Curych (německy Zürich) je největší město Švýcarska a hlavní město stejnojmenného kantonu. Leží v předhůří Alp u severního konce Curyšského jezera, na obou březích řeky Limmat, která zde z jezera vytéká. Je obklopeno lesnatými kopci, nejvyšší z nich Uetliberg dosahuje výšky 869 m n. m. Město se dělí na 12 okresů (Bezirk) a v roce 2014 zde žilo přes 404 783 obyvatel, v celé aglomeraci přes 1,1 milionu obyvatel. Místo bylo osídleno už v neolitu, město Turicum založili Římané. Ve středověku bylo svobodným říšským městem, od roku 1351 členem Švýcarské konfederace. Roku 1519 zde vznikla švýcarská reformace Ulricha Zwingliho. Curych je bankovní středisko světového významu a jedno z nejbohatších měst na světě. Je to dopravní uzel celoevropského významu v letecké, železniční i dálniční dopravě. Patří k hospodářským a kulturním centrům země a podle různých průzkumů mezi nejdražší města, ale také s nejvyšší kvalitou života na světě, na rozdíl od dalších švýcarských měst, zde žije poměrně velký počet cizinců. V úrodném místě hustého neolitického osídlení se usadili Helvétové. Kamenné město založili Římané roku 15 př. n. l., měli zda celní stanici a město nazvali Turicum. V 5. století je osídlili germánští Alamani, ze severovýchodu sem pronikali křesťanští misionáři. Roku 835 se poprvé připomíná hrad, založený na místě římské pevnosti císařem Ludvíkem Němcem, který zde roku 853 založil první ženský benediktinský klášter, později nazývaný Fraumünster. Od roku 1218 byl Curych císařským městem pod vládou abatyše zmíněného kláštera. Brzy nato si město o rozloze 38 hektarů vybudovalo hradby, z nichž se dochovaly dvě brány. Počátkem 14. století zde vznikl Kodex Manesse, jeden z nejkrásnějších iluminovaných rukopisů kurtoazní kultury a hlavní pramen středověké německé poezie a heraldiky. Feudální vládu abatyše nahradila roku 1336 cechovní samospráva (Zunftordnung) a roku 1351 se měšťané přísahou připojili jako pátý člen Švýcarské konfederace (Confederatio helvetica, německy Eidgenossenschaft), jímž Curych zůstal až do roku 1798. Roku 1520 se stal hlavním kazatelem v kostele sv. Petra Ulrich Zwingli, který zahájil švýcarskou reformaci a roku 1531 zde vyšel jeho překlad Bible (Zürcher Bibel). Z konfliktů se sousedními katolickými kantony vznikly Kappelské války. Roku 1624 si Curych vybudoval nákladné opevnění a vymáhání daní vyvolalo selské vzpoury, které město tvrdě potlačilo. Roku 1648 se prohlásil patricijskou republikou. Helvetská revoluce roku 1798 pozvala do země francouzské republikánské vojsko, které zemi bez boje obsadilo. Republika pod francouzskou patronací sice brzy padla, zrušila však feudální vládu města nad kantonem a připravila půdu pro moderní uspořádání. Curyšská smlouva 1859 ukončila spor mezi Francií, Rakouskem a Itálií a uznala samostatnost Švýcarska. Roku 1847 byla otevřena první švýcarská železnice Curych – Baden. Roku 1867 byla založena hlavní třída současného města Bahnhofstrasse, vedoucí od Hlavního nádraží k jezeru. Roku 1871 byla otevřena budova Hlavního nádraží a roku 1877 curyšská burza. V letech 1848 a 1874 přijal Curych švýcarskou ústavu, postupně zbořil hradby a stal se cílem velké imigrace z okolí. Přistěhovalci se však obtížně domáhali občanských práv a teprve od roku 1875 začalo platit, že po deseti letech pobytu se člověk stává občanem. Roku 1893 byly k městu přičleněny okolní obce, kde vznikal průmysl. Výkonnou moc drží devítičlenná městská rada (Stadtrat), zákonodárnou moc 125členný parlament (Gemeinderat), obojí přímo volené na čtyři roky. Městskou radu tvoří profesionální politici, každý z nich vede jeden odbor radnice a představený výkonného odboru působí jako primátor. Současnou koalici sociálních demokratů, liberálů a zelených vede Corine Mauch (SD). Parlament se schází jednou týdně a členové jsou placeni za účast na zasedáních. Městskou radnici užívají i volené orgány kantonu. Veřejná městská doprava je v Curychu velmi populární a převažuje nad automobilovou. Tvoří ji jednotná síť předměstských železnic (S-Bahn). 13 linek tramvají, 18 autobusů a 6 trolejbusů. Frekvence spojů na některých linkách dosahuje až 10 spojů za hodinu. Od roku 2008 spojuje tramvaj letiště s městem. Síť doplňují lodní spoje po jezeře i řece a několik lanovek do okolních kopců. Letiště Zürich v obci Kloten, asi 13 km severně od města, je s více než 24 miliony cestujících za rok na 15. místě v Evropě a má přímé spojení se všemi kontinenty. Letiště intenzivně využívají společnosti Swiss (Swiss International Air Lines a Swiss European Air Lines), Alitalia a Lufthansa (nazývá ho třetím hubem) a letiště je domovským letištěm společností Belair, Edelweiss Air a Helvetic Airways i základnou záchranné letecké služby. Hlavní nádraží s více než 2900 vlakových pohybů a 350-500 tisíci pasažéry denně patří mezi nejrušnější na světě a město má dalších 16 nádraží a 10 zastávek. Železnici provozují Švýcarské železnice (SBB), hlavní nádraží má však i přímé dálkové spojení vlaky TGV do Francie a ICE do Německa. Spojení s Českou republikou je udržováno prostřednictvím nočního spojení . Vtěsném okolí města jsou dálnice A 1 (Bern, Ženeva a St. Gallen), A 3 (Basilej a Sargans) a A 4 (Schaffhausen). Dálnice v okolí města jsou ovšem přeplněné a pozvolna se buduje obchvat kolem Curychu. Řeka Limmat protéká starým centrem a dělí je na dvě části. Jsou zde pozůstatky bývalého opevnění a vodní příkop Schanzengraben. Na západním okraji centra teče řeka Sihl. Na pravém břehu Limmatu leží Niederdorf, živější část města s mnoha restauracemi, kiny a hudebními kluby. Živá je také 4. čtvrť kolem Langstrasse, s různými národnostmi a jejich kulturami, včetně prostituce. Altstadt (Staré město) s cechovními domy leží po obou stranách Limmatu. Na návrší Lindenhof je nejstarší doloženě osídlení nad Limmatem, od 18. století s parkovou úpravou na zbytcích románského hradu s památníkem, připomínajícím obranu Curychu ženami. Západně od Lindenhofu probíhá luxusní Bahnhofstrasse, sídlo bank a obchodní třída, vedoucí od hlavního nádraží k jezeru. Většina kostelů je protestantská. Grossmünster je trojlodní románská bazilika z let 1100 až 1220, založená na raně křesťanských základech s relikviemi svaých Felixe a Reguly. Původně to byl klášterní kostel řádu augustiniánů -kanovníků. Vyniká dvěma pozdně gotickými věžemi v západním průčelí, kupole byla přistavěna roku 1787. Ve výklenku na fasádě 2. patra je umístěna kopie sochy trůnícího císaře Karla Velikého, který měl podle legendy chrám založit, když sem při lovu pronásledoval jelena a padl zde jeho kůň. Při vyhlášení reformace roku 1519 si Uldrich Zwingli tento kostel vybral za své sídlo, dal odstranit hlavní oltář i s obrazem. Až do své smrti bydlel v přilehlém domě v Kirchenstrasse 13. Ze 14.století se v chóru dochovaly gotické nástěnné malby popravených svatých Felixe a Reguly, držících své uťaté hlavy v rukou, další fragmenty maleb zdobí stěny halové krypty. Rokem 1586 je datována křtitelnice. Románská křížová chodba byla roku 1851 zásadně dostavěna. Fraumünster, trojlodní gotická bazilika s jednou věží v západním průčelí, původně klášterní kostel benediktinek, písemně doložený roku 853 jako fundace císaře Ludvíka Němce. Prvními abatyšemi byly jeho dcery Hildegarda (do roku 856) a Bertha (do roku 877). Klášter měl různá privilegia a do 13.století mj. mincovní právo. Na jižní straně od kostela se dochovaly zbytky gotické křížové chodby. Významné jsou varhany na empoře, s 5793 píšťalami jsou největší v celém kantonu. Od roku 1970 zdobí závěr kostela barevná okna: tři podle návrhu Marca Chagalla a dvě podle Alberta Giacomettiho. Klášterní budovy byly strženy v 19. století, na náměstí Münsterplatz u kostela je v chodníku zasazena pamětní deska, kterou uprchlíci (exulanti) z Československa děkují za nový domov po sovětské okupaci 21. srpna 1968. Kostel sv. Petra (Peterskirche), první farní kostel města, založený za vlády císaře Karla Velikého kolem roku 800, písemně zmiňovaný k roku 857, gotický chór se dochoval z gotické etapy stavby ze 13.století, kostel byl radikálně přestavěn v letech 1705 - 1709. Na věži jsou renesanční hodiny se strojem z roku 1598 a s největším ciferníkem v Evropě (o průměru 8,7 metru). Wasserkirche, pozdně gotický kostel původně na samostatném ostrově, místo popravy sv. Felixe a Reguly; od roku 1634 slouží jako městská knihovna. Predigerkirche, bývalý kostel dominikánů, dnes součást knihovny. Švýcarské zemské muzeum (Schweizerisches Landesmuseum), romantická stavba s věží skrývá jednu z nejbohatších sbírek v zemi. Patří ke skupině Musée Suisse. Stojí v parku Platzspitz naproti Hlavnímu nádraží. Vystavuje umělecké a historické předměty ze švýcarské historie, zbraně, stříbrné liturgické a votivní nádobí, šperky (velká sbírka prstenů), mince, keramiku (sbírka kamnových kachlů obdibí gotiky a renesance), nábytek, hodiny či hodinky, sochy (zejména gotické dřevořezby), gotickou deskovou malbu a grafiku. Rozsáhlá je sbíka oděvů a obuvi, také chrámová paramenta a gobelíny. Dům umění (Kunsthaus) na Pfauenplatz vyniká bohatou sbírkou malby a plastiky od konce středověku po současnost, od 15. do 20.století, mj. reprezentativní sbírka švýcarského malíře Ferdinanda Hodlera a kolekce moderního francouzského malířství (Cézanne, Toulouse-Lautrec, Renoir, Degas, Legér, Picasso, aj.); výstavní síň pro moderní umění. Muzeum designu (Museum für Gestaltung) je v několika budovách poblíž Hlavního nádraží. Vystavuje plakáty, design a užité umění a stejně jako ostatní muzea Curyšské univerzity (muzea pro dějiny lékařství, zoologii a paleontologii aj.) má volný vstup. Muzeum hodin - Uhrenmuseum Bayer, v Bahnhofstrasse 31; jedna z největších soukromých sbírek hodin. Centre Le Corbusier u jezera připomíná dílo slavného architekta v jednom z posledních domů, které postavil. Rietbergovo muzeum v Gablerstrasse 15, klasicistní stavba původně předměstské vily Wessendock, situovaná v historickém parku; vystavuje sbírky mimoevropského umění, základem je sbírka barona von der Heydta; pořádá výstavy. Stiftung Sammlung Emil Georg Bührle - soukromá sbírka umění 19. a 20. století, kterou založil zdejší průmyslník Muzeum FIFA, zaměřené na historii fotbalu a mistrovství světa v kopané. Přehled muzeí je zde. V Curychu je také zoologická zahrada, stará a nová botanická zahrada a řada dalších parků. Městské divadlo (Schauspielhaus) v centru s novou scénou (Schiffbauhalle) v Zürich-West, Operní divadlo (Opernhaus) u jezera, impozantní stavba ve stylu historismu z roku 1891, pro nás památná vystoupeními Emy Destinnové a Gabriely Beňačkové. Koncertní sál (Tonhalle), malé scény, hudební scény, kina. V Curychu sídlí FIFA (Fédération Internationale de Football Associations) a IIHF (International Ice Hockey Federation). Každoročně se zde pořádá tradiční velký atletický mítink Weltklasse, který je v současné době součástí Diamantové ligy. V roce 2014 hostil Curych mistrovství Evropy v atletice. Nejznámější fotbalové stadiony jsou Hardturm a Letzigrund (právě se staví nový Letzigrund) odvěkých rivalů FCZ a GCZ. Hokejové stadiony, sportovní haly mj. klubu ZSC Lions. Nejznámější vysoká škola v Curychu je polytechnika ETH, špičková technická univerzita, k jejímž budovám na svahu nad městem vede lanovka podobná petřínské. V jedenáctém poschodí jedné z budov ETH je upravena vyhlídková plošina s krásným pohledem na celé staré město až k jezeru. Uni (univerzita) a její výzkumné ústavy, kde působili a působí mnozí nositelé Nobelovy ceny. 4. července 1915 tam přednášel i Tomáš Garrigue Masaryk. Kchun-ming, Čínská lidová republika San Francisco, USA | LOCATION | LOCATION |
007327 | ... dopisoval zkrácenou verzi kvůli A. R. Wallacemu. Myšlenky a poznatky Charlese Darwina byly rozvíjeny i mimo přírodní vědu ve společenském kontextu - tzv. sociálními darwinisty. Jejich úsilí nakonec vedlo[zdroj?] až ke vzniku eugeniky a rasových teorií. Darwin zemřel v Downe, v Kentu v Anglii, dne 19. dubna 1882. Myslel, že bude pohřben na hřbitově St. Mary v Downe, ale na žádost Darwinových kolegů a na počest jeho významnosti zařídil William Spottiswoode - tehdejší prezident Královské společnosti pro Darwina státní pohřeb a jeho ostatky jsou uloženy ve Westminsterském opatství, v blízkosti hrobů Williama Herschela a Isaaca Newtona. Evoluční teorii je dnes široce známým dílem Charlese Darwina. Jako geniální přírodovědec však významně zasáhl do více oborů přírodních věd. Podrobnější informace naleznete v článku Atol. Ch. Darwin již při své plavbě na lodi Beagle vypracoval správnou a dnes všeobecně uznávanou a dále rozvíjenou teorii vzniku a vývoje korálových ostrovů. Podle této teorie, známé též... | Kdo je autorem teorie vzniku a vývoje korálových ostrovů? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Darwin | [
"Ch. Darwin"
] | 831 | 983 | Ch. Darwin již při své plavbě na lodi Beagle vypracoval správnou a dnes všeobecně uznávanou a dále rozvíjenou teorii vzniku a vývoje korálových ostrovů. | [
{
"start": 831,
"end": 841,
"text": "Ch. Darwin"
}
] | Charles Robert Darwin, FRS (12. února 1809 Shrewsbury - 19. dubna 1882 Downe) byl britský přírodovědec a zakladatel evoluční biologie. Evoluční teorii opíral o přírodní výběr a pohlavní výběr. ("Pohlavní výběr závisí na převaze určitých jedinců nad druhými stejného pohlaví, což se týká propagace druhů; zatímco přírodní výběr závisí na vítězství obou pohlaví, v každém věku, za normálních podmínek života."- Charles Darwin, 1871.) Byl synem lékaře a vnukem botanika. Vystudoval teologii na University of Cambridge, studia ukončil v roce 1831. Zpočátku se zabýval studiem geologických formací v horách Walesu, načež se roku 1831 vydal na 1742 dnů trvající výzkumnou cestu kolem světa na lodi HMS Beagle (27. prosince 1831 - 2. října 1836). Během této plavby Darwin shromáždil cenný přírodovědecký materiál a uspořádal svou základní koncepci přirozeného vzniku a vývoje druhů evolucí, jejímž hlavním hybatelem měl být dle jeho názoru přírodní výběr. Nejzásadnější byl pro něj v tomto ohledu pětitýdenní pobyt na Galapágách. O autorství teorie evoluce se Darwin dělí s Alfredem R. Wallacem. Charles Darwin se narodil v Mount House, ve Shrewsbury, hrabství Shropshire, v Anglii, dne 12. února 1809 jako pátý ze šesti dětí bohatého lékaře Roberta Darwina a Susannahy Darwin (rozené Wedgwoodové). Byl vnukem hrnčíře a podnikatele Josiaha Wedgwooda (z matčiny strany) a Erasma Darwina, lékaře, vynálezce, básníka a vědce, liberálního whigovce, který formuloval evoluční myšlenky již na konci osmnáctého století v lékařsko-zoologickém pojednání Zoonomie. Erasmus Darwin dokonce přidal do rodinného erbu 3 lastury hřebenatky a latinsky psaný text "E Conhis Omnia", tedy "Vše pochází z lastur", což převzal i jeho syn Robert Darwin a přidal si ho do svého ex libris. Oba dědečkové pocházeli z prominentní anglické rodiny Darwinů-Wedgwoodů, která podporovala unitářskou církev. Jeho matka zemřela, když mu bylo pouhých osm let. Již o rok později nastoupil na "internátní" školu v Shrewsbury. Na podzim roku 1825, po létě, kdy pomáhal otci s péčí o chudé pacienty ze Shropshire, začal Darwin studovat medicínu na univerzitě v Edinburghu. Odpor k brutalitě operací ho však vedl k zanedbávání studia. Od osvobozeného černošského otroka Johna Edmonstona, který mu vyprávěl vzrušující historky o jihoamerickém pralese, se naučil vycpávat ptáky. Ve druhém roce studií se Darwin aktivně zapojil do činnosti studentských přírodovědeckých společností, zejména Plinian Society. Stal se zapáleným žákem Roberta Edmunda Granta, propagátora vývojových teorií Jeana Baptiste Lamarcka a Charlesova dědečka Erasma o evoluci pomocí získaných vlastností. Darwin navázal také na francouzského vědce Étienna Geoffroye Saint-Hilaira a jeho teorii o jednotě druhů, což potvrdil i tím, že Saint-Hilaira označil za prvního z těch, kdo předjímali jeho evoluční teorii . Darwin se zúčastnil Grantova výzkumu životního cyklu mořských zvířat (polypů) na březích Firth of Forth, jehož cílem bylo prokázat, že Lamarckův transmutacionismus je správný a přechod mezi rostlinnou a živočišnou říší je neostrý a postupný. Stejný postup pak Darwin využil i ve svých dalších výzkumech. Našli důkazy podporující existenci homologie - teorie o podobnosti orgánů sloužících stejnému účelu, ale vyskytujících se u různých druhů organismů. V březnu 1827 předložil Darwin Plinian Society svůj vlastní objev, ve kterém dokázal, že černé útvary často nalezené v lasturách ústřic jsou vajíčky pijavice Pontobdella muricata. Zúčastnil se také přírodopisného kurzu Roberta Jamesona, ve kterém si osvojil vědomosti z geologie. Pomáhal také s prací na rozsáhlých sbírkách Muzea Edinburské univerzity, kde se naučil klasifikovat rostliny. Darwinův otec, nešťastný z toho, že mladší syn nemá zájem stát se lékařem, ho v roce 1827 přihlásil k bakalářskému studiu na Christ's College Univerzity v Cambridge, aby se stal duchovním. Charlesovu otci to připadalo jako nejrozumnější, protože anglikánští duchovní byli zajištěni dostatečným finančním příjmem, navíc většina přírodovědců v Anglii byli duchovní, neboli lidé, kteří považovali za součást svých povinností "prozkoumat zázraky božího stvoření". V Cambridge však Darwin před studiem preferoval střelbu a jízdu na koni. Současně se svým bratrancem Williamem Darwinem Foxem také zcela propadli vášni, tehdy velmi populární, kterou bylo sbírání brouků. Fox Darwina představil reverendu Johnu Stevens Henslowovi, profesoru botaniky, který mu mohl pomoci se sběrem. Darwin se následně přihlásil do Henslowova přírodovědeckého kurzu, stal se jeho oblíbeným žákem a byl označován za "muže, který kráčí s Henslowem". S blížícím se obdobím zkoušek se Darwin více soustředil na studium, dokonce byl privátně doučován Henslowem, jehož předměty byly matematika a teologie. Darwin byl zvláště nadšen spisy Williama Paleyho (1743-1805), včetně argumentu Božího záměru v přírodě. Na závěrečných zkouškách v lednu 1831 si v teologii vedl velmi dobře a uspěl i znalostmi z matematiky a fyziky. Celkově se umístil na desátém místě ze 178 absolventů. Darwin musel v Cambridge zůstat do června 1831. Inspirován dílem Alexandra von Humboldta Personal Narrative, plánoval navštívit s některými spolužáky po dokončení školy ostrovy Madeiry a studovat tam přírodopis v tropech. Chtěl být na cestu dobře připraven, přihlásil se proto do kurzu geologie reverenda Adama Sedgwicka, silného zastánce Božího záměru, kterému následně v létě pomáhal ve Walesu mapovat geologické vrstvy. Tam ho zastihla zpráva, že společník, se kterým cestu na ostrovy plánoval, zemřel. Tím byly jeho plány navštívit Madeiru zmařeny. Po návratu domů však obdržel další dopis. Henslow doporučil Darwina na neplacenou pozici pánského společníka pro R. FitzRoye, kapitána lodi Beagle, která se chystala na dvouletou expedici mající za cíl zmapování pobřeží Jižní Ameriky. To byla pro Darwina vzácná příležitost jak obohatit a rozvíjet své přírodovědné vědomosti a zkušenosti. Jeho otec byl nejprve proti plavbě, tvrdil, že je to ztráta času, ale Josiah Wedgwood II, otec Emmy Wedgwoodové, ho přesvědčil, a tak se synovou účastí nakonec souhlasil. Plavba trvala pět let a přinesla dramatické změny v mnoha odvětvích vědy. Darwin strávil dvě třetiny času zkoumáním pevniny. Studoval geologické jevy, fosílie a živé organismy. Setkal se s širokým spektrem lidí, jak domorodců, tak přistěhovalců. Metodicky nasbíral ohromné množství vzorků, mnohé z nich vědě neznámé. Zajistil si tak pověst uznávaného přírodovědce. Pořízené detailní poznámky poukazovaly na jeho dar teoretika, tvořily základy jeho pozdější práce a umožnily sociální, politický a antropologický náhled do oblastí, které navštívil. Beagle na své cestě učinila zastávku v Tierra del Fuego v Jižní Americe, aby navrátili tři domorodce z prvního průzkumu Jižní Ameriky (1826-1830). Poté co se Darwin setkal s místními domorodci, zaznamenal si, že šlo o nejhorší a nejbídnější bytosti, jaké kdy viděl. Píše, že "Při pohledu na takové lidi lze jen stěží uvěřit, že jsou také tvory Božími a obyvateli téhož světa." Usoudil, že "v této nejzazší části Jižní Ameriky člověk existuje na nižším stupni dokonalosti, než v kterékoliv jiné části světa." Toto se stalo základem pro Darwinovo uvažování o původu člověka. Během plavby Darwin trpěl mořskou nemocí. V říjnu 1833 dostal v Argentině horečku a v červenci 1834 onemocněl během cesty z And do Valparaisa a strávil měsíc upoután na lůžko. Od roku 1837 Darwin opakovaně trpěl bolestmi žaludku, zvracením, třesem a dalšími zdravotními problémy. Tyto příznaky ho zvláště sužovaly ve stresových situacích, jakými byla důležitá jednání či diskuze o jeho teorii. Příčina Darwinovy nemoci nebyla během jeho života známa a pokusy o léčení měly malý úspěch. Nedávné výzkumy spekulují, že se u něho rozvinula Chagasova nemoc po bodnutí hmyzem v Jižní Americe. Další možné příčiny mohou souviset se psychosomatickými problémy, případně s Méniè chorobou. Než se 2. října 1836 loď Beagle vrátila po pěti letech ze svých cest, stal se Darwin především dík úsilí Johna Henslowa a Adama Sedgwicka uznávanou osobností ve vědeckých kruzích. Mezitím Darwinův otec získal vhodnými investicemi dostatek prostředků, aby se syn mohl stát finančně nezávislým vědcem. V Cambridge Darwin přesvědčil Henslowa, aby pracoval na botanických popisech nových rostlin, které ze svých cest přivezl. Ve snaze získat ty nejlepší přírodovědce pro katalogizaci svých další sbírek a jejich včasnou publikaci navštívil Darwin také různé instituce v okolí Londýna. 29. října 1836 se s Darwinem setkal horlivý Charles Lyell a představil ho nadějnému anatomu Richardu Owenovi. Při práci na Darwinově sbírce fosilních kostí v Royal College of Surgeons Owen odhalil, že mnohé pocházely z vyhynulých tvorů. Tímto zjištěním se ještě zvýšila Darwinova reputace. Za nadšené Lyellovy podpory předložil Darwin dne 4. ledna 1837 Londýnské geologické společnosti své dílo, ve kterém ukázal, že se jihoamerická pevnina pomalu zvedá. Ve stejný den Darwin také představil své vzorky savců a ptáků Londýnské zoologické společnosti. Jeho biologická i geologická pozorování ho vedla k úvahám o možných přeměnách živočišných druhů a v roce 1838, po přečtení eseje Thomase Malthuse O principu populace, ho dovedla až k představě teorie přírodního výběru[zdroj?]. Protože si byl plně vědom pravděpodobné reakce na svůj objev, svěřil se v té době se svojí teorií jen nejbližším přátelům a dále pokračoval ve výzkumu s cílem být připraven čelit očekávaným námitkám. 24. ledna 1839 byl Darwin jmenován členem Královské společnosti (Royal Society). Když se v roce 1858 objevily informace, že Alfred Russel Wallace dospěl k podobné teorii, rozhodl se Darwin urychlit publikování své teorie. Jeho kniha On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life (O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život - většinou zkracovaná na: O původu druhů), vydaná v roce 1859, představila vývoj organismů od společného předka a prezentovala ji jako komplexní vědeckou teorii vývoje v přírodě. Darwin pokračoval ve výzkumu a napsal sérii knih o rostlinách a živočiších, včetně lidstva, k významnějším patřily The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex, a The Expression of the Emotions in Man and Animals (Výraz emocí u člověka a zvířat - česky vyšlo 1964). Navzdory opakovaným zápasům s nemocí během posledních dvaceti dvou let svého života se Darwin nutil do práce a jeho experimenty, výzkum a psaní pokračovaly. Publikoval úryvky své teorie, ale kontroverznější aspekty jeho "velké knihy" - lidský vzestup od dřívějších zvířat, mechanismus pohlavního výběru, stejně jako doporučující možné příčiny podtrhující vývoj společnosti a lidských duševních způsobilostí - byly ještě neúplné. Někteří současní Darwinovi kritici (zpravidla z řad kreacionistů) určují období definování teorie přírodního výběru do období před plavbou na lodi Beagle, neboť Darwin v době svých studií prostudoval Zoonomii svého dědečka Erasma Darwina, na univerzitě studoval pod vedením radikálního evolucionisty Roberta Granta, znal Lamarckovu argumentaci ohledně vývoje druhů a sdílel společné názory se svým otcem i bratrem, oběma význačnými whigovci. Benjamin Wiker tak dochází k závěru, že teorie vznikla ještě předtím, než začal Darwin sbírat důkazy, které by tuto teorii podpořily. Standardní interpretací dobových dokumentů je však to, že formulování teorie přirozeného výběru spadá do období let 1842 (první črty, 35 str.), 1844 (rozšířený koncept, 230 str.) a následně 1856-1859, kdy Darwin v posledním roce urychleně dopisoval zkrácenou verzi kvůli A. R. Wallacemu. Myšlenky a poznatky Charlese Darwina byly rozvíjeny i mimo přírodní vědu ve společenském kontextu - tzv. sociálními darwinisty. Jejich úsilí nakonec vedlo[zdroj?] až ke vzniku eugeniky a rasových teorií. Darwin zemřel v Downe, v Kentu v Anglii, dne 19. dubna 1882. Myslel, že bude pohřben na hřbitově St. Mary v Downe, ale na žádost Darwinových kolegů a na počest jeho významnosti zařídil William Spottiswoode - tehdejší prezident Královské společnosti pro Darwina státní pohřeb a jeho ostatky jsou uloženy ve Westminsterském opatství, v blízkosti hrobů Williama Herschela a Isaaca Newtona. Evoluční teorii je dnes široce známým dílem Charlese Darwina. Jako geniální přírodovědec však významně zasáhl do více oborů přírodních věd. Podrobnější informace naleznete v článku Atol. Ch. Darwin již při své plavbě na lodi Beagle vypracoval správnou a dnes všeobecně uznávanou a dále rozvíjenou teorii vzniku a vývoje korálových ostrovů. Podle této teorie, známé též jako teorie poklesu, se napřed okolo centrálního sopečného ostrova vytvořil lemový korálový útes. Při následném poklesu centrálního ostrova a současném růstu korálů se okolo ostrova vytvořilo pásmo bariérových útesů a po potopení ostrova vznikla centrální laguna a atol. (Původní díla: 1842) Podrobnější informace naleznete v článku Svijonožci. Klasické rozsáhlé encyklopedické popisné a systematické dílo své doby. Touto prací mimo jiné doufal Ch. Darwin získat všeobecné uznání a vážnost, které by mu byly oporou při publikování evoluční teorie. (Původní díla: 1851, 1854) Podrobnější informace naleznete v článku Evoluce. Nejslavnější a nejzávažnější dílo Ch. Darwina. Otázkou vzniku a vývoje života se zabývalo více učenců, včetně Darwinova dědečka Erasma Darwina. Charles Darwin tak nebyl první, kdo přišel s myšlenkou proměny a vývoje druhů neboli evoluce, byl však první, kdo objevil a správně vysvětlil na jakém principu evoluce probíhá. V Darwinově době nebyly známy geny a DNA, Darwin proto považoval za základní jednotku přírodního výběru jedince. To přinášelo některé problémy. Upřesnění, že základní jednotkou přírodního výběru je gen čekalo až na Darwinovy následovníky. (Původní díla: 1858, 1859, 1871) Podrobnější informace naleznete v článku Masožravé rostliny. Studium masožravých rostlin bylo v té době velmi populární, věnovali se mu Darwinovi předchůdci i současníci. Darwin se pěstování a studiu těchto rostlin začal věnovat někdy okolo roku 1860. Po patnácti letech v roce 1875 vydal v Londýně první ucelenou monografii o masožravých rostlinách Insectivorous Plants. Publikace byla přeložena do francouzštiny a němčiny a je považována za počátek systematického vědeckého výzkumu masožravých rostlin. Český spolek pěstitelů masožravých rostlin se na Darwinovu počest pojmenoval Darwiniana. (Původní díla: 1875) Podrobnější informace naleznete v článku Žížaly. Ch. Darwin se dlouhodobě věnoval studiu činnosti žížal při vzniku humusu jílovitého typu. Jeden pokusný pozemek ponechal po 30 sezon (1842-1871) vlivu působení žížal bez zásahu člověka. Pomocí ústřižků papíru sledoval zatahování listů žížalami do země. Pokusil se kvantifikovat vliv žížal na půdotvorný proces. Sbíral a vážil exkrementy žížal na dané ploše. Výsledkem bylo zjištění, že žížaly se velmi významně podílí na vzniku humusu v jílovitých půdách, kde vytvoří až 2,5 kg humusu na m2 ročně, což představuje vrstvu 3 mm silnou. (Původní díla: 1881) Během plavby na Beagle zastával Darwin poněkud ortodoxní názory a citoval bibli jako vzor morálky, současně však považoval poselství Starého zákona za falešné a nevěrohodné. Po svém návratu z plavby rozvinul svou teorii přirozeného výběru. Věděl, že přírodovědci mezi duchovními, ač jeho přátelé, jsou přesvědčeni, že je to bestiální kacířství, podkopávající zázračná ospravedlnění pro společnost a věděl, že takové revoluční myšlenky jsou zvláště nevítané v době, kdy pozice církve v Anglii je pod útokem radikálních Nesouhlasících a ateistů. Zatímco tajně pracoval na své teorii přirozeného výběru, současně psal o náboženství jako o domorodé strategii přežití, protože stále ještě věřil, že Bůh je ten nejvyšší zákonodárce. Darwinova víra v křesťanství postupně časem slábla, a se smrtí dcery Annie v roce 1851 nakonec vyhasla zcela. Sice nadále podporoval místní kostel a pomáhal s farní prací, o nedělích dával přednost procházkám. V pozdějších letech, když byl tázán na svůj postoj k víře, prohlásil, že nikdy nebyl ateista ve smyslu popření existence Boha, a že obecně se dá říci: "Agnostický by byl správnější popis mého duševního stavu." Charles Darwin ve svém životopisu popřel falešné příběhy, které kolovaly o jeho dědečkovi Erasmovi Darwinovi a ve kterých se tvrdilo, že Erasmus na smrtelné posteli volal pro Ježíše. Charles uzavřel své psaní slovy "Takový byl stav křesťanství v naší zemi (roku 1802) ... Můžeme přinejmenším doufat, že nic takového dnes nezvítězí." Navzdory tomuto očekávání, rovněž i po smrti Charlese Darwina kolovaly velmi podobné příběhy. Tyto příběhy byly natolik silně propagovány některými křesťanskými skupinami, že se postupně stávaly legendami. Tato tvrzení byla vyvrácena Darwinovými dětmi a byla též dějepisci označena za falešná. Mnohé názory, které zastával Charles Darwin, by se v dnešní době daly označit za rasistické . V práci Původ člověka (The Descent of Man) teoretizuje Darwin o tom, že úspěch v konkurenčním boji o přežití zvýhodnil jednotlivé rasy podle "stupně jejich civilizovanosti", což jasně naznačuje, že primitivní národy světa by nakonec mělo čekat vyhynutí . Už Evoluční teorie, vyhlášená Darwinem v době vrcholícího britského kolonialismu, byla Evropany zneužívána k tomu, aby se jim jednodušeji dařilo odlidšťovat jiné rasy a obhájit tak hierarchii pokroku, kdy "vyšší" forma má přirozené právo ovládat formu "nižší" . Koncem 19. století začali někteří lidé chápat pojem darwinismus nejen jako empirickou teorii, ale též jako myšlenku, že rasové zdokonalování se děje prostřednictvím boje o přežití . Tento rasismus dovedl do extrému nadšený obdivovatel Charlese Darwina Ernst Haeckel. Ernst Haeckel se dál pokoušel rozvíjet Darwinovo dílo a také jako první přišel s onou značně nepřesnou, zjednodušující a zavádějící formulací, že "člověk vznikl z opice". Pro zastánce eugeniky se stal filozof Ernst Haeckel uznávanou osobností a eugenika zase získala značnou popularitu především v nacistickém Německu ( ale samozřejmě nejen tam). O tom, že eugenika byla běžně známa i mezi řadovými Němci, svědčí i následující citace, pocházející z publikace vydané v nacistickém Německu jednou společností chovatelů králíků v roce 1942 a uvádí: " Od té doby, co se národní socialisté chopili moci, dosáhlo křížení králíků neslýchaného pokroku...a získalo nový cíl. Lidé, kteří se jím zabývají, byli náhle naplněni novými organizačními a eugenickými impulsy" . Nacisté záměrně pokřivili darwinovskou biologii a snažili se ji zneužít pro své rasistické teorie . Toto nevědecké a metafyzické překroucení Evoluční teorie, někdy označované jako etnicko-nacionální ideologie, použili nacisté k oslavě boje o přežití, konkurenčního boje mezi národy, pohrdání slabými a nadřazenosti jedné lidské rasy nad druhou. Nacisté však nikdy jednoznačně nepřijali tu část myšlenek, které se vztahují k původu člověka a jeho vyvinutí se z nižších živočišných forem. Pro nacistickou ideologii, silně ovlivněnou mysticismem, byla Darwinova vědecká teorie přitažlivá tím, že co do struktury odpovídala v zásadě něčemu zcela nevědeckému a primitivnímu - totiž totemismu , v němž je původ každého kmene odvozován od posvátného zvířete. Pro Němce však byla nepřijatelná představa, že tímto totemickým zvířetem by měla být právě opice, jak to naznačoval darwinista Ernst Haeckel. Nacisté se tedy přikláněli k nevědeckému vysvětlení, známému jako polygeneze, jehož východiskem byla myšlenka, že různé lidské rasy byly stvořeny odděleně . Zcela pak odmítli myšlenku, že třeba zrovna Germáni by mohli být v rámci evoluce potomky opic - Adolf Hitler ve svém projevu z roku 1927 v Mnichově uvedl: "Odmyslete si nordické Němce a nezbyde vám nic, než jen tanec opic". Tímto výrokem navázal na antisemitské názory, předcházející nacismu, kdy např. Richard Wagner tvrdil, že "nižší" rasy pocházejí z opic, zatímco Árijci odvozují svůj původ od bohů . 29. ledna 1839 se Darwin oženil se svojí sestřenicí Emmou Wedgwoodovou v Maer. Jejich anglikánský obřad byl uspořádán tak, aby vyhovoval i unitářům. Novomanželé nejprve bydleli v ulici Gower v Londýně, a 17. září 1842 se přestěhovali do Down House v Downe (na jihu od Orpingtonu, nyní otevřený pro návštěvy veřejnosti). Darwinovi měli deset dětí, tři z nich zemřely velmi brzy. Mnoho z jejich dětí a vnoučat se později také proslavilo. William Erasmus (27. prosince 1839-1914) Anna Elisabeth (2. března 1841 - 22. dubna 1851) Marie Eleonora (23. září 1842 - 16. října 1842) Henrietta . Emma "Etty" (25. září 1843-1929) George Howard (9. července 1845 - 7. prosince 1912) Elisabeth "Bessy" (8. července 1847 . -1926) Francis (16. srpna 1848 - 19. září 1925) Leonard (15. ledna 1850 - 26. března 1943) Horace (13. května 1851 - 29. září . 1928) Charles Waring (6. prosince 1856 - 28. června 1858) Některé z jejich dětí trpěly nemocemi nebo slabostmi a Charles Darwin se obával, že toto může být způsobeno blízkým příbuzenským vztahem jeho rodokmenu a rodokmenu jeho ženy. Vyjádřil to ve svých spisech v pojednáních o škodlivých následcích příbuzenského rozmnožování a výhodách křížení. Vlastní životopis, 1950 (Autobiography of Charles Darwin, 1887) O vzniku druhů přírodním výběrem, 1953 (On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life . , 1859) Cesta kolem světa, 1959 (Journal and Remarks nebo The Voyage of the Beagle, 1839) Cesta přírodozpytcova kolem světa, 1912 (Journal and Remarks nebo The Voyage of the Beagle, 1839) Výraz . emocí u člověka a u zvířat, 1964 (The Expression of Emotions in Man and Animals, 1872) O původu člověka, 1970 (The Descent of Man and Selection in Relation to Sex, 1871) O pohlavním výběru, 2005 (část z knihy O původu člověka) 1836: A LETTER, Containing Remarks on the Moral State of TAHITI, NEW ZEALAND, &c. - BY CAPT. R. FITZROY AND C. DARWIN, ESQ. OF H.M.S. 'Beagle.' Zoology of the Voyage of H.M.S. Beagle: publikováno mezi 1839 a 1843 v pěti částech různými spisovateli, editováno a dohlíženo Charlesem Darwinem 1840: Part I. Fossil Mammalia, by Richard Owen (Darwin's introduction) 1839: Part II. Mammalia, by George R. Waterhouse (Darwin on habits and ranges) 1839: The Voyage of the Beagle (Journal and Remarks) 1842: The Structure and Distribution of Coral Reefs 1844: Geological Observations of Volcanic Islands 1846 .: Geological Observations on South America 1849: Geology from A Manual of scientific enquiry; prepared for the use of Her Majesty's Navy: and adapted for travellers in general., John F.W. Herschel ed. 1851: A Monograph of the Sub-class Cirripedia, with Figures of all the Species. The Lepadidae; or, Pedunculated Cirripedes. 1851: A Monograph on the Fossil Lepadidae; or, Pedunculated Cirripedes of Great Britain 1854: A Monograph of the Sub-class Cirripedia, with Figures of all the Species. The Balanidae (or Sessile Cirripedes); the Verrucidae, etc. 1854: A Monograph on the Fossil Balanidæ and Verrucidæ of Great Britain 1858: On the Perpetuation of Varieties and Species by Natural Means of Selection 1859: . On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life 1862: On the various contrivances by which British and foreign orchids are fertilised by insects 1868: Variation of Plants and Animals Under Domestication . (PDF format), Vol. 1 (Proměnlivost rostlin a živočichů vlivem domestikace), Vol. 2 1871: The Descent of Man and Selection in Relation to Sex 1872: The Expression of Emotions in Man . and Animals 1875: Movement and Habits of Climbing Plants 1875: Insectivorous Plants 1876: The Effects of Cross and Self-Fertilisation in the Vegetable Kingdom 1877: The Different Forms of Flowers on Plants of the Same Species 1879: "Preface and . 'a preliminary notice'" in Ernst Krause's Erasmus Darwin 1880: The Power of Movement in Plants 1881: Formation of vegetable Mould Through the Action of Worms 1887: Autobiography of Charles Darwin Correspondence of Charles Darwin 1887: Life and Letters of Charles Darwin, ed. Francis Darwin Volume I , Volume II 1903: More Letters of Charles Darwin, ed. Francis Darwin and A.C. Seward Volume I, Volume II | PERSON | PERSON |
010656 | ... K sobě skloněné korunní lístky jsou úzce kopinaté, špičaté, bílé a dlouhé okolo 4 mm. Dvoudílný pysk bez ostruhy mívá asi 3 mm, jeho zadní část je bradavičnatá a polokulovitě vydutá a přední trojhranná je plochá. Stopkatý, válcovitý semeník je vřetenovitě stočený. Protandrické květy rozkvétají od začátku července do konce srpna a jsou opylovány hmyzem, hlavně čmeláky. Opylovačům poskytují nektar. Plod je vejčitá tobolka až 12 mm dlouhá s mnoha malými a lehkými semeny. Ta si podržují klíčivost jen po krátkou dobu, lépe klíčí na světle. == Rozmnožování == Tato orchidej se rozmnožuje jak oddenky, tak i semeny rozptýlenými větrem. V prvém případě, který je mnohem častější, se jedná o rozmnožování vegetativní, kdy skupina rostlin vyskytujících se v bezprostřední blízkosti vyrůstá z nehluboko rozprostřeného oddenku původní rostliny, proto se často vyskytují ve skupinách. Semena jsou velmi lehká a slabý vítr je odnáší na velké vzdálenosti, ale jen velmi těžko najdou vhodná prostředí k zakořenění.... | Jakým způsobem se rozmnožuje Smrkovník plazivý? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Smrkovník_plazivý | [
"oddenky, tak i semeny rozptýlenými větrem"
] | 564 | 638 | Tato orchidej se rozmnožuje jak oddenky, tak i semeny rozptýlenými větrem. | [
{
"start": 596,
"end": 637,
"text": "oddenky, tak i semeny rozptýlenými větrem"
}
] | Smrkovník plazivý (Goodyera repens) je nenápadná orchidej s drobnými květy, která obvykle roste ve skupinkách. Je jediným druhem rodu smrkovník, který v české přírodě roste. Patří mezi orchideje, jejichž na podzim vyrostlé listové růžice přečkají bez úhony zimu a na jaře pokračují v růstu. Na přelomu 19. a 20. století se na území dnešní České republiky objevoval roztroušeně s hlavním výskytem ve středních polohách, ale ke konci 20. století značně ustoupil a nyní je rostlinou ohroženou vyhynutím. == Rozšíření == Druh je rozšířen sice po velkém cirkumboreálním území, kde však roste jen roztříštěně. Vyskytuje se, mimo blízkosti Středozemního moře a Atlantského oceánu, téměř v celé Evropě až po Ural, dále východním směrem se objevuje ve většině zemí Kavkazu a přes Afghánistán, Kazachstán, Kyrgyzstán a Altajskou republiku až na Dálný východ, kde má arelu na poloostrově Kamčatka. Ve vyšších nadmořských výškách proniká dále na jih než v nižších. Na západní polokouli je rozšířen od Aljašky a Yukonu na severu přes celou Kanada až po Arizona a Nové Mexiko na jihu Spojených států. == Ekologie == Stanoviště smrkovníku plazivého jsou nejčastěji polostinné, mechové, jehličnaté či smíšené lesy nebo jejích okraje. Bylinám nejlépe vyhovují mírně zásadité, poměrně suché a hodně humózní půdy. Vyskytují se do nadmořské výšky až 3000 m. Rostou v lesích starších, obvykle mezi stromy ve věku nejméně 70 let a více. == Popis == Vytrvalá, drobná, světle zelená rostlina, vysoká od 5 do 25 cm, vyskytující se nejčastěji ve skupinkách. Lodyha je obvykle nevětvená, vystoupavá až přímá, roste z husté listové růžice a výše je žláznatě chlupatá a šupinatá. Z pupenu dlouze plazivého oddenku vyrůstá na podzim listová růžice, přezimuje a na jaře z ní vyraší květná lodyha, v době kvetení již růžice usychá. Listy v růžici s krátkými, pochvatými řapíky jsou podlouhle vejčité až široce eliptické, na konci zašpičatělé, mají nápadně síťnatou žilnatinu a bývají dlouhé 2 až 4 cm a široké 1 až 2 cm. Koncové květenství bývá vytvořeno z 10 až 15 drobných, odstálých, bělavých, nicích a slabě vonných květů s čárkovitými listeny. Vytvářejí hustý, jednostranný, zpravidla slabě šroubovitě stočený klas dlouhý 3 až 4 cm. Kališní lístky jsou zevně jemně žláznaté, vejčité, nazelenalé nebo bílé. K sobě skloněné korunní lístky jsou úzce kopinaté, špičaté, bílé a dlouhé okolo 4 mm. Dvoudílný pysk bez ostruhy mívá asi 3 mm, jeho zadní část je bradavičnatá a polokulovitě vydutá a přední trojhranná je plochá. Stopkatý, válcovitý semeník je vřetenovitě stočený. Protandrické květy rozkvétají od začátku července do konce srpna a jsou opylovány hmyzem, hlavně čmeláky. Opylovačům poskytují nektar. Plod je vejčitá tobolka až 12 mm dlouhá s mnoha malými a lehkými semeny. Ta si podržují klíčivost jen po krátkou dobu, lépe klíčí na světle. == Rozmnožování == Tato orchidej se rozmnožuje jak oddenky, tak i semeny rozptýlenými větrem. V prvém případě, který je mnohem častější, se jedná o rozmnožování vegetativní, kdy skupina rostlin vyskytujících se v bezprostřední blízkosti vyrůstá z nehluboko rozprostřeného oddenku původní rostliny, proto se často vyskytují ve skupinách. Semena jsou velmi lehká a slabý vítr je odnáší na velké vzdálenosti, ale jen velmi těžko najdou vhodná prostředí k zakořenění. Obdobně jako ostatní terestrické orchideje potřebuje i tato při klíčení mykorhizního symbionta. V tomto případě to je nejčastěji houba kořenomorka Rhizoctonia goodyerae-repentis, která se propojí myceliem s bezlistým zárodkem orchideje a vyživuje jej. Pokud semeno úspěšně vyklíčí trvá nejméně pět let, než vytvoří listovou růžici a další tři roky než vyroste květná lodyha. == Ohrožení == Smrkovník plazivý na mnoha původních lokalitách vyhynul; stalo se to pravděpodobně z důvodu nešetrného lesního hospodaření. Pro plytce kořenící oddenek je velmi škodlivé kácení stromů za pomoci těžké mechanizace a hlavně skrývka vrchní lesní půdy, stejně tak jako odstranění stromů zajišťující stín a bránící před větrem. Protože se vyskytuje jen na několika roztroušených lokalitách, počty kvetoucích jedinců stále klesají a navíc se nedá očekávat brzký zvrat, byl v "Seznamu zvláště chráněných druhů rostlin dle vyhlášky Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. ve znění . vyhl. č. 175/2006 Sb.", stejně jako v "Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky: třetí vydání", zařazen mezi nejpřísněji chráněné rostliny (§1) a (C1), mezi druhy kriticky ohrožené. == Galerie == == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu smrkovník plazivý ve Wikimedia Commons Taxon Goodyera repens ve Wikidruzích Botanický ústav AV ČR – rozšíření smrkovníku plazivého v ČR | CLAUSE | OTHER |
005732 | Člověk (Homo) je rod živočichů z čeledi hominidi (Hominidae), k němuž patří jediný současně žijící druh člověka – člověk moudrý (Homo sapiens sapiens) a jeho blízcí vyhynulí příbuzní. Samec člověka se nazývá muž, samice žena, mládě člověka dítě. Odhaduje se, že rod je asi 2,8 milionu let starý. Vznik rodu Homo se datuje do stejné doby, kdy se také objevují první kamenné nástroje, a tedy v době, kdy začíná nejstarší paleolit. Všechny druhy, vyjma člověka moudrého, vyhynuly. Člověk vzpřímený vyhynul před 50 000 až 35 000 lety, Homo neanderthalensis asi před 30 000 lety, Homo floresiensis však až před 12 000 lety. V Iwo Eleru (Nigérie) byla nalezena také archaická forma Homo sapiens stará pouze 13 000 let. Související informace naleznete také v článku Evoluce člověka. Jako druhy rodu Homo se tradičně uvádějí: †Homo naledi †Homo habilis (člověk zručný) †Homo rudolfensis (člověk východoafrický) †Homo... | Jak se nazývá samice člověka? | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Clov%C4%9Bk | [
"žena"
] | 184 | 245 | Samec člověka se nazývá muž, samice žena, mládě člověka dítě. | [
{
"start": 220,
"end": 224,
"text": "žena"
}
] | Člověk (Homo) je rod živočichů z čeledi hominidi (Hominidae), k němuž patří jediný současně žijící druh člověka – člověk moudrý (Homo sapiens sapiens) a jeho blízcí vyhynulí příbuzní. Samec člověka se nazývá muž, samice žena, mládě člověka dítě. Odhaduje se, že rod je asi 2,8 milionu let starý. Vznik rodu Homo se datuje do stejné doby, kdy se také objevují první kamenné nástroje, a tedy v době, kdy začíná nejstarší paleolit. Všechny druhy, vyjma člověka moudrého, vyhynuly. Člověk vzpřímený vyhynul před 50 000 až 35 000 lety, Homo neanderthalensis asi před 30 000 lety, Homo floresiensis však až před 12 000 lety. V Iwo Eleru (Nigérie) byla nalezena také archaická forma Homo sapiens stará pouze 13 000 let. Související informace naleznete také v článku Evoluce člověka. Jako druhy rodu Homo se tradičně uvádějí: †Homo naledi †Homo habilis (člověk zručný) †Homo rudolfensis (člověk východoafrický) †Homo ergaster (člověk dělný) †Homo erectus (člověk . vzpřímený) †Homo floresiensis (člověk floreský) †Homo antecessor (člověk předchůdce) †Homo heidelbergensis, někdy Homo erectus heidelbergensis (člověk heidelberský) †Homo neanderthalensis (člověk neandrtálský) . , někdy Homo sapiens neanderthalensis †Homo rhodesiensis (člověk rhodéský) †Homo georgicus (člověk gruzínský) Homo sapiens (člověk moudrý) Některé nálezy popsané jako samostatné druhy zatím nedosáhly všeobecného uznání (např. †Homo cepranensis či †Homo gautengensis), některé byly včleněny do druhů jiných (např. †Homo pekinensis a †Homo soloensis do H. erectus). Za samostatný druh zatím nejsou uznáni ani neandrtálcům blízcí denisované, současníci Homo neanderthalensis i Homo sapiens (genetické analýzy naznačují, že se dokonce křížili s člověkem moudrým, konkrétně s Melanésany). Molekulární rozbory identifikovaly některé další vymřelé linie, jejichž geny přetrvávají jako výsledek dávného křížení v současné lidské populaci. Jako linie na úrovni dalšího druhu by mohli být označeni např. tzv. "archaičtí Afričané", geneticky identifikovaní v genomu Pygmejů, Hadzů a Sandawů. Systematika se v souvislosti s novými paleontologickými nálezy mění. Některé druhy se někdy označují pouze jako poddruhy jiných druhů (a to i ve starší literatuře, např. Homo neanderthalensis jakožto H. sapiens neanderthalensis – genetické analýzy totiž prokázaly značnou míru křížení s H. sapiens v užším smyslu). I některé nové fosilní nálezy (např. z lokality Dmanisi v Gruzii) se navíc zdají podporovat názor, že druhů v lidské kmenové linii bylo ve skutečnosti méně, protože linie tradičně pokládáné za odlišné druhy by na sebe mohly buď přímo navazovat, nebo jedinci různých tradičních druhů mohli spolužít ve stejných sídlištích a jednalo se jen o pouhé morfologické formy jednoho druhu. Takováto "slučovací" systematika pak nově řadí popsané skupiny rodu Homo jakožto poddruhy do pouhých dvou druhů – Homo erectus sensu lato a Homo sapiens sensu lato. Do Homo erectus sensu lato pak patří H. habilis, H. rudolfensis, H. naledi, H. ergaster, H. erectus sensu stricto (včetně H. pekinensis a H. soloensis), H. antecessor, H. georgicus a H. floresiensis. Do Homo sapiens sensu lato jsou pak řazeni H. helmei, H. rhodesiensis, H. heidelbergensis, H. neanderthalensis a H. sapiens sensu stricto (a patří sem pochopitelně i denisované). Všechny druhy rodu Homo používaly nástroje, jazyk a poměrně vyspělou kulturu. Z anatomických znaků je zásadní především bipedie, zvětšení objemu mozku (vyjma Homo habilis více než 1000 ml), čelo od očí stoupá vzhůru, lebka se zakulacuje, dochází k určité redukci zubů, zkracování rukou a naopak prodlužování nohou. Člověk se (jako ostatní současní hominini) živí rostlinnou i živočišnou potravou, obojí potrava je doložena i v paleontologických nálezech (v sídlištích shromážděné pevné části rostlin - pecky, skořápky - a rozbité kosti ze zvířat) a nově prokázána i analyticky pomocí zastoupení izotopů v kosterních pozůstatcích či analýzou zubního povlaku. Z rostlinné potravy je schopen trávit tuky, bílkoviny a většinu sacharidů (nikoli celulózu), z živočišné potravy přijímá zejména bílkoviny a tuky (kromě masa a vajec se u moderního člověka vyvinula schopnost i v dospělosti trávit mléko). Modernějším druhům člověka, včetně jediného současně žijícího člověka moudrého, je vlastní užívání oděvů jednak pro ochranu před klimatickými vlivy a jinými mechanickými a tepelnými účinky okolního prostředí a jednak jako součást společenského chování a jeho znaků a určení role ve společnosti. Související informace naleznete také v článku Evoluce člověka. Stále není jasné, z jaké linie hominidů se rod Homo vyvinul. Většina vědců se shoduje, že předkem byla jedna linie australopitéků (Australopithecus), tzv. gracilní australopitéci, mezi něž patří např. A. africanus či A. afarensis. Tato linie australopitéků měla menší čelist i zuby a živila se pravděpodobně jemnější potravou. Nejstarším paleontologickým nálezem, zařazovaným do rodu Homo, je africký Homo habilis, starý až 2,5 milionu let. Už tento primitivní člověk měl proti australopitékům větší mozek (asi 600–750 ml) a také ustupující čelisti. Také u něj byly nalezeny jednoduché kamenné nástroje. Předpokládá se, že H. habilis nikdy neopustil africký kontinent. Opustit Afriku se podařilo až člověku vzpřímenému, tedy druhu Homo erectus, který žil mezi 1,8 – 0,5 miliony lety. H. erectus osídlil například Indonésii, ale podle nejnovějších objevů relativně brzy i Evropu. Nejmladší jsou fosílie druhů Homo neanderthalensis a Homo sapiens. Druhý z nich, tedy člověk moudrý, je jediným recentním zástupcem rodu. V únoru 2017 žilo na světě 7,3 miliard a počet neustále roste. Lidé již osídlili všechny kontinenty a dostali se i na zemskou orbitu. DUNBAR, Robin. Příběh rodu homo. Překlad Jana Enderlová. Praha : Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1715-4. SVOBODA, J. - MACHLÁŇ, M., Předkové. Evoluce člověka. Praha: Academia 2015 Ekumena Homo Lid Obrázky, zvuky či videa k tématu člověk ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo člověk ve Wikislovníku Téma Člověk ve Wikicitátech (anglicky) Homo genus – rod Homo | ENTITY | PERSON |
008436 | ... věří, že "Bůh existuje", 54 % věří, že "existuje duch nebo životní síla" a 26 % nevěří, že "existuje nějaký duch, Bůh, nebo životní síla". Převládajícím náboženstvím etnických Estonců je křesťanství, představované luteránskou evangelickou církví. Většina věřících patřících k ruské menšině se hlásí k ruské pravoslavné církvi. V současnosti se k různým církvím hlásí méně než třetina dospělého obyvatelstva. Přítomné jsou i další menší protestantské církve, Svědkové Jehovovi, židé a novopohané. === Významná města === Haapsalu Jõ Kärdla Kohtla-Järve Kunda Kuressaare Narva Paldiski Pärnu Rapla Tartu Tallinn Valga Võ Viljandi == Kultura == Za zakladatele moderní estonské literatury je považován Friedrich Reinhold Kreutzwald, za zakladatele moderní estonské poezie jsou označováni Marie Underová a Kristjan Jaak Peterson. Významnou představitelkou estonského národního obrození byla básnířka Lydia Koidula či spisovatel Carl Robert Jakobson. Johann Voldemar Jannsen napsal báseň, která se stala později textem estonské národní hymny.... | Kdo je považován za zakladatele moderní estonské literatury? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Estonsko | [
"Friedrich Reinhold Kreutzwald"
] | 645 | 827 | Za zakladatele moderní estonské literatury je považován Friedrich Reinhold Kreutzwald, za zakladatele moderní estonské poezie jsou označováni Marie Underová a Kristjan Jaak Peterson. | [
{
"start": 701,
"end": 730,
"text": "Friedrich Reinhold Kreutzwald"
}
] | Estonsko (estonsky Eesti), oficiálním názvem Estonská republika (Eesti Vabariik), je území a stát ve východní Evropě, nejsevernější z pobaltských zemí. Jde o přímořský stát, jehož hranici tvoří z větší části Baltské moře; 80 km široký Finský záliv na severu je odděluje od Finska, přibližně 300 km moře je na západě dělí od Švédska. Suchozemskou hranici má Estonsko na východě s Ruskem, ovšem převážná část této hranice prochází rozlehlým Čudským jezerem. Nejdelší suchozemská hranice je na jihu s Lotyšskem. Hlavním městem je Tallinn, ležící na severním pobřeží. Většinu obyvatelstva Estonska tvoří Estonci, hovořící estonštinou, uralským jazykem blízkým finštině, estonsky hovoří v této zemi 85 % obyvatel, i když Estonci tvoří pouze 70 % obyvatelstva. Od sovětské okupace v zemi žije též početná ruská menšina. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou průmysl potravinářský a dřevozpracující, založené na rozvinutém zemědělství, lesnictví a rybolovu. Hlavními obchodními partnery jsou Finsko, Švédsko a Lotyšsko, přičemž podíl dalších zemí Evropské unie na zahraničním obchodu stále roste. Estonsko je od roku 2004 členem Evropské unie a NATO, od roku 2011 platí eurem. == Přírodní poměry == Estonsko leží na východním pobřeží Baltského moře (estonsky Läänemeri) v severozápadní části Východoevropské roviny mezi 57,3° a 59,5° severní šířky a 21,5° a 28,1° východní délky. Průměrná nadmořská výška činí pouhých 50 m n. m.; nejvyšším bodem země je Suur Munamägi na jihovýchodě (318 m). Přes tuto nízkou nadmořskou výšku je reliéf členěný hranami jednotlivými geologických vrstev a povětšinou zvlněný působením pevninského ledovce. Země má jen málo nerostného bohatství, pro hospodářství významnější jsou pouze ložiska ropných břidlic a vápence. 61% rozlohy země pokrývají lesy. V Estonsku se nachází více než 1400 jezer a značné množství močálů, rašelinišť a bažin. Na území Estonska se nachází 5 rozsáhlých národních parků, které jsou přizpůsobeny pro turismus. Většina jezer je poměrně malých, avšak největší Čudské jezero (Peipsi järv) ležící na východě země zabírá úctyhodných 3555 km2. Pobřeží dlouhé 3794 km je členité, s množstvím zálivů, zátok a průlivů. Z více než 1500 ostrovů a ostrůvků jsou největší Saaremaa a Hiiumaa.Podnebí je mírné, i když poněkud chladnější než v Česku, se čtyřmi přibližně stejně dlouhými ročními obdobími. Průměrná teplota se pohybuje od 16,3 °C na ostrovech do 17,1 °C ve vnitrozemí v červenci, který je nejteplejším měsícem, a od -3,5 °C na ostrovech do -7,6 °C ve vnitrozemí v únoru, který je nejchladnější. Průměrný srážkový úhrn je 568 milimetrů ročně, přičemž nejvíce srážek spadne v pozdním létě. == Dějiny == První příležitost k osídlení Estonska se naskytla, když přibližně před 11 000 – 13 000 lety z území ustoupil pevninský ledovec. Stopy nejstaršího známého osídlení v Estonsku byly nalezeny u řeky Pärnu, v katastru vesnice Pulli v obci Sauga. Toto sídliště je datováno do 9. tisíciletí př. n. l. Nepočítáme-li několik jednotlivých zmínek, vstoupilo Estonsko do historických pramenů na přelomu 12. a 13. století v souvislosti s dobýváním převážně pohanského Pobaltí křesťanskými mocnostmi. Území Estonska bylo dobyvateli začleněno do nově vyhlášené Mariiny země (Terra Mariana), která obsáhla celé Estonsko roku 1227, když Řád mečových bratří (Němečtí rytíři) ovládl ostrov Saaremaa a sever Estonska byl po bitvě u Lyndanisse dobyt dánskými křižáky v čele s králem Valdemarem II. V rámci Terry Mariany byly části Estonska poddány Řádu mečových bratří (posléze Livonskému řádu), Dánsku a pobaltským biskupstvím. Další expanzi na východ zastavil roku 1242 ruský kníže Alexandr Něvský v bitvě na Čudském jezeře. Koncem 16. století po rozpadu Livonské konfederace, poslední státní formy Terry Mariany, se stala většina estonského území součástí Švédské říše, jižní část součástí Polska. Po opakovaných ozbrojených konfliktech roku 1629 postoupilo poražené Polsko Altmarským mírem Švédsku i jižní část Estonska. Hladomor v letech 1695–1697 zahubil okolo 1/5 estonské a livonské populace. Po porážce Švédska v Severní válce bylo Estonsko přiřčeno roku 1721 Nystadskou smlouvou k Ruské říši. Po celou dobu však v zemi zůstávala vůdčí vnitropolitickou silou německá šlechta a měšťanstvo. Po pádu carského Ruska v důsledku Velké říjnové revoluce vyhlásilo Estonsko 24. února 1918 nezávislost, na což sovětské Rusko i císařské Německo reagovaly vojenským útokem. V následující válce za nezávislost Estonsko zvítězilo a jeho suverenita a hranice vůči Rusku byla potvrzena Tartuskou smlouvou, podepsanou 2. února 1920. Estonsko si udrželo nezávislost 22 let. Po většinu této doby bylo parlamentní republikou; národní parlament (Riigikogu) byl volen občany staršími 18 let. V roce 1934 v reakci na pokus o fašistický převrat vyhlásil prezident Konstantin Päts autoritářský režim, který trval do roku 1938.V průběhu druhé světové války (konkrétně: na podzim roku 1939) rozhodl Hitler o vystěhování Baltských Němců z Estonska. Většina jich poslechla a do konce roku bylo do Německa přestěhováno cca 14 000 lidí. Zbytek vystěhoval po válce Stalin. Na základě tajného dodatku paktu Ribbentrop-Molotov uzavřeného mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem byla země v červnu 1940 obsazena sovětskými vojsky. 21. července byla vyhlášena Estonská sovětská socialistická republika, která byla oficiálně počátkem srpna 1940 připojena k SSSR. Poté nastala doba těžkých stalinských represí, kdy bylo mnoho intelektuálních a politických vůdců popraveno, uvězněno nebo deportováno na Sibiř, včetně prezidenta Konstantina Pätse. V letech 1941–1944 byla země okupována německou Třetí říší a začleněna do říšského komisariátu Ostland. Po vítězné válce se v rámci Generálního plánu Východ plánovala postupná germanizace regionu. Židovská menšina byla vyhlazena, zatímco někteří Estonci vstupovali do estonské divize Waffen-SS. V roce 1944 byla země osvobozena Rudou armádou. Následovalo 46 let sovětské okupace a vytvoření Estonské SSR jako svazové republiky Sovětského svazu. Estonsko obnovilo svou nezávislost 20. srpna 1991, přičemž právně navázalo na předválečnou Estonskou republiku. 20. srpen byl z tohoto důvodu vyhlášen státním svátkem, nicméně nejdůležitější státní svátek nadále připadá na den nezávislosti, tj. 24. února. Poslední ruské jednotky opustily zemi 31. srpna 1994. Estonsko se stalo součástí NATO 29. března 2004 a EU 1. května téhož roku. Po dlouhých letech sporů podepsalo Estonsko 18. května 2005 hraniční dohodu s Ruskem, která lehce mění hranici neformálně platnou od roku 1991. Estonský parlament Riigikogu dohodu přijal 20. června 2005. Parlament nicméně k textu přidal preambuli, ve které se odkazuje na nepřerušenou právní kontinuitu Estonské republiky v průběhu sovětské okupace. Právě tento odkaz způsobil, že ruská strana následně stáhla svůj podpis z uzavřené dohody a vyjádřila přání otázku hranic znovu otevřít, přestože Estonsko opakovaně zdůraznilo, že vůči Rusku nemá žádné územní nároky. == Politika == Estonsko je parlamentní republikou, v jejímž čele stojí prezident volený jednokomorovým parlamentem. Funkční období prezidenta je 5 let a jedna osoba může být prezidentem nanejvýš ve dvou po sobě následujících funkčních obdobích. Vládu sestavuje premiér jmenovaný prezidentem. Počet ministrů není pevně dán, např. v roce 2005 měl kabinet 15 členů. Vládu schvaluje parlament vyslovením důvěry většinou členů. Zákonodárná moc je v rukou jednokomorového parlamentu zvaného Riigikogu. Parlament má 101 poslanců a je volen ve všeobecných parlamentních volbách, které se konají každé 4 roky. Nejvyšší soudní instancí je Národní soud (Riigikohus) s 19 soudci. Předseda soudu je nominován prezidentem a schvalován parlamentem. Zbylé soudce pak nominuje předseda soudu, nicméně k jejich potvrzení ve funkci je opět potřeba schválení parlamentem. Kromě běžného hlasování ve volební místnosti je v Estonsku možné hlasovat i prostřednictvím internetu. Elektronické hlasování bylo poprvé použito v komunálních volbách v roce 2005. == Administrativní a samosprávné členění == Estonsko je rozděleno na 15 administrativních jednotek – krajů (estonsky maakond): Harjumaa, Hiiumaa, Ida-Virumaa, Järvamaa, Jõ, Läänemaa, Lääne-Virumaa, Pärnumaa, Põ, Raplamaa, Saaremaa, Tartumaa, Valgamaa, Viljandimaa a Võ. Kraje se dělí na samosprávné celky, jimiž mohou být buď samosprávná statutární města (estonsky linn), nebo obce nemající městský status (estonsky vald), které mohou sestávat z jednoho nebo více sídel. Sídla se podle velikosti, významu a historické tradice dělí v města (linn), městyse (alev), městečka (alevik), vesnice (küla) a usedlosti (talu). Většina měst a městysů tvoří samostatnou samosprávnou jednotku, zatímco městečka, vesnice a usedlosti bývají v samosprávné obce sdruženy s dalšími okolními sídly. == Hospodářství == Po získání nezávislosti v roce 1991 se Estonsko významnou měrou soustředilo na obnovu hospodářství země a nastartování hospodářského růstu. V roce 1992 uvedlo do oběhu vlastní volně směnitelnou měnu – estonskou korunu (eesti kroon, EEK), která nahradila sovětský rubl. Nová měna byla pevně svázána s německou markou v kurzu 8 EEK = 1 DEM. Poté, co Německo nahradilo marku eurem, byl kurz změněn na 15,6466 EEK za 1 euro. Následovala rozsáhlá privatizace, včetně telekomunikací, železnic a energetiky, která v omezené míře pokračuje i nyní[kdy?]. V roce 1994 zavedlo Estonsko jako vůbec první země na světě rovnou daň z příjmů ve výši 26 %. Od roku 2000 však právnické osoby nemusí tuto daň platit vůbec, a to pokud svůj zisk reinvestují. Daň je však stále platná v případě vyplácení dividend. V roce 2005 se sazba daně snížila na 24 % a v roce 2011 byla sazba daně ve výši 21 %. Nejhorším rokem pro estonské hospodářství od získání nezávislosti byl rok 1999, kdy v důsledku ruské krize z předchozího roku poklesl hrubý domácí produkt o několik procent. Od té doby HDP neustále roste tempem okolo 7 % ročně. V roce 2006 však estonské hospodářství dosáhlo tempa růstu 11,4 %, což je doposud nejvyšší od doby obnovení nezávislosti. HDP přepočtený na jednoho obyvatele je 18,500 USD (2010), což je nejvíce z pobaltských zemí. Estonské hospodářství je založeno převážně na službách, významný je zejména sektor informačních technologií, telekomunikace a bankovnictví. Z průmyslových oborů jsou nejdůležitější elektrotechnický, dřevozpracující a chemický průmysl, těžba ropných břidlic a stavba lodí. Významnou roli hraje též rybolov. Rychlý růst estonského hospodářství je podporován přísunem kapitálu ze skandinávských zemí. Přes estonské přístavy prochází i významná část ruského zahraničního obchodu, mimo jiné i ruská ropa. Estonsko je od roku 2004 členem Evropské unie a od roku 1999 členem Světové obchodní organizace (WTO). V roce 2004 byla vyhotovena estonská podoba estonských euromincí. Zavedení eura se původně plánovalo na 1. leden 2007. I přes těžký dopad hospodářské krize dosáhla estonská vláda masivními škrty splnění všech Maastrichtských kritérií a díky tomu Estonsko přijalo euro k počátku roku 2011. V roce 2017 bylo ohlášeno možné zavedení nové kryptoměny vydávané estonským státem. == Obyvatelstvo == Etničtí Estonci tvoří necelých 70 % obyvatelstva a více než 25% tvoří etničtí Rusové. První a druhá generace imigrantů z různých částí bývalého Sovětského svazu, zejména z Ruska, pak představuje většinu ze neestonských obyvatel země. Rusky mluvící menšina žije hlavně v Tallinnu a v průmyslových oblastech na severovýchodě Estonska (Ida-Virumaa). Za zmínku stojí i nepočetná finská menšina. Mnoho obyvatel ruského původu je v Estonsku v postavení občanů druhé kategorie bez základních práv tzv. neobčanů. Nemohou například získat místo ve státní správě. Tento status nemá oporu v mezinárodním právu a byl kritizován i parlamentním shromážděním Rady Evropy.Úředním jazykem je estonština, uralský jazyk blízký finštině. Ruština nemá status úředního jazyka, ale většina lidí ve středním a vyšším věku jí alespoň rozumí(zejména etničtí Rusové , z nichž nekteří obývají Tallinn (Revel) od dob carského Ruska), neboť byla povinným jazykem ve školách v době okupace Sovětským svazem. Mladší lidé většinou mluví dobře anglicky. Estonská populace od roku 1990, kdy dosáhla počtu 1 569 000, klesá. K začátku roku 2012 ubylo okolo 15 % estonských obyvatel , což je dáno hlavně poklesem porodnosti a emigrací. Nicméně od roku 1998 se porodnost relativně zvýšila. Problémem zůstává i vysoká úmrtnost (22 212 lidí roku 1994, 15 244 v roce 2011), kterou se ale daří postupně snižovat. === Náboženství === Estonci jsou z velké většiny bez vyznání a vliv církví je poměrně malý. Podle projektu Eurobarometr v průzkumech z roku 2005 pouze 16 % Estonců prohlásilo, že věří, že "Bůh existuje", 54 % věří, že "existuje duch nebo životní síla" a 26 % nevěří, že "existuje nějaký duch, Bůh, nebo životní síla". Převládajícím náboženstvím etnických Estonců je křesťanství, představované luteránskou evangelickou církví. Většina věřících patřících k ruské menšině se hlásí k ruské pravoslavné církvi. V současnosti se k různým církvím hlásí méně než třetina dospělého obyvatelstva. Přítomné jsou i další menší protestantské církve, Svědkové Jehovovi, židé a novopohané. === Významná města === Haapsalu Jõ Kärdla Kohtla-Järve Kunda Kuressaare Narva Paldiski Pärnu Rapla Tartu Tallinn Valga Võ Viljandi == Kultura == Za zakladatele moderní estonské literatury je považován Friedrich Reinhold Kreutzwald, za zakladatele moderní estonské poezie jsou označováni Marie Underová a Kristjan Jaak Peterson. Významnou představitelkou estonského národního obrození byla básnířka Lydia Koidula či spisovatel Carl Robert Jakobson. Johann Voldemar Jannsen napsal báseň, která se stala později textem estonské národní hymny. Pentalogie Pravda a spravedlnost, jejímž autorem je Anton Hansen Tammsaare, je pilířem estonské prózy. V meziválečném Estonsku vynikli básnířka Betti Alverová či básník Friedebert Tuglas, který do estonské literatury vnesl prvky impresionismu a symbolismu. Ve druhé polovině 20. století se prosadil Jaan Kross. K oceňovaným současným autorům patří Tõ Õ. Nejproslulejšími hudebními skladateli jsou Arvo Pärt, Evald Aav a Eduard Tubin. Z interpretů lze jmenovat dirigenta Neeme Järviho. V Estonsku se narodil významný americký architekt Louis Kahn. V modelingu se prosadila Carmen Kassová. == Věda a vzdělávání == K významným vědcům patří astrofyzik Ernst Öpik, fyzikové Thomas Johann Seebeck, jenž objevil termoelektrický jev, a Heinrich Lenz či optik Bernhard Schmidt. Estonský původ měli i zoologové Karl Ernst von Baer a Alexander von Middendorff. K nejvýznamnějším světovým sémiotikům patří Jurij Michajlovič Lotman. Lingvista Paul Ariste zasvětil život studiu umírající votštiny. Ve vývoji estonského jazyka sehrál zásadní roli filolog Johannes Aavik. Tvůrcem umělého jazyka Occidental byl baltský Němec Edgar de Wahl. Mezinárodní věhlas získal i filozof a kulturní teoretik Jaan Kaplinski. V Tallinu se narodil zakladatel gestalt psychologie Wolfgang Köhler. Základní školy jsou v Estonsku devítileté (7–15 let) a jsou povinné pro všechny. Studenti, kteří absolvují základní školu obdrží certifikát, který jim dává právo pokračovat v dalším vzdělávání. Existují 2 varianty dalšího studia (obě po třech letech studia): První variantou jsou sekundární obecně vzdělávací školy (gymnázia), druhou pak odborně vzdělávací školy. Bezprostředně po vystudování gymnázia obdrží studenti certifikát, který jim dává možnost studovat dále. Vyšší vzdělávání je zajišťováno univerzitami a také institucemi vyššího vzdělávání. Studium na univerzitě je rozděleno do několika částí. První etapou jsou bakalářská studia (obvykle tříletá), druhou magisterská studia (obvykle dvouletá), třetí pak doktorská studia (obvykle čtyřletá). Nejslavnější estonskou institucí terciárního vzdělávání je univerzita v Tartu. == Sport == Samostatné Estonsko po roce 1991 získalo již sedm zlatých olympijských medailí. Tu první získala dráhová cyklistka Erika Salumäeová na olympiádě v Barceloně roku 1992. Další zlato v Sydney 2000 přidal desetibojař Erki Nool. V Pekingu 2008 ho napodobil další atlet, diskař Gerd Kanter. Ještě lepší bilanci mají Estonci na olympiádě zimní, zejména díky dvěma běžcům na lyžích a dvojnásobným olympijským vítězům - Andrusu Veerpaluovi a Kristině Šmigunové. Ale i meziválečné samostatné Estonsko sbíralo olympijské vavříny - zápasník Kristjan Palusalu přivezl dvě zlaté z Berlína v roce 1936 (z volného stylu i zápasu řecko-římského). I další zlaté brali mezi válkami zápasníci: Eduard Pütsep (1924), Osvald Käpp (1928) a Voldemar Väli (1928). Jediná nezápasnická medaile byla hned ta první a získal jí vzpěrač Alfred Neuland (1920). Řada Estonců ovšem uspěla i v barvách Sovětského svazu, lze vzpomenout rychlobruslaře Antse Antsona (zlato OH 1964), zápasníky Johannese Kotkase (zlato z OH 1952) a Jaana Taltse (zlato z OH 1972), výškaře Jüri Tarmaka (zlato z OH 1972), cyklistu Aavo Pikkuuse (zlato z OH 1976) či basketbalistu Tiita Sokka (zlato z OH 1988). Mistry světa jsou například oštěpař Andrus Värnik (2005), šermíř Nikolaj Novosjolov (2010, 2013), zápasník August Englas (1953) či veslař Jüri Jaanson (1990). Úspěšný byl i šachista Paul Keres. V roce 1993 byl v Estonsku vynalezen nový sport - kiiking. == Odkazy == === Reference === === Literatura === ŠVEC, Luboš. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-154-9. === Související články === Státní symboly Estonska Evropská unie Baltské státy === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Estonsko ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Estonsko ve Wikislovníku Estonsko na OpenStreetMap Digitální Estonsko: kde leží klíč k efektivní státní správě (PohledZvenku.cz) Estonica.org – informační server o Estonsku (estonsky)(anglicky) Estonia (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Estonia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky) Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Estonia [online]. U.S. Department of State, 2011-06-21 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Estonia [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Tallinnu. Souhrnná teritoriální informace: Estonsko [online]. Businessinfo.cz, 2010-05-01 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) ARUJA, Endel, a kol. Estonia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) Expedition in Estonia 1987 – Expedice Balt 1987 do Estonska (česky) | PERSON | PERSON |
008750 | Viktor Orbán (* 31. května 1963, Székesfehérvár) je maďarský politik, předseda nejsilnější parlamentní strany Fidesz-MPS a od roku 2010 premiér Maďarska, kterým byl také v letech 1998 až 2002. == Biografie == Viktor Orbán, podle maďarského zvyku Orbán Viktor, se narodil dne 31. května 1963 v Székesfehérváru v župě Fejér. Dětství strávil ve dvou nedalekých vesnicích Alcsútdoboz a Felcsút, a to až do roku 1977, kdy se jeho rodina přestěhovala do Székesfehérváru. Roku 1981 zde absolvoval Teleki Blanka Gimnázium, a to ve třídě anglického jazyka. Ve stejném roce nastoupil povinnou dvouletou vojenskou službu ve městě Zalaegerszeg. Poté začal studovat práva na univerzitě Eötvös Loránd Tudományegyetem (ELTE) v Budapešti, studium dokončil roku 1987. Další dva roky žil v Szolnoku, ale dojížděl do Budapešti, kde pracoval na Ministerstvu zemědělství a výživy. V roce 1989 obdržel stipendium od Soros Foundation, nadace amerického finančníka George Sorose v anglickém Oxfordu, kde studoval na Pembroke College.... | Kdo byl premiérem Maďarska v letech 1998 až 2002? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Orbán | [
"Viktor Orbán"
] | 0 | 192 | Viktor Orbán (* 31. května 1963, Székesfehérvár) je maďarský politik, předseda nejsilnější parlamentní strany Fidesz-MPS a od roku 2010 premiér Maďarska, kterým byl také v letech 1998 až 2002. | [
{
"start": 0,
"end": 12,
"text": "Viktor Orbán"
}
] | Viktor Orbán (* 31. května 1963, Székesfehérvár) je maďarský politik, předseda nejsilnější parlamentní strany Fidesz-MPS a od roku 2010 premiér Maďarska, kterým byl také v letech 1998 až 2002. == Biografie == Viktor Orbán, podle maďarského zvyku Orbán Viktor, se narodil dne 31. května 1963 v Székesfehérváru v župě Fejér. Dětství strávil ve dvou nedalekých vesnicích Alcsútdoboz a Felcsút, a to až do roku 1977, kdy se jeho rodina přestěhovala do Székesfehérváru. Roku 1981 zde absolvoval Teleki Blanka Gimnázium, a to ve třídě anglického jazyka. Ve stejném roce nastoupil povinnou dvouletou vojenskou službu ve městě Zalaegerszeg. Poté začal studovat práva na univerzitě Eötvös Loránd Tudományegyetem (ELTE) v Budapešti, studium dokončil roku 1987. Další dva roky žil v Szolnoku, ale dojížděl do Budapešti, kde pracoval na Ministerstvu zemědělství a výživy. V roce 1989 obdržel stipendium od Soros Foundation, nadace amerického finančníka George Sorose v anglickém Oxfordu, kde studoval na Pembroke College. V Británii ale vydržel jen necelé čtyři měsíce, protože se po zhroucení východního bloku vrátil do Maďarska, aby úspěšně kandidoval na poslance v prvních svobodných volbách v zemi po pádu komunistického režimu.Orbán je ženatý s právničkou Anikó Lévai a má s ní celkem pět dětí (Ráhel, Gáspár, Sára, Róza, Flóra). == Politická kariéra == === Pád komunismu (1988–1990) === Orbánova politická dráha začala 30. března 1988, kdy spolu s třiceti šesti mladými intelektuály a univerzitními studenty založil hnutí mladých demokratů – Fidesz – Maďarská občanská unieFidesz. Ve svém projevu 16. června 1989 na smuteční slavnosti na počest rehabilitovaného předsedy vlády v období maďarského povstání proti komunismu v roce 1956, Imre Nagye, se Orbán vyslovil pro uspořádání svobodných voleb a odchod sovětských vojsk z Maďarska (v té době Maďarské lidové republiky). Za svá slova sklidil bouřlivý potlesk. Tento akt se stal symbolem rozbřesku nové maďarské éry. === První roky demokracie (1990–1998) === V prvních svobodných volbách v březnu 1990 získal Fidesz 21 křesel a Orbán se stal předsedou parlamentní frakce. Tuto funkci zastával až do roku 1993, kdy byl v rámci přeměn uvnitř strany zvolen jejím předsedou. V této době vystupoval ještě jako liberální politik, ovšem po volbách 1994, kdy Fidesz získal jen 7 % hlasů, rozhodl o výrazné přeměně ideologie Fideszu, spočívající v přechodu od liberalismu k národně-konzervativní orientaci. Od této chvíle vystupoval Orbán mnohem více jako nacionalista, například prohlásil, že se - stejně jako József Antall - chce "stát premiérem 15 milionů Maďarů". Orbán tehdy začal obhajovat "zájmy všech Maďarů". === Předseda vlády (1998–2002) === Do voleb 1998 šel Fidesz jako hlavní pravicová strana s programem obhajoby zájmů "celého maďarského národa", a to včetně Maďarů žijících v zahraničí, požadoval ochranu maďarského jazyka a kultury, hájil význam církví pro soudržnost společnosti, a trval na důsledném hájení národních zájmů při vyjednávání vstupu do Evropské unie. Tyto volby Fidesz vyhrál a Viktor Orbán se stal na čtyři roky čtvrtým premiérem Maďarské republiky. Pod jeho vedením vstoupilo Maďarsko roku 1999 do NATO a dostalo se o krůček blíže ke vstupu do Evropské unie. Jeho vláda kladla větší důraz na podporu zahraničních Maďarů, což vyvrcholilo dne 19. června 2001 přijetím takzvaného Krajanského zákona, který dává Maďarům žijícím mimo území země v Maďarsku stejná práva, jako mají maďarští občané.Po celou dobu jeho tehdejší první vlády se úspěšně rozvíjela ekonomika, snížila se nezaměstnanost a vzrostla spotřeba obyvatelstva. Většina ministrů jeho vlády byla ve věku zhruba 30 let a měla tak blízko k mladé generaci a rodinám s dětmi, ale brala v úvahu i potřeby starších občanů. Dále však také existovalo napětí mezi Orbánovou vládou a primátorem Budapešti Gáborem Demszkym z politické strany SZDSZ. Kromě osobního nepřátelství Orbána s Demszkym, které sahalo až do jejich studentských let na univerzitě ELTE, se zde obrážel také tradiční konflikt hlavního města Budapešti s ostatními oblastmi Maďarska.V lednu 2000 Orbán, jako premiér, odstoupil z funkce předsedy své strany. Jeho nástupcem se stal László Kövér. V září téhož roku se Fidesz rozešel s Liberální internacionálou a v listopadu získal přidružené členství v Evropské lidové straně. === Osm let v opozici (2002–2010) === I přesto, že v dalších volbách 2002 získal Fidesz v koalici s MDF 188 křesel a MSZP jen 178 křesel, stal se opoziční stranou, jelikož vládu utvořila MSZP a SZDSZ, které měly dohromady 198 mandátů. Viktora Orbána ve funkci premiéra vystřídal Péter Medgyessy. Ještě v témže roce se Orbán stal místopředsedou Evropské lidové strany a o rok později opět předsedou Fideszu. Následně tvrdě kritizoval vládu MSZP a její čím dál méně realistické ekonomické sliby. Fidesz v čele s Orbánem zůstal v opozici i po volbách 2006, které doprovázela masivní kampaň. Následně však po velkých demonstracích na podzim 2006 proti premiérovi Ferenci Gyurcsánymu (MSZP), které Orbán organizoval, a v důsledku stále se zhoršující hospodářské krize, která od roku 2008 zasáhla maďarskou ekonomiku, popularita Fideszu a Viktora Orbána samotného před volbami 2010 silně vzrostla. Po ohlášeném odstoupení premiéra Ference Gyurcsányho dne 21. března 2009 Orbán, stejně jako prezident republiky László Sólyom, opakovaně žádal vypsání předčasných voleb. Když se 14. dubna 2009 rozhodovalo o zvolení Gordona Bajnaie do úřadu premiéra, shromáždilo se asi 5000 příznivců Orbánova Fideszu na náměstí před parlamentem a vyzývali poslance, aby Bajnaie při hlasování nepodpořili. Poslanci MSZP a SZDSZ však Bajnaie zvolili premiérem a očekávalo se od něj, že povede úřednickou vládu až do termínu řádných voleb na jaře 2010. Popularita jeho Maďarské socialistické strany, hlavního rivala Fideszu, se však tehdy pohybovala na historicky nejhorší úrovni od vzniku této strany. Viktor Orbán, který veřejně prohlásil, že podpoří snahy Maďarů žijících za hranicemi Maďarska o vytvoření jejich autonomie, se už v květnu 2009 cítil příštím maďarským premiérem.Dne 23. května 2009 Orbán prohlásil na předvolebním shromáždění slovenské Strany maďarskej koalície - Magyar Koalíció Pártja, která se konala v maďarském městě Esztergom, že nadcházející volby do Evropského parlamentu jsou záležitostí všech Maďarů žijících v Karpatské kotlině. Orbán prohlásil během svého výstupu: Každého Maďara, který 7. června odevzdá svůj hlas, bude s očekáváním sledovat jiný Maďar za hranicemi. . Slovenský premiér Robert Fico následně tato slova tvrdě kritizoval a dokonce označil Orbána a předsedu SMK-MKP Pála Csákyho za hrozbu pro Slovensko. Orbánova slova zkritizoval i bývalý slovenský premiér Mikuláš Dzurinda, jehož vláda si s Orbánovou vládou v letech 1998–2002 poměrně dobře rozuměla.Růst popularity Fideszu a Viktora Orbána se projevil během voleb do Evropského parlamentu 2009, kdy Fidesz (v koalici s KDNP) získal 16 mandátů a hlavní rival MSZP jen 4 mandáty. Do Evropského parlamentu se dostala také krajně pravicová strana Jobbik se 3 mandáty a liberálně konzervativní MDF obhájilo svůj 1 mandát. === Volby 2010 a podruhé premiérem === Viktor Orbán byl kandidátem strany na post premiéra pro Parlamentní volby 2010. Již podle předvolebních průzkumů se preference Fidesz pohybovaly od 53% do 68%, zatímco preference levicové MSZP byly jen od 17% do 23%. Bylo tedy již předem vcelku jasné, že se Fidesz stane vítězem voleb. Parlamentní volby 2010 se pak pro stranu Fidesz podle očekávání staly nejúspěšnějšími volbami od jejího samotného vzniku. Fidesz zvítězil se ziskem 263 mandátů, což je 68,13%. Získal tak ústavní dvoutřetinovou většinu nutnou ke změně ústavních zákonů. Měl takto otevřenou cestu nejen k reformám v hospodářství, ale také k dalekosáhlým změnám ve struktuře státního aparátu a jeho personálního obsazení. Po oznámení oficiálních výsledků tehdejší prezident republiky László Sólyom pověřil Orbána sestavením nové vlády. Dne 29. května 2010 složil Viktor Orbán v parlamentu slib a stal se tak po osmi letech v opozici v pořadí již osmým premiérem Maďarska. Pod jeho vedením byla vypracována nová maďarská ústava, která vstoupila v platnost k 1. lednu 2012. Touto ústavou byl mimo jiné změněn název státu z Maďarské republiky na Maďarsko. Kritiku opozice a Evropské komise vyvolaly nacionalistické prvky ústavy a zvýšení vládní kontroly nad justicí a ekonomikou, mj. oslabení pravomocí ústavního soudu. === Volby 2014 a potřetí premiérem === V květnu 2015 na summitu Východního partnerství v Rize předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker oslovil Orbána slovy: "Zdravím, diktátore!" Orbán se dostal do konfliktu s Evropskou komisí, když odmítl její návrh na přerozdělování afrických uprchlíků v zemích EU na základě kvót a návrh Evropské komise vedené Junckerem označil za "absurdní, téměř šílený." == Fotogalerie == == Doporučená literatura == === Proslovy a vystoupení === János Hollós a Katalin Kondor: Szerda reggel - Rádiós beszélgetések Orbán Viktor miniszterelnökkel, 1998. szeptember – 2000. december, ISBN 963-9337-32-3 János Hollós a Katalin Kondor: Szerda reggel - Rádiós beszélgetések Orbán Viktor miniszterelnökkel, 2001–2002, ISBN 963-9337-61-7 A történelem főutcáján - Magyarország 1998-2002, Orbán Viktor miniszterelnök beszédei és beszédrészletei, Magyar Egyetemi Kiadó, ISBN 963-86383-1-1 20 év - Beszédek, írások, interjúk, 1986-2006, Heti Válasz Kiadó, ISBN 963-9461-22-9 Egy az ország, Bp., Helikon kiadó, 2007 === Knihy o Viktoru Orbánovi === József Debreczeni: Orbán Viktor, Osiris kiadó, ISBN 963-389-443-3, honlapja László Kéri: Orbán Viktor, Századvég kiadó, ISBN 963-8384-56-5 Rácz András: Orbán Viktor 7 titka, Magánkiadás, ISBN 963-217-186-1, honlapja Szabó Kálmán: "Hiszünk a szeretet és az összefogás erejében". Orbán Viktor politikai krédója, ISBN 963-9484-29-6, honlapja) Dr. Péter Kende: A Viktor, KendeArt Kft., ISBN 963-00-9037-6 honlapjáról letölthető Sándor Kopátsy: Az Orbán-jelenség, 2002 – a MEK honlapján elérhető: link Dr. Péter Kende: Az igazi Orbán Viktor – A Viktor 2, (KendeArt KFT., ISBN 963-8233-13-3 honlapjáról letölthető Krisztina Ferenczi: Szüret – Az Orbán-vagyonok nyomában, Diario, 2006, ISBN 963-229-223-5 Fiúk a szőlőben A tokaji borcsaták per- és sajtóanyaga, Élet és Irodalom-könyvek, 2005, ISBN 963-86526-4-0 == Odkazy == === Literatura === KONTLER, László. Dějiny Maďarska. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 613 s. ISBN 978-80-7106-616-3. PRAŽÁK, Richard. Stručná historie států MAĎARSKO. Praha: Nakladatelství Libri, 2005. 145 s. ISBN 80-7277-269-4. IRMANOVÁ, Eva. Maďarská menšina na Slovensku a její místo v zahraniční politice Slovenska a Maďarska po roce 1989. Ústí nad Labem: albis international, 2005. 316 s. ISBN 80-86067-67-X. === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Orbán Viktor na maďarské Wikipedii. === Související články === Maďarsko Fidesz – Magyar Polgári Szövetség Seznam premiérů Maďarska Druhá vláda Viktora Orbána Třetí vláda Viktora Orbána === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Viktor Orbán ve Wikimedia Commons Osoba Viktor Orbán ve Wikicitátech (maďarsky) (anglicky) Orbán Viktor (oficiální stránky) (maďarsky) (anglicky) Fidesz (oficiální stránky) (česky) Viktor Orbán, profil politika na Cevro.cz (maďarsky) Portrét na Csepel.info | PERSON | PERSON |
005848 | Osmanská říše (zastarale též Otomanská říše, možno psát i malé písmeno) byla jedna z největších a nejmocnějších říší v prostoru při Středozemním moři. Říše existovala v letech 1299–1922 a během této doby zahrnovala oblasti Malé Asie, Balkánu, Černomoří, Blízkého a Středního východu a severní Afriky. Říše měla od 16. století zcela islámský charakter Božího státu, ve kterém již od počátku vládli sultáni dynastie Osmanů. Díky své poloze byla Osmanská říše spojnicí mezi evropským a asijským kontinentem. Administrativně byla dělena na ejálety (od 60. let 19. století vilájety) a dále pak na sandžaky a náhije. Související informace naleznete také v článku Rúmský sultanát. Malá Asie a oblasti na východ od ní představovaly již od arabské expanze v 7.... | Kdy existovala Osmanská říše. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Osmansk%C3%A1_%C5%99%C3%AD%C5%A1e | [
"1299–1922"
] | 151 | 300 | Říše existovala v letech 1299–1922 a během této doby zahrnovala oblasti Malé Asie, Balkánu, Černomoří, Blízkého a Středního východu a severní Afriky. | [
{
"start": 176,
"end": 185,
"text": "1299–1922"
}
] | Osmanská říše (zastarale též Otomanská říše, možno psát i malé písmeno) byla jedna z největších a nejmocnějších říší v prostoru při Středozemním moři. Říše existovala v letech 1299–1922 a během této doby zahrnovala oblasti Malé Asie, Balkánu, Černomoří, Blízkého a Středního východu a severní Afriky. Říše měla od 16. století zcela islámský charakter Božího státu, ve kterém již od počátku vládli sultáni dynastie Osmanů. Díky své poloze byla Osmanská říše spojnicí mezi evropským a asijským kontinentem. Administrativně byla dělena na ejálety (od 60. let 19. století vilájety) a dále pak na sandžaky a náhije. Související informace naleznete také v článku Rúmský sultanát. Malá Asie a oblasti na východ od ní představovaly již od arabské expanze v 7. století místo střetu mezi Byzantskou říší a jejími muslimskými sousedy (umajjovský a abbásovský chalífát, Seldžucká říše). V letech následujících po bitvě u Mantzikertu získali vnitrozemí tohoto poloostrova Seldžukové a zřídili zde Ikonyjský nebo též Rúmský sultanát. Byzantští císaři se sice pokoušeli ztracená území dobýt zpět, ale po prohrané bitvě u Myriokefala a po čtvrté křížové výpravě roku 1204, která dobyla Konstantinopol, nebyla Byzanc dostatečně silná, aby obnovila svou vládu v Malé Asii. Přestože hlavní město Konstantinopol dobyl nazpět císař Michael VIII. Palaiologos, obnovená Byzantská říše se již nikdy nepovznesla na mocenskou úroveň, již měla v předchozích staletích. Počátkem 13. století zažíval Ikonyjský sultanát hospodářský, mocenský i kulturní rozmach, avšak v pozdějších letech nastal vlivem mongolské invaze úpadek. Sultanát se v pozdějších letech dostal pod vliv mongolských Ílchánů, kteří neváhali zasahovat do vnitřních poměrů státu a udržovali nad sultány svoji svrchovanost. Po celou dobu střetů mezi Byzancí a muslimy (tedy nejčastěji s Araby a Seldžuky) existovaly při hranicích mezi oběma soupeři oblasti osazené vojenskými jednotkami, které podnikaly proti území nepřítele občasné nájezdy, a to jak v době míru, tak války. Před mongolským vpádem uteklo do Malé Asie velké množství obyvatelstva, které se usazovalo mimo jiné i v její západní části, a to právě na hranicích s Byzancí. Kočovné kmeny příchozivší z východu zde vytvářely tak jako v předchozích staletích nárazníková pásma, marky, ze kterých podnikaly výpady na byzantské území. Spolu s úpadkem moci Ílchánů a byzantských císařů zavládla v těchto oblastech anarchie a záhy se zde vytvořilo více než dvacet malých nezávislých státečků. V druhé polovině 13. století přitáhly do Malé Asie nové turecké kmeny, které tlak Mongolů přiměl k odchodu z dosavadních sídel v Chórásánu. Šlo o poslední vlnu kočovných tureckých kmenů Oguzů, které migrovaly na západ. Oguzové přijali již dříve islám a znali arabskou kulturu. Typická pro ně byla přísná vojenská organizace. Náčelník kmene Oguzů Ertogrul vstoupil do služeb ikonyjského sultána proti Byzanci a získal odměnou území v severozápadní části poloostrova, které se stalo východiskem k formování pozdější mocné osmanské říše. Za jejího vlastního zakladatele je považován Osman I. Gází (1299–1326), který začal svěřené území rychle rozšiřovat ve výboji proti Byzanci a roku 1299 se prohlásil za samostatného vládce. V roce 1303 zemřel poslední příslušník ikonyjské dynastie a jeho říše se rozpadla na několik menších, mezi sebou soupeřících útvarů. Někteří seldžučtí náčelníci poté přijali Osmanovu svrchovanost. Turci si stejně jako kdysi kočovní Arabové rychle osvojili mořeplavbu a začali podnikat také pirátské nájezdy na ostrovy Egejského moře (například roku 1308 vyplenili byzantský Chios). Osmani se rychle zmocňovali byzantských držav v Malé Asii, neboť byzantské vojsko nebylo schopno jejich nápor zastavit. Roku 1326 dobyl Osmanův syn Orhan I. (1326–1359) byzantské město Bursu, která se poté stala rezidencí osmanských vládců. Ti nyní přijali titul sultán. Po bitvě u Pelekanu v roce 1329 byla mezi Turky a Byzancí uzavřena mírová smlouva, v níž si vítězný Orhan I. vymínil placení ročního tributu za zbylá byzantská území v Malé Asii. Roku 1331 padla do rukou Osmanů Nikáia, 1337 Nikomédie. Související informace naleznete také v článku Expanze Osmanské říše na Balkán. Roku 1354 dobyli osmanští Turci byzantskou přístavní pevnost Gallipoli (na poloostrově se zachytili již 1352, kdy získali pevnost Cimpe), a definitivně tak zakotvili na evropském území. Jeden ze spolucísařů, Jan VI. Kantakuzenos, se sice pokoušel vykoupit ji nazpět, ale neuspěl. Z Gallipole zahájili Osmani dobývání Balkánu. Jejich první útoky vedly do údolí řeky Marici v Thrákii, a staly se největší zátěží pro Bulharsko. Již tehdy docházelo k velkému úbytku domácího obyvatelstva, které buď zahynulo v bojích, bylo odvlékáno do Malé Asie nebo prodáváno do otroctví (navzdory zákazům křesťanské církve kupovali zajatce od Turků především obchodníci z Benátek a Dubrovníku). Roku 1355 uzavřel bulharský car Ivan Alexandr s byzantským císařem Janem V. (Jan VI. Kantakuzenos byl 1354 přinucen abdikovat) defenzívní spolek proti Turkům. Staletí trvající boje o balkánské území a o hegemonii v tomto prostoru však spojencům nedovolily překonat vzájemné rozpory a nedůvěru, zkoordinovat vojenské akce a postavit se turecké expanzi účinně na odpor. Ze stejných důvodů nepřistoupilo k bulharsko-byzantskému spolku Srbsko. Počátkem 60.let se spojenectví rozpadlo a roku 1364 došlo dokonce mezi Bulharskem a Byzancí k válce o černomořské pobřeží. Bulharský car zareagoval dohodou se sultánem Muradem I., kterému přiznal území, jež Turci dobyli v Thrákii. To vše nepochybně vytvářelo podmínky pro další turecké úspěchy. Po nástupu sultána Murada I. (1359–1389) se významně změnil charakter výbojů na Balkánském poloostrově. Dříve převážně kořistnické nájezdy vystřídala systematická válka o dobytí a osídlení nových území. Již roku 1359 oblehla turecká vojska poprvé Konstantinopol, 1361 získali Osmani Dimotiku a poté i Adrianopolis (dnes Edirne) a přenesli sem, na evropské území, svoji rezidenci. Pro Byzanc nastala poslední fáze boje s islámem, v níž šlo tentokrát již o samu existenci státu. Ohrožena na nejvyšší míru však nebyla pouze upadající starobylá východořímská říše, živořící na zlomku svých bývalých území a rozpadající se na poloautonomní provincie. Turecká expanze představovala nanejvýše aktuální nebezpečí také pro decentralizující se státy srbský a bulharský, které samy ještě nedávno budovaly na Balkáně svoje mocenské postavení. Balkánské země nedokázaly vytvořit proti osmanským výbojům jednotnou obrannou frontu, na případnou pomoc západních křesťanů nemohly spoléhat vůbec. Naléhavost turecké hrozby pro Evropu na Západě do poslední chvíle podceňovali a někteří vládcové dokonce neváhali využít Osmany v intencích svých politických zájmů. Pokus sjednotit křesťanský Východ a Západ proti muslimským Turkům na základě církevní unie ztroskotal na náboženských protikladech mezi ortodoxními a Latiny i na partikulárních politických zájmech. Vazalským státem osmanské říše se po roce 1371, kdy se odehrála bitva na řece Marici, se stala také Byzanc, jejíž panství bylo v podstatě omezeno na okolí Konstantinopole. Císař byl nucen platit tribut a poskytovat vojenské kontingenty vlastnímu nepříteli. Pomoci sultánu Muradovi I. musel například během výpravy proti zbylým seldžuckým emirátům v Malé Asii. Jeho syn Manuél se roku 1391 zúčastnil jako rukojmí tažení proti pevnosti Filadelfeia, která byla jednou z posledních maloasijských byzantských držav. Osmanští panovníci si kromě toho osobovali právo zasahovat do obsazování císařského trůnu. Murad I. začal přidělovat na dobytých územích půdu svým vojákům a usídlovat je v Evropě, zatímco zdejší obyvatelstvo bylo přesídlováno do Malé Asie. Navzdory těmto tíživým okolnostem získal byzantský státeček relativně klid, neboť turecká armáda se na svých taženích Konstantinopoli, která získala pověst nedobytného města, raději vyhýbala. V popředí zájmu Osmanů stálo nyní především bulharské, srbské a chorvatské území. Již roku 1380 se Muradovi bojovníci vypravili proti trnovskému carství, kde se jim o něco později vzdala Sofie (1382). Roku 1385 porazili vládce srbské Zety a poté zaútočili na Srbsko, kde padla Niš (1386). Současně získali zbývající severní část Makedonie, západní Albánii, pohraničí Thesálie a dočasně také Soluň (1387). Ohroženi tureckou expanzí uzavřeli slovanští vládci kníže Lazar Hrebeljanović, který po 1371 významně upevnil své postavení v centrálním Srbsku, bosenský král Tvrtko I. a bulharský car Ivan Šišman roku 1387 protitureckou koalici. Vzápětí porazili Srbové a Bosňané (bulharské oddíly nestačily dorazit) Osmany u Pločniku nad Toplicí. Podle tureckého svědectví to prý byla právě tato porážka, co přimělo Murada I. k mohutné ofenzívě proti Srbsku. Roku 1388 zamířilo turecké vojsko v čele se samotným sultánem nejprve do Bulharska s cílem obnovit poplatnou závislost trnovského carství. Ivan Šišman byl donucen k poslušnosti, zároveň se tureckými vazaly stali vidinský vládce Ivan Stracimir a dobrudžský despota Ivanko. Následujícího roku se obrovská turecká armáda vypravila do oblasti Kosova pole. Osudová srážka srbských a bosenských vojsk, jimž přišli na pomoc Bulhaři, Albánci, Valaši a Maďaři, s Muradovou armádou, podporovanou srbskými vazaly, předurčila osud balkánských národů na několik století. Navzdory všeobecně panující představě o národní tragédii Srbů, opředené mnoha idealizujícími mýty o velkosrbské středověké říši a jejím konci, soudí dnes historici, že bitva, která se odehrála 28. června 1389 na Kosově poli, dopadla v podstatě nerozhodně. Obě strany utrpěly těžké ztráty a o život přišli také oba vrchní velitelé, Murad I. a Lazar Hrebeljanović. Sultána probodl zřejmě ještě před zahájením bitvy příslušník Lazarovy družiny Miloš Obilić (Kobilić), kterému se podařilo lstí proniknout do tureckého tábora. Velení poté převzal Muradův syn Bajezid I. Ildrim (1389–1402) a bitvu dovedl do konce. Zajatý kníže Lazar a další srbští velmoži byli v odvetu za sultánovo zavraždění z jeho příkazu popraveni. Tragické důsledky bitvy na Kosově poli se projevily teprve postupně. Srbsko, které ztratilo v bitvě svoje nejlepší vojenské síly, bylo vzápětí ze severu napadeno uherským králem Zikmundem Lucemburským. To donutilo kněžnu vdovu Milicu, která vládla za Lazarovy nedospělé syny, přijmout Bajezidovy mírové podmínky. Srbsko se stalo vazalským státem s povinností platit Osmanům tribut a poskytovat jim vojenskou pomoc. Kromě toho byly do srbských měst umístěny turecké posádky. Mnohem hůře dopadlo Bulharsko, neboť Turci se po uvedení Srbska do vazalské závislosti soustředili na konečné uspořádání poměrů v jihozápadní části Balkánu. Roku 1391 překročila část tureckého vojska Dunaj a napadla Valašsko. Valašský kníže Mircea I. se zavázal k poplatné závislosti. Poté vtrhli Turci na jih Uher, ale byli zde na hlavu poraženi Zikmundem Lucemburským. Této příležitosti využil trnovský car Ivan Šišman a požádal uherského krále o pomoc proti Turkům. Když se vypravil na jednání do Nikopole na Dunaji, rozhodl se Bajezid, že nespolehlivého vazala potrestá, a oblehl Trnovo. Po třech měsících urputné obrany padlo 17. července 1393 sídelní město druhého bulharského carství do rukou Osmanů, kteří je vyrabovali, zpustošili výstavné paláce i kostely a zdecimovali obyvatele, přestože jim Bajezid osobně zaručil bezpečí. Více než sto bojlarů bylo povražděno, mnoho významných měšťanských rodin přesídleno do Malé Asie. Zčásti vylidněné Trnovo osídlili turečtí kolonisté. Poté se Bajezid obrátil proti Nikopoli, kde zajal posledního bulharského cara Ivana Šišmana, který později buď zemřel ve vězení nebo byl popraven. Současně si turečtí dobyvatelé podmanili Dobrudžu (1393). Vidinský vládce Ivan Stracimir byl donucen vpustit do své země turecké posádky, které měly chránit její hranice před útoky z Uher. Roku 1395 se Mirčovi Starému podařilo porazit s uherskou pomocí turecké vojsko u Rovine (v této válce zahynul turecký vazal Marko z Prilepu a Osmani poté ovládli celou Makedonii). Valašsko sice zůstalo nadále poplatně závislé na osmanské říši, ale požívalo zatím značné autonomie. Až poté, co Turci ovládli Balkán, se začali křesťané v Evropě obávat stále silnější islámské říše v jihovýchodní Evropě. Zikmund Lucemburský sestavil s požehnáním papeže spojenou křižáckou armádu, kterou tvořili vojáci z Uher, Francie, Německa, Itálie a dalších zemí, a vytáhl s ní proti Osmanům. Nicméně v bitvě u Nikopole v září 1396 byla Zikmundova vojska těžce poražena a sám Zikmund musel rychle uprchnout. Paradoxně na straně Osmanské říše bojovala spousta vojáků z obsazených vazalských balkánských států. Z Osmanské říše se stala respektovaná mnohonárodní (nikoliv pouze turecká) velmoc. Přestože byl preferovaným náboženstvím islám, tolerovaly[zdroj?] se v omezené míře i jiné církve (pravoslavné křesťanství, judaismus), na rozdíl od katolické Evropy, která tvrdě potlačovala jiné druhy náboženství. Související informace naleznete také v článku Osmanské interregnum. Ještě v roce 1402 sultán Bajezid I. oblehl Konstantinopol s úmyslem ji definitivně dobýt a zabrat. Při tomto obléhání však byl nucen změnit plány. Z východní strany začal Osmanskou říši ohrožovat mocný uzbecký vládce s mongolskými kořeny a ještě krutější bojovník Timur Lenk (známý též jako Tamerlán). Bajezid podcenil sílu svého nepřítele a utkal se s ním v bitvě u Ankary, kde však byl na hlavu poražen a sám sultán byl zajat. Pro osmanskou říší nastal kritický okamžik, známý jako osmanské interregnum. Bajezid zemřel v uzbeckém zajetí za nevyjasněných okolností v roce 1403. Tamerlán po zpustošení Malé Asie zaměřil své dobyvatelské úsilí zpět na Dálný východ. Pět synů Bajezida se nebyli schopni dohodnout na společném sultánovi a každý z nich nárokoval trůn pro sebe. Nastala série vzájemných občanských válek, kdy většina těchto bratrů byla nakonec zabita. Teprve po jedenácti letech v roce 1413 se stal novým sultánem Mehmed I. a začal konsolidovat zničenou zemi. Následky této bratrovražedné války museli řešit ještě Mehmedovi nástupci Murad II. a také Mehmed II. Související informace naleznete také v článku Pád Konstantinopole. Křesťanská Evropa sužovaná vnitřními rozbroji (stoletá válka, papežské schizma, husitské války) nebyla schopna využít dočasného bezvládí v Osmanské říši, která se naopak postupně stabilizovala a pokračovala ve výbojích. V roce 1444 se spojila polská a maďarská vojska pod vedením Vladislava III. a Jana Hunyadiho a zaútočila na Osmanskou říši. Byli však poraženi sultánem Muradem II. v bitvě u Varny, kde polský král padl. V roce 1453 sultán Mehmed II. dobyl hlavní město kdysi všemocné, ale nyní slabé Byzantské říše Konstantinopol a učinil ji svým hlavním městem pod jménem Istanbul. Osmanská říše pak dále rozšiřovala svoje državy jak na evropské půdě, tak i v Africe a Asii. V období mezi lety 1453 a 1520 tak získali Řecko, Albánii, ostrovy v Egejském moři a pod svůj vliv též začlenili Valašsko (později valašský pašalík) a Krymský chanát. Osmanští vládcové také upevnili svou moc v Malé Asii postupným dobýváním zbylých částečně nebo zcela nezávislých tureckých státečků, což vyvrcholilo dobytím jednoho z posledních zbytků Byzantské říše – Trapezuntu. Sultán Selim I. Hrozný (vládl 1512 až 1520) dramaticky rozšířil východní a jižní hranici říše tím, že porazil šáha Ismaila safíovské Persie v bitvě na Čaldiránské rovině. Po zhoršení vztahů s Mamlúckým sulatanátem dobyl sultán Selim I. roku 1517 Sýrii, Palestinu a Egypt a prohlásil se Chalífou, tedy vůdcem celého muslimského světa. Krátce předtím porazila osmanská vojska perskou armádu, čímž si sultán pojistil dominantní postavení jak na předním východě, tak i ve Středozemním moři (zejména po roce 1519, kdy se alžírský vládce Chajruddín Barbarossa podřídil vládě osmanské říše a stal se velitelem osmanského námořnictva). V době smrti Selima I. tedy osmanská říše ovládala téměř celou jihovýchodní Evropu, Malou Asii, Levantu, pobřeží Černého moře, Egypt, část Arábie a Alžír, čímž se stala přední evropskou velmocí, která dále po několik století ovlivňovala i politický vývoj Evropy. Po smrti Selima nastoupil na trůn Sulejman I. zvaný Nádherný nebo též Zákonodárce. Sulejman bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších osmanských sultánů. Navázal na expanzivní politiku svého otce a začlenil do Osmanské říše území dnešní Libye, dále dobyl Bagdád, Medinu a Mekku a roku 1526 porazil v bitvě u Moháče vojska Ludvíka Jagellonského, který při ústupu utonul. Jeho smrtí začala v Uhersku nástupnická krize, ve které stanul uherský šlechtic Jan Zápolský proti rodu Habsburků. S pomocí Osmanů pak ovládl značnou část Uher (osmanská vojska pronikla roku 1529 až k Vídni, ale poté se vlivem nepříjemných podnebních podmínek stáhla). Po smrti Jana Zápolského ale propukly boje nanovo. Habsburská vojska byla několikrát poražena, v Uhrách byl zřízen tzv. Budínský pašalík a v Sedmihradsku se ujal vlády Zápolského syn Jan Zikmund Zápolský, který se částečně stal osmanským vazalem. Na základě spojenectví s Francií pak osmanská vojska dlouho vázala vojenský potenciál Habsburků, čímž oslabovala jejich pozici ve střední Evropě. Díky námořním základnám v Alžíru i množství dalších přístavů v Levantě, Egyptě, Řecku a Malé Asii se osmanské loďstvo stalo dominantní silou ve Středomoří, ovšem dominancí osmanské říše v této oblasti otřásly už v 2. polovině 16. století dvě těžké . porážky - nejprve neúspěch při obléhání Malty, který jí uzavřel cestu k průniku do evropské části západního Středomoří, a následně drtivá porážka u Lepanta, která ukázala její technickou zaostalost v palných zbraních a natrvalo podlomila její námořní moc, byť co do počtu dokázala své loďstvo znovu vybudovat. Osmanské námořní síly také dlouho držely Rudé moře, přesto však nedokázaly prorazit portugalskou blokádu na obchod s kořením. Za vlády Sulejmana se též značně pozvedla kultura, což se projevilo zejména v architektuře. Sultán nechal vybudovat množství mešit a jiných nákladných staveb. V říši bylo i tolerantnější prostředí, co se náboženství týče. Proto sem po vyhnání ze Španělska přicestovalo mnoho Židů, kteří se pak angažovali v obchodě nebo pracovali jako státní úředníci. Lidé ostatních náboženství mohli svobodně pod osmanskou vládou žít, museli však platit zvláštní daň. Sultán opíral svou moc o jednotky janičářů, což byli muži křesťanského původu, jež byli odvedeni v raném věku od svých rodin (devširme), donuceni konvertovat k islámu a vychováni k absolutní poslušnosti a disciplíně. Krom této osobní gardy sloužili v armádě sipahíjové, kterým byla udělována v léno půda a kteří se krom jezdecké služby v armádě starali také o chod zemědělství a výběr daní na svém přiděleném území. Krom armády byla pilířem sultánovy moci rada ministrů (divan) a svou náboženskou autoritu opíral o radu muslimských teologů (ulema), která se však na sebe snažila strhávat moc, až nakonec velký muftí rozhodoval dokonce o způsobilosti sultána vládnout. Přesto se ke konci vlády Sulejmana začaly objevovat příznaky stagnace. Hospodářství, jakkoli bylo za vlády Sulejmana silné, začalo pozvolna upadat. Po Sulejmanovi nastoupili méně schopní sultáni (Selim II. a Mehmed III.), takže do politiky stále více zasahovali jejich manželky a poradci (zejména pak vezír Mehmed Paša Sokolović), kteří postupně přebírali moc v říši. Provincie spravované sipahíji nevynášely tolik jako dříve, protože díky častému střídání si jejich správci nevytvořili k místu působnosti žádný vztah a neměli tedy zájem starat se o další vývoj provincie. Naopak mnohdy tito správcové využívali ovládané provincie pouze k osobnímu obohacení. Západní Evropa, jeden z jejich hlavních nepřátel, se začala rozvíjet zejména díky zámořským objevům, Osmanská říše však z toho neměla prakticky žádná pozitiva. Díky pokračujícímu portugalskému embargu na obchod s kořením ztrácela osmanská říše podíl na tomto výnosném zdroji příjmů a situaci jen zhoršoval příliv levného stříbra z Peru, který způsoboval inflaci. O další zdroje příjmů přicházela osmanská říše díky systému kapitulací, tedy přenechání obchodu s určitým druhem zboží zahraničním obchodníkům. Taktika osmanského vojska začala zastarávat, navíc janičáři posilovali svůj vliv ve státě a postupně začali obsazovat vysoká úřednická místa ve státní byrokracii, takže z původně elitních jednotek se stávala společenská vrstva neváhající prosadit svoje zájmy na úkor kohokoli včetně sultána. Pokusné reformy některých sultánů janičáři většinou odmítali, aby nepřišli o své pravomoci, přičemž neváhali někdy zavraždit i samotné sultány a místo nich dosadili slabé panovníky, které mohli lépe ovládat. Přitom ale osmanská říše musela čelit třem velkým říším na svých hranicích - ze severozápadu Habsburské monarchii, z východu Sáfiovská Persie a ze severovýchodu postupně rostoucí Rusko. Podrobnější informace naleznete v článku Bitva u Vídně. Sultán Mehmed IV. nastoupil po několika neschopných vládcích a pokusil se zastavit postupný propad Osmanské říše. Když se sultánův velkovezír Kara Mustafa vydal roku 1683 na Vídeň, zachvátil Evropu strach, který jen umocnil útěk Leopolda I. s rodinou z Vídně. Mustafovi se však jeho taktika nevyplatila – oblehl Vídeň ve snaze město vyhladovět, tím však jen poskytl císaři čas na to, aby získal pomoc proti Turkům, kterou mu nakonec poskytl Karel V. Lotrinský a především polský král Jan III. Sobieski, jehož vojska Turky rozprášila. Brzy byla dobyta také islámská Ostřihom a Turci byli nuceni začít se stahovat z Uher. Když se sultán dozvěděl o neúspěších Kary Mustafy, nechal jej v Bělehradě uškrtit. Evropské státy hraničící s Osmanskou říší se rychle snažily nabyté převahy využít, a Benátky, Rakousko, Polsko a papež Inocenc XI. vytvořili roku 1684 Svatou ligu, která zahájila ofenzívu – v následujících třech letech bylo zastaralé turecké vojsko vytlačeno z Uher, části Chorvatska a Sedmihradska, Benátky navíc zaútočily na Dalmácii a obsadily Peloponéský poloostrov. Zemi zachvátila krize. Do středu říše se valili uprchlíci, půda zůstala neobdělána a celou situaci zhoršovala prudká inflace. Mehmed IV. nastalou situaci neunesl a rozhodl se rezignovat ve prospěch svého bratra Sulejmana II., který byl po celý svůj dosavadní život držen v domácím vězení (tzv. kafe; praxe povraždit sultánovy bratry v den jeho nástupu na trůn, aby se náhodou nepokusili sultanát uchvátit, již byla opuštěna). Přestože Sulejman II. již po čtyřech letech zemřel, dokázal za dobu své krátké vlády zemi poměrně stabilizovat. Přestože boje pokračovaly dalších deset let, k dalšímu mohutnému posunutí hranice nedošlo. Svatá liga se brzy začala rozpadat a situaci již nezvrátilo ani několik osmanských ofenzív, ani vítězství Evžena Savojského. Nakonec znepřátelené strany uzavřely v roce 1699 tzv. Karlovický mír, podle kterého Uhry a Sedmihradsko zůstaly v habsburských rukou a Benátkám připadla Dalmácie. Osmanská říše ustála i vnitřní nepokoje (zejména vzpoura janičářů) a nejhorší krize byla nakonec překonána reformou daní a armády (zejména byla vybudována námořní flotila sestavená z moderních plachetnic). Brzy však měly následovat ještě hlubší změny. Osmanská říše za vlády sultána Ahmeda III. především vyslala své první vyslance do několika evropských zemí, které přestaly v Turcích vidět nositele "Božího hněvu" a začali Osmanskou říši brát jako obyčejný stát. Nezůstalo jen u diplomatických styků – do Istanbulu začali přicházet evropští architekti, začal se rozvíjet tisk, byl vypracován nový systém muslimských škol. Pěstování tulipánů (které byly následně exportovány do Nizozemí) se stalo natolik rozšířenou módou, že toto období reforem bylo nazváno Obdobím tulipánů (1718–1730). Říše se začala hospodářsky rozvíjet. Tyto poměrně radikální změny však vyvolaly povstání konzervativních janičářů, které vedlo znovu k výměně sultána. Mahmud I. (1730–1754) však nechal vůdce povstání popravit a v reformách pokračoval. Reforma armády za přispění francouzských vojenských odborníků vedla k úspěchům ve válkách s Ruskem, Rakouskem a Persií. Zdaleka ne všechny problémy však byly vyřešeny (separatistické tendence Egypta, hladomor v Mezopotámii, odpor janičářů). Reformy se totiž týkaly většinou jen armády, nikoliv rozvoje hospodářství, vzdělanosti atd. Mustafa III. (1757–1774) navíc fatálně přecenil své síly a vyhlásil válku ruské carevně Kateřině Veliké, ve které ruské vojsko Turky snadno vytlačilo . ze severního pobřeží Černého moře a mírem z Küčük-Kaynarca (ve starší literatuře Küçük-Kainardži, lépe asi Küçük-Kajnardža (= Malá Kajnardža)) (1774) získala carevna jisté pravomoci ve Valašsku a Moldavsku, Bospor a Dardanely musely poskytnout obchodním lodím volný průjezd a Vysoká porta (administrativní aparát osmanské říše) měla zajistit bezpečnost pravoslavných věřících v Osmanské říši. Po této porážce se sultán Abdulhamid I. rozhodl zejména v reformách vojska pokračovat. Téměř všechny reformy se však týkaly jen centra říše, v odlehlejších oblastech naopak vládla anarchie a vlády se ujímali lokální diktátoři. Rusko začalo poprvé uvažovat o rozdělení Osmanské říše a roku 1783 okupovalo Gruzii. Do války s Ruskem (od 1787) se brzy zapojilo i Rakousko, které obsadilo Bosnu a Moldavsko. Tyto války a zejména pak Napoleonův vpád do Egypta (1798) a Palestiny však jen přispěly ke stmelení Osmanské říše a utvrdily sultána v zavádění dalších reforem. Související informace naleznete také v článku Řecká osvobozenecká válka. Na přelomu 18. a 19. století se Osmanská říše stala předmětem zájmu všech velmocí. Během napoleonských válek sultán Selim III. váhal, zda se přiklonit k Francii či Rusku. Nakonec si zvolil Francii, což však popudilo Velkou Británii, která se neúspěšně pokusila násilně proplout Úžinami a odtrhnout Egypt od Osmanské říše. Tyto události byly provázeny separatistickými snahami v Albánii (Ali Paša), povstáním pravoslavných v Srbsku a nakonec znovu povstáním protireformních janičářů, kteří Selima svrhli a dosadili Mustafu IV., ale ten byl vzápětí také svržen a sultánem se stal Mahmut II. (1808–1839). Ale i Mahmut II. si byl vědom nezbytnosti reforem, které sice prováděl opatrněji, klid však Osmanská říše nezažívala. Válka s Ruskem pokračovala až do roku 1812, kdy Turci mírem v Bukurešti ztratili Besarábii a Srbsku byla přislíbena značná autonomie. Neklidné byly i provincie – bylo nutné potlačit srbské povstání (1813) a Ali Paša po své porážce roku 1820 podněcoval Řeky, kteří nakonec roku 1821 povstali. Povstání bylo neseno v duchu novohelénství, proti kterému stála i pravoslavná církev. Mahmut však situaci špatně odhadl a povstání považoval za pravoslavné, a nechal proto popravit konstantinopolského patriarchu a několik biskupů, čímž jen způsobil, že k povstání se přidali i pravoslavní věřící. Sultán přestával situaci zvládat, a tak požádal o pomoc egyptského guvernéra Muhammada Alího, který řecké povstání krutě potlačil. Další vzpouru janičářů roku 1826 Mahmut řešil neméně radikálně: prostě janičáře rozpustil. Tím se sultánovi konečně uvolnily ruce k rázným reformám – modernizoval vojsko, administrativu, budoval infrastrukturu, rozvíjel zahraniční obchod, ale hlavně zrušil feudalismus. Tyto úspěchy však kalily zahraniční velmoci – Velká Británie, Francie a Rusko se zavázaly uznat řeckou autonomii a po vojenské intervenci, bitvě u Navarina roku 1827, ve které byly zničeny dvě třetiny egyptsko-osmanského loďstva, a drinopolské dohodě (1829) Osmanská říše ztratila Řecko, část území na Kavkaze (zabrána Ruskem), Srbsko získalo autonomii a velká část Balkánu se stala demilitarizovanou zónou. Nezávislost Řecka pak potvrdil londýnský protokol z roku 1830. Až do této chvíle stál egyptský guvernér Muhammad Alí věrně po boku osmanského sultána. Po událostech na konci 20. let se však proti svému pánu postavil a začal expandovat do Syropalestiny, údajně jako náhradu za služby v Řecku. Když Muhammadův syn Ibráhím vstoupil do Anatolie, požádal sultán o pomoc své dosavadní nepřítele – Velkou Británii a Rusko. Žádné britské loďstvo nebylo nablízku, a tak Ibráhíma z Anatolie nakonec vytlačilo ruské vojsko, ze Syropalestiny jej však osmanské vojsko nedokázalo vytlačit ani za pomoci pruského vojenského poradce Helmuta von Moltke, a Ibráhím byl proto uznán guvernérem v Damašku. Když roku 1839 nastoupil na trůn Abdulmecit I. (1839–1861), byla polní armáda v troskách a státní pokladna prázdná. Velmoci nakonec donutily v letech 1840–1841 egyptské vojsko Syropalestinu opustit, záhy však v Sýrii a Libanonu vypukla povstání, při kterých se poprvé projevil arabský nacionalismus v této oblasti. Velmoci navíc získaly dojem, že Osmanská říše přežila jen díky jejich zásahu a cítily se proto oprávněny stále více intervenovat do vnitřních záležitostí říše, a to zejména pod zástěrkou ochrany zájmů křesťanské menšiny žijící v Osmanské říši. Aktivní bylo zejména Rusko, které mluvilo o "nemocném muži na Bosporu" a osnovalo plány na rozdělení Osmanské říše. Tyto plány však ostatní velmoci, zejména Francii a Velkou Británii znepokojovaly. Když proto roku 1853 Rusko obsadilo Valašsko a Moldavsko, aby donutilo Osmanskou říši přijmout jeho požadavky, překročilo osmanské vojsko pod vedením Omara Paši a podpořené egyptským Dunaj, čímž vypukla krymská válka. Osmani donutili ruské vojsko se stáhnout, když však Rusko potopilo tureckou flotilu u Sinopé, situace se začala obracet. Francie a Británie se rozhodly zasáhnout, jejich flotily vpluly roku 1854 do Černého moře a donutily Rusko uzavřít roku 1856 v Paříži příměří, ve kterém bylo mj. ustanoveno, že velmoci nemají právo se do vnitřních záležitostí Osmanské říše vměšovat, a to ani pod záminkou "ochrany" křesťanských menšin. Černé moře bylo demilitarizováno. Ke konci kavkazské války bylo 90% Čerkesů etnicky vyčištěno, vyhnáno z Kavkazu a uprchlých do osmanské říše, což mělo za následek 500–700 000 Čerkesů usídlených v Turecku. Abdülmecit dále zaváděl reformy, podporoval výstavbu železnic a příchod evropských odborníků, drobení říše však dále pokračovalo vyhlášením samostatnosti Spojených rumunských knížectví (1861) a vzpourami v Syropalestině. Za vlády jeho nevlastního bratra Abdulazize (1861–1876) se navíc začalo rozvíjet nacionalistické mladoosmanské hnutí, kterému vadilo přílišné přejímání západních hodnot a sbližování se západem. Když se roku 1873 zhroutila vídeňská burza, příliv západních investic se zastavil, což vedlo ke státnímu bankrotu Osmanské říše. Panslovanské myšlenky navíc podnítily povstání v Bosně, Černé Hoře a Bulharsku. Nepokoje se nakonec rozšířily i do Istanbulu, sultán byl obviněn ze servility vůči Západu a svržen. Související informace naleznete také v článku Rusko-turecká válka (1877–1878). Abdulhamid II. (1876–1909) se snažil vyhovět liberálním myšlenkám, zavázal se respektovat základní lidská práva a 1877 otevřel Poslaneckou sněmovnu. Neklid na Balkáně však neustával a do osmanských záležitostí se opět začalo vměšovat Rusko. Car Alexandr II. nakonec vyhlásil Osmanské říši roku 1877 válku, která nakonec vedla až ke kapitulaci sultána. Jelikož však vše nasvědčovalo tomu, že se Rusko chce zmocnit Istanbulu, vyslala Velká Británie do Úžin loďstvo, které vynutily uzavření mírové smlouvy ze San Stefana roku 1878, ve které byly dohodnuty ruské územní zisky ve východní Anatolii, samostatnost Rumunska, Černé Hory a Srbska, autonomie Bulharska. Smlouva však poškodila zájmy Rakouska-Uherska, takže byla stejného roku revidována na berlínském kongresu, který určil, že Bosna a Hercegovina sice zůstane osmanskou provincií, avšak pod vojenskou správou Rakouska-Uherska. Velká Británie získala Kypr a Osmanská říše se musela zavázat k dodržování náboženské svobody. Osmanská říše roku 1878 ztratila 2/5 svého území, navíc Egypt se roku 1881 stal de facto britskou državou. Osmanská říše zoufale hledala oporu a nakonec ji našla v nedávno vzniklém Německém císařství, které Turkům předalo mnohé válečné zkušenosti i moderní děla. Proces drobení říše však zdaleka ještě nebyl zastaven. Roku 1894 kurdské oddíly osmanského vojska zmasakrovaly tisíce křesťanských Arménů, což vyvolalo obrovské mezinárodní pobouření a britsko-ruskou intervenci. Turci byli navíc stále více nespokojeni s Abdülhamidovou despotickou vládou. Nepokoje se objevovaly také v Syropalestině, kam zejména po pogromech v Rusku přicházelo značné množství Židů, kteří byli vzápětí napadáni Araby. Zmenšení osmanského území také vedlo k posílení tureckého folklóru, který byl nakonec povýšen na kulturní dědictví říše. Nacionalistické hnutí mladoturků, tak vůbec nerespektovalo existenci netureckých muslimských etnik (zejména Arabové), natož pak křesťanské etnické menšiny. Mladoturecké hnutí bylo také hnutím liberálním a po povstání roku 1908 dosáhlo obnovení konstituce a uznání svobody tisku. Mezitím se zbytky osmanského panství na Balkáně dále hroutily, když roku 1908 vyhlásilo nezávislost Bulharské carství, a v následujících letech vypukly nepokoje v Albánii, Kosovu, které nakonec vyústily v balkánské války (1912–1913). Balkánská liga složená ze Srbska, Bulharska, Řecka a Černé Hory nakonec zmenšila osmanské území v Evropě jen na okolí Istanbulu. Ztráta Balkánu byla navíc provázena několika dalšími převraty v Istanbulu (viz Mladoturecká revoluce). Pravomoci nového sultána Mehmeda V. (1909–1918) byly nakonec značně okleštěny. Na počátku první světové války se Osmanská říše mohla přiklonit na kteroukoli stranu. Když však Británie zabavila nové válečné lodě, které Britové pro Osmanskou říši právě postavili, přiklonil se Mehmet V. na stranu Německa a vyhlásil roku 1914 válku Dohodě. Dohoda postupně otevřela několik front: na Kavkaze, v Palestině a v Mezopotámii, kde se k britským vojskům přidávali arabští nacionalisté. Osmanská říše se rychle vyčerpala, zemi zachvátil hladomor a ve válce pokračovala jen díky německé podpoře. Válka byla doprovázena další arménskou genocidou, protože se sultán obával, že Arméni podpoří ruské útočníky. V druhé půlce roku 1918 se fronty začaly hroutit a Osmanská říše proto urychleně uzavřela 30. října 1918 příměří. Osmanská říše byla v troskách. Istanbul byl okupován, Velká Británie získala Irák, Palestinu a Zajordání, Francie Sýrii a Libanon, Řecko obsadilo anatolské pobřeží. Válečný hrdina Mustafa Kemal se rozhodl roku 1919 vydat Prohlášení o nezávislosti, nově zvolený parlament však Britové obsadili. Kemal byl nucen uchýlit se do Ankary, kde zřídil Velké národní shromáždění. Mírové podmínky, podle kterých měli Arméni získat nezávislost a Kurdistán autonomii Kemal nepřijal. Když začalo řecké vojsko zatlačovat kemalisty do hor, zahájil Kemal protiútok, který nakonec vedl k vytlačení Řeků a zrušení sultanátu (1922), čímž Osmanská říše zanikla. Velmoci se nakonec rozhodly ustoupit. Smlouva z Lausanne (1923) nakonec vymezila turecké hranice, přičemž požadavky Arménů a Kurdů na nezávislost byly ignorovány, byla ukončena okupace Istanbulu poraženými mocnostmi a Turecko nemuselo platit válečné reparace. Turecko se stalo republikou a Mustafa Kemal jejím prvním prezidentem. Osmanská turečtina byla oficiálním jazykem říše. Šlo oghuzský turkický jazyk, výrazně ovlivněný perštinou a arabštinou. Osmané měli několik vlivných jazyků: turečtinu, kterou mluvila většina lidí v Anatolii a většina muslimů na Balkáně, s výjimkou Albánie a Bosny; perštinu, kterou mluvili vzdělanci; arabštinu, používanou hlavně v Arábii, v severní Africe, Iráku, Kuvajtu, Levantě a částech Afrického rohu; a somálštinu v celé oblasti afrického rohu. V posledních dvou stoletích se docházelo k omezení těchto jazyků, i když jim zůstaly specifické role: perština sloužila především jako literární jazyk pro vzdělané, zatímco arabština byla používána během náboženských obřadů. Turečtina ve své osmanské variantě byla vojenským jazykem i jazykem státní správy již od raných dob říše. Osmanská ústava z roku 1876 oficiálně upevnila úřední status turečtiny | DATETIME | DATETIME |
007946 | Loket (německy Elbogen) je český hrad, který se tyčí nad řekou Ohří v chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Goticko-románský hrad Loket byl založen v první polovině 13. století. Na jeho místě se nacházelo staré slovanské hradiště zvané starý Loket. Hrad byl po svém postavení oporou králi Václavovi I. proti jeho synu Přemyslovi. Když se však Přemysl stal sám králem, zřídil kolem Lokte léna, o která se staral jeho zástupce loketský purkrabí. Tato léna propůjčoval německým pánům a rytířům za vojenskou pomoc v kraji. Na základě privilegia vydaného Janem Lucemburským v roce 1341 měli leníci tyto statky v dědičném držení, ale bez práva odkazovat je nečlenům rodu. V době husitských válek byl purkrabím Půta z Ilburka, který řídil obranu celého kraje proti husitům. V letech 1421,1427 a 1429 se husité pokoušeli hrad dobýt, ovšem bez úspěchu. 20. září 1434 zastavil král Zikmund hrad Loket s městem, Andělskou horu,... | V kterém století byl postaven hrad Loket? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Loket_(hrad) | [
"první polovině 13. století"
] | 112 | 181 | Goticko-románský hrad Loket byl založen v první polovině 13. století. | [
{
"start": 154,
"end": 180,
"text": "první polovině 13. století"
}
] | Loket (německy Elbogen) je český hrad, který se tyčí nad řekou Ohří v chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Goticko-románský hrad Loket byl založen v první polovině 13. století. Na jeho místě se nacházelo staré slovanské hradiště zvané starý Loket. Hrad byl po svém postavení oporou králi Václavovi I. proti jeho synu Přemyslovi. Když se však Přemysl stal sám králem, zřídil kolem Lokte léna, o která se staral jeho zástupce loketský purkrabí. Tato léna propůjčoval německým pánům a rytířům za vojenskou pomoc v kraji. Na základě privilegia vydaného Janem Lucemburským v roce 1341 měli leníci tyto statky v dědičném držení, ale bez práva odkazovat je nečlenům rodu. V době husitských válek byl purkrabím Půta z Ilburka, který řídil obranu celého kraje proti husitům. V letech 1421,1427 a 1429 se husité pokoušeli hrad dobýt, ovšem bez úspěchu. 20. září 1434 zastavil král Zikmund hrad Loket s městem, Andělskou horu, město Ostrov a panství hroznětínské, falknovské a hartenberské svému kancléři Kašparu Šlikovi. Po smrti Kašparova bratra a dědice Matese roku 1487 došlo k dvojímu dělení šlikovských panství mezi Matesovy syny Mikuláše, Kašpara a Jeronýma 1487 a 1489. Mocenský vzestup a spojení s evangelickými stavy přivedly Šliky do konfliktu s královskou mocí. Ve šmalkaldské válce (1546–1547) prohráli a jejich panství (předně Loket a Jáchymov) jim král zkonfiskoval. V roce 1551 propůjčil Ferdinand I. Habsburský Loket s purkrabstvím pánům z Plavna, ale pro jejich špatné hospodaření jim v r. 1562 Loket odebral a propůjčil ho loketským měšťanům. V době Rudolfa II. byl pro spiknutí proti císaři na Lokti vězněn Jiří Popel z Lobkovic který zde v roce 1613 zemřel (druhé nejčastěji uváděné datum je 1607). Pohromy postihly město i hrad za třicetileté války. Evangeličtí stavové s pomocí mansfeldské posádky pod vedením rytíře Globnara po dlouhém obléhání (1620–1621) podlehli valdštejnským vojskům. V letech 1631–1632 se evangeličtí emigranti s rytířem Globnarem načas vrátili, ale poté museli definitivně odejít do exilu. V roce 1648 dobyli Loket Švédové a vyplenili ho. Město i hrad Loket začaly po třicetileté válce upadat a roku 1714 byl Loketský kraj připojen k Žatecku a obnoven byl až roku 1751. První známá přestavba hradu byla již v době krále Václava I. Další stavební úpravy a přístavba byly prováděny za Jana Lucemburského, který hrad často využíval jako dočasné sídlo královského rodu. Zároveň s hradem bylo opevněno i město Loket. K nejstarším částem hradu patří markrabský dům a hlavní hradní věž (konec 14. století). Při stavebních úpravách v 60. letech 20. století byly nalezeny pozůstatky románské rotundy z první poloviny 12. století, do jejíchž zdí bylo vestavěno později točité schodiště. Druhá velká přestavba a rozšíření hradu proběhlo v době šlikovské (1434–1547). Záměrem bylo přebudovat starý gotický hrad na pohodlnější rodové sídlo. Byly postaveny velké sálové prostory ve východním křídle hradu, hospodářské budovy a palác s gotickým arkýřem, kde se nacházejí cenné gotické fresky. Dále byla postavena kaple a hejtmanský dům. Na dvorské straně byla studna, odkud se voda rozváděla štolou po hradě. Začátkem 19. století začalo bourání částí hradu, které nebylo možné snadno opravit, např. paláce byly sníženy o jedno patro. V letech 1792–1948 byla část hradu přeměněna na státní vězení. Na Lokti je vystaven pozůstatek největšího meteoritu, který dopadl na území nynější České republiky a který dostal jméno Purkrabí. Měl dopadnout na nádvoří hradu v srpnu roku 1422 a od své původní podoby se již značně zmenšil – údajně vážil kolem 107 kg a byl velký jako koňská hlava. V roce 1812 byl rozřezán; největší kus, který váží zhruba 80 kg, je uložen Přírodovědeckém muzeu ve Vídni. | DATETIME | DATETIME |
005890 | Červený trpaslík je malá a relativně chladná hvězda, na Hertzsprungově-Russellově diagramu se nachází na hlavní posloupnosti pozdního spektrálního typu K případně M. Tato definice pokrývá obrovské množství hvězd o průměru a hmotnosti menší než třetina sluneční (s dolní mezí 0,08 slunečních hmotností, za kterou jsou již hnědí trpaslíci). Jsou nejpočetnějším typem hvězd ve vesmíru – okolo 75 % všech hvězd v Galaxii... | Co je červený trpaslík? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Červený_trpaslík | [
"malá a relativně chladná hvězda"
] | 0 | 165 | Červený trpaslík je malá a relativně chladná hvězda, na Hertzsprungově-Russellově diagramu se nachází na hlavní posloupnosti pozdního spektrálního typu K případně M. | [
{
"start": 20,
"end": 51,
"text": "malá a relativně chladná hvězda"
}
] | Červený trpaslík je malá a relativně chladná hvězda, na Hertzsprungově-Russellově diagramu se nachází na hlavní posloupnosti pozdního spektrálního typu K případně M. Tato definice pokrývá obrovské množství hvězd o průměru a hmotnosti menší než třetina sluneční (s dolní mezí 0,08 slunečních hmotností, za kterou jsou již hnědí trpaslíci). Jsou nejpočetnějším typem hvězd ve vesmíru – okolo 75 % všech hvězd v Galaxii jsou právě červení trpaslíci. Červení trpaslíci mají povrchovou teplotu menší než 3 500 K. Vyzařují jen málo světla, v některých případech dosahují jen 1/10 000 zářivého výkonu Slunce. Díky pomalému spalování vodíku mají enormně dlouhou odhadovanou životnost, pohybuje se od několika desítek miliard až po bilióny let. Červení trpaslíci nikdy nezažehnou jadernou fúzi hélia, takže se nemohou stát rudými obry; zvolna se smršťují a zahřívají, dokud nespotřebují všechen vodík. Od okamžiku velkého třesku neuplynulo dostatek času, aby jakýkoliv červený trpaslík stihl opustit hlavní posloupnost. Po opuštění hlavní posloupnosti se stane modrým trpaslíkem, který bude stále spalovat vodík. Až vyčerpá vodík, stane se bílým trpaslíkem. Mezi červené trpaslíky patří například i hvězda nejbližší Slunci, tedy Proxima Centauri, nacházející se ve vzdálenosti 4,2 světelného roku. Hypotetickým zástupcem této kategorie je pak také temná hvězda Nemesis, která podle některých astronomů obíhá kolem Slunce a může být příčinou pravidelných vymírání v dějinách života na Zemi. Žádná takto blízká hvězda (odhad 1,5 - 3 světelné roky) však dosud nebyla objevena a pravděpodobně ani neexistuje. Bílý trpaslík Hnědý trpaslík Černý trpaslík Modrý trpaslík Neutronová hvězda Černá díra Obrázky, zvuky či videa k tématu červený trpaslík ve Wikimedia Commons | ENTITY | ENTITY |
010889 | Freska je nástěnná malba zhotovená na vlhké omítce. Název freska pochází z italského al fresco ("na čerstvo") – v protikladu k al secco ("na sucho"). Technika malování fresek byla známa již ve starověku, používala se v Řecku a především v Itálii, ale také v Číně a Indii. Raně křesťanské umění a umění v raného středověku dalo přednost mozaikám, takže umění fresky upadlo na dlouhou dobu téměř v zapomnění. K obnově došlo až koncem 13. století. Malování fresek je technicky náročná práce. Nános barvy (rozmělněné minerální pigmenty smíchané s vodou) se nanášejí do ještě vlhké omítky tak, aby se barvy vsákly do podkladu a usychaly společně s ním. To znamená, že malíř musí pracovat rychle, aby omítka nezaschla, neboť poté lze provádět pouze malé opravy temperou. Fresky se nehodí do vlhkého prostředí (například v římské bazilice sv.... | Je malování fresek technicky náročná práce? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Freska | [
"ano"
] | 445 | 488 | Malování fresek je technicky náročná práce. | [] | Freska je nástěnná malba zhotovená na vlhké omítce. Název freska pochází z italského al fresco ("na čerstvo") – v protikladu k al secco ("na sucho"). Technika malování fresek byla známa již ve starověku, používala se v Řecku a především v Itálii, ale také v Číně a Indii. Raně křesťanské umění a umění v raného středověku dalo přednost mozaikám, takže umění fresky upadlo na dlouhou dobu téměř v zapomnění. K obnově došlo až koncem 13. století. Malování fresek je technicky náročná práce. Nános barvy (rozmělněné minerální pigmenty smíchané s vodou) se nanášejí do ještě vlhké omítky tak, aby se barvy vsákly do podkladu a usychaly společně s ním. To znamená, že malíř musí pracovat rychle, aby omítka nezaschla, neboť poté lze provádět pouze malé opravy temperou. Fresky se nehodí do vlhkého prostředí (například v římské bazilice sv. Petra existuje pouze jediná freska). == Postup práce na fresce == Na základní hrubou omítku (arriccio – vápno s pískem) se vlhkým křídovým prachem nanesly pomocné linky. Poté umělec provedl hnědočervenou barvou přípravnou kresbu, která se nazývala sinopie (podle barviva, které pocházelo ze Sinope v Černomoří). V současnosti bylo možné díky novým technikám pro přemístění fresek některé sinopie odhalit. Poté byl výjev rozdělen na úseky, které bylo možné zpracovat za jeden den, tzv. giornata, jejichž rozloha záležela na povaze výjevu – šlo-li o detaily, byla giornata pochopitelně menší. Tyto denní úseky pak byly nahozeny druhou vrstvou jemné omítky (intonaco) pro každodenní zpracování. Mezi nejznámější fresky patří například díla Giottova, Michelangellova nebo Leonarda da Vinci. == Související články == Secco == Literatura == Corrainová Lucia, Giotto a středověké umění. Životy a díla středověkých umělců, Svojtka a Vašut, 1996 == Externí odkazy == Slovníkové heslo freska ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu freska ve Wikimedia Commons The Art and Nature of Fresco by Lucia Wiley | VERB_PHRASE | YES_NO |
006132 | Tento článek se zabývá obdobím po dobytí Nového světa Španěly. O období staré mayské civilizace čtěte článek Mayská civilizace. Mayové jsou původní obyvatelé jižního Mexika a severní části Střední Ameriky. Termín maya označuje obyvatele regionu, kteří si uchovávají určité podobné kulturní a jazykové tradice. Označuje se tak mnoho rozličných populací a komunit i etnických skupin v regionu Mezoameriky. Každá z nich má svou vlastní částečně odlišnou tradici, kulturu či historickou identitu. Počátkem 21. století zde žije okolo 6 milionů potomků Mayů. Někteří se téměř integrovali do moderní kultury, která je obklopuje, jiní pokračují ve svých tradicích a často mají jako mateřštinu jeden z mayských jazyků. Největší část současné mayské populace žije v mexických státech Yucatán, Campeche, Quintana Roo, Tabasco a Chiapas, dále jsou Mayové ve Střední Americe... | Kolik potomků Mayů žilo počátkem 21. století? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mayové | [
"okolo 6 milionů"
] | 493 | 552 | Počátkem 21. století zde žije okolo 6 milionů potomků Mayů. | [
{
"start": 523,
"end": 538,
"text": "okolo 6 milionů"
}
] | Tento článek se zabývá obdobím po dobytí Nového světa Španěly. O období staré mayské civilizace čtěte článek Mayská civilizace. Mayové jsou původní obyvatelé jižního Mexika a severní části Střední Ameriky. Termín maya označuje obyvatele regionu, kteří si uchovávají určité podobné kulturní a jazykové tradice. Označuje se tak mnoho rozličných populací a komunit i etnických skupin v regionu Mezoameriky. Každá z nich má svou vlastní částečně odlišnou tradici, kulturu či historickou identitu. Počátkem 21. století zde žije okolo 6 milionů potomků Mayů. Někteří se téměř integrovali do moderní kultury, která je obklopuje, jiní pokračují ve svých tradicích a často mají jako mateřštinu jeden z mayských jazyků. Největší část současné mayské populace žije v mexických státech Yucatán, Campeche, Quintana Roo, Tabasco a Chiapas, dále jsou Mayové ve Střední Americe ve státech Belize, Guatemala a v západních provinciích Hondurasu a Salvadoru. V roce 2012, podle jistých verzí skončil cyklus mayského kalendáře, a tak tento fenomén byl relativně často zmiňován médii a používán v populární kultuře. Největší skupina moderních Mayů žije v Mexiku na poloostrově Yucatán. Sami sebe označují za Maye. Nepohlížejí na sebe jako na kmenovou komunitu, jak je tomu běžné například v západní Guatemale a mluví yucateckou mayštinou. Označují se za yucatecos nebo jednodušeji mayas. Většinou také mluví španělsky, zvlášť v západních částech. Ti, kteří postupně jazyk ztrácejí a maysky mluví řídce, se sami identifikují jako míšenci. To poukazuje na to, že probíhá stále větší a větší asimilace s hlavní mexickou kulturou. Populace Mayů ve východní části poloostrova je méně integrována s hispánskou kulturou než ta v západní části. V 19. století proběhla revolta yucateckých Mayů, která je známá jako Válka kast (Guerra de castas), byla to jedna z nejúspěšnějších revolt původních obyvatel Ameriky. Výsledkem byla dočasná existence mayského státu Chan Santa Cruz, uznávaná jako nezávislý národ Britským impériem. Rozvoj turismu na pobřeží Karibského moře v resortu Quintana Roo jako je Cancún a podpora cílené imigrace z jiných míst Mexika do regionu vedla ke kritice mexické vlády tím, že vláda chce snížit mayskou populaci a identitu. Region by se tak stal více mexickým a pro vládu méně problémovým. Chiapas byl dlouho poslední částí Mexika, které se nedotkly reformy, které přinesla mexická revoluce. Mnoho Mayů zde podporuje Zapatovu armádu národního osvobození (Ejército Zapatista de Liberación Nacional, EZLN). Mayské skupiny v Chiapasu jsou Tzotzilové a Tzeltalové, v džungli pak Ch'olové a v horách lidé z komunity Tojolabal. Nejstarší a s největšími tradicemi jsou Mayové v západní části Guatemaly. V Guatemale vedla španělská koloniální politika důraz na legální segregaci a to vydrželo až do konce 20. století. Výsledkem je, že si zde Mayové udrželi mnoho tradic a ovlivnění hispánskou kulturou zde zatím není velké. Značná kmenová identifikace často odpovídá předkolumbovským státům a pokračuje nadále. Mnoho lidí zde pořád nosí tradiční oděv, který ukazuje konkrétní místní příslušnost. Oblečení žen je podstatně tradičnější než oblečení mužů, protože muži přicházejí více do styku s hispánskou kulturou a komercí. Ženy nosí šat zvaný huipil, název pochází ovšem z aztéckého jazyka nahuatlu huipilli - blusa - (dva kusy látky, spojené na ramenou a na bocích, délka cca pod kolena). Mayové Guatemaly jsou Quiché, Mamesové, Pocomam, Kakčikelové, Ixil, Kekchi, Tzutujil, Jacaltec a Xinca. Další mayskou skupinou jsou Lakandonové − malá populace žijící v malých skupinách v deštných pralesích Chiapasu a Guatemaly. Mayská architektura Mayská civilizace Mayské dějiny Mayská dvacítková soustava Mayské jazyky Mayský kalendář Mayská literatura Mayská mytologie Copán, Chichén Itzá, Palenque, Tikal, Quiriguá Obrázky, zvuky či videa k tématu Mayové ve Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem jsou Mayové (česky) Kompletní seznam národností a jazyků Guatemaly (anglicky) Mayové dnes (Guatemala, Mexiko) | NUMERIC | NUMERIC |
004767 | ... Tato karanténa zjednodušeně znamenala, že oblast byla izolována do té doby, než všichni infikovaní pacienti zemřeli. Doktor Ngwete Kikhela, ministr zdravotnictví, též požádal o pomoc Centrum pro kontrolu chorob (CDC) v USA. CDC informovalo mezinárodní komunitu o této epidemii a jejich možných následcích. Výskyt viru: rok 1976–318 nemocných/208 zemřelo, 1977 – 1/1, 1994 – 49/29, 1995 – 315/256, 1996 – 93/68, 2001–2002 – 122/97, 2003 – 142/128. Smrtnost se pohybuje mezi 60–90 % v závislosti na jednotlivých podkmenech viru. Přirozený rezervoár je neznámý, podezřívány jsou některé antilopy či netopýři. Těsně po propuknutí nákazy v Zairu vypukla podobná epidemie ve městech Nzara a Maridi v Súdánu. První případ, který se vyskytl ve... | Jakou úmrtnost má nemoc Ebola? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ebola | [
"60–90 %"
] | 451 | 530 | Smrtnost se pohybuje mezi 60–90 % v závislosti na jednotlivých podkmenech viru. | [
{
"start": 477,
"end": 484,
"text": "60–90 %"
}
] | Ebola (též krvácivá horečka ebola) je virové onemocnění ze skupiny krvácivých (hemoragických) horeček, které napadá lidi a některé další primáty. Představuje jednu z nejnebezpečnějších nákaz, s jakou se kdy lidstvo setkalo. Jeho původcem je filovirus ebola. Dosud největší epidemie této nemoci s největším počtem úmrtí propukla na přelomu let 2013 a 2014 v západní Africe. Symptomy se obvykle začínají projevovat dva až tři týdny po nákaze virem, a to horečkou, bolestí v krku, bolestmi svalů a bolestí hlavy. Dále typicky následuje nevolnost, zvracení a průjem, společně se zhoršeným fungováním jater a ledvin. V této fázi začínají mít někteří lidé problémy s krvácením. Virus ebola se poprvé objevil v roce 1976 a od té doby různé kmeny viru ebola způsobují epidemie s mírou letality dosahující 50–90 %. Místem těchto epidemií byly především africké země jako Demokratická republika Kongo, Republika Kongo, Gabon, Uganda a Súdán, během žádné z jednotlivých epidemií nebylo nakaženo více než 500 osob. V roce 2013 vypukla rozsáhlá epidemie v západoafrické Guineji, která se rozšířila i do sousední Libérie a Sierry Leone i nedaleké Nigérie. V srpnu 2014 počet nakažených přesáhl 7 000 lidí a počet mrtvých 3 500 lidí. V současnosti je známo 5 kmenů viru ebola. Tři z nich (ebola-Zair, -Súdán a -Bundibugyo) napadají člověka. Čtvrtý kmen (ebola-Pobřeží slonoviny, anglicky Taï Forest ebolavirus) dosud způsobil jen jedno zaznamenané lidské onemocnění, když došlo k přenosu choroby z pitvaného šimpanze, a nebylo smrtelné. Pátý kmen (ebola-Reston) napadá opice a prasata. Jméno ebola bylo převzato od řeky, která protéká oblastí, v níž propukla první epidemie této nemoci. Virus Ebola pochází z tzv. rodiny filovirů, ke které se mimo jiné řadí i Virus Marburg. Byl pojmenován po řece Ebola, v jejíž blízkosti byl poprvé (1976) zaznamenán výskyt tohoto viru doktorem Ngoy Musholaou ve vesnici Yambuku (Demokratická republika Kongo, kmen Ebola-Zair, Ebola-Z), další výskyt byl krátce nato zaznamenán ve vesnici Nzara, v západním Súdánu (kmen Ebola-Súdán, Ebola-S). Z 602 identifikovaných případů bylo 397 smrtelných. Kmen viru Sudan vykazuje menší míru smrtnosti, a to kolem 50 %; v porovnání s 90 % kmenu Ebola Zaire. V roce 1990 byl identifikován další, třetí kmen viru ve městě Reston, Virginia mezi opicemi importovanými z Filipín, pojmenovaný byl Ebola–Reston. U tohoto kmenu se zdá, že se dokáže šířit vzduchem. Ačkoliv 4 zaměstnanci vykazovali pozitivní testy na virus, žádný z nich neonemocněl. Zdá se tedy, že tento kmen nezpůsobuje žádné fatální následky pro člověka. Další epidemie tohoto viru byla zaznamenána v roce 2008 mezi prasaty na Filipínách a následně u 6 zaměstnanců jatek. Žádný z nakažených zaměstnanců však neonemocněl. Ebola znova propukla v Demokratické republice Kongo (v letech 1995, 2003, 2007, 2008, 2012 a 2014), v Gabonu (1994, 1996 a 2001), Ugandě (2000, 2007 a 2012), v Súdánu v roce 2004 a v Republice Kongo (2001, 2002, 2003 a 2005). Nový podtyp byl izolován z vědce v Pobřeží slonoviny v roce 1994, (EBO–CI). V roce 2013 propukla rozsáhlá epidemie v západní Africe. Zobrazení viru Ebola elektronovým mikroskopem ukazuje vláknovitý charakter viru, tak typický pro filoviry. Virová vlákna jsou obvykle tvarována do mnoha podob, včetně podoby "U", "6", svinuté podoby nebo i tzv. rozvětvené podoby. Pozorování a měření ukazují, že vlákna mohou mít v průměru 80 nm. Délka vlákna je však velice proměnlivá, byla zaznamenána vlákna dlouhá až 14 μ. První obrázek viru Ebola byl získán pomocí elektronového mikroskopu 13. října roku 1976 doktorem F.A. Murphym, který toho času pracoval ve výzkumném středisku CDC (Centrum pro kontrolu chorob). Ebola–Zaire byl první objevený a nejnebezpečnější kmen eboly se smrtností až 90 %. Způsobuje největší počet onemocnění. Poprvé se objevil v roce 1976 ve vesnici Yambuku (Zaire – nyní Demokratická republika Kongo). Pacient Mabelo Lokela, ředitel vesnické školy, přišel na kontrolu do místní misionářské nemocnice s horečkou. Jedna ze sester pracující v této nemocnici předpokládala, že se jedná o malárii, a dala mu injekci s chininem. Když se Lokela vrátil z nemocnice zpět domů a zemřel, ženy z jeho rodné vesnice pro něj uspořádaly tradiční africký pohřeb. V přípravě na pohřeb odstranily z jeho těla veškerou krev a exkrementy přímo, bez jakékoliv ochrany, pouze holýma rukama. Většina z nich brzy poté zemřela. Mezitím sestry v nemocnici měly epidemii Eboly tzv. přímo pod rukama. Injekční stříkačka použitá pro chininovou injekci pro Lokelu byla nedostatečně sterilizována, a jelikož byly injekční stříkačky často znovupoužívány bez sterilizace, mohl se virus Ebola šířit z pacienta na pacienta velice rychle. Po vypuknutí epidemie viru Ebola (v té době neznámé nemoci), která se šířila v nemocnici, byl povolán doktor Ngoi Mushola, oblastní ředitel pro zdravotnictví. Vysvětlil jim, jak správně sterilizovat injekční stříkačky a jak správně čistit vodu. Též je instruoval, aby rodinám pacientů vysvětlily, že mrtvoly nesmí být pohřbívány přímo uvnitř domu nebo v jeho přímé blízkosti, přestože to místní tradice nařizovaly. Též informoval úřady v Kinshase. Do oblasti byli posláni mikrobiologové a epidemiologové, kteří provedli pitvy zemřelých pacientů a shromažďovali vzorky. Krátce poté byla v celé oblasti vyhlášena karanténa, což se brzy ukázalo jako správné řešení a šíření viru Ebola se tak dostalo pod kontrolu. Tato karanténa zjednodušeně znamenala, že oblast byla izolována do té doby, než všichni infikovaní pacienti zemřeli. Doktor Ngwete Kikhela, ministr zdravotnictví, též požádal o pomoc Centrum pro kontrolu chorob (CDC) v USA. CDC informovalo mezinárodní komunitu o této epidemii a jejich možných následcích. Výskyt viru: rok 1976–318 nemocných/208 zemřelo, 1977 – 1/1, 1994 – 49/29, 1995 – 315/256, 1996 – 93/68, 2001–2002 – 122/97, 2003 – 142/128. Smrtnost se pohybuje mezi 60–90 % v závislosti na jednotlivých podkmenech viru. Přirozený rezervoár je neznámý, podezřívány jsou některé antilopy či netopýři. Těsně po propuknutí nákazy v Zairu vypukla podobná epidemie ve městech Nzara a Maridi v Súdánu. První případ, který se vyskytl ve městě Nzara se týkal pracovníka místního závodu na zpracování bavlny. Tato továrna byla původně považována za hlavní místo výskytu a ložisko viru Ebola. Ačkoliv bylo otestováno mnoho živočichů zde žijících, od pavouků, hmyzu, krys až po netopýry, žádný z testu nic neprokázal. Přírodní zásobárna a ložisko viru Ebola-Súdán je stále neznámé. Dalším případem byla smrt vlastníka nočního klubu ve městě Nzara, který si mohl dovolit lepší lékařskou péči v nemocnici ve městě Maridi. I zde sestry nedostatečně sterilizovaly injekční stříkačky, a nemocnice, stejně jako ta v Yambuku, se stala líhní pro nové případy onemocnění virem Ebola. Naposledy propuknula Ebola-Sudan v květnu 2004. Od května roku 2004 se nakazilo jen v okrsku Yambio 20 lidí, 5 z nich zemřelo. CDC potvrdilo již krátce po vypuknutí, že se skutečně jedná o Ebola–Sudan. Kmen ebola-Súdán je vzácnější a méně nebezpečný. Objevil se pouze třikrát (1976 – 285 nakažených/151 zemřelo, 1979 – 34/23, 2001–2002 425/226). Celkem onemocnělo 744 lidí, z nichž zemřelo 400. Smrtnost se pohybuje kolem 60 %. V roce 1989, makakové zanesli nový kmen viru Ebola do karanténního zařízení pro opice ve městě Reston v americké Virginii. U čtyř zaměstnanců tohoto zařízení se objevily protilátky z nakažení virem Ebola, ale žádný z nich neonemocněl. Ebola–Reston se od té doby pravidelně objevuje na scéně jako nákaza opic, ale žádný člověk se ještě nenakazil, přesný důvod lidské imunity je neznámý. Za přírodní rezervoár je považován makak a kočkodan. V roce 2008 byl virus Ebola–Reston nalezen v uhynulých filipínských prasatech. I zde se ukázalo, že mají pracovníci chovu proti viru protilátky. V roce 1994 se vědec pracující s virem Ebola nakazil poté, co prováděl pitvu na divokém šimpanzovi. Onemocnění mělo mírnou formu a vědec se plně uzdravil. Vzhledem k nedostatku dat nejsou o kmenu známy bližší informace. V roce 2007 se v Ugandě (oblast Bundibugyo) objevil nový typ viru, který způsobil přes sto případů nemoci a necelých 40 úmrtí. V roce 2012 se znovu objevil v Demokratické republice Kongo. Inkubační doba viru Ebola může být v rozsahu 2 dny – 3 týdny (obvykle 7–10 dnů). Symptomy se též liší, ale počátek nákazy je obvykle náhlý a je charakterizován vysokými horečkami, skleslostí, svalovými bolestmi, bolestmi v kloubech, bolestmi v oblasti břicha a bolestmi hlavy. Častým symptomem je zvracení, průjem, poškození ústní části, zánět spojivek, krvácení jak vnitřní, tak i vnější, obvykle nejprve skrz trávicí ústrojí (často zaměňováno s příznaky úplavice či tyfu), posléze ze všech tělesných otvorů. Dochází k těžkému poškození vnitřních orgánů, zejména jater (lékaři provádějící pitvu zemřelých popisovali stav jejich jater slovy "jako namixovaná", či "krvavá kaše"). Počet přeživších pacientů závisí na kmenu viru a na fyzické kondici pacienta. Smrt nebo postupné uzdravování nastává obvykle v rozmezí 6–10 dnů. K přenosu viru může dojít při kontaktu s krví nebo tělními tekutinami nakaženého zvířete (běžně opice nebo kaloni). Šíření vzduchem nebylo v přirozeném prostředí zaznamenáno. Má se za to, že kaloni virus přenášejí a šíří, aniž by je samotné postihoval. Jakmile dojde k nákaze člověka, může se onemocnění šířit i mezi lidmi. Muži, kteří nákazu přežijí, mohou onemocnění šířit prostřednictvím spermatu téměř dva měsíce. Za účelem stanovení diagnózy se obvykle nejdříve vyloučí ostatní onemocnění s podobnými symptomy, jako například malárie, cholera a další virové krvácivé horečky. Za účelem potvrzení diagnózy jsou krevní vzorky testovány na virové protilátky, virovou RNA nebo virus samotný. Pracovat s virem Ebola se smí (mimo samotné místo epidemie) pouze v laboratořích se 4. úrovní bezpečnosti. Jedno z těchto pracovišť se nachází i v Česku; je jím Centrum biologické ochrany u Těchonína v Orlických horách. Pacienti musí být důkladně izolováni, personál používá ochranný oděv. Ve vztahu k tomuto onemocnění neexistuje žádná specifická léčba; mezi snahy pomoci nakaženým osobám patří buď orální rehydratační léčba (podává se mírně sladká a slaná voda) nebo nitrožilně podávané tekutiny. S onemocněním je spojena vysoká úmrtnost: často zabíjí 50 % až 90 % osob nakažených virem. Virus prakticky nereaguje na léčbu interferonem. Účinnost všech známých virostatik je prakticky nulová nebo velice slabá. Sérum získané z přeživších nemocných má jen velmi omezený účinek a jeho výroba a uchovávání jsou neúnosně drahé. Ve vývoji jsou tři léčiva. Vzhledem k rozsáhlé epidemii v roce 2014 americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv povolil použití dvou z těchto léků u nemocných, konkrétně pak léčiv ZMapp (nedosáhlo ani první fáze klinických testů) a TKM-Ebola (staženo z první fáze klinických testů kvůli vedlejším účinkům). Několik vakcín se zatím vyskytuje jen ve stádiu pokusů. První testy jedné z nich na lidech se uskutečnily 18. listopadu 2003. Vědci z Výzkumného vakcinačního Centra (VRC) při Národním institutu Alergií a Infekčních onemocnění (NIAID) a z Národního zdravotního institutu (NIH) vytvořili vakcínu, která byla podávána dobrovolníkovi na Klinickém centru při NIH v Bethesdě v Marylandu. Vakcína neobsahuje žádný infekční materiál z viru Ebola. Zdá se, že testy na opicích vykazují pozitivní výsledky. Testy na člověku stále pokračují, oficiální stanovisko však dosud nebylo vydáno. V roce 2009 byla jedna z vakcín preventivně použita v Německu, když se jedna z vědkyň píchla do prstu injekční jehlou, kterou předtím virem ebola infikovala laboratorní myši. Nemoc u ní nepropukla, zda však byla nakažena, není známo. Podle objevitele jedné z vakcín, Petera Walshe, brání rychlému vývoji vakcín nedostatek peněz, který souvisí s tím, že nemoc postihuje zejména chudé Afričany na venkově, kteří nejsou pro farmaceutické společnosti atraktivními zákazníky. Prevence zahrnuje omezení šíření onemocnění z nakažených opic a prasat na člověka. Toho lze dosáhnout kontrolováním těchto zvířat z hlediska nákazy a jejich zabitím a řádnou likvidací těl v případě potvrzení onemocnění. Nápomocné může být i správné vaření masa a nošení ochranného oděvu při manipulaci s masem. Nošení ochranného oděvu a mytí rukou při pohybu v okolí nakažené osoby je rovněž samozřejmostí. Se vzorky tělesných tekutin a tkání nakažených osob by se mělo zacházet se zvláštní opatrností. Je nanejvýš obtížné předvídat propuknutí epidemií eboly. Rezervoárem viru jsou zejména rozličné divoce žijící africké opice. Výzkumy ukazují, že vypuknutím epidemií mezi lidmi předcházelo vypuknutí epidemie mezi opicemi, nicméně zatím není příliš pravděpodobné, že by se vymírání přirozených nositelů onemocnění podařilo v divočině zavčas zjistit a připravit se tak na zvýšené riziko přenosu na lidi a vypuknutí epidemie. Bezpříznakovým přenašečem mohou být v přírodě někteří netopýři. Pokud jde o domácí zvířata, onemocnět ebolou mohou i prasata, zpravidla bezpříznakovými přenašeči se mohou stát psi. Existují vážné obavy ze zanesení nemoci do civilizovaného světa turisty či s domácími mazlíčky. Známo také není, jaký je vývoj viru Ebola. Neexistuje žádná informace o člověku, který byl infikován virem Ebola dvakrát a přežil, aby mohlo být prokázáno, zda je či není možné, že po prvním nakažení virem Ebola je daný jedinec imunní vůči všem mutacím. Je avšak známý případ britské zdravotní sestry, Pauline Cafferkeyové, u které virus v jejím těle opakovaně přežívá. Existují velké obavy z využití eboly teroristy nebo některými nebezpečnými režimy jakožto biologické zbraně. Někteří vědci tvrdí, že využití viru Ebola jako biologické zbraně je možné, avšak nepravděpodobné. Přeměna viru Ebola do biologické zbraně by podle nich byla náročná a má i své omezení; Ebola by musela být přenášena vzduchem, aby byla efektivní. Ačkoliv se má za to, že se Ebola může šířit vzduchem v kapičkách vody (případ Reston), u nejnebezpečnějších kmenů tato vlastnost známa není. Mnozí další vědci ale optimismus svých kolegů nesdílí a jejich obavy ještě vzrostly v roce 1992, když se na Západ dostaly podrobnosti o ruských biologických zbrojních programech. Podle doktora Kanatžana Alibekova vynaložil SSSR (a následně Rusko) obrovské prostředky na výzkum eboly a pokusy "zkřížit ji" s virem neštovic a virem machupo (do roku 1992 neúspěšně).[1] Richard Preston . napsal thriller The Hot Zone (v češtině vyšlo jako Zákeřná Ebola) podle skutečných událostí, ve kterém popisuje propuknutí epidemie filoviru Marburg, snahu vypátrat jeho zdroj v jeskyni Kitum na Mount Elgon a objevení viru Ebola v Restonu ve Virginii. William T. Close – Ebola Robert Liparulo – Virus Robin Cook – Nákaza Tom Clancy – Z rozkazu prezidenta (Executive Orders, 1996) (česky) Průlom v léčbě viru Ebola 06/2005 Zdroj: Idnes.cz (anglicky) Breakthrough in Ebola Vaccine. BBC News World Edition 6. srpen 2003. 3. září 2003. Busharizi, Paul. Ebola Hits Uganda's Tourism Revival Effort. Planet Ark. 27. prosinec 2000. 3. září 2003. Centers for Disease Control and Prevention and World Health Organization. Infection for Health Control of Viral Hemorrhagic Fevers in the African Health Care Setting. Atlanta, Center for Disease Control and Prevention, 1998. 3. září 2003. Draper, Allison Stark. Ebola. New York: The Rosen Publishing Group, Inc., 2002. Ebola Hemorrhagic Fever. Centers for Disease Control Special Pathogens Branch. 8. září 2003. Ebola Hemorrhagic Fever Table Showing Known Cases and Outbreaks, in Chronological Order. Centers for Disease Control and Prevention. 18. říjen 2002. 3. září 2003. Fact Sheet Number 103 Ebola Hemorrhagic Fever. World Health Organization. prosinec 2000. 3. září 2003. Filoviruses. Centers for Disease Control Special Pathogens Branch. 3. září 2003. Horowitz, Leonard G. Emerging Viruses: AIDS & Ebola – Nature, Accident, or Intentional? Rockport, MA: Tetrahedron, Inc., 1996. Preston, Richard. The Hot Zone. New York: Anchor Books Doubleday, 1994. Russell, Brett. What are the Chances? Ebola FAQ. 3. září 2003. TED Case Study: Ebola and Trade. Trade and EnvironmentDatabases. květen 1997. 7. listopad 2003. Oplinger, Anne A. NIAID Ebola Vaccine Enters Human Trial. NIAID: The National Institute of Allergy and Infectious Diseases. listopad 2003. 3. květen 2005. Mangold, Tom; Goldberg, Jeff: A mnoho lidí zemřelo (pravda o biologických válkách) Obrázky, zvuky či videa k tématu Ebola ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo ebola ve Wikislovníku http://www.itg.be/ebola/ebola-06.htm (anglicky, různé články týkající se eboly, vynikající zdroj informací) Článek Virus Ebola Jiřího Svrška v časopise Natura http://www.journals.uchicago.edu/JID/journal/contents/v179nS1.html (anglicky) http://www.scripps.edu/newsandviews/e_20020114/ebola1.html (anglicky) http://www.ncbi.nlm.nih.gov/ICTVdb/ICTVdB/01.025.htm (anglicky) http://fzu.xf.cz/ebov/index.php (a jedna česká na konec) | NUMERIC | NUMERIC |
009110 | Murmansk (rusky М, sámsky: Murmanska) je přístavní město na severozápadě Ruska, na poloostrově Kola, blízko hranic s Norskem a Finskem. Murmansk je správním střediskem Murmanské oblasti. Žije zde přibližně 298 tisíc obyvatel. == Poloha a klima == Murmansk je největší město za severním polárním kruhem (68°58' s. š.) – roku 2011 zde žilo 307 257 obyvatel. Vzdálenost od Petrohradu po železnici je 1445 km. Město je důležitým přístavem, jediným ruským v Barentsově moři, který po celý rok nezamrzá, za což vděčí teplému Golfskému proudu. Ještě v březnu 1918 odsud vyplul poslední transport československých legionářů tzv. "Severní cestou" na bojiště do Francie, další již odjížděly po magistrále do Vladivostoku. Město leží v subarktickém podnebném pásu. Průměrné roční srážky jsou poměrně nízké (376 mm), nejdeštivějším měsícem je srpen. Průměrná roční teplota činí 0,1 °C (12,8 °C v červenci, -9,9 °C v lednu).... | Jak se jmenuje největší město ležící za severním polárním kruhem? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Murmansk | [
"Murmansk"
] | 247 | 355 | Murmansk je největší město za severním polárním kruhem (68°58' s. š.) – roku 2011 zde žilo 307 257 obyvatel. | [
{
"start": 247,
"end": 255,
"text": "Murmansk"
}
] | Murmansk (rusky М, sámsky: Murmanska) je přístavní město na severozápadě Ruska, na poloostrově Kola, blízko hranic s Norskem a Finskem. Murmansk je správním střediskem Murmanské oblasti. Žije zde přibližně 298 tisíc obyvatel. == Poloha a klima == Murmansk je největší město za severním polárním kruhem (68°58' s. š.) – roku 2011 zde žilo 307 257 obyvatel. Vzdálenost od Petrohradu po železnici je 1445 km. Město je důležitým přístavem, jediným ruským v Barentsově moři, který po celý rok nezamrzá, za což vděčí teplému Golfskému proudu. Ještě v březnu 1918 odsud vyplul poslední transport československých legionářů tzv. "Severní cestou" na bojiště do Francie, další již odjížděly po magistrále do Vladivostoku. Město leží v subarktickém podnebném pásu. Průměrné roční srážky jsou poměrně nízké (376 mm), nejdeštivějším měsícem je srpen. Průměrná roční teplota činí 0,1 °C (12,8 °C v červenci, -9,9 °C v lednu). == Dějiny == Město bylo založeno 21. září/4. října 1916, současně do něj byla přivedena železnice. Protože během 1. světové války bylo ruské pobřeží Baltu a Černého moře pod kontrolou nepřítele, byl Murmansk vhodným kandidátem pro stavbu přístavu, který by spojil Rusko s Evropou. Původně se město jmenovalo Romanov-na-Murmaně na počest ruské královské dynastie Romanovců (Murman je starý ruský název pro Barentsovo moře a pro Nory, odvozený od slova Norman. Jiná teorie se domnívá, že Murman je odvozeno ze sámského označení pro zem a moře). Město bylo přejmenováno na Murmansk po Únorové revoluci v roce 1917. == Současnost == Murmansk je konečnou stanicí Murmanské (Kirovské) železnice z Petrohradu (délka 1445 km; elektrifikovaná, z větší části dvoukolejná), která je hlavní spojnicí s ostatními části Ruska; denně tudy jezdí rychlíky do Petrohradu, Moskvy, Vologdy, sezónně i do dalších destinací. Končí zde také federální silnice M18 "Kola". V Murmansku jsou střední a vyšší námořnická škola (Murmanská státní technická univerzita) a několik výzkumných středisek. Z průmyslu je významná stavba lodí, železářský a dřevozpracující průmysl, velký rybný kombinát. Městskou dopravu zajišťují trolejbusy (nejsevernější na světě) a autobusy. Zdrojem dřívější relativní bohatosti města a jedním z důvodů pestrého národnostního složení byla přítomnost základny ruského námořnictva, která smutně proslula katastrofou jaderné ponorky Kursk v roce 2000. Z části ponorky je dnes památník obětem. Murmansk, největší město v Arktickém kruhu, se postupně vylidňuje. Kolaps řízené ekonomiky byl příčinou odchodu části obyvatelstva na jih do teplejších oblastí a za lepšími pracovními příležitostmi. Někteří zamířili do Skandinávie, jiní do Moskvy a Petrohradu. V době těsně před rozpadem SSSR byl Murmansk domovem téměř 500 000 lidí. Přilákala je sem privilegia jako vyšší mzdy, delší dovolená a nižší penzijní věk. Od roku 1990 opustilo město přes 100 000 lidí, rozčarovaných ztrátou výhod – a zhroucením centrálního městského systému vytápění. Dnes zde žije 307 257 obyvatel, z nichž 85 % tvoří Rusové, zbytek zejména ruskojazyční Ukrajinci, Bělorusové a další. == Kultura a zajímavosti == Na kopci nad Murmanskem ční socha vojáka v notně nadživotní velikosti. Familiárně se mu říká Aljoša. Tuto sochu nechala ruská vláda postavit na památku námořníkům, kteří chránili město a přístav během druhé světové války. Murmansk byl také vyznamenán čestným titulem Město-hrdina. V přístavu kotví ledoborec Lenin, dnes už na rozdíl od dalších čtyř vyřazen z provozu; slouží k reprezentačním účelům a jako muzeum. Vždy poslední týden v březnu se v okolí Murmanska koná tradiční Festival Severu. Nedílnou součástí oslav jsou i oblíbené sobí závody a lyžařské maratóny. V Murmansku sídlí krajská pobočka Všeruské státní televizní a rozhlasové společnosti: stanice Murman. Po městě je pojmenována pražská ulice Murmanská. == Partnerská města == == Odkazy == === Reference === === Související články === Murmanská železniční magistrála Trolejbusová doprava v Murmansku === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Murmansk ve Wikimedia Commons městský portál http://www.rightplacerighttime.cz/journal/murmansk.html - cestopis z Murmansku | ENTITY | LOCATION |
008962 | Sovětská invaze do Polska byla vojenská operace zahájená Sovětským svazem 17. září 1939 bez formálního vyhlášení války. Šestnáct dní poté, co nacistické Německo zaútočilo na Polsko ze západu, provedl Sovětský svaz útok z východu. Invaze skončila 6. října rozdělením území Polska mezi Německo a Sovětský svaz a zánikem Druhé Polské republiky. Na počátku roku 1939 zahájil Sovětský svaz jednání s Velkou Británií, Francií, Polskem a Rumunskem o spojenectví proti nacistickému Německu. Jednání selhala kvůli sovětské neústupnosti, neboť Sovětský svaz žádal, aby, jako součást kolektivní bezpečnosti, Polsko a Rumunsko umožnilo průchod sovětských vojsk přes svá území. Neúspěšný výsledek zmíněných jednání přivedl 23. srpna Sovětský svaz k uzavření smlouvy o neútočení s Německem. Smlouva obsahovala tajný protokol rozdělující sféry vlivu v severní a střední Evropě. Týden po podpisu smlouvy německá vojska vtrhla ze severu, západu a jihu do Polska. Podle plánů dopracovaných ve třicátých letech (Plan Zachód) měla polská vojska ustoupit na jihozápad,... | Proč selhala sovétská jednání o spojenectví proti nacistickému Německu? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sovětská_invaze_do_Polska | [
"kvůli sovětské neústupnosti"
] | 483 | 664 | Jednání selhala kvůli sovětské neústupnosti, neboť Sovětský svaz žádal, aby, jako součást kolektivní bezpečnosti, Polsko a Rumunsko umožnilo průchod sovětských vojsk přes svá území. | [
{
"start": 499,
"end": 526,
"text": "kvůli sovětské neústupnosti"
}
] | Sovětská invaze do Polska byla vojenská operace zahájená Sovětským svazem 17. září 1939 bez formálního vyhlášení války. Šestnáct dní poté, co nacistické Německo zaútočilo na Polsko ze západu, provedl Sovětský svaz útok z východu. Invaze skončila 6. října rozdělením území Polska mezi Německo a Sovětský svaz a zánikem Druhé Polské republiky. Na počátku roku 1939 zahájil Sovětský svaz jednání s Velkou Británií, Francií, Polskem a Rumunskem o spojenectví proti nacistickému Německu. Jednání selhala kvůli sovětské neústupnosti, neboť Sovětský svaz žádal, aby, jako součást kolektivní bezpečnosti, Polsko a Rumunsko umožnilo průchod sovětských vojsk přes svá území. Neúspěšný výsledek zmíněných jednání přivedl 23. srpna Sovětský svaz k uzavření smlouvy o neútočení s Německem. Smlouva obsahovala tajný protokol rozdělující sféry vlivu v severní a střední Evropě. Týden po podpisu smlouvy německá vojska vtrhla ze severu, západu a jihu do Polska. Podle plánů dopracovaných ve třicátých letech (Plan Zachód) měla polská vojska ustoupit na jihozápad, kde byla připravena dlouhá obrana Rumunského předmostí, a očekávat britskou a francouzskou podporu a pomoc. Rudá armáda provedla invazi do oblasti Kresy v souladu s ujednáními tajného protokolu ze 17. srpna. Sovětská vláda oznámila, že tak činí k ochraně Ukrajinců a Bělorusů, kteří žijí ve východních částech Polska, protože polský stát se pod náporem nacistického Německa zhroutil a není schopen zaručit bezpečnost vlastních občanů. Polská vláda, konfrontována s otevřením druhé fronty, vyhodnotila obranu Rumunského předmostí jako neudržitelnou a nařídila urychlenou evakuaci všech jednotek do neutrálního Rumunska. Rudá armáda s velkou převahou překonala polský odpor, dosáhla svých operačních cílů a vzala do zajetí přibližně 230 000 polských vojáků. Sovětský svaz území obsazená Rudou armádou anektoval a v listopadu 1939 se přibližně 13,5 milionu dřívějších polských občanů žijících na anektovaném území stalo občany Sovětského svazu. Neprodleně byla zahájena kampaň sovětizace, která zahrnovala zmanipulované volby, jejichž výsledek sovětská vláda využila k ospravedlnění anexe východních polských území. Hromadné popravy a tisíce uvězněných posloužily k potlačení opozice. Stovky tisíc obyvatel byly deportovány v letech 1939 až 1941 na Sibiř a do okrajových částí Sovětského svazu ve čtyřech největších vlnách.Sovětské síly okupovaly východní Polsko do léta 1941, kdy byly vytlačeny německými jednotkami postupujícími na východ v rámci Operace Barbarossa. Oblast zůstala okupována nacisty až do léta 1944, kdy ji obsadila Rudá armáda. Dohody učiněné v Jaltě dovolily Sovětskému svazu připojit téměř všechna polská území obsazená v důsledku Paktu Ribbentrop-Molotov. Jako náhradu dostala Polská lidová republika přibližně polovinu území Východního Pruska a také území východně od linie Odra-Nisa. Sovětský svaz zahrnul většinu anektovaných území do Ukrajinské a Běloruské sovětské socialistické republiky. V srpnu 1945, po skončení druhé světové války v Evropě, se Sovětský svaz a Polsko dohodly na průběhu hranice. Dohoda uznávala status quo jako vzájemnou hranici s výjimkou oblasti okolo Białystoku a malých částí Haliče východně od řeky San okolo Przemyślu, které byly navráceny Polsku. == Předcházející události == === Historické pozadí === Výsledek Pařížské mírové konference učinil jen málo pro snížení územních aspirací zemí v oblasti. Józef Piłsudski požadoval posun polských hranic co nejdále na východ, aby vytvořil Polskem vedenou federaci jako protiváhu imperiálním ambicím Ruska či Německa. Ve stejné době bolševici začali získávat převahu v ruské občanské válce a zahájili postup západním směrem na sporná území. Pohraniční střety v roce 1919 velmi rychle vyústily v polsko-sovětskou válku v roce 1920. Po polském vítězství v bitvě u Varšavy Sověti požádali o mírová jednání, která byla zakončena příměřím v říjnu 1920. Strany uzavřely 18. března 1921 v Rize mírovou smlouvu, která rozdělila sporná území mezi Polsko a Sovětské Rusko. Sověti nabídli polské mírové delegaci značné územní ústupky a meziválečná sovětsko-polská hranice se velmi přibližovala hranici mezi Ruskem a Polsko-litevskou unií před prvním dělením Polska v roce 1772. Důsledkem mírové smlouvy bylo opuštění teze o vítězství bolševické revoluce v mezinárodním měřítku; tento koncept byl sovětskými vůdci na dvacet let pozapomenut. === Uzavřené smlouvy === S úmyslem čelit hrozící německé agresi, začal Sovětský svaz, Francie a Velká Británie v polovině března 1939 s výměnou návrhů týkajících se možné politické a vojenské spolupráce. Polsko se rozhovorů neúčastnilo, neboť se obávalo, že jakékoli sblížení se Sovětským svazem by vyvolalo německou reakci. Trojstranné rozhovory se zaměřily na případné záruky poskytnuté středoevropským a východoevropským zemím v případě německé agrese. Sověti nedůvěřovali britským ani francouzským nabídkám kolektivní bezpečnosti, protože obě země nedokázaly zasáhnout proti nacionalistům v době občanské války ve Španělsku a nedokázaly uchránit Československo před expanzí nacistického Německa. Sověti též podezřívali Francii a Británii, že by se držely stranou v případném německo-sovětském konfliktu. Důsledkem bylo, že Sověti usilovali o pevné vojenské spojenectví, které by jim zajistilo podporu v případě útoku na jejich území. Sovětský svaz trval na vytvoření sféry vlivu táhnoucí se od Finska po Rumunsko, která měla sloužit jako nárazníková zóna, a požadoval vojenskou podporu, která měla přijít v případě útoku na Sovětský svaz či na zemi v navrhované sféře sovětského vlivu. Sovětský svaz rovněž požadoval právo intervenovat v zemích ve sféře vlivu v případě, že by byla ohrožena jejich bezpečnost. Rozhovory o vojenské spolupráci zahájené v polovině srpna uvázly ve chvíli, kdy Sověti požadovali průchod jednotek do Polska v případě německého útoku. V době, kdy se Britové a Francouzi snažili přimět polskou vládu k souhlasu, jednání nepokračovala. Poláci se domnívali, že kdyby umožnili vstup Rudé armády na polská území, sovětské jednotky by už nikdy neodešly, proto vládní místa souhlas odepřela. Sověti navrhli nebrat v úvahu polská stanoviska a dokončit trojstranná jednání bez ohledu na polské námitky. To Britové odmítli, protože se domnívali, že takový krok by přiměl Polsko posílit německo-polské vztahy.Mezitím němečtí představitelé tajně naznačovali sovětským diplomatům, že Německo by mohlo poskytnout lepší podmínky dohody než Británie a Francie. Sověti zahájili s Německem jednání o ekonomické spolupráci, zatímco trojstranná jednání zůstávala neuzavřena. Na přelomu července a srpna 1939 byla dojednána většina podmínek plánované sovětsko-německé ekonomické spolupráce a projednána možná politická dohoda. Strany dospěly 19. srpna 1939 k závěru ohledně obchodní dohody, která plánovala výměnu surovin za německé zbraně, vojenské technologie a stroje pro civilní výrobu. O dva dny později Sověti zastavili trojstranné rozhovory. Sovětský svaz a Německo podepsaly dohodu o vojenské a politické spolupráci – pakt Ribbentrop-Molotov – 24. srpna. Dohoda o neútočení doprovázela obchodní dohodu a obsahovala tajný protokol rozdělující státy severní a východní Evropy do vlivových sfér. Sovětská sféra původně zahrnovala Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Polsko mělo být rozděleno, oblasti východně od řeky Pisy, Narew, Visly a Sanu připadly Sovětskému svazu. Sověti zvětšili obranný prostor na západě, dostali možnost získat zpět území odstoupená Rižským mírem a sjednotit Bělorusy a Ukrajince pod vládou sovětů.Den po podpisu paktu francouzští a britští vojenští vyjednavači naléhavě požadovali setkání se svým sovětským partnerem Vorošilovem. Ten jim 25. srpna vzkázal: "ve světle změněné politické situace nemůže z pokračujících rozhovorů vzejít nic užitečného." Týž den byla podepsána Polsko-britská obranná smlouva. Touto smlouvou Británie zaručila nezávislost a zavázala se k obraně Polska. === Německá invaze do Polska před sovětským útokem === Hitler se pokusil odradit Brity a Francouze od zasahování do nadcházejícího konfliktu a 26. srpna navrhl v budoucnu poskytnout síly wehrmachtu Británii k dispozici. O půlnoci 29. srpna německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop předal britskému velvyslanci Neville Hendersonovi seznam podmínek, které by v souvislosti s Polskem údajně zajistily mír. Podle návrhů mělo Polsko předat Německu Danzig (Gdańsk) a v polském Koridoru by se do roka měl konat plebiscit v němž by hlasovali obyvatelé k roku 1919 (ne novější). Když se polský vyslanec Józef Lipski dostavil 30. srpna k Ribbentropovi a prohlásil, že není zmocněn nic podobného podepsat, Ribbentrop jej propustil. Němci oznámili, že Polsko odmítlo německé nabídky a jednání s Polskem skončila. Německé jednotky v polských uniformách zinscenovaly 31. srpna blízko pohraničního města Gleiwitz přepadení vysílačky. Následujícího dne ráno Hitler nařídil zahájení útoku na Polsko (začal 1. září ve 4:45).Vlády Anglie a Francie vyhlásily 3. září Německu válku, ale nebyly schopny poskytnout Polsku významnou podporu. Ačkoli Poláci dosáhli v pohraničních bitvách několika dílčích úspěchů, německá technická, taktická a početní převaha donutila polské armády k ústupu od hranic směrem na Varšavu a Lvov. 10. září vydal vrchní velitel maršál Edward Rydz-Śmigły rozkaz ke všeobecnému ústupu jihovýchodním směrem k rumunskému předmostí. Krátce po zahájení invaze začali vrcholní němečtí představitelé vyzývat Sověty, aby splnili svoje závazky a napadli Polsko od východu. Německý velvyslanec v Moskvě Friedrich Werner von der Schulenburg a sovětský ministr zahraničí Molotov si vyměnili řadu diplomatických telegramů, přesto si však Sověti s invazí dávali načas. Zaměstnávaly je pohraniční konflikty s Japonskem a potřebovali čas k mobilizaci Rudé armády. Vyčkáváním s invazí na úplný rozpad Polska sledovali určitou diplomatickou výhodu. Nevyhlášenou válku mezi Sovětským svazem a Japonskem ukončil 15. září podpis smlouvy Molotov–Tódžó s příměřím účinným od následujícího dne.Molotov předal 17. září 1939 polskému velvyslanci v Moskvě Grzybowskému následující deklaraci: –Lidový komisař zahraničních věcí V. Molotov V rozhlasovém projevu Molotov prohlásil všechny smlouvy mezi Sovětským svazem a Polskem neplatnými, neboť polská vláda opustila svůj lid a přestala existovat. Tentýž den překročila Rudá armáda polskou hranici. == Sovětská invaze == === Polsko v den sovětské invaze === Ráno 17. září působily polské správní úřady v celé oblasti šesti východních vojvodství a také fungovaly v částech dalších pěti vojvodství; školy ve východním Polsku byly v polovině září otevřeny. Jednotky polské armády působily ve dvou oblastech - na jihu (Tomaszów Lubelski, Zamość, Lwów), a ve středu (Varšava, Modlin a na březích řeky Bzury). Úporná polská obrana a nedostatek pohonných hmot přinutila Němce zastavit postup a fronta se stabilizovala v oblastech východně od linie Augustów – Grodno – Białystok – Kobryń – Kowel – Żółkiew – Lwów – Żydaczów – Stryj – Turka. Železniční spojení fungovalo přibližně na třetině státu a stále fungovalo osobní i nákladní dopravní spojení s pěti sousedními státy (Litva, Lotyšsko, Sovětský svaz, Rumunsko, Maďarsko). V Pińsku pokračovala výroba několika letadel PZL.37 Łoś v továrně PZL, která byla přesunuta z Varšavy. Francouzská námořní loď dopravující tanky Renault R35 připlula do rumunské Constanț, další loď s dělostřeleckým vybavením právě opustila Marseille. Celkem sedmnáct francouzských lodí s vojenským materiálem, které směřovaly do Constanț a Galaț, vezlo padesát tanků, dvacet letadel a množství munice a TNT. V polském držení stále byla velká města – Varšava, Lvov, Vilno, Grodno, Łuck, Tarnopol a Lublin (dobyt Němci 18. září). Leszek Moczulski udává počet 750 000 vojáků sloužících v Polské armádě (polští historici Czesław Grzelak a Henryk Stańczyk udávají sílu 650 000 vojáků), v tom dvě motorizované brigády (jedna z nich – Varšavská obrněná motorizovaná brigáda – do bojů dosud nezasáhla) a 14. září se začali přesouvat na jih, aby se připojili k Armádě Krakov a dvacet šest pěších divizí. I když byla polská armáda poničena týdny bojů, zůstávala stále impozantní silou. Polský historik Leszek Moczulski popsal polskou armádu k 17. září 1939 jako dost silnou na to, aby dlouhodobě vzdorovala wehrmachtu a větší než je většina evropských armád. Na trase Baranowicze – Łuniniec – Równe probíhal ve dne v noci transport sil ze severovýchodního koutu země směrem k Rumunskému předmostí (mezi nimi 35. záložní pěší divize pod velením plukovníka Jarosława Szafrana a tzv. skupiny Grodno plukovníka Bohdana Hulewicze. Druhá největší bitva záříjové kampaně - bitva o Tomaszów Lubelski – začala v den sovětské invaze. Podle Leszka Moczulského přibližně 250,000 polských vojáků bojovalo ve středním Polsku, 350,000 se chystalo bránit Rumunské předmostí, 35,000 bylo v severním Polesí a 10,000 bojovalo na baltském pobřeží, na poloostrově Hel a ve Gdyni. Kvůli probíhajícím bojům v okolí Varšavy, pevnosti Modlin, na Bzuře, v okolí Zamośće, Lwówa a Tomaszówa Lubelského, bylo mnoho německých divizí odveleno zpět na místa bojů. Pod kontrolou polských úřadů zůstávala oblast o rozloze 140,000 km2 široká přibližně 200 kilometrů a 950 kilometrů dlouhá – od Daugavy až ke Karpatům. Polské Radio Baranowicze a Radio Wilno přestaly 16. září po náletu Luftwaffe vysílat, ale Radio Lwów a Radio Warszawa II 17. září stály vysílaly. === Síly === Rudá armáda vtrhla do východních oblastí Polska se sedmi polními armádami v síle mezi 450.000 a 1.000.000 vojáků, rozdělenými do dvou frontů. Běloruskému frontu velel Michail Kovaljov, Ukrajinskému frontu velel Semjon Timošenko. Polský obranný Plán Zachód předpokládal, že Sovětský svaz zůstane během konfliktu s Německem neutrální. Proto polské velení rozmístilo většinu vojsk na západě, aby čelila německé agresi. K obraně východní hranice zůstalo méně než 20 oslabených brigád, které čítaly okolo 20 tisíc příslušníků Sboru ochrany hranic. Když do Polska vtrhla 17. září Rudá armáda, polské velení právě ustupovalo bojem směrem k Rumunskému předmostí, kde se vojska měla přeskupit a očekávat britskou a francouzskou pomoc. === Průběh tažení === Na počátku sovětské invaze zvažoval Rydz-Śmigły vydání rozkazu pohraničním vojskům na východě země k obraně, avšak předseda vlády Felicjan Sławoj Składkowski a prezident Ignacy Mościcki jej od této myšlenky odradili. Ve 4:00 17. září nařídil Rydz-Śmigły stažení polských vojsk a boje pouze v sebeobraně. Avšak německá invaze těžce poškodila polské systémy spojení, což působilo jednotkám potíže. V důsledku zmatků došlo ke střetům polských a sovětských jednotek v pohraničních oblastech. Generál Wilhelm Orlik-Rückemann, který od 30. srpna velel Sboru ochrany hranic, nedostal od svého ustanovení žádné pokyny. Výsledkem bylo, že jeho síly napadaly sovětské jednotky až do rozpuštění Sboru 1. října. Polská vláda nekapitulovala a odmítla vyjednávat o příměří a namísto toho nařídila všem jednotkám opuštění Polska a reorganizaci ve Francii. Den po zahájení sovětské invaze překročila polská vláda hranice Rumunska. Polské síly pokoušely dosáhnout rumunského předmostí, když čelily německým útokům na jednom křídle a občas se střetávaly se sovětskými jednotkami na druhém. Ve dnech, kdy vojska plnila rozkaz k evakuaci, Němci porazili polskou Armádu Krakov a Armádu Lublin v bitvě u Tomaszówa Lubelského. Sovětské jednotky se často setkaly s německými partnery postupujícími opačným směrem, při tom v poli několikrát spolupracovaly. Wehrmacht předal Brestskou pevnost, kterou 17. září obsadil po bitvě o Brest sovětské 29. tankové brigádě. Německý generál Heinz Guderian a sovětský velitel Semjon Krivošejn uspořádali v Brest-Litevsku 22. září společnou vojenskou přehlídku. Lwów (nyní Lviv) padl 22. září, několik dní poté,co Němci přenechali vedení bojových operací Sovětům Sovětské jednotky dobyly 19. září Wilno (dnešní Vilnius) po dvoudenní bitvě a obsadily 24. září Grodno po čtyřdenních bojích. Do 28. září dosáhla Rudá armáda předem dohodnuté hraniční linie na řekách Narew, Západní Bug, Visla a San. Nehledě na taktické vítězství Poláků 28. září v bitvě o Szack, výsledek střetnutí nenechával nikoho na pochybách. Dobrovolníci, domobrana a po ústupu reorganizované jednotky bránily Varšavu do 28. září a modlinská pevnost severně od Varšavy padla následující den po úporné šestidenní obraně. 1. října, v jednom z posledních střetnutí, zatlačily sovětské jednotky Poláky v bitvě o Wytyczno do lesů. Několik izolovaných polských jednotek udrželo pozice dlouho poté, co byly obklíčeny, například Sarnská opevněná oblast na Volyni se udržela do 25. září. Poslední jednotkou polské armády, která se vzdala byla Samostatná skupina Polesí, jíž velel generál Franciszek Kleeberg. Kleeberg kapituloval 6. října po čtyřdenní bitvě o Kock, kterou záříjová kampaň skončila. Vjačeslav Molotov ve zprávě přednesené Nejvyššímu sovětu uvedl: "Krátký úder německé armády následované Rudou armádou stačil na to, aby nezůstalo nic z té odporné kreatury, kterou byla Versailleská smlouva." === Domácí reakce === Situaci zkomplikovala reakce neetnických Poláků. Mnoho Ukrajinců, Bělorusů a Židů vítalo sovětská vojska. Na východním předměstí Brestu se seběhli místní komunisté, aby uvítali sovětské vojáky chlebem a solí. Pro tuto příležitost byl vztyčen triumfální oblouk tvořený dvěma tyčemi ozdobenými smrkovými větvemi a květinami. Dlouhý pruh rudé látky napnutý mezi tyčemi nesl slogan v ruštině velebící Sovětský svaz a vítající Rudou armádu. Reakci místních obyvatel zmínil Lev Zacharovič Mechlis, který řekl Stalinovi, že lidé na Západní Ukrajině vítali Sověty jako "opravdové osvoboditele". Organizace ukrajinských nacionalistů se vzbouřila a komunističtí partyzáni organizovali protipolská místní povstání (například ve Skidelu). === Reakce spojenců === Reakce Francie a Británie na invazi a anexi východního Polska byla zdrženlivá, protože ani jedna strana si nepřála okamžitou konfrontaci se Sovětským svazem. Podle podmínek Polsko-britské obranné smlouvy z 25. srpna 1939 Britové slíbili podporu, pokud evropská mocnost napadne Polsko. Tajný protokol upřesňoval, že evropskou mocností se rozumí Německo. Když polský vyslanec Edward Raczyński připomněl ministru zahraničí lordu Halifaxovi existenci smlouvy, dostalo se mu neomalené odpovědi, že je věcí Británie, jestli vyhlásí válku Sovětskému svazu. Ministerský předseda Neville Chamberlain zvažoval veřejný závazek obnovení polského státu, ale nakonec vydal jen všeobecný odsudek. Tento postoj reprezentoval britský pokus udržet rovnováhu: bezpečnostní zájmy Británie zahrnovaly obchod se Sovětským svazem, který sloužil válečnému úsilí, a možnost budoucího anglo-sovětského spojenectví proti Německu. Veřejné mínění v Británii bylo rozpolceno; veřejnost zčásti invazi odsuzovala, zčásti shledával sovětské nároky v oblasti oprávněnými.Ačkoli Francie slíbila Polsku pomoc včetně letecké podpory, sliby nebyly splněny. Francouzsko-polská spojenecká smlouva byla uzavřena v roce 1921 a několikrát doplňována. Smlouva neměla příliš velkou podporu francouzského armádního velení a vzájemné vztahy se během dvacátých a třicátých let zhoršily. Podle francouzského náhledu, německo-sovětské spojenectví je křehké a jasné odsouzení nebo protiopatření nejsou zájmem ani Polska ani Francie. Když sověti vtrhli do Polska, Francie a Británie usoudily, že okamžitě nemohou pro Polsko nic udělat, a začaly rozvíjet dlouhodobé plány. Francie podnikla na začátku září váhavou ofenzivu v Sársku, ale po porážce Polska se 4. října stáhla za Maginotovu linii.V rozhlasovém projevu 1. října Winston Churchill prohlásil: == Důsledky == V říjnu 1939 Molotov zpravil Nejvyšší sovět o počtu 737 mrtvých a 1 862 raněných během tažení, ačkoli polští specialisté udávají až 3 000 mrtvých a 8 000–10 000 raněných. Na polské straně zemřelo 3 000–7 000 vojáků během bojů s Rudou armádou a 230 000–450 000 padlo do zajetí. Sověti mnohdy nedodrželi sjednané podmínky složení zbraní. Několikrát slíbili Polákům svobodu a po složení zbraní je uvěznili.Okamžikem invaze přestal Sovětský svaz uznávat polský stát. Žádná ze stran nevyhlásila formálně válku; toto rozhodnutí mělo vážné důsledky a Smigly-Rydz byl za ně kritizován. Sověti zabili desítky tisíc polských válečných zajatců, některé ještě během tažení. Sověti 24. září zabili 42 pacientů a personálu vojenské nemocnice ve vsi Grabowiec nedaleko Zamośće. Sověti také povraždili všechny důstojníky zajaté po bitvě u Szacku 28. září 1939. Více než 20 tisíc polských vojáků a civilistů v zahynulo během Katyňského masakru. V mnoha vězeních NKVD byli vězni vystaveni mučení, zvláště v menších městech.Poláci a sověti obnovili diplomatické styky v roce 1941, po uzavření dohody Sikorski–Majskij, ale sověti je znovu přerušili v roce 1943 poté, co Poláci požadovali nezávislé vyšetřování nedávno objevených pohřebních jam v Katyni. Sověti poté tlačili západní spojence k uznání prosovětské loutkové vlády v čele s Wandou Wasilewskou v Moskvě. Sovětský svaz podepsal s Německem 28. září 1939 Smlouvu o přátelství, spolupráci a hranicích, přitom došlo ke změně tajných dodatků paktu Ribbentrop-Molotov. Litva byla přesunuta do sféry sovětského vlivu a hranice v Polsku byla posunuta východně ve prospěch Německa. Touto smlouvou, často popisovanou jako čtvrté dělení Polska, získal Sovětský svaz téměř všechna území východně od řek Pisa, Narew, Západní Bug a San. To zahrnovalo okolo 200 000 km2 obývaných 13,5 miliony polských občanů. Hranice tvořená touto smlouvou zhruba odpovídala Curzonově linii navržené Brity v roce 1919. Tohoto momentu Stalin úspěšně využil při jednáních se západními spojenci na Teheránské a Jaltské konferenci. Rudá armáda původně zasela zmatek mezi místními tvrzením, že přichází zachránit Polsko před nacisty. Její postup překvapil místní společenství a jejich vůdce, kteří postrádali pokyny jak reagovat na sovětskou invazi. Poláci a Židé zpočátku upřednostňovali sovětský režim před německým. Avšak sověti brzo začali zavádět svou ideologii do místního života. Například začaly konfiskace, znárodňování a přerozdělování soukromého a polského státního vlastnictví.Během dvou let, které následovaly anexi, sověti uvěznili přibližně 100 000 polských občanů. Kvůli nemožnosti přístupu do sovětských archivů, se po mnoho let počty polských občanů deportovaných na Sibiř z oblastí východního Polska pouze odhadovaly. Stejně tak se odhadovaly počty zabitých. V různých pracích byla udávána různá čísla, mezi 350 000 a 1 500 000 deportovaných na Sibiř a mezi 250 000 a 1 000 000 mrtvých, tato čísla zahrnovala především civilisty. Po otevření sovětských tajných archivů po roce 1989 se ukázala spodní hranice odhadů bližší pravdě. V srpnu 2009, u příležitosti sedmdesátého výročí sovětské invaze, polský Institut národní paměti oznámil, že jeho vědečtí pracovníci snížili odhady deportovaných na Sibiř z jednoho milionu na 320 000 a odhadli, že 150 000 Poláků zahynulo pod sovětskou nadvládou v době války. === Bělorusko a Ukrajina === Ze 13,5 milionu obyvatel žijících čerstvě anektovaných územích tvořili Poláci největší etnickou skupinu, avšak Bělorusové a Ukrajinci společně tvořili více než 50% populace.Aby se posílilo zdání právoplatnosti, byly na připojených územích uspořádány 26. října volby do zastupitelských orgánů Ukrajiny a Běloruska (sovětů). Bělorusové a Ukrajinci byli v Polsku pod rostoucím tlakem polonizace a polská vláda rovněž rozhodně potlačovala jejich separatistická hnutí, takže pociťovali jen malou loajalitu k Polskému státu. Avšak ne všichni Bělorusové a Ukrajinci byli nadšeni režimem, který způsobil ukrajinského hladomoru. Všeobecně, chudí vítali Sověty, zatímco střední vrstvy stály spíše v opozici, nehledě na podporu vlastního znovusjednocení. Sověti rychle zavedli politiku sovětizace včetně násilné kolektivizace celé oblasti. Na celé západní Ukrajině a v západním Bělorusku Sověti rychle zavedli politiku sovětizace. V jejím rámci bezohledně zrušili politické strany a spolky a popravili či uvěznili jejich vůdce jako nepřátele lidu. Rovněž potlačili protipolskou Organizaci ukrajinských nacionalistů, která od dvacátých let aktivně vystupovala proti polskému režimu a usilovala o zřízení jednotného ukrajinského státu. Přesto událostmi ze září 1939 historie Ukrajiny a Běloruska neskončila, nakonec obě země po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 dosáhly samostatnosti. === Cenzura === Sovětská cenzura později potlačila zmínky o podrobnostech invaze v roce 1939 a jejích důsledcích. Politbyro od počátku operaci nazývalo osvobozovací kampaní a ani později sověti neopustili tuto linii. Nehledě na publikování kopií tajných dodatků ke smlouvě Ribbentrop-Molotov, po desetiletí sovětská oficiální místa popírala jejich existenci. Existence tajného protokolu byla popírána až do roku 1989. Cenzura působila i v Polsku, aby nic nenarušilo obraz polsko-sovětského přátelství prosazovaný oběma komunistickými režimy. Oficiální politika připouštěla jen takový výklad, který vykreslil sovětské tažení roku 1939 jako znovusjednocení Bělorusů a Ukrajinců a osvobození Poláků ze jha oligarchického kapitalismu. Úřady tvrdě potlačily každý pokus o zkoumání či výuku. Invazí se zabývalo několik samizdatových publikací a například i protestsong Ballada wrześniowa Jacka Kaczmarského z roku 1982. == Památný den == Jako připomínku uzavření paktu Ribbentrop-Molotov vyhlásil v roce 2008 Evropský parlament 23. srpen Evropským dnem památky obětí stalinismu a nacismu. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Soviet invasion of Poland na anglické Wikipedii. === Literatura === DAVIES, Norman. Evropa : dějiny jednoho kontinentu. Praha: Prostor, 2000. 1365 s. ISBN 80-7260-014-1. DAVIES, Norman. Bílý orel, rudá hvězda : polsko-sovětská válka 1919-20 a "zázrak nad Vislou". Praha: BB/art, 2006. 311 s. ISBN 80-7341-939-4. MAGNUSKI, Janusz; KOLOMIJEC, Maksym. Rudý blitzkrieg: Září 1939 – Sovětská tanková vojska v Polsku. Brno: Bonus A, 1996. ISBN 80-85914-28-X. SANFORD, George. Katyn and the Soviet massacre of 1940 : truth, justice, and memory. London: Routledge, 2005. 250 s. ISBN 0-415-33873-5. (anglicky) VEBER, Václav. Pakt. Sovětsko-nacistická jednání v prvních týdnech druhé světové války. Paměť a dějiny [online]. 2009 [cit. 2014-12-01]. Čís. 3. Dostupné online. ISSN 1802-8241. WILLIAMSON, David G. Zrazené Polsko : nacistická a sovětská invaze v roce 1939. Brno: Jota, 2010. 267 s. ISBN 978-80-7217-740-0. === Související články === Příčiny druhé světové války === Bibliografie === [s.l.]: [s.n.] ISBN 1-58046-137-9. CARLEY, Michael Jabara, 1993. End of the 'Low, Dishonest Decade': Failure of the Anglo–Franco–Soviet Alliance in 1939. Europe-Asia Studies. S. 303–341. DOI:10.1080/09668139308412091. (anglicky) [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-0-300-10980-1. [s.l.]: [s.n.] ISBN 0-7126-0694-7. [s.l.]: [s.n.] ISBN 0-19-820171-0. DAVIES, Norman, 2002. God's Playground. revised. vyd. [s.l.]: Columbia University Press. ISBN 0-231-12819-3. (anglicky) DEAN, Martin, 2000. Collaboration in the Holocaust: Crimes of the Local Police in Belorussia and Ukraine, 1941–44. Basingstoke: Palgrave Macmillan. ISBN 1-4039-6371-1. (anglicky) DEGRAS, Jane Tabrisky, 1953. Soviet Documents on Foreign Policy. Volume I: 1917–1941. Oxford: Oxford University Press. (anglicky) DUNNIGAN, James F., 2004. The World War II Bookshelf: Fifty Must-Read Books. New York: Citadel Press. ISBN 0-8065-2609-2. (anglicky) FERRO, Marc, 2003. The Use and Abuse of History: Or How the Past Is Taught to Children. London, New York: Routledge. ISBN 978-0-415-28592-6. (anglicky) FRASER, Thomas Grant; DUNN, Seamus; VON HABSBURG, Otto, 1996. Europe and Ethnicity: the First World War and contemporary ethnic conflict. [s.l.]: Routledge. ISBN 0-415-11995-2. (anglicky) GOLDSTEIN. Missing. [s.l.]: [s.n.] (anglicky) GELVEN, Michael, 1994. War and Existence: A Philosophical Inquiry. Pennsylvania: Penn State University Press. ISBN 0-271-01054-1. (anglicky) GOLDMAN, Stuart D. Nomonhan, 1939; The Red Army's Victory That Shaped World War II. [s.l.]: Naval Institute Press, 2012. ISBN 978-1-61251-098-9. (anglicky) GRONOWICZ, Antoni, 1976. Polish Profiles: The Land, the People, and Their History. Westport, CT: L. Hill. ISBN 0-88208-060-1. (anglicky) GROSS, Jan Tomasz, 2002. Revolution from Abroad: The Soviet Conquest of Poland's Western Ukraine and Western Belorussia. Princeton, NJ: Princeton University Press. ISBN 0-691-09603-1. (anglicky) HEHN, Paul N., 2005. A low dishonest decade: the great powers, Eastern Europe, and the economic origins of World War II, 1930–1941. [s.l.]: Continuum International Publishing Group. ISBN 978-0-8264-1761-9. (anglicky) HENDERSON, 1939. Documents concerning German-Polish relations and the outbreak of hostilities between Great Britain and Germany on September 3, 1939. [s.l.]: Great Britain Foreign Office. (anglicky) HIDEN, John; LANE, Thomas, 2003. The Baltic and the Outbreak of the Second World War. [s.l.]: Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-53120-7. (anglicky) HOUSE, Edward; SEYMOUR, Charles, 1921. What Really Happened at Paris. [s.l.]: Scribner. (anglicky) JACKSON, Julian, 2003. The Fall of France: The Nazi Invasion of 1940. Oxford: Oxford University Press. ISBN 0-19-280300-X. (anglicky) KENÉZ, Peter, 2006. A History of the Soviet Union from the Beginning to the End. 2nd. vyd. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-86437-4. (anglicky) KITCHEN, Martin, 1990. A World in Flames: A Short History of the Second World War. [s.l.]: Longman. ISBN 0-582-03408-6. (anglicky) KUBIK, Jan, 1994. The Power of Symbols Against the Symbols of Power: the Rise of Solidarity and the Fall of State. Pennsylvania: Penn State University Press. ISBN 0-271-01084-3. (anglicky) KUSHNER, Tony; KNOX, KATHARINE, 1999. Refugees in an Age of Genocide. London, New York: Routledge. ISBN 0-7146-4783-7. (anglicky) KUTRZEBA, S, 1950. The Cambridge history of Poland |volume1. Redakce Reddaway William Fiddian. Cambridge: Cambridge University Press. Kapitola The Struggle for the Frontiers, 1919–1923, s. 512–543. (anglicky) LEVIN, Dov, 1995. The lesser of two evils: Eastern European Jewry under Soviet rule, 1939–1941. [s.l.]: Jewish Publication Society. ISBN 978-0-8276-0518-3. (anglicky) MANVELL, Roger; FRAENKEL, Heinrich, 2007. Heinrich Himmler: The Sinister Life of the Head of the SS and Gestapo. London: Greenhill. ISBN 978-1-60239-178-9. (anglicky) MENDELSOHN, Ezra, 2009. Jews and the Sporting Life: Studies in Contemporary Jewry XXIII. [s.l.]: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-538291-4. (anglicky) MINER, Steven Merritt, 2003. Stalin's Holy War: Religion, Nationalism, and Alliance Politics, 1941–1945. North Carolina: UNC Press. ISBN 0-8078-2736-3. (anglicky) MONTEFIORE, Simon Sebag, 2003. Stalin: The Court of the Red Tsar. New York: Vintage Books. ISBN 1-4000-7678-1. (anglicky) MOWAT, Charles Loch, 1968. Britain between the wars: 1918–1940. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 0-416-29510-X. (anglicky) MOYNIHAN, Daniel Patrick, 1990. On the Law of Nations. Cambridge, MA: Harvard University Press. ISBN 0-674-63575-2. (anglicky) NEILSON, Keith, 2006. Britain, Soviet Russia and the Collapse of the Versailles Order, 1919–1939. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-85713-0. (anglicky) NOWAK, Andrzej. The Russo-Polish Historical Confrontation. Sarmatian Review. January 1997. Dostupné online [cit. 16 July 2007]. (anglicky) ORLIK-RÜCKEMANN, Wilhelm, 1985. Kampania wrześniowa na Polesiu i Wołyniu: 17.IX.1939–1.X.1939. Redakce Jerzewski Leopold. Warsaw: Głos. (Polish) PIOTROWSKI, Tadeusz, 1998. Poland's Holocaust: Ethnic Strife: Collaboration with Occupying Forces and Genocide in the Second Republic, 1918–1947. Jefferson, NC: McFarland & Company. ISBN 0-7864-0371-3. (anglicky) OSMAŃCZYK, Edmund Jan, 2003. Encyclopedia of the United Nations and international agreements. Redakce Mango Anthony. 3rd. vyd. New York: Routledge. ISBN 0-415-93921-6. (anglicky) POLONSKY, Antony; MICHLIC, Joanna B., 2004. The neighbors respond: the controversy over the Jedwabne Massacre in Poland. [s.l.]: Princeton University Press. ISBN 978-0-691-11306-7. (anglicky) PRAZMOWSKA, Anita J., 1995. Britain and Poland 1939–1943: The Betrayed Ally. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 0-521-48385-9. (anglicky) RIEBER, Alfred Joseph, 2000. Forced Migration in Central and Eastern Europe: 1939–1950. London, New York: Routledge. ISBN 0-7146-5132-X. (anglicky) ROBERTS, Geoffrey, 1992. The Soviet Decision for a Pact with Nazi Germany. Soviet Studies. S. 57–78. DOI:10.1080/09668139208411994. (anglicky) ROSHWALD, Aviel, 2001. Ethnic Nationalism and the Fall of Empires: Central Europe, the Middle East and Russia, 1914–1923. [s.l.]: Routledge. ISBN 0-415-17893-2. (anglicky) RUMMEL, Rudolph Joseph, 1990. Lethal Politics: Soviet Genocide and Mass Murder Since 1917. New Jersey: Transaction. ISBN 1-56000-887-3. (anglicky) RYZIŃSKI, Kazimierz; DALECKI, Ryszard, 1990. Obrona Lwowa w roku 1939. Warszawa: Instytut Lwowski. ISBN 978-83-03-03356-7. (Polish) SANFORD, George, 2005. Katyn and the Soviet Massacre Of 1940: Truth, Justice And Memory. London, New York: Routledge. ISBN 0-415-33873-5. (anglicky) SHAW, Louise Grace, 2003. The British Political Elite and the Soviet Union, 1937–1939. London, New York: Routledge. ISBN 0-7146-5398-5. (anglicky) SHIRER, William L., 1990. The Rise and Fall of the Third Reich: A History of Nazi Germany. [s.l.]: Simon and Schuster. ISBN 0-671-72868-7. (anglicky) SNYDER, Timothy, 2005. Confini: Costruzioni, Attraversamenti, Rappresentazionicura. Redakce Salvatici Silvia. Soveria Mannelli (Catanzaro): Rubbettino. ISBN 88-498-1276-0. Kapitola Covert Polish Missions Across the Soviet Ukrainian Border, 1928–1933. (anglicky) STACHURA, Peter D., 2004. Poland, 1918–1945: An Interpretive and Documentary History of the Second Republic. London, New York: Routledge. ISBN 0-415-34357-7. (anglicky) STANLEY. Missing. [s.l.]: [s.n.] (anglicky) TAYLOR, A. J. P., 1975. The Second World War: An Illustrated History. London: Putnam. ISBN 0-399-11412-2. (anglicky) TOPOLEWSKI, Stanisław; POLAK, Andrzej, 2005. 60. rocznica zakończenia II wojny światowej. [s.l.]: Dom wydawniczy Wojska Polskiego (Publishing House of the Polish Army). (Edukacja Humanistyczna w Wojsku (Humanist Education in the Army); sv. 1). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 September 2007. (Polish) Archivováno 29. 9. 2007 na Wayback Machine TRELA-MAZUR, Elżbieta, 1997. Sowietyzacja oświaty w Małopolsce Wschodniej pod radziecką okupacją 1939–1941 (Sovietization of Education in Eastern Lesser Poland During the Soviet Occupation 1939–1941). Redakce Bonusiak Włodzimierz. Kielce: Wyższa Szkoła Pedagogiczna im. Jana Kochanowskiego. ISBN 978-83-7133-100-8. (Polish) TUCKER, Robert C., 1992. Stalin in Power: The Revolution from Above, 1929–1941. New York: Norton. ISBN 0-393-30869-3. (anglicky) WATSON, Derek, 2000. Molotov's Apprenticeship in Foreign Policy: The Triple Alliance Negotiations in 1939. Europe-Asia Studies. S. 695–722. DOI:10.1080/713663077. (anglicky) WEINBERG, Gerhard, 1994. A World at Arms: A Global History of World War II. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 0-521-44317-2. (anglicky) WILSON, Andrew, 1997. Ukrainian Nationalism in the 1990s: A Minority Faith. Cambridge, New York: Cambridge University Press. ISBN 0-521-57457-9. (anglicky) WETTIG, Gerhard, 2008. Stalin and the Cold War in Europe: the emergence and development of East–West conflict, 1939–1953. Lanham: Rowman & Littlefield. ISBN 0-7425-5542-9. (anglicky) ZALOGA, Steven J., 2002. Poland 1939: The Birth of Blitzkrieg. Oxford: Osprey Publishing. ISBN 1-84176-408-6. (anglicky) === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Sovětská invaze do Polska ve Wikimedia Commons KŘÍŽ, Jiří. Pinská vojenská flotila [online]. fronta.cz, 2012-02-16 [cit. 2016-06-23]. Dostupné online. | CLAUSE | OTHER |
009997 | Evropská organizace pro jaderný výzkum je mezinárodní organizace se sídlem v Ženevě. Je známa též pod zkratkou CERN (z franc. Conseil Européen pour la recherche nucléaire). Byla zřízena roku 1954. Cílem organizace je spolupráce evropských států v oblasti čistě vědeckého a základního výzkumu, jakož i výzkumu s ním do značné míry souvisejícího. Organizace se nezabývá činností pro vojenské účely, výsledky jejích experimentálních a teoretických prací se zveřejňují nebo jinak zpřístupňují veřejnosti. ČR se účastní její činnosti od roku 1993.... | Pod jakou zkratkou je známa Evropská organizace pro jaderný výzkum? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_organizace_pro_jadern%C3%BD_v%C3%BDzkum | [
"CERN"
] | 85 | 172 | Je známa též pod zkratkou CERN (z franc. Conseil Européen pour la recherche nucléaire). | [
{
"start": 111,
"end": 115,
"text": "CERN"
}
] | Evropská organizace pro jaderný výzkum je mezinárodní organizace se sídlem v Ženevě. Je známa též pod zkratkou CERN (z franc. Conseil Européen pour la recherche nucléaire). Byla zřízena roku 1954. Cílem organizace je spolupráce evropských států v oblasti čistě vědeckého a základního výzkumu, jakož i výzkumu s ním do značné míry souvisejícího. Organizace se nezabývá činností pro vojenské účely, výsledky jejích experimentálních a teoretických prací se zveřejňují nebo jinak zpřístupňují veřejnosti. ČR se účastní její činnosti od roku 1993. Momentálně zde jsou prováděny různé pokusy a zkoumání částic menších než atom. == Členské státy == Zakládajícími členy byly Belgie, Dánsko, Francie, Itálie, Jugoslávie (do 1961), Německo, Nizozemsko, Norsko, Řecko, Spojené království, Švédsko a Švýcarsko. Následovaly další státy: Rakousko (1959), Španělsko (1961-1968 a od 1983), Portugalsko (1986), Finsko (1991), Polsko (1991), Maďarsko (1992), Česko (1993), Slovensko (1993), Bulharsko (1999), Izrael (2014), Rumunsko (2015) a Srbsko (2018) Status pozorovatele má: Turecko (1961), Rusko (1993), Japonsko (1995), USA (1997) a Indie (2002). Z mezinárodních organizací pak EU a UNESCO. == Charakteristika == Evropská laboratoř pro fyziku částic je nejrozsáhlejší výzkumné centrum částicové fyziky na světě. Byla založena v roce 1954 a od té doby se tato laboratoř, která byla prvním takovým evropským společným dílem, stala zářným příkladem úspěšné mezinárodní spolupráce. Z původních 12 signatářů dohody o založení CERN vzrostl počet členských zemí na 20. Laboratoř leží na francouzsko-švýcarské hranici západně od Ženevy na úpatí pohoří Jura. Se zdejším zařízením pracuje okolo 9500 vědců, což je polovina všech částicových fyziků na světě. Vědci reprezentují 500 univerzit či jiných odborných pracovišť a více než 80 národností. Zabývá se čistou vědou a hledá odpovědi na nejpřirozenější otázky: Co je to hmota? Jak hmota vznikla? Jak jsou utvářeny složité hmotné objekty jako hvězdy a planety?Tím, že laboratoř zkoumá složení hmoty, hraje i důležitou roli v rozvoji technologie budoucnosti. Měření prováděná zdejšími vědci jsou důležitým testovacím polem i pro průmysl, neboť právě částicová fyzika vyžaduje vysokou přesnost provedení všech přístrojů. Díky prvotřídní technické vybavenosti hraje laboratoř důležitou úlohu i ve zlepšování technické vzdělanosti. Současný rozsah programu odborné přípravy a kvalifikované vedení láká do laboratoře mnoho talentovaných mladých vědců a inženýrů. Většina z nich najde uplatnění v průmyslu, kde jsou vysoce ceněny jejich zkušenosti s prací v mnohonárodním prostředí. == Poslání == V současnosti stojí na samém čele lidského hledání, které je staré jako sám člověk. Úkolem laboratoře je porozumět tomu, z jakých součástí je hmota složena a jak tyto součásti spolu interagují. Jeho zařízení, urychlovače a detektory částic, patří mezi největší a nejsložitější vědecká zařízení na světě. V laboratoři se nachází jedno z nich. Jedná se o částicový detektor nazývaný L3, protože byl třetím detektorem navrženým pro urychlovač LEP (Large Electron-Positron Collider, česky asi Velký srážeč elektronů a pozitronů). L3 je jeden ze čtyř detektorů na obvodu sedmadvacetikilometrového kruhu LEP. Každý z nich je velký jako třípatrový dům a je vybaven komplikovanou elektronikou. LEP a jeho detektory jsou postaveny uvnitř tunelu, který se nachází 50 až 150 m pod zemí. Jejím úkolem je poskytovat svazky částic s vysokou energií fyzikům, kteří je používají při svých experimentech. Laboratoř vděčí za své výsadní postavení tomu, že využívá největší soustavu propojených urychlovačů na světě. Tyto urychlovače pracují s různými druhy částic potřebných pro všechny typy experimentů. V LEP jsou urychlovány elektrony a pozitrony, které se navzájem srážejí. Na jiném místě částice s vysokou energií nazývané miony otevírají protony a neutrony jako lovec perel perlorodku, když se chce podívat dovnitř. Komplex urychlovačů CERN dokáže dokonce urychlovat i jádra atomů olova, která se pak rozbíjejí na nepohyblivých terčících. Z vlastního centra srážky, v němž po kratičký okamžik panují poměry blízké stavu vesmíru těsně po velkém třesku, se vynoří stovky částic. Výzkumníci zde studují velké počty takových pozoruhodných událostí a snaží se porozumět tomu, jak se za 13 miliard let po velkém třesku vesmír stal takovým, jak jej vidíme dnes kolem sebe. Částicová fyzika studuje věci, které jsou neuvěřitelně malé. Do šířky vlasu se vejde přibližně milion atomů, ale i něco tak malého jako atom je obrovské ve srovnání s částicemi, které se urychlují a studují zde. Kdybychom si představili atom zvětšený do velikosti fotbalového stadionu, jeho jádro by mělo velikost malého míčku či kuličky. Atomy jsou tedy z 99,99% prázdné. CERN se zabývá částicemi, které vyplňují zbývajících 0,01%. K poznávání tak malých věcí jsou potřeba extrémně silné "mikroskopy". Těmi jsou pro tuto oblast fyziky urychlovače a detektory částic, jako ty používané zde. == Urychlovače částic == Urychlením získají částice velmi vysoké energie. Jejich následné střílení do terčů nebo vzájemné srážky pomáhají fyzikům rozluštit tajemství sil působící mezi částicemi. Existují urychlovače dvou typů, lineární a kruhové. V CERN se můžeme setkat s oběma. Urychlovače používají silné elektrické pole, jehož prostřednictvím "nahustí" energii do svazku částic. Magnetické pole svazek přesně zaostřuje a slouží i k udržení částic na kruhové dráze. Lineární urychlovače předávají energii svazku při jeho postupném pohybu po celé délce. Platí tedy, že čím delší zařízení, tím vyšší konečná energie. V kruhových urychlovačích částice létají znovu a znovu kolem dokola a hromadí tak energii s každým oběhem kruhu. Jak ale rychlost částic roste, většina má tendenci "vyletět" ven z kruhu podobně jako auto projíždějící ostrou zatáčku na silnici. To je důvod, proč je LEP tak velký. Byl navržen tak, aby zakřivení kruhu bylo tak mírné, jak je to jen možné. Částice se buď vzájemně srážejí (vstřícné svazky, např. jako v LEP) nebo narážejí na nepohyblivé terče vně urychlovače. Přitom vznikají nové částice. Tak se hmota mění v energii a obráceně podle Einsteinovy známé rovnice E = m.c2. E označuje energii, m hmotnost a c je rychlost světla. E = m.c2 nám říká, že 1 gram hmoty obsahuje úžasných 20.101 kalorií (tj. 20 miliard kilojoulů). Částice studované v CERN jsou ovšem tak maličké, že energie obsažená v jedné urychlené částici v LEP je jenom asi 10-9 kalorie. Důležité je, že při srážkách částic je energie soustředěna ve velmi malém prostoru. Při tak vysoké koncentraci energie se produkují další částice, které můžeme studovat a jež nám poskytují nový pohled na nejniternější tajemství přírody. V tunelu LEP byl po jeho demontáži (jež se uskutečnila v letech 2000-2001) instalován nový urychlovač LHC (Large Hadron Collider, česky Velký srážeč hadronů). Do zkušebního provozu byl uveden v roce 2008 (a po několikadenním provozu byl z důvodů poruchy chlazení odstaven až do půlky roku 2009). Po opravě byl v provozu od září 2009 do začátku roku 2013. Nyní probíhá plánovaná odstávka, po níž by se měl v roce 2015 urychlovač rozběhnout s vyšší energií. Protože při srážkách v LHC je produkováno více energie než v LEP, i detektory budou muset být větší (jeden z nich, nazývaný ATLAS je veliký asi jako šestipatrová budova). Zdá se paradoxní, že zkoumání něčeho tak neuvěřitelně malého vyžaduje tak velké detektory. Důvodem je to, že částice s vyšší energií vznikající při srážkách mohou pronikat silnější vrstvou hmoty. Proto detektory musí být tak ohromné. == Detektory částic == Úkolem detektorů částic, jako jsou L3 nebo ATLAS, je zaznamenat, co se stalo při srážce částic. Detektory se podobají ruským panenkám matrjoškám – skládají se z různých do sebe vložených vrstev. Ke srážkám dochází uprostřed, každá vrstva měří různé vlastnosti nově vzniklých částic. Jedním z detektorů na urychlovači LEP je DELPHI – detekční zařízení, která získávají podrobné údaje o drahách částic v oblasti, kde vyletují z místa srážky. Pak přicházejí zařízení na měření energie, kalorimetry, ve kterých většina částic ukončí svou cestu. Červené skvrnky odpovídají energii, kterou částice přinesly a kterou zde odevzdaly. Vnější vrstva celého "cibulového uspořádání" je tvořena pásem detektorů zaznamenávajících částice, které dokázaly proniknout až tak daleko od středu. Úkolem magnetu uvnitř detektoru je zakřivovat dráhy nabitých částic ve vnitřních vrstvách, což pomáhá při identifikaci jednotlivých druhů částic. == Význam studia částic == Všechno ve vesmíru je vytvořeno z částic, včetně nás samotných. Díky zdejší práci i jiných laboratoří ve světě zabývajících se částicovou fyzikou nyní víme, že k tomu, abychom vysvětlili složení obyčejné hmoty, potřebujeme pouhé čtyři druhy částic – stavebních kamenů. Tyto částice se nazývají kvark u, kvark d, elektron a elektronové neutrino. Země a všechno na ní, planety i Slunce a všechny hvězdy na obloze jsou podle všeho vytvořeny za stejných čtyř základních součástí. Je to jako stavebnice. Z kvarků u a d se skládají protony a neutrony, které společně vytvářejí atomová jádra. Jádra spolu s elektrony v obalech tvoří atomy, které se dále různě spojují a vytvářejí složitější objekty. Čtvrtým členem rodiny je elektronové neutrino, které interaguje s ostatní hmotou tak slabě, že je dokážeme jen stěží pozorovat. Základní částice hmoty představují jen polovinu celého příběhu. Na to, aby držely pohromadě, je třeba něco dalšího. "Lepidlo" má podobu sil, které jsou samy tvořeny částicemi. Částice tvořící sílu se však velmi liší od částic hmoty. Jejich hlavním úkolem je přenášet interakce od jedné částice hmoty ke druhé. Gravitace, nejznámější síla, je ze všech nejslabší. Částice, o které se domníváme, že je jejím nosičem, graviton, nebyla v roce 2009 objevena. Na opačném konci měřítka síly je silná interakce, jejímž nositelem jsou gluony, které drží pohromadě kvarky a vytvářejí tak protony a neutrony v atomovém jádře. Silná interakce má kuriózní vlastnost: Čím jsou kvarky dále od sebe, tím je působení síly mezi nimi větší. To znamená, že kvarky jsou uvězněny uvnitř protonů či neutronů. Mezi oběma krajními póly co do intenzity se nacházejí další dva typy interakcí: elektromagnetická s nosiči fotony a slabá, jejímiž nosiči jsou částice W a Z. Elektromagnetická interakce udržuje elektrony na orbitách okolo jádra a drží pohromadě atomy v chemických či biochemických molekulách. Slabá interakce pomáhá hvězdám svítit a je také příčinou jednoho z typů radioaktivity (radioaktivity beta). Tyto dvě interakce jsou nyní vysvětlovány pomocí jedné společné teorie, nazývané elektroslabá teorie. To představuje důležitý krok na cestě, která vede k jednomu z hlavních cílů současné fyziky: Najít jednotnou teorii popisující všechny síly v přírodě. Jednou z nejpřekvapivějších věcí v moderní částicové fyzice je existence dalších dvou rodin částic hmoty. Každá z nich je podobná čtveřici kvark u, kvark d, elektron a elektronové neutrino, až na to, že jsou těžší. Přirozeným způsobem se vyskytují jedině na exotických místech, jako jsou horká centra hvězd, ale jsou také produkovány na urychlovačích v CERN a podobných laboratořích. Sbírku částic v přírodě doplňuje antihmota, něco jako "zrcadlový obraz" obyčejné hmoty. Antihmotu předpověděl v roce 1928 britský fyzik Paul Dirac. Brzo poté Američan Carl David Anderson antihmotu skutečně objevil ve srážkách vysokoenergetických částic kosmického záření. Volná antihmota dnes ve vesmíru neexistuje. Těsně po velkém třesku, kdy vesmír vznikl, hmota a antihmota existovaly v rovnováze, tedy že bylo stejně antihmoty, jako hmoty. Teorie popisu částic hmoty a částic – nosičů síly se nazývá standardní model. Ačkoli už po více než 20 let úspěšně prochází všemi experimentálními testy, není standardní model úplným popisem přírody. Fyzikové v CERN přispívají svou prací k vytvoření dokonalejší představy, jak vesmír funguje. Standardní model zanechává stále příliš mnoho nezodpovězených otázek, aby mohl být konečnou teorií částic a sil. Proč mají částice hmotnost? Jsou různé síly v přírodě jenom jiným pohledem na stejnou věc? Skutečně není ve vesmíru žádná antihmota? To standardní model neříká. Nový urychlovač LHC umožní pustit se do hledání odpovědí na tyto a podobné důležité otázky. Výstavba LHC byla započata v roce 2005 a připravovaný program svádí dohromady tisíce vědců z celého světa. Uveden do provozu byl v roce 2009. Pro udržení protonových svazků na dráze v LHC byl vyvinut nový silný supravodivý magnet. Na vývoji detektorů, které budou studovat srážky na LHC a které jsou větší a komplexnější než kdykoli předtím, se už pracuje. I týmy spolupracujících fyziků, kteří tyto detektory konstruují, jsou největší, jaké kdy částicová fyzika poznala. Na tomto projektu spolupracuje více než 4400 vědců z celého světa. Když v 50. letech CERN vznikl, vytvořil se tím standard pro evropskou spolupráci ve vědě. S LHC se CERN stává první skutečně komplexní světovou laboratoří. == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Evropská organizace pro jaderný výzkum ve Wikimedia Commons Oficiální stránky CERNu CERN - Programy pro studenty a absolventy, pracovní příležitosti CERN Document Server – dokumentový a multimediální archiv Speciální vysílání pořadu Hyde Park Civilizace přímo z CERNu 5.1.2013 Česká televize === Související články === Large Hadron Collider Urychlovač | ABBREVIATION | ABBREVIATION |
003792 | ... Většina velkých měst je soustředěna u pacifického pobřeží, kde panuje středomořské podnebí. průměrná nadmořská výška je 884 m, šířka státu je 403 km, délka státu je 1240 km. Los Angeles San Diego San José San Francisco Fresno Sacramento Long Beach Oakland Bakersfield Anaheim Kalifornie je stát s nejvyšším HDP v USA. Tvoří celých 14 % ekonomiky Unie. HDP Kalifornie činí 1,4 bilionu dolarů. Po Japonsku, Číně, Německu a Velké Británii to je největší HDP na světě. Roční příjem na obyvatele je 47 000 dolarů (tj. 3 916 dolarů měsíčně). To je o 1/3 víc než celostátní průměr. Průmysl je třikrát větší než zemědělství. Kalifornie je největším centrem počítačového průmyslu na světě, který je soustředěn v Silicon Valley. V Kalifornii se vyrábí nejvíce filmů na světě (kromě indického Bollywoodu). Filmový průmysl je soustředěn ve městě Los Angeles, ve čtvrti Hollywood. Průměrný... | Které město je největším centrem počítačového průmyslu na světě? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kalifornie | [
"Kalifornie"
] | 621 | 722 | Kalifornie je největším centrem počítačového průmyslu na světě, který je soustředěn v Silicon Valley. | [
{
"start": 621,
"end": 631,
"text": "Kalifornie"
}
] | Kalifornie (anglicky California [ˌ] IPA, oficiálně State of California) je stát nacházející se na západním pobřeží Spojených států amerických, v oblasti pacifických států v západním regionu USA. Kalifornie hraničí na severu s Oregonem, na východě s Nevadou, na jihovýchodě s Arizonou a na jihu s mexickým státem Baja California. Západní ohraničení státu tvoří Tichý oceán. Se svou rozlohou 423 970 km2 je Kalifornie třetím největším státem USA, v počtu obyvatel (39,3 milionů) je nejlidnatějším státem Unie a s hodnotou hustoty zalidnění 93 obyvatel na km2 je na 11. místě. Hlavním městem je Sacramento se 490 tisíci obyvatel. Největšími městy jsou Los Angeles s 4,0 miliony obyvatel, dále San Diego (1,4 milionu obyv.), San José (1,0 milionu obyv.), San Francisco (860 tisíc obyv.) a Fresno (520 tisíc obyv.). Kalifornii patří 1352 km pobřeží Tichého oceánu. Nejvyšším bodem státu je vrchol Mount Whitney s nadmořskou výškou 4421 m v pohoří Sierra Nevada, jenž je nejvyšší horou kontinentálních Spojených států. Pláň Badwater v Údolí smrti s nadmořskou výškou - m je naopak nejníže položeným místem USA. Největšími toky jsou řeky Colorado, jež tvoří hranici s Arizonou, a San Joaquin. Kalifornské pobřeží bylo Evropany poprvé prozkoumáno v roce 1542, pozemní španělské expedice posléze probíhaly během 16. a 17. století. Region byl pojmenován zřejmě podle mýtické země z tehdy populárního španělského románu. Název se původně vztahoval ke Kalifornskému poloostrovu, ale později se rozšířil i na severnější oblast. Území bylo součástí místokrálovství Nové Španělsko, na konci 18. století zde vznikaly první křesťanské misie. Moderní Kalifornie byla součástí Horní Kalifornie, která se v roce 1821 stala částí nezávislého Mexika a kterou na základě výsledku mexicko-americké války získaly v roce 1848 Spojené státy. Téhož roku zde vypukla zlatá horečka a díky nárůstu počtu obyvatel se Kalifornie 9. září 1850 stala 31. státem USA. Kalifornie patří k nejbohatším a ekonomicky nejaktivnějším státům USA. Průmyslově je nejdůležitější oblastí Los Angeles s okolím a také Silicon Valley, centrum elektronického průmyslu. Losangeleská čtvrť Hollywood je centrem amerického filmového průmyslu. Podnebí je suché a horké, vyskytují se častá zemětřesení - nejsilnější byla v roce 1906 a 1989. Po vyhnání nepočetných indiánských kmenů se území Kalifornie stalo severní výspou španělské říše na severoamerickém kontinentu. Kalifornie spadala pod místokrálovství Nové Španělsko. Z této kolonie vzniklo roku 1821 Mexiko (Spojené státy mexické) a jedním z jeho teritorií byla i Alta California. V letech 1846-1848 proběhla mexicko-americká válka, po níž bylo území historické Kalifornie rozděleno mezi oba státy. Severní (americká) část byla roku 1850 rozdělena mezi státy Kalifornii a teritoria Nové Mexiko a Utah, zatímco jižní (mexická) část tvořila až do roku 1930 jeden celek, který byl téhož roku rozdělen na dvě teritoria, později přeměněná v mexické státy. V roce 2007 Kalifornii postihly ničivé požáry, které vyhnaly z domovů mnoho lidí včetně hollywoodských hvězd. K 26. říjnu si vyžádaly 12 obětí. Západní část Kalifornie omývá Tichý oceán, na severu sousedí se státem Oregon. Východní hranici má společnou s Nevadou a na jihovýchodě leží Arizona. Na jihu sousedí s Mexikem. Co do rozlohy se jedná o třetí největší stát USA. Kalifornie má úrodné Centrální údolí, kde se díky výraznému zavlažování daří zemědělství. V převážně hornaté východní části státu se rozkládá pohoří Sierra Nevada s nejvyšší horou souvislých Spojených států Mount Whitney (4421 m) a horké suché pouště. V pohoří Sierra Nevada se nachází Yosemitský národní park a hluboké sladkovodní jezero Tahoe. Na jihu leží velké slané jezero Salton Sea a Mohavská poušť. V severovýchodní části této pouště leží Údolí smrti, kde se nachází nejníže ležící bod (Badwater, 85 m pod úrovní hladiny oceánu) a zároveň nejteplejší místo v Severní Americe. Kalifornie je i známá výskytem častých a velice intenzivních zemětřesení, které souvisí se zlomem San Andreas, jenž probíhá po celé délce státu. Známé je zemětřesení, které v roce 1906 postihlo San Francisco. Většina velkých měst je soustředěna u pacifického pobřeží, kde panuje středomořské podnebí. průměrná nadmořská výška je 884 m, šířka státu je 403 km, délka státu je 1240 km. Los Angeles San Diego San José San Francisco Fresno Sacramento Long Beach Oakland Bakersfield Anaheim Kalifornie je stát s nejvyšším HDP v USA. Tvoří celých 14 % ekonomiky Unie. HDP Kalifornie činí 1,4 bilionu dolarů. Po Japonsku, Číně, Německu a Velké Británii to je největší HDP na světě. Roční příjem na obyvatele je 47 000 dolarů (tj. 3 916 dolarů měsíčně). To je o 1/3 víc než celostátní průměr. Průmysl je třikrát větší než zemědělství. Kalifornie je největším centrem počítačového průmyslu na světě, který je soustředěn v Silicon Valley. V Kalifornii se vyrábí nejvíce filmů na světě (kromě indického Bollywoodu). Filmový průmysl je soustředěn ve městě Los Angeles, ve čtvrti Hollywood. Průměrný rozpočet filmu je 100 milionů dolarů.[zdroj?] Nezaměstnanost v Kalifornii za posledních 20 let rapidně klesla a v roce 2006 byla 4,9 %. Ač je ekonomika Kalifornie velmi rozvinutá, je zde mnoho lidí žijících na hranici chudoby a je zde mnoho bezdomovců, i přesto, že bydlení je levné a volných pracovních míst je mnoho. Zejména v okolí velkých měst, jako je Los Angeles. Ve větší míře jde o přistěhovalce z chudšího Mexika a latinské Ameriky, kteří se jen velmi těžko uplatňují na trhu práce. To je způsobeno nejen rasovou diskriminací, ale i negramotností a složitou integrací těchto menšin do společnosti. Hlavní zemědělské produkty: ovoce, zelenina, chov dobytka, mléko a mléčné výrobky, vinařství. Hlavní průmyslová odvětví: počítačový průmysl, filmový průmysl, letecký průmysl, těžba a zpracování nerostných surovin, zpracování potravin, chemický průmysl, textilní průmysl, strojní výroba, výroba elektrických strojů, cestovní ruch. Kalifornie má relativně k ostatním státům velkou spotřebu energie (28-30 GW v zimě a asi polovinu v létě), ale její elektrárny mají kapacitu přibližně 45 GW. V roce 1996 připravoval guvernér Pete Wilson legislativu umožňující deregulaci trhu s energií v tomto státě, který se opíral o principy volného trhu. Energetický gigant Enron v roce 1999 akvizicí získal firmu PGE a tím i přístup ke kalifornskému deregulovanému trhu. V létě 2000 Kalifornie zažila rozsáhlé opakované výpadky proudu. Kolem roku 2003 přešla ze státu do soukromých rukou řada elektráren. Cena energie v Kalifornii se od začátku století zněkolikanásobila. Kalifornie nejlidnatějším státem USA. Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 37 253 956 obyvatel, v roce 2014 to již bylo přibližně 38 340 000 obyvatel. Je to také nejvíc urbanizovaný stát USA, ve městech v roce 2010 žilo 95 % obyvatel Kalifornie. Hustota zalidnění je 95 obyvatel na čtvereční kilometr. Nejpočetnější skupinou obyvatel jsou Hispánci, následovaní bělochy, Asiaty a černochy. Kalifornie prošla v průběhu posledních padesáti let významnou demografickou proměnou. Zatímco v roce 1960 tvořili asi 90 % obyvatel nehispánští běloši, dnes je to pouhých 38,8 % (k roku 2014) a kvůli nízké porodnosti jen 26 % všech novorozenců (k roku 2008). V roce 2014 se stali nejpočetnější skupinou obyvatel Hispánci. Hlavním důvodem je jednak jejich vysoká porodnost, jednak imigrace z Mexika a latinské Ameriky. Nejrozšířenější náboženství je římskokatolické. Velkým problémem Kalifornie je kriminalita. Mnoho přistěhovalců z chudého amerického jihu, či ilegálních imigrantů, se velice obtížně začleňuje do majoritní společnosti. To vede k nárůstu kriminality a spotřeby drog. V Los Angeles je mnoho čtvrtí (ghett) proslulých zločinem, prodejem drog a prostitucí. Významná sídla: hlavní město: Sacramento (502 743 (2007) obyvatel), největší město: Los Angeles (3 694 820 obyvatel), další významná města: San Diego (1 223 . 400), San José (925 000), San Francisco (776 773), Fresno (427 652), Oakland (399 484), Santa Ana ( .337 977). 57,6 % Bílí Američané (nehispánští běloši 40,1 % + běloši hispánského původu 17,4 %) 6,2 % Afroameričané 1,0 % Američtí indiáni 13,0 % Asijští Američané 0,4 % Pacifičtí ostrované 17,0 % Jiná rasa 4,9 % Dvě nebo více ras Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 37,6 % populace. Mottem státu je "Eureka", květinou sluncovka kalifornská, stromem sekvoj vždyzelená, ptákem křepel kalifornský a písní I Love You, California. | LOCATION | LOCATION |
003391 | ... Kost kyčelní je srostlá po celé délce s páteří. Žebra jsou zploštěná a jsou upnuta k mohutné deskovité prsní kosti, k níž jsou připojeny létací svaly. Pouze nelétaví ptáci mají prsní kost poměrně malou a bez hřebene. Přední končetiny jsou přeměněny v křídla. Podobně jako plazi, ani ptáci nemočí. Ledviny extrahují z krevního řečiště dusíkatý odpad, ten však místo vylučování jako močoviny rozpuštěné v moči je vylučován ve formě kyseliny močové. Ptáci také vyměšují spíše kreatin než kreatinin, jak je tomu u savců. Kyselina močová má velmi nízkou rozpustnost ve vodě, takže po zbavení se zbytku vody se objevuje jako bílý povlak. Od každé ledviny vede močovod, který ústí do středního oddílu kloaky. Právě v kloace se moč zbavuje vody a při průchodu trusu je stírána a s trusem vylučována. Na trusu se moč jeví jako bílý povlak. Kloaka je společným vývodem trávicí, vylučovací a pohlavní soustavy.... | Čůrají ptáci? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pt%C3%A1ci | [
"ne"
] | 263 | 300 | Podobně jako plazi, ani ptáci nemočí. | [] | Ptáci (Aves) jsou dvojnozí, teplokrevní a vejce snášející obratlovci, dle nové systematiky patřící mezi teropodní dinosaury a obecněji diapsidy. Vyznačují se především přítomností peří, trojprstými předními končetinami přeměněnými v křídla, redukovaným ocasem a mnoha charakteristickými srůsty kostí. Celkem je dnes známo asi 9978 druhů žijících ptáků (z toho 4083 druhů nepěvců a 5895 druhů pěvců) a přes 2000 druhů fosilních. V současné době jsou ptáci pokládáni za potomky drobných teropodních dinosaurů, konkrétně maniraptorů. Dinosaury jako předky ptáků navrhl již Carl Gegenbaur v roce 1863 a jde tedy o nejstarší přesně zformulovanou hypotézu o původu ptáků. V posledních čtyřiceti letech je díky výzkumům Johna Ostroma respektována naprostou většinou paleontologů a mnoha ornitology. Určení nejstaršího známého ptáka závisí na definici jména Aves, která je sporná. Klad žijících ptáků, který za Aves označuje Jacques Gauthier a většina neontologů, zřejmě pochází ze spodní křídy. Fosilní záznam z této doby je sporný, podle molekulárně biologické evidence však na konci křídy už existovalo 37 skupin žijících ptáků. Většina paleontologů ale upřednostňuje zahrnout do Aves i taxony stojící mimo skupinu tvořenou všemi žijícími druhy a definovat jej jako Archaeopteryx, žijící ptáci, jejich poslední společný předek a všichni jeho potomci". Pak se nejstarším ptákem stává sám pozdně jurský Archaeopteryx, žijící asi před 150 miliony let. Příbuznosti mezi ptáky a dinosaury nasvědčuje mnoho společných znaků, významným potvrzením této vývojové vazby byl především objev opeřených dinosaurů v Číně od roku 1996 (dnes je známo již 30 rodů opeřených dinosaurů). Od nástupu fylogenetické systematiky na začátku sedmdesátých let jsou ptáci považování nejen za potomky dinosaurů, ale přímo za jejich podskupinu. Ptáci dosahují různých velikostí. Rozdíly ve velikosti ptáků nejsou tak velké jako u plazů nebo savců. Největší ptáci převyšují svojí hmotností ty nejmenší jen asi 45tisíckrát (létavé formy jen 10tisíckrát), zatímco např. u savců je tento vztah v poměru 1:60 miliónům. Za nejmenší ptáky světa se považují kolibříci (hmotnost 1,5–2,5 g) a pěvci. Zpravidla za vůbec nejmenšího je považován kolibřík kubánský (Calypte helenae), který i s ocasem měří 6 cm a váží 1,5 g. V Evropě jsou nejmenší králíčci (Regulus spp.), kteří mají hmotnost 4,5–7 g. Největší z žijících ptáků je pštros dvouprstý (2,5 m výšky, hmotnost až 150 kg). Z létavých pak někteří albatrosi (rozpětí křídel až 3,5 m), kondor velký (rozpětí 3 m) nebo orel mořský (rozpětí až 2,5 m). Ještě větší byly některé vymřelé druhy. Novozélandští ptáci moa (Dinornithiformes) měřili na výšku až 3,6 m a vážili až 250 kg. Madagaskarští běžci řádu Aepyornithiformes byli nižší (3 m), ale těžší (500 kg) a snášeli také vůbec největší vejce, velká 25 × 34 cm a těžká 10 kg (odpovídá 7 pštrosím vejcím). Z létavých byl největší Argentavis magnificens, který vážil 60 až 110 kg a v rozpětí křídel měřil přes 8 m. Vnější vzhled současných ptáků je velmi podobný. Liší se pouze velikostí těla, tvarem a velikostí zobáku, v délce krku a typu nohy. Většina druhů ptáků patří mezi suchozemské obratlovce se schopností aktivního letu. Dnešní ptáci jsou charakterizováni peřím, čelistmi bez zubů, přeměněnými rohovinovými ramfotékou v zobák, vysokým stupněm metabolismu, dýcháním skrze vzdušné vaky, pronikající do postkraniální kostry, a kostrou s výskytem mnoha srostlých elementů (pygostyl, karpometakarpus, tarzometatarzus a tibiotarzus). Ptáci mají přední končetiny přeměněny v křídla umožňující let, přestože běžci a někteří další, zejména endemické ostrovní druhy, tuto schopnost k letu ztratily. Létavé ptáky dále charakterizuje kost prsní s kýlem pro úpon hrudních svalů, jehož velikost přímo odpovídá letovým schopnostem. Kostru mají lehkou, kosti jsou duté. Mnoho druhů ptáků podniká každoročně dlouhé migrační cesty a velké množství ptáků absolvuje také krátké nepravidelné tahy. Ptáci jsou sociální živočichové a komunikují pomocí vizuálních signálů, voláním a zpěvem, účastní se sociální činnosti včetně společného lovu, rozmnožování, shromažďování a napadání predátorů. Ptáci jsou převážně společensky monogamní s tím, že u některých druhů se setkáváme s krátkodobým nebo řidčeji i dlouhodobým životem v párech; jiné druhy jsou polygamní nebo polyandrické. Ptáci podobně jako obojživelníci a plazi snášejí vejce, která obvykle ukládají do hnízd, sedí na vejcích a zahřívají je až do doby vylíhnutí mláďat. Tělesná teplota ptáků se pohybuje mezi 39–41 stupni Celsia. Ptáci jsou pro lidi ekonomicky důležití; mnoho z nich je pro ně zdrojem potravy, získávané buď lovem (čižba, myslivost) nebo chovem, poskytují však i jiné produkty. Také jsou užiteční tím, že se živí velkým množstvím hmyzu a jinými "škůdci". Některé druhy, jako např. pěvci nebo papoušci, jsou často chováni jako domácí mazlíčci. Ptačí figury hrají významnou úlohu ve všech aspektech lidské kultury od náboženství až po poezii a populární hudbu. Okolo 120 až 130 druhů ptáků vyhubil člověk od roku 1600 díky svým aktivitám a více než stovku do té doby. V současnosti je chráněno okolo 1 200 ptačích druhů, kterým hrozí vyhynutí díky lidským aktivitám. V Česku hnízdí 198 ptačích druhů, z čehož jedna třetina je vázána na mokřady. Mezi potravu ptáků patří nektar, rostliny, semena, hmyz, ryby, savci, zdechliny nebo jiní ptáci. Věda zabývající se touto skupinou živočichů se nazývá ornitologie. Ptáci jsou skupinou teropodních dinosaurů, která přežila velké vymírání na konci křídy a poté se v eocénu rozrůznila do velkého množství druhů. Nejbližšími žijícími příbuznými ptáků jsou krokodýli–společně tvoří klad Archosauria. Vznik ptáků je v současné době velmi dobře zdokumentován díky fosilnímu záznamu, ve kterém je patrný vývoj peří a změny kostry nutné pro přechod od pasivního k aktivnímu letu. Určení sesterské skupiny ptáků opět závisí na definici jména Aves: v Gauthierově definici založené na žijících druzích to jsou Ichthyornis nebo Iaceornis (velmi podobní žijícím ptákům a s jediným nápadným primitivním znakem, který představují zuby v čelistech), v Chiappeho definici . zase nejčastěji dinosauři ze skupiny Scansoriopterygidae nebo Deinonychosauria, která zahrnuje klady Troodontidae a Dromaeosauridae. (Do druhé z nich spadá i známý Microraptor, popsaný v roce 2000, Velociraptor a další.) Peří ale měli již méně odvození (ne však nutně starší) dinosauři, jako Sinosauropteryx nebo Dilong. Zatímco znaky, jako dýchání usnadňované vzdušnými vaky, duté obratle, endotermie nebo dokonce jednoduché vláknité peří byly přítomny u většiny dinosaurů a někdy dokonce i u jiných skupin (pterosauři), další rysy, jako revertovaný palec na noze, alula, aktivní let nebo karpometakarpus se nevyskytují ani u všech taxonů historicky pokládaných za ptáky. V takovéto situaci, kdy typické ptačí znaky přibývají postupně na velké časové škále, je těžké rozhodnout, co již může být považováno za ptáka a co ještě ne. Za prvního ptáka je především pro svůj historický význam často považován Archaeopteryx, jehož nález roku 1860 (popsán 1861) způsobil senzaci. Mezi další významné fosilní taxony patří čínský Confuciusornis, jeden z prvních ptáků se zkráceným ocasem a pygostylem, Ichthyornis, který vzdáleně připomíná rybáka se zuby, a dravý Hesperornis s nepneumatizovanými kostmi a redukcí křídel podobného dnešním potápkám. Velkým kladem, zahrnující jak mnoho fosilních druhů, tak i všechny žijící ptáky, je Ornithothoraces. U báze této skupiny se poprvé vyskytuje množství odvozených znaků, jako je křidélko (alula), karpometakarpus, tarzometatarzus, revertovaný palec, prsní kost s masivním hřebenem, do stran orientovaná jamka na lopatce pro skloubení s pažní kostí a aktivní let. Ornitotoracini se dělí na tzv. protiptáky (Enantiornithes), kam patří např. Gobipteryx nebo Sinornis, a pravé ptáky (Euornithes), jejichž nejbazálnějšími zástupci je klad Hongshanornithidae a nelétavý Patagopteryx a kam patří i všichni moderní ptáci (Neornithes). Ty se u své báze rozdělují na skupiny, Palaeognathae–zahrnující nelétavé běžce (kivi, emu, nandu, pštrosy, kasuáry a vyhynulé ptáky moa) a létavé tinamy – a Neognathae, zahrnující všechny ostatní ptáky. K rozdělení na paleognáty a neognáty došlo zřejmě ještě před koncem křídy. Systém neognátů je zatím značně nestálý, což je způsobeno velmi rychlou evoluční radiací. Za prokázané lze považovat další rozdělení na Galloanserae (drůbež), kam patří hrabaví a vrubozobí, a Neoaves. Vnitřní struktura Neoaves není dosud stabilní, některé studie však odhalily existenci dalších dvou obsáhlých podskupin, Metaves a Coronaves. Základní článek: Evoluce a fylogeneze ptáků Všichni žijící ptáci spadají do několika desítek přirozených (monofyletických) skupin, jejichž složení a často i vnitřní příbuzenství je poměrně stabilní. Tyto skupiny často odpovídají "čeledím" nebo v několika případech "řádům" klasické systematiky Wetmore'a. Rovněž jsou známy nejzákladnější (nejhlubší) příbuzenské vztahy mezi těmito skupinami: nelétaví běžci (kiwi, emu, nandu, pštrosi, kasuáři, vyhynulí ptáci moa) a tinamy dohromady tvoří klad Palaeognathae, který je sesterskou skupinou vůči všem zbývajícím žijícím ptákům – nazývaným Neognathae. Uvnitř neognátů je dobře rozeznatelný klad Galloanserae (drůbež), kam patří hrabaví (Galliformes) a vrubozobí (Anseriformes). Všichni neognáti mimo drůbež tvoří další přirozenou skupinu, Neoaves. Problematické tak zůstávají vztahy na střední úrovni, to je mezi jednotlivými "řády" neoavianů. Některé studie odhalily na základě genomických dat existenci dalších dvou obsáhlých podskupin, Metaves a Coronaves. Do první z nich patří řada tropických ptáků, včetně faetonovitých, mesitů, kaguů, slunatcovitých a gvačarů, dosud řazených mezi krátkokřídlé, nebo – pro svou obtížnou zařaditelnost – do vlastních "řádů"; ale také měkkozobí včetně holubů. Coronaves by potom mělo zahrnovat většinu ptačích druhů – velkou část tohoto kladu by měla tvořit skupina nazývaná neformálně "land birds" (pozemní ptáci), jejíž existenci potvrzují pouze molekulární studie. Pozemní ptáci zahrnují např. sovy, jestřábovité, srostloprsté, sokolovité, papoušky nebo seriemy, zdaleka největší podskupinu ovšem tvoří pěvci (Passeriformes). Rozdělení na Metaves a Coronaves potvrdily i obě dosud největší molekulární kladistické analýzy ptáků, Ericson et al. (2006) a Hackett et al. (2008), může však jít o pouhý artefakt, způsobení zahrnutím 7. intronu genu pro beta-fibrinogen. Pouze tento úsek jaderné DNA vede k odhalení monofyletické skupiny Metaves a analýzy založené na jiných genech rozdělení neoavianů na Metaves/Coronaves nepotvrdily, přestože v kombinaci se 7. intronem beta-fibrinogenu poněkud překvapivě toto uspořádání podpořily ještě lépe. Přehled nejnovějších hypotéz v ptačí systematice nabízí Mayr (2011) – ten nepodpořil rozdělení na Metaves a Coronaves, naznačil ale existenci dvou jiných velkých neoavianních kladů, charakteristických prostředím, které obývají. Kromě pozemních ptáků známých z molekulárních studií by mělo jít i o vodní ptáky: skupinu tvořenou potáplicemi, tučňáky, ibisy, čápovitými, pelikány, fregatkami, faetonovitými a člunozobcem; pro kterou se autor snaží zavést jméno Aequornithes. Z metodologického hlediska je dnešní ptačí systematika založená na kladistických analýzách genomů (mitochondriálního i jaderného) nebo – v menší míře – morfologických znaků. Aplikace kladistiky na DNA vytlačila dřívější fenetickou techniku DNA-DNA hybridizace, která měří podobnost bez ohledu na to, zda je zděděná od společného předka. Na hybridizaci byly založeny velké analýzy 90. let, včetně té, kterou předložili Sibley & Ahlquist (1990).. Její závěry jsou dosud považovány za poměrně spolehlivé, pokud jde o seskupování jednotlivých druhů do větších celků, ne však, co se týče vzájemných vztahů mezi těmito většími skupinami. Vlivné moderní analýzy, založené na kladistických metodách, představili Ericson et al. (2006) nebo Hackett et al. (2008). Ta poslední je přitom se 169 ingroup taxony a 32 kilobázemi jaderné DNA dosud největším systematickým rozborem ptáků. Největší morfologickou kladistickou analýzu nabídli Livezey & Zusi (2007); jejich rozbor obsahoval 150 ingroup taxonů a 2954 znaků. nadřád: běžci řád: tinamy (Tinamiformes) řád: nanduové (Rheiformes) řád . : pštrosi (Struthioniformes) řád: kasuárové (Casuariiformes) řád: kiviové (Apterygiformes) nadřád: letci řád: vrubozobí (Anseriformes) řád: hrabaví (Galliformes) řád: . tučňáci (Sphenisciformes) řád: potáplice (Gaviiformes) řád: potápky (Podicipediformes) řád: trubkonosí (Procellariiformes) řád: veslonozí (Pelicaniformes) řád: brodiví (Ciconiiformes . ) řád: plameňáci (Phoenicopteriformes) řád: dravci (Accipitriformes) řád: krátkokřídlí (Gruiformes) řád: dlouhokřídlí (Charadriiformes) řád: měkkozobí (Columbiformes) řád: papoušci . (Psittaciformes) řád: sokoli (Falconiformes) řád: kukačky (Cuculiformes) řád: sovy (Strigiformes) řád: lelkové (Caprimulgriformes) řád: svišťouni (Apodiformes) . řád: srostloprstí (Coraciiformes) řád: šplhavci (Piciformes) řád: trogoni (Trogoniformes) řád: myšáci (Coliiformes) řád: pěvci (Passeriformes) čeleď: skřivanovití – . skřivan polní, chocholouš obecný čeleď: vlaštovkovití – vlaštovka obecná, jiřička obecná, břehule říční čeleď: drozdovití – drozd zpěvný, slavík obecný, kos černý čeleď: pěnicovití – rod pěnice, sedmihlásek hajní, rákosník . velký čeleď: konipasovití – konipas bílý, linduška lesní čeleď: ťuhýkovití – ťuhýk obecný čeleď: sýkorovití – rod sýkora, mlynařík dlouhoocasý čeleď: pěnkavovití – pěnkava obecná, stehlík obecný, čížek lesní, konopka obecná čeleď .: snovačovití – vrabec domácí, vrabec polní čeleď: špačkovití – špaček obecný čeleď: krkavcovití – krkavec velký, vrána obecná, sojka obecná, havran polní, kavka obecná, straka obecná, ořešník kropenatý Postupem času . se ukázaly nedokonalosti tohoto systému, řád svišťouni se rozdělil na svišťouny a nový řád kolibříci (Trochiliformes), z řádu krátkokřídlých se oddělil řád perepelové (Turniciformes), stepokurové (Pteroclidiformes) a turakové (Musophagiformes) rovněž byli uznáni jako samostatný řád. Sibley-Ahlquistova systematika založená na DNA-DNA hybridizaci se v mnoha směrech od tradice odchýlila: podtřída: Palaeognathae řád: pštrosi (Struthioniformes) řád: tinamy (Tinamiformes) podtřída: Neognathae taxon: Galloanserae řád: hrabaví ( .Galliformes) řád: vrubozobí (Anseriformes) taxon: Neoaves řád: perepelové (Turniciformes) řád: šplhavci (Piciformes) řád: leskovci (Galbuliformes) řád: zoborožci ( . Bucerotiformes) řád: dudci (Upupiformes) řád: trogoni (Trogoniformes) řád: srostloprstí (Coraciiformes) řád: myšáci (Coliiformes) řád: kukačky (Cuculiformes) řád . : papoušci (Psittaciformes) řád: svišťouni (Apodiformes) řád: kolibříci (Trochiliformes) řád: turakové (Musophagiformes) řád: sovy (Strigiformes) řád: měkkozobí (Columbiformes) řád: krátkokřídlí (Gruiformes) řád: brodiví (Ciconiiformes) řád: pěvci (Passeriformes) Lelkové se stali součástí řádu sov. Dlouhokřídlí, plameňáci, trubkonosí, tučnáci, veslonozí, potáplice, potápky a dravci jsou podle nového systému součástí řádu brodiví. Studie Livezeye a Zusiho se zároveň setkala s kritikou: kódování některých taxonů v původní analýze bylo chybné, zásadní uzly na výsledném kladogramu (tedy ty, které spojovaly několik taxonů na "úrovni nadřádu") měly zpravidla nedostatečnou podporu a konečně klasifikace, kterou autoři předložili, obsahovala několik parafyletických taxonů, pro které vlastní analýza nenašla žádnou podporu (např. Palaeoaves zahrnující všechny druhohorní ptáky). Moderní systematika přitom pojmenovává pouze monofyletické skupiny, čili klady. Livezey a Zusi (2007) přesto ukázali, že několik fylogenetických hypotéz, odhalených dříve analýzami genetických dat, mají svou podporu i v morfologii. Ptáci se rozmnožují na všech sedmi kontinentech, přičemž největší rozmanitosti dosahují v tropických oblastech; to může být způsobeno buď vyšší rychlostí speciace v tropech nebo vyšší rychlostí vymírání ve vyšších zeměpisných šířkách. Jsou schopni žít a nacházet potravu na většině lokalit naší planety, na jihu např. sněžní buřňáci hnízdí v některých koloniích až 440 km hluboko ve vnitrozemí Antarktidy. Několik příbuzných druhů se adaptovalo na život na světových oceánech – s některými druhy mořských ptáků se na pobřeží setkáme pouze v době rozmnožování a některé druhy tučňáků se potápějí do rekordních hloubek okolo 300 metrů. Mnoho druhů kolonizovalo oblasti, do kterých byly vysazeny lidmi. Některá z těchto zavádění byla dobře uvážena: např. bažant obecný byl vysazován po celém světě jako lovná pernatá zvěř. Někteří ptáci jsou kolonizátoři náhodní, jako např. papoušek mniší, který po útěcích z klecí vytvořil kolonie v některých severoamerických městech. Některé jiné druhy, jako např. volavka rusohlavá, čimango žlutavý a kakadu růžový se rozšířily hluboko za hranice svého původního výskytu díky tomu, jak jim zemědělská činnost člověka vytváří nové vhodné lokality. Základní článek: Anatomie ptáků Ve srovnání s ostatními obratlovci mají ptáci uspořádání těla vykazující mnoho neobvyklých přizpůsobení, většinou k usnadnění letu. Kostra je složena z velmi lehkých kostí. Kosti jsou duté a vyplněné vzduchem, přičemž dutiny jsou spojeny s dýchacím ústrojím. Tyto duté kosti jsou přitom velmi pevné. Lebeční kosti jsou spojené a bez zřetelných švů. Očnice jsou mohutné a oddělené kostní přepážkou. Páteř je rozdělena na krční, hrudní, křížový a ocasní oddíl s ohebnými krčními obratli, jejichž počet je vysoce proměnlivý. Pohyb je omezen u obratlů předcházejícím hrudním obratlům a není možný u dalších obratlů. Kost kyčelní je srostlá po celé délce s páteří. Žebra jsou zploštěná a jsou upnuta k mohutné deskovité prsní kosti, k níž jsou připojeny létací svaly. Pouze nelétaví ptáci mají prsní kost poměrně malou a bez hřebene. Přední končetiny jsou přeměněny v křídla. Podobně jako plazi, ani ptáci nemočí. Ledviny extrahují z krevního řečiště dusíkatý odpad, ten však místo vylučování jako močoviny rozpuštěné v moči je vylučován ve formě kyseliny močové. Ptáci také vyměšují spíše kreatin než kreatinin, jak je tomu u savců. Kyselina močová má velmi nízkou rozpustnost ve vodě, takže po zbavení se zbytku vody se objevuje jako bílý povlak. Od každé ledviny vede močovod, který ústí do středního oddílu kloaky. Právě v kloace se moč zbavuje vody a při průchodu trusu je stírána a s trusem vylučována. Na trusu se moč jeví jako bílý povlak. Kloaka je společným vývodem trávicí, vylučovací a pohlavní soustavy. Navíc mnoho druhů ptáků nestravitelné zbytky potravy vyvrhuje v chuchvalcích (tzv. vývržky) zpět jícnem a ústní dutinou. Ptáci mají jedno z nejkomplexnějších dýchacích ústrojí ze všech zvířecích skupin. Když se pták nadechuje, 75 % objemu čerstvého vzduchu obtéká plíce a vtéká rovnou do vzdušných vaků, probíhajících od plic a spojených s dutinami v kostech, které plní vzduchem. Zbylých 25 % vzduchu jde přímo do plic. Když se pták vydechuje, je pro výdech používán vzduch z plic a současně se do plic dostává čerstvý vzduch ze vzdušných vaků. Ptačí plíce tak přijímají čerstvý vzduch jak při nádechu, tak i při výdechu. Ptačí zpěv vzniká v orgánu zvaném syrinx, svalnaté komoře s několika bubínkovými blánami, který se nachází v dolní části průdušnice. Ptačí srdce má čtyři oddíly, z levé, silně svalnaté komory, vystupuje pravý aortální oblouk a dává vzniknout systémové aortě (na rozdíl od savců, kde je použit levý oblouk). Zadní dutá žíla přijímá krev z končetin přes vstupní ledvinový systém. Ptáci, na rozdíl od savců, mají jádrové červené krvinky, tj. červené krvinky, které mají jádro. Zažívací soustava ptáků je jedinečná, mají hrdelní vak nebo vole pro uskladnění potravy a dva žaludky, z nichž ve druhém jsou spolykané kamínky, které, vzhledem k absenci zubů, pomáhají ptákům drtit potravu. Trávicí soustava dokáže zajistit rychlé strávení potravy a je přizpůsobena letu. Někteří stěhovaví ptáci mají přidanou schopnost snížit obsah části střev před migrací. Nervová soustava u ptáků je v rozsahu přiměřeném velikosti ptáka. Nejvyvinutější částí mozku je ta, která ovládá funkce souvisící s letem, zatímco mozeček koordinuje pohyb a velký mozek kontroluje prvky chování, plavání, páření a stavbu hnízd. Zrakový systém je obvykle u ptáků vysoce vyvinut. Oko ptáků je v základní stavbě shodné s okem savců. Ptáci s očima na stranách hlavy mají široké zorné pole, zatímco ptáci s očima na čelní straně hlavy, jako sovy, mají binokulární vidění a mohou odhadovat hloubku pole. Vodní ptáci mají zvláštní pružné čočky, které jim umožňují vidění na vzduchu i pod vodou. Některé druhy mají také dvojitou foevu. Ptáci jsou tetrachromatičtí díky přítomnosti očních buněk citlivých na ultrafialové záření, stejně jako na zelenou, modrou a červenou barvu. To jim umožňuje vnímat ultrafialové záření, které je využíváno při krmení a námluvách. Mnoho ptáků má totiž na peří vzory viditelné v ultrafialovém světle a tudíž nerozeznatelné lidským okem. Ultrafialové světlo se využívá také při hledání potravy; např. poštolky při pátrání po kořisti často na zemi sledují močovou stopu hlodavců, která vyzařuje UV záření. Vnější ochranu oka zajišťuje svrchní a spodní víčko, která však nejsou tak pohyblivá jako u savců, takže oko je čištěno jemnou blankou, umístěnou ve vnitřním koutku oka, tzv. mžurkou, která může oko překrýt směrem napříč. Mžurka také kryje oko a slouží tak jako kontaktní čočka u mnoha vodních ptáků. Když ptáci spí, jsou spodní víčka zvednutá. Ptačí sítnice má pro rozvod krve umístěný ve sklivci bohatě prokrvený výrůstek zvaný hřebínek. Ptačímu zevnímu zvukovodu chybí vnější ušní boltec, ale je překryt peřím, i když u některých druhů (např. kalous, výr, výreček) toto peří trochu uši připomíná. Ve vnitřním uchu se nalézá hlemýžď, který ale na rozdíl od savců není spirálovitý. Většina ptáků má slabě vyvinutý čich, i když existují výjimky, jako např. kiviové, supové či trubkonosí. Přesto mohou mít pachy zásadní vliv na orientaci či rozmnožování. Někteří ptáci také používají proti dravcům chemickou obranu. Někteří trubkonosí mohou vyvrhnout proti útočníkovi nepříjemný olejovitý výměšek z jícnu, zatímco některé druhy pěvců z rodu Pitohui, žijících na Nové Guinei, mají jedovatou látku homobatrachotoxin obsaženou nejen v těle, ale hlavně v kůži a peří. Základní články: Peří a Let pomocí peří Jednou z vlastností, která odlišuje ptáky od ostatních žijících skupin živočichů (kromě dinosaurů), je pokrytí kůže peřím. Peří je epidermální kožní porost, jako např. šupiny u plazů nebo srst u savců, který má u ptáků mnoho různorodých funkcí: plní termoregulační funkci tím, že tepelně izoluje tělo ptáka za chladného počasí nebo od vody, peří je nezbytné pro ptačí let a je také používáno při toku, maskování a signalizaci. Ptačí peří, vzhledem k tomu, že slouží různým účelům, není pouze jednoho typu. Peří potřebuje pravidelnou údržbu a ptáci tak provádí jeho čištění a rovnání každý den, k čemuž používají zobák, pomocí kterého zbavují peří cizích částeček a roztírají si po peří olejovité výměšky z kostrční žlázy, což zajistí, že se peří nepromáčí, udržuje mu pružnost, působí jako antibakteriální prostředek potlačující růst baktérií snižujících kvalitu peří. Dalším způsobem péče o peří je používání kyseliny mravenčí, která pomáhá z peří zahánět parazity. Peří se souvislým praporem vytvářející vzhled ptačího těla se také nazývá krycí nebo konturové peří. Toto peří má zřetelný osten i brk a patří k němu většina peří rostoucího na těle. Krátké a měkké brky s navzájem nespojenými paprsky a větvičkami jsou znaky prachového peří. To tvoří první chmýřitý šat mladých ptáků a také obal pod krycím peřím ptáků dospělých. Druh peří tak může kolísat podle stáří jedince, jeho sociálního postavení, poškození peří podle postavení ve skupině, ale hlavně se jedinci liší v opeření podle pohlaví. Peří ptákům pravidelně vypadává vytlačováním starých per z kůže pery novými. Pelichání peří u většiny druhů ptáků probíhá jednou do roka, ale jsou známé druhy, u kterých probíhá výměna peří dvakrát za rok a oproti tomu velcí dravci mohou pelichat jednou za dva až tři roky. Kachnám a husám pelichá veškeré peří najednou, takže nejsou schopny zhruba po dobu jednoho měsíce letu. Různé ptačí druhy mají odlišné vzory a strategie línání. U některých ptáků dochází k pelichání od vnějších per k perům vnitřním, u jiných je tomu naopak a někteří ptáci ztrácejí veškeré peří najednou. První způsob nebo také centripetální pelichání jako termín pro pelichání rejdovacích per je možno vidět např. u bažantovitých. Druhé, nebo také centrifugální pelichání, je možné vidět např. u rejdovacích per datlů a šoupálků, přičemž střední pár peří vypadává jako poslední, aby bylo těmto druhům umožněno šplhání po stromech. Základní vzor způsobu pelichání je možné sledovat na vrabci, kdy jako první je nahrazováno vnější peří, poté peří vnitřní a u ocasních per se postupuje ze středu ke krajům. Peří neroste rovnoměrně po celé kůži, ale rozrůstá se na zvláštních plochách nebo pruzích, které se nazývají pernice (latinsky pterylae). Distribuční vzorky těchto plošek nebo proužků jsou využívány v taxonomii a systematice. Před hnízděním, u samic většiny ptačích druhů, vzniká v místě styku jejich těla s vejci takzvaná hnízdní nažina, tedy místo bez peří. Ta bývá buď zcela holá, či jenom řídce porostlá prachovým peřím a je hodně prokrvená, aby byl při sezení na vejcích usnadněn transfer tepla. Základní článek: Ptačí let Schopnost letu je charakteristická pro většinu ptáků a odlišuje je tak od ostatních skupin obratlovců s výjimkou netopýrů a vyhynulých pterosaurů. Tento pro převažující množství druhů hlavní prostředek pohybu slouží při rozmnožování, lovu potravy a útěku před predátory. Ptáci jsou k letu přizpůsobeni různě; mají například lehkou kostru, dva velké prsní svaly zajišťující pohyb křídel dolů (tvoří 15 % hmotnosti ptáka), svaly podklíční zvedající křídla a přední končetiny přeměněné v křídla. Především velikost a tvar křídla určuje u jednotlivých druhů typ letu, který využívají především. Mnoho ptáků kombinuje tzv. veslovací let s méně náročným klouzavým letem nebo plachtěním. Okolo 60 druhů existujících ptačích druhů není letu schopno a podobně nebyly schopni letu i někteří vyhynulí ptáci. Tyto druhy neschopné letu je možno často nalézt na izolovaných souostrovích, pravděpodobně následkem nedostatku pozemních predátorů a omezených zdrojů, jejichž důsledkem je ztráta schopností letu. Tučňáci, kteří také nejsou schopni letu, používají křídla pro veslování při potápění pod vodou, podobně jako alky, buřňáci či skorci. Základním způsobem pohybu ptáků, až na určité výjimky, je aktivní let. Ptáci nejčastěji používají mávavý let, kdy rytmicky zvedají a spouštějí křídla, přičemž rychlost a výšku letu regulují počtem pohybů a nakloněním křídel. Dalším způsobem letu zejména u velkých ptáků je plachtění, kdy se křídla prakticky nepohybují a ptáci využívají jen nosné síly vzdušných proudů. Další formou letu je tzv. třepotavý let, při němž se rychlým máváním křídel pták zastaví ve vzduchu na určitém místě (poštolka, rybák obecný). Zcela odlišným typem letu i z energetického hlediska je vířivý let kolibříků, umožňovaný zvýšenou frekvencí pohybu křídel. Rychlost letu ptáků jen zřídka překonává hranici 100 km/h, přičemž k nejrychlejším patří husy, kachny, rorýsi aj. Drobní pěvci létají zpravidla rychlostí 30–50 km·h−1, poštovní holubi dosahují rychlosti až 80 km·h−1. Dobří letci jsou však schopni za určitých podmínek (např. pronásledování kořisti) krátkodobě vyvinout rychlost až 350 km·h−1. Chování ptáků je řízeno instinkty. Nejvíce ptáků je aktivních ve dne, ale existuje také mnoho druhů ptáků, jako např. sovy či lelci, kteří jsou aktivní v noci. Někteří ptáci mohou využívat i soumraky a existují i ptáci, žijící na mořském pobřeží, kteří vyrážejí na lov potravy v době vhodného přílivu, lhostejno jestli ve dne nebo v noci. Ptáci se živí různou potravou, zahrnující nektar, ovoce, rostliny, semena, zdechliny a různé drobné živočichy včetně dalších ptáků. Protože ptáci nemají žádné zuby, je jejich zažívací soustava speciálně přizpůsobena pro přijímání celých, nepřežvýkaných kousků potravy. Ptáci používají různé strategie vyhledávání potravy. Sběr hmyzu, bezobratlých, ovoce a semen je charakteristický pro mnoho druhů. Pěvci často využívají při krmení taktiku výpadu z větví a lovení letícího hmyzu. Ptáci živící se nektarem jako kolibříci, papoušci lori, strdimilovití, kystráčkovití a někteří další zpěvaví ptáci mají usnadněn sběr potravy díky jazýčkům speciálně přizpůsobeným do podoby kartáčků a v mnoha případech zobáky speciálně uzpůsobenými pro určité typy květin. Sondování zobákem při hledání bezobratlých používají kiviové a bahňáci s dlouhými zobáky; v případě bahňáků jsou délka zobáků a metody krmení spojeny s potravní nikou. Stíhání střemhlavým letem je vlastní sokolům a jestřábům ve vzduchu, ve vodě pak podobný styl lovu používají např. potáplice, poláci a tučňáci. Lov skokem do vody provádí terejovití, ledňáčkovití a rybáci. Tři druhy buřňáků, plameňáci a některé kachny získávají potravu procezováním. Husy a kachny především spásají trávu. Některé druhy provozují kleptoparasitismus kradením potravy ostatním ptákům – fregatky, racci a chaluhy jsou druhy používající tento druh obstarávání potravy. Kleptoparasitismus není hlavním zdrojem obživy žádného druhu ptáků, ale je doplňkovým zdrojem k potravě hlavní, získávané lovem; studie fregatek páskovaných kradoucích potravu terejům maskovým odhadují, že fregatky tak mohou maximálně získat 40 % potravy, kterou potřebují, ale v průměru je toto číslo ještě nižší – činí jen 5 %. Konečně někteří ptáci jako supové a rackové jsou mrchožrouti. Někteří ptáci mají několik strategií při získávání potravy nebo se živí různou potravou, zatímco jiní jsou považováni za specialisty soustřeďující své úsilí na speciální potravu nebo využívající jedinou strategii při získávání potravy. Mnohé ptačí druhy migrují, aby využily globální rozdíly sezónních teplot k optimalizaci dostupnosti zdrojů potravy a hnízdních lokalit. Tyto migrace jsou u různých skupin proměnlivé. Mnoho vnitrozemských, pobřežních či vodních ptáků zahajuje každoročně dalekou migraci, obvykle v závislosti na měnící se délce denního světla stejně jako na povětrnostních podmínkách. Migrace jsou charakterizovány hnízdním obdobím v lokalitách mírného pásu nebo arktické či antarktické oblasti a tzv. zimovišti v oblastech tropů nebo na opačné straně polokoule. Dříve než zahájí migraci, zvýší ptáci podstatně své tukové zásoby a redukují velikost některých svých orgánů. Migrace je energeticky velice náročná, zvláště pokud ptáci překonávají bez doplňování potravy pouště nebo oceány; vnitrozemští ptáci absolvují lety dlouhé až 2.500 km a bahňáci až 4.000 km, i když břehouš rudý absolvuje bez zastávky tah o délce až 10.200 km. Mořští ptáci také absolvují dlouhé migrační cesty, nejdelší cestu podniká např. buřňák temný, který hnízdí na Novém Zélandem a v Chile a severské léto tráví krmením v Severním Pacifiku poblíž Japonska, Aljašky a Kalifornie, což znamená okružní cestu o délce přibližně 64.000 km. Jiní mořští ptáci se rozptylují po vyhnízdění, toulají se po širokém okolí, ale nemají žádné pevně zažité stěhovací cesty. Albatrosi, hnízdící v jižních mořích, často absolvují cirkumpolární cesty mezi hnízdními obdobími. Ptáci provádějí i jiné způsoby migrace. Některé druhy se pouštějí do kratších cest jen pokud je toho zapotřebí, aby se vyhnuly špatnému počasí, nebo kvůli získání potravy. Mezi ně patří i tzv. invazní druhy, které se mohou v některých letech vyskytovat zcela běžně a v jiných letech se naopak vůbec neobjevují. Tento typ migrace je obvykle spojen s dostupností potravy. Mezi takovéto migrující druhy jsou zařazovány např. severské pěnkavy, arktické sovy a brkoslavové. Ptáci také mohou cestovat na kratší vzdálenosti přesahujících jejich teritoriální území, s jednotlivci migrujícími i na větší vzdálenosti; jiní provádějí pouze částečnou migraci, kdy migruje pouze část populace, obvykle samice a subdominantní samci. Částečná migrace může tvořit velké procento migračního chování ptáků v některých regionech; v Austrálii průzkumy zjistily, že 44 % studovaných nezpěvavých ptáků a 32 % pěvců byli částečně stěhovaví. Výšková migrace je příkladem stěhování ptáků na krátké vzdálenosti, kdy období páření a výchovy mláďat probíhá ve větších nadmořských výškách a s pominutím příznivých podmínek pak nastává stěhování do výšek nižších. Nejčastějším impulsem migrace jsou teplotní změny a obvykle je také zahájena ve chvíli, kdy se normální teritorium začne stávat nehostinným také v důsledku nedostatku potravy. Některé druhy mohou také kočovat, nemají žádné pevně vymezené teritorium a přesunují se v závislosti na počasí a dostupnosti potravy. Papoušci např. nejsou ptáky, kteří podnikají nějaké ohromující cesty ani nežijí pouze na jednom místě, ale buď žijí rozptýleně, kočovně nebo pořádají nepravidelné a malé migrační cesty. Schopnost ptáků vrátit se přes obrovské vzdálenosti přesně do určitých lokalit je již dlouho známa; při experimentu provedeném roku 1950 s buřňákem severním se tento pták vypuštěný v Bostonu vrátil do své kolonie na ostrovu Skomer u Walesu během 13 dnů po překonání vzdálenosti 5.150 km. Ptáci používají k navigaci během migrace různé metody. Při denní migraci je k navigaci využíváno slunce, v noci je místo toho používán stelární kompas. Ptáci, kteří se orientují podle slunce, využívají pro určení směru tahu své vnitřní hodiny, pomocí nichž jsou schopni pudově určit odklon slunce a tím i světové strany. Orientace podle stelárního kompasu závisí na poloze souhvězdí okolo Polárky. Ta je u některých druhů posílena schopností vnímat zemský geomagnetismus díky specializovaným fotoreceptorům. Ptáci komunikují hlavně používáním vizuálních a zvukových signálů. Tyto signály mohou být mezidruhové nebo vnitrodruhové. Vizuální komunikace na ptácích slouží mnoha funkcím a je prokázána na peří a chování. Peří může být používáno pro ocenění a potvrzení sociální dominance, zobrazuje připravenost k páření a dokonce může vyjadřovat hrozbu, jako je tomu např. u slunatce, který tak napodobuje větší dravce. Takovéto zobrazení na peří je užíváno pro odrazení potenciálních predátorů, jako jsou např. krahujci, a ochraně mláďat. Variace v peří také umožňují identifikaci jedinců, zvláště mezi druhy. Vizuální komunikace zahrnuje také rituální předvádění, jako např. signalizující útok nebo podřízenost, či to, které je používáno při formování párových vazeb. Toto ritualisované chování je tvořeno nesignalizovanými akcemi jako urovnánvání peří, časově rozlišené pozice pér, klování nebo další chování. Nejvíce propracované ukázky se objevují během námluv, jako např. při tanci v toku u albatrosů, kde úspěšné vytvoření celoživotního párového pouta vyžaduje, aby oba partneři praktikovali tento jedinečný tanec, a u rajek, kde úspěch samců při námluvách závisí na peří a kvalitě jeho předvádění. Samci ptáků mohou svou zdatnost demonstrovat také např. stavbou hnízda; samice snovačů jako snovač asijský si vybírají za partnery jenom ty, kteří jsou dobrými staviteli hnízd, zatímco u lemčíků jsou přitahovány konstrukcemi altánků samců vyzdobených různými výraznými dekoračními objekty. Kromě vizuální komunikace jsou ptáci proslulí svými zvukovými schopnostmi. Volání, a u některých druhů i zpěv, jsou hlavními zvukovými komunikačními prostředky ptáků; ačkoli někteří ptáci využívají i mechanických zvuků, což může být rozeznění per pomocí proudu vzduchu, jako např. u samců bekasíny otavní, teritoriální bubnování u datlů či používání nástrojů k tlučení jako u kakadu arového. Ptačí volání a písně mohou být velmi složité; zvuk bývá vytvářen v syrinxu umístěným na průdušnice v místě jejího rozdvojení na průdušky, jehož obě strany některé druhy umí ovládat odděleně, čímž je možný v jednom čase vznik dvou různých písní najednou. Volání jsou používána pro různé cíle, několik jich může být spojeno do jedné písně. Jsou využívána při hledání partnera, jindy k jeho vábení, pomáhá k identifikaci potenciálních partnerů nebo ve společných skupinách (často v kombinaci s vizuální komunikací). Mohou předávat informace o kvalitě samců a pomoci při výběru samic. Hlas je používán i pro vymezení a udržování teritoria. Volání může být používáno také k rozpoznávání jednotlivých jedinců, pomáhá rodičům nalézt mláďata v přeplněných koloniích nebo dospělým shledat se s partnery na počátku období rozmnožování. Často se volání týká také varování dalších ptáků před potenciálními predátory; volání tohoto typu mohou být detailní a mohou vyjadřovat specifickou informaci o povaze hrozby. Zatímco někteří ptáci jsou v podstatě teritoriální nebo žijí v malých rodinných skupinách, jiní ptáci často vytvářejí velká hejna. Výhody seskupování se do hejn jsou různé a hejna mohou být tvořena výslovně pro zvláštní účely. Shlukování má také své nevýhody, zvláště společensky níže postavení ptáci, kteří jsou v područí více dominantních ptáků, musí obětovat krmnou efektivitu v hejnu za účelem zisku jiných výhod. Hlavními výhodami je větší bezpečí v hejnu a zvýšená krmná efektivita. Ochrana proti dravcům je zvláště důležitá v uzavřených lokalitách, jako je např. les, kde predátoři často útočí ze zálohy a včasné varování díky pozorování více jedinců tak nabývá na důležitosti. To vede i k vytváření druhově smíšených hejn. Tato mnohodruhová hejna se obvykle skládají z malých skupin mnoha druhů, zvětšující se množstevní výhoda je však snižována konkurencí při potenciálním vyhledávání potravy. Ptáci se také sdružují i s jinými živočichy; mořští ptáci lovící ryby vrháním se do moře z výšky se spojují s delfíny a tuňáky, kteří rybí hejna vyhánějí vzhůru k hladině; vzájemný vztah se také vyvinul např. mezi mangustou jižní a zoborožci, kdy zoborožec vyhledává mangustu za účelem společného hrabání a vzájemného se varování před dravci. Podobně je známé partnerství medozvěstek s medojedy, paviány, jezevci nebo lidmi při vyhledávání včelích příbytků, kdy je k nim dovede a po vybrání medu si sesbírá svůj díl (vosk, včely, larvy). Vysoká rychlost metabolismu ptáků během aktivní části dne je doplňována odpočinkem ve zbylé části dne. Spící ptáci často používají typ spánku známý jako ostražitý spánek, kdy periody odpočinku jsou promíchány s rychlým otvíráním očí, což zvyšuje citlivost ptáků na vyrušení a umožňuje jim rychlý únik před případnou hrozbou. Také se věřilo, že rorýsi dokáží spát za letu, i když to nebylo nikdy experimentálně potvrzeno. Přesto existují náznaky, že mohou využívat určitých druhů spánku, které mohou probíhat dokonce za letu. Ptáci nemají potní žlázy a mohou se ochlazovat schováním do stínu, stáním ve vodě, zrychleným dýcháním s otevřeným zobákem, zvětšováním své plochy roztahováním křídel, vibrováním svého hrdelního laloku nebo močením si na nohy a ochlazování vypařující se tekutinou. Mnoho spících ptáků ohýbá ve spánku krk nad záda a zastrkává hlavu do peří na zádech, jiní kryjí své zobáky v peří na hrudi. Mnoho ptáků také odpočívá pouze na jedné noze a někteří z nich druhou nohu schovávají do peří, zvláště za chladného počasí. Běžný je také společný hřad ptáků, kterým se snižuje ztráta tělesného tepla a zmenšují rizika spojená s napadením predátory. Hřadovací místa jsou často vybírána vzhledem k termoregulaci a bezpečnosti. Stromoví ptáci využívají šlachy svalu zadní končetiny, které jim umožňují bez neustálého stahování prstů se pevně zachytit na větvi a tím také se na ní udržet v době spánku. Mnoho ptáků pohybujících se po zemi, jako křepelky a bažanti, hřaduje na stromech. Někteří papoušci rodu Loriculus hřadují zavěšeni hlavou dolů. Někteří kolibříci každou noc upadají do stavu strnulosti, čímž se zmenšuje rychlost jejich metabolismu. Tato fyziologická adaptace je známa u okolo sta dalších ptačích druhů, včetně lelčíků, lelků a lasoleti. Jeden z druhů, lelek americký, dokonce vstupuje do stavu hibernace. Většina (95 %) druhů ptáků jsou společensky monogamní; i když polygynie (2 %) a polyandrie (<1 %), polygamie, polygynandrie (kdy samice vytváří pár s několika samci a samec vytváří pár s několika samicemi) a smíšené systémy se vyskytují rovněž. Některé druhy mohou, v závislostech na okolnostech, využívat více než jeden systém. U monogamních druhů tvoří samci a samice páry na několik hnízdních období; v některých případech párové pouto může přetrvat mnoho let nebo dokonce celý život páru. Výhodou monogamního vztahu pro ptáky je oboustranná péče rodičů o mláďata. U většiny zvířat je vzácností otcovská péče o mláďata, ale u ptáků je to docela běžné; ve skutečnosti je tato skutečnost rozsáhlejší u ptáků než u jakékoliv jiné třídy obratlovců. U ptáků je možno samčí péči o mláďata považovat za důležitou nebo rozhodující pro tělesnou zdatnost samic; u některých druhů nejsou samice schopny mláďata bez pomoci samců úspěšně odchovat. Polygamní systémy pramení ze schopnosti samic vychovávat mláďata bez pomoci samců. Dělba práce spočívající v sezení na vejcích, obraně hnízda, krmení mláďat a obrany území se vyskytuje někdy u monogamních párů. Zatímco sociální monogamie je u ptáků zcela běžná, nevěra ve formě dodatečného párového páření se běžně vyskytuje u mnoha sociálně monogamních druhů. Tato nevěra může na sebe brát formu nuceného páření (nebo znásilňování) u kachen a dalších kachnovitých nebo je běžná u dominantních samců či samic s podřízenými partnery. Tím je pro samice a jejich potomky zajištěna možnost obdržení lepší genové výbavy nebo je tímto způsobem eliminována případná neplodnost partnerů. Samci některých druhů provozují mimopartnerské páření za účelem zvýšení pravděpodobnosti zabezpečení svého potomstva. K rozmnožování patří také určité formy námluv, které jsou nejčastěji prováděny samcem. Nejčastěji jsou velmi jednoduché a obvykle zahrnují nějaký druh písně. Některá vystoupení mohou být docela propracovaná, jsou k tomu používány takové rozmanité metody jako bubnování křídly nebo ocasem, tancování, zásnubní lety nebo skupinové toky v závislosti na druzích. Samice si nejčastěji vybírají samce, i když např. u polyandrických lyskonohů si samečkové vybírají pestře zbarvené samičky. Námluvy krmením, cukrováním a čechráním peří je obvykle prováděno již mezi partnery, nejčastěji ptáky spárovanými a pářícími se. Mnoho ptáků brání v období páření své území před jinými druhy. Ochrana teritoria je důležitá z hlediska shánění potravy pro svá mláďata. Druhy ptáků, které nejsou schopny účinně bránit své teritorium, jako např. mořští ptáci nebo rorýsi, se sdružují do hnízdních kolonií; to je výhodné z hlediska ochrany proti predátorům. Hnízdící jedinci v koloniích pak ochraňují malé hnízdní plochy a soutěžení, jak mezidruhové, tak uvnitř svého vlastního druhu, o tato místa pak může nabývat velmi intenzivní podoby. Všichni ptáci snášejí amniotická vejce s tvrdými skořápkami většinou z uhličitanu vápenatého. Barva vajec se řídí řadou faktorů: ta, která jsou snášena do děr nebo doupat, jsou většinou bílá nebo bledá, zatímco vejce v otevřených hnízdech, jako např. u dlouhokřídlých, bývají obvykle maskovaná. Existují samozřejmě výjimky z tohoto pravidla, např. většina zemních lelků má vejce bílá a maskování je zajišťováno peřím ptáků. Některé druhy, které jsou oběťmi hnízdního parazitismu prováděného např. některými kukačkami, mění barvy svých vajec za účelem snížení šance na snesení kukaččího vejce do svého hnízda, protože kukaččí samičky mají snahu snést své vejce do hnízda hostitele s podobně zabarvenými vejci. Vejce jsou obvykle uložena v hnízdě, které může být velmi propracované, jak je tomu u snovačů či vlhovců, nebo na druhou stranu velmi primitivní jako u některých albatrosů, kdy se hnízda skládají pouze z hromádky seškrábané ze zobáku, do níž kladou vejce. Některé druhy si nestaví žádné hnízdo, na útesech hnízdící alkouni úzkozobí kladou svá vejce na holou skálu a vejce tučňáka císařského jsou ukládána na nohy rodičů a svrchu jsou překryta kožním záhybem na břiše; tento způsob je převládající u druhů hnízdících na zemi, kde nově vylíhlá mláďata jsou předčasně vyspělá. Většina ptačích druhů si staví propracovaná hnízda ve tvaru poháru, kupole, talíře, rámu nebo doupěte. Většina hnízd je stavěna tak, aby byla co nejméně nápadná, skrytá a uzavřená a tak chráněna před predátory, zatímco otevřená hnízda jsou stavěna ptáky v hnízdních koloniích nebo druhy schopných účinné obrany svého hnízda. Hnízda jsou často stavěna na rostlinách, některé druhy si specificky vybírají rostliny jako řebříček obecný, který má látky, redukující hnízdní parazity jako jsou roztoči, čímž se zvyšuje šance mláďat na přežití. Hnízda jsou také často vystlána peřím, aby se zamezilo úniku tepla. Sezení na vejcích, kterým je udržována optimální teplota pro vývoj mláďat, obvykle začíná s nakladením prvního vejce, proto se potomci líhnou ve stejném sledu, jak byla jednotlivá vejce snášena. U monogamních druhů se obvykle rodiče v sezení na vejcích střídají; u polygamních druhů plní veškeré rodičovské povinnosti jen jeden z rodičů. Teplo přechází u většiny druhů od rodičů k vejcím přes tzv. hnízdní nažinu, což je oblast holé kůže na břichu nebo hrudi na vejcích sedících ptáků. Sezení na vejcích může být energeticky náročný proces, např. dospělí albatrosi ztratí za den sezení až 83 gramů své tělesné váhy. Někteří ptáci, jako např. taboni, využívají jako teplo jiné zdroje než je sezení na vejcích. Patří mezi ně tlející rostliny nebo vulkanické zdroje tepla. Doba sezení na vejcích trvá od 10 dnů (u druhů jako datli, kukačky a pěvci) do 80 dnů (albatrosovití a kiviové). Po vylíhnutí mohou být mláďata podle druhu bezmocná až samostatná. Bezmocná mláďata jsou známa jako altriciální a jsou po narození zpravidla malá, holá a často slepá; mláďata po vylíhnutí pohyblivá a krytá prachovým peřím jsou prekociální, mláďata mohou být také poloprekociální nebo poloaltriciální. Altriciální mláďata potřebují pomoc při termoregulaci a vyžadují tak delší dobu k vysezení než mláďata prekociální. Délka a povaha rodičovské péče je různá v závislosti na jednotlivých řádech a druzích. Extrémem je např. rodičovská péče tabonů, která končí líhnutím; čerstvě vylíhlá kuřata se sama bez pomoci rodičů vyhrabou z hnízdní kupy listí a ihned jsou zcela soběstačná. Opačný extrém lze najít u některých mořských ptáků, kdy dochází k prodloužení doby péče o mláďata. Rodiči nejdéle se starajícími o své potomky jsou fregatky páskované, jejichž mláďata setrvávají ve hnízdě šest měsíců do opeření a poté jsou ještě dalších čtrnáct měsíců krmena. U některých druhů pečují o mláďata oba rodiče, u jiných pak pouze jeden z nich. U některých druhů naopak při výchově mláďat pomáhají páru i další členové druhu. Tito pomocníci jsou obvykle blízcí příbuzní rodičů, většinou mláďata z předchozích snůšek. Společná výchova mláďat je obzvlášť běžná u krkavcovitých, ale byla pozorována i u dalších druhů jako jsou např. pokřovník, luňák červený nebo flétňák australský. Ve chvíli, kdy jsou mláďata plně opeřena, se rodiče některých druhů s mláďaty rozcházejí, zatímco u jiných druhů je vztah mezi starým ptákem a mládětem ještě dlouhou dobu zachován. Mláďata některých druhů opouštějí hnízdo hned po vylíhnutí, jak je tomu např. u alkounů, kdy mláďata následují v noci po vylíhnutí své volající rodiče na moře, čímž se vyhýbají nebezpečí, které na ně číhá v podobě pozemských predátorů. Některé jiné druhy, zvláště kachny, opouštějí své hnízdo v raném věku. U většiny druhů mláďata opouštějí hnízdo hned nebo krátce poté, co získají schopnost letu. Zároveň se také po opeření mění péče rodičů o mláďata; u albatrosů mláďata po odchodu z hnízda již nepřijímají od rodičů žádnou další pomoc, jiné druhy pokračují v určité doplňkové formě krmení mláďat. Mláďata také mohou spolu se svými rodiči absolvovat svou první migrační cestu. Hlavní článek: Hnízdní parazitismus Ačkoliv hnízdní parazitismus provozují i hmyz a ryby, nejvíce je rozšířen u ptáků. Principem je kladení vajec do hnízd jiných druhů. Tato vejce jsou často svými adoptivními rodiči přijata a vysezena i za cenu zničení jejich vlastních mláďat. Existují dvě skupiny ptáků provozujících hnízdní parasitismus: druhy, které nejsou schopny sami vysedět svá vejce a pro jejich vysezení musí nalézt vhodné hnízdo jiného ptačího druhu, a jiné, které jsou schopny mláďata za normálních podmínek vychovávat samy, ale příležitostně provozují i hnízdní parasitismus za účelem zvýšení svého reprodukčního výkonu. Okolo sta ptačích druhů, zahrnujících medozvěstkovité, vlhovcovité, astrildovité a kachnice, jsou běžnými hnízdními parazity, i když nejznámější jsou kukačkovití. Některá mláďata hnízdních parazitů jsou adaptována k tomu, aby zničila celou snůšku hostitele buď vyhazováním vajec z hnízda, nebo zabíjením ostatních vylíhlých ptáčat; tím si zajišťují pro sebe všechnu potravu donášenou adoptivními rodiči. KNĚŽOUREK, Karel. Velký atlas ptáků ku Kněžourkovu Velkému přírodopisu ptáků. 4 svazky. Praha: I.L.Kober, 1910-1911. Dostupné online. KNĚŽOUREK, Karel. Velký přírodopis ptáků se zvláštním zřetelem ku ptactvu zemí českých a rakouských. 2 svazky. Praha: I.L.Kober, 1910-1912. Dostupné online. Obrázky, zvuky či videa k tématu ptáci ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo pták ve Wikislovníku Ptáci na BioLibu (anglicky) Seznam jmen ptáků světa Databáze pozorování ptáků birds.cz Atlas ptáků a klíč pro identifikaci Databáze stránek o ptácích Česká společnost ornitologická | VERB_PHRASE | YES_NO |
000146 | Pražský hrad je nejvýznamnější český hrad (původně raně středověké hradiště) stojící na skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou v centru Prahy, na vrchu Opyš. Od 9. století býval sídlem českých knížat, později králů a od roku 1918 je sídlem prezidenta republiky. Dvakrát v dějinách se stal hlavní rezidencí císaře Svaté říše římské. Postupnými přístavbami a úpravami vznikl z hradiště založeného v 9. století, se svými rozměry 570 m délky a 128 m šířky je jeden z největších hradních komplexů na světě. Rozloha hradu se obvykle uvádí 7,28 ha, ale dodnes je předmětem sporů. Je považován nejen za symbol města, ale i české státnosti a podle Guinessovy knihy rekordů za největší starobylý hrad na světě. Také je největší doposud obývaný hrad na světě, hned za ním je Anglický Windsor. Součástí hradu je Katedrála svatého Víta, tradiční místo korunovací českých králů i jejich posledního odpočinku.... | Od kterého roku je Pražský hrad sídlem prezidenta republiky? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%BD_hrad | [
"1918"
] | 155 | 258 | Od 9. století býval sídlem českých knížat, později králů a od roku 1918 je sídlem prezidenta republiky. | [
{
"start": 222,
"end": 226,
"text": "1918"
}
] | Pražský hrad je nejvýznamnější český hrad (původně raně středověké hradiště) stojící na skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou v centru Prahy, na vrchu Opyš. Od 9. století býval sídlem českých knížat, později králů a od roku 1918 je sídlem prezidenta republiky. Dvakrát v dějinách se stal hlavní rezidencí císaře Svaté říše římské. Postupnými přístavbami a úpravami vznikl z hradiště založeného v 9. století, se svými rozměry 570 m délky a 128 m šířky je jeden z největších hradních komplexů na světě. Rozloha hradu se obvykle uvádí 7,28 ha, ale dodnes je předmětem sporů. Je považován nejen za symbol města, ale i české státnosti a podle Guinessovy knihy rekordů za největší starobylý hrad na světě. Také je největší doposud obývaný hrad na světě, hned za ním je Anglický Windsor. Součástí hradu je Katedrála svatého Víta, tradiční místo korunovací českých králů i jejich posledního odpočinku. Kromě mnohých českých panovníků (včetně čtyř císařů), pražských biskupů a arcibiskupů, duchovních, šlechticů i jiných lidí spjatých s pražským dvorem jsou v katedrále pochováni i někteří světci - velká část českých zemských patronů (sv. Václav, Vít, Vojtěch, Zikmund nebo Jan Nepomucký). Jsou zde také uloženy české korunovační klenoty. Původně se název "Praha" vztahoval především právě na skalnatý ostroh s knížecím hradištěm, začal však současně označovat i okolní osídlení (např. u Ibráhíma ibn Jakúba). I později se po staletí název "Praha" vztahoval na hrad i pražská města v jeho okolí. Teprve v roce 1784 byla samostatná města administrativně spojena a název "Praha" oficiálně dostalo takto vzniklé město. Podle Pražského "hradu" získalo označení "Hradčany" osídlení na jeho západním předpolí. To se stalo v 1. polovině 14. století poddanským, později královským městem spadající pod zprávu purkrabího Pražského hradu. Dnes se tak jmenuje pražská čtvrť, která kromě historického města zahrnuje i území Pražského hradu. Ostrožna Pražského hradu byla osídlena již v období neolitu. Archeologicky byla prozkoumána sídliště kultury s lineární keramikou a kultury s vypíchanou keramikou v areálu Lumbeho zahrady. Z Lumbeho zahrady pocházejí i doklady o osídlení v období eneolitu a dále zde jsou doloženy pohřební aktivity kultury se šňůrovou keramikou a únětické kultury. Až v 80. letech 20. století se archeologicky podařilo prokázat existenci osídlení staršího než dokládají písemné prameny, které zmiňují až kostel Panny Marie postavený přemyslovským knížetem Bořivojem někdy po roce 885. Během 9. století, snad už i v jeho první polovině, byla ostrožna předělena příkopem. Co se nacházelo uvnitř tohoto opevnění, není jisté. V příkopu se kromě dřev, která mohla indikovat přítomnost dřevěné palisády, našla i keramika a např. esovitá náušnice. Ve spojitosti s osídlením areálu Pražského hradu před vznikem přemyslovského sídla se uvádí i archeologicky prozkoumané pohřebiště na III. nádvoří, které se jako jediné neváže na kostelní stavbu a je tedy datováno už do 2. poloviny 9. století. Zde byl v roce 1928 Ivanem Borkovským objeven hrob bojovníka s bohatou výbavou (železný meč, sekera, dýka, nůž, křesací souprava, železná břitva, dřevěné vědro). Tento nález dokládá přítomnost elity na ostrožně již před příchodem Bořivoje. Opevňování sídliště do podoby hradiště zahájil nejspíš Bořivojův syn Spytihněv I. Přemyslovské hradiště bylo podobně velké jako dnešní rozloha hradu. Kromě západní strany byl obklopen strmými svahy a na severu, v místě Jeleního příkopu, dokonce tekl potok Brusnice. Na západní straně, mezi nynějším Hradčanským náměstím a prvním hradním nádvořím, byl z obranných důvodů vykopán příkop 30 metrů hluboký a 24 metrů široký, přes který vedl most do hlavní brány. Přesto kolem hradu byly dřevěné hradby na hliněných valech a několik strážních věží, z nichž tři sloužily také jako brány. Mezi západní a východní vedla dlážděná cesta. Za vlády Vratislava I. byl na hradě postaven druhý kostel a zasvěcen sv. Jiří. Ten plnil až do roku 973 funkci hlavního kostela knížecího paláce i celých Čech. Kníže Václav zde nechal vystavět další církevní objekt, rotundu sv. Víta, do níž uložil ostatky světce, které získal darem od východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka. Po založení pražského biskupství roku 973 se rotunda stala metropolitním biskupským kostelem a nejdůležitějším chrámem v Česku. Církevní stavby byly v této době budovány z kamene, zatímco knížecí palác a sruby pro služebnictvo byly ještě dřevěné. Kolem roku 970 byl u kostela sv. Jiří založen ženský benediktinský klášter. Poté zahájil Boleslav II. velkolepou přestavbu kostela, na jehož místně vznikla monumentální předrománská bazilika o třech lodích. Sloužila také jako pohřebiště pro členy panovnické dynastie. Za vlády knížete a prvního českého krále Vratislava II. se jako rezidence panovníka uplatnil na krátkou dobu Vyšehrad, přesto se na Pražském hradě prováděly stavební úpravy. Dřevěné opevnění vystřídalo kamenné s třemi branami: na východě Černá věž, na západě Bílá a jako postranní vchod sloužila věž Jižní. Už kolem roku 1060 byla z příkazu Spytihněva II. zbourána rotunda sv. Víta a na její místo postavena bazilika, předchůdkyně gotické katedrály, zasvěcená Sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu. Trojlodní románský chrám z bílé opuky byl 70 metrů dlouhý a na tehdejší dobu v našich zemích zcela nevídaný. Kostelu sv. Jiří přibyly dvě románské věže a dřevěný palác byl nahrazen zděným. Přestavbu hradiště do podoby kamenným hradbami opevněného hradu zahájil 1135 kníže Soběslav I. Západní hradby probíhaly mezi dnešním druhým a třetím nádvořím, ze západní části se stalo předhradí. Král Přemysl Otakar II. byl ve své době jedním z nejváženějších panovníků Evropy. Tomu odpovídaly i jeho přestavby na Hradě. V prvních letech vlády se zaměřil na zdokonalování opevnění, zejména na té nejcitlivější západní straně, kde byly rozšířeny příkopy, a vchod v Černé věži na východě zrušil. Nechal přestavět královský palác pro potřeby reprezentace a bydlení. Gotický rozmach pokračuje za vlády Lucemburků. Už ve 30. letech 14. století začala nákladná přestavba královského paláce podle vzoru francouzských paláců. Tehdy bylo přestavěno románské patro a palác byl rozšířen arkádami směrem do hradu, které tak umožnily vybudování dalšího rozměrného reprezentačního patra. V tomto patře se nacházel především tzv. Velký sál, předchůdce Vladislavského a palácová arkýřová kaple, jejíž zbytky je možno spatřit v jižním zdivu Vladislavského sálu. Roku 1344 Karel IV., tehdy ještě kralevic a markrabě moravský položil s dlouholetým přítelem Arnoštem z Pardubic a se svým otcem, králem Janem Lucemburským, základní kámen katedrály sv. Víta v souvislosti povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Hlavními architekty byli Matyáš z Arrasu a později Petr Parléř. Je to trojlodní katedrála s příčnou lodí, ochozem a věncem kaplí. Nejvýznamnější z nich je Svatováclavská kaple postavená nad hrobem sv. Václava. Velká, Jižní či Zvonová věž, 96,5 metrů vysoká, byla založena Petrem Parléřem, avšak dokončena až roku 1554 a roku 1770 opatřena barokní bání. Západní část s osmdesátimetrovými věžemi byla přistavěna až v 19. a 20. století podle návrhu Josefa Mockera. Katedrála byla dokončena za prezidenta T.G. Masaryka a arcibiskupa pražského Františka Kordače, kdy byla slavnostně otevřena ke Svatováclavskému miléniu 28. září 1929. Vladislav Jagellonský nastoupil na trůn po Jiřím z Poděbrad roku 1471. Původně sídlil stejně jako jeho předchůdci od dob Václava IV. na Starém městě pražském v Králově dvoře na místě dnešního Obecního domu. Tam se však necítil v bezpečí, a proto se po roce 1483, kdy v Praze propukaly náboženské nepokoje vrcholící defenestrací katolických konšelů na Novoměstské radnici, přestěhoval zpět na Pražský hrad. Bylo ale nutné posílit zastaralý románský fortifikační systém. Na hrad proto povolal architekta Benedikta Rieda, který záhy postavil úplně novou severní hradbu se třemi obrannými (dělovými) věžemi (Prašná věž (Mihulka), Nová Bílá věž, Daliborka). Tato nová hradba rozšířila hrad o několik metrů směrem k Jelenímu příkopu, čímž vznikl prostor mezi starou románskou a novou pozdně gotickou hradební zdí, ve kterém později na východní straně hradu vznikla proslulá Zlatá ulička. Vladislav Jagellonský se rozhodl nákladně přestavět královský palác. Nejprve bylo přestavěno západní křídlo. Z této přestavby provedené frankfurtským architektem Hansem Spiessem se nám v původní podobě zachovala Malá audienční síň (také nesprávně označovaná jako Vladislavova ložnice), která musela vzniknout ještě před rokem 1490, kdy se Vladislav stal králem uherským (absence uherského znaku). Následně byl pod vedením Benedikta Rieda na půdorysu celého reprezentačního patra paláce z dob Karla IV. (na místě bývalého Velkého sálu, palácové kaple (zachované zbytky arkýře ve zdivu) a dalších vrcholně gotických místností) postaven monumentální Vladislavský sál, patrně největší světský klenutý prostor bez vnitřních sloupů v celé tehdejší Evropě. Sál byl dokončen po roce 1500 a je 62 m dlouhý, 16 m široký a 13 m vysoký. Je důmyslně sklenut krouženou klenbou a vedou do něj slavné Jezdecké schody, určené pro vjezd koní i s jezdci. Je důkazem toho, že Vladislav i po svém přestěhování do Budína neztratil navzdory své tíživé finanční situaci o Pražský hrad zájem. Při stavbě tohoto prostoru se poprvé v Čechách uplatnila renesance, a to v portálech a oknech sálu (označena rokem 1493). Palác byl zastřešen stanovou střechou, která však shořela při požáru pražského levobřeží roku 1541. Mezi lety 1508-1510 bylo dokončeno nové jižní křídlo královského paláce určené k obytným účelům pojmenované podle následníka trůnu Ludvíkovo křídlo. Tato část paláce již byla postavena převážně v renesančním slohu, pouze klenby ještě měly gotické žebrování. Ludvíkovo křídlo bylo však ke svému účelu využito až v roce 1522, kdy král Ludvík s chotí Marií přijel na několik měsíců pobývat v Praze. S hutí Benedikta Rieda souvisí i renesanční jižní portál baziliky sv. Jiří a Královská oratoř v Katedrále sv. Víta vytvořená ve spolupráci s Hansem Spiessem (motiv osekaného větvoví) a spojená můstkem se Starým královským palácem. Vladislav Jagellonský se také pokusil dostavět Katedrálu sv. Víta (v pozdně gotickém stylu). Nechal opravit Svatováclavskou kapli, která byla nově vymalována Mistrem Litoměřického oltáře a zahájil stavbu Severní věže katedrály, která měla vyvažovat parléřovskou Jižní věž. Kvůli nedostatku peněz však byla stavba přerušena a nedokončenou práci nadobro zmařil ničivý požár roku 1541. Ferdinand I. Habsburský se svojí manželkou Annou pobývali v Praze poměrně často. Snažili se proto Pražský hrad proměnit v reprezentativní moderní (renesanční) královskou rezidenci. Ferdinand založil roku 1534 na severním předpolí hradu Královskou zahradu, jednu z prvních renesančních zahrad na sever od Alp. V zahradě byly, mimo jiné, pěstovány i exotické rostliny a ovoce. Zde byly poprvé v Evropě pěstovány tulipány. V zahradě byl postaven renesanční Královský letohrádek, jejž dal prý Ferdinand vybudovat z lásky pro svou ženu Annu. Před letohrádek je umístěna tzv. Zpívající fontána odlitá Tomášem Jarošem podle návrhu Francesca Terzia. V zahradě byla postavena Velká míčovna podle návrhu Bonifáce Wohlmuta. V červnu 1541 celé pražské levobřeží zachvátil ničivý požár. Při něm byla katastrofálně poničena kaple Všech svatých, poškozen byl Starý královský palác, jehož pozdně gotická stanová střecha lehla popelem stejně jako Křídlo zemských desk se sněmovnou. Při požáru shořely i samotné zemské desky. Poškozena byla i katedrála, zvl. její rozestavěné části, které nebyly obnoveny (Severní věž). Shořel i královnin palác. V následujících letech se stavební činnost soustředila na obnovu hradu po strašlivém požáru. Jižní věž katedrály sv. Víta dostala nový ochoz a střechu (renesanční báň), pro věž byly Tomášem Jarošem odlity nové zvony (včetně největšího zvonu Zikmund) a katedrála byla uzavřena novou renesanční kruchtou podle návrhu Bonifáce Wohlmuta (dnes v severním transeptu). Po požáru bylo renesančně přestavěno a rozšířeno Křídlo zemských desk Starého královského paláce a byla znovuvystavěna Sněmovna Českého sněmu podle gotizujícího návrhu Bonifáce Wohlmuta. Po smrti své manželky královny Anny v roce 1547, jmenoval král Ferdinand svého mladšího syna Ferdinanda Tyrolského místodržícím v českých zemích. Ten se měl starat nejen o státnické záležitosti Českého království a reprezentaci dynastie, ale měl i dohlížet na stavební činnost na hradě. Otec Ferdinandovi poskytl mnoho peněz na chod jeho pražského dvora. Pod vedením Hanse Tirola byl roku 1554 dokončen nový palác, tzv. Nové či Ferdinandovo stavení, které sloužilo jako Ferdinandovy osobní obytné prostory. V období 16. století si ve východní části Hradu začala své paláce budovat mocná šlechta. Po požáru roku 1541 zde byl vybudován přepychový renesanční palác pánů z Pernštejna a ještě přepychovější palác Rožmberků, paláce dvou nejmocnějších rodů doby. Východnější Pernštejnský palác po vymření Pernštejnů zdědili Lobkovicové, kteří jej pak nechali přestavět v období baroka a v jejichž držení je dodnes. Západnější Rožmberský palác získal od Petra Voka z Rožmberka výměnou za palác na Hradčanech Rudolf II. V majetku českého krále setrval až do doby Marie Terezie, která jej nechala pozdně barokně přestavět svým architektem Niccolo Paccassim pro potřeby nově založeného Ústavu šlechtičen. Rudolf II. nastoupil na český trůn roku 1576 a v roce 1583 si zvolil Pražský hrad jako svou hlavní trvalou rezidenci. Jeho rozhodnutí tedy znamenalo trvalé přesunutí císařského dvora do Prahy a mělo velký vliv na další stavební úpravy. Nastalo totiž období největších stavebních aktivit na Pražském hradě, během kterého vzniklo dnešní II. nádvoří s přiléhajícími budovami. Pro potřeby ubytování císaře byl vyhrazen prostor na jihu dnešního II. nádvoří, kde vznikl tzv. letní palác, patrně spojený se starším palácem Ferdinandovým. Hlavní vstup do něj vedl schodištěm napravo za Matyášovou bránou (během tereziánských úprav o patro snížené a barokně přestavěné). Tyto jižní objekty se staly základem dnešních reprezentačních prostor hradu. Na severu II. nádvoří vzniklo po obou stranách severní brány (vedoucí k Prašnému mostu a Královské zahradě) tzv. Severní stavení obsahující obrovské reprezentativní stáje. Jedna konírna byla dokonce dvoupatrová. Celkem dokázaly pojmout stovky koní. Nad stájemi vznikly dva sály vyhrazené rudolfinským uměleckým sbírkám - větším obrazům a sochám - dnešní Španělský sál a Rudolfova galerie - dnešní Obrazárna Pražského hradu. Pro potřeby tzv. kunstkomory, tedy sbírek Rudolfa II., byl postaven při východní (vnější) stěně staré románské hradby dvoupatrový tzv. Střední trakt spojující císařský palác se Severním stavením. Rudolf II. tak vytvořil jádro dnešního Nového královského paláce a z hradu učinil reprezentativní císařské sídlo. Za Rudolfovy vlády byla upravována i katedrála. Bylo dokončeno mramorové mauzoleum uprostřed katedrály nizozemského sochaře Alexandra Colina (objednané už císařem Maxmiliánem), v němž spočívá Rudolfův otec Maxmilián se svými rodiči Ferdinandem I. a Annou Jagellonskou. Pod Královským mauzoleem byla vybudována Nová královská hrobka, do které byly přesunuty ostatky českých králů ze Staré královské hrobky vybudované Karlem IV. pod kněžištěm. V této hrobce byl pak Rudolf sám pohřben. Dodnes se zde jeho ostatky nachází v původní cínové rakvi. Velká věž katedrály pak byla opatřena hodinami, renesanční mříží a zlacenou Rudolfovou iniciálou. V roce 1576 byla před katedrálou Ulricem Aostallim postavena kaple sv. Vojtěcha. Byla stržena v roce 1879 v souvislosti s dostavbou východní části katedrály. V Královské zahradě byl vybudován Lví dvůr pro exotickou zvěř a do Jeleního příkopu vysazeni jeleni, kteří mu dali jméno. Za Rudolfovy vlády vznikla také slavná Zlatá ulička, v tehdejší době však šlo o obvyklou parazitní chudinskou zástavbu (které byl hrad plný), jejímž je ale dnes posledním svědkem. Po smrti Rudolfa II. roku 1612 Pražský hrad přestal být hlavní a trvalou rezidencí panovníka a už se jí také nikdy nestal. Ovšem jeho význam nějak významně také neklesl. Po Vídni byla Praha stále nejvýznamnějším městem tehdejší monarchie a o Pražský hrad měli panovníci nadále starost. Už Rudolfův bratr Matyáš se rozhodl zvýšit a přestavět císařský palác (jižní křídlo Nového královského paláce), nechal opatřit západní bránu (tzv. Matyášova brána) raně barokním štítem se svým jménem a v Rajské zahradě pod okny královských (císařských) pokojů nechal postavit pozdně renesanční altánek. Po propuknutí stavovského povstání byl zvolen nový král Fridrich Falcký, kterému právě rekonstruovaný Pražský hrad poskytoval komfortní bydlení. Jediným větším počinem, kterým se nový král zapsal do historie hradu, bylo vyplenění katedrály. Protestantský král totiž nechtěl mít svůj hlavní kostel plný pro něj modlářských vyobrazení. Proto byla velká většina vybavení, oltářů, obrazů a soch nenávratně zničena. Po porážce Fridricha Falckého v bitvě na Bílé hoře katedrála postupně dostávala nové vybavení, první kus - kalvárii - věnoval sám císař Ferdinand II. Ještě před koncem třicetileté války se císař Ferdinand III. rozhodl rozšířit Nový královský palác o císařovnino křídlo. Zatímco předtím byl byt císařovny v 1. patře a byt císařův ve 2. patře, toto nové rozšíření přesunulo byt císařovny do 2. patra k bytu císařovu. Centrální místností paláce se pak stala společná ložnice císařského páru, která byla velice moderní záležitostí, neboť do té doby byly ložnice českých královských či císařských manželských párů oddělené. Z této ložnice se pak dalo vyjít jedním směrem do soukromých a reprezentačních pokojů císaře a směrem druhým do soukromých a reprezentačních pokojů císařovny, obě řady místnosti pak byly zakončeny vstupním schodištěm. Toto nové pražské schéma císařského obydlí pak kopírovaly ostatní císařské rezidence, včetně vídeňského Hofburgu. V Novém paláci byla postavena nová kaple, na císařovo přání zasvěcená sv. Václavu a rudolfinský Střední trakt byl rozšířen tzv. novými salony pro doprovod císařovny. Stavební práce byly ukončeny roku 1644. V roce 1648 Švédové vtrhli na Pražský hrad. Poničili převážně interiéry, ale hlavně ukradli většinu rudolfinských sbírek. Královská rodina (především císař Ferdinand III. a arcivévoda Leopold Vílém) se pak okamžitě snažila rozkradenou obrazárnu na Pražském hradě obnovit. Do roku 1652 tedy vznikla nová obrazárna tvořená zachráněnými rudolfinskými obrazy a nově přikoupenou bývalou Buckinghamovou sbírkou. Výrazně se do dějin Pražského hradu zapsal i císař a král Leopold I. Z několika jeho návštěv Prahy byl nejvýznamnější jeho pobyt od září 1679 do května 1680, kdy v Praze pobýval dokonce s celou rodinou i dvorem, neboť ve Vídni řádil mor. Mor (tentokrát v Praze) ho donutil Prahu i opustit. Jeho vládu dodnes v areálu hradu připomínají barokní kašny s korunovaným písmenem "L". Leopold se také pokusil o barokní dostavbu katedrály, tento příliš finančně náročný záměr pak dlouho připomínaly rozestavěné pilíře. Leopold nechal za Jelením příkopem roku 1680 postavit divadlo Comedihaus. V letech 1694-1695 pak nechal vystavět novou monumentální jízdárnu, jejímž architektem byl J. B. Mathey. Pražský hrad zažil během dvacátých let 18. století tři velké vskutku barokní slavnosti - korunovaci císaře Karla VI. českým králem (1723) a slavnosti u příležitosti blahořečení (1721) a svatořečení (1729) Jana Nepomuckého. S jeho blahořečením a svatořečením pak souvisela stavba kaple sv. Jana Nepomuckého při svatojiřské bazilice a zřízení stříbrného náhrobku světce ve svatovítské katedrále. Vláda Marie Terezie byla poznamenána válkami, které se značně dotýkaly i přímo Pražského hradu. Pražský hrad byl obléhán Francouzi (1741) i Prusy. Marie Terezie se dala roku 1743 korunovat českou královnou, ale tato narychlo uspořádaná korunovace se nemohla pompou rovnat korunovaci Karla VI. V letech 1755-1775 pak proběhla obrovská přestavba západní části hradního areálu, při níž dostal Nový královský palác svou dnešní jednotnou fasádu a úplně nově vzniklo čestné nádvoří (tzv. court d'honneur) - I. nádvoří. Ze stavebně nesourodého hradu se tak měla stát reprezentativní královská (i císařská) rezidence zámeckého charakteru. Architektem této přestavby ve stylu vídeňského barokního klasicismu byl Nicolo Pacassi. Císař Josef II. zrušil klášter sv. Jiří a zřídil zde kasárna. Právo korunovat českou královnu tehdy přešlo z abatyše kláštera sv. Jiří na abatyši blízkého Ústavu šlechtičen. Po své abdikaci v roce 1848 až do své smrti v roce 1875 bydlel v Novém královském paláci na Pražském hradě rakouský císař a poslední korunovaný český král Ferdinand I. Dobrotivý. Ferdinand se svou manželkou Marií Annou inicioval přestavbu kaple svatého Kříže na druhém nádvoří. Během příprav korunovace císaře Františka Josefa I. českým králem byl v letech 1865-1868 do dnešní podoby upraven Španělský sál a Rudolfova galerie v Novém královském paláci. Dne 1. října 1873 byl kardinálem Bedřichem Schwarzenbergem položen základní kámen k dostavbě západní části katedrály svatého Víta. Na opravě staré části katedrály a na její dostavbě se podíleli tři hlavní architekti: Josef Kranner, Josef Mocker a Kamil Hilbert. Na přelomu 19. a 20. století prošla drastickou puristickou rekonstrukcí bazilika svatého Jiří a na Jiřském náměstí bylo Josefem Mockerem vybudováno Nové děkanství v neogotickém stylu. Se vznikem První československé republiky vyvstala i nutnost přestavby Hradu k jeho novým funkcím. Ta se stala dílem architekta slovinského původu Jože Plečnika a realizována byla pod záštitou prezidenta republiky Tomáše Garriguea Masaryka. Plečnik navrhl též dláždění nádvoří, prezidentskou rezidenci a přestavěl hradní zahrady obdobným přístupem, který užil Ieoh Ming Pei při úpravách Louvru o mnoho let později. Ten se vyznačoval užitím rázné modernity, která však dokázala citlivě integrovat dědictví minulosti. Stejně jako Pei, byl i Plečnik cizincem (profesorem na pozvání Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze), který vyhrál zakázku na základě soutěže, a jehož konečné architektonické řešení bylo ve své době ostře kritizováno. Od vchodu do prvního nádvoří vedl Plečnik sloupořadí v plné výši budovy, které jej spojilo se Španělským sálem. Jednalo se o jednoduché sloupořadí v ionském stylu zastřešené kazetovým stropem. Čelní stěna se vstupem (přes Rothmayerův sál) vedoucím do Španělského sálu byla pojata jako triumfální brána. Sám Plečnik se nedožil realizace všech svých projektů. Například výstavní síň v Jízdárně Pražského hradu byla dokončena až po válce v roce 1949 pod vedením jeho nástupce Pavla Janáka. Západní část Pražského hradu tvoří původně císařské palácové budovy uspořádané kolem třech nádvoří, v dnešní podobě od Nicolo Pacassiho z 18. století. Historicky nejvýznamnější stavby, katedrála, Starý královský palác a bazilika s bývalým klášterem sv. Jiří, jsou v centrální části (při Jiřském náměstí). Ve východní části jsou dva původně šlechtické paláce, (dříve) obytné domy a zachované části středověkého opevnění včetně věží. Jižní strana hradu je lemována zahradami. K Pražskému hradu patří i prostory mimo ostrožnu, za Jelením příkopem na severu rovnoběžně ležící Královská zahrada s letohrádkem a na západ od ní situovaná Lumbeho zahrada s přilehlou jízdárnou. Kromě památek jako je například katedrála svatého Víta nebo Starý královský palác, lze na Pražském hradě navštívit i několik trvalých expozic. Mezi ně patří Obrazárna Pražského hradu v bývalých stájích Nového královského paláce, Příběh Pražského hradu ve Starém královském paláci a Svatovítský poklad, vystavený v kapli svatého Kříže. Mimo to se v Jízdárně Pražského hradu a v Císařské konírně konají nejrůznější krátkodobé výstavy. Budovy Pražského hradu zastupují prakticky všechny architektonické styly 2. tisíciletí. V Pražském hradu se nacházejí celkem 4 nádvoří. Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha (uvnitř Hrobka českých králů a kaple Svatováclavská) Bazilika svatého Jiří Kaple svatého Kříže Kostel Všech svatých Kaple Nejsvětější Trojice v Ústavu šlechtičen (bývalý Rožmberský palác) bývalý klášter svatého Jiří Starý královský palác Nový královský . palác Letohrádek královny Anny Lobkovický palác Ústav šlechtičen (bývalý Rožmberský palác) Vladislavský sál Španělský sál Rudolfova galerie Sloupová síň Hlavní věž je součástí katedrály při její jižní straně Daliborka Prašná věž - Mihulka (Nová) Bílá věž Bílá věž (Soběslavova . ) Černá věž Jižní věž (brána) Biskupská (Matematická) věž - zaniklá Prašný most Zlatá ulička Staré proboštství Kapitulní děkanství Jízdárna Pražského hradu Lví dvůr Míčovna Zvon Zikmund obelisk na III. hradním nádvoří Sousoší Souboj Titánů Socha svatého Jiří Socha svatého . Petra Socha svatého Pavla Socha svatého Václava Socha Ponocný (Jelení příkop) Socha mládí Socha Dobrý pastýř (Rajská zahrada) Socha Vítěz (u Letohrádku královny Anny v Královské zahradě) Socha sv. Jana Nepomuckého Alegorie noci Sochy Antická božstva ( . Hartigovská zahrada) Lev s korunou a putti (Hartigovská zahrada) Zpívající fontána (u Letohrádku královny Anny v Královské zahradě) Kohlova kašna (2. nádvoří) Herkulova kašna (zahrada Na valech) Studna s renesanční . mříží (na druhém nádvoří) Orlí kašna (3. nádvoří) Medvědí kašna Jelení příkop - 3,09 ha (horní část) a 5,06 ha (dolní část) zahrada Na Baště - 27720 m2 Královská zahrada . - 3,6 ha Produkční zahrady Pražského hradu (Lumbeho zahrada) zahrada Na Valech - 1,43 ha Hartigovská zahrada - 757 m2 Rajská zahrada - 0,38 ha Palácové zahrady pod Pražským hradem zahrada Na terase Jízdárny - 3452 m2 (terasa) a 2241 m2 (jízdárenský dvůr) | DATETIME | DATETIME |
010132 | Starý zákon (v některých překladech Stará smlouva) je delší a starší část Bible. Jedná se původně o sbírku posvátných židovských knih, kterou přejalo z židovství vzniklé křesťanství. Vzhledem k tomu, že tuto sbírku užívají jak židé, tak různé proudy křesťanství, nepanuje v mnoha otázkách shoda – ani v tak základních, jako je rozsah či název sbírky. == Otázka kánonu, označení a dělení == Rozsah biblického kánonu se mezi těmi, kdo Starý zákon užívají, liší. Židé uznávají 39 samostatných knih (resp. 24, jelikož nerozdělují některé knihy na více částí jako křesťané). Protestanti přejali židovský kánon, tak jak se ustálil okolo roku 100. Katolická církev uznává kánon rozšířený i o deuterokanonické knihy, neboť vychází z alexandrijské židovské tradice, a považuje tak za závazných celkem 46 spisů. Nejvíce knih má ve svém kánoně Etiopská ortodoxní církev – 54. Označení Starý zákon je křesťanské a "starý" zde stojí v protikladu či jako doplnění k Novému zákonu, druhé části křesťanské Bible.... | Kolik knih starého zákona uznávají židé? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Star%C3%BD_z%C3%A1kon | [
"39"
] | 460 | 569 | Židé uznávají 39 samostatných knih (resp. 24, jelikož nerozdělují některé knihy na více částí jako křesťané). | [
{
"start": 474,
"end": 476,
"text": "39"
}
] | Starý zákon (v některých překladech Stará smlouva) je delší a starší část Bible. Jedná se původně o sbírku posvátných židovských knih, kterou přejalo z židovství vzniklé křesťanství. Vzhledem k tomu, že tuto sbírku užívají jak židé, tak různé proudy křesťanství, nepanuje v mnoha otázkách shoda – ani v tak základních, jako je rozsah či název sbírky. == Otázka kánonu, označení a dělení == Rozsah biblického kánonu se mezi těmi, kdo Starý zákon užívají, liší. Židé uznávají 39 samostatných knih (resp. 24, jelikož nerozdělují některé knihy na více částí jako křesťané). Protestanti přejali židovský kánon, tak jak se ustálil okolo roku 100. Katolická církev uznává kánon rozšířený i o deuterokanonické knihy, neboť vychází z alexandrijské židovské tradice, a považuje tak za závazných celkem 46 spisů. Nejvíce knih má ve svém kánoně Etiopská ortodoxní církev – 54. Označení Starý zákon je křesťanské a "starý" zde stojí v protikladu či jako doplnění k Novému zákonu, druhé části křesťanské Bible. Toto pojmenování je do jisté míry problematické, jelikož svádí k tomu, aby toto označení bylo chápáno jako "zastaralý zákon". Již i křesťanští autoři navrhují používat buď židovské označení Tanach (akronym složený z Tóra, Nevi'im (proroci) a Ktuvim (spisy); toto označení však nepostihuje deuterokanonické knihy), anebo např. První zákon (a pro Nový zákon pak užívat Druhý zákon).Podle klasického židovského dělení má Starý zákon tři části: Tóra, Proroci a Spisy. Křesťané jej obvykle dělí na čtyři části: pět knih Mojžíšových (Pentateuch), historické spisy, mudroslovné knihy a prorocké knihy. == Vznik a charakter == Starý zákon vznikal v průběhu přibližně 1000 let. Nejstarší texty pocházejí z předmonarchického izraelského období, tj. snad před rokem 1000 př. n. l. Existují však i teorie opírající se o literární skladbu a historické skutečnosti první části knihy Genesis, které posunují stáří těchto textů před rok 1500 př. n. l. ., a tvrdící, že zápisy historie, jak bylo tehdy zvykem a považováno za důležité, pořizovali již praotcové (doba patriarchů bývá umísťována do období kolem r. 2000 př. n. l., někteří historici ji ale umisťují do doby 12.–13. stol. př. n. l., která je pravděpodobnější alespoň pro skupiny kolem Abraháma a Izáka) nejspíše na hliněné tabulky, které se předáváním dostaly až do rukou Mojžíšových. Ten z nich udělal soubor, opatřil vysvětlivkami, převedl jednotky, místní názvy a Boží jména do podoby obecně známé a doplnil tento soupis vyprávěním o Josefovi. Nejmladší texty byly sepsány v posledních staletích př. n. l. Starý zákon začíná vyprávěním o stvoření světa a dále pokračuje sledováním dějin židovských praotců a židovského národa jako zkušenosti lidí s Hospodinem až zhruba do 2. století př. n. l. (makabejské povstání). Obsažené knihy jsou nejrůznějšího typu: výpravné, historické, sbírky výroků, vidění, úvahy, modlitby, písně apod. Je napsán z větší části hebrejsky, některé části spisů aramejsky a v případě deuterokanonických knih řecky. Ke správnému porozumění je nutné si uvědomit záměr textu a okolnosti, ve kterých text vznikal. Cílem tvůrců totiž ve většině případů nebylo objektivně vylíčit historické události, ale spíše tyto události interpretovat. Teprve po uchopení záměru textu je možné se přiblížit skutečnému průběhu historické události. Problematika historicity událostí je ztížena navíc ještě tím, že Starý zákon je mnohdy jediným pramenem židovských dějin.Mnohé knihy také původně nebyly určeny k literárnímu užití, ale byly určeny k určité příležitosti (liturgie, běžný život). Texty Starého zákona procházely mnohdy dlouhým vývojem a v první fázi byly předávány ústně. Postupem doby však vznikala potřeba tyto texty zapisovat – zmínky o tomto procesu obsahuje i samotný text Starého zákona. Převedením ústní tradice do písemné podoby se však většinou modifikoval žánr, jelikož původní text byl vytržen z původního kontextu a vložen do prostředí nového. Zároveň byl text také ucelován – tato redakce, probíhající v 2. pol. 1. tisíciletí př. n. l., tak textu dala jeho konečnou podobu. I přes snahu text sjednotit v něm lze často rozlišit jednotlivé původní části a švy mezi nimi. == Odkazy == === Reference === === Literatura === RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: Úvod do starozákonní literatury. 3. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 376 s. ISBN 80-7021-634-4. SEGERT, Stanislav. Starý zákon. In: NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1956. Dostupné online. Svazek 2. === Související články === Biblický kánon Tanach Septuaginta Biblická kritika Literární žánry Starého zákona === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Starý zákon ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Starý zákon ve Wikislovníku Dílo Starý zákon ve Wikicitátech | NUMERIC | NUMERIC |
006240 | ... nájemní domy na Konečného náměstí, jimž dominuje domovní blok Tivoli na nároží Konečného náměstí a Jiráskovy ulice. Dominantou celé čtvrti jsou tzv. "Brněnská Trojčata" na Šumavské ulici. Do katastrálního území patří mimo jiné i Kraví hora, na níž je Hvězdárna a planetárium Brno. Středem Veveří prochází třída Veveří, po níž získala čtvrť název. Druhou nejvýznamnější třídou je ulice Kounicova, kterou lemují významné městské budovy (střední i vysoké školy, areál Sokola, pošta, hotely, finanční ústavy apod.). Dále je významnou třídou na hranici s Černým Polem Lidická a s Ponavou Štefánikova. Dopravní uzly Konečného náměstí a Pionýrská spojuje ulice Kotlářská. Dalšími významnými ulicemi jsou např. Úvoz nebo Údolní. Mezi významná náměstí patří Obilní trh, Janáčkovo náměstí či Konečného náměstí.... | Která ulice spojuje v Brně Konečného náměstí a Pionýrskou? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Veve%C5%99%C3%AD_(%C4%8D%C3%A1st_Brna) | [
"Kotlářská"
] | 600 | 668 | Dopravní uzly Konečného náměstí a Pionýrská spojuje ulice Kotlářská. | [
{
"start": 658,
"end": 667,
"text": "Kotlářská"
}
] | Veveří je městská čtvrť severně od centra statutárního města Brna. Její katastrální území má rozlohu 1,98 km2. Území pozdějšího Veveří bylo k Brnu připojeno v roce 1850. Veveří je od 24. listopadu 1990 součástí samosprávné městské části Brno-střed. Žije zde přes 19 000 obyvatel. Čtvrť sousedí přímo s historickým jádrem Brna a proto má výrazně městský charakter s několika dopravně vysoce vytíženými ulicemi. Zástavbu čtvrtě tvoří mnohapatrové z velké části historické domy a řada reprezentativních domů, jako například honosné secesní nájemní domy na Konečného náměstí, jimž dominuje domovní blok Tivoli na nároží Konečného náměstí a Jiráskovy ulice. Dominantou celé čtvrti jsou tzv. "Brněnská Trojčata" na Šumavské ulici. Do katastrálního území patří mimo jiné i Kraví hora, na níž je Hvězdárna a planetárium Brno. Středem Veveří prochází třída Veveří, po níž získala čtvrť název. Druhou nejvýznamnější třídou je ulice Kounicova, kterou lemují významné městské budovy (střední i vysoké školy, areál Sokola, pošta, hotely, finanční ústavy apod.). Dále je významnou třídou na hranici s Černým Polem Lidická a s Ponavou Štefánikova. Dopravní uzly Konečného náměstí a Pionýrská spojuje ulice Kotlářská. Dalšími významnými ulicemi jsou např. Úvoz nebo Údolní. Mezi významná náměstí patří Obilní trh, Janáčkovo náměstí či Konečného náměstí. Ve čtvrti se na ulicích Veveří a Šumavská nachází také několik budov Vysokého učení technického v Brně, z nichž 60metrové výškové budovy Kancelářského komplexu Šumavská tvoří takřka dominantu čtvrti. V sousední Akademické ulici se nachází budova právnické fakulty Masarykovy univerzity a na ulici Kounicova Univerzita obrany, Ústav operačně taktických studií a Moravská zemská knihovna. Na samé jižní hranici čtvrti se nachází na Žerotínově náměstí reprezentativní budova Nového zemského domu, v níž dnes sídlí krajský úřad Jihomoravského kraje. Dalšími významnými stavbami je hvězdárna a planetárium na vrchu Kraví hora, na němž se nachází mimo jiné i koupaliště. Na Obilním trhu se nachází porodnice Fakultní nemocnice Brno. Většina území dnešní čtvrti Veveří bylo připojeno k Brnu 6. července 1850 jako součást tehdejších katastrálních území Křížová, Velká Nová Ulice, Švábka a Malá Nová Ulice; menší část území na severu byla získána od Žabovřesk až okolo roku 1870. Zástavba dnešní čtvrti vznikala postupně, a to hlavně během třetí třetiny 19. století, nicméně nejstarší zástavba ulic Lidické a Údolní vznikla již během středověku a zástavba nejjižnější části ulice Veveří v 17. a 18. století. Nejjižnější část moderního katastru Veveří v oblasti dnešní Údolní ulice původně tvořila severní část katastrálního území bývalé vesnice Švábka, několik bloků na obou stranách nejjižnější části dnešní Veveří ulice zase patřilo do katastrálního území Malá Nová Ulice, zbytek čtvrti byl hranicí probíhající Veveří ulicí rozdělen mezi katastrální území Křížová (jehož součástí se staly i původně žabovřeské pozemky, připojené okolo roku 1870) a Velká Nová Ulice. Na přelomu 30. a 40. let 20. století pak byla celá zástavba katastrálního území Malá Nová Ulice spolu s úzkým k němu severněji přiléhajícím pruhem zástavby, celým katastrálním územím Švábská (nepatrně přejmenované katastrální území Švábky), a částí katastrálního území Křížová vymezenou na severu dnešní ulicí Gorkého a na západě ulicí Úvoz, připojeno ke katastrálnímu území Špilberk. V roce 1949 začala v sousedství Masarykovy čtvrtě na nejvyšším bodě Kraví hory stavba dvou pozorovatelen, z nichž jednu dodnes využívá Hvězdárna a planetárium Brno, zatímco druhou univerzita, k nimž se záhy připojila i menší budova planetária (1959) a celá instituce dostala r. 1973 na počest 500. výročí narození Mikuláše Koperníka jméno Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně. V polovině 80. let byl položen základní kámen k nové budově planetária (dokončeno 1991) s kupolí o průměru 17,5 m, kam se přestěhovalo těžiště konání nejen vzdělávacích, ale i rozličných kulturních a výstavních akcí. Na straně blíže k městu bylo r. 1975 dokončen svažitý Areál zdraví TJ Moravská Slávia (projekt M. Kramoliš) se saunou, bazénem a slunečními loukami s nezaměnitelnými výhledy na Brno. V průběhu času došlo i na zamýšlené dobudování areálu: další bazén a "oprášená" myšlenka krytého bazénu. Pod areálem bylo zřízeno Středisko pro pěstování léčivých rostlin při UJEP. Jako samostatné katastrální území vzniklo Veveří při radikální druhé katastrální reformě Brna koncem 60. let. 20. století. 1. července 1979 pak k němu byly připojeny také západní části katastrálních území Lužánky a Ponava, pro změnu ztratilo ve prospěch Ponavy bloky mezi ulicemi Kounicovou a Klatovskou. Od svého vzniku až do roku 1990 náleželo celé moderní katastrální území Veveří včetně k němu později připojených částí katastrálních území Lužánky a Ponava k Městskému obvodu Brno II. Od 24. listopadu 1990 je celé katastrální území Veveří součástí samosprávné městské části Brno-střed. Ladislav Pešek | LOCATION | LOCATION |
007382 | ... samci o něco později.[zdroj?] Veverka obecná se v přírodě dožívá průměrně 3 let, v zajetí se může tato hranice vyšplhat až na 10 let. Veverka obecná je ve většině států Evropy chráněným druhem. To platí i v České republice, kde je v současnosti podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. prohlášena za ohrožený druh. V druhé polovině 20. století u nás totiž došlo k příkrému poklesu početnosti tohoto druhu a z původních 60–110 tisíc kusů ulovených ročně ve 20. letech 20. století se počet ulovených veverek o 50 let později snížil pouze na několik stovek jedinců. V posledních dvaceti letech se však v České republice veverky již lovit nesmí. Z celosvětového pohledu však nejde o... | Je veverka obecná v České republice chráněná? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Veverka_obecn%C3%A1 | [
"Ano"
] | 198 | 308 | To platí i v České republice, kde je v současnosti podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. prohlášena za ohrožený druh. | [] | Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je středně velký hlodavec z čeledi veverkovitých (Sciuridae) obývající široké území v rozmezí od západní Evropy až po východní Asii. V České republice ji nalezneme v lesích všech typů, parcích, alejích, větších zahradách nebo hřbitovech se stromovým porostem. Má zrzavou, černou a někdy hnědou srst. Veverka obecná obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 až 340 g někdy i víc. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako "pokrývku" těla při spánku, je 14,5 až 20 cm dlouhý. Charakteristickým znakem pro veverku obecnou jsou střapce chlupů na ušních boltcích směřující do špičky a viditelné především v zimním období. Stejně jako většina stromových veverek má i naše veverka ostré a zakřivené drápy, které jí pomáhají při lezení po větvích stromů. Ve světě bývá často zaměňována s blízce podobným čikarím červeným (Tamiasciurus hudsonicus), obývajícím Severní Ameriku a veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), která obývá zvláště Severní Ameriku a západní Evropu. Zbarvení srsti veverky obecné se liší podle lokality rozšíření a období, ale vždy je srst na břiše a hrdle zbarvená krémově až bíle. U pohlaví není vyvinut sexuální dimorfismus. V Česku se nejčastěji objevuje červená a černá forma, ve světě není výjimkou ani šedá nebo čistě bílá forma. Veverce obecné se mění srst dvakrát ročně, a to z letní na zimní a ze zimní znovu na letní. Zimní srst je hustší a o něco tmavší než letní a veverkám narůstá v období mezi srpnem a listopadem. Veverka obecná žije až na období rozmnožování samotářským způsobem života a jiným veverkám se většinou vyhýbá. V dutinách stromů, někdy i na tlustších větvích, obývá v průměru 25–30 cm velké hnízdo, ve tvaru kukaně, tvořené mechem, listy, trávou a kůrou. Je schopna vypnout tělo do tvaru křídla, čehož využívá při delších skocích. Není teritoriální a domácí území jednotlivých jedinců se značně překrývají. Veverka je aktivní přes den, ale ve vrcholné části dne je většinou ukryta ve svém hnízdě, přičemž se vyhýbá teplu a větší viditelnosti vůči predátorům, mezi které patří především kuna lesní, kočka divoká, liška obecná, lasice kolčava, která loví především mláďata, ale také větší dravci, např. káňata lesní nebo sovy. V zimě nehibernuje, ale tráví ve svém hnízdě větší dobu než v létě. Dokáže se pohybovat rychlostí až 19 km/h. 60 až 80 % dne tráví hledáním potravy, kterou tvoří především semena šišek, houby, které si suší ve svých hnízdech, ptačí vejce, různé plody, např. oříšky, ale občas si pochutná i na čerstvé míze. Část nalezené potravy si uschovává do svých "spižíren" v dutinách stromů, které ji poskytují výbornou zásobárnu potravy v nejtěžších obdobích. Při konzumaci potravy přitom sedí jako většina veverkovců "na bobku", přičemž si potravu drží v předních končetinách. U některých jedinců probíhá páření již na konci zimy a na samotném počátku jara, tedy během února a března, většinou je však obvyklejší doba páření v letním období, během června a července. Samec svou partnerku nachází díky pronikavému pachu, který samice vypuzuje. Po setkání dvou partnerů začne samec svou partnerku honit po stromech a tak činí až do hodiny před spářením. Před rozmnožováním se také samice vykrmují s cílem přibrat na váze, jelikož obecně platí, že samice s vyšší hmotností rodí více mláďat než samice s hmotností nižší. Samice může mít i dva vrhy za rok, přičemž jeden vrh obsahuje obvykle 3 až 4 mláďata, která se rodí po 38 až 39 denní březosti. Mláďata se rodí slepá a téměř holá a po narození váží 10 až 15 g. Plně osrstěná jsou po 21 dnech života, oči se jim otevřou po čtyřech týdnech a chrup se jim plně vyvíjí až po 42 dnech, kdy začínají požírat pevnou potravu. Samice je však kojí až do 8 až 10 týdnů po narození. Nejvíce, 75–85 % mláďat, přitom umírá během svého prvního zimního období. Samice dosahuje pohlavní dospělosti zhruba v druhém roce života, samci o něco později.[zdroj?] Veverka obecná se v přírodě dožívá průměrně 3 let, v zajetí se může tato hranice vyšplhat až na 10 let. Veverka obecná je ve většině států Evropy chráněným druhem. To platí i v České republice, kde je v současnosti podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. prohlášena za ohrožený druh. V druhé polovině 20. století u nás totiž došlo k příkrému poklesu početnosti tohoto druhu a z původních 60–110 tisíc kusů ulovených ročně ve 20. letech 20. století se počet ulovených veverek o 50 let později snížil pouze na několik stovek jedinců. V posledních dvaceti letech se však v České republice veverky již lovit nesmí. Z celosvětového pohledu však nejde o druh nijak zvlášť ohrožený a v Červeném seznamu IUCN jej nalezneme v kategorii málo dotčených druhů. V některých částech světa, např. na Sibiři, se již od starověku veverky loví pro svou kožešinu, ale také pro maso. Kožešina z šedých veverek byla známa v českém středověku jako popelčina, ale veverčí maso se jedlo v Českých zemích i v západní Evropě až do 17. století. Na Sibiři se veverčí kožešiny nazývají běla nebo bělka a sloužily jako platidlo nebo součást naturální daně, kterou od domorodců v 17.-19. století vybírali ruští kozáci. Zde má pravděpodobně původ rčení stojí to za starou belu, tj. starou, opelichanou veverčí kožku. V současné době ji však nejvíce ohrožuje spíše ztráta lesů – jejího přirozeného biomu. V jiných částech světa, např. ve Spojeném království, se potýkají s jiným problémem, a to vytlačováním veverky obecné úspěšnějším druhem – veverkou popelavou. Původně bylo popsáno 40 poddruhů veverky obecné, ale s tímto číslem nesouhlasilo několik zoologů z celého světa. V roce 1971 bylo vydáno nové studium schvalující pouze 16 poddruhů, které se rozlišují až dodnes a které jsou vypsány i na seznamu níže. S. v. altaicus Serebrennikov, 1928 S. v. anadyrensis Ognev, 1929 S. v. argenteus Kerr, 1792 S. v. balcanicus Heinrich, 1936 S. v. bashkiricus Ognev, 1935 S. v. fuscoater Altum, 1876 S. v. fusconigricans Dvigubsky, 1804 S. . v. infuscatus Cabrera, 1905 S. v. italicus Bonaparte, 1838 S. v. jacutensis Ognev, 1929 S. v. jenissejensis Ognev, 1935 S. v. leucourus Kerr, 1792 S. v. mantchuricus Thomas, 1909 S. v. meridionalis Lucifero, 1907 S. v. rupestris Thomas, 1907 S. v. vulgaris Linnaeus, 1758 | VERB_PHRASE | YES_NO |
001804 | Suomenlinna (dříve Sveaborg) je námořní obrannou pevností, rozkládající se na osmi dodnes obydlených ostrovech před vjezdem do přístavu finského hlavního města Helsinky a má současně i statut předměstí Helsinek. Pět ostrovů (Kustaanmiekka, Pikku Mustasaari, Iso Mustasaari, Länsi-Mustasaari a Susisaari) je spojeno několika mosty (další tři jsou Särkkä, Lonna a Pormestarinluodot). Plocha všech ostrovů činí 0,8 km2, žije zde kolem 850 obyvatel. Pevnost se začala budovat roku 1748 (Finsko bylo tehdy ještě součástí švédského království), když Petr Veliký založil Petrohrad a pevnost Kronštadt a začal si tím nárokovat vliv v Baltickém moři. Pro svůj význam byla pevnost často nazývána Gibraltarem severu.... | Na kolika ostrovech se rozkládá námořní pevnost Suomenlinna? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Suomenlinna | [
"osmi"
] | 0 | 211 | Suomenlinna (dříve Sveaborg) je námořní obrannou pevností, rozkládající se na osmi dodnes obydlených ostrovech před vjezdem do přístavu finského hlavního města Helsinky a má současně i statut předměstí Helsinek. | [
{
"start": 78,
"end": 82,
"text": "osmi"
}
] | Suomenlinna (dříve Sveaborg) je námořní obrannou pevností, rozkládající se na osmi dodnes obydlených ostrovech před vjezdem do přístavu finského hlavního města Helsinky a má současně i statut předměstí Helsinek. Pět ostrovů (Kustaanmiekka, Pikku Mustasaari, Iso Mustasaari, Länsi-Mustasaari a Susisaari) je spojeno několika mosty (další tři jsou Särkkä, Lonna a Pormestarinluodot). Plocha všech ostrovů činí 0,8 km2, žije zde kolem 850 obyvatel. Pevnost se začala budovat roku 1748 (Finsko bylo tehdy ještě součástí švédského království), když Petr Veliký založil Petrohrad a pevnost Kronštadt a začal si tím nárokovat vliv v Baltickém moři. Pro svůj význam byla pevnost často nazývána Gibraltarem severu. Při obsazení Finska ruskou armádou v roce 1808 připadla pevnost Rusku až po dohodnuté kapitulaci. Součástí Finska se stala až roku 1918, tedy rok po vyhlášení nezávislosti; byla totiž využívána bělogvardějci jako vězení. Ostrovy, které jsou velice snadno dosažitelné z Helsinek, jsou oblíbeným turistickým cílem; na ostrovech existuje několik muzeí (částečně ve volné přírodě), řada umělců zde provozuje svá studia. Své dnešní jméno Suomenlinna (česky: Finský hrad) dostala pevnost až po získání nezávislosti, setkat se však lze i s původním švédským názvem Sveaborg (česky: Švédský hrad). Roku 1991 byl komplex staveb zařazen na listinu světového kulturního dědictví UNESCO. Obrázky, zvuky či videa k tématu Suomenlinna ve Wikimedia Commons (anglicky) Oficiální stránky (anglicky) Fortress of Suomenlinna - UNESCO World Heritage Centre (česky) Right Place Right Time, cestovatelský journal, článek o Suomenlinně | NUMERIC | NUMERIC |
012954 | ... V létě by byl pól nasměrován přímo směrem ke Slunci, zatímco po celou zimu by byl od Slunce odvrácen. Planetologové, kteří tento jev studovali, prohlašují, že by vedl k vyhynutí všech větších zvířat a vyšších forem života. Toto téma však zůstává kontroverzním, další studie Marsu – který sdílí zemskou rotační periodu a vychýlení osy, nikoliv však velký měsíc ani tekuté jádro – mohou poskytnout na tuto problematiku jiný náhled. Gravitační působení Měsíce spolu se slapovými jevy způsobuje nepatrné zpomalování zemské rotace. Protože platí zákon zachování hybnosti, Měsíc se díky tomu zvolna vzdaluje od Země. Široce přijímaná teorie o původu Měsíce prohlašuje, že se zformoval po kolizi rané Země s protoplanetou velikosti Marsu (teorie velkého impaktu). Tato hypotéza (mezi jinými věcmi) vysvětluje... | Proč se Měsíc zvolna vzdaluje od Země? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Země | [
"Protože platí zákon zachování hybnosti"
] | 531 | 614 | Protože platí zákon zachování hybnosti, Měsíc se díky tomu zvolna vzdaluje od Země. | [
{
"start": 531,
"end": 569,
"text": "Protože platí zákon zachování hybnosti"
}
] | Země je třetí planeta sluneční soustavy, zároveň největší terestrická planeta v soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Země nejspíše vznikla před 4,6 miliardami let a krátce po svém vzniku získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc. Země obíhá kolem Slunce po elipse s velmi malou excentricitou. Země jako domovský svět lidstva má mnoho názvů v závislosti na národu, mezi nejznámější patří název latinského původu Terra, či řecký název Gaia. Země je dynamickou planetou, která se skládá z jednotlivých zemských sfér. Jedná se o nedokonalou kouli s poloměrem 6378 km, uprostřed se nachází malé pevné jádro obklopené polotekutým vnějším jádrem, dále pak pláštěm a zemskou kůrou, která se dělí na oceánskou a kontinentální. Zemská kůra je tvořena litosférickými deskami, které jsou v neustálém pohybu vlivem procesu nazývaného desková tektonika. Na povrchu Země se vyskytuje hydrosféra v podobě souvislého oceánu kapalné vody, který zabírá přibližně 71 % zemského povrchu. Na velmi úzkém pásu rozhraní mezi litosférou a atmosférou se nachází biosféra, živý obal Země, který je tvořen živými organismy. Jeho činností došlo k přeměně části litosféry na půdní obal Země, tzv. pedosféru. Celou planetu obklopuje hustá atmosféra tvořená převážně dusíkem a kyslíkem vytvářející směs obvykle nazývanou jako vzduch. Její astronomický symbol sestává z kříže v kruhu, reprezentujícího poledník a rovník; v jiných variantách je kříž vysunut nad kruh (Unicode: ⊕ nebo ♁). Kromě slov odvozených od Terra, jako je terestrický, obsahují pojmy vztahující se k Zemi také prefix telur- nebo tellur- (např. telurický, tellurit podle bohyně Tellū) a geo- (např. geocentrický model, geologie). Země je domovským světem lidstva, které je na Zemi rozděleno na přibližně 200 nezávislých států, které jsou spolu ve vzájemném působení skrze diplomacii, cestování a obchod. Země vznikla podobně jako ostatní planety slunečního systému přibližně před 4,6 miliardami let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety. Vzájemné srážky planetisimál společně s uvolněným teplem z radioaktivních rozpadů roztavily větší část materiálu, který tvoří Zemi. Předpokládá se, že roztavený povrch se na planetě vyskytoval přibližně miliardu let. Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu zbylým materiálem ze vzniku soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření, přetavování a přínos nového materiálu. Je dokonce možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu. Během této doby docházelo nejspíše i k diferenciací pláště a jádra, když těžší prvky, jako např. železo, klesaly vlivem gravitace do středu planety. Došlo ke vzniku těžkého jádra, pláště a lehké prvky se zasloužily o vznik kůry. Kůra začala vznikat jako první sféra, o čemž svědčí nálezy nejstarších hornin starých až 4 miliardy let. Uvnitř Země zůstala akumulovaná energie z předchozích období doplňována rozpady radioaktivních látek. Teplo se postupně uvolňovalo do svrchních oblastí, což způsobilo vznik aktivního vulkanismu, tektonických procesů a nejspíše i deskové tektoniky. Z rozsáhlých lávových oblastí se uvolňovalo značné množství plynů (vodní páry, oxidu uhličitého apod.), které se přidalo k původní atmosféře tvořené převážně z vodíku a hélia. Během první miliardy let z atmosféry unikla převážná část vodíku a hélia, které si Země svojí gravitací nedokázala udržet. Neustálé dopady komet zvyšovaly obsah vodní páry v atmosféře. Současně docházelo k poklesu teploty atmosféry, která při poklesu přibližně na 300 °C umožnila vznik prvních výrazných srážek. Déšť se při dopadu na povrch okamžitě vypařil a v atmosféře opět zkondenzoval. Celý cyklus se nesčetněkrát opakoval, až vznikly postupně oceány. Přítomnost vody umožnila navazování uhlíku do hornin, což zmenšovalo jeho zastoupení, které se projevilo později ve vzniku života. Předpokládá se, že první život na Zemi vznikl před 4 miliardami let v dobách, kdy byla atmosféra ještě obohacena volným vodíkem, který působil jako reakční činidlo v řadě chemických reakcí potřebných pro vznik organických látek. První primitivní organismy vznikly ve vodě, kde začaly s produkcí atmosférického kyslíku, jenž byl do té doby v atmosféře jen vzácným plynem. Postupnou činností zelených rostlin došlo k přetvoření atmosféry na dnešní podobu, kdy je kyslík jedním z hlavních prvků ve složení vzduchu. Volný kyslík v horních vrstvách reagoval s dopadajícím slunečním zářením, čímž došlo k jeho rozštěpení a opětovnému navázání na ozón. Vznikla tak vrstva, která zabraňovala dopadu škodlivého ultrafialového záření na povrch Země, což umožnilo rozšíření života i mimo oblasti oceánů. Rozšířením života se na Zemi začal do atmosféry uvolňovat i další plyn, dusík, který vznikal jako výsledek rozkladných procesů organických látek. Země je terestrická planeta, což se odráží v jejím kamenitém povrchu oproti plynným obrům, jako jsou Jupiter či Saturn, které jsou tvořeny převážně plynem. Země je největší terestrická planeta sluneční soustavy, a to jak ve velikosti, tak i v hmotnosti. Mimo tato dvě prvenství je Země také mezi terestrickými tělesy planeta s největší hustotou, s největší povrchovou gravitací, nejsilnějším magnetickým polem a nejrychlejší rotací. V současnosti je to také jediná planeta, na které je možné pozorovat aktivní deskovou tektoniku. Poloměr Země je skoro 6,5 tisíce kilometrů, z čehož plyne relativně malá křivost povrchu. Zakřivení způsobená geologickou aktivitou jsou mnohem výraznější než zakřivení vzniklá v důsledku kulatosti. Proto se lidé ve starověku domnívali, že Země je celkově plochá. Proti tomuto názoru ale postupně svědčily různé vědecké poznatky a pozorování. Staří Řekové například pozorovali, že jižní souhvězdí v jižnějších oblastech vycházejí výš nad obzor a také pozorovali, že při zatmění Měsíce Země vrhá vždy kruhový stín. Velikost Země poprvé spočítal Eratosthenés z Kyrény podle rozdílu v délce poledního stínu mezi Asuánem a Alexandrií. Kulatost Země (stejně jako jiných planet, Slunce i Měsíce) je dána vlastnostmi gravitační síly, která působí centrálně kolem těžiště a má sférickou symetrii. Tvar dokonalé koule je však narušen. Lepším přiblížením skutečnosti je rotační elipsoid s malou excentricitou. Vzdálenost pólů je přibližně o 43 km menší než střední rovníkový průměr. To je způsobeno rotací Země kolem své osy, která způsobuje odstředivou sílu. Ta směřuje od osy rotace a vektorově se skládá s gravitační silou, z čehož plyne, že na pólech je největší tíhové zrychlení a na rovníku nejmenší. Rovnoběžky jsou tedy kružnice, zatímco poledníky jsou elipsy s malou výstředností. Skutečný tvar je ještě složitější a pro jeho matematický popis se užívá pojem geoid. Nejvzdálenějším místem od středu Země je díky jejímu zploštění vrcholek hory Chimborazo. Země je nejspíše jako ostatní terestrické planety vnitřně diferencována na vnější křemíkovou pevnou kůru a vysoce viskózní plášť. K této diferenciaci došlo vlivem roztavení materiálu v rané fázi jejího vzniku, kdy těžší prvky gravitací směřovaly do středu planety. Tento proces měl za následek vznik malého kompaktního vnitřního jádra – tzv. jadérka, které je dle současných poznatků nejspíše pevné a tvořené převážně železem (86,2 %) a niklem (7,25 %). Nad tímto pevným jádrem o poloměru 1278 km se nachází vnější jádro tvořené roztavenou polotekutou směsí železa, niklu, kobaltu a síry a zasahující do vzdálenosti 2900 km, kde je od zemského pláště odděleno Gutenbergovou diskontinuitou. Tekuté vnější jádro umožňuje existenci slabého magnetického pole vlivem konvekce jeho elektricky vodivého materiálu. Z jádra se neustále uvolňuje značné množství akumulovaného tepla, které má za následek pohyb roztaveného materiálu v zemském tělese. Teplejší materiál ohřátý na rozhraní pláště a jádra začíná v podobě plášťových chocholů stoupat a dostávat se k povrchu. Na některých místech pak dochází k proražení litosférických desek a úniku magmatu skrz sopky a trhliny v oceánských deskách. Mnoho hornin, z nichž je zemská kůra tvořena, se vytvořilo před méně než 100 milióny let; nejstarší známé žíly minerálů jsou 4,4 miliardy let staré, což znamená, že Země měla pevnou kůru přinejmenším po tuto dobu. Zemské složení je značně variabilní dle toho, jaká část se zkoumá. Značně rozdílné složení vykazuje oceánská kůra od kontinentální, plášť od kůry apod. Předpokládá se, že globální zemské složení podle hmotnosti je následující: Související informace naleznete také v článku Stratifikace Země. Zemské těleso se skládá z několika vrstev tzv. geosfér, které na sebe volně navazují. Liší se od sebe složením, hustotou, tlakem a teplotou. Byly detekovány na základě šíření seismických vln. Tyto geosféry jsou směrem od jádra řazeny soustředně, tedy obepínají jádro. Jejich rozložení v tělese je z největší části ovlivněno hmotností látek, ze kterých jsou složeny. Nejblíže povrchu se nachází litosféra, která má mocnost od 0 do asi 60 km (místně kolísá 5–200 km). Litosféra je složena ze zemské kůry s průměrnou mocností 0 až 35 km a svrchního pláště s mocností 35 až 60 km. Zemský plášť je v hloubce cca 35 až 2890 km a v hloubce až 700 km se nachází astenosféra. Pod pláštěm je situované jádro v hloubce 2890 až 5100 km vnější tekuté jádro a pod ním v hloubce 5100 až 6378 km vnitřní pevné jádro. Související informace naleznete také v článku Zemské jádro. Průměrná hustota Země je 5515 kg/m3, což ji činí nejhustší planetou ve sluneční soustavě. Průměrná hustota materiálu na povrchu však činí jen asi 3000 kg/m3, těžší materiály se proto musí nacházet v zemském jádru. V raném období před asi 4,5 miliardami let byl povrch Země roztaven a hustší hmota klesala ke středu v procesu planetární diferenciace, zatímco lehčí materiály vyplavaly do zemské kůry. Následkem toho je jádro tvořeno především železem spolu s niklem a jedním nebo více lehčími prvky; těžší prvky, jako olovo nebo uran, jsou buď příliš vzácné, než aby byly významnými, nebo mají sklon se slučovat s lehčími prvky, a zůstaly proto v kůře (viz felsické horniny). Jádro se dělí na dvě části : pevné vnitřní jádro s poloměrem ~1250 km a tekuté vnější jádro o vnějším poloměru ~3500 km, které se rozprostírá kolem něj. Rozděluje je Diskontinuita Lehmanové v jádře. Všeobecně se předpokládá, že vnitřní jádro je pevné a složené především ze železa a z menší části z niklu. Někteří obhajují názor, že vnitřní jádro by mohlo být ve formě jediného krystalu železa. O vnějším jádru obklopujícím vnitřní se soudí, že je složeno ze směsi tekutého železa a niklu a stopového množství lehčích prvků. Obecně se věří, že konvekce ve vnějším jádru kombinovaná s mícháním způsobeným zemskou rotací způsobuje zemské magnetické pole procesem popsaným teorií dynama. Pevné vnitřní jádro je příliš horké, než aby bylo nositelem stálého magnetického pole, pravděpodobně však přispívá ke stabilizaci pole generovaného tekutým vnějším jádrem. Na jádro tak připadá okolo 31 % celkové hmotnosti Země. Poslední důkazy naznačují, že vnitřní jádro Země nejspíš rotuje poněkud rychleji než zbytek planety o asi ~0–2° za rok. Související informace naleznete také v článku Zemský plášť. Zemský plášť je jedna z vrstev Země, shora vymezená zemskou kůrou a zespodu zemským jádrem, odděleným Gutenbergovou diskontinuitou. Z geofyzikálního i geochemického hlediska může být zemský plášť rozdělen na svrchní a spodní plášť a přechodovou zónu, která se nachází mezi nimi. Většinu současných poznatků o plášti se podařilo získat během 20. století podrobnou analýzou příchodů seismických vln. V plášti probíhá neustále plášťová konvekce, která souvisí s deskovou tektonikou a jejíž obraz můžeme získat pomocí seismické tomografie. Zemský plášť jako celé těleso tvoří přibližně 69 % zemské hmotnosti a 84 % celkového objemu. Předpokládá se, že jeho svrchní část je tvořená převážně z křemičitanů železa a hořčíků a spodní část převážně z oxidů a sulfidů železa, hořčíku a dalších kovů. Hmota pláště je ve velmi pozvolném pohybu, čímž dochází k výměně tepla a materiálu mezi jednotlivými oblastmi. Teplo se nejspíše získává z rozpadu radioaktivních látek jako je draslík. Související informace naleznete také v článku Zemská kůra. Tloušťka zemské kůry kolísá od 5 do 70 km v závislosti na místě, kde se nachází. Nejtenčí částí je oceánská kůra na dně oceánů složená z mafických hornin bohatých na křemík, železo a hořčík. Silnější je kontinentální kůra, která má menší hustotu a obsahuje především vrstvu složenou z felsických hornin bohatých na křemík, sodík, draslík a hliník. Za rozhraní mezi kůrou a pláštěm lze označit dva fyzikálně odlišné jevy. Především existuje diskontinuita v rychlosti seismických vln, která je známá jako Mohorovičićova diskontinuita. Za příčinu této diskontinuity je považována změna ve složení hornin od hornin obsahující plagioklasy (nahoře) až po horniny, které žádné živce neobsahují (dole). Jiným jevem je chemická diskontinuita mezi ultramafickými horninami a natavenými harzburgity, jak ji lze pozorovat v hlubokých částech oceánské kůry, které byly obdukovány do kontinentální kůry a uchovány jako ofiolitické sekvence. Související informace naleznete také v článku Povrch Země. Celkový povrch Země je 510 065 284,702 km2,[zdroj?] ale větší část povrchu (70,8 %) je pokryta Světovým oceánem kapalné vody, což představuje 361 126 221,569 km2.[zdroj?] Oproti tomu souš zabírá 29,2 %, což odpovídá 148 939 063,133 km2.[zdroj?] Oceány a pevnina nejsou na světě rozmístěny rovnoměrně, ale většina souše připadá na severní polokouli. Jižní polokoule je pak tvořena převážně oceány. Souš je na zemském povrchu rozdělena nepravidelně do sedmi velkých oblastí nazývaných kontinenty. Jsou jimi Asie, Severní Amerika, Jižní Amerika, Afrika, Antarktida, Evropa a Austrálie. Jádra kontinentů jsou tvořeny stabilními platformami (štíty), které jsou zpravidla staré několik miliard let. Povrch Země je značně nestejnorodý s velkou výškovou rozdílností. Oceánské oblasti tvořené oceánskou kůrou vytváří obrovské deprese, které vzhledem k nulové nadmořské výšce zasahují několik kilometrů pod její úroveň. Největšího hloubkového extrému je dosaženo v oblasti Mariánského příkopu v Tichém oceánu, kde dosahuje hodnoty − 911 m (měření z roku 1995). Kontinentální kůra je oproti tomu většinou nad touto nulovou hodnotou. Suchozemské maximum je dosaženo na vrcholku nejvyšší hory Země Mount Everestu a to 8 850 m (měření z roku 1999). Povrch Země je vlivem endogenních a exogenních pochodů neustále přetvářen. Vlivem vnitřních pochodů Země vznikají pásemná pohoří či tabule. Sopečná činnosti vynáší z nitra Země nový materiál, který je ukládán jak vertikálně tak i horizontálně. Horstva jsou vlivem erozivních činitelů opět zahlazovány, čímž dochází ke vzniku sedimentů a rozsáhlých rovinatých oblastí. Související informace naleznete také v článcích Vývoj kontinentů a Geologický čas. Rozvržení souše a oceánů jaké je známo dnes, nebylo po celou dobu historie Země vždy stejné, ale v průběhu času se vlivem pohybu litosférických desek značně měnilo. Měnily se jak velikosti, tak rozložení kontinentů, vznikala nová moře, která přecházela v oceány, a jiné zase zanikaly a zmenšovaly se. Často docházelo také ke vzájemným kolizím, ponořováním a dalším pohybům, které zcela měnily tvář Země. V současnosti je možné zpětně odvozovat podobu kontinentů a pohyby litosférických desek na základě mnoha poznatků. Na druhou stranu je nutno podotknout, že se tvář Země měnila po celou dobu existence Země, ale vědecká obec se není schopna shodnout na pohybech litosférických desek starších než 1,3 miliardy let. Nejstarší doklady naznačují, že před 1,3 miliardami let se na Zemi začal formovat srážkou tří až čtyř kontinentů superkontinent Rodinie, který umožnil vznik pohoří na okrajích Severní Ameriky a západní Evropy. Předpokládá se, že superkontinent existoval přibližně půl miliardy let. Před 750 milióny let se Rodinie začala rozpadat na 8 menších kontinentů s jádrovou oblastí Laurentie odpovídající přibližně dnešní Severní Americe. Na severu se oddělila budoucí východní Gondwana a na východě pak Baltika a Sibiř. Poblíž dnešního jižního pólu vznikla západní Gondwana. Kontinenty Západní Gondwana, Laurentie, Baltika a Sibiř se spojily v oblasti jižního pólu a vytvořily Protolaurasii. Její protiváhou byla Protogondwana (budoucí východní Gondwana), která ležela z větší části na severní polokouli. Přibližně před 310 milióny let došlo k vytvoření nového základu pro další superkontinent v podobě Pangea, který se neustále vzájemnými kolizemi zvětšoval. Okolo Pangei se nacházel oceán Panthalassa. Přibližně před 200 milióny let v období jury se Pangea začíná rozpadat na Laurasii a Gondwanu. Tyto kontinenty oddělil oceán Tethys. Přibližně před 150 milióny let se začíná rozpadat Laurasie na Severní Ameriku a Eurasii, mezi nimi vzniká Atlantský oceán, který se začal postupně zvětšovat (trvá dodnes). Rozpad Gondwany nastává před 140 milióny let, kdy se rozpadá na Atlantiku, budoucí oblasti Jižní Ameriky, Afriky, Arábie a Indie, a na Antarktidu. Před 100 milióny let vzniká Indický oceán. Desky se neustále pohybovaly dále, až vznikl současný vzhled Země. V současnosti jsou desky neustále v pohybu a tvář Země se tak v budoucnosti značně změní. Velké riftové údolí v Africe se oddělí a stane se tak novým ostrovem, zatím co se celá Afrika bude posouvat na sever a spojí se tak s Evropou, čímž zanikne Středozemní moře, ale naopak se nárazem kontinentů zvětší Alpy, podobný případ jako u Indie s Asií. Související informace naleznete také v článku Zeměpisné souřadnice. Vlivem gravitačního působení je Země formována do tvaru, jenž je velmi blízký kouli. Pro přesné určení pozice na této kouli, se zavedly zeměpisné souřadnice, které přesně definují polohu bodu na povrchu Země. Používané souřadnice jsou souřadnice geocentrické, tedy jejich střed leží ve středu Země. Zemské těleso protíná v oblasti severního a jižního pólu rotační osa. Kolmo na ní se proloží rovina ve středu Země, čímž vznikne rovina rovníku, která na povrchu Země tvoří kružnici, tzv. zemský rovník. Kolmo na rovník s počátky v obou pólech procházejí poledníky, které tak leží v rovině stejné jako zemská osa. Každým bodem na zemském povrchu prochází právě jeden poledník. Ze zemského poledníku je definována námořní míle jako jeho jedna úhlová minuta, kdy má 360 stupňů 360×60=21600 úhlových minut. Obvod země je tedy přibližně 21600 námořních mil nebo 21600×1,852=40.003,2 km. Protože obvod země má 360 úhlových stupňů a oběh země 1440minut, je rychlost západu slunce 15 námořních mil za 1 min. Velikost časového pásma je 360\24=15 úhlových stupňů. Pro početní operace zavedl sir George Airy v roce 1851 nultý poledník procházející anglickým Greenwichem v Londýně. Vzhledem k tomu, že tento nultý poledník se začal rychle používat v lodní dopravě pro námořní mapy, kde se stal dominantním, brzy se přijal celosvětově i pro ostatní mapy. Místní poledník procházející daným bodem určuje přesně severní a nebo jižní zeměpisnou šířku, která vzniká jako úhel mezi rovinou rovníku a spojnicí středu Země s místním poledníkem. Pro určení pozice daného bodu je potřeba ale znát i přesnou zeměpisnou délku, která se určuje dle rovnoběžky. Zeměpisná délka je úhlem mezi rovinou základního poledníku s rovinou místního poledníku daného bodu a může nabývat hodnot 0° až +180° na východ od greenwichského poledníku (východní zeměpisná délka), nebo na západ od něho 0° až -180° (západní zeměpisná délka). Související informace naleznete také v článku Kartografie. Povrch Země se zakresluje do map, které jsou tak zmenšeným rovinným obrazem. Vědní obor zabývající výrobou map je kartografie. Samotný vznik map je spojen se vzdělaností člověka, která umožnila chápání svého okolí a snaha o jeho zakreslení. S postupným vývojem představ člověka o Zemi, se měnily i mapy a to v závislosti na preferovaném tvaru Země. V novověku již definitivně zvítězil názor, že je Země kulatá a tak se začaly mapy tomuto faktu přizpůsobovat. Zakřivenou plochu skutečného povrchu nelze přímo rozvinout do roviny, a proto bylo potřeba najít správný způsob zakreslení. Vznikly referenční plochy, které se využívají pro kartografické zobrazení, jež se dělí dle zobrazovací plochy, polohy zobrazovací plochy a dle vlastnosti zakreslení. Související informace naleznete také v článku Hydrosféra. Země je jedinou planetou naší sluneční soustavy, jejíž povrch je pokryt kapalnou vodou. Hydrosféra pokrývá 71 % zemského povrchu (97 % z toho je mořská voda a 3 % sladká voda) a tvoří ji oceány a moře (dohromady označované jako světový oceán), na kontinentech pak řeky a jezera. Oběžná dráha, vulkanismus, gravitace, skleníkový efekt, magnetické pole a na kyslík bohatá atmosféra jsou jedinečné vlastnosti, které dohromady vytvořily ze Země vodní planetu. Během formování Země se zde voda zřejmě nenacházela, protože při tehdejších podmínkách se musela vypařit. Předpokládá se, že vodu přinesly na Zemi později komety, které se formovaly v místech, kde se voda nacházela jen ve formě ledu. Komety přinášejí vodu na zemi stále, ale nejvíce se jí sem dostalo v období tzv. prvního velkého bombardování 10 až 100 miliónů let po vzniku sluneční soustavy. Oběžná dráha Země leží za hranicí oběžných drah zaručujících dostatečné teplo pro kapalnou vodu. Bez některé z forem skleníkového efektu by byla voda na Zemi zamrzlá. Paleontologické nálezy naznačují, že v jednom okamžiku poté, co modrozelené sinice (Cyanobacteria) kolonizovaly oceány a vyčerpaly z atmosféry oxid uhličitý, selhal skleníkový efekt a podle jedné z teorií zemské oceány nejspíš zcela zamrzly na 10 až 100 miliónů let. Na jiných planetách, jako je např. Venuše, byly molekuly vodních par rozloženy slunečním ultrafialovým zářením a vodík byl ionizován a odvanut slunečním větrem. Tento proces je pomalý, ale neúprosný. Jde o jednu z hypotéz vysvětlujících, proč nemá Venuše žádnou vodu. Bez vodíku kyslík reaguje s materiálem povrchu a ukládá se v pevných minerálech. V zemské atmosféře existuje ve stratosféře tenká vrstva ozónu, která absorbuje většinu vysokoenergetického ultrafialového záření a efekt rozbíjení molekul tak potlačuje. Ozón se může tvořit jen v atmosféře s vysokým podílem volného dvouatomového kyslíku, jehož existence je závislá na biosféře (rostlinách). Magnetosféra také chrání ionosféru před přímým odfukováním slunečním větrem. Nakonec se vulkanickou činností na povrch neustále dostává voda zevnitř planety. Zemská desková tektonika v procesu recyklace subdukuje do pláště uhlík a vodu ve formě vápencových hornin a uvolňuje je při vulkanické činnosti jako plynný oxid uhličitý a páru. Odhaduje se, že horniny v plášti mohou obsahovat až 10× více vody, než je nyní v oceánech, většina z této zadržované vody však nikdy nebude uvolněna. Celková hmotnost hydrosféry je asi 1,4×1021 kg, přibližně 0,023 % z celkové hmotnosti Země. Související informace naleznete také v článku Světový oceán. Světový oceán je souvislý vodní obal planety Země, který je složen z oceánů, moří, zálivů a veškeré vodní masy, která je přímo s ním spojená, a je v něm soustředěna většina vody na Zemi. Tvoří souvislou vodní plochu se společnou hladinou, která ve skutečnosti osciluje kolem střední hodnoty vlivem vnějších faktorů (např. kvůli gravitačním vlivům Měsíce). Související informace naleznete také v článku Jezero. Jezero je vodní nádrž, která je napájena povrchovou, srážkovou popř. podzemní vodou a není součástí světového oceánu. Celosvětově zaujímají jezera 1,8 % povrchu pevniny. Některá velká bezodtoká jezera se nazývají "vnitrozemskými moři", zejména pokud obsahují slanou vodu (např. Kaspické moře, Mrtvé moře, Saltonské moře). Zkoumáním jezer se zabývá věda zvaná limnologie. Související informace naleznete také v článku Řeka. Řeka je přirozený vodní tok. Ve srovnání s potokem má obvykle větší objemový průtok, délku nebo rozlohu povodí. Tok řeky můžeme rozdělit do tří částí: horní tok, s převahou eroze, charakteristické je říční údolí ve tvaru "V" s minimem usazenin střední tok, kde se projevuje eroze i sedimentace, říční údolí je plošší a s již významným podílem usazenin. Koryto toku má tvar písmena "U". dolní tok s převahou sedimentace – údolí je velice ploché, díky masivní sedimentaci vznikají rozsáhlé říční nivy. Související informace naleznete také v článku Atmosféra Země. Země má relativně hustou atmosféru složenou ze 78 % dusíku, 21 % kyslíku, 0,93 % argonu, 0,038 % oxidu uhličitého a stopové množství jiných plynů včetně vodních par. Atmosféra chrání povrch Země před dopadem některých druhů slunečního záření. Její složení je nestabilní a silně ovlivněno biosférou. Jde především o velké množství volného dvouatomového kyslíku, který vyrábějí pozemské rostliny a bez nichž by se kyslík v atmosféře v geologicky krátkém čase sloučil s materiály z povrchu Země. Volný kyslík v atmosféře je známkou života. Současná atmosféra je druhotnou atmosférou, kterou pozměnily živé organismy. Primární atmosféra vznikla při zformování planety, obsahovala toxickou směs sopečných plynů, které se uvolňovaly při odplynování magmatu. Tloušťka jednotlivých vrstev atmosféry (troposféry, stratosféry, mezosféry, termosféry a exosféry) na různých místech planety kolísá v závislosti na sezónních vlivech. Obloha je na Zemi modrá, protože molekuly vzduchu rozptylují všemi směry proti očím pozorovatele ze zemského povrchu ze všech barev slunečního světla nejvíce právě modrou. Celková hmotnost atmosféry je asi 5,1×1018 kg, tedy přibližně 0,000 000 9 celkové hmotnosti Země. Klima na Zemi je dlouhodobě stabilní, ale mění se v závislosti na zeměpisné šířce. Nejteplejší je v tropech okolo rovníku, nejstudenější pak v polárních oblastech. V historii života na Zemi se klima mnohokrát změnilo, ale vždy umožnilo přežití živých organismů. Ve čtvrtohorách dochází k opakujícím se dobám ledovým, které střídají teplejší období. Poslední doba ledová skončila před asi 10 000 lety. Související informace naleznete také v článku Počasí. Počasí je okamžitý stav v ovzduší na určitém místě. Je dáno stavem všech atmosférických jevů pozorovaných na určitém místě a v určitém krátkém časovém úseku nebo okamžiku. Tento stav se popisuje souborem hodnot meteorologických prvků, které byly naměřeny meteorologickými přístroji nebo zjištěny pozorovatelem (např. teplota vzduchu, stav oblačnosti, rychlost a směr větru, déšť, sněžení apod.) Změny počasí jsou způsobeny především zemskou rotací. Ohromné masy vzduchu a vody vlivem zemské rotace mají na severní polokouli tendenci pohybovat se ve směru hodinových ručiček. Na jižní polokouli se tyto masy pohybují opačným směrem. Související informace naleznete také v článku Oblačnost. Oblačnost je mírou, jež udává stupeň pokrytí oblohy oblaky. Oblačnost je významným meteorologickým a klimatologickým prvkem. V klimatologii se vyjadřuje v desetinách pokrytí oblohy – 0/10 do 10/10. V synoptické meteorologii se používá osmin – 0/8 až 8/8 pokrytí oblohy oblaky. V obou případech znamená 0/10 nebo 0/8 jasnou bezoblačnou oblohu, 10/10 nebo 8/8 znamená zcela zataženou oblohu. Podrobnější informace naleznete v článcích biosféra a život. O živých organismech na planetě někdy říkáme, že tvoří "biosféru". Všeobecně se soudí, že život vznikl před 3,7 miliardami let. Země je jediným místem ve známém vesmíru, kde je zcela nepochybná existence života, a někteří vědci věří, že život jsou ve vesmíru spíše řídkým jevem. Zemská biosféra je rozdělena do množství biomů, osídlených vždy zhruba typickými organizmy, tedy např. flórou a faunou. Na souši rozdělují biomy především zeměpisná šířka a nadmořská výška. Zemské biomy ležící za polárním kruhem nebo ve velké výšce nad mořem jsou pusté a téměř prosté rostlin a živočichů, nejpočetněji osídlené biomy leží poblíž rovníku. Nejrozšířenější skupinou organizmů jsou však bakterie (asi 5×1030 jedinců), jednobuněčné mikroskopické organizmy. Podobné archebakterie jsou rovněž velice rozšířené a navíc jsou schopné žít v extrémních podmínkách prostředí. Tyto jednoduché organizmy byly zřejmě prvními obyvateli Země. Až před asi 1,8 – 1,3 miliardami lety vznikla eukaryota, do nichž řadíme i dnešní mnohobuněčné skupiny, jako jsou rostliny nebo živočichové. Rostliny se zpravidla vyživují pomocí fotosyntézy, živočichové se živí organickými látkami (heterotrofně). Mezi živočichy patří i člověk, který osídlil Zemi v posledních několika milionech let. Související informace naleznete také v článku Magnetické pole Země. Na rozhraní pevného vnitřního jádra a polotekutého vnějšího jádra dochází k pohybu těchto dvou sfér vůči sobě, čímž se vnitřek Země chová jako dynamo a dochází tak ke generování magnetického pole. Magnetické pole vystupuje z nitra planety pomocí uzavřených siločar a sahá až několik desítek tisíc km okolo Země. Planeta je tak chráněna štítem v podobě magnetosféry, který odklání dopadající vysokoenergetické částice vycházející ze Slunce. Působením Slunce dochází k tomu, že magnetosféra není na všechny strany stejně velká, ale na přivrácené straně ke Slunci je zdánlivě zatlačena blíže k Zemi a na odvrácené straně je naopak více protažena do okolního vesmíru. Související informace naleznete také v článku Van Allenovy pásy. Geomagnetické pole odklání a zachytává protony a elektrony, které jsou k planetě vysílány od Slunce. Tyto energetické částice jsou následně odkláněny do oblastí, kde dochází k jejich akumulaci do několika oblastí okolo Země. Tyto oblasti se nazývají tzv. Van Allenovy pásy. Pásy se rozdělují na vnitřní a vnější v závislosti k poloze Země. K objevení vnitřních pásů došlo po vypuštění první americké sondy Explorer 1 a vnější pásy byly objeveny na základě údajů ze sovětské sondy Luna 1. Van Allenovy pásy začínají ve výšce přibližně 400 km nad zemským povrchem a sahají až do vzdálenosti 50 000 km. Vnitřní radiační pás je tvořen zhuštěním částic v oblasti okolo 3000 km nad povrchem. Částice jsou tvořeny energetickými protony s velkou energií. Vnější oblast zhuštění se nachází ve výšce zhruba 15 000 km; je tvořena vysokoenergetickými elektrony. Země oběhne Slunce za 365,2564 průměrných slunečních dní (1 siderický rok). Ze Země to dává zdánlivý pohyb Slunce vzhledem ke hvězdám o rychlosti 1 °/den, tj. pohyb směrem na východ o sluneční či měsíční průměr za každých 12 hodin. Rychlost oběhu Země je v průměru asi 30 km/s, což stačí k uražení vzdálenosti zemského průměru (~12 700 km) za 7 minut a vzdálenosti Země – Měsíc (384 000 km) za 4 hodiny. Země má jeden přirozený satelit, Měsíc, který kolem ní oběhne jednou za 27 1/3 dnů. Ze Země se to jeví jako pohyb Měsíce vzhledem ke Slunci a hvězdám o rychlosti 12 °/den, tj. o měsíční poloměr směrem na východ každou hodinu. Viděno ze zemského severního pólu jsou pohyb Země, jejího měsíce a její rotace kolem osy všechny proti směru hodinových ručiček. Roviny orbity a rotace se přesně nekryjí. Zemská osa je vychýlena zhruba o 23,5 stupňů proti rovině Země – Slunce (které způsobuje roční období); a rovina Země – Měsíc má sklon asi 5 stupňů proti rovině Země–Slunce (jinak bychom pozorovali zatmění každý měsíc). Poloměr Hillovy sféry (sféry vlivu) Země je asi 1,5 Gm (1,5 miliónu km), do čehož se oběžná dráha jediného přirozeného satelitu (Měsíce) pohodlně vejde. V inerciální vztažné soustavě podléhá zemská osa pomalému precesnímu pohybu s periodou dobrých 25 725 let, stejně jako nutaci s hlavní periodou 18,6 let. Tyto pohyby jsou způsobeny diferenciálním vlivem Slunce a Měsíce na rovníkovou deformaci způsobenou zploštěním Země. Ve vztažné soustavě spojené se zemským tělesem je její rotace také lehce nepravidelná kvůli pohybu pólů. Pohyb pólu je kvaziperiodický, obsahující roční složku a složku se čtrnáctiměsíčním cyklem zvanou Chandlerova perioda. Rychlost rotace vlivem slapových sil v průběhu času klesá, jev je známý jako proměnná délka dne. V současné době nastává zemský perihel vždy kolem 3. ledna a afel kolem 4. července. V jiných dobách tomu bylo jinak, viz precese a Milankovičovy cykly. Související informace naleznete také v článku Rotace Země. Rotace Země kolem její osy spojující severní a jižní pól trvá 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekund (1 siderický den). Ze Země se hlavní část zdánlivého pohybu nebeských těles na obloze (kromě meteorů, které jsou mezi atmosférou a nízko obíhajícími satelity) jeví jako pohyb směrem na západ o rychlosti 15 °/h = 15'/min, tedy o sluneční nebo měsíční průměr každé dvě minuty. Z fyzikálního hlediska se Země chová jako obří setrvačník. Zemská osa nemá neměnnou polohu, např. silné zemětřesení v Japonsku v roce 2011 ji vychýlilo asi o 16 cm. Související informace naleznete také v článku Časové pásmo. Vlivem rotace Země kolem své osy se postupně přesunuje oblast odkloněná od Slunce, což se na povrchu projevuje jako příchod a odchod noci. Z tohoto důvodu vznikla mezinárodní dohoda, která rozdělila celý zemský povrch na 24 časových pásem dle poledníků po 15°. Pásmový čas, který je v každém pásmu, se počítá dle střední hodnoty 15°, tedy pro poledník se středem na 7,5°. Tento čas se následně dopočítává vzhledem ke koordinovaného světového času, kdy posun je většinou určen celistvým počtem hodin a to buď v podobě plus či mínus. Související informace naleznete také v článku Roční období. Vlivem sklonění rotační osy Země o 23,5° a oběžné trajektorie ve tvaru elipsy dochází k tomu, že se mění vzdálenost od Slunce a množství světla a tepla, které dopadá na jednu či druhou polokouli. Tato skutečnost se na Zemi projevuje střídáním ročních období v pořadí jaro, léto, podzim a zima. Jelikož se ke Slunci vždy více přivrací pouze jedna polokoule, je střídání ročních dob protočené a tedy se střídá mezi severní a jižní polokoulí. Platí, že když je na jižní polokouli léto, je na severní zima a opačně. Vzhledem k tomu, že oběžná dráha je eliptická, jsou zimy na severní polokouli mírnější, jelikož v té době je Země v oblasti perihélia a tedy nejblíže Slunci. Naopak léta na severní polokouli jsou oproti létům na jižní polokouli studenější, Země se nachází nejdále od Slunce. Největšího přiblížení ke Slunci Země dosáhne při perihelu, krátce po zimním slunovratu. Nejdále je pří afelu v době letního slunovratu. Země se současně dle Keplerových zákonů nepohybuje po celé své dráze stejně rychle, ale v době největšího přiblížení ke Slunci má současně i největší oběžnou rychlost, což se projevuje v tom, že léto je na jižní polokouli kratší než na polokouli severní. Zima je naopak kratší na severní polokouli. Pro příklad léto na severní polokouli trvá přibližně 93 dní a 14 hodin a na jižní pouze 89 dní a 1 hodinu. Související informace naleznete také v článku Měsíc. Měsíc či též Luna je relativně velké terestrické těleso, jehož průměr je asi jedna čtvrtina zemského. S výjimkou Plutova Charona je to v poměru k velikosti planety největší měsíc ve sluneční soustavě. Přirozené satelity obíhající kolem planet se nazývají "měsíce" právě podle pozemského Měsíce. Gravitační síly mezi Zemí a Měsícem způsobují na Zemi příliv a odliv. Tatáž síla působící na Měsíc vedla k jeho vázané rotaci: jeho rotační perioda je rovna době, která je potřebná k jeho oběhu Země. Následkem toho ukazuje planetě stále stejnou stranu. Jak Měsíc obíhá Zemi, jsou Sluncem osvětlovány jeho různé části, což vede k měsíčním fázím. Temná polokoule je oddělena od osvětlené slunečním terminátorem. Měsíc dramaticky ovlivnil vývoj života tím, že brání prudkým změnám podnebí. Paleontologické důkazy a počítačové simulace ukazují, že výchylka zemské osy je stabilizována jeho slapovými interakcemi. Někteří teoretikové věří, že bez této stabilizace by točivý moment od Slunce a planet na zemskou rovníkovou deformaci způsobil chaotickou nestabilitu rotační osy, jako je tomu u Marsu. Pokud by se zemská osa rotace přiblížila rovině ekliptiky, podnebí by začalo být extrémně nepříznivé s obrovskými sezónními rozdíly. V létě by byl pól nasměrován přímo směrem ke Slunci, zatímco po celou zimu by byl od Slunce odvrácen. Planetologové, kteří tento jev studovali, prohlašují, že by vedl k vyhynutí všech větších zvířat a vyšších forem života. Toto téma však zůstává kontroverzním, další studie Marsu – který sdílí zemskou rotační periodu a vychýlení osy, nikoliv však velký měsíc ani tekuté jádro – mohou poskytnout na tuto problematiku jiný náhled. Gravitační působení Měsíce spolu se slapovými jevy způsobuje nepatrné zpomalování zemské rotace. Protože platí zákon zachování hybnosti, Měsíc se díky tomu zvolna vzdaluje od Země. Široce přijímaná teorie o původu Měsíce prohlašuje, že se zformoval po kolizi rané Země s protoplanetou velikosti Marsu (teorie velkého impaktu). Tato hypotéza (mezi jinými věcmi) vysvětluje relativní nedostatek železa a těkavých prvků na Měsíci a fakt, že jeho složení je téměř identické se zemskou kůrou. Měsíc má, viděno ze Země, téměř stejnou úhlovou velikost jako Slunce (které je však 400× vzdálenější). Díky tomu lze na Zemi pozorovat úplná i prstencovitá zatmění Slunce. Kromě Měsíce není znám žádný přirozený vesmírný objekt, který by obíhal kolem Země. Existují však planetky, které jsou ovlivňovány gravitačním polem Země a mají s ní sladěnou oběžnou dráhu. Od roku 1986 je znám asi 5 km velký asteroid 3753 Cruithne, který má sice protáhlou eliptickou dráhu (k Slunci se přibližuje téměř na vzdálenost Merkuru a v nejvzdálenějším bodě dráhy je až za drahou Marsu), ale jeho oběžná doba je prakticky shodná se Zemí: 364,01 dne. V roce 2011 byla pomocí infračerveného kosmického dalekohledu WISE objevena jiná planetka, která obíhá Slunce po téměř stejné dráze jako Země, ale 60° před ní. Je to tedy první známý trojan Země. Jeho velikost je však jen několik set metrů. Související informace naleznete také v článku Slapové jevy. Měsíc spolu se Sluncem působí svým gravitačním vlivem – slapovými silami – na Zemi a způsobuje relativně malé deformace jejího tvaru. Nejznámějšími a nejvíce viditelnými slapovými jevy jsou příliv a odliv, které se projevují se stejnou periodou, s jakou zdánlivě obíhá Měsíc kolem Země – tedy 24 h 50 min.. Přítomnost velkého množství živých organismů na Zemi je zjevná již z vesmíru. Poukazují na to obrovské zalesněné plochy, vystupující korálové útesy a v neposlední řadě i velké množství kyslíku v zemské atmosféře, který se tam dostal jako produkt několika miliard let fotosyntézy sinic a rostlin. Jako jediná známá planeta, na níž se vyvinul a přetrval život, se Země stala prototypem obytné planety. Vzdálenost Země od Slunce, přítomnost atmosféry a její vhodné chemické složení umožňují, aby se na většině jejím povrchu udržela voda v kapalném skupenství. Tím je splněna základní podmínka, kterou podle současných představ potřebuje život ke svému vzniku. Od svého vzniku obývají živé organismy tuto planetu už asi 3,8 miliardy let, což představuje dvě třetiny její historie. V současnosti je Země obydlena podle odhadů řádově 1033 jednotlivých živých organismů, které patří do více než 1,5 milionu druhů. Formy života jsou rozmanité od nejjednodušších bezjaderných mikroskopických jednobuněčných (prokaryot) přes větší jednobuněčné prvky s jádrem, řasy, rostliny, houby a živočichy. Současné druhy však pravděpodobně představují pouze zlomek všech druhů, které se na Zemi vyskytovaly v minulosti. Živé organismy obývají celý povrch Země, určitou vrstvu pod povrchem a spodní části její atmosféry. Nacházejí se i na těch (z hlediska člověka) nejextrémnějších stanovištích: v hlubinách oceánských příkopů bez slunečního světla a tepla, kde je vše vystaveno obrovskému hydrostatickému tlaku, v horkých sirných pramenech, v Antarktickém ledu, v nejsušších pouštích i v oblastech bez dýchatelného kyslíku. Oblast Země obydlena živými organismy se nazývá biosféra. Biosféra a neživé složky přírody, jako litosféra, hydrosféra a atmosféra, jsou navzájem těsně propojeny. Podílejí se na koloběhu mnoha látek, z nichž nejznámější je koloběh vody. V přírodě je však možné popsat koloběh mnoha klíčových sloučenin a prvků, například koloběh kyslíku, koloběh uhlíku, koloběh vápníku a podobně. Na všech těchto procesech se podílejí jak živé, tak neživé složky přírody a život na Zemi by bez těchto koloběhů nebyl možný. Země je také domovskou planetou lidstva, které žije v přibližně 200 nezávislých státech. K dubnu 2014 žilo na Zemi přibližně 7 158 138 650 lidí. Část povrchu Země, která je obydlena nebo zřetelně změněna člověkem, se nazývá noosféra. Planeta Země má obrovské množství názvů v závislosti na jednotlivých kulturách či jazycích. Mezi nejpoužívanější patří označení Gaia, které vyjadřuje slovní spojení "matka Země". Jedná se o dceru Chaosu a manželku Úranovu, kterému porodila Titány, jež později vyvolali válku mezi giganty a olympskými bohy. BEAZLEY, Mitchell. Anatomie Země. Překlad Jaroslav Sládek. 1. vyd. Praha : Albatros, 1981. Orig. Ljubljana: Mladinska knjiga. LOVELOCK, James. Gaia : živoucí planeta. Překlad Anton Markoš; Přebal, vazba a graf. úprava Vladimír Nárožník. 1. vyd. Praha : ČTK Repro (Mladá fronta; Ministerstvo životního prostředí České republiky), 1994. 221 s., obr., fotogr., tab., grafy. ISBN 80-204-0436-8. NETOPIL, Rostislav. Hydrologie pevnin. 1. vyd. Praha : Academia, 1972. 294 s., 12 s. barevných fotografií. KOL.. Naše modrá planeta. 1. díl, Země ve vesmíru. Ilustrace Ladislav Pros. 1. vyd. Praha : SPN, 1969. 158 s. KOL.. Naše modrá planeta. 2. díl, Souše a vodstvo. Ilustrace Ladislav Pros. 1. vyd. Praha : SPN, 1969. 158 s. KOL.. Naše modrá planeta. 3. díl, Život na zemi. Ilustrace Ladislav Pros. 1. vyd. Praha : SPN, 1972. 213 s. TRÁVNÍČEK, Dušan, a kol. Naše modrá planeta 4. díl, Objevování země. Redakce Bedřicha Boučka; ilustrace Ladislav Pros. 1. vyd. Praha : SPN, 1972. 167 s. FARNDON, John. Planeta Země. Překlad Kamila Šírová. Havlíčkův Brod : Fragment, 2002. 61 s., barevné ilustrace. ISBN 80-7200-654-1. ATTENBOROUGH, David. Planeta žije. Překlad Jan Žďárek; Obálka, vazba a graf. úprava Václav Kučera. Praha : Panorama, 1990. barevné fotografie. ISBN 80-7038-095-0. Google Earth NASA World Wind Zeměpisné rekordy světa Pozice Země ve vesmíru Populace Galerie Země ve Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Země ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Země ve Wikislovníku (anglicky) Země na stránkách National Geographic Society (anglicky) Země na stránkách NASA Solar System Exploration | CLAUSE | OTHER |
002650 | Uljanovsk (rusky У́н; čuvašsky Ч; tatarsky Sember), původně Simbirsk (С́р) je ruské město na řece Volze. Město má 630000 obyvatel a je administrativním centrem Uljanovské oblasti. Ve městě sídlí rozsáhlé průmyslové komplexy, mj. automobilka UAZ. Někdejší Simbirsk (též Sinbirsk) byl založen roku 1648 jako pevnost, roku 1670 ho obsadily jednotky Stěnky Razina. Od konce 18. století byl sídlem Simbirské gubernie.... | Kolik má Uljanovsk obyvatel? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Uljanovsk | [
"630000"
] | 105 | 179 | Město má 630000 obyvatel a je administrativním centrem Uljanovské oblasti. | [
{
"start": 114,
"end": 120,
"text": "630000"
}
] | Uljanovsk (rusky У́н; čuvašsky Ч; tatarsky Sember), původně Simbirsk (С́р) je ruské město na řece Volze. Město má 630000 obyvatel a je administrativním centrem Uljanovské oblasti. Ve městě sídlí rozsáhlé průmyslové komplexy, mj. automobilka UAZ. Někdejší Simbirsk (též Sinbirsk) byl založen roku 1648 jako pevnost, roku 1670 ho obsadily jednotky Stěnky Razina. Od konce 18. století byl sídlem Simbirské gubernie. Roku 1864 zde zuřil devítidenní požár, jenž zničil většinu města, avšak po zavedení železnice na konci 19. století zde došlo k velkému rozvoji obchodu. V roce 1918 tu také nějakou dobu pobývaly jednotky Československých legií. Svůj název Uljanovsk má od roku 1924 díky tomu, že se zde narodil Vladimir Iljič Uljanov (Lenin). Narodili se zde také Alexandr Kerenskij a Ivan Gončarov. Od roku 1943 je město sídlem oblasti. V roce 2008 navrhl starosta města Sergej Jermakov návrat k původnímu názvu Simbirsk. | NUMERIC | NUMERIC |
009754 | ... Ekonomický boom byl doprovázen další expanzí na západ. Ještě před občanskou válkou a poté až do první světové války zde vzniklo 15 dalších unijních států: Kansas (1861), Západní Virginie (1863), Nevada (1864), Nebraska (1867) ., Colorado (1876), Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Washington (1889), Idaho, Wyoming (1890), Utah (1896), Oklahoma (1907), Arizona a Nové Mexiko (1912). Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruského impéria rozsáhlé území Aljašky. Od 80. let 19. století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu, především do Karibiku a do Tichomoří. Vítězství ve Španělsko-americké válce a další intervence měly několik důsledků; protektorát nad Portorikem a Kubou, ostrov Guam, Filipíny, anexe Havajských ostrovů roku 1898, rozdělení ostrovů Samoa s Německou říší roku 1899 a Průplavové pásmo v Panamě. Na počátku 20. století se Spojené státy staly jednou ze světových velmocí. Kromě svého již velkého vlivu na... | Kdy se Spojené státy staly jednou ze světových velmocí? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Spojené_státy_americké | [
"Na počátku 20. století"
] | 848 | 922 | Na počátku 20. století se Spojené státy staly jednou ze světových velmocí. | [
{
"start": 848,
"end": 870,
"text": "Na počátku 20. století"
}
] | Spojené státy americké (anglicky United States of America, krátce také United States, zkratka US nebo USA), zkráceně také Spojené státy, jsou demokratická federativní prezidentská republika v Severní Americe, rozkládající se mezi Atlantským oceánem na východě a Tichým oceánem na západě. Na severu sousedí s Kanadou a na jihu s Mexikem. Díky státu Aljaška sahá území Spojených států amerických i k břehům Severního ledového oceánu (Beringova úžina je dělí od asijského území Ruska), zahrnuje také některé tichomořské ostrovy (zejména Havaj). Spojené státy se skládají z 50 států, jednoho federálního území s hlavním městem a sídlem prezidenta, Kongresu a Nejvyššího soudu (District of Columbia), šesti závislých území (Portoriko, Severní Mariany, Guam, Americké Panenské ostrovy, Americká Samoa a atol Palmyra) a deseti malých ostrovů či útesů.S rozlohou 9,8 milionu kilometrů čtverečních jsou Spojené státy třetí největší zemí na světě (po Rusku a Kanadě). S více než 327 miliony obyvatel jsou třetí nejlidnatější zemí planety (po Číně a Indii). Populace je tradičně koncentrována na obou pobřežích, na východním leží největší město Spojených států New York, na západním pobřeží druhé největší město Los Angeles. Hlavním městem je Washington. Východní část země je hustěji osídlena než západní. Podle nominálního HDP jsou Spojené státy největší světovou ekonomikou, podle HDP v paritě kupní síly druhou největší (po Číně). Jejich ekonomický výkon představuje přibližně čtvrtinu celosvětového HDP. Jsou největším světovým dovozcem a druhým největším vývozcem. Staly se symbolem a průkopníkem ekonomiky založené na volném trhu, v mnohém v tom inspirovaly Evropu nebo Čínu. Oproti Evropě ovšem vykazují menší míru přerozdělování bohatství a větší ekonomické rozdíly mezi lidmi. V nominálním HDP na obyvatele jsou na osmém místě na světě, v HDP v paritě kupní síly na hlavu na dvanáctém, v indexu lidského rozvoje na třináctém. Americká měna, dolar, je hlavní rezervní měnou světa. Americký průmysl a obchod dosáhl vynikajících výsledků a dobyl trhy po celém světě (Ford, Coca-Cola, Boeing, JP Morgan, Exxon, Johnson & Johnson, Walmart, Amazon, Apple, Microsoft, Google, Facebook).Podle většiny kritérií jsou vojensky nejmocnější zemí světa. Čtyřicet procent vojenských výdajů na světě připadá právě na USA. Jsou jadernou velmocí a jedinou zemí, která jadernou zbraň použila ve vojenské operaci. Jsou jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Geopoliticky jsou hodnoceny jako supervelmoc, přičemž tento statut získali především po roce 1945, po svém vítězství ve druhé světové válce. Po konci studené války (1989) se dokonce hovořilo o tom, že jsou supervelmocí jedinou, což se dnes snaží změnit zejména Čína a Rusko. Specifické jsou vztahy Spojených států s Evropou a zejména Spojeným královstvím, neboť to byly evropské velmoci, které severní Ameriku kolonizovaly, aby pak čelily vzpouře místních kolonistů a hnutí za nezávislost, přičemž střet s Brity byl rozhodující (nezávislost na Británii Američané vyhlásili roku 1776). Vzhledem k prosazení se angličtiny jako hlavního a úředního jazyka USA však specifická vazba mezi Spojenými státy a Británií (a stejně tak dalšími anglicky mluvícími zeměmi Commonwealthu, jako je Kanada či Austrálie) přetrvává. Vazba se západní kontinentální Evropou byla dána imigračními vlnami v 19. století (zejm. z Německa a Itálie), posílena byla po americkém osvobození této části Evropy od nacismu v roce 1945. Spojené státy se pak, mj. prostřednictvím vojenské organizace NATO, staly garantem bezpečnosti této části Evropy. Po pádu komunismu ve střední a východní Evropě se vytvořily podobně úzké spojenecké vazby i zde, klíčovým spojencem je pro Američany zejména Polsko. Jako supervelmoc se však USA snaží budovat spojenecké vazby ve všech regionech světa, na Blízkém východě patří ke klíčovým spojencům Izrael a Saúdská Arábie, v Asii Japonsko a Jižní Korea, v jižní Americe Kolumbie, v současnosti se takovým spojencem stává i Brazílie. Americká kultura, zejména pak pop-kultura, získala globální vliv (Hollywood, Disney, jazz, rockenrol, rap, televizní seriály), stejně jako americký životní styl (automobilismus, fast food), a to až takový, že se mimo USA začalo hovořit o americkém kulturním imperialismu či amerikanizaci života. Výborných výsledků dosahuje americká věda a školství (systém univerzit s Harvardem v čele, vynález atomové bomby, internetu, přistání na Měsíci). == Etymologie == Původ pojmu Amerika je znám: V roce 1507 vyrobil německý kartograf Martin Waldseemüller mapu světa, na níž na počest italského objevitele a kartografa Ameriga Vespucciho (latinsky Americus Vespucius) označil země západní polokoule "Amerika". Zvolil Vespucciho a nikoli Kryštofa Kolumba, který doplul k americkým břehům dříve, neboť Vespucci si na rozdíl od Kolumba uvědomil, že je na novém kontinentě, kdežto Kolumbus se domníval, že dorazil do Asie. Sám Vespucci nazýval nový kontinent "Nový svět".První užití pojmu "Spojené státy americké" je doloženo v dopise z 2. ledna 1776, který napsal irský generál americké revoluční armády Stephen Moylan asistentovi George Washingtona Josephu Reedovi. Ve veřejném textu se pojem prvně objevil v anonymní eseji v novinách The Virginia Gazette, jež vycházely ve Williamsburgu. Článek vyšel 6. dubna 1776. V právně závazném textu se název objevil v druhém návrhu Článků konfederace a trvalé unie, který připravil John Dickinson. Návrh vyhotovil k 17. červnu 1776 a uvádělo se v něm: "Jméno této konfederace je Spojené státy americké". V červnu 1776 také Thomas Jefferson napsal pojem "Spojené státy americké" velkými písmeny do nadpisu originálního hrubého návrhu Deklarace nezávislosti.Běžně se užívá též krátká verze názvu "Spojené státy", anglická zkratka "USA" v anglické i české výslovnosti (logický český ekvivalent SSA proti tomu zavededen není) či pojem "Amerika". V 18. století se užívalo též pojmu "Columbia", který odkazoval k objeviteli kontinentu Kryštofu Kolumbovi. Tento pojem, spíše literární, časem vymizel, ale je zachován v označení federálního území (de facto hlavního města) "District of Columbia".V angličtině se pojem United States nejprve užíval v množném čísle ("United States are..."). Po občanské válce se začal používat v čísle jednotném ("United States is..."), aby bylo zdůrazněno, že jde o nerozbornou jednotku. V češtině se ale tato verze neprosadila a užívá se nadále plurál ("Spojené státy jsou..."). U přídavného jména "americký" převážil v češtině význam "vztahující se ke Spojeným státům", ačkoli pojem může značit i "vztahující se k celému americkému kontinentu" (tedy severní i jižní Americe). Druhý význam je však typický jen pro odbornější geografické, geologické či jiné přírodovědné publikace. V běžné řeči a publicistice převažuje význam prvý. Ještě více pak u pojmu Američan, kterým je prakticky vždy míněn "občan Spojených států amerických". Stejné je to v angličtině u pojmu "American". Američané jím označují jak "občana USA", tak "příslušníka amerického národa", neboť v tom ve Spojených státech prakticky není rozdíl, vzhledem k americké politické (státní) koncepci národa. V Evropě převažuje pojetí národa kulturní (jazyk, kultura) či etnické (společný původ). V USA také pojem "nation" prakticky splývá s pojmem "stát" či "lid státu". Pro pojem národ v evropském smyslu se užívá spíše pojem "ethnicity". == Dějiny == === Původní osídlení === Původní obyvatelstvo, tj. Indiáni a Eskymáci, osídlilo americký kontinent pravděpodobně z Asie. Tradiční odhad příchodu tzv. paleoindiánů přes zamrzlou Beringovu úžinu je zhruba 12 000-11 000 let př. n. l., některé novější výzkumy počítají i s časnějším osídlením, a to po moři. Kolonisté ze Sibiře postupovali ze severu na jih podél pobřeží Tichého oceánu a patrně takto osídlili nakonec i jižní Ameriku. Jejich kultura je nazývána kultura Clovis, pozůstatky po ní byli nalezeny zejména v dnešním Novém Mexiku, Texasu, Virginii či Pensylvánii (ale také v Chile). Clovis byla dlouho považována za nejstarší domorodou kulturu obou Amerik a prapředka všech kultur pozdějších, množí se ale důkazy i o některých starších kulturách. Z pozdějších předkolumbovských komunit byla nejvýznamnější Mississippská kultura, která kulminovala v období mezi léty 800-1600, s centrem v Cahokii, nedaleko dnešního St. Louis, kde bylo nalezeno osmdesát mohyl, z nichž největší je Monks Mound, s rozlohou pět hektarů. Odhaduje se, že zde žilo 30 000 obyvatel. Doloženo bylo vyspělé zemědělství se zásadní rolí kukuřice, ptačí kult a lidské oběti. Třetí nejvýznamnější předkolumbovskou kulturu vytvořili Anasaziové v oblasti dnešního Nového Mexika, Arizony, Colorada a Utahu. Stavěli sídla zvaná pueblo, nejslavnější z nich se nachází v Mesa Verde. Pozoruhodná kultura se nacházela rovněž v Louisianě, v archeologické lokalitě Poverty Point. Na severu Spojených států byla nejvýznamnějším útvarem Irokézká liga, která však zažívala svůj vrchol až po příchodu Evropanů a sehrávala svou roli ještě v britsko-amerických konfliktech. O velikosti americké populace před příchodem Evropanů se vedou spory a odhady se značně rozcházejí, od 500 000 lidí až k 9 milionům.Pro současnou evropskou civilizaci byl tzv. Nový svět objeven výpravou Kryštofa Kolumba roku 1492, i když již předtím, okolo roku 1000, přistáli u břehů Ameriky Vikingové vedeni Leifem Erikssonem. === Koloniální období === V dalších stoletích se Severní Amerika stala cílem kolonizačních snah Španělska (Mexiko, Florida, území západně od Mississippi), Nizozemska (část východního pobřeží), Francie (Kanada, povodí Mississippi) a v malé míře i Švédska (Nové Švédsko). Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantského pobřeží. Od roku 1664 se Anglie a později Království Velké Británie postupně zmocnily nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořily na pobřeží 13 kolonií (Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pennsylvania, Delaware, Virginia, Maryland, North Carolina, South Carolina, Georgia). Ty se staly základem budoucích USA. Přestože evropské mocnosti, které kolonizovaly sever amerického kontinentu, zdůrazňovaly, že jejich postup není kořistnický jako postup Španělů a Portugalců v jižní Americe, evropská kolonizace znamenala i zde pro původní obyvatele katastrofu. Nové zavlečené nemoci jako neštovice, chřipka a spalničky zredukovaly jejich populaci místy až o 90 % a zcela zničily jejich sociální struktury. Ale již při této kolonizaci se rodil i nový svobodný duch budoucího státu, neboť řada z prvních osadníků byli Evropané, kteří odcházeli ze starého kontinentu kvůli náboženskému útlaku a věřili, že v novém světě naleznou útočiště. Náboženská svoboda a tolerance se tak stala jedním z klíčových témat při formování novodobé severoamerické kultury. Amerika díky tomu též nekopírovala evropské sekularizační trendy a modernismus zde byl prosazován naopak v součinnosti s vírou, která získala specifický, naléhavý, osobní charakter (viz První velké probuzení), zejména mezi protestanty, kteří nakonec mezi osadníky převážili. Specifický americký přístup k náboženskému prožitku se v kultuře a politice USA projevuje dodnes (viz americký evangelikalismus). Typickým rysem prvních osadnických kultur byl rovněž důraz na samosprávu a konstitucionalismus, tedy práva zaručená základními zákony. Kolem roku 1770 dosáhla populace ve třinácti britských koloniích 2,1 milionu obyvatel, což představovalo třetinu populace tehdejší Británie. Tradiční důraz na samosprávnost, rostoucí ekonomická síla i populace a koroze idejí monarchismu u klíčových myslitelů (John Adams, Thomas Paine, James Madison) předurčily střet mezi kolonií a kolonizačním centrem v Evropě. === Vznik Spojených států amerických a jejich expanze === Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici. Pověstným incidentem se stalo zvláště tzv. Bostonské pití čaje roku 1773. Napětí vyvrcholilo v roce 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Článků Konfederace z roku 1781 si každý ze států Unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu. Roku 1787 byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federativním, roku 1789 byl schválen tzv. Bill of Rights – listina práv, prvních 10 dodatků ústavy - jehož ratifikace byla ukončena v roce 1791. Roku 1789 byl prvním prezidentem Spojených států zvolen George Washington, který dovedl povstaleckou armádu k vítězství nad Brity. Od konce 18. století pak začala územní expanze Spojených států směrem na západ a na jih. Postupně byly do Unie přijaty další státy: Vermont (1791), Kentucky (1792), Tennessee (1796) a Ohio (1803). Roku 1803 byla od Francie odkoupena Louisiana (viz Koupě Louisiany), jejíž malá část byla přijata do Unie jako stejnojmenný stát roku 1812. Pokračující spory v oblasti námořního obchodu a rozdělení sfér vlivu na severoamerickém kontinentu mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím vedly k britsko-americké válce, jež je někdy nazývána druhou válkou za nezávislost a trvala mezi lety 1812 a 1814. Spojené státy válku vyhlásily v přesvědčení, že budou moci využít zaneprázdněnosti Spojeného království, které zaměstnávala válka s Napoleonem, a zabrat zbytek britského panství v Severní Americe. Neuspěly však; jejich vpád do Kanady skončil debaklem a Spojené království postupně začalo na americký kontinent přesouvat další síly. Britové ovšem o tuto válku nestáli a nehodlali investovat prostředky do tak nejistého podniku, jakým by byl pokus o znovudobytí Severní Ameriky, a obě strany se tedy dohodly na návratu ke statu quo ante doplněném dohodami řešícími největší kontroverze. Obnovení předválečného stavu fakticky posílilo postaveni USA a nakrátko zapříčinilo faktickou vládu jedné strany (dnes označována jako demokraté-republikáni). Toto období je někdy nazýváno era of good feelings neboli érou dobré shody. Z jednotlivých teritorií byly postupně vytvářeny další státy: Indiana (1816), Mississippi (1817), Illinois (1818), Alabama (1819), Maine (1820) a Missouri (1821). Roku 1819 získaly USA od Španělska Floridu (stát od 1845). Roku 1845 byl anektován Texas a po americko-mexické válce z let 1846–1848 Alta California a Santa Fe de Nuevo México (Kalifornie jako stát od 1850). Do počátku 60. let byly do Unie přijaty další státy: Arkansas (1836), Michigan (1837), Iowa (1846), Wisconsin (1848), Minnesota (1858) a Oregon (1859). === Americká občanská válka === V 19. století začaly narůstat rozpory mezi americkým severem a jihem. Sever byl lidnatý (19 milionů obyvatel), industriální a odmítal otroctví. Jih byl méně osídlený (8 milionů obyvatel z toho polovina byli černí otroci), zemědělský (zejm. plantáže bavlny) a žil z otroctví. Hnutí, založené na protestantské teologii, které otroctví odmítalo, se nazývalo abolicionismus. Pozvolna se na severu otázka otroctví ovšem začala politizovat. Odpůrci otroctví založili i novou Republikánskou stranu. Její ústřední osobností se stal Abraham Lincoln. Když byl roku 1861 zvolen prezidentem, došlo k secesi (odtržení) jedenácti jižních států (Jižní Karolíny, Mississippi, Floridy, Alabamy, Georgie, Louisiany, Texasu, Virginie, Arkansasu, Severní Karolíny a Tennessee), které vyhlásily Konfederované státy americké. To nakonec vedlo k občanské válce (známé též jako válka Severu proti Jihu). Ta začala 12. dubna 1861 útokem konfederačních jednotek na americkou pevnost Fort Sumter v Jižní Karolíně. Zpočátku dosáhly jižní jednotky solidních úspěchů díky zkušenosti svého velitele Roberta Edwarda Leea, jeho vojska však byla roku 1863 poražena v klíčové bitvě u Gettysburgu. Armádu Unie, tedy Severu, nakonec přivedl k vítězství Ulysses S. Grant (budoucí prezident, v letech 1869–1877). Válka trvala do roku 1865. Po vítězství Severu musely všechny jižní státy ratifikovat třináctý dodatek ústavy, který otroctví zakazoval. Vítězství to však nebylo zdaleka definitivní. Nejenže byl Lincoln zavražděn, ale k moci se na jihu dostala frakce Demokratické strany zvaná Redeemers, která hlásala nadřazenost bělochů a zavedla rasovou segregaci (tzv. Zákony Jima Crowa). (O odstranění jejích posledních zbytků se vedl tuhý politický boj až do 60. let 20. století). Válka nicméně znatelně posílila federální moc a umožnila další expanzi.. === Posilování velmocenského postavení === Mohutný hospodářský rozvoj po skončení občanské války způsobil, že se USA již roku 1872 staly hospodářsky nejsilnější zemí světa. Za tímto rozmachem na konci 19. a začátku 20. století stáli průmyslníci jako Cornelius Vanderbilt, John D. Rockefeller, Henry Ford a Andrew Carnegie, či bankéř John Pierpont Morgan. Ekonomický boom byl doprovázen další expanzí na západ. Ještě před občanskou válkou a poté až do první světové války zde vzniklo 15 dalších unijních států: Kansas (1861), Západní Virginie (1863), Nevada (1864), Nebraska (1867) ., Colorado (1876), Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Washington (1889), Idaho, Wyoming (1890), Utah (1896), Oklahoma (1907), Arizona a Nové Mexiko (1912). Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruského impéria rozsáhlé území Aljašky. Od 80. let 19. století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu, především do Karibiku a do Tichomoří. Vítězství ve Španělsko-americké válce a další intervence měly několik důsledků; protektorát nad Portorikem a Kubou, ostrov Guam, Filipíny, anexe Havajských ostrovů roku 1898, rozdělení ostrovů Samoa s Německou říší roku 1899 a Průplavové pásmo v Panamě. Na počátku 20. století se Spojené státy staly jednou ze světových velmocí. Kromě svého již velkého vlivu na západní polokouli, resp. na obou kontinentech Ameriky, se však USA ve světové politice až do první světové války angažovaly jen poměrně málo. Jejich politika byla do značné míry izolacionistická (viz Monroeova doktrína). Zásadní roli při překonávání amerického izolacionismu sehrál prezident Woodrow Wilson. Američané se díky němu v roce 1917 zapojili na straně Dohody do první světové války. Wilson svou koncepcí práva na sebeurčení národů též významně ovlivnil podobu Evropy po konci války.20. léta 20. století přinesla další mohutný rozmach hospodářství. Americkým sebevědomím zacloumal až krach na newyorské burze v roce 1929. Ten způsobil celosvětovou ekonomickou krizi, jež katalyzovala zejména politický vývoj v Evropě (pomohla zvláště vzestupu fašismu a nacismu). V samotných Spojených státech vedla k opuštění čisté "laissez faire" ekonomické politiky a větším státním zásahům do ekonomiky v rámci plánu zvaného New Deal, který připravil Demokrat Franklin Delano Roosevelt. Plán měl své kritiky, ale obzvláště dobře se hodil pro válečný stav, do něhož se USA dostaly poté, co Japonsko napadlo jejich základnu Pearl Harbor v Pacifiku. Američané následně vyhlásili válku nejen Japonsku, ale i jeho spojenci, nacistickému Německu, a vstoupili tak do druhé světové války (již předtím ovšem hospodářsky podporovaly Spojence podle Zákona o půjčce a pronájmu z roku 1941). USA se podílely přímo na poražení Německa na evropském kontinentě (viz Den D), Japonce pak porazily i za pomoci zcela nové zbraně – atomové bomby – kterou v roce 1945 svrhly na japonská města Hirošima a Nagasaki. Vítězné mocnosti, tedy USA, Británie a Sovětský svaz, pak dohodami ekonomickými (konference v Bretton Woods) i politickými (Jaltská konference) narýsovaly podobu poválečného světa. === Studená válka === Za války, která přímo nezasáhla území kontinentálních USA, se americká průmyslová výroba zdvojnásobila, zatímco Evropa byla hospodářsky na kolenou. Bylo zřejmé, že Spojené státy se staly klíčovou mocností Západu. Po válce pomohly těžce postižené Západní Evropě včetně Západního Německa v rámci Marshallova plánu. Západoevropské státy díky němu nejen poměrně rychle překonaly nejhorší problémy, ale navíc nastoupily cestu k výraznému hospodářskému růstu a k doposud nebývalému blahobytu. Po válce dostaly USA též do správy poručenská území OSN v Tichém oceáně, jež byla předtím pod správou Japonska, a většina z nich se později stala volně přidruženými územími Spojených států (Marshallovy ostrovy, Severní Mariany, Mikronésie atd.). Roku 1959 byly vytvořeny dva – dosud poslední – státy Unie: Aljaška a Havaj. Rozdělení sfér vlivu mezi vítěznými mocnostmi druhé světové války proběhlo poklidně, ale klid nevydržel dlouho – po roce 1947 vzniklo mezi Spojenými státy (a jeho západními spojenci) a Sovětským svazem napětí, kterému se pak říkalo studená válka. Toto napětí se projevovalo jak pozitivně, tedy snahou o ekonomické předběhnutí soupeřícího tábora či proslulým "vesmírným závodem", v jehož rámci Sověti vyslali prvního člověka do kosmu (1961) a Američané přistáli na Měsíci (1969), ale občas i různými, často velmi krvavými, "proxy wars" (zástupnými konflikty). Na některých z nich se Spojené státy tak či onak přímo podílely – Korejská válka (1950–53), Karibská krize (1962), Vietnamská válka (1959-1975). Zejména vietnamský konflikt vyvolal pnutí i uvnitř americké společnosti, odpor proti této válce probíhal v součinnosti s hnutím za práva Afroameričanů, které vedl především reverend Martin Luther King. Tento boj, podpořený zejména demokratickým prezidentem Johnem Fitzgeraldem Kennedym (zavražděn 1963), byl úspěšný: Zákony na obranu lidských práv z let 1964 (školy, zaměstnání a ubytování), 1965 (volby) a 1968 (trh s bydlením) zakázaly diskriminaci na základě rasy nebo barvy pleti. Hnutí 60. let (někdy se hovoří o kontrakultuře) přinesla však i některé sporné jevy, jako je adorace drog a promiskuity, černošský radikalismus (Černí panteři, Malcolm X aj.), nebo levicový extremismus (obdiv k násilnické čínské kulturní revoluci apod.), což v 70. a 80. letech přineslo protipohyb – neokonzervatismus, v USA reprezentovaný především republikánským prezidentem Ronaldem Reaganem. Reagan zvolil tvrdý postup i vůči Sovětům, avšak byl to právě Reagan, který nakonec reagoval vstřícně na reformátorského vůdce Sovětského svazu Michaila Gorbačova (1985-1991) a sérií dohod o odzbrojení de facto Studenou válku ukončil. Ta definitivně skončila pádem komunismu v Evropě (1989) a rozpadem Sovětského svazu (1991). O Spojených státech se začalo hovořit jako o jediné světové supervelmoci. === Po roce 1989 === Euforie z konce Studené války a triumfu západního modelu společnosti trvala takřka po celá 90. léta 20. století. Americké ekonomice, opojené průnikem na nové trhy a možnostmi internetu, digitalizace a nových technologií, se dařilo (90. léta jsou nejdelším obdobím setrvalého ekonomického růstu v americké historii). Svět do značné míry akceptoval i roli Spojených států jako "světového četníka" (zejm. Válka v zálivu roku 1991). Roku 2001 přišel však zlom. Jednak došlo k prasknutí "dot-com bubliny" na trzích a poté éru poklidného vývoje narušil teroristický útok z 11. září 2001 na newyorská Dvojčata, který provedli islámští teroristé ze skupiny Al-Káida. Ačkoli se demokratický svět s Američany a jejich prezidentem George W. Bushem v té chvíli solidarizoval, jejich reakce, obecně nazvaná Válka proti terorismu, jež především spočívala v invazi do Iráku roku 2003, již tolik respektována nebyla a vzrostlo i napětí uvnitř americké společnosti. Jistotami zacloumala i finanční krize z roku 2008, která začala jako americká hypoteční krize, avšak přerostla v krizi celosvětovou. Později vzrostlo rovněž napětí mezi Spojenými státy a dalšími velmocemi, které s nelibostí nesou americkou hegemonii - především Ruskem a Čínou. Oslabeny byly vztahy i se západní Evropou (krom Británie). Tyto trendy vyvrcholily za vlády Donalda Trumpa, který nastoupil do prezidentského úřadu roku 2017. == Geografie == === Poloha === Spojené státy americké leží v Severní Americe. Jejich břehy omývá z východu Atlantský oceán a ze západu Tichý oceán. Stát Aljaška leží v severní části kontinentu a je ze severu omýván Severním ledovým oceánem. Aljašku odděluje od Euroasijského kontinentu Beringův průliv. Mezi nejznámější poloostrovy patří Florida na jihu USA, která odděluje Mexický záliv od Atlantského oceánu. Ze severu mají USA společnou hranici s Kanadou, na jihu pak s Mexikem. Floridský průliv odděluje USA od souostroví Bahamy a od Kuby. === Horopis === USA leží v Severní Americe. Základem tohoto kontinentu je starý kanadský štít, který se rozprostírá v severovýchodní části kontinentu a jehož střední část je protlačena a tvoří dno Hudsonova zálivu. Je tvořen velmi starými přeměněnými a vyvřelými horninami. V současnosti se pod západní okraj desek amerických kontinentů podsouvá tichooceánská litosférická deska a zároveň se Jižní Amerika pohybuje směrem k Severní. V důsledku pohybů litosférických desek vznikla vysoká horská hradba, která se táhne od Aleutských ostrovů přes Aljašský poloostrov až po Ohňovou zemi. Kordillery, jejichž nejvyšším bodem je se svou výškou 6168 metrů Denali (dříve Mount McKinley), začínají Aljašským hřbetem a táhnou se na jih ve dvou výrazných pásmech: při pobřeží Tichého oceánu leží Pacifické pobřežní pásmo a ve vnitrozemí Skalnaté hory. Mezi jednotlivými pásy Kordiller se rozprostírají sníženiny a plošiny, např. Koloradská plošina či Velká pánev. Nejvyšší bod tzv. sousedících Spojených států (tj. bez Aljašky a Havaje) je vrchol Mount Whitney (4417 m) v kalifornském pohoří Sierra Nevada. Jen pár desítek kilometrů od Sierry Nevady leží nejníže položené místo USA i Ameriky v Údolí smrti (anglicky Death Valley). Tato proláklina je 86 metrů pod úrovní hladiny moře a své jméno dostala podle nehostinných podmínek pro život: jedná se o poušť bez vodních zdrojů, kde byla naměřena dosud nejvyšší teplota na Zemi, 56,7 °C ve stínu. Poblíž východního pobřeží se táhne staré pohoří Apalačské hory a mezi Apalačskými horami a Atlantským oceánem se rozprostírá pak Pobřežní nížina. Mexický záliv lemuje Mississippská nížina. Mezi Apalačskými horami a Kordillerami se postupně od východu rozprostírají Vnitřní roviny a Velké planiny. === Vodstvo === Větší část území USA patří do úmoří Atlantského oceánu. Vlévají se do něj veletoky, jako je Mississippi s přítokem Missouri, což je nejdelší říční soustava USA, dlouhá 6212 km, a dále také Řeka Svatého Vavřince či Rio Grande. Tichý oceán zásobují vesměs kratší toky tekoucí z Kordiller, například řeky Columbia a Colorado. V USA najdeme i mnoho jezer. Ledovcového původu jsou Velká jezera (Hořejší jezero, Michiganské jezero, Huronské jezero a jezero Ontario), které tvoří největší zásobárnu sladké vody na světě a přírodní hranici mezi USA a Kanadou. Velké Solné jezero se rozprostírá v bezodtoké oblasti mezi Skalnatými horami a Coastal Range. V USA je množství vodopádů; nesporně nejznámější jsou Niagarské vodopády mezi Erijským a Ontarijským jezerem. === Podnebí === Díky své velikosti leží USA v několika významných podnebních pásech. Počasí v Americe je značně nestálé a teplotní výkyvy mohou nastávat dokonce i několikrát denně. Severní část území leží v mírném pásu, je ale chladnější a vlhčí než v Evropě. Způsobuje to studený Labradorský proud, který omývá severovýchodní a východní pobřeží. Ve Vnitřních rovinách a Velkých planinách padá úměrně vzdálenosti od Atlantského oceánu čím dál tím méně srážek. Zajímavým jevem je sněhový efekt Velkých jezer, způsobující sněhové kalamity v jejich blízkosti, a to zejména na jejich jihozápadním pobřeží, které je převážně na území USA. Chladnější podnebí panuje v oblasti západního pobřeží, kde se pod vlivem proudů Tichého oceánu udržuje teplota vesměs konstantní. Nejchladnější zimy najdeme ve Skalistých horách a Sierra Nevadě, kde můžeme naměřit jedny z nejsilnějších mrazů v Americe. V oblastech Jižní Ameriky, Velkých plání, jižních částí atlantického pobřeží, Floridě a státech u Mexického zálivu panují v letním období až tropická vedra, která může doprovázet i nesnesitelná vlhkost. Jižní část USA leží v příjemném subtropickém podnebném pásu a Mexický záliv s poloostrovem Florida v tropickém pásu. Výjimku tvoří vysoce položené pohoří a plošiny, kde je podstatně chladněji, jelikož se zde projevuje výšková stupňovitost. Aljaška leží v subarktickém pásu a Havajské ostrovy v tropickém pásu. Tvar povrchu Ameriky umožňuje takřka bezproblémový přesun vzdušných mas ze severu na jih a naopak. Proto jsou časté hlavně vpády arktického vzduchu z vyšších zeměpisných šířek až do oblasti Mexického zálivu. Proudění v rovnoběžkovém směru stojí v cestě horské bariéry Kordiller, proto se vláha, která by se s proudícím vzduchem dostávala do vnitrozemí Ameriky z Tichého oceánu, vyprší nad oceánem, úzkou pobřežní nížinou a návětrnými svahy tichooceánského pásma. Texas je jinak známý pro svá tornáda, která se vyskytují hlavně na otevřených plochách v období května a září. == Vláda a politika == Spojené státy jsou nejstarší federací světa. Jde o prezidentskou republiku a zastupitelskou demokracii, fungující prostřednictvím kongresového systému definovaného ústavou nahrazující původní ústavu, tzv. Články Konfederace ("Articles of Confederation") platné mezi roky 1781 a 1788. Území tak spadá pod troje orgány – na federální, státní a místní úrovni, ačkoliv mnohé oblasti jsou spravovány více místními správami, například i okresními nebo metropolitními orgány. Všechny tyto správní orgány jsou voliči voleny v tajných volbách nebo jmenovány voliči volenými zástupci. Státní správa se na federální úrovní skládá ze tří složek: zákonodárné: Je jí Kongres skládající se ze Senátu a Sněmovny reprezentantů ("House of Representatives") určující federální zákony, vyhlašující války, schvalující mezinárodní dohody a federální rozpočet. výkonné: Je jí prezident se schválením senátu jmenující vládu a další úředníky, spravující federální právo, vetující návrhy zákonů a velící armádě. soudní: Je jí nejvyšší soud a níže postavené federální soudy jmenované prezidentem se svolením senátu, jež právo vykládají a určují platnost zákonů podle ústavy. Kongres Spojených států je parlamentem dvoukomorovým. Sněmovna reprezentantů má 435 členů po dva roky reprezentujících takzvané "kongresové okresy" (český překlad je problematický). Poměr počtu zástupců z každého státu se každý desátý rok mění podle vývoje počtu obyvatel. Každému státu je však zajištěn nejméně jeden zástupce, jehož v současnosti má sedm států. Nelidnatější stát, Kalifornie, jich má 53. Každý stát má dva senátory volené na šestileté volební období. Každý druhý rok je volena třetina senátu, zatímco sněmovna reprezentantů je každý druhý rok volena celá. Senátoři tedy mají šestileté volební období a kongresmani dvouleté. Volba kongresmanů i senátorů není ústavou specifikována a je tak ponechána na státech, nicméně většinou se do obou komor volí pomocí Systému prvního v cíli (First-past-the-post). Ústava Spojených států je nejvyšším zákonným dokumentem amerického právního systému. Je společenskou smlouvou upravující fungování společnosti pomocí zvolené vlády. Veškeré zákony i postupy států a federální vlády mohou být předmětem zkoumání a je-li shledáno, že nejsou ve shodě s ústavou, jsou zneplatněny. Ústava je živým dokumentem jež může být doplněn několika různými způsoby. Všechny z nich však vyžadují svolení alespoň převážné většiny států. Ústava tak byla od doby svého vzniku změněna, resp. doplněna, 27 krát, naposledy v roce 1992. Ústava zahrnuje ustanovení "zachovat svobodu" a základní práva podle Listiny práv ("Bill of Rights") a dodatků ústavy jež zahrnují svobodu slova, svobodu vyznání a svobodu tisku, právo na spravedlivý proces, právo držet a nosit zbraň, všeobecné volební právo, a právo vlastnické. Zároveň všem státům zaručuje republikánské zřízení. === Politický systém === Spojené státy americké jsou zastupitelskou demokracií a prezidentskou republikou. Politický systém je většinový. K americké politické kultuře patří velká soupeřivost mezi dvěma největšími stranami a vysoký podíl veřejnosti v politice. Americké politice dominují dvě největší strany – Republikánská strana a Demokratická strana. Členové těchto dvou stran drží převážnou většinu volených úřadů v celé zemi na federální, státní i místní úrovni. Nezávislí nebo kandidáti menších stran bývají nejúspěšnější převážně pouze ve volbách do místních zastupitelstev, ačkoliv několik nezávislých senátorů má svá křesla i v senátu. V americké politické kultuře je Republikánská strana vnímána jako "pravostředová" nebo konzervativní, Demokratická strana pak jako "levostředová" nebo liberální. Velikost obou stran ovšem způsobuje značné rozdíly i uvnitř jich samotných. Po volbách v roce 2006 drží poprvé od roku 1994 většinu ve sněmovně reprezentantů i v senátu Demokratická strana, která získala ještě větší náskok v roce 2008, včetně úspěchu v prezidentských volbách. Od roku 2017 je prezidentem Spojených států republikán Donald Trump. === Přední politické strany === Republikánská strana – strana se hlásí ke konzervatismu a snaží se např. o rozvoj podnikání. Jedna ze dvou hlavních stran, má status pravice. Demokratická strana – oficiálně liberální strana, soustředí se na rozvoj sociální a státní oblasti. V Americe má status levice, v Evropě je vnímána spíše jako středová, protože je ekonomicky konzervativnější než evropské levicové strany. === Zahraniční politika === ==== Vývojové tendence ==== Spojené státy ovlivňují v širokém měřítku celosvětový ekonomický, politický a vojenský vývoj. Tento vliv vyvolává četné diskuze o jejich zahraniční politice po celém světě. Téměř všechny státy mají ve Washingtonu svá velvyslanectví a mnoho z nich konzuláty po celé zemi. Nicméně Írán, Severní Korea, Bhútán a Súdán diplomatické styky se Spojenými státy neudržují. Spojené státy jsou zakládajícím členem Organizace spojených národů se stálým zastoupením v Radě bezpečnosti OSN a právem veta. Jsou členem mnoha dalších mezinárodních organizací. Současnými spojenci jsou Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Izrael a státy NATO, z nichž Spojené království Velké Británie a Severního Irska má s USA další nadstandardní vztahy. Navíc mají USA úzké diplomatické, ekonomické a kulturní vztahy se státy, s nimiž sousedí, tedy s Kanadou a Mexikem. Jako celek prošla zahraniční politika USA především ve 20. století rozmanitým vývojem. Monroeova doktrína z roku 1823 definovala celou západní polokouli za sféru vlivu Spojených států. Po vítězné španělsko-americké válce v roce 1898 Spojené státy anektovaly Havaj, Portoriko a Filipíny. Při tzv. banánových válkách v první polovině 20. století Spojené státy intervenovaly v několika zemích Karibiku a Střední Ameriky. Na počátku století byla snaha o izolacionismus a neangažování se mimo západní polokouli. Tento trend byl na čas přerušen během první světové války, do které se USA zapojily v roce 1917 po potopení britské lodě Lusitania s Američany na palubě. Po konci války se odmítly zapojit do Společnosti národů (předchůdkyně OSN) a pokračovaly ve své politice z předválečného období. Ta byla definitivně opuštěna po japonském útoku na Pearl Harbor a vstupem USA do druhé světové války. Po konci největšího konfliktu v dějinách pomáhaly USA obnovit západní Evropu (Marshallův plán) a snažily se zabránit celosvětovému rozmachu komunismu (NATO, Korejská válka, Vietnamská válka). V rámci tohoto boje podporovaly USA také různé nedemokratické vlády (Pinochet, Suharto, Čon Tu-hwan, Perón, Husajn, Duvalier, podpora operace Kondor) či se nepřímo podílely na svržení vlád, jež odporovaly jejich zájmům (Mosaddek v Íránu, Árbenz v Guatemale), nebo se o jejich svržení snažily (podpora contras v Nikaragui).Po vítězství ve studené válce se staly USA v podstatě jedinou supervelmocí na světě. Tato jejich pozice však doznává v posledních letech určitou proměnu, zvláště v souvislosti s komplikovanou situací na Středním Východě a v neposlední řadě s mocenským vzestupem Číny, podporovaným jejím rostoucím ekonomickým potenciálem. ==== Některé problémy na začátku 21. století ==== Vlády USA čelily po světě antipatiím mnoha občanů i států, ale i protestům v samotných USA, kvůli metodám boje proti teroristům, mezi které patří zacházení s vězni ve věznicích Guantánamo a Abu-Ghrajb, provozování tajných věznic CIA mimo americké území, ve kterých . bylo povoleno mučení vězňů (Egypt, Pákistán, Polsko, Litva nebo Rumunsko), masové odposlouchávání svých občanů i spojenců (PATRIOT Act, Echelon a odhalení Edwarda Snowdena o činnosti NSA), kvůli válce v Iráku ., která destabilizovala region a vyžádala si velké množství obětí (odhady se pohybují zhruba od 115 000 do až 461 000 mrtvých od roku 2003), nebo z důvodu vojenské intervence v Libyi, která se po svržení libyjského režimu propadla do chaosu. Kritizována je také úzká spolupráce s nedemokratickými režimy jako je Saúdská Arábie a podpora vojenské intervence v Jemenu. Vztahy mezi Spojenými státy a Íránem se prudce zhoršily poté, co USA v roce 2018 odstoupily od mezinárodní jaderné dohody s Íránem a zpřísnily protiíránské sankce. ==== Americko-čínské vztahy ==== Stav vztahů mezi USA a Čínou je jedním ze základních parametrů mezinárodní politiky. Tyto vztahy se zlepšily v době prezidentství Richarda Nixona, který provedl zásadní obrat tím, že uznal vládu v Pekingu jako legitimní vládu Číny. Došlo k uznání tzv. politiky jedné Číny a Tchaj-wan byl nucen postoupit své místo v OSN Pekingu. V roce 1996 se Čína pokoušela ovlivnit americké prezidentské volby zasíláním finančních příspěvků na podporu kampaně Billa Clintona. V roce 2016 byla Čína jako vlastník amerických státních dluhopisů v hodnotě 1,244 bilionu USD největším zahraničním věřitelem Spojených států.V době vlády prezidentů George W. Bushe a Baracka Obamy se začaly projevovat rozpory zapříčiněné mocenským vzestupem Číny jako vážného hráče v celosvětovém měřítku, hlavně však v jihovýchodní Asii. Napětí mezi Čínou a Spojenými státy vystupňovala řada incidentů, například hackerské útoky, včetně krádeže osobních údajů 21,5 milionu zaměstnanců amerických federálních úřadů v roce 2015, nebo budování umělých ostrovů v Jihočínském moři. Ambice Číny jsou umocněny její rostoucí ekonomickou sílou, která se projevuje mj. v obrovských každoročních přebytcích Číny v jejím obchodu s USA. Podle názoru amerických analytiků provádí Čína protekcionistickou obchodní politiku pomocí uměle udržovaného nízkého směnného kurzu čínské měny a zároveň mnohem nížších mezd pracovníků v čínském průmyslu, čímž může nabízet své zboží v USA za velmi nízké ceny a vytlačovat tak domácí výrobce. V roce 2017 dosáhl čínský přebytek v obchodu s USA 375 miliard USD. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce amerického prezidenta v lednu 2017 se tato situace přeměnila v konflikt, přičemž USA již zavedly zvýšené celní sazby na dovoz oceli a hliníku z Číny. Pokud nedojde ke kompromisu, hrozí nebezpečí stupňující se obchodní války mezi oběma velmocemi. Ohlášené eventuální odvetné kroky Číny, kterými by zavedla vysoká cla na 128 druhů zboží dováženého z USA, neudělaly ve Washingtonu velký dojem. Podle pozorovatelů nejde prezidentu Trumpovi primárně o přístup na čínské trhy, nýbrž o zlepšení platební bilance USA a o to, aby byl celkově zbrzděn mocenský vzestup Číny. Amerika hrozí tím, že by zavedla trestná cla na další čínské dovozy ve výši 150 miliard USD ročně, a Čína neví, jak by takové obchodní válce zabránila. Ta by podle čínských odborníků zasáhla jejich zemi silněji než USA. V současné době se vedou intenzivní jednání mezi oběma státy. Do Pekingu přiletěla 2. května 2018 americká delegace, ke které patřili ministr financí Steven Mnuchin, ministr obchodu Wilbur Ross a pověřenec pro obchodní záležitosti Robert Lighthizer. Informované kruhy ve Washingtonu byly toho názoru, že cílem této delegace nebylo ihned ukončit spor s Čínou o obchodní záležitosti. === Nejznámější organizace === ==== Vládní organizace ==== CIA – Central Intelligence Agency – rozvědka pro zahraničí FBI – Federal Bureau of Investigation – kontrarozvědka a federální vyšetřovací úřad NASA – National Aeronautic and Space Agency – vládní agentura pro kosmonautiku NSA – National Security Agency – Národní bezpečnostní agentura NCIS – Naval Criminal Investigative Service – Námořní kriminální vyšetřovací služba ==== Veřejné organizace ==== Národní střelecká asociace – National Rifle Association (NRA) === Ozbrojené síly === Ozbrojené síly Spojených států amerických se skládají z pěti složek: armády, letectva, námořnictva, námořní pěchoty a pobřežní stráže. V aktivní službě je 1 426 026 lidí. Mezi výzbroj americké armády patří např. letadlové lodě, jaderné ponorky, "neviditelná" letadla či tanky Abrams. Pokročilými technologiemi disponují i výstroje a vybavení pěších a speciálních jednotek. Zapojila se do velké části hlavních konfliktů 20. století. Americká armáda pomohla porazit císařské a později i nacistické Německo v obou světových válkách. V současné době mají USA nejlépe vybavenou a nejsilnější armádu na světě.[zdroj?] Tento fakt je způsoben vysokými výdaji na obranu, zhruba 3/4 toho, co zbytek světa[zdroj?] (pro rok 2011 – 698 mld. dolarů), a rozvojem moderních technologií, jakými jsou například technologie stealth nebo mikrovlnné, sonické a ULF (Ultra-Low Frequency) zbraně, které úspěšně vyvíjejí přední americké korporace, a též značná část zbraní a munice z ochuzeného uranu. Americká armáda má vysokou bojeschopnost díky dlouholetým zkušenostem; od počátku 20. století se účastnila přibližně stovky ozbrojených konfliktů nebo intervencí. V poslední době operuje například v Afghánistánu v rámci operace Operace Trvalá svoboda a obecnějšího konceptu tzv. války proti terorismu. V současné době mají Spojené státy 823 vojenských základen, rozmístěných ve více než 130 ze 195 zemí světa. Od 2. světové války v Německu a v Japonsku, od Korejské války v Jižní Koreji a v dalších zemích. Z mezinárodních vojenských aliancí patří USA k NATO, jejímž jsou nejsilnějším členem. Ozbrojené síly USA jsou subjektem s největším dopadem na znečištění ovzduší na světě a též největší spotřebou ropy (podle CIA World Factbook je to 320 000 barelů denně, což je přibližně 15× více než v době II. světové války). Její emise navíc nejsou připočítávány k emisím USA ani země, na jejímž území ozbrojené síly operují. V současnosti operují Spojené státy vojensky podle některých zdrojů ve více než stovce zemí světa. == Administrativní členění == Spojené státy se skládají z 50 států (state / mn. č. states), jednoho federálního distriktu – District of Columbia, v němž leží federální hlavní město Washington, D.C., spadá přímo pod jurisdikci Kongresu, nespadá pod žádný stát a oficiálně není státem (i když s nimi bývá často uváděn) – a dalších nezačleněných území, např. ostrovních teritorií Portoriko a Severní Mariany. Při podepsání Deklarace nezávislosti Spojených států se Unie skládala ze 13 zakládajících států, které byly do té doby britskými koloniemi. Počet států se posléze rozrostl při expanzi na západ, dobytím či nákupem nových území americkou vládou a dělením existujících států (Západní Virginie). === Města a metropolitní oblasti === Více než 83 % Američanů žije v jedné z 361 metropolitních oblastí. V roce 2005 bylo ve Spojených státech 254 měst s populací větší než 100 tisíc, 25 měst mělo více než 1 milion obyvatel a 4 města (New York, Los Angeles, Chicago a Houston) s populací větší než 2 miliony. Ve Spojených státech je 50 metropolitních oblastí, které mají počet obyvatel přes 1 milion. Mezi nejrychleji rostoucí aglomerace patří Dallas, Houston, Atlanta a Phoenix. == Obyvatelstvo == Spojené státy americké jsou třetí nejlidnatější zemí na světě. Dne 17. října 2006 překročily hranici 300 milionů obyvatel. Počet ilegálních imigrantů se odhaduje na 12 milionů. Populační růst je 0,97 %, což je celkem vysoké číslo např. v porovnání s Evropskou unií, kde je přírůstek pouze 0,16 %. Na to, že jsou USA zemí prvního světa, je zde relativně vysoká i dětská úmrtnost (6,14 ppm) i počet lidí pod hranicí chudoby (47 milionů, tj. 15,15 %) nebo ve vězení (2,245 milionu neboli 751 na 100 000 obyvatel; tj. asi 7,5× více než průměr EU). USA mají velmi rozmanitou populaci. V zemi je 31 etnických skupin s počtem obyvatel větším než jeden milion. To je způsobeno imigrací, která provázela Spojené státy po celou jejich historii – a provází je i nadále. Od 17. století se do Spojených států stěhovali hlavně Evropané, v posledních několika dekádách imigranty představují přistěhovalci z Latinské Ameriky, hlavně z Mexika, Kuby a Portorika, a z Asie. Každoročně se do USA přistěhuje okolo jednoho milionu legálních imigrantů. === Etnické složení === Podle odhadu z roku 2005 tvoří 74,7 % obyvatelstva běloši, 12,1 % černoši/Afroameričané, 4,3 % Asiaté, Indiáni a Eskymáci pak 0,8 % a jiné ras celkem 7,9 %. V těchto číslech je zahrnuto 14,5 % těch, kdo se považují za jednu z těchto etnických skupin a zároveň za Hispánce nebo Latinoameričany. Při sčítání obyvatelstva v USA je totiž otázka rasy jedna věc, zatímco otázka hispánského původu věc druhá. Nejrychleji rostoucí skupinou jsou obyvatelé hispánského původu. Zatímco v roce 1996 tvořili 10 % obyvatelstva, v roce 2000 to bylo 12,5 % a podle odhadu z roku 2005 14,5 %. Vysoký růst je daný jednak imigrací, jednak vysokou porodností. V Kalifornii, Arizoně, Novém Mexiku a v Texasu se pravděpodobně brzy stanou většinou. Největší podíl Hispánců je v Novém Mexiku – 43,6 %. Mexičané obývají především jihozápad a západ USA, Portoričané severovýchod a Kubánci Floridu. Nehispánští běloši (většinou evropského původu) tvořili v roce 1960 85 % populace, nyní představují asi 65 % a podle prognóz klesne jejich podíl v roce 2042 pod 50 %; v roce 2050 mají tvořit 46,3 % populace. Nehispánští běloši tvořili v letech 2008–2009 51,4 % všech novorozenců. V roce 2012 jejich podíl poklesl pod 50 % a menšiny tak již tvoří většinu novorozenců.Muži tvoří 48,5 % populace, ženy 51,5 %. Mužů je přitom více ve věkových skupinách do 15 let, ale naopak nad 65 let již převažují ženy, a to o celých 12,5 %.Věkové složení obyvatelstva je následující: Zdroj === Imigrace === Od počátku kolonizace v 17. století až do 20. století mezi imigranty převládali Evropané, především Angličané, ale také Irové, kteří prchali před hladomorem v Irsku, a Němci, kteří se začali ve větších počtech stěhovat po potlačení revoluce v roce 1848. Velká část imigrantů v 19. století prošla imigračním střediskem na Ellis Islandu v New Yorku. Ve druhé polovině 19. století se do Spojených států stěhovalo mnoho Čechů, kteří se usazovali především v Texasu a ve státech středozápadu (např. v Nebrasce tvoří Čechoameričané okolo 5 % obyvatel), ale také ve velkých městech jako Chicago, kde byl . starostou český rodák Antonín Čermák.Imigrační zákon z roku 1921 (Emergency Quota Act), který byl ještě zpřísněn v roce 1924, omezil přistěhovalectví do USA kvótami, což nejvíce postihlo emigranty z jižní a východní Evropy, kteří tvořili na počátku 20. století přes polovinu nově příchozích. Ve 30. letech tento zákon bránil příchodu Židů, kteří prchali před nacistickým Německem. Zákon byl změněn až v roce 1952. V 50. a 60. letech se do Spojených států stěhovalo ročně 200–300 tisíc lidí.Prezident Lyndon B. Johnson v roce 1965 podepsal zákon Immigration and Nationality Act of 1965, který zrušil jakákoliv rasová omezení pro imigraci a Spojené státy otevřel imigrantům ze zemí třetího světa, především z Latinské Ameriky, Karibiku a Asie, kteří postupně mezi imigranty převládli. Na počátku 21. století Spojené státy přijímaly okolo 1 milionu imigrantů ročně. V roce 2015 se do Spojených států přistěhovalo legálně více než milion lidí, ale jenom 85 tisíc z nich přišlo z Evropy.Takzvaná "sanctuary cities", tedy ochranitelská či azylová města, mezi než patří New York, Los Angeles, Denver, Chicago, Seattle a stovky dalších amerických měst a okrsků, která jsou většinou ovládaná demokraty, odmítají na svém území uplatňovat federální zákony týkající se imigrace a chrání nelegální imigranty před federální vládou. === Jazyky === Angličtina je výlučným mateřským jazykem pro asi 82 % obyvatel, španělština pro 10 % obyvatel. USA nemají na federální úrovni zákonem kodifikovaný úřední jazyk, nicméně angličtina jím fakticky je a některé zákony a předpisy vyžadují v určitých oblastech její znalost (viz např. požadavky pro naturalizaci). Některé jednotlivé státy Unie úřední jazyky kodifikovány mají, a to buďto angličtinu, nebo vícero jazyků včetně angličtiny. Vícejazyčné státy jsou Havaj (angličtina a havajština), Nové Mexiko (angličtina a španělština) a Louisiana (angličtina a francouzština). V různých dalších závislých územích je situace ještě pestřejší, často je zvláštními předpisy chráněn jazyk původních obyvatel. === Náboženství === Ve Spojených státech amerických hrají náboženství mnohem významnější roli, než je tomu v Evropě, kde došlo v druhé polovině 20. století k rozsáhlé sekularizaci společnosti v řadě zemí (kupř. Švédsko, Česko, Estonsko a další). Je obtížné, až nemožné, dodat pro USA přesná čísla, neboť v této oblasti neexistují žádné ucelené statistiky typu sčítání lidu (americké pojetí odluky církve od státu má za následek, že se státní úřady na věci týkající se víry neptají), takže počty věřících se odvozují buďto ze soukromých průzkumů či údajů samotných církví a představují spíše hrubé odhady. Obyvatel bez vyznání, ateistů a agnostiků je jen asi 14 %. Nejrozšířenějším náboženstvím ve Spojených státech je křesťanství, k němuž se hlásí asi 76 % až 81 % obyvatel. Zhruba 2/3 z nich jsou protestanti, kteří jsou ovšem roztříštěni do mnoha dílčích seskupení a denominací, takže nejsilnější církví je církev římskokatolická, k níž náleží zbylá třetina křesťanů (asi 25 % obyvatel). Jsou tam i početné diecéze východních katolíků, z celkem 10 církví: arménští katolíci, syrští katolíci, syromalankarští katolíci z Indie, syromalabarští katolíci z Indie, chaldejští katolíci z Iráku, maronité, řeckokatolíci-melchité, ukrajinští řeckokatolíci, rusínští řeckokatolíci a rumunští řeckokatolíci. Celkem mají tyto církve 468 330 věřících. Patří k nim také část z 36 000 arménských katolíků a část z 6 200 rumunských řeckokatolíků z diecézí pro USA a Kanadu. Je tam též personální Ordinariát katedry sv. Petra pro římskokatolíky anglikánského ritu (bývalé episkopály z ECUSA-Episkopální církve v USA), který vznikl 1. ledna 2012, roku 2012 měl 2 550 věřících a 23 kněží ve 12 farnostech; počet věřících narůstá - 2013 již 4 550, 23 kněží ve 12 farnostech, 2014 - už 6 000 věřících a 40 kněží ve 25 farnostech. Ordinářem je Jeffrey Neil Steenson, do září 2007 jeden z biskupů ECUSA, oficiálně konvertoval (i s rodinou) 1. prosince 2007, ordinářem je od 1. ledna 2012, uveden do úřadu 12. února 2012. Jako nejpočetnější a nejvýznamnější skupina obyvatel (z náboženského hlediska) jsou bráni evangelikálové, těsně následovaní katolíky (obojí zhruba 25 %), přičemž pořadí se může v různých statistikách měnit. Vysoká koncentrace konzervativních protestantů v jihovýchodní části USA, kde představují dominantní kulturní a politickou sílu, dala této oblasti přezdívku "biblický pás" (Bible Belt).V roce 1830 vznikla Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (tj. mormoni), jejíž stoupenci v první polovině 19. století osídli území budoucího státu Utah, kde jsou i dnes většinovou církví. Nekřesťanská náboženství představují asi 3,5 % obyvatel USA, přičemž nejvýznamnější z nich jsou judaismus(židé), islám, buddhismus a hinduismus. Zejména počet vyznavačů islámu a buddhismu rychle roste. křesťané 76,7 % protestanti 52 % baptisté 16,3 % metodisté 6,8 % luteráni 4,6 % římští katolíci 24,5 %, plus východní katolíci agnostici, ateisté, bez vyznání celkem 14,2 % židé 1,6 % muslimové 0,6 % buddhisté 0,5 % hinduisté 0,4 % === Systém vzdělávaní === Vzdělávací systém je v USA podobný v každém z 50 států. Školní systém je v kompetenci jednotlivých států. Výrazné rozdíly mohou být hlavně ve financování. Veřejné školství je dále decentralizované v rámci každého státu, např. od státního výboru vzdělávání až po místní školské obvody. Obecné požadavky jednotlivých států se realizují prostřednictvím těchto místních školních obvodů. Ty jsou spravovány školní radou, kterou si volí občané. O formě výuky, osnov, použití učebnic rozhoduje školní rada spolu s kompetentním pedagogickým pracovníkem školy. Financování škol bylo založeno na peněžních prostředcích plynoucích z místních daní. Aktuálně se školy financují hlavně ze státního rozpočtu a o použití prostředků rozhoduje školní rada.Veřejné školství je všeobecně dostupné. Věk vzdělávací povinnosti je v jednotlivých státech různý. Začíná v pěti až osmi letech a končí ve čtrnácti až osmnácti letech. Vzdělávací povinnost se zpravidla plní školní docházkou do veřejných škol, do státem akreditovaných soukromých škol nebo schválenými programy domácího vzdělávání. Ve většině veřejných a soukromých škol je výuka rozdělena do tří stupňů (úrovní): "základní" škola (elementary school; v Česku první stupeň základní školy, spíše "obecná" škola), . "střední" odpovídá druhému stupni české základní školy nebo nižším ročníkům víceletých gymnázií (middle school, někdy junior high school) a "vysoká" (high school, někdy secondary education), odpovídající českým středním školám. V převážné většině škol těchto stupňů jsou děti rozděleny do věkových skupin na ročníky, resp. třídy (grade) od školky (Kindergarden) pro nejmladší žáky přes první třídu až po dvanáctý ročník (třídu), poslední rok "vysoké" školy. Přesné věkové přiřazení žáků a studentů (anglicky jen student) v ročnících se trochu liší podle místa. Vyšší, terciární vzdělávání, známější jako college univerzitní úrovně je obecně vedeno nezávisle na základním a středním školství. V roce 1954 Nejvyšší soud rozhodl, že rasová segregace na amerických veřejných školách je protiústavní. V boji za desegregaci začaly americké soudy v 60. a 70. letech nařizovat povinné rozvážení dětí odlišných ras do škol v jiných čtvrtích (tzv. desegregation busing), aby byla zajištěna rasová rovnováha na amerických školách. To se ovšem setkalo s odporem mnoha bílých rodičů a nastal tzv. bílý útěk z velkých měst.Dne 3. července 2018 vydala Trumpova administrativa nařízení, kterým zrušila dosavadní praxi pozitivní diskriminace (tzv. affirmative action) na amerických středních a vysokých školách, které se mohly při přijímání studentů rozhodovat podle rasového klíče a směly zvýhodňovat afroamerické a hispánské uchazeče o přijetí na školu. Harvardova univerzita a některé další americké univerzity se rozhodly nařízení vlády nerespektovat a chtějí dál uplatňovat rasové hledisko při výběru budoucích studentů. === Zdravotní péče === Spojené státy patří mezi země s nejvyššími výdaji na zdravotnictví v poměru k HDP. V mezinárodních žebříčcích kvality zdravotnických systémů (WHO, The BMJ) však nepatří ke špičce. V roce 2008 se USA podle OECD při srovnání délky života, kojeneckou úmrtností nebo potenciálně ztracených let života v souvislosti se zdravotním stavem umístili v dolní třetině států OECD. Přesto jsou USA zemí s nejrozšířenějším využíváním moderních medicínských technologií. V USA neexistuje univerzální zdravotní systém zajišťující péči pro všechny obyvatele. Některé státy však v minulosti vyvíjely iniciativu směrem k univerzálnímu systému, například zavedením povinného zdravotního pojištění, které chudým dotuje stát. Jde hlavně o státy Minnesota a Massachusetts. Vláda USA financuje z daní zdravotní péči pro přibližně 28% obyvatel, a to zejména pro lidi nad 65 let a zdravotně postižených (Medicare), chudých ( Medicaid), pro děti z rodin s nízkým příjmem (Children' s Health Insurance Program), jakož i pro vojenské veterány (Veterans Health Administration) a lidí v aktivní vojenské službě (Tricare). Vláda také financuje kliniky poskytující předporodní péči a spolu s charitativními organizacemi i většinu hospiců pečujících o lidi, jejichž očekávaná délka dožití je do šesti měsíců. Podíl veřejných výdajů na celkových výdajích na zdravotnictví dlouhodobě stoupá. Ve srovnání s většinou jiných států OECD vláda USA nereguluje ceny léků, důsledkem čehož jsou zejména ceny originálních léků podstatně vyšší. Vznikají tak příznivé podmínky pro vývoj nových léků, z čehož profitují i jiné státy. Značná část výdajů na zdravotnictví v USA směřuje do výzkumu. Většinu (hlavně aplikovaného) výzkumu financují soukromé ziskové firmy, přičemž vláda se orientuje zejména na základní výzkum. Veřejná diskuse se týká hlavně problému rychle rostoucích nákladů, nerovného přístupu ke zdravotní péči a nárůstu počtu nepojištěných, resp. nedostatečně pojištěných Američanů. V roce 2015 bylo bez zdravotního pojištění 28,6 milionu Američanů. K nejvíce diskutovaným řešením patří různé možnosti zavedení univerzálního zdravotního systému. == Společnost == === Americký způsob života === Společnost v USA charakterizuje americký způsob života (American way of life). Široké vrstvy obyvatelstva jsou nábožensky založené. Společenské tradice se historicky odvozují od puritánství. To ukazuje například prudérní filmový rating MPAA či citlivost na sexismus. Vlastní pohled na sebe charakterizuje americká výjimečnost. V zemi je rozšířena představa tzv. amerického snu. Velkou roli hraje v ústavě USA zakotvené právo na vlastnění ručních palných zbraní. V některých státech, například v Texasu, je dovoleno nosit ruční zbraně viditelně u sebe, v městě New Yorku je to naopak zakázáno. === Oligarchie === Dvě americké univerzity, Northwestern University a Princeton, vypracovaly společnou studii uveřejněnou v roce 2014, ve které zkoumaly 1 779 politických změn či návrhů z let 1981 až 2002. Zaměřily se na otázku shody těchto změn s veřejným míněním lidí, kteří je prosazovali. Touto studií bylo zjištěno, že zatímco míra prosazení legislativních návrhů ve prospěch nejbohatších 10 % Američanů měla lineární závislost na jejich preferenci, prosazení legislativních změn ve prospěch průměrných Američanů bylo nezávislé na tom, jak moc si Američané dané změny přejí nebo je potřebují. Dochází tak k tomu, že není uplatňována "vůle lidu", ale vůle několika málo elit a dá se tak mluvit o existenci oligarchie a neexistenci demokracie v USA. Ekonomické elity a organizované skupiny, zastupující velké zájmy byznysu, mají podstatný nezávislý dopad na politiku Spojených států, zatímco zájmy mas a průměrných občanů mají [na prosazení politických změn] nepatrný nebo žádný vliv.|Studie Nothwestern University . a PrincetonuNa začátku roku 2017 byl tzv. index demokracie Spojených států amerických ohodnocen hodnotou pod 8,0, čímž se podle Ekonomické zpravodajské jednotky (Economist Intelligence Unit, EIU), která hodnocení prováděla, země přesunula z kategorie "plná demokracie" do kategorie "vadná demokracie" – poprvé ve své historii. === Chudoba === Studie OSN z května 2018 konstatovala, že 40 milionů Američanů žije v chudobě a 5 milionů žije v podmínkách třetího světa. Podle údajů americké národní koalice proti bezdomovectví z roku 2009 má 44 % bezdomovců práci a přesto nedokáží bezdomovectví uniknout. === Kriminalita === V USA je kriminalita relativně vyšší než v Evropě (v roce 2013 bylo 4,3 vraždy na 100 000 obyvatel za rok), velmi se ale liší dle státu a města. Průřezová analýza Světové zdravotnické organizace Mortality Database z roku 2010 ukázala, že míra vražd je ve Spojených státech sedmkrát vyšší než v jiných rozvinutých zemích (nicméně zhruba na celosvětovém průměru). Míra vražd s použitím střelné zbraně pak 25,2krát vyšší. Nebezpečná jsou zejména ghetta obývaná městkou chudinou. Město s nejvyšší mírou kriminality je Detroit, kde je ukazatel vražd na zhruba desetinásobku amerického průměru. Ze států měla k roku 2012 největší vražednost Louisiana, nejnižší pak New Hampshire. Právo nosit zbraň zaručuje Američanům jeden z dodatků ústavy, byť se o věci vede široká společenská diskuse. Podle údajů FBI z let 1980-2008 spáchali 90% vražd muži a 52,5% černoši. Černoši tak v USA páchají vraždy osmkrát častěji než bílí Američané (počítáno v to i Hispánce). Většina vražd je nicméně "uvnitř jedné rasy", neboli 93% zavražděných černochů připadá na černošské vrahy, 84% bílých obětí bylo zabito bílými vrahy.Třicet z padesáti států federace má ve svém zákonodárství trest smrti. Od roku 1967 do roku 1977 se kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu USA popravy nevykonávaly, nicméně po průlomovém rozhodnutí Nejvyšší soudu z roku 1976 byla praxe obnovena. Od té doby bylo vykonáno zhruba 1300 proprav, drtivá většina z nich ve třech státech: Texas, Virginie a Oklahoma. V roce 2015 měly díky tomu Spojené státy pátý nejvyšší počet poprav na světě, po Číně, Íránu, Pákistánu a Saúdské Arábii. Spojené státy mají rovněž nejvyšší počet uvězněných osob na světě. Počet vězňů se od roku 1980 zečtyřnásobil. Podle kritiků měla na tento trend vliv privatizace vězeňství v 80. letech, rozhodující však byla patrně změna postoje státu k drogám od 80. let – podle Federal Bureau of Prisons je většina vězňů ve federálních věznicích odsouzena za trestné činy spjaté s drogami. Nejvyšší míra uvězněnosti je v Oklahomě, nejnižší v Massachusetts. == Ekonomika == Ekonomika Spojených států amerických je nejsilnější národní ekonomikou, druhý největší ekonomický celek na světě (za ekonomikou Evropské unie) a země s druhým největším objemem zahraničního obchodu (za Čínou). Její hrubý národní produkt v roce 2011 byl 14,991 bilionu dolarů, s 48 350 dolary na obyvatele. Ekonomiku USA z velké části tvoří služby a výzkum; primární (suroviny-zpracovávající) průmysl tvoří jen nepatrnou část. Zemědělství tvoří pouhé 1 % hrubého národního produktu. V USA, oblasti nazvané Silicon Valley, sídlí také řada technologických firem. Mezi známými firmami najdeme společnosti Google, Amazon.com, Microsoft, Facebook, Apple a další. Mezi problémy americké ekonomiky patří státní a veřejný dluh. Spojené státy měly v roce 2015 státní dluh zhruba 18 151 miliard $, což je asi 102 % jeho HDP. Je to největší zahraniční dluh na světě a 11. největší vládní dluh na % HDP na světě. Mezi další problémy patří korporátní dluhopisy, hypoteční krize vyvolaná pádem cen nemovitostí, nízké úroky, výrazně negativní saldo zahraničního obchodu, vzrůstající inflace a uspokojení nároků tzv. baby boom generace, která v současnosti začíná čerpat sociální důchody. Mezi největší obchodní odvětví patří maloobchodní a velkoobchodní prodej, sektor (finančních, obchodních, zdravotnických, sociálních) služeb, proporcionálně vysoký podíl má i věda a výzkum nebo třeba zábavní průmysl. Spojené státy mají nejvyšší spotřebu na světě co se týče ropy, zemního plynu, elektřiny a řady dalších komodit. Hlavními obchodními partnery jsou Evropská unie včetně Spojeného království, Kanada, Mexiko, Japonsko a Čína. Zahraniční obchod USA je již desítky let ve schodku, který se od roku 1998 začal prohlubovat. Od roku 2001 přesahuje negativní bilance (s jedinou výjimkou) hranici 400 miliard $ ročně (viz informační grafika). Celkový zahraniční dluh USA dosáhl koncem října 2018 částku 6 200 miliard $, přičemž největšími zahraničními věřiteli jsou Čína (1139 miliard $), Japonsko (1019 miliard $) a Brazílie (314 miliard $). === Sociální reformy === Během prezidentských období Baracka Obamy došlo k posunu v schvalování dvou zásadních reforem – v oblasti zdravotní péče a v oblasti přistěhovalectví. Reforma zdravotního pojištění – zdravotní pojištění je v této zemi záležitostí každého jedince, zatím není povinné. Zároveň jsou pojišťovny soukromými firmami, výše pojištění se neodvíjí od výše příjmu, ale je rozdělena dle věku, prodělaných nemocí atd. To znamená, že mnoho lidí z rodin s nízkými příjmy si nemůže dovolit pojištění platit. Ze statistiky National Center for Health Statistics z roku 2012 vyplývá, že 45,5 milionů (tedy 14,7 %) osob bylo nepojištěno v době rozhovoru, pročež 57,7 milionů (18.6 %) nebylo pojištěno alespoň část roku předcházejícímu interview, z toho 34,1 milionů nebylo pojištěno více než rok. Z celkového počtu bylo nepojištěno 4 900 000 (6.6 %) dětí do 18let. Ze statistiky také vyplývá, že počet lidí, kteří si neplatí zdravotní pojištění, mírně klesá a přibližně 10 % neplatičů nepochází z rodin s nízkými příjmy. Reforma zvaná "Obamacare" (Patient Protection and Affordable Care Act), která má začít platit od ledna 2014, by měla pro všechny občany USA zajistit podstatně větší dostupnost zdravotního pojištění. Také například zakazuje firmám, které zajišťují zdravotní pojištění, jakoukoliv diskriminaci – tedy posuzovat výši zdravotní pojistky klienta podle jeho předchozího zdravotního stavu či na základě pohlaví, jak bylo doposud běžné, a proto bylo zdravotní pojištění v podstatě nedostupné pro vážně nemocné a sociálně slabé občany. Imigrační reforma – v USA žije asi 11 milionů nelegálních přistěhovalců. Názory na jejich dopad na ekonomiku se různí, od pozitivního přínosu vzhledem k poměru zjednodušeně vyjádřeno práce/mzda/útrata – nekvalifikovaná práce za co nejnižší mzdu(neakceptovatelnými pro Američany), která je zde utracena, . k negativní dopadům souvisejícím s šedou ekonomikou, vzděláváním, zdravotní péčí,občanskými právy, atd. Dne 27. 6. 2013 došlo v Senátu USA k většinovému schválení "Border Security, Economic Opportunity, and Immigration Modernization Act of 2013". Tato reforma by umožnila zlegalizování pobytu imigrantů, případně získání občanství. Také by se změnil systém vydávání legálních víz v závislosti na ekonomických potřebách státu, zvýšily by se kontroly na hranicích s Mexikem. Tato reforma musí ještě projít schválením v Kongresu. Prezident Obama se v roce 2014 snažil imigrační reformu prosadit pomocí exekutivních nařízení, která obcházejí Kongres, čímž podle kritiků porušil americkou Ústavu a proto celkem 26 amerických států v čele s Texasem podalo na Obamovu administrativu žalobu. === Turismus === Mezi nejvýznamnější centra cestovního ruchu patří velkoměsta (New York, Los Angeles). Množství turistů navštěvuje národní parky (Yellowstonský, Yosemitský, Sequoia, Grand Canyon, Everglades, Redwood, Mamutí jeskyně, Olympic, Great Smoky Mountains, Glacier, Carlsbadské jeskyně, Skalnaté hory). Nejnavštěvovanější přírodní památkou jsou ovšem Niagarské vodopády, jež leží na hranicích s Kanadou. Poblíž amerického města Keyston v Jižní Dakotě se nachází národní památník Mount Rushmore, sousoší čtyř amerických prezidentů vytesané do skály. Každoročně ho navštíví okolo dvou milionů turistů. Mnohé atrakce nabízí proslulý zábavní park Disneyland. Mnoho turistů chce vidět i centrum filmového průmyslu Hollywood. K nejcenějším památkám z předkolumbovské historie patří Národní park Mesa Verde, který byl zapsán i na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Z nepřírodních památek se na seznam dostala i budova Independence Hall ve Filadelfii, kde byla přijata Deklarace nezávislosti Spojených států, a Socha Svobody, která se stala nejen symbolem New Yorku, ale i celých USA. K dalším známým, ba ikonickým, stavbám patří Gateway Arch v St. Louis, Golden Gate Bridge v San Franciscu, Empire State Building a nádraží Grand Central Terminal v New Yorku, Lincolnův památník, Bílý dům a Kapitol ve Washingtonu, Millennium Park v Chicagu. Metropolitní muzeum umění či Carnegie Hall v New Yorku patří k nejnavštěvovanějším kulturním institucím. Řadu turistů láká i město hazardu Las Vegas (zejm. slavná Fontána Bellagio), přímořská letoviska na Floridě (např. Miami Beach) nebo v Kalifornii (např. Santa Monica se slavným molem, v minulosti centrem americké taneční kultury). == Infrastruktura == === Doprava === Automobilismus hraje klíčovou roli nejen v americké osobní dopravě, ale v celé americké kultuře. Spojené státy mají nejvyšší míru vlastnictví automobilů na obyvatele na světě, v roce 2017 bylo v Americe 255 009 283 motorových vozidel – to značí poměr 910 vozidel na 1000 osob. Průměrný dospělý Američan stráví každý den v autě 55 minut. Centrem automobilového průmyslu byl tradičně Detroit a celý tzv. rezavý pás kolem Velkých jezer, alespoň do krize z roku 2008. Tradičními automobilovými značkami byli Ford, Lincoln, Chrysler, Chevrolet, Jeep, Cadillac, Buick nebo Dodge. Některé značky už ovšem zanikly. Mezi motorkami měly velkou tradici značky Indian a Harley-Davidson, která si vytvořila specifickou uživatelskou kulturu. Automobilisté i motocyklisté mohou využívat jednu z největších sítí veřejných silnic na světě, v délce 6,4 miliónu kilometrů, z toho 91 700 kilometrů jsou dálnice, často mnohaproudové. Některé silnice mají přímo ikonický charakter, například slavná U.S. Route 66, která sice již v dálničním systému není (od roku 1985), ale její části fungují pro turisty jako Historic Route 66. Velkou tradici má i americká železnice, ačkoli počet přepravených osob je oproti Evropě nízký (přibližně 31 miliónů osob ročně). V posledních letech se ale zájem zvyšuje – mezi roky 2000 a 2010 vzrostl počet uživatelů vnitrostátní meziměstské osobní železnice o 37%. Na rozdíl od jiných druhů dopravy, na železnici hraje velkou úlohu státní sektor. Největší společností je státní dopravce Amtrak, který vznikl roku 1971, když převzal 26 menších společností. Nejrušnější železniční trasou je plně elektrifikovaný Severovýchodní koridor, spojující Washington a Boston. Zde je přepravováno asi 10 milionu cestujících (tedy třetina výkonů celého Amtraku) a jezdí zde i rychlovlak Acela vyráběný kanadskou společností Bombardier. Civilní letecká přeprava hraje, na rozdíl od evropských zemí, velkou roli i ve vnitrostátní dopravě. Letecké společnosti jsou výhradně soukromé, naopak letiště jsou obvykle vlastněna veřejnými korporacemi, obvykle městy. Tři největší letecké společnosti na světě jsou americké, mezi nimi dominuje American Airlines. Hartsfield-Jackson International Airport u Atlanty je nejvytíženějším letištěm na světě. Los Angeles International Airport čtvrtým a O'Hare International Airport u Chicaga šestým. Americká společnost Boeing je spolu s evropským Airbusem největším výrobcem letadel na světě a také největším americkým exportérem. == Kultura == === Sport === Nejoblíbenější sporty ve Spojených státech jsou (v tomto pořadí): americký fotbal, baseball, basketbal, lední hokej, fotbal, tenis, golf a wrestling. Čtyři hlavní profesionální sportovní ligy ve Spojených státech jsou Major League Baseball (MLB), National Basketball Association (NBA), National Football League (NFL) a National Hockey League (NHL), všechny čtyři patří mezi nejlukrativnější sportovní ligy na světě. Profesionální fotbalová liga Major League Soccer (MLS) zatím nedosahuje úrovně popularity čtyř nejvyšších soutěží nebo jejich mezinárodních protějšků, ačkoliv její průměrná návštěvnost roste. Americký původ má basketbal, volejbal, skateboarding a snowboarding. Lakros vymysleli ve 12. století severoameričtí indiáni. K americkým sportovním legendám patří boxeři Muhammad Ali, Joe Frazier a Mike Tyson, basketbalisté Michael Jordan, Kobe Bryant, LeBron James, Magic Johnson, Shaquille O'Neal, Kareem Abdul-Jabbar, Wilt Chamberlain, Karl . Malone, Tim Duncan a Larry Bird, baseballisté Babe Ruth, Jackie Robinson, Joe DiMaggio, Barry Bonds a Hank Aaron, tenistky Serena Williamsová, Chris Evertová a Billie Jean Kingová, tenisté Andre Agassi, John McEnroe ., Jimmy Connors a Pete Sampras, golfisté Tiger Woods a Jack Nicklaus, cyklista Lance Armstrong, plavci Michael Phelps (23 zlatých olympijských medailí), Mark Spitz (9 zlatých olympijských medailí), Matt Biondi (8 zlatých) a Jenny Thompsonová (8 zlatých), atleti Jesse Owens, Carl Lewis, Florence Griffith-Joynerová, Michael Johnson a Ray Ewry. Jediným americkým mistrem světa v šachu byl Bobby Fischer. K největším hvězdám amerického fotbalu patří Jerry Rice nebo Adam Vinatieri. USA jsou na letních olympijských hrách medailově nejúspěšnější zemí, na zimních jsou druhé za Norskem. K největším "zimním hvězdám" amerického sportu patří sjezdařka Lindsey Vonnová. Nejúspěšnějším americkým hokejistou v NHL byl Mike Modano. Spojené státy osmkrát olympijské hry pořádaly. Čtyřikrát šlo o hry letní (v St. Louis roku 1904, v Los Angeles v letech 1932 a 1984, v Atlantě 1996) a čtyřikrát o hry zimní (v Lake Placid 1932 a 1980, ve Squaw Valley 1960 a v Salt Lake City 2002). V roce 2028 se budou konat letní hry již potřetí v Los Angeles. V roce 1994 pořádaly Spojené státy mistrovství světa ve fotbale. === Literatura === Americkými nositeli Nobelovy ceny za literaturu jsou Ernest Hemingway, John Steinbeck, Thomas Stearns Eliot, William Faulkner, Pearl S. Bucková, Toni Morrisonová, Saul Bellow, Isaac Bashevis Singer, Sinclair Lewis a Eugene O'Neill. Ke klasikům americké literatury patří též Mark Twain, Arthur Miller, Jerome David Salinger, Vladimir Nabokov, Francis Scott Fitzgerald, Ayn Randová, Truman Capote, Henry James, John Updike, Norman Mailer, Philip Roth . , O. Henry, Gore Vidal, Charles Bukowski, Henry Miller či Thomas Pynchon v próze, Walt Whitman, Emily Dickinsonová, Ralph Waldo Emerson, Jack Kerouac, Allen Ginsberg, Ezra Pound, Robert Frost, Sylvia Plathová, Langston Hughes či Henry Wadsworth Longfellow v poezii a Tennessee Williams v dramatu. Velké popularity lze v USA dosáhnout i za pomoci jediné knihy, jako se to stalo Harper Leeové (Jako zabít ptáčka) Margaret Mitchellové (Jih proti severu), Harriet Beecher Stoweové (Chaloupka strýčka Toma) nebo Maye Angelou (I Know Why the Caged Bird Sings). Spojené státy byly vždy především velmocí v oblasti žánrové literatury. Králem žánrů byl již Edgar Allan Poe. Dobrodružný román přivedl k dokonalosti Jack London, Herman Melville do něj vnesl slavnou postavu a symbol touhy Mobydicka, Edgar Rice Burroughs Tarzana, James Fenimore Cooper svého Posledního mohykána. Isaac Asimov, Ray Bradbury, Robert A. Heinlein a Philip K. Dick patří ke klasikům sci-fi. Na jejím pomezí se vždy rafinovaně pohyboval i Kurt Vonnegut. Stephen King se stal králem literárního hororu a thrilleru, když tak navázal na svého velkého předchůdce Howarda Phillipse Lovecrafta. Známým autorem thrillerů je také John Grisham. Mario Puzo se proslavil svým mafiánským eposem Kmotr. Drsnou detektivní školu zakládal Dashiell Hammett. Revoluci v žánru fantasy svou Hrou o trůny způsobil George R. R. Martin. Skulinu na trhu objevila i Stephenie Meyerová se svou ságou Stmívání, stejně jako Ursula K. Le Guinová. K průkopníkům americké fantasy patřil již "temný romantik" Nathaniel Hawthorne. Špiónské romány proslavily Toma Clancyho. Kouzlo konspiračních teorií zužitkoval beze zbytku Dan Brown. V humoristickém žánru se prosadil Washington Irving. Biografie proslavily Carla Sandburga. Řadu klasických komiksových postav vytvořil Stan Lee. V dějinách amerického divadla sehrály velkou roli "lehčí" žánry jako burleska, vaudeville či minstrel show, které se staly předpokladem rozvoje muzikálu, v němž se Američané stali velmocí. Proslulou se stala zejména čtyřicítka scén na newyorské ulici Broadway, kde měly premiéru jedny z nejslavnějších muzikálů 20. století, zejména z pera Brita Andrew Lloyd Webbera (Fantom opery, Cats, Evita, Jesus Christ Superstar), ale i řady dalších autorů (West Side Story, Oklahoma!, Chicago, My Fair Lady). Od roku 1947 je udílena prestižní divadelní cena Tony. === Výtvarné umění === Americké výtvarné umění bylo dlouho ve stínu evropského, ale v 19. století se emancipovalo a stalo se svébytným. Mary Cassattová byla nejvýznamnější reprezentantkou impresionismu v severní Americe. Blízko k němu měl i James Abbott McNeill Whistler. Na realistickou malbu vsadil Edward Hopper, regionalismus zakládal Grant Wood. Průkopnicí moderního umění v USA byla Georgia O'Keeffe. Modernismus došel ke svému vrcholu v díle Jacksona Pollocka, jenž je jedním z hlavních světových představitelů abstraktního expresionismu. V USA v 60. letech 20. století vznikl i zcela osobitý výtvarný směr zvaný pop-art. Jeho hlavním představitelem byl Andy Warhol (narozen na Slovensku), k dalším reprezentantům patřil Roy Lichtenstein. Jean-Michel Basquiat založil pouliční graffiti. Uměleckou fotografii formoval zvláště Man Ray. Silná je americká architektura. Frank Lloyd Wright zavedl koncept "organické architektury". Podobným průkopníkem byl Buckminster Fuller, tvůrce geodetických kopulí. Louis Sullivan je označován za "otce mrakodrapů", které jsou pro americkou kulturu přímo ikonické. Typickými bílými domy proslul modernista Richard Meier. Mezi modernismem a postmodernismem stál Philip Johnson. Klasikem postmodernismu je Robert Venturi. V Číně narozený I. M. Pei se proslavil svými moderními zásahy do galerie Louvre v Paříži. === Hudba === K nejslavnějším americkým skladatelům vážné hudby patří George Gershwin, Leonard Bernstein, Aaron Copland a Philip Glass. V čele avantgardních pokusů stál John Cage. Legendou filmové hudby je John Williams, ve stejném žánru prosluli též James Horner, Henry Mancini či Quincy Jones. Králem muzikálů byl Cole Porter. Scott Joplin založil hudební styl ragtime. Jazzovými legendami jsou Louis Armstrong, Ella Fitzgerald, Miles Davis, Glenn Miller, Nat King Cole, Charlie Parker, John Coltrane. Nejslavnější sóloví umělci populární a rockové hudby pocházejí často právě z USA. Klasiky 40.–70. let, otci zakladateli žánru, jsou Elvis Presley, Bob Dylan, Johnny Cash, Jimi Hendrix, Frank Sinatra, Pete Seeger, B.B. King, Ray Charles, Bruce . Springsteen, James Brown, Janis Joplin, Tina Turner, Aretha Franklin, Frank Zappa, Stevie Wonder, Bing Crosby, Chuck Berry, Eartha Kittová, Liza Minnelli, Duke Ellington, Joan Baezová, Buddy Holly, Lou Reed, Billie Holiday, Diana Rossová, Donna Summer, Nina Simone, Gene Kelly, Etta James, Alice Cooper či Iggy Pop. Další silná vlna přišla v 80. letech: Michael Jackson, Madonna, Whitney Houston, Cher, Prince, Mariah Carey, Janet Jackson. V 90. letech nastal mohutný nástup rapu a hip-hopu, nejslavnějšími rappery se stali Eminem, Tupac Shakur, 50 Cent, Kanye West, Akon, Jay Z, Snoop Dogg, Dr. Dre, Lil Wayne. Králem latino-popu je Ricky Martin, americké country pak Dolly Parton. V posledních letech kralují hitparádám Lady Gaga, Beyoncé, Katy Perry, Miley Cyrus, Britney Spears, Justin Timberlake, Bruno Mars, Anastacia, Taylor Swift, Christina Aguilera, Pink, Gwen Stefani, Usher, Lana Del Rey, Norah Jones. Ze Spojených států pochází mnoho z nejslavnějších rockových skupin. Povětšinou z Kalifornie: The Doors (Jim Morrison), Metallica (James Hetfield), Linkin Park (Chester Bennington), Red Hot Chili Peppers (Anthony Kiedis), Eagles, The . Beach Boys, Thirty Seconds to Mars (Jared Leto), Green Day (Billie Joe Armstrong), Guns N' Roses (Axl Rose), Megadeth (Dave Mustaine), Korn, Blink-182, Slayer, The Black Eyed Peas. Největším narušením kalifornské kulturní hegemonie byla vlna grunge z 90. let, která se zdvihla v Seattlu: Nirvana (Kurt Cobain, Dave Grohl), Alice in Chains, Pearl Jam či Soundgarden. Silná hudební scéna je ale také na východním pobřeží: Bon Jovi (Jon Bon Jovi), Kiss, Aerosmith (Steven Tyler), R.E.M., Ramones, My Chemical Romance, The Velvet Underground, Simon & Garfunkel (Paul Simon, Art Garfunkel), Pixies, Backstreet Boys. Z amerického vnitrozemí je cesta ke světové slávě o dost těžší, nicméně našly se i takové případy: skupina Evanescence vznikla v Arkansasu, metaloví Nine Inch Nails v Ohiu, Slipknot v Iowě či Pantera v Texasu. Nejslavnější americkou tanečnicí byla Isadora Duncanová. === Kinematografie === Americký filmový průmysl je nejrozvinutější na světě, jeho synonymem je Hollywood, komplex filmových koncernů v Kalifornii – byť existují studia i jinde. Zcela zvláštní pozici v americké i globální kultuře si vydobyl Walt Disney, který způsobil revoluci v dětském a kresleném filmu a vytvořil i vlastní obchodní impérium. Režiséry nejslavnějších hollywoodských blockbusterů byli Steven Spielberg (E.T., Čelisti) a George Lucas (Hvězdné války). Ron Howard proslul blockbustery podle knih Dana Browna, ale i ceněným životopisným snímkem Čistá duše. Westerny proslul John Ford. Specialistou na sci-fi byl Robert Zemeckis, na svém kontě má ale i ceněnou "kroniku Ameriky 2. poloviny 20. století", snímek Forrest Gump. Komedie byli doménou George Cukora (Adamovo žebro) nebo Billyho Wildera (Někdo to rád horké), komediální klasiky mají na svém kontě i Woody Allen (Annie Hallová), Sydney Pollack (Tootsie) či William Wyler (Prázdniny v Římě). Velké mafiánské podívané proslavili Martina Scorseseho (Gangy New Yorku) a Francise Forda Coppolu (Kmotr). Akční film se pokusil na umění povýšit Quentin Tarantino (Pulp Fiction). Surrealistické inspirace ani v komerční produkci nezapřel originální Tim Burton (Batman, Karlík a továrna na čokoládu). Symbolem uměleckého filmu jsou naopak tvůrci jako Orson Welles (Občan Kane), Stanley Kubrick (Mechanický pomeranč) nebo David Lynch (Modrý samet). Umělecké ambice měl i Elia Kazan (Na východ od ráje) či Sidney Lumet (Dvanáct rozhněvaných mužů). Politický aktivismus je hlavním motivem Olivera Stonea ( Četa, JFK) nebo dokumentaristy Michaela Moorea. Silný politický akcent nesly již snímky průkopníka amerického filmu D. W. Griffitha (Zrození národa). Hollywood produkuje i nesčetně hereckých filmových hvězd, které se stávají globálními celebritami. V éře klasického hollywoodu (20.-50. léta 20. století) to byly mezi ženami Mary Pickfordová, Lillian Gishová, Němka Marlene Dietrichová, Joan Crawfordová, Grace Kellyová, Judy Garlandová, Marilyn Monroe, Elizabeth Taylorová, Katharine Hepburnová, Rita Hayworthová, Lauren Bacallová, belgicko-britská herečka Audrey Hepburnová či dětská hvězda Shirley Temple. Z mužů pak Buster Keaton, Angličan Charlie Chaplin, Harold Lloyd, John Wayne, Henry Fonda, Gregory Peck, Fred Astaire, Cary Grant, Humphrey Bogart, James Dean, Marlon Brando, Clark Gable, Bratři Marxové, Gary Cooper, Spencer Tracy, James Stewart nebo Charlton Heston. Později to byly hvězdy jako Julia Robertsová, Sandra Bullocková, Meryl Streepová, Barbra Streisandová, Sigourney Weaver, Gwyneth Paltrowová, Julianne Moore, Whoopi Goldbergová, Cameron Diazová, Jennifer Anistonová, Jodie Fosterová, Angelina Jolie ., Jennifer Lopezová, Robin Williams, Brad Pitt, Leonardo DiCaprio, Arnold Schwarzenegger, Bruce Lee, Johnny Depp, Robert Redford, Robert De Niro, Jim Carrey, Tom Cruise, Sylvester Stallone . , Bruce Willis, Kevin Costner, Tom Hanks, Jack Nicholson, Clint Eastwood, Morgan Freeman, Will Smith, George Clooney, Eddie Murphy, Mel Gibson, Nicolas Cage, Harrison Ford, Paul Newman, John Travolta, Michael Douglas, Patrick Swayze, Richard Gere a mnozí jiní. Americká Akademie filmového umění a věd každoročně uděluje cenu, které se všeobecně říká Oscar (oficiálně Cena Akademie – Academy Award). Velkou prestiž má také Zlatý glóbus (Golden Globe Award) udělovaný každý rok Asociací zahraničních novinářů v Hollywoodu. Jako iluzionista celosvětově proslul David Copperfield. === Media === Mezi nejvýznamnější americká média patří tzv. velká trojka televizních společností – NBC, ABC a CBS, kterou doplňuje televizní síť Fox. Významné jsou také zpravodajská kabelová televizní společnost CNN a na ekonomické zpravodajství zaměřená televizní stanice Bloomberg. K nejvýznamnějším novinám – i v celosvětovém měřítku – patří deník The New York Times mediálního konglomerátu Time Warner a také The Wall Street Journal, rovněž vydávaný v New Yorku. Dále lze jmenovat mj. The Washington Post, Chicago Tribune a Los Angeles Times. Značný význam je přisuzován také internetovým novinám The Huffington Post. Mezi periodickými časopisy vynikají týdeníky Time a Newsweek. Pro Evropu, Latinskou Ameriku, Afriku a Blízký východ vychází Time Europe. Time Asia má sídlo v Hongkongu. Časopis Newsweek vychází od roku 2012 pouze na internetu. Existuje celá řada vědeckých a populárně-vědeckých časopisů, například National Geographic Magazine. === Kuchyně === Na Den díkůvzdání většina Američanů jí tradiční jídla z dob osidlování, k nimž patří zejména pečený krocan, ale také sladké brambory či javorový sirup. Velkou roli v americké kultuře také hraje jablečný koláč (zvaný často americký koláč – american pie) či hovězí steak. Ve 20. století si Američané oblíbili hamburgery a hot dogy. Ve druhé polovině 20. století se nedílnou součástí americké kultury staly fast food restaurace jako McDonald's, KFC či Burger King. Obliba rychlého občerstvení je však i předmětem veřejné kritiky. Podílela se na tom, že během osmdesátých a devadesátých let 20. století se příjem kalorií Američanů zvýšil o 24% a bývá spojována s epidemií obezity. Významnou je v USA spotřeba kávy, kavárenský řetězec Starbucks je největší na světě. Ještě slavnější se stala kofeinová limonáda Coca-Cola. Ze sladkostí jsou oblíbené lívance polévané sirupem, donut (americká verze koblihy s dírou uprostřed), sušenky cookies, dortíky muffiny, moučník brownie či tvarohový dort cheesecake. Velký vliv na americkou gastronomii měly pochopitelně i vlny přistěhovalců, Italové sebou přivezli oblibu pizzy, přistěhovalci z jihu pak jídel jako burrito či tacos a velkou oblibu si získalo i jídlo čínské či thajské. K nejznámějším regionálním variantám americké kuchyně patří jižanský Tex-Mex, kde nejtypičtějším pokrmem je chili con carne. Klasickými surovinami jsou fazole, čedar, hovězí a kukuřičná mouka na tortilly.Specifickou, byť mladou, tradicí amerického stravování je tzv. brunch, dopolední jídlo mezi časem snídaně a oběda. Na brunch chodí Američané zejména o víkendech. Ve většině restaurací není považováno za slušné sednout si rovnou ke stolu, na uvedení ke stolu je nutno počkat. Typické pro americké restaurace rovněž je, že obsluha je placena výhradně ze spropitného, proto je považováno za obzvláště neslušné dýško nedat. Očekávanou jeho výší je 15-20 procent ceny jídla. == Věda == Jakýmsi praotcem americké vědy byl všestranný učenec Benjamin Franklin. Americká věda byla dlouho ve stínu evropské, od konce 19. století se však začala prudce rozvíjet. Symbolem této éry byli vynálezci jako Samuel F. B. Morse (elektrický telegraf) a Thomas Alva Edison (fonograf), nebo Bratři Wrightové, tvůrci prvního letadla těžšího než vzduch. Obrovskou posilou se stala vlna vědeckých emigrantů ve 30. letech 20. století, kteří z Evropy prchali před nacismem. Patřili k nim i lidé jako Albert Einstein, Albert Abraham Michelson, Enrico Fermi nebo John von Neumann, kteří americkou vědu rychle vytáhli na špičkovou úroveň, podporováni ekonomickou silou Ameriky. Symbolem této nové síly se stal Projekt Manhattan (řízený Robertem Oppenheimerem), který dal Spojeným státům jako první zemi na světě atomovou bombu, Program Apollo, který Američany roku 1969 přivedl jako první na Měsíc (v osobě Neila Armstronga), či masivní rozvoj elektroniky, počítačů a digitálních technologií, jehož symbolem se stalo Silicon Valley, proslulé kalifornské centrum inovací, či Arpanet, předchůdce internetu, který byl původně vyvinut pro americkou armádu. Většina pilířů internetu – vyhledávač Google, největší sociální síť Facebook, nebo internetová encyklopedie Wikipedie – vznikla ve Spojených státech. Pýchou americké vědy je rovněž síť univerzit, z nichž některé patří k nejprestižnějším na světě. Například podle žebříčků kvality univerzit QS World University Ranking 2019 je mezi prvními dvaceti nejlepšími univerzitami světa jedenáct amerických: Massachusettský technologický institut, Stanfordova univerzita, Harvardova univerzita, Kalifornský technologický institut, Chicagská univerzita, Princetonská univerzita, Cornellova univerzita, Yaleova univerzita, Kolumbijská univerzita, Pensylvánská univerzita a Michiganská univerzita. Harvard drží rekord v počtu laureátů Nobelových cen, s velkým náskokem před britskou Cambridge. Prvním rodilým Američanem, který získal Nobelovu cenu za vědu byl chemik Theodore William Richards (1914). Linus Pauling obdržel Nobelovu cenu za chemii i Nobelovu cenu míru. John Bardeen je jediným vědcem, který získal Nobelovu cenu ve svém oboru dvakrát. Jedna z nich byla za půlomový objev transistoru. Jeden z klíčových objevů fyziky 20. století, že elektromagnetické záření má jak vlnovou, tak částicovou povahu, má na svém kontě Arthur Holly Compton. K ikonám americké vědy patří též vynálezce cyklotronu Ernest Lawrence, objevitel vakcíny proti dětské obrně Jonas Salk, známý popularizátor vědy Richard Feynman, spoluobjevitel DNA James Dewey Watson, vynálezce počítačové myši Douglas Engelbart či astronomové Edwin Hubble a Carl Sagan. Matematik Norbert Wiener založil kybernetiku. K nejslavnějším americkým informatikům patří Donald Knuth, tvůrci programovacího jazyka C Ken Thompson a Dennis Ritchie, nebo "otec internetu" Vint Cerf, který vytvořil komunikační protokol TCP/IP, na kterém je celosvětová síť vystavěna. Pilíře americké filozofie a sociálních věd stavěli Henry David Thoreau či William James, Charles Sanders Peirce a John Dewey, nejvýznamnější představitelé amerického pragmatismu, prvního ryze amerického filozofického směru, který hluboce ovlivnil celou americkou společnost. Velmi vlivnými autory 20. století se staly psychologové Erich Fromm, Abraham Maslow, Carl Rogers, John Watson, Edward Thorndike či nejcitovanější psycholog 20. století Burrhus Frederic Skinner, sociologové Erving Goffman a Talcott Parsons, filozof vědy Thomas Kuhn, . genderová teoretička Judith Butlerová, političtí filozofové John Rawls, Samuel Huntington (autor slavného Střetu civilizací) a Francis Fukuyama (autor neméně slavného eseje Konec dějin a poslední člověk), filozof jazyka Hilary Putnam, zakladatel sexuologie Alfred Kinsey, antropologové Margaret Meadová a Clifford Geertz či lingvista Noam Chomsky. Zcela mimořádné postavení mají Američané v ekonomii. Od začátku udílení Nobelových cen za ekonomii v roce 1969 do roku 2018 bylo jen třináct ročníků, kdy cenu nepřebíral některý z Američanů. Největší vliv na společnost měli z mnoha laureátů otec neoliberalismu Milton Friedman, klíčoví představitelé neokeynesyánského směru Joseph Stiglitz a Paul Krugman, představitel teorie her John Forbes Nash, jehož proslavil film Čistá duše, a který nesl při bádání břímě paranoidní psychózy, nebo Paul Samuelson, z jehož učebnice se již mnoho let učí tisíce studentů ekonomie po celém světě. O obohacení ekonomie analýzou netržního chování usiloval Gary Stanley Becker. S psychologií se snažil ekonomii propojit Herbert A. Simon. Také jediná žena, která Nobelovu cenu za ekonomii získala, je Američanka: Elinor Ostromová. == Státní svátky v roce 2019 == == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Související články === Americký sen Slib věrnosti Seznam amerických prezidentů Seznam pečetí států Spojených států amerických Seznam vlajek států Spojených států amerických === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Spojené státy americké ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Spojené státy americké ve Wikislovníku Téma Spojené státy americké ve Wikicitátech Kategorie Spojené státy americké ve Wikizprávách (anglicky) Cestovní příručka na Wikivoyage (česky) Infoamerika.cz (česky) (anglicky) Velvyslanectví USA v České republice (česky) (anglicky) Americké centrum v Praze (česky) (anglicky) Ministerstvo zahraničních věcí České republiky – USA (anglicky) Sborník z Bílého domu k volnému použití pod licencí Creative Commons (česky) / Podnikání a firmy v USA (anglicky) CDC.gov – data k zdravotnímu pojištění v roce 2012 (anglicky) HHS.gov – průběh a fakta k reformě zdravotního pojištění dle let/CDC data k zdravotnímu pojištění v roce 2012 ] http://www.nytimes.com/2013/02/17/magazine/do-illegal-immigrants-actually-hurt-the-us-economy.html?pagewanted=all& United States of America - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) United States of America (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) USA - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2002-06-20 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online. CIA. The World Factbook - United States [online]. Rev. 2011-07-26 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR ve Washingtonu. Souhrnná teritoriální informace: Spojené státy americké [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) BEEMAN, Richard R, a kol. United States [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) | DATETIME | DATETIME |
003476 | ... Nejvíce však Erben proslul sbírkou Kytice z pověstí národních (1853), (zkráceně jen Kytice), která vyšla podruhé roku 1861, a to v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných písní) s názvem Kytice z básní K. J. Erbena. Jádrem této sbírky je dvanáct (později vyšla i 13. balada – Lilie) básní oddílu Pověsti národní, jimž předchází úvodní báseň Kytice. == Život == === Dětství a studia === Karel Jaromír Erben se narodil v Miletíně 7. listopadu 1811. Původní příjmení jeho předků bylo však psáno Erban. Jeho rodičům – ševci a sadaři Janu Erbenovi a jeho ženě Anně – se narodila dvojčata Karel a Jan. Jan však již 29. 12. 1811 zemřel. Ani jeho bratr Karel na tom nebyl zdravotně dobře, často churavěl a trpěl poruchou řeči. Základního vzdělání se mu dostalo v miletínské škole, kde vyučovali také jeho strýc a dědeček. Zde postupně rozvíjeli všechna jeho nadání včetně hudebního a připravovali ho na pozdější studia.... | Jak se jmenovalo dvojče Karla Jaromíra Erbena? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Jarom%C3%ADr_Erben | [
"Jan"
] | 506 | 602 | Jeho rodičům – ševci a sadaři Janu Erbenovi a jeho ženě Anně – se narodila dvojčata Karel a Jan. | [
{
"start": 598,
"end": 601,
"text": "Jan"
}
] | Karel Jaromír Erben (7. listopadu 1811 Miletín – 21. listopadu 1870 Praha) byl český historik, právník, archivář, spisovatel, básník, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek; představitel literárního romantismu. Patřil mezi významné osobnosti českého národního obrození. Po svých studiích na gymnáziu v Hradci Králové a v Praze byl zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea. Od roku 1851 působil jako archivář města Prahy a od roku 1864 se stal ředitelem pomocných úřadů pražských. Ve svých studijních letech se Erben stýkal s Karlem Hynkem Máchou. Později se také seznámil s Františkem Palackým, spolupracoval s ním (mj. na přípravě českého diplomatáře) a jeho politickými názory byl trvale ovlivněn. Spory s Martinem Hattalou Erbena vyčerpávaly a přispívaly ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Erben je znám především jako sběratel lidové poezie. Ve smyslu názorů bratří Grimmů, s kterými se znal, hledal v ústní lidové slovesnosti odraz starých mýtů (slovanských, na rozdíl od Grimmů, kteří hledali germánské), jež lidové podání a tradice během věků přetvořily a často zakryly. Výsledkem Erbenovy sběratelské činnosti byly tři svazky Písní národních v Čechách (1842–1845), jejich přepracované a rozšířené vydání vyšlo roku 1864 s titulem Prostonárodní české písně a říkadla. Nejvíce však Erben proslul sbírkou Kytice z pověstí národních (1853), (zkráceně jen Kytice), která vyšla podruhé roku 1861, a to v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných písní) s názvem Kytice z básní K. J. Erbena. Jádrem této sbírky je dvanáct (později vyšla i 13. balada – Lilie) básní oddílu Pověsti národní, jimž předchází úvodní báseň Kytice. == Život == === Dětství a studia === Karel Jaromír Erben se narodil v Miletíně 7. listopadu 1811. Původní příjmení jeho předků bylo však psáno Erban. Jeho rodičům – ševci a sadaři Janu Erbenovi a jeho ženě Anně – se narodila dvojčata Karel a Jan. Jan však již 29. 12. 1811 zemřel. Ani jeho bratr Karel na tom nebyl zdravotně dobře, často churavěl a trpěl poruchou řeči. Základního vzdělání se mu dostalo v miletínské škole, kde vyučovali také jeho strýc a dědeček. Zde postupně rozvíjeli všechna jeho nadání včetně hudebního a připravovali ho na pozdější studia. Rodiče z něj chtěli mít také učitele, on se však kvůli vadě řeči nakonec rozhodl pro studium práv. (Později přispěl k ustavení české právnické terminologii.) Aby mohl studovat na hradeckém gymnáziu, musel si sám obstarat výdělek – a to vyučováním hry na klavír. Na gymnázium nastoupil roku 1825. Když měl prázdniny, často rád podnikal výlety se svými přáteli, zejména do okolí rodného Miletína. Roku 1831 nastoupil Erben na filozofickou fakultu v Praze. Zde také započal studium práv (1833–1837), při tomto studiu se plně projevily jeho historické a přírodovědecké zájmy. V této době také Erben začal svými básněmi přispívat do českých časopisů. === Rodinný život === První manželkou Karla Jaromíra Erbena byla Barbora (Betyna) Mečířová (28. 6. 1818 Žebrák – 20. 8. 1857). Seznámil se s ní na prázdninových pobytech v Žebráku. Svatba se konala po téměř desetileté známosti roku 1842 a manželé Erbenovi měli čtyři děti, Blaženu (1844–1933), Ladislavu (1846–1892), Jaromíra (1848–1849) a Bohuslavu (1850–1924). Po smrti manželky se Karel Jaromír Erben v roce 1859 znovu oženil. S druhou manželkou Žofií Mastnou (14. 5. 1836 Jičín – 23. 9. 1905 Praha) měl ještě syna Vladimíra (1859–1860) a dceru Marii (1862–1864). === Zaměstnání === Roku 1837, poté, co dokončil svá právnická studia, nastoupil Erben jako praktikant k hrdelnímu soudu v Praze. Vedle své práce také pomáhal Palackému spravovat tehdy velmi zanedbaný archiv stavovský. Tímto se ukázal jako velmi způsobilý pro tuto funkci a tak byl roku 1842 zvolen českou učenou společností nauk za aktuára (kdysi nižší správní úředník). Dále pokračoval v historických studiích, v roce 1841 byl zvolen řádným členem Královské české společnosti nauk, v letech 1852–1853 a 1863–1864 pak jejím direktorem (předsedou). Roku 1845 byl jmenován členem jazykové komise při Matici české a začal se tak podílet na formování spisovné češtiny. Rok 1848 nebyl moc příznivý pro muže, který se hodlal zabývat historií, proto se pustil Erben do politiky. V květnu tohoto roku byl Erben poslán do Chorvatska, aby obeznámil tamní občany s děním v Čechách a zároveň dopisoval do Prahy o důležitých věcech mezi Jihoslovany. Na podzim téhož roku byl jmenován překladatelem u zemské vlády. Roku 1850 byl Erben ustanoven sekretářem Českého muzea (dnešního Národního muzea). O rok později byl zvolen archivářem města Prahy – konečně se mu tak dostalo uspokojivého finančního ohodnocení. Erben se také podílel na projektu vědeckého a kritického časopisu Obzor a byl jedním ze zakladatelů dodnes vycházejícího časopisu Právník. Roku 1864 byl Erben jmenován ředitelem pomocných kanceláří úřadů města Prahy, ve stejný rok také vydává Prostonárodní české písně a říkadla a o rok později Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Zemřel 21. listopadu 1870 v domě U Tří tykví na Starém Městě v Praze v Michalské ulici. Byl pohřben na Malostranském hřbitově na pražském Smíchově, jeho ostatky však byly v roce 1908 přemístěny na pražské Olšanské hřbitovy. == Adresy pobytu, pamětní desky a pomníky == 1857–1867: Dům U Velkého střevíce (také dům U Velké boty), Vlašská 333/30, Praha - Malá Strana, 1867 (16. 1.) – 1870 (21. 11.): dům U Jelena (také U Pěti tykví), Michalská 440/11, Praha - Staré Město. Na fasádě je pamětní deska s textem: Zde žil a dne 21. listopadu 1870 zemřel KAREL JAR. ERBEN. == Dílo == Těžiště svého odborného zájmu Erben spatřoval v edicích folklórních materiálů, především českých lidových písní. Srovnával jejich varianty a vyhledával mezi nimi text, který nejlépe odpovídá předpokládanému původnímu tvaru. Na písně se díval jako na zpívané texty, přihlížel proto i k nápěvům, které rovněž vydával. Erben neuznával vzpoury proti osudu, uctíval daný řád. V jeho básních se opakují témata viny a trestu. Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865) – jakási "slovanská čítanka" (k dispozici online) Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869) – "slovanská čítanka" ve zkrácené úpravě a v českém překladu Kytice z pověstí národních (1853, rozšířené vydání 1861) – jediná sbírka básní, kterou vydal; podkladem Kytice jsou staré české lidové báje Písně národní v Čechách – obsahuje 500 písní Prostonárodní české písně a říkadla (1864) – pětidílná sbírka folklóru z Čech. Toto dílo je velmi ovlivněno romantismem, ten předpokládal, že lidová slovesnost je projevem nedochovaného prastarého mýtu, který vyjadřuje jakousi národní povahu (charakter). Tento mýtus měl vyjadřovat ucelený soubor představ o vztazích mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a přírodou. Karel Jaromír Erben se tento mýtus pokoušel znovu sestavit. České pohádkyErben se nespokojil s tím, že by lidovou tvorbu pouze sbíral, snažil se ji kriticky zkoumat, a tím ji i ovlivňovat. Mladší bratr – vlastenecké dílo Večer – vlastenecké dílo Tulák Na hřbitověK jeho sběratelské činnosti je vhodné dodat, že sbíral lidové písničky, říkadla, pohádky atd. pouze z Čech, nikoliv na Moravě. Tam působili například František Sušil, František Bartoš nebo Františka Stránecká. === Historická díla === Rukopis musejní letopisů Kosmových Ondřej Puklice ze Vstruh Příspěvky k dějepisu českému, sebrané ze starých letopisů ruských Měsíčník hodin staročeských na Staroměstské radnici Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae – Výtahy listin Čech a Moravy. Dílo se zabývá nejstaršími českými a moravskými listinami do roku 1253, tj. smrti Václava I. Pravděpodobně jeho nejvýznamnější práce z oblasti historie. Dalšími díly navázal Josef Emler. Sebrané spisy Jana HusaNapsal vědecká pojednání k legendě o svaté Kateřině, Tomáši Štítném, J. A. Komenském. Dále vydal několik starších českých děl. Společně s Josefem Fričem a Antonínem Strobachem přeložil do češtiny Soudní a konkursní řád a Občanský zákoník. === Autentický ukazatel === Genealogové a další badatelé používají Erbenův Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních král. hl. města Prahy dle nového, starého i nejstaršího číslování, vydaný roku 1870. Jedná se o převodník pražských čísel popisných z r. 1805 na tehdy nová čísla orientační včetně názvů ulic. Autentický ukazatel obsahuje též srovnání popisných čísel z r. 1770 a z r. 1805; dále uvádí jména majitelů domů a domovní znamení. Obsahuje čísla domů tehdejších pražských čtvrtí (Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany, Josefov) a předměstí Karlín a Smíchov. == Zajímavost == Jméno Karla Jaromíra Erbena bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie. == Odkazy == === Reference === === Literatura === AUGUSTA, Pavel, et al. Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 93–94. Biografický slovník archivářů českých zemí / Jaroslava Hoffmanová, Jana Pražáková. Praha : Libri, 2000. 830 s. ISBN 80-7277-023-3. S. 164–165. Biografický slovník českých zemí : 16. sešit : Ep–Fe. Praha : Academia; Historický ústav AV ČR, 2013. 136 s. ISBN 978-80-200-2292-9 (Academia); ISBN 978-80-7286-215-3 (Historický ústav AV ČR). S. 11–13. Bohemia docta : k historickým kořenům vědy v českých zemích / Alena Míšková, Martin Franc, Antonín Kostlán (eds.). Praha: Academia, 2010. 529 s. ISBN 978-80-200-1809-0. S. 91–92, 143. BRANDL, Vincenc. Život Karla Jaromíra Erbena. Brno: Matice Moravská, 1887. Dostupné online. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. S. 60–64. Dostupné online Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. Praha: Albatros, 1985. S. 84–88. Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 542–566. Dostupné online Otomar Dvořák. Vřeteno osudu (životopisný román o K. J. Erbenovi): nakl. Čas, Řitka 2015 FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 667–674. KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 342–343, 351. KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1997. 477 s. ISBN 80-85268-69-8. S. 295–296, 339. KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 109–110. KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. sv. Praha : Mladá fronta, 2007. 284 s. ISBN 978-80-204-1711-4. S. 49–50. ŠTECH, Václav Vilém. V zamlženém zrcadle. Praha: Československý spisovatel, 1969. S. 80. === Související články === Česká literatura v letech 1815–1918 Seznam českých spisovatelů Borovice Erbenka Erbenův dub === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Jaromír Erben ve Wikimedia Commons Autor Karel Jaromír Erben ve Wikizdrojích Osoba Karel Jaromír Erben ve Wikicitátech Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Jaromír Erben Karel Jaromír Erben v souborném katalogu Akademie věd ČR Životopis Výstava ÚČL AV ČR o Erbenově životě a díle ke stažení J. Mukařovský: Protichůdci. Několik poznámek o vztahu Erbenova básnického díla k Máchovu Karel Jaromír Erben na stránce Databazeknih.cz Karel Jaromír Erben v archivu Národního divadla Karel Jaromír Erben v Česko-Slovenské filmové databázi Karel Jaromír Erben ve Filmové databázi Karel Jaromír Erben na Kinoboxu.cz Naučná stezka Karla Jaromíra Erbena Karel Jaromír Erben v cyklu České televize Dvaasedmdesát jmen české historie | PERSON | PERSON |
007271 | Mateřské mléko je mléko produkované laktací v mléčných žlázách uložených v prsou sloužící k výživě novorozeného potomka. Mateřské mléko je přirozená strava pro novorozence, která by měla poskytnout veškeré potřebné látky pro růst organismu. Mateřské mléko je novorozenci předáváno pomocí kojení, během kterého je postupně uvolňováno čiré vodnější mléko k uhašení žízně a později tučnější tzv. zadní mléko. Pro správný vývoj dítěte se v současné době doporučuje minimálně půlroční plné kojení. Tvorba mateřského mléka je ovlivněna prolaktinem, jeho uvolňování z prsní žlážy pak oxytocinem. Hladiny prolaktinu je možno ovlivnit léky – především agonisty dopaminu – kteří se používají k zástavě laktace. Oxytocin je dále odpovědný za rozvoj citového vztahu matka/dítě. Mateřské mléko u člověka má snížený obsah bílkovin než jiné savčí druhy, což je způsobeno tím, že u novorozence se vyvíjí hlavně mozek.... | Co je přirozená strava pro novorozence? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mate%C5%99sk%C3%A9_ml%C3%A9ko | [
"mateřské mléko"
] | 121 | 240 | Mateřské mléko je přirozená strava pro novorozence, která by měla poskytnout veškeré potřebné látky pro růst organismu. | [
{
"start": 121,
"end": 135,
"text": "mateřské mléko"
}
] | Mateřské mléko je mléko produkované laktací v mléčných žlázách uložených v prsou sloužící k výživě novorozeného potomka. Mateřské mléko je přirozená strava pro novorozence, která by měla poskytnout veškeré potřebné látky pro růst organismu. Mateřské mléko je novorozenci předáváno pomocí kojení, během kterého je postupně uvolňováno čiré vodnější mléko k uhašení žízně a později tučnější tzv. zadní mléko. Pro správný vývoj dítěte se v současné době doporučuje minimálně půlroční plné kojení. Tvorba mateřského mléka je ovlivněna prolaktinem, jeho uvolňování z prsní žlážy pak oxytocinem. Hladiny prolaktinu je možno ovlivnit léky – především agonisty dopaminu – kteří se používají k zástavě laktace. Oxytocin je dále odpovědný za rozvoj citového vztahu matka/dítě. Mateřské mléko u člověka má snížený obsah bílkovin než jiné savčí druhy, což je způsobeno tím, že u novorozence se vyvíjí hlavně mozek. Z bílkovin je zastoupen hlavně laktalbumin a menší část připadá kasein. Tuky tvoří v mateřském mléce proměnlivou složku v závislosti na stravovacích návycích matky. Velká část tuků připadá na nenasycené mastné kyseliny, které jsou oproti kravskému mléku zastoupeny 4 krát více. Je současně bohaté i na imunologicky aktivní protilátky, které podporují vývoj imunitního systému kojence. Mateřské mléko obsahuje také některé adipokiny (hlavně AFABP), což vysvětluje fakt, že déle kojené děti mají v dospělosti méně problémů s obezitou a metabolickými poruchami. Na trávení mateřského mléka u člověka se podílí hlavně enzym lipáza, který se nachází v mateřském mléce. V případě kravského mléka tento enzym chybí. Do mateřského mléka se z těla ženy mohou dostávat i některé syntetické chemikálie, jako například některé UV filtry používané v opalovacích krémech nebo perzistentní znečišťující látky jako polychlorované bifenyly (PCB). | ENTITY | ENTITY |
005778 | Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, jehož se zúčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Válka v Evropě začala 1. září 1939, když nacistické Německo napadlo Polsko. Krátce poté vyhlásily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu Německu válku. V Asii je za počátek druhé světové války považováno přepadení Číny Japonskem, které začalo již 7. července 1937. Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku. Příčiny války bývají hledány v důsledcích ideologií a politik, jako jsou nacionalismus a imperialismus, podle některých historiků v nespokojenosti s Versailleskou... | Kdy začala 2. světová válka v Asii? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%A1_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka | [
"7. července 1937"
] | 370 | 482 | V Asii je za počátek druhé světové války považováno přepadení Číny Japonskem, které začalo již 7. července 1937. | [
{
"start": 465,
"end": 481,
"text": "7. července 1937"
}
] | Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, jehož se zúčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Válka v Evropě začala 1. září 1939, když nacistické Německo napadlo Polsko. Krátce poté vyhlásily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu Německu válku. V Asii je za počátek druhé světové války považováno přepadení Číny Japonskem, které začalo již 7. července 1937. Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku. Příčiny války bývají hledány v důsledcích ideologií a politik, jako jsou nacionalismus a imperialismus, podle některých historiků v nespokojenosti s Versailleskou smlouvou, která měla prohloubit pocit ponížení v poražených státech, zvláště v Německu, a v dopadech velké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let. Tyto vlivy zásadním způsobem oslabily mnoho evropských států, čímž umožnily vzestup nacismu (pod vedením např. Adolfa Hitlera), fašismu (pod vedením např. Benita Mussoliniho) a komunismu (pod vedením např. Josifa Vissarionoviče Stalina) a dalších totalitních států mimo Evropu. Německé invazi do Polska předcházela smlouva o neútočení se Sovětským svazem (SSSR), takzvaný Pakt Ribbentrop-Molotov, podepsaná 24. srpna 1939 (avšak datovaná o jeden den dříve, tedy 23. srpna 1939). Tímto paktem si tyto dva státy – mimo jiných ustanovení – rozdělily sféry vlivu. V důsledku toho byl de facto uvolněn prostor pro vojenskou expanzi obou stran. 17. září 1939, tedy šestnáct dní po německém útoku, zaútočil na Polsko také SSSR. V dalším průběhu událostí byl však 22. června 1941 Sovětský svaz sám přepaden Německem a jeho spojenci (tzv. Operace Barbarossa). Spojené státy americké, které už dříve poskytovaly některým Spojencům v počínající válce pomoc, vstoupily aktivně do války 7. prosince 1941 poté, co Japonsko udeřilo na jejich námořní základnu v Pearl Harboru. Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a nehumánní zacházení s válečnými zajatci. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Příkladem genocidy se stal holokaust, kterému na základě nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Další milionové oběti byly ze strany slovanského obyvatelstva na územích východní fronty, kde bylo na 8 milionů civilních obětí. Civilní oběti podlehly nemocem a hladu vyvolanými válečnými operacemi německé a sovětské armády a masakrům nebo genocidě páchanými německými a sovětskými komandy na obsazených územích. Milionům obětí se podařilo předejít spojeneckými dodávkami nejen potravin do SSSR na základě Zákona o půjčce a pronájmu. Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení totální války. Taktéž pohled na "civilizované metody válčení" se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce 1940 demokratické státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily. V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jejich stále větší vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války, když Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní svět a komunistické státy ve Východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe. Související informace naleznete také v článku Příčiny druhé světové války. Příčiny nového celosvětového konfliktu tkvěly v nespokojenosti s výsledky první světové války, která se kromě v řadě menších zemí zahnízdila především ve třech velkých mocnostech. Poražené Německo bylo podle versailleské smlouvy přinuceno vzdát se významné části svého dosavadního území ve prospěch vítězné Francie a obnoveného Polska. Smělo nadále udržovat jenom omezené vojenské síly a muselo se zavázat k platbám vysokých válečných reparací. Itálie, sice jeden ze států stojících na straně vítězů války, obdržela jenom nedostatečné území vzhledem k předchozím ztrátám na lidských životech a ztrátám materiálním, současně se cítila neuspokojena ve svých velmocenských ambicích. Taktéž vítězné Japonsko neuspělo ve snaze posílit svoji kontrolu Číny a krom toho se domnívalo, že pro svůj další hospodářský rozvoj potřebuje kontrolu zdrojů surovin, které nemohlo získávat na svém prostorově omezeném ostrovním území (mj. ropu). V průběhu dvacátých let se demokratické mocnosti pokusily zabezpečit trvalost versailleského uspořádání Evropy diplomatickými kroky k zajištění stabilního míru. V roce 1920 byla proto vytvořena Společnost národů se sídlem v Ženevě (ve francouzsky mluvící části Švýcarska), jež měla fungovat jako fórum, na němž by národy mírovým způsobem urovnávaly svoje spory. O pět let později byly v rovněž švýcarském Locarnu sjednány dohody, jimiž byla poskytnuta záruka trvalosti německo-francouzské hranice. Také případné územní spory mezi Německem a jeho východními sousedy měly být řešeny rozhodčím řízením (arbitráží). V roce 1928 byl nadto uzavřen Briand-Kelloggův pakt, který všem účastenským státům zakazoval vedení útočné války. Mírové snahy však dostaly povážlivé trhliny jednak obnoveným izolacionismem Spojených států amerických, především však rozmachem různých totalitních režimů. K tomu výraznou měrou přispěla velká hospodářská krize, jež měla po roce 1929 devastující vliv na světové hospodářství. Již předtím vedla Ruská občanská válka k vytvoření komunistického Sovětského svazu, v němž se po Leninově smrti v roce 1924 chopil moci Josif Stalin. Po pochodu na Řím v roce 1922 převzal vládu v Itálii Benito Mussolini, jenž zde vytvořil první fašistickou diktaturu světa. Rostoucí vliv armády na císařskou vládu v Japonsku vedl k nastolení výbojného militaristického režimu. Po mukdenském incidentu obsadilo Japonsko v roce 1931 Mandžusko, které přeměnilo ve svůj loutkový stát. Ekonomický rozvrat země na počátku třicátých let a již se projevující expanzionistické tendence v Německu měly za následek vzestup Adolfa Hitlera, vůdce nacionálních socialistů (NSDAP), který sliboval německému národu zrušení versailleské smlouvy a zajištění "životního prostoru" na Východě (Lebensraum). 30. ledna 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem, načež během několika málo měsíců realizoval skutečnou nacistickou revoluci. V roce 1935 byla v Německu obnovena branná povinnost, čímž bylo urychleno obnovení německé armády (Wehrmacht), a rovněž bylo připojeno Sársko. V témže roce napadla Itálie za blahovolného přihlížení Společnosti národů Habeš. V rozporu se smlouvami z Versailles a Locarna remilitarizoval Hitler v březnu 1936 Porýní. Francie a Velká Británie se však zdržely jakýchkoli protiakcí. V červenci roku 1936 vypukla španělská občanská válka. Nacionalistické síly fašistického generála Francisca Franca se postavily proti španělské vládě vedené levicovými republikány, která byla podporována Sovětským svazem a tzv. mezinárodními brigádami. Franco v tomto krvavém střetu zvítězil po třech letech válčení za pomoci Hitlerova Německa a Mussoliniho Itálie. V říjnu 1936 vytvořily Německo a Itálie tzv. Osu Berlín-Řím. O měsíc později sjednaly Německo a Japonsko protisovětské spojenectví, nazvané pakt proti Kominterně, čímž vznikla Osa Berlín-Řím-Tokio. V červenci 1937 napadlo Japonsko Čínu, čímž započala druhá čínsko-japonská válka. Čínští nacionalisté a komunisté válčící proti sobě uzavřeli mír, aby společně čelili cizím útočníkům. I přesto Japonci brzy dobyli Šanghaj, Nanking a nejprůmyslovější oblasti na severovýchodě země. Hitlerův expanzionizmus v Evropě vedl 12. března 1938 k tzv. anšlusu Rakouska, tedy připojení tohoto malého státu k Německé říši, proti čemuž Británie a Francie, přes své znepokojení německým postupem a stále se stupňujícím zbrojením, nijak nezasáhly. 12. září 1938 pohrozil Hitler Československu válkou, pokud by Německu nebylo vydáno československé pohraniční území obývané sudetskými Němci. Toto vyvolalo v českém pohraničí puč organizovaný Sudetoněmeckou stranou. Československá armáda sice tento puč potlačila, ale od 19. září začaly proti Československu útočit jednotky Sudetoněmeckého Freikorpsu vyzbrojovaného Německem. Datum začátku této teroristické kampaně bylo pozdější československou exilovou vládou v Londýně určeno jako datum, kdy Československo vstoupilo do válečného stavu s Německem. Britský premiér Neville Chamberlain mezitím inicioval rozhovory, jež vyvrcholily 29. září 1938 přijetím mnichovské dohody. V ní bylo Československo donuceno k odstoupení Sudet výměnou za Hitlerův příslib, že nezabere žádné další československé území. Důsledkem této dohody byl nucený odchod Čechů, Židů a německých odpůrců Adolfa Hitlera do okleštěného Československa. Chamberlain věřil, že dosáhl "míru pro naši dobu". Nicméně neuplynulo ani šest měsíců, když 15. března 1939 obsadil Wehrmacht zbytek Československa, jenž byl přeměněn v Protektorát Čechy a Morava. Již o den dříve vyhlásil svoji nezávislost slovenský štát, jenž se stal v čele s Jozefem Tisem německým satelitem. Pobouřeni touto novou agresí a Hitlerovými výhrůžkami vůči Polsku kvůli Gdaňsku se Britové a Francouzi zaručili za polskou nezávislost. Vzájemná nedůvěra mezi Stalinem a západními demokraciemi nakonec přispěla ke sjednání paktu Ribbentrop-Molotov, v němž se Německo a SSSR 23. srpna 1939 zavázaly k oboustranné neutralitě. V tajném dodatku k této smlouvě si tyto dvě velmoci navíc - jak se později ukázalo, na krátkou dobu - mezi sebou rozdělily Polsko a velkou část východní Evropy. Už v noci z 25. na 26. srpna došlo k prvnímu ozbrojenému střetu na území Evropy. Byl jím takzvaný Jablunkovský incident, německo-polská přestřelka v Mostech u Jablunkova. Související informace naleznete také v článku Chronologie druhé světové války. Související informace naleznete také v článcích Invaze do Polska (1939) a Sovětská invaze do Polska. Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým a slovenským útokem proti Polsku. Již v předchozích dnech provedli Němci několik fingovaných provokací, jako bylo přepadení vysílačky v Gliwicích příslušníky Abwehru v polských uniformách, které měly ospravedlnit jejich invazi. Třebaže polská armáda nebyla početně o mnoho slabší než Wehrmacht, svojí úrovní výzbroje a výstroje nepředstavovala pro útočníka rovnocenného soupeře. Polská vláda spoléhala na podporu Francie a Velké Británie, které v souladu s dřívějšími zárukami vyhlásily po marném vypršení ultimáta 3. září Německu válku. Vlastní vojenský útok byl zahájen bombardováním města Wieluń. Německá Luftwaffe ihned poté zaútočila proti polským vojenským a komunikačním cílům. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila dvě velká německá vojenská uskupení, útočící z Pomořanska a ze Slezska, polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované divize vyrazily vstříc Varšavě a Brestu, v čemž jim těžkopádná polská pěchota nedokázala zabránit. Západní novináři použili k popisu tohoto nového způsobu vedení boje termínu Blitzkrieg ("blesková válka"). Mezi 8. až 10. září se Němci přiblížili ze severu a jihu k Varšavě, avšak polské divize sevřené v Poznani, západně od Varšavy, podnikly rozhodný protiútok. 17. září překročila sovětská Rudá armáda polské východní hranice a v tentýž den byla Varšava zcela obklíčena. Po dalších jedenácti dnech bojů a intenzivního dělostřeleckého a leteckého bombardování obležené polské hlavní město kapitulovalo. V té době byla prakticky celá země v rukou Němců a Sovětů, pouze izolované kapsy vytrvávaly v odporu, jenž skončil do 6. října. Po završení bojů si Němci a Sověti rozdělili svoji kořist: západní území Polska byla začleněna do Říše, zatímco východní Polsko se stalo součástí Sovětského svazu. Střední Polsko bylo přeměněno v Generální gouvernement okupovaný Němci. Na dobytém území byly zahájeny rozsáhlé represálie proti civilnímu obyvatelstvu. Probíhaly deportace na nucené práce a popravy polské inteligence a Židů. Na tomto teroru se podílely především Himmlerovy Einsatzgruppen a jednotky SS-Totenkopfverbände. Stejně nemilosrdné metody uplatňovali Sověti ve východní části Polska. 22 000 polských důstojníků zajatých Rudou armádou bylo na Stalinův příkaz popraveno NKVD v tzv. katyňském masakru. Související informace naleznete také v článku Zimní válka. Poté, co po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo Finsko sovětské požadavky na odstoupení území, bylo 30. listopadu napadeno Rudou armádou. Vzhledem k drtivé sovětské převaze očekával Stalin rychlé a snadné vítězství, avšak Sověti Finy hrubě podcenili. Díky obratné taktice dokázala finská armáda vedená maršálem Mannerheimem zadržovat Sověty až do března 1940. Rudá armáda, jejíž velení bylo zdecimováno stalinskými čistkami, přišla o 200 000 mužů, zatímco finské ztráty činily 25 000 mužů. Britové a Francouzi zvažovali vojenskou operaci na podporu Finska, ovšem dříve než mohla být uskutečněna, byla 13. března 1940 podepsána mírová smlouva, podle níž muselo Finsko odstoupit Sovětům část Karélie. Německé poznatky z tohoto konfliktu přivedly Hitlera k přesvědčení, že Rudá armáda nemůže být pro Wehrmacht vážnou překážkou. V důsledku tohoto sovětského útoku se Finové v roce 1941 zapojili do německého tažení proti SSSR, aby se v tzv. pokračovací válce pokusili dobýt zpět ztracená území. I když byli Finové spojenci Německa, zachránili si svoje židovské spoluobčany před holokaustem. O židovské otázce se finská vláda odmítla s Němci vůbec bavit. Související informace naleznete také v článku Operace Weserübung. Velitel německého válečného námořnictva (Kriegsmarine) vyzýval od podzimu 1939 Hitlera k okupaci Norska, jehož přístavy představovaly optimální základny pro německé ponorky. V polovině prosince Hitler projevil souhlas, načež byl vypracován plán Unternehmen Weserübung, podle něhož mělo být Norsko obsazeno po souběžném vylodění německých pozemních sil v osmi největších přístavech. Plán zahrnoval také okupaci Dánska, které mělo poskytnout letecké základny. Svoji roli v Hitlerově rozhodnutí sehrála rovněž důležitost norského přístavu Narvik, jenž sloužil jako překladiště při dovozu švédské železné rudy do Německa. Této skutečnosti si byli dobře vědomi i Britové, kteří chystali vlastní výsadek v Narviku, odkud hodlali podpořit Finy v jejich boji proti Sovětům.[zdroj?] Po skončení Zimní války bylo ale od tohoto záměru upuštěno. Začátkem dubna zahájili Britové zaminovávání norských výsostných vod,[zdroj?] čímž však podnítili německý útok, k němuž došlo 9. dubna 1940. Dánsko se vzdalo po krátkém odporu během jediného dne, ale dánská vláda a ozbrojené síly si zachovaly relativní nezávislost (za cenu kolaborace s Německem) až do 28. srpna 1943, kdy v rámci operace Safari Němci převzali plnou kontrolu. Dánsko bylo jedinou okupovanou zemí, kde se většina židovské populace zachránila před nacistickým holokaustem. Většina z asi sedmi tisíc židů přešla před hlavním německám zátahem na dánské židy (1./2. října 1943) do neutrálního Švédska. Norsku narazili Němci na houževnatý odpor. Většina vylodění proběhla úspěšně s výjimkou Osla, které bylo dobyto teprve německými výsadkáři. V Narviku se Němcům podařilo obsadit město i přístav, záhy však byli obklíčeni takřka pětinásobnou přesilou Britů, Francouzů a Norů, podporovaných Královským námořnictvem (Royal Navy). V následné bitvě o Narvik byli Němci koncem května nuceni město vyklidit a ustoupit směrem k hranicím Švédska, ovšem vývoj situace ve Francii přiměl Spojence počátkem června ke stažení jejich oddílů z Norska. Němci zde později instalovali loutkovou vládu pod vedením norského zrádce Vidkuna Quislinga. Související informace naleznete také v článku Bitva o Francii. Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu do Sárska. Následovalo klidné období na západní frontě, označované jako Sitzkrieg ("válka vsedě", případně "podivná válka"), které kvůli nepříznivému podzimnímu počasí a neočekávaně vysokým německým ztrátám v Polsku pokračovalo až do jara následujícího roku. Důvody francouzské pasivity spočívaly v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraniční Maginotovu linii. Ta však nebyla vybudována podél hranic s Belgií. Na počátku října pověřil Hitler Vrchní velení armády (Oberkommando des Heeres) vypracováním plánu pro tažení proti Francii, nazvaném Fall Gelb. Na jaře 1940 byl německý plán útoku proti Francii a státům Beneluxu hotov. Původní záměru měla být invaze na západ provedena podobně jako v první světové válce. Nicméně generál Erich von Manstein a jeho spolupracovníci přesvědčili Hitlera, aby jádro obrněných sil soustředil k rychlému postupu přes Ardenský les a řeku Mázu, přičemž následný průlom měl vést k rozštěpení spojeneckých armád ve dví. Ardeny představovaly kopcovitý, hustě zalesněný terén naprosto nevhodný pro operace tanků, avšak Manstein tvrdil, že nepřítel zde nebude očekávat masivní útok, čímž bude dosaženo momentu překvapení. Obě válčící strany disponovaly stejně početnými armádami. Spojenci měli převahu v tancích, naproti tomu německá Luftwaffe měla nad svými protivníky navrch ve vzduchu, což se spolu s pružnější organizací německých pancéřových sil ukázalo jako rozhodující faktor. Vlastní útok započal 10. května 1940, kdy Wehrmacht překročil hranice Belgie, Holandska a Lucemburska. Němečtí výsadkáři obsadili důležitá letiště, mosty a strategicky významnou belgickou pevnost Eben-Emael. V reakci na německý vpád do Beneluxu postoupil britský expediční sbor a část francouzských armád do Belgie na linii řeky Dyle, kde hodlaly zastavit německý postup. Tím však šly na ruku Mansteinovu plánu, neboť v téže době se sedm z deseti německých pancéřových divizí valilo nikým nezpozorováno ardenskými průsmyky. Po třech dnech, kdy se setkaly jen se slabým odporem, dorazily německé tanky vedené generálem Guderianem u Sedanu k řece Máze, kterou 14. května po urputném boji zdolaly. V tentýž den podnikla Luftwaffe ničivý nálet na Rotterdam, načež Holandsko kapitulovalo. O tři dny později padl také Brusel. Po překročení Mázy se německé tankové divize ocitly v nížině severní Francie a 20. května dosáhly ústí řeky Sommy do kanálu La Manche, čímž byl završen Mansteinův "sek srpem" (Sichelschnitt). Britové se pokusili zasáhnout bok německých divizí u Arrasu, avšak poté, co byli odraženi, se ocitli v obklíčení. Do 27. května vedl neustálý německý postup k sevření britských a francouzských jednotek u Dunkerque. Na záchranu obklíčených vojsk byla proto zahájena operace Dynamo, v níž se i přes nepřetržité německé nálety britským vojenským i civilním plavidlům podařilo do 4. června evakuovat z Dunkerque takřka 340 000 spojeneckých vojáků. Evakuován byl téměř celý expediční sbor a rovněž 110 000 příslušníků francouzské armády. K této záchraně Spojenců přispěl i Hitlerův rozkaz z 24. května, kterým ze zcela nepochopitelných důvodů zakázal svým tankům v pokračování postupu. Němci obnovili 5. června ofenzívou na řekách Sommě a Aisně útok do nitra Francie a již po čtyřech dnech překročili řeku Seinu. 10. června se zapojila do války po boku Německa i Mussoliniho Itálie. Útok Italů v Alpách skončil ale navzdory italské převaze pohromou. 14. června vstoupil triumfující Wehrmacht do Paříže, která byla ještě předtím prohlášena otevřeným městem. V téže době byla prolomena Maginotova linie. Za těchto kritických okolností byl francouzským předsedou vlády jmenován Philippe Pétain, hrdina z první světové války. Ten zahájil okamžitě vyjednávání o příměří, které bylo uzavřeno 22. června v Compiè v tomtéž železničním vagóně, v němž Němci podepsali příměří v roce 1918. 17. června Sovětský svaz poblahopřál Německu k brilantnímu vítězství. Blitzkrieg na západě tak skončil po pouhých šesti týdnech. Podle podmínek příměří byla Francie rozdělena na dvě části. Sever a západ země, kde se nacházely důležité letecké základny pro válku s Brity a přístavy v Atlantském oceánu, byly okupovány Wehrmachtem. Jižní a východní část Francie setrvala pod kontrolou Pétainovy vlády, která se usadila ve městě Vichy. Pétain zde nastolil kolaborantský, loutkový vichistický režim zcela loajální vůči Německu. Mezitím se v Londýně do čela exilového hnutí Svobodných francouzských sil (Forces françaises libres) postavil služebně nejmladší generál Charles de Gaulle. Francouzská flota zakotvená u alžírského Oranu byla však 3. července napadena britským námořnictvem, aby nepadla do rukou Němců. Související informace naleznete také v článku Bitva o Británii. Po vítězství nad Francií ovládal Adolf Hitler v létě 1940 přímo nebo prostřednictvím spojenců téměř celou Evropu. Jeho jediným zbývajícím nepřítelem zůstávala osamocená Velká Británie, jejíž nový ministerský předseda Winston Churchill sliboval Britům ve svých burcujících projevech pouze "krev, pot a slzy". Nicméně britská armáda se po katastrofě ve Francii nacházela v troskách. Jedinou překážkou, která bránila Hitlerovým armádám v podrobení Britských ostrovů a jež mohla zmařit chystanou invazi (operace Seelöwe), bylo nyní britské letectvo (Royal Air Force) v čele s leteckým maršálem Hughem Dowdingem. Zlomit sílu RAF se v nadcházející bitvě pokusila německá Luftwaffe, jejímž velitelem byl Hermann Göring. Němci rovněž doufali, že Británii izolují a vyhladoví s pomocí svých ponorek, operujících z Francie a Norska. Samotná letecká bitva začala krátce po dobytí Francie. V první fázi se Luftwaffe zaměřila na britské konvoje, které během tzv. bitvy o kanál (Kanalkampf) vytlačila z Lamanšského průlivu. Hlavní útok byl zahájen 13. srpna, v tzv. "den orla" (Adlertag). Němci nejprve částečně neutralizovali britský radarový systém a zaútočili proti přístavům a vojenským a leteckým zařízením na pobřeží. V průběhu této fáze boje utrpěly obě strany nejvyšší ztráty za celou bitvu. Později se Luftwaffe zaměřila proti letištím RAF ve vnitrozemí a leteckým továrnám. V závěrečné etapě boje, na počátku září, podnikli Němci denní útoky na Londýn a jiná velká britská města, jako bylo třeba Coventry, s cílem zlomit morálku jejich obyvatel. Konečně 15. září Britové přesvědčivě odrazili rozsáhlý německý útok, načež Hitler nařídil odložit vylodění na neurčito. Luftwaffe i nadále pokračovala v bombardování měst (Blitz). Kvůli velkému množství zničených letadel se však od října omezovala pouze na noční útoky, které si i přesto do jara následujícího roku vyžádaly přes 40 000 životů. V bitvě o Británii usilovali Němci o zničení nepřátelských stíhaček, avšak podcenili význam radaru pro obranu Britů. Navíc britský průmysl dokázal vždy plně nahrazovat ztráty vlastních strojů. Značný podíl na tomto vítězství "nemnohých" náležel kromě britských pilotů také Polákům, Kanaďanům, Novozélanďanům, Čechoslovákům, Belgičanům a zástupcům mnoha jiných národů. Související informace naleznete také v článku Balkánské tažení. Již od třicátých let směřoval Benito Mussolini své velmocenské ambice na Balkánský poloostrov. V dubnu 1939 okupovala italská vojska Albánii, z níž 28. října 1940 zahájila překvapivý útok proti Řecku. Ovšem ofenzíva špatně vybavených a nedostatečně motivovaných italských vojáků selhala sotva po několika dnech. Řekové přiměli italské agresory k přechodu do defenzívy a vzápětí je zatlačili zpět do Albánie. Vzhledem k nebezpečí porážky svého spojence a z obav z britského zásahu, jenž by mohl ohrozit německou kontrolu rumunských ropných polí, vydal v prosinci Hitler pokyn k vypracování plánů tažení na Balkán (operace Marita). Zároveň byla zahájena diplomatická ofenzíva, v jejímž rámci se na stranu mocností Osy přidaly Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko. Na konci března 1941 se k Ose připojila i Jugoslávie, avšak protiněmecké demonstrace a puč jugoslávských leteckých důstojníků měl za následek vystoupení Jugoslávie z aliance. 6. dubna 1941 překročily německé divize z Rakouska, Rumunska a Bulharska hranice s Jugoslávií, souběžně Luftwaffe podnikla ničivý nálet na Bělehrad. Jugoslávská obrana byla brzy prolomena a už 10. dubna 1941 stanuly jednotky Wehrmachtu v chorvatském Záhřebu, kde byly uvítány jásajícími davy. Bělehrad dobyly německé pancéřové divize dva dny nato a 17. dubna přijalo jugoslávské velení svou bezpodmínečnou kapitulaci. Poražená Jugoslávie byla rozdělena mezi vítězné státy a na jejích troskách byl vyhlášen tzv. Nezávislý stát Chorvatsko pod vedením Ustašovců. Řekové posílení britskými jednotkami, přesunutými ze severní Afriky, kladli Němcům houževnatější odpor. Německý postup do vnitrozemí ztěžoval také nepříznivý hornatý terén. Po překonání Metaxasovy linie padlo 9. dubna 1941 do rukou Němců město Soluň, takže téměř polovina řecké armády byla uvězněna ve východní Makedonii. Během dvou týdnů byli Řekové obklíčeni rovněž v Epiru. Britové se pokusili zadržet Němce u Thermopyl, avšak poté, co byla jejich obrana zdolána, zahájili obojživelnou evakuační operaci. 27. dubna 1941 vstoupily oddíly Wehrmachtu do Athén a na Peloponés, čímž bylo balkánské tažení ukončeno. O necelý měsíc později, 20. května 1941, provedly německé vzdušné síly leteckou invazi na Krétu. Při tomto útoku však němečtí výsadkáři utrpěli těžké ztráty a také zprvu nedokázali dobýt žádné letiště potřebné k zajištění příchodu posil a k plynulému zásobování. Kvůli špatné koordinaci a komunikaci mezi jednotkami britského Commonwealthu a intenzivním útokům Luftwaffe se však Němcům nakonec podařilo konsolidovat svoje pozice a vytlačit Spojence z ostrova. Hitler nicméně do budoucna zakázal provádění jakýchkoli dalších výsadkových operací. Související informace naleznete také v článku Druhá světová válka v Africe. Severoafrické tažení začalo v září 1940, kdy 160 000 italských vojáků proniklo z Libye do Egypta, jenž byl protektorátem Britů. Italský postup se však zastavil po pouhých sto kilometrech, načež začátkem prosince zahájilo 36 000 britských, australských, indických, novozélandských a jihoafrických vojáků protiútok, při němž byli Italové vytlačeni do Libye. V pokračujících bojích byli Italové nuceni ustoupit na Kyrenaiku, kde byla většina italské armády posléze polapena a zničena britským útokem napříč poloostrovem. Po tomto katastrofálním vývoji nezbylo Mussolinimu než požádat o pomoc Hitlera, který vyslal do severní Afriky dvě divize pod velením generála Rommela. Ihned po svém příchodu koncem března 1941 se Rommel vrhl do ofenzívy. Po překonání britské obrany, oslabené stažením části sil do Řecka, dobyl jeho Afrikakorps zpět Kyrenaiku a přístav Benghází. V dubnu dorazily Rommelovy tanky k libyjskému přístavu a pevnosti Tobrúk, bráněnému australskými vojáky. Jelikož Tobrúk představoval překážku postupu do Egypta, pokusili se ho Němci třikrát dobýt, avšak jejich úsilí skončilo neúspěchem. Podobně dopadly také britské snahy o vyproštění, načež se Rommel uchýlil k obléhání pevnosti, jež se protáhlo na osm měsíců. Zatím v květnu 1941 přemohlo vojsko Commonwealthu proněmeckou vládu v Iráku, která byla podporována německými vzdušnými silami z letišť ve vichistickou vládou kontrolované Sýrii. Během června a července proto Britové spolu se Svobodnými Francouzi obsadili Sýrii a Libanon. Už v lednu pronikly smíšené britské a koloniální oddíly do Etiopie a do konce května 1941 porazily zde umístěné italské vojsko, čímž Italská východní Afrika vzala za své. Související informace naleznete také v článcích Operace Barbarossa a Východní fronta (druhá světová válka). Boj proti bolševismu náležel společně se získáním "životního prostoru" na východě mezi hlavní motivy Hitlerovy politické kariéry. Vlastní tažení proti Sovětskému svazu, jež mělo být podle nacistické rasové ideologie vedeno jako vyhlazovací válka, bylo připravováno již od vítězství nad Francií v létě 1940. Operace Barbarossa, jak byl výsledný plán pojmenován, předpokládala rozdělení německých vojenských sil do třech skupin armád. Na severu měly být obsazeny pobaltské státy a Leningrad. Skupina armád Střed, na níž spočívala hlavní tíže tažení, měla postoupit přes Bělorusko a dobýt Moskvu. Jižní uskupení německých vojsk spolu s Rumuny, Italy a Maďary mělo okupovat Ukrajinu. Za operační cíl, jehož mělo být dosaženo, byla stanovena linie spojující města Archangelsk a Astrachaň. Sovětský svaz byl napaden 22. června 1941, kdy 3 miliony německých vojáků s 3600 tanky překročily sovětské hranice. Ačkoli přesuny německých armád byly dobře patrné celé měsíce před začátkem tažení, Stalin, jehož důvěra v sovětské vojenské kapacity byla otřesena zimní válkou, odmítal vykonat jakákoli protiopatření, jež by mohla vyprovokovat Němce. Rudá armáda byla tudíž útokem naprosto zaskočena, třebaže měla nad Němci převahu v tancích i v letadlech. Obzvláště sovětské letectvo bylo značně poničeno německými nálety první den útoku. Německé pancéřové kleště, následované pěchotou, už v prvním týdnu obklíčily a zničily ohromné seskupení sovětských vojsk v prostoru Białystok-Minsk. Přitom urazily více než 600 kilometrů. Na počátku července překročila skupina armád Střed Dněpr a přiblížila se ke Smolensku, kde se poté odehrála rozhořčená obkličovací bitva, jež byla skončena v srpnu. V obou těchto střetnutích padly do zajetí stovky tisíc sovětských vojáků. Mezitím skupina armád Jih obsadila západní Ukrajinu, zatímco Rumuni obklíčili Oděsu. Postup v tomto sektoru fronty se však rozvíjel pomaleji. Na severu Němci rychle překonali řeku Dvinu a po obsazení Litvy, Lotyšska a Estonska směřovali k Leningradu. Stejně jako v Polsku postupovaly za jednotkami Wehrmachtu Einsatzgruppen SS, které nemilosrdně likvidovaly veškeré židovské obyvatelstvo a politické komisaře Rudé armády. Na těchto zvěrstvech se leckdy podílel i Wehrmacht. S obdobnou krutostí a brutalitou bylo nakládáno rovněž se zajatými rudoarmějci všech hodností, s partyzány a také s civilisty. Po dobytí Smolenska se němečtí generálové zasazovali za okamžitý útok na Moskvu, která byla pro jejich vojska nyní vzdálená jen 400 kilometrů. Nicméně Hitler považoval za důležité ovládnout ukrajinské zemědělské a průmyslové zdroje, ačkoli krátce po začátku tažení nařídilo sovětské vrchní velení (Stavka) evakuaci sovětského průmyslu na východ, především demontování veškerého těžkého průmyslu a jeho evakuaci ze západních regionů do oblastí za Ural. Hitler proto skupině armád Střed nařídil zastavit postup na sovětské hlavní město a obrátit se na jih. 8. září 1941 Němci spolu s Finy oblehli Leningrad a toto město postupně téměř zcela odřízli od veškerého nutného zásobování. Obležení Leningradu trvalo více než dva roky a vyžádalo si životy až jednoho milionu civilistů. Do konce září bylo pak v gigantické obkličovací bitvě u Kyjeva zajato dalších 650 000 sovětských vojáků. Po šestitýdenní pauze obnovila skupina armád Střed 2. října svůj útok na Moskvu (tzv. operace Tajfun). Německý postup však záhy zpomalily podzimní deště, jež proměnily ruské cesty v bláto. O měsíc později udeřily první mrazy. V listopadu pronikli Němci do Rostova na Donu a na Krym. 15. listopadu zahájili svoji finální ofenzívu proti Moskvě, jež měla být provedena obrovitým obchvatem města. Na konci měsíce stály předsunuté jednotky Wehrmachtu sotva 30 kilometrů od Kremlu, vyčerpaní němečtí vojáci se ale ocitli na pokraji svých sil. Do 5. prosince 1941 byl celý německý postup zastaven. Následujícího dne zahájily čerstvé sibiřské divize maršála Žukova, které byly vybaveny moderními tanky T-34, sovětský protiútok, který do začátku ledna 1942 zatlačil příliš roztažené německé linie o 200 kilometrů zpět. Německá blesková válka v Sovětském svazu již tehdy prakticky ztroskotala. Související informace naleznete také v článcích Útok na Pearl Harbor a Válka v Tichomoří. Japonská agrese v Číně od roku 1937 měla za následek ochlazení ve vztazích s USA. Po pádu metropolitní Francie vstoupily japonské jednotky koncem září 1940 do Francouzské Indočíny a krátce nato Japonsko formálně stvrdilo své spojenectví s Německem a Itálií. Přítomnost císařské armády v Indočíně a stupňující se japonské požadavky vůči Holandské východní Indii přiměly USA k uvalení ropného embarga na Japonsko, čímž bylo vážně poškozeno jeho hospodářství. Podle militantního křídla japonské vlády, v jehož čele stál Hideki Tódžó, si Japonsko muselo k zachování svých výbojů ve východní Asii zajistit dodávky ropy a ostatních surovin silou. Císařský generální štáb proto vypracoval plán obranného perimetru v Asii a v Tichém oceánu, umožňujícího Japonsku nerušené využívání tamních přírodních zdrojů k vedení defenzivní války. Nezbytným předpokladem úspěchu tohoto záměru byla neutralizace americké tichomořské flotily. 7. prosince 1941 se z japonských letadlových lodí, jež nepozorovaně připluly do blízkosti Havajských ostrovů, vznesly stovky japonských letadel, které krátce před osmou hodinou podnikly ničivý nálet na americkou námořní základnu v Pearl Harboru. Během dvouhodinového útoku byla potopena nebo vážně poškozena řada amerických bitevních lodí a jiných plavidel. Po tomto zákeřném napadení vyhlásily USA Japonsku válku. Na stranu Japonska se o čtyři dny později přidaly také Německo a Itálie. Už před vstupem do konfliktu USA pozvolna opouštěly svoji izolacionistickou politiku a zastávaly jen formálně neutrální postoj k válčícím stranám. V březnu 1941 prezident Roosevelt podpořil Spojence, když prosadil zákon o půjčce a pronájmu umožňující Britům, Číňanům a Sovětům odebírat americké zbrojní a jiné dodávky bez nutnosti okamžitého splacení. Konečně po japonském přepadení Pearl Harboru se ohromné americké průmyslové kapacity plně zapojily do boje proti Ose. 11. prosince 1941 vyhlásilo nacistické Německo válku Spojeným státům americkým a Adolf Hitler osobně schválil přípravu na provedení sabotážních a teroristických útoků na území USA (např. Operace Pastorius v roce 1942). Ochromení pacifické floty poskytlo Japoncům volnou ruku k jejich expanzi. Před koncem prosince obsadili Japonci britský Hongkong a Gilbertovy ostrovy, stejně jako Guam a ostrov Wake, jež byly v držení Američanů. Rovněž vpadli do britského Malajska. Ze spojeneckého Siamu napadli Barmu a vylodili se na Američanech kontrolovaných Filipínách. Singapur, považovaný za nedobytnou pevnost, padl 15. února 1942. Kolem 130 000 Indů, Australanů a Britů bylo vzato do zajetí, pád Singapuru se stal tudíž nejvíce pokořující kapitulací britských dějin. Po vítězství v bitvě v Jávském moři okupovali Japonci v březnu Holandskou východní Indii a přistáli na Nové Guinei. Americké a filipínské oddíly kapitulovaly na filipínském Luzonu v dubnu a obránci Corregidoru vydrželi až do května. Na počátku téhož měsíce zahájili Japonci obojživelnou operaci k obsazení Port Moresby na Nové Guinei, čímž by narušili komunikační spoje mezi USA a Austrálií. Ovšem v následné bitvě v Korálovém moři Spojenci odrazili japonské invazní síly. Po symbolickém Doolittlově náletu na Tokio japonské velení rozhodlo o obsazení atolu Midway. Současně měly být dobyty Aleutské ostrovy. Na konci května vyplula japonská flota pod velením admirála Jamamota vstříc Midwayi. Japonci usilovali o další překvapivý úder, avšak Američané krátce předtím prolomili japonský kód a byli tak zpraveni o jejich úmyslu. 4. června 1942 se Američanům podařilo v bitvě u Midway rozdrtit japonské letadlové lodě, jež tvořily jádro japonských námořních sil, načež Jamamoto nařídil ústup. Po pouhých šesti měsících skončilo období japonských úspěchů, neboť císařské námořnictvo se z této porážky, která ho připravila o klíčové letadlové lodě, nikdy zcela nevzpamatovalo. V listopadu 1941 zahájila posílená britská 8. armáda operaci Crusader, během níž osvobodila Tobrúk. Jelikož německé námořní a zásobovací linie byly narušovány útoky britských námořních a leteckých sil operujících z Malty, byl Rommel přinucen k ústupu na svoji výchozí pozici. Jakmile britský tlak na nepřátelské komunikační linie na počátku roku 1942 polevil, síly Osy byly rychle doplněny, pročež v lednu obnovily svoji ofenzívu. Rommel poté snadno vytlačil Brity zpět na Kyrenaiku, kde koncem května přemohl jejich obranu u Gazaly. Nato Afrikakorps zdolal veškeré britské obranné pozice a po dvoudenním boji obsadil na konci června 1942 Tobrúk. Vítězství Osy bylo korunováno zajetím více než 25 000 spojeneckých vojáků. Rommel pak navzdory rozkazům pronásledoval poraženou 8. armádu do Egypta a v červenci se s ní střetl v první bitvě u El Alamejnu. Nicméně Rommelův pokus obsadit Alexandrii vzdálenou pouhých 100 kilometrů neuspěl. Boje pokračovaly po celý červenec, než byly obě strany příliš vyčerpány. Související informace naleznete také v článku Druhá bitva o Atlantik. Německé ponorkové loďstvo mělo obdobně jako v první světové válce vyhladovět a izolovat Britské ostrovy ničením obchodních lodí. Za vlastní počátek bitvy o Atlantik lze považovat 14. říjen 1939, kdy jedna německá ponorka vnikla do zálivu Scapa Flow, hlavního opěrného bodu britské domácí floty (Home Fleet), přičemž potopila jednu ze zde zakotvených bitevních lodí. Přes tento úspěch se však do poloviny roku 1940 německé útoky v Atlantském oceánu omezovaly pouze na ojedinělé akce osamocených ponorek. Teprve po dobytí Francie, jež umožnilo zřízení ponorkových základen v přístavech v Brestu, Lorientu, Saint-Nazaire a La Rochelle, zajišťujících rychlejší dosažení operačních prostorů, došlo k zefektivnění německých ponorkových operací. Německé ponorky plně rozvinuly taktiku vlčích smeček, proti nimž byly spojenecké konvoje, slabě chráněné doprovodnými torpédoborci, bezmocné. V roce 1940 přišli Spojenci o 4,5 milionů tun lodního prostoru a v roce 1941 o zhruba stejné množství. Vítězství německých ponorek obratně využívala nacistická propaganda, jež mnohé z úspěšných kapitánů stylizovala do role národních hrdinů. K podpoře vedení ponorkové války vyplula v květnu 1941 z Baltského moře do Atlantiku německá eskadra. Ta sestávala z právě do služby uvedené bitevní lodě Bismarck, těžkého křižníku Prinz Eugen a několika torpédoborců. V průběhu plavby v Dánském průlivu mezi Grónskem a Islandem poslal Bismarck ke dnu britský bitevní křižník HMS Hood. Přesto dříve, než doplul do Francie, byl dostižen a zničen britským loďstvem. Po vstupu Spojených států do války se těžiště německých akcí přesunulo blíže k americkému pobřeží. Zpočátku špatně organizovaná americká pobřežní obrana nedokázala zamezit útokům na obchodní lodě. Operační pásmo ponorek se později v důsledku intenzivnější obrany rozšířilo až do Karibiku a jižního Atlantiku. Původní počet asi 50 ponorek na počátku války vzrostl ve druhé polovině roku 1942 na více než 300. Tento rok byl proto nejúspěšnějším rokem německých ponorek, které zničily přes 8 milionů tun lodního prostoru, čímž se nejvíce přiblížily kritické hranici ohrožující britské hospodářství. V červnu 1942 také proběhla neúspěšná Operace Pastorius, kdy došlo k prvnímu pokusu o vylodění německých sabotérů na území USA, kteří měli za úkol poškodit válečný průmysl USA a vyvolat bombovými útoky paniku mezi civilním obyvatelstvem. Koncem roku 1942 však Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení Enigma, používané ponorkami. Díky zvýšené spojenecké produkci modernějších letadel a torpédoborců bylo v květnu 1943 potopeno 43 německých ponorek, což si vynutilo dočasné přerušení ponorkových operací. Na tomto zvratu, jenž se projevil poklesem potopené tonáže na 3,5 milionů, nic nezměnil ani vynález šnorchlu. Po osvobození Francie v létě 1944 musely být opuštěny ponorkové základny na pobřeží Atlantiku. Ponorky byly pak zatlačeny zpět do Severního a Baltského moře. Po německé kapitulaci v květnu 1945 byly ponorky buď poslány ke dnu, nebo se jejich posádky vzdaly ve spojeneckých přístavech. Související informace naleznete také v článku Bitva u Stalingradu. Poté, co byly sovětské průlomy na východní frontě eliminovány, převzal Wehrmacht na jaře 1942 opět iniciativu. Nová Hitlerova ofenzíva (Fall Blau) si kladla za cíl dobytí jižního Ruska a po dosažení Volhy proniknutí za Kavkaz, kde mělo být obsazeno Baku a místní ropná pole. Jakmile půda po jarním tání dostatečně ztvrdla, byl v květnu zahájen útok proti Sovětům na Krymu, jenž byl završen dobytím obleženého Sevastopolu na začátku července. 28. června vyrazili Němci východně od Charkova směrem na Voroněž a za méně než čtyři týdny stanuli na březích Donu. Navzdory rychlosti útoku byly počty zajatých sovětských vojáků nesrovnatelně nižší než v předchozím roce. Stalin a jeho generálové věřili, že Němci chystají druhý, mnohem mocnější úder na Moskvu a shromáždili zde veškeré dostupné zálohy, zatímco na jihu se Rudá armáda měla vyvarovat obklíčení. Koncem července se Hitler vlivem relativní snadnosti německého postupu rozhodl pozměnit původní plán a nařídil polovině armád blížících se ke Stalingradu zamířit na Kavkaz. 23. července byl znovu dobyt Rostov a na začátku srpna se německé tanky přehnaly přes Kubáň, načež dorazily k severnímu Kavkazu, kde byly spatřeny první vrtné věže. 21. srpna vztyčili bavorští horští myslivci vlajku se svastikou na hoře Elbrus. Kvůli velkým vzdálenostem a nedostačující železniční síti se však vážně zhoršilo zásobování vojenských operací, což zpomalilo další útoky. Souběžně s ofenzívou na Kavkaze pokračoval rovněž postup německé 6. armády vstříc Stalingradu. Vlastní bitva u Stalingradu začala 23. srpna potom, co asi 1000 letadel Luftwaffe zasypalo Stalingrad zápalnými bombami, které proměnily většinu města v hromadu sutin. Krátce nato dosáhly německé jednotky Volhy severně od města. V samotném Stalingradu Stavka zorganizovala improvizovanou obranu, s níž se Němci střetli v rozhořčeném boji o každý dům a ulici. Zapletli se tak do náročné a vyčerpávající bitvy v rozvalinách města, v níž utrpěli vysoké ztráty. Během německé ofenzívy, pokračující až do poloviny října, přišla 6. armáda o polovinu svých bojových stavů, zatímco sovětské 62. armádě neustále proudily přes Volhu čerstvé posily. Kvůli přílišnému roztažení fronty byla německá křídla tvořena méně kvalitními rumunskými, maďarskými a italskými divizemi. Této slabosti využili Sověti, když v rámci operace Uran provedli 19. listopadu dva mohutné údery severozápadně a jihovýchodně od města. O čtyři dny později se útočící sovětské fronty setkaly západně od Stalingradu, čímž byla 6. armáda uvržena do obklíčení. Ujištěn Göringovým tvrzením, že Luftwaffe dokáže zásobit obleženou 6. armádu letecky, rozkázal Hitler jejímu veliteli, generálu Paulusovi, vytrvat na místě. 12. prosince byl zahájen pokus o vyproštění. Nicméně trvající sovětský nápor a Hitlerův kategorický nesouhlas s vyklizením Stalingradu měly za následek, že němečtí vojáci ve městě se ocitli v pasti. V polovině prosince byla spuštěna operace Saturn, při níž Rudá armáda vytlačila Němce z Kavkazu. Zatím ve Stalingradu Paulus odmítl sovětskou výzvu ke kapitulaci, pročež Sověti obnovili útok na město, než konečně 31. ledna Paulus a většina vyhladovělých vojáků 6. armády v beznadějné situaci kapitulovala. Zbytky německých sil ve Stalingradu se vzdaly 2. února 1943, ačkoli omezené střety především v městských stokách pokračovaly ještě v dalších měsících. Z téměř 300 000 příslušníků 6. armády padlo do sovětského zajetí 90 000 mužů, z nichž se po válce vrátilo do Německa pouze 6000. Sovětské vítězství u Stalingradu definitivně zlomilo mýtus o neporazitelnosti Wehrmachtu a stalo se symbolem obratu ve vývoji války. Související informace naleznete také v článku Druhá bitva u El Alameinu. Armády Spojenců a Osy v severní Africe se v srpnu 1942 zotavovaly z předchozích náročných bojů. V témže měsíci navštívil Winston Churchill Egypt, načež byl novým velitelem 8. armády jmenován generál Montgomery, jenž dodal britským silám v Africe novou energii. Koncem srpna se Rommel pokusil znovu prorazit do údolí Nilu, avšak byl odražen rozhodnou britskou obranou v bitvě u Alam Halfy. Rommel se poté vydal ze zdravotních důvodů do Německa, čehož Britové využili k posílení svých vojsk a k přípravě vlastní ofenzívy. 23. října zahájil Montgomery druhou bitvu u El Alameinu, v níž po dvanácti dnech intenzivních bojů síly Commonwealthu přinutily Afrikakorps ke stažení z Egypta. Na počátku listopadu se americké a britské jednotky vylodily v Casablance, Oranu a Alžíru ve francouzské severní Africe (operace Torch). Nicméně Hitler a Mussolini nečekaně rychle zareagovali přesunutím vojska do Tuniska. Tam ustupoval rovněž Rommelův Afrikakorps, obezřetně stíhaný Montgomeryho 8. armádou. Po překročení Libye se Rommel opevnil na tuniských hranicích. V únoru se pokusil vymanit z nepřátelského sevření a zaútočil na západ proti americkým divizím v průsmyku Kaserín. Ostřílení němečtí veteráni zde přivodili Američanům vážnou porážku, ti se ale z tohoto nezdaru rychle poučili. Koncem března se Britům podařilo vymanévrovat Rommela u Mareth, pročež se postavení Osy v Africe začalo pozvolna hroutit. Poté, co Spojenci vstoupili do Tunisu, síly Osy 13. května 1943 kapitulovaly. Do zajetí padlo 275 000 italských a německých vojáků. Po příchodu německé armády byly v různých evropských státech zavedeny rozdílné metody zacházení s podrobeným obyvatelstvem, které vycházely z nacistických politických, rasových a ekonomických idejí a záměrů. K jejich naplnění využívali okupanti všech možných prostředků represe, jež obnášely především vojenský a policejní útlak, reprezentovaný systémem koncentračních táborů a hrozbou odvlečení na nucené práce, jimiž byly postiženy miliony lidí. Represe a vykořisťování však brzy narazily na odpor poražených a okupovaných národů. V Nizozemsku proběhla stávka policie a železničářů. Ve Francii docházelo k ozbrojeným útokům, na nichž se podílely odbojové skupiny Résistance a Maquis. V Polsku působila podzemní Zemská armáda (Armija Krajowa), která v srpnu 1944 zorganizovala varšavské povstání. V Protektorátu proběhl v květnu 1942 úspěšný atentát na Reinharda Heydricha, jednoho z nejvýše postavených nacistů. Nejsilnější odpor převládal v balkánských státech a ve východní Evropě. Jugoslávští partyzáni vedení Titem dokázali osvobodit rozlehlá území Bosny a Hercegoviny a Černé Hory, přičemž na sebe vázali několik divizí Osy. Obdobně řečtí komunističtí (ELAS) a monarchističtí partyzáni (EDES) kontrolovali hornaté řecké vnitrozemí. Taktéž na dobytém území Sovětského svazu operovaly četné odbojové skupiny, které prováděly sabotáže na komunikačních uzlech. Partyzánský způsob boje byl plánován Rudou armádou už před vypuknutím války, takže po obsazení západních částí země zahájily odříznuté jednotky útoky proti okupačním silám v týlu fronty. Boj proti partyzánům vedli Němci odlišně ve východní a západní Evropě. Ve Francii nebo Itálii, kde vzniklo silné komunistické hnutí odporu po okupaci země Němci, docházelo k spíše ojedinělým případům masakrů civilního obyvatelstva. Naproti tomu válka proti partyzánům v Řecku, Jugoslávii, Albánii nebo SSSR nabývala podoby nemilosrdného a systematického vyhlazovacího boje. Dokladem toho je skutečnost, že jenom v Bělorusku zahynula v průběhu války takřka čtvrtina veškeré populace. Asijské národy okupované císařskou armádou byly Japonci zahrnuty do Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity. Ačkoli japonští vojáci byli nejprve vítáni jako osvoboditelé z nadvlády Evropanů, jejich brutalita vůči Asiatům zvedla proti nim brzy všeobecnou nenávist a odpor. Související informace naleznete také v článku Italské tažení. V lednu 1943 se konala Casablanská konference, na níž Churchill přesvědčil Roosevelta k upřednostnění invaze na Sicílii a do Itálie před přímým útokem na západní Evropu. Realizace tohoto záměru započala 9. července 1943, kdy se kombinované britsko-kanadsko-americké síly zachytily na Sicílii. Navzdory houževnatému odporu německých divizí nebyla vojska Osy schopná zabránit Spojencům v dobytí ostrova. Přesto ještě před pádem Sicílie v polovině srpna stihla Osa evakuovat většinu svých jednotek na pevninu. Mezitím, co probíhaly boje na Sicílii, byl Mussolini v Itálii zbaven moci a uvězněn. Na začátku září byl však osvobozen německým komandem a na Němci okupovaném území později vyhlásil loutkovou Italskou socialistickou republiku. Italská vláda zahájila vyjednávání se Spojenci, které vyústilo v podepsání kapitulace 3. září 1943. V tentýž den překročili Britové Messinský průliv. 9. září, den po zveřejnění italské kapitulace, se Američané vylodili u Salerna nedaleko Neapole. Zde ale museli čelit prudkému německému protiútoku. Ovšem ještě před začátkem zimy se Němci stáhli na Gustavovu linii na jih od Říma, kde hodlali využít přirozeného defenzivního terénu Apeninského poloostrova k co největšímu zpomalení spojeneckého postupu na sever. Američané se v lednu 1944 neúspěšně pokusili prolomit německou obranu vyloděním u Anzia v týlu Gustavovy linie. V téže době začala namáhavá a zdlouhavá bitva o Monte Cassino. Spojenci podnikli celkem čtyři útoky, avšak teprve v květnu se Polákům podařilo v tomto boji dobýt vítězství. 4. června vstoupili spojenečtí vojáci do Říma. Němci zatím v pořádku ustoupili na Gótskou linii, protínající italský poloostrov mezi Pisou a Rimini. Churchill věřil, že rychlý postup přes severní Itálii by Spojencům umožnil proniknout k Vídni. Nicméně do začátku zimy 1944 spojenecké armády nedokázaly zdolat německý odpor. Související informace naleznete také v článku Bitva v Kurském oblouku. V průběhu operace Saturn přišel Wehrmacht do poloviny února 1943 o kontrolu nad Rostovem a Charkovem. Při následném německém protiútoku, jemuž čelili v bitvě u Sokolova i vojáci 1. československého praporu, však Němci opět obsadili Charkov, čímž vznikla výduť u města Kursk. Ještě než jarní deště přerušily v březnu 1943 boje na východní frontě, vrhl se Hitler do plánování nové letní ofenzívy, jejímž cílem mělo být obklíčení a zničení sovětských vojsk ve výběžku u města Kursk. Ve srovnání s dřívějšími letními kampaněmi se jednalo o mnohem skromnější operační cíl. Stavka byla prostřednictvím sovětské rozvědky dostatečně informována o německých úmyslech a nechala proto kurský oblouk značně opevnit vytvořením hustých minových polích a protitankových pastí, rozmístěním velkého počtu protitankových děl a zřízením do hloubky vedených linií zákopů. Bitva u Kurska začala 5. července 1943 německým úderem severně a jižně od města, přičemž jádro německých sil představovaly pancéřové divize tvořené také novými typy tanků včetně Tigrů. Toto střetnutí se stalo největší tankovou bitvou celé války. Navzdory ohromné koncentraci tankových sil se německým pancéřovým kleštím nepodařilo spojit, načež Hitler po několika dnech nařídil zastavení ofenzívy. V tomto marném boji byly promrhány německé tankové zálohy, takže iniciativa na východní frontě přešla definitivně na stranu Rudé armády. Sověti zahájili vlastní protiútok již v polovině července a do konce srpna dobyli těžce zkoušený Charkov. V srpnu začala druhá bitva o Smolensk, jenž byl Sověty osvobozen na konci září. Hitler se pokusil zadržet stupňující se nápor Rudé armády vybudováním Východního valu. Tato obranná linie byla ale záhy proražena poté, co v bitvě o Dněpr vytvořili Sověti řadu předmostí na pravém břehu tohoto toku a v listopadu dobyli za účasti československých vojáků Kyjev. Postup Rudé armády neustával a v lednu 1944 byla v rámci leningradsko-novgorodské operace prolomena blokáda Leningradu. Na jihu zatím pokračovalo osvobozování Pravobřežní Ukrajiny, na němž se v rámci žytomyrsko-berdyčevské a korsuň-ševčenkovské operace podíleli i příslušníci 1. československé brigády. Na přelomu března a dubna se části německých vojsk podařilo vyváznout z hrozícího obklíčení v bitvě u Kamence Podolského. Pokračující sovětské ofenzívy zatlačily Němce do konce dubna k řece Prut na rumunských hranicích. Sovětské tanky se dále na západě probily až do blízkosti Lvova, když předtím dosáhly sovětsko-polské hranice z roku 1939. Část německých a rumunských divizí byla odříznuta na Krymu, kde byla dílem zlikvidována při krymské operaci, dílem se je podařilo evakuovat. Související informace naleznete také v článku Bitva o Guadalcanal. Po zastavení japonské expanze v Tichomoří rozhodlo americké vrchní velení v červenci 1942 o vyslání námořních a pozemních sil na Šalamounovy ostrovy a Novou Guineu, kde měla být eliminována klíčová japonská vojenská základna v Rabaulu. První krok k jejímu obsazení představovalo dobytí ostrova Guadalcanal, na němž byl v následujícím měsíci zahájen výsadek americké námořní pěchoty. Počáteční snadné přistání na ostrově zkomplikoval příchod japonských posil ("tokijský expres"). V pobřežních vodách svedly obě strany šest námořních bitev, zatímco na souši zuřila vyčerpávající materiálová bitva. Enormní ztráty lodí a letadel přinutily Japonce ke stažení loďstva koncem listopadu. Vlastní bitva o Guadalcanal skončila pak 9. února 1943 americkým vítězstvím. V závěru roku 1942 se Britové pokusili proniknout z Indie barmskou džunglí do údolí řeky Iravádí, avšak tato operace skončila katastrofálním ústupem v květnu 1943. V téže době získali Američané zpět Aleutské ostrovy, ovšem hlavní operace probíhaly v jihozápadním Pacifiku. V září vypudili Australané a Američané pod velením generála MacArthura Japonce z východního pobřeží Nové Guineie. Americký a novozélandský postup na Šalamounových ostrovech byl fakticky završen vyloděním na Bougainville v listopadu. Na konci roku 1943 zaútočili Američané na Gilbertovy ostrovy v centrálním Pacifiku, obzvláště tvrdé boje se odehrávaly v bitvě o silně opevněný atol Tarawa. V únoru 1944 pokračovali Američané na Marshallovy ostrovy, kde se setkali s podobně tuhým odporem na Kwajaleinu a Eniwetoku. Významný podíl na japonských nezdarech náležel americkým ponorkám, které potápěly japonské obchodní lodě. Kvůli následnému nedostatku surovin kolabovala japonská válečná výroba a nedostávalo se rovněž pohonných hmot. Zásobování odloučených postů se hroutilo, evakuace a přesuny jednotek musely provádět válečné lodě, kterých ale nebylo dostatečné množství. V březnu 1944 bylo po dobytí okolních ostrovů Spojenci izolováno asi 100 000 japonských vojáků v Rabaulu. Ve stejném měsíci byla spuštěna operace U-Go, japonská invaze do indického Ásámu, jehož dobytím by Japonci znemožnili přísun zásob Čankajškovým čínským nacionalistům. Japonské záměry byly však zmařeny odhodlanou obranou pohraničních indických měst Kohimy a Imphálu silami Commonwealthu. Takřka současně probíhala v Číně japonská ofenzíva Iči-Go, která vyústila v téměř úplný kolaps čínských vojsk. V červnu se Američané vylodili na Marianech a utkali se s Japonci v namáhavé bitvě o Saipan. Japonci usilovali o zvrat ve vývoji války v Tichomoří, ovšem jejich námořnictvo a letectvo byly v témže měsíci poraženy v bitvě ve Filipínském moři. Z Marian mohly od tohoto okamžiku vzlétat americké bombardéry, čímž byla započata destrukce japonských průmyslových center. Ve druhé polovině října byl zahájen americký výsadek na Filipínách. Krátce nato vyplulo japonské císařské námořnictvo do svého posledního velkého střetnutí v této válce. V tři dny trvající bitvě u Leyte na konci října 1944 byla japonská flota navzdory sebevražedným útokům kamikaze zcela rozdrcena. Související informace naleznete také v článku Strategické bombardování. Počátky koncepce strategického bombardování lze vypozorovat již na konci první světové války. V meziválečném období byla myšlenka leteckého bombardování nepřátelského týlu rozvíjena především britskými a americkými leteckými teoretiky. Nicméně byli to Němci, kteří jako první aplikovali tuto doktrínu, když ve španělské občanské válce Legie Condor bombardovala Guerniku. Rovněž Japonci napadali v Číně velká města, jako byla Šanghaj, Wu-chan, Nanking nebo Kanton. V září 1939 uskutečnila Luftwaffe ničivé nálety proti civilním i vojenským cílům v Polsku, zvlášť těžce byla poničena Varšava. Podobně bylo postiženo také centrum Rotterdamu při útoku Luftwaffe 14. května 1940. Bombardování Britských ostrovů začalo už během bitvy o Británii, po jejímž neúspěchu přešla Luftwaffe na podzim 1940 k nočním náletům na britská města (Blitz). 8. listopadu vybombardovali Němci Coventry. V reakci na to Bombardovací velitelství RAF zintenzívnilo odvetné útoky proti průmyslovým cílům v Německu. Hitler původně trval na tom, že bombardování budou vystavena pouze letiště a jiné vojenské cíle. Od těchto omezení bylo ale postupně upuštěno. Vzhledem k blížícímu se tažení proti SSSR omezila Luftwaffe v květnu 1941 další bombardování Británie. Po napadení Jugoslávie byl v dubnu téhož roku srovnán se zemí Bělehrad. Luftwaffe sehrála velkou roli taktéž při operacích na východní frontě, ačkoli ani u Moskvy ani u Stalingradu nepřivodila rozhodnutí. Pozdější německá snaha zbrzdit postup Rudé armády strategickým bombardováním sovětských továren byla limitována neexistencí vhodného typu letounu dlouhého doletu. Od poloviny roku 1942 působilo v Evropě americké letectvo (USAAF). V téže době se začala projevovat rostoucí účinnost bombardování v důsledku zvyšování počtu bombardérů, vylepšování technických prostředků a posilování eskort doprovodných stíhaček. Z důvodu kriticky nízké efektivity útoků na německé továrny přešli Britové na počátku roku 1942 k plošným náletům na německá města. (Zpočátku se bombardovalo v noci, od druhé poloviny roku 1944 – po oslabení Luftwaffe – se přešlo k bombardování i ve dne). V březnu provedla RAF nálet na Lübeck, jenž se stal prvním německým městem obráceným v trosky. V květnu a červnu podniklo tisíc britských bombardérů nálety nejprve na Kolín a později na Essen a Brémy. Spojenci brzy zjistili,že než ničit města výbušninami, je mnohem efektivnější je zapálit. Proto svrhávali na veliké ploše velké množství lehkých zápalných bomb. Požár město osvětlil, a další vlna bombardérů měla těžké bomby, které svrhávala do ulic. Přerušila dopravu, aby se hasiči nedostali k požárům, současně tím přerušila rozvod vody a plynu.(Po válce prováděné statistiky zjistily, že sklepní kryty chránily dosti – přímým zásahem bomby zemřelo jen 5% obětí, ale cca 80% obětí způsobilo ve sklepích udušení kouřem z požárů- oproti bunkru, který má vlastní klimatizaci). Na jaře a v létě 1943 byla spálena na prach města v Porúří. Spojenecké bombardování Hamburku v červenci způsobilo ohňovou bouři, jíž padlo za oběť 30 000 lidí. (Hamburk hořel 14 dní a nocí a jeho zář byla v noci vidět na 200 kilometrů). Od září 1943 byl náletům vystaven také Berlín. V první polovině roku 1944 se spojenecké útoky zaměřily více na komunikační uzly ve Francii, avšak německá města byla vytrvale bombardována až do konce války. Na tuto zkázu se nacisté pokusili v červnu 1944 odpovědět tajnými zbraněmi, raketami V-1 a V-2, které byly příliš nepřesné k útokům na vojenské cíle. Z toho důvodu byly uplatňovány proti civilnímu obyvatelstvu Londýna, Antverp a jiných západoevropských měst. V samém závěru války provedli Spojenci mezi 13. a 15. únorem 1945 bombardování Drážďan, při němž zahynulo mezi 25 000 až 40 000 lidí. Z důvodu vzdušných útoků zemřelo v Německu kolem 600 000 civilistů, přesto ochromení německé průmyslové produkce následkem rozvratu morálky, jež bylo hlavním cílem strategického bombardování, nenastalo dříve než na jaře 1945. V souvislosti s postupem Američanů v Pacifiku bylo v roce 1944 zahájeno bombardování Japonska, do něhož se zapojovaly rovněž americké letouny z Číny. V posledních sedmi měsících vyústila letecká kampaň proti Japonsku ve zničení takřka šedesáti měst. Nejničivěji byly zasaženy velké konurbace jako Nagoja, Ósaka, Kóbe a Jokohama. Po náletech na Tokio z přelomu února a března 1945, jež si vyžádaly 100 000 obětí, se v sutiny proměnily celé městské části. Související informace naleznete také v článku Bitva o Normandii. Na konci listopadu 1943 se Roosevelt, Churchill a Stalin setkali na konferenci v Teheránu, aby zde projednali společný postup, přičemž bylo dohodnuto, že spojenecká invaze do Francie bude uskutečněna v nadcházejícím roce. Hitler hodlal tomuto nebezpečí předejít budováním silně opevněného systému pobřežních pevností zvaných Atlantický val. Operace Overlord, jak zněl krycí název vylodění v Normandii, začala 6. června 1944 (den D), kdy zhruba 6500 spojeneckých plavidel vysadilo na plážích Normandie dvě americké, dvě britské a jednu kanadskou divizi. Ty byly podporovány třemi výsadkovými divizemi, zajišťujícími v německém týlu křídla vyloďujících se jednotek, a téměř 12 000 letadly. Navzdory houževnaté obraně se Němcům nepodařilo zatlačit útočníky do moře a Spojenci, jejichž vrchním velitelem byl generál Eisenhower, dokázali postupně rozšířit svoje předmostí. Do konce června dopravili Spojenci do Normandie kolem 850 000 vojáků a vyčistili poloostrov Cotentin s přístavem Cherbourg. Zároveň podnikali útoky na Caen, které bylo po tuhých bojích dobyto Brity a Kanaďany v průběhu července. Koncem téhož měsíce zahájili Američané operaci Cobra, jež vedla k prolomení německé linie na počátku srpna. Hitler se pokusil provést protiútok, jímž by odřízl divize generála Pattona pronikající do Bretaně a k Loiře. Jeho tanky však byly snadno odraženy. Kolem německých pancéřových sil na západě se navíc začala u Falaise nebezpečně stahovat smyčka hrozící jejich obklíčením. Westheer jen stěží vyvázl z této pohromy a v značně pošramoceném stavu se stáhl za Seinu. Vítězní Spojenci poté za úzké součinnosti s francouzským hnutím odporu osvobodili 25. srpna Paříž. Už o deset dnů dříve uskutečnili Američané a svobodní Francouzi operaci Dragoon, když se vylodili v jižní Francii, odkud rychle postoupili údolím řeky Rhôny na sever. Do poloviny září se setkali u Dijonu se spojeneckými jednotkami razícími si cestu z Normandie. Skupina německých generálů, vědoma si bezvýchodnosti německého postavení, provedla 20. července atentát na Hitlera. Akce skončila neúspěchem, načež byli spiklenci popraveni. Po překročení Seiny pronikli Spojenci do Belgie a k německým hranicím. Britové vstoupili v prvním zářijovém týdnu do Bruselu a osvobodili také Antverpy. Ústí Šeldy, bez něhož byl zdejší přístav bezcenný, setrvalo v rukou Němců až do listopadu. Řadu jiných přístavů na pobřeží Lamanšského průlivu a Atlantiku držely v souladu s Hitlerovými rozkazy německé posádky, které tím výrazně narušily již tak komplikované zásobování Spojenců. Mezi tyto přístavy patřil i Dunkerque, na jehož obléhání se výrazně podílela i Československá samostatná obrněná brigáda. Němci mezitím konsolidovali svoje pozice na Západním valu, pročež Montgomery získal podporu pro operaci Market Garden, v rámci níž měli Spojenci rychle překonat Rýn a vpadnout do Německa. 17. září byli britští a američtí parašutisté vysazeni u mostů přes Rýn v Nizozemsku. Souběžně vyrazily z Belgie britské tanky, jež měly výsadkáře vyprostit. Posledního z těchto mostů, jenž se nacházel v Arnhemu, se ale Spojenci zmocnit nedokázali. Úspěšnou obranou Nizozemska si Němci zajistili čas k rekonstrukci svých poničených divizí, neboť kvůli přetrvávajícím zásobovacím obtížím Spojenců se situace na západní frontě na podzim 1944 stabilizovala. Související informace naleznete také v článku Operace Bagration. 22. června 1944, v den třetího výročí napadení SSSR, zahájily Žukovovy a Vasilevského fronty operaci Bagration, jež směřovala proti skupině armád Střed v Bělorusku. Němečtí generálové, kteří soustředili hlavní síly na Ukrajině, nepočítali s útokem Rudé armády ve vesměs bažinatém terénu Běloruska. V nastalé bitvě si Sověti vytvořili místní trojnásobnou převahu v pěchotě a disponovali rovněž absolutní převahou ve vzduchu. Ačkoli Hitler zakázal ústup, německá linie se začala záhy po zahájení útoku hroutit. 3. července se útočící sovětské tanky setkaly v Minsku, čímž obklíčily a zničily jádro skupiny armád Střed. Hitler nechal přemístit do Běloruska posily z Ukrajiny, což bylo strategickým záměrem sovětského velení, které zahájilo na Ukrajině 13. července Lvovsko-sandoměřskou operaci. Na východní frontě čelil nyní Wehrmacht průlomu katastrofálních rozměrů. Do konce července dobyli Sověti Lvov, východní Polsko a Vilno na severu, čímž ohrozili německé pozice v Pobaltí a přiblížili se k Východnímu Prusku. Sovětské údery uvrhly Ostheer na pokraj kolapsu a teprve na počátku srpna se Rudá armáda zastavila na Visle v bezprostřední blízkosti Varšavy. V reakci na to vypuklo 1. srpna varšavské povstání vedené Zemskou armádou, jež však nacisté po dvou měsících bojů brutálně potlačili, přičemž zemřelo 200 000 Poláků. Ve druhé polovině srpna spustila Rudá armáda jasko-kišiněvskou operaci proti Rumunsku. Nato v Bukurešti došlo ke svržení proněmeckého diktátora Antonesca. Poté, co Rudá armáda vstoupila do rumunského hlavního města uzavřeli Rumuni se Sověty příměří a vyhlásili válku Německu. V téže době se rozhořelo národní povstání na Slovensku, Sověti společně s československými jednotkami proto v září zahájili karpatsko-dukelskou operaci. Nicméně dříve než mohlo být s povstalci navázáno spojení, Němci v říjnu slovenskou vzpouru rozdrtili. V září během baltické operace zlomili Sověti v Pobaltí odpor Němců a jejich místních spojenců. Zbytky několika německých divizí byly sevřeny v kuronské kapse, kde pokračovaly v boji až do května následujícího roku. V důsledku toho kapitulovalo 19. září Finsko. Již o několik dní dříve pronikla Rudá armáda do Bulharska, jež poté změnilo strany stejně jako dříve Rumunsko. 20. října osvobodili Sověti a jugoslávští partyzáni Bělehrad, což vedlo k německému vyklizení Řecka. Krátce předtím se maďarský regent Miklós Horthy pokusil sjednat příměří se Sověty, avšak byl svržen maďarskými fašisty podporovanými Němci, kteří okupovali Maďarsko v březnu. Ovšem i přes úpornou obranu německých a maďarských jednotek se Rudé armádě podařilo do konce prosince 1944 dokončit obklíčení Budapešti. Související informace naleznete také v článku Bitva v Ardenách. Podzimního zklidnění na západní frontě využil Hitler ke shromáždění nových tankových záloh. S nimi hodlal udeřit proti americkým divizím v Ardenách, čímž by si otevřel cestu do belgických nížin a k Antverpám. Dobytím tohoto přístavu by pak vrazil klín mezi americké a britské armády. Bitva v Ardenách, poslední Hitlerův pokus o zvrat vývoje války na západě, začala 16. prosince 1944, kdy tři německé armády zcela zaskočily své protivníky. Špatné klimatické podmínky zpočátku znemožnily Spojencům uplatnit jejich vzdušnou převahu. Po několika počátečních německých úspěších však energická protiopatření Spojenců a nedostatek pohonných hmot přinutily Němce k zastavení ofenzívy dříve, než stihli překonat řeku Mázu. Jakmile nastalo zlepšení počasí, obnovilo spojenecké letectvo útoky na německé pancéřové divize, které tudíž přešly do obrany. Vzniklý výběžek Spojenci eliminovali do poloviny ledna 1945, když zatlačili Wehrmacht do jeho původních pozic. Přesto ještě 1. ledna podnikli Němci menší ofenzívu v Alsasku. V průběhu února Spojenci vyčistili Porýní, načež 24. března překročili na široké frontě samotný Rýn a pronikli do nitra Německa. V dubnu se rozhořela bitva v Porúří, kde bylo obklíčeno a zajato přes 300 000 německých vojáků. Mezitím Britové překonali 5. dubna řeku Veseru a o šest dnů později dosáhli Američané Labe u Magdeburku. Berlín se nacházel pouhých 120 kilometrů na východ, nicméně Eisenhower rozhodl přenechat dobytí německého hlavního města Rudé armádě. 25. dubna se američtí vojáci setkali se Sověty v Torgau na Labi. Americká 3. armáda pokračovala na jih do Bavorska a začátkem 18. dubna překročila západní hranice prvorepublikového Československa. Současně Britové a Kanaďané dorazili k Baltu. Související informace naleznete také v článku Bitva o Berlín. V lednu 1945 se Němci pokusili vyprostit obleženou Budapešť, avšak jejich protiútoky dosáhly jen omezených úspěchů, zbývající němečtí a maďarští obránci města kapitulovali v polovině února. 12. ledna spustili Sověti viselsko-oderskou operaci, jež vedla už po několika dnech k prolomení německé obranné linie. Sověti následně osvobodili zcela zničenou Varšavu a města v západním a jižním Polsku. Dále pronikli do Slezska a do začátku února stanuli na Odře ve vzdálenosti pouhých 60 kilometrů od Berlína. Při svém postupu Sověti 27. ledna objevili nacistický vyhlazovací tábor Osvětim, v němž bylo zavražděno kolem 1 milionu Židů. O dalším osudu Polska a východoevropských států bylo rozhodnuto v únoru na jaltské konferenci, na níž představitelé Roosevelt, Churchill a Stalin jednali o poválečném uspořádání Německa a Evropy. Stalin se navíc zavázal zasáhnout proti Japonsku. Od února vedla pěchota 1. československého armádního sboru tuhé dvouměsíční boje o Liptovský Mikuláš. Na začátku března dosáhla Rudá armáda pobřeží Baltského moře v Pomořansku. V témže měsíci byly zahájeny i ostravsko-opavská a bratislavsko-brněnská operace. Ve Východním Prusku odříznuté německé síly byly neutralizovány v dubnu v rámci východopruské operace. Po překonání Maďarska vstoupili Sověti koncem března do Rakouska a 13. dubna dobyli Vídeň. Zatímco na východní frontě se schylovalo k závěrečnému střetnutí, v Itálii zahájili Spojenci začátkem dubna ofenzívu, během níž překročili řeku Pád a dobyli severoitalská města. Nedlouho nato dopadli italští partyzáni prchajícího Mussoliniho, jenž byl 28. dubna zastřelen. V Itálii válka oficiálně skončila kapitulací zdejších německých sil 2. května. Finální bitva o Berlín začala 16. dubna útokem Žukovových a Koněvových divizí na Odře a Nise. Po více než týdnu rozhořčených bojů Sověti dokončili obklíčení Berlína, čímž boj o město vstoupil do své konečné fáze. 30. dubna pronikli sovětští vojáci do centra města, načež Adolf Hitler spáchal v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím sebevraždu. Zbývající obránci Berlína se 2. května vzdali Sovětům. 5. května zahájili Američané postup do Čech na osu Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Související informace naleznete také v článku Osvobození západních a jihozápadních Čech americkou armádou. Již počátkem května vypuklo v českých zemích květnové povstání českého lidu, které se z Přerova rozšířilo do dalších měst i na venkov. 5. května začalo pražské povstání, které tři dny poté skončilo podpisem příměří a ústupem Wehrmachtu. Následující den vstoupily do Prahy v rámci Pražské operace sovětské jednotky, jež západně od města sváděly s Němci boje až do 11. května. Posledním bojem československých jednotek byla bitva o Břest, která se uskutečnila 7. května. Válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil. Americké námořní a pozemní síly se v lednu 1945 vylodily na klíčovém filipínském ostrově Luzon a v březnu následoval výsadek na Mindanao. Britové s podporou čínských nacionalistů zahájili na podzim 1944 ofenzívu proti Japoncům v Barmě, jíž završili obsazením Rangúnu v květnu dalšího roku. V Pacifiku zatím Američané svedli náročnou bitvu o Iwodžimu, jež byla s těžkými ztrátami dobyta v březnu. Zdejší letiště posléze využilo americké letectvo k zintenzivnění už tak ničivých náletů na Japonsko. 1. dubna začala bitva o Okinawu, která byla vzdálena jen 500 kilometrů od Kjúšú, nejjižnějšího z japonských ostrovů. Dobře opevněni v horách na jihu Okinawy vedli Japonci tvrdošíjný a fanatický odpor až do poloviny června, přičemž drtivá většina z nich padla nebo spáchala sebevraždu. Američané utrpěli v tomto boji podobně jako předtím na Iwodžimě nesmírné ztráty. 11. července se vůdčí představitelé Spojenců sešli na konferenci v Postupimi. Byla potvrzena předchozí ujednání týkající se Německa a zároveň byla Japonsku adresována výzva k bezpodmínečné kapitulaci. Ta však byla japonskou vládou odmítnuta, a proto americký prezident Truman, jenž nastoupil do tohoto úřadu po smrti Roosevelta, rozhodl o použití jaderných zbraní. Nato americké letectvo svrhlo 6. srpna jadernou bombu na japonské město Hirošimu a o tři dny později další na Nagasaki. Při tomto dosud jediném atomovém úderu přišlo o život více než 100 000 lidí. 8. srpna vyhlásil válku Japonsku i Sovětský svaz a následující den zahájil operaci Srpnová bouře. Během několika dní přemohl kwantungskou armádu v Japonci ovládaném Mandžusku. V důsledku těchto katastrof japonský císař Hirohito oznámil 15. srpna kapitulaci Japonska, která byla oficiálně podepsána 2. září 1945. Související informace naleznete také v článku Počet obětí druhé světové války. Odhadovaný celkový počet lidských obětí ve druhé světové válce se značně liší, avšak většina současných historiků se kloní k číslu 60 milionů mrtvých, z čehož 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty. Celkové množství ztrát zůstává ovšem nejisté, neboť počet mrtvých nelze zcela přesně určit. Nejvážnější ztráty utrpěl Sovětský svaz, který v průběhu války přišel o 27 milionů lidí. Procentuálně nejvyššími ztrátami bylo stiženo Polsko, jež pozbylo takřka pětinu své předválečné populace. Polovinu jeho mrtvých představovali polští Židé. Ze souhrnného počtu obětí tvořili přibližně 83 % příslušníci spojeneckých států a 17 % obyvatelé zemí účastnících se konfliktu na straně Osy. Většina civilních obětí podlehla nemocem, hladu, masakrům nebo genocidě. Odhaduje se, že v nacistických koncentračních táborech zahynulo asi 12 milionů civilistů. Dalších 1,5 milionů zemřelo v důsledku bombardování a kolem 14,5 milionů z jiných příčin. Smrt mnoha lidí byla důsledkem genocidy a válečných zločinů prováděných německými a japonskými silami na okupovaných územích. Nejodpornější německý zločin představuje holokaust, systematické a promyšlené vyvražďování Židů na nacisty a jejich spojenci ovládaném teritoriu, jež si vyžádalo životy 6 milionů lidí. Nacistická brutalita se zaměřovala i proti dalším skupinám obyvatelstva. V Bělorusku byly vyvražděny stovky vesnic v odvetě za útoky partyzánů a celkem zahynula asi čtvrtina tehdejší běloruské populace. Patrně nejotřesnějším japonským zločinem byl nankingský masakr, při němž byly zavražděny či znásilněny stovky tisíc čínských civilistů. V průběhu konfliktu pak japonská císařská armáda přivodila smrt 3 až 10 milionů civilistů, převážně Číňanů. Podrobnější informace naleznete v článcích Holokaust, Válečné zločiny Německa během druhé světové války a Zločiny Sovětského svazu za druhé světové války. V lednu 1942 se nacistické špičky sešly na konferenci ve Wannsee, kde rozhodly o konečném řešení židovské otázky (holokaust). K uskutečnění tohoto zvráceného záměru posloužil nacistům systém koncentračních a vyhlazovacích táborů, v nichž bylo zavražděno zhruba 6 milionů Židů. Stejný osud stihl také 2 miliony Poláků a další asi 4 miliony "podlidí" (Untermenschen), včetně Romů, Slovanů, mentálně postižených, homosexuálů, Svědků Jehovových ,a jiných skupin osob. Součástí programu úmyslného vyhlazování, jenž byl plánován a realizován v nacistickém Německu, byl Generalplan Ost, podle něhož měla být provedena likvidace a etnická čistka Slovanů, čímž měl být pro německý národ zajištěn Lebensraum ("životní prostor") na východě. Miliony osob, převážně z východní Evropy, byly proti své vůli totálně nasazeny na práci v německé válečné ekonomice. Podobně jako v nacistických koncentračních táborech zahynulo nesčíslné množství lidí i v sovětských gulazích a pracovních táborech, v nichž byli uvězněni občané okupovaných zemí, jako bylo Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, stejně jako němečtí váleční zajatci a sovětští občané podezřelí ze spolupráce s nacisty. Z přibližně 5,7 milionů Sovětů, kteří upadli do německého zajetí, zemřelo během války téměř 60 %. V prvním roce po napadení Sovětského svazu bylo zabito nebo zemřelo hlady a na nemoci asi 3 miliony sovětských válečných zajatců. Po svém návratu do vlasti byli navíc pokládáni za zrádce, pročež byli mnozí posláni do gulagů. Vysokou mírou úmrtnosti se vyznačovaly také japonské zajatecké tábory, které sloužily jako pracovní tábory. Japonská armáda dále odvedla ze svých domovů více než 10 milionů čínských civilistů, jichž pak využívala k otrockým pracím v Mandžukuu a v severní Číně. Je taktéž prokázáno omezené použití biologických a chemických zbraní státy Osy. Italové nasadili yperit při tažení v Etiopii, zatímco japonští vojáci uplatnili různé druhy těchto smrtících prostředků při invazi a okupaci Číny. Němci i Japonci testovali účinky zbraní hromadného ničení na civilistech a v některých případech i na zajatcích. K otrocké práci byli nuceni i zajatí či po válce internovaní Němci. S miliony z nich bylo takto nakládáno především v Sovětském svazu a v Polsku, ačkoli obdobnému zacházení byli vystaveni i na Západě. Ve Spojených státech byly internovány tisíce japonských, italských a německých Američanů, přičemž stejnou praxi uplatnila i kanadská vláda. Po skončení druhé světové války byly německé zločiny proti lidskosti, vedení útočné války, zločiny proti míru a válečné zločiny potrestány v hlavním norimberském procesu, v němž byli odsouzeni čelní představitelé nacistického režimu. Podobně byli souzeni strůjci japonských válečných zločinů v tokijském procesu. Rozhodnutí obou těchto mezinárodních soudních tribunálů jsou považována za základy moderního mezinárodního trestního práva. Závěr norimberského tribunálu zní: "Každý, kdo vykoná zločinný rozkaz, je vinen". Nebylo možné se nadále vymlouvat "Já jsem jenom splnil rozkaz". (Např. německá ponorka U 852 postřílela bezbranné trosečníky kulometem. Po válce byli aktéři nalezeni a byl potrestán kapitán za vydání a voják- kulometčík- za splnění zločinného rozkazu). Pro úplnost nutno dodat, že německým vojákům bylo stále zdůrazňováno, že daný rozkaz musí okamžitě splnit, a že za ten rozkaz je zodpovědný nadřízený, který jim ho dal. Po válce však pravidla určují vítězové. Oproti zločinům, jichž se dopustili příslušníci států Osy, činy způsobené na straně Spojenců nebyly nikdy souzeny. Někteří pokládají za válečné zločiny přesuny obyvatelstva v Sovětském svazu, internace občanů japonského, německého a italského původu ve Spojených státech a Kanadě, sovětský masakr polských důstojníků v Katyni a kontroverzní plošné nálety na civilní cíle na nepřátelském území (především bombardování Drážďan a atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki). Dokonalejší typy letadel plnily obdobně jako za první světové války průzkumné, stíhací a bombardovací úkoly, jimiž podporovaly pozemní síly. Vedle toho začala letadla sloužit k vzdušné přepravě zásob, vybavení či posil, třebaže jen v omezeném měřítku. V rámci strategického bombardování se navíc zaměřovala na útoky proti zalidněným oblastem, jejichž cílem bylo narušení nepřátelské průmyslové výroby a morálky obyvatelstva. Značný pokrok zaznamenal systém protiletadlové obrany, který využíval radaru a vylepšeného protiletadlového dělostřelectva.(Po válce prováděné statistiky však překvapivě ukázaly, že když se vzalo v úvahu množství nasazené techniky a vojáků, byl efekt sestřelených letadel velmi nízký- nejvíce letadel sestřelily stíhačky. Jednalo se spíše o morální efekt: lidé běželi do krytu a dunění děl znamenalo, že se s letadly bojuje. Větší efekt byl v tom, že nepřátelská letadla byla přinucena létat ve větší výšce, a tím měla ztížené přesné zaměřování). Svého prvního omezeného nasazení se za druhé světové války dočkala proudová letadla. Kvůli svému pozdnímu zavedení a nepříliš velkému počtu sice neměla vážnější vliv na vývoj války, přesto předznamenala poválečné masové rozšíření tohoto typu letadel. V námořním válečnictví bylo rovněž dosaženo všestranného rozvoje, zvláště je však třeba vyzdvihnout rozmach letadlových lodí a ponorek. Ačkoli na počátku války se námořní letectvo mohlo pochlubit jen skromnými úspěchy, útoky na Tarent, Pearl Harbor a bitvy v Korálovém moři a u Midway brzy povýšily letadlové lodě na klíčovou námořní zbraň na úkor bitevních lodí. V bitvě o Atlantik se doprovodné lodě ukázaly být životně důležitou součástí spojeneckých konvojů výrazně zvyšující jejich obranyschopnost. Vedle vyšší efektivity byly letadlové lodě ekonomicky méně náročné než bitevní lodě, jelikož nemusely být podobně silně pancéřovány. Ponorky, které prokázaly svoji ničivou účinnost za první světové války, byly nasazovány všemi válčícími stranami. Hlavně Britové se soustředili na vývoj protiponorkových zbraní a taktiky, jako byl sonar, hlubinné pumy a konvoje, zatímco Němci usilovali o zvýšení svých útočných kapacit vynalezením schnorchelu a uplatňování taktiky vlčích smeček. Pozemní vojenství se zásadně proměnilo od statických frontových linií první světové války k dynamičtějšímu a mobilnějšímu vedení války. Výraznou inovací byl koncept koordinované podpory jednotlivých druhů zbraní. Tank, jenž byl v první světové válce uplatňován převážně k podpoře pěchoty, se vyvinul v primární pozemní zbraň. Na konci 30. let byly sestrojeny po všech stránkách pokročilejší typy tankových konstrukcí a tento trend pokračoval i po celou dobu války. To se projevilo zvyšováním rychlosti, zesílením pancíře a vyšší palebnou silou. Nejprogresivnější doktrínu použití tanků rozvinuli na počátku války Němci, kteří se snažili vyvarovat přímému střetu vlastních tanků s nepřátelskými, což se za podpory ostatních složek ozbrojených sil, především ze strany letectva, osvědčilo v podobě taktiky Blitzkriegu, vysoce úspěšné v Polsku a ve Francii. Velkého významu postupně nabývaly různé protitankové zbraně, jako byly stíhače tanků, nepřímá střelba, protitanková děla, protitankové miny a pěchotní protitankové zbraně krátkého dostřelu. I přes zvyšující se úroveň mechanizace armád, zůstávala méně pohyblivá pěchota jádrem každého vojska. Většina pěchotních zbraní a vybavení se přitom příliš nelišila od těch, jež byly využívány v předchozí válce. Největších pokroků bylo dosaženo rozšířením rychle přenosných kulometů a různých typů samopalů, které byly obzvláště vhodné pro boj zblízka v městské zástavbě anebo v džungli. Přednosti pušky a samopalu v sobě spojovala útočná puška, jež se po válce stala standardní pěchotní zbraní takřka všech armád. V oblasti komunikace se válčící strany pokusily vyřešit problém zabezpečení používáním rozsáhlých seznamů kódů pro šifrování využívaných různými šifrovacími stroji, z nichž nejznámější byla německá Enigma. Proti tomu působily systémy rozluštění kódů, mezi něž náležela například britská Ultra či americký systém, jenž dokázal prolomit japonský námořní kód. Vojenské rozvědky se dále zaměřovaly na provádění mystifikačních operací, kterých několikrát použili s velkým úspěchem Spojenci, čímž odvrátili pozornost německého velení od příprav invazí na Sicílii či do Normandie. Mezi jiné významné technologické a technické počiny dosažené během druhé světové války patří první programovatelné počítače, řízené střely a balistické rakety (V-1 a V-2), a v projektu Manhattan vyvinuté jaderné zbraně. Ve strojírenství skončily mnohaleté diskuze, zda je lepší nýtování, nebo svařování. Svařování je rychlejší, úspornější, a hlavně proto bylo zaváděno. Svařené díly jsou až o 30% lehčí (nýtované spoje musí být přeplátované), proto byly ruské tanky lehčí a materiálově úspornější. Mimo to je nýtování fyzicky velmi namáhavé, pro ženy je na hranici jejich fyzické síly, a museli je vykonávat muži.[zdroj?] Kdežto sváření zvládly ve zbrojovkách i ženy, a muži mohli jít na frontu. Válečný stav spojenci zrušili až v roce 1951: Velká Británie 9. července, Francie 13. července a USA 24. října 1951. Související informace naleznete také v článku Studená válka. Poražené Německo a Rakousko byly rozděleny do čtyř okupačních zón, přičemž historické německé země na východě byly podřízeny polské a sovětské správě. Souběžně s tím proběhlo vysídlení německého obyvatelstva z východní Evropy, zvláště z Polska a Československa, což bylo stvrzeno na postupimské konferenci. Své domovy bylo nuceno opustit více než 12 milionů Němců. Polsko získalo nové západní hranice, čímž mu byla kompenzována ztráta Sověty zabraného polského východního území, z něhož uprchlo kolem 3,5 milionů lidí. Sovětský svaz si vedle někdejšího východního Polska podržel přímou kontrolu nad pobaltskými státy Litvou, Lotyšskem a Estonskem a nad dříve rumunskou Besarábií, k čemuž získal československou Podkarpatskou Rus. V Asii okupovaly Spojené státy Japonsko a své správě vystavily někdejší japonské ostrovy v západním Tichomoří, zatímco Sověti anektovali jižní Sachalin a Kurilské ostrovy. Dříve Japonci kontrolovaná Korea byla rozdělena mezi obě velmoci. Ve snaze o zachování mezinárodního míru vytvořili Spojenci Organizaci spojených národů, která byla založena v San Franciscu 26. června 1945. Navzdory tomuto počinu se v alianci mezi Západem a Sovětským svazem začaly brzy po skončení konfliktu objevovat vážné trhliny. Evropa byla proto již několik let po válce rozdělena tzv. železnou oponou, která byla spuštěna od Štětína na Baltu k Terstu na Jadranu a jež od sebe oddělovala demokratické západní státy a komunistické země řízené Sověty. Vzrůstající napětí mezi USA a SSSR přerostlo ve studenou válku a vedlo ke vzniku Američany vedené Severoatlantické aliance (NATO) a sovětské Varšavské smlouvy. V mnoha částech světa se nedlouho po konci druhé světové války rozhořely nové válečné konflikty. V Číně se nacionalisté a komunisté utkali v občanské válce. Komunistické síly v ní se sovětskou podporou zvítězily, pročež byla v říjnu 1949 Mao Ce-tungem založena Čínská lidová republika. Poražení nacionalisté se stáhli na ostrov Tchaj-wan. V Řecku vypukla občanská válka mezi královským vojskem, za nímž stáli Britové a Američané , a místními komunisty, kteří v tomto boji nakonec podlehli. Nejvážnější konflikt se rozhořel v roce 1950 na Korejském poloostrově, kde komunistická Severní Korea podporovaná Sověty a Čínou, napadla Jižní Koreu, která obdržela vojenskou a materiální pomoc od západních mocností. Korejská válka skončila po třech letech příměřím. Ihned po válce nastalo v zámořských državách evropských států období dekolonizace. Příčiny tohoto jevu tkvěly ve změně nahlížení Evropanů na kolonialismus, především však v ekonomickém vyčerpání evropských koloniálních mocností způsobeném válkou a v rostoucích požadavcích ovládaných národů na právo na sebeurčení. Dekolonizační proces probíhal z větší části mírovou cestou, přesto se vyskytly četné výjimky v zemích jako Indočína, Madagaskar, Indonésie a Alžírsko. Řada zemí byla po odchodu Evropanů rozdělena podle etnického nebo náboženského hlediska, což mělo za následek rozdělení Britského mandátu v Palestině na Izrael a Palestinu a vytvoření nezávislých států Indie a Pákistánu na území někdejšího Britského Rádže. Rychlost poválečné ekonomické obnovy se lišila v různých částech světa, třebaže všeobecně probíhala vcelku rychle. V Evropě se Západní Německo díky Marshallovu plánu snadno zotavilo a již v 50. letech dosáhlo dvojnásobné hospodářské výkonnosti oproti předválečnému stavu (Už v roce 1955 se v ulicích objevily plakáty "Wir sind wieder Wer" – My jsme zase Někdo!). V roce 1956 uvítali v Německu první vlak zahraničních dělníků, znáborovaných v Itálii. Německo prožívalo obrovský hospodářský rozmach a vyhlásilo, že bude potřebovat miliony dalších dělníků. Itálie vzešla z války zcela zruinována, nicméně během 50. let vykazovala stabilní a vysoký ekonomický růst. Vyčerpané Spojené království se po skončení války ocitlo na pokraji hospodářského kolapsu, přičemž jeho relativní hospodářský pokles pokračoval i v dalších desetiletích. Francie navzdory počátečním obtížím brzy dosáhla ekonomického růstu, jenž napomohl rychlé modernizaci země. Rovněž Sovětský svaz se dokázal poměrně pružně vyrovnat s utrpěnými škodami, které postihly převážně západní území státu. V Asii dosáhlo Japonsko rapidního hospodářského vzestupu, díky němuž se tato země stala v 80. letech jednou z největších světových ekonomik. Čína se po skončení občanské války nacházela v troskách. Obstojně se vyvíjející hospodářství, které už v roce 1953 dosáhlo úrovně před druhou světovou válkou, bylo však tvrdě zasaženo Velkým skokem, ekonomickým experimentem s katastrofálními důsledky. Spojené státy obstarávaly v samém závěru války téměř polovinu veškeré průmyslové výroby, na čemž se mnoho nezměnilo až do 70. let. | DATETIME | DATETIME |
003918 | ... se hladiny moře. Předpoklady z roku 2009 hovoří o tom, že by během několika desítek let mohla celá země zmizet pod hladinou moře. Podle optimistických závěrů se tak stane za 30 let.. Nový Zéland souhlasil s přijmutím kvóty 75 evakuovaných každý rok, zatím co Austrálie Tuvalskou petici odmítla. Populace Tuvalanů (12 373 v roce 2009) je rozdělena na osmi ostrovech. Ostrovů je devět, šest z nich jsou atoly. Místní správní oblasti stávající z více než jednoho ostrova (obyvatelstvo po sčítání v roce 2002) Funafuti (hlavní ostrov) (4492) Nanumea (664) Nui (548) Nukufetau (586) Nukulaelae . (393) Vaitupu (1,591) Místní správní oblasti stávající z jednoho ostrova Nanumanga (589) Niulakita... | Na kolika ostrovech je rozdělena populace Tuvalanů? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tuvalu | [
"osmi"
] | 299 | 369 | Populace Tuvalanů (12 373 v roce 2009) je rozdělena na osmi ostrovech. | [
{
"start": 354,
"end": 358,
"text": "osmi"
}
] | Tuvalu, dříve Lagunové ostrovy, později Elliceovy ostrovy, je ostrovní stát v Oceánii. Leží mezi Havají a Austrálií. Domorodý název Tuvalu vznikl asi v 18. století po osídlení většiny ostrovů a znamená v tuvalštině shluk nebo skupina osmi (podle počtu, do té doby, osídlených, ostrovů). Vyjma Vatikánu má nejmenší počet obyvatel ze všech nezávislých států. Kvůli malé nadmořské výšce (5 metrů) jsou ostrovy tvořící tento malý stát do budoucna ohroženy zvedáním hladiny světových oceánů. Obyvatelé se během příštích desetiletí mohou odstěhovat na Nový Zéland nebo Niue - malý ostrov v Tichém oceánu (nezávislý, ale přidružený k Novému Zélandu), jenž není ohrožen zvedáním hladiny oceánů, nebo na fidžijský ostrov Kioa, který si již Tuvalané pronajímají. Tuvalané jsou Polynésané, kteří ostrovy osídlili před 2000 lety. Prvním Evropanem, který Tuvalu spatřil, byl roku 1568 Španěl Alvaro de Mendañ y Neyra, který narazil na ostrov Nui, ale nemohl se vylodit. Žádní další Evropané se zde neobjevili až do konce 18. století. Začátkem 19. století se v oblasti vyskytovali velrybáři, ale ostrov navštěvovali jen zřídka kvůli obtížím při přistávání. Peruánští lovci otroků pročesávali Pacifik mezi roky 1862 – 1864 a Tuvalu bylo jedním z nejpostiženějších souostroví s více než 400 zajatými lidmi z Funafuti a Nukulaelae, z nichž se nikdo nevrátil. V roce 1865 protestanští kongregacionalisté Londýnské misijní společnosti počali proces evangelizace Tuvalu. Konverzi ke křesťanství dokončili ve dvacátých letech 20. století. Koncem 19. století se na ostrovech počali usazovat evropští obchodníci, kteří doufali ve velké výnosy z místního bohatství. Evropané také přinesli, v Tichomoří do té doby neznámé nemoci, jež na Tuvalu způsobily mnohá úmrtí. V roce 1892 se ostrovy staly britským protektorátem Gilbertovy ostrovy a Elliceovy ostrovy, čímž se Tuvalu začalo nazývat Elliceovy ostrovy. Protektorát se stal kolonií v roce 1915. V roce 1943 během II. světové války bylo Tuvalu vybráno jako operační základna spojeneckých vojsk bojujících v Pacifiku s Japonci. Tisíce vojáků námořních sil zde bylo umístěno až do prosince 1945. Etnické rozdíly v kolonii způsobily, že v roce 1974 Polynésané Elliceových ostrovů hlasovali pro oddělení od Mikronésanů z Gilbertových ostrovů (později Kiribati). Následující rok se Elliceovy ostrovy staly samostatnou kolonií Tuvalu. Nezávislost byla stvrzena v roce 1978. Tuvalský Den nezávislosti se slaví 1. října. Tuvalu je jedna z nejmenších zemí na světě. Přesně čtvrtá nejmenší. Má rozlohu 26 km2 a skládá se ze tří ostrovů (Nanumanga, Niutao, Niulakita) a šesti atolů (Funafuti, Nanumea, Nui, Nukufetau, Nukulaelae a Vaitupu). Tuvalu má velmi chudou půdu. Pitná voda se tam téměř nevyskytuje a půda je stěží použitelná pro zemědělství. V roce 2001 tuvalská vláda oznámila že ostrovy, jejichž nejvyšší bod je 5 metrů nad mořem, mohou potřebovat být evakuovány v případě zvedající se hladiny moře. Předpoklady z roku 2009 hovoří o tom, že by během několika desítek let mohla celá země zmizet pod hladinou moře. Podle optimistických závěrů se tak stane za 30 let.. Nový Zéland souhlasil s přijmutím kvóty 75 evakuovaných každý rok, zatím co Austrálie Tuvalskou petici odmítla. Populace Tuvalanů (12 373 v roce 2009) je rozdělena na osmi ostrovech. Ostrovů je devět, šest z nich jsou atoly. Místní správní oblasti stávající z více než jednoho ostrova (obyvatelstvo po sčítání v roce 2002) Funafuti (hlavní ostrov) (4492) Nanumea (664) Nui (548) Nukufetau (586) Nukulaelae . (393) Vaitupu (1,591) Místní správní oblasti stávající z jednoho ostrova Nanumanga (589) Niulakita (35) Niutao (663) Nejmenší ostrov, Niulakita byl neobydlený až do přesídlení lidmi z Niutao v roce 1949. Proto tedy jméno Tuvalu, znamenající "osm stojících pohromadě" (odkazuje tím na původních osm ostrovů. Niulakita je stále počítána jako součást Niutao, i když je blíže Nukulaelae). Populaci na Tuvalu tvoří převážně Polynéské etnikum. Okolo 97% Tuvalanů jsou členy Tuvalské církve, protestantské křesťanské církve. Náboženství bylo smíšeno s některými prvky původního náboženství. Tuvalštinou mluví v podstatě každý, zatímco gilberština (jazyk Kiribati) je používán některými lidmi z Nui. Angličtina je také úředním jazykem, ale v běžné mluvě se nepoužívá. Ostrovní populace se od roku 1980 více než zdvojnásobila. S tím souvisí silná devastace ostrovního životního prostředí. Tuvalu je rozvojový zemědělský stát, který ale vzhledem ke své rozloze a počtu obyvatel patří mezi země s nejmenším hrubým domácím produktem na světě. Ze zemědělských plodin je nejdůležitější sklizeň kokosových ořechů, tropického ovoce, zeleniny a batátů. Pro živočišnou výrobu je významný rybolov, chov skotu a prasat. Asi milion dolarů ročně také přichází do tuvalského rozpočtu z 20% vlastnictví internetové domény .tv Tradiční společenský systém hraje na Tuvalu stále velkou roli. Každá z rodin má svůj vlastní úkol, neboli "salanga", vykonávající pro komunitu, jako rybaření, stavbu domů nebo obranu. Tyto rodinné zkušenosti se dědí z otce na syna. Tuvalská hudba je především spjata s tanci, nejznámější jsou fatele, fakanu a fakaseasea, které se používaly k oslavování vládců a ostatních prominentních osob. Tradiční hudba před příchodem Evropanů obsahovala básně přednášené v sérii monotónních recitací avšak tato tradice již zanikla, stejně tak jako pracovní písně zpívané ženami k podpoření pracujících mužů. Tuvalu je konstituční monarchií. Patří do Společenského království (Commonwealth Realm) a uznává královnu Alžbětu II. jako královnu Tuvalu. Ta je zastoupena generálním guvernérem, který je jmenován na pokyn premiéra. Místní parlament, neboli Fale I Fono, má 15 členů a je volen každé 4 roky. Jeho členi volí premiéra, který je hlavou parlamentu. Někteří starší mají neformální autoritu na lokální úrovni. Obrázky, zvuky či videa k tématu Tuvalu ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Tuvalu ve Wikislovníku Tuvalu (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) Bureau of East Asia and Pacific Affairs. Background Note: Tuvalu [online]. U.S. Department of State, 2011-03-01, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Tuvalu [online]. REV. 2011-05-26, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Kuala Lumpur. Souhrnná teritoriální informace: Tuvalu [online]. Businessinfo.cz, 2010-10-01, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (česky) MACDONALD, Barrie K. Tuvalu [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) | NUMERIC | NUMERIC |
007840 | ... Výchozím příběhem seriálu je objevení způsobu využití devátého zámku na hvězdné bráně, který byl doposud obestřen tajemstvím. Každá brána má totiž zámků devět. Sedm jich slouží ke spojení s jinou bránou ve stejné galaxii. Osmý symbol umožňuje spojení s bránou v jiné galaxii, kde je však kvůli energetické náročnosti nutné přídavné napájení, jako například antické ZPM. Hned v pilotní dvojepizodě je ujasněno, že devátý zámek slouží k zadání adresy, která ve vesmíru vyhledá antickou vesmírnou loď Destiny, ať se nachází kdekoliv. Toto spojení si však také nevystačí s běžnou energií, a SGC muselo proto vystavět základnu na jiné planetě, kde brána získávala geotermální energii. Premiéra anglické verze prvního dvojdílu proběhla 2. října 2009, a to: v USA na stanici Syfy (Sci-Fi Channel), ve Velké Británii na Sky One a v Kanadě na kanále SPACE. Druhá řada začala, opět na stanici Syfy, 28. září 2010, a sice v 9 hodin večer místního času. Od přesunutí seriálu na úterní večery si stanice... | Kdy měl premiéru seriál Hvězdná brána: Hluboký vesmír? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hv%C4%9Bzdn%C3%A1_br%C3%A1na:_Hlubok%C3%BD_vesm%C3%ADr | [
"2. října 2009"
] | 684 | 851 | Premiéra anglické verze prvního dvojdílu proběhla 2. října 2009, a to: v USA na stanici Syfy (Sci-Fi Channel), ve Velké Británii na Sky One a v Kanadě na kanále SPACE. | [
{
"start": 734,
"end": 747,
"text": "2. října 2009"
}
] | Hvězdná brána: Hluboký vesmír (v anglickém originále Stargate Universe, zkracováno jako SGU) je kanadsko-americký vojenský seriál ze sci-fi světa Hvězdné brány. Výchozím příběhem seriálu je objevení způsobu využití devátého zámku na hvězdné bráně, který byl doposud obestřen tajemstvím. Každá brána má totiž zámků devět. Sedm jich slouží ke spojení s jinou bránou ve stejné galaxii. Osmý symbol umožňuje spojení s bránou v jiné galaxii, kde je však kvůli energetické náročnosti nutné přídavné napájení, jako například antické ZPM. Hned v pilotní dvojepizodě je ujasněno, že devátý zámek slouží k zadání adresy, která ve vesmíru vyhledá antickou vesmírnou loď Destiny, ať se nachází kdekoliv. Toto spojení si však také nevystačí s běžnou energií, a SGC muselo proto vystavět základnu na jiné planetě, kde brána získávala geotermální energii. Premiéra anglické verze prvního dvojdílu proběhla 2. října 2009, a to: v USA na stanici Syfy (Sci-Fi Channel), ve Velké Británii na Sky One a v Kanadě na kanále SPACE. Druhá řada začala, opět na stanici Syfy, 28. září 2010, a sice v 9 hodin večer místního času. Od přesunutí seriálu na úterní večery si stanice slibovala zvýšení sledovanosti, které ale nenastalo. 16. prosince 2010 tedy Syfy oznámila, že 2. série bude také tou poslední. Oznámení zcela očekávaně odstartovalo vlnu internetových peticí. Poslední, v pořadí 40. epizoda seriálu Hvězdná brána: Hluboký vesmír (a současně také všech seriálů světa Hvězdné brány obecně), Gauntlet, byla odvysílána 9. května 2011 televizí Syfy. Vysílací čas byl 21:00 amerického času, tedy 3:00 následujícího dne CEST. 15. ledna 2011 česká komerční televize TV Nova oznámila, že zakoupila vysílací práva na obě série seriálu, který zamýšlela vysílat i s českým dabingem od 12. prosince 2012 na dceřiné televizi Fanda. V novém seriálu Hvězdná brána: Hluboký vesmír dostali Lidé ze Země možnost dostat se na Antickou loď Destiny a to za použití bájného devátého symbolu. Adresa Destiny je jedinečná, protože se neváže na výchozí bod země, tudíž může cestovat a používat bránu zároveň. Tato loď byla kdysi součástí velkého experimentu Antiků, jehož účelem bylo zkoumání signálu, který vznikl při velkém třesku a nebyl rozhodně přírodní, byl umělý a to dokazovalo existenci inteligence na samotném počátku věků. Před lodí Destiny Antici vyslali několik konstrukčních lodí, které měly za úkol rozmístit po vesmíru hvězdné brány, samotná Destiny pak měla tyto lodě následovat s tím, že se na ni Antici přesunou bránou až bude loď hlouběji ve vesmíru. Antikové experiment nikdy nedotáhli do konce, protože se nakonec soustředili na povznesení. Zápletka by se měla týkat expedice, která se na základně Icarus snažila přijít na kloub devátému symbolu a když se jim podaří navázat stabilní červí díru, jsou nuceni ji použít k úniku ze základny, která se zatím stala cílem útoku. Ocitnou se tak na Destiny, která se podobně jako Atlantida stane další lidskou kolonií. Expedice však uvízne na lodi a jediné, co mohou, je navázat spojení s nejbližšími branami nebo použít komunikační kameny ke spojení se Zemí. Je možností, že se expedice časem setká i s jednou z oněch lodí, které měly za úkol brány vyrábět. Dr. Nicholas Rush - Robert Carlyle: "Brilantní machiavelistický vědec na lodi", kterého producent Joseph Mallozzi poprvé zmínil ve svém blogu v půlce listopadu 2008 pod jménem Dr. David Rush. Posádka lodi věří, že Rush přichází o rozum, ale Rush dělá všechno z určitého důvodu. Carlyle vysvětlil v rozhovoru, že po smrti své ženy je Rush poháněný možností prozkoumávat vesmír. Mallozi v polovině prosince 2008 upřesnil zprávy o postavách s tím, že Rush "není vůdcem neplánované expedice. Tato čest připadá plukovníkovi Everettovi Youngovi. Prozatím. Ale věci se můžou změnit na palubě lodi, která je obsluhována různorodou skupinou lidí, z nichž má každý různý plán..." V původních návrzích postav nebyl Rush zahrnut, i když byl potvrzenou hlavní postavou. Wright a Cooper měli v úmyslu, aby byla postava Nicholase Rushe velmi odlišná od předchozích postav světa Hvězdné brány, "někdo, kdo není hrdina ani padouch, ale spíše složitá postava se svými mnoha chybami." Rok předtím než byl obsazen, chtěl skotský herec Robert Carlyle ve své kariéře zkusit něco nového a oslovil televizní společnosti v Los Angeles. Nabídli mu několik rolí, ale nejvíce se mu zamlouval seriál Hvězdná brána: Hluboký vesmír, protože "najednou se ve vesmíru otevíralo drama a to je to, co v minulosti poněkud žánru chybělo." Byl si vědom úspěchu Hvězdné . brány a viděl "celkem dost epizod seriálu Hvězdná brána a spoustu epizod seriálu Hvězdná brána: Atlantida." Carlyle přijal nabídku díky přístupu Wrighta a Coopera k dramatu a díky směru seriálu a je "více než připraven" hrát tuto postavu možná i několik let. Carlyle si pro roli nechává svůj skotský přízvuk. Plukovník Everett Young - Justin Louis: V původní návrhu postavy popsán jako "pohledný, schopný, bývalý vůdce SG týmu," který je ve svých čtyřiceti letech plukovníkem. Je "jako Jack O'Neill před deseti lety," ale má ostřejší hrany. Na začátku Hlubokého vesmíru byl asi pět let ženatý a je dočasný velitel tajné základny na jiné planetě. Young je na lodi Rushův nepřítel. Nadporučík Matthew Scott - Brian J. Smith: Zkušený a dobře trénovaný letec ve věku 26 let a mladší člen SGC s hodností nadporučíka. Je "mentálně nepřipravený na naléhavost situace" na palubě lodi. V prvotním obsazení byl pojmenován Jared Nash. Předtím než byl odsazen do této role, Brian J. Smith rok a půl pracoval jako divadelní herec v New Yorku. Svoji zkoušku na roli v Hlubokém vesmíru si natočil a byl pozván na kamerovou zkoušku do Los Angeles. Pár dnů po zkoušce obdržel zprávu, že byl obsazen do role. Na roli se připravoval vojenským výzkumem. Předtím než byl obsazen, neviděl mnoho televizních epizod Hvězdné brány, ale později dohonil velkou část epizod seriálu Hvězdná brána. Chloe Armstrongová - Elyse Levesqueová: Je "úžasná a sexy" dcera amerického senátora ve věku 23 let. Její postava prochází zkouškami po tragické smrti svého otce a zoufalými poměry, které vládnou na vesmírné lodi, kde je posádka v podstatě uvězněna. Její otec (ztvárněný hercem Christopherem McDonaldem) měl politický dohled nad projektem programu Hvězdné brány, jehož cílem bylo vytočit devátý zámek. Předtím než se producenti dohodli na definitivním jménu, byla postava pojmenovaná Chloe Carpenter a Chloe Walker. Její "skvěle odlišný konkurz" přesvědčil producenty, aby ji obsadili, protože předvedla "strhující rozsah ve dvou rozlišných a náročných scénách." Eli Wallace - David Blue: V prvotním obsazení je pojmenovaný Eli Hitchcock. Eli Wallace je "absolutní flákač" a ve svých 20 letech "naprostý génius" v matematice, počítačích a dalších oborech. Je to sociální vyvrženec s "jízlivým smyslem pro humor" a postrádá důvěru ve svou inteligenci. Rozpis postavy ho přirovnává k postavě Matta Damona ve filmu Good Will s trochou postavy Jacka Blacka. Bude hlavním zdrojem žertovných kousků v seriálu. David Blue, prohlašující se za fanouška sci-fi seriálů, viděl všechny epizody seriálů Hvězdná brána a Hvězdná brána: Atlantida. Nadporučík Tamara Johansenová - Alaina Huffmanová: V prvotním obsazení a rozpisu postavy je pojmenovaná Tamara Jon. Je to zdravotnice SGC, která má zkušenosti z mimozemských misí a její hodnost je nadporučík. Přátelé jí říkají "TJ." Po smrti hlavního lékaře základny Icarus v pilotní episodě "Air", zjistí, že je osoba s největšími zdravotnickými zkušenostmi na palubě Destiny. Pochází ze skromného prostředí, přesto je "krásná, houževnatá, chytrá a schopná," ale také má tajnou minulost s dalším členem nové posádky Destiny. Na začátku seriálu je ohromena nedostatkem zdravotnických znalostí, zkušeností, léků a zásob na palubě lodi. Mallozzi považoval kamerové zkoušky Alainy Huffman v prosince 2008, "za tak dobré, že bychom museli být blázni, abychom ji neobsadili." Seržant Ronald Greer - Jamil Walker Smith: V prvotních castingových dokumentech je pojmenován Ron "Psycho" Stasiak. Ronald Greer je "velký, silný, tichý" příslušník námořní pěchoty s tajemnou minulostí, který nad sebou nemá kontrolu v nebojových situacích. Má hodnost vrchního rotmistra. Rozpis postavy ho přirovnává k postavě "Hoot," kterou ve filmu Černý jestřáb sestřelen hraje Eric Bana. Camile Wrayová - Ming-Na: Camile Wrayová je první otevřeně homosexuální postava ve světě Hvězdné brány. Je zástupcem IOA na palubě Destiny a podporuje civilní vedení na lodi. Ming-Na byla v prvních dvou epizodách připisována k pravidelným postavám, ale poté byla přesunuta k vedlejším postavám. Od epizody "Justice" je znovu pravidelnou postavou. Plukovník David Telford - Lou Diamond Phillips | DATETIME | DATETIME |
002404 | ... Pro bubonickou formu je charakteristický hnisavý zánět mízních uzlin, hlavně v tříslech a podpaží. Časem dochází k prasknutí hnisavých ložisek, což může způsobit celkovou sepsi. Plicní forma probíhá jako těžký zápal plic s velmi vysokou smrtností. Při neléčené bubonické formě je smrtnost kolem 60 %, při léčbě antibiotiky významně klesá. Z antibiotik jsou účinné chloramfenikol, aminoglykosidy a chinolony. V místech výskytu je též dostupné preventivní očkování. Související informace naleznete také v článku Morové epidemie v Českých zemích. Podrobnější informace naleznete v článku Justiniánský mor. První historicky doložená epidemie dýmějového moru propukla za panování Justiniána I. v roce 541 v Konstantinopoli, tehdy největším evropském městě. Nákaza se do města dostala zřejmě z Egypta či Etiopie, odkud město dováželo obilí pro své obyvatele.... | Kde vypukla první historicky doložená epidemie dýmějového moru? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mor | [
"v Konstantinopoli"
] | 607 | 755 | První historicky doložená epidemie dýmějového moru propukla za panování Justiniána I. v roce 541 v Konstantinopoli, tehdy největším evropském městě. | [
{
"start": 704,
"end": 721,
"text": "v Konstantinopoli"
}
] | Mor v širším, resp. přeneseném, resp. historickém slova smyslu znamená jakékoliv vážné infekční onemocnění s výrazným dopadem na společnost, v moderní mluvě se v tomto významu už prakticky nepoužívá, ale ve starší literatuře a zejména ve středověkých a raně novověkých kronikách a dějepisných pojednáních je toto pojetí běžné. V užším významu pak znamená konkrétní chorobu způsobovanou bakterií Yersinia pestis. Tento článek se bude dále zabývat tímto užším obsahem pojmu. Mor se jakožto vážné onemocnění kromě lidí vyskytuje i u některých zvířat. Onemocnění způsobuje gramnegativní tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis. Onemocnění má tři formy: dýmějový mor (bubonická forma) septický mor plicní mor (pneumonická forma) Forma bubonická je na člověka přenášena blechami (druhy Pulex irritans, Xenopsylla cheopis), které se infikovaly na nakaženém hlodavci (hlavně na kryse, která však příznaky netrpí: nemoc svého přenašeče nehubí). Po kousnutí infikovanou blechou dochází ke zhnědnutí kousance, poté se objeví boule v oblasti mízních uzlin. Forma plicní se přenáší kapénkovou infekcí z člověka na člověka a je mnohem nebezpečnější. Působí velice rychle a neléčena má velice vysokou smrtnost (až přes 90 %). Po krátké inkubační době dochází k prudkému zvýšení teploty, doprovázenému třesavkou, bolestmi v kloubech a únavou. Pro bubonickou formu je charakteristický hnisavý zánět mízních uzlin, hlavně v tříslech a podpaží. Časem dochází k prasknutí hnisavých ložisek, což může způsobit celkovou sepsi. Plicní forma probíhá jako těžký zápal plic s velmi vysokou smrtností. Při neléčené bubonické formě je smrtnost kolem 60 %, při léčbě antibiotiky významně klesá. Z antibiotik jsou účinné chloramfenikol, aminoglykosidy a chinolony. V místech výskytu je též dostupné preventivní očkování. Související informace naleznete také v článku Morové epidemie v Českých zemích. Podrobnější informace naleznete v článku Justiniánský mor. První historicky doložená epidemie dýmějového moru propukla za panování Justiniána I. v roce 541 v Konstantinopoli, tehdy největším evropském městě. Nákaza se do města dostala zřejmě z Egypta či Etiopie, odkud město dováželo obilí pro své obyvatele. V nejhorších měsících umíralo ve městě až 5000 lidí denně, město ztratilo asi 40 % obyvatel. Epidemie se rozšířila po celé Byzantské říši, zabila asi čtvrtinu obyvatel. Koncem 6. století, v 7. a 8. století se Evropou šířily další vlny nákazy, již méně virulentní. Celkový počet obětí se odhaduje asi na 25 miliónů. Podrobnější informace naleznete v článku Černá smrt. Epidemie zvaná černá smrt vypukla nejdříve ve střední Asii, kde čas od času propukaly pandemie jak u místních kočovných, tak i u již delší dobu usazených civilizací. Důvod jejího rozšíření za hranice střední Asie není zcela jasný, zdá se, že souvisí s výboji Mongolů a pohyby jejich vojsk na velké vzdálenosti. První zprávy o vypuknutí moru pocházejí z Číny z počátku roku 1330, jako první zasáhl provincii Chu-pej ve střední Číně, odkud se rozšířil do jižních i severních provincií. Odtud se vojenskými přesuny a cestami kupců po karavanních stezkách šířil mor dále na západ. Ze západních asijských stepí se rozšířil jednak do Mezopotámie, Sýrie, arabského poloostrova a severní Afriky, jednak do Evropy. V roce 1347 byl mor poprvé zaznamenán v Konstantinopoli a Trapezuntu, tedy ve městech, která měla čilý obchodní styk s asijským východem. Toho roku mor zasáhl také vojsko krymských Tatarů podporovaných Benátčany, kteří obléhali janovský přístav Kaffa na krymském pobřeží. Obléhání Kaffy je považováno za první užití biologické zbraně, protože obléhající při dobývání města házeli mrtvoly svých nakažených spolubojovníků přes hradby dovnitř města. Janovská obchodní flotila s nakaženými přistála v říjnu téhož roku v sicilské Messině. Již během plavby zemřelo na nemoc množství námořníků, je pravděpodobné, že kromě toho lodě převážely i nakažené hlodavce, kteří se později stali hlavními přenašeči choroby. Stykem s janovskými námořníky (Messiňané údajně některé opuštěné lodi, jejichž posádky zemřely na mor, chodili bezostyšně rabovat) se mor dostal na Sicílii, do konce roku se mor dostal i do dalších oblastí směrem k Janovu, zejména na ostrovy západně od Itálie a na ligurské a provensálské pobřeží. V samotném Janově a taktéž v Benátkách se mor poprvé objevil na přelomu let 1347/1348. Z Itálie se šířil během roku 1348 a 1349 do jižní Francie a odtud na Pyrenejský poloostrov, na sever Francie a na Britské ostrovy, ale také na sever od Alp do jižního Německa a středního Podunají. Na Balkán se souběžně šířila nákaza z Řecka. Koncem roku 1349 již byla morem nakažena polovina Evropy. Do roku 1352 se pak dostala nákaza i do severovýchodní Evropy, východních částí Skandinávie a skončila ve východní Evropě. Jen nemnohé oblasti zůstaly moru ušetřeny, zejména kvůli řídkému osídlení nebo izolaci od obchodních cest. Agnolo di Tura, autor Sienské kroniky, řádění moru ve městě Siena v roce 1348 popisuje takto:A lidskému jazyku je nemožné vylíčit tu strašnou věc. Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. A oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali. ... Na mnoha místech v Sieně se vykopávaly velké jámy a plnily množstvím mrtvých. A umírali po stovkách ve dne v noci a všichni byli vhazováni do těch jam a zahazováni hlínou. A jakmile se tyto jámy naplnily, vykopávaly se další. A já, Agnolo z Tury ... jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. ... A tak mnoho lidí umíralo, že všichni věřili, že je to konec světa. České země první vlna, zvaná černá smrt, zasáhla jen okrajově. Podle soudobého kronikáře Františka Pražského první vlnu moru vytlačilo z Čech "čerstvé a chladné povětří''. Po první vlně morové epidemie byl v Čechách nějakou dobu klid, pravděpodobně díky suchým rokům. Ale již v roce 1356 se začala z nevelkého ohniska v Hessensku šířit nová pandemie do celé Evropy. Její kulminace v letech 1357-1360 a 1363-1366 zasáhla téměř celý známý svět. Tato druhá vlna moru se však již Čechám nevyhnula. V našich zemích ji máme bezpečně doloženou v letech 1357-1363. Tato vlna moru, která prošla celou Evropu, nebyla rozhodně vlnou poslední. V následujícím století se vracela ve zhruba dvacetiletých intervalech, nikdy už ale nezasáhla celou Evropu. Po 15. století se útoky moru na Evropu zpomalily, mezi větší epidemie z té doby patří např. Velký londýnský mor v letech 1665-1666, mor v Itálii 1629-1631 nebo vídeňský v roce 1679, který roku 1680 zasáhl i české země a vyžádal si zde na 100 000 obětí. Poslední významný výskyt moru v západní Evropě je epidemie v Marseille v letech 1720-1721. Poslední epidemie v Čechách a na Moravě byla v letech 1713-1715. V Praze si tato epidemie vyžádala 12-13 000 obětí, tedy asi 1/4 populace. Mor se do Evropy často šířil z Osmanské říše. V roce 1771 propukla velká morová epidemie v Moskvě. Mor se poprvé objevil mezi ruskými vojáky na bojišti rusko-turecké války a přes Ukrajinu se dostal až do Moskvy, kde si vyžádal přibližně 100 000 obětí. Poslední velká epidemie moru na evropské půdě zasáhla roku 1813 Bukurešť, kam se dostala z tureckého Istanbulu. Třetí morová pandemie vypukla v 19. století v Číně, kde si vyžádala miliony obětí, a postupně se rozšířila na všechny kontinenty včetně Severní Ameriky. V současnosti se v Česku, stejně tak jako v celé Evropě onemocnění téměř nevyskytuje, je však stále hlášeno z obou Amerik, jižní a jihovýchodní Asie a Afriky: Původce nemoci je stále přítomný ve zvířecích populacích od Kavkazu směrem na východ přes centrální . Rusko, Kazachstán, Mongolsko a části Číny; v Jihozápadní a Jihovýchodní Asii, Jižní a Východní Africe včetně Madagaskaru, v Severní Americe od pobřeží Tichého oceánu směrem na východ k Velkým pláním a z Britské Kolumbie až po Mexiko. V Jižní Americe se vyskytuje na dvou místech v Andách a v Brazílii. Původce nemoci se již nevyskytuje ve zvířecích populacích v Evropě a Austrálii. (zdroj WHO)[zdroj?] Velmi rychlé šíření moru v některých historických obdobích vyvolalo některé spekulativní a neúplně prokázané hypotézy: Některé tzv. morové epidemie nebyly bakteriální podstaty, ale virové. Susan Scottová, Christophera Duncan a Stephen O'Brien opírají svou hypotézu o biologické důkazy. Mor přenášely některé druhy ptáků. Publicista Darius Nosreti v roce 2002 prokázal, že některé lokality historického zdroje infekce (např. poušť Gobi a západní Afrika) figurují jako zimoviště čápů. Znamenalo by to, že sekundárním hostitelem morové blechy v určitých obdobích historie byl nejen člověk, ale i někteří ptáci. Nejznámějším z děl reflektujících středověké morové epidemie je Dekameron - dílo, které v letech 1348 až 1353 napsal italský renesanční básník a novelista Giovanni Boccaccio. Jde o soubor sta novel o lásce uspořádaných do deseti oddílů po deseti příbězích, tak jak si je den po dni po deset dní vypráví deset mladých lidí, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, jenž roku 1348 vypukl v italské Florencii. V úvodu Dekameronu se nachází rovněž jeden z nejvýznamnějších a nejpodrobnějších popisů moru ve středověku. | LOCATION | LOCATION |
010731 | ... Okolo Enceladu je velmi řídká atmosféra. Pozoruhodný měsíc je též Tethys, který sdílí dráhu s dalšími dvěma malými měsíci Telesto a Calypso. Tyto malé měsíce obíhají v libračních bodech Tethysu. Podobně i měsíce Helene a Dione mají společnou oběžnou dráhu. Dvojice měsíců Prometheus a Pandora obíhá z opačných stran prstence F a jejich gravitační působení udržuje částice v prstenci. Saturn je snadno pozorovatelný pouhým okem. Lidé jej proto znali již od pravěku. První historicky doložené pozorování této planety pochází do období okolo roku 650 př. n. l. z oblasti Mezopotámie. V dochovaném textu je zmínka o zákrytu planety Měsícem. V nejstarších modelech nebeské sféry, které byly geocentrické, byl nejvzdálenější planetou od Země a obíhal ji mezi oběžnou dráhou Jupiteru a nejvzdálenější sférou hvězd. V roce 1610 se pozorováním Saturnu zabýval Galileo Galilei.... | Díky čemu znali lidé Saturn už od pravěku? | https://cs.wikipedia.org/wiki/Saturn_(planeta) | [
"snadno pozorovatelný pouhým okem"
] | 388 | 431 | Saturn je snadno pozorovatelný pouhým okem. | [
{
"start": 398,
"end": 430,
"text": "snadno pozorovatelný pouhým okem"
}
] | Saturn (starý český název Hladolet) je v pořadí planet na šestém místě a po Jupiteru druhá největší planeta sluneční soustavy. Planeta byla pozorována již starověkými astronomy a byla pojmenována po římském bohu Saturnovi, který byl obdobou řeckého boha Krona. Astronomický symbol pro Saturn je ♄. Saturn patří mezi velké plynné obry, pro které je typické, že nemají pevný povrch, ale pouze hustou atmosféru, která postupně přechází do pláště. Atmosféra je tvořena převážně lehkými plyny, a to hlavně vodíkem, který tvoří 96,3 % jejího objemu. Při pozorování Saturnu z dálky je planeta světle žlutá, což způsobuje vrstva mraků s nejasnými pásy různých barevných odstínů, které jsou přibližně rovnoběžné s rovníkem planety. Teplota v horní oblačné vrstvě atmosféry dosahuje -140 °C. Objem planety je 764krát větší než objem Země, má však ze všech planet nejmenší hustotu, která dosahuje pouze 0,6873 g/cm3. Jedná se o jedinou planetu ve sluneční soustavě, která má menší střední hustotu než voda. Saturn je znám svou mohutnou soustavou planetárních prstenců, které jsou viditelné ze Země i malým dalekohledem. Vedle prstenců, které se značí velkými písmeny latinské abecedy, obíhá kolem planety také početná rodina měsíců, jichž je k roku 2009 potvrzeno 62. Největší z nich je Titan, který má jako jediný měsíc ve sluneční soustavě hustou atmosféru. Jeden oběh okolo Slunce vykoná Saturn za 29,46 pozemského roku. Na noční obloze je snadno pozorovatelný pouhým okem jako nažloutlý neblikavý objekt, jasností srovnatelný s nejjasnějšími hvězdami. Od ekliptiky se nikdy nevzdálí na větší úhlovou vzdálenost než 2,5°. Přechod jedním znamením zvěrokruhu trvá více než 2 roky. Předpokládá se, že Saturn vznikl stejným procesem jako Jupiter z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby. Jedná se o teorii akrece a teorii gravitačního kolapsu. Teorie akrece předpokládá, že se v protoplanetárním disku postupně slepovaly drobné prachové částice, čímž začaly vznikat větší částice až posléze balvany. Neustálé srážky těles vedly k jejich narůstání, až vznikla tělesa o velikosti několik tisíc kilometrů. Tato velká železokamenitá tělesa se stala zárodky terestrických planet. Předpokládá se, že podobná tělesa mohla vzniknout i ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy, kde vlivem velké gravitace začala strhávat do svého okolí plyn a prach, který se postupně začal nabalovat na pevné jádro, až planeta dorostla do dnešní velikosti. Protože úniková rychlost na povrchu Saturnu dosahuje 35,49 km/s, což daleko převyšuje tepelnou rychlost molekul, zůstalo na něm nejspíše původní složení atmosféry, kterou nabalil už během vzniku z protoplanetárního disku. Teorie gravitačního kolapsu na druhou stranu předpokládá, že velké planety nevznikaly postupným slepováním drobných částic, ale poměrně rychlým smrštěním z nahuštěného shluku v zárodečném disku podobným způsobem, který je znám při vzniku hvězd. Podle teorie několika gravitačních kolapsů, jejímž autorem je Alan Boss z Carnegie Institution of Washington, byl vznik plynných obrů krátký a v případě Saturnu trval jen několik století. Vznik velkých Saturnových měsíců proběhl pravděpodobně stejným způsobem, jako vznikaly kamenné planety. Jelikož je však Saturn velmi vzdálen od Slunce, v žádné z fází vzniku měsíců nevystoupila teplota na vysoké hodnoty jako v případě okolí Jupitera. Vlivem nízkých teplot tak nedošlo k úniku lehce tavitelných látek z původního disku okolo vznikající planety. Předpokládá se, že proto je v Saturnově měsíční soustavě tak vysoké zastoupení vodního ledu. Menší a zpětně obíhající měsíce jsou nejspíše jako v jiných případech zachycené planetky pocházející z jiných oblastí sluneční soustavy. Saturn je nejvíce zploštělá planeta ve sluneční soustavě. Její rovníkový průměr je přibližně o 10 % větší než polární průměr (rovníkový průměr je 120 536 km, polární průměr je 108 728 km). Možným vysvětlením tohoto jevu je rychlá rotace a spíše tekutá než pevná fáze vodíku v jádře planety, která se působením vnitřního tlaku nevypařuje až do teploty 7000 K. Podobně jako Jupiter i Saturn vyzařuje více energie (např. v podobě tepla 1,78 krát více tepla než dostává od Slunce), což je způsobeno nejspíše klesáním hélia do spodnějších vrstev v atmosféře Saturnu. Saturn se podobně jako Jupiter celkově skládá ze 75 % vodíku a 25 % hélia se stopami metanu, vody a amoniaku. Toto složení odpovídá složení původní mlhoviny, ze které se zformovaly všechny planety sluneční soustavy. Předpokládá se, že jádro planety je tvořeno z kovového vodíku či hélia (nebo sloučeniny těchto dvou kovů), což je způsobeno obrovským tlakem panujícím uvnitř planety. Teplota v jádře se odhaduje na 12 000 K. Podle údajů získaných během průletu sondy Voyager 1 je poměr vodíku ku héliu v atmosféře 9:1. Se vzrůstající hloubkou teplota a tlak ve vnitřku planety narůstá vlivem nadložních vrstev. Mezi atmosférou, povrchem, pláštěm a jádrem nejsou zřetelné hranice. Už 500 km pod vrcholky mraků vodík přechází do kapalného skupenství a vytváří globální oceán tekutého vodíku. Blíže ke středu planety získává kapalný vodík stále více vlastností kovů. Asi v hloubce 25 000 až 33 000 km pod vrchními mraky začíná vrstva tekutého kovového vodíku, která má hloubku přibližně 20 000 km. Kovový vodík je forma vodíku se zvláštními vlastnostmi, mezi které patří velmi dobrá elektrická vodivost. Jádro planety má přibližně 25 000 km v průměru a tvoří ho pravděpodobně směs skalnatého materiálu a podle některých údajů i ledu. Teplota ve vnitřním jádře je podle odhadů 12 000 K, tlak se odhaduje na 8 miliónů MPa. Hmotnost jádra je 22 násobek hmotnosti Země. Atmosféra Saturnu se skládá téměř výhradně z vodíku a hélia. Největší zastoupení má molekulární vodík (96,3 %), který je následován héliem (3,25 %). Malý obsah hélia se vysvětluje tím, že těžší hélium klesá přes vodíkovou vrstvu blíže k jádru, kde se hromadí. V horních vrstvách atmosféry se vyskytuje také krystalický amoniak. Vyjma těchto látek obsahuje atmosféra také malé množství metanu a dalších uhlovodíků. Atmosféra Saturnu je vlivem vzdálenosti od Slunce chladnější než atmosféra Jupiteru, ale nacházejí se v ní komplexnější molekuly, například ethan a jiné deriváty metanu. Ionosféra, extrémně řídká ionizovaná vrstva atmosféry Saturnu, sahá až po prstenec C. Nejvrchnější vrstva atmosféry absorbuje ultrafialové záření, což vede ke vzniku mlžného oparu. Mlha vzniká na polokouli, která je právě nakloněna ke Slunci. V horních mracích dosahuje teplota přibližně –140 °C. S mocností atmosféry směrem k nitru planety postupně roste teplota, což ovlivňuje skupenství různých chemických sloučenin v atmosféře a má za následek vznik mraků různého složení v různých výškových hladinách. Nejvyšší vrstvu tvoří krystalky čpavkového ledu. Pod nimi se nachází vrstva mraků ze siřičitanu amonného. Předpokládá se, že nejnižší vrstvu tvoří mraky tvořené z vodního ledu. K jádru planety padají kapky heliového deště. Přeměna jejich pohybové energie na tepelnou způsobuje, že Saturn vyzařuje přibližně 1,78krát větší množství energie než dostává od Slunce. Vyzařování energie do okolí pravděpodobně pomáhá ještě další mechanismus, gravitační kolaps (tzv. Kelvinova-Helmholtzova nestabilita) podobně jako v případě Jupiteru. Nejchladnější částí atmosféry jsou póly, ale americké sondy Voyager 1 a Voyager 2 překvapivě naměřily nízké teploty i ve středu rovníkového pásu. Žlutá barva planety je způsobena odrazem slunečního světla od horních mraků. Na podrobných záběrech ze sondy Cassini se však atmosféra jeví jako modrá. Bob West z Jet Propulsion Laboratory, člen zobrazovacího týmu Cassini, prohlásil: "Byli jsme velmi překvapeni. Saturn by měl být žlutý." Při pozorování z nižších vrstev atmosféry by se obloha Saturnu jevila modrá. Modrá barva je pravděpodobně způsobena rozptylem slunečního světla vlivem tzv. Rayleighova rozptylu na molekulách atmosféry podobně jako tomu je v atmosféře Země. Zatímco světlo na Zemi se rozptyluje na molekulárním dusíku a kyslíku, v atmosféře Saturnu se rozptyluje na molekulárním vodíku. Stále však není jasné, proč je severnější polokoule mnohem výrazněji modrá než jižní. Podle jedné hypotézy je to způsobeno tím, že jižní polokoule obsahuje mnohem více mraků, které se podílejí na žluté barvě planety. V Saturnově atmosféře vanou větry, které dosahují rychlosti až 400 m/s v oblasti pólů, v rovníkové oblasti dosahují rychlosti až 1 800 km/h, což je pětkrát více než nejrychlejší větry na Jupiteru. Převážná část větrů směřuje východním směrem a předbíhá rotaci planety. Západním směrem vanou pouze slabší větry v severních šířkách. Větry se projevují pohybem mraků a vytvářením tmavších pásem oblaků rovnoběžných s rovníkem a světlejších pásem mezi nimi. V důsledku metanového zákalu ve velkých výškách však tyto oblačné pásy nejsou tak kontrastní jako v případě Jupiteru. Polární zploštění působí střídání světlejších a tmavších pruhů v atmosféře, které obíhají rovnoběžně s rovníkem. Různé zbarvení pruhů je způsobeno rozdílným chemickým složením a různě silnou oblačností. Atmosférické pásy jsou méně výrazné než u Jupitera a v oblasti rovníku jsou i širší. Podle jiného zdroje jsou pásy naopak tenčí a mají složitější, i když méně výraznou strukturu než pásy Jupitera. Výraznými atmosférickými útvary jsou světlé skvrny podobné tlakovým nížím na Zemi, ale mnohonásobně větší. Jsou vytvářeny konvektivními proudy v atmosféře. Je pro ně typické, že rychle mění tvar a po čase zmizí. Bílé skvrny jsou pravděpodobně velké výbuchy plynů z vnitřních oblastí planety. Dalšími projevy konvekce jsou vlnové řetězce. V prosinci roku 1994 objevil Hubbleův dalekohled bílé bouřkové víry ve tvaru klínu, jeden z největších pozorovaných bouřkových útvarů v atmosféře Saturnu. Bouře se nacházela těsně nad jeho rovníkem a způsoboval ji proud přehřátých plynů stoupajících z nejnižších vrstev atmosféry. Novější snímky zobrazily její pohyb a detailně zachytily změny její struktury. Bílé bouřkové mraky byly tvořeny krystalky amoniaku. V červnu až září roku 2004 bylo možno pozorovat intenzivní rádiové emise, které dostaly jméno Dračí bouře. Generátorem radiového záření byly silné výboje statické energie. Tento gigantický hurikán byl poháněn energií, kterou produkovaly dynamické procesy v hlubších částech atmosféry. Dračí bouře se nachází v páse zvaném "Alej bouřek". Dne 4. února 2004 objevil Glenn S. Orton a Padma Yanamandra-Fisherová pomocí přístroje Long Wavelength Spectrometer na Keckově observatoři relativně teplý polární vír, první případ teplé polární čepičky ve sluneční soustavě. Během měření byl pozorován nárůst teploty z 88 K na 89 K a později až na 91 K v oblasti pólů. Jde o nejteplejší místo na planetě. Polární víry na Zemi, Jupiteru, Marsu a Venuši jsou chladnější než jejich okolí, polární vír v jižních šířkách Saturnu je však teplejší než okolí. Neobvyklá je celá teplejší kompaktní oblast na póle planety. Na Zemi je tento efekt pouze krátkodobý, avšak na Saturnu se jedná o dlouhodobý jev. Z pozorování se zjistilo, že teplota výrazně stoupá na 70° jižní šířky a opět na 87°. Toto náhlé zvýšení teploty pravděpodobně způsobuje koncentrace částic v okolí jižního pólu, které absorbují sluneční světlo a teplo. Okolo severního pólu planety obíhá záhadná struktura ve tvaru šestiúhelníku (anglicky hexagonal cloud). První snímky tohoto útvaru pocházejí již od sondy Voyager 1 a 2, podrobnější snímky útvaru pak přinesla sonda Cassini. Z pozorování za dlouhý čas vyplývá, že šestiúhelník s průměrem 25 000 km je stabilní a nejedná se o krátkodobý jev. Jeho strany a úhly jsou pravidelné. Tento útvar do určité míry připomíná atmosférické víry nad zemskými póly, planetology však zaráží, že nemá zaoblený tvar. Šestiúhelník je vnořený 100 km do atmosféry a zachovává si svůj tvar minimálně do 75 km hloubky. V současnosti je tento útvar zahalený do tmy polární noci, proto ho sonda Cassini může pozorovat jen pomocí infračerveného mapovacího spektrometru. Vědci z oxfordské univerzity prováděli experimenty s dynamikou tekutin a podařilo se jim dosáhnout obdobného šestiúhelníkového tvaru. V rotujícím válci s vodou vytvořili další proudy, po obarvení tekutin viděli podobný šestiúhelník. To nasvědčuje tomu, že hexagon na severním pólu Saturnu skutečně je výsledkem dynamické interakce mezi jednotlivými proudy v atmosféře. Na Saturnu se střídají dvě roční období a to léto a zima. Léto nastává, když je Saturn nakloněný ke Slunci tak, že je Slunce v rovině s prstenci Saturnu a sluneční paprsky dopadají na povrch pod menším úhlem než v zimě, a tedy se jich méně odráží do okolního prostředí. Tato dvě roční období se na planetě střídají přibližně každých 15 let. Na planetě se však roční období nijak neprojevují, což je způsobeno vlivem atmosféry a vnitřními procesy v Saturnu. Ve výskytu mohutných bouřkových útvarů se však projevuje jistá periodicita. Mezi výskytem třech největších dosud pozorovaných útvarů uplynulo vždy přibližně 57 let, což jsou 2 oběhy Saturnu kolem Slunce. Pozorování je však zatím příliš málo na to, aby mohli vědci tvrdit, že výskyt velkých bouřek je pravidelný a souvisí s příchodem léta na severní polokouli planety. Magnetické pole Saturnu objevila sonda Pioneer 11 v roce 1979. Má mnohem menší intenzitu než magnetické pole Jupiteru a jde o nejslabší magnetické pole mezi všemi plynnými obry. Na rovníku dosahuje hodnoty 21 μ, a je tedy jen o málo silnější než magnetické pole Země. Ve srovnání s pozemským magnetickým polem však Saturnovo pole vykazuje silnější dipólový charakter a současně je magnetické osa téměř rovnoběžná s rotační osou planety. Orientace magnetického pólu je stejná jako u Jupiteru. Magnetické pole je nejspíše generováno hydromagnetickým dynamem, které je o něco hlouběji než v případě Jupitera. Magnetosféra sahá daleko do prostoru, ale vlivem slunečního větru není podobně jako u ostatních planet stejně rozsáhlá na obě strany. Na přivrácené straně ke Slunci je pole vlivem tlaku proudících částic deformováno směrem k planetě tvořící plazmový torus, který je největší v celé sluneční soustavě. Pole sahá do vzdálenosti asi 1,1 miliónu km, na odvrácené straně bude protaženo do chvostu, který se táhne za planetou, ale jeho délka není v současnosti známá. V magnetosféře Saturnu se nacházejí všechny jeho prstence a měsíce. Oproti jiným magnetosférám však Saturnova vykazuje odchylky v poli, které nejspíše souvisejí s přítomností prstenců kolem planety. Nabité částice v magnetosféře obíhají planetu stejnou rychlostí jakou ona rotuje kolem své osy. V oblasti dráhy Titánu dosahuje rychlost pohybu částic až 193 km/s, takže částice měsíc při jeho oběhu dokonce předbíhají, jelikož ten obíhá pomaleji. Atomy vodíku v prstenci však nejsou ionizované, a proto se nezúčastňují pohybu částic magnetosféry. Vlivem existence magnetosféry se v oblasti pólů příležitostně vyskytují polární záře, které jsou viditelné v ultrafialové části spektra. Ve viditelném spektru nebyly polární záře zatím pozorovány, což může souviset s tím, že jsou slabší než na Jupiteru a jejich pozorování je rušeno odrazy a rozptýleným světlem na prstencích planety. Pozorované polární záře sahají až 1 600 km nad oblačnou vrstvu planety. Sledováním zmenšování a zvětšování se polární záře mohou astronomové na dálku sledovat atmosféru planety a současně i její magnetické pole. Novější studie polární záře založené na pozorování sondy Cassini a Hubbleova dalekohledu ukázaly, že polární záře Saturnu se liší od polárních září jiných planet. Pozorovaný polární prstenec často není spojitý a má tvar neúplného kruhu, oproti pozemské polární záři se v průměru na obloze vyskytuje i po delší čas. Z přítomnosti magnetosféry vyplývá i přítomnost radiačních pásů planety, tedy oblastí kolem rovníku, ve kterých se zachytávají částice slunečního větru. Záření z radiačních pásů je tak slabé, že na rozdíl od záření Jupiterových pásů není měřitelné soudobými přístroji ze Země. V blízkosti prstenců a měsíců nejsou radiační pásy spojité, protože jejich částice pohlcují elektricky nabité částice slunečního větru. Nejmenší částice prstence však po srážce s nabitými částicemi radiačního pásu opouští prstenec a přidávají se ke stacionárně rotujícím částicím magnetosféry. Saturn obíhá Slunce ve střední vzdálenosti 1426,9 miliónu km, což je přibližně dvojnásobek vzdálenosti Jupitera od Slunce a téměř desetinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Oběžná dráha je eliptická, blízká kruhové. Odklon osy od kolmice na ekliptiku je 26,7°, zhruba o 4 stupně více, než je skloněna rotační osa Země. Sklon osy rotace planety vůči oběžné dráze Země má velký význam z hlediska viditelnosti Saturnových prstenců ze Země, kdy jsou vidět lépe či hůře, v závislosti na jejich sklonu vůči pozemskému pozorovateli a množství odráženého slunečního světla směrem k pozorovateli. Oběžná rychlost dosahuje 9,66 km/s, což odpovídá 34 703 km/h. Jedna otočka planety kolem vlastní osy trvá 10,66 hodiny. Saturn se tak řadí mezi planety s nejkratším dnem. Rychlejší rotaci má již pouze Jupiter. Rotace je diferenciální, což znamená, že rychlost není ve všech částech planety stejná. Klesá od rovníku směrem k pólu. Na rovníku vykoná jednu otočku za 10 h a 14 min, kdežto například na 57° šířky trvá jedna otočka již 11 hodin a 7,5 minuty. Saturnovy prstence mají celkový průměr 420 000 km, ale tlusté jsou maximálně jen několik set metrů. Jsou tvořeny ledovými úlomky, prachem, kamením a balvany, které nemají průměr větší než několik metrů. Mezi prstenci leží dráhy nejvnitřnějších měsíců. Měsíc Pan obíhá v mezeře nazývané Enckeho dělení ve vnější části prstence A. Jiný měsíc Atlas obíhá na okraji prstence A, zatímco Prometheus a Pandora obíhají každý z jedné strany prstence F. Některé měsíce nalezneme na shodných drahách. Saturn má nejvýraznější a nejjasnější soustavu prstenců ze všech planet sluneční soustavy. Původně byly známé jedině Saturnovy prstence a planeta Saturn byla těmito prstenci ojedinělá. Až v roce 1977 byly objeveny nevýrazné prstence okolo planety Uran a poté i okolo Jupitera a Neptunu. Prstence jsou tvořeny velkým množstvím drobných částeček různé velikosti od prachových zrnek až po objekty velké desítky metrů. Pravděpodobně se jedná o kousky hornin obohacené kousky vodního ledu. Každá částice obíhá planetu samostatně okolo rovníku a při oběhu se řídí Keplerovými zákony. Znamená to, že nejbližší částice obíhají Saturn nejrychleji (jednou za 4,9 hodiny) a nejvzdálenější pomaleji (jednou za 2 dny). Přelety sond ukázaly, že hlavní prstence jsou tvořeny množstvím malých jemných prstenců. Původ prstenců není do dneška zcela jasně vysvětlen. Jedna teorie předpokládá, že se zformovaly přirozeně z původního materiálu protoplanetárního disku, dle jiné teorie se jedná o měsíc rozpadlý vlivem slapových sil. Zvláštností je poslední prstenec Saturnu, který je velmi řídký a nachází se ve vzdálenosti téměř 100× větší než "klasické" prstence. Byl objeven v roce 2009 Spitzerovým vesmírným dalekohledem při pozorování v infračervené oblasti spektra. Předpokládá se, že je složen pouze z jemných prachových částic, které jen málo odrážejí viditelné světlo. To spolu s jeho extrémně nízkou hustotou způsobuje, že není v klasických dalekohledech pozorovatelný. Existuje podezření, že jde o materiál vytržený z měsíce Phoebe. Celkově se "klasické" prstence dělí směrem od planety na D, C, B, A, F, G a E. Jednotlivé prstence jsou od sebe odděleny mezerou. Nejvzdálenější část systému Saturnových prstenců viditelných ze Země tvoří prstenec A. Prstenec A je od nejširšího a nejjasnějšího prstence B oddělen tmavou mezerou širokou 4500 km zvanou Cassiniho dělení, která je viditelná v dalekohledu o průměru alespoň 7,5 cm. Následuje částečně průhledný prstenec C. Slabší prstence D a F leží uvnitř a vně viditelných prstenců. Jiné dva prstence G a E leží za prstencem F. V roce 2004 objevila sonda Cassini náznaky dalších prstenců, které dostaly předběžná označení R/2004 S1 a R/2004 S2. Ani v mezerách mezi prstenci však není úplně prázdný prostor, jelikož jsou vyplněny řadou slabých prstenců. Celkově komplex prstenců zabírá přibližně 250 000 km a má tloušťku jen okolo stovek m, ale většinou jsou prstence tenčí. Výjimkou je nově objevený řídký prstenec, který se rozprostírá ve vzdálenosti 6 až 12 miliónů km od Saturnu a jehož tloušťka je přibližně 20× větší než je průměr Saturnu. Odhaduje se, že celková hmotnost prstenců dosahuje pouze 1 % hmotnosti pozemského Měsíce. Související informace naleznete také v článku Měsíce Saturnu. Doposud je k podzimu roku 2009 známo 62 měsíců Saturnu, z čehož 53 měsíců je pojmenováno a 9 měsíců má provizorní označení. Nejbližší objevený měsíc Pan obíhá ve vzdálenosti 133 583 km, nejvzdálenější pojmenovaný měsíc je Ymir ve vzdálenosti 23 100 000 km. Pouze 4 nebo 6 největších měsíců má kulatý tvar, ostatní jsou nepravidelné. Vlivem zlepšování pozorovacích metod a techniky neustále přibývají nalezené měsíce. Před lety sond Voyager bylo známo pouze 9 měsíců, ale za posledních 20 let se jejich počet více než zdvojnásobil. Největším měsícem Saturnu je Titan o průměru 5 150 km, který byl objeven jako první. Titan je větší než planeta Merkur a je obklopen vlastní hustou atmosférou složenou hlavně z molekulárního dusíku a metanu. Po Ganymedovi je druhým největším měsícem sluneční soustavy a je jediným měsícem s hustou atmosférou. Jeho povrch je pevný, ale na jeho povrchu je už potvrzeno minimálně jedno jezero tekutých uhlovodíků. Povrchové teploty na Titanu dosahují asi –178 °C a tlak 160 kPa. Titan se stal po Měsíci druhým měsícem, na kterém přistála evropsko-americká sonda – Huygens. Druhý největší měsíc Saturnu je Rhea, největší známý měsíc ve sluneční soustavě bez atmosféry. Skládá se ze směsi vodního ledu a křemičitanů. Je možné, že má malé kamenité jádro. Spolu s měsícem Japetem je viditelný i pomocí malých dalekohledů. Japetus je zvláštní tím, že jedna polokoule je světlá a druhá tmavá a kolem rovníku se táhne vysoký hřeben. Podobný zvláštní jev vykazuje i další velký měsíc Dione, u kterého je odrazivost polokoule ve směru jeho pohybu o 30 až 40 % větší než odrazivost druhé polokoule. Na povrchu měsíce Mimas se nachází obrovský kráter Herschel, které se řadí k největším impaktním kráterům v poměru k velikosti těles. Měsíc Enceladus s průměrem 512 km má největší albedo ze všech měsíců sluneční soustavy. Vykazuje vulkanickou aktivitu, přičemž sopky namísto roztaveného magmatu chrlí vodu, která se okamžitě přeměňuje vlivem nízkých teplot na led. Teplo způsobující vulkanismus vzniká vlivem silných slapových jevů okolních měsíců a mateřské planety. Okolo Enceladu je velmi řídká atmosféra. Pozoruhodný měsíc je též Tethys, který sdílí dráhu s dalšími dvěma malými měsíci Telesto a Calypso. Tyto malé měsíce obíhají v libračních bodech Tethysu. Podobně i měsíce Helene a Dione mají společnou oběžnou dráhu. Dvojice měsíců Prometheus a Pandora obíhá z opačných stran prstence F a jejich gravitační působení udržuje částice v prstenci. Saturn je snadno pozorovatelný pouhým okem. Lidé jej proto znali již od pravěku. První historicky doložené pozorování této planety pochází do období okolo roku 650 př. n. l. z oblasti Mezopotámie. V dochovaném textu je zmínka o zákrytu planety Měsícem. V nejstarších modelech nebeské sféry, které byly geocentrické, byl nejvzdálenější planetou od Země a obíhal ji mezi oběžnou dráhou Jupiteru a nejvzdálenější sférou hvězd. V roce 1610 se pozorováním Saturnu zabýval Galileo Galilei. Kvůli nedokonalé optice použitých dalekohledů, která umožňovala pouze 32násobné zvětšení, neodhalil podstatu Saturnových prstenců a pokládal je za dvě samostatná tělesa, doprovázející vlastní planetu, a považoval tedy Saturna za trojplanetu. Dalšími pozorováními však zjistil, že tyto oběžnice po stranách planety pravidelně mizí, což bylo způsobeno měnícím se sklonem prstenců vůči Slunci a Zemi. Toto zjištění ale nebyl Galileo do své smrti schopen vysvětlit. Teprve v roce 1656 přinesl správné vysvětlení pozorovaných jevů holandský astronom, matematik a fyzik Christiaan Huygens, který jako první prohlásil, že Saturn je obklopen kruhovým prstencem. Jeho závěr byl založen na nových pozorováních planety započatých v roce 1655 pomocí dalekohledu s 50násobným zvětšením. V dubnu téhož roku pak objevil také největší Saturnův měsíc Titan a určil poměrně přesně jeho oběžnou dobu. V 70. a 80. letech 17. století byly objeveny další čtyři měsíce Saturnu, a to Japetus, Rhea, Tethys a Dione. Skutečnost, že Saturnův prstenec se ve skutečnosti skládá z více vzájemně oddělených prstenců, zjistil jako první francouzský astronom Giovanni Domenico Cassini v roce 1675. Jím objevená mezera mezi prstenci se dodnes označuje termínem Cassiniho dělení na jeho počest. V roce 1789 změřil William Herschel zploštění planety. Poměr rovníkového průměru k polárnímu odhadl na 11:10. Od konce 18. století již technika umožňovala rozeznávat bílé skvrny v atmosféře planety, kterých si poprvé v roce 1796 všimli Johann Hieronymus Schröter a jeho asistent Karl Ludwig Harding na observatoři v blízkosti Brém. Skvrny byly později příležitostně pozorovány i v 19. a 20. století (a to v letech 1876, 1903, 1930, 1960 a 1990). Z novějších pozorování vyplývá, že se objevují přibližně každých 27 až 30 let, což koresponduje s oběžnou dráhou Saturnu kolem Slunce, která je přibližně 29,5 roku. V 19. století také prokázal J. E. Keeler, že jednotlivé prstence nejsou jednolité, ale skládají se z nesmírného počtu malých částic. Saturn bývá na noční obloze velmi dobře pozorovatelný i pouhým okem, jelikož je téměř tak jasný jako Jupiter a má výraznou žlutou barvu. Jeho zdánlivá hvězdná velikost se pohybuje v závislosti na konstelaci od 1,4 do –0,4 magnitudy, což jsou hodnoty, kterých dosahují nejjasnější hvězdy. Na rozdíl od hvězd ale Saturn jako jiné planety nebliká, jeho světlo je klidné. Jeho jasnost vůči pozorovateli na Zemi ovlivňuje také okamžitý sklon prstenců vůči Zemi. Saturn se od ekliptiky nikdy nevzdaluje více než o 2,5°, z čehož vyplývá, že na 50. rovnoběžce při horní kulminaci nikdy nemůže vystoupat výše než na 66° a klesnout méně než 14° pod obzor. Považuje se za nejvzdálenější planetu, kterou lze pozorovat pouhým okem. Jasnost Uranu se však pohybuje na hranici pozorovatelnosti a za ideálních podmínek je vidět i on, ačkoli je dále než Saturn. Prstence Saturnu nejsou pouhým okem viditelné, zobrazí se však již při pozorování menším dalekohledem, pokud jsou příhodně orientované vůči Zemi. Společně se Saturnem je možné dalekohledem pozorovat i jeho největší měsíc Titan. Dobře viditelný je při vhodném sklonu i stín prstenců na planetě. Na samotném povrchu Saturnu je možno pozorovat atmosférické pásy a vzácně bílé jasné skvrny, které byly pozorovatelné naposledy v roce 1990. Planeta se pohybuje po obloze nejpomaleji ze všech planet viditelných pouhým okem, což je důsledek třetího Keplerova zákona. Jako všechny ostatní planety tak i Saturn někdy při svém pohybu na hvězdném pozadí "zpomaluje", "zastaví" a případně se pohybuje i nazpět. Tyto nerovnoměrnosti v pohybu jsou způsobeny sčítáním pohybu Země a Saturnova téměř rovnoměrného oběhu okolo Slunce. V roce 2008 se planeta nacházela v souhvězdí Lva a začátkem září 2009 se přesune do souhvězdí Panny. Průměrně se v jednom souhvězdí zvěrokruhu zdržuje více než 2 roky. Pozorovatelný je každý rok vždy v tom období, ve kterém je viditelná i oblast souhvězdí, ve kterém se nachází. Kromě amatérských a profesionálních pozorování ze Země je Saturn také předmětem výzkumu Hubbleova vesmírného dalekohledu z oběžné dráhy Země. Ten pozoruje hlavně atmosférické změny, ale i polární záře v oblasti pólů. Dalekohled objevil také několik nových malých měsíců a pomohl určit maximální tloušťku Saturnových prstenců. Při zákrytu hvězdy GSCC5249-01240 během 20. až 21. listopadu 1995 se mu podařilo určit podrobnější strukturu prstenců. Při maximálním sklonu prstenců v roce 2003 pořídila kamera Wide Field Planetary Camera 2 s použitím 30 snímků v širokém pásmu vlnových délek snímky Saturnu, čímž dosáhla doposud nejlepšího spektrálního pokrytí planety v historii jejího pozorování. Tyto snímky umožnily vědcům lépe studovat dynamické procesy odehrávající se v atmosféře a vytvořit modely sezónního chování atmosféry. Z pozemských observatoří pozorují Saturn například Evropská jižní observatoř a observatoř na Mauna Kea, které v letech 2000 a 2003 objevily několik malých nepravidelných měsíců. Současná astronomie čerpá většinu detailních znalostí o Saturnu ze snímků, pořízených kosmickými sondami. První z nich byl Pioneer 11, který prolétl v blízkosti Saturnu roku 1979. K planetě dorazil po čtyř a půl roční cestě meziplanetárním prostorem. Studium planety a jejího okolí začalo 2. srpna 1979, poté sonda provedla riskantní, ale úspěšný manévr, během něhož prolétla 1. září 1979 rovinou Saturnových prstenců. Během průletu hrozila srážka sondy a hmoty prstenců. Nejvíce se sonda Saturnu přiblížila na 21 400 km nad oblast mraků. Výzkum planety ukončila 15. září a pokračovala v letu do vnějších oblastí sluneční soustavy. Dalšími průzkumníky Saturnu byly sondy Voyager 1 a Voyager 2, které snímkovaly Saturn v letech 1980 a 1981. Největšího přiblížení Voyager 1 dosáhl 13. listopadu 1980, ale jeho přístroje zkoumaly planetu již tři měsíce před tím. Během přeletu bylo pořízeno množství fotografií, které přinesly řadu nových poznatků o planetě. Podařilo se rovněž získat snímky měsíců Mimas, Tethys, Dione, Enceladus, Rhea a Titan. Okolo Titanu pak sonda 12. listopadu 1980 proletěla ve vzdálenosti pouhých 6500 km, což umožnilo nasbírat základní údaje o atmosféře měsíce a jeho teplotě. O rok později se k Saturnu přiblížila sonda Voyager 2, které se nejblíže dostala 25. srpna 1981. Během průletu začala sonda zkoumat horní vrstvy atmosféry planety za pomoci radaru. Radarové měření přineslo poznatky o teplotě a hustotě atmosféry, například se zjistilo, že v nejvyšších oblastech atmosféry Saturnu je tlak okolo 7 kPa a teplota –203 °C, zatímco v nejnižších zkoumaných oblastech byl tlaku až 120 kPa a teplota –130 °C. Severní pól byl o 10 °C chladnější než jižní, což bylo vysvětleno jako výsledek sezónních jevů. Během průletu sondy se podařilo na Zemi odeslat okolo 16 000 fotografií. V roce 1997 odstartovala z kosmodromu na mysu Canaveral raketa Titan, nesoucí na palubě planetární sondu Cassini-Huygens, která jako první sonda v historii měla za úkol být navedena na oběžnou dráhu kolem Saturnu. K tomu došlo 1. července 2004 a 25. prosince se od sondy oddělil přistávací modul Huygens, který byl navržen a vyroben Evropskou kosmickou agenturou pro přistání na měsíci Titan. Po oddělení začal modul samostatnou třítýdenní cestu a 14. ledna 2005 úspěšně přistál na povrchu Titanu. Během přistání sonda Cassini sloužila jako translační stanice pro signál vysílaný z přistávacího modulu na Zemi. Modul přistál na zmrzlém povrchu tvořeném směsí křemičitanových hornin a tuhého metanu. Nad očekávání dobře přežil přistávací manévr a na povrchu fungoval více než 4 hodiny. Spojení se sondou Cassini bylo ale ztraceno už po dvou hodinách, protože sonda zmizela za horizontem. Sonda Cassini pokračuje z oběžné dráhy ve výzkumu Saturnu a jeho měsíců. Saturn patří mezi plynné obry, takže nemá pevný povrch jako terestrické planety. U těchto planet se předpokládá, že případný život by mohl teoreticky vznikat pouze v atmosféře v oblastech, kde se nacházejí kapičky vody a dostatek slunečního záření. Objevily se spekulace, ve kterých se tvrdilo, že by v takovém prostředí dokázaly žít i vícebuněčné organismy. Na Zemi se však zatím nenašly žádné organismy, které by byly schopny žít výhradně v mracích, dokonce ani na místech, kde jsou mraky přítomny téměř neustále. Analogicky můžeme předpokládat podobnou situaci pro všechny tělesa sluneční soustavy s atmosférou a tedy i pro Saturn. Naopak za možné kandidáty na mimozemský život v Saturnově rodině se považují měsíce Titan a Enceladus. Složení atmosféry Titanu připomíná složení atmosféry Země v raném stádiu vzniku. Uvažuje se též o možnosti výskytu jednobuněčných organismů, které by zde mohly přežívat. Po přistání sondy Huygens však Fransois Raulin, jeden z expertů projektu prohlásil, že život na Titanu je velmi nepravděpodobný z důvodu nepřítomnosti vody na povrchu měsíce. Měsíc Enceladus vědce překvapil přítomností vody v kapalném skupenství, kterou chrlí gejzíry na jeho povrchu. Tyto podmínky by mohly dovolovat existenci primitivního života. Saturnus, po kterém je planeta pojmenována, byl starý římský bůh rolnictví, který se později ztotožňoval s řeckým Kronem, bohem času. Na rozdíl od Krona, který pro požírání vlastních dětí nebyl u starověkých Řeků příliš oblíben, měl Saturnus u Římanů velkou vážnost a úctu. Podle mýtu naučil lidi obdělávat půdu, pěstovat rostliny a stavět obydlí. O době jeho údajného panování se hovořilo jako o "zlatém věku lidstva" a na památku jeho vlády se konaly slavnosti zvané saturnálie. V době těchto slavností dostávali otroci na krátký čas svobodu, protože ve zlatém věku nebylo pánů a ani otroků. Saturnovi se po ztotožnění s Kronem začaly připisovat Kronovy děti, mezi nimi například i Zeus, Římany nazývaný Jupiter, který ho nakonec svrhl z trůnu. V indické mytologii Saturn ztělesňuje bůh Šani. V astrologii je Saturn pokládán za nepříznivou planetu kvůli tomu, že jeho pohyb je nejpomalejší ze všech planet tradiční astrologie. Symbolizuje formování a jistotu, zákony času a prostoru, strukturu, pořádek, pravidla, hranice, starobu, nepřízeň a smrt. Jako kladné vlastnosti se mu připisuje stálost, praktičnost, hospodárnost, vytrvalost a systematičnost, k nepříznivým patří chlad, izolace, nedůvěra, pesimismus, frustrace a deprese. Klasická astrologie se na něho dívá jako na "otce času", protože lidský život je údajně po třech obězích této planety zvěrokruhem naplněn. Současně je považován za životního učitele a symbol otce, proto je též symbolem zkušenosti a zodpovědnosti. V tradiční astrologii vládne Saturn znamení Kozoroha i znamení Vodnáře, někteří moderní astrologové však Vodnáře přiřazují planetě Uran, objevené r. 1781. Od starověku patřila planeta Saturn mezi sedm těles (společně s Merkurem, Venuší, Marsem, Jupiterem, Měsícem a Sluncem), pozorovaných na noční obloze. Saturn se stal podobně jako další planety sluneční soustavy námětem některých sci-fi knížek. Často se vyjma Saturnu objevuje děj situovaný na jeho měsíc Titan, který má hustou atmosféru a jeho povrch je tvořený uhlovodíky. Z tohoto důvodu se často měsíc popisuje jako "čerpací stanice" pro budoucí kosmické lety či jako surovinová základna pro dobývání vzdálených částí sluneční soustavy. Saturn se do literatury zapisuje například v díle bratrů Strugackých v roce 1962, kteří publikovali svoji knihu Tachmasib letí k Saturnu. Další knihou, ve které je oblast okolo Saturna hlavním motivem, je román Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná odysea. Příběh vypráví o lidské výpravě k Saturnově měsíci Japetusu, u kterého by se měl nacházet tajemný černý monolit. Měsíc Titan je například zmiňován v knize českého autora Jiřího Kulhánka Stroncium. Vyjma literárního zpracování se Saturn stává i námětem filmu Saturn 3, který vypráví příběh o malé vědecké stanici na povrchu měsíce Titan, kde dvojice vědců se dostává do kontaktu s další osobou a jeho robotem. | CLAUSE | OTHER |